VYSOKÁ ŠKOLA EKONOMICKÁ V PRAZE NÁRODOHOSPODÁŘSKÁ FAKULTA
Katedra ekonomiky životního prostředí
Ekonomie blahobytu (pl.?)
Zpracováno na Katedře ekonomiky životního prostředí
Leden 2007
Zpracoval: ing. Ondřej Vojáček
Obsah
ÚVOD DO EKONOMIE BLAHOBYTU............................................................................................................ 3 STARÁ EKONOMIE BLAHOBYTU ................................................................................................................. 4 NOVÁ EKONOMIE BLAHOBYTU................................................................................................................... 8 KOMPENZAČNÍ TESTY ....................................................................................................................................... 13 FUNKCE SPOLEČENSKÉHO BLAHOBYTU............................................................................................... 14 ROZDĚLENÍ PŘÍJMŮ ........................................................................................................................................... 15 RAKOUSKÉ TEORIE EKONOMIE BLAHOBYTU ..................................................................................... 16 ZÁVĚR................................................................................................................................................................. 19 LITERATURA .................................................................................................................................................... 20
Úvod do Ekonomie blahobytu Ekonomie je vědní disciplína pojednávající o jedincích usilujících o co možná největší užitek, štěstí, či blahobyt. Základní otázku ekonomie blahobytu lze formulovat následovně: „Kdy může ekonomie říci, že následkem určité změny se společnosti daří lépe? Nebo jinými slovy kdy jsme schopni říci, že se společenský užitek zvýšil, či byl maximalizován?“ (Rothbard 1956)
Lze setkat s názorem, že ekonomie blahobytu je tou částí ekonomické vědní disciplíny, která se zabývá převážně politickou ekonomií. Podle těchto názorů by ekonomická vědní disciplína byla bez ekonomie blahobytu jen sbírkou různých technik jak dosahovat cílů stanovovaných mimo rámec zájmu ekonomické vědní disciplíny. Ekonom by pak byl v podstatě jen pomocník politika, který mu radí, jak dosahovat těchto cílů. Přínos ekonomie blahobytu pro ekonomickou vědu je dle těchto názorů v poskytnutí určitých hodnotících kriterií. Jak Scitovsky uvádí: „….ekonomie blahobytu poskytuje určité standardy, díky kterým můžeme hodnotit, nebo formulovat politiku ….kdykoli ekonom obhajuje určitou politiku (například doporučuje plnou zaměstnanost, nebo se staví proti státním zásahům do ekonomického dění), pak jeho výroky můžeme označit za součást ekonomie blahobytu“. (Scitovsky 1951)
Až do příchodu marginální revoluce byl mezi ekonomy akceptován názor, že ekonomie by měla především analyzovat a vysvětlovat minulé a současné ekonomické dění a identifikovat příčiny sociálního blahobytu nebo plýtvání a chudoby, a to vše proto, aby byla užitečná pro politickou ekonomii, tedy (ne)doporučování určitých politik. (Hicks 1939)
Za dob klasické ekonomie byla ekonomická věda spíše politickou ekonomií soustředící se převážně na problematiku ekonomického růstu. Stejně tak později Utilitaristé se soustředili převážně na hledání takových principů, které by mohly sloužit jako vodítko pro politická rozhodnutí. Pochyby o tom, zda ekonomie je schopna v rámci svého záběru takové principy nalézt, však s dobou nabývaly na významnu. Dělo se tak na konci devatenáctého a začátku dvacátého století. Tyto pochyby byly úzce spjaty s neřešitelnými problémemy měřitelnosti užitku a mezi-osobního srovnávání užitků.
Stará ekonomie blahobytu Ústřední myšlenkou „původní (staré) ekonomie blahobytu“ vedené profesorem Pigouem byla představa, že mezní užitek peněz pro určitého člověka klesá s růstem jeho peněžního důchodu. Ekonomové staré ekonomie blahobytu tedy v podstatě aplikovali zákon mezního klesajícího užitku na statek peněz. Na tomto předpokladu by samo o sobě nebylo moc prostoru pro kritiku. Z tohoto předpokladu však vyvodili závěr, že mezní užitek jedné peněžní jednotky bohatého člověka je nižší, než-li mezní užitek jedné peněžní jednotky člověka chudého. Abychom však takovýto závěr mohli vyvodit, museli bychom umět užitek relativně bohatého a relativně chudého člověka změřit. Je tedy patrné, že Stará ekonomie blahobytu vycházela z konceptu měřitelnosti (kardinality) užitku.
Koncept kardinality užitku se však v průběhu času stále více stával terčem kritiky kvůli skutečnosti, že nelze nalézt jednotku, kterou by mohl být užitek měřen. Rothbard poznamená: „Užitek je subjektivní veličina a subjektivní stavy měřit nelze, neboť pro ně nelze nalézt objektivně extenzivní jednotku“. (Rothbard 1956)
Cambridžští ekonomové, kteří se podíleli na formování neoklasické ekonomie, vzali v potaz problémy s měřením a sčítáním užitku, avšak předpoklady své analýzy nezměnili. Koncept ordinality užitku a analýzu založenou na indiferenčních křivkách považovali v jistém smyslu za „husarský kousek“ zastánců měřitelnosti užitku. Výchozí předpoklad jejich ekonomie blahobytu, a sice že mezní užitek jedné peněžní jednotky bohatého člověka je nižší, než-li mezní užitek jedné peněžní jednotky člověka chudého, byl nahrazen, resp. nově ospravedlněn Robinsovým tvrzením, že každý člověk má za podobných okolností „shodnou způsobilost ke spokojenosti“. Jinými slovy jejich novým výchozím předpokladem bylo, že i značně odlišní lidé získávají stejný užitek ze stejného příjmu.
Z ordinální povahy užitku a nemožnosti mezi-osobního porovnávání užitků se na přelomu třicátých let dvacátého století staly axiomy obecně uznávané převážnou částí ekonomické obce. Kardinalistický přístup k užitku byl (až na jeho skalní příznivce) opuštěn. Důsledek přijetí těchto axiomů pro ekonomii blahobytu však zůstával ještě nějakou dobu nedoceněn.
Diskuse se v tomto bodě na určitou dobu zastavila a až přibližně do 40.let 20.století byly všechny významné publikace na téma ekonomie blahobytu založeny na postulátu shodné způsobilosti ke spokojenosti. Šlo například o Piguovu „Ekonomii blahobytu“ (Pigou 1932).
Robbinsův „nový“ předpoklad se velice rychle také stal pro mnohé ekonomy objektem kritiky. Tak např. Kaldor kritizuje předpoklad „shodné způsobilost ke spokojenosti“: „pokud bychom ho (uvedený předpoklad - pozn. autora) přijali jako základní kriterium, pak by analýza nutně vedla k závěru, že společenský blahobyt bude největší, když bude příjmová rovnost mezi lidmi úplná; avšak jak můžeme vyloučit možnost, že všichni budou šťastnější, když bude existovat určitá míra nerovnosti?…. a jak může ekonom rozhodnout přesně, jak velká míra nerovnosti je žádoucí?“ (Kaldor 1939) Rothbard na adresu Robbinsova předpokladu poznamenává: „Robbinsnův předpoklad je mylný, neboť neexistuje-li žádná jednotka uspokojení (užitku), jejíž pomocí bychom byli schopni srovnávání provádět, nedává předpoklad, že uspokojení lidí bude za nějakých okolností shodné, žádný smysl.“ (Rothbard 1956)
Podobně i v USA byla tradičně pojímaná ekonomie blahobytu většinou ekonomů opouštěna. Našli bychom tu však i několik respektovaných ekonomů, kteří pohled Cambridžské školy i nadále sdíleli, a to většinou z důvodu „užitečnosti staré teorie užitku pro ekonomii“ (Scitovsky 1951). Tak se například Irving Fischer pokoušel dále měřit užitek a profesor Frank Knight se vyjádřil, že „argumenty pro progresivní zdanění a pro větší příjmovou rovnost, které vyplývají ze staré teorie užitku jsou natolik významné, že by tato teorie neměla být opuštěna jen proto, že jsme doposud nenašli způsob jak prokázat platnost „základního předpokladu“ (underlying assumption)“. (Knight 1944 v Scitovsky 1951)
Většina ekonomů v Americe, Anglii i Evropě však začala uznávat nemožnost měřitelnosti užitku a tím i mezi-osobního srovnání užitku. Všechny důsledky této nemožnosti pro ekonomii blahobytu však začínaly být brány jednotlivými ekonomy v potaz jen pozvolna. Na to co nemožnost měřit užitek pro ekonomii blahobytu znamená velice výstižně poukázal Lionell Robbins: „kdyby ekonomie chtěla zůstat plnně objektivní vědou, ekonomové by nesměli mezi-osobně srovnávat užitek, nesměli by jako ekonomové být pro ani proti jakékoliv politice, nebo změně politiky, která některým lidem pomáhá a jiným ubírá.“ (Robbins 1932). Nicméně Rothbard upozorňuje na skutečnost, že Robbinsnovo konstatování se týká pouze části celého problému. „Robinsonův postoj ztělesňuje příliš zjednodušený pohled na etiku a
její vztah k politicko-ekonomickým záležitostem. Problém mezi-osobního porovnávání užitku je pouze jedním z mnoha etických problémů, který je třeba diskutovat předtím, než je možno k nějakému politickému závěru racionálně dojít.“ (Rothbard 1956) I kdybychom totiž užitek srovnávat mohli a věděli bychom, že zisk 99% populace v důsledku nějakého politickoekonomického opatření více než převáží ztrátu 1% zbytku populace, stejně bychom bez subjektivního hodnocení určitou politiku doporučit nemohli (Rothbard uvádí příklad zotročení tohoto 1% populace). Proto chce-li ekonom zůstat plnně objektivní, musí každou změnu, která by byť pro jednoho člověka znamenala ztrátu, odmítnout. Právě toto bere v potaz Paretovo pravidlo jednomyslnosti. Robbins je tak nakonec v důsledku neúprosné kritiky nucen Paretovo pravidlo jednomyslnosti uvažovat jako základní test, kterým musí projít jakákoliv hospodářsko-politická změna doporučovaná v rámci pozitivní, hodnotově neutrální ekonomie.
Pravidlo jednomyslnosti říká, že společenský blahobyt (resp. společenský užitek) se následkem nějaké změny zvýšil pouze v případě, není-li na tom v důsledku této změny žádný z jednotlivců hůře (a alespoň jeden je na tom lépe). Je-li na tom byť jen jeden z jednotlivců hůře, není ekonomie schopna (v důsledku nemožnosti sčítání či odčítání užitků různých osob) o společenském užitku cokoliv říci. V případě absence jednomyslnosti by jakékoliv tvrzení týkající se společenského užitku v sobě skrývalo etické meziosobní porovnání těch, kdo na dané změně vydělali a těch kdo na ní prodělali. Je-li na tom v důsledku určité změny X jednotlivců lépe a Y jednotlivců hůře, každé srovnání užitků jednotlivých skupin za účelem zjištění celkové společenské změny by nutně předpokládalo činění etických soudů ohledně významnosti té které skupiny.
Ekonomie blahobytu tak byla ve třicátých letech pevně spoutána pravidlem jednomyslnosti, což bylo následkem toho, že uznala nemožnost užitek mezi-osobně srovnávat. Ekonomové se tak dostali do nezáviděníhodné situace. Tezi o neměřitelnosti užitku nebyli schopni vyvrátit a svázáni pravidlem jednomyslnosti nebyli schopni činit jakákoliv doporučení ohledně hospodářsko - politických rozhodnutí.
Jediní ekonomové (vedle zastánců původních Cambridžských předpokladů), kteří v té době stavěli svou analýzu na předpokladu, že jedinci jsou si rovni ve své schopnosti užívat si život, byli socialističtí ekonomové. Většina ostatních ekonomů považovala podstatu ekonomie blahobytu za nevědeckou a ve snaze zůstat vědci, byli ochotni stát se pouhými techniky, kteří pozorují, popisují a klasifikují data atp. Pokud někteří z nich obhajovali dokonalou
konkurenci před monopolem, odsuzovali cla, nebo se zastávali neutrální monetární politiky, činili tak spíše ze zvyku a neuvědomovali si, že ekonomové, kteří akceptují nesrovnatelnost mezi-osobního srovnávání užitku se nemohou zastávat dokonalé konkurence před monopolem, nebo cenové stability před inflací.
Situace se začala měnit až na konci třicátých let. Ekonomové frustrovaní neschopností odpovědět na příčiny vzniku ekonomické deprese, byli povolní vzdát se vědecké objektivity za to, že se znovu stanou užitečnými pro hledání odpovědí na existující problémy ve skutečném hospodářství. Keynesova „Všeobecná teorie“ se zdála být v té době klíčem k zodpovězení některých otázek, které tehdejší ekonomickou obec nejvíce tížily. Ekonomové jakoby na chvíli zapomněli ptát se sami sebe, zda jejich doporučení pro tvůrce hospodářské politiky jsou obhajitelná i v rámci pozitivní ekonomie. Volba mezi prosperitou a depresí, mezi vysokým a nízkým HDP atp. se zdála být zřejmá a nezpochybnitelná. Ekonomové tak obhajovali například plnou zaměstnanost, produkt s ní spojený a politiky zaměřené na její dosažení. Málokterý ekonom si přitom dělal starosti s tím, že jeho status jako vědce by mohl být ztracen. K tomuto období můžeme v zásadě datovat znovuzrození ekonomie blahobytu.
Z pohledu Paretova pravidla jednomyslnosti však ztráty na vědeckosti analýzy tehdejších ekonomů bezpochyby existují. Proč? Většina populace by si pravděpodobně zvolila ekonomickou prosperitu před ekonomickou depresí, avšak mohou existovat i jedinci, kterým se v době prosperity bude dařit relativně hůře. Proto ekonomové upřednostňující prosperitu před depresí implicitně vynášejí určitý hodnotový soud, který v podstatě říká, že nárůst užitku té většiny lidí, kteří na stavu ekonomické prosperity vydělávají, je v určitém smyslu větší, nebo důležitější, než-li ztráta užitku těch několika jedinců, kteří na tomto stavu prodělávají. Takový hodnotový soud však není objektivní a vědecký, i když by za ním asi většina lidí stála. To také zřejmě vysvětluje návrat diskuse o ekonomii blahobytu a jejích základech.
Oživení této diskuse můžeme datovat k roku 1938 a je spojeno zejména se jmény Keynes a Harrod. Keynes v té době vyslovil myšlenku, že pokud důsledně opustíme od srovnatelnosti užitku jedinců, tak nejenom že vyloučíme možnosti ekonomie blahobytu poskytovat doporučení, ale znemožníme i ekonomii jako takové poskytovat jakákoliv doporučení (Keynes v Scitovsky 1951). Harrod však Keynesovi namítá: “…nějaký druh předpokladu musí zůstat zachován, avšak musí být jasně vymezen a musí být používán s velikou opatrností“. Jak je možné rozumět tomuto Harrodovu tvrzení? Harrod byl zřejmě toho názoru,
že bez jakékoliv ekonomie blahobytu by ekonomie byla kompletně neužitečná věda, a proto byl ochoten pokračovat v cestě Cambridžské školy i za cenu zřeknutí se vědecké objektivity. Aby ekonom mohl zůstat užitečný jako rádce, byl Harrod pro zachování předpokladu „stejné způsobilosti různých lidí ke spokojenosti“ (Harrod 1938). Ve stejné době, ve které Harrod obhajoval návrat k neo-klasickým předpokladům ekonomie blahobytu, vznikají dvě nové školy, které také usilují o to, aby ekonom mohl zůstat užitečný jako poradce, avšak opouštějí předpoklad „stejné způsobilosti různých lidí ke spokojenosti“.
První z nich je označována jako Nová ekonomie blahobytu a je spojena se jmény Kaldor, Hicks, Hotelling. Druhá škola je spojena se jmény Bergson a Samuelson a svou ekonomii blahobytu staví na konceptu tzv. funkce společenského blahobytu.
Nová ekonomie blahobytu Přístup Nové ekonomie blahobytu je postaven na pracech Pareta, Hickse a Kaldora. Jejich přístup je charakteristický především tím, že usilují o odlišení efektivnostní a distribuční části ekonomie blahobytu. Ekonomové Nové ekonomie blahobytu se zabývali samostatně podmínkami optima a samostatně podmínkami rovnosti, resp. distribuce příjmů. Toto rozlišení však již bylo v určité míře provedeno Paretem a více rozvinuto a explicitně používáno Oscarem Langem. (Lange 1942)
Prakticky každá změna v politice a hospodářství ovlivňuje obojí – ekonomickou efektivnost, i rozdělení příjmů mezi členy společnosti. Proto by se mohlo zdát, že každá změna v hospodářství by měla být posuzována z obou stran, jak ze strany efektivnosti, tak ze strany rovnosti. Nová ekonomie blahobytu se snaží dokázat, že ekonom je oprávněn posuzovat změny pouze ve směru jejich vlivu na změny efektivnosti ekonomiky, aniž by přitom porušil rámec pozitivní ekonomie – zůstane přitom hodnotově neutrálním vědcem. Ekonom však nemůže z pozice pozitivního ekonoma posuzovat a doporučovat rozdělení příjmů ve společnosti. Tuto svoji klíčovou tezi opírá Nová ekonomie blahobytu o dva hlavní argumenty. O vyvrácení těchto argumentů se pak pokouší Samuelson a Little – hlavní kritici Nové ekonomie blahobytu v dobách jejího vzniku. Podívejme se na jakém poli se argumentační souboj obhájců a odpůrců Nové ekonomie blahobytu odehrával.
První argument a zároveň základní stavební kámen Nové ekonomie blahobytu pochází od Kaldora. Kaldor navrhuje (Kaldor 1939) podobně jako Hicks (viz dále), aby ekonom mohl doporučovat takové změny v hospodářství, které vedou k růstu efektivity ve smyslu přibližování se k Pareto-efektivímu stavu bez ohledu na redistribuční dopady politiky. Kaldor uvádí: “ve všech případech, kdy určitá politika vede k růstu fyzické produktivity a takto i k růstu agregátního reálného důchodu, je místo ekonoma jako poradce vcelku neovlivněno otázkou srovnatelnosti individuálních užitků; protože ve všech těchto případech je možné všem přilepšit oproti předchozímu případu, nebo alespoň některým lidem přilepšit bez toho abychom někomu jinému situaci zhoršili“. (Kaldor 1939). Kaldor tak obhajuje přístup profesora Pigoua, který přinesl ve své The economics of welfare, kde rozděluje ekonomii blahobytu do dvou částí – první vztahující se k výrobě (ekonomické efektivnosti) a druhé vzahující se k rozdělení (resp. redistribuci). (Pigou v Kaldor 1939) Ekonom by dle Kaldora měl být nápomocen v první části rozhodnutí. Ve druhé části rozhodnutí mu již nepřísluší přinášet doporučení, nicméně má být nápomocen v „informování o relativních výhodách různých způsobů dosažení určitých politických cílů“. Ekonom se, dle Kaldora, může spolehnout na ostatní, že se postarají o redistribuční aspekty ekonomické změny. Kaldor uvádí: “Zda by ti co ztrácejí měli být kompenzováni či nikoli je politickou otázkou, na kterou ekonomové mohou, z pozice ekonomů, jen těžko vyslovit názor“ (Kaldor 1939).
Kdo jsou však tito „ostatní“ na které se může ekonom spolehnout? Jde o univerzálně platný argument použitelný v ekonomii blahobytu? Dle Scitovskyho, měl „Kaldor zřejmě na mysli uzavřenou komunitu, ve které je politická reprezentace plně obeznámena s problémy distribuce a je ochotna vzít na sebe plnou zodpovědnost za udržení stejného rozdělení příjmů v komunitě… Kaldorův argument tak nemá univerzální platnost... uvažme například tržní ekonomiku, ve které rovnost rozdělení příjmů rozhodně není klíčovou agendou… spíše naopak - svědčí o tom například progresivní zdanění“. (Scitovsky 1951) Scitovsky dále uvádí „princip oddělení posouzení efektů na změnu efektivity ekonomiky a změnu distribuce bohatství nemůže být aplikován jako univerzální pravidlo ve svobodné tržní ekonomice,
neboť
pravidlo
kompenzace
není
v této
ekonomice
politicky
proveditelné/akceptovatelné. Z toho vyplývá, že ve svobodné tržní ekonomice musí být veškerá hospodářsko-politická rozhodnutí posuzována současně jak ve směru vlivu na změny efektivnosti ekonomiky, tak ve směru vlivu na redistribuci příjmů.“ (Scitovsky 1951) Jinými slovy Kaldorův argument může dle Scitovskeho v jistém smyslu sloužit ekonomům jako
vodítko v určitých specifických případech komunit, kde na redistribuční dopady a jejich kompenzaci „někdo“ dohlíží, ale nemá univerzální platnost.
Druhý argument, o který opírají ekonomové Nové ekonomie blahobytu své tvrzení o tom, že ekonom je oprávněn posuzovat změny pouze ve směru jejich vlivu na změny efektivnosti ekonomiky, je často připisován Hicksovi. Jeho první verzi by však bylo možné připsat spíše profesoru Hotellingovi (Hotelling 1938). Argument je postaven na Paretovu kriteriu efektivnosti, které říká, že situaci je možné považovat za efektivní, když nikomu již nemůže být situace zlepšena bez toho, aniž by nebyla někomu jinému zhoršena (viz výše). Jakákoliv změna v ekonomice, která vede k růstu efektivnosti, je Pareto efektivní, pokud je spojena s odpovídající kompenzací, tzn. ti kdo na změně vydělali vykompenzují ztrátu těm, kdo na změně prodělali. Hotteling však konstatuje, že k takové kompenzaci pravděpodobně ve skutečnosti nedojde a zlepšení situace pro většinu bude dosaženo na úkor menšiny. Až do tohoto okamžiku je Hotelling spíše odpůrcem nosné myšlenky Nové ekonomie blahobytu o možnosti posuzovat změny (politiky) odděleně ve vztahu k efektivnosti a k redistribuci bohatství. Hotelling jakoukoliv změnu, na které určitá část společnosti vydělává a jiná ztrácí považuje za nespravedlivou, a to i v případě, kdy „zisky jsou velké a náklady malé“ (Hotelling 1938). Hotelling však ve svém klíčovém článku na toto téma uvažuje statky, které by dle nejznámější klasifikace manželů Musgraveových (Musgrave 1994)
mohly být označeny za „statky
veřejné“1 (i když ne čisté veřejné) - uvažuje o mostech, tunelech atp. Hotelling svoji úvahu rozvíjí a dospívá k názoru, že u tohoto typu statků jsou ekonomové oprávněni činit politická doporučení jen na bázi ekonomické efektivnosti bez toho, aby uvažovali distribuční efekty takových doporučení. Tento názor obhajuje tím, že u těchto statků je hospodářská politika tvořena řadou malých změn, z nichž každá přibližuje ekonomiku směrem k Paretooptimálnímu stavu a každá tato změna redistribuuje nárůst blahobytu náhodným způsobem. Hotteling uvádí: „postupná redistribuce bohatství by navzájem jedna druhou vyrušila u jednotlivých dotčených jedinců a nakonec by zůstal jen nárůst celkové efektivity hospodářství, na kterém by nakonec vydělali všichni“ (Hotelling 1938). Připomeňme, že Hotelling uvažoval pouze omezený případ „veřejných statků“, což činí jeho závěry snad akceptovatelnější, než kdyby je obhajoval universálně (v rámci celého hospodářství).
1
K diskusi pojmu „veřejný statek“ upozorňuji na podnětný paper Mojmíra Hampla pojmenovaný „Trojí přístup k veřejným statkům“ publikovaný v časopisu Finance a úvěr, 51, 2001, č.2.
O takové rozšíření Hotellingových závěrů na celou ekonomiku a všechna politická rozhodnutí zasahující do ekonomického dění se pokouší v jistém smyslu Hicks. Hicks tvrdí: „kdyby společnost byla organizována tak, že v ekonomice by byly prováděny postupně různé změny, které by ji posouvaly směrem k Pareto-efektivnímu stavu, pak sice nelze předpokládat, že by se všichni členové společnosti měli lépe, než kdyby společnost byla organizována nějakým jiným způsobem, avšak existuje zde silná pravděpodobnost, že po uplynutí určitého času by se skoro všem členům společnosti lépe vedlo“ (Hicks 1941). Právě na tomto argumentu Hicks staví svoji myšlenku, že ekonomové mohou a měli by činit doporučení pro politiku pouze na efektivnostní bázi a otázky redistribuce bohatství ve společnosti nemusí brát v potaz. Little však vznáší ve své Ekonomii blahobytu k Hicksovým závěrům několik závažných argumentů. Little tvrdí: „…některé změny v politice mohou způsobit zásadní změnu v rozdělení majetku (a budou tak těžko vyvažovány ostatními změnami – pozn. autora). Navíc nejsme schopni prokázat náhodnost různých změn redistribuce majetku ve společnosti.“ (Little 1949).
Přístup Nové ekonomie blahobytu reviduje Hicks ve svém článku The foundation of welfare economics. Upozorňuje zde na to, že limity uspokojování potřeb jedince ve společnosti jsou dvojí. Jednak objektivní – technické, například limitované množství výrobních prostředků a množství produktů, které jsou tyto prostředky schopné vyrobit. Druhým limitem z pohledu jednotlivce je uspokojování potřeb ostatních lidí, kteří mu v uspokojování potřeb konkurují. Uvažujeme-li užitek jednotlivce, pak existují způsoby, kterými může jedinec svůj užitek zvýšit bez toho, aby snížil užitek druhých lidí. Existují však i způsoby jak může zlepšit svoji situaci, avšak zhorší situaci ostatních jedinců. Druhé z uvedených změn nemůžeme považovat za změny vedoucí k nárůstu společenského blahobytu, neboť nemáme prostředek jak sčítat změny užitků jednotlivých lidí. Avšak „…první ze změn, která zlepšuje situaci některých lidí, bez toho aby poškozovala jiné, však stojí v jiné kategorii… můžeme ji považovat za změnu vedoucí k nárůstu ekonomického blahobytu – nebo lépe řečeno za změnu vedoucí k růstu efektivity ekonomického systému“. (Hicks 1939) Efektivní ekonomiku definuje Hicks tak, aby definice nesměřovala jen k jednomu možnému optimu v ekonomice – při daných zdrojích a preferencích. Naopak, „bude existovat nekonečné množství rozdílných možných optimálních stavů, které se budou navzájem lišit rozdělením společenského bohatství“. (Hicks 1939) Přesto jsme schopni formulovat podmínky, které musí být splněny, aby určitá organizace byla v optimu. Na základě těchto
podmínek je možné také testovat, zda tato organizace je v optimu, či nikoli. Pokud v optimu není, tak existuje jednoznačný důvod proto, aby její efektivnost byla zvýšena.
Obecné podmínky optima vymezuje Hicks takto: •
Mezní míra substituce ve spotřebě je identická pro všechny spotřebitele. Tento stav nastane, když se žádný spotřebitel nemůže mít lépe, aniž by se měl nějaký jiný spotřebitel hůře.
•
Mezní míra transformace ve výrobě je identická pro všechny výrobky. Tento stav nastane, když není možné zvýšit produkci určitého zboží, aniž by se nesnížila výroba jiného zboží.
•
Mezní náklady na zdroje se rovnají mezním výnosům z produktu pro všechny výrobní procesy. Tato situace nastane, když mezní fyzický produkt faktoru je stejný pro všechny firmy vyrábějící zboží.
•
Mezní míra substituce ve spotřebě je rovná mezní míře transformace ve výrobě, a výrobní proces musí odpovídat potřebám spotřebitele.
Hicks upozorňuje na to, že v tržní ekonomice jakákoliv politicko-ekonomická změna má za následek změnu cen a jakákoliv změna cen vždy „prospívá těm kdo jsou na jedné straně trhu a poškozuje ty, kdo jsou na jeho druhé straně“ (Hicks 1939). Proto žádná jednoduchá ekonomická reforma není tou změnou, která jedněm prospívá, aniž by druhé poškozovala, což „nám však nebrání v tom, abychom aplikovali naše kriteria, protože můžeme vždy předpokládat2 (suppose), že jsou přes systém daní a transferů přijata speciální opatření, jejichž účelem je kompenzovat ty, kteří jsou poškozeni. Povolený zásah do ekonomického systému z hlediska pozitivní ekonomie tak Hicks v podstatě nově definovuje tak, že jde o takovou změnu, která umožní takovouto kompenzaci a ještě přinese prospěch. (Hicks 1939) Stav ekonomiky není dle Hickse optimální, dokud taková změna je možná. Je tedy zřejmé, že Hicks počítal s možností existence kompenzací. Na jiném místě svého článku však uvádí „netvrdím, že existuje důvod pro to říci, že kompenzace by měla vždy být provedena. Otázka toho, zda kompenzaci v tom kterém případě provést, je otázkou distribuce bohatství ve společnosti. V této otázce však nemůže existovat shoda zájmů, a proto ani nemůže existovat žádný obecně akceptovaný princip (jak o kompenzaci rozhodnout - pozn. autora)“ (Hicks 2
Výraz suppose má v angličtině více významů. Nejčastěji se užívá ve smyslu předpokládat, avšak znamená také doufat, věřit, myslet si, připouštět (jako možné). V tomto kontextu je interpretace Hicksovi myšlenky citlivá na překlad tohoto slova.
1939). Pokud Hicksova slova správně interpretuji, pak Hicks nabádá k tomu, aby ekonom, i když nemůže o kompenzacích rozhodnout, měl na paměti, že každá politika má i redistribuční dopady a snažil se o ekonomických reformách uvažovat v kontextu nějakých kompenzačních opatření, ať už budou ve skutečnosti provedena či nikoli. Zároveň upozorňuje na to, že i tato kompenzační opatření mají určitý vliv na produkci (dnes bychom spíše řekli, že jsou spojena s určitými transakčními náklady), a tak po vyčíslení nákladů kompenzace (které by měl dle Hickse ekonom provést) bude ekonom muset některé navrhované změny odmítnout jako změny, které k růstu efektivity nepřispívají - nepřinášejí dostatečný zisk na to, aby splinily kriterim, které vyžaduje, aby i po kompenzacích na změně někteří lidé vydělali. Kompenzační testy Z Paretova, Hicksova a Kaldorova přístupy byly postupem času vyvinuty dva kompenzační testy, které jsou dodnes ekonomy užívány k určení toho, zda určitá aktivita posunuje ekonomiku k Pareto-efektivnímu3 stavu či nikoli. Tyto testy jsou založeny na tom, že testují, co by se stalo, kdyby ti, kdo získávají měli kompenzovat ty, kteří ztrácejí. Při použití Kaldorova kompenzačního testu, určitá změna posouvá ekonomiku směrem k pareto-efektivnímu stavu tehdy, pokud maximum toho, co ti kdo získávají jsou ochotni zaplatit, je větší, než minimum toho, co ti kdo ztrácejí, jsou ochotni akceptovat jako kompenzaci. Při použití Hicksova testu, posouvá změna ekonomiku směrem k Pareto efektivnímu stavu tehdy, jestliže maximum které by byli ti, kdo na potenciální změně prodělají ochotni zaplatit těm, kdo na potenciální změně vydělají je menší, než minimum toho, co jsou ti kdo na potenciální změně vydělají ochotni akceptovat jako úplatek za to, že k uvažované změně nedojde. Hicksův kompenzační test se tak na změnu dívá pohledem těch kdo prodělávají, zatímco Kaldorův kompenzační test pohledem těch kdo na změně vydělávají. Když proběhnou oba testy úspěšně, potom jak ti kdo na změně vydělávají, tak ti kdo na změně prodělávají by souhlasili, že navrhovaná změna posune ekonomiku směrem k Pareto-optimálnímu stavu. Toto je označováno jako Kaldor-Hicksova efektivita, nebo někdy také jako Scitovskyho kriterium. Paretova efektivita je přitom v tomto smyslu podmnožinou Kaldor-Hicksovi efektivity.
3
Pareto-efektivní stav nastane v ekonomice tehdy, pokud již není možné uskutečnit žádnou změnu, která by byla v souladu s Paretovým pravidlem jednomyslnosti (viz výše).
Funkce společenského blahobytu Druhá škola, která vznikla v reakci na metodologické problémy do kterých se dostala stará eknomie blahobytu (viz výše) je spojena se jmény Bergson a Samuelson. Svou teorii ekonomie blahobytu staví na konceptu tzv. funkce společenského blahobytu. Tento koncept byl vyvinut Bergsonem a dále vyvíjen Samuelsonem. Bergson definuje funkci společenského blahobytu. Ta může být chápána buď jako funkce blahobytu každého člena společnosti, nebo jako množství spotřebovávaných výrobků a služeb každým členem společnosti. (Bergson 1938)
Funkce společenského blahobytu, tak jak je definovaná Bergsonem, je však velmi obecným konceptem a jak ukážu v dalším textu její přínos pro řešení problémů ekonomie blahobytu je téměř nulový. Nabízí se tak otázka, zda Bergson neusiloval pouze o formální revizi hlavních problémů ekonomie blahobytu.
V jednoduché interpretaci je možné funkci společenského blahobytu nahlížet jako funkci blahobytu každého jedince, která je závislá na dvou proměnných: osobním blahobytu jedince a jeho hodnocení určitého rozdělení blahobytu mezi ostatní členy společnosti. Takto chápána je funkce společenského blahobytu vlastně jakousi kolektivní funkcí užitku, která vyjadřuje preference všech nejenom z pohledu vlastního uspokojení potřeb, ale také preference všech vůči rozdělení blahobytu v celé společnosti. Při povrchním pohledu by se tak mohlo zdát, že funkce společenského blahobytu řeší ekonomův problém ohledně vynášení soudů nad žádoucím rozdělením příjmů ve společnosti - ekonomovi pouze stačí zaměřit se na podmínky, za kterých bude funkce společenského blahobytu maximalizována a následně obhajovat takovou politiku, která k takovým podmínkám přispívá. Naneštěstí však funkce společenského blahobytu tento problém neřeší. Je tomu tak ze dvou důvodů.
Prvním důvodem je závislost tvaru křivky funkce společenského blahobytu na blahobytu každého jedince. Jde o problém, jak preference jednotlivých členů společenosti agregovat do jedné „společenské preference“. Aby toto byl ekonom schopen udělat, musí přiřadit relativní váhy preferencím jednotlivých členů společnosti, o jejichž agregaci usiluje. Bohužel neexistuje způsob, jak tohoto dosáhnout na půdě pozitivní ekonomie. Jakékoliv rozhodnutí o vahách preferencí jedinců které agregujeme je normativním soudem. Instinktivně bychom mohli říci, že preference kadého jedince by při agregaci do funkce společenského užitku
měly/mohly mít stejnou váhu, i to je však normativní soud/předpoklad. Koncept funkce společenského blahobytu tak nevyřešil problémy, se kterými se ekonomie blahobytu potýkala, jen problém přesunul do jiné oblasti – ekonom zde nemusí řešit teoretický problém přiřazování relativních vah uspokojení různých lidí, ale musí řešit problém přiřazování relativních vah preferencím různých lidí.
Uvedený problém však není jediným problémem, který diskutovaný koncept komplikuje. Na další možné komplikace při snaze použít funkci společenského blahobytu upozornil Arrow. Jde o známý problém volby mezi více jak dvěma alternativami. Arrow upozorňuje, že v takovém případě není obecně možné zkonstruovat funkci společenského blahobytu, která by byla skutečně reprezentativní ve smyslu respektování všech agregovaných individuálních preferencí a zároveň by vedla ke konzistentnímu a neprotichůdnému společenskému uspořádání všech dostupných alternativ. Skutečnou reprezentativností má Arrow v tomto kontextu na mysli to, aby seřazení žádoucích společenských variant (stavů) bylo pozitivně zkorelováno s individuálními preferencemi, nebo-li aby bylo nezávislé na přání diktátora, konvencí, tradici atp. Arrow dokazuje, že není obecně možné zkonstruovat funkci společenského blahobytu, která by splňovala tyto jednoduché a vcelku rozumné požadavky. (např. v Arrow 1950)
Rozdělení příjmů Vzhledem k tomu, že z uvedených důvodů není možné sestavit funkci společenského blahobytu pouze na základě pozitivní analýzy, vyjadřuje implicitně jakákoliv funkce společenského blahobytu hodnotové soudy o relativní významnosti preferencí individuí (skupin individuí), které společnost tvoří. V ekonomické teorii pak postupem času vznikly různé koncepty funkcí společenského blahobytu, v jejichž pozadí stojí různé normativní soudy o významnosti té které společenské (příjmové) skupiny. Na tomto místě uvedu tři nejznámější funkce.
Utilitářská funkce blahobytu (také nazývaná Benthamovou funkcí blahobytu) přiřazuje všem změnám blahobytu různých jedinců stejnou váhu. Všichni lidé jsou tedy do analýzy zahrnuti stejně, bez ohledu na jejich počáteční úroveň užitku (např. jedné dodatečné jednotce užitku
pro hladovějícího člověka je přikládána stejná váha jako jedné dodatené jednotce užitku bohatého člověka). Za maximalizačně-minimalizační funkcí stojí naprosto odlišný normativní předpoklad než za výše uvedenou funkcí. Užitek je zde maximalizován tehdy, když užitek těch jedinců kteří mají nejméně vzroste nejvíce. Žádná ekonomická aktivita nezvýší společenský užitek, dokud nezvýší užitek těch jedinců, kteří jsou na tom nejhůře. Určitým kompromisem mezi těmito dvěma krajními přístupy je „střední forma“ funkce společenského blahobytu. Ta může být interpretován tak, že když vzroste ve společnosti nerovnost, pak je třeba většího vzrůstu důchodu relativně bohatých jedinců, aby vykompenzoval ztrátu důchodu relativně chudých jedinců. Funkce společenského blahobytu jsou většinou převáděny do společenských indiferenčních křivek tak, aby mohly být vyjádřeny graficky stejně jako ostatní funkce, se kterými jsou v interakci. Jednotlivé funkce společenského blahobytu tak, jak byly specifikovány výše, jsou zobrazeny na následujících grafech. Graf č. 1:
Zdroj: http://en.wikipedia.org/wiki/Welfare_economics
Rakouské teorie ekonomie blahobytu Na závěr tohoto pojednání o ekonomii blahobytu se alespoň stručně zmíním o pojetí ekonomie blahobytu Rakouskou ekonomickou školou4. Výchozím bodem pro všechny rakouské ekonomie blahobytu je individuum usilující o dosahování svých cílů a schopnost těchto individuí formulovat a realizovat plány v kontextu jejich cílů. Ve všech třech přístupech dochází ke ztrátám společenského blahobytu, nebo ke vzniku neefektivity kvůli mezilidským konfliktům.
4
Rozšíření o ekonomii blahobytu v pojetí Rakouské ekonomické školy je předmětem mé další práce na tomto článku.
V Rothbardově pojetí takové konflikty vznikají kvůli střetům s dobrovolným využíváním jedincova osobního vlastnictví, což zabraňuje demonstrování skutečných preferencí jedince a způsobuje tak to, že jedinec má nižší úroveň užitku, než by mohl mít za jiných okolností. Dle Rothbarda je možné ekonomii blahobytu oživit a znovu od základů vystavět na metodologicky vědecky čistých základech ekonomické praxeologie. Jak Rothbard poznamenává „takto oživená ekonomie blahobytu nebude mít nic společného s jejími „starými“ ani „novými“ odrůdami, které jí předcházely.“ (Rothbard 1956)
Rothbard svoji analýzu týkající se ekonomie blahobytu začíná úvahou nad etikou-zda může existovat etika racionální či nikoli. Dospívá k názoru, že ať může existovat, či nemůže, ekonomická věda sama o sobě není schopna etická tvrzení pronášet. Vzhledem k tomu, že ekonomie je vědní disciplína pojednávající o jedincích usilujících o co možná největší užitek, štěstí, či blahobyt, lze základní otázku ekonomie blahobytu formulovat následovně: „Kdy může ekonomie říci, že následkem určité změny se společnosti daří lépe? Nebo jinými slovy kdy jsme schopni říci, že společenský užitek se zvýšil, či byl maximalizován?“ (Rothbard 1956) Vzhledem k nemožnosti mezi-osobního sčítání a porovnávání užitků, je základním testem, kterým musí jakákoliv změna projít (má-li být považována za společensky užitečnou) pravidlo jednomyslnosti (viz. výše).
Rakouskou ekonomii blahobytu při tom Rothbard staví na ekonomické praxeologii, tedy pouze na viditelném jednání člověka a na demonstrovaných preferencích, tedy takových preferencích, které jsou jednáním člověka demonstrovány, nikoli na hypotetických představách o hodnotových škálách jednotlivce. Ostatní preference, které nejsou jednáním projeveny, nejsou z hlediska praxeologie (tedy pro ekonomickou vědu) významné.
Na základě takto definovaných předpokladů dochází Rothbard k tomu, že na svobodném trhu zúčastněné strany provádějí směnu dobrovolně. Proto „samotná skutečnost že ke směně dochází, dokazuje, že obě strany z dané směny mají, resp. očekávají prospěch. Skutečnost že obě strany se rozhodly ke směně přistoupit, demonstruje, že při ní obě získávají. Svobodný trh je označením pro množinu všech dobrovolných směn, které ve světě probíhají…. proto svobodný trh je prospěšný všem účastníkům….. proto ekonomie blahobytu je schopna prohlásit, že svobodný trh zvyšuje společenský užitek, aniž by opustila rámec pravidla jednomyslnosti“.
Rothbard dále ukazuje, že stát jako nedobrovolná instituce bere jedné skupině a dává jiné, tedy porušuje pravidlo jednomyslnosti. Dochází proto k názoru, že „žádný čin státu nemůže nikdy zvýšit společenský užitek“. (Rothbard 1956)
Na závěr tedy konstatuje, že „pilíře obnovené ekonomie blahobytu představují… následující dvě tvrzení: 1.svobodný trh vždy zvyšuje společenský užitek, 2. žádný čin státu nemůže nikdy zvýšit společenský užitek….. k těmto závěrům dochází ekonomie, aniž by se dopouštěla jakýchkoliv etických soudů a v souladu s vědeckými principy pravidla jednomyslnosti a demonstrovaných preferencí“. (Rothbard 1956)
Naproti tomu podle Kirznera (Kirzner 1988 v Cordato 2004) mezilidské konflikty, které nemohou být vyřešeny podnikatelskou sférou a tržními mechanismy, způsobují nedostatečnou koordinaci plánů jedinců, a tím i společenskou neefektivitu. Cordato (Cordato 2004) spatřuje ztrátu potenciálního blahobytu v konfliktech zájmů, které nemohou být vyřešeny trhem. Neefektivita vzniká tím, že důležité informace nejsou zachyceny v cenách.
Závěr Problém měřitelnosti užitku a otázka možnosti/nemožnosti mezi-osobně užitek srovnávat provázejí ekonomii blahobytu téměř od jejího počátku. Při pohledu zpět se zdá být období, kdy si ekonomové těchto problémů nebyli vědomi, jakýmsi „zlatým“ obdobím ekonomie blahobytu. Toto zlaté období trvalo téměř až do začátku dvacátého století. Ekonomie blahobytu od této doby se významně změnila. Poté co byly tyto problémy vyneseny na světlo a plnně se ukázala jejich neřešitelnost, jakoby se ekonomie blahobytu stala na nějaký čas „nešťastnou“ vědou, zcela svázanou těmito omezeními vyplývajícími z neměřitelnosti užitku. Jediné co vědecky a metodologicky čisté pozitivní ekonomii zbylo, bylo Paretovo pravidlo jednomyslnosti. Další vývoj ekonomie blahobytu se odehrával ve znamení úsilí překonat, nebo obejít omezení, která ekonomii přinesla nemožnost měřit užitek. Objevily se tak postupně tři hlavní proudy „nových“ ekonomií blahobytu, které usilovaly o revizi základů ekonomie blahobytu a o její vystavění na nových, metodologicky čistých základech. První proud, označovaný jako Nová ekonomie blahobytu, usiloval o oddělení pozitivní a normativní části disciplíny. Na podporu svých tvrzení přišel s řadou argumentů, ovšem s žádným z nich nelze bezvýhrady souhlasit, žádný z nich nemá universální platnost. Druhý proud představil koncept funkce společenského blahobytu. Ani o něm nelze však říci, že by nalezl způsob jak překonat omezení pramenící z pravidla jednomyslnosti. Přínos tohoto proudu je možné spatřovat spíše pro normativní část ekonomie blahobytu – tedy pro redistribuci bohatství ve společnosti. Třetí přístup, od obou výše zmíněných zcela odlišný vyšel z Rakouské ekonomické školy. Tento přístup, více než oba předchozí, vychází z Paretova pravidla jednomyslnosti. Odmítá oba uvedené proudy jako normativní a svou analýzu staví na požadavku platnosti pravidla jednomyslnosti.
V současné době, s odstupem jednoho století od uznání fundamentálních problémů s měřitelností užitku a jeho mezi – osobním srovnáním jsme tak svědky toho, že ekonomie blahobytu je metodologicky Paretovým pravidlem jednomyslnosti svázána. V praxi však ekonomové často vycházejí z Kaldor-Hicksova kompenzačního testu, který využívají při posuzování redistribučních dopadů plánovaných nebo realizovaných politik nebo při analýzách nákladů a přínosů.
Literatura Arrow, K., 1950: A difficulty in the concept of social welfare, journal of political economics, Vol. 58, No. 4, str. 328 – 346 Bergson, A., 1938: A reformulation of certain aspects of welfare economics, Quarterly journal of economics, Vol. 52, No. 4, str. 310 - 334 Cordato, R., 2004: Toward an Austrian Theory of Environmental Economics, Quarterly Jour nal of Austrian Economics, No. 7/1, s. 3-36. Dolan, E.G., 2007: Přírodní vědy, vládní politika a globální oteplování: reflexe liberálně tržního přístupu, publikováno v Ekonomie a životní prostředí 2007, Praha, Alfa publishing, s. r. o., společně s Liberálním institutem, Praha. Harrod, R., 1938: Scope and method of economics, Economic journal, Vol. 48, No. 191, str. 397 Hicks, J., 1939: The foundation of welfare economics, The economic journal, Vol. 49, No. 196, str. 696 - 712 Hicks, J., 1941: The rehabilitation of consumer´s surplus, Review economic studies, Vol. 8, No.2, str. 111 Hotelling, H., 1938: The general welfare in relation to the problems of taxation and of railway and utility rates, Econometrica, Vol. 6, str. 242 – 269 Kaldor, N., 1939: Welfare propositions of economics and interpersonal comparisons of utility, The economic journal, Vol. 49, No. 195, str. 549 - 552 Lange, O., 1942: The foundation of welfare economics, Econometrica, vol. 10, No ¾, str. 215 – 228 Little, I., 1949: The foundation of welfare economics, oxford economic papers, New series, Vol. 1, No. 2. str. 227 – 246 Musgrave, A. – Musgraveová, B., 1994: Veřejné finance v teorii a praxi, Praha, Management press, 1994 – přetisk z finance a úvěr, 1992 – 1994 Pigou, A. C., 1932: The Economics of Welfare, Macmillan and Co., Londýn, 4. vydání Robbins, L., 1932: An essay on nature and significance of economic science, London. Rothbard, M., 1956: Towards a Reconstruction of Utility and Welfare Economics, poprvé publikováno v Sennholz, Mary (ed.):On Freedom and Free Enterprise, D.Van Nostrand Samuelson, P.A.: Consumption Tudory in Term sof revealed preference“, Economica, vol. 15 (1948).
Scitovsky, T., 1951: The state of welfare economics, The American economic review, vol.41, No.3., str. 303 – 315 Sen, A.: “Behaviour and the concept of preference”, Economica, New Series, vol. 40, no. 159 (1973). Wikipedia: Internetová navštíveno dne 19.2.2007
encyklopedie;
http://en.wikipedia.org/wiki/Welfare_economics;
