שבוע טוב Číslo 112/5769
24.prosince 2008
Výklad k sidře Mikec (Geneze 41,1 – 44,17) „Podávali zvlášť jemu, zvlášť jim a zvlášť Egypťanům, kteří s ním jídali; Egypťané totiž nesmějí stolovat s Hebreji, je to pro ně ohavnost“. Existuje rčení „urážka od nepřítele je pro mne poklona“. Egypťané uctívali modly a žili životem zcela odlišným od Tóry, ba i od noachických zákonů; řekli bychom, že duchovně už nelze být o moc níž. Faraon si Josefa vážil pro jeho prorocké schopnosti a jeho moudrost. A přes to vše národ stojící duchovně na jednom z nejnižších stupňů odmítal jíst společně se Židy. Je to urážka, nebo poklona? Podívejme se na jiný příklad. Lavan nebyl právě Jakovovi přítelem, ani laskavým tchánem, poškozoval ho a byl by ho zabil, kdyby mu to B-h nezakázal. Někdo teď namítne: jestliže B-h stál celou dobu při Jakovovi, jak to, že mu Lavan mohl škodit? Ale to právě byl způsob, jímž B-h Jakovovi pomáhal- nebýt toho, Jakov by duchovně upadl, jsa nucen žít v Lavanově zkaženém prostředí. Myslíte, že je nemožné, aby někdo jako Lavan stáhl dolů člověka Jakovovy duchovní úrovně? Ale i ta nejsilnější osobnost se může postupně, nepozorovatelně unavit a vyčerpat, je-li neustále atakována okolní primitivní nečistotou. Podívejme se na Avrahama: ten se snažil k dobrému ovlivnit ty, jež potkával a kteří by ho svou podstatou negativně ovlivnili, kdyby B-h neposkytl Avrahamovi zvláštní ochranu. Otázka tedy zní: Kdyby se Lavan celých těch dvacet let choval k Jakovovi slušně a příjemně, uchoval by si Jakov svou svatost? A kdyby Egypťané neprojevovali svůj odpor k „Hebrejům“, dokázal by si Josef po všechny ty roky uchovat své židovství nedotčené? Když bratři hodili Josefa do prázdné cisterny a pak prodali za otroka do Egypta, uvrhli ho tím do duchovní propasti, kterou neočekával a nebyl proto na ni připraven. I to bylo součástí proroctví, jež B-h sdělil Avrahamovi o budoucím exilu jeho potomstva. A tak když Josef nyní svým bratřím říká, že B-h jej poslal do Egypta, aby zachránil celou rodinu před hladověním, byl to jen jeden z důvodů; dalším, hlubším důvodem bylo zachránit židovský národ na konci dní.
Příběh Josefa je příběhem mesiáše ben Josef: žárlivost a nenávist jeho bratrů, mylné chápání jeho úmyslů a činů, to vše je spojeno i s rolí mesiáše ben Josef, a v obou případech veškerá neláska a útoky nakonec poslouží k dobrému a povedou k žádoucímu cíli. B-h měl své- lidem neznámédůvody, proč Josef plnil svou životní roli právě v takové zemi jako byl Egypt. A stejně tak i mesiáš ben Josef se objeví uprostřed nejhorší duchovní nečistoty- „ve tmě září světlo silněji a přemůže tmu“. „Kámen, jejž zavrhli stavitelé, stal se kamenem úhelným“ , říká verš Ž (118:22). Toto poselství dobře symbolizuje oliva. Když na stromech dozrávají jablka, pomeranče, granátová jablka, těšíme se a dychtivě čekáme, až je budeme moci utrhnout a sníst. Ale kdo by dychtivě trhal ze stromu olivu, aby ji snědl? I ta nejvyzrálejší je nepříjemně hořká- olivy se dají jíst jen naložené. Na druhé straně ale když vytlačíme ovoce, vše, co dostaneme, je šťáva. Vytlačíme-li olivy, dostaneme olej, který po zapálení hoří klidným plamenem a vydává nazlátlé, jasné a teplé světlo, vyvolávající pocit bezpečí a B-ží ochrany. Večer v neděli 21.12. jsme letos zapálili první světlo chanukového svícnu. Všichni známe příběh svátku Chanuka- velké vítězství niterně zapálených Židů nad mnohem početnějším, lépe vyzbrojeným, silnějším vojskem řeckým a zázrak malého množství oleje, které namísto jednoho dne vydrželo hořet ještě sedm dalších dní. Ale jeden z nejvýznamnějších aspektů svátku zůstává opomenut Kdyby Matitjahu a jeho synové plánovali a připravovali povstání, byl by to úplně jiný příběh. Oni ale žili v skrytosti a i v těžkých dobách plnili micvot, přesvědčeni, že jedinou možností, jak přežít zlé časy je zcela se odloučit od řeckého způsobu života. Ale Nebesa soudila jinak a tak se stalo, že Matitjahu byl při tom, když Žid obětoval prase na oltáři, jak to přikázal řecký voják- to byla poslední kapka a Matitjahu vrátil úder. Prase- symbol nečistoty- obětované na pohanském oltáři, stalo se tedy impulsem, vedoucím nakonec k velkému vítězství: „ve tmě září světlo nejsilněji“.
1
Připomeňme si další podobné příklady: Avraham byl synem (výrobce model) Teracha, Rut pocházela od Lota , který zplodil dítě s vlastní dcerou a Perec přišel na svět z podivného spojení Jehudy a Tamar. Posuzovány zvenčí a izolovaně, mohly by být tyto události mylně, negativně chápány. Ale vidoucím očím je zřejmé, že všechny jsou částí cesty k jedinému cíli- vykoupení. „…dcery Celofchada, syna Chefera, syna Gilada, syna Menašeho z čeledi Menašeho, syna Josefova. Jména jeho dcer byla Machla, Nóa, Chogla, Milka a Tirsa.“, říká Tóra v Nu 27:1. Proč se tam toto vše vypočítává, když už bylo řečeno „syn Menašeho“? Protože cílem je sdělit nám, že tak jako Josef miloval zemi zaslíbenou- vždyť žádal své bratry „vynesete odtud (z Egypta) mé kosti“- tak milovaly zemi i tyto „dcery“, neboť žádaly „dej nám trvalé vlastnictví mezi bratry našeho otce“. (Nu 27:4). Je ironie, že ten, který měl takovou lásku k Erec jisrael, musel žít tak dlouho vzdálen od ní a i zemřít daleko. Ale aby byl schopen být vůdcem lidí, musel jim nejdříve porozumět a naučit se mluvit k nim tak, aby mu naslouchali. Josef představuje to, co je i základem Chanuky: nic není takové, jak se to jeví navenek. Někdo se např. ptá: jaký význam má Talmud, vždyť se zabývá diskusemi o věcech, které jen málo souvisí s běžným životem? Ale Talmud nás učí- a mj. nám připomíná totéž, co svátek Chanuky: v tomto světě světlo velmi často vzniká z naprosté tmy, tak jako tomu bylo při Stvoření. Tím silněji pak prosvěcuje tmu. V paraši Mikec pokračuje sága Josefa a jeho bratrů. Bratři, donuceni hladomorem v Kenaanu, vydají se na cestu do jediné země, kde mohou sehnat potravu- do Egypta. Stanou před Josefem, místokrálem Egypta, a ačkoliv oni ho po 20 letech, jež uplynuly od prodeje nepoznají, on je ano. Obviní je z vyzvědačství a když mu při své obhajobě sdělí, že mají ještě mladšího bratra v Kenaanu, Josef se chopí příležitosti a nařídí jim, aby jej přivedli. Jakov nechce pustit jediného přeživšího Rachelina syna, ale bratři ho nakonec přesvědčí, a Jakov jim radí: „vezměte si…něco z opěvaných vzácností země a doneste je tomu muži jako dar: trochu mastixu a medu, laudanum a masti, pistácie a mandle…vezměte svého bratra a hned se navraťte k tomu muži. A B-h všemohoucí ať vás obdaří před tváří toho muže slitováním, aby propustil vašeho druhého bratra i Benjamina. Teď zůstanu úplně bez dětí“. Výraz „B-h všemohoucí ať vás obdaří slitovností před tím mužem“ se zdá podivný- proč Jakov žádá, aby byli bratři obdařeni milosrdenstvím, a nežádá, aby byl slitovností
obdařen „ten muž“- místokrál? Ale Jakov tím poučuje své syny: aby měl místokrál slitování s nimi, musí i oni předstoupit před něj s milosrdností. Někdy musíme naplnit své srdce láskou, aby se tato láska mohla vrátit zpětně k nám. V naší paraši má faraon dvojí sen- dvě variace na totéž téma. Rádcové jej svým výkladem nedokáží zbavit noční můry, a tu sloužící, který se nedávno znovu vrátil do úřadu z vězení, zmíní s lehkým despektem uvězněného hebrejského otroka, který dokáže vyložit sny. Faraon jej v zoufalství dá povolat a to, co přijde po Josefově výkladu, je zcela neuvěřitelné: „Budeš správcem mého domu a všechen můj lid bude poslouchat tvé rozkazy. Budu tě převyšovat jen trůnem.“ (41:40) O mnoho let později dá faraon vyhnat z paláce Mošeho a Aharona, vynikající učence, výkvět národa a jeho legitimní zástupce. Odmítá s nimi diskutovat. Není důležité, zda to byl tentýž faraon jako v době Josefově, nebo jeho nástupce- vždy je tu rozpor: na jedné straně faraon povýšil otroka k nejvyšší hodnosti, na druhé vyhnal nejpřednější muže Izraelitů. Ale nepodobá se to našemu vlastnímu jednání? Faraon se nadchl pro člověka, který mu předložil bezproblémový, snadný plán na uchování stability a další rozkvět jeho říše, proto propůjčil Josefovi hodnost místokrále. Ale když Moše s Aharonem mu k upevnění stability navrhli uvolnit z otroctví Izraelity- což by zřejmě znamenalo více námahy pro Egypťany- odmítl s nimi mluvit a vyhnal je. Sáhneme dychtivě po možnosti, jež nám nabízí hodnosti, slávu či bohatství snadno a bez námahy, ale máme- li za zisk zaplatit námahou či obětí, nechceme o tom ani slyšet. Josefovo setkání s bratry po tolika letech a jeho rozmluva s nimi je mistrnou ukázkou manipulace faktů. Ale při pečlivějším čtení celé scény se vynořují otázky: Proč šlo do Egypta pro potravu všech deset bratrů? Vždyť cestování v té době nebylo právě bezpečné, proč tedy Jakov neposlal jen několik synů se služebníky? Proč se kvůli koupi obilí museli setkat s místokrálem- druhým nejmocnějším mužem Egypta? Z čeho vycházelo Josefovo obvinění bratrů z vyzvědačství? A proč bratři sdělovali důvěrné, rodinné věci naprostému cizinci? Ale příběh Josefa a jeho bratrů nutno vidět v širším kontextu. Hlad, který prorokovaly faraonovy sny, se rozšířil daleko za hranice egyptské říše. Celý Střední východ i severní Afrika byly sužovány hladomorem a jediná země s dostatečnými zásobami byl Egypt. Josefova opatření zajistila Egyptu nejen dostatek potravy, ale posílila dominantní postavení země, protože sem přijížděli kupci z okolních zemí. Tento boom pochopitelně provázela zvýšená bezpečnostní opatření, chránící Egypt před možným útokem sousedních zemí.
2
Prvním místem kontroly byl vstup. Midraš říká, že město mělo deset bran a do všech dal Josef postavit zkušené strážce, aby mu neprodleně hlásili všechno podezřelé. Josef předpokládal, že hlad donutí jeho bratry vydat se do Egypta a uvedl popis jejich vzhledu (připomeňme si v té souvislosti, že za celou dobu, kdy Židé žili v Egyptě, nezměnili svá jména, jazyk ani způsob oblékání). Raši vysvětluje: bratři měli vedle nákupu obilí v Egyptě ještě jeden cíl- litovali, že Josefa prodali a měli v úmyslu jej v Egyptě najít, vykoupit a přivést zpět k otci. Egypt byl obchodním centrem celého regionu, bylo pravděpodobné, že tam narazí na stopu Josefa Do Egypta šlo všech deset bratrů, neboť tak mohli zevrubně pátrat a každý z nich vstoupil jinou branou do města, protože tržiště bylo uprostřed a vedlo k němu mnoho cest. Podle zevnějšku byli lehce sledovatelní a Josef tedy byl neustále informován o jejich pohybu. Za normálních okolností by se cizí kupci s místokrálem vůbec nesetkali, bratři však svým vyptáváním vzbudili podezření. Proto bylo obvinění z vyzvědačství nasnadě. Josef chtěl dát bratrům příležitost vykonat úplnou tšuvu za to, že ho tehdy prodali do otroctví. Bratři chtěli najít ztraceného sourozence a uchránit bnej jisrael od dalších nesnází. Tak obě strany sledovaly svůj cíl- a B-h tím určoval další dějství židovských dějin.
Z příběhů této paraši vyvozuje Talmud a midraše- jako ostatně u všech příběhů Tóry- další významové roviny a poučení. Z Jakovovy rady synům „nevstupujte všichni jednou branou“ vyvozuje Gemara, že nemáme vystavovat na odiv svůj úspěch a majetek před Esavy a Jišmaely tohoto světa. Raši vysvětluje, že Jakovova slova varovala bratry před závistí, kterou by jistě vzbudili, kdyby vešli do Egypta společně- skupina deseti očividně bohatých cizinců. Jakov věděl z vlastní zkušenosti, jak ničivé důsledky může mít závist. Gemara k tomu mj. říká: rodič by se neměl chovat k jednomu dítěti jinak než k ostatním, ale jednat se všemi stejně. Vztahuje to i do obecné roviny: člověk se nemá chovat tak, aby to vzbudilo závist či žárlivost druhých- např. neměl by druhého člověka chválit před osobou, která toho člověka nemá v lásce. Když se někomu narodí dvojčata chlapci, obřad obřízky se vykoná pro každého samostatně a podle tradice by měl mít každý z nich také jinou osobu za kmotra (sandak). Srovnejme si to s dnešní situací, kdy se lidé snaží jeden druhého trumfovat značkovým oblečením, modernějším autem, větším domem a lepším postavením; takové soupeření rodí závist a žárlivost, jež mohou mít nebezpečný a dalekosáhlý dopad v celé společnosti. Tak rada praotce Jakova synům může být radou i pro nás.
Kabala – část čtvrtá 1/ Kabala v Provenci Souběžně s rozmachem chasidut ve Francii a Německu objevují se počátky kabaly v jižní Francii, třebaže první stopy tohoto vývoje byly nepochybně starší. Tyto počátky souvisely s existencí židovské gnostické tradice, spojené v určitých východních skupinách s mystikou merkavy. Jejich velmi zřetelný odraz lze najít ve starších částech Sefer haBahir a také v několika zprávách, dochovaných ve spisech chasidej aškenaz. Sefer haBahir, údajný starověký midraš, se objevila v Provenci někdy mezi lety 1150- 1200, ne však dříve. Byla zřejmě sestavena z více pojednání, pocházejících z Německa nebo přímo z Východu. Nebyla napsána v Provenci, jak dokládá analýza, jež do značné míry potvrzuje kabalistickou tradici pol.13.st. a její zdroje, ještě než v pozměněné podobě dospěly k raným provensálským mystikům. Že kniha vyjadřuje názory, jež nebyly známé v Provenci ani ve Španělsku, dokazuje zcela jasně komentář Judy b.Barzilaj k Sefer jecira, sepsaný v první třetině 12.st. a shrnující vše, co autor znal
z učení maase berešit a zejména z maase merkava. V jeho interpretacích deseti sefirot Sefer jecira není ani zmínky o „eónech“ či božských vlastnostech nebo silách uvnitř merkavy, jak se to objevuje v Sefer haBahir. Barzilajův komentář je prodchnut duchem Saadji Gaona, na rozdíl od Sefer haBahir, která zůstává zcela lhostejná k filosofickým myšlenkám i ke snaze skloubit filosofii s pojetím, jež kniha zastává. Interpretacemi biblických veršů, zejména pasážemi mytologické povahy, transformuje Sefer haBahir tradici merkavy v gnostické učení o silách B-žích, jež jsou obsaženy v B-ží slávě (Kavod) a jejichž podíl na Stvoření se naznačuje symbolickou interpretací Bible i agady. Jsou tu uchovány zbytky očividně gnostické terminologie i symboliky, třebaže prostřednictvím židovského zpracování, které symboly spojuje s motivy již známými z agady. To platí zejména u všeho, co se dotýká kneset Jisrael, jež je ztotožněno se Šechínou, s Kavod a s „bat-dcerou“, zahrnující všechny cesty moudrosti.
3
Ze spisů Eleazara z Wormsu je patrné, že také znal tuto terminologii, resp.ve spojení s Šechínou. Teorie sefirot nebyla v Sefer haBahir jasně formulována a mnoho tvrzení v knize bylo pro starší západoevropské kabalisty nesrozumitelné. Učení Sefer haBahir je označováno jako maase merkava, výrazu „kabala“ se neužívá. Teorie stěhování duší je uváděna jako mystérium, myšlenka vysvětlující samu sebe a nevyžadující tedy filosofické podložení, i přes odpor židovských filosofů, počínaje Saadjou a dalšími. Jako jeden ze zdrojů Bahiru lze určit Raza raba, avšak je jisté, že existovaly další prameny, dnes neznámé. Nejstarší známky gnostické tradice a náboženské symboliky z ní vycházející, lze najít od pol. 12.st. v kroužku význačných provensálských rabínů: Abrahama b.Izáka z Narbonne (autor Sefer haEškol), jeho zetě Abrahama b.Davida (Rabad, autora kritických připomínek k Maimonidově Mišne tora) a Jakoba Nazira z Lunel. Jejich spisy se nezabývají výlučně mystikou, ale jejich názory, rozeseté v nich tu i onde vykazují příbuznost s kabalistickými názory a kabalistickou symbolikou. Kromě toho byli- podle věrohodného svědectví španělských kabalistů- pokládáni za osoby inspirované z nebes, které měly „zjevení Eliáše“, tj. mystický prožitek duchovního vědomí, jímž bylo zjeveno něco nového. Ježto v Sefer haBahir je již obsažena teorie sefirot ve své teosofické formulaci, není to ona, co bylo zjeveno; zjevení zřejmě souvisela s novou myšlenkou mystického účelu modlitby, zakládající se nikoli na gematrijot a tajných svatých Jménech, ale na kontemplaci sefirot jakožto prostředku soustředění na „kavanu“ v průběhu modlitby. V tomto kroužku patřil Jakob Nazir ke zvláštní skupině- zvané rabínskou terminologií perušim a biblickou nazíři- jejíž členové se nezabývali výdělečnou činností, ale dostávali podporu od obce, takže mohli věnovat veškerý svůj čas Tóře. Skupina se svou povahou blížila chasidim a existují svědectví, že někteří žili životem chasidů. Rozvíjel se tu kontemplativní způsob života, v němž snadno mohly vykvést mystické představy. Výše zmínění rabíni nesdíleli jeden konzistentní myšlenkový systém, v jejich spisech lze najít rozdílné a protichůdné tendence. Samotná myšlenka Kavod v původním Saadjově významu nebyla považována za tajemství, avšak interpretace v duchu teorie sefirot z Bahiru byly pokládány za „vznešené tajemství“. Tradice tohoto typu byly předávány ústně ve škole Abrahama b.David, s novou teorií mystické kavany během modlitby se pojila mystéria hlubin božství. byl
Zmíněný kroužek prvních kabalistů v Provenci v nábožensky i kulturně exponovaném
prostředí. Rabínská kultura tam dosáhla vysokého stupně rozvoje, a i Maimonides považoval tamní halachické učence za vynikající znalce Tóry. Jejich mysl byla otevřená filosofickým ideám doby. Juda ibn Tibon, hlava renomované rodiny překladatelů, rovněž působil v tomto kroužku a přeložil pro své kolegy mnoho významných filosofických spisů, mj. díla zřetelně neoplatonská. Přeložil také z arabštiny Kuzari od Judy Haleviho; hluboký vliv díla vycházel právě z tohoto kroužku. Starší kabalisté vstřebali myšlenky Kuzari o Izraeli, proroctví, tetragrammaton, Sefer jecira a jejím smyslu, stejně jako převzali spisy Abrahama ibn Ezry a Abrahama b. Chija, i s jejich tendencí k neoplatonismu. Židovské pojetí neoplatónských teorií o Logos a B-ží vůli, emanaci a duši působilo jako mocný stimul. Ale do těchto kroužků pronikly také filosofické teorie Aktivního Intelektu jako kosmické síly, s níž byli spojeni proroci a několik málo vyvolených. Úzký vztah této teorie k mysticismu vychází zcela jasně z vývoje středověké islámské a křesťanské mystiky a představuje významný článek řetězu, spojujícího většinu kabalistů s Maimonidem. Již zmíněný vliv asketismu Chovot haLevavot hrál stále aktivní roli v etice kabaly a její teorii mystického sjednocení. V posledních 30 letech 12.st. se kabala rozšířila i mimo kroužek Abrahama b. David z Posquiéres. Střet gnostické tradice obsažené v Sefer haBahir s neoplatónskými představami o B-hu, Jeho emanaci a o roli člověka ve světě byl mimořádně plodný a vedl k hlubokému proniknutí těchto představ do raných mystických teorií. Kabalu lze definovat jako produkt vzájemného pronikání židovského gnosticismu a neoplatonismu. Vedle toho byla Provence v oné době také dějištěm silného pozdvižení v křesťanském světě, když sekta katarů ovládla značnou část Languedocu, kde se nacházela i první centra kabaly. Není dost jasné, nakolik a zda vůbec byla nějaká spojitost mezi novým rozkvětem judaismu v kruzích perušim a chasidim a revolučním zvratem v křesťanství, jehož projevem bylo katarské hnutí. Ideologie hnutí nemá nic společného s myšlenkami kabalistů, až na teorii převtělování (stěhování duší, transmigraci), kterou kabalisté převzali z východních pramenů Sefer haBahir. Dualistická teologie katarských byla zřejmým protikladem židovského názoru, avšak je možné, že mezi různými skupinami existovaly určité kontakty, ježto je spojovalo hluboké emocionální náboženské vznícení. Existuje několik zpráv, že provensálští Židé dobře věděli o existenci a názorech sekty již v prvních desetiletích 13.st. Útržky kabalistické tradice, známé Abrahamu b.David a Jakobu Nazirovi, nacházíme ve spisech kabalistů, jejichž autentičnost dosvědčují zřetelné rozpory mezi nimi a pozdějšími myšlenkami
4
v otázce B-ha či kavany. Formulace Abrahama b.David (v jeho kritice Maimonida) na obranu těch, kdo věří v tělesnost B-ha, nám budou srozumitelnější, budeme-li je chápat na pozadí jeho kabalistických názorů, jež rozlišují „Příčinu příčin“ od Tvůrce, který je předmětem Šiur koma ve starší barajtě. Jeho interpretace agady v Eruvim 18a, že Adam byl nejdříve stvořen se dvěma obličeji, rovněž odráží kabalistické spekulace o b-žích vlastnostech =sefirot. Syn Abrahama b.David, Izák Slepý (+ cca 1235), žijící v Narbonne či okolí, byl prvním kabalistou, který věnoval své dílo výhradně mystice. Měl mnoho žáků v Provenci i v Katalánii, kteří šířili kabalistické myšlenky v té podobě, jak je od něho získali; za svého života byl považován za ústřední postavu kabaly. Jeho následovníci ve Španělsku zaznamenali několik jeho výroků a jeho zvyky. Dochovalo se jen několik dopisů a zpráv podle jeho diktátu a jejich styl je zcela odlišný od stylu jeho žáků. Své myšlenky formuloval elipticky a hádankovitě, užíval své vlastní terminologie. Něco z jeho názorů lze najít ve spisech jeho žáků. Je to první kabalista, jehož historická osobnost i názory se vyvíjely jednoznačně tímto směrem. Své učení svěřil jen několika vybraným osobám, byl rozhodně proti veřejnému šíření kabaly, neboť v tom viděl nebezpečí jejího mylného chápání a pokřivení. Na sklonku života protestoval v dopise Nachmanidovi a Jonahovi Gerondi proti podobné popularizaci ve Španělsku, na níž se podílelo několik jeho žáků. Když španělští kabalisté 13.st. hovořili o „Chasidovi“, mluvili o Izáku Slepém. Pěstoval kontemplativní mystiku mířící k sjednocení s Bhem pomocí meditace o sefirot a nebeských podstatách (chavajot). Od něho pocházejí nejstarší podrobná poučení o meditacích pojících se k základním modlitbám podle sefirot jako stupňů neviditelné existence B-ží. Nepochybně některá z nich převzal od svého otce, z jehož učení občas vycházel, ale rozpoznal také hodnotu Sefer haBahir a stavěl na její symbolice. Jeho komentář k Sefer jecira je prvním dílem, které knihu vysvětluje systematicky podle teorie sefirot v duchu kabaly. Na první místo z božských vlastností klade „myšlení“ (machašava), z něhož vznikají b-ží projevy- slova (logoi), jimiž byl stvořen svět. Nad „myšlením“ je neviditelný B-h, který je poprvé nazván Ejn-Sof („nekonečný, neomezený“) Mysl člověka stoupá prostřednictvím mystické meditace a jakmile jí dosáhne, je pojata do B-žího „myšlení“. Spolu s teorií sefirot rozvinul mystiku jazyka. Řeč člověka je spojena s božskou řečí a všechny jazykynebeské i lidské- pocházejí z jednoho zdroje, z Bžího jména. V dlouhém fragmentu Izákova komentáře k začátku Midraš Konen najdeme hluboké úvahy o povaze Tóry. Neoplatónský
charakter jeho myšlenek je zřejmý a zcela se liší od Bahiru. V Provenci existovaly i další kroužky, šířící kabalistické učení, pocházející zčásti přímo z anonymních východních pramenů. Na jedné straně pokračovaly neoplatónským, spekulativním směrem Izáka Slepého, na druhé straně spojily tento směr s novými myšlenkami merkavy a duchovních sil v ní obsažených. Objevuje se tendence precizovat a pojmenovat tyto síly. Zatímco Izák Slepý je sdělil svým žákům a zdržel se jejich pseudoepigrafického popisování, tyto kroužky je naopak utajovaly a vyplodily četné pseudoepigrafické imitace literárních forem, užívaných literaturou merkavy a Sefer haBahir. Část této literatury je neoplatónská, spekulativní a druhá část angelologická, démonologická, magickátato tendence našla plodnou půdu zejména v některých kastilských obcích, např. v Burgosu a Toledu. K prvním kabalistům Toleda patřili chasid Juda ibn Ziza, Josef ibn Mazah a Meir b.Todros Abulafia. Jak a za jakých okolností se tam kabala kolem r. 1200 dostala, není známo, existují však důkazy o kontaktech provensálských kabalistů s členy toledské obce. Věrohodný dokument z Provence uvádí jako zdroje provensálské učitele Abrahama b.David a jeho tchána, německé chasidim a Judu ibn Zizu. Pseudoepigrafy jsou psány jménem četných postav od doby Mošeho až po geonim a německé chasidim. Sefer haIjun, připisovaná ravu Chamai Gaonovi, byla zcela nepochybně napsána v Provenci, další díla mohla vzniknout v Provenci nebo v Kastilii- Ma´jan haChochma (v ní anděl mluví k Mošemu), Midraš Šimon haCadik aj.- je známo na 30 textů tohoto druhu, většina krátkých. Nové interpretace sefirot se tu nacházejí vedle výkladů o „32 cestách moudrosti“, tetragrammatonu a 42-písmenném B-žím jménu a různých kosmogonických spekulací. Mísí se v nich gnostické směry s platónskými, „světla rozumu“ obsazují místo dříve vyhrazené Vozu a soupeří s teoriemi deseti sefirot a mystických jmen. Autoři těchto prací užívají své vlastní abstraktní terminologie, ale termíny jsou různě vykládány a jejich role se liší. Liší se pořadí emanací- názorová rozdílnost kroužku nasvědčuje, že každý jednotlivý autor se pokoušel definovat obsah světa emanací tak, jak jej získal svým viděním či kontemplací. Jedna skupina textů vykládá Třináct vlastností B-ží slitovnosti jako souhrn sil, jež zaplňují svět emanací. Jiní autoři přidávají k sefirot další tři síly na spodním konci systému, zatímco jiní tyto tři energie umisťují na vrchol, nebo je začleňují do první sefry. Existuje zřetelná spojitost Saadjovy teorie Kavod a jeho pojetí „éteru, jejž nelze uchopit“ (v jeho
5
komentáři k Sefer jecira) s tímto kroužkem, který použil jeho myšlenek v prvním překladu Sefer emunot veDeot. Důraz na mystiku světel rozumu je duchem blízký (byť ne do detailů) pozdější neoplatónské literatuře, např. „Knize pěti substancí“ od pseudo-Empedokla, pocházející ze školy Ibn Masary. Např. podle Sefer haIjun nadpřirozené podstaty, zjevené „z nejvyššího skrytého zdroje“ či „původní temnoty“, jsou tyto : původní moudrost, nadpřirozené světlo, hašmal, mlha (závoj), trůn světla, kolo (ofan) vznešenosti, cherub, kola Vozu, obklopující éter, trůn slávy, místo duší a vnější paláce svatosti. Také se v tomto kroužku projevuje magická tendence i snahy o filosofickou spekulaci o svatých jménech.
2/ Kabalistické centrum v Geroně Myšlenky prvních kabalistů, šířící se z Provence do Španělska, našly odezvu zejména v rabínském kroužku katalánské Gerony (mezi Pyrenejským pohořím a Barcelonou). Od poč.13.st. tu existovalo významné centrum, jež mělo důležitou úlohu při formování kabaly ve Španělsku a rozvoji kabalistické literatury. Tady poprvé byly napsány knihy, jež -přes zdůrazňování esoterické stránky kabaly- chtěly sdělit své hlavní myšlenky širšímu čtenářstvu. Někdy najdeme odkazy na tyto myšlenky v dílech, jež nejsou kabalistická- např. v dílech halachických, exegetických, etických či homiletických- avšak některé spisy byly věnovány výhradně kabale. Dochovalo se několik dopisů členů tohoto kroužku, obsahujících důležitá svědectví o jejich cítění a jejich účasti v soudobých diskusích a sporech. Hlavními osobami tohoto kroužku byli tajemný muž zvaný (pseudonymem?) Ben Belima, Juda b.Jakar (učitel Nachmanida a nějakou dobu dajan v Barceloně, jehož komentáře k liturgii obsahují kabalistické výklady), Ezra b.Solomon a Azriel, Moše b.Nachman(= Nachmanides), Abraham b.Izák Gerondi (chazan obce), Jakob b.Šešet Gerondi a básník Mešulam b.Solomon Da Piera. Patří sem i jejich žáci, třebaže mnoho z nich se rozptýlilo po aragonských obcích. Za osobní i literární spojnici provensálských a geronských kabalistů lze pokládat Ašera b.Davida, synovce Izáka Slepého. Většina jeho spisů byla šířena v opisech. Obsahově jsou příbuzné spisům Ezry a Azriela, kteří zřejmě byli mezi prvními, kdo psali díla věnovaná výhradně kabale (1.třetina 13.st.) Ezra napsal komentář k Písni písní (publikovaný pod Nachmanidovým jménem), vyložil agadot k několika traktátům Talmudu všude tam, kde je dokázal spojit s kabalou- a shrnul tradice, pocházející většinou od provensálských kabalistů. Mladší Ezrův současník Azriel napsal komentář k liturgii podle teorie kavanot, komentář k Sefer jecira, v edicích tohoto díla publikovaný pod
jménem Nachmanida, a dva malé spisky o povaze B-ha, Be´ur eser sefirot (také nazvaná Šaar haŠoel) a Derech haEmuna veDerech haKefira. Tito dva kabalisté zanechali také samostatná „mystéria“ k některým věcem (např. „mystérium obětí“) a dopisy o kabalistických otázkách, včetně rozsáhlého Azrielova listu kabalistům v Burgosu. Azriel vyniká nad ostatní členy kroužku systematičností svého myšlení a hloubkou intelektu. Je jediný ze skupiny, jehož dílo stylem i obsahem souvisí se spisy kroužku Sefer haIjun, zmíněného výše. V jeho spisech dosáhlo vzájemné prostupování neoplatónských a gnostických prvků svého prvního vrcholu. Neoplatónské prvky pocházely většinou ze spisů Izáka b.Solomona Israeli, z nichž některé byly v Geroně známé. Jakob b.Šešet spojil ve svém polemickém spise proti Samuelu b.Tibon (Mešiv devarim nechochim) filosofické zkoumání s kabalistickou spekulací. Tou se zabývala dvě z jeho děl: Sefer haEmuna vehaBitachon (později byla připisována Nachmanidovi a publikována pod jeho jménem) a Šaar haŠamajim, veršovaný souhrn kabalistického učení. Je otázka, zda tito kabalisté, známí jen úzkému okruhu, kteří nenapsali žádné dílo mimo oblast kabaly, by měli ten velký vliv, který měli, nebýt postavení jejich druha Nachmanida (cca 11941270), největší právní a náboženské autority té doby ve Španělsku. To, že se jako mladý muž připojil ke kabalistům, připravilo cestu pro přijetí kabaly ve Španělsku, právě tak jako osobnost Abrahama b.David připravila cestu v Provenci. Tato dvě jména byla pro většinu jejich současníků zárukou, že kabalistické myšlenky neznamenají odklon od přijaté víry a rabínské tradice. Jejich nesporné zakotvení v tradici chránilo kabalisty před obviněním z odklonu od přísného monoteismu či dokonce z hereze. Taková obvinění se skutečně vyskytla, vyvolána většinou širokým ohlasem, jehož se v několika obcích dostalo starším kabalistickým dílům a jejich ústnímu propagování. Izák Slepý zmiňuje polemiku mezi kabalisty a jejich odpůrci ve Španělsku, a zprávy o podobných sporech jsou i z Provence (v l. 1235-1245). Mezi kabalisty se od počátku objevovaly dvě tendence: jedni chtěli omezit kabalu na uzavřené kroužky jako esoterický systém, druzí chtěli rozšířit její vliv do širokých vrstev. V průběhu dějin se tyto dvě tendence spolu stále svářily Souběžně s tím se od vzniku geronské kabaly projevoval u představitelů rabínského judaismu dvojí vztah ke kabale: kabalisté byli uznáváni jako zastánci tradiční ideologie a veřejní obhájci tradice a obyčejů, ale současně byli mnohými rabíny a učenci podezříváni z ne-židovských postojů a z novotářství, jehož projevy nutno všemožně
6
omezit. Většina kabalistů chápala svou úlohu jako uchování tradice. Vlastně i jejich prvním veřejným projevem bylo, že se postavili na stranu tradice ve sporu o Maimonidova díla a studium filosofie (13.st.). V těchto sporech se kabala geronských učenců projevovala jako symbolická interpretace judaismu a jeho způsobu života, založená na teosofii, jež učí skrytým tajemstvím zjeveného Bha a odmítá racionalistické interpretace Tóry a jejích přikázání. Avšak nelze ignorovat, že myšlenkový systém vypracovaný někým jako Azriel, nejen nezpochybnil filosofické učení své doby, ale spíše k němu přidal nový rozměr- teosofii, jako korunu slávy. Nachmanides dává v několika svých dílech prostor kabale, zejména ve svém komentáři k Tóře, kde množství zaobalených a nevysvětlených odkazů na interpretace „podle pravé cesty“ mělo vzbudit zvědavost těch čtenářů, kteří o „cestě“ nikdy neslyšeli. Kabalistickou symboliku použil také v několika svých pijutim. Jeho názory na osud duše po smrti a na povahu budoucího světa, jak je vyjádřil v Šaar haGemul v závěru svého halachického díla Toldot Adam, představují myšlenky jeho kroužku a jsou opakem Maimonidových názorů. Jeho komentář ke knize Job vychází z teorie převtělování (aniž je tu zmíněn pojem gilgul) a z názorů jeho druha Ezry o sefirat chochma. Nachmanides nenapsal žádné dílo výlučně o kabale, kromě komentáře k 1. kapitole Sefer jecira a promluvy u příležitosti svatby (He Chaluc) Od 14. st. mu byly připisovány knihy jiných autorů. Ve spisech geronských kabalistů je jasný, přesně vymezený rámec symboliky, týkající se teorie sefirot a způsobu, jímž tato teorie interpretuje biblické verše a homilie pojednávající o činech Bha. Tato symbolika sloužila jako hlavní základna rozvoje kabaly v tomto kroužku a četní anonymní kabalisté té doby i pozdější vytvořili seznamy a tabulky pořadí sefirot a odpovídajících pojmenování v Písmu a agadě. Pokud jde o detaily,
téměř každý kabalista měl svůj vlastní systém, v základních věcech však panovala velká míra shody. Mezi španělskými kabalisty a chasidej aškenaz byly vzájemné kontakty, buď návštěvami jednotlivých chasidim ve Španelsku, nebo prostřednictvím spisů, jež se tam dostaly, např. díla Eleazara z Wormsu. Abraham Axelrod z Cologne, který cestoval po španělských obcích v l. 12601275, napsal Keter Šem Tov, pojednávající o tetragrammatonu a teorii sefirot. Je známa v různých verzích, jednu z nich publikoval Jellinek v Ginzej chochmat haKabala 1853, kdežto jiná uvádí jméno autora jako mMenachem, žák Eleazara z Wormsu. Kniha spojuje teorii svatých Jmen a spekulace využívající gematrie s teorií sefirot geronských kabalistů a je mocným oživením extatických tendencí, jež na sebe vzaly novou podobu „prorocké kabaly“. Je téměř jisté, že autorem knihy Temuna (napsané před r. 1250) je anonymní kabalista z geronského okruhu nebo z Provence. O několik generací později bylo autorství připisováno veleknězi rb. Išmaelovi. Kniha je psána velmi náročným stylem a obsah je v mnohém záhadný. Interpretace „obrazu B-ha“ pomocí tvarů hebrejských písmen se stala základem několika dalších textů, zkomponovaných obdobným způsobem a možná i stejným autorem, např. výklady 72-písmenného jména B-žího, uváděné v mystické literatuře období geonim. Význam knihy spočívá v zevrubném, byť hádankovitém vysvětlení teorie šmitot, k níž odkazují geronští kabalisté bez dalšího vysvětlení. Obtížný styl knihy Temuna do určité míry objasňuje starší komentář, také anonymní, z konce 13.st. ( publikovaný spolu s knihou v r. 1892). Temuna měla značný vliv na kabalu až do 16. st. (Pokračování příště)
Šabat tento týden začíná v pátek v 15´37, a končí v sobotu v 16´58. Délka dne je 8 hod 25 minut; délka skutečné hodiny činí 42 minut, východ jitřenky 6´33; doporučený čas ranní modlitby (talit a tfilin) v 6´05 hod; východ slunce v 7´16; polovina dne 11´37; čas odpolední modlitby (mincha gedola) ve 12´07, (mincha ktana 14´08, plag mincha 15´03) západ slunce (škia) 15´57; východ hvězd v 16´33 podle Holešova (jihovýchodní Morava); Čechy + 10 minut;podle kalendáře Kaluach
Šavua tov ( ) שבוע טוב- dobrý týden – vydává Olam - Společnost Judaica Holešov, Osvobození 1133, www.olam.cz Kontaktní osoba Jiří Richter, e-mail
[email protected] tel. 573 396 046
7
