Geneze Anglické školy

MASARYKOVA UNIVERZITA FAKULTA SOCIÁLNÍCH STUDIÍ

Katedra mezinárodních vztahů a evropských studií

Geneze Anglické školy Diplomová práce

Veronika Ulmanová

Vedoucí práce: PhDr. Pavel Pšeja, Ph.D. UČO: 144549 Obor: Mezinárodní vztahy Imatrikulační ročník: 2008

Brno 2010

Prohlášení

Prohlašuji, ţe jsem diplomovou práci „Geneze Anglické školy “ vypracovala samostatně, s pouţitím zdrojů uvedených v seznamu literatury.

V Brně dne 28. 4. 2010

Veronika Ulmanová

Poděkování

Na tomto místě bych ráda poděkovala PhDr. Pavlu Pšejovi, PhD. za odborné rady, kritické poznámky a vedení mé práce. Poděkování rovněţ patří RNDr. Nikolovi Hynkovi, M.A., PgDip Res za poskytnutí cenných informací.

Obsah 1

Úvod ................................................................................................................................... 7 1.1

Cíle práce, výzkumné otázky a metodologické vymezení .......................................... 8

1.2

Výzkumné otázky: ....................................................................................................... 9

1.3

Struktura práce ............................................................................................................. 9

2

Teorie mezinárodních vztahů a převaha USA.................................................................. 11

3

Anglická škola .................................................................................................................. 13 3.1

4

Britský výbor ............................................................................................................. 20

3.1.1

Debata o metodologii ......................................................................................... 23

3.1.2

Analýza systému států ........................................................................................ 26

3.1.3

Finální období .................................................................................................... 29

Klíčové postavy Anglické školy ...................................................................................... 30 4.1

Charles A. W. Manning (1894 – 1978) ..................................................................... 30

4.2

Herbert Butterfield (1900 – 1979) ............................................................................. 33

4.3

Martin Wight (1913 – 1972) ...................................................................................... 37

4.3.1 4.4

Hedley Bull (1932 - 1985) ......................................................................................... 43

4.4.1

Koncept mezinárodní společnosti ...................................................................... 43

4.4.2

Pluralisté a solidaristé......................................................................................... 44

4.5

5

Tři tradice ........................................................................................................... 39

John Vincent (1943 – 1990) ...................................................................................... 47

4.5.1

Historická témata................................................................................................ 48

4.5.2

(Ne) intervence ................................................................................................... 49

4.5.3

Posun k solidarismu ........................................................................................... 50

4.5.4

Lidská práva jako základ legitimity státu ........................................................... 51

4.5.5

Přínos Vincenta .................................................................................................. 54

Anglická škola po ukončení činnosti Britského výboru................................................... 56 5.1

Období 1992 - 1999 ................................................................................................... 57 4

5.2

Výzva ke znovuetablování přístupu 1999 ................................................................. 58

5.2.1 5.3 6

Reakce na Buzanovu výzvu ............................................................................... 60

Shrnutí školy .............................................................................................................. 61

Obsahová témata Anglické školy ..................................................................................... 64 6.1

7

Tři koncepty Anglické školy ..................................................................................... 64

6.1.1

Mezinárodní společnost...................................................................................... 67

6.1.2

Světová společnost ............................................................................................. 68

6.1.3

Pluralismus vs. solidarismus: ............................................................................. 69

6.1.4

Problematika humanitární intervence................................................................. 71

6.1.5

Lidská práva ....................................................................................................... 74

Anglická škola a teorie MV ............................................................................................. 81 7.1

Sociální Konstruktivismus a Anglická škola ............................................................. 81

7.2

Realismus a Anglická škola ....................................................................................... 84

7.3

Propojení školy s IPE ................................................................................................ 86

8

Kritika Anglické školy ..................................................................................................... 88

9

Závěr................................................................................................................................. 91

10

Seznam literatury.............................................................................................................. 94 10.1

Literatura primární: ................................................................................................ 94

10.2

Sekundární zdroje: ................................................................................................. 94

10.2.1

Monografie ......................................................................................................... 94

10.2.2

Kapitoly ve sbornících ....................................................................................... 96

10.2.3

Články z časopisů ............................................................................................... 97

10.2.4

Working papers ................................................................................................ 100

10.3 11

Internetové stránky: ............................................................................................. 101

Přílohy ............................................................................................................................ 102 11.1

Seznam tabulek a grafů ........................................................................................ 102

11.2

Seznam zkratek .................................................................................................... 102 5

MOTTO: The most fundamental question you can ask in international relations theory is, What is international society? Martin Wight (1987: 222)

6

1

Úvod Kdyţ v prosinci roku 1999 na výroční konferenci British International Studies

Association projevil Bary Buzan velký zájem na znovu etablování tohoto teoretického přístupu, reagoval tím na zvýšený zájem o témata Anglické školy a ji samotnou, který probíhal v uplynulých letech1. Spolu s Richardem Little a Ole Waeverem zaloţil vědeckou skupinu, ba dokonce hnutí, jak je uvedeno na webových stránkách této skupiny, které byly k tomuto účelu vytvořeny, s cílem zajistit škole akademické zázemí a pracovat na jejím rozvoji2. Jaká však je celistvá historie přístupu, který je označován jako Anglická škola, přestoţe je termín pouţíván pouze posledních dvacet let, ale vznik entity se datuje do padesátých let minulého století? Podnětných zdrojů zabývajících se Anglickou školou, ať uţ z hlediska jejího intelektuálního vývoje, či diskutujících její základní obsahová témata, bylo vydáno do současnosti jiţ dostatečně na to, aby si zájemci o Anglickou školu byli schopni utvořit relativně ucelený přehled toho, čím Anglická škola v rámci teorií mezinárodních vztahů (MV) je, či není, jakými se zabývá tématy a jaký je historický vývoj přístupu. Jmenovat můţeme například Tim Dunne a jeho práci Inventing International Society: A History of the English School (1998) či Buzanovu publikaci From International to World Society (Barry Buzan, 2004), Linklater, A.; Suganami, H.: The English School of International Relations: A Contemporary Reassessment (2006). Z kapitol knih věnujících se škole vybereme Dunne Tim (2006): The English School(in Dunne, T.; Kurki, M.; Smith, S. (2006): International Relations Theories: Discipline and Diversity) , Andrew Linklater (2004): Rationalismin (in: Burchill, Scott - Linklater, Andrew [et al., 2004]: Theories of International Relations. Všechny výše jmenované i další nejmenované prameny a sekundární literatura byly z menší či větší míry reflektovány při tvorbě předkládané práce, a představují tak základní východiska, na kterých je text vystavěn. Ačkoliv se oblast výzkumu oboru MV v českém akademickém prostředí rozšiřuje a teorie mezinárodních vztahů jsou hojně diskutovaným tématem českých autorů zabývající se tématem MV, reflexe Anglické školy byla zatím diskutována v česky psané literatuře pouze jednou: ve formě konzultace Nikoly Hynka Anglická škola a teorie mezinárodních vztahů: 1

Linklater, A., Suganami, H. (2006): str. 12.

2

Webové stránky dostupné na: www.polis.leeds.ac.uk/research/international-relations-security/english-school/

7

obsahový vesmír, akademický světa kritiky přístupu.3 Tato skutečnost vedla autorku naší práce ke snaze uchopit přístup Anglické školy jako celek a skrze zpracování jejího chronologického utváření a analýzy obsahových témat podat výpověď o tom, čím je Anglická škola charakteristická a jaké je její umístění v rámci dalších přístupů oboru. Přestoţe byla Anglická škola etablována po druhé světové válce a svým přístupem reflektovala aktuální změny v mezinárodním systému, hlavní pozici středněproudých teorií zaujal teoretiky oblíbený konstruktivismus a Anglická škola stála dlouhou dobu v pozadí hlavních teoretických přístupů mezinárodních vztahů. O tom, ţe má Anglická škola vlastní příspěvek do studia a analýzy oboru, svědčí velký zájem o tuto školu v posledních letech, velké mnoţství příspěvků týkající se školy samotné, či práce s jejími koncepty a hlavními tezemi, které pocházejí od autorů z celého světa. Přístup tak překračuje geografickou oblast, jeţ mu dala jméno a kde se v průběhu druhé poloviny 20. století etabloval.

1.1

Cíle práce, výzkumné otázky a metodologické vymezení V diplomové práci se budeme zabývat genezí Anglické školy teorií mezinárodních

vztahů, vývojem přístupu po časové ose a důraz bude kladen na obsahovou náplň školy. Cílem naší práce je nejen poskytnout ucelený přehled o chronologickém vývoji teoretického přístupu s důrazem na její klíčové postavy, jemuţ není v rámci studia mezinárodních vztahů v českém prostředí věnována významnější pozornost, ale také nabídnout zevrubnou strukturu obsahové náplně školy, poukázat na její pozici v rámci dalších teorií mezinárodních vztahů a nastínit oblasti, kam míří nejčastěji kritika Anglické školy. Práce bude jednopřípadovou interpretační studií, která bude popisovat a analyzovat deskriptivně analytickým přístupem vývoj obsahu myšlenkových témat, kterými se Anglická škola profilovala na poli přístupů a teorií mezinárodních vztahů od svého vzniku aţ po současnost, s ohledem na její chronologický vývoj a vymezení jejích centrálních postav.

3

In: Mezinárodní vztahy 2/2005. Dostupné na: http://www.iir.cz/upload/Mezinarodni%20vztahy/Archiv/2005/kompletniMV022005.pdf

8

1.2

Výzkumné otázky: Které jsou klíčové postavy Anglické školy, v čem lze spatřit jejich přínos škole? Jaká jsou hlavní obsahová témata výzkumu Anglické školy? Jaký je vztah Anglické školy a sociálního konstruktivismu a realismu? V čem spočívá hlavní kritika Anglické školy? V čem lze spatřit přínos teorie Anglické školy pro studium mezinárodních vztahů?

1.3

Struktura práce První část práce tvoří chronologický popis vývoje Anglické školy s důrazem na přínos

jejích centrálních postav. Diskutována bude činnost prvního výzkumného tělesa, z nějţ Anglická škola vzešla, British Committee on the Theory of International Politics, neboli Britský výbor pro teorii mezinárodní politiky (dále uţ jen jako Britský výbor, či pouze Výbor). V rámci činnosti Výboru budeme sledovat klíčové postavy školy a jejich intelektuální vývoj s ohledem na témata, se kterými pracovali a jeţ jsou určující pro školu aţ do současnosti, s důrazem na jejich přínos škole a proto je dán této stěţejní části práce dostatečný prostor. Po ukončení činnosti Výboru představíme následující vývoj, zaměříme se na rozvoj témat přístupu v průběhu 90. let minulého století. Následovat bude část věnující se jiţ zmíněné Buzanově výzvě ke znovuetablování přístupu, která proběhla v roce 1999. Neopomeneme ani na reakce, které tato výzva vzbudila z pozic zainteresovaných odborníků. V závěru části naší práce, týkající se chronologického vývoje školy, stručně shrneme její dosavadní vývoj. Protoţe nebyl obsahový vývoj školy konzistentní po obsahové stránce a docházelo k tomu, ţe společné body studia uvnitř školy byly zkoumány různými autory v různých časových obdobích a poskytnout shrnující přehled vývoje tohoto tématu není moţné v rámci analýzy jednotlivých chronologických období (viz. str. 15), povaţujeme tak za relevantní po chronologickém přehledu zařadit v práci kapitolu, která bude diskutovat vývoj a proměnu základních obsahových témat a konceptů uvnitř školy. Těmito tématy budou: a) koncept tří 9

tradic Anglické školy, z konceptu mezinárodní společnosti vycházející dvě pozice b) solidarismu a pluralismu, které se rozcházejí především v nazírání na téma humanitární intervence. Následuje část věnující se diskursu lidských práv tak, jak je autory Anglické školy povaţována za moţný příklad proměny mezinárodní společnosti směrem k solidaristické mezinárodní společnosti. Protoţe však je rozsah naší práce limitující, v předposlední části budeme diskutovat vztah mezi dvěma nejdůleţitějšími přístupy oboru, se kterými je Anglická škola nejčastěji spojována. Zaměříme se na vztah Anglické školy a sociálního konstruktivismu. Následuje ji vztah školy a realismu, skrze který se dostaneme k poslední části naší práce, ve které stručné uvedeme a nastíníme témata kritiky, jeţ k Anglické škole směřuje.

10

2

Teorie mezinárodních vztahů a převaha USA Teorie mezinárodních vztahů jsou vědeckou oblastí, která bojovala o adekvátní pozici v

rámci sociálních věd několik desetiletí od vzniku oboru v roce 1919. Nicméně relevance byla disciplíně následně přiznána a teorie mezinárodních vztahů (MV) jsou nedílnou součástí studia jiţ etablovaného oboru MV. Retrospektivně je přítomnost teoretických směrů MV sledovatelná jiţ od začátku existence oboru. Přestoţe můţeme vysledovat kořeny myšlení o mezinárodních vztazích jiţ ve staré Číně4 a Indii, prvním dílem, které je relevantním pro teorie mezinárodních vztahů a kterou lze povaţovat za součást jejich tradice jsou Thúkydidovy Dějiny peloponéské války (Pšeja 2005: 12). Z uvedeného je patrné, ţe tradice myšlení o mezinárodních vztazích a zachycení mocenské povahy mezinárodních vztahů má velice dlouhou historii a byla součástí úvah o praktickém vedení politiky v průběhu staletí5. Pokud hovoříme o teoriích mezinárodních vztahů ve smyslu úvah o vzájemných vztazích mezi státy, jak jsme uvedli výše, jedná se o oblast dlouhodobě přítomnou na poli utváření mezinárodní politiky, ve smyslu disciplíny vědního oboru mezinárodních vztahů byl vývoj teorií MV spojen aţ s polovinou 20. století. Vznik oboru mezinárodních vztahů je spojen s University of Wales v Aberswyth, kde byla zřízena první profesura mezinárodních vztahů. Přestoţe je vznik oboru tedy spojen s evropským akademickým pracovištěm v Aberswyth, centrum disciplíny bylo jiţ od jejího vzniku zasazeno do akademického a posléze politického prostředí USA, kde bylo přímo spojeno s praktickým výkonem politiky. Američtí autoři byli těmi, kteří nejvíce přispívali do rozvoje teorií mezinárodních vztahů ve druhé polovině 20. století. Vznik a rozvoj nejvýznamnějších konceptuálních paradigmat uvnitř teorií MV jako realismus, liberalismus a sociální konstruktivismus je spojen s výzkumnými pracovišti v USA (Czaputowicz 2003: 3). Často tak například docházelo k prolínání mezi vnímáním americké teorie a teorií MV jako takových. Jak uvádí Friedrichs, lze empiricky doloţit hegemonii USA v oboru MV od 50. let 20. století, coţ se týkalo i oblasti vývoje a rozvoje teoretických konceptů oboru. Mezinárodní vztahy se v průběhu 40. A 50. let 20. století stávají “ americkou sociální vědou” a dominantní pozici Spojených států jako centra výzkumu a aplikace 4

Klasické dílo autora Mistr Sun: O umění válečném je nejstarší dochovanou knihou strategického myšlení, která bývá povaţována za první dílo, které se explicitně vztahuje k otázkám oboru. 5

Více o historii myšlení o mezinárodních vztazích, jeţ bývá povaţováno za předchůdce teorií MV: Drulák (2003), Pšeja (2005); Knutsen (1997).

11

teoretických konceptů v rámci MV stabilizují tři faktory: uţívání angličtiny jako lingua franca oboru, proces selekce článků, velikost akademického zázemí oboru MV (Friedrichs 2004: 1-2). Američtí myslitelé byli určitým způsobem privilegováni v utváření diskursu disciplíny MV, coţ přispělo k pokroucení self-images disciplíny a sníţení významu mezinárodních vztahů v Británii (Dunne 1998: xi). Ohlédneme-li směrem z amerického kontinentu k Evropě, je logické, ţe Velká Británie, místo vzniku oboru MV a disponující taktéţ angličtinou jako lingua franca, byla významně vázána na akademické a politické prostředí USA, co se oboru MV týče.

6

Holsti dokonce

označuje dominaci americko – britských vztahů v mezinárodní politice a jejím výzkumu za britsko- americký intelektuální kondominát (Holsti 1985: 103). Pokud bychom ovšem nazírali na vzájemné vztahy prizmatem vzájemné relevance, pak bohuţel britský výzkum mezinárodních vztahů významně ztrácel na kapacitu výzkumu oboru v prostředí USA a spíše neţ společnou britsko-americkou dominanci lze hovořit o anglo-americké tradici komunity mezinárodních vztahů, které se vyvíjely samostatně a okruh témat, které je spojují je stejně rozsáhlý jako ten, jeţ je rozděluje. Rozdíly plynou především z odlišné historické a mocenské zkušenosti obou zemí, výrazně jiná jsou prostředí akademické sféry a výzkumu vzhledem k jejich vztahu k domácím vládním administrativám a vládním institucím. Zatímco v USA jsou tyto vztahy velice těsné, ve Velké Británii nikterak intenzivní nejsou a spíše se dají povaţovat za vzájemně oddělené (Lyons 1986: 629-630).

6

Více o americko – britských vztazích v oblasti výzkumu mezinárodních vztahů např. Friedrichs (2004:1-23); Lyons (1986); Holsti (1985); Waever (1998); Smith (1985). Friedrichs zde mj. Nabízí zajímavou tezi o sociální konstrukci US hegemonie v oboru.

12

3

Anglická škola Intelektuální dominance USA na poli výzkumu MV však neznamená, ţe by v Evropě

neprobíhal souvislý vývoj oboru a neetablovaly se zde různé myšlenkové proudy. Z Evropy pocházeli významní teoretici jako Raymond Aron, většina z nich však působila na akademických pracovištích v USA. Zároveň tu však jsou jména autorů jako Hedley Bull, Martin Wight, C.A.W. Manning a John R. Vincent, kteří jsou později kolektivně zařazeni do proudu tzv. Anglické školy mezinárodních vztahů. Vývoj Anglické školy není kompaktní evolucí, v průběhu které by se autoři sami k proudu hlásili. Jedná se o eklektický přístup, kterému je pozice v rámci teorií MV a příslušnost jednotlivých autorů přiřazována zpětně. Zatímco v prostředí USA jsou mezinárodní vztahy vnímány jako součást sociálních věd, v tradici britského myšlení jsou MV propojeny se zakládajícími disciplínami: politickou filosofií, mezinárodním právem a historií (Friedrichs 2004; Hynek 2005:81). Neumann Anglickou školu označuje za jediný plně vyvinutý výzkumný program oboru mimo Spojené státy (Neumann 2005: 47). V první řadě vysvětleme název školy, neboť termín Anglická můţe implikovat výhradní původ autorů a jejich příslušnost k Velké Británii. Ačkoliv je zázemí této školy v současnosti spojeno s Britským královstvím (konkrétně s univerzitou v Leedsu, kde Barry Buzan zaloţil pracovní skupinu školy a v rámci znovuetablování školy vytvořil i webové stránky Anglické školy) a chronologicky se hlavní teoretické koncepty tvořily na univerzitách ve Velké Británii, neznamená to, ţe by výzkum neprobíhal zároveň jinde, a ţe by autoři této školy byli nutně Britové. Anglická škola implikuje relevanci umístění zázemí přístupu geograficky proto, ţe většina nejvýznamnějších představitelů tvořila a představila stěţejní teoretické práce právě v akademickém prostředí Velké Británie a zároveň se věnovali akademické dráze na univerzitách v Aberyswyth, London School of Economics (LSE), Keele, Leeds, Exeter a další. Spojitost mezi Anglickou školou a britským ostrovem je tedy pro školu určující, avšak nikoliv absolutní. Zajímavým faktem také je, ţe intelektuální proud neměl, i přes svou dlouhotrvající historii, své označení aţ do 80. let. Označení Anglická škola navíc dal přístupu Roy E. Jones ve velice kritickém článku „The English School of International Relations: A Case for Closure‟, ve kterém podrobuje přístup přísné kritice a vybízí k ukončení diskuzí o existence proudu, kterým by Anglická škola měla být. Stal se však pravý opak. Je tedy patrné, ţe zařazení autorů figurujících v Anglické škole do 80. let je retrospektivní a mnohdy se tak děje 13

na základě určujících obsahových prvků jejich děl, nikoliv vlastního zařazení se ke škole. Příslušnost autorů k Anglické škole je záleţitostí velice komplikovanou a je zde namístě upozornit, ţe se nejedná o prioritu naší práce. Existují autoři, kteří svou příslušnost ke škole jasně deklarují, někteří spadají k přístupu dle obsahových charakteristik příspěvků, další jsou ke škole zařazeni ad hoc, aniţ by se dlouhodobě věnovali tématům spojených se školou. Různí se i termíny, pod kterými je přístup zařazen. Suganami (2003) se přiklání spíše k označení Britští institucionalisté, Linklater (1996), vycházejíc z Wightovy trialektiky, označuje proud jako racionalismus, Drulák (2003) preferuje zařazení Anglické školy mezi umírněné realisty. Dle Suganamiho lze na existenci přístupu Anglická škola nahlíţet třemi způsoby: ano, existovala zde škola mezinárodních vztahů a Jones ji správně identifikoval; byla zde „škola“, ale Jones ji nesprávně interpretoval; existovalo zde spíše uskupení myslitelů, mezi kterými panovala řada shod, ale označit je známkou „škola“ je příliš zavádějící (Suganami 2000: 217). Všeobecná shoda o tom, zdali to, co se vydává za Anglickou školu, jí vţdy bylo, nepanuje. Dalším aspektem, který školu k britským ostrovům váţe, je směr, jakým škola odráţí způsob myšlení ve Velké Británii. Na rozdíl od amerického přístupu se zde autoři naplno nevěnují mocenské politice a způsobům vedení zahraniční politiky států, coţ je typické pro americký realismus a politické vědy obecně, ale uvaţují nad povahou mezinárodního systému, zdali i přes jeho anarchičnost v něm neexistuje určitý stupeň shody, přinášejí témata jako normativní studium mezinárodní společnosti, etické otázky, komparace historických sytému a analýza jejich odlišností i společných vlastností. V americkém mainstreamu výzkumu MV nenajdeme paralelu k britské tradici důkladné historické investigace směrem k rozvoji konceptu mezinárodní společnosti (Friedrichson 2004:14). V přístupu školy jsou znatelné pomalé tendence k zaujímání cesty mimo hlavní dva teoretické přístupy v podobě realismu a liberalism. Jedná se o tzv. střední/třetí cestu, via media, jak ji pojmenoval jiţ Martin Wight v rámci trialektického rozdělení přístupů, a kterou si volí někteří autoři akademických pracovišť evropských univerzit, ponejvíce britských. Nabízí tím odpověď na binární opoziční rozdělení teoretických přístupů, ke kterému má tendence americká sociální věda a zároveň reakcí periferia na převládající americký přístup. Triangulární zdůvodnění, jak jej nazývá Friedrichs, je zajímavým fenoménem a ukázkou toho, 14

jaké místo zaujímají na škále teorií MV, ale také jak samy sebe vnímají teoretické proudy stojící mimo mainstream hlavních teorií, ale přitom tematicky dostatečně relevantní na to, aby pro mainstream byly výzvou. Jde o jakousi strategii odpovědi na intelektuální hegemonii (Friedrichs 2004:23). Jednou z cest, jak tuto strategii aplikovat v praxi, je pouţít značku „via media“ jako nástroje toho, jak se stát rozpoznatelným účastníkem diskuse. Do roku 1981, kdy se poprvé objevil termín Anglická škola, sice jednotliví autoři pojednávali o společné problematice, sdíleli společná akademická pracoviště, ale příslušnost ke škole nebyla nijak demonstrována. Ta přisuzována jejím členům zpětně, neboť do 80. let neexistoval název pro přístup, jeţ ji tvořil. Propojenost témat, která zkoumali, nebyla většinou záměrná, přesto Suganami přichází s pěti obecně shodnými oblastmi, ve kterých se první příslušníci školy ve svém výzkumu shodují (Suganami 2003: 253). 1. Aspirace, či deklarovaný záměr usilovat o hodnotovou svobodu (value-freedom) 2. Odmítnutí behavioralismu a scientismu (classical approach) 3. Vyuţití sociologické metody 7 4. Rozpoznání jednoty a specifika systému států (state-system) 5. Víra v existenci určitého stupně řádu v systému států (state system) Na výzkumné referenční body uvedené výše navazuje Dunne, dle kterého zde absentuje element vědomé sebeidentifikace příslušnosti ke škole a její výzkumné agendě. Zde můţeme polemizovat, nakolik je tento přídavný bod relevantní, neboť jak jiţ bylo uvedeno, pojem Anglická škola byl pouţit ve významu teoretického proudu aţ v 80. letech 20. století, z toho důvodu byla příslušnost ke škole autorům přiznávána zpětně a většina zakládajích a významných autorů se ke škole tedy nikdy nepřihlásila. V rámci ontologického zaměření dává škola přednost studiu idejí nad materiálními podmínkami a holismu nad individualismem; výsledkem je důraz na kolektivní pravidla, včetně zkoumání jejich vzniku, obnovování a moţnosti změny. Ačkoliv byl přístup Anglické školy z pozice americké sociální vědy aţ donedávna převáţně z metodologických důvodů marginalizován, Anglická škola se po celá desetiletí 7

Např. metodologie analýzy ideálního typu, metoda porozumění-Verstehen (tamtéţ).

15

zabývala tématy relevantními pro hlavní proudy teorií MV jako moţnost spolupráce v prostředí mezinárodního anarchického stavu, intersubjektivní dimenzi lidských činností či vliv konstitutivních norem a primárních institucí na uspořádání mezinárodněpolitické reality (Hynek 2005: 134). Přesto Buzan hovoří o tom, ţe Anglická škola doposud byla nedostatečně vyuţitý výzkumný zdroj a vybízí k vyuţití jejího historizujícího, konstruktivistického, metodologicky pluralitního přístupu k výzkumu mezinárodních vztahů. Anglická škola není soupeřící teorií k ostatním, ale pokus o krok stranou a utvoření holistické perspektivy, integrovaného přístupu ke studiu mezinárodních vztahů (Buzan 2001:472). Ambice školy po jejím znovuetablování Barry Buzanem jsou poměrně vysoké, nyní se však vrátíme k chronologickému vývoji přístupu s důrazem na základní mezníky v něm. Základním časovým vymezením vývoje přístupu nám bude časová linie spolu s odpovídajícími autory a tématy tak, jak je zobrazena v tabulce níţe. Jelikoţ se vývojové fáze co do příslušnosti autorů i obsahové stránky zpracovaných témat ve velké míře překrývají, není nezbytně nutné období v kapitolách práce striktně dělit. Bude poukázáno na vývoj témat a jejich zpracování u uvedených autorů tak, aby podávalo souhrnný obraz problému, nikoliv nenarušený nuceným dělením dle časového období. To je zde uvedeno vzhledem k proměně a posunu témat při vývoji přístupu směrem k jeho etablování. Následuje shrnutí chronologického vývoje školy s hlavními autory, díly a tématy (tabulka č.1). Suganami a Linklater (2006) přicházejí se třemi základními rovinami zkoumání v Anglické škole. Popisují úroveň strukturální, funkční a historickou. Výzkum na strukturální úrovni se zabývá povahou mezinárodního systému, způsobem, jakým mezi sebou tvoří vazby jednotliví aktéři, tedy suverénní státy, a pokouší se tyto vazby vyhodnocovat ve smyslu proměny prostředí mezinárodního systému v mezinárodní společnost, jeţ v sobě nese určitý stupeň řádu navzdory prostředí anarchickému. Funkční dimenze výzkumu předkládá otázky normativnějšího charakteru. Autoři zařazeni do této oblasti se táţou na normativní základy mezinárodního pořádku, roli lidských práv v něm (Vincent), ideální uspořádání mezinárodního systému k docílení co největší efektivity činnosti.

16

Historická dimenze zahrnuje práce koncentrované na analýzu systému států z historické perspektivy. Jak takové systémy vznikaly, spojují je navzájem shodné vlastnosti a v čem se liší? Lze z historických příkladů odvodit ideální příklad fungujícího mezinárodního systému? A jaké jsou jeho alternativy? To jsou některé z otázek, na které se snaţí nalézt autoři odpověď.

Období

Autoři/ Díla

Oblast zájmu

1959 – 1966

Britský výbor

Období založení

A.W. Manning: The Nature of International Society

Mezinárodní společnost jako nástroj teoretizování o mezinárodních vztazích.

Butterfield –Wight: Diplomatic Investigations Bull: The Case for Classical Approach

1966 – 1977

Bull: Anarchical Society

Období konsolidace

Wight : Systems of States/Power Politics

1977 – 1992

Watson-Bull: The Expansion of International Society Watson: Evolution of International Society

Období regenerace

Vincent: Nonintervantion in International Order

Vincent: Human Rights In International Relations

1992 – 1999 Období rozvoje

Buzan: Structural Realism and Regime Theory Meets the English School Dunne: History of the English School

Povaha západní mezinárodní společnosti, mezinárodní společnost z historické perspektivy Historické komparativní studie o mezinárodní společnosti, její expanze a začátek reflexe vlastní identity školy Přístup Anglické školy vůči teoriím mezinárodních vztahů.

Little: Neorealism and The English School 1999 – nyní

Buzan: From International to Word Society?

Znovuetablování přístupu

Suganami- Linklater: The English Scool: Contemporary Reassesment Gonzalez- Pealez: International Society and the Middle East

Nová témata, pokus o aplikaci konceptu mezinárodní společnosti na konkrétní oblasti jako evropská integrace, regionální oblastinapř. Blízký východ.

Tabulka č. 1: Kompilace Wheeler (1998), Buzan (2001), Hynek (2005), Czaputowicz 2003 a autorky.

17

Strukturální dimenze

Funkční dimenze

Historická dimenze

Manning: The Nature of IS

Vincent: Nonintervention and

Wight: System of States

(1975)

International Order (1974)

(1977)

Bull: The Anarchical Society

Bull: The Anarchical Society

Bull+Watson: The Expansion

(1977)

(1977)

of IS(1984)

Vincent: Human Rights and

Watson: The Evolution of IS

IR (1986)

(1992)

Wheeler: Saving Strangers

Buzan+Little: International Systems in World History (2000)

Tabulka č. 2: Suganami 2003: 257

Ústřední téma Anglické školy, jeţ stojí názvu Bullovo zásadního díla, The Anarchical Society, vychází z premisy, ţe navzdory formálně anarchickému decentralizovanému uspořádání mezinárodního systému, moderní svět formovaný suverénními státy, označován jako mezinárodní společnost, rozvinul pravidla a praktiky, které vládnou jejich vzájemným vztahům. Z toho důvodu jsou interakce mezi státy vystaveny poměrně vysokému stupni řádu, který však dle autorů školy není samovolným vyústěním dění, ale vyţaduje velké vědomé úsilí. Zabývajíc se historickými mezinárodními systémy, autoři poukazují na skutečnost, ţe současný systém suverénních států, jeţ má původ v západním systému sátů, se vyskytoval zřídka a ţe jeho funkčnost na globální úrovni týkající se globální bezpečnosti, míru, ekonomických a environmentálních cílů, je poměrně vysoká. (Dunne 1998: 125-6; Suganami 2003:257-9). Změna mezinárodního prostředí po skončení studené války s sebou přinesla problémy, jeţ vyplývaly z nových charakteristik multipolárního systému. Zajištění záruk bezpečnosti skrze systém kolektivní bezpečnosti ukotvený v Chartě OSN vnesl otázku, nakolik státy budou mezi sebou solidární a zda v případě nouze sílu pouţijí, či nikoliv. Hrozby humanitárních stavů nouze a odpovědi na ně se staly námětem zkoumání autorů školy. Princip (ne)intervence a (ne)pouţití síly rozdělil školu na dva protikladné tábory: solidaristy, kteří 18

moţnost zásahu skrze pouţití síly ve výjimečných případech připouštějí a pluralisty, kteří v morálně sporném jednání spatřují moţnost ohroţení systému a řádu v něm. Obecně se dá předmět studia Anglické školy rozdělit do čtyř tématických okruhů a zásadních příspěvků v nich (Suganami 2003: 258-9): 1. Systém suverénních států vs. alternativní politické uspořádání (Bull: The Anarchical Society) 2. Udrţitelnost balance of power jako podmínka fungování systému států (Watson: The Evolution of International Society) 3. Systém států vs. kulturní homogenita z historického hlediska, role kulturní jednoty (Bull, Watson: The Expansion of International Society) 4. Alternativy systému států Buzan nabízí tři základní charakteristiky Anglické školy (Buzan 2001: 471; Hynek 2005:78): 1) Metodologický pluralismus 2) Historicismus 3) Provázanost tří klíčových konceptů školy: mezinárodního systému, mezinárodní společnosti a světové společnosti Zakládajícím tělesem, které zformovalo přístup Anglická škola, byl tzv. Britský výbor. V následující části předloţíme stručnou historii této organizace s důrazem na hlavní postavy, které daly Anglické škole směr, kterým se její vývoj ubíral jak po metodologické, tak obsahové stránce.

19

3.1

Britský výbor Roku 1954 Dean Rusk a Kenneth W. Thompson8 zorganizovali setkání skupiny

amerických ţurnalistů, akademiků a zástupců kanceláře prezidenta, aby zkoumali teoretické aspekty mezinárodních vztahů a skupinu pojmenovali American Committee9. Na doporučení Thompsona a Herberta Butterfielda, kteří byli blízcí přátelé, byla zaloţena v lednu roku 1958 za finanční podpory Rockeffelerovy nadace tzv. British Committee on the Theory of International Politics (Britský výbor pro teorii mezinárodní politiky)10(Jackson 2000: 763). První setkání se uskutečnilo v Cambridge Peterhouse v lednu 1959. Na rozdíl od svého amerického předchůdce Britský výbor úspěšně nastartoval tradici výzkumu, která zaujala badatele nejen z Velké Británie, ale také Austrálie, Evropy, JAR, Kanady, Japonska a dalších (tamtéţ). Skutečnost, ţe právě americká nadace sponzorovala utváření britského teoretické výzkumné instituce je sice trochu překvapivá, nicméně záměrem podpory britské skupiny mělo být její napojení jako paralelního tělesa k American Committee, která ale záhy ukončila svou činnost, neboť její odkaz byl brzy smeten narůstajícím vlivem pozitivismu sociálních věd, jeţ začaly výrazně dominovat i ve studiu mezinárodních vztahů v USA (Jackson 2000: 764). Americká skupina byla více koncentrována na výzkum zahraniční politiky, úkolem teorie bylo slouţit praxi, Výbor11 svůj výzkum směřoval od soudobých politických otázek. Přizvání, aby se účastnili polemik na téma a vlastního výzkumu mezinárodních vztahů, byli kromě zakládajícího člena H.Butterfielda Martin Wight, Hedley Bull, Adam Watson, Michael Howard, Donald Mackinnon a další12. Jednalo se o elitní expertní klub, který fungoval převáţně na osobních vazbách, a členství bylo velmi limitované. Martin Wight 8

Kenneth W. Thompson (1921) začal kariéru v akademickém prostředí jako vyučující na University of Chicago (do roku 1955), poté pracoval pro Rockeffelerovu nadaci, kde řídil institucionální filantropii, podnítil vznik několika výzkumných institucí po celém světě v rámci podpory vědy a výzkumu Rockeffelerovou nadací. V období 1978–1998 zastával funkci ředitele Millerova Centra. Krom kariéry v nadaci byl kolegou Hanse Morgenthaua a jedním z významných amerických realistů zkoumajících mezinárodní politiku v poválečném období. (Dunne 1998: 90). 9

American Committee se poprvé sešla ve sloţení prominentních amerických realistů: Reinhold Niebuhr, Hans Morgenthau, Paul Nitze, Kenneth Waltz a další. 10

Více o British Committee : Brunello Vigezzi: L‟Espansione Della Societa Internazionale: L‟Europa e il Mondo della fine del Medioevo ai tempi norsti (Milan: Jaca Books, 1994). 11 Pro naši práci pouţijeme zkrácený výraz Britský výbor či jen Výbor. 12

Kompletní sestavu tvořilo devět stálých členů Committee, v takovém sloţení setrvala v průběhu 60.let: historici Herbert Butterfield a Desmond Williams, soudobí historici Michael Howard a Geoffrey Hudson, filosof Donald Mackinnon, zástupce ministerstva financí William Armstrong, ministerstva zahraničí Adam Watson a badatel v oblasti mezinárodní politiky Martin Wight.

20

prosazoval, aby se skupina nerozšířila na více neţ osm členů13. Britský výbor tvořila skupina intelektuálů, historiků, filosofů, politiků a zástupců diplomatického sboru, kteří se scházeli o víkendech v průměru třikrát do roka v Cambridge. Program sestával z přednášek, po kterých následovala diskuse na přednesené téma. Vedení schůzí se ujal Herbert Butterfield, profesor moderní historie v Cambridge, který posléze přizval Martina Wighta z London School of Economics (LSE) s tím, ţe hlavním tématem pravidelných setkání by měly být vztahy mezi státy v mezinárodním prostředí. Výzkumné a intelektuální zaměření Commitee bylo výrazně inter-disciplinární a to ze dvou důvodů: cílem bylo setkání a konfrontace názorů členů majících různá expertní zaměření, na druhou stranu v té době ještě neexistovaly fakulty mezinárodních vztahů tak, jak je známe nyní. Tradiční interdisciplinární přístup zaměřil výzkum na oblast principů zahraniční politiky v rámci diplomatické historie, povahu mezinárodní společnosti a systém států v historii, rovnováha moci a další. Záměr setkávání se v rámci Výboru shrnul sám Butterfield v dopise Wightovi: “nikoliv studovat historie diplomacie v obvyklém smyslu, ani diskutovat současné dění, ale identifikovat základní předpoklady, které se nachází v pozadí diplomatické činnosti, důvody proč země vedou určitou zahraniční politiku, etické premisy mezinárodních konfliktů a vědecký rozsah do jakého by měly být vedeny mezinárodní studia (Watson 1998: 1). Náplň výzkumu by neměla spočívat v pouhém popisu historie diplomacie, či raději ţurnalistických diskusí o tehdejších mezinárodních politických otázkách, ale měla by nabídnout hlubší pohled analýzy ve smyslu výzkumu fundamentálních principů mezinárodních vztahů. Wight dodává, ţe ani etické principy by neměly být opominuty, ústředním tématem výzkumu pak bezesporu je povaha a struktura toho, co je označeno termínem mezinárodní společnost jiţ od dob Machiaveliho. Mezinárodní společnost je uvedena v předmluvě Diplomatic Investigation od Butterfielda a Wighta jako referenční rámec jejich výzkumu, tři důleţité počiny v této oblasti vzešly nedlouho po zahájení činnosti Výboru od H. Bulla a M. Wighta14 Committe se koncentrovala na teoretický výzkum normativního charakteru, zanechávajíc v pozadí soudobé mezinárodní otázky jako Suezská krize, Kubánská krize, závody ve zbrojení atd, které tvořily z velké míry obsahovou náplň výzkumu MV v americkém mainstreamu. Výzkumný záměr, který spojoval členy přístupu, byla víra 13

Zvaţovala se přítomnost E. H. Carra ve skupině, ta byla nicméně zamítnuta (Dunne 1998:93).

14

Wightova esej: Western Vaules in International Relations (1961), Bullovy Society and Anarchy in International Relations (1961) a The Grotian Conception of International Relations (1962).

21

v disciplínu šířeji pojatou neţli debata mezi idealisty a realisty a ukotvenou v rámci mezinárodní teorie, jak navrhl Martin Wight. Víra v teoretické uchopení konceptu mezinárodní společnosti, jeţ provází historii lidstva po několik staletí, snaha o analýzu povahy mezinárodní systému, který, ač anarchický, podléhá určitému stupni řádu. Primárním účelem vzniku Výboru bylo tedy zkoumání fundamentálních otázek týkající se mezinárodní teorie. Komplexní důraz Výboru na historizující přístup, etiku, diplomacii jasně předznamenal budoucí směr vývoje Anglické školy. Po spíše obecném zaměření úvodních setkání následují debaty, při nichţ začíná být projednáváno téma systému států, po příchodu australského profesora Hedley Bulla se Výboru začala zabývat ideou mezinárodní společnosti, jeţ má pro Anglickou školu jako celý přístup takřka totemický význam (Hynek 2005: 134). Později se v čele organizace vystřídali Martin Wight, Adam Watson a Hedley Bull, po jehoţ smrti v roce 1985 přestal Britský výbor formálně fungovat. Za dobu své existence vydal Výboru několik pro ni explicitních děl, které mají určující význam pro myšlenkový obsah Anglické školy, více o nich zmíníme dále v textu při analýze přístupů jednotlivých autorů. Zařazení jednotlivých autorů ke škole je dáno sdílením přístupu ke shodnému předmětu bádání, pokud hovoříme o Anglické škole, je referenčním bodem výzkumu nepochybně mezinárodní společnost a povaha anarchického systému, v němţ se tvoří a funguje. Výboru vyuţila racionalistického přístupu ve smyslu přiznání relevance rovnováhy zájmů nejen členů společnosti, tedy suverénních států, ale abstraktní zájem společnosti jako celku, který tvořil nedílnou součást mezinárodního anarchického řádu. Nejasnost panuje ve vymezení, kde je hranice společnosti státu a kde společnosti jako celku? Jsou tyto oblasti striktně rozdělené, anebo zde nachází pluralistický přístup uplatnění? Nicméně rozdíl mezi mezinárodní a domácí legitimitou je součástí velké debaty mezi solidaristy a pluralisty, o které bude pojednáno níţe. Vedou se dlouhé polemiky o tom, kdo z významných osob patří k Anglické školy a kdo svým přístupem jiţ nikoliv. Cílem práce zde není polemizovat nad platnými členy přístupu a těmi, kdo stojí mimo něj, představení autoři patří do skupiny buď nezpochybnitelných a sebe přiznaných členů přístupu, anebo jejich přiřazení ke škole bylo navrţeno zpětně vzhledem k povaze jejich výzkumu a přínosu pro Anglickou školu z něho plynoucí. Neexistuje tedy přísná hranice mezi těmi, kteří jsou uvnitř a kteří stojí mimo školu, hranice školy není fixně daná a neměnná (Dunne 1998:181). Přesto zde Dunne nabízí tři předběţné vlastnosti výzkumu, které odkazují na příslušnost ke škole a zároveň široce vymezují hranice školy: 22

1. Sebeidentifikace s určitou tradicí zkoumání, kterou je Anglická škola 2. Interpretivní přístup 3. Pojetí mezinárodní teorie jako normativní teorie, umístění etiky do centra výzkumu 3.1.1

Debata o metodologii Roku 1963 skončilo první tříleté období financování ze strany Rockeffeelrovy nadace a

Výboru soustředil svůj zájem do oblasti metodologie výzkumu mezinárodních vztahů. Její členové si totiţ byli vědomi rozdílu jejich přístupu ve srovnání s vedoucím americkým behavioralismem. Tím, kdo provokoval kritický přístup vůči americkému behavioralismu v rámci školy, byl Hedley Bull, který rozvířil intenzivní diskusi na toto téma v roce 1966, kdy představil u příleţitosti setkání Výboru polemickou esej International Theory: the Case for a Classical Approach, která se stala zahájením druhé teoretické debaty o mezinárodních vztazích, tzv. debatu o metodě. Objektem kritiky je americký scientismus, který se stal vedoucím paradigmatem oboru v 50. a 60. letech minulého století, nicméně Bull zůstal v přímé veřejné konfrontaci behavioralismu v rámci školy takřka osamocen. Bull napadá americký scientismus, který je zaloţen na logických a matematických důkazech a odvozování, nebo na striktních empirických procedurách verifikace. To dle něj nepřináší relevanci v oblasti výzkumu mezinárodních vztahů (Bull 1966: 26). Nabízí několik protiargumentů k americkému behavioralismu: Zaměření se na exaktní metodologii zabrání badatelům v koncentraci na hlavní otázky oboru, dalším důvodem pro odmítnutí vědecké metody je neschopnost vědy poskytnout názor/posudek na skutečnost, obor jako mezinárodní vztahy nemůţe býti hodnotově neutrálním. Poukazuje zároveň na chybnou cestu, kterou se vydává věda ve smyslu procesu vývoje od vědeckého přístupu k objevu finální hlavní teorie, jenţ je plně aplikovatelná na elementy výzkumu. Trend formování takových modelů povaţuje za neadekvátní pro oblast mezinárodní politiky, neboť vědce odprošťuje od dynamiky reálného světa. Bull dále mimo jiné argumentuje, ţe vědecké vlastnosti jako preciznost a přesnost jsou jiţ obsaţeny i v klasické tradici od Grotia počínaje, Martinem Wightem konče. Důleţitým bodem kritiky je výtka vědeckému přístupu ve smyslu, ţe se mnohdy nebezpečně dobrovolně odstřihují od základu, jenţ tvoří historie a filosofie a přichází tak o význam sebekritiky (tamtéţ: 35-37).

23

Argument, který Bull přednesl členům Commitee bylo kategorické odmítnutí vědeckého přístupu jako metoda zkoumání humanitních věd, čímţ se pustil do sporu a dlouhotrvající debaty v rámci filosofie vědy, mezi sociálně vědními pozitivisty15, tedy těmi, kteří nespatřují zásadní rozdíl mezi přírodní a sociální vědou, čemuţ by měly odpovídat i metody výzkumu, a interpretační metodou, jeţ výlučnou aplikaci metod přírodních věd v rámci výzkumu věd zabývajících se společností odmítá. Bull argumentuje mnoha objektivními fakty, které jsou scientismu výzvou, v práci dává nicméně o mnoho více prostoru kritice behavioralismu, na úkor obhajoby klasického přístupu. Klasický přístup definuje jako přístup k teoretizování, který je odvozen z filosofie, historie a práva (Bull 1966: 20), dál nerozšiřuje podání konkrétnějšího způsobu, kterým tyto sloţky do přístupu přispívají. Obhájci tradičního- klasického přístupu byli velice skeptičtí ke snahám proponentů behavioralismu16 prokázat skrze vědeckou metodu v sociálních vědách moţnost předvídatelnosti. Na místo toho tradicionalisté věřili, ţe pro uchopení současného stavu ve společnosti lze čerpat z lekcí historie, o něco podobného se pokoušel H. Butterfield kdyţ předkládal historii diplomacie jako cestu reformulovat lekci z úspěšné éry diplomacie 18.století na aktuální stav. Jednalo se o poněkud zjednodušující a neúplnou metodu, kterou scientisté neváhali kritizovat. Vedoucí odpovědí z tábora behavioralistů se v této debatě o metodu stal Morton Kaplan, který na adresu historicistního přístupu poznamenal (Kaplan 1966:56), ţe jejich vymezení se v rámci historie diplomatických vztahů nemá mnoho společného se zobecňováním určitých teoretických poznatků o mezinárodní politice. Tím, kdo zareagoval v oblasti praktického výzkumu, byl jiţ před debatou H. Butterfield, který se pokoušel vytvořit metodu tzv. technické historie, jeţ by zahrnovala jak empirická kritéria výzkumu, tak aplikaci zjištěného na praxi. Pokud byl zkráceně řečeno historicistní přístup kritizován proto, ţe pouţíval historii, nikoliv ji utvářel, pak další sloţka tradičního přístupu, filosofie, byla kritice podrobena téţ. 15

Základ pozitivismu poskytla empirická epistemologie A. Comta. Vychází z premisy, ţe všechny vědecké disciplíny- přírodní i společenské, lze včlenit do jednotného systému poznání, mezi nimiţ není ţádný rozdíl. Společenským vědám příznává vědecký základ, jeţ je zaloţen na metodách empirické epistemologie přírodních věd. Popsány byly čtyři doktríny pozitivismu: naturalismus, empiricismus, objektivismus a behavioralismus jako nejrigidnější pozitivistická doktrína. Více Kořan (2005: 147-9). 16

Behavioralismus vychází z předpokladu, ţe jednání člověka je pozorovatelné a tudíţ vědecky uchopitelné, jen v jeho vnějších projevech. Hledat vnitřní význam tohoto jednání je z vědeckého hlediska nepřípustné (tamtéţ).

24

Filosofie sestávala v rámci klasického přístupu roli utváření základního kánonu filosofických textů a především formulování fundamentálních otázek, které byly charakterem obecné, abstraktní a těţko empiricky verifikovatelné (Dunne 1998:120). Bull se například ptá, zda-li tvoří kolektiv suverénních států politickou společnost nebo systém, anebo nikoliv? Jaké místo zaujímá v mezinárodní společnosti válka? Pokud hovoříme o společnosti suverénních států, předpokládá toto existenci společné kultury, civilizace? (Bull 1966: 27). Třetí sloţka tradičního přístupu, mezinárodní právo a jeho role v rámci teoretického výzkumu v mezinárodních vztazích, byla poněkud podceněna. Výklad a aplikace práva jsou obecně zaloţeny na interpretačním přístupu neţli na behavioralistikcých metodách. Pokud vezmeme v úvahu blízký vztah (mezinárodního) práva a centrum výzkumu Anglické školy, tedy mezinárodní společnost a mezinárodní řád, pak bychom projevili značné překvapení nad skutečností, ţe právo a jeho role v mezinárodním prostředí byla ze strany školy významně opomíjeny (Dunne 1998: 124). Zajímavé je jistě zhodnocení reakcí členů školy vůči debatě, kterou Bull svou esejí vyprovokoval. Členové školy sebereflexí zhodnotili odklon a stále větší diferenciace vůči americkému mainstreamu v mezinárodních vztazích. Byli si tak jisti relevancí své klasické metody, jeţ se zkoumá mezinárodní vztahy, ţe zvaţovali vydání kolektivní publikace na toto téma. Zajímavý je příspěvek H. Butterfielda, jeţ měl k americkému mainstreamu ze členů školy zřejmě nejblíţe a s americkými realisty udrţoval osobní vazby. Butterfield označuje sociální vědu za tradiční, neboť rovnováha moci byla neoddiskutovatelným elementem této vědy jiţ v 18. století. Klasická metoda tu byla a její relevance stále trvá bez ohledu na stoupající prosazování scientismu jako hlavní metody sociálních věd (tamtéţ: 132-3). Současný představitel Anglické školy Robert H. Jackson připisuje tradičnímu klasickému přístupu v porovnání s převáţně americkým behavioralistickým přístupem následující charakteristiky: 1.) zkoumání lidských činností a společností a jejích výtvorů, nikoliv struktur 2.) porozumění namísto výkladu 3.) normativnost namísto hodnotově neutrálního pozitivismu 4.) historicky konkrétní porozumění namísto analyticky abstraktního vysvětlování (Hynek 2005:78). Co však analýza tradičního přístupu ukázala je skutečnost, ţa ačkoliv byla nová debata debatou o metodě, významně přesahovala hranice takového sporu do diskuse nad povahou předmětu studia a teorie jako takové. Zástupci Britského výboru vyuţívali pojem teorie 25

v induktivním smyslu, význam teorie byl utvářen praxí, v konstruktivistickém smyslu, význam teoretizování mohl tvarovat a ovlivňovat individuální a kolektivní akce (Dunne 1998: 124). Dále jde Shapcott, jeţ vybízí k přeformulování typizace metodologie věd a obor mezinárodní vztahy nahrazuje praktickou filosofií, tělesem morální a etické znalosti s cílem vyvodit teze určené praktickému účelu, která má velice blízko k tomu, co Bull nazývá klasickým přístupem. Praktickou filosofii zasazuje do historie věd ještě předtím, neţ došlo k striktnímu oddělení věd sociálních a exaktních (Shapcott 2004: 271-2). Bull však nebyl prvním, kdo odmítl jednotu věd. Jedním z prvních děl na poli mezinárodních vztahů, které vystoupilo proti slučování metodologie věd byl E.H. Carr ve své knize The Twenty Years Crisis. Carr zde předloţil argument, skrze který poukazuje na skutečnost, ţe sociální vědci v procesu analýzy faktů tato fakta přetváří. Neexistuje výzkum nezatíţený hodnotovým soudem toho, kdo jej provádí. Těmito argumenty Britský výbor zaujal a někteří autoři jako Dunne Carra dokonce zařazují jako člena Anglické školy, neboť mu přisuzuje významný myšlenkový vliv na zásadní čelný školy jako Bull a Vincent (Dunne 1998:36). Jsou zde však hlasy, jeţ jeho zařazení z uvedeného důvodu intenzivně zpochybňují, jako Suganami, Linklater, Buzan a další. Škola sdílí s E. H. Carrem určitá výzkumná východiska, coţ je ale spíše neţ vzájemným vztahem dáno prostředím mezinárodních vztahů v 50. letech, kdy škola samotná sdílela s realismem několik výzkumných premis jako anarchičnost systému, důleţitost role jednotky systému- suverénního státu v něm, koncepce rovnováhy moci a bezpečnostního dilematu (Burchil, Linklater 1996: 93). A ačkoliv E. H.Carr jako zástupce tábora realistů ve své knize odmítá stejně jako Manning, Wight a Bull domácí analogii v analýze mezinárodního prostředí, nelze tyto shodné prvky povaţovat za důvod k přiřazení jej ke škole (tamtéţ: 44-5). 3.1.2

Analýza systému států Druhým zpracovávaným a hojně diskutovaným tématem krom debaty o metodologii

oboru byla od druhé poloviny 60. let komparativní výzkum systému států, který v různé intenzitě pokračoval i v následujích dekádách. Výzkum byl aplikován v duchu představ M. Wighta, který za relevantní popis mezinárodní společnosti povaţoval výzkum skrze historickou a sociologickou metodu (Wight 1966:66). Bullovým výzkumným cílem bylo dosáhnout hlubšího porozumění povahy historické změny, jíţ jsme stále součástí (Dunne 1998: 117). Butterfield se zaměřoval na vývoj evropského systému se zaměřením na analýzu

26

způsobu, kterým se utvářely zásady post-vestfálského systému, jeţ povaţoval za stále platné. Krom analýzy vývoje historických systému vyzval ke komparaci jejich vnitřních vlastností. Jiţ od začátku diskusí o historických systémech států byli členové Commitee nejednotní v otázce, zdali je společná kultura nezbytnou podmínkou pro existenci systému států. Intenzivně se touto otázkou zabýval Martin Wight, který nejprve vycházel z komparace historie starověkého Řecka a Říma, ne jehoţ základě demonstroval potřebu kulturní jednoty a pocitu sounáleţitosti ke společné kulturní identitě. Základní hypotézou, se kterou pracoval, byl tedy předpoklad společné kultury (Wight 1978: 10). Termín systém států Wight chápal pojem, se kterým pracuje současná škola, tedy mezinárodní společnost. Tři dle Wighta zásadní systémy států, která povaţoval za vzorové: starověké Řecko, západní evropský systém a raná Čína- tyto tři uvedené systémy vznikaly shodně v rámci jednotné kultury (Wight 1977: 21-45). Butterfield zdůrazňoval význam role státních představitelů, kteří vědomým záměrem mezinárodní společnost států výrazně napomáhají utvářet. Rovnováha moci byla dle něj příkladem par excellelence, kdy je zapotřebí spolupráce státníků s jasným záměrem, jak fungujícího výsledku docílit. Obrovské vědomé úsilí je vyţadováno i v případě narušení systému válečným stavem a v následném procesu znovuetablování rovnováţného stavu. Butterfield tedy zásadně nesouhlasí s Wightovou podmínkou společné kultury pro vznik fungujícího systému států/mezinárodní společnosti. Podle něj záleţí spíše na přítomnosti zástupce státu disponujícího diplomatickými schopnostmi neţ na nutném základu ve společné kultuře. Mezinárodní společnost je dle Butterfielda zaloţena na úsilí vedoucím k jejímu vytvoření, na vědomé snaze předcházející jejímu vzniku (Dunne 1998: 121-132). Bull na toto téma poprvé rozlišuje mezi mezinárodním systémem a mezinárodní společností. Systém dle něj není zaloţen na vnímání společného záměru nebo na společné identitě, ale na dodrţování systému práva, fungující rovnováze moci, jedná se o systém vzájemných interakcí bez vědomého záměru zaloţeného na společné identitě. V kontrastu tomu je koncepce mezinárodní společnosti, která se vyznačuje smyslem pro společnou identitu, vědomí potřeby kooperovat ve společných institucích, aby se prosadily společné zájmy (Dunne 1998: 126). Tímto rozdělením posunul Bull ve druhé etapě fungování Britského výboru rozpracování konceptu mezinárodní společnosti významně dále.

27

Setkání Výboru byla mezi léty 1967- 1972 pod vedením M. Wighta přesunuta do tří míst: Oxfordu, stávajícího Cambridge a Brightonu. Ačkoliv se členové chtěli dohodnout na vydání společné publikace zabývající se systémem států, nestalo se tak. Vynikající publikaci na toto téma, System of States, však napsal v roce 1970 Wight, Hedley Bull vydává v 1977 dnes jiţ kultovní Anarchical Society, ve které uvaţuje nad povahou anarchického systému a zdali současné uspořádání je vůči dalším alternativám to nejvíce ţádané a funkční. Po náhlé smrti Martina Wighta v roce 1972 se podstatně změnil profil Výboru, Rockefelerova nadace zastavila finanční podporu subjektu, členská základna se výrazně proměnila. Navzdory snahám Wighta, aby se členové rekrutovali především z řad odborníku na mezinárodní vztahy, se pouze dva z nich dají povaţovat za odborníky v oboru. 17 Následující fáze činnosti Výboru přesto nabídla vydání zralých děl jako The Expansion of International Society, jeţ publikovali Bulla a Watson. Buzan označil debatu o společné identitě a kultuře ve škole jako základní bod pro oddělení konceptu systému států/mezinárodního

systému a mezinárodní společností, jenţ jsou součástí obsahového

vesmíru školy i v současnosti (Buzan 2001: 331). Vytyčením hranic mezi rozdílnými koncepty se otevřela důleţitá kapitola rozpracovávání konceptu mezinárodní společnosti, jeţ se stal symbolem výzkumného obsahu přístupu a Anglická škola dle něj bývá často označována jako international society approach. Na druhou stranu prosazení centrálního tématu přístupu posunulo do pozadí jiné zajímavé výzkumné otázky, kterými se členové školy zabývali a kvůli monotematické koncentraci na koncept mezinárodní společnosti byly ke škodě přístupu marginalizovány. Diskuse o tom, kde jsou přesně hranice mezi systémem a společností a jak společnost vzniká ze systému, jsou nicméně se stejnou intenzitou vedeny dodnes. V roce 1984 vydávají společně Bull a Watson sbírku textů na téma The Expansion of International Society, jeţ se stává příkladnou ukázkou vyvrcholení debat na toto téma uvnitř školy. Téma komparace a analýzy systému států bylo zpracováno i nadále po ukončení činnosti Britského výboru. Vzpomeňme ambiciózní publikaci Adama Watsona: The Evolution of International Society vydanou v roce 1992, ve které Watson zpracovává ucelený výčet 17

Dunne označuje za jediné odborníky na MV v rámci Commitee Michaela Donelana (LSE) a Maurice KeensSopera (University of Leicester);(Dunne 1998: 128-9).

28

všech dle něj identifikovatelných historických systémů, zaměřujíc se na jejich společné charakteristické vlastnosti, vlastnosti, které je odlišují a mechanismy, jeţ usnadňují jejich fungování. Watson předloţil široce pojatou komparativní historickou studii, jeţ se zabývá systémy Asýrie, přes starověké Řecko, Makedonii, aţ po kolektivní hegemonii 19.století a systém supervelmocí na pozadí dekolonizace. Anglická škola si téma komparativních historických studií uchovává i v období znovuetablování přístupu, kde je významným příspěvkem z roku 2000 International Systems in World History: Remaking the Study of International od Barryho Buzana a Richarda Little. 3.1.3

Finální období Poslední fáze aktivního setkávání členů přístupu byla poznamenána vzrůstajícím

zájmem o otázky práva, řádu a spravedlnosti v mezinárodní společnosti. Bull a Watson zkoumají, zdali je napětí mezi pořádkem a spravedlností moţné sníţit ve světě, kde globální politické a ekonomické síly zmenšují prostor pro autonomní a suverénní jednání států. Velký příspěvek, jeţ ovlivnil nastávající generaci výzkumníků školy, byl R. J. Vincent a jeho práce na téma intervence, lidských práv a světového pořádku. Oficiálně Britský výbor ukončil svou činnost v roce 1985.

29

4

Klíčové postavy Anglické školy Nyní nabídneme prostor pro krátká představení centrálních postav jak Výboru, tak

Anglické školy, s přihlédnutím na její obsahový vesmír a přínos škole. Jedná se o zakladatele a hlavní představitele školy, kteří stanovili základní dimenzi výzkumu mezinárodních vztahů školou, zahájili vlastní výzkum v oblastech, které dodnes platí za ústřední témata Anglické školy a přístup jako takový etablovali na poli teoretických přístupů k mezinárodním vztahům. Předloţili základní výzkumné teze, ze kterých škola dodnes čerpá, a vytvořili jakési jádro přístupu, který aţ v současných letech zaţívá opět velký rozvoj. Na analýze jejich práce je fascinující sledovat, jakým způsobem se vyvíjel přístup, který se snaţil nepřeklenout pouze realismus a idealismus, ale doplnit je v holistickém celku tří pozic politicko-filozofických postojů v novověkém politickém myšlení o mezinárodních vztazích.

4.1

Charles A. W. Manning (1894 – 1978) Pokládáme za přínosné zde Charlese W. Manninga na místě zakládajících autorů

přístupu uvést a pokusit se stručně nastínit jeho přínos ve studiu mezinárodních vztahů a především pak k formaci Anglické školy. Relevatní pro posouzení Manningových myšlenek je historický kontext doby, ve které Manning tvořil. Pokusíme se nastínit přínos jeho práce pro britské mezinárodní vztahy i přes jeho v současnosti kontroverzní názory, coţ reflektuje cíl naší práce, jeţ je objektivně posoudit, nikoliv selektivně vybírat. Diskuse o původu, členství a teoretickém potenciálu by měla začít z teorie mezinárodní společnosti, jeţ je základem bádání Anglické školy, nikoliv v závislosti na osobních sympatiích a vzájemných vztazích (Knudsen 2001:331). Nezařadit jej by dle Suganamiho znamenalo pokus utvářet jakýsi ideální typ Anglické školy a problematizoval by se tím proces identifikace školy samotné (Suganami 2000: 218). Oproti tomu Dunne Manninga z Anglické školy vyřadil, a to ze tří důvodů: Manning nikdy nebyl formálně přizván, aby se účastnil jednání Britského výboru ( Dunne tím dává najevo , ţe v jeho percepci byli příslušníci Britského výboru automaticky členy Anglické školy), za druhé odsuzuje Manningův vstřícný postoj k politickému zřízení aparteidu v JAR18, za třetí staví do opozice ke škole Manningovo ukotvení oboru MV jako disciplíny sociálních věd (Dunne 1998: 12-21).19

18

Dunne vytýká značnou dávku rasismu v Manningově obhajobě aparteidu s tím, ţe se neslučuje s Wightovým křesťanským základem, Bullovou a vincentovou vírou v rasovou rovnost (tamtéţ: 233). Suganami oponuje, ţe

30

Manning spolupracoval s několika významnými představiteli školy a osobně ovlivňoval jejich myšlení i cestou rozdílnosti svých stanovisek. Bull byl jeho ţákem a několikrát vyjádřil svůj osobní vděk (Bull 1995: xii), Wight přímo připustil Manningův vliv (Wight 1991: xv). Mezi všemi existuje jistá myšlenková tenze, avšak společně patří do racionalistické myšlenkové školy20. Více neţ třicet let zastával funkci vedoucího katedry MV na LSE, kam přivedl Bulla i Wighta s cílem vybudovat a rozvíjet vysokoškolské vzdělávání v mezinárodních vztazích. Dle Knudsena je první fáze vývoje školy spojena právě s Manningem a Wightem a jejich prací na LSE (Knudsen 2000: 196). Charles Manning se narodil v Jiţní Africe, studoval v Oxfordu, několik let působil v Lize národů. Vyučoval právní vědu na Oxfordské univerzitě, poté přešel na LSE, aby zde vedl katedru MV po třicet let. Jeho vliv na utváření disciplíny MV ve Velké Británii je neoddiskutovatelný. Manning zkoumal pět pro něj hlavních a vzájemně propojených oblastí: právní vědu, Splečnost národů, Jiţní Afriku, status MV jako akademické disciplíny a povahu mezinárodní společnosti, jíţ určil centrální postavení ve výzkumu samostatné disciplíny MV. Překračovat akademické hranice bylo cílem, čerpat přitom z mezinárodního práva prostředkem. Zásadní práce Manninga v této oblasti: The Nature of International Society a esej The Legal Framework in a World of Change‟ publikována v The Aberystwyth Papers,se zaměřují na problematiku jurisprudenčních témat obklopující oblast suverenity a mezinárodního práva. Manning byl aktivním badatelem v oblasti výzkumu činnosti Společnosti národů, především ve smyslu zefektivnění platnosti smlouvy. Stál v přímé opozici těm, kteří obhajovali tehdejší řešení mezinárodních rozporů zaloţené na kolektivním vynucovacím jednání. Manningovo odmítání zavedení tvrdého jednání tak v podstatě bylo pluralistickou pozicí, jeţ byla o třicet let později pojmenována a artikulována Hedley Bullem (Suganami 2003: 95). Přesto se rozchází v zásadním bodě, Bull byl kritický k trendu, který směřoval k „solidarismu „ v mezinárodním právu a jehoţ symbolem byla právě do značné míry bezzubá

ani tyto důvody nemůţou zastřít Manningovu významnou roli v artikulaci perspektivy mezinárodní společnosti v britských MV. 19

Dunne uvádí, ţe Manning vidí mezinárodní vztahy jako druh politické sociologie, jako vědu zaobírající se historií lidstva. Manningovi přiznává jeho příspěvek v identifikaci mezinárodní společnosti jako společnosti suverénních států, jeţ podléhá vládě pravidel. 20

Více o vlivu Manninga na Bulla a Wighta: Hidemi Suganami: „The Structure of Institutionalism: An Anatomy of British Mainstream International Relations‟, International Relations, 7 (1983), pp. 2363–2381.

31

Společnost národů, Manning věřil ve volný systém kolektivní bezpečnosti tak, jak byla uvaţována v zakládající smlouvě SN dbající na domácí analogii. Kontroverzní souhlasný vztah Manninga k politickému zřízení apartheidu 21 je námětem debaty o jeho příslušnosti k Anglické škole. Dle Manningova názoru je svět rozdělen na cilizovaný-západní a dále necivilizovaný zbytek, který potřebuje ochranu nabízenou západními státy (tamtéţ 97). Vyjadřuje tím podporu systému mandátů, jeţ byl prizmatem stoupenců SN nazírán jako prostředek k dosaţení vyššího stupně civilizovanosti. Proměnu morálního klimatu v období dekolonizace příliš nereflektoval (Manning 1962: xx).

Pro

mnohé dal Manning veřejně najevo něco, co by mohlo být označováno jako setrvačnost britské koloniální mentality, coţ nekoresponduje s brtiským myšlením současnosti. Ukotvení oboru MV dle Manninga bylo v širokém proudu sociologie, jsou však samostatnou disciplínou studující odlišné sociální milieu a čerpající z tradičních základů jako historie, právo a politická věda, avšak mající své místo mimo ně22. Cílem MV je vysvětlit kooperaci suverénních států na základě výzkumu mezinárodní společnosti, spolu se sociálně psychologickým přístupem, vazbou na ekonomii, právo, geografii, strategii a sémantiku (Manning 1962: 360). Za jeho největší přínos relevantní pro vývoj Anglické školy je povaţována linie myšlení, později označena Martinem Wightem jako racionalismus, zabývající se povahou mezinárodní společnosti jako systému suverénních států, mezi nimiţ panuje určitý stupeň řádu, ačkoliv se nachází v anarchickém prostředí mezinárodního systému. Fenomén koexistence tolika suverénních států je více neţ koexistence tolika lidských bytostí (Manning 1962:359). A jak si Manning mezinárodní společnost představuje? Je to systém suverénních států, jeţ jsou k sobě vázány mezinárodním právem a moralitou, neexistuje kontradikce mezi státní suverenitou a mezinárodními právními závazky, jde o fundamentální princip mezinárodní společnosti. Mezinárodní právo utváří práva a povinnosti, ale zároveň státům přiděluje suverénnost ve smyslu statusu ústavní nezávislosti. Mezinárodní společnost byla Manningem vnímána jako sociálně konstruovaná sociální realita, jako konstrukt, ve kterém vedou státy své zahraniční politiky. Studium se má zaměřit na kontext, který je téţ sociálně

21

„In Defense of Apartheid‟, Foreign Affairs, 43 (1964), pp. 135–49

22

Cílem studia MV bylo dosáhnout hlubšího vhledu do povahy mezinárodních vztahů, mezi státy a lidmi, podpořit studentovu snahu pochopit ţivot- tak jak jde ve společnosti států (Suganami 2003:99).

32

konstruován, prostředím, subjektem studia, interpretací a reinterpretací (Manning 1962:8-9). V důrazu na interpretivní výklad předmětu zkoumání a sociální reality se Manning zdárně přibliţuje k základním tezím konstruktivistů. Organizaci mezinárodního systému a vnitřního prostředí státu přirovnává k výrazům Gesselschaft (umělé smluvní společenství zaloţené na dohodě), a Gemeinschaft (ve smyslu vzájemnosti, solidarity, odvozen od přirozené pospolitosti). Společnost lidských bytostí v rámci národa je Gemeinschaft, nicméně uvaţování o vývoji lidstva by se mělo odehrávat v rámci proměny současného globálního Gesselschaft v budoucí Gemeinschaft. Mezinárodní společnost stojí mimo toto rozdělení, neboť neodpovídá ani jednomu: je jakýmsi quasi- Gemeinschaft, coţ je dle Manninga ţádoucí stav, neboť má svůj základ v pomyslném quasi- světě. Pokud má něco nahradit systém suverénních států, pak to nebudou státy samotné, ale podstata, jeţ existuje současně s nimi, rodící se společnost všeho lidstva (tamtéţ: 176-77). Jednoho dne moţná vejde v existenci Gemeinschaft lidské rasy (tamtéţ:179). Manning sice nebyl formálním členem Výboru, člen Výboru historik Michael Howard označil jeho práci za výstřední, Dunne jej nezařazuje do Anglické školy vůbec, přesto Manningova perspektiva přinesla do britských sociálních věd interdisciplinární samostatný obor MV, který zkoumal mezinárodní společnost suverénních států jako základní předmět studia. Zaloţil úspěšnou katedru MV, jeţ se stala akademickým zázemím oboru, a která měla úzké vazby na Britský výbor. Jeho příspěvek je proto hodnotou, jeţ by měla být zkoumána v dobovém kontextu a ve smyslu relevance přínosu nejen Anglické škole, ale oboru MV jako takovému.

4.2

Herbert Butterfield (1900 – 1979) Přínos Herberta Butterfielda spočívá prioritně v jeho neutuchající práci při vzniku

Britský výbor, který zakládal ve spolupráci s blízkým přítelem Kennethem Thompsonem z Rockeffelerovy nadace, která vznik britské skupiny finančně podpořila a inicionala. Akademickou kariéru profesora v Cambridgi začal Butterfield jako historik, coţ jej znevýhodnilo při zařazení mezi významné teoretiky MV, o teoretické podstatě mezinárodních vztahů, především co se vztahu náboţenství a mezinárodní politiky týče, začal uvaţovat v průběhu 50. let 20. století po vydání sérii úspěšných publikací zaměřených na narativní

33

historii, historické metody a historii diplomacie23. Zvýšení zájmu o mezinárodní politiku v něm vzbudila probíhající studená válka a jaderné zbojení. Oporu své práci nalezl Butterfield zejména v prostředí amerických křesťanských realistů24, jejichţ vliv nicméně v průběhu 60. let ustával z důvodu vzrůstajícího důrazu na sekularismus a vědu. Důraz kladl na křesťanský výklad přirozenosti člověka spojenou s hříchem, která je permanentní a zapříčíňuje přítomnost válek v historii lidstva. Prostředí mezinárodních vztahů je v závisloti na lidské pýše a touze po moci prostředím nejistoty a neklidu, na místě je tedy role strategie spolupráce a obezřetnosti, související touha států obhájit a zachovat si status quo. Přesto ve svých úvahách o mezinárodním prostředí nenašel místo pro moralismus. Společnost Národů pro něj byla nešťastným obdobím v historii moderní diplomacie, boj za spravedlnost přinesla horší výsledky neţ Realpolitik. Vlastní výzkum soustředil Butterfield do následujících tří elementárních oblastí: příspěvky k činnosti Výboru, eseje zaměřené na křesťanskou polemiku mezinárodních otázek tehdejší doby, historiografické a historické studie (Sharp 2003: 2). Poslední uvedené tvoří výzkumný základ jeho pozdějších analýz diplomacie, způsobu, jimţ ti, kteří reprezentují státy navenek, mezi sebou komunikují, diplomacie jako podstata toho, co se odehrává v mezinárodních vztazích, jak jsou uspořádány. Stěţejní prací vydanou v rámci Výboru, ve které se Butterfield soustředil na historii diplomacie a způsoby, kterými byla vedena ve smyslu systém a umění komunikace mezi mocnostmi, je kniha Diplomatic Investigations25, kterou sepsal spolu s Martinem Wightem26 a ve které je diplomatický systém povaţován za „ mistrovskou“ instituci mezinárodních vztahů“ (Wight 2003:113). Řád není pro Butterfielda něčím, co vzniká a existuje přirozeně, nýbrţ jde o záleţitost kultivovaného myšlení, záměru a vynalézavosti (Butterfield, Wight 1966: 147).

23

Např.: The Statecraft of Machiavelli (1940); Christianity and History (1949); The Whig Interpretation of History (1950); History and Human Relations (1951); Christianity, Diplomacy and War (1953); George III and the Historians (1957); 24

O blízkém profesním vztahu mezi Butterfieldem a Niebuhrem, Morgenthauem více Dunne1998: 723, 85. 25

Herbert Butterfield, Martin Wight (eds): Diplomatic Investigations: essays in the theory of international politics, George Allenand Unwin Ltd., London, 1966. 26

Srovnej s Martin Wight (2003): Power Politics, Royal Institute of International Affairs, Continuum London. - kapitola 11 Diplomacy.

34

Podle Dunna nebyl dán dostatečný prostor důleţitosti Butterfielda pro obor MV ve Velké Británii a ani jeho významu v rámci Anglické školy. Důkazem můţe být absence článku, či publikace, jeţ by se přínosem pro studium MV zabývala (Dunne 1998:71). Pro Anglickou školu tkví význam Butterfielda ve dvou stěţejních příspěvcích: zaloţil Britský výbor na základě vlastního výzkumného záměru tázajícího se po principech mezinárodního pořádku, za druhé, v opozici k idealismu předloţil křesťanský náhled na problematiku mezinárodních vztahů, zejména co se mezinárodní společnosti týče, označován jako křesťanský pesimismus, který do vedení zahraniční politiky států staví termín jako původní hřích, obezřetnost a odmítání moralismu (Dunne 1998:72-3). Ve své práci Christianity and History pracuje s tezí o konstantní přítomnosti hříchu v lidské společnosti, neboť člověk byl, je a bude hříšníkem, z této lidské podstaty poukazuje na základní příčinu válek ve světě. Hřích představuje Butterfield nikoliv ve smyslu vlivu sil temna, ale lidské pýchy a vůle k vládnutí a ovládání, které vedou k neklidu, nejistotě a korupci. Zde je zřejmý Butterfieldův příklon k americkému křesťanskému realismu. Jako jeden z prvních v rámci Britského výboru přichází s koncepcí bezpečnostního dilematu. Vzájemný strach soupeřů povaţuje za jádro tragické povahy mezinárodních konfliktů vyplývající z lidské přirozenosti. Pokud by na světě ţili pouze silně věřící pokračovatelé nauky Františka z Assisi, bezpečnostní dilema by ztratilo své opodstatnění. Tento strach můţe být zveličený v situaci, kdy jsou lídři států zaujati vlastní moralitou a čtou protivníkovy záměry jako definitivně agresivní a v reakci na takovou percepci reality posléze inklinují k útokům v rámci obrany. Zde Butterfield opět přistupuje k odmítnutí moralistního sebe-ospravedlňujícího jednání. Mezinárodní řád můţe být uchován a zároveň morálně hodnotný skrze regulaci konfliktů a zachování suverénních nezávislých států. Nicméně do 18. století se rovnováha moci stala obecnou teorií mezinárodní politiky. Systém států byl dle Butterfielda závislý na základní jednotě kultury, ve smyslu sdíleného významu hodnot, preexistence komunity zaloţené na společných tradiciích a zvycích. V tomto bodě se Butterfield významně přibliţuje Burkeho konceptu Evropského společenství (Dunne 1998: 98). Mezinárodní řád tedy spočíval na sebeidentifikaci členů k systému, překonaný egoismus nahradila sounáleţitost k celku, rovnováha moci jako výsledek kolektivní evropské identity. Butterfield přiznává evropskému systému států historický charakter a hovoří o něm jako o jednom z nejméně proměnných elementů v sociálním světě, který zprostředkovává a dává vyjádření vztahům mezi lidmi, jejichţ ţivotní zkušenosti a smysl důleţitého se výrazně 35

odlišuje. Dobro a zlo je spojeno s rozhodováním individua, nikoliv větších celků, moralita odpovídá přisuzování elementů dobra či zla konkrétním jevům. Tento boj se odehrává v kaţdém z nás, touto tezí se Butterfield přibliţuje křesťanskému pacifismu Martina Wighta. moralitu je potřeba nahradit vědeckým přístupem ve smyslu analýzy struktury mezinárodního pořádku, konkrétně prvků mezinárodního systému, nikoliv ve smyslu posuzování jednotlivých státníků. Ačkoliv křesťanství není schopné učinit svět jako celek ctnostným a morálním, můţe nabídnout cestu k moudrosti a stabilitě. Techniky historické sociologie, jeţ tvořily základ výzkumu Výboru, nabídly pohled na mezinárodní společnost jako primárně historický fenomén. Spolu s dalšími členy školy upřel svou pozornost na význam diplomacie v mezinárodní společnosti, jeţ přikládal esenciální roli v utváření vztahů v mezinárodním systému států. Pokud hovořil o teoriích mezinárodních vztahů, pak ve smyslu integrace teorie diplomacie, jíţ věnoval část svého výzkumu, avšak bez větších výsledků (Sharp 2003: 856). Jádrem jeho přístupu byla selekce historických epoch, kterým přikládal význam dle úspěchu v rámci diplomatických vztahů. Pro Butterfielda bylo ukázkou správného a efektivního vedení diplomacie, které vedlo k rovnováze moci, období koncertu velmocí v 18. století, které nazval zlatým věkem diplomacie (Dunne 1998: 80; Sharp 2003:857).27 Argumentem pro takové tvrzení bylo jednání států nejen k prosazení vlastních zájmů, ale zájmů systému jako celku, jednalo se o ţivotní zájem k uchování takového systému. Obecně přikládal Butterfield principům rovnováhy moci veliký význam, neboť uvedl moţnost, kdy i civilizovaná země dodrţující řád ve smyslu vnitřních hodnot, se můţe stát hrozbou pro mír a mezinárodní pořádek pokud není její síla vyvaţována vyrovnávacím mechanismem síly dalších států (Sharp: 868). Zajímavé bylo uvedení těchto argumentů do praxe tehdejší mezinárodní politiky, kdy Butterfield varuje v případě vítězství USA ve Studené válce před Anglo-americkou dominancí, či nabádá ke spolupráci s komunistickým SSSR, který odmítá analyzovat jako monolitický zdroj hrozby, vůči kterému by měla být vedena ideologická válka28.

27

Butterfield zakládal svou tezi na poměrně nekritickém přístupu k analýze doby. Období bylo svědkem 36 mezistátních konfliktů, průměrně jeden kaţdého 2,85 roku (vychází se z období 17151814, zpracoval K.J.Holsti: Peace and War : Armed Conflicts and International Order 1648-1989). 28

Více Sharp (2003) a Dunne (1998).

36

Příspěvek pro Anglickou školu pocházel ze dvou výzkumných směrů: za prvé stál Butterfield v čele zakladatelů Britského výboru, můţe být tedy právem povaţován za zakladatele Anglické školy, za druhé je zde diskuse o povaze mezinárodní společnosti, jeţ v rámci jeho tvorby zaujímala přední místo. Zabýval se vztahy nejen diplomatickými na úrovni mezi suverénními státy, ale uvaţoval o teorii, která by zkoumala způsob, jakým jsou lidské vztahy vedeny mezi skupinami sice oddělenými, avšak jednajících k vzájemnému dobru. Nelze pominout Butterfieldům příklon k americkému realismu, který se soustředil na teze o špatné povaze lidských jedinců, odmítání moralismu a rozpracování konceptu bezpečnostního dilematu.

4.3

Martin Wight (1913 – 1972) Martin Wight29 jako další představitelé přístupu vycházel ve svém myšlení ze základu,

jeţ mu poskytlo studium historie, ale na rozdíl od ostatních se snaţil ve svém příspěvku přesáhnout témata ve vlastním obsahu a hloubce. Jeho bádání bylo tradičně pro školu interdisciplinární, pohyboval se napříč disciplínami jako historie, ústavní právo, mezinárodní právo, politická teorie, ale také v oblasti náboţenství, teologie a morální filosofie a etiky (Jackson 2008: 352). V roce 1935 vystudoval Robert James Martin Wight historii v Oxfordu, kde mu byl zkoušejícím Herbert Butterfield (Potter 2007: 784), poté pracoval v institutu Chatham House po boku Arnolda Toynbeeho, se kterým sdílel zájem o univerzální historii. Tu vnímal Wight nejen jako záznam minulosti, ale jako klíč k pochopení morální dimenze minulosti. Neboť historická interpretace diplomacie snadněji zachytí kvalitativní vlastnosti mezinárodní politiky a činnost systému států neţ soudobé teoretické práce zaloţené na nové metodologii (Jackson 2002: 4). Jak uvádí Jackson (Jackson 2008: 353), Wight byl mnohostranně orientovaným badatelem, jenţ mohl vycházet z hlubokých znalostí historie, filosofie a mezinárodního práva. Přes veškeré kvality kladl na sebe Wight vysoké nároky co se svých děl týče a přestoţe jeho poznámky k přednáškám byly poměrně hojné, k publikování se dostalo velice málo materiálů kvůli Wightovu perfekcionalismu a některé často zůstaly nedokončené, jak uvádí Dunne30. Z tohoto důvodu byla některá cenná díla vydána posmrtně

29

Publikace shrnující Wightovu práci: Ian Hall: The international thought of Martin Wight ( 2006). 30

Dokonce sám Wight se přiznává v korespondenci nejmenovanému kolegovi, ţe pokud by náhle opustil tento svět, nezanechá zde ţádný materiál, jeţ by odráţel jeho dlouhodobý výzkum a myšlenkové bádání. Ředitel Chatham House a Wightův kolega na této instituci, Arnold Toynbee, se

37

jeho ţáky, kterými byli například Hedley Bull a Brian Porter. Pozoruhodný je rozpor mezi minimální publikační činností a vlivem, který měl Wight na kolegy a následující generace výzkumníků (Dunne 1998: 48). V meziválečném období bylo pro Wightův myšlenkový vývoj charakteristické ústřední téma pacifismu, tradiční teologie křesťanství31 a obhajoby mírotvorné činnosti Společnosti národů. Mizivé výsledky její činnosti a neschopnost zabránit vypuknutí druhé světové války však Wighta optimismu v této oblasti zbavily a odvrátil se směrem od liberální podpory Společnosti národů k vnitřnímu pacifismu, který by ovšem, jak si uvědomoval, by v mezinárodním měřítku mocensky nahrával válečným silám. Přesto se drţel pravidel diplomatické etiky, které pro něj byly základem jednání v mezinárodním prostředí32 Prvním publikovaným příspěvkem byl v jeho třiadvaceti letech Christian Pacifism (1936). Základním argumentem publikace byl předpoklad, ţe nikdy není správné vzít lidský ţivot (Dunne 1998: 49-51). Poţadavek na odzbrojení, důraz na etické hodnoty, to vše můţe v soudobém kontextu na prahu druhé světové války znít poněkud nepatřičně, ale Wight ve své vizi mezinárodní společnosti zaloţené na obecném přijímání morálních a etických norem určitým způsobem předběhl svou dobu. O jeho vnitřním přesvědčení odmítající válku jako řešení konfliktů, svědčí i Wightovo formální odmítnutí nastoupit vojenskou sluţbu v roce 1940 (Potter 2007: 784). Navzdory dřívější podpoře mezinárodní instituce Společnosti národů, nebyl Wight příznivcem mezinárodních organizací typu SN, či později OSN.

vyjádřil k takto:..” ..protoţe byl perfekcionistou, propásl moţnost věnovat světu svůj magnum opus..” (Dunne 1998: 48). 31

Wightův přístup skrze křesťanství byl tradičně skeptický- pracoval s neměnnými vlastnostmi lidstva jako takového, zatíţeného hříchem a čekající na odpouštění. Jednalo se o konstantní vlastnosti lidstva, které nemohly být vývojem změněny. Tradičním křesťanem byl z pohledu skepse ohledně moţného vylepšení základu člověka a naplněním se na pozemském světě. Neznamená to však, ţe by se člověk neměl snaţit být lepším, jsou zde však neustále přítomny limitující podmínky k takovému uskutečnění (Jackson 2008: 361-3). 32

Abychom poznali jiné lidi, musíme vědět, co si myslí. Poznat jiné světy znamená porozumět myšlení lidí, kteří v nich ţijí, s ohledem a váţení si toho, co pro ně znamenají. K vedení inteligentní a humánní zahraniční politiky je znalost toho, co si lidé na opačném konci myslí, jací jsou a jak nás vnímají. Ztrácíme povědomí o vlastní nedokonalosti, kdyţ začneme věřit, ţe naše myšlení je nadřazené a začneme očekávat, ţe lidé s odlišným vnímáním si přejí býti námi osvětleni a souhlasit s námi. Je to nejen netolerantní, ale nebezpečné (Jackson 2008: 363).

38

Opravdovými institucemi mezinárodní politiky pro něj byly válka, diplomacie, obchod a rovnováha moci. V roce 1946 vydává Wight Power Politics. Jak jiţ název napovídá, Wight se v díle přiklání k realistickým tezím, které v publikaci diskutuje. Jedná se o tři hlavní oblasti, ve kterých se Wight přibliţuje a mnohdy splývá myšlenkově s realismem. Mezinárodní politika je arénou, ve které funguje politika z pozice síly, i kdyţ se představitelé států mohou nechat ovlivnit právem a pořádkem. Síla je přítomna takřka v celé práci ve smyslu stupně významu státu. Wight rozlišuje státy na ty, disponující silou bezvýznamnou, významnou, aţ po velmoci a dominantní velmoci. Politika z pozice síly je konstantní vlastností systému států. Třetí je problematika anarchičnosti systému, jeţ způsobuje, ţe státy jsou ve stavu potenciálního nepřátelství (Dunne 1998: 53) Esej Why is there no International Theory, kterou Wight přednesl na inauguračním setkání Britského výboru v lednu roku 1959, právem vzbudila velký ohlas, neboť v ní Wight kriticky posuzuje (ne)existenci mezinárodní teorie. Poukazuje na rozpor mezi relevancí vědeckého základu politických studií, která se opírají o díla politických filosofů a mezinárodních vztahů, které jako svůj základní vědecký materiál mohou povaţovat Thukidydovu historickou esej.

Domácí politická teorie suverénního státu je dle Wighta

dostatečně vypracována, odráţí vztahy stát- občan na právním a etickém základě, oproti tomu mezinárodní teorie je reziduální teorií přeţití. Domácí politická teorie je však úzce sepjata s oblastí mezinárodního práva a právní vědy, jako příklad propojení těchto oblastí uvádí příklad díla Grotia a Vattela

(Jackson 2008:355-6). Wight uvádí dva hlavní důvody

nedostatečnosti mezinárodní teorie (Dunne 1998: 94): intelektuální zaujatost suverénním státem, jeţ absorbovala intelektuální energii v rámci politického studia. Za druhé mezinárodní politika je sférou opakujících se procesů (recurrence and repetition). 4.3.1

Tři tradice Čelný představitel přístupu Martin Wight je po právu mnohými posuzován jako otec

Anglické školy (srovnej Dunne 1998: 47). Do poválečné teorie mezinárodních vztahů se zapsal především formulací tří filosofických tradic, kterou propracoval ve svých přednáškách na LSE v průběhu 50. let 20. století. Takzvaná Wightova trialektika je dodnes filosofickým východiskem přístupu a Anglické škole poskytuje ukotvení v rámci dalších teorií MV, či dalších filosofických tradic. Jde o překročení realismu typického i pro britské teoretické bádání v oboru ve 40. letech. Wight vychází z Carrovy Twenty Years Crisis a v ní z dělení 39

politického myšlení a praxe na realismus a utopismus. Na tomto dělení staví, ale posunuje jej dále. Carrova dichotomie, stejně tak pozdější Morgenthauova dichotomie realismu a idealismu, měla svůj původ v určité dějinné situaci, která však není aplikovatelná vţdy. Více uţitečné a obsaţné by bylo trojí dělení východisek politického myšlení (Potter 2007: 786). Tyto tři tradice nazval Wight realismem, racionalismem a revolucionismem a přiřadil je ke třem velkým myslitelům novověkého politického myšlení: Machiavellimu, Grotiovi a Kantovi. Revolucionismus později dále dělí podle vzoru R. Neibuhra na „tvrdý“ (hard) a „měkký“ (soft) revolucionismus, k nimţ patří představitelé prvního typu Lenin, Trockij a další představitelé sovětského socialismu, ke druhému pak Kant a Wilson. Tři pozice představují idealizované modely, které se doplňují a kaţdá z nich můţe být z pozice zbývajících dvou kritizována a polemizována. Tři myslitelé pak přístupy pouze symbolizují, neboť jejich dílo je svou šíří a hloubkou přesahuje a většinou zahrnuje minimálně dvě z nich. Názvy pozic jsou obecného charakteru a abstrahují z kaţdé ze tří pozic odpovídající rys, který má reprezentovat ostatní: realitu moci, rozum člověka a revoluci společnosti (Barša, Císař 2008:153-155). Tři tradice povaţoval Wight za tři části celku- koncepční mapy, na níţ můţeme autory nebo směr umístit k ostatním autorům a směrům. Soudrţnost tyto postoje nezískávají vzhledem k nějakému domnělému jádru, ale vzájemným vztahem. Společně tvoří celek, zvlášť jde o samostatné uzavřené systémy. Je lepší je chápat jako tři pozice na kontinuu, význam nabývají ve vztahu, či opozici ke zbylým dvěma. Termín racionalismus můţe být značně zavádějící v určitém smyslu, kdy evokuje osvícenský idealismus a intelektualismus, tedy atributy třetí, evolucionistické pozice. Ve Wightově významu naopak racionalismus označuje postoj, který kombinuje idealistickou víru v minimální morální rozum sdílený všemi lidmi s realistickým uznáním nepřekonatelnosti kulturní a mocenské plurality. Ve Wightově významu tak racionalismus představuje syntézu umírněného realismu a umírněného liberalismu (tamtéţ: 154). Wightova trialektika nicméně vypovídá mnoho o pozici klasického přístupu, rozuměj Anglické školy, vůči realismu, ke kterému je někdy zařazována a příslušníci školy označováni jako umírnění, či strukturální realisté. Pokud akceptujeme příslušnost Wighta ke škole, pak je téměř jisté, ţe její místo viděl v rámci racionalistické tradice, která je vymezena právě tím, kdyţ ji vystavíme opozici realismu a revolucionismu. Nemůţeme z tohoto důvodu souhlasit se zařazením Anglické školy do tradice realismu. Obecná východiska Wightova racionalismu 40

odpovídají pluralistickému univerzialismu, který povaţuje Barša za filosofické podloţí realistického liberalismu (Barša, Císař 2008: 154), nicméně dodrţujíc vymezení tradic Wightových, Anglická škola sdílí s realismem určité premisy, ze kterých vychází jako důraz na suverenitu států, anarchičnost systému, oddělení domácí a mezinárodní politické sféry a oblasti ţivota33 ( Burchill, Linklater 1996 : 94). Stejně jako realismus, i racionalismus vychází z premisy anarchičnosti mezinárodního systému, ale na rozdíl od realismu systému přiznává význam ve smyslu určitého stupně sounáleţitosti, příslušnosti k lidské rase, jeţ zanechává civilizační stopu ve státech a mezinárodních vztazích. S revolucionismem sdílí kritické zaujetí nad neutěšeným stavem principů svobody a rovnosti v mezinárodním prostředí, zásadní rozdíl je však v tom, ţe racionalismus přijímá morální závazek ve smyslu postupné změny závislé na etických a morálních hodnotách mezinárodní společnosti, neusiluje o globální reformu stávajícího stavu jako revolucionismus a uţ vůbec ne o to, dosáhnout ideálu sjednocení lidstva násilím, jak o tom uvaţovalo tvrdé křídlo revolucionistů.

Racionalismus čerpá mnohé z realismu i

revolucionismu, přesto mezi nimi tvoří střední cestu, via media. Z pozice racionalismu uznává, ţe suverénní státy jsou v prostředí anarchie nuceny zajistit vlastní bezpečnost a jednají ve vlastním zájmu, zároveň ale připouští představu universálních morálních zásad, jeţ tento egoismus států potlačují. Navzdory anarchii funguje mezinárodní společnost v určitém stupni řádu, aniţ by existovala centrální autorita, anebo síla schopna vládnout ostatním státům. Středovou pozici zaujímají tedy ti, kteří uznávají sklon mezinárodních vztahů k primátu síly (daný jejich anarchickou povahou), současně však upozorňují na to, ţe navzdory těmto „přirozeným“ aspektům jsou tyto vztahy také „společenské“ – ţe se státy chovají jako členové mezinárodní společnosti, a respektují tedy jistá obecně závazná pravidla. Zatímco v realistické vizi je světová politika definována násilným konfliktem a v revolucionistické vizi zase rozumnou spoluprací v rámci jednoho světového celku, racionalisté ji vidí jako arénu konfliktu i spolupráce. Společným referenčním bodem, na němţ jsou různé národy schopny se dohodnout, jsou nejobecnější principy lidskosti a rozumnosti- na tom, co předmoderní a raně moderní filozofie chápala jako přirozené právo (Barša, Císař 2008:155-7).

33

Pro Wighta je domácí politika sférou spořádaného ţivota, zatímco politika mezinárodní oblastí bezpečnosti a přeţití .

41

Klíčovým výzkumným tématem pro racionalistický přístup v Anglické škole je přechod od mezinárodního systému, ve kterém spolu státy vzájemně působí a kalkulují navzájem své ekonomické a vojenské schopnosti a politické zájmy, k mezinárodní společnosti, jeţ je zaloţena na sdílení cílů a záměrů spoléhajíc na společné instituce. Kde však vzniká tento etický komponent, který nepřátelské prostředí mění ve spolupráci zaloţenou nejen na vlastních ziscích, ale také v určité míře na sdílených hodnotách, to jsou základní otázky, na které se snaţí přístup odpovědět. Zároveň však Anglická škola z pozice racionalismu připouští, ţe mezinárodní řád není samozřejmostí a jeho citlivé dosáhnutí lze zničit například nástupem agresivního aktéra do mezinárodního prostředí. Martin Wight byl spolu s E. H. Carrem jedním z prvních Britů, kteří začali teoretizovat v oboru mezinárodní vztahy. V roce 1977 vydává Martin Wight knihu s názvem Society of States Wight zastává názor, ţe státy, jakkoliv plně formovány a ustavující vzájemné vztahy postavené na suverenitě, mají tendenci se chovat s určitou dávkou seberegulace a dávají vzniknout něčemu, co můţe být označeno jako systém států (Best 1995:777). Musíme však předpokládat, ţe state-system nevznikne bez určitého stupně kulturní jednoty mezi členy (Wight 1977: 33). Jak poznamenal Bull, hlavní historické příklady mezinárodních společností v díle Wightově byly všechny zaloţeny na základě společné kultury nebo civilizace (Buzan 2010: 1). Můţeme tak spojit vznik a rozvoj mezinárodní společnosti na základě společné kultury, jeţ je pro tento vývoj nepostradatelným prvkem. Wightovo dílo v sobě zanechává stále platné myšlenky, které se dají nadále analyzovat a uplatňovat na současný mezinárodní systém. Dle Hurrella existují tři tematické oblasti, v nichţ je Wightův přínos zcela nadčasový a ve kterých se jeho vedoucí myšlenky stále uplatňují (Hurrell 2007: 127-8). První je pohled na mezinárodní společnost, který slučuje moc spolu s právem i morálními normami. Za druhé předpoklad, ţe mezinárodní společnost můţe být relevantně zkoumána pouze skrze historický a sociologický přístup. Za třetí je jím poţadavek určitého stupně kulturní jednoty k utvoření mezinárodního systému států. Z výše uvedeného je zřejmé, ţe Wightův myšlenkový vývoj prošel cestou od liberálního pacifismu, po realismus, aţ k ukotvení se v rámci racionalistické tradice. Právě Wightova dialektika se dá označit za největší přínos Anglické škole, neboť jí Wight nejen definuje umístění přístupu v rámci dalších teorií, anebo lépe filosofických východisek. Skrze vymezení se vůči dalším dvěma tak přístup získává vlastní pozici na kontinuu tradic. Wightovy tři tradice byly následně rozpracovány Wightovým ţákem, Hedley Bullem, ale součástí debaty 42

uvnitř školy jsou dodnes, neboť reflektují tři vývojové stupně mezinárodního systému: mezinárodní systém, mezinárodní společnost a světovou společnost34.

4.4

Hedley Bull (1932 - 1985) Wightův kolega, australan Hedley Bull, po studiích na univerzitě v Sydney zahájil

navazující studium politické vědy na univerzitě v Oxfordu. Vzhledem ke svému odlišnému původu byl v rámci Britského výboru členem zaujímající pozici dvou politických kulturbritské tradiční a konzervativní, australské rovnostářské a progresivní (Dunne 1998: 137). C.W. Manning, který znamenal pro Bulla intelektuální výzvu, přizval v roce 1955 Bulla, aby působil na LSE. Největší vliv však na Bulla měla spolupráce s Martinem Wightem, jehoţ přednášky v mládí navštěvoval, aby se později stal jeho výzkumným spolupracovníkem. Wightův výklad tří tradic prý na Bulla udělaly opravdový dojem. 4.4.1

Koncept mezinárodní společnosti V esejích The Grotian Conception of International Society a Anarchy in International

Relations můţeme vystopovat základy Bullovy koncepce mezinárodní společnosti. Otázka mezinárodního řádu v rámci mezinárodní společnosti je však jádrem jednoho z nejvlivnějších děl Anglické školy, Bullovy The Anarchical Society: A study of Order in World Politics (1977). Jak píše Bull v úvodu knihy, záměrem práce je zkoumání povahy řádu v mezinárodní politice, a obzvláště pak ve společnosti suverénních států skrze kterou takový řád ve světové politice je prosazován (Bull 1995: xv). Mezinárodní systém či systém států je „vytvořen v okamžiku, kdy dva nebo více států mají mezi sebou dostatečnou frekvenci kontaktů na ovlivnění svých rozhodnutí. Výsledkem je chování států jako část jednoho celku.“ (Hynek 2005: 78) Mezinárodní systém je výsledkem existence suverénních států. Společnost se liší od systému a existuje, pokud skupina států zakládá vzájemné vztahy nejen vzhledem k prosazování společných zájmů, ale také k upevňování společných pravidel a zřizování institucí, která tato pravidla prohlubují. Myšlenka mezinárodní společnosti je dle Bulla zaloţena na dvou tradicích: mezinárodního práva a rovnováhy moci. Obě koncepce neřeší fundamentální dilema přítomnost potřeby kooperace v anarchickém prostředí suverénních států (Bull 1977: 82). 34

Richard Little uvádí, ţe Anglická škola je zaloţena na rozlišení následující tripartity: R. Little „Neorealism and the English School: A Methodological, Ontological and Theoretical Reassessment‟, European Journal of International Relations, 1 (1995), pp. 15–16.

43

Bull dochází k poznání, ţe existence určitého stupně společenství je moţná i v anarchickém prostředí. Jádro jeho výzkumu leţí v evoluci klasického evropského systému států. Prvky mezinárodní společnosti byly v moderním mezinárodním systému vţdy přítomny, ať uţ se jedná o společné zájmy států, přijatá společná pravidla upravující vztahy mezi nimi nebo společné instituce zaloţené na konsensu mnoha. Většina států v různá období věnovala pozornost a respekt k základním pravidlům koexistence v mezinárodní společnosti jako vzájemný respekt k suverenitě, pravidlo, ţe dohody by měly být dodrţovány a vzájemná limitace co se pouţití síly týče (Bull 1995: 40). Kulturní heterogenita mezinárodní společnosti vyvolala Bullův skepticismus, ale zároveň stimulovala jeho výzkum moţné mezinárodní nápravy kulturního relativismu konceptu (Sofer 2002: 143). Neviděl důvod, proč by se západní pravidla a hodnoty neměly integrovat do jiných kultur, spoléhal se na tradici přirozeného práva, jeţ by tento poţadavek podepřelo. Mezinárodní společnost dle Bullova názoru vzniká za účelem naplnění tří základních cílů: 1) omezení násilí a zaručení bezpečnosti, 2) dodrţování dohod, 3) zajištění stability v oblasti soukromého a veřejného majetku (Hynek 2005: 79). Anarchičnost systému není v rozporu s těmito cíli mezinárodní společnosti. Bull takového sloučení dosáhl odmítnutím podobnosti mezinárodního anarchického stavu s hobbesovskou anarchií přirozeného stavu (tamtéţ). 4.4.2

Pluralisté a solidaristé Debata o povaze a struktuře mezinárodní společnosti rozdělila zainteresované na dva

tábory. Byli tu autoři, kteří věřili v moţnost existence kosmopolitní společnosti, jejímţ referenčním bodem by byli jednotlivci. Napětí mezi pozicemi solidaristů a pluralistů je součástí většiny děl, jeţ byly v rámci Anglické školy autory vydány. Bull oponuje myšlence solidarity napříč státy ve třech aspektech: stálá přítomnost války v mezinárodní společnosti, zdroje práva, skrze které jsou státy do určité míry svázány a status jednotlivce. Pozice pluralistů je zaloţena na pozorování, které dokazuje existenci shody mezi státy. Pouze stát je nositelem mezinárodního práva, jednotlivci pouze objektem a nepřímo v případě, ţe jsou práva udělena skrze mezinárodní dohodu. Bull byl skeptický k existenci světového společného blaha. A rozpor mezi pluralisty a solidaristy vidí jako rozpor mezi pořádkem a spravedlností, nicméně se obává, ţe pokud by solidaristický přístup získal větší prostor neţli pluralistický, mohlo by to váţně ohrozit stávající mezinárodní anarchický řád. Řád ve světové politice je v rozporu s cíly spravedlnosti- mezinárodní, humánní, kosmopolitní a ačkoliv je 44

zde vědomí, ţe řád je nadřazen spravedlnosti, nevyplývá z toho, ţe cíle řádu jsou nadřazeny cílům spravedlnosti v jednotlivých případech. Studium řádu v mezinárodní politice je potřeba vést a dokončit studiem spravedlnosti (Bull 1995: 308). Přesto lze v jeho práci nalézt dávku optimismu v nazírání na budoucí rozvoj mezinárodní společnosti. Řešení problematiky mírové koexistence států v anarchickém prostředí je dle Bulla předpokladem k vývoji spolupráce v oblastech jako globální nerovnost, porušování lidských práv, diskriminace, environmentální otázky. Oblast, jeţ je Bullem poměrně podceněna jsou vzájemné ekonomické vztahy v mezinárodním prostředí, jeţ vztahy mezi státy významně ovlivňují, ať uţ směrem k uţší spolupráci, či moţnými hegemonními vazbami. Bull se nezabývá ekonomickou dimenzí světové historie (Suganami 2001: 2). Bull odhaduje, ţe pro realizaci globálních cílů v rozličných oblastech (ekonomických, sociálních, environmentálních, bezpečnostních) je zásadní element mezinárodní společnosti, který by měl být posílen a spolu s ním i jeho základní sloţka - kosmopolitní kultura. Co se kontroly pouţití síly státy v rámci mezinárodní společnosti týče, pak Bull představuje poněkud skeptický názor na ideu kolektivní bezpečnosti ukotvenou v Chartě OSN, jíţ povaţuje za předčasnou v systému států, jeţ pozbývá dostatek solidarity k tomu, aby takový systém vydrţel a fungoval (Suganami 2003: 258). V 80. letech 20. století věnoval svou pozornost Bull k fenoménu rozvoje a rozšiřování mezinárodní společnosti, jeţ zpracoval v díle The Expansion of international Society. Zkoumal pečlivě expanzi Evropy a její proměnu do globálního mezinárodního uspořádání. Na druhou stranu nevypozoroval ţádné výrazné znaky úpadku role státu v mezinárodním prostředí. Rozpoznal relevanci normativních otázek, které si kladl neustále, pořádek a spravedlnost, práva jednotlivců, limitace přirozeného práva a nástrahy morálního relativismu, to jsou jen některé z nich. Komplexní proces rostoucí propojenost světa, jíţ byl přiznán název globalizace se projevil i v Bullově tvorbě. V rámci diskusí o globální spravedlnosti ve stále více globalizovaném světě Bull polemizoval nad koncepcí spravedlnosti, které přiznal dvě související a ovlivňující pozice: lidská práva jednotlivců a společné blaho lidstva. Skutečná spravedlnost je však limitována právy mezinárodní společnosti. Dalším stupněm v moţném vývoji od systému státu neboli mezinárodního systému, k mezinárodní společnosti je světová společnost, jejíţ koncept Bull ve své práci nijak nerozvíjí, ale na druhou stranu ji poprvé zasazuje do stupně vývoje výše od mezinárodní 45

společnosti. Světová společnost odpovídá solidaristickému přístupu školy, tedy referenčním bodem není suverénní stát, ale jedinec, respektive lidstvo jako homogenní prvek. Mezinárodní společnost se posouvá od spolupráce napříč státy Znatelný je zde akcent revolucionismu (kosmopolitismu), který k jediné světovosti a propojení všech v jeden celek směřuje jako k vrcholnému stupni vývoje lidstva. Bull v růst solidarity napříč státy a v lidstvu jako takovém doufá, nicméně vnímá takový vývoj jako velice dlouhodobou záleţitost s nejistým výsledkem. Bull zůstává pluralistou, avšak nevylučuje pozitivní stránky solidaristické koncepce. Zásadní otázkou pro Bulla bylo, zdali je soudobý systém mezinárodní společnosti schopen odpovědět relevantně a uspokojivě na výzvy jako oblast míru a

bezpečnosti,

ekonomická a sociální spravedlnost a environmentální otázky. Zamýšlí se nad moţnými alternativami uspořádání mezinárodního systému, které by mohly mít na řešení těchto problémů pozitivnější dopad neţ současný systém, avšak následně dochází k přesvědčení, ţe ačkoliv systém mezinárodní společnosti je zaloţený na spolupráci suverénních jednotek, z čehoţ plynou konflikty a vzájemné spory, přesvědčil na mnoha příkladech, ţe je schopný podporovat řešení palčivých otázek skrze mezinárodní normy, pravidla, dohody a konsensus. Pokud bude systém mezinárodní společnosti pokračovat ve vzájemné spolupráci v oblasti společných zájmů, hodnot a globálního uvědomění si naléhavosti těchto otázek, pak je naděje, ţe budou relevantně adresovány. Centrálním aspektem moţné změny je však zvýšení povědomí a smyslu pro humánní solidaritu vzhledem k těmto otázkám a úkol povzbudit k takovému smyslu a cítění je shodný pro jakoukoliv formu vlády, či uspořádání mezinárodního prostředí. Zvýšený smysl k solidaritě je předpokladem ke vzniku světové společnosti (Bull 1995: 272-285). Jádrem současného mezinárodního řádu je posun ke stále větší spolupráci v otázkách, které jiţ nejsou v kompetenci samostatných států jako výše uvedená problematika a Bull doufá, ţe skrze zvýšenou míru lidské soudrţnosti a vzájemné solidarity mohou být palčivé problémy mezinárodní společnosti řešeny s větší efektivitou a mírou úspěšnosti (tamtéţ: 284). Mezinárodní systém států není na cestě k takové vizi překáţkou, pouze vyţaduje intenzivnější spolupráci, konsensus a solidaritu. Hedley Bull a jeho práce dodnes zůstává neutuchajícím zdrojem inspirace pro další výzkum. Otázky, které klad a jeţ jsou svým charakterem hodné zařazení do klasického humanismu, jsou stále aktuální a poskytují dostatečný prostor pro další analýzu. Přínos škole 46

spočívá nejen v rozpracování konceptu mezinárodní společnosti a její povahy, diskusi mezi solidaristy a pluralisty, ale také v zahájení debaty o interpretační metodě a zkoumání historicko-filosofických textů přiznal, navzdory prosazujícímu se behavioralismu, své místo v rámci výzkumu mezinárodních vztahů.

4.5

John Vincent (1943 – 1990) R. J. Vincent, jehoţ učitelem byl Hedley Bull, studoval mezinárodní vztahy

v Aberswyth, Leicesteru a univerzitě v Canbeře. Akademicky působil nejen v UK, ale i USA a Austrálii. Celoţivotní vliv na jeho myšlení měl H. Bull, po kterém převzal vedení katedry mezinárodních vztahů na LSE. Vincent byl jeden z prvních příslušníků Anglické školy, který se ke škole jako takové formálně přihlásil35 (Neumann 2005: 47). Vincent svými myšlenkami obohatil nejen Anglickou školu, ale celý obor mezinárodní vztahy především díky dvěma zásadním publikacím. V roce 1977 publikuje svou rozšířenou dizertační práci Nonintervention and International Order, ve které představuje genezi myšlenky intervence v mezinárodním prostředí a způsob, jakým teorie a praxe (ne)intervence utvářely vývoj mezinárodní společnosti. V tomto období Vincent princip neintervence podporuje, ale zároveň upozorňuje, ţe suverenita můţe být jako pilíř mezinárodních vztahů vyčerpanou silou (tamtéţ: 57). Zároveň jiţ v této práci vymezil základní výzkumnou otázku školy: zda současná mezinárodní společnost připomíná spíše grotiovskou (solidaristickou) koncepci univerzální (světové) společnosti, nebo pozitivistickou koncepci primitivní společnosti států spojujících se z minimálních důvodů (Vincent 1974: 295). Na počátku osmdesátých let 20. Století objednal Chatham House u Vicenta knihu o mezinárodních vztazích. Roku 1986 vyšel druhý vlivný příspěvek Vincenta škole, publikace Human Rights and International Relations, ve které Vincent zvaţuje diskurs univerzálních lidských práv vyhlášený státy a jeho inkorporaci do mezinárodních vztahů. Jednalo se o teprve druhé Anglicky psané podrobné teoretické pojednání o tomto tématu (Neumann 2005: 65). V závěrečné části navrhuje Vincent změnu v oblasti ochrany lidských práv a jejich zajištění státy směrem k etablování jím navrţených základních práv. V souladu s nyní jiţ známým postupem školy, Vincent zakotvil diskusi o lidských právech jako modelový příklad vztahu mezi mezinárodní společností a světovou společností v historickém exkurzu. 35

Učinil tak v roce 1983 ve svém článku Change in International Relations.

47

Prvotním výzkumným záměrem Vincenta bylo nalézt jakýsi most mezi přístupem pluralistů a solidaristů. Na rozdíl od Bulla, který toto téma zpracoval také (viz. předchozí příspěvek) šel však Vincent mnohem dále a v rámci Wightovo tří tradic by se jeho přístup dal na kontinuu zasadit mezi pozici racionalismu a revolucionismu. Výrazný normativní imperativ, kterým upozorňuje na problematiku lidských práv, apel na změnu a hledání cesty, jak současnou situaci změnit, tím se Vincent liší od předchozích členů přístupu a v tomto faktoru tkví jeho přínos. Na rozdíl od Bulla, který zastával pozici pluralismu se Vincent v rámci svého příspěvku zasadil v pozici solidarismu, který rozpracoval především v oblasti humanitární intervence a zajištění základních lidských práv skrze jejich prioritizaci. Snaţil se o přemostění vzdálených břehů pluralismu a solidarismu skrze zvýšenou legitimitu stávajícího systému, nikoliv jeho zrušením. 4.5.1

Historická témata Tak jako další členové přístupu, i Vincent během své výzkumné kariéry zpracoval

témata kupříkladu týkající se kupříkladu historicky vlivných myslitelů, kteří určitým způsobem zasáhli téma mezinárodní společnosti ve své práci. Vincentova esej o Edmundu Burkovi36 vyplnila mezeru Anglické školy v interpretaci vzniku evropské mezinárodní společnosti. Esej o Burkovi představuje most k jeho zájmu o kulturu prezentování tohoto irského politika jako předního myslitele o kulturní solidaritě v politice. Centrem výzkumného zájmu byl pro Vincenta Burkeho solidaristický přístup k evropské mezinárodní společnosti a to skrze jeho dvě hlavní myšlenky na toto téma. Za prvé se přiklání k právu intervenovat, pokud je společnost ohroţena (v případě Burkeho strach z hrozby francouzské revoluce), za druhé důraz na vzájemné pouto mezi lidmi v rámci lidstva jako takového37 (Dunne 1998: 1623). Druhým „klasickým teoretikem“, jehoţ odkaz si Vincent cenil a zpracoval jej ve své další eseji, byl Thomas Hobbes38, jehoţ interpretaci Vincent představil především z pohledu obecného přístupu k historii idejí. Vincent v eseji nahlíţí na Hobbesovy myšlenky prizmatem Wightových tří tradic.

36

39

I kdyţ jádro Vincentovy práce spočívá ve dvou příspěvcích

R.J. Vincent: Edmund Burke and the Theory of International Relations (1984)

37

I přes značnou míru romantičnostiv Burkeho myšlenkách o vazbách mezi lidmi zaloţených na závazcích v srdci, vlastní všem, představuje Burkeho pojetí vzájemnosti v rámci solidarismu pro Vincenta historicky cenný příspěvek, ze kterého často citoval (tamtéţ). 38

R.J. Vincent: The Hobbesian Tradition (1981)

48

uvedených výše, díky esejům orientovaných na historii idejí o mezinárodních vztazích dostává Wightově tradici a klasickému přístupu školy a historicko – sociologickou analýzu klasických textů, avšak s důrazem na přenositelnost myšlenek do současnosti, doufajíce, ţe mohou být nástrojem k zodpovězení jak soudobých otázek, tak i těch minulých (Dunne 1998: 163-4). Zásadní epistemologický obrat školy je vidět ve Vincentově důrazu na zahrnutí nejen toho, co nazývá teorií a principem nevměšování, nýbrţ i úlohy, kterou hrála v praxi států. Zkoumá státní praxi, aby rozebral, jak princip nevmešování omezil politiku mocností- tedy důleţitost idejí pro výsledky zahraniční politiky (Neumann 2005: 53). Na rozdíl od svých předchůdců v rámci Britského výboru, Vincent zastával názor, ţe teorie a praxe jsou dvě nedělitelné pozice, které se vzájemně ovlivňují a zahraniční politika patřila dle Vincenta do programu výzkumu teorií mezinárodních vztahů. Tímto se lišil i od svého mentora Bulla, který zastával pozici oddělení akademické sféry od politické praxe. Teorie je pro praxi jakýmsi průvodcem, poskytuje mu základ, který umoţní vidět realitu ve větší šíři, jasněji (Vincent 1994: 125). Přál si, aby teorie nebyla oddělená, nýbrţ nezávislá na praxi a naopak. Základním rozdílem mezi teorií (policy) a praxí (experience) je to samé jako mezi hodnotami (values) a fakty (facts) (Buzan, Pelaez 2005: 6). Toto normativně- praktické východisko určovalo nazírání Vincenta na problematiku lidských práv. 4.5.2

(Ne) intervence Vincentova doktorská práce zabývající se neintervencí v mezinárodním pořádku je

důleţitým příkladem na teorii zaloţeného empirického zkoumání teorie a praxe mezinárodní instituce, coţ je právě onen typ bádání, jemuţ by se měli podle Wighta badatelé v oboru mezinárodních vztahů věnovat (Neumann 2005: 52). Vincent podporu principu neintervence zakládá na nedůvěře k zásahům velmocí v průběhu studené války, jeţ měly přinést do mezinárodního řádu spravedlnost a pořádek. Dle něj není mezinárodní společnost připravena schválit intervenci jako nástroj k prosazení spravedlnosti a určité formy vládnutí (Dunne 1998: 165). V tomto bodě Vincent tvoří názorný příklad teorie a praxe pluralistické společnosti států. Vincent je fascinován suverenitou a, jak hlásá uţ v titulu knihy, řádem. 39

Jak uvádí Dunne, Hobbesův realismus dle Vincenta spočívá v přijetí mezinárodní anarchie, racionalismus pak skrze rozpoznání mediace vztahů mezi státy jimi samotnými, evolucionistické implikace pak v podobě směřování ke světové vládě zaloţené na sociální smlouvě států.

49

Pokud se týká vztahu suverenity k mezinárodnímu řádu, Vincent se drţí toho, co nazývá „dominantní doktrína“ mezinárodního práva: suverenita existuje v rámci práva, takţe je „omezena pravidly mezinárodního práva pro ni závaznými“ a je tudíţ relativní (Neumann 2005: 54). To, co svazuje státy dohromady, je vzájemného rozeznání jejich vzájemné oddělení (separation), jeţ je formálně ukotveno v normě suverenity a principu nevměšování. Ačkoliv připouští bezpráví způsobené některými reţimy, moţný pokus o intervenci neshledává správným, neboť podpora intervenci by mohla v určitých případech narušit samotný mezinárodní řád (Dunne 1998: 168). Stejně tak ambivalentní je Vincentův přístup v raném období k rasové problematice, kterou ačkoliv vydává za problém globálního kastovního systému, následně uzavírá, ţe některé z požadavků na důležitost rasovosti (etnicity) v mezinárodní politice jsou přehnané (tamtéţ). 4.5.3

Posun k solidarismu V průběhu nadcházejících let posunul Vincent svůj badatelský zájem směrem ke

kulturním a civilizačním základům mezinárodní společnosti. V roce 1978 vydává stať Western Conceptions of a Universal Moral Order, ve které je jiţ očividný Vincentův ontologický posun směrem k solidarismu a konceptu světové společnosti- world society. Pro Vincenta je světová společnost konceptem, který se jiţ odvrací od etatismu směrem k jednotlivci, který se tím stává referenčním bodem analýzy. Vincent se vydává na cestu výzkumu, jehoţ cílem je nalézt morální řád nacházející se nad mezinárodní společností, směrem ke společnosti světové. Vincent věří, ţe i v případě, ţe by tyto morální nároky nebyly světovou společností vyslyšeny, jiţ samotná moţnost jejich artikulace by mohla pomoci v utváření nadnárodní spravedlnosti, jeţ by mohla „civilizovat“ chování států (tamtéţ: 44). Patrné jsou tímto prvky konstruktivismu ve Vincentově přístupu, artikulace zájmů a nároků utváří i proces jejich přejímaní dalšími aktéry. Pluralistům jde o funkční mezinárodní společnost, v jejímţ centru stojí suverénní státy pouţívající principu neintervence. Stát je místem, kde jedinci nachází bezpečí, koncentruje v sobě tradici a kulturu obyvatel a jeho primární funkcí je chránit ty uvnitř od těch vnějších. Morální postavení státu závisí na skutečnosti, jak obstojí při zajišťování těchto statků (tamtéţ: 170). Legitimita státu uskutečnit tyto statky je v mezinárodní společnosti dle Vincenta brána jako samozřejmost, vlády mají legitimitu v samostatném rozhodování pouze jen z pozice suverénního státního aktéra disponujícího výhradními právy např. na zajištění bezpečnosti. Státy by si ale dle Vincenta měly tuto legitimitu získat, určitým způsobem zaslouţit. 50

V rámci svého intelektuálního vývoje neopomenul R. J. Vincent ani problematiku vztahu kultury, řádu a mezinárodní společnosti. V roce 1980 vydává článek The Factor of Culture in the Global International Order, ve kterém Vincent nabízí tři směry, kterými se můţe ubírat studium globální kultury: otázka vztahu mezi kulturou a stabilitou řádu; otázka úrovně civilizace- kultura spojena se spravedlností; otázka kulturního inţenýrství- jak se státy, regiony, jedinci a třídy přizpůsobují kultuře (Vincent 1980: 262). 4.5.4

Lidská práva jako základ legitimity státu Významný je Vincentův zájem o vztah mezi kulturou a spravedlností. Posun Vincenta

k solidarismu je klíčovým intelektuálním vývojem v pozdějším období a Vincent nachází centrum své výzkumné činnosti v oblasti lidských práv. Skrze příklad kultury lidských práv Vincent přináší ukázku propojení teorie a praxe lidských práv jako ukazatele změn v normativní struktuře mezinárodní společnosti směrem ke spravedlnosti. Respekt k univerzálním lidským právům se pro Vincenta stává rozhodující zkouškou civilizované post-koloniální mezinárodní společnosti. V mezním díle Human Rights and International Relations nabízí Vincent čtenáři pozměněnou koncepci mezinárodní společnosti skrze proměnu ustavujících principů společnosti států. Vincent nabízí nejen stručný přehled historických idejí na toto téma, ale i mimořádně zpracovanou kapitolu na téma praxe uplatňování lidských práv. Zásadním faktorem v oblasti lidských práv je dle Vincenta problematika morality států. Stát jakoţto drţitel legitimity zajistit bezpečnost svým obyvatelům je brán jako suverénní aktér, jehoţ vnitřní záleţitosti jsou v plné jurisdikci tohoto státu. Jak bylo uvedeno výše, Vincent jako jádro problému spatřuje skutečnost, ţe tato legitimita a princip suverenity je mezinárodní společností brány jako samozřejmost, aniţ by státy o takovou pozici musely usilovat, získat si ji v návaznosti na své chování. Vincent se táţe, jak ale mohou ostatní státy odpovědět na jednání dalších, kteří porušují své povinnosti vyplývající z legitimity a obyvatelstvo například vystavují násilí, či porušování jejich práv. Současně však neodpírá relevanci systému států, nehledá konstrukt globálního spojení lidstva v jeden celek. Právě důraz na existenci státu a jeho suverenitu je mostem mezi pluralismem a solidarismem ve Vincentově pojetí. Pouze stát je pro něj nositelem normativní kapacity, která můţe poskytnout prostor k implementaci morálních poţadavků. Na rozporu mezi mezinárodním řádem a právy jedince se snaţí Vincent hledat odpověď v modifikaci solidaristického konceptu morality států. Za prvé přiznává Vincent jedincům dvě 51

základní práva, která má stát povinnost svým obyvatelům zajistit: právo na ţivot- tedy absenci násilí (basic right) a právo na základní příjem potravy (right to subsistence). Za druhé připouští tzv. „povinnost humanitární intervence“ v případě extrémního utlačování lidských práv, anebo ţe tato dvě základní páva nebudou dlouhodobě zajištěna. Jedná se tedy o morální zodpovědnost mezinárodní společnosti za jednotlivce ţijící ve státě, který porušuje pravidla (Vincent 1986: 125). Vincent předkládá vizi globálně aplikovatelných základních lidských práv, jeţ jsou konsensem přijata mezinárodní společností a státy skrze jejich dodrţování získávají legitimitu. Nejsou tedy namířena proti systému států, nejsou navrţena proto, aby roli států sniţovaly a nahrazovaly něčím jiným, naopak mají státům přinést ztracenou legitimitu. Ztracenou proto, ţe státy nebyly natolik zodpovědné, aby na základě své legitimity obyvatelům jejich základní práva zajistily, a kvůli tomuto selhání z nich Vincent činí aktéry pozbyvší legitimitu (tamtéţ: 127).

Mezinárodní společnost a státy samotné dodrţování

základních lidských práv posílí, stejně tak je důleţitá suverenita států, neboť jde o základ jejich spolupráce a stát je zde hlavním aktérem, kterému přísluší svrchovanost a status legitimity. Vincentova myšlenka zastavit „tichou genocidu“ současnosti, jak označil vzrůstající chudobu Wheeler (1997) nebyla prvním svého druhu. Vincent navazoval na práci Henryho Shue40, který právo na základní příjem potravy přirovnal ke snahám potírat „holokaust přehlížených“ (Vincent 1986: 144), který způsobuje úmrtí zapříčiněné dlouhodobým hladem kaţdý den pro několik tisíc obyvatel planety. Tak jako Vincent, Shue předpokládá zajištění dvou základních práv, které tvoří podloţí hierarchie lidských práv a skrze jejich naplnění lze uvaţovat o uţívání dalších práv. Jedná se o totoţné východisko s Vicentem zaloţené na vymezení dvou základních práv, přičemţ pokud jsou ta porušována, nezajištěna, pak se předem zamezí poţívání práv dalších. A pro zajištění základního práva můţe být připuštěna absence dalšího práva, základní práva na bezpečnost a příjem potravy by měla tvořit prioritu priorit mezinárodní společnosti (Callaway, Stephens 2007: 16). Vincent se dále zamýšlí nad současným konceptem lidských práv, tak jak jsou zavedena v právních instrumentech přijatých mezinárodní společností a ptá se, jak můţeme smýšlet o základních právech jako právo na informace, právo na projev svobodné vůle, kdyţ ta nejzákladnější práva ze všech- právo na ţivot a právo na základní příjem potravy jsou denně 40

Profesor Henry Shue v současné době působí na University of Oxford (http://www.merton.ox.ac.uk/fellows_and_research/shue.shtml)

52

porušována. Problematiku chudoby ve světě, jeţ má za následek tisíce obětí umírajících z hladu označuje za tichou genocidu současnosti a řešení problematiky přirovnává k procesu eliminace obchodu s otroky. I kdyţ se jedná o významný filosofický problém přirozeného práva jako takového, Vincent předkládá snahu o odstupňování lidských práv dle relevance a urgence. Nejdříve mají být zajištěna práva ohroţující jednotlivce přímo na ţivotě. A ta mají být povinně zajištěna státem, na jehoţ území jednotlivec ţije. Aţ poté má dle Vincenta smysl řešit práva sociální, kulturní, politická. Vincent tak popírá kulturní relativismus lidských práv, který je častou kritikou na adresu zemí severní polokoule. Zaměřením se na základní lidská práva, která vymezil dvojí, se snaţil vyhnout ideologické kontroverzi dalšího lidsko-právního diskursu (Buzan, Pelaez 2005: 4). Právo na ţivot a obţivu se týká všech jednotlivců v rámci mezinárodní společnosti, bez rozdílu na kulturní, náboţenskou, či rasovou příslušnost. Jak uvádí (Vincent 1986: 170) záměr snižovat počet chudých na světě disponuje větší relevancí než globální šíření západní koncepce svobody. Vincent upravuje pluralistickou koncepci zaloţenou na systému států a přibliţuje ji solidaristické. Ovšem má na paměti, ţe státy jsou stále důleţitými aktéry, kteří situaci mohou výrazně změnit. Integrace základních práv do mezinárodní společnosti je zaloţena na světové humanitě, spočívá na vyšší úrovni universalismu a hodnot vlastních všem aktérů mezinárodní společnosti. Vincent v konceptu základních práv spatřuje základ, na kterém, jak pevně věřil, se budou schopni domluvit tito aktéři a vyplývá ze základní charakteristiky základních lidských práv, jeţ jsou jako přirozená práva nezadatelná a nezcizitelná. Lidská práva se dotýkají morálních povinností mezinárodní společnosti (Pelaez, Buzan 2005: 3). Vincent tímto zkouší schopnost mezinárodní společnosti dohodnout se na řešení nejzákladnějších společných zájmů. Právě základní úroveň Vincentova konceptu zajištění příjmu potravy a bezpečnosti se můţe stát počátkem globálního porozumění lidských práv, můţe se vyhnout ideologickým, či náboţenským a rasovým výtkám a postavit tak prakticky realizovatelnou agendu lidských práv v rámci mezinárodní společnosti. Představa, ţe by se státy vzájemně zajímalz o stav lidských práv mezi sebou samými není naivní. Jak Vincent upozorňuje, jedná se o kalkul sledující to, aby se stát nestal útočištěm statisíců uprchlíků. Zájem o lidská práva se stává součástí kalkulací raison d´etat (Vincent 1986: 106). Reálpolitika států tak nevylučuje moţný vývoj ke světové společnosti. Nedílnou součástí procesu je také zvyšující se spolupráce v oblasti mezinárodních právních instrumentů, jejichţ počet neustále stoupá, avšak vymahatelnost nikoliv. 53

Základní dvě práva v sobě obsahují jak jednotu (unity), tak různorodost (diversity). Jednota ve smyslu, ţe základní práva spočívají na jádru poţadavku zajištění práva na ţivot všem jednotlivcům na základě jejich společného lidství.

Různorodost ve významu, ţe

základní práva navrţená Vincentem utváří jakýsi základ, na kterém stojí svědomí tohoto světa, cílem základního práva je poskytnout tedy oporu společnostem a ne je dělit v jejich rozlišnosti (tamtéţ: 126). Globální kosmopolitní kultura ve Vincentově konceptu solidarismu vzniká sociálním procesem, ve kterém globální hodnoty vznikají konsensem mezi rozdílnými kulturami. Princip zajištění základních práv se tedy dotýká aktérů na všech výzkumných úrovních: na úrovni jednotlivce je zde přirozená povinnost zabránit zbavení základních práv někoho; na úrovni státu hovoří, ţe v případě pochybení vlády zajistit základní práva, můţe bát tato skutečnost brána jako projev ilegitimity vlády; v mezinárodním měřítku znamenají základní práva významnou změnu v oblasti mezinárodní distribuce zdrojům (tamtéţ: 126-7). 4.5.5

Přínos Vincenta Abychom lépe vnímali přínos, který Vincent do přístupu Anglické školy a oboru

mezinárodních vztahů vnesl je třeba se nad jeho myšlenkami zamyslet v soudobém mezinárodním prostředí. Pokud dnes jsou lidská práva a úvahy o intervenci, či její přímá praxe v podobě intervence humanitární, brány jako součást praxe současné mezinárodní společnosti, jinak tomu bylo před pětadvaceti lety, kdy Vincent své práce psal. Důraz na ochranu a podporu lidských práv, lidsko-právní diskurs zaloţený na konsensu aktérů mezinárodní společnosti, nebyl v době bipolárního dělení světa relevantní, natoţ samozřejmý. Ačkoliv jeho ţivot skončil dříve, neţ stihl rozpracovat některé ze svých konceptů týkajících se lidských práv a jejich zajištění, legitimity státu, jeho myšlenky jsou stále diskutovány, neboť se jedná se o výrazně nadčasová témata. Moţná by byl R. J. Vincent překvapen, nakolik jsou v současnosti témata, s nimiţ pracoval, vysoce aktuální a především z pokroku, k jakému v této oblasti od konce studené války došlo. Pokud bychom na Vincentův koncept nahlíţeli kriticky, pak jeho největším nedostatkem je jeho nedokončenost, nerozpracování otázek, jakým způsobem zasadit základní lidská práva do jurisdikce mezinárodní společnosti a jakým způsobem by mělo být pozměněno stávající fungování mezinárodní ekonomiky tak, aby mohla být tato práva dostatečně zajištěna. R.J. Vincent bohuţel zemřel předčasně, aniţ by mohl tyto otázky zodpovědět a čelit tak kritice, která míří z velké většiny právě na nepropracovanost konceptu,

54

který je pak vnímán spíše jako idealistický koncept daleké budoucnosti neţli prostor k vypracování konkrétních kroků k naplnění vytyčeného cíle. I v rámci Anglické školy byla Vincentova práce na téma lidských práv a zajištění těch základních významně podceněna. Jak uvádí Pealez spolu s Buzanem (Buzan, Pealez 2003: 12): dimenze základních lidských práv, tak jak ji navrhl Vincent, nebyla dále rozpracována ani jím, ani dalšími autory přístupu. Na relevanci práva na obţivu poukázali Dunne a Wheeler41, nicméně empirická stránka Vincentova projektu zůstala dále nepropracována. Otázka dilematu ohledně humanitární intervence zaujala mnoho výzkumníků, kteří v rámci přístupu podnikali další výzkumné záměry na toto téma, jako Dunne, Knudsen, Wheeler. Často se soustředili na bezpečnostní aspekty principu vměšování do vnitřních záleţitostí státu. I přes svou relevanci a praktická východiska nevzbudil Vicentův nedopracovaný koncept aţ donedávna ani v rámci Anglické školy zájem pokračovatelů jej rozpracovat, aby nabyl zřetelnějších kontur. Jediným autorem nejen přístupu, ale obecně, který se snaţil Vincentův koncept dále rozpracovat je Ana Gonzalez-Pelaez, která na téma Vincentovy koncepce základních práv napsala svou dizertační práci pod vedením Barryho Buzana. Projekt Vincenta je pro ni prakticky realizovatelný i za současného stavu mezinárodní společnosti a moţným praktickým otázkám jeho zavedení v rámci mezinárodní společnosti se věnuje v publikaci Human Rights and World Trade (2003).

41

Tim Dunne (1998): Inventing International Society: A History of hte English School, str. 160- 176. Nicholas Wheeler 1997): The Dilemmas of Humanitarian Intervention, str. 9-25.

55

5

Anglická škola po ukončení činnosti Britského výboru Činnost Britského výboru byla ukončena záhy po smrti Hedleyho Bulla v roce 1985. Co

se týká chronologického dělení jednotlivých vývojových etap školy, nedlouho poté skončila třetí fáze vývoje školy, tzv. fáze regenerace. Pokud bychom zde vyzdvihli další příspěvek v rámci školy v tomto období, krom výše popsaných, pak bychom zde věnovali krátké připomenutí práci diplomata a teoretika Adama Watsona, který byl členem Brtiského výboru. V roce 1984 editoval Watson společně s Hedley Bullem publikaci The Expansion of International Society. V kolekci esejí zaměřené na vývoj mezinárodní společnosti zaloţené na evropské tradici systému států se dochází k závěru, ţe ačkoliv mezinárodní systém zaznamenal po rozpadu koloniálního systému, v prostředí vzrůstajících (a oprávněných) nároků států tzv. třetího světa, mnoho výzev vedoucích potenciálně k rozloţení mezinárodního řádu, nestalo se tak a mezinárodní společnost zaloţená na sdílených normách a institucích funguje v rámci řádu dále. Watson nicméně na začátku devadesátých let pokračuje v tradici Anglické školy a vydává obsáhlou historickou komparativní studii The Evolution of International Society a staví se tak do skupiny autorů školy jako Butterfield a Wight, kteří se věnovali srovnání historických systémů mezinárodní společnosti s důrazem na kvalitu vzájemných vztahů uvnitř a rozvoj významu sdílených hodnot a norem. Watson vychází z předpokladu, ţe není moţné pochopit současnou mezinárodní společnost, aniţ bychom vysledovali stopy jejího vzniku v minulosti. Jak uvádí Buzan a Little v úvodu dotisku práce z roku 2009, Watsonova práce představuje sice opoţděné, ale přesto opravdové shrnutí práce a přístupu Britského výboru, jeţ usilovala o nejucelenější výzkum mezinárodní společnosti nejen ve formě evropského systému států, ale hledání analogie, která by existovala jinde na světě a v různých historických obdobích. Watson analyzuje starověké systémy států, evropskou mezinárodní společnost a globální mezinárodní společnost. Adam Watson vycházel z prací Wighta a Britského výboru a dospěl k názoru, ţe vztahy mezi lidskými kolektivy v jakémkoliv určitém čase je moţné nalézt na kontinuu sahajícím od nezávislých přes hegemonické a od vztahů typu dominia přes imperiální. Kdyţ jsou vztahy nezávislé v rámci suverénních států, jedná se o systém států. Imperiální vztahy jsou naopak vztah odstupňované kolem jednoho centra (Neumann 2005: 48). Tyto dvě pozice v rámci mezinárodního systému - systém států a imperiální systém 56

Watson označuje za dvě pozice, které proti sobě stojí v opozici a kaţdá z nich je extrémní, tedy svým obsahem nestabilní.

5.1

Období 1992 - 1999 V devadesátých letech je pro Anglickou školu typických několik rysů: narůstá počet

autorů, kteří se přiřazují ke škole, či diskutují nosná témata školy. I kdyţ velký počet příspěvků reflektuje historii přístupu a jeho základní výzkumná témata, objevuje se jiţ sebereflexe přístupu ve smyslu reflektování vztahu Anglické školy vůči dalším teoretickým přístupům mezinárodních vztahů. Toto téma konkrétně bude diskutováno v kapitole věnující se pozici školy vůči dalším teoriím oboru, nyní se pokusíme stručně shrnout příspěvky v daném období s důrazem na přínos škole. Vymezené období je charakteristické především příchodem nové generace, jejíţ členové jiţ nebyli příslušníky setkávání v rámci Britského výboru. Mezi novou generaci následovatelů intelektuálního dědictví Wighta, Bulla a Vincenta patří Andrew Hurrel (jeden z posledních studentů Bulla na Oxfordské univerzitě), Tim Dunne (student Hurrela tamtéţ), Nicholas Wheeler a Robert Jackson. V této době se debata ve škole konstituuje kolem tří tradic, a zatímco se komunita oboru soustřeďuje na diskusi neorealistů a jejich kritiků, Anglická škola se věnuje dvěma stěţejním oblastem (Linklater, Suganami 2006:25). První je reflexe dosavadního vývoje přístupu (zájem v pracích dosavadních autorů školy, či ve škole jako teoretickém přístupu, druhý pak vystavuje školu konfrontaci s dalšími teoriemi oboru. Nejvýznamnější práce daného období jsou například (Friedrichs 2004: 100): 1. Reflexe školy: Andrew Linklater: Rationalism, in Burchill, S., Linklater, A. [et al.]: Theories of International Relations; Tim Dunne: Inventing International Society (1998);

Barbara Roberson: International Society and the Development of

International Relations Theory (1998) 2. Škola vůči dalším teoretickým proudům: Ole Waever: International Society: Theoretical Promise Unfulfilled (1992); Barry Buzan: From International System to international Society: Structural Realism and Regime Theory Meets the English School (1993); Richard Little: Neorealism and The English School: A Methodological, Ontological and Theoretical Reassessment (1995)

57

5.2

Výzva ke znovuetablování přístupu 1999 V prosinci roku 1999 na setkání Britské asociace pro mezinárodní otázky (British

International Studies Association BISA) vznesl Barry Buzan poţadavek na znovuobnovení Anglické školy jako akademického fenoménu. Příspěvek na tuto konferenci, ve kterém volal po znovu ustavení školy byl publikován o dva roky později jako článek The English School: an underexploited ressource in IR (2001). Buzan svůj záměr nečerpá z nutnosti přístup oţivovat, jak uvádí: Anglická škola je zavedeným přístupem, značkou, jeţ dosáhla třetí generace aktivních výzkumníků. Přesto stále zůstává mimo hlavní proud amerických mezinárodních vztahů a svůj název získala od někoho, kdo volal po jejím zrušení. Cílem je dát širokému přístupu sociální kohezi a zřetelné centrum intelektuálního zájmu a ústřední vedoucí postavy v centrálním fóru (Buzan 2001: 479). Buzan se domnívá, ţe Anglická škola je nedostatečně vyuţitý výzkumný zdroj, který nabízí veliký potenciál v podobě historicistního, konstruktivistického a metodologicky pluralitního přístupu k oboru MV (Buzan 2001: 471). Ačkoliv metodologický pluralismus přístupu jej značně omezuje ve snaze být výzkumným programem tak, jak je vnímáno pozitivistickým mainstreamem, Anglická škola nabízí holistický, integrovaný přístup ke studiu MV. Za vzor nového soustředění přístupu Buzan povaţuje koncept fungování Britského výboru, nicméně oblast výzkumu MV se podstatně od doby jejího fungování podstatně změnila. Buzan navrhuje nejen uspořádání oblastí výzkumu, ale i vznik organizovaných pracovních skupin. Přichází s cílem, aby se Anglická škola stala velkou teorií (grand theory), jeţ by syntetizovala proudy teorií oboru (tamtéţ: 481). V ambiciózním projektu jde dál, kdyţ vyzdvihuje potenciál přístupu stát se součástí velké trans-atlantické debaty v rámci oboru (Finnemore 2001: 509). Vizi čím by přístup mohl být Buzan připodobňuje přínosu Wallersteinovy World-system teorie, upozorňuje na kombinaci IPE a perspektivy světové historie, jeţ škola prý jiţ obsahuje. Výzkumná agenda Anglické školy tradičně propojuje politickou teorii a teorii MV, má silné vazby na historickou sociologii, světovou historii, mezinárodní právo, filosofii/etiku, IPE. Z těchto úzkých vazeb bude vycházet i nadále a soustředí se na centrální výzkumné oblasti přístupu, které by odpovídaly organizovaným pracovním skupinám školy (Buzan 1999: 19):

58

1. Teorie Anglické školy (rozvoj mezinárodní a světové společnosti jako základních konceptů teorie, utváření mostu směrem k teoretickým debatám o reţimech, konstruktivismu, IPE a EU integrace) 2. Suverenita a intervence (výzkum proměny mezinárodních norem, institucí, diplomatické praxe, princip neintervence) 3. Historie mezinárodní společnosti (komparativní historické analýzy, studie toho, jak se určité státy adaptovaly do mezinárodní společnosti) 4. Evropská unie (EU) a mezinárodní/světová společnost (zaplnit mezeru mezi studiem Anglické školy a EU) 5. Teorie ES a mezinárodní právo (propojení zájmu školy o mezinárodní právo s evropskou integrací v institucionálním ohledu) Pro ukotvení přístupu Buzan navrhuje vytvoření akademického zázemí a základní organizační struktury školy. Navrhuje vytvořit několik pracovních skupin, témata výzkumu by reflektovala výše uvedených pět hlavních oblastí výzkumu školy. Jednou ročně by zasedalo plenární zasedání školy a správní komise sloţené z výkonné skupiny a zástupců pracovních skupin (Buzan 1999: 20). Protoţe jsou příslušníci přístupu rozptýleni po celém světě, Buzan počítá i s příslušnými regionálními skupinami (např. v Austrálii a Kanadě). V neposlední řadě je důleţitým prvkem zaloţení webových stránek školy, na kterých by byly dostupné aktuální dokumenty týkající se jejího výzkumu. Ačkoliv byl Buzanův návrh v mnoha aspektech velice ambiciózní a moţná právem budil nedůvěru u dalších příslušníků oboru (Guzzinni, Finnemore), jde o pro školu důleţitý milník, neboť do té doby byla škola velice nekompaktním tělesem, které sice bylo zaloţeno na shodných výzkumných oblastech a přístupech, avšak výrazně mu chyběla centralita, ukotvení v rámci centra, jeţ by koordinovalo spolupráci napříč celým přístupem. V současné době je oním centrem Anglické školy univerzita v Leedsu, na jejíţ katedře politických a mezinárodních studií je formálně zasazeno jádro přístupu. V rámci katedry byly

59

zaloţeny webové stránky školy42, na kterých se můţeme dozvědět o existenci tří pracovních skupin: 1. Diplomacie (P. Sharp, I. B. Neumann, G. Wiseman) 2. Anglická škola a Evropská Unie (T. Diez, R.Whitman, I. Manners) 3. Teorie (Ch. Jones, R.Little, J.Williams) 5.2.1

Reakce na Buzanovu výzvu Bary Buzan svým projektem na nové etablování Anglické školy, v jistých ohledech

poměrně ambiciózním, samozřejmě vyvolal reakce některých členů akademické obce mezinárodních vztahů. Například konstruktivistka Martha Finnemore vytýká Buzanovi příliš velkou ambici, kdyţ chce ze školy učinit grand theory, či subjekt nových trans- atlantických debat oboru, coţ nepovaţuje pro školu důleţité, ani přínosné. Vycházejíc z pozice konstruktivismu a amerického výzkumu MV, Finnemore kritizuje nízkou úroveň kauzality v jejích pracích, které pak těţko mohou dostát ambicím Buzana odkrývat povahu a funkci mezinárodních společností (Finnemore 2001: 509-10). Pokud chce škola i nadále vycházet z výzkumu tří koncepcí: mezinárodního systému, mezinárodní společnosti a světové společnosti, pak by se měla zaměřit na empirické zkoumání těchto ideálních typů ve smyslu vztahů mezi nimi a kategorizaci jejich typů a především pak uchopit mechanismus změny, která vede k rozvoji jiného typu společnosti (tamtéţ: 512). Uvedená doporučení by škole pomohla se nejen profilovat v rámci dalších proudů oboru a navíc v americkém prostředí vědy, ale také uvnitř jí samotné, kdy by vyprovokovala debatu, o čem by Anglická škola měla být a jak tohoto cíle dosáhnout. Stefano Guzzini přibliţuje Anglickou školu k probíhající neo-neo debatě a centrální koncept školy přirovnává k tradičnímu realistickému pátrání po fungujícím mezinárodním systému. Rozdíl, který Anglickou školu od amerického mainstreamu odlišuje zásadně je v tom, ţe tam kde americká teorie nabrala směr dále, Anglická škola setrvala na místě. Nově etablovaný přístup by se měl soustředit na prohloubení svého působení v rámci evropského kontinentu, kde má jiţ etablovanou komunitu badatelů a publika, ne se pokoušet „prorazit na americký trh“ (Guzzini 2001: 497). Dle něj se oblast výzkumu MV rozšířila natolik, ţe není 42

http://www.polis.leeds.ac.uk/research/international-relations-security/english-school/

60

relevantní poţadavek Buzana na směrování Anglické školy za oceán, debaty na evropském kontinentě jsou plodné natolik, ţe přínos z nich plynoucí přístup dostatečně obohatí a škola by se neměla soustředit na oblast amerických MV, ale centra výzkumu, jeţ vznikají nyní po celém světě (tamtéţ: 499). Stejně jako Finnemore, i Guzzini nevnímá pozitivně vysoké ambice, jako utvoření velké teorie, a doporučuje škole zaměřit se na úzkou skupinu témat, které by zkoumala co nejvíce do hloubky. Neţ metodologický pluralismus, který by se mohl snadno rozmělnit do těţko uchopitelného eklekticismu, Guzzini předestírá vymezení konkrétní metodologie, jeţ by byla v souladu s výzkumem školy (tamtéţ: 500). Propojení školy s dalšími přístupy a disciplínami, jak navrhuje Buzan, konkrétně pak s IPE skrývá řadu komplikací. Přístup Anglické školy a její centrální koncepty jsou zaloţeny na společnosti států, princip suverenity je základním faktorem ovlivňující vztahy v mezinárodní společnosti a tato skutečnost je v kontradikci s novými přístupy IPE, jeţ se zabývají rolí nestátních aktérů, mezinárodních korporací a stále menší úlohou státu v mezinárodních ekonomických vztazích. Neţ IPE a transnacionální politiku zasazovat do předělu mezi mezinárodní a světovou společností, škola by se měla znovu zamyslet nad klíčovým konceptem mezinárodní společnosti jako takové (tamtéţ: 501).

5.3

Shrnutí školy V současnosti je Anglická škola dynamicky se rozvíjejícím proudem v rámci

teoretických přístupů oboru, nicméně tento vývoj nebyl vţdy zřejmý a jednoduchý. Jak jsme popsali v předchozích kapitolách, základ toho, co dnes za Anglickou školu označujeme, poloţila výzkumná činnost Britského výboru. V padesátých letech, ve kterých toto těleso vzniklo, zastával vůdčí postavení v oboru obecně realismus, který jak ukázala debata o metodu, vycházel z pozitivistického přístupu a prostředí intelektuální realistické převahy samozřejmě ovlivnilo i zakládající členy přístupu. Stejně jako realismus, vycházeli i autoři školy ve svých tezích z anarchičnosti systému, jednotkou systému, kterým je stát, jehoţ základním principem existence je suverenita a legitimita. Na rozdíl od amerického hlavního proudu, však členové školy přiznali anarchickému systému existenci řádu, který je postaven na základě vzájemné dohody, sdílených zájmů a norem. Protoţe většina členů Výboru disponovala akademickým pozadím jako historie, mezinárodní právo, sociologie- jiţ od začátku činnosti Výboru se charakteristikou přístupu stala interdisciplinarita s důrazem na historii, sociologii a mezinárodní právo, jeţ trvá nadále. V počátcích se vyhýbali soudobým 61

politickým otázkám a koncentrovali se na analýzy výrazně historicko-sociologického rázu (Butterfield, Manining). Jak uvedl v začátcích vývoje přístupu Butterfield: cílem je nalézt alternativní cesty pojetí našeho problému (Dunne 1998: 38). Odlišnost od amerického pozitivismu byla zřejmá, tím, kdo ji pojmenoval, byl M. Wight, který v rámci své trialektiky zaloţené na velkých R (realismus, revolucionismus, revolucionismus) zasadil přístup v konceptu mezinárodní společnosti v rámci intelektuálního kontinua do pozice racionalistů, kteří by tvořili via media, zlatou střední cestu, třetinu obsahového univerza, nikoliv most mezi nimi. Ve skutečnosti totiţ Wight tři R povaţoval za tři ideální tradice, které svůj význam nabývají z pohledu/opozice zbylých dvou. Racionalismus a Anglická škola tedy není soupeřem realismu či revolucionismu, ale třetí tradicí, jeţ je má doplňovat. Realistické prvky ve škole zůstaly, ale v konstitutivní formě, a myšlenkový vývoj se posunul hlavně díky H. Bullovi směrem k rozpracování a zkoumání konceptu mezinárodní společnosti, jeţ má i v současnosti pro školu naprosto určující význam a propůjčil jí i název, který je často pro školu pouţíván, tedy International Society Approach. Mezinárodní společnost znamená pro Anglickou školu překročení hobbesovského konceptu anarchie ve smyslu trvalé války směrem k pokusu států regulovat konflikt i spolupráci bez přítomnosti zastřešující vlády. Mezinárodní společnost je sice charakteristickým konceptem školy, ne však jediným- plní roli jedné koncepce organizace mezinárodního řádu zaujímající místo mezi světovým systémem a světovou společností. A proměna mezinárodní společnosti v celek vyššího řádu a porozumění je pak odrazem diskuse mezi pluralisty (Bull) a solidaristy (Vincent), jeţ pokračuje stále, a ve které se mění referenční bod zkoumání: od státu k jednotlivci. Dá se říci, ţe intelektuální vývoj přístupu v rámci Výboru poskytl škole vše, čím je dnes - klíčové teze a koncepty Anglické školy. Proto jsme vymezili dostatek prostoru centrálním postavám přístupu, neboť jejich odkaz vytvořil Anglickou školu. Anglická škola se ze začátku profilovala podobně jako historická sociologie, kladla důraz na historické analýzy sociálních uskupení, v jejím pojetí státních aktérů v rámci mezinárodní společnosti, a tento historicistní přístup školy byl jejím základem, který vymezil jiţ H.Butterfield. Škola spoléhala na interdisciplinární přístup, čerpala ze studií politických, filosofických, politických a sociálních věd. V počátečním období jsou práce Manninga, Butterfielda, i raná práce Wighta charakteristické nejen historickým zaměřením, ale také odmítáním zásadních změn v rámci mezinárodní společnosti. Změnu nevylučuje aţ Bull, 62

který jiţ operoval s pozicemi pluralismu a moţného naklonění systému do pozice solidarismu. Tuto změnu nicméně nepodporoval a obával se narušení základů mezinárodní společnosti. Výrazným posunem je pak navazující práce Vincenta, který změnu v mezinárodní společnosti nejen akceptuje, nýbrţ přímo vyţaduje. V této fází se škola dostává do výrazné normativní pozice, jeţ je zřejmá v pracích autorů zabývající se lidskými právy (Gonzalez-Pelaez) či humanitární intervencí (Wheeler), ve kterých zůstává. Zvýšenou normativitou škola reflektuje i aktuální vývoj v mezinárodním prostředí, kde dochází ke stále vyššímu důrazu na mezinárodní normy a právní dokumenty v oblasti lidských práv. Charakteristický pro vývoj školy je nejen posun směrem k vyšší normativitě, posun směrem k solidarismu, ale také změna referenčního bodu výzkumu školy - od státu k jednotlivci. V současnosti se přístup, v návaznosti na aktivitu Barryho Buzana jej znovuetablovat, věnuje stálým výzkumným oblastem, které jsou pro školu charakteristické jiţ od dob začátků činnosti Výboru. Můţeme je shrnout do šesti oblastí (vycházíme z aktuálního seznamu umístěného na webových stránkách školy43): Sebe-referenční reflexe Vztah Anglické školy k teoriím MV Válka a rovnováha moci v mezinárodní společnosti Historie mezinárodní společnosti Etika, mezinárodní právo, intervence a mezinárodní společnost Stát

43

English School Bibliografy June 2009 dostupné na: http://www.polis.leeds.ac.uk/research/internationalrelations-security/english-school/resources.php

63

6

6.1

Obsahová témata Anglické školy Tři koncepty Anglické školy Nyní obrátíme pozornost od chronologického vývoje přístupu a jejích centrálních

postav ke klíčovým obsahovým tématům výzkumu Anglické školy. Sociální dimenze mezinárodního systému stála centru v zájmu Anglické školy jiţ od začátků působení Britského výboru. Jak jsme uvedli dříve, jádrem smýšlení o podstatě mezinárodních vztahů, které tvoří obsahový vesmír školy, jsou tři koncepty: mezinárodní systém, mezinárodní společnost44 a světová (globální) společnost (Little 1995: 15-16). V průběhu rozvoje školy se její výzkumný zájem koncentroval především na téma mezinárodní společnosti, neboť ta nejlépe reflektovala současné uspořádání mezinárodního systému. Nejlépe je si představit tyto tři koncepty jako přítomné rysy uspořádání mezinárodního systému, které se v čase průběţně mění dle toho, jak je systém uspořádán a jaký existuje vztah mezi jeho aktéry. Dále je moţné si tři koncepty uspořádání představit jako vývojové etapy evoluce mezinárodního systému, od systému států, který zde existoval, směrem k mezinárodní společnosti, ve které se systém nachází nyní, aţ směrem ke společnosti globální, která je sice předmětem nahlíţení do budoucnosti, ale postupné změny v mezinárodní společnosti, které budou diskutovány níţe nasvědčují, ţe k pomalé proměně mezinárodní společnosti dochází. Je nicméně irelevantní zde předbíhat úvahou, ţe automaticky po současném uspořádání v rámci mezinárodní společnosti nastoupí společnost globální tak, jak ji formulovala škola. Koncepty školy jsou diskutovány jako myšlenkové abstrakty, které sice odráţí dle autorů školy realitu mezinárodního systému, nicméně je třeba je diskutovat v limitaci myšlenkového a teoretického abstraktu. Koncept mezinárodní společnosti zaujímá sice centrální pozici v rámci výzkumného zájmu školy, nicméně je doplňován dvěma zbylými, které jsou pro řádné pochopení a vymezení první nezbytné. V diskursu Anglické školy jsou tyto tři koncepty pojmenovány dále jako Hobbesovský (občas pouţíván termín Machiavelliho), Grotiovský a Kantův, které jsou 44

Zajímavou poznámku připojil k pouţívání termínu společnost Barry Buzan (2004: 15), kdyţ upozornil, ţe ačkoliv slovo společnost implikuje pozitivní charakter významu, z historické perspektivy je zřejmé, ţe společnost je termín k označení určité skupiny aktérů na sobě nějakým způsobem vázaných a sdílejících zájmy/hodnoty/pravidla.

64

následně propojeny s Wightovými třemi tradicemi realismu, racionalismu a revolucionismu (viz. obr. ). Jak upozorňuje Buzan, kaţdý z konceptů školy je konceptuálně a metodologicky odlišný, dotýkají se sebe nicméně na svých hranicích (Buzan 2001: 476). Následuje graf popisující tři tradice Anglické školy dle Buzana.

Graf č. 1: Zdroj: Buzan 2001: 475

Mezinárodní systém (Hobbesovský/ Machiavelliho/realistický koncept): je zaloţen na politice síly mezi státy, v centru teorií MV stojí struktura a procesy vyplývající z anarchie mezinárodního systému. V systému dochází ke kontaktu mezi jednotlivými aktéry, ty jsou však podníceny vlastními zájmy, nikoliv ohledem na další, ale v rámci kalkulace vlastních zisků a ztrát. Normy a mezinárodní právo nemají významnější dopad na chování států. Tato pozice je paralelní k pozici realismu/neorealismu. Koncepce zaloţena na systému, ve kterém státy spolu vstupují do vzájemných interakcí aţ do úrovně, ve které tyto interakce ovlivňují chování kaţdého státu. Referenčním bodem výzkumu je stát. Upřednostňuje materialistickou metodologii. 65

Mezinárodní společnost (Grotiovská/racionalistická): s mezinárodním systémem sdílí důvěru v existenci a významnou roli anarchie v mezinárodním prostředí, ale na rozdíl od něj je zaloţena na institucionalizaci sdílených zájmů a identity napříč suverénnímistáty. Povaţuje vznik a podporu sdílených norem, pravidel a institucí za centrum výzkumu MV. Vztahy mezi státy jsou regulovány principy jako princip nezávislosti, dodrţování dohod, omezení pouţití síly. Stojí v centru výzkumu přístupu. Referenčním bodem výzkumu je také stát. Výzkum je zaloţen na historické a konstruktivistické metodě. Světová společnost (Kantova/revolucionistická): vztahuje se jiţ na úroveň individuální, úroveň nestátních organizací a globální populace lidstva, zaloţené na globální identitě jako celku. Nevylučuje stát a jeho roli v mezinárodním systému, ale referenčním bodem se stává jedinec či transnacionální elementy globálního celku. Nevylučuje moţnost vytvoření typu organizace, jenţ bude přesahovat hranice národních států (Buzan 2004: 7; Czaputowicz 2003: 11-15). Skrze tři koncepty lze nahlíţet nejen na uspořádání mezinárodního systému, ale také na konkrétní dílčí aspekty v něm. Jackson (Jackson 2000: 169-78) nazírá na tři tradice skrze optiku formování zahraniční politiky s výsledkem: realismus klade důraz na národní odpovědnost, racionalismus na mezinárodní odpovědnost a revolucionismus na humanitární. Je zřejmé, ţe tři tradice jsou ideálními typy, jako například Wightova dialektika, a v reálné podobě disponují charakteristikami dalšího typu. Logika fungování mezinárodní společnosti je poměrně zřejmá, státy ji formují a jsou jí zároveň formovány. Hlavním faktorem, který vede ke vzniku společnosti, je situace, kdy dochází mezi aktéry (státy) ke sdílení společné identity (zaloţené na shodném náboţenství, politickém systému, jazyce atd.), nebo alespoň na základě společně nastavených pravidel či norem. Intersubjektivní vnímání aktérů navzájem, zaloţené na sdílení určitých předpokladů, vede k určitému typu chování, které pro příslušníky školy znamená vyšší stupeň kooperace (Bull 2004: 8). Klíčovým výzkumným tématem pro racionalistický přístup v Anglické škole je přechod od mezinárodního systému, ve kterém spolu státy vzájemně působí a kalkulují navzájem své ekonomické a vojenské schopnosti a politické zájmy, k mezinárodní společnosti, jeţ je zaloţena na sdílení cílů a záměrů spoléhajíce na společné instituce. Kde však vzniká tento etický komponent, který nepřátelské prostředí mění ve spolupráci zaloţenou nejen na 66

vlastních ziscích, ale také v určité míře na sdílených hodnotách, to jsou základní otázky, na které se snaţí přístup odpovědět. Zároveň však Anglická škola z pozice racionalismu připouští, ţe mezinárodní řád není samozřejmostí a jeho citlivé dosáhnutí lze zničit například nástupem agresivního aktéra do mezinárodního prostředí. 6.1.1

Mezinárodní společnost Kaţdý z autorů školy věnující se jejím stěţejním konceptům, především pak

mezinárodní společnosti, ji vnímal trochu odlišně. Charles Manning přirovnává povahu mezinárodní společnosti ke hře s vlastními uzavřenými pravidly, k této hře patří praxe principu suverenity a vyuţití mezinárodního práva skrze společné představy. Znakem společnosti států je dle Wighta reciproční uznání principu suverenity, ta ovšem není hmatatelná45 (Wheeler 2000: 22). Současně za základ mezinárodní společnosti povaţuje Wight společnou kulturní identitu: musíme však předpokládat, že systém států nevznikne bez určitého stupně kulturní jednoty mezi členy (Wight 1977: 33). Jak poznamenal Bull, podle Wighta byly všechny historické příklady mezinárodních společností zaloţeny na základě společné kultury nebo civilizace (Buzan 200: 1). Na tento argument reaguje taktéţ Dunne (Dunne 2006: 135), který uvádí, ţe v historické praxi evropské státy v návaznosti na společnou kulturní identitu vyčleňovaly aktéry nezasahující do evropské kultury, a jako příklad uvádí Čínu a poukazuje na skutečnost, ţe tyto hranice mezinárodních společností se v průběhu času mění. Podle Bulla s Watsonem (Bull, Watson 1984: 89) je mezinárodní společnost skupina států (či obecněji skupina nezávislých politických komunit), která netvoří pouze systém ve smyslu toho, ţe chování kaţdého z aktérů je nezbytným faktorem v kalkulacích dalších, ale také ve smyslu ustanoveného dialogu a konsensem společných pravidel a institucí určených k vedení vztahů mezi nimi a rozpoznání společných zájmů. Jak uvádí Czaputowicz, skrze sdílené normy a pravidla jsou k sobě státy připoutány mnohem intenzivněji, neţ kdyby daná pravidla nesdílely, a státy v případě mezinárodní společnosti zvaţují nejen své, ale i zájmy dalších aktérů. Státy se v rámci mezinárodní společnosti cítí být částí vyššího celku (Czaputowicz 2003: 11-13). Vzájemné uznání a rozpoznání suverenity aktérů znamená základ v utváření mezinárodní společnosti, na druhou 45

Manning pouţívá analogii k Santa Clasuovi: je „reálným“, neboť všichni participujeme na sdíleném porozumění, které jeho existenci umoţňuje. Podobně suverenita existuje na základě intersubjektivního významu, které stojí u její existence (Wheeler 2000: 22).

67

stranu však nezávislost aktérů významně limituje realizaci společných cílů (Dunne 2006: 136). Protoţe se dynamika mezinárodní společnosti v čase proměňuje, nemůţe škola na tuto skutečnost nereagovat. Výsledkem je pak je debata mezi pozicemi pluralistů a solidaristů, která tvoří obsahovou náplň následující kapitoly. 6.1.2

Světová společnost Třetím konceptem školy je světová společnost, která byla po dlouhou dobu autory

přístupu opomíjena. V historii děl autorů přístupu se vyskytuje pouze v kontextu odlišných témat a systematicky rozpracován tento koncept nebyl. Ţádná z centrálních postav školy, krom R.J.Vincenta, oblast mezinárodní politické ekonomie kupříkladu, do své práci nezapracovala. Na tuto skutečnost však zareagoval Barry Buzan v roce 2004, kdy vydává důleţitý příspěvek na téma světové společnosti a její pozice v rámci školy From International to World Society? English School Theory and the Social Structure of Globalisation. Světová společnost se umísťuje v rámci koncepčního kontinua podél mezinárodní společnosti, sdílející s ní důraz na společné normy a hodnoty, ale s tím rozdílem, ţe se vztahuje ke všem částem lidské komunity (Bull 1977: 279). Bull upozorňuje na rozdíl mezi mezinárodní společností/komunitou charakterizovanou ve smyslu společných zájmů a hodnot celého lidstva, a světovým politickým systémem charakterizovaným globální interdependencí a globálním uvědoměním se (Bull 1977: 278). Přesto zastával názor, ţe systém států je natolik dominantní, ţe ke změnám v blízké době dojde jen stěţí (Buzan 2004: 28). Bull uvádí, ţe základními hodnotami světové společnosti jsou světový řád, který je charakterizován jako sklony, či vzorce lidských činností udrţující primární a základní cíle společenského ţivota lidstva jako celku, a světová či kosmopolitní spravedlnost, která je v této souvislosti chápána jako soustava idejí, jeţ se snaţí ozřejmit, co je dobré či správné pro svět jako celek. Nezbytnou podmínkou vzniku světové společnosti, která však sama nepostačuje, je přítomnost světového politického řádu (Hynek 2005: 80). Světová společnost by dle Vincenta byla spíše komunitou jedinců neţ mezinárodní společností států. Vincent poukazuje na existenci jaderných zbraní a moţnost globální ekologické krize jako výzvy, které vyţadují přesně takovou komunitu. Vincent si také všímá, ţe státy a jedinci poskytují občanům jiných států určité sluţby. Toto poskytování v malém měřítku spíše neţ nějaká abstraktní společná akce ukazuje, ţe morální povinnost uţ existuje a 68

je sama o sobě důkazem, ţe existuje i zlomkovitá světová komunita. Pokud se však má světová komunita rozvíjet, tvrdí, ţe se rovněţ musí rozvíjet smysl pro společný materiální zájem (Neumann 2005: 64). Definice světové společnosti je seznamem určitých předpokladů, jenţ obsahuje morální nároky stojící tradičně za konceptem mezinárodní společnosti, jako: nárok jednotlivců na lidská práva, nárok domorodých obyvatel na autonomii, potřeba nadnárodní spolupráce s cílem narušit „ochranou ulitu“ státu v rámci suverenity, nárok na retrospektivní spravedlnost pro ty, kteří hovoří ve jménu bývalých koloniálních velmocí (Vincent 1978: 29). Buzan chápe světovou společnost jako zaloţenou uţ na nestátních aktérech spíše neţ státních a argumentuje tím, ţe pokud by zůstala definice světové společnosti jako celek lidských interakcí ve všech formách a na všech úrovních, pak by odpovídala definici procesu globalizace. Světová společnost je zaloţená na simultánní existenci státního i nestátního systému, které operují vzájemně a vedle sebe, nikoliv v opozici. Dělit systém na státní, anebo nestátní není pro relevantní výzkum mezinárodní společnosti ţádoucí (Buzan 2004: 2-3). 6.1.3

Pluralismus vs. solidarismus: Základy debaty mezi pluralisty a solidaristy poloţil Hedley Bull ve své The Grotian

Conception of International Society (1966). Bull argumentuje, ţe existuje fundamentální rozdíl mezi těmi, kteří vidí mezinárodní společnost jako uskupení států sepjaté vzájemnou solidaritou společných hodnot a záměrů, a na druhé straně těmi, kteří mezinárodní společnost vnímají na základě plurality jejich záměrů - mezinárodní společnost spočívá výhradně na dodrţování společných pravidel vzájemné koexistence. Toto základní rozlišení dvou pozic poloţilo rámec debaty, která ve škole stále trvá. Debata o povaze a struktuře mezinárodní společnosti rozdělila zainteresované na dva tábory. Byli tu autoři, kteří věřili v moţnost existence kosmopolitní společnosti, jejímţ referenčním bodem by byli jednotlivci. Napětí mezi pozicemi solidaristů a pluralistů je součástí velké většiny děl, jeţ byly v rámci Anglické školy jejími autory vydány. Bull oponuje myšlence solidarity napříč státy ve třech aspektech: stálá přítomnost války mezinárodní společnosti, zdroje práva, skrze které jsou státy do určité míry svázány a status jednotlivce. Pozice pluralistů je zaloţena na pozorování, které dokazuje existenci shody mezi státy. Pouze stát je nositelem mezinárodního práva, jednotlivci pouze objektem a nepřímo 69

v případě, ţe jsou práva udělena skrze mezinárodní dohodu. Bull byl skeptický k existenci světového společného blaha. A rozpor mezi pluralisty a solidaristy vidí jako rozpor mezi pořádkem a spravedlností, nicméně se obává, ţe pokud by solidaristický přístup získal větší prostor neţli pluralistický, mohlo by to váţně ohrozit stávající mezinárodní anarchický řád. Řád ve světové politice je v rozporu s cíli spravedlnosti- mezinárodní, humánní, kosmopolitní, a ačkoliv je zde vědomí, ţe řád je nadřazen spravedlnosti nevyplývá z toho, ţe cíle řádu jsou nadřazeny cílům spravedlnosti v jednotlivých případech. Studium řádu v mezinárodní politice je potřeba vést a dokončit studiem spravedlnosti (Bull 1995: 308). Dle Vincenta jsou zde pluralisté, kteří jsou spokojeni, kdyţ politika uvnitř států zůstane výhradně vnitrostátní jak prakticky, tak morálně. Na straně druhé jsou zde solidaristé, kteří povaţují jak typ domácího reţimu, tak politickou situaci kaţdého jedince za záleţitost mezinárodního zájmu (Neumann 2005: 57). V rámci přístupu, diskusi o pluralistické a solidaristické koncepci mezinárodní světové společnosti zaloţil Hedley Bull, po němţ téma zpracovávali další členové přístupu i mimo něj. Solidaristé stojí tradičně v opozici vůči pluralistům tázajíc se po vyšším stupni sdílených norem a hodnot, neţ je jim pouhá pluralistická koncepce zaloţená na koexistenci suverénních aktérů s cílem zachovat odlišnost (Buzan, Pealez 2003: 2). Rámec pluralismu zasadil Hedley Bull, který se obával, ţe podpora a rozvoj lidských práv, důraz na jednotlivce a moralitu v mezinárodní společnosti by nevyhnutelně vedlo k narušení klíčových principů mezinárodní společnosti- suverenity a principu neintervence a tím by mohly narušit světový řád (Vincent 1986: 113-18). Oproti pluralismu a realismu, jsou si solidaristé kriticky vědomi historické specifičnosti současného uspořádání státního systému. Solidarismus hodnotí společnost států dle její schopnosti podpořit podmínky morálního vývoje lidstva (Dunne 1998: 169). Pluralismus není o odmítnutí morálních zásad, ale o uvědomění si jejich limitů. Není zaloţen na tak vysoké míře normativisty jako solidarismus, ale na příkladě Bulla je zřejmé, ţe se normativně nevyhýbá. Dalším významným dělícím prvkem je referenční bod, ke kterému se tyto dvě pozice vztahují. Pluralismus vytrvává v pozici etatismus s přísným důrazem na roli státu v mezinárodní společnosti. Solidaristé státu jeho suverenitu neupírají, nicméně jej zasazují do kontrolního rámce celé mezinárodní společnosti a soustředí se na pozici jednotlivce v ní. Tímto se dostávají plynně ke konceptu světové společnosti, ve které státy dále existují a hrají 70

důleţitou mezinárodněpolitickou roli, nicméně referenční bod se přesouvá k jednotlivci a jeho právům. Solidaristé skrze vyšší míru sdílených hodnot v mezinárodním prostředí, sdílených zájmech a záměrech sledují přechod ke světové společnosti, jeţ je zaloţena na principu lidství. Tedy sdruţuje všechny lidské bytosti s jejich právy i povinnostmi vůči dalším. Pozice solidarismů a pluralistů se rozchází v několika aspektech, nejintenzivnější debata a výrazná dělicí čára mezi nimi však probíhá na poli debaty o legitimitě humanitární intervence. 6.1.4

Problematika humanitární intervence Existující příspěvky školy na téma legitimity humanitární intervence jsou úlomkovitého

charakteru a nepodávají ţádný systematický pokus rozvíjet teorii humanitární intervence. Přesto nalezneme důleţité příspěvky v rámci školy diskutující tuto problematiku. Typické pro téma legitimity vměšování se do vnitřních záleţitostí státu je, ţe se odehrává v rámci diskuse mezi solidaristy a pluralisty. Pokud bychom dále zvaţovali debatu mezi pluralisty a solidaristy, centrálním aspektem této debaty a bodem sporu je jejich odlišný přístup k (humanitární) intervenci. Podle pozice, souhlasné, či nesouhlasné, můţeme primárně příslušníky jednotlivých pozic na základním principu rozeznat. Debata o moţném vměšování se do vnitřních záleţitostí centrálních aktérů mezinárodní společnosti - stát - disponujících suverenitou zaloţené také na principu neintervence je velice intenzivní i v současnosti a v rámci Anglické školy se setkala s velkým ohlasem, neboť zasahuje do jejích centrálních součinitelů- do oblasti suverenity státu, do oblasti morální povinnosti lidstva, do oblasti shody v rámci mezinárodní společnosti. Pluralisté sdílejí víru, ţe základem mezinárodní společnosti je shoda v různosti, pluralismu. Státy navzájem kooperují, ale děje se tak na základě výměny statku, či za účelem naplnění vlastního záměru. Mezinárodní společnosti nepřidávají pluralisté hodnotu zaloţenou na vyšší formě sdílených norem, pravidel a záměrů. Státy jsou schopné kooperovat ohledně spolupráce, či konfliktu. Přesto nejdůleţitějším aspektem systému je tolerance suverenity států navzájem. Jedná se o základní hodnotu, kterou členové společnosti přijímají, a z tohoto důvodu je pro pluralisty moţnost zasahování do vnitřních záleţitostí státu nepřijatelná. Děje se tak v rámci ozbrojeného konfliktu dvou, či více stran, nikoliv o zásah jedním směrem.

71

Pluralistou byl kupříkladu Bull, který sice připouštěl moţnost nadhraniční spolupráce v oblastech, které jiţ nejsou v kompetenci jednotlivých států (environmentální otázky, lidská práva), avšak vědom si limitů takové spolupráce, obával se případného narušení základů mezinárodní společnosti v případě překračování hranic států směrem ke kosmopolitní společnosti. Legitimita humanitární intervence a vývoj k solidárnější společnosti byla pro Bulla moţná, ba dokonce ţádoucí, ale osobně ji povaţoval ve své době za předčasnou (Wheeler 2000:12). Pozici pluralismu zastává i Robert Jackson, který je autorem příspěvku školy na téma legitimity humanitární intervence Global Covenant (2000). Jackson ospravedlňuje současnou podobu mezinárodní společnosti a rozpoznává dva typy pluralismu v ní: pro první je mezinárodní společnost sdruţením rozličných politických autorit zaloţené na hodnotě rovné suverenity, teritoriální integrity a neintervence mezi členskými státy. Za druhé, vnitřní záleţitosti státu spadají pouze do kompetence státu, občané tak mohou být svobodní ve smyslu tvořit si své domácí hodnoty a tak si je i vést (Jackson 2000: 178). Normativním cílem pro Jacksona není přesáhnout pluralismus solidaristickým přístupem, ale rozpoznání a podpora jedinečného dialogu mezi suverénními státy, které se vyjadřují skrze diplomatickou praxi a mezinárodní právo (tamtéţ: 180). Pro Jacksona znamená zachování současného systému států v rámci mezinárodní společnosti politickou svobodu, které by se mezinárodní společnost neměla zříkat (Reus-Smit 2003: 497). Na druhé straně solidaristé připouštějí moţnost okolností, za kterých je intervence moţná a akceptovatelná mezinárodní společností, aniţ by výrazně narušovala princip suverenity státu. Solidaristé se v rámci školy nesnaţí stát - jako hlavního aktéra MS odstranit či nahradit. Naopak se jeho roli snaţí posílit důrazem na zodpovědnost státu jako autority a nositele určitých povinností vůči svým občanům. Skrze dodrţování těchto pravidel a základních práv státy nabývají legitimitu a získávají tak věrohodnou pozici v rámci mezinárodní společnosti. Předěl mezi dvěma vytyčenými pozicemi odráţí myšlenkový vývoj R. J. Vincenta na téma intervence. Ač v počátcích své tvorby (kniha Nonintervention and International Order 1977) zastává pluralistickou pozici uznávající důsledně princip neintervence, v průběhu ţivota přešel do pozice solidaristické (Human Rights and International Relations 1986).

72

Podstatou myšlenky intervence je nátlaková interference do domácích záležitostí jiného státu podniknutá ze strany státu, skupiny států, nebo mezinárodní organizace. Nemusí být nutně zákonná, či nezákonná, jedná se nicméně o porušení dohodnutého a obvyklého charakteru mezinárodních vztahů (Vincent 1974: 13). Princip neintervence je zaloţen na přísném respektování státní suverenity, kterou dokonce ochraňuje. Ptát se, jaké oblasti princip nevměšování ochraňuje, znamená ptát se, jaké záležitosti se nacházejí v domácí jurisdikci států (Vincent 1974: 15). Naopak to, co není ochraňováno tímto principem, je obsahem mezinárodní společnosti (Neumann 2005: 52). Vincent si uvědomoval velké změny, kterými prošlo mezinárodní prostředí jiţ v průběhu jeho ţivota, a protoţe se nacházel ve společnosti, která princip neintervence začala pojímat jako překonaný, zamýšlel se nad její rolí, kterou vnímal jako stále aktuální (Roberts 1993: 431). Ve světě, kde existují pouze ostrovy řádu, nikoliv kontinenty komunity, státní suverenita a neintervence zůstávají určujícím principem politiky diplomacie (Vincent 1974: 344). Úkolem států je zajistit bezpečnost (zde se Vincent stýká s Bullem a jeho vymezením role státu), důleţitost existence a platnosti principu vyplývá ze struktury systému: tak dlouho jak bude mezinárodní společnost primárně složena ze suverénních států, dodržování obecného pravidla nevměšování budou vnímána jako minimální podmínka jejich spořádané koexistence (Vincent 1977: 331). Intervence je nerozváţný akt, který neřeší problém spravedlnosti a vţdy existuje riziko eskalace konfliktu ve válku. Společnost, tak jak ji Vincent popisuje v Nonintervention, je eticky pluralitní. V druhém bodě vedle základního práva na obţivu vymezuje Vincent právo na bezpečnost. V případě moţnosti zásahu proti vládám porušující základní práva, zvaţuje Vincent humanitární intervenci jako efektivní a legitimní nástroj prosazování základních práv v případě jejich absence. Neznamená to, ţe by však Vincent vnímal vměšování se do vnitřních záleţitostí států jako běţnou praxi, jeţ by byla často v mezinárodním prostředí vyuţívána. Princip suverénnosti by neměl být narušován, pokud ale okolnosti dají vznik extrémním podmínkám porušování lidských práv, pak je humanitární intervence možná, ne však běžnou praxí (Vincent: 125). Intervence však dle Vincenta předpokládá solidaristickou mezinárodní společnost (tamtéţ: 104). Vincent doufá v solidárnější mezinárodní společnost, ve které státy naleznou společný základ pro tvorbu konsensu ohledně práva zasáhnout pomocí humanitární intervence, jeţ bude převyšovat nad principem neintervence (Vincent 1986: 1501). 73

Wheelerova kniha Saving Strangers (2000) je jedním z nejdůleţitějších příspěvků školy na toto téma v rámci solidaristické pozice. Wheeler uvádí, ţe poprvé v moderní historii mezinárodní společnosti je domácí politika vlád vystavena dohledu jiných vlád, lidskoprávních mezinárodních organizací (INGOs) a mezinárodních organizací (IGOs). Avšak současný lidsko-právní reţim byl velmi limitován kvůli nedostatečnosti vynucovacích mechanismů (Wheeler 2000: 1-2). Wheeler se zabývá praktickou aplikací koncepce humanitární intervence v průběhu 20.století46 . Ačkoliv Wheeler přiznává současné mezinárodní společnosti větší úlohu lidsko-právních norem v ní, přesto není se stavem jejich dodrţování a případného vynucování spokojen. Zastává pozici podobnou R. J. Vincentovi ve smyslu volání po změně. Vývoj, který v oblasti dodrţování základních práv probíhá, by neměl ustat, naopak nabádá k většímu solidaristickému uvědomění se a k podpoře akcí zaloţených na společném konsensu. Skrze normativní vrstvení solidaristé doufají v ustavení mezinárodní společnosti, která připustí legitimaci uţití síly proti státům, které hrubě porušují lidská práva (Wheeler 2000:6). Důleţité je si však uvědomit, ţe solidaristy tak podporovaná legitimita intervence můţe být zneuţita a boj proti porušování lidských práv veden jako zástěrka mnohem pragmatičtějších cílů. Solidaristé obecně jsou schopni akceptovat moţnost zásahu silou vůči státu, který se obrací proti vlastním lidem, ať uţ ve formě přímých represí, či přihlíţení porušování lidských práv. Nicméně tato výjimečná situace by měla zůstat řídkou praxí mezinárodní společnosti zaloţené na konsensu a pouze za okolností, kde zásah silou je poslední moţností jak zastavit tato porušování základních práv. Problematika porušování lidských práv a moţný zásah silou provedený v rámci konsensu mezinárodní společnosti proti státům, které je porušují, či jejich porušování přihlíţejí, nicméně v mezinárodním prostředí v rámci debat MV stále přetrvává. Diskuse mezi solidaristy a pluralisty nebude v dohledné době ukončena. 6.1.5

Lidská práva Myšlenka lidských práv nebyla stěţejním tématem intelektuálního vývoje školy, přesto

se jedná o zajímavý koncept, na který lze pohlíţet nejen jako na nosné téma práce R. J. Vincenta, ale především jako na projev změn ve společnosti, které mohou být vnímány jako 46

Wheeler v publikaci pečlivě analyzuje a srovnává zkušenosti mezinárodní společnosti v oblasti vojenského zásahu z důvodu porušování práv a dalších: věnuje se vietnamské intervenci v Kambodţe, tanzanijské intervenci v Ugandě, Iráku, Kosovu a dalším.

74

stále větší propojení mezinárodní společnosti, v rámci které se dějí změny směrem k solidaristické pozici, ba dokonce posun směrem od mezinárodní společnosti ke společnosti světové (Dunne 2006: 141-2). Jak jsme uvedli, prvním souhrnným příspěvkem na téma lidských práv (jeţ byl ve své době teprve druhým uceleným na téma teoretického základu lidských práv a následně jejich uţití v praxi ze strany aktérů mezinárodní společnosti) byla práce R.J.Vincenta Human Rights and International Relations (1986). Vincentův přístup je přemostěním pluralistického přístupu a solidarismu. Vincent přisuzuje systému státu důleţitost, uznává princip suverenity a svrchovanosti státu, zároveň klade důraz na vztah občan - stát a z něj vyplývající povinnosti státu zajistit obyvatelům základní práva, jeţ definuje dvojí: právo na základní příjem potravy a právo na bezpečnost. Cílem není svrhnout stávající systém a nahradit jej jiným, ale opravit chyby, které v současném systému jsou. Stát je tedy důleţitým nositelem nejen svrchovanosti, ale téţ legitimity, kterou by měl čerpat z vlastní schopnosti poskytnout svým obyvatelům čerpání základních lidských práv. Vincent nenarušuje systém států, jejich hranice, ale hledá praktické řešení palčivého problému. Pokud však stát není schopen této morální povinnosti dostát, ztrácí tím svou legitimitu a ve výjimečných případech Vincent schvaluje vojenský zásah proti takovému aktérovi v podobě humanitární intervence. Ta by měla být velice výjimečnou, ne však nemoţnou praxí mezinárodní společnosti jak hájit dohodnutá pravidla v podobě základní úrovně lidských práv, jeţ nejsou ideologicky, ani náboţensky, či rasově zatíţena a reflektují morální I hodnotový základ, jenţ je vlastní všem lidským jedincům. Myšlenka lidských práv předpokládá univerzalitu. Problematiku kulturního relativismu vyzdvihuje R.J. Vincent (1986), kdyţ se táţe po univerzalismu lidských práv a naráţí na doktrínu kulturního relativismu. Konsensus o lidských právech by se podle dle něj měl, tvořit dle praxe jednotlivých kultur, jeţ tvoří svět. Co můţeme dělat jako jedinci zajímající se o univerzální lidská práva je zaznamenat všudypřítomnost lidsko-právní diskuse a pozorovat, do jaké míry se akce v této oblasti opakují napříč kulturami, jak v nich probíhá diskuse na toto téma a kde se protínají přístupy k lidským právům (Vincent 1986: 53-4). Dle Vincenta jádro problému spočívá v tom, ţe koncept lidských práv jako takový je součástí historického vývoje určitého regionu - systému států, jeţ mu propůjčují vlastní hodnotové priority a diskurs lidských práv je výrazně západním produktem. Etnocentrismus však do praxe lidských práv 75

nepatří a státy jako součásti globálního celku (výrazný posun k solidarismu) se mohou shodnout na základním stupni práv, jeţ je svou relevancí a naléhavostí vlastní kaţdé kultuře. Vincent byl zastáncem přemostění pluralismu a solidarismu. Jak zmiňuje (tamtéţ: 143): lidská práva mohou podrýt význam mezinárodní společnosti. Vincent přebírá trojí dělení korelativních funkcí týkajících se lidských práv vymezených Henry Shuem (Shue 1980: 52-3, Vincent 1986: 11): Funkce vyhnout se deprivaci Funkce ochrany před deprivací Funkce pomoci deprivovaným V závislosti na okolnostech se nositelé funkcí jednotlivci, státy, soukromé subjekty) a jednotlivé funkce mění: pomoc při ţivelné pohromě, vyvarování se deprivace v rámci monopolního trhu. Základní práva jsou však spouštěčem všech tří typu funkcí a v tomto ohledu spočívá jejich důleţitost (Vincent: tamtéţ). Nejjednodušším způsobem jak pojmenovat základní právo by bylo právo na ţivot. Vincent však dochází k závěru, ţe tento termín je nesmyslem, neboť právo na ţivot by v sobě neslo poţadavek jak na potravu, tak na ochranu před násilím (Vincent 1986: 145). Prakticky si Vincent představoval zajištění těchto práv širším smyslu: nejen zaopatření základní potravy, ale také přístup k pitné vodě, podpory veřejného zdravotnictví a vzdělání, které tyto procesy usnadní a podpoří z dlouhodobého hlediska. Za účelem dosaţení takových strukturálních změn v mezinárodní společnosti Vincent vybízí k přeměně distribuce bohatství v mezinárodní společnosti, vycházet chce z mezinárodní politické ekonomie, jeţ by měla být nástrojem k provedení změn. Dle Any Gonzalez- Pelaez (2005) právě v tomto propojení školy- lidských práv– a IPE spočívá Vincentův největší přínos, neboť většina autorů Anglické školy problematiku oblasti ekonomických aspektů mezinárodní společnosti víceméně ignorovala, či poukázala na její absenci, ale přesto nevypracovala ţádný koncept, jeţ by se týkal ústředních témat školy a jejich propojení s oblastí IPE. V rámci školy se objevovaly hlasy (Bull), ţe zvyšující se úroveň sdílení norem, práv a hodnot by mohlo mít za následek podrytí principů mezinárodní společnosti a tím je vlastně vývoj směrem ke světové společnosti v kontradikci s rozvojem mezinárodní. Tomu oponuje například Vincent, lidská práva nejsou něčím, co stojí v opozici vůči systému suverénních 76

států, ale jsou něčím, co upevňuje jejich legitimitu. Skrze vystavování je hodnocení ze strany jim rovných, se jedná o změnu v mezinárodní společnosti, jeţ můţe mít velké důsledky. Vzrůstající důraz na dodrţování a podporu lidských práv v mezinárodní společnosti by mohl být počátkem postupného směřování MS směrem ke společnosti světové zaloţené na solidarismu. Nicméně s přihlédnutím k současnému stavu lidských práv ve světě je tento vývoj pouze hypotetický a hudbou budoucnosti. V čem lze však spatřit potenciál pro školu v rámci šíření lidsko-právního diskursu je moţnost aplikovat zájem a spolupráci na poli lidskoprávních norem a právních instrumentů jako praktickou ukázku změn v mezinárodní společnosti, pro kterou se stává jedinec referenčním bodem výzkumu a kde se pluralistická pozice přesouvá v rámci debaty k solidaristické. Lidsko-právní diskurs dodrţování a sledování lidských práv podporuje a aplikace lidských práv ve světě podporuje lidsko-právní diskurs. Jak uvádí Finnemore se Sikkink (1998),

v mezinárodním

prostředí

dochází

v oblasti

lidsko-právních

norem

k tzv.

„normativnímu vrstvení“. Pokud dostatečně velká skupina podporovatelů normy podporuje ukotvit tuto normu jako nový standard chování, nahradí se tím stávající norma. Oficiálně přijaté normy nabývají charakteru mezinárodně právních norem a vztahují se ke státům, ale i jednotlivcům. Mezinárodní právo jako jedna z nejdůleţitějších institucí Posun exkluzivních práv suverénních států směrem k jednotlivci v rámci mezinárodního konsensu o společném lidství, je jedním z nejvýznamnějších normativních posunů v historii mezinárodní politiky (Dunne 2006: 141). Pro školu jsou lidská práva nejzřetelnějším indikátorem moţného vývoje mezinárodní společnosti pluralistické k solidaristické. Termín lidská práva se začíná objevovat v platné terminologii mezinárodního systému teprve aţ po skončení II. světové války. Do té doby mezinárodní společnost definovala práva jednotlivce jako tzv. přirozená práva nebo práva občana. Kdyţ 10. prosince 1948 byla podepsána Valným shromáţděním OSN Všeobecná deklarace lidských práv, jednalo se o důleţitý krok směrem k všeobecné politice lidských práv uvnitř mezinárodní společnosti, zaloţený na shodném standardu pro lidi všech národů (Risse, Ropp, Sikkink 1999:1). Jednalo se o nový standard, kterým se dobrovolně zavázalo plnit závazky vůči svým občanům v oblasti lidských práv mezinárodní společenství bez ohledu na ideologii, etnicitu. Ve smlouvě jsou deklarována nejen tzv. základní lidská práva (např. právo na ţivot), ale i práva kulturní, sociální a politická. 77

Lidská práva se v průběhu minulého století ustanovila jako mocný normativní diskurs a rapidně rostl počet mezinárodních právních instrumentů v této oblasti. Jak uvádí Dunne, (Dunne 2006: 142) trvalo ještě tři dekády po konci světové války, neţ začaly lidsko-právní principy ovlivňovat chování států tak, jak jsme svědky dnes.47 Od 70. let minulého století se hovoří o šíření lidsko-právních norem jako o rozvoji lidsko-právního reţimu mezinárodní společnosti. Důleţitými faktory, které takový vývoj ať přímo, či nepřímo provokovaly, byl rozvoj občanské společnosti ve smyslu vzrůstajícího vlivu jiných aktérů neţ státních. Mezinárodní

společnost

byla

svědkem

rozvoje

tzv.

NGOs

(Non-Governmental

Organisations), tedy nevládních organizací, které významnou měrou přispívají k tvorbě mezinárodních norem týkajících se lidských práv tím, ţe je přímo či nepřímo prosazují, implementují a posléze brání a ochraňují (Alston, Steiner 1995: 938). Významné nevládní organizace získaly jiţ takovou míru přístupu k politickému rozhodování, ţe se o nich dá uvaţovat jako o aktérech mezinárodní společnosti po boku suverénních států (Dunne 2006: 136). Krom rozvoje občanské společnosti a nestátních aktérů se zvyšovala priorita, kterou kladly západní státy na lidská práva ve své zahraniční politice. Vzrůstal počet mezinárodních právních instrumentů (viz. Graf č. 2 ). Ne ve všech regionech světa probíhala adopce základních lidsko-právních smluv stejně a nedosáhla tak stejného ratifikačního skóre48 (viz. obr. 6).

47

Dunne uvádí dva hlavní důvody: za prvé prioritou v době studené války byla pro státy bezpečnost, nikoliv sledování dodrţování lidských práv ve světě. Druhým faktorem znemoţňující diskursu lidských práv nastoupit byla absence multilaterálního monitoringu lidsko-právní praxe. 48

Ratifikační skóre určuje, do jaké fáze přijetí smlouvy se aktér při vyjednávání dostal. Hodnota 0 na obrázku znamená, ţe smlouva týkající se lidsko-právní oblasti nebyla v dané zemi podepsána, hodnota 1 vypovídá o podpisu lidsko-právní smlouvy v daném regionu, hodnota 2 vypovídá o konečné ratifikaci.

78

Mezinárodní lidsko-právní instrumenty 10 9 8 7

Konvence Deklarace Konvenční protokoly Poradní principy

6 5 4 3 2 1 1985-1994

1975-1984

1965-1974

1955-1964

1945-1954

1935-1944

1925-1934

0

Graf č. 2: Mezinárodní lidsko-právní instrumenty (Zdroj: Clark 2001: 25)

2

Průměrné ratifikační… skére skóre

1,8 1,6 1,4 1,2 1

0,8 0,6 0,4

Východní Asie a Pacifik

Jižní Asie

Střední východ a Severní Afrika

Subsaharská Afrika

Latinská Amerika

Postkoministická Evropa

Západní Evropa

0

Severní Amerika

0,2

ICCPR (1966)

ICESCR (1966)

OPTIONALP1 (1976)

OPTIONALP2 (1989)

CERD (1966)

CEDAW (1979)

CAT (1984)

CRC (1989)

Graf č. 3: Průměrné ratifikační skóre hlavních lidsko-právních smluv dle regionu (Zdroj: Landman 2006: 15)

I kdyţ se z výše uvedeného jeví, ţe změny na kontinuu pluralismus - solidarismus probíhají, je zde na místě uchovat si rezervovaný přístup. Je nepopiratelné a empiricky doloţitelné, ţe vzrůstá nejen počet lidsko-právních instrumentů v mezinárodní společnosti, ale i počet jejích členů, kteří se k lidsko-právnímu diskursu hlásí. Na druhou stranu je neoddiskutovatelný fakt, ţe lidská práva a jejich diskurs, tak jak je znám dnes, je produktem 79

států západní polokoule, který byl následně exportován do světa. Nejedná se o univerzální koncept zaloţený na konsensu všech států, kteří nyní i participují. Zde je pak na místě se tázat, zdali, takto kulturně relativní práva jsou opravdu akceptovatelná pro státy odlišné kulturní identity a zda, li motivace přistoupit na diskurs lidských práv není spíše cestou pro ně, jak se zařadit do „klubu“ liberálně-demokratických států, z čehoţ plynou nejen povinnosti, ale také především zisky pro daný stát. Lidská práva by pak nemusela být posunem směrem k solidarismu, ale diskursem vlastní určitému segmentu mezinárodní společnosti. Pokud bychom tuto diskusi chtěli vyřešit, zřejmě by se mezinárodní společnost mohla uchýlit k řešení, jaké nabídl jiţ Vincent a to sdílením nejprve základních práv- akceptovatelných všemi bez ohledu na kulturní, náboţenskou, politickou identitu, a od nich se snaţit vzájemným konsensem postoupit dál směrem k univerzálním právům. Přesto nemůţeme popřít, ţe samotná diskuse o a prosazování tématu lidských práv v mezinárodním prostředí je krokem k intenzivnější spolupráci v této oblasti.

80

7

Anglická škola a teorie MV

7.1

Sociální Konstruktivismus a Anglická škola Konstruktivismus, označovaný jako most mezi pozitivistickými a reflektivistickými

přístupy, se v prostředí disciplíny mezinárodních vztahů začal výrazně profilovat od osmdesátých let 20. století a vychází z ontologické charakteristiky sociální konstrukce sociální reality. Zabývá se sociálním světem, tzv.„sociálních skutečností“, které vyţadují ke své existenci lidské instituty. Základním aktérem mezinárodního prostředí je suverénní stát, který se chová v závislosti na procesech, které v systému probíhají. Tyto procesy jsou výraznou měrou utvářeny interpretačním přístupem, neboli svět je sociálně nebo diskusně konstruován. Pro konstruktivisty je svět to, o čem mluvíme, naše pojmy intersubjektivně konstruují sociální realitu. Důleţité pro rozpoznání sociálně konstruované reality je snaha o analýzu idejí, představ aktérů MV.

49

(Hynek 2005a: 135-6). Konstruktivismus je vhodné

chápat jako filosofickou pozici, respektive sociální teorii. Irelevantní je pak srovnání konstruktivismu s věcnými teoriemi jako neorealismus, neoliberální institucionalismus či teorie světových systémů (tamtéţ: 136). Dovolíme si zde tvrdit, ţe vzhledem ke třem Wightovým myšlenkovým tradicím, které nereflektovaly věcné teorie, ale filosofická stanoviska, která jsou jejich podloţím, má Anglická škola má v rámci přístupů k MV podobné postavení jako konstruktivismus. Proto je často s konstruktivismem spojována, či do něj přímo zařazována (Wendt 1999: 31-2). Vzájemně se tyto přístupy shodují v centrální úloze státu

v mezinárodním

systému,

významu

mezinárodní

společnosti/systému

a

intersubjektivním způsobu, jakým je utvářen (a). Neopomíjí ani témata jako kulturní základ státní/mezinárodní společnosti identity, anarchická povaha mezinárodní společnosti s určitým stupněm řádu a moţné formy uspořádání v rámci anarchického systému (Reus-Smit 2002:489). Konstruktivisté vnímají MV jako silně sociální (Reus-Smit 2002:487). A jiţ Hedley Bull se na téma rovnováhy moci vyjádřil ve smyslu, ţe rovnováha moci či jakákoliv podobná 49

Za jádro sociálních konstruktivistů lze téţ povaţovat problematiku původu sociálního světa. Základem je víra v klíčovou roli intersubjektivně sdílených významů a nezbytnost jejich kontextualizace, tj. zasazení do sociálního prostředí, v němţ byly získány. Konstruktivisté tvrdí, ţe: 1. Lidské interakce jsou tvarovány především nehmotnými faktory, nikoliv jen (či převáţně) materiální,i faktory; 2. Nejdůleţitějšími faktory jsou intersubjektivně sdílené představy, které nejsou redukovatelné na představy jednotlivců; 3. Tyto sdílené představy vytváří zájmy a identity smysluplných aktérů (Hynek 2005a: 136)

81

představa existence vyváţeného stavu se zakládá na sociální konstrukci (někdy na shodě) vycházející z diplomatické obce (Guzzini 2004: 127). Anglická škola, ačkoliv zkoumá moţnost spolupráce v prostředí anarchického stavu, intersubjektivní dimenzi lidských činností či vliv konstitutivních norem a primárních institucí na uspořádání mezinárodněpolitické reality, tedy témata, která jsou blízká i výzkumu v rámci sociálního konstruktivismu se liší v základním aspektu. Tím je absence významu idejí, percepce jednotlivých aktérů vzhledem k motivům jejich konání, coţ bývá škole vytýkáno. Ideje i zájmy aktérů jsou v přístupu Anglické školy velice fixní, bez projevu změny či modifikace. Škola přistupuje k institucím mezinárodní společnosti a jejím normám a identitě jako ke kulturně podmíněným, coţ pak z jejich pohledu vylučuje strukturální změnu v mezinárodních vztazích (Kissolewski 2000:2). Naproti tomu sociální konstruktivismus se zajímá o konstrukci identit a zájmů v závislosti na sociálním prostředí. Koncept mezinárodní společnosti je však dle základních charakteristik chápán jako zvýšený zájem o sdílené zájmy, normy a spolupráci sociálním konstruktem zaloţeným na normativních principech. Zástupci školy ale o ní příliš často pojednávají jako stabilním rysutypu spolupráce mezi státy a transformační progres v rámci mezinárodní společnosti není relevantně vysvětlen. Přitom v tomto bodě leţí zásadní průnik školy se sociálním konstruktivismem. Propojení konstruktivistického přístupu a Anglické školy je zřejmé jiţ v počátcích formování školy. Mezinárodní společnost viděna z pohledu dynamického konceptu je odrazem sociální konstrukce sociální reality. Martin Wight uvedl: mezinárodní společnost můţe být zkoumána pouze z historické a sociologické hloubky (Wight 1966: 96). Charles Manning se vyjádřil, ţe státy, které utváří mezinárodní společnost, existují v roli entity skrze intersubjektivní rozpoznání dalšími státy, státy jsou vlastně ţivými entitami, dochází k jejich personifikaci a tutéţ pozici zastává a rozvíjí konstruktivismus. A povaha mezinárodní společnosti pak byla pro Manninga hrou, hrou mezi sociálními činiteli, kteří tvoří pravidla (sociálně konstruují), kterými se následně řídí (Dunne 1995:377). V rámci důrazu školy na roli mezinárodního práva v rámci utváření vztahů v mezinárodní společnosti se dostáváme k další shodě se sociálním konstruktivismem. Pokud zvaţujeme instituci mezinárodního práva, pak opět naráţíme na personifikaci státu typickou pro konstruktivismus. Diplomacie je institucí dialogu mezi státy, zaloţeného na intersubjektivních pravidlech, společném povědomí a sdílené zkušenosti (tamtéţ: 377-8). Rovnováhu moci, další z centrálních institucí mezinárodní společnosti, která napomáhá tvořit 82

mezinárodní řád, definoval H. Butterfield ne jako záleţitost vzniknuvší přirozeně, ale jako věc vytříbeného myšlení, pečlivého záměru a propracované vynalézavosti. Charakter systému je vtisknut do mysli diplomatů (tamtéţ: 378). Základním principem všech tří konceptů školy je princip suverenity státu. Pro Bulla existovala suverenita na základě intersubjektivního porozumění ostatních aktérů, na bázi očekávání. Neexistuje suverenita bez ostatních. A toto porozumění dává vznik nejen suverénní entitě, ale i určité formě komunity (Bull 1977: 37). Bull se vyrovnává Wendtově diskusi o suverenitě jako vytvořené normě určené pro praxi států (Dunne 1995: 378). Členové přístupu Anglické školy se jiţ od počátku jejího vzniku dotýkali centrálních argumentů sociálního konstruktivismu. Přesto jsou zde oblasti, ve kterých se dva přístupy neprotínají. Spíše neţ kritice by mohly však sloţit jako námět na diskusi mezi nimi. Co však stojí za vznikem mezinárodní společnosti jsou sdílené normy a pravidla. Škola vychází z kauzality, ţe čím větší míra sdílených norem a pravidel, tím vyšší míra spolupráce. Bohuţel kauzální vztah uţ zdůvodněn není, coţ je častým námětem kritiky. Povaha a vznik norem a pravidel je oblast, které se ale intenzivně věnuje ve výzkumu sociální konstruktivismus. Lze usuzovat, ţe ačkoliv sdílejí tyto dva přístupy podobná témata, přistupují k nim odlišně- zatímco škola normám přisuzuje značnou důleţitost, kterou hrají při vzniku a rozvoji mezinárodní společnosti, sociální konstruktivismus se snaţí přijít na to, jak jsou normy v rámci sociální reality aktérů utvářeny a za jakým účelem. Na základě sociální konstrukce norem se utváří sociální konstrukce sociální reality, kterou je mezinárodní společnostústřední koncept školy, výzkumný průnik se sociálním konstruktivismem a moţné pojítko k budoucí uţitečné diskusi mezi těmito přístupy. Dalším důleţitým faktorem je etablovanost konstruktivistického přístupu, co se ontologie, metodologie i metody (případové studie, empirická studia, komparace, studie norem) týče. U Anglické školy taková jednoznačnost bohuţel neexistuje. Konstruktivismus a jeho rozvoj především v rámci amerických mezinárodních vztahů by mohl, dle Finnemore, škole slouţit jako návod, jak se etablovat mezi dalšími teoretickými proudy oboru. Konstruktivismus toho dosáhl díky předloţení přístupu v otázkách teoretického přínosu i výzkumného plánu (Finnemore 2001: 511). Konstruktivismus jiţ vytvořil dle Finnemore nový teoretický a metodologický terén v rámci oboru v USA, čehoţ můţe 83

Anglická škola vyuţít v případě, ţe artikuluje svůj přínos a vymezí metodologii a teoretický záměr. Anglická

škola

by

mohla

čerpat

z komunikační50

a

holistické

dimenze

konstruktivistického přístupu a tím překročit současnou dichotomii přístupu mezi pluralisty a solidaristy

Zatímco vysoká míra normativity51 v rámci přístupu školy je naopak dispozicí,

jeţ by mohla být uţitečnou pro konstruktivismus, diskutuje Reus-Smit (tamtéţ: 506).

7.2

Realismus a Anglická škola Realismus, či lépe klasický realismus, jak uvádí Little (2003) poukazujíc na realismus

Morgenthauův, je teorií MV, jeţ bývá často s Anglickou školou spojována. Frekventovaně se objevují označení pro školu jako strukturální, či umírněný realismus, který ji zařazuje do pozice proudu uvnitř realismu. Jak jsme uvedli jiţ dříve, toto zařazení je nesprávné hned z několika důvodů. Blízký vztah školy a realismu je dán jejich prolínáním neţ spojením v určitých principech, jeţ jsou charakteristické mezinárodnímu prostředí, ale jak uvádí Hurrell (Hurrell 1998) na příkladu H. Bulla, který vychází ze skutečnosti, ţe v mezinárodním systému jsou důleţitými konstantami moc a politika síly, dalo by se tudíţ usuzovat na společná východiska s realismem, na druhou stranu však jeho koncepce mezinárodní společnosti spočívá na základě řádu, který anarchickému stavu dominuje a ten je zaloţen na společných zájmech, normách a spolupráci. Takto by se dala stručně popsat cesta celé školy ze základů sdílených s realismem, ale jdoucí dále, směrem ke spolupráci a konsensu. Anglická škola nevylučuje existenci konfliktu v mezinárodní společnosti, ale patří k ní se stejnou samozřejmostí ve výskytu jako forma dobrovolné spolupráce a utváření mezinárodního řádu. Státy sledují svou reálpolitiku, ale skrze ni mohou konat i dobro pro ostatní aktéry společnosti, například v oblasti lidských práv (jak bylo uvedeno v kapitole o lidských právech). Anarchie tedy existuje, ale spolu s ní i určitý stupeň řádu. Důraz, který škola jako celek i její centrální postavy kladou na roli mezinárodního práva ve světové politice, je obrovský. Wight, Bull (1977, kap. 6), i Vincent (1986) zdůrazňovali 50

Pro konstruktivismus je příznačný důraz na tzv. řečové akty a teorii jazykových her, jejichţ základní teze zní, ţe jazyk nemá pouze odkazovací funkci, nýbrţ disponuje schopností performativní, tzn lidé pouţívají jazyk nejen k popisu či odkazování na své činy, nýbrţ prostřednictvím jazyka činy vykonávají (Hynek 2005a: 135). 51

Například Bull označil diplomacii jako ve své podstatě spojení zdravého rozumu a charity aplikované na mezinárodní vztahy (Kissolewski 2000: 5).

84

nezastupitelnou roli práva mezinárodního při utváření povahy mezinárodní společnosti spolu s tím, ţe je její základní institucí. Dalším aspektem, který školu od realismu výrazně vzdaluje je silná normativita, kterou vkládá do konceptu mezinárodní a především pak světové společnosti. Klíčové koncepty školy jsou zaloţeny na normativních elementech jako společné hodnoty, pravidla a společné instituce (Bull 1977: 9-16). Cesta myšlenkového vývoje přístupu ve vztahu k realismu by se dala shrnout takto: od prvotního sdílení základních principů realismu, jak jsou rozpoznatelné v raných pracích Wighta, k ukotvení se v rámci racionalismu ve Wightově dialektice v jeho pozdějším období, k Bullově racionalismu a pluralistické pozici k Vincentovu přemostění pluralismu k solidarismu. Přesto je třeba zde upozornit, ţe ţádná z extrémních pozic není škole vlastní: ať uţ se jedná o její zařazení uvnitř realistické tradice, anebo její umístění do opozice realismu. Anglická škola nestojí ani na jednom konci tohoto kontinua, spíše je vhodné si ji představit jako tradici doplňující ty další v rámci oboru, jako potenciální interdisciplinární proud, který s realismem určité charakterové prvky sdílí, přesto stojí vedle něj, nikoliv s ním, či proti němu. Při diskutování tohoto máme na paměti Wightovu dialektiku, která nebyla přísným oddělením se, nýbrţ doplněním do obsahového univerza. Almeida jde dále a školu označuje za jednu z nejdůleţitějších alternativ k realistické teorii MV (Almeida 2003: 296). Pro Copelanda (2003) nemá Anglická škola v současné podobě nárok zasahovat do triády nejvlivnějších teorií MV současnosti: realismu, liberalismu a konstruktivismu, dokud nezodpoví na fundamentální otázky týkající se kauzality jejích konceptů. Škola neodpovídá na otázky typu: jak společnost ovlivňuje státy v rámci anarchie. Realismus vnímá anarchičnost systému jako důvod, proč jsou pro státy prioritou otázky vlastní bezpečnosti a proč jsou státy vlastně permanentně nejisté vůči současnosti i budoucnosti a důvody ke spolupráci jsou v rámci mezinárodního systému zištné, Anglická škola tak můţe být optikou realismu vnímána jako velmi naivní, kdyţ se domnívá, ţe za spoluprací stojí sdílené normy, hodnoty a pravidla v případě absence prospěchu. (Copeland 2003: 435). Dle hlavního kritika školy z pozice amerických realistů Copelanda, autoři přístupu dostatečně nevysvětlují, jak by vyšší míra sdílených pravidel a norem měla vést k vyšší míře spolupráce (tamtéţ:433). Dle základních předpokladů realistického přístupu se státy obávají podvodného chování, nemají jistotu, jak se zachová jiný stát, neboť primárním cílem všech aktérů je zajistit vlastní přeţití a bezpečnost - kooperace je pak pro státy prostředkem, jak tyto 85

zisky maximalizovat. Škola dle realistů taktéţ opomíjí relevantní téma toho, jak moţný zisk relativních zisků narušuje a zpomaluje spolupráci v mezinárodní společnosti. Nedořešené jsou dle realistů i aspekty humanitární intervence, kterou zástupci školy a z pozice solidaristů legitimují. Copeland se ptá, jak zjistíme, zdali stát v případě intervence sleduje dodrţování lidských práv v dané zemi, či prosazuje své vlastní zájmy? Pokud solidaristé trvají na moţnosti humanitární intervence, jak pak řešit vojenské zásahy podniknuté jedním státem (příklad vpád USA do Iráku), aniţ by došlo ke konsensu v mezinárodní společnosti, či jak zajistit, aby myšlenka dohlíţení nad lidskými právy a oprávnění zásahu silou v případě jejich porušování nebyla zneuţívána jako zástěrka pro vlastní záměry. Pluralisté si jsou sice vědomi, ţe přijetím legitimity intervence můţe dojít k narušení mezinárodního pořádku, přesto sami nerozvinuli kauzální teorii vysvětlující odlišné vnímání států sebe navzájem ve smyslu percepce hrozby. Navíc pluralistický důraz na odlišnosti mezi státy a jejich autonomní prostor dává větší šanci růstu nedůvěry mezi státy (438). Dle realistických kritiků by autoři měli doloţit skrze analýzu diplomatických dokumentů, ţe elity rozumí mezinárodně-společenským normám a ţe je následují navzdory moţným implikacím pro stát v oblasti síly a bezpečnosti. Pokud doloţí, ţe tyto normy jsou původcem změny, podpoří tím svou teorii.

7.3

Propojení školy s IPE Nedostatečné reflektování ekonomických aspektů mezinárodního systému je jednou

z oblastí, která je Anglické škole vyčítána. Prvním z autorů školy, který toto téma připomenul ve své práci byl R. J. Vincent. Ten jde ve svém intelektuálním vývoji dále směrem k solidarismu a oblast lidských práv propojuje s mezinárodní politickou ekonomií (IPE), skrze jejíţ změnu by státy redistribucí bohatství byly schopné svým obyvatelům zajistit základní lidská práva. Nabízí dvojí úroveň řešení: první je krátkodobé řešení ve formě přímé materiální pomoci, druhé je dlouhodobějšího charakteru a týká se stálých strukturálních reforem obchodu (tamtéţ: 5). Vincentův koncept nabízí solidaristickou mezinárodní společnost zaloţenou na systému států se základem v podobě světové společnosti společné kultury (Pelaez, Buzan 2005: 4). Vincent tak otevírá Anglickou školu a debatu uvnitř jí o mezinárodní společnosti ekonomické oblasti. Jeho koncept základních práv, konkrétně práva na základní 86

příjem potravy, jednoduše nemůţe být dosaţen bez zapojení se do centrálních debat IPE o struktuře a operacích světové ekonomie. Anglická škola by měla pracovat s ekonomickým sektorem ve vztahu ke zkoumání mezinárodní společnosti, coţ je je optimální cesta, jak zajistit výzkumu vhled do praktické oblasti proměny mezinárodního systému. V rámci školy občas zazněly hlasy, jeţ propojovaly její výzkumný záměr s oblastí ekonomickou, ţádný z nich však nebyl dostatečně konkrétní, aby mohl být dále propracován. Vzpomeňme také na Wighta, který mluví o racionalistické pozici v rámci diplomacie a obchodu. Bull označuje obchod jako jeden ze čtyř pilířů Wightova porozumění systému států a sám jej zmiňuje v diskusi o pravidlech kooperace v mezinárodní společnosti. I kdyţ je Bull poněkud kritický k Wightově nezájmu o ekonomické záleţitosti mezinárodní společnosti, sám mezinárodní ekonomické aspekty a jejich působení na činnost a rozvoj mezinárodní společnosti dále téţ nerozpracoval. Jeho pozdější práce zabývající se také tématem spravedlnosti nicméně otázku mezinárodní politické ekonomie vznáší (Buzan, Pelaez: 16). Současná společnost je dle Bulla charakterizována masivní ekonomickou a asociální nespravedlností- jak napříč státy na úrovni mezinárodního systému, tak napříč jedinci a skupinami v rámci států. Systém států, tak jak existuje nyní, je nehostinný vůči mezinárodní spravedlnosti (Bull 1977: 278). Systém států tvoří překáţky k dosaţení ekonomické a sociální spravedlnosti jednak bariérami v případě volného pohybu osob a zboţí, za druhé z důvodu nerovnosti ekonomického růstu. Dokud bude systém států zaloţen na nerovnosti, nebude vize mezinárodní spravedlnosti moţná. Bull dále hovoří o zaměření se na referenční bod jednotlivce- důleţitost spočívá v nastavení ekonomické a sociální spravedlnosti na úrovni jednotlivce, jeţ můţe být realizováno skrze zahraniční pomoc, redistribuci zdrojů (tamtéţ: 278-80). Dále však Bull nezachází a nenabízí konkrétní kroky v ekonomické spolupráci, jeţ by měly být učiněny pro dosaţení těchto cílů. Připouští však, ţe pokud by k takovému ideálnímu stavu mělo dojít, lze se domnívat, ţe se jedná o systém přesahující současnou mezinárodní společnost ve formě systému států a státy by pak byly v pozici pověřence nějaké světové autority. Jelikoţ jsou kořeny nespravedlnosti zasazeny jinde neţ v podstatě systému států a pro Bulla je stát nadále jediným aktérem, který můţe podnikat změny v této oblasti (tamtéţ: 280). V neposlední řadě zde uvedeme dalšího člena přístupu, Adama Watsona, který se o kolektivní ekonomické bezpečnosti vyjadřuje jako elementárním principu spolupráce v rámci mezinárodní společnosti (Watson 2009: 233). 87

8

Kritika Anglické školy Kritiku Anglické školy můţeme stručně shrnout do pěti oblastí. Za prvé jde o ontologickou nesoudrţnost v rámci školy. Vyčítána je absence kauzality

přechodech mezi třemi centrálními koncepty školy: mezinárodním systémem- mezinárodní společností a světovou společností. Nejasný je zejména přechod mezi mezinárodní a světovou společností, kde dochází ke změně referenčního bodu- od státu k jednotlivci. Kdy postoupí solidarismus mezinárodní společnosti do té míry, ţe zpochybní suverenitu státu? (Hynek 2005: 83). Škola by se tak měla soustředit na vymezení a popis zřetelného vývojového přechodu mezi dvěma koncepty nikoliv pouze předpokládat, ţe vyšší počet sdílených mezinárodních norem utváří společnost, která intenzivněji spolupracuje (Finnemore 2001: 511). Vymezená kauzalita zde chybí. Škola sice poskytuje rozlišení vzájemných rozdílů mezi jednotlivými koncepty, ale příčina změny a motivace iniciující u aktérů změny, to jsou otázky přístupem zatím nezodpovězené. Určitým řešením nejasné situace by se zdál návrh Finnemore reflektovat tři koncepty jako tři Weberovské ideálně-typové sociální struktury, aniţ bychom měli ambice je metateoreticky integrovat (Finnemore 2001: 509-513; Hynek 2005: 83). Druhou oblastí kritiky je oblast metodologického pluralismu, jenţ sice Buzan označuje za charakteristický rys a zároveň největší potenciál školy, ale přesto i oblastí, kam míří nejvíce kritických připomínek ke škole. Jako základní metodu školy označuje Dunne interpretační metodu a zároveň dodává, ţe centrální otázky týkající se mezinárodní společnosti, kterou se Anglická škola prioritně zabývá, jsou těţko uchopitelné skrze empirické bádání (Dunne 1998: 7). Little povaţuje Anglickou školu za metodologicky pluralitní, neboť tento pluralismus odráţí její ontologický pluralismus, mezinárodní společnosti

a

mezinárodní

systémy

spočívají

na

velmi

odlišných

ontologických

předpokladech a jako důsledek toho musí být odlišným způsobem zkoumány (Little 2000: 408). Mezinárodní systém je spojen s pozitivistickou metodologií (analýza opakujících se vzorců chování); mezinárodní společnost s interpretační či hermeneutickou Anglická škola obecně spoléhá na interpretační, historiografické a komparativní postupy (Hynek: tamtéţ). Metodologií (zkoumání jazyka, jenţ je chápán jako rozhodující prvek ustavujících pravidel, institucí a zájmů); světová společnost, jeţ můţe být smysluplně studována pouze uplatněním kritické teorie (studium podmínek pro uskutečnění nezbytných změn za účelem naplnění skutečných lidských hodnot), (Little 2000: 395; Hynek 2005: 84). Jak uvádí Finnemore, metodologická nejasnost je hlavním důvodem, jenţ brání přístupu proniknout do amerického 88

výzkumu MV. Anglická škola je spíše neţ teorií, jeţ by podávala falzifikovatelné52 hypotézy k testování- vágním přístupem k myšlení o konceptualizaci světové politiky (Reus-Smit 2009: 450). Škola nabízí dle Copenlanda především deskriptivní práci o historii mezinárodních společností a slabě definované hypotézy spojující tyto společnosti s větší mírou kooperace. Kritika z pozice realismu byla diskutována jiţ v kapitole zabývající se vztahem mezi realistickým přístupem a Anglickou školou. Můţeme shrnout, ţe realisté školu kritizují za absenci kauzality mezi akceptováním norem, vyšší intenzitou spolupráce a to s ohledem na změny v chování států. Panuje nejasnost v tezi, ţe mezinárodní společnosti společných norem a pravidel hrají výraznou roli v posouvání států směrem k větší spolupráci (Copeland 2003:427). Anglická škola dle kritiků nejasně definuje kauzální souvislosti, nezávislé proměnné ve své analýze a opomíjí roli nejistoty vyplývající z anarchické podstaty mezinárodního systému. Ta je pro realisty určující, neboť dle nich státy nejednají předem definovatelným způsobem, ale dle kalkulace vlastních zisků a ztrát s ohledem na zajištění bezpečnosti. Obecně lze říci, ţe realisté tedy povaţují vliv norem na chování v praxi států za minimální, pokud nějaký. Coţ odporuje představě školy, která za cíl například zahraniční politiky nepovaţuje prosazování vlastních zájmů, nýbrţ koordinaci národních zájmů a spolupráci mezi státy, jeţ je zajištěna sociální povahou mezinárodního řádu a spravedlnosti, projevující se přítomností intersubjektivních představ státníků (Hynek 2005: 84). Tradičně problematickým místem školy je nedostatečný zájem o ekonomická témata. Centrální pozicí mezinárodní společnosti, jeţ je zaloţena na interakcích a spolupráci mezi státy, kteří sdílejí společné normy, hodnoty a pravidla, příliš koncentruje školu na roli státních aktérů ve světovém prostředí a nediskutuje význam nestátních aktérů, transnacionálních ekonomických hráčů, jejichţ vliv na politická rozhodnutí států neustále stoupá. Jak bylo uvedeno v kapitole týkající se přínosu R. J. Vincenta škole, mezinárodní politická ekonomie je oblastí,která by s výzkumem školy měla být svázána, neboť státy k sobě pojí nejen sdílení norem a pravidel, ale také ekonomické zisky, či ekonomická závislost. Tyto faktory nemohou být školou ignorovány, pokud chce podat relevantní výpověď o vzniku a fungování mezinárodní současné společnosti. 52

Falzifikacionismus, který spočívá v metodě, jejíţ pomocí se pokoušíme konkrétní událost zahrnout pod nějaký obecný zákon – v rámci deduktivně-normativním přístupu. Měla by vyjít z obecného zákona, a potom rozvinout hypotézy a formulovat kritéria pro případné testování těchto hypotéz. Jestliţe hypotéza takovým testováním neprojde, povaţuje se za vyvrácenou, a lze ji tudíţ chápat jako známku toho, ţe onen obecný zákon můţe být také chybný (Guzzini 2004: 125).

89

Posledním bodem, který zde zmíníme, není přímou kritikou Anglické školy, ale spíše pokus o ujasnění, zdali můţe být přístup Anglické školy povaţován za teorii. Buzan (2004: 24-26) toto téma diskutuje a dospívá k závěru, ţe záleţí na tom, z jaké pozice se na tuto otázku ptá: zdali z pozice evropské akademické komunity, či americké. Evropská akademická komunita rozumí pojmem teorie jakoukoliv činnost, která systematicky uspořádává danou oblast vědění, strukturuje kladené otázky a vytváří souvislou sadu vzájemně provázaných konceptů a kategorií. Americký přístup na toto téma se liší, američtí vědci povaţují teorii za to, co přesně vysvětluje a obsahuje (či je schopna vytvořit) empiricky testovatelné hypotézy, které jsou zaloţeny na metodologii přírodních věd v logice schématu vztahů mezi příčinami a jejich následky. Z uvedeného můţeme říci, ţe zatímco Anglická škola vyhoví evropskému chápání teorie, do pozitivistického rámce amerického pohledu se jiţ nevejde (Hynek 2005: 83).

90

9

Závěr Diplomová práce se zabývala genezí Anglické školy s důrazem na její ústřední postavy

a snaţila se stručně představit obsahová témata školy. Jak jiţ bylo zmíněno v průběhu práce, Anglická škola není v prostředí teoretických přístupů oboru novým přístupem. Její historie sahá institucionálně do období po II. světové válce, kdy vzniklo akademické těleso, spojující experty z různých oborů i politické praxe, tzv. Britský výbor. Nyní se pokusíme zodpovědět na výzkumné otázky, které byly poloţeny v úvodu práce. První výzkumná otázka se týkala klíčových postav školy a jejich přínosu škole. Dle dostupných zdrojů jsme za klíčové postavy Anglické školy v chronologické posloupnosti představili: Charlese W. Manninga, Herberta Butterfielda, Martina Wighta, Hedleyho Bulla a R.J. Vincenta. Byli to právě tito příslušníci Výboru, skrze jejichţ díla škola čerpá inspiraci pro výzkum i nadále a kteří škole poskytli její intelektuální a metodologický základ. Jejich přínos, který byl zohledněn v závěru kaţdé kapitoly, se nyní pokusíme stručně shrnout. Manning poskytl škole to, co bylo později Wightem označeno jako přístup racionalismu. Soustředil svůj interdisciplinární výzkumný na povahu systému s důrazem na interakce mezi nimi, které dávají vznik mezinárodní společnosti. Herbert Butterfield se dá povaţovat za otce Anglické školy, neboť stál u zaloţení Britského výboru, který byl původním výzkumným tělesem, ze kterého škola vzešla. Centrálním tématem jeho výzkumu byla mezinárodní společnost, kterou však sledoval prizmatem aţ realistickým- odmítal moralismus a připomínal přirozeně špatnou povahu lidí. Obratem ve vývoji přístupu byl příspěvek Wighta, jehoţ tři tradice vytvořily, pro školu zařaditelný, racionalistický přístup, ve kterém se pohybovala a dodnes v něm zůstává. Wight odmítl stavění se do opozice vůči realismu, namísto toho definuje umístění přístupu na kontinuu tří filosofických východisek. Hedley Bull v racionalistické tradici pokračuje a rozpracovává koncept mezinárodní společnosti. Na rozdíl od předchůdců se nevyhýbá normativně a zvaţuje, zdali v rámci debaty pluralistů a solidarismů, kterou započal, má šance na rozvoj solidarismu světová společnost. Obával se však narušení základů mezinárodní společnosti z pozice solidarismu a zůstal pluralistou. Normativita přístupu vyvrcholila v díle R. J. Vincenta, který se zabýval dvěma stěţejními tématy: legitimitou humanitární intervence a zajištění základních práv, která navrhl. Přínos tkví nejen v návrhu těchto témat a jejich zapracování do konceptu mezinárodní 91

společnosti, ale především v přesahu směrem k pozici solidaristické s výhledem na vytvoření společnosti světové. V rámci zajištění základních práv počítal se strukturálními změnami v systému distribuci zdrojů a otevřel tím školu ke spolupráci s IPE. Anglická škola se dá obecně označit za eklektický přístup k mezinárodním vztahům, v jehoţ jádru výzkumu stojí interakce mezi třemi koncepty školy: mezinárodním systémem, mezinárodní společností a světovou společností. Tyto tři koncepty školy reflektují tři tradice historického politického myšlení: Hobbese, Grotia a Kanta. Wight v rámci své trialektiky pokrývající obsahové univerzum politického myšlení odpovídá pozicím tří tradic: realismu, racionalismu a revolucionismu. Anglická škola se snaţí dokázat, ţe sdílení společných norem a pravidel vede k vyšší míře spolupráce napříč suverénními státy, které tak tvoří neviditelný mezinárodní řád zaloţený sice na anarchii, ale také spolupráci a tím vzniká mezinárodní společnost. Povaha mezinárodní společnosti, její formy v průběhu historie tvoří jádro výzkumu školy, včetně debaty mezi solidarismem a pluralismem v ní. Třetí výzkumná otázka se táţe po tom, jaký je vztah mezi Anglickou školou a dvěma teoretickými proudy, se kterými je nejčastěji spojována. Se sociálním konstruktivismem škola mnohé sdílí. Zmínit můţeme důraz na interpretační výklad, intersubjektivní vnímání aktérů, tvorbu sociálně konstruované sociální reality. Bylo by však mylné se domnívat, ţe škola například patří do proudu konstruktivismu. Konstruktivismus je na rozdíl od Anglické školy etablovaným přístupem, co se ontologie metodologie týče. Na rozdíl od konstruktivismu škola nezkoumá způsob, jakým jsou normy a pravidla vnímány, jaká je jejich percepce například diplomaty, kteří zastupují stát navenek, ale ptá se, co zvýšený počet těchto norem způsobuje a usuzují, ţe vyšší míru spolupráce. S realismem Anglická škola sdílí řadu předpokladů: v mezinárodním systému jsou důleţitými konstantami moc a politika síly, určující pro systém je jeho anarchičnost. Tam kde však realisté usuzují na nepřátelské prostředí způsobené nejistotou vyplývající z anarchické podstaty systému, tam Anglická škola přiznává existenci řádu, který anarchickému stavu dominuje a ten je zaloţen na společných zájmech, normách a spolupráci mezi suverénními státy. Nejlépe je si představit vztah realismu a Anglické školy v rámci Wightových tří tradic: jako vzájemně se doplňujících přístupů, z nichţ kaţdý nahlíţí na realitu a fungování mezinárodního systému odlišně.

92

Jak jsme uvedli v předešlé kapitole, kritika Anglické školy by se dala shrnout do pěti hlavních oblastí. První míří na ontologickou nesrozumitelnost přístupu ve smyslu nejasného přechodu od konceptu mezinárodní společnosti, jenţ je pro školu stěţejní, ke společnosti světové. Další se soustředí na oblast metodologického pluralismu, který je často vnímán za těţko uchopitelný a nejasný. Škola vychází z toho, ţe jelikoţ její tři koncepty spočívají na odlišných ontologických předpokladech, důsledek je vyuţití odlišných způsobů zkoumání. Je tedy otázkou, zda-li má být kaţdý z konceptů školy spjat s určitou metodologií. V poslední řadě zde zmíníme kritiku v oblasti nereflektování ekonomických aspektů ve fungování mezinárodní společnosti. Jde o kritiku oprávněnou, ale přesto se zdá, ţe škola na tuto mezeru ve svém výzkumu hodlá reagovat, jak Buzanova dokládá výzva k uchopení ekonomických faktorů v mezinárodní společnosti (Buzan 2004: 10-12). Anglická škola přinesla oboru MV eklektický přístup, který čerpá z několika věd, od historie, přes filosofii, po sociologii. Je jediným souvisle rozvíjeným přístupem oboru MV mimo USA a bezesporu zajímavým způsobem, jak nahlíţet na minulé i současné uspořádání a fungování mezinárodního systému. Skrze své tři koncepty, především pak mezinárodní společnosti a společnosti světové, přesahuje Anglická škola tzv. hobbesovský pohled na mezinárodní vztahy s tím, ţe diskutuje význam společných norem a pravidel pro vznik mezinárodního řádu a zároveň určitou úroveň spravedlnosti. Vnáší do oboru témata jako moţnost sociálního řádu mezi suverénními státy, diskusi o povaze mezinárodního řádu, moţnosti změny v něm. V době, kdy se hojně diskutuje o proměně mezinárodního systému v závislosti na procesech jako globalizace, se jeví být Anglická škola perspektivním příspěvkem v oblasti přístupů v rámci zkoumání mezinárodních vztahů. V mnoha směrech reflektuje aktuální dění, ať jiţ v podobě diskuse mezi solidaristy a pluralisty na téma legitimity intervence, anebo se stále přítomným normativním apelem, který je v souladu s aktuálním diskursem lidských práv.

Přesto si uchovává svou silnou stránku v podobě

historického vhledu na mezinárodní dění. Anglická škola nabízí interpretaci mezinárodních vztahů, která je odlišná od realistického přístupu, ale například v souladu se sociálním konstruktivismem.

93

10 Seznam literatury 10.1 Literatura primární: Bull, Hedley (1977): The Anarchical Society: A Study of Order in World Politics, New York, Columbia University Press. Bull, Hedley- Watson, Adam (1984): The Expansion of International Society, Oxford: Oxford University Press. Butterfield, Herbert – Wight, Martin (1966): Diplomatic Investigations. London, Allen & Unwin. Buzan, Barry (2004): From International to World Society, Cambridge, Cambridge University Press. Manning, Charles A. W. (1962): The Nature of International Society, London, London School of Economics. Vincent, R.J. (1977): Nonintervention and International Order. Princeton: Princeton University Press. Vincent, R.J. (1986): Human Rights in International Relations, Cambridge, Cambridge University Press. Wight, Martin (1977): System of States. Leicester, Leicester University press. (ed., Hedley Bull). Wight, Martin (1978): Power Politics, London, Royal Institute of International Relations, Continuum ( ed. Hedley Bull - Carsten Holbraad).

10.2 Sekundární zdroje: 10.2.1 Monografie Buzan, Barry – Little, Richard (2000):

International systems in world history:

remaking the study of International Relation, Oxford, Oxford University Press. Buzan, Barry - Gonzalez-Pelaez, Anna (2009): International Society and the Middle East. Palgrave Macmillan. 94

Burchill, Scott - Linklater, Andrew [et al.] (1996): Theories of International Relations. London, Macmillan. Clark, Anne Marie (2001): Diplomacy of Conscience: Amnesty International and Changing Human Rights Norms. Princeton, Princeton University Press. Diez, Thomas –Whitman, Richard (2000): Analysing European Integration, Reflecting on the English School: Scenarios for an Encounter, COPRI-Working Paper 21. Donnelly, Jack (2002): Universal Human Rights in Theory and Practice, Cornell University Press. Drulák, Petr (2003): Teorie mezinárodních vztrahů, Praha, Portál. Dunne, Tim (1998): Inventing International Society: A History of the English School, London a Oxford, Macmillan - St Antony's Series. Dunne, Tim- Wheeler, Nicholas (1999):

Human Rights in Global Politics,

Cambridge, Cambridge University Press. Dunne, T.; Kurki, M.; Smith S (2006).: International Relations Theories: Discipline and Diversity. Oxford: Oxford University Press. Friedrichs, Jörg (2004): European Approaches to International Relations: A house with many mansions, London, Routledge. Guzzini, Stefano- Leander, A. (ed., 2006): Constructivism and International Relations: Alexander Wendt and his critics, London, Routledge. Landman, Todd (2006): Studying Human Rights. New York, NY: Routledge. Lauren, Paul G. (2003): The Evolution of International Human Rights: Visions Seen, University of Pennsylvania Press. Linklater, A.; Suganami, H. (2006): The English School of International Relations: A Contemporary Reassessment, Cambridge, Cambridge University Press. Neumann, Iver B.- Waever, Ole (ed., 2005 ): Budoucnost mezinárodních vztahů. Brno, Centrum strategických studií. 95

Pšeja, Pavel (ed., 2005): Přehled teorií mezinárodních vztahů, Brno, Masarykova Univerzita v Brně, Mezinárodní politologický ústav. Risse, Thomas- Stephen Ropp-Sikkink Kathryn, (ed., 1999): The Power of Human Rights: International Norms and Domestic Change. Cambridge: Cambridge University Press. Shue, Henry (1980): Basic Rights: Subsistence, Affluence and US Foreign Policy, Princeton, Princeton University Press. Smith, Steven M. (ed., 1985): International Relations: British and American perspectives,

London, New York, Blackwell ,

British International Studies

Association. Sofer, Sasson (2002): Recovering the Classical Approach, International Studies Association, Blackwell Publishing. Wheeler,Nicholas (2000): Saving Strangers. Oxford: Oxford University Press. Watson, Adam (2009): The Evolution of International Society: A Comparative Historical Analysis. Oxon, Routledge. 10.2.2 Kapitoly ve sbornících Dunne, Tim (2006): The English School, in: Dunne, T.; Kurki, M.; Smith, S. (2006): International Relations Theories: Discipline and Diversity, Oxford: Oxford University Press. Dunne, Tim (2009): The English School: in Reus-Smit, Christian- Snidal, Duncan (ed. 2009) The Oxford Handbook of International Relations, Oxford, Oxford University Press. Hurrell, Andrew (1998): Society and Anarchy in 1990s, in B.A. Roberson (ed., 1998) International Society and the Development of International Relations Theory. London: Pinter, pp. 1-20. Hynek, Nikola (2005a).: Sociální konstruktivismus, in: Pšeja, Pavel (ed., 2005): Přehled teorií mezinárodních vztahů, Brno, Masarykova Univerzita v Brně, Mezinárodní politologický ústav 96

Kořan, Michal (2005).: Filosofie společenských věd a mezinárodní vztahy, in: Pšeja, Pavel (ed., 2005): Přehled teorií mezinárodních vztahů, Brno, Masarykova Univerzita v Brně, Mezinárodní politologický ústav Vincent, R.J. (1994): The Place of Theory in Practise of Human Rights, in C. Hill a P. Beshoff (eds, 1994), Two Worlds of International Relations. London: Routledge. Andrew Linklater (2004): Rationalism, in Burchill, Scott - Linklater, Andrew [et al., 2004]: Theories of International Relations. Basingstoke : Palgrave. 10.2.3 Články z časopisů Best, Geoffrey (1995): Justice, International Relations and Human Rights, International Affairs, Vol. 71, No. 4, pp. 775-799. Brown, Chris (2001): World Society and the English School: An „International Society‟ Perspective on World Society, European Journal of International Relations, Vol. 7, No. 4, pp. 423–441. Buzan, Barry (1993): From International System to International Society: Structural Realism and Regime Theory Meets the English School http://www.jstor.org/stable/2706979?seq=2 Buzan, Barry (2001): The English School: an Underexploited Resource in IR. Review of International Studies, 27, pp. 471-488. Buzan, Barry-Little, Richard (2001): The “English Patient” Strikes Back: a Response to Hall´s mis-diagnosis. International Affairs, Vol. 77, No. 3, pp. 943-946. Bull (1966): International Theory: a Case for Classical Approach, World Politics, Vol. 18, No. 3, pp. 361- 377. Callaway, R.; Stephens J. (2007): Exploring International Human Rights: Essential Readings. Lynne Riener, dostupné na: http://www.rienner.com/uploads/47e2c6b73cc4b.pdf Dunne, Tim (1995): The Social Construction of International Society, European Journal of International Relations, Vol. 1, No. 3, pp. 367–389. 97

Finnemore, Martha (2001): Exporting the English School? Review of International Studies, Vol. 27, pp. 509-513. Finnemore, Martha.- Sikkink, Kathryn (1998): International Norm Dynamics and Political Change, International Organizations, Vol. 2, No.4, pp. 895–905. Guzzini, Stefano (2001): Calling for a less “brandish” and less “grand” reconvention? Review of International Studies, Vol. 27, pp. 495-501. Hurrell, Andrew (2007): One World? Many Worlds? The Place of Regions in the Study of International society. International Affairs, Vol. 83, No. 1, pp. 127-146. Hynek, Nikola (2005): Anglická škola a teorie mezinárodních vztahů: obsahový vesmír, akademický světa kritiky přístupu, Mezinárodní vztahy Vol. 2, 2005, Praha, Ústav mezinárodních vztahů. Jackson, Robert (2008): From Colonialism to Theology: Encounters with Martin Wight´s International Though, International Affairs, Vol. 84, No.2, pp. 351-364. Jackson, Robert (2002): Martin Wight´s Thought on Diplomacy. Diplomacy and Statecraft, Vol. 13, No. 4., pp. 1-28. Jones, Roy E (1981): The English School of International Relations. A Case for Closure. Review of International Studies, Vol. 7 , pp.1-12. Czaputowicz, Jacek (2003).: The English School of International Relations and its approach to European Integration .Studies and Analyses, Vol. II, No. 2, pp. 3-55. Buzan, Barry- Gonzalez-Pelaez, Ana (2003): A Viable Project of Solidarism? The Neglected Contributions of John Vincent‟s Basic Rights Initiative, International Relations, Vol 17, No. 3, pp. 321–339. Kaplan, A. Morton (2003): The New Great Debate: Traditionalism vs. Science in International Relations. World Politics, Vol. 19, No.1, pp. 1-20. Knudsen, Tonny B. (2001): Beyond the Watchtower? A Futher Note on the English School and its Theoretical Potential, Cooperation and Conflict, Vol. 36, No. 3, pp. 331-333. 98

Knudsen, Tonny Brems (2000) „Theory of Society or Society of Theorists? With Tim Dunne in the English School‟, Cooperation and Conflict, Vol. 35, No.2, pp. 193–203. Little, Richard: The English School‟s Contribution to the study of International Relations, European Journal of International Relations, Vol. 6, No. 3, pp. 395–422. Little, Richard (2003): The English School vs. American Realism: a meeting of minds or divided by a common language? Review of International Studies, Vol. 29, pp. 443460. Lyons, Gene M (1986): The Study of International Relations in Great Britain: Further Connections. World Politics, Vol. 38, No. 4 pp. 626-645. Porter, Brian (2007): Review Article The International Political Thought of Martin Wight. International Affairs, Vol. 83, No. 4, pp. 783-789. Reus-Smit, Chris (2002).: Imagining society: constructivism and the English school. British Journal of Politics and International Relations, Vol. 4, No. 3, pp. 487 – 509. Roberts, Adam (1993): Humanitarism War: Military Intervention and Human Rights, International Affairs, Vol. 69, No. 3, pp. 429- 449. Jones, Roy E. (1981): „The English School of International Relations: A Case for Closure‟, Review of International Studies, 7 (1981), pp. 1–13. Shapcott, Richard (2004): IR as Practical Philosophy: Defining a

Classical

Approach, British Journal of Politics and International Relations, Vol. 6, No. 3, pp. 271 – 291.

Sharp, Paul (2003): The English School, Herbert Butterfield and Diplomacy, International Affairs, Vol. 79, No.4, pp. 855-878. Suganami, Hidemi (2003): British Institutionalists, or the English School, 20 Years On, International Relations, Vol 17, No. 3, pp. 253–271. Suganami, Hidemi (2001): Heroes and a Villain: A Reply to Tim Dunne, Cooperation and Conflict Vol. 36, No.3, pp. 327–330.

99

Suganami, Hidemi (2001): C.A.W. Manning and the Study of International Relations, Review of International Studies, Vol. 27, pp. 91–107. Thomas, M. Scott (2001): Faith, History and Martin Wight: The Role of Religion in the Historical Sociology of the English School of International Relations. International Affairs, Vol. 77, No. 4, pp. 905-929. Vincent, R.J. (1983): Change in International Relations, Review of International Studies, Vol. 9, No. 1, , pp. 63-70. Vincent R.J. (1978): Western Conceptions of a Universal Moral Order, British Journal of International Studies, Vol. 4, , pp.20 – 46. Vincent R.J. (1980): The Factor of Culture in the Global International Order, The Yearbook of World Affairs 34 , pp. 260. Waever, Ole (1998): The Sociology of a Not So International Discipline: American and

European

Developments

in

International

Relations.

In:

International

Organization, Vol. 52, No. 4, pp. 687-727. 10.2.4 Working papers Almeida de, Joao Marquez (1999): Challenging Realism by Returning to History: The British Committee‟ s Contribution to IR forty years on, BISA výroční konference, Manchester, 20.-22.prosince 1999. Buzan, Barry (1999): The English School as a Research Program: an overview, and a proposal for reconvening, Konference BISA, Manchester prosinec 1999. Buzan, Barry (2002): Rethinking the Solidarist-Pluralist Debate in English School Theory, Konference ISA, New Orleans, březen 2002. Buzan, Barry (2002): The Primary Institutions of international Society, Konference BISA, Londýn, prosinec 2002. Colás, Alejandro (2001): International Society „From Below‟: Civil Society and the Expansion of International Society, Pan-European International Relations Conference University of Kent at Canterbury, 9. září 2001.

100

Diez, Thomas- Whitman, Richard (2000): Analysing European Integration, Reflecting on the English School: Scenarios for an Encounter, Copenhagen, Copenhagen Peace Research Institute. Kissolewski, Janine (2000): Norms in international society English school meets constructivism, BISA výroční konference, Bradford, 18.-20.prosince 2000. Neumann, Iver B.(2001): The English School and Diplomacy: Scholarly Promise Unfulfilled, ECPR IR Standing Group Conference, Canterbury, 14.-16. září 2001. Suganami, Hidemi (2001): On Hedley Bull´s The Anarchical Society. Keele University: Pan-European International Relations Conference University of Kent at Canterbury, 9. září 2001. Watson, Adam (1998): The British Committee for the Theory of International Politics: some historical notes by Adam Watson, dostupné na: http://www.polis.leeds.ac.uk/assets/files/research/english-school/watson98.pdf Wiseman, Geoffrey (2002): Adam Watson on Diplomacy, Annual Conference of the International Studies Association, New Orleans, 23.-27. března, 2002. Yurdusev, Nuri A. (2002): Civilizations and International Systems: Toynbee, Wight and Bull. 27th Annual Conference of British Studies Association, London School of Economics, 16.-18. prosince 2002.

10.3 Internetové stránky: Webové stránky Anglické školy dostupné na: www.polis.leeds.ac.uk/research/international-relations-security/english-school/ Osobní stránka prof. Hidemi Suganamiho: http://www.aber.ac.uk/interpol/en/staff/suganami.htm Osobní stránka prof. Timothy Dunne: http://huss.exeter.ac.uk/politics/staff/dunne/

101

Personální stránka prof. Henry Shue: http://www.merton.ox.ac.uk/fellows_and_research/shue.shtml

11 Přílohy 11.1 Seznam tabulek a grafů Tabulka č. 1: Chronologický vývoj Anglické školy Tabulka č. 2: Suganami: Základní roviny zkoumání v Anglické škole Graf č.1: Buzan: Tři tradice Anglické školy Graf č. 2: Clark: Mezinárodní lidsko-právní instrument Graf č. 3: Landman: Průměrné ratifikační skóre hlavních lidsko-právních smluv dle regionů

11.2 Seznam zkratek BISA

British International Studies Association

ES

The English School

IPE

International Political economy/ mezinárodní politická ekonomie

LSE

London School of Economics

MNCs

Multi-national corporations

NGOs

Non-governmental Organisations

MV

mezinárodní vztahy

102