Farní zpravodaj
Farnosti Horažďovice Únor 2015 (44)
Uvedení Páně do chrámu. Tento svátek nás znova přivádí k narozenému Jeţíši. Osmý den po narození byl chlapec Jeţíš obřezán, aby na svém těle nesl nezrušitelné znamení, ţe patří Boţímu lidu, k vyvolenému národu, ţe patří mezi Izraelity. A vzhledem tomu, ţe se Jeţíš narodil ne doma, ale na cestě, tedy u této tradiční domácí slavnosti nemohli být ti nejbliţší, tak přihlíţející přítomné bylo zvláštní, ţe tomuto dítěti bezdomovci, které se narodilo před osmi dny ve chlívku, je dáno jméno Jeţíš – tedy zachránce a Spasitel. Čtyřicátý den po narození měli rodiče před sebou dva úkoly. Ţeny byly v chrámě pokropeny vodou, coţ bylo jakési poţehnání matce. A dalším úkolem rodičů bylo, aby přinesli prvorozeného syna do chrámu a při tom přinesli oběť – dvě hrdličky. A tehdy se stalo něco nečekaného. Při Jeţíšově obřízce se nutně mnozí museli divit, ţe dítě bez domova, dítě narozené ve chlévě a je mu dáno jméno Jeţíš – zachránce a Spasitel a t teď najednou k rodičům přichází stařec Simeon a Krista nazývá Světlem národů, zachráncem a Spasitelem nejen izraelského lidu, ale nás všech. Kromě toho je zde i prorokyně Anna, vdova, která potvrzuje slova starce Simeona. A hned po té stařec Simeon prorocky Panně Marii říká „Hle, on je dán k pádu i k povstání mnohých v Izraeli a jako znamení, kterému se budou vzpírat – i tvou vlastní duši pronikne meč – aby vyšlo najevo myšlení mnohých srdcí“. Tak do této slavnosti nějak zvláštně zasáhlo toto slovo, které sem jakoby nepatřilo. Ale záhy se naplnilo. Jeţíše navštíví mudrci – a opět v něm vidí zachránce a Spasitele. Ale hned na to přichází úklady krále Herodese a začíná se naplňovat Simeonovo slovo. Kdyţ pak přinesli rodiče Jeţíše do chrámu, aby splnili, co o dítěti předpisoval Zákon, vzal ho Simeon do náručí a takto chválil Boha: „Nyní propouštíš v pokoji svého služebníka, Pane, podle svého slova, neboť mé oči viděly tvé spasení, které jsi připravil přede všemi národy – světlo, jež bude zjevením všem pohanům, slávu pro tvůj lid Izrael.“ (Lukáš 2,27-32)
Církevní řády a kongregace – Jezuité - pokračování Poté, co vznikla první kolej v Praze u sv. Klimenta a prokázala svoji životaschopnost, začaly v období do osudného roku 1618 vznikat další koleje a rezidence. Mezi lety 16181621 z politických a náboženských důvodů museli jezuité Čechy opustit a svou aktivitu značně utlumit, ale po roce 1621 se vrací zpět. Jezuité jsou výraznými propagátory barokního uměleckého stylu, jak v literatuře, tak ve výtvarném umění i hudbě. Proslulou se stala i barevnost a pompéznost církevních slavností.
Kostel sv. Ignáce v Praze na Karově nám. A teď už přistupme k regionálním dějinám jezuitům. Přímo v oblasti centrálního Prácheňska nikdy žádná jezuitská kolej či rezidence nevznikla, ale přesto byl jezuitským géniem náš kraj silně ovlivněn. A silně k tomu přispěli i dvě osobnosti, které pobývali ve zdejším regionu. Jedna osobnost ve zdejším kraji zakotvila, druhá z něho naopak vzešla. První z nich je šlechtic, bytostně spojený s nedalekými Velharticemi – don Martin de Hoeff-Huerta (krajově a v legendách znám jako tyran pod jménem Poberta). Již v roce 1609 je šlechticem. Už od roku 1618 bojoval proti českým stavům, v roce 1619 jej můžeme zastihnout jako nemilosrdného vojenského velitele města Písku, zde byl sice zajat generálem Mansfeldem, ale krátce nato už don Martin působí jako císařský vojenský komisař a dobyl taková města, jako Plzeň a Tachov. Velice schopný generál císařských vojsk, avšak historiky a v legendách velmi často označován za vzor surovce a krutého člověka. Na druhou stranu však šlo o vynikajícího hospodáře, který na svých panstvích propagoval nové zemědělské metody, rozvoj řemesel apod. Od roku 1628 majitel Velhartic (tehdy zároveň získává i inkolát), dále pak Kolince, Mokrosuk, Nemilkova, Neustupova a Miličína. Zástavně držel i Kašperské Hory se širokým okolím a město Písek. Společná cesta s Adalbertem Chanovským z Dlouhé Vsi do bavorského poutního místa Neukirchen bei Heiligen Blut roku 1635 jej přivedla k záměru darováním dvou domů na klatovském náměstí, umožnit vznik jezuitské koleje. Don Martin zemřel roku 1637. Jeho dcerám byla část zděděného majetku zabavena poté, co vyšly najevo Huertovy machinace při nákupu majetku zabaveného českým stavům.
Vojtěch Chanovský přivedl do Klatov jezuity, aby tu založili gymnázium. (Dobová rytina klatovské jezuitské koleje)
Duchovním zakladatelem klatovské jezuitské koleje je však rodák z našeho kraje – Páter Vojtěch (Albrecht, Adalbert) Chanovský z Dlouhé Vsi. Tento vpravdě „misionář Prácheňska“ se narodil na dnes již neexistující tvrzi v nedalekých Svéradicích roku 1581 jako osmé z patnácti dětí manželů Jana Jindřicha Chanovského z Dlouhé Vsi a Kateřiny Valovské z Úsuší. Dle teorií některých odborníků měl snad být Vojtěch synem katolického otce a matky protestantského vyznání. Své časné mládí strávil na rodinné tvrzi v Dožicích. Přes odpor otce roku 1601 vstoupil do Tovaryšstva Ježíšova. Studoval filozofii a teologii v řádových kolejích, nejprve ve staroměstském Klementinu, později pak ještě v Českém Krumlově. Knězem se stal Vojtěch v Grazu. Po vysvěcení působil roku 1615 jako učitel matematiky na řádové koleji v Olomouci. Zde se patrně seznámil se základy misijní práce. V roce 1618 odchází do pasovského exilu, avšak ještě před bělohorskou bitvou se vrací a nalezneme jej jako představeného koleje v Českém Krumlově. Odtud však velice brzy odchází. Dostal se totiž do konfliktu se světský knězem, když nechal v centrálním prostoru kostela rozebrat a přemístit náhrobek Viléma z Rožmberka. Poté ještě krátce zastává funkci rektora semináře svatého Václava v klementinské koleji a rektora koleje v Jindřichově Hradci. Mezi lety 1622-1643 působí P. Vojtěch jako lidový misionář nejen na Prácheňsku, ale i v okolí Kolína, Tábora a Plzně. Nejvíce však proslul jako misionář na Klatovsku, Sušicku a Horažďovicku. Ve třicátých letech 17. století podnikl velkolepou misijní cestu přes šumavské sklářské osady, Nýrsko, Klatovy, Sušici, Svéradice, Horažďovice, Blatnou až k Dožicům, kde na rodové tvrzi žil jeho bratr. Pravidelně čtyřikrát v roce cestoval P. Vojtěch na poutní cestu do bavorské obce Neukirchen bei Heiligen Blut. V roce 1635 byl průvodcem Donu Martinovi. V kapli svatého Bartoloměje na vrchu Kostelíku ve Svéradicích se dochovaly na stěnách nápisy z rukou Adalberta Chanovského, datované do let 1637 a 1638. Páter Vojtěch zemřel v Klatovech roku 1643 a byl pohřben v kryptě kolejní kaple. Po dokončení katakomb pod řádovým kostelem tam byly jeho ostatky přeneseny a uloženy 13. března 1684. Úcty se dočkal, už jen tím, že jeho rakev nese pořadové číslo jedna. Kromě misionářské aktivity se Chanovský věnoval i psaní romantických povídek, realizaci dramatických her. Je autorem díla Správa křesťanství a místopisné práce Vestigum Boemiae Prae. Ve druhé polovině 17. století vydal jezuitský autor Jan Tanner životopis P. Vojtěcha. V roce 1935 po dostavbě modernistické věže byl v Horažďovicích vysvěcen zvon zasvěcený památce Vojtěcha Chanovského
Na závěr alespoň několik základních informací ke klatovské jezuitské koleji. Již výše jsem uvedl, že základem pro vznik koleje s gymnáziem a seminářem se stalo darování dvou domů z majetku Dona Martina. Jezuité do Klatov přijeli již v roce 1636 a zahájili své aktivity v provizorních podmínkách. Rostoucí počet žáků si ovšem žádal zásadní změnu. Tak po roce 1639 začali s postupným budováním velkého areálu poblíž Černé věže. Základní kámen ke stavbě koleje, tak jak ji známe dnes, byl položen roku 1655 za účasti Carla Luraga. Řádový kostel v severozápadním nároží náměstí vyrůstal mezi lety 1657-1679. Na jeho stavbě se podílela taková architektonická esa jako Orsi nebo Canevalle. Účast K.I.D. zatím není spolehlivě doložena. Ovšem stavba kolejních a seminárních budov pokračovala až do roku 1721. Po zrušení řádu v roce 1773 sloužily objekty povětšinou vojenskému eráru. Po roce 1989 nejprve objekt prošel rekonstrukcí (nejprve obchodní prostory), dnes většinu objektu užívá městská knihovna. A ještě jedna stopa na Prácheňsku nám po jezuitech zůstala. Roku 1654 odkázal Václav Libštejnský potřebám řádu zámek Střela nedaleko Strakonic. Areál zpustošeného staršího sídla připadl o 7 let později do správy jezuitské koleje v Klatovech. Zámek s kaplí (po roce 1720) – barokní představuje stavbu sloužící jako správní a letní sídlo, všechny místnosti jsou přístupné pouze zvenku. Po zrušení řádu přešla Střela do majetku studijního fondu. Řádu náležel ve stejný čas i zámek v nedalekých Střelských Hošticích. (Mgr. Roman Vaněk)
ATRIBUTY SVATÝCH A JEJICH VÝZNAM sv. Ignác z Loyoly Atributy: drak, kněz, srdce, znak IHS Patron : Jezuitů, vojáků, dětí, těhotných žen Pocházel ze zámku, stal se vojákem usilujícím o světskou slávu, ale utrpěl těžké zranění, které přispělo k jeho vnitřní proměně. Našel cestu k tomu, k čemu byl předurčen: ke kněžskému povolání. Založil řád Tovaryšstva Ježíšova a stal se jeho generálním představeným. Zanechal významné dílo "Duchovní cvičení." Myšlenka Ignáce: „Moudrost má dvě oči, jedno, které hledí kupředu na to, co je zapotřebí vykonat a druhé, které hledí nazpátek na to, co bylo vykonáno“. Sv. Agáta Atributy: kleště, mísa, ňadra, svíce pochodeň Postavení: panna a mučednice Patronka: kojných, pastýřek, tkalců a zlatníků ochránkyně proti ohni. Narodila se na Sicílii v zámožné rodině. Veškeré úsilí, aby odpadla od Krista bylo marné. Nedala se zlomit ani pozdějším hrozným mučením při kterém zemřela „Lepší trpět s Kristem, než se radovat bez něj“.
Náš host P.Václav Salák –„vesnický farář“ - ze Zavlekova. Otče, víme o Vás, že jste vystudoval úplně něco jiného a potom nastal zlom a dal jste se na dráhu duchovní (pastorace – kněžství). Co bylo impulsem k tomuto povolání ? A co Vás zaválo do malých vesniček ? Ano, vystudoval jsem technický směr a ten má vţdy blízko k Boţímu stvoření. Byl jsem pokřtěn jako malý i rok chodil na náboţenství neţ nám to zakázali a povinně nás přihlásili do pionýra. Uţ na vojně se mi dostala do rukou Bible a postupně jsem odhaloval znovu křesťanství. K povolání - byl to pomalý proces, kdy jsem se zapojoval do ţivota farnosti a také smýšlení některých kněţí, třeba P. Bušty, P. Procházky a P. Ferdy a lidí kolem nich. Byl jsem i ve městech, vzpomenu Litoměřice, Prahu, Strakonice, Budějovice. Pak mne do vesnic zaválo rozhodnutí otce biskupa Antonína a později i zdravotní stav.
Kromě pastorační činnosti máte ušlechtilé koníčky, jako fotografování a letecké modelářství, které spojujete v jedno. Vaše fotografie „Z nebe“ jsou úžasné. Jak vás tento motiv napadl ? Ušlechtilé koníčky? Mnoho lidí mne díky tomu povaţuje za blázna. Dá to hodně času i odříkání. Aspoň nemusím jezdit k moři a tak)). Fotit jsem začal na základní škole, kdy mi strýc přivezl ze SSSR foťák Čajka 2M nevalné kvality,, fotky se naštěstí nedochovaly. Pak byla Corina 6x6 a pak jsem začal fotit aţ kolem r. 1990, ale ty fotky nebyly nic moc, první digitál jsem si koupil v r. 2001 a potom uţ to šlo. Dělal jsem v té době i dokumentaci opravy krovu a krytiny na lodi kostela Sv. Petra a Pavla v Horaţďovicích.
Přibližují Vás vaše fotografie „viděno shůry“ blíže k Bohu, jak na naši matičku zem shlíží On Viděl jsem hodně leteckých fotografií,tak jsem to také zkusil a byly to úchvatné momenty. Právě to jak vidíme směrem k Němu my a jak On můţe vidět nás, náš pohled na zemi a ze země má příliš omezení.
Věnujete se dětem na různých akcích, vystavujete své foto obrazy, můžeme se těšit, že naše město poctíte svou návštěvou a uvidíme Vaše díla i u nás v Horažďovicích ? Letecké dny mne baví a děti jsou úţasné, člověk při tom načerpá nových sil a zaţije super záţitky, děti jsou skvělé. A co jsme neměli za našeho dětství tak se snaţím si to vynahradit teď, vţdyť všichni jsme Děti Boţí. Víc nestíhám, není dost sponzorů a úřady také nejsou nakloněny. Situace je úplně jiná u našich bavorských sousedů, ale neumím řeči a bylo by to příliš časově náročné. Vlastně je to dokumentace z mých poutí. Je škoda, ţe dnes lidé nedokáţou putovat za Ním a občas jsou to i ozdravné pobyty. V Horaţďovicích jsem často, jestli budu mít v Horaţďovicích výstavu to záleţí na zajištění prostor a dobrovolníkovi Jiřímu Vašků. Výstavy jsem měl díky paní M. Metličkové a paní ředitelce MŠ v Hradešicích Mileně H. Několik fotografií si můţete prohlédnout v prvním díle Dějiny Plzně 1. díl a dále v knize Obrazy dějiny a spásy, kde mne zařadili jako fotografa beze jména a bez honoráře. Výstava také něco stojí, tak se ukáţe co přinese čas. O Vánocích mi uspořádala minivýstavu paní starostka z Myslíva.
Děkuji za rozhovor a budeme se těšit, že jednou vznikne krásná monografie vašich fotografií.
Stručná kronika křesťanství 5.10.869 – 4.ekumenická synoda v Konstantinopoli rozhodla vzájemná odsouzení římského a byzantského patriarchy ve prospěch Říma (Fotio exkomunikace). To zabránilo k rozkolu církve. Roku 869 - V Římě zemřel Konstantin, mladší z obou soluňských věrozvěstů. Byl pohřben v bazilice svatého Klimenta. Roku 870 – Benediktinský mnich Ottfried, učitel v alsaském klášteře Weissenburg, zakončil po osmileté práci svůj Evangeliář, jenž obsahuje 15 000 veršů. Roku 870 - Synoda v Řezně vyobcovala Metoděje a na podnět Franků byl uvězněn na tři roky v klášteře Ellwagen. Roku 872 – JAN III. Byl zvolen 106 papežem (pontifikát prosinec 872 – 16.prosince 882). Roku 873 - Metoděj se vrací na Moravu. Roku 875 - Karel Holý byl v Římě korunován císařem. 28.9.876 - Po smrti Ludvíka Němce byla východofranská říše rozdělena mezi jeho syny. Král Karloman obdržel Bavorsko a jihoněmecké marky, král Ludvík III. Obdržel Pomohaní, Durýnsko a Sasko, král Karel III. (Tlustý) území Alamanů. Roku 879 - Fotios, odsouzený Římem, se znovu stal patriarchou konstantinopolským. Řím a Byzanc se od sebe navzájem vzdálily. Roku 881- Papež Jan III. Korunoval Karla Tlustého jako prvního východofranského krále císařem. Roku 882 – MARINUS III. Byl zvolen 107 papežem (pontifikát r. 882 – 15 května 884). Roku 884 – HADRIÁN III. Byl zvolen 108 papežem (pontifikát r. 884 – 8.července 885). Roku 885 – Zemřel Metoděj, za jeho nástupce byl určen Gorazd. Roku 885 – ŠTĚPÁN V. Byl zvolen 109 papežem (pontifikát červenec 885 – 14. Září 891). Papež Štěpán V. zakázal používání domácího jazyka v liturgii. Po Gorazdově sesazení byli Metodějovi učedníci vyhnáni z Moravy. Roku 891 - FORMOSUS Byl zvolen 110 papežem (pontifikát září 891 – 4.dubna 896 ). Papež se stal terčem nacionálně ovlivněné nenávistné kampaně a byl během nepokojů pravděpodobně otráven. Roku 895 – Na synodě v Triburu urovnali východofranští biskupové své územní spory a ignorovali papežskou instrukci. 4.4.896 -- V Římě zemřel papež Formosus. Pojeho smrti upadlo papežství do jedno století se vlekoucích bojů a intrik. („saeculum obscurum“). Roku 896 – BONIFÁC VI. Byl zvolen 111 papežem (pontifikát 10.dubna 896 – 26.dubna 896). Roku 896 - ŠTĚPÁN VI. Byl zvolen 112 papežem (pontifikát květen 896 – 14.srpna 897). Roku 897 - ROMAN Byl zvolen 113 papežem (pontifikát srpen 897 – listopad 897). Roku 897 – THEODOR Byl zvolen 114 papežem (pontifikát listopad 897 – prosinec 897). Roku 897 - JAN IX. Byl zvolen 115 papežem (pontifikát prosinec 897 – 26.března 900). Roku 900 - BENEDIKT IV. Byl zvolen 116 papežem (pontifikát květen 900 – červenec 903). Roku 903 – LEV V. Byl zvolen 117 papežem (pontifikát srpen 903 – leden 904). Roku 904 –SERGIUS iii. Byl zvolen 118 papežem (pontifikát leden 904 – 14.dubna 911). Roku 906 – Pohanští Maďaři vpadli na Moravu. Roku 910 – Vévoda Akvitánský založil v Burgundsku klášter Cluny. Tam vzniklá klášterní reforma se stala základem hlubokých církevních změn.
HISTORIE FARNOSTI Výklenková kaple svatého Jana Nepomuckého Horaţďovice Ani v našem dnešní vyprávění neopustíme Horažďovice. Zastavíme se u výklenkové kaple svatého Jana Nepomuckého, jež historicky a koneckonců i svou polohou přímo souvisí s klášterním kostelem Nanebevzetí Panny Marie. Ten byl na dnešní křižovatce ulic Strakonická a Blatenská vybudován někdy před rokem 1504 tehdejším majitelem horažďovického a rabského panství Půtou Švihovským z Rýzmberka (nejvyšším zemským sudím Království českého) jako rodová hrobka a zároveň jako konventní kostel františkánů. Náhrobek Půty Švihovského z Rýzmberka uvnitř kostela.
Poté, co minorité horažďovický klášter opustili, sloužil kostel převážně k hospodářským účelům. Chátrající areál kláštera nakonec roku 1853 koupil pro nově založenou Kongregaci Školských sester de Notre Dame její zakladatel páter Gabriel Schneider. Vlastní kostel zasvěcený původně svatému Michalovi se dočkal zásadní úpravy roku 1862, průčelní věž je však ještě daleko modernější. O sedm let později, tedy roku 1869, přistoupily sestry k budování nové zdi, jež měla ohradit nejen vlastní klášterní budovy, ale i nádhernou zahradu, z níž se nám dodnes bohužel nic nedochovalo. Nedílnou součástí výše zmiňované ohradní zdi se stala zajimavě architektonicky pojatá výklenková kaple svatého Jana Nepomuckého. Zhruba 240 centimetrů širokou kapli lemuje profilované žulové ostění, zaujme i dvojitá korunní římsa, jež by měla evokovat drobnou stříšku, sokl kaple i sousedního kostela zdobí desky snad z umělého kamene. Vlastní propracovaná nika je obdélná. Niku chrání sklo s otvíratelným křídlem. Bohužel v současné době kaple nedisponuje žádným vybavením. Kapli pohledově dnes v podstatě zakrývá mohutný vzrostlý jehličnatý strom, který zároveň slouží jako záštita tohoto drobného architektonického dílka. (Roman Vaněk) Torzo výklenkové kaple sv. Jana Nepomuckého ze které se poněkud svatý Jan z Nepomuku vytratil a v současné době působí jako vitrína školy ZUŠ. Není to ostuda ???
Smíření s Bohem 1) V jednoho Boha věřiti budeš. První přikázání snad nepotřebuje více komentáře. Ţe by Bůh byl tak ţárlivý a nesnesl vedle sebe více Bohů ? Ne, tak to není, Náš Bůh je stvořitelem nebe i země a všeho kolem nás i nás samotných a navíc nám zaslíbil ţivot věčný. Který Bůh to takto dokazuje ? A připomeňme si úsloví, ţe: „Dvěma pánům nelze sloužit“ …a navíc: Bůh je láska. Miloval mě dřív, než jsem ho já poznal, a chce abych i já ho měl rád. Moje láska k němu se má projevovat věrným zachováváním Božích přikázáním: Přečtěte si celou kapitolu 14 od evangelisty Jana jak pravil o sobě a svém Otci sám Jeţíš Kristus. „My milujeme Boha, protože on napřed miloval nás“ (Jan 4,19) Někdy se přidává k prvnímu přikázání dovětek „Nebudeš mít jiné Bohy mimo mne“. Jak si to máme vysvětlit ? Zkrátka toto přikázání navíc zakazuje: mnohoboţství a modlosluţbu, která zboţšťuje tvora, moc,, peníze, ba dokonce i ďábla. Ateismus, který odmítá existenci Boha. Pověru, jeţ je odvrácením od úcty, která se má vzdávat pravému Bohu, nebo věštěním, magií, či čarodějnictvím.
Popeleční středa Popeleční středou začíná doba postní, která trvá 40 dní. Je to doba nedocenitelná pro svoji očividnou moc, neboť ona nás přivádí ke Kristu a hlavně nás více vnitřně spojuje s Kristem. Svým počtem 40ti dní nám připomíná některé události ze Starého zákona. 40 dní trvala potopa světa a ta těţká doba byla zakončena smlouvou mezi Noem a Hospodinem – a v této smlouvě se Hospodin Bůh zavazuje, ţe člověka nikdy neopustí. A vţdy, kdyţ se na obloze objeví duha, tak jsme vţdy Bohem ujišťováni, ţe nás neopustí. 40 dní se Mojţíš modlil na hoře Sinaj a z této 40ti denní Mojţíšovy modlitby vzešlo Desatero Boţích přikázání – tedy deset pravidel, kterými se má řídit náš ţivot aby směřoval k přátelskému společenství s Bohem. 40 dní se postil Jeţíš na poušti, kde na něj se vší silou dolehla všechna pokušení, která kdy dolehla na kaţdého člověka. A na Popeleční středu i my začínáme 40ti denní postní dobu, kdy se spojujeme se všemi Křesťany světa ve kterém se snaţíme přiblíţit se ke Kristu. Proto se společně modlíme, připomínáme si Kristovo utrpení, rozjímáme o ústředních tajemstvích naší víry – a tak společně s Kristem stoupáme na horu Kalvárie, abychom nakonec proţili velikonoční radost z Kristova vzkříšení. O této skutečnosti hovoří anglický spisovatel Chesterton slovy: „Křesťané jsou lidé označeni Kristovým kříţem a proto jdou temnotami tohoto světa radostně“ – neboť objevili skrytý zdroj síly – a to je úkolem kaţdé doby postní. Proto je doba postní nedocenitelná a má očividnou moc. (P.Petr Koutský)
POČÁTEK JEŢÍŠOVY ČINNOSTI
Zázrakem se rozumí mimořádná událost připisovaná Božímu jednání. Zásah, jímž Bůh odpovídá na prosby věřících. V evangeliích jsou Ježíšovy zázraky chápány jako znamení potvrzující příchod Božího království, ve smyslu starozákonních předpovědí. Mezi těmito zázraky se vyskytují četná uzdravení.
Zázraky uzdravování Ježíše. Ježíš se na venek jevil jako obyčejný člověk a nemohl si činit nárok, že mu budou lidé slepě věřit. Takových, co se vydávali za Mesiáše, bylo dost. Lidé od něho často pravděpodobně žádali nějaký mimořádný důkaz, že přichází od Boha a mluví jeho jménem. Ježíš usnadňoval svým posluchačům víru tím, že je občas přesvědčil zázraky a pronášel předpovědi, které se splnily. Některé divy činil na lidech samotných, jiné na přírodě. – Proměnil vodu ve víno (J 2,1-11), utišil slovem bouři na jezeře (Mk 4,37-39, mrtvý, který se už rozkládal v hrobě, na jeho rozkaz ožil a vyšel z hrobu (J 11,1-44) a jiné zázraky uzdravování. Evangelisté, kteří o těchto zázracích vypravují v bibli, buď byli očitými svědky událostí, nebo je slyšeli od očitých svědků. Vypravují je s naprostou samozřejmostí bez nejmenší snahy něco přikrášlovat. Všichni první křesťané byli skálopevně přesvědčeni, že Ježíš konal zázraky, tedy skutky, které žádný člověk nemůže dělat. Nespočetní lidé je viděli, neboť: „Učil v jejich synagogách, kázal evangelium o království nebeském a uzdravoval každou nemoc a každou chorobu“ (Mt 9,35) Neléčil žádnými léky, nýbrž „přinášeli mu všechny nemocné a prosili Ho, aby se směli aspoň dotknout jeho roucha. A kdo se dotkli, byli uzdraveni“ (Mt 14,34-36) Matouš
Marek
Lukáš
Uzdravení malomocného
1: 40-45
5: 12-16
Uzdravení setníkova služebníka
8: 5-13
Vyléčení Petrovy tchýně
8: 14-17
1: 29-31
4: 38-39
Uzdravování při západu slunce 8: 16-17
1: 32-34
4:40-41
Co je snadnější?
9: 1-8
2: 1-12
5: 17-26
Jairus a jeho dcera
9: 18-26
5: 21-43
8: 40-56
Krvácející žena
9: 20-22
5: 24-34
8: 43-48
Dva slepí
9: 27-31
Uzdravení němého
9: 32-34
7: 1-10
Uzdravení u Bethesdy Člověk s ochrnutou rukou
12: 9-13
3: 1-6
14: 34-36 6: 53-56 7: 31-37
Slepý z Betsaidy
8: 22-26
Deset malomocných
6: 6-11 13: 10-17
Uzdravení hluchoněmého Muž trpící vodnatelností
14: 1-6 17: 11-19
Uzdravení slepého Uzdravení slepého u Jericha Lazar z Betanie
4: 46-54
5: 1-18
Uzdravení v sobotu Uzdravování v Genezaretu
Jan
9: 1-12 20: 29-34 10: 46-52 18: 35-43 11: 1-44
POSELSTVÍ SVATÉHO OTCE U PŘÍLEŽITOSTI XXIII. SVĚTOVÉHO DNE NEMOCNÝCH 11. ÚNORA 2015 Sapientia cordis «Slepému jsem byl okem a kulhavému nohou» (Job 29,15) Drazí bratři a sestry, u příležitosti XXIII. Světového dne nemocných, který ustanovil svatý Jan Pavel II., se obracím na vás všechny, kdo snášíte tíhu nemoci a různým způsobem jste spojeni s trpícím tělem Kristovým, i na vás, pracovníky a dobrovolníky v oblasti zdravotnictví. Téma letošního roku nás vyzývá k meditaci o větě z Knihy Job „Slepému jsem byl okem a kulhavému nohou“ (29,15). Chtěl bych k němu přistoupit z pohledu “sapientia cordis”, moudrosti srdce. 1. Taková moudrost není teoretickým a abstraktním poznáním nebo plodem úvah. Podle toho, jak ji popisuje svatý Jakub ve svém listě, je především „čistá, dále pokojná, shovívavá, poddajná, plná milosrdenství a dobrých skutků, ne obojetná ani pokrytecká“ (3,17). Je tedy postojem, který vlil Duch Svatý do mysli a do srdce toho, kdo se dokáže otevřít vůči utrpení druhých a poznává v něm Boží obraz. Přijímáme za svoje zvolání žalmu „Nauč nás počítat naše dny, ať získáme moudrost srdce“ (Žalm 90,12). V sapientia cordis, jež je Božím darem, můžeme vidět souhrn plodů Světového dne nemocných. 2. Moudrost srdce znamená sloužit bratrovi. V Jobově řeči, která obsahuje slova „slepému jsem byl okem a kulhavému nohou“, se zdůrazňuje rozměr služby potřebným prokazované tímto spravedlivým mužem, jenž se těší autoritě a zaujímá důstojné místo mezi staršími města. Jeho morální velikost se projevuje službou chudému, který žádá o pomoc, jakož i péčí o sirotka a vdovu (verše 12-13). Kolik křesťanů i dnes prokazuje nikoli slovy, ale životem zakořeněným v ryzí víře, že jsou „slepému okem“ a „kulhavému nohou“! Jsou to lidé, kteří stojí nablízku nemocným, když potřebují stálou péči a pomoc při umývání, oblékání i jedení. Zvláště když se tato služba prodlužuje v čase, může se stát namáhavou a zatěžující. Je poměrně snadné sloužit pár dní, ale je obtížné pečovat o člověka po celé měsíce anebo dokonce roky, i když on už ani není schopen poděkovat. A přece, jak velká je to cesta k posvěcování! V takových situacích lze počítat se specifickou blízkostí Pána a zároveň to představuje mimořádnou podporu církvi při jejím poslání. 3. Moudrost srdce znamená být s bratrem. Doba strávená v blízkosti nemocného je posvátným časem. Je to chválení Boha, jež nás připodobňuje obrazu jeho Syna, který „nepřišel, aby si nechal sloužit, ale aby sloužil a dal svůj život jako výkupné za všechny“ (Mt 20,28). Sám Ježíš řekl: „Já jsem mezi vámi jako ten, kdo slouží“ (Lk 22,27). S živou vírou prosme Ducha Svatého, aby nám dal milost chápat toto často tiché doprovázení, při němž jsme vedeni, abychom věnovali svůj čas sestrám a bratřím, kteří díky naší blízkosti a náklonnosti pociťují lásku a útěchu. Jak velká lež se oproti tomu skrývá za určitými názory, které tolik trvají na „kvalitě života“ a vnucují přesvědčení, že život vážně postižený chorobou není hoden toho, aby se žil!
4. Moudrost srdce znamená vycházet ze sebe a jít bratrovi v ústrety. Náš svět často zapomíná na zvláštní hodnotu času stráveného u lůžka nemocného, protože jsme zachváceni spěchem, frenetickou činností a výrobou a zapomínáme na rozměr nezištnosti, starosti a péče o druhého člověka. Za takovýmto postojem v podstatě často stojí vlažná víra, která zapomněla na Pánova slova „pro mne jste to udělali“ (Mt 25,40). Proto bych chtěl znovu připomenout „absolutní prioritu ‚vycházet ze sebe vstříc bratru‘, což je jedno ze dvou hlavních přikázání, která zakládají každou morální normu, a to nejzřetelnější znamení pro rozlišování ve věcech duchovního růstu, jenž je odpovědí na absolutně nezištné Boží sebedarování“ (apoštol. exhortace Evangelii gaudium,179). Z téže misijní povahy církve pramení „účinná láska k bližnímu, soucit, který rozumí, pomáhá a podporuje“ (tamtéž). 5. Moudrost srdce znamená být solidární s bratrem a neposuzovat ho. Láska potřebuje čas; čas na léčení nemocných a na návštěvu u nich; čas na to, abychom jim byli nablízku, jako to udělali Jobovi přátelé: „Seděli potom spolu s ním na zemi po sedm dní a nocí a slova k němu žádný nepromluvil, neboť viděli, že jeho bolest je nesmírná“ (Job 2,13). Ale Jobovi přátelé v sobě skrývali negativní úsudek o něm: mysleli si, že jeho neštěstí je Božím trestem za jeho vinu. Pravá láska však znamená sdílení, které neposuzuje a nenárokuje si obrácení toho druhého. Je svobodná oproti falešné pokoře, jež podvědomě usiluje o uznání a má záli bu ve vykonaném dobru. Jobova zkušenost nachází svou autentickou odpověď pouze v Ježíšově kříži, nejvyšším skutku Boží solidarity s námi, který je naprosto nezištný a milosrdný. Tato odpověď lásky na drama lidské bolesti, zvláště nevinné, zůstává stále vtisknuta do těla zmrtvýchvstalého Krista, do jeho oslavených ran, které jsou pro víru pohoršením, ale zároveň znamenají i důkaz pro ni (srov. Homilie při kanonizaci Jana XXIII. a Jana Pavla II., 27. dubna 2014). Přestože nemoc, samota a neschopnost nabývají převahy nad naším životem prožívaným jako dar, může se zkušenost bolesti stávat přednostní možností pro zprostředkování milosti a zdrojem pro získávání a posilování moudrosti srdce. Proto chápeme, že Job, když se na konci své zkušenosti obrací na Boha, může prohlásit: „Jen z doslechu o tobě jsem slýchal, teď však jsem tě spatřil vlastním okem“ (42,5). I lidé ponoření do tajemství bolesti a utrpení, jež je přijímáno ve víře, se mohou stávat živoucími svědky víry, která jim umožňuje setrvávat v samotném utrpení, i když ho člověk svým vlastním rozumem nedokáže pochopit do hloubky. 6. Svěřuji Světový den nemocných pod mateřskou ochranu Panny Marie, která ve svém lůně přijala a zrodila vtělenou Moudrost, našeho Pána Ježíše Krista. Maria, Trůne Moudrosti, jako naše Matka oroduj za všechny nemocné i za ty, kdo se o ně starají. Učiň, ať ve službě trpícímu bližnímu a skrze zkušenost bolesti dokážeme přijímat pravou moudrost srdce a umožňujeme jí, aby v nás narůstala. Tuto prosbu za vás všechny doprovázím svým apoštolským požehnáním. památka svatého Františka Xaverského FRANTIŠEK
Anselm Grün (* 14. ledna 1945 v Junkershausenu) je německý katolický kněz, benediktinský mnich Když vás stále znovu přepadá strach, nepropadejte zoufalství. Především se nesmíte pokládat za outsidera a domnívat se, že vaše modlitba a důvěra v Boha nic nezmohla. Zkuste hovořit s Bohem o svém strachu z nemoci: „Ano, je docela dobře možné, že onemocním, že mám rakovinu. Ale svěřuji se ti se svým zdravím i nemocí. Vím, že jsi se mnou ve dnech dobrých i zlých. A když budu nemocný, povedeš mě k tomu, co je v životě podstatné: Nejdůležitější není výkon a síla, nýbrž otevřenost tobě, Bože. Posiluj mě v mé nemoci a bojuj proti ní svou mocí. Vlij do mne ochotu zcela se otevřít tvé vůli.“ Modlitba v nemoci. Duchu svatý, ty jsi skutečným lékařem mé duše i těla. Přicházím k tobě ve své nemoci. Myslel jsem si, že jsem v harmonii se svým tělem. Teď mě ale zachvátila nemoc. Jsem zklamán sebou samým. Jsem rozzuřený, že mi nemoc udělala čáru přes rozpočet. Musím zrušit tolik schůzek a mnohá předsevzetí nebudu moci už nikdy uskutečnit. Proč mě postihla tato nemoc ? Co jsem udělal nesprávně ? Co jsem přehlédl ? Co se mi tato nemoc snaží říci ? Ať tvůj uzdravující duch hojí moje rány. Milosrdný Bože, nehodlám pátrat po příčinách své nemoci. Nevím proč mě postihla. Ale prosím tě, abys v ní stál při mně. Uzdravuj mé rány. Dej, ať se tvůj uzdravující duch, tvá zachraňující láska, vlévá do mých ran tak, aby se mohly zahojit. Posiluj mě v nemoci, abych ji dokázal snášet a aby mě vyburcovala k vnímavosti vůči mému skutečnému já. Ani v nemoci od tebe neupustím. Uvědomuji si chuť vzbouřit se proti tobě. A přece se tě pevně podržím. Rád bych poznal, kdo jsi. V nemoci se mi ukazuješ jiný než dosud. A přesto věřím, že mě neopustíš a že tě v nemoci novým způsobem poznám jako nepochopitelného, avšak ve své nepochopitelnosti přece milujícího a milostivého Boha. (Vybráno: Moje modlitební kniha – Anselm Grün) Na Popeleční středu. Dobrý Bože, po vydatném slavení masopustu se nejprve musím přeladit na Popeleční středu. Dnes budu označen na čele křížkem z popela. Připomíná mi to, že jsem prach a v prach se obrátím. Popel je znamení pokání a toho, že chci začít všechno dělat lépe než dosud. Popel ukazuje, že staré shořelo. Popelem se také dříve čistívalo nádobí. Při udělování popelce kněz taky říkává: „Obrať se a věř evangeliu.“ Popelec mě chce vybídnout, abych opustil své staré cesty a vydal se po těch, které mě povedou k cíli.Řecké slovo „metanoeite“, které překládáme jako „obraťte se“, znamená vlastně v původním významu „změnit smýšlení“. Popeleční středa mě tedy vybízí, abych začal jinak myslet, abych se díval pod povrch věcí a abych pod tímto povrchem objevoval skutečnou podstatu. Nové smýšlení je předpokladem víry. Ve víře nově promýšlím věci a hledím na svět novýma očima. Prosím tě, uč mě dnes nově smýšlet, dívat se na svět a na lidi jiným, novým pohledem a věřit, že se v tom všem a v každém člověku setkáváš se mnou ty sám. (Anselm Grün)
Pokušení Páně Tento měsíc, Popeleční středou, vcházíme do jednoho z největšího období církevního roku. Začíná doba postní, která vyvrcholí slavným vzkříšením Ježíše Krista. První neděli postní se bude číst z evangelia svatého Marka o „Pokušení Páně“. Kdybychom v životě Ježíše Krista měli nalézt to nejpodstatnější z jeho poselství, tak bychom je nalezli na sedmi horách Kristova života. První hora jeho života je hora pokušení, o té se vždy uvažuje o první neděli postní. Na ní během čtyřiceti dní Ježíš prožil všechna nebezpečí, všechna ohrožení lidského rodu. Zde na hoře pokušení na Ježíše dolehly všechny ďáblovy úklady, které doléhají na všechny lidi. Ježíš jimi prošel, protrpěl je, aby i padlý člověk mohl být pozvednut a uzdraven Boží milostí. Budeme slyšet v evangeliu o Ježíšově pokušení na poušti, ve kterém je hlavním aktérem ďábel, satan. A moderní člověk ovlivněný osvícenstvím, pragmatismem či sekularismem je nedůvěřivý, když se mluví o existenství ďábla. Ďábel je pro něj jen jakýmsi symbolickým mýtem, či strašákem K tomuto lehkomyslnému postoji se vyjádřil německý myslitel H. Thielicke, který napsal: „Ve světle dojmů z druhé světové války a ve světle útrap bolševických gulagů otázku ďábla nelze zlehčit. V polovině XX.století jsme až příliš vstoupili do kontaktu s démonickými mocnostmi. Zakusili jsme a viděli jsme, více než bylo třeba. Viděli jsme celé skupiny svedené a řízené tajemnými mocnostmi hlubin. Příliš často jsme mohli pozorovat, jak cizí duch proměňuje osoby v hlubině jejich bytí, jako by je vyzýval ke krutosti, opojení mocí a výbuchům šílenství, kterých by před tím nikdy nebyli schopni, neviditelná ruka přikládala k jejich rtům kalich zběsilosti a předávalo ho z národ, až se jí podařilo pobláznit lidstvo. Říkám, že jsme jich viděli příliš a byli jsme z nich hrozně vyděšeni na to, abychom se mohli i dále beze studu ptát, zda existuje ďábel ? Ďábel skutečně existuje.“ (H. Thielicke) Nyní se vraťme zpět k Písmu svatému. Bible o ďáblu, o padlém andělu hovoří, jeho existenci nezpochybňuje. Písmo svaté ví, že existují temné duchovní mocnosti s negativním přesahem do dějin lidí i do života člověka. Ale, co je důležité, všichni tito zlí duchové byli Kristem poraženi, jejich moc je zlomena, i když si uchovávají jistou aktivitu, a budou uchovávat až do druhého Kristova příchodu. (Z kázání P. Petra Koutského)
„Každodenně… musí křesťan svádět boj, který se podobá zápasu, jaký Kristus vybojoval v Judské poušti, když byl po čtyřicet dní pokoušen ďáblem… Jde o duchovní boj, který je veden proti hříchu a vposledku proti samotnému satanovi. Tento boj si žádá celého člověka a veškerou jeho pozornou bdělost.“ (Benedikt XVI.)
Bilance ve farnosti roku 2014 Horaţďovice: Svátost křtu přijalo: -------------------------- 47x (r.2013 - 42x ) Svátost manželství přijalo: ------------------ 13x (r.2013 - 9x) Poslední rozloučení – pohřbů: -------------- 42x (r..2013 - 41x) Při sbírkách a z darů farnosti se vybralo: -- 222 000 Kč (r.2013 - 198 000 Kč) Opravy a údržba : ------------------------------ 52 000 Kč Odeslané sbírky na diecézi a charitu: ------- 70 000 Kč Malý Bor: Svátost křtu přijalo: -------------------------- 5x (r.2013 - 2x ) Svátost manželství přijalo: ------------------ 1x (r.2013 - O) Poslední rozloučení – pohřbů: -------------- 3x (r..2013 - 3x) Při sbírkách a z darů farnosti se vybralo: -- 75 000 Kč (r.2013 - 71 000 Kč) Odeslané sbírky na diecézi a charitu: ------- 18 000 Kč Nezamyslice: Svátost křtu přijalo: -------------------------- 4x (r.2013 - 1x ) Svátost manželství přijalo: ------------------ 1x (r.2013 - 2x) Poslední rozloučení – pohřbů: -------------- 4x (r..2013 - 5x) Při sbírkách a z darů farnosti se vybralo: -- 56 000 Kč (r.2013 - 48 000 Kč) Na opravu kostela dáno: --------------------- 1 382 000 Kč Ţihobce: Svátost křtu přijalo: -------------------------- 9x (r.2013 - 8x ) Svátost manželství přijalo: ------------------ 1x (r.2013 - 2x) Poslední rozloučení – pohřbů: -------------- 3x Při sbírkách a z darů farnosti se vybralo: -- 58 000 Kč Odeslané sbírky na diecézi a charitu: ------- 12 000 Kč Splátka dluhu: ---------- 50 000 Kč. 11.února slavíme světový den nemocných, při této příležitosti bude v tomto měsíci v naší farnosti udělena svátost pomazání nemocných při mši svaté. Bližší informace budou ohlášeny v ohláškách po liturgii mše svaté. Milí čtenáři zpravodaje. Máte-li zájem nahlédnout do starších čísel našeho farního zpravodaje naleznete je na Webových stránkách horažďovické charity, kde si je můžete i stáhnout.
www.horazdovice.charita.cz
Co jsme proţili ve farnosti v měsíci lednu. Leden byl hned na začátku ve znamení Tříkrálové sbírky, která se konala v Horažďovicích a přilehlých obcích. Pod záštitou místní charity, vedené ředitelkou Šárkou Čáňovou a společně s Křesťanskou mateřskou školkou vedenou Alenou Průchovou daly dohromady celkem 70 skupin koledníků, které se rozběhly do rodin a různých institucí. Nakonec celková sbírka obnášela 232 732 korun. 6.ledna dopoledne v 9:30 se sešli koledníci v kostele sv. Petra a Pavla kde P. Petr Koutský udělil jim požehnání a promluvil k nim o významu Tří králů a sbírky na charitu potřebným. Potom si zazpívali všichni společně několik koled a dostali potom rozhřešení.
My tři králové jdeme k vám, štěstí, zdraví vinšujem vám. Štěstí, zdraví, dlouhá léta, my jsme k vám přišli z daleka. Z daleka je cesta naše, do Betléma mysl naše. Nám třem se hvězda zjevila,která jak živa nebyla. Jak jsme tu hvězdu viděli, hned jsme si koně osedlali. Co ty, černej, stojíš vzadu, vystrkuješ na nás bradu? Hrdě se k tomu hned přiznám,že já jsem mouřenínský král.
Informační list farnosti Horažďovice. Vydává: Jiří Vašků mobil: 728 300 488 E-mail:
[email protected] Náklady na výrobu jednoho čísla jsou 5 Kč, za každý malý příspěvek vhozený do pokladničky u vchodu do kostela předem děkujeme (není to povinné). NEPRODEJNÉ
