Farní zpravodaj
Farnosti Horažďovice Červenec 2015 (49)
O svatém Jáchymovi a Anně Bohoslužba slova začíná povzbuzujícím Božím pozváním, které nám tlumočí prorok Izaiáš: „Nuže všichni, kteří žízníte, pojďte k vodě; i když jste bez stříbra, pojďte, zásobte se a jezte… jezte bez peněz a zdarma! Proč vydávat svůj výdělek za to, co nesytí?“ (Iz 55,1…) Jistě že této symbolické řeči proroka Izaiáše tak trochu rozumíme. V tom co „nesytí“ vidíme úsilí, které mnozí lidé vynakládají v honbě za věcmi, které nenaplní lidský život. Vždyť kolik úsilí lidé vynaloží, jen a jen proto, aby vyzískali bohatství, aby dosáhli osobní prospěch, velkolepý zážitek … a výsledkem je prázdný, avšak nenaplněný život. Jenomže v lidském životě je vše mnohem složitější. Nezřídka se stává, že mnohaleté ušlechtilé a namáhavé úsilí vyjde naprázdno. Jako příklad si uveďme svaté manželé Jáchyma a Annu. Podle apokryfního evangelia svatého Jakuba, víme o osudu svatého Jáchy-ma a svaté Anny asi následující: Betlémský kněz MATHAN měl 3 dcery: Marii, Sobu a Annu. Všechny tři byly krásné a dobře vychované. Všechny tři se vdaly, ale největšího štěstí dosáhla Anna, neboť její muž, Jáchym, byl nejen ušlechtilý a bohatý, ale navíc byl velice vzdělaný. Je pochopitelné, že Anna si svého manžela nesmírně vážila a velice jej milovala. Z apokryfních spisů víme, že tito svatí manželé se i po mnoha letech společného života milovali, tak, jako se milují mladí manželé po svatbě. Přesto že jejich manželská láska byla veliká, jejich dům zel prázdnotou, neboť neměli děti a to bylo jejich velikou bolestí. V té době obě sestry svaté Anny děti měly, proto se nad svojí sestrou povyšovaly a tím ji zraňovaly. Jakubovo evangelium vypráví o tom, že i po dvacetiletém manželském soužití, byli Jáchym a Anna bezdětní, a že ve svém srdci pohřbili naději na to, že se jim kdy dítě narodí. Nicméně Jáchym se jednoho dne vydal do jeruzalémského chrámu, putoval tam, aby zde obětoval velkorysý dar, ale jakmile přinášel svůj dar k oltáři, přistoupil k němu chrámový služebník RUBEN, Jáchymův dar hrubě odmítl, ubohého Jáchyma veřejně osočil: „Nemáš děti, nemáš dědice v Izraeli, proto nemáš právo přinášet jakýkoliv dar do chrámu!“ Toto odmítnutí bylo veřejné a událo se v chrámě, proto hluboce zasáhlo do Jáchymova srdce. Po tomto hrozném ponížení se Jáchym vrací domů, hledá útěchu v knihách Písma a opět ji nenalézá. Neustále nachází úryvky, které hovoří o tom, že kde nejsou děti, tam není požehnání Boží. V této chvíli si nešťastní manželé utírali slzy bolesti. Na tomto příběhu Jáchyma a Anny vidíme, že mnohé ušlechtilé lidské úsilí může vyjít naprázdno, že výsledkem může být „nenaplněný život“. …
Nicméně po devíti měsících po této události se jim narodila dcera Marie. Dále se z apokryfních evangelií dovídáme o tom, že když jejich dceři Marii byli tři roky, s velikou radostí s ní spěchali do jeruzalémského chrámu, a zde malé děvče udivilo všechny přítomné, neboť s radostí vyběhlo po chrámovém schodišti vzhůru. Další události zachycené v apokryfních evangeliích jsou už protichůdné. Nicméně na příběhu o svatém Jáchymovi a Anně vidíme, že tito svatí rodiče naučili Pannu Marii velikému umění, které bylo Marii vždy vlastní: a to za všech situací důvěřovat Bohu. A tak se na pozadí tohoto příběhu dostáváme k poznání, že Bůh není nějakou „vzdálenou a neurčitou silou“. A ten, komu je dáno poznání, že se na Boha vždy a za všech okolností může spolehnout, tak ten někdy pocítí jistotu, o které hovoří svatý Pavel, a sice že „ani smrt, ani život, ani andělé, ani knížata, ani nic přítomného, ani nic budoucího, nebude moci být odloučen od lásky Boží v Kristu Ježíši.“ (Řím 8,38…) A komu je toto dopřáno, tak má účast na té hostině, o které hovoří prorok Izaiáš, neboť takový ve svém životě zakusil velikou lásku, která dává smysl celému lidskému životu a to za všech okolností a za všech situací. A je útěšné, že této Boží lásce je pozván každý člověk. (P.Petr Koutský)
Smíření s Bohem 6) Nesesmilníš Bůh po nás žádá čistotu duše a těla. Co to pro nás znamená ? Bůh nám stvořil tělo ve vší dokonalosti, ale také nám dal absolutní svobodu. Jen nám dal přikázání, abychom tělo používali k naší radosti a nepodléhali nízkým pudům . Je to nyní jenom na nás. Veškeré živé tvorstvo, i nás stvořil ve dvojicích, abychom mohli plnit jeho plány a mít potomky. Vztahy vždy vznikají velkou vzájemnou láskou a vyvrcholení této oboustranné lásky dojde ke vzájemnému intimnímu spojení. Dochází k veliké rozkoši, kterou jsme obdarováni. Ale pozor! I tento nádherný akt může být zneužit. Dochází k němu jen k ukojení těla bez lásky a to už není Bohu milé. Narušuje to vztahy a má to i jiné negativní účinky! Připomeneme si jen základní hříchy tohoto přikázání: Smilstvo – je tělesné spojení muže a ženy bez vážného vztahu, jako je manželství, neboli tak zvané „volné vztahy“. Navíc to působí rozkladně na mládež, nepozná podstatu pevného vztahu a rodiny, kterou právě Bůh od nás žádá – je to vlastně vztah volný, bez závazku a vede často k volnému rozchodu. Cizoložství – manželská nevěra, těžko narušuje manželství až k jeho rozkladu. Prostituce – prodávání pohlavní rozkoše, která vede k úplné degradaci vyvrcholení lásky. Znásilnění – je násilné vniknutí do pohlavní intimity nějaké osoby. Pedofilie, či incest a jiné praktiky mohou vést k velkému psychickému traumatu oběti na celý život. Pornografie – znetvořuje intimní část života a vede k nekalým myšlenkám a posléze i k činům. A jiné… Proto naučme se sebeovládání těla a zachovejme si jeho čistotu pro tu nejčistější lásku.
HISTORIE Kaple svatého Jana Nepomuckého v Boubíně Dnes navlékneme na pomyslný věnec svatojánských kaplí v okolí Horažďovic další korálek. Zavítáme do nedaleké vsi (cca 3 km jihozápadně), skryté v romantické krajině mezi lesnatými kopci, která nese poetické jméno Boubín. Tato lokalita však nesla až do roku 1755 své původní historické označení Velký Újezd. Proslulý historik August Sedláček ve svém Místopisném slovníku historickém Království českého uvádí ještě další názvy Velký Újezdec či Újezdec blíž Horažďovic. Dle termínu „újezd“ – tedy území určené ke kolonizaci (zpravidla zalesněné), jehož hranice byla objeta za účasti úředníků a svědků, můžeme soudit, že původní osada vznikla někdy v průběhu 13. století. Centrem osídlení byl panský dvůr řečený Boubín, kde by snad bylo možné hledat sídlo Boubínských z Újezda, významného českého rytířského rodu s hlavou mouřenína v erbu. Rod postupně mohutněl a získával na významu. Patrně nejslavnějším mužem dynastie se stal Petr Boubínský z Újezda, který zastával úřad císařského rady a hejtmana Prácheňského kraje (zemřel roku 1600). Centrem jeho panství se stala nedaleká Střela u Strakonic. Petrovi následovníci se však velkou měrou angažovali ve stavovském povstání a o svůj majetek přišli. Poslední členka rodu Anna zemřela roku 1678. V mladší historii Boubín proslul jako centrum cihlářského průmyslu. Kdysi tu pracovaly dokonce tři cihelny –vpravo od silnice od Horažďovic k Boubínu se v minulosti nacházela Naxerova cihelna, jež vznikla roku 1872, blíže vsi pak dodnes stojí objekty Maturovy (původně Hostkovy cihelny). Při polní cestě z Boubína na Prácheň se dříve nalézala drobná Vítovcova cihelna. Boubínské návsi na křižovatce silniček vedoucích do Horažďovic, Veřechova a Kejnic dnes dominuje nedávno zrekonstruovaná kaple svatého Jana Nepomuckého pocházející z roku 1870. Význam místa zvýrazňují dvě letité lípy. Vlastní svatyně je drobnou stavbou na půdorysu obdélníka s půlkruhovou apsidou. V interiéru s cihelnou dlažbou bychom našli běžný inventář, velká část vybavení byla odcizena v roce 1992. Velmi zajímavý je výklenkový oltář a zejména pak iluzivní výmalba kněžiště – nebe s hvězdami. Něco podobného lze nalézt v poutní kapli svaté Anny poblíž nedalekého Svatého Pole. Vlastní loď je sklenuta klasickou českou plackou. Průčelí kaple neoplývá výzdobou a plně odpovídá době vzniku. Před obdélným vstupem se nachází dva kamenné schody. Prostý vstup oživují pouze drobné niky. Nad hlavní římsou se pak nachází zvlněný štít ve tvaru trojlístku. Štít zdobí tabulka s motivem andílka a rokem založení. Klasickou sedlovou střechu pak zvýrazňuje drobná čtyřboká věžička s jehlancovou stříškou a křížkem. Boční stěny mají po jednom okně s půlkruhovým zakončením. I zde najdeme ozdobné niky s půlkruhovým završením. ( Roman Vaněk )
Stručná kronika křesťanství Roku 1120 – Norbert Xantenský založil v údolí Prémontré u Laonu kontemplativně-asketický klášter. Z něho vzešel řád premonstrátů, potvrzený roku 1126 papežem Honoriem II. 23.září 1122 – Konkordátem Wormským, smlouvou uzavřenou mezi Jindřichem V. a Kalixtem II. byl urovnán spor o investuru. Roku 1124 – HONORIUS II. byl zvolen 163 papežem (pontifikát 15.XII.1124 – 13.II.1130) Roku 1130 – INOCENCE II. byl zvolen 164 papežem (pontifikát 14.února 1130 – 24.září 1143) Roku 1139 vydal papežskou bulu Omne Datum Optimum, která stanovila, že Řád templářů podléhá výhradně samotnému papeži a získává nezávislost na králích, místní světské vrchnosti i biskupech. 12.II.1130 - Dvojí volbou papežů Inocence II. (podporovaného císařem) a Anekleta (spojence Normanů) došlo ke schizmatu, jež skončilo teprve Anekletovou smrtí r. 1138. Roku 1140 - V severní Itálii a jižní Francii se objevují Kataři. 12.II.1141 - Hugo od sv. Viktora, filozof, teolog a mystik zemřel v Paříži . 24.IV.1142 - Petr Abélard umíra v Cluny. Spolu s Anselmem z Canterbury je pokládán za zakladatele scholastiky. Vyučoval na škole u Notre Dame v Paříži a zamiloval se do své žačky Heloisy. Oba museli odejít do kláštera. Roku 1143 - CELESTÝN II. byl zvolen 165 papežem (pontifikát 26.září 1143 – 8.března 1144) Roku 1144 - LUCIUS II. byl zvolen 166 papežem (pontifikát 8.března 1144 – 15.února 1145) Vlastním jménem Gerardo Caccianemici byl už Boloňským kardinálem a byl v době zvolení papežem bývalým kancléřem Inocence II. a legátem v Německu u krále Lothara III. Jeho velkou ambicí bylo vypořádání se s římskou komunou, s čímž se obrátil na krále Rogera II. Sicilského a římskou šlechtu. Nakonec požádal o pomoc i německého krále Konráda III. Štaufského, který ale hrál obojetnou politiku jak s papežem, tak i s komunou (která k němu také vyslala své zástupce). Proto nakonec Lucius II. zaútočil s několika vojenskými oddíly na Kapitol, což se mu (byl v první řadě) stalo osudným. Po zásahu kamenem do hlavy přestal být schopen velet a 15. února 1145 v klášteře San Gregorio zemřel. Roku 1145 - EVŽEN III. Byl zvolen 167 papežem (pontifikát 15.února 1145 – 8.VII. 1153) Byl prvním papežem, který byl členem cisterciáckého řádu. 31.III.1146 – Po dobytí Edessy muslimy (r. 1144) vyhlásil cisterciácký opat Bernard z Clairvaux ve Vézelay z pověření papeže Evžena III. Na shromáždění u francozkého dvora za přítomnosti krále Ludvíka VII. novou 2.křížovou výpravu. Roku 1153 - ANASTASIUS IV. Byl zvolen 168 papežem (pontifikát 8.VII.1153 – 3.XII.1154) V době svého zvolení 8. července 1153 byl kardinálem v italské provincii Sabina. 20.VIII.1153 – Zemřel Bernard z Clairvaux. Jeho proslulost jako teologa, mystika a reformátora přispěla k rozšíření cisterciáckého řádu. Roku 1154 - HADRIÁN IV. Byl zvolen 169 papežem (pontifikát 4.XII.1154 – 1.září 1159) Byl to jediný papež anglického původu. Je o něm známé, že byl velice energickým člověkem. Aby přivedl Římany k poslušnosti, vyhlásil nad městem interdikt.
Církevní řády a kongregace
Templáři (Chudí rytíři Krista a Šalamounova chrámu, Milities Templi, Fratres militiae Templi, Pauperes commilitiones Christi Templique Salomonici) Z tradic řehole svatého Augustina vychází i učení rytířského řádu, jehož příslušníci ctili heslo: „Non nobis, Domine, non nobis, sed nomini Tuo da gloriam.“ („Ne nám, Pane, ne nám, ale svému jménu dej slávu“), který ve středověku patřil k nejmovitějším a nejprestižnějším – řádu Templářů. Jako řádový symbol uznávali řeholníci rovnoramenný rudý kříž s rozšířenými konci na stříbrném podkladu. Součástí oděvu pak byl typický bílý plášť s červeným křížem vlevo na prsou. Poprvé se řád v písemných podkladech objevuje již v roce 1119. Vznikl zrozhodnutí skupiny francouzských šlechticů pod vedením Hugona z Paynes v Jeruzalémě (poblíž Šalomounova chrámu – tzv. Templu) na ochranu křesťanských poutníků, kteří přicházeli do Svatého města. Hlavním impulsem pro založení nového bratrstva se stal masakr neozbrojené skupiny křesťanů muslimskými útočníky. K uznání nové řehole s papežským uznáním došlo na koncilu v Troyes roku 1129, za schválení řádových pravidel se hodně angažoval čelný představitel cisterciáků Bernard z Clairvaux (později svatořečený). Hlavní poslání řádu spočívalo v ochraně poutníků a poutních míst ve Svaté zemi, boj proti nevěřícím, péči charitativní a správa farností. Templáři se poprvé do historie zapsali v časech druhé křížové výpravy, dlouho působili v oblasti Gazy. Hodně řeholníků padlo v bitvě u Hattínu. Po pádu křesťanských království na Středním východě se templáři vrátili přes Kypr a Sicílii do Francie. Ani v Evropě se rozhodně bratři neztratili. Uplatnili se nejen jako skvělí vojáci, ale i jako elitní diplomaté a finančníci. Navíc disponovali velkým sebevědomím, politickými schopnostmi. Drželi velký nemovitý majetek po celé Evropě – hrady. U nás do jejich majetku patřila nedaleká Blatná, pak Čakovice a Uhříněves u Prahy, na Moravě Jamolice, Čejkovice (Templářské sklepy), Templštejn a Vsetín. Nejstarší komendu založili v Praze u kostela svatého Vavřince, dnes svaté Anny na Starém Městě již roku 1232. Relativní volnost (podléhali jen papeži) a neskonalé bohatství se však stalo trnem v oku francouzského krále Filipa Sličného. Tento panovník několikrát osobně intervenoval u papeže Klementa V. Obvinil templáře neoprávněně z kacířství, sodomie a neúcty ke svátosti oltářní. Papež tlaku krále neodolal a v pátek 13. října 1307 došlo k zatčení 5.000 rytířů. Ti se zatýkání nebránili, o spiknutí patrně věděli a část majetku odtransportovali do Portugalska a Skotska. Zbytek majetku pak podlehl konfiskaci a připadl francouzské koruně. Vlastní řád byl papežem 2. dubna 1312 rozpuštěn. Někteří templáři zemřeli na hranici – např. velmistr Jacques de Molay, další podlehli tortuře, jiní uprchli. I když francouzský král apeloval na ostatní panovníky, aby postupovali proti templářům stejně i na svém území, nenašel moc následovníků. Zbylí řeholníci tak přestupovali k johanitům nebo do nově založených řádů (Řád Kristův – v Portugalsku). Brzký zánik řádu a nedostatek současných informací o něm vyvolaly později mnoho smyšlenek o jeho působení i sídlech, ústně tradovaných v pověstech i literatuře. (Mgr. Roman Vaněk)
Templářský velmistr Jacques de Molay
POUTĚ.
Z deníčku vzpomínek Jiřího
Vracím se ve vzpomínkách na své dětství ještě jednou zpět na Moravu k mému pobytu u tetičky. Během letních měsíců se konaly v místní farnosti celkem čtyři poutě. Už vám dnes nepovím k jakému výročí světců, nebo světic se konaly, vím jen, že jsme jim říkali „Malá, potom Velká, dále Porcinkule a ta čtvrtá, to už ani nevím jak se jmenovala. Na poutě jsme se vždy jako děti strašně těšili. Už nějaký den před poutí to začalo vonět v kuchyni, protože se vařilo a peklo . Dům byl provoněn koláči a cukrovím. Konečně jsme se dočkali. Nastal den, kdy se pouť konala. Nepamatuji se, že by ten den bylo někdy ošklivé počasí, vždy svítilo sluníčko. Asi Pán Bůh to zařídil. My z malé vesničky jsme se shromažďovali do průvodu, kterému se říkalo procesí, potom jsme se vydali na pětikilometrovou poutní cestu do farního kostela. V čele procesí kráčel silný mladík, který nesl křížek a hned za ním předříkávač, který se snažil mocným hlasem, předříkávat verš dané písně, to aby ho slyšeli i ti vzadu, nebo opozdilci. A tak znělo cestou na příklad „Tisíckrát pozdravujeme Tebe“ a po něm to poutníci potom odzpívali. Nestačili ani dozpívat a už znova z čela průvodu se ozvalo: „ó Matičko Krista Ježíše“ a tak dál a tak to šlo celou cestu. Zpěv poutníků dosahoval poněkud určité disharmonie, asi neměl každý hudební sluch, ale to nikomu nevadilo, jen náš předříkávač poněkud ochraptěl a to tak, že v kostele už ho nebylo slyšet. V tomto průvodu muži nesli praporce z místní kapličky, na kterých byli vyobrazeni různí světci a samozřejmě znak vesnice. Nakonec jsme došli ke kostelu, kde už před ním byl slušný hrozen poutníků, kteří se dovnitř nedostali, taková byla tenkrát návštěvnost Bohoslužeb. My děti, jsme už netrpělivě se těšili na konec Bohoslužby, což je pochopitelné, protože před kostelem byly stánky s různým pouťovým zbožím. Tenkrát nebyly na poutích kolotoče a ve stáncích se prodávaly ponejvíce různé duchovní atributy, jako na příklad obrázky svatých, růžence, sošky Panny Marie a podobně. Ale taky nechyběly stánky s cukrovím, jako třeba cukrkandl, žužu a jiné. Rozeběhli jsme se ke stánkům a vyhledávali jsme stánek s nějakou zajímavou nabídkou. A našli jsme, byl tam stánek s štěstíčkama. To byla za korunu obálka, ve které se skrývalo nějaké tajemství. Většinou to byl dětský prstýnek, nebo náramek ze skleněných korálků, či medailónek a podobně. Mezitím dospělí muži se rozběhli k místnímu hostinci, kde svlažovali svá hrdla pivním mokem. Když jsme se dostatečně nasytili pouťovou atmosférou vyrazili jsme k domovu, kde nás čekal slavnostní oběd. Po obědě se scházeli příbuzní, sousedi a přátelé a při pochutnávání pouťových koláčků a čaje si začali povídat a vzpomínat na staré časy. A to byla tečka a my se zase těšili na příští pouť.
Dějiny církevního umění – Česká gotika Minule jsme hovořili o gotice evropské, dnes se zastavíme u gotiky české. přechodný styl – 1230-1250 raná (přemyslovská) gotika – 1250-1306 vrcholná (lucemburská) gotika – 1310-1419 pozdní gotika (vladislavská) gotika – do počátku 16. století. První gotické stavby se u nás objevují již zhruba v první čtvrtině 13. století, vrchol české gotiky nastává v době hospodářského rozmachu v době vlády Karla IV., tehdy má naše gotika světový význam a přebírá vedení v evropské architektuře. Jako stavební materiál se užívá pečlivě opracovaný kámen, sice byly známy i cihly, ty však byly považovány za druhořadý stavební materiál. Jako české specifikum můžeme brát síťovou klenbu, kterou poprvé užil Petr Parléř při budování pražské svatovítské katedrály. Pozdně gotický architekt Benedikt Rejt pak při realizaci Vladislavského sálu na Pražském hradě dovedl k dokonalosti krouženou klenbu, která k nám přišla z oblasti Bavorska. V minulém článku jsem psal o jistém specifiku gotické architektury – opěrném systému. Opěrný systém bývá umístěn na vnějším plášti kostela a prostřednictvím opěrných oblouků přenáší tlaky klenby hlavní lodi. Pilíře často nahoře zdobí fiály – miniaturní věžičky. Soustava opěrných pilířů, oblouků a fiál ve výsledku tvoří rozvinutý opěrný systém, který je jedním z typických prvků katedrály. Kostelní okna bývají zpravidla poměrně veliká ukončená lomeným obloukem. Okna jsou členěna kamennými sloupky a zdobená kružbami. Západnímu průčelí katedrál většinou dominuje rozeta. Podobně jako okna, i portály, kostelů završuje lomený oblouk, často doplněný o figurální či ornamentální výzdobu. Z tzv. přechodného stylu pochází například bazilika cisterciáckého kláštera v Předklášteří u Tišnova na Moravě. V éře rané gotiky se budují drobné, zpravidla jednolodní, kostelíky, dnes většinou přestavěné. V městech rostou baziliky nebo síňové (všechny lodě jsou stejně vysoké) kostely, hezkým příkladem může být kostel svatého Bartoloměje v Kolíně. Staví se však i kostely klášterní, většinou cisterciácké, zde se jedná především o velké trojlodní baziliky – např. Zlatá Koruna. Katedrála sv. Víta – Praha
Sv.Bartoloměje Plzeň
I vrcholná gotika přináší budování venkovských kostelů, ty disponují zpravidla pětibokým kněžištěm a drobnou lodí. Městské kostely většinou mají tři lodi – sv. Bartoloměj v Plzni. Klášterní kostely jsou zpravidla dvoulodní – příklad baziliky – kostel Nanebevzetí Panny Marie v Plzni, síňového – kostel svatého Jiljí a P. Marie v Třeboni. Staví se i tři české katedrály v Praze, Kolíně a Kutné Hoře. Pozdní gotiku můžeme právem označit jako zlatý věk českých měst – městské kostely mají většinou síňový interiér – například svatý Mikuláš v Lounech nebo svatý Mořic v Olomouci. Unikátní je dostava svaté Barbory v Kutné Hoře, jde o kombinaci katedrály a síňového trojlodí. Co se sochařství týče – gotiku můžeme nazývati i érou Madon. V malířství zaujmou jemnou barevnou škálou deskové obrazy Mistra Theodorika na Karlštejně či šerosvitem dílo Mistra Třeboňského oltáře. Kutná Hora
6.července si připomínáme 600 let od smrti upálení Mistra Jana Husa v Kostnici. Osoba a činnost Jana Husa byla dlouho předmětem sváru mezi křesťany, dnes se stala pohnutkou k dialogu. Uvedl to papež František k české delegaci, která se v Římě účastní bohoslužby smíření a odpuštění u příležitosti 600. výročí násilné smrti Mistra Jana Husa.
ATRIBUTY SVATÝCH A JEJICH VÝZNAM
Svatý Tomáš 3. července, svátek Postavení : Apoštol Patron: Architektů, stavitelů, tesařů, zedníků, geometrů Atributy: Kopí, meč, úhelník Byl apoštolem upřímného a otevřeného srdce. Po Kristově smrti na kříži ochabl ve své víře. Jeho slova nedůvěry a důsledná víra poté co se fyzicky přesvědčil o Kristově zmrtvýchvstání mají podpořit naši víru i v mnohé, co vlastníma očima nevidíme, abychom mohli být blahoslaveni. Ježíš je skutečně "Pán můj a Bůh můj!" jak to vyjádřil Tomáš. Ten po seslání Ducha svatého prokázal svou horlivost a vyšel do světa hlásat evangelium ze všech apoštolů nejdál a na nejvíce různých míst. Pro zatvrzelá srdce nakonec zemřel mučednickou smrtí v Indii.
Svatý Prokop 4.července, svátek Postavení: Poustevník, opat OSB Patron: Čech a rolníků Atributy: Důtky, spoutaný ďábel, poustevnický oděv Pocházel z české zemanské rodiny. Stal se benediktýnem a dostal povolení k poustevničení. Usadil se v sázavských lesích, kde kolem jeho jeskyně vznikla poustevnická osada. Kníže Oldřich si jej zvolil za rádce a svým majetkem mu přispěl v r.1032 k založení kláštera. Prokop v něm udržoval slovanskou liturgii. Jako opat řídil své mnichy pravidlem pokory a zásadou: "Modli se a pracuj!" jeho úsilím bylo: "Vše pro Boha!" Byl vlídný a štědrý a úspěšně bojoval proti zlu a ďáblovým pokušením.
Svatý Cyril a Metoděj 5.července - svátek Postavení: Věrozvěstové Patron: Evropy a všech slovanských národů, proti bouři. Atributy: v mnišském habitu s knihou, mitra, biskupské roucho. Oba solunští rodní bratři, dříve než přišli na pozvání knížetem Rostislavem na Velkou Moravu, působili nějaký čas jako misionáři u Chazarů na Krymu. Odtamtud se vrátili s ostatky sv. papeže Klementa I., které vzali sebou na Moravu a později do Říma. K evangelizaci Moravy Konstantin sestavil staroslovanské písmo a do slovanského jazyka přeložili bohoslužebné knihy a Písmo svaté. Postarali se o výchovu svých žáků a pak, aby vyřešili tři záležitosti, odešli do Říma. Tam o 10-12 let mladší z bratrů onemocněl, v klášteře přijal jméno Cyril a zemřel. Metoděj se vracel jako arcibiskup a zažil mnohé těžkosti, včetně vězení i dalšího nařknutí, pro které musel znovu do Říma. Dosáhl zřízení moravské církevní provincie se slovanskou bohoslužbou. Zemřel na Moravě.
Náš host MuDr. Marie Chvátalová, CSc., rozená Blažková -- jedna z horažďovických rodaček, Narodila se v budově nynějšího městského úřadu na Mírovém náměstí. Absolvovala mateřskou školu u řádových sester de Notre Dame. V Horažďovicích dále získala základní a středoškolské vzdělání na úrovni gymnasia. Pak šest let na lékařské fakultě v Plzni. Do první atestace praxe na interně ve Strakonicích u prof. Hloucala. Pak z rodinných důvodů V Karlových Varech v oboru lázeňství. Celkem 22 let ve výzkumném ústavu balneologickém. Zde absolvovala další dvě atestace a obhajoba vědecké práce. Po zániku ústavu v Praze, ústředí VZP ČR, opět do Karlových Varů a následně pak už následovala práce v nemocnicích v Horažďovice a Domažlice. Horažďovice, které jsou nyní pro ní stálým bydlištěm. . 1) Zdraví je to nejdůležitější na světě, co bychom si všichni přáli, přejeme si ho při každé příležitosti, někdy mi to připadá, že je to pouhá fráze, protože s ním všichni stejně dost hazardujeme. Zdraví je hodnota, kterou většina lidí ocení, až když ji ztrácí. Do té doby je tento pojem pro mnohé možná trochu omletou frází. Cena zdraví logicky obecně stoupá s věkem. Podle mne, zdravotní osvětě naslouchají zejména ti, kteří ji chtějí slyšet. /Je to jako s nápisem na krabičce cigaret./ Ostatní na svou otrlost postupně doplácejí. Je zde ovšem nepominutelný faktor genetických dispozic. Měco, co už jsme si přinesli do života od svých předků. 2) Co Vás při Vaší lékařské činnosti nejvíc potěší a co naopak zarmucuje ? Medicína je pro mne trvalou hodnotou a láskou. Zažila jsem s ní úžasná dobrodružství, radosti i zklamání jak při výzkumu, tak při klinické praxi. Také zášť i nevděk. Jako v každém jiném oboru lidské činnosti. To ale nevylučuje platnost mé první věty. 3) Nezdá se Vám, že mnohdy je potřeba nejen léčit lidské tělo, ale i duše ? K pacientovi nepřistupuji dualisticky, ani nejsem stoupencem nyní módní „celostní medicíny“, což trochu považuji za „z nouze ctnost“. Oba přístupy mají blízko k mé zásadě: medicína je souhrn vědomostí + cit a láska k lidem se schopností komunikace + „něco“ navíc. To „něco“ je v osobním, duchovním vlastnictví lékaře. Talent, dar od Boha, zkušenost… Nazvat to můžeme různě. Ale teprve vše dohromady dělá z léčení /a medicíny/ umění. 4) V porevoluční době se setkáváme s mnoha léčiteli (mnohdy i šarlatány, kteří se zaštítují Bohem), jaký zaujímáte k nim postoj ? Nemám dost času sledovat tato dnes popularizovaná sdělení. Vím však, že léčitelství a šamanství je staré jako lidstvo samo a jde o silný proud. Hluboká vzdělanost pak v tom toku vytvořila cenný sediment. A tak vznikl i vědní obor medicína. Vždy čerpala z onoho toku poznatků, ale dokázala vyhmátnout to hodnotné a ověřitelné. Neznamená, že je ušetřena omylů. Naše poznání není konečné. 5) Dožíváme se vyššího věku, což je fajn, ale často je to na úkor kvality života, více lidí umírá v sociálních zařízení, není to smutné ? Je a moc. Náhodou probíhá na toto téma debata v Lidových novinách. Když čtu, že u nás v sociálních zařízeních a nemocnicích dlouhodobé péče umírá 69% lidí a v Rakousku 10% tak se hluboce za nás stydím. Je to velké sociální téma. Míří i do rodin, jejich vnitřních vztahů, etiky a výchovy k pochopení smrti, jako součásti života! Náboženská etika je zde neocenitelná. Avšak i ateista může zemřít důstojně a ve svém prostředí. Nemohu si odpustit toto: nekvalitní závěr života může mít i člověk, který je vystaven až nadměrně vyšetřovací a léčebné péči. Je kruciální otázkou současné medicíny, kdy má lékař zkrotit své ambice a nechat takového člověka bez utrpení a v klidu dožít své dny.
6) Medicína šla mílovými kroky dopředu, ale opak je toho, že si podřezáváme pod sebou větev, ať už je to ovzduší, špatná strava, stres a podobně, za to se úplně vytrácí víra v autoritu nebe i země, Není to chyba ? Je. Nepochopení souznění člověka s přírodou a vesmírem je opět jednou ze slepých cest, na které si lidstvo ve své pýše nakročilo. Naštěstí to není jev obecný, osvícené síly existují a působí. 7) Je známo, že sledujete pravidelně Farní zpravodaj. Máte nějaké oblíbené rubriky? Tato otázka je mi velmi milá. Mohu sledovat s uspokojením trvale výbornou výtvarnou část a stoupající úroveň rubrik, týkajících se např. historie, historických osobností, atributů svatých, drobných sakrálních staveb, nebo vzpomínek ve vztahu k této farnosti. Děkuji za rozhovor.
K ZAMYŠLENÍ: Bolest a nemoc - proč ? Bolest a nemoc každý z nás moc dobře zná a my se ptáme proč ? To si na nás náš všemohoucí Pán na nás zased a trestá nás, nebo snad chce naší víru zocelit. Nevím, neumím na to odpovědět. Taky se mi tyto myšlenky honí hlavou, jako každému z nás. Měli bychom mít na paměti, že i Ježíš Kristus trpěl velikou bolestí (nebyl ušetřen veliké bolesti), dokonce až do krajnost k smrti. Trpěl nejenom bolestí těla, ale i duše. Sestoupil mezi nás jako člověk se všemi bolestmi a určitě bychom nechtěli trpět jako On. Musím si připomenout krásnou píseň Karla Kryla, kterou jsem poprvé zaslechl v kostele svatého Archanděla Gabriela v Praze Košířích při mši svaté celebrované Mons. Václavem Malým, kde nám ji sám Karel Kryl zazpíval. Dovolte mi ocitovat část jeho textu: Děkuji. Stvořil Bůh ratolest, bych mohl věnce vázat, Děkuji za bolest, jež naučila mě se tázat. Děkuji za nezdar jež naučí mne píli, bych mohl přinést dar, byť nezbývalo síl, děkuji, děkuji, děkuji. Děkuji za slabost, jež pokoře mne učí, pokoře pro radost bez područí. Děkuji za slzy, jež naučí mne citu,živými jež žalují a křičí po soucitu. Pro touhu po kráse děkuji za ošklivost, za to, že, za to,že utká se láska a nevraživost. Pro sladkost, pro sladkost usnutí, děkuji za únavu děkuji za ohně vzplanutí i za šumění splavu, děkuji, děkuji, děkuji. Děkuji za žízeň, jež slabost prozradila, děkuji za trýzeň jež zdokonalí díla, za to, že miluji, byť strach mi srdce svíral, Beránku děkuji, marně si neumíral, děkuji, děkuji, děkuji. Když nás zastihne nemoc, nebo bolest, co to pro nás znamená ? Je to nějaké znamení ? Nebo nás na něco upozorňuje ? Proto svěřte se tím našemu Pánu Bohu, Panně Marii, Pohovořte si s nimi o svých bolestech. Ale ruku na srdce, staráme se poctivě o své pozemské tělo tak, abychom mu neubližovali. Nemáme někdy i na tom trochu svůj podíl ?
Ze života farnosti: Noc kostelů 2015 – ohlédnutí 29.5.2015 se opět otevřely i v našem městě vybrané sakrální a duchovní prostory i místa, která nejsou běžně přístupná.Návštěvníci se mohli blíže seznámit nejen s kulturním a duchovním bohatstvím města a dědictvím našich předků, ale také poznat církve vycházející a otevírající se lidem. V děkanském kostele sv. Petra a Pavla vystoupil se svým programem pěvecký sbor Prácheň, Husův sbor nabídl hudební vystoupení členů Křesťanského společenství. Letošní novinkou byla prohlídka hřbitovního kostela sv. Jana Křtitele , kde měl průvodní slovo pan Václav Trčka a své dveře také otevřel klášterní kostel Nanebevzetí P.Marie. 115 návštěvníků klášterního kostela svým výkladem zaujal Mgr. Roman Vaňka s odpověďmi na zajímavé otázky ve věži kostela si poradila parta Otaváků,která dorazila se svým vedoucím panem Zábranským ve velkém počtu. Pořadatelé děkují všem ,kteří se na této přínosné akci podíleli a těšíme se spolu s vámi na další ročník Noci kostelů. Jana Kotrbová 31.května jsme prožili krásnou atmosféru 1.sv. přijímání při mši svaté.
Eliška Kadaňková , Kateřina Kotišová, Michaela Kubáňová, Jana Macháčková, Eliška Marie Macháčková, Karolína Staňková, Markéta Staňková, Karolína Šimíková, Eliška Třísková a Michaela Třísková přijaly poprvé Tělo páně do svých srdíček v kostele sv. Petra a Pavla.
Můj Pane, prosím, uklidni moře mého rozbouřeného života a doveď mou lodičku do Tvého nebeského přístavu.
13.června v českobudějovické diecézi, v katedrále svatého Mikuláše byl slavnostně vysvěcen nový biskup Mons.Vlastimil Kročil kardinálem, arcibiskupem pražským a primasem Českým Dominikem Dukou. Foto s laskavým dovolením převzato z webových stránek Romana Albrechta a Jitky Markové
14.června jsme navštívili poutní slavnost v kapli sv. Antonína z Paduánského. Svatou mši celebroval P.Václav Salák a zároveň posvětil kříž před kaplí, který nechal postavit pan Houdek k příležitosti 120let od úmrtí hraběte E. Taaffeho
Každý kostel, kaple, kaplička je zasvěcený Ježíši Kristu, Panně Marii, nebo světci, či světici a má svůj svátek. V tom čase se scházejí poutníci z blízka i daleka, aby tento svátek oslavili. Vydávají se na pouť. Vydejme se i my na tuto cestu. Přehled poutí v našem farním obvodu v měsíci červenci. 5.7. – Čimice - 14:00 (sv.Cyril a Metoděj) 12.7. – Kejnice - 11:00 (Panna Maria) 25.7. – Svaté Pole – 16:00 (sv. Anna) 26.7. – Domoraz – 11:00 (sv. Anna) 26.7. – Břežany - 14:00 (sv. Anna) 26.7. - Horažďovice – 09:30 (sv. Gorazd)
Informační list farnosti Horažďovice. Vydává: Jiří Vašků mobil: 728 300 488 E-mail:
[email protected] Náklady na výrobu jednoho čísla jsou 5 Kč, za každý malý příspěvek vhozený do pokladničky u vchodu do kostela předem děkujeme (není to povinné). NEPRODEJNÉ
