שבוע טוב Číslo 11/5767
27. prosinec ’06 Výklad sidry Vajigaš (Berešit/Geneze 44,18 - 47,27)
Vajigaš elav Jehuda vajomer bi adoni jedaber na avdecha davar beoznej adoni ve al jichar apecha be avdecha ki chmocha kefaro A přistoupil k němu Jehuda (Juda) a řekl: Dovol Pane, abych směl prosím promluvit slovo do Tvých uší můj Pane a ať nevzplane hněv k vůli tvému služebníkovi, protože ty jsi jako sám faraón. Člověk musí být schopen postavit se v životě čelem všem nepříznivým vlivům. Tora nám říká, že když Josefovi narodil prvorozený syn, tak Josef nazval jeho jméno Menaše. To proto, že B-h dal mu zapomenout na veškeré útrapy a na všechno ohledně domu jeho otce. Josef si přál vyjádřit své díky a chválit H-spodina pro způsob jak zapomenout na útrapy a tak dal synovi jméno Menaše (v hebrejštině "nešani" znamená způsobil, že jsem zapomněl). V pasuku o otcově domu odkazuje se na Josefovy bratry. Proč se Josef cítil tak šťastný, že H-spodin způsobil jemu zapomenout na jeho útrapy a co mu bratři udělali? Někdo si může myslet, že je důležité pamatovat si utrpení, abychom si byli vědomi příčiny, která to způsobila a na příště již se podobným situací se vyvarovat. Josef neřekl, že jeho utrpení skončilo; on jenom chtěl vzdát dík a chválit H-spodina. Velmi často se stává, že někdo má zápornou zkušenost, která mu brání, aby ji překonal. Vleklá vzpomínka na negativní zkušenost může být tak silná a poutavá, že to zabraňuje vidět mnohá požehnání v životě, kdy je dotyčný člověk zcela mimo a neustále myslí na bolestivou zkušenost. Třebaže tato zkušenost je již minulostí, lidská nátura mnohdy směřuje k tomu, aby si pamatoval a pociťoval neustálou hořkost a zklamání z této prožité zkušenosti. Místo, aby se člověk soustředil na přítomnost, jeho myšlenky se neustále zaobírají minulostí a pak se nemůže životě pohnout ani o píď vpřed. Křivdu, kterou Josefovi způsobili bratří a která byla neustále bolestivá a ze měl neustálé trauma. On prosil bratry, aby ho vytáhli z jámy; ale bez jakéhokoliv soucitu ho prodali do otroctví. Josef nakonec odpustil svým bratrům a byl schopen překonat onu hořkost a bolest, kterou mu způsobili. Byl s to překonat veškeré city nenávisti nebo hněvu k jeho bratrům a uvědomil si, že toto bylo vlastně
pro něho požehnáním, které bylo mimo jakoukoliv lidskou zkušenost. Josef rozpoznal, že H-spodin pomůže vyřešit vše negativní co bylo mezi ním a jeho bratry a tak chtěl děkovat a chválit H-spodin za toto požehnání. Josef proto pojmenoval svého prvorozeného Menaše. Josef si také uvědomil, že toto požehnání nebylo ani k tomu, aby zapomněl na bolestivou minulost, ale aby se mohl připravit k tomu vybudovat si v Egyptě pozici, stát se vicekrálem a posléze zachránit celou svoji rodinu. Rambam nás učí v Hilchos Deot o lidské povaze a našich základních charakteristických rysech. Rambam mluví o tom, jak se lidé snadno rozhněvají, jaké mají nenasytné choutky, nebo jak jsou neteční k tragickým událostem (abychom jmenovali alespoň některé charakterové rysy). Říká dále, že člověk potřebuje být co nejdále od těchto základních lidských charakterových rysů. Tato Rambamova idea bohužel je dosti často špatně interpretována. Znamená to, že člověk by měl ode všeho utéci a žít jako poustevník někde v jeskyni mimo civilizaci? Chtěl tím říci, že každý jedinec by měl být umírněný ve svém chování. Proč bychom se měli snažit být umírnění v našem chování jak Rambam navrhuje? Odpověď je ta, že každý jedinec zpracovává informace založené na citech a emocích. I dnešní věda potvrzuje, že takzvaná emoční inteligence je důležitější než známější IQ. Například jestli osoba nechce dát cdaku (milodar či příspěvek na potřebné), bude (dokonce podvědomě) vymýšlet nekonečné omluvy proč tak nemůže učinit. Intelekt nevstoupí do komplexu uvažování a jeho přirozená povaha ovlivní konečné rozhodnutí. Tedy jestli něco (idea, zákon, micwa) je v zorném úhlu jeho vidění, může nabýt schopnost objektivně zpracovávat informace. Jestli zase naopak člověk jedná zcela bez emocí, nebo citů, taktéž není taktéž schopen být objektivní. Je to další krásný příklad vyrovnávání protikladů. V životě my zažíváme mnoho situací některé jsou velmi pozitivní a některé mohou být velmi negativní. Můžeme se právem cítit dotčeni, ale na druhou stranu cítíme, že jsme neměli dovolit těmto pocitům podkopávat naše úsilí a nechat se tak odlákat od příležitostí, které H-spodin dává na každý den. To je důvod, proč Josef vzdal chválu a díky H-spodinu. Jeho bolest a utrpení bylo již minulostí (kvůli H-spodinovu požehnání zapomnětlivosti) a on byl schopen postupu a dosáhnout značné proslulosti.
1
Vidět život jasně a zřetelně Na začátku této týdenní paraši Jehuda se přiblížil k Josefovi o kterém byl přesvědčen, že je vicekrálem Egypta; prosil a argumentoval pro vydání Binjamina, nařčeného z krádeže poháru jenž byl objeven v Binjaminově vaku. "Bude mým otrokem!" vyřkl verdikt egyptský vladař v závěrečném pasuku paraše čtené v minulém týdnu, " a vy ostatní se můžete v klidu (lešalom) vrátit k vašemu otci." Ale bratři odmítnuli jít v klidu. Jehuda jejich mluvčí a vůdce, a ten který převzal osobní odpovědnost za Binjaminův bezpečný návrat, začal orodovat. "Jak se mám vrátit k Tvému služebníku, mému otci, když by jinoch nebyl s námi? Jeho duše je tak spjata s jeho duší - a stane se, že když otec uvidí, že mládenec není s námi, tak zemře, a Tvoji služebníci by tak v šedinách Tvého služebníka - našeho otce v zármutku přivedli do hrobu." Josef se nemohl již déle udržet a požádal všechny Egypťany, aby se vzdálili a řekli svým bratrům: "Já jsem Josef! Je můj otec ještě naživu?" A jeho bratři mu nemohli cokoliv odpovědět, protože oni byli před ním zahanbeni a zmateni. Rav Brisker z'c'l si klade otázku, když se Josef tázal svých bratrů, zda je jejich starý otec živ a obdržel kladnou odpověď - pak je odesílá za otcem v pokoji tak proč se nyní znovu dotazuje zdali je otec ještě naživu? Nenastaly přeci žádné nové okolnosti od doby, kdy nastal hlad a bratři přijeli poprvé do Egypta; nebyly známy žádné nové skutečnosti o jejich otci Jakovovi. Tak proč Josef položil znovu tu samu otázku? Rav Brisker vysvětluje, že ve skutečnosti se podruhé Josef dotazoval na Jakova s tím, že tato otázka nebude zodpovězená. Byla to řečnická otázka, která byla položená poté, co se Jehuda zmínil o tom, jak Binjamim byl blízko jejich otce a jestli se oni nevrátí s ním, tak by Jakov mohl zemřít. Oni mlčky předpokládali, že Josef byl krutý, bezcitný k tomu, aby oddělil jejich letitého otce od syna. kterého tak moc miloval. Proto Josef řekl: "Já jsem Josef! Je můj otec ještě naživu?" Josef tím sledoval připomenout jim, co oni s ním udělali - a co mohlo mít tragické důsledky pro jejich otce. Nebyl nikdo bližší Jakovovi než Josef, a jeho bratři neuvážili důsledky svého počínání s Josefem, jaké to mohlo mít následky pro jejich otce. Oni jej hodili do jámy, prodali do otroctví, a Jakovovi řekli, že on byl rozsápán zvěří. Jeho bratři byli zaslepeni nenávistí a jejich vlastními sobeckými zájmy, že ani neuvážili možné důsledky. Josef udělil jeho bratřím lekci naznačující, že by měli přehodnotit své vlastní chování k němu, které bylo bezcitné a kruté. Josefovi bratři totiž se mohli jen zaměřit na jeho nedostatky, které plynuly z jeho chování vůči Binjamiovi a nedívat se na své vlastní nedostatky a absenci citu. Proto v okamžiku, kdy Josef řekl "já jsem Josef, je můj otec ještě naživu?" jeho bratři byli zároveň zostuzeni, protože si uvědomili bezpráví, kterého se dopustili. Gemara k
talmudickému traktátu Sota nám říká, že poté, co Jakov skonal byl vzat svými syny, aby byl dle svého přání pochován v Erec Jisrael, v jeskyni Machpela. Právě tehdy se tam objevil Esav a požadoval, aby tam nebyl Jakov pohřben, protože je to jeho pohřebiště. Esav se začal nechutně dohadovat s Jakovovými dětmi. Chušim syn Danův, hluchý vnuk Jakova, sledoval tuto vášnivou debatu a byl svědkem zostuzení svého dědečka různými lživými argumenty, debata se nekonešně vlekla a praotec stále nebyl nepohřben. Chušim ben Dan se tak rozhněval nad touto hanbou; vzal meč a setl Esavovi hlavu. Hlava se prý skutálela až k Jicchakovi, který ji uchopil do ruky (v té době bylo zvykem ukládat nebožtíky v jeskyních, tak že seděli opřeni o stěnu). Ezovovi synové nakonec odnesli bezhlavé tělo svého otce do Seiru, ale jeho hlava zůstala v jeskyni Machpela. Rebe Chajim Šmuelevic z'c'l se ptá, proč byl Chušim ben Dan jedinou osobou, která reagovala na hanbu Jakova, zatímco diskuse pokračovala? Proč žádný z Jakovových potomků nereagoval na tuto hanbu? Rebe Chajim Šmuelevic odpovídá, že Chušim ben Dan byl hluchý a tudíž nebyl přímo zapojen do sporu. On byl mimo všechny spory a následné emoce a byl tudíž způsobilý zůstat objektivní a tak rozpoznat újmu na cti svého dědečka. Ať se věc má, jak chce, všichni další synové byli aktivně zapojen do hádky, mysl měli zaneprázdněnu řešením vzniklé situace, snažili se prosadit svá vlastní hlediska, než aby se postarali o absolutní prioritu a tou byl pohřeb Jakova. Oni nebyli na stejné úrovni jako Chušim, který mohl zřetelně vidět chillul Ha Šem (znesvěcení B-ha) bez toho, aniž by slyšel argumenty diskutujících, kteří jej obklopovali. My všichni jsme nuceni řešit naše vlastní problémy a odložit všechno ostatní. Jsme kolikrát stravováni našimi vlastními sobeckými emocemi, cíly a touhami které způsobují, že občas ztrácíme objektivitu. Tento příběh je jen ilustrací toho, jak Josefovi bratři byli zcela vtaženi do svých vlastních sporů a nikoliv aby domysleli jaká tragédie mohla postihnout jejich otce jako, když hanebně jednali s Josefem. Oni litovali svého počínání až později, protože v době, kdy se nepravosti dopustili nemohli vidět, co se za nějakou dobu stane. Přesně tak tomu bylo s Jakovovými syny v době jeho pohřbu. Gemara nám říká, že člověk, který je slepý je považován za mrtvého. Otázka je proč? Odpověď je, že když někdo vidí situaci do které jsme vtaženi zrakem našeho okolí, tak zpravidla hájíme vlastní zájmy a to umenší naši objektivitu a jasnozřivost. Naopak takový Jicchak, který měl špatný zrak v důsledku svého stáří, byl schopen objektivního a jasného uvažování. My zjišťujeme, že H-spodin s ním sdílel své Jméno (Elokei Jicchak) třebaže H-spodinovo jméno je obvykle spojováno s osobou, která již zemřela. Toto je pro případ kdy člověk, který je ještě naživu se vždy může státi odpadlíkem a H-spodin nemůže být spojován s takovými lidmi. Z toho vidíme, že Jicchak nemohl se stát odpadlíkem přesto, že byl stále ještě naživu. Dále zjišťujeme, že Moše vybízí lid, aby patřil na cesta života (= toru), která je před nimi. Protože jestli my
2
jsme schopni se zaměřit na "viditelný svět" skrz oči tory a ne skrze naše vlastní zájmy, pak budeme mít onu jasnozřivost. Síla pravdy Tora nám říká, že když Josef, který byl nejmladší (s výjimkou Binjamina) z bratrů a se jim dal poznat; oni byli zaražení a zahanbeni v jeho přítomnosti. Vidíme Balama, který se honosil označením moudrý mezi národy a neváhal tlouci svoji oslici a to jen proto, že jej nechtěla poslechnout. Oslice řekla Balamovi, aby ji nebil, protože nemůže jednat dle jeho vůle. Když Balam slyšel slova vyřčená jeho oslicí, byl omráčený a umlčený, protože to byla slova pravdy a pokárání bylo mu tímto způsobem dáno najevo, že jeho počínání je špatné. Josef, nejmladší a nejméně respektovaný z bratří zahanboval své starší a zkušenější bratry, kdy mnohdy museli vyslechnout slova pokárání. Stejně na tom byl Balam (moudrý člověk mezi národy, dle tradičních vykladačů na úrovni Mojžíše - který měl kontakt s B-hem) byl zaražen slyšením pravdivých slov, což bylo umocněno ještě tou skutečností, že to je to osel který mu tuto pravdu musel sdělit. Vidíme z těchto příběhů, že když je někomu odhalena pravda, on uzná to bez ohledu na, kdo mu ji sděluje. Pravda je taková, že když H-spodin bude soudit a napomínat každého jedince - o to víc budou mnozí zahanbeni pravdou. Naši moudří líčí obdobu mezi situacemi Balama s jeho oslicí a Josefem s jeho bratry a všemi ostatními, kteří jednou stanou před samotným Hspodinem. Jestli Josefovi bratři byli zahanbeni, když byli konfrontovaní s pravdou, kterou jim odhalil jejich nejmladší bratr - o kolik víc zahanbeni budeme kdy H-spodin ( nejvíce svrchovaný Král) zkonfrontuje nás s pravdou našich životů? Jestli Bilaam se styděl za pravdu, kterou mu sdělila jeho oslice - o kolik víc zahanbeni budeme v den Soudu, kdy si nás předvolá k Sobě Samotný Hspodin? Nebudeme absolutně schopni, abychom se zmohli reagovat na jakoukoliv H-spodinovu výtku. Člověk se může vyhýbat pravdě jestli je schopen po jistou dobu tajit všechny souvislosti, tak nebo onak, pravda bude odhalena způsobem, který nebude moci ovlivnit a pak bude přinucen ke konfrontaci. Moudří vykladači zdůrazňují, že máme vždy mluvit pravdu, protože ta nakonec vždy vyjde najevo. Mišna nám odhaluje, že člověk by měl tendenci nehřešit za tohoto předpokladu: Mít neustálé vědomí, že veškeré jednání bude odhaleno a posuzováno B-žím soudem. Rabi Jona v Pirkej avot vysvětluje, že zatímco my jsme naživu jako fyzické lidské bytosti, které mají schopnost zapomenout na naše skutky bez ohledu na to jak hanebné ony jsou. Proto musíme rozumět rabimu Jonovi, že někdo může namítnout, že v důsledku lékařských poznatků víme, že máme vybudován instinkt přežití, kdy nejsme schopni žít s vědomím viny. Nemůže žít s vinou a proto máme tak malou
kapacitu paměti. Údajně myslíme pouze jednou desetinou mozku (u některých jedinců ani to ne), pamatujeme si, co jsme měli včera ke snídani, ale už sotva před třemi dny, natož tak před třemi měsíci. Po naší smrti se stáváme duchovními bytostmi a zde není žádný způsob zapomenutí na naše skutky. Naše skutky budou stát před námi věčně a zahanbovat nás bez možnosti je zakrýt či zamaskovat. Nemůžeme již déle se vyhýbat pravdě. Toto je to, co rabi Jona vysvětluje v mišně. Kdybychom mohli rozumět tomu, že když duše odchází z našeho těla a naše skutky budou zůstanou neustále před námi, nikdy bychom nehřešili. Když Josef konfrontoval své bratry s pravdou, oni v té chvíli viděli zvrácenost svých skutků. V průběhu času by byli schopni zapomenout na tuto zkušenost. Realita je však taková, jak popisuje rabi Jona, naše skutky nikdy nebudou zapomenuty a my bychom tuto realitu měli mít neustále v patrnosti. Potřebujeme jít po pravé cestě Čteme v této týdenní paraši, že to poté co se dal Josef poznat svým bratrům nebyli schopni zareagovat. Josef řekl bratrům, že se na ně nezlobí za to, že ho prodali, protože to tak bylo předurčeno, aby jim zachránil život. Tím ho B-h poslal před nimi. Josef řekl dále bratrům, aby se netrápili a nebyli nahněváni. (45,5) Může se zdát, že se jedná o dva protikladné emocionální stavy. Emoce hněvu vychází z arogance nebo soběstřednosti; zatímco deprese nebo úzkost vychází z citů pokornějších a méně nápadných. Or ha Chajim ha Kadoš vysvětluje, že Josef zaslechl rozhovor mezi jeho bratry (nedomnívali se totiž, že egyptský vládce ovládá jejich řeč) ve kterém se vyjádřili, že důvodem proč oni zkusili tolika potíží bylo to, že H-spodin je potrestal, že nevyslyšeli prosby Josefovi. Jeho bratři vyjádřili v té konverzaci, že oni byli na vině, když takhle zle zacházeli s Josefem a byli bez soucitu. Josef vyrozuměl, že toto byl zdroj jejich úzkosti. Rozpoznal, že tato úzkost je následkem pocitů viny a tak se Josef pokusil je uklidnit tím, že jim řekl, aby se netrápili. Důvody a pohnutky které vedly Josefovy bratry že jej prodali do otroctví jsme si ozřejmili ve výkladu minulé paraši. Bylo to protože věřili, že on se pokoušel podkopávat jejich vztah s Jakovem k tomu, aby se sám etabloval na post vůdce židovského národa. Prodejem Josefa do otroctví bratři věřili, že jeho iluze vzala za své. Velmi často v životě jsme náchylní uvěřit, že něco co B-h zakazuje, nám přinese úspěch, ale ve skutečnosti to má za následek pohromu. Na druhé straně my zažíváme situace, které se zdají být tragickými, ale nakonec vedou k pozitivním výsledkům. Toto je jen proto, že H-spodin ovládá výsledek a úspěch našich akcí. My můžeme jen sledovat akce, které jsou ve shodě s torou a věřit, že H-spodin způsobí výsledek, který je v našem nejlepším zájmu.
3
Gemara k talmudickému traktátu Taanit popisuje příběh jistého Nachuma ben Gamcu. Ten byl vyslán rabíny, aby šel do Říma s hrudí plnou šperků (jako dar) a aby tam orodoval za židy. Při pobytu v hostinci na cestě do Říma mu hostinský šperky ve spánku ukradl a nahradil je hlínou. Jakmile Gamca dorazil do Říma, nechal se uvést před císaře a věnoval mu tento dar. Když císař uviděl, že hruď je plná zeminy a ne šperky, velmi se rozhněval a rozhodl se Gamcu přísně potrestat. Nachuma Gamcu v tu chvíli napadla spásná myšlenka a vysvětlil, že jde o hlínu zvláštní, protože je to ta sama zemina, pomocí níž Avraham porazil čtyři mocné krále. Když toto vysvětlení císař vyslyšel poslal Nachumovu hlínu ke svým vojenským jednotkám a ty pak snadno porážely nepřátele. Císař nejenže ušetřil Nochumovi život ale obsypal mu hruď zlatem a šperky jako protihodnotu za magickou hlínu. Když se Nachum se vrátil do hostince, kde předtím nocoval a šenkýř, který ukradl jeho šperky, zpozoroval, že se vrátil o poznání bohatší a místo hlíny má na hrudi skvostné drahokamy. Jakmile si hostinský vyslechl onen neuvěřitelný příběh, ihned vzal fůru hlíny a dovezl ji císaři a řekl mu, že je to stejná hlína jakou mu dal Nachum. Císař nechal přezkoušel šenkýřovu hlínu avšak bez úspěchu jeho vojenské jednotky byly poraženy v bitvě. Následkem toho nechal císař šenkýře popravit. Zvláštní dimenze Jakova Tora říká nám, že když Jehuda prosil za Binjamina, argumentoval tím, že mají starého otce a mladého sourozence, který je dítětem [jeho] stáří; jeho bratr je mrtvev, a on sám je sirotkem po matce a jeho otec jej miluje. Jehuda zdůraznil, že Binjamim byl z matčiny strany sirotkem, což znamená, že po smrti matky Rachel, zůstal on jediný. Proč se tedy Jehuda zmínil o tom, že Binjamim je sirotkem? Nestačilo uvést, že Binjamim je nejvíce milované dítě jejich starého otce? Proč Jeduha přidává ještě tuto dojemnou historii s Binjaminovou maminkou? Ačkoli Jehuda znal egyptskou kulturu a civilizaci, která měla své kořeny v pohanství, vyrozuměl, že vicekrálem nebyl vyznavač této víry; ale vyrozuměl, že Josef věří v monoteistickou božsko bytost, která ovládá vesmír (což nebylo i pro Egypt ničím zvláštním - připomeňme si monoteistickou reformu Amenhotepa IV. Achnatona). Vicekrál již s předchozích setkáních (s bratry) pronesl výroky - "Já bojím se B-ha" (42,18) které bylo znamením jeho smýšlení. Proto Jehuda vyrozuměl, že oslovuje někoho, kdo respektuje řády dané B-hem a vědomě sestavuje podle toho svoji řeč. Midraš vysvětluje, že právě tak jako H-spodin je nesouměřitelný s jakoukoliv kategorií lidského individua, tak je Jakov nesouměřitelný s jakýmkoliv vrstevníkem. Rabi Bachaja vysvětluje,
že existuje mnoho podob mezi Jakovem a H-spodinem, stejně jako podoby mezi Jakovovou rodinou a nebeskou družinou andělů, kteří obklopují H-spodinův nebeský trůn. Tam je sedmdesát andělů, kteří jsou rozdělení do čtyř skupin. Tora praví, že bylo celkem sedmdesát duší které sestoupily do Egypta - tito jedinci vycházeli z Jakova skrze jeho čtyři ženy stejně jako sedmdesát andělů má původ v H-spodinu. Rabi Bachaja vysvětluje, že Jakov je duchovním reprezentantem Hspodina na světě. Z toto my můžeme rozumět výrazu, on sám byl zanechán svojí matkou (vajivater hu l'vaado leimo), a jeho otec ho miluje. Jakov miloval Binjamina, protože on byl zanechán maminkou - on byl jediný přeživši člen rodiny Rachel. Co to znamená ? Tora nám říká, že když Ruven přemístil Jakovo lože ze stanu Bilhy - poté co zemřela Rachel - a umístil je v Leině stanu, bylo to považováno za těžký hřích. Tora kvalifikuje tuto akci jako kdyby Ruven měl pohlavní styk s otcovou souložnicí! Předtím, než Jakov skonal neopomenul připomenout tento Ruvenův hřích, kterého dopustil, když sáhl na lože svého otce. Pak se Ruven se postil a nosil pytlovinu po čtyřicet let, aby odčinil tento hřích. Proč bylo to považováno za tak vážný hřích, když se dopustil jen toho, když odstranil Jakovovo lože z jednoho místa a umístil jinde? Naši moudří říkají, že svatí patriarchové jsou protějškem H-spodinovy přítomnosti zde na této zemi, kteří jsou znamením typů zvláštních jedinců, kteří zde žili. Stejně jako ve svatyni v Bejt ha mikdaši (jeruzalémském chrámu) spočívala B-ží Přítomnost (Šechina), tak patriarchové byli ztělesněním Šechiny. Jakov byl nejzvláštějším patriarchou a jestli se rozhodl, že jeho lože bude ve stanu Bilhy, pak Šechina měla určeno místo k přebývání právě zde na tom místě a ne někde jinde. Rachel byla opravdovou družkou (životem i v mystickém pojetí) Jakova. Proto Jakovovo "umístění" bylo svázáno s Rachel a jejím potomstvem. Jakov byl svázán s Binjamiem, protože on byl synem Rachel a jediné dítě, které mu od ní zůstalo. Jakovým "umístěním" byl Binjamin a to znamenalo, že Binjaminova přítomnost představuje přítomnost Šechiny. Gemara nám říká, že truhla smlouvy (Aron ha kodeš) spočívala na území Binjaminově v Beit Ha'mikdaši (= ve velesvatyni jeruzalémského chrámu). Právě tak jako Binjamim je přidružen k Jakovovi svému otci, tak je umístěna Šechina také v Binjaminově podílu. Jehuda sdělil vicekráli Egypta, že Jakov byl synonymem Šechiny a Binjamin je důvěrně svázan s Jakovem (B-ží Přítomností na zemi). Binjamim je sám o sobě zvláštní, protože byl synem Rachel a proto nejvhodnějším místem, kde měla spočinout Šechina. Jehuda řekl Josefovi, že nemůže porušit umístění B-ží Přítomnosti zadržováním Binjamina. Přenosný svatostánek (miškan) byl v Šilo a to v části Josefově déle než tři sto let. V době Třetího Beit Ha'Mikdaše (nechť je vystavěn rychle a ještě za našich dnů) bude Truhla smlouvy znovu umístěna v části Binjaminově.
4
Průřez týdenní paraší V závěru předchozí paraši byl zadržen Benjamin jako zloděj, který ukradl místokráli pohár. Bratři strnuli ohromením, jediný Jehuda vystoupil a hovořil za všechny, dávaje v sázku život. Nabídl místokráli sebe za otroka namísto Benjamina nevěděl, že hovoří k člověku, kterého kdysi sám prodal do otroctví. Midraš- bratři se stáhli při střetu Jehudy s Josefem. V Tóře je psáno, že Jehuda k Josefovi „přistoupil“, podle Zoharu a midraše se tím míní, že Jehuda pronikl až k Josefovu srdci. V Josefově srdci se skrýval záměr utajit svou totožnost až do vhodné chvíle, kdy se jim projeví, ale Jehuda tak dlouho mluvil, prosil i argumentoval, dokud z Josefa jeho tajemství nevytáhl. „Beaznej adoni - do uší mého pána“ Raši- „Kéž ti má slova vniknou do uší tj. kéž tě přesvědčí“ „ať tvůj hněv nevzplane proti tvému otroku“ Raši- naznačuje se, že málo chybělo, aby Jehuda promluvil hodně drsně, což by mohlo vyvolat Josefův hněv, uvědomoval si to a proto Josefa upozornil, aby na to nebral ohled Sforno- Jehuda chtěl říci „Nehněvej se, jestli dávám najevo, že to ty jsi nás dostal do této nesnáze“ „Ki chamocha kefar´o - ty jsi jako faraón“ tj. považuji tě za stejně významného jako krále Midraš- skrytý význam: I ty můžeš být potrestán malomocenstvím za zadržení Benjamina, tak jako byl kdysi potrestán faraón, že na jednu noc zadržel naši pramatku Sáru. Raši cituje jiný midrašický výklad: Jsi jako faraón v tom, že také nedodržuješ sliby. Řekl jsi, že chceš na něho pohlédnout. Tomu říkáš „pohlédnout na někoho“? Ramban- Josef nemohl být osočen , že jedná tvrdě se zlodějem. Když Benjamin přišel poprvé, Josef s ním jednal s neobyčejnou vlídností a milostivě, nyní pochybil Benjamin, ne Josef. Jehudova řeč se tedy má chápat jako prosba o soucit Josefa, jenž sám sebe charakterizoval jako „bohabojného“. Proto Jehuda zdůvodňuje svou prosbu emocionálně. „Když spatří, že s námi není, umře“ Midraš ha Chafec - Jakov uvažoval: „Snad bylo určeno, aby Rachelini synové zahynuli na cestě; poslal jsem Josefa na cestu, a nevrátil se; totéž může potkat Benjamina, jestli ho pustím, neboť i jejich matka zemřela na cestě“. Alshich - Jehuda vytýkal Josefovi „Ignoroval jsi naše obavy, z rozmaru jsi požadoval, abychom ho přivedli k tobě“ „avdecha avi - tvůj otrok, můj otec“ Moudří (Sota 13b)- Josef zůstal zticha při takovém popisu jeho otce, a byl za to potrestán ztrátou deseti let života. Jehuda nezhřešil, když takto mluvil o otci, protože se domníval, že hovoří k vladaři Egypta, byl to tedy jen projev uctivé zdvořilosti; Josef ale neměl mlčet, vždyť kdyby řekl, že
kenaanský usedlík není jeho otrokem, neprozradil by tím svou totožnost. „ať tvůj otrok zůstane u pána v otroctví namísto toho mladíka“ Tanchuma jašan- Jehuda argumentuje „kdo koupí otroka a zjistí, že je to zloděj, pošle ho zpět, přece bys nechtěl, aby zloděj byl tvým sluhou. Musíš mít zlý úmysl. Chceš-li ho za osobního sluhu, já jsem zručnější než on, a chceš-li ho za bojovníka, já umím bojovat líp než on.“ Josef se dal poznat bratrům Akeda, Abarbanel, R.Hirsch- Jehudova nesobecká nabídka, že on zůstane v otroctví za Benjamina přesvědčila Josefa o smýšlení jeho bratrů, o oddanosti k otci i lásce k Benjaminovi a lítosti za zločin proti Josefovi, teď byla chvíle vhodná k usmíření. „Josef se nemohl udržet“ Raši- byl připraven dát se jim poznat, ale nemohl snést, aby bratři byli přivedeni do rozpaků před tolika přítomnými. Rašbam- měl starost o svůj vlastní obraz, ne o bratry, pro něj jako pro vladaře bylo nevhodné ukázat slzy před mnoha lidmi. Ramban - Josefův početný průvod byl pohnut Jehudovou řečí a připojil se k jeho prosbám, takže Josef nemohl odolat. „Ani josef ba od avi chaj- Já jsem Josef, je otec ještě naživu?“ Sforno- Josefova první otázka se týkala otce, jak přežil roky zármutku. Tur - Josef se neptá, zda je jeho otec naživu, ale zda je při síle. Ralbag - Josef přemýšlel, zda je pravda, co říkali o starém otci, či zda jen zkoušeli získat Josefovy sympatie, aby mohli bez dalších útrap odejít ze země. Lze to chápat i jako výtku bratrům- po vyslechnutí Jehudova vášnivého protestu, že Jákov nepřežije ztrátu Benjamina, napadlo Josefa, proč Jehuda takto neprotestoval, když odtrhli Josefa od otce. Chafec Chajim- slovy „Já jsem Josef“ se bratrům odhalil B-ží plán a vše, co se stalo v minulých dvaadvaceti letech, dostalo se do souvislostí. Stejně tomu bude, až přijde čas, kdy nám Hospodin oznámí Já jsem B-h: zvedne se závoj s našich očí a pochopíme všechny věci, jež se udály v průběhu dějin. Tanchuma, Lekach tov- Když Josef viděl, že bratři zahanbeni couvají, láskyplně je oslovil- Ne vy, to B-h mě sem poslal, vy jste byli jen Jeho nástrojem.. Všem nám bylo určeno sestoupit do Egypta, aby se naplnilo, co bylo předpovězeno Avrahamovi, že jeho potomci budou hosté v cizí zemi. Normálně bychom došli do Egypta v železech (tj. jako všichni zotročení), ale B-h chtěl ušetřit otce i vás krutosti násilného odvedení a poslal mne, abych připravil cestu a získal pro vás postavení. Gošen Josef měl pádný důvod, proč vybral za budoucí domov své rodiny Gošen, oblast severovýchodního Egypta,
5
východně od delty Nilu, kde byla nejúrodnější půda. Chtěl, aby zůstali vzdálení od egyptského modlářství a nemorálního života, a aby mohli volně provozovat pastevectví, k němuž Egypťané cítili odpor. „Vidíte, že já k vám mluvím“ Josef chápal, že bratři snad pochybují o jeho totožnosti. Většina komentátorů se shoduje, že Josef zdůrazňuje, že hovoří hebrejsky, řečí v Egyptě neznámou. Ramban- vládnoucí a obchodnické kruhy hebrejštinu jistě ovládaly, byl to jazyk sousední země. Josef spíše zdůrazňuje, že mluví jako místokrál, jenž má moc splnit své sliby. „Padl svému bratru Benjaminovi kolem krku a rozplakal se“ R. Munk- když se Josef dal poznat bratrům, plakal radostí; nyní plakal zármutkem v předtuše, že exil, do něhož přivedl rodinu, nebude poslední, že přijde mnoho tvrdých zkoušek. Midraš - oba plakali nad osudem svatyní, jež budou postaveny na jim přidělených územích- nad dvěma Chrámy, které budou stát na Benjaminově území v Jeruzalémě a nad svatyní v Šilohu, na území Josefova syna Efrajima. Zohar- plakal nad svými bratry, předvídal, že deset kmenů bude vyhnáno a rozptýleno mezi národy „Vajitav bejnej far´o - bylo to milé faraónovi“ Ramban- že Egypt už neponese stigma říše, jíž vládne bývalý otrok a vězeň neznámého původu, ale člen významné a vážené rodiny. „Naložte“ Josef Dov Soloveitchik - faraón si velmi vážil Josefových politických a hospodářských schopností, domníval se, že i další členové jeho rodiny jsou jistě tak schopní a měli by být v egyptských službách. „Lechulam natan…ulvinjamin - všem dal,…ale Benjaminovi“ Ibn Ezra- dal jim oblečení, aby byli oděni přiměřeně své důstojnosti a Josefovu postavení Rabenu Tam- aby jim nahradil oděv, který si v zármutku roztrhli. (Megila 16b)- Jak to, že Josef, sám oběť žárlivosti svých bratrů, dal Benjaminovi víc? Vysvětluje se, že je to odkaz na budoucí úspěch Benjaminova potomka Mordechaje, jenž „vyšel od krále v pěti královských rouchách“. „Nevyvolávejte mezi sebou spory.“ Raši - nezabývejte se cestou halachickými věcmi, ať se „ cesta na vás nerozhněvá“ , tj. ať neztratíte cestu -nebuďte netrpěliví a necestujte příliš rychle, nebo až do noci bez odpočinku. Josef se bál, aby se bratři po cestě navzájem neobviňovali, kdo je odpovědný za jeho prodej. „A řekli mu“ (Pirkej d´ rabi Eliezer) - Bratři v obavě, aby náhlý otřes neublížil Jakovovi, poslali Serach, dceru Ašerovu, aby ho připravila na zprávu. Hrála na harfu a tiše zpívala, že Josef žije a je vládcem
Egypta. Jakovův dlouhý smutek opadával, žehnal jí, že mu zlepšila náladu (za to pak se dožila sta let a nakonec zaživa vstoupila do Gan Eden). Přesto trvalo dlouho, než Jakov rozumem uvěřil bratrům, přesvědčili ho, až když mu zopakovali, čemu naposledy učil Josefa. „Nevěřil jim“ Avot d´rabi Natan - Bývá údělem lhářů, že se jim nevěří, když mluví pravdu. Jakov jim věřil, když mu ukázali zkrvavenou Josefovu suknici, teď jim nevěřil. Raši- poslední lekce, kterou Jakov učil Josefa , byla „egla arufa“- jalovice, jíž je zlomen vaz na smíření neobjasněné vraždy (viz Dt 21:1-9). Slovo „agalot“povozy lze také přeložit jako „jalovice“ „ožil duch jejich otce“ Raši, Ramban - Celá léta Josefovy nepřítomnosti žil Jákov v zármutku a B-ží duch jej opustil, neboť ten přebývá jen tam, kde je radost. Nyní byl Jakov opět šťastný, tedy duchovně ožil, proto je také v následujícím verši nazván jménem Izrael, tím jménem, jež dostal pro svou duchovní velikost. „Zevachot lelohej aviv Jicchak - oběti B-hu svého otce Jicchaka“ Raši- Jakov spojil oběť pouze s Jicchakem, a ne s Avrahamem, protože syn více ctí otce než dědečka Ramban, R.Bachja- B-h je nazýván „pachad jicchakbázeň Jicchaka“ (1M 31:42), právě tento rys charakterizuje Jicchakovu službu B-hu. Nyní Jakov chápe krutý exil, jenž je čeká, jako projev přísného soudu, a prosí Jicchaka v modlitbě a ulehčení údělu. Slova „zevachim“ se obvykle užívá pro oběti smírné (smír mezi B-hem a Izraelem) Midrašej ha Tora- Jakov věděl, co bylo předpovězeno, že Avrahamovi potomci budou hosté a otroci v cizí zemi a obával se, že vyhnanství a otroctví začíná , modlil se k B-hu svého otce Jicchaka, neboť i když předpovězených čtyři sta let exilu začalo jeho narozením, zůstal Jicchak ušetřen útrap fyzického vyhnanství i otroctví; Jakov tedy prosí B-ha o stejnou úlevu. „V nočních viděních“ Meshe Chochma - B-h přišel v nočních viděních, aby tak naznačil, že i když budou Židé vyhnáni ze své země, nikdy nebudou vyhnáni od B-ha, ten vždy bude s nimi. Jakov, praotec vyhnanství, tak ustavil maariv večerní modlitbu, aby ukázal svým potomkům, že noc/ vyhnanství může být zakončením jednoho dne, současně ale prologem k dalšímu, snad i lepšímu. „Al tira - neboj se (sestoupit)“ Zohar- Jakov se bál, že jeho rodina tam podlehne, že Bží přítomnost-šechína už nebude s nimi, že on sám nebude pohřben mezi svými předky a nespatří vykoupení svých potomků. B-h Jakova uklidnil. „Šaul, syn kenaanské ženy“ Ibn Ezra - nepřímý důkaz, že ze všech bratrů pouze Šimon se oženil s ženou k´naanského původu Raši cituje midraš (a převládající rabínský názor), že je to odkaz na Dinu, která byla nazvána kenaanskou ženou, protože byla unesena kenaanským Šchemem. Když bratři Šchema zabili, odmítla se Dina vrátit s nimi, dokud si ji Šimon nevezme. (Před tím, než byla
6
dána Tóra, bylo dovoleno vzít si sestru - Matanot kehuna) Ramban- Dina pouze bydlela v Šimonově domui, nežili jako muž a žena „celkem třicet tři“ (skrytý zázrak -Jocheved) Raši- verš udává celkový počet Leina potomstva číslem 33, ale předchozí seznam čítá jen 32 jména. Chybějícím jménem by mohla být Jocheved, budoucí matka Mošeho, která se narodila, když vcházeli branou „mezi zdmi“ do města. Nu 26:59 říká, že se narodila v Egyptě, ale počata byla v Kenaanu. Ibn Ezra - kdyby byla Jochebed takto narozena, měla by v době narození Mošeho 130 let, a je-li tomu tak, proč Tóra mluví o zázraku Sářina porození v 90 letech a opomíjí větší zázrak plodnosti ve 130 letech? Tedy onou 33.osobou je samotný Jákov, a je započítán k Leinu potomstvu proto, že její potomstvo bylo nejpočetnější Ramban- I kdyby se Jocheved nenarodila „mezi zdmi“, nemůže Ibn Ezra popřít, že narození Mošeho byl zázrak. Levimu bylo v době sestoupení do Egypta 43 let a Moše se narodil 130 let poté. Tedy i kdyby se Jocheved narodila o mnoho později, Levi by měl pak asi 100 a ona 73 let, a to by byl dvojí zázrak. Proč Tóra nezmiňuje zázrak Jocheved? Ramban rozlišuje zázraky zjevné a skryté. V konečném pohledu je vše zázrak, poněvadž příroda nefunguje nezávisle na B-hu. Odměna spravedlivých a trestání zlotřilých stěží je „přirozeným jevem“. Co nazýváme příroda, není nic víc než to, co jsme zvyklí vidět, a nepovažujeme to za projev B-žího řízení proto, že řídí svět takovým způsobem, který se jeví jako „normální“. Tak bohatství praotců či plodnost ocheved, jež zůstala mladá a při síle do pokročilého věku, neukazují zřetelně na B-ží zásah- jsou to zázraky skryté, Tóra je nezdůrazňuje. V Tóře jsou jako zázraky vysvětleny ty věci, jež byly předpovězeny proroky nebo zjevně protiřečí řádu přírody, např. proroctví Sářina porodu či rozdělení moře. „Všech…bylo sedmdesát“ Tento počet tvoří 66 osob, jež odešly z Kenaanu do Egypta (33 potomků z Lei, 16 Zilpy, 11 Rachel, 7 Bilhy), Josef a jeho 2 synové čekali v Egyptě, Jocheved se narodila při vstupu. Ibn Ezra- do počtu je zahrnut i sám Jákov Podle jiných názorů se započítává do 70 i šechínaB-ží přítomnost, neboť B-h byl s jejich skupinou, jak to slíbil (verš 4) Roš - nechybí žádné jméno, protože v Tóře se běžně zaokrouhluje, když jeden schází do celku „Jakov poslal před sebou Jehudu“ aby pro ně vše připravil v Gošen. Ze všech svých synů vybral Jehudu, protože byl zkušený vůdce rodiny a prokázal svou zkušenost i ve střetu s místokrálem. Raši cituje midraš- midraš vykládá „l´horot“ jako „učit“, náznak, že Jakov vyslal Jehudu do Gošen,
aby tam zřídil dům učení. To je precedens pro celé židovské dějiny- prioritou židovských obcí vždy bylo vzdělávání v Tóře, neboť Tóra je duší národa, bez ní nejsou národem. „Padl mu kolem krku…a plakal“ Raši -Jakov nepadl Josefovi kolem krku ani ho nepolíbil, protože v té chvíli odříkával Šma. Gur Arje- Nejspravedlivější z lidí využívají každé příležitosti, aby sloužili B-hu. Když jakov pocítil příval radosti a lásky nad setkáním s milovaným synem po tak dlouhém a bolestném odloučení, potlačil své osobní city a všechnu svou lásku projevil B-hu. Odříkáním Šma člověk přijímá B-ží svrchovanost, proto je Jákov odříkává ve chvíli nejhlubšího pohnutí. Ramban- „plakal“ se nevztahuje k Josefovi, ale k Jakovovi (podle zájmena „elav“), tedy „Jakov padl kolem krku…a plakal“ „abyste se mohli usídlit v Gošen“ Josef chtěl zaručit, že jeho rodina bude v Gošen žít, vzdálena rozkladného vlivu egyptské společnosti. Chidušej haRim - Josef tím vytvořil vzor pro další generace: nevyhledávat přízeň pohanských vládců, nenapodobovat jejich způsoby, nemísit se s nimi sociálně. Josef si uvědomoval, že faraón by si přál udělat úředníky a dvořany z rodiny, z níž pochází místokrál; poradil bratrům, jak mají faraónovi odpovídat. R.Hirsch- projevuje se tu zásadní rozdíl mezi židovskou a egyptskou společností: pastýř zachází se svěřenými živými tvory s laskavostí a velkorysostí, a poněvadž jeho majetek není stabilní, učí se nepřikládat bohatství příliš velkou váhu ; jeho práce mu nechává čas myslet na B-ha a dobro. Egyptská kultura založená na zemědělství, podněcovala otroctví, znevažovala lidskou důstojnost a vedla k perverzím a excesům. „Tvoji otroci jsou pastýři“ Josef směřoval audienci bratrů u faraóna tak, aby faraón usoudil, že nejsou vhodní pro královskou službu. „Vzal ze svých bratrů“ Raši- Josef vybral ty z bratrů, kteří byli nejméně fyzicky disponovaní, z obavy, že kdyby faraón spatřil fyzicky zdatné a silné muže, zařadil by je do vojska. „Lagur baarec bau - přišli jsme, abychom pobývali jako hosté“ Pravým domovem je Erec Jisrael, rodina přišla do Egypta dočasně, než jim B-h dovolí vrátit se tam, kam patří „uvedl svého otce Jakova“ I když Jakov projevil faraónovi úctu, bylo to spíše setkání dvou monarchů - krále ducha a krále světské moci. Baal haTurim- výraz „a představil- vajamidecha“ se vyslovuje „s vadou“-bez jod po mem, z toho se soudí, že Jakov při setkání nestál sám, byl pro svůj věk a fyzickou křehkost podpírán Josefem Rašbam, Ramban- (na otázku po věku) Jakov odpovídá, že ještě nežije tak dlouho jako Avraham či Jicchak, je však starý kvůli životu plnému útrap. Raši- celkem 130 let žil jako ger, celý svůj život byl usedlíkem v cizích zemích
7
R.Hirsch- Faraón si je vědom, že i když někdo žije dlouhý život, plně a plodně využije pravděpodobně jen malou část této doby, většině lidí se nepovede využít svůj potenciál. Vida před sebou muže nepopiratelné velikosti, zeptal se faraón, kolik dní, roků bylo v jeho životě opravdu smysluplných. „Vajvarech jakov- a Jakov požehnal“ Midraš- výsledkem požehnání bylo, že hladomor skončil už po dvou letech, místo po sedmi, předpovězených Josefem. „Za obilí, které nakoupili“ Ramban Rolníci odevzdali své obilí do královských sýpek, proč měli nyní obilí platit? Buď od nich Josef koupil obilí za ceny, sražené dolů lety hojnosti, nebo je faraón donutil obilí odevzdat a nyní prohlásil, že bylo uchováno jen díky Josefově prozíravosti
„gam admatenu - také naše země“ Egypťané hovoří o smrti půdy, protože je-li půda ponechána ladem bez obdělání, zpustne k smrti. Totéž je u lidí, kteří promrhají své schopnosti. Podle Moudrých hříšníci jsou nazýváni mrtvými už za života. Život je synonymem pro plodnost, tvořivost. „Jen půdu kněží nekupoval“ Kněží nemuseli prodávat půdu, i během hladomoru byli podporováni faraónem Tóra zdůrazňuje královskou podporu kněží pro poučení budoucích pokolení Izraele. Židé by neměli nikdy odmítnout dávat desátky a dávky kohanim, leviim a chudým. Josef dal privilegované postavení kněžím a vytvořil tak precedens, který se pak uplatnil u kmene Levi – byli vyjmuti ze služby, kterou Egypťané později zatížili ostatní kmeny.
Výklad týdenní haftary Ezechiel 37,15 – 28 Ezechiel 37:15 I stalo se ke mně slovo Hospodinovo: 16 "Ty, lidský synu, slyš. Vezmi si jedno dřevo a napiš na ně: »Judovi a synům izraelským, jeho spojencům.« Pak vezmi druhé dřevo a napiš na ně: »Josefovi«, to je dřevo Efrajimovo a celého domu izraelského, jeho spojenců. 17 Přilož jedno k druhému a budeš je mít za jedno dřevo; budou v tvé ruce jedním celkem. 18 Až se tě synové tvého lidu zeptají: »Nepovíš nám, co to pro nás znamená?«, 19 promluv k nim: toto praví Panovník Hospodin: »Hle, já vezmu dřevo Josefovo, které je v ruce Efrajimově a izraelských kmenů, jeho spojenců, přidám k němu dřevo Judovo a učiním je dřevem jedním a budou v mé ruce jedno.« 20 Až budou ta dřeva, na která jsi psal, v tvé ruce před jejich očima, 21 promluvíš k nim: Toto praví Panovník Hospodin: Hle, já vezmu syny Izraele zprostřed pronárodů, kamkoli odešli, shromáždím je ze všech stran a přivedu je do jejich země. 22 Učiním z nich jediný národ v zemi, na izraelských horách, a jediný král bude králem všech. Nebudou to už dva národy a nebudou už rozdělení na dvě království. 23 Nebudou se už poskvrňovat svými hnusnými a ohyzdnými modlami ani žádnými svými nevěrnostmi. Zachráním je ze všech míst, kde sídlili a ve kterých hřešili, očistím je a budou mým lidem a já jim budu Bohem. 24 David, můj služebník, bude nad nimi králem a jediným pastýřem všech, budou se řídit mými řády, budou zachovávat má nařízení a jednat podle nich. 25 Budou sídlit v zemi, kterou jsem dal Jákobovi, svému služebníku, v níž sídlili vaši otcové. Budou v ní sídlit oni i jejich synové a synové jejich synů navěky a David, můj služebník, bude jejich knížetem navěky.
26 Uzavřu s nimi smlouvu pokoje; bude to věčná smlouva s nimi, dám jim ji a rozmnožím je a v jejich středu zřídím svou svatyni navěky. 27 Můj příbytek bude nad nimi a já jim budu Bohem a oni budou mým lidem. 28 I poznají pronárody, že já Hospodin jsem ten, kdo posvěcuje Izraele, až má svatyně bude navěky v jejich středu." (ČEP) V roce 2964 - t.j. v roce 797 př.o.l po smrti smrti krále Šloma (Šalomouna), byl národ rozdělen mezi Rechaveama, potomka Šlomova a Jeraveama syna Nivata. Rechavamovi připadlo území Jehudy a Binjamina, Jeravamovi zbývajících 10 kmenů. Rechavam byl přímý potomek krále Davida, zatímco Jeravam byl potomek Efajimův. V této týdenní haftaře, Jechezkel Hanavi (prorok Ezechiel) prorokoval okamžik, kdy rozdělené království Jehudy (jižní) a Jisraele (severní) se sjednotí pod vládou potomka krále Davida. Spojitost mezi naši týdenní paraší je zřejmá. Naše paraša začíná konfrontací mezi Jehudou a Josefem. Oba byli určeni pro to, aby vládli židovskému národu. Zatímco Josefovo vládnutí bylo omezené na nezbytné okolnosti, tak Jehudovo je věčné jako židovský národ. Je důležité všimnout si blízkého vztahu mezi Jehudou a Binjaminem, třebaže oni neměli společnou matku. Ten byl udržovaný po celou historii. To dává dodatečný význam k Rašimu výkladu (Berešit/Geneze 45,14) kde vysvětluje souvislosti Josefa a Binjaminova opětného sjednocení. Raši popisuje, že slzy byly pro zničení miškanu (přenosného svatostánku) a Beit Ha mikdaše (jeruzalémského chrámu). Vpravdě, odejmutí H-spodinovy přítomnosti z našeho středu nastává vždy, kdy zavládne nenávist a rozdělení. Kmen Binjamiův měl být nejblíže k Efrajimovi a Manašemu. Místo toho, při rozdělení země se umístil Binjamin nejblíže Jehudovi a umožnil jednotu mezi oběma kmeny kdy společně sdíleli území Bejt Ha
8
mikdaše. Příchod Mesiáše může nastat jen tehdy, kdy rozdělený národ se opět sjednotí. Proto je tato týdenní haftara věnována budoucímu židovskému národnímu sjednocení. jak to názorně ukázal H-spodin proroku Jechezkelovi. Měl vzít dva kusy dřeva a nadepsat je jmény izraelských království, Jehudy a Josefa. H-spodin pak řekl, aby učinil, že budou blízko sebe a pak se spojí v rukou. Radak to vysvětluje, že to znamená, že Jechezkel by měl držet oba kusy bok po boku a ony pak jako zázrakem se spojit do jednoho kusu dřeva. Vysvětluje, že toto odkazuje se na budoucí zázračné sjednocení židovského království. Jednotlivé kusy dřeva představují jednotlivá království Izraele. Ačkoli H-spodin nepodmíněně udělil králi Davidovi dynastii království Izraele, Davidovi potomci nedokázali zamezit rozštěpení. Ve skutečnosti, brzy potom, co zemřel král Šlomo, království nešlo udržet v celistvosti. Jeravam potomek Nvatův z kmene Josefova vedl silnou vzpouru proti Judejské dynastii a získal kontrolu nad většinou izraelského národa. Rozštěpení bylo tak intenzivní, že oddělené kmeny Josefovy se již nikdy nevrátily zpět. Jechezkel prorokoval, že se tato království bude nakonec opět shledají a vytvoří jednu nerozlučnou jednotku. Sjednocení bude tak dokonalé, že nezanechá žádné stopy nějaké předchozí rozluky. Celá národní jednota bude tak dokonalá, že bude přirovnána k jednomu kusu dřeva - bez toho, že by bylo znát, že jde o dvě slepené části. Jechezkel pokračuje a mluví v Hspodinově jménu: "očistím je a budou mým lidem a já jim budu B-hem .. a Moje Šchina bude navěky v jejich středu. (37:23,28) Tento pasuk předpovídá poslední stadium sjednocování H-spodinovo a ujednocení s Jeho lidem. V mesiášské éře budou dosaženy všechny aspekty jednoty. Celý židovský národ se spojí v jednu nerozlučnou entitu a Hspodin se opět shledán se svým lidem. Toto sjednocení bude týkat židovského národa, bude věčné a nerozlučné. Je důležité všimnout si znaků této jednoty. První fází bude naše národní sjednocení a pak vzniknou předpoklady, aby se Hspodin vrátil mezi svůj lid. Sefer Charedim si všímá dalších detailů tohoto vývoje. Uvažuje o tom, jak by mohla vzniknout zjevná kvalita jednoty a vysvětluje, že to může jen skrze národní harmonickou interakci. H-spodinova laskavost vyzařuje z jeho ideálu jednoty a odhaluje tuto kvalitu v plném rozsahu. Když židovský národ pracuje jako harmonický organismus, zaslouží si Hspodinovu laskavost a přízeň. Oni zjevují a odrážejí H-spodinovu dobrotu a vyjádřují jeho jednotu a přináší opravdovou slávu Jeho Jménu .
Jestliže židovský národ je rozštěpen a rozdělen samo Nebe brání spustit mechanismus tohoto sjednocení. Jeho rozvratnické chování navíc může u někoho nabýt dojmu, že H-spodinovy zaslíbení jsou podmíněny a není možno dosáhnout tohoto konečného cíle. V tom bodě H-spodin odnímá Svoji Přítomnost od svého lidu a neztotožňuje Sám Sebe s jejich způsobem jednání. Židovský národní nedostatek spočívá v tom, že si nedostatečně uvědomují kontinuitu se svými dávnými předky, se svými patriarchy a proroky. Pro ně byl B-h základní hodnotou jejich životního poslání. My nyní rozumíme tomu, že židovská národní jednota je základní podmínkou pro H-spodinův návratu mezi Jeho lid. Sefer Charedim vysvětluje těmito slovy šabatovou odpolední Amida (modlitbu osmnácti požehnání viz Sefer Charedim kap. 7) Vpravdě, základ pro tuto jednotu byl položen v této naší týdenní sidře. Josef vyvinul důmyslný plán vyvrátit veškerá podezření svých bratrů a přesvědčit je o tom, že pohnutka jejich činů byla zcela scestná. On úspěšně odstranil jejich hluboce zakořeněnou žárlivost a nenávist a způsobil upřímné ujednocení domu Jakova. Josef a Jehuda - dvě síly vzájemně se doplňující ukázaly opravdový smysl židovského příbuzenství. Toto naše týdenní sidra zaznamenává okamžitý výsledek sjednocení domu Jakovova. Poté co Jakov Avinu shledal, že Josef žije tak duch obnovoval život Jakovovi (Berešit/Geneze 45:27). Raši vysvětluje tato slova, že poukazují na návrat Hspodinova B-žího Ducha do Jakova. Josefova nepřítomnost v Jakovově domě zapříčinila odchod H-spodinova B-žího Ducha, který předtím spočíval na Jakovovi. Nyní, po dvaceti a dvou temných letech byl Jakovův dům opětovně sjednocen a H-spodin se navrátil v podobě Šechiny (Boží Přítomnosti) na Jakova. Tento vývoj naznačuje budoucí židovské národní zkušenosti. Deset ztracených kmenů představující království Josefa, bylo odděleno od Judského království na víc jak dva tisíc let. Toto mělo za následek, že Hspodin odejmul Svoji B-ží Přítomnost z prostředku Svého lidu a skrze jejich dlouhý temný exil neměl žádný přímý kontakt s nimi. Ale nakonec přijde "onen den" pro židovský národ, aby se opět shledají a spojí v jeden nerozlučný celek. Tato zázračná jednota ihned povede ke druhému sjednocení a to H-spodin a jeho lidu. Jako odpověď na jejich celkové sjednocení bude návrat H-spodinovy Šechiny (B-ží přítomnost) a odpočine mezi Jeho lid oživí je. Duch Jakova Izraele jej oživí. Tento výklad je aktuální již pro dubu ve které žijeme a kde již možnosti tohoto sjednocení latentně existují. Modlíme se k H-spodin že očekáváme konečné ujednocení čímž prosíme o H-spodinův návrat mezi nás a aby spočinula Jeho Šechina mezi námi.
9
JUDASISMUS PRO DNEŠEK POČÁTEK MOUDROSTI Existence B-ží Jádrem judaismu je existence B-ha. Je to jednotící princip, držící celou stavbu pohromadě. Předpokládají jej skoro všechny židovské pojmy a pravidla. Potvrzuje jej, přímo či nepřímo, téměř každá stránka židovské literatury. Našim předkům se zdál být takovou jistotou, že podle nich jen blázen by mohl říct „B-h tu není“(Ž 14:1, 53:2) a takovým základem, že prohlásili „Počátek moudrosti je bázeň před Hospodinem“(Ž 111:10, Př.1:7). Po staletí se většina Židů držela tohoto přesvědčení tak pevně, že byli ochotní pro ně zemřít, a mnoho jich i zemřelo. Můžeme to potvrdit? Dovolí nám to oddanost pravdě? Nutno přiznat otevřeně, že v posledních desetiletích je pro mnoho lidí čím dál těžší věřit v B-ha. Zakladatele našeho hnutí Lily Montagu, Claude Montefioreho, Israele Mattucka bychom nejlépe charakterizovali jako „B-hem opilé“(jak kdysi řekl Spinoza). Taková intenzita víry je dnes vzácná. Dokonce i ti, kdo stále věří v B-ha, přiznávají, že míra jejich jistoty se zmenšila . Příčiny jsou nasnadě: vliv vědy, jež vrhla pochybnosti na pravdivost biblického líčení; oslabení víry v nadpřirozeno a vypěstování celkové skepse ke zděděným dogmatům, triumf technologie, jež dala člověku přehnaný pocit vlastní síly a ponechala málo místa pro úctu; životní tempo zrychlené tak, že není času pro kontemplaci; všeprostupující materialismus naší doby, jenž nás činí slepými k existenci duchovna; vliv ateistických ideologií, např.marxismu a současných pozitivistických filosofických směrů, popírajících smysluplnost hledání B-ží existence; a v neposlední řadě i strašlivé katastrofy 20.st., zejména holocaustto vše přivedlo hodně lidí k názoru, že B-h je buď bezmocný, nebo zlý, či ještě jinak- mrtvý. Nezbytně vyvstane otázka –Co dělat, když Žid není s to věřit v B-ha? Nebudeme na něj naléhat, aby se kvůli tomu vzdal svého dědictví a odloučil od své obce. Neboť i když pojem B-ha je pojmem ústředním a zásadním, judaismus má i jiné hodnoty. I kdyby B-h nebyl, dějiny židovského národa budou stále inspirativní, literatura judaismu vždy nádhernou literaturou a hlavně, všechny etické principy judaismu si podrží svou zásadní hodnotu a význam pro zlepšení lidského chování a kultivaci lidské společnosti. Prosme takového člověka, aby neuzavíral svou mysl. Poněvadž existuje-li B-h, je základem veškeré pravdy. Navrhněme mu, aby s tím dál bojoval, tak jako bojoval Jákob s andělem až k požehnanému vítězství. Vyzvěme ho, aby si znovu probral důkazy, jež v minulosti tolik lidí
přesvědčily o B-ží existenci- přírodní jevy, zázrak života, aktivní svědomí, historický pokrok, dědictví proroků, učenců, mystiků a svatých. Poraďme mu, aby se otevřel náboženství studiem, účastnil se náboženských aktivit a vyhledával kontakt s osobami, jež v sobě mají onu nedefinovatelnou, leč nepochybnou hodnotu „duchovnosti“. Připomeňme mu, že zdaleka ne všechny myšlenkové trendy současnosti jsou víře vzdálené. Zejména mezi mladými narůstá znechucení z materialismu a roste zájem o kvalitu života. Sílí vědomí sterilnosti bezduchého racionalismu, posiluje se tušení, že „je mnoho věcí mezi nebem a zemí“ a probouzí touha po transcendentnu, jež si –jak se zdá- uchoval spíše Východ než Západ. Tvrdíme, že B-h existuje, a to s plným vědomím, že pro mnoho lidí je tato představa obzvlášť obtížná a že božskou podstatu obklopuje velké tajemství, neboť lidská mysl je příliš nedostatečná, aby ji pochopila v její celosti. Cítíme, že v duchovním životě našeho společenství musíme klást větší důraz na hledání a dosahování, než spoléhat na již dosažené, a že musíme mluvit o B-hu i k Němu s jistou ostýchavostí, nepřímo. Moderní prvky naší liturgie potvrzují, že žijeme v něčem, co Martin Buber nazval „zatměním B-ha“, a vyjadřují spíš touhu, že zatmění pomine než jistotu, že už pominulo. Několik příkladů: „Kéž se naučíme přemáhat pochybnost, přečkat úzkost, snášet statečně bolest, abychom s neobtíženým srdcem i myslí byli blíž Tobě a našim bližním“ (modlitební kniha Služba srdce) „Nejasně vidíme Zjevení, matně vnímáme přítomnost a slabě slyšíme hlas, jenž nepatří nám. Zář hvězd, příliš malých k spatření zasahuje mysl; a úsměv dětí, oči milenců, duše plná melodií, srdce zalité proudem radosti, pomocná ruka, tajemství tušená v nejprostších věcech- vše nám říká, že nejsme sami a zjevuje nám Bha, představu, že trvá a chrání nás.“( Služba srdce) „Jsme děti doby, která se snaží svrhnout Tě z trůnu. Prohlašujeme Tě za mrtvého a lidským výtvorům říkáme-Vy jste naši bohové. Jak podivnou prázdnotu nám přinesla Tvá nepřítomnost! Jak zvláštní, že čím četnější a prudší jsou křeče doby, tím větší zbožnost je v nás! Jak podivné, že bez Tebe jsme tak malí, maličcí bez pokorné víry našich otců. Sotva se chvějeme před Tebou- Kéž tento den, jenž nás má ve své moci, přivede nás zpět k Tobě“ (Brána pokání) „B-že soucitu a lásky, vrať se na tuto zem. Nenech nás zlu a neodcházej. Vrať se Hospodine, vrať. Přijď s novým dnem. Přijď se světlem, jež zjeví lidem
10
přes celou tu únavnou zem klidnou cestičku, milou a známou všem. Nenech nás umřít za noci zlem.
Přijď, B-že, přijď. Kéž přijdeš s dnem.“ (Robert Nathan v Bráně pokání)
společnému hledání, abychom společně znovu uchopili unikající vidinu B-ha. Poznat B-ha je touha, která se nikdy plně neukojí. Ale „bázeň před Hospodinem“ ve smyslu pokory, úcty, otevřenosti mysli i srdce, touha po Něm- to je „počátek moudrosti“.
Neznáme odpověď na všechno, ale zveme naše bližní- Židy, aby hledali s námi, aby se připojili ke
B-H NÁŠ A B-H NAŠICH OTCŮ Židovské pojetí B-ha Ačkoliv B-h v jistém smyslu vždycky zůstane „mimo naše poznání“, judaismus důsledně hovoří o Jeho vlastnostech, jež s menšími výhradami uznává i liberální judaismus. První a nejpřednější z nich je jedinost B-ha, zdůrazňovaná v židovském Písmu, zejména ve Šma, jemuž v liturgii náleží zvláštní místo. „Slyš Izraeli, Hospodin je náš B-h, B-h je jediný.“ Tato jedinost je jednak vnější, popírající mnohobožství pohanských náboženství, a jednak vnitřní, vylučující zmnožené božstvo, jak je známe z křesťanství. Dopad tohoto atributu je nesmírný: plyne z něj jedinost vesmíru jako základní předpoklad veškerých vědeckých aktivit, i jedinost lidstva, o níž pojednáme v další kapitole. Přesněji, jedinost vesmíru se neodvozuje jen z toho, že B-h je jeden, ale i z toho, že je Tvůrcem vesmíru. Toto vyznáváme i my, i když nepředstíráme, že snad víme, jak jej B-h stvořil. Biblické líčení vzniku světa je bezpochyby mýtus; což není míněno pejorativně. Mýty mají svou hodnotu, a biblický mýtus Stvoření snad největší ze všech. Ale brát jej doslova ve všech detailech by byla chyba, ne pouze proto, že do jisté míry protiřečí moderní kosmologii, ani ne proto, že autor nemohl znát fakta, jako proto, že detaily byly míněny poeticky: bylo by to nepochopení toho, co je mýtus .Avšak obecné principy líčení zůstávají v platnosti bez ohledu na detaily (moderní mýtus stvoření může využít oblíbené teorie „velkého třesku“- jež mimochodem dobře souzní s židovským přesvědčením, že B-h stvořil svět aktem vůle či příkazem, tj. náhlým výronem tvořivé energie. K tomu srovnej např.Ž 33:6-„Nebesa byla učiněna Hospodinovým slovem, dechem Jeho úst pak všechen jejich zástup“, nebo 1.verš modlitby Adon olam-„Všechny věci byly učiněny Jeho vůlí“, či známé rabínské označení B-ha jako „mi še amar vehaja haolam- Ten, jenž řekl a byl svět“). Judaismus dále tvrdí, že B-h stvořiv vesmír, jej chrání a udržuje, že „ve své dobrotě obnovuje dílo Stvoření neustále, den po dni“, jak praví stará židovská modlitba. Přesněji řečeno, B-h řídí svět tím, co nazýváme přírodními zákony. A co jsou zázraky? Chápeme-li pojem doslovně jako činy vzbuzující úžas, je to jednoduché. V tomto smyslu
je svět plný zázraků, tak jak to uvádí židovská modlitba, v níž děkujeme B-hu za „zázraky, jež pro nás každý den konáš“. Ale dělá B-h ještě nějaké „zvláštní efekty“, jež by nebyly jen výjimečné, ale ovlivnily by zrušení, změnu či zvrat přírodních zákonů? Vzpíráme se tomu uvěřit, či smířit se s vírou ve vševědoucího, neměnného B-ha. Racionalističtí židovští filosofové, např.Maimonides, dělali co mohli, aby vysvětlili biblické zázraky jako sny, anebo jako předurčené při Stvoření. Pro nás tento problém není tak závažný, neboť vidíme v oněch líčeních spíše legendy. Přesto zůstává otázka, zda se nadpřirozené jevy mohou dít. Montefiore a Mattuck tvrdili, že ne. Kloníme se k témuž mínění, ale ne tak kategoricky. Chceme si udržet mysl otevřenou. Významným rysem židovského pojetí B-ha je Jeho transcendence. Ta vyplývá z víry v B-ha jakožto Tvůrce, neboť Tvůrce nutně musí být jiný a větší než jím stvořený vesmír. B-ha tedy nelze ztotožnit s vesmírem to by byl panteismus- ani s jakoukoli jeho částí, nerostnou, rostlinnou, živočišnou, lidskou, jak to mylně činilo pohanství a jak to tvrdě odsoudili hebrejští proroci (odsouzení lze vztáhnout i na křesťanskou doktrínu Vtělení). Proto se judaismus vždy tak nekompromisně stavěl proti modlářství, jak vidíme v jednom z Deseti přikázání. Klasická formulace B-ží transcendence je v exilovém proroku Izajáši (55:8-9): „Mé úmysly nejsou úmysly vaše a vaše cesty nejsou cesty moje, je výrok Hospodinův. Jako jsou nebesa vyšší než země, tak převyšují cesty mé cesty vaše a úmysly mé úmysly vaše.“ Jedním aspektem transcendence je netělesnost Bha, takže všechny zmínky o Něm v termínech lidského chování (antropomorfismy) musejí být chápány přísně metaforicky, což velmi důrazně požadoval např.Maimonides. Dalšími aspekty jsou B-ží všemohoucnost a vševědoucnost. Obě vzbuzují otázky, o nichž pojednáme jinde, pro tuto chvíli stačí říct, že Bh ční vysoko nad člověkem i ostatními tvory svou moudrostí a mocí. S B-ží transcendencí úzce souvisí Jeho věčnost: „Než se hory zrodily, než vznikl svět a země, od věků a navěky jsi Ty, B-že. Tisíc let je v Tvých očích jako včerejšek, jenž minul, jako jedna noční hlídka“ (Ž 90:2,4) V Adon olam se říká, že tak jako B-h byl dříve
11
než svět, tak i bude, až svět zanikne. Navíc, jako je nezávislý na čase, tak je nezávislý i na prostoru; je všudypřítomný. „Kam odejdu před Tvým duchem, kam uprchnu před Tvou tváří? Zamířím-li k nebi, jsi tam, a když si ustelu v podsvětí, také tam budeš.“ (Ž 139:7-8) .Rabíni praví, že není místa, jež by bylo prosto B-ží přítomnosti. Jak nekompromisně trvá judaismus na B-ží transcendenci, tak hlásá i opak:B-ží imanenci. Je to velký paradox v samé podstatě židovského pojetí B-ha, vyjádřený i v Adon olam. B-ží všudypřítomnost tak říkajíc obstarává spojení, jak dokládá citace ze Ž 139:9-10: „I kdybych vzlétl na křídlech jitřní záře, chtěl přebývat při nejzazším moři, Tvoje ruka mě tam doprovodí, Tvá pravice se mne chopí.“ Bible nás ujišťuje: „Na každém místě, jež určím, bude mé jméno vzpomenuto, a přijdu k vám a požehnám vám.“ B-h miluje lidské bytosti a dovoluje jim vstoupit do své blízkosti. Je to oboustranný vztah: B-h promlouvá k člověku zjevením, člověk k B-hu modlitbou- „Hospodin je blízko všem, kdo volají k Němu, všem, kdo ho volají opravdově“ (Ž 145:18). Obecně řečeno, B-h bdí nad celým historickým vývojem. Není jen pánem přírody, je i pánem dějin. To je jeden z velkých rozdílů mezi pohanskými přírodními božstvy a Jím, a je to i vysvětlení, proč se judaismus tak vytrvale snažil transformovat kanaánské svátky přírody na oslavy historických událostí, např.Exodu z Egypta. Zejména v souvislosti s B-ží imanencí jsme nuceni užívat antropomorfismů- On pečuje, On vidí, On slyší. Pořád znovu si musíme připomínat, že to jsou metafory. Dnes snad víc než dřív se lidé zdráhají užívat podobných metafor, už jen proto, aby popřeli, že věří „v osobu“ B-ha .Většinou ale cítí potřebu chápat B-ha spíše jako „Jeho“ než jako „To“: lidská bytost je nejvyšším nám známým divem přírody, je tedy daleko vhodnější přemýšlet o
B-hu jako o osobě, než třeba jako o fyzikální veličině; a představa „zosobněného“ B-ha, byť je to jen metafora, je nejlepší možnou metaforou. Že je B-h nazírán jako osoba, je způsobeno i židovským přesvědčením, že B-h je B-hem morálky. Tady je rozdíl oproti pohanským božstvům přímo propastný, ta jsou amorální (i když nikoli nemorální). K popisu této B-ží vlastnosti užívá judaismus mnoha termínů. Jedním z nich je „svatost“, odkazující k Jeho transcedenci i k Jeho mravní dokonalosti a k úctě, již vzbuzuje. Dalším je „spravedlnost“; ta zahrnuje na jedné straně právo, na druhé lásku a soucítění. Mezi oběma aspekty je jisté pnutí, ne však rozpor. Judaismus je udržuje v rovnováze, snad s důrazem na druhý z nich. Obzvlášť důležitá pasáž, známá jako „třináct B-žích vlastností“ se čte o Vysokých svátcích: „Hospodin, B-h náš, je všemohoucí, milosrdný a milostivý, nekonečně shovívavý a plný lásky a věrnosti, zachovává milost do tisícího pokolení, odpouští provinění, poklesek a hřích a zprošťuje trestu“. Zmiňme také rabínské označení B-ha „ha rachamim-milosrdný“. Přisouzení morálních hodnot B-hu má dvojí význam: že jsou B-hu vlastní a jimi B-h řídí svět; a že vymezují požadavky,jež B-h klade na ty, kdo v Něho věří. K obojímu se ještě vrátíme. Prozatím snad ukázal náš letmý pohled na židovské pojetí B-ha dostatečně, že v této zásadní oblasti židovské víry stojíme v podstatě tam, kde vždy Židé stáli. Hlavní židovská modlitba- tefila (Amida) začíná slovy „Požehnaný jsi, Hospodine, B-že náš a B-že našich otců“. Známý komentář k tomu dodává, že nestačí znát B-ha našich předků,:musíme si Ho znovu objevovat pro sebe. K tomu se hlásíme i my. Každý Žid v každé generaci musí hledat B-ha jak ve zděděné tradici, tak ve vlastní mysli a zkušenostech. Podle našeho mínění tyto dvě cesty nejsou v rozporu: B-h našich otců je i náš B-h. Zveřejněno s laskavým svolením autora a překladatele
Šabat tento týden začíná v pátek v 15´39, a končí v sobotu v 16´54. Délka dne je 8 hod 10 min; délka skutečné hodiny činí 41 minut, východ jitřenky 5´59; doporučený čas ranní modlitby (talit a tfilin) v 6´31 hod; východ slunce v 7´37; polovina dne 11´50; čas odpolední modlitby (mincha gedola) ve 12´20, (mincha ktana 14´13, plag mincha 15´04) západ slunce (škia) 15´55; východ hvězd v 16´33 podle Holešova (jihovýchodní Morava); Čechy + 10 minut;podle kalendáře Kaluach
Šavua tov ( ) שבוע טוב- dobrý týden – vydává Olam - Společnost Judaica Holešov, Osvobození 1133, www.olam.cz Kontaktní osoba Jiří Richter, e-mail
[email protected] tel. 573 396 046
12
