Vývoj švédského státu blahobytu

MASARYKOVA UNIVERZITA EKONOMICKO-SPRÁVNÍ FAKULTA Studijní obor: Hospodářská politika

Vývoj švédského státu blahobytu Development of the Swedish Welfare State Diplomová práce

AUTOR: VEDOUCÍ PRÁCE:

Martin Zmeškal Ing. Aleš Franc

Brno, červen 2007

Zadání strana I

Zadání strana II

J m éno a př í jm ení aut or a: Náz ev di plom ové pr áce: Náz ev pr áce v angličt in ě: Kat edr a: Vedoucí dipl om ov é pr áce : Rok obha j oby :

Martin Zmeškal Vývoj švédského státu blahobytu Development of the Swedish Welfare State ekonomie Ing. Aleš Franc 2007

Anotace Předmětem diplomové práce „Vývoj švédského státu blahobytu“ je analýza krizového období švédského modelu a reforem provedených během 90. let. První část se věnuje vývoji švédské ekonomiky a uplatňované politiky v jednotlivých fázích švédského modelu od druhé poloviny 19. století až do konce 60. let století 20. Druhá kapitola analyzuje příčiny ztráty tempa růstu švédského hospodářství v letech 1970−1990 a okolnostem hluboké krize na počátku let 90. Poslední část popisuje uskutečněné reformy v průběhu 90. let a hodnotí jejich dopad na výkonnost švédské ekonomiky.

Annotation The goal of the submitted thesis “Development of the Swedish Welfare State” is to analyze the crisis period of the Swedish model and the reforms carried out during 1990s. The first part is concentrated on describing the development of the Swedish economy and the economic policy during each stage of Swedish model since the second part of 19th century till the end of 1960s. The second chapter is analyzing the causes of the low growth rate of the economy between 1970 and 1990 and the circumstances of the deep economic crisis during the beginning of 1990s. The final part characterizes the main reforms that were performed in the last decade of the 20th century and their impact on Swedish economy.

Klíčová slova Švédsko, stát blahobytu, krize, ekonomické reformy

Keywords Sweden, welfare state, crisis, economic reforms

Prohlášení Prohlašuji, že jsem diplomovou práci Vývoj švédského státu blahobytu vypracoval samostatně pod vedením Ing. Aleše France a uvedl v seznamu literatury všechny použité literární a odborné zdroje.

V Brně dne 28. června 2007 vlastnoruční podpis autora

Poděkování Na tomto místě bych rád poděkoval Ing. Aleši Francovi za cenné připomínky a odborné rady, kterými přispěl k vypracování této diplomové práce.

OBSAH ÚVOD.........................................................................................................................................1 ÚVOD 1 ROZVOJ ŠVÉDSKÉHO STÁTU BLAHOBYTU ..................................................................3 1.1 OBDOBÍ INDUSTRIALIZACE .....................................................................................3 1.1.1 Hospodářský boom.............................................................................................4 1.1.2 Politické změny a vznik nových zájmových skupin........................................6 1.1.3 Vznik systému sociálního zabezpečení.............................................................8 1.2 MEZIVÁLEČNÉ OBDOBÍ.............................................................................................9 1.2.1 Stabilizační politika..........................................................................................11 1.2.2 Kolektivní vyjednávání....................................................................................11 1.2.3 Sociální spravedlnost........................................................................................12 1.3 VRCHOLNÉ OBDOBÍ ŠVÉDSKÉHO MODELU .......................................................13 1.3.1 Teorie Rehn-Meidnerova modelu...................................................................14 1.3.2 Praktická hospodářská politika a její výsledky...............................................15 2 KRIZOVÉ OBDOBÍ ŠVÉDSKÉHO STÁTU BLAHOBYTU..............................................18 BLAHOBYTU 2.1 HOSPODÁŘSKÁ POLITIKA ......................................................................................18 2.2 VÝVOJ ZÁKLADNÍCH MAKROEKONOMICKÝCH INDIKÁTORŮ.....................20 2.2.1 Hospodářský růst..............................................................................................20 2.2.2 Nezaměstnanost................................................................................................22 2.2.3 Inflace ...............................................................................................................24 2.3 PŘÍČINY ZAOSTÁVÁNÍ ŠVÉDSKÉ EKONOMIKY.................................................24 2.3.1 Konec všeobecného konsensu .........................................................................26 2.3.2 Mzdový vývoj ...................................................................................................27 2.3.3 Ztráta flexibility trhu práce .............................................................................27 2.3.4 Dotace soukromému sektoru...........................................................................28 2.3.5 Rychlý růst veřejného sektoru ........................................................................29 2.3.6 Objektivní příčiny............................................................................................31 2.4 KRIZE POČÁTKU 90. LET .........................................................................................33 2.4.1 Příčiny a průběh krize .....................................................................................34 2.4.2 Reakce hospodářské politiky ...........................................................................36 3 REFORMY V 90. LETECH.................................................................................................40 LETECH 3.1 FISKÁLNÍ POLITIKA..................................................................................................40 3.1.1 „Daňová reforma století“ .................................................................................40 3.1.2 Konsolidace veřejných financí ........................................................................42 3.2 MONETÁRNÍ POLITIKA ...........................................................................................44 3.2.1 Přijetí inflačního cílování ................................................................................44 3.2.2 Praktická aplikace ............................................................................................45 3.3 DEREGULACE A PRIVATIZACE..............................................................................47 3.3.1 Energetika.........................................................................................................47 3.3.2 Železnice...........................................................................................................48 3.3.3 Telekomunikace ...............................................................................................49

3.4 VEŘEJNÉ SLUŽBY ......................................................................................................50 3.4.1 Školství..............................................................................................................50 3.4.2 Zdravotnictví....................................................................................................51 3.4.3 Péče o staré lidi.................................................................................................52 3.5 DŮCHODOVÝ SYSTÉM.............................................................................................53 3.6 DOPADY REFOREM ..................................................................................................56 3.6.1 Hrubý domácí produkt ....................................................................................56 3.6.2 Nezaměstnanost................................................................................................58 3.6.3 Inflace ...............................................................................................................59 3.6.4 Stav veřejných financí .....................................................................................60 ZÁVĚR .....................................................................................................................................62 SEZNAM TABULEK................................................................................................................65 TABULEK SEZNAM GRAFŮ ....................................................................................................................65 SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY A OSTATNÍCH PRAMENŮ .......................................66

ÚVOD Švédsko vždy poutalo pozornost svým modelem hospodářské politiky. Jeho hlavním prvkem byla vedle stabilizační politiky také koncepce státu blahobytu, kterou Švédsko realizovalo nejrozsáhleji a to i ve srovnání s obdobně orientovanými ostatními severskými zeměmi. Švédský model byl dlouho obdivován, jelikož se mu dařilo kombinovat vysoký hospodářský růst s četným sociálním zákonodárstvím, zajišťujícím odpovídající životní úroveň všem členům jeho společnosti. Důležité postavení státu, který aktivně rozhoduje o alokaci či redistribuci velké části dostupných zdrojů, ale bylo také důvodem pro nepřetržitou kritiku z pozice zástupců liberálních teorií. Jejich argumentace stavící na negativním vlivu nepřiměřených státních intervencí byla sice obdobná jak ve 30. letech, kdy se vládní výdaje podílely na hrubém domácím produktu méně než 15 %, tak v letech 80., kdy se tento podíl pohyboval daleko za polovinou. Negativní hodnocení ale postupně nabíralo na důležitosti. V průběhu problematických 70. a 80. let, totiž začala švédská ekonomika výrazněji ztrácet na výkonnosti oproti ostatním vyspělým zemím. Na počátku 90. let pak Švédsko prošlo hlubokou depresí, která vedla k podstatným změnám v uplatňované hospodářské politice. Cílem této diplomové práce je analyzovat příčiny krize švédského státu blahobytu a na ni navazující reformy uskutečněné v 90. letech. Vedlejším cílem je pak zasadit tyto skutečnosti do širšího historického rámce, zachycujícího vývoj švédské ekonomiky a uplatňované hospodářské politiky od poloviny 19. století. K dosažení zvoleného cíle byly použity metody analyticko-syntetické, literární rešerše, metoda komparace, historická analýza dat a základní kvantitativní metody. Při zpracování této práce byly využity především četné studie švédských akademiků a institucí, prezentované v anglickém jazyce. Přestože švédský model hospodářské politiky zaujal během své existence mezinárodní pozornost, mnoho literatury od zahraničních autorů na zkoumané téma totiž dostupné není. Českých zdrojů pak existuje pouze minimum. Struktura práce byla zvolena dle stanovených cílů. Její první kapitola se věnuje vývoji švédské ekonomiky a aplikované hospodářské politice od konce 19. století do 60. let 20. století. Je rozdělena do tří částí, zachycujících rozdílné vývojové etapy. V období industrializace jsou nejprve uvedeny faktory, které umožnily rychlý hospodářský rozvoj. Dále jsou popsány související změny v politické oblasti a vytváření nových zájmových skupin zaměstnanců a zaměstnavatelů, které měly velký vliv na formování společenské reality i uplatňované hospodářské politiky. Pozornost je věnována také procesu vzniku švédského univerzalistického systému sociálního zabezpečení. Druhá etapa spadá do období mezi první a druhou světovou válku, poznamenaném především Velkou hospodářskou krizí. V roce 1932 se do vlády poprvé dostává Sociálně demokratická strana, jejíž hospodářská politika měla za cíl rychle odstranit následky deprese. Spolu s široce rozšířeným kolektivním vyjednáváním a důrazem na sociální spravedlnost tím byl položen základ švédského modelu. Třetí část zachycuje jeho vrcholné období v 50. a 60. letech 20. století. Teoretickým pozadím uplatňované hospodářské politiky se staly návrhy

1

dvou ekonomů odborových organizací, které jsou souhrnně nazývány RehnMeidnerovým modelem. Pozornost je věnována jeho charakteristice a praktickým výsledkům. Po představení vývoje švédského modelu hospodářské politiky je možné věnovat se hlavní náplni této práce. Druhá kapitola se zabývá především 70. a 80. léty, tedy krizovým obdobím švédského státu blahobytu. Po poskytnutí přehledu politické scény a hospodářské politiky je pozornost zaměřena na vývoj makroekonomických ukazatelů. Smyslem je identifikovat rozdíly ve vývoji Švédska a ostatních vyspělých zemí, které by bylo možné považovat za znaky zaostávání švédské ekonomiky. Následně jsou analyzovány možné příčiny zjištěných negativních charakteristik. Konec druhé kapitoly je věnován okolnostem hluboké krize, do které se švédské hospodářství dostalo na začátku 90. let. Popsáno je její pravděpodobné spojení se změnou orientace fiskální a monetární politiky, dopady na ekonomiku a reakce hospodářské politiky. Třetí a poslední kapitola podává přehled tržně orientovaných reforem, které byly uskutečněny během 90. let, často jako reakce na předchozí krizi. V oblasti fiskální politiky je zachycena rozsáhlá daňová reforma z roku 1991 a snahy o konsolidaci veřejných financí, která byla nutná z důvodu značného zhoršení jejich stavu. Je popsán přechod monetární politiky na inflační cílování a jeho úspěchy. Následuje deregulace a privatizace v množství sektorů švédského hospodářství, jako jsou telekomunikace, doprava nebo energetika. Tržněji orientovaný přístup se nevyhnul ani tradičně veřejným sektorem poskytovaným službám – školství, zdravotnictví a péči o staré či postižené lidi. Důležitá je i charakteristika nového důchodového systému. Nakonec jsou analyzovány dopady reforem na výkonnost švédské ekonomiky, nezaměstnanost nebo inflaci. Závěr pak poskytuje shrnutí získaných poznatků a jejich vyhodnocení.

2

Rozvoj švédského státu blahobytu

1 ROZVOJ ŠVÉDSKÉHO STÁTU BLAHOBYTU Smyslem první kapitoly této práce je zachytit vývoj švédské politicko-ekonomické reality, což je důležité pro pochopení základních principů, na nichž je založena tamní společnost. Zkoumané období bylo rozděleno do tří vývojových fází švédského státu blahobytu: •

Období industrializace − jako počáteční období byla zvolena druhá polovina 19. století, která díky industrializaci přinesla rychlý hospodářský rozvoj, změny v politické oblasti a vytvoření nových zájmových skupin, které měly velký vliv na utváření společenských podmínek. Během této fáze byl také zformován univerzalistický charakter švédského sociálního systému.

•

Meziválečná období − poznamenáno bylo především Velkou hospodářskou krizí v 30. letech. V té době se poprvé a na několik následujících desítek let dostávají k vládě sociální demokraté. Jejich stranou aplikovaná hospodářská politika, jako reakce na nepříznivý ekonomický vývoj, položila základ tzv. švédskému modelu.

•

Vrcholné období − následovalo po skončení druhé světové války. 50. a 60. léta byla charakteristická rychlým hospodářským růstem, který umožnil výrazný nárůst veřejného sektoru a jím poskytovaných sociálních výdobytků. Hospodářská politika byla založena na Rehn-Meidnerově modelu.

1.1 OBDOBÍ INDUSTRIALIZACE V polovině 19. století bylo Švédsko jednou z nejchudších zemí celé Evropy. Jeho hrubý domácí produkt na jednoho obyvatele byl méně než poloviční oproti Velké Británii a jen o několik procent vyšší než například v chudém Rusku. Zatímco okolní státy procházely průmyslovou revolucí, ekonomická úroveň Švédska se téměř neměnila. Velká část populace (asi 80 %) pracovala v zemědělském sektoru, přičemž se neustále zvyšoval podíl „zemědělského proletariátu“. Přestože docházelo v tomto období v zemědělství k technologickému rozvoji a zvyšování produktivity, zlepšení životní úrovně bránil narůstající počet obyvatel. (Sandberg 1978, s. 53) Velký vliv na zavádění intenzivních technik pěstování a zvyšování produktivity v tomto sektoru měly reformy vlastnictví půdy, v jejichž důsledku došlo k přesnějšímu vymezení a dodržování vlastnických práv. Zatímco velké rodinné farmy, které tvořily jádro švédského zemědělství, z těchto opatření těžily, zhoršovalo se postavení drobných rolníků a nájemných pracovníků. Zvyšující se nezaměstnanost je nutila odejít za prací do měst, kde se z nich začala postupně tvořit nová společenská vrstva dělníků. (Švédsko 2007, s. 1) Nárůst počtu obyvatel, degradace životního prostředí, zvyšující se nezaměstnanost a tedy zhoršující se životní podmínky velké části švédské populace vedly v 19. století k masivní emigraci. Mezi lety 1860, kdy byly do značné míry zrušeny restriktivní opatření omezující emigraci, a 1910 odešlo především do severní Ameriky více než milion Švédů, což

3


představuje téměř čtvrtinu tehdejší populace. Vyšší míra emigrace byla pouze v Norsku a Irsku. (Scott 1965, s. 312)

1.1.1 Hospodářský boom Přibližně mezi roky 1850 a 1870 dorazil i do Švédska proces industrializace, čímž byla odstartována řada pozitivních změn, které proměnily tuto ekonomicky zaostalou zemi na jednu z nevyspělejších ekonomik světa. Tento proces se ve Švédsku odehrál později než v západních státech, jeho průběh byl ale o to progresivnější (viz tab. 1). TAB. 1: Reálný HDP na osobu, 1830−1913 (v %) Švédsko Rakousko Belgie Dánsko Finsko Francie Německo Řecko Itálie Holandsko Norsko Rusko Španělsko Švýcarsko Británie Evropa

1830 80,8 104,2 122,9 86,7 78,3 110,0 102,1 − 110,4 144,6 116,7 70,8 109,6 115,0 124,2 100

1840 76,2 102,3 132,7 86,5 78,8 116,2 102,7 76,9 103,8 146,9 117,3 65,4 120,8 21,2 151,5 100

1850 74,6 100,0 145,2 90,5 80,2 117,7 108,8 76,0 97,9 150,9 123,7 61,8 110,6 138,2 161,8 100

1860 72,6 92,9 158,1 94,8 77,7 117,7 114,2 74,2 97,1 145,8 129,4 57,4 111,6 154,8 180,0 100

1870 68,5 85,0 164,1 94,7 87,2 121,7 118,7 69,6 86,9 140,9 117,3 69,6 91,6 152,9 174,9 100

1880 82,8 86,1 160,9 108,2 89,3 126,8 121,0 71,0 85,0 148,1 126,8 61,2 88,3 184,7 185,8 100

1890 91,8 93,0 162,4 129,4 94,8 132,7 138,4 74,7 80,2 151,0 134,8 46,9 82,7 182,7 212,3 100

1900 99,8 91,0 158,5 139,1 93,4 132,7 140,4 65,9 73,6 134,9 126,8 54,5 77,1 172,5 193,6 100

1910 118,8 94,2 171,1 148,1 90,4 136,3 141,3 65,1 73,3 146,1 134,0 57,5 74,1 179,4 181,2 100

1913 127,3 93,3 167,4 161,4 97,4 129,0 139,1 60,3 82,6 141,2 140,3 61,0 68,7 180,5 180,7 100

Pramen: Sandberg 1978, s. 653

Za hlavní příčiny hospodářského boomu je považováno: •

růst exportu podpořený zvyšováním efektivity industriální i zemědělské výroby,

•

rozvoj finančního sektoru,

•

vysoká úroveň lidského kapitálu.

Exporty Exporty byly hlavním motorem růstu až do Velké krize ve třicátých letech. V první fázi (1850–1870) se jednalo především o obchod se švédskými surovinami, jako byl oves, dřevo či železná ruda, umožněný odklonem od protekcionistických opatření ve světě (např. zrušení britských tzv. obilných zákonů či Navigačních akt) i v rámci švédské obchodní politiky. Až později následovaly výrobky z rozvíjejícího se průmyslového sektoru. Příkladem tohoto vývoje může být export dřeva. Jak uvádí Sandberg (Sandberg 1978, s. 54), velkou příležitostí byla zvýšená britská poptávka po stavebním dříví, která byla zkombinována s redukováním cel, snížením transportních nákladů a vyčerpáním zásob v lépe přístupném sousedním Norsku. Tato šance byla využita švédskými podnikateli a investory a rychle se rozvinula základna umožňující proexportní orientaci místního

4


průmyslu. Postupné snižování zásob dřeva vedlo k rozvoji navazujících zpracovatelských odvětví zaměřených na výrobu papíru a celulózy, tedy na odvětví s vyšší přidanou hodnotou. Obdobný vývoj nastal i u ostatních surovin, tradiční export železné rudy byl nahrazen technologicky náročnější kvalitní ocelí. Švédsko se tak stalo výrobcem např. zápalek, kuličkových ložisek a později telefonů a různého elektrotechnického vybavení. Jak je vidět na následujícím grafu, vysoký hospodářský růst akcelerující ke konci 19. století, byl podpořen především rozvíjející se průmyslovou produkcí. Rostoucí průmyslová výroba si vyžádala i rozvoj infrastruktury, především investicemi do železnic. Rapidní nárůst bohatství domácností pak vytvořil příležitosti pro rozšiřování spotřebního průmyslu. GRAF 1: Struktura HDP v letech 1861−1910 (mil. SEK, ceny roku 1908)

Pramen: Fisher, Thurman 1989, s. 623

První světová válka měla na Švédsko, udržující si neutrální postavení, odlišný dopad než na země, které se jí přímo zúčastnily. Poptávka po švédských exportech zůstala i během tohoto období vysoká, k dosavadním vývozcům se naopak ještě přidali výrobci střelného prachu, zbraní či dynamitu. Pokles průmyslové produkce evropských států ulehčil přístup na tamější trhy, což Švédsku umožnilo dále prohloubit a upevnit svoje postavení.

Finanční sektor Finanční sektor, který se také podílel na tomto švédském úspěchu, byl sice v polovině 19. století relativně vyspělý (ve srovnání s ostatními zeměmi přibližně na obdobné úrovni ekonomického rozvoje), trpěl však značným nedostatkem likvidity. Obrat nastal v šedesátých letech 19. století, kdy byla uskutečněna reforma bankovnictví, která umožnila vznik nových soukromých bank na principu akciových společností. Zároveň bylo privátním bankám umožněno půjčovat finanční prostředky za tržní úrokovou míru, do té doby byla zápůjční sazba regulována centrální bankou (Sveriges Riksbank). Následoval rapidní nárůst bankovních aktiv. Zatímco v roce 1860 představovaly přibližně 30 % HDP, v roce 1910 už to bylo 104 % (Fisher, Thurman 1989, s. 625) Tento vývoj byl do značné míry umožněn přílivem zahraničního kapitálu, který sloužil k financování výrobních investic. Zahraniční prostředky byly také použity k financování dluhu

5


veřejného sektoru. Po roce 1860 až do první světové války drželi věřitelé z ostatních zemí mezi 80 a 90 % vládních dluhopisů. I u lokálních samospráv se jednalo o více než polovinu. (Sandberg 1978, s. 654). Platby úroků tvořily často až 10 % exportů, přesto se Švédsko nikdy nedostalo do dluhové krize. Vývoj na mezinárodních finančních trzích během a po první světové válce umožnil snadněji splatit vytvořený dluh díky znehodnocení mnoha měn v důsledku vysoké inflace. (Vylder 1996)

Lidský kapitál Jednou z příčin, které umožnily Švédsku využít příležitosti a transformovat tuto ekonomicky zaostalou zemi, byla jistě i vysoká kvalita lidského kapitálu. V roce 1850 bylo pouze 10 % dospělé populace negramotných, což byl nejnižší podíl v celé Evropě. (Vylder 1996) Snaha zavést povinnou školní docházku zajistila, že v té době pouze jedno procento dětí školního věku neprošlo základním vzdělávacím systémem. Podíl studentů, kteří studovali na univerzitách, na celkové populaci patřil mezi nejvyšší v Evropě a například v roce 1830 již byl stejný jako v Německu v roce 1880 či Francii o dalších deset let později. (Sandberg 1979, s. 231−3) Za zmínku stojí i nízká míra úmrtnosti a vysoká očekávaná délka dožití a to i ve srovnání se západními zeměmi na vyšší ekonomické úrovni. Švédské obyvatelstvo ale bylo odkázáno na neúrodnou půdu a drsné podnebí. Vysoké procento populace tedy muselo pracovat v zemědělství, což vedlo k nízkému produktu na hlavu. Přibližně do roku 1850 navíc technologické zlepšení v zemědělství pohlcoval nárůst počtu obyvatel a nedocházelo tedy ke znatelnému zvyšování životní úrovně. Růst cen domácích surovin na mezinárodních trzích umožnil přesun lidských zdrojů k průmyslovému sektoru s vyšší technologickou náročností, kde byly teprve využity výhody relativně vzdělané populace.

1.1.2 Politické změny a vznik nových zájmových skupin Probíhající změny v ekonomice byly provázeny úpravami politických institucí. V roce 1866 bylo tehdejší uspořádání parlamentu (Rigsdag) transformováno na dvoukomorový systém, který přetrval až do roku 1971, kdy byla jedna komora zrušena. Univerzální volební právo pro všechny muže – daňové poplatníky bylo zavedeno v roce 1907. O 14 let později vstoupilo v platnost také volební právo žen a konaly se tak první skutečně všeobecné volby. Počátky formování moderních politických stran lze spatřit přibližně v 80. letech 19. století, kdy industrializace a související urbanizace vedla k částečnému rozdělení obyvatelstva na zastánce venkovského konzervatizmu a městského radikalismu. Dělicí čára mezi liberalismem a konzervatizmem však nebyla ve Švédsku nikdy obzvláště výrazná. (The Swedish Institute 1972, s. 1) V roce 1902 vznikla liberální strana, která měla své sympatizanty především v řadách obchodníků a městských i venkovských řemeslníků, stejně jako malých farmářů. Konzervativní strana, která byla oficiálně založena v roce 1904, reprezentovala nejdříve zájmy venkovského obyvatelstva, později se ale více orientovala na města a průmysl.

6


Vzhledem k početnému zastoupení zemědělců ve švédské populaci měla silné postavení agrární strana, prosazující v parlamentu jejich požadavky. Její značný vliv ale s postupnou industrializací a rozšiřující se dělnickou třídou klesal. V důsledku sporů o celní tarify také došlo rozštěpení jejich původní základny na zastánce volného obchodu, spolupracující spíše s liberály, a zastánce protekcionismu, směřující ke konzervativcům. Agrární strana vznikla až v roce 1910, zástupci farmářů byly do té doby roztroušeni mezi ostatní politické subjekty. (Baldwin 1996, s. 203) V roce 1889 byla oficiálně založena Švédská sociálně demokratická strana práce (Sveriges Socialdemokratiska Arbetareparti − SAP). Sociální demokraté se od 30. let stali nejsilnější parlamentní stranou a začali formovat švédskou hospodářskou politiku. Původně se orientovali na dělnickou třídu, ale kvůli vysokému podílu venkovského obyvatelstva a rozšíření volebního práva postupně upravili svou programovou orientaci a stali se stranou zastupující i tuto důležitou část společnosti. Jejich úspěch lze dokumentovat nepřetržitou vládou mezi lety 1932 a 1976. Kromě změn na politickém poli docházelo také k organizaci nových zájmových skupin, které měly své kořeny v probíhajících změnách sociální struktury obyvatelstva způsobených industrializací. Nejdůležitějšími byly dvě: •

Konfederace odborových svazů (Landsorganisationen – LO),

•

Švédská konfederace organizací zaměstnavatelů (Svenska Arbetsgivareforeningen – SAF).

Do té doby slabá dělnická třída postupně získávala silnější pozici, začala se organizovat do odborových svazů a vzrůstala její politická aktivita. Po založení SAP následoval o devět let později vznik švédské LO. Vzrůstající mocenské postavení dělníků a čím dál častější pracovní spory vedly zaměstnavatele na přelomu století k vytváření vlastních organizací prosazujících jejich zájmy. (Korpi 1996, s. 209) Nejdůležitější pozici zaujala SAF, která vznikla v roce 1902. Toto období bylo charakteristické dlouhými a vleklými spory mezi dělníky a zaměstnavateli. Zaměstnanci se snažili dosáhnout svých cílů prostřednictvím častých stávek, na což reagovali podnikatelé rozsáhlými pracovními výlukami. V prvních desetiletích 20. století mělo Švédsko nejvyšší počet dní zanedbaných kvůli pracovním sporům v rámci západních zemí. (Korpi 1996, s. 210) Snaha o konstruktivní řešení vedla v roce 1906 k uzavření dohody mezi LO a SAF, ve které bylo přiznáno dělníkům právo se organizovat v odborech a kolektivně vyjednávat. Odbory naopak uznaly právo zaměstnavatelů najímat a propouštět pracovníky dle vlastních potřeb a řídit výrobní proces. Generální stávka v roce 1909, která bývá považována za největší konflikt mezi zaměstnanci a zaměstnavateli ve vyspělých zemích, ale následně ukončila jakákoli další vyjednávání až do 30. let.

7


1.1.3 Vznik systému sociálního zabezpečení1 I přes zlepšující se ekonomické podmínky zůstávala velká část obyvatelstva ve špatné sociální situaci, což si vyžádalo změny v dosud uplatňované sociální politice. Tyto reformy byly také důsledkem volebního práva rozšiřujícího se i na méně majetné skupiny obyvatelstva. Existující politické strany musely vzít více v úvahu jejich požadavky. Cesta k univerzalistickému charakteru švédského sociálního systému, který mu z velké části zůstal až do současnosti však byla velmi dlouhá a spletitá. Promítaly se do ní totiž názory a požadavky jednotlivých zájmových skupin tvořící dohromady specifickou strukturu místního obyvatelstva. První kroky lze spatřit v roce 1884, kdy liberálové, inspirováni podobnými opatřeními realizovanými v Německu, předložili návrh na zavedení starobních důchodů a úrazového pojištění pro dělníky. Sklidili ale silnou kritiku, jelikož návrh nezohledňoval existenci vysokého procenta rolníků a venkovských řemeslníků v populaci, kteří by tímto byli z nového systému vyloučeni. Jejich chudoba přitom nebyla o nic menší než u městských námezdních pracovníků. Následovala tři desetiletí plná politických vyjednávání, během nichž byla diskutována všechna pozitiva a negativa jednotlivých systémů sociálního zabezpečení. Oddělení dělníků od osob samostatně výdělečně činných s sebou neslo problém, jak vyřešit nároky velkého množství lidí, kteří během svého života tuto dělicí čáru překročili. Vyloučené osoby by nakonec tvořily jen velmi malou část populace. Z tohoto důvodu se obdobné snahy jevily jako neefektivní. Výhodou univerzálního systému by byla administrativní jednoduchost a menší odpor obyvatelstva k daným opatřením, protože by přinášela prospěch každému občanu. Zároveň by ale musela být dodržena zásada nejmenšího společného jmenovatele − dávky a příspěvky musely odpovídat tomu, co si mohli dovolit ti nejchudší. Kritika širšího uplatnění důchodového zabezpečení vycházela z toho, že různé sociální skupiny mají také odlišnou potřebu pojištění. Dělníci byly na chudinskou podporu odkázání častěji než osoby samostatně výdělečně činné a také neměly ochranu v podobě vlastního majetku. Tyto požadavky na udržení únosné životní úrovně nejnižších sociálních vrstev kladly čím dál vyšší a značně nerovnoměrné nároky na obecní pokladny. Financování dle odpůrců univerzálního systému mělo stát především na příspěvcích od zaměstnavatelů, kteří by se takto podíleli na zajištění sociálního smíru. Zároveň jim měla být poskytnuta kompenzace ve formě snížených daní. Tyto návrhy ale nevyhovovaly představám agrární strany, prosazující v parlamentu zájmy farmářů. Tato strana měla při vyjednávání velký vliv, jelikož se soustředila hlavně na tlumočení konkrétních problémů rolníků a obecnějším otázkám nevěnovala pozornost. Podle ní se mělo financování přesunout na všechny daňové poplatníky, tedy mimo zaměstnavatelů také na investory, rentiéry či státní úředníky. Důraz na zaměstnavatelské

1

Kapitola je zcela založena na práci Baldwin 1996, s. 202−208.

8


příspěvky by totiž neúměrně zatížil drobné živnostníky (tedy především zemědělce), jejichž finanční situace často nebyla o mnoho lepší než u samotných dělníků. V roce 1905 s řešením této sociální otázky přišli paradoxně liberálové, kteří navrhli univerzální, státem financovaný systém důchodového zabezpečení, nevyžadující test potřebnosti. Vládní návrh z roku 1913, který byl konečně přijat, z těchto myšlenek vycházel. Zavedené důchodové zabezpečení zahrnovalo dělníky i osoby samostatně výdělečně činné, což bylo umožněno silným ekonomickým růstem v předcházejících desetiletích. Jako kompromis bylo použito částečně příspěvkové financování od pojištěnců, prostředky od zaměstnavatelů ale nehrály žádnou roli. Vzhledem k přeci jen vyšším životním nákladům dělníků žijících ve městech oproti venkovskému obyvatelstvu bylo zavedeno mírné odstupňování důchodů do tří tříd. To bylo administrativně jednodušší než stanovovat dávky procentem z příjmu. Výsledný systém tedy do značné míry odpovídal původním požadavkům farmářů. Jejich hlasy totiž získaly na důležitosti po rozšíření volebního práva v prvním desetiletí 20. století. Agrární strana se spojila při hlasování s liberály, kteří hledali novou voličskou podporu právě v řadách venkovského obyvatelstva. Stranou zaměřenou na kapitalisty a úředníky se totiž stali konzervativci. Levicová sociální demokracie se dlouho zaměřovala pouze na dělnickou třídu, která ale ve Švédsku nebyla tak výrazně zastoupena jako v Anglii či Německu. Strana, která byla později spojována s typickými rysy švédské sociální politiky, přímo u jejího zrodu nestála. Dle Baldwina (Baldwin 1996, s. 208) to byl spíše výsledek neustálého nátlaku početně zastoupené a dobře organizované vrstvy rolníků, kteří také chtěli být adresáty nově zaváděných sociálních výdobytků.

1.2 MEZIVÁLEČNÉ OBDOBÍ Vývoj během meziválečné období byl poznamenán především Velkou hospodářskou krizí, která měla značný negativní dopad na produkci a zaměstnanost v okolních evropských státech. I v důsledku otevřenosti švédské ekonomiky mělo zhoršení vnějších ekonomických podmínek vliv na tuzemskou situaci, hospodářská krize zde ale měla relativně mírný a krátký průběh. Cenová hladina začala ke konci roku 1928 strmě klesat. Tento vývoj je patrný především u indexu cen výrobců, který se během tří let propadl v důsledku importu mezinárodní deflace o více než 30 %. Následná stabilizace a postupný růst cen souvisí s opuštěním zlatého standardu a zavedením cílování cenové hladiny (viz kap. 1.2.1 stabilizační politika). Spotřebitelské ceny oproti tomu až do druhé světové války oscilovaly v přibližně 3% pásmu, s nejnižší úrovní mezi lety 1932 a 1933. Průmyslová produkce od roku 1929 do 1933 poklesla téměř o 20 %, přičemž největší dopad měla deprese na exportní odvětví. Již v dalším roce ale dosáhla výroba předkrizové úrovně a dále pokračovala v růstu. S menším zpožděním reagovala i míra nezaměstnanosti. Začala rychle růst v roce 1930, do tří let přesáhla 25 % (viz GRAF 2)2.

2

Nutno podotknout, že tyto statistiky platí pro členy odborových organizací, u neorganizovaných

9


Tyto výsledky lze ale stále ještě považovat za relativně příznivé, především ve srovnání se zeměmi, které déle setrvaly u zlatého standardu, případně udržovaly restriktivní hospodářskou politiku. Příkladem mohou být Spojené státy, kde průmyslová produkce během tohoto období poklesla o více než 45 % a následující obnova byla mnohem problematičtější. (Berg a Janung 1998, s. 6−8, Flux 1937, s. 241−244) GRAF 2: Vývoj průmyslové produkce a míry nezaměstnanosti, 1928−19383

Pramen: Berg, Janung 1998, s. 29

V roce 1932 zvítězila ve volbách Sociálně demokratická strana a díky dohodě s Agrární stranou se jí podařilo sestavit vládu (výměnou za protekcionistická opatření a stabilizaci cen v zemědělství – Lundberg 1985, s. 10). Silná a stále rostoucí podpora voličů, kteří v důsledku špatných ekonomických podmínek ztratili důvěru v pravicové strany, jí umožnila realizovat opatření, která podle ní měla vést k rychlému odstranění následků hospodářského poklesu. SAP během krize prováděla hospodářskou politiku, která položila základ švédskému modelu (často charakterizovanému jako třetí cesta). Základní prvky švédského modelu ve 30. letech byly: •

makroekonomická stabilizační politika,

•

kolektivní vyjednávání mezi odbory a zaměstnavatelskými organizacemi,

•

uplatňování principu sociální spravedlnosti.

Kromě politik popsaných v této kapitole obsahoval původně program sociální demokracie i zvýšenou státní regulaci ekonomiky a znárodnění klíčových společností, včetně velkých komerčních bank. Vzhledem k probíhající krizi a poté zvýšeným výdajům na zbrojení v důsledku druhé světové války musela ze svých plánů částečně slevit. Ke zmírnění socialistických tendencí uvnitř strany také pomohlo odmítnutí spolupráce s komunistickou stranou a zmíněné sestavení vlády s agrárníky. (Vylder, 1996) pracovníků byla nezaměstnanost o poznání nižší. Podíl nezaměstnaných na celkové pracovní síle, dle některých studií (např. Gryten 2006) nepřesahoval 10 %. 3

Míra nezaměstnanosti zohledňuje pouze členy odborů a je uvedena jako dvanáctiměsíční klouzavý průměr.

10


1.2.1 Stabilizační politika Rapidní nárůst nezaměstnanosti v první polovině 30. let se stal hlavním ekonomickým, ale i politickým a sociálním tématem. Stockholmská škola ekonomů (G. Myrdal, B. Lindahl apod.) doporučovala využít aktivní proticyklickou fiskální politiku spojenou s deficitním financováním. Pokles daní a zvýšení počtu veřejných prací mělo zmírnit negativní cyklické výkyvy a snížit nezaměstnanost. Jednalo se v zásadě o zjednodušenou podobu keynesiánské stabilizační politiky. Vláda Sociální demokracie tyto návrhy plně adoptovala. Celkové vládní výdaje se v důsledku realizovaných opatření během 30. let více než zdvojnásobily. (Lundberg 1985, s. 11) Reakcí Švédska na zavedení plovoucího kurzu britské libry, bylo opuštění zlatého standardu na konci roku 1931. To vedlo k silné depreciaci švédské koruny a následně tak podpořilo exportní odvětví. Jako základ monetární politiky bylo poté, pod vlivem švédských ekonomů, přijato cílování cenové hladiny. Například FED, zvyšoval úrokové sazby ve snaze udržet zlatý standard, což dále podporovalo deflační tendence. Švédská politika měla naopak zajistit stabilní cenovou hladinu, čehož bylo dosaženo. Index spotřebitelských cen zůstal téměř stabilní po celé období 30. let. S pokračující krizí byla měnová politika mírně uvolněna a nižšími úrokovými sazbami podporovala fiskální opatření v boji proti vysoké nezaměstnanosti. Součástí proticyklické politiky uplatňované sociálními demokraty byla i daňová opatření představená v roce 1938, která měla za cíl stabilizovat soukromou investiční aktivitu. Jak uvádí J. P. Shelton a G. Ohlin (1950, s. 376−380) existovala možnost snížit daňový základ v případě, že firma odvedla prostředky do speciálního investičního fondu. Jejich využití bylo odloženo na období hospodářského poklesu, kdy vláda potřebovala podpořit ekonomickou aktivitu. Finance ale až do doby použití zůstávaly na účtech společností, jednalo se pouze o vytvoření účetních rezerv. Účel, na který byly investice určeny, stanovily firmy v koordinaci s vládou. Vzhledem k nedostatečnému daňovému zvýhodnění ale fondy zpočátku nedokázaly přilákat velké množství prostředků. V roce 1950 obsahovaly stále pouze 0,7 % HDP. To vedlo po druhé světové válce k úpravám do té doby platné daňové legislativy, po nichž se rezervní investiční fondy staly nedílnou součástí švédské stabilizační politiky.

1.2.2 Kolektivní vyjednávání Ve 30. letech došlo ke zmírnění rozporů, které panovaly na švédském trhu práce v předchozích desetiletích. Vystřídány byly relativně harmonickými vztahy mezi zaměstnanci a zaměstnavateli. Pokračující centralizace pracovní síly v odborech a posílení jejich pozice po nástupu sociálně demokratické vlády, přinutilo zaměstnavatelské organizace ke změně dosavadní taktiky. V roce 1936 začalo, poprvé od generální stávky v roce 1909, jednání mezi LO a SAF. O dva roky později vyústilo k podpisu Saltsjöbadenské dohody, tzv. historického kompromisu mezi kapitálem a prací, kde se obě strany navzájem uznaly jako rovnocenní partneři. (Korpi 1996, s. 211)

11


Ve 40. letech bylo přijato mnoho smluv, které z této dohody vycházely. Jednalo se například o ochranu bezpečnosti a zdraví při práci, pracovní zaškolení a rekvalifikaci či pracovní výbory sestávající ze zástupců zaměstnavatelů i odborů. Přijetí těchto smluv přispělo ke snížení napětí mezi těmito dvěma skupinami s antagonistickými zájmy. (Švédsko 2007, s. 7−8) Podobné dohody byly výsledkem kolektivního vyjednávání v otázkách pracovního trhu, které je typické pro švédský model. Nejdříve probíhají centralizovaná jednání na národní úrovni, kdy se dohodnou rámcové podmínky v otázkách mzdového vývoje, propouštění a najímaní pracovníků, pracovní doby a ostatních pracovních podmínkách. Výsledky jsou směrodatné pro nižší úrovně odvětví a regionů. Jednotlivé společnosti a jejich odbory potom nemohou mezi sebou stanovit horší podmínky, než jaké vyplývají z národního kolektivního vyjednávání. Dosažené dohody jsou pro zaměstnavatele i odborové organizace závazné a plně je respektuje i vláda. Velká část legislativních opatření v oblasti pracovního trhu je ve své podstatě pouze kodifikace výsledků jednání těchto zájmových skupin, které se tak přímo stávají subjekty hospodářské politiky. Vzhledem k do jisté míry vyrovnané mocenské pozici zaměstnavatelů a odborů bylo využitím kolektivních dohod dosaženo na jedné straně akceptovatelných pracovních podmínek a sociálního smíru, na straně druhé pak mzdové disciplíny a snížení prostojů z důvodu častých stávek. Posléze se negociační princip řešení konfliktů částečně prosadil i v dalších sférách švédské ekonomiky. (Urban 1995, s. 76−78)

1.2.3 Sociální spravedlnost Důležitou charakteristikou švédského modelu hospodářské politiky byla snaha dosáhnout vysoké míry sociální rovnosti ve společnosti. Důstojné životní podmínky všech občanů měly být zajištěny především plnou zaměstnaností, o kterou usilovala stabilizační politika. Neméně důležité ale byly rozsáhlé veřejné služby, financované progresivním zdaněním, a solidaristická forma mzdové politiky. Sociálně demokratická strana začala během velké hospodářské krize formovat model rozsáhlého sociálního zákonodárství zahrnujícího všechny členy společnosti – tzv. folkhemmet (People’s Home). (Andersson, Gunarsson 2005, s. 24) Mezi služby poskytované veřejným sektorem patřilo například bezplatné vzdělávání, levné a dostupné zdravotní služby, propracovaná bytová politika, jako i různé sociální benefity v podobě přídavků na děti či starobních penzí. Důvodem realizace těchto opatření bylo dosažení vyšší spravedlnosti rozdělování, ale také snaha zajistit všem kultivací jejich lidského kapitálu rovné podmínky na trhu. Výsledkem byla vysoká úroveň kvality lidského života, dokumentovaná nejdelší průměrnou délkou života na světě, nejnižší úmrtností či vysokým počtem vysokoškolských studentů. (Urban 1995, s. 82) Myšlenkou stojící za rovnostářskou mzdovou politikou je předpoklad, že si každý zaměstnanec zaslouží mzdu odvíjející se od práce, kterou vykonal, a ne od výkonnosti jeho podniku, stavu odvětví či teritoriálnímu umístění. Jednalo se o solidaritu mezi zaměstnanci s větším štěstí při výběru zaměstnavatele s ostatními, pracujícími v méně úspěšných společnostech. Praktickou aplikaci této myšlenky představovalo zavedení

12


mzdových úsporných fondů v roce 1936, spravovaných odborovými svazy a státem. Jejich prostřednictvím byly přerozdělovány mzdové prostředky od produktivnějších podniků takovým způsobem, aby byla všude zajištěna výplata mezd ve výši odpovídající centralizovanému vyjednávání. Důsledkem realizace této politiky bylo dosažení vyšší sociální rovnosti, ale také tlak na méně výkonné podnikatele, aby zvyšovaly produktivitu práce. Nutnost racionalizace vedla, kvůli nemožnosti vyplácet nižší mzdy, k eliminaci méně produktivních společností, neschopných dostatečných inovací ve výrobním procesu. Vzhledem k existenci úspor z rozsahu docházelo ke koncentraci výrob, jelikož velké podniky byly schopné se lépe vypořádat s nastavenými podmínkami. Uplatňovaná mzdová praxe tedy přispěla ke specifické struktuře švédské ekonomiky, jejíž výkonnost je do značné míry závislá na několika velkých společnostech. (Urban 1995, s. 81)

1.3 VRCHOLNÉ OBDOBÍ ŠVÉDSKÉHO MODELU Během druhé světové války ve Švédsku stejně jako ve většině zemí vzrostl vliv státu v ekonomice prostřednictvím regulace soukromého sektoru i zvýšením podílu vládních aktivit na celkovém domácím produktu. Švédsko se ale války aktivně neúčastnilo a jeho hospodářství tedy nebylo zničeno jako v Německu či Velké Británii, což usnadnilo následný poválečný boom. (Kock 1943, s. 75−80) Po druhé světové válce došlo k modifikaci cílů uplatňované hospodářské politiky. Jako primární cíl bylo nadále stanoveno udržení plné zaměstnanosti. Oproti třicátým letům, kdy byla snaha pouze částečně omezit fluktuace ekonomické aktivity zmírněním recesí i boomů, chtěla nová politika dosáhnout stabilního a vysokého hospodářského růstu. Majíc v paměti depresi následující konec první světové války, nebrala švédská politická elita v úvahu možné inflační tendence, které hrozily v případě realizace expanzivní hospodářské politiky. Sociální demokraté považovali tržní mechanismus za vnitřně nestabilní, neschopný plně využít dostupné zdroje. (Lundberg 1985, s. 12−13) Po celkem úspěšných zkušenostech s regulací ekonomiky během předcházejících válečných let chtěli udržet vyšší vliv veřejného sektoru i v následujícím období. Lundberg uvádí (Lundberg 1985, s. 12−16), že vláda plánovala regulovat finanční sektor i zvýšit kontrolu soukromých investic, jako hlavní příčiny kolísání domácího produktu. Negativně byl hodnocen dopad tržního systému na distribuci důchodů a bohatství, což mělo vyřešit vysoké progresivní přímé zdanění a rozšiřování poskytovaných sociálních služeb. Přestože program vlády měl intervencionistický charakter, neměl ale socialistické tendence znárodňovat. (Lindbeck 1968, s. 11) První roky poválečného vývoje přinesly jisté překvapení. Místo očekávané deprese došlo k vysokému nárůstu poptávky po švédských exportech i zvýšení během války omezované domácí poptávky. Fiskální i monetární politika ale zůstávala i přes rostoucí inflační tlaky expanzivní. Nízká úroková míra a převis poptávky vedl v roce 1947 k měnové krizi, při které centrální banka ztratila téměř všechny rezervy a bylo nutné sáhnout k přímé

13


regulaci importů, cen a investic. Neúspěch a všeobecná kritika tehdejší stabilizační politiky vedli k její následné modifikaci. (Lindbeck 1968, s. 14) Obnova zničených evropských států a expanze světové ekonomiky umožnila Švédsku, výrazně neovlivněnému ani jednou světovou válkou, dosáhnout v následujících desetiletích silné mezinárodní pozice. K jejímu dosažení přispěl Rehn-Meidnerův model hospodářské politiky. Jeho zjednodušené charakteristice, aplikaci a výsledkům je věnována pozornost v této kapitole. Přestože v sedmdesátých letech došlo k odklonu od jeho doporučení, některé jeho prvky je možné v hospodářské politice Švédska rozpoznat i dnes.

1.3.1 Teorie Rehn-Meidnerova modelu4 Hlavním problémem počátku druhé poloviny dvacátého století byla požadovaná kombinace plné zaměstnanosti a nízké míry inflace. Inflačním tlakům nebylo dříve nutné ve švédské hospodářsko-politické praxi věnovat přílišnou pozornost. Sladění zmíněných požadavků, navíc dohromady se solidarističtějším rozdělení příjmů, si za cíl kladli dva ekonomové LO – Gösta Rehn a Rudolf Meidner, po nichž byl pojmenován tento model. Do jisté míry je možné ho považovat za teoretické pozadí politiky prováděné v tomto období ve Švédsku. Jejich kritika keynesiánství spočívala, vzhledem k jejímu primárnímu určení na řešení hlubokých depresí, v nemožnosti neustále využívat expanzivní politiku k dosažení plné zaměstnanosti. Vede totiž k přehřívání ekonomiky, inflaci či přezaměstnanosti spojené s vysokou pracovní absencí. Expanzivní fiskální a monetární politika v kombinaci s fixním měnovým kurzem nutí vládu kvůli nutnosti jeho udržení k praktikování tzv. stop & go politiky. Problémem je, dle Rehna a Meidnera, také v praxi rozdílný dopad na jednotlivé regiony a sektory. V důsledku expanzivní politiky dochází v některých oblastech k převisu poptávky po práci a kapitálu, což vede k zvýšení nákladů i v ostatních sektorech. R-M model je oproti tomu založen na: •

restriktivní monetární a fiskální politice,

•

vysokém zdanění,

•

solidaristické mzdové politice a kolektivním vyjednávání,

•

aktivní politice zaměstnanosti.

Namísto keynesiánských praktik doporučovali jako základ všeobecnou restriktivní politiku, která zabrání přílišnému nárůstu agregátní poptávky a vzniku souvisejících inflačních tendencí. Problematické oblasti se vznikající nezaměstnaností by měla řešit selektivními opatřeními pro podporu vytváření pracovních míst a zvyšování mobility pracovní síly. 4

Popis původních myšlenek Rehna a Meidnera je možné nalézt např. v Erixon 2000, 6–21, Lundberg 1985, 16–23 nebo Linbeck 1968, 18–27.

14


Vysoké zdanění by mělo vést k tlaku na výrobce a nutit je k restrukturalizaci. Částečně by odčerpalo zisky produktivních společností, což by vedlo ke zvýšení jejich odporu proti růstu mezd, jako možného zdroje inflačních tlaků. Dojde k omezení „wage-drift“, kdy v důsledku rostoucí poptávky po zaměstnancích v některých sektorech roste jejich mzda. To vede k nežádoucí nerovnoměrné distribuci bohatství a následně k vyššímu obecnému mzdovému nárůstu. Zároveň by vyššími daněmi měla vláda získat potřebné prostředky na realizaci ostatních opatření. Součástí je i v té době používaná solidaristická mzdová politika. V kombinaci s výše zmíněným, zajišťuje kromě vyšší sociální spravedlnosti také tlak na restrukturalizaci a případně krach méně výkonných nebo pracovně náročných odvětví a společností. Přebytečné zdroje budou přesunuty do prosperujících podniků, což jim zajistí více prostředků pro samofinancování a iniciuje vznik nových firem v rozvíjejících se sektorech. Zde bude docházet ke zvyšování kapitálové intenzity a technologickému pokroku. Pro tuto strukturální transformaci je samozřejmě nutná také liberální obchodní politika podporující konkurenci se zahraničními společnostmi. Potřebná vysoká mobilita pracovní síly má být podpořena aktivní veřejnou politikou pracovního trhu, která tak představuje důležitou část R-M modelu. Restriktivní politika spolu se solidaristickými mzdami povede ke zvýšení nezaměstnanosti v některých sektorech hospodářství, případně některých regionech. Mířenými opatřeními by mělo být přesto dosaženo plné zaměstnanosti. Politika trhu práce by měla sestávat z poptávkově orientované složky přímo určené pro specifické skupiny zaměstnanců či podniků. Dále především ze zvyšování možností pro střet nabídky s poptávkou (tzn. rozsáhlých informačních služeb o volných místech a uchazečích o práci), podpory pro zvýšení meziregionální mobility práce či poskytování grantů na rekvalifikaci a vzdělávání, tedy podpory mezisektorové mobility. Dosáhnutí požadované plné zaměstnanosti vede k podpoře ekonomického růstu ale také k posílení vyjednávací pozice práce oproti kapitálu, což zvyšuje její podíl na celkovém produktu. Přijetím doporučení tohoto modelu by, dle Rehna a Meidnera, mělo být zároveň dosaženo všech hlavních cílů hospodářské politiky – nízké míry inflace, plné zaměstnanosti, solidnímu růstu produktu i sociální rovnosti.

1.3.2 Praktická hospodářská politika a její výsledky Předpoklad, že švédská vláda při realizaci praktické hospodářské politiky v tomto období jednala přesně dle zmíněných doporučení, je poněkud nerealistický. Přesto lze ale říci, že jimi byla ovlivněna. Počátkem 50. let se začala hospodářská politika odklánět od dosavadního intervencionismu. Došlo k částečnému přesunu od přímé regulace k uplatňování všeobecné fiskální a monetární politiky. Byl liberalizován zahraniční obchod, zmírněny regulace stavebnictví, v průběhu 50. let byla postupně zrušena regulace cen a cenová konkurence byla podporována novou antimonopolní legislativou.

15


Během poválečného období, došlo k rozvoji aktivní politiky zaměstnanosti, doporučované Rehn-Meidnerovým modelem. S postupem času nabývala na čím dál větší důležitosti. Zahrnovala veřejně prospěšné práce či dotace soukromým firmám. Největší důraz byl ale kladen na nabídkově orientovaná opatření, tedy např. rekvalifikace pro zvýšení sektorové mobility nebo granty na podporu regionální mobility obyvatelstva. Politika zaměstnanosti byla uplatňována selektivně na problematické sektory hospodářství a geografické regiony. Na konci 60. let se těchto programů účastnilo přibližně jedno procento celkové pracovní síly a podíl souvisejících veřejných výdajů na HDP byl nejvyšší mezi zeměmi OECD. (Erixon 2000, s. 23) Monetární politika postupně opouštěla snahu udržovat nízkou úrokovou míru. Ta byla původně považována za důležitou kvůli nízkým nákladům financování vládního dluhu, zabránění nežádoucí distribuce příjmů či předpokladu, že vyšší úroková míra by se mohla v regulované ekonomice přes zvýšení nákladů promítnout do vyšších cen. Současně ale centrální banka používala rozličné restriktivní přímé nástroje pro ovlivňování finančního trhu jako úvěrové stropy, povinné minimální rezervy nebo pravidla likvidity. Jedním ze základních nástrojů byl také systém povinných žádostí pro potenciální dlužníky, kterým mohla banka ovlivňovat množství a úrokové sazby dluhopisů municipalit i soukromých společností. Využívání těchto tržně nekonformních nástrojů monetární politiky spolu s kontrolou načasování soukromé výstavby a rezervními investičními fondy přispělo k nižším fluktuacím ekonomické aktivity. (Lindbeck 1968, s. 51) V kombinaci s rostoucí, přesto stále nízkou úrokovou sazbou měla ale uplatňovaná politika také za následek téměř neustálou nerovnováhu na trhu s úvěry v podobě převisu poptávky po půjčkách. Daňová politika se vydala vstříc progresivnímu zdanění, majícímu zajistit větší stabilitu ekonomické aktivity automatickým přesunem většího počtu poplatníků do vyšších pásem v případě hospodářské expanze. Daňové zatížení bylo zvýšeno důrazem na nepřímé daně a poplatky na sociální zabezpečení. Důležitou roli hrálo i zajištění financování důchodové reformy, schválené v roce 1959, prostřednictvím příspěvků od zaměstnavatelů. Celková marginální daňová sazba vzhledem k HDP se postupně zvýšila z necelých 40 % na více než 50 % ke konci 60. let, čímž se Švédsko zařadilo mezi země s vysokými sazbami (Lindbeck 1968, s. 30) a prostřednictvím vysoké progrese bylo docíleno vyšší příjmové nivelizace. Výkonnost švédské ekonomiky během tohoto období lze považovat za více než uspokojivou. Růst reálného HDP na obyvatele období přesahoval 4 % ročně, což přibližně odpovídalo průměru zemí OECD. V případě, že vyloučíme válkou zničené Německo a Japonsko, u nichž měl značný vliv efekt dohánění, byl růst švédské ekonomiky dokonce vyšší než průměr. Při hodnocení tohoto vývoje je nutné vzít v úvahu relativně vysokou vstupní pozici Švédska po druhé světové válce, která na něj neměla zásadně negativní dopad. Na konci 60. let, během nichž se růst pohyboval v průměru kolem 5 % ročně, byla jeho ekonomická úroveň po přepočtu dle parity kupní síly (PPP) čtvrtá nejvyšší mezi vyspělými zeměmi (po Švýcarsku, USA a Lucembursku). (Thakur a kol. 2003, s. 23)

16

Rozvoj švédského státu blahobytu TAB. 2: Roční růst reálného HDP na hodinu práce (v %) Švédsko Průměr OECD Bez Japonska a Německa

1950−1970 4,20 4,46 4,08

1950−1960 3,50 3,89 3,55

1960−1970 4,91 5,05 4,62

Pramen: Henrekson, et al. 1999, s. 243

Plná zaměstnanost byla hlavním cílem hospodářské politiky a také se jí dařilo dosahovat. Oficiální míra nezaměstnanosti se až do začátku devadesátých let pohybovala mezi 1 a 3 %. I po započtení osob ve veřejně prospěšných pracích a rekvalifikačních kurzech nepřesahovala ke konci období uvedenou horní hranici. K těmto výsledkům ale přispěla kromě uplatňované aktivní politiky zaměstnanosti také zvyšující se zaměstnanost ve veřejném sektoru. Zatímco v roce 1945 byla přibližně na úrovni 8 %, do roku 1970 se vyšplhala na více než 20 % a dále stoupala. Švédská zaměstnanost také byla a stále je charakteristická vysokou mírou participace žen a lidí v pokročilém produktivním věku. Stabilizační politika byla v poválečném období více úspěšná při prevenci proti recesím než při omezování inflačních tlaků. Dle Lundberga (Lundberg 1985, s. 15) mohlo být důvodem preferování plné zaměstnanosti před cenovou stabilitou, nebo možná vyšší politická průchodnost expanzivní fiskální politiky než restriktivních opatření. Výsledkem byla inflace pohybující se kolem 4 %, měřeno indexem spotřebitelských cen, což bylo přibližně o procento více než průměr OECD. TAB. 3: Makroekonomické indikátory: Švédsko 1940−1969 (roční průměr za období, v %) Růst reálného HDP na osobu Nezaměstnanost CPI Saldo běžného účtu

1940−49 3,0 5,7 4,8 0,3

1950−59 2,8 2,2 4,4 0,3

1960−69 4,1 1,5 3,7 -0,2


Švédská ekonomika v poválečném období tedy byla ve srovnání s ostatními zeměmi OECD charakteristická solidním růstem reálného produktu, nízkou mírou nezaměstnanosti doprovázenou mírně zvýšenou inflací, solidární mzdovou politikou, vysokou stabilitou agregátních ekonomických veličin a vyrovnaným saldem běžného účtu platební bilance.

17

Krizové období švédského státu blahobytu

2 KRIZOVÉ OBDOBÍ ŠVÉDSKÉHO STÁTU BLAHOBYTU Jak bylo vidět v předchozí kapitole, Švédsko se rozvinulo z jedné z nejzaostalejších zemí Evropy na konci 19. století do státu, převyšujícího v 60. letech svou ekonomickou úrovní téměř všechny země světa.5 Zároveň si pod nepřetržitou vládou sociálně demokratické strany od začátku 30. let vytvořilo specifickou formu hospodářské politiky, nazývanou švédským modelem. Jeho makroekonomickou stránkou byla stabilizační politika dbající na vyrovnaný hospodářský růst, plnou zaměstnanost ale i cenovou stabilitu. Rozsáhlým sociálním zákonodárstvím v kombinaci se solidaristickým centralizovaným kolektivním vyjednáváním o mzdách byla v podstatě odstraněna chudoba a zajištěna životní úroveň odpovídající výkonnosti švédské ekonomiky pro téměř všechny jeho obyvatele. Přibližně od konce 60., resp. počátku 70. let minulého století se ale začínají projevovat výraznější problémy spojené s uplatňovanou hospodářskou politikou. Přesněji řečeno s modifikovanou podobou švédského modelu aplikovanou v tomto období, která byla navíc vystavena nepříznivému celosvětovému vývoji. Tato kapitola nejdříve v úvodu podá základní přehled o politickém vývoji a aplikované hospodářské politice v 70. a 80. letech. Dále analyzuje základní makroekonomické charakteristiky ve snaze identifikovat rozdíly ve vývoji Švédska a ostatních zemí OECD. Následuje rozbor chybných opatření vládní politiky stejně jako ostatních faktorů, které negativně ovlivnily výkonnost švédské ekonomiky či omezily její dlouhodobé růstové možnosti. Poslední část se věnuje hluboké krizi mezi lety 1990 a 1994, která Švédsko odsunula z předních pozic žebříčku zemí dle ekonomické výkonnosti a znamenala odstartování mnoha tržně orientovaných reforem, realizovaných v 90. letech.

2.1 HOSPODÁŘSKÁ POLITIKA V roce 1969 byl do čela SAP zvolen Olof Palme podporován radikálnějším levicovým křídlem. Dle jejich názoru tehdejší podoba sociálního státu nedostačovala k plnému uspokojení potřeb nižších sociálních vrstev společnosti. Značný nárůst veřejného sektoru a rozšiřování sociálních opatření za dobu, kdy Palme držel premiérský post, naznačují jeho způsob řešení této situace. V očekávání mezinárodní recese po první ropné krizi realizovala jeho vláda hospodářskou politiku pro podporu švédské ekonomiky. Spočívala především v expanzivní fiskální politice, která měla v duchu keynesiánské teorie vyvážit pokles zahraniční poptávky. Jednalo se tedy o výrazný odklon od všeobecné restriktivní politiky, doporučované R-M modelem. Tato opatření akomodativního charakteru sice zmírnila recesi, spolu s vysokým mzdovým růstem ale působila silně proinflační. Zvyšování nákladů vedlo ke ztrátě mezinárodní konkurenceschopnosti, snížení exportů a růstu deficitu na běžném účtu. Expanzivní fiskální politika, zahrnující štědré dotace upadajícím oblastem průmyslu, také přispěla k výraznému zhoršení stavu veřejných financí. (Henrekson, et al. 1999, s. 254−255) 5

Jeho HDP na osobu přepočtený dle PPP byl čtvrtý nejvyšší mezi zeměmi OECD (viz předchozí kapitola).

18


Výsledná ekonomická stagnace si vyžádala změny v politické oblasti. Mezi lety 1976 a 1982 získaly důvěru voličů, poprvé po dosavadním nepřetržitém úspěchu SAP, nesocialistické strany. I přes mírné snížení některých sociálních benefitů a daní neznamenaly kroky menšinové liberální vlády výrazný obrat v uplatňované hospodářské politice. Celkové veřejné výdaje pokračovaly v růstu, hospodářská politika byla stále expanzivní. Hospodářský růst se snažila podporovat opakovanými devalvacemi nadhodnocené koruny, která byla od pádu Bretton-Woodu fixovaná k německé marce. (Henrekson, et al. 1999, s. 255) V roce 1979 zasáhla svět druhá ropná krize. Tentokrát se vláda nesnažila tak výrazně podporovat ekonomiku fiskálními opatřeními. Vzhledem k existenci deficitu veřejných financí i schodku na běžném účtu ustoupila od akomodativní politiky. V roce 1981 opět devalvovala švédskou korunu. Sociální demokraté se po šestiletém pobytu v opozici vrátili do vlády v roce 1982. Nad nijak inovátorskou a ani úspěšnou pravicovou vládou vyhráli s volebním programem kladoucím opět důraz na silný sociální stát a zrušení předchozích škrtů ve veřejných výdajích. Ihned po nástupu zopakovali devalvaci, oblíbené to opatření předchozí vlády. Šestnáctiprocentní, tentokrát již poslední, snížení hodnoty koruny mělo zvýšit zahraniční poptávku po švédské produkci a podpořit tak exportní sektor. K zabránění inflačním tlakům byla přijata restriktivní monetární politika. V první polovině 80. let začaly být výrazněji slyšet opoziční návrhy na liberálnější pojetí hospodářské politiky. V oblasti politiky trhu práce doporučovali klást větší důraz na pojištění proti nezaměstnanosti. Kritizovali požadavky odborových organizací, považujíc je za nepřijatelné pro rozvoj hospodářství. Stavěli se dále za nižší kompenzační platby prostřednictvím nemocenských dávek a celkové snížení daňového zatížení. Silně byla kritizována předchozí keynesiánská hospodářská politika, která vedla k rychlému růstu cenové hladiny a výrazně nepomohla k obnově ekonomické aktivity. (Ollson 1996, s. 235−236) Sociální demokraté vyhráli i následující dvoje volby, ztratili ale parlamentní většinu a vládli za podpory komunistů. V jejich přístupu lze identifikovat odklon od podpory stále rostoucího státu blahobytu směrem k jeho konsolidaci a udržení. (Ollson 1996, s. 236) Do jisté míry tak stále odolávali reformnímu přístupu, který přišel v tomto období silně ke slovu ve Spojených státech či Velké Británii. Přesto implementovali některá tržně orientovaná opatření. Centrální banka opustila přímou kontrolu úvěrů, byla provedena deregulace bankovního systému a kapitálového trhu. Měnová autorita se zaměřila na stabilizaci kurzu švédské koruny ke zvolenému měnovému koši. Konec 80. let se nesl ve znamení přehřátí švédské ekonomiky s vysokou inflací a velice nízkou mírou nezaměstnanosti. Předchozí deregulace přispěla k růstu domácí poptávky a rychlému zvyšování cen aktiv, především nemovitostí. (Henrekson, et al. 1999, s. 256) Sociálně demokratická vláda reagovala v duchu celosvětového neoliberálního obratu stanovením nízké míry inflace jako primárního cíle i za cenu zvýšené nezaměstnanosti. Nabídkově zaměřené reformy byly iniciovány na počátku 90. let v době hluboké

19


ekonomické krize (k níž také částečně přispěly) a znamenaly tak začátek množství změn, které se ve Švédsku uskutečnily v průběhu 90. let.

2.2 VÝVOJ ZÁKLADNÍCH MAKROEKONOMICKÝCH INDIKÁTORŮ 2.2.1 Hospodářský růst Švédsko se v roce 1970 nacházelo na čtvrtém místě žebříčku mezi zeměmi OECD, seřazených podle jejich relativního produktu na hlavu po přepočtu dle PPP (tab. 4). Od počátku 70 let ale za ostatními zeměmi začíná na první pohled v uvedené statistice zaostávat. Tato skutečnost je často, ale do jisté míry bezpředmětně, považována za jednu z hlavních indicií signalizujících nepřiměřený nárůst státu blahobytu a jeho negativní vliv na výkonnost švédské ekonomiky. Podíváme-li se na následující tabulky zachycující vybrané roky, vypadá to, že docházelo k postupnému poklesu Švédska ze čtvrtého místa v roce 1970 až na 14. v roce 1991, resp. 17. o dva roky později. TAB. 4: Žebříček zemí OECD dle HDP na osobu v PPP (v % průměru)

Pramen: Lindbeck 2000, s. 18−19

20


Tato argumentace ale odhlíží od několika důležitých faktů:6 •

Na začátku uvedeného období se Švédsko nacházelo ve vrcholné fázi svého hospodářského cyklu, což nepřiměřeně nadhodnocuje jeho relativní postavení. (Korpi 1996, s. 1731)

•

Státy jako Japonsko nebo Island byly na začátku 70. let na spodních příčkách žebříčku, s jejich rychlým ekonomickým rozvojem za sebou nechaly nejen Švédsko, ale i většinu ostatních zemí.

•

K největšímu poklesu došlo až na začátku 90. let, kdy země prošla nejhorší recesí od Velké krize. Její příčinou ale byla, jak bude vysvětleno v samostatné kapitole, především nevhodná makroekonomická politika včetně některých liberalizačních opatření. Zahrnutí periody mezi lety 1991 až 1993 se tedy nejeví jako vhodné při snaze identifikovat relativní deficit ve výkonnosti švédské ekonomiky či jeho spojení s narůstajícím neefektivním veřejným sektorem. (Korpi 2001, s. 111)

•

Kombinace konvergence ekonomické úrovně jednotlivých států, asynchronního cyklického vývoje a problémů s mezinárodní srovnáním HDP je dalším argumentem, proč nedávat velký důraz na přesné umístění ve výše zmíněném žebříčku. (Dowrick 1996, 1775)

Podíváme-li se tedy na tuto charakteristiku odpovídající optikou, vidíme pouze oscilující pozici Švédské ekonomiky mezi 4. a 8. místem uvedeného žebříčku s nejasným trendem během celého inkriminovaného období, z čehož nelze o ničem kvalifikovaně usuzovat. GRAF 3: Pozice Švédska mezi státy OECD dle HDP na osobu v PPP

Pramen: Korpi 1996, s. 1733

Jako vhodnější, přestože ne dokonalý, prostředek mezinárodního srovnání výkonnosti ekonomik se jeví tempo růstu reálného hrubého domácího produktu na osobu přepočteného dle parity kupní síly. Hodnota tohoto ukazatele činila ve zkoumaném období 1971−1990 pro Švédsko v průměru 1,7 % ročně a zaostávalo tak za zeměmi OECD 6

Pomineme-li obecné problémy s porovnáváním produktu mezi jednotlivými zeměmi – volba zkoumaného období, roku pro přepočítání cen, nevhodnost použití univerzálního spotřebního koše apod.

21


o 0,6 procentního bodu (p. b.). Výrazně horší výsledky jsou patrné především v 70. letech – 1,6 % x 2,4 %, zaostávání v následujícím desetiletí již nebylo tak významné (1,9 % x 2,2 %). Jak je částečně vidět i z následujícího grafu, nejvýraznější odchylka od průměrného růstu zemí OECD nastala v druhé polovině 70. let. Dopad první ropné krize se u nich projevil stagnací a poklesem v letech 1974 až 1975. Jelikož Švédsko aplikovalo výrazně expanzivní politiku pro podporu agregátní nabídky, udrželo si v těchto letech solidní hospodářský růst i přes nepříznivé podmínky na světových trzích. Následně ale prošlo depresí o to výraznější. V roce 1977 zažilo propad reálného HDP téměř o 2 %. Do následného začínajícího oživení přišla druhá ropná krize, což znamenalo nevýrazný hospodářský růst až do devalvace uskutečněné v roce 1982. Výrazně negativní vývojem procházela především průmyslová produkce, která se vrátila na úroveň poloviny 70. let až v roce 1983. Druhá polovina 80. let se pak nese ve znamení solidního růstu, který ale nedosahoval průměrné výkonnosti ostatních států, takže docházelo k dalšímu zaostávání švédské ekonomiky. GRAF 4: Srovnání růstu reálného HDP v PPP na osobu, 1970−1990

Pramen: OECD Statistics: http://195.145.59.167/ISAPI/LogIn.dll/login?lg=e

Při hodnocení tohoto vývoje je ale nutné mít stále na paměti problémy spojené s mezinárodním srovnáním. Přesné hodnoty výše uvedeného ukazatele mohou být ovlivněny zvoleným obdobím, rokem pro přepočítání cen apod. Rozličné možnosti výpočtu, včetně srovnání výsledků Švédska s různými skupinami zemí podává ve své práci např. Krantz (Krantz, 200-) nebo Thakur (Thakur, et al. 2003). I když ale vezmeme v úvahu tyto problémy, pořád se výkon švédské ekonomiky jeví v tomto období horší než u většiny ostatních vyspělých zemí. Na konkrétní metodě spíše závisí míra zaostávání a tedy jeho důležitost, než samotná možnost identifikovat relativní deficit ve výkonnosti švédského hospodářství.

2.2.2 (Ne)zaměstnanost Ropné krize, neúčinnost keynesiánské hospodářské politiky a celkové zhoršení ekonomické výkonnosti v 70. letech znamenaly pro většinu zemí značný nárůst do té doby nízké nezaměstnanosti. Zatímco v roce 1970 nepřesahovala míra nezaměstnanosti

22


v zemích EU v průměru 3 %, do poloviny 80. let se vyšplhala přes 10 %. Vývoj ve Švédsku byl naproti tomu odlišný. Po celá 70. a 80. léta se podíl nezaměstnaných na celkové pracovní síle pohyboval mezi 1,5 a 4 %. I když připočítáme osoby účastnící se rozličných programů aktivní politiky zaměstnanosti (APZ), znamená to zvýšení nezaměstnanosti pouze přibližně o 2 p. b. GRAF 5: Srovnání vývoje nezaměstnanosti zemí EU a Švédska, 1970–1990


Místo opatření APZ tak lze za nízkou nezaměstnaností vidět především nárůst zaměstnanosti ve veřejném sektoru. Pokračovaly strukturální změny spočívající v poklesu podílu zemědělství i průmyslové výroby. Zároveň výrazně rostl podíl tržně a veřejně poskytovaných služeb a tedy počet pracovních míst v těchto sektorech. Agregujeme-li je ale do soukromé a veřejné sféry, zjistíme, že již od 60. let počet pracovních míst v soukromém sektoru stagnoval. Vysoká švédská zaměstnanost byla dosahována čistě nárůstem pozic ve veřejném sektoru. Mezi lety 1972 a 1982 došlo ke zvýšení jejich podílu z 24 až na 38 % celkově zaměstnaných osob, od té doby až do konce 80. let poté zůstával podíl přibližně konstantní.7 (Rosen 1996, s. 2−4) Ne, že by se v té době zastavil růst veřejného sektoru, spíše v něm došlo k omezení tempa tvorby nových pracovních míst, které se zkombinovalo s oživením soukromé sféry po předcházející depresi na začátku 80. let. Charakteristickou vlastností švédské zaměstnanosti byl také zvyšující se podíl práce na zkrácený pracovní úvazek. Ke konci 80. let byla tímto způsobem zaměstnána asi čtvrtina pracovníků, což byl největší podíl v Evropě. Přičemž většina těchto pozic byla vytvořena ve veřejném sektoru a obsazena ženami. Zda se jednalo o cílevědomou strategii rozdělování práce v boji s potenciální nezaměstnaností, není jisté. Každopádně ale i přes nárůst zaměstnaných osob se v tomto období počet odpracovaných hodin ve skutečnosti snížil. (Scharpf 1996, s. 222)

7

Téměř veškeré nová pracovní místa ve veřejném sektoru byla vytvořena na úrovni lokálních samospráv, které poskytují převážnou část veřejných služeb. Tyto pozice byly obsazeny především ženami, čímž bylo dosaženo jejich vysoké pracovní participace, neobvyklé v ostatních zemích. (Rosen 1996, s. 2)

23


Objevovaly se také odlišnosti ve struktuře nezaměstnanosti. Její průměrná délka se prodloužila z původních přibližně 6 týdnů až na 13. Míra nezaměstnanosti zůstala nízká, jelikož se snížil počet lidí, kteří dobrovolně či nedobrovolně opouštěli zaměstnání, klesla tedy fluktuace pracovní síly. Za touto skutečností mohlo dle Ljungqista (1994, s. 2−28) stát progresivní zdanění, které vedlo k výrazné nivelizaci mezd. Pro zaměstnance se tím snižuje pravděpodobnost nalezení výrazně lépe placené práce, kvůli níž by bylo vhodné opustit současné zaměstnání, případně jako nezaměstnaný nepřijmout nabídku práce. Progresivní zdanění tedy snižuje frikční nezaměstnanost, na druhou stranu se ale zároveň zhoršuje alokační efektivnost trhu práce, což má negativní dopad na výši produktu. Švédsko tedy kromě obvyklé keynesiánské podpory agregátní poptávky aplikovalo ještě odlišnou strategii pro udržení nízké nezaměstnanosti. Jeho metoda dle výše uvedených poznatků spočívala ve vzniku veřejně financovaných pracovních míst. Krize na počátku 90. let, která donutila vládu seškrtat veřejné výdaje, pak nutně vedla k vysokému nárůstu nezaměstnanosti.

2.2.3 Inflace Ropné krize se projevily nejen v celosvětově nízkém hospodářském růstu a vysoké nezaměstnanosti, ale i mírou inflace, které značně převyšovala hodnoty předchozích let. Průměr zemí OECD byl v 70. letech 9,8 % a 8,2 % v letech 80. (měřeno pomocí CPI), přičemž v krizových rocích se míra inflace pohybovala kolem 15 %. V evropských státech OECD byl růst cenové hladiny o něco nižší a to především v druhém období (9 a 5,1 %). GRAF 6: Míra inflace ve Švédsku a evropských zemích OECD, 1971−1990


Švédsko přibližně kopírovalo průměr zemí OECD (9,2 % a 7,6 %). Oproti evropským státům OECD, z nichž se rekrutovala většina jeho obchodních partnerů, ale již od poloviny 70. let mělo míru inflace vyšší o několik procentních bodů, což mělo negativní vliv na konkurenceschopnost jeho výrobců.

2.3 PŘÍČINY ZAOSTÁVÁNÍ ŠVÉDSKÉ EKONOMIKY Před vlastní analýzou příčin zaostávání švédského státu blahobytu je vhodné přestavit 24


existující alternativní pohledy. V dostupné literatuře je možné nalézt množství názorů na možné příčiny nevalného výkonu švédské ekonomiky během 70. a 80. let. Mezi autory, kteří se ve svých pracích věnují těmto problémů, patří např. Magnus Henrekson (Henrekson, et al. 1999) nebo Ulf Jakobsson (Jakobsson 1991). Vybraným charakteristikám pak i Ingemar Hannson (Hansson, Stuart 1990), Nils Elvander (Elvander 2002) či Steve Dawrick (Dawrick 1996). Z českých autorů stojí za povšimnutí přehled příčin krize švédského státu blahobytu podaný Luďkem Urbanem (Urban 1995). Henrekson se ve své práci (Henrekson, et al. 1999, s. 256–280) snaží identifikovat rozdíly mezi Švédskem a ostatními vyspělými státy. Dle jeho názoru by hospodářský růst mohly omezit tyto charakteristiky: • nízké úspory z důvodu rozsáhlého sociálního zákonodárství, vysokých marginálních daňových sazeb, inflačního prostředí a nízkých reálných úrokových sazeb, • malý podíl investic na HDP a především politicky ovlivněná jejich alokace, • snižování podílu soukromého sektoru, který by byl vystaven mezinárodní konkurenci, • stabilizační politika a politika trhu práce bránící restrukturalizaci ekonomiky, • růst veřejného sektoru, spojený s neefektivní vládní spotřebou a vysokým daňovým zatížením, • nízká motivace pro investice do lidského kapitálu z důvodu extrémní příjmové nivelizace. Jakobsson se podrobněji věnuje třem problematickým oblastem (Jakobsson 1991, s. 72–82): • nepřiměřený mzdový růst omezující konkurenceschopnost švédských výrobců, • dotace soukromému sektoru bránící jeho přizpůsobení novým podmínkám, • vysoká zaměstnanost ve veřejném sektoru a růst veřejných výdajů vedoucí k vytěsňování soukromých investic. Dle Elvandera (Elvander 2002, s. 127–130) byla důležitá ideologická změna prostředí, která nastala na přelomu 60. a 70. let. Jednalo se o radikalizaci odborových hnutí a vládnoucí sociálně demokratické strany, která vedla k rozšiřování sociálního zákonodárství a omezování tržního přístupu v rámci hospodářské politiky. Problematikou daňového systému a obzvláště jeho problémy se zabývá Hannson (Hansson, Stuart 1990). Upozorňuje na vysoké daňové zatížení a především marginální daňové sazby. Dále poskytuje analýzu množství defektů, kterými se švédský daňový systém v tomto období vyznačoval. Dawrick (Dawrick 1996, s. 1772–1778) upozorňuje, že v úvahu je nutné vzít i objektivní faktory, které mohly vést k nízkému růstu švédského hospodářství. Zdůrazňuje především vysokou počáteční pozici Švédska mezi zeměmi OECD dle jejich ekonomické úrovně.

25


Nakonec Urban při popisu švédského modelu hospodářské politiky (Urban 1995, s. 89–90) podává souhrn možných příčin krize švédského státu blahobytu: • demotivující daňové zatížení, • velkorysé pracovní zákonodárství, • nízká míra úspor z důvodu vysokého zdanění, • extrémní příjmová nivelizace, • inflační tlaky kvůli udržování vysoké zaměstnanosti. Následující podkapitoly se podrobněji zaměřují na nejčastěji uváděné či dle autorova názoru důležité příčiny zaostávání švédského hospodářství během 70. a 80. let 20. století: • konec všeobecného konsensu,

• dotace soukromému sektoru,

• mzdový vývoj,

• růst podílu veřejného sektoru,

• ztráta flexibility trhu práce,

• objektivní příčiny.

2.3.1 Konec všeobecného konsensu Během předchozích období lze identifikovat relativní konsensus o budoucím směřování švédské společnosti a prostředcích pro dosažení stanovených cílů. Příkladem může být vztah mezi prací a kapitálem, tedy jejich zástupci SAP a LO na straně jedné a SAF na straně druhé. Od podepsání Saltsjöbadenské dohody v roce 1938 až do 70. let existovala do jisté míry rovnováha mezi LO a SAF, jako hlavními organizacemi zastupujícími zaměstnance a zaměstnavatele. Sociální demokraté také nepřistoupili ke znárodňování či obdobným socialistickým praktikám a brali na vědomí, že příznivé prostředí pro soukromé podnikání je důležitou podmínkou pro uskutečňování jejich cílů v oblasti sociální politiky. V 70. letech došlo ke ztrátě monopolní vyjednávací pozice LO a SAF. Důvodem byl rychlý rozvoj silných centrálních organizací zastupujících zájmy tzv. bílých límečků a zaměstnanců v rozšiřujícím se veřejném sektoru, stejně jako ideologická polarizace a ekonomická stagnace v krizovém období. Radikalizace sociálních demokratů a odborových organizací se projevila po nástupu Olofa Palmeho na premiérský post zavedením četné legislativy regulující podmínky na trhu práce. V roce 1976 také LO představila návrh na vytvoření zaměstnaneckých investičních fondů. Zdrojem financování měly být (a nakonec také byly) příspěvky zaměstnavatelů ze zisku přesahujícího určitou úroveň a také z celkové sumy vyplacených mezd. Tyto fondy měly fungovat pod kontrolou odborů a nashromážděné prostředky by byly použity pro nákup podílů v soukromých podnicích. Předpokládalo se, že během 10–15 let dojde k důležité přestavbě vlastnických vztahů. (Elvander 2002, s. 127–128) Z pohledu SAF se jednalo o útok na kompromis mezi prací a kapitálem, platící již od roku 1938. Fond byl ve značně zmírněné podobě zaveden až v roce 1984, po opětovném nástupu sociálních demokratů. S příchodem pravicové vlády v roce 1991 ale došlo k jeho zrušení, čímž byla původní myšlenka nadobro opuštěna.

26


2.3.2 Mzdový vývoj Existence většího počtu organizací vyjednávajících na trhu práce za zaměstnance a zaměstnavatele a přitvrzení jejich požadavků vedla v druhé polovině 70. a během 80. let také k častějším konfliktům a problémům s centralizovaným mzdovým systémem. Po první ropné krizi navíc vláda praktikovala silně expanzivní hospodářskou politiku pro podporu domácí poptávky a zmírnění dopadu negativního šoku na ekonomickou aktivitu. Jednalo se tedy o výrazný odklon od R-M modelem doporučované restriktivní hospodářské politiky. Při politice kladoucí hlavní důraz na udržení plné zaměstnanosti měly odborové organizace možnost prosadit nepřiměřený nárůst mezd, nezakládající se na růstu produktivity práce. (Jakobsson 1991, s. 76) Zatímco produkce na hlavu v těchto letech přibližně stagnovala, došlo k výraznému zvýšení mzdových nákladů. Tento vývoj byl nejpatrnější mezi lety 1975−1977, tedy v období výrazného propadu průmyslové produkce, ztráty tržního podílu švédských exportů a zaostávání růstu domácího produktu za ostatními zeměmi OECD. Expanzivní fiskální politikou podpořená soukromá spotřeba nebyla z druhé strany kryta domácí produkcí. To vedlo k silným inflačním tlakům a rostoucímu deficitu na běžném účtu. Tento negativní vývoj, stejně jako klesající konkurenceschopnost švédských exportních odvětví, řešila pravicová vláda v druhé polovině 70. let opakovanými devalvacemi. Růst mzdových nákladů měl v tomto období nepříznivý dopad také na ziskovost švédských podniků. Průměrná rentabilita kapitálu průmyslových podniků se od roku 1975 pohybovala několik procent pod výnosností vládních obligací. To samozřejmě vedlo ke snížení motivace investovat do fyzického kapitálu. Výsledkem byla patrná stagnující či klesající výrobní kapacita švédského průmyslu. (Jakobsson 1991, s. 78) GRAF 7: Relativní jednotkové náklady a podíl švédských výrobců na trhu OECD

Pramen: Jakobsson 1991, s. 65

2.3.3 Ztráta flexibility trhu práce Původní Rehn-Meidnerův model, úspěšně uplatňovaný v poválečném období, kladl důraz na strukturální změny potřebné pro zajištění dlouhodobého ekonomického růstu. Neproduktivní podniky měly být eliminovány a vysokou zaměstnanost měla udržet regionální a sektorová mobilita pracovních sil, podporovaná aktivní politikou 27


zaměstnanosti. Postupem času ale došlo k reformulaci této politiky. Důraz na mobilitu pracovních sil začal odborovým organizacím, v důsledku jejich rostoucích aspirací, postupně překážet. V 70. letech bylo implementováno mnoho opatření snižujících práva firem při nabírání a propouštění zaměstnanců. Dalším problémem bylo celosvětová recese. Pokles ekonomické aktivity s sebou nesl nižší počet pracovních míst v soukromém sektoru, který nebylo možné řešit pouze zvyšováním mobility pracovní síly, ani kdyby byla politicky průchodná. Původní mobilitu práce povzbuzující programy aktivní politiky zaměstnanosti byly do značné míry proměněny na systém zabezpečení náhradního zaměstnání v oblastech s nedostatečnou nabídkou pracovních míst. (Scharpf 1996, s. 221) Primárním cílem hospodářské politiky bylo udržení plné zaměstnanosti bez ohledu na negativní šoky. Příliš vysoká zaměstnanost může vést k snížení produktivity. Příčinou je například redukovaná alokační efektivnost trhu práce nebo vylepšená, již tak silná, vyjednávací pozice odborových organizací. Ty mohly, spoléhajíc na akomodativní politiku vlády, prosadit při vyjednávání se zaměstnavateli nepřiměřený mzdový růst. (Henreksson 1999, s. 266) Zmíněnou důležitou charakteristikou švédského trhu práce byl narůstající podíl pracovní síly zaměstnané ve veřejném sektoru. Stát a především regionální samospráva se tak stávali zaměstnavatelem „poslední instance“ (Henreksson 1999, s. 266), poskytujíc pracovní příležitosti zaměstnancům opouštějícím soukromou sféru. Nově vytvořená pracovní místa ve veřejném sektoru souvisela především s rozšiřujícím se poskytováním sociálních služeb, jako např. péče o děti nebo staré lidi. Důležité je také upozornit na související skutečnost, že z čistě statistického pohledu má zahrnutí služeb, které v ostatních státech neprocházejí trhem, pozitivní vliv na výši hrubého domácího produktu. Dochází tak k nadhodnocení tohoto ukazatele. Na druhou stranu ale růst veřejného sektoru, který má již z principu, vzhledem ke svému zaměření, nízký růst produktivity8, vede k omezení růstových možností ekonomiky.

2.3.4 Dotace soukromému sektoru Akomodativní makroekonomická hospodářská politika nenutila ekonomické subjekty přizpůsobit se novému mezinárodnímu klimatu. Proti strukturálním změnám působila i uplatňovaná mikroekonomická opatření, která podporovala vybraná skomírající odvětví švédského hospodářství. Během 70. let se výrazně zvýšily státní dotace některým oblastem chráněného privátního sektoru. Zatímco v roce 1970 dosahovaly celkové veřejné dotace soukromému sektoru necelá 4 % HDP, o deset let později byl již tento podíl rovný téměř jedné desetině. Největší váhu postupně získala tradičně rozsáhlá bytová politika. Významné byly dotace průmyslovým podnikům, především v upadajících odvětvích, jako bylo loďařství, 8

Růst produktivity ve veřejném sektoru byl v letech 1965−1974 0,0 % a 1975−1985 0,2 % v průměru ročně. (Jakobsson 1991, s. 62)

28


zpracování kovů, textil, ale také podpora zemědělství. GRAF 8: Veřejné dotace soukromému sektoru (% HDP)

Pramen: Jakobsson 1991, s. 80

Některé podniky z těchto oborů také přešly období pod přímou veřejnou kontrolu (byly znárodněny), čímž došlo k jejich plnému financování z veřejných prostředků. Svou roli v nepřizpůsobení se švédské ekonomiky měla také opatření obchodní politiky chránící místní zemědělce či textilní výrobce. (Jakobsson 1991, s. 81) Neexistence tohoto přerozdělování prostředků mezi úspěšnými a neúspěšnými podniky by měla z krátkodobého hlediska jistě negativní dopad na produkt a zaměstnanost. V případě jeho odbourání by ale ekonomika měla vyšší motivaci k provedení potřebného strukturálního přizpůsobení novým podmínkám. Mohlo by také být znatelně omezeno daňové zatížení, což by vedlo ke snížení nákladů a zlepšení mezinárodní konkurenceschopnosti.9

2.3.5 Rychlý růst veřejného sektoru Charakteristickou vlastností švédské ekonomiky nejen v tomto období je vysoký podíl veřejného sektoru. Od konce 60. let mělo Švédsko největší veřejný sektor mezi státy OECD, na začátku tohoto desetiletí ale jejich průměr ještě výrazně nepřevyšovalo. V dalších 25 letech došlo k jeho rychlému nárůstu. V roce 1971 mělo celkové veřejné výdaje ve výši 45 % HDP, což bylo přibližně o třetinu více než průměr OECD. Do roku 1983 se výdaje zvýšily až na 66 % HDP, tedy 2/3 nad průměrem vyspělých zemí. Ve zbytku 80. let se podíl výdajů přibližně stabilizoval, aby strmě vyskočil na počátku let 90. v průběhu ekonomické krize a to až na 73 % HDP. TAB. 5: Veřejné výdaje a příjmy Švédska a zemí OECD (v % HDP) Rok 1960 1971

9

Švédsko Výdaje Příjmy 31,1 32,1 45,3 49,4

Průměr OECD Výdaje Příjmy 28.0 27,6 32,9 31,1

Částka potřebná na zvýšení dotací z úrovně v roce 1970 na hodnoty v roce 1980 představovala více než polovinu výnosu z odvodů z mezd zaměstnanců nebo téměř 90 % DPH. (Jakobsson 1991, s. 81)

29

Krizové období švédského státu blahobytu 1983 1992

66,0 67,3

59,6 60,2

41,5 41,2

35,8 37,5


Spolu s výdajovou stránkou veřejných rozpočtu rostlo i daňové zatížení obyvatelstva. Po rychlém růstu v 70. letech dosáhly daňové příjmy v roce 1978 48,3 % HDP. Poté se stabilizovaly a zvýšily se až ke konci 80. let. Na začátku období převyšovalo Švédsko státy OECD přibližně o 10 % p. b., tento rozdíl ale vzrostl téměř až na dvojnásobek.10 GRAF 9: Srovnání vývoje daňového zatížení Švédska a průměru zemí OECD, 1970−1990


Egalitariánské cíle byly dosahovány prostřednictvím rostoucí progresivity daňového systému. Celková marginální daňová sazba se zvyšovala až do první poloviny 80. let, kdy pro mediánového zaměstnance dosáhla přibližně 73 %. (Henrekson, et al. 1999, s. 272) Změna ve všeobecném názoru na vhodnost vysoké progresivity daňového systému na začátku 80. let vedla k implementaci reformy, která dosavadní růstový trend zbrzdila. V roce 1982 došlo k jistému snížení celkové průměrné marginální sazby (ze 73 % na 71 %), podíl daňových příjmů na HDP ale stále pokračoval v pomalém růstu. Trvající voličská podpora rozsáhlého státu blahobytu činila významnější redukci politicky neprůchodnou. (Hansson, Stuart 1990, s. 132) Přestože příjmy do veřejných rozpočtů byly vysoké, nestačily k financování všech výdajů. Rozdílný vývoj těchto veličin znamenal vznik deficitu a nárůst veřejného dluhu. Velké deficity se opakovaly především mezi lety 1978 a 1986, kdy se každý rok pohybovaly od 6 do 10 % HDP. K nízkým soukromým úsporám se tak přidala i veřejná sféra. Problémem daňového systému nebyly dle Hanssona (Hansson, Stuart 1990, s. 131−138) jen výše zmíněné skutečnosti, ale i existence množství defektů. Příkladem může být kombinace neindexovaných daňových pásem a vysoce inflačního prostředí, která vedla k tomu, že většina zaměstnanců byla vystavena marginální sazbě daleko přesahující 50 %. To vedlo mj. ke snížení atraktivnosti výdělků z přesčasové práce. Přidržíme-li se zmíněné 10

Při hodnocení této skutečnosti je ale nutné vzít v úvahu, že většina poskytovaných sociální dávek (včetně důchodů) je předmětem zdanění. Částečně je tak omezena vypovídací schopnost přímého mezinárodního srovnání.

30


maximálně dosažené sazby 73 %, znamená to, že dodatečného hrubý příjem byl téměř čtyřikrát vyšší než výsledný čistý výdělek zaměstnance. Speciálním problémem švédského daňového systému bylo zdanění kapitálových příjmů. Kapitál byl ve Švédsku daněn jako příjem fyzické osoby, lišily se ale podmínky podle typu kapitálového příjmu (z fyzického kapitálu, finančních investic…). Úroky z půjček byly plně odčitatelné. Racionálním chováním, kterým švédští daňoví poplatníci obvykle oplývali, pak bylo investovat do nízko zdaňovaných aktiv a tuto investici financovat půjčkou. Uplatnění úroků vedlo ke snížení celkového daňového základu.11 Výsledkem bylo, že tato daň snižovala příjmy do státního rozpočtu o 0,5 % HDP. Tato arbitráž byla atraktivní především pro osoby s vysokými marginálními daňovými sazbami. Pro vysoko příjmové poplatníky byla daň kapitálových příjmů negativní, pro nízko příjmové naopak pozitivní. To snižovalo formální progresivitu daňového systému, která se tak značně lišila od skutečné. GRAF 10: Formální a skutečná progresivita celkového zdanění

Pramen: Hansson, Stuart 1990, s. 135−136

2.3.6 Objektivní příčiny K relativnímu zaostávání švédské ekonomiky přispěly i některé objektivní faktory, které nesouvisí s uplaťnovanou hospodářskou politikou. Jednalo se například o: •

konvergenci ekonomické úrovně (efekt dohánění),

•

věkovou strukturu.

Vzhledem k vysoké počáteční pozici švédské ekonomiky lze přepokládat existenci tzv. efektu dohánění, kdy zaostalejší země mají vyšší tempo růstu reálného HDP než země vyspělé, což vede ke snižování náskoku u rozvinutých zemí jako jsou Spojené státy, Německo, Francie či zkoumané Švédsko. V případě započtení efektu dohánění se výkonnost švédské ekonomiky již nejeví tak 11

Příkladem je investice do nemovitosti k vlastnímu užívání, ze které vstupovalo do daňového základu jen 1,5 % její hodnoty, odčitatelné úroky ale činily kolem 12 %. Došlo tedy ke snížení daňového základu přibližně o 10,5 % hodnoty nemovitosti.

31


negativně. Z práce Dowricka (1996) vyplývá, že růst Švédska byl přibližně o 0,3 % ročně nižší než by odpovídalo jeho počáteční úrovni produktu na osobu.12 Nutno podotknout, že zkoumané období bylo v tomto případě prodlouženo až do roku 1992. Byla tak částečně zahrnuta i krize na počátku 90. let, což opticky zhoršuje skutečný vývoj. Další důležitou skutečností, kterou je nutné vzít při hodnocení v úvahu, je vývoj populace v produktivním věku. Vyšší podíl starších osob v populaci snižuje dostupnou pracovní sílu a tedy výši produktu. Navíc má negativní dopad na míru úspor, což omezuje růstové možnosti ekonomiky. Švédská vysoká střední délka života nutně vedla k vyššímu počtu osob v důchodovém věku. Navíc mladá válečná generace nebyla tak zdecimována jako ve státech, které se aktivně účastnily druhé svétové války. To sice pomohlo poválečnému boomu, v 70. a 80. letech to ale mělo naopak negativní dopad. Zatímco tedy v průměru OECD docházelo k nárůstu osob v produktivním věku, ve Švédsku lze pozorovat neustálý pokles jejich podílu v populaci.13 Pro odstranění vlivu demografické struktury na hospodářský růst je vhodné použít indikátoru hrubého domácího produktu na osobu v produktivním věku. Po aplikaci této metody nelze ve vývoji domácího produktu švédské ekonomiky identifikovat signifikantní odchylku od průměru zemí OECD až do počátku 90. let. (Thakur 2003, s. 24−28) GRAF 11: Srovnání vývoje HDP na osobu v produktivním věku Švédska a zemí OECD, 19602000 (PPP)

Pramen: Thakur 2003, s. 28

Shrnutí Uvedené příčiny nelze vidět jako jednotlivé nezávislé skutečnosti. Spíše se jedná o provázaný systém negativních charakteristik švédského modelu v 70. a 80. letech, který přispěl k nízké výkonnosti hospodářství. Ztráta všeobecného konsensu a radikalizace odborů podpořených SAP vedly rozšiřování sociální legislativy a vysokému mzdovému 12

13

Pro výpočet použil lineární regresní model, ve kterém byla úroveň HDP na osobu dle PPP v roce 1973 vysvětlující proměnnou pro hospodářský růst zemí OECD v letech 1973−1992. Například v USA mezi lety 1965 a 1990 byl nárůst z 64 na 75 %, ve Švédsku pokles z 67 % na 63 %.

32


růstu. Výsledné omezení konkurenceschopnosti švédských výrobců, navíc vystavených nepříznivému mezinárodnímu prostředí, nutilo vládu k opuštění restriktivní politiky doporučované R-M modelem. Aby zajistila vysokou zaměstnanost i v období ropných krizí, obrátila se zády k potřebné restrukturalizaci hospodářství. Vysokými dotacemi podporovala krachující podniky a původní mobilitu práce povzbuzující programy APZ byly do značné míry proměněny pouze na systém zabezpečení náhradního zaměstnání, často přímo vytvářením pozic ve veřejném sektoru. Zvyšující se potřeba finančních prostředků k realizaci těchto aktivit a rozšiřujících se sociálních benefitů vedla k rychlému zvyšování podílu veřejného sektoru v hospodářství. Jeho nízký růst produktivity a nutné vysoké daňové zatížení omezovaly výkonnost celé ekonomiky. K tomu můžeme připočíst efekt faktorů, na něž neměla hospodářská politika vlády žádný vliv. Jednalo se např. o věkovou strukturu obyvatelstva nebo vysokou počáteční ekonomickou úroveň. Výsledkem byl nízký růst švédského hospodářství během téměř celých 70. a 80. let a to nejen ve srovnání s předchozím obdobím ale i ostatními vyspělými státy, které byly vystaveny stejným negativním efektům ropných šoků. Přestože tuto etapu vývoje švédského státu blahobytu nelze hodnotit nijak pozitivně, do skutečných problémů se švédská ekonomika dostala teprve až na počátku 90. let.

2.4 KRIZE POČÁTKU 90. LET Mezi lety 1990 a 1994 prošlo Švédsko těžkou depresí, nejhorší od Velké hospodářské krize v třicátých letech. Hrubý domácí produkt klesal tři roky po sobě (1991−1993) a kumulovaná ztráta výstupu odpovídala téměř 5 %. Průmyslová produkce se oproti svému vrcholu snížila o 15 %, hrubé investice téměř o třetinu. Nezaměstnanost, která během přecházejícího období, označovaném jako krize státu blahobytu, nepřekročila několik málo procent, vzrostla na 9,4 %. Připočítáme-li i osoby v pracovních a rekvalifikačních programech, dosahovala 14 %, u mladé generace dokonce přes 20 %. Zhoršení výkonu a zvýšení nezaměstnanosti také vytvořilo tlak na veřejné finance. Došlo ke značnému zhoršení fiskální pozice centrální vlády, deficit státního rozpočtu rostl a v roce 1993 představoval 14 % HDP. Krize hospodářská byla doplněna krizí měnovou, kdy centrální banka, v důsledku silného odlivu zahraničního kapitálu, neudržela fixní kurz švédské koruny a zavedla plovoucí měnový režim.

TAB. 6: Základní charakteristiky švédské ekonomiky 1990−1994 (v %) Růst reálného HDP - spotřeba domácností - vládní spotřeba - hrubé investice

1990 1,4 -0,4 2,4 0,2

1991 -1,1 1,0 3,3 -8,6

1992 -1,4 -1,3 0,1 -11,6

1993 -2,2 -3,0 -0,2 -15,0

1994 3,3 1,8 -0,2 6,1

33

Krizové období švédského státu blahobytu -

exporty

Inflace (CPI) Míry nezaměstnanosti Deficit veřejných financí/HDP

1,8 10,4 1,7 -0,8

-1,9 9,4 3,1 1,2

2,2 2,2 5,6 8,1

8,3 4,7 9,1 14,0

14,1 2,2 9,4 10,9

Pramen: OECD Statistics: http://195.145.59.167/ISAPI/LogIn.dll/login?lg=e, Government Bill 2000, s. 20

Pohledů na příčiny této hluboké krize švédského ekonomiky existuje několik. Depresi můžeme například chápat jako vyvrcholení dlouhodobých problémů, které se projevily náhle na začátku 90. let. Druhou alternativou je obvinit reformní snahy, které místo zlepšení fungování švédského modelu vedly k jeho krizi. Možností také je, že samotná potřebná změna systému měla v krátkém období výrazně negativní efekt. Jak to mu obvykle bývá, pravda pravděpodobně leží někde uprostřed.

2.4.1 Příčiny a průběh krize Počátek problémů, do kterých se Švédsko dostalo na začátku 90. let, můžeme vidět v předchozím výjimečném přehřátí ekonomiky. Druhá polovina 80. let byla charakterizovaná především relativně vysokou inflací a spotřebou taženým rychlým hospodářským růstem.14 K tomuto vývoji přispělo několik skutečností. Jedním z liberalizačních opatření provedených v 80. letech, které měly zlepšit fungování systému, byla deregulace finančních trhů, nezbytná pro zajištění vhodné alokace volného kapitálu. Jak bylo dříve uvedeno, již od konce druhé světové války podléhaly finanční trhy rozsáhlé regulaci. Znatelná část bankovních úvěrů směřovala k financování aktivit veřejného sektoru a zároveň bylo regulováno množství úvěrů i úroková míra, za kterou byly poskytovány. V roce 1985 došlo k deregulaci, která umožnila bankám stanovovat ceny za své služby a výši poskytnutých úvěrů, což vedlo mezi lety 1985 a 1990 k nárůstu půjček soukromým subjektům z 85 % na 135 % HDP. (Nyberg 2006, 2−3) Poptávka po úvěrech byla podpořena velmi nízkými reálnými úrokovými sazbami. Po započtení dopadu úrokových plateb na zdanění se obvykle pohybovaly mezi nulou a 2 %, přičemž někdy byly dokonce záporné. Očekávaná úroková míra, podle níž se řídí ekonomické subjekty, mohla být dokonce ještě nižší. Inflační očekávání totiž byla během celého období vyšší než skutečný nárůst cenové hladiny. (Jonung, et al. 199-, s. 52) Domácnosti neměly moc důvodů vytvářet úspory, ve skutečnosti byly dokonce záporné. Nezaměstnanost byla nízká, finanční transfery poskytované státem blahobytu vysoké a vzhledem ke každoročním přebytkům veřejných rozpočtů se tyto přísliby jevily věrohodné i do budoucna. Jako určité perpetum mobile lze vidět ceny nemovitostí zvyšující se v důsledku poptávky podpořené množstvím úvěrů.15 To vedlo k nárůstu bohatství domácností i hodnoty jejich zástav a tedy umožnilo vypůjčení dalších 14

15

Hospodářský růst kolem 2 až 3 % považuji za vysoký ve srovnání s předchozím obdobím, při pohledu na výkon ostatních zemí OECD již ho tak pozitivně hodnotit nelze. Míra inflace (měřeno pomocí CPI) naopak byla jistě nižší než v inflačních 70. letech a začátku 80., byla ale dvakrát vyšší než průměr evropských zemí OECD a v roce 1990 se vyšplhala až na 10 %. V letech 1986 – 1989 vzrostly reálné ceny (očištěné o růst CPI) obytných nemovitostí v průměru o více než 75 %.

34


finančních prostředků, které z velké části investovány do nemovitostí a jiných aktiv opět tlačily na růst cen. Na kapitálovém trhu i trhu s nemovitostmi se tedy postupně vytvořila výrazná cenová bublina. Firmy zažívaly období příznivého vývoje zisků a silného růstu domácí poptávky, existovalo tedy mnoho investičních příležitostí. Více než polovina úvěrů směřovala do sektoru realit a stavebnictví, podpořeného růstem cen nemovitostí. Domácí trh s úvěry byl navíc liberalizován dlouho předtím, než bylo umožněno investovat v zahraničí (až od roku 1989). Přebytečné finanční prostředky se tak udržovaly v přehřáté domácí ekonomice. (Heikensten 1998, s. 3−4) K boomu přispěla i nereagující monetární politika. Růst mezd vyšší než v zahraničí, vedoucí ke snižování konkurenceschopnosti švédských výrobců, nutil dříve vládu k opakovaným devalvacím. V roce 1986 ale pozitivní ropný šok vylepšil směnné relace a oddálil tak nutnost devalvovat měnu nebo zakročit proti inflaci. Vhledem k tomu, že hospodářský růst byl dosahován především zapojováním dodatečných výrobních faktorů (velmi nízká nezaměstnanost, maximální využití kapacit – Henrekson, et al. 1999, s. 246), inflační tlaky v ekonomice přetrvávaly. Druhým důvodem, proč monetární politika neomezila rostoucí poptávku, bylo přesvědčení vlády, že by měl být fixní kurz tentokrát za každou cenu udržen. Centrální banka podřízená tomuto cíli pouze vyrovnávala kapitálové toky. Zvýšení úrokových sazeb by vedlo k přílivu zahraničního kapitálu, což by si pro udržení kurzu vyžádalo realizovat vzápětí opačnou reakci. Stejně tak nebyla prováděna restriktivní opatření v rámci fiskální politiky. Přestože ve Švédsku byly podstatné problémy v rozličných oblastech, ke krizi možná nemuselo dojít, nebýt jistých událostí, které ji iniciovaly (nebo alespoň nemusela mít tak závažné dopady). V tomto případě se jednalo například o změnu orientace hospodářské politiky ve Švédsku i ve zbytku Evropy na udržení nízké inflace či nepříznivé mezinárodní prostředí s vysokými úrokovými sazbami a nízkým hospodářským růstem. Na začátku 90. let opustila vláda akomodativní politiku. Zvyšující se náklady a vyšší inflace než v okolních zemích byly v 70. a 80. letech řešeny, kvůli udržení konkurenceschopnosti švédských výrobců, opakovanými devalvacemi koruny. Nyní byla naopak snaha udržet konstantní fixní kurz a omezit tak nashromážděné inflační tlaky. Tato politika byla úspěšná. Zatímco v roce 1991 dosahovala míra inflace 9,4 %, v následujícím roce se snížila pouze na 2,2 %, zároveň tak ale prudce vzrostly reálné úrokové sazby. (Heikensten 1998, s. 4) V roce 1991 také vešla v platnost rozsáhlá a dlouho připravovaná daňová reforma, která snižovala marginální sazby, možnost odpočtu úrokových plateb, usměrňovala spoustu excesů švédského daňového systému a celkově podporovala tvorbu úspor. Dalšími nepříznivými okolnostmi té doby byl celosvětový hospodářský pokles, na němž se podepsala válka v Iráku, jako i všeobecná snaha napodobit politiku vysokých úrokových měr, praktikovanou Bundesbankou kvůli sjednocení německých republik. Chybné se s odstupem času jeví načasování implementovaných opatření. Deregulace trhů s úvěry v 80. letech přispěla k růstu již tak vysoké poptávky a tedy dále zvyšovala inflační 35


tlaky. Na počátku 90. let, v době obratu vývoje švédské ekonomiky a všeobecného hospodářského útlumu, přišla naopak na řadu restriktivní politika a pomohla tak odstartovat největší krizi švédské ekonomiky od 30. let. (Heikensten 1998, s. 5) Ztráta důvěry v udržitelnost situace vedla k odlivu zahraničního kapitálu, což přinutilo centrální banku k dalšímu zvyšování úrokové míry. V kombinaci s poklesem inflace došlo ke skoku v reálné úrokové míře z 1,5 % v roce 1991 na 8 % o rok později (Nyberg 2006, s. 4), což pro ekonomiku znamenalo silný šok. Výsledné snížení množství úvěrů a ztráta atraktivity investic do nemovitostí vedly k prasknutí bubliny na jejich trhu a poklesu cen o desítky procent. Ještě větší korekcí prošly kapitálové trhy. Pro banky to byl problém, jelikož jejich půjčky byly často kryty nemovitostmi. Finanční systém se v druhé polovině 80. let nedostatečně adaptoval na deregulované prostředí, banky nevytvořily dostatečně funkční systém hodnocení dlužníků, projektů a zástav. Problematickým bylo příliš optimistické spoléhání na zástavy a jiné záruky než ziskovost projektů, na které byly úvěry poskytnuty. (Heikensten 1998, s. 3) Hypotéky a jiné půjčky kryté nemovitostmi se na vrcholu krize podílely více než 60 % na celkových ztrátách. Úvěry byly navíc často požadovány v zahraničních měnách. Úrokové míry byly nižší než na půjčky denominované ve švédských korunách a vzhledem k těsné fixaci kurzu nehrozilo měnové riziko. Po útoku na korunu a opuštění fixního režimu, požadovaly po bankách zahraniční subjekty, vědomy si jejich oslabené pozice, vrácení půjčených prostředků. To přinutilo banky žádat předčasné splacení úvěrů po domácích firmách, které ale neměly dostatek financí, navíc po znehodnocení koruny a tedy zdražení úvěrů v zahraničních měnách. (Heikensten 1998, s. 3) Výsledkem byla vlna bankrotů a výrazný propad ekonomické aktivity.16

2.4.2 Reakce hospodářské politiky Stejně jako se hospodářská politika (a to především makroekonomická) velkým podílem účastnila na vzniku hospodářské krize, důležitá byla i její reakce na řešení vzniklých problémů.

Monetární politika Stupňující se tlak na měny v Evropském měnovém systému (EMS) donutil v září 1992 k devalvaci Španělsko či Irsko, Británie. Itálie nebo Finsko opustili fixní směnný kurz a zavedli floating. Švédská centrální banka měla za cíl stanoveno udržení fixního kurzu koruny i přes silný odliv kapitálu. Šestnáctého záři zvýšila úrokovou sazbu na pět dní až na 500 %, čímž bylo stanoveného cíle prozatím dosaženo. Během následujících týdnů se snažila přesvědčit trhy, že je odhodlaná udržet fixní kurz proti spekulacím na předpokládanou depreciaci. Ke konci října ale došlo k opakovaným útokům na korunu. Bankovní rada se rozhodla zvýšit depozitní sazbu na 20 % a dále 16

Mezi roky 1985 a 1990 bylo celkem 6698 bankrotů, za následující 3 roky krize pak 19109. (Jonung 199-, s. 45)

36


provádět intervence nákupem domácí měny. Tato politika nebyla úspěšná v boji proti silnému odlivu kapitálu. Během několika dní opustilo zemi přibližně 160 mld. korun (asi 30 mld. USD). Intervence pokračovaly i v listopadu, ale byly stejně neúspěšné jako snaha získat bilaterální měnovou podporu v rámci EMS. (Stern, Sundelius 1997, s. 35) Na zvláštním zasedání rady centrální banky konajícím se 19. listopadu 1992 byla aktuální situace uznána za neudržitelnou a o půl třetí odpoledne bylo oficiálně oznámeno ukončení fixace švédské koruny k ECU a zavedení plovoucí režimu měnového kurzu spolu s inflačním cílováním. Do půl hodiny, než skončilo obchodování na švédském měnovém trhu, poklesl kurz koruny o 10 %, a během několika následujících dní dohromady o více než 20 % (vůči dolaru). Celkové náklady na intervence ve prospěch švédské měny činily několik desítek miliard korun (dle různých odhadů 25−95 mld. (Stern, Sundelius 1997, s. 36)), přičemž velká část přímých nákladů byla spojena s operacemi během posledních dní měnové krize. Striktní politický závazek udržet fixní kurz byl ve značném protikladu vůči opakovaným devalvacím v předchozích krizových obdobích. Snahu omezit tak inflační tlaky a očekávání lze hodnotit pozitivně. Téměř teatrálně vysoké úrokové sazby ale svědčí o neudržitelnosti situace. Výsledkem přílišné upjatosti na stanovený cíl bylo zbytečné utracení desítek miliard korun, dlouho udržované příliš vysoké úrokové sazby, které výrazně omezily investiční aktivitu, a oddálení potřebné korekce nadhodnocené koruny. Depreciace, následující po opuštění fixního kurzu, byla důležitým impulsem pro podporu exportně orientovanému průmyslovému sektoru, který se nejvíce podílel na následné obnově hospodářského růstu.

Fiskální politika Pro udržení fixního kurzu koruny, jakožto i zmírnění dopadů krize na extrémně narůstající schodek státního rozpočtu byly přijaty také v rámci fiskální politiky restriktivní opatření. V září 1992 byl představen a následně přijat první krizový balíček, který byl výsledkem široké dohody mezi vládnoucí pravostředovou koalicí (získala vládu ve volbách v roce 1991) a sociálními demokraty. Počítal s výdajovými škrty a navýšením příjmů do rozpočtu s předpokládaným pozitivním dopadem kolem 30 mld. na jeho saldo (Josefsson 2003, s. 7). Ve stejném duchu se nesl také druhý schválený balíček, následující o několik měsíců později. Snižování výdajů se dotklo velkého množství sociálních benefitů. Důchodový věk měl být postupně zvyšován až na 67 let v roce 1997, tedy zpět na úroveň před jejím snížením v roce 1976. Zároveň se počítalo se snížením vyplácených důchodů na 98 % jejich předchozí výše. Úrazové a nemocenské pojištění bylo vyňato ze státního rozpočtu a jeho financování plně přešlo na zaměstnavatele a zaměstnance. Byl zaveden jeden čekací den před zahájením vyplácení nemocenských dávek a jejich výše byla snížena pro první tři dny nemoci ze 75 na 65 % a zbývající dobu z 90 na 80 %. Úspory se dotkly i rodinné politiky. Nedošlo k žádným škrtům, bylo ale zrušeno plánované zvýšení přídavků na děti a prodloužení rodičovské dovolené. Významné změny se dotkly i bytové politiky. Byla omezena regulace nájemného a sníženy dotace 37


z veřejných financí. Na rozdíl od ostatních sociálních služeb poskytovaných veřejným sektorem, aktivní politika zaměstnanosti získala více prostředků. Především se jednalo o financování rehabilitace a rekvalifikace dlouhodobě nezaměstnaných a podpory tvoření nových pracovních míst. (Olsson 1996, s. 242−247) I přes tyto snahy se deficit veřejných rozpočtů v roce 1993 vyšplhal ke 14 % HDP. Zatímco vláda škrtala výdaje a zvyšovala daňové příjmy, schodek rostl z důvodu poklesu ekonomické aktivity. Oficiální míra nezaměstnanosti přesáhla 9 %. Související dávky v nezaměstnanosti, jejichž systém nebyl nastaven pro případ tak velkého počtu lidí bez práce, a výdaje na APZ se tak výrazně podílely na problému fiskální nestability. Dle některých autorů (např. Jonung, et al. 199- nebo Wennerberg 1995) také do značné míry přispěla daňová reforma, která vstoupila v platnost od počátku roku 1991. Snižování daňové zátěže, mající stimulovat hospodářský růst, nutně vedlo k propadu příjmů do veřejných rozpočtů.

Bankovní sektor Důležitá byla i opatření řešící problémy bankovního sektoru. Klasifikované úvěry sedmi největších švédských bank během krize dosáhly 12 % HDP. Pro obnovení důvěry ve švédské banky poskytla vláda neomezené záruky vůči všem jejich věřitelům, jak domácím tak zahraničním. Nedošlo tak všeobecnému panickému vybírání vkladů a opatření pomohlo obnovit úvěrové vztahy se zahraničními finančními institucemi. Pro provádění souvisejících opatření byla, kvůli zamezení konfliktu zájmů, vytvořena nezávislá agentura. Pro minimalizaci vládních výdajů souvisejících s restrukturalizací bankovního sektoru byly subvence k udržení poskytnuty pouze bankám, o nichž se předpokládalo, že mohou být v krátké době opět ziskové. Ostatní byly uzavřeny nebo sfůzovány. Vládní záruky se nevztahovaly na akcionáře, kteří tak ztratili svoje investice odpovídající poskytnuté podpoře. To mělo zajistit, aby bylo o finance žádáno pouze v případě krajní nouze a tak zkrátit čas potřebný na jejich poskytnutí a minimalizovat celkové náklady. (Heikensten, s. 5−7) Zároveň vláda uskutečnila pouze minimální opatření na záchranu či rekonstrukci nefinančních institucí, což vedlo v důsledku nízké poptávky k vlně bankrotů a restrukturalizaci domácích podniků. Oproti krizím v 70. letech se jednalo o značně odlišný postup. Nárůst nezaměstnanosti tedy byl nutný důsledek potřebného očištění ekonomiky od nejméně konkurenceschopných podniků.

Shrnutí Tato práce tedy přijala za své následující vysvětlení, proč došlo na začátku 90. let k hluboké krizi švédské ekonomiky. Deregulace finančního trhu, která měla za cíl zlepšit fungování systému, přispěla místo toho k přehřívání ekonomiky a nepřiměřenému zvyšování cen nemovitostí a jiných aktiv na konci 80. let. Zavedená daňová reforma jako projev neoliberální obratu v hospodářské politice na přelomu desetiletí poté naopak

38


podpořila růst soukromých úspor. Zároveň došlo k ochlazení světové ekonomiky a všeobecné protiinflační orientaci hospodářských politik. Domácí restriktivní opatření tak přišla v nejhorší dobu. Vývojem částečně vynucená, neakomodativní politika prohloubila recesy a přispěla k propadu produktu a nárůstu nezaměstnanosti. Krize ale také znamenala konečné odříznutí od dvacetiletého období stagnace a vydala impuls pro řadu tržních reforem švédského státu blahobytu, majících za cíl jeho postupný návrat mezi nejbohatší státy světa.

39

Reformy v 90. letech

3 REFORMY V 90. LETECH V průběhu 90. let provedlo Švédsko mnoho významných reforem, ke kterým byli politici donuceni výrazně nepříznivým hospodářským vývojem, jakožto i změnou v názorech voličů na budoucí směřování státu blahobytu. Některé reformy byly iniciovány ještě za vlády sociálních demokratů, často jsou ale spojovány především s nástupem koaliční vlády liberálních stran v roce 1991. Sociální demokracie se vrátila k moci již v dalším volebním období v roce 1994, její kroky však nebyly příliš odlišné. Výrazné změny proběhly ve fiskální politice, která byla donucena vypořádat se s extrémními schodky veřejných rozpočtů a narůstajícím zadlužením. Monetární politika již během krize adoptovala novou politiku inflačního cílování a odklonila se tak od inflačních 70. a 80. let. Důležité reformy souvisely s deregulací různých odvětví švédského hospodářství, veřejně poskytovaných služeb nebo důchodovým systémem. Celý reformní proces spojuje myšlenka, že narůstající paternalistický stát blahobytu již není schopen se plně vyrovnat s podmínkami a požadavky moderní společnosti. Důraz je kladen na podporu individuálního rozhodování a zvýšení osobní odpovědnosti. V žádném případě ale nelze tvrdit, že by došlo k absolutnímu odklonu od původních myšlenek, spíše se jedná pouze o další etapu ve vývoji švédského státu blahobytu.

3.1 FISKÁLNÍ POLITIKA Na začátku 90. let byla přijata důležitá daňová reforma. Svým datem zavedení sice ještě spadá před krizové období, její dopady ale byly zásadní pro další vývoj. Ostatní opatření v této oblasti již byla spíše jen parametrickými změnami nově nastaveného systému. Hlavním cílem fiskálních opatření od roku 1994 bylo ozdravění veřejných financí po tom, co se jejich stav výrazně zhoršil důsledkem ekonomické krize a částečně i uvedené daňové reformy.

3.1.1 „Daňová reforma století“ Na konci roku 1989 byla sociálními demokraty představena rozsáhlá daňová reforma, která byla následně přijata a vstoupila v platnost 1. 1. 1991. Vzhledem ke své radikálnosti je často označována jako „daňová reforma století“. Představuje důkladnou aplikaci principu snižování daňových sazeb a rozšiřování daňového základu. Důvody jejího zavedení můžeme dle Agella (AGELL, et al. 1996, s. 643–645) vidět v podobě externího tlaku i domácích příčin. Vzrůstající propojení světových kapitálových trhů v 70. a především 80. letech činilo problematickým zdaňovat kapitálové příjmy výrazně odlišnými sazbami od ostatních států. Důležitá mohla být i inspirace ve změnách daňové struktury mnoha okolních zemí, často zmiňovaná je například podobnost s Reaganovou reformou z roku 1986. Na druhou stranu ale velkou a pravděpodobně hlavní roli hrály domácí důvody, resp. nežádoucí vliv starého daňového systému na švédskou ekonomiku. Problematické byly vysoké marginální sazby, zdanění kapitálu, výrazná odlišnost formální a skutečné progresivity nebo velké množství daňových výjimek 40


a zvýhodnění. Reforma z roku 1991 měla tyto defekty odstranit, zefektivnit systém, ale celkové daňové příjmy měly stále zůstat vysoké. Jejím základem bylo: •

zjednodušení a redukce marginálních daňových sazeb,

•

odstranění skulin v systému pro zamezení daňových úniků,

•

zvýšení a sjednocení sazeb daně z přidané hodnoty a ostatních nepřímých daní pro udržení daňových příjmů.

Jednotný charakter daně z příjmů byl nahrazen odlišným zdaněním pracovního příjmu a příjmu z kapitálu. Pracovní příjem do té doby podléhal zdanění v rámci čtyř daňových pásem se sazbou mezi 35 a 72 %. Tato struktura byla nahrazena pouze dvěma daňovými sazbami a to 31 a 51 %. Na přibližně 85 % poplatníků se vztahovala pouze lokální daň z příjmu, která v průměru dosahovala 31 %. Dodatečná národní sazba ve výši 20 % byla uvalena na příjem přesahující 185.000 SEK. Nejvyšší marginální daňová sazba tedy poklesla o 21 %. Výrazně byl snížen počet výjimek a odčitatelných položek, takže po reformě pouze přibližně 10 % poplatníků žádalo o vrácení přeplatku na daních nebo mělo nedoplatek. (Steinmo 2002, s. 12) Kapitálový příjem byl nově zdaňován samostatně a to sazbou ve výši 30 %. Vztahovala se na dividendy, úroky a dlouhodobé i krátkodobé kapitálové zisky. Stejně jako předtím byly úroky placené z jakýchkoli úvěrů plně odčitatelné. Vzhledem k oddělenému zdanění ale byla tato redukce daňové povinnosti možná pouze do výše daně z kapitálového příjmu. V kombinaci s (oproti 80. letům) vysokými reálnými úrokovými sazbami, tak byla odstraněna, již dříve zmíněná, výrazně negativní vlastnost původního daňového systému. Z důvodu částečného vyrovnání snížených výnosů daně z příjmu byl kladen větší důraz na nepřímé zdanění. Původním záměrem bylo sjednotit DPH pro všechny komerční služby a zboží na hodnotu 23 %. Nakonec ale zůstalo několik skupin služeb osvobozeno, jednalo se především o nájemné a různé kulturní a sociální služby. V oblasti korporátních daní přinesla reforma výrazné snížení sazby daně z příjmu právnických osob z 57 na 30 %. Pro udržení daňových výnosů byl na druhé straně podstatně rozšířen daňový základ. Příkladem může být zrušení investičních fondů, které byly zavedeny již ve 30. letech. Tabulka 7 zachycuje strukturu daňových příjmů v roce 1989 a po reformě v roce 1991. Snížení podílu daní z příjmu FO o více než 5 p. b. a naopak zvýšení daně z přidané hodnoty a spotřebních daní o 2,7 p. b., jasně signalizuje přesun důrazu na nepřímé zdanění. Zároveň je vidět pokles poměru daní a HDP o téměř 3 p. b.

TAB. 7: Srovnání struktury daňových příjmů v letech 1989 a 1991 (% celkových daňových příjmů)

41

Reformy v 90. letech Zdroj Daně z příjmů osob Daně PO Příspěvky na SZ Odvody za zaměstnance Majetkové daně Spotřební daně Ostatní daně Podíl daní na HDP

1989 39,3 3,8 26,7 2,5 3,3 24,2 0,1 55,6

1991 34,2 3,1 28,6 3,0 4,1 26,9 0,1 52,7

Pramen: AGELL, et al. 1996, s. 647

3.1.2 Konsolidace veřejných financí Z deficitu státního rozpočtu za rok 1993 ve výši téměř 17 % HDP a dluhu centrální vlády dosahujícího 76 % HDP17 vyplývalo, že přijetí krizových balíčků zdaleka nestačilo k vyřešení narůstajících problémů veřejných financí. Sociální demokracie po návratu k vládě v roce 1994 stanovila konsolidaci veřejných financí jako svou hlavní prioritu. Její program byl založen na třech základních principech:18 •

Nápravná opatření měla být přijata urychleně, aby byl rostoucí dluh omezen ještě v počátcích. Jejich efekt ale měl být rozložen do několika let, aby nebyla příliš ovlivněna agregátní poptávka.

•

Politika měla zohledňovat sociální otázku a dopadat nejvíce na osoby s nejvyššími příjmy.

•

Úsporná opatření měla klást důraz více na veřejné aktivity než transfery domácnostem.

Vláda si v tomtéž roce stanovila jako rozpočtový cíl stabilizovat podíl dluhu k HDP nejpozději do konce roku 1998. V dubnu roku 1995 byl horizont pro konsolidaci veřejných financí ještě zkrácen:19 •

stabilizace veřejného dluhu v poměru k HDP do konce roku 1996,

•

pokles deficitu veřejných financí pod 3 % HDP v roce 1997,

•

eliminace deficitu veřejných rozpočtů v roce 1998.

Parlament následně přijal konsolidační program, který obsahoval opatření s celkovým pozitivním dopadem na stav veřejných financí ve výši 125,5 mld. SEK (přibližně 8 % HDP). Zahrnutá opatření byla realizována postupně mezi roky 1995 až 1998. Z celkových 8 % HDP připadalo 3,5 % na rok 1995, 2 % na 1996, a 1,4 %, resp. 1,1 % na roky 1997 a 1998. Následující tabulka zachycuje efekty programu do roku 1998, rozdělené dle konkrétních 17 18 19

Což bylo o 30 % více než na začátku dekády. Government Bill 2000, s. 27 Henriksson 2007, s. 16

42


oblastí (tab. 8). Na zlepšení stavu veřejných financí se přibližně stejnou měrou podílely výdajové škrty i zvyšování příjmů. Na výdajové stránce se jednalo především o snižování transferů domácnostem, ale i redukci dotací soukromým společnostem a omezování výdajů na veřejné služby. Na straně rozpočtových příjmů přispělo největším dílem zvýšení příspěvků na sociální zabezpečení, rostlo i daňové zatížení. Naopak některé položky měly negativní dopad, například snížení daně z přidané hodnoty na potraviny. TAB. 8: Celkové rozpočtové efekty konsolidačního programu, 1995–1998 OBLAST SNÍŽENÍ VÝDAJŮ Transfery domácnostem Dotací Vládní spotřeby Ostatní - investice do infrastruktury - zdravotnictví - školství ZVÝŠENÍ PŘÍJMŮ Příspěvky na sociální pojištění Zdanění kapitálu Zdanění osob s vysokými příjmy Production taxes Ostatní ZHORŠENÍ ROZPOČTOVÉHO SALDA Snížení DPH na potraviny Ostatní KONSOLIDAČNÍ PROGRAM

MLD. SEK 71,2 34,6 8,1 6,8 21,7 2,7 2,8 4,1 68,0 23,7 7,5 4,2 6,1 27,5 -14,7 -7,6 -7,1 125,5

Pramen: Government Bill 2000, s. 27

Kromě těchto nutných opatření došlo také ke změnám v rozpočtovém procesu, který byl do té doby jeden z nejvolnějších v Evropě. (Brusewitz, Lindh 2005, s. 667 nebo Government Bill 2000, s. 31) Jednalo se o zavedení rozpočtových stropů, které měly představovat operační cíl pro stabilizaci veřejného dluhu. Rozpočtové stropy byly poprvé použity v roce 1996, kdy byly navrženy maximální výdaje během tří následujících let 1997, 1998 a 1999. Obdobné rozhodnutí pak probíhalo každý rok. Stanové a následně skutečně realizované výdaje v letech 1997 až 2000 zachycuje tabulka 9. Prostředky směřují do 27 kapitol. Při přípravě státního rozpočtu na následující rok může být změněna pouze struktura výdajů v rámci jednotlivých oblastí, ne jejich celková výše. TAB. 9: Výdajový strop centrální vlády (mld. SEK) Výdajový strop Skuteční výdaje

1997 723,0 698,9

1998 720,0 718,0

1999 753,0 751,5.

2000 765,0 760,1


V roce 1997 byl také přijat dlouhodobý rozpočtový cíl – dosahovat během hospodářského

43


cyklu v průměru 2 % přebytek veřejných rozpočtů20 (v poměru k HDP). Dvouprocentní přebytek by tedy měl být dosažen v případě, že se ekonomika pohybuje na svém potenciálu. Důvody pro zavedení tohoto opatření byly dle Brusewitze a Lindha (Brusewitz, Lindh 2005, s. 669–670) dva: •

očekávání nepříznivých rozpočtových dopadů stárnoucí populace, především kvůli odchodu poválečných ročníků do důchodu,

•

splnění rozpočtových požadavků Paktu stability a růstu. Mírný přebytek by měl poskytnout prostor pro působení automatických stabilizátorů a tedy umožnit dodržení stanovených kritérií i v období hospodářského poklesu.

Poslední změnou bylo zahrnutí různých mimorozpočtových fondů sociálního pojištění nebo politiky trhu práce do státního rozpočtu, čímž měla být zajištěna vyšší transparentnost veřejných financí.

3.2 MONETÁRNÍ POLITIKA 3.2.1 Přijetí inflačního cílování Po opuštění režimu fixního kurzu vázaného na ECU v listopadu roku 1992 ztratila centrální banka (CB) měnovou kotvu pro monetární politiku. Plovoucí kurz zažilo Švédsko naposledy ve 30. letech po opuštění zlatého standardu během velké hospodářské krize. Vystavena novým podmínkám, zvolila CB po krátkém rozhodování jako novou politiku inflační cílování. Přestože tak již před Švédskem učinila Kanada nebo Nový Zéland, stále se jednalo v tomto období o relativně novou strategii. (Government Bill 2000, s. 21) Od té doby se tato politika stala velmi rozšířenou mezi centrálními bankami zemí s plovoucím kurzem, ať už pro to byla důvodem její účinnost při boji s inflací, nebo jen maximální neprůhlednost celého procesu. V lednu 1993 stanovila Riksbanka inflační cíl ve výši 2 % během dvanácti měsíců s intervalem +- 1 procentní bod. Inflační cíl byl stanoven symetricky, tedy za nežádoucí jsou považovány odchylky oběma směry. Vzhledem k opožděné účinnosti opatření monetární politiky na hospodářství platil tento cíl od počátku roku 1995. Během let 1993 a 1994 nebyl formálně stanoven žádný optimální cenový růst, CB ale považovala 2 % již od počátku za daná. (Government Bill 2000, s. 21) Jako sledovaná veličina byl zvolen index spotřebitelských cen, který byl považován za vhodnější kvůli jeho známosti mezi širokou veřejností, dostupnosti s měsíční periodicitou a pouze občasnými revizemi. (Berg, Grottheim 1998, s. 143) Zvýšená pozornost je věnována také ukazateli jádrové inflace (UND1X), tedy CPI bez vlivu změn v nepřímých daních, dotací a úrokových nákladů z hypotečních úvěrů. Změny v těchto veličinách často ovlivňují vývoj CPI, monetární politika by ale na ně neměla reagovat. (Sveriges Riksbank 2007, s. 12) Plovoucí měnový kurz a představení inflačního cílování s sebou neslo potřebu nového 20

Veřejnými rozpočty je myšlen celý veřejný sektor včetně lokálních samospráv a důchodového systému.

44


managementu úrokových sazeb. Od června 1994 byl změněn dosavadní systém sazeb na zápůjční a depozitní facilitu, které do té doby rostly s množstvím půjčených, resp. uložených prostředků komerční banky. Dovoloval změny úrokových sazeb min. o 0,25 % a pozornost byla věnována čistě marginální (nejvyšší) sazbě. Nový systém obsahoval pouze jednu zápůjční a depozitní sazbu. Ty vytvářely koridor pro pohyb jednotýdenní repo sazby, jako základního měnového nástroje centrální banky. Jednalo se o fixní repo sazbu, variabilní byla využita jen na začátku roku 1995, aby od ní bylo po několika měsících upuštěno. Nijak výrazně aktivně využívaným nástrojem monetární politiky bývají minimální povinné rezervy. Švédská CB se je, vzhledem k existenci vhodnějších měnových instrumentů, rozhodla od dubna 1994 nastavit na nulovou hodnotu. Prvním dnem roku 1999 vstoupil v platnost změněný zákon o švédské centrální bance. Jako její primární cíl bylo stanoveno udržování nízké a stabilní míry inflace, nahrazujíc tak původní obecnou formulaci o její odpovědnosti za kurzovou a úvěrovou politiku. V případě, že nedojde ke konfliktu s hlavním cílem, měla by politika centrální banky také přispívat k obecným cílům hospodářské politiky v podobě udržitelného růstu a vysoké míry zaměstnanosti. Zároveň byla zvýšena její nezávislost na parlamentu a vládě – žádná jiná autorita nesmí určovat, jak má CB rozhodovat v otázkách měnové politiky. (Sveriges Riksbank 2007, s. 8)

3.2.2 Praktická aplikace Konkrétní podobě monetární politiky od zavedení plovoucího měnového kurzu do konce 90. let je věnována tato podkapitola. Následující graf zachycuje s měsíční periodicitou vývoj repo sazby (do května 1994 marginální sazby) od ohlášení politiky inflačního cílování na začátku roku 1993 až do konce roku 2000. GRAF 12: Vývoj repo sazby švédské centrální banky, 1992–2000

Pramen: Sveriges Riksbank: http://www.riksbank.com/templates/stat.aspx?id=17184

Po opuštění fixního měnového kurzu byla sazba nastavena na 12,5 %. Do poloviny roku 1994 byla centrální bankou postupně snižována až na „lokální minimum“ ve výši 6,92 %. Jednalo se o období, kdy byl švédský exportní průmysl výrazně podpořen depreciací koruny, druhým rozpočtovým balíčkem, který snížil odvody za zaměstnance o 4,3 %, 45


a v neposlední řadě také nízkým mzdovým růstem. Přesto ještě za rok 1993 byl vývoj hrubého domácího produktu negativní. V této souvislosti je často diskutována otázka, zda byly úrokové sazby snižovány dostatečně rychle. Názor CB zněl, že jejich výraznější snížení by se mohlo, především ve světle švédské inflační historie a absence fiskální disciplíny, příliš promítnout do růstu inflačních očekávání. Obávala se následného nesplnění svého inflačního cíle. Snížení sazeb by také vedlo k další depreciaci švédské koruny, což by prohloubilo rozdíl mezi stimulovaným exportním sektorem a kvůli nízkým reálným příjmům trpícími ostatními oblastmi hospodářství. (Berg, Grottheim 1998, s. 153–154) Proti ní se stavěly názory, že by měla aplikovat expanzivnější monetární politiku a podpořit výkon ekonomiky nižšími úrokovými sazbami. Příkladem vhodnější reakce bývá uváděna například Velká Británie, která snížila úrokové sazby o 6 p. b. ihned po opuštění fixního režimu, nebo obdobná politika Finska, postiženého ještě o něco hlubší recesí než Švédsko. Vysoké sazby prohloubily krizi a oddálily obnovu ekonomiky. (Government Bill 2000, s. 22) Při pohledu na propadající se produkt se zdá být správná odpověď jasná. Inflace za rok 1993 ve výši 4,7 %, tedy daleko za horní hranicí stanoveného inflačního pásma, ale tento postoj zčásti nahlodává. V polovině roku 1994 nastal obrat ve snižování sazeb z důvodu narůstajících inflačních tlaků. Importní ceny meziročně rostly mezi 6 a 8 %, byla vysoká inflační očekávání a využití výrobních kapacit se zvyšovalo k 80 % (možná z důvodu předchozích nízkých investic), tedy přibližně na úroveň konce 80. let. Kurz koruny pokračoval v oslabování. K tomuto vývoji přispíval i stav veřejných financí, deficit státního rozpočtu v tomto roce stále přesahoval 10 % HDP. Centrální banka tedy začala repo sazbu postupně zvyšovat, přibližně po 20–25 bázických bodech, do poloviny roku 1995 o 2 p. b. na hodnotu 8,91 %. Inflace se pohybovala v horní polovině stanoveného pásma (1994 – 2,4 %, 1995 – 2,9 %). Dá se říci, že tímto skončilo pokrizové období nízké kredibility monetární politiky, výrazně špatného stavu veřejných financí a klesajícího kurzu koruny. I přesto, že vláda realizovala restriktivní fiskální politiku a inflační tlaky zmizely také kvůli apreciaci měny, ponechala CB repo sazbu na zmíněné úrovni až do prosince téhož roku. Předpokládala nárůst soukromé spotřeby, který se ale až v takové míře nedostavil. V roce 1995 rostla spotřeba jen o 0,6 %, resp. 1,4 % v roce 1996. Ještě na konci roku 1995 předpokládala inflaci v následujících letech kolem 3 % (Government Bill 2000, s. 32–33), skutečnost však byla poněkud odlišná. Přestože během roku 1996 byla snížena repo sazba až na 4,1 %, tedy téměř o 5 p. b. (každý měsíc přibližně o 0,4 p. b.), míra inflace výrazně poklesla – pod 1 %. Stejným směrem se vydal růst HDP, když zpomalil na 1,1 % z 3,7 % v roce 1995. Za tímto vývojem můžeme vidět především útlum světového hospodářství a související snížení tempa růstu exportů, jakožto i pokračující konsolidaci veřejných rozpočtů. V tomto směru lze politiku centrální banka v předchozím období opět vidět jako zbytečně dlouho restriktivní. Zbytek 90. let je již možné považovat, oproti předchozímu turbulentnímu období, za relativně klidný. Repo sazba pouze mírně oscilovala mezi 3 a 4 %, několikaprocentní 46


úrokový diferenciál ve srovnání s Německem téměř zmizel. (Government Bill 2000, s. 32) V prosinci roku 1997 bylo rozhodnuto, že Švédsko nevstoupí do EMU od počátku roku 1999. Požadavky na cenovou stabilitu se ale nijak nezměnily. Naopak, jak bylo zmíněno, byla ještě zvýšena samostatnost centrální banky při dosahování stanoveného inflačního cíle.

3.3 DEREGULACE A PRIVATIZACE V průběhu 90. let do k rozsáhlé deregulaci a privatizaci v rozličných odvětvích švédského hospodářství. Přestože některá opatření tohoto charakteru byla přijata již během 80. let, výraznější liberalizační snahy projevila především vláda Carla Bildta (1991–1994), na kterou v podobném duchu následně navázala po svém návratu k moci v září 1994 sociální demokracie. Jednalo se o demonopolizaci sektorů s velkým vlivem státních podniků, jako např. energetika, telekomunikace, doprava či poštovní služby.

3.3.1 Energetika V roce 1991 byl představen a následně parlamentem schválen návrh na liberalizaci energetického sektoru. Do té doby trhu s elektřinou dominoval státní podnik Vattenfall, zbytek obstarávaly soukromé firmy a společnosti územních samospráv. Spotřebitelé nakupovali elektřinu od dané lokální společnosti, neexistovala konkurence na maloobchodní úrovni, ani nebyl velkoobchodní trh. (Damsgaard, Green 2006, s. 2) Reformou byl Vattenfall transformován na státem vlastněnou akciovou společnost. Zároveň od něj byla oddělena Svenska Kraftnät spadající pod přímou státní kontrolu. Začala samostatně spravovat rozvodnou elektrickou síť a byl z ní tak vytvořen národní monopol. Reforma nezahrnovala změnu vlastnictví tedy privatizaci. Plná liberalizace začala platit od začátku roku 1996 a byla spojena s vytvořením společného velkoobchodního trhu s elektřinou mezi Švédskem a Norskem (později také Dánskem a Finskem). Pro umožnění konkurence výrobců a prodejců elektřiny musí každá společnost vlastnící část sítě publikovat své tarify za její použití, dohlíží nad nimi Švédská energetická agentura (Swedish Energy Agency). Obchod mezi výrobci a distributorskými společnostmi probíhá na trhu21 vlastněném Svenska Kraftnät a její norskou obdobou Statnett, nebo na základě bilaterálních dohod. Do jisté míry se tedy jedná o standardní podobu komoditního trhu. (AMUNDSEN, et al. 1998, s. 3–4) Konečným spotřebitelům bylo umožněno měnit svého dodavatele, původně za poplatek ve výši nového elektroměru, od něho ale bylo, vzhledem k jeho výši několik tisíc SEK, v roce 1999 upuštěno.

Trh zůstal do značné míry na straně dodavatelů koncentrován (viz tab. 10 obsahující i srovnání se sousedním Norskem). Největší Vattenfall dodával ve Švédsku v roce 1994 21

tzv. Nord Pool

47


více než polovinu energie. Do roku 2003 jeho podíl klesl přibližně na 45 %, prostřednictvím fúzí došlo ale také k upevnění pozic dvou hlavních minoritních operátorů (Sydkraft a Fortum). Se vznikem společného trhu na druhou stranu přibyla zahraniční konkurence, stejně jako bezproblémová možnost exportu. TAB. 10: Koncentrace trhu s elektřinou (%) Tržní podíl – největší firmy – 3 největších firem – 5 největších firem

Norsko (1992) 27,3 43,1 52,8

Švédsko (1994) 52,9 78,6 88,7

Pramen: Amundsen, et al. 1998, s. 5

Analýzy se shodují (Damsgaard, Green 2006 a Amundsen, et al. 1998), že hlavním přínosem deregulace bylo omezení nepotřebných investic v energetickém sektoru, který byl schopen operovat s nižší úrovní kapacit, což vedlo ke zvýšení produktivity. Došlo i k snížení cen pro spotřebitele, především pro větší odběratele. Z domácností profitovaly na deregulaci výrazněji ty, které se rozhodly změnit svého dodavatele elektrické energie.

3.3.2 Železnice V důsledku finančních problémů švédského národního železničního dopravce Statens Järnvägar (SJ) došlo v roce 1988 k obdobnému reformnímu kroku jako později v energetice, tedy oddělení správce infrastruktury od provozovatele dopravních služeb. Společnost SJ byla rozdělena na Banverket (BV), vlastnící železniční infrastrukturu, a SJ AB, realizující osobní i nákladní přepravu. Vlastnictví obou bylo ponecháno v rukou státu. Zároveň byl použit systém veřejných soutěží pro poskytování regionálních transportních služeb. Dalším krokem bylo oddělení Železničního inspektorátu od BV, který je odpovědný především za bezpečnostní předpisy a poskytování licencí operátorům železniční sítě. V roce 1995 byl přijat zákon o nových podmínkách železniční dopravy a v červnu následujícího roku proběhla deregulace tohoto trhu. Kraje mohly dosud pustit nové dopravce pouze na své území. Nově jim bylo v rámci osobní dopravy umožněno i provozování služeb přes hranice jednotlivých samosprávných celků. Nákladní přepravci mohly využívat celostátní železniční síť po splnění podmínek stanovených BV. (Banverket 2003, s. 2–4) V roce 1998 byla společnost SJ AB rozdělena na několik divizí, které byly v roce 2001 plně osamostatněny, stále ale ve vlastnictví státu. Jednalo se o: •

SJ AB (osobní doprava),

•

Green Cargo AB (nákladní doprava),

•

Jemunsen AB (management infrastruktury a nemovitostí),

•

EuroMaint AB (technické služby a údržba vozového parku),

48


•

TraffiCare AB (úklid vozů a železničních stanic),

•

Unigrid AB (IT služby).22

Soukromá konkurence se rozvinula především v osobní dopravě na krátké vzdálenosti. V roce 2004 bylo aktivních pět společností s celkovým podílem na tomto trhu ve výši 35 %. Zbývající část obstarává SJ AB, která zůstala téměř výhradním osobním dopravcem na dlouhých tratích. V nákladní dopravě stále zaujímá výraznou pozici státní Green Cargo AB s přibližně 80 % a to i přes relativně vysoký počet soukromých konkurentů (10–15). (Europian Foundation 2006, s. 7, Hilmola, Szekely 2006, s. 21)

3.3.3 Telekomunikace Dalším síťovým odvětvím, které prošlo liberalizací, byly telekomunikace. Tento sektor sice nebyl v předchozím období příliš formálně regulován, dominantní pozici ale měl státní podnik Televerket. V roce 1991 měl na tuzemských hovorech, mezinárodních hovorech a mobilní komunikaci tržní podíly 100, 96, resp. 90 %. Televerket sice nikdy nebyl formálně ustanoven jako telekomunikační monopol, fakticky jím ale byl díky jeho postavení na trhu a udělenému výhradnímu právu schvalovat jakékoliv příslušenství připojované do jím spravované veřejné sítě. (Hultkrantz 2002, s. 136–137) Kompletní liberalizace proběhla prostřednictvím Telekomunikačního aktu platného od června 1993. Televerket vstoupil do nového prostředí, plně otevřeného soukromé konkurenci, jako státem vlastněná akciová společnost Telia AB. Nedošlo k jeho privatizaci ani rozštěpení, ať už horizontálnímu nebo vertikálnímu jako v případě energetického sektoru a železnice. Stát zůstal jediným vlastníkem až do roku 2000, kdy prodal 30 % akcií soukromým investorům. I přesto, že Telia vlastnila telefonní síť a její činnost jako dominantního operátora nebyla výrazně regulována, došlo k růstu konkurence v tomto odvětví. (OECD 1999, s. 84) Poskytovatelé telekomunikačních služeb přicházející na švédský trh museli nejdříve požádat o udělení licence. Byla to ale spíše formální záležitost a v roce 1995 od ní bylo upuštěno. Přetrvávající monopolní praktiky společnosti Telia, v podobě vysokých propojovacích poplatků nebo vyšších cen pro zákazníky alternativních operátorů, řešil nejen úřad pro hospodářskou soutěž, ale i nový Telekomunikační akt z roku 1998. Odstraňoval mj. rozličné nepřímé bariéry pro vstup na trh a nahrazoval tak původní minimalistické pojetí regulace aktu z roku 1993. Rozvoj konkurenčního prostředí nastal obzvláště v nových oblastech telekomunikací, jako jsou mobilní služby nebo připojení na internet. Patřičný dopad na ceny se ale projevil i u pevných linek, především u mezinárodních a dálkových hovorů, (OECD 1999, s. 84–86)

TAB. 11: Podíly společnosti Telia na trhu (%)

22

TraffiCare AB a Unigrid AB byly následně prodány soukromým společnostem. (SEKO 200-, s. 3)

49


Pevné linky Mobilní sítě Připojení k internetu

1991 100 96 –

1996 96 92 42

2000 96 76 31

Pramen: Hultkrantz 2002, s. 146

3.4 VEŘEJNÉ SLUŽBY Tržně orientované reformy a vpuštění konkurence soukromých subjektů se nevyhnuly ani oblasti tradičně veřejně poskytovaných služeb – školství, zdravotnictví nebo péči o staré lidi a děti. Tyto základní služby státu blahobytu začaly být v čím dál více samosprávných celcích poskytovány na základě systémů podobných tzv. voucher systému, kdy si veřejné a soukromé organizace konkurují o veřejné prostředky. Rostoucí roli ve financování ale postupně získaly i přímé platby od klientů.

3.4.1 Školství Školství je jedna ze základních obvykle veřejně poskytovaných služeb, která prošla během 90. let výraznou proměnou. Soukromé vzdělávání nemělo ve Švédsku nikdy silné postavení. V roce 1990 pouze asi 1 % studentů nenavštěvovalo veřejné školy, což bylo nejméně z celé „západní“ Evropy. (Pollard 2001, s. 15) Existující soukromá zařízení nebyla financována ani částečně z veřejných prostředků. Během 80. let získaly komuny (obecní úroveň územně správních celků) větší vliv především na základní stupeň vzdělávací soustavy, jejich činnost ale stále zůstala pod silnou kontrolou centrální vlády. (Hepburn, Merrifield 2006, s. 5) V roce 1991 přijala nová liberální vláda organizační reformu školského systému, snažíc se o jeho decentralizaci a rozšíření možnosti volby. Základem reformy bylo zavedení voucher systému, který rodičům umožnil poslat své děti do kterékoliv veřejné nebo soukromé školy. Financování zařízení obojího typu ale zůstalo veřejné. Soukromé školy schválené Národní agenturou pro vzdělávání (National Agency for Education) získaly na jednoho studenta finanční prostředky odpovídající 85 % průměrných nákladů na jeho výuku ve veřejném vzdělávacím systému. V roce 1993 k tomuto zdroji financování přibyla možnost vybírat mírný poplatek za poskytování služeb, tzn. školné, které ale bylo následně zrušeno.23 Soukromé školy mohou být po splnění základních požadavků zakládány kýmkoliv, ať už se jedná o náboženskou organizaci (kostel) nebo ziskově orientovanou soukromou společnost. (Tooley 2002, s. 1) Toto liberální pojetí je na druhé straně doplněno státem nařízeným obsahem osnov či počtu hodin věnovaných výuce jednotlivých předmětů. Forma výuky je ponechána na rozhodnutí škol, každý student ale musí čtyřikrát během svého studia splnit srovnávací testy. Možnost výběru školy na straně rodičů a studentů byla také doplněna zákazem 23

Sociální demokraté po návratu do vlády zrušili možnost vybírat školné a zároveň snížily částku plynoucí z veřejných financí z 85 % na 75 %. V roce 1997 byla ale hodnota voucheru opět změněna, aby odpovídala nákladům ve veřejných školách ze 100 %. (Green-Pendersen 2002, s. 281)

50


selektivního výběru studentů nebo vybírání poplatků za studium na straně vzdělávacích institucí. Rozhodování o přijetí do škol se zakládá pouze na datech obdržení žádostí od uchazečů. Z toho vyplývá, že není dovoleno vytvořit zařízení orientující se na určitou skupinu studentů, např. výjimečně nadané, handicapované nebo děti imigrantů. Druhým prvkem majícím zajistit plně rovný přístup ke vzdělání je zákaz vybírání školného. To má ale za následek i nemožnost zavedení vzdělávacích služeb výrazněji přesahujících svými nároky na financování zdroje plynoucí z veřejných rozpočtů. (Hepburn, Merrifield 2006, s. 8) Pozměněné uspořádání školského systému získalo výraznou podporu veřejnosti.24 Mezi lety 1992 a 2004 bylo zřízeno 469 nových soukromých škol zajišťujících povinnou školní docházku, což představovalo nárůst o 438 %. V roce 1999 navštěvovalo některou z neveřejných škol 3,4 % studentů, o další čtyři roky později už dosahoval tento podíl 6,2 %.25 Konkrétně se jednalo o 69 451 studentů, což bylo podstatné zvýšení oproti 8 650 v roce 1992. (Hepburn, Merrifield 2006, s. 6–7)

3.4.2 Zdravotnictví Během 70. let došlo k rychlému nárůstu výdajů na zdravotnictví v důsledku stárnoucí populace a nákladnosti nových technologií. V 80. letech byl jako reakce zaveden strop pro výdaje krajů na zdravotnictví. Ten sice zastavil jejich růst podílu na HDP, vedl ale také k výraznému prodloužení čekacích dob. (Harrison, Calltorp 2000, s. 222) Mezi lety 1989 a 1994 prošel švédský systém sérií liberálně orientovaných reforem, které měly zvýšit produktivitu a odstranit zmíněné problémy. Zajištění zdravotnických služeb mají ve Švédsku na starost především kraje, které jsou odpovědné za fungující nemocnice, primární i ambulantní péči. Centrální vláda, resp. Ministerstvo zdravotnictví vytváří základní regulační rámec, provádí dohled nad aktivitami krajských rad a poskytuje dodatečné prostředky reflektující specifika jednotlivých krajů. Realizované změny byly iniciovány především na krajské úrovni a jednotlivé regiony se odlišovaly v míře jejich implementace, nejdůslednější byl Stockholm. Došlo k oddělení poskytovatelů péče (nemocnic, praktických lékařů…) a krajů, kupujících jejich služby. Zdravotnická zařízení byla do té doby přímo spravována zástupci krajů, od kterých také získávala finanční prostředky. Dále kraje umožnily, aby si pacienti mohli vybrat, u kterého poskytovatele chtějí obdržet lékařskou péči, místo toho, aby byli přiděleni k nemocnicím na základě svého bydliště. Prostředky z rozpočtů krajů za poskytnuté služby pak plynou za pacientem do daného zařízení. Pro zkrácení čekacích dob u některých zákroků bylo pacientům dáno právo najít si nového poskytovatele péče, pokud jeho záležitost nebyla vyřízena do tří měsíců.26 V tomto ohledu měly pomoci i dodatečné prostředky od centrální vlády, které některé kraje směřovaly do nemocnic 24 25

26

85 % Švédu v roce 1993 hodnotilo pozitivně svá nová práva. (Hepburn 2006, s. 6) Rozšíření soukromých škol je ale rozdílné mezi jednotlivými regiony, pohybuje se obvykle mezi nulou a 20 %. Oběma skutečnostem položila základ reforma „Patient Choice and Guarantee“ z roku 1992.

51


splňujících tříměsíční lhůty pro ošetření. Cílem těchto reforem bylo vytvoření podnětů pro management nemocnic, aby při snaze udržet si pacienty zvýšil produktivitu a zlepšil kvalitu poskytovaných služeb. Pozorovanými výsledky pak byly například podstatně zkrácené čekací lhůty (mezi lety 1992 a 1993 o více než 20 % – Hogberg 2007) nebo reorganizace nemocnic realizované při snaze zvýšit jejich efektivnost. Ty ale mohly být spíše důsledkem restriktivní politiky v oblasti výdajů na zdravotnictví než pomalu se rozšiřující konkurencí mezi jednotlivými poskytovateli služeb. (Harrison, Calltorp 2000, s. 226) Uvedené oddělení poskytovatelů péče a krajů bylo provedeno jen v některých lokalitách a i tam bylo často pouze formální. V případě finančních problémů nemocnic nehrozilo jejich uzavření. V následujících letech bylo oddělení poskytovatele služeb a krajských rad, mající podpořit konkurenci, spíše nahrazováno silně restriktivními pravidly financování. Jako pozitivní efekt ale přetrvala zvýšená vnímavost nemocnic a jejich personálu na potřeby a přání pacientů. (Harrison, Calltorp 2000, s. 226–230, 237)

3.4.3 Péče o staré lidi Švédský welfare state poskytuje rozsáhlé veřejné služby pro staré lidi. Zahrnují péči v domácnosti na několik hodin za měsíc nebo i kompletní celodenní pomoc pro osoby se speciálními potřebami, stejně jako péči institucionální, snažící se maximálně přiblížit své prostředí domácím podmínkám. Služby poskytované starým lidem jsou ve Švédsku na národní úrovni regulovány pouze rámcově, spadají především do kompetence komun. V roce 1992 proběhla tzv. ÄDEL reforma, zavádějící komplexní změnu v organizační struktuře. Jejím cílem bylo přesunout všechnu péči o staré lidi pod jednu autoritu a určitá „demedikalizace“ poskytovaných služeb. (Trydegard 2003, s. 446) Odpovědnost za dlouhodobou lékařskou péči tak byla přesunuta od krajů, majících na starost zdravotnictví, ke komunám, realizujícím ostatní sociální služby pro tuto skupinu obyvatelstva. Součástí byla silná finanční motivace pro komuny, které nově musely krajům poskytovat náhradu nákladů za pokračující hospitalizaci pacientů, kteří byli z lékařského hlediska schopni propuštění, ale nemohli se o sebe postarat doma sami. Komuny tak byly nuceny rychle hledat alternativní ubytování s potřebnou odbornou péčí. Z důvodu omezených prostředků byl však vedlejším efektem také tlak na ostatní poskytované služby. (Trydegard 2003, s. 446) Výsledkem těchto opatření v kombinaci s rostoucím podílem starých lidí v populaci byl během celých 90. let klesající počet osob, jimž byla věnována péče.27 Zdroje byly koncentrovány na klienty, kteří je potřebovali nejakutněji. Předtím jejich ošetřování spadalo pod činnost nemocnic. Oproti původnímu záměru tak došlo spíše k částečné medializaci sociálních služeb. Počet lůžek v nemocnicích, stejně jako doba na nich strávená razantně poklesla, mj. ale i v důsledku škrtů ve zdravotnictví. (Trydegard 2003, s. 449) 27

Na začátku 80. let byla domácí péče poskytována 16 % lidí věku 65 let a starším a 38 % s více než 80. lety. V roce 1999 to bylo pouze 8,2, resp. 19,5 %. Pokrytí je ale opět velmi rozdílné v jednotlivých lokalitách. (Trydegard 2003, s. 448)

52


V průběhu 90. let také docházelo ke zvyšování podílu soukromých zařízení. Cesta jim byla otevřena oddělením poskytovatelů péče a komunami, obdobnému jako ve zdravotnictví. Veřejná zařízení tak musejí konkurovat soukromým „v boji“ o veřejné prostředky. Růst služeb poskytovaných soukromými organizacemi v oblasti péče o staré lidi byl velmi výrazný, jejich podíl se zvýšil mezi lety 1993 a 2000 z 2,5 na 13 %. Jednalo se především o ziskově orientované instituce, často patřící velkým mezinárodním společnostem. TAB. 12: Podíl soukromě poskytované péče o staré lidi (v % celkových veřejných prostředků)

Pramen: Trydegard 2003, s. 454

3.5 DŮCHODOVÝ SYSTÉM Jednou z reformovaných oblastí sociální politiky bylo i důchodové zabezpečení. Původní systém, fungující již od padesátých let, byl průběžně financovaný a dávkově definovaný. Sestával z rovné základní penze (folkspension) a ATP (Allmänna Tillägspension) složky, odvíjející se od výše mzdy. Součástí byly i invalidní a pozůstalostní důchody. Na plnou základní penzi ve výši přibližně 20 % průměrné mzdy měl nárok každý po 40 letech pobytu ve Švédsku. ATP penze se rovnala 60 % průměrného vyměřovacího základu za nejlepších 15 let pracovního života mínus částka vyplacená jako základní penze. Pro získání plné ATP penze bylo nutné odejít do důchodu v 65 letech a alespoň po 30leté platbě příspěvků. Existovala možnost pozdějšího i předčasného odchodu do důchodu. Předčasné starobní důchody ale nebyly využívány často, jelikož osoby starší 60 let bez práce získaly automaticky nárok na důchod invalidní. (Hochmeister 2003, s. 10) Původní systém zajišťoval ve světovém srovnání vysoké náhradové poměry pojištěncům, z dlouhodobého hlediska ale nebyl finančně udržitelný. (Hochmeister 2003, s. 16) Celkové náklady se od roku 1990 do předreformního roku 1998 zvýšily o 50 %, ze 132,9 na 198,9 mld. SEK. Tyto vysoké platby nebyly kryty odpovídajícím tempem rostoucími příspěvky od pojištěnců. V roce 1997 se podílely na celkovém financování pouze 60 %. Zbytek byl hrazen ze státního rozpočtu a rozpouštěním AP fondu (Allmänna Pensionfonden), ve kterém jsou nashromážděné prostředky z předchozích přebytkových let. Za tímto vývoje stojí především závislost ATP penze na vývoji reálných mezd. S poklesem tempa jejich růstu se systém prodražoval. Druhým důležitým důvodem je rychlý růst depency ratia

53


a prodlužování délky života. (Hochmeister 2003, s. 10–11, Klevmarken 2002, s. 2–3) V červnu roku 1998 byl v parlamentu přijat zákon o novém důchodovém systému, jehož podoba postupně krystalizovala na základě jednání sociálních demokratů a pravicových stran již od roku 1991. Systém je povinný a vztahuje se na všechny lidi žijící nebo pracující ve Švédsku. Reforma platná od 1. 1. 1999 počítala s graduálním přechodem. Osoby narozené před rokem 1938 zůstaly plně ve starém systému, ročníky 1958 a mladší již budou dostávat dávky jen podle nových pravidel, u ostatních se jedná o kombinaci. Základní charakteristikou penzijní reformy je vytvoření tří relativně samostatných pilířů: •

průběžně financovaný (NDC),

•

fondový,

•

garantovaná penze,

Invalidní a pozůstalostní důchody byly odděleny. Příspěvky do systému jsou ve výši 18,5 % z příjmu, rozdělené mezi zaměstnance a zaměstnavatele, přičemž do NDC plyne 16 % a do fondového pilíře zbylých 2,5 %, garantovaná penze je financovaná ze státního rozpočtu. Mimo toho existují ještě možnosti individuálního připojištění. Příjmy ze všech pilířů podléhají dani z příjmu.

I pilíř – NDC Notional Defined Contribution je průběžně financovaný a příspěvkově definovaný systém tzv. fiktivních osobních účtů. Příspěvky odváděné na individuální účty slouží jen pro výpočet nároku na penzi, fakticky jsou totiž použity k financování důchodů, vyplácených v daném roce. Započitatelné příjmy pro určení dávek se v novém systému počítají za celoživotní karieru. K těmto skutečným příjmům se ještě připočítávají částky za mateřskou dovolenou a základní vojenskou službu, které za pojištěnce odvádí stát. Strop pro celkové příjmy je stejně jako v původním systému nastaven přibližně na 150 % průměrné hrubé mzdy a je ale indexován podle jejího vývoje, ne jen dle inflace. Stejné pravidlo platí u prostředků nahromaděných na fiktivním účtu. Penze vyplácená po odchodu do důchodu se vypočítá jako podíl celkových prostředků a tzv. faktoru anuity. Faktor anuity zároveň zohledňuje očekávanou délkou dožití, individuální věk odchodu do důchodu a očekávaný růst reálných mezd. S rostoucí očekávanou délkou života (stanovenou na základě unisex úmrtnostních tabulek za posledních pět let), tak automaticky klesá vypočítaná penze. Ta se naopak zvyšuje s pozdějším odchodem do důchodu. V novém systému neexistuje stanovený věk pro nárok na plný důchod. Minimální věková hranice pro možnost uplatnění nároku na dávky z NDC je 61 let. Maximální není omezena, čím déle pojištěnec přispívá do systému, tím se mu na účet připisuje více fiktivních prostředků pro výpočet důchodu a k tomu navíc klesá faktor anuity. Vyplácené dávky jsou po celou zbývající dobu života důchodce indexovány dle vývoje nominálních mezd. Snaha zajistit konstantní poměr dávek a průměrné mzdy vedla k uvedené indexaci dle

54


vývoje nominální mezd a ne příspěvkové báze. V případě poklesu počtu pracujících osob tak není nový penzijní systém finančně stabilní. (Hochmeister 2003, s. 36) Pro řešení krátkodobých deficitů, například transformačního přechodu, jsou dostupné prostředky z rezervního AP fondu. Pro dlouhodobou rovnováhu NDC pilíře bylo důležité zavedení automatického vyrovnávacího mechanismu, který byl parlamentem přijat dodatečně v roce 2001. Jeho podstatou je každoroční sestavení rozvahy systému, obsahujícího současnou hodnotu všech aktiv (AP fondu) a všech závazků. V případě, že je jejich poměr menší než jedna, dojde k aktivaci vyrovnávacího mechanismu. Dávky i fiktivní prostředky na osobních účtech jsou od té chvíle indexovány vyrovnávacím indexem, který je menší než růst nominálních mezd. A to do doby než se systém opět dostane do rovnováhy, resp. přebytku. Je tak zajištěna dlouhodobá finanční stabilita systému, samozřejmě ale za cenu reálně klesajících dávek v případě nepříznivého vývoje. (Hochmeister 2003, s. 42)

II pilíř – FC Více individuálního rozhodování, stejně jako diverzifikaci rizik přináší druhý státem negarantovaný fondový pilíř, přestože vhledem k výši příspěvků má pouze doplňující charakter. 2,5 % z příjmů stejných jako u NDC (včetně mateřské dovolené atd.) je odváděno na soukromé konto u státní agentury PPM (Premium Pensionsmyndigheten), která zajišťuje správu celého systému. Ta vede účty všem pojištěncům a následně odvádí kumulované prostředky do jimi vybraných fondů. Představuje tak prostředníka pro jednání s jednotlivými penzijními fondy. Smyslem bylo snížení administrativních nákladů a zprostředkované zlepšení vyjednávací pozice pojištěných osob. V roce 2000 existovalo 460 soukromých penzijních fondů, kterým bylo možné svěřit své příspěvky, a jejich počet rychle rostl. (Klevmarken 2002, s. 7) Aby byla umožněna jistá diverzifikace portfolia, mohou být prostředky investovány prostřednictvím až pěti společností. Přičemž mezi fondy je dovoleno libovolně přecházet. Nárok na výplatu penze stejně jako v NDC pilíři začíná v 61 letech, záleží ale na individuálním rozhodnutí, kdy přesně bude uplatněn.

III pilíř – Garantovaná penze Posledním pilířem nového důchodového systému je státem garantovaná penze, která má důchodcům zajistit jistý minimální životní standard. Pro plný nárok je stanovena hranice 65 let věku a 40 let pobytu ve Švédsku. Je určitou obdobou základní penze ve starém systému, oproti ní ale není vyplácena všem ve stejné výši. Jedná se totiž pouze o individuální doplněk v případě nedostatečných příjmů z prvních dvou pilířů. (Hochmeister 2003, s. 51) Navíc z indexace pouze dle vývoje inflace vyplývá do budoucna její slábnoucí váha a tedy nižší nároky na státní rozpočet. Pro zabránění chudoby ve stáří tu proto existují i rozličné doplňkové dávky, jako např. příspěvky na bydlení pro důchodce, podpora pro nezaopatřené či pozůstalostní důchody. Z uvedeného je patrné, že nový důchodový systém ve Švédsku se za hledáním řešení

55


problému jeho předchozí verze, vytvořené za naprosto odlišných ekonomických i demografických podmínek, vydal cestou nižší štědrosti, podpory individuálního rozhodování a silnějšího vztahu mezi příspěvky a vyplácenými dávkami. Tato reforma znamenala také inspiraci pro ostatní státy, např. Lotyšsko, Polsko, Maďarko a NDC princip navrhovala dokonce i česká sociální demokracie.28

3.6 DOPADY REFOREM Tato kapitola poskytuje krátké zhodnocení dopadů reforem na švédskou ekonomiku v 90. letech. Vzhledem k problematičnosti přesné kvantifikace vlivu reforem na hospodářství se následující text omezuje na srovnání vývoje makroekonomických veličin během 90. let s předchozím obdobím, zeměmi OECD či Evropské unie.

3.6.1 Hrubý domácí produkt Švédská ekonomika zažila po krizi na počátku 90. let silný hospodářský růst. Mezi 1994 a 2000 obvykle přesahoval růst jeho reálného HDP na osobu 3 % ročně (graf 13).29 Průměrný růst za toto sedmileté období byl 3,2 % a převyšoval tak průměr zemí OECD o 0,9 p. b. V letech 1996 a 1997 byl ale vývoj švédského HDP nižší než u zemí OECD. Horší výsledky v tomto období tedy nelze zdůvodnit pouze všeobecným zvolněním hospodářského růstu, ale musely existovat i specifické domácí faktory. S největší pravděpodobností se jednalo o dopady probíhající konsolidace veřejných financí na agregátní poptávku nebo centrální bankou udržované vysoké úrokové sazby v předchozích letech.

GRAF 13: Růst reálného HDP na osobu dle PPP, 1990–200030

28

29

30

Nutno podotknout, že její návrh neobsahoval obdobu AP fondu ani automatického vyrovnávacího mechanismu, tedy základních prvků švédské reformy, důležitých pro zajištění finanční stability důchodového systému. Z důvodu následného mezinárodního srovnání je uveden růst reálného HDP na osobu po přepočtu dle parity kupní síly. V tomto i následujících grafech jsou odlišena jinou barvou data do roku 1993, kdy ještě došlo k propadu domácího produktu. Ostatní léta jsou již považována za období obnovy švédské ekonomiky po předchozí krizi.

56



Následující tabulka zachycuje vývoj jednotlivých složek hrubého domácího produktu. Je vidět, že hospodářský růst byl v prvních letech po skončení krize tažen především exporty, podpořenými depreciací koruny, a kapitálovými investicemi. Tempo růstu spotřeby domácností se výrazněji zvýšilo až ke konci 90. let. Částečně tak nahrazovalo příspěvky ostatních faktorů. TAB. 13: Tempo růstu složek HDP, 1995–2000 (%) Spotřeba domácností Vládní spotřeba Hrubé fixní investice Exporty

1995 0,6 -0,6 9,4 11,3

1996 1,4 0,9 5,0 3,5

1997 2,0 -1,2 -1,1 13,7

1998 2,7 3,2 8,5 8,4

1999 3,8 1,7 8,1 5,9

2000 4,1 -1,7 4,5 9,8


Zaměříme-li svou pozornost na produktivitu práce (produkce na hodinu práce), je možné i u ní identifikovat výrazné zlepšení oproti předchozímu období (tab. 14). Růst celkové produktivity práce byl v 90. letech téměř dvakrát vyšší než v předchozím desetiletí. Rychlejší byl především mezi lety 1991–1996, kdy byla ekonomika během krize očištěna od nejméně konkurenceschopných podniků a přebytečných pracovních míst. Nejlepšího výkonu v této charakteristice dosahoval průmyslový sektor v čele s telekomunikačním odvětvím. Informační technologie a telekomunikace jsou považovány za hlavní motor růstu švédské ekonomiky během 90. let. (Thakur a kol. 2003, 29–30)

TAB. 14: Růst produktivity práce dle sektorů, 1981–2000 (%) HDP Soukromý sektor Průmysl

1981–1985 1,3 2,3 3,2

1986–1990 1,1 1,6 1,8

1991–1996 2,2 3,1 5,2

1996–2000 2,0 2,4 4,2

57

Reformy v 90. letech -

bez telekomunikací

–

1,5

3,8

2,8


3.6.2 Nezaměstnanost Devadesátá léta znamenala pro Švédsko rapidní nárůst nezaměstnanosti na úroveň, kterou zažilo naposledy během Velké hospodářské krize. Oficiální míra nezaměstnanosti dosáhla v roce 1993 9,5 % a kolem této hodnoty mírně oscilovala až do roku 1997. Během poslední třetiny desetiletí, kdy hospodářství rostlo přibližně 4 % ročně, došlo k jejímu rychlému poklesu. Nezaměstnanost se snížila z maxima ve výši 10,2 % na 5,9 % v roce 2000. GRAF 14: Oficiální míra nezaměstnanosti, 1990–2000


S tímto vývojem jsou ale spojeny dva problémy. Přestože se míra nezaměstnanosti snižovala o více než 1 p. b. ročně a dostala se pod úroveň evropských států,31 stále výrazně převyšovala hodnoty ve Švédsku během 70. a 80. let. Druhou skutečností je, že se jedná o oficiální míru nezaměstnanosti. Na jejím poklesu se nepodepsal jen silný hospodářský růst ale i vládní programy APZ. Na konci 90. let se jich účastnilo více než 200 000 lidí, což představovalo přibližně 5,3 % pracovní síly. (Government Bill 2000, s. 41) Nezaměstnanost opticky snižuje také zvýšený počet předčasných odchodů do starobního důchodu či velké množství invalidních penzistů. Poněkud to odporuje přednímu umístění Švédska v žebříčcích zemí dle zdravotního stavu obyvatelstva.

Následující graf zachycuje odhad analytiků společnosti McKinsey (McKinsey 2006, s. 25) o výši celkové nezaměstnanosti osob mezi 16 a 64 lety. V případě započtení všech uvedených skupin obyvatelstva by se nezaměstnanost mohla pohybovat až na úrovni 17 % pracovní síly (v roce 2004). GRAF 15: Celková nezaměstnanost populace mezi 16 a 64 lety, 2004 31

Míra nezaměstnanosti zemí EU-15 byla v roce 2000 8,3 %.

58


Pramen: McKinsey 2006, s. 25

3.6.3 Inflace Míra inflace výrazně poklesla již v roce 1992 po tom, co švédská centrální banka zvýšila úrokové sazby ve snaze udržet fixní kurz. Neoficiálně začal platit inflační cíl ve výši 2 % (+-1 %) již od roku 1993. Vzhledem ke zpožděné reakci cenové hladiny na opatření monetární politiky ale nelze hodnotit inflaci ve výši 4,7 % jako nesplnění stanoveného cíle. V následujících dvou letech se už tento indikátor pohyboval v horní polovině inflačního pásma. Mezi roky 1996 a 1999 je možné považovat politiku centrální banky za přehnaně restriktivní, jelikož inflace nedosahovala ani 1 %.32 Udržování takto nízké inflace i s velice nízkou úrokovou mírou oproti předchozím letům bylo pravděpodobně umožněno rychlou konsolidací veřejných financí (viz 3.6.4) V posledním roce se míra inflace vrátila do stanoveného pásma. Monetární politika tedy byla úspěšná, pokud hodnotíme pouze snížení inflace proti předchozímu období nebo ostatním zemím. Opakovaně se jí ale nedařilo plnit svůj inflační cíl.

GRAF 16: Míra inflace měřená pomocí CPI, 1992–2000

32

Resp. za příliš restriktivní by bylo vhodnější označit předchozí opatření Riksbanky, která měla dopad na inflaci v uvedeném období.

59



3.6.4 Stav veřejných financí Během ekonomické krize na začátku 90. let došlo ke značnému zhoršení stavu veřejných financí. Důležitým úkolem fiskální politiky tedy bylo snížení deficitu veřejných rozpočtů a stabilizace rostoucího zadlužení. Po ohlášení konsolidačního programu sociálně demokratickou stranou došlo k okamžité reakci deficitu veřejných financí. Rychle se snižoval a od roku 1998 byly rozpočty již v přebytku. GRAF 17: Deficit veřejných financí, 1990–2000


Veřejný dluh v poměru k HDP se od roku 1990 do svého maxima v roce 1996 zvýšil téměř o 40 p. b. Od tohoto bodu došlo díky každoročnímu přebytku veřejných rozpočtů k jeho postupnému snížení. V roce 2000 klesl až na 58,2 % a Švédsko tak dokonce splnilo i dotyčné maastrichtské kritérium.

GRAF 18: Veřejný dluh v poměru k HDP, 1990–2000

60



V rámci konsolidačního programu si vláda stanovila tři cíle: do roku 1996 zastavit nárůst veřejného zadlužení v poměru k HDP, snížení deficitu veřejných rozpočtů pod 3 % HDP do konce roku 1997 a jeho eliminaci o rok později. Z uvedených poznatků vyplývá, že se všeho podařilo dosáhnout, v případě deficitu dokonce s velkou rezervou.

61

ZÁVĚR Švédsko patřilo ještě na konci 19. stoleté mezi ekonomicky nejzaostalejší země Evropy. Díky hospodářskému rozvoji umožněnému pozdní industrializací se ale rychle zařadilo mezi nejvyspělejší státy světa. Zároveň si pod nepřetržitou vládou sociálně demokratické strany od začátku 30. let 20. století vytvořilo specifickou formu hospodářské politiky, nazývanou švédským modelem. Jeho makroekonomickou stránkou byla stabilizační politika dbající na vyrovnaný hospodářský růst, plnou zaměstnanost ale i cenovou stabilitu. Rozsáhlým sociálním zákonodárstvím v kombinaci se solidaristickým centralizovaným kolektivním vyjednáváním o mzdách byla v podstatě odstraněna chudoba a zajištěna životní úroveň odpovídající výkonnosti švédské ekonomiky pro téměř všechny jeho obyvatele. I přes problémy spojené s mezinárodním srovnáním lze přibližně od přelomu 60. a 70. let pozorovat jisté zhoršení výkonnosti švédské ekonomiky oproti ostatním vyspělým státům. Tzv. krizové období švédského státu blahobytu v 70. – 80. letech bylo spojeno s množstvím negativních charakteristik uplatňované hospodářské politiky, které lze považovat za příčiny zaostávání. Ztráta všeobecného konsensu a radikalizace odborů podpořených sociálně demokratickou stranou vedly k přijetí četné sociální legislativy a především vysokému mzdovému růstu. Výsledné omezení konkurenceschopnosti švédských výrobců, navíc vystavených nepříznivému mezinárodnímu prostředí, nutilo vládu k opuštění restriktivní politiky doporučované R-M modelem. Aby zajistila vysokou zaměstnanost i v období ropných krizí, obrátila se zády k potřebné restrukturalizaci hospodářství. Četnými dotacemi podporovala krachující podniky v postižených odvětvích. Původní mobilitu práce povzbuzující programy politiky zaměstnanosti byly do značné míry proměněny pouze na systém zabezpečení náhradního zaměstnání, často přímo vytvářením pozic ve veřejném sektoru. Zvyšující se potřeba finančních prostředků k realizaci těchto aktivit a rozšiřujících se sociálních benefitů vedla k rychlému zvyšování podílu veřejného sektoru v hospodářství. Jeho nízký růst produktivity a nutné vysoké daňové zatížení omezovaly výkonnost celé ekonomiky. K tomu můžeme připočíst efekt faktorů, na něž neměla hospodářská politika vlády žádný vliv. Jednalo se např. o věkovou strukturu obyvatelstva nebo vysokou počáteční ekonomickou úroveň. Výsledkem byl nízký růst švédského hospodářství během téměř celých 70. a 80. let a to ve srovnání s předchozím obdobím, ale i ostatními vyspělými státy, které byly vystaveny stejným negativním efektům ropných šoků. Přestože tuto etapu vývoje švédského státu blahobytu nelze hodnotit nijak pozitivně, do skutečných problémů se švédská ekonomika dostala teprve na počátku 90. let. Hluboká krize, která v té době poznamenala vývoj švédské ekonomiky, bývá považována za vyvrcholení problémů švédského modelu. K jejímu vzniku a především hloubce ale do značné míry přispěla konkrétní nevhodná opatření hospodářské politiky. Deregulace finančního trhu, která měla za cíl zlepšit fungování systému, místo toho prostřednictvím rychlého růstu množství úvěrů podpořila přehřívání ekonomiky a nepřiměřené zvyšování cen nemovitostí a jiných aktiv v druhé polovině 80. let. Fiskální ani monetární politika 62

nereagovala restriktivními opatřeními, aby byla omezena rostoucí domácí poptávka. Na přelomu desetiletí došlo k dvěma důležitým změnám. Centrální banka opustila akomodativní politiku, fixní kurz měl být udržen, aby se omezily inflační tlaky. Související skokový růst úrokových sazeb znamenal pro ekonomiku silný šok. V oblasti fiskální politiky se jednalo o zavedení rozsáhlé daňové reformy, která dále podpořila tvorbu soukromých úspor. Zároveň došlo ke zpomalení růstu světové ekonomiky, všeobecné protiinflační orientaci hospodářských politik a turbulencím na evropském měnovém trhu. Domácí restriktivní opatření tak přišla v nejhorší dobu. Vzniklá hospodářská krize byla dále prohloubena reakcí monetární politiky, která dlouho a nakonec neúspěšně usilovala o udržení fixního měnového režimu. Také v rámci fiskální politiky bylo nutné provést restriktivní opatření, a to z důvodu narůstajících deficitů veřejných rozpočtů. Výsledkem těchto skutečností byl pokles reálného HDP tři roky po sobě v letech 1991–1993 a zvýšení nezaměstnanosti téměř o 10 p. b. Přestože bylo s krizí spojeno výrazné zhoršení ekonomických podmínek, znamenala také konečné odříznutí od dvacetiletého období stagnace a vydala impuls pro řadu tržně orientovaných reforem realizovaných v průběhu 90. let. Daňová reforma z roku 1991 významně snížila mezní daňové sazby a odstranila mnoho negativních prvků předchozího systému. Snížení daňových příjmů ale nebylo dostatečně vykompenzováno na straně příjmů, což spolu s propadem produktu během hospodářské krize vedlo k značnému zhoršení stavu veřejných financí. Vládnímu konsolidačnímu programu se ale pomocí přísné fiskální disciplíny podařilo tento vývoj zvrátit. Byl odstraněn deficit veřejných financí, zastaven nárůst veřejného dluhu a započato jeho rychlé snižování. Centrální banka přijala po opuštění fixního měnového režimu v roce 1992 politiku inflačního cílování. Částečně z důvodu špatného stavu veřejných financí dlouho udržovala vysoké úrokové sazby, což pravděpodobně zbrzdilo pokrizovou obnovu ekonomiky. Míra inflace byla snížena dokonce pod úroveň ostatních vyspělých zemí. Její hodnota ale byla během druhé poloviny 90. let opakovaně pod spodní hranicí stanoveného inflačního pásma. V průběhu 90. let také došlo k deregulaci několika odvětví s převážně monopolním postavením státních podniků. Konkurence soukromých společností byla vpuštěna do odvětví telekomunikací, energetiky, poštovních služeb či železniční, autobusové, letecké ale i městské dopravy. V každém z těchto sektorů se podařilo alespoň částečně omezit dominantní postavení státních společností, což mělo pozitivní efekt na spotřebitelské ceny či kvalitu služeb. Také v rámci obvykle veřejně poskytovaných služeb získaly na významu privátní instituce. Ve školství zavedený voucher systém umožnil rychlý růst počtu soukromě vlastněných vzdělávacích zařízení, která soutěží s veřejnými školami o prostředky z veřejných rozpočtů. Obdobný vývoj proběhl také v oblasti služeb pro staré lidi, děti a postižené. Ve zdravotnictví se sice podařilo omezit růst nákladů, pozitivních efektů na kvalitu poskytovaných služeb se ale dočkali jen obyvatelé některých regionů, např. Stockholmu. 63

Razantní proměnou prošel švédský důchodový systém, který přestával být finančně udržitelný. Původní dávkově definovaný a průběžně financovaný systém byl změněn na třípilířový s hlavním postavením tzv. NDC, dále fondovým pilířem a garantovanou penzí. Stabilita nového systému je zajištěna přebytky, které zůstaly z předchozích let, a především implementovaným automatickým vyrovnávacím mechanismem. Tento model se stal také vzorem pro realizaci důchodových reforem v několika dalších evropských státech. Dopad reforem na švédskou ekonomiku lze hodnotit veskrze pozitivně. Od skončení krize do roku 2000 v průměru výrazně přesahoval její růst ostatní země OECD. Snižovala se tak ztráta způsobená předchozím propadem produktu. Hospodářský růst byl tažen především ITC sektorem (informační technologie a telekomunikace). Došlo k znatelnému snížení inflace, nízká byla oproti předchozím letům i ostatním zemím. Běžný účet platební bilance zůstával téměř celé období v přebytku. Oficiální míra nezaměstnanosti do konce desetiletí klesla oproti svému vrcholu téměř na polovinu. Ve skutečnosti se ale podstatné procento osob bez práce účastnilo vládních programů aktivní politiky zaměstnanosti, časté byly předčasné odchody do starobní penze, množství invalidních důchodů atd. Tyto skutečnosti sice snižují celkovou nezaměstnanost, značí ale nedostatečnou schopnost švédské ekonomiky vytvářet nová pracovní místa. Cílem této diplomové práce bylo analyzovat příčiny krize švédského státu blahobytu a na ni navazující reformy uskutečněné v 90. letech. Stanoveného cíle se tedy podařilo dosáhnout.

64

SEZNAM TABULEK TAB. 1: Reálný HDP na osobu, 1830−1913 ..............................................................................4 TAB. 2: Roční růst reálného HDP na hodinu práce ..............................................................17 TAB. 3: Makroekonomické indikátory: Švédsko 1940−1969 ................................................17 TAB. 4: Žebříček zemí OECD dle HDP na osobu v PPP.......................................................20 TAB. 5: Veřejné výdaje a příjmy Švédska a zemí OECD.......................................................30 TAB. 6: Základní charakteristiky švédské ekonomiky 1990−1994 .......................................34 TAB. 7: Srovnání struktury daňových příjmů v letech 1989 a 1991.....................................42 TAB. 8: Celkové rozpočtové efekty konsolidačního programu, 1995-1998.........................43 TAB. 9: Výdajový strop centrální vlády .................................................................................43 TAB. 10: Koncentrace trhu s elektřinou.................................................................................48 TAB. 11: Podíly společnosti Telia na trhu..............................................................................50 TAB. 12: Podíl soukromě poskytované péče o staré lidi........................................................53 TAB. 13: Tempo růstu složek HDP, 1995–2000.....................................................................57 TAB. 14: Růst produktivity práce dle sektorů, 1981–2000....................................................58

SEZNAM GRAFŮ GRAF 1: Struktura HDP v letech 1861−1910...........................................................................5 GRAF 2: Vývoj průmyslové produkce a míry nezaměstnanosti, 1928−1938 .......................10 GRAF 3: Pozice Švédska mezi státy OECD dle HDP na osobu v PPP..................................21 GRAF 4: Srovnání růstu reálného HDP v PPP na osobu, 1970−1990...................................22 GRAF 5: Srovnání vývoje nezaměstnanosti zemí EU a Švédska, 1970–1990 .......................23 GRAF 6: Míra inflace ve Švédsku a evropských zemích OECD, 1971−1990 .......................24 GRAF 7: Relativní jednotkové náklady a podíl švédských výrobců na trhu OECD............27 GRAF 8: Veřejné dotace soukromému sektoru......................................................................29 GRAF 9: Srovnání vývoje daňového zatížení Švédska a průměru zemí OECD ...................30 GRAF 10: Formální a skutečná progresivita celkového zdanění ..........................................31 GRAF 11: Srovnání vývoje HDP na osobu v produktivním věku Švédska a zemí OECD...32 GRAF 12: Vývoj repo sazby švédské centrální banky, 1992–2000 .......................................45 GRAF 13: Růst reálného HDP na osobu dle PPP, 1990–2000...............................................57 GRAF 14: Oficiální míra nezaměstnanosti, 1990–2000.........................................................58 GRAF 15: Celková nezaměstnanost populace mezi 16 a 64 lety, 2004.................................59 GRAF 16: Míra inflace měřená pomocí CPI, 1992–2000 ......................................................60 GRAF 17: Deficit veřejných financí, 1990–2000 ...................................................................60 GRAF 18: Veřejný dluh v poměru k HDP, 1990–2000 .........................................................61

65

SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY A OSTATNÍCH PRAMENŮ AGELL, J., et al.: Tax reform of the century: the Swedish experiment [on–line], in National Tax Journal, roč. 49, č. 4, s. 643–664. 1996. 22 s. [cit. 2007-05-17]. URL: AMUNDSEN, E. S. et al.: Competion and Prices on the Emerging Nordic Electricity Market [on–line], in Economic and Finance Working Paper Series, č. 217. 1998. 11 s. [cit. 2007-05-17]. URL: ANDERSSON, M. – GUNNARSSON, Ch.: Egalitarianism in the process of Modern Economic Growth: The case of Sweden [on–line]. Lund: Lund University, 2005. 40 s. [cit. 2007-03-15]. BALDWIN, P.: Farmáři, konzervativci a počátky solidární sociální politiky ve Švédsku, in Vývoj sociálního státu v Evropě: čítanka z historie moderní evropské sociální politiky, s. 202–208, vyd. 1. Brno: Doplněk, 1996. 7 s. ISBN 8085765624 BANVERKET (BV): Railway and Transport Policy [on-line], 2003. 7 s. [cit. 2007-06-15]. URL: BERG, C. – GROTHEIM, R.: Monetary policy in Sweden since 1992 [on-line], Bank for international settlements 1998, [cit. 2007-06-15]. URL: BERG, C. – JONUNG, L.: Pioneering Price Level Targeting: The Swedish Experience 1931–1937 [on-line], in Economics and Finance Working Paper Series, č. 290. 1998. 30 s. [cit. 2007-02-20]. URL: BRUSEWITZ, U. H. – LINDH, Y.: Expenditure ceilings and fiscal policy: Swedish experiences [on-line]. 2005. 16 s. [cit. 2007-06-15]. URL: DAMSGAARD, N. – GREEN, R.: Regulatory Reform in the Swedish Electricity Industry – Good or Bad? [on-line], SNS – Centre for Business and Policy Studies. 2006. 15 s. [cit. 2007-06-15]. URL: DOWRICK, S.: Swedish economic performance and swedish economic debate [on-line], in The Economic Journal, roč. 106, č. 439., s. 1772–1779. Royal Economic Society, 1996. 8 s. [cit. 2007-05-20]. URL: ELVANDER, N.: The labour market regimes in the nordic countries: A comparative Analysis [on-line], in Scandinavian Political Studies, roč. 25, č. 2, s. 117–137. Nordic Political Science Association, 2002. 21 s. [cit. 2007-05-20]. URL:
synergy.com/doi/pdf/10.1111/1467-9477.00066> ERIXON, L.: A Swedish Economic Policy – The Theory, Application and Validity of the Rehn-Meidner Model [on-line]. Stockholm: Stockholm University, 2000. 61 s. [cit. 200702-20]. URL: EUROPIAN FOUNDATION (EF): Profile of the rail transport sector in Sweden [on-line]. Dublin: Europian Foundation for Improvement of Living and Working Conditions, 2006. 33 s. [cit. 2007-06-15]. URL: FISHER, D. – THURMAN, W. N.: Sweden’s Financial Sophistication in the Nineteenth Century: An Appraisal [on-line], in The Journal of Economic History, roč. 49, č. 3, s. 621– 634, Economic History Association, 1989. 14 s. [cit. 2007-02-20]. URL: FLUX, A. W.: Some Scandinavian Statistics: Fragments from a Note-Book [on-line], in Journal of the Royal Statistical Society, roč. 100, č. 2, s. 232–273. Royal Statistical Society, 1937. 42 s. [cit. 2007-02-20]. URL: FREEMAN, R. B. et al.: The welfare state in transition: Reforming the swedish model, 1st ed. Chicago: The University of Chicago Press, 1997. 477 s. ISBN 0-226-26178-6

GOVERNMENT BILL 2000: An account of fiscal and monetary policy in the 1990s [online], Government Offices of Sweden, 2001. 48 s. [cit. 2007-06-15]. URL: GREEN-PEDERSEN, CH.: New Public Management Reforms of the Danish and Swedish Welfare States [on-line], in An International Journal of Policy, roč. 15, č. 2, s. 271–294. Malden, 2002. 24 s. [cit. 2007-06-15]. URL: GRYTTEN, O. H.: Economic Policy and Labour Markets in Nordic Countries During the Great Depression of the 1930s [on-line], Helsinki: Norwegian School of Economics and Business Administration, 2006. 33 s. [cit. 2007-02-15]. URL: HANSSON, I. – STUART, CH.: Sweden: Tax reform in a high-tax enviroment, in World tax reform: case studies of developed and developing countries, s. 127–148, 1st ed. San Francisco: International Center for Economic Growth, 1990. ISBN 1558151095 HARRISON, M. I. – CALLTORP, J.: The reorientation of market-oriented reforms in Swedish health-care [on-line] , in Health Policy, roč. 50, č. 3, s. 219–240, Elsevier Science Ireland, 1999. 22 s. [cit. 2007-06-15]. URL: HEIKENSTEN, L.: Financial Crisis – Experiences from Sweden [on-line]. Stockholm: 67

Sveriges Riksbank, 1998. 9 s. [cit. 2007-06-15] URL: HEINIG, P.: Social Services and Public Expenditure in Sweden: Recent Development and Problems [on-line]. Cornell University, 1959. 18 s. [cit. 2007-02-20]. URL: HENREKSON, M. et al.: Economic growth and the Swedish model, in Economic growth in Europe since 1945, s. 240-288, 1st ed. Cambridge: Cambridge University Press, 1999. ISBN 052149964X HENRIKSSON, J.: Ten lessons about budget consolidation [on-line], Bruegel essay and lemure series. Brussel: Bruegel, 2007. 42 s. [cit. 2007-06-15]. URL: HEPBURN, C. – MERRIFIELD, J. : School Choice in Sweden – Lessons for Canada [online], Studies in educational policy. Vancouver: The Fraser Institute, 2006. 15 s.[ cit. 200706-15]. URL: HILMOLA, O. – SZEKELY, B.: Deregulation of railroads and future development scenarios in Europe [on-line], Lappeenranta: Lappeenranta Univerzity of technology, 2006. 41 s. [cit. 2007-06-15]. URL: HOGBERG, D.: Sweden’s Single-Payer Health System Provides a Warning to Other Nations [on-line]. Washington: The National Center for Public Policy Research , 2007. [cit. 2007-06-15]. URL: HOCHMEISTER, T.: Reforma švédského důchodového systému [on-line], Institute of Economic Studies, Praha, 2003. 100 s. [cit. 2007-06-15] URL: JAKOBSSON, U.: Economic growth in Sweden, in World economic Growth, s. 59–94. 2nd ed. San Francisco: International Center for Economic Growth, 1991. ISBN 0917616626 JONUNG, L. et al.: Depression in the North – Boom and Bust in Sweden and Finland, 1985–1993 [on-line], in Finish Economic Papers, s. 45-67. 199-. 22 s. [cit. 2007-05-20]. URL: JOSEFSSON, L. G.: Crisis and chance: How Sweden managed to saved its welfare system and possible lessons for Germany [on-line]. 2003. 12 s. [cit. 2007-05-20] URL: KINDLEBERGER, CH. P.: Sweden in 1850 as an “Impoverished Sophisticate”: Comment [on-line], in The Journal of Economic History, roč. 42, č. 4, s. 918–920. Economic History Association, 1979. 3 s. [cit. 2007-02-20]. URL:

68

KOCK, K.: Swedish Economic Policy during the War [on-line], in The Review of Economic Studies, roč. 10, č. 2, s. 75-80, The Review of Economic Studies, 1943. 6 s. [cit. 2007-02-20] URL: KORPI, W.: Eurosclerosis and the sclerosis of Objectivity [on-line], in The Economic Journal, roč. 106, č. 439., s. 1727-1746. Royal Economic Society, 1996. 20 s. [cit. 2007-0520]. URL: KORPI, W.: „Historický kompromis“ mezi kapitálem a prací ze druhé poloviny třicátých let, v Vývoj sociálního státu v Evropě: čítanka z historie moderní evropské sociální politiky, s. 209-212, vyd. 1. Brno: Doplněk, 1996. 14 s. ISBN 8085765624 KORPI, W.: The Economic Consequences of Sweden’s Welfare State, in Challenge, roč. 44, č. 6, s. 104–112. M. E. Sharpe, 2001. 9 s. [cit. 2007-05-20]. ISSN 0577-5132 URL: KRANTZ, O.: Economic Growth and Economic Policy in Sweden in the 20th Century: A Comparative Perspective [on-line]. Umea: Umea University, Department of Economic History, 200-. 24 s. <www.ratio.se/pdf/wp/ok_growth.pdf> LINDBECK, A.: Swedish economic growth in an international perspective [on-line], in Swedish economic policy review, roč. 2000, č. 7., s. 7-37. 2000. 31 s. [cit. 2007-05-20]. URL: < http://www.iies.su.se/~assar/Links/Sw_Ec_Growth_SEPR.pdf> LINDBECK, A.: Theories and Problems in Swedish Economic Policy in the Post-War Period [on-line], in The American Economic Review, roč. 58, č. 3, s. 1-87. American Economic Association , 1968. 88 s. [cit. 2007-02-20]. URL: LUNDBERG, E.: The Rise and Fall of the Swedish Model [on-line], in Journal of Economic Literature, roč. 23, č. 1, s. 1-36. American Economic Association, 1985. 36 s. [cit. 2007-0220]. URL: MCKINSEY: Sweden’s Economic Performance: Recent Development, Current Priorities [on-line], Sydney: McKinsey Global Institute, 2006. 252 s. [cit. 2007-02-20]. URL: NORGREN, P. H.: Collective Wage-Making in Sweden [on-line], in The Journal of Political Economy, roč. 46, č. 6, s. 788–801, Chicago: The University of Chicago Press, 1938. 24 s. [cit. 2007-02-20]. URL: NYBERG, L.: Financial Crisis – Experiences from Sweden [on-line], Stockholm: Sveriges Riksbank, 2006. 8 s. [cit. 2007-05-23] URL: OECD: Mezinárodní statistiky [on-line], DSI World Statistics. [cit. 2007-05-23] URL: 69

OECD: OECD Economic Surveys – Sweden. OECD Publications Service, Paris: 1999. ISBN 92-64-16988-1 OLLSON, S. E. – McMURPHY, S.: Krizové úmluvy ze září 1992, in Vývoj sociálního státu v Evropě: čítanka z historie moderní evropské sociální politiky, s. 237-252, vyd. 1. Brno: Doplněk, 1996. 26 s. ISBN 8085765624 OLLSON, S. E.: Míří švédský stát k transformaci?, in Vývoj sociálního státu v Evropě: čítanka z historie moderní evropské sociální politiky, s. 224-237, vyd. 1. Brno: Doplněk, 1996. 14 s. ISBN 8085765624 POLLARD, S.: A Class Act – World lessons for UK education [on-line], London: Adam Smith Institute, 2001. 19 s. [cit. 2007-06-15]. URL: ROSEN, S.: Public employment and the welfare state in Sweden [on-line], in Journal of Economic Literature, roč. 34, č. 2, s. 729-740. American Economic Association, 1996. 12 s. [cit. 2007-04-15]. URL: SANDBERG, L. G.: Banking and Economic Growth in Sweden before World War I [online], in The Journal of Economic History, roč. 38, č. 3, s. 650-680. Economic History Association, 1978. 31 s. [cit. 2007-02-20]. URL: SANDBERG, L. G.: The Case of the Impoverish Sophisticate: Human Capital and Swedish Economic Growth before World War I [on-line], in The Journal of Economic History, roč. 39, č. 1, s. 225-241. Economic History Association, 1979. 27 s. [cit. 2007-02-20]. URL: SCOTT, F. D.: Sweden’s Constructive Opposition to Emigration [on-line], in The Journal of Moden, roč. 37, č. 3., s. 307-335. Chicago: The University of Chicago Press, 1965. 29 s. [cit. 2007-02-20]. URL: SEKO: Regulate the deregulation. [on-line] 200-. 12 s. [cit. 2007-06-15]. URL: SHELTON, J. P. – OHLIN G.: A Swedish Tax Provision for Stabilizing Business Investment [on-line], in The American Economic Review, roč. 42, č. 3, s. 375-380, American Economic Association 1952. 26 s. [cit. 2007-02-20]. URL: SCHARPF, F. W.: Ekonomická a institucionální omezení strategií plné zaměstnanosti: Švédsko, Rakousko a západní Německo v letech 1973-1982, in Vývoj sociálního státu v Evropě: čítanka z historie moderní evropské sociální politiky, s. 218-224, vyd. 1. Brno: Doplněk, 1996. 17 s. ISBN 8085765624 STEIMO, S.: Globalization and Taxation: Challenges to the Swedish Welfare State [online], in Comparative Political Studies, roč. 35, č. 7, s. 839-862. Boulder: University of 70

Colorado, 2002. 24 s. [cit. 2007-05-15] URL: STERN, E. – SUNDELIUS, B.: Sweden’s twin Monetary crises of 1992 [on-line], in Journal of contingencies and crisis management, roč. 5, č. 1., s. 37-48. 2000. 12 s. [cit. 2007-05-15]. URL: SVERIGES RIKS BANK: Monetary policy in Sweden [on-line]. 2007. 22 s. [cit. 2007-0513]. URL: SVERIGES RIKSBANK: Riksbank key interest rates [on-line]. 2007. [cit. 2007-05-15]. URL:

Švédsko, in Ekonomická analýza a hospodářská politika, Brno: ESF MU, 2007. 19 s. THAKUR, S. et al.: Sweden’s welfare state: Can the bumblebee Keep Flying?, 1st ed. Washington, D.C.: International Monetary Fund, 2003. 135 s. ISBN 1-58906-158-6 THE SWEDISH INSTITUTE: The Swedish Political Parties (in Fact Sheets on Sweden), Stockholm, 1992, ISSN 1101-6124 TOOLEY, J.: Vouchers and for-profit education, Swedish style, Institute of Economic Affairs. Oxford: Blackwell Publishers, 2002. 1 s. TRYDEGARD, G. B.: Swedish Care Reforms in the 1990s [on-line]. 2003. 18 s. [cit. 200705-20]. URL: URBAN, L.: Praktická hospodářská politik, 1. vyd., Praha: Vysoká škola ekonomická v Praze, 1995. 190 s., ISBN 8070799412 VYLDER, S.: The Rise and Fall of the “Swedish model” [on-line], Occasional Paper 26. 1996. [cit. 2007-05-20]. URL: WENNENBERG, T.: Undermining the welfare state [on-line], ZMAGAZINE. [cit. 200705-20]. URL:

71

Vývoj švédského státu blahobytu

Recommend Documents