ČASOPIS KUŘIMSKÉ FARNOSTI ČÍSLO 3/2015 ROČNÍK X.
Milí farníci. Už skoro tři roky je v našem chrámě obraz Božího milosrdenství. Ale mnohem dříve kuřimští farníci uctívali modlitbou milosrdného Ježíše. Myslím si, že dnes nikdo není schopen přesně říci, kdy se v naší farnosti lidé začali modlit Korunku k Božímu milosrdenství. Nicméně jsem opravdu rád, že někdo tuto modlitbu v kuřimském kostele zahájil, a také jsem vděčný těm, kteří se před každou mší svatou Korunku modlí. Dnešní svět, jak říkal sv. Jan Pavel II., opravdu potřebuje Boží milosrdenství. Zvlášť člověk věřící by si to měl uvědomit a na to pamatovat. Bez Božího milosrdenství není nikdo schopen dosáhnout spásy, i když si dnešní člověk myslí, že všechno si může zařídit sám. Katolická církev jasně učí, že se Boží láska a nerozlučně s ní spojené milosrdenství nejkrásněji objevilo na stromě kříže, kdy z probodeného boku Ježíše vytryskla krev a voda. Probodené srdce Spasitele je nevyčerpatelným zdrojem milostí, které mají obrovskou očišťující sílu. Ale to neznamená, že je nám lidem dáno automatické smazání hříchů, a že už nic kvůli tomu nemusíme dělat; že místo v nebi máme zajištěné. Boží milosrdenství je darem, ale i výzvou. Bůh nás nespasí bez naší spolupráce. Na Milosrdenství máme svůj spolupodíl, kdy litujeme svých hříchů a vyznáváme je ve svátosti smíření; kdy uvolňujeme svá srdce od pomsty, zloby a nenávisti k bližním. V této oblasti je pro nás nejkrásnějším vzorem Ježíš Kristus a jeho nekonečně milující srdce. On z lásky k nám odstraňuje všechno, co je překážkou v dokonalém přátelství mezi Ním a námi – odstraňuje naše hříchy. Stejně by to mělo fungovat mezi mnou a bližními – odpouštět naším viníkům, zapomínat ne jejich chyby, špatné chovaní a slova. Je to základ naší víry. Není správně jen říkat – to se mne netýká; je to nereálné; v dnešním světě není místo na milosrdenství; když se chce něčeho dosáhnout a získat, musí být člověk tvrdý, stát na svém..., aby mohl něco znamenat. Milí farníci, tento svět opravdu potřebuje Boží milosrdenství – jak to několikrát říkal sv. Jan Pavel II. – aby zabrzdit brutalitu, války, nespravedlnost a všechny jiné věcí, které vedou lidstvo k samozničení. Dobře víme a cítíme, že zlepšení podmínek lidského života se nekoná cestou násilí a represí, ale vnitřní proměnou lidského srdce. K tomu dokonale napomáhá Ježíšův dar – Boží milosrdenství, se kterým se vždycky setkáváme ve svátosti smíření. V této svátosti se naše srdce napodobuje srdci Ježíšovu – získává nutnou sílu a lásku k proměně nás a světa, ve kterém žijeme. Čím častěji se budeme zpovídat, tím rychleji naši bližní pocítí proměnu, kterou v nás způsobilo Boží milosrdenství. Otec Adam
Strana 2
O Božím milosrdenství. Svaty Jan Pavel II „Církev je povinna vydávat svědectví o Božím milosrdenství, které se zjevilo v Kristu v celém jeho mesiášském poslání. Musí je dokonce hlásat jako spasitelnou pravdu víry a součást života z víry. Musí se snažit milosrdenství uvádět a jakoby vtělovat do života jak svých věřících, tak podle možností i všech lidí dobré vůle. Konečně církev, která vyznává milosrdenství a zůstává mu v životě věrná, má právo a povinnost dovolávat se Božího milosrdenství a vzývat je tváří v tvář všem projevům fyzického i morálního zla i všem hrozbám, které temně visí nad obzorem budoucnosti dnešního lidského rodu.“ (Dives in misericordia 7) „Církev žije svým pravým životem, když vyznává a hlásá milosrdenství – nejvýše obdivuhodnou vlastnost Stvořitele a Vykupitele – a když přivádí lidi k pramenům Spasitelova milosrdenství, které sama střeží a spravuje. V tomto ohledu má nesmírný význam neustálé rozjímání o Božím slově a především uvědomělá a zralá účast na eucharistii a svátosti pokání čili smíření.“ (DM 13) „Ježíš Kristus učil, že člověk nejen přijímá a zakouší milosrdenství od Boha, ale je povinen také sám prokazovat milosrdenství druhým: ‚Blahoslavení
milosrdní, neboť oni dojdou milosrdenství.‘ V těchto slovech nalézá církev výzvu k činu a síly k praktickému uskutečňování milosrdenství. Jestliže všechna blahoslavenství z horského kázání ukazují cestu obrácení, změny života, blahoslavenství milosrdných je v tomto ohledu zvlášť výmluvné. Člověk má totiž přístup k milosrdné lásce Boha, k jeho milosrdenství, do té míry, do jaké se sám vnitřně proměňuje v duchu podobné lásky k bližnímu.“ (DM 14) „Proto musí církev v každém, a zvláště v současném úseku dějin pokládat za jeden ze svých hlavních úkolů hlásat a uvádět do života tajemství milosrdenství, které nám v nejvyšším stupni bylo zjeveno v Ježíši Kristu. Toto tajemství je nejen pro církev jakožto společenství věřících, ale v jistém smyslu pro všechny lidi pramenem jiného života, než jaký si může zbudovat člověk, vystavený působení trojí žádostivosti. V síle tohoto tajemství nás Kristus vybízí, abychom stále odpouštěli. Kolikrát opakujeme slova modlitby, kterou nás on sám naučil, a prosíme: ‚A odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům‘, tedy těm, kteří se provinili na nás.“ (DM 14) „Církev hlásá pravdu o Božím milosrdenství, která byla zjevena v ukřižovaném a zmrtvýchvstalém Kristu, a různými způsoby ji vyznává. Také se sama snaží prokazovat lidem
Strana 3
milosrdenství prostřednictvím lidí. Chápe, že v tom je totiž nezbytná podmínka úsilí o „lepší”, „lidštější” svět, a to v současnosti i v budoucnosti. Avšak v žádné době, v žádném historickém období, a zvláště v době takového přelomu, jaký prožíváme dnes, nemůže církev zapomínat na snažnou modlitbu, dovolávající se Božího milosrdenství tváří v tvář tak mnohotvárným formám zla, které sužují a ohrožují lidský rod. To je základní právo i povinnost církve žijící v Ježíši Kristu. Její právo a povinnost ve vztahu k Bohu i k lidem. Čím více lidské svědomí, podléhající útokům světského myšlení, ztrácí smysl pro význam slova „milosrdenství”, čím více se vzdaluje od Boha, a tedy i od tajemství milosrdenství, tím více má církev právo i povinnost dovolávat se „s naléhavým voláním” Božího milosrdenství. Toto naléhavé volání se týká i církve naší doby, je zaměřeno k Bohu a dovolává se jeho milosrdenství, o němž s jistotou hlásá a vyznává, že se již ukázalo v ukřižovaném a zmrtvýchvstalém Kristu, tedy ve velikonočním tajemství. Toto tajemství v sobě obsahuje nejplnější projevení milosrdenství, totiž té lásky, která je silnější než smrt, silnější než hřích a jakékoliv zlo, lásky, která pozvedá člověka i z nejhlubších pádů a vysvobozuje ho i z největších nebezpečí.“ (DM 15) „Dnes zakouším opravdu velkou radost, že celé Církvi mohu ukázat život a svědectví sestry Faustyny Kowalské jako Boží dar pro dnešní dobu. Boží prozřetelnost zařídila, že život této pokorné dcery polské země byl úplně spojen s dějinami 20. století, které se nedávno skončilo. Kristus jí svěřil své poselství milosrdenství v letech mezi první a druhou světovou válkou. Kdo si pamatuje, kdo byl svědkem a účastníkem událostí těch let a zakusil strašné utrpení, které bylo způsobeno miliónům lidí, ví velmi dobře, jak velmi jsme toto poselství
potřebovali. Ježíš řekl sestře Faustyně: Lidstvo nenalezne pokoj, dokud se s důvěrou neobrátí k mému milosrdenství (Dn. 300). Právě polská řeholní sestra se přičinila o to, že toto poselství bude navždy spojeno s 20. stoletím, které uzavírá druhé tisíciletí a je mostem k třetímu. Není to nové poselství, ale můžeme ho považovat za dar mimořádného osvícení, které nám umožňuje lépe prožívat evangelium paschy a nést ho jako paprsek světla našim současníkům. Co nám přinesou nastávající léta? Jaká bude budoucnost člověka na zemi? Není nám dáno to vědět. je však jisté, že navzdory dalším úspěchům nebudou, bohužel, chybět ani bolestné zkoušky. Ale světlo Božího Milosrdenství, které Bůh chtěl nanovo svěřit světu skrze charisma sestry Faustyny, bude osvětlovat cesty v třetím tisíciletí.“ (Jan Pavel II. Řím 30. dubna 2000) „Jak velmi potřebuje dnešní svět Boží milosrdenství! Na všech kontinentech se z hlubin lidského utrpení vznáší volání o milosrdenství. Tam, kde vládne nenávist a chuť pomsty, kde válka přináší bolest a smrt nevinným, tam je potřebná milost Božího milosrdenství, která utišuje lidskou mysl, srdce a přináší pokoj. Tam, kde chybí úcta k životu a lidské důstojnosti, tam je potřebná milosrdná Boží láska, neboť v jejím světle vidíme neobyčejnou hodnotu každé lidské bytosti. Svět potřebuje milosrdenství, aby ve světle pravdy byl konec nespravedlnosti. Proto v tomto sanktuáriu chci dnes slavnostně zasvětit svět Božímu milosrdenství. Činím to s vroucí touhou, aby se poselství o milosrdné Boží lásce, které tu bylo ohlášeno prostřednictvím sestry Faustyny, dostalo ke všem obyvatelům země a naplnilo jejich srdce nadějí. Nechť se toto poselství šíří z tohoto místa do celé naší milované vlasti i do celého světa. Nechť se splní
Strana 4
závazná přislíbení Pána Ježíše, že odtud vyjde jiskra, která připraví svět na jeho poslední příchod (srovnej Dn. 1732). Třeba rozněcovat tuto jiskru Boží milosti. třeba odevzdávat světu oheň milosrdenství. V Božím milosrdenství svět najde pokoj a člověk štěstí! Tuto úlohu
svěřuji vám, drazí bratři a sestry, Církvi v Krakově, v Polsku a všem ctitelům Božího Milosrdenství, kteří sem budou přicházet z Polska i z celého světa. Buďte svědky milosrdenství!" (Jan Pavel II. Krakov 17. srpna 2002) Otec Adam
Cyklopouť na Vranov Každoročně se celé září konají na Vranově poutní mše k Panně Marii Vranovské. Pro nás z Kuřimské farnosti je toto nejbližší poutní místo, na které jsme opět obnovili tradici pěších poutí. Letos jsme kromě pěší pouti zkusili myšlenku udělat si pěkné nedělní odpoledne ve společnosti ostatních našich farníků a zároveň udělat něco pro své tělo i ducha. Myšlenka se zrealizovala a první nedělní odpoledne v září jsme vyrazili na kolech vstříc Panně Marii na Vranov. Vyrazili jsme hned po nedělním obědě, abychom i s malými dětmi stihli mši svatou v 15 hodin. Počasí bylo sice chladnější, ale na kolech jsme se do kopečků pěkně zahřáli. Po cestě byla pro děti soutěž kdo nejlépe zdolá kopeček na Lelkovadlo a nahoře byly všechny děti odměněny za své úsilí. Na Vranov ke
kostelu jsme dorazili s předstihem, takže byl čas na projití stánků , odpočinek, modlitbu. Mši svatou jsme si náležitě „užili“ a zároveň se i schovali před chladnějším počasím. Po mši svaté jsme si dali něco dobrého na jídlo a pití a poté již vyrazili stejnou cestou zpět. I když se počasí zhoršilo, hřál nás pocit, že cesta zpět je většinou z kopečka a do Kuřimi jsme dorazili velice rychle. Část z nás si pak v nově otevřené kavárně dala něco dobrého na zahřátí a v přátelské atmosféře chvilku podebatovali a zhodnotili tento „pokus“ o pouť na kolech. Akce se vydařila a rádi na ni příští rok navážeme. Budeme potěšeni, pokud se k akci připojí více našich farníků. Milan
Strana 5
Prázdninová akce Vltava 2015 Ve středu 22. července bylo hned od rána živo. Posádky starších a zkušených kapitánů nalodily mladé a nezkušené plavčíky a také pár nováčků do svých aut a vyrazili jsme společně směr Vyšší Brod. Rytmus veslování udávali Pavel Juračka a jeho kamarád Vladan. Na místě odborným okem dohlíželi, jak my, nezkušení vodáci, pumpujeme loďě, oblékáme záchranné vesty a bojujeme s pádlem. Vltava, jako jediná z řek naší krásné vlasti, byla k nám milosrdná a dovolila tak prožít nádherný týden vodních radovánek. Jezy se před naší velkou partou třásly strachy, vždyť celá posádka činila 29 členů. Kromě sluníčka jsme si užili spoustu legrace, zpívání veselých písní a družení se
s cizími plavčíky a plavčicemi, kempování, táborák, výrobu vodáckých triček, prohlídku krásného Českého Krumlova i s šachtami horníků, návštěvu starobylého kláštera ve Zlaté koruně, ale také adrenalinovou hru, kdo se dostane do zamčeného auta bez klíčů. Děkujeme za perfektní organizaci a výtečnou vodáckou stravu Pavlovi a Vladanovi, rodinám Císařových, Nováčkových a Kučerových za odvahu, zapsat své děti na pomyslnou startovní listinu a vyplutí v plném nasazení. Díky též našemu Pánu za ochranu, protože do cíle jsme dopluli v plném počtu a bez jakékoliv vady. Všichni se jistě těší na další ročník této dobrodružné výpravy! Hanka Švábová
Historie obce Česká 230. výročí založení obce S laskavým svolením pana Ing. Saula z České přebíráme pro Petrklíč část jeho textu o založení obce Česká. Rozhodnutím císařského dekretu z r. 1783 bylo nařízeno rozparcelování nevýnosných panských velkostatků. Došlo tak i ke zrušení dvora v Lelekovicích, patřícímu městu Brnu pod panstvím Kuřim. 24. ledna 1785 byla na zámku v Kuřimi uzavřena smlouva mezi 24 novousedlíky a panstvím Kuřim. Těmto byla dána do dědičného nájmu pole, louky, zahrady a půda na stavební místa. Celkem 453 měřic zemědělské půdy. Smlouvu psanou v německém a českém jazyce podepsalo 24 osídlenců (většina pouze třemi křížky). Noví usedlíci přicházeli z různých míst, nejvíce z okolí Litomyšle. Za převzatou půdu platili roční
daň - činži (německy Zins a odtud se obec jmenovala Zinsendorf). Podle smlouvy postavilo 20 osídlenců podél „císařské silnice “ z Brna na Svitavy 20 domů, 4 usedlíci zůstali v bývalém Lelekovickém dvoře. Chalupy byly pokryty šindelem a později došky. Ještě před založením obce zde stála pouze zájezdní hospoda (dnes Baumannova hospoda), zakreslená v mapě z r. 1692, která sloužila formanům k přenocování a přepřahání povozů. Naproti v kovárně se kovali koně a opravovaly vozy, vedle bylo obydlí pro ovčáka a hájenka.
Strana 6
Začátky byly pro nové osídlence velmi těžké. Na „zelené louce“ museli vyrobit nepálené cihly – kotovice, sehnat dřevo, šindele, došky, veškeré nářadí pro domácnost a hospodářství, ustájit dobytek. Z ekonomických důvodů řada osídlenců své usedlosti prodala, ale přišli noví. Obec spravoval rychtář. První byl František Dvořáček z č.p.23. Potom také radní ustanovení vrchností. Z prvních osídleneckých rodin žijí v obci potomci těchto rodů (Baumann, Brídl, Bartoš, Saul, Driml, Vojta, Smisitel, Kosina a Holubík). Na počátku žilo v obci asi 150 obyvatel ve 24 domech. Na počátku 19. století (okolo r. 1820 -1830) postavili usedlíci zvonici se zvonem přivezeným z Brna. Ke zvonici byla v r. 1902 přistavěna půlkruhová kaple, původně pokryta černou břidlicí a na vrcholu byl umístěn dvouramenný křížek. Po 1. světové válce byla obec Zinsendorf přejmenována na obec Česká, patrně podle původu prvních osadníků
z Čech. V současnosti má obec 1000 obyvatel a je se svým krásným okolím příjemným místem pro spokojený život. Po předcích máme v obci tyto významné památky : Kaplička uprostřed obce z počátku 19. st. se zvonkem z roku 1813. Baumannova hospoda, původně normanská zájezdní hospoda připomínaná již v r. 1692. Od roku 1781 v majetku rodiny Baumannových. Kamenný křížek z roku 1883 věnovaný obcí Zinsendorf. Budova železniční stanice Česká z roku 1885. Budova sokolovny postavená v roce 1922 a v roce 2015 rekonstruovaná. Továrna Kovolit z roku 1939. Lípa svobody z roku 1919. Lípa z roku 1883. Lípa z roku 1885 na nádraží. Ing. Saul
Dovolená rodin Na přelomu měsíců července a srpna se uskutečnil prodloužený víkend rodin s dětmi v Mikulovicích u Jeseníka. Útočiště nám poskytla skautská základna v areálu bývalého vojenského prostoru. Celkem jsme prožili čtyři prázdninové dny naplněné sluncem, výlety, hrami, výborným jídlem, písničkami, ohýnkem a modlitbou. Této „farní dovolené“ se zúčastnilo celkem 38 farníků (a farničat) včetně jejich duchovního správce. Program byl volný, rodiny jej využily k poznávání krás Jeseníků, po večerech jsme utužovali společenství při ohýnku s buřtem, pivem či kofolou. V sobotu jsme prošli křížovou cestu vedoucí k poutnímu místu Panny Marie Pomocné, zakončenou mší svatou, již sloužil otec Adam. Protože máme na tuto akci skvělou zpětnou vazbu, věříme, že budeme i v příštím roce trávit čas prázdnin a dovolené ve společenství farní rodiny. Zuzka a Karel Několik fotografií z dovolené rodin v Mikulovicích přinášíme na poslední straně čísla.
Strana 7
Rozhovor S Ing. Janou Chiniovou, starostkou obce Česká V obci Česká proběhly o víkendu 19.–20. září 2015 oslavy 230. výročí založení obce. Bohatý a pestrý program oslav sestával z několika akcí. Ohlédněme se za slavnostmi s paní starostkou obce Janou Chiniovou. Z jakých akcí se víkendový program skládal? Spojili jsme několik oslav dohromady. Když se slavilo 220. výročí založení obce, byly oslavy spojeny s Dnem Ponávky, z pítka na návsi teklo pivo, rozdávala se pamětní trička. Přes den přišlo hodně lidí, ale večerní zábavy se účastnilo jen málo. V letošním roce uplynulo 70 let od ukončení 2. světové války. Obvykle uctění památky obětí probíhalo tak, že jsme položili kytku k pomníku padlých a pak jsme se rozešli. Protože se ale současně dokončila rekonstrukce sokolovny, řekli jsme si, že by bylo pro lidi lákavé, kdyby se všechny oslavy spojily. Slavnosti začaly otevřením sokolovny. Co je v sokolovně nového? Rekonstrukcí jednoho nevyužívaného bytu vznikly pánské, dámské sprchy a šatny, přistavěla se sauna. Dole se místo toalet a původních sprch rozšířil bar a otevřel prostor na
dvůr, kde je umístěn venkovní bar a nová pergola s možností posezení. Sokolovna teď bude moci více sloužit lidem, pro kulturu i pro sport, ale bude hlavně místem, kde se budou lidé setkávat. Bar a dvůr se může používat i pro menší rodinné oslavy, zhruba pro 30-40 lidí. Sokolovna už přežila první zatěžkávací zkoušku, víkendové hody. Zatěžkávací zkouškou prošla sokolovna už při oslavách založení obce? Dříve byly v obci nejdůležitější tři stavby – kostel, hospoda a sokolovna. Během oslav se tyto tři body potkaly v sokolovně. V sále sokolovny se sloužila mše svatá. Pozvání přijal generální vikář Mons. Jiří Mikulášek, hudební doprovod zajistil chrámový sbor Magnificat z Lelekovic. Mše svatá pro mě byla alfou a omegou oslav, měla pro mě velký význam. Příprava mě stála spoustu bezesných nocí, hodně příprav. Myslím, že i občany, kteří nejsou věřící nebo pravidelnými návštěvníky kostela, tato bohoslužba oslovila.
Strana 8
Jaký byl sobotní večerní program? V sokolovně hrála Cimbálová muzika Grajcar z Dolních Bojanovic. To byla třešnička na dortu. Tam bylo natřískáno. Oslavy pak pokračovaly v neděli, viďte? V neděli se konalo u pomníku uctění památek padlých ve světových válkách a kladení „Kamenů zmizelých“. Myšlenka „Kamenů zmizelých” tzv. stolpersteinů vznikla v Německu, spočívá v uctění a připomenutí památky obětí nacistické genocidy za druhé světové války. Slovo stolperstein pochází z německých slov stolpern (klopýtnout, zakopnout) a stein (kámen). Vyjadřuje sílu příběhu a přinutí chodce, aby se zastavil, zamyslel a osobně vzdal poctu oběti, jejíž jméno je na kostce vyraženo. Kostka je z betonu a na jedné ze stran je opatřena mosaznou tabulkou se jménem oběti. Ukládá se do dlažby chodníku před dům, v němž bydlel nebo kde denně procházel. V České byly umístěny dva kameny do dlažby před pomníkem. Autor myšlenky – německý umělec Gunter Demnig umístil v roce 1995 první kameny v ulicích Kolína nad Rýnem, pak do Berlína a dalších německých měst. Projekt se šířil za německé hranice, dál pokračuje
v Rakousku, Itálii, Nizozemsku, Belgii, Francii, Polsku, Maďarsku, na Ukrajině, v Norsku, Dánsku… V dnešní době je v Evropě položeno již 45 tisíc kamenů. V České republice je cca 800 kamenů. V Brně je již 82 kamenů a tento rok přibude dalších 15 kamenů v září a 11 kamenů v říjnu v ulicích města Brna. (zdroj: Boris Barak Selinger, Židovská obec Brno, koordinátor ukládání stolper-steinů pro jižní Moravu) Kdo Vás přivedl myšlence pokládání kamenů? V České pokládání kamenů inicioval pan Ing. Vermouzek, který chtěl uctít památku padlých slavnostněji už v květnu. Na židovské obci v Brně zjistil, že v České žili dva židé, kteří zahynuli v koncentračních táborech, paní Růžičková v Nové ulici a pan Ondřej Berger, který byl ubytován v sokolovně a pomáhal zde stavět železniční trať. Vraťme se k programu oslav naplánovaných v neděli. Sešli jsme v neděli v 15.30 u pomníku padlých, po mém krátkém proslovu, kde jsem připomněla památku občanů České, kteří padli během I. a II. světové války, zazněla česká hymna a položili jsme květiny k pomníku padlých. Při pokládání kamenů zmizelých pronesl brněnský rabín Štěpán Menaše Kliment modlitbu za zemřelé židovské občany. Lelekovický sbor Magnificat zazpíval
Strana 9
Š’ma Jisrael a Hatikvu. Krátce promluvil i kronikář pan Ing. Jiří Saul a pan Ing. Vermouzek Závěrem oslav vystoupil v sokolovně dětský pěvecký sbor Lelkováček pod vedením paní Inky Pospíšilové a vojenský umělecký sbor Ondráš se svým představením „Živá kronika“. Teď je již po oslavách, můžete zhodnotit, zda se vydařily? Vzhledem k tomu, že na všechny části programu oslav přišlo hodně lidí, usuzuji, že je program zaujal. Na slavnostní otevření sokolovny, na bohoslužbu, na zábavu i na nedělní pietní akt u pomníku. Měla jsem strach, že na mši svaté bude přítomných 5 kněží a budou „hrát přesilovku”. Z mého pohledu – nejsem zvyklá se chlubit – si myslím, že se oslavy vydařily. Lidé byli spokojeni s programem i se zrekonstruovanou sokolovnou. Vše bylo také umocněno krásným počasím.
Zůstane nějaká připomínka oslav? Po celou dobu oslav byla v sále sokolovny instalována výstava se spoustou zajímavých informací z historie obce. K prohlédnutí byly historické fotografie a běžně používané dochované předměty. Myslím si, že byla pěkně udělaná, v dobovém duchu. Na šestnácti bannerech byla zachycena historie obce, zakládací listiny, dobové obrázky doplněné texty od kronikáře obce pana Ing. Jiřího Saula a plno dalších informací. O výstavu se zasloužil pan Petr Saul a s kompletováním bannerů pomohl projektant sokolovny pan Ing. arch. David Tasler. Připravit tyto bannery dalo hodně práce. Protože je škoda, aby ležely někde složené, necháme je zarámovat, aby mohly být trvale umístěny v sokolovně a v budově Obecního úřadu. Průběh oslav byl natáčen a počítáme s tím, že uspořádáme v sokolovně promítací den, kdy se občané budou moci podívat na záznam oslav, popř. i na další staré nahrávky ze života obce. Děkuji za rozhovor. Dáša
Pěší pouť naší farnosti na Vranov Prožili jsme krásný měsíc září, který snad v každém srdci křesťana vyvolá vzpomínku na nebeskou Matku, Pannu Marii. V tomto měsíci slavíme hned několik mariánských svátků, ale troufnu si říct, že pro nás je asi nejznámější svátek Narození Panny Marie a s ním spojené překrásné poutní místo Vranov u Brna a vranovské poutě. Jaké by to měla maminka děti, kdyby jí nepřišly pogratulovat k narozeninám? Jsem velmi ráda, že naše společné „gratulování“ získalo již několikaletou tradici… Ani letos jsme se tedy nenechali odradit žádnými překážkami a třetí neděli v září mohla opět odstartovat pěší pouť z Moravských Knínic a Kuřimi na Vranov. Téměř každým rokem se stává, že z Knínic nabere naše poutnická skupina, osvěžená místním zdravým ozónem, a ještě také plná energie, „nebeské“ tempo a do Kuřimi téměř „doletí“. U kostela bylo nutno zatáhnout za pomyslnou ruční brzdu našeho poutnického vlaku, zde nás totiž očekávaly další posily. Pan farář nám dal na cestu zvláštní požehnání a my vyrazili obdivovat krásy Kuřimi a pak dále směrem k Podlesí. Po cestě se přidávali další a další zdatní poutníci, včetně dětí a pejsků. A tak se nám to pěkně putovalo, navíc svítilo sluníčko, takže k dobré náladě nechybělo vůbec nic. Ze všech stran byly slyšet živé
Strana 10
rozhovory a byla cítit radost z toho, že můžeme být spolu. No a aby tyto radovánky nebyly pouze světského charakteru, udělali jsme též něco pro duši: společně jsme se pomodlili růženec, zazpívali si a také se třeba poučili o tom, jak se má chovat sprá-vný poutník. Myslím, že všem se líbilo pravidlo, které říká, že poutník se maximálně snaží o vzájemné sbližování. Jakým způsobem je budeme konkrétně uplatňovat, musíme do příští poutě blíže upřes nit Jedno z pravidel též hovoří o tom, že milosti, které poutník načerpá jsou k jeho upevnění v dobrém a k tomu, aby jimi povzbudil další, proto po návratu z pouti o ní nemlčí. Věřím, že milostí jsme načerpali plnými doušky, a že budeme mít ještě dlouho o čem hovořit. Po překonání rozmanitého terénu i s nejvyšším bodem celé trasy, kterým je Babí lom nad Lelekovicemi, jsme si trošku odpočali na Lelkovadle a odtud jsme směřovali již mílovými kroky mezi lesy k Vranovu. Zde se někteří z pěších poutníků oblékli do krojů, abychom také svým oděvem vyjádřili mimořádnost této události. Mši svatou ve vranovském kostele tak zahájilo procesí krojovaných z Moravských Knínic a Kuřimi. V průvodu jsme přinesli milostiplnou sochu Panny Marie Vranovské, která nám po celý rok žehná v knínickém kostele a je prací řezbáře, zhotovenou před více než sto lety, takže jsme na ni patřičně hrdí. Mši svatou sloužil otec Jiří Paďour, emeritní biskup českobudějovický, společně s naším otcem Adamem. Dovoluji si za všechny říct, že boho-služba byla skutečným zážitkem. Myslím, že mnohý vnímal, že vydaná námaha při pěším putování se na tomto místě zhodnotila. Atmosféra, která spojuje lidi z určité farnosti, blízkého okolí, byla silná už jen díky samotnému místu. Panna Maria zde kdysi přišla z nebes na zem a tak je každé takové místo požehnanou půdou. Bylo zde opravdu mnoho lidí z naší farnosti, připutovali též skauti, a tak jsme mohli prožít tento duchovní zážitek spolu, což je velký dar, za který můžeme společně děkovat a těšit se na další podobné akce. Krásný nejen duchovní podzim všem! Hanka Švábová
Strana 11
Laudato Si Tobě buď chvála, Pane Pročtení druhé encykliky papeže Františka mi připomnělo a usvědčilo mne, že jsme si přestali klást podstatné otázky. „Co po nás na této planetě zbude, až my tu nebudeme?“ Možná, si tyto otázky neklademe proto, že na ně nechceme hledat odpovědi. Dost možná by každá nalezená odpověď ode mne samého něco vyžadovala… 24. května tohoto roku byla vydána již druhá encyklika papeže Františka. Tato encyklika nás má vést ke hledání odpovědi na otázku: „Jaký svět chceme zanechat svým potomkům?“. Hledání odpovědi na tuto otázku není novým tématem. Je ale tématem navýsost aktuálním, především pro všechny, kdo žijí – jako i my uprostřed Evropy – v rozvinutých ekonomikách. Pojetí této encykliky se ale neomezuje pouze na výzvy všem lidem z rozvinutého světa, oslovu je všechny na této planetě. Protože výzva a potřeba zachovat naši planetu obyvatelnou i pro příští generace se týká každého. Otázka tedy není novou otázkou. Papež František ale tuto otázku
zasazuje velmi inteligentně, rozumem i srdcem, do širokých souvislostí, ve kterých dosud nebyla přímo vnímána. A navíc dokáže přes značnou komplexnost tématu ochrany životního prostředí nabídnout zcela konkrétní náměty k tomu, co můžeme dělat. Právě tato schopnost k výzvě ke konkrétním krokům je jedna z těch, které mne na encyklice Laudato Si velice potěšily. Papež staví celé své zamyšlení nad stavem Země na křesťanské teologii, na židovskokřesťanské tradici. Na základním biblickém vědomí, že lidstvo – to znamená i ty, milý čtenáři a já – dostalo Zemi svěřenu do péče. Nezůstává ale pouze u vysoce teologických zamyšlení a analýz, která by možná byla hluboká a nadčasová, nemusela by ale být srozumitelná pro běžného čtenáře. Enyklice Laudato Si se budeme podrobněni věnovat v našem vánočním čísle Petrklíče. Tento úvod berte, prosím, jako malou pozvánku. Mirek
Strana 12
Ohlédnutí za dovolenou rodin v Mikulovicích.
Pro vnitřní potřebu vydává farnost v Kuřimi Uzávěrka příštího čísla je 29. 11. 2015 Redakční rada: Hana Prokopová, Jana Kolaříková, Dáša Montágová, Petr Prokop, Mirek Strašák. Příspěvky prosím zasílejte na e-mail:
[email protected], nebo dejte do schránky vzadu v kostele Časopis Petrklíč bude také zveřejňován na internetových stránkách: www.farakurim.cz
