Stárnutí obyvatel a stát blahobytu v nových členských státech EU

Mendelova univerzita v Brně Provozně ekonomická fakulta

Stárnutí obyvatel a stát blahobytu v nových členských státech EU Diplomová práce

Vedoucí práce: Ing. Luděk Kouba, Ph.D.

Bc. Vojtěch Krakovič

Brno 2012

Touto cestou bych chtěl poděkovat svému vedoucímu diplomové práce, panu Ing. Luďku Koubovi, Ph.D., za cenné připomínky a rady, kterými přispěl k vypracování této diplomové práce.

Prohlašuji, že jsem tuto diplomovou práci vyřešil samostatně s použitím literatury, která je uvedena v seznamu. V Brně dne 14. května 2012

____________________

Abstract This diploma thesis aims to analyse European social models, their functioning and outcomes focusing on the CEE countries, as well as to examine ageing process and the socioeconomic consequences associated with this phenomenon. In cluster analysis of European social models both types of empirical methods, hierarchical and non-hierarchical, are used. They enable to identify five dominant types of social models: Conservative, Liberal, Scandinavian, Post-communist and Mediterranean. It is obvious that at the beginning of the twenty-first century there are still clear differences between the social situation in traditional welfare states of Western Europe and post-communist welfare states of the Central and Eastern Europe. The diploma thesis also provides insight into the problems of ageing from the point of view of interconnection of trends in demographic changes and their impact on social and economic realm. Keywords Welfare state, welfare regimes, typology, social policy, cluster analysis, ageing, CEE countries. Abstrakt Diplomová práce si klade za cíl analyzovat evropské sociální modely, jejich fungování a výstupy se zaměřením na postavení států střední a východní Evropy. Stejně tak zkoumá proces stárnutí a sociálně ekonomické dopady s tímto fenoménem spojené. V klastrové analýze evropských sociálních modelů jsou využity oba typy empirických metod, jak hierarchická, tak i nehierarchická metoda shlukování. Umožňují identifikovat pět dominantních typů sociálních modelů: konzervativní, liberální, skandinávský, postkomunistický a středomořský. Je zřejmé, že na začátku jedenadvacátého století stále existují jasné rozdíly mezi sociální situací v tradičních zemích západní Evropy a postkomunistických zemích střední a východní Evropy. Diplomová práce rovněž poskytuje náhled do problematiky stárnutí populace z hlediska propojenosti trendů demografických změn a jejich dopadů na sociální a ekonomickou sféru. Klíčová slova Stát blahobytu, sociální režimy, typologie, sociální politika, shluková analýza, stárnutí obyvatel, státy SVE.

Obsah

5

Obsah 1

2

3

Úvod a cíl

8

1.1

Úvod .................................................................................................................................... 8

1.2

Cíl práce .............................................................................................................................. 9

Metodika a data

10

2.1

Metodika ........................................................................................................................... 10

2.2

Data ................................................................................................................................... 11

Teoretické přístupy k problematice státu blahobytu

12

3.1

Faktory ovlivňující vývoj státu blahobytu .................................................................... 13

3.2

Vývoj státu blahobytu ..................................................................................................... 14

3.3

Základní vlastnosti sociálního státu .............................................................................. 15

3.4

Typologie sociálních států .............................................................................................. 17

3.5

Typologie Esping-Andersenova .................................................................................... 19

3.6

Kritika Esping-Andersena a alternativní typologie ..................................................... 25

3.7

Souhrn alternativních typologií ..................................................................................... 30

3.8

Empirické studie typologií a jejich výsledky ................................................................ 31

3.9

Přístupy ke klasifikaci postkomunistických zemí ........................................................ 32

4

Problematika stárnutí obyvatelstva ve 21. století

35

5

Socioekonomická charakteristika zemí SVE

39

6

Shluková analýza

43

7

6.1

Výběr proměnných.......................................................................................................... 45

6.2

Metodika shlukové analýzy ............................................................................................ 48

6.3

Výstupy shlukové analýzy............................................................................................... 49

6.4

Charakteristika pěti typů analyzovaných shluků ......................................................... 54

Diskuze výstupů shlukové analýzy 7.1

8

Zobrazení blahobytu ....................................................................................................... 60

Vliv stárnutí obyvatel na sociální stát 8.1

59 65

Socioekonomické dopady stárnutí ................................................................................ 69

9

Závěr

72

10

Literatura

75

A

Příloha

80

B

SPSS

82

Seznam grafů

6

Seznam grafů Graf. 1

Rozdělení populace v procentech za rok 2000 a 2050

36

Graf. 2

Míra porodnosti a očekávané dožití v letech 1990 a 2000, vybrané země SVE 38

Graf. 3

Dendrogram 25 zemí EU

50

Graf. 4

Očekávané dožití mužů a žen v zemích SVE

63

Graf. 5

Projekce změn demografické míry závislosti mezi roky 2010-2060

67

Graf. 6

Projekce míry nezaměstnanosti

71

Seznam tabulek

7

Seznam tabulek Tab. 1

Rozdělení států do tří klastrů dle tří typů sociálních programů

21

Tab. 2

Metodologie klasifikace sociálních států

30

Tab. 3

Hodnoty populace v letech 2000 a 2050

37

Tab. 4

Politika soc. výdajů zemí EU-27 se zaměřením na země SVE (2009, % z HDP)39

Tab. 5

Struktura příspěvků sociálního pojištění (2009, % z celkových příspěvků)

40

Tab. 6

Míra sociálních dávek na základě testování (2009, % z jednotlivých dávek)

41

Tab. 7

Politika sociálních výdajů na rodinu/děti (2009)

41

Tab. 8

Soubor dat 1. dimenze pro účely shlukové analýzy (2009-2010)

46

Tab. 9


47

Tab. 10

Výstup zemí zařazených do 4 shluků metodou k-průměru

52

Tab. 11

Výstup zemí do 5 shluků metodou k-průměru

52

Tab. 12

Výstup zemí do 7 shluků metodou k průměru

53

Tab. 13

Typologie analyzovaných států rozčleněných do pěti klastrů

54

Tab. 14

Centra proměnných datového souboru 1. dimenze.

55

Tab. 15

Centra proměnných datového souboru 2. dimenze.

55

Tab. 16

HDP na obyvatele v kupní síle (PPS) v zemích EU-27

62

Tab. 17

Průměrná míra dožití v pěti analyzovaných typech státu (2010)

63

Tab. 18

Demografická míra závislosti, projekce 2010-2060

66

Tab. 19

Ekonomicky efektivní míra závislosti států EU (v %)

68

Tab. 20

Typy sociálních států a jejich charakteristika

80

Tab. 21

SPSS výstup - příloha

82

Tab. 22

Postupné shlukování států

82

Tab. 23

Výsledky shlukování metodou K-průměru pro 5 shluků v programu SPSS

83

Úvod a cíl

8

1 Úvod a cíl 1.1

Úvod

Diskuze udržitelnosti sociálního státu je v současné době velmi aktuální téma. Dle řady ekonomů prochází sociální stát krizí a stále častěji se mluví o potřebě jeho modernizace, zejména díky často diskutované problematice stárnutí obyvatel a potřebě nutných reforem. Nikdo však nemá zaručený recept, jak by měla tato modernizace vypadat. Evropa, zejména Evropská unie, bývá v mnoha ohledech srovnávána se Spojenými státy americkými. Při porovnání ekonomického výkonu Evropa v průměru zaostává za americkou ekonomikou. Jedním z faktorů spojovaným se zaostáváním Evropy za Spojenými státy je právě silná sociální ochrana Evropanů. Ta je náročná na zdroje, což může snižovat konkurenceschopnost Evropy. V Evropě neexistuje jasný konsensus, jak by měla být efektivní sociální ochrana přesně nastavena. Ačkoli státy Evropské unie sdílí společnou politiku v mnoha oblastech, oblast sociální k nim nepatří. Zatímco se Evropské společenství soustředilo na rozvoj jednotného trhu, sociální modely se budovaly na národních úrovních a nastavení sociální ochrany je i nadále ponecháno v pravomoci národních států. Proto se nastavení sociálního systému v evropských zemích liší. Esping-Andersenova typologie, jako stěžejní dílo dané problematiky, obsahuje tři základní modely sociálního státu a spojuje v sobě jak kvantitativní, tak kvalitativní prvky hodnocení. Z hlediska dostupné literatury a řady odborných studií je zřejmé, že všechny nové členské země EU1 nezapadnou přímo do některého z ideálních sociálních typů Esping-Andersena. Otázkou je, zdali vůbec lze aplikovat jeho typologii na vybrané státy SVE2, zdali vůbec lze hovořit o zcela identické skupině vybraných států či zdali lze potvrdit jejich specifický heterogenní charakter. Je důležité si uvědomit, že mnohé země prošly během posledních sta let velmi pestrým vývojem, který bezesporu ovlivnil jejich společnost i jejich přístup k sociální politice. Po roce 1918 navazovala zejména většina zemí střední Evropy na tradice Rakouska-Uherska. Po konci 2. světové války se většina z nich stala socialistickými 1 2

Nové členské země EU z let 2004 a 2010. Státy střední a východní Evropy.

Úvod a cíl

9

zeměmi. I pobaltské země užívaly své státnosti a demokracie po první světové válce jen dvě desetiletí. Po druhé světové válce se všechny tři dostaly do sféry vlivu Sovětského svazu a suverenitu získaly zpět až v roce 1991. Socializmus zde tedy zapustil silné kořeny. Transformace zemí SVE koncem osmdesátých let dvacátého století, jejich přechod na tržní ekonomiku a rozvoj sociální politiky pod vlivem evropských institucí jsou stěžejní body, které vedou k zamyšlení ohledně klasifikace nových členských států a validace navržených typologií. Nelze opomenout ani fenomén stárnutí obyvatel, jehož otázka nabrala během 20. století nového rozměru a začala přesahovat z úrovně individuální na úroveň celospolečenskou. Výrazně se tak podílí na řadě přijatých a plánovaných sociálně ekonomických reforem ve většině evropských zemí.

1.2

Cíl práce

Hlavním cílem práce je zhodnotit, zda má smysl rozlišovat staré a nové členské státy EU v případě posouzení dopadů stárnutí obyvatelstva. Tedy pokusit se identifikovat vliv tohoto fenoménu na současnou sociální politiku, jeho dopady a jakým způsobem se snaží s tímto fenoménem jednotlivé státy bojovat. Dílčími cíli je zodpovězení výzkumných otázek: „Lze označovat nové členské státy EU jako státy blahobytu?“ „Lze identifikovat natolik významné společné znaky vybraných zemí střední a východní Evropy, aby bylo možné hovořit o specifickém „východoevropském“ modelu státu blahobytu?“ „Ovlivňuje stárnutí obyvatel tento model státu blahobytu odlišným způsobem než ve starých členských zemích EU?“ Tedy prostřednictvím širší analýzy sociálních, ekonomických a demografických ukazatelů společně s využitím vybraných statistických metod přispět k identifikaci hlavních sociálních režimů v rámci Evropské unie, a to způsobem, jež umožní popis a výklad základních charakteristik a odlišností těchto režimů. Nezbytnou součástí je porovnání dopadu stárnutí společnosti v jednotlivých státech v komparaci identifikovaných sociálních režimů, což povede k zodpovězení výše uvedených otázek.

Metodika a data

10

2 Metodika a data 2.1

Metodika

Kapitola „Teoretické přístupy k problematice státu blahobytu“ je zaměřena na definování pojmu státu blahobytu. Poté jsou krátce představeny typické vlastnosti a základní etapy vývoje tohoto fenoménu. Následně jsou charakterizovány různé typologie států blahobytu, jež začínají všeobecným uvedením Esping-Andersena a jeho stěžejního díla „Tří světů“. Nelze opomenout ani kritiku jeho díla a doplněné pozměňovací návrhy. Dále jsou diskutovány další pokusy o klasifikaci států, zejména postkomunistických sociálních států střední a východní Evropy. Stárnutí obyvatel, jako jeden z hlavních problémů současné populace a jeden z dílčích důvodů sociálně ekonomických reforem, jež znamenaly zahájení přestavby sociálních systémů zemí SVE v devadesátých letech, představuje následující samostatnou kapitolu. V dalším oddílu, již konkrétně zaměřeném na státy střední a východní Evropy, je proveden průzkum rozdílů ve struktuře sociálních výdajů, což vede k pochopení současné sociálně ekonomické situace těchto zemí. V kapitole „Shluková analýza“ je objasněna klasifikace 25 členských států Evropské unie do pěti identifikovaných sociálních režimů. Empirické jádro klasifikace vybraných států vychází z Fengera (2007) a Ferreiry s Figueiredem (2005). Pro potřeby shlukové analýzy byly zvoleny dvě metody shlukování, a to Wardova metoda jako zástupce hierarchického shlukování a metoda K-průměru, jež spadá pod metody nehierarchické. Obecná charakteristika shlukové analýzy, algoritmus obou vybraných metod a datový soubor složený z 30 proměnných jsou podrobně rozebrány v úvodu dané kapitoly. Je ukázáno, že většina postkomunistických sociálních států se významně liší od třech typů, které jsou vymezeny Esping-Andersenem. Nutno podotknout, že problematika sociálních režimů byla a je předmětem mnoha zahraničních studií. Ty se často liší výběrem analyzovaných zemí, výběrem souboru proměnných i volbou různých metod shlukování. V návaznosti na výsledky shlukové analýzy a charakteristiku identifikovaných režimů pokračuje kapitola, jež nese název „Diskuze výstupů shlukové analýzy“. Jak již název napovídá, stěžejním obsahem je diskuze dosažených výsledků v konfrontaci s výsledky jiných autorů.

Metodika a data

11

Pozornost je věnována i širšímu spektru možností při použití shlukových metod, jež jsou, dle mého názoru, způsobeny kombinací znalostí získaných z odborné literatury a subjektivním pohledem autora na řešenou problematiku. Nelze opomenout, že koncept sociálního režimu je vhodný pro uchopení celkové architektury sociální instituce. Nicméně, jak Kasza (2002) tvrdí, koncept sociálního režimu má i určitá omezení ve vysvětlení rozdílů mezi zeměmi, zejména menších rozdílů mezi zeměmi zařazenými ve stejných kategoriích. I z tohoto důvodu je následně provedena hlubší identifikace rozdílů mezi zeměmi navzájem. V poslední kapitole s názvem „Vliv stárnutí obyvatel na sociální stát“ jsou, s ohledem na identifikované režimy, nastíněny základní směry vývoje sociálněekonomických a demografických ukazatelů, což vede k následné formulaci závěrů a dosažení vymezeného cíle práce.

2.2

Data

Hlavním zdrojem sekundárních empirických dat je databáze Evropského statistického úřadu - EUROSTATU. Stěžejní jsou zejména makroekonomické statistické údaje, charakterizující sociálně ekonomickou oblast. Z dalších zdrojů byly využity OECD Labour market statistics, databáze Missoc, jež obsahuje pravidelně aktualizované informace pokrývající všechny oblasti sociální ochrany, a v neposlední řadě i zprávy série Evropské ekonomiky. Ty obsahují důležité zprávy a sdělení Evropské komise o hospodářské situaci a vývoji, jako například evropské hospodářské prognózy, roční hospodářství EU a zprávy o veřejných financích v Evropské měnové unii. Při získávání informací v teoretické části práce byly významným zdrojem zejména studie a tzv. „working papers“, jejichž předmětem byla problematika klasifikace států střední a východní Evropy, typologie sociálních států, konkurenceschopnost sociálních systémů, ekonomická transformace států SVE, sociální politika a dopady stárnutí.


12

3 Teoretické přístupy k problematice státu blahobytu Výraz „welfare state“ je spojen se jménem anglického lorda Williama Beveridge. Ten vypracoval komplexní systém sociálního zabezpečení, ve kterém daný termín použil. V české literatuře existuje řada používaných pojmů, například „stát blahobytu“, „stát sociálních služeb“, „stát sociálního zabezpečení“, ale nejčastěji se lze setkat s ekvivalentem „sociální stát“, ačkoli i proti němu lze vznést určité výhrady. Výchozí sociální fenomén, který pojem sociální stát označuje, má řadu velmi rozmanitých podob a existuje v různých ekonomikách, politických a sociálních podmínkách a rozdílných národních státech.3 Přesné vymezení pojmu „welfare state“ je značně obtížné a k jeho vystižení jsou často využity i aforismy4, jako například u profesora Peacocka, který tvrdí, že „skutečným účelem welfare state je naučit lidi, jak si počínat bez něho“. Profesor Theones označuje sociální stát jako „typ společnosti, ve které na sebe vláda převezme odpovědnost za ekonomickou, sociální a politickou prosperitu svých občanů“. Liberálně orientovaný H. L. Wilenský považuje za podstatu sociálního státu „vládou chráněnou minimální úroveň příjmů, výživy, zdraví, bydlení a vzdělání pro každého občana, zajišťovanou pro něho jako politické právo, ne jako dobročinnou dávku“. Dle Potůčka (1995) je sociální stát „takový stát, v němž se v zákonech, ve vědomí a postojích lidí, v aktivitách institucí a v praktické politice prosazuje myšlenka, že sociální podmínky, v nichž lidé žijí, nejsou jen věcí jedinců či rodin, nýbrž věcí veřejnou“. Večeřa (2001, s. 28) vysvětluje sociální stát jako demokraticky organizovanou moc, která prostřednictvím sociálního zákonodárství a činností státních orgánů a institucí: • garantuje základní příjem pro každého jedince a rodinu na úrovni životního minima,

Dle Potůčka (1995) není stručný překlad „sociální stát“ dostatečně specifický a klade si otázku, zda si lze vůbec představit stát, který by nebyl sociální. Přiklání se k překladu „stát veřejných sociálních služeb“. 4 VEČEŘA, M. Sociální stát: Východiska a přístupy. Dotisk 2. vydání. Praha: Slon, 2001. s. 26. 3


13

• poskytuje sociální dávky umožňující předejít, zmírnit nebo překonat sociální rizika, • zajišťuje poskytování veřejných sociálních služeb. K programovým cílům sociálního státu lze poté řadit sociální jistotu a bezpečí, sociální nezávislost na trhu práce, blahobyt občanů, snížení sociální nerovnosti, vyšší sociální spravedlnost, standardní úroveň sociálních dávek, zlepšení kvality osobního a společenského života a legitimace společenského systému. Upřednostnění určitého cílového programu v jednotlivých státech závisí především na sociální politice a celkovém sociokulturním zázemí společnosti. Krebs (2007) uvádí, že sociální politiku je nutno vnímat jako celek, jako určitý systém s četnými komplikovanými vnitřními vazbami spolu s vazbami na ostatní prvky společenského systému. Je tedy vázána i na své společenské okolí a je tedy vždy specifická v každé zemi a době.

3.1

Faktory ovlivňující vývoj státu blahobytu

Vývoj státu blahobytu je determinován řadou faktorů, které utváří jedinečnost každého státu. Vladimír Rys5 klasifikuje faktory do dvou následujících skupin: • Převážně vnitřní faktory; demografické ukazatele, ekonomické faktory, vliv sociální struktury, politické faktory, vliv nátlakových skupin, vliv vývoje institucí, sociálně psychologické faktory. • Převážně vnější faktory; kulturní difuze, rozvoj techniky, mezinárodní standardizace a technická pomoc, mezinárodní spolupráce. Dle Večeři (2001, s. 58) lze za základní faktory determinace považovat: • Socioekonomický rozvoj; důsledkem je vznik industriální společnosti. Zástupci těchto teorií jsou například Wilensky a Lebeaux, Kerr nebo Bell, kteří spojují koncept sociálního státu s modernizačními procesy (industrializace, byrokratizace). • Politická mobilizace dělnické třídy; zejména vliv dělnických stran a odborů. • Vývoj politických institucí a struktur. 5

MUNKOVÁ G: Sociální politika v evropských zemích. Praha: Karolinum. 2004.


14

• Vliv institucionalizace jednotlivých typů sociálních států; působení kulturní difuze a přejímání institucí napříč těmito kulturami. Teorie, které kladou důraz na roli politických aktivit, zájmových skupin a samotného státu ve vývoji sociální politiky, vycházejí z toho, že poskytování welfare od státu bylo dosaženo prostřednictvím tlaku zájmových skupin na politické lídry.

3.2

Vývoj státu blahobytu

Jako počáteční období vývoje státu blahobytu je v literatuře označováno Období experimentálních počátků, jež nastává v osmdesátých letech 19. stol a končí v roce 1930. Charakteristickým prvkem jsou snahy o vytvoření základních pojišťovacích schémat, jako bylo úrazové, nemocenské, penzijní a pojištění v nezaměstnanosti. V následném Období konsolidace, trvajícím od roku 1930 do 2. světové války, se v důsledku velké hospodářské krize prosadily myšlenky zdůrazňující roli státu nejen v hospodářské, ale i v sociální politice. Významným prvkem byl přístup Johna Maynarda Keynese k problému nezaměstnanosti6, vyjádřený v díle Obecná teorie zaměstnanosti, úroku a peněz z roku 1936. V USA byl v daném období přijat zákon New Deal7. Po skončení 2. světové války v roce 1945 nastalo Období sociální přestavby, trvající až do roku 1962. Je charakteristické především novými prvky sociálního státu. Vznikly sociální instituty a základní sociální legislativa. Došlo k iniciaci sociálních reforem, jež položily základ státu vycházejícího z myšlenky sociálního občanství. Po roce 1962 nastala Sociální expanze, která trvala až do roku 1973. Došlo k růstu životní úrovně a sociálního zabezpečení občanů při nízké nezaměstnanosti. Výrazně se zvýšil podíl veřejných sociálních výdajů na hrubém národním produktu a daná etapa bývá často nazývána zlatým věkem sociálního státu. Následná Stagnace během let 1973 až 1980, jejíž příčinou byla ropná krize, s sebou přinesla hospodářský propad, ačkoli byl zaznamenán pravidelný indexový růst sociálních výdajů. Rekonceptualizace sociálního státu, trvající od roku 1980, je charakteristická svou rozsáhZa důsledek nezaměstnanosti považuje technický pokrok a chronický nedostatek poptávky zejména díky nedostatečné kupní síly obyvatel. 7 Název souboru opatření a ekonomických a sociálních reforem zavedených v průběhu let 1933-37 za vlády prezidenta Franklina D. Roosevelta v USA s cílem podpořit, ozdravit a zreformovat státní ekonomiku Spojených států během Velké hospodářské krize. 6


15

lou redukcí sociálních programů a hledáním nových mechanismů fungování sociálního státu. (Večeřa, 2001, s. 60-62) Současné diskuze o fenoménu sociálního státu se netýkají jeho samotné existence, ale spíše toho, jaký by měl být z hlediska udržitelnosti, jak by měl fungovat, jaké by mělo být jeho uspořádání a jaký by měl být jeho rozsah, aby byly naplněny požadavky racionálního a dlouhodobého fungování. Krebs (2007) uvádí, že za posledních více než 30 let se sociální výdaje většiny vyspělých zemí značně zvýšily a jejich další růst lze vzhledem k finančnímu pokrytí považovat za problematický. Vedle růstu nákladů na zdravotní péči považuje za stěžejní faktory, ovlivňující vývoj sociálního státu, zejména stárnutí obyvatel, rostoucí nezaměstnanost a potřebu zdokonalovat a rozšiřovat vzdělávací systémy. Od druhé poloviny 90. let se tedy v koncepci sociální politiky vyspělých zemí prosazuje posun hranice mezi odpovědností státu a jednotlivců. V zásadě se jedná o posílení mentality občanské nezávislosti a odpovědnosti, úsilí o zlepšení vlastního postavení, podporu vzniku nestátních sociálních subjektů, diferencované poskytování dávek dle potřeb občana a zaručení minimální sociální ochrany občanů státem. Postupný vývoj role státu a přechod od štědré sociální péče ke státu garantujícímu základní sociální jistoty bývá označován jako „Post – welfare state“. (Krebs, 2007)

3.3

Základní vlastnosti sociálního státu

Základním obsahem sociálního státu by měly být následující oblasti sociální politiky: • Minimální příjem; je jednou z garancí občanů, kterou poskytuje stát. Zpravidla je určen výší životního minima v dané zemi. Od stanovení životního minima se ve vyspělých státech odvíjí národní programy boje proti chudobě a směry rozvoje sociálního zabezpečení. V souvislosti s minimálním příjmem se objevuje i termín chudoba, kde se rozlišují dva pojmy8: chudoba absolutní, kdy příjem nedostačuje k zajištění základních životních potřeb nezbytných k zajištění přežití, a chudoba relativní, jež je dána vztahem k ostatním lidem, nemožností podílet se na užívání spotřebních předmětů typických pro danou společnost. Hranici chudoby lze měřit životním minimem, hranicí subjektivní chudoby SPL9 či 8 9

VEČEŘA, M. Sociální stát: Východiska a přístupy. Dotisk 2. vydání. Praha: Slon, 2001. s. 91. Subjective Poverty Line.


16

indexem deprivace, kdy člověk hodnotí svoji životní situaci ve srovnání s jinými lidmi jako nepříznivou. Z ekonomického hlediska dochází působením chudoby k navyšování přerozdělování, čímž dochází k zatěžování daňového systému a státního rozpočtu. Z politického hlediska se lidé začínají přiklánět k levicovému směru. • Sociální zabezpečení a sociální služby; což v užším pojetí zahrnuje důchodové zabezpečení a určité služby sociální péče10. Lze identifikovat tři základní části: sociální pojištění, jež zabezpečuje jedince při výskytu životních událostí, které lze předvídat a proti kterým je pojištěn, sociální podpory, jež slouží k řešení sociálních událostí, na které se nelze předem připravit, a sociální pomoc, jež je určena těm, kteří nejsou schopni vlastními silami překonat ohrožující životní situaci. Je poskytována formou peněžních dávek nebo služeb. V zásadě se uplatňují dva základní přístupy financování sociálního zabezpečení. Příspěvkově orientovaný přístup znamená průběžné financování. To je založené na mezigenerační solidaritě a stávající generace ekonomicky aktivních obyvatel hradí výdaje na dávky předchozí generace. Dávkově orientovaný přístup znamená odvod do kapitalizovaného fondu pomocí pojišťovacích fondů a umožňuje uživatelům vytvářet si kapitálové rezervy, se kterými určitým způsobem hospodaří a které jim umožňují financovat jejich vlastní důchody. (Vávrová a Homolová, 2009) • Péče o zdraví; patří k prioritním hodnotám jednotlivce, rodiny i společnosti. Je základním předpokladem jejich sociální a ekonomické úspěšnosti. • Zabezpečení v nezaměstnanosti; znamená právo na příjem pro občana, který se stane nezaměstnaným. Stát uplatňuje aktivní a pasivní politiku zaměstnanosti. Pasivní politikou zaměstnanosti se rozumí pobírání podpory v nezaměstnanosti v podobě částečné náhrady ušlého zisku. Cílem aktivní politiky zaměstnanosti je zabezpečit maximálně možnou zaměstnanost se snahou zajistit individuální přístup k uchazečům o zaměstnání (rekvalifikace, investiční pobídky, veřejně prospěšné práce). Lze rozlišit11: reálně socialistický model, kde právo a povinnost pracovat jsou zakotveny v zákonech; skandinávský model, kde se Zabezpečení ve stáří a invaliditě, v nezaměstnanosti, péče o zdraví, zabezpečení matek v době těhotenství a mateřství atd. 11 POTŮČEK, M. Sociální politika. 1995. Praha: Slon. 10


17

stát snaží zachovat plnou zaměstnanost za cenu zvyšujícího se daňového zatížení či rostoucího státního deficitu; model konsensuální, charakteristický koordinovaným přístupem zprostředkovaným institucí tripartity12 a model tržně liberální, v němž je nezaměstnanost pojímána jako reziduum dobře fungující ekonomiky. • Bydlení; je součástí státní bytové politiky, v rámci níž se stát musí snažit co nejvíce pomoci skupině tzv. sociálně slabé. Za modely uplatnění státu, trhu a individua v bytové politice řadí Potůček (2005): státně dirigistický model, jenž svými legislativními normami přísně reguluje výstavbu a údržbu bytového fondu a způsoby nabývání a uplatňování práv vlastníků a nájemníků, dále model bytového družstevnictví, jehož osou je spolupráce různých sociálních aktérů, a liberální model, jež se snaží minimalizovat právní normy omezující práva vlastníků. • Vzdělání; představuje do jisté míry specifickou společenskou službu. Se sociálním státem je tato služba spojována při určité centralizaci vzdělání, kdy vzdělání tvoří součást veřejného sektoru.

3.4

Typologie sociálních států

Jelikož pojem „sociální stát“ je velmi široký a jednotlivé státy vykazují rozdíly v mezinárodním srovnání, byly pro bližší rozlišení vypracovány nejrůznější typologie. Ty rozlišují modely sociálních států podle různých hledisek. Večeřa (2001, s. 63-64) mezi nejdůležitější z nich řadí následující: • Kdo a v jakém rozsahu provádí sociální politiku, zdali je to stát, veřejný sektor, soukromý sektor, nadace apod. • Na koho je sociální politika orientovaná, jestli na pracovníka nebo občana. • Jaký je směr sociální politiky. • Kdo a v jakém poměru platí sociální politiku, jestli stát, zaměstnavatelé nebo beneficienti. • Jakou částí a v jaké struktuře se veřejné sociální výdaje podílejí na HNP. 12

Tripartita – hospodářské a sociální partnerství mezi státem, zaměstnavateli a zaměstnanci.


18

• Z jakého programu či myšlenkového konceptu vycházejí, zdali z liberálního, konzervativního, sociálně demokratického apod. Typologie je možné rozdělit do dvou základních, ale odlišných skupin. Za první skupinu jsou možné považovat typologie založené na institucionálně orientovaném přístupu. Ty rozlišují reziduální a institucionální stát (Wilenský a Lebeaux, Mistra, Titmuss, Korpi a Palme, Sengoku). Druhou možností je typologie založená na klasickém rozlišení liberálního a sociálně demokratického státu, která byla doplněna o typ korporativistický (konzervativní) a později o tzv. rudimentální neboli latinský typ sociálního státu. (Leibfried, Ferrer, De Deken, Castles and Mitchell). Nejvýznamnější je typologie Esping-Andersena, jíž je vyhrazena celá kapitola 3.5. 3.4.1

Institucionálně orientovaný přístup

Základní typologii daného přístupu předložili Herold L. Wilensky a Charles N. Lebeaux v jejich studii o dopadu industrializace na vývoj vládních sociálních programů v USA v roce 1958. Typologie obsahuje dvě koncepce sociálního státu: reziduální a institucionální. Titmussova typologie13 navazuje na typologii Wilenského a Lebeauxe a doplnila ke dvěma zmíněným koncepcím třetí, a to pracovněvýkonový sociální stát. Krebs (2007) a Munková (2004) uvádí následující charakteristiky těchto koncepcí. Reziduální stát vychází z liberální koncepce. Má kořeny ve filosofii tzv. „laissez faire“. Lidské potřeby jsou uspokojovány prostřednictvím rodiny jedince a trhu, na kterém jedinec participuje. Stát zasahuje pouze v případech, kdy selhávají základní struktury zajištění lidských potřeb. Lze tedy mluvit o minimální státní intervenci. Veřejné sociální služby jsou málo rozšířené a stát zde vystupuje jako orgán v poslední instanci s cílem odstranit následky sociálních událostí. Reziduální model byl populární v USA do roku 1929 do velké hospodářské krize. Je založen na individuální odpovědnosti, což je v souladu s americkou tradicí. Institucionální sociální stát je opakem reziduálního a vychází ze zásady předcházet sociálním událostem. Je zde patrná dominantní role státu. Státní aktivity mají vést k zajištění hmotných potřeb a optimální kulturní, vzdělanostní a zdravotní

13

Uvedená v jeho „Úvodu do sociální politiky“ (Social Policy. An introduction, 1974).


19

úrovně populace. Model zdůrazňuje sociální bezpečí a zvýšení sociální rovnosti, což má snižovat sociální napětí a konflikty. Pracovně-výkonový model vychází z významné role institucí v ekonomice. Stát garantuje pouze základní minimální potřeby. Jedná se o model založený na příjmech. Sociální potřeby jsou zde uspokojovány dle zásluh, pracovního výkonu a produktivity. Významným zdrojem financování dávek jsou prostředky pojistných fondů.

3.5

Typologie Esping-Andersenova

Není pochyb o tom, že kniha „The Three Worlds of Welfare Capitalism“ z roku 1990, napsaná dánským sociologem a politologem Esping-Andersenem, byla jednou z nejvlivnějších knih přelomu dvacátého a dvacátého prvního století v oblasti výzkumu sociálního státu a jeho role v tržním kapitalismu. Jeho původní třípólová typologie slouží jako odrazový bod pro další vývoj a intenzivní kritiku. Představuje teorii, která dělí sociální státy na základě různých uspořádání vztahu mezi rodinou, trhem a státem v oblasti poskytování sociálního blaha obyvatelům. Jinými slovy se jedná o institucionální ustanovení a pravidla, která řídí a ovlivňují: • rozhodování v oblasti sociální politiky, • sociální výdaje, • definování (sociálních) problémů, • strukturu nabídky a poptávky obyvatel po sociálním blahobytu“ (EspingAndersen, 1990) Aby bylo možné definovat sociální systém, zavádí Esping-Andersen dva hlavní rozměry. Prvním kategorizujícím kritériem je úroveň dekomodifikace neboli dekomodifikační efekt, což je schopnost státu převzít odpovědnost za zajištění občana namísto trhu14. Druhým kritériem je typ stratifikace, jejímž základem je nerovné rozdělení vzácných statků.

Jinými slovy, do jaké míry stát snižuje závislost občana na trhu práce, tj. jak stát garantuje občanům právo neúčastnit se trhu práce, aniž by to vážně ohrozilo jeho živobytí. 14


20

Esping-Andersen empiricky testoval své teoretické typologie na vzorku 18 zemí OECD v roce 1980. Aby bylo možné posoudit úroveň dekomodifikace, vybral tři nejdůležitější peněžité dávky sociálních programů, kterými byly důchody, nemocenské dávky a dávky v nezaměstnanosti. Celkové hodnocení dekomodifikace ukázalo, že sociální státy lze seskupit do tří odlišných skupin na základě toho, jak se shlukují do klastrů okolo průměru. I přes několik hraničních případů došel k závěru a identifikoval tři skupiny režimů, jež se liší s ohledem na historický a politický vývoj: liberální režim (anglo-saský model), sociálně-demokratický režim (skandinávský model) a režim konzervativní15 (bismarckovský model). (Arcanjo, 2006)

15

V literatuře často uváděn i jako režim korporativistický.


Tab. 1

21

Rozdělení států do tří klastrů dle tří typů sociálních programů Celkové skóre

Liberální typ

Austrálie USA Nový Zéland Kanada Irsko Velká Británie Itálie Japonsko Francie Německo Finsko Švýcarsko

Austrálie Irsko USA Kanada

USA Nový Zéland Austrálie

Nový Zéland Austrálie

Velká Británie Německo Švýcarsko Nový Zéland Itálie Japonsko Nizozemsko Rakousko Francie

Kanada Japonsko Velká Británie Irsko Belgie Francie Itálie Finsko Nizozemsko Německo Švýcarsko Rakousko

Rakousko Nizozemsko Belgie Švédsko Dánsko

Finsko Norsko Dánsko Belgie Švédsko

Norsko Dánsko Švédsko

Japonsko Finsko Itálie Francie Rakousko Švédsko USA Velká Británie Kanada Dánsko Irsko Belgie Švýcarsko Německo Norsko Nizozemsko

Korporativistický typ

Sociálnědemokratický typ

Důchody

Nemocenské dávky Nezaměstnanost

Norsko

Zdroj: zpracováno dle Esping-Andersena (1990) in Arcanjo (2006, s. 7).

V případě porovnání dosažených výsledků u všech tří typů sociálních programů je patrné, že pouze 7 z analyzovaných zemí je dle tří typů sociálních programů klasifikováno ve stejném sociálním režimu. 3.5.1

Stratifikace

V každé společnosti existuje určitá forma nerovnosti a s nerovností souvisí pojem sociální stratifikace. Ta je nedílnou součástí sociálního státu. Stratifikace se týká


22

intenzity přerozdělování a míry univerzálnosti solidarity, která je úkolem sociálního státu. Stát se může účastnit sociální stratifikace různým způsobem. Mezi charakteristické indikátory stratifikace řadí Esping-Andersen (1990): požadavky na testování příjmů, výši soukromých výdajů na zdravotní péči, rovnost přístupu k sociálním dávkám, indikátory korporativismu, etatismu16 a univerzalismu. Těmito charakteristickými ukazateli identifikuje Esping-Andersen klastry států blahobytu. Konzervativní stát je zastáncem zachování rozdílů a postavení. Liberální stát podporuje individualismus, zásahy sociální politiky jsou minimální a obyvatelstvo rozděluje na dvě skupiny: na většinovou část, která je pojištěna, a na menšinu odkázanou na státní sociální podporu. Sociálnědemokratický stát blahobytu prosazuje rovnost postavení člověka ve společnosti a stírá rozdíly. (Arcanjo, 2006) Otázkou zůstává, zda má stratifikace zvýraznit nebo potlačit stávající stav nebo třídní rozdíly, zda vytváří dualismus, individualismus, nebo širokou sociální solidaritu. 3.5.2

Defamilializace a familismus

V díle „Social Foundations of Postindustrial Economies“ (1999) Esping-Andersen zdůrazňuje sociální rizika a zavádí pojem defamilializace. Byla to zároveň i odpověď na kritiku jiných autorů. Defamilializace17 je podle něj indikátorem toho, do jaké míry přebírá stát či trh od rodiny zodpovědnost za péči o rodinné příslušníky. Defamilializaci měří čtyřmi indikátory, a to: státními výdaji na služby pro rodiny s dětmi jako podílu na HDP, hodnotou balíčků finančních příspěvků a úlev na daních pro rodiny s dětmi, existencí a dostupností služeb péče o děti a existencí a dostupností domácí péče o seniory. S pomocí daných indikátorů stanovil Esping-Andersen tři typy státních rodinných politik, téměř shodných s dřívějšími typy režimů sociálního státu. Vysoký stupeň defamilializace vykazují u Esping-Andersena především státy sociálně-demokratické. Familismus klade důraz na rodinu (domácnost), maximální sociální závazky, zdůrazňuje samostatnost rodin a princip subsidiarity. Vychází z konzervativního Názor či postoj, který zdůrazňuje roli státu při řešení společenských a hospodářských problémů. Sirovátka (2006) in Kotková (2008) popisuje defamilistický systém jako režim realizující vůči rodině politiku, která směřuje ke snížení pečovatelské zátěže rodiny, ať už prostřednictvím sociálních programů nebo tržních opatření. 16 17


23

přístupu, kdy se snaží podržet či obnovit tradiční křesťanské hodnoty, jakými jsou morální závaznost, stabilita manželství a jasná dělba rolí: muže živitele a manželky pečovatelky. Tento režim je v oblasti sociálního zabezpečení postaven na transferech souvisejících se zaměstnáním. Transfery jsou pro živitele relativně stálé a v takové výši, aby zajistily odpovídající životní standard celé rodiny. Nenabízí pečovatelské služby (zejména péče o děti do tří let) a ani nenapomáhá ke snadnějšímu přístupu k pečovatelským privátním službám. Růst poptávky po práci je v takto zaměřených zemích pokrýván spíše pomocí migrující síly. (Sirovátka, 2006 in Kotková, 2008) 3.5.3

Shrnutí - režimy Esping-Andersena

Liberální režim ve své podstatě minimalizuje roli státu, individualizuje rizika a podporuje tržní řešení. Liberální sociální politika převažuje v zemích, kde byla slabá nebo zcela chyběla socialistická či křesťansko-demokratická hnutí. Vyznačuje se nízkými sociálními výdaji k HDP, nízkými univerzálními transfery, mírnými programy sociálního zabezpečení a poskytováním podpory pouze těm, kteří ji potřebují, tj. těm, kteří nejsou schopni plnit své základní požadavky jiným způsobem. Existují striktní nároky a pravidla pro získání dávek, výše dávky se pohybuje na hranici životního minima a sociální služby jsou předfinancované. Neexistují žádná samostatná kolektivní opatření pro specifické profesní skupiny (na rozdíl od systému státních zaměstnanců). Kolektivní opatření je financováno z daní. Stát zaručuje pouze minimální daňový systém, který je na trhu klíčovou institucí. V důsledku toho je míra dekomodifikace nízká. Z hlediska stratifikace podporuje tento režim jasný rozdíl mezi státními příjemci sociálních dávek a zbytkem populace. Existuje tzv. duální společnost. Větší skupina je závislá na trhu a existují v ní poměrně velké ekonomické rozdíly. Druhá menší skupina je závislá na dávkách a není vnitřně ekonomicky diferencovaná. Původním typem daného státu jsou USA, Kanada a Austrálie. Korporativistický sociální stát je historicky nejstarším modelem, jelikož liberalismus hrál na území kontinentální Evropy pouze vedlejší roli a socialismus byl vyloučen až do konce druhé světové války. Z hlediska stratifikace je kladen důraz na zachování statusových rozdílů dle pracovního postavení a často se projevuje vliv


24

církve a familismu18. Korporativistický režim umísťuje rodinu do centra sociální péče, vyznačuje se velkým počtem různých systémů sociálního pojištění pro různé profesní skupiny a speciálními systémy pro státní zaměstnance. Nároky a pravidla získání dávek jsou velmi přísná a jsou založeny na historii zaplacených příspěvků. Úrovně dávek jsou vysoké a závisí na výdělku. Kolektivní systémy jsou financovány prostřednictvím povinných příspěvků. Soukromé penzijní pojištění hraje okrajovou roli. Úroveň dekomodifikace je střední, převážně mezi zaměstnanými osobami s vysokým příspěvkem za období. Esping-Andersen sem řadil Rakousko, Německo, Itálii či Francii. Společnou vlastností pro korporativistický a liberální režim je pasivní přístup k řízení nezaměstnanosti. Sociálně-demokratický stát má klíčovou roli v sociální péči. Je typickým příkladem režimu aplikovaným ve skandinávských zemích. Stát vytlačuje trh a všichni jsou na něm závislí. Asi nejcharakterističtějším znakem je spojení welfare a práce, kdy se stát zavazuje k plné zaměstnanosti. Sociálně-demokratický režim nabízí vysokou úroveň kolektivního opatření pro všechny obyvatele, jež jsou včleněny pod jeden systém pojištění. Dávky jsou odstupňovány podle příjmů a kolektivní opatření je financováno prostřednictvím daní. Úroveň dekomodifikace je vysoká, v závislosti na výši dávek. Režim podporuje rovnost občanů vzhledem ke svému univerzalistickému charakteru a nepodporuje soukromý welfare. Na rozdíl od korporativistického modelu stát nečeká, až rodina selže, ale předběžně zespolečenšťuje náklady na společnost. Transfery jsou tak poskytovány přímo dětem a stát přímo přebírá odpovědnost v péči o děti, staré a potřebné. Typickými státy jsou například Švédsko, Norsko, Dánsko a Finsko. (Arcanjo, 2006) 3.5.4

Alternativní klasifikace Esping-Andersena

Esping-Andersen (1999) navrhl alternativní způsob, jak klasifikovat jednotlivé režimy z hlediska jejich přístupu k řízení sociálních rizik u státu, rodiny a trhu. U států rozlišil reziduální model, univerzální model a model sociálního zabezpečení. Rozlišujícím hlediskem u rodiny bylo to, jestli je rodina považována za primárního poskytovatele welfare, či nikoli.

18

Hlavně ve státech jižní Evropy.


25

Kombinací těchto analýz identifikoval čtyři skupiny států: reziduální – nerodinný typ (Austrálie, Kanada, Nový Zéland, USA), univerzální – rodinný typ (Nizozemí), univerzální – nerodinný typ (Dánsko, Finsko, Norsko, Švédsko) a rodinný typ státu poskytující sociální zabezpečení (Rakousko, Belgie, Francie, Německo, Itálie, Japonsko, Španělsko. (Arcanjo, 2006) 3.5.5

De Dekenova aplikace Esping-Andersenovy typologie na socialistické státy střední a východní Evropy

De Deken (1992) dokresluje uvedené charakteristiky režimů sociálního státu popisem hodnotových preferencí, na nichž jsou založeny modely definované EspingAndersenem. Sociálně-demokratický režim se podle něj opírá o „mezitřídní“, tzv. občanskou solidaritu, zatímco korporativistické režimy jsou založeny na „vnitrotřídní“ nebo statusové solidaritě. Dle De Dekena (1992) zkombinovaly země střední a východní Evropy sociálně demokratický režim a korporativistický režim. Vzhledem k tomu De Deken definuje tzv. leninský režim sociálního státu, který má rysy právě obou výše zmíněných a umožňuje používat princip občanské solidarity a universalismu. Na dávky měli nárok pouze státní zaměstnanci. Příslušníci jiných statusových skupin, jako např. soukromí podnikatelé, byli ze sociálního systému vyloučeni. (Musil, 1996) To se podobá spíše korporativistickému modelu, jelikož spojení k práci a zahrnutí do zabezpečení bylo odvislé od zaměstnání ve státním sektoru a také protože byla sociální politika financována z příspěvků.

3.6

Kritika Esping-Andersena a alternativní typologie

Publikace „Tři světy sociální kapitalismus“ vyvolala širokou škálu reakcí. U některých autorů se objevily alternativní typologie států klasifikovaných na základě odlišných rozměrů. Kromě těchto typologií sociálních států byly navrženy i jiné typy, jako jižní a středomořský welfare state (Bonoli 1997; Ferrera 1996), východoasijský nebo confucianský typ (Jones 1993; Kwon 1997) a radikální či australský typ k odlišení Austrálie a Nového Zélandu od jiných liberálních režimů (Castles 1998, Castles and Mitchell 1991). Třetí a nejradikálnější kritiku předložil Kasza (2002), ve které dostal pod otázku samotný pojem sociálního systému. (Fenger, 2007, s. 7)


26

Arcanjo (2006) s ohledem na kritiku některých autorů upozorňuje na následující stěžejní oblasti: • Analytické zaměření na peněžité dávky; v důsledku čehož byly prováděny četné empirické studie s cílem potvrdit Esping-Andersenovo trojí dělení sociálních režimů. • Rozsah zemí; jež se týká chybného zařazení některých zemí, zejména Austrálie a Nového Zélandu, Japonska a Itálie. • Samotná otázka klasifikace sociálních režimů, kterou předložil Kasza. Přestože existuje široká škála různých ukazatelů, pod kterými lze klasifikovat sociální státy, nejčastější variantou je shlukování zemí do klastrů. Například Leibfried (1992) identifikuje čtyři oblasti sociální politiky, jež jsou založené na odlišných politických modelech. Řadí mezi ně moderní, institucionální, residuální a základní sociální politiku. Dle daného dělení rozlišuje skandinávský, anglo-saský, bismarckovský a tzv. románský19 model. Nicméně, s výjimkou románských zemí20, konverguje jeho klasifikace k typologii Esping-Andersena (Art a Gelissen, 2002 in Fenger, 2007). Románský model je dle Leibfrieda postaven na jiné tradici v souvislosti s katolickou církví. Země navíc nemají tradici plné zaměstnanosti. Podobně i Ferrera (1996) navrhl rozdělení systémů do čtyř institucionálních uspořádání, tzv. klastrů neboli „rodin“. Tři z nich jsou téměř totožné s režimy Esping-Andersena (1990), neboť jsou založeny na podobných ukazatelích. Ferrera zde zohlednil pravidla přístupu k sociálnímu zabezpečení, podmínky pro poskytování dávek, financování sociální ochrany a vliv organizací a řízení správy sociálního zabezpečení. Rozlišil klastry: anglo-saský (Irsko a Velká Británie), bismarckovský (Německo, Rakousko, Belgie, Francie, Holandsko, Lucembursko a Švýcarsko), skandinávský (Norsko, Švédsko, Dánsko a Finsko) a středomořský, složený ze zemí jižní Evropy. (Fenger, 2007)

19 20

V literatuře nazýván i pod pojmem rudimentální. Španělsko, Portugalsko, Itálie, Řecko a Francie.


27

Bonoli (1997) přišel s kritikou dekomodifikace21 Esping-Andersena. Banoli argumentoval, že pro klasifikaci států je nutné adekvátní pochopení minulého a současného vývoje evropské sociální politiky. Jeho alternativní klasifikace je založena na dvourozměrném modelu, jenž souvisí s minulým vývojem i současným stavem evropských sociálních států. Síla tohoto přístupu je v jeho schopnosti odrážet vývoj sociální politiky jak z hlediska expanze / kontrakce státní sociální podpory, tak i konvergence / divergence evropské sociální politiky. Banoli vyčlenil dva typy indikátorů: sociální výdaje jako % HDP a procento sociálních výdajů financovaných skrze příspěvky. Se zaměřením na pouze evropské země rozčlenil podle systému sociální ochrany: britské státy (Irsko, Velká Británie), státy kontinentální (Belgie, Francie, Německo, Lucembursko, Nizozemí), státy severské (Dánsko, Finsko, Norsko) a státy jižní (Řecko, Itálie, Portugalsko, Španělsko, Švýcarsko). Opět platí, že první tři typy více či méně potvrzují Esping-Andersenovu typologii. Rozdílem mezi touto klasifikací a typologií Esping-Andersena je původní klasifikace vycházející z doplnění jižního typu (Art a Gelissen, 2002, Bonoli, 1997 in Fenger, 2007). Castles a Mitchell (1993) reagují na Esping-Andersenovo zařazení Austrálie a Nového Zélandu. Zdůrazňují, že konkrétně Austrálie se nehodí k žádnému z typů Esping-Andersena. Na základě výdajů na sociální péči, průměrné rovnosti dávek a průměrné rovnosti příjmů a zisků z daní jako procenta HDP navrhli alternativní čtyřčlennou klasifikaci sociálních států na liberální, konzervativní, nepravicově hegemonní22 a radikální. Opět platí, že s výjimkou radikální skupiny, která zahrnuje Austrálii, Nový Zéland a Velkou Británii, je tato klasifikace velmi podobná právě originální typologii Esping-Andersena. (Arts and Gelissen, 2002, Castles a Mitchel, 1991 in Fenger, 2007) Klasifikace Korpiho a Palmeho je založena na institucionální charakteristice sociálního státu. Kopri a Palme (1998) navrhli pět typických modelů definovaných dle tří samostatných a odlišných institucionálních aspektů, jimiž jsou kritéria způsobilosti získání dávek, zásady stanovení výše dávek a forma vládního programu řízení. Rozlišují: Ačkoli uznal, že míra dekomodifikace obsahuje kvalitativní i kvantitativní indikátory, dospěl k závěru, že Esping-Andersenova klasifikace vždy závisí na množství welfare poskytnutého jednotlivými sociálními státy (Arcanjo 2006, s 21). 22 Opak liberálního typu, vysoké sociální výdaje a vysoké využívání vyrovnávajících nástrojů. 21


28

• Model s cílenou politikou zabezpečení; nárok na dávky je založen na testu majetkových poměrů, což má za následek minimální dávky těm, kteří spadají pod hranici chudoby, nebo těm, u nichž jsou dávky definovány jako potřebné. • Dobrovolně státem dotovaný typ; způsobilost k získání dávek je založena na dobrovolných příspěvcích. Peníze z daní se používají k vzájemnému prospěchu společnosti a pro další typy dobrovolných organizací. • Korporativistický typ; způsobilost je založena na kombinaci příspěvků a na příslušnosti určité kategorie zaměstnání. Programy řídí zvolení zástupci zaměstnanců a zaměstnavatelů. • Model základního zabezpečení; způsobilost je založena na místě bydliště nebo příspěvcích pro dosažení širokého nebo univerzálního pokrytí příslušných kategorií populace. • Model zahrnující všeobecnou podporu; způsobilost je založena na místě bydliště a příspěvcích. Univerzální programy základního zabezpečení jsou dostupné pro celou populaci země a pro ekonomicky aktivní obyvatelstvo jsou kombinovány s dávkami odvozenými z mezd. (Sengoku, 2006) Někteří autoři tvrdí, že Esping-Andersen, ve svých pokusech klasifikovat sociální státy, nebere dostatečně v úvahu dimenzi genderové nerovnosti. Proto například Siaroff (1994) navrhuje více genderově senzitivní typologii, která je založena na práci a sociálních možnostech mužů a žen v jednotlivých zemích. Rozlišuje protestantský sociálně-demokratický typ sociálního systému, protestantský liberální typ sociálního systému, moderní křesťansko-demokratický typ sociálního systému a typ sociálního systému založený na pozdní ženské mobilizaci. První tři typy vykazují silný posun od původní typologie, zatímco poslední kategorii se podobá skupině zemí, které ostatní autoři označili jako jižní či středomořský typ sociálního státu (Art a Gelissen, 2002, Siaroff, 1994 in Fenger, 2007). Jedním z nejotevřenějších kritiků ohledně pokusů o identifikaci sociálních režimů je Kasza. Svoji analýzu soustředil na státní intervence a tvrdil, že každý typ režimu příslušné země by se měl řídit dvěma požadavky: • většina z klíčových politik musí odrážet podobný přístup k otázkám veřejného blaha,


29

• souvislost mezi těmito politikami by měla být zajištěna vymezenými zásadami s ohledem na typické vlastnosti sociální politiky. (Arcanjo, 2006) Koncept sociálního systému jako soubor veřejných politik by tedy měl odpovídat určitým zásadám. Kasza nicméně tvrdí, že až na několik výjimek realizují vlády odlišné, či dokonce protichůdné sociální politiky, a tudíž existuje nesourodý soubor sociálních politik (Arcanjo, 2006). Mimo jiné argumentuje, že pro současné rozdělení sociálních států nebyl důsledně zahrnut soubor praktických hodnot a zájmů, které teorie režimu sociálních států předpokládá (Sengoku, 2006). Kasza (2002) uvádí pět důvodů, podle kterých lze vnitřní nesouvislosti každého sociálního státu vysvětlit: • Každý režim se skládá z různých sociálních programů týkajících se bydlení, zdravotnictví, důchodů, dávek v nezaměstnanosti apod. Sociální politiky jsou kumulativním výsledkem různých vlád a představují odpovědi na celou řadu historických okolností. • Historické hledisko politik v různých sociálních oblastech; sociální politické instituce často definují sociální reformy pouze v jedné z několika oblastí politiky, aniž by se dotkli těch dalších. Výsledek různých sociálních politik v jedné zemi má pak obvykle odlišný historický charakter než v zemi druhé. • Zapojení různých politických subjektů do různých oblastí sociální politiky; jednotlivé politiky tvoří různorodé subjekty a na základě požadavků jednotlivých nátlakových skupin je pravděpodobné, že vykazují i různé institucionální charakteristiky a politické výsledky. • Změny v procesu tvorby politik; různé politické oblasti mohou mít odlišné charakteristiky. Ty závisí na kultuře v byrokracii jednotlivých politik, ale také na různých formálních postupech, jako jsou konzultace s poradními orgány. • Vliv zahraničních modelů na modely jiných států (Kasza, 2002 in Arcanjo, 2006). Na základě těchto bodů Kasza trvá na tom, že je třeba se vyhnout typologii sociálních režimů. Místo toho navrhuje omezit srovnávací analýzu na určitou doménu (např. důchody, nezaměstnanost, zdravotnictví) a rozšířit počet sledovaných zemí. To lze označit za institucionálně-orientovaný přístup. (Arcanjo, 2006)


3.7

30

Souhrn alternativních typologií

Esping-Andersenova typologie je klasifikace založená na třech ideálních typech sociálního státu. Některé země lze zařadit velmi dobře a slouží jako ideální typ pro daný režim. Spojené státy slouží jako typický příklad liberálního sociálního státu. Dané tvrzení je doloženo téměř ve všech alternativních klasifikacích s výjimkou těch, které se soustředily jen na evropské sociální státy. Německo může být považováno za zemi, která se nejvíce podobá konzervativnímu typu, a Norsko se Švédskem slouží jako základní příklady sociálně-demokratického (skandinávského) typu sociálního státu. Samozřejmě existují i země, které vykazují znaky smíšené nebo se jen částečně podobají jedné z kategorií. Nizozemsko, Švýcarsko a Dánsko jsou příklady zemí, které jsou rozděleny do různých kategorií podle různých autorů, v závislosti na zvolených vlastnostech. Spornou otázkou zůstává uskupení Španělska, Portugalska a Řecka, které je díky mnoha společným vlastnostem řazeno ke konzervativnímu modelu. V následující tabulce si připomeneme 4 vybrané typologie a jejich metodiku. Tab. 2

Metodologie klasifikace sociálních států

Autor EspingAndersen (a)

Indikátory Starobní důchody (b): míru náhrady bez daně (minimální důchod), standardní náhrada, příspěvková doba, individuální podíl na financování důchodů.

Analytické zaměření

Sociální dávky: důchody, nemocenské, nezaměstnanost. Sociální ochrana: Ferrera Pravidla na přístup, benefity, finanční předpisy, zdravotní a sociální organizačně-manažerských opatření. zabezpečení Sociální výdaje jako % HDP, % sociálních výdajů Celkové sociální Banoli financovaných prostřednictvím příspěvků. transfery Korpi and Založeny na právu; benefity, řízení programů Sociální transfery: Palme sociálního zabezpečení. důchody, nemocenské (a) pouze dekomodifikace (b) Proměnné nemocenská a podpora v nezaměstnanosti jsou založené na podobném principu jako starobní důchody. Zdroj: Arcanjo (2006, s. 18).


31

Souhrnná typologie sociálních států Esping-Andersena, Ferrery, Banoliho a Korpiho a Palmeho, jejich charakteristika a zařazení jednotlivých států jsou uvedeny v příloze práce.

3.8

Empirické studie typologií a jejich výsledky

Arcanjo (2006) porovnal 13 empirických studií23, které byly vypracovány různými autory, ale s využitím odlišných indikátorů. Jeho srovnávací analýza byla provedena na úrovni jednotlivých dosažených výsledků, tj. počtu identifikovaných režimů, a na základě umístění jednotlivých zemích do klastrů. Ve svých závěrech navázal na kritiku „tří světů“ Esping-Andersena a zohlednil rozdíly předložené v navazujících studiích, jak na koncepční, tak i metodické úrovni. S ohledem na počet a složení skupin v navazujících empirických studiích vyvodil čtyři závěry: • S výjimkou hybridní případů24 a nedefinovatelných případů, potvrzují všechny studie existenci nejméně tří režimů. Ačkoli se označení často liší, je identifikováno šest typů sociálního státu, tedy „tři světy“ dle Esping-Andersena spolu s radikálním, jižním a východoevropských typem sociálního státu. • Ve třech studiích (Saint Arnaud a Bernard, 2003; Soede et al, 2004; Ferreira a Figueiredo, 2005) je podporována existence zvláštního režimu pro čtyři země jižní Evropy, zatímco Powell a Barrientos (2004) je řadí do režimu konzervativního. Itálie, jako nejčastěji studovaná latinská země, je v šesti studiích řazena do konzervativního / kontinentálního režimu. • Klasifikace východoevropských zemí je poněkud neprůkazná. Autoři Soede at al (2004) a MacMenamim (2003) našli odůvodnění pro zvláštní (neklasifikovatelný) režim. Vzhledem k tomu navrhuje Ferreira s Figueiredem (2005) umístění těchto zemí do jednoho ze dvou klastrů „staré Evropy“. • USA, Německo a Švédsko mohou být identifikovány jako prototypy liberálních, konzervativních i sociálně-demokratických režimů. (Arcanjo, 2006)

23 24

Většina z těchto studií byla ve vztahu k validaci typologie Esping-Andersena z roku 1990. Především Nizozemí díky široké shodě s mnoha režimy.


32

Vzhledem ke kritice zaměřené na analytické možnosti Esping-Andersena opět platí, že výsledky jsou neprůkazné: Gal (2004) a Bambra (2005a) částečně ověřovali „tři světy“, zatímco Bambra (2005b) a Kautto (2005) hledali zřetelně odlišné skupiny. Poslední dvě studie navíc potvrzují vnitřní rozpor sociálního státu, jak tvrdí Kasza (2002).

3.9

Přístupy ke klasifikaci postkomunistických zemí

Země střední a východní Evropy a bývalého Sovětského svazu mají společné komunistické dědictví, kvůli kterému jsou chápány jako země s výrazně odlišnou politickou a sociální kulturou ve srovnání s tzv. západními kapitalistickými zeměmi. Hlavní rozdíl lze spatřit v historickém dědictví, což způsobilo u mnoha autorů řazení těchto zemí do jedné kategorie tzv. „postsovětských“ nebo „postkomunistických“ států. (Cerami a Vanhuysse, 2009) Počátky sociálního vývoje střední a východní Evropy lze nalézt v rané bismarkovské legislativě, která byla nařízena v rámci rakousko-uherské monarchie. Po první světové válce došlo k nárůstu sociální legislativy v těchto zemích. Sociální pojištění zaznamenalo nárůst podpory, nicméně bylo výhradně zaměřené na pracovníky v průmyslu. S výjimkou Československa se díky převážně agrárnímu charakteru zemí SVE a minimálnímu počtu pojištěných pracovníků v zemědělství projevily programy sociálního pojištění v relativně mírném pokrytí populace. Ve 40. letech 20. století byly vytvořeny silné a centralizované instituce sociálního pojištění, které tvořily základy budoucího institucionálního vývoje v celém období komunismu. V Maďarsku se navíc vyvinuly i významné prorodinně orientované politiky. (Cerami a Vanhuysse, 2009) Mezi typické vlastnosti socialismu patří: nedostatečná demokratická kontrola nad sociálním pojištěním, odstranění občanské společnosti, (nucená) plná zaměstnanost, vysoká míra zaměstnanosti žen a nakonec centrálně stanovené ceny a mzdy. Propojení sociálních práv a plné zaměstnanosti bylo v souladu s politickými a ekonomickými cíli komunismu. Do konce 70. let se ale objevil i jistý posun směrem k universalismu. Dalším společným rysem socialismu byl „familialismus“, kde měla navzdory propagandě hlavní péči v rodině zastávat žena. Spojení tradice předválečného vývoje a státního socialismu učinilo sociální systémy v zemích SVE pestřejší a mnohem více smíšené než jejich západní protějšky.


33

To ztěžuje jejich umístění do kategorie konzervativní, liberální nebo sociálnědemokratické dle typologie Esping-Andersena. Neustále se měnící povaha blahobytu států střední a východní Evropy vedla některé autory k popisu tzv. smíšených systémů. (Cerami, 2009) V případě pokusu o klasifikaci postkomunistických zemí je vhodné se zamyslet, zdali koncept zemí SVE správně naznačuje podobnost v základní institucionální charakteristice a v cestě rozvoje těchto zemí. Ve skutečnosti je v regionu zahrnuta široká škála zemí, které sahají od bohatého Slovinska až po vojenský stát Bělorusko, včetně nových členských států EU. U většiny z těchto nových členských států byl vývoj a institucionální rámec ovlivněn jednáním s Evropskou komisí, oproti například Moldavsku a Ukrajině, které byly až do nedávné doby pod vlivem Ruské federace. Jakýkoli pokus o klasifikaci sociálních států střední a východní Evropy by měl tuto tezi vzít v úvahu. (Standing, 1996 in Fenger, 2007) Má-li být pro klasifikaci státu bráno v úvahu historické hledisko a institucionální rámec vývoje, pak by měly dané státy nést známky komunismu, který trval téměř padesát let. Podle Deacona (1993) byly politiky komunistických stran charakteristické „silnou dotací potravin a nájmů, plnou zaměstnaností, relativně vysokými mzdami pracovníků, poskytováním vzdělání a kulturních služeb a poskytováním bezplatné nebo levné péče o zdraví“ (Fenger, 2007). Podobně Fajth argumentuje, že sociální zabezpečení v zemích východní Evropy se skládalo z tzv. tří velkých pilířů, a to starobních důchodů, transferů na zdravotní péči a rodinných dávek. Vše bylo podpořeno dalšími dvěma velkými systémy, jež zahrnovaly zaměstnanecké benefity a spotřebitelské dotace (Fajth, 1999 in Fenger, 2007). V prvních letech transformace přinesla hospodářská krize ve většině zemí SVE problémy, se kterými se za socialismu téměř nesetkaly. Inflace, nezaměstnanost a chudoba vytvořily naléhavou potřebu reforem systému sociální ochrany. V souvislosti s nutností zabývat se důsledky nezaměstnanosti zaváděly vlády v zemích střední a východní Evropy poměrně komplikované reformy, týkající se nezaměstnanosti, invalidity, nemoci a předčasného odchodu do důchodu. Poté, co se ve druhé polovině roku 1990 ekonomiky střední a východní Evropy stabilizovaly, se prakticky všechny vlády pustily do přestavby sociální politiky, neboť vzhledem k rostoucím nákladům a novým potřebám tržních ekonomik byla nutná co nejrychlejší restrukturalizace sociálních systémů (Fenger, 2007).


34

Deacon (1993) předpokládal, že za několik let po transformaci ekonomik se rozdíly mezi zeměmi střední a východní Evropy postupně vytratí. Poté se měly, s ohledem na tehdejší vývoj, charakterizovat dle typologie Esping-Andersena. Součástí měl být tzv. nový postkomunistický konzervativně korporativistický stát, vytvořený k popisu části někdejšího SSSR, Rumunska, Bulharska a části někdejší Jugoslávie. (Fenger, 2007) Ferge (2001) prohlásil, že existují formální podobnosti mezi systémem sociální péče v bismarckovském modelu a sociálním systémem ve státech střední a východní Evropy. Podstata tzv. „evropského modelu“ ale u států SVE zcela chybí, což je podle něj dáno vlivem nadnárodních institucí, které napomáhají většině vlád zemí střední a východní Evropy k zisku zahraničního kapitálu (Fenger, 2007). Rys (2001) naopak odmítá myšlenku výrazného postkomunistického sociálního typu. Tím poukazuje na vysoké rozmanitosti v rámci těchto zemí. Je nutné si uvědomit, že aktuální a budoucí členství v EU některých z těchto zemí mohlo mít vliv na rozvoj jejich sociálního systému. Ačkoli sociální politika dosud není předmětem přímé evropské politiky a neexistuje žádný konsensus o tom, jak by přesně měly evropské sociální politiky vypadat, může členství v EU vést k pohybu těchto zemí více „evropským“ směrem. To by mohlo vést ke sbližování států střední a východní Evropy i mezi těmito státy a dalšími evropskými sociálními státy. (Fenger, 2007) Z předešlého hodnocení jsou patrné odlišné názory několika autorů, zda lze země střední a východní Evropy začlenit do klasifikace sociálních typů, která je typická pro západní země, nebo zdali skupina tvoří spíše separovaný blok, jež je stále ovlivněn svojí komunistickou minulostí.


35

4 Problematika stárnutí obyvatelstva ve 21. století Jako jedna z největších výzev současného státu blahobytu a také jedna z příčin jeho ústupu v polovině sedmdesátých let 20. století bývá vnímán proces demografických změn – zejména stárnutí populace. Prodloužení délky života je vnímáno jako jeden z velkých úspěchů současných vyspělých zemí, avšak stárnutí obyvatelstva představuje značný problém pro jejich ekonomiky a systémy sociální péče, protože výdaje na penze tvoří ve vyspělých zemích největší část sociálních transferů. Problém stárnutí obyvatel je sice široký pojem, ale nejčastěji se redukuje na problém dostatečných finančních prostředků pro vyplácení důchodů a na pokrytí rostoucí spotřeby stále dražší zdravotní péče. Je třeba si uvědomit, že nestárnou jen vyspělé země. Stárnutí populace se projevuje už také v zemích rozvojových, jako jsou Indie, Čína, či Mexiko. V této souvislosti lze tedy mluvit o globálním měřítku. Některé studie mapují i hlubší souvislosti. Vedle toho, jak si státy budou opatřovat své příjmy, když daňových poplatníků ubývá, se zajímají také o to, jak se budou tyto prostředky rozdělovat a jaké služby bude stát starým lidem nabízet. Je tedy zřejmé, že vlády většiny zemí se budou muset vypořádat s novými úkoly, jež před ně postaví právě staří spoluobčané. Jedním z hlavních důvodů stárnutí je snížená porodnost. Ekonomické důsledky tohoto trendu jsou zřejmé. Snížení porodnosti vede ke vzniku nedostatku pracovních sil, sníží se spotřeba a zpomalí se hospodářský růst. Státní výdaje porostou, ale příjmy se budou tenčit, prohloubí se rozdíly mezi jednotlivými regiony a dá se očekávat i odliv kapitálu z vyspělých států do zemí s mladším obyvatelstvem.


Graf. 1

36

Rozdělení populace v procentech za rok 2000 a 2050

Zdroj: oecd.org (Demography and Population).

Pyramida zobrazená v grafu č. 1 ukazuje rozdělení obyvatelstva podle věku a pohlaví v roce 2000 a 2050. Hodnoty jsou zobrazeny v procentech z celkového počtu obyvatel v každé skupině. Z porovnání hodnot v roce 2000 a předpokládaných hodnot v roce 2050 je jasně demonstrován narůstající podíl starších obyvatel ve vztahu k pracujícím. Zatímco v roce 2000 je podíl 26 %, v roce 2050 bude dosahovat hodnoty více jak dvojnásobné, tedy 56 %. Celková populace se ale změní jen nepatrně. V tabulce níže jsou pak doplněny konkrétní hodnoty vybrané populace v roce 2000 a 2050.


Tab. 3

37

Hodnoty populace v letech 2000 a 2050

EU25-celkem Celkový počet populace muži ženy

2000 219 423 067 231 267 611

2050 220 956 618 231 660 932

Zdroj: oecd.org (Demography and Population).

Objevují se i otázky životní úrovně. Vyhlídka stárnutí obyvatel bude sama o sobě nákladná a sama o sobě bude pravděpodobně i zvyšovat dluh. Dle Pavla Hnáta25 by jedním z možných řešení bylo „nastartování“ podnikatelského ducha i v jiných státech, než je tomu například v Americe, Japonsku a západní Evropě. Aby nedošlo ke snížení životní úrovně a zachování spotřeby statků, na kterou jsou dnes lidé zvyklí, bude potřeba státních zásahů, což se dotkne i většiny lidí a jejich odpovědnosti. Problematika stárnutí obyvatel byla i jedním z hlavních důvodů reforem důchodových systémů řady zemí SVE. Ve střední a východní Evropě byly reformy podmíněny zejména dvěma faktory, jež jsou znázorněny v grafu č. 2. Za prvé, míra porodnosti klesla v podstatě v reakci na zvýšenou makroekonomickou nejistotu a rostoucí nezaměstnanost (zejména u dělnických a méně vzdělaných tříd) a díky masivnímu otevírání terciálního vzdělávání k mladším generacím rostla i doba strávená ve vzdělávání. V důsledku toho se neočekává následování baby-boomu generace z let 1970 či raných let 1980. Za druhé se díky postupné modernizaci systémů zdravotní péče prodlužuje i délku života.

25

Ekonom, Katedra světové ekonomiky VŠE, (HydePark, 2011).


Graf. 2

38

Míra porodnosti a očekávané dožití v letech 1990 a 2000, vybrané země SVE

Zdroj: Eurostat, vlastní zpracování.

Řada států SVE si uvědomila, že jeden pilíř důchodového systému (PAYG) bude v příštích desetiletích vzhledem k nadcházejícímu problému stárnutí populace neudržitelný, a rozhodla se reformovat své penzijní systémy. Diskuse a směry reforem byly silně ovlivněny změnou paradigmat doporučovaných Světovou bankou, které sestávaly z privatizace části prvního důchodového pilíře. Stoupenci důchodových reforem předložili řadu výhod soukromých penzijních fondů. Hlavní z nich je transformace dávek do příspěvkově definovaných systémů. To by mělo zvýšit motivaci k práci a podporu ekonomiky, poněvadž důchodové dávky budou záviset na skutečných příspěvcích na důchodové zabezpečení. Vytvoření soukromých penzijních fondů je zároveň myšlenkou zlepšení udržitelnosti celého důchodového systému, jež se v rámci původního systému díky stárnutí populace postupně zhoršuje.


39

5 Socioekonomická charakteristika zemí SVE Pro základní porozumění současné situace sociální péče ve státech SVE je proveden průzkum rozdílů ve struktuře sociálních výdajů. Ty jsou způsobeny institucionálním prostředím jednotlivých zemí. Během komunistické éry existoval v zemích SVE typ sociálního státu, pojímaný jako kombinace konzervativního „bismarckovského“ systému pojištění s univerzálním systémem sociální péče zavedeným v poválečné éře. V rámci daného režimu byl téměř všeobecný blahobyt poskytován za podmínky, že každý musel pracovat. Nicméně, po ekonomické transformaci zemí SVE, byla nutná celková restrukturalizace daného režimu tak, aby byl schopný se adaptovat na prostředí tržní ekonomiky. Základní směry sociální restrukturalizace lze shrnout jako decentralizaci sociálních služeb, přesun finanční odpovědnosti ze státního rozpočtu na nezávislé fondy, přesun na soukromé pojistné trhy, financované odvody od zaměstnanců a zaměstnavatelů a nahrazení univerzálních dávek dávkami poskytovanými na základě testování či dávkami cílenými na odstranění chudoby. Reformy byly provedeny ve všech zemích střední a východní Evropy, ale s různými výsledky. Daný argument lze potvrdit na základě srovnání struktury sociálních výdajů zemí SVE. Tab. 4

Politika soc. výdajů zemí EU-27 se zaměřením na země SVE (2009, % z HDP)

Zdravot. péče/ Celkem nemoc 28,4 8,4 EU-27 3,9 Bulharsko 16,7 19,8 6,4 Česká rep. 5,4 Estonsko 19,0 16,6 3,9 Lotyšsko 20,6 5,4 Litva 5,7 Maďarsko 23,0 19,4 4,7 Polsko 4,1 Rumunsko 16,9 7,8 Slovinsko 23,8 5,7 Slovensko 18,3

Invalidita 2,3 1,4 1,5 1,9 1,3 2,1 2,1 1,4 1,6 1,7 1,7


Stáří 11,1 7,8 8,3 7,9 7,5 8,4 9,1 9,8 8,0 9,2 6,7

Pozůstalý 1,7 0,8 0,8 0,1 0,3 0,7 1,4 2,0 0,8 1,7 1,0

Rodina /děti 2,3 2,0 1,4 2,3 1,7 2,8 3,0 0,8 1,7 2,1 1,7

Nezaměstnanost 1,7 0,5 1,1 1,2 1,6 0,9 1,0 0,4 0,4 0,6 1,0

Sociální vylouBydlení čení 0,6 0,4 0,0 0,2 0,1 0,2 0,0 0,1 0,1 0,1 0,0 0,4 0,6 0,1 0,1 0,2 0,0 0,2 0,0 0,5 : 0,4


40

Z tabulky lze vyvodit tři kategorie sociální politiky výdajů ve vztahu k celkovým sociálním výdajům. Tou první je skupina zemí, které se nejvíce přibližují průměru zemí EU-27. Patří mezi ně Slovinsko a Maďarsko. Do druhé kategorie lze zařadit země, které se pohybují kolem hranice 20 % výdajů z HDP. Jedná se o Českou republiku, Estonsko, Litvu a Polsko. Třetí kategorií jsou země s hodnotami hluboko pod průměrem EU-27. Patři mezi ně Lotyšsko, Rumunsko, Bulharsko a Slovensko. Z hodnot většiny zemí lze pozorovat zřetelný rozdíl od průměru EU-27, což způsobují vyšší hodnoty západních států Evropské unie. Jako příklad lze uvést severské země (Švédsko, Dánsko) či Německo a Francii, kde hodnoty přesahují hranici 30 % výdajů z HDP. Z výše uvedených hodnot lze sledovat zřetelný rozdíl v úrovni výdajů na sociální péči v zemích SVE, což znamená, že existuje rozdíl ve struktuře sociální restrukturalizace těchto zemí. Tab. 5

Struktura příspěvků sociálního pojištění (2009, % z celkových příspěvků)

EU-27 Bulharsko Česká rep. Estonsko Lotyšsko Litva Maďarsko Polsko Rumunsko Slovinsko Slovensko

Zaměstnavatel 36,7 31,2 50,3 77,8 41,7 48,8 32,8 43,6 35,1 26,4 42,7

Pojištěné osoby 20,1 18,4 24,5 4,0 14,2 15,2 19,3 17,2 15,5 38,8 19,4

Stát 39,1 48,7 24,3 18,0 43,2 33,0 34,8 18,9 48,1 33,2 26,7

Ostatní 4,1 1,8 0,9 0,3 0,9 3,0 13,1 20,4 1,3 1,7 11,2


Pokud jde o rozdíl v míře privatizace a decentralizace, data ohledně struktury příspěvků na sociální pojištění, uvedené v tabulce č. 5, nám opět ukazují zřetelný rozdíl mezi analyzovanými zeměmi SVE. Hlavní zdroj příspěvků na sociální ochranu představují v zemích EU-27 vládní příspěvky (39,1%), dále příspěvky od zaměstnavatelů a příspěvky placené samotnými pojištěnými osobami (jež představují nejmenší podíl). Lze pozorovat, že v Estonsku, Polsku, České republice a Slovensku je podíl státního příspěvku na sociální pojištění hluboce pod průměrem EU-27, na


41

rozdíl od Bulharska, Rumunska a Lotyšska, kde je podíl státního příspěvku vyšší. Při pohledu na podíl sociálních příspěvků pojištěných osob jsou patrné dva extrémy. Slovinsko, jehož hodnoty jsou téměř dvakrát tak vysoké jako průměr zemí EU-27 a Estonsko s hodnotou blížící se nule. Tab. 6

Míra sociálních dávek na základě testování (2009, % z jednotlivých dávek)

Zdravot. péče/ Celkem nemoc 11,2 0,7 EU-27 0,0 Bulharsko 4,4 0,0 Česká rep. 1,8 0,0 Estonsko 0,5 1,9 0,8 Lotyšsko 2,4 0,0 Litva 1,4 Maďarsko 5,1 3,7 0,1 Polsko 0,0 Rumunsko 5,4 0,0 Slovinsko 8,4 0,0 Slovensko 4,9

Invalidita 21,4 0,0 0,0 0,0 0,5 0,3 0,5 1,9 0,6 4,7 10,7

PozůStáří stalý 5,0 8,9 0,1 0,0 0,0 0,0 0,0 0,0 0,0 0,0 0,3 0,1 0,3 0,5 0,0 0,0 0,7 10,2 1,6 4,3 3,9 0,7

Rodina / děti 29,5 30,9 14,3 0,0 2,0 4,7 3,7 58,5 8,2 62,2 2,4

Nezaměstnanost 20,4 0,0 0,0 0,0 3,9 0,0 29,3 10,8 100,0 0,3 0,4

Sociální vylouBydlení čení 100,0 83,9 100,0 52,6 100,0 30,1 100,0 58,7 100,0 40,5 100,0 84,9 100,0 19,3 100,0 92,2 100,0 100,0 100,0 75,7 No 92,0

Zdroj: Eurostat, vlastní zpracování. Tab. 7

Politika sociálních výdajů na rodinu/děti (2009)

EU-27 Bulharsko Česká rep. Estonsko Lotyšsko Litva Maďarsko Polsko Rumunsko Slovinsko Slovensko

Soc. výdaje celkem (% z HDP) 28,4 16,7 19,8 19,0 16,6 20,6 23,0 19,4 16,9 23,8 18,3

Rodina / děti (% z HDP) 2,3 2,0 1,4 2,3 1,7 2,8 3,0 0,8 1,7 2,1 1,7


Rodina /děti (% z celkových soc. výdajů) 7,7 11,6 7,1 11,8 10,3 13,3 12,9 3,8 9,9 8,7 9,0

Výdaje na základě testování (% z celkových soc. výdajů) 11,2 4,4 1,8 0,5 1,9 2,4 5,1 3,7 5,4 8,4 4,9

Rodina /děti na základě testování (% z celk. výdajů rodina/děti) 29,5 30,9 14,3 0,0 2,0 4,7 3,7 58,5 8,2 62,2 2,4


42

Pokud jde o míru náhrady univerzálních dávek dávkami na základě testování, jsou zde opět jasné rozdíly mezi zeměmi SVE. Obecně platí, že dávky na základě testování jsou v zemích SVE na nižší úrovni, než jaká je v průměru dosahována na úrovni EU-27. Zvláště u pobaltských států a České republiky jsou úrovně velmi nízké (Estonsko: 0,5, Lotyšsko: 1,9, Litva: 2,4, ČR: 1,8). Tato skutečnost se zdá být v rozporu s názory, že cílená sociální pomoc či dávky na základě testování se rychle šíří a prosazují v celé střední a východní Evropě. Více za zmínku stojí skutečnost, že v zemích SVE existuje i výrazný rozdíl v testovaných dávkách pro rodinu a děti. Zatímco v Bulharsku (30,9), Polsku (58,5) a Slovinsku (62,2) jsou dané dávky vyšší, než je průměr EU-27 (29,5), v ostatních analyzovaných zemích jsou tyto testované dávky nižší než evropský průměr. Z dosažených dat lze závěrem říci, že existují zřetelné rozdíly v sociální struktuře sociálních výdajů mezi zeměmi střední a východní Evropy.

Shluková analýza

43

6 Shluková analýza Shluková analýza se řadí mezi vícerozměrné statistické metody, jejichž cílem je nalézt skupiny co možná nejvíce podobných objektů. Vznik shlukové analýzy spadá do 40. let 20. století, ale největšího rozvoje dosáhla až s masovým zavedením počítačů. Stala se nedílnou složkou zpracování informací vícerozměrného pozorování a využít ji lze ve většině statistických programů. Existuje celá řada metod shlukové analýzy, jež se nejčastěji člení podle systému použité klasifikace do dvou základních skupin: • hierarchické metody, • nehierarchické metody. Z hierarchických metod lze uvést dva základní přístupy26, jež se liší způsobem shlukování. Aglomerativní přístup vychází od jednotlivých objektů a jejich postupným seskupováním buduje hierarchický systém podmnožin až ke konečnému spojení všech objektů do finální množiny. Divizní přístup je opačný a vychází z množiny objektů jako celku. Nejčastěji používané aglomerativní metody jsou: • Metoda průměrné vzdálenosti; • Metoda nejbližšího souseda; • Metoda nejvzdálenějšího souseda; • Centroidní metoda; • Mediánová metoda; • Wardova metoda. Algoritmus27 hierarchické shlukové analýzy rozděluje analyzované jednotky na základě měření jejich „vícerozměrné podobnosti“ do homogenních podsouborů tak, aby statistické jednotky navzájem co nejvíce podobné byly zařazeny ve stejném podsouboru, zatímco statistické jednotky co nejvíce odlišné byly zařazeny Kučera, Jiří. Shluková analýza [online]. Dostupné z: http://is.muni.cz/th/172767/fi_b/5739129/web/web/main.html. 27 KUBANOVÁ, J. Statistické metody pro ekonomickou a technickou praxi. 2004. 26

Shluková analýza

44

v rozdílných podsouborech. K určení míry podobnosti lze využít některou z funkcí vzdáleností mezi objekty. Nejběžnější je Euklidovská vzdálenost28. Počet shluků obvykle není znám a zjišťuje se jeho optimální hodnota. Přesný počet clusterů do jisté míry leží v očích pozorovatele. Zbývá pak již pouze najít vhodnou interpretaci pro popsaný rozklad, a tím charakterizovat vzniklé skupiny. Dendrogram je vizuálním znázorněním řešení hierarchického shlukování, které ukazuje postupné spojování jednotlivých shluků a hodnoty koeficientů vzdáleností na každém kroku. Zároveň jej lze použít k posouzení soudržnosti vytvořených skupin a k poskytnutí informace o vhodném počtu shluků. Nevýhodou hierarchického shlukování je, že se v každém kroku snaží dosáhnout pouze lokálně nejlepšího řešení a nebere se ohled na další postup. Nehierarchické metody rozkládají danou množinu do podmnožin dle předem stanoveného kritéria. Před započetím samotné analýzy je nutné najít optimální počet shluků. Dle toho se nehierarchické metody dělí na metody s pevně daným počtem shluků a na metody měnící počet shluků za běhu29. U metod s pevně daným počtem shluků se třídění opakuje pro různý počet shluků a z výsledků se vybere nejlepší. Typickými metodami jsou: • Forgyova a Janceyova metoda; • MacQueenova metoda - K-means; • Fuzzy C-means; • Metoda PAM (Partition around medoid). Algoritmus metody K-means (respektive K-průměru) je založen na přesunování objektů mezi shluky30. Shlukování metodou K-průměrů se používá v případě, že datový soubor obsahuje pouze kvantitativní proměnné. Jde o iterativní optimalizační metodu, která vychází z počátečního rozdělení objektů do „k“ shluků31. Toto Z dalších lze jmenovat Hammingovu vzdálenost, Čebyševovu vzdálenost, Minkovského vzdálenost, Čtvercovou Euklidovskou vzdálenost či Mahalanobisovu vzdálennost. (Kubanová, 2004). 29 Kučera Jiří, Shluková analýza. 30 Čupr, Kamil. Aplikace shlukovacích metod na textové dokumenty. 31 Hodnotu „k“ musí zadat analytik, nejčastěji náhodně, podkladem však může být nějaká vnitřní informace, někdy také výsledek již provedeného shlukování, který chceme zlepšit. 28

Shluková analýza

45

rozdělení je provedeno tak, že je nejprve určeno „k“ počátečních centroidů, které mají tvořit „střed“ shluků. Poté se postupně zkoumají vzdálenosti každého objektu od každého centroidu. Objekt je následně přiřazen k nejbližšímu centroidu. Pro každý shluk je spočten nový centroid a opět se postupně zkoumají vzdálenosti každého objektu od každého centroidu. V případě, že má objekt blíže k centroidu jiného shluku, je objekt do tohoto shluku přesunut32. Celý postup je opakován tak dlouho, dokud dochází k přesunům. Protože není potřeba pracovat s maticí vzdáleností, je tato metoda vhodná pro datové soubory s velkým počtem objektů. Získá se však pouze lokálně optimální řešení, které je závislé na pořadí objektů v datovém souboru. Závěrem lze říci, že K-means je vhodnější, pokud nám na výstupu stačí malý počet shluků a je-li předpoklad, že takové shluky v datech skutečně existují. Horší je to s vizuální prezentací dosažených výsledků.

6.1

Výběr proměnných

Výběr proměnných je rozhodujícím krokem při výkonu shlukové analýzy. V rámci představené shlukové analýzy byly vybrány proměnné veřejné politiky, politické participace, vzdělání, tržních, pracovních a životních příležitostí. Soubor proměnných do jisté míry vychází ze souboru proměnných, které použili ve svých studiích autoři Fenger (2007) a Ferreira s Figueiredem (2005). Nicméně, ne všechny jejich údaje byly pro dílčí konkrétní soubory k dispozici. Úkolem bylo tedy nalézt správnou rovnováhu mezi souborem proměnných a zahrnutím 25 zemí Evropské unie33. To vyústilo v datový soubor, skládající se z 30 proměnných, který je do jisté míry syntézou proměnných zvolených Fengerem (2007), Ferreirou a Figueiredem (2005). Celý soubor proměnných lze klasifikovat do dvou dimenzí. První z nich charakterizuje modely systému sociálního zabezpečení, vládní programy a veřejnou politiku. Je zaměřena na hlavní oblasti sociální politiky, které zahrnují financování různých typů dávek, jejich strukturu, příjmy a výdaje státu, daně a výdaje na vzdělání.

MELOUN, M., MILITKÝ, J., HILL, M. Počítačová analýza vícerozměrných dat v příkladech. S ohledem na výsledky shlukové analýzy byly díky přílišné variabilitě hodnot a zkreslujícím výsledkům vyřazeny státy Kypr a Lucembursko. 32 33

Shluková analýza

Tab. 8 A 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11

46


Modely systému soc. zabezpečení, vládní programy a veřejná politika Celkové sociální výdaje % z HDP Výdaje na zdravotní péči % z celkových soc. výdajů Výdaje na důchody % z celkových soc. výdajů Rodina a děti % z celkových soc. výdajů Celkové vládní výdaje % z HDP Celkové vládní příjmy % z HDP Vládní výdaje na zdravotní péči % z vládních výdajů Výdaje na základě testování % z HDP Sociální příspěvky (G-příjmové) % z HDP Individuální příjmové daně % z HDP Výdaje na vzdělání % z HDP

zdroj Eurostat Eurostat Eurostat Eurostat Eurostat Eurostat Eurostat Eurostat Eurostat Eurostat Eurostat

Zdroj: vlastní zpracování.

Druhá dimenze, jež se týká sociálních výstupů a stratifikačních efektů, se snaží zachytit nejvýznamnější vazby sociální reprodukce. Je zaměřena do čtyř hlavních oblastí: tržní situace, pracovních příležitostí a s nimi souvisejících genderových rozdílů, příjmové nerovnosti spolu s chudobou a v neposlední řadě i zdravého životního stylu a vzdělávacích příležitostí.

Shluková analýza

Tab. 9 B

47

Soubor dat 2. dimenze pro účely shlukové analýzy (2009-2010) Výstupy sociální stratifikace

zdroj

Tržní situace 12 Míra inflace 13 Úroveň HDP

% %

14 Odhad stínové ekonomiky

% z HDP

Eurostat Eurostat Schneider 2011

Pracovní příležitosti 15 Míra zaměstnanosti

Genderový rozdíl v míře zaměstnanosti 16 (relativní mezera) 17 Míra nezaměstnanosti 18 Genderový rozdíl v míře nezaměstnanosti 19 Míra dlouhodobé nezaměstnanosti 20 Míra zaměstnanosti na částečný úvazek 21 Míra zaměstnanosti na dobu určitou

% z počtu obyvatel (15-64) Eurostat % % % % z celkové nezaměstnanosti % z celkového počtu zaměstnaných % z celkového počtu zaměstnaných

Eurostat Eurostat Eurostat

% %


roky ‰ počet narozených


% %

Eurostat Eurostat

%

Eurostat


Nerovnost a chudoba 22 Rozdíly v odměňování mužů a žen 23 GINI koeficient 24 Míra chudoby po sociálních transferech 25 26 27 28 29 30

Životní a vzdělávací příležitosti Naděje na dožití Kojenecká úmrtnost Úhrnná plodnost žen Dospělí s minimálně vyšším středoškolským vzděláním Předčasně ukončená vzdělání (odchod) Účast dospělých ve vzdělání a odborné přípravě


Zaměstnanost a ekonomická aktivita je hlavní příležitostí vstupu na trh příjmů a mnoha dalších souvisejících sociálních dávek. Stejně tak je zásadní pro sociální zařazení, integraci a pro potřeby seberealizace. Posouzení sociálních výstupů pracovních příležitostí tedy obsahuje míru a druhy zaměstnanosti, nezaměstnanost spolu se zahrnutím genderové perspektivy v těchto oblastech, protože nerovnost žen a mužů je jednou z nejvíce zřejmých linií lomu v příležitostech zaměstnání. Věk,

Shluková analýza

48

vzdělání a praxe mohou být také zkoumány. Úzce souvisí s pracovním systémem a jsou hnací silou trhu příjmu. Příjmová nerovnost a chudoba je další doménou významných výsledků společností, kde je třeba věnovat pozornost nerovnosti mezd a nedostatkům v odměňování žen a mužů. Lze říci, že nerovnosti celkového disponibilního důchodu, míra nerovnosti rozdělení příjmů a účinnosti sociálních transferů států při snižování chudoby jsou hlavními indikátory sociálních výsledků. Zdravý životní styl a vzdělávací příležitosti jsou důležité zejména pro pochopení fungování společnosti. První roky života patří k těm nejdůležitějším pro životní šance a budoucí příležitosti. Obě oblasti mají zásadní význam pro rozkvět rozvoje lidských kapacit od narození (nebo i dříve). Zdravotní péče a vzdělání jsou hlavní oblastí, v nichž může být vyjádřen rozvoj lidských zdrojů a kde nacházejí své kořeny trvalé formy nerovnosti. V oblasti tržní situace jsou zvoleny tři ukazatele. Hrubý domácí produkt, jenž je základním ukazatelem charakterizujícím výkonnost ekonomiky státu, inflace jako ukazatel růstu cenové hladiny a stínová ekonomika.

6.2

Metodika shlukové analýzy

Konkrétní metodou, zvolenou pro cíle shlukové analýzy, je Wardova metoda34. Pro výpočet vzdáleností mezi jednotlivými znaky byla použita čtvercová euklidovská vzdálenost, která tvoří základ Wardovy metody a je definována následujícím vztahem35. n

d ( X i X j ) = ∑ ( xik − x jk ) 2 k =1

Jelikož je hodnota vzdáleností mezi objekty závislá na jednotkách proměnných, ve kterých jsou měřeny jednotlivé znaky, je provedeno normování údajů36 datového souboru, jehož řešením jsou bezrozměrné, a tedy na jednotkách měření nezávislé, údaje. Provádí se pomocí vztahu37:

Kritériem pro shlukování je celkový součet druhých mocnin odchylek každého objektu od těžiště shluku, do kterého náleží. (Kučera Jiří, Shluková analýza). 35 MELOUN, M. MILITKÝ, J.: Přednosti analýzy shluků ve vícerozměrné statistické analýze. 36 jinými slovy standardizace. 37 KUBANOVÁ, J. Statistické metody pro ekonomickou a technickou praxi. 2004, str. 236. 34

Shluková analýza

xi*, k =

49

xi , k − xk sk

kde

xk = průměr, sk = směrodatná odchylka.

Ve druhém kroku je pro konfrontaci výsledků použita metoda K-průměru. Počet shluků je stanoven s ohledem na výsledky dosažené použitím Wardovy metody. Metoda hierarchické shlukové analýzy i metoda k-průměru jsou provedeny v aplikaci SPSS.

6.3

Výstupy shlukové analýzy

Důležitou vlastností hierarchických procedur je skutečnost, že výsledky předešlého kroku jsou vždy přidány k výsledkům v následujícím kroku, a vytváří tak strukturu ve formě stromu nazývaného „Dendrogram“, viz následující graf.

Shluková analýza

Graf. 3

50

Dendrogram 25 zemí EU

Zdroj: SPSS38, vlastní zpracování.

Z výsledku shlukové analýzy je patrné, že státy Evropské unie lze rozdělit do dvou velkých dominantních skupin. První skupinu tvoří typické státy západní a severní Evropy. Ty lze rozdělit do dvou hlavních klastrů. První z nich tvoří tzv. severský blok, složený z Finska, Švédska a Dánska. Druhý hlavní klastr, složený z 10 zemí, lze dále rozčlenit do dvou dílčích klastrů. Česká republika se Slovenskem jako separovaný shluk na jedné straně a Německo, Rakousko, Nizozemsko, Velká Británie 38

Postupné spojování resp. „Agglomeration“ Schedule v příloze.

Shluková analýza

51

spolu s Belgií, Francií a Slovinskem na straně druhé. Specifickým případem je Irsko, které je zprvu osamocené a nakonec připojené k dominantní skupině západních zemí. V rámci dané skupiny států se do jisté míry potvrdily výsledky většiny předešlých studií, a to zcela specifický případ severských zemí. Zajímavé je ale postavení Slovinska, které se jako jediná země ze všech nově přistoupených zemí k EU dokázalo přímo zařadit k tradičním zemím západní Evropy. Je však brzy následované i Českou a Slovenskou republikou. Daný výsledek by mohl být jedním ze znaků určujících nejvyšší vyspělost z nově přistoupených zemí EU-27 a zároveň jasnou konvergenci k tradičním vyspělým zemím EU. Druhou dominantní skupinu zemí EU lze opět rozdělit do dvou hlavních klastrů. I zde se potvrdily závěry většiny studií, a to specifický charakter jižních přímořských zemí, mezi které se vedle Španělska, Portugalska, Itálie a Řecka zařadila i Malta. Poslední, v našem případě čtvrtý, klastr je tvořen zbývajícími postkomunistickými zeměmi střední a východní Evropy a zeměmi pobaltskými, které se přiřadily k Evropské unie během let 2004 a 2010. V detailnějším pojetí je lze rozčlenit do dvou dílčích podskupin. První z nich tvoří Polsko a Maďarsko spolu s úzce spojeným Rumunskem a Bulharskem. Druhá podskupina zahrnuje zbylé tři pobaltské státy. Pro konfrontaci výsledků dosažených Wardovou metodou bylo využito nehierarchické shlukování, konkrétně metodou K-průměru, jež poskytuje pouze jediné řešení pro zadaný počet požadovaných shluků. Již v předchozí kapitole bylo nastíněno, že počet klastrů neboli „k“ zadává analytik, nejčastěji náhodně, nebo na základě výsledku již provedeného shlukování, který chceme zlepšit. Jak vyplynulo z hierarchického shlukovaní, jsou případy rozděleny nejprve do 4 shluků, což lze pozorovat v následující tabulce č. 10.

Shluková analýza

52

Tab. 10 Výstup zemí zařazených do 4 shluků metodou k-průměru Klastr 1 Belgie Česká rep. Německo Irsko Francie Nizozemsko Slovinsko

Klastr 2 Bulharsko Estonsko Lotyšsko Litva Maďarsko Polsko Rumunsko Slovensko

Klastr 3 Španělsko Řecko Itálie Malta Portugalsko

Klastr 4 Dánsko Rakousko Finsko Švédsko Velká Británie

7

8

5

5

Zdroj: vlastní úprava a zpracování, aplikaci SPSS.

Výsledek shlukování metodou K-průměru pro 4 předdefinované klastry se liší v několika případech. Odlišným případem je především Slovensko, jež se přiřadilo k pobaltským státům a státům středního a východního bloku. Česká republika spolu se Slovinskem se jako jediné dvě nové členské země připojily k vyspělým západním státům EU. Rakousko a Velká Británie sice zůstaly ve skupině tradičních zemí EU, ale připojily se k zemím severským. Jižní státy si naopak jako jediná skupina udržely svůj specifický charakter. Pro zlepšení vypovídajícího zařazení států byla opakovaně provedena metoda K-průměru, nyní ale pro pět klastrů, jejíž výsledky jsou uvedeny v následující tabulce. Tab. 11 Výstup zemí do 5 shluků metodou k-průměru Klastr 1 Řecko Španělsko Itálie Malta Portugalsko

Klastr 2 Bulharsko Estonsko Lotyšsko Litva Maďarsko Polsko Rumunsko

Klastr 3 Klastr 4 Belgie Dánsko Česká rep. Finsko Německo Švédsko Francie Nizozemsko Rakousko Slovinsko Slovensko Velká Británie

Klastr 5 Irsko

5

7

9

1

Zdroj: vlastní úprava a zpracování, aplikaci SPSS.

3

Shluková analýza

53

V případě rozdělení států do pěti konkrétních shluků lze vyvodit více podobných závěrů v porovnání s dílčími závěry dosaženými Wardovou metodou v rámci hierarchické shlukové analýzy provedené v předchozím kroku. Slovinsko spolu s Českou republikou a Slovenskem se jako tři nově přistoupené země k EU přiřadily k tradičnímu západnímu bloku vedle Německa, Belgie či Francie. Ostatní státy SVE včetně států pobaltských utvořily další samostatný klastr. I nadále nám zůstala specifická skupina jižních států a separovaná skupina severských zemí, jež se skládá pouze z Dánska, Finska a Švédska. Irsko naopak utvořilo samostatný shluk, což inklinuje k výsledku hierarchického shlukování, kde se nakonec připojilo k tradičním zemím EU. V případě dalších rozčlenění do více jak pěti shluků již dochází k separování menších skupin jako například Malty s Itálií. Slovinsko, jako jediná nová členská země EU, i nadále zůstává ve skupině západních zemí a potvrzuje svou nejvyšší vyspělost směrem k západním zemím. Slovensko by se v případě šesti definovaných klastrů připojilo zpět k bloku SVE po bok Polska, Maďarska či Lotyšska. V případě sedmi klastrů by Česká republika se Slovenskem utvořily samostatný shluk spolu s Estonskem. Blok postkomunistických zemí by opět zahrnoval zbylé, nově přistoupené, země EU. Irsko i nadále zůstává osamocené a potvrzuje oproti všem ostatním zemím jistou specifičnost. Tab. 12 Výstup zemí do 7 shluků metodou k průměru Klastr 1 Klastr 2 Řecko Itálie Španělsko Malta Portugalsko

Klastr 3 Klastr 4 Bulharsko Dánsko Lotyšsko Finsko Litva Švédsko Maďarsko Polsko Rumunsko

Klastr 5 Klastr 6 Klastr 7 Belgie Česká rep. Irsko Německo Estonsko Francie Slovensko Nizozemsko Rakousko Slovinsko Velká Británie

3

6

7

2

3

3

1

Zdroj: vlastní zpracování, aplikace SPSS.

V pohledu na státy SVE lze tedy spatřit jasnou konvergenci Slovinska a z části i České republiky a Slovenska k západním státům a nadále přetrvávající specifický

Shluková analýza

54

charakter zbylých nových členských postkomunistických států SVE včetně států pobaltských.

6.4

Charakteristika pěti typů analyzovaných shluků

Z dílčího výstupu hierarchické shlukové analýzy je zřejmá existence minimálně čtyř typů států, které by mohly být detailně rozčleněny dále do 6 až 8 dílčích podskupin39. Z výsledků rozčlenění států metodou K-průměru byly potvrzeny 4 dominantní skupiny států spolu se separovaně připojeným Irskem. To je stěžejní pro následující popis pěti identifikovaných typologií, uvedených v tabulce č. 13. Tab. 13 Typologie analyzovaných států rozčleněných do pěti klastrů Dílčí klastry Klastr 1 Klastr 2 Klastr 3 Klastr 4 Klastr 5

Typ státu Středomořský typ Postkomunistický typ Konzervativní typ Skandinávský typ Liberální typ


Následující dvě tabulky představují pohled na střední hodnoty proměnných, jež charakterizují dané typy klastrů. Hodnoty jsou výstupem metody K-průměru a udávají centra dílčích shluků. Na základě získaných středních hodnot vybraného datového souboru je provedena následná charakteristika jednotlivých typů státu.

39

Viz dendrogram, kapitola výstupy shlukové analýzy, str. 50.

Shluková analýza

55

Tab. 14 Centra proměnných datového souboru 1. dimenze. 1. dimenze proměnných Celkové sociální výdaje Výdaje na zdravotní péči Výdaje na důchody Rodina a děti Celkové vládní výdaje Celkové vládní příjmy Vládní výdaje na zdravotní péči Výdaje na základě testování Sociální příspěvky (příjmové) Individuální příjmové daně Výdaje na vzdělání

Klastr 1 Klastr 2 Klastr 3 Klastr 4 Klastr 5 26,0 27,9 40,6 5,8** 49,0 39,7 13,5 2,5 12,0 10,5 4,8**

19,3** 24,6 43,8* 10,5 44,4** 37,8 11,2** 0,6** 11,0 7,0** 5,1

27,8 29,7 36,7 7,8 50,0 43,6 15,7 2,6 15,1* 10,1 5,1

32,0* 24,1** 36,6 11,2 56,4* 54,3* 14,2 1,0 7,8 21,1* 6,9*

27,9 38,5* 20,0** 13,1* 48,9 34,7** 18,0* 6,7* 7,5** 10,3 5,6

Zdroj: vlastní zpracování, SPSS (* nejvyšší, ** nejnižší). Tab. 15 Centra proměnných datového souboru 2. dimenze. 2. dimenze proměnných Míra zaměstnanosti Gendrový rozdíl v míře zam. Míra nezaměstnanosti Gendrový rozdíl v míře nezam. Míra dl. nezaměstnanosti Míra zam. na částečný úvazek Míra zam.na dobu určitou Odhad stínové ekonomiky Rozdíly v odměňování mužů a žen GINI koeficient Míra chudoby po soc. transferech Naděje na dožití Kojenecká úmrtnost Úhrnná plodnost žen Úroveň HDP Míra inflace Dospělí se vzděláním Předčasně ukončená vzdělání Účast dospělých ve vzdělání a praxi

Klastr 1 Klastr 2 Klastr 3 Klastr 4 Klastr 5 59,4 19,8* 12,0 -2,0 45,8 11,7 15,8* 22,4 12,6** 32,0 18,5* 81,3* 3,5 1,4** 0,4 2,3 46,2** 25,3* 11,0**

58,8** 5,9** 13,1 3,0 41,9 8,0** 7,9** 28,2* 16,5 32,3* 18,4 74,6** 6,1* 1,4** 1,0 2,7* 84,8* 11,6 11,4

Zdroj: vlastní zpracování, SPSS (* nejvyšší, ** nejnižší).

67,0 10,8 7,9** 0,0 41,1 21,1 11,6 14,3 18,0* 27,2 13,0** 79,9 3,7 1,7 2,4 1,7 80,5 9,3** 16,6

71,4* 4,0 8,1 1,1 20,2** 22,5 13,3 14,4 17,1 25,5** 13,1 80,4 2,7** 1,9 3,5* 1,9 80,3 10,3 31,9*

60,0 7,9 13,7* 7,2 49,0* 22,4* 9,3 13,0** 12,6** 28,8 15,0 81,0 3,8 2,1* -0,4** -1,6** 73,5 10,5 11,2

Shluková analýza

56

1. klastr zobrazuje středomořský typ zemí. Ty mají v oblasti sociální politiky podobné vlastnosti jako země západní Evropy. Především nižší celkové sociální výdaje s vyšší mírou výdajů na důchody. Jsou zde nižší výdaje na vzdělání a nižší míra zdanění. U jižních zemí se objevuje nejvyšší míra rozdílu v zaměstnanosti mužů a žen, je zde vyšší úroveň příjmové nerovnosti a chudoby a nižší úroveň vzdělání a to jak pro mládež, tak i dospělé. V zemích je patrná nízká úroveň HDP a vyšší míra inflace. Specifickou charakteristikou je pak vysoká šance na dožití. 2. klastr představuje hlavní blok nově příchozích zemí do EU a lze jej klasifikovat jako postkomunistický typ států střední a východní Evropy spolu se státy pobaltskými. Pokud jde o celkové vládní výdaje, dosahují nejnižší úrovně spolu s dílčími sociálními výdaji. Výsledky ostatních vládních programů se ale podobají minimálně dvěma dalším podtypům, a to zejména jižním státům a státům severským. Zajímavými vlastnostmi jsou výdaje na zdravotní péči, rodinu a děti spolu s výdaji na základě testování, jež dosahují nejnižších úrovní a jež se do značné míry podobají vlastnostem Skandinávského typu. Naopak výdaje na důchody, jako procento z celkových sociálních výdajů, dosahují hodnot nejvyšších a přibližují se spíše Jižnímu typu. Pokud jde o úroveň daňového zatížení, dosahují postkomunistické země nejnižších hodnot, což je opak oproti například zemím skandinávským. Z hlediska sociální participace pramení největší rozdíly oproti zbylým třem typologiím v oblastech ekonomické situace, příjmové nerovnosti a životních příležitostí. Objevuje se i výrazná míra nezaměstnanosti s vyššími genderovými rozdíly. Charakteristická je zejména vysoká příjmová nerovnost měřená Giniho koeficientem, což ilustruje vyšší sociální rozdíly ve společnosti. Vysoká úroveň kojenecké úmrtnosti a nízká průměrná délka života ilustrují více tíživou sociální situaci, ve které dané země jsou. Z dalších typických vlastností jsou to především nižší dosažená vzdělání a nejvyšší odhad stínové ekonomiky. Skupina postkomunistických států je specifickou skupinou, kde lze z hlediska detailnějšího pozorování identifikovat i výraznější rozdíly mezi sebou navzájem, zejména mezi skupinou zemí střední Evropy a zbylými třemi pobaltskými státy. Rumunsko a Bulharsko představují navíc země, u kterých je patrný výrazný odstup ve vývoji směrem k vyspělým sociálním státům, oproti například České republice či Slovensku. Dokladem toho je především vysoká inflace, nejvyšší kojenecká úmrtnost ze všech analyzovaných zemí, vysoký podíl chudoby, nízká zaměstnanost a nejnižší participace dospělých ve vzdělávání.

Shluková analýza

57

3. klastr představuje tradiční státy západní Evropy, jež lze klasifikovat jako konzervativní typ. Je charakteristický zejména vysokými vládními výdaji, především výdaji na zdravotní péči, financováním prostřednictvím příspěvků a odůvodněním podstaty sociálních dávek. Míra zaměstnanosti dosahuje vysoké úrovně spolu s nejnižší mírou nezaměstnanosti. Z dalších dominantních vlastností lze jmenovat nízkou příjmovou nerovnost spolu s nízkou mírou chudoby, vysokou naději na dožití, nízký odhad stínové ekonomiky a vysoké procento dospělých se vzděláním. Z hlediska institucionálního prostředí upřednostňují státy pevné spojení mezi pracovním místem a sociálními nároky. Dávky jsou závislé na výši příjmu a pojistné programy jsou řízeny především odbory a organizacemi zaměstnavatelů. 4. klastr představuje severské země neboli skandinávský typ státu. Z hlediska sociální situace jej lze označit jako sociálně demokratický typ. Ten je charakteristický zejména vysokým daňovým zatížením, dále vysokými vládními příjmy, vládními výdaji a přerozdělováním. Typickou vlastností jsou také vysoké výdaje na vzdělání, s čímž souvisí vysoká dosahovaná vzdělanost i vysoká participace dospělých v pokračujícím vzdělávání a praxi. Dalšími charakteristickými vlastnostmi jsou vysoká míra zaměstnanosti s minimálními genderovými rozdíly a vysoký úroveň HDP. Nejnižších hodnot dosahují skandinávské země u dlouhodobé míry nezaměstnanosti a příjmové nerovnosti. Dále pak i v odhadu stínové ekonomiky a kojenecké úmrtnosti. V těchto čtyřech bodech se i nejvíce přibližují k tradičním západním zemím, což lze interpretovat tak, že hlavními důvody pro separaci těchto severských zemí od tradičního západního bloku jsou především ukazatelé vládní politiky a sociálních výdajů. 5. klastr charakterizuje pouze jednu zemi, kterou je Irsko. Lze ho označit za specifický typ liberálního státu, neboť získané charakteristické vlastnosti jsou zejména vysoké výdaje na základě testování, nízký podíl vládních výdajů a příjmů a nízký podíl financování prostřednictvím příspěvků. Systém tedy chrání pouze ty, kteří to opravdu potřebují. Struktura sociálních výdajů ukazuje dominantní podíl výdajů na zdravotní péči oproti nízkému podílu sociálních výdajů na důchody. Model není efektivní v prevenci chudoby a dávky jsou vázané na pravidelnou zaměstnanost. V oblasti sociální reprodukce je patrná nejvyšší hodnota nezaměstnanosti, ale nejnižší rozdíl v odměňování a nejnižší odhad stínové ekonomiky. Model se

Shluková analýza

58

vyznačuje volnou ochranářskou legislativou, relativně nízkou ochranou zaměstnanců a nižší mírou zdanění oproti například konzervativnímu či skandinávskému typu. Ačkoli inflace i úroveň HDP dosahuje záporných hodnot, nelze v tomto případě hovořit o typické charakteristice, neboť je zřejmé, že jde o důsledek hospodářské krize Irska v analyzovaných letech.

Diskuze výstupů shlukové analýzy

59

7 Diskuze výstupů shlukové analýzy Je zřejmé, že dílčí výsledky dosažené provedením shlukové analýzy jsou jistě ovlivněny řadou subjektivních rozhodnutí, zejména volbou proměnných a volbou sledovaného souboru zemí. Ačkoli výstup spočívá v charakteristice pěti dominantních sociálních režimů identifikovaných v prostředí zemí Evropské unie, je třeba se také zamyslet nad výsledky ostatních studií a věnovat pozornost existenci výrazných odlišností. Specifickým případem se stalo Irsko, které je, dle výstupu hierarchické shlukové analýzy Wardovou metodou, zprvu osamocené a nakonec připojené k dominantní skupině západních zemí. Metodou K-průměru bylo naopak zprvu zařazeno k západním zemím, ale v rámci pěti a více definovaných shluků byla potvrzena jeho odlišnost a separace. Z hlediska získaných centrálních hodnot lze Irsko charakterizovat jako určitý typ liberálního modelu. Ten se snaží unifikovanými dávkami sociálního pojištění zajistit garantované minimum pro všechny občany, ovšem sociální pomoc zajistí občanům jen minimální životní standard. Již v předešlých studiích se lze setkat s odlišnými výsledky. Ferrera (1996) začlenil Irsko do anglosaského modelu, za jehož typické vlastnosti považoval zejména vysoké sociální výdaje na základě testování, smíšený systém financování, poměrně vysokou participaci sociálního státu a vysoce integrovaný organizační rámec plně řízený veřejnou správou. Banoli (1997) jej začlenil do britského typu, kde identifikoval zejména nízké procento sociálních výdajů financovaných prostřednictvím příspěvků a nízké sociální výdaje v poměru k HDP. V rámci obou studií bylo Irsko začleněno po bok Velké Británie. Odlišné zařazení lze sledovat u Ferreiry s Figueiredem (2005). Zde bylo Irsko zařazeno ke skupině nových členských států EU, tedy států SVE. Po doplnění jejich analýzy o klasifikaci států dle jednotlivých dimenzí proměnných vyplynulo, že právě vzor systému sociálního zabezpečení se podílel na začlenění Irska po bok států SVE. Naopak výsledky shlukování dle sociálních výstupů a stratifikačních efektů již řadily Irsko po bok Velké Británie a dalších západních států. Zde je otázkou, co a do jaké míry ovlivňuje zařazení jednotlivých zemí do dílčích klastrů. Již z pohledu na dostupné studie je patrné, že existují značné rozdíly ve shlukování pouze členských zemí EU a shlukování vybraných evropských zemí


60

společně s dalšími zeměmi jako jsou Austrálie, Nový Zéland, USA, Rusko, Ukrajina, Turecko, Kypr či rozvojové země Makedonie s Albánií. Typickou odlišnost lze vidět také na příkladu Velké Británie, kterou Fenger (2007) řadí k liberálním zemím po bok USA a Nového Zélandu. Ferreira s Figueiredem (2005), jež se zaměřili pouze na členské země EU, ji naopak řadí k zemím severským po bok Dánska, Švédska a Finska. I zde se nachází prostor pro další diskuzi, a to z hlediska určení vhodného počtu shluků pro výstup metodou K-průměru. V dílčích výstupech, představených v této diplomové práci, bylo v rámci čtyř definovaných klastrů dosaženo stejných výsledků, ke kterým dospěl Ferreira s Figueiredem (2005), a to zařazení Velké Británie do skupiny skandinávských zemí. V rámci pěti a více klastrů již došlo k odtržení Finska, Švédska a Dánska a zařazení Velké Británie do skupiny západních konzervativních zemí po bok Německa či Francie. Podobné závěry lze nalézt i u dalších zemí, jako například Nizozemsko, Rakousko či Řecko. Nedílnou součástí častých odlišností je i výběr proměnných. Ten záleží zejména na autorovi a jeho představě, jak co nejlépe vystihnout a z jakého pohledu charakterizovat sociální typologii státu. Z hlediska empirické klasifikace neexistuje optimální soubor proměnných a jeho výběr je třeba řádně zvážit. Lze najít studie, jejichž soubor proměnných obsahuje více jak 30 proměnných. Ferreira s Figueiredem (2005) jich zvolili 36. Fenger (2007) zvolil 19 proměnných. Oba autoři se zaměřili na proměnné charakterizující sociální situaci a vládní programy v zemi. Lze ale najít i studie, jež jsou založenz pouze na dvou - Banoli (1997) nebo třech proměnných Castles and Mitchel (1993). Banoli (1997) jako alternativu k Espinng-Andersenově typologii založil svoji klasifikaci pouze na sociálních výdajích a způsobu financování. Nelze tedy říci, kolik proměnných lze považovat za optimální a adekvátní pro účely klasifikace, ale s jistotou lze konstatovat, že určité typy států viz Velká Británie, Irsko či Řecko nebudou vždy klasifikovány do stejného shluku a jejich zařazení bude ovlivněno právě zvolenými proměnnými nebo šířkou zvoleného souboru analyzovaných zemí.

7.1

Zobrazení blahobytu

Dynamický, sociálně ekonomický rozvoj viděný v zemích střední a východní Evropy s sebou od počátku období ekonomické transformace přináší zvýšení blahobytu


61

společnosti. Nejběžnějším zobrazením blahobytu je ukazatel HDP na obyvatele. V následující tabulce č. 16 lze v prvním sloupci pozorovat nárůst HDP na obyvatele z hlediska kupní síly mezi roky 2002-2010. V pohledu na země SVE je patrný jasný rozdíl oproti ostatním režimům, kdy se nárůst pohybuje v průměru kolem 50-60 % s extrémním případem Rumunska, kde je nárůst dokonce 90 %. U států řazených v ostatních režimech se nárůst pohybuje kolem 20 %. Druhý sloupec představuje úroveň HDP na obyvatele z hlediska kupní síly v roce 2010 ve vztahu k průměru EU-27. Tento ukazatel se pohybuje v rozmezí od 43,9 % v Bulharsku po 133,2 % v Nizozemsku, což ukazuje velkou variabilitu v rozvoji ekonomické úrovně v rámci rozšířené EU. I zde je patrná odlišnost zemí SVE, klasifikovaných do postkomunistického typu, u nichž je zřejmá i jasná heterogenita navzájem. Bulharsko s Rumunskem, stejně jako Lotyšsko a Litva dosahují hodnot hluboko pod průměrem EU-27. Ostatní státy střední Evropy spíše konvergují ke skupině jižních států. Slovinsko s Českou republikou dosahují nejlepších hodnot ze skupiny nových členských zemí EU a potvrzují tak výsledky shlukování ve smyslu zemí, které se nejvíce přibližují západní Evropě.


62

Tab. 16 HDP na obyvatele v kupní síle (PPS40) v zemích EU-27 Země EU-27 - základ Bulharsko Rumunsko Lotyšsko Litva Polsko Estonsko Maďarsko Slovensko Česká republika Portugalsko Malta Slovinsko Řecko Kypr Španělsko Itálie Francie UK Finsko Německo Belgie Švédsko Rakousko Dánsko Irsko Nizozemsko Lucembursko

∆ HDP na obyvate- HDP na obyvatele v PPC le v PPC (2010) ∆ (2002-2010) v % EU-27 = 100 % 19,0 64,6 90,0 56,6 53,8 54,5 53,9 26,4 61,3 29,3 19,5 21,8 22,5 18,4 33,7 18,9 7,0 11,4 10,9 19,6 23,1 12,8 21,2 18,5 17,9 9,5 19,0 34,8

100 43,9 46,7 53,3 57,4 62,7 64,3 64,8 73,4 79,5 80,3 82,4 84,8 89,8 99,2 100,4 100,8 107,8 112,3 115,2 118,0 118,9 124,2 126,2 127,0 127,5 133,2 271,7


Nelze opomenout, že zlepšení úrovně a kvality života se odráží i v průměrné délce života. V následující tabulce jsou zobrazeny průměrné hodnoty dožití v rámci dílčích klasifikovaných typů státu, jež odpovídají centrálním hodnotám dílčích shluků.

40

Purchasing Power Standard per inhabitant – kupní síla na obyvatele.


63

Tab. 17 Průměrná míra dožití v pěti analyzovaných typech státu (2010) Klasifikované typy EU-27 jižní země postkomunistické země konzervativní země skandinávské země liberální - Irsko

Míra dožití 80,1 81,3 74,6 79,9 80,4 81,0


Jedinou informací, jež lze s jistotou určit, je opět zřetelná odlišnost postkomunistických zemí od zbytku Evropy. Lepší interpretaci a posouzení zlepšení úrovně a kvality života lze lépe vyčíst z následujícího grafu č. 4. Ten zobrazuje naděje na dožití ve vybraných zemích střední a východní Evropy v letech 2002 a 2010. Graf. 4

Očekávané dožití mužů a žen v zemích SVE

Zdroj: Eurostat, vlastní zpracování41.

Vizuální pohled z výše uvedených grafů ukazuje jednoznačný rostoucí trend v průměrné délce života mužů a žen žijících v zemích střední a východní Evropy. Nutno podotknout, že ve srovnání s průměrem EU-27 jsou dosahované délky Chybějící hodnoty pro Rumunsko (2010) a EU-27 (2009,2010) byly doplněny vyrovnáním hodnot lineárním trendem. 41


64

života stále nižší a že existují i výrazné rozdíly v rámci jednotlivých analyzovaných zemí. Slovinsko dosahuje nejvyšších hodnot dožití mužů i žen a konverguje nejblíže k průměru EU-27. Potvrzuje tak výstup shlukové analýzy a jeho zařazení ke státům západní Evropy. Rumunsko a Bulharsko spolu s pobaltskými zeměmi naopak zaujímají spodní hranice dožití. U těchto zemí se zároveň objevuje i nejvyšší nárůst ve zlepšení úrovně a kvality života během sledovaných let. Česká republika, stejně tak jako v analýze HDP, potvrzuje z hlediska klasifikace států hraniční zemi mezi postkomunistickým a konzervativním typem. Slovensko se naopak svými vlastnostmi řadí spíše k zemím postkomunistickým.

Vliv stárnutí obyvatel na sociální stát

65

8 Vliv stárnutí obyvatel na sociální stát Vliv stárnutí obyvatel na sociální stát je jednoznačný a to ve všech ohledech spíše nepříznivý. Předpokládané demografické trendy povedou v dlouhodobém horizontu k velmi nepříznivému poměru mezi počtem osob v produktivním a důchodovém věku. Dopad stárnutí obyvatelstva na sociální stát lze v podstatě označit za funkci, jak hluboce se stát podílí v oblastech důchodového zajištění, poskytování zdravotní péče a dlouhodobé péče, péče o dítě, vzdělání a finanční podpory pro rodiny s dětmi. Samozřejmě je to také otázka toho, jak jsou navrženy příslušné vládní programy. Pokud jde o rozsah aktivity a velkorysost sociálního státu, existují zde značné rozdíly mezi jednotlivými zeměmi, ale prakticky nikde stát neupouští úplně od zapojení se do některé z uvedených oblastí. (Meier a Werding, 2010) Skutečnosti, že lidé žijí stále déle spolu s doprovázejícím jevem snižování přirozeného populačního růstu, jsou nejvýznamnější důvody stárnutí společnosti. Proces stárnutí společnosti v celé Evropě, a zejména ve státech SVE, představuje poměrně dynamický charakter v posledních patnácti letech. Tomu odpovídá i očekávaná projekce hodnot demografické míry závislosti42 do roku 2060, jak lze spatřit v následující tabulce č. 18. Stále vyšší poměr mezi počtem obyvatel 65+ a počtem obyvatel ve věku (15-64) znamená, že je čím dál méně lidí v produktivním věku pracujících pro důchod jednoho důchodce.

Demografická míra závislosti je poměr počtu obyvatel dané země ve věku 65 a více let k počtu ve věku 15-64 let (v produktivním věku).

42


66

Tab. 18 Demografická míra závislosti, projekce 2010-2060 Země / rok EU-27 Bulharsko Česká republika Estonsko Lotyšsko Litva Maďarsko Polsko Rumunsko Slovinsko Slovensko

2010 26 25,7 21,8 24,9 25,2 23,4 24,3 19 21,3 23,7 17

2020 31,7 32,8 30,7 29,1 29,1 26,9 30,5 27,5 16,1 30,9 24,1

2030 38,7 38,9 34,5 36 36,4 35,6 33,7 35,4 30,3 39,3 31,7

2040 45,8 46,5 40,7 47,4 43,7 42 40,2 40,4 41,3 46,6 38,6

2050 50,3 56,5 50,5 57 55,1 47,8 50,6 53,8 54,5 55,4 52,1

2060 52,5 60 54,9 56,2 67,9 56,7 58,1 64,8 64,8 57,5 61,9

∆ 20102060 26,5 34,3 33 31,3** 42,7 33,3 33,8 45,8* 43,5 33,7 44,9

Zdroj: Ageing Report 2012.

Pokud jsou hodnoty demografické míry závislosti v roce 2010 porovnány přímo s hodnotami předpokládanými pro rok 2060, lze vyvodit závěry, že nepříznivé změny se nejvíce projeví u Polska (nárůst o 45,8 %) a Slovenska (nárůst o 44,9 %), následované Rumunskem a Lotyšskem. Nejmenší růst indikátoru bude pravděpodobně v Estonsku (nárůst o 31,3 %). Nepříznivé změny ve věkové struktuře obyvatelstva budou mít přímý dopad na stanovení financování důchodů, zejména v distribučních systémech typu Pay As You Go, kde jsou současné důchody financovány z příspěvků pracujících. Je třeba poznamenat, že nepříznivé demografické trendy popsané výše jsou charakteristické nejen pro státy SVE, ale pro všechny země Evropské unie, načež demografická míra závislosti EU-27 se v období 2010-2060 zvýší o přibližně 26,5 %.


Graf. 5

67

Projekce změn demografické míry závislosti mezi roky 2010-2060

Zdroj: The 2012 Ageing Report, vlastní zpracování.

Z výsledků je zřejmé, že negativní důsledky demografické míry závislosti lze očekávat u všech zemí, ale tlak bude z hlediska nárůstu odlišný. Dominantní bude zejména v zemích střední a východní Evropy, jež spojuje komunistická minulost a jež byly zařazeny do postkomunistického typu státu. Nejvyšších hodnot bude v roce 2060 dosaženo v Lotyšsku a to 67,9 %. V Estonsku a Litvě budou hodnoty okolo 56 %. V jižních zemích, klasifikovaných do středomořského typu, budou poměry starších lidí v důchodu vůči pracujícím dosahovat hodnot okolo 56 %. Projekce očekávaného vývoje naznačuje jistou konvergenci, ačkoli se hodnoty v roce 2010 výrazně lišily. Nejmenší dopad bude naopak v severských zemích, dále pak v části vyspělých západních zemí a zejména v Irsku, kde poměr závislosti dosáhne 36,5 %. Z hlediska sociálního zabezpečení je problém demografického stárnutí asi nejviditelnější. S výrazným růstem osob v důchodovém věku vzroste nevyhnutelně i počet vyplácených důchodových dávek. Důležitým ukazatelem pro posouzení vlivu stárnutí populace na rozpočtové výdaje, zejména na jejich penzijní složku, je tzv. „Ekonomicky efektivní demografická míra závislosti“ starých lidí. Tento ukazatel se vypočítá jako poměr mezi neaktivními seniory (65+) a celkovou zaměstnaností (buď


68

20-64 nebo 20-74)43. Ekonomicky efektivní demografická míra závislosti představuje podstatné zvýšení ze 40 % v roce 2010 na 74 % v roce 2060 v EU-27 (zaměstnanost ve věku 20-64). (The 2012 Ageing Report) Tab. 19 Ekonomicky efektivní míra závislosti států EU (v %) EU-27 Řecko Španělsko Itálie Portugalsko Malta Bulharsko Estonsko Lotyšsko Litva Maďarsko Polsko Rumunsko Belgie Česká republika Německo Francie Nizozemsko Rakousko Slovinsko Slovensko Velká Británie Dánsko Finsko Švédsko Irsko

2010

2020

2060 ∆ 2010-2010 ∆ 2010-2060

40 47 42 53 37 39

46 51 44 57 42 52

74 83 75 90 73 85

6 4 2 4 5 13

34 36 33 37 36 46

42 38 40 39 43 31 32

48 42 42 42 50 41 40

89 74 89 81 91 100 109*

6 4 2 3 7 10 8

47 36 49 42 48 69 77

42 32 44 41 31 37 34 29 35

47 43 47 49 40 41 43 38 40

68 74 77 66 62 67 79 97 55

5 11 3 8 9 4 9 9 5

26 42 33 25 31 30 45 68 20

35 38 37

42 49 42

56 65 58

7 11 5

21 27 21

27

35

55**

8

28


Ve všech členských státech EU se bude ekonomicky efektivní demografická míra závislosti podle odhadů pohybovat v rozmezí od minimálně 55 % v Irsku do 43

The 2012 Ageing Report.


69

maximální výše 109 % v Rumunsku v roce 2060. V osmi členských zemích EU, zejména Bulharsku, Rumunsku, Maďarsku, Polsku, Slovensku, Lotyšsku, Itálii a Maltě, by se měl tento poměr pohybovat do roku 2060 nad 85 %. Je tedy zřejmé, že jižní země spolu se státy střední a východní Evropy budou řešit podstatně vyšší problém, než země severské a tradiční západní země EU.

8.1

Socioekonomické dopady stárnutí

Proces stárnutí s sebou nese obavy ze zpomalení ekonomického vývoje. Hlavním důvodem těchto obav je zejména nedostatečný příliv nových mladých pracovních sil na trh práce a stárnoucí pracovní síla, u které lze očekávat nižší potenciál k ekonomickým inovacím či profesní a zaměstnanecké mobilitě. Obecně řečeno, populace by mohla být celkově méně produktivní. Rostoucí počty starších obyvatel vzbuzují také obavy, zda ekonomická zátěž spojená s rostoucím objemem starobních důchodů a výdajů na zdravotní zabezpečení bude vůbec zvládnutelná. Snaha zajistit fungující ekonomický a sociální systém při pokračujícím procesu demografického stárnutí je stěžejním cílem většiny socioekonomických reforem. Mezi základní oblasti lze zařadit zajištění vyššího ekonomického růstu, snížení výdajů sociálního zabezpečení či zvyšování věku odchodu do důchodu. Následující část se zabývá dopadem uzákoněných důchodových reforem ve 22 členských státech44 Evropské unie. Průměrný věk odchodu do důchodu v EU-27 se zvýšil v letech 2001 a 2009 o zhruba 1 a půl roku a dosáhl průměrné hodnoty 61,4 let45. Projekce průměrného věku odchodu z pracovních sil může být viděna jako souhrnné měřítko dlouhodobého dopadu všech probíhajících legislativních reforem důchodových systémů. Odhady pro hospodářskou situaci a vývoj v EU do roku 2060 ukazují, že průměrný věk odchodu mužů do penze se zvýší o zhruba 1,9 roku. V Itálii a na Maltě se očekává nárůst přesahující tři roky. V České republice, Německu, Francii, Maďarsku, Polsku, Slovinsku a Španělsko se očekává nárůst mezi dvěma a třemi lety. Očekávaný nárůst věku odchodu do důchodu u žen je o něco vyšší, v průměru

44 45

AT, BG, CZ, DK, DE, EE, EL, ES, FI, FR, HU, IT, CY, LT, MT, PL, PT, RO, SE, SI, SK, UK. The 2012 Ageing Report.


70

2,4 let, což v řadě zemí reflektuje postupné sbližování odchodu do důchodového věku žen i mužů. Ve většině z 22 členských států EU lze díky přijatým reformám důchodových systémů projektovat značný vliv na zvýšení účasti starších pracovníků (55-64) na trhu práce. Celkově se v EU-27 odhaduje zvýšení míry participace starších lidí (55-64) o 7,7 % v roce 2020, 13,2 % v roce 2040 a 13,8 % v roce 2060. V Německu, Francii, Maďarsku, Itálii, Slovinsku a Slovensku se odhaduje více než 10 procentní nárůst již v roce 2020, zatímco v Rakousku, České republice, Dánsku, Řecku, Španělsku, Litvě, Maltě a Polsku bude nárůst ve výši 10 procentních bodů odhadován až v roce 2040. (The 2012 Ageing Report) S problémem prodlužování věku odchodu do důchodu a zvyšováním ekonomické činnosti souvisí i celková ekonomická situace státu, kdy musí existovat dostatek pracovních míst na trhu práce a nízká nezaměstnanost, aby mohl být využit celkový potenciál možného ekonomicky aktivního obyvatelstva. V následujícím grafu č. 6 lze pozorovat, že současná nezaměstnanost46 je stěžejním problémem zejména pobaltských států, dále pak jižních států Španělska, Řecka a Portugalska, ale také Irska a Slovenska.

46

Nezaměstnanost v roce 2010.


Graf. 6

71

Projekce míry nezaměstnanosti


Projekce míry nezaměstnanosti EU-27 předpokládá průměrný pokles o 3,2 procentních bodů (z 9,7 % v roce 2010 na 6,5 % v roce 2060). Ačkoli jsou v roce 2010 patrné značné rozdíly v nezaměstnanosti, tak projekce do roku 2060 uvedená v grafu č. 6 naznačuje téměř srovnatelné hodnoty u států jižních a nových členských států střední a východní Evropy. Výraznějších rozdílů dosahují země severské spolu se zeměmi západní Evropy. Zde je patrná také nejnižší předpokládaná míra nezaměstnanosti, zejména u států Nizozemska a Rakouska. Oproti tomu celková míra zaměstnanosti47 se má v EU-27 zvýšit z 68,6 % v roce 2010 na 71,3 % v roce 2020 a 73,8 % v roce 2060. (The 2012 Ageing Report) V důsledku stárnutí obyvatel je největší předpoklad relevantních změn ve věkové struktuře ekonomicky aktivního obyvatelstva. Podíl starších pracovníků (ve věku 55 až 64) vzhledem k pracovní síle (ve věku od 20 do 64 let) se zvýší o zhruba 41 %, tedy nárůst z 13,2 % v roce 2010 na 18,7 % v roce 2060 v EU-27. Předpokládaný nárůst je vysoký zejména ve Španělsku, Itálii, Řecku, ale také v Lotyšsku,České republice a Rakousku. (The 2012 Ageing Report)

47

Zaměstnanost pro jednotlivce ve věku od 20 do 64 let.

Závěr

72

9 Závěr Diplomová práce se zabývala posouzením sociálně ekonomické struktury vybraných států SVE a jejich následnou klasifikací do sociálních režimů analyzovaných v prostředí 25 členských států EU. To bylo stěžejní pro zodpovězení položených výzkumných otázek a následné zhodnocení a posouzení dopadu stárnutí obyvatelstva. Empirická analýza provedená v diplomové práci ukázala různé systémy blahobytu v zemích EU. Dvě stěžejní techniky shlukování odhalily základní schéma rozdělení analyzovaných zemí do dvou hlavních skupin: středomořské země spolu se skupinou zemí SVE na jedné straně a všechny ostatní země západní a severní Evropy na straně druhé. Omezení na analýzu pouze vybraných zemí Evropské unie umožnilo identifikovat pět dominantních typů sociálních modelů a to: konzervativní, skandinávský, středomořský, postkomunistický a liberální. Z výsledků je patrný jasný rozdíl mezi tradičními státy západní a severní Evropy, jež byly předmětem Esping-Andersenovi typologie, a mezi ostatními státy střední a východní Evropy. Velkou neznámou byl nástup nového pojetí a institucionálních rámců sociální politiky v měnícím se hospodářském a společenském prostředí střední a východní Evropy. Během posledních dvaceti let zde totiž nedošlo ke vzniku žádného nového, „ideálního“ typu sociálního státu. Ačkoli byly v řadě studií identifikovány určité typy postkomunistických, postsovětských či východoevropských zemí, v dané práci byla potvrzena existence řady vlastností, jež jsou podobné jak zemím skandinávským, tak i zemím jižním. Krom toho, že jsou všechny země značně ovlivněny socialismem, jsou do jisté míry i skládankou různých přístupů. Otázkou nyní je, jak interpretovat tyto výsledky. Obecně lze říci, že úroveň sociálních programů a sociálního zabezpečení v postkomunistických zemích jsou výrazně nižší než v ostatních členských zemích EU. Lze potvrdit existenci sociálního státu, ale zcela odlišných vlastností oproti tradičním welfare státům západní a severní Evropy. Je jasné, že téměř půl století komunistické nadvlády a její působení na vývoj sociálních států spolu s vlivem evropských institucí před vstupem a po vstupu do EU brzdí možnost vyvodit závěry o konvergenci, či divergenci zemí SVE směrem k západním zemím EU. Ovšem pokud jde o konvergenci k zemím západním, lze

Závěr

73

s jistotou konstatovat, že přechodná fáze trvá mnohem déle, než někteří autoři očekávali. Ve srovnání se západem je většina z těchto zemí, vzhledem ke svým slabým institucionálním rámcům, nižší míře občanské odpovědnosti a méně účinné veřejné kontrole prosazované politiky, mnohem náchylnější k rychlým a podstatným změnám. Ačkoli všechny analyzované nové členské země EU vykazují určité společné tendence, nedošlo k identifikaci natolik významných společných znaků, aby bylo možné hovořit o specifickém „východoevropském“ modelu státu blahobytu. Na státy SVE lze nahlížet jako na heterogenní skupinu zemí, jež netvoří jednotný vzor v daném regionu SVE a jež sahá od nejvyspělejších zemí a členů eurozóny (Slovinsko) přes blízké země konvergující k západu (Česká republika, Slovensko) po země nejméně vyspělé, zaostávající v ukazatelích sociální a ekonomické situace, příjmové nerovnosti i životních příležitostí (Rumunsko, Bulharsko, Litva, Lotyšsko). Cílem práce bylo prokázat, zda má smysl rozlišovat staré a nové členské státy EU v případě posouzení dopadů stárnutí obyvatelstva. Prostřednictvím pěti identifikovaných typů státu a posouzení vybraných sociálně demografických ukazatelů lze konstatovat, že cíl se podařilo naplnit, a to tím způsobem, že státy střední a východní Evropy společně s jižními zeměmi budou z hlediska stárnutí společnosti nuceny řešit podstatně větší problémy než země severské a většina tradičních západních zemí EU. Stárnutí populace je výsledkem změn v procesu demografické reprodukce a stává se jedním z determinantů budoucího socioekonomického vývoje. Tyto změny byly způsobeny významným přerodem sociálních a ekonomických struktur a procesů v globálním měřítku. Z ekonomického hlediska přináší demografické stárnutí zátěž prostřednictvím zvýšených nákladů sociálního zabezpečení a zdravotní péče. Je tedy zřejmé, že negativní důsledky pocítí zejména ty země, kde převažují typy příspěvkových distribučních systémů PAYG, kde jsou současné důchody financovány z příspěvků pracujících, a země, kde převažují štědré sociální dávky univerzálního charakteru nad dávkami dle potřeby. Nepříznivý výhled postkomunistických zemí Bulharska, Rumunska, Maďarska, Polska, Slovenska, Lotyšska a jižních zemí Malty s Itálií, potvrzuje i ukazatel efektivní ekonomické míry závislosti, jehož hodnoty by se měly do roku 2060 pohybovat nad 80 %. Zeslabený podíl osob v ekonomicky aktivním věku bude

Závěr

74

muset vykazovat vysokou míru produktivity, aby bylo možno pokrýt zvýšené náklady a přitom dosahovat pokračujícího socioekonomického rozvoje. Z dílčích řešení, jež jsou předmětem řady důchodových reforem, vyplývá pozdější odchod do důchodu, snížení nezaměstnanosti, zvýšení produktivity pracujících, přechod z distribučních systémů PAYG na soukromé penzijní fondy, snížení výdajů na sociální péči a přechod ze štědrých sociálních systémů na systémy zajišťující podporu a sociální pomoc pouze těm, kteří ji opravdu potřebují. Do budoucna lze očekávat, že stále probíhající proces integrace by mohl vést k určitému druhu konvergence, a to nejen v úrovni ekonomického výkonu, ale také v sociálních systémech. Ačkoli se sociální politika v Evropě, speciálně dle definice „Lisabonské strategie“, snaží více nalézt společný soubor cílů a specifickou metodu koordinace, stále je předmětem řady rozporů a napětí, které vychází zejména z nestabilní rovnováhy mezi hospodářskými a sociální zájmy jednotlivých zemí.

Literatura

75

10 Literatura Ageing and welfare state policies. EUROPEAN COMMISSION [online]. [cit. 2012-04-12]. Dostupné z: http://ec.europa.eu/economy_finance/structural_reforms/ageing/index_en.htm ARCANJO, MANUELA. Ideal (and Real) Types of Welfare State. Technical University of Lisbon : CISEP [online]. 2006, 01, [cit. 2011-10-25]. Dostupný z WWW: . BANOLI, G. „Classifying Welfare States: a Two-Dimensional Approach“. Journal of Social Policy 1997. 26 (3): 351-372. CERAMI, A; VANHUYSSE, P. Post-Communist Welfare Pathways : Theorizing Social Policy Transformations in Central and Eastern Europe. Great Britain : Palgrave Macmillan, 2009. 289 s. ISBN 978–0–230–23026–2. ČUPR, KAMIL. Aplikace shlukovacích metod na textové dokumenty. Brno, 2008. Diplomová. Masarykova univerzita. Dostupné z: http://is.muni.cz/th/4324/fi_m/diplomka.pdf Demography and Population. OECD : STATISTICS PORTAL [online]. c2011 [cit. 2011-12-19].. Dostupné z WWW: . Důchodové pojištění. MPSV.CZ [online]. [cit. 2012-03-10]. Dostupné z: http://www.mpsv.cz/cs/3 ECONOMIC AND DEVELOPMENT REWIEV COMMITTEE OF THE OECD. Oecd ekonomický přehled české republiky. 2011. Dostupné z: http://f1.vse.cz/wpcontent/uploads/2011/11/Hospodarsky_prehled_CR___Shrnuti.pdf ESPING-ANDERSEN, G. The three worlds of welfare capitalism. Princeton: Princeton University Press, 1990. 248 s. ISBN 0-691-09457-8. FENGER, H. J. M. Welfare Regimes in Central and Eastern Europe : Incorporating Post-Communist Countries in a Welfare Regime Typology. Contemporary Issues and Ideas in Social Sciences : Department of Public Administration, Erasmus University [online]. 2007, vol. 5, no. 2, [cit. 2010-05-23]. Dostupný z WWW: . FERREIRA, L. V. a FIGUEIREDO, A. FEP. Welfare regimes in the EU15 and in the Enlarged Europe: An exploratory analysis. 2005, 34 s. Working papers. Dostupné z: http://www.fep.up.pt/investigacao/workingpapers/05.06.15_WP176_leonor.pdf

Literatura

76

HANUŠ, JAN. Shluková analýza a její aplikace. Plzeň, 2009. Bakalářská práce. Západočeská univerzita v Plzni, Fakulta aplikovaných věd, Katedra matematiky. CHYBALSKI, F. The Resilience of Pension Systems in the CEE Countries to Financial and Economic Crisis: the Need for Higher Diversification. 10 S. Dostupné z: http://www.opf.slu.cz/kfi/icfb/proc2011/pdf/22_Chybalski.pdf CHYBALSKI, F.

Liberalization of pension systems in Central and Eastern Europe. 2009. 16 s. EVN Worknig Paper. Dostupné z: http://www.europeanvalues.net/docs/PP_Liberalization_of_pension_systems_in_Ce ntral_and_Eastern_Europe_09.pdf

IBM SPSS software for predictive analytics. IBM - United States [online]. [cit. 2012-03-08]. Dostupné z: http://www.spss.com/spss/data_analysis.htm KELBEL, JAN a ŠILHÁN, DAVID. Shluková analýza. 11 s. Dostupné z: http://gerstner.felk.cvut.cz/biolab/X33BMI/slides/KMeans.pdf K-means clustering. In: WIKIPEDIA: THE FREE ENCYCLOPEDIA [online]. San Francisco (CA): Wikimedia Foundation, 2001- [cit. 2012-03-08]. Dostupné z: http://en.wikipedia.org/wiki/K-means_algorithm KOTKOVÁ, J. Komparace vybraných politik harmonizace práce a rodiny v České a Slovenské republice. Brno, 2008. 73 s. Diplomová práce. Masarykova univerzita. Dostupné z WWW: . KREBS, V. A KOL. Sociální politika, 4. Vyd. Praha : ASPI, a.s., 2007, s. 504 KUČERA, JIŘÍ. Metody kategorizace dat. Brno, 2008. Bakalářská práce. Masarykova univerzita. Dostupné z: http://is.muni.cz/th/172767/fi_b/Metody_kategorizace_dat.pdf. KUČERA, JIŘÍ. Shluková analýza. [online]. [cit. 2012-05-02]. Dostupné z: http://is.muni.cz/th/172767/fi_b/5739129/web/web/main.html MEIER, V A M WERDING. Ageing and the Welfare State: Securing Sustainability. CESIFO WORKING PAPER NO. 2916, 2010. Dostupné z: http://www.econstor.eu/dspace/bitstream/10419/30705/1/618100946.pdf MELOUN, M., MILITKÝ, J., HILL, M. Počítačová analýza vícerozměrných dat v příkladech. 1. vyd. Praha : Academia, 2005. 445 s. ISBN 80-200-1335-0. MELOUN, M. MILITKÝ, J.: Přednosti analýzy shluků ve vícerozměrné statistické analýze, Sborník přednášek z konference Zajištění kvality analytických výsledků, str. 29-46, Medlov, 22. - 24. 3. 2004, ISBN 80-86380-22-X. Dostupné z: http://meloun.upce.cz/docs/publication/152.pdf

Literatura

77

MITCHELL, EVA. Typologizace sociálního státu v díle G. Esping-Andersena. SOCIO web : Sociologický ústav AV ČR [online]. 4. 1. 2010, no. 1, [cit. 2010-03-15]. Dostupný z WWW: http://www.socioweb.cz/index.php?disp=temata&shw=337&lst=119. MUNKOVÁ GABRIELA: Sociální politika v evropských zemích. Praha: Karolinum. 2004. ISBN 80246-0780-8. Kapitola II. – Modely sociálního státu. MUSIL, LIBOR. Vývoj sociálního státu v Evropě. Brno: Doplněk, 1996. 252 s. ISBN 8085765624. SENGOKU, MANABU. Welfare State Institutions and Welfare Politics in Central and Eastern Europe [online]. 2006 [cit. 2011-12-14]. The Political Background to Institutional Diversity, Dostupné z WWW: . Stárnutí populace neznamená jen problém s důchody. DELOITTE [online]. c2011 [cit. 2011-12-19]. Dostupné z WWW: . Stárnutí populace způsobí, že za své zdraví zaplatíme víc. IHNED.CZ [online]. c1996-2011 [cit. 2011-12-19]. Dostupné z WWW: . The 2012 Ageing Report: Underlying Assumptions and Projection Methodologies. European Economy, European Commission, Brussels, 4. 2011. 309 s. Dostupné z: http://ec.europa.eu/economy_finance/publications/european_economy/2011/ee4_ en.htm POTŮČEK, M. Sociální politika. 1995. Praha: Slon SALOMÄKI, AINO. Public pension expenditure in the EPC and the European Commission projections: an analysis of the projection results. European Commission, Directorate-General for Economic and Financial Affairs, 2006, 62 s. Economic papers. Dostupé z: http://ec.europa.eu/economy_finance/publications/publication825_en.pdf SHARKH, M. A. a I. GOUGH. Global Welfare Regimes: A Cluster Analysis. 2007, 22 s. Dostupné z: http://www2.sofi.su.se/RC19/pdfpapers/Abu-Shark_Gough_RC19_2008.pdf SHARKH, M. A. a I. GOUGH. CDDRL. Global Welfare Regimes: A Cluster Analysis. Working Papers. Dostupné z: http://www.economics.uni-linz.ac.at/531/

Literatura

78

Shluková analýza. In: WIKIPEDIA: THE FREE ENCYCLOPEDIA [online]. San Francisco (CA): Wikimedia Foundation, 2001- [cit. 2012-03-08]. Dostupné z: http://cs.wikipedia.org/wiki/Shlukov%C3%A1_anal%C3%BDza SCHNEIDER, F. Size and Development of the Shadow Economy of 31 European and 5 other OECD Countries from 2003 to 2012: Some New Facts. Dostupné z: http://www.economics.unilinz.ac.at/531/ Statistica: New Features in STATISTICA 10. STATSOFT [online]. [cit. 2012-03-08]. Dostupné z: http://www.statsoft.com/ VÁVROVÁ, EVA A PAVLÍNA HOMOLOVÁ. Vybrané kapitoly z ekonomiky komerčních pojišťoven. 1. vyd. Brno: Mendelova zemědělská a lesnická univerzita v Brně, 2009, 128 s. ISBN 978-80-7375-276-7. VEČEŘA, MILOŠ. Sociální stát: Východiska a přístupy. Dotisk 2. vydání. Praha: Slon, 2001. ISBN 80-85850-16-8. WILLIAMS, GRAHAM. Data mining algorithms: Cluster analysis. 2006, Dostupné z WWW: http://datamining.anu.edu.au/student/math3346_2006/clusters-2x3.pdf

Přílohy

79

Přílohy

Přílohy

80

A Příloha Tab. 20 Typy sociálních států a jejich charakteristika Esping-Andersen (1990) Liberální typ nízký level dekomodifikace, tržní diferenciace sociální péče. Konzervativní typ střední level dekomodifikace, sociální dávky závisí hlavně na přijatých příspěvcích a postavení. Sociálně-demokratiský Vysoká úroveň dekomodifikace, univerzální dávky a vysokým stupněm prospěchu ve vztahu k rovnosti. Ferrera (1996) Anglosaský typ Poměrně vysoké pokrytí sociálního státu, sociální pomoci určena na základě testů, smíšený systém financování, vysoce integrovaný organizační rámec plně řízený veřejnou správou. Bismarckovský typ Pevné spojení mezi pracovním místem a sociálními nároky, dávky závislé na výši příjmu, financování prostřednictvím příspěvků, odůvodněná podstata sociálních dávek, pojistné programy jsou řízeny především odbory a organizacemi zaměstnavatelů. Skandinávský typ Sociální ochrana jako státní právo, celoplošné pokrytí, relativně velkorysé výhody pro stanovení různých rizik, financování zejména prostřednictvím daňových příjmů, silné organizační začlenění. Jižní typ Roztříštěný systém záruk spojených s pracovní pozicí, velkorysé výhody bez minimální sociální ochrany, zdravotní péče jako právo na občanství, skloubení plateb peněžitých dávek a financování, financování prostřednictvím příspěvků a vybraných daní.

Přílohy

81

Banolli (1997) Britský typ Nízké % sociálních výdajů financovaných prostřednictvím příspěvků (Beveridge model), nízké sociální výdaje v % k HDP. Kontinentální typ Vysoké % sociálních výdajů financovaných prostřednictvím příspěvků (Bismarckovský model), vysoké sociální výdaje v % k HDP. Skandinávský typ Nízké % sociálních výdajů financovaných prostřednictvím příspěvků (Beveridge model), vysoké sociální výdaje v % k HDP. Jižní typ Vysoké % sociálních výdajů financovaných prostřednictvím příspěvků (Bismarckovský model), nízké sociální výdaje v % k HDP. Korpi a Palme (1998) Základní bezpečnostní typ Nároky založeny na státním občanství nebo odvedených příspěvcích, uplatnění paušálních přínosů. Korporativní typ Nároky dle pracovního zařazení a účasti pracovních sil, výše dávek odvozeny ze mzdy. Zahrnující typ Nároky na státní příslušnosti a zapojení pracovních sil, paušální dávky a dávky odvozené ze mzdy. Cílený typ Způsobilost na základě prokázané potřeby, princip minimálních dávek. Dobrovolný státem Subvencovaný Způsobilost na základě členství nebo zahrnutých příspěvků, paušální dávky nebo dle výdělku. Zdroj: Zpracování dle Arcanja (2006, s. 14).

Přílohy

82

B SPSS Tab. 21 SPSS výstup - příloha Case Processing Summarya,b Cases Valid N 25

Missing N 0

Percent 100,0

Percent ,0

Total N 25

Percent 100,0

a. Squared Euclidean Distance used b. Ward Linkage Tab. 22 Postupné shlukování států Agglomeration Schedule Stage

Cluster Combined

Coefficients Stage Cluster First Appears Next Stage

Cluster 1 Cluster 2 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14 15 16 17 18 19 20 21 22 23 24

23 2 12 1 9 5 3 6 4 1 16 5 11 14 8 1 8 2 2 1 1 1 2 1

24 20 13 10 19 17 22 12 23 21 25 16 15 18 9 5 11 14 6 7 3 4 8 2

3,973 9,392 15,679 22,797 31,207 39,645 48,723 61,006 75,705 90,457 105,236 120,499 136,697 157,373 178,706 201,046 229,007 258,041 296,128 341,071 397,044 475,588 574,507 750,000

Cluster 1

Cluster 2

0 0 0 0 0 0 0 0 0 4 0 6 0 0 0 10 15 2 18 16 20 21 19 22

0 0 0 0 0 0 0 3 1 0 0 11 0 0 5 12 13 14 8 0 7 9 17 23

9 18 8 10 15 12 21 19 22 16 12 16 17 18 17 20 23 19 23 21 22 24 24 0

Přílohy

83

Tab. 23 Výsledky shlukování metodou K-průměru pro 5 shluků v programu SPSS Cluster Membership Case Number 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14 15 16 17 18 19 20 21 22 23 24 25

Zdroj: SPSS.

STATES Belgie Bulharsko Česká republika Dánsko Německo Estonsko Irsko Řecko Španělsko Francie Itálie Lotyšsko Litva Maďarsko Malta Nizozemsko Rakousko Polsko Portugalsko Rumunsko Slovinsko Slovensko Finsko Švédsko Velká Británie

Cluster Distance 3 2 3 4 3 2 5 1 1 3 1 2 2 2 1 3 3 2 1 2 3 3 4 4 3

3,541 2,953 4,196 3,130 2,840 3,770 ,000 4,391 3,692 3,429 3,131 3,795 3,423 4,327 4,813 4,600 3,418 4,895 2,832 4,478 3,703 5,881 2,423 1,732 4,012

Stárnutí obyvatel a stát blahobytu v nových členských státech EU

Recommend Documents