EKONOMIE. Podklady pro výuku. Bakalářské studium. Evropský sociální fond Praha a EU Investujeme do vaší budoucnosti

EKONOMIE Podklady pro výuku Bakalářské studium

Evropský sociální fond Praha a EU – Investujeme do vaší budoucnosti

2014

Kapitola 1: Ekonomické principy, základní kategorie Ekonomie Ekonomie se zabývá hospodářským životem společnosti. Za oblasti tohoto hospodářského života lze považovat hodnost a chudobu, tvorba bohatství, důchodů a jejich rozdělování, peníze a úroky, inflace, nezaměstnanost, zisky a ztráty, měnové kurzy apod. Ekonomie se také zabývá odpověďmi na otázky, jako např. Proč se určité zboží vyrábí a jiné nikoliv, jak se chová firma či spotřebitel na trhu statků a služeb, proč ze širokého spektra produkčních metod a je vybrána právě jedna apod. Hořejší, Soukupová, Macáková, Soukup a kol. (2008, s. 17) uvádí, že „ekonomie je věda, která se zabývá analýzou alokace vzácných zdrojů mezi jejich různá alternativní využití tak, aby byly uspokojeny lidské potřeby“. Potřeba je dle tradiční definice „vědomí nedostatku něčeho, které nás nutí tento nedostatek odstranit“. Veškeré lidské potřeby nemohou být uspokojeny, protože ne všechny zdroje, které slouží k jejich uspokojení, jsou dostupné v neomezeném množství, tj. tyto zdroje jsou vzácné a omezené.

Dělení ekonomie Mikroekonomie vs. makroekonomie 1) mikroekonomie - zkoumá chování dílčích ekonomických subjektu - používá pohled jednotlivce (podnikatel, sedlák, zaměstnanec) 2) makroekonomie - zkoumá celé hospodářství jako celek - dívá se na ekonomii z pohledu státu (hospodářská politika) Předmět ekonomické teorie 1) zkoumání pohnutky lidí 2) co vede jednotlivé subjekty k jejich chování 3) proč uspokojují své potřeby 4) analyzuje způsoby, jakými je mohou uspokojovat 5) vysvětluje ochotu lidí něco vyrábět 6) nesoulad mezi potřebami a zdroji

Ekonomická vzácnost Většina statků není volně dostupná v přírodě, ale je nutné je vyrobit a k této výrobě použít tzv. výrobní faktory. Těmto statkům říkáme statky a služby ekonomické. Abychom mohli hovořit o ekonomických statcích, musí být splněny dvě základní podmínky, a to: Evropský sociální fond Praha a EU – Investujeme do vaší budoucnosti

1) omezenost - statek, který není volně dostupný 2) užitečnost - využití dle oblasti a případného nízkého výskytu Pokud je statek sice užitečný, ale zároveň volně dostupný, nazýváme ho volným statkem.

Výrobní faktory Výrobou rozumíme proces přeměny přírodních zdrojů v ekonomické statky. J jejich vytvoření jsou používány výrobní faktory. Mezi základní výrobní faktory patří půda, práce a kapitál, jako čtvrtý faktor je v současné době zařazována technologie, resp. informace. Druhy výrobních faktorů: 1) půda - je produktem přírody a není volným statkem - důchod plynoucí z pronajímání půdy je pozemková renta - přírodní zdroje - nerosty, drahé kovy atd. (omezené množství) 2) práce - lidská činnost, která přeměňuje přírodní zdroje v užitečné statky - výsledkem použití pracovních sil je mzda 3) kapitál - výsledek předchozí výroby - neslouží k přímé spotřebě, ale je využit k další produkci - může mít hmotný nebo nehmotný charakter - výsledkem použití kapitálu je zisk nebo úrok 4) technologie/informace - zvláštní forma kapitálu - nemá podobu hmotných statků (myšlenka, originální řešení výrobního postupu atd.) Výnosy z výrobního faktoru Z každého výrobního faktoru plyne pro jeho majitele určitý zisk (důchod), který má motivační charakter a působí jako pohon hospodářství. Tab. č. 1.1 Výrobní faktory

VÝROBNÍ FAKTORY

DŮCHOD

MNOŽSTVÍ

TYP FAKTORU

PŮDA

Pozemková renta

Omezené rozlohou

Primární

PRÁCE

Mzda

Omezené počtem lidí

Primární

KAPITÁL

Zisk

Neomezené

Sekundární

INFORMACE

Zisk

Neomezené

Sekundární

Zdroj: Macáková 2010 - upraveno


Pro zajištění určitého důchodu je nutné zajistit efektivnost výroby. Efektivitu výrobního faktoru lze charakterizovat jako kvantitativní vztah mezi vstupem a výstupem - podíl mezi výstupy ke vstupům, kdy výsledek tohoto podílu musí být větší jak jedna.

Zákon klesajících výnosu S výnosností výrobních faktorů souvisí ekonomický zákon tzv. klesajících výnosů. Ten vysvětluje paradox v tom, že při zvyšujícím se objemu vstupu jednoho ze vstupujících výrobních faktorů do

procesu výroby (za podmínky ceteris paribus, tj. že všechny ostatní vstupy zůstávají stejné), se přímo úměrně nezvyšuje výstup. Je tomu právě naopak, průměrná výnosnost klesá. Alternativní použití výrobních faktorů - výrobní faktory mají alternativní použití - můžeme vyrábět cokoliv, ale ne vše najednou (omezenost výrobních faktoru) Výnosy z rozsahu řeší, k jakým změnám v produkci dochází, pokud objem všech výrobních faktoru roste rovnoměrně: 1) rostoucí výnos z rozsahu - pokud růst objemu použitých výrobních faktoru vede k vyššímu tempu růstu výnosu z nich 2) konstantní výnos z rozsahu - pokud výnos z výrobních faktorů roste proporcionálně s růstem rozsahu jejich zapojení do výroby 3) klesající výnos z rozsahu - pokud růst výnosu z výrobních faktorů je nižší než růst těchto faktorů

Hranice produkčních možností firmy Žádná firma nemůže produkovat neomezené množství statků a služeb. Každá firma je v rámci své produkce omezena disponibilním množstvím dostupných výrobních faktorů. Prostor, v rámci kterého mohou firmy produkovat, je dán prostorem vymezeným tzv. hranicí produkčních možností (PPF – Production Possibilities Frontier). Hranice produkčních možností se obvykle nevztahuje pouze k jedné firmě, ale k celé ekonomice a lze tedy říci, že hranice produkčních možností je dána celkovou ekonomickou kapacitou určité země. Hranice produkčních možností vyjadřuje různé kombinace produkce dvou statků, které lze produkovat při optimálním (nejlepším) využití disponibilních výrobních faktorů a určité technologii. Jestliže ekonomika operuje na hranici produkčních možností, pak vyrábí efektivně. Graf 1.1: Hranice produkčních možností


statek Y

D A

Zd

F B C

PPF

statek X

Z výše uvedeného obrázku lze vyčíst, že produkční kombinace A a B splňují podmínku efektivity, protože jsou plně využity všechny disponibilní výrobní faktory. Kombinace C je sice dosažitelná, ale neefektivní, protože není splněna podmínka plného využití všech výrobních faktorů. Kombinace D je nedosažitelná, protože k produkci takového množství není k dispozici dostatek disponibilních výrobních faktorů.

Základní otázky ekonomického života jsou: Co?, Jak?, Pro koho? Ekonomické systémy Zvykový systém - vychází z historie, zvyku a tradic. Některé otázky neřeší racionalitou, ale pouze podle zvyku a tradice. Příkazová ekonomika Ekonomika, kde plné rozhodování o výrobě a rozdělování je centralizované. Může se jednat o vládu diktátorskou nebo i demokratická. Základ tvoří to, že je předepisováno, co se bude spotřebovávat a vyrábět. Tržní ekonomika O základních otázkách ekonomického života rozhoduje systém cen, trhu, zisku a ztrát. Firmy vyrábějí statky, které poskytují nejvyšší zisky (Co?), technikami s nejnižšími náklady (Jak?) a spotřeba vychází z rozhodnutí, jak utratit mzdy a důchody vytvořené prací a majetkem (Pro koho?) Smíšená ekonomika Obsahuje prvky trhu, příkazu i zvyku. Je určitým kompromisem přístupu k ekonomice.


Kapitola 2: Trh a tržní rovnováha, nabídka a poptávka Trh a tržní mechanismus Obecná definice hovoří o trhu jako o místu, kde se střetává nabídka s poptávkou a tvoří se tržní cena. Macáková (2010, s. 25) uvádí, že „trh je oblast ekonomiky, ve které dochází k výměně činností mezi jednotlivými ekonomickými subjekty prostřednictvím směny zboží – tuto směnu zprostředkovávají peníze“. Trhů existuje celá řada a tudíž je řada možností, jak lze trhy členit. Rozlišujeme hlediska: - územní, - počtu zboží, - předmětu nákupu a prodeje. Z územního hlediska lze trhy rozdělit na:  Trh místní, který se můžeme představit jako jarmark či několik menších obchodů v rámci jednoho města nebo místa. V současné době je tento typ trhu spíše výjimečný.  Trh národní vznikl díky rozvoji dělby práce, rozvojem infrastruktury a trhy místní tedy splynuly v trh národní. Trhem národním rozumíme trh v rámci jednoho státu. Evropský sociální fond Praha a EU – Investujeme do vaší budoucnosti



Trh světový (globální), který vznikl díky vzniku a rozvoji mezinárodního obchodu (export, importu). V dnešní době se na světový trh dostává téměř každý výrobek. Zároveň také dochází ke stále většímu propojování jednotlivých trhů (např. trh Evropské unie).

Z věcného hlediska lze rozlišit:  Trh dílčí, na kterém se obchoduje pouze jeden druh zboží (trh automobilů, trh ovoce apod.).  Agregátní trh je trh veškerého zboží. Z hlediska předmětu nákupu a prodeje rozlišujeme:  Trhu výrobních faktorů, tj. trh práce, půdy a kapitálu,  Trhu peněz,  Trhu statků a služeb. Tržní subjekty V třísektorové ekonomice rozlišujeme tři základní subjekty trhu:  Domácnosti,  Firmy,  Stát. Domácnosti přicházejí na trh za účelem uspokojení svých potřeb. Mají zájem o užitečné vzácné statky pro svoji spotřebu. Vystupují jako kupující na trhu výrobku a služeb. Domácnosti vystupují současně jako prodávající na trhu výrobních faktorů, aby za příjmy mohly nakupovat výrobky pro svoji spotřebu. Firmy jsou subjekty vyrábějící za účelem prodeje. Na trhu výrobků a služeb vystupují jako prodávající. Za utržené peníze nakupují výrobní faktory pro opakování výroby. Jejich cílem na trhu je maximalizace zisku. Stát (vláda) vstupuje na trh s hlavním cílem ovlivnit jej, modifikovat jeho působení, odstranit některé jeho negativní dopady na ekonomiku a jeho pozitivní vliv naopak stimulovat. Schéma 2.1: Ekonomický koloběh


TRH STATKŮ A SLUŽEB poptávka

nabídka CO? JAK?

Domácnosti

Firmy

PRO KOHO? nabídka

poptávka TRH VÝROBNÍCH FAKTORŮ

Zdroj: Macáková 2005 – upraveno

Nabídka Nabídka představuje objem statků a služeb, které chce prodávající prodat na trhu při určité ceně. Nabídka je vztah mezi různými cenami statků a služeb a množstvím nabízeným prodávajícími za určité období. Rozlišujeme: a) Individuální nabídku (s – Individual supply), která představuje nabídku jedné firmy. b) Tržní nabídku (MS – Market Supply), kterou si lze představit jako nabídku jednoho produktu všemi firmami na trhu. c) Agregátní nabídku (AS – Aggregate Supply), kterou si lze představit jako nabídku všech statků a služeb všemi firmami na trhu, tj. nabídku celkovou. Agregátní nabídkou se zabývá makroekonomie. Nabídka je funkcí dvou proměnných, a to ceny a objemu nabízeného zboží. Pro nabídku je zkonstruován typický graf, u nějž je na ose x objem nabízeného zboží (Q – quantity) a na ose y je cena (P – price). Pro nabídku je typický rostoucí tvar. Je to způsobeno zákonem rostoucí nabídky


Graf č. 2.1: Křivka nabídky

P

S P2

P1

Q1

Q2

Q

Zákon rostoucí nabídky - růst ceny vyvolá růst objemu nabízeného zboží a pokles ceny vyvolá pokles objemu nabízeného zboží. Tato situace je zachycena na grafu nabídky, kde křivka nabídky S má rostoucí charakter. V teorii nabídky je nutné rozlišovat situace při posunu po křivce nabídky a posun celé křivky nabídky.

Graf č. 2.2: Posun po křivce nabídky P

S B

P2

P1

A

Q1

Q2

Q

Z výše uvedeného obrázku je zřejmé, že došlo k posunu po křivce nabídky. Posun pro křivce nabídky je způsoben cenovým faktorem, tj. změnou tržní ceny přičemž ostatní podmínky zůstaly neměnné. Jakmile dojde na trhu k růstu tržní ceny, začnou stávající firmy generovat vyšší zisk, tudíž tyto firmy Evropský sociální fond Praha a EU – Investujeme do vaší budoucnosti

mohou produkovat vyšší objem produkce a zároveň to přiláká o firmy z jiných trhů a dojde k růstu nabízeného množství.

Graf č. 2.3: Posun křivky nabídky

P

S S2

P1

C

Q1

D

Q2

Q

V grafu vidíme posun celé křivky nabídky - růst nabídky. Z grafu je též zřejmé, že v tomto případě nedošlo ke změně ceny, ale došlo k jiným změnám na trhu, které způsobily možnost firem produkovat i při neměnné ceně vyšší množství produkce, hovoříme o tzv. necenových faktorech, které způsobují posun křivky nabídky. Mezi tyto faktory lze zařadit:   

snížení výrobních nákladů, implementace nové výrobní technologie, snížení cen vstupů (práce, půdy, kapitálu) apod.

Poptávka Poptávku lze definovat jako množství statků a služeb, které jsou ochotni spotřebitelé na trhu při určité tržní ceně koupit. Protože potřeby lidí jsou nekonečné, musí uspokojovat své potřeby v rámci svých finančních možností. Hovoříme tedy o efektivní koupěschopné poptávce. Druhy poptávky: a) Individuální poptávku (d – Individual Demand), kterou si lze představit jako poptávku jednoho spotřebitele po jednom konkrétním statku za určité období.


b) Tržní poptávku (MD – Market Demand), kterou si představíme jako poptávku všech spotřebitelů po jednom konkrétním statku. c) Agregátní poptávku (AD – Aggregate Demand), kterou můžeme definovat jako poptávku všech spotřebitelů po všech statcích a službách za určité období. Poptávka je funkcí dvou proměnných, a to ceny a objemu poptávaného zboží. Pro poptávku je zkonstruován typický graf, u nějž je na ose x objem poptávaného zboží a na ose y je cena. Pro poptávku je typický klesající tvar. Je to způsobeno zákonem klesající poptávky.


Graf č. 2.4: Křivka poptávky

P

P1

P2 D Q1

Q

Q2

Zákon klesající poptávky říká, že růst ceny vyvolá pokles objemu poptávaného zboží. Naopak pokles ceny vyvolá růst objemu poptávaného zboží. Tato situace je zachycena na grafu poptávky, kde křivka poptávky D má klesající charakter. V teorii poptávky je opět podstatné rozlišovat situace při posunu po křivce poptávky a posun celé křivky poptávkové křivky.

Graf č. 2.5: Posun po křivce poptávky

P

A

P1

B

P2

D Q1

Q2

Q

Z výše uvedeného obrázku je zřejmé, že došlo pouze k posunu po křivce poptávky. Tento posun byl vyvolán změnou tržní ceny, přičemž ostatní podmínky zůstaly neměnné. Vysvětlení Evropský sociální fond Praha a EU – Investujeme do vaší budoucnosti

této situace je poměrně jednoduché. Jakmile dojde na trhu k poklesu tržní ceny, mohou si spotřebitelé, i pokud se nezmění jejich důchod, dovolit koupit si vyšší množství určitého statku. Posun pro křivce poptávky je způsoben cenovým faktorem, tj. změnou tržní ceny.

Graf č. 2.6: Posun křivky poptávky

P

P1

C

D

D

Q1

Q2

D2

Q

Graf zachycuje posun celé křivky poptávky, v našem případě růst poptávky. Z grafu je zřejmé, že nedošlo ke změně ceny, ale došlo k jiným změnám na trhu, které způsobily vyšší objem nákupů spotřebitelů, hovoříme tedy o tzv. necenových faktorech, které způsobují posun křivky poptávky. Mezi tyto faktory lze zařadit:  zvýšení důchodů spotřebitelů,  zvýšení cen substitutů (tj. statků vzájemně nahraditelných, např. zvýšení ceny rohlíků způsobí zvýšení poptávky po houskách, jejichž cena se nezměnila,  efekt módy, sezónnost apod

Cena Cena je peněžní vyjádření toho, kolik které zboží stojí. Teoreticky můžeme označit za rovnovážnou cenu takovou, která je průnikem nabídky a poptávky. Cena v reálném světě je ale nazývána cenou tržní a je odvozena od aktuální situace na trhu. Graf č. 2.7: Utváření ceny


P

S

E

P* D Q*

Q

V průsečíku dvou křivek nabídky a poptávky je bod E (Equilibrium). Tento bod vyjadřuje stav rovnováhy. V tomto bodě dochází k uskutečnění obchodu. Realizace směny na trhu je provedena za tržní cenu v bodě E. Rovnováha na trhu se neustále mění, stejně tak jak se mění potřeby zákazníků. Jelikož potřeby a touhy zákazníků se neustále mění, tomuto měnícímu stavu se přizpůsobuje nabídka zboží. Jelikož se neustále mění nabídka zboží a cen, tak se mění i koupěschopná poptávka spotřebitelů. Jde tedy o neustále balancování okolo bodu rovnováhy E, které ho dosáhne v podstatě jen teoreticky. Pokud převyšuje nabídka nad poptávkou, dochází k tomu, že je přebytek zboží. Výrobcům se nedaří bezezbytku prodat svou produkci, a proto jdou s cenou neprodejných produktů dolů. Spotřebitelé se právě mnohdy díky snížení ceny odhodlají ke koupi. Tato situace je patrná zejména v západní civilizaci (tedy i v České republice). Pokud dochází k tomu, že poptávka převyšuje nabídku, dochází k tomu, že je nedostatek zboží. Výrobci nestíhají vyrábět, proto klidně nasadí vyšší cenu, než by byla na rovnovážném trhu. Spotřebitelé přesto nakupují i za vyšší cenu, jelikož jsou tlačeni nedostatkem nabídky. Kupují méně kvalitní zboží za více peněz (Macáková 2010). Trh a tudíž také cenu může ovlivnit do jisté míry i stát (vláda) prostřednictvím svých zásahů do trhu. První možností, jak může vláda ovlivnit situaci na trhu je stanovení tzv. minimální ceny (cenového prahu). Jako příklad tohoto konání státu bychom mohli uvést např. snahu o ochranu tuzemských producentů před levným zbožím ze zahraničí, zejména z Asie. Důvodem je nemožnost tuzemských producentů vyrobit statky za tak nízkou cenu. Další možností je stanovení tzv. maximální ceny (cenového stropu). Jedná se tedy o stanovení nejvyšší ceny, za kterou mohou producenti svou produkci na trhu nabídnout. Maximální cena může být zavedena zejména na takových trzích, kde se nachází málo firem (např. energetika). Nezavedení cenových stropů by mohlo znamenat situaci, že tyto firmy by si mohly stanovit velmi vysoké ceny své produkce a spotřebitelé by neměli na nákup této Evropský sociální fond Praha a EU – Investujeme do vaší budoucnosti

produkce dostatečný důchod (ale jedná se obvykle o produkty, které spotřebitelé potřebují ke svému životu).

Příčiny selhávání volného trhu Volný trh, tj. trh bez omezení a vnějších státních zásahů, může za jistých podmínek selhat ve své funkci „efektivně alokovat zdroje“ a tím zajišťovat společnosti maximum ekonomického blahobytu. Všechna možná selhání volného trhu lze rozdělit do tří základních skupin: a) Selhání mikroekonomická; do této skupiny patří zejména neefektivní alokace vzácných zdrojů, které vedou k podprodukci či nadprodukci statků. Příčinou je existence:  veřejných statků,  externalit,  asymetrické informace,  monopolní síly. b) c)

Selhání makroekonomická; do této skupiny patří nepříznivý vývoj a nestabilita makroekonomických agregátů. Selhání mimoekonomická; souvisejí převážně s nerovnoměrnou distribucí důchodů a bohatství, která se zásadně liší od obecné představy o „spravedlnosti“.

.

Kapitola 3: Teorie užitku a chování spotřebitele Na trhu výrobků a služeb se pohybuje spotřebitel. Tento trh je jeho hlavní možností, jak může uspokojovat své potřeby. Předpokládá se, že spotřebitel uvažuje racionálně a spotřebovává s logickou úvahou. Potřebuje uspokojit své potřeby a zároveň je limitovaný množstvím svých disponibilních zdrojů, které může utratit. Spotřebitel se tedy snaží o dosažení maximálního možného uspokojení svých potřeb v rámci svých možností. Peněžní výdaje, které je schopen vydat, předurčují jeho možnosti uspokojení různých potřeb. Logicky musí nejdříve uspokojit své základní potřeby (jídlo, šatstvo, bydlení) a posléze uspokojuje i všechny ostatní. Cílem spotřebitele je tedy maximalizovat svůj užitek Užitek je subjektivní pocit konkrétního spotřebitele vycházející ze spotřeby statků. Ekonomická teorie rozeznává dva základní přístupy v tom, jak může spotřebitel uspokojovat své potřeby, a to: a) Teorii kardinalistickou, která předpokládá přímou měřitelnost užitku, b) Teorii ordinalistickou, která vysvětluje chování spotřebitele pouze pomocí sestavování pořadí jednotlivých užitků, ale neměří je číselně. Pro teorii užitku se využívá poznání třech axiomů: - Axiom úplnosti srovnání, - Axiom tranzitivity, - Axiom nepřesycenosti. Evropský sociální fond Praha a EU – Investujeme do vaší budoucnosti

Axiom úplnosti srovnání udává, že při porovnání dvou různých statků (A, B) lze vytvořit pouze tři možnosti jejich vzájemného vztahu (A < B , A > B , A = B). Jiná možnost není. Axiom tranzitivity popisuje tu skutečnost, že pokud je A > B a zároveň B > C, z toho plyne logický sled, že A > C. Axiom nepřesycenosti popisuje stav, kdy veličina roste pouze do určité velikosti, a poté se již vice nedá nasytit, naopak při dalším sycení může začít i klesat.

Kardinalistická teorie užitku Základním předpokladem této teorie je měřitelnost užitku spotřebitele. Ten je tedy schopný číselně ohodnotit svůj subjektivní pocit ze spotřeby. Rozlišujeme užitek celkový a mezní. Celkový užitek (TU – Total Utility) vyjadřuje celkové uspokojení z určité potřeby. Celkový užitek nějakého statku je možné získat také jako součet mezních užitků z jednotlivých uspokojení produkty. Mezní užitek (MU – Marginal Utility) vyjadřuje změnu celkového užitku vyvolanou změnou spotřebovávaného množství statku o jednotku. Mezní užitek se rovná poměru změny celkového užitku ke změně objemu spotřebovávaného množství určitého statku. Vlastnosti mezního užitku se liší podle povahy spotřebovávaného statku, jeho významu a množství spotřeby


Graf č. 3.1: Celkový a mezní užitek

TU

max TU

TU

x MU

0

x MU

Z výše uvedeného grafu je zřejmé, že funkce celkového užitku je do určitého bodu max TU rostoucí (klesajícím tempem), tj. se spotřebou každé další jednotky celkové uspokojení spotřebitele roste, ale tempo růstu uspokojení postupně klesá. Tj. spotřebitel má nejvyšší užitek, spotřebuje-li první jednotku statku (pokud máme žízeň, je pro nás nejcennější první sklenička nápoje. Se spotřebou dalších jednotek statku postupně tento užitek klesá (lze vidět na průběhu křivky MU). Bod, ve kterém je celkový užitek maximálně (max TU), se jinak nazývá bod nasycení spotřebitele. Vždy platí, že je-li celkový užitek (TU) maximální, mezní užitek (MU) je roven nule. Z grafu je zároveň jasné, že celkový užitek (TU) může i klesat a tím pádem je mezní užitek (MU) záporný. Tato situace nastane, nepřinese-li spotřeba dalšího statku spotřebiteli žádný užitek či dokonce dojde ke snížení celkového užitku (např. spotřebitel se díky spotřebě x-tého rohlíku přejí a začne mu být nevolno).

Ordinalistická teorie užitku Z pohledu ordinalistické teorie není možné užitek měřit. Spotřebitel dokáže pouze sestavit ze spotřeby různých statků preferenční stupnici užitků z těchto statků. Je tedy schopen říci, že měl z jednoho statku větší užitek než z druhého. Základní předpoklad vychází z toho, že spotřebitel má dva různé statky x a y. Tyto statky spotřebovává v různých kombinacích. Ty Evropský sociální fond Praha a EU – Investujeme do vaší budoucnosti

kombinace, ve kterých má stejný užitek jsou zakresleny tzv. indiferenční křivkou (IC – Indiference Curve) (Holman 2002). Graf č. 3.2: Indiferenční křivka

y

y1

IC x1

x

Indiferenční křivky jsou vždy klesající. Je to proto, že pokud se zvýší spotřeba jednoho statku, klesá spotřeba druhého statku a naopak. Soubor více indiferenčních křivek se nazývá indiferenční mapou. Se vzdalující se pozicí od počátku mají indiferenční křivky pro svého spotřebitele větší užitek. Indiferenční křivky se nikdy neprotnou, všechny mají vždy konvexní tvar. Z vlastností indiferenčních křivek vyplývá zákon substituce. Ten nám popisuje situaci, kdy je spotřebitel ochoten vyměnit určité množství jednoho statku za jiné množství druhého statku. Poměr, v němž jsou statky vzájemně nahraditelné, aniž by se změnil celkový užitek spotřebitele, se nazývá mezní míra substituce. Problém spotřeby a užitku spotřebitele je ovšem ještě ovlivněn jeho velikostí důchodu. Spotřebitel musí hlídat své vynaložené náklady na uspokojování svých potřeb, jelikož jeho zdroje nejsou neomezené. Spotřebitel je limitován svým rozpočtem. Graf č. 3.3: Linie rozpočtu


y

BL x

Optimum spotřebitele stanovíme propojením indiferenční mapy s linií rozpočtu. Optimum se tedy nalézá v průsečíku linie rozpočtu a jedné z indiferenčních křivek. Li7nie rozpočtu je tečnou indiferenční křivky. Racionálně uvažující spotřebitel tedy realizuje uspokojení svých potřeb v tomto bodě . Graf č. 3.4: Bod optima

y

IC BL x

Substituční a důchodový efekt Protože trh není stabilní a dochází k neustálým změnám, není předem jisté, jak se bude chovat spotřebitel. Trh si hledá své optimum, jednotlivec také hledá svoje optimum. Nyní budeme analyzovat situaci, kdy se změní cena jednoho ze statků, za jinak stejných podmínek. Je logické, že se zvýšením ceny si bude moci spotřebitel koupit za stejný důchod méně Evropský sociální fond Praha a EU – Investujeme do vaší budoucnosti

objemu tohoto statku. To je podstatou důchodového efektu. Naproti tomu substituční efekt vysvětluje to, že zvýšením ceny jednoho statku ostatní statky relativně zlevňují, právě oproti tomu zdražovanému statku. Důchodový efekt způsobuje, že při zvýšení ceny statku, klesá reálný důchod spotřebitele, a proto klesá objem nakupovaného zboží daného statku. Substituční efekt způsobuje, že při růstu ceny jednoho druhu statku roste jeho relativní cena vůči ostatním statkům, proto dochází k poklesu objemů nákupů tohoto statku a zvyšuje se objem nakupovaného zboží ostatních statků. Celkový efekt je tedy součtem efektu důchodového a substitučního (Sirůček 2007). Je nutné v detailním pohledu na konkrétní problémy pohlížet také na to, jaké druhy produktů máme. Podle typu spotřeby rozlišujeme statky nezbytné, luxusní a méněcenné. Nezbytné statky jsou takové, které je nutné kupovat, ať je důchod jakýkoli (příkladem může být sůl). Takové statky jsou jen minimálně citlivé na změnu množství disponibilního důchodu. Protějškem jsou statky luxusní, ty jsou silně závislé na výši důchodu, jejich citlivost je enormní. Statky méněcenné jsou zvláštní tím, že s rostoucím důchodem jejich spotřeba klesá. Typickým příkladem je trh s ojetými automobily. Čím více budou mít spotřebitelé volných disponibilních zdrojů, tím méně budou mít zájem kupovat stará ojetá auta, raději si koupí nové. Dalším příkladem mohou být laciné salámy. Člověk čím bude mít vyšší příjem, tím bude kupovat kvalitnější a dražší potraviny (Samuelson 1991).

Další dělení statků je možné podle vzájemných vztahů jednotlivých druhů statků. Rozlišujeme statky nezávislé, komplementy a substituty. Nezávislé statky jsou takové, u kterých změna ceny jednoho ze statků nevyvolá žádnou změnu u druhého statku. Substituční statky jsou vzájemně zaměnitelné. Spotřebiteli je tedy jedno, který ze dvou různých statků kupuje, jeho užitek je stejný. Zvýší-li se cena jednoho statku, zvýší se poptávka po druhém substitučním statku, u kterého zůstává cena stále nízká. Komplementární statky jsou takové, které se vzájemně doplňují. Chování jednoho druhu statku je kopírováno chováním druhého. Zvýšení poptávky po jednom statku vyvolá zvýšení poptávky i po druhém statku. Je to proto, že tyto statky jsou nutné pro uspokojení potřeby oba dva (Samuelson 1991).

Elasticita poptávky Pojem elasticita poptávky (citlivost, pružnost) vyjadřuje závislost poptávky po určitém statku na: a) změně ceny tohoto statku (Δ Px)  hovoříme o cenové elasticitě poptávky (ePD) b) změně důchodu spotřebitele (Δ I)  hovoříme o důchodové elasticitě poptávky (eID) c) změně ceny jiného statku (Δ Py)  hovoříme o křížové elasticitě poptávky (eCD)


ad a) Cenová elasticita poptávky vyjadřuje závislost poptávaného množství (ze strany spotřebitele) na změnu ceny daného statku. Koeficient cenové elasticity poptávky vypočteme jako podíl mezi procentuální změnou poptávaného množství a procentuální změnou ceny daného statku. Výsledek, který získáme (obvykle bude záporný) musíme dát do absolutní hodnoty. Dle výsledné hodnoty rozlišujeme: -

cenově elastickou poptávku (ePD > 1), jednotkově elastickou poptávku (ePD = 1), cenově neelastickou poptávku (ePD < 1).

Mohou nastat také extrémní případy: -

dokonale cenově elastická poptávka (ePD = ∞), dokonale cenově neelastická poptávka (ePD = 0)

Macáková (2010) uvádí, že na cenovou elasticitu poptávky má vliv mnoho faktorů jako např.: -

povaha potřeb, podíl výdajů na konkrétní statek v rozpočtu spotřebitele, existence a možnost dostupnosti substitutů apod.

ad b) Důchodová elasticita poptávky vyjadřuje závislost poptávaného množství (ze strany spotřebitele) na změnu důchodu spotřebitele. Koeficient důchodové elasticity poptávky vypočteme jako podíl mezi procentuální změnou poptávaného množství a procentuální změnou důchodu spotřebitele. Dle výsledné hodnoty rozlišujeme: -

důchodově elastickou poptávku (eID > 1) důchodově neelastickou poptávku (eID < 1)

Dle výsledné hodnoty důchodové elasticity poptávky můžeme rozlišit též typy spotřebovávaných statků: -

pro statky luxusní je důchodová elasticita poptávky vysoká, pro nezbytné statky je důchodová elasticita v intervalu mezi nulou a jedničkou, pro méněcenné statky je důchodová elasticita záporná (Pavelka 2010)

ad c) Křižová elasticita poptávky vyjadřuje závislost poptávaného množství po statku x (ze strany spotřebitele) na změnu ceny statku y. Koeficient křížové elasticity poptávky vypočteme jako podíl mezi procentuální změnou poptávaného množství po statku x a procentuální změnou ceny statku y. Dle výsledné hodnoty rozlišujeme: -

substituty (eCD > 0) komplementy (eCD < 0)


-

nezávislé statky (eCD = 0)


Kapitola 4: Teorie chování firmy Firma a její cíle Převážnou část nabídky na trhu tvoří nabídka, která je vytvořena firmami. Firmou se rozumí jakýkoliv podnik (jednotka), která něco produkuje. Aby mohla firma na trhu fungovat, musí nakupovat vstupy (práce, půda, kapitál) a ty poté přetváří na výstupy (statky a služby). Hlavním cílem většiny podnikatelských subjektů je dosažení maximálního zisku, tj. co největšího rozdílu mezi výnosy a náklady. Některé firmy mohou mít různé alternativní cíle, o kterých se zmíníme později. V dalším textu se zaměříme na základní činnosti většiny firem, a to činnost výrobní (produkční).

Produkční analýza Firma řeší otázky typu, kolik má vyrobit produkce a za jakou cenu ji má prodávat. V reálném světě se pak jedná o nalezení dostatečného počtu platících zákazníků. Podobně jako spotřebitel usiloval o maximalizaci svého užitku, firma usiluje o maximalizaci svého zisku. Zisk je tedy tím hlavním motivačním faktorem, proč vůbec firmy existují. V teorii firmy je nutné začít zohledňovat faktor času. To se promítá v konstrikci modelů v tzv. krátkém období a dlouhém období. Krátké období je charakteristické tím, že je možno měnit pouze jeden z výrobních faktorů, tradičně faktor práce. Naproti v dlouhém období je možno variabilně měnit všechny vstupy. Okrajově se je možné setkat s pojmy velmi krátké a velmi dlouhé období. V tomto smyslu lze pak chápat tyto pojmy jako extrém. Při velmi krátkém období nelze měnit žádný ze vstupů, a naopak při velmi dlouhém období je možno měnit všechny vstupy včetně promítnutí vnějších vlivu jako např. vědeckotechnický. Firma ve své snaze o maximalizaci zisku musí brát v úvahu různé druhy nákladů. Zisk, jak je zřejmé, je rozdíl mezi celkovými příjmy a celkovými náklady. Náklady jsou proto důležité při generování zisku. Efektivním snižování výrobních i celkových nákladů je firma schopna bojovat s konkurencí a obstát v tvrdém konkurenčním boji. Firma musí rozlišovat explicitní náklady, tj. takové, které jsou skutečně vynaložené při výrobě produktů. Ty jsou zaznamenávány v účetnictví firmy. Firma by ovšem také měla brát zřetel na tzv. implicitní náklady (někdy také zvané alternativní či oportunitní náklady). Ve své podstatě nejde o náklady, ale o ušlý příjem firmy, který by firma získala, pokud by své výrobní faktory využila jinak než k výrobě svých produktů (Buchta 2004).

Produkční funkce v krátkém období

V krátkém období je teoreticky charakterizována pro využití výrobních faktorů firmy tzv. produkční funkce. Ta definuje, jaký objem produkce je firma schopna vyprodukovat s využitím určitého množství výrobních faktorů. Objem produkce je tedy závislý na objemu použitých vstupů. Funkci je možné zapsat v následujícím tvaru: Q = f (A, K, L, ……..). Pod Evropský sociální fond Praha a EU – Investujeme do vaší budoucnosti

písmeny A, K, L, se skrývají výrobní faktory půdy (A – Land), kapitálu (K – Capital) a práce (L – Labour), přičemž je možno vyjadřovat různé vstupy různých výrobních faktorů. V krátkém období se nejčastěji uvažuje ta skutečnost, že variabilní je pouze faktor práce. Ostatní faktory budou neměnné, fixní (Buchta 2004).

V rámci produkční funkce v krátkém období rozlišujeme: -

-

Celkový produkt (TP – Total Product), který je dán právě produkční funkce. Hovoříme tedy o celkovém objemu produkce, který firma za určité období vyprodukovala. Mezní produkt (MP – Marginal Product) udává změnu celkového produktu, která je způsobena zapojením další jednotky výrobního faktoru (v krátkém období lze zapojit pouze výrobní faktor práce) do výrobního procesu. Průměrný produkt (AP – Average Product), známý též pod pojmem produktivita práce. Jedná se o výši výstupu na jednotku vstupu. Je žádoucí, aby produktivita práce byla co nejvyšší.


Graf č. 4.1: Vztah celkové, mezního a průměrného produktu

TP

C TP

B

A L

MPL APL

A

C B APL

MPL

L

Zdroj: Samuelson 1991 - upraveno

Podstatný je vzájemný vztah celkového, průměrného a mezního produktu. Z počátku je celkový produkt vždy rostoucí, spolu s ním rostou i průměrný a mezní produkt. Mezní produkt roste rychlejším tempem, nežli průměrný. V momentě kdy dojde k poklesu tempa růstu celkového produktu, začne i razantně klesat mezní produkt. Poté začne klesat i průměrný produkt. Průměrný produkt ale klesá pomaleji nežli mezní. V dalším průběhu je teoreticky možné, že celkový produkt i při zvyšování objemu vstupu začne klesat, v tomto případě pak jde mezní produkt do záporných hodnot (Macáková 2010).

V krátkém období je prosazuje tzv. Zákon klesajících výnosů z variabilního vstupu (tedy v krátkém období z výrobního faktoru práce). Projev tohoto zákona lze spatřit v grafu, a to od bodu A (tj. od bodu, kdy je mezní produkt ve svém maximu). Od bodu B platí, že každý další zaměstnanec způsobí stále se snižující přírůstek celkové produkce.


Produkční funkce v dlouhém období

V dlouhém období je nutné předpokládat variabilnost výrobních faktorů. U typické dvoufaktorové produkční funkce je tedy např. faktor práce a faktor kapitálu proměnlivý dle potřeby. Tato dvoufaktorová funkce bude nyní blíže popsána. Za tímto účelem je sestaven teoretický model izokvanty. Izokvanta je křivka, která udává takové různé možné kombinace dvou výrobních faktorů, při kterých je možno vyrobit stejné množství produkce. Tento objem produkce je maximální možný. V této teorii je tedy určitá podobnost s teorií spotřebitele a jeho indiferenční křivkou. V grafech je možno znázornit i více izokvant najednou, poté lze již hovořit o tzv. mapě izokvant (Buchta, 2004). Graf č. 4.2: Izokvanta a izokosta

K

K

TC

Q L

L

Zdroj: Buchta 2004 - upraveno

Z mapy izokvant je zřejmé, že se dá směňovat jeden výrobní faktor za druhý, i když se nijak nezmění celkový objem produkce. Tato směnitelnost je přirozeně dána určitým poměrem. Tento poměr, ve kterém je možno libovolně nahrazovat jeden výrobní faktor za druhý se nazývá mezní míra technické substituce. V reálně praxi si lze takové možnosti výroby představit, jedná se však opět spíše o teoretický model ekonomie (Sirůček 2007). Z pohledu nákladů v dlouhém období je nutné mít na mysli fakt, že firma je limitována svým rozpočtem. Ze svého rozpočtu firma hradí náklady na spotřebu výrobních faktorů, v rámci dvoufaktorové funkce tedy hradí náklady dvou faktorů, práce a kapitálu. Jelikož lze výrobní faktory různě kombinovat, rozpočet je stanoven na úrovni linie stejných celkových nákladů. Tato linie se nazývá izokosta. Na této linii jsou zachyceny maximálně objemově možné kombinace vstupů výrobních faktorů při stejných celkových nákladech (Macáková 2010).


Výše popsaná teorie lze nyní již jednoduše spojit dohromady a dojít k tomu, kde leží tzv. Nákladové optimum firmy. Nákladové optimum firmy, analogicky s optimem spotřebitele, leží tam, kde se linie celkových nákladů firmy dotýká izokvanty (Sirůček, 2007). Graf č. 4.3: Nákladové optimum firmy

K

E

K*

TC

L*

Q L

V bodě dotyku izokvanty a linie stejných celkových nákladů leží bod E, tedy optimální bod z hlediska nákladů firmy na výrobu. V tomto bodě platí rovnost mezi poměry cen výrobních faktorů a mezních produktů výrobních faktorů. Cena výrobních faktorů se může měnit. Většinou se ceny dvou různých faktorů mění různě, poté je třeba vždy přepočítat celý model a najít nový bod nákladového optima. V dlouhém období můžeme s měnící se situací firmy zachytit různě velké linie stejných celkových nákladů. Těchto linií se v bodech nákladových optim dotýkají různé izokvanty. Pokud v dlouhém období spojíme tyto body, dostaneme křivku celkových nákladů firmy (Holman 2002).

Náklady firmy Náklady firmy představují spotřebu vstupů vyjádřenou v peněžních jednotkách. Existuje široké spektrum možností, jak se náklady mohou členit. Z hlediska vztahu nákladů k objemu produkce rozlišujeme: a) Náklady v krátkém období  fixní náklady (FC – Fixed Costs). Jedná se o náklady, které se nemění s rozsahem produkce (nájemné, platy administrativních pracovníků apod.) 

variabilní náklady (VC – Variable Costs). Jedná se o náklady, které s růstem objemu produkce rostou (spotřeba materiálu, mzdy výrobních dělníků apod.)


b) Náklady v dlouhém období  v dlouhém období hovoříme pouze o variabilních nákladech, protože oba hlavní výrobní faktory (tj. práce i kapitál) jsou variabilní. Je jasné, že celkové náklady (TC – Total Costs) jsou v krátkém období tvořeny součtem fixních a variabilních nákladů (FC + VC), v dlouhém období jsou celkové náklady rovny variabilním nákladům (TC = VC), protože fixní náklady se v dlouhém období nevyskytují. Další možností členění nákladů je: a) Náklady mezní (MC – Marginal Costs), které vyjadřují přírůstek celkových nákladů na každý další vyrobený kus produkce. Mezní náklady lze tedy zapsat vztahem: MC = Δ TC / Δ Q b) Náklady průměrné (AC – Average Costs), které vyjadřují výši nákladů na jednotku produkce. Průměrné náklady lze zapsat vztahem: AC = TC / Q. Průměrné náklady lze v krátkém období rozdělit ještě na:  Průměrné variabilní náklady (AVC – Average Variable Costs)  Průměrné fixní náklady (AFC – Average Fixed Costs) Graf č. 4.4: Přehled nákladů v krátkém období

Kč za ks

Kč

TC

VC

MC

AC

AVC FC AFC Q

Q


Podstatné je znát základní souvislosti a vztahy těchto křivek. Křivka fixních nákladů je vždy rovnoběžná s osou x. Křivka variabilních nákladů kopíruje rostoucí křivku celkových nákladů, ale vždy leží pod ní, právě o hodnotu fixních nákladů. U křivky mezních nákladů je hlavní souvislost s křivkou průměrných nákladů. Křivka mezních nákladů totiž protíná křivku Evropský sociální fond Praha a EU – Investujeme do vaší budoucnosti

průměrných nákladů v jejím minimu. Z této skutečnosti dále plyne, že křivka mezních nákladů protíná i křivku průměrných variabilních nákladů v jejím minimu (Samuelson 1991). Výše uvedený graf je platný pro krátké období, tj. období, kdy se projevují jak variabilní náklady, tak i náklady fixní. V dlouhém období, jak již bylo zmíněno, neexistují fixní náklady, tudíž je jasné, že TC = VC, AC = AVC. Příjmy firmy

Příjem lze velmi jednoduše popsat jako částku, kterou firma získá za prodej své produkce. Stejně jako náklady, tak i příjmy lze určitým způsobem členit. Nejčastěji v mikroekonomii využívané členění je následující: a) Celkové příjmy (TR – Total Revenues), neboli celková částka, kterou firma získá za prodej své produkce za určité období. Celkový příjem je dle Pavelky (2010) tvořen součinem prodejní ceny a prodaného množství (TR = P * Q) b) Mezní příjmy (MR – Marginal Revenues) vyjadřují změnu celkového příjmu díky prodeji každé další vyrobené jednotky. Výpočet mezních příjmů lze vyjádřit tímto vztahem: MR = Δ TR / Δ Q c) Průměrné příjmy (AR – Average Revenues), neboli příjem za jednu prodanou jednotku produkce. Výpočet průměrných příjmů lze vyjádřit tímto vztahem: AR = TR / Q. Je logické, že průměrný příjem je vždy roven tržní ceně (AR = P) Je nutné rozlišovat příjmy firmy v dokonalé a nedokonalé konkurenci. Důvod tohoto rozlišení bude uveden v následujících kapitolách.

Zisk firmy Zisk firmy je tradičně definován jako rozdíl mezi celkovými příjmy a celkovými náklady. Buchta (2004) tvrdí, že uvažujeme-li rozdělení nákladů na explicitní a implicitní, je nutné zisk vyjadřovat dvojím způsobem: a) Účetní zisk se myslí rozdíl mezi celkovými příjmy a explicitními náklady. Je to logické, jelikož v účetnictví jsou zahrnuty skutečně vynaložené náklady, tedy explicitní náklady. b) Ekonomický zisk je myšlen rozdíl mezi celkovými příjmy a součtem explicitních i implicitních nákladů. V běžné praxi se často hovoří o hodnotě tzv. normálního zisku. Tím je myšlena de facto velikost ušlého zisku z alternativního využití výrobních faktorů. Normální zisk je tedy hodnota implicitních nákladů (Buchta, 2004).


Hlavní otázka, kterou si všechny firmy kladou je, kdy budou dosahovat maximálního zisku, při jakém objemu výroby. Na tuto otázku je dle teorie jednoznačná odpověď. Je to v momentě, kdy se mezní příjmy rovnají mezním nákladům. MC = MR. Vychází to z logiky věci, že při MC < MR by se s další dodatečnou jednotkou ještě více zvyšoval zisk. Naproti tomu, pokud by bylo MC > MR, s další dodatečnou jednotkou by zisk klesal (Macáková 2010).

Kapitola 5: Analýza konkurence Základní charakteristiky dokonalé konkurence Základní předpoklady dokonale konkurenčního trhu: a) Velký počet prodávajících i kupujících. Každý z firem nabízí pouze zlomek celkové produkce celého trhu a stejně tak i počet spotřebitelů na tomto trhu je vysoký, proto jeden spotřebitel tvoří pouze velmi nepatrnou část celkové poptávky na tomto trhu. Z výše uvedeného vyplývá, že ani jeden subjekt nemá tržní sílu. Firmy musí přijímat cenu, která je dána trhem – jsou tzv. price takers. Žádná z firem nemá sílu na to tržní cenu změnit. Pokud by jedna z firem zvýšila cenu, nikdo by její produkci nekupoval, protože existuje celá řada jiných firem, které nabízejí naprosto stejný produkt. b) Konstantní cena. c) Homogenní (stejnorodý) produkt. d) Dokonalá informovanost všech tržních subjektů tj., že jak strana poptávka, tak i strana nabídky mají dokonalé informace o cenách vstupů, ale i obchodovaných statků a služeb. e) Volný vstup a výstup o odvětví. Neexistují tedy žádné bariéry, tj. všechny subjekty mohou svobodně a bez dodatečných nákladů vstoupit na trhu resp. z trhu vystoupit. Dále musí existovat dokonalá mobilitu výrobních faktorů, tj. všechny výrobní faktory mohou být přesunovány mezi firmami v rámci odvětví, ale též mezi jednotlivými odvětvími. V reálné situaci naprosto dokonale konkurenční trh neexistuje, ale v celé řadě publikací se jako příklad dokonale konkurenčního trhu uvádí trh zemědělské produkce.

Příjmy firmy v dokonalé konkurenci Protože je cena u všech firem konstantní, je zřejmé, že celkové příjmy vypočítáme jednoduše jako součin tržní ceny (P) a prodaného množství (Q). Evropský sociální fond Praha a EU – Investujeme do vaší budoucnosti

Graf č. 5.1 Průběh křivek TR, AR a MR v dokonalé konkurenci

Kč

Kč/ks

TR MR = AR = P = d

Q

Q

Zdroj: Pavelka 2010 – upraveno

Jak je zřejmé z výše uvedeného grafu, křivka celkových příjmů (TR) konstantně roste, což je způsobeno konstantní cenou, která se při různých prodávaných objemem produkce nemění. Z toho vyplývá, že přírůstek TR je stále stejný, z čehož lze odvodit i horizontální tvar křivky mezních příjmů (MR). Zároveň lze říci, že křivka mezních příjmů (MR) je v dokonalé konkurenci shodná s křivkou průměrných příjmů (AR), ceny (P) a zároveň s křivkou individuální poptávky (d).

Rovnováha dokonale konkurenční firmy Základním cílem firem v dokonalé konkurenci je maximalizace zisku. Toho je dosaženo v bodě, kde se mezní příjmy firmy (MC) rovnají mezním příjmům firmy (MR). Této rovnosti se jinak říká také zlaté pravidlo maximalizace zisku. Graf č. 5.2: Optimum dokonale konkurenční firmy

P

MC

PDK MR

QDK Zdroj: Samuelson 1991 – upraveno


Q

Z výše uvedeného grafu jasně vyplývá, že v bodě, kde se křivka mezních příjmů (MR) protne s křivkou mezních nákladů (MC) nacházíme optimum firmy v dokonalé konkurenci. Zjistíme množství, které má firma v dokonalé konkurenci produkovat (QDK). Cena (P) je dána trhem (jak již víme, žádná z firem nemá schopnost tržní cenu ovlivnit).

Zisk dokonale konkurenční firmy Chceme-li řešit zisk firem v dokonalé konkurenci, musíme rozlišit krátké a dlouhé období. V krátkém období může dokonale konkurenční firma dosahovat: a) kladného ekonomického zisku, b) záporného ekonomického zisku (ztráty), c) nulového ekonomického zisku. V dlouhém období dosahují všechny dokonale konkurenční firmy nulového ekonomického zisku. Důvodem je fakt, že pokud firma v dokonalé konkurenci dosahuje v krátkém období kladného ekonomického zisku, přiláká tento fakt do odvětví další firmy (které mají vidinu vysokých zisků). Příchod těchto firem však posune křivku nabídky doprava dolů (růst nabídky) a tržní cena dokonale konkurenčního trhu se sníží, tudíž se sníží i zisky firem. Pokles zisků se ustálí až na hodnotě, kdy všechny firmy v odvětví vykazují nulový ekonomický zisk. Pokud firmy na dokonale konkurenčním trhu dosahují v krátkém období záporného ekonomického zisku, některé firmy se snaží z tohoto trhu odejít, tudíž dojde k posunu křivky nabídky doprava nahoru (pokles nabídky) a tím pádem dojde k růstu tržní ceny. Rostou tedy zisky firem, které na trhu zůstaly a tento růst se opět zastaví na hodnotě, kdy všechny firmy v odvětví vykazují nulový ekonomický zisk. Graf č. 5.3 Dokonale konkurenční firma s kladným ekonomickým ziskem v krátkém období

P

MC

PDK ZISK

QDK


AC

MR

Q

Bod uzavření firmy Další významný bod z hlediska teorie firmy je tzv. bod uzavření firmy. Pokud má firma vyšší celkové náklady (TC) než celkové příjmy (TR), je jasné, že pracuje se ztrátou. Firma je schopna krátkodobě tuto situaci zvládnout, ovšem až do momentů, kdy cena prodávaných výrobků na trhu klesne natolik, že se celkové příjmy začnou rovnat variabilním nákladům. Poté je firma nucena přestat vyrábět. Je to jinak řečeno v tom okamžiku, kdy se cena za jeden výrobek rovná průměrným variabilním nákladům na výrobek. Tento bod se nazývá bod uzavření firmy. Algebraicky zapsáno jako P = AVC = MC (Buchta 2004). Graf č. 5.4: Bod uzavření firmy

P

MC

AC

AVC

ZTRÁTA

PDK

MR

QDK

Q

Ještě před tím, než se firma uzavře, vygeneruje určitou ztrátu, která představuje takový objem finančních prostředků daný vyznačeným obdélníkem v grafu (Macáková 2010). Vše, co bylo výše uvedené je možné pouze v krátkém období, protože z dlouhodobého hlediska, jak již víme, dosahují všechny firmy na dokonale konkurenčním trhu nulového ekonomického zisku.

Bod zvratu Bodu zvratu je bod vyrovnání celkových nákladů (TC) a celkových příjmů (TR). Analogicky lze bod zvratu popsat také jako rovnost průměrných nákladů (AC) a průměrných příjmů (AR). Bod zvratu je tedy bodem nulového čistého ekonomického zisku.


Graf č. 5.5: Bod zvratu

P

MC AC

PDK

MR = AR

QDK

Q


Nabídka dokonale konkurenční firmy Nabídka dokonale konkurenční firmy na dokonale konkurenčním trhu je ovlivňována zejména změnou jejich nákladů. Pokud dojde ke zvýšení nákladů firmy, klesne objem jí nabízeného zboží a křivka nabídky se posune doleva. Tato situace změny nákladů je způsobena zejména zvýšením cen vstupů používaných k výrobě daného produktu. Pokud se firmě sníží náklady, vzroste její objem nabízeného zboží a křivka nabídky se posune doprava. Tato situace změny nákladů je způsobena zejména technickým pokrokem, který vede ke snížení celkových nákladů výroby daného produktu. Velikost změny nabídky způsobená změnou ceny je definována jako cenová elasticita nabídky. Její podstata, teorie i možnosti jsou zcela stejné jako u cenové elasticity poptávky. V rámci nabídky na trhu fungují stejná koncepční pravidla, jako pro poptávku. Nabídky jednotlivých firem se nazývají individuální nabídky. V rámci jednoho oboru trhu se součet těchto individuálních nabídek rovná tržní nabídce, tedy nabídce v rámci jednoho druhu zboží. Celková nabídka všech druhů výrobků se pak nazývá agregátní nabídka (Samuelson 1991).

Rovnováha a efektivnost dokonalé konkurence Na trhu v modelu dokonalé konkurence existuje rovnováha, která způsobuje to, že všechny zainteresované subjekty jsou v rovnováze, ve svém optimu, tedy jak firmy, tak spotřebitelé. Jak je známo, poptávka je v rovnováze, pokud se cena (P) rovná meznímu užitku (MU) spotřebitele. Nabídka je v rovnováze, pokud se cena (P) rovná mezním nákladům (MC). Z těchto dvou tezí platí zákonitost, že celý systém je v rovnováze, pokud se mezní užitek spotřebitele rovná mezním nákladům firmy (MU = MC). V tomto bodě rovnováhy je navíc splněna i maximalizace efektivnosti. Efektivnost je v pozici rovnováhy trhu největší.


Graf č. 5.6: Rovnováha systému

P

S

MU > MC

E

MU < MC D Q

V bodě E je největší efektivnost, to znamená, že nejde zvýšit objem výroby jednoho zboží, bez toho, aby se snížil objem výroby jiného zboží. Jednotlivé subjekty na trhu, spotřebitelé a firmy, nemohou změnit svou vlastní situaci z pohledu zisku a užitku, aniž by změnili situaci ostatních subjektů. Výhody ze směny

Díky tomu, že trh funguje efektivně, spotřebitelé i firmy inkasují tzv. výhody ze směny na trhu v podobě přebytků spotřebitele a výrobce. Spotřebitel nakupuje na trhu výrobků, dokud se cena (P) nevyrovná s jeho mezním užitkem (MU), pak teprve dosáhne svého optima. Výrobky, které spotřebitel nakupoval před nakoupením posledního výrobku, mu přinášely ale větší mezní užitek, než byla cena. Tento rozdíl mezi celkovým užitkem z nákupu všech kusů produktu a množstvím výdajů vynaložených na nákup se nazývá přebytek spotřebitele. Obdobně je tomu i s výrobcem a jeho přebytkem. Výrobce vyrábí a prodává své výrobky, dokud cena (P) nestoupne na hladinu mezních nákladů (MC) výrobce na jeden výrobek. Rozdíl mezi cenou, tedy vyinkasovanými příjmy na jednotku produkce, a mezními náklady je přebytek výrobce na jeden výrobek (Buchta 2004).


Graf č. 5.7: Přebytek spotřebitele a výrobce

P

P s

přebytek spotřebitel e

přebytek výrobce

P

P

d Q

Q

Zdroj: Buchta 2004 - upraveno

Sirůček (2007) tvrdí, že výhody ze směny na dokonale konkurenčním, tj. efektivním a rovnovážném trhu jsou vlastně příčinou toho, proč trh jako takový v reálu funguje. Výrobci i spotřebitelé inkasují něco navíc, než to, co do celého procesu vkládají, resp. pro ty druhé to má větší hodnotu, než pro ty první. Teorém pavučiny

Macáková (2010) uvádí, že nevyřčeným předpokladem předchozích úvah bylo to, že spotřebitelé i výrobci reagují na změny na trhu okamžitě. Dynamika jednání byla přímá. V reálu ale můžeme pozorovat vždy určitá časová zpoždění v reakcích. Tento fakt se snaží teoreticky postihnout tzv. teorém pavučiny. V modelové abstrakci je uvažováno, že spotřebitelé potřebují určitý čas na reakci na změnu na trhu. Tato reakce je kratší než reakce výrobců, jelikož změnit názor na cenu z pohledu spotřebitele je mnohem jednodušší, než změnit proces výroby na straně producentů.

Základní charakteristiky nedokonalé konkurence Základní charakteristiky nedokonalé konkurence: a) schopnost alespoň jedné firmy ovlivnit tržní cenu. Firmy v nedokonalé konkurenci jsou tzv. price makers (tj. tvůrci tržní ceny), b) diferencovaný produkt (produkt, který je alespoň minimálně odlišný od produktu konkurenčního). Diferenciace může být dána značkou, kvalitou, barvou apod. Macáková (2010) uvádí několik hlavních příčin vzniku nedokonalé konkurence: Evropský sociální fond Praha a EU – Investujeme do vaší budoucnosti

   

Nákladové podmínky, Bariéry konkurence, Právní restrikce, Vlastnictví významného výrobního faktoru pouze jednou nebo několika málo firmami.

Nedokonale konkurenční tržní struktury Rozlišujeme:  Monopol,  Oligopol,  Monopolistická konkurence. Důvodů pro vznik nedokonalé konkurence je mnoho. Jako důležitou příčinu vzniku nedokonalé konkurence je možno označit zejména bariéry konkurence. To znamená, že ostatní firmy se brání tomu, aby nová firma vyráběla podobný, nebo dokonce ten samý produkt. Proto v rámci právních restrikcí firmy musí kalkulovat s patenty, licencemi, ochrannými známka a copyrightem jiných firem. Díky tomu jsou produkty firem diferenciované, odlišovat se mohou byť pouze doplňkovými službami, ale odlišné jsou Každá firma různé náklady na výrobu, tím pádem dosahuje také každá firma různé velikosti úspor z rozsahu. Velké firmy, které vyrábějí ve velkých objemech zboží, mohou realizovat nižší cenu na trhu, tím znevýhodňují drobné výrobce. Dalšími příčinami vzniku nedokonalé konkurence může být také nerovnoměrná informovanost jednotlivých subjektů. Nikdo nezajišťuje to, aby všechny firmy měly k dispozici všechny informace. Jelikož se modely nedokonalé konkurence blíží realitě, je nutné počítat i s vlivem státu a politickými vlivy, které vytváří určité distorze na trhu I v nedokonalé konkurenci platí některé stejné vlastnosti firem jako v konkurenci dokonalé. Zisk je i v nedokonalé konkurenci roven rozdílu mezi celkovými příjmy a celkovými náklady. Stejně tak, optimální objem produkce leží v bodě, kde se protíná mezní produkt s mezními náklady. Náklady firmy se odvíjejí od spotřebovaného objemu výrobních faktorů a jejich ceně. Podstatná je stejně tak i efektivnost výroby (Macáková, 2010). Nedokonalá konkurence ovšem jiné parametry firmy ovlivňuje podstatně. Jde zejména o příjmy firmy. Je to proto, že firma sama stanovuje výši ceny, což se odráží i v tom, kolik objemu produkce prodá. Celkové příjmy firmy se samozřejmě rovnají součinu ceny produktu a objemu prodané produkce. Zda budou celkové příjmy firmy růst nebo klesat při změně ceny, to závisí na cenové elasticitě poptávky po tom kterém konkrétním výrobku firmy. Křivky průměrných i mezních nákladů jsou v nedokonalé konkurenci klesající. Hodnota mezních příjmů je opět determinována poptávkou (Sirůček 2007).

Graf 5.8 Mezní a průměrné příjmy nedokonalé konkurence


Kč/ks

Kč

TR

AR = P MR Q

Q

Zdroj: Pavelka 2010 - upraveno

Každá z tržních struktur v nedokonalé konkurenci má určitou tržní sílu, která vychází z možnosti firem stanovit si cenu své produkce. Tuto tržní sílu měříme tzv. Lernerovým indexem. Lernerův index lze vypočítat následujícím způsobem:

LI 

P  MC P

Výsledná hodnota může nabývat hodnot v intervalu od nuly do jedné. Čím blíže je tato hodnota jedné, tím vyšší tržní sílu firma má. Je-li hodnota rovna jedné, hovoříme o tzv. absolutním monopolu, je-li hodnota rovna nule, hovoříme o dokonale konkurenční firmě, jejíž tržní síla je nulová.

Monopol Základní charakteristiky monopolu takto: a) Existence jediného producenta daného statku či jediného poskytovatele určité služby, b) Produkt nemá blízké substituty, c) Existence bariér pro vstup do odvětví. Protože neexistuje konkurence, je jasné, že individuální poptávka (d) je totožná s poptávkou tržní (MD). V podmínkách monopolu nelze jednoznačně určit vztah mezi cenou a množstvím, proto nelze sestrojit křivku nabídky monopolu. Monopol nabízí takový objem produkce za takovou cenu, kterou jsou zákazníci schopni ještě zaplatit. Příčiny existence monopolu takto: a) Patenty Evropský sociální fond Praha a EU – Investujeme do vaší budoucnosti

b) Výrobní postup k výrobě určitého statku nebo k poskytování určité služby vlastní pouze jedna firma. c) Zásahy vlády (zde hovoříme o tzv. administrativním monopolu). d) Přirozený monopol (situace na trhu, kdy jedna firma je schopna zcela uspokojit poptávku na trhu s nižšími náklady, než by toho bylo schopno více výrobců). Rovnováha monopolu

Na rozdíl od dokonale konkurenčních firem, může monopolní firma dosahovat kladného ekonomického zisku i v dlouhém období, a to proto, že na tento trh nemohou vstoupit jiné firmy. Neznamená to ale, že by monopolní firma nemohla dosahovat ztráty. Graf č. 5.9: Zisk monopolu

Kč/ks

MC

PM

AC AR = P

ZISK

QM

MR

Q

Z výše uvedeného grafu je jasné, že maximalizace zisku je opět dosaženo v bodě, kdy se mezní příjmy (MR) rovnají mezním nákladům (MC). Monopolní síla však firmě umožňuje stanovit si vyšší cenu své produkce (P), tudíž platí, že P > MC.

Neefektivnost a regulace monopolu

Z hlediska celé lidské společnosti lze konstatovat, že monopol neprodukuje svou produkci efektivně. Je to proto, že není tlačen k tomu, aby maximálně efektivně využíval zdroje, jelikož prodává za cenu nad svými mezními náklady. V případě monopolů se v realitě typicky jedná o obrovské společnosti, a proto jsou monitorovány ze strany státu. Neefektivnost monopolu je hlídána, aby nedocházelo k přemrštěné celospolečenské neefektivitě. Vlády jednotlivých zemí mají k dispozici několik možných cest, jak optimalizovat fungování monopolu. Stát může přijmout určitá zákonná opatření k tomu, jakým způsobem bude regulovat monopolní firmy. Tyto zákony se nazývají antitrustové. Tradičně je ve většině státních útvarů zřízen úřad, který dohlíží na správné fungování trhu, a tedy i dohlíží na regulaci monopolní síly (v ČR je to Úřad Evropský sociální fond Praha a EU – Investujeme do vaší budoucnosti

na ochranu hospodářské soutěže). Další nástroj státu je stanovení a regulace cen produktů vyráběných monopolem. Tyto zásahy mohou být mnohdy kontraproduktivní a způsobit i větší škodu, než je způsobena neefektivností monopolu. Použití tohoto nástroje je vždy komplikované a sporné. Státy mnohdy přistoupily i na zestátnění takovýchto monopolních struktur, či je monopol tradičně ve vlastnictví státu. Tato skutečnost ovšem nijak neodstraňuje celospolečenskou neefektivnost monopolu, ba právě naopak. Státní podnik v pozici monopolu se může chovat ještě více neefektivně, zejména špatně alokuje používané zdroje (Buchta 2004). V poslední řadě je nutné vzít v potaz i to, že z hlediska opravdu dlouhého období je možno někdy spatřovat u monopolu efekt v podobě přelomové inovace a modernizace, které může dosáhnout monopol díky hromadění zisku a jeho investování do vědy a výzkumu ve svém oboru (Holman 2002). U teorie monopolu je nutné zmínit i pojem, který je s pojmem monopol do jisté míry analogický. Jde o pojem monopson, který označuje takový stav trhu, na kterém existuje pouze jediný kupující konkrétního druhu výrobku nebo služby. Monopsonem se nazývá i firma v tomto postavení. Monopson má sílu ovlivnit cenu zboží na trhu a de facto ji vždy sníží na minimum, které je ještě únosné pro výrobce produktů. Pokud by monopson svůj tlak na cenu přehnal, výrobci produktu by zkrachovali a monopson by přišel o možnost nakupovat ten který produkt.

Oligopol Oligopol je reprezentován několika firmami, které mají poměrně vysokou tržní sílu. Mezi základní charakteristiky oligopolu lze zařadit: a) Omezený počet výrobců (2 – 5). V případě, že na trhu jsou právě dvě firmy, hovoříme o tzv. duopolu. b) Diferencovaný, ale i stejnorodý (homogenní) produkt. c) Bariéry vstupu i výstupu (právní restrikce, náklady apod.) Princip oligopolu je téměř stejný jako u monopolu. Firmy mají tržní sílu, tj. mohou si stanovit cenu své produkce (price makers). Stejně jako firma v podmínkách monopolu, mohou i oligopolní firmy dosahovat kladného ekonomického zisku v krátkém i v dlouhém období. Problémem oligopolních firem může být dle Macákové (2010) snaha firem předvídat chování svých konkurentů, tj. projevuje se vzájemná závislost firem. Typickým příkladem oligopolního trhu je trh mobilních operátorů.

Existuje celá řada modelů oligopolu. Mezi nejdůležitější patří: a) Smluvní oligopol (kartel). Kartel vzniká tehdy, dohodnou-li se firmy na společné cenové politice, na rozdělení trhu či na celkovém množství produkce, kterou budou Evropský sociální fond Praha a EU – Investujeme do vaší budoucnosti

na trh dodávat. Takovéto dohody se někdy označují také jako koluze. V podmínkách většiny tržních ekonomik jsou tyto dohody striktně zakázány. Na kontrole chování firem v podmínkách oligopolu se podílí zejména Antimonopolní úřad (v České republice Úřad na ochranu hospodářské soutěže). b) Oligopol s cenovým vůdcem. Tento typ oligopolu se projevuje zejména na trhu, kde je pro velkou (dominantní) firmu výhodné přenechat část trhu svým menším konkurentům (tzv. konkurenční lem, konkurenční okraj). K přenechání části trhu dochází například, pokud se dominantní nevyplatí tuto část obsluhovat (např. České dráhy neobsluhují některé regionální tratě). Menší firmy musí ovšem respektovat pravidla, která jim nastaví dominantní firma (např. přijímají cenu, kterou stanoví dominantní firma). Dominantní firma se tedy chová jako monopol, firmy v konkurenčním lemu se chovají jako dokonale konkurenční.

Monopolistická konkurence Základní charakteristiky platné pro monopolistickou konkurenci:

a) Velký počet prodávajících i kupujících. b) Diferencovaný produkt. V monopolistické konkurenci vystupuje na trhu velký počet firem, ale každá z nich nabízí produkt alespoň částečně odlišený od produktů konkurence (diference je dána odlišnou kvalitou, vzhledem, funkcemi, barvou, chutí apod.). Za typický příklad monopolistické konkurence lze uvést např. trh zubních past (výrobců je mnoho, ale existují diference mezi jednotlivými výrobci). c) Volný vstup a výstup z odvětví. Lze říci, že monopolistická konkurence je v mnohém podobná konkurenci dokonalé, ale díky diferenciaci si mohou producenti alespoň částečně stanovit cenu své produkce. Pokud ji však stanoví příliš vysokou, zákazníci i přes diferenciaci produktů, přejdou k levnější konkurenci (diferenciace bude překonána). Shrneme-li výše uvedené, je nutné říci, že tržní síla firem v monopolistické konkurenci je poměrně nízká. Z hlediska rovnováhy monopolistické konkurence musíme říci, že princip jejího utváření je stejný, jako u konkurence dokonalé. Budou-li dosahovat monopolně konkurenční firmy v krátkém období kladný zisk, přiláká to (díky volnému vstupu do odvětví) další firmy, které budou chtít mít také kladný ekonomický zisk, což způsobí snížení tržní ceny a v konečném důsledku budou všechny firmy dlouhodobě opět dosahovat nulového ekonomického zisku.

Alternativní cíle firem Jak již bylo několikrát zmíněno, hlavním cílem většiny firem je dosažení maximální úrovně zisku. Kromě tohoto cíle existuje celá řada tzv. alternativních cílů firem: Evropský sociální fond Praha a EU – Investujeme do vaší budoucnosti

-

dosažení uspokojivé výše zisku, dosažení vysokého tržního podílu, snaha o dlouhodobé přežití na trhu, maximalizace růst firmy apod.

Existují také dvě hlavní teorie, které se zabývají alternativními cíli firmy: a) Manažerské teorie firmy, které jako hlavní cíl podnikání zdůrazňují maximalizaci obratu (tržeb). V literatuře můžeme tento cíl nalézt pod pojmem Baumollův model. b) Behavioristické teorie firmy, v rámci kterých je firma chápána jako koalice jednotlivých skupin a cílem je dosažení uspokojivé výše výsledků ve všech podnikových ukazatelích (zisk, obrat, tržní podíl, zadluženost apod.).


Kapitola 6: Trh kapitálu Kapitál jako zdroj růstu společenského bohatství Kapitál ať povahy hmotné, nehmotné je v ekonomice považován za významný výrobní faktor ovlivňující růst produktivity práce a společenského bohatství. V prvním přiblížení si ho definujeme jako zásobu kapitálových statků - reálných aktiv (např. budovy, stroje, výrobní zařízení, apod.). V další části si jeho definici rozšíříme o finanční formu – zásobu finančních prostředků, ze které lze pořídit výrobní faktory. Výroba kapitálových statků je spojena s omezováním současné spotřeby. Omezení současné spotřeby v důsledku zapojování kapitálových statků do výroby, jejichž pořízení váže volný finanční kapitál, má za následek růst objemu výroby a tím i spotřeby v následujících letech. Tuto „strategii“ zvyšování podílu kapitálových statků v ekonomice na úkor současné spotřeby s úmyslem zvýšit budoucí spotřebu nazýváme „nepřímou metodu výroby“ (Samuelson a Nordhaus 2004). Obr. 6.1 Nepřímá metoda výroby společenského bohatství

Nepřímou metodu výroby kapitálového statku si představme na jednoduchém příkladě: Sledujme zemi hypotetickou A a hypotetickou zemi B, jejichž vývoj spotřeby na jednoho obyvatele v závislosti na čase je zachycen v obr. 9.1. Země B v čase t omezila oproti zemi A výrobu spotřebních statků určených k okamžité spotřebě a své zdroje místo toho použila na výrobu kapitálových statků. V čase t + x byly všechny nově vyrobené kapitálové statky zavedeny do výroby, čím došlo k růstu výroby a následně spotřeby produktů určených a aktuální spotřebě. Naproti tomu země A neomezila svou současnou spotřebu, čímž je budoucí spotřeba na obyvatele v čase stagnující, v lepším případě mírně rostoucí funkcí času. Kapitálové statky se v procesu výroby v čase postupně opotřebovávají. V této souvislosti hovoříme o fyzickém opotřebení a o morálním opotřebení, ke kterému dochází díky technologickému zastarávání. Jelikož každá forma opotřebení dopadá na nižší produktivitu Evropský sociální fond Praha a EU – Investujeme do vaší budoucnosti

kapitálového statku, musí firmy svůj výrobní kapitál obnovovat, aby zabezpečily požadovanou úroveň produktivity. V procesu výrobní životnosti takového statku tak firmy vytvářejí ze zadrženého zisku „fond na obnovu“ kapitálových statků ve výši odpisů vstupní ceny kapitálových vstupů. Jelikož je celková hodnota zadrženého zisku ve výši odpisů zdrojem prostředků na nákup opotřebovaných vstupů, je považována za obnovovací investice (IR). K hospodářskému růstu ekonomiky nestačí jen obnovovat opotřebované zařízení výkonnějším, je též potřeba investovat do nových kapitálových aktiv v rámci rozšiřování výroby prostřednictvím netto investic (IN). Jejich zdrojem jsou čisté zisky firem, popř. půjčky kryté aktivy firmy. Hodnota celkového vkladu kapitálových vstupů investovaných do výroby (investice do reálných kapitálových aktiv) je brutto investicí IB zahrnující obě složky: obnovovací a čisté investice. V souvislosti s investováním do kapitálových aktiv se v dalším textu budeme zabývat třemi otázkami (Macáková 2005): A. Odkud získávají firmy prostředky na nákup nových aktiv a jaká je cena těchto prostředků? B. Do jakých reálných aktiv mají firmy investovat? C. Jakým způsobem a kde se přemění získané prostředky na nová reálná aktiva? Odpovědět uspokojivě na tyto otázky nelze, aniž bychom se ve výkladu nedopustili určitých zjednodušení. K nim patří zejména: 1. Pouze domácnosti vytvářejí a nabízejí prostředky pro investice firem ze svých úspor. Ačkoliv poskytovatel prostředků mohou být i jiné subjekty než domácnosti, daleko jsme se od reality nevzdálili. Ve většině vyspělých ekonomik tvoří úspory ze 40 % až 70 % právě domácnosti. Své úspory vkládají např. na bankovní termínované vklady, na účty investičních a podílových fondů nebo nakupují akcie či obligace podniků. Tímto způsobem domácnosti investují do různých druhů finančních aktiv, za což očekávají odměnu (za odloženou spotřebu a postoupené riziko) ve formě úroků z vkladu, dividendy, kapitálových výnosů, apod. 2. Poptávku po finančních prostředcích tvoří pouze firmy. 3. V následujícím výkladu termínem kapitál budeme nazývat jen volné finanční prostředky (úspory domácností) a reálnými kapitálovými aktivy budou chápány hmotná aktiva, do kterých firmy investují zapůjčené úspory domácností. 4. Trh kapitálu je místem, kde se střetává nabídka dočasně volných úspor a poptávka firem po těchto úsporách. A.„Odkud získávají firmy prostředky na nákup nových aktiv a jaká je cena těchto prostředků?“


Strana nabídky na kapitálovém trhu

Odpověď na otázku A nás zavede na finanční trhy. Zde jsou domácnosti ochotny zapůjčit své úspory za odměnu v podobě úroků. Ty jsou výnosem ze zapůjčené částky (z investovaného kapitálu), resp. odměnou za zřeknutí se současné spotřeby ve prospěch spotřeby budoucí. Podílem úroku a zapůjčené částky jsou úrokové sazby, které se značně liší, a to zejména v závislosti na délce a rizikovosti půjčky. Obecně se očekává, že úrokové sazby budou tím vyšší, čím delší bude splatnost půjčky, jelikož věřitelé (domácnosti) požadují vyšší výnos za to, že odkládají svou spotřebu do budoucna. Je-li K1 konečná hodnota zapůjčené částky navýšené o úrok za konci úrokového období jednoho roku a K0 počáteční hodnota zapůjčené částky na počátku úrokového období, pak roční úroková sazba ir vyjádřená procentuálně je:

K1  K 0 ú  100 %   100 % K0 K0 Ekonomové často hovoří o úrokové míře, čímž obvykle míní spíše reálnou než nominální úrokovou sazbu. Půjčíme-li si určitou částku s nominální úrokovou sazbou 15 % za jeden rok, a v tomto roce bude desetiprocentní inflace, bude reálná hodnota částky, kterou budeme jako dlužníci muset vrátit, nižší o 10 %. Reálná úroková míra věřitele bude pouze pětiprocentní. Reálnou úrokovou míru lze jednoduše a přibližně vypočíst pouhým odečtením míry inflace od nominální úrokové sazby. Ir =

Domácnosti zapůjčující své úspory často zajímá budoucí hodnota (FV – future value) jejich současné investice K0 za n-leté období. Při úrokové sazbě ir je budoucí hodnota současné půjčky: FV = (1 + ir)n · K0 kde (1 + ir)n je tzv. úročitel násobící zapůjčenou částku na n let svou n-tou odmocninou. Někdy je potřeba (zvláště v případech, kdy musíme vybrat jednu z investičních variant) přepočítat budoucí hodnotu půjčky Kn do současnosti. Pak současná hodnota (PV – present value) je: PV = Kn · 1 / (1 + ir)n kde 1 / (1 + ir)n je tzv. odúročitelem dělícím budoucí hodnotu částky za n let svou n-tou mocninou. V rámci zjednodušení dalšího výkladu zavedeme další předpoklad, kde (Schiller 2004): Abstrahujeme od nejistoty a rizika finančních trhů a budeme předpokládat, že inflace je nulová, úrokový výnos bude smluvně zajištěn a dlužník vždy dostojí svým závazkům. Za těchto okolností se pak domácnosti rozhodují o zapůjčení svých úspor pouze na základě toho, zda dávají přednost spotřebě okamžité před spotřebou budoucí a na základě velikosti úrokové sazby. Evropský sociální fond Praha a EU – Investujeme do vaší budoucnosti

Nabídka úspor domácností na kapitálovém trhu je různá v krátkém a dlouhém období. V krátkém období je nabídka úspor na trhu kapitálu rigidní, jak je ukázáno v obr. 6.2. Je to proto, že výše úspory je dána stavem peněžní úspory za minulé období. Obr. 6.2 Nabídka úspor na trhu kapitálu v krátkém období

V dlouhém období je výše úspor domácností (a tedy výše disponibilních investičních prostředků) funkcí úrokové sazby. Vyšší úrokové sazby slibují vyšší výnosy, na což domácnosti reagují tak, že jsou ochotny (do jisté výše) omezit svou současnou spotřebu ve prospěch spotřeby domácí, viz obr. 6.3. Proto je průběh nabídky úspor rostoucí v závislosti na výši úrokových sazeb. Obr. 6.3 Nabídka úspor na kapitálovém trhu v dlouhém období


Strana poptávky na kapitálovém trhu Poptávku po kapitálu představují firmy, které si půjčují peněžní prostředky se záměrem investovat je do nákupu reálných kapitálových statků. Předpokládáme-li, že kapitálový trh je dokonale konkurenční, pak firma bude v rovnováze (bude optimalizovat zisk), pokud přizpůsobí výši svých investic tak, aby platilo: mezní náklady na výrobní faktor kapitálu se rovnají příjmu z mezního produktu faktoru kapitálu (jeho mezní produktivitě), tedy MFCK = MRPK. Mezní náklady na kapitál na tomto typu trhu se shodují s výší placeného úroku za zapůjčený kapitál při dané tržní úrokové sazbě Ir. Pakliže MFCK < MRPK, tj. když úrok zaplacený za dodatečnou jednotku kapitálu bude nižší než výnos dosažený zapojením této jednotky do procesu výroby, budou firmy nakupovat další kapitál a investovat ho do výroby dokud se obě přírůstkové veličiny nevyrovnají. Obr. 6.4. Průběh poptávky na trhu kapitálu

Poptávka po kapitálu je tudíž určena příjmem z mezního produktu kapitálu v závislosti na velikosti úrokové sazby. Vzhledem k existenci zákona klesajících výnosů z výrobního faktoru platí, že růst úrokové sazby vyvolá pokles poptávky po kapitálu (Frank 2005) a naopak. Poptávka po kapitálu je tedy nepřímo úměrná úrokové sazbě a přímo úměrná příjmu z mezního produktu kapitálu. Obr. 6.4 znázorňuje vývoj poptávky v závislosti na výši úrokové sazby. Stejně jako na trzích výrobních faktorů půdy a práce, je i zde poptávka po kapitálu odvozena od poptávky po finálních produktech.

Rovnovážný stav na kapitálovém trhu Z předchozího výkladu víme, že poptávka po kapitálu je funkcí úrokové sazby a že nabídka kapitálu je v krátkém období konstantní a nezávislou na výši úrokové sazky (v krátkém období domácnosti nestačí omezit výši svých výdajů ku prospěchu úspor) a v dlouhém období je funkcí úrokové sazby (domácnosti přizpůsobí výši svých úspor tržní úrokové sazbě). Evropský sociální fond Praha a EU – Investujeme do vaší budoucnosti

Obr. 6.5 zachycuje rovnováhu na trhu kapitálu v krátkém období (ST). Křivka D je poptávkou po kapitálu klesající s poklesem úrokové sazby a naopak, nezávisle na zásobách kapitálu. Jelikož s růstem produkce roste celkový produkt, ale s klesajícími přírůstky, klesá i příjem z mezního produktu kapitálu. Proto bude výroba rozšiřována o další jednotky kapitálu pouze tehdy, klesne-li úroková sazba. Obr. 6.5 Rovnovážná úroková sazba v krátkém období

V obr. 6.5 znázorňuje přímka SST krátkodobou funkci nabídky kapitálu. Je absolutně nepružná, jelikož zásoba kapitálu je v tomto období dána zásobou období předchozího. V bodě krátkodobé rovnováhy E průsečíku křivek poptávky D a krátkodobé nabídky SST se krátkodobě vyrovná tržní poptávka s tržní nabídkou při krátkodobé rovnovážné úrokové sazbě Ir. V dlouhém období (LT) je rovnováha stanovena v průsečíku tržní poptávky po kapitálu (D) a dlouhodobé křivky nabídky kapitálu SLT při rovnovážné úrokové sazbě irE(LT) a dané rovnovážné výši zásoby kapitálu jak ukazuje obr. 9.5. Jelikož v dlouhém období s růstem úrokové sazby roste ochota domácností spořit (a tím vyvážet nabídku kapitálu), bude nabídka rostoucí funkcí velikosti úrokové sazby (Holman 2011). Poptávka po kapitálu je v dlouhém období determinována stejnými faktory jako v období krátkém, a proto se její průběh nemění. Obr. 6.6 Rovnovážná úroková sazba a rovnovážná zásoba kapitálu v dlouhém období


Tržní úroková sazba přesahující dlouhodobou rovnovážnou úrokovou sazbu irE(LT) podnítí zájem domácností k tvorbě úspor, po kterých však ze strany firem nebude poptávka. Naopak v případě nižších úrokových sazeb pod úrovní sazby rovnovážné irE(LT) bude poptávka ze strany firem vyšší, než jsou vytvořené úspory. Tržní mechanismus kapitálového trhu povede k poklesu úrokové sazby v případě přebytku peněžní zásoby, a v opačném případě nedostatku zásoby, povede k růstu tržní úrokové sazby. Tržní úroková sazba je proto tržní cenou, jejíž pohyby uvádí do rovnováhy nabídku kapitálu a poptávku po kapitálu při dané úrovni technologie. Význam rovnovážné úrokové sazby je jednak v tom, že motivuje domácnosti k tvorbě úspor a podněcuje firmy k hledání optimálních investičních příležitostí. B. „Do jakých reálných aktiv mají firmy investovat?“ odpověď na tuto v první části kapitoly položenou otázku si zodpovíme pomocí ukazatelů měr výnosů z kapitálu.

Měření výnosů z kapitálu Cílem firmy maximalizující zisk je investovat do takových investičních příležitostí (v rámci možných variant), které slibují nejvyšší zhodnocení investovaných prostředků. Výběru optimální varianty předchází vypracování řady dokumentů souvisejících s investičním záměrem, jako jsou různé kvantitativní a kvalitativní analýzy, prognózy vývoje trhu, studie příležitosti, aj. V rámci mikroekonomické analýzy měření výnosů z investovaného kapitálu se zaměříme na výpočet výnosu v podobě současné hodnoty přírůstku podnikatelova bohatství z investice označeného jako čistá současná hodnota (NPV). K tomu je potřeba opustit zjednodušující předpoklad neexistence nejistoty a rizika v souvislosti s realizací podnikatelských aktivit a přiblížit se ekonomické realitě. Riziko a nejistota se promítnou do požadavku investora na vyšší výnos z investice následovně – čím vyšší riziko firma podstupuje, tím vyšší požaduje výnos z investice. Důvodem je existence Evropský sociální fond Praha a EU – Investujeme do vaší budoucnosti

faktoru rizika, který říká, že vybírá-li firma mezi investicí nerizikovou a rizikovou při stejném výnosu, vybere si vždy nerizikovou investici. Pokud bychom chtěli investora přimět, aby zvolil rizikovou variantu, museli bychom mu nabídnout vyšší výnos za podstoupené riziko. Faktor rizika se do výpočtu čisté současné hodnoty promítá skrze výnosovou míru ir. Dalším parametrem, který je potřeba ve výpočtu výnosů z investice zohlednit je faktor času. Ten říká, že peníze obdržené dnes mají větší hodnotu než peníze, které dorazí zítra (v budoucnu), čímž do výpočtů výnosů vnáší časovou hodnotu peněz. Při výpočtu ukazatele se faktor času promítá v exponentu výrazu jmenovatele. Výnosy z kapitálu mohou nabývat různých forem (nikoliv pouze formu tržní úrokové sazby). K základním formám výnosů z kapitálu patří nájemné, inkasované vlastníkem kapitálového aktiva za jeho pronájem jiným subjektům. Nejčastější formou výnosu je však zisk z podnikání. Ten je výsledkem rozdílu současné hodnoty příjmů z investice do reálného aktiva a současné hodnoty výdajů spojených s pořízením aktiva (investiční výdaj). Označme si symboly CFi hotovostní toky plynoucí z investice do podnikatelského záměru v letech 1 až n a I jako hodnotu současného investičního výdaje (pro zjednodušení se nebudeme zabývat případnými budoucími investičními výdaji v rámci realizace investice). Současná hodnota budoucích hotovostních toků (PV – present value) za období 1 až n let je součtem všech diskontovaných budoucích toků generovaných podnikatelským záměrem, kde diskontní sazbou je výnosová míra ir odrážející požadovanou „rizikovost“ podnikatelského projektu. n CFi PV =  i i 1 (1  i r ) Současnou hodnotu zisku z investovaného kapitálu neboli čistou současnou hodnotu (NPV – Net present value) vyjádříme následovně: n

CFi i i 1 (1  i r ) Ziskovost, resp. míra zisku podnikatelského záměru je pak podílem NPV a investovaných prostředků: NPV = I  

n

CFi i i 1 (1  i r ) Z= I Míra zisku v podmínkách dokonalé konkurence a v situaci bez rizika nabývá hodnoty tržní úrokové sazby. V případě podnikatelského záměru (kde je podnikání spjato s rizikem ztráty investovaných prostředků) může ziskovost převyšovat rovnovážnou tržní úrokovou sazbu z mnoha příčin – důvodem může být monopolní postavení firmy na trhu, zavedení nových technologických postupů šetřících náklady firmy, jedinečné podnikatelské nápady, které se ujímají na trzích, aj. I


Rozhoduje-li firma mezi více alternativními podnikatelskými příležitostmi, pak porovnává varianty na základě propočtu čistých současných hodnot (NPV) či ziskovosti jednotlivých variant, přičemž kritériem optimální volby je nejvyšší dosažená hodnota.

Trh kapitálových statků (trh reálných aktiv) Odpověď na třetí v první části této kapitoly položenou otázku nás přivede na trh kapitálových statků. Trhy kapitálových statků jsou analogické trhům spotřebních statků, a to zejména pokud jde o formování nabídky. Poptávka je formována na základě míry výnosnosti kapitálu. Maximální cena, kterou budou firmy na tomto trhu ochotni zaplatit za nákup reálného aktiva je na ideálním trhu odvozena od současné hodnoty očekávaného toku budoucích výnosů, které bude reálné aktivum „vynášet“. Prosazení zákona klesajících výnosů z každého dalšího pořízeného reálného aktiva zapojeného do výroby má za následek, že s klesajícím přírůstkem výnosů bude klesat i cena aktiva, kterou jsou firmy ochotni na trhu zaplatit s ohledem na danou tržní úrokovou sazbu a ceny svých produktů. Proto je křivka poptávky klesající funkcí výnosové míry kapitálových aktiv. Rovnovážná cena je nastolena v průsečíku nabídky a poptávky stejně jako na trzích finálních produktů.


Kapitola 7: Trh práce, rozdělování důchodů Trh práce v podmínkách dokonalé konkurence Trhy rozličných druhů práce jsou v určitých odvětvích, jako např. zemědělství, maloobchod, ubytování, pohostinství či stavební průmysl velmi konkurenční, a to obzvláště tam, kde je nízká účast v odborech. Dokonale konkurenční trh práce je takový trh, který má dostatečně velký počet nabízejících i poptávajících, takže nikdo nemůže ovlivnit mzdovou sazbu. Rovnováha na tomto trhu vzniká při rovnovážné mzdové sazbě; je dána v průsečíku křivky tržní poptávky a křivky tržní nabídky práce. Poptávka po práci

Poptávka po práci je vyjádřena množstvím služby práce, kterou si firma pronajímá při různých mzdových sazbách. Z nabytých poznatků předchozí kapitoly můžeme odvodit, že optimální množství práce, při němž firma maximalizuje zisk je takové, když MRP = MFC, tj. když příjem z mezního produktu vstupu se vyrovná s náklady na vstup. Je-li vstupem práce (označeno indexem L), pak platí (Samuelson, Nordhaus 2004) MRPL = MFCL = w. Víme, že v podmínkách dokonalé konkurence na trhu produktu je MRPL = MPL · P, kde MPL je mezní produkt práce (mezní produktivita) a P je cena produktu daná trhem. Výši MRP L proto v podmínkách dokonale konkurenčních trhů produktu ovlivňuje pouze vývoj MP L, pro který platí zákon klesajících přírůstků produkce s každou dodanou jednotkou práce navíc. Vývoj mezní produktivity práce je ovlivněn několika faktory, k nimž patří (Macáková 2005) kvalifikace a schopnosti pracovníků, produktivita ostatních vstupů zapojených do výroby a použité technologické postupy. Křivka odvětvové poptávky po práci je determinována průběhem křivek MRP L firem v rámci odvětví. Obr. 7.1 Odvětvová křivka poptávky po práci


Z obr. 7.1 vidíme, že při mzdové sazbě wo je poptávané množství práce Lo. Toto množství, které je optimálním, odpovídá rovnosti mezních nákladů na práci (w) a příjmu z produktu práce (MRPL). Pokud by firma zaměstnala menší počet pracovníků něž Lo, pak bude mezní příjem z produktu práce převyšovat mzdovou sazbu, a naopak, najme-li pracovníků více než je optimální množství, bude mezní náklad na práci vyšší než mezní příjem z práce. Z toho vyplývá, že je-li MRPL > w, pak najímáním dalších pracovníků rostou výnosy firmy. Pokud však platí, že MRPL < w, potom najímáním dalších pracovníků výnosy klesají. Nabídka práce

Nabídka práce na dokonale konkurenčním trhu je nabídkou služby práce jedinců. Ti při rozhodování se o tom, jaké množství práce budou ochotni nabídnout, porovnávají užitek (přínosy) z jejich služby, tj. výši mzdové sazby (resp. užitek z toho, co si za ni koupí na trhu výrobků a služeb) s užitkem z volného času. Nabídka práce se proto odvíjí od výše mzdové sazby a od „újmy“ spojené s obětováním volného času práci. Růst mzdové sazby motivuje jedince k tomu, aby více pracovali, neboť tím zvyšují své příjmy a následně užitek ze spotřeby nakoupených statků a služeb (Holman 2011). Ukrajují si tím však ze svého volného času; na jedné straně si tak „polepšují“, na druhé straně „pohoršují“. Jelikož cílem jedince je maximalizovat svůj užitek, snaží se proto nalézt takovou kombinaci volného času a práce, která by mu toto zabezpečila. Hledá tedy optimum, kterého dosáhne tam, kde mezní užitek poslední jednotky volného času bude stejný s mezním užitkem ze zboží, které nakoupil za poslední odpracovanou hodinu. Růst mezd může u různých jedinců snížit jejich potřebu pracovat. Je tomu tak proto, že rostoucí mzda zahrnuje důchodový a substituční efekt. Substituční efekt vzniká náhradou spotřebovávaných produktů za volný čas. O důchodovém efektu pak hovoříme tehdy, pokud vyšší mzdová sazba, ceteris paribus, zvyšující reálné důchody mění volbu jedince ve prospěch volného času. Oba efekty působí proti sobě a záleží na tom, který z nich převládne: a) převáží-li efekt substituční, pak růst mzdové sazby vyvolá růst nabídky práce, b) převáží-li důchodový efekt, pak růst mzdové sazby sníží nabízené množství práce. Při nižší mzdové sazbě převyšuje substituční efekt důchodový efekt, přičemž množství nabízené práce roste, a naopak vysoká mzdová sazba vyvolá růst důchodového efektu a pokles efektu substitučního, což znamená, množství nabízené práce bude klesat. V tomto případě je dodatečný příjem z vysoké mzdové sazby dostatečný k tomu, aby si jedinec pořídil nejen statky a služby nezbytné, ale i „zbytné“ a navíc zvýšil množství svého volného času; jeho příjem bude dostatečně veliký na to, aby si mohl dovolit méně pracovat. Tvar křivky individuální nabídky práce závisí tedy na tom, který z efektů při změně mzdové sazby převyšuje. Obr. 7.2 Zpětně zakřivená křivka individuální nabídky práce


Předpokládejme, že hodinová mzda pracovníka vzrostla o polovinu z w1 na w2. Při původní mzdě pracoval denně osm hodin a pak měl šest hodin volného času. Při nové mzdě mu stačí pro zajištění původního příjmu denně pracovat jen šest hodin, a získá navíc další dvě hodiny volného času. Co ve skutečnosti pracovník udělá, to záleží na jeho subjektivním mezním hodnocení volného času a ostatních statků. Oportunitní náklady hodiny volného času se v jeho případě zdvojnásobily a substituční efekt by ho proto nutil pracovat více, aby měl více peněz, avšak na úkor menšího množství volného času. Je-li volný čas normálním statkem, zapůsobí důchodový efekt v opačném směru než efekt substituční. Bude-li důchodový efekt silnější než substituční efekt, po zvýšení hodinové mzdy začne náš pracovník pracovat méně. Růst mezd tak na něho bude mít viditelný demotivační efekt, viz obr. 7.2. Nominální versus reálné zvýšení mzdové sazby

V předchozím příkladě jsme zkoumali vývoj individuální nabídky v závislosti na zvýšení mzdové sazby při působení protichůdných efektů – substitučního a důchodového. Pomineme-li tyto efekty, lze tvrdit, že každé zvýšení mzdy vyvolává vyšší nabízené množství práce? Není-li zvýšení mzdy zvýšením reálným, tj. takovým, které zároveň umožní zvýšit nákupy zboží a služeb, nabízené množství práce se nemění. Průběh nabídky práce charakterizuje závislost nabízeného množství na reálné mzdové sazbě (Holman 2007). Jednáli se o zvýšení nominální, tj. pokud mzdy porostou stejně jako ceny nakupovaných produktů, nemohou lidé nakoupit více zboží a na růst mezd nebudou reagovat nabídkou vyššího množství práce. Stejně je tomu tak s poptávkou po práci v tom smyslu, že závisí nikoliv na nominální, ale na reálné mzdové sazbě. Pokud se v ekonomice zvýší ve stejném poměru mzdy i ceny produkovaných statků, firmy zaměstnají stejný počet pracovníků jako v období před jejich zvýšením. Na zisky firem by to vliv nemělo, neboť by tržby z prodeje vzrostly stejně jako náklady na mzdy (Holman 2011). Pokud by došlo k vyššímu růstu tržních cen produktů Evropský sociální fond Praha a EU – Investujeme do vaší budoucnosti

v porovnání s cenou práce (reálné mzdy by poklesly), pak by firmy najímaly další pracovníky a rozšiřovaly výrobu. Reálné zvýšení či snížení mezd je poměrem indexu nominálních mezd a indexu spotřebitelských cen. Například uvažme, že nominální mzdy meziročně stouply o 10 % (indexově 1,1) a spotřebitelské ceny o 15 % (indexově 1,15). Pak reálné mzdy reálně poklesly přibližně o 4 % (1,1 : 1,15 ≈ 0,96). Rovnováha na trhu práce

Rovnováha na trhu práce vznikne při rovnovážné mzdě v průsečíku křivky nabídky práce a poptávky po práci, jak je znázorněno na obr. 7.3. Tržní křivka poptávky po práci je horizontálním součtem odvětvových křivek poptávky na trhu práce. Křivka tržní nabídky práce udává, jaké celkové množství práce budou nabízet všichni pracovníci na trhu práce při každé mzdové sazbě. Je rostoucí, protože předpokládáme, že s rostoucí mzdovou sazbou bude vždy nabízeno více práce. Nabídka práce na každém dílčím trhu při zvyšování mzdové sazby roste v důsledku rekvalifikace, mobility pracovních sil, apod. a není na rozdíl od individuální křivky nabídky zpětně zakřivená, jelikož jedinci nabízející svou práci různě reagují při různých mzdových sazbách, takže ke zpětnému zakřivení nabídkové křivky jedince dochází v jejích různých bodech (Schiller 2004). V konečném horizontálním součtu individuálních křivek bude mít tržní nabídka práce „klasický“ rostoucí průběh. Obr. 7.3 Rovnováha na trhu práce

Je to proto, že růst mzdové sazby podnítí vyšší zájem jedinců pracovat. Je-li konkrétní mzdová sazba vyšší než rovnovážná mzdová sazba, vznikne „přebytek“ nabízené práce a v důsledku něho poroste nezaměstnanost. Pakliže je konkrétní mzdová sazba nižší než rovnovážná sazba, pak naopak vzniká „nedostatek“ pracovních sil na trhu práce. Nerovnováha na trhu práce je stavem dočasným: nízký zájem o práci vyvolaný nízkou mzdovou sazbou pobídne zaměstnavatele k tomu, aby mzdy zvýšili, čímž podnítí zájem Evropský sociální fond Praha a EU – Investujeme do vaší budoucnosti

jedinců o práci a zvýší se nabídka práce. Mzdová sazba, která naopak převyšuje sazbu rovnovážnou bude v důsledku vzrůstu nezaměstnanosti (zapříčiněném vysokými náklady firem na práci) stlačována dolů (za jinak stejných podmínek). Je to proto, že o jedno pracovní místo bude soupeřit více uchazečů ochotných pracovat při nižší mzdové sazbě; síla konkurence na straně nabídky práce tedy stlačuje mzdové sazby dolů. Rozdílnost ve mzdách samotných je důsledkem různorodých „bonusů“ připočtených k „hypotetické“ základní mzdě (představme si základní mzdu ve smyslu stejného základu pro všechny pracovníky), která vyplývá z: A. existence rozdílů v kvalitě práce (ta je dána duševními a tělesnými schopnostmi a dosaženým vzděláním); B. existence neproporcionální renty ve mzdách u výjimečné talentovaných jedinců; C. různého stádia rozvoje různých typů odvětví a konečně D. existence nekonkurenčních skupin na trhu práce, kdy jeden druh práce nelze nahrazovat jiným (např. práce ortopeda nemůže být nahrazena učitelem tělocviku).

Trh práce v podmínkách nedokonalé konkurence Na rozdíl od podmínek dokonalé konkurence na trhu práce lze v podmínkách nedokonalé konkurence identifikovat jevy, které tento trh charakterizují. Patří sem zejména (Soukupová a kol. 2004) mzdová strnulost (mzdy na trhu práce reagují pomaleji na změny než ceny produktů na trhu výrobků a služeb), mzdové tarify (klasifikační stupnice odměňování pracovníků), kolektivní vyjednávání a pracovně-právní předpisy. Na straně nabídky práce jde zejména o vliv odborových svazů, které deformují tržní vztahy prosazováním minimálních mezd a různými formami kolektivního vyjednávání. Na straně poptávky po práci jde o vliv monopsonu, který je tvořen jednou dominantní firmou nebo „kartelem“ více firem. Působí-li na trhu práce současně silné odbory a monopson firem, jedná se o vliv bilaterálního monopolu.

Odborové svazy a kolektivní vyjednávání

V mnoha odvětvích jsou mzdy určovány kolektivním vyjednáváním mezi odbory na straně jedné a zaměstnavateli na straně druhé. Rozličné výsledky jednání mohou záviset na vyjednávací síle každé ze zúčastněných stran. Nejprve budeme předpokládat, že odbory jsou schopny prosadit vyšší mzdové sazby členům odborů než je sazba rovnovážná anebo dosáhnou zvýšení mzdové sazby nad sazbou rovnovážnou snížením nabídky práce či zvýšením poptávky po práci. Minimální mzda

Jestliže jsou mzdy v odborových organizacích v daném odvětví udržovány nad svou rovnovážnou úrovní, stane tato sazba sazbou v daném odvětví tržní. Jelikož mzdová sazba představuje mezní nákladovou sazbu, kterou firma vyplácí pracovníkům za hodinu odvedené Evropský sociální fond Praha a EU – Investujeme do vaší budoucnosti

práce, představuje vyšší sazba vyšší jednotkové náklady práce, resp. vyšší náklady nabídky práce. S růstem nákladů práce poklesne poptávka po práci s dopadem na vyšší nezaměstnanost v daném odvětví. Důsledky minimální mzdy na zaměstnanost v odvětví popisuje obr. 7.4. Obr. 7.4 Dopad mzdového prahu na nabídku práce a poptávku po práci

V obr. 7.4 je rovnovážná mzdová sazba označena jako w*. Při této sazbě najme firma právě tolik pracovníků, aby byl příjem z mezního produktu práce vyrovnán s mezními náklady ve výši w*. Každá firma v odvětví najímá L* pracovníků a zaměstnanost na daném trhu je dána v množství 0L*. Pakliže odbory prosadí minimální mzdovou sazbu w1 nad sazbou tržní, zvýší se mezní náklad na práci u každé firmy na MFCL1, při níž firmy najímají právě tolik práce, aby se příjem z mezního produktu práce vyrovnal s novou (vyšší) mzdovou sazbou. Nová tržní rovnováha se posune doleva do bodu O při menší míře zaměstnanosti. Na trhu práce vznikne přesah nabídky práce ve výši Lf – L1. Zvýšení rovnovážné mzdové sazby snížením nabídky práce

Další možností, jak mohou odbory zvýšit rovnovážnou mzdu je dosáhnout snížení nabídky práce. To je možné realizovat v případě, jsou-li schopné snížit počet jedinců, kteří chtějí nabízet práci. Mohou tak učinit např. zavedením vysokých členských poplatků. Navíc musí být odbory schopné přimět zaměstnavatele, aby zaměstnal jen pracovníky z řad odborů. Obr. 7.5 Snížení nabídky práce vlivem odborů


Snížení nabídky práce (posunem křivky nabídky S doleva na úroveň S0) s sebou nese zvýšení mzdové sazby (z úrovně W* na Wo) a pokles poptávaného množství práce (z LE na Lo). Nezaměstnanost v důsledku toho vzroste o LF – Lo. Zvýšení rovnovážné mzdy zvýšením poptávky po práci

Zvýšit mzdovou sazbu se mohou odbory pokusit stimulováním poptávky po práci a to různými způsoby. Jednou z cest je pokusit se povzbudit poptávku po produkci firmy, další je zvýšit produktivitu práce pracovníků. Mohou se také pokusit omezit prodej zboží svého konkurenta. Obr. 7.6 Zvýšení rovnovážné mzdy zvýšením poptávky po práci

Zvýšení poptávky po práci z D na D0, jak je ukázáno v grafu 8.6, vede ke zvýšení mzdové sazby z původní výše w* na w0 a zvýšení zaměstnanosti na úrovni L0. Evropský sociální fond Praha a EU – Investujeme do vaší budoucnosti

Mzdy v podmínkách monopsonu Nyní předpokládejme situaci, v níž pracující nejsou organizováni v odborech, ale zaměstnavatelé jsou sdruženi v jakémsi „sdružení nákupčích“ pracovní síly neboli monopsonu. Monopson je tedy jediným zaměstnavatelem jedinců určité profese či v konkrétním odvětví. Situace je znázorněna na obr. 7.7. Křivka nabídky práce udává mzdu, resp. průměrné náklady na pracovníka při různých úrovních zaměstnanosti. Stoupá-li křivka nabídky, pak mezní náklady práce (MFCL) budou vyšší než mzda, resp. průměrné náklady práce (ACL), protože za účelem přilákání nových zaměstnanců budou zaměstnavatelé muset vyplácet vyšší mzdu nejen novým, ale všem svým zaměstnancům. MFCL představují nárůst celkového mzdového fondu po přijetí dalšího dělníka a porostou rychleji než mzdy, resp. průměrné náklady práce. To je znázorněno polohou a sklonem přímky MFCL vzhledem k přímce ACL (tj. k přímce nabídky práce). Jelikož mezní náklady na práci přesahují v případě monopsonu nabídku práce, nebude celková zaměstnanost určena v bodě vyrovnání poptávky a nabídky po práci (bod N), jako v dokonalé konkurenci, viz obr. 7.7, ale v bodě M. Zde je W1 mzda na konkurenčním trhu, avšak při vzniku monopsonu zaměstnavatelů je pravděpodobné, že mzdy klesnou. Je tomu tak proto, že optimální úroveň zaměstnanosti je pro zaměstnavatele úroveň LM, při níž se mezní náklady práce rovnají výnosu mezního produktu faktoru práce MRPL (jenž je dán, křivkou poptávky po práci). Každý dělník přijatý navíc vlevo od bodu LM přispěje více k výnosům než k nákladům, protože MRPL bude větší než MFCL. Vpravo od bodu LM budou MFCL větší než MRPL, takže hladina LM je nejziskovější úrovní zaměstnanosti. Obr. 7.7 Tvorba mezd v podmínkách monopsonu

K získání LM počtu dělníků postačí, když budou zaměstnavatelé vyplácet mzdu W M, která je dána průsečíkem přerušované čáry v bodě LM s přímkou nabídky SL. V podmínkách monopsonu proto zřejmě dojde ke snížení mezd pod úroveň konkurence. Evropský sociální fond Praha a EU – Investujeme do vaší budoucnosti

Bilaterální monopol Bilaterální monopol existuje za situace, kdy naproti sobě stojí (a své vlastní zájmy si hájí) monopolista (sdružení zaměstnavatelů) a odborový svaz (sdružení pracovníků). Jestliže dojde k vyjednávání monopolních odborů s monopsonem zaměstnavatelů o výši mzdové sazby, výsledek nelze dopředu určit. Snahou monopsonu je platit co nejnižší mzdovou sazbu, odbory zase usilují o co nejvyšší, přičemž výše konečné sazby bude záviset na jejich vzájemné vyjednávací síle. Je-li mzdová sazba dohodnuta, stává se předmětem kolektivní smlouvy, kterou obě strany na základě dohody uzavřou.

Důchod a bohatství Důchod (Y od anglického slova Yield) je celkové množství peněz, které jedinec či domácnost obdrží během určitého období. Z časového hlediska je důchod příjmem (tj. peněžním tokem) obdrženým za určitý čas, tj. den, týden, měsíc či rok. Jeho hlavní složky jsou (Macáková 2005): 

vlastnické důchody z pronájmu půdy a kapitálu (důchody z bohatství, např. renta, úroky, dividendy)…………………………………………………………………………………………..…YA, YK



pracovní důchody (mzdy a výdělky, tj. důchody z lidského kapitálu) ……………..……....YL



transferové příjmy (převody důchodů jako např. penze a sociální dávky od státu)…YT

Celkový důchod jedince, resp. domácnosti za dané období je pak součtem těchto složek, přičemž -

YA = I · A, kde A je množství půdy, kterou domácnost vlastní a I je průměrná výnosová míra půdy, YL = w · L, kde L je počet hodin práce, které domácnost odpracovala za dané časové období a w je průměrná hodinová mzda práce, YK = v · K, kde K je hodnota kapitálu, kterou domácnost vlastní a v je průměrná výnosová míra kapitálu.

Pro většinu domácností je základním důchodem příjem plynoucí ve formě mzdy, jehož výše závisí na počtu odpracovaných hodin za sledované období a výši mzdové sazby. Pro většinu domácností je jejich práce (v této souvislosti hovoříme o jejich lidském kapitálu) hlavní složkou jejich celkového důchodu. Bohatství je stavová hodnota aktiv, kterou vlastní domácnost k určitému časovému okamžiku; je dáno celkovým jměním dané domácnosti. Jmění zahrnuje různorodá finanční Evropský sociální fond Praha a EU – Investujeme do vaší budoucnosti

aktiva, jež domácnosti vlastní, např. vklady v bankách a stavebních spořitelnách, akcie podniků, státní obligace a jiné cenné papíry, aj. Tato aktiva umožňují vlastníkům zajistit si budoucí důchody ve formě úroků a dividend. K další složce jmění patří dlouhodobá hmotná aktiva, např. nemovitosti. Nemovitost může domácnost pronajmout jiným subjektům (domácnostem či firmám) a získat tak příjem z jejího pronájmu - rentu. Nejčastěji však domácnosti pobírají „pomyslnou rentu“ z vlastněných nemovitostí tím, že je sami užívají (např. bydlí ve vlastních domech). V tomto případě je pak pobíranou „pomyslnou rentou“ alternativní tržní hodnota pronájmu. Jmění dále zahrnuje řadu movitých věcí, jako jsou automobily, televizory, počítače, aj., v jejichž souvislosti hovoříme rovněž o pomyslném výnosu rovnajícím se jejich alternativní pronájemní ceně.

Nerovnost v rozdělování důchodů v ekonomice a její měření Nerovnost v rozdělování důchodů se dotýká jak pracovních, tak vlastnických důchodů. V případě pracovních důchodů se jejich rozdílnost odvíjí od (Samuelson, Nordhaus, 2004) -

rozdílů ve fyzických a duševních schopností jedinců a s tím souvisejících odlišných pracovních dovedností, rozdílů plynoucích z různé intenzity práce jedinců, rozdílů v odborné přípravě a specifických dovednostech potřebných pro určitou profesi, rozdílů ve vykonávání nebezpečných povolání či zdraví ohrožujících profesí, rozdílů v dosaženém vzdělání (základní, středoškolské, aj.), faktorů diskriminačních, jako např. diskriminace podle věku, pohlaví či rasy pracovníka apod. štěstí, náhody či smůly, které jedince životem provázejí (zde hovoříme o subjektivních příčinách různorodého příjmů jedinců).

Zdrojem existence nerovnosti v případě vlastnických důchodů je rozdílná výše kapitálu a množství půdy, které domácnosti vlastní. Vlastnické důchody je možné zvýšit (Frank 2005) -

dědictvím a dary, hromaděním úspor z pracovních a nepracovních příjmů, vložením úspor do podnikání.

Jedinci nemají stejný přístup k výnosovým příležitostem na trhu. Např. domácnosti vlastní různě úrodnou půdu, za kterou, v případě jejího pronájmu zemědělci, obdrží různě vysoké renty v závislosti na její kvalitě.


Nerovnosti v důchodech a jejich měření Mikroekonomická teorie popisuje nerovnosti v příjmech domácností pomocí tzv. Lorencova grafu a důchodového Ginino koeficientu. Lorencův graf je modelem zachycujícím kumulativní poměrné rozdělení důchodů poměrným skupinám obyvatelstva roztříděných od nejchudších skupin po ty nejbohatší. Rozdělení příjmů mezi domácnosti v ekonomice může být popsáno jako (Macáková 2005): -

absolutně rovné, absolutně nerovné a skutečně dosažená nerovnost.

Lorencova křivka ( Lorenc Curve (LC)) v tomto grafu vyjadřuje kumulativně závislost velikosti důchodu připadajícímu skupinám domácností (jak důchody, tak skupiny domácností jsou vyjádřeny v grafu procentuálně). Je-li Lorencova křivka ideální (tj. přímka vycházející od počátku a svírající s osou x úhel 45°), pak hovoříme o absolutně rovném rozdělení důchodů. Jak asi tušíme, jde o čistě hypotetickou situaci zachycenou v obr. 7.8; kumulovaný důchod roste úměrně kumulovanému počtu skupin domácností, což značí, že každá domácnost obdrží stejný důchod (označeno symbolem A). Obr. 7.8 Absolutně rovné rozdělení důchodů

Opačným extrémem je absolutně nerovnoměrné rozdělení celkového důchodu; veškerý důchod v ekonomice by v tomto případě získala jen jedna domácnost, což graficky ukazuje obr. 7.9 Obr. 7.9 Absolutně nerovné rozdělení důchodu


Lorencova křivka u absolutně nerovného rozdělení kopíruje osu x od počátku a osu y od kumulované hodnoty 100 % domácností (tzn., že jediná domácnost získává veškerý důchod v ekonomice). Reálnému rozdělení důchodů v ekonomice se přibližuje skutečná Lorencova křivka založená na statistických datech rozdělení příjmů mezi domácnosti. Na základě statistických údajů se identifikují skupiny domácností podle dosaženého příjmu v rámci vymezených intervalů. Řekněme např., že 5 % všech domácností (ti nejchudší v dané ekonomice) obdrží mezi 0 až 5 % z celkových příjmů, 20 % domácností získá 15 % až 25 % z celkových důchodů, dalších 10 %, ti nejbohatší, mají 50 % podíl z celkového důchodu, atd.

Obr. 7.10 Rozdělení důchodu založené na statistických datech

Každému procentnímu bodu (skupině obsahující 1 % domácností v daném pořadí na vodorovné ose) odpovídá určitá výše příjmu. Z obrázku vidíme, že většina domácností získává nízký či „podprůměrný“ příjem, menšina pak příjem nadprůměrný či vysoce Evropský sociální fond Praha a EU – Investujeme do vaší budoucnosti

nadprůměrný (průměr 1 % dostávají domácnosti zahrnuté do padesátého procentního bodu na vodorovné ose, nejvyšším příjmem těch nejbohatších by tak byl dvojnásobek průměru). Míru nerovnosti v příjmech domácností vyjadřujeme rozdílem mezi ideální Lorencovou křivkou a skutečnou Lorencovou křivkou, tj. rozdíl mezi kumulativními hodnotami příjmu jednotlivých skupin domácností LC1 – LC2, jak je vidět v obr. 7.11 Obr. 7.11 Absolutní hodnota nerovnosti v rozdělování důchodů

Lorencova křivka slouží k odvození měrného Ginino koeficientu vyjadřujícímu relativní podíl absolutní odchylky od rovnosti v příjmech domácností v ekonomice: G = (LC1 – LC2) / LC1. Hodnoty Ginino koeficientu se pohybují v mezích intervalu 0 až 1 s tím, že čím vyšší nerovnost v rozdělování důchodů, tím vyšší je jeho hodnota. Mezní hodnota 0 znamenává „ideální“ rozdělení důchodu (absolutní rovnost) a krajní hodnota 1 absolutně nerovnoměrné rozdělení důchodu.

Procesy vedoucí k přerozdělování důchodů v ekonomice Pokud převládne v ekonomice pocit, že důchody v domácnostech tak, jak to provádí volný trh, jsou nepřijatelně rozděleny, stát může zasáhnout, aby tento stav změnil ke spokojenosti většiny. Motivací pro zásahy bývá společenský požadavek rovnosti, a nikoli efektivnosti. Důchody, se kterými jsme se zabývali doposud – mzdy, úroky, zisky a renty (prvotní důchody) tedy nejsou důchody konečné, kterými domácnosti mohou disponovat. Ve většině případů podléhají přerozdělování prostřednictvím státního rozpočtu či rozpočtů municipálních či regionálních a to v podobě odváděných daní (z příjmů, nemovitostí, dědické daně, atd.), poplatků (za psy, horský vzduch, atd.), sociálních dávek, dotací, subvencí a fondů sociálního pojištění (fond penzijního pojištění, nemocenského pojištění, pojištění v nezaměstnanosti). Přerozdělení důchodu probíhá tak, že prvotní důchody jsou poníženy o daně, dávky a poplatky a další odvody a navýšeny o tzv. transferové platby (sociální podpory, nemocenské dávky, starobní důchody či podpory nezaměstnaným osobám). Následkem přerozdělování se Evropský sociální fond Praha a EU – Investujeme do vaší budoucnosti

důchody bohatých jedinců snižují (hlavně o daně) a důchody chudších jedinců zvyšují (zejména díky peněžním transferům; za jistých okolností mohou domácnosti získávat i naturální transfery). Efekty přerozdělování

Přerozdělování důchodu má vážné dopady na efektivnost v ekonomice. Efekt demotivační - např. daň z příjmů, jež platí do státního rozpočtu pracující a její transfer těm, kdož nepracují, může způsobit problémy s motivací k práci, jak pro ty co pracují, tak na ty, jimž transfery (dávky v nezaměstnanosti) suplují pracovní výdělky. Z tohoto důvodu má přerozdělovací politika negativní dopad na pracovní úsilí a podnikatelské aktivity. Je-li uzákoněna progresivní daň z příjmů, pak míra zdanění se zvyšuje s úrovní důchodů. Účel jejího zavedení je přinutit ty, kteří jsou na tom příjmově lépe, platit vyšší daň než platí ti chudší, a tím zvýšit rovnost v příjmech v ekonomice. V principu progresivní daň umožňuje vládě získat z daní více peněz, než kdyby daň progresivní nebyla (toto tvrzení některých ekonomů je však ve skutečnosti sporné, vezmeme-li v úvahu demotivační vlivy, které má vysoké zdanění na motivaci k práci, a také to, že vysoké daně motivují domácnosti nepřiznávat skutečné příjmy a tím se zdaňování vyhýbat). Další z argumentů v neprospěch přerozdělování důchodů říká, že rozdílnost důchodů vede k vyšším průměrným úsporám. Lidé s vyššími důchody spoří v průměru více než lidé chudší. Rovnost důchodů (vlivem vysokého zdanění) by proto snížila celkové úspory, což by následně znamenalo menší investice (neboť ty by podléhaly zdanění) a pravděpodobně i pomalejší ekonomický růst a vyšší sklon k současné spotřebě. V neposlední řadě je přerozdělovací proces spojen s administrativními a režijními náklady na mzdy úředníků státní správy a na provoz státních úřadů jako je berní úřad, ministerstvo financí, úřad práce, aj. Kladnou stránkou přerozdělovacích procesů v ekonomice je např. zvýšení konkurenceschopnosti na pracovním trhu zavedením povinné školní docházky, podpory středoškolského a vysokoškolského vzdělávání a rekvalifikačních kurzů. V případě neregulovaných tržních sil by vzdělávání bylo více méně věcí těch, kdo na ně mají. Jiným kladným efektem přerozdělování příjmů může být základní zdravotní péče poskytovaná bezúplatně všem jedincům bez ohledu na jejich příjmy. (Otázku kvality takovéto zdravotní služby ponechme stranou).

Kapitola 8: Makroekonomické agregáty, měření výkonnosti ekonomiky Hrubý domácí produkt (HDP, GDP – Gross Domestic Product) HDP je zřejmě nesledovanějším ukazatelem makroekonomie. „HDP je tržní hodnota veškerých finálních statků a služeb vyprodukovaných v dané ekonomice za dané časové období“. (Pavelka, 2007).. Evropský sociální fond Praha a EU – Investujeme do vaší budoucnosti

Existují tři metody výpočtu HDP: a) výdajová metoda b) výrobní metoda c) důchodová metoda Výdajová metoda

Výdajovou metodou se HDP vypočítá tak, že se sečtou veškeré výdaje vynaložené na konečné statky a služby. Celkové výdaje lze rozdělit na:  Výdaje domácností na spotřebu (C – consumption).  Výdaje na investice (I – investments).  Vládní výdaje (G – government).  Čistý export (NX – net export). Výdaje domácností na spotřebu (C)  zahrnují výdaje na statky a služby (krátkodobé spotřeby – potraviny, oděvy; dlouhodobé spotřeby – automobily) a služby – vzdělání, doprava apod.) [1] Výdaje na investice (I)  investice představují přírůstek zásoby kapitálu během určitého časového období (jedná se pouze o výdaje na reálné investice)  investice lze dále členit na: a) investice do fixního kapitálu (stroje, výrobní haly apod.), b) investice do zásob (materiál, zboží apod.). [1] Výdaje vlády na nákup statků a služeb (G) - výdaje vlády na nákup statků a služeb je nutné rozdělit na vládní nákupy statků a služeb (školství, zdravotnictví, obrana, platy státních zaměstnanců apod.) a transfery (tj. podpory v nezaměstnanosti, sociální dávky apod.). [1] Čistý export (NX) - čistý export = export (X) – import (M) - export (X) je představován vývozem statků a služeb do zahraničí, na druhou stranu import (M) je představován nákupem statků a služeb, které byly vyprodukované v zahraničí [1]

HDP = C + I + G + NX Výrobní metoda

HDP se zjišťuje sečtením tzv. přidaných hodnot ve všech odvětvích národního hospodářství (součet přidaných hodnot na jednotlivých stupních výroby). Evropský sociální fond Praha a EU – Investujeme do vaší budoucnosti

Důchodová metoda

Přidaná hodnota je v ekonomice zdrojem pro důchody z výrobních faktorů, které jsou zapojeny do výrobního procesu. Podstatou metody je součet všech příjmů, které plynou výrobním faktorům, tj. součet: - mezd, - rent, - úroků, - zisků, - znehodnocení kapitálu (amortizace), - nepřímých daní (snížených o dotace). [1] Všemi metodami (tj. produkční, výrobní i důchodová) se musíme dopracovat ke stejné výši hrubého domácího produktu (HDP)

Nominální a reálný produkt (HDPN, HDPR) HDPN je hrubý domácí produkt měřený v tzv. tržních cenách (tj. ceny běžného období). Na tento ukazatel tedy působí změna cenové hladiny (tj. inflace nebo deflace). Chceme-li porovnat tento ukazatel mezi obdobími, je výhodnější využít reálný HDP, který je očištěn o změny cenové hladiny. HDPR je hrubý domácí produkt měřený v tzv. cenách základního (zvoleného) období. Tento ukazatel zachycuje pouze změnu objemu produkce (není ovlivněn změnou cenové hladiny). Pro odstranění cenových změn se využívá tzv. deflátor HDP. Je to jeden z cenových indexů, který lze využít pro výpočet míry inflace.

deflátor HDP 

HDPN HDPR

Čistý domácí produkt (ČDP, NDP – Net Domestic Product) ČDP = HDP – znehodnocení kapitálu (amortizace), tj. čistý domácí produkt získáme, pokud odečteme znehodnocení kapitálu od hrubého domácího produktu. Znehodnocení kapitálu se odečítá proto, že kapitálové statky se postupně opotřebovávají a část investic (tzv. obnovovací investice) je vynaložena pouze na obnovu těchto kapitálových statků. Do ukazatele ČDP se započítávají pouze čistí investice (tj. investice, které skutečně zvyšují zásobu kapitálu). Evropský sociální fond Praha a EU – Investujeme do vaší budoucnosti

Hrubý národní důchod (HND, GNI – Gross National Income) V rámci tohoto ukazatele se nutné rozlišit výrobu z hlediska vlastnictví výrobních faktorů. Hrubý národní důchod vyjadřuje hodnotu statků a služeb vyprodukovaných výrobními faktory ve vlastnicí občanů daného státu, a to bez ohledu na fakt, zda výroba probíhá v tuzemsku či v zahraničí. HND = HDP – důchody z výrobních faktorů ve vlastnictví zahraničních subjektů, které získali v tuzemsku + důchody z výrobních faktorů, které jsou vlastněny tuzemskými subjekty, získané v zahraničí.

Disponibilní důchod (YD, DI – Disposable Income) Jedná se o výši důchodu, který získávají domácnosti. Skládá se ze všech důchodů (mzdy, renty, úroky, dividendy apod.), ale je nutné ještě od nich odečíst daně, které jsou domácnosti povinny platit. Disponibilní důchod mohou domácnosti použít na spotřebu (C), nebo na tvorbu úspor (S – savings).

Čisté ekonomické bohatství (NEW – Net Economic Welfare) Je upraveným ukazatelem, vycházejícím z celkového národního důchodu (HND), který se snaží odstranit nedostatky metodiky měření HND. Proto upravuje HND o tzv. připočitatelné a odčitatelné položky. Mezi připočitatelné položky lze zařadit hodnotu volného času, produkty stínové ekonomiky apod. Mezi odčitatelné položky lze zařadit zejména hodnotu dopadu produkce na životní prostředí.


Kapitola 9: Agregátní nabídka a poptávka Agregátní poptávka (AD – Aggregate Demand) „Agregátní poptávka vyjadřuje různá množství statků a služeb (tj. reálného produktu), která chtějí spotřebitelé, firmy, vláda a zahraniční subjekty koupit při různých úrovních cenové hladiny“ (Pavelka, 2007). Agregátní poptávka může být tedy vyjádřena pouhým součtem spotřebních výdajů domácností (C), firemních investic (I), výdajů vlády na nákup statků a služeb (G) a čistého exportu (NX), jejichž výše závisí na cenové hladině. Determinanty určující křivku agregátní poptávky: Spotřeba (C)

Jedná se zejména o spotřební výdaje domácností na nákup spotřebních statků a služeb. Výše je ovlivněna disponibilním důchodem domácnosti (tj. důchod, snížené o zaplacené daně, popř. zvýšený o transfery) Investice (I)

Jedná se o investice firem např. do nových budov, stojů, software či do zásob Jsou ovlivněny výší produktu, úrokovými sazbami, daňovou politikou státu či očekáváním budoucího ekonomického vývoje Vládní výdaje na statky a služby (G)

Jedná se o výdaje vlády do oblasti zdravotnictví, školství, obrany, dopravní infrastruktury apod. Jejich výše závisí pouze na rozhodnutích vlády (v současné době je v ČR snaha o snižování státních výdajů – pozastavení stavby dálnic, poplatky ve zdravotnictví apod.) Čisté vývozy (X)

Jedná se o rozdíl mezi vývozy (exporty) a dovozy (importy). Pro ekonomiku státu je vhodné, pokud exporty převažují nad importy (růst HDP). Jejich výše je určena zejména výší Graf č. 9.1: Agregátní poptávka

produktu, cenová úroveň tuzemské resp. zahraniční produkce apod.


Agregátní poptávka může růst (posun křivky doprava) nebo klesat (posun křivky doleva).

Faktory, které způsobují tyto posuny, mohou být následující:  Růst peněžní zásoby (pokud centrální banka zvýší nabídku peněz, klesne úroková míra a v tom důsledku porostou i investice firem a spotřeba domácností).  Zlepšení očekávání budoucího vývoje ekonomiky (v případě očekávání kladného ekonomického vývoje rostou investice firem a též spotřební výdaje domácností).  Růst bohatství (pokud vzroste lidem reálné bohatství, mají tendenci více utrácet, tj. rostou jejich spotřební výdaje).  Snížení daní (rozhodne-li se vláda snížit daně, povede to k růstu disponibilního důchodu domácností a tím pádem porostou jejich spotřební výdaje, stejně tak jako porostou investice firem).  Zvýšení vládních výdajů (může nastat např. případ, že se vláda rozhodne zvýšit transfery, což způsobí růst spotřebních výdajů domácností).  Znehodnocení kurzu domácí měny (znehodnocení kurzu české koruny způsobí to, že tuzemské statky se stávají levnější na zahraničních trzích, tj. roste export). [1] Efekt reálných peněžních zůstatků

Efektu reálných peněžních zůstatku se také někdy říká tzv. Pigoův efekt. Tento efekt se zabývá s faktem, že agregátní poptávka je přímo závislí na změnu cenové hladiny. Pigou tvrdí, že s růstem cenové hladiny klesá reálné bohatství domácností a naopak, tj. při poklesu cenové hladiny roste reálné bohatství domácností a tím pádem rostou jejich spotřební výdaje. Některé teorie však tento efekt eliminují, jedná se např. o: a) efekt očekávání, b) efekt znovurozdělení. Efekt zahraničního obchodu

Efekt zahraničního obchodu také lze nazvat efekt mezinárodní substituce. Jedná o nahrazování domácího zboží zbožím zahraničním a naopak, tj. přenos poptávky z domácích trhů na trhy zahraniční a naopak. Růst tuzemské cenové hladiny znamená všeobecné zvyšování cen domácího zboží a služeb. Domácí ekonomické subjekty se proto snaží nahrazovat dražší domácí zboží levnějším zahraničním zbožím a proto poptávané množství reálného HDP klesá. Evropský sociální fond Praha a EU – Investujeme do vaší budoucnosti

Keynesův efekt

Z poklesu cenové hladiny vyplývá, že ke spotřebním výdajům postačuje domácnostem držba menšího objemu peněz. Klesá-li poptávka po penězích, roste poptávka po ostatních finančních aktivech a klesá nominální úroková sazba. Pokles úrokové míry vede k růstu výdajů na investice, růstu spotřebních výdajů domácností na dlouhodobé spotřební statky, růstu vládních výdajů popř. i čistého exportu.

Agregátní nabídka (AS – Aggregate Supply) „Agregátní nabídka vyjadřuje různá množství statků a služeb (reálného produktu), která chtějí firmy vyrábět při různých cenových hladinách.“ (Pavelka, 2007). V případě agregátní nabídky je nutné rozlišovat krátké a dlouhé období (v dlouhém období je křivka LAS – Long run Aggregate Supply vertikální, zatímco v krátkém období je křivka SAS – Short run Aggregate Supply rostoucí).

Agregátní nabídka v krátkém období (SAS) V krátkém období je křivka agregátní nabídka rostoucí, tj. platí zde pravidlo: s rostoucí cenovou hladinou roste množství nabízených produktů firem. Vychází se při tom ze skutečnosti, že reálný produkt se může v krátkém období vychýlit od své potenciální úrovně. Je-li reálný produkt produktu, nedochází faktorů a v dané nezaměstnanost. Je potenciální produkt produkt, kterého by všech výrobních technologii. Rozdíl produktem bývá označován jako tzv. mezera HDP.

pod hranicí potenciálního k plnému využití výrobních ekonomice existuje vhodné si ještě říci, co onen je. Potenciální produkt je takový bylo dosaženo při planém využití faktorů na daném území při určité mezi reálným a potenciálním

Je-li reálný produkt nad hranicí potenciálního produktu, dochází k přetížení stávajících zaměstnanců (přesčasy) a je plně využita výrobní kapacita strojů.

Graf č. 8.2: Agregátní nabídka v krátkém období


Změny krátkodobé agregátní nabídky

Agregátní nabídka (stejně jako agregátní poptávka) může růst (posun doprava) nebo se snižovat (posun doleva). Růst i pokles je způsoben zejména změnou nákladů na výrobní faktory, tj. rostou-li náklady na výrobní faktory, budou firmy nuceny svou produkci zdražovat, naopak klesnou-li náklady na výrobní faktory, mohou firmy cenu své produkce snížit.

Růst výrobních nákladů může být způsoben zejména:  růstem nominálních mezd (např. růst minimální mzdy apod.),  růstem cen materiálů, surovin a dalších prostředků potřebných k výrobě (dnes zvýšení cen ropy),  znehodnocením měnového kurzu (importované suroviny budou dražší). Graf č. 8.3: Posuny agregátní nabídky

Agregátní nabídka v dlouhém období V dlouhém období je křivka LAS vertikální, a to na úrovní potenciálního produktu (Y*). Jak již bylo uvedeno, v krátkém období je může reálný produkt odchylovat od své potenciální úrovně, v dlouhém období nikoliv. Potenciální produkt se samozřejmě může měnit. Evropský sociální fond Praha a EU – Investujeme do vaší budoucnosti

Graf č. 8.4: Agregátní nabídka v dlouhém období

Agregátní poptávka a agregátní nabídka – rovnováha Rovnováha nastává v bodě, kde se křivka agregátní poptávky (AD) protne s křivkou agregátní nabídky (AS). V tomto bodě je dosaženo rovnovážného reálného produktu a rovnovážné cenové hladiny. Graf č. 8.5: AS a AD – rovnováha

Kapitola

10:

Inflace

a

nezaměstnanost Inflace „Inflace znamená růst všeobecné cenové hladiny“ (Pavelka, 2007). Všeobecná cenová hladina je určitá průměrná cenová hladina v ekonomice. Roste-li, rostou ceny statků a služeb, ale nemusí nutně platit, že musí nutně růst ceny všech statků a služeb. „Inflace je růst cen neboli zmenšování kupní síly peněz“ (Holman, 2005). Díky inflaci se snižuje objem statků a služeb, které se můžeme koupit za jednu korunu. Inflace zvyšuje nejen ceny statků a služeb, ale veškeré ceny, tj. mzdy, renty, nájmy, úroky apod. K výpočtu inflace lze využít tři základní tzv. cenové indexy: Evropský sociální fond Praha a EU – Investujeme do vaší budoucnosti

Index spotřebitelských cen (CPI – consumer prices index) Index cen výrobců (PPI – producer prices index) Deflátor HDP Index spotřebitelských cen (CPI) Je nejpoužívanějším cenovým indexem pro zjišťování inflace. Zjišťuje se pomocí tzv. spotřebního koše, který obsahuje 729 statků a služeb zařazených do 12 skupin (např. potraviny a nealkoholické nápoje, odívání a obuv, doprava, zdraví apod.). Statistici každý měsíc sledují změny cen položek právě z daného spotřebního koše. Nevýhodou může být, že zjišťované ceny v sobě zahrnují též DPH (popř. jiné daně) a někteří spatřují jako další nevýhodu tohoto ukazatele fakt, že spotřební koš je po několik let fixní. Index cen výrobců (PPI) V tomto ukazateli dochází ke sledování celé řady indexů, jako např. index cen průmyslových výrobců, index cen stavebních prací, index cen zemědělských výrobců apod. Index cen výrobců je zaměřen na stejném principu jako index spotřebitelských cen ovšem s jiným složením daného koše. [2] Deflátor hrubého domácího produktu Jeho výhodou může být skutečnost, že v sobě zahrnuje veškeré statky a služby, vyprodukované danou ekonomikou. Složení spotřebního koše se v rámci tohoto ukazatele neustále mění (na rozdíl od ukazatele CPI). Na druhou stranu ukazatele CPI, na rozdíl od deflátoru HDP, obsahuje i ceny importovaných statků.

deflátor HDP 

HDPN , kde HDPN je nominální HDP a HDPR je reálný HDP HDPR

Míra inflace (π) - Míru inflace lze vyjádřit jako procentuální růst cenové hladiny za určité časové období. Pokud bychom chtěli vypočítat míru inflace v roce 2011 oproti roku 2010, můžeme například postupovat následujícím způsobem:



CPI 2011  CPI 2010 *100 CPI 2010

Ve výše uvedeném vzorci byl využit index spotřebitelských cen, ale obdobně lze samozřejmě využít i další cenové indexy. Roste-li všeobecná cenová hladina rostoucím tempem, hovoříme o inflaci. Roste-li cenová hladina klesajícím tempem, hovoříme o desinflaci a klesá-li všeobecná cenová hladina, hovoříme o deflaci. Evropský sociální fond Praha a EU – Investujeme do vaší budoucnosti

Příčiny inflace Příčiny inflace lze shrnout do následujících tří oblastí: a) Poptávková inflace b) Nabídková inflace c) Setrvačná inflace Poptávková inflace je způsoben tzv. pozitivními poptávkovými šoky, tj. takovými faktory, které způsobí posun křivky agregátní poptávky (AD) doprava. Může jít např. o růst vládních výdajů, růst transferových plateb, pokles daně mezní daňové sazby, růst spotřebních výdajů domácností, zvýšení čistých exportů apod. Graf č. 10.1: Poptávková inflace

Nabídková inflace, někdy též označována jako nákladová, vzniká v důsledku negativních nabídkových šoků. Tyto šoky mohou být způsobeny faktory, které způsobí posun křivky agregátní nabídky (AS) doleva, tj. např. růst nominálních mezd, zvýšení cen materiálů, surovin, energií, ropy či dalších vstupů do výroby. Graf č. 10.2: Nabídková inflace

Setrvačná inflace, která je způsobena tzv. inflačním očekáváním, např. pokud se bude sepisovat v podniku kolektivní smlouva, budou odbory očekávat určitou míru inflaci, podniky také jistě počítají s faktem, že ceny surovin (např. ropy) neustále rostou, tj. mají také určitá inflační očekávání. Z tohoto může vyplynout závěr, že pokud odbory vyjednají určitý meziroční nárůst mezd, firmám se zvýší náklady a může nastat negativní nabídkový šok, tj. dochází k inflaci. Evropský sociální fond Praha a EU – Investujeme do vaší budoucnosti

Klasifikace inflace Klasifikace inflace můžeme provádět podle celé řady kritérií, např. podle očekávání, kvantitativního hlediska, kvalitativního hlediska apod. Inflace podle očekávání: a) anticipovaná (očekávaná) b) neanticipovaná (neočekávaná) Inflace podle vlivu na relativní ceny: a) vyrovnaná (tj. ceny statků a služeb rostou stejným tempem, relativní ceny se nemění) b) nevyrovnaná (tj. ceny statků a služeb se nezvyšují rovnoměrně, relativní ceny se mění) Inflace z kvantitativního hlediska: a) mírná (taková míra inflace, kdy cenová hladina roste pomaleji, než reálný produkt – nepředstavuje pro ekonomiku vážnější problém – cca. do 10%) b) pádivá (cenová hladina roste rychleji než reálný produkt, ale peníze stále ještě plní svou funkci – cca. do 100%) c) hyperinflace (míra inflace je tak vysoká, že se lidé zbavují peněz, protože neplní svoji funkci a nemají žádnou kupní sílu – nad 100%) Inflace z kvalitativního hlediska: a) otevřená (inflace, která se projevuje růstem cenové hladiny, lze ji tedy měřit pomocí CPI, PPI či deflátorem HDP) b) potlačená (inflace, která se neprojeví růstem cenové hladiny, protože jsou ceny regulovány státem – projevy inflace jsou tedy jiné, např. nedostatek zboží, vznik černých trhů apod.) c) skrytá (inflace, která se sice projevuje, ale není zanesena do statistik, např. díky chybně zvolenému spotřebnímu koši) d) setrvačná (viz. předchozí výklad). [3]

Dopady inflace Nejprve je nutné odlišiti nominální a reálné veličiny. Nominální důchod je počet korun, které fakticky obdržíme, např. ve formě mzdy, renty, nájmu apod. Reálný důchod pak vyjadřuje objem statků a služeb, který si za daný nominální důchod můžeme koupit. Neočekávaná inflace má zejména tyto dopady: Evropský sociální fond Praha a EU – Investujeme do vaší budoucnosti

     

negativní vliv na výši důchodů či příjemci sociálních dávek (tyto příjmy nejsou obvykle příliš valorizovány, proto inflace negativně ovlivňuje jejich příjemce), taxflace (projeví se v zemích, kde existuje tzv. progresivní sazba daně z příjmu, protože díky inflaci rostou nominální mzdy, je možné, že se posuneme do vyššího daňového pásma a tím pádem odvedeme státu více na daních), negativní vliv na úspory v bankách, pozitivní vliv má inflace pro dlužníky (díky vyšší inflaci vracíme méně hodnotné peníze), negativní vliv na rozhodování firem o výši investic, inflace může způsobit další náklady (tisk nových cenovek v obchodě, na častější kolektivní vyjednávání apod.).

Protiinflační politika Nyní si vyjmenujeme některá opatření, která lze použít k boji proti inflaci:  monetární restrikce (centrální banka může např. snížit množství peněz v ekonomice, čímž dojde k poklesu produkce, zaměstnanosti i cenové hladiny),  fiskální restrikce (vláda může např. omezit své výdaje, čímž dojde ke stejným dopadům, jako u monetární restrikce),  odstranění očekávání,  cenová a mzdová regulace (tj. zmrazení růstu cen a mezd – dochází pouze k potlačení informační funkce cen a po opětovném rozmražení cen a mezd může dojít k velmi vysoké inflaci).

Phillipsova křivka (PC – Phillips Curve) Phillipsova křivka (PC) zachycuje vztah mezi mírou inflace a mírou nezaměstnanosti. Původní Phillipsova křivka řešila vztah mezi mírou nezaměstnanosti a mzdovou inflací. V 60. letech byla křivka upravena Paulem Samuelsonem a Robertem Sollowem do dnešní podoby. Z dané křivky vyplývá, že nezaměstnanost lze snížit za cenu zvýšení inflace a naopak inflaci lze snížit za cenu zvýšení nezaměstnanosti.

Krátkodobá a dluhodobá Phillipsova křivka

Volba mezi inflací a nezaměstnaností existuje pouze v krátkém období. V dlouhém období totiž existuje pouze přirozená míra nezaměstnanosti. Chce-li vláda udržet nezaměstnanost ovlivňováním agregátní poptávky dlouhodobě pod přirozenou mírou, pak je nutné počítat s tím, že bude existovat tzv. akcelerující inflace (tj. taková inflace, která vzniká tehdy, Evropský sociální fond Praha a EU – Investujeme do vaší budoucnosti

ovlivňuje-li stát agregátní poptávku s cílem udržet nezaměstnanost pprávě pod přirozenou mírou). Z výše uvedeného vyplývá, že krátkodobá Phillipsova křivka určuje nepřímou úměru mezi růstem nezaměstnanosti a růstem inflace. Dlouhodobá Phillipsova křivka je vertikála na úrovni přirozené míry nezaměstnanosti. Graf č. 10.3: Krátkodobá a dlouhodobá Phillipsova křivka π LPC

SPC u*

u

Členění skupin obyvatel z hlediska trhu práce ekonomicky aktivní obyvatelstvo (EAO)





zaměstnaní – tj. ti, kteří mají placené zaměstnání, nebo sebezaměstnání (OSVČ) vč. těch, kteří jsou dočasně v zaměstnání nepřítomni, ale mají formální vazbu k zaměstnání (tj. osoby v pracovní neschopnosti, ženy na mateřské dovolené apod.) nezaměstnaní – tj. ti, kteří nemají placená zaměstnání ani sebezaměstnání, přitom ale práci aktivně hledají a jsou ochotni během určité doby (14 dní) do zaměstnání nastoupit (jde tedy o osoby schopné a ochotné pracovat)

ekonomicky neaktivní obyvatelstvo



ostatní – tj. studenti, důchodci, invalidé, ženy v domácnosti – pokud nesplňují podmínky předchozích skupin

Nezaměstnanost Pro účely vyjádření nezaměstnanosti se využívá: a) absolutního vyjádření (tj. v ekonomice se nachází 500.000 nezaměstnaných), b) míry nezaměstnanosti (tj. v ekonomice je míra nezaměstnanosti 10%).


Míra nezaměstnanosti (u – unemployment rate): „Míra nezaměstnanosti je procento nezaměstnaných z ekonomicky aktivního obyvatelstva“ (Pavelka, 2007).

u

U , kde U = počet nezaměstnaných, L = počet zaměstnaných L U

Z výše uvedeného vzorce získáme pouze tzv. registrovanou nezaměstnanost, kam se tedy započítávají pouze osoby, které jsou evidovány na Úřadech práce. Ne všichni nezaměstnaní se ale na úřad práce registrují. Proto bude vždy platit, že skutečná nezaměstnanost bude vyšší (protože do ní budou započítáni i ti, kteří jsou nezaměstnaní, ale nejsou registrováni na Úřadech práce).

Typy nezaměstnanosti Frikční nezaměstnanost

Frikční nezaměstnanost se týká zejména osob, které jsou dočasně nezaměstnaní, protože dobrovolně opustili současné zaměstnání a určitý čas trvá, než si najdou zaměstnání nové. Dále se frikční nezaměstnanost může týkat též osob, které se stěhují, a opět trvá určitý čas, než si v novém bydlišti najdou práci. Posledním významným případem mohou být absolventi škol, kteří se po úspěšném ukončení školy po určité době musí přihlásit na Úřad práce (pokud se sami nechtějí platit zákonné pojištění), a opět bude určitý čas trvat, než si práci najdou. Tato nezaměstnanost je obvykle dobrovolná. Strukturální nezaměstnanost Strukturální nezaměstnanost vzniká v důsledku častých strukturálních změn v ekonomice. V rámci těchto změn dochází k tomu, že některá odvětví se zmenšují a jiná naopak expandují (typickým příkladem mohou být horníci, kteří dlouhou dobu pracovali v dolech, ale toto odvětví bylo a je vytlačováno jinými zdroji paliv, proto horníci ztrácí zaměstnání a mají problém si najít práci). Někdy může být tato nezaměstnanost řešena rekvalifikacemi. Strukturální nezaměstnanost obvykle trvá déle než nezaměstnanost frikční. Cyklická nezaměstnanost Cyklická nezaměstnanost vychází z hospodářských cyklů. Projevuje se zejména v období hospodářské recese. V tomto období dochází k poklesu reálného HDP, který je pod úrovní potenciálního produktu, což může způsobit pokles firemních investic, vládních výdajů apod., což způsobí rostoucí nezaměstnanost.

Nezaměstnanost dobrovolná a nedobrovolná

Dobrovolná nezaměstnanost je taková nezaměstnanost, kdy nezaměstnaná osoba sice hledá práci, ovšem požaduje vyšší mzdu, než která na trhu práce převládá. Proto je jasné, že práci nemůže najít. Je jasné, že tato nezaměstnanost bude vyšší v zemích, které mají rozsáhlý sociální systém (tj. vyplácí vysoké podpory v nezaměstnanosti či vysoké transfery). Evropský sociální fond Praha a EU – Investujeme do vaší budoucnosti

Nedobrovolná nezaměstnanost je taková nezaměstnanost, kdy osoby hledajíc práci a požaduje mzdu, která na trhu převládá, ale přesto ji nemůže najít. Příčinou nedobrovolné nezaměstnanosti mohou být překážky bránicí poklesu mezd (např. odbory apod.). Graf č. 10.4: Dobrovolná a nedobrovolná nezaměstnanost

Plná zaměstnanost a přirozená míra nezaměstnanosti Plná zaměstnanost neznamená, že by všichni lidé byli zaměstnáni, ale jde o takovou nezaměstnanost, která se projevuje, pracuje-li ekonomika na úrovní potenciálního produktu. Z výše uvedeného vyplývá, že pokud ekonomika pracuje na své potenciální úrovni, přesto nejsou všechny osoby zaměstnání – hovoříme tedy o tzv. přirozené míře nezaměstnanosti. Přirozená míra nezaměstnanosti vyplývá ze skutečnosti, že vždy budou na trhu práce osoby, které si hledají lepší zaměstnání, ze škol budou vycházet absolventi či některé podniky budou ukončovat svoji činnost. Přirozenou míru nezaměstnanosti tvoří zejména frikční a strukturální nezaměstnanost. Přirozená míra nezaměstnanosti je obvykle ovlivněna:   

demografickými změnami, vládní politikou, strukturálními změnami v ekonomice.

Dopady nezaměstnanosti Dopady nezaměstnanosti je možné rozdělit na ekonomické a na sociální. Mezi hlavní ekonomické dopady lze zařadit:  

nezaměstnanost znamená plýtvání zdroji, které má ekonomika k dispozici (tj. ekonomika nevyprodukuje tolik, kolik by mohla) – s tím souvisí též tzv. Okunův zákon, který říká: vzroste-li míra nezaměstnanost o 1%, klesne HDP o 2%, dopady na disponibilní důchod domácností, který se díky nezaměstnanosti snižuje.


Mezi hlavní sociální dopady lze zařadit zejména alkoholismus, kriminalitu, sebevraždy apod. Tyto negativní faktory jsou přímo úměrné délce, po kterou je osoba nezaměstnaná. Dlouhodobě nezaměstnaná je osoba, která je nezaměstnána déle než 6 měsíců. Pokud je osoba nezaměstnaná méně než 6 měsíců, hovoříme o krátkodobé nezaměstnanosti.

Politika nezaměstnanosti Vláda může využívat dva základní typy opatření, které souvisí s nezaměstnaností. Jedná se o:

 aktivní politiku zaměstnanosti – tj. vytváření nových pracovních míst, rekvalifikací, 

společensky účelových pracovních míst, praktikantských míst apod. pasivní politiku zaměstnanosti – tj. tlumení dopadů nezaměstnanosti (podpory v nezaměstnanosti či jiné sociální dávky).

Kapitola 11: Monetární politika, peníze Peníze Peníze mají v ekonomice významnou úlohu. Z krátkodobého hlediska je peněžní zásoba významným determinantem rovnovážného výstupu. Peníze mají dlouhou historii a prošly celou řadou vývojových fází. Mezi základní fáze patří: Barterová směna Barterová směna znamená výměnu zboží za zboží (např. zemědělec potřebuje okovat koně, proto dá kováři určitý objem své zeleniny, masa apod.). Barterová směna byla značně složitá. Přinášela poměrně vysoké transakční náklady (náklady na směnu zboží). Komoditní peníze Lidé v rámci barterové směny zjistili, že se nemohou plně věnovat svým činnostem, proto postupně došlo k vyčlenění některých typů komodit, ze kterých se staly první peníze, tj. hovoříme o tzv. komoditních penězích. Za komoditní peníze byl brán např. dobytek, sukno, víno, kožešiny apod. Lidé obecně přijímali tyto komodity bez problémů, neboť věděli, že mají určitou hodnotu a mohou s jejich pomocí bez problémů platit (došlo k výraznému snížení Evropský sociální fond Praha a EU – Investujeme do vaší budoucnosti

transakčních nákladů). Problémem této směny byla dělitelnost komodit. Proto byly později komoditní peníze nahrazeny drahými kovy (zlato, stříbro). Papírové peníze Postupně si lidé začali ukládat zlato do specializovaných ústavů, které bychom mohli označit jako určité předchůdce dnešních obchodních bank. Za své uložené peníze dostávali dlužní úpisy (něco jako první papírové bankovky). Banky ale postupně začaly zjišťovat, že ne vždy si lidé své zlato vyzvedávají zpět, proto začaly vydávat více bankovek, které nebyly plně kryty zlatem. V oběhu se pohybovaly takto emitované bankovky různých bank, systém byl nepřehledný, proto se postupně emise bankovek centralizovala do jedné banky (předchůdce dnešních centrálních bank). Vedle bankovek, krytých alespoň částečně zlatem, byly vydávány tzv. státovky (tj. vydával je panovník ke krytí svých potřeb), které nebyly kryty ničím. V dnešní době bankovky a mince kryty zlatem již nejsou. Depozitní peníze Bankovky a mince dnes představují pouze nepatrnou část celkového objemu peněz v ekonomice. Převládají totiž bezhotovostní peníze – tj. depozitní peníze. Tyto peníze jsou představovány vklady na účtech v bankách.

Funkce peněz Peníze jsou vše, co je přijímáno jako všeobecně přijímaný prostředek směny. Peníze mají tři základní funkce:  prostředek směny (tj. peníze slouží k placení za zboží a služby)  zúčtovací jednotka (tj. v penězích vyjadřujeme ceny statků a služeb)  uchovatel hodnoty (tj. v penězích mohou lidé udržovat své bohatství – peníze jsou velmi likvidní, můžeme je tedy okamžitě použít k placení za zboží a služby).

Nabídka peněz v ekonomice (MS – Money Supply) Na peníze lze pohlížet velmi široce. Peníze nejsou pouze bankovky a mince, ale tož různé druhy finančních aktiv. Rozlišit širší pojetí peněz umožňují tzv. peněžní agregáty. Základní druhy peněžních agregátů jsou následující: a) úzký peněžní agregát M1: tvoří ho hotovostní peníze (bankovky a mince) a vklady na spořicích účtech, b) střední peněžní agregát M2: tvoří ho agregát M1 a termínované vklady c) široký peněžní agregát M3: tvoří ho agregát M2 a určité druhy cenných papírů (např. podílové listy). Nabídku peněz v ekonomice vytvoří celý bankovní sektor. Bankovky a mince emituje pouze centrální banka, ale bezhotovostní peníze (tzv. depozitní peníze) mohou tvořit i banky Evropský sociální fond Praha a EU – Investujeme do vaší budoucnosti

komerční. Důvodem, proč mohou komerční banky tvořit depozitní peníze je fakt, že banky drží ve svých rezervách jen část vkladů, a zbytek přemění na úvěry klientům a tím vytvoří peněžní nabídku. [2] K určení výše změny depozit se využívá tzv. peněžní multiplikátor, který lze zapsat ve tvaru: 1 D  * R r kde ∆D je změna depozit, 1/r je multiplikátor depozit a ∆R je změna rezerv bank Graf č. 11.1: Nabídka peněz (vč. bezhotovostních) i

MS (vč. depozitních peněz)

MS (rozhoduje-li pouze CB, tj. pouze bankovky a mince)

M

Bankovní soustava Bankovní soustava je ve většině států (vč. České republiky) dvoustupňová. Je tvořena centrální bankou (v ČR – Česká národní banka) a komerčními bankami. Centrální banka

CB je ústřední bankou státu, která planí celou řadu různých funkcí, např.:  provádí monetární (měnovou) politiku,  vykonává bankovní dozor nad ostatními bankami,  emituje (vydává) bankovky a mince,  provádí dozor nad finančním trhem  banka bank,  banka státu (vede účty státního rozpočtu),  spravuje devizové rezervy apod.


Komerční banky

Komerční banky jsou soukromé instituce, které na jedné straně přijímají vklady a na druhé straně poskytují úvěry. Hlavní položkou aktiv banky jsou poskytnuté úvěry, hlavní položkou pasiv banky bývají obvykle vklady klientů (hlavní závazky banky).

Zvýšení peněžní zásoby (bankovek a mincí) CB má celou řadu nástrojů, jak zvýšit peněžní zásobu, např.:  nakoupí vládní cenné papíry,  poskytne úvěry komerčním bankám,  sníží sazbu povinných minimálních rezerv apod. Jestliže např. CB sníží sazbu povinných minimálních rezerv, zvýší se hodnota jednoduchého peněžního multiplikátoru, a tím vzroste peněžní zásoba.

Snížení peněžní zásoby (bankovek a mincí) CB má opět celou řadu nástrojů, jak snížit peněžní zásobu, např.:  bezhotovostně prodá vládní cenné papíry,  komerční banky splatí své dluhy centrální bance,  zvýší sazbu povinných minimálních rezerv  prodá vládní cenné papíry za hotovost.

Poptávka po penězích v ekonomice (MD – Money Demand) Hotové peníze přináší jejich držitelů obvykle nižší výnos než ostatní formy bohatství (nemovitosti, pozemky, stroje apod.). Přesto ale existují určité motivy držby peněz. Mezi hlavní zařazujeme: a) transakční motiv (peníze jsou v tomto případě drženy, aby daná osoba mohla provádět běžné transakce – např. nákupy statků a služeb), b) opatrnostní motiv (peníze jsou v tomto případě drženy, aby daná osoba měla dostatek prostředků v případě nenadálých událostí – např. opravy domácích spotřebičů apod.), c) spekulační motiv (tento motiv je spojen s funkcí peněz jako uchovatele hodnoty – hotové peníze nepřinášejí vysoký výnos, ale jsou bezrizikové).[1] Poptávka po penězích je klesající funkcí úrokové míry. Vysvětlení je jednoduché. Vzroste-li úroková míra, stávají se pro firmy peněžní prostředky drahé, tj. klesne poptávka. Změna úrokové míry tedy způsobí posun po křivce poptávky po penězích. Jiné faktory pak způsobují posun celé křivky. Mezi tyto faktory můžeme zařadit např. růst důchodu domácností (posun křivky doprava), růst cenové hladiny (posun křivky též doprava). Evropský sociální fond Praha a EU – Investujeme do vaší budoucnosti

Graf č.. 11 2: Křivka poptávky po penězích i

MD

M

Rovnováha na trhu peněz Rovnováha na trhu peněz nastává v případě, že se nabídka peněz (MS) vyrovná s poptávkou po penězích (MD). Na trhu se poté vytvoří rovnovážná úroková míra. Graf č.. 11. 3: Rovnováha na trhu peněz i MS

i0

MD

M0

M

Změny nabídky peněz (MS) či poptávky po penězích (MD)


Dojde-li ke zvýšení nabídky peněz (tj. peněžní zásoby), posune se křivka MS doprava, tj. klesne úroková míra neboli cena peněz. Naopak dojde-li ke snížení nabídky peněz, posune se křivka MS doleva a úroková míra vzroste. Růst poptávky po penězích způsobí posun křivky MD doprava, tj. zvýší se úroková míra a naopak pokles poptávky po penězích způsobí posun křivky MD doleva, tj. úroková míra se sníží.

Kvantitativní teorie peněz Kvantitativní teorie peněz se zabývá vztahem mezi množstvím peněz (tj. peněžní zásobou) a cenovou hladinou. Teorie tvrdí, že změny cenové hladiny jsou přímo úměrné změnám peněžní zásoby. První, kdo nastínil tuto teorii, byl David Hume v 18. stol., ale na počátku 20. stol. ji přetvořil Irwing Fischer, proto dnes hovoříme také o tzv. Fischerově rovnici směny, která má následující tvar: M*V=P*Y kde M = peněžní zásoba, V = důchodová rychlost obratu peněz, P = cenová hladina, Y = reálný produkt (P * Y lze také popsat jako nominální produkt). „Monetární politika znamená ovlivňování trhu prostřednictvím peněžního trhu. Provádí ji zpravidla vždy centrální banka konkrétní země, a to většinou nezávisle na vládě. Základním cílem centrálních bank, tedy i měnové politiky, bývá udržovat cenovou stabilitu, neboli nízkou míru inflace. Vedle toho základního cíle mohou centrální banky také sledovat mimo jiné stabilní ekonomický růst a nízkou míru nezaměstnanosti.“ (Pavelka, 2007). Cíle centrální banky lze rozdělit na: a) konečné cíle (nízká míra inflace, nízká nezaměstnanost a vyrovnaná bilance zboží a služeb), b) zprostředkující cíle (peněžní zásoba, úroková míra a peněžní kurz).

Nástroje monetární politiky Centrální banky mají celou řadu nástrojů, kterými mohou působit na splnění svých cílů. Základním členěním těchto nástrojů je na nástroje přímé (direktivní) a nepřímé. Přímé nástroje monetární politiky se např. v České republice nevyužívají, a obecně nejsou typické pro vyspělé ekonomiky. Přímé nástroje bývají obvykle používány až, když selžou nástroje nepřímé. a) nástroje přímé  pravidla likvidity,  úvěrové kontingenty,  úrokové limity, Evropský sociální fond Praha a EU – Investujeme do vaší budoucnosti



povinné vklady,

b) nástroje nepřímé  diskontní nástroje,  operace na volném trhu,  povinné minimální rezervy,  konverze a swapy cizích měn,  intervence na devizových trzích. Pravidla likvidity určují závaznou strukturu aktiv a pasiv obchodních bank nebo formou určitých vzájemných vztahů mezi nimi. Slouží k zajištění a následnému udržení likvidity obchodních bank. Úvěrové kontingenty znamená stanovení závazných limitů (stropů) úvěrů, které mohou obchodní banky poskytnout. Úrokové limity jsou maximální úrokové sazby, stanovené obchodním bankám, které mohou obchodní banky po klientech požadovat (úvěry) nebo může též jít o minimální úrokové sazby, které musí obchodní banky svým klientům poskytnout (vklady). Povinné vklady představují určitou minimální výši vkladů, které jsou obchodní banky (popř. i další orgány) povinny si u centrální banky uložit. Diskontní nástroje jsou úrokové sazby a další podmínky úvěrů, které si mohou obchodní banky půjčit u banky centrální. V současné době (tj. rok 2012) je výše této sazby 0,25%. Operace na volném trhu jsou představovány nákupem nebo prodejem cenných papírů centrální bankou od bank obchodních. Tím se výrazně mění úvěrová kapacita obchodních bank. Povinné minimální rezervy je určité procento z vkladů (tj. pasivních operací obchodních bank), které tyto banky nemohou dále půjčovat. Konverze a swapy cizích měn se opět týkají operací s cennými papíry. Intervence na devizových trzích se týká ovlivňování úrovně deviz pomocí různých operací.

Typy monetární politiky Základní typy monetární politiky:  Expanzivní monetární politika  Restriktivní monetární politika


Expanzivní monetární politika Centrální banka může např. nakoupit vládní cenné papíry za hotové, či snížit sazbu povinných minimálních rezerv, snížit diskontní sazbu apod. Těmito opatřeními tedy provede expanzivní monetární politiku. Zvýšení peněžní zásoby (do oběhu se dostane více peněz) vede k poklesu úrokové míry (převis nabídky peněz nad poptávkou po penězích), což způsobí posun křivky AD doprava (roste spotřeba domácností, rostou investice firem). Graf č. 11.4: Monetární expanze v krátkém období

Monetární expanze v krátkém období vede k růstu zaměstnanosti a růstu reálného produktu, ale vzrostla také cenová hladina (inflace). Z výše uvedeného je zřejmé, že centrální banka nemůže dosáhnout všech svých cílů současně. Graf č. 11.5: Monetární expanze v dlouhém období

Po určitém čase zjistí zaměstnanci, že jim z důvodu inflace klesla reálná mzda. Odbory mohou okamžitě požadovat zvýšení nominálních mezd pro své zaměstnance. Růst nominálních mezd způsobí růst výrobních nákladů a v důsledku toho dojde k posunu křivky SAS nahoru. Produkt se tedy v dlouhém období vrátí zpět na svou původní úroveň (potenciální úroveň), nezaměstnanost na svou přirozenou míru a jediným dopadem bude růst cenové hladiny.


Restriktivní monetární politika Centrální banka může např. prodat vládní cenné papíry za hotové, či zvýšit sazbu povinných minimálních rezerv, zvýšit diskontní sazbu apod. Těmito opatřeními tedy provede restriktivní monetární politiku. Snížení peněžní zásoby (do oběhu je méně peněz) vede k růstu úrokové míry (převis poptávky po penězích nad jejich nabídkou), což způsobí posun křivky AD doleva (klesá spotřeba domácností, klesají investice firem). Graf č. 11.6: Monetární restrikce v krátkém období

Monetární expanze v krátkém období vede k poklesu zaměstnanosti a poklesu reálného produktu, ale klesá také cenová hladina (inflace). Z výše uvedeného je zřejmé, že centrální banka nemůže dosáhnout všech svých cílů současně. Graf č. 11.7: Monetární restrikce v dlouhém období

V dlouhém období povede vysoká nezaměstnanost k poklesu nominálních mezd. Firmy tedy mohou snížit ceny svých výrobků. Křivka SAS se tedy posouvá dolů. Reálný produkt se vrací na svou původní úroveň, míra nezaměstnanosti na svou přirozenou úroveň a jediným dopadem je pokles cenové hladiny.


Formy měnové politiky Mezi základní formy monetární politiky lze zařadit: a) Aktivistickou měnovou politiku, b) Měnovou politiku stálého pravidla, c) Cílování inflace. Aktivistická měnová politika Základním východiskem této teorie je přizpůsobení měnové politiky cyklickému vývoji ekonomiky. V případě ekonomické recese je provedena expanzivní monetární politika, v případě že ekonomika je nad úrovní svého potenciálu je provedena restriktivní monetární politika. Tuto teorii prosazovali zejména keynesiánsky orientovaní ekonomové. Měnová politika stálého pravidla V 70. letech 20. stol. si někteří ekonomové (zejména monetaristé) začali uvědomovat, že výhodnější, nežli neustálé změny monetární politiky, je stanovení určitého stálého pravidla. Přišli tedy s návrhem stabilního tempa růstu peněžní zásoby o 3 – 5% ročně. Nevýhodou této teorie je, že centrální banka není schopna plně kontrolovat peněžní zásobu a dále nejistý vývoj poptávky po penězích. Cílování inflace Od roku 1998 je prováděno i Českou národní bankou. Jde o to, že centrální banka veřejně vyhlásí určitý inflační cíl, tj. určité rozmezí, v rámci kterého se bude inflace v určitém časovém horizontu vyvíjet, a svými opatřeními se snaží v tomto rozmezí inflaci udržet.

Problémy monetární politiky Mezi základní problémy monetární politiky lze zařadit:   

past na likviditu necitlivost výdajů na změnu úrokové míry časová zpoždění

Past na likviditu Situace, kdy jsou jednotlivé ekonomické subjekty, v případě nízké úrokové míry, ochotny držet jakékoliv množství peněz. Zvýšení zásoby peněz tak nezpůsobí pokles úrokové míry a díky tomu neporostou investice. Monetární politika je poté neúčinná. Evropský sociální fond Praha a EU – Investujeme do vaší budoucnosti

Necitlivost výdajů na změnu úrokové míry I pokud by neplatila past na likviditu, mohla by být monetární politika neúčinná. Došlo by k tomu v případě, že investice nebudou reagovat na změnu úrokové míry, tj. nezmění se ani zaměstnanost, ani reálný produkt.

Časová zpoždění Centrální banka zjistí (z dostupných dat), že ekonomika se dostává do stavu recese, ale statistická data nejsou obvykle k dispozici ihned (obsahují zpětná zjištění), proto pokud v tuto chvíli provede centrální banka expanzivní monetární politiku, může být pro ekonomiku již „pozdě“. Účinky takto provedené politiky se mohou projevit, až když ekonomika v dané recesi již nebude (zpoždění od rozpoznání prvotního problému po aplikaci a účinnost opatření).

Kapitola 12: Fiskální politika Fiskální politika je představována ovlivňováním ekonomiky daného státu z pozice vlády. Cíle fiskální politiky vycházejí z hlavních cílů hospodářské politiky, tj.:  přijatelný ekonomický růst,  plná zaměstnanost,  přijatelná míra inflace,  vnější rovnováha. Evropský sociální fond Praha a EU – Investujeme do vaší budoucnosti

Fiskální politika je zaměřena zejména na: a) dosahování přijatelné úrovně ekonomického růstu, b) plnou zaměstnanost (tj. taková míra nezaměstnanosti, která odpovídá úrovni přirozené míry nezaměstnanosti). Hlavním nástrojem fiskální politiky je státní rozpočet. Státní rozpočet má 2 strany, a to stranou příjmovou a stranu výdajovou. Mezi hlavními příjmy státního rozpočtu lze zahrnout: a) daně - přímé (daně z příjmu, silniční daň, daň z nemovitosti apod.), - nepřímé (spotřební daň, daň z přidané hodnoty). b) cla, c) sociální pojištění, d) příjmy z poskytnutých úvěrů, e) příjmy z prodeje cenných papírů, f) přijaté dotace, g) ostatní. Příjmy lze také rozdělit na nenávratné a návratné. Do nenávratných příjmů patří např. daně, poplatky apod., naopak do návratných příjmů patří např. úvěry do různých subjektů apod. Výdaje státního rozpočtu jsou následující: a) transfery (tj. platby od státu domácnostem, např. důchody, v nezaměstnanosti, sociální dávky apod.), b) subvence, c) dotace, d) úroky a splátky ze státního dluhu, e) vládní nákupy statků a služeb (doprava, školství, zdravotnictví apod.). [2]

podpory

Saldo státního rozpočtu Saldo rozpočtu vzniká odečtením výdajů státního rozpočtu od jeho příjmů. Saldo rozpočtu může být: a) přebytkové (pokud by příjmy státního rozpočtu převyšovaly výdaje), b) nulové (příjmy státního rozpočtu přesně pokrývají výdaje rozpočtu), c) deficitní (výdaje státního rozpočtu překrývají jeho příjmy). [2] Podle způsobu vzniku sald státního rozpočtu, rozeznáváme: a) skutečný deficit (výdaje > příjmy = deficit v běžném období) b) strukturální deficit (tj. deficit očištěný o vliv hospodářského cyklu – představuje tedy vládou zamýšlený deficit), Evropský sociální fond Praha a EU – Investujeme do vaší budoucnosti

c) cyklický deficit (rozdíl mezi skutečným a strukturálním deficitem).

Státní dluh

Pokud vláda hospodaří s deficitním rozpočtem, musí si na pokrytí tohoto deficitu půjčovat dodatečné zdroje, tím státní dluh dále zvyšuje. Státní dluh je tedy součtem deficitů státního rozpočtu za jednotlivé roky. Vláda má v podstatě dvě možnosti, jak financovat státní dluh:

 půjčky (zejména vydávání státních dluhopisů),  zvýšení daní. Obvykle při financování státního dluhu emisí cenných papírů kupuje tyto cenné papíry zejména centrální banka, soukromé subjekty daného státu nebo zahraniční subjekty. V kapitole monetární politika bylo řečeno, že centrální banka buď nakupuje, nebo prodává státní cenné papíry, a tím ovlivňuje úroveň peněžní zásoby - centrální banka v podstatě monetizuje státní dluh.

Veřejné rozpočty a veřejný dluh

Veřejný rozpočet je širší pojem na rozdíl od státního rozpočtu. Zahrnuje totiž vedle státního rozpočtu také rozpočty obcí (místní rozpočty – tj. rozpočty samosprávních celků, krajů a měst). [3] Vývoj deficitu veřejných financí a veřejného dluhu je sledován mj. i z důvodu plnění tzv. Maastrichtských kritérií (deficit veřejných rozpočtů nesmí přesáhnout 3% HDP a veřejný dluh nesmí překročit 60% HDP).


Formy fiskální politiky Fiskální politika nabývá dvou základních forem, a to:  

vestavěné stabilizátory diskreční opatření

Vestavěné stabilizátory Zvláštní opatření, která jsou přijímána, aby zmírnila dopady cyklického vývoje ekonomiky. Po svém zavedení působí automaticky a řadíme sem např. podpory v nezaměstnanosti, progresivní míra zdanění apod. Diskreční politika Další opatření, která napomáhají zabránit kolísání ekonomiky. Přijímají se proto, že vestavěné stabilizátory nemohou zcela odstranit ono kolísání. Mezi nástroje diskreční politiky řadíme např.:  změna daňových sazeb,  změna vládních výdajů (např. stavby dálnic, silnic, obrana, školství),  politika zaměstnanosti apod.

Typy fiskální politiky  

expanzivní fiskální politika restriktivní fiskální politika

Expanzivní fiskální politika V rámci expanzivní fiskální politiky může vláda např. zvýšit vládní výdaje, snížit daňové sazby, zvýšit transfery apod. Díky expanzivní fiskální politice se křivka AD posune doprava (rostou např. vládní výdaje, spotřeba domácností apod.), tím pádem dojde k růstu reálného produktu, růstu zaměstnanosti, ale dochází též k růstu cenové hladiny, tj. k inflaci. K těmto efektům však dochází pouze v krátkém období. Graf č. 12.1: Fiskální expanze v krátkém období P


Fiskální expanze tedy v krátkém období způsobí růst reálného produktu, růst zaměstnanosti, ale také růst cenové hladiny. Graf č. 12.2: Fiskální expanze v dlouhém období

Fiskální expanze v dlouhém období způsobí pouze růst cenové hladiny. Tato situace je způsobena tím, že po určitém čase zaměstnanci zjistí, že cenová hladina rostla, alew jejich mzdy nikoliv, proto budou požadovat nárůst nominální mzdy, tím pádem dojde k posunu křivky SAS nahoru, reálný produkt se vrátí na svou předchozí úroveň, stejně tak nezaměstnanost, a jediným důsledkem bude tedy nárůst cenové hladiny.

Restriktivní fiskální politika V rámci restriktivní fiskální politiky může vláda např. snížit vládní výdaje, zvýšit daňové sazby, snížit transfery apod. Díky restriktivní fiskální politice se křivka AD posune doleva (klesají např. vládní výdaje, spotřeba domácností apod.), tím pádem dojde k poklesu reálného produktu, poklesu zaměstnanosti, ale dochází též k poklesu cenové hladiny, tj. k deflaci. K těmto efektům však dochází pouze v krátkém období. Graf č. 12.3: Restriktivní fiskální politika v krátkém období


Fiskální restrikce tedy v krátkém období způsobí pokles reálného produktu, růst nezaměstnanosti, ale také pokles cenové hladiny.

Graf č. 12.4: Restriktivní fiskální politika v dlouhém období

Fiskální restrikce v dlouhém období způsobí pouze pokles cenové hladiny. Tato situace je způsobena tím, že klesne nominální mzda. Firmy tedy mohou snížit ceny svých výrobků, protože klesají výrobní náklady. Křivka SAS se posune dolů, reálný produkt se vrátí zpět na původní úroveň, nezaměstnanost se vrátí na svou přirozenou míru a jediným důsledkem je pokles cenové hladiny.

Daně a Lafferova křivka Lafferova křivka vyjadřuje závislost daňového výnosu na míře zdanění. Míru zdanění si lze představit jako průměrnou sazbu daně v ekonomice. Pokud by byla tato míra nulová, stát by Evropský sociální fond Praha a EU – Investujeme do vaší budoucnosti

na daních nezískal nic. Pokud by byla míra zdanění sto procent, opět stát nezískal na daních nic, protože by nikdo neměl motivaci nic dělat.

Graf č. 11.5: Lafferova řivka

Z výše uvedeného grafu je zřejmé, že od určitého bodu (bod X) se státu vyplatí zvyšovat daně, protože se neustále zvyšuje celkový výnos z daní. Pokud by ale byla daňová sazba vyšší, než optimální míra zdanění (bod X), celkový výnos z daní by se neustále snižoval, protože by lidé ztráceli motivaci k práci, firmy motivaci k podnikání apod.

Problémy fiskální politiky

Fiskální politika, stejně jako politika monetární, má celou řadu problémů, které mohou způsobit skutečnost, že nebude dosaženo vytyčených cílů. Mezi základní takovéto problémy patří:  

vytěsňovací efekt, časová zpoždění.

Vytěsňovací efekt Vytěsňovací efekt je zřejmě největším problémem fiskální politiky. Pokud se vláda rozhodne provést expanzivní fiskální politiku pomocí zvýšení vládních výdajů, dojde k tomu, že na trhu peněz bude větší poptávka po penězích (roste reálný produkt), a tím pádem dojde k růstu úrokové míry. Ale vyšší úroková míra způsobí pokles soukromých investic, tj. zvýšené vládní výdaje způsobí vytěsnění soukromých investic. Časová zpoždění


I u fiskální politiky nastává problém časového zpoždění. Dostane-li se ekonomika do stavu recese, vláda se to dozví se zpožděním, a může tedy reagovat až po určité době. Jakýkoliv návrh na změnu této situace (snížení daní apod.), musí projít schvalovacím řízením, které též trvá určitou dobu a nakonec může dojít k situaci, že než dojde k zavedení určitého opatření, ekonomika již může být v jiném stádiu hospodářského cyklu.

Kapitola 13: Mezinárodní obchod a zahraniční politika

Mezinárodní obchod je představován směnou zboží, služeb, kapitálu atd. mezi dvěma či více státy. Příčiny vzniku a významu mezinárodního obchodu lze spatřovat v:  odlišnosti přírodních a klimatických podmínek různých zemí (např. pěstování banánů, pomerančů je v České republice velmi náročné),  odlišné preference spotřebitelů v různých zemích,  principy absolutních a komparativních výhod. Některé státy se zapojují do mezinárodního obchodu více, některé méně. Míru zapojení státu do mezinárodního obchodu lze vyjádřit pomocí ukazatele otevřenost ekonomiky. Míru otevřenosti ekonomiky lze velmi snadno vyjádřit jako podíl obratu zahraničního obchodu na Evropský sociální fond Praha a EU – Investujeme do vaší budoucnosti

hrubém domácím produktu. Lze konstatovat, že Česká republika je ekonomikou otevřenou. Zaměříme-li se na zahraniční obchod České republiky, lze říci, že Česká republika je součástí Evropské unie (v současné době má EU 28 členských států) a v rámci vnitřního obchodu EU se neplatí cla. Nejvýznamnějšími zahraničními obchodními partnery České republiky jsou státy EU (zejména Německo, Slovensko, Polsko, Belgie apod.) a z tzv. třetích zemí (tj. země mimo EU), se jedná zejména o Rusko a Čínu. Z hlediska komodit lze říci, že nejvýznamnější položkou exportu i importu České republiky jsou stroje a dopravní zařízení, dále chemický průmysl apod. Podle počtu účastníků v rámci zahraničních obchodních operací můžeme rozlišovat obchodní vztahy:  bilaterální (dvoustranný obchod), tj. obchod mezi dvěma zeměmi,  trilaterální (trojstranný obchod), tj. obchod mezi třemi zeměmi,  multilaterální (mnohostranný obchod), tj. obchod mezi velkým počtem zemí.

Teorie absolutních a komparativních výhod V rámci zjednodušení vysvětlení těchto teorií je nutné uvažovat pouze se dvěma zeměmi (tj. země A a země B). Teorie absolutních výhod spočívá ve faktu, že jedna země (např. země A) může vyrábět stejný statek absolutně lépe (tj. má absolutně nižší náklady na jeho výrobu, tj. náklady mzdové, materiálové, energie, kapitál apod.). Jako příklad si můžeme uvést vztah Česká republika – Itálie v produkci mořských plodů. Itálie má jistě absolutně nižší náklady na produkci mořských plodů. Pokud by byl mezinárodní obchod založen pouze na teorii absolutních výhod, znamenalo by to, že se Česká republika vůbec nemůže do tohoto obchodu (s mořskými plody) zapojit. Teorie komparativních výhod spočívá ve faktu, že do mezinárodního se může zapojit více zemí, z důvodu, že každá země vyváží produkty, na jejichž výrobu má relativně nižší náklady (tj. buď nižší mzdové náklady, nebo nižší materiálové náklady), tj. jedna země může daný statek vyrobit relativně levněji. Každá země se tedy může specializovat na produkt, který umí vyrobit „nejlépe“.


Důsledky mezinárodního obchodu Export (vývoz) – X Export působí pozitivně na tuzemskou ekonomiku. Díky faktu, že část produkce, kterou vyrobí tuzemské firmy „odchází“ do zahraničí, může klesat nezaměstnanost, růst produkce, ale bohužel na spotřebitele může negativní vliv v podobě růstu cen na domácím trhu. Díky tomu, že v důsledku růstu cen klesá spotřeba (tj. i poptávka), část produkce, kterou firmy vyprodukují, je vyvezena do zahraničí. Graf č. 13.1: Export

Z výše uvedeného grafu je zřejmé, že uzavřená ekonomika by byla v rovnováze v bodech PE a QE. Díky exportu vzrostly ceny na úroveň P1, a díky tomu se poptávané množství tuzemských zákazníků snížilo na Q1. Jenže tuzemské firmy při vyšších cenách více vyrábí (úroveň Q2) a rozdíl mezi Q2 a Q1 je tedy vyvezeno do zahraničí. Faktory ovlivňující export V praxi existuje celá řada různých faktorů, které pozitivně či negativně působí na úroveň exportu. Mezi nejvýznamnější lze zařadit: a) úroveň zahraničního důchodu, b) poměr cenové hladiny domácích a zahraničních produktů, c) nominální měnový kurz, d) vládní opatření, e) spotřební preference apod. Import (dovoz) – M


Import působí negativně na ekonomiku, protože může snižovat produkci tuzemských firem a zároveň může vést k růstu nezaměstnanosti. Naopak je import výhodný pro spotřebitele, protože klesají ceny, tj. roste poptávka po produktech. Graf č. 13.2: Import

Z výše uvedeného grafu je zřejmé, že uzavřená ekonomika by byla v rovnováze v bodech PE a QE. Díky importu klesly ceny na úroveň P1, a díky tomu se poptávané množství tuzemských zákazníků zvýšilo na Q2. Jenže tuzemské firmy budou při nižších prodejních cenách méně vyrábět (úroveň Q1), tj. rozdíl mezi Q2 a Q1 je tedy dovezeno ze zahraničí. Funkce importu lze zapsat ve tvaru: M = Ma + m * Y, kde Ma je autonomní (nezávislý) import, m je mezní sklon k dovozu, Y je důchod.

Výdajový multiplikátor čtyřsektorové ekonomiky 1 1  c (1  t )  m Čistý export (NX – Net Export) Čistý export je představován rozdílem mezi exportem a importem (tj. mezi vývozem a dovozem). Lze ho matematicky vyjádřit jako: NX = X – M, tj. NX = X – (Ma + m * Y)  NX = X – Ma – m * Y

Pozitiva a negativa zahraničního obchodu Mezi pozitivní přínosy zahraničního obchodu lze zařadit zejména: 

možnost vyšší produkce tuzemských firem díky exportu (tj. roste zaměstnanost, lépe se využívají výrobní kapacity apod.),


     

díky exportu roste hrubý domácí produkt (HDP), spotřebitelé se v dnešní době bez problémů dostanou k různým statkům, které se v České republice neprodukují, zahraniční obchod vytváří tlak na národní ceny produkce, která je předmětem mezinárodního obchodu, aby se sbližovaly se světovými cenami, vyšší konkurence, a zní plynoucí výhody pro spotřebitele (např. nižší ceny, vyšší kvalita apod.), urychlení hospodářského rozvoje země (transfery technologií, kapitálu apod.), vytvářená přátelských vztahů při obchodu s různými zeměmi apod.

Mezi negativní přínosy zahraničního obchodu lze zařadit zejména:  

díky importu může docházet k situaci, kdy tuzemské firmy nemohou cenově či jinak konkurovat zahraničním producentům, zejména z asijských zemí, tím pádem může docházet k růstu nezaměstnanosti, krachu tuzemských producentů apod. díky importu může docházet k poklesu HDP (odliv spotřebních výdajů domácností do zahraničí) apod.

Liberalismus a protekcionismus Liberalismus znamená volný obchod, tj. obchod bez jakýchkoliv zásahů státu. Plně liberální stát v současné době neexistuje. Vždy se vyskytují alespoň minimální zásahy státu do mezinárodního obchodu. Jednotlivé státy v určité míře omezují možnost volného obchodu z různých důvodů (např. ochrana domácích producentů, zabránění dovozu nekvalitního zboží apod.). Takovouto ochranu domácích trhů označujeme jako protekcionismus. Protekcionismus může nabývat různých podob. Mezi nejvýznamnější lze zařadit:  clo (jakýsi typ daně, který je uvalen na zboží, které překročí hranice země),  kvóty (stanovení maximálního množství, tj. určitého limitu, které je možné do země dovézt),  dobrovolné vývozní restrikce (někdy se výrobci sami rozhodnou, že dobrovolně omezí množství vyváženého zboží – samozřejmě pod určitým tlakem dovážející země),  exportní subvence (podpora exportu vládou),  ostatní (např. hygienické normy, technické normy, veterinární a jiné normy apod.). [2 Je zřejmé, že clo zvyšuje cenu dovážených statků. Kvóty mohou omezovat množství produkce, které je možné do určité země dovézt, tj. snaží se chránit tuzemské produkce. Exportní subvence se projeví se zvýšení exportu, což bude mít pozitivní vliv na HDP, zaměstnanost a využití výrobních kapacit firem. Hygienické či jiné normy se v současné době Evropský sociální fond Praha a EU – Investujeme do vaší budoucnosti

týkají zejména zemědělských produktů, produktů určených pro děti apod. a jejich účelem je ochrana tuzemského trhu před nekvalitními či dokonce zdraví škodlivými produkty. Je jasné, že pro mezinárodní obchod (i pro jednotlivé země) by byl lepší liberální mezinárodní obchod, přesto se v praxi zásahy států do obchodu vyskytují hojně. Důvody pro zavádění protekcionistických opatření lze shrnout následovně:  ochrana domácích výrobců a též domácí zaměstnanosti,  odveta za zavedení ochranářských opatření jinou zemí (např. zavedené odvetného cla),  ochrana „nedospělých“ odvětví,  ochrana národních zájmů (např. zbrojní průmysl apod.),

Kapitola 14: Hospodářská politika a její účinky Hospodářskou politiku lze charakterizovat jako určitý přístup vlády k ekonomice své země. Vláda využívá jí svěřené či jinak získané prostředky a pravomoci k dosahování předem určených cílů. Existuje celá řada nástrojů, jak hospodářskou politiku země provádět. Existují v podstatě dva přístupy vlády k hospodářské politice:  

liberální hospodářská politika intervencionistická hospodářská politika

Základní členění hospodářské politiky: a) makroekonomická hospodářská politika (oblast makroekonomické rovnováhy) b) mikroekonomická hospodářská politika (oblast zvyšování efektivnosti při alokaci zdrojů). Nositeli hospodářské politiky jsou veškeré subjekty (státní i nestátní), které se aktivně podílejí na tvorbě, provádění a kontrole hospodářské politiky, např. jde o:     

zákonodárné instituce (parlament), vládní instituce (vláda, ministerstva, živnostenské úřady), centrální banka, instituce vytvářející a udržující tržní prostředí (Úřad na ochranu hospodářské soutěže), soudy,




organizace, které ovlivňují hospodářskou politiku (odbory) apod.

Nástroje hospodářské politiky a) b) c) d) e) f)

monetární (peněžní politika), fiskální (rozpočtová) politika, sociální politika, důchodová a cenová politika, obchodní politika, strukturální politika.

Cíle hospodářské politiky a) b) c) d)

vyvážený a stabilní ekonomický růst, nízká míra nezaměstnanosti, nízká a stabilní míra inflace, vnější ekonomická rovnováha


Magický čtyřúhelník Velmi používaný nástroj pro grafické zobrazení cílů hospodářské politiky Do magického čtyřúhelníku zanášíme tyto veličiny: a) průměrné roční tempo růstu HDP - G (ideální hodnota je 3%), b) průměrný podíl salda běžného účtu platební bilance na nominálním produktu – B (ideální hodnota je 0%), c) průměrná roční míra inflace – P (ideální hodnota je 2%), d) průměrná roční míra nezaměstnanosti – U (ideální hodnota je 5,5%). Graf č. 1: Magický čtyřúhelník ČR

Zdroj: http://dspace.upce.cz/bitstream/10195/36948/1/VohralikovaM_Korporatni%20bankovnictvi_TL_2010.pdf


Použitá literatura

BUCHTA, Miroslav. Mikroekonomie II. 1 vyd. Pardubice: Univerzita Pardubice, 2004, 184 s. ISBN 80719-4683-4. HELÍSEK, Mojmír. Makroekonomie: základní kurs. 2. přeprac. vyd. Slaný: Melandrium, 2002, x, 326 s. ISBN 80-861-7525-1. HOLMAN, Robert. Dějiny ekonomického myšlení. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 1999, 544 s. ISBN 80-7179238-1. HOLMAN, Robert. Ekonomie. 3. aktualiz. vyd. Praha: C. H. Beck, 2002, 714 s. ISBN 80-717-9681-6. HOŘEJŠÍ, Bronislava a Jana SOUKUPOVÁ a Libuše MACÁKOVÁ a Jindřich SOUKUP a kol. Mikroekonomie. 4. vyd. Praha: Management Press, 2008. 574 s. ISBN 978-80-7261-150-8. JUREČKA, Václav. Mikroekonomie. 1. vyd. Praha: Grada, 2010. 359 s. ISBN 978-80-247-3259-6. MACÁKOVÁ, Libuše. Mikroekonomie: základní kurs. 11. vyd. Slaný: Melandrium, 2010, 275 s. ISBN 978-80-86175-70-6. MANKIW, N. G. Zásady ekonomie. Praha: Grada, 1999. 763 s. ISBN 80-7169-891-3 PAVELKA, Tomáš. Makroekonomie: základní kurz. 3. vyd. Slaný: Melandrium, 2007, 278 s. ISBN 97880-86175-58-4. SAMUELSON, P. A., NORDHAUS, W. D. Ekonomie. Praha: Svoboda, 2007. 775 s. ISBN 978-80-2050590-3 SIRŮČEK, Pavel a kol. Makroekonomická teorie I: cvičebnice. Vyd. 1. Slaný: Melandrium, 2003. ISBN 80-861-7532-4. SOUKUP, Jindřich. Makroekonomie: základní kurz. 2., aktualiz. vyd. Praha: Management Press, 2010, 518 s. ISBN 978-80-7261-219-2.


PROVAZNÍKOVÁ, Romana a Jolana VOLEJNÍKOVÁ. Makroekonomie: cvičebnice. Slaný: Melandrium, 2003. ISBN 80-86175-28-5. RUSMICHOVÁ, Lada a Jindřich SOUKUP. Makroekonomie: základní kurs. 5. vyd. Praha: Melandrium, 2002, 166 s. ISBN 80-861-7524-3.


EKONOMIE. Podklady pro výuku. Bakalářské studium. Evropský sociální fond Praha a EU Investujeme do vaší budoucnosti

Recommend Documents