Festival Dokořán 2011

Festival Dokořán 2011 Opava-Svinov-Karviná, pátek, 5.8.2011

Rok se s rokem sešel, sedly si spolu na pivko, pokecaly a naplánovaly další ročník Dokořánu. Plánování účasti DVS na letošním rock-ska-punkově-drumo-divadelně-filmově-vypatlaněkřesťanskomultižánrovém festivalu v Karviné probíhalo skutečně velmi zodpovědně a v řádném předstihu již někdy od února. Zodpovědně jsme organizátorce Vesně odeslali účastnický list s veškerými technickými požadavky, čítajícími dlouhý stůl a šest židlí, společně s podrobnou anotací hry Literární soutěž, jež pojednává o studentu Františkovi a jeho literárních trampotách. Protože však před pár týdny v Táboře měla nečekaně velký úspěch „festivalová“ verze Literární soutěže, která hru transformuje na (ne)hereckou performanci, rozhodli jsme se podobně jako táborské publikum mystifikovat i návštěvníky karvinského parku, pojmenovaném po jisté autorce rurálně kýčovitých románů. Den před odjezdem jsme akorát mailem oznámili, že ten dlouhý stůl teda nebude potřeba. Povolaný náklaďák se otočil a za odplivnutí řidiče jej odjel vrátit do kulturáku. V alternativní verzi vystupují pouze Vajík s Mečkem, zatímco nahlášen jsme měli příjezd sedmi členů souboru. Přiděleny proto byly funkce scénografů, rekvizitářů a dramaturgů. Jiřímu byla Mečkem vyhrazena čestná úloha divadelní děvky, bez níž se samozřejmě žádné kočovné divadlo nemůže na svých cestách obejít. Melmena příliš zmohla týdenní párty na Vysočině, takže s námi nakonec nevyrazil a raději se doma detoxikoval. Finální složení realizačního DVS týmu bylo tedy následující: Meček, Vajík, Martina, Kača, JiříB a divadelní děvka JiříK. Umístění festivalových stageí prošlo letos určitým přeskupením. Zatímco vloni byl areál obehnán ploty s ostnatými dráty, letos organizátoři, zřejmě z úsporných důvodů, lokalizovali hlavní hudební stage [stejdže] na ostrov v místním jezeře s dvěma přístupovými mosty hlídanými příslušníky bezpečnostní agentury. Ploty tak nahradil vodní příkop. Divadelní a filmový stan však zůstaly v pevninské části parku a byly tak dostupné komukoli zdarma. Organizační změny se dotkly i souborů, jež měly nyní volný vstup do veškerých atrakcí festivalu pouze v den svého vystoupení. Pro nás se tímto dnem stal pátek 5.8., což nás příliš nepotěšilo, jelikož spoustu oblíbených kapel hrálo až v sobotu. Ale i v pátek to docela šlo a vynahrazeno jsme to měli navíc bohatým cateringem. Tolik k úvodu a nyní se pusťme do epického vyprávění.

Fáze I „Martino, drž ten rychlík!“ Cesta do Karviné vypadala na internetu jasná jako políček. 13:43 odjezd z Východu, na Svinově 10 minut na přestup, kde k nám přistoupí Martina a v 15 hodin jsme v Karviné, přičemž máme krásné 4 hodinky na festivalovou aklimatizaci (desítečku piv), než začínáme hrát. Výborně. Opavské východní nádraží nás uvítalo za krásného slunečného odpoledne oznámením o výluce. Na Svinov pojedeme autobusem. Nu což, uvidíme, jak to umí strojvedoucí za volantem. Cesta na vlak v nás probudila žízeň, jíž jsme se snažili zahnat odporně chemickou růžovou limonádou z místního „okna“. Od té chvíle jsme nadobro přestali důvěřovat nealkoholickým nápojům a ten den se již

žádného nealka raději ani nedotkli. V nádražní hale jsme potkali Turnov, který se přemisťoval do Tater. Zda byl nakonec přesun 15titisícového severočeského města pod Gerlachovský štít úspěšný nevíme, s námi měl společnou cestu jen do Ostravy. Autobus dojel na Svinov s patnáctiminutovým zpožděním oproti jízdnímu řádu vlaku. Martina nikde a nějaký vlak na Čadcu připraven k odjezdu. „Na co máme teďka přestupovat?“ „Vůbec nevím. Možná je to ta Čadca.“ „A co když ne?“ „Zeptáme se na informacích, Mečku, ty zatím sežeň Martinu.“ Na informacích nám oznámili, že už nám to ujelo a musíme jet až za hodinu. Následně však paní po krátkém zamyšlení pravila, že vlak tu prý ještě stojí, ale musíme pelášit, neboť za chvíli odjíždí. „Mečku, kde je ta Martina?“ „Já nevím.“ „Cože?“ „Poslal jsem jí smsku, ale zatím neodpověděla.“ „Tak jí zavolej! Nestíháme to!“ „Nemůžu, nemám kredit.“ Aha. Martině tedy zavolal Vajík a dozvěděl se, že Martina na nás celou dobu čeká na nástupišti, kde právě vlak na Čadcu zavírá dveře. Jasně, že jede přes Karvinou. „Kde jstéé?! Dělejtééé!“ Přestože Martina úporně svírala vlak vší silou, rychlík jí nakonec se skřípěním vyklouzl a v momentě našeho vběhnutí na nástupiště již vesele mizel v dáli. Achjo. Ale co, nebudeme kvůli toho přece běsnit, když je kousek od nás zdroj piva, ne? Máme času jako drůbež obilí. Hodinku jsme tedy strávili ve svinovské přístavní putyce a peskování Mečka za velmi chatrnou domluvu s Martinou ohledně místa čekání jsme nechali na samotné Martině. Partnerské hašteření pak přecházelo i do jiných témat. Usmíření nastalo v momentě kdy Meček vytáhl z báglu láhev vína a za asistence ochotné servírky jej otevřel. O hodinu opožděnou cestu jsme si pak v kupéčku zpříjemňovali vinným opájením. Při vystupování z vlaku, který dále pokračoval do Jablůnek u Mostů a dalších zanedbávaných koutů východního Slezska, zapomněla Kača na sedačce tašku. Toho si naštěstí všiml Meček a upozornil Vajíka, kterému hned zajiskřil v připitých očích nápad na zlomyslný žertík vůči své drahé polovičce. Meček ukryl tašku pod bundu a jakoby nic jsme vystoupili. Při kolektivním vítání se s Jiříbem, který nás zde čekal, polil Kaču šok. Taška! Rozběhla se a užuž naskakovala oknem do odjíždějícího vlaku. I přes velice rázný sprint jí Vajík stačil v letu zachytit. Sice situace, kdy Kača zbytečně odjíždí do mosteckých jablůnkovic a řeší, jak se dostat zpátky do Karviné, by možná byla zajímavým rozšířením vtípku, ale zřejmě by už měla méně příjemné partnerské konsekvence.

Do Karviné jsme tedy dojeli o hodinu později, než bylo plánováno, a měli tak už jen hodinu před dosažením limitu pro nejpozdější příchod do areálu (podle podmínek 2 hodiny před vystoupením). Chmelový odér z nádražní putyky ale byl tak lákavý… Museli jsme jít na jedno. Dvě. Tři. Během našeho sání nám Jiříb vykládal o své dobrodružné cestě autem, kdy musel jet kvůli spadlému mostu 30tikilometrovými objížďkami přes pusté těžařské scenérie, ze kterých na něj dýchla horníkova smrt. Vajíkovi, který už měl v sobě nějakých 5 piv (nepočítaje víno z vlaku) po nějaké chvíli (zřejmě už v té době bylo dosaženo zmíněného hodinového limitu, nevím, čas dostal nějaký jiný, pivní rozměr) zavolala organizátorka Lucka, že už bychom teda mohli přijít, ať se představení stihne nachystat. Upřímně řečeno, Vajík si byl v ten moment jist, že se na scéně nezmůže na víc, než na opilé hýkání. Každopádně jsme (někteří mírně potácivě) vyrazili do areálu.

Fáze II „Temporytmus!“ Divadelní stage jsme našli lehce a stejně tak i organizátorku Lucku. Z hudebního ostrova sem doléhaly líbezné harmonické tóny punku. Mečkův dotaz, zda bude zvuk nějak vyřešen pomocí mikrofonů, byl odbyt negativní odpovědí. Budeme holt muset pořádně ječet a kvílet. S Luckou v čele jsme se s úsměvem prosmýkli kolem sekuriťáků a všichni, včetně dramaturgyň a kostymérek, nafasovali modré pásečky na ruku. Vajík ztropil menší scénku, když si nebyl schopen pásku nasadit a asi pětkrát mu spadla na zem, z toho jednou málem do vody. Uf, a to mám fakt za chvíli hrát? Pomyslel si zoufale, ale navenek se snažil působit střízlivě. S páskou mu nakonec ochotně pomohla super organizátorka super Lucka, která byla tak super, že nás, již jako legitimované prominenty, následně zavedla do V.I.P. zóny umístěné kousek od Alter stage. Byl zde mimo jiné bar, na němž bylo na lístku avizováno, že 12° pivo zde stojí 25 kč (v lidovém areálu se čepovala pouze 10° za 27 kč). Radovali jsme se, dokud nám barmanka nesdělila, že žádná privátní piva se zde nečepují a lístek je mystifikace. Co nám ale zvedlo náladu byly naprosto luxusní záchody! Zatímco obyčejný lid se musel vyměšovat do temně zapáchajících toi-toiek, účinkující elity měly pro sekreci tělních tekutin k dispozici obří nablýskanou místnost s kabinkami, řadou pisoárů i umyvadlem. Za Alter stageí jsme postavili stany. Přivezeny byly stany tři, postaveny však mohly být pouze dva. Meček měl stan, ale nevzal tyčky. Při nocování v beztvarém stanu by asi hrozilo zadušení spáčů celtou, a tak bylo dohodnuto, že Meček s Martinou půjdou do Jiřího stanu pro jednoho, JiříB do auta a JiříK se bude tulit s Vajíkem a Kačou. Případně se někdo zpije tak, že lehne pod širák. Uvidíme. Přiblížila se 19. hodina a s ní čas naší exhibice. Vajík znovu získal sám sebe pod kontrolu a uklidnila ho úspěšná kulometná, kterou si těsně před vylezením na jeviště střihli s Mečkem. Důležitou součástí hry je džouk s časově se překrývající kapelou, podle programu se s námi přesně překrývala Johny Said The Number. Nepřijela však jedna kapela (asi nevěděli o objížďčce a spadli s autem do Odry), čímž se celý hudební program posunul a způsobil nám tak čáru přes rozpočet. Nebylo to ale zase tak hrozné, jsou rozpočty – například státní, které schytávají mnohem děsivější čáry. Meček akorát bude muset na scéně tvrdit, že na fesťák přijel zejména kvůli Kurtizánám z 25. Avenue, o kterých nikdy (nikdo) předtím neslyšel. Co nás překvapilo, bylo velice početné obecenstvo. Při minulém vystoupení v Táboře jsme byli rovněž mile udiveni vysokým počtem přihlížejících, avšak zde se jich pod divadelní stan

nasáčkovalo ještě více. Takových 30 lidí, možná i více. Všichni se před představením rozjařeně usmívali, usrkávali pivo a těšili se na dobrou zábavu. Až na jednu zvláštně ponurou paní, sedící v levé části první řady, která na nás upírala ledový pohled již při příchodu na jeviště. Sotva jsme dohráli „trubadúří“ část hry a počali mystifikační performanci zakřičela paní z plna hrdla: „TEMPORYTMUS!“. Trošku nás to vyvedlo z mirka. Co to kruva bylo? Tak trošku chování ne? V divadle by si určitě takové projevy nedovolila. A navíc, jaký může mít tahle hra temporytmus, když chceme, aby to diváci chápali jako reálně vznikající konflikt dvou herců, kteří přestali hrát nacvičenou hru a nyní se hádají a improvizují? Během představení paní přidávala ještě jakési další erudovaně kritické hlášky, ale těm už nebylo moc rozumět. Ostatní diváci vypadali baveni dostatečně, nikdo neodešel (báli se nařčení z neintelektuálnosti, heh) a krásně se umělecky vyjádřili v básních, které námi byli donuceni vytvořit. Byli prostě tak akorát intelektuálně nakopnutí do hlavy. Ke konci (našemu) se začal pod jevištěm motat nějaký pořadatel a instalovat mikrofon. „No to nám sem dáváš brzo“, zahrnuli jsme situaci humorně do hry. I přes naše urputné vřeštění nás prý zadní řady příliš neslyšely a mikrofon se našel až pozdě. Holt hráli jsme z divadel jako první, a tak bylo naše představení z technického hlediska pokusnou čivavou. Přes zvukové trable ale byla po skončení hry cítit ze stanu všeobecná spokojenost. Po představení, zatímco Vajík s Mečkem ze sebe stírali barvy a sundavali kostýmy (prostěradla ještě zapatlaná od vodek, marmelád a mrtvých vos z Mighty), Jiří zavedl konverzaci s kritickou paní. Student divadelní vědy jí oponoval razantní sprškou argumentů, ale negativní názor paní se nezměnil. Chtěla prostě temporytmus a ten jsme jí neposkytli. Selhali jsme. Nenaplňujeme potřeby diváků = neprzníme Shakespeara mobily a nekopeme se do zadku, aby se diváci mohli pořádně řechtat. K čemu jsme?

Fáze III „Spasitel túruje Hondu“ Tak a teď zuuuuunk!!! Dohráli jsme a už se můžeme jen holedbat, sát, kalit a vykořisťovat výhody pro V.I.P. Kromě nesnesitelné touze po pivu jsme měli po náročném vystoupení i docela hládek hládeček. Očekávali jsme, že nafasujeme gumový rohlík s oslizlým salámem, ale organizátoři se letos, co se týče plnění teřichů účinkujících, překonali. Servírky z privátního stánku nepřetržitě po celý večer donášely k našemu stolku studené mísy plné mnoha druhů salámů, sýrů a zeleniny společně s čerstvými rohlíky. Nejvíce to oceňoval JiříB, který tak měl zabezpečen konstantní přísun živin pro budování svalové hmoty. Z nutričních důvodů Jiříb stůl během večera příliš často neopouštěl a byl Mečkem dupán, že nepoguje. Zároveň jej od poga zdržovala také bývalá univerzitní spolužačka, která si k nám hned po představení přisedla a s níž se Jiříb následně zakecal o starém dobrém Šábovi a jeho slovesných diatézách v podmínění činitelské, které mohou být a nejčastěji jsou utlumeny. My ostatní jsme jsme po zbytek večera více méně chaoticky pendlovali od našeho V.I.P. stolu přes pivní výčep ke stageím, kde jsme podrobovali naše těla různým formám „tance“. Nejprve jsme si notně zafárali na slovenských Plus Mínus a africko-pražských Prague Conspiracy. Meček se neustále vrhal do poga a několikrát strhl i Vajíka, který mezi pohupováním občas taky pocítil potřebu pořádně si (se) pokopat. Následovali Hentai Corporation, jejichž vřískání v kombinaci s epileptickým cukáním huňatě okadeřenými hlavami v nás vyvolávalo spíše záchvaty smíchu, než chuť pařit. To nejlepší (dle čistě subjektivního názoru autora) přišlo na konec – skákavé skáčko v podání polské kapely Etna. Kurwa, to było zajebiste!

Nechtíc jsme z našeho programu úplně vypustili druhé divadlo, které hrálo asi hodinu po nás. Jakási dekadence. Ale prý jí bylo jen 10 deka, takže to stejnak musela být nuda… Nebo to spíš bylo nějaké psycho, ale psycha jsme si zažili i tak přehršel, až z toho byl kašel. Namísto přednášek zdrogovaných knězů, jichž jsme byli svědky loni, se letos na fesťáku nacházelo několik stánků křesťanských obchodníků s transcendentem. Nejdříve jsme si jen nabrali pár duchovně očistných totalitárních brožur, které jsme si pak na našem V.I.P. místečku halasně se smějíc předčítali. Později jsme při prozkoumávání tajemných zákoutí ostrovního areálu narazili na stánek Křesťanského motocyklového klubu. Wow, to už nešlo jen tak přejít, museli jsme s přítomnými věrozvěsty v kožárnách pokecat. „Dobrý den, prosím Vás, to je takové zvláštní spojení – křesťan a motorkář. Zajímalo by mě jak to souvisí? Musí v tom být určitá paralela mezi křesťanskou svobodou a motorkářským pojetím života, že?“ táže se zvídavý Jiří. „Nene, to vůbec nesouvisí! To je vlastně jen náhoda, že jsme to i to,“ odpovídá dvoumetrový motorkář s náušnicí a černým šátkem s lebkou a zkříženými hnáty. „Aha, jasně. Víte, já si říkám, že vy nevypadáte jako typický věřící…,“ pokračuje Meček. „Haha, synu, to já slyším pořád. To víš, jednou jsem to krutě napálil do stromu a v nemocnici jsem pak pochopil, že mě zachránil jedině pán Ježíš.“ „Eh. No jasně, chápu. A ten váš klub je jenom tady z Karviné? „Ne, jsme z celé republiky!“ „Tojo, a kolik vás tak je v ČR?“ „No moc ne, asi třicet… Ale pořádáme celoevropské srazy křesťanských motorkářů a to se nás sjede třeba i padesát!“ Nabrali jsme pár motorkářských brožur pojednávajících o tom, jak Bůh stvořil Kawasaki a šli to zapít. Jiří neustále ponoukal Katku, aby Vajíkovi autoritativně sdělila, že má chlastat pořádně. Vajík se totiž trošku zdráhal sát, jelikož mu zdejší předražené desítky dělaly v žaludku (a peněžence) desáté přes sedmadvacáté a obsah teřichu předtím u poga již při mírných kopancích do břicha několikrát málem vyvrhl kapele pod nohy. Katka sice opravdu zkoušela Vajíkovi přikázat „SAJ!“, Vajík v ní ale pokaždé jasně rozpoznal převlečeného Jiřího. A zunkal si raději jen tak do pohody. No pressure, no vomit. Každopádně to pivo je tady pokaždé docela velká slabina fesťáku… Na závěr noci jsme šli obhlídnout Club Stage, která vyluzovala kromě konstantního drum’n’bassového tuc’n’tucingu zajímavé barevné laserové obrazce. Jiří a Vajík se zde nějakou dobu smažkovitě nakrucovali, než se posléze všichni, z celého večera spokojeně evaporovaní (vypaření), odebrali ke stanům.

Fáze IV „My jsme domluvení s Karlem“ Nastal čas se uložit do pelechu. Ale sakryš, my vlastně nemáme ten jeden stan. Všimli jsme si, že kromě nějakého technického haraburdí zeje prázdnotou krásně zastřešená Alter Stage, hnedka u

V.I.P. stanové vesnice. Meček se otázal jakéhosi pochybného týpka, zda by nemohlo pár lidí přespat na pódiu. Týpek opile souhlasil. Meček s Martinou a JiříBem, který neměl ani spacák, a tudíž místo něj použil beztyčovitý Mečkův stan, si tak nachystali spací doupě v místech, kde ještě před chvílí třískal šílený Hentai Corporátor do bicích. Z opilé euforie, že jsme na hudebním pódiu, jsme začali dělat menší ostudu s mikrofony, byť již vypojenými („Byl tam pejsek…“, nebo něco na ten způsob). „Hej! Co to tam děláte?!“ ozval se zezdola nasraný sekuriťák. „No… my tu… jdeme spát, máme to domluvené s panem organizátorem.“ „A se kterým?! Jestli tu chcete spát, to byste to museli mít domluvené se mnou!“ zvyšoval hlas nabušený svalovec a vytahoval obušek. „No tak když už tu jste, tak to domluvejte ne?“ dělal Meček hezky po švejkovsku ze sekuriťáka debila. „Kdo vám tu dal povolení k noclehu, holoto?!“ pěnil ozbrojený golem. „Tož to byl ten… Franta,“ fabuloval znaveně Meček. Sekuriťák se zamyslel. „Franta Vochmejdlo?“ „No jasně že jo, můžem už konečně spát, sakra?“ „Aha, no dobře. Tak to je OK, ale přestaňte tam dělat ty kraviny.“ Šli jsme tedy spát. Po chvíli si ještě přišel zkontrolovat nocležníky na pódiu Franta Vochmejdlo a po něm ještě jednou svalovec s obuškem, kdyby náhodou nějaký náměsíčník začal demolovat aparaturu. Zajímavou noční příhodu měl také Vajík, který šel s plným měchýřem konat potřebu do rákosí. Jakmile vylezl ze stanu, všiml si temné, nehybně stojící postavy asi 5 metrů od něho, která na něj upřeně civěla. Vypadala, že už tam nějakou dobu stojí. Popošel směrem k rákosí a otočil se. Postava civěla stále. „Máš nějaký problém?“ zkusil Vajík váhavě klasickou konfliktní frázi obávaje se rozpoutání agresivní reakce. „No… já ne a ty máš problém?“ odpověděl obdobně váhavě neznámý. Zřejmě šlo o nějakého hodně zfetovaného hudebníka. „No jo, chce se mi chcát, tak dobrou, vole.“ Postava zmizela. Psycho.

Fáze V „Jedeme. A nebudu o tom diskutovat.“ Nastalo krásné sobotní ráno raníčko a my se bohužel museli s fesťákem rozloučit, jelikož jsme tu podle podmínek mohli být pouze v pátek. Organizátorka Lucka sice včera tvrdila, že „teoreticky“ (těžko říct, co to znamenalo) bychom tu mohli být i dnes, ale my už stejně měli jiné plány. JiříK musel

jet dopíjet bečku z rodinné akce na chatu, Meček s Martinou měli cosi, co už jsem zapomněl (nějaké rodinné narozeniny?), Vajík s Kačou jeli do Ostravy nakupovat pohorky a do kina na okultní film o mladém čaroději z Bradavic (za trest se nedostanou do motorkářského nebe) a Jiříb měl též něco nutného k vyřizování. Sice nevím co, ale tipl bych to buď na konzumaci tvarohu nebo zvedání činek. Přemístili jsme se do karvinské přístavní a tam ještě zunkali a bilancovali včerejší den. Meček s Jiřím si procházeli klerofašistické letáky a nadávali. Meček byl silně pobouřen hlavně tím, že ve všech letácích je satanské zlo ztotožňováno s punkáči, což ho později vedlo k napsání rozhořčeného dopisu do Brněnské tiskové misie, která tyto zdegenerované demagogické výplody tiskne. JiříB měl v plánu jet přes Ostravu, čehož původně chtěli využít Vajík s Kačou a svézt se s ním. Dali si proto do Jiříbova Roveru svá zavazadla. Posléze dostali přesně 36 minut na dopití svých nápojů. Pak jedeme. A nebude se o tom diskutovat! Vajík si během vymezené periody neuváženě objednal ještě jedno pivo, které samozřejmě nestačil vyzunknout. Na poslední chvíli stačili s Kačou vyprostit své bágly z kufru Roveru, který už bez diskuze startoval. Po nějaké chvílí sání pak zbývající osazenstvo odjelo na etapy vlakem dom.

Zunka zunkárum Plusy -

Počasí Volný vstup na divadlo → hodně diváků Docela dobré kapely Pogo Rubající Club Stage V.I.P. vykrmování V.I.P. záchody Křesťanští motorkáři Fáráníhodné křesťanské příručky Karvinská přístavní putyka a její pivo + smažené tvarůžky. Slimp a mňam! JiříK bez úhony přeživší akci s páry

-

Drahé a nic moc pivo
Neargumentující kritická paní Pobuřující křesťanské příručky Nepogující JiříB Absence Číňanů s nudlemi Nemožnost flirtovat se servírkami z důvodu přítomnosti partnerek ☺

Mínusy

-Vajík-