EMIL JULIŠ VÝBOR Z POEZIE

EMIL JULIŠ VÝ B OR

Z POE Z IE

1965–2005

Emil Juliš

POD KŮŽÍ (výbor z poezie)

výtvarný doprovod Jiří Kubový

Praha 2007

POD KŮŽÍ Copyright © Emil Juliš, 2006 Illustrations © Jiří Kubový, 2006 Czech edition © dybbuk, 2007

ISBN 978-80-86862-24-8

Šedesátá léta I. (XX. století)

Progresivní nepohoda Dunění očí otřásá povětřím Socha božského Apollona pokleká a klade hlavu na špalek Balvan větru zápasí na schodišti s balvanem dehtu skelným lomem unavených letek Poklekám radostně jsem nesmrtelný jestli to nevíte a nemůže se mi proto nic stát Balvan dehtu je stále srážen ze schodu na schod až do bahna vydechujícího methanové předsudky Mé oči se úží do hrotů nůžek Nechci mazat rty medem a v ústa kydat dehet! Zašlé pakosty reprodukcí radostně prýskají donaha Ryba s hlavou srnce vydechuje azalkovou vůni Nudličky sádry mramoru pytlovin papíru a bronzu coby šumící sifon protékají bezedným hrdlem tritónů běhajících po všech šesti jako ploštice v mělké vodě pláže Živou vodou rozmetané údy zmrtvýchvstávají nikoli pro sebe ale na protření zamázdřených očí aby duněly jako roh hojnosti na který troubí bosonohé cikáně Bučení černého slunce mu odpovídá

9

Čtyřicetiletý Stojím, ruce zkřížené, v nich černý klobouk. Na náhrobky už se nedívám — stojím před zdí domu s plochou střechou, po zdi vede vzhůru okapová roura, ke zdi připoutaná suchým břečťanem. Jímá mě podezření a přiložím proto k okapové rouře ucho… A mé podezření zesílí, protože zaslechnu známé hlodání. Vystoupím proto na střechu, abych se podíval dovnitř okapové roury — a spatřím množství ptačích koster povalujících se na střeše. V tu chvíli ucítím třepetání křídel ve své hrudi a pak z mých úst vylétne ptáče, nadýmá vole, radostně křičí. Pak usedne blízko otvoru okapové roury. Mám nyní jistotu, chci něco říci, něco udělat, ale zůstanu stát nakročen s rukama vztaženýma a strnule se dívám, jak z okapové roury jako z plechové ulity vysune hlavu červ, uchopí ptáka, který má pojednou smutné oči a počne ho vysávat. Tak to vidíš, řeknu si, nakonec budeš ještě srovnávat svou fyziologii docela biblicky s tou v okapové rouře… Ale cožpak žádný pták nezazpívá svoji píseň skrze tmu a zeď?

10

Noc Pak mimochodní kroky modlenců hospod, opilý zpěv, hrdelní pře cikánů, avanti, avanti, křičí ten mladý v modrém obleku, ale krysa je neslyšný stín přilepený na zdi. Ticho občas protrhávané vzdáleným duněním vlaku — tasemnice se zářivými články prokousává se útrobami noci, zavytí dítěte, pláč psa, stoupající srdceryvnost koček, kdo by řekl: čas lásky s tekoucíma očima? Dívám se, jak měsíc zachází za mraky, drobné kapky bodují můj obličej, jsou to hvězdy, noc se posunuje s tíhou dobytčete, jež se převaluje ve spánku. K ránu ještě naléhavá úzkost sýčka, oči vypoulené pod studeným čelem noci… Ten onen se vrací domů, bouchá dveřmi, vlny dlouhého pláče otřásají tmou se škvírou světla pode dveřmi osudu. Propadání do neslyšných vírů pozdního netopýra, sny o ženách s krásnými těly, hlasy… Slavíka poznáš okamžitě, řekl přítel, v jeho zpěvu je hluboký cit, je to příliš lidské. Zpívá vetknut do terče měsíce na pozadí hudby kanálů, hudby řeky, která z oslizlých kamenů má housle, hudby hmyzího ticha starého cukrovaru… Spánku, sladký spánku plný krajin snů, rozpadáš se jako korálový útes pronikavými nárazy těchto hejkajících vln, nežádoucí povstání z mrtvých: Jdu koupit květiny, koupím narcisy, čisté, krásné a odtažité, s ledovými plátky okvětí, žlutými pestíky a přesně vroubkovaným sloupkem stonku. Matka přijde otevřít, sladce se usmívá, bere mě do náruče a říká: Vždyť já dnes přece nemám svátek.

11

Úzkost Kyrys probděných hodin rezaví a rozpadá se po nocích naplněných vesmírem a hvězdným tónem cikád zase ta úzkost dušižravá na pokraji oceánu nicoty vhryzává se příbojem zděšené krve až k temnoucímu srdci temnoucímu a přibitému slovem čas nebo neopakovatelně nebo tím starým slovem nic nebo nikde nebo nikdy k té úděsně nekonečné konečnosti kterou jenom stěží změříš eóny tmy před zrozením natož po smrti zdá se tedy lhostejné to nepatrné přerušení život a přece to mezi tím je všechno vše co podmiňuje vděčnost ó strome vodo oblaku a horo! ó květe vlno propasti a cesto! krouživý pohybe překvapených očí! pohybe očí! pružné vztažení pák ramenou a paží vstříc! vztažení vstříc! vstřícný pohybe který vycházíš z tajemného bodu a proudíš všemi siločarami těla jejichž počet směr a síla jsou mi podnes neprobádané! budete i přes mě budete

12

Mořský čas (Úryvek)

Drť skořepin mušlí písek medúzy a pěna hrnou vlny mořských trav v rytmických úderech pod rouškou tmy ale Ostseebar se třese tancem bílých límečku a manžet bílých blůziček a bílých květů na šatech pokožka teď není vidět inframodré světlo dává fosforeskovat jen bílé lidé tančí bez tváří a tedy také bez masek tím více ovšem tančí oslněni tou absolutně bílou která srovnává se snad jen s polárním sněhem za polární noci po níž tiše malují modré štětce záře polární Pod obrazy tance smrti na kostelních lavicích v tuto chvíli nikdo nesedí jako kdyby nebyla teď jejich chvíle — ale to je klam právě protože tu nikdo nesedí ani já ani ty les stožárů a sítí ještě hanzovních neloví tu unikavou rybu měsíční s kulatými ústy toho platýze se dvěma očima po jedné straně těla černý pazourek noci s křídou měsíce přehluboké tmy s hlukem vln na čáře pobřeží se trhají tou bledou tváří Aert van der Neera

20

pták křičí loď vyplouvá tisíce labutí rámuje obzor delty řeky Peene

stojím na přídi rozhraním dvou vod plynu na širé moře

21

Šedesátá léta II.

Květy života Některé pohledy neboj se jsou tak strašné hned se zase vrátím že všechna opadávající průčelí dívá se za ní prach špína černá voda železo a rez a poněvadž tím díváním vzniknou v jeho hlavě oprámy a mocné tahy kouře s popílkem prázdné dutiny které jindy stojí nad městem jako mrak zaplní je klíč trčící ve dveřích a hory stojí nad tím vším a to je ten klíč co leze leze po železe se zasychajícími strupy stromů a nepřestane jsou tak krásné až chlapeček vstane a otočí tím klíčem že pronikne mne něco jako láska miláčku jsi tam? něco trnoucího úchvatem cos to proved musíš zase otevřít tento černý uhel pořezal mě ťoo? říká a neví proč má zase točit klíčem skelným lomem no tak to zkus miláčku svého ostří ťoo? říká stále a stojí a nedělá nic kaleném tmou a časem a ona stále více křičí a rány těžké jsou a on stále říká ťoo? se sladkým protažením a nezhojitelné a tak nezbývá staré jizvy než zavolat rudě žhnoucí hasiče a občas propukající vlézt po žebříku oknem a vzít jej do náruče v nové požáry a udělat cvak cvak a je to 25

Černá krajina

1 Koruna světa tichne v průvanu času co možno říci slovem koruna světa tichne v průvanu tmy to pěšky kráčí písmák v průvanu hvězd po povalu co možno říci slovem hora hoře ruku podává to pěšky kráčí písmák v svém osamění a cikán zvolna tuhne po povalu barvou velkodolu sirou hora hoře ruku propouští legrace na tom je v svém osamění že slunečnice smutek značí a cikán zvolna povstává a město černí pokryté barvou velkodolu sirou už nikdo nezjinačí legrace na tom je 26

Pachenkove Pachenkove že slunečnice smutek značí prosakující mozkovici svým sovím voláním samoty

27

2 A město černí pokryté plamen šlehající nížinou už nikdo nezjinačí blíží se ponechán sám sobě Pachenkove Pachenkove i když direktivně určen sovím voláním samoty stíny rychlodráhy se sochami lidí plamen šlehající nížinou někteří jsou i mluvící blíží se ponechán sám sobě když je naléhavá myšlenka přihne k uchu i když je direktivně určen noc značí v řeči samotářů ticho stíny rychlodráhy se sochami lidí protrhávané dveřmi hospod někteří jsou i mluvící větvička snítka haluz růštka když je myšlenka přihne k uchu všechno co jemně hladí tvář noc značí v řeči samotářů ticho

28

všechno nepohnuté v měsíčním světle protrhávaném dveřmi hospod laskavý strom jehož kořeny všechno co jemně hladí tvář ............................ temně a krutě v zemi zápasí

29

Den Jaro pootočí panty jitřně růžovými stín topolu dorůstá výšky hráze tíha poledne se snáší ryze sošná na sklech břeskně oslňuje dýně večera blíží se noc a lampa snů a můr stojím tiše se snem prázdné tmy den anemické krve měst se končí jaro pootočí panty jitřně růžovými Jaro nepootočí panty jitřně růžovými stín topolu nedorůstá výšky hráze tíha poledne se nesnáší ryze sošná na sklech neoslňuje břeskně dýně večera neblíží se noc a lampa snů a lišajů nestojím tiše se snem prázdné tmy den anemické krve měst se nekončí jaro přesto pootočí panty jitřně růžovými

30

Podzim Louky u řeky jsou nasáklé chladnou vodou večer jsou lampy obaleny chuchvalci mlhy mlha večera je nasáklá chladnými chuchvalci lamp lampy luk u řeky jsou obaleny chladnými chuchvalci večerní mlhy mlha večerní řeky je nasáklá chladnými chuchvalci vodních lamp chladem nasáklé říční lampy jsou obalené chuchvalci mlžných luk srna prchá marně před závalem noci bezlisté šlahouny břečťanu spoutávají kamenného anděla anděl bezlistých šlahounů břečťanu marně prchá před spoutávající srnou srna spoutaná bezlistým andělem závalu noci marně prchá před šlahouny břečťanu břečťan kamenné srny prchá před bezlistým závalem marné noci šlahouny spoutaného anděla anděl kamenného závalu noci marně prchá před bezlistým šlahounem spoutané srny stařena upravuje pečlivými pohyby hlínu na starém hrobě dítě se rozhlíží velkýma očima po dušičkových světlech světla večerních lamp jsou obalena chuchvalci pečlivých pohybů stařeny mlhy mlha chladných luk u řeky je nasáklá dušičkovými světly velkých očí dítěte vody voda pečlivých pohybů stařeny je obalena hlínou chuchvalců lamp na starém hrobě hrob velkých očí dušičkových luk je nasáklý světly rozhlížejícího se dítěte chladných vod řeky řeka pečlivých pohybů stařeny marně prchá před závalem noci na starém hrobě srny srna-dítě spoutává bezlistými šlahouny velkých očí dušičková světla hřbitova kamenného anděla břečťanu

31

břečťan pečlivých pohybů řeky závalu noci marně prchá před srnou na starém hrobě stařeny stařena bezlistých šlahounů velkých očí — dušičkových světel břečťanu — spoutává andělské dítě kamenného hřbitova stařena upravuje pečlivými pohyby hlínu na starém hrobě dítěte a rozhlíží se velkýma očima po dušičkových světlech dítě upravuje pečlivými pohyby hlínu na starém hrobě stařeny a rozhlíží se velkýma očima po dušičkových světlech dušičkové oči rozhlížejí se pečlivými pohyby světel na starý hrob dítěte a stařeny louky u řeky jsou nasáklé chladnou vodou večer jsou lampy obaleny chuchvalci mlhy

32

Co ho to jen napadlo! chtěl točit stromem chtěl točit kamením chtěl točit světem chtěl točit klikou chtěl třást světem chtěl třást kamením chtěl třást klikou chtěl třást stromem chtěl házet stromem chtěl házet klikou chtěl házet světem chtěl házet kamením chtěl hýbat stromem chtěl hýbat klikou chtěl hýbat kamením chtěl hýbat světem

33

I  t vář krajiny zuhelnatělých… i tvář krajiny zuhelnatělých a obnažených vegetací i tvář krajiny dávající i tvář krajiny rabované i tvář krajiny k níž člověk ztratil cit a tím ji ztratil i tvář krajiny vyvzdorované i tvář krajiny v dědictví dané i tvář krajiny zcizené i tvář krajiny k níž bylo všechno naše odsouzené ——— stojíš na pokraji černé jámy a tvoje rty pomalu chladnou chlad černé jámy od člověka k člověku přestává být blízký svět kolem tvých rtů stojí na pokraji dálky od stromu ke stromu a pomalu strašně důvěrní důvěrnost chladu tvých blízkých rtů od člověka k člověku pomalu přestává být světlem na pokraji černé dálky, a jaká strašná jáma od stromu ke stromu stojí kolem! kolem člověka a stromu — od blízkého k důvěrnému — stojí strašná dálka tvých pomalých rtů (od stromů k člověku), jaký chladnoucí svět (přestává být?) na pokraji černé jámy! svět tvých strašných rtů — pomalu chladnoucí jáma — stojí kolem od stromu ke stromu, od člověka k černu, a přestává být blízkou dálkou člověka na pokraji důvěrného… (úryvky z delších skladeb TVÁŘ a LÁSKY POZEMSKÉ)

40

Poupě které leží na smetišti a  h nije poupě které je ještě skryté a neznámé v poupěti poupě které se přes noc stalo růžovým poupětem v poupěti poupě které je ještě skryté a neznámé poupětem poupě které se přes noc stalo růžovým poupě které přes den rozkvetlo v bohatý květ růže a neznámé v poupěti poupě které je ještě skryté růžovým poupětem poupě které se přes noc stalo skryté a neznámé v poupěti poupě které je ještě poupě které uvadlo ve váze tiše sklonilo květ stalo se růžovým poupětem poupě které přes noc ještě je skryté a neznámé v poupěti poupě které přes noc se stalo růžovým poupětem poupě které poupě které kvete na keři v parku a opojně voní

41

Kdeže jsou? ztracené ráje, kdeže byly? zakázané plody, na kterých stromech uzrály? vševědoucí hadi, do kterých děr se ukryli? plamenné meče, ve kterých rukách shořely? kdeže byly zakázané plody poznání? na kterých stromech uzráli vševědoucí hadi pokušení? do který děr byly ukryty plamenné meče vyhnání? ve kterých rukách shořely ztracené ráje nevinnosti? zakázané plody poznání, do kterých děr byly ukryty? vševědoucí hadi pokušení, ve kterých rukách shořeli? plamenné meče vyhnání, kdeže byly zakázány? ztracené ráje nevinnosti, na kterých stromech uzrály? tam v těch Eviných rukách hoří zakázané plody poznání tam, kde dány boží zákazy, ještě pokoušejí hadi vševědoucí tam na těch stromech cherubínů zrají plamenné meče vyhnání tam do těch ztracených děr smrti jsou ukryty ráje nevinnosti

42

Melancholie odkud přicházím i bez otázky odkud přicházím du mein lieber Augustin? odkud přicházím ach a k světlu nelze jíti? odkud přicházím kam jdu kdo jsem? přece odpovím kam jdu kdo jsem přece odpovím du mein lieber Augustin přece odpovím ach a k světlu nelze jíti přece odpovím i bez otázky du bist so müde ach a k světlu nelze jíti du bist so müde kam jdeš kdo jsi? du bist so müde i bez otázky du bist so müde du mein lieber Augustin padají katarakty tmy kam jdu kdo jsem padají katarakty tmy i bez otázky padají katarakty tmy du mein lieber Augustin padají katarakty tmy ach a k světlu nelze jíti?

43

Tančící stromy fanfáry větru ve stromech zvučí již od rána slavnou intrádu slunce orchestr krajiny bouří bouří fanfáry slunce intrádu větru již od rána slavný orchestr stromů zvučí krajinou krajinou slavně bouří slunce ve stromech intráda zvučí větrem orchestru rána fanfáry lesků již od břeskných puklic svítí na rozehraných listech bílá oblaka slavnostně pochodují modrou dálnicí dálnicí břeskných intrád zvučících leskem větru rozehrané orchestry slunce svítí v oblaku puklice slavné krajiny bouří ve stromech fanfárami na listech slavnostně pochoduje modrá již od bílého rána již od rána bouří slavnosti rozehraných puklic listů již od břeskné dálnice větru zvučí oblaka krajiny již od bílé intrády slunce pochodují stromy světlem již od lesků fanfár slaví orchestr modř hejno sivých holubů letící přes celé údolí má sólo a opět milované stromy vznešené i prosté teď tančí v poryvech V poryvech zvučící lásky slunce k stromovým fanfárám ráno stromy radostně rozehrávají pochod bílých holubů a opět intráda hejna oblaků bouří z listu celým údolím již od břeskné slavnosti orchestru modrého světla puklice vznešené krajiny slaví lesky sivé dálnice prostě vítr teď letí tančit má sólo již od rána listy stromů: hejno fanfár holubů již od břeskného poryvu intrád bouří údolí vznešeností již od slavnosti puklic slunce zvučí celek bílými lesky

44

již slavným orchestrem krajiny rozehrává vítr světla lásky již slavnou dálnicí opět pochodují modrá oblaka již slavnými puklicemi slunce zvučí celek bílými lesky již v tanci teď létají stromy mají prostě sólo

45

Postupující den divoký klid tkvící pohyb nehybný proud neklidný bod divoký pohyb tkvící proud nehybný bod neklidný klid divoký proud času tkvící bod ústředního nehybný klid hledání neklidný pohyb zastavení divoký bod hledání času tkvící klid zastavení ústředního nehybný pohyb časného hledání neklidný proud ústředního zastavení divoký klid časného zastavení se rána tkvící pohyb ústředního času poledne nehybný proud hledání ústředního večera neklidný bod zastavení se v hledání noci

46

Příchod do krajiny SHR já, který přišel ne zdaleka, také ne zblízka já, který znal skřivany a louky, žil se zelenou řekou já, který jsem zblízka skřivanem, dávno nežiji se zelenou loukou já, který přicházím také řekou, ale který znám ale který poznávám, že cesta nadále nepůjde než černým uhlem že cesta nadále nepůjde než podél ohrad kouře a popele že cesta nadále nepůjde než skřivánčím kouřem zelených ohrad ale který také poznávám, že louka kouře a cest nepůjde dále podél živobytí blízkého poznání dálky ona, která přichází z dalekých černých řek uhlí ta, která… která je popelem, přece přišla ta, která nežádána, přece přišla, snad je to osud je pojednou tu, a než se mé oči rozhlédnou, už mi patří patří mi ta, která poznává blízkou čerň skřivánčích osudů ta, která přichází z dalekých cest nežádoucího dýmu je pojednou tu, přišla podle temných očí nenávistných ohrad ta, která je nadále dalekou cestou kouře luk popela ta, která půjde životem neznajícím než uhlí řek ale která nadále půjde také životem vždy nesnadným těžko rozhlédavým bytím mých ohrad totožnosti.

47

Blížící se Margareta T. (Se vzpomínkou na Georga Trakla)

vidím bledou tvář, která se ke mně pomalu obrací propadlé oči, které se na mně divoce dívají napjaté tělo, které se ke mně podivně blíží křivou ruku, která se ke mně urputně vztahuje obrovská ústa, která se do mne propastně vsávají vidím podivnost obrovské ruky, která se na mě dívá divokost křivého těla, které se ke mně obrací pomalost napjatých očí, které se do mě vsávají propastnost propadlé tváře, která se ke mně vztahuje urputnost bledých úst, která se ke mně blíží vidím vztahovat se urputnost, která má její obrovská ústa vsávat se propastnost, která má její bledou tvář obracet se pomalost, která má její propadlé oči dívat se divokost, která má její napjaté tělo blížit se podivnost, která má její křivou ruku vidím vztahovat se bledé oči, které se ke mně podivně vsávat se propadlé tělo, které se do mne urputně obracet se napjatou rukou, která se ke mně propastně dívat se křivá ústa, která se na mě pomalu blížit se obrovskou tvář, která se ke mně divoce

48

Hodiny odjezdů tápu kamsi zpět, ty odjíždíš, hodina rudá a černá, stále mi cosi prchá, prchá tápáním hodin rudých odjezdů; nestálost, ta černá, stále mi cosi a kamsi nazpět… města a krajiny letící vpřed, ptáci a stromy věčně zůstávají v řeči, v té rudě letící řeči hodin stálých odjezdů, jakýchsi kamsi vpřed tápajících a prchajících ptáků, a jen má černá města zůstávají zpět, krajiny věčné nestálosti stromů ale ne, říkáš, už mě nikdy nehledej; a já přeci nemohu stanout, není v mé moci zastavit čas, ten černě prchající čas hledání i nehledání, čas nestálé stálosti kamsi vpřed letících ptáků řeči; Ale ne, říkáš, už mě mé krajiny rudě tápajících hodin, už mě nikdy nemohou zastavit i jen stromem, já přece nemám tu moc jakýchsi věčných měst našich odjezdů zůstávajících stát, a zpět… A zpět proudnou mízou šumící nejen žilobitím ulic, i hlízou srdce opuštěného, kamenem ve zdi zazděným, jak mocná stálost věčného tápání času zazděným; A přece, říkáš, už mnou hledající mízy krajin šumí vpřed, už mé kamsi prchající proudy ptáků ulicemi řeky řeči nikdy nemohou opustit ten kámen srdce ve zdi rudnoucí, už mé nestále hodiny odjezdů zůstávají stát a nehledají tu hlízu jakéhosi zastaveného času… Ale ne, já nejsem jen to žilobití stromu; a tak zpět, v černá města zpět

49

Do ticha vrostlému (U hrobu básníka a jeho ženy)

těžký kus skály na navršené hlíně a završeném srdci; stromy, květy, plody; hrana obzoru svou krajinu nevězní, ne, vězní své hrany v završených plodech, v těžkých květech; a kusy stromů, skály srdcí vrší svůj hliněný obzor na okraji po boku milovanou tvář, zbavenou již kruté tělesnosti prostoupené zhoubou, protože vše tělesné se už rozpadlo v nesmírné ticho a tmu; v milovaném tichu se zbavuje květ srdce své zahliněné tváře; krutá těla skal prostupují navršené plody boků krajiny; vězení obzorů rozpadá se už v nesmírné kusy stromů, protože těžké hrany všeho tělesného již nezavršují zhoubu svých potemnělých temnot to jenom pro nás ještě rozkvétají hvězdy na větvi noci, to jen před námi se ještě bělá onen v nás přítomný práh; a po skalních stupech zahliněných tich vrší se plody tíhy, nesmírná tělesnost temnot vyhraňuje zhoubu milovaných těl, před námi rozkvétají stále v nás přítomné kruté květy; to jenom pro nás boky krajiny ještě vězní své obzory hvězd, to jenom bělostnost ono kusu všeho rozpadání se srdcí zbavuje nás ještě se větvícího „protože“ oné prahnoucí tváře to jenom nám tváří v tvář zůstává vlastní přiskřípnutý hlas; tím, co naše ústa tuší jen v bojácné artikulaci, bohatě vládne tvá řeč, tvá řeč nesmírných tich tváří v tvář bělostným větvím už vládnoucí tíhy; po skalách, to jenom krutost hraničních temnot prahne, před námi jenom to, co zůstává: bojácný hlas, a co naše ústa rozkvétají, stále se vrší plody tělesnosti, zahliněná artikulace vlastní krajiny přítomných obzorů završuje zhoubu onoho kusu naší přiskřípnuté tváře; a v nás rozpadající se květy milovaných hvězd bohatnou tušením toho, co stoupá vězením těla, protože ona noc nám ještě… pro nás ještě… zbav nás… to jen 50

(Kunštát)

Lásky a láska, kolik je pro nás lásek, ale láska je, noci lásky třeští a zbavují nás všeho pozemského, i když existuje vystřízlivění, jsou dokonalé vázy pak pukající, ale o tom nechce být teď řeč, chceme mluvit o lásce propadající námi k podzemním vodám šumícím jako krev, o punkevních láskách, které ponořeny protékají jeskyněmi mozků, prokrvují je vzácnými šťávami sebezapomnění a současně sebenalezení v kosmu, a láska, kolik je pro nás lásek, jsme neokoralými moři a oceány bijícími do pobřeží noci, do skal vesmíru, ale láska je, noci lásky třeští a zbavují nás všeho pozemského, i když existuje vystřízlivění, máváme větvemi rozkoše vstříc přibíhajícím pasátům, jsou dokonalé pak vázy pukající, ale o tom nechce být teď řeč, ty se usazují na našich rtech, prolínají je a prosolují hojnými šťávami dotyků a jemných spojení, chceme mluvit o lásce propadající námi k podzemním vodám šumícím jako krev, vytrženi ze světa letíme vstříc nočním sluncím a usedavě se obracíme k dalekým galaxiím, teď na dosah, teď na dosah, o punkevních láskách, které ponořeny protékají jeskyněmi mozků, oči se prolamují jako hladina tůně noční oblohy, ruce se stávají květinami, lkáme radostnou plností, prostoupeni tajemstvím, které nechceme, nechceme luštit, jsme neokoralými moři a oceány bijícími do pobřeží noci, do skal vesmíru, jsme jeho součástí, radostnou součástí rozlévající se celkem bytí, máváme větvemi rozkoše vstříc přibíhajícím pasátům, květy našich pohlaví se prostupují, jejich kořeny tkví v hlíně nekonečna, ty se usazují na našich rtech, prolínají je a prosolují hojnými šťávami dotyků a jemných spojení, přiliv a odliv řídí obrovský šišatý měsíc letící noční oblohou, tiše a rychle letící se zrůdně nehybnou tváří rozežranou leprou touhy a přece vědoucí, vytržení ze světa letíme vstříc nočním sluncím a usedavě se obracíme k dalekým galaxiím, teď na dosah, teď na dosah, vědomi si svých kruhů, svých mizení i návratů, svého přibývání i ubývání, své závislosti a svého

51

souhlasného přijetí, a láska, kolik je pro nás lásek, oči se prolamují jak hladina tůně noční oblohy, ruce se stávají květinami, lkáme radostnou plností prostoupeni tajemstvím, které nechceme, nechceme luštit, ale láska je, noci lásky třeští a zbavují nás všeho pozemského, i když existuje vystřízlivění, jsme jeho součástí, radostnou součástí rozlévající se celkem bytí, jsou dokonalé vázy pak pukající, ale o tom nechce být teď řeč, květy našich pohlaví se prostupují, jejich kořeny tkví v hlíně nekonečna, chceme mluvit o lásce propadající námi k podzemním vodám šumícím jako krev, příliv a odliv řídí obrovský šišatý měsíc letící noční oblohou, tiše a rychle letící se zrůdně nehybnou tváří rozežranou leprou touhy a přece vědoucí o punkevních láskách, které ponořeny protékají jeskyněmi mozků, vědom si svých kruhů, svých mizení i návratů, svého přibývání i ubývání, své závislosti i svého souhlasného přijetí

52

O jablku a květu (Léta sedmdesátá)

Čas Zdeňku Sýkorovi

Jednoho dne překvapivě najdu ve své torně maršálskou hůl s neuplakatelnými požeráky. Pocit dotýkaný úzkostí: Co kdyby… Přímočaře prochází čas vědomím i podvědomím a nebere na ně ohled, nic se nenavrací, takže si ani neuvědomuju jeho moc, tak jako řev vodopádu, u kterého bydlím. Měl bych šílet melodií, rozpoutat elektronický vichr, rozehrát kaleidoskop magických barev megakosmu, použít generátor náhodných čísel k řízení života čáry jménem Albert, narozen (den, měsíc, rok), modrá barva, ultramarin tmavý, může se vracet do obrazu, může se vrátit po své stopě. Ale to může jen Albert, my se nemůžeme vrátit po stopě času, a když opustíme pohyblivý obraz života… Obludný čas se neustále valí vpřed, ke svému vodopádu. V duhové mlze nad tou padající vodou tančí motýlek.

57

Střílení do terče Nejsou šípy dostatečně rychlé? Je jich málo? Nepronikají hluboko? Zůstanou trčet v oblacích? Padají na kámen — neplodné semeno? Tehdy je napouštíme jedem nepravých cílů, Nemíříme soustředěně, se znalostí věci, s citem. Komu tím svěřujeme šíp? Větrům náhody, ačkoli i náhoda může přisunout do dráhy cíl. Ale nemusí být tím pravým cílem, jsou i nebásně. Pak zůstává jen ono střílení samo, a to je dost i málo — je radostí a hrou, ale jen podle neodbytné touhy povedeme šíp do černého: do svého nitra. A jestliže nitro je spojené se smyslem poezie jak siamská dvojčata, stačí, když zasáhneme jedno — i druhé obživne. Tak jsme vyslali šíp do středu terče, ano i hlouběji: do výšky, do daleké dálky, a někdy šíp uchvátí terč a zmizí s ním, s naším srdcem, duší, rozumem, vším, do hvězdných prostorů, do světla, kdoví kam.

58

Příchozí Divoká melancholie v jejich vzezření svědčí o duševní depresi černě zarámované je i nanebevzetí. A co se dny, které zbývají? Chopit se země, topolu, skřivana, chopit se zdi, asfaltu, prožluklého města, chopit se nezadatelného obrysu blízké tváře, rozptýlit se do všech přezimujících larev, vzlínat všemi planoucími mozky, ponořit svou duši do duše všech duší. Podívej: ulice, v níž jsou okna dokořán. lidé jsou kříženci beránků s vlky i jinde, předoucí motory aut hltají vítr. Básně tiše hovoří na rubu, když neshledávají krásný obraz na líci. A tu se zjevuje ona, Přichází zpovzdáli všech lidských šelem a jejich skrytých drápů, mord a žihadel. Teď! Zítra! Nikdy! A přece jen…

59

Hlava — strom Jako by se proti tobě sama lehkost obrátila, ducha hry však nevyhání — přesto na něj zapomínám. Síla kořenů a dechu fascinuje, a ještě víc krása, ta prý sídlí kdovíkde a uchopit ji nelze. Je však možné zaklínat s ní báseň. Možno báseň zaklínat i pravdou, tou pravdou k uvěření, která nechce vložit do rány prst, která zažehne mě jak hořící keř. Jak hořící keř, jak planoucí strom, jen se podívej: strom je mozkovicí, hlavou z listů, květů, očí, duše, jeho obzorem je modř, nebe růžové, oblak zelený, a ta hlava-strom sahá od země až k nebi, ta hlava-strom je rozryta v své listnaté tváři vesmírným plamenem. Je pravdou krásy.

60

Dvě pláně Slunce s černou skvrnou na ohnivém terči, pod ním sněžná pláň, oranžový třpyt na krystalcích sněhu se mění v další barvy, v odstíny barev nepopsatelné škály, ale studené, studené pocitem konce spojeným s tou skvrnou, propastí, otvorem po vstřelené kulce, snad by tím projektilem mohla být Země. Zbavuji se chladného sáhnutí k srdci, odcházím z té zasněžené pláně a opět se vydávám do života, snažím se proplavat potopou, vydržet na sopce a nebát se zemětřesení. Jiná pláň, samá mrtvá země, sterilní. Vyčnívají z ní kusy drátů, rezavé plechy, ohořelá dřeva, dehtové papíry a kosti, zbytky lidského bytování, konce věcí; a měsíc je vyleptaný vysoko nad plání, tragická maska srostlá s tmou, se samotou, bratrská tvář. Díváme se na sebe: dálky, věky, ticho… Může na mě hledět s melancholií? Zřejmě ji vidím tak, jak si přeju, aby se dívala, přenáším na ni vlastní tvář, zírám na ni do zrcadla. Já je vztahem mne samého a světa.

61

Noc Je sladká, sladká je noc. Vinou se kruhy nikotinu, zní hlas punkevních vod v tmách mezi souhvězdími, šumí gravitace na bubíncích duší citlivých k spočinutí času. Mírné jsou její krůčky, mírnější olbřímí kroky: prostupují mé zavřené oči, odhalují posun věcí do správné polohy jsou nanejvýš pravdivé. Noc volá mě do života za očima, můj horizont je náhle prostupný, vesmír se do mě tiše řítí: neústupná Niagara, pohnuté stíny věcí, vyčesané vlasy vlasatic. Hladká je černá pokožka noci, hladká pro všechny smysly, i pro ten šestý, noční; dotýká se tajemství skrytého v nervních, rozlehlých prostorách, tajemství bušícího srdce a pulsující krve, tajemství chtíčnosti, černého květu rostoucího z hlubin ráje i vyhnání; harmonicky tepe a hraje v nitru noci, vyjevit je nelze. Ani nesmím vědět proč, náhle klečím a zalykám se hvězdnou plností jeho těla.

68

Oheň Je nejen zjevný, i uvnitř je skryt. Sálá žilkováním křemene, hučí v jaderném reaktoru slunce, dýchni na hrst prachu a každé jeho zrnko vzplane atomy, které ho vážou. I klas obilí tají v sobě oheň: sytý žár vyráží z chleba a mísí se s magmatem slin. V určeném místě tvarů je jádro ohně: rozpíná celek a určuje hranice; poslední zahlédnuté galaxie jsou špičkami jeho jazyků. Cítíš žhavost svého srdce, prameny ohně prostupují krev a ta je roznáší do celého těla: jeho dutiny jsou rozpálené džbány, mozek je žárovištěm paměti, zapalovač myšlenky, tvůrce činu. Žhni, žhavý cite, žhoucí plameny. Ohni, ty jsi princip, nemožno tě ulít, uhasit. Vařící se mízo, stahuješ se do kořenů, abys jinde vyrazila do koruny stromu-plamene. Živle, nedopusť, aby mě tvé ruce zasely kamsi mimo, tam, kde nevládne tvůj červený květ. Ale i tak se nakonec dostanu do samého středu, kde se taví vše — a všechno přetavuje.

69

Sten (Básně zralého manželství — 5. část) Vilmě

Dlouze šumí vodotrysk, slyším ho rozmlouvat v bezlidné noci, když přeruší můj sen a vědomí splyne se světlem pouliční lampy. Je nedlouho k ránu, zas jiné obrazy vyvstávají, srdce prudčeji bije, v prsou se zahnizďuje tíseň. Ty ležíš vedle mne, ale neruším tě ani vzdechem, nechci, aby ses vzbudila, vždyť tíha samoty umí být sladká — násobí pocit bytí, i když pak mysl padá ke dnu srázných snů. Jistě spíš, ale slyším jen ten vodotrysk, tvůj dech je neslyšný, snad ani nedýcháš. Představa tvé smrti se vtírá, černý balvan ve tvaru lebky na srdci, ale pak by bylo možné — jiná, neznámá těla… Tvář sukuba, teď hříšně sladká, se blíží, když tu široký prostor ticha protrhne tvůj sten. Začíná v šerosvitné hloubce niterného dění, vytéká do noci černou mlhovinou, vyráží z hloubky trpící duše, obnažené, rvané, v děsu tonoucí a volající po útěšném světle. Nesmírným soucitem zaplaven, stržen, vrhám se k tobě proniknut láskou, tím ostrým nožem.

70

Lidé/Strojky

— — — jakoby s čímsi určitým: „No jasně, to je přece samozřejmý.“ Najdeš je v každém koutě a všichni otvírají ústa a oči, nastražují uši a hýbají se, jsou naplněni mozkovou energií, konají, chápou se něčeho, někoho, mají nástroje a hmat. Je to přece zázrak, dívám se, a poslouchám s úžasem. Ta zacílenost, danost, rozhodnost! Od této hlavy očekávej cokoli, od této otočení těla, od této slova — neodvratné blesky, které jsou naváděny na cíl. Jsou dny, kdy trnu — nejsem snad zazděný? Hle, jak se lidé-strojky pohybují ulicí — a žádný by nepřevzal roli donkichota: obdivují se sami sobě, jsou pány stvoření, nemohu však říct, že by jim chybělo srdce, třeba z kovu, gumy, z náhradní hmoty. Ale nebuď ukřivděný, zklamaný a žehrající, ty, který mluvíš o bližním, o duši, duchu: čeká nás všechny stejný kráter.

71

Staré známé město Adorace andílků s uraženýma rukama. Každá zeď může prozradit slova, která na čerstvém vzduchu zčernají. Pocity se už ani nehanbí za svou zpuchřelost. Náměstí je liduprázdné, poslední vlak odjel na mávnutí kapesníčkem jedné bledooké, říkali jí — ale na tom nezáleží. Uprostřed náměstí zasadili do dlažby obří hlavu. Oční důlky má prázdné, a přesto zpívá o tom, že všecko, všecičko vidí. Místní blázni mají za úkol rozluštit, proč se jí tolik věcí týká, například obdélníkové hvězdy nebo slova uplivnutá koktavým pyskem. Kdyby ta hlava nebyla plná žebříků a lan, po nichž občas vystupuje připálený kostelník, mohla by se leckomu zdát dutá. Kývá se tam a sem, otevírá vrata úst a prozpěvuje prsním hlasem. Ale to hlaholí reproduktor skrytý v jejích ústech, z něj se line libozvučný hlas vedený sem kabely z radnice, kde zpívá sbor dobře oblečených, kadeřavých konšelů a písaříků, přitom cvaká, drkotá a jektá zuby Posadových zimomřivých kostlivců. Celé město naslouchá, někteří i zbožně, přestože je všednodenní den a láska bloudí až na obzoru týdne. Mraky se na chvíli trhají v nedozírné oko. Z něj kane na poklidné město slza.

72

Dávná krajina Jako by tu ještě táhli cikáni podél doutnajících ohňů mládí. A nedaleký hřbitov, zeď, túje… Nic se za ta léta nezměnilo, jen několik hrobů přibylo, jiné srovnal čas. Sem tam přejede auto po staré rozpraskané betonce, nad ní na vysokém sloupu trčí bezhlavý svatý v mírném záklonu, po vypjatých prsou se mu řine zelená krev. Všechny vrstvy krajiny jsou nehybné, jen v mých žilách roste sladce krutá touha trvat, zůstat tváří v tvář. Už dávno však je vyslovena cena, kterou splatím všechny tváře světa. Přes rudnoucí čelo slunce táhnou nezmarní havrani, a mlčky.

73

Blízkost ohně (Léta osmdesátá)

Vyprávěč Václavu Danešovi

Slunce, které na vás dopadá, je můj hlas, paprsky, které vás zasahují na pravém místě, jsou mé vesmírné prsty; smějete se rozrůzněnými obličeji, můj nezná sám sebe, ale tuší se: ve vašich rozdychtěných šrafovaných tvářích poznává smutek příběhů, dravě se vrhá na stíny vašich hlav. Ano, jsem neforemný slepec se spečenými rysy, s křivýma nohama, tlustý svými událostmi; měchýř tuku a masa bývá mou odměnou, jen někdy broskve, víno, ryba. Tu pojídám třeba syrovou. Sedím na horkém kameni a mému hladu nevadí kruh mlčenlivých diváků. Má hlava se změnila v košaté příběhy, mé břicho v měchy varhaních píšťal, má ruka v exploze signálů a gest, někdy ne já, to ona vypráví a přehrabuje se událostmi jak Messalina v milostných hrách. Následuje ona mě, nebo já ji, tu fascinující ruku? Promalovaný žár ulpívá na pruhu pláže, několik stop, posledních, které sleduju, mizí, přede mnou se táhne neporušená čistota, dlouhoprsté vlny zahlazují, uhlazují, odnášejí všechno, i stopy racků, i otisky blanitých prstů volavky, ale nemohou smazat stopy té, která jde proti mně, a poněvadž nesbírá bronz, ale růžový mramor, ocitám se proti bohyni, která nelétá, klade nohu před nohu, kráčí, její nevyslovitelné nohy však nezanechávají nejmenší stopu — je to Venuše z Tarzu.

77

Přichází nevšímavě, můj obličej srůstá s dvoubarevnou maskou kozlího ducha pouště, pláž se zaplňuje množstvím různých ptáků, jeden přiskakuje, je to muž s ptačím zobákem, a nečekaně přibíhá bakchantka, bokatá, těhotná ženská, živočišně se směje; všichni se vezmeme za ruce a začneme tanec, pod nohama nám křepčí kuře a třepe křídly, po komsi dupáme, má obličej a tělo, asi je jich víc, tancujeme dále, tváře pod nohama jsou drasticky rozmazané, kroužíme stále žlutěji, skutečný poďobaný citron všude, třeštění srší blesky. Když pak bozi setřeli mé pokolení a nikde ani živáčka, zlostně jsem házel proti bohům na zemi, na nebi i pod zemí všechno, co mi přišlo pod ruku, kameny, kosti, nože, kusy dřev, vysušené hlavy Křováků a pojednou vyrůstaly ze země kamenné menhiry, neforemné tvary, nelidské postavy, ale pomalu se začly měnit v lidské, a jako by je země rodila ze skrytého lůna sopky, tak výrůstaly magmatické fantómy, a jak tuhly, opadávaly z nich hrubé krusty hornin, svlékaly zrohovatělou kůži, vylézaly z larev, ponrav, kukel, padala z nich hlína, beton, struska, skořápky, a to vše pod nebem fialovým s rudou skvrnou uprostřed, salamandři začali rodit v plamenech, vesmír byl v té době nepojmenovatelný — a ti z nebe padající nepadali jen tak: ještě před dopadem stávali se lidmi nebo ptáky, přistávali v kotoulech, svinutí, skrčení, jak prolétali všemi okruhy, jak jimi točila a smýkala vášeň volného pádu, 78

někteří ladně létali blankytem — delfíni v azurovém moři — Daidalos s Ikarem, Leonardo, Blériot, Gagarin; i mně se v mládí zdávalo, že létám, bylo to blažené; většinou však ti, kteří jako by padali, dopadli tvrdě, měli však nejlidštější podobu: souměrná těla a tváře s mladistvou pokožkou — leželi tu těžce a těžce oddychovali, všichni byli polobohy, ale tu polovinu právem zavrhli: věděli, že bozi jsou jen v myslích lidí. Nežiju jenom vyprávěním, složitými tahy barev, z nichž žádný není náhodný, nežiju římskými hlavami z bronzu: mocí mého hlasu expandují do proměn, do smutku harlekýnů, do jaderných hřibů-hlav neodmítajících jednoznačnost možné masky lidského vesmíru. Rvou se o ořech, o kořist jeho rozlousknutí: Kdo postavil kamenné kolosy a jak? Pátráte, hledáte odpověď, bádáte, chcete rozmnožit — a proč? Cožpak si neponecháte žádné tajemství? Nevíte, že poznání je dvousečný meč? Já, který na vlastní oči viděl zemřít a znovu ožít Kašpárka, už nepátrám. Ostatně zemřít… a oživnout? Nezemřel snad a znova neožil ten muž, který vyhledal zaběhlou ovci v rozpálených roklích a za jásotu svého kmene přinesl ji? Snad to byl Mithra, snad Attis, snad Adónis, ale nejspíš mýtus, který stále ožíval a vypaloval své znamení národům, aby se nakonec rozpustil sám v sobě a usnul jak opilý Etrusk na konci hostiny, přikrytý vlastní nahotou. 79

Vedle něho září ovoce a květy fialovým světlem; jejich girlandy visí do jeho rozpadlých bezesnů. Po obzoru prchají stromy. Nepátrám — je to ve mně — snad. Jak jinak bych se tu mohl posadit, zvednout přeobrovskou ruku a vyzářit právě to, co nehledám? Život má jedinou pointu, a ta není právě vtipná — tedy začínám. Bude to dlouhý fantastický příběh o osudech láhve s poselstvím…

80

Dospělost Krutost poznal, až začal vidět jinak, sám krutý nebyl, ale cosi v něm o ní vědělo; svět byl náhle složitý, a pravda?… Byl plachý, poznával nepoznanost světa i vědomí. Dorostl, dospěl do věčných střetů civilizací, poznal milce davů — mlčenlivý samotář a opožděný hráč. Touha a naděje ho pak provázely do očistce, Do infernálních krajin fabrik, ocele a ras, miloval je vší svou černou poezií, miloval, až se v něm cosi zlomilo, snad osud, pomíchaly se letky holubí s havraními, koňadry s fretkami, fretky s vlčáky, vlčáci s luňáky, nevěděl, kam běží, letí, neznal směr, cíl mu udávaly blesky, nikdo nikomu nic nedaroval, nejmíň jemu, nastalo velké utírání nosů, ale dech, dech dále proudí morkem kostí a v něm se proměňuje v krev a pralásku. Od časů Kaina s Ábelem se v srdcích zvedá závist, chtivost, hněv a síla. Kain nezapomněl boží lekci v rozhřešení: byl vyhnán tam, kde je hojnost medu, mléka, rouna, kde je plodnost. Znamení časem zakryly vlasy. A hojnost dále pokračuje, rozrůstá se: technice narůstají černobílá křídla, tlakové vlny a jedovaté hřiby dosáhnou ke dvěma hvězdám, zasáhnou je pesticidy jak dva hmyzy a obě se zřítí… Lidský osud je v podstatě tragický. Přesto toužíme po věčnosti, po štěstí.

81

Nikdo nezná zpátečku Nikdo nezná zpátečku, teď, když se blíží hrozivý zával. Hlína, suť a kameny brání v chůzi a z mnohého jde strach. Nesmíme se mu poddávat. Žijeme na úvěr a hanbíme se — za co? Čekáme a nečekáme. Budeme ztraceni nebo rozkradeni nebo zavražděni, vykope nás fanatický archeolog, naše jména čitelná i nečitelná půjdou za ním jako psíci, a možná budeme všichni znicováni, životy beztělé, neživotné a neznámé. I archeolog zmizí od hlavy až k proti— nožcům spolu s nehmotnými částečkami hmoty, jež všecko obklopují a vydávají cizí, zesinalý jas.

82

Podzim A hle, růží oživená tvář Afrodíty z Tarzu snímající červenooranžový šat… Mládí časem ztrácí tajemnou kresbu motýlích křídel, která ji neztratí nikdy, ani v magickém chvění, ani na pustých cestách, pustých jak stařecká ruka; jen několik srdcí stále na odchodu, nad propastí, neslyší varovný zpěv havranů, nevidí jim do očí; smutek prodlévá u podzimních fontán, vítr formuluje mrakostroje stále údivnější. Ptáci jsou někdy smutní, ale nevědí o tom.

83

Elegie Za Daliborem Kozlem

84

Pocity zahrnuté mokrými hlízami slov, neubráním duši, nahý plamen, před nájezdem melancholického Tamerlána, žalost pokulhává a je cílem blesků, polem zvonů makovic pod tvrdým mrakem dnů, podzim je natisíckrát smutným hejnem holubů, natisíckrát neopakovatelným slovem vlídných plodů pámelníku, tolikrát bolestný, že říct sedmibolestný vede cestu podle jiných, kamenných kalendářů rozpadlých v prach a bolestivé perly, tolik labutí mává královskými křídly, volá bong nad padlým měsícem, tolik rychlých kopyt pečetí tvárnou zem, praskají dráty bouře, a jaké bouře! Nepopsatelné tlamy ticha. Šumění černé vegetace odvíjí v hlavě věky, vrací se k tobě, máš oči vyložené kalnými kameny zavátými sopečným popelem a zalité lávou dvojité tmy: první drtívala bolest na štěrk rachotícího dění, druhá nechce nic a také nic nedaruje, to jedno jediné mávnutí nad životem máš za sebou, jsi nekonečně hluboko na dně Stygu a víš o nehnutelnosti, tichu a  tmě, o zapomenutí, možná… Ne, nevíš nic, nemůžeš pohlédnout na ty ubohé závěsy, pomalu se rozevírají: černá, dutá krychle čelem k tobě otevřená, která hltá žebravý tón houslí, zpěv tvrdící absurdní, hudba se rýmuje se sudba, harmonie byla třískou za nehty tvé touhy, byl v ní osud maličkých a nízkých, neskrývané příběhy

hrbatých cest, kapsy plné snů, i těch slaných i čehosi královského, nepodléhajícího. Kartáče slunce tě očistí na blankyt, vyplajchují na sněžnou cíchu: chodíme a kropíme tě říčními slovy, bláhoví, vždyť odplavíme veškerý popel a nespálené klouby, odtékají stružkami paměti, tečou řekami marných vytáček a slz — ale na konci všech řek je náš rodný oceán.

85

Jsem na tom všelijak

92

… pták na doraz necítí se volný, zkouška mečem se mění v alotrii se třemi kapkami krve. Jak dlouho budu mlčet, neustále mlčet, vždyť křik je výsadou i hada v lihu. Je překroucený život ještě životem? Bohužel je. Dejte mi pokoj (nebo ho snad mám?), už neříkám ani slovo, už mlčím. Znamení Cesty je výsadou přesně tajemných. Mozaiku se vzorem meandru odmítám, nebudu se plazit po kolenou k mýtu. Co mi nese černobíle pruhovaný květ? Karavany velbloudů a řídké oázy zasvěcení a středu. Nejsem tetovaný a nejsem tedy samozřejmý, má hlava píská hlavně v mimochodní dny. Pruh žluté (slunce) a pruh černé (stín) přisuzují Blížence, ale jsem narozený ve znamení Vah: Éros a Psýché. Už dávno ty časy zasuty v letokruzích, Už dávno ty dny ztratily sladký hlas cherubínů. Pracuju ode zdi ke zdi, jedna bude poslední. O tu rozbiju si čelo, ale hrách na ni házet nebudu. Vypiju tu důstojnou nedůstojnost do dna a pak budu celou věčnost vzpomínat. Ale nevzpomenu ani na vzpomínku, až budu pít vodu z Léthé, trhat asfodely, už si nevzpomenu, že tohle nebo tamto… Ach, mé asfodely… A Charón je úplatně neúplatný. Zato moje kuropění, jež nepropadlo oddechu a míře… Nezbývá než pochodovat brčálovou kukuřicí. Ale jsem tady a teď, co bych lamentoval, Co přijde, přijde, přijít musí, osud, ovšemže. Nepůjdu trávou k dalekému asfaltu a k blízkým svých dnů a snů — mají vlastní hlavu, vlastní život a kdovíco ještě, jistě, právo.

Ale nic jiného jim nezbývá než oni sami. To znám. A studené cesty; nevím: zebou je tak jako mě? Snad už ani teplo nehledám… Hledám?

93

Blížíme se ohni (Daniele)

Opět jsme uviděli auta s očima lidí strnulýma vpřed. Jakýmsi právem se domnívají, že mají vlastní cíl, ale cíl je jenom jeden: ještě přes ten kraj na obzoru, přes tohle horské sedlo, přes toto rozlehlé údolí s jezerem, přes tuhle kvetoucí louku, přes těch několik drnů, přes několik trav, přes jediné stéblo, a pak už dále cesta nevede, dotkli jsme se trávy s kořeny v našem konci, v hloubce, jež nás ukolébá nebo přinutí sténat; kdo půjde na skřipec, aby z něho bolest vyvrtala hříchy? Žili jsme v omylu, domněnkách, špatně, závoj nevědomosti visel mezi námi a poznáním, říkáme: Jen nás vyplajchuj, — a on se neodříká, cítí perleťový vítr, dýchá klidnou tmu, volá nás hlasem trávy v dlažbě, hlasem kvetoucí krve, hlasem dávných tajemství, hlasem naděje, a my se vzdalujeme břečťanu, vzdalujeme se černému mramoru, torzu plačícího anděla s uraženou hlavou, ale nevzdalujeme se ohni, bílému, bílému ohni.

94

Město-mýtus (Léta osmdesátá)

TEN CHRAPTIVÝ OPILEC PŘIPOMÍNÁ stará slova: svět vymknutý z kloubů šílí. Trápíme se za něho, je naším bližním. Trápíme se, neukázněně se užíráme. Oppenheimer si to zdůvodnil, četl Gítu. Má opravdu vše končit pádem ze žebříku? Chcem po něm stoupat výš, k věžím, oblakům, hvězdám, vesmírům, dál k vyššímu životu. V hloubce jsme globální, jsme však napnuti na buben řemesla: bubnujeme signály chápajícím, jejich očima poznáváme krajinu vidoucího: pustinu, mrtvý dům, děti na silnici, prostory tušených světů, šachty nitra. Vždy se popereme o „auplné lůny krásnau twář“, pak překoktáme staronovým jazykem dnešní skutečnost; svět se posunul jak stín, musíme vše pojmenovat znova. Řekni, člověče: Jsem k vaší podobě a vaše řeč je podobou světa, patříme mu všichni… Jenomže svět se chystá zaskočit nás uprostřed věty navždy nedořečené. Kde je plamen básně? Kde polykači ohňů? Světlo, ticho, člověčenství, svoboda!… Prázdné, očesané domy, pár ulic se tísní na pokraji uhelného lomu… Zóna.

99

CÍTÍME SE LEHCÍ? ROZPŘAHUJEME křídla, letíme, pomalu se snášíme nad černou jámu, míříme k uhelné stěně, tepají v nás křídla a znějí radostné hlasy, vnikáme do stěny, odpor necítíme, let uhelnou vegetací ve stavu zrodu, všechno oživuje, květy, šelmy, ryby, nedohledné bažinaté jezero, sopky chrlí oheň a kamení, páry stoupají, voda se vaří na žhavém úpatí. Z našich úst vylétají ptáci, houfují se a usedají na stromy, nakonec nás opustí všichni. Spousty vod řítících se shora sráží nás zpátky do tmy, hlasy ptáků zůstaly za námi, hvězdy. Stovky oken svítí do noci, to, za kterým žijeme a nasloucháme svým vnitřním hlasům, nevidíme, nevidíme své doupě, hnízdo, ve kterém spáváme s jednou nohou vystrčenou zpod pokrývky — je to tak příjemně chladivé — a nasloucháme snovým ptákům, kteří nás celé vyplňují a vyprávějí o městě, na které už dopadl nelítostný, nevědomý Damoklův meč.

106

DÍVÁ SE JEDINÝM SATURNSKÝM OKEM, hemžení termitů ustalo, bojovníci s černými hlavami odnesli královnu kdoví kam, za nimi se vlečou dělníci a dělnice; vydali se k obětovanému Městu. Královna se nemůže pohybovat sama: nadouvá ji do nestvůrné velikosti obrovské množství vajíček; naklade je devíti otvory do těla člověka, toho termitiště myšlenek, snění, činů, lásky a zrad, do nitra uspořádaného silným duchem pudů… Pohybujeme se mezi bližními: lhostejnost, chlad i opovržení a nenávist stíhá naše kroky. Chráníme se přiblížit nejen mouchám, ani termitům v nás není fialový had lhostejný; ohledávají pohyb ledovce, nasávají mrtvolný zápach masařek, pátrají v pusté krajině se starou trávou. Váháme — ale nemáme na vybranou. V cestě stojí Město neboli Trojnožka. Kterou nohu Trojnožce odebrat? Zmizí-li jediná , dvě ji přece neudrží. Ale návrat je nemožný… Jedna tedy odpadla. Město se položilo na bok. Dlouhá cesta unavila. Občasné výkřiky navozují nepřijatelné. Ten křik!… zmizela druhá noha. Máme se Odpoutat? Ptají se duchové nad termity. Ano, opustíme je, vyženeme ze sebe —

107

K čemu jsme to vlastně odsouzeni? Odpovídat za termity jak za sebe je naším trestem a  naší bezmoci odpovídá, že Trojnožka ztrácí třetí nohu, poslední, a rozpadá se úplně — Město-Trojnožka v Zónu. Tu ještě můžeme jmenovat, ale věštící kněžka visí na skobě, je nahá, nic nemůže být nahé víc — je kostrou.

108

PŘEBÝVÁME TU BEZ SVÝCH ŽIVÝCH. Vystoupili jsme na břeh; pozorujeme svou pravou ruku; kolik nocí zbývá do rozpuku? Nezbývá z nás nic, co by nesloužilo naší touze po rozkvetlém životě, přetékajícím osudu. Kdo to mluví o soli země? Ven z té černé stěny! Odkud přicházíte? kdo jste? kde žijete? a proč vlastně? kam odcházíte? tak řekněte něco… Někdy zahlédneme nelítostný boj koček s krysami, bezhvězdná obloha je akváriem snů, kdosi mluví o důstojnosti, o nezadatelných právech, jedno oko modré, nerušený blankyt, bez kazu bělma, duhovky, zornice; ano, doráží na nás mnoho všedních, těžkých osudů… A bylo to cosi, co dýchalo na cestě, ne jáma s několika dalekými svítilnami na dně, které předcházela řada detonací, rozkvétajících ze sošné ruky velkého manipulátora. Dnes mohou zmizet všechny zdi spíš než hradby Jericha. Každé město je hříšnou růží; kolik živí spravedlivých?

109

SPĚCHAT NELZE, MUSÍME POZNAT bláto a trávu, kroky a dech, mlčení srdce, omamnou sklizeň mračného zdiva; nemůžeme se bránit neodčinitelnosti. Pach velkých sekvojí proniká představu: výspu nad mořem zčernalého, zuhelnatělého života, zkamenělou flóru a faunu; vítr zvedá bodavý mour a ten už nás neopustí: bude zavát do našich pórů otevřených jak povrchové šachty, nikdy už se ho nezbavíme: prožere se nám do žil jako střelný prach a doplaví se až do mozku, snad bohužel, ale zaplatí to proměnou v bílou sádru. Udělá z nás fragmenty, ale ponechá nám sošné bytí, v němž budeme podstatně. Splyneme s rozkotaným zdivem A s ním se změníme v chaos, potom nás kdosi dá znova hlíně, pak formě, krvi — a nakonec nám vdechne duši, opět se zrodíme slovem, jistě jemu podobní. Takový kruh je možný, snad i žádoucí, pokud nás nezanese do jiných okruhů než lidských, a rozhoduje Demiurg, neboť všechno živé je oduševnělé, a prý nejen to, avšak je lépe vítat slunce a teplo radostnou písní, hledáme ji po kapsách.

110

NADÁVAT MŮŽEME, můžeme proklínat a zaklínat a pokoušet (se), ale věčnému pohybu plamene neunikneme, i kdybychom měli být přivlečeni. Vracíme se stále znova, nechceme věřit uvěřitelnému: skutečnost je víc a víc skutečnější: Zóna se rychle — co je to jeden život, co pár životů, co celý věk — propadá do vln uhelného moře. Slunce zapadá, noc se tiše drapká po pevnině těla, až se dotkne srdce; v ruce drží kamenný květ, co voní fenolem. Na dně jámy se zase rodí pravěké šelmy — a nemlčí.

111

DIVNÁ ZÁŘE PADÁ do divoce laděných barev, v nichž ze sladkosti jižních měst není nic, a tak umírá Zóna v palbě předsmrtné euforie; má bezhlesnost uhlí, černé pouště a balvanovitých mraků. Blátivé cesty vedou daleko, daleko do neprosvětlenosti, milenecká setkání jsou ohrožena. Schody vedou do podsvětí, oči pokrývá pavučina stmívání, pozlacené rámy tmy pableskují olejem měsíce, voda padá vodopádem neuvěřitelných odstínů zemitosti, na hladině se zrcadlí labutí oblaka, pomalu přecházejí temným zrcadlem z leštěné ocele, mizí… Duhový klid, rezavě zázračné spektrum hmoty — může být i jiné vidění, jiná barevnost, jiný svět: prach, hlína, písek v očích, hrubá sádra, příliš hrubá sádra, staré železo a dráty; zoufale skřípějící příroda, skřítkové a kyklopové pracují ve sklepě, pod prahem, na půdě, v krovech a také v hlavě hlav, tam hlavně; však jednou skončí.

112

ZÓNA HALÍ SVOU TVÁŘ nachem zahanbení, studu. Málo mocní sofisté! Řeky čisté vody tečou po obloze, mírně se čeří, oblaka plují svými bezbřehy, ovečky, beránci, stáda k počítání, pak balvany, skály atd., pohoří s mírnýma očima, terče slunečnic černají, obrovské smrky — stojím tu maličký, neobejmu ty mocné kmeny, věkovitý klid, bystřiny mi rozdírají tvář, šumí dešť slz, mléčná dráha stéká po čele, obracím se za ještěrčí čistotou… Také o tom, co vyvolá olejová skvrna na zdi, o čemsi, co nelze pojmenovat, chybí slova, světélkují tím poznávající bytosti: tajemstvím. Přesahuje naši tělesnost, všednodennost — Toho se nelze zříkat, vzdávali bychom sebe: Nemůžeme se vzdávat pokušení vesmíru ani tlení. Hlavou poletuje hejno ptáků, bučí sirény krve, hvízdá kdejaký projektil, ani uši si nemohu zacpat, slyším přímo mozkem, mám v hlavě celý svět, jsem jím nemocný, proč ani ty nemlčíš, svědomí… Údery psacího stroje mě zatloukají do básně. Kde jste zůstaly, flétny smíchu? Nesmějte se. Ne, nemlčím, a když někdo řekne: Proč tedy nemlčíš? Nerozumím ti a snad tě i nenávidím, nemluvíš mými ústy, — odpovím, že mé poznání má mnoho bílých míst, mnoho lvů se po nich potuluje, hic sunt. S tím se nelze smířit. 113

Tam se nemůžeme sejít, já a ty, proto označuji ta místa naším společným pachem, řečí, tvarem, zvukem, hmatatelností, výměškem, a bílá místa mizí i se svými lvy — objevila se šifra člověka, signál jeho přítomnosti. Ale proč jste zaujati proti tajemství? Ztrácíte prostor pro své přesáhnutí. A možná mě neumíte přečíst. Jsem však srozumitelný víc než zdrávo. Kdo trhá mou knihu, rozbíjí mé sochy a prokopává obrazy, ten…

114

VŽDYŤ RYBAMI JEŠTĚ JSME, jenomže kousek cesty už máme za sebou. Zjišťujeme některé odlišnosti a nesouměrnost. Dnes to není jen zlehčující gesto ruky, Jen mávnutí. Vedle se loví extáze, ve sklepě, v autě, v rezaté trávě, ubohé extáze, nenahraditelné… Zóna není zoufalství. Snad varování, snad pravda. Nejspíš všechno dohromady, nejsme soudci. Soudců je dost a soudit lze pořád… Jazyk námi protéká jak lavina hmyzu: jsou schopni mít druhého za zvíře s bezcennou kůží. Byli i preparátoři. Ne pro jejich potěšení vypouštíme duhové bubliny. Učíme se tragikomedii návratů k prohraným koncům mýtů, těch ozvučných divadel klasobraní říje. Poštvaná srdce; jejich smečky vyrážejí ústy. Vdechujeme páchnoucí kouř a bzdíme kontinenty.

115

TŘOU CIHLOU O CIHLU. Vzniká přízračné město, pod zamrzlou plachtou času. Studené ohně planou v ulicích, lidé si hřejí prochladlé hlavy, nohy jim svorně zahřívají ovce s vlky, mordy tygrů odhánějí hořící ratolestí. Dlažba puká žárem, asfalt se roztéká, v bytech explodují čínské růže, tupá tma pořádá ohňostroj, omítka spadává jak uhelná vegetace. Přesto se její tvář blíží, lehké kroky s úsměvem obryně s vilnou kapkou krve na ústech. Silné liány paží, chtivě rozevřené prsty. Klín je lesnatou horou s černou jámou na úpatí, černobílé nohy se nikdy nezastaví. Zemdlená souhvězdí se obracejí v lásce i neřesti, blesky prošlehují pratmou, přišla hromská bouře, přešla, pomalu či rychle se propadá do ticha, do hlasů stále vzdálenějších, čekajících na povel k nenávratnu. Děním už byl dán.

116

Z Gordické hlavy (1989)

Kraj mého zpěvu Černá těla zapopílkovaných mraků sypou si to k horám zrezavělých stromů. A jak podupávají na prkna zemské kůry ty ocelové stroje! Svítí na obzoru nocí — souhvězdí zvané Exkavátor, souhvězdí zvané Zakladač. Můj pane zpěvu! V labyrintech dieselelektrických trakcí bučí železní Mínotaurové tvých červenočerných vlaků, v rozlehlých halách továren kvílejí a praskají ocelové struny tvé loutny, v kyselinách jsi vykoupal svou harfu, její tóny opadávají jak spálené maso. Pane mého zpěvu! Skučím v útrobách rozvoden, hektickými ústy komínů chrlím kouř k nebi, těžce supím v plynech hlubinných šachet, šlehám červeným plamenem chemickou nocí — k tobě volám: Mélos, můj hluku, mé ticho! Mélos, mé kroky dýmů, mélos! Co mi brání, mé převracení země naruby, abych časně nebo věčně od tebe neodešel!? Snad nic, snad tvůj drsně uhelnatý mélos, snad něco jako soucit, můj hrozný pane s černou lyrou.

121

Říkejte si co chcete Nechci ztratit ani jedno slovo, toužím po mracích slov, po oblacích slov letících oblohou, dešti slov skrápějících velkou krajinu, po krajině slov zaplavující mé uši, hlavu, srdce, chrlící na mé oči květy, hory, vody, smáčející mé smysly příběhy, osudy a událostmi (příběhy květin, hor a vod, osudy zvířat a lidí, událostmi mraků slov padajících na krajinu) — a hle: už skrápějí děje mraků slov oblohu mých uší, už zaplavují mýty květů slov krajinu mých očí, už vsakují touhu jednoho slova ztraceného všechny mé smysly. Říkejte si co chcete.

122

Velikonoce Krajina stále proniká srdcem, důlek v zemi ve kterém spočívám, trávu kolem sebe. Tráva je předjarní, hnědá a polehlá, pod hlínou cítit mráz, oblaka mokrá, studená, jen občas zahlédnu cípek čisté modře. Jaké okoděje mě mají poutat, přimlouvat se, když odpoutání je duší mé touhy, ale nekrystalizuje v jejím středu, koule není celistvá: krajina dále naráží na smysly a proniká k ústředí mého spočinutí v sobě. A tak mohu vystupovat ven a setkávat se se životem, se světem, ale láká nepodléhat mu, jen ho používat jako záminku a zkoumat, zda bez úryvků reality uplatním svůj hlas. Vím — nevím, předpokládám, že se nelze vymanit. A transcendence? Za všechno se platí. A kdo vůbec ví, kde začíná? Jakou má vůni? Lámu vrbové proutky, splétám je a šlehám jimi živé tělo jazyka, to velikonoční děvče. Vyskakuju z důlku v zemi, utíkám trávou k jasnému osení, pupeny pukají, lístečky vyrážejí, křičím radostí a mrak nade mnou kdoví po kolikáté vypouští projektily deště. Jimi se probíjejí mlčenliví havrani.

123

Cesta do města ÚNL Půjdeš tam, kde ti bude úzko, ale nesmíš se bát, patří ti také radost. Kde ji najdeš? Jdi tam, kde železný most se směle klene přes velkou řeku a v ní se zrcadlí šňůry modrých světel, stopy vzdáleného člověka; nač myslíš? Nesmutni pro tenhle den, i tam bude noc tvá a ty se můžeš opájet jejím smutkem, melancholiku, který toužíš — nepovím, po čem všem toužíš, ale je to tady, tam, stále přítomné, všude dobro se zlem hrají mariáš o osud světa, jen vztáhni ruku. Ale pozor! Nelze uchopit všechno najednou, sám vidíš: je chaos, divoká směsice, vír, čeká však na tvou ruku, oči, slovo, a i když nemůžeš ten chaos zastavit (jeho koloběh je silnější než ty), můžeš si cokoli vyvolit, věc, kterou považuješ za zástupnou světa, uchopit, a aniž ji pronikneš — vyrůstá z nepoznatelna — obkružovat ji vším, co ti dáno. Obtáčet ji něhou, odporem, láskou, a ona, třeba to byla kostrč vychrtlé víly, vystavena zrakům všech, sladce zatrne a utkví.

124

Krychle a koule (Vladislavu Mirvaldovi)

Krychle závidí kouli její naprostou oblost, celistvost, vesmírnost. Krychle si ještě nezvykla nemít svou podobu z hvězdy, oblázku, dělové koule, prostě: být zkonstruována složitým zařízením v mozku člověka, které se jí přece nepodobá. Často trpí pocitem méněcennosti, a zbytečně, je to hypochondrie: přece skákat o osmi nohách, bránit se nebo útočit dvanácti hranami či osmi ostrými rohy a odpočívat na šesti zádech nebo tolikerém břiše je bezpečnější než podlehnout každé šikmé ploše, sebenepatrnějšímu dloubnutí… Ale co to kroužení koulí, kruhu, jejich rotace, co ty výboje i pády, stoupání, vynořování i ponor na obvodech světla a tmy, života i smrti, v samém centru zdivočelého mlčení — posedlého — to kosmické, do mozku vbodnuté.

125

Ubytovna Petroleje bylo málo, svítilo se světluškami v krabičkách od zápalek. Na čtení to stejně nebylo, tak se spalo a spalo a spalo… Mnoho lidí přemýšlelo nebo vzpomínalo, na uhlí, na koks, na brikety, na škvařené sádlo. Mozek poskakoval, salamandr v plamenech pece, a  vosk tál, kapal do očí, stékal do úst, ústy do hrdla a plic, a to se pak nejlépe spalo v příčné poloze, s hlavou padlou na prsa čerstvě umírajícího, jehož rty chroptěly orientální moudrosti pocházející od Selbia, krále vymyšleného města.

126

No právě Slunce dopadá na širokou krajinu, žár se třese nad polem kvetoucího máku, obilí se přelévá a vlní v mírném větru, osamělý člověk pracuje daleko v polích, ptáci vyletují z březového háje, vzdálená píšťala zvučí ve světlém lese, je slyšet vzdálený hlas broušené kosy, bělásci usedají na blátivá místa cesty, na slámě schne myší mrtvolka se zelenou mouchou.

134

Odchod Ale ten štěkot v dáli, ten měsíc, podívej, hvězdy se třpytí smíchem — musím odejít. Však ty se vrátíš k smíchu mých očí a vlasů, k třpytu mého hlasu a k dálkám mého těla. Snad, ale to bude jiný smích a jiný hlas, to budou nová souhvězdí a nové dráhy krve.

135

Přikývnutí Opilé hlasy, za nimi se potácí hudba. Nemůžeme říct, že je to harmonie sfér, ale je natolik kosmická, že zakryje i dávení přízemnosti, sebevíce vulgární. Pak tiše zašeptáme tónem vemlouvavé touhy života, ale pozemský zpěv šlágrů přehluší zas ten, přehluší? — Nakonec se tóny, zvuky smísí, ten vesmírný — a co láskyplný? Jaká něha má prostoupit člověka na pokraji šelmy a jakési andělské bytosti? Jaká jemná sklovina zdůvěrnělé chvíle, když sekera osudu je dvoustranná a oboustranně tupá? Jen zůstaň, zůstaň, — tak když prořeknou se ústa mlčenlivá, lačná všech svých snů, to když vysloví a v očích spatříš nevýslovné, nezbude než přikývnout a sladce, sladce spočinout.

136

Let Cesty jevů jsou oblačné i zákonité, cesty lidí Jsou zjevné i skryté — vzdálená propast punského obětiště dětí; jakou krutost by oni přisoudili nám? To tady dole pluly fénické lodě, stonohý barevný šperk hmyzu se sunul po moři, měď, obilí, víno, vlna; slonovina, koně a otroci; barevné sochy, nádoby, sloupové hlavice a dříky. Kabylské stařeny s tetovanou tváří sedí na ulici a žmoulají chléb. Kdoví co žmoulají za kosým úsměvem. Pokorný starče v chalátu, zdalipak jsi v tomto světovém čase prodal jedinkou píšťalu? Bezmocně krčíš rameny, maličko se usmíváš, odcházíš. Srpovitý obr měsíce patří k zemi, patří také slunci a vesmíru, je současně uvnitř a vně, stejně tak lidé, tak já. Obloha je nehmotnou ocelí nebo sklem nebo průsvitným lakem, ale není z toho ničím — je dávným éterem, je živlem. Vznáším se mezi zemí a nebem, v moci kolébky i hrobu, hlíny a oblaků. Chvíle rozrůstajícího se vědomí prostoru, jehož celku jsem účasten, řícen jím i budován. V dálce je den, modro a slunce, zatímco stříbrný projektil letí hrozivými mraky — masivy stehované blesky trčí. Kamkoli se obrátím, vidím jiné představení, přítomnost se posunula, lehčí než dech čápů, spících za letu, když táhnou. Má černobílá klaviaturo paměti, na kterou jsem chvíli hrál, teď, když přiklonil se podzim a dny jsou čím dál chladnější! Přítomnost se posunuje stále. Zrno klíčí, květ opadá a vzejde plod. Všechno spěje od života k smrti, vše se dere od nicoty k životu. Ale tehdy, ve výši, všechno bylo celistvé a věčné. 137

Kroky Jdu, někdy rychle, jindy pomaleji, ale teď už vím: mnoho nocí je mezi těmi, které zanikají v nepaměti, není na jejich dně vždycky sladkost hroznů; jsou i takové, co krvácejí do stenů a do červánků. Propadají se do mě všecky děje, jsem zasažen kroky událostí, domýšlením, smysly. Tma volá po světle a světlo po tmě, měsíc je dále fantastický i s lidskou stopou na tváři; co může zanechat syn hlíny? Ovšem, i šifry rukou v jeskyních, kosti a sny, stroje, zbraně, básně, babylonskou věž i nevýslovnou hudbu. A nelze rozhodnout, zda mu to vše bylo darováno nebo zda to vytvořil. Nyní bloudím podle řek a hor, houfují se ptáci, velká hejna havranů klovají na silnici sůl. Jdu, i když nemohu říct proč. Kdesi za mnou smetá uragán ostrovy se vším živým, jsem však přesvědčen o tom, že když dám nohu před nohu a přenesu na ni svou váhu, učiním krok. Také jsem našel svůj hlas, zazpívám tedy tu svou. Kameny nacházím na cestě také, ale většinou vydaly květ i plod. Vím, kam cesta vede, ale nepřestávám se proto rozhlížet. Pozdvihnu dlaň a přitisknu ji jako pečeť na tvář noci, pozdvihnu hlas a protknu jím sluch netichého dne, pozdvihnu oči a nechám je zazářit ve světle očí tvých.

138

Vždy budu vědět, že to činím já, i když mnou procházejí kroky nepoznatelna a na mém srdci spočívá těžká tlapa noci.

Za matkou Rachotí stavy noci a tkají plátno ticha. Velký známý obličej s víčky spuštěnými prostupuje hvězdy, blíží se. Projde mnou jak mlžnou zdí. A když se obrátím, stejná tvář ode mne couvá, vzdaluje se, zmenšuje, ale ze mne její obraz nemizí, mění se v kaleidoskop pohybů: úsměv náhle zpozorní, přejde do pohybu úst, která vytvářejí slova zapomenutého obsahu; malé zamračení, vrásky se přeskupují, v očích se rozsvítí souhlas, rty se stávají rukama a vyprávějí o mnohém: o bezpočtu svých úkonů, o krocích zkoušeného srdce, žel tak často osamělých, ztracených stop jejích dětských nohou v sněhu. Ale ty ruce! V nich do poslední chvíle zůstalo i to, co jim už dávno unikalo a uniknout nemohlo, ani dříve, ani dnes a ani zítra: mé srdce plné vzpour a díků.

139

Ze Hry o smysl (1990)

Jakým hlasem Usedlas mi na rameno, ptal jsem se tě, jakým hlasem zpíváš. Zakrákalas krásným vraním hlasem píseň o radosti — a já ti podlehl, rád podlehnu melancholii. Usedlas mi na druhé rameno, ptal jsem se tě, jakým hlasem proklínáš. Zazpívalas křivou flétnou píseň o pádu do propasti — A já ti uvěřil, vždycky věřím kráse. Usedlas mi na vztaženou ruku, ptal jsem se tě, jakým hlasem chválíš. Tys mně stříkla mlčenlivou slinu s červem do očí — a já se ti vzepřel, vždy mě volá do života pomyšlení na smrt.

143

Příchod Sestoupil jsem z hor až k starému ovčímu bez ovcí. Proti mně se zdvihly stromy s obrovskou plností listnatých rukou. V ovčíně jsem našel poločitelnou zprávu, vrytou do březové kůry, zanesla ji sem potopa. Pochopil jsem… Co vlastně? O arše Noemově v ní nestálo nic. A tady jsem založil svůj domov.

144

Stinná a zářivá Vlevo strom v pavučinách nebe, vpravo o málo nižší husté stromoví, mezi nimi stinná, tichá cesta. A dál se prostírá rozlehlá zvlněná krajina a stoupá k obzoru. Nízká vegetace, snad ovocné stromky, nekonečný sad, nebo snad vlna za vlnou spěchá do dálky… Zalévá je vysoká, větrná zář. Za tou září hoří veliká, hluboká a mlčenlivá tvář.

145

Demolice Pád nevidomých cihel, kouř přestal naříkat, teď mlčí, zeď stržena v mraku prachu, ten má tvar otazníku. Květiny opadávají z fasád vyklizených domů. Řekou protékají dětské kočárky, vedle leží opilý cikán. V syčící trávě stojí usmívající se žena s vejčitou hlavou. Zuhelnatělé balvany mraků se řítí.

146

Podivná mince Sen prodlouží život a rozšíří ho o podivné obrazy. Snění mě však vede jinou cestou. Dívám se na krajinu, kterou nevidím, jen zahlédám další možnosti a formy, jiný život. Když se vrátím ke skutečnosti kolem, najdu pod hlavou zlatou minci. Na líci je vyražena hlava fantomatického krále, na rubu květ máku s nápisem okolo: Neodcházej, vymyjí ti mozek a srdce hodí bohům. Dá ti velkou námahu, aby ti místo toho uřízli nožičky — ale ty jít musíš. Vrať se ke mně, a třeba bez nožiček.

147

Smích V zobáku průvanu nesu v sobě náklad i s velbloudem. Protinožci mlčí, ne? Všude kolem peřeje. Bílá voda, říkají ti neználci. Nohama nedosáhnu, jen mozkem často klamaným a často zpěněným. Proboha světlo! volám hlasem volajícího na poušti. Neproniknutelná tříšť osudů fatálně mlčí. Smečka zdí, oken, paneláků, asfaltu — lhostejné. Nebojím se podívat ani do infernálního jícnu krajiny s nahými těly salamandrů v plamenech. Bloud na pustých horských cestách, pozdvihuji lucernu: hledám, hledám, naleznu? Někdy skutečně: paradoxně nacházím touhu. — Každé probuzení je darem bdělých snů, každý spánek milostí snového života. To mezi tím jsou práskající prapory, které den co den záplatuje noc jak rybář potrhané sítě bez mastných, horských, kuřích ok. Největší spokojeností je lov na kničemutonení, i v barevných vegetacích sošných kamenů. Častěji stoupá tělem míza míz, až vyrazí bílý gejzír smíchu k černým oblakům.

148

Záblesky Žádnou z těchto ulic neznám a nejsem přece v tomto městě poprvé, ačkoli je dávno pohřbeno na mořském dně — jejich barbarské názvy zanikly ve slově OM. Tato socha byla netknutými zády vydána bahnu, té zase moře a červi setřeli prsy, břicho a obličej. Dech se každou zámlkou chce vrátit, je pěnou, která schne na břehu touhou po vlnách. Panna Marie volá z proluky: „Cokoli není postaveno na hlavu, je neplodné.“

149

Ranní symfonie Ani ne drsně, spíš všednodenně

Násilnické zvonění budíků způsobuje katastrofy v epicentru nervů, ale ideály ne a ne se zhroutit. Kroky tepají nevratkou dlažbu panelových kaňonů. Kdesi v galaxii však trvá mrazivé ticho. Kdo je schopen ještě zpívat, žije ve skrytu plen, v jeskyních kojenců; kdo chodí s aktovkou, má několik vrstev obličejů, teď má nejspodnější, ze dřeva, papíru, drátů, sádry, kuřáckého kašle a občasného klení. Suky ledových zmrazků připékány televizním optimismem zasmrdí a dále vzdorují podpatkům neveselých panen, ovšem ty panny nejsou sňaté z katedrály. A také asi nejde o panny. Světlo na tvářích manekýnů je krvavé, úsměvy na tvářích pomerančů zelené. Píchačky slouží ranní mši, jsou zapojeny do času. Některé tváře už jsou pod maskou a šlehají mravenečníkovým jazykem syrovátku teleprogramů, z úst jim padají mravenčí larvy a jsou nelítostně ponechány osudu. Tma se zuby nehty drží očnic s modrými víčky a pachu zpocených podpaždí. Auta vrčí v dur, objíždějí úhly chodníků a ospalky soch. Užuž vypukne řetězová reakce černé kávy a ředitelů s hlavou obroubenou podvojnými šponami.

150

V trávě se páří slimáci, slepují se coby listy papíru a hned se rozmnožují — všemoc lejster nemůže neovládnout všechny minulé i příští dekády. Výtahy vylétají do oblak a marně

hledají cestu zpět: nahoře nejsou ocelová lana, kolejnice, motory atd., pak podléhají studu, který čas od času zachvátí i hmotu. Lidé začínají být nespokojeni, ale zvonění telefonu strčí do kapsy i zázrak. Člověk si však brzy zvykne, prý i na smrt si zvykne, neberme její jméno nadarmo. Nanebevstoupení v tomhle industriálním výběhu potká jen ty, kteří rozdrtí náhle zešílevším podpatkem zvonícího budíka, čistě se umyjí, pečlivě oholí, obléknou se a vyjdou dveřmi úsměvem napřed. Kampak to jdou?

151

Periférie

152

V souladu se švihem oceánských proudů plahočí se pramínek kalných pomyjí stružkami mezi dlažbou ohlazenou pemzou a vytváří pavučinu splavnou nedopalkům s uschlými křídly motýlů, meandry zdí se probudily s trhajícími se mračny a svolávají všechno zdánlivé ticho sluncí do svých ohrad s hladovými psy podvraťáky, zatímco chromec s bezzubým obličejem vyťukává dřevěnou nohou strojopisně vytečkovanou čáru nezhojitelného závaží. Stromy otlučené už v srpnu deštěm meteorů vztahují rourovité pahýly k zaslepeným oknům se stružkami slz v prachu galaxie. Oka drátěných plotů cedí řídký kouř hořících vztyčených prstů, jedině plakáty otřásá sterilní smích vyceněných zubů a vítr vanoucí atropinovanýma očima pozemských hvězd, pomalu se propadají do stále nižších vrstev. Na některých místech je tlustá kůže odtržená až na maso pozůstatků dřeva, pily a červotoče. Drtírna prašné trávy mele naprázdno, trávou se opile potácí starý orchestrion marně hledající svou hospodu s plivanci a neholenými bradami. Stařecká tvář v posledním okně napichuje na ostny kaktusů kočičí oči a přikyvuje dutosti se schnoucí mrkví obecnou, vždycky dvoutvářnou, dvoupohlavní. Z prken vesmíru vypadl suk, dírou po něm nahlíží skleněné boží oko a zkoumá regulaci páchnoucího potoka, jestli byla správně změřena. Ignoruje přitom prastarý nápis Volte číslo 999, dávné volební bonmoty, hesla, výzvy hřmí už mimo. Na zdi je nakreslena půlka člověka, druhá vystupuje ze zdi v podobě vlka, živá. Znáte přece ty nevinné hry dětí.

Dějiny Rozeklané listy Podívej jak se ty gumové ještěrky zvedají na zadní zatímco kovová tráva se magneticky pohybuje soukolím stroje na vyhazování míčů Kanály jdou dále svými určenými cestami auta kvílejí nedostatkem na nejvyšší horu světa vystupuje mladá Japonka jmenuje se ta která stojí zády ke stříbrné vodě jezera za měsíčního svitu zatímco pánve v kuchyni prskají sisyfovskou píseň Je to krásné jméno je v něm slyšet dávná hudba jeskyní ohňů a přezvětšených penisů samurajů a jejich křečovitou grimasou mužného hněvu pro nás exoticky šmíráckou Ale co chcete každý svátek chce svůj koláč svou husu vypečenou do barvy starého zlata a tak všechny krajiny menhirů které se prostírají na mořském dně na temných planetách a v duších těch Povolaných kteří chápou tento svět tak trochu — vlastně dost anebo úplně jinak: jaksi hlavou nahoru nebo vůbec naruby přitom svázaný pupeční šňůrou válek kšeftů komplotů a jiných radostí někdo řekne nepočítaných Ale mně už chybí ta pravá trpělivost naopak přebývá smysl pro určitou vyprázdněnost některých způsobů hry — kdo chápou obrazy takto promítají právě tyhle krajiny na plátna svých mozků pokud ty mozky nebyly vyrabovány raubíři ať jsou živí nebo tekutí jistě chápete že raubířů je mnoho a najdou se i mezi džentlmeny takoví kteří se jimi vědomě i nevědomě stávají — — —

153

A faktem je že Velká kudlanka přestala být magickým strachem před ženou a před pohlcujícím koitem zatímco promiskuita už našla svůj mýtus takže jsme u toho smějme se a bavme se Je málo poodkrytých cípků jimiž můžeš zahlédnout jak se dějiny opravdu dějí spíš si připadáme známým psem na značce gramofonů — poslouchá hlas svého pána a ani se neohlédne — inu pes Kdybychom se však ohlédli — raději nedomyslet třeba bych spatřili Dalího obraz Občanská válka ale možná je to obraz malovaný někým něčím jiným a zase bychom mohli počítat nepočítaně popsat tvář nebo tvářnost jednání chování uvést něco ze života bonmoty anekdoty skandály a zase nám v tom brání ta vyčerpanost hry nechceme si jen tak hrát vždyť i tragédie je hra Avšak obraz toho malíře nezmizel ten obraz nás vtáhl do sebe stali jsme se jeho součástí jeho spolutvůrci Já jsem se stal…

154

Rozhraní (1990–2005)

V Želenicích V Želenicích mi přes cestu přeběhla černá kočka se zlatýma očima V Želenicích na louce se pásli dva hřebci vraní jak bezměsíčná noc Frkali, šlehali žíněmi ocasů po vycíděných mouchách zvedali hlavu k obloze, třásli hřívou znova se skláněli s nelítostnými pysky, zuby V Želenicích září dvě bílá slunce jedno na obloze a druhé jako blýskající odraz na hladině V Želenicích je řeka široká teče pod galaxiemi daleko sahajících větví, listů bez spočinutí se sune do ještě mocnější řeky až oba ty keltské toky pohltí daleké moře a moře se spáří s oceánem V Želenicích pod kvetoucí jabloní leží roztrhaný holub, vlastně už jen letky rozhozená pírka se v bezvětří ani nezachvějí V Želenicích se z pole vracejí lidé Každý z nich má ve svém kroku, v tváři, v oku vepsán pozemský úděl Dívám se na ně, jako bych člověka viděl poprvé jako bych od nich cosi očekával ale oni nemyslí na to co vše je právě požíráno časem, dějinami, prostorem a že oni… V Želenicích jsem nejnaléhavěji poznal jak na stará kolena přeostře vnímám svět ten svar i svár protikladů teď tak nebezpečně se vychylující k sebezničení a jak každý vhled je niterně ohromující, nevyslovitelný a jak báseň se stává směsicí touhy a marnosti… Málo platné, v Želenicích chcípnul pes.

159

Prométheus Jsou denně dorůstající Prométheova játra stále táž Prométheova játra? A kdo jim dává dorůstat? Je orel denně přilétající pohnutým ovzduším stále týž orel? To je vedlejší — ale teď víme, kdo ho posílá! Orel přilétá, dopadá na Prométheův bok, Prométheus se bortí, jeho tělo nabývá hran a ploch, jeho vytesaná brada se pozdvihuje vzhůru, řetězy řinčí a nebesa jsou spokojena? A nebesa jsou spokojena!

160

Láska… Veškerá radost stála na jeho tváři jako monstrum. Měla křivé nohy a řvala v pohoří. Stromy se zmítaly v mracích a kříž se kácel s praskotem. Masky ho uchopily za krk, za ruce, za vlasy a vlekly ho k menhirům. Hory se blížily s otevřenými chřtány. Dítě zatím přelévalo mušlí oceán. „Jestliže mi ho naleješ do srdce,“ řekl, „jsem ztracen — ale zatracen jsem stejně.“ Bratrovraždy neustávaly, červená niť se dále táhla k propasti, a ten smích! Nebo to byl pláč? Ty dva srostlé stromy jsou podivné; říkají jim milenci. V tichých nocích je slyčet praskot, jak spolu krutě zápasí.

161

Matka a dítě (Pavlovi a Jarce Vejrážkovým)

Na pozadí motýlů andělských i ďábelských to, co přisunuje na starých kostrách ty nejmladší matky ty ještě s většími křídly motýlokvětými takže za nimi nevidíme jejich oblíbenou potravu ale cítíme živočišný zápach olomouckých syrečků ale to jen tak mimochodně neboť kdo se to pozvedá na pupeční šňůře dneška kdo naplněn klidem andělů i ďáblů pozvedá ručičku a upřeně se dívá do slzících očí technického světobolu ale toť ten, kdo ještě neodstřihnut a s nahou prdelkou už vládne světu, už vládne všem nebesky mdlým motýlům a ti nebeští motýlové mu už teď tkají roucho tkají mu pozadí jeviště svými gobelínovými křídly a jeho matka prastarých kostí mu strojově přihlíží dosud se nevydral železný křik deroucí se na svět kdesi vedle voní olomoucké tvarůžky života a daru pokoje čekání je dlouhé, nic se neděje a děje se všechno

162

Jurský park Tehdy si hrával se železnými mosty, dlažbou, zdmi se stíny krys vše se zřítilo do prachu, do kalných vod, do hromadných hrobů je to úsměv anebo škleb, ptáme se postav naplněných řevem ten kopající odpovídá kupodivu pouze kousnutím do pohlaví je to radost ta sexualizace zábavy, řičíme smíchem pivo nám teče po prsou, pivo, sex a punk chceme nenávist, co se studenou naplánovanou vraždou nenávist je silnější než láska a láska je silnější než smrt pokora, přiznání, pokání je na draka budeme zatloukat na všech instancích, máme přece svobodu jsme tady a neptáme se po žádných božích tvorech chci být sama sebou, řekla miss wagon-lits po svém zvolení — kým tedy? ale ne nejsme přece mravokárci to slovo dávno ztratilo smysl, chceme si jen trochu zařádit přece nám to nebudete upírat zeměkoule pořád krouží ve svých drahách se vším všudy a urodilo se jí toho nemálo, radujeme se život — to je síla, to má grády ber kde ber, pořád si přijdeš na svý, přece nebudeš remcat řekl mi jeden člověk, ten byl rovnej, ale stejně ho přibili na dřevo

163

Sklerotikon Zužuje se průtok slovodárných cest vrtkavé sochy nohou lapají po mouchách dechu, oči skelně bloudí, přesto nespočet jizev, pádů, ztracených dnů dále putují soutěskou, trne nad mramorovou propastí volá lastury slunce, písečná pobřeží, sevřená hejna rybek s jedním společným záměrem úniku, záchrany ale kam se hrabou ty bleskurychlé, rotující manévry predátoři příběhu vědí jak na to, třeskutě vystřelují pak mizí v ledovcích, jen ptáci se ještě střemhlavě vrhají bíle smaltované obrovské cedníky se vlečou modrou mandalou, sochy si vykračují ulicí, kdekterá poznává živáčka směje se, nesměje, roste pohoří pozdravů, dotazů šklebů, křivých slin, mozkové pleny vlají ve větru slova se napadají, požírají, rodí, trnité bulvy skáčou po světě popelnic, fasád, plotů, psů, neuchopitelného hluku prchajících dnů a starých, prastarých otázek — teď je nevnímáš, nechápeš, míjíš, přestože tě bijí po duši — lhostejně světélkující větve mlhovin

164

Co s tím… Bobřík odvahy skučí pod železnými pláty těch trhnutých ano, budeme se dívat na kotrmelce jsoucího a klidně vezmeme do úst všechny mraky táhnoucí z podsvětí ale vezmeme-li je, zaskučíme a nikdo se o tom nedoví je nám to líto, ozveme se vší bolestí přenošených neboť štipec času jde v ústrety, pokulhává, pobekává jen ty hory v pozadí jsou stále stejné a stále jiné ty přejde i chromá noha a spatří předoucí obraz kočky je svinutá a valí se po svahu a září — planoucí slunce vstříc mu jdou jen ti s odhozenou maskou, je ze zlata a zapadla tam, kam zapadnou všechny masky, jistě bohudík neboť co lze vědět, tvrdit bez bouřlivého smíchu poznání… tak to vidíte, dospěli jste, v hlavě vám narostly chápavé ručičky teď vylézají z lebky, mávají, hrají si s vašimi nevědomými vlasy a vy nevíte: je to v pořádku? co s těmi pahnidami? ledaže…

165

Čtvrtohorní třes Jakási hudba prostupuje tenhle sametově narezlý kraj kdesi v temných hřbetech violoncell se ještě dní flétnové tóny mizí v mlčenlivých temnotách kravských těl šerosvit táhne po vsích, lunosvit je mu v okoralých patách zříceniny putují celou noc, ráno se najdou ve svých kořenech srdce tluče pravidelně, svět co by kamenem dohodil, jakýsi požár třesu, jaké to trpké ovoce! hora červených granátů žhavé mléko praská po bradě, jsou to obrazy dávných vzpomínek na daleké cesty, na polibky, na tu pitomou obojetnost světa ale kuš, přece nechceš, aby všechno šlo jako po másle jsi tu bez záruky, a co takhle bezvědomí, náhlé nic, jen čára mezi světlem a tmou, mozek nic nezaznamenal — krásná smrt a pak toho divení — rozednil je nepostřehnutelný blesk zření proboha, v jaké to krajině jsi se narodil, našel, odejdeš a kus cesty se propadá, holubi sebejistě vyletují z holubníku Ale to nic, držíš si třesoucí se hlavu, ruce, to se někdy stává ať se kočky mrouskají, ale ty teď… ty teď pěkně do dna

172

Tváří v tvář Ježíšovi Zná ho půl města. Krátký zimník s vyhrnutým límcem, těsné kalhoty, klobouk posunutý dozadu, zpod něho se derou černé kudrny. Tvář trochu teatrálně sebevědomá. Teď se sladce usmívá, ta tvář na plakátě, přestože po ní stékají pramínky sražené mlhy smíšené s popílkem. Usmívá se jako tehdy, když ho uviděla ona. Nahé paže a rameno vystupovaly z čista roucha, na hlavě slaměný klobouk s modrou stuhou — Zahradník duší. Och, Rabboni, vydechla a vpíjela se v ten krásný zjev a sladkou tvář. Ale kde vzal tu sladkost tenhle? Pomyslel si snad, že je Jeho odkazem? Že člověk už nemá trpět, jestliže byl vykoupen a tak nasměrován na štěstí? Nebo to odkoukal ze starých obrazů? Ale jak potom mohl přehlédnout jiné výjevy? Těla pokroucená, krev a poplivaný obličej, tváře mocných, jejich pochopů a farizejské láje. Nezachytil tedy pouze jednu misku vah? Tu, na kterou kdosi přihodil pár sladkých slov, která nemohou převážit ten flák utrpení, a miska proto s nadějí, ale vpravdě beznadějně stoupá vzhůru.

173

Ale jsme to konečně jen my, kdo příběhu nasazuje takový obličej, jaký odpovídá naší touze nebo našemu zklamání. I když je jisté, že jednou spadnou všechny obličeje jako masky a nebude už žádné drama, žádné komedie, žádná hra. A žádné, žádné vzkříšení. To by muselo být strašné. Jediná naděje zůstává: že zůstaneme navždy v paměti boží. Setkáme se tam opět všichni a všechno? Láska? Krása? Křeč a šílenství? Báseň? Ticho… Nikdo neodpovídá…

174

Kdesi v koutku galaxie Bible v kontejneru na odpadky víra naděje a láska žádné květy zla žádné maximy o lásce žádné poctivé hlupáky každá báseň je neomezená a nikomu nezodpovídající lidé loví se psy a dravými ptáky se sítěmi a samostříly s puškami a kopími a luky a harpunami s drátěnými oky a pastmi štvaním a vábením — jiní zase s fantastikou vyššího řádu halucinace duševní poruchy čirá grotesknost nepřirozené jevy atp. neboť kdo jako hlupák bere vážně věci duše bude trpět… Ale že bych stářím moudřel? ať jsme stále soběstační a trefíme domů básníci chvíle básníci postřehu básníci dárného plamene neboť tam kde pozorujeme záměr natož účel tam je pravdivost a nevinnost ztracena kolem rtů oči a v zubech písek hlínu (nebo ne? milý Radku F.) vždyť nedělat umění je nedělat umění jak řekla a ano chci číst nebo poslouchat a nerozumět ale s básněmi je to jako s větry jsou pšouky které se nedají udržet bráno absolutně žádné dílo špatné není jako by touha uvěřit byla silnější než víra sama já jsem Ježíš, Milosti přišel jsem si pro duše…

175

176

To, co nehledám

I. SLOVO A EXPERIMENT Experiment — to slovo dokáže být v  souvislosti s  poezií zavádějící. Jak tím, co evokuje, tak i  tím, co zastírá a  nepřiznává. Pojem experiment v  myslích mnoha lidí navodí představu laboratoře, exaktnosti a  kliničnosti snad náruživě provozované, v  principu ale vždy nějak vyspekulované, z  vnějšího zadání odvozené a  tedy „chladné“. Jako by byl experiment zaháněn do pozice protipólu spontánní citovosti, méličnosti či obrazivosti, tedy vlastností, které jsou zejména s českou poezií tradičně spojovány. Co na druhou stranu pojem experiment zastírá? Už jen prostý fakt, že hra či pokusnictví s  formou či obsahem k  poezii odedávna patří, nejsou vynálezem žádné avantgardy či produktem racionální moderní doby. A  nejen to. Jakýsi „experiment“ konec konců vždy nějak stojí u kořene vlastního tvoření, zacházení s vjemem, představou, jazykem. Tak už jen pouhý rým: vždy jde o  zkoušku, jaký nový obsah do textu vnese čistě zvukový vztah dvou slov. Rým, jakkoli přirozený či hravý, vždy zároveň skrytě testuje, do jaké míry se dá obsah dále posouvat či rozšiřovat „nahodilými“ lexikálními souvztažnostmi, totiž pouze zvukovou, v  jádru „bezobsažnou“ slovní spodobou. S  nadsázkou lze říci, že „experimentem“ je už sám vjem, verš, každé slovo. Už v jediném slovu se dobíráme živé, vždy znovu zkoušené hranice mezi realitou a  pojmenováním, mezi nevýslovným a  vyjádřeným. Podobně každá metafora je vnitřně složitým, jemně odstiňovaným pokusem o vzájemné překrytí dvou silových polí: oblasti, kde věci a  jevy existují ve svém původním, přímočarém stavu, a  území, kde se tytéž věci a  jevy posouvají do významově bohatšího obrazného kontextu. Toto se

177

neděje nahodile, ale na základě „exaktního“ zvážení všech možných vztahů — a  zároveň jejich „experimentálního“ vychýlení nečekaným, ale přiléhavým směrem. V  užším smyslu ovšem pojem experiment slouží jako literárněhistorické označení. A  mluvíme-li u  nás o  experimentální poezii, vytane nám na mysli podivuhodný směr tvorby, spadající do konce let padesátých a  naplno se pak rozvíjející v  éře svobodomyslných, výbojům nakloněných, hravým i  rebelantským espritem dýchajících let šedesátých. Z  dnešního pohledu, zoceleného pluralismem postmoderny a  rozvolněností (když ne rovnou cynismem) pozdní doby, nás může až dojmout elegantní vážnost šedesátoletní experimentální tvorby, prozrazující zájem o  věc, emancipovanost, noblesní ochotu vydat se obtížnou a  nesamozřejmou cestou a  zároveň vyzařující cosi jako setrvalou víru v  slovo, byť paradoxně pasírovanou skrz analytické, skeptické, odosobněné síto. Vážnost — nikoli však na úkor lehkosti, humoru, hravosti vůči vesmíru. Už jména experimentujících autorů jako Jiří Kolář, Josef Hiršal a Bohumila Grögerová, Vladimír Burda, Ladislav Novák, Josef Honys či třeba Karel Milota napoví, že šlo o tvorbu vysoce intelektuální, ale též podloženou osobním nasazením a tvůrčí opravdovostí. Mezi těmito autory se Emil Juliš (1920–2006), jehož autorský výbor z  celoživotní tvorby máme v  rukou, vynořil jako skrytá temná hvězda. Zatímco pokusnictví takového Koláře se pohybovalo spíš v  rovině konceptuální, později programové a  proklamativní a nakonec, jako třeba v Básních ticha, již docela grafické, Juliš rozvíjel důsledný experiment jazykový a významový, vycházející z  aplikace různých permutačních či alteračních metod. V  jednom rozhovoru označil sám básník svůj přístup k tvorbě za jazykovou hru. O  pár řádků dále v  témže interview však zdůraznil, že hru nechápe jako něco zábavného či vylehčeného, ale jako zápas, zápolení, úsilí o  odhalení a  manifestaci skrytých zákonitostí. Jedním dechem mu hra splývá s  řádem kosmu, s  čímsi božským jež proniká svět a  vtiskuje do něj svůj prapůvodní logos. Tady jsme snad u  kořene toho, co Emila Juliše nakonec dělá tak výraznou básnickou osobností. Juliš totiž disciplínu experimentální poezie 178

nejen naplňuje brilantním zvládnutím experimentálního „zadání“, ale košatě ji přesahuje svým naléhavým niterným angažmá. Zvnějšku aplikované experimentální principy neznamenají pro Juliše omezení osobní naléhavosti. Naopak, básníkovo osobní nasazení je těmito zdánlivě zcizujícími metodami zázračně umocňováno a zintenzivňováno. Proto mají Julišovy texty často až extatický charakter. Přísné, zprvu možná ztrnule či obtížně působící postupy ze sebe dokáží uvolnit v  pravém slova smyslu magický, rituální účin. Klinické principy se v nejlepších číslech Julišova díla spontánně mění v čiré zaříkání. Ačkoliv Julišova poezie dosáhla na experimentálním poli nejspíš vrcholu, zároveň se nikdy nezbavila úzké vazby na básníkovu zkušenost, na jeho zjitřené vnímání prostředí a doby, v nichž mu bylo žít. Julišova poezie tak neztrácí na síle ani potom, co básník počátkem sedmdesátých let experimentální metody — podle svého vlastního tvrzení  — vyčerpal a  vrátil se k  tvorbě tradičnější. I  pak si jeho poezie drží jakousi těžko definovatelnou, ale dobře rozpoznatelnou „experimentální“ auru. Básník se sice vzdal rigorózního systematického pokusnictví, jeho texty jsou však stále nabité atmosférou a  étosem vnitřní důslednosti, přirozeně odvozované od nevyhnutelného vnímání skrytých vzorců kosmického řádu. Iniciační roli v  Julišově vstupu do literatury sehrál, jako ostatně u mnoha později významných autorů, Jiří Kolář. Nebýt zásahu cenzury, málem se na sklonku padesátých let ve Spolku českých bibliofilů na Kolářův návrh podařilo vydat Julišovu prvotinu. Její texty posléze Kolář s  Josefem Hiršalem zařadili do památného strojopisného sborníku Život je všude. I  vůbec první Julišova otištěná báseň je svázána s  demiurgem Kolářem, vychází totiž v  katalogu výstavy jeho koláží na přelomu roku 1963–64. Vazby na malíře a  malířskou tvorbu ostatně Juliše provázejí celý život, vydává bibliofilie s  Vladislavem Mirvaldem (Ranská hora, 1964), spolupracuje na autorských knihách se Zdeňkem Veselým, stýká se s litvínovským malířem uhelných vrstev Bohdanem Kopeckým. Později, už za normalizace, se účastní akcí skupiny kolem sochaře Jiřího Sozanského v  zanikajícím Mostě. Až ve svých zralých pětačtyřiceti letech se Julišovi v  roce 1965 podaří vydat samostatnou

179

sbírku s  podivuhodně příznačným, lakonicky skeptickým a  vlastně prorockým názvem Progresivní nepohoda. Rychle za sebou následují tři další sbírky, tentokrát již vyhraněně experimentální: Pohledná poezie (1966), Krajina her (1967), Vědomí možnosti (1969). Další kniha, Pod kroky dýmů (1969), je retrospektivou přinášející básně z  raného autorova období. A  pak už to jde podle známého normalizačního mustru sílící obecné nepohody. Náklad sbírky Nová země (1970) je zničen a  kniha vyjde až v  roce 1992. Znamená to začátek dlouhého Julišova odmlčení, přerušovaného jen publikacemi bibliofilskými, samizdatovými (Caput mortuum, 1975; trojsbírka Jablko nevrátím květu, 1984) případně — bez básníkova vědomí — exilovými (Blížíme se ohni, 1987). Teprve na samém sklonku osmdesátých let se Julišovi daří publikovat mimo centrum, totiž v  Severočeském nakladatelství, kde kromě opraveného a  autorizovaného vydání exilové sbírky Blížíme se ohni vychází ještě Gordická hlava (1989) a později, už po listopadovém převratu, Hra o  smysl (1990). V  Lounech, kde se básník mezitím natrvalo usadil, vychází soubor básnických próz Cesta do města Lawn (1993) a  Julišův návrat po mnohaleté odmlce završí reprezentativní výbor Svět proměn (1994). Svazek Nevyhnutelnosti (1996) pak shrnuje texty z  příležitostných, bibliofilských, obrazových a  samizdatových publikací, básnické prózy a  několik esejů a  rozhovorů. Celoživotní výbor Pod kůží šestaosmdesátiletý básník sice ještě stačil uspořádat, jeho vydání se však již nedožil. II. KRAJINA Ačkoliv původem z  Prahy, Emil Juliš je životem i  tvorbou osudově svázán s  drsným průmyslovým krajem severních Čech. Na  Mostecku, mezi šachtami a  jámami povrchových dolů, v  „infernální krajině fabrik“, kam Juliš (na radu Kolářovu!) odjíždí v  rámci akce „70 000 z administrativy do výroby“, nachází básník svou „černou poezii“ a  později pak, když je svědkem likvidace starého Mostu, i  přízračnou, odosobněnou i  fascinující „Zónu“, vyvráceně a  přerývaně věcnou — až po mez fantaskní abstrakce. Drsná a  rozbitá severočeská krajina je Julišovým zásadním prožitkem. Znamená 180

pro něj cosi, co se opravdu zadře „pod kůži“, je pro něho pronikavým sblížením se s  tvrdostí živlů, s  magmatickou podstatou proměnlivých dějů lidského i anorganického světa. Zároveň se ale krajina v  díle okamžitě mění i  v  klíčovou, do mnoha stran rozvíjenou metaforu. Magmatická „uhelná“ krajina je u  Juliše častým východiskem básně, půdorysem zakládajícím následně rozehrané drama textu. Atributy černé, domrtva vyrabované i  zevnitř stále kypící krajiny, území, kde živly v  sobě drží jak pozemskou tíhu, tak metafyzickou osvobodivost, se vinou celým Julišovým dílem, vytrvale, od první básně Progresivní nepohoda, v  níž je básníkův celoživotní „terén“ vytyčen až symbolicky. „Dunění očí otřásá povětřím / … / Balvan větru / zápasí na schodišti s  balvanem dehtu…“ Hutné, nelidské, avšak vnitřním napětím nabité hmoty a  materiály okamžitě vyzařují svou eruptivní dynamiku. Přitom nepůsobí jen svou tupě ničivou silou, ale naopak i  tato energie je vnímána ve vyšší, kosmičtější perspektivě jako živel tvárný, hybný, rodivý. Krajina skrytých šachet a zejících jam v sobě neskrývá jen hrozbu, ale i  samozřejmou dynamiku proměny a  přerodu. Ocitáme se v krajině střetu, přičemž niterně se převalující uhelné zemi básník, skrze svou citlivost vůči prazákladní kosmické „hře“, přisuzuje i  jakýsi přirozený étos, jenž sice není nakloněn člověku, přesto mu nabízí svou nehumánní, „lhostejnou“, tím ale i  pevnější paradoxní naději. „Živou vodou rozmetané údy zmrtvýchvstávají…“ V  závěru Julišova iniciačního textu pak nad krajinou s  barvitostí a  silou až prorockou zazní „bučení černého slunce“. Můžeme vstoupit, brána mýtu je otevřena. Julišovi ovšem metafora jako taková nestačí, je mu málo, potřebuje ji chvatně přeskočit a jít dál. Juliše přitahuje abstraktní pojmenování, třebas příkře, ostře do hutné věcnosti vsazené; tím lépe. „Má bezhlesnost uhlí…“ Sytá, kypivá a  kupivá malba — to ještě ano, avšak více než spájivá obraznost, vysvětlující „jiné jiným“, je Julišovi vlastní přímá, klinická filosofující sentence. „Nechceme uvěřit uvěřitelnému: / skutečnost je víc a  víc / skutečnější: Zóna se rychle / — co je to jeden život, / co pár životů, co celý věk — / propadá do vln uhelného moře.“ A je to zase krajina, která tu

181

abstraktní myšlence posléze propůjčuje své smyslově konkrétní podloží, své materiály natolik fyzicky působivé, že se z  nich stávají významuplná, znovu a  znovu se vynořující znamení. Tak třeba právě uhlí nalezneme v  průběhu let u  Juliše v  mnoha podobách, na nebi, na zemi či v  duši. Jednou je tu „uhlí řek“, jinde se zas nebem řítí „zuhelnatělé balvany mraků“, ještě dále narazíme na „tvář krajiny zuhelnatělých vegetací“. Uhlí, dávná vrstva, která sama je výsledkem nekonečně pomalého, němě kdesi v  hloubi pracujícího, avšak neúprosného a  nezadržitelného fyzického procesu, se stává symbolickým příznakem, jehož prostřednictvím se sbližujeme, postupně identifikujeme s  cizostí světa. Juliš je básník důsledný, důsledně sobě naslouchající, věrný svým určujícím, zásadním vjemům. A  tak nás nepřekvapí, když původně velmi fyzickou i  jaksi malebnou materii uhlí v  určité chvíli dotáhne do roviny abstrahujícího pojmenování, sumarizujícího, niterného vyznání: „Snad nic, snad tvůj drsně uhelnatý mélos, / snad něco jako soucit, / můj hrozný pane s černou lyrou.“ Je to stále ta černá krajina, krajinný prvek, zlom v  tektonice „Zóny“, jejíž nezávislá cizota je přízračná, přestože její nelidskost je nakonec způsobena samotným člověkem. Zase je to místo v  krajině, kde se „pár ulic tísní na pokraji uhelného lomu“, které básníka přirozeně dovede k  podstatným formulacím, k  zásadnímu poznání. „Svět se chystá zaskočit nás uprostřed věty navždy nedořečené.“ Juliš je extatický agnostik, při vší schopnosti formulovat přesnou abstraktní sentenci je zároveň jeho živlem naléhavý, složitě a dramaticky se rozvíjející mnohohlasý lament, jenž spontánně vyvěrá z  fyzického prožitku světa, eruptivně provází ustavičný přerod krajiny vnější v krajinu vnitřní. III . MAGICKÁ NÁPODOBA Je podivuhodné, jak plynulý, smysluplně návazný je přechod mezi Julišovou ranou, více méně tradiční poezií, a  texty psanými důsledně experimentálními metodami. Můžeme se o  tom přesvědčit při četbě I. a II. oddílu knihy. Přestože se poetika výrazně, vlastně nebetyčně proměňuje, zároveň máme pocit, že texty se 182

rodí neustále ze stejného východiska. Jestliže Juliš nejprve dobýval archetypální a  prazákladní z  nadrsno hromaděné věcnosti tradičními způsoby, teď se k  téže „pratmě“, rozprostírající se za věcným chaosem světa, vztahuje prostřednictvím složitých, jakoby odosobněných, ve svém účinku však velmi expresivních a  strhujících postupů. U  kořene Julišova experimentování tedy stojí táž magmatičnost, která prostupovala jeho tradiční poezii, tentýž pod povrchem naměstnaný přetlak měnlivé, eruptivní, „myslící“ hmoty. V  Julišově experimentální poezii jako by se naplno dostával ke  slovu prazákladní dynamismus světa, uvádějící do pohybu jeho hmoty a  materie. Dynamismus všeho dění vůbec, včetně veškerých dějů lidských, které jsou samozřejmou součástí toho samého kosmického mnohopohybu. Zatímco tradiční poetický přístup ještě musel tento dynamismus „opisovat“ všelijakými básnickými mody, experimentální texty jej přímo simulují, zpřítomňují svou systematicky rozpohybovanou strukturou. „Chtěl točit stromem chtěl točit kamením / chtěl točit světem chtěl točit klikou / chtěl třást světem chtěl třást stromem / chtěl házet stromem chtěl házet klikou / chtěl házet světem chtěl házet kamením…“ Při čtení předchozích veršů si všimneme, že akce, která by se v  tradičním pojetí nabízela plastičtějšímu dramatickému rozehrání, je tu naopak archaicky redukována na elementární slovesa, osekaná o  jakékoli přídavné fasety, ať už psychologické, obrazné, vztahové či asociativní. Zbývají strohé, avšak razantní, svou statičností zcizené, a  přece naléhavé a  čímsi absolutní infinitivy: „točit“, „třást“, „házet“, „hýbat“. Slovesa sice v  neutrálním tvaru, avšak nabitá výbušným obsahem. Jako by se v  textu zpřítomnila dynamická esence světa, uhrančivá, ale zároveň až groteskní ve své přísné, kostrbatě elementární asketičnosti. Jako by se před námi zjevil řetěz všech zaměnitelných, proteovsky splývavých proměn, jakýsi odvěký klopotný rumpál všeho dění, směšný a  podmanivý tím, jak beze smyslu a  bez konce rotuje odnikud nikam. Přitom Julišova báseň vlastně nic nepojmenovává, ale sama na sebe bere dynamismus, o  němž vypráví. Zlomek nekonečného vesmírného koloběhu (spolu s  elementárním existenciálním

183

impulsem, skrytým v  opakovaném slovesu „chtěl“) je tu vtělen přímo do básně. Vzniká nový způsob sdělení — magickou nápodobou. Účinek stejného druhu, avšak ještě intenzivnější najdeme v  textech psaných permutační technikou. Text těžkne tím, jak se převaluje sám v  sobě, jak sám na sebe nabaluje své skryté vnitřní možnosti. V  důsledně prováděných verbálních posunech a  výměnách se skrývá cosi nesnesitelného, neuchopitelného, ba monstrózního. Toto není svět, jak ho známe zprostředkovaný a  zdůvěrnělý řečí, ale je to svět, jak se přímo odehrává v nás a skrz nás, zároveň cizí a  tolik blízký. Toto je „buněčné dělení“ světa, jímž jsme sice sami konstituováni, ale zároveň nad ním nevládneme, do jehož úhrnu sice spadáme, avšak sotva ten úhrn dokážeme nahlédnout. Experiment je Julišovi svrchovanou poznávací metodou, přitom se ale toto poznání v  experimentálních verších děje nikoli pojmenováním a  formulováním, ale magickým souzněním, šamanským spoluopakováním původních pohybů světa. „Stojíš na pokraji černé jámy a  tvoje rty pomalu chladnou / chlad černé jámy od člověka k  člověku přestává být blízký / svět kolem tvých rtů stojí na pokraji dálky od stromu ke stromu / a  pomalu strašně důvěrní / důvěrnost chladu tvých blízkých rtů od člověka k  člověku / pomalu přestává být světlem na pokraji černé dálky…“ Prostupnost, směnitelnost elementů, počínaje člověkem, přes strom, dálku i  blízkost až k  chladu příslušejícímu nejdřív rtům, pak jámě a nakonec samotnému světu, oxymoronická příbuznost protiv (strašně důvěrnit, důvěrnost chladu), jakož i  průlinčitost rozličných perspektiv, křehkých detailů vratce balancujících na mohutném pozadí (rty na pokraji jámy) — to vše se rozpouští v jakési bezsměrné prapočáteční hybnosti, nabízející se věcem a  dějům. Verbálně-věcná permutace je výrazem vzájemné prostupnosti a  návaznosti světa, jeho přirozené, niterné litaničnosti. Ani jsme to nevěděli, ale v  určité chvíli jsme při četbě textu pochopili, že jde o  litanii. A  kdeže vlastně litanie začala? Litanie začíná kdekoli, to je jedno z  nádherných poznání Julišova experimentu. Výčet všech podob světa trvá bez ohledu na začátek či konec. Vše je vším — protože vše je jedním. Vše se donekonečna 184

odvíjí — a tedy opakuje. Permutační metoda vyvolává dojem neustále se košatící plnosti, ačkoliv souběžně, dík ustavičné stejnosti permutovaných elementů, jde vlastně i o velkolepé vyprázdnění. „Odkud přicházím i  bez otázky / odkud přicházím du mein lieber Augustin? / odkud přicházím ach a  k  světlu nelze jíti? / … / přece odpovím kam jdu kdo jsem / přece odpovím du mein lieber Augustin / přece odpovím ach a  k  světlu nelze jíti…“ Permutační technika na sebe bere cosi z  vyzvánění. Rytmizuje se tu těžká „zvonovina“ hmotného světa spolu s  nehmatnými impulsy vstříc  něčemu „vyššímu“, neznámému. Konkrétnost se uvolňuje do prchavého stavu, svět pozemský i  nadpozemský pospolu emanují do jediné, podmanivě důrazné éteričnosti. Cosi se v  permutačních básních děje i  s  dramatickou stavbou textu, s  „časem“ básně, jenž náhle jako by stál na místě, a  přesto neustále monotónně, dunivě odbíjí — tak jako vyzvánění. Nastupuje utkvělá, ale bezedná vertikála, symbolická zástupka nekonečna. Kromě výrazné a  asi nejvděčnější, „nejmalebnější“ permutační techniky používá Juliš další postupy. Třeba metodu podobnou  proláži, dobře známé z  výtvarných prací Jiřího Koláře. Stejně jako Kolář rozstříhal na pruhy dva obrazy a  proložil jeden druhým, tak Juliš ve svých básnických prolážích rozseká dva texty na jednotlivé verše a ty pak střídavě skládá v jednu výslednou báseň. A  zase, podobně jako u  rozvětvených permutačních textů, dýchá básnická proláž dialektickým napětím, smysl se tu rodí z  dramatické „negace“ střídajících se nesourodých částí, dialogičnost se uskutečňuje střetem nesouvislého, význam povstává z  narušení výchozí srozumitelnosti. Je to kruté jako svět sám, zároveň ale spravedlivé ve své nevybíravosti. Je to zázračné tím, jak se tu zázrak rodí skrz kosmickou „lhostejnost“ rozličných textů-přírodnin vůči sobě. A  ještě jednu metodu Juliš občas užije, metodu výrazově snad nejzazší a ve své prostotě nejdrtivější, totiž metodu prosté negace řečeného. Tady se mimoběžnost, již v  proláži reprezentovaly dva rozstříhané texty, absolutisticky zredukuje do textu jediného a  vyhrotí se v  čirou protichůdnost. Stačí se podívat na podivuhodnou dvoustrofou báseň Den. Skutečnost, již postulovala

185

první strofa, je ve strofě následující systematicky, verš za veršem, vidinu za vidinou popřena, klinicky znegována a postulována tentokrát jako nejsoucí. Technika je prostá a  přímočará — na způsob dětské říkanky. „Jaro pootočí panty jitřně růžovými / stín topolu dorůstá výšky hráze / … / blíží se noc a  lampa snů a  můr / stojím tiše se snem prázdné tmy / … // jaro nepootočí panty jitřně růžovými / stín topolu nedorůstá výšky hráze / … / neblíží se noc a lampa snů a lišajů / nestojím tiše se snem prázdné tmy…“ Popření věcí dříve řečených tu nabývá nepochopitelného smyslu, z  básně se stává skutečné zaříkávání světa, kouzelné sblížení se s jeho niternou, přitom tak „prostě“ nabízenou rozporuplností, ukrytou v  mystické jednotě všeho. Skutečně, hra jako zápas a  zápolení. Básník sice staví své magické ene bene z  plavně lyrických segmentů, vlastní hra je však rozehrána tvrdě, s  jakousi až rafinovanou toporností, nezvratností údernou a přirozenou jako život a  smrt. Postup je natolik flagrantní a  „nezáludný“, že nás dokonale uvede ve zmatek. Subverze je úplná — ze všeho nejdřív totiž podvrací samu sebe. Neboť jsme vlastně nesdělili nic jiného než dvojí: tvrzení — a  jeho opak. Proč se tu ale řečené vůbec stane řečeným, když je vzápětí zas popřeno? A  kdo tu věci popírá — ten, kdo je nejprve postuloval? Odkud se bere gesto negace? Přichází jeho protivlna odněkud zcela odjinud, z  jakéhosi „opačného pólu“ — anebo, jak tušíme z enigmaticky sveřepé krásy básně, vyvěrá tato vše negující vlna naopak z  téhož významového lůna? Hlas, který vše říká a vzápětí vše popírá, je jeden a ten samý. Popřené se rodí ve vyřčeném. Věci, děje, hmoty, které spatří světlo světa, se kryjí s  těmi, co nikdy nevzniknou. Bytí je pouze jistým modem nebytí. Daná možnost je věrným svědkem možnosti opačné. V  gestu negace se děje zároveň smír i  svár, celé toto školácky prosté, dětsky tajuplné gesto se stává součástí šamanského, na místě přešlapujícího tance. Rituálního vydupávání týchž umanutých kroků: je-není, vše-nic, ano-ne. Vím nevím. Řeknu neřeknu. Vadí nevadí. Bylo nebylo. Jsem tu — a  už tu nejsem. Je mi dán, stejně jako všem ostatním, jeden jediný archetypální „krok“, shodný s  podobně absolutním, prostým a  nevývratným kročejem všeho okolního. 186

IV. OHEŇ A RUKA Během sedmdesátých let Juliš od experimentování upouští. Dále však, možná ve zvýšené míře, nalézáme v  jeho verších zvichřenou, hutnou věcnost, dychtivě chaotické prosévání jednotlivin, sbližování se s  elementárními látkami a  živly, s  jejich dynamismem a  niterným žárem. Je v  tom chuť na svět, či spíše chuť ke střetu se světem, potřeba robustně se probrat všemi jeho slujemi. Ale někde vespod Julišova zašpiněná věcná fuga prozradí i potřebu prokutat se magmatickým závalem kamsi dál, za tíhu a hlučnost věcí, za jejich cizí nepokoj. Hlasů se tu ozývá víc, místy zaslechneme jakousi skoro až traktátovitost, vzrušenou a  exaltovanou, podobně jako za časů experimentu. Nyní si ale vzrušení hledá přímý výraz, není rituálně krouženo složitou verbální „hrou“. Zaslechneme hlas hledačský až prorocký, vzpínající se ve svých lamentacích ke kosmu hrajícímu všemi barvami, včetně kosmu niterného, lidského. Tady zazní naléhavé a  zároveň průzračně formulované sentence, z  nichž se postupně skládá Julišovo pohyblivé básnické krédo. Svět stojí před námi jako věčné, věčně se opakující a nabízející tajemství. Naše poznání je ustavičným ohledáváním tohoto nepoznatelna. Zároveň však vpadáme do světa i  protipohybem intuitivního vhledu, niterného, „vysokožárného“ souznění. „Svět se posunul jako stín, / musíme vše pojmenovat znova … Jenomže svět se chystá / zaskočit nás uprostřed věty navždy nedořečené. / Kde je plamen básně? Kde polykač ohňů?“ Básníkova hledačská naléhavost je přitom stále podbíjena jakousi odhodlanou nesmlouvavostí. Setrvalá, jakoby prapůvodní skepse je náruživě tavena do další a  další naděje. Naděje nadějné už jen svou umanutostí, svým elementárním naléháním, prostým vzmachem vzhůru. Naděje přítomná už jen ve vznesení extaticky absolutního nároku na úhrn všeho, na absolutno rozprostřené všemi věcmi. „Nechci ztratit ani jedno slovo / toužím po mracích slov / po oblacích slov letících oblohou…“ Z proudu Julišových veršů se nakonec vynořují dva prvky, skoro až emblematické. Jako podstatný živel tu vyvstane „absolutistický“, životu i  smrti zasvěcený oheň a  vedle něj hluboce lidský,

187

ale i teskně, záhadně nad lidskost do roviny symbolu vyzvednutý motiv ruky. Motiv obyčejné lidské ruky jako by Juliše skrytě vracel k  jeho počátkům, k  textům dávného sborníku Život je všude, k  básním o  obyčejných, drsně všedních lidech a  životních okamžicích. K  textům sbližujícím raného Juliše s  Hrabalem a  Kolářem. Teď však je plebejsky lidský motiv už součástí básníkovy polyfonní, niterně rozehrané „kosmogonie“. V  ní oheň značí prvotní, beztvarý, bezsměrný a  bezejmenný, ne-lidský, byť i  v  člověku samém sídlící vnitřní žár. Zatímco ruka je naopak znamením kognitivním, formujícím, je ukazatelem směru, uhrančivým znakem tříbení, zpytování, hledání identity. Zároveň ale je magický znak ruky i  jakýmsi médiem intuitivního vhledu, splynutí s  prožitým, jež zároveň zůstává nepoznatelné. „Zvednout přeobrovskou ruku a vyzářit právě to, / co nehledám?“ Nehledané je ve skutečnosti dávno uvnitř „nalezené“. A  ono dávno „nalezené“ v  nás ovšem naplno vyvstane jako — nehledané. Emil Juliš byl nejen básníkem brilantního zacházení se slovy a  s  verbálně-sémantickými principy, ale i  autorem schopným přesně básnicky zachytit a  zformulovat náročnou niternou filosofii světa, jejž nelze připravit o  jeho tajemství. Zároveň však byl i  básníkem strhujícího lidského obsahu. Ačkoli Juliš sám byl člověkem do poslední chvíle pochybujícím a  poctivě, neodevzdaně skeptickým, přesto ve svém díle zároveň dosáhl ke všeobjímajícímu, nesnadnému a  nesamozřejmému snad, avšak osvobozujícímu přitakání světu. Jan Štolba

Obsah

Šedesátá léta I. (XX. století) Progresivní nepohoda Čtyřicetiletý Noc Úzkost Mořský čas

9 10 11 12 20

Šedesátá léta II. Květy života Černá krajina 1 Černá krajina 2 Den Podzim Co ho to jen napadlo! I tvář krajiny zuhelnatělých… Poupě které leží na smetišti a hnije Kdeže jsou? Melancholie Tančící stromy Postupující den Příchod do krajiny SHR Blížící se Margareta T. Hodiny odjezdů Do ticha vrostlému Lásky

25 26 28 30 31 33 40 41 42 43 44 46 47 48 49 50 51

O jablku a květu (Léta sedmdesátá) Čas Střílení do terče Příchozí Hlava — strom

57 58 59 60

Dvě pláně Noc Oheň Sten Lidé/Strojky Staré známé město Dávná krajina

61 68 69 70 71 72 73

Blízkost ohně (Léta osmdesátá) Vyprávěč Dospělost Nikdo nezná zpátečku Podzim Elegie Jsem na tom všelijak Blížíme se ohni

77 81 82 83 84 92 94

Město-mýtus (Léta osmdesátá) Ten chraptivý opilec připomíná Cítíme se lehcí? Rozpřahujeme Dívá se jediným saturnským okem Přebýváme tu bez svých živých Spěchat nelze, musíme poznat Nadávat můžeme Divná záře padá Zóna halí svou tvář Vždyť rybami ještě jsme Třou cihlou o cihlu

99 106 107 109 110 111 112 113 115 116

Z Gordické hlavy (1989) Kraj mého zpěvu Říkejte si co chcete Velikonoce Cesta do města ÚNL Krychle a koule Ubytovna

121 122 123 124 125 126

No právě Odchod Přikývnutí Let Kroky Za matkou

134 135 136 137 138 139

Ze Hry o smysl (1990) Jakým hlasem Příchod Stinná a zářivá Demolice Podivná mince Smích Záblesky Ranní symfonie Periférie Dějiny

143 144 145 146 147 148 149 150 152 153

Rozhraní (1990—2005) V Želenicích Prométheus Láska… Matka a dítě Jurský park Sklerotikon Co s tím… Čtvrtohorní třes Tváří v tvář Ježíšovi Kdesi v koutku galaxie

159 160 161 162 163 164 165 172 173 175

Doslov: To, co nehledám (Jan Štolba)

177

poezie sv. 4

EMIL JULIŠ

POD KŮŽÍ ( V Ý BOR

Z  P OE Z I E

1965–2005 )

Výtvarný doprovod Jiří Kubový Doslov Jan Štolba Korektura Michaela Šmejkalová Grafická úprava Jan d’Nan Tisk Akcent, tiskárna Vimperk s. r. o. Vydalo nakladatelství dybbuk, Jan Šavrda, Sekaninova 12, 128 00 Praha 2, www.dybbuk.cz, roku 2007 jako svou 35. publikaci. První vydání ISBN 978-80-86862-24-8

9 788086 862248