Vize pro Českou republiku do roku 2025 Otevřeme českou cestu k národnímu blahobytu

Vize pro Českou republiku do roku 2025 Otevřeme českou cestu k národnímu blahobytu Expertní skupina pro ekonomickou politiku ČSSD

1

Obsah Úvod

3

I. Celková charakteristika nové strategie

4

II. Překonání krize – první nutná etapa

6

III. Makroekonomická vyjádření cílového stavu

8

IV. Hlavní faktory ekonomického růstu

12

IV.1. Akumulace kapitálových zdrojů...................................................................................12 IV.2. Silná růstová šance ve vzdělanosti země .....................................................................18 IV.3. Růst vyžaduje moderní infrastrukturu..........................................................................20 IV.3.A Doprava .........................................................................................................20 IV.3.B Moderní infrastruktura zahrnuje také vědu, výzkum, informatiku ...............22 IV.3.C Moderní infrastrukturu korunuje úroveň veřejné správy ..............................24 V. Finance, státní rozpočet, daňová a důchodová politika

27

VI. Zlepšení životního prostředí

39

VII. Zemědělství

43

VIII. Kultura

45

IX. Mezinárodní postavení země

48

X. Závěr

51

2

Úvod Po celých 20 let od sametové revoluce neměla naše zem jasnou vizi konkrétního ekonomického a sociálního vzestupu. Jakousi první vizí byl celostátní cíl transformace ekonomiky z centrálně plánované na tržní, což však vlastně bylo záměnou cíle s prostředkem. Transformace měla jen změnit podobu a mechanismus ekonomiky, což ovšem mělo zásadní význam, ale nenásledoval žádný pokus o cílovou sociálně-ekonomickou orientaci. Navíc k tomu přistoupila divoká kuponová privatizace, což ekonomiku na řadu let zbrzdilo i vrhlo zpátky. Po víceméně šťastném konci této zdramatizované reformní cesty nový dlouhodobý cíl zastoupila ambice na vstup země do EU a NATO. Po vstupu do EU je však cítit nejistota, kam vlastně chceme jít dál. Nejde o to, že by se naplnila vize euroskeptiků, kteří líčili členství v EU jako svého druhu přírodní katastrofu. Vstup do EU byl naopak impulsem k našemu silnému hospodářskému růstu, žel zastavenému přelitím světové finanční krize ze Spojených států na podzim roku 2008. Jakoby se však nenašel žádný další zásadní cíl politického a hospodářského směřování země. Vstup do schengenského prostoru byl sice ještě zajímavým cílem do roku 2007, ale již ne takové závažnosti. V jiných zemích pak bylo dalším postupným cílem zavedení eura. Ne tak u nás, kde vládě vzešlé z voleb v roce 2006 zavedení eura působilo mnohé rozpaky. Jsme přesvědčeni, že v horizontu této vize bude euro i naší měnou. Je otázka, zda je tento cíl natolik zásadní, aby se pro jeho dosažení spojila a spolupracovala většina české společnosti. Pokud shrneme dlouhodobý i střednědobý program České strany sociálně demokratické, pak naše cíle jsou blahobyt, stabilita a sociální soudržnost. K těmto cílům se jistě může přihlásit každý. Tento dokument vytyčuje naše dlouhodobé strategické cíle a zároveň navrhuje, jaké aktivity nás k těmto cílům mohou vést. Podrobný plán na realizaci zde popsané strategie bude dále zpracován, aby mohl být základem Dlouhodobého programu ČSSD a také případného vládního programového prohlášení. Stejně tak jako všechny dokumenty popisující programy strategického charakteru, tak je i tato vize především živým odborným podkladem, který bude s rozvojem našeho poznání a celospolečenským vývojem dopracováván a který bude reagovat na změny, jež lze v nejbližší době zejména s ohledem na odeznívající světovou hospodářskou krizi očekávat. 3

I. Celková charakteristika nové strategie Dvacet let demokratického vývoje přineslo vzestup ekonomické i sociální úrovně země. Tužby po dosažení západoevropského životního standardu (blahobytu) se však nenaplnily. Stále nás dělí značná propast. I při zvážení naší dosud nižší cenové hladiny, jsou u nás srovnatelné mzdy oproti západoevropské špičce sotva poloviční. Sociální postavení starobních a invalidních důchodců, mladých rodin s více dětmi, pracovníků v mnoha společensky potřebných kvalifikovaných profesích (učitelů, lékařů, vědců, zdravotních sester a mnohých dalších) je ještě nepříznivější. Jestliže historickými a kulturními tradicemi kotvíme v západní Evropě, naše životní úroveň má blíž k té východoevropské. Nejde jen o úroveň cen a mezd. Jde o nakupené a neřešené problémy životního prostředí, nedostatky v úrovni infrastruktury a značnou nevyrovnanost rozvoje regionů. Přitom v posledních letech dochází rychlou deregulací nájemného, překotným růstem cen energií, jízdného ve veřejné dopravě a zvyšováním nároků na úhradu veřejných služeb obyvatelstvem, k dalšímu snižování životní úrovně širokých nízkopříjmových vrstev obyvatelstva. Většina z více než dvou milionů našich starobních důchodců se začíná vážně strachovat o svou existenci. Zakrývání těchto negativních tendencí potížemi vyplývajícími ze současné ekonomické krize není seriózní. Sociální důsledky i budoucí hrozby pravicové politiky nelze směšovat s obecnou krizí (i když neoliberalistická politika jí byla živnou půdou), neboť pravici jde o postupné odbourávání výhod a v konečné fázi pak o celkovou likvidaci sociálního státu, Je ironií, že právě současná krize podtrhuje tuto civilizační tragiku pravicové koncepce. Markantně to je patrné na situaci penzijních fondů. Akcie na všech světových trzích totiž klesly na pouhou třetinu své ceny, takže kdyby penzijní fondy, jak to jejich představitelé i v České republice deklarovali, investovali na akciových trzích, přivedli by velkou část budoucích českých důchodců do velmi obtížné situace. Sociální demokracie však odmítá takové nezodpovědné experimenty. Evropský model sociálního státu je základní devizou ČSSD, což ji principiálně odlišuje od pravicových stran, vycházejících v zásadě z tradic amerického konzervatismu, neboli „postarej se každý sám o sebe, jak můžeš a jak to jde, a jak to zákon dovoluje“. Toto je také základní politické dělítko, podle kterého se může volič dnes i v budoucnu orientovat. Ne podle mediální 4

dramatizace různých prohřešků, kterých se politici dopouští. S takovými chybami jednotlivců bohužel zápasíme i my. Ale základní ideově – programovou koncepci strany to nemění. To by ČSSD přestala být autentickou sociální demokracií, což by základní masa členů a sympatizantů nikdy nepřipustila. Sociální demokracii jde o jádro věci

o udržení

Evropského modelu sociálního státu v ČR. V našich podmínkách výrazného mzdového a důchodového zaostávání za evropskou špičkou by nahrazení sociálního státu zvyšující se finanční spoluúčastí obyvatelstva přineslo katastrofální sociální dopady. Ač máme podíl osob s disponibilním příjmem pod hranicí rizika chudoby nízký, při kombinaci relativních příjmů a čtyř hledisek absolutní deprivace podle metodiky OECD, dosahuje chudoba v České republice dvojnásobku průměru evropské patnáctky. Velká část našich obyvatel je navíc velmi blízko této hranici a další výdaje si za současného stavu nemohou dovolit. Tím současně upozorňujeme, že s koncepcí sociálního státu neoddělitelně souvisí i celková ekonomická úroveň země. Stejné principy sociálního státu, které u nás podstatné části obyvatelstva zajišťují možnost důstojného, leč jen základního přežití, v Dánsku, Švédsku a vůbec na celém severu Evropy umožňují vysokou úroveň obecného blahobytu. A o to v nadcházející etapě našeho vývoje právě jde. V tomto smyslu je nutné postavit jasný celonárodní cíl, který by také orientoval dlouhodobou přípravu velkých investic, vysoce kvalifikovaných pracovníků a manažerů, dosažení regionálního pokroku apod. Odmítáme potácet se od voleb k volbám jako programoví příštipkáři a ztrátu jasné vize nahrazovat vzletnými programovými frázemi. Jde tedy o realistickou dlouhodobou strategii, zaměřenou k řešení základního národního zájmu v nejbližší historické etapě. Konkrétněji řečeno, jde o udržení principů nezadluženého sociálního státu při pozvedání celkového ekonomického a sociálního standardu země na úroveň vyspělých západoevropských zemí. Jde o odstartování české cesty k celonárodnímu blahobytu.

5

II. Překonání krize – první nutná etapa Zbývající část tohoto a zřejmě i většina příštího roku budou ještě poznamenány hospodářským poklesem. Akceptujeme nepříznivé makroekonomické prognózy s letošním poklesem HDP až 5%. Méně jasné zatím zůstává, zda bude příští rok sestup ještě pokračovat, či se trend pozitivně zlomí. O to právě chceme usilovat a k tomu připravujeme aktivní program. Přitom nejsme naivní, abychom předpokládali, že všechno je v národních silách jde o dopady celosvětové krize, které budou mít svou setrvačnost. I tak jsou národní rozdíly obrovské – HDP Litvy se za 2. čtvrtletí 2009 propadl téměř o čtvrtinu, zatímco některé státy v Evropě skončily dokonce s jeho přírůstkem (Kypr, Řecko, Norsko). Nemluvě o růstové lokomotivě Číny, korigující předpoklad letošního vzestupu z 6% až k 8%, podobně jde o 5% vzestupu předpokládaného Indií aj. Tento pokračující růst globálních hospodářských obrů je specificky příznivým rysem současné krize, neboť podaří-li se v USA důsledky původní bankovní krize úspěšně překlenout, mohly by do rozjetého globalizačního vlaku rychle znovu naskočit. Naprosto spolehlivá předpověď ještě není možná, ale seriozní analýzy ukazují, že v USA pomocí odvážných a finančně mimořádně náročných státních programů a opatření (program TARP ve výši 750 mld. dolarů, Obamův „záchranný balíček“ za 819 mld. dolarů, zahájení vysoce aktivního protikrizového programu FED spojeného s půjčkami bankám, odkupy rizikových úvěrů aj.) se daří postupně situaci konsolidovat. Řada velkých amerických bank již vykazuje zisk a velké půjčky státu vrací. Indexy pozitivních očekávání rostou, akciové trhy se obrací k vzestupnému trendu, takže můžeme předpokládat, že se na konci roku objeví signály prvního oživení. To naznačuje, že i naše vlastní protikrizové úsilí má šanci. Dosavadní aktivita však zdaleka nepostačuje. Kromě několika dílčích opatření se současná vláda soustřeďuje na pasivní klouzavé přizpůsobování výpadkům příjmů státního rozpočtu v rozptylu od koncepčně nepromyšlených škrtů výdajů, až po známé podseknutí vědeckovýzkumných schopností Akademie věd. Proto počítáme s tím, že po volebním vítězství ČSSD přistoupíme k realizaci vskutku účinného komplexního a na dlouhodobý výhled navázaného protikrizového projektu. Jeho základem bude projekt výstavby a modernizace energetiky vycházející především z jejích vlastních finančních zdrojů a táhnoucí vzestup celé řady navazujících podniků i stavebnictví. Dále půjde o rozvoj 6

infrastruktury, ale i o taková zásadní opatření, jako okamžité posílení živnostenského a středního podnikání ve všech krajích, aj. Touto cestou v široké spolupráci s podnikatelskou sférou může dojít k poměrně rychlému pokrizovému oživení ekonomiky. A právě na tomto, již stabilizovaném základě, lze odstartovat program dalšího ambiciózního ekonomického růstu a sociálního vzestupu země. Tento program je tedy vysoce aktuální, neboť krize žádný programový charakter nemá, krize tu není na věky a její řešení by nemělo naše myšlení plně upoutat a naše síly vyčerpat na dlouhou dobu.

7

III. Makroekonomická vyjádření cílového stavu Sám život nám klade otázku, zda i po překonání krize bude dost věcných předpokladů k tomu, aby vytýčení cíle národního blahobytu bylo skutečně reálné. Zda spíše nejde o „zbožné přání“, k jehož uskutečnění chybí finance a investice, vzdělaná pracovní síla, pohotový výzkum, schopnost exportní expanze a v neposlední míře i dostatečně silná motivace. Analýza těchto klíčových faktorů a souhrnně pak celkového potenciálu ekonomického růstu však ukazuje, že zvyšování národního blahobytu je během nejbližších 15 let zcela reálné. Konkrétně a stručně: Koncem roku se podle souhrnného ukazatele ekonomické vyspělosti, tedy hrubého domácího produktu na obyvatele (dále jen HDP/obyv.), budeme pohybovat na slušné úrovni zhruba 83% průměru Evropské unie. Tento průměr však zahrnuje také úroveň Rumunska, Bulharska, apod., kdežto nás pochopitelně více zajímá vztah k úrovni nejvyspělejších zemí západní Evropy. Zde náš HDP/obyv. činí sotva 70%. Vyjádřeno v absolutních hodnotách srovnatelné kupní síly (purchasing power parity, PPP) je uveden v tabulce č. 1. tab. č. 1 HDP na obyvatele v paritě kupní síly (PPP) ve vybraných zemích EU

Pramen: Eurostat 1

1

http://epp.eurostat.ec.europa.eu/tgm/table.do?tab=table&init=1&plugin=1&language=en&pcode=tsieb010,

údaje z 08/2009

8

Abychom se této jejich současné úrovni vyrovnali, znamená to zvýšit náš HDP zhruba o 45%, neboli v průběhu příštích 15 let dosahovat růst těsně pod 3% ročně. To je daleko méně, než průměr v osmi posledních předkrizových letech (2000 - 2007), ale i tak by to byl velmi slušný výsledek. Vždyť průměrná reálná mzda (tedy v současných cenových relacích) by se mohla pohybovat přes 40 tis. Kč měsíčně, což by při respektování současné kupní síly a předpokládaného mírného zpevňování koruny, reprezentovalo přibližně 2 700 €. Ovšem vyspělé země na své současné, byť velmi vysoké ekonomické úrovni, neustrnou. Avšak je jistá pravděpodobnost, že některé vyspělé státy budou dosahovat růstu pouze 1,5 – 2% ročně. Tento předpokládaný nižší růst hospodářsky vyspělých zemí (viz tab. č. 2) je způsoben jednak tím, že tyto země potřebné investice s vysokým multiplikačním efektem již v minulosti uskutečnily, a jednak tím, že globální ekonomická integrace v minulosti udržovala a i nyní udržuje ceny většiny spotřebního zboží a potravin na nízké úrovni. tab. č. 2 Srovnání růstu HDP ekonomicky nejvyspělejších zemí EU a ČR

Pramen: Eurostat 2

To spolu s nízkými úrokovými sazbami, které lze očekávat i po odeznění světové hospodářské krize, bude základní příčinou nízkého hospodářského růstu nejvyspělejších evropských 2

http://epp.eurostat.ec.europa.eu/tgm/table.do?tab=table&init=1&plugin=1&language=en&pcode=tsieb020,

údaje z 08/2009

9

ekonomik. Takže jestliže bychom se chtěli dostat rovnou mezi ně, předpokládalo by to náš průměrný růst na příštích 15 let okolo 4

4,5%, což zhruba odpovídá

průměru 8 předkrizových let. Také si připomeňme, že Česká republika v letech 2005 2007 dokonce dosáhla průměrného růstu 6,4%. Tato čísla dokazují, že naše ekonomika má kondici tohoto růstu dosáhnout a dlouhodobě jej i udržet. Přirozeně žádná takováto hrubá analogie nepostačuje. Je nutná hluboká analýza naší i mezinárodní ekonomické reality. Pouze na jejím základě lze ocenit váhu a sílu hlavních růstových faktorů a jejich celkovou výslednici. Jak jsme již předeslali úvodem, v tomto dokumentu uvádíme jen základní závěry a argumenty.

10

11

IV. Hlavní faktory ekonomického růstu Respektujeme, že reálné tempo ekonomického růstu závisí především na kapitálu, práci a úrovni uplatnění vědecko-technického pokroku. Na bázi jejich nasazení se celkový národní produkt vytváří, avšak úspěšná realizace předpokládá dostatečný domácí i zahraniční odbyt. Přitom tyto vazby tvorby a užití HDP jsou zprostředkovávány finančními procesy, mzdovými, cenovými, kurzovými a dalšími aspekty, což je nutné sledovat v ucelené podobě makroekonomické analýzy a projekce.

IV.1. Akumulace kapitálových zdrojů Vyjděme proto ze základních růstových zdrojů, tedy především kapitálu. Již jeho samotná akumulace a vysoce efektivní alokace vyžaduje velmi promyšlenou strategii. Naše míra investic je poměrně vysoká – dlouhodobě se pohybuje kolem 25% a roční tvorba hrubého fixního kapitálu za posledních 6 let vzrostla o 200 mld. Kč a absolutní veličinou zamířila k řádu 1 bilionu Kč (857,0 mld. v r. 2007 a 888 mld. Kč v r. 2008 – pramen ČSÚ). Dosažení tohoto objemu kapitálu značně překračuje současnou schopnost vnitřní akumulace. Je nutné se nejen vrátit k praxi intenzivního získávání zahraničních investorů, ale výrazně překročit špičku přímých zahraničních investic 10,7 mld. dolarů v r. 2008. Příliv zahraničních investic nelze chápat jako jednorázovou kampaň, která končí, nýbrž jako trvalý projev internacionalizace české ekonomiky. Vzhledem k již existující mezinárodní průmyslové, bankovní a stavební základně a dlouhodobé přítomnosti zahraničních vlastníků a manažerů, jde o trvalý přísun zahrnující obnovu, modernizaci a rozšiřování již existujících kapacit. V této fázi však stále za hlavní považujeme výstavbu dalších nových kapacit. K tomu ČR stále skýtá relativně příznivé podmínky, pokud jde o náklady práce (labor costs). Naše náklady práce na totožné výrobky zajišťují až mnohonásobně vyšší zisky, než při výrobě uskutečněné v západoevropských zemích. Konkrétně měsíční pracovní náklady, tj. hrubá mzda a sociální příspěvky zaměstnavatele, vztaženy na jednoho průměrného zaměstnance v ČR činí 1 750 € oproti 4 000 5 800 v západoevropské špičce, jak je patrné v následující tabulce.

12

tab. č. 3 Náklady na práci ve vybraných zemích EU

Pramen: Eurostat 3

Nízké mzdy nejsou faktor, na kterém lze stavět ekonomiku mající ambici patřit k nejvyspělejším v Evropě. I při koncepci postupného přibližování je zde příznivý prostor pro zahraniční investory ještě na několik dalších let. Ovšem je tu tvrdá konkurence – na východ od nás (včetně nových členů EU – Rumunska a Bulharska) jsou tyto náklady oproti našim méně než poloviční a v Indii a Číně dosahují pouhých 10 – 15% (samozřejmě i tam je kvalifikovaná síla dražší). Stále však můžeme „prodávat“ naše komparativní výhody spočívající v daleko vyšší průměrné kvalifikaci, zejména obecné vzdělanosti spojené se schopností samostatného rozhodování, iniciativy a kreativity. K tomu přistupuje i daleko lepší infrastruktura a neobyčejně příznivé geopolitické postavení. Tím spíše bychom novou etapu přílivu zahraničních investic měli směřovat k technologickým a kvalifikačně náročnějším podnikům s vysokou produktivitou a přidanou hodnotou opírající se především o české, relativně vzdělané lidské zdroje a ne levné manuální pracovníky dovážené ze zahraničí. Přitom obecně platí, že globální světová ekonomika dnes bohatými investory přímo oplývá, takže při nových přístupech intenzivní ekonomické diplomacie státu, včetně dobře připraveného specializovaného zázemí (CzechInvest, CzechTrade, případně nové exportněimportní společnosti aj.) budeme moci získávat a ovlivňovat investory z těch nejsilnějších.

3

http://epp.eurostat.ec.europa.eu/tgm/table.do?tab=table&init=1&language=en&pcode=tps00173&plugin=0,

údaje z 08/09

13

Musí se také podstatně zlepšit přátelský přístup vlády, ministerstev, krajů i obcí a jejich ochota k soustavnému dialogu s představiteli a manažery zahraničních investorů.

Vedle zahraničních investic je významným zdrojem kapitálové akumulace domácí, české podnikání. Tradičně silný český průmysl byl překotnou a nedomyšlenou privatizací velkým dílem ruinován, z menší části pak hluboce pod cenou prodán do zahraničí. Nicméně ukázky někdejší české průmyslové solidnosti a tradice zde stále ještě jsou a některé z nich si vedou velmi dobře. Úspěšně působí několik set menších českých firem se 100 až 500 zaměstnanci. Souhrnně lze říci, že existuje ne už tak bezvýznamný český kapitál. Paradoxně lze říci, že energetický gigant ČEZ je snad nejsilnějším kapitálovým zdrojem v zemi. S pomocí státu, EU, a Světové banky lze tento kapitálový základ dynamizovat, rozvinout do ambiciózního programu nového rozvoje českého průmyslu. Považujeme to za nejvýše nutné s tím, že česká ekonomika musí stát na obou nohou, jak té dosavadní zahraniční, tak i nové konečně české, jinak nám hrozí nejen přílišný odliv zisků (dividend) i mezd do zahraničí, ale i postupná ztráta zdravé národní motivace. O podpoře českého podnikání se dosud mnoho hovořilo, ale praxe se omezovala jen na jakési finanční dárečky pro drobné a střední podnikání. Dočasné navýšení fondů EU je sympatické, ale situaci kvalitativně mění pouze do roku 2013. Dozrál čas tuto situaci od základu změnit. K tomu lze využít naše tři komparativní výhody: 1. Po českých podnicích na významných jihoamerických a východních arabských trzích dále ještě přežívá ozvěna jména českých výrobků. Na perspektivním ruském trhu k tomu přistupuje schopnost domluvy v ruštině, ale i znalost ruské mentality. 2. Při srovnatelné kvalitě mohou být naši exportéři pro svého obchodního partnera cenově mnohem výhodnější – např. i u nás vyrábějící německé firmy formulují své nabídky na německé a ne na naší cenové hladině. 3. Při nedostatečném počtu mladých českých inženýrů mohou české podniky sáhnout do „historické zásoby“ zkušeností 50

70letých techniků, mnohdy vynikajících

konstruktérů, technologů, výzkumníků, kteří jsou dnes proti své vlastní vůli „mimo provoz“.

14

Zásadní úlohu ve zformování a „rozjezdu“ českého průmyslu však musí sehrát český stát. Stát je velkým ekonomickým hráčem. Jednak roztáčí kola národní ekonomiky poměrně velkými výdaji státního rozpočtu výrazně přesahujícími jeden bilion Kč ročně. Současně je vlivným akciovým podílníkem v řadě podniků. Ovšem zásadní úlohu nehraje v přímém podnikání, nýbrž ve vytváření podmínek pro jeho příznivý rozvoj. A o to v této fázi posilování českého průmyslu jde dvojnásobně. Alespoň taxativně uvádíme několik hlavních oblastí, na které je důležité se prioritně zaměřit: na vysoce aktivní ekonomickou diplomacii, na posilování vědecko-výzkumného a informačního zázemí, včetně případného zřízení nových státních výzkumných ústavů. Dále na zásadní posílení exportních možností českých podniků, např. posílením obchodních oddělení zastupitelských úřadů a integrací CzechInvestu, CzechTradu, Obchodních center do jedné silné organizace podporující český vývoz a české investory, na vyhledávání nových zahraničních investorů, incomingový turismus atd. Pro rychlou pomoc českému podnikání je nutné provést razantní zásahy do struktury školství ve prospěch technických oborů, vysokými školami počínaje a učňovským školstvím konče. Pomáhat menším podnikům např. vytvářet vzájemně podpůrná konsorcia a holdingy, spolu s krajskými a obecními úřady pak rozvíjet příznivé místní územní podmínky pro podnikání, usnadňovat účast ve výběrových řízeních v celé EU, podporovat účast na veletrzích a výstavách, přísněji upravovat a stabilizovat legislativní normy. Pružnost i rychlost soudních řízení atd., až po rozumné dotace, granty a zásadní konstituování i renesanci a vyšší podporu živnostenského podnikání a všeobecnou společenskou podporu českého podnikání vůbec. To je ovšem jen částečný výčet toho, co stát (vláda) se svými četnými ministerstvy a celou rozvětvenou sítí veřejné správy může a musí pro rozvoj českého podnikání chtít.

Tento rozvoj kapacit jak českého, tak zahraničního podnikání pochopitelně silně převýší rámce domácí spotřeby. Jako relativně malá otevřená ekonomika musí ČR otevírat stále širší prostor ekonomickému růstu další silnou expanzí exportu. Obecnou možnost této expanze naznačuje už základní skutečnost, že u všech malých otevřených vyspělých ekonomik západní Evropy je export na jednoho obyvatele jeden a půlkrát, anebo dokonce až třikráte vyšší, než v našem případě. Stručně to dokumentuje tab. č. 4.

15

16

tab. č. 4 Export na jednoho obyvatele vybraných zemí EU

Pramen: NationMaster4

Vedle zdaleka nevyčerpaného potenciálu exportu do EU jsou naprosto nevyužity obrovské možnosti trhů Ruska, Číny, Indie, Latinské Ameriky. Např. s Čínou máme hrozivě nepříznivé záporné saldo (vývoz r. 2007 – 698,7 mil. USD, dovoz 9 252,3 mil. USD, saldo 8 553,5 mil. UDS). Podobně s Ruskem. Poměrně malé jsou objemy obchodu s USA. Ještě větší je naše zaostávání ve vývozu služeb. Např. jestliže celkový vývoz Rakouska na 1 obyv. je oproti nám „jen“ o 65% vyšší, vývoz služeb je vyšší pětkrát (pramen FITA). Souhrnně a stručně: problém není v odbytištích, ale ve zvyšování konkurenceschopné exportní nabídky. Existující kapacity výroby a služeb mají ještě značné rezervy, ale již nyní je urychleně nutné vytvářet další nové možnosti.

4

http://www.nationmaster.com/graph/eco_exp_percap-economy-exports-per-capita, údaje z 08/09

17

IV.2. Silná růstová šance ve vzdělanosti země Silná kapitálová akumulace má šanci pouze ve spojení s vysoce kvalifikovanou pracovní silou. Je známo, že historický vývoj průmyslu v českých zemích se právě o tuto výhodu dlouhodobě opíral. Tradice vysoké všeobecné vzdělanosti a solidní kvalifikace pracovní síly nezemřela. Zajisté lze vyjmenovat četné problémy v oblasti vzdělávání, nicméně i současná průměrná vzdělanost českého národa patří k nejvyšším na světě. Zbytečně jsme se nechali zatlačit do mezinárodního pozadí pasivním přijetím nové statistické klasifikace vzdělanosti, kdy do vysokoškolského vzdělání jsou v zahraničí zahrnovány všemožné místní vzdělávací instituce, honosící se nálepkami vysokých škol, kolejí, lyceí, fakult atp., které sotva převyšují úroveň našich gymnázií, zařazovaných naopak do vzdělání středoškolského. Tak se zcela nepochopitelně vzal na vědomí paradox, že zatímco máme nejvyšší procento středoškolského vzdělání na světě, podílem vysokoškolského vzdělání mezi 37 nejvyspělejšími státy světa jsme až na 31. místě (rok 2006) 5, což různí naši pseudoteoretikové tragicky zdramatizovali. Pozitivní je, že se podařilo počet vysokoškoláků během patnácti let zhruba zdvojnásobit. Česká republika se připojila k Boloňské deklaraci a přijala tak program, který se stal akčním plánem rozvoje vysokého školství v Evropě do roku 2010. Hlavním rysem nového systému se stalo přijetí tří srozumitelných a srovnatelných stupňů vysokoškolského vzdělávání bakalářského, magisterského a doktorského. Přes všechny tyto komplikace si naši vysokoškolští i středoškolští studenti podle mezinárodních komparací udržují solidní úroveň, takže po eliminování statistických deformací, lze právem hovořit o jedné z nejvyšších úrovní v celkové vzdělanosti ve světě. Svým způsobem tomu nasvědčuje mezinárodní srovnání uvedené v tab. č. 5.

5

OECD Factbook 2009: Economic, Environmental and Social Statistics

18

tab. č. 5 Úroveň dosaženého vzdělání mladých (podíl osob se středním a vyšším vzděláním ve věkové skupině 20 - 24 let, v letech 2004 - 2008 v %) vybraných zemí EU

Pramen: Eurostat 6

Zájem o vysokoškolské studium roste. Ročně se nedaří uspět tisícům uchazečů a můžeme předpokládat, že současný obří počet 360,6 vysokoškoláků (z toho 41 tis. na soukromých VŠ) brzy dosáhne hranici 400 tis. Odpovídající obrovské počty absolventů, pak vysoké školy ročně chrlí do praxe. Berme to však jako výjimečný pozitivní náboj pro další hospodářskou expanzi naší země. Je nutné si ovšem poradit se strukturální deformací, kdy drtivá většina našich vysokoškoláků lpí na humanitních oborech, zatímco techniků je v českém národním hospodářství silný deficit. Právě tato skupina je pro další vývoj českého průmyslu i výzkumu nejvíce žádoucí. V tomto smyslu země jako Čína a Indie budují své budoucí výhody a masivně zvedají právě počty absolventů technických inženýrských oborů, zvláště softwarových specialistů. Nicméně i s touto naší strukturální deformací lze směřovat k úspěchu.

6

Obecná databáze Eurostatu (česká verze), dostupná na http://apl.czso.cz/ode/tab/tsiir110.htm, údaje z 08/09

19

Ostatně berme to jako jistý předobraz moderního světa, v němž humanitní vědy zažívají určitou renesanci a zájem o jejich studium převažuje nejen u nás, ale snad ve všech evropských zemích. Náš konkrétní problém je v tom, aby se tito talentovaní mladí lidé neutápěli čistě ve „vnitřním oběhu“ naší společnosti v soudnictví, veřejné správě, v kulturním životě atd., nýbrž aby jako celek byli pro zemi i bezprostředním ekonomickým přínosem. To je možné větším přiblížením všech těch výtvarníků, psychologů, sociologů, ekologů, atd., k výrobním podnikům i exportu, zejména pak zformováním silného vývozu služeb. Jen si připomeňme, jak je aktuální nasazování exportování výrobních celků do komplexního řešení daného teritoria, včetně řešení architektonických stránek a designu, a jak v celém tom obrovském rozvojovém světě na vlnách globalizace narůstají problémy se zabezpečováním vzdělanosti, s kultivováním veřejné správy a pozvednutím kulturní úrovně vůbec. To ale vyžaduje, abychom k absolventům humanitních směrů přistoupili v novém moderním stylu a otevřeli jim nové perspektivní šance se zpětným pozitivním impulsem k další ekonomické expanzi země. Zmíněné strukturální deformace je ale také nutné rozumně napravovat. Léta se o tom hovoří, ale jen pasivně přihlížíme, jak se situace od vysokého učení technického až po školství učňovské stále jen zhoršuje. Je nutné okamžitě nasadit silně motivační stipendia, ale také například bezplatné a srozumitelné kurzy matematiky při posílení výuky chemie, fyziky a biologie na středních školách. Počty vysokoškolských posluchačů techniky, chemie a přírodních věd je nutné v průběhu několika let zdvojnásobit. Učňovské školství, které bylo devastováno, musíme od základu obnovit. Je ovšem řada dalších problémů k řešení. Uvádíme alespoň dva základní: jednak zásadní zvýšení tarifních platů učitelů, zadruhé koordinovaným postupem zlomit trend upadající studijní morálky a morálky zejména na základních školách všeobecně.

IV.3. Růst vyžaduje moderní infrastrukturu IV.3.A Doprava Strategie ekonomické expanze neoddělitelně souvisí s rozvojem a modernizací infrastruktury, počínaje od dopravní. Pokud jde o naší silniční a železniční síť, výchozí situace je poznamenána historickým dědictvím prakticky nejhustších sítí na světě (snad vedle 20

Švýcarska). Pokud jde o silnice, z jedné strany registrujeme zhoršování jejich celkového stavu, na druhé straně však byla rozvinuta velmi ambiciózní výstavba dálnic a rychlostních komunikací. V současné době tato výstavba velmi pokročila a před dokončením je většina hlavních tahů. Zbývá zahájení a rozestavění tahů jižních. Problém však je, že základní tahy stále ještě nejsou dokončeny a velmi rušivě působí jejich průtahy obcemi. Problém dokončení základních obchvatů je v této fázi hlavním úkolem. V této souvislosti je nutné konstatovat, že současným rozestavěním tolika tahů jsme si pravděpodobně vzali větší sousto, než bylo zdrávo. Nutnost dálnic do každého kraje se dramatizovala a došlo tak k odčerpání obrovských investičních prostředků na úkor výstavby např. domovů důchodců, ústavů sociální péče, léčeben dlouhodobě nemocných a podobně. Navíc vysoká rozestavěnost je spojená s příliš dlouhými lhůtami výstavby, a tedy značným umrtvením investovaného kapitálu. Z toho je nutné čerpat poučení a v této fázi investiční prostředky přísně soustředit na ta místa, kde budou efekty nejrychlejší. Je zapotřebí postupovat podle vládou jasně stanovených priorit. Obecně je však možné konstatovat, že současná situace, jako východisko obnovení a dynamizace dalšího růstu vyhovuje s tím, že v uvažované perspektivě patnácti let by celá dálniční síť republiky mohla být definitivně dokončena. Složitější je situace u železniční dopravy, kde sice byly investovány rozsáhlé prostředky do modernizace tratí, ale celkové efekty dopravní i ekonomické jsou problematické. Železniční doprava, jak známo, je vytěsňována kamiony a o nějaké koncepční řešení zásadní kontejnerizace s výkonnými překladišti jsme se zatím ani nepokusili. Navíc došlo k problematickému oddělení nákladní dopravy a státu zůstává ztrátová osobní doprava a celkově pak správa železniční trati. Tento stav je provázen každoročními rozsáhlými ztrátami, které se soustavně prohlubují. S touto situací se nelze pasivně smiřovat a je nutné vypracovat nový generální plán rozvoje železniční dopravy, který zajistí její efektivnost. Z obecného hlediska je ovšem možné konstatovat, že ani současný stav železniční dopravy nové expanzi ekonomiky žádné větší kapacitní překážky neklade.

21

IV.3.B

Moderní

infrastruktura

zahrnuje

také

vědu,

výzkum,

informatiku Klasické pojetí infrastruktury v podobě silničních a železničních komunikací však spíše patří minulosti. Dnes se k infrastruktuře moderní ekonomiky spíše řadí spoje a informatika, ale také produkce znalostí, neboli školství, věda a výzkum a konečně i úroveň veřejné správy. Při výše uváděném rozboru kapitálu a lidských zdrojů, jako výchozích faktorů ekonomického růstu, jsme se nutně zabývali stavem našeho školství. V lakonickém shrnutí podtrhujeme klad obrovské kvantitativní expanze vysokoškolského studia při zachování jeho solidní znalostní úrovně. Proti tomu stojí snižování náročnosti na kvalitu, ostrá a stále se prohlubující strukturální deformace v neprospěch technických a přírodovědných oborů od vysokých škol až po učňovské školství, hrubé podcenění společenského a finančního postavení učitelů, problémy morálky u žáků a studentů, zejména motivace k maximálním znalostem a spolupráci. Stojí za tím absence dlouhodobé strategie, jasného vymezení základních úloh, kompetencí a povinností ředitelů, učitelů i žáků, což se nahrazuje přebujelou operativní administrativou a improvizací s nedomyšlenými agendami, jako jsou dvojí maturity, schematické a detailní plány školní výchovy pro každého jednotlivého učitele atd., což je spojeno s téměř dezolátním stavem Ministerstva školství poslední doby. Překonání těchto, do značné míry zbytečných deformací, je ovšem možné, musí však začít od vedení a vedoucích pracovníků tohoto centrálního úřadu. Složitější je otázka výraznějšího obrácení škol k vědě a aktivnímu výzkumu. Současné vrážení klínu mezi vysoké školy a Akademii věd věci nepomůže. Základní a obecný problém je v celkovém a hlubokém podceňování výzkumné praxe. Je známo, že naše současné výdaje na výzkum, tedy jak ze státního rozpočtu, tak od podniků, silně zaostávají (viz tab. č. 6). Poznamenejme ještě, že v absolutní výši naše výdaje v roce 2007 činily 54,284 mld. Kč (což je v poměru k HDP 1,53%, tedy o dvě setiny procenta méně než v roce 2006), z toho z veřejných rozpočtů 22,362 mld. Kč, neboli 41%. Experti současně akcentují nutnost dalšího rychlého růstu těchto výdajů v celém světě. Např. současnou praxi EU, kdy z celého rozpočtu jde jen několik procent na výzkum, zato přes 40% na zemědělství, kvalifikují jako politiku 18. století. U nás přitom bylo velkou chybou, že jsme poměrně slušné prostředky z podpůrných fondů EU daleko více nesoustředili ve prospěch vědy a výzkumu. 22

Současný problém je tedy jasný. V historicky krátké době, zhruba pěti šesti let, potřebujeme prostředky na vědu a výzkum alespoň zdvojnásobit. Pro státní rozpočet to znamená postupné navýšení řádově o 25 mld. Kč, což by při obnovení ekonomického růstu nemělo být neřešitelné. Větší výzvou je přimět k analogickému nárůstu (např. motivační daňovou politikou) podnikovou sféru. A ještě náročnější bude správná orientace vědecko-výzkumné

tab. č. 6 Hrubé domácí výdaje na výzkum a vývoj (v % z HDP za rok 2004 - 2006) ve vybraných zemích

Pramen: OECD 7

základny. Vedle rozšíření a zkvalitnění výzkumu na vysokých školách i na pracovištích Akademie věd by bylo účelné podpořit formou grantů výstavbu a provoz nových infrastruktur pro ústavy aplikovaného výzkumu, neboť některé dříve dokázaly přispět ke špičkové úrovni výroby, např. textilních strojů apod. (tryskové stavy, bezvřetenové předení atd.). Hlavní ovšem bude vytvoření hlubších kontaktů mezi výzkumem, výrobními podniky, bankami,

7

Main Science and Technology Indicators (MSTI) 2004-2007

23

exportními organizacemi až po samotný export výzkumně nasycených sofistikovaných služeb. Přitom nejde o jednorázový skok, ale o nastoupení dlouhodobého trendu. Za 15 let uplatňování této vize by se dnešní výdaje na výzkum měly zvýšit až pětkrát a počet výzkumných pracovníků až na celkový stav 350 tisíc osob. V souhrnu se školstvím by tak mohlo být dosaženo plných 13% z celkové zaměstnanosti. To naznačuje závažné budoucí změny v charakteru celé naší společnosti.

IV.3.C Moderní infrastrukturu korunuje úroveň veřejné správy Jestliže k moderní infrastruktuře počítáme kvalitně fungující veřejnou správu, pak bychom se neměli smiřovat s tím, že současná mezinárodní hodnocení nám v tomto směru mnohé vytýkají. Z celého tuctu aktuálních úkolů jejího zdokonalení vyzdvihněme alespoň to rozhodující: především jde o obnovu její odborné kompetentnosti. Ta v posledních třech letech silně utrpěla výrazným platovým zaostáváním za soukromým sektorem, ale ještě více masivním preferováním politických kvalit před odbornými. Průvodním jevem častých změn politického zastoupení ve vládě se stalo, že noví ministři si přivádějí velké počty svých spolustraníků a dalších „také odborníků“ na úkor dosavadních úředníků. Podobně to probíhalo v celé veřejné správě. Vše bez ohledu na znalosti, navíc se zcela vytrácí ta specifická součást vysoké odbornosti veřejné správy spojená s dlouhodobým získáváním a soustředěním znalostí i zkušeností z daného regionu, oboru, apod. Tato politizace veřejné správy přinesla velké škody a pokračování tohoto stavu považujeme za neúnosné. Proto je nutné připravit a provést zásadní reformu veřejné správy zajišťující její vysokou odbornost a politickou nezávislost. Nový zákon o veřejné službě (novela) by měl stanovit velmi omezené možnosti výměny klíčových pracovníků novými ministry, povinnost projednávání větších reorganizací například s Parlamentem a konečně i stanovení definitivy pro určitý okruh správních funkcí současně se zvýšením pravomocí úředníků. Pochopitelně k tomu bude nutné fungování nezávislých odborných komisí posuzujících kvalitu navrhovaných pracovníků. Hlavní, o co se však jedná v současné době, je důsledné vymýcení korupce. O tom, jak je korupce u nás rozšířená, se již popsalo tisíce stran a bylo učiněno množství politických slibů, vládních i policejních prohlášení a vydáno mnoho zpráv. Nechceme zde činit další. 24

Podtrhujeme však potřebu, aby nová vláda předložila veřejnosti zcela konkrétní projekt k potlačení korupce, který projde širokou celonárodní diskuzí. K tomu uvádíme některé myšlenky a doporučení: současné rozšíření korupce má svojí významnou základnu již v politických stranách, které přes vládní koalice prostrkávají své vyvolené k vládní moci a tudíž i k ovlivňování veřejných financí. Tak se setkáváme s ovlivňováním státních a dalších veřejných zakázek stavebním, výrobním, dopravním a dalším firmám, stejně jako četným agenturám. V tomto smyslu, vedle zkoumání možných zábran morálních, jako zcela praktické a účinné opatření by pomohla již výše charakterizovaná reforma veřejné správy. Tedy zásadně omezit přímé finanční rozhodování politiků a nahradit je pravomocemi nezávislé správní byrokracie, rekrutované z odborníků. Pochopitelně pod ostrou kontrolou Parlamentu, a pokud jde o krajskou a městskou správu, při daleko větších kontrolních možnostech, např. ze strany existujících občanských sdružení, tedy neziskového sektoru. Nastal čas posílení přímé demokracie. S tím je nutné spojit praxi místních, krajských i celostátních referend, pomocí kterých, by o zásadních otázkách přímo rozhodovali občané. Tedy nejenom že lidé mohou jednou po řadě let zvolit toho, či onoho pána – paní, ale že budou přímo rozhodovat o obsahových problémech, věcných řešeních. K tomu přece současná průměrná vzdělanost národa dává všechny předpoklady. Jako ochrana proti korupci je také nutná reforma vnitřních kontrolních mechanismů státní, resp. veřejné správy. Dnešní Nezávislý kontrolní úřad je bezzubý. Za celou desítku let neodhalil ani jednu velkou korupční machinaci, vše to jsou jen drobnější závady, zejména v účetní evidenci, inventarizaci, nanejvýše nedodržení pravidel veřejné soutěže, či schválení cen u menších objemů nákupů. Všechny tyto nálezy se ve stanoviscích příslušných ministerstev akceptují s tím, že „již byla zjednána náprava“, anebo se to celé odmítne bez jakýchkoli následků. Pak proběhne standardní projednání ve vládě bez vážnějších závěrů. Proti těmto naivním postupům je nutné zavést skutečně ostrou státní kontrolu, ovšem opřenou o odborníky s vysokými pravomocemi. Mimo jiné také odborný systém státní expertizy investic, která prověří každý velký projekt, kde bude ze státního rozpočtu uvolněno například více než 50 mil. Kč. Pomocným vodítkem mohou být cenové mapy vycházející z již ukončených a zkontrolovaných investic. Účinným kontrolním orgánem by se měly stát také finanční úřady. 25

Vždyť od výběru daní a odhalování daňových nesrovnalostí je jen krok k zjištění podvodů a jednání korupčního charakteru. To ovšem vyžaduje daleko lepší vybavení finančních úřadů, podstatné zvýšení jejich kvalifikace, ale především zdravé motivace vedoucí k daleko aktivnějším iniciativním přístupům. Ovšem jejich povinnosti a stejně tak povinnosti celé justice v boji proti korupci je nutné rovněž nově definovat s nároky na mnohem vyšší účinnost. Neděláme si pochopitelně iluze, avšak ustupovat korupci už dále nelze. Je to i velký mezinárodní problém. Proto učiníme-li součástí naší vize cíl „země bez korupce“ bude to mít obrovský význam nejen morální, ale i z hlediska zásadního přínosu ekonomickému růstu. Pro zahraniční investory, ratingové, bankovní, mezinárodní finanční instituce, turisty, atd. je pochopitelně země bez korupce vysoce atraktivní.

26

V. Finance, státní rozpočet, daňová a   důchodová politika Obvyklou chybou dnešních běžných ekonomických úvah je, že finanční otázky dalšího hospodářského rozvoje se obvykle omezují jen na rozbory státního rozpočtu s již stereotypními kritikami zadluženosti, přílišné výše mandatorních výdajů, dalšími hrozícími deficity, atd. Státní rozpočet však nelze odtrhovat od celkových financí země, dokonce i mezinárodních. V tomto směru platí, že přes krizové otřesy je naše současná finanční základna poměrně konsolidována. Naprostá většina podniků, zejména pak velkých, po řadu posledních let vykazovala vysoké zisky, zdejší hlavní banky patří ke kapitálově silným nadnárodním finančním skupinám s dostatkem likvidity i státními zárukami vkladů. Také vklady obyvatelstva soustavně narůstají a Centrální banka disponuje velkým objemem devizových rezerv. Česká koruna v průběhu posledních let výrazně posílila, reálné mzdy rostly (až na poslední rok či dva velmi uspokojivě), dlouhodobý vývoj inflace byl mírný, státní dluh je jeden z nejnižších ve světě – a tak bychom mohli pokračovat. Proto není na místě, když se u nás deficity státního rozpočtu i celkový státní dluh tak silně dramatizují, že to vyvolává nedůvěru v budoucnost. Zde není místo na detailní rozbor, ale zcela opomenout to nelze. Náš státní dluh na konci minulého roku zhruba ve výši 1 bilionu Kč nelze vztahovat na obyvatele (necelých 97 tis. Kč) nebo dokonce jejich vnuky, jak to s oblibou činí média. V reálné ekonomické vazbě je to makroekonomická veličina, která stojí proti hrubému domácímu produktu. Z jeho přírůstků se přírůstky státního dluhu, včetně úroků, splácejí. Samozřejmě je lepší být bez dluhu, ale jestliže si vypůjčujete na to, abyste dosahovali růstu HDP, a jeho přírůstky růst dluhu převyšují, je to pozitivní. Prostě jako podnikatel, který si bere rozumný úvěr na rozvojový projekt přinášející vysoký zisk. Samozřejmě bylo by chybou půjčovat si jen na prodlužování holé existence a vypůjčené prostředky projídat. U nás za posledních 10 let státní dluh vzrostl o 800 mld. Kč, zato hrubý domácí produkt z 2 bilionů Kč na 3,7 bilionů Kč. Jistě, někdo by dal přednost splácení dluhu, ale to by nemohly růst platy ani se dále stavět dálnice, financovat přírůstky vysokoškoláků a nakonec by tedy ani ten růst HDP nebyl tak vysoký. Jiná věc je, že v této příznivé době se mohlo pracovat s nižšími rozpočtovými schodky a splátky dluhu mohly být vyšší. Rozhodně však platí, že splátky dluhů nesnižují dosaženou životní úroveň 27

občanů, nýbrž se hradí z HDP a pokud tento roste rychleji, žádné nebezpečí nehrozí. Mediální personifikace státního dluhu jako osobního dluhu každého jednotlivého občana z hlediska ekonomické teorie zavání neznalostí věci. A stejně tak dramatizace celkové výše našeho státního dluhu. Standardně se ve světě poměřuje výše státního dluhu v souladu s ekonomickou teorií vztahem k HDP. V roce 2008 podíl našeho státního dluhu na HDP činil 27% a podíl dluhu sektoru vlády necelých 30%. Podle maastrichtských kriterií se sleduje výše vládního dluhu, která by neměla překročit 60 % HDP. Toto kritérium splňujeme, jsme na jeho polovině, a náš dluh vládního sektoru je v EU, kromě pobaltských států a Bulharska s Rumunskem zdaleka nejnižší. Dopadáme velmi dobře i při srovnání s ekonomicky nejvyspělejšími zeměmi EU (viz tab. č. 7). tab. č. 7 Vývoj podílu vládního dluhu k objemu HDP v běžných cenách (v %) za poslední 3 roky ve vybraných státech EU

Pramen: Ministerstvo financí ČR8

Pokud se blíže podíváme na srovnání dluhu jednotlivých zemí EU v roce 2008 (viz graf č. 1), je ještě více patrná naše nízká míra zadlužení.

8

http://www.mfcr.cz/cps/rde/xchg/mfcr/xsl/ek_fiskalni_vyhledy_50588.html, údaje z 11/09

28

graf č. 1 Srovnání dluhu jednotlivých zemí EU v roce 2008

Pramen: Ministerstvo financí ČR9

Dokonce i nejvyspělejší země mimo Evropu jako USA či Japonsko jsou daleko, daleko za námi. (V USA v roce 2004 byla výše vládního dluhu k HDP 63,4% a v Japonsku téhož roku dokonce 164%

pramen OECD). V tomto smyslu jsou ty naše chronické dramatizace

a bičování vládní politiky dosti nepochopitelné. Vždyť tím jako bychom tvrdili, že ve všech vyspělých zemích hospodaří finanční a ekonomičtí ignoranti, kteří těm našim, často medializovaným analytikům, snad i pány Klausem a Kalouskem počínaje, nesahají „ani po kolena“. Krizové zhoršení, které ovšem vykazují všechny země, je zajisté negativní. Ale je nutné toto zhoršení brát jako dočasný výkyv, který s obnovou hospodářského růstu bude nutné utlumit. Přitom právě krize podtrhuje neoddělitelné souvislosti státního rozpočtu s celkovou finanční soustavou vůbec. Právě poklesy podnikových zisků a spotřeby obyvatelstva sráží výběr daní a rozpočtové příjmy. Naopak, jak je nejlépe vidět v USA, skokové nárůsty deficitu státního rozpočtu léčí ochromení a pokles celkových financí. I tuto lekci by bylo dobré vzít na vědomí

9

http://www.mfcr.cz/cps/rde/xchg/mfcr/xsl/ek_fiskalni_vyhledy_50588.html, údaje z 11/09, vlastní graf

29

a neupínat se pouze k výdajové stránce státního rozpočtu a nedomyšlenému škrtání za každou cenu. V letech 2009 a 2010 očekáváme, že deficit veřejných financí podle ESA95 bude kolem 175 mld. Kč, tedy 5% HDP. Z uvedených analýz vyplývá, že účinným opatřením proti zvyšování zadlužování je posílení příjmů. ČSSD přitom odmítá zvyšování nepřímých daní a naopak preferuje zvyšování daní přímých, ať již se jedná o fyzické či právnické osoby. Relativně dobré podmínky našeho hospodářství na počátku krize nám predikují pokles HDP zhruba na úrovni nejvyspělejších států EU. Takový pokles HDP nezakládá podmínky pro nutné skokové zadlužení, kterým straší pravicoví ekonomové. V naší vizi předpokládáme, že pozitivní trendy i nadále udržíme a zůstaneme jednou z nejméně zadlužených zemí EU. Odpovídá tomu i predikce vývoje státního dluhu pro rok 2010 (viz tab. č. 8).

tab. č. 8 Odhadovaný vývoj státního dluhu pro rok 2010 ve vybraných zemích EU

Pramen: Evropská komise 10

Hlubší analýza příčin současné světové finančně-ekonomické krize také demonstruje fiasko Friedmanovy monetaristické teorie (do ekonomiky státně nezasahovat, neboť úplně postačuje nepřímé ovlivňování měnovou politikou), která se díky zejména V. Klausovi stala prakticky náboženstvím většiny českých ekonomů i ekonomických publicistů včetně dogmatu, že 10

http://ec.europa.eu/economy_finance/thematic_articles/article16051_en.htm#forecasts-eu27, údaje z 11/09

30

rozpočtový schodek je téměř zločinem. Toto šetřílkovské škrcení výdajů státního rozpočtu bylo v minulosti promítáno do škrcení mezd státních zaměstnanců, tedy učitelů, zdravotníků, vědců, atd. Nepřímo pak všech zaměstnanců, z čehož se stávala mediálně líbivá přikrývka privatizačního rozkrádání veřejného majetku. Jen vzpomeňme na dojemné „utahování opasků“ ve prospěch ubohého pana Koženého a dalších podobných. Jen tak je možné vysvětlit ekonomickou záhadu, že zatímco naše produktivita, resp. HDP na jednoho obyvatele se pohybuje na úrovni 66% evropské patnáctky, naše průměrné mzdy (i po převedení na srovnatelnou cenovou úroveň) pouze na 36% jejich mzdové úrovně (Pramen: Eurostat, Gfk Gruppe: „Kaufkraft Europa 2008/2009“). Zvyšování veřejných dluhů rozhodně není vizí ČSSD pro příštích 15 let. Naším cílem je především stabilizace rozpočtu, posílení jeho příjmové stránky a na to úzce navazuje i schopnost splácení státního dluhu. Tato vize je prorůstová a zvyšování HDP nemůže být založeno na bezmezném růstu státního dluhu. Je-li jedním z našich postupných cílů konvergence, pak je naší cestou nezvyšovat deficit veřejného rozpočtu nad 3%. Proto také naše navrhované postupy podíl veřejného dluhu na HDP nijak nezvyšují. Rychlými nárůsty cen energií, pozemků i nových bytů, a v současnosti odstartovanou lavinou deregulace, i dalšími zásahy (např. vzestup cen osobní dopravy), se naše vnitřní cenová hladina výrazně přiblížila západoevropské. S narovnáním reálných příjmů by měla počítat i naše budoucí důchodová a daňová politika. Konkrétně jde o to, že jakmile se v pokrizovém období podaří nasadit tempo růstu v souladu s touto vizí kolem 4 – 5%, mohou příjmy obyvatelstva růst o 1% rychleji a podíl fondu spotřeby domácností se postupně posune od současných 50% HDP na 60% odpovídajících současnému průměru vyspělých západoevropských zemí (viz tab. č. 9).

31

tab. č. 9 Podíl fondu spotřeby domácností na HDP v % v roce 2005

Pramen: Nationmaster11

To znamená, že země by mohla prožívat alespoň desetileté období neobvyklého mzdového růstu kolem 5 6% ročně (v termínu reálných mezd). Přitom by bylo možné a správné řešit dlouholeté platové deformace v těch kategoriích, kde praxe finančního harpagonství poškodila národní zájmy a dospěla až na hranici státního vydírání veřejných zaměstnanců. Je nutné sestavit celý seznam hrubě podceněných profesí, jako zdravotních sester, ošetřovatelek, nemocničních lékařů, pracovníků daňových úřadů, vysokoškolských docentů, profesorů, vědců a celé řady dalších profesí a připravit program postupné nápravy jejich mzdových poměrů.

11

http://www.nationmaster.com/graph/eco_hou_fin_con_exp_cur_us_pergdp-expenditure-current-us-per-gdp, údaje z 8/09

32

Základní směrnicí důchodové mzdové politiky tak je, abychom v horizontu 15 let dosáhli minimálně dnešní průměrnou mzdovou úroveň vyspělých zemí EU – kolem 3 000 € měsíčně (viz tab. č. 10).

tab. č. 10 Průměrná nominální mzda za rok 2008

Pramen: Eurostat (vlastní výpočet z nárůstu nominálních mezd)

Přechodu na euro je třeba na úrovni vlády věnovat mimořádnou pozornost, s respektováním řady aspektů, kromě jiného také se zachováním sociálního charakteru připravovaného přechodu. Obhajoba životní úrovně vlastního obyvatelstva musí být pro vládu daleko směrodatnější, než tlaky exportních, ponejvíce, zahraničních firem. Dalším specifickým problémem jsou starobní důchody. Obecně je možné konstatovat, že se starobní důchody, které se dnes pohybují v průměru kolem 10 tis. Kč a které jsou u celé poloviny důchodců mezi 7 – 8 tis. Kč, stávají při zmíněném vzestupu cen a nájemného kardinálním problémem našeho sociálního vývoje. K tomu se druží strach z demografického vývoje poznamenaného stárnutím obyvatelstva. Tvrdí se, že je nutné provést radikální důchodovou reformu s podstatným zvýšením účasti obyvatelstva převádějícím své úspory na penzijní fondy. Tato cesta není ničím jiným, než lobováním za privatizaci penzijního systému v souladu se zájmy (zisky) zahraničních penzijních fondů a dalších soukromých penzijních 33

fondů. Toto je zarámováno do zavádějící, byť působivé kritiky zadlužování státního rozpočtu a jeho přetížení mandatorními výdaji, k nimž penze patří. Ano, penze jsou hlavním mandatorním (česky řečeno „ze zákona“) výdajem. Ale to vůbec neznamená, že je to nějaký státní dar, nějaká sociální podpora. Lidé si je přece platí. Povinně, formou důchodového pojištění, od prvního dne svého zaměstnání. Příjmy z pojistného na důchodové pojištění byly v roce 2008 320 mld. Kč. Výdaje na dávky důchodového pojištění a výdaje na jeho správu činily v úhrnu 317,5 mld. Kč. Takže státní rozpočet z penzijního účtu získal v roce 2008 čistých 2,5 mld. Kč a v roce 2007 dokonce 9,9 mld. Kč (pramen MF ČR). To také ukazuje, kolik demagogie se kolem otázky mandatorních výdajů nakupilo. Např., že státní rozpočet je jimi přetížen a volné, zákony nezablokované výdaje, činí sotva 10% z celkových rozpočtových výdajů. Celá tato interpretace je postavena na hlavu. Náš státní rozpočet má totiž stejnou podobu, jako rozpočty všech hospodářsky vyspělých zemí. Financuje školství, armádu, stavbu dálnic, příspěvky pro rodinu, vč. mateřské dovolené, atd. Právě takové funkce státní rozpočty mají, a proto vlastně existují. Určité rozdíly ovšem jsou. Většinou však nevelké, např., že někde se na vysokých školách platí školné, jinde ne. U nás jsou naopak přefinancovány dálnice i státní investice vůbec, a to na úkor mezd veřejných zaměstnanců. Konkrétně u většiny zemí EU se mzdy pro veřejné zaměstnance pohybují kolem 10% a státní investice kolem 5% všech rozpočtových výdajů. U nás je to naopak. To mimo jiné potvrzuje obraz našeho mzdového skrblictví, o němž jsme se zmiňovali výše (s inflačním skokem zvýšení cen o 56% v r. 1991, reálné mzdy klesly o 33% a po té 10 let rostly pouze nominálně s tím, že reálnou úroveň z roku 1989 dohnaly až k r. 1996 a pak ještě několik let stagnovaly). Zcela neúnosné pak je šíření představ, že za mandatorními výdaji se kryjí jakési zrůdně velké sociální podpory pro lenivé lidi. Odečteme-li naprosto oprávněné sociální podpory pro nezaměstnané, včetně rekvalifikace, pak ty opravdu sociální podpory ve výši životního minima, pro lidi dlouhodobě nepracující a jejich děti, jdou v podstatě na občany sociálně vyloučené a tyto dávky v roce 2008 (sociální příplatek, příplatek na bydlení a dávky hmotné nouze) činily 7,6 mld. Kč, tedy z celkových výdajů veřejných rozpočtů zhruba jen 0,7% (pramen MPSV). Vraťme se však k otázce starobních důchodů. Pokud jde o mandatorní výdaje, klidně bychom je z nich mohli vyškrtnout. Jsou to adresné výdaje rozpočtu plně kryté adresnými příjmy. Obě 34

strany rovnice lze navzájem zrušit a jen touto obyčejnou matematickou operací podíl mandatorních výdajů závratně klesne. Najednou bude zbývat na volné, ničím nepředurčované výdaje, třeba celá třetina rozpočtu. To názorně ukazuje, s jakými nesmysly se v ustavičně rozviřovaných diskusích o mandatorních výdajích a státním rozpočtu musíme potýkat. A podobným blufem jsou ty velkohubé penzijní reformy s převodem na povinné a nepovinné šetření u penzijních fondů. Současný státní penzijní systém z celoživotního (resp. od prvního dne zaměstnání) odvádění sociálního pojištění strhávaného ze mzdy, slouží již desítky let zcela spolehlivě. Státní správa sociálního zabezpečení, která tento systém obhospodařuje, pracuje s maximální úsporností – její režie byla v roce 2008 1,54% (pramen MF ČR). Proč přecházet na soukromé penzijní fondy, jejichž značný aparát, vysoké manažerské platy, vysoké prémie náhončím – dealerům a konečně zisky a dividendy znamenají vysoké a zbytečné zvýšení právě těchto nízkých režijních nákladů, což už jen současný objem penzí sníží o miliardy korun. Vliv stárnutí obyvatelstva po započtení určitého prodloužení aktivního věku, lze s matematickou přesností promítnout do potřebného zvýšení současných odvodů sociálního pojištění z mezd. Samozřejmě, i pokud jde o příspěvek zaměstnavatele. Půjde-li např. o další 2 3% z hrubé mzdy, pak, i když to bolí, je to únosné. Ale mohlo by to být alternativou postupného zvyšování věku odchodu do důchodu. Vzniknou-li pochyby, pak je nutné zvažovat možnosti progresivní konstrukce odvodu podle výše platu, případně problém řešit progresivním zdaněním obecně. A samozřejmě každý, kdo se chce mít ve stáří lépe, pak si musí normálně šetřit, aby to pak měl k penzi navíc. Zda cestou bankovních úspor, akcií, či vkladem do pojišťoven a penzijních fondů, to je věc jeho soukromého rozhodování. V zásadě je možné také zdokonalit a rozšířit dnešní systém dobrovolného připojištění, jehož se účastní miliony lidí. S ohledem na stárnutí obyvatelstva (což spíše než stárnutí bychom měli vnímat jako zvyšování aktivního věku) potřebujeme nové reformy než tu dosavadní zastrašovací „penzijní“. V zásadě jde o to, aby lidé měli příjemné stáří. To vyžaduje především řešit otázku garance slušného bydlení seniorů, které probíhající deregulace ohrožuje. Samozřejmě to nechceme řešit novou regulací, ale racionálním ovlivněním nové bytové výstavby s rozumnou, ekonomicky přijatelnou nabídkou pro seniory. Přirozeně jde i o vyřešení naléhavé otázky moderních domovů důchodců s dostatkem míst pro všechny zájemce (současný stav 40 tis. obsazených míst ze zhruba 300 tis. žádostí je přímo katastrofální). Dále 35

jsou tu vážné otázky zvyšování kvality života seniorů, též zvyšování jejich aktivního podílu na společenském dění například zajištěním zdravotně vyhovujících zkrácených pracovních úvazků, zlepšení lékařské péče aj. Také zvyšování obecné úcty ke stáří ve všech oblastech našeho společenského života lze považovat za velmi aktuální. Přitom nejde tolik o formální aspekty, ale spíše o praktické využití skutečné moudrosti zralého věku, tohoto velkého bohatství, jehož si současná společenská praxe tak málo cení. S budoucím sociálním vývojem naší společnosti se neoddělitelně pojí potřeba výrazného zkvalitnění veřejné zdravotní služby. Současné diskuse, které to spojují s obecným tlakem na zvyšování celkového objemu prostředků do systému cestou zvyšování finanční účasti obyvatelstva, jsou zavádějící. Analytické podklady, které máme k dispozici, naznačují, že současných 230 mld. Kč (pramen MZdr ČR), které dnes zdravotnictví od obyvatelstva dostává (zdravotní pojištění + přímé nákupy, pak ještě relativně malý příspěvek státu) racionální fungování zdravotnictví zajišťuje. Dokonce mezinárodní porovnání a konkrétní zkušenosti ze zahraničí dokazují, že naše současné zdravotnictví je velmi kvalitní. Přitom moderních léků je dostatek a často se jimi všeobecně a poměrně hodně plýtvá. Jejich ceny také nejsou nízké. Podobná je situace u vybavení moderní zdravotní technikou. Naopak nedostatečné je platové hodnocení nemocničních lékařů a středního zdravotnického personálu. Proto odcházejí. Relativně rychlé zvýšení platů zhruba o polovinu je vysoce aktuální. Je nutné pochopit, že nejdůležitější investicí v tomto čase je investice do lidí. K tomu není zapotřebí „sypat“ do zdravotnictví další velké peníze, ale především změnit priority jejich vynakládání. Úspory v lécích, vyšší a efektivnější využití přístrojů a ovšem zvýšení produktivity celkového systému. Přitom celková základní struktura a koncepce zdravotnictví založená na neziskovém principu, vedoucí úloze fakultních nemocnic a široké síti neziskových nemocnic krajských a městských, pohotové záchranné službě a privátních praxích ambulantních lékařů se smlouvou k neziskovým pojišťovnám – to vše, stejně tak jako současný systém financování zdravotnictví, v zásadě vyhovuje. Je tedy účelné tuto situaci dále stabilizovat, vylepšovat, zastavit lavinu ustavičných změn v ekonomii, financích, vlastnických vztazích a v organizaci zdravotní péče. Nestavět na ustavičných změnách systému, ale na lidech, jejich vzdělání, kvalifikaci, iniciativě, výkonnosti. Ústřední postavou je lékař a zdravotnice (zdravotník), jim 36

je třeba vytvářet nejlepší pracovní a společenské podmínky, musíme ovšem vyžadovat vysokou profesionalitu a kvalitu. Vysoká profesionalita a kvalita, to je zásadní požadavek na celou veřejnou službu. Nejde jen o to neustále se s pravicí přít o zachování sociálního státu a dostatek financí pro veřejné služby. Do popředí se musí dostat kvalita těchto služeb, a to vyžaduje zvyšování odbornosti na každém úseku a na všech místech. Znovu potvrzujeme, že vláda musí svěřovat tyto úseky odborníkům a nepřipouštět jejich politizaci na úkor kvality. Přitom hlavními úkoly jsou zkvalitnění školství, zdravotnictví, péče o seniory, veřejné dopravy a dalších veřejných služeb. Racionální politice výdajů státního rozpočtu musí odpovídat realistická koncepce příjmů. Tyto příjmy jsou ve své drtivé většině tvořeny daněmi, případně v nepřímé formě odvodů (pro sociální a zdravotní pojištění). Současné rozpočtové deficity jsou především důsledkem krizových poklesů výroby, zisků a z toho odvozených daní, obdobně pak, pokud tab. č. 11 Složená daňová kvóta

37

Pramen: Eurostat12, OECD13 jde o spotřebu obyvatelstva. Přesto však dlouhotrvající nerovnováha mezi příjmy a výdaji, jakož i potřeba splácení státního dluhu naznačují, že nedávné snížení daní a také odvodů na sociální a zdravotní pojištění u vysokopříjmových skupin bylo přehnané. Z těchto důvodů, samozřejmě po další analýze, bude nutné naší složenou daňovou kvótu (měřenou podílem celkového objemu daní na HDP) mírně zvýšit. Přitom bude spravedlivější zavést rozumné progresivní zdanění relativně malé skupiny poplatníků s nejvyššími příjmy než ji řešit obecným lineárním zatížením všech příjmových vrstev. Samozřejmě, nesmí to narušit jejich zdravou motivaci, takže i po zdanění jejich příjem bude značně nad průměrem. Vzhledem k tomu, že se naše současná složená daňová kvóta pohybuje někde na polovině žebříčku v Evropské unii, její mírná úprava nikterak nevybočí z ustálených zvyklostí (viz tab. č. 11).

12

Eurostat News Release 92/2009, vydáno 22.6. 2009. Dostupné z http://epp.eurostat.ec.europa.eu/cache/ITY_PUBLIC/

2-22062009-AP/EN/2-22062009-AP-EN.PDF 13

OECD Revenue Statistics,1965-2007, 2008 Edition. Dostupné z http://www.oecd.org/dataoecd/48/27/41498733.pdf

38

VI. Zlepšení životního prostředí O životním prostředí se v posledních letech v našem veřejném životě pojednává každodenně a často velmi vzrušeně. Od lokálních ostrých sporů o skládky, až po obecné polemiky o globálním oteplování. Samozřejmě, že respektujeme vědecké poznatky, které stále více upozorňují na rizika dalšího vývoje životního prostředí a akutní potřebu aktivního programu v tomto směru. Nelze nevidět, že přímo pod nosem poslední pravicové koaliční vlády došlo v Praze i řadě velkých měst k velkému, často obtížně věcně odůvodnitelnému záboru zelených ploch pro stavební účely. Kdyby tato vláda projevila alespoň minimální zájem o to kdo, za jaké ceny a komu velké veřejné (nebo ještě nedávno veřejné) pozemky prodává, jistě by mohla vyvolat podnět k řešení. Místo toho však projevila naprostý nezájem. Zřetelně bylo vidět, jak vládní strany upustily od všech občanských aktivit ve smyslu dobrovolných prací k odstranění důsledků znečištění životního prostředí a vše chtějí zaměnit jen finančními nástroji. A tak vymýšlejí různé zákazy topení uhlím, automaty na zpětný odběr PET lahví, zvýšení cen igelitových tašek, zálohování plechovek na nápoje, pokuty apod. Na rozdíl od této v podstatě byrokratické praxe, soudíme, že starost o životní prostředí je především starost občanská, záležitost celé společnosti a její veřejné správy. Konkrétní praktický účinný postup veřejné správy musí zasahovat do všech rizikových oblastí současného životního prostředí. Nelze přecházet takové věci jako že například stupeň překročení imisních a hygienických limitů znečištění ovzduší se již prakticky neoznamuje v médiích, natož aby se z jeho analýz vyvozovaly konkrétní závěry a původci tohoto znečištění byli nuceni k nápravě. Jestliže globální oteplování někteří politici, včetně našeho pana prezidenta, popírají, pak ale nikdo nemůže zpochybnit, že ovzduší, které dnes a denně dýcháme, se opět zhoršuje a ohrožuje naše zdraví. A právě s tím je třeba něco dělat. Musíme řešit praktické otázky čištění odpadních vod a kanalizace (ovšem až po ten v podstatě nehorázný růst cen vodného a stočného), zavádění nových technologií šetrnějších k životnímu prostředí a samozřejmě dbát na uchování biodiverzity. K tomu je potřeba pokračovat v programu záchrany venkova, kde zdaleka nejde jen o otázku zemědělství. Přece aby lidé z venkova neodcházeli, musí tam mít zaměstnání, školy pro děti, lékaře, dopravní spojení. To 39

vše je nutné řešit velmi prakticky, třeba současně s účinnými podporami pro drobné a střední podnikání, které může do venkovských oblastí přinést krajinně přiměřené pracovní příležitosti. Pochopitelně se k tomu váže i rozumná podpora domácího turismu. Obracíme se tedy k těmto otázkám, jako otázkám praktickým, otázkám konkrétní činnosti veřejné správy, otázkám veřejného života. V tomto smyslu je péče o životní prostředí tvořivou, živou a praktickou záležitostí občanů. Vyžaduje jak každodenní praktické úsilí, tak poctivou snahu bojovat se škodlivými deformacemi konzumní společnosti, s její bezuzdnou reklamou, honbou za spotřebou a zábavou za každou cenu. Proto považujeme za nutné, aby v souladu s touto celkovou vizí byl vypracován 10 – 15 letý program hlavních konkrétních opatření pro řešení skutečně aktuálních otázek zlepšení našeho životního prostředí. Cílem realizace těchto opatření musí být: 1) udržení objektivních environmentálních limitů, zvláště hygienických a ostatních imisních limitů vymezujících ještě únosné znečištění ovzduší, vod a půdy, jako (vedle změn životního stylu) zásadní prevenci našich občanů před civilizačními chorobami, 2) zajištění ekologické a hydrologické stability naší krajiny, a to i jako preventivní opatření pro případ nárůstu průměrných teplot o 2 st. C v příštích 20 letech a klimatických extrémů jako jsou přívalové deště a povodně, větrné smrště a dlouhotrvající sucha, 3) endogenní rozvoj místních komunit a lokálních ekonomik založených na malém a středním podnikání, solitérní výrobě a řemeslech, na jedinečných službách, na energetické a potravinové soběstačnosti, zkrátka na jedinečnosti předávání tradic a zkušeností jako způsobu zvýšení odolnosti naší ekonomiky před turbulencemi globálních trhů, 4) udržitelná průmyslová výroba založená na high-technologiích, výrobcích s vysokou přidanou hodnotou, vědě a aplikovaném výzkumu, na úsporách, nízkoemisních a nejlepších dostupných technikách, na substituci nebezpečných chemických vstupů těmi méně rizikovými a v neposledních řadě na spravedlivém odměňování a sociálním zabezpečení zaměstnanců,

40

5) maximální zvýšení energetické bezpečnosti a snížení závislosti ČR na dodávkách energetických surovin a energií prostřednictvím maximální podpory energetických úspor, využití veškerého potenciálu obnovitelných zdrojů energie, zvláště geotermálních zdrojů, náhrady ropných paliv v dopravě těmi alternativními, energetického využití vytříděné biosložky komunálního odpadu a v neposlední řadě prostřednictvím „chytrých“ distribučních sítí a ostrovních rozvodových systémů. Naplněním těchto cílů přispějeme k udržitelnému rozvoji naší společnosti a zvýšení kvality života našich občanů. Abychom toho dosáhli, je nutné vyjít z naší konkrétní situace, ze stavu a indikovaných problémů životního prostředí naší krajiny v různých lokalitách, v konkrétních městech a obcích. Naše země stále ještě oplývá vzácnou přírodní krásou, stále ještě se může zvát zahradou Evropy. To si musíme udržet a tato jednoduchá a prostá skutečnost je také hlavním kritériem pro praktickou činnost v oblasti životního prostředí.

Zlepšení životního prostředí se neobejde bez určitého teritoriálního vyrovnávání. Současné příkré teritoriální rozdíly, např. mezi 38 tis. € HDP na obyvatele v Praze a 13 tis. € v Karlovarském a Olomouckém kraji, nejsou dlouhodobě únosné. O životním prostředí se v současnosti pojednává jako o odborné vědecké záležitosti. Ovšem je nutné environmentální politiku také chápat jako záležitost vysoce společenskou. Chceme-li žít opravdu v dobrém prostředí, pak to neznamená udržovat jen krajinu, ale je nutné jí vdechnout laskavost a přátelství, čímž obrazně vyjadřujeme, že to souvisí i s celkovým stavem respektování morálních hodnost společnosti. Není nutné široce dokazovat, že současný stav poznamenaný honbou za spotřebou, zábavou a penězi provázený bulvarizací, kriminalizací a dalšími známými negativními jevy, rozhodně to nejlepší životní prostředí nepředstavuje. Nechceme zde moralizovat, ale vize budoucího stavu naší společnosti nemůže být od těchto otázek odtržena. Je to záležitost pozvednutí kulturních aktivit, vzdělání, autority školy, veřejných diskuzí, výchovy v rodině atd. Základní morální hodnoty společnosti jsou známy, nemusíme zde proto vypisovat různé morální kodexy a desatera. A stejně tak i jejich základní současné deformace. Takže bez 41

zbytečných slov je třeba nastoupit vládní, politický, celospolečenský trend k obyčejné lidské slušnosti a poctivosti s opuštěním už ustáleného klišé pomluv, vytáček, polopravd a oficiálních lží.

42

VII. Zemědělství Sociální demokracie chápe problematiku zemědělství a venkova jako nedílnou součást svébytnosti národa a tradičních hodnot, a to nikoliv pouze jako rozvoj zemědělské výroby, ale jako plný a bohatý život všech občanů žijících na vesnici. Naším hlavním cílem je tedy vytváření plnohodnotného života všech občanů, kteří na venkově žijí a pracují a svou činností zásadně ovlivňují charakter a kulturní vzhled krajiny naší země. Právě generacemi ověřené hodnoty – úcta k rodině, životu, stáří, půdě, osobnímu vlastnictví atd., vycházející z tradičních principů života občanů na venkově, jsou základními kameny, na nichž sociální demokracie rozvoj venkova a zemědělství zakládá. Demografický vývoj a migrace starších obyvatel na venkov vytváří nepříznivé rozložení obyvatelstva se skupinou obyvatel s nadprůměrnými příjmy ve městech a poměrně širokou nízkopříjmovou skupinou obyvatel na venkově. Situace, kdy právě zemědělci, lesníci, obyvatelé na venkově, ale i zaměstnanci v potravinářství a dřevozpracujícím průmyslu, jsou dlouhodobě skupinou s nejnižšími příjmy, považujeme za dlouhodobě neudržitelnou a z hlediska dalšího rozvoje kulturní krajiny za rizikovou. Bez rozvinutého zemědělství nebudou na venkově vytvořeny podmínky pro plnohodnotný život občanů žijících na vesnici. V budoucím období musíme podporovat objem zemědělské a potravinářské výroby, který nám zaručí základní potravinovou soběstačnost. V následujících 15 letech musí agrární politika státu obsahovat státem požadované objemy produkce v jednotlivých sektorech, s cílem udržení soběstačnosti v zemědělské a potravinářské výrobě. Půdu, vodu a lesy považujeme za strategické a nenahraditelné zdroje pro udržitelný rozvoj kvalitního života nejenom na venkově, ale i ve městech. Návrhy na různé formy prodeje těchto zdrojů považujeme za ohrožení národních zájmů.

43

Chceme využít strategické polohy České republiky na evropském rozvodí a preferovat takovou politiku, která povede k obnovení retenční schopnosti krajiny, dalšímu rozvoji výstavby potřebných vodních děl, včetně obnovy některých dříve zrušených vodních nádrží a rybníků. Voda je strategickou surovinou budoucnosti. Uvědomujeme si, že právě efektivní využití těchto zdrojů a dořešení negativních dopadů transformace ekonomiky v oblasti zemědělství a základní stabilizace sektoru zemědělství a lesnictví je předpokladem pro realizaci komplexní a cílevědomé politiky rozvoje venkova, jejímž výsledkem bude celková sociální, ekonomická a environmentální stabilita. Dalším klíčovým předpokladem je efektivní využití všech dostupných finančních zdrojů jak rozpočtových, tak mimo rozpočtových pro podporu vytváření nových pracovních míst, diverzifikace podnikání a služeb na venkově, podporu rozvoje venkovské turistiky a vybudování k tomu potřebné infrastruktury, zejména v méně ekonomicky rozvinutých regionech. To vše jsou rezervy, které umožní další růst našeho HDP a zároveň se budou podílet na přímém zvýšení kvality života.

44

VIII. Kultura Kulturní sektor je nyní hospodářským odvětvím s vyšší ekonomickou výkonností než např. sektor nemovitostí, výroba potravin – nápojů – tabáku, či chemický a gumárenský průmysl. Kulturní sektor zaměstnával v EU v r. 2004 více než 4,7 mil. osob, což je 2,5 % ekonomicky aktivní populace EU25 14. Existencí EU vznikl pro historické české země dlouhodobě stabilní politický a ekonomický rámec pro hlubokou reflexi toho, čím vším české země v tisícileté historii prošly. Umožňuje čerpat z celku této historie, pochopit dlouhodobý smysl a kulturní poslání historických českých zemí. Členství ČR v Evropské unii vytváří jedinečnou možnost využít našich historických zkušeností a historického poslání jako spojovacího článku mezi různými kulturními okruhy, znovu využít mohutnou násobící a interaktivní sílu českých zemí. V pozitivním duchu poprvé právě dnes můžeme rozvíjet fenomén kulturní křižovatky ve prospěch evropské kultury, která má velké kulturní tvořivé schopnosti. Současná data ukazují, že kultura není dostatečně „brána vážně“ v jejích ekonomických parametrech a není o ní přemýšleno jako o disciplíně, která zásadně ovlivňuje budoucí ekonomický rozkvět historických českých zemí. Již dnes to má negativní dopady, o to větší mohou být v dalších desetiletích, nezmění-li se paradigma, kterými české elity smýšlejí o kultuře. Evropská unie po stránce kulturní je samozřejmě do určité míry ovlivněna tzv. globalizací s jejím kulturním oploštěním, komercionalizací a „bulvarizací“, nicméně především je způsobem obrany tradičních evropských kultur proti naprosté rezignaci na tvorbu trvalých kulturních hodnot, proti vnějškovosti, sezónnosti, špatnému kýči, který je často glorifikován v rámci globální, nezakotvené kultury. V živé kultuře je proto třeba být vysoce aktivním hráčem na poli kulturního úsilí Evropanů, pasivní ponoření do sebe nevede v důsledcích k ochraně kulturní svébytnosti a originality, ale k slábnutí produkce a k provinciálnosti. Proto podporujme po všech liniích snahy českých umělců a tvůrčích pracovníků do prosazení se na 14

Studie „Ekonomika kultury v Evropě“, kterou pro Evropskou komisi zpracovala společnost KEA Public

Affairs ve spolupráci s Media Group při School of Economy ve finském Turku a MKW Wirstschaftsforschung GmbH v roce 2006.

45

evropské scéně. V tomto duchu promýšlíme způsoby výchovy a vzdělání nových generací. Chceme se do roku 2025 zaměřit mimo jiné na podporu těchto klíčových oblastí: 1. profesionální umění – otevírání cesty kvalitním dílům do světového kontextu; 2. neprofesionální kultura ve všech svých formách jako jedna z nejdůležitějších součástí společenské kulturní interakce; 3. výrobní obory na bázi uměleckých řemesel a tradičních českých výrob (sklářství, výroba uměleckého porcelánu, umělecká řemesla) jako jedny z profilujících ekonomických aktivit pro historické české země; 4. film jako důležité průmyslové odvětví. ČSSD bude pokračovat ve vzájemném poznávání a porozumění s církvemi. ČSSD bude pokračovat v jednání s církvemi k dosažení oboustranně přijatelného majetkového vyrovnání. ČSSD bude usilovat o dopracování smlouvy mezi ČR a Svatým Stolcem při respektování plné suverenity a práv obou smluvních partnerů V ochraně kulturního dědictví je potřeba trvat na principu důsledné reglementace vývozu a dovozu předmětů kulturní hodnoty. Stále budeme hledat nové metody zajištění trvalého financování obnovy nemovitého fondu kulturních památek a nebudeme spoléhat jenom na státní prostředky, na státní garance a státní vlastnictví. Budeme podporovat přerod české památkové péče ve skutečně vědeckou disciplínu založenou na poznatcích přírodních věd, na anorganické a organické analýze. V přiměřené míře najděme nové využití pro zanedbané a zapomenuté památky, protože jinak není možné zajistit trvale udržitelné financování obnov kulturních památek. Je nutno vrátit život památkám, jak to prosazuje strukturální politika EU. Svět médií prochází obrovskými změnami, na které bude potřeba systémově reagovat. Elektronizace světové informační a kulturní sítě vytváří nové možnosti, tak i nové hrozby, jako jsou vysoká míra kontroly, zpoplatnění kulturních statků, které by měly zůstat bezplatné, likvidace tak důležitého produktu západní kultury jako je kniha. Důležité je zachovat, ba i posílit veřejnou kontrolu nad sdělovacími prostředky, zároveň je však zbavit přílišných politických vlivů; tedy definovat pojem veřejnoprávnost pro 21. století. Brát přitom do úvahy, že tradiční staletím ověřená tištěná média jsou ohrožena vlivem médií elektronických včetně 46

internetu, že „infotainment“ – spojení informace a zábavy – se může ukázat jako ohrožení svobody informací, ohrožení dobrého vkusu a solidnosti základních etických přístupů, na nichž evropská kultura staví. Za důležitý považujeme rozvoj médií veřejné služby jak v domácím, tak v evropském kontextu.

47

IX. Mezinárodní postavení země Dosáhli jsme cíle členství v EU a jakoby zaniká přes řadu dílčích problémů, čeho jsme vlastně dosáhli. EU je největší ekonomikou světa, která předstihla USA a která se stala velmi atraktivním modelem pro řadu zemí světa a zájemců o členství ať již otevřených či skrytých je celá řada. Evropský hospodářský model je velmi lákavou variantou na dosažení prosperity a posílení demokracie. Členství v Evropské unii je jasným geopolitickým ukotvením naší země a je to tak správně. Bezpečnost země je pak zajištěna členstvím v NATO. Při nezpochybnitelném geopolitickém ukotvení ČR bude prioritou české zahraniční politiky alespoň znovuzískání východních trhů a pokrok v integraci Východní Evropy do EU. Cíle členství Ukrajiny, Moldavska a Běloruska v EU nebude dosaženo ani v roce 2025, ale fungující Východní partnerství EU je možné a pravděpodobné. Integrace Ruska s EU bude dosaženo, v oboustranném zájmu, speciální dohodou o silném přidružení, neboť plné členství Ruska v EU vzhledem k historii, tradicím a velikosti země není úplně reálné. Ať již dojde k dalšímu rozšíření EU do roku 2025 anebo nikoliv, je reálný předpoklad, že v roce 2025 bude ekonomické postavení EU ještě silnější než v roce 2008 (viz graf č. 2). Hlavním problém EU ovšem je přetavení obrovské hospodářské síly v adekvátní sílu politickou a vojenskou. V tomto směru zatím EU pokulhává. Je však předpoklad, že po schválení Lisabonské ústavní smlouvy dojde k výraznému pokroku i na tomto poli. Předpokladem je i to, že ČR bude tomuto procesu napomáhat a ne mu škodit. V posledních 20 letech došlo k dramatickému vývoji ve světové ekonomice. Globalizace není prázdné slovo, globalizací žijeme, s globalizací bojujeme, globalizaci se přizpůsobujeme a přináší nám pozitiva a globalizací také trpíme. Globalizace znamená především rozvoj komunikačních technologií a díky tomu i integraci jednotlivých národních ekonomik. Svět se zmenšil, komunikace je levná a rychlá a umožňuje dělat věci, o kterých se před 30 lety nikomu ani nesnilo. Provozovat call centra pro USA a Velkou Británii z Indie či Pákistánu je svědectvím o naprosto jiných ekonomických podmínkách v 21. století. Globalizace také znamená dlouhodobé vítězství anglického jazyka jako nového globálního komunikačního prostředku. 48

graf č. 2 Srovnání nejsilnějších ekonomik dle HDP (PPP)

10 největších ekonomik světa dle HDP v bilionech USD v paritě k 20,0 15,0 10,0 5,0 15,3

14,3 7,9

0 EU

USA

ČLR

4,4

3,3

Japonsko

Indie

2,3 Rusko

2,0 Brazilie

1,5 1,3 1,3 Mexiko Jižní Korea Kana

země

Pramen: International Monetary Fund, World Economic Outlook Database, 15

Proto musíme věnovat ještě větší pozornost výuce angličtiny a posílení počítačové gramotnosti. Je to z jednoduchého důvodu. Posledních 20 let vývoje světové ekonomiky ukázalo, že vývojové trendy jsou velmi nestálé a často se mění. Doby, kdy absolvent vysoké školy vydržel se svými znalostmi celý život, jsou nenávratně pryč. Děti, které jdou dnes do základní školy, ukončí vysokou školu cca v roce 2028. Po jakém vzdělání bude v té době poptávka, je v tuto chvíli velmi nejisté. Budou-li však vycházet ze zkušenosti, že v globální ekonomice je hlavním úkolem zůstat stále na vlně, včas se přizpůsobit, včas se přeškolit, včas se reorientovat, pak je nejlepší doporučení pro jejich vzdělávání učit se flexibilitě. Úspěch hospodářské politiky každého moderního státu je už nyní závislý především na kvalitě jeho školského systému a na excelenci jeho výzkumných ústavů. Na těchto místech se bude rozhodovat o blahobytu jednotlivých zemí i světových hospodářských bloků. Tímto směrem je nutné napřít největší úsilí a pak se nebude nutné obávat o budoucnost českého blahobytu. Česká republika bude v roce 2025 mezi 10 nejúspěšnějšími zeměmi EU 15

World Economic and Financial Surveys dostupné na stránkách International Monetary Fund http://www.imf.org/external/

pubs/ft/weo/2009/01/weodata/index.aspx, Data pro rok 2008.

49

Naše ambice posunout Českou republiku mezi deset ekonomicky nejsilnějších zemí EU je velká, nikoliv však nereálná. V současné době je Česká republika na 17. místě v EU měřeno HDP na hlavu v paritě kupní síly (graf č. 3). graf č. 3 HDP/obyv. (PPP)

Pramen: Eurostat 16

Přeskočení o 7 míst v pořadí zemí EU dle HDP je velkým úkolem, vzhledem k tomu, že jde o hon na pohyblivý cíl. Nicméně za předpokladu, že po odeznění světové hospodářské krize bude růst v ČR o 2 3 procentní body vyšší než v zemích, které jsou před námi, je tento cíl plně realistický. Dívat se ovšem musíme nejenom dopředu, ale také dozadu. Řada zemí za námi nás bude chtít dohonit (Slovensko, Estonsko, Polsko, aj.). Nevadí, je to soutěž, bude však velmi náročná.

16

http://en.wikipedia.org/wiki/Economy_of_the_European_Union, údaje z 08/09

50

X. Závěr Schopnost řešit problémy, předkládat nové návrhy dalších postupů, to jsou činnosti, které můžeme očekávat od schopného úředníka. Politika, a především pak odpovědná politická strana, nemohou existovat bez vizí. Pokud občané voliči mají odpovědně rozhodnout, která politická strana plněním svého programu uskuteční jejich očekávání, musí také vědět, jakým směrem se ta která strana hodlá v budoucnu ubírat a zda její současné konání je pouhou reakcí na momentální stav či zda ví, co bude prosazovat za 5, 10 či za 20 let. A zda nějaký takový dlouhodobý cíl již naplňuje a zda a nakolik je reálný. Dokument „Otevřeme českou cestu k národnímu blahobytu“ takovou realistickou vizí České strany sociálně demokratické, čeho lze dosáhnout za 15 let odpovědné politiky nezadlužující budoucnost, má a také chce být. Na analýzách minulého ekonomického vývoje a prognózách budoucího stavu jsme se snažili odvodit, zda je reálné zvýšit blahobyt v naší zemi a zda se můžeme zařadit mezi nejvyspělejší evropské státy v historicky krátké době. Nejde ovšem jen o zvyšování spotřeby a výroby, ale především o růst kvality života ve zdravém životním prostředí. Naše politika je cestou k prosperitě a udržitelnosti. Na základě podložených a ověřitelných závěrů této vize můžeme prohlásit, že máme velmi vysoký potenciál na zařazení se po bok těch nejvyspělejších zemí světa a že reálná životní úroveň bude v České republice dosahovat přinejmenším průměrné úrovně 10 nejvyspělejších států Evropské unie. Tomu však musíme uzpůsobit nejen náš program, ale i připravit detailní rozpracování této vize pro jednotlivé oblasti hospodářského a společenského života tak, aby její proklamované cíle vize mohly být naplněny. Je to nelehký úkol, avšak můžeme považovat za prokázané, že je to úkol s reálným a dosažitelným výsledkem.

51

52

Seznam tabulek tab. č. 1 HDP na obyvatele v paritě kupní síly (PPP) ve vybraných zemích EU.................8 tab. č. 2 Srovnání růstu HDP ekonomicky nejvyspělejších zemí EU a ČR.........................9 tab. č. 3 Náklady na práci ve vybraných zemích EU.........................................................12 tab. č. 4 Export na jednoho obyvatele vybraných zemí EU ..............................................15 tab. č. 5 Úroveň dosaženého vzdělání mladých (podíl osob se středním a vyšším vzděláním ve věkové skupině 20 - 24 let, v letech 2004 - 2008 v %) vybraných zemí EU ......................................................................................17 tab. č. 6 Hrubé domácí výdaje na výzkum a vývoj (v % z HDP za rok 2004 - 2006) ve vybraných zemích

21

tab. č. 7 Vývoj podílu vládního dluhu k objemu HDP v běžných cenách (v %) za poslední 3 roky ve vybraných státech EU ....................................................26 tab. č. 8 Odhadovaný vývoj státního dluhu pro rok 2010 ve vybraných zemích EU ........28 tab. č. 9 Podíl fondu spotřeby domácností na HDP v % v roce 2005................................30 tab. č. 10 Průměrná nominální mzda za rok 2008 .............................................................31 tab. č. 11 Složená daňová kvóta.........................................................................................35

Seznam grafů graf č. 1 Srovnání dluhu jednotlivých zemí EU v roce 2008.............................................27 graf č. 2 Srovnání nejsilnějších ekonomik dle HDP (PPP)................................................46 graf č. 3 HDP/obyv. (PPP).................................................................................................47

53