GeNeZe 4. vydání duben 2015

GeNeZe

4. vydání

duben 2015

GeNeZe 2

Drazí čtenáři Geneze, rok se sešel s rokem a je tu další číslo našeho zatlankovského časopisu - sborníku. Jsme zase o něco starší a snad i moudřejší, i když o tom se dají vést dlouhé diskuze. Čas je nelítostný soupeř. Plyne si a na nic se nás neptá. Najednou tu je uzávěrka a my máme v rukou podklady pro další ročník. Přiblížila se i maturita, a proto je načase předat otěže dál. Tak se k slovu dostáváme my, další generace třeťáků, kteří předají svoji práci příští rok zase dál. A tak už to bývá. Všechno se neustále mění, svět je v pohybu. A to i příspěvky v letošním čísle. Sice většina rubrik zůstala při starém, ale změna je život, a tak je zde i něco málo nového. Doufáme, že se Vám bude časopis líbit a že Vás oslovíme, inspirujeme a snad i někdy pobavíme. Někdy se zastavíte a zamyslíte se nad časem…Ale dost bylo všeho! Pusťte se do čtení! Užijte si chvilku sladkého odpočinku a útěku od světa! Vaše redakce

OBSAH: Editorial……………………………………………...2 Uplynulé……………………………………….…….3 Rozhovor.………………………………..………..13 Seminář tvůrčího psaní…………..………….17 Art pro nás……….…………………………...….34 Art námi…………………………………………….39 Texty………....……………………………………..49 Život po Zatlance..................................57 Epilog....................................................60

EDITORIAL

UPLYNULÉ

GeNeZe 4

PLES

Je čtvrtek 27. 11. 2014. 19 hodin. Lucerna. V sále už je nesčetně Hujerových, spousta kamarádů a příbuzných přes deset kolen. Všichni rodiče už si posedali na svá místa, aby se zanedlouho mohli pyšnit pohledem na své děti, ať už prváky, nebo maturanty. Přichází na řadu imatrikulování prváků studenty čtvrtých ročníků. Já osobně jsem si jejich imatrikulování užila snad ještě víc než vlastní šerpování. Byla to pro mě velká čest. Jediný problém nastal, když jsem nevěděla, co jim mám přát. „Učte se?“ „Připravujte se na maturu už od prváku?“ Proboha, to by se mi jen vysmáli. A ani bych se jim nedivila. Jednomu prvákovi jsem málem řekla všechno nejlepší, jak jsem mu tak třásla rukou jako při narozeninách a snažila se něco smysluplného vymyslet. Nakonec jsem se zmohla na: „Hrozně rychle to uteče, věř mi, ani se neotočíš a budeš tu stát místo mě.“ Na tohle jsem totiž celou dobu myslela. Jak to uteklo. Je hrozně fajn, když si zavzpomínáte na to, když jste tam před třemi lety stáli sami a samou nervozitou jste téměř neposlouchali, co vám ti VELCÍ čtvrťáci přejí. No nic. Imatrikulace proběhla bez sebemenších komplikací a maturanti už se mohli začít připravovat na své nastoupení. Už je to tu. Slyšíte, jak se Lucernou rozléhá Gaudeamus Igitur, a vy už jen kontrolujete, zda stojíte ve správné řadě. Kroužení začíná a vy jen přemýšlíte o tom, která slečna na svých vysokých podpatcích zakopne. Naštěstí žádná. Šerpování je zdlouhavé. Říkáte si, že snad ani tolik lidí ve třídě nemáte. „Proč jsem proboha až R?“, honilo se mi hlavou. Po šerpování jsou na řadě půlnoční překvapení. Pro převážnou část Lucerny nejočekávanější „disciplína“. Maturanti odbíhají do lucernovských sklepů, aby se každý v přiděleném osobním prostoru 0,5 m2 převlékl z plesových šatů a obleků do „kostýmu“ připraveného na vystoupení Tady mi budeš muset trošku pomoct, Ani, protože já už si za Boha nemůžu vzpomenout, co jaká třída přesně měla za překvápko… Jsem z Téčka, a proto bych Vám ráda popsala to, co mi běželo hlavou během našeho dlouho plánovaného a připravovaného „překvápka“.

UPLYNULÉ

GeNeZe 5

Jsem mnohem nervóznější, než když jsme nastupovali na šerpování. Tolik času jsme tomu věnovali a já si moc přeju, aby nám to teď všechno vyšlo. Pár hodin před vystoupením nám bylo oznámeno, že při překvapení nebudeme moci rozhodit zlatý prášek, který jsme si s sebou přinesli. Byli jsme zklamaní, ale nakonec jsem byla ráda, protože po troše zbytků prášku v lucernovském sklepě jsem uklouzla a málem si zlomila nohu. Ale to jsem trochu odběhla. Pláštěnky nasazeny, svíčky zapáleny a můžeme jít na to. Od téhle chvíle se mi zdá, že čas běží snad desetkrát rychleji, protože se sotva otočím a už jsme v půlce představení. Myslím si, že si to téměř všichni z nás moc užívají, protože to máme parádně nacvičené, všichni vědí, kde mají být, a slyšíme velkou podporu z publika. A je konec. Ani Vám nejsem schopna říct, jak se to všechno seběhlo. Důležité je ale jen jedno. Mnohahodinové přípravy se nakonec vyplatily. Bez jediné chybičky máme odtančeno. Celá třída. Všichni dohromady. Tak moc jsem si to užila! Když se na to zpětně dívám, chtěla bych si to dát znovu. Chtěla bych si dvojnásobně užít šerpování a trojnásobně překvápko, protože přiznejme si to, povedlo se nám. A to samozřejmě nejen Téčku, ale i ostatním třídám. I přesto si ale nemůžu pomoct. Myslím si, že jsme se alespoň půlku doby převlékali a řešili nepodstatné věci. Chci proto dát velmi cennou radu budoucím čtvrťákům: „Kašlete na to, že nebudou všichni stát přesně tam, kde mají. Že šaty nebudou dokonalé a že si rozcucháte účes. Užijte si to, že jste tam celá třída, protože už se možná nikdy v takhle hojném počtu nesejdete!“ Achjo! To bych nebyla já, abych nekončila nostalgicky a se slzou v oku, ale co se dá dělat. Vždycky na tenhle den budu moc ráda vzpomínat a doufám, že i pro vás, nastávající čtvrťáky, to bude nezapomenutelný zážitek.

(Helena Radová, 4. T)

UPLYNULÉ

GeNeZe 6

Akce 2. pololetí, 2015

Beseda s pamětnicí Holocaustu………………………………………………………………11. 2. Zatlanka - nejoblíbenější pražské gymnázium…………………………………………...… 19. 2. EEYP Davos 2015……………………………………………………………………… 21. – 27. 2. Finále Studentská Thálie, Sonet 5a15a aneb myšlenková inscenace – UnderZ, Nová scéna Národního divadla…………………………………………………………………...… 11. 3. Dny médií – projekt pro 3. roč.…………………………………………...………..….. 23. – 25. 3. Studentské projektové fórum Zatlanka……………………………………………………… 14. 4. Školní akademie…………………………………………………..……………..……….…… 15. 4. Beseda o 2. světové válce……………………………………………………………….…… 20. 4. Překladatelská dílna…………………………………………………………………………… 22. 4. Studentská Agora– Cestou do parlamentu, debatní soutěž …………………………...… 22. 4. Zapatlaný fest………………………………………………………………………………….. 24. 4. Beseda s veteránem z Afghánistánu…………………………………………………………. 4. 5. Zatlankafilm – přehlídka nezávislé filmové tvorby studentů …………………….…...……10. 6.

UPLYNULÉ

GeNeZe 7

Studentská Thálie 2015

Studenti skupiny UnderZ napsali a nastudovali hru Sonet 5a15a aneb myšlenková inscenace. S touto hrou se pak zúčastnili přehlídky studentských prací Studentská Thálie v Divadle Na Prádle 20. února. Hra měla úspěch a byli nominováni do finále, které se konalo 11. 3. na Nové scéně Národního divadla. K překvapení aktérů, a k jejich velké radosti, vyhráli cenu Studentské Thálie v kategorii neuměleckých SŠ. Gratulujeme!

Adam Kaše, Eliška Frühbauerová foto: DS UnderZ

UPLYNULÉ

Rozálie Králová, Albert Machek foto: DS UnderZ

GeNeZe 8

Robin Hendrych foto: DS UnderZ

GeNeZe 9 70 let od konce 2. světové války Letos si připomínáme 70 let od konce jednoho z nejstrašnějších konfliktů v dějinách lidstva. I po tak dlouhé době stále ještě nejsou uspokojivě vysvětleny některé z momentů tohoto konfliktu, například z naší domoviny atentát na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha. Ačkoliv se jedná z pohledu historie o celkem nedávnou událost, mnoho lidí na hrůzy této války začíná pomalu ale jistě zapomínat. Zpochybňují se některá fakta, která by neměla být zpochybňována. Mezi jeden z dalších trendů v Evropě, a hlavně u nás, je omlouvání se Německu za některé poválečné události. V naší zemi se jedná převážně o omlouvání se za odsun sudetských Němců. Toto téma, ač 70 let po válce, zůstává stále živé. Z výzkumu agentury NMS Market Research vyplývá, že 67% dotázaných nevidí důvod omlouvat se za odsun. Podle mého názoru se pouze jedná o přirozenou reakci. Když bylo československé pohraničí postoupeno Třetí říši na základě Mnichovské dohody (29. 9. 1938), českoslovenští občané byli nuceni opustit své domovy pouze s majetkem, který unesli, případně uvezli. Po skončení války, když se obyvatelé začali vracet, odsun brali jako přirozenou reakci a jistě z tohoto činu měli jakýsi pocit zadostiučinění. Ovšem násilnosti páchané během odsunu, zejména ve fázi tzv. divokého odsunu (rok 1945), označilo 78% respondentů za nespravedlivé. Udává se, že při této akci padlo cca 18 000 obětí. Toto číslo musíme samozřejmě brát s rezervou, jedná se spíše o odhad. Při takovéto spontánní akci, jako byla první fáze odsunu, se špatně udržují statistiky. Myslím, že za celý tento odstavec mluví nedávný případ z Brna. Zastupitelé města přijali deklaraci, v níž vyjádřili lítost nad odsunem německy mluvícího obyvatelstva. Tato situace reprezentuje rozpolcenost společnosti nad touto stále palčivou kapitolou naší historie. 2. světová válka si vyžádala i životy studentů, absolventů a pedagogů z Gymnázia Na Zatlance. Z řad studentů zahynul v 16. letech Karel Horner v ghettu v Lodži. Z absolventů byl popraven VŠ pedagog Josef Matoušek. Otakar Slavíček byl popraven s rodinou v koncentračním táboře Mauthausen za účast na atentátu na Reinharda Heydricha. Mezi zajímavý objev tohoto roku, týkající se 2. světové války, je možné objevení automobilu zastupujícího říšského protektora SS-Obergruppenführera Reinharda Heydricha. V něm seděl 27. května 1942, kdy na něj byl spáchán atentát v Praze-Libni. Po tomto vozidle značky Mercedes Benz 320 Cabriolet-B z roku 1938 se velice dlouho pátralo. Problém je, že takových vozů je na světě mnoho, ale žádný ještě nebyl potvrzen jako ten zaručeně pravý. Jeden takový šel do dražby v Dánsku a jeho majitel ho vydával za právě to slavné Heydrichovo vozidlo. Ovšem stejné auto stojí také v dílně historických vozů nedaleko Hradce Králové. Tento vůz je už několik let pod pečlivým dozorem expertů rozebírán a analyzován. Podle výzkumu bylo auto opravováno přesně v místech, kde bylo Heydrichovo vozidlo poškozeno bombou hozenou parašutistou Janem Kubišem. Všechna prozatím nashromážděná data napovídají, že vozidlo zde v Česku je tim pravým vozem říšského protektora. Pokud se domněnka potvrdí, majitel vozidla prohlašuje, že vozidlo do dražby nedá a zapůjčí ho bezplaně muzeím. Před 70 lety došlo také k velmi tragické události. Ve dnech 13. - 15. února roku 1945 došlo k masivnímu bombardování Drážďan, kvůli němuž bylo zničeno centrum města a přilehlé okolí. K tomuto výročí byla v Drážďanech vybudována výstava Dresden 1945, probíhá v Asisiho Panometru. Je zde vybudováno monumentální panorama Drážďan zníčených bombardováním, zachycených z věže radnice, jež zázrakem přečkala nepoškozená. Celý letošní rok se nesl ve znamení konce 2. světové války. Probíhalo mnoho výstav a vzpomínkových akcí, které pomáhají udržet povědomí lidí o krutých událostech tohoto největšího a nejkrvavějšího konfliktu lidských dějin. Bohužel, kolektivní ztráta paměti se hlásí o slovo čím dal častěji. Můžeme pouze doufat, že se tato událost nestane pouze záznamem v kronikách, ale že zůstane varováním pro budoucí generace. (Pavel Petric, 3. U)

UPLYNULÉ

GeNeZe 10

HODINA ČEŠTINY JINAK

Každý den sedět v lavicích tupě poslouchat výklad profesora na literaturu. Takto vypadá většina hodin literatury. Ale ne na Zatlance! Žáci 3. U dostali zadán zvláštní úkol. Napsat milostnou báseň. Pro většinu to byl těžký úkol. Ale ujali se ho s grácií a vznikla z toho krásná dílka. Zahřála na duši, rozněžnila dívčí srdce, rozesmála celou třídu a dokonce probudila i chuť k jídlu! No posuďte sami, jak se jim dílo povedlo.

UPLYNULÉ

GeNeZe 11 Jedna Až ke hvězdám mi šeptáš, daleké sny co šumí v potoce, je tma, mé okno dokořán, naše dvě slova se liší po roce. Kam pak dál, zakrývá ranní mlha, žluté od slunce, padá listí k zemi, poslouchám, ale už si nevzpomenu, hledám, ale zbytečné je čtení. Ticho už uvadlo, sníh se vydal do mraků, hodiny tikají, pár životů zbývá, jen slepý nevěří, na počty spoléhá, poslední pravda i, zdá se být lživá. A pak tam přicházíš, po špičkách se vkradeš, tajnými dveřmi, zarostlé jsou mechem, v závěji peří, praskání nevnímáš, s lehkostí zpět, posledním dechem. (Jakub Palata)

Život je jen náhoda, když se povede, je sladká jako jahoda. Jahoda červená jako růže nebo růžová jako stydlivá kůže. Kůže, která je citlivá na dotek, bez kterého člověk propadne ve smutek. Smutek vyvolán životem bez lásky, bez které má člověk vrásky. (Tereza Švandová)

Je to už rok a půl a ty mi hrozně chybíš. Celou tu dobu. Jakub Palata Jsi mým snem, jsi mojí noční můrou. Proč mě pronásleduješ? Ve spánku tě vídám. Vídáš mě taky? Celý je to jen moje smyšlená realita, abych se dostala mimo tuhle – bez tebe. Potkala jsem tě u řeky. Tam, kde jsme se potkávali vždycky. My dva a nikdo jinej. Když jsem tě míjela, vrazili jsme do sebe. Umírala jsem touhou tě oslovit. Bála jsem se, že mě zase neuslyšíš. Ty ses ale otočil a přišel za mnou. Objal jsi mě a já tebe. Zaslechl jsi mě. Zase jsme byli my dva a nikdo jinej. Bylo těžký se probudit. Přála jsem si se neprobudit. Konečně chápu. To ty jsi „to'', co já ztratila. (Aneta Tobolková)

Tak blízko. Tak daleko. Čeho? Nevím, nač myslím, nevím, co cítím. Nenecháš mou mysl chvíli jasnou. Jsi to jediné, co vidím zářit zřetelně a jasně. Už ani nevím, kdo jsem, co jsem. Vše ztratilo smysl. Cítím, jak se topím. Ty jsi ta voda, ale i jediný záchranný kruh. A jediné k čemu se vzmůžu je nechat se bezvládně unášet a doufat, že procitnu. Avšak sám a ztracen v sám sobě. (Jakub Kuchař)

UPLYNULÉ

GeNeZe 12 Nekonečno

Tam ne

na vlnách nekonečna

nevnímat boj

vznáší se a nechtějí být viděni

nevnímat gravitaci

vidí jen jeden druhého

vidět jen lež která se stále vrací

vidí jen tam, kde ostatní jsou ztraceni

roztáhnout paže

neslyší

obejmout vzduch

nedýchají

chodit tam a zpět

nevnímají

neslyšet ten vzruch

neexistují

rozběhnout se a křičet

drtí je ta obrovská tíha

křičet z plných plic

tíha toho, co nemohou zachytit

být součástí ničeho

neví, co dělají

a vidět černo, nic víc

neví, jak se nezranit

počítat čas

když přijde ten okamžik

zjistit že žádný není

když přijde tupá rána

je to jen v nás

jsou hladoví a bezbranní

je to jen snění

padají do neznáma

utopit se v sobě,

slyší

utopit se v něm

dýchají

pochopit že tam kde je on

vnímají

leží nedobytná zem

UPLYNULÉ

Anna Malimánková

existují

ROZHOVOR

GeNeZe 14 I letos jsme pro vás připravili rubriku rozhovorů. Ale letos jsme ji pojali trošku jinak. Naše škola klade velký důraz na jazyky. Proto zde máme i mnoho učitelů ze zahraničí. Když jsme si vybírali učitele k rozhovoru, napadlo nás vyzpovídat jednoho z nich. Naše volba padla na pana profesora Kima Sheldona. Pro zachování autenticity jsme nechali rozhovor v angličtině. Náš velký dík patří Sáře Chalupové ze 3. U, která rozhovor pro vás připravila.

PAN PROFESOR KIM SHELDON

I wasn’t a nerd! I was a good student, there’s a difference. 1. For the students who don’t know you, can you tell me something about yourself? Sure. My name is Sheldon Kim, I’m an English teacher here at Gymnázium Na Zatlance. I’ve been living in the Czech Republic now for almost six years, I’m originally from the United States from the small city of Los Angeles, California. Many people ask me, well, why are you still here? And the main reason is, of course I love the job, I love living here, my wife is Czech and that’s why I’m still here. course I love the job, I love living here, my wife is Czech and that’s why I’m still here.

2. And why the Czech Republic? Well, that’s an interesting question, because when I first moved here my plan was to only stay for one year. I just wanted to visit Europe and see as many counties as I could. It was just kind of a year off of work. But I liked it so much here in Prague, I decided to stay for a longer period of time. And the reason why I chose the Czech Republic at first was because of the central location, it made it very easy for me to travel to any part of Europe that I wanted to go to. So logically and geographically it made sense. The other choices for me were Rome in Italy and Barcelona in Spain. But even back when I first came here, I was a little bit concerned about the economy of both Spain and Italy and I didn’t think they were doing that great. 3. Did you always wanted to be a teacher? Well yeah, it’s kinda funny. Because it wasn’t my first job out of university. I worked in nuclear energy first. After I finished this job, I told my ex wife “I think I wanna teach high school.” And she looked at me like I was crazy. She was like “Why the hell do you want to do this?” But it was in the military that I realized that teaching was something that I really really enjoy doing. But I didn’t enjoy the pay of a teacher. (laughs) So my plan was to work for ten or fifteen years first and then late on in life when I didn’t have to worry about money then I would become a teacher. And that’s exactly what I did.

ROZHOVORY

GeNeZe 15 4. Did you have any childish dreams of what you want to be? Yes, I wanted to be a judge! I was very ambitious. I was a big šprt in school. I wanted to study law; I wanted to become a lawyer first and then manage to become a judge. That’s what I wanted to do when I was a boy. Me: And why didn’t you? Yeah, why didn’t I. When I went to university I was accepted as a student of engineering and what I wanted to do was that I wanted to become what’s called a patent lawyer and make loads of money. But to do this, you need a technical background. You need to understand what’s going on. So that was my big plan to study engineering for four years than go to law school for three and work as a lawyer and eventually become a judge. But in my third year of university we had some family difficulties and I had to leave. I joined the military and that’s how I got involved with nuclear energy.

5. So you said you were a nerd… I wasn’t a nerd! I was not a nerd, I was a good student, there’s a difference.

6. And have you ever failed a class? Nah. Me: Ever? I have failed one thing but it was in the Czech Republic. I failed my first maturita exam for instructors. Basically every teacher who wants to examine at maturita exams has to do qualification with CERMAT the organization. I’ve never failed anything in my life and I came here, we did the training and for the final exam, they showed us a video of a student doing maturita. So they were like: “Well how many points do you think this guy should get?” And I was like: “This guy deserves no more than 26 points.” “Tak sorry Sheldon, 36 was the score.” What?! (laughs) They told me to come back in two months and I was like: oh Jesus… So I failed my CERMAT exam. But in school? No, I didn’t fail anything.

7. Now, lets talk about Zatlanka. Are you happy with level of English of Zatlanka students? Oh definitely. Definitely. I’m very happy. I think the students here generally they represent themselves very well compared to students from other schools. I know this because I teach at other places. So I’ve met and I taught students from other gymnasiums and I can say that this school has a pretty pretty good level of English.

8. What was your first Czech word? Can I really say this? It’s a bad one. (laughs) I’ll say popelník, because it was my actually my second one.

ROZHOVORY

GeNeZe 16 9. What is your favorite Czech word? Can I say this? ‘Cause it’s also bad. No, I’m just kidding. (laughs) My favorite Czech word is any word without samohláska, without any vowels. So like prst for example or chrt. These types of words. Because when I look at this I’m like: what the hell, there’s no A. That makes me laugh. But then of course I like words like řeřicha for example. That’s also a cool word.

10. What about some typical Czech meals like svíčková for example? I love Czech food. When I first came here, my first two of three months I ate Czech food everyday. I went to a different pub and I chose something randomly on the menu like: bring me this, please. And everything I’ve eaten I liked. Even koprovka or jatra.

11. Do you have any hidden talent? I used to be a pretty good piano player. That’s something that not a lot of students know. But I quit when I went to university and since then I play like once or twice in my life. One thing I hope to do is I hope to buy a piano for my flat and start practicing again. Other hidden talents? I’m pretty good at video games. I don’t know if that counts. (laughs) But the only time I play now is when my wife’s not home.

12. And I heard you rap, are you good at it? That is true. (laughs) Am I good at it? I don’t know. You’ll have to see for yourself. Some students know that I sing and I rap, but it’s all just for fun.

13. And finally, do you have any professional goal to reach in the future? Definitely. This year or next year I’m going to finish my masters program, I’m going to probably do some sort of teaching training to make sure that I’m fully qualified here at this school. The only reason I’m doing this is to make sure that I’m within the requirement of Czech law. If it wasn’t written in the law I wouldn’t do it, because I don’t think it’s gonna change the way I teach. Outside of that there’s loads of thing I want to learn. I want to learn photography and I want to learn how to program in computer language. Autor: Sára Chalupová

ROZHOVORY

SEMINÁŘ TVŮRČÍHO PSANÍ

GeNeZe 18 S neochvějnou důvěrou i v letošním roce vede partu neohrožených mladých, po psaní dychtících studentů, básník Ondřej Buddeus. Témata letošního roku byla vskutku různorodá – Náhlé tlaky, Vzpomínky na revoluci, Výmluva, Pozorování subjektu. Bylo jich skutečně hodně, a tak každý student, zaúkolován vybrat své nejlepší práce, měl těžkou hlavu s volbou. Avšak měli šťastnou ruku. Však to můžete posoudit sami.

Výmluvy

Bohužel mi nebylo moc dobře a musela jsem být v nemocnici. Objevili mi nález. Prý mám na mozku shluk vulkanizovaného kaučuku. Zdá se, že jsem vygumovaná. (Martina Dongová, 3. U)

Svou práci dnes nemám, protože se nám rozbilo zrcadlo, ztratil jsem gel na vlasy, nemohl jsem najít čisté šedé tričko, nemohl jsem najít čisté černé kalhoty, vybil se mi telefon, nefungovala nám Wi-Fi a zapomněl jsem si koupit žvejky. To nejde, dělat v takovým stresu. (Jakub Palata, 3. U) Nedávno jsem vyprávěla o tom, jak jsem překonala svůj strach. Strach z návštěvy zubaře. Nikdy by mě nenapadlo, že se člověk svého strachu může zbavit tak snadno a rychle. Stačilo jen vejít do ordinace, pohlédnout svému novému zubaři do tváře, s pootevřenou pusou zírat na jeho bílé zuby, vysokou vypracovanou postavu a na lékařském křesle omámeně poslouchat jeho něžný hlásek, který říkal něco jako: „Máte 4 kazy, slečno.“ Když jsem tenkrát s přihlouplým úsměvem vyšla ven, radostí jsem si mnula ruce, jelikož jsem pana doktora musela kvůli jistým komplikacím s mou stoličkou během týdne navštívit znovu. A s tím právě souvisí to, proč jsem nemohla psát a splnit tak svou práci. Když jsem totiž po tom týdnu statečně překonala další vrtání, čekala mě milá odměna. Pan doktor mě pozval na kávu do svého skromného bytu s tím, že mi musí vysvětlit, jak si správně čistit zuby. Bohužel pro vás a bohudík pro mě, strávila jsem u něj celé dva týdny. No a na psaní prostě … ehm … nezbyl čas. (Anna Malimánková, 3. U)


GeNeZe 19

Pozorovaný subjekt č.1 Pozorovaný subjekt je živoucí bytostí na bázi uhlíku. V důsledku genetické mutace vzniklé radioaktivním zářením došlo k propojení mysli a těl vysoce inteligentního čtyřnohého tvora s již lehce vysloužilým a inteligenčně podprůměrným tvorem dvounohým. Nově vzniklý druh, odborně nazvaný Homo Chiwawalis, chodí pouze po dvou nohách a mluví zvláštním blíže nespecifikovatelným jazykem. Na pohled bychom jej od normálního člověka nepoznali, ale občas se potřebuje ta inteligentnější ochlupená část tvora nadechnout, a tak lze spatřit hlavní řídící jednotku blíže zkoumaného tvora, a to chlupy posetý výčnělek vycházející přímo z břicha většího těla. Vskutku pozoruhodné informace pak čerpáme z pitvy zkoumaného subjektu. Je prokázáno, že hlavní pohybové centrum tvora se nachází právě v již zmiňovaném výčnělku na břiše, který ovládá i veškeré další nezbytné funkce. Výčnělek je ve větším těle ukotven pomocí nervových vláken, které sahají a obepínají zakrnělý a již nefunkční mozek většího těla. Pomocí analýzy myšlenek výčnělku bylo zjištěno, že tento tvor vychází ven zejména v noci mezi 1-4 hodinou ranní, během nichž konzumuje ve valné míře alkohol, který mu rozvíjí myšlení a inteligenci. S rozbřeskem se ukládá ke spánku v temných prostorách a čeká opět na brzké ranní hodiny. Lze tedy konstatovat, že jsem měl velké štěstí, když jsem na daný subjekt narazil, když se právě výjimečně za denního světla vydal hledat svojí potřebnou dávku alkoholu.

(Daniel Budil, 3. X)


GeNeZe 20 Barrandovskej medvěd

Temný barrandovský kopce, hlubokej les keře, který šustěj. Obrovský barrandovský kopce, les a keře. Je skoro tma, jen zbytek města problikává mezi stromama a slyšíš jen vítr, tramvaje a svý kroky. Buší ti srdce v krku, jdeš dál. Víš, že musíš. Nic víc. Už neslyšíš ani ty tramvaje. Jen svý kroky a svý srdce. Tma už je až fialová. Cítíš kůru stromů, hlínu a vlhkost. Husí kůže. Jdeš dál. Máš zatnutý zuby a pěsti. Kroutí se ti brada. Slzy ti stejkaj po tváři. Jdeš za něčím pořád dál. Zastavíš se. ------------------Najednou přijde přijde to, za čím jdeš. Zjeví se. Obrovskej medvěd v hnědym heboučkym kožichu stojí na zadních je děsivej, ale jdeš k němu jdeš k němu opatrně a cítíš z něj to teplo, po kterym jsi tak toužila.

Pomalu si na něj položíš hlavu. Jsi u něj. Cítíš bezpečí. Objímáš ho a jsi proti němu tak malinká. Hladí tě po vlasech a nechává si tě na svojí hrudi Je ti dobře. Proč jsi se tak bála? ------------------PAK Z ničeho nic. Povalí tě na zem. Začne cenit zuby. Vytáhne drápy, stojí nad tebou. Začne trhat tvý oblečení na cáry, který jsou pak všude po lese. Křičíš, ale jsi němá. Bráníš se, ale jsi bezmocná. Ležíš tam jak ploštice na krovkách. Medvěd pak i tvý tělo roztrhal na cáry, který pak ležely ještě dlouho v lese. Obalený jehličim a hlínou… Jen tvůj obličej nechal tak, jak jsi ho měla. Líbila ses mu.

(Kristýna Rüster, 4. T)


GeNeZe 21

Sledovaná osoba Párek vyumělkovaných borců se mi ztratil mezi hlavami nakupujícího davu. Čas se urgentně chýlil ke svému konci, když byla lidská horda, která kolem mě proudila, prostá výjimečných, hodných dalšího pozorováni. V panice jsem snižoval své nároky, ale pořád to nebylo ku prospěchu. Najednou se ze zástupů šedých těl vynořil rytíř v černé péřovce a barevně sladěném kulichu, který se volným krokem belhal za svým nákupním vozíkem, který pevně svíral v útlých prstech a s viditelným soustředěním se ho pokoušel dostat pod kontrolu. Vykročil jsem za ním rozvážným krokem, jak se začal zaplétat do vysokých regálů obsypaných zbožím. Sebevědomě mířil za určitým cílem v hloubi obchodní říše. Stopoval jsem ho v utajení, ne tak dokonalým, aby si mě jiná, mladší zvěř nevšimla. Už proto jsem byl spokojený se svým výběrem. Můj objekt se zastavil a já s půl vteřinovou prodlevou také. Po očku jsem ho pozoroval, když jsem si soustředěně prohlížel sortiment neperlivých vod. Muž v černé hučce si do vozíku nakládal jednu zavařovačku červené řepy za druhou, přičemž tlumeně vzdychal při každém ohybu jeho zad. Bylo jich víc než přiměřené množství. Odvážel si jich snad pět. Jako kdyby se schylovalo ke slavnostem vysloužilých řepožroutů nebo obávané řepné krizi. Než jsem dokončil teorii o jeho manželce, která leží v Motole se zlomeným kyčelním krčkem a on pro ní má zázračnou přírodní medicínu v jasně purpurové sklenici, přesunul se muž se svým povozem za nejbližší roh, kde svůj vozík dotankoval lahvičkami ovocných šťáv pro děti. Domněnka se na tomto faktu bystře přiživila. Než jsem stihl zformovat novou hypotézu, muž se svým jinak pomalým krokem svižně zašněroval do nesourodého davu. Vlál jsem za ním jako na stužce, než se mi ho podařilo po krátkém odloučení zase najít v sekci se stropním titulkem OVOCE/ZELENINA. Postával jsem u mandarinek a předstíral jsem čtyřminutový zájem nad jednou ze sytě oranžových bedýnek. Muž zatím svůj košík krmil jedním trsem banánů za druhým. Pravidelně jsem ho kontroloval, když mi při jednom z ohlédnutí zmizel z dohledu a v dáli jsem zahlédl jeho černou hučku, jak postupuje dál korytem nákupní vřavy. Vyrazil jsem za ním,ale když jsem ho vysledoval za nejbližší roh, byl dočista pryč. Vyšponoval jsem se na špičky a zklesle jsem se rozhlížel po okolí. Ale jeho černý kulich, tmavá péřovka, ani sveřepý výraz nebyly nikde k vidění. Sestoupil jsem na hladinu běžných nakupujících a začal jsem uspokojovat své vlastní potřeby u nabídky s čerstvým pečivem. Kdo ví, jestli se již manželka onoho muže může na svůj krček postavit. (Michal Švarc, 4. S)


GeNeZe 22

Revoluce „Pozor nálet!“ křičím z plných plic. Ve vzduchu je cítit panika. Každý se snaží co nejrychleji dostat do bezpečí. Všichni se strkají, vznikají tlačenice a… A zase špatně. Tohle už není ani možné. Píšu to, už ani nevím jak dlouho. Babrám se v tom jak…Ani nevím v čem. Pro tohle už nejsou ani slova. Copak je tak těžké napsat jednu blbou povídku na téma revoluce? Šéf nám to zadal už asi snad před měsícem a já jsem s tím do dneška skoro vůbec nepohnul. Hrůza. Jako by mi došly všechny nápady. Ne! Tohle si nesmím říkat, jinak to opravdu nikdy nedokončím. Musím se do toho ponořit, vžít se do příběhu…Tak tedy znova od začátku… Stalo se to o Vánocích. Všude bylo plno sněhu. Rodina byla pohromadě. To si ještě pamatuju. Moje poslední šťastná vzpomínka. A pak už byla jen tma… Nikdy by mě nenapadlo, že se bude historie opakovat. Nevěřil jsem v lidskou hloupost. Lidé mají krátkou paměť. Na hrůzu rychle zapomenou, ale ani se jim nedivím. Nač na ni vzpomínat. Přináší jen bolest. Ale kdyby se více vzpomínalo, nedošlo by k tomu. Řeknu vám příběh, v podstatě kus naší historie. Tenkrát jsem byl ještě malé pískle, kterému stačilo ke štěstí málo. Bývala tady kdysi nádherná země. Plná lásky, porozumění…Ale hlavně tady byla svoboda. Pak přišla válka. Země byla vysátá, nic v ní nezbylo. A pak se tady objevil ON. Muž s velkým M. Dodnes se bojím na jeho jméno jen pomyslet. Ani nemám chuť, a možná i odvahu, ho napsat. Proto ho budu nazývat prostě muž M. Využil situace. Vyhladovělému a zchátralému davu slíbil život v blahobytu. A oni ho slepě následovali. Ze začátku sliby držel, ale pak to přišlo. Tvrdý náraz. Možná až moc tvrdý. Ale měli, co chtěli. Začala tvrdá diktatura - cenzura, pronásledování, strach cokoliv říct, nezdůvodněné popravy a nevyšetřené vraždy. Nebyl tu nikdo, kdo by zastavil násilí jeho stoupenců a krutých činů jeho samotného. Ve vzduchu byl cítit strach. Ale lidská trpělivost má své meze. Proběhla REVOLUCE. Vítězství! Opět svoboda! Mohli jste opět volně dýchat! Žili jsme šťastně několik let. Byly to opravdu báječné časy. Oženil jsem se. Měl jsem krásný domov, do kterého jsme si se ženou pořídili úžasné děti. Cítil jsem se tak šťastný. Jak bláhový jsem ale byl! Nikdy by mě nenapadlo, co se může stát! Co by se tak mohlo stát? V úvodu opakování historie. Hm… S tím se dá moc dobře pracovat. Historie se opravdu opakuje stále dokola. Kolik revolucí se jen za můj život stalo…Udělat z něj hrdinu národa. To by šlo. Okraden osudem o všechno, co mu bylo drahé. Vyvrhel společnosti…Jo… Už delší dobu se ozývaly hlasy nevole. Ve společnosti se znovu usídlila nespokojenost. Ani se popravdě moc nedivím. Korupce ve velkém, kamarádíčkování, lhaní…Politici byla jen banda prasat, která se snažila co nejvíc vykrmit ta svá břicha.„Každá revoluce končí tím, když se nová prasata dostanou ke korytu, “ napsal kdysi Orwell. A měl sakra pravdu. Ale pořád lepší než to, co bylo!


GeNeZe 23

Avšak lidé zase zapomněli. Byly nové volby. Byla zvolena strana UBL (= Už Bylo Líp). Připomínali staré dobré časy. Lidé jim věřili a chtěli je také vrátit. Mně ale byli podezřelí. Neříkali jistě jaké časy. Odpovídali – přece ty dobré! Lidé jim všechno sežrali i s navijákem. Byli zvoleni. A tak ty staré časy vrátily. Ale ne ty dobré. První dva roky to tak vypadalo. Pak to ale přišlo. Opakovaly se ty nejhorší časy v naší historii. Doba muže M. Ukázalo se, jak lehce je veřejnost zmanipulovatelná. Už před volbami měli pod palcem všechna média. Až tak, že si nikdo nevšiml, kdo je náš nový premiér a pak náš nový vůdce. Vnuk samotného muže M. Tak dobře uměl manipulovat. Vytvořil si novou identitu – muž, jehož rodina stále trpí následky diktatury, i po tolika letech. Všichni jsme mu to zbaštili. A tak jsem tam, kam jsem se chtěl dostat. Volby se konaly v dubnu, před 10 lety. Už 8 let uběhlo od převratu a z naší demokratické země se stal se opět totalitní stát. Bez svobody, práv… Ano, ano! Konečně se dostávám k akci! Teda snad… Ale po těch letech jsem toho už měl dost! Sebral jsem všechnu svou odvahu a pustil jsem se do boje. Postupně se ke mně přidávali další. Až se z nás stala skupina se slušnou základnou. Ale čím víc nás bylo, tím víc si nás začali všímat. A hlavně mě. Chtěli mě zastrašit. Začali mi vyhrožovat. Moje rodina ale stála při mně…Až do její poslední chvíle. Bylo to na Štědrý den. Do našeho domova vtrhlo komando. Během chvíle nás zneškodnili. A mně před očima sám vnuk muže M zabil manželku a děti. Přivázal mě na židli a nechal mě tam s mrtvolami. Nezabil mě. To by mi to až moc ulehčil. Nechal mi jen pistoli s kulkou. To jediné. Potrestal mě tím nejvyšším trestem. Vzal mi to nejcennější. Ale tím dnem si vykopal hrob. Dal jsem slib sám sobě a své mrtvé rodině. Pomstím se. Věděl jsem, že za celé ty roky se to v lidech hromadilo. To neštěstí, ta bolest…Jednou ten pohár musel přetéct. Lidem chyběl impuls. A ten jsem jim dal já. Ze dne na den začala revoluce. Jedna z nekrvavějších v historii našeho státu. Nebál se použít jakékoliv zbraně – bojové plny, bomby. Odsoudil každého, kdo prohodil jen slovo s někým, kdo patřil k nám. K odboji. Na obou stranách padlo hodně lidí. Tolik zbytečně ztracených životů, i když jak řekl Karl Marx: „Uhýbat před bojem, vyžaduje více obětí než boj sám.“ A měl strašlivou pravdu. Lidé umírali a mizeli denně. Čím víc lidí zabil, tím víc lidí se ale proti němu vzepřelo. Už jsme byli blízko cíli. I on už to cítil. Začínal panikařit. Přitvrzovat. Ale jednoho dne se i jeho dny sečetly. Probojovali jsme se až do sídla vnuka muže M. Byl zalezlý ve své skrýši. Obklopen obránci. Zabili jsme je. Bez milosti. Oni taky slitování neměli. Pak přišel na řadu on. Přivázal jsem ho na židli. Kolem něj jsem rozložil mrtvoly. „Jaké to je?“ zeptal jsem se ho. „Pamatuješ si na mě vůbec? Vzal jsi mi to nejcennější, co jsem měl. Na tenhle den jsem čekal tak dlouho. Každou noc jsem snil, jak se ti pomstím, jak ti prorvu kulku hlavou, jak budeš prosit o svůj život. A dočkal jsem se. Tuhle pistoli s kulkou jsi mi tam nechal, ať se sám zabiju. Čekal jsi, že to udělám za tebe, viď? Jak sám sobě sáhnu na život. Myslel sis, že jsem slaboch, že to psychicky nezvládnu. Ale ne. Vydržel jsem. Schoval jsem si ji pro tebe.“


GeNeZe 24

Nezabil jsem ho hned. Půjčil jsem si od kolegy pistoli. Pěkně pomalu. Vychutnat si to. Ta zbraň s tou nejcennější kulkou. Přece jsem na to tak dlouho čekal…Jedna rána do každé nohy. Dělat pauzy. Aby utrpení bylo co největší. Pak do rukou. Hrudník. Pomalu ztrácel vědomí. S každou kapkou krve z něj vyprchával život. Pak jsem si vzal tu darovanou zbraň. To nejlepší na konec. Přiložil jsem mu zbraň k hlavě. Začal jsem odpočítávat. Vzlykal jako malé dítě. 10, 9, 8, 7, 6,…Bum! Krev se mi rozprskla po obličeji a po oblečení. Krev nepřítele. Pak jsem přišel na řadu já. Vložil jsem do pistole ještě jednu kulku a obrátil jsem ji proti sobě. Pomstil jsem se. Teď už mě tady nic nedrží. Hlavou mi proběhla poslední myšlenka: „ Jdu za vámi!“ A zmáčkl jsem spoušť. A tečka! Hotovo. Jsem rád, že to mám za sebou…Díky bohu…Docela dramatický ten konec. No snad se to bude líbit… Až mi z toho vyhládlo…Co bych si tak dal? Snad Růža připravila něco dobrého… (Zuzana Jarolímková, 3. U)


GeNeZe 25

Vzpomínky na Revoluci „Možná že člověk ani tolik nepotřebuje, aby ho někdo miloval, ale aby mu rozuměl.“ (1984, Orwell) „Tati? Můžu s tebou chvilku mluvit, prosím? “ Pohlédl jsem své sedmnáctileté dceři do tváře a snažil se v ní vyčíst, co se mnou může chtít probírat. Vypadala nejistě. Na ukazováček si neustále namotávala pramínek vlasů, těkala pohledem po celém pokoji, a když se zastavila u mne, sklopila nervózně oči. V tu chvíli jsem v ní spatřil sám sebe a pochopil, co mi chce sdělit. Úplně stejně jsem totiž kdysi přešlapoval i já před svým otcem … Tenkrát mi bylo devatenáct. Můj pokoj vypadal jako vnitřek dárkové krabice polepené novinami. Po všech stěnách visely citáty, výroky z knih, obrázky pro mne inspirativních lidí a na zemi nebylo kam šlápnout kvůli těm stohům knih a množství popsaných bloků a papírků. Byl jsem „intoš“ všemi deseti. Rád jsem ze sebe před spolužáky dělal něco víc, než jsem doopravdy byl a mé striktní názory byly všem protivné, protože prostě vybočovaly z norem. No a mně samozřejmě dělalo dobře je naschvál stále dokola hlásat a opakovat hlavně před mými největšími odpůrci. Profesoři na gymplu mě nazývali „školním rebelem“, ale i přesto mě měli rádi. Sálala ze mě prý jistá síla, díky které jsem si každého získal. A pozor, holky mě prostě milovaly. Občas se to trochu zvrtlo, ovšem pořád tvrdím, že za to děvkaření nemůžu. Holky jsou jako saně. Nejde se jim vytrhnout ze spárů. A co má pak člověk dělat, když se jich sejde víc najednou? Zkrátka a dobře žil jsem bohémský život. Podle Hippokrata flegmatik, pohledný, chytrý, svobodný, zajímavý (možná až moc individualismu a osobitosti), peníze se vždycky našly a jak jsem řekl holek na každém prstu deset. Ano, tohle byl můj pravý a ideální život – avšak pouze za zdmi mého domova. Totiž, ani dokonalost není neomylná. Byla tu sice jedna, za to velice obstojná trhlina, se kterou jsem se musel potýkat. Šlo o mou rodinu, přesněji řečeno o mé rodiče. Abych je hned zkraje nehanil, řeknu jeden jejich klad. Milovali mě, to nelze popřít. Oba dva si mě doslova vymodlili, a když jsem se tedy konečně narodil, vložili do mě všechny své naděje a touhy. Do puntíku mi naplánovali budoucnost a zvolili, jaký mám být. Oba byli vždy chudí, takže já podle nich musel být bohatý, oba nikdy nebyli úspěšní, takže já úspěšný prostě měl být za všech okolností. Mysleli si, že nejsou šťastní, neměli peníze, měli jen jeden druhého a „to přece nestačí“. A tak nečekaně - já být šťastný musel. To byl asi ten problém, to „muset být šťastný“. Zkrátka a dobře si kompenzovali své frustrace a já byl jejich oběť. Když jsem byl malý, nepřišlo mi divný, že rozhodují úplně o všem, o každém mém kroku, o každém mém pohybu. Ovšem postupem času mi přece jen začínalo být divné, že na záchod smím jít pouze s jejich svolením. To samozřejmě přeháním, ale jinak ano, na tomto principu fungoval můj život. Každým dnem prožitým s nimi jsem cítil, že se schyluje k bouři, až jednou opravdu přišla. Ten osudný den, kdy se vše zvrtlo a zároveň zlepšilo, jsem nazval „revoluce“. Jak jsem řekl, bylo mi devatenáct a měl jsem dvě podoby. Sám sebou jsem byl jen u sebe v pokoji a venku. V prostorech s mými rodiči to byla jedna velká přetvářka. Přišlo mi to jako nejsnazší a nejlepší řešení, tohle mé herectví a lhaní.


GeNeZe 26

Máma s tátou byli spokojení, zdánlivě stále řídili můj život a já se projevoval jinde. Jenže to mi jednou samozřejmě přestalo stačit. Když přišlo na výběr vysoké školy, můj systém se zhroutil a já se jim snažil alespoň naznačit, kdo doopravdy jsem. Nezvládli to. Ale nebudu přeskakovat. Prostě jsem se vzbouřil. Začalo to tím, když bez jediného slova vyplnili mé přihlášky na vysokou – práva v Praze, práva v Brně, práva v Plzni. Totiž, dle názoru mých drahých rodičů jsou úspěšní, bohatí a šťastní pouze právníci. Už v batolecím věku jsem pro ně byl budoucí právník. Takže to bylo jasné. Ale byl tu jeden problém. Já právníkem nikdy být nechtěl, jen ta představa se mi hnusila. Takže mě to k jejich velkému překvapení velmi rozčililo. Ale rozhodl jsem na to jít nejdřív po dobrém, myslel jsem, že mě pochopí. Ehm, ach ta naivita. Ten večer jsem celý nervózní zaklepal na dveře otcovy pracovny a velice jemně, podotýkám, že opravdu velice jemně jsem se mu snažil sdělit, jak se to se mnou má. „Tati, chci s tebou o něčem mluvit.“ Otec vzhlédl a tvářil se zmateně. Samozřejmě. My totiž nikdy o ničem nemluvili, narušil jsem tak domácí systém. Se svraštěným obočím mě pozoroval. „Ano? Copak bys rád, synu?“ Koukal jsem se do jeho blankytně modrých očí a náhle mi bylo tak hrozně smutno. Tenhle člověk vlastně nikdy nespatřil svého pravého syna. On to takhle nevidí, přemýšlel jsem. Musím mu to vysvětlit. To bude těžké. Chvěl jsem se po celém těle. „Tak nejdřív asi to, že na práva nepůjdu.“ Odmlčel jsem se. Otec na mě nechápavě zíral. „Cože? Co to je za nesmysl? Od dětství chceš přece na práva. Bude to pro tebe to nejlepší.“ „Bylo by to nejlepší možná tak pro vás s mámou. Pro mě rozhodně ne. Já půjdu studovat filozofii a literaturu, tati.“ V tom přišla i má matka. Nesla otci večeři. „Livie, Arnošt říká, že nechce na práva. Ty o tom něco víš?“ (Ano, mimochodem jméno Arnošt. Další trhlina v mé dokonalosti.) „Co to je za nesmysl?“ směje se matka. Protočím oči v sloup. Matka. S turbanem na hlavě a zelenou maskou na obličeji se přidala k nechápavému otci svým naivním a přihlouplým smíchem. „Žádný nesmysl, mami. Jak jsem řekl, chci studovat filozofii a literaturu a když se nikam nedostanu, budu se prostě flákat.“ Matka se chytla za srdce. „Co to povídáš? Nemáš horečku? Filozofii? Přece musíš jít na práva! To je tvým cílem, nikde jinde nemůžeš uspět.“ Nevěděl jsem, jak dál. Bezmocně jsem koukal na ty dva človíčky, kteří úplně vyvedení z míry hltali každé mé mrknutí a čekali, až jim řeknu, že to byl jen vtip, nedorozumění. Bylo mi jich líto. Říkal jsem si, že mě nikdy nemohou pochopit. Tenkrát jsem ale nechápal ani já je. Bylo to oboustranné.


GeNeZe 27

„Já prostě chci dělat vlastní rozhodnutí, chci si vést sám svůj život. Oceňuji vaši snahu, ale … rád bych si šel svou vlastní cestou a dělal to, co mě baví.“ „Plácáš hlouposti. Ty chceš jít na práva, není o čem pochybovat. Prostě tam půjdeš a hotovo. Jedině tak můžeš být bohatý a úspěšný,“ pravil otec rázně. „Ale já nepotřebuju být bohatý ani úspěšný. Já chci být šťastný a spokojený, a to na právech nebudu.“ „Slyšíš ho? On se snad úplně zbláznil?“ vykřikla matka. Došla mi trpělivost. Už jsem nemohl dál. „To by stačilo. Už mě unavujete, oba dva. Těch devatenáct let, co jsem s vámi strávil, bylo bída a utrpení. Vy …vy vůbec nevíte, kdo jsem. Máte o mně nějaké…co já vím…naivní představy, ale tak už se sakra probuďte! Chci jednat sám za sebe, být sám sebou. Je to tak těžké pochopit? Já prostě nebudu dělat to, co vy mi řeknete.“ Matka začala brečet. „Já tomu vůbec nerozumím.“ vzlykala. „Jo to je asi ten problém, nerozumíme si.“ Sbalil jsem si do krosny všechny své knihy, navrch jsem dal pár triček a odešel jsem zadním vchodem. Na stole jsem nechal vzkaz: „Možná někdy na viděnou, Arnošt.“ A teď tu přede mnou stála úplně stejně rozklepaně má dcera a já věděl, že nedovolím, aby se minulost opakovala. „To víš, že jo. Co se děje, Lucko?“ „Já … totiž…vím, že jste s mámou hrozně rádi, že jsem na tomhle gymplu, že je prestižní a ták…ale když já…mě to nebaví. Chtěla bych malovat. Byli jste tak nadšení, že jsem přijata, že jsem ani nic nenamítala. Jenže já se tam doopravdy trápím. Nech mě odejít na uměleckou školu, přemluv mámu…“ Usmál jsem se na ni. Vlastně ani nevím proč. Asi mě ta situace dojala. Díky svým nechápavým rodičům jsem já teď právě chápat dokázal. Byl jsem jim vděčný. „Zítra zavolám paní ředitelce.“ (Anna Malimánková, 3. U)


GeNeZe 28

Sweet nuthin´ To byl hezkej večer ne? Jsem ráda, že jsem se zas se všema viděla. Jo, asi jo, ale nevim. Spíš je mi z těchhle akcí tak nějak smutno. Proč? Nevim, nějak se mezi těma lidma cejtim dost nepatřičně. Jo tak to víš, je to hrozně specifická skupina lidí že jo, my jsme toho spolu zažili hrozně moc. Ale patříš ke mně a tím pádem ke všem, co tam byli, takže se neboj. No právě že mám pocit, že nemám právo se mezi vás cpát, protože jsem nezažila stejný věci jako vy. Špatně snášim ty pohledy, který mi naznačujou, že si vlastně vůbec nedokážu představit, co jste zažili. Ale prosim tě, jsi spíš paranoidní. No dobře, možná se na mě tak nikdo nekoukal, ale mám z toho takovej pocit občas. Když si to uvědomíš, tak jsem vlastně v hrozně divný pozici. Skoro všichni moji sourozenci to s váma zažili. I když byli malý, tak je to pro ně velká část života a ty lidi znaj a oni zas znaj je. Vem si, že jsem vyrůstala s tím, že jsem poslouchala všechny ty vaše zážitky: jak kluci utíkali přes střechy s letákama, tys schovávala petice v kočárku… Hrozně jsem to vždycky hltala a zčásti jsem se cítila, jako bych to zažila s váma. A pak to vede k takový divný závisti, nebo lítosti, že jsem nemohla bejt součástí toho všeho. Za něco „bojovat“. Nebo to prostě zažívat s váma. Já vim, ale zase si zažila spoustu jinejch věcí. Vem si, kde jsi vyrůstala, to se jen tak někomu nepoštěstí. Ale dyť jo. Jsem za to samozřejmě vděčná. Ale stejně. Je divný jak moc se moje dětství lišilo od dětství ostatních sourozenců. Prostě mám pocit, že k vám nějakym způsobem nepatřim. Bavila jsem se o tom jednou s Josefinou a dost jsme se shodly. Asi je to nějakej syndrom dětí, který tu dobu samy nezažily, ale jejichž rodiče se v těchhle kruzích pohybovali a z těch společnejch zážitků žijou doteď. A to všechno předáváte na nás. Já vám to nevyčítám. Jen chci říct, že my pak máme ten pocit, že jsme se narodili ve špatnou dobu. Pak se na vás snažíme tak nějak navázat, ale je to všechno spíš póza. Jednou rukou scrollujem na iphonu, druhou chrastíme klíčema. Občas se scházíme, děláme divný párty, kde si pouštíme garáž a plastiky. Zajímalo by mě, kolika z nás se ta hudba fakt líbí. Dokonce jsem takhle jednou někoho slyšela prohlásit, že jsme 3. generace undergroundu. Z toho mi bylo až trapně. Ale je to tak trošku pravda, nemyslíš? Je to vlastně svým způsobem hezký, že se scházíte a že si rozumíte a že je tady nějaká návaznost. Jo to asi jo. Ale zkrátka mi přijde, že chceme za něco bojovat, tak jako jste bojovali vy, ale netušíme za co. A pak přichází ten pocit nenaplněnosti. Často myslím na Jáchymovy slova: „Víte, já bych opravdu nechtěl patřit do vaší generace. Myslím, že to vlastně máte mnohem těžší než my. Máte tolik možností, ve kterých se akorát utápíte. My jsme to měli jasný. Nesnášeli jsme režim a šli jsme proti němu. A v tom jsme viděli smysl“. No, z toho mi bylo dost na nic, když to vyslovil…Hele, přejely jsme. (Mariana Hradílková, 4. S) -


GeNeZe 29

Záhadný hrnec Téma revoluce: Nenapadlo mě nic revolučního. Uviděla jsem hrnec a napadlo mě, co v něm může být. A co se s tím pak může dít. Vešla do sklepa pro žárovky. Náhle zakopla o tlakový hrnec. Nevěděla co v něm je. Vzhledem k tomu, že ho dlouho neviděla, bylo jasné, že tam bude celou zimu. Vůbec se ji nechtělo ho otvírat. Pokusila se ho vytěsnit z hlavy a šla si číst. Nemohla se soustředit, přemýšlela o tom hrnci. Možná to bude nedojezený guláš, který tam někdo schoval. Nebo bude prázdný. Čím víc nad tím dumala, tím víc se zvedala její nechuť se ho dotýkat. Ale zároveň byla hrozně zvědavá. Na dně byl kus čehosi o velikosti sevřené pěsti. Smrdělo to. V kuchyni to vyklopila do koše. Šla do pokoje. Zaslechla šum a zvedla oči od knihy. "Hele, morče! Kde se tu bereš, kamaráde?" "Jaký morče? Já jsem tvoje svědomí, tvoje soudnost, tvé slitování. A jakej kamarád? Zavřela jsi mě do papiňáku a teď se chceš kamarádíčkovat?!" "Co to povídáš, to bych přece nikdy neudělala." "Jsi podvodnice a lhářka a já to vím ze všech nejlíp. Na světě není žádnej jinej ubožák, kterýmu by muselo morče učit o životě." "Ty mě akorát tak dusíš. Nenávidím ty tvý pacičky. Pojď sem chlupáči." "Ne, nikam nejdu. A ty se ke mně taky nepřibližuj. Polož ty nůžky. No tak, to nesmíš, není to správné. Ty máš navíc." Probodla maličkého a zbavila se ho. Opět. Zase zapomněla na žárovky. (Martina Dongová, 3. U)


GeNeZe 30

Co ste zhasli -Nemůžeš se hnout -Nemůžeš mluvit -Nemůžeš vytočit číslo -Nemůžeš se zvednout ze země -Nevíš, kde seš -Nevíš, kam jdeš -Nevíš, za kým -Nevíš, v kolik tam máš být - nejde ti vytočit číslo na policii - policie ti nechce pomoct - policie ti nevěří - policie to zvedne, ale dřív, než ti pomůžou, po tobě chtějí vyplnit anketu -všichni berou závažnou situaci na lehkou váhu, až na tebe - nikdo ti nevěří, že je to všechno jen sen - z jednoho děsivýho snu se probudíš do dalšího - Je válka - gravitace je tak silná, že ti narovnává vlasy - skupině dětí musíš vysvětlit, že se blíží konec světa - máš leukémii, rakovinu, cukrovku, cokoliv - seš nahá - nemůžeš se vyčůrat - zjistíš, že sis spletla židli se záchodem - někdo tě načapá v tom nejlepšim - nemůžeš přestat zakopávat -vypadávaj ti zuby - vyklaj se ti zuby - drolí se ti zuby - vypadávaj ti zuby, ale máš pod nima další dvě řady


GeNeZe 31

- odejdeš z domu, a když se vrátíš, zjistíš, že tam bydlí jiná rodina - okolí tvýho bydliště vypadá úplně jinak, než když jsi odjížděla - tvoji blízcí mají úplně jiné obličeje - cizí rodina se tě snaží přesvědčit, že je to tvoje vlastní rodina - to dítě, co vedle tebe běhá, jsi ve skutečnosti ty jako malá. Považuješ za nutnost ho varovat před tím, co ho v životě potká a před tím, co udělá - Vietnamci sbírají vraní oko čtyřlisté a nemůžeš jim vysvětlit, že to nejsou borůvky, protože si nerozumíte - jsi v cizí zemi, ztratíš se a nikdo ti nerozumí - musíš v cizí zemi předstírat, že ti jejich jídlo chutná - zjistíš, že můžeš dýchat pod vodou - zjistíš, že umíš lítat - zjistíš, že nejsi vidět a můžeš dělat, co chceš - víš, že kolem tebe někdo /něco chodí, i když to nevidíš - po pokoji skáče malej vajgl s obličejem a nějakou nevysvětlitelnou silou tě srazí k zemi a zabije - jdeš do schodů a nevysvětlitelná síla tě táhne zpět do sklepa -Jsi na obědě v restauraci a všichni už dostali svou objednávku, jenom ty ještě nemáš tu kachnu. Ve chvíli, kdy ti ji přinesou, se probudíš. - Probudíš se a necejtíš svojí ruku. Pokaždý, když se to stane, se bojíš, že to je napořád. - Probudí tě smích - Probudí tě pláč - Tvůj vlastní - Probudíš se a je novej den. - Probudíš se a zjistíš, že jsi zaspal -Probudíš se a dojde ti, že tenhle den bude stejnej, jako ty ostatní... (Mariana Hradílková, 4. S)


GeNeZe 32

Stopy k domu Bydlí tam sám Stopy vedou k domu V létě v prachu, na podzim v blátě V zimě v sněhu, na jaře v trávě

Bydlí tam sám Stopy vedou k domu V létě v prachu, na podzim v blátě V zimě v sněhu, na jaře v trávě

Bydlí tam sám Bydleli tam spolu A svíčka zhasla Tma je v tom domu

Bydlí tam sám Divím se tomu Vždyť nohy nemá A stopy vedou k domu

Bydlí tam sám Nikoho nemá A děti bojí se Jít k tomu domu Bydlí tam sám Zchátrala střecha Okna sou rozbitý Krysy spěj v domu

Pes Šel jsem takhle lesem Potkám v lese psa Psů se nebojim Psi se mě nebojej Má na krku obojek Kouknu mu na obojek Je z baráku u lesa Jdu k tomu baráku Branka je otevřená Dveře sou otevřený

Zavolám a ticho Jdu dovnitř a ticho Pak slyším nějaký zvuky Slyším padat kapky Pátrám po těch zvucích Pátrám po nich v kuchyni Všude je tam červeno Ten pes má hubu červenou Tak já zase jdu Ale radši už nejdu lesem (Jakub Palata, 3. U)


GeNeZe 33

Prdel Začala jsem se hrozně smát a naše debata o tlaku skončila. Šla jsem domů, už se setmělo. Věděla jsem, že to nebude jeden z nejpříjemnějších večerů. Čekaly mě maturitní otázky. Otevřela jsem si okno a sedla si pod něj k psacímu stolu. Zítra píšeme asi tři testy a ještě zkouší. Vždyť v pohodě, proč ne…každej si rád napíše denně tři testy. Naštvala jsem se a rezignovaně jsem koukala na hromadu papírů, který zářily svítivýma barvama zvýrazňovačů. Zhluboka jsem se nadechla a beznadějně zaklonila hlavu. Ve svém střešním okně jsem v levém dolním rohu najednou zahlédla něco, co jsem nikdy před tím neviděla. Malou rudou prdel. Co to znamená? Pomyslela jsem si bez většího vzrušení. „Asi se časem každýmu ve vokně ukáže něco podobnýho,“ řekla jsem si, nechala prdel prdelí a začala číst ty neskutečný hory papírů, který jsem si tak moc přála, aby zmizely. Po zhruba dvou hodinách čtení nesmyslů, jsem si řekla, že si dám pauzu a podívala jsem se do diáře. Napsat třístránkovou esej na angličtinu, stálo tam. „Ne, ne, ne…to snad ne, že to není na zítra?! Jasně že je to na zítra ty blbečku. Dobře, teď je půl desátý večer, když teď začnu psát, budu to mít hotový, tak za dvě hodiny. Fakt skvělý.“ Řekla jsem si nahlas pro sebe a cítila jsem, jak se mi zvyšuje tep a jak mi začíná sem tam cukat noha. Psala jsem esej o anglické historii, neustále jsem překlikávala ve zdrojích na internetu a do toho jsem měla otevřený slovník, kde jsem pořád hledala ty nejsofistikovanější slovíčka, učebnici dějepisu a podobně. „Já už to nedávám, už nevim kterej Richard je kterej, já na to kašlu,“ nadávala jsem. Po dvou a půl hodinách jsem se podívala na hodiny: 22.58. Do půlnoci je uzávěrka. Musím to odevzdat bez kontroly. Nestíhám. Mezi tím se prdel značně zvětšila. Na testy už se učit nebudu, pomalu usínám. Ještě si ale musím otevřít deník a zapsat poslední týden, jinak se k tomu už nedostanu a týden bude v mé paměti navždy ztracen. Seděla jsem na posteli v tureckém sedu a psala. Bavilo mě to, ale i přes to se mi klížily oči, jako nikdy. Najednou se něco divného dotklo teplého mé paže. Zvedla jsem hlavu od deníku.

Prdel. Mezitím, co jsem psala se tak zvětšila, že už zabírala půlku mého

prdel

pokoje a už se hrnula na mě. Vnitřně jsem nevěděla co dřív. Vzít deník, začít tlačit zpátky do okna, zavolat nějakou pomoc nebo co? Můj mozek mě ale neposlouchal a neustále řešil jen to, jak to celé dopadne zítra ve škole a to, že vlastně ta esej není tak dobrá, jak by být mohla, ale už je odeslaná, takže s tim nic neudělám a že jsem se na zítřejší testy mohla učit už před tim, abych to už uměla a nemusela nic řešit a neměla jsem si náhodou na zítra přečíst článek na filosofii a nevyzkouší mě ta stará bába zejtra z tý biologie, když mi minule přišla na ten tahák? A když mi teď dva dny nenapsal, mám to nějak hrotit? Mám se zítra sejít s tim druhym, když nevim jak to s timhle dopadne? A kdy že se vlastně odevzdávaj ty přihlášky na vejšku? A otec vážně řikal, že mě tam pošle samotnou? A proč mám zase v peněžence kilo? Během mých stresujících myšlenkových pochodů mě stačila

prdel

zatlačit do kouta. (Kristýna Rüster, 4. T)

SEMINÁŘ TVŮRČÍHO PSANÍ SEMINÁŘ TVŮRČÍHO PSANÍ SEMINÁŘ TVŮRČÍHO PSANÍ

ART PRO NÁS

GeNeZe 35

Alex Banks a Dark Sky

Ve středu 28. 1. se pražský Palác Akropolis přeměnil na berlínský klub, kde zde v rámci festivalu Spectaculare vystoupil anglický DJ a producent Alex Banks a trio Dark Sky. Obě kapely vychází z labelu Monkeytown Records. Součástí tohoto labelu jsou například i Mouse on Mars, Modeselektor nebo Siriusmo. Alex Banks přivezl svojí uznávanou debutovou desku Illuminate. Tou dokázal na začátku koncertu díky prvkům housu, dubstepu i techna navodit skvělou taneční atmosféru. Tu nadcházející kapela už jenom podtrhla. Jasné opakující se motivy nenavozovaly pocit nudy, ale nutily diváka chtít slyšet stále víc a víc hudby. A toho chtěl přesně Alex Banks dosáhnout. V jednom z rozhovorů řekl, že chtěl v albu Illuminate použít "nejaktuálnější technologické postupy, ale zároveň v albu nechce zapomenout na lidské emoce a teplo." Přesně toto "teplo, emoce a technologie" byli patrné i z jeho koncertu, ale nijak mu neškodili, právě naopak. Snad ještě o něco otevřenější byla kapela Dark Sky, která je součástí Monkeytown Records o něco déle. Díky tomuto triu pocházejícímu z Londýna, nenucená a zákonitě dobrá atmosféra byla na místě. Jak by taky nemohla, orientálně pulzující deska Imagin je výjimečně dobrá a stejně s ní i koncert, který byl dostatečně bohatý na experimentální prvky a vokály, které jsou nedílnou součástí celé tvorby Dark Sky. Monkeytown Records znova bodují a s ním i tyto dva koncerty navazující elektronickou tradici minulého roku, kdy do Česka přijeli Moderat. Protože díky dvěma členům této kapely vznikl tento label, díky kterému k nám mohli přijet zajímaví elektroničtí umělci, jako jsou Alex Banks a Dark Sky. Jen tak dál! (Anežka Jaskmanická, 4. T)

ART PRO NÁS

GeNeZe 36

Festivalová sezóna je tu! Konečně se počasí umoudřilo a z hnusných chladných dnů se stávají krásné jarní dny. Tyto dny přinášejí i začátek festivalové sezóny! Letos se to bude hemžit skvělými festivaly už od června, a proto máme pro vás pár tipů . Ale na léto taky nezapomeneme. Jedním z nejlákavějších byl určitě Rock for People. Letos byly dokonce dva. Jeden, který se konal od 4. – 6. 6. v Hradci Králové a druhý, který proběhl v Plzni pod názvem Rock for people Europe (byl součástí Plzeň – Evropské město kultury 2015), a to od 3. 7. do 5. 7. A co nabídl ten červnový? Bastille, Limp Bizkit, Fait no more, Three Days Grace, Yellowcard a mnoho dalších, jak z české, tak i zahraniční scény. V červenci jsme se mohli těšit v Plzni těšit na Parov Stelar, Pete Doherty, Guano Apes, The Ting Tings, Modestep, …Cena lístků na celý festival byla od 1300 Kč. Pro ty co mají hluboko do kapsy (jako skoro každý student) se v Praze konal již tradičně United Islands 2015, a to ve dnech od 18. 6. do 20. 6. Co je na tomhle festivalu skvělé? Je zadarmo! Najdete zde supr kapely jak z domácí scény, tak i ze zahraničí a nezaplatíte nic. Celkem bylo letos 5 stages, které byly rozmístěny na různých ostrovech v Praze, stačilo si jen vybrat, jaký hudební styl preferujete a podle toho si vyberete ostrov. Hlavní stage s největšími jmény byla umístěna v zahradě Kinských na Smíchově. Pro více informací stačilo navštívit jejich webovky www.unitedislands.cz. Ostrava žije. A to doslova. Letošním hostováním Mistroství světa v ledním hokeji to nekončí. Jako každý rok v červenci se zde koná festival Colours of Ostrava (16.- 19.7.). Tento festival si získal za ty roky už své jméno. O tom svědčí i jména letošních interpretů, I minulý ročník byl v duchu zvučných jmen, ale letos se překonali. Přivezli vám Bjork, Rudimental, Cleand Bandit, St. Vincent, Kasabian, Mika a…A tak dále…Je toho opravdu hodně. Cena za vstupenku na celý festival byla poměrně vysoká, pokud jste si ji nekoupili s dostatečným předstihem. Na celý festival vás vyjde na 2 290 Kč. Ale co za to dostanete? Několik dní plných skvělé hudby… Samozřejmě je plno dalších festivalů..popravdě jsem vybrala ty nejznámější. Ale pro ty, kdo si chtějí najít svůj vlastní festival doporučuji stránku http://festivaly.eu/. Přeji hezké léto plné hudby! (Zuzana Jarolímková, 3. U)

PS: Správný student Zatlanky (ale samozřejmě i ostatní) by neměl zapomenout na každoroční Kaši fest (13. 6. 2015 - Petrov u Prahy).

ART PRO NÁS

GeNeZe38 37 GeNeZe LARS SAABYE CHRISTENSEN - POLOVIČNÍ BRATR Jedná se o vynikající román norského autora, který byl v roce 2002 oceněn Severskou cenou za literaturu. Příběh se odehrává v Oslu a velmi milým, citlivým a často humorným způsobem mapuje 4 generace jedné poměrně netypické rodiny. Je konec války, rok 1945. Mladičká Vera je znásilněna a chtě nechtě se stane matkou syna Freda. Vychovává ho za pomoci své matky a babičky. Jednoho dne se seznámí s mužem, který ji po velmi dlouhé době rozesměje. Muž se tak brzy se stane otcem jejího druhého syna, Barnuma - vypravěče. Fred a Barnum jsou tedy polovičními bratry, jejichž vztah hraje v tomto díle zásadní roli. Barnum silného a velmi osobitého Freda obdivuje a zároveň z něj má strach. Sám je zakomplexovaný a velmi oslabený. Snaží se nějakým způsobem prodírat životem a bojovat s tím, co se mu postaví do cesty. Někdy to jde však horko těžko. Jsme tak svědky jeho dětství, jeho dospívání i jeho dospělosti a jasně vidíme, že každé to období v sobě nese něco krásného a zároveň velmi krutého... Dílo je protkané nespočetným množstvím nádherných myšlenek, které jsou často podané tak odzbrojujícím způsobem, že se člověk musí pozastavit a znovu se nadechnout. Každé písmeno, každé slovo je ve větě správně posazeno, a tak celý příběh nabývá na dramatičnosti. Jako bychom ta slova už slyšeli, znali, ale do toho daného okamžiku si plně neuvědomovali jejich význam. A nejde jen o myšlenky, fráze, citace … jde o samotný příběh a jednotlivé okamžiky, které postavy zažívají … v každém jejich pohybu, činu či gestu je nějaká spojitost. V mnoha situacích poznáváme sami sebe, často tak jak bychom snad ani nechtěli. Děj plyne tak lehce a tak nás vtáhne, že neexistuje šance, že by kniha snad zůstala rozečtena. Zkrátka a dobře člověk přečte první větu a od té doby se směje tomu, co udělal, pláče nad tím, co neudělal, stydí se za to kým je a má strach, že v tom tak zůstane…A pak najednou přijde ta poslední věta a tečka a on procitá. Usmívá se, protože právě prožil něco nezapomenutelného. Něco, co ho svým způsobem posunulo zase o pár metrů dál. Do této knížky jsem šla bez jakéhokoliv očekávání a byla jsem velmi příjemně překvapena. Senzace. Geniální načasování, výborné zachycení všeobecné nálady s koncem války, velmi niterná charakteristika člověka a jeho morální vývoj, dospívání, dětství, zklamání ... atd, atd. Osobně toto dílo považuji za jedno z nejlepších, které jsem kdy četla. A to nemluvím pouze o tom neskutečném požitku z četby. Zejména se stala v mnoha směrech jakýmsi mým průvodcem a pomohla mi s překonáním do té doby nepřekonatelných překážek. Ukázka: "Prostě stojíš v pokoji, který jen matně poznáváš. Slyšíš někoho za zády plakat, a když se otočíš, spatříš dítě, a to dítě jsi ty." "Jako bych se přejedl v hlavě. Mám křeče v mozku." "A mně došlo, že lži i sny mě vždycky dřív nebo později doženou, vrátí se, potkají se se mnou ve dveřích převlečené za smutek, útěchu a pravdu, protože svět není dost velký na to, aby se v něm nějaká lež ztratila. Lež chodí na chůdách. Sen řádí ve spánku." (Anna Malimánková, 3. U)

ART PRO NÁS

GeNeZe 38 ALFRÉD VE DVOŘE: MRAKY – RODINNÁ ARCHEOLOGIE Režie a scénář: Handa Gote research & development Připravili: Veronika Švábová, Jakub Hybler, Tomáš Procházka, Robert Smolík, Jan Dőrner Délka představení: 70 minut Je úterní květnový den a já přicházím do divadla Alfréd ve dvoře. Už jen cesta do prostorů divadla je zajímavá. Vcházím po schodech do suterénu činžovního domu. Za dveřmi na mě ale čeká milé překvapení. Vcházím a hned si připadám, jako bych přišla na nějaké přátelské setkání. Koupím si lístek u milé slečny a před začátkem si posedím v malé hospůdce. Na představení mě upozorní slečna od vstupenek zvoněním zvonku. Když dorazím před sál, překvapí mě, kolik je tu lidí. Mají vyprodáno. Po vpuštění do sálu si můžu sama vybrat místo. To si nechám líbit. Začíná představení. Za stolem s notebookem sedí žena a pouští desku. Začíná vyprávět historii své rodiny. Vyprávění je doprovázeno promítáním starých rodinných fotografií. Po chvíli se ve jménech a příbuzenských vztazích ztrácím. Ale později se už opět chytám. Žena ve svém vyprávění zmiňuje svoji babičku a její recept na buchtu jménem Mraky. Následuj názorná ukázka, jak má vypadat těsto (je tam skutečně udělané) a dává ho do trouby péct (opravdu ho peče). V průběhu představení buchta začíná vonět a začínám mít na ni opravdu chuť. Ale pojďme dál. Dostáváme se k nejbližším příbuzným. Dozvídám se, že její dědeček byl zapálený komunista, jeden ze zakládajících členů KSČ u nás a velký odbojář, a strýc dokonce důležitý šéf ve KSČ po 2. světové válce. Tento strýc nakonec umírá v důsledku politických procesů v 50. letech oběšením. I na oprátce ale neztratil věrnost a lásku k soudruhům. Takto postupně popisuje rodinou historii. Je to zajímavé poslouchat. Představení je doplněno tanečními kreacemi aktérky a vše dokresluje speciální projekce za zády herečky. Už od začátku mě představení zaujalo. Nebyla to klasická scéna, hrála jenom jedna žena a představení podbarvovala dobře zvolená hudba a projekce. Za sebe můžu představení jen doporučit. A pro ty co v průběhu hry dostali hlad, mám dobrou zprávu. Mraky, které se v průběhu představení pekly, můžete na konci ochutnat a případně si nabídnout čaj či kávu. Tomu se říká správná sladká tečka na závěr. (Zuzana Jarolímková, 3. U)

ART PRO NÁS

NÁŠ ART

GeNeZe 40

Záblesky A až otevřu oči uvidím světlo záblesky tančící na střechách vlaků paprsky světa, kde ty nejsi nejsi nic jen šepotavá vzpomínka mizící ve větru jak lampiony ze slavnosti světel co už dávno odletěli na západ. Zavři oči cítíš, jak svět okolo tebe mění paprsky světa, kde ty nejsi

„Pal“

světlo, které nás nikdy nesvede dohromady protože nebude nikdo kdo by ho mohl spatřit. (Lucie Hošková)

Vždycky jsem nesnášela skupinovou vinu, toho, kdo vymyslel ji, střílím na hodinu. Smyšlené příběhy plné všelijakých hrůz. Však důkaz? Nikde není, jenom si říci zkus. Pustá je krajina, melancholie vřavy, vzpomeň si na všechny své bohapusté mravy. Poklekni, modli se, v poslední hodině, tvůj život může skončit v mžiku, ve vteřině. Byl jsi tu a již nejsi, zhasnutá svíce stojí, svět, ten se žene dál, bez existence tvojí. Přikládáš důležitost naprostým marnostem, nediv se, až tě náhle přiklopí víko, zem. Tvé salvy smíchu mění se v mrtvé ticho, Jericho dobyto, srdce jest navždy zryto. Oslavné salvy zvuk a nepřátelům zhouba, rozkaz je rozkaz: „Pal!“ Tohle má býti chlouba? Hromadný výstřel, salva, zní pokřiveně v uších, chceš, aby umlknul, jak snažíš se jej zdusit. Bezvládná těla lidí padajíc´ hlučně k zemi, strnulé výrazy mrtvých... Živých? Není. (Tereza Siegelová)

ART NÁMI

GeNeZe 41

Oči Divé oči nyní úpěnlivě hledí, na toho, kdo proti nim sedí.

DANIEL BUDIL

Jen kousek něhy tam hledají, derou se do tváře, tiše a potají.

Zamilovanost Hledají jenom kratičké pochopení, samy si říkají, že to nic není. Cítím je na tváři, mám je už v sobě, tak krásné sivé oči, patří jen tobě.

Škemrají pouze o část citu a něhy, však velice rychle, lámou se ledy. Doufají, že na otázku odpověď čeká, jinak slza slaná, poté z nich stéká.

Obdařím je pohledem, ukáži dveře, jásají, výskají, obdařeny jsou štědře. Tak tedy pak, mrknout jen stačí, avšak čas je proti, jenom nás tlačí.

ART NÁMI

Mysl má se tebou trápí, sveřepě v oceán se potápí. V oceán tvořený z mých slz, jsem těžce raněn ranou skrz. Tvá slova jsou jako šípy z kuše, trefuješ se přímo do mé duše. Bylas ke mně krutá nikdy hodná, příležitost říci sbohem teď je vhodná. Nechej mne s mými ranami, se samotou a těmi mukami. Tvůj smích sype mé rány solí, ach, jak moc od tebe to bolí. Bolest uprostřed slzné řeky, nechává ve mně tmavé fleky. Důvěra v tě přinesla mi jen zkázu, nezastavitelný je skok ze strmého srázu. Smutně se tvářící, tělo dolů klesá, tvá pýcha v tvém srdci jen plesá. Ach, nač pro tebe slzu v oku mít, když tebou se nechal zabít.

GeNeZe 42 Bílý jeřáb zrodil se mi v dlani Jeřáb z papíru

ELIŠKA FRÜHBAUEROVÁ

Ztratil se mi v mracích Pak přistál mi na rameni Ten jeřáb z papíru A řekl „Nahý jsem vyšel z života matky své, nahý se také zas tam navrátím.“ „Nedá se nic dělat, budeme muset vstoupit do odboje.“ „Syrský útok bude omezený a bez pozemských sil.“ „Pohleď, polovinu svého majetku dávám druhým.“ „Ty jsi moc velká sračka na to, abys mě zastřelil.“ „Poezie je pro mě pořád tajemstvím.“ „A sakra, ten mládenec je čmuchal.“ „Hm, ještě nemám věk na ženění.“ „Aspoň jeden z nás je poctivec.“ „Motorka se chovala jako ryba.“ „Tenhle kluk by se vám hodil.“ „Budeš myslet pouze na mě.“ „Já jsem Bůh všemohoucí!“ „Tak, a zde bude Karviná!“ „Budiž zdráva, milostiplná!“ „Kdo se dotkl mého šatu?“ „Všechno mám vyřešené.“ „Tady jsem, volal jsi mě?“ „Kůže ta zaplacená buď.“ „Lásko, mne ubývá sil.“ „Ploďte a množte se!" „Ještě to není ono…“ „Peníze nebo život!“ „Hle, beránek Boží!“ „Já jsem tvoje dítě.“ „Všichni tě hledají!“ „Toto je moje tělo.“ „O co vám jde?“ „Alláhu Akbar.“ „Budiž světlo!“ „Pokoj Vám.“ „Tady jsem.“ „Udeř mne!“ „Sbohem.“ „Končím!“ „Jsi osel.“ „Chci tě!“ „Sakra!“ „Zabij.“

Bílý jeřáb

GeNeZe 43 že ho stále trápí spousta nejasností ohledně vyšetřování vraždy Moniky a Klárky. že jaderné zbraně nemohou být součástí globální rovnováhy. že mu jeho zdravotní stav nařizuje přísnou abstinenci. že to vypadá, že má malý problém. že dojdou do finále znovu. že se embryo nevyvinulo. že dobrá, teď si tykáme. že je šťastný blázen. že teď půjde domů. že je to tajné. abych šel nahoru, že přijde za mnou. si o červenou kartu z fotbalové ligy. svým dětem, že jim snědl sladkosti. budeš myslet pouze na mě. jen, co si myslí většina lidí. pravdu o invazi do Iráku. si o hořkou pralinku. v podstatě všechno. co dluží občanům. mi jiným jménem. svoje jasné ne.

A řekl co vlastně?

II. Letí letí Kam, nemá zdání Letí letí Snad je to poslání Letí letí Chce najít svůj cíl Letí letí Mezi skupinku víl Letí letí Však nechce tam být Letí letí Má tedy pořád cenu žít? Letí letí Zapěje poslední píseň Přistane A cítí už jenom tíseň Leží Už ví, že nechce žít Zavře oči A cítí už jen klid

GeNeZe 44

Papír Zranitelný papír

Často kdo si pohrává

Ze sešitu vytržen

Vůbec netuší

Prapůvodní ideál

Že papíru zůstanou

Na míru byl navržen

Jizvy na duši

KRISTÝNA ČIŽINSKÁ

Bledne papír, bledne Když se ruce blíží Zatímco jej muchlají Smutek oči klíží

Je t'aime Tes yeux La coleur du meilleur chocolate Comme ils sont beaux

Je zoufale snadné

Mais comme ils sont tristes

Stvořit kuličku Kopat do papíru Jako do míčku

Ton sourir Comme la dessin magnifique Tu est la plus jolie personne Dans cette monde trés laide

Zdravý list A5 Nyní křehký odpad Chvíle v kuličce Mají těžký dopad

Můžeš se pak snažit Jakkoliv moc chceš Poničený papír Srovnat nesvedeš Často kdo si pohrává Vůbec netuší Že papíru zůstanou

Tes lévres Comme je te voudrais embrasse! Si je pouvais, je te serrais Dans mes bras à tout jamais

GeNeZe 45 JOHANA VAŠKOVÁ Na sklonku večera Na sklonku večera Emil (po celý den polehávající v nemocničním pokoji) bytostně zatoužil zavolat své ženě, ale náhle si zaskočeně uvědomil, že už je vlastně rozvedený. Nebo ne? Na svou paměť se nyní bohužel nemohl spolehnout. Nebylo tomu ani měsíc, co začal trpět nespavostí, drobnými závratěmi v MHD, lehkými slyšinami a hlavně ztrátou paměti. Nikdy dříve to nemíval. Přišlo to nečekaně, znenadání, jako se přiřítí bouřka v Etiopii. Sníh v Palestině. Nikdo to nečekal. Přišlo to nečekaně, znenadání, co se s tím dalo dělat? O měsíc později, co ho blouznícího našli v brzkých ranních hodinách bloudit kolem hlavního nádraží, byl přivezen sem. Na Bulovku. Našli ho promrzlého na kost! Splynutí s tmou, název nové symfonie? Umělcův symptom stárnutí! Z Hlaváku na Bulovku, co bude dál? Hlásali titulky jednotlivých plátků. „Myslela jsem, že se jedná o jednoho z bezdomovců. Když na mě promluvil, dostala jsem strach, vracela jsem se sama z noční…“ uvedla ve výpovědi jednadvacetiletá Pavlína z Nuslí. „vylekalo mě to, chtěla jsem nejprve zavolat policii, teprve, když mě donutil podívat se mu do očí, poznala jsem ho.“ Jsi blázen. Normální magor. Zcvokatěls mi. Osočila ho tehdy manželka. Co si pomyslí lidi? Jak chceš v tomhle vychovávat naše děti? Jako by nestačilo, jak sis hrál doteď... Nedokázal pochopit, co tím myslí. Život se mu rozpadal. Stárnul, zapomínal. Ztrácím nit k životu, řekl by kdysi. Klubko, klubko, kde tě najdu, notoval by. Teď se však nezmohl ani na slovo. Ležel téměř sám v nemocničním pokoji a počítal praskliny na stropě. Jedna. Dvě. Tři… Z vedlejšího lůžka se ozvalo zachrápání. Ttt. Co ho ještě čeká? Ani usnout už nemohl. Dveře nemocničního pokoje se otevřely. „Máte návštěvu.“ Dovnitř pokoje vstoupila pohledná blondýnka. Sestra zaplula do chodby a práskla za sebou dveřmi. Dívka se rozhlédla po pokoji, růžové tváře ji hořely. Její výrazné oči těkaly jedním směrem. Na jeho lůžko. Proč tak blbě civí? To se ani neposadí? Její otec zřejmě ještě spí. „Váš otec zřejmě ještě spí.“ ozval se zvučným hlasem. Třeba ho to probudí. Pohodila hlavou a prohrábla si vlasy. „Co to na mě zkoušíš?“ usmála se. Nastalo ticho. Chvíli dumal, oč tu běží. „Jdu přece za tebou.“ Zamrkala dlouhými řasami a tanečním krokem se vydala k posteli. Mlčel. Nedýchal. Ustrnul v pohybu. Jde přece za ním. Co to na něj zkouší? Copak si nepamatuje všechny ty krásné věci, které spolu prožili? Jak ji po nocích učil Charleston? Na co si to hraje? To je snad pravda, co se píše v novinách? Proč do toho plete manželku a děti? Ne. Ne, opravdu není jeho ženou. Ať už ji pustí a nečumí furt do blba. Ať už ji dá pokoj. Nechá ji jít. Rozčarovaná vyběhla ze dveří. Ani se nepokoušel ji zastavit.

Vedlejší postel zachrápala. Ttt. Během odpoledne přišly na řadu další. Manželský pár. Zarostlý muž středního věku byl slušně oblečen. Vystrojil se jako na slavnostní koncert. Tmavomodré sako a motýlka. Za rámě držel manželku. Drobnou brunetku o pár let mladší. Celkem roztomilá. Přinesla vytisknutou fotografii z dob, kdy vydal své první album. On vydal album. On. Vydal. Album. Prý si snad konečně udělá čas a podepíše se jí. Podepsat se, zněla ozvěna v jeho hlavě. Manžel s ním kdysi byl na vojně, měli rádi noční toulky. Vzpomíná? To se stane každému, že občas zabloudí. Ten bulvár to zase nafoukl, co? Hlavně, že už je mu lépe. Má daleko zdravější barvu, než když tenkrát po nocích psal druhou větu Zlatavé pěvušky. Tu melodii slyší doteď, občas se mu v noci zdá o tom, jak si ji tehdy pobrukovali při hlídce, když se důstojník nedíval. Ale ve finále deska Červená karkulka byla úspěšnější, jestli ho paměť neklame, že? Jestli tu někoho paměť neklame... Byli zaskočeni jeho mlčenlivostí, žena se mu marně několikrát pokoušela dát do ruky tužku k podpisu. Po pátém pokusu to vzdala. Nevydal ze sebe ani hlásku. Odešli až ve chvíli, kdy mu z pusy ukápla slina. Vedlejší postel zachrčela. Ttt. K večeru přišly dvě malé děti. Dvojčata. Chlapec a dívka. Smáli se. Přišly se domluvit, co mají doma přichystat, až ho pustí. Jako minule po koncertě? Zahrajem si Člověče! Ale ne, že budeš švindlovat! A já udělám palačinky! Proč nic neříká? Pohlédly jeden na druhého. Dívka pokrčila rameny. Chlapec udiveně koukl na postel. Ležel v ní nehybný, nemocný člověk. Tupě zíral do prázdna. Asi je to pravda. Noviny lžou, vztekala se dívenka. Ale máma ne, zamumlal chlapec a táhl dívku ke dveřím. Raději ho nechají odpočinout. Neprotestoval. Ve vteřině byli pryč. Jemu to však bylo jedno. Nepoznával ani jednoho z nich. Vedlejší postel odkašlala. Ttt. Kolegyně mu přinesla jisté citáty umělců 21. století s fotografií podobnou jemu samému. Ten mladík na fotce kouřil doutník a s nadějí hleděl zamyšleně do dálky. Tu neznámou ženu vyhnal ze dveří. Celý se třásl. Tuhly mu svaly na šíji. Začalo ho pálit v krku. Sbíhaly se mu sliny. Čelo měl horké. Začal se potit. Vzdychat. Vedlejší postel zachroptěla. Ttt. Teď už vůbec nemohl spát. Ttt. Když byly všichni pryč, dostal chuť. Ttt. Do pokoje vstoupila zdravotní sestra. On natolik zblblý na ni zvolal jako na předchozí. Ať už jde! Ať táhne! No co, další z davu! Tohle ji nesluší! Ať si sundá ten čepec! A nebo ne! Ať zůstane, ať ho nějak zabaví! Uklidní! Nová milenka! Od čeho ji tu přece platí? V obličeji byl nejprve bledý, v průběhu výkřiků brunátněl. „Uklidněte se!“ Ať se napije vody. Aspoň loka. Zavolá další sestru, ať ho zklidní nějakým práškem. „Uklidněte se. Jdu zkontrolovat vašeho kolegu.“ Přikročila k vedlejší posteli. Strnula. Pane Bože. Hbitým pohybem ruky odhrnula peřinu. Nahmatala jeho tep. Pane Bože. To si ničeho nevšiml? Takhle tu musí ležet několik hodin. Musel přece slyšet, jak se dusí. Pane Bože. Začala energicky mávat rukama. Hystericky bouchala do tlačítka nad postelí, aby přivolala pomoc. Vypadala jako kreslená postavička. Ušklíbl se

GeNeZe 47 Co se směje? To mu přijde vtipný?! Tohle není sranda. To vůbec není sranda! Udusil se vlastníma zvratkama! Proč nic neudělal? Je normální blázen, že nezavolal pomoc. Nemohl to přece neslyšet. Zavřou ho na samotku a zítra půjde na vyšetření mozkových blan... Emil ležel sám v nemocničním pokoji. Mžoural do tmy, která ho obklopovala. Nemohl spát. Stále viděl pobíhající setřičku z pokoje na chodbu, nervózní, bledou, vystrašenou, pak skupinu lékařů, kteří toho chudáka vyvezli z pokoje. Pak černou dodávku, která přijela, pak pytel, ve kterém ho odvezli. Ne, to přehání. Dodávku přece neviděl. Už zase začínal blouznit. Ne, to nemůže být pravda. Několikrát mrknul. Ne, to není možné. Mrknul znova. Jsi to ty? Miláčku. Slyšel ode dveří. Pojďme na všechno zapomenout. Miluju tě, ty můj blázínku. Všechno ti odpouštím. Pojďme komponovat. Pojďme tančit. Pojďme zpívat. Jako kdysi...Pojď si hrát i se mnou. Spatřil siluetu své ženy. Tak přece přišla. „V tuhle noční dobu?“ v očích se mu zalesklo. Přišla ho navštívit. Ach, jak romantické gesto. Stará láska nerezaví. Vstal, půjde ji naproti. Vykročil bosými chodidly ke dveřím. Byla tma, ale jasný úsměv jeho ženy zářil natolik, že netřeba světla. Suché rty se mu chvěly, chtěl ji políbit. Vztáhla k němu obě ruce. Pojď na mou hruď. Natáhl prsty. Už se jí skoro dotýkal. Nahmatal ji. Zmáčkl. Kliku. Kliku od dvěří. Potichu jako myška vyklouzl na chodbu. Byla pryč. Tatam. Zmizela, jako zmizí v zahradě bělásek. Noční motýl. Název nové symfonie. V hlavě mu začalo dunět. V dálce zaslechl odbíjet kostelní zvony. Zářivky na chodbě svítily jako oči dravé šelmy, chystající se ulovit nevinnou kořist. „Našli ho ležet uprostřed chodby. Byly 3 ráno. Ve stejném stavu jako tehdá. Myslím, že to nebude problém, paninko, ten už si není vědom ani vlastních kroků.“ Vrchní sestra držela v ruce cár papírů. Žádost o rozvod. Dá prý vědět, jakmile to podepíše. Tak tedy děkuje. Už na něj nemá sílu. Vysoká žena vstala a táhla ze sesterny dvě malé děti. Ne, tatínka už navštívit nepůjdou. Celý den strávil opět počítáním prasklin na stropě. Jedna. Dvě. Tři.

ART NÁMI

SNIVÝ Vysnil jsem si svět, ve kterém bych byl nesmrtelný. A pak jsem zjistil, že bych neměl motivaci dělat něco dál. A tak jsem ten svět zahodil. Tak aspoň svět, ve kterém bych nebyl nemocný. Ale taky potřebuju odpočívat, říkám si a odhazuju ho pryč. Vysnil jsem si svět, ve kterém by nebyla zima. Ale bez zimy by mi nechutnalo léto tolik stejně jako naopak. A tak jsem ten nápad odfoukl pryč. Tak co svět, ve kterém mám neomezenou moc nebo aspoň umím kouzlit? Ale s mocí stoupá zloba v lidech, řekl mi někdo a já pokýval hlavou. Se světem s neomezeným počtem peněz a jiných kouzelných předmětů, kouzelných proto, co s lidmi umí, jsem se rozloučil také. Vysnil jsem si svět, ve kterém by se nedalo zničit moje tělo. Ani jídlo ani nic dalšího, co se konzumuje, by ho neničilo. Jak bych ale asi vypadal uvnitř? Co moje duše? A tak jsem ji uvnitř sebe pohladil a otevřel koš pro další nápad Napadl mě svět bez času, ale jak by vypadal, když už teď je chaotický? A tak jsem ho zmačkal v ruce a odhodil. Svět, ve kterém bych nic nemusel, zní skvěle. A pak jsem se usmál, protože musím jenom umřít, jak říká moje máma a roztrhal jsem ten svět. Vymyslel jsem si, že by každý dostal přesně a hned to, co si přeje, a pak mi došlo, kolik lidí jsem už někdy naštval a rychle jsem tu myšlenku zahnal. Svět, kde by hrála jenom hudba a pak jsem si vzpomněl, že si lidé zakládají na svém vkusu a přivítal jsem radši ticho. Myšlenka na svět, ve kterém by byli všichni jenom šťastní. A jak bychom to poznali? Jak bychom poznali sladké bez slaného dobré bez špatného pravdivé bez lživého chytré bez hloupého bezproblémové bez problému holku bez kluka? A tak jsem poznal špatný nápad a zapudil ho.

ANNA ZEMÁNKOVÁ

TEXTY

GeNeZe 50 Jak naši spolužáci ví, ale i jistě bývalí absolventi, naše škola je plná kreativních různorodých exemplářů. V této rubrice naleznete díla žáků, kteří jsou v nižších ročnících, takže nemohou navštěvovat seminář Tvůrčího psaní a nebo si ho prostě nevybrali, ale mají nám co ukázat. A tady mají prostor.

Rituály v našem životě – úvaha Každý z nás má své každodenní rituály, byť o nich jako o rituálech nepřemýšlí. Rituály nemusí znamenat jen náboženské rituály, jsou to jednoduše zvyky, za rituály tedy můžeme považovat například křtiny, promoce, pohřby či svatby, ale když pomineme tyto rituály, které jsou zpravidla všeobecně považovány za rituály, a to všude na světě, tak nám zbydou ještě jiné, ty naše osobní. Někteří lidé ráno vstanou, připravují se do práce, ale z domu neodejdou, dokud si neuvaří a nevypijí kávu. To je jeden z osobních rituálů, protože člověk se tím tak trochu ujistí, že jeho den bude potom lepší, a když si ráno tu svou tradiční kávu nedá, má na co svádět drobné nezdary během dne. Můj osobní rituál je, že šlapu na kulaté kanály a vyhýbám se těm hranatým. Nevím, jak dlouho to už dělám, ale kdysi mi někdo řekl, že kulaté kanály přinášejí štěstí a hranaté smůlu. Tento můj rituál způsobuje, že na svých každodenních trasách už vím, kde je kulatý a kde hranatý kanál. Například na cestě do školy je hranatý kanál a hned za ním kulatý, proto dlouhým krokem přejdu hranatý, šlápnu na kulatý a rychle si v duchu přehraju nějakou modlitbičku, např.: „Prosím, ať nejsem dneska zkoušená z češtiny!“. Někdy to vyjde a někdy ne, ale je to můj rituál a já v něj věřím. Dokonce v něj začal jakýmsi způsobem věřit i můj přítel, a tak jdeme spolu po ulici a motáme se po chodníku sem a tam a šlapeme spolu na kulaté kanály. Věřím, že to může leckdy vypadat poměrně legračně. Nicméně si myslím, že je dobré své rituály čas od času pozměnit či upravit, aby člověk neupadl do stereotypu. A tak i já jsem se nechala umluvit, že štěstí nepřináší jen ty velké kulaté kanály, ale i ty maličké. Dle mého názoru by každý měl mít své osobní rituály. Za prvé kvůli tomu, že je v tom jisté kouzlo, a za druhé proto, že když se vám během dne něco nepovede, tak si vzpomenete, že jste tu ranní kávu vlastně asi nedopili úplně celou, a že když jste se vyhýbali tomu hranatému kanálu, tak jste na něj omylem stejně asi maličko šlápli. Takže máte celkem solidní výmluvu pro tzv. „den blbec“.

(Eliška Frühbauerová, 4. T)

TEXTY

GeNeZe 51

Zazvonil zvonec... Každý z nás si to zažije. Poslední ročník střední školy, příprava na maturitu, přijímačky na vysokou a ten shon. I když si na začátku prváku řeknete, že to bude trvat „jen“ čtyři roky, opak je pravdou a všechno uteče jako voda. Konec střední se blíží nemilosrdně a s ním i konec naší jedné životní etapy. Ale nebojte, další nová totiž zase přijde. Zpočátku si možná říkáme, že učení a střední je nuda (netvrdím, že každý). Upřímně, já jsem si to říkal a ve třeťáku jsem se modlil, aby už skončila střední a já mohl „vypadnout‘‘ a být volnější. Ale s koncem čtvrtého ročníku si naopak začnete všechny bonusy střední uvědomovat. Víte, že skončí víkendové pařby, a že společného času s kamarády, které jste si během školní docházky našli, bude o mnoho méně, a tak bych mohl vyjmenovat několik plusů a výhod střední školy. Zkrátka si začnete všeho vážit víc, jak už to tak bývá a vlastně přijdete na to, jak vám bude celá ta atmosféra školy, přestávek a společného času, chybět. Čtvrťák je totiž vlastně celý o vzpomínání. A to i maturita. Kdo by se celého procesu jménem maturita nebál? Snad nikde se nikdo takový nenajde. Ale důležité je zachovat klid. Opravdu. Většina profesorů se vám bude snažit zavařit mozkové závity a budou do vás hustit všechnu probíranou látku za celé čtyři roky, ale oni vážně vědí proč. Jestli se vám někdo bude snažit pomoct, budou to právě oni. Alespoň tedy většina z nich. Ono nebýt maturity, neměli bychom na co vzpomínat v budoucnu. Nakonec se budeme všichni smát, až si za 20 let na třídním srazu vzpomeneme na to, jak jsme se před vstupem do učebny modlili, abychom si nevytáhli otázku číslo 20 a výš, protože jsme se je nestihli naučit (snad tahle taktika opravdu vychází, protože pro mnoho z nás to bude záchrana). Zkrátka a dobře, důležité je zůstat pozitivní a nenechat se svézt tím okolním stresem a shonem, který vlastně vytváříme my sami spolu s okolím. Vždyť i na samotných profesorech je, aby jejich studenti odmaturovali a mohli se tak pyšnit tím, že je všechno naučili na výbornou. No ne snad? Paní a páni profesoři? Když to shrnu, poslední ročník je jedna velká party s pár překážkami, ale to by přece nebyl život. Věřte mi, že až vám někdo bude říkat, zda je něco těžkého či lehkého, nedejte se zmást. Vše je totiž takové, jaké si to uděláme, a jak se k tomu postavíme. Teď už jen zbývá tu maturitu zvládnout. Nejdelší prázdniny jsou přece dostatečnou motivací k zvládnutí celé téhle „hrůzné zkoušky“! Maturitě a čtvrťáku zdar! Díky Zatlanko!

(Jan Forchheim, 4. T)

TEXTY

GeNeZe 52

Jeden jediný moment … Nebe je tmavě modré s šedými odlesky mlhy. Ovívá mě příjemný vánek, který jako jediný dokazuje, že čas stále ubíhá. Jako by se však zpomalil. Minuta od minuty je delší. Na cestu mi svítí jen měsíc a já se cítím nedotknutelná. Vše je v tu chvíli v pořádku. Celý můj život je právě ucelen a každá částečka je tam, kde má být. Stojím uprostřed ulice a usmívám se. S bušícím srdcem poslouchám gradující fázi písničky Below my feet, čímž celý okamžik nabývá nových dosud nepoznaných rozměrů…a pak už je jen ticho. Ohlušující ticho. Jsem sama a zároveň ne. Jsem tam jen já a ta neuvěřitelná síla klidu a míru. Možná je to konec a dál už nic nebude. To by však nevadilo. Všechno je jak má být… (Anna Malimánková, 3. U)

TEXTY

GeNeZe 53 Maturita je drift, při kterým nesmíš zajet do škarpy Pamatuju si, jak kolem nás třikrát procházely různé tváře čtvrtých ročníků a my je pozorovali tak trochu zespoda. Škola se pomalu začala vylidňovat, obhajoba závěrečných prací, ten pocit, že jediný, kdo do školy ještě chodí, je váš ročník, zrovna začalo být venku hezky, čtvrťáci zmizí a pak se objeví, aby odmaturovali. Každým rokem mě ty společenské boty a šaty u obou pohlaví a množství papírů v klepoucích se rukách děsily. V prvním ročníku to člověk ještě tak nevnímá, ale když si ve třeťáku řekne, že za rok to bude on, spustí se taková první panika. Pamatuju si, jak jsme si někdy ve druháku řekli, že jsme v polovině studia. Následovaly exkurze, akce, plesy. První, druhý, třetí,...Během těch čtyř let se tak rychle stane z nového běžné a z prvního poslední. Brzy už to není tak, že jde člověk do školy, protože musí. Chodí se tam spíš potkávat, poslouchat od ostatních, co je vlastně tam venku, přemýšlet nad budoucností, plánovat, hledat. Začne školu chápat jako velmi dobrou a užitečnou jistotu. V ideálním případě ví, co si může a nemůže dovolit a naučí se, jak si to nějak po svém užít, žít a přežít. A je čtvrtý ročník. Je září, přijde do třídy, kterou už tak dobře zná. Většina spolužáků se už nějak výrazně nemění a hned to začne. Všichni starší tak trochu straší. Začne to u profesorů, pokračuje to přes rodinu a u vrstevníků se stane oblíbená věta: „To nejde dát.“, která by se měla stát takovým heslem všeho, co má přijít. Na začátku seminářů se takový čtvrťák dozví, co stihne tento rok probrat, zažertuje se na téma, kde se shánějí maturitní otázky, proběhnou seznamy četby, první větší postup v závěrečné práci, zase se zaběhává do systému, který zná, ale necítí tak pevnou půdu pod nohama jako ty minulý roky. A ten čas začne ubíhat. Zatlanka tím, že má maturitní ples jako jedna z prvních škol vůbec, tak je hlavní téma září a poloviny října zcela jasný. Holky pomalu padají do paniky kvůli šatům, dva z každé třídy hájí zájmy „svých“ dalších třiceti lidí a hlavně vymyslet hudbu a after. Musí to být něco novýho, ale ne zas tak. A musí se to vůbec týkat střední školy a 02 3 2,,jaká je vůbec nejlepší taktika užít si i ples i party potom? To jsou hlavní otázky. Ale škola taky nespí. Jsou za námi první termíny, čtvrtletky, někdo už zkouší z maturitních otázek, vybírá se vysoká škola. Většina jen tak okrajově tuší, co vlastně chce dělat. První testování ze strany Scio, první mail od CERMATu. Hlavně ale ještě dost velký polštář, aby se mohlo být hodně venku s lidmi a vůbec, aby se dělalo všechno, jen se neučit. Ples. Všem to sluší víc, než tobě, všichni si to užili víc, než sis to užil ty, ale s odstupem času je to všechno lepší. Kladeš si otázku, proč už jsme plesali teď, když nás to všechno ještě čeká. Říjen, listopad, prosinec. Vánoce. První mezník, kdy se konají předsevzetí a velké sliby o tom, že tady tedy už je to místo, kde je nutno začít se učit. Pět otázek týdně, to je málo, tak jednu denně. Jedna už je skoro jako nula. Dobře, tak tedy po Silvestru, protože to se stejně jenom slaví a kdo by měl čas na to se pořádně učit, že? A tak je leden, uzavírá se klasifikace, která je teď opravdu důležitá, ale profesoři jsou ještě víc hodní, než byli roky předtím. A když se zvládne tohle, ubíhají dny jako splašený. Přihlášky na vysokou, další Scio, přihláška k maturitní zkoušce. Koukáme do ní a zaškrtneme to, co jsme nosili někde vzadu v hlavě s tím, že to jako půjde. A najednou jsou Velikonoce a jarňáky.

TEXTY

GeNeZe 54 Všichni někam odjedou se vším učením, s většinou maturitních otázek, osnov, všech těch dokumentů, který nutně potřebujeme. Ale ono nic. Vrátíme se po týdnu s větou, že to přece bylo jasný, že cestovat a učit se prostě nejde. Zvyšuje se tlak na pilu. Přibývá zkoušených okruhů, jsou obhájeny závěrečné práce. Pomalu začíná být cítit nervozita a když se naučíš pět otázek z třiceti, tak máš pocit, že si dokázal nemožné a raději na tu nepříjemnou zkušenost rychle zapomeneš. Všechno ti tak nějak připomíná, že je toho fakt hrozně moc. Duben je nejrychlejším měsícem z celého toho roku. Z ničeho nic se jde do finishe. Nestíhá se. Co že je ten svaťák a kdy ho máme? Aha, zkoušky na vysokou jsou až potom? A chodí tenhle ještě vůbec do školy? Ne? Učí se doma? Aha, to je teda fér. Něco bychom asi měli začít dělat. A má to smysl? Já stejně neumím nic. Podívej se, kolik toho je, vždyť to prostě nejde. Ty už umíš půlku? Aha, no. Když někdo připomene, kolik času zbývá, nepotká se s dobrou reakcí. Pomalu se začínáme bát. Prohlubují se pozorovatelné rozdíly mezi jednotlivými lidmi. Dá se vysledovat, jaký ten člověk je, jakou má psychiku a schopnost se učit. Velkým tématem, obzvlášť tedy pro mě, byla vůle. Nikdy mě nenapadlo, že jí mám tak slabou. Když už se teda člověk odhodlá přijít domů dost brzy, tak si radši čte, uklízí, vaří. Cokoliv, jen do toho nekoukat. Za ten krátký čas jsem se naučila perfektně prát, umím uvařit hodně nových jídel, obměnila jsem polovinu šatníku. Ve škole nejprve přicházíme o některé předměty. Poslední biologie, poslední matematika, poslední tělocvik. Neuvěřitelný. Trochu euforie, že jsme se toho dožili. Radost později naruší jen to, že přicházíme také o skříňky. Proběhnou státní maturity s podtextem: „Když je máme všichni, není to stejné, jako by je neměl nikdo?“. Ale hned potom už se řeší jen poslední zvonění, takže není čas se rozplývat. Je to taková trošku hra o prestiž. Musí to být neotřelý. Máme zakázáno používat olej, ocet, takový ty laciný voňavky. A jsem tady čtyři roky pro to, abych každý rok dostávala vším tím zakázaným a sama bych to udělat nesměla? Možná ti po nás, ne? Je sedm ráno, celá třída převlečená, natěšená. Jak se rozmístí síly? Dobře. Máte ten ocet? A jde se na věc. Ti výraznější z mladších dostanou samozřejmě víc, ale musíme nějakým způsobem zasáhnout každýho. Je to opravdu sranda. I pár kolemjdoucích něco dá a spolužáci z nižších ročníků dají i to poslední, co u sebe mají. Pak program a už tak brzy je slyšet, jak se tleská, zvoní klíčema. Všechny čtyři třídy nastoupený za sebou. Když jsem vyšla ven, pamatuju si, že jsem vůbec nebyla dojatá. Je to všechno tak rychlý. No, jasně, že se oslavuje, hodně. Ráno se ale probudíš a víš, že přichází, podle mě ten největší, mezník - svatý týden. Myslím, že se nazývá takto právě pro to, že člověk poprvé cítí, že už musí a musí se chovat jakoby „svatě“. Už prostě není čas na to řešit, co vůle může a nemůže, prostě se musí. Já jsem to udělala tak, že jsem si sbalila těch milion papírů a odjela jsem, se zastávkou na příjímací zkoušky v Brně, na vesnici, kde mě nebude nic rušit. Praha je přeci jen moc velkým lákadlem. Deset otázek za den se brzy stává nereálnou metou, stejně jako si udržet váhu (ale to má každý jinak – někdo se stresem nejí, někdo obráceně). Na facebooku se pořád někdo ze spolužáků na něco ptá, přestávají být jasné základní věci, ale to už nikdo nemá čas řešit. Jediným úprkem před učením je vymyslet další úžasný systém, jak se budu učit (za pomocí zvýrazňovačů, propisek, barevných nalepovacích papírků a podobně) a mistrovství v hokeji.

TEXTY

GeNeZe 55 Už to není tak, že chce člověk umět všechno, chce umět něco. Poprvé začne uvažovat, kolik těch 15 minut vlastně je a že přece nemůže stihnout říct všechno, ale ani to neuklidňuje. Podobně je to s názorem, že to přece dal každý. Naopak - „Někdo září a někdo září v září,“ dostává nový a ne tak špatný rozměr. Nelze poslouchat hudbu, která má text. Mezi nejoblíbenějšími kanály na youtube se stávají ty s vážnou hudbou - pamatuju si na názor, že si pak připadáme jako „renesanční člověk“, takže to půjde lépe. Vždy odpoledne a k večeru přichází krize, během které se pochybuje nad karmou, nad výběrem toho, z čeho chcete maturovat, je to čas, kdy zase potřebujeme hudbu se slovy. Ptáme se také, co budeme dělat po tom všem? Děsně pařit, hrát všechny ty super hry, který stihly vyjít, a taky ty seriály, nový kolekce v obchodech, nahnat zpátky svůj sociální status, cestovat... Největší výhodou je, že už člověk nikam neuteče, ale je dobrou zprávou, když svaťák uteče pomalu. A pak už je to tam, první polovina května. Zkoušky. Všichni ve společenským, jako ti před náma. Někdo má za sebou hned první den všechno, někdo od pondělí do středy, někdo jako já jde od pondělí do pondělí. Hemží se zprávy, že už to má někdo za sebou, objevují se vyznamenání. Je pravda, že nejtěžší je první zkouška. Je pravda, že než tam člověk jde, nemá v hlavě jediný datum, definici, jméno. Je pravda, že potítko je pomalejší, než ta zkouška samotná. Je pravda, že 15 minut uteče neskutečně rychle. A je pravda, že profesoři jsou ještě hodnější, než kdykoliv předtím. Samozřejmě teda pod podmínkou, že jste na to úplně nekašlali. Když jsem se zpětně ptala svých spolužáků, jak by tu maturitu jedním slovem shrnuli, odpověděli: past, zbytečnost, mnoho povyku pro nic, maškaráda, únavný, zbytečný, zkouška (v mnoha směrech), stres, ruská ruleta, 15 minut (někdy dlouhých, jindy krátkých, ale vždy rozhodly), štěstěna v hlavní roli, štěstí je v sebedůvěře a „maturita je drift, při kterým nesmíš zajet do škarpy“. Já si myslím, že je to tak nějak mezi tímhle vším. Největší roli má ale opravdu štěstí. A pak už je konec. Všichni zkoušející, komise a celá třída seřazená do podkovy v jedné místnosti. Jeden ze třídy má projev na ukončení maturit. Potřásá se rukou, předávají se květiny, za 4 dny nashledanou na Portheimce. Z hlavy je vytrhnuta obrovská zátka a po krku tečou všechny ty informace, ze srdce spadne obrovský kámen, ruce se neklepou. Je to pryč. Teď už je to jen na nás. Až o něco později začne ptaní se sama sebe, jestli nebylo náhodou líp, když po nás někdo něco chtěl. 29. května jsme se viděli jako třída, neumím říct, jestli naposledy, ale rozhodně naposledy jako spolužáci. Už těch ukončování a stresů bylo tolik, že ani nevím, zda to člověk je schopen pojmout v ten den. Přichází to až potom. To uvědomování, hodnocení, o co jsme to vlastně za 4 roky přišli a na co jsme přišli, kolik jsme toho získali a o kolik jsme přišli. Pomalu zmizí ta idea z těch krizí, že chce člověk jen hrát a užívat si. Rozhodně ano, ale vysoké školy nepočkají, stejně jako je nutno narovnat některé sociální vazby, vztahy, rodinu, sebe samotnýho. Takový čerstvý maturant občas i trochu nechápe, že se nemusí nic učit a občas, v některých slabších chvílích, mu to chybí. Stejně jako ten pocit semknuté třídy.

TEXTY

GeNeZe 56

Také profesoři, kterým dlužíme nejvíc ze všech, protože uměli strašit ve vhodnou dobu, aby nás nakonec podrželi. Třídní profesorka, která se tolik bála, že to nezvládneme, až jsme se z jedné z nejhorších tříd na škole staly v maturitách tou nejlepší. Nutno dodat, samozřejmě, že u tý zkoušky jste vždycky sami, ale pokud za sebe něco můžu doporučit, tak je to nějaký „parťák“ na celé to období. Člověk, který bude stát za vámi a s vámi a bude vědět, že to v některých chvílích vůbec není sranda a dokáže s vámi sníst to další kilo sušenek a po sté probere otázku týkající se Habsburků, hub nebo třeba kognitivního vývoje osobnosti. A i všechny ty ostatní, neočíslovaný. Maturita je zkrátka naše první velká zkouška. Je nutné mít k ní určitý respekt, pokoru, ale také nadhled. Možná, že je zkouškou dospělosti právě pro to, že člověk opravdu netuší, co všechno to obnáší, dokud to nemá za sebou. A v tom je i její kouzlo.

(Anna Zemánková, 4. T)

TEXTY

ŽIVOT PO ZATLANCE

Pro tuto část jsme obeslali naše známé, kteří dřív chodili na naše gymnázium. Naši prosbu vyslyšela naše bývalá absolventka Veronika Knobová, která dostala příležitost po gymnáziu žít rok ve francouzském Marseille a byla ochotná se s námi o svoji zkušenost podělit.

GeNeZe 58 Aneb ne každá cesta vede rovnou na vejšku… Už od mala mě bavila výuka cizích jazyků. Měla jsem od třetí třídy AJ, od šesté třídy NJ a od osmé třídy RJ. Ačkoliv jsem bez problémů absolvovala výměnný pobyt v Německu, chtěla jsem si rozšiřovat obzory a němčinu nahradit něčím zajímavějším. Nejvíce mě lákala francouzština. Hodně lidí mě od ní odrazovalo. Říkali, že je zbytečně těžká, málo využitelná a že je lepší zdokonalit se v němčině nebo si vybrat španělštinu. Nicméně žádný z argumentů na mě nezafungoval. Potřebovala jsem tedy najít školu, kde se francouzština vyučuje na dobré úrovni a ostatní jazyky také nezaostávají. Po návštěvě DOD na Gymnáziu Na Zatlance jsem si byla jista, že jsem našla místo, kam patřím. Přátelská atmosféra a určitá výjimečnost oproti ostatním obyčejným školám mě okouzlila. Čas plynul a po úspěšném složení přijímacích zkoušek jsem začala být pomalu zvědavá na to, jak bude vše probíhat a jestli jsem se rozhodla opravdu správně. Když jsme v září nastoupili do školy, oznámili nám, že profesorka francouzštiny se rozhodla nenastoupit a že se neví, za jak dlouho se podaří sehnat někoho jiného. Trvalo to asi tak měsíc, co jsme se mohli smát němčinářům, že my můžeme jít domů a oni musí ještě zůstat. Na začátku října přišla do třídy, na první hodinu FJ, paní profesorka Kabourková, která na nás hned spustila francouzsky. Tu a tam někdo zachytil nějaké slovíčko, ale většina z nás jen seděla a přemýšlela, jestli to není náhodou jen vtip. Vtip to nebyl a sama paní profesorka vypadala překvapeně, že jí nikdo nerozumí. Domnívala se, že má mít třídu středně pokročilých, což jsme opravdu nebyli. Chvilku jsme se na sebe vyděšeně dívali a hodinu jsme dokončili česky. I v následujících hodinách na nás paní profesorka mluvila francouzsky, bychom jazyk naposlouchali, a postupem času jsme potřebovali čím dál méně překladu do češtiny. Postupovali jsme nezvykle rychle a mně to vůbec nepřišlo tak těžké, jak mě všichni varovali. Byla jsem nanejvýš spokojená a věděla jsem, že to bude čím dál lepší. Za dva roky jsme se naučili velmi široké základy, ze kterých mimochodem čerpám dodnes, a paní profesorka odešla na mateřskou dovolenou. Naši třídu převzala paní profesorka Hamdi. Hodiny s rodilou mluvčí pro nás byly velkým přínosem. Občas jsme měli problém s vysvětlováním gramatiky, ale nakonec jsme vším vždy prošli. Zatlanka se prezentuje jako gymnázium se zaměřením na jazyky, ale velká část studentů i profesorů s tím nesouhlasí a přiklání se spíš k rozšířené výuce biologie. Podle mé zkušenosti má každý možnost ovlivnit, čemu se bude ve škole více věnovat a Zatlanka nás jen podporuje v našem rozhodnutí a zaměření. Já jsem měla například ve třetím ročníku 7 hodin francouzštiny a 4-5 hodin angličtiny týdně, což mi nepřijde zrovna málo. Ve třetím ročníku jsem se zúčastnila výměnného pobytu v Pontivy, Bretagne, kde jsem se rozmluvila a zjistila, že není těžké se dále zlepšovat, že stačí jen chtít. Rok poté jsem dostala příležitost ke studijní stáži v malém městečku Périgueux, nedaleko Bordeaux. Neváhala jsme ani chvilku a necelé tři týdny před Vánoci jsem strávila ve francouzské škole, v rodinách a na výletech. Stala jsem se také součástí projektu v rádiu, kde jsme dělali rozhovor o rozdílech české a francouzské kultury a systému školství. Nejdříve jsme projekt připravili ve škole a poté jsme vyrazili do radiového studia v Bordeaux. Byl to velký zážitek a celý pobyt mě opět namotivoval k další snaze o zlepšení jazykových znalostí. Hodně studentů po maturitě nechce rovnou nastoupit na vysokou školu a hledají různé varianty pobytu v zahraničí a odložení studia. Já jsem o něčem takovém ani nepřemýšlela. Chtěla jsem případně později vycestovat v rámci studia, ale rozhodně ne hned po maturitě. Měla jsem nastoupit na UPOL, ale narazila jsem na inzerát, kde francouzská rodina v Marseille shání au-pair na rok s nástupem téměř ihned. Bylo potřeba jednat rychle a vyhodnotila jsem, že takovou příležitost hned tak někde nedostanu. Představa téměř roční dovolené na jižním pobřeží Francie s možností mluvit téměř pořád franocouzsky, nechat všechny starosti v Praze a jet si odpočinout od všeho, všech i sebe, byla najednou neodolatelná. Potřebovala jsem jen pár dní na vyřešení administrativních záležitostí a týden po první zmínce o inzerátu jsem byla už v Marseille v novém prostředí, v nové rodině, spokojená a připravená na nejspíš nejzajímavější rok mého života.

GeNeZe 59 Od prvního dne jsem si začala uvědomovat, jaké jsou rozdíly mezi obyvateli Marseille a Prahy. Lidé v Marseille jsou neuvěřitelně milí a vstřícní a otevření. Jakmile vytuší, že byste mohli potřebovat pomoct, s úsměvem se hned ptají, co pro vás můžou udělat. Člověk, kterého jste právě potkali, je schopen s vámi strávit téměř celé odpoledne, a povídat si o životě a svěří vám i některé dost osobní informace. Jsou důvěřiví a nemají žádné předsudky, což je také dáno složením společnosti. Na ulici potkáte zástupce všech možných i nemožných kultur a všichni se vzájemně plně respektují. Nedá se říct, že by byli lidé v Marseille přímo laxní a flegmatičtí, jen se nezabývají drobnostmi a mají radost ze života. Mají hodně pozitivní energie díky místním klimatickým podmínkám. Zářivě modrá obloha sama vyzývá k tomu, abyste se na chvilku zastavili a užívali si hezkých okamžiků, jen je to tu shodou okolností téměř nepřetržitě. Na jedné straně města jsou písečné pláže, na druhé hory a na třetí krásné historické památky. Každý si najde svůj střed zájmu, a tak není důvod k nespokojenosti. Systém školství není už tak světoborný. Učitelé na základní škole nemají právo vyžadovat od žáků plnění domácích úkolů, protože ne každý rodič je schopen dítěti pomoct a tím pádem by byly některé děti v nevýhodě. Domácí úkoly dostávají, ale pokud je nevypracují, nic z toho pro ně nevyplývá. Stejně tak nemají právo dávat špatné známky, aby děti nebyly traumatizovány. Postupem času mají v plánu zrušit známky úplně a nahradit je jen slovním hodnocením, což by mohlo vést k výchově neschopných a neprůbojných generací. Na střední škole chtějí systém známek nahradit systémem barev. Pozdní příchody nejsou vůbec trestány. Nejhůře je na tom asi systém výuky cizích jazyků, zejména angličtiny. Studenti jsou na začátku roku rozděleni do skupin podle úrovně znalostí na základě písemných a ústních zkoušek. Z těchto skupin se poté vybere skupina nejslabších studentů a přiřadí se k ní jeden velmi schopný student, který má motivovat celou třídu. Silný studen tím pádem ztrácí své znalosti, jelikož neprocvičuje svoji úroveň, a slabí studenti nepostupují, protože vůdčímu studentovi nerozumí a často ani rozumět nechtějí. Střední škola je jen na tři roky a maturita je rozložena do posledních dvou ročníků. S odstupem jsem opravdu ráda za český systém školství. Přemýšlela jsem, jestli mám jít na VŠ ve Francii, ale poté co jsem se začala orientovat trochu více v tom, jak vše funguje, rychle jsem si to rozmyslela. Na VŠ si nevybíráte obor studia, ale jen zaměření a délka studia je odvozena od jednotlivých specializací. Pohybuje se od dvou do devíti let. Přijímací zkoušky na VŠ se absolvují jen výjimečně. Systém státních maturit opravdu funguje a o přijetí se rozhoduje na základě známky z maturity a na motivační eseji. Dalším velkým rozdílem je počet hodin výuky za den. Na prvním stupni základní školy chodili žáci do školy do loňského roku každý den od 8:30 do 16:30 a ve středu nechodili do školy vůbec. Po reformě školství chodí do školy 8:30 - 11:30 ve středu a v pátek, ostatní dny zůstaly. Později na druhém stupni a na střední škole narůstá počet hodin a chodí domů některé dny mezi 20-21h, ale mají dva týdny prázdnin téměř po každých dvou měsících školy. Zkrátka každý má něco. Školní rok utekl rychleji, než jsem čekala, a mám před sebou posledních pár dní. Poznala jsem velké množství nových přátel, kteří mi ukázali svůj specifický způsob života a nadhledu na události kolem sebe, dozvěděla jsem se mnoho zajímavých informací o kultuře a téměř všech sférách života. Dokázala jsem si, že mé hranice schopností jsou mnohem dál, než bývaly, nebo než jsem si myslela, že byly, dozvěděla jsem se i o sobě nové důležité poznatky a vím, že se můžu sama na sebe spolehnout. Dát přednost dobrodružství a životním zkušenostem před tradičním studijním postupem, bylo jedno z nejlepších rozhodnutí mého života. A posunutí nástupu na VŠ o rok ještě nikomu neublížilo. Z uplynulého roku budu čerpat celý život, budu se mít kam a za kým vracet a objevila jsem další životní rozměr. Tady jsem se našla. Marseille není město, ale životní styl. Teď už jen najít možnost, jak se sem vrátit dlouhodobě. (Veronika Knobová)

EPILOG

GeNeZe 61

EPILOG Kdybych těchto několik slov psala před pár dny, nejspíš bych psala jen o tom, jak šílená ta maturita je. Napsala bych, ať se všichni připravujete od druháku, ať přečtete všechno z kánonu dřív a zjistíte si, co opravdu chcete předtím, než vůbec ochutnáte to, co je být čtvrťákem. Jako čtvrťák totiž pochopíte, že nejde ani tak o to, kolik té látky je, jako spíš o to, jak málo času zbývá. Pochopíte, že ačkoliv se předešlé ročníky zdály být nekonečné, tak ten poslední na střední škole utíká tryskovou rychlostí. Jedním z prvních milníků bude ples, pak Vánoce, jarní prázdniny, ve kterých „už vážně začnete něco dělat“, následovat bude „6 týdnů“ a na Velikonoce už snad ani radši myslet nebudete. Hodně často budete slýchávat, že maturitní zkouška není o tom, co umíte, jako spíš o psychice. Stejně často uslyšíte a budete si myslet, že neděláte nic nebo aspoň ne dost k tomu, abyste byli úspěšní. Jako čtvrťák budete muset pochopit systém vysokých škol, všech těch přihlášek a papírů. Několikrát zažijete chuť vyhodit ty kvanta papírů nad sebe nebo aspoň z okna a s hysterickým smíchem utíkat pryč, třeba někam za oceán pěstovat banány na plantáži nezní vůbec jako špatný nápad. Mnohokrát za den vás napadne, proč už nejste v nějakým nižším ročníku a smějete se, že byste si užívali tak nějak obecně víc. S ostatními se shodnete, že nejlepší je třeťák a že závěrečná práce není ve finále to nejhorší. Největším nepřítelem se totiž stane večer doma, hodně volného času, vaše vůle a kamarádi, kteří buď nematurují, už to mají za sebou nebo jsou nevyléčitelně flegmatičtí. Zároveň budete překvapení volností, kterou dostanete. Zkrátka hodně věcí bude už jen na vás, bude stoupat počet odpadajících hodin a poznámek profesorů laděné stylem: „Proč sem ještě chodíte?“ Ale teď nějak sama vím, že kdyby mi to někdo i ten minulý rok řekl, tak svůj postoj nezměním. Myslím, že je důležité si tu střední užít jinak. A co si budeme říkat, náš středoškolský život se stejně z většiny neodehrává za žlutými zdmi Zatlanky. O tom, že je to strašný, nemá smysl psát hlavně z toho důvodu, že člověk nechápe, dokud v tom neplave. Ten druhý důvod je, že v tom nejsme sami. A k tomu jsem se chtěla dostat. Události posledních dní mi znovu dokázaly, že být na něco skutečně sám je opravdu to nejhorší. Bude to znít jako klišé, ale všichni pořád chceme peníze a dobrou práci, to bude hrát ve čtvrťáku taky velkou roli, s tím, že nám to dá smysl a štěstí. A přece všichni víme, že největší záludnost je v tom, že nikdy nebudeme mít dost. Kdy máte dost? Například já když jsem mezi těma svýma, i v nejhorších situacích se zasměju, vzpomínáme na to, co bylo, sníme o tom, co bude a vím, že se mám o koho opřít. Uvědomila jsem si, kolik zbytečných věcí se kolem mě umí dít. Najednou mi lidská marnivost připadala jako to největší, co lidstvo stvořilo. Horší než kdy dřív mi připadala skutečnost, kolik lidí si umí vzít antidepresiva nebo se předávkovat proto, že je to „cool“, nejíst, aby byli „v kurzu“, zapomenout na to, co je důležitý, aby byli „hustý“. Vzpomněla jsem si na tolik lidí, kteří pořád dokola jen nadávají, brečí a dělají z komára velblouda. Tolik lidí, co vzdají věc ještě, než jí zkusí. Pochopila jsem, že ať se stane sebehorší věc, tak se planeta nepřestane točit. Jenom v hlavě vnímáš a v srdci cítíš změnu.

EPILOG

GeNeZe 62

Cítíš, že bys měl být víc vděčný za to, co všechno máš. Cítíš, že bys měl říct lidem kolem sebe, že je máš rád a měl bys to říkat dost často. Cítíš, že se nechceš hádat, uměle vyvolávat problémy, zkrátka dělat zbytečný zlo. Cítíš, že bys měl být rád i za to, že ráno vstaneš, v polospánku se oblíkneš a jdeš v 7:15 na test. A taková byla moje druhá vědomá zkušenost se smrtí, na druhý jarní den maturitního ročníku. Cítila jsem velkou nespravedlnost a nevypočitatelný řád. A proto, prosím, buďte rádi za to, s čím počítáte, co řád má a co všechno můžete změnit, zvládnout, říct a uskutečnit. Nezapomeňte si to užít, jen nezapomínejte na to, co je skutečně důležitý. Dovolím si popřát nám všem hodně štěstí a krásný jaro/ léto. Anna Zemánková, 4. T A ještě několik slov na závěr aneb Epilog II. Sborník studentských prací GeNeZe GNZ, existuje v této podobě už od roku 2011. Vychází pouze jednou ročně, ale má jako vždy kolem šedesáti stránek. Od začátku je jeho ambicí být jakýmsi autentickým odrazem toho, co studenty Zatlanky v plynutí času zajímá, o čem přemýšlí, co je znepokojuje, co je rozjitřuje, co je vzrušuje a co je dokáže nadchnout. Obsahuje práce studentů z oblasti jejich literární, publicistické, dramatické, případně výtvarné tvorby (fotografie), které jsou spojeny s jejich působením ve škole (práce ze semináře tvůrčího psaní, z autorských čtení či z hodin češtiny). Nebo vznikají spontánně mimo ni a studenti mají chuť se o některá svá díla s námi podělit. Vždy přibližně na dva roky přebírá redakci někdo ze studentů ochotných se zejména na jaře a na konci školního roku položit do mnohahodinové práce a sestavit nové číslo pro aktuální školní rok. Tentokrát jimi byly Anička Zemánková (4.T), která i přes množství práce ve čtvrtém ročníku na zrodu tohoto čísla pracovala a nově Zuzka Jarolímková (3.U), která s neutuchající energií a odhodláním, které je pro ni příznačné, dotáhla číslo do konce. Děkuji vám oběma za to, že jste i přes mnoho vlastní práce viděly v této činnosti smysl a že jste neztratily chuť, odhodlání a vytrvalost. Bez těchto vašich vlastností i vlastností všech vašich předchůdců, které vás spojují napříč časovou přímkou, by GeNeZe nebyla tím, čím je. Pozoruhodným svědectvím o tom, čím v době střední školy v proměnách času žijete. Děkuji i všem přispěvatelům za jejich inspirativní a originální literární a publicistické kusy a pokusy. Velmi mne těší, že vás ve škole potkávám a že mnohé z vás mohu učit. Nina Nováková

EPILOG

GeNeZe 63

GeNeZe – duben, 2015 Šéfredaktorka: Anna Zemánková, 4. T ([email protected]) Zuzka Jarolímková, 3. U ([email protected]) Přispěvatelé: Jakub Palata, Martina Dongová, Daniel Budil, Kristýna Rüster, Michal Švarc, Zuzana Jarolímková , Anna Malimánková, Mariana hradílková, Anežka Jaskmanická, Lucie Hošková, Tereza Sieglová, Eliška Frühbauerová, Kristýna Čižinská, Johana Vašková, Anna Zemánková, Jan Forchheim, Sára Chalupová, Veronika Knobová, Pavel Petric, Aneta Tobolková, Jakub Kuchař

Korektura a rady: Nina Nováková ([email protected])

GeNeZe 4. vydání duben 2015

Recommend Documents