שבוע טוב Číslo 103/5769
22.října 2008
Výklad k sidře Berešit (Geneze 1,1 – 6,8) Staré rčení říká, že každý začátek je těžký; a čteme- li první kapitoly Tóry o počátku lidstva, potvrdí se nám to. Hřích, žárlivost, vražda, krádež, bezpráví- to je bilance prvních generací lidstva. Jistě, jsou tam i spravedliví a svět není tak úplně bez laskavosti, soucitu, milosrdenství. Ale nemohl svět začít nějak líp? Moudří rabíni v různých dobách o tom přemýšleli a došli k závěru, že člověk je ze své přirozenosti náchylný k špatnému a jedinou nadějí pro civilizaci a její trvání je imperativ výchovy od raného mládí- rozvíjení pozitivních vlastností lidské povahy. A pozitivní postoj k životu musí být vštěpován od útlého dětství, jinak v našem chování a skutcích převládne zděděný pud k zlému. Začátek je těžký, protože se rodíme jako sobečtí, sebestřední a narcistní jedinci s uzoučkým obzorem. Dítě křičí a pláče, dožaduje se okamžité matčiny pozornosti, bez ohledu na to, jak moc unavená matka je. Od kojence či batolete jistě nečekáme žádné ohledy, ale problém nastane, když batole odroste a dál se chová sobecky.
Moudří rabíni přemýšleli i o tom, zda je zlého sklonu zapotřebí. Talmud líčí, že v době velkého Ezry židovští vůdcové „polapili“ zlý pud a odňali mu jedno oko. Je to metafora- bezuzdné pohanství doby 1. Chrámu bylo v době 2. Chrámu silně redukováno. Talmud se ptá, proč vůdcové neodňali i druhé oko a odpovídá, že kdyby to udělali, ani slepice by nesnášely vejce a svět, jak jej známe, by nemohl existovat. Sklon k zlému lze využít i pozitivně- jen jej musíme usměrnit, vytříbit a očistit a nedovolit mu, aby ovládl naše chování a život. Ježto je v nás tak hluboko zakořeněn, Tóra jej chce nasměrovat k vhodným cílům, nikoli zcela zničit. Učí nás, že zkoumáním svých začátků poznáváme omezení a nebezpečí zlého pudu v nás- jen takovým zkoumáním můžeme pochopit, co je třeba udělat s našimi slabostmi a chybami. Začátek je těžký. Ale když nebudeme od začátku jednat řádně a spravedlivě, bude to tím těžší pro nás i pro ostatní. To je dobré vědět teď, kdy skončila doba svátků a jsme na začátku.
Tóra mluví o lidské svobodě volby. Judaismus rozhodně nevěří v predestinaci. Ale je zřejmé, že svobodná volba člověka může být ovlivněna mnoha faktory. A uvědomíme- li si, že člověk- pokud jde o jeho charakterové rysy a chování- začíná prakticky z minusového bodu, vyvstane tím jasněji nutnost sebezdokonalování. Všichni tyrani, zločinci a veřejní škůdci, které známe z dějin, byli na začátku roztomilá děťátka. U dětí se sobeckost toleruje, u dospělého je takové chování asociální a špatné. Všechny hodnoty a micvot v Tóře mají člověku pomoci ve vyzrávání a duchovním růstu. To, jak člověk poučení Tóry zužitkuje ve svém životě a chování, je věcí jeho svobodné volby. Náš pud ke zlému dokáže zneužít našich dobrých vlastností k sobeckým a destruktivním cílům. Proto rabíni vybízejí, aby člověk analyzoval nejen své chyby a špatné chování, ale i dobré činy- právě proto, že sklon k zlému je v nás kdesi hluboko stále přítomen.
Tóra je v této paraši stručná- deset generací od Adama k Noachovi je odbyto zkrátka, bez zevrubnějších informací. Tóra se zaměřuje se na život těch, kteří měli morální vliv na lidstvo. Učí nás, co znamená dostat příležitost a buď jí využít nebo ji promarnit. Zmiňuje už na začátku Avrahama, třebaže ten bude žít až o dvacet generací později. Avraham využil svou příležitost k duchovní velikosti a dostal odměnu, která byla určena pro všechny předchozí generace a kterou ony nedostaly kvůli své pasivitě nebo vzpurnosti. Poučení je jasné: každá generace, každý jednotlivec má možnost a příležitost pozvednout duchovnost a morálnost ve světě. Tóra se zabývá těmi, kdo svou příležitost využili- to jsou opravdoví budovatelé civilizace v B-žím světě. O těchto lidech mluví Tóra podrobně, aby nám umožnila přemýšlet nad jejich životy a činy a najít v nich to, co lze aplikovat v našem vlastním životě. Při čtení nás možná ohromí délka života uváděných osob. Žili celá staletí, a přesto toho zjevně málo vykonali. Délka života tedy patrně není to nejdůležitější- jsou lidé, kteří vykonali mnoho
1
v poměrně krátkém čase, kdežto jiní za dlouhý život nechali za sebou málo. V knize Kohelet se říká, že i kdyby člověk žil tisíc let, není záruka, že to bude život plodný a naplněný. Midraš kritizuje Adama nejen za jeho hřích a vyhnání z gan eden, ale i za to, že se po hříchu na dlouhou dobu stáhl ze života, zatímco Avraham je chválen za svou činorodost a energii. Jaký je židovský postoj k životu? Učinit život obsažný, plodný, ušlechtilý a povznášející. K tomu jsme byli stvořeni. Tento týden jsme začali nový cyklus čtení: „B-h stvořil nebe a zemi“ Talmud uvádí, že když Adam pozoroval, jak se krátí dny, domníval se, že svět pomalu spěje k zániku- dokud nezpozoroval v měsíci tévetu, že se dny opět prodlužují. V období krátících se dní přichází měsíc chešvan. Bývá nazýván marchešvan- hořký chešvan, protože je to jediný měsíc židovského roku, v němž není žádný svátek ani postní den, nic, co by nás nasměrovalo k B-hu. Ale to je jen povrchní závěr. Jak víme, lidé jsou schopni prokopat stovky metrů do země, aby našli diamanty nebo naftu, ale jen zřídka nakouknou pod povrch, jde –li o duchovní věci. Vidí něco příjemného a pokládají to automaticky za příjemné, ačkoliv je život učí, že věci nejsou takové, jaké je vidí. V judaismu je to jinak: povrch podněcuje k otázkám, odpovědi leží pod ním. Celý Talmud není nic jiného, než intelektuální prokopávání se hlouběji a hlouběji, v úsilí dobrat se „dna“. A když se po nesmírném úsilí dobereme dna života a stále mu nepřicházíme na kloub, musíme obrátit pozornost zpět k B-hu. Máme využít svých schopností jak nejlíp lze, ale na konci je B-ží vůle, vyjádřená Tórou. Židovský národ bývá přirovnáván k holubicijona(h), to je ze slova javan- řecký. Konsonanty slova jsou jod- vav- nun, tvar všech těchto hebrejských písmen obsahuje svislou čáru, pokaždé delší: jod proniká směrem dolů jen málo, vav více a nun (koncové) ještě víc. Je to výstižný symbol řeckých snah o hlubší pochopení světa. Ale přestože nun jde tak hluboko, nakonec se zastaví- a tak je to i s vědeckým poznáním. Zaznamenávají se pozorování a zkoumání, dělají se závěry. A nehledí se na to, že nedokonalé zkoumání vede k nedokonalým závěrům a mylným životním postojům. A proto je na konci slova (jonah) za nun ještě he, odkaz na B-ha. Verš Ž říká „Hospodinovo tajemství patří těm, kdo se Ho bojí“ (25:14). Použijme naše předchozí podobenství písmen: jod-moudrost vede člověka dál k vav a vyústí v nun- pochopení. Ne však libovolné pochopení, ale pochopení, že B-h je jeden a jediný, ten , který všechno stvořil. Kabalisté vysvětlují, jak souvisí Tikunej ha Zohar s dnešní parašou: objasňuje výraz „berešit“. Uvádí 70 různých interpretací a bezpočet náznaků na to, co se stane v budoucích dějinách Izraele- rozptýlení Izraele mezi národy světa, že bude jimi utlačován, ale
nastane čas, kdy exil skončí. Jeden z náznaků je interpretován jako nový pohled na Josefův začátek v Egyptě- totiž na přízeň, jíž se otroku Josefovi dostalo od jeho egyptského pána. Přízeň –říká se tunepatřila jen Josefu jako osobě, byla příkladem požehnání, jehož se dostane nežidovskému světu, jestliže se chová k Židům s úctou, jak říká verš (Gn 39:5): „Hospodin žehnal Egypťanovu domu kvůli Josefovi“. Berešit= be rešit. Tvar písmene bet je tvar vchoduze tří stran zavřený, z jedné otevřený. Kabalisté v tom vidí odkaz na jesod malchut, počáteční bod, jímž duše spravedlivých procházejí, když stoupají z olam berija do olam acilut; je tu citován verš Ž „To je brána Hospodinova, jíž všichni spravedliví vcházejí“ (118: 20). Byli jsme stvořeni tak, abychom mohli být vykoupeni- nebo přesněji, byli jsme stvořeni, abychom mohli dosáhnout vykoupení. To znamená, že všichni potřebujeme být vykoupeni, bez ohledu na to, kdy žijeme a co děláme v životě. Nikdo jiný nás nevykoupí- je jen na nás, abychom dosáhli vykoupení. Vždy však jsou tu ti, kteří mají zásadní význam pro vykoupení. Židé se nedostali z Egypta sami, byli vykoupeni dobrými skutky Mošeho a Aharona: ti dva působili jako mechanismus vysvobození, avšak Židé byli vykoupeni kvůli sobě samým, ne kvůli Mošemu a Aharonovi. V době Šoftim byl vztah B-ha a Židů jasně čitelný: Židé zhřešili, B-h proti nim poslal nepřítele, Židé volali k B-hu o záchranu a B-h poslal zachránce. Avšak kdyby si Židé záchranu nezasloužili, nebyli by zachráněni. Co se rozumí „zasloužením“? Je to součet zásluh praotců, osobních zásluh člověka a budoucího potenciálu. Jak to B-h řekl Mošemu při zjevení v hořícím keři: „Až vyvedeš lid z Egypta, důkazem, že já, B-h, jsem tě poslal, abys zachránil Židy, bude to, že je přivedeš k této hoře, aby mi sloužili. Možná nechápeš, proč si Židé zaslouží záchranu, ale na to se tě neptám. Říkám ti, že budeš prostředníkem jejich vykoupení, neboť oni mají odvahu a odhodlání ochotně přijmout moji Tóru. Zachráním je kvůli tomu, jací budou, ne kvůli tomu, jací jsou teď.“ Co se míní výrokem, že jsme byli stvořeni, abychom byli vykoupeni? Midraš říká: šest věcí bylo dřív, než došlo k Stvoření a z nich některé byly skutečně stvořeny a některé měl B-h na mysli, když tvořil svět (tj. byly to důvody ke Stvoření). Tóra a nebeský trůn byly stvořeny před Stvořením. Praotcové, židovský národ, bejt hamikdaš a jméno mesiáše byly důvody ke Stvoření. Naše chápání mesiáše je toto: kvůli hříchu jsme byli vyhnáni z naší země a rozptýleni po světě. Exil vydal židovský národ na milost a nemilost bezpočtu různých despotů, zločinců, cizích vlád, byli jsme pronásledováni a sužováni. V určitém bodu dějin bude židovský národ dostatečně trpět anebo získá dostatečně zásluh, aby byl vysvobozen a vrátil se do
2
Erec jisrael. K tomu úkolu B-h vyšle mesiáše, který shromáždí vykoupené, obnoví svrchovanou vládu a nastolí mír ve světě. Ale není mesiáš prostě jen „varianta B“? Bylo by přece daleko lepší, kdybychom nikdy nezhřešili tak závažně, abychom zasloužili exil, bolest a utrpení, kdybychom nikdy neodešli z Erec jisrael a kdyby Chrám nebyl zničen- pak bychom nepotřebovali záchranu. Midraš však říká něco jiného. Říká, že jméno mesiáše bylo mezi těmi věcmi, jež B-h měl na mysli před Stvořením: mesiáš je tedy jedním ze základních důvodů Stvoření a v tom případě to ovšem není žádná „varianta B“. Naopak, vždy bylo záměrem, aby lidstvo potřebovalo vykoupení= byli jsme stvořeni, abychom byli vykoupeni. Raši odkazuje k verši 2:4 („Hospodin B-h- Hašem Elokim“) a Gemara v Menachot a Berachot vysvětluje zdvojení jména takto: „Elohim označuje B-ha v Jeho spravedlnosti, Hašem v Jeho slitovnosti.“ Slitovnost znamená, že lidstvu byl dán dar tšuvynápravy. Gemara uvádí, že za všechny dobré skutky budeme spravedlivě odměněni, kdežto za hřích nepřijde náležitý trest- jestliže se hříšník kaje, jeho trest bude zmírněn nebo zrušen. V souvislosti se stvořením Adama Raši cituje, co říká midraš Tanchuma o prachu země, z něhož byl Adam stvořen: „B-h vzal prach z místa, kde bude jednoho dne postaven oltář“. Jak B-h řekl: „Ať jen najde milosrdenství a bude schopen přežít!“ Adam tedy byl tak stvořen, aby potřeboval k přežití milosrdenství. Jinými slovy- lidstvo musí mít mechanismus milosrdenství, aby přežilo svá pochybení a vyhnulo se zničení, jímž by jinak bylo potrestáno. Co je vykoupení? Smysl vykoupení je definován příběhem Adama a Chavy, jejich setkání s hadem v gan eden. Na začátku, po jejich stvoření, oba vyzařovali čistotu, „byli oba nazí a nestyděli se“ Raši cituje midraš: „Neznali cudnost, která odlišuje dobré od špatného. Dokud nepojedli ze stromu poznání, neměli sklon k zlému, jako nově vzniklé bytosti neznali jiný úkol, než ten, který jim určil a přikázal B-h. Jejich těla byla nástrojem B-žím, neznali lačnost touhy po sebeuspokojení, být nahý nebylo nic špatného.“ Pojem cudnost-ceniut nám dovoluje vyjádřit svými skutky i postoji, že chápeme možnost volby: využít svého pozemského života ke službě B-hu anebo sloužit svému uspokojení, tj. být cudný nebo necudný. Jakmile Adam a Chava pojedli ze stromu poznání dobrého a zlého, uvědomili si svou nahotu a spěchali se zakrýt „spletli si fíkové listy a udělali si zástěry“. Od chvíle, kdy Adam s Chavou zhřešili, museli hledat vykoupení- návrat k původní čistotě po stvoření. Tato čistota byla absolutní přijetí B-žího slova jako smyslu a cíle jejich stvoření i života.
Vykoupení (návrat) je tedy bezvýhradné uznání toho, že jedinou skutečnou hodnotou je B-ží plán pro svět. B-h na začátku stvořil rozdílné lidi: každý z nich měl svůj vlastní smysl a účel, k jehož splnění byl stvořen. Povinností všech lidí je vzájemně chránit právo uskutečnit své individuální poslání a jestliže někdo brání či překáží účelu, k němuž byl stvořen druhý člověk, staví se tím proti B-žímu záměru. Tvůrce poskytuje každému specifické vlastnosti a nástroje, aby mohl existovat a vykonat to, k čemu byl stvořen. Rozdílné schopnosti jednotlivých lidí, jejich osobnostní rysy, majetek- vše jsou nástroje k uskutečnění B-žího záměru. V této paraši čteme ta známá slova „Učiňme člověka v našem obrazu, podle naší podoby“. Mišna učí, že ten, kdo veřejně poníží jinou osobu, ztratí svůj podíl v budoucím světě a Tosafot Jom tov vysvětluje, že takto tvrdý trest je proto, že viník je v kategorii „ki devar hašem baza- protože zneuctil B-ží svět“. Jak to? „Protože člověk byl stvořen k obrazu B-žímu“. Když někdo uvede do rozpaků druhou osobu, není to urážka té osoby- je to urážka B-ha, jehož slovem tato osoba existuje. Neúcta k člověku je neúcta k B-hu. To je něco, co vyžaduje naši stálou pozornost. Nikdo z nás by asi nepřistoupil ke svitku Tóry a neproklel jej. Ale Tosafot říká, že ten, kdo zlořečí jinému člověku, zlořečí Tóře- „zneuctil svět B-ží“. O něco dále říká verš „člověk pojmenoval všechna zvířata a nebeské ptactvo i všechnu polní zvěř“. Midraš uvádí, že B-h vyzval anděly, aby dali jména tvorům, jež stvořil, ale oni to nedokázali. B-h ukázal, že člověk je větší než andělé, neboť byl schopen dát jména stvořenému. Oproti jiným jazykům, kde jména jsou dávána z toho či onoho impulsu, vyjadřují hebrejské názvy samu podstatu toho, co pojmenovávají, např. slovo šor-býk definuje duchovní i fyzickou podstatu býka. (Rb.S.R.Hirsch dává do souvislosti slovo „šemjméno“ a „šam- tam“; jméno označuje, kde tvor žije.) Midraš pokračuje, že B-h vyzval Adama, aby dal jméno i sobě a on se nazval Adamem, „protože jsem byl stvořen ze země- adama“. Není to laciná slovní hříčka? U býka byl Adam schopen definovat jménem podstatu, ve svém jméně zůstal na povrchu. Nebo ne? Alter ze Slobodky říká, že to je naopak hluboký průnik do podstaty: člověk má mít stále na paměti, že pochází ze země. Může totiž dosáhnout i nejvyššího stupně duchovnosti, být moudřejsí než andělé- ale v jediném okamžiku může sklouznout dolů. Člověk je lidský, tedy křehký a bez ohledu na to, jak vysoko vzlétl, koná-li zlo, vrátí se do toho, co skutečně je- do prachu. Všechna jeho velikost je pozemská- pomíjivá. Možná vás napadlo přemýšlet o výběru čtení z Tóry pro Jom kipur. Ráno se čte z paraši Acharej mot popis bohoslužby kohena gadol ve svatyni a velesvatyni (Lv kpt. 16), sám popis nás povznáší do oblak. A odpoledne se čte Lv 18- o zakázaných
3
sexuálních vztazích, varování před incestem a dalšími nemorálnostmi. Je to vhodné čtení o Jom kipur? Ale odpověď zní: právě toto potřebujeme slyšet. Protože nikde není psáno, že vzlétáme-li o Jom kipur do oblak, neuklouzneme hned druhý den. Musíme stále mít na mysli, že jsme z masa a krve, nejsme andělé.
Jsme poutáni k zemi, máme pozemská potěšení a pozemské touhy. Adam byl moudrý, že to pochopil a dal si takové jméno, aby si nikdy nemohl myslet „já jsem vysoko“; protože je tak lehké spadnout dolů. Jsme lidé. Nezapomínejme na to.
Ladino a sfaradští Židé Před svátky jsme krátce psali o jidiš; dlužno zmínit se také o ladinu= mluveném i psaném jazyce sfaradimŽidů španělského či portugalského původu, před vyhnáním 1492. (Nesouvisí nijak s rétorománským dialektem podobného názvu). Podle pověsti byli Židé ve Španělsku již v době krále Šalomouna; každopádně tam žili velmi dávno. Byli pronásledováni již v období vizigótském, jež skončilo dobytím země Araby r. 711 o.l. Politicky i jazykově byli španělští Židé v kontaktu s babylonským centrem židovství a pokračovali v jeho tradici. Muslimské období ve Španělsku znamenalo pro španělské Židy dobu rozkvětu, tato „zlatá éra“ zplodila takové osobnosti jako byli politik Chisdaj ibn Šaprut, básník, politik a halachický učenec Samuel haNagid, básník Moše ibn Ezra, básníci a myslitelé Solomon ibn Gabirol a Jehuda Halevi, a především obrovská osobnost Moše Maimonida. Po almohadských persekucích 1148 se židovský život ve Španělsku soustředil do křesťanských oblastí země, které se postupně v průběhu reconquisty rozšířily na většinu poloostrova. Kvetoucí, blahobytná a aktivní židovská komunita byla zničena 1391 prudkým vzplanutím persekucí, jež měly za následek čistě formální- „naoko“- konverze ke křesťanství. Vznikli tzv. „conversos“, z nichž většina jen navenek vyznávala křesťanství, ale tajně praktikovala judaismus a učila mu i své děti. Úkolem inkvizice bylo vykořenit a vyhubit tyto křesťany, kteří znovu „propadli mrtvé víře“, překážkou v této činnosti jí však byla přítomnost nekonvertovavších Židů, na něž se pravomoc inkvizice nevztahovala. Proto byl v březnu 1492 vydán edikt o vyhnání všech Židů, kteří odmítli přijmout křesťanství. (Formálně zůstal tento edikt v platnosti až do r. 1968.) Někteří Židé konvertovali, asi 250.000 se jich vystěhovalo do severní Afriky, Itálie a zejména Turecka, kde je sultán Bajazid II. vřele přivítal. Zvláště přístav Thesalonika se stal velkým střediskem sfaradů, ve zdejší komunitě byla zastoupena všechna významná španělská města a regiony, a uchovávala si své tradice. Tak vznikla sfaradská diaspora, specifický celek v rámci celkové židovské diaspory, jež nevzhlížela pouze k Erec jisrael jako ke své domovině, ale byla
nesmazatelně poznamenána i dlouhým pobytem ve Španělsku. Sfaradim věrně uchovávali španělský jazyk i písně, typická jídla i dětské hry. Odtud si vzal rb.Josef Caro, sfaradský autor halachického kodexu Šulchan aruch, výrazy jako „panada“ (panádl) či limones (citrony), pro něž nenašel v tehdejší rabínské hebrejštině odpovídající ekvivalenty. Sfaradim měli španělská jména i příjmení, a i jejich názory se utvářely vlivem zvyklostí a tradic jejich španělských sousedů. O století později se začala utvářet jiná větev sfaradských Židů- diaspora tzv. marranos. Mnoho kryptožidů totiž předtím odešlo do Portugalska, kde bylo menší nebezpečí odhalení. Odtud pak postupně stále více odcházeli do zemí, kde mohli odložit křesťanský převlek a vyznávat židovství. Od doby, kdy Holandsko dosáhlo na Španělsku svobody, stal se velkým centrem marranos Amsterdam- portugalští Židé se tam hojně stěhovali zejména v 17. st., často zcela bez znalosti hebrejštiny či židovského života, ale velmi dychtiví učit se. Byla tu postavena velkolepá synagoga a založeny vzdělávací instituce. Šabtaj Bass, který hodně cestoval, popsal její studenty v r. 1680: „V mých očích to byli giganti, pokud jde o jejich zběhlost v biblickém textu a hebrejské mluvnici. A navíc skládali písně a básně a mluvili hebrejsky…učitelé jsou placeni komunitou podle svých zásluh a nepotřebují nikomu pochlebovat…“. Později se Židé stěhovali do Anglie a na americký kontinent, a také do center západní Evropy- např. do Bordeaux, Bayonne, Hamburgu. Tito sfaradim se odlišovali od sfaradů východních, neboť jazykem běžné komunikace jim byla portugalština, třebaže ovládali i španělštinu, kterou používali v obchodním styku a jako polosvatou řeč biblických překladů.
Ladino (také judezmo, judeošpanělština) má vedle rysů španělštiny také svá specifika lexikální a syntaktická, výpůjčky z hebrejštiny, turečtiny a dalších jazyků. Psáno bylo dříve rabínskou kurzívou, ale s modernizací v Turecku přijalo ladino latinské písmo. Ladina užívají stále v mluvené komunikaci Židé v Turecku, Řecku a přilehlých oblastech, a rovněž přistěhovalci v Izraeli, USA, Latinské Americe. V Izraeli i Španělsku věnuje se péče o
4
systematické zachycení jazyka. Portugalština jako jazyk diaspory marranos přežila až do počátku 19.st. a dosud přežívá v několika archaických projevech, např. v modlitbě za královnu v Amsterdamu. Názor, že výraz „ladino“je vhodný jen pro „svatou“ řeč biblických překladů a modliteb, kdežto ostatní názvy jsou rezervovány výhradně pro mluvenou řeč, není opodstatněný. Není dostatečně přesvědčivě prokázáno, že ladino vzniklo jako specificky židovský jazyk již ve 13. či 14. st. Jistě, Židé mísili španělské dialekty se slovy či výrazy vypůjčenými z hebrejštiny (zejména termíny a pojmy z oblasti náboženské a etické) a uchovávali archaické a zastaralé výrazy déle než jiné národy. Avšak teprve po vyhnání Židů ze Španělska v r. 1492 začalo být ladino specificky židovským jazykem. I když byli Židé vypuzeni z Iberského poloostrova a odříznuti od vývoje jeho jazyka, uchovávali si španělské a hispánské dialekty, jimiž se mluvilo a psalo před Cervantesem a „zlatou érou“, a jež v zásadě měly fonetické, morfologické i syntaktické rysy jazyka 14. a 15. st. Podle země, kam se uprchlíci uchýlili, se pak začala rozvírat širší či užší průrva mezi jazykem psaným a mluveným na jedné straně a jazykem literatury světské a rabínské na straně druhé. Jazyk biblických překladů a modliteb, rezistentní vůči výrazům a syntaktickým vzorcům místní mluvy, stával se tak průběhem času stále méně srozumitelný širokým vrstvám. Rozhodující podíl na stále větším rozdílu mezi ladinem a kastilskou španělštinou měla pravděpodobně geografická vzdálenost od Španělskavíce než vzdálenost časová. V amsterdamských a londýnských komunitách Židé dále hovořili kastilštinou, jež byla stále obohacována kontakty s literaturou Iberského poloostrova a také marranos, kteří se vrátili k judaismu. Rovněž v Itálii kastilština nepodlehla zastarávání a brala si četné výpůjčky z italštiny i z hebrejštiny. Naopak v komunitách otomanské říše se jazyk stále více deformoval pod tlakem řečtiny, turečtiny, arabštiny a nakonec i francouzštiny. Snahy puristů několika posledních generací obnovit jazyk zůstaly bez podstatného výsledku. Od 16. do 19. st. se z ladina stal petrifikovaný jazyk; uchovával si všechny rysy jazyka, jímž se mluvilo a psalo v době, kdy Nebrija napsal svou Grammatica sobre la lengua castellana (1492). Specifika jazyka: Z fonetických specifik ladina: pokud jde o vokály, nacházíme četná slova bez diftongizace, např. ponte (za puente- most), pokud jde o konsonanty, zmiňme zachování rozdílu mezi s-z, x-j, ss-s, zachování (za určitých okolností) rozdílu b-v, b-t, b-d. Výslovnost ll nahradilo „y“, např.yave (llave- klíč), počáteční „n“ se často mění na „m“, např. muestro (za nuestro- náš),
záměna „d-r“ za „r-d“, např. vedre (namísto verdezelený). Z morfologických zvláštností: některá slova, jež jsou ve španělštině mužského rodu, jsou v ladinu rodu ženského; dále zejména v literárním jazyce je často užito singuláru namísto plurálu a naopak; dále odlišné tvary některých zájmen; zachování některých archaických tvarů časování určitých sloves; v ladinu se více užívá zvratných sloves než v moderní španělštině, i užití deminutivních tvarů jmenných Pokud jde o lexikum, vykazuje ladino jako celekodhlédneme-li od specifik západního a orientálního ladina,- dva typické rysy: 1/ zachování mnoha španělských archaismů, z nichž některé ze současné španělštiny zcela vymizely a jiné u sfaradů změnily význam 2/ nahrazení mnoha španělských slov, průběhem času zapomenutých či neznámých paralelními výrazy, vypůjčenými z místních jazyků, s nimiž se sfaradim dostali do kontaktu. Nutno však podtrhnout, že některé výrazy přecházely prostřednictvím obchodních či kulturních styků z jedné komunity do druhé, kdežto jiné zůstaly specifikem určité komunity. Tyto výpůjčky byly hlavně z hebrejštiny, arabštiny, turečtiny, řečtiny, francouzštiny , méně pak z portugalštiny a italštiny. U ladina, jímž se mluví v Izraeli, je několik slov i z jidiš. Hebrejština ovlivnila zejména psaný jazyk (zvl. jazyk náboženské literatury), mluvený mnohem méně – vyjma rituálních a etických pojmů. Vliv hebrejštiny na ladino je menší než na jidiš. Některá hebrejská slova dostala španělský tvar přidáním předpon či přípon, např. mazalado (šťastný, od mazal), a naopak se vyskytují španělská slova s příponami hebrejskými, např. ladronim (lupiči, loupežníci- ladrones). Výpůjčky z francouzštiny pocházejí z 19. a zač. 20. st., vlivem škol zakládaných Alliance Israélite Universelle, pronikly do vzdělaných vrstev a žurnalistického jazyka. Mnoho z těchto slov dostalo v ladinu španělské koncovky, např. dezirar (désirer). Již bylo zmíněno, že po staletí bylo ladino do značné míry homogenní, avšak existují jisté rozdíly fonetické a morfologické mezi ladinem orientálním (Konstantinopol, Adrianopol, Smyrna, Rhodos), které je v podstatě kastilským dialektem a ladinem západním (Thesalonika, Makedonie, Bosna, Srbsko, Rumunsko), jež nese povětšinou rysy dialektů severního Španělska i Portugalska. Několik století se ladino psalo hebrejským písmem. Pro náboženské texty i světskou literaturu se většinou užívalo Rašiho písma bez vokalizace. Od 16. st. bylo mnoho knih tištěno v kvadrátním písmu a s vokalizací- např. Překlady Bible ze 16.st. byly tištěny v kvadrátním písmu, ale biblický slovník Hešek Šlomo (Benátky 1588) z téže doby je v Rašiho písmu, jež bylo rozhodně známější. Několik knih
5
bylo tištěno v latince, ta se šířeji používala až ve 20. st., zejména v novinářské praxi. Aby se nevokalizované hebrejské písmo uzpůsobilo potřebám španělského jazyka, přidávalo se několik málo diakritických znamének, často se však jednoho písmene užívalo pro dva různé konsonanty. Ježto gramatika ani psaní ladina neměly pevná pravidla, podléhaly změnám v souvislosti s časem a místem. Na začátku 20. st. začalo ladino vykazovat znaky úpadku. Nacistický režim zničil většinu komunit, v nichž judeo-španělština byla hlavním prostředkem komunikace a přeživší Židé mluvící ladinem přijali buď španělštinu (v Latinské Americe) nebo jazyk země, kam emigrovali. Vystěhovalectví do Izraele z Balkánu uspíšilo úpadek ladina ve východní Evropě a v Turecku. V Izraeli se ladinem mluví zejména v některých částech Jeruzaléma, Jaffy, Tiberiady, Safedu, Ramly, Lyddy. Zájem jazykovědců o ladino začal koncem 19. st., avšak seriózní a systematické hlubší bádání nastoupilo až ve 20. st.
Literatura sfaradim: Lze ji rozdělit na 1/ díla psaná v hebrejštině 2/ díla psaná ve španělštině (včetně ladina) a portugalštině 3/ anonymní lidová díla v ladinu Ad 1/ Tento okruh zahrnuje biblické komentáře, díla polemická, poezii, drama, právní literaturu a kabalistické spisy, patří sem díla Abrabanela, Josepha Caro, Manasse ben Israela, Davida Franca Mendesetato díla jsou součástí hlavního proudu hebrejské literatury daného období a netřeba se jimi zabývat tady. Ad 2/ Sem náleží díla psaná před vyhnáním Židů. Za pozornost stojí zvl. Proverbios Morales od Santoba (=Šem Tov) de Carrion (založeno na talmudických pramenech) a překlad Bible s glosami Mosese Arragela, pořízený na příkaz dona Luise de Guzmán (1430). Převážnou část této literatury tvoří překlady či adaptace z hebrejštiny. Slavná ferrarská bible z r. 1553 byla záhy upravena do ladina pro východní sfaradim. Patří sem i parafráze Pentateuchu od Isaaca Aboaba da Fonseca (Amsterdam 1681), parafráze Žalmů od Leona Templo (narozeného v Hamburgu) a parafráze Písně písní (vycházející z targum) pro liturgické potřeby. Do španělštiny byla přeložena Mišna a vrcholná díla hebrejské literatury, např. Kuzari Judy Haleviho (přeložil Jakob Abendana, Amsterdam 1663), Povinnosti srdce Bachji ibn Paqudy, jejichž portugalská verze od Samuela Abbase se objevila 1670, později i verze v ladinu. Srbský rabín Izrael Chajim přeložil Ben Sira r. 1818.
K dílům polemickým patří práce Samuela Usqueřada dialogů v portugalštině, líčících židovské dějiny od nejstarších dob s cílem upevnit conversos v jejich víře a odkrýt B-ží plán pro děti Izraele. Patří sem i Conciliador od Manasse ben Israel, smiřující místa v Písmu, jež si zdánlivě protiřečí, a také jeho Experanza de Israel o deseti ztracených kmenech (v 19. st. bylo dílo přeloženo do latiny, angličtiny, holandštiny, němčiny). Rabín londýnské komunity David Nieto napsal svou Matteh Dan (1714), aby demonstroval směrodatnost Ústního zákona. Issac Cardozzo, narozený v Portugalsku, který se k judaismus vrátil v Itálii, napsal Las Excelencias y Calunias de los Hebrej, o výsadách židovského národa a pomluvám proti němu. Etická díla zahrnují spisy Mosese Almosnina Regimiento de la Vida (Thesalonika 1564) a Extremos y grandezza de Constantinople (Madrid 1638), dále La Certeza del Camino (Amsterdam 1666) od Abrahama Israela Pereiry- pojednání o B-ží prozřetelnosti a lásce. Turecký učenec Jakob Culi podnítil biblický komentář Me Am Lo´ez, založený na talmudických a midrašických pramenech. Toto dílo se stalo základní příručkou sfaradim, kteří mluvili ladinem a bylo pokládáno za svatou knihu; její imaginativní ráz ve spojení s náboženskými tématy skloubil v sobě poučení i zábavnost. Dílo vzešlo z okruhu židovských učenců (mj. Abraham de Toledo, Issac Magrizo, Abraham Asa), kteří chtěli pozvednout duchovní úroveň Židů v otomanské říši, kde byly časté chudoba, nevědomost a negramotnost. Původní práce zahrnují básnické dílo Daniela Levi de Barrios (narozeného ve Španělsku a navrátivšího se k judaismu v Itálii) Contra la Verdad no hay Fuerla- sonety, pastorální romance a panegyrik na tři mučedníky, upálené v Cordóbě 1665. Další báseň (500 veršů) oslavující mučedníka, upáleného 1644 pochází od Antonia Enriqueze Gómeze. Původních básnických prací je málo; toto umění nebylo mezi levantskými sfaradim tak populární jako u sfaradů západních, ale básnická tradice přece existovala. Vedle již zmíněných Proverbios morales nutno uvést Poema de Yolef, čítající na 300 čtyřverší a pocházející zřejmě z poč. 15. st., která má pro poezii v ladinu velký význam. Známá a populární je na totéž téma napsaná Coplas de Yolef haCadik (1732), jejímž autorem je Abraham de Toledo. Skladba má kolem 400 čtyřverší, má i vlastní melodii a zpívala se o svátku Purim; dochovaly se dvě její verze, jedna z Konstantinopole (1732) a druhá z Bělehradu (1861). Vedle těchto rozměrných skladeb existují různé písně a básně rozličných kvalit, většinou s námětem židovských svátků- mnoho jich se vztahuje k Purim. Jsou veselé i vážné, lze je najít v almanaších a sbírkách pod názvem Coplas de Purim. Tento žánr vzkvétal v 19. st.
6
Ad 3/ Lidová tvorba sfaradů zahrnuje obrovské množství balad v ladinu, které se dochovaly v opisech a především v paměti starších uživatelů ladina. Menendez Pelayo publikoval deset balad, jež obdržel z Thesaloniky, v r. 1885 a poté následovaly další publikace. Romance v ladinu mají v literatuře i v životě sfaradim své vlastní místo. Dokud Židé žili ve Španělsku, uchovávali ve své ústní tradici bezpočet romancí provázených melodií, jež napomáhala zapamatování a přispívala k jejich uchování ve východních a severoafrických sfaradských komunitách až do 20. st. Romance v ladinu pokračuje v tradici středověkých a renesančních španělských romancí a přizpůsobuje si je. Někdy je obohacena novými španělskými romancemi sklonku 15. a 16. st., témata se liší podle vzdálenosti té které sfaradské komunity od Španělska, takže romance ze severní Afriky jsou zcela rozdílné od těch z otomanské říše. Obecně lze mluvit o dechristianizaci tradiční romance u Židů- byly vyloučeny všechny aspekty, vztahující se nějak ke křesťanské víře či obřadům. Pokud jde o hudební tradici, byla bohatá a rozmanitá, v životě sfaradů měly své místo písně svatební, ukolébavky, žalozpěvy atd. oslavující různé fáze životního cyklu, a také zpěvy liturgické a pololiturgické, např. zpěvy k obřadu obřízky, bar micva, svátečním hostinám a pod. Tradice španělských romancí má svůj význam především v uchování archaických rysů a námětů. Po vyhnání, kdy zejména Židé usazení ve východním Středomoří měli jen sporadické kontakty se Španělskem a kdy ochably i vzájemné styky sfaradských komunit, roztroušených a izolovaných, přijímaly jednotlivé komunity již po několika generacích více vliv svého nového prostředí. Rozdíly v repertoáru západního (Maroko) a východního Středomoří začaly být patrné zřejmě někdy kolem r. 1700. Sfaradská baladická tradice tak vykazuje dvojí hudební styl- marocký a turecký (případně trojí, s řeckým) S úpadkem vzdělanosti Židů v otomanské říši v pol. 19. st., s jejich sekularizací a liberalizací začínají se objevovat světská díla v ladinu: první z nich jsou didaktického rázu, většinou díla historická, biografická a cestopisy. Dochází k zesílení vlivu západní kultury na tamní Židy, zejména prostřednictvím Alliance Israélite Universelle, vzniká potřeba sekulární literatury v ladinu. Prvním pokusem zaplnit mezeru je vznik novin v ladinu. S cílem propagovat západní kulturu mezi Židy začínají mladí vzdělanci překládat hry a romány světové literatury, zvláště francouzské. První překlady byly publikovány kolem r. 1880 a počet rychle rostl. Byla překládána díla klasická i soudobá, rovněž díla autorů píšících v hebrejštině a jidiš, např.
Šolom Alejchema, I.L. Peretze, Šaloma Asche. Tyto romány, často spíše adaptace než překlady, byly obyčejně nejdříve publikovány v tisku vydávaném v ladinu. Třebaže cíle překladatelů byly výchovné, byly překládány milostné příběhy a prostonárodní pohádky a básně. Nejvýznamnějšími překladateli byli Issac Gabaj, David Fresco, Victor Levy, Alexander ibn Ghirat, Jean Florian, Elijah Carmona, kteří oživili ladino vytvořením moderního literárního stylu. Publikovali i původní práce- často romány a životopisy židovských lidumilů a historických osobností, a také díla populárně vědecká a historická. Se vznikem sionistického hnutí objevují se i v ladinu nacionalistické motivy: romány na ryze židovská témata, často líčící židovský život a typy lidí podle vzoru děl Šalom Alejchema či Mendele Mocher Seforima. Koncem 19. st. objevuje se v ladinu jako nový žánr dramatická literatura. Na tomto poli zaslouží být jmenováni Jacques Luria, Jakim Bechor, Joseph Dusen, Bachor Azario, Abraham Capon. Zmínku zaslouží i knihy a brožury v ladinu vydávané Protestantskou misií v otomanské říšivětšina se zabývá Novým zákonem nebo kritikou judaismu a Talmudu. Sfaradim- rozdíly v oblasti náboženské: V zásadních věcech se aškenazim a sfaradim neliší, existují však odlišnosti v detailech. Jakmile poněkud odeznělo trauma ze španělského vyhnání, mnozí sfaradi se usadili na místech, kde mohli žít poměrně svobodně, bez vnějších tlaků, pokud jde o praktikování náboženství, a docela bezpečně, pokud jde o život i majetek. To je možná také důvod, proč sfaradim většinou zaujímali příznivější postoj k okolní kultuře a byli ochotní vidět něco dobrého i mimo „čtyři lokty halachy“. Sfaradi se řídili kodifikací halachy podle rb. Josepha Caro (zvaného Maran- náš učitel) Šulchan aruch, bez doplňků a omezení rb. Moše b.Israel Isserlese (kterého nazývali Moram-jejich učitel, tj. aškenazim). Kompilace Jos. Caro je liberálnější a shovívavější, než jak to stanovily aškenázské autority- např. sfaradi mají dovoleno jíst rýži o Pesachu, nebo jíst zeleninu, vařenou v masovém hrnci, s mléčnými pokrmy. Aškenázové podobné věci zakazují. Mnohé odlišnosti však prostě jen odrážejí rozdílnost zvyků či interpretace, např. řemínek tefilin se omotává směrem od těla, ne naopak, lulav o Sukot je svázán dohromady bez držáku a je ozdoben barevnými stužkami, o pesachovém sederu se pro maror užívá spíše salát než křen. Odlišnosti jsou rovněž v synagogální bohoslužbě. Na rozdíl od aškenázského zvyku se u sfaradů svitek Tóry pozvedá před čtením, ne až po něm. Také samotná synagoga má jiné uspořádání: čtecí pult je u západní stěny a všechny modlitby se čtou u něj,
7
kdežto aškenázové čtou některé modlitby u stolu vedle aronu. Aron kodeš je často třídílný, s velkým prostředním dílem a menšími po stranách. Text sfaradských modliteb se liší v detailech. Chybí liturgická poezie, která je nahrazena básněmi
Judy Haleviho, Mošeho ibn Ezry a Solomona ibn Gabirol. Synagogální zpěvy jsou prostší a veselejší než aškenázské. Sfaradská výslovnost hebrejštiny je korektní a přesná, přízvuk je většinou na poslední slabice, rozlišuje se /a/ a /o/ ve výslovnosti qamec. Také kantilační značky se liší od aškenázských.
Šabat tento týden začíná v pátek v 17´25, a končí v sobotu v 18´30. Délka dne je 10 hod 26 min; délka skutečné hodiny činí 52 minut, východ jitřenky 6´29; doporučený čas ranní modlitby (talit a tfilin) v 6´36 hod; východ slunce v 7´21; polovina dne 12´38; čas odpolední modlitby (mincha gedola) ve 13´15, (mincha ktana 15´37, plag mincha 16´42) západ slunce (škia) 17´47; východ hvězd v 18´20 podle Holešova (jihovýchodní Morava); Čechy + 10 minut;podle kalendáře Kaluach
Šavua tov ( ) שבוע טוב- dobrý týden – vydává Olam - Společnost Judaica Holešov, Osvobození 1133, www.olam.cz Kontaktní osoba Jiří Richter, e-mail
[email protected] tel. 573 396 046
8
