FRÉZOVÁNÍ KOVOVÝCH MATERIÁLŮ Ing. Miroslav Soukup 23-023-H-Frézování kovových materiálů
1. ÚVODNÍ SLOVO Dostáváte do ruky pracovní sešit, který Vás seznámí s možností dalšího vzdělávání formou, která bude přijatelná pro úspěšné získání či zvýšení kvalifikace pro Vaše zvýšení konkurenceschopnosti na trhu práce. Tým autorů Integrované střední školy technické a ekonomické Sokolov připravil přehledného průvodce možnostmi i studiem, které je zakončeno certifikovanou zkouškou a získáním osvědčení dle zákona 179/2006 Sb. o ověřování a uznávání výsledků dalšího vzdělávání. Záměrem práce Integrované střední školy technické a ekonomické Sokolov, jako kvalitního poskytovatele vzdělávacích služeb regionu Karlovarského kraje, je rozšíření a inovace vzdělávací nabídky dalšího vzdělávání (DV) v návaznosti na potřeby zaměstnavatelů (zejména malých a středních podniků) v Karlovarském kraji (KK). Záměr řeší v první vlně potřeby účastníků DV - zaměstnanců podniků v KK prostřednictvím tvorby 9 kurzů Dílčích kvalifikací (v návaznosti na NSK), a to v podobě komplexního vzdělávacího obsahu (prezenční vzdělávání s podporou tištěných materiálů, eLearningové vzdělávání, mobilní aplikace) s dopomocí webového vzdělávacího portálu. Kurzy jsou orientovány na obory stavební, strojní a elektrotechnické. Zásadním záměrem je rozšíření vzdělávací nabídky pro vzdělávání lektorů dalšího vzdělávání v oblasti specifik vzdělávání dospělých a využití nových forem vzdělávání (IT technologie). Integrovaná střední škola technická a ekonomická Sokolov je školou státní, která 1. 9. 2012 oslavila 55 let své existence. Škola poskytuje vzdělávání v oborech elektrotechnických, strojírenských, stavebních, veřejnosprávních a ekonomických. Škola dlouhodobě produkuje kvalitní absolventy, kteří nachází u regionálních zaměstnavatelů otevřené dveře. ISŠTE Sokolov prošla rozsáhlou rekonstrukcí za 400 000 000 Kč, která ze školy udělala nejmodernější střední školu Karlovarského kraje s významným architektonickým akcentem, který hlavní budově vtiskl významný český architekt doc. ing. arch. Roman Koucký. Škola od roku 2006, po optimalizaci školství v Karlovarském kraji, nabízí ISŠTE Sokolov i obory stavební, pro které je výborně vybavena materiálně i personálně. Programy dalšího vzdělávání jsou pro Integrovanou střední školu technickou a ekonomickou Sokolov příležitostí pro posílení vzdělanosti v regionu.
1|
2. OBSAH 1.
Úvodní slovo ............................................................................................... 1
2.
Obsah ....................................................................................................... 2
3.
Představení autora ........................................................................................ 3
4.
Regionální zaměstnavatelé v oboru .................................................................... 4
5.
Frézování kovových materiálů .......................................................................... 5
6.
Profil absolventa .......................................................................................... 5
7.
Průvodce studiem ......................................................................................... 6
8.
Studijní opory ............................................................................................. 9
9.
Učební text pro samostudium ..........................................................................72
10. Zkoušky dle hodnotících standardů....................................................................73 11. Studijní zóna ..............................................................................................74 12. Rozpočet ..................................................................................................74 13. Materiál ...................................................................................................74
|2
3. PŘEDSTAVENÍ AUTORA Ing. Miroslav Soukup je absolventem VŠSE fakulty strojní v Plzni, kde v roce 1989 absolvoval. V tomtéž roce nastoupil do firmy Amati Kraslice, kde působil v různých technických funkcích. Od roku 2004 je zaměstnán v Integrované střední škole technické a ekonomické Sokolov, zpočátku jako vedoucí mistr odborného výcviku a poté jako učitel odborných technických předmětů. V roce 2008 absolvoval studium - Pedagogické minimum.
3|
4. REGIONÁLNÍ ZAMĚSTNAVATELÉ V OBORU Název firmy
Adresa
Telefon
E-mail
URL adresa
Amati-Denak, s.r.o.
Dukelská 44, 352 309 102 kraslice 35801
[email protected]
www.amati.cz
Astos Aš a.s.
Selbská 746/18, 354 401 011 Aš 35201
[email protected]
www.astos.cz
BMP-Obrábění kovů s.r.o.
Krátká 879, 352 666 983 Chodov 35735
[email protected]
www.bmpchodov.cz
Důlní strojírenská společnost, s.r.o.
Luční227, 352 467 150 Královské poříčí 35601
[email protected]
www.dsssvatava.cz
NADE, s.r.o.
Hlavní 560, 352370920 Krásno 35731
[email protected]
www.nade.cz
Plastmetalchem, s.r.o.
Tovární 2093, 352 614 486 Sokolov 35601
plastmetalchem@ www. plastmetalchem.cz plastmetalchem.cz
Rotas strojírny, s.r.o.
Nejdecká 183, 352 668 192 Rotava 35801
info@rotasstrojírny.cz
www.rotasstrojirny.cz
Strojírny Cheb, a.s.
Podhradská 446/5,Cheb 35002
[email protected]
www.strojcheb,cz
Svatavské strojírny, s.r.o.
PS 356, Svatava 352 467 370 35703
[email protected]
www.svssro.cz
Witte Nejdek, s.r.o.
Rooseveltova 359 016 111 1299, Nejdek 36221
[email protected]
www.witteautomotive.cz
354 502 123
|4
5. FRÉZOVÁNÍ KOVOVÝCH MATERIÁLŮ Toto je dílčí kvalifikace oboru Obráběč kovů a zahrnuje tyto odborné způsobilosti: dodržování bezpečnosti práce, správné používání pracovních pomůcek, orientace v normách a v technických podkladech pro provádění obráběcích operací, volba postupu práce a technologických podmínek frézování, hoblování, protahování a obrážení, potřebných nástrojů, pomůcek a materiálů, měření a kontrola délkových rozměrů, geometrických tvarů, vzájemné polohy prvků a jakosti povrchu, upínání nástrojů, polotovarů a obrobků a ustavování jejich polohy na různých druzích frézek, hoblovek, obrážeček a protahovaček, obsluha frézek, hoblovek, obrážeček a protahovaček, ošetřování a údržba frézek, hoblovek, obrážeček a protahovaček, určování výchozích technologických základen polotovarů před jejich obráběním.
6. PROFIL ABSOLVENTA Absolvent získá dílčí kvalifikaci učebního oboru „Obráběč kovů“. Úplnou profesní kvalifikaci Obráběč kovů lze získat absolvováním zbývajících dílčích kvalifikací: Soustružení kovových materiálů. Broušení kovových materiálů. Vrtání kovových materiálů. Obsluha CNC obráběcích strojů.
Absolvent získá tyto odborné kompetence: čte výkresovou dokumentaci, využívá číselné a slovní údaje uvedené na výkrese, vyhledává údaje v normách, provádí pomocné výpočty, pořizuje náčrtky zhotovovaných dílů, využívá základní vědomosti a dovednosti ze základů zpracování kovů, rozlišuje obráběné materiály podle norem a obrobitelnosti, určuje vhodný typ a druh stroje pro výrobu,
5|
provádí celkové seřízení, obsluhu a běžnou údržbu stroje, správně upíná obrobky s ohledem na tvar a velikost, volí správné nástroje, upínací prostředky, měřidla a měřící pomůcky podle postupu výroby, nastavuje řezné podmínky, obrábí technologicky nesložité výrobky na základních druzích konvenčních obráběcích strojů nebo CNC strojích včetně provádění korekce programů, kontroluje rozměry, tvar, jakost povrchu obráběných a zhotovených součástí, dodržuje bezpečnost práce a používá správné pracovní pomůcky.
Pracovní náplň: úkolem frézaře je obrábění převážně rovinných ploch s použitím těchto pracovních činností – čtení a používání technických výkresů a dalších podkladů, určování podmínek obrábění (volba otáček, posuvů a hloubek třísky), určování nástrojů, upínání obrobků a nástrojů, seřizování obráběcích strojů, frézování plochých a skříňových součástí, frézování různých specialit jako vačky, ozubení, drážky, osazení apod., hoblování ploch, osazení, drážek a vybrání, obrážení ploch, drážek, úkosů a ozubení - protahování nebo protlačování drážek a profilových děr, ošetřování a údržba obráběcích strojů a nástrojů. Tuto dílčí kvalifikaci lze uplatnit v obráběcích dílnách a provozech strojírenských podniků, ale i v drobnějších výrobních, či servisních firmách.
7. PRŮVODCE STUDIEM 7.1. Jenom zkoušky Postup zájemce o jednotlivé zkoušky Zájemce projeví zájem podáním přihlášky ke zkoušce, která je volnou přílohou sešitu. Poskytovatel zkoušky (ISŠTE Sokolov) určí frekventantovi v daném termínu „mentora“, který provede zájemce zkouškou. Předá informace o podmínkách a zkoušce, seznámí zájemce o zkoušku se členy zkušební komise, určí rozsah sledované a hodnocené látky v rozsahu NSK (www.narodni-kvalifikace.cz). Zkouška je komisionální a dle pravidel daných standardem. Pokud frekventant nezvládne byť jen jednu část předepsanou hodnotícím standardem Frézování kovových materiálů (kód: 23-023-H), nesplnil základní podmínku pro získání Osvědčení.
|6
Ve zkoušce musí frekventant splnit tato kritéria a způsoby hodnocení: Dodržování bezpečnosti práce, správné používání pracovních pomůcek a) Popsat základní ustanovení bezpečnosti práce při obrábění. Písemné ověření. b) Předvést a popsat použití osobních ochranných pracovních pomůcek, používaných při obrábění kovových materiálů. Praktické předvedení. c) Popsat bezpečnost práce při obrábění kovových materiálů. Písemné ověření.
Orientace v normách a v technických podkladech pro provádění obráběcích operací a) Orientovat se v normách a v technické dokumentaci, včetně výkresové dokumentace (normalizované součásti, lícování součástí, materiály, sestavy, výrobní výkresy). Praktické předvedení s vyhledáním ve strojnických tabulkách, normách. b) Vyhotovit jednoduchou skicu při dodržení zásad promítání dle ISO-E, případně ISO-A (Zvolit vhodný systém kótování a skicu zakótovat). Praktické předvedení. c) Popsat popisové pole v závislosti na volbě polotovaru a potřebného tepelného, či chemickotepelného zpracování součásti, dodržet sled operací. Praktické předvedení. Volba postupu práce a technologických podmínek frézování, hoblování, protahování a obrážení, potřebných nástrojů, pomůcek a materiálů a) Sestavit optimální sled pro provedení příslušné operace frézování, hoblování, protahování a obrážení na nerotační součást typu „skříň“. b) Zvolit správný typ nástroje z hlediska příslušné operace s vhodným řezným materiálem. c) Zvolit správné řezné podmínky a potřebné přípravky. d) Zvolit pomůcky a pomocné hmoty.
Měření a kontrola délkových rozměrů, geometrických tvarů, vzájemné polohy prvků a jakosti povrchu. a) Určit vhodné měřící metody a vhodné měřící a kontrolní prostředky podle výkresu obrobku. b) Změřit správnost délkových rozměrů a rozměrů geometrického tvaru pomocí posuvného měřítka, mikrometru, mezních kalibrů včetně kontroly jakosti povrchu. c) Vyhodnotit na výrobcích dodržení úchylek tvaru a vzájemné polohy.
Upínání nástrojů, polotovarů a obrobků a ustavování jejich polohy na různých druzích frézek, hoblovek, obrážeček a protahovaček a) Upnout polotovary, ustavit zvolené nástroje ve stroji.
7|
b) Zvolit vhodný upínač obrobků či polotovarů. c) Upnout polotovar (svařence) pomocí upínek nebo dílenského přípravku.
Obsluha frézek, hoblovek, obrážeček a protahovaček a) Frézovat pomocí dělicího přístroje, přímé, nepřímé dělení. b) Vrtat a vyvrtat otvory na frézkách s polohovou tolerancí + 0,1. c) Zhotovit obrobek s rovinnými, pravoúhlými, šikmými a tvarovými plochami (IT 8, Ra 1,6).
Ošetřování a údržba frézek, hoblovek, obrážeček a protahovaček a) Ošetřit stroje podle technologických a bezpečnostních norem. b) Provést údržbu stroje pomocí jednoduchých oprav a seřizování. c) Připravit stroje podle technologických a bezpečnostních norem (kontrola olejoznaků, mazací plán, kontrola klínových řemenů). d) Provést kontrolu a prohlídku stroje, upozornit na vzniklé závady.
Určování výchozích technologických základen polotovarů před jejich obráběním a) Určit podle výkresu plochu vhodnou jako technologickou základnu pro daný obrobek. b) Stanovit způsob upnutí polotovaru.
Je třeba splnit úplně všechna kritéria. 7.2. Kurzy a zkoušky Pokud se zájemce rozhodne pro přípravu ke zkoušce dle Hodnotícího standardu, podá přihlášku k tzv. „Kurzu“, který zájemce připraví na zkoušku dle Hodnotícího standardu. Stanovený rozsah kurzu je v případě kódu „23-023-H Frézování kovových materiálů“, 120 hodin, které probíhají v termínech před samotnou certifikovanou zkouškou dle Hodnotícího standardu před komisí. Výuku v kurzu lze provádět pouze kvalifikovanými učiteli odborných předmětů a odborného výcviku, popř. může část „Kurzu“ proběhnout na smluvních pracovištích partnera. Po absolvování kurzu podá frekventant, zájemce o komisionální zkoušku k získání Osvědčení, přihlášku ke zkoušce dle Hodnotícího standardu. Zkouška pak proběhne podle pravidla vymezeného Hodnotícím standardem.
|8
8. STUDIJNÍ OPORY 8.1 Literatura J. ŘASA, V. GABRIEL. STROJÍRENSKÁ TECHNOLOGIE 3: Metody, stroje a nástroje pro obrábění. Praha: Scientia, spol. s r.o., 2005. ISBN 80-7183-337-1. DR. OTAKAR BOTHE. Strojírenská technologie IV. Praha: Sobotáles, 1996. ISBN 80-85620-30-1. JAROSLAV KLETEČKA, PAVEL FOŘT. Technické Kreslení. Brno: Computer Press a.s., 2007. ISBN 978-80-251-1887-0.
8.2 Normy ING. JAN LEINVEBER, ING. PAVEL VÁVRA. STROJNICKÉ TABULKY. Úvaly: ALBRA, 2003. ISBN 8086490-74-2. ČSN EN ISO 23125. Obráběcí stroje – Bezpečnost – Soustruhy. Hradec králové: Technor, 2010.
9|
9. UČEBNÍ TEXT PRO SAMOSTUDIUM 9.1. Dodržování bezpečnosti práce, správné používání pracovních pomůcek. 9.1.1 Základní ustanovení bezpečnosti práce při obrábění Základní povinnosti pracovníků jsou určené zákoníkem práce. Pracovníci jsou povinni: Dodržovat předpisy a pokyny k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, s nimiž byli seznámeni. Zároveň dodržovat stanovené pracovní postupy. Používat při práci ochranných zařízení a osobních ochranných pracovních prostředků. Účastnit se školení v zájmu zvýšení bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, podrobit se stanoveným zkouškám a lékařským prohlídkám. Oznámit nedostatky a závady, které by mohly ohrozit bezpečnost nebo zdraví při práci. Oprávnění k obsluze stroje: Práci na strojích mohou vykonávat pouze pracovníci k tomu určeni, zdravotně způsobilí, starší 18 let. Pracovník musí absolvovat všechny povinné školení, lékařské prohlídky a seznámení s návodem na obsluhu stroje, vše musí být prokazatelně evidované. Ustrojení pracovníka. Pracovní oděv musí být nepoškozený, nesmí mít volně vlající části. Manžety nohavic a rukávů musí přiléhat. Blůza musí být zastrčena. Nesmí se používat pracovní zástěra, či plášť (pokud není udělena výjimka např. z důvodu znečištění). V případě prací hrozící zachycením vlasů je povinná pokrývka hlavy. Nebezpečí zachycení představují prstýnky, řetízky, náramkové hodinky, kravaty, apod. musí být sejmuty. Musí být používaná vhodná pracovní obuv. Ochrana před odletujícími třískami.
Pokud na stroji není ochranný štít, je povinnost používat ochranné brýle, či štít.
Odstraňování třísek. K odstraňování třísek nepoužíváme rukou, nebo ofukování ústy, ale předepsané pracovní pomůcky – háčky, smetáky, štětce apod.
| 10
Čištění strojů tlakovým vzduchem je zakázané, vzduch lze použít pouze k očišťování obrobků apod. pistolí s vzduchovou clonou. Další zásady bezpečné obsluhy obráběcích strojů: Před započetím práce je nutné: Prohlédnout a zkontrolovat stroj, případné závady nahlásit. Zkontrolovat, doplnit stav oleje a mazadel. Zvolit správné nástroje a zkontrolovat stav otupení. Při práci: Dodržovat pokyny z návodu stroje. Za chodu stroje se neměří, nečistí a nemaže. Do upínacího zařízení upínat pouze obrobky k tomu určené. Používat nepoškozené upínací nářadí. Pracovní rukavice lze používat pouze v klidu stroje (upínání). Po skončení práce: Uklidit pracoviště, odstranit třísky a zbytky řezné kapaliny. Čisticí prostředky ukládat do nádob k tomu určených. V případě poruchy, musí být stroj označen na spouštěcím zařízení – Nezapínat – oprava stroje.
9.1.2 Bezpečnost práce při práci na frézkách. Pravidla bezpečné práce: Upínání obrobku, seřizování stroje, mazání, čištění provádět za klidu stroje. Při výměně obrobku odjet stolem do bezpečné vzdálenosti. Správné pracovní ustrojení – oděv správně zapnut. Před zahájením frézování odstranit ze stolu všechny volné předměty – klíče, měřidla, upínky apod. Všechny rotující části v dosahu pracovníka by měli být zakryty. K zamezení se používají průhledné ochranné kryty. Při výměně nástrojů lze používat ochranné rukavice.
9.2 Orientace v normách a v technických podkladech pro provádění obráběcích operací. 9.2.1 Orientace v normách a v technické dokumentaci (viz odkaz).
11 |
Technická normalizace umožňuje Usnadňují sériovou a hromadnou výrobu. Zrychluje práci konstruktérů. Zlevňuje výrobu a tím cenu výrobku. Vzájemnou vyměnitelnost normalizovaných součástí. Mezinárodní kooperaci. Druhy norem Státní normy (ČSN) - platí na území České republiky Celoevropské normy (EN) – platí ve státech EU Mezinárodní normy (ISO) – celosvětová platnost Druhy technických výkresů Technický výkres je základním dokumentem pro návrh a výrobu nového výrobku. Dle způsobu vytvoření známe:
náčrt originál kopie
Dle určení:
Výrobní výkres – obsahuje všechny údaje pro výrobu. Výkres sestavy – využívá se pro montáž výrobku.
Formáty výkresů – skládání výkresů, měřítka. Druhy čar na technických výkresech Známe čáry tenké, tlusté a velmi tlusté, pro něž platí: tenká čára : tlustá čára : velmi tlustá čára = 1 : 2 : 4 příklad: 0,25mm : 0.5mm : 1,0mmě; Příklad použití čar:
| 12
Technické zobrazování Známe dva základní typy technického zobrazování:
Plošné zobrazování – 2D – na výkres promítáme pohled na součást v určitém směru
Prostorové 3D
Z hlediska dokumentace vhodné pro strojní obrábění, používáme pravoúhlé promítání. Známe dva způsoby pravoúhlého promítání:
Používáme pravoúhlé promítání ISO-E
13 |
Pravidla pro zobrazování na výkresech (viz odkaz) Pohledy, které nejsou sdružené:
| 14
Řez a průřez V řezu zobrazujeme ty části tělesa, které leží v rovině řezu a za ní. V průřezu zobrazujeme pouze části tělesa ležící pouze v rovině řezu.
Druhy řezů (viz odkaz) Kótování Je důležité pro čtení výkresů, určení rozměrů součásti a její výrobu. Základní pojmy a pravidla kótování
– (viz odkaz) - (viz odkaz 2)
Pravidla kótování geometrických a konstrukčních prvků součástí
– (viz odkaz 3) - (viz odkaz 4)
Lícování Přesnost, životnost a správná funkce strojů a mechanismů vyžaduje, aby jednotlivé součásti strojů byly vyrobeny s předem danou přesností. Také požadavek na snadnou vyměnitelnost poškozených, či opotřebovaných součástí si vynutily zavedení systému vzájemných uložení součástí.
15 |
Přesnost výroby jednotlivých součástí závisí na určení stroje. Menší požadavky na přesnost bude u těžkých zemědělských strojů, důlních a zemních mechanismů větší požadavky budou u výrobků přesné mechaniky, leteckého a automobilového průmyslu. Předepsaná přesnost se požaduje především u tzv. funkčních ploch – to jsou plochy, které se stýkají s plochami jiných součástí a jejichž tvar a velikost souvisí s rozměry druhé součásti. Netolerované rozměry (volné rozměry), kterých je u strojních součástí většina (80 až 90%) se musí vyrobit s určitou přesností. Dovolené odchylky neobrobených ploch výkovků, odlitků, válcovaných a tažených polotovarů, jsou stanoveny zvláštní normou.
Jednotná soustava tolerancí
Skutečný (naměřený) rozměr leží mezi horním mezním rozměrem HMR, hmr D max (d max ) a dolním mezním rozměrem DMR, dmr D min (d min ). Skutečný rozměr může mít u díry maximální horní úchylku ES (u hřídele es) a maximální dolní úchylku EI (u hřídele ei) od jmenovitého (teoretického) rozměru JR. Jmenovitý rozměr JR je předepsán na výkresu. Mezní úchylky mohou být kladné, záporné, či nulové. Poloha tolerančního pole IT je určena základní úchylkou – je to úchylka bližší k nulové čáře.
| 16
Druhy vzájemného uložení
a) Uložení s vůlí (hybné) -Uložení zaručující smontovaným součástem pohyb. Sem patří i uložení, kde dolní mezní rozměr dutiny totožný s horním mezním rozměrem hřídele. b) Uložení přechodné - Může se vyskytnout vůle i přesah. Toleranční pole hřídele a díry se překrývají. c) Uložení s přesahem -Hřídel je vždy větší než díra. Spojení vznikne nalisováním za tepla, či za studena a je zaručen vždy minimální přesah p min . V jednotné soustavě tolerancí a uložení má 19 stupňů přesnosti (01, 0, 1 až 17). Na stupni přesnosti závisí velikost základní tolerance IT.
17 |
Velikost tolerance je závislá na: Na stupni přesnosti lícování. Na jmenovitém rozměru součásti. Poloha tolerančních polí vzhledem k nulové čáře je popisována písmeny latinské abecedy (28 tol. polí - i, l, o, q, w se nepoužívají) – malá písmena se používají pro hřídele, velká pro díry. Velikost tolerance, tj. výška tolerančního pole, není závislá na poloze tolerančního pole a u stejného rozměru a při téže stupni přesnosti je pro všechny hřídele a díry stejná.
Soustava uložení. Ačkoliv lze obecně spojovat součásti s libovolnými tolerančními poli, doporučují se z konstrukčních, technologických a ekonomických důvodů pouze dva způsoby sdružování děr a hřídelí a to v soustavě jednotné díry a soustavě jednotného hřídele. V praxi se z ekonomického hlediska používá více soustava jednotné díry, protože přesné zhotovení přesné hřídele je výrobně snazší než výroba otvorů. Lícovací soustava jednotné díry Požadovaných vůlí a přesahů v uložení se dosahuje kombinací různých tolerančních polí hřídele s tolerančním polem díry "H". V této soustavě tolerancí a uložení je vždy dolní úchylka díry rovna nule. Horní úchylka je rovna toleranci. Uložení s vůlí, přechodné, s přesahem. Příklad uložení a grafické znázornění – pr. 20 H7/p6.
| 18
Úchylky 20 H7 =
a 20p6 =
-
uložení s přesahem
Lícovací soustava jednotného hřídele Požadovaných vůlí a přesahů v uložení se dosahuje kombinací různých tolerančních polí díry s tolerančním polem hřídele "h". V této soustavě tolerancí a uložení je vždy horní úchylka hřídele rovna nule, dolní úchylka je rovna toleranci. Uložení s vůlí, přechodné, s přesahem. Příklad uložení pr. 10 G7 / h6. Úchylky 10 G7 =
a 10 h6 =
uložení s vůlí
Tolerování rozměru. Každá součást má určitou funkci, aby tuto funkci mohla plnit, musí být vyrobena s určitou přesností. Podle předepsané přesnosti potom volíme technologii obrábění, která je tuto přesnost schopna dodržet. Přesnost rozměru určíme tolerancí rozměru, čili určením mezí, v kterých se daný rozměr může pohybovat. Tolerování – (viz odkaz). Struktura povrchu – drsnost povrchu. Funkce součásti vyžaduje nejen přesnost rozměru, ale také její kvalitu povrchu (drsnost povrchu). Hodnocení struktury povrchu –(viz odkaz).
19 |
Strojní součásti, konstrukční prvky a spoje (viz odkaz). Šrouby a šroubové spoje.
Kolíky, čepy pojistné kroužky.
Pera a klíny.
| 20
Hřídele.
Ložiska.
21 |
Ozubená kola.
Svarové spoje.
| 22
9.2.2 Konstrukční dokumentace Výkres součásti
Obsahuje: Okótovanou součást. Drsnost povrchu. Tolerance rozměrů a geometrické tolerance. Technické požadavky (povrchové úpravy, tvrdost, zkoušky, …) Popisové pole, včetně všech údajů.
23 |
Výkres sestavy
Osahuje: Výkres dané sestavy. Kóty hlavních a funkčních rozměrů. Odkazy na jednotlivé pozice. Údaje o svarech, pájených, lepených spojích. Popisové pole, bez údajů o materiálu. Kusovník umístěný na výkrese nebo odděleně na samostatném listu.
| 24
Popisové pole Je umístěné v pravém spodním rohu kreslící plochy. Obsahuje: Identifikační část, která má tyto údaje: Číslo výkresu. Název výkresu. Název firmy. Další části: Značka použitého promítání (ISO-E). Hlavní měřítko. Materiál konečný s doplňkovou číslicí, pokud je materiál upravován, uvedou se úpravy nad popisovým polem. Polotovar, jeho druh a rozměr. Hmotnost jednoho kusu. Přesnost – např. m. Kdo kreslil, kontroloval a schválil. Číslo nadřazené sestavy. Kusovník. Změny s popisem změny a kdo ji provedl.
Kusovník Je umístěný na výkrese – vyplňuje se zdola nahoru. Je umístěn na zvláštním listě – vyplňuje se shora dolu. Obsahuje seznam položek (jednotlivé pozice na výkrese). Každá položka obsahuje: Číslo položky (pozice) Název a označení položky.
25 |
Číslo výkresu u nenormalizovaných součástí nebo označení normalizované součásti. Polotovar a materiál u vyráběných součástí. Množství pro jeden výrobek. Hmotnost jednoho kusu dané položky.
9.3.
Volba postupu práce a technologických podmínek frézování, hoblování, protahování a obrážení, potřebných nástrojů, pomůcek a materiálů.
9.3.1. Sestavit optimální sled pro provedení příslušné operace frézování na nerotační součást. Ploché součásti Počet operací nerotační součásti bývá větší, protože závisí nejen ne počtu způsobů obrábění, ale i na počtu upnutí k zajištění přístupu nástrojů k obráběným plochám. Naproti tomu lze některé operace sloučit – frézování, vrtání, správnou volbou stroje. Mezi ploché součásti patří součásti rovinné z válcovaného materiálu, u odlitků, výkovků – příložky, kameny, lišty, saně obráběcích strojů. Uplatňujeme většinou – frézování, hoblování, vrtání, broušení.
1. 2. 3. 4. 5. 6. 7. 8. 9.
Úprava polotovaru (dělení válcovaného materiálu a orýsování – hlavně u odlitků a výkovků). Hrubování vnějších prvků – frézování, hoblování. Hrubování děr – vrtání, vyvrtávání. Tepelné zpracování (žíhání k odstranění pnutí, normalizační žíhání). Obrábění na čisto – frézování, hoblování. Vrtání a vyvrtávání na čisto. Jemné a dokončovací obrábění – vnějších prvků – hoblování, broušení, popř. zaškrabávání. Dokončování děr na vysokou přesnost, či nízkou drsnost – honování, lapování. Povrchová úprava.
Operace – 2, 3, 5, 6, 7 a 8 – člení se do několika upnutí. Mezi 5 až 8 – se vkládají zámečnické operace.
| 26
Páky Tvarově členité – většinou z odlitků a výkovků – většinou se upínají do speciálních upínačů. Většinou frézujeme, vrtáme a vyvrtáváme, někdy se náboje obrábějí soustružením (pokud lze upnout přímo do univerzálního sklíčidla). 1. Proměření, či orýsování. 2. Hrubování z jedné strany – frézování. 3. Hrubování z druhé strany. 4. Obrábění na čisto z jedné strany. 5. Obrábění z druhé strany. 6. Hrubování, na čisto, jemné – děr. 7. Obrábění na čisto vnitřních drážek – obrážení, protahování. 8. Povrchové úpravy. U malých přídavků lze spojit – 2 a 4, 3 a 5, mezi jednotlivé operace se vkládají zámečnické operace.
Skříňovité součásti Nejnáročnější skupina součástí – poměrně rozměrné, s vysokými nároky na přesnost rozměru i polohy prvků – převodové skříně, vřeteníky, suportové skříně. Součásti někdy málo tuhé – přihlédnout při upínání a volbě hloubky třísky. Možnost deformací po odběru větších přídavků – žíhání k odstranění pnutí, odepnutí a nové upnutí. 1. Proměření a orýsování polotovaru. 2. Úprava polotovaru – obrobení pomocných ustavovacích ploch. 3. Hrubování výchozích ploch – frézování, hoblování. 4. Hrubování dalších ploch – frézování, hoblování. 5. Hrubování děr. 6. Tepelné zpracování – žíhání k odstranění pnutí, normalizační žíhání. 7. Obrábění na čisto, jemné obrábění základních vnějších ploch. 8. Obrábění na čisto, jemné obrábění děr – vrtáním, vyvrtáváním, vystružováním. 9. Jemné obrábění vnějších prvků broušením. 10. Jemné obrábění děr o vysoké přesnosti, či nízké drsnosti – vyvrtávání, vystružování. 11. Dokončovací obrábění - zaškrabávání. 12. Dokončovací obrábění děr – honování, lapování. 13. Povrchové úpravy. Mezi 7 až 12 – zámečnické operace. Operace 4, 5, 7, 8 – dvě a více operace při jiném upnutí.
27 |
9.3.2. Zvolit správný typ nástroje z hlediska příslušné operace s vhodným řezným materiálem. Frézování rovinných ploch lze rozdělit na frézování válcovými (osa nástroje rovnoběžná s obráběnou plochou) a čelními (osa je kolmá) frézami.
Frézování válcovými frézami Lze frézovat sousledným nebo nesousledným způsobem. Nesousledné frézování.
Fréza se otáčí proti smyslu posuvu. Průřez třísky se postupně zvětšuje od nuly do maximální tloušťky. Nevýhoda – břit na začátku klouže po obrobené ploše – odírá se, zahřívá a otupuje. - řezná síla – směřuje nahoru – nepříznivě ovlivňuje upnutí obrobku. Obrábění odlitků, výkovků – obrobky s nečistým a tvrdým povrchem.
| 28
Sousledné frézování.
fréza se točí ve smyslu posuvu. břity řežou od maximální tloušťky třísky a končí na obrobené ploše. plochy jsou hladší než u nesousledného. řezná síla přitlačuje obrobek na opěrnou plochu. lepší výkonnost až o 40% při stejné trvanlivosti. nevýhoda - silné rázy při záběru každého břitu (odstranit - frézy se šikmými zuby) - v posunovém ústrojí rázy – fréza má snahu vtáhnout obrobek pod sebe - na frézách tuhé konstrukce. obrábění houževnatých a měkkých materiálů.
Frézování čelními frézami Výsledná dráha frézy také cykloida. Obrobek obráběn nejen břity na obvodě, ale i na čele nástroje. Tloušťka třísky se mění – v záběru více zubů najednou – lze volit vyšší posuv.
Frézy Vícebřitý nástroj, jehož břity jsou rozloženy na povrchu válcové, kuželové, či jiné rotační plochy, její osa se shoduje s osou otáčení. Rozdělení fréz. Podle tvaru ploch s břity: válcové, čelní, čelní válcové, kotoučové, kuželové, tvarové (úhlové, drážkovací, zaoblovací, na ozubení, na závity).
29 |
Podle průběhu břitů S přímými břity, šroubovitými, střídavými (viz d.).
| 30
Podle způsobu výroby zubů Frézované, podsoustružené, odlévané.
Podle způsobu upnutí Nástrčné, s válcovou stopkou, s kuželovou stopkou
Podle vykonávaných prací Hrubovací, hladicí, drážkovací, zaoblovací, na ozubení, …
31 |
Podle smyslu otáčení při pohledu od vřeteníku Pravořezné, levořezné
Geometrie břitu Pro volbu geometrie břitu frézy platí stejná pravidla jako pro soustružnické nože. Úhel sklonu šroubovice ostří λ ovlivňuje směr odchodu třísky, zlepšuje pevnost břitové hrany, zajišťuje plynulý záběr, zmenšuje chvění nástroje a zlepšuje jakost obrobené plochy. Větší úhel λ zvětšuje množství zubů, které jsou současně v záběru, což umožňuje snížení počtu zubů frézy, zesílení zubů a zvětšení zubové mezery. Válcové frézy Frézování rovinných ploch. Pro lepší dělení třísek a menší řezný odpor – přerušení břitů dělícími drážkami – při větších úběrech – hrubování – vyšší výkon.
| 32
Kotoučové frézy a pily Většinou obrábění drážek. Břity na povrchu i na obou čelech. Zuby na obvodě obvykle střídavě v pravé a levé šroubovici. Větší průměry – vsazené destičky z rychlořezné oceli, či SK. Pilové kotouče – prořezávání úzkých drážek, či dělení materiálu.
Úhlové frézy Frézování úhlových profilů. Jednostranné – frézování zubových mezer fréz, výstružníků. Oboustranné souměrné – zkosení hran pro svary, vruby, … Oboustranné nesouměrné – obrábění zubových mezer ve šroubovici u fréz.
33 |
Tvarové frézy Zachovávají stálý tvar a úhel hřbetu i po vícenásobném ostření – dosáhneme toho podsoustružením, či podbroušením.
| 34
Frézovací hlavy Obrábění rovinných ploch. Dříve
– vsazené zuby tvaru soustružnických nožů s pájenými destičkami z RO, či SK.
Dnes
– hlavy s vyměnitelnými destičkami z SK. Výhody – snadná záměna karbidu - snadná výměna - delší trvanlivost břitu.
Geometrie hlav
– negativní – velké zatížení břitu, těžce obrobitelné materiály, - pozitivní – stroje s nižším příkonem a malou tuhostí.
35 |
9.3.3. Zvolit správné řezné podmínky a potřebné přípravky. Řezné podmínky Řezná rychlost – měří se na vnějším průměru frézy. v=π∙D∙n - volíme dle obrobitelnosti materiálu, materiálu nástroje, způsobu práce (hrubování,….), způsobu upnutí, řezné kapaliny. Posuv – posuv na zub – s z (mm) - posuv na otáčku – s (mm) - posuv za minutu – s min (mm)
Při volbě řezných podmínek volíme posuv na zub s z (na čisto 0,03-0,1 a hrubování 0,2-0,4). Při nastavování posuvové rychlosti stolu vycházíme z posuvu s min . Rychlost posuvu ovlivňuje – obrobitelnost, druh frézy, požadovaná drsnost. Hloubka frézování Obvykle 2 – 10 mm, u odlitků a výkovků až 30 mm, na čisto cca 1 mm. Je omezena nástrojem, tuhostí stroj-obrobek-nástroj, vznik chvění. Dosahovaná přesnost Hrubování
IT 10 – IT13
R a = 6.3 - 25
Na čisto
IT 8 – IT11
R a = 1,6 - 6,3
Jemné
IT 7 – IT8
R a = 0,8 - 1,6
9.3.4. Zvolit pomůcky a pomocné hmoty. Prostředí, v němž probíhá obrábění, může svými vlastnostmi ovlivnit ekonomické i kvalitativní výsledky obrábění. Má tyto účinky: 1. Chladicí účinek. Projevuje se snížením teploty řezání – odvod tepla ze stykových míst břitu 2. Mazací účinek. Zmenšení tření na stykových plochách břitu.
| 36
3. Čistící účinek. Zmírňuje se jím zanášení brusných kotoučů, nalepování třísek na zuby fréz. Odplavování třísek z místa řezu (hluboké otvory). Používáme tři základní druhy řezných kapalin: 1. Vodní roztoky chemických sloučenin Velmi dobrý chladící účinek – tak kde teplota řezání dosahuje vysokých teplot – broušení 2. Olejové emulze Většina řezných kapalin. Mají dobrý chladící účinek a podle obsahu oleje také dobrý mazací účinek. 3. Řezné oleje Většinou z minerálních olejů, výjimečně rostlinné a živočišné oleje.
9.4. Měření a kontrola délkových rozměrů, geometrických tvarů, vzájemné polohy prvků a jakosti povrchu. MĚŘENÍ A ORÝSOVÁNÍ Základní operace ručního opracování. Při měření musíme zachovávat čistotu jak měřidla, tak měřené součásti. 1. Měření skutečných hodnot Měříme univerzálními měřidly, na nichž přímo odečítáme absolutní hodnoty. Posuvné měřítko, mikrometr. 2. Měření porovnáváním Porovnáváním zjišťujeme, nepřesahují-li rozměry součásti mezní hodnoty, neměříme skutečné rozměry součásti, ale mezní hodnoty skutečného rozměru. Kalibry, číselníkový úchylkoměr, parametr. Měření lze rozdělit na měření délkových rozměrů, úhlů a tvarů Při měření se dopouštíme těchto chyb:
Systematické Nahodilé
Systematické chyby – nebezpečné – protože opakovaným měřením stejným měřidlem chybu nezjistíme. Mohou být způsobeny:
37 |
Měřidlem Normálem, etalonem Metodou měření
Prostředím Pracovníkem
Chyby měřidla Chyba etalonu Chyba metodou měření Chyba prostředí Chyba pracovníka Chyba „ paralaxa“
– – – – – -
nepřesná výroba měřidla porovnávací měření – jmenovitá hodnota se liší od skutečné nesprávný měřící tlak … teplota, vlhkost většinou nedokonalostí lidských smyslů nepozorujeme stupnici měřidla kolmo k rovině stupnice
Nahodilé chyby
– částečně odstraníme opakovanými měřeními – výsledná naměřená hodnota je arit. průměr naměřených hodnot
Rozptyl způsoben Změnou osvětlení. Únavou pracovníka. Znečištěním dotekům měřidla. Přesnost a druhy měřidel
Ocelová měřítka – plochá se šikmou hranou, ohebná, Hmatadla – obkročná, dutinová tam kde nejde použít posuvné měřítko (zápichy, vybrání),
| 38
vyrábějí se i se stavěcím šroubem, či stupnicí.
Posuvné měřítko nejčastější, přesnost 0,1 / 0,05 a 0,02 mm.
Přesnější posuvná měřidla bývají vybavena stavítkem – přesnější odečítání rozměrů. Lze měřit – vnější, vnitřní rozměry, hloubky, osazení.
39 |
Mikrometry
Přesná měřidla – přesnost 0,01 mm, Hlavní stupnice na bubínku - 1 dílek odpovídá posunutí pohyblivého dotyku o 0,01mm, Vedlejší stupnice na trubce - 1dílek na trubce odpovídá 1 úplné otáčce mikrometrického šroubu a posunutím dotyku o 0,5 mm.
| 40
Měření úhlů Pevná měřidla – úhelníky – nejčastěji 90°. Úchylka – světelná štěrbina mezi předmětem a plochou měřidla.
Přestavitelná měřidla – obloukový úhloměr – lze odečítat stupně, minuty odhadovat, - univerzální úhloměr - lze odečítat stupně i minuty.
41 |
9.5.
Upínání nástrojů, polotovarů a obrobků a ustavování jejich polohy na různých druzích frézek, hoblovek, obrážeček a protahovaček
Upínání nástrojů a obrobků Kvalitní frézování – požadavek minimálního axiálního a radiálního házení frézy. To je dané
– ostřené frézy – nepřesnosti upnutí, ostření - frézy s vyměnit. destičkami – nepřesnosti upnutí, výrobní tolerance tělesa frézy a destiček
Upnutí musí zajistit maximální tuhost a minimální házení nástroje. Upínání fréz: Nástrčné frézy – upínají se na trn – ten je ukončen ISO, či Morse kuželem – krouticí moment přenáší třením a unášecími kameny. Krouticí moment z trnu na frézu – perem nebo kameny. Frézy s válcovou stopkou – do sklíčidla s upínací kleštinou. Frézy s kuželovou stopkou ISO – přímo nebo s redukcí do vřetene. Upnutí jištěno šroubem, procházející vřetenem. Točivý moment – třením, unášecími kameny.
| 42
frézy s kuželovou stopkou Morse - přímo nebo s redukcí do vřetene. Upnutí jištěno šroubem, procházející vřetenem. Točivý moment – pouze třením.
43 |
Upínání obrobků Upínají se na pracovní stůl frézky. Upnutí musí být tuhé (zaručit nehybnost obrobku a zamezit chvění), obrobek nesmí být upínací silou deformován. Strojní svěráky – ovládané ručně, hydraulicky, pneumaticky. Upínky se šrouby a podpěrkami. Jednoúčelové upínací přípravky. Stavebnicové upínací přípravky. Při navrhování upnutí obrobku musíme uvažovat předpokládaný směr působení řezné síly, její velikost, proměnlivost.
| 44
9.6.
Obsluha frézek, hoblovek, obrážeček a protahovaček
9.6.1.
Frézovat pomocí dělicího přístroje, přímé, nepřímé dělení.
Obrobky, které mají mít na obvodu nebo na čele určitý počet pravidelně rozmístěných drážek, ploch nebo vybrání, frézujeme dělícím způsobem na dělících přístrojích. Používáme při frézování přímých i šroubových drážek na válcových, kuželových a čelních plochách. 1. Přímé dělení Pro malý počet roztečí. Obrobek je upnut mezi hroty dělící hlavy a koníku. Na dělícím vřetenu je nasazen dělící kotouč obvykle s 24 dírami, které umožňují dělení na 24, 12, 8, 6, 4, 3 a 2 díly. Při každém pootočení se kotouč zajišťuje západkou.
45 |
2. Jednoduché nepřímé dělení Používá se na velký počet různých roztečí. Pootočení obrobku je nepřímé, šnekovým převodem 1 : 40. Dělící klika, kterou se šnek pootáčí, je osově posuvná, je na ní dělící kolík, kterým se nastavuje rozteč na dělícím kotouči. Dělení usnadňují ramena – odpadá počítání děr. Obvyklý počet děr na roztečných kružnicích – 15, 16, 17, 18, 19, 20, 21, 23, 25, 27, 29, 31, 33, 37, 39, 41, 43, 47, 49. Otáčky kliky n k = 40/z, kde „z“ je počet zubů.
Příklady: 1. Má se frézovat 22 zubů. Kolikrát otočit kliko, aby se obrobek otočil o jeden zub (o 1/22).
Dělící klikou otočíme jednou dokola a ještě o 27 dílků na roztečné kružnici s 33 děrami.
| 46
2. Frézujeme kolo s 260 zuby
Na kruhu s 39 otvory otočíme o 6 dílků.
9.6.2. Vrtat a vyvrtat otvory na frézkách s polohovou tolerancí + 0,1. Vrtací nástroje Šroubovitý vrták • Dvoubřitý nástroj se šroubovitými drážkami pro odvod třísek a přívod chladicí kapaliny.
Příčné ostří – neřeže – nepříznivá geometrie a řezná rychlost – téměř nulová. Zkrácením příčného ostří – snížíme řezný odpor. Faseta – válcová ploška vedoucí vrták.
47 |
Vrtáky
– s válcovou nebo kuželovou stopkou, - krátké, dlouhé, - pravořezné, levořezné, - s velkým, středním nebo malým úhlem šroubovice zubové mezery.
Úhel hřbetu α Je vytvořen na břitu vrtáku proto, aby nástroj nedřel o vyvrtávaný materiál.
Úhel břitu β Vytváří vlastní řezný klín a musí být dostatečně veliký, aby břit byl tuhý, pevný a dobře odváděl vzniklé teplo. Čím je materiál tvrdší, tím musí být úhel břitu větší.
Úhel čela γ Má vliv na plynulý odvod třísky. Jeho velikost závisí na druhu vrtaného materiálu a druhu třísky. Při vrtání pevného a tvrdého materiálu volíme malý až nulový a při měkkém větší a vždy kladný
| 48
Materiál vrtáků uhlíková nástrojová ocel, rychlořezná ocel, případně použití plátků ze slinutých karbidů, u větších průměrů se stopky vyrábějí z konstrukční oceli a svaří se, těla vrtáků s SK plátky z konstrukční oceli o min. pevnosti 700Mpa.
Upínání vrtáků Vrtáky s válcovou stopkou se upínají do dvoučelisťových nebo tříčelisťových sklíčidel. Užívanější jsou tříčelisťové. Sklíčidla se do vřetena vrtačky upíná pomocí kuželového upínacího trnu nebo na závit. Stopka zasunuta do sklíčidla alespoň do tří čtvrtin. Vrtáky s kuželovou stopkou – zaručují přesnější uložení ve vřetenu, - používá se tzv. Morse kužel. Vrták se nasazuje buď přímo do vřetene (velikost stopky vrtáku musí odpovídat velikosti dutiny vřetene), nebo prostřednictvím redukčního pouzdra (např. 3 - 1, 3 - 2).
49 |
Vrták je unášen třením mezi stopkou a dutinou vřetena → nutná čistota. Nástroj s kuželovou stopkou uvolňujeme pomocí vyrážecího klínu.
Ostření vrtáků Šroubovité vrtáky brousíme zpravidla na speciálních bruskách v brusírnách, nejsou-li k dispozici, brousíme ručně. Při ručním broušení se zpravidla nedodrží předepsané úhly, což způsobuje rychlé opotřebení břitu, vybočování díry z osy, zadírání, zvětšování úchylek válcovitosti, kruhovitosti apod. Aby se hrot vrtáku dotýkal řezné plochy jen ostřím a nikoli hřbetními plochami, podbrušujeme hřbetní plochy hrotu. Úhel hřbetu závisí na druhu obráběného materiálu. Při broušení kontrolujeme ostří vrtáku (souměrnost, úhly). Kontrolu provádíme šablonami, či speciálními měřidly a kontrolujeme sklon břitu, stejnou délku obou ostří a úhel hrotu.
| 50
Záhlubníky Obrábění děr pro zapuštěné hlavy šroubů, zarovnávání osazených děr, či nálitků apod.
Mají dvě a více ostří vytvořené na čelních plochách. Vyrábí se s vodícím čepem, nebo bez nich. Vodicí čep má průměr dle použitého vrtáku. Čep může být pevný, či s vyměnitelným pouzdrem. Čep zajišťuje souosost zahloubení a předvrtané díry. Kuželové, či válcové s kuželovou či válcovou stopkou, popř. nástrčné. Kuželová stopka se používá u větších průměrů – nad 16 mm.
51 |
Na zarovnání čelních ploch se používá dvoubřitých nožů vsazovaných do upínacích trnů s vodícím čepem. Kuželová zahloubení – normalizované záhlubníky 60, 90, 120. Záhlubníky a zahlubovací nože z rychlořezné oceli, příp. destičky SK.
Výhrubníky Několikabřitý (tří až čtyřbřitý) nástroj a) s kuželovou stopkou, b) nástrčné.
Řezné hrany jsou na řezném kuželu, jehož vrcholový úhel je 30°, podbroušené zuby na válcové části s fazetkou již neřežou, ale pouze vedou nástroj.
Je-li vyhrubování konečnou operací (přesnost otvoru H9 až H12) – rozměr výhrubníku se rovná požadovanému průměru díry, jestliže následuje ještě vystružování, je rozměr výhrubníku o 0,2 až 0,4mm menší než požadovaný rozměr díry.
| 52
Výhrubníky se vyrábějí z rychlořezné oceli nebo s destičkami ze slinutých karbidů. Upínání shodné jako u vrtání. Řezné podmínky – ocel – v = 20-35m/min, s = 0,1 - 0,6mm/ot, litina – v = 15-30m/min, s = 0,1 - 0,7mm/ot. Otupené, nepoškozené nástroje brousíme pouze na řezné hraně.
Výstružníky Mnohobřitý nástroj s přímými či šroubovitými zuby. Přímé zuby – obrábění oceli běžných jakostí, zuby ve šroubovici – ( =5 až 6°) – u houževnatých materiálů a obrábění děr s drážkami – nástroj dobře veden.
53 |
Rozdělení výstružníků
Zuby výstružníků – frézované, popřípadě vsazované. Přímé zuby mohou být s lichým, či sudým počtem zubů, na rozdíl od výhrubníků mají více řezných hran.
Ruční výstružníky V porovnání se strojním výstružníkem – poměrně dlouhé. Řeznou část tvoří kužel, který přechází plynule v téměř válcovou část, která nástroj v díře vede a pouze ji uhlazuje, sražená přední hrana neřeže, ale ulehčuje zavádění nástroje do díry. Stopka má čtyřhran pro upnutí do vratidla.
| 54
Strojní výstružníky Má krátký řezný kužel zkosený pod úhlem 20 až 45°. Břity mnohem kratší než u strojního, část za řezným kuželem nástroj vede a díru kalibruje. Stopka – válcová, u větších kuželová. Pro vystružování hlubokých děr – nástrčné výstružníky – mají různě dlouhé unášecí trny s kuželovou stopkou.
55 |
Rozměry výstružníku
Výstružník po přebroušení – zmenšuje se jejich průměr – musí se nabrousit na nový přesný rozměr. Tuto nevýhodu odstraňují výstružníky rozpínací a stavitelné. Rozpínací výstružníky Rozříznuté tělo s kuželovou dutinou, do které se zatlačuje kulička, jež tělo výstružníku rozpíná (až o několik desetin). Stavitelné výstružníky Ruční i strojní výstružníky (rozsah 1 až 2 mm). Na těle vybroušené kuželové drážky, ve kterých se pohybují nože, ty jsou drženy dvěma maticemi, přesunutím matic – nastavení výstružníku.
| 56
Kuželové výstružníky Používají se pro vystružování děr pro kuželové kolíky, dutiny ve vřetenech apod. vyrábí se s kuželovitostí 1 : 50 nebo na díry na metrické a Morseovy kužele. Výstružníky 1:50 – pouze jako dokončovací – díra pro ně rovna malému průměru díry. Výstružníky pro metrické a Morse kužely – nutno odebírat velké množství materiálu – vyrábí se v sadách – předhrubovací, hrubovací, dokončovací.
Materiál výstružníků
57 |
Ruční výstružníky
– zpravidla nástrojová uhlíková ocel.
Strojní výstružníky karbidů.
– nejčastěji rychlořezná ocel, nebo mají vsazené hrany ze slinutých
9.6.3. Zhotovit obrobek s rovinnými, pravoúhlými, šikmými a tvarovými plochami (IT 8, Ra 1,6). Frézování rovinných ploch válcovými frézami Při frézování je osa frézy rovnoběžná s obrobenou plochou. Přídavek na frézování odřezávají zuby na obvodu frézy. Šířka frézy musí být větší než šířka frézované plochy. Podle vzájemného pohybu nástroje a obrobku rozeznáváme frézování sousledné a nesousledné. Při nesousledném frézování se obrobek posouvá proti směru otáčení frézy. Tříska se tvoří postupně od nulové tloušťky na začátku řezu až po její maximální tloušťku při vyjetí zubu ze záběru. Frézování je proto klidnější, plynulejší. Tento způsob frézování se využívá např. při frézování výkovků a odlitků, které mají tvrdou povrchovou vrstvu (kůru). Do tvrdé vrstvy zuby vnikají zespodu a odlamují ji. Tím nedochází k velkému otupení ostří zubu frézy. Nepříznivý vliv má tangenciální složka řezné síly, která působí směrem nad pracovní stůl frézky a má snahu vytrhnout obrobek z upínače. Při sousledném frézování se obrobek posouvá ve směru otáčení frézy. Zuby začínají odřezávat třísku v místě s největší tloušťkou a vycházejí ze záběru v místě s nulovou tloušťkou třísky. Frézování je nárazové. Obrobek je řeznou silou přitlačován k řezné ploše upínače. To je zvlášť výhodné při frézování tenkostěnných obrobků. Nutné však je, aby byly vymezeny vůle ve vodicích plochách a posuvných mechanismech stolu. Frézování rovinných ploch čelními válcovými frézami Při čelním frézování je osa frézy kolmá k frézované ploše. Jednotlivé zuby frézy odřezávají třísky téměř stejného průřezu. Zatížení nástroje i stroje po dobu řezání je prakticky stálé, chod stroje je plynulý a rovnoměrný. Materiál odřezávají zuby na obvodě frézy, čelní zuby obrobenou plochu vyhlazují. Kvalita obrobené plochy je lepší než při frézování válcovou frézou.
Frézování válcovou frézou
| 58
F – čelní válcová fréza, O – obrobek, D – průměr frézy, B – šířka frézování, n – směr otáčení frézy, s – posuv obrobku, h – hloubka frézování Čelní válcové frézy se používají zejména při frézování na frézkách vertikálních; mohou se však používat i na frézkách s vřetenem vodorovným. V porovnání s frézováním rovinných ploch válcovými frézami má frézování čelními frézami tyto výhody: je produktivnější, běžně se používají frézy většího průměru (zejména frézovací hlavy), upnutí čelní frézy je tužší, frézování je klidnější, neboť v záběru je vždy několik zubů současně, Při frézování rovinných ploch je třeba dodržet: rozměry udané na výkrese, rovinnost obrobené plochy (kontrola nožovým pravítkem), předepsanou jakost povrchu obrobené plochy.
Frézování pravoúhlých spojených ploch Nejdříve je třeba ofrézovat plochu, kterou zvolíme za technologickou základnu. Podle velikosti přídavků, rozměrů a kvality povrchu opracovaných ploch volíme nejdříve hrubovací a pak hladicí úběr. Při frézování nahrubo je úkolem odebrat co nejrychleji přídavek bez velkých požadavků na přesnost; používá se větších posuvů a menších řezných rychlostí. Při frézování načisto (poslední úběr) pracuje fréza s malou hloubkou řezu, s menším posuvem a větší řeznou rychlostí. Hloubka řezu bývá 0,5 až 1,5 mm dle velikostí obrobku. Postup při frézování hranolu
59 |
č pev – pevná čelist svěráku, č pos – posuvná čelist svěráku, v – váleček. Kvalitně obrobené plochy se při upínání ve svěráku chrání před poškozením ochrannými plechy na čelistech svěráku. Při frézování pravoúhlých ploch je třeba dodržet:
předepsané rozměry dle výkresu, rovnoběžnost protilehlých ploch, kolmost sousedních ploch, předepsanou drsnost obrobených ploch.
Příčinou nedodržení těchto požadavků bývá zpravidla chybné nastavení obrobku, uvolnění obrobku během frézování, nevhodně zvolené řezné podmínky.
Frézování šikmých ploch a výřezů Frézování šikmých ploch Šikmé plochy se frézují nejčastěji těmito způsoby: úhlovými frézami, podle orýsování, s použitím zvláštních podložek pro ustavení polohy obrobku, s využitím sklopného svěráku, vykloněním vřeteníku (na vertikální frézce). Volba konkrétního způsobu frézování je závislá především na velikosti šikmé plochy, počtu frézovaných obrobků a technickém vybavení dílny. Frézování šikmých ploch úhlovými frézami Tohoto způsobu se využívá pro úzké šikmé plochy, poněvadž úhlové frézy mají poměrně malou délku řezných břitů. Profilový úhel úhlových fréz je odstupňován normou a frézy lze použít v případě shodného úhlu sklonu šikmé plochy. Frézování šikmých ploch podle orýsování Tohoto způsobu se používá pro obrábění jednotlivých obrobků v kusové výrobě. Obrobek se nejdříve orýsuje dle rozměru na výkrese. Při upínání se obrobek ustaví tak, aby ryska označující šikmou plochu byla rovnoběžná s čelistmi svěráku. K tomu se používají podložky umístěné na čelistech svěráku.
| 60
Frézování s použitím zvláštních podložek Podložky slouží k rychlejšímu a přesnějšímu ustavení obrobku. Je třeba volit takovou speciální podložku, aby budoucí šikmá plocha byla rovnoběžná s pracovním stolem frézky.
Použití šikmé podložky
O – obrobek, P – šikmá podložka, 1 – opěrná plocha, 2 – obráběná plocha, n – směr otáčení frézy
Frézování šikmých ploch s použitím sklopných svěráků Sklopné svěráky jsou často kombinovány s otočnými a patří k zvláštnímu příslušenství frézky. Pracovní poloha obrobku se zabezpečuje natočením sklopné části svěráku pod požadovaným sklonem. Úhel natočení se odečítá na úhlové stupnici svěráku. Rozsah natočení bývá do 45° na obě strany. Frézování šikmých ploch vykloněním vřeteníku Rozsah vyklonění (natočení) bývá do 45° na obě strany od svislé polohy. Vřeteník lze natáčet po uvolnění matic na jeho zadní straně. Úhel vyklonění se odečítá na úhlové stupnici. Při tomto způsobu může být osa frézy při vyklonění vřeteníku rovnoběžná se šikmou plochou nebo kolmá na šikmou plochu.
61 |
Pokud je osa frézy rovnoběžná se šikmou plochou, platí pro úhel vyklonění vřeteníku: α = 90°- β. Jestliže je osa frézy kolmá na frézovanou šikmou plochu, je úhel vyklonění vřeteníku shodný s úhlem sklonu šikmé plochy: α = β.
3.5.2 Frézování výřezů Výřezy se vyskytují například u hlavy základového šroubu (kamene) pro upínání obrobků pomocí upínek. Pro jejich frézování lze použít válcové čelní frézy nebo také frézy kotoučové.
| 62
Postup při frézování výřezů
Je možné frézovat postupně jeden výřez po druhém, nebo použít složenou (sdruženou) frézu. Složenou frézou jsou, v případě frézování výřezů "kamene", dvě kotoučové frézy stejného průměru, které jsou upnuté na jednom společném trnu.
63 |
Frézování dvou výřezů současně
Tohoto způsobu se s výhodou používá při frézování většího počtu kusů. Frézování je pak rychlejší a přesnější.
9.7.
Ošetřování a údržba frézek, hoblovek, obrážeček a protahovaček
Péče o stroje a zařízení Pří zajišťování dobrého stavu a provozních schopnosti strojů a zařízení se rozlišují dvě základní činnosti: udržování strojů opravy strojů. Udržování je pravidelná péče o stroje, kterou se zpomaluje proces fyzického opotřebení, a to čištěním, mazáním, prohlídkami apod.
| 64
Opravami se odstraňuje fyzické opotřebení nebo poškození za účelem uvedení stroje do provozuschopného stavu, aby byly obnoveny jeho původní technické vlastnosti, odstraněny nedostatky funkční, vzhledové nebo bezpečnostní.
Způsob plánování a provádění údržby a oprav výrobních zařízení podléhá změnám. Změny jsou spojeny s rozvojem výrobní základny a výrobních metod a s rozvojem organizace a řízení v průmyslu. Těmto změnám se podřizuje i metodika údržby a oprav. V současné době praxe rozeznává několik základních metod oprav:
opravu po poruše, opravu po prohlídce, metodu standardních oprav, metodu preventivních periodických oprav, metodu diferencované péče.
Oprava po poruše se používá většinou u méně významných zařízení, u strojů s náhodným opotřebením a u zařízení určených k dožití. U některých zařízení (např. elektronických) je to metoda nejužívanější. Při použití této metody se opravuje po poruše, popř. havárii stroje. Používá se tehdy, nepůsobí-li oprava opotřebeného nebo porouchaného zařízení podstatné potíže ve výrobě a v případě, že porucha stroje nemůže negativně ovlivnit bezpečnost práce. Je to v případech, kdy lze přerušovat práci na zařízení nebo kdy je možné ji přemístit na jiný stroj. Oprava po prohlídce je výhodná pro méně důležité skupiny strojů a zařízení, pro menší závody a provozy. Nevhodná je u složitých strojů a v podmínkách velkosériové a hromadné výroby. Metoda je charakterizována periodickými prohlídkami výrobního zařízení. Ty dávají přehled o opotřebení a umožňují stanovit obsah a rozsah nutných oprav. V systému se plánují nejen prohlídky, ale v krátkodobých operativních plánech se plánuje i rozsah nutných oprav. Při nich se vyměňují opotřebené součásti, odstraňují provozní závady, stroje se čistí a seřizují. Metoda standardních oprav se zavádí tam, kde jsou stroje stejnoměrně zatěžovány po dlouhou dobu, pracují za stále stejných podmínek a jsou tedy předpoklady, že opotřebení vzrůstá pravidelně. Aplikuje se tam, kde jsou požadavky na provozní jistotu zařízení a bezporuchový chod důležitější než zvýšené náklady na údržbu, např. u válcovacích zařízení.
Opravy se dělají pravidelně po uplynutí určité lhůty bez ohledu na technický stav součástí i montážních celků. Provádějí se podle postupu, v němž je uveden celý rozsah opravy se všemi údržbářskými výkony. Metody preventivních periodických oprav se používá tam, kde je cílem dosáhnout vysoké spolehlivosti zařízení, ale s přiměřenými náklady na prováděné zásahy. Metoda diferencované péče se v našich podnicích začínala zavádět v šedesátých a sedmdesátých letech. Metoda zdůrazňuje především diferencovaný (rozdílný) přístup k péči o stroje a zařízeni.
65 |
Každému základnímu prostředku lze věnovat pouze takovou pozornost, jaká odpovídá jeho významu při zajišťování hlavního výrobního procesu. Zařízením méně důležitým je věnována menší péče, připouští se určité riziko havarijnosti.
Diferenciace vyžaduje, aby stroje byly rozděleny do několika skupin. Při rozděleni se přihlíží k jejich hodnotě, významu pro základní výrobu, k technické náročnosti oprav konkrétního stroje, k předpokládané životnosti apod. Tak se tvoří například skupiny úzkoprofilových strojů, u nichž je třeba dodržet zásadu minimální poruchovosti, běžných základních prostředků, kde je možná jejich záměna, pomocných a obslužných zařízení, která mají nízký stupeň využití a často i nízkou cenu.
S ohledem na důležitost strojů se diferencuje i použití opravárenských metod. Mezi nejpoužívanější metody ve strojírenských podnicích budou patřit preventivní plánované opravy, které se použijí u důležitých zařízení, u strojů drahých a tam, kde je obtížná zaměnitelnost. Metody standardních oprav po prohlídce se použije u řady běžných a zejména pomocných zařízeni, kde je možné snížit podíl prevence. Zásady opravárenství Poruchy strojil a zařízení působí nepříznivě na plynulý chod výroby. Každý stroj a zařízení má plánovaný denní výkon, na němž závisí další výrobní oddělení.
Každé zařízení má součásti, které se časem opotřebí a je třeba je opravit nebo vyměnit. Není správné opravovat stroje a vyměňovat opotřebované součásti až při poruše. Stroj je pak náhle vyřazen z provozu a může způsobit značné těžkosti ve výrobě.
Rozsah oprav, základní opravárenské úkony Aby se zmenšil počet a rozsah nepředvídaných oprav, dělají se pravidelné prohlídky strojů, při nichž zjišťujeme velikost opotřebeni a dobu životnosti jednotlivých detailů. Je-Ii to možné, uděláme nutnou opravu v době, která je vyhrazena na prohlídku stroje, kdy je stroj plánovitě odstaven z provozu a kdy se s jeho výrobní kapacitou nepočítá. Včasnou i malou opravou se dá často předejit rozsáhlým poruchám. Základním plánem pro organizaci údržbářské a opravárenské činnosti a pro vypracování podrobnějších plánů je výhledový dlouhodobý plán. V plánu jsou zahrnuty všechny druhy základních prostředků i ty, jejichž plánovaná oprava se bude dělat až za několik let.
| 66
Druh i délka cyklu se volí podle platných norem, při započítání směnnosti jednotlivých strojů. Výhledový plán stanovuje jen lhůty pro generální opravy, střední opravy jsou v něm zahrnuty jen mimořádně. V plánu oprav musí být též vyznačeny práce spojené s modernizaci strojů a zařízení, s uvedením nových do provozu, popřípadě s vyřazením starých strojů a zařízení. Dále se do plánu zařazuji i úřední zkoušky a prohlídky, které se dělají podle platných předpisů v předem stanovených termínech (zkoušky tlakových nádob, jeřábů a výtahů, přecejchováni vah apod.).
Roční plán je upřesněný výsek výhledového plánu. Musí být v souladu s plánem výroby a s kapacitou opraven a údržbářských dílen. Vyřazeni opravovaných strojů z provozu nesmi narušit plynulost výroby. Opravářské čety musí být zaměstnány rovnoměrně po celý rok. Roční plán se sestavuje podle výsledků prohlídek a kontrol přesnosti strojil a zařízení.
Součásti ročního plánu je též plán potřeby materiálu na opravy, plán náhradních dílů, plán pracovních sil a plán ostatních potřeb (pomůcek, režijního materiálu, energie apod.). Jednotlivé druhy oprav nebo prohlídek jsou v ročním plánu zařazeny do jednotlivých měsíců. Měsíční plán podrobně rozpracovává jednotlivé opravářské úkony. Stanoví dny, v nichž se budou dělat opravy a prohlídky, určuje druhy oprav, prohlídek a kontrol, určuje počet pracovníků na jednotlivé opravy.
Opravářské úkony lze rozdělit takto:
běžná údržba, běžné opravy, střední opravy, generální opravy.
Základní opravářský úkon je běžná údržba. Tímto pojmem rozumíme údržbářské práce, které jsou potřebné k udržení správného trvalého chodu stroje za předpokladu co nejmenšího opotřebení a minimálních nákladů. Nevyhnutelnost těchto prací je dána normálním chodem (provozem) zařízení. Není způsobena nesprávným zásahem nebo jinou výrobní nebo provozní chybou. Tyto práce se opakují a lze pro ně plánovitě zabezpečovat materiál a pracovní kapacitu. Do běžné údržby zařazujeme denní čištění a mazání hlavních pracovních částí strojů, periodické mazání a čištění strojů, výměnu olejů, výměnu řezných kapalin, nastavení vůle ložisek, nastavení spojek a brzd, výměnu spojkového a brzdového obložení, nastavení řemenových převodů apod.
Do běžných oprav patří drobnější opravy, které zjistil obsluhující pracovník, provozní mechanik nebo opravář při prohlídce a kontrole. Dělají se na jednotlivých částech (podskupinách) strojního zařízení. Oprava obyčejně nevyžaduje demontáž celého stroje a může se dělat přímo na místě jeho provozu. Mezi běžné opravy počítáme výměnu opotřebovaných součástí, například opravu
67 |
opotřebovaného kluzného ložiska, výměnu valivého ložiska, výměnu ucpávky a těsnění, zabroušení kuželu kohoutu apod. Tyto opravy se zabezpečují v takovém rozsahu, aby se zaručil provoz do příští plánované opravy. Opravovat je třeba ihned a co nejrychleji, aby byl stroj vyřazen z provozu po co nejkratší dobu. Při běžné opravě se zároveň prohlédnou demontované a přístupné podskupiny, aby se mohly objednat zjištěné opotřebované díly, materiál, polotovary, aby se mohly zhotovit náčrtky náhradních dnů, zachytit rozměry klínových řemenů, ložisek apod. Střední opravy se dělají pravidelně podle plánu prohlídek a oprav. Při střední opravě se kontroluje nastavení a činnost celého stroje. Obyčejně se demontuje celé zařízení, prohlédnou všechny skříně a uzavřené mechanismy. Opravují se a vyměňují opotřebované a poškozené součásti, čistí se mazací soustavy a vyměňují olejové náplně. Střední oprava vyžaduje opravářské výkony rozptýlené v rozsahu celého stroje. Někdy se při střední opravě celého stroje udělá větší oprava jedné části (skupiny) stroje. Tato částečná oprava se vykonává v rozsahu obvyklém pro generální opravu. Na generální opravy jednotlivých typů strojů se specializuji opravářské dílny. Stabilní stroje se musí odtrhnout od základu a dopravit do příslušné dílny. U velkých strojů se demontují jednotlivé skupiny, jejichž generální oprava se dělá v opravářské dílně. Ostatní objemné části lze opravovat na místě (např. rám stroje). Generální opravy se od ostatních oprav odlišují charakterem práce. Po generální opravě musí mít stroj svou původní výkonnost. Mimo to se stroje při generální opravě obyčejně i modernizují.
9.8.
Určování výchozích obráběním
technologických
základen
polotovarů
před
jejich
Každý obráběný obrobek má plochy, které dle povahy dělíme na: 1. 2. 3. 4.
Základní plochy – ustavovací základny – jimi je určena poloha obrobku ve stroji vůči nástroji, Opěrné plochy – jimi se obrobek opírá o upínací ústrojí, Upínací plochy – na ně působí upínací síla, Obráběná plocha – z nich se odebírá tříska,
| 68
Jednotlivé plochy lze ztotožňovat a při různých operacích zaměňovat. Při určování sledu operací při obrábění vycházíme od určité plochy – nazývané ustavovací (technologická, čí výchozí) základna obrábění – určuje polohu obrobku v přípravku vůči nástroji. Hlavní (konstrukční) základna – plocha nebo osa, která určuje polohu součásti při její funkci. Je-li konstrukční základna zároveň ustavovací – nazývá se – hlavní technologická základna:
69 |
Plocha součásti sloužící pouze k obrábění a nesouvisící s funkcí obrobku – nazýváme pomocná technologická základna (např. středící důlky).
Hrubá technologická základna – pro první upnutí obrobku (výkovek, odlitek) – neobrobená plocha. Pro volbu hrubé základny platí:
Co nejmenší odchylky od obrobených ploch. Dostatečně velká, minimální přídavky na obrábění. Nemá mít povrchové vady – výronky, stopy po vtocích,… Po obrobení hrubých ploch nahradit základnou obrobenou.
Pro obrobenou základnu platí: Za základnu volíme pokud možno budoucí hlavní technologickou základnu a ustavujeme na ni při všech operacích – přesnost. Co nejblíže k obráběným plochám – nejsou deformace a chvění. Jako základny plochy umožňující co nejjednodušší, levné a spolehlivé upínací přípravky. U polotovarů - svarky, odlitky, výkovky – základna pro obrobení ta plocha, kde se dají předpokládat vady z předchozí výroby-trhliny, staženiny- včasné objevení vad. Jako základnu volíme plochu, na kterou se vztahuje tolerovaný rozměr.
| 70
Určení technologických základen Technologickou základnu tvoří vždy plocha, která určuje správnou polohu obrobku na obráběcím stroji vůči řezným nástrojům a současně zajišťuje optimální podmínky pro dodržení všech požadavků z hlediska jakosti výroby (rozměrové a tvarové přesnosti a drsnosti). Technologická základna musí být zvolena tak, aby ustavení obrobku na stroji bylo staticky určité, jednoznačné co do polohy při opakovaném upnutí, dostatečně tuhé, ale současně nesmí vyvolávat při upnutí deformace. Technologická základna musí zabezpečit taková ustavení a upnutí, aby operace byla hospodárná a kvalitní.
Při první operaci výrobního postupu se obrobek ustavuje a upíná za neobrobenou plochu, tzv. hrubou základnu.
V druhé a dalších operacích se má obrobek upínat a ustavovat za tzv. hlavní základnu.
Za hlavní technologickou základnu především volíme: Pokud možno takovou plochu, která je zároveň konstrukční a kontrolní základnou, tj. určuje polohu součásti i její funkční vztah k jiným součástem ve skupině; je-li konstrukční základna nevhodná (např. je to osa), musí se zvolit nejbližší vhodná plocha, která má být vázána na konstrukční základnu úzce tolerovanou míru. Plochu, k níž jsou vztaženy hlavní tolerované rozměry. Plochu, která zaručuje minimální deformace obrobku vlivem řezných sil a upínání. Plochu, která by vyhovovala k provedení pokud možno všech důležitých operací (to znamená pravidlo jednotné základny).
Pomocné technologické základny jsou plochy, které se u součástí vytvářejí pouze pro usnadnění jejího ustavení a upnutí, ale nejsou zpravidla plochou funkční.
71 |
10. UČEBNÍ TEXT PRO SAMOSTUDIUM 10.1.
Dodržování bezpečnosti práce, správné používání pracovních pomůcek.
9.1.1. Základní ustanovení bezpečnosti práce při obrábění Základní povinnosti pracovníků jsou určené zákoníkem práce. Pracovníci jsou povinni: Dodržovat předpisy a pokyny k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, s nimiž byli seznámeni. Zároveň dodržovat stanovené pracovní postupy. Používat při práci ochranných zařízení a osobních ochranných pracovních prostředků. Účastnit se školení v zájmu zvýšení bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, podrobit se stanoveným zkouškám a lékařským prohlídkám. Oznámit nedostatky a závady, které by mohly ohrozit bezpečnost nebo zdraví při práci. Oprávnění k obsluze stroje: Práci na strojích mohou vykonávat pouze pracovníci k tomu určeni, zdravotně způsobilí, starší 18 let. Pracovník musí absolvovat všechny povinné školení, lékařské prohlídky a seznámení s návodem na obsluhu stroje, vše musí být prokazatelně evidované. Ustrojení pracovníka Pracovní oděv musí být nepoškozený, nesmí mít volně vlající části. Manžety nohavic a rukávů musí přiléhat. Blůza musí být zastrčena. Nesmí se používat pracovní zástěra, či plášť (pokud není udělena výjimka např. z důvodu znečištění). V případě prací hrozící zachycením vlasů je povinná pokrývka hlavy. Nebezpečí zachycení představují prstýnky, řetízky, náramkové hodinky, kravaty, apod. musí být sejmuty. Musí být používaná vhodná pracovní obuv. Ochrana před odletujícími třískami. Pokud na stroji není ochranný štít, je povinnost používat ochranné brýle, či štít. Odstraňování třísek. K odstraňování třísek nepoužíváme rukou, nebo ofukování ústy, ale předepsané pracovní pomůcky – háčky, smetáky, štětce apod. Čištění strojů tlakovým vzduchem je zakázané, vzduch lze použít pouze k očišťování obrobků apod. pistolí s vzduchovou clonou.
| 72
Další zásady bezpečné obsluhy obráběcích strojů: Před započetím práce je nutné: Prohlédnout a zkontrolovat stroj, případné závady nahlásit. Zkontrolovat, doplnit stav oleje a mazadel. Zvolit správné nástroje a zkontrolovat stav otupení. Při práci: Dodržovat pokyny z návodu stroje. Za chodu stroje se neměří, nečistí a nemaže. Do upínacího zařízení upínat pouze obrobky k tomu určené. Používat nepoškozené upínací nářadí Pracovní rukavice lze používat pouze v klidu stroje (upínání) Po skončení práce: Uklidit pracoviště, odstranit třísky a zbytky řezné kapaliny. Čisticí prostředky ukládat do nádob k tomu určených. V případě poruchy, musí být stroj označen na spouštěcím zařízení – Nezapínat – oprava stroje.
11. ZKOUŠKY DLE HODNOTÍCÍCH STANDARDŮ 10.1. Kritéria hodnocení Hodnocení úspěšnosti je pouze v rozpětí SPLNIL / NESPLNIL. Nesplnění jediné položky bere frekventantovi možnost úspěšného ukončení zkoušky a získání Osvědčení. 10.2. Složení komisí - personalistika Složení komisí určí ředitel školy samostatným písemným rozhodnutím, dle aktuálního stavu odborně způsobilého personálu. 10.3. Hodnotící tabulky pro jednotlivá kritéria hodnocení 10.4. Vzory výkresové dokumentace Neveřejná verze schémat
73 |
11. STUDIJNÍ ZÓNA Další informace o rozšiřujících studijních materiálech, webech, zkušenostech, …
12. ROZPOČET Rozpočet je volnou přílohou k Rozhodnutí a vychází z formy přípravy či získání Osvědčení, počtu frekventantů a materiálovými nároky akce.
13. MATERIÁL Nezbytné materiální a technické předpoklady pro provedení zkoušky Vybavení pracoviště Pro zajištění zkoušky podle tohoto hodnotícího standardu je třeba mít k dispozici minimálně následující materiálně - technické zázemí: - pracoviště odpovídající bezpečnostním a hygienickým předpisům, - strojnické tabulky, normy, kalkulačku, - psací potřeby, - konzolová frézka, stolová frézka, rovinná frézka, hoblovka, protahovačka, obrážečka, - čelní frézy, rohové frézy, tvarové frézy, závitové frézy, vrtáky, závitníky, vrtací tyčky, výstružníky, výhrubníky, - upínače polotovarů, upínky, strojní svěrák, případně otočný a sklopný svěrák, prizmatický svěrák či dělicí přístroj, - posuvná měřítka a mikrometrická měřidla, mezní kalibry, sinusové pravítko, koncové měrky, stojánek a číselníkový úchylkoměr, etalon Ra, nádrhy se stupnicí, - rýsovací jehly, kružidla, důlčíky, kladívka, listová měřítka, úhloměry, úhelníky, - výrobní dokumentace a potřebný materiál podle seznamu zadání pro zkoušku u AOs, - stanoviště pro hotové výrobky, kontrolu a neshodné výrobky. Zdroj elektrické energie. Projektová dokumentace související s hodnocenými činnostmi, předepsané technologické postupy a informační materiály (např. technické listy) Pomocný personál Frekventant: Ruční nářadí, pracovní oděv a obuv, osobní ochranné pracovní prostředky odpovídající prováděným pracím.
| 74
