TYPY STÁTU BLAHOBYTU A ČESKÁ REPUBLIKA

Masa rykova un iverz ita Ekonomicko-správní fakulta Studijní obor: Hospodářská politika

TYPY STÁTU BLAHOBYTU A ČESKÁ REPUBLIKA The Models of Welfare State and Czech Republic Diplomová práce

Vedoucí práce: Ing. Aleš FRANC, Ph.D.

Autor: Bc. Jana KVAPILOVÁ

Brno, 2010

Jméno a příjmení autora: Bc. Jana Kvapilová Název diplomové práce: Typy státu blahobytu a Česká republika Název práce v angličtině: The Models of Welfare State and Czech Republic Vedoucí diplomové práce: Ing. Aleš Franc, Ph.D. Rok obhajoby: 2010 Anotace Předmětem diplomové práce „Typy státu blahobytu a Česká republika“ je analyzovat Českou republiku na základě jejího přístupu k sociální politice a na základě metody EspingAndersena ji pak přiřadit k jednomu z typů státu blahobytu. Nejprve bude vymezen pojem stát blahobytu, jeho vývoj a příčiny tohoto vývoje. Poté budou charakterizovány autorkou vybrané typologie sociálních států. V další části budou detailněji popsány „ideální“ státy blahobytu podle Esping-Andersena. V poslední části práce bude následovat pokus o zařazení České republiky právě k jednomu z „ideálních“ států podle této typologie. Annotation The goal of the diploma thesis „The Models of Welfare State and Czech Republic“ is to analyze Czech republic on the basis of its approach to social politics and on the basis of method by Esping-Andersen. There will be Czech Republic categorized to one model of welfare state. First of all there will be defined the term „welfare state“, the development and causes of this development. Afterwads there will be characterized by author selected typologies of welfare state. In the following part there will be more deeply described the „ideal“ welfare states according to Esping-Andersen. In the last chapter will be narrated an attempt of including the Czech republic to the one of these „ideal“ states according to this typology.

Klíčová slova Stát

blahobytu,

Česká

republika,

typologie,

Esping-Andersen,

sociální

politika,

dekomodifikace, stratifikace, stát, rodina, trh, defamilizace, familismus Keywords Welfare state, Czech republic, typology, Esping-Andersen, social policy, decommodification, stratification, state, family, market, defamilisation, familism

Prohlášení Prohlašuji, ţe jsem diplomovou práci Typy státu blahobytu a Česká republika vypracovala samostatně pod vedením Ing. Aleše France, Ph.D. a uvedla v ní všechny pouţité literární a jiné odborné zdroje v souladu s právními předpisy, vnitřními předpisy Masarykovy univerzity a vnitřními akty řízení Masarykovy univerzity a Ekonomicko-správní fakulty MU. V Brně dne 25. června 2010

______________________ vlastnoruční podpis autora

Poděkování Na tomto místě bych ráda poděkovala Ing. Aleši Francovi, Ph.D. za cenné připomínky a odborné rady, kterými přispěl k vypracování této diplomové práce.

Obsah Úvod............................................................................................................................................8 1

2

3

Stát blahobytu ...................................................................................................................10 1.1

Pojem welfare state, definice a česká terminologie ..................................................10

1.2

Vznik a vývoj státu blahobytu ..................................................................................13

1.3

Faktory vzniku a vývoje státu blahobytu ..................................................................16

1.4

Typologie sociálních států ........................................................................................17

Typologie Esping-Andersenova .......................................................................................27 2.1

Dekomodifikace ........................................................................................................28

2.2

Stratifikace ................................................................................................................29

2.3

Vztah státu a trhu .....................................................................................................30

2.4

Defamilizace a familismus – stát, rodina a trh..........................................................33

2.5

Reţimy státu blahobytu ............................................................................................37

2.6

Kritiky Esping-Andersenovy typologie ....................................................................43

Česká republika a stát blahobytu ......................................................................................45 3.1

Vývoj státu blahobytu v České republice .................................................................45

3.2

Sociální zabezpečení v ČR .......................................................................................48

3.3

Zařazení ČR k jednomu typu státu blahobytu dle Esping-Andersenovy metody .....55

3.3.1

Dekomodifikace ................................................................................................55

3.3.2

Stratifikace ........................................................................................................67

3.3.3

Vztah státu a trhu: public – private pension mix .............................................76

3.3.4

Familismus a defamilizace – rodinná politika ..................................................78

Závěr .........................................................................................................................................88 Seznam pouţité literatury .........................................................................................................92 Seznam zkratek .........................................................................................................................99 Seznam tabulek .......................................................................................................................100 Seznam grafů ..........................................................................................................................101 Seznam příloh .........................................................................................................................101 Přílohy .....................................................................................................................................103

Úvod Snad odjakţiva se ve světě řeší otázka bohatství a jeho rozdělení mezi lidmi. Obecně společnosti ve vyspělých zemích přistupují k této otázce různým způsobem. Některé, především skandinávské země, přijímají podporu chudých od bohatších vrstev obyvatel s relativní samozřejmostí, jiné společnosti zase vidí v nerovnoměrném rozdělení správnou logiku a povaţují jej za určitý projev spravedlnosti. Různý přístup k této problematice je dán také ochotou dosáhnout menší nerovnosti skrze ruku státu. Zatímco v některých společnostech hraje stát rozhodující roli, v jiných ji zase hraje trh či rodina. Na základě nejen těchto různých přístupů se během let vygenerovaly rozdílné tendence v přístupu k sociální politice. Na základě rozdílů mezi státy, pak byly vypracovány různé typologie sociálních států. Cílem této práce je analýza přístupu České republiky k sociální politice a následné přiřazení ČR k jednomu z modelů typologie Esping-Andersena. Nejdříve se v první kapitole zaměřím na definování pojmu stát blahobytu. Poté také krátce na vývoj tohoto fenoménu a příčiny tohoto vývoje. V rámci této kapitoly budou charakterizovány různé typologie států blahobytu. Jelikoţ jsem si jako typologii pro zařazení České republiky vybrala Esping-Andersenovu, budou zde prezentovány typologie, které s ní v určitých oblastech souvisejí. Ať uţ jsou to ty, které předcházejí Esping-Andersenově, nebo ty, které na tuto typologii navazují, kritizují ji, či se snaţí ji nějakým způsobem obměnit. Esping-Andersenova typologie byla totiţ po svém zveřejnění podrobena několika kritikám, i z toho důvodu povaţuji za vhodné zde tyto typologie umístit. Ve druhé části práce se jiţ detailněji zaměřím na Esping-Andersenovu typologii a jeho přístup k rozdělení států blahobytu na tři základní ideální modely. Objeví se zde pojmy dekomodifikace, stratifikace, role státu a trhu. Rovněţ upozorním na roli rodiny v triádě vazeb společně s trhem a státem a v souvislosti s tím objasním pojmy jako je familismus a defamilizace. Právě tyto pojmy zakládají jednotlivé klastry sociálního státu. Na základě těchto postupů pak ve třetí kapitole podrobím Českou republiku Esping-Andersenově metodě a srovnám ji s 18 zeměmi OECD dle vybraných ukazatelů. V rámci třetí kapitoly budou popsány i jednotlivé sloţky sociálního zabezpečení a nastíněn vývoj od roku 1918. Esping-Andersenovu typologii jsem si vybrala z toho důvodu, ţe obsahuje tři základní modely sociálního státu a spojuje v sobě jak kvantitativní tak kvalitativní prvky hodnocení. Je nejpíš zřejmé, ţe Česká republika nezapadne přímo do některého z ideálních Esping-8-

Andersenových sociálních států, ale zajímalo mě, zda se alespoň k jednomu z nich přibliţuje více neţ k jiným. Je důleţité si uvědomit, ţe si naše země během posledních sta let prošla velmi pestrým vývojem, které bezesporu ovlivnily českou společnost i její přístup k sociální politice. Po roce 1918 navazovala na tradici Rakouska-Uherska, za první republiky zde pak byla především tradice liberální a po roce 1945 se stala socialistickou zemí. Velmi mě proto zajímalo, kam můţeme Českou republiku zařadit dnes, po více jak 20 letech od revoluce, od přechodu od socialismu k trţní ekonomice.

-9-

1 Stát blahobytu Na začátku své práce bych se nejprve zaměřila na definování samotného pojmu welfare state. Dále také tomu, kdy se objevil poprvé a jak se začal tento fenomén rozvíjet a jaké to mělo píčiny. Na následujících stranách se pokusím o krátkou charakteristiku státu blahobytu. Pojem stát blahobytu nebo-li welfare state je dnes velmi často pouţíván, ačkoliv jeho vymezení není aţ úplně jednoznačné. Jak uvádí Večeřa (1993) je tohoto pojmu uţíváno i jako synonyma k pojmu stát, čímţ vzniká otázka, zda tento pojem vyjadřuje jednu funkci státu nebo proměny moderního státu, ke kterým neustále dochází. Např. dle Hungra (2007) mezi základní funkce státu patří i tzv. funkce zabezpečení hospodářského a sociálního pořádku. Dochází zde tedy k určité záměně pojmů stát a sociální stát.1 Kaţdý moderní stát je sociálním státem. Abychom ale mohli zjistit, na kolik se jednotlivé sociální státy mezi sebou liší, je potřeba rozdělit dnešní stát na několik typů a tím jej přesněji charakterizovat. Typy státu blahobytu se budu zabývat v další části práce.

1.1 Pojem welfare state, definice a česká terminologie Kdybychom se chtěli vrátit do chvíle, kdy se pojem welfare state objevil poprvé, ocitli bychom se v Anglii ve čtyřicátých letech minulého století. Tento pojem je spojený s osobou lorda W. Beveridge (Večeřa 1993). V České republice je moţné setkat se s různými výrazy pro welfare state: stát sociálního zabezpečení, stát sociálních práv, stát blahobytu, sociální stát, aj. Nejčastěji se welfare state překládá jako sociální stát, i kdyţ se objevují proti tomuto překladu výhrady. V definici vzniká problém jak z pohledu různých vědních oborů2, tak také záleţí na tom, ve které zemi se o welfare state bavíme (Večeřa 1993).

1

Také např. Potůček ve svém výčtu funkcí státu udává vzdělávací, sociální a zdravotní politiku. Dle něj ale patří k funkcím, které působí kontroverzně (Potůček 1997 in Smutek 2005). 2 Dle Večeři (1996 in Smutek 2005) je důleţité si uvědomit, ţe kaţdý obor zdůrazňuje pouze určitou významovou stránku: právo – sociální práva, ekonomie – finanční výdaje, vliv na spotřebu zboţí aj.

- 10 -

Definování pojmu státu blahobytu tedy není jednoduchou záleţitostí. Večeřa (1993) uvádí, ţe řada autorů se snaţí definici vyhnout a také, ţe definice jsou často příliš obecné.3 Esping-Andersen (1990) zpochybňuje přístupy současné literatury k zájmu o pojem welfare state jako takový, kdy říká, ţe studie týkající se sociálního státu jsou motivovány jinými fenomény jako je např. industrializace. Uvádí, ţe běţné definice zahrnují státní odpovědnost za zajištění určitého základního minimálního mnoţství „welfare - blahobytu“ pro své občany. Taková definice ale obchází některé skutečnosti, např. zda jsou sociální politiky v konfliktu s trhem nebo naopak trţní proces podporují, co je myšleno tím základním, atd. (1990). Konceptem státu blahobytu označuje „institucionální opatření, pravidla a znalosti, které řídí a formují současná sociopolitická rozhodnutí, vývoj výdajů,... a dokonce strukturu poptávky občanů a uživatelů welfare“ (Esping-Andersen 1990, s. 80). Zavedení sociálních práv a jejich uzákonění vţdy vede k dekomodifikaci4, coţ je základním definičním znakem sociálního státu. I kdyţ je dosaţeno dekomodifikace, nemusí se ale dle Esping-Andersena jednat okamţitě o sociální stát – musí být dosaţeno právě určité úrovně dekomodifikace.5 Musil uvádí, ţe pojem sociální stát bývá pouţíván ve dvojím významu -

v politickém

kontextu a jako popisný pojem teorie sociální politiky. K vymezení popisného pojmu stát blahobytu bych vyuţila definici Musila (1996). Ten tedy sociální stát chápe jako „označení instituce právní záruky uspokojení sociálních potřeb občanů moderním státem. Volně řečeno ... sociální stát je situace, v níž občané moderního státu, v okamžiku oslabení nebo ztráty své schopnosti zabezpečit sobě nebo těm, kdo jsou na nich závislí, očekávanou ekonomickou nebo sociálních podporu, nejsou odkázáni na dobrovolnou pomoc příbuzných a spoluobčanů a mají právní nárok na poskytnutí pomoci“ (Musil 1996, s. 9). Sociální stát je moţné definovat i skrze sociální práva.6 Dle sociologické koncepce existují dva typy společnosti: tradiční a moderní. Je očekávatelné, ţe tradiční společnost předchází moderní, nicméně neznamená to, ţe by neexistovaly vedle sebe v jednom okamţiku, ale právě

3

Někteří autoři chápou stát blahobytu jako sektor veřejné politiky, někteří jako typ vlády, někdy se objevuje jako pojetí státu hojnosti či společnost blahobytu (Večeřa 1993). 4 Pojmu dekomodifikace se věnuji v následující části práce. 5 S tím ale nesouhlasí např. Musil, který říká, ţe jakmile dojde k uzákonění jakýchkoli sociálních práv, jedná se o stát blahobytu. 6 Teorie evoluce občanských práv zpracována především dle přednášky kurzu Sociální stát (2010), který vede prof. PhDr. Libor Musil, CSc.

- 11 -

naopak.7 V tradiční společnosti odvozují lidé svou identitu od schopnosti zapadnout do existujícího řádu. Během různých procesů modernizace (industrializace, urbanizace apod.) vznikla tzv. anomie (to uţ mluvíme o přerodu tradiční společnosti v moderní) - lidé nevěděli „co je dobře“.8 Začal platit nový morální kodex, jehoţ obsahem byla, zjednodušeně řečeno, myšlenka: „řád je dobře uspořádán, jestliţe dobře slouţí jedinci“. V centru pozornosti se tedy ocitá jedinec, dříve to byla celá společnost. Objevily se myšlenky, ţe jedince je potřeba podporovat. V tomto kontextu bývá jedinec nazýván občanem9 a občanovi jsou postupně přiznána občanská práva. Existují dva modely vývoje občanských práv – anglický (autorem této teorie je T. H. Marshall) a německý. Dle anglického vznikla nejdříve základní občanská svoboda (svoboda slova, vyznání, svoboda prodávat, volně pracovat – ekonomická práva), pak práva politická a posléze práva sociální přijetím sociálního zákonodárství. Německý model vývoje občanských práv předpokládá jinou kauzalitu a důvody vzniku těchto práv. V německých a rakouských zemích byla nejdříve zavedena sociální práva a aţ posléze práva občanská a politická. V následující tabulce můţeme vidět, které instituce garantují občanská práva. Sociální stát je tedy „instituce moderní společnosti založená za účelem garance sociálních práv“ (více příloha (Přílohy: Příloha 1)). Tabulka 1.1 Instituce garantující občanská práva OBČANSKÁ PRÁVA

GARANTUJÍCÍ INSTITUCE

Občanské svobody

Právo a trh

Politická práva

Asociace10

Sociální práva

Sociální stát

Pramen: dle Musil, přednáška kurzu Sociální stát (2010)

Aplikace evoluce občanských práv je moţná i na postkomunistické země - během socialismu byla lidem přiznána sociální práva, ostatní práva nikoliv. Dle Musila pak můţeme tento koncept pouţít i na transformační proces v ČR, kdy bylo sociálních práv vyuţito rovněţ k získání loajality občanů.

7

Propastné rozdíly ve společnosti byly velkým problémem např. v Československém státě po roce 1918 při tvorbě a sladění sociální politiky. 8 Spojeno např. s procesem urbanizace – lidé z vesnic odcházeli hromadně do měst, kde se zcela mění hodnotový ţebříček, společnost z toho byla často zmatená. 9 Z poddaných se stávají občané. 10 Sdruţení lidí na základě společného zájmu

- 12 -

Teorii občanských práv je moţné pouţít i k vysvětlení vzniku a vývoje státu blahobytu. I kdyţ dle Midgleyho (1997) Marshall přesně nevysvětluje, jak byla sociální práva rozšířena, nebo kdo je za jejich rozšíření zodpovědný. Jeho přístup rovněţ otevřel diskusi o bezpodmínečném nároku na welfare na základě občanství – „občanství není bezpodmíněné, ale vyžaduje, aby lidé plnili také své povinnosti“ (Mead 1986; Roche 1992 in Midgley 1997, s. 101). Sociální stát je tedy určitým garantem zabezpečení proti sociálním rizikům a nejistotám, ať uţ se jedná o předvídatelné situace, na které je moţné se připravit, jako je stáří, nemoc či nezaměstnanost, tak situace, které jsou spojené s určitou mírou nejistoty a často souvisejí se souběhem několika ţivotních situací a problémů zároveň.

1.2 Vznik a vývoj státu blahobytu „Sociální welfare se před první světovou válkou týkal politické pravice a byl určen pro chudé. Mezi válkami byl sociální welfare přijat jako záležitost politické levice, ale stále pro chudé. Po druhé světové válce se sociální welfare začal týkat pravice i levice, ale .... už nikoliv pouze pro chudé.“ Tomasson in Pierson 1990, s. 133 V následující podkapitole se zaměřím na vývoj státu blahobytu. Dle mého názoru je poměrně důleţité tuto problematiku zmínit uţ jen z tohoto důvodu, ţe sociální stát v současnosti je odvozen od svých historických kořenů. I Esping-Andersen při definování reţimů vychází z historického výoje. Navíc i sám charakter společnosti je vytvářen na základě historického kontextu a je určující pro to, co daná společnost povaţuje za oprávněné potřeby a následně i zásahy vzhledem k těmto potřebám. Za rok vzniku státu blahobytu je povaţován rok 188111, kdy byly schváleny Bismarckovy návrhy na sociální pojištění dělníků. Tyto návrhy znamenaly přeorientování sociální politiky, tzn. uţ se nezaměřovala pouze na nejchudší vrstvy obyvatelstva, ale zaměřila se všeobecně12.

11

Počátek státu blahobytu nelze ale přesně určit, jelikoţ v některých evropských zemích byly prvky sociální politiky zavedeny jiţ před rokem 1880 (Duben 2005), a např. Esping-Andersen (1999) nepovaţuje Bismarckovy reformy za dostatečná opatření, která by značila vznik státu blahobytu. Někteří autoři datují vznik sociálního státu ke 40. letům 20. století (Sociální stát in Wikipedia). 12 Ne úplně ve smyslu všeobecnosti jak k tomu došlo později u Beveridge, nikoliv tedy zaměření na občany, ale byla profesně zaměřená – na pracovníky (na tzv. zaměstnaneckém principu).

- 13 -

Návrhy znamenaly rovněţ posílení úlohy státu v sociální oblasti. Navrţené pojištění bylo také Bismarckovým řešením problémů v oblasti práce.13 Dle Piersona (1999) lze vývoj sociálního státu pro západní demokracie rozdělit do šesti základních vývojových etap14: Období experimentálních počátků (80.léta 19. století - 1930) O tomto období jiţ bylo pojednáno výše, vznikají tedy první pojistné systémy. Vývoj sociálního státu začíná v podstatě řešením dělnické otázky. Název tohoto období je odvozen od toho, ţe se vlastně hledají nejlepší způsoby nastavení systému sociálního pojištění. Důleţitým jménem v této oblasti je Otto von Bismarck. Kromě pojistných schémat se objevuje rovněţ nová aktivní politika ve vzdělání, organizaci nemocnic, výpomoci nezaměstnaným či léčbě duševně nemocných. Vůdčím státem v tomto období bylo Německo. Období konsolidace (1930 – 2. světová válka) Objevují se základy konsolidovaného a pevného sociálního státu. Nejdříve jde o základy ideové, kdy mluvíme o tzv. všeobecném konsenzu o solidaritě, ten znamená, ţe je potřeba chránit společnost na základě obecného principu. Vznik období konsolidace je na základě zkušenosti utrpení - období je ohraničeno Velkou hospodářskou krizí, která urychlila přijetí opatření, která by byla za normálních okolností pravděpodobně přijata jen velmi obtíţně. Krize také umoţnila prosazení zákonů v zemích se silnou liberální tradicí. Nezaměstnanost začíná být brána jako velké sociální zlo, proti kterému je nutno bojovat prostřednictvím státu. Důleţitým jménem v tomto období je jméno britského ekonoma Johna M. Keynese, švédského sociálního myslitele Karla G. Myrdala, který se stal spoluautorem švédského sociálního státu 40. let a Franklina D. Roosevelta15.

13

S nástupem a růstem industrializace a počtu pracujících dělníků se začalo vytvářet určité sociální napětí. Vývoj státu blahobytu zpracován především dle Smutek (2005). 15 Roosevelt zavedl program New Deal (1933 – 1939), který představoval státní intervenci proti hospodářské krizi. Vznikly programy sociálního zabezpečení a pojištění v nezaměstnanosti, byla zavedena minimální mzda, maximální počet pracovních hodin a veřejné práce pro nezaměstnané. 14

- 14 -

Období sociální přestavby (1945-1962) Jedná se o období budování sociálního státu. Zde je důleţité zmínit jméno W. Beveridge, který realizoval sociální reformy a v roce 1942 vytvořil národní sociální pojištění ve Velké Británii. Sociální dávky a příspěvky na pojištění byly navrţeny v jednotné výši. Beveridge vytvořil velmi rozsáhlý systém, který zahrnoval především: zabezpečení existenčního minima, vytvoření Národní zdravotní sluţby, která byla hrazena z daní, politiku plné zaměstnanosti a příspěvky v nezaměstnanosti, rozvoj školství a příspěvky na bydlení. Typickým znakem byl princip univerzality – tzn. týkal se nejen zaměstnanců, ale fungoval na občanském principu. Pojištění a dávky tedy byly dostupné všem, ale v minimální míře. Období sociální expanze (1962-1973 – zlatý věk welfare state) V tomto období dochází k růstu ţivotní úrovně, nezaměstnanost v západních státech mizí, ale také se zvyšuje podíl veřejných sociálních výdajů na HDP. Sociální stát se postupně přestává zaměřovat pouze na dělnickou třídu a začíná zahrnovat i střední třídy. Jedná se tedy o velmi štědré období sociálního státu nazývané zlatým věkem, díky růstu obecného blahobytu. Flora a Heidenheimer (1984) říkají, ţe v tomto období dochází ke „zvratu v růstu“ – sociální politika je chápána jako standard a zapomnělo se na její původní funkce a cíle. To se pak ukázalo v následných krizích dalšího období. Období stagnace (1973-1980) Období,

v němţ

nastaly ropné krize

následované hospodářskou krizí

a růstem

nezaměstnanosti, jsou důvodem stagnace sociálního státu. Sociální stát se stává „zdrojem fiskální krize… a redukce výdajů změnami sociálno zákonodárství přitom byly považovány za politicky riskantní a obtížné“ (Musil 1996 in Smutek 2005, s. 60). V 70. letech se tedy sociální stát dostává do krize. Dochází ke změnám ve struktuře pracovního trhu, objevují se nová témata - ochrana ţivotního prostředí, rovné příleţitosti (stírání rasových či genderových rozdílů), moderní státy čelí stárnutí populace. Významným fenoménem se stává také globalizace. Období přicházející po konci 70. let bývá rovněţ nazýváno érou uskromnění. Vlády bojují s pomalým ekonomickým růstem, zvyšující se nezaměstnaností, rostoucím deficitem veřejných rozpočtů a dochází k zatěţování rozpočtu penzijním a zdravotnickým systémem (Sociální stát in Wikipedia 2005). - 15 -

Rekonceptualizace sociálního státu, období pokusu o reformu welfare state (1980 dosud) Tato vývojová etapa začíná zvolením Margaret Thatcher a Ronalda Reagana do vlád, také dochází k preferenci individualistických řešení. Keynesiánský koncept byl v jejich podání nahrazen neokonzervativním. Na druhé straně se objevil nalevo sociální korporativismus. Oba tyto přístupy jsou alternativami ke Keynesiánskému pojetí welfare state (Mishra 1990 in Smutek 2005).

1.3 Faktory vzniku a vývoje státu blahobytu Dle Večeři (1993) většina autorů vysvětluje vývoj sociálního státu důsledky procesu industrializace a vznikem industriální společnosti. Jedná se o tzv. funkcionalistické teorie. Zástupci těchto teorií jsou například Wilensky a Lebeaux16, Kerr nebo Bell, kteří spojují koncept sociálního státu s modernizačními procesy (industrializace, byrokratizace, atd.). Mluvíme tedy o tzv. tezi modernizace, ta vysvětluje vývoj sociálního státu skrze problémy17, nezbytnost – např. Flora a Heidenheimer (1984) poskytují v podstatě vysvětlení, ţe sociální politika je institucí, která řeší problémy moderní společnosti, které moderní společnost sama vytvořila. Esping-Andersen např. uvádí, ţe podle jedné teorie „činí industrializace sociální politiku nutnou a možnou. Sociální stát se stává nezbytností, protože předindustriální způsoby společenské reprodukce jako jsou rodina, církev, „noblese oblige“ a cechovní solidarita byly zničeny sociální mobilitou, urbanizací, individualismem a tržní závislostí.“ (Esping-Andersen 1991, s. 549). Dále pak říká, ţe sociální stát vděčí svému vzniku a fungování vzniku moderní byrokracie18 (Esping-Andersen 1991). Některé teorie kladou důraz na roli politických aktivit, zájmových skupin a samotného státu ve vývoji sociální politiky. Tyto teorie vycházejí z toho, ţe poskytování welfare od státu bylo dosaţeno

prostřednictvím tlaku

zájmových

skupin

na

politické

lídry.

Korpi

či

Esping – Andersen (in Midgley 1997) se přou o to, ţe to byly pracující třídy, které se 16

Jejich práce čerpá z myšlenek sociologů, kteří zdůrazňují význam industrializace ve formování sociálních institucí, hodnot a chování (Midgley 1997). 17 Problémy začínají ve chvíli, kdy se dělníci stěhují hromadně do měst, bouří se, nastává problém komodifikace, vznikají různá ideologická hnutí, konflikty, objevují se sociální rizika nerovnosti, desintegrace společnosti – na to pak sociální politika reaguje. 18 Jako forma organizace, která je schopná stát blahobytu obsluhovat a dále rozvíjet a rozšiřovat (Esping-Andersen 1991).

- 16 -

zapříčinili za zavedení sociálních programů. Tito autoři zdůrazňují „social democratic class struggle“ (svár tříd) ve vývoji sociální politiky. Tento přístup je znám jako „power-resources“ model19. Skupinami ovlivňující politiku nemusí být jen sociální třídy, ale i zájmové skupiny20. Tato teorie je ale i terčem kritik v tom smyslu, ţe stát nereaguje pasivně na poţadavky zájmových skupin, ale ţe vládne vlastní autonomií a je schopný sám proaktivně zavádět sociální programy (Midgley 1997). Objevují se ještě tzv. difúzní teorie. Jedná se o myšlenku, ţe sociální instituce jsou kulturně rozptýleny z jedněch společností ke druhým.21 Někteří autoři zdůrazňují roli difúze v sociální politice ve smyslu role mezinárodního propojení ve vývoji sociální politiky. V mnoha zemích byly dle této teorie zavedeny welfare programy na základě praxe jiných zemí a nejsou vţdy výsledkem kulturní, sociální nebo ekonomické reality dané země (Midgley 1997). V souvislosti s touto teorií je velmi důleţitým pojmem welfare eklekticismus či welfare mix.22

1.4 Typologie sociálních států Jak uţ jsem uvedla výše, všechny moderní státy jsou v podstatě státy blahobytu. Pojem sociální stát je navíc velmi široký, jednotlivé státy vykazují rozdíly v mezinárodním srovnání a právě pro bliţší rozlišení byly vypracovány nejrůznější typologie. Ty rozlišují modely sociálních států podle různých hledisek, mezi nejdůleţitější patří (Večeřa 1993, s.70):  kdo je subjektem sociální politiky, zda stát, veřejný či soukromý sektor, církev, charita aj.,  kdo je objektem této politiky: rozlišujeme střední, niţší či okrajové vrstvy společnosti, dále pak zda je objektem rodina nebo jednotlivec, nebo také jestli nároky vychází ze statutu (1) občana (jedná se v podstatě o hledisko rovných práv), (2) pracovníka (na tomto principu jsou zaloţeny především pojistné programy), (3) potřebného občana (vyuţíváno v programech

19

Jedná se o velmi levicově orientovanou sociální demokracii. Pozice této orientace je shrnuta J. Stephensem (in Pierson 1991) následovně: stát blahobytu je (1) produktem organizace práce a politických pravidel vytvořených politickými stranami práce a (2) představuje první krok směrem k socialismu. 20 Ve smyslu skupin nesoucí stejná rizika (př. Baldwin 1990), nebo korporace - zájmové skupiny zaměstnanecké, zaměstnavatelské, státní zaměstnanci, vojenské sloţky aj. 21 Myšlenky difúzí se vyuţívá v teorii sociálních věd vývoje zemí třetího světa (rozšíření západního kapitalismu do nerozvinutých oblastí prostřednictvím kolonialismu) (Midgley 1997). 22 Eklekticismus je přístup, který neklade důraz na vlastní přínos, ale vybírá a kombinuje z jiţ vytvořeného. Dle Konopáska lze welfare eklekticismus chápat jako „specifické označení hypotézy konvergence sociálních států.“ S tím souvisí také pojem welfare mix, který nemusí být dle Konopáska chápán jen v původním smyslu jako označení pro „smíšenou ekonomiku“ současného sociálního státu, ale jako „součást širšího a obecnějšího welfare eklekticismu“ (Konopásek 1993 in Musil 1997, s.15).

- 17 -

sociální pomoci) nebo (4) demogranta (jedná se o člověka patřícího do skupiny lidí, o kterých si společnost myslí, ţe jsou hodni podpory, např. rodiny s dětmi, váleční veteráni aj.),  jakým způsobem sociální politika působí – tzn. jestli se snaţí o předcházení sociálních rizik nebo řeší aţ následky sociálních událostí, jestli jsou sociální dávky určeny na základě potřeb, které je třeba uspokojit v určité výši, nebo se vychází z minulých příjmů,  kdo a jakým způsobem se podílí na placení této politiky (stát, zaměstnavatelé či beneficienti),  jaký podíl tvoří sociální výdaje na HDP a jakou mají strukturu,  z jakého myšlenkového konceptu politika vychází: zde rozlišujeme proudy liberální, konzervativní, sociálně demokratický aj. Dle Esping-Andersena (1999) jsou tři hlavní přínosy typologií. Umoţňují analytickou úspornost - jak Esping-Andersen (1999, s. 73) přirovnává: „umožňuje vidět celý les a ne nesčetně moc stromů.“23 Dalším přínosem, který uvádí je, ţe v případě, ţe dokáţeme „shlukovat“ různé modely dle podobných vlastností, analýzy umoţňují snadněji určit zásadní tendence a kauzality. Jako další přínos určuje, ţe typologie jsou nápomocným nástrojem pro zobecnění a testování hypotéz. Problematické však je, ţe typologie jsou statické a rozdělují státy k jednomu okamţiku. Jak Esping-Andersen (1999, s. 73) říká: „každá typologie zůstává platnou dokud se historie nezmění“. Následující typologie je moţné rozdělit do dvou základních podle toho, ze kterých klasických jsou odvozeny. Za první je moţno povaţovat typologii, která rozlišuje reziduální a institucionální stát (Wilenský a Lebeaux, Mistra, Titmuss). Za druhou pak klasické rozlišení na liberální a sociálně demokratické státy (Esping-Andersen, De Deken, Leibfried, Castles a Mithell), které byly později doplněny ještě o další typy, a to o typ korporativistický (konzervativní) a později o tzv. rudimentální (latinský) typ sociálního státu aj. (Večeřa 1993). V následujícím textu jsou shrnuty vybrané typologie. Nejprve uvedu tři typologie, které jsou „předchůdkyněmi“ Esping-Andersenovy. Poté se naopak soustředím na některé navazující.

23

Např. Cousins (2005) oponuje, ţe je nebezpečí, ţe výsledný les nese jen malou, pokud tedy vůbec nějakou podobu reálného stavu.

- 18 -

Typologie Wilenského a Lebeauxe – Reziduální a institucionální stát blahobytu Herold L. Wilensky a Charles N. Lebeaux jsou autory základní typologie, která obsahuje dvě koncepce sociálního státu: reziduální a institucionální (univerzální), a která se objevila v jejich studii o dopadu industrializace na vývoj vládních sociálních programů v USA (Midgley 1997). Reziduální typ předpokládá, ţe v první řadě sociální potřeby uspokojuje rodina a trh. Aţ ve chvíli, kdy tento přístup nefunguje, nebo např. ekonomika prodělává krizi, nastupuje ve funkci poskytovatele sociální pomoci stát (Smutek 2005). Reziduální typ, zamýšlený hlavně jako záchranná síť pro chudé, je charakterizován příjmovým testováním veřejně poskytovaných sluţeb a předeším soukromým zabezpečením pro „nechudé“. Do této kategorie bývá začleňováno USA (Barr 2001). U institucionální koncepce existuje určitý organizovaný systém sociální pomoci. V této koncepci je povaţována sociální pomoc za zcela normální funkci moderní společnosti. Systém má za úkol pomáhat jednotlivcům a skupinám dosahovat určitého ţivotního standardu – uspokojovat standardní ţivotní potřeby (Smutek 2005). Podstata tohoto základního rozdělení se pak objevuje snad u všech pozdějších typologií, jak můţeme vidět i v další navazující typologii Mishry, který ještě zakomponoval speciální model pro socialistické společnosti.

Mishra – reziduální, institucionální a strukturální stát blahobytu Dle Mishry jsou hlavními způsoby uspokojování potřeb sociální sluţby, daňové úlevy, zaměstnanecký welfare, vzájemná pomoc a dobročinná či dobrovolná pomoc. Tyto prvky je moţné nalézt v kaţdé zemi. Jejich poměr je však různý a mění se. S vyuţitím dvou základních modelů – reziduálního a institucionálního - můţeme vyjasnit co ovlivňuje tento poměr a jeho změny. Rozlišení těchto dvou typů je zaloţeno na rozsahu zákonných opatření – v reziduálním modelu je opět rozsah státních zásahů minimální oproti institucionálnímu modelu. Mishra pak uvádí zvláštní model, který platí pro socialistické společnosti (zatímco

- 19 -

dva předchozí pro kapitalistickou společnost), a to tzv. strukturální model. V tabulce v příloze (Přílohy: Příloha 3) nalezneme srovnání těchto tří modelů (Smutek 2005). Mishra pal rozlišuje ještě dva druhy sociálního státu – integrovaný a desintegrovaný. Země s integrovaným modelem mají vlivnou instituci vyjednávání kompromisů mezi zaměstnanci, zaměstnavateli a vládou. V tomto systému nehrají hlavní úlohu sociální dávky, ale mnohem důleţitější je zachování pracovních příleţitostí a předcházení nutnosti vyplácet podpory a dávky. V desintegrovaném státě je sociální zabezpečení instituce oddělená od hospodářství. Rozsah sociálních sluţeb je stanovován na základě určitých standardů potřebnosti, které jsou společností uznávány, není tedy přizpůsoben podmínkám podnikání (Musil 1996). Do této kategorie zařadil USA a VB. K integrovanému státu pak většinu evropských zemí, ve kterých převládá systém zvaný korporatismus24 (především Švédsko nebo Rakousko) (Midgley 1997). Spousta autorů přichází s novými typy sociálního státu, jelikoţ se domnívají, ţe některé země nesedí na stávající typologii. Takovým autorem byl i Titmuss, který doplnil typologii Wilenského a Lebeauxe o nový model. Tento model je velmi podobný konzervativnímu modelu dle Esping-Andersena.

Titmussova typologie – reziduální, pracovně-výkonový a institucionální sociální stát Titmuss doplnil typologii Wilenského a Lebeauxe o pracovně-výkonový model25. V tomto modelu platí, ţe sociální potřeby by měly být uspokojovány na základě zásluh, pracovního výkonu a produktivity (Pierson 1991). „Základním prvkem tohoto modelu je snaha o reprodukci statusu“ (Munková 2004, s.49). Pierson (1991) uvádí, ţe Titmussova klasifikace zůstává uţitečná, ale jako typologie států blahobytu je kritizována, protoţe nynější státy blahobytu obsahují prvky všech tří modelů a protoţe v praxi se podporuje evoluční vysvětlení rozvoje státu blahobytu od reziduálního, přes pracovně výkonový k institucionálnímu (Pierson 1991). 24

Korporatismus ve smyslu existence korporací jako jsou odbory a obchodní společnosti (tzv. tripartita), které ovlivňují rozhodnutí vlády. Sociální politika je tak zaloţena spíše na spolupráci a konsenzu, neţ na soutěţi a konfliktu (Midgley 1997). 25 Věřil, ţe země jako Německo nebo Sovětský svaz nesedí na institucionální – residuální model. Tento model bývá také označován jako průmyslový výsledkově výkonnostní, institucionálně výkonnostní či industrial achievement-performance model (Midgley 2007).

- 20 -

Zde by bylo vhodné umístit typologii Esping-Andersena (1990, 1999) a jeho klasické rozdělení na tři reţimy sociálního státu.26 Po publikování Esping-Andersenovy knihy (1990) se vyrojila spousta debat o počtu ideálních typů sociálního státu, jestli počet tří je dostatečný. Objevily se také otázky, který stát bude včleněn do kterého typu. Během 90. let bylo představeno několik různých typologií. Ale např. Abrahamson (2002 in Arcanjo 2006) tvrdí, ţe ţádná nepřinesla nějaké objasnění, v určitých případech dokonce autoři pouze pojmenovali reţimy jinými názvy. Vyčlenili také nové reţimy či subreţimy.27 V souvislosti se čtvrtým středomořským státem blahobytu28 se objevují i souhlasné názory s Esping-Andersenem (1999), např. Katrougalos (1996 in Arcanjo 2006) povaţuje jiţní státy také spíše za subreţim konzervativních států, na rozdíl od autorů jako je např. Ferera nebo Leibfried. Následují jiţ typologie navazující, kritizující a doplňující tu Esping-Andersenovu.

De Dekenova aplikace Esping-Andersenovy typologie na socialistické státy střední a východní Evropy Dle De Dekena (1992) země východní a střední Evropy zkombinovaly sociálně demokratický (usuzuje tak na základě občanského principu a univerzalismu) a korporativistický reţim. De Deken pak definuje pojem tzv. leninský režim sociálního státu, který má rysy právě obou výše zmíněných. Pod tímto pojmem chápe reţim, který umoţňuje pouţívat princip občanské solidarity29 a universalismu30. Obdrţení dávek v těchto zemích ale bylo podmíněno tím, ţe osoba musela být státním zaměstnancem, tzn. ţe příslušníci jiných statusových skupin, např. soukromí podnikatelé byli ze sociálního systému vyloučeni31(Musil 1996). Ve svém působení tedy byla sociální politika v těchto zemích podobná spíše korporativistickému modelu a nejen tedy díky tomu, ţe zde bylo spojení k práci a zahrnutí do zabezpečení bylo odvislé od zaměstnání a to hlavně ve státním sektoru, ale také proto, ţe byla financována z příspěvků32. Na druhou stranu jakkoliv je podobný tento model sociální politiky 26

Jeho typologie je detailněji popsána v následující kapitole. Jihovýchodní Asijské státy, Australasie, země jiţní a východní Evropy (Arcanjo 2006). 28 Esping-Andersen (1999) jej povaţuje za subreţim konzervativního ideálního typu státu blahobytu. (viz níţe) 29 „Režimy východní Evropy se nejvíce blížily občanskému modelu, ale restrikce sociálních práv byla tak značná, že téměř univerzální pojetí nesloužilo emancipaci, ale představovalo část státně totalitní kontroly občanů“ (De Deken 1992, s.4). 30 Socialistické vlády byly nakloněny universalismu s výjimkou pozitivní diskriminace rizikových dělníků a výhod pro některé státní úředníky (De Deken 1992). 31 Např. v České republice ale kolem 95 % práceschopného obyvatelstva byli zaměstnanci státu, takţe se tento model příliš neprojevoval na rozdíl od takového Polska, kde bylo soukromé podnikání povoleno (Musil 1996). 32 Z daní mzdového fondu podniků (De Deken 1992). 27

- 21 -

korporativistickému modelu, nebo-li výkonovému, podmínkou pro zahrnutí do systému sociálního zabezpečení nebyl výkon jako takový, ale postačila v podstatě přítomnost na pracovišti a loajalita ke straně či státu (De Deken 1992).

Čtvrtý typ sociálního státu – Leibfried a Ferrera Leibfried přišel s myšlenkou, ţe vedle Esping-Andersenova sociálně-demokratického (skandinávského), korporativistického (bismarckovského) a liberálního (anglo-saského) modelu existuje ještě čtvrtý typ sociálního státu, a sice tzv. rudimentální (latinský) typ. Ten má některé společné prvky z modelů liberálního a korporativního, jak je definuje EspingAndersen (Musil 1996). Tento typ sociální státu můţeme v podstatě označit jako hybridní formu klasického Esping-Andersenova rozdělení na tři reţimy.33 Rudimentální typ sociálního státu se vyznačuje „nedostatkem artikulovaného sociálního minima a práva na welfare“ (Smutek 2005, s. 84). Leibfried (1993) říká, ţe je z určitého hlediska podobný liberálnímu modelu – klade důraz na residualismus a „nutí vstupovat na trh práce“. Ale na druhou stranu je postavený na jiné tradici (v souvislosti s katolickou církví). Navíc tyto země ale nemají tradici plné zaměstnanosti, obzvláště v případě ţen (Leibfried 1993). Nicméně, s výjimkou zemí, které Leibfried klasifikoval v rámci latinského typu, se klasifikace ostatních zemí blíţí kompletně Esping-Andersenově typologii (Arts a Gelissen 2002 in Fenger 2007). Esping-Andersen se vyjadřuje k zavedení čtvrtého typu Leibfriedem a poukazuje na to, ţe Leibfried deformuje význam, protoţe studuje kvalitativně odlišný fenomén (Esping-Andersen 1999). Jeho přístup a důvod, proč Leibfried chce zavést nový reţim, je kvůli jednomu odlišnému programu – sociální pomoci - chybí zde jasně dané sociální minimum a právo na welfare. Na to Esping-Andersen namítá, ţe i kdyţ je tento program odlišný, těţko to bude vytvářet nový reţim. Leibfried přišel s myšlenkou čtvrtého typu sociálního státu v roce 1992, v roce 1996 Ferrera také souhlasí se zařazením tzv. jiţního modelu do typologie sociálních států. Rozlišuje čtyři typy sociálního státu – rovněţ Skandinávský, Anglo-saský, Bismarckovský a Jiţní na základě přístupu, podmínek, za kterých jsou dávky uděleny, pravidel financování sociální ochrany a organizace a řízení správy sociálního zabezpečení34 (Fenger 2007). Dle Esping-Andersena 33

Jako další hybridní modely se v literatuře objevují i další typy – např. země protinoţců nebo VB. Za indikátory povaţuje např. pravidla přístupu k výhodám, podmínky za kterých jsou dávky garantovány, finanční regulace sociálního zabezpečení (Smutek 2005, s. 84). 34

- 22 -

(1999) směřuje Ferrera v této otázce pouze skrze praxi distribuce – rozšířené pouţívání sociálních dávek, především v Itálii, pro potřeby politického klientelismu (přilákání voličů). Esping-Andersen dále říká, ţe takovéto uţívání welfare programů můţe definovat charakter politiky, ale jako definice welfare reţimu, pokud by od počátku byl systém navrţen pro potřeby klientelismu a nikoliv kvůli sociální ochraně, obstojí jen velmi těţko. Přiznává sice, ţe je sociální pomoc hodně reziduální, ale má to své důvody – předpokládá se, ţe rodina je odpovídajícím místem sociální pomoci a také, ţe rodiny za normálních okolností neselhávají. Jiţní model je odvislý od familismu.

Bonoliho Bismarckovský a Beveridgeovský model Bonoli (1997) přišel s kritikou typologie Esping-Andersenovy i Ferrerovy. Ačkoliv uznal, ţe míra dekomodifikace obsahuje kvantitativní i kvalitativní indikátory, dospěl k závěru, „že Esping-Andersen vždy uzavírá svou klasifikaci na základě množství welfare poskytnutého jednotlivými sociálními státy“ (Arcanjo 2006, s. 21). Slabé místo Ferrerovy klasifikace zůstává v té skutečnosti, ţe není brán v úvahu kvalitativní rozměr. Bonoli vypracoval dvoudimenzionální klasifikaci zaloţenou na Bismarckovském a Beveridgeovském modelu (Arcanjo 2006). Tabulka 1.2 Bismarckovský a Beveridgovský model Cíle Dávky Oprávnění Pokrytí Financování Pramen: Arcanjo (2006, s. 21)

BISMARCKOVSKÝ MODEL Podpora příjmu Závislé na příjmu Podmínka příspěvků Zaměstnanci Příspěvky

BEVERIDGEOVSKÝ MODEL Prevence chudoby Plošné Pobyt nebo potřeba Celá populace Zdanění

Bonoli vyčlenil dva typy indikátorů: (1) sociální výdaje jako % HDP a (2) procento sociálních výdajů financovaných skrze příspěvky. Země pak byly rozčleněny na 4 typy podle systému sociální ochrany: (1) Britské (Irsko, VB), (2) Severské (Dánsko, Finsko, Norsko, Švédsko), (3) Kontinentální (Belgie, Francie, Německo, Lucembursko, Nizozemí) a (4) Jižní (Řecko, Itálie, Portugalsko, Španělsko, Švýcarsko). Jeho závěrem je, ţe první tři odpovídají typologii Esping-Andersena, zatímco poslední koresponduje se čtvrtým reţimem Leibfrieda (Arcanjo 2006).

- 23 -

Čtyři modely sociálního státu – Castles a Mitchell Castles a Mitchell reagují na Esping-Andersenovo zařazení Austrálie a Nového Zélandu (nebo téţ „země protinoţců“) do liberálního modelu státu blahobytu. Dle Castla a Mitchella je Austrálie a Nový Zéland specifičtější a proto rozvíjejí jinou klasifikaci, která má čtyři stupně: (1) Liberální, (2) Konzervativní, (3) Nepravicová hegemonie a (4) Radikální. Jako indikátory vyuţívají (1) úrovně výdajů na stát blahobytu, (2) průměrnou rovnost dávek a (3) daně z příjmů nebo daně ze zisku jako procento HDP. Liberální stát se vyznačuje nízkými sociálními výdaji a nevyuţíváním vyrovnávacích nástrojů v sociální politice. Konzervativní typ se projevuje naopak vysokými výdaji, ale na druhou stranu vyuţívání vyrovnávacích nástrojů je nízké. Tzv. Nepravicová vláda je opakem od liberálního typu – sociální výdaje jsou tedy vysoké a rovněţ vyrovnávacích nástrojů je uţíváno ve vysoké míře. Čtvrtým typem je Radikální typ, ve kterém je rovnosti dosahováno pomoci příjmů před zdaněním, před transfery, tzn. jsou zde přejímány vyrovnávací nástroje, ale nízké sociální výdaje (Smutek, 2005). Nicméně s výjimkou kategorie Radikálních států, které zahrnují Austrálii, Nový Zéland a Velkou Británii se tato typologie velmi podobá původní Esping-Andersenově typologii (Arts a Gelissen 2002, Castles a Mitchell 1991 in Fenger 2007). Na novou skupinu zemí reaguje Esping-Andersen ve své práci (1999) a podotýká, ţe je moţné, ţe v 60. nebo 70. letech se mohly objevovat záruky sociálního státu, které byly sociálně-demokratického charakteru, ale postupem času se Austrálie i Nový Zéland posunuly k prototypu liberalismu – minimální státní a maximální trţní alokaci rizik (Esping-Andersen 1999).

Pět typů sociálního státu – Korpi a Palme Korpi a Palme (1998) rovněţ vyčleňují pátý typ, a to zem protinoţců. Státy blahobytu klasifikují na základě institucionálních faktorů: institucionální struktura sociálních programů: starobní penze a sociálních dávky, tyto programy jsou pak rozlišeny dle uvedených indikátorů: (1) na čem je zaloţeno oprávnění, (2) princip dávek, (3) řízení jejich úrovně a (4) řízení programu sociálního pojištění. Na základě těchto měřítek rozlišují pět typů státu blahobytu: (1) Základní zabezpečení („Basic security“), (2) Korpotativistický, (3) Všeobecná podpora („Encompassing“), (4) Cílený („Targeted“) a (5) Dobrovolný státně subvencovaný (Smutek 2005). Ačkoliv nenalezli Dobrovolný státně subvencovaný model ve svém výběru 18 zemí, klasifikace zemí v ostatních modelech je podobná v podstatě Esping-Andersenově

- 24 -

typologii s výjimkou Austrálie, která je jedinou zemí ve skupině Cílených sociálních států (Fenger 2007). Navazující typologie podle Korpiho (1999, 2000)35 je zaloţena na přístupu sociální politiky k rodině: ve společnosti se nově objevuje mimo jiné problém sloučení tradiční funkce rodiny a účasti na trhu práce. Existují následující charakteristiky sociální politiky v jednotlivých zemích: (1) politika defamilizace, která zbavuje rodinu odpovědnosti za péči o děti, (2) intergenerační závislosti a (3) hledisko dekomodifikace, dle stupně jednotlivých ukazatelů je moţné rozlišit typy sociálního státu36: 1) tržně orientovaný stát – je zde malá podpora rodiny, základem politiky jsou rovné šance a nediskriminace, 2) model obecné podpory rodiny (tradiční model, také nazýván familistický stát) – tady jsou

zastoupeny konzervativní země. Sociální politika ve vztahu k rodině se vyznačuje

vysokými dávkami na děti, dlouhou mateřskou dovolenou, daňovými úlevami pro rodinu, kvalitní péčí o staré lidi, poskytovány jsou veřejné sluţby pro děti od 3 let (denní sluţby), 3) model dvojího příjmu – tento model se vyznačuje značnou podporou rovného přístupu v pracovním uplatnění a současně vysokou mírou péče o děti (např. sdílená péče - na mateřské dovolené se střídají matka i otec). V rámci systému existují zařízení pro děti do 3 let. Esping-Andersen (1999) se ve své knize vyjadřuje k tendencím přidávat další modely – Leibfriedův rudimentální typ, země protinoţců Castla a Mitchella a zde nezmíněné Japonsko např. Jonese (1993 in Esping-Andersen 1999). Esping-Andersen tvrdí, ţe kdybychom přijali všechny tyto typy, máme najednou z 18-20 zemí 6 různých reţimů kromě původních tří - a to s nadsázkou znamená návrat k individuálnímu srovnávání. Jednoduché porovnání typologií Esping-Andersenovy (1990), Ferrerovy (1996), Bonoliho (1997) a Korpi a Palme (1998) nabízí tabulka v příloze (Přílohy: Příloha 3). Je moţné uvést ještě další typologie sociálního státu a ačkoliv mají přínos v tom, ţe pomáhají kategorizovat rozdílné přístupy k sociálnímu welfare, objevují se ve spojitosti s těmito typologiemi určité problémy. Prvním problémem je, ţe typologie nezahrnují všechny státy světa, tzn. ţe existují země, které modely neobsahují (např. země třetího světa). Dalším 35

Navazující typologie dle Korpiho je zpracována pomocí přednášky kurzu Sociální politika (2010), kterou vedl Mgr. Ondřej Hora, Ph.D. 36 Jednoduché rozlišení nabízí trabulka v příloze (Přílohy: Příloha 3).

- 25 -

problémem je těţká odlišitelnost různých typologií. Různí autoři uţívají různých kritérií k rozlišní zemí. Země jsou tedy často kategorizovány odlišně dle uţitých typologií a ukazatelů. Dalším úskalím můţe být uţití typologií pro normativní účely. Ačkoliv jsou vytvořeny k uchování analytické srozumitelnosti, často vyjadřují osobní ideologické preference (Midgley 1997). Já jsem si pro kategorizaci České republiky vybrala typologii Esping-Andersena, jelikoţ je typologií obsahující pouze tři klasické modely, které jsou rozlišeny na základě poměrně jasných a logických ukazatelů. Ačkoliv je jiţ od začátku zřejmé, ţe Českou republiku není moţné jednoduše zařadit k jednomu reţimu, zajímalo mě, jak Česká republika dopadne ve vztahu k zemím, které právě Esping-Andersen zkoumal a kterému ideálnímu typu sociálního státu se bude nejvíce přibliţovat. V následující kapitole popíši, jak EspingAndersen zkoumal jednotlivé země a na základě čeho je pak rozdělil do jednotlivých modelů.

- 26 -

2 Typologie Esping-Andersenova Gøsta Esping-Andersen je dánský sociolog. Kdyţ v roce 1990 vydal knihu The Three Worlds of Welfare Capitalism, většina odborné veřejnosti byla nadšena37. Esping-Andersen (1990) rozlišuje sociální státy na základě způsobu stratifikace, míry dekomodifikace a vztahů mezi státem, trhem a rodinou.38 Na základě těchto vztahů vytvořil tři typy státu blahobytu39, které byly později doplněny o čtvrtý typ (např. výše zmíněné typologie Leibfriedova a Ferrerova, či typologie od autorů Castla a Mitchella). Typologii sloţenou ze tří typů Esping-Andersen publikoval ve své práci The Three Worlds of Welfare Capitalism, souvislosti se čtvrtým typem (či spíše „podtypem“) pak můţeme nalézt v práci Social Foundation of Postindustrial Economies z roku 1999 (Keller 2005). Esping-Andersen (1990) vychází ze své teorie tříd a vývoje sociálních práv. Sociální stát byl utvořen díky vlivu pracující třídy, která získala volební (politická) práva a díky ní i mandát jejich zástupci – členové dělnických stran. V kaţdé zemi záleţelo na tom, s kým pak tato vládnoucí strana vstoupila do koalice (byla zde politická vůle námezdních pracujících, ale vţdy se museli s někým spojit) a to pak dalo základ tomu, jakým směrem a v jaký model se jejich politika vyvine.40 Typologie je pak výsledkem tohoto zkoumání, v rámci něj pak sledoval trendy v redistribuci. Jak jiţ bylo uvedeno výše vyuţívá jako hledisko míru dekomodifikace, která je nástrojem, kterým rozlišuje tři typy státu blahobytu a v rámci těchto také odlišné přístupy k zabezpečení v nemoci, ve stáří a nezaměstnanosti.41 Dalším hlediskem je rovněţ zmiňovaný způsob stratifikace. Kaţdý stát řeší problém stratifikace, ale kaţdý stát tento problém i nějak vytváří, upravuje. Dalším indikátorem jsou vazby mezi státem, trhem a rodinou. Esping-Andersen říká, ţe existují odlišnosti mezi státy v sociálních právech a sociální stratifikaci a najdeme i kvalitativně různá opatření mezi státem, trhem a rodinou. Tyto rozdíly ve státu blahobytu nejsou lineárně roztříděné, ale jsou seskupené do určitých shluků - klastrů států, které se vyznačují podobnými vlastnostmi. Na těchto základech pak Esping-Andersen rozlišuje reţimy: liberální, korporativistický a sociálně demokratický model 37

I kdyţ se samozřejmě objevily i kritiky a sám Esping-Andersen musel, jak se svými kritiky, tak zastánci, dopracovávat své původní argumenty (Smutek 2005). 38 Při tvorbě své typologie vycházel z teoretických principů, které byly zaloţeny Marshallem a Titmussem. Co se týče empirické stránky, stavěl na komparativních výzkumech prováděných Wilenskym (1975), Florou a Heidenheimerem (1981), Mommsenem (1981) a Florou (1983, 1986) (Smutek 2005). 39 On sám je však raději nazývá sociálními reţimy – tím vyjadřuje způsoby, ve kterých je produkce welfare rozdělena mezi stát, trh a domácnosti. 40 Např. ve Velké Británii spojení s liberály, v Německu s křesťanskými demokraty. 41 Dekomodofikaci vztahuje k sociálnímu pojištění v oblasti tří sociální rizik.

- 27 -

(Esping-Andersen 1990). Ve své pozdější práci (1999) více vycházel ze sociálních rizik (jak jsou sdíleny), přičemţ tento pojem v předchozí práci (1990) obsaţen není. Rovněţ jsou zde zavedeny pojmy defamilizace a familismus. Toto kritérium potom rovněţ souvisí s rozdělením států do jednotlivých klastrů. V následujícím textu se podrobněji věnuji pojmům dekomodifikace, sociální stratifikace, vztahy mezi trhem, státem a rodinou a defamilizace.

2.1 Dekomodifikace Ve chvíli, kdy se bavíme o státu blahobytu, je velmi důleţitým pojmem tzv. dekomodifikace. Jestliţe jsou sociální práva udělena spíše na základě občanství neţ výkonu, zakládá to tzv. dekomodifikaci postavení jedince vůči trhu. (Esping-Andersen, 1990) Tím, ţe se vytvořil trh, začala být práce brána jako zboţí.42 Stejně tak se zboţím stávají lidské potřeby. Člověka však nelze nechat na pospas trhu, přičemţ tento názor zastávají, nebo si tento fakt alespoň uvědomují, i liberálové. Komodifikace pracovní síly a její důsledky se zapříčinily za vznik sociální politiky a státu blahobytu (Večeřa 1993). Dekomodifikace tedy znamená, ţe práce přestává být brána jako zboţí. Nastává, kdyţ určité sluţby jsou poskytnuty jako záleţitost práva a kdyţ jedinec můţe udrţovat takovou úroveň ţivobytí, která nemá vztah k trhu43 (Esping-Andersen 1990). Dekomodifikace se nemusí ale vztahovat jen ke sluţbám, ale i ke statutu jedince - je totiţ důleţité, v jakém rozsahu je rozdělování odděleno od mechanismu trhu. Dekomodifikace byla vţdy záleţitostí plnou rozporu: posiluje pozici pracovníka a oslabuje absolutní autoritu zaměstnavatele. Pro pracovníka je

výhodná,

zatímco zaměstnavatelé

se

dekomodifikaci

vţdy bránili

(Esping-Andersen 1991). Na základě dekomodifikace (resp. příslušných ukazatelů rozebíraných níţe) rozlišuje EspingAndersen tři typy welfare reţimů. Liberální stát se vyznačuje nízkou úrovní dekomodifikace, korporativní sice dekomodifikuje více, ale stále ne nijak výrazně (zachovává statusové rozdíly vzniklé na trhu). Výraznou úrovní dekomodifikace se vyznačuje právě sociálně-demokratický welfare reţim. 42

V předkapitalistické společnosti byli pracovníci zboţím v tom smyslu, ţe jejich přeţití bylo podmíněno prodejem jejich pracovní síly (Esping-Andersen 1990). 43 Pouhá přítomnost sociální pomoci nebo pojištění nemusí nutně přinést podstatnou dekomodifikaci, pokud značně nečiní jedince nezávislým na trhu (Esping-Andersen 1990).

- 28 -

2.2 Stratifikace Mezi lidmi existuje snad odjakţiva určitá nerovnost.44 V kaţdé skupině je moţné zaznamenat určitou formu nerovnosti. Je potřeba odůvodnit a ospravedlnit – nebo-li legitimizovat sociální nerovnosti. „Míra legitimizace sociálních nerovností a jejich přijetí většinou společnosti souvisí s rozlišením mezi sociální nerovností a sociální stratifikací“ (Winkler 2000, s. 139). S pojmem nerovnosti tedy souvisí pojem sociální stratifikace: zatímco sociální nerovnost souvisí s různými projevy a případy, sociální stratifikace je „systém institucionalizovaných sociálních nerovností“ (Winkler 2000, s. 139). Esping-Andersen (1990) ve své práci píše, ţe stát blahobytu je klíčová instituce ve strukturování tříd a sociálního řadu. Stát blahobytu je tedy jakýmsi činitelem, aktérem stratifikace. Pokud se ale stát blahobytu účastní procesu stratifikace, dělá to různě. K identifikaci klastrů států blahobytu Esping-Andersen vymezuje charakteristické ukazatele stratifikace, které jsou typické pro jednotlivé reţimy. Stratifikaci měří Esping-Andersen pomocí indikátorů korporativismu, etatismu, univerzalismu, poţadavků na testování příjmů, výše soukromých výdajů na zdravotní péči a rovnosti přístupu k sociálním dávkám. Rozdíly, které se na základě těchto indikátorů mezi jednotlivými státy objevují, zakládají opět rozdělení do tří reţimů státu blahobytu. Konzervativní stát je zastáncem zachování rozdílu v postavení. A ačkoliv je konzervativní welfare reţim historicky spojen s významnou úrovní sociálních výdajů, obsah sociální politiky umoţňuje posílit existující uspořádání. Tento reţim je historicky rovněţ spojen se silným státem a např. i významnou rolí náboţenství ve společnosti. Není náhoda, ţe raní tvůrci státu blahobytu – např. v bismarckovském Německu – pomáhali posílit centrální úlohu státu a křesťanští demokraté zdůrazňovali tradiční role vzhledem k sociální struktuře a familismu (Scruggs a Allan 2006a). Liberální stát podporuje individualismus, zásahy sociální politiky jsou minimální a obyvatelstvo rozděluje na dvě skupiny: na většinovou část, která je pojištěna a na menšinu, která je odkázána na státní sociální podporu – Esping-Andersen označuje tento jev jako duální společnost. Na rozdíl od konzervativního státu, který se snaţí zachovávat tradiční vzorce sociální stratifikace, se liberální režim chová opačně. Klasičtí liberálové argumentují, ţe tradiční sociální vzorce omezují svobodu jednotlivce a ţe svobodný trh umoţňuje jedinci realizovat svůj potenciál bez svazování vyplývající z předcházející sociální hierarchie jak 44

„Nerovnost předpokládá, že lze jedince nebo skupiny seřadit jakoby na vertikální ose podle míry zastoupení nějaké vlastnosti.“ (Winkler 2000, s.136).

- 29 -

státu, tak církve. Klasický liberalismus poţaduje, aby byl welfare osvobozen od sociálních institucí a stal se závislým pouze na trhu (Scruggs a Allan 2006a). Sociálně-demokratický stát blahobytu prosazuje rovnost postavení člověka ve společnosti a poskytuje sociální zabezpečení středním vrstvám. Na rozdíl od konzervativního reţimu, který zachovává sociální rozdíly a liberálnímu reţimu, který postupuje tradiční sociální struktury imperativu trhu, sociálně-demokratický reţim stírá rozdíly – vytváří širokou rovnost skrze netrţní mechanismy (Scruggs a Allan 2006a). Jednotlivé stratifikační ukazatele spolu souvisejí a jsou na sobě závislé dle různé intenzity. Jiné naopak korelují negativně. Tyto vazby jsou blíţe popsány v příloze (Přílohy: Příloha 4). Esping-Andersen se snaţí stratifikaci i dekomodifikaci určitým způsobem měřit. Způsob a postup kvantifikace popisuji v následující kapitole 3 Česká republika a stát blahobytu.

2.3 Vztah státu a trhu Předchozí pojmy nám zakládají tři typy státu blahobytu. Jak Esping-Andersen říká (1999), welfare reţimy musejí být ale identifikovány systematičtěji v rámci interkauzálních vztahů triády státu, trhu a rodiny. Vztah státu a trhu zkoumá Esping-Andersen pomocí poměru mezi státními a soukromými příspěvky do penzijního systému. Na základě výsledků lze pak zemi zařadit opět k jednomu ze tří typů systémů: univerzalistický, reziduální a korporativistický. Roli rodiny pak identifikuje pomocí tzv. defamilizace a familismu, jak je uvedeno v následující podkapitole a diskutuje o novém, dalo by se říci

„subreţimu“ státu

blahobytu – jiţním modelu (1999). O něm, ale blíţe v následující podkapitole. Esping-Andersen (1999) říká, ţe ani stát, ani trh nebyly určeny jako místo k poskytování welfare. Přesto téměř kaţdá učebnice sociální politiky přesvědčuje o opaku. Lidé obecně spojují distribuci welfare s vládní sociální politikou.45 Ve všech rozvinutých zemích je moţné najít nějaký mix soukromého a veřejného poskytování welfare.46 Esping-Andersen zkoumá tuto souvislost ve vztahu k penzím, protoţe jsou snad 45

Dle Esping-Andersena (1999) liberální dogma a současná ekonomická teorie chtějí, abychom věřili, ţe stát je umělý výtvor a trh je jediná instituce skutečně schopná uspokojit různé welfare potřeby. Říká, ţe to můţe být pravda v případě automobilů, ale určitě ne v případě sociálního zabezpečení.

- 30 -

nejvýznamnější v celém balíku sociálních transferů47. Říká, ţe státy vytváří trhy a trhy vytváří státy. Pro penze platí, ţe je poţadováno uţití státní moci k ustavení a utvoření schopného soukromého trhu. Na druhou stranu, role státu v poskytování penzí byla formována a utvářena povahou a omezeními trhů. Stát a trh, nebo politická moc a cash nexus, byly vzájemně a nepřetrţitě ovlivňovány k vytvoření zvláštního mixu sociálního poskytování, které přešlo v definování reţimů státu blahobytu. Reţimy jsou tedy srovnávány na základě toho, kde jsou uspokojovány základní lidské potřeby – zda jsou postoupené soukromé nebo veřejné odpovědnosti. Členění sociální ochrany mezi veřejný a soukromý sektor určuje strukturální kontext dekomodifikace, sociálních práv, a stratifikační spojitosti reţimů sociálního státu. Soukromý welfare musí být paradoxně analyzován za účelem identifikace státu blahobytu (Esping-Andersen 1990). Esping-Andersen (1990) pak definuje, které systémy mohou být povaţovány za soukromé a které za veřejné. První princip pro rozlišení systému souvisí s přítomností sociálních práv. Do (1) veřejných penzí zahrnuje ty, jenţ splňují následující: (1a) jsou přímo nařízeny zákonem a spravovány státem nebo (1b) zde existuje čistý a explicitní vládní mandát, ţe privátní sektor poskytuje daný typ penzí (stát tedy určuje podmínky poskytování a dohlíţí, ale neposkytuje). Další kategorie která musí být oddělena jsou (1c) penze státních zaměstnanců. Tento postoj vlády v roli zaměstnavatele a tedy vládních rozpočtů, má málo co do činění s uzákoněnými sociálními právy, ale má mnohem více co dělat se zvláštní statusovou demarkací. Odráţí odkaz etatismu a korporativního privilegia. Zůstávají zde dva typy výhradně (2) soukromých penzí: (2a) zaměstnanecké penzijní plány a (2b) individuální anuity. Je důleţité tyto dva typy oddělit kvůli odlišné logice, kterou zastávají. V určitém smyslu je těţké povaţovat zaměstnanecké plány za jednoznačně trţně konformní.48 Individuální pojištění, jako jsou plány ţivotního pojištění, odráţejí tradici vlastní individuální zodpovědnosti v rámci konkurenčního uzavírání smluv (Esping-Andersen 1990).

46

Ve své další práci (1999) Esping-Andersen začíná pouţívat i pojem defamilizace a familismus. Nejedná se tedy uţ jen o vztah mezi trhem a státem, ale je zde i třetí místo alokace rizik a to rodina. Není to uţ tedy jen private-public mix – soukromý-veřejný mix, ale welfare mix, se všemi třemi poskytovateli welfare. Jedná se o princip plurality subjektů a zdrojů sociálního zabezpečení. Jádrem welfare mixu je „představa smíšené ekonomiky současného sociálního státu, na níž se vedle veřejného sektoru účastní i sektor soukromý a dobrovolný“ (Konopásek in Musil 1996, s. 14). 47 Penze odpovídají více neţ 10 % HDP v mnoha současných státech (pozn. před rokem 1990, ale i teď tvoří dominantní sloţku sociálních výdajů) (Esping-Andersen 1990). 48 Často odráţejí zaměstnavatelský paternalismus, někdy jsou výsledkem kolektivního pojištění (ve formě skupinových plánů) a jsou v tomto smyslu soukromými ekvivalenty korporativistickému pojištění; a často jsou výsledkem kolektivního vyjednávání na pracovním trhu (zakládají typ tzv. odloţených mezd). První typ je poměrně okrajový - zaměstnanecké penze lze tedy vidět především jako formu skupinového pojištění nebo odborářství (Esping-Andersen 1990).

- 31 -

Jak jiţ bylo řečeno, problém empirie se váţe na obecně nedostatečné statistické údaje soukromých plánů.49 V následujícím empirickém přehledu pak Esping-Andersen představuje dva různé ukazatele: (1) celkové výdaje podle kategorie programu a (2) zdroje příjmů mezi domácnostmi 65 +. Co se týče prvního ukazatele, údaje o výdajích byly upřednostňovány např. před pokrytím50, protoţe odráţejí aktuální stav situace. Tabulka v příloze (Přílohy: Příloha 5) ukazuje relativní význam sociálního zabezpečení, vládních zaměstnanců, soukromých zaměstnaneckých a individuálních penzí jako procento HDP pro 18 států. Platí, ţe nízké úrovně sociálního zabezpečení v celkovém mixu jsou doprovázené velkou účastí poskytování soukromým sektorem. Země jsou bimodální s ohledem na význam penzí veřejným zaměstnancům. V jedné skupině je jejich velikost enormní a to u států, které byly jiţ dříve označeny jako silně etatistické a korporativistické (např. Rakousko, Belgie, Finsko, Itálie či Japonsko). Na druhé straně, mezi liberálními a sociálně-demokratickými klastry, jsou penze pro zaměstnance státu malé (např. Austrálie, Kanada, Dánsko, Švédsko a Švýcarsko). Co v prvé řadě odlišuje liberální a sociálnědemokratické státy je relativní význam sociálního pojištění vzhledem k poskytování soukromým sektorem. Austrálie, Kanada a USA jsou zástupci s nevýznamným sociálním zabezpečením a silnými soukromými závazky, zatímco Norsko a Švédsko (a eventuelně Dánsko) představují pravý opak. Esping-Andersen (1990) tedy uvádí předběţnou klasifikaci penzijních reţimů:  V korporativním modelu dominuje státní systém pojištění, ve kterém je klíčovým prvkem ve struktuře penzijních programů status. V tomto reţimu je soukromý trh obecně okrajovou záleţitostí a sociální zabezpečení tenduje k tomu být vysoce zaměstnanecky rozděleno s obzvlášť výraznými výhodami státních zaměstnanců: Rakousko, Belgie, Francie, Německo, Itálie a Japonsko s moţným zařazením Finska.  Reziduální model, ve kterém má trh tendence převaţovat na úkor, buď sociálního zabezpečení, nebo privilegií státních zaměstnanců, nebo obojího: Austrálie, Kanada, Švýcarsko, a USA. 49

Pro některé země, obzvláště Japonsko, se dle Esping-Andersena není moţné vyhnout podhodnocování rozsahu soukromých penzí (Esping-Andersen 1990). 50 Problémem s údaji o pokrytí bývá, ţe široké pokrytí nutně neimplikuje, ţe soukromé pojištění hraje důleţitou roli. Např. ve Švédsku je fakticky univerzální pokrytí zaměstnaneckými soukromými plány, ale vyplácené dávky jsou mimořádně nízké (Esping-Andersen 1990).

- 32 -

 Univerzalistické - státně dominantní systémy, ve kterých sociální práva široké populace zahlazují statusová privilegia a trh: Nový Zéland, Norsko, Švédsko, s moţným zařazením Dánska a Holandska. Tato klasifikace ponechává na pospas hybridní případ a to Velkou Británii.51 Podobný typ tvorby shluků sociálních států vyplývá i z údajů o zdrojích příjmů mezi domácnostmi populace 65+. Tedy pracovní příjmy, příjmy z investic a ze soukromých penzí by měly hrát relativně větší roli v celkovém příjmovém mixu domácností v residuálních reţimech. S málo výjimkami, to Esping-Andersen (1990) potvrzuje (Přílohy: Příloha 5). Pracovní příjmy jsou důleţité v zemích, kde se to dá předpokládat: v Kanadě či v USA, ale také v Dánsku, Irsku a Velké Británii.52 Rozdíl mezi investičními příjmy a soukromými penzemi odpovídá vztahu mezi individuální zodpovědností a kolektivním vyjednávání.53 Primárními trendy, které Esping-Andersen popisuje jsou (pozn. 80. léta) pokles významu pracovních příjmů, obzvláště v Dánsku a v Kanadě, růst sociálního zabezpečení a také růst role investičních příjmů, opět především v Dánsku a Kanadě. Statistická shoda mezi dvěma typy indikátorů je poměrně silná (Esping-Andersen 1990).

2.4 Defamilizace a familismus – stát, rodina a trh Esping-Andersen ve své pozdější práci Social Foundations of Postindustrial Economies (1999) zdůrazňuje sociální rizika a zavádí pojmy familismus a defamilizace. Je to další hledisko, podle kterého se jednotlivé státy, resp. reţimy liší. On sám zdůvodňuje zavedení pojmu defamilizace54 tím, ţe welfare mnoha jedinců se v podstatě odvozuje od členství v rodině. Dekomodifikace je relevantní pouze ve vztahu k jednotlivcům jiţ plně a nevratně 51

Ve VB nebyly (základní paušální) státní penze přiměřeně doplněny druhým pilířem veřejného sektoru se schématem, který by byl vázán na příjmy. V té samé době vedl princip poskytování k růstu soukromých penzí. Tento vývoj však nebyl dostatečně silný na to, aby se systém celkově přetransformoval (Esping-Andersen 1990). Někteří autoři celkově VB povaţují za jiný typ. Tak jako je kombinace korporativního a liberálního sociálního státu označována jako jiţní či rudimentální model, tak VB je povaţována za kombinaci sociálně-demokratického a liberálního typu – tzv. Beveridgeovský typ. 52 Pro Dánsko a VB, je důvodem to,, ţe systém sociálního zabezpečení poskytuje pouze nízké paušální penze, a ţe druhý pilíř buď neexistuje nebo je příliš mladý k poskytování dostatečných penzijních příjmů. Pro Irsko to má co do činění s faktem, ţe zde stále přetrvává trend rolnických soukromníků (Esping-Andersen 1990). 53 V tomto smyslu se individualismus objevuje obzvláště zřetelně v Kanadě, na Novém Zélandu a v USA a nejméně v Norsku, Švédsku a Finsku (Esping-Andersen 1990). 54 Pojmy familismus a defamilizace jsou zavádějící. Např pro Američana znamená rodinná politika něco jiného, neţ například pro obyvatele Skandinávie. Američan si představí křesťansko-konzervativní snahu o obnovení tradičních rodinných hodnot, pro Skandinávce to znamená sociální stát přívětivý k ţenám: aktivní politiku zavazující se zmírňovat břemeno související s péčí o rodinu (Esping-Andersen 1999).

- 33 -

zarámovaných ve mzdovém vztahu. V souvislosti s pojmem dekomodifikace je funkčním ekvivalentem pro závislost na trhu pro ţeny závislost na rodině. Familistický reţim sociálního státu je takový reţim, který přiřazuje maximum welfare závazků domácnostem. A pojem defamilizace charakterizuje takovou politiku, která zmenšuje závislost jedince na rodině. Dle Esping-Andersena (1999) má rozlišení států dle dekomodifikace stejnou váhu jako dle defamilizace. V severských státech blahobytu je velmi zdůrazňována ekonomická nezávislost ţen, coţ je značně odlišuje od liberálních států, kde je poskytována doplňková nebo alternativní garance určité úrovně příjmu. Kontrast vzhledem ke konzervativním reţimům je ještě ostřejší, protoţe zde jsou ţeny aktivně povzbuzovány k dlouhodobé práci na plný úvazek, tím ţe stát zmenšuje „rodinné břemeno“ (Esping-Andersen 1999). Rodina je instituce stojící vedle trhu a státu, která je „tmelem společnosti“. Je důleţitým hráčem v ţivotě společnosti a je schopna ovlivňovat dění, vytvářet či iniciovat institucionální změny. Dle modernizační teorie byla rodina před urbanizací a industrializací společnosti přední poskytovatel welfare (Parsons and Bales, 1955; Goode, 1963 in Esping-Andersen 1999). Dle Wilenského a Lebeauxe zde bylo funkční vakuum, které sociální stát zaplnil (in Esping-Andersen, 1999). Defamilizace neznamená „protirodinné“, naopak určuje rozsah, ve kterém jsou zmírněny rodinné povinnosti domácností – buď skrze poskytování různého druhu pomoci sociálním státem nebo trhem. Defamilizace signalizuje stupeň, na kterém umoţňuje sociální politika ţenám „být komodifikovány“, neboť vytváří nezávislost domácností. Familistické reţimy jsou často ovlivněny katolickým učením a principem subsidiarity: omezováním veřejných zásahů, kde primární sociální sítě – rodiny – mají hlavní úlohu při řešení sociálních událostí. Proto je familismus spojen s velmi pasivní a podrozvinutou rodinnou politikou. Při defamilizaci záleţí na tom, na kterém stupni sociální politika osvobozuje ţeny od rodinného břemena (Esping-Andersen 1999). Následuje text popisující jak Esping-Andersen přistupuje k familismu a defamilizaci, aby bylo moţné tyto jevy exaktně zkoumat. V porovnání s rolí státu či trhu při poskytování welfare je nejtěţší změřit zapojení rodiny. Domácí „sebe-výpomoc“ není monetarizována a nevyskytuje se tedy v národních statistikách. „Time-budget“ data55, přestoţe jsou často nejisté spolehlivosti, umoţňují určitý odhad relativní intenzity domácí sebe-výpomoci. Dalším uţitečným ukazatelem, ačkoliv poměrně nepřímým mohou být data o tří-generačním soužití (předpokládá se, ţe členové domácnosti 55

Zaloţená na hodnotě času věnovanému práci v domácnosti a péči o rodinu.

- 34 -

pokročilejšího věku uţívají péče svých dětí a opačně). Vedle toho můţe být familismus zachycený prostřednictvím neposkytování welfare státem popř. trhem. Takové nepřímé indikátory jsou ale poměrně nejednoznačné.56 V mnoha zemích pak také funguje zákonná povinnost rodin postarat se o potřebné dospělé děti nebo staré osoby. Takové zákony má např. Japonsko a země kontinentální Evropy, stejně jako Česká republika. Pomocí „time-budget“ dat Esping-Andersen srovnával státy nejprve obecně a všiml si, ţe je zde negativní korelace mezi mírou zaměstnanosti ţen a neplacenými hodinami práce ţen v domácnosti.57 Tedy čím více ţeny pracují v zaměstnání, tím méně v domácnosti. Tento trade-off má několik důvodů.58 Jak ukazují data (Gershuny 1991 in Esping-Andersen 1999), v případě, ţe ţena má dítě mladší pěti let, vzroste její práce v domácnosti o 17-30 procent. Jiné studie rovněţ naznačují podobné trendy. Kaţdopádně tam, kde trh ani sociální stát neposkytuje dostupné nebo adekvátní sluţby spojené s péčí o děti, jsou domácnosti samy nuceny vytvářet svůj vlastní osobní a sociální welfare. Dle výsledků regresní analýzy je to, co ovlivňuje počet hodin práce v domácnosti, právě přístup k denní péči. Jestliţe je z modelu, který Esping-Andersen uvádí ve své práci (1999) vynechána denní péče, je negativní efekt práce v domácnosti silnější. Jaký je tedy příspěvek rodiny do celkového welfare mixu? Jak to ovlivňuje pochopení srovnávacích reţimů? Prvním krokem k zodpovězení této otázky je začít, nikoli s rodinou, ale se sociálním státem. Na jakém stupni absorbuje sociální stát rodinné břemeno? Defamilizace můţe být zachycena čtyřmi indikátory: (1) celkový závazek péče (nezdravotní výdaje na sluţby rodiny jako % HDP), (2) celkový závazek k podpoře rodin s dětmi (kombinovaná hodnota rodinných dávek a daňových úlev), (3) rozšířenost veřejné péče o děti (denní péče o děti mladší tří let) a (4) nabídka péče o staré osoby (% lidí ve věku 65+ přijímajících „house-help“ péči) (Esping-Andersen 1999). Zkoumáním familismu přes zaopatření sociálního státu je získán bimodální obraz (viz tabulka v příloze (Přílohy: Příloha 6)), se severským modelem nacházejícím se na jedné straně 56

Dva sociální státy mohou stejně málo poskytovat sluţby ve stejně malé míře: jeden proto, ţe péče je postoupena rodině (jako např. v Itálii), jiný zas proto, ţe je péče postoupena trhu (např. v USA) (EspingAndersen 1999). 57 Tam, kde je nejvyšší zaměstnanost ţen (Dánsko, Finsko, USA, Kanada) jsou neplacené hodiny v domácnosti relativně nízké (např. týdně méně neţ 25 v Dánsku, 30-5 v Kanadě či Švédsku) a naopak (např. 39 hodin v Holandsku a 45 v Itálii) (Esping-Andersen 1999). 58 Počet a věk dětí, jestli matka pracuje na plný nebo poloviční úvazek a jestli muţi v domácnosti pomáhají.

- 35 -

extrému. Na základě veřejného zaopatření se liberální, kontinentální a středomořské systémy s Japonskem liší pouze odlišným přístupem. Z téměř všech údajů vyplývá, ţe středomořské státy spolu s Japonskem mají velmi nízké veřejné zaopatření (Esping-Andersen 1999). Jak liberální státy, tak kontinentální Evropa jsou známy svou pasivní politikou sluţeb. Kontinentální Evropa a především státy jiţní Evropy (spolu s Japonskem) jsou spíše familistické.59 K adekvátnímu rozlišení reţimů je potřeba ještě více informací o soukromých trţně konformních sluţbách. Trh nemusí vţdy uspět tam, kde chybí stát. Esping-Andersen (1999) říká, ţe neobvykle levné sluţby jsou v USA, velmi drahé pak v Evropě. EspingAndersen pak vidí velká úskalí ve srovnávání mezi zeměmi (např. ve Švédsku téměř neexistuje soukromý trh). Spoléhání se na rodinu je menší, pokud sociální stát poskytuje určité transfery a hradí významnou část trţní ceny sluţeb. Otázka můţe být směřována k dávkám na děti a daňovým úlevám. Pozitivní efekty dávek ale mohou být znegovány daňovým systémem, který penalizuje zaměstnanost ţen. Esping-Andersen nejdříve řeší podporu rodin s dětmi. Jak jiţ bylo řečeno - nejvíce familistické reţimy jsou ty, ve kterých sociální stát poskytuje nejméně sluţeb a dávek. Rodinné dávky jsou v jiţní Evropě v průměru u domácnosti s dvěma dětmi méně neţ 2 procenta průměrného příjmu. Jen ve Skandinávii a v kontinentální Evropě tvoří příspěvky na děti důleţitou část důchodu. Jiţní Evropa působí méně familisticky, pokud se podíváme na druhou dimenzi: odrazování od zaměstnanosti ţen. Tady jsou země kontinentální Evropy neobvykle familistické, prostřednictvím daní nebo dávek. Rakousko, Německo nebo Holandsko jsou zastánci konvenčního modelu otce-ţivitele. Zde je moţná neutralita Skandinávie a jiţních zemí (Esping-Andersen 1999).60 Specifické propojení trhu, státu a rodiny, zavedení welfare vytváří specifické přístupy k welfare, měřené na základě dekomodifikace a defamilizace, stejně tak specifické stratifikační dopady, které posilují welfare mix. Dle autorů Powell a Barrientos (2004) je to právě welfare mix, na kterém jsou reţimy státu blahobytu postaveny a právě proto je správný přístup k identifikaci welfare reţimů zkoumání vztahů státu, trhu a rodiny. Esping-Andersen (1999) ještě poukazuje na skutečnost, ţe reţimy státu blahobytu jsou ovlivněny průmyslovými vztahy a regulací zaměstnanosti a pracovního práva. Jsou zde slabé

59

Je zde potázka oddělení čtvrtého reţimu sociálního státu. Dle Esping-Andersena není tedy relevantní důvod k oddělení jiţních států (s Japonskem) jako speciálního případu familistického welfare reţimu. Přímé dávky jsou nízké, ale většina kontinentálních států penalizuje, kdyţ vydělávají oba rodiče (Esping-Andersen 1999). 60

- 36 -

korelace, ale dá se z nich odvodit, ţe sociálně-demokratické reţimy inklinují k většímu stupni koordinace a centralizovanému systému vyjednávání, liberální naopak. Mezi konzervativními systémy není jasný vztah. Další souvislost projevující se u reţimů sociálního státu je regulace zaměstnanosti a pracovní právo. Existují tři hlavní „práva“ : (1) sociální dávky (mají vliv jak na nabídku práce, tak i poptávku) a struktury mezd, (2) minimální mzda, (3) pracovní právo (zaměstnanecké, job right) a náklady na výpověď zaměstnanců. Evropská sociální minima jsou vyšší neţ anglosaská, stejně tak minimální mzda a ochrana proti výpovědi je v Evropě vyšší. Další souvislosti se týkají rovněţ rigidity a mobility – v Evropě je rigidita nejvyšší. (EspingAndersen, 1999). Bliţší ilustraci nabízejí tabulky v příloze (Přílohy: Příloha 7).

2.5 Režimy státu blahobytu Na základě předchozích ukazatelů lze tedy, jak jiţ bylo řečeno, rozdělit země do čtyř typů státu blahobytu. Tato podkapitola nabízí určité shrnutí.

Liberální (reziduální) stát blahobytu Jeden klastr států je nazýván liberálním sociálním státem. Jeho stopy vedou do devatenáctého století, do období anglické politické ekonomie a jejím představám svépomoci a nízké „oprávněnosti“. Liberální reţim ve své podstatě minimalizuje stát, individualizuje rizika a podporuje trţní řešení. Liberální sociální politika převaţuje v zemích, kde byla slabá nebo zcela chyběla socialistická nebo křesťansko-demokratická hnutí (Esping-Andersen 1999). Vyznačuje se obecně nízkými sociálními výdaji k HDP, testovanou podporou (zkoumá se hledisko potřebnosti), nízkými univerzálními transfery nebo mírnými programy sociálního zabezpečení61, sociální sluţby jsou podfinancovány. Dávky jsou zde určeny především nízkopříjmovému obyvatelstvu, obvykle pracující třídě. Pokrok v sociálních reformách je velmi omezen tradičními, liberálními, pracovně etickými normami: je to typ státu, kde je snaha omezit poptávku po welfare namísto práce. Pravidla oprávnění jsou striktní a často spojená s určitým stigmatem; dávky jsou typicky nízké. Na druhou stranu, stát povzbuzuje trh, buď pasivně – garancí pouze minima, nebo aktivně podporováním soukromých welfare schémat 61

Tady se klade důraz na trţně konformní soukromé pojištění proti rizikům a do oblasti soukromého pojištění je směřováno minimum dotací (Keller 2005).

- 37 -

(Esping-Andersen 1990).62 Označení „reziduální“ je chápáno v tom smyslu, ţe sociální garance jsou omezeny na „špatná rizika“ („bad risks“). Anglosaské státy mají rovněţ významnou cílovanou sociální pomoc: Austrálie, Nový Zéland, VB a USA. Liberální a korporativní reţimy jsou podobně residuální, zejména v oblasti sluţeb rodině, ale liberálové vidí poskytování sluţeb jako přirozenou trţní aktivitu, kdeţto konzervatisté trvají na výsadní roli rodiny (Esping-Andersen 1999). Tento typ reţimu minimalizuje efekty dekomodifikace, efektivně zahrnuje oblast sociálních práv, a buduje řád stratifikace tak, ţe zde existuje určitý mix dvou skupin lidí, tzv. duální společnost. Větší skupina je závislá na trhu a existují v ní poměrně velké ekonomické rozdíly. Druhá skupina je menší, závislá na dávkách a není vnitřně ekonomicky diferencovaná. Příklady tohoto modelu jsou Spojené státy, Kanada a Austrálie63 (Esping-Andersen 1990). Velká Británie není jednoznačně liberálním státem, ale je označována jak hybridní sociální stát.64

Korporativistický (konzervativní) stát blahobytu Dalším reţimem je tzv. korporativistický nebo-li konzervativní reţim sociálního státu, který je historicky nejstarším modelem. Na většině území kontinentální Evropy hrál liberalismus vedlejší roli a aţ do skončení 2. světové války byl vyloučen i socialismus. Ranná sociální politika byla inspirována monarchistickým etatismem (především v Německu, Rakousku a Francii), tradičním korporativismem nebo sociálním učením katolické církve. Podstata konzervativního reţimu spočívá v prolínání statusové segmentace a familismu.65 Mnoho zemí kontinentální Evropy napodobovalo německý systém pojištění. V poválečném období byl odkaz katolického myšlení a jeho doktríny subsidiarity mimořádně silný v jiţní Evropě, Holandsku a také např. v Německu. Ve Francii byla sociální politika vedena duchem republikánským a protiklerikálním. Zařazení Belgie (a také Francie) do konzervativního klastru

je

problematické

díky

méně

dominantnímu

62

familismu.

Je

moţné

zde

Podíl privátního sektoru na veřejném v poskytování penzí je v Americe, Austrálii, Kanadě nebo Japonsku o dosti vyšší neţ například ve Skandinávii. U zdravotní péče není výsledek tak jasný. V mnoha evropských zemích se objevuje privátní zdravotní péče (Německo – 20 %, Rakousko – 36 %), ale některé liberální reţimy, jako Kanada nebo VB mají univerzální národní zdravotní pojištění (Esping-Andersen 1990, 1999). 63 Ale jak říká Castles (in Esping-Andersen 1999), je velmi důleţité rozlišit mezi společnostmi, jako je Austrálie a VB, kde dělnická hnutí hrála důleţitou roli v utváření sociální politiky a USA, kde tato hnutí byla okrajová. 64 Beveridgovský systém se vyznačoval nejen prvky liberálního charakteru, ale byl zde znát značný universalismus, tedy rysy sociálně-demokratické. 65 V těchto systémech vţdy převládalo zakonzervování statusových rozdílů - jeho redistributivní dopad je tedy zanedbatelný. Tento korporativismus byl začleněn do podstaty státu a ten nahradil trh jako poskytovatele welfare. Proto hraje soukromé okrajovou roli. Korporativistické reţimy byly typicky zformované církví, a proto silně zavazovaly k udrţení tradičního modelu rodiny. Sociální pojištění klasicky vylučovalo nepracující ţeny-manţelky a rodinné dávky podporovaly mateřství (Esping-Andersen 1990).

- 38 -

zařadit i Japonsko. Konfuciánství a jeho vliv na sociální politiku v Japonsku je srovnatelný s katolickým familismem, a rovněţ japonský systém zabezpečení je vysoce korporativistický. Konzervativní odkaz je evidentní v souvislosti se sdílením rizik (solidaritou) a familismem. Etatistický odkaz je zachován v souvislosti s privilegovaným zacházením se státními zaměstnanci, obzvláště se to projevuje v Rakousku, Belgii, Francii, Německu a Itálii. Státní zaměstnanci netěţili pouze z toho, ţe měli vlastní schéma, ale také z výhodných pravidel oprávněnosti a dávek. Země a schémata se od sebe ale liší: Německo se vyznačuje mírným korporativismem v penzích, zatímco zdravotní pojištění je sloţitý systém 1 200 oddělených regionálních zaměstnaneckých nebo na podnicích zaloţených fondů. Itálie má unifikovaný zdravotnický program, zatímco penze jsou rozděleny do více neţ 120 zaměstnaneckých plánů. Francie a Belgie kombinuje fragmentované penzijní systémy s národním zdravotním pojištěním, které je rozděleno mezi široké mnoţství oborových tříd. Nizozemí se od korporativistického modelu odlišuje.66 Poskytování penzijního pojištění trhem zůstává okrajové. Je moţné ale připustit, ţe podstatná část zdravotnictví je v některých zemích nestátního charakteru. Ale je to vesměs díky roli neziskových dobrovolných asociací, často přidruţených k církvi (např. charity). Důleţitým znakem je rovněţ familismus, obzvlášť v jiţní Evropě a Japonsku. To co spojuje Rakousko, Německo, Itálii a Španělsko (i ČR) je skutečnost, ţe zde je zákonné nařízení, ţe rodiče se budou starat o své děti (nebo rodiče) v případě potřeby. Kromě zákonných povinností, vyznačují se familistické státy neochotéu poskytovat sluţby týkající se péče a čím více jsou státy familistické, tím niţší jsou rodinné dávky. Ale protoţe je model nastaven pro typickou rodinu (model otec – ţivitel rodiny), různé formy pomoci pro nestandardní domácnosti tendují k rezidualitě. Jak jiţ bylo řečeno, je zde kousek rezidualismu , ale v jiném smyslu, neţ v liberálním reţimu. Co je ještě společné pro liberální

a

konzervativní

reţim,

je

pasivní

přístup

k řízení

nezaměstnanosti67

(Esping-Andersen 1999).

Sociálně-demokratický stát blahobytu Tento reţim je synonymem k severským zemím. V Dánsku, Norsku a Švédsku začíná sociální stát příchodem stabilní vlády sociální demokracie ve 30. a 40. letech. To byl ale poloţen základní kámen, systém dospěl aţ v polovině 60. let. Historické kořeny severských zemí byly 66

Veřejné penze jsou víceméně organizovány dle Beveridgovského modelu univerzálních plošných dávek, a ostatní programy jako je zdravotnictví, vzdělání a sluţby jsou obecně „pilířové“. 67 Důvody jsou však pro kaţdý reţim rozdílné: liberální model preferuje neregulovaný trh, v konzervativním modelu se projevuje silná protekce jiţ zaměstnaných „muţských hlav rodin“ (Esping-Andersen 1999).

- 39 -

ale poměrně liberálního charakteru (Kuhnle 1981 in Esping-Andersen 1999). Sociální demokraté usilovali o stát blahobytu, který by podpořil rovnost nejvyšších standardů, ne rovnost minimálních potřeb, jak bylo prosazováno jinde. To zahrnovalo, za prvé, ţe sluţby a dávky byly nastaveny na úroveň odpovídající „nejvybíravějším chutím“ nové střední třídy, a za druhé, ţe rovnocennost byla spojena s garancí pracovníků k plné participaci (EspingAndersen 1990). Za univerzalismem se ukrývá závazek ke komplexnímu pokrytí rizik, štědrým dávkám a egalitariářství. Práva a oprávnění jsou vztaţena vzhledem k občanství (Esping-Andersen 1999). V těchto zemích byly tedy postupně rozšířeny principy univerzalismu68 a dekomodifikace také na novou střední třídu. Všechny vrstvy obyvatelstva jsou včleněny pod jeden systém pojištění, jen dávky jsou odstupňované podle příjmů. Tento model vytlačil trh a tím vytvořil podstatně universální solidaritu. Všichni platí a předpokládá se, ţe z toho mají všichni uţitek (Esping-Andersen 1990). Sociálně-demokratický stát blahobytu se vyznačuje také svou aktivní snahou o dekomodifikaci - Švédsko, Norsko a Finsko dosahovalo nejvyššího dekomodifikačního skóre (Esping-Andersen 1990,1991). Země tohoto reţimu jsou také charakteristické tím, ţe nepodporují soukromý welfare a naopak úmyslně uzavírají trh a maximalizují rovnost. Uzavřít trh je ale moţné pouze, pokud jsou dávky poskytované veřejným sektorem dostatečně vysoké – severské státy se vyznačují velmi vysokou úrovní náhradového poměru. Na základě ukazatelů dekomodifikace a specifik programů dosahují tyto země nejvyšších skóre (Esping Andersen 1999, 1990). V 70. letech začal tento reţim doplňovat ochranu podporou sociálních sluţeb a štědrých příjmů pracujících ţen. Severský stát, v čele s Dánském a Švédskem, se na konci 60. let stal „státem sluţeb“. Na vrcholu sluţeb zdravotnictví byla postavena obrovská a komplexní infrastruktura sluţeb určená především pro potřeby rodin.Výsledkem je, ţe stát odpovídá aţ za 30 procent pracovní síly, coţ je více neţ dvojnásobek průměru OECD (Esping-Andersen 1999). Na rozdíl od korporativistického modelu, stát nečeká aţ selţe rodina, ale předběţně zespolečenšťuje náklady na rodiny.69

Ideál není maximalizovat závislost na rodině, ale

kapacity pro individuální nezávislost. V tomto smyslu, je model zvláštní fúzí liberalismu a socialismu. Výsledkem je stát blahobytu který poskytuje transfery přímo dětem, a bere přímo zodpovědnost v péči o děti, staré a potřebné. Slouţí potřebám rodiny, ale také umoţňuje ţenám, aby měly na výběr - zda budou pracovat nebo budou raději v domácnosti (Esping-Andersen 1990). Asi nejcharakterističtějším znakem sociálně-demokratického reţimu 68

Universalismus se projevuje i v liberálních reţimech, ale s tím rozdílem, ţe v sociálně-demokratickém reţimu jsou dávky a sluţby štědré, zatímco liberální reţimy se vyznačují chudými programy (Esping-Andersen 1990, Musil 1996). Co je typické pro sociálně-demokratické reţimy je spojení universalismu se štědrostí a komplexní socializace rizik (Esping-Andersen 1999). 69 Švédové zaměňují pojem stát a společnost.

- 40 -

je spojení welfare a práce. Plná zaměstnanost je podmínkou fungování a dosaţení závazků postavených na tomto systému. Na jednu stranu právo pracovat má rovnocenné postavení k právu zabezpečení důchodu. Na druhou stranu enormní náklady na udrţování solidaristického, dekomodifikujícího a univerzalistického welfare systému znamenají, ţe je nutné minimalizovat sociální problémy a maximalizovat příjmy. Je tedy optimální, aby co nejvíce lidí pracovalo a co nejméně jich ţilo ze sociálních transferů (Esping-Andersen 1990). Nízké nezaměstnanosti je dosaţeno i díky vysoké participaci ţen na trhu práce, na rozdíl od konzervativní tradice, kde jsou ţeny od práce „odrazovány“ a liberálních myšlenek, kde stojí otázka genderu na okraji zájmu na rozdíl od „posvátnosti trhu“ (Esping-Andersen 1990, 1999). Skandinávská politika welfare a zaměstnanosti byla vţdy formulována v rámci produktivismu, coţ je chápáno jako maximalizace potenciálu produktivity obyvatelstva70. Sociálně-demokratické reţimy zaţívají ale krušné časy – kvůli rozpočtovým problémům sniţují vlády sociální dávky, náhradové poměry, zavádějí dny čekání na dávky v nemoci, zkracují dobu trvání dávek v nezaměstnanosti aj. Některé změny znamenají ústupek od principů univerzalismu (Esping-Andersen 1999).

70

To připomíná skutečnost, čemu říkají Američané workfare. Ale význam je odlišný: severský produktivismus znamená, ţe stát musí garantovat, ţe všichni mají nezbytné zdroje a motivaci pracovat, workfare v Americe znamená, ţe sociální dávky jsou podmíněné „přijímáním práce“ (Esping-Andersen 1999).

- 41 -

Na základě předchozích poznámek, je moţné shrnout tyto reţimy do jednoduché tabulky: Tabulka 2.1 Tři reţimy a jejich základní charakteristiky LIBERÁLNÍ

SOCIÁLNĚDEMOKRATICKÝ

KONZERVATIVNÍ

okrajová ústřední okrajová

okrajová okrajová ústřední

ústřední okrajová uplatňován subsidiarity

individuální

univerzální

Převaţující umístění solidarity Stupeň dekomodifikace

trh

stát

„kinship“71 korporativismus etatismus rodina

minimální

maximální

Politické síly

absence demokracie

Typické příklady

USA

Role: Rodiny Trhu Státu Stát blahobytu: Převaţující solidarity

způsob

sociální

Levicově orientovaní/dělnická strana Švédsko

princip

vysoký (pro muţe ţivitele rodiny) Křesťanští demokraté absolutistické období

-

Německo Itálie

Pramen: Esping-Andersen (1999, s.85)

Esping-Andersen (1999) pak navrhuje ještě alternativní způsob, jak klasifikovat jednotlivé reţimy, tím, ţe určíme jejich převaţující přístup k řízení sociálních rizik v rámci pracovních trhů, státu a rodiny. V případě pracovního trhu, rozlišuje mezi přístupem regulovat a neregulovat. Co se týče státu rozlišuje mezi modelem reziduálním, univerzálním a modelem sociálního zabezpečení. A pokud se jedná rodinu pak je zde rozlišovacím hlediskem, jestli je rodina povaţována za primárního poskytovatele welfare či nikoliv. Na základě předchozího je moţné vytvořit následující schéma klasifikace států (situace počátku 90. let, jednoduchá tabulka v příloze (Přílohy: Příloha 8)). Regulace trhu práce: Malá: Austrálie, Kanada, Dánsko, Nový Zéland, Švýcarsko, VB, USA Střední: Japonsko, Irsko, Holandsko, Finsko, Norsko, Švédsko Silná: Francie, Německo, Rakousko, Belgie, Itálie, Portugalsko, Španělsko

71

Definice dle encyklopedie Britannica (Britannica Concise Encyclopedia) zní: „Systém společenského uspořádání mezi lidmi na základě biologických vazeb, nebo vazeb daných svatbou, adopcí apod….“ „Kinship je svázán se vzájemnými závazky a povinnostmi svých členů…“ (Kinship in Answers.com). Znamená to tedy, ţe převaţující solidarita je uvnitř rodiny, mezi jejími členy.

- 42 -

Sociální státy Reziduální: Austrálie, Kanada, Nový Zéland, USA (na určité úrovni i VB) Univerzalistický: Dánsko, Finsko, Norsko, Švédsko, Holandsko (některé prvky i VB) Sociální zabezpečení: Rakousko, Belgie, Francie, Německo, Itálie, Japonsko a Španělsko Rodina Familistické: Rakousko, Německo, Itálie, Japonsko, Holandsko, Portugalsko, Španělsko (a sice ne tak jednoznačně, ale i Belgie a Francie) Nefamilistické: Austrálie, Kanada, Dánsko, Finsko, Nový Zéland, Norsko, Švédsko, VB, USA.

2.6 Kritiky Esping-Andersenovy typologie Esping-Andersen reaguje ve své práci (1999) na kritiky jeho typologie (1990). Je důleţité vzít v úvahu, ţe typologie jsou nastaveny k jednomu časovému okamţiku, a ţe představují ideální typy. Některé kritiky např. uvádí, ţe jsou státy, které nesedí ani do jednoho typu státu blahobytu (např. Holandsko, VB či Austrálie). Některá kritéria mohou být zpochybňována a pokud jsou zavedeny nové ukazatele, můţe klasifikace selhat anebo můţe vyţadovat nové reţimy – jako např. Leibfriedova typologie, aj. zavádění čtvrtých reţimů (viz přechozí typologie). Objevují se také kritiky, ţe typologie nezahrnuje otázku genderu, nebo také, ţe výsledky analýzy jsou často závislé na úsudky autora, a také další krtiky o samotném konceptu welfare reţimů. Je rovněţ kritizována analýza peněţních dávek (např. Powell, Barrientos, 2004), nebo spíše to, ţe identifikace reţimů byla provedena výhradně na takto nastavené analýze. Jako důsledek pak bylo provedeno mnoho empirických studií, které se zaměřovaly i např. na státní intervence v oblasti zdravotnictví či sociálních sluţeb s cílem potvrdit Esping-Andersenovo rozdělení (Arcanjo 2006). Např. Shalev (in Powell a Barrientos 2004) poukazuje na problematická místa Esping-Andersenovy klasifikace, a říká, ţe analýza dle této typologie a její výsledky jsou silně závislé na úsudku autora. Pozdější analýzy se soustřeďují na dekomodifikační skóre, ale konstrukce dekomodifikačního indexu a výsledné klastry jsou velmi sporné - analýza různých komponent reţimu státu blahobytu vytváří rozdílné klastry sociálního státu (Powell a Barrientos 2004). Poměrně radikální kritiku provedl Kasza (2002 in Arcanjo 2006) v souvislosti se samotným konceptem welfare reţimů a jeho hodnotě jako nástroje pro srovnávací analýzu. Esping-Andersen změnil svůj postoj mezi léty 1990 a 1999. Většina autorů poukazuje na přidaný koncept defamilizace, ale Powell a Barrientos (2004) - 43 -

podotýkají, ţe dochází i ke změně týkající se sociálních rizik a welfare mixu (oproti uţšímu soukromý-veřejný mix) v souvislosti implikace na reţimy sociálních států. Stát blahobytu, trh a rodina jsou povaţovány za tři zdroje řízení sociálních rizik. Ačkoliv nový postoj z roku 1999 byl jasnější a rozvinutější, identifikace reţimů stále spočívala na dimenzi sociálních práv měřené dekomodifikací (1990) později doplněnou defamilizací (1999). Dle Powell a Barrientos (2004) jsou oba indikátory jednodimenziální a ţádný z nich neměří adekvátně novou převahu welfare mixu. V příloze (Přílohy: Příloha 9) jsou shrnuty některé studie zkoumající typy sociálních států. Postupují podle různých metod a jejich výsledky jsou často odlišné – jak v oblasti zařazení států, tak v počtu reţimů sociálních států. Musil soudí, ţe na jedné straně je Esping-Andersenova typologie výstiţná a dá se díky ní dobře orientovat v různých modelech, ale na druhou stranu není moţné pouţívat ji k popisu reality, jelikoţ čisté typy nejsou moţné. K čemu dle něj dobře slouţí, je vystiţení trendů, které jsou typické pro státy s určitou orientací a mohou být nápomocným nástrojem v rozpoznávání tendencí i v hybridních systémech.

- 44 -

3 Česká republika a stát blahobytu Na následujících stranách se pokusím krátce charakterizovat sociální politiku v České republice

a

následně

ji

pak

přiřadit

k jednomu

z modelů

sociálních

států

dle

Esping-Andersenovy metody.

3.1 Vývoj státu blahobytu v České republice72 Nejprve bych krátce nastínila vývoj českého sociálního státu, protoţe dle mého názoru pro pochopení dnešní podoby sociálního státu jsou důleţité výchozí podmínky a stejně tak i odkaz zanechaný během vývoje v českých zemích za posledních sto let. Během tohoto období si totiţ Česká republika prošla poměrně pestrým vývojem, jak můţeme vyčíst z následujícího textu. Vývoj sociálního státu v ČR můţeme rozčlenit do 5 základních časových období, a sice (1) politika za Rakouska Uherska, (2) za první republiky, (3) během 2. světové války, (4) během socialismu a (5) po roce 1989. V dalším textu popíši velmi zběţně politiku za Rakouska - Uherska, jeţ je výchozím bodem pro další formování sociální politiky, dále politiku za první republiky, kdy byly převzaty zákony a systémy a následně upraveny pro potřeby nového demokratického státu. Politice během 2. světové války se věnovat nebudu a u sociální politiky v době socialismu v ČR se budu věnovat pouze základním rysům a charakteristikám. Sociální stát za Rakouska-Uherska a první republiky Český stát blahobytu navazuje ve svých prvopočátcích na tradici Rakouska-Uherska, jehoţ jsme byli součástí do roku 1918. Tato tradice je označována jako konzervativní. Začátky pojišťovacích schémat byly tedy totoţné s vývojem v Rakousku-Uhersku73. Po osamostatnění první republika zaznamenala obrovský pokrok v sociální oblasti – existovala zde sice právní kontinuita – byl převzat systém norem z Rakouska-Uherska, ale postupně byl modifikován. Po skončení 1. světové války byly přijaty zákony o podpoře v nezaměstnanosti, osmihodinové 72

Tato podkapitola je zpracována především pomocí přednášky z kurzu Sociální stát (2010), který vede prof. PhDr. Libor Musil, CSc. 73 Rakousko-Uhersko předalo první republice úrazové pojištění dělnictva, s dalšími 6 typy pojištění pro různé profese, dále starobní a nemocenské pojištění a program kontroly nájemného.

- 45 -

pracovní době a vyplácení penzí válečným invalidům a pozůstalým po padlých. V roce 1924 bylo reformováno nemocenské pojištění a uzákoněno invalidní a starobní pojištění dělníků zaměstnaných v soukromém sektoru. Nástup hospodářské krize začátkem 30. let zbrzdil rozšíření povinného sociálního pojištění proti všem základním sociálním rizikům na co nejširší okruh pojištěnců – např. nikdy se fakticky neuskutečnilo pojištění pro ţivnostníky, ačkoliv od roku 1927 fungovala pojišťovna pro tuto skupinu pracovníků. Došlo k tomu aţ o 20 let později, kdy bylo zavedeno pojištění pro všechny. Rovněţ byla potřeba řešit ţivotaschopnost pojišťoven – bylo zde velké mnoţství malých pojišťoven, které se dostávaly vlivem ekonomické krize do fiskální krize. Jako řešení se ukázala jejich koncentrace. Výsledkem bylo, ţe z několika set pojišťoven zůstalo cca 7 větších. Základním rysem bylo statusově diferencované pojištění pro různé společenské vrstvy, které bylo navíc vnitřně diferencováno do několika kategorií. Na základě těchto rozdílů se pak odlišovala také výše příspěvků a následně i dávek, kdy zde existovaly poměrně velké rozdíly. Dávky byly závislé na příjmech a tím zachovávaly statusové rozdíly získané na trhu, coţ je dalším znakem korporatismu. Krom korporativistického pojištění zde existoval druhý typ programu, který byl liberální a cílový – jednalo se o program pro válečné veterány. Dávky byly minimalistické a testované a postavení lidí pobírajících tyto dávky se vyznačovalo tím, ţe všichni dosahovali stejné, nízké ţivotní úrovně. Klienty tohoto programu nebyli jen bezprostředně postiţení, ale také lidé na nich závislí (např. děti či manţelka). V rámci programu existovala tři opatření: (1) penze pro veterány, (2) snaha podporovat pracovní místa pro tyto lidi a (3) byly zřízeny ústavy sociální péče. Existovaly zde ještě dva další programy, které se poměrně vymykaly – byly univerzalistické, ale od počátku deklarované jako dočasné. Byly to programy státní podpory pro nezaměstnané a program ochrany bydlení. Oba byly postupně měněny. Program státní podpory byl nahrazen tzv. gentským systémem, kdy nárok na podporu měl pouze ten, kdo byl členem odborů. Ze 100 % pokrytí klesla ochrana v nezaměstnanosti na 40 – 60 %. Program pro ochranu bydlení, který určoval např. výši nájemného či důvody výpovědi z bytu byl postupně omezován, aţ byl roku 1937 zrušen. Mezi dvěma světovými válkami vypadá český sociální stát heterogenně – existovaly zde jak univerzální, tak liberální a korporativistické programy. Nicméně ideologie a tvorba těchto programů byla liberální (programy pro veterány byly testované, z Rakouska-Uherska bylo sice převzato sociální pojištění, ale chápáno tak, ţe zachovávalo status získaný na trhu, univerzalistické programy byly pouze jako dočasná opatření). Sociální stát mezi léty 1945-1989 - 46 -

Po 2. světové válce panovala v české společnosti atmosféra nedůvěry v trhy a byly posíleny představy o garanci sociálních jistot. V období po roce 1945 se prosazovali především sociální demokraté. Komunisté byli rovněţ populární, ale především kvůli propojení se Sovětským svazem. V roce 1947 bylo přijato komplexní sociální pojištění pro všechny výdělečně činné osoby (i pro ţivnostníky, i kdyţ realizace byla často velmi problematická) a byla zaloţena Národní pojišťovna. V rámci sociálního pojištění se rozlišovaly 4 typy: úrazové, starobní, nemocenské a pojištění v nezaměstnanosti. Nastavení bylo inspirováno britským univerzálním systémem, ačkoliv vnitřně mělo korporativistický charakter – dávky byly odstupňovány dle příjmu. Byl uplatněn klasický sociálně-demokratický kolektivismus a existovala zde správní instituce nezávislá na státním rozpočtu. Pojištění zahrnovalo několik různých schémat. V roce 1951 byl ale fond znárodněn a platby do něj se staly součástí státního rozpočtu. Do roku 1956 pak fungovala Národní pojišťovna ještě jako samosprávní instituce, poté i tato samospráva byla zrušena. Systém byl stále korporativistický dle závislosti dávky na příjmové historii. U starobních důchodů byli lidé rozděleni do tří kategorií podle toho, ve kterém odvětví pracovali (lišila se věková hranice odchodu do důchodu). Co se týče chudinských dávek, tak zpočátku neexistovaly (chudoba byla „zrušena“), ale strana si později uvědomila, ţe chudoba přece jen je a chudinské dávky (státní příspěvky) byly zavedeny. Nebyly ale schváleny ţádným zákonem – chudinské dávky tedy aţ do roku 1991 u nás oficiálně neexistovaly. Od 50. do 80. let byly státem financované sluţby distribuovány prostřednictvím zaměstnavatele. V tomto procesu se vytvořila, dalo by se říci, korporativistická struktura. Distribuci nemocenských dávek a úrazového pojištění zajišťovaly odbory, ačkoliv to vypadalo, ţe to opět dělali zaměstnavatelé (nicméně odbory byly se zaměstnavateli velmi úzce propojeny). Jednalo se o velmi zvláštní formu korporatismu v kombinaci se sociálně-demokratickými principy. Tento typ sociálního státu bývá v literatuře označován jako leninský sociální stát (viz De Dekenova typologie státu blahobytu). Během tohoto období nedocházelo k výrazným reformám – byly tři, ale nejdůleţitější vzhledem k tématu práce byla reforma rodinné politiky v roce 1974, která byla zaměřena velmi propopulačně a velkoryse. Obecně můţeme říci, ţe po 2. světové válce byl celý systém sociální politiky reformován a vyznačoval se zejména tím, ţe vycházel ze stavu plné zaměstnanosti, základním a monopolním subjektem sociální politiky se stal stát a k vyplácení sociálních dávek byla - 47 -

prosazována univerzální schémata. Dalším typickým rysem bylo, ţe sociální politiky bylo vyuţíváno i k jiným účelům – např. k udrţení loajality občanů vůči reţimu. Sociální stát po roce 1989 Po roce 1989 bylo potřeba systém přizpůsobit trţním podmínkám. Byly zavedeny změny téměř ve všech oblastech. Jak jiţ bylo řečeno, do roku 1991 neexistovaly dávky existenčního ani ţivotního minima. Ty byly zavedeny v tomto roce v rámci státní sociální podpory, kdy oprávněným se stal tzv. demogrant. Co se týče rodinných dávek, byly modifikovány ty jiţ existující. Musil tvrdí, ţe mnoho studií, které zkoumaly změny sociální politiky v České republice po roce 1989 tvrdí, ţe ţádná reforma neproběhla a vše v podstatě zůstalo při starém – model sociálního státu se nezměnil. Dnešní sociální stát je podroben metodě Esping-Andersena a je tak více popsán v následujících podkapitolách.

3.2 Sociální zabezpečení v ČR Základem sociální politiky je soustava sociálního zabezpečení, která je tvořena třemi pilíři. Prvním pilířem je sociální pojištění, které zahrnuje nemocenské a důchodové pojištění, v rámci něj jsou pak ještě vybírány příspěvky na státní politiku zaměstnanosti. Druhý pilíř tvoří státní sociální podpora, která jiţ není vázána na pojištění a je financována ze státního rozpočtu. V rámci ní jsou pak vypláceny jak testované dávky (přídavek na dítě, sociální příplatek, příspěvek na bydlení), tak dávky vyplácené nezávisle na výši příjmu (rodičovský příspěvek, dávky pěstounské péče, porodné, pohřebné). Posledním, třetím, pilířem je sociální péče a sluţby. V rámci zaměření práce se v následujícím textu věnuji především nastavení prvního pilíře a v rámci něj poskytování dávek v nemoci, v nezaměstnanosti a starobních důchodů. Některé součásti dalších dvou pilířů jsou pak popsány zvlášť v dalších podkapitolách podle potřeby. V následující tabulce je shrnut systém sociálního zabezpečení v České republice.

- 48 -

Tabulka 3.1 Soustava sociálních dávek NÁZEV SUBSYSTÉMU

DÁVKY Z NĚJ POSKYTIVANÉ

FINANČNÍ ZAJIŠTĚNÍ

Nemocenské pojištění

Nemocenské

Pojistné na sociální zabezpečení

Ošetřovné Vyrovnávací příspěvek v těhotenství a mateřství Peněţitá pomoc v mateřství Příapěvek na státní politiku

Podpora v nezaměstnanosti

Pojistné na sociální zabezpečení

Důchod starobní

Pojistné na sociální zabezpečení

zaměstnanosti Důchodové pojištění

Invalidní Vdovský, Vdovecký Sirotčí Státní sociální podpora

Druh dávky:

Státní rozpočet

Přídavek na dítě Sociální příplatek Příspěvek na bydlení Rodičovský příspěvek Dávky pěstounské péče

Státní rozpočet

Porodné Sociální péče

Pohřebné

omezen

Příspěvek na ţivobytí

Státní rozpočet

Doplatek na bydlení

Státní rozpočet

Mimořádná okamţitá pomoc

Státní rozpočet

Příspěvek na péči

Státní rozpočet

Sluţby

Pramen: Kernová (2010)

Systém sociálního pojištění v ČR Systém sociálního pojištění zahrnuje důchodové a nemocenské pojištění. Vedle pojistného na sociální zabezpečení je také vybírán v rámci systému příspěvek na státní politiku zaměstnanosti. Systém sociálního pojištění je financován průběţným způsobem a je tzv. dávkově definovaný. Největší část sociálních dávek pochází právě z tohoto pilíře, přičemţ nejvíce dominují dávky důchodového pojištění, jak můţeme vidět z grafu v příloze (Přílohy: Příloha 10).

- 49 -

Důchodové pojištění Účast v základním důchodovém pojištění je při splnění stanovených podmínek povinná. Je ale umoţněna i dobrovolná účast pro osoby, které nemají povinnost se účastnit systému. Pro jednotlivé skupiny pojištěnců (zaměstnance v pracovním poměru, osoby ve sluţebním poměru, členy druţstev, OSVČ a jiné skupiny pojištěnců) platí jednotná právní úprava. Dávky důchodového pojištění můţe získat tedy jen pojištěnec a při splnění daných podmínek pak vzniká právní nárok na důchod. Základní důchodové pojištění je ekonomicky garantováno státem. Ze základního systému důchodového pojištění jsou mimo starobní důchody vypláceny také pozůstalostní (vdovský/vdovecký, sirotčí) a invalidní důchody. Pro potřeby své práce se zaměřím na starobní důchody. Nebudu zde rozebírat předčasný starobní důchod.74 Podmínkou nároku na důchod je dosaţení důchodového věku a potřebné doby pojištění. Důchodový věk i tato doba se kaţdoročně zvyšují. Z důchodového pojištění jsou přiznávány dávky odvozované z doby pojištění a dosahovaných výdělků. Důchod se pak skládá ze dvou sloţek: (1) ze základní výměry (která je nezávislá na příjmu) a (2) z procentní výměry odvozené z doby pojištění a příjmové historie (MPSV 2009). Pro výpočet výše důchodu musíme objasnit pojem výpočtový základ. Jedná se o osobní vyměřovací základ, který tvoří měsíční průměr úhrnu ročních vyměřovacích základů pojištěnce za rozhodné období. Jsou zde stanoveny redukční hranice, které závislost mezi příjmem a dávkou oslabují. Jestliţe je osobní vyměřovací základ vyšší neţ 10 500 Kč, bere se v úvahu z částky osobního vyměřovacího základu do 27 000 Kč 30%, nad 27 000 Kč uţ pouze 10% (§ 15 Zákona 155/1995 Sb.). Redukční hranice se mění nařízením vlády, tyto hranice jsou určeny Nařízením vlády č. 365/2008 Sb. a zvýšily hranice naposledy platné v roce 2007 (z 10 000 na 10 500 Kč, a z 24 800 na 27 000). Strop pro maximální výši dávky neexistuje na rozdíl od stropu pro pojistné.75 Princip zásluhovosti se tedy projevuje pouze v omezeném rozsahu díky uplatňování principu solidarity (existence zmíněných redukčních hranic). Závislost důchodu na příjmu můţeme vidět v následujícím grafu.

74

V České republice existuje moţnost předčasného odchodu do důchodu, tento důchod je pak krácený. Pro ilustraci v roce 2007 činil maximální důchod něco málo přes 70 000 Kč (k prosinci téhoţ roku byl průměr 8 747 Kč), přičemţ důchod mezi 40 000 a 70 000 Kč pobírali v ČR jen 4 lidé (Škodová 2008). 75

- 50 -

Graf 3.1 Vztah mezi příjmem a nárokem na penzi, 2005 Vztah mezi příjmem a penzijní dávkou

náhradový poměr 2 1,75 1,5 1,25

Závislost výše důchodu na příjmu

1 0,75 0,5 0,25 0 0

0,25

0,5 0,75 1 1,25 násobky hrubé průměrné mzdy

1,5

1,75

2

Pramen:OECD ( 2009b)

Dynamičnost základního důchodového pojištění je dána kaţdoroční aktualizací úrovně příjmů, z nichţ se vychází při výpočtu procentní výměry důchodu, a zvyšováním vyplácených důchodů. Hlavním správním orgánem je Česká správa sociálního zabezpečení76, která je samostatnou sloţkou státu podřízenou Ministerstvu práce a sociálních věcí. ČSSZ provádí důchodové a nemocenské pojištění, vybírá pojistné aj. Kromě důchodu je moţné poskytovat také příjmově, nebo majetkově testované jednorázové nebo opakující se dávky z jiných sociálních programů (MPSV 2009). Dle MPSV (2009) základní důchodové pojištění vytváří předpoklady, aby jím byla pokryta celá populace bez ohledu na charakter průběhu ekonomické aktivity. Existuje zde také rozsáhlý systém náhradních dob pojištění, čímţ se nevylučují osoby s přerušovanou profesní kariérou. Způsob výpočtu důchodu a velmi solidární systém sniţuje riziko chudoby starších občanů (v České republice je velmi nízká úroveň chudoby starobních důchodců, nicméně většina z nich tuto hranici jen mírně překračuje, graf chudoby starších občanů je moţné nalézt v příloze (Přílohy: Příloha 11)) (MPSV 2009). Svým nastavením v sobě důchodové pojištění míchá prvky jak konzervativní, tak sociálnědemokratické. Prvkem konzervatismu je podmínka přispívání a závislost dávky na příspěvku, ačkoliv tato závislost není nijak vysoká díky redukcím. Český důchodový systém tedy

76

Dalšími orgány jsou okresní správy sociálního zabezpečení, Ministerstvo obrany (pokud jde o vojáky z povolání), Ministerstvo vnitra (pokud jde o příslušníky Policie ČR, Hasičského záchranného sboru ČR a příslušníků ostatních ozbrojených bezpečnostních sborů a bezpečnostních sluţeb) a Ministerstvo spravedlnosti (pokud jde o příslušníky Vězeňské sluţby ČR) (MPSV 2009).

- 51 -

ponechává status získaný na trhu jen opravdu z velmi malé části. Naproti tomu pokrytí populace je téměř stoprocentní a je zde jednotné schéma pro všechny skupiny zaměstnanců. Systém je průběţně financovaný a neponechává ţádné kapitálové rezervy. Současná produktivní generace tedy financuje ţivobytí dnešních důchodců – funguje zde silná mezigenerační solidarita. V rámci starobního pojištění existuje ještě druhý pilíř a sice penzijní připojištění se státním příspěvkem, které funguje na dobrovolné bázi u soukromých fondů. Tento pilíř ale stále není příliš významný. Nemocenské pojištění Nemocenské pojištění je určeno pro výdělečně činné osoby, které v případě krátkodobé předvídatelné sociální události (dočasná pracovní neschopnost z důvodu úrazu, nemoci, ošetřování člena rodiny, těhotenství aj.) nemohou pracovat. Tento systém jim v těchto případech garantuje určitou náhradu příjmu – peněţité dávky nemocenského pojištění. Účast v systému nemocenského pojištění je povinná (za splnění určitých podmínek) pro zaměstnance (i příslušníky ozbrojených sil a bezpečnostních sborů) a pro OSVČ dobrovolná. Z nemocenského pojištění jsou poskytovány mimo jiné dávky v nemoci. Nemocenské se vyplácí aţ od 15. kalendářního dne trvání dočasné pracovní neschopnosti. Po dobu 14 dní je zaměstnanec zabezpečen náhradou mzdy od zaměstnavatele (ale pouze za pracovní dny a od 4. dne pracovní neschopnosti). Maximálně je moţné pobírat dávku v nemoci po dobu 380 dní (tato doba můţe být ve výjimečných případech prodlouţena). Nemocenské dávky se vypočítávají z tzv. redukovaného denního vyměřovacího základu. Výše nemocenského za kalendářní den činí 60 % redukovaného denního vyměřovacího základu do 30. kalendářního dne trvání dočasné pracovní neschopnosti, 66 % redukovaného denního vyměřovacího základu od 31. do 60. dne a 72 % denního vyměřovacího základu od 61. kalendářního dne trvání dočasné pracovní neschopnosti (MPSV 2009). Denní vyměřovací základ se redukuje tak, ţe do částky první redukční hranice se u nemocenského a ošetřovného počítá 90 %, z částky nad první redukční hranici do druhé redukční hranice se počítá 60 %, z částky nad druhou redukční hranici do třetí redukční hranice se počítá 30 % a k částce nad třetí redukční hranici se nepřihlíţí. Výši redukčních hranic platných od 1. 1. kalendářního roku vyhlašuje Ministerstvo práce a sociálních věcí ve Sbírce zákonů sdělením. - 52 -

Redukční hranice od 1. 1. 2009 činí (Sdělení č. 296/2008 Sb.):77 1. redukční hranice 786 Kč, 2. redukční hranice 1 178 Kč, 3. redukční hranice 2 356 Kč. V následujícím grafu můţeme vidět průběh výše dávky vzhledem k čistému příjmu. Graf 3.2 Vztah mezi příjmem a nemocenskou dávkou pro rok 2009 Závislost nemocenské dávky na čistém příjmu

výše měsíční dávky

30000 závislost nemocensk é dávky na čistém příjmu

25000 20000 15000 10000 5000 0 0

20000

40000 60000 čistý měsíční příjem

80000

100000

Pramen: vlastní zpracování

Opět zde můţeme vidět konzervativní prvky – tedy navázanost dávky na příjem. Nicméně existují zde tři redukční hranice pro redukci vyměřovacího základu i pro výpočet dávky, které zásluhovost sniţují. Nad poslední hranici jiţ příjem není započítáván. Opět je zachování statusových rozdílů omezeno. Tento systém pokrývá většinu pracovní síly. Jsou zde tedy zase zakomponovány prvky jak konzervativní, tak sociálně-demokratické. Příspěvek na státní politiku zaměstnanosti Podpora v nezaměstnanosti je poskytována uchazečům o zaměstnání za splnění podmínek stanovených zákonem. Uchazeč má nárok na podporu v nezaměstnanosti, pokud získal v rozhodném období (předchozí 3 roky) dobu důchodového pojištění alespoň 12 měsíců (v rámci zaměstnání nebo jiné výdělečné činnosti), poţádal úřad práce o poskytnutí podpory a zároveň nepobírá starobní důchod. Uchazeč musí splňovat řadu podmínek, např. nemá 77

Od 1. 1. 2010: 1. 791 Kč, 2. 1 186 Kč, 3. 2 371 Kč (Sdělení č. 354/2009 Sb).

- 53 -

nárok na dávku pokud v posledních šesti měsících opakovaně sám ukončil zaměstnání zprostředkované úřadem práce bez váţné příčiny. Existují zde také náhradní doby zaměstnání, např. osobní péče o dítě do 4 let. Podpůrčí doba je závislá na věku uchazeče o zaměstnání: do 50 let věku činí 5 měsíců, mezi 50 a 55 lety 8 měsíců a v případě věku vyššího neţ 55 let 11 měsíců. Výše podpory dosahuje po první 2 měsíce 65 % průměrného měsíčního čistého výdělku, 50 % po další 2 měsíce a 45 % po zbývající dobu (MPSV, 2009). Graf 3.3 Vztah mezi příjmem a dávkou v nezaměstnanosti pro rok 2009 Závislost dávky v nezaměstnanosti na čistém příjmu 12000

měsíční dávka

10000

závislost dávky v nezaměstn anosti na čistém příjmu

8000 6000 4000 2000 0 0

10000

20000

30000

40000

čistý měsíční příjem

Pramen: vlastní zpracování

Opět se zde míchají jak konzervativní, tak sociálně-demokratické vlivy. Dávka je opět navázána na příjem, ale její maximální výše je omezena (pro rok 2009 je limit 13 307 Kč), coţ určuje strop a diferenciaci výše dávek a vyhlazuje rozdíly mezi lidmi pobírající tuto dávku, coţ je naopak sociálně-demokratickým prvkem. V předchozím grafu můţeme vidět závislost výše průměrné měsíční dávky na příjmu, pro osobu, která je po dobu 6 měsíců na podpoře v nezaměstnanosti. Limit měsíční dávky pak není roven 13 307 Kč, ale 11 089 Kč. O některých dalších aspektech sociálního zabezpečení a některým dávkám státní sociální podpory a hmotné nouze se budu věnovat v následujících podkapitolách. Tam se také pokusím zařadit Českou republiku k ideálnímu typu sociálního státu dle Esping-Andersena z pohledu dekomodifikace, stratifikace, vztahu státu a trhu a nakonec dle defamilizace a familismu a některých charakteristik rodinné politiky.

- 54 -

3.3 Zařazení ČR k jednomu typu státu blahobytu dle EspingAndersenovy metody Esping-Andersen (1990, 1999) porovnává jednotlivé státy na základě dekomodifikace, stratifikace, role rodiny, trhu či státu a jejich vzájemných vztahů. V následujících podkapitolách se pokusím pomocí těchto konceptů přiřadit Českou republiku k jednomu ze tří ideálních modelů sociálního státu. Začnu nejdříve dekomodifikací, která se vztahuje k systému sociálního zabezpečení (pojištění) pro případ stáří, nemoci a nezaměstnanosti.

3.3.1 Dekomodifikace Odlišnosti v potenciálu dekomodifikace sociálních politik jsou dle Esping-Andersena (1990) empiricky vysledovatelné v čase i napříč státy. Dekomodifikaci měří Esping-Ansdersen78 pomocí tří typů ukazatelů. Jeden typ ukazatelů musí popsat pravidla upravující přístup lidí k dávkám: (1) kvalifikační pravidla a omezení nároků. Druhý typ ukazatelů se týká (2) náhradového poměru. Dále snad všechny kapitalistické země rozlišují nějakou formu sociálních práv k ochraně proti základním sociálním rizikům: nezaměstnanost, nemoc nebo stáří. Dalším ukazatelem jsou tedy právě proto (3) podmínky vyplácení těchto dávek. Esping-Andersen uvádí ve své práci (1990) tabulku, kterou je moţno vidět v příloze (Přílohy: Příloha 12). Je zde shromáţděno 18 průmyslových demokratických zemí na základě starobních důchodů, podpory v nezaměstnanosti a v nemoci. V rámci penzí je vyuţito pět proměnných ke konstrukci indexu pro penze: (1) minimální náhradový poměr, coţ je minimální penze jako procento standardní průměrné mzdy pracovníka, náhradový poměr je zde podíl dávky k běţnému výdělku téhoţ roku, dávky i výdělky jsou bez daně, (2) standardní penzijní čistý náhradový poměr běţného pracovníka, spočítaný jako předešlý ukazatel; (3) povinná účast v systému (počet let) k nároku na důchod, hodnoty jsou v tomto případě přiřazovány opačně – čím více let, tím niţší dekomodifikační index, stejně jako u následujícího ukazatele: (4) část penze financovaná jednotlivcem. Na základě těchto hodnot kaţdého ze čtyř indikátorů pro 18 zemí, je přiřazeno skóre 1 pro nízkou, 2 pro střední a 3 pro vysokou dekomodifikaci. Esping-Andersen rozděluje tyto reţimy na základě průměrné 78

Esping-Andersen uvádí, ţe dekomodifikace nemůţe být zachycena pouze úrovní sociálních výdajů, ale poţaduje analýzu pravidel a standardů, které se týkají současných welfare programů (Esping-Andersen 1990).

- 55 -

hodnoty všech států. Podle toho kde se jednotlivé země pohybují, určuje, do kterého reţimu spadají. Toto skóre je pak sečteno a váţeno: (5) procentem pokrytí - procentem osob nad hranicí důchodového věku, kteří momentálně pobírají důchod (tzv. „take-up rate“). Pro nemocenské dávky a dávky v nezaměstnanosti je postup téměř stejný. Esping-Andersen měří dekomodifikaci na základě: (1) dávkového náhradového poměru (čistého) pro běţného pracovníka během prvních 26 týdnů nemoci/nezaměstnanosti; (2) počet týdnů zaměstnanosti poţadovaných k oprávněnosti uţívání dávek; (3) čekání na dávku - počet dnů, ve kterých se čeká, neţ je dávka vyplacena; (4) podpůrčí doba - počet týdnů, ve kterých můţe být dávka vyuţívána. Stejně jako u penzí, máme dáno skóre 1, 2 nebo 3 na základě odchylky od průměrné hodnoty (pro ukazatele (2) a (3) se rovněţ přiřazují hodnoty 1,2 nebo 3 opačně). To je váţeno (5) stupněm pokrytí - relevantní populací pokrytou systémem jako procento pracovní síly. Postup je tedy stejný aţ na tyto rozdíly: zahrnuje se zde pouze náhradový poměr čistý pro standardní dávky, zanedbává se část individuálního financování, a zahrnují se údaje o počtu dnů čekání na dávku a počet týdnů trvání pobírání dávky. Pro všechny tři systémy se násobí náhradové poměry hodnotou 2, protoţe dle EspingAndersena (1990) je pro rozhodnutí pracovat nebo pobírat dávky rozhodující právě výše náhrady

mzdy.

Náhradové

poměry

pak

ale

tvoří

obrovskou

váhu

v celkovém

dekomodifikačním indexu, coţ je také jedna z kritik této metody. Podle toho, jakého celkového dekomodifikačního skóre země v tabulce dosáhly, můţeme rozlišit tři skupiny zemí: Anglo-saské země se nacházejí na spodní hranici indexu; Skandinávské země zase na vrcholu. Mezi těmito dvěma extrémy najdeme země kontinentální Evropy, některé z nich (obzvlášť Belgie nebo Holandsko) jsou dle Esping-Andersenovy klasifikace blíţe k severským zemím (Esping-Andersen 1990). Při srovnávání ČR budu vycházet z práce autorů Scruggse a Allana (2003). Autoři zde porovnávají vývoj sociálního státu z pohledu dekomodifikace. Jejich výsledky se i z roku 1980 mírně liší od výsledků, kterých dosáhl Esping-Andersen (1990).79 Definice pouţívaných ukazatelů je uvedena v následující tabulce.

79

Proto bych chtěla upozornit na fakt, ţe pokud čtenář bude mít zájem srovnávat jednotlivé roky a posun států od roku 1980 do roku 2000, nemůţe porovnávat výsledky Esping-Andersena (1990) a mnou uvedené hodnoty vycházející z práce Scruggse a Allena (2003). V příloze uvádím rozdílné výsledky (Přílohy: Příloha 13), ke kterým dospěli Esping-Andersen a Scruggs a Allan pro rok 1980.

- 56 -

Tabulka 3.2 Ukazatele dekomodifikace PROGRAM CHARAKTERISTIKY PROGRAMU Náhradový poměr

Pojištění v nezaměstnanosti

Dávka po zdanění pro samostatně ţijícího 40 – ti letého plně pojištěného pracovníka s průměrným příjmem ku průměrnému příjmu Týdny zaměstnání či platby příspěvků k oprávnění pobírat dávku Počet dnů před vyplácením dávky Počet týdnů vyplácení pro 40 – ti letého nezaměstnaného Procento pracovní síly pokryté pojištěním

Kvalifikační podmínky Doba čekání na dávky Trvání pobírání dávky Stupeň pokrytí

Dávky v období nemoci

Peněţní

Náhradový poměr Kvalifikační podmínky Doba čekání na dávky Trvání pobírání dávky Stupeň pokrytí Náhradový poměr pro minimální penze (minRR) Náhradový poměr standardní penze (sRR)

DEFINICE

pro

Starobní důchody Kvalifikační podmínky (Yrs)

Příspěvkový poměr (CR) Stupeň pokrytí/pobírání dávky (take-up rate) (COV)

Jak uvedeno výše

Náhradový poměr po zdanění pro důchodce bez jakékoli pracovní či příjmové historie Čistý náhradový poměr s historií průměrného příjmu (APW) v kaţdém z 45 let práce, pobírající normální penzi. Počet let pojištění nebo příspěvků potřebných ke kvalifikaci ke standardní penzi (jak je definována výše) Příspěvky zaměstnance/(příspěvky zaměstnance + zaměstnavatele) Procento populace nad důchodový věk přijímající veřejnou penzi (zahrnuje veřejné zaměstnance)

Pramen: Scruggs a Allan (2003)

Dekomodifikace v programu starobních důchodů Esping-Andersen řeší tedy dekomodifikaci pro kaţdý program sociálního pojištění zvlášť. Začnu nejdříve dekomodifikací v případě starobních důchodů. V následující tabulce můţeme vidět hodnoty v případě starobních důchodů. Hodnoty pro 18 zemí OECD jsou převzaty z práce autorů Scruggse a Allena (2003). Pro Českou republiku je minimální náhradový poměr určen jako poměr minimální hodnoty důchodu (která je určena jako součet základní výměry 2170 Kč a minimální procentní výměry 770 Kč (§ 33 Zákona č. 155/1995, Sb.)) a průměrného čistého příjmu (průměrná hrubá mzda pro rok 2008 je rovna

- 57 -

23 542 Kč, čistá pak tedy 18 067)80. Standardní pak jako poměr průměrného důchodu k průměrné mzdě. Průměrný důchod z roku 2008 je roven hodnotě 10 311 Kč. Minimální náhradový poměr (minRR) je pak 16,3 % a standardní (sRR) 57,1 %.81. Příspěvkový poměr je určen pomocí vztahu:

CR

PZC PZC

PZC….příspěvky zaměstnance

PZL

PZL….příspěvky zaměstnavatele, Pak tedy: CR

6 ,5 6 ,5

21 ,5

CR

0 , 23

Počet let pracovní činnosti k získání nároku na důchod (Yrs) je 35 (ačkoliv je tato hranice platná pro rok 2018, pouţila jsem ji, jelikoţ ukazuje trend, který reforma nastolila (§ 29 Zákona č. 155/1995 Sb.)). Take-up rate (COV) je vypočítán jako poměr počtu starobních důchodců k červnu 2009 (2 066 055 osob) k populaci starší 60 let82 k 1. červenci 2009 (2 263 559 osob).83 Tato hodnota je pouze přibliţná, ale bohuţel jsem přesný údaj nenalezla.

80

Údaj o průměrné mzdě z roku 2008 čerpán z Kurzy.cz: finanční portál (Mzdy - vývoj mezd, průměrné mzdy 2010). 81 Pokud bychom počítali průměrný důchod jako důchod zaměstnance, který přispíval do systému 45 let, s kaţdoročním průměrným příjmem od roku 1986 a s nárokem na důchod v roce 2009, byl by tento důchod v tomto roce 11 926 Kč. Ku průměrnému čistému příjmu v roce 2008 by pak náhradový poměr činil 65 procent. Tato hodnota je rovněţ ohodnocena bodem 2. 82 Pro rok 2008 je průměrný věk odchodu do důchodu 60,6, proto jsem pouţila věkovou hranici 60 let (ČSÚ. Průměrný věk při odchodu do důchodu v členění podle pohlaví. c2010). 83 Data o počtu starobních důchodců čerpána ze statistiky ČSSZ (Počty důchodů a důchodců ve 3. čtvrtletí 2009), a o počtu osob starších 60 let ze statistiky ČSÚ (Obyvatelstvo: Věkové sloţení obyvatelstva).

- 58 -

Tabulka 3.3 Dekomodifikace v 18 zemích OECD 2000 a ČR 2008/2009 penze AUSL AUST BEL CAN CZ DEN FIN FR GER IREL ITAL JAPAN NLDS NOR NZEAL SWE SWITZ UK US

minRR 30,9 49 37,7 42 16,3 45,7 31,4 42,9 18,1 31,8 29,4 22,7 50,1 43,9 39,9 36,2 25,1 27,8 26,7

sRR 30,9 89,2 74 47 57,1 52,9 66,7 54,7 66,2 35,8 91,8 47,9 50,1 57,8 39,9 60 35 53,4 55,3

CR 0 0,45 0,46 0,5 0,23 0 0,16 0,4 0,5 0,3 0,27 0,5 1 0 0 0,05 0,5 0,45 0,5

Yrs 0 45 45 34 35 36 40 37,5 45 19 40 40 43 40 0 30 44 45 44

COV 0,5 1 1 0,97 0,94 1 1 0,96 0,9 0,78 1 1 1 1 0,93 1 1 1 0,99

Pramen: Scruggs a Allan (2003), vlastní výpočty pro ČR

Pro kaţdý ukazatel je pak vytvořen průměr a směrodatná odchylka (viz tabulka průměry a směrodatné odchylky v příloze (Přílohy: Příloha 14)). Pro hodnoty nacházející se uvnitř intervalu <– 1 SD, + 1 SD> je přiřazena hodnota 2. Pro hodnoty niţší (u minRR, sRR a CR; u Yrs opačně) pak bod 1, pro hodnoty vyšší bod 3. Kaţdá charakteristika a jí odpovídající hodnota má tedy přirazený bod 1, 2 nebo 3. Tyto body jsou pak sečteny, přičemţ ty týkající se náhradových poměrů jsou násobeny faktorem 2. Celkový součet je pak vynásoben procentem pokrytí. V následující tabulce pak můţeme vidět přirazené hodnoty pro jednotlivé ukazatele v oblasti penzí. V předposledním sloupečku je pak uvedeno dekomodifikační skóre pro penze a v posledním sloupečku pak pořadí jednotlivých zemí.

- 59 -

Tabulka 3.4 Dekomodifikační skóre pro penze minRR*2 4 AUSL 6 AUST 4 BEL 4 CAN CZ 2 6 DEN 4 FIN 4 FR 2 GER 4 IREL 4 ITAL 2 JAPAN 6 NLDS 6 NOR 4 NZEAL 4 SWE 4 SWITZ 4 UK 4 US průměr SD - 1 SD + 1 SD Pramen: vlastní zpracování

sRR*2

CR

YEAR

celkem

2 6 6 4 4 4 4 4 4 2 6 4 4 4 4 4 2 4 4

3 2 2 1 2 3 2 2 1 2 2 1 1 3 3 3 1 2 1

3 1 1 2 2 2 2 2 1 3 2 2 1 2 3 2 1 1 1

12 15 13 11 10 15 12 12 8 11 14 9 12 15 14 13 8 11 10

deomodifikační index pro penze 6 15 13 10,67 9,45 15 12 11,52 7,2 8,58 14 9 12 15 13,02 13 8 11 9,9 11,22819 2,712041 8,516147 13,94023

pořadí 19 1 6 12 14 1 8 10 18 16 4 15 8 1 5 6 17 11 13

V předchozí tabulce můţeme vidět, ţe Česká republika se nachází aţ na 14. místě z 19 zemí a dosahuje dekomodifikačního indexu v oblasti penzí 9,45, coţ je podprůměrný výsledek. Rozdělení všech zemí dle dekomodifikace v penzích je znázorněno v následující tabulce. Česká republika se dle výsledků nachází dokonce za USA. Tomu ale vděčí právě díky velké váze, která je připisována náhradovým poměrům – Česká republika má velmi nízký náhradový poměr pro minimální penze a má proto přiřazenu hodnotu 1, ve výsledku tedy 2, zatímco USA má 2*minRR 4. Co ovšem překvapuje, je velmi vysoké pokrytí v USA. Díky němu nakonec USA dosahuje vyššího indexu neţ Česká republika.

- 60 -

Tabulka 3.5 Rozdělení zemí dle indexu dekomodifikace pro penze vysoké hodnota indexu AUST 15 DEN 15 NOR 15 ITAL 14 NZEAL 13,02 SWE 13 BEL 13 Pramen: vlastní zpracování

střední NLDS FIN FR UK CAN

hodnota indexu 12 12 11,52 11 10,67

nízké US CZ JAPAN IREL SWITZ GER AUSL

hodnota indexu 9,9 9,45 9 8,58 8 7,2 6

Ten samý postup pak následuje pro programy v nezaměstnanosti a v nemoci. Dekomodifikace v programu podpory v nezaměstnanosti Dalším programem, ve kterém je dekomodifikace měřena Esping-Andersenem je také podpora v nezaměstnanosti. Data pro 18 zemí OECD jsou rovněţ převzata z práce Scruggse a Allana (2003). Následující tabulka nám ukazuje hodnoty vztaţené k podpoře v nezaměstnanosti. RR je ukazatelem standardního náhradového poměru vypočítaný jako poměr dávky pro zaměstnance s průměrným hrubým výdělkem (pro rok 2009 23 598 Kč)84 pro prvních 6 měsíců nezaměstnanosti a čistého průměrného měsíčního příjmu (pro rok 2009 18 317). Průměrná dávka činí měsíčně 8 395 Kč (za první dva měsíce obdrţí uchazeč o práci 11 906 Kč/měsíc za druhé dva měsíce 9 158 Kč/měsíc a za pátý měsíc obdrţí částku 8 242 Kč, pokud se neúčastní rekvalifikace, za další, tzn. šestý měsíc nedostane nic). Náhradový poměr pak činí téměř 46 %. QW je ukazatelem vyjadřujícím dobu zaměstnanosti nebo přispívání do systému, která je potřebná k nároku na dávku. V České republice je podmínka zaměstnanosti jeden rok v posledních třech letech, přiřazuji tedy hodnotu 52 (týdnů). Jako další měřítko je doba čekání na dávku (WD), která je u nás 0 dní. Další sloupeček vyjadřuje dobu trvání dávky neboli podpůrčí dobu pro 40tiletého pracovníka. V ČR můţe 40tiletá osoba pobírat dávku 5 měsíců (= 20 týdnů). V posledním sloupečku je uvedeno pokrytí pracovní síly (procento pojištěné pracovní síly). Jelikoţ jsou, jak pro zaměstnance, tak pro OSVČ odvody povinné, uvádím zde stoprocentní pokrytí (MPSV, 2009).

84

Údaj dle ČSÚ (Rychlá informace. Propouštění a mimořádné odměny na konci roku zvýšily průměr mezd o 5,2 %. 2010).

- 61 -

Tabulka 3.6 Dekomodifikace v 18 zemích OECD 2000 a ČR 2009, nezaměstnanost RR QW 27,5 0 AUSL 56 26 AUST 62,9 78 BEL 62,8 52 CAN CZ 45,83 52 61,5 52 DEN 58,8 43 FIN 70,1 104 FR 60 104 GER 27,7 39 IREL 41,7 104 ITAL 71 26 JAPAN 73,4 26 NLDS 65,1 4 NOR 26,3 0 NZEAL 66,6 52 SWE 71,6 26 SWITZ 19 10 UK 57,8 26 US Pramen: Scruggs a Allan (2003), vlastní výpočty pro ČR

WD 7 0 0 14 0 0 5 0 0 3 0 7 0 3 14 0 5 3 7

DW 999 30 52 36 20 208 100 117 52 65 26 35 26 156 999 60 30 26 26

COV 0,5 0,66 0,84 0,79 1 0,83 0,74 0,8 0,7 0,97 0,5 0,5 0,88 1 0,5 0,85 0,87 0,82 0,91

Opět vytvoříme pro kaţdý ukazatel průměr, výběrovou směrodatnou odchylku a její pohyb nahoru a dolů od průměru (tabulka průměry a směrodatné odchylky pro nezaměstnanost v příloze (Přílohy: Příloha 14)). Při přiřazování jednotlivých skóre postupuji stejně jako u penzí a následně pak nemoci. Opět jsme na základě průměrů a směrodatných odchylek ohodnotili jednotlivé ukazatele body 1, 2 nebo 3, jak můţeme vidět v následující tabulce.

- 62 -

Tabulka 3.7 Dekomodifikační skóre pro nezaměstnanost RR*2

QW

2 3 AUSL 4 2 AUST 4 2 BEL 4 2 CAN CZ 4 2 4 2 DEN 4 2 FIN 4 1 FR 4 1 GER 2 2 IREL 4 1 ITAL 4 2 JAPAN 6 2 NLDS 4 3 NOR 2 3 NZEAL 4 2 SWE 4 2 SWITZ 2 2 UK 4 2 US průměr SD - 1 SD + 1 SD Pramen: vlastní zpracování

WD

DW

celkem

2 3 3 1 3 3 2 3 3 2 3 2 3 2 1 3 2 2 2

3 2 2 2 1 3 3 2 2 3 1 2 1 3 3 3 2 1 1

10 11 11 9 10 12 11 10 10 9 9 10 12 12 9 12 10 7 9

dekomodifikační skóre pro nezaměstnanost 5 7,26 9,24 7,11 10 9,96 8,14 8 7 8,73 4,5 5 10,56 12 4,5 10,2 8,7 5,74 8,19 7,885789 2,205433 5,680356 10,09122

pořadí 16 12 6 13 4 5 10 11 14 7 18 16 2 1 18 3 8 15 9

V následující tabulce uvádím uvádím rozdělení zemí dle dekomodifikace v programu v nezaměstnanosti. Tabulka 3.8 Rozdělení zemí dle indexu dekomodifikace pro dávky v nezaměstnanosti vysoký

hodnota indexu

střední

hodnota indexu

nízký

NOR NLDS SWE CZ DEN BEL

12 10,56 10,2 10 9,96 9,24

IREL SWITZ US FIN FR AUST GER

8,73 8,7 8,19 8,14 8 7,26 7

UK JAPAN AUSL NZEAL ITAL

hodnota indexu 5,74 5 5 4,5 4,5

Pramen: vlastní zpracování

V případě dekomodifikace v nezaměstnanosti se Česká republika nachází v horní polovině vybraných zemí OECD, náhradový poměr není sice příliš vysoký, ale spadá do intervalu, který je ohodnocen 2, resp. 4, coţ celkově hodnotu indexu velmi zvyšuje. Co k tak vysoké hodnotě rovněţ přispělo je stoprocentní pokrytí populace. V tomto případě můţeme říci, ţe - 63 -

Česka republika sice dosáhla poměrně vysokého skóre, ale její náhradový poměr je podprůměrný, zatímco pokrytí je velmi vysoké. Dekomodifikace v programu nemocenských dávek Dekomodifikaci řeší Esping-Andersen rovněţ v případě dávek v nemoci. Tedy totéţ jako pro nezaměstnanost a penze učiníme i pro nemocenské pojištění, jelikoţ je to jeden z nejdůleţitějších programů a zároveň jako předešlé dva se objevuje téměř ve všech vyspělých zemích. Náhradový poměr je opět průměrná dávka pro prvních 6 měsíců nemoci ku průměrnému příjmu. Průměrná měsíční dávka, vypočítaná z čisté průměrné měsíční mzdy 18 317 Kč (rok 2009) je 10 460 Kč. Jako kvalifikační dobu (v týdnech) uvádím dva týdny, jelikoţ nárok na dávku nezakládá doba zaměstnání kratší 14 dní. Jako dobu čekání na dávku uvádím 3 dny, ačkoliv tato dávka se začíná vyplácet aţ v 15. dni nemoci. Nicméně 4. aţ 14. den je povinen ji vyplácet zaměstnavatel (zhruba 60 % redukovaného denního vyměřovacího základu), proto, dle mého názoru, jako odrazovací prvek nemůţeme počítat více jak 3 dny. Doba vyplácení dávky je 380 dní (tj. 54 týdnů). Je moţné dobu prodlouţit v odůvodněných případech, ale uvádím zde standardní situaci (Zákon č. 187/2006 Sb.). Ukazatel pokrytí je vypočítán jako poměr zaměstnanců a OSVČ odvádějící nemocenské pojištění (4 572 443 osob) k pracovní síle (5 002 478 osob), oba dva údaje platí ke konci roku 2008.85

85

Údaje o počtu nemocensky pojištěných dle údajů ze statistiky ČSÚ (Veřejná databáze ČSÚ. Průměrný počet osob nemocensky pojištěných v krajích. c2009), o počtu zaměstnaných osob pak dle údajů ČSÚ (Zaměstnanost a nezaměstnanost v ČR podle výsledků VŠPS - časové řady. 2010).

- 64 -

Tabulka 3.9 Dekomodifikace v 18 zemích OECD 2000 a ČR 2009, nemoc AUSL AUST BEL CAN CZ DEN FIN FR GER IREL ITAL JAPAN NLDS NOR NZEAL SWE SWITZ UK US

RR 27,5 82 80,4 62,8 57,1 61,4 75,5 57 92,3 27,7 76,1 60,8 73,4 100 26,3 79,9 80,4 22

QW WD 0 7 0 3 26 1 20 14 2 3 3 0 0 9 52 3 0 0 260 3 0 3 0 3 0 0 2 0 0 14 0 1 13 3 10 3 Program v nemoci neexistuje

DW 999 26 52 15 54 52 52 156 78 999 26 26 52 52 999 999 104 26

COV 0,5 0,95 0,91 0,79 0,91 1 1 0,8 0,73 0,97 0,7 0,58 0,88 1 0,5 1 0,24 0,82 0

Pramen: Scruggs a Allan (2003), vlastní výpočty pro ČR

Z dat uvedených v předchozí tabulce jsou opět vytvořeny průměry a směrodatné odchylky (tabulka v příloze (Přílohy: Příloha 14)) a na jejich základě pak určeny hodnoty skóre dekomodifikace pro nemocenské pojištění.

- 65 -

Tabulka 3.10 Dekomodifikační skóre pro nemoc RR*2 2 AUSL 4 AUST 4 BEL 4 CAN CZ 4 4 DEN 4 FIN 4 FR 6 GER 2 IREL 4 ITAL 4 JAPAN 4 NLDS 6 NOR 2 NZEAL 4 SWE 4 SWITZ 2 UK 0 US průměr SD - 1 SD + 1 SD Pramen: vlastní zpracování

QW

WD

DW

celkem

3 3 1 2 2 2 3 1 3 1 3 3 3 2 3 3 2 2 0

2 2 2 1 2 3 1 2 3 2 2 2 3 3 1 2 2 2 0

3 2 2 1 2 2 2 3 2 3 2 2 2 2 3 3 3 2 0

10 11 9 8 10 11 10 10 14 8 11 11 12 13 9 12 11 8 0

dekomodifikační skóre pro nemoc 5 10,45 8,19 6,32 9,140356 11 10 8 10,22 7,76 7,7 6,38 10,56 13 4,5 12 2,64 6,56 0 7,864229 3,283954 4,580275 11,14818

pořadí 16 5 9 15 8 3 7 10 6 11 12 14 4 1 17 2 18 13 19

Tabulka 3.11 Rozdělení zemí dle indexu dekomodifikace pro nemocenské dávky vysoký NOR SWE DEN AUST GER FIN

13 12 11 10,45 10,22 10

střední CZ BEL FR IREL ITAL

8,23 8,19 8 7,76 7,7

nízký UK JAPAN CAN AUSL NZEAL SWITZ US

6,56 6,38 6,32 5 4,5 2,64 0

Pramen: vlastní zpracování

Zde se Česká republika nachází ve střední hodnotě indexu blízko Francie a Belgie. Náhradový poměr se tentokrát nachází těsně pod průměrem a pokrytí překračuje těsně 90 %. Celkový dekomodifikační index Jestliţe sečteme indexy pro jednotlivé programy, získáme celkový index dekomodifikace (tabulka v příloze (Přílohy: Příloha 15)). V následující tabulce pak můţeme vidět jednotlivé

- 66 -

dekomodifikační indexy, celkové dekomodifikační skóre a pořadí zemí dle celkového dekomodifikačního skóre. Tabulka 3.12 Tři skupiny zemí dle celkové dekomodifikace NOR DEN SWE

40 35,96 35,2

NLDS AUST BEL FIN CZ FR ITAL IREL

33,12 32,71 30,43 30,14 27,67 27,52 26,2 25,07

GER CAN UK NZEAL JAPAN SWITZ US AUSL

24,42 24,1 23,3 22,02 20,38 19,34 18,09 16

Pramen: vlastní zpracování

Na základě předchozích výpočtů můţeme země upořádat do tří skupin. V první skupině se nachází Norsko, Dánsko a Švédsko. Ve druhé skupině pak Nizozemí, Rakousko, Belgie, Finsko, Česká republika, Francie, Itálie a Irsko. Do třetí skupiny je moţné zařadit Německo, Kanadu, Velkou Británii, Nový Zéland, Japonsko, Švýcarsko, USA a Austrálii. Je vidět, ţe některé země je těţké zařadit do určité skupiny. Ačkoliv jsme například Nizozemí a Rakousko zařadili do středně dekomodifikujících zemí, mají velmi blízko k severským zemím. Stejně tak zařazení Irska nebo Německa není úplně jednoznačné. Naproti tomu Česká republika je téměř na úrovni průměru a její zařazení není nijak diskutabilní. Dle stupně dekomodifikace tedy můţeme Českou republiku zařadit mezi „konzervativní“ státy blahobytu nebo spíš středně dekomodifikující sociální státy.86 Nicméně není moţné zatím činit jakékoliv závěry, jelikoţ Česká republika rozhodně typickým konzervativním sociálním státem není. Je nutné si uvědomit, na základě jakých ukazatelů jsme k danému závěru došli a ty jsou bohuţel nedostatečné. Jediné, co zatím můţeme říci je, ţe míra dekomodifikace v České republice je na střední úrovni, přičemţ platí, ţe náhradové poměry jsou poměrně nízké a pokrytí vysoké.

3.3.2 Stratifikace Ve svém zkoumání státu blahobytu přišel Esping-Andersen (1990) se třemi ukazateli stratifikace – konzervativními, liberálními a sociálně-demokratickými, s předpokladem, ţe státy blahobytu dosahují vysokých hodnot v jedné z těchto dimenzí, které jsou pak pro ně určující. 86

Všimněme si ale, ţe pro kaţdý program se Česká republika nacházela v úplně jiné skupině zemí, na rozdíl např. od takového Švédska.

- 67 -

Konzervativní model je typický vysokými hodnotami u ukazatelů korporatismu a etatismu. (1) Korporatismus Esping-Andersen (1990) definuje jako stupeň, na kterém je sociální zabezpečení diferenciováno a segmentováno na různé zaměstnanecké a jiné statusově uspořádané programy. V úvahu bere pouze majoritní zaměstnanecké kategorie. Druhým ukazatelem je (2) etatismus, který je vyjádřen na základě relativní výhody poskytované státním zaměstnancům. Esping-Andersen (1990) jej číselně vyjadřuje pomocí výdajů na penze státním zaměstnancům jako % HDP. Liberální principy jsou identifikovány na základě residualismu státu blahobytu – (3) relativním významem testování pomoci/dávek – tedy jako část všech sociálních výdajů vynaloţené na testovanou sociální pomoc. V oblasti penzí pak na základě finanční zodpovědnosti udělené pojištěnému jednotlivci – jako (4) podíl soukromých penzí na celkových penzích, právě tedy na základě relativní váhy dobrovolného, soukromého sektoru welfare. Podobně také v oblasti zdravotní péče je ukazatelem (5) % soukromých výdajů na zdravotní péči (Esping-Andersen 1990). K zachycení socialistických idejí je relevantním měřítkem (6) stupeň univerzalismu, měřený jako procento pracovní síly oprávněné pobírat dávky ve třech sociálních programech týkající se nemoci, stáří a nezaměstnanosti. Druhým ukazatelem je (7) rovnost dávek. Tento ukazatel je zaloţen na poměru základních dávek k zákonnému maximu dávek moţných v systému dosáhnout

(Esping-Andersen

1990).

Esping-Andersen

předpokládá,

ţe

v sociálně-

demokratických reţimech bude nejvyšší rovnost dávek, zatímco v konzervativním bude nejniţší. V tabulce v příloze (Přílohy: Příloha 16) uvádí Esping-Andersen (1990) 18 zemí a hodnoty vztahující se ke stratifikaci. Tak jako v případě dekomodifikace i zde je pak na základě rozdílů mezi jednotlivými státy rozlišeno na tři typy reţimů. Je tedy opět vytvořeno určité skóre pro kaţdý typ státu blahobytu: konzervativní, liberální a sociálně-demokratický. V tabulce v příloze (Přílohy: Příloha 16) můţeme vidět toto rozlišení.

- 68 -

Státy s vysokým skóre sumarizovaného indexu konzervatismu (Itálie, Německo, Rakousko, Francie a Belgie), mají všechny ostatní skóre nízké nebo střední u ukazatelů liberalismu a socialismu. Na druhou stranu státy se silným skóre u liberalismu (Austrálie, Kanada, Japonsko, Švýcarsko a USA) mají nízké nebo střední skóre u konzervatismu a socialismu. A třetí skupina zemí (státy Skandinávie a Holandsko) mají vysoké skóre u socialismu a u ostatních vţdy nízké nebo střední. Je moţné vidět, ţe shlukování u dekomodifikace a stratifikace je velmi podobné. Je zde velká shoda nízké dekomodifikace a vysoké samostatnosti v jednání jedince v anglosaských zemích, stejně jako shoda vysoké dekomodifikace a silného univerzalismu v zemích skandinávských. Rovněţ u zemí kontinentální Evropy se objevuje shoda a sice v korpotativismu a etatismu a tyto země jsou rovněţ poměrně mírné v dekomodifikaci (Esping-Andersen 1990). V následujícím textu ještě popíši, jakým způsobem vlastně Esping-Andersen přistupuje ke stanovení stratifikačních ukazatelů. Stejně jako u dekomodifikace jsou ukazatele zkonstruovány na základě rozdělení států okolo průměru a pohybu jednotlivých proměnných okolo něj.87 K vytvoření indexu (1) korporativismu, země s niţším počtem rozdílných penzijních programů neţ (nebo rovným) dva, získají skóre 0, země s počtem mezi dvěma a pěti získají skóre 2 a ty co mají více neţ pět dobrovolných rozdílných programů dosáhnout skóre 4. Proměnné (2) etatismu jsou měřeny na základě penzijních výdajů pro státní zaměstnance jako procento HDP. Kde je poměr menší nebo roven jednomu procentu, získáme index o hodnotě 0; tam kde je poměr mezi 1 a 2,1 procenty, získáváme hodnotu 2, a pokud poměr překročí hodnotu 2,2 procent získáváme skóre 4. Index (3) pro relativní význam sociální pomoci je zaloţen na výdajích na testované dávky jako procento všech výdajů na sociální transfery.88 Konstrukce indexu na tuto proměnnou tedy bude: pokud výdajový poměr sociální pomoci relativně k celkovým transferovým platbám, je menší neţ 6 procent, získáme skóre 0; pokud je podíl mezi 6 aţ 15 procenty skóre je rovno 2; a pokud je podíl větší neţ 15 procent, dosáhne země hodnoty skóre 4. Index (4) relativního podílu soukromých penzí89 (výdajů) k celkovým výdajům na penze je tvořen takto: pokud je podíl menší neţ 5 procent, dosáhne země skóre 0; pokud je podíl mezi 5 a 25 procenty země dosahuje skóre 2; a při dosaţení 25 procent a více je skóre rovno 4. Pro (5) relativní podíl soukromých výdajů na

87

Některé intervaly hodnot se neshodují s Esping-Andersenovými (1990). Otázka definování přesné hranice mezi klasickým typem a testovanou dávkou je u modernějších příjmově závislých transferů velmi sloţitá. Já vycházím z údajů o výdajích na příjmově testované programy v práci Ademy. a Ladaique (2009) – data jsou z roku 2005. 89 Data z publikace MPRA autorů Queisser, Whitehouse a Whiteford (2007). 88

- 69 -

zdravotní péči90, získáme skóre 0 pro země, které dosáhli méně neţ 10 procent; skóre 2 náleţí zemím nacházejícími se mezi 10 a 20 procenty, a pokud dosáhli 21 procent a více obdrţí hodnotu skóre 4. Proměnná (6) universalismu měří procento relevantní populace pokrytou systémem. Nízký stupeň universalismu je definován jako méně nebo rovno jak 60 procent pokrytí populace a skóre dosahuje hodnoty 0. Pokud je pokrytí mezi 61 a 88 procenty získáme skóre 2; při pokrytí vyšším neţ 88 procent je dosaţeno skóre 4. Poslední proměnná se týká (7) rozdílů v dávkách a je zaloţena na tom, kolik získá běţný pracovník jako standardní dávku a co je maximum stanovené v pravidlech systému. Pokud je standardní dávka do 65 procent maximální dávky, je skóre rovno 0; v případě, ţe se nacházíme mezi 65 a 90 procenty, je skóre rovno 2; a v případě dosaţení více neţ 80 procent je skóre rovno 4. Shrnutí ukazatelů a jednotlivých intervalů můţeme vidět v následující tabulce. Tabulka 3.13 Ukazatele stratifikace WELFARE REŢIM Konzervativní

UKAZATEL

DEFINICE

Korporatismus

Počet zaměstnanecky odlišných veřejných penzijních schémat (pouze majoritní programy) Výdaje na penze státních zaměstnanců jako % HDP Měřeno jako % celkových sociálních výdajů Měřeno procentem celkových penzí

Etatismus Means-tested poor reliéf Soukromé penze

Liberální

Sociálnědemokratický

Soukromé výdaje na zdravotnictví Průměrný universalismus Průměrná rovnost dávek (přístup)

HODNOTY 0 (0 – 2> (0 – 1> (0 – 6> (0 – 5>

2 (2 – 5>

4 více

(1 2,1> (6 15> (5 25> (10 20>

–

více

–

více

–

více

–

více

Měřeno procentem celkových výdajů na zdravotnictví

(0 – 10>

Pokrytí pojistných programů v nemoci, nezaměstnanosti a ve stáří Průměrný rozdíl mezi základní a maximální dávkou (po zdanění) pro pojistné programy týkající se nemoci, nezaměstnanosti a stáří

0 - 60

61 - 88

více

0 - 65

66 - 90

více

Pramen: Scruggs a Allan (2006a)

Ukazatele konzervatismu Neprve

provedeme

zkoumání

pomocí

stratifikačních

ukazatelů

konzervatismu:

korporativismu a etatismu. V následující tabulce jsou uvedeny jednotlivé proměnné konzervatismu. Jako první je počet různých zaměstnaneckých schémat. V České republice je jednotné univerzální schéma pro 90

Zde jsem pouţila údaje z OECD health data z roku 2007 (OECD 2009g).

- 70 -

všechny skupiny zaměstnanců v rámci důchodového pojištění. Existují sice výjimky (např. v podobě příplatků dle Sluţebního zákona), ale i tak se domnívám, ţe by tento ukazatel měl být ohodnocen hodnotou 0. Etatismus je definován jako výdaje na penze státních zaměstnanců k HDP. Domnívám se, ţe tato hodnota nepřesáhne 1 % HDP. A to na základě údajů v Příloze č. 4 Zákona o státním rozpočtu České republiky pro rok 2009, kde součet poloţek Dávky důchodového pojištění u Ministerstva obrany, Ministerstva vnitra a Ministerstva spravedlnosti dosahuje částky 8 572,539 milionů Kč a HDP pro rok 2009 dosahuje dle ČSÚ 3 627 200 milionů Kč91. Podíl je necelých 0,24 % HDP a tak zde přiřazuji opět 0. Tabulka 3.14 Ukazatele konzervatismu Korporatismus

Etatismus počet různých skóre výdaje na penze skóre celkem zaměstnaneckých státních zaměstnanců schémat (2003, výjimky v (2004 a později) závorkách) AUSL 1 0 0,5 0 0 AUST 7 4 3,3 4 8 BEL 5 2 2,5 4 6 CAN 1 0 0,9 0 0 CZ 1 0 0,24 0 0 DEN 1 0 1,2 2 2 FIN 7 4 0 (1991) 0 4 FR 9 4 2,1 4 8 GER 5 2 1,5 2 4 IREL 1 0 0,7 0 0 ITAL 3 2 1,8 (1989) 2 4 JAPAN 3 2 1 2 4 NLDS 1 0 0,7 0 0 NOR 6 4 1 (1992) 2 6 NZEAL 1 0 1 (1992) 2 2 SWE 1 0 0,6 0 0 SWITZ 1 0 0,6 (1993) 0 0 UK 1 0 2,1 4 4 US 3 2 0,9 0 2 Pramen: Scruggs a Allan (2006a): výdaje na penze státních zaměstnanců: FIN, ITAL, NZEAL, NOR, SWITZ, Scruggs a Allan (2008): počet zaměstnaneckých schémat všechny země s výjimkou ČR, Zákon o státním rozpočtu ČR na rok (2009): penze státním zaměstnancům ČR, Queisser, Whitehouse a Whiteford (2007): výdaje na penze státních zaměstnanců, ostatní země.

Na základě jednotlivých ukazatelů jsou opět přiřazeny hodnoty 0, 2 nebo 4, dle tabulky ukazatele stratifikace. Česká republika dosahuje u obou stratifikačních ukazatelů konzervatismu hodnotu 0 a celkově dosahuje tedy také hodnoty 0, jak můţeme vidět v následující tabulce. 91

Údaje o HPD dle ČSÚ (Česká republika: hlavní makroekonomické ukazatele, 2010).

- 71 -

Tabulka 3.15 Seřazení zemí dle stratifikačních ukazatelů konzervatismu vysoké AUST FR NOR BEL

8 8 6 6

střední GER ITAL JAP UK FIN

4 4 4 4 4

nízké DEN US NZEAL CAN CZE IREL NLDS AUSL SWE SWITZ

2 2 2 0 0 0 0 0 0 0

Pramen: vlastní zpracování

Ukazatele liberalismu Zjistili jsme, ţe Česká republika dosahuje u konzervativního stratifikačního ukazatele hodnoty 0. Tento princip pro ni tedy není dle Esping-Andersenovy metody dominantní. Dle výsledků Esping-Andersena, pokud země dosahovala nízkého indexu u konzervatismu, dosahovala pak vysokého skóre buď u ukazatelů sociálně-demokratického reţimu, nebo ukazatelů liberalismu. Nejprve vyzkoušíme, jak ČR dopadne, pokud ji otestujeme z pohledu liberalismu. V další tabulce jsou uvedeny hodnoty pro určení stratifikačního indexu liberalismu. Na základě intervalů v tabulce (Tabulka 3.13) přiřadím opět jednotlivým údajům hodnoty 0, 2 nebo 4. Můţeme vidět, ţe Česká republika zde celkově dosahuje hodnoty 4 (2 body za 14,82 % soukromých výdajů na zdravotnictví a 2 body za 8,21 % testovaných dávek).

- 72 -

Tabulka 3.16 Ukazatele liberalismu

AUSL AUST BEL CAN CZ DEN FIN FR GER IREL ITAL JAPAN NLDS NOR NZEAL SWE SWITZ UK US

Soukromé výdaje na zdravotnictví (2007)

skóre

32,26% 23,60% 24,87% 30,01% 14,82% 15,52% 25,35% 20,52% 23,13% 19,30% 23,45% 18,75% 18,53% 15,91% 19,92% 18,27% 40,73% 18,28% 54,62%

4 4 4 4 2 2 4 4 4 2 4 2 2 2 4 2 4 2 4

% všech sociálních výdajů na testované dávky (incometested) (2005) 36,80% 4% 3,41% 20% 8,21% 3,69% 9,96% 6,51% 5,62% 15,57% 2,80% 2,69% 5,26% 5,10% 18,38% 2,04% 5,42% 12,68% 7,55%

skóre

Výdaje na soukromé penze (2003)

skóre

celkem

4 0 0 4 2 0 2 2 0 4 0 0 0 0 4 0 0 2 2

48,40% 4, 61 % 24,73% 51,22% 2,63% 29,33% 37,66% 1,94% 5,93% 0,00% 10,32% 30,69% 40,51% 12,07% 21,28% 40,91% 47,00% 41,30%

4 0 2 4 0 4 4 0 2 0 2 4 4 2 0 2 4 4 4

12 4 6 12 4 6 10 6 6 6 6 6 6 4 8 4 8 8 10

Pramen: OECD (2009g), Immervoll (2009), Queisser., Whitehouse. a Whiteford (2007)

S hodnotou 4 se ČR řadí aţ na konec výběru všech 19 zemí OECD společně s Norskem a Švédskem. Česká republika tedy není dle těchto ukazatelů ani zástupcem liberálních států. Tabulka 3.17 Seřazení zemí dle stratifikačních ukazatelů liberalismu vysoké AUSL CAN US FIN NZEAL SWITZ UK

12 12 10 10 8 8 8

střední DEN JAPAN FR GER IREL BEL ITAL NLDS

6 6 6 6 6 6 6 6

nízké NOR SWE CZ

4 4 4

Pramen: vlastní zpracování

Sociálně-demokratické ukazatele Česká republika dosahovala jak u konzervativních ukazatelů, tak ukazatelů liberalismu nejniţších hodnot. Pokud platí vazby mezi stratifikačními ukazateli zjištěné EspingAndersenem, měla by Česká republika dosáhnout v případě sociálně-demokratických ukazatelů vysokých hodnot. - 73 -

V následující tabulce jsou uvedeny údaje pro stratifikační index sociálně-demokratického reţimu. S průměrným pokrytím programů pro sociální rizika nemoc, nezaměstnanost a stáří, dosahuje Česká republika 95 %92 a tím pádem je jí přiřazena maximální hodnota 4. Rovnost dávek je počítána rovněţ pro tři zmíněné programy, a to jako poměr základní standardní dávky93 k maximální dávce. Tato hodnota činí 43 %. Pro důchody není stanovena vrchní hranice. Nicméně v roce 2007 činil maximální důchod 70 000 Kč, průměrný pak 8 747 Kč, to odpovídá shodě 12 %. V případě dávek v nezaměstnanosti je standardní dávka pro rok 2009 8 395 Kč. Maximální dávka v roce 2009 odpovídá hodnotě 13 307 Kč měsíčně, jelikoţ ale počítáme s půlročním vyplácením a dávku je moţné vyplácet pouze 5 měsíců činí maximální průměrná měsíční dávka 11 089 Kč. Shoda je pak 76 %. Dávky v nemoci mají rovněţ strop. Standardní dávka je pro rok 2009 10 460 Kč a maximální 25 035 Kč94, jejich poměr je pak necelých 42 %. Rovnost dávek není sice překvapivě vysoká a Česká republika získává skóre 0, ale na druhou stranu je důleţité si uvědomit, ţe např. na maximální penzijní dávku dosáhne jen málokdo. Pro ilustraci se můţeme podívat na závislost dávky na příjmu v nemoci, stáří i nezaměstnanosti v podkapitole 3.2 Sociální zabezpečení v ČR.

92

Vypočítáno na základě dat získaných při zjišťování pokrytí v předchozí podkapitole zabývající se dekomodifikací. 93 Pro důchody je to částka průměrného důchodu, pro dávky v nemoci a nezaměstnanosti pak průměrné měsíční dávky vypočtené pro pracovníka s průměrným příjmem pobírající dávku po dobu 6 měsíců. 94 Na základě vlastních výpočtů, při vytvoření denního redukovaného základu, kdy se nad třetí redukční hranici příjmy nezapočítávají.

- 74 -

Tabulka 3.18 Ukazatele sociálně-demokratického sociálního státu Univerzalismus (2002, ČR 2009) AUSL 22 AUST 79 BEL 89 CAN 85 CZ 95 DEN 94 FIN 91 FR 85 GER 86 IREL 99 ITAL 71 JAPAN 69 NLDS 98 NOR 95 NZEAL 33 SWE 93 SWITZ 70 UK 90 US 60 Pramen: Scruggs a Allan (2008)

skóre

rovnost dávek (2002, ČR 2009) 1 0,7 0,94 0,98 0,43 1 0 0,57 0,75 1 0,26 0,63 0,84 0,86 1 0,87 0,51 0,94 0,58

0 2 4 2 4 4 4 2 2 4 2 2 4 4 0 4 2 4 0

skóre

celkem

4 2 4 4 0 4 0 0 2 4 0 0 2 2 2 2 0 4 0

4 4 8 6 4 8 4 2 4 8 2 2 6 6 2 6 2 8 0

Tabulka 3.19 Seřazení zemí dle stratifikačních ukazatelů sociálně-demokratického sociálního státu vysoké DEN IREL BEL UK NLDS NOR SWE CAN

8 8 8 8 6 6 6 6

střední AUSL AUST FIN GER CZ FR

4 4 4 4 4 2

nízké ITAL JAPAN NZEAL SWITZ US

2 2 2 2 0

Pramen: vlastní zpracování

Česká republika v tomto případě dosáhla na střední hodnotu ukazatele. Jak uţ jsme zmínili, díky pokrytí dosáhla vysoké hodnoty, ale v rovnosti v dávkách zase nízké, coţ je alespoň pro mě poměrně překvapivé. Rozdíly v dávkách jsou sice v porovnání s ostatními zeměmi vyšší, na druhou stranu, tento výsledek je dán především díky neomezené hranici výše důchodových dávek a je důleţité si uvědomit, ţe málokdo dosáhne na nejvyšší dávku (průměrnou dávku jsem vztahovala k maximální dávce 70 000 Kč, kterou ale v roce 2008 pobírali maximálně 4 lidé95).

95

Čtyři lidé pobírali v roce 2008 dávku v rozmezí od 40 000 Kč do 70 000 Kč (Škodová 2008).

- 75 -

Dle ukazatelů stratifikace můţeme vidět, ţe Českou republiku nemůţeme řadit mezi konzervativní státy blahobytu, jelikoţ zde dosahuje hodnoty indexu 0. V případě stratifikačního indexu liberalismu dosahuje Česká republika hodnoty 4, coţ je spolu s Norskem a Švédskem nejméně ze všech 19 zemí. V případě ukazatelů sociálnědemokratického reţimu dosahuje indexu 4, např. společně s Rakouskem, či Finskem coţ jsou typické konzervativní státy blahobytu. Esping-Andersen ve své práci uvádí, ţe země dosahuje vţdy v jednom indexu vysoké hodnoty, zatímco v ostatních nízké nebo střední. Česká republika se ukázala jako výjimka – u konzervativního a liberalistického ukazatele dosahuje nízké hodnoty, u sociálně-demokratického pouze střední. Je tedy velmi sporné jednoznačně zařadit Českou republiku na základě stratifikačních ukazatelů k jednomu z reţimů sociálního státu.

3.3.3 Vztah státu a trhu: public – private pension mix V České republice funguje dvoupilířový systém penzí: první pilíř je tvořen veřejnými penzemi DB PAYG, které mají univerzální charakter (je zde jednotné schéma pro všechny skupiny zaměstnanců96) a vysokou míru pokrytí. Průměrné čisté náhradové poměry se pohybují kolem 50 % čisté průměrné mzdy. V rámci tohoto pilíře existuje i tzv. minimální penze s náhradovým poměrem okolo 16 % čisté průměrné mzdy. Druhý pilíř je tvořen soukromými penzemi na bázi DC fondů. V porovnání s veřejnými penzemi má však výrazně menší zastoupení. Co v České republice úplně chybí je pilíř typický pro západní demokracie systém zaměstnaneckých penzí, jenţ je v některých státech velmi významný. V následující tabulce můţeme vidět srovnání soukromých a veřejných penzí v % HDP a penzí pro státní zaměstnance, rovněţ jako % HDP

96

Penze pro státní zaměstnance fungují na stejném principu, jen pro některé skupiny zaměstnanců Ministerstva vnitra jsou poskytovány příplatky v důchodu, upravené Sluţebním zákonem.

- 76 -

Tabulka 3.20 Public-private pension mix (2003, ČR penze státním zaměstnancům 2009) % HDP veřejné

soukromé

celkem

AUSL 3,20% 3% 6,20% AUST 12,40% 0,60% 13,00% BEL 7% 2,30% 9,30% CAN 4% 4,20% 8,20% CZ 7,40% 0,20% 7,60% DEN 5,30% 2,20% 7,50% FIN 4,90% 2,90% 7,80% FR 10,20% 0,20% 10,40% GER 11,10% 0,70% 11,80% IREL 2,50% 0% 2,50% ITAL 11,30% 1,30% 12,60% JAPAN 7% 3,10% 10,10% NLDS 4,70% 3,20% 7,90% NOR 5% 0,70% 5,70% NZEAL 4,40% 4,40% SWE 7,40% 2% 9,40% SWITZ 6,50% 4,50% 11,00% UK 5,30% 4,70% 10,00% US 5,40% 3,80% 9,20% průměr 6,58% 2,20% 8,66% SD 2,83% 1,57% 2,72% Pramen: Queisser, Whitehouse a Whiteford (2007), penze rozpočtu 2009.

státním podíl soukromých penzí penze zaměstnancům na celkových 0,50% 48,40% 3,30% 4,61% 2,50% 24,73% 0,90% 51,22% 2,63% 0,24% 1,20% 29,33% 2,80% 37,66% 2,10% 1,94% 1,50% 5,93% 0,70% 0,00% 1,80% 10,32% 1,00% 30,69% 0,70% 40,51% 1,10% 12,07% 0,70% 0,60% 21,28% 0,50% 40,91% 2,10% 47,00% 0,90% 41,30% 25,03% 1,38% 23,73% 0,86% pro státní zaměstnance v ČR dle Zákona o státním

Můţeme vidět, ţe co se týče podílu soukromých penzí na celkových, je Česká republika hrubě pod průměrem všech 19 zemí a je na tom zhruba stejně s Francií, Rakouskem a Irskem (popř. Německem). Nejvyšších hodnot dosahují typicky nejliberálnější země jako je Austrálie, Kanada, USA a VB (popř. Švýcarsko). Jak jiţ bylo řečeno, neexistuje zde pilíř zaměstnaneckých penzí, který je velmi typický především pro konzervativní země. Jak je to s rolí trhu si můţeme ilustrovat i na poměru soukromých a veřejných výdajů na zdravotnictví.97 Tyto údaje jsou uvedeny v předchozí kapitole u stratifikačních ukazatelů liberalismu. I z toho ukazatele nám vyplývá, ţe je role trhu v této oblasti zanedbatelná. Určitý posun převedení výkonu a zodpovědnosti ze státu na trh či jednotlivce však můţeme vidět např. v zavedení příspěvku na péči či zvyšující se finanční spoluúčasti ve zdravotnictví. I tak je ale role trhu v České republice nevýznamná.

97

Systém zdravotnictví se nejvíce přibliţuje skandinávskému modelu (univerzální solidarita, statutem oprávnění je občanství, míra dekomodifikace je velmi vysoká, nízká úroveň spoluúčasti, velká role státu, marginální role trhu, minimální role rodiny) (Darmopilová, Zigová 2006).

- 77 -

Dle dosaţených výsledků můţeme konstatovat, ţe Česká republika se z tohoto pohledu velmi blíţi sociálně-demokratickému reţimu. Tento závěr můţeme učinit na základě malého významu trhu (opak typický pro liberální reţimy) a neexistence zaměstnaneckých penzí (konzervativní reţimy).

3.3.4 Familismus a defamilizace – rodinná politika Dalším přístupem Esping-Andersena k reţimovému odlišení je na základě konceptu familismu a defamilizace. Tento přístup pouţil ve své práci z roku 1999. Já se pokusím na základě přístupu k rodinné politice přiřadit Českou republiku k jednomu z modelů sociálního státu. Všechny vyspělé země kromě USA mají zavedeny programy finanční i věcné podpory pro rodiny. Jedná se především o zvýšení příjmu rodinám s dětmi. Základní sloţkou je dětský či rodinný přídavek, který je zaveden v téměř 60 zemích. Ve většině zemí jsou navíc tyto přídavky univerzálního charakteru a osvobozeny od daně (Brdek, Jírová, 1998). Obecně ale můţeme sledovat tendenci ustupovat od univerzálního systému přerozdělování k systému zaloţeném na zvýšené redistribuci a rozšíření testovaných dávek. (Matějková, Poloncyová, 2005). V některých zemích jsou tyto dávky limitovány počtem dvou a více dětí v rodině a někde jsou majetkově či příjmově testovány. V některých zemích, např. ve Francii jsou přídavky pro rodiny s více dětmi vyšší neţ pro ty s méně dětmi. Neúplným rodinám je poskytována podpora ve většině západoevropských zemí. Většina vyspělých zemí garantuje v rámci sociálních programů ţenám práci a příjem před a po narození dítěte. Tyto mateřské příspěvky jsou součástí sociálního pojištění. Bývají vypláceny v peněţité formě, jsou univerzální a jejich výše bývá stanovována v závislosti na předchozím příjmu. V České republice jsou tyto dávky hrazeny z příspěvků nemocenského pojištění, a navazuje na ně rodičovský příspěvek, který je hrazen ze státního rozpočtu (viz níţe). V některých zemích je moţnost se dohodnout, který z rodičů bude tyto dávky pobírat, coţ je moţné i v České republice, ale aţ od 7. týdne po narození dítěte. Co se týče péče o děti, byla rodinná politika v západoevropských zemích vytvořena za předpokladu, ţe většina matek chce raději zůstat s dítětem doma do předškolního věku svých dětí, nicméně s ohledem na zvyšující se orientaci ţen na kariéru je tento přístup přehodnocován. Především skandinávské země, jak jiţ bylo uvedeno výše, poskytují ţenám takovou podporu, aby mohly skloubit plně roli matky a pracovníka. V jiných zemích Evropy právě naopak podporují matky, aby zůstaly doma - 78 -

s dětmi do tří let věku. Ale v tomto směru dochází ke změnám - matkám, které doma zůstat nechtějí, je umoţněno vrátit se do práce dříve a také se zvyšuje pomoc matkám, které musí zabezpečovat péči o děti během mimoškolních hodin. Začala být tedy podporována různá dětská centra (Brdek, Jírová, 1998: 24-28). Dle Matějková, Poloncyjová (2005) můţeme od 80. let vysledovat nárůst počtu zařízení péče o malé děti díky zvýšené poptávce ze strany rodičů. Dále se objevují tendence ke zkvalitnění systémů poskytování mateřské a rodičovské dovolené. Analýza ukazatelů ukazuje na konvergenci zemí v určitých oblastech. Sladění pracovních a rodinných rolí se stalo jedním z nejdiskutovanějších témat. V závislosti na tom, jak moc jsou ţeny osvobozeny od rodinného břemena a jak moc jsou rodiny podporovány, jsou rovněţ zohledňovány reţimy sociálního státu dle Esping-Andersena. V následujícím grafu můţeme vidět výdaje na rodinnou politiku ve formě dávek, sluţeb či daňových úlev 19 zemí OECD jako % HDP pro rok 2005. Průměr těchto 19 zemí je 2,51 % HDP. Česká republika se nachází kousek pod průměrem s 2,18 %. Jako typ podpory převaţují v ČR peněţní dávky (1,17 %, průměr je 1,39 %), poté sluţby s 0,57 % (průměr 0,86 %) a konečně daňové úlevy tvořící 0,45 % HDP (průměr 0,28 %). Graf 3.4 Výdaje na rodinnou politiku jako % HDP pro 19 zemí OECD, 2005 4,00 3,50 3,00 2,50 Daňové úlevy 2,00

Služby Peněžní

1,50 1,00 0,50

S

AN

U

C

IT A JA L PA N

O R AU ST AU S N L ZE AL IR EL N LD S C ZE SW IT Z

FI N

N

SW E BE L G ER

K

EN

U

D

FR

0,00

Pramen: OECD ( 2009e)

V následující tabulce můţeme vidět průměry pro jednotlivé země našeho výběru podle toho, do kterého z reţimů jsou zařazeny. Do liberálních států náleţí bezesporu Austrálie, Nový Zéland, USA a Kanada. Já jsem zařadila ještě Švýcarsko. Zařazení Velké Británie není úplně jednoznačné ale nejpravděpodobněji se blíţí liberálnímu státu.

- 79 -

Tabulka 3.21 Rodinné dávky zemí dle zařazení do jednotlivých reţimů státu blahobytu liberální

Peněţní dávky

Sluţby

GB 2,21 0,99 AUSL 2,18 0,65 NZEAL 1,92 0,71 US 0,08 0,54 SWITZ 1,02 0,32 CAN 0,89 0,16 průměr 1,38 0,56 sociálně-demokratické DEN 1,55 1,83 SWE 1,52 1,69 NOR 1,58 1,26 průměr 1,55 1,59

Daňové úlevy rodinám 0,35 0,04 0,01 0,65 0,10 0,23

Celkem

koporatistické

3,55 2,87 2,64 1,27 1,34 1,14 2,14

0,00 0,00 0,12 0,04

3,38 3,21 2,95 3,18

FR 1,39 BEL 1,66 GER 1,43 FIN 1,60 AUST 2,37 IREL 2,21 NETHL 0,64 průměr 1,61 jižní státy a Japonsko JAP 0,35 ITA 0,58 průměr 0,46

Peněţní dávky

Sluţby

Celkem

1,62 0,94 0,74 1,37 0,47 0,27 1,01 0,92

Daňové úlevy rodinám 0,77 0,52 0,87 0,00 0,04 0,10 0,61 0,42

0,46 0,73 0,59

0,48 0,00 0,24

1,29 1,30 1,30

3,79 3,12 3,04 2,97 2,88 2,58 2,26 2,95

Pramen: OECD (2009e)

Výdaje na peněţní dávky jsou téměř u všech typů reţimů stejné, s výjimkou Itálie, Japonska, Irska (otázkou je také zařazení Irska a Nizozemí mezi korporativní reţimy, či Velké Británie mezi liberální) a USA. Průměr u kaţdého reţimu kromě Itálie a Japonska se pohybuje okolo 1,5 % HDP. V čem se naopak státy liší, jsou výdaje na sluţby a daňové úlevy. Nejvyšší výdaje na sluţby najdeme u severních států (1,59 % HDP), poté u konzervativních (0,92 % HDP), a nakonec u liberálních (0,56 % HDP) a Itálie s Japonskem (0,59 % HDP). Výdaje na sluţby jsou v ČR 0,57 %, čímţ se řadí ke státům nepříliš defamilizujícím a struktura výdajů je podobná korporativním státům především Německu, jak můţeme vidět v grafu v příloze (Přílohy: Příloha 21). Svou strukturou se tedy spíše podobá konzervativním reţimům (především Německu a Belgii), výší svých výdajů pak spíše liberálním aţ konzervativním státům. Ostatně (dle Mitchell 2010) i v české literatuře bývá model sociálního státu v České republice s ohledem na rodinnou politiku charakterizován jako mix konzervativních a liberálních prvků. Dávky jsou nejčastěji testované dle příjmu a systém má tedy charakter kompenzace příjmů těch skupin, které jsou ohroţeny chudobou (Mitchell 2010). Dle mého názoru je zde ale i prvek sociálně-demokratického reţimu projevující se v některých vlastnostech rodičovského příspěvku.

- 80 -

Zařazení dle dávkově-daňového systému Nejprve se pokusím zařadit Českou republiku dle dávkově-daňového systému. Dávky činí převaţující podporu rodin. Je důleţité zde zapojit ale také daňové úlevy, jelikoţ ovlivňují stejně jako dávky rodinné příjmy. Začnu nejdříve peněţními dávkami a jejich charakteristikami. Další vlastnosti systému popíši pomocí výsledků klastrové analýza autorky Mitchell (2010). Dávky sociálního pojištění Jako rodinné dávky můţeme brát vyrovnávací příspěvek v těhotenství a mateřství a peněţitou pomoc mateřství, coţ jsou dávky sociálního pojištění (nemocenského pojištění) - prvního pilíře sociálního zabezpečení v ČR. Tyto dávky jsou vypláceny na základě splnění určitých podmínek – minimální doby placení pojistného a jsou závislé na příjmu. Peněžitá pomoc v mateřství má převáţně korporativní charakter, jelikoţ je spojena s podmínkou přispívání do systému po určitou dobu, je závislá na příjmu (s výší příjmu roste výše vyplácené dávky98) a program můţeme označit jako „výběrově univerzální“, coţ je rovněţ znakem korporativismu. Česká republika patří mezi země s nejdelším obdobím nároku na tuto dávku nejen v Evropě, ale i ve světě (standardně pro ČR 28 týdnů). Dle doporučení Mezinárodní organizace práce ILO je minimální délka mateřské dovolené 14 týdnů (Matějková, Poloncyjová 2005). Rovněţ vyrovnávací příspěvek v těhotenství a mateřství99 bych označila za korporativní dávku, jelikoţ je rovněţ navázán na předchozí příspěvky do systému sociálního pojištění. Výše dávky je závislá na předchozím příjmu nepřímo – vyrovnává mzdu před přeřazením na méně placené pracovní místo.

98

Ačkoliv je stanoven maximální limit, do kterého je příjem při výpočtu v mateřství plně počítán, coţ je velmi znevýhodňující pro skupiny s vyššími příjmy (vazba příjem-dávka je narušena) a jako takové odpovídá spíše sociálně-demokratickým prvkům. 99 Nárok na příspěvek získává ţena, která byla převedena v důsledku těhotenství či mateřství na jinou, finančně méně ohodnocenou práci.

- 81 -

Dávky státní sociální podpory Navazující dávkou na peněţitou pomoc v mateřství je rodičovský příspěvek, coţ uţ je dávka ze 2. pilíře – státní sociální podpory. Dávky z tohoto pilíře jsou placeny ze státního rozpočtu (to je znakem jak liberálního, tak sociálně-demokratického reţimu). V případě rodičovského příspěvku se rodič můţe rozhodnout, jak dlouho bude tento příspěvek pobírat (do 2, 3 nebo 4 let věku dítěte, výše měsíční dávky klesá se vzrůstající dobou jejího pobírání). Rodičovský příspěvek je dle mého názoru poměrně štědrou dávkou, co se týká délky pobírání dávky, která můţe činit aţ 4 roky. Příspěvek není závislý na příjmu, není testovaný a jako podmínka pro pobírání dávky je péče o dítě – jako status oprávnění můţeme určit demogranta. Myslím si, ţe u této dávky je vysoká solidarita občanů s rodinami s dětmi a poměrně se vymyká svými vlastnostmi z ostatních dávek státní sociální podpory – dle mého názoru bychom ji mohli zařadit k sociálně-demokratickému reţimu100, ačkoliv dávka není nijak štědrá. Na druhou stranu umoţňuje matkám zůstávat doma a pečovat o dítě a nezačleňovat se do pracovního procesu, coţ je právě znakem rodinné politiky konzervativních reţimů. Doba pobírání této dávky bývala označována jako mateřská dovolená – nyní jiţ však jako rodičovská, protoţe existuje moţnost dohodnout se, který z rodičů bude tuto dávku pobírat a bude pečovat o dítě. Zde bychom mohli vidět i změnu v přístupu k rodinným rolím muţe a ţeny a stírání rozdílů mezi nimi. V rámci rodičovské dovolené má ţena právo, aby ji zaměstnavatel nepřipravil o pracovní místo101, ale na toto má právo maximálně po dobu tří let, coţ opět umoţňuje ţeně nezačleňovat se do pracovního procesu. Ostatní dávky, které můţeme označit jako rodinné jsou další dávky státní sociální podpory (jedná se o testované dávky, které jsou navázány na ţivotní minimum) – přídavek na dítě, který je příjmově testovanou dávkou (ve většině evropských zemí je však dávkou plošnou - stav k roku 2002), jeho výše však nezávisí na výši příjmu, ale na věku dítěte. Výše dávky není nikterak vysoká a jedná se o cílovanou dávku. Další dávkou je sociální příplatek, který je rovněţ testovanou dávkou, ale jeho výše je jiţ závislá na příjmu. Jeho výše se odvozuje z výše příjmu podle potřebnosti – čím niţší příjem, tím je dávka vyšší. Jedná se opět o cílovanou dávku. Pokud rodina nemá dostatečné prostředky k uhrazení nákladů na bydlení a zároveň jsou tyto náklady opodstatněné, můţe jí být poskytnut příspěvek na bydlení. Opět je zde příjem testován. Další dávkou která má

100

Paradoxem ale je, ţe právě v téměř typickém sociálně-demokratickém státu blahobytu jako je Švédsko, je zavedeno tzv. rodičovské pojištění. Z vybraných příspěvků jsou hrazeny 3 druhy finančních dávek v mateřství a rodičovství. Většinu doby je výše dávky závislá na příjmu (80 % pracovního příjmu po dobu 390 dnů), 90 dní je pak pobírána dávka plošná.(Matějková a Poloncyová 2005). 101 Nemusí být totoţné pracovní místo – to fungovalo za socialismu od 70. let po reformně rodinné politiky, která fungovala velmi propopulačně

- 82 -

jednorázový charakter, je netestovaná a nezávislá na příjmu je porodné. Tato dávka je netestovaná, čímţ se stejně jako rodičovský příspěvek vymyká z ostatních dávek. Má univerzální charakter (porodné získá ţena, která porodila dítě), jako status oprávnění bych označila demogranta a nárok na ní není navázán na ţádnou jinou podmínku (zaměstnání, placení příspěvků – ostatně jako u většiny evropských zemí s výjimkou Německa a Norska, kdy jde platba této dávky ze sociálního pojištění), jeho výše je určena v zákoně o státní sociální podpoře. Dalo by se říct, ţe by se dala zařadit k sociálně-demokratickému reţimu. Dávky státní sociální podpory mají převáţně liberální charakter aţ na rodičovský příspěvek, který se dle mého názoru svými vlastnostmi blíţí spíše sociálně-demokratickému reţimu, i kdyţ důsledky působení této dávky jsou konzervativního charakteru. Dávky hmotné nouze Rodina dále můţe čerpat dávky ze třetího pilíře označovaného jako sociální pomoc a péče. Tyto dávky dle zákona o hmotné nouzi jsou vypláceny v případě, (1) ţe rodina (i jednotlivec) nedosahuje částky ţivobytí (a často jsou podmíněny snahou o zlepšení své situace, pokud se ovšem nejedná o nezaopatřené dítě (příspěvek na ţivobytí)), (2) nebo pokud rodina ani po poskytnutí příspěvku na bydlení nemůţe uhradit všechny své náklady na bydlení (doplatek na bydlení), (3) anebo pokud se rodina či osoba ocitne v situaci ohroţení (ţivelná pohroma, opuštění vězení apod.) a hrozí ji sociální vyloučení (mimořádná okamţitá pomoc). Tato dávka můţe být poskytnuta například i v případě, pokud rodina nemá dostatečné prostředky například na lyţařský kurz v rámci školní aktivity dítěte. Nárok a výše dávek z tohoto pilíře je splnění testu výše příjmu popř. obtíţná sociální situace rodiny. Tyto dávky jsou vysoce cílované a jsou určeny pro nejchudší rodiny nebo rodiny nacházející se v obtíţné sociální situaci a jako takové by se daly přiřadit k liberálnímu reţimu. Dle Mitchell (2010) systém „zvýhodňuje vícedětné rodiny (především proto, že jsou – měřeno příjmy na osobu, popř. na spotřební jednotku – rodinami s nejnižší příjmovou úrovní) a nepodporuje natalitní chování většiny populace, která v postojích dlouhodobě preferuje dvoudětný model102.“ Další skutečností podle Mitchell (2010) je, ţe testování příjmu rodiny trestá i malé zvýšení příjmu úplným odnětím dávek a tím pádem odrazuje matky od zvýšení příjmu vlastní prací a znemoţňuje jim skloubit péči o rodinu a zaměstnání (nicméně 102

Podle údajů OECD z roku 2007 je % domácností s dvěma dětmi 0 – 14 let 55,4 %, se třemi a více dětmi pak pouze 19,9 % (OECD, Children in Families 2009).

- 83 -

v souvislosti s rodičovským příspěvkem, který má na toto jednání pravděpodobně největší vliv, byla v roce 2004 zrušena podmínka omezení výdělečné činnosti ). To vede k tzv. modelu „přerušené kariéry“, který je postavený na tradiční roli muţe-ţivitele a ţeny-pečovatelky o domácnost, coţ je znakem právě konzervativního reţimu sociálního státu. Jak můţeme vidět v následující části o institucích péče o dítě, platí to pro péči o děti do tří let věku. Dle výsledků klastrové analýzy (Mitchell 2010), vycházející z dat o nastavení daňového a dávkového systému v 17 zemích Evropy z roku 2004, se Česká republika blíţí nejvíce modelu Rakouska. Rodinná politika byla sledována na základě toho, jaké typy rodin podporuje. Proměnnou byl rozdíl mezi čistým příjmem bezdětného manţelského páru a čistým příjmem manţelského páru s dětmi se shodným hrubým příjmem ze mzdy v paritě kupní síly v eurech pro 21 typů modelových rodin. Pro účely standardizace byla vyjádřena jako procentuelní podíl z průměrné mzdy v dané zemi. Výsledná hodnota označována jako Child Benefit Package (CBP). Ukazuje vztah mezi finanční podporou rodině a existencí dítěte/dětí v rodině. Jestliţe je CBP kladné, mají výhodu rodiny s dětmi, pokud je záporné, má vyšší příjem bezdětný pár. Do čistého příjmu jsou započteny daně, úlevy na daních, odvody na sociální pojištění, testované i netestované dávky na dítě, výdaje na bydlení, přídavky na bydlení, místní daně, výdaje na celodenní péči o dítě, výţivné a další dávky,které můţe rodina získat. Počet proměnných byl sníţen, protoţe mnoho z 21 proměnných jsou vzájemně zkorelovány. Předpokladem autorky (Mitchell 2010) bylo ţe, hlavními faktory rozlišujícími mezi zeměmi jsou výše příjmu v rodině a sloţení rodiny. S pomocí faktorové analýzy bylo odhaleno pět latentních proměnných: 1) existence dvou příjmů v rodině, 2) neúplnost rodiny, 3) přítomnost jednoho průměrného příjmu v úplné rodině, 4) přítomnost jednoho podprůměrného příjmu v úplné rodině a 5) absence jakéhokoli příjmu ze mzdy. Následně pak byly vypočteny indexy udávající průměrné CBP pro kaţdou z uvedených skupin proměnných (Mitchell 2010). Klastrová analýza s indexy jako proměnnými rozdělila země do pěti aţ šesti skupin, které úzce odpovídaly obvykle v literatuře uváděným typům sociálních států (Esping-Andersen 1990, 1999; Bonoli 1997; Ferrera 1996). První skupina zemí zahrnovala severské země: Finsko, Švédsko, Dánsko a Norsko. Druhá pak Velkou Británii a Irsko. Třetí skupina obsahovala převáţně země obvykle označované jako konzervativní – Belgie, Německo a Francie. Do této skupiny se zařadilo také Slovensko. Čtvrtá skupina obsahovala pouze - 84 -

Portugalsko. Pátou skupinu tvořily jihoevropské země, Nizozemí a Island. Šestou samostatnou skupinu tvořilo Rakousko a Česká republika. Výsledky této analýzy jsou určeny na základě dávkově-daňového systému a vychází z poklesu či zvýšení příjmů na základě, zda rodiče pracují nebo nepracují a kolik mají dětí. Grafy vztahující se k analýze můţeme nalézt v příloze (Přílohy: Příloha 22). Vzhledem ke všem skutečnostem uvedeným výše se domnívám, ţe nastavení dávek v České republice odpovídá nejvíce konzervativně - liberálnímu mixu, i kdyţ se občas projevují i prvky sociálně demokratické. Co ovšem vede k defamilizaci, je především rozsáhlá síť denní péče. Je se zaměřím pouze na předškolní zařízení pro děti a jejich rozvinutost v rámci České republiky.

Instituce péče o děti Poskytování plně či částečně dotované péče je důleţitým nástrojem sociální politiky. Umoţňuje matkám skloubit pracovní a rodinné role. Je to velmi důleţitý prvek, pokud mluvíme o defamilisaci. Zařízení pro děti do 3 let věku jsou definována jako zařízení péče o děti a napomáhají skloubit pracovní a rodinný ţivot. Jejich podpora má velmi velký vliv na zapojení rodičů do placené práce. Zařízení pro nejmenší děti jsou často hrazena rodiči a zřizována na obecní, podnikové či soukromé bázi. Předškolní zařízení od tří let věku dítěte je označováno jako zařízení předškolního vzdělávání a bývá většinou dotováno ze státních či obecních rozpočtů (Matějková a Poloncyová 2005). Od 90. let v České republice nepřetrţitě počet jeslí klesal. Zařízení předškolní péče mají nyní nejčastěji podobu městských jeslí. V roce 2003 byly zřizovateli z 95 % obce a z 5 % jiné právnické či fyzické osoby. Péče o děti zajišťovaná zaměstnavatelem je u nás velmi ojedinělá. Stejně tak není úplně obvyklé soukromé hlídání (z finančních důvodů a týka se především pracovně velmi vytíţených ţen). V následující tabulce můţeme vidět podíl dětí v zařízeních k celkové populaci ve vybraných zemích pro rok 2000 (Matějková a Poloncyová 2005).

- 85 -

Tabulka 3.22 Ukazatele péče o děti ve vybraných zemích, 2000

AUSL AUST BEL CAN CZ DEN FIN FR GER IREL ITAL JAPAN NLDS NOR NZEAL SWE SWITZ UK US průměr

podíl dětí v zařízeních jako % k celkové garance nároku na populaci dětí podle věku (celodenně i místo ve školce částečně)

poplatky rodičů jako % podíl celkových nákladů školky

0-3 roky 3 30 1 58 48 29 6 2 6 8 48 2 20,083

30% 17 %/30% jesle 30% 30% 15% 30% 10% 0,242

3-6 let 80 97 87 83 73 99 85 55 95 71 79 60 80,333

A A A A A A A (3-6) A (3-6) N A N A (4+5) A (4+5) -

Pramen: Matějková a Poloncyová (2005)

Z tabulky je patrné, ţe v České republice rodiče své děti ve věku do tří let do jeslí příliš neumisťují. To platí téměř ve všech státech, u kterých jsou známy tyto údaje, s výjimkou severských států – Dánska, Švédska a Finska a dále Francie. Můţeme tedy vidět, ţe si české rodiny musejí s péčí o dítě do tří let poradit samy - institucionální péče příliš nevyuţívají a naopak matky zůstávají s dětmi doma (to můţeme vidět v následujícím grafu porovnávající zaměstnanost ţen v závislosti na věku dítěte v rodině a ţen ve věku 25 – 49 let)

- 86 -

Graf 3.5 Zaměstnanost ţen dle věku dítěte a zaměstnanost ţen ve věku 25 – 49 let < 3 roky 6 - 15 let

100

3 - 5 let ženy 25-49 let

%

80

60

40

20

US

UK

SW E SW ITZ

NL DS NZ EA L

JA P

ITA

IR EL

GE R

FR

FIN

DE N

CZ

CA N

BE L

AU ST

AU SL

0

Pramen: OECD (2009b)

Tyto ukazatele a zároveň trend v poklesu počtu jeslí je ukazatelem nízce defamilisujícího státu blahobytu. Naopak předškolní péče pro děti od 3 do 6 let věku je vyuţívána ve velké míře a podporuje tak dvoupříjmový model rodiny, i kdyţ dle klastrové analýzy (Mitchell, E. 2010). Česká republika vychází stejně jako Rakousko – podporuje tradiční jednopříjmový model. Rodinná politika by se tedy dala označit za určitý mix liberálních a konzervativních principů.

- 87 -

Závěr Na předchozích stranách jsem se věnovala problematice sociálního státu. Mimo jiné v první části také vývoji státu blahobytu a s tímto souvisejícím příčínám a faktorům. Zároveň jsem v této části dospěla k faktu, ţe jako sociální státy mohou být označeny snad všechny vyspělé demokratické země, a právě z toho důvodu je potřeba jejich rozlišení. Za tímto účelem bylo vytvořeno poměrně velké mnoţství nejrůznějších typologií. Ty jsou pak popsány rovněţ v této části s výjimkou Esping-Andersenovy typologie, která byla rozebrána detailněji aţ v následující kapitole. Z výčtu několika typologií jsem vybrala tři, které předcházely EspingAndersenově a sám Esping-Andersen se jimi inspiroval. Dále pak byly představeny typologie, které naopak na Esping-Andersenovu typologii navazují, často ji i kritizují a přidávají často další modely k původním třem. Esping-Andersen na tyto kritiky reagoval a v podstatě zůstal nadále věrný své typologii obsahující tři základní modely. V další části práce jsem se věnovala detailněji Esping-Andersenově typologii za účelem zjištění, jak Esping-Andersen dospěl k rozdělení zemí právě do tří základních modelů. Jeho metodu je moţné označit jako Esping-Andersenovu. Je zaloţena na čtyřech konceptech: dekomodifikace, stratifikace, vztah státu a trhu a poté ještě i rodiny, kdy jsou uţívány pojmy familismus a defamilizace. V případě dekomodifikace je vytvořeno na základě jednotlivých ukazatelů pro tři programy sociálního pojištění (v nemoci, ve stáří a nezaměstnanosti) určité skóre dekomodifikace. Nejdříve pro kaţdý program zvlášť a poté tzv. celkové dekomodifikačné skóre. Hodnota tohoto skóre pak určuje, do kterého z klastrů reţimů sociálních států země náleţí. U stratifikace určuje Esping-Andersen stratifikační ukazatele konzervatismu, liberalismu a sociálně-demokratických idejí. Kaţdý tento ukazatel se skládá ještě z dalších ukazatelů a na základě hodnot je z nich pak vytvořen stratifikační index. Dle Esping-Andersena dosahuje země vţdy vysoké hodnoty v jednom z ukazatelů (liberální, konzervativní či sociálnědemokratický), a v ostatních pak hodnoty střední nebo nízké. Podle toho, ve kterém z indexu dosahuje právě vysoké hodnoty je určeno, do kterého z klastrů je moţno zemi zařadit. Většinou pak platí i pravidlo, ţe existuje shoda mezi zařazením pomocí dekomodifikace a pomocí stratifikace. Dalším konceptem je vztah státu a trhu, který je rovněţ určující pro odlišení jednotlivých reţimů. Esping-Andersen měří toto hledisko na základě tzv. publicprivate pension mix. Jako ukazatele jsou zde pouţity výdaje na soukromé a veřejné penze, - 88 -

zdroj příjmů starších občanů, nebo jaké systémy penzijních systémů převládají v jednotlivých zemích (zaměstnanecké penze, soukromé anuity, nebo penzijní veřejné pojištění). Posledním hlediskem je tzv. familismus a defamilizace – jedná se o přístup státu k rodinné politice. Tzv. defamilizující stát je takový, který na sebe přebírá zodpovědnost za péči, kterou by měla poskytovat rodina (popř. matka). Naopak stát, v němţ je typický familismus má sluţby podhodnocené, a často jsou i dávky velmi nízké nebo je zde podporován tradiční jednopříjmový model otec-ţivitel. Zde jsou rovněţ vyuţity různé číselné ukazatele jako je např. zaměstnanost ţen, počet hodin práce v domácnosti či vyuţívání sluţeb péče o děti do tří let věku. Na základě všech těchto přístupů je pak moţné zařadit země právě k jednomu typu sociálního státu. Je však důleţité podotknout, ţe některé země se přiřazují „snáze a jiné hůře“. V další kapitole jsem se snaţila přiřadit Českou republiku k jednomu z modelů na základě těchto přístupů a metody Esping-Andersena. Pro srovnání jsem pouţila 18 zemí OECD, přesně těch, které zkoumal Esping-Andersen (1990, 1999). Začala jsem nejdříve dekomodifikací. Nejprve jsem zjišťovala dekomodifikační skóre pro starobní důchody. V tomto případě se Česká republika zařadila aţ na 14. místo z 19 zemí a byla tedy označena za nízko dekomodifikující. Bylo to dáno především nízkými náhradovými poměry, které mají v dekomodifikačním indexu velkou váhu. Naopak pokrytí je poměrně vysoké (ačkoliv s výjimkou Irska a Austrálie to platí téměř pro všechny země). Dále jsem dekomodifikaci provedla pro zabezpečení pro případ nezaměstnanosti. Zde se Česká republika zařadila mezi vysoce dekomodifikující země. Příčinu bych hledala především ve velmi vysokém pokrytí. V případě zabezpečení v nemoci je Česká republika středně dekomodifikující zemí. Na základě výsledků ve všech třech programech bylo vytvořeno celkové skóre dekomodifikace a Česká republika se v této oblasti zařadila mezi středně dekomodifikující země, jako např. Francie, Itálie nebo Rakousko, coţ jsou země označované jako korporativistické. Dále jsem Českou republika přiřazovala na základě stratifikace. V případě stratifikačních ukazatelů konzervatismu dosáhla Česká republika skóre 0, společně se sociálnědemokratickými zeměmi (Dánsko, Švédsko aj.) a liberálními zeměmi (USA, Kanada, VB aj.). V případě ukazatelů liberalismu dosáhla Česká republika hodnoty 4, coţ byla spolu s Norskem a Švédskem nejniţší dosaţená hodnota. U sociálně-demokratických ukazatelů pak dosáhla Česká republika hodnoty 4, coţ bychom mohli označit jako střední hodnotu. Stejného skóre dosáhly konzervativní země (Německo, Finsko, Rakousko) a Austrálie. Dle EspingAndersena, země dosahuje vysokého skóre u jednoho z indexů a u ostatních pak nízké nebo - 89 -

střední. Česká republika dosáhla nízké hodnoty indexu u konzervatismu i liberalismu a u sociálně-demokratického indexu pouze hodnoty střední. Myslím si, ţe na základě stratifikace je dost problematické Českou republiku jednoznačně zařadit. Pokud bychom ale zkombinovali přístup dekomodifikace a stratifikace, dojdeme k závěru, ţe systém je univerzálního charakteru (avšak je navázán na zaměstnanost – program zabezpečení v nezaměstnanosti, v nemoci i důchodový, ačkoliv se ho mohou účastnit i jiné osoby). Je zároveň jednotný pro všechny skupiny a pokrytí populace je vysoké. Jsou zde sice poměrně velké rozdíly v dávkách vzhledem k příjmové minulosti, ale navázanost na příjem je omezená redukčními hranicemi a málokdo dosáhne na maximální dávku. Role trhu je poměrně zanedbatelná. Systém sociálního zabezpečení pak můţeme definovat jako zabezpečení pro všechny, s nízkou štědrostí systému a relativně malou zásluhovostí. Dalším přístupem je vztah trhu a státu. Zde byly výsledky dosti jednoznačné. Stát hraje významnou roli v porovnání s trhem. Toto jsou vlastnosti jak sociálně-demokratického tak konzervativního

reţimu.

Českou

republiku

jsem

pak

zařadila

spíše

k sociálně-

demokratickému modelu, jelikoţ u nás úplně chybí pilíř zaměstnaneckých penzí a systém je univerzální pro všechny skupiny zaměstnanců. Posledním přístupem je familismus a defamilizace neboli postoj státu k rodině. Musím říct, ţe zde je velmi těţké Českou republiku jednoznačně zařadit. Na základě dávkově-daňového systému jsem dospěla k závěru, ţe Česká republika je mixem konzervativních a liberálních principů, s malým zastoupením sociálně-demokratických. Nicméně orientace a důsledky rodinné politiky směřují spíše ke konzervatismu alespoň pro rodiny s dětmi do tří let věku. Pro rodiny obecně je ale, dle mého názoru, spíše podporován dvoupříjmový model a systém tenduje k liberalismu podporou nízko příjmových rodin pomocí testovaných dávek. Na základě přístupu ke sluţbám pro děti do tří let jsem Českou republiku označila za nízce defamilisující, jelikoţ je zde podpora toho, aby matka zůstala doma s dítětem do tří let věku, díky nedostatečné nabídce jeslí. Rovněţ nezaměstnanost ţen s dětmi v tomto věku je poměrně vysoká. Kdybych měla učinit závěr, ke kterému modelu sociálního státu Českou republiku zařadit, musela bych ji označit za hybridní sociální stát. Z pohledu dekomodifikace je Česká republika středně dekomodifikující, podobně jako konzervativní státy, nicméně je to z důvodu nízkých náhradových poměrů a vysokého pokrytí (podobně jako Velká Británie, která má ale - 90 -

náhradové poměry ještě niţší). Z pohledu stratifikace pak Česká republika pravděpodobně nejvíce směřuje k sociálně-demokratickému modelu, čímţ ale nechci říct, ţe by se podobala severským zemím. Na základě tohoto ukazatele totiţ dosáhly vysokých pozic i např. Belgie nebo právě Velká Británie. Z pohledu vztahu státu a trhu se blíţí nejvíce sociálnědemokratickému modelu. V případě familismu a defamilizace je označena jako mix konzervativních a liberálních principů. Myslím si tedy, ţe v oblasti sociálního pojištění (vyplacené dávky z tohoto pilíře jsou dominující) tenduje Česká republika směrem k univerzálnímu pokrytí s nízkými náhradami příjmu – tedy nízké dávky pro všechny s vlivem konzervativních principů (i kdyţ budoucí vývoj není úplně jednoznačný). Tuto oblast bych označila za mix konzervativních prvků právě s principem univezalismu a ne příliš štědrých dávek (tzn. v podstatě kombinace sociálně-demokratického a liberálního přístupu – Beveridgeovský princip). V oblasti podpory rodin pak v případě rodin s dětmi do tří let věku spíše ke konzervativním principům, pro rodiny se staršími dětmi je pak mixem konzervatismu a liberalismu. Ve vztahu k trhu zde zatím dominují sociálně-demokratické prvky. Pokud se podíváme na ovlivňování příjmové nerovnosti před a po transferech, pohybuje se Giniho koeficient v roce 2006 nad hodnotou 0,24, coţ je o něco více neţ dosahují Dánsko či Švédsko, o něco méně neţ dosahuje např. Rakousko, a o dost méně neţ taková Velká Británie či Irsko (viz Přílohy: Příloha 23). V tomto ukazateli můţeme vidět, ţe se ČR pohybuje mezi sociálně-demokratickým a konzervativním reţimem. Z těchto závěrů můţeme soudit, ţe Českou republiku opravdu nelze zařadit k jednomu konkrétnímu modelu.

- 91 -

Seznam použité literatury Monografie [1] BALDWIN, Peter. The Politics of Social Solidarity: Class Bases of the European Welfare State 1875-1975. 1st ed. Cambridge : Cambridge University Press, 1990. xiii, 353 s. ISBN 0521428939.. [2] BARR, Nicholas. Economic Theory and the Welfare State. Volume I., Theory. Cheltenham : Elgar reference collection, 2001. xl, 706 s. ISBN 1858987059. [3] BARR, Nicholas. The Economics of the Welfare State. Oxford: Oxford University Press, 2004. 408 s. ISBN 0-19-926497-x. [4] BRDEK, Miroslav.; JÍROVÁ, Hana. Sociální politika v zemích EU a ČR.. Praha: CODEX Bohemia, 1998. 390 s. ISBN 80-85963-71-X. [5] DARMOPILOVÁ, Zuzana; ZIGOVÁ, Zuzana. Uspokojování zájmů zdravotních pojišťoven jako moţný nástroj k dosaţení cílů sociálního státu. In . Role a problémy veřejného sektoru v moderním sociálním státě : sborník příspěvků z mezinárodní ekonomické konference : Česká ekonomika v procesu globalizace . 1. vyd. Brno : Masarykova univerzita, 2006. 157 s. ISBN 8021040866. [6] DUBEN, Rostislav. Stát blahobytu. 1. vyd. Praha : Vysoká škola ekonomická v Praze, 1994. 188 s. ISBN 8070790164. [7] ESPING-ANDERSEN, Gøsta. Social Foundations of Postindustrial Economies. 1st pub. New York : Oxford University Press, 1999. ix, 207 s. ISBN 0198742010. [8] ESPING-ANDERSEN, Gøsta. The Three Worlds of Welfare Capitalism. 4. ed. New Jersey: Princeton University Press, 1990. 248 s. : tab. ISBN 0691094578. [9] FLORA, Peter; HEIDENHEIMER, Arnold, J. The Development of Welfare States in Europe and America. New Brunswick, U.S.A. : Transaction Books, 1984. 417 s. ISBN 0878559205. [10] HUNGR, Pavel. Základy teorie státu a organizace Evropské unie. vyd. 2. Ostrava : Key Publishing, 2007. 124 s. ISBN 9788087071137. [11] KERNOVÁ, Iva. Učební materiály do předmětu Sociální právo. Brno: Masarykova univerzita, 2010. 117 s. [12] KREBS, Vojtěch. Sociální politika. 3., přeprac. vyd. Praha : ASPI, 2005. 502 s. ISBN 8073570505. [13] LEIBFRIED, Stephan. Towards a European Welfare State? : On integrating poverty regimes into the European Community. In JONES, Catherine. New Perspectives in the Welfare State in Europe. 1. ed. London : Routledge, 1993. s. 246 . ISBN 0415070422. - 92 -

[14] MATĚJKOVÁ, Barbora; POLONCYOVÁ, Jana. Rodinná politika ve vybraných evropských zemích s ohledem na situaci v České republice. 1. vyd. Brno : Masarykova univerzita v Brně, 2005. 79 s. ISBN 8021036303. [15] MIDGLEY, James. Social Welfare in Global Context. Thousand Oaks : Sage Publications, 1997. xvi, 244 s. ISBN 0761907874. [16] MORAWSKI, Witold. Ekonomická sociologie : [problémy, teorie, empirie]. 1. vyd. Praha : Sociologiské nakladatelství, 2005. 338 s. ISBN 8086429431. [17] MUNKOVÁ, Gabriela. Sociální politika v evropských zemích. Praha: Karolinum, 2004. 189 s. ISBN 8024607808. [18] MUSIL, Libor. Vývoj sociálního státu v Evropě. Brno: Doplněk, 1996. 252 s. ISBN 8085765624. [19] PIERSON, Christopher. Beyond the Welfare State?: the New Political Economy of Welfare. University Park: Pennsylvania State University Press, 1991. vii, 248 s. ISBN 0271008210 [20] SMUTEK, Martin. Sociální stát: úvod do studia. 1. vyd. Hradec Králové: Gaudeamus, 2005. 135 s. ISBN 8070416912. [21] VEČEŘA, Miloš. Sociální stát: východiska a přístupy. Praha: Sociologické nakladatelství, 1993. 103 s. ISBN 809014246X. 103 s. [22] WINKLER, Jiří. Vybrané kapitoly ze sociologie : ekonomika a společnost. 1. vyd. Brno : Masarykova univerzita, 2000. 151 s. ISBN 8021023988.

Články [23] DE DEKEN, Johan Jeroen. Sociální politika a politika solidarity : Existují perspektivy pro sociální demokracii ve střední a východní Evropě?. Sociologický časopis. 1992, vol. 28, no. 3, s. 351-368. ISSN 0038-0288 [24] ESPING-ANDERSEN, Gøsta. Tři politické ekonomie sociálního státu. Sociologický časopis. 1991, vol. 27, no. 5, s. 545-567. ISSN 0038-0288.

Internetové zdroje [25] ARCANJO, Manuela. Ideal (and Real) Types of Welfare State. Technical University of Lisbon : CISEP [online]. 2006, 01, [cit. 2010-03-25]. Dostupný z WWW: . [26] COUSINS, Mel. European Welfare States : Comparative Perspectives [online]. Thousand Oaks, CA : Sage Publication, 2005 [cit. 2010-21-04]. Dostupné z WWW: - 93 -

. ISBN 1412901731. [27] ČSSZ. Česká správa sociálního zabezpečení [online]. 2010 [cit. 2010-04-09]. Nejčastější dotazy důchodového pojištění. Dostupné z WWW: . [28] ČSSZ. Česká správa sociálního zabezpečení [online]. Praha : 9. 10. 2009 [cit. 2010-0416]. Počty důchodů a důchodců ve 3. čtvrtletí 2009. Dostupné z WWW: http://www.cssz.cz/cz/informace/media/tiskove-zpravy/tiskove-zpravy-2009/poctyduchodu-a-duchodcu-ve-3-ctvrtleti-2009.htm [29] ČSÚ. Český statistický úřad. Česká republika: hlavní makroekonomické ukazatele. [online]. 1994, 2010 [cit. 2010-05-18]. Dostupné z WWW: . [30] ČSÚ. Český statistický úřad [online]. c2010, 11. 6. 2010 [cit. 2010-04-16]. Průměrný věk při odchodu do důchodu, v členění podle pohlaví. Dostupné z WWW: . [31] ČSÚ. Český statistický úřad. Rychlá informace [online]. 9. 3. 2010 [cit. 2010-04-21]. Propouštění a mimořádné odměny na konci roku zvýšily průměr mezd o 5,2 %. Dostupné z WWW: . [32] ČSÚ. Český statistický úřad. Věkové sloţení obyvatel k 1. 7. 2009. In Obyvatelstvo : Věkové složení obyvatelstva [online]. 2010, 10.6. 2010 [cit. 2010-04-16]. Dostupné z WWW: . [33] ČSÚ. Český statistikcý úřad. Veřejná databáze ČSÚ. [online]. c2009 [cit. 2010-04-12]. Průměrný počet osob nemocensky pojištěných v krajích. Dostupné z WWW: . [34] ČSÚ. Český statistický úřad [online]. 10. 5. 2010 [cit. 2010-04-13]. Zaměstnanost a nezaměstnanost v ČR podle výsledků VŠPS - časové řady. Dostupné z WWW: . [35] FENGER, H. J. M. Welfare Regimes in Central and Eastern Europe : Incorporating Post-Communist Countries in a Welfare Regime Typology. Contemporary Issues and Ideas in Social Sciences : Department of Public Administration, Erasmus University [online]. 2007, vol. 5, no. 2, [cit. 2010-05-23]. Dostupný z WWW: . ISSN :1817-4604. [36] FOERSTER, Michael; PEARSON, Mark. Income Distribution and Poverty in the OECD Area : Trends and Driving Forces. OECD Economic Studies [online]. 2002, no.

- 94 -

34, [cit. 2010-03-17]. Dostupný z WWW: . [37] GESS. Coverage by social security pensions : Income security in old age. In Global extension of social security [online]. 2009 [cit. 2010-06-22]. Dostupné z WWW: . [38] iDNES. iDNES.cz : Finance [online]. c2010 [cit. 2010-04-16]. Kalkulátor podpory v nezaměstnanosti v ČR v roku 2010. Dostupné z WWW: . [39] IMMERVOLL, Herwig. Minimum-Income Benefits in OECD Countries : Policy Design, Effectiveness and Challenges. OECD : IZA [online]. 2009, no. 4627, [cit. 201005-02]. Dostupný z WWW: http://www.politiquessociales.net/IMG/pdf/dp4627.pdf [40] Kinship. In Answers.com : the world´s leading Q&A site. [online]. [cit. 2010-01-14]. Dostupné z WWW:< http://www.answers.com/topic/kinship>. [41] Kurzy.cz. Kurzy.cz : finanční portál [online]. 2010 [cit. 2010-06-16]. Mzdy - vývoj mezd, průměrné mzdy 2010. Dostupné z WWW: . ISBN 1801-8688. [42] MITCHELL, Eva. Stav finanční podpory rodin s dětmi na Slovensku a v České republice v roce 2004 z evropské perspektivy. SOCIOweb : Sociologický ústav AV ČR [online]. 4. 1. 2010, no. 01, [cit. 2010-04-24]. Dostupný z WWW: . [43] MITCHELL, Eva. Typologizace sociálního státu v díle G. Esping-Andersena. SOCIOweb : Sociologický ústav AV ČR [online]. 4. 1. 2010, no. 1, [cit. 2010-03-15]. Dostupný z WWW: http://www.socioweb.cz/index.php?disp=temata&shw=337&lst=119 [44] MPSV. Ministerstvo práce a sociálních věcí. Systém sociálního zebezpečení v České republice : České předsednictví v Radě EU. MPSV : EU2009 [online]. 2009 [cit. 201005-27]. Dostupný z WWW: . [45] NOVÁKOVÁ, Jolana; ŠPULKOVÁ, Barbora. S odchodem do důchodu počkejte, můţete na tom vydělat. IDNES.cz : Finance [online]. 5. 5. 2009, 1, [cit. 2010-04-16]. Dostupný z WWW: . [46] OECD. Children in Families. 2009a. In OECD. OECD Family Database [online]. 29. 7. 2009 [cit. 2010-05-25]. Dostupné z WWW: . [47] OECD. Maternal employment rates. 2009b. In OECD. OECD Familz Database [online]. 1. 10. 2009 [cit. 2010-05-25]. Dostupné z WWW: - 95 -

[48] OECD. Pensions at a Glance : Retirement - Income Systems in OECD Countries [online]. 2009c. Paris : OECD Publishing, 2009 [cit. 2010-02-08]. Dostupné z WWW: . ISBN 9789264060715. [49] OECD. Public and Private Pension Expenditures : Population and Migration. Elderly Polpulation. 2009d. In OECD. OECD Factbook 2009 [online]. OECD, 2009 [cit. 201002-26]. Dostupné z WWW: . ISBN 9789264056046. [50] OECD. Public spending on family benefits. 2009e. In OECD Family Database [online]. 2009 [cit. 2010-05-21]. Dostupné z WWW: . [51] OECD. Slovenia. OECD Reviews of Labour Market and Social Policies. 2009f. [online]. 2009. [cit. 2010-05-30]. Dostupné z WWW: < http://books.google.cz/books?id=0MIHriiFBPYC&pg=PA124&dq=slovenia+OECD&h l=cs&ei=VSIjTOWAtKC_QaIuqWdBQ&sa=X&oi=book_result&ct=result&resnum=3&ved=0CDIQ6AEw Ag#v=onepage&q&f=false>. [52] OECD. Stat Extracts : Complete databases available via SourceOECD. [online]. 2010 [cit. 2010-05-10]. OECD Health Data 2009 - Selected Data . Dostupné z WWW: . [53] POWELL, Martin; BARRIENTOS, Armando. Welfare Reagimes and the Welfare Mix. European Journal of Political Research [online]. 2004, no. 43, [cit. 2010-03-02]. Dostupný z WWW: [54] QUEISSER, Monika; WHITEHOUSE, Edward; WHITEFORD, Peter. The public– private pension mix in OECD countries. Industrial Relations Journal : MPRA [online]. 2007, vol. 38, no. 6, [cit. 2010-04-28]. Dostupný z WWW: . ISSN 0019-8692. [55] SCRUGGS, Lyle A.; ALLAN, James P. 2006a. Social Stratification and Welfare Regimes for the 21st Century : Revisiting the „Three Worlds of Welfare Capitalism“. International Conference of Europeanists [online]. Chicago : 2006 [cit. 2010-05-02]. Dostupné z WWW: . [56] SCRUGGS, Lyle A.; ALLAN, James P. Social Stratification and Welfare Regimes for the Twenty-First Century : Revisiting the Three Worlds of Welfare Capitalism. World Politics [online]. 2008, vol. 60, no. 4, [cit. 2010-05-14]. Dostupný z WWW: . [57] SCRUGGS, Lyle A.; ALLAN, James P. Trends in Welfare State Decommodification in Eighteen Advanced Industrial. American Political Science [online]. 2003, [cit. 2010-0420]. Dostupný z WWW: .¨ - 96 -

[58] SCRUGGS, Lyle A.; ALLAN, James P. 2006b. Welfare-state decommodification in 18 OECD countries:a replication and revision. Journal of European Social Policy [online]. 2006, 16, [cit. 2010-04-21]. Dostupný z WWW: . [59] Sociální stát. In Wikipedia : the free encyclopedia [online]. St. Petersburg (Florida) : Wikipedia Foundation, 16. 11. 2005, last modified on 29. 4. 2010 [cit. 2010-01-16]. Dostupné z WWW: . [60] ŠKODOVÁ, Hana. Přibývá lidí s vysokými důchody. Novinky.cz [online]. 16. 2. 2008. [cit. 2010-05-10]. Dostupný z WWW: .

Právní normy [61] Česká republika. Nařízení vlády č. 365/2008 Sb., kterým se pro účely zákona o důchodovém pojištění stanoví výše všeobecného vyměřovacího základu za rok 2007 a výše přepočítacího koeficientu pro úpravu všeobecného vyměřovacího základu za rok 2007 a upravují částky pro stanovení výpočtového základu [62] Česká republika. Sdělění č. 354/2009 Sb., kterým se vyhlašuje pro účely nemocenského pojištění výše redukčních hranic pro úpravu denního vyměřovacího základu platných v roce 2010 [63] Česká republika. Sdělení č. 396/2008 Sb., kterým se vyhlašuje pro účely nemocenského pojištění výše redukčních hranic pro úpravu denního vyměřovacího základu platných v roce 2009 [64] Česká republika. Zákon č. 110/2006 Sb., o ţivotním a existenčním minimu, ve znění pozdějších předpisů [65] Česká republika. Zákon č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi, ve znění pozdějších předpisů [66] Česká republika. Zákon č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, ve znění pozdějších předpisů [67] Česká republika. Zákon č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů [68] Česká republika. Zákon č. 187/2006 Sb., o nemocenském pojištění, ve znění pozdějších předpisů [69] Česká republika. Zákon č. 475/2008 Sb., o státním rozpočtu České republiky na rok 2009. [online]. 2008. [cit. 2010-04-14]. Dostupné z WWW:

- 97 -

[70] Česká republika. Zákon č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti

- 98 -

Seznam zkratek AUSL AUST BEL CAN CZ DEN FIN FR GER IREL ITAL JAPAN NLDS NOR NZEAL SWE SWITZ UK US

Austrálie Rakousko Belgie Kanada Česká republika Dánsko Finsko Francie Německo Irsko Itálie Japonsko Nizozemí Norsko Nový Zéland Švédsko Švýcarsko Velká Británie, VB Spojené státy americké, USA

minRR sRR CR Yrs COV

minimální náhradový poměr standardní náhradový poměr u penzí příspěvkový poměr počet let nutných přispívat k získání nároku na dávku míra pokrytí (u penzí „take-up rate“; nemoc, stáří: poměr pojištěných k pracovní síle) standardní náhradový poměr nemoc, nezaměstnanost počet týdnů nutných přispívat/být zaměstnán k získání nároku na dávku počet dnů, kdy se čeká na výplatu dávky podpůrčí doba

RR QW WD DW

SD výběrová směrodatná odchylka + 1 SD pohyb od průměru směrem nahoru o hodnotu SD - 1 SD pohyb od průměru směrem dolů o hodnotu SD SSP ČSÚ ČSSZ

Státní sociální podpora Český statistický úřad Česká správa sociálního zabezpečení

- 99 -

Seznam tabulek Tabulka 1.1 Instituce garantující občanská práva .....................................................................12 Tabulka 1.2 Bismarckovský a Beveridgovský model ..............................................................23 Tabulka 2.1 Tři reţimy a jejich základní charakteristiky .........................................................42 Tabulka 3.1 Soustava sociálních dávek ....................................................................................49 Tabulka 3.2 Ukazatele dekomodifikace....................................................................................57 Tabulka 3.3 Dekomodifikace v 18 zemích OECD 2000 a ČR 2008/2009 penze .....................59 Tabulka 3.4 Dekomodifikační skóre pro penze ........................................................................60 Tabulka 3.5 Rozdělení zemí dle indexu dekomodifikace pro penze ........................................61 Tabulka 3.6 Dekomodifikace v 18 zemích OECD 2000 a ČR 2009, nezaměstnanost .............62 Tabulka 3.7 Dekomodifikační skóre pro nezaměstnanost ........................................................63 Tabulka 3.8 Rozdělení zemí dle indexu dekomodifikace pro dávky v nezaměstnanosti .........63 Tabulka 3.9 Dekomodifikace v 18 zemích OECD 2000 a ČR 2009, nemoc ...........................65 Tabulka 3.10 Dekomodifikační skóre pro nemoc .....................................................................66 Tabulka 3.11 Rozdělení zemí dle indexu dekomodifikace pro nemocenské dávky .................66 Tabulka 3.12 Tři skupiny zemí dle celkové dekomodifikace ...................................................67 Tabulka 3.13 Ukazatele stratifikace..........................................................................................70 Tabulka 3.14 Ukazatele konzervatismu ....................................................................................71 Tabulka 3.15 Seřazení zemí dle stratifikačních ukazatelů konzervatismu ...............................72 Tabulka 3.16 Ukazatele liberalismu .........................................................................................73 Tabulka 3.17 Seřazení zemí dle stratifikačních ukazatelů liberalismu .....................................73 Tabulka 3.18 Ukazatele sociálně-demokratického sociálního státu .........................................75 Tabulka 3.19 Seřazení zemí dle stratifikačních ukazatelů sociálně-demokratického sociálního státu ...........................................................................................................................................75 Tabulka 3.20 Public-private pension mix (2003, ČR penze státním zaměstnancům 2009) .....77 Tabulka 3.21 Rodinné dávky zemí dle zařazení do jednotlivých reţimů státu blahobytu .......80 Tabulka 3.22 Ukazatele péče o děti ve vybraných zemích, 2000 .............................................86

- 100 -

Seznam grafů Graf 3.1 Vztah mezi příjmem a nárokem na penzi, 2005 ......................................................... 51 Graf 3.2 Vztah mezi příjmem a nemocenskou dávkou pro rok 2009 ....................................... 53 Graf 3.3 Vztah mezi příjmem a dávkou v nezaměstnanosti pro rok 2009 ............................... 54 Graf 3.4 Výdaje na rodinnou politiku jako % HDP pro 19 zemí OECD, 2005 ........................ 79 Graf 3.5 Zaměstnanost ţen dle věku dítěte a zaměstnanost ţen ve věku 25 – 49 let ............... 87

Seznam příloh Příloha 1. Vývoj občanských práv .......................................................................................... 103 Příloha 2. Vývoj sociálního státu v číslech ............................................................................. 105 Příloha 3. Typologie sociálních států - tabulky ...................................................................... 106 Příloha 4. Vzájemné vazby stratifikačních ukazatelů ............................................................. 108 Příloha 5. Soukromo-veřejný mix v penzích .......................................................................... 109 Příloha 6. Familismus a defamilisace .................................................................................... 110 Příloha 7. Typy státu blahobytu a pracovní trhy.................................................................... 111 Příloha 8. Esping-Andersenovo alternativní rozdělení států .................................................. 113 Příloha 9. Empirické studie sociálních států a jejich výsledky ............................................... 114 Příloha 10. Struktura sociálních dávek v ČR .......................................................................... 116 Příloha 11. Míra chudoby starších občanů ............................................................................. 117 Příloha 12. Dekomodifikace v systému sociálního zabezpečení: Esping – Andersen, 1990 . 118 Příloha 13. Pořadí zemí dle dekomodifikačního indexu podle Esping-Andersena (1990) a Sgruggse a Allana (2003) pro rok 1980 ............................................................................... 119 Příloha 14. Průměry a směrodatné odchylky pro jednotlivé programy sociálního pojištění .. 120 Příloha 15. Dekomodifikační indexy pro jednotlivé programy a celkové indexní skóre dekomodifikace....................................................................................................................... 121 Příloha 16. Ukazatele stratifikace a výsledné stratifikační indexy: Esping-Andersen, 1990 . 122 Příloha 17. Vládní transfery 18 zemí OECD .......................................................................... 124 Příloha 18. Sazby pojistného v ČR pro rok 2009 ................................................................... 125 Příloha 19. Pokrytí důchodového systému ............................................................................. 126 Příloha 19. Pokrytí důchodovým systémem ........................................................................... 126 Příloha 20. Poměr veřejných a soukromých výdajů ............................................................... 127 - 101 -

Příloha 21. Výdaje na rodinnou politku ..................................................................................128 Příloha 22. Klastrová analýza, daňově-dávkový systém podpory rodin s dětmi ....................129 Příloha 23. Dopad na příjmovou nerovnost daňově-dávkového systému ..............................131

- 102 -

Přílohy Příloha 1. Vývoj občanských práv103 Anglický model občanských práv Dle Marshalla vznikla nejdříve základní občanská svoboda (svoboda slova, vyznání, svoboda prodávat, volně pracovat), tato práva bývají označována jako práva ekonomická, pak vznikla práva politická a posléze práva sociální přijetím sociálního zákonodárství.. – byla aplikována na širší vrstvy obyvatelstva během 18. století a idea občanství tak byla rozšířena.104 Jednalo se o určité uvolnění ve společnosti, které vedlo k tomu, ţe lidé se mohli volně pohybovat na trhu práce, začali se na něm dostávat k pracovním místům, kde bylo potřeba základního vzdělání a začali být gramotní a poté také sledovat společenské dění kolem sebe. Právě díky gramotnosti mohli číst noviny, dostali se lépe k informacím a začali se politicky angaţovat. Z této změny ve společnosti vyplynula další práva a sice práva politická, která byla v 19. století rozšířena nejprve na muţe a později i ţeny. To zakládalo právo volit a být volen. Tato práva vznikla, kdyţ bylo uzákoněno široké volební právo105, které dostali i námezdní pracovníci. Toto byl první impuls vedoucí ke vzniku levicového proudu, který začal mít vliv. Následně se levice objevila v parlamentu a začala prosazovat nároky chudých na pomoc. Přijetí sociálního zákonodárství zaloţilo sociální práva106. V následující tabulce můţeme vidět, které instituce garantují občanská práva. Sociální stát je tedy „instituce moderní společnosti založená za účelem garance sociálních práv“. Německý model občanských práv Německý model vývoje občanských práv předpokládá jinou kauzalitu a důvody vzniku těchto práv. V německých a rakouských zemích měli parlament a panovník téměř stejnou moc. Proto panovník resp. jeho premiéři pouţili nástroje sociální politiky k posílení loajality občanů107, 103

Příloha 1 je zpracována především pomocí přednášky z kurzu Sociální stát (2010), který vede prof. PhDr. Libor Musil, CSc. 104 Marshall věří, ţe západní demokracie se postupně a pomalu vyvíjely ze stavu, kdy měli občanská, politická a sociální práva pouze malé skupiny obyvatelstva (Midgley 1997). 105 nikoliv všeobecné 106 Marshall argumentuje, ţe lidé se nemohli povaţovat za rovnocenné členy společnosti pokud ţili v chudobě, neměli zdravotní péči nebo přístup ke vzdělání. Dokončení plného občanství tedy poţadovalo, aby stát intervenoval k zajištění základních potřeb, které bylo potřeba uspokojit (Midgley 1997).

chtěli zastavit vývoj občanských svobod a politických práv a zabránit lidem k obrácení k parlamentu. Nejdříve byla teda zaloţena sociální práva, později aţ občanské svobody a politická práva.108

107

Např. Rimlinger (1971 in Midgely 1997) tvrdí, ţe rozhodnutí Bismarcka k zavedení systému sociálního zabezpečení bylo z důvodu pokusu o vymanévrování Strany sociální demokracie a oslabení jejího působení na dělníky. Takţe ačkoliv byl systém sociálního zabezpečení zaveden k pomoci nízko příjmovým pracovníkům, ve skutečnosti slouţil zájmům vládnoucí elity (teorie zájmových skupin v sociálním státu). 108 Bismarck prosadil sociální zabezpečení a zároveň zakázal odborové organizace. Zaloţil sociální stát, aby získal loajalitu nové proletářské třídy (Esping-Andersen 1990, s. 108).

Příloha 2. Vývoj sociálního státu v číslech Příloha 2a. Zavedení sociálního zabezpečení (vybrané země OECD) PRACOVNÍ ÚRAZ Francie 1898 Itálie 1898 Německo 1871 VB 1897 Norsko 1894 Švédsko 1901 Rakousko 1887 Austrálie 1902 Nový Zéland 1900 Kanada 1930 USA 1930 Pramen: Pierson (1991, s.125)

ZDRAVÍ

PENZE

NEZAMĚSTNANOST

1898 1886 1883 1911 1909 1891 1888 1945 1938 1971 -

1895 1898 1889 1908 1936 1913 1927 1909 1898 1927 1935

1905 1919 1927 1911 1906 1934 1920 1945 1938 1940 1935

Příloha 2b. Růst sociálních výdajů jako procento HDP, 1960 – 1975 Kanada Francie SRN Itálie Japonsko VB USA průměr Pramen: Pierson (1991, s. 128)

1960 11,2 14,4 17,1 13,7 7,6 12,4 9,9 12,3

1975 20,1 26,3 27,8 20,6 13,7 19,6 18,7 21,9

RODINNÝ PŘÍSPĚVEK 1932 1936 1954 1945 1946 1947 1921 1941 1926 1944 -

Příloha 3. Typologie sociálních států - tabulky Příloha 3a. Srovnání modelů dle Mishry KAPITALISTICKÁ SPOLEČNOST Hlavní rysy Reziduální Státní odpovědnost za minimální pokrývání potřeb Hodnota distribuce marginální zaloţena na potřebách Rozsah zákonných sluţeb limitovaný Populace pokrytá menšina zákonnými sluţbami Úroveň dávek nízká Proporce národního nízká důchodu vydaná na státní sluţby Vyuţití testování primární nároků/prostředků Podstata klientů nemajetní, chudí Status klientů nízký Orientace sluţeb nátlakové Role nestátních primární organizací na welfare Pramen: Mishra 1981 in Smutek (2005, s. 73-74)

Institucionální optimální

SOCIALISTICKÁ SPOLEČNOST Strukturální úplná

sekundární

primární

rozsáhlý většina

komplexní veškerá

střední střední

vysoká vysoká

sekundární

marginální

občané střední prospěchářské sekundární

členství v kolektivu vysoký solidaristická marginální

Příloha 3b. Rozdělení sociálních státu dle Korpi, 1999 KORPI 1999

INSTITUCIONÁLNÍ MODELY

NEROVNOST

Typický přestavitel

Sociální zabezpečení

Genderová politika

Třídní nerovnost

Genderová nerovnost

Austrálie

Cílený model

trţně orientovaná

vysoká

vysoká

Velká Británie

trţně orientovaná

vysoká

střední

Německo

Základní zabezpečení Korporativistický

střední

vysoká

Švédsko

Všeobecná podpora

obecná podpora rodiny podpora dvojího příjmu

nízká

nízká

Pramen: přednáška kurzu Sociální politika (2010), kterou vedl Mgr. Ondřej Hora, Ph.D.

Příloha 3c. Typy státu blahobytu a jejich charakteristiky ESPING-ANDERSEN (1990) Liberální Nízká míra dekomodifikace Konzervativní Mírná dekomodifikace, sociální dávky především závislé na příspěvcích a statutu Sociálně-demokratický Vysoká úroveň dekomodifikace, univerzální dávky a vysoký stupeň rovnosti dávek FERRERA (1996) Anglo-saský Poměrně vysoké pokrytí sociálního státu, testovaná sociální pomoc, smíšený systém financování, vysoce integrovaný organizační rámec zcela řízen veřejnou správou Bismarckovský Vysoká závislost mezi pracovním umístěním a sociálními nároky, dávky proporcionální k příjmu, financování skrze příspěvky, přiměřené dávky sociální pomoci, pojišťovací schémata řízená především odbory a zaměstnavatelskými organizacemi Skandinávský Sociální ochrana jako občanské právo, univerzální pokrytí, relativně štědré fixní dávky pro různá rizika, financování především skrze fiskální příjmy, silná organizační integrace Jižní Fragmentovaný systém záruk příjml odpovídající pracovnímu umístění, štědrě dávky bez artikulované minimální sociální ochrany, zdravotní péče jako občanské právo, financování skrze příspěvky i fiskální příjmy BONOLI (1997) Britský Nízké % sociálních výdajů financovaných skrze příspěvky (Beveridge), nízké sociální výdaje jako % HDP Kontinentální Vysoké % sociálních výdajů financované skrze příspěvky (Bismarck), vysoké sociální výdaje jako % HDP Severský Nízké % sociálních výdajů financované skrze příspěvky (Beveridge), vysoké sociální výdaje jako % HDP Jižní Vysoké % sociálních výdajů financované skrze příspěvky (Bismarck), nízké sociální výdaje jako % HDP KORPI a PALME (1998) Základní zabezpečení Oprávnění zaloţeno na občanství nebo příspěvcích, princip plošných dávek Korporativistický Oprávnění zaloţeno na zaměstnanecké kategorii a participaci na trhu práce, princip dávek závislých na příjmu Cílený Oprávnění zaloţeno na dokázané potřebě, princip minimálních dávek Všeobecná podpora Oprávnění zaloţeno na občanství nebo participaci na trhu práce, princip plošných dávek a dávek závislých na příjmu Dobrovolný státně subvencovaný Oprávnění na základě členství nebo příspěvků, princip plošných dávek nebo dávek závislých na příjmu Pramen: Arts a Gelissen in Arcanjo.( 2006, s. 14)

Příloha 4. Vzájemné vazby stratifikačních ukazatelů Příloha 4. Bivariační korelační matice stratifikačních ukazatelů pro 18 států blahobytu KORPORA TISMUS

ETATISMUS

Korporatismus 1,00 Etatismus 0,55 Poor relief 0,16 -0,11 Soukromé penze -0,40 -0,64 Soukromá -0,02 0,01 zdravotní péče Universalismus -0,02 -0,03 Rozdíly v 0,40 0,14 dávkách Pramen: Esping-Andersen (1990, s. 72)

POOR RELIEF

SOUKROMÉ PENZE

0,49 0,60

0,45

-0,05 0,73

0,00 0,21

SOUKROMÁ ZDRAVOTNÍ ÉČE

UNIVER SALISM US

-0,28 0,51

0,21

Korelace v tabulce poukazují na druh klastrů reţimů. Konzervativní ukazatele (korporatismus a etatismus) korelují positivně (0,55) a jsou v negativním vztahu nebo v ţádném s ukazateli liberálního reţimu („poor reliéf“, soukromé financování) a také k proměnné sociálního reţimu – universalismu. Je zde pozitivní korelace s rozdílnými dávkami ukazující, ţe konzervativní reţimy tendují k zachování nerovnosti. Liberální klastr je rovněţ evidentní. Poor relief je v silném vztahu k soukromým penzím (0,49) i zdravotní péči (0,60) a poslední dvě jsou rovněţ pozitivně korelovány. Velké rozdíly v dávkách jsou také silně spojeny s proměnnými liberálního reţimu. Můţeme tedy učinit závěr, ţe vysoké nerovnosti v dávkách vyplývají jak z hierarchického systému, tak ze lpění na trhu. Charakteristická odlišnost liberálního reţimu tkví v tom, ţe všechny jeho vlastnosti jsou negativně korelovány nebo nekorelovány jak s atributy konzervatismu, tak socialismu. Socialistický režim je mnohem sloţitější zachytit, protoţe dvě dílčí proměnné – universalismus a rovnost v dávkách, nejsou silně korelovány. Některé země (jako Kanada nebo Švýcarsko), které jsou sice silně liberální tendují rovněţ k přístupu universalismu a ostatní liberální země (např. Austrálie), jejichţ systémy jsou primárně zaloţeny na minimálních paušálních dávkách, mají nízké rozdíly v dávkách. Nicméně, vlastnosti universalismu stojí na vlastních, sebe odlišujících proměnných (tím, ţe jsou nekorelované) od proměnných konzervativního a liberálního reţimu. Neexistuje ale silnější spojení mezi egalitariářstvím a universalismem (Esping-Andersen 1990).

Příloha 5. Soukromo-veřejný mix v penzích Příloha 5a. Soukromo-veřejný penzijní mix, 1980 (jako % všech penzijních výdajů) PENZE SOCIÁLNÍHO ZABEZPEČENÍ 59,4 AUSL 67,8 AUST 60,2 BEL 58,0 CAN 70,5 DEN 69,3 FIN 67,5 FR 70,4 GER 54,8 IREL 71,6 ITAL 54,4 JAPAN 69,4 NLDS 87,9 NZEAL 82,0 NOR 85,5 SWE 71,1 SWITZ 67,3 GB 60,9 US Pramen: Esping-Andersen (1990, s. 85)

VEŘEJNÉ ZAMĚSTNANECKÉ PENZE 10,9 29,8 32,3 4,0 12,7 27,4 25,2 18,6 35,5 26,0 22,8 18,1 8,2 10,4 8,8 9,3 21,1 18,3

ZAMĚSTNANECKÉ PENZE 20,3 0,8 4,3 12,0 7,5 1,1 2,4 4,2 1,6 1,2 11,4 8,0 3,8 1,2 4,4 13,7 10,5 17,1

INDIVIDUÁLNÍ POJIŠTĚNÍ (ANUITY) 9,4 2,3 3,3 26,0 9,2 2,2 4,9 6,8 8,1 1,2 11,4 4,5 0,1 6,4 1,3 5,9 1,1 3,7

Příloha 5b. Zdroje příjmu mezi domácnostmi 65+, jako % celkového příjmu domácností PRACOVNÍ PŘÍJMY 27,0 CAN (1980) 27,7 DEN (1977) 15,3 FIN (1980) 11,9 GER (1978) 49,1 IREL (1980) 13,9 NZEAL (1980) 20,4 NOR (1982) 11,1 SWE (1980) 23,8 GB (1980) 26,8 US Pramen: Esping-Andersen (1990, s.86)

ÚROKY Z VLASTNÍCH AKTIV 22,6 11,1 7,1 11,6 3,9 18,9 7,2 8,8 9,1 15,4

SOUKROMÉ PENZE 11,3 10,4 0,3 3,9 12,3 4,4 0,8 5,5 5,5

TRANSFERY SOCIÁLNÍHO ZABEZPEČENÍ 37,0 46,9 77,3 68,5 34,7 59,4 71,5 78,1 54,6 37,3

Příloha 6. Familismus a defamilisace Příloha 6a. Srovnání defamilizace sociálních států109 VEŘEJNÉ VÝDAJE NA RODINNÉ SLUŢBY (JAKO % HDP) 1992 1,85

Sociálně-demokratické reţimy 0,21 Liberální reţimy Reţimy kontinentální 0,37 Evropy 0,09 Jiţní Evropa 0,22 Japonsko Pramen: Esping-Andersen (1999, s.61)

POKRYTÍ DENNÍ PÉČE (VEŘEJNÉ) (% < 3) 80. LÉTA 31

POKRYTÍ „HOMEHELP“ (% STARÝCH) (1990) 19,5

1,9 9,2

4,3 4,3

4,7 n.a.

1,3 1,0

Příloha 6b. Čtyři reţimy státu blahobytu - familismus PROCENTO STARŠÍ POPULACE ŢIJÍCÍ S DĚTMI (POLOVINA 80. LET)

Liberální reţimy CAN UK 16 US 15 Sociálně-demokratické reţimy DEN 4 NOR 11 SWE 5 Kontinentální Evropa FR 20 GER 14 NLDS 8 Jiţní Evropa ITAL 39 Španělsko 37 JAP 65 Pramen: Esping-Andersen (1999, s. 63)

109

NEZAMĚSTNANÍ MLADÍ ŢIJÍCÍ S RODIČI JAKO PROCENTO VŠECH (1991-3)

NEPLACENÉ HODINY PRÁCE V DOMÁCNOSTI TÝDNĚ, ŢENY (19851990)

27 35 28

32,8 30 31,9

8 -

24,6 31,6 34,2

42 11 28

36 35 38,7

81 63 -

45,4 45,8 33,1

Následující tabulka ukazuje hodnoty příslušející ke kaţdému ze tří reţimů (v reţimu Kontinentální Evropa jsou zařazeny Belgie, Francie, Německo a Holandsko), pouze se Středomořskými státy (Španělsko, Portugalsko, Itálie) a Japonsko jsou odděleny - pokud ovšem zasluhují speciálníí speciální reţimovou typologiije otázkou (Esping-Andersen 1999).

Příloha 7. Typy státu blahobytu a pracovní trhy Příloha 7a. Srovnání institucí pracovního trhu CAN GB US AUSL

POKRYTÍ ODBORŮ 1990s 35 47 15 80

CENTRALIZACE 1970 1990s nízká nízká střední nízká nízká nízká střední vysoká

KOORDINACE 1980s ţádná ţádná ţádná vysoká

DEN FIN NOR SWE

80+ 95 75 83

vysoká vysoká vysoká vysoká

střední vysoká vysoká střední

nízká nízká vysoká nízká

vysoká střední střední střední střední střední střední střední

střední vysoká střední střední střední střední střední střední

vysoká nízká nízká vysoká nízká nízká nízká nízká

AUST 98 BEL 90 FR 82 GER 90 ITAL 70 NLDS 81 Portugalsko 79 Španělsko 70+ Pramen: Esping-Andersen ( 1999, s. 20)

Pokrytí je procento lidí pobírajících mzdu de facto pokrytých kolektivními dohodami, centralizace odráţí dominantní umístění vyjednávání: úroveň podniková, sektorová nebo celé ekonomiky, koordinace implikuje synchronizaci vyjednávání mezi jednotlivými svazy (Esping-Andersen 1999).

Příloha 7b. Regulace trhu práce a práva zaměstnanců MINIMÁLNÍ MZDA JAKO % PRŮMĚRNÉ

UMĚLÉ HODNOCENÍ RIGIDITY

AUSL CAN NZEAL GB US

DÁVKY V NEZAMĚSTNANOSTI JAKO % APW 32 32 31 23 14

35 45 40 39

4 3 2 7 1

DEN FIN NOR

60 45 40

54 52 64

5 10 11

SWE

30

52

13

AUST BEL FR GER ITAL NLDS Portugalsko Španělsko

43 57 48 43 5 58 42 41

62 60 50 55 71 55 45 32

16 17 14 15 21 9 19 20

-

8

JAPAN 10 Pramen: Esping-Andersen (1999, s. 22)

APW je tzv. average production worker, neboli průměrný produktivní pracovník. Dávky v nezaměstnanosti jsou čisté, po zdanění jako procento výdělku průměrného pracovníka, na osobu v roce 1991. Co se týče druhého sloupečku jsou data z roku 1993, s výjimkou Kanady a Austrálie, která odkazují na rok 1991. Poslední sloupeček ukazuje průměrný index zaloţený na čtyřech různých hodnocení ochraně zaměstnanosti a odkazují na konec 80. let a počátek 90. let (Esping-Andersen 1999).

Příloha 8. Esping-Andersenovo alternativní rozdělení států Příloha 8. Zařazení států dle regulace na trhu práce, typu sociálního státu a ústřednosti rodiny110 SOC.STÁTY REGULACE Malá

REZIDUÁLNÍ

UNIVERZÁLNÍ

Austrálie, Kanada, Nový Zéland, USA, VB

Dánsko, VB

Střední Silná

Pramen: vlastní zpracování dle Esping-Andersen (1999)

110

Familistické systémy označeny ţlutě

Holandsko, Finsko, Norsko, Švédsko

SOCIÁLNÍ ZABEZPEČENÍ Japonsko Francie, Německo, Rakousko, Belgie, Itálie, Španělsko

Příloha 9. Empirické studie sociálních států a jejich výsledky Příloha 9a. Empirické studie: země, data a metoda I. Autor Ragin (1994)

Země 18 OECD

Data 1985

Metoda Klastrová analýza

Kangas (1994)

18 OECD

1985

Klastrová analýza

Obinger Wagschal (1998)

18 OECD

1980

EspingAndersenova metoda

11 OECD

počáte k 90tých let 1990 a 1997

„Principal component“ analýza

Wildboer Schut et (2001)

e

al.

Kautto (2002)

15 evropský ch zemí

Saint-Amaud a Bernard (2003)

20 OECD112

1993/1 998

Klastrová analýza

MacMenamim (2003) Soede at al. (2004)

22

2001/2 002 19982001

Klastrová analýza

23

Klastrová analýza

„Principal component“ analýza

Výsledky Liberální: AUSL, CAN, SWITZ, US Konzervativní: AUST, BEL, FIN, FR, ITAL Sociálně-demokratické: DEN, NOR, SWE Nedefinované: GER, IREL, JAPAN, NLDS, NZEAL, UK Liberální: CAN, US Radikální: AUSL, IREL, NZEAL, UK Konzervativní: AUST, GER, ITAL, JAPAN, NLDS Sociálně-demokratické: DEN, FIN, NOR, SWE Liberální: CAN, JAPAN, SWITZ, US Radikální: AUSL, NZEAL Konzervativní: AUST, FR, ITAL Sociálně-demokratické: DEN, NOR, SWE Hybridní evropské: BEL, GER, FIN, IREL, NLDS, UK Liberální: AUSL, CAN, UK, US Konzervativní: BEL. FR, GER Sociálně-demokratické: DEN, NOR, SWE Hybridní: NLDS na základě výkonu sluţeb (SE): vysoké SE: DEN, NOR, SWE, FIN, FR, GER, UK nízké SE: NLDS, AUST, Řecko, IREL, BEL, ITAL, Španělsko, Portugalsko; Kombinace SE a intenzity transferů (TE)111: země služeb: SWE, DEN, NOR, FIN, FR, GER, UK země transferů: BEL, NLDS, AUST, ITAL ostatní: IREL, Řecko, Portugalsko, Španělsko Liberální: AUSL, CAN, IREL, Island, NZEAL, UK, US Konzervativní: AUST, BEL, FR, GER, NLDS Sociálně-demokratické: DEN, FIN, NOR, SWE Familistické: Řecko, ITAL, Portugalsko, Španělsko nová skupina střední a východní Evropy: CZ, Polsko a Maďarsko Sociálně-demokratické: DEN, FIN, NOR, SWE Konzervativní: AUST, BEL, FR, GER, Lucembursko Liberální: AUST, CAN, IREL, UK, US Hybridní: NLDS Středomořské: Řecko, ITAL, Portugalsko, Španělsko Východní Evropa: CZ, Maďarsko, Polsko, Slovensko

Pramen: Arcanjo (2006, s. 20-30)

111

Země sluţeb: vysoké SE a vysoké nebo průměrné TE; země transferů: vysoké TE a průměrné nebo vysoké SE; ostatní: nízké SE i TE 112 Tato analýza zkoumá 4 středomořské státy, stejně jako MacMenamim (2003). Soede et al (2004) a Powell a Barrientos (2004) také, a navíc ještě dvě země východní Evropy.

Příloha 9b. Empirické studie: země, data a metoda II. Powell Barrientos (2004)

21

1990/1 996

Klastrová analýza

Gal (2004)

10

1998/1 999

EspingAndersenova metoda

Bambra (2005)

18 OECD

1998

EspingAndersenova metoda

Bambra (2005)

18 OECD

1997/1 999

EspingAndersenova metoda

EU-15 a EU 25

2001/2 003

Klastrová analýza

Ferreira Figueiredo (2005)

a

a

Sociálně-demokratické: FIN, DEN, SWE, NOR, FR, NLDS Konzervativní: ITAL, Portugalsko, Řecko, Španělsko, GER, NZEAL, BEL, AUST Liberální: AUSL, IREL, US, UK, SWITZ, CAN, JAPAN na základě dekomodifikace: vysoké skóre: AUSL, SWE střední skóre: FR, GER, DEN, Španělsko, Izrael nízké skóre: Řecko, US, UK na základě „self-development“ a dekomodifikačního indexu: skupina vysokých skóre: DEN, SWE střední až vysoké skóre: AUST, GER, FR, Izrael nízká skóre: Španělsko, UK na základě dekomodifikace ve zdravotnictví: vysoké skóre:CAN, DEN, ,FIN, NZEAL, NOR, SWE, UK střední: AUST, BEL, FR, GER, IREL, ITAL, JAPAN, NLDS, SWITZ nízké: AUSL, US srovnání dekomodifikace v peněţních dávkách113 s hlavní sluţbou – zdravotnictví: Sociálně-demokratické: FIN, NOR, SWE Konzervativní subskupina: GER, NLDS, SWITZ Liberální subskupina: IREL, NZEAL, UK Liberální: AUSL, JAPAN, US Konzervativní: AUST, BEL, CAN, DEN, FR, ITAL EU 15: středomořský klastr: ITAL, Portugalsko, Španělsko nestředomořský: ostatní z EU-15 EU 25: první klastr: Řecko, ITAL, Portugalsko, Španělsko druhý klastr: IREL, Estonsko, Lotyšsko, Litva, Polsko, Slovensko třetí klastr: AUST, BEL, DEN, FIN, FR, GER, NLDS, NOR, SWE, UK, CZ, Maďarsko, Slovensko114

Pramen: Arcanjo (2006, s. 20-30)

113

Penze, nemoc, nezaměstnanost. Sociálně-demokratické státy: obojí skóre vysoké, Konzervativní subskupina: skóre vyšší u indexu dávek, Liberální subskupina: skóre vyšší u indexu zdravotních sluţeb, Liberální: nízké skóre u obou indexů, Konzervativní: velmi těsně k průměru pro oba indexy (Arcanjo, 2006). 114 První klastr rovněţ označován jako středomořské státy, druhý jako země „nové Evropy“ a třetí jako země „staré Evropy“ (Arcanjo, 2006).

Příloha 10. Struktura sociálních dávek v ČR Příloha 10. Struktura sociálních dávek v ČR Sociální dávky

starobní důchody

4% nemocenské dávky

1% 10% 1%

dávky v nezaměstnanosti

2%

dávky SSP

7%

ostatní dávky 75%

transfery NÚSC - příspěvek na péči transfery NÚSC - dávky hmotné nouze a zdravotně postiženým

Pramen: vlastní zpracování dle Zákona o státním rozpočtu (2009)

Příloha 11. Míra chudoby starších občanů Příloha 11. Míra chudoby starších občanů, polovina 2000s jako procento osob starších 65 let s příjmem niţším neţ činí polovina mediánového příjmu

Pramen: OECD (2009d)

Příloha 12. Dekomodifikace v systému sociálního zabezpečení: Esping – Andersen, 1990 Příloha 12. Stupeň dekomodifikace v důchodovém, nemocenském pojištění a pojištění v nezaměstnanosti115 a celková dekomodifikace, 1980 PENZE

NEMOC

NEZAMĚSTNANOST

DEKOMODI FIKAČNÍ SKÓRE

AUSL

5,0

4,0

4,0

13,0

AUST

11,9

12,5

6,7

31,1

BEL

15,0

8,8

8,6

32,4

CAN

7,7

6,3

8,0

22,0

DEN

15,0

15,0

8,1

38,1

FIN

14,0

10,0

5,2

29,2

FR

12,0

9,2

6,3

27,5

GER

8,5

11,3

7,9

27,7

IREL

6,7

8,3

8,3

23,3

ITAL

9,6

9,4

5,1

24,1

JAP

10,5

6,8

5,0

27,1

NLDS

10,8

10,5

11,1

32,4

NZEAL

9,1

4,0

4,0

17,1

NOR

14,9

14,0

9,4

38,3

SWE

17,0

15,0

7,1

39,1

ŠWITZ

9,0

12,0

8,8

29,8

UK

8,5

7,7

7,2

23,4

US

7,0

0,0116

7,2

13,8

průměr

10,7

9,2

7,1

27,2

S.D.

3,4

4,0

1,9

7,7

Pramen: Esping-Andersen 1990, s. 50, 52

V tabulce jsou modře vyznačeny liberální státy, červeně sociálně-demokratické a zeleně pak konzervativní.

115 116

čím vyšší hodnota, tím vyšší stupeň dekomodifikace program neexistuje proto je ohodnoceno nulou

Příloha 13. Pořadí zemí dle dekomodifikačního indexu podle EspingAndersena (1990) a Sgruggse a Allana (2003) pro rok 1980 Příloha 13. Celkové skóre dekomodifikace dle Esping-Andersena a Scruggse a Allana AUSL US NZEAL CAN JAPAN IREL UK ITAL GER FRA FIN SWITZ AUST BEL NLDS

ESPING-ANDERSEN 13 14,2 17,1 22 22,4 23,3 23,4 24,1 27,5 27,5 29,2 29,8 31,1 32,4 32,4

38,1 DEN 38,3 NOR 39,1 SWE Pramen: Scruggs a Allan (2003)

AUSL ITAL US JAPAN UK CAN NZEAL

SCRUGGS A ALLAN 16,0 18,5 19,0 20,1 22,8 23,1 23,6

GER IREL FIN FR AUST SWITZ NLDS BEL

24,3 25,3 25,7 26,5 29,9 30,2 30,9 31,0

DEN SWE NOR

33,2 36,9 38,0

Příloha 14. Průměry a směrodatné odchylky pro jednotlivé programy sociálního pojištění Příloha 14a. Průměry a směrodatné odchylky, penze penze minRR SRR Yrs CR

průměr 34,08278 56,08794 34,86842 0,330113

SD 10,06533 16,47368 13,87428 0,258304

- 1 SD 24,01745 39,61426 20,99414 0,071809

+ 1 SD 44,1481 72,56162 48,7427 0,588417

Pramen: vlastní zpracování

Příloha 14b. Průměry a směrodatné odchylky, nezaměstnanost průměr 53,98062 RR 36,57143 QW 3,578947 WD 53,5625 DW Pramen: vlastní zpracování

SD 17,338 19,69269 4,549918 38,97002

- 1 SD 36,64262 16,87873 -0,97097 14,59248

+ 1 SD 71,31862 56,26412 8,128865 92,53252

- 1 SD 39,80896 1,021021 -0,47525 17,71563

+ 1 SD 87,14735 34,97898 8,253033 92,42723

Příloha 14c. Průměry a směrodatné odchylky, nemoc průměr 63,47816 RR 18 QW 3,888889 WD 55,07143 DW Pramen: vlastní zpracování

SD 23,6692 16,97898 4,364144 37,3558

Příloha 15. Dekomodifikační indexy pro jednotlivé programy a celkové indexní skóre dekomodifikace Příloha 15. Dekomodifikační indexy pro jednotlivé programy a celkové indexní skóre dekomodifikace penze nezaměstnanost 6 5 AUSL 15 7,26 AUST 13 9,24 BEL 10,67 7,11 CAN CZ 9,45 10 15 9,96 DEN 12 8,14 FIN 11,52 8 FR 7,2 7 GER 8,58 8,73 IREL 14 4,5 ITAL 9 5 JAPAN 12 10,56 NLDS 15 12 NOR 13,02 4,5 NZEAL 13 10,2 SWE 8 8,7 SWITZ 11 5,74 UK 9,9 8,19 US průměr 11,22819 7,885789 SD 2,712041 2,205433 - 1 SD 8,516147 5,680356 + 1 SD 13,94023 10,09122 Pramen: Sruggs, Allan (2003), vlastní výpočty pro ČR

nemoc 5 10,45 8,19 6,32 8,23 11 10 8 10,22 7,76 7,7 6,38 10,56 13 4,5 12 2,64 6,56 0 7,816122 3,27089 4,545232 11,08701

celkový 16 32,71 30,43 24,1 27,67 35,96 30,14 27,52 24,42 25,07 26,2 20,38 33,12 40 22,02 35,2 19,34 23,3 18,09 26,9301 6,538958 20,39114 33,46906

pořadí 19 5 6 13 8 2 7 9 12 11 10 16 4 1 15 3 17 14 18

Příloha 16. Ukazatele stratifikace a výsledné stratifikační indexy: EspingAndersen, 1990 Příloha 16a. Stupeň korporatismu, etatismu, testování dávek, vlivu trhu, univerzalismu a rovnosti dávek v 18 státech blahobytu (1980) KORPORATISMUS

ETATISMUS

1 0,7 AUSL 7 3,8 AUST 5 3,0 BEL 2 0,2 CAN 2 1,1 DEN 4 2,5 FIN 10 3,1 FR 6 2,2 GER 1 2,2 IREL 12 2,2 ITAL 7 0,9 JAPAN 3 1,8 NLDS 1 0,8 NZEAL 4 0,9 NOR 2 1,0 SWE 2 1,0 ŠWITZ 2 2,0 UK 2 1,5 US Průměr 4,1 1,7 S.D. 3,2 1,0 Pramen: Esping-Andersen (1990, s.70)

117

Data nejsou dostupná.

MEANSTESTED POOR RELIÉF (JAKO % CELKOVÝCH SOCIÁLNÍCH VEŘEJNÝCH VÝDAJŮ) 3,3 2,8 4,5 15,6 1,0 1,9 11,2 4,9 5,9 9,3 7,0 6,9 2,3 2,1 1,1 8,8 -117 18,2 5,9 5,1

SOUKROMÉ PENZE (JAKO % VŠECH PENZÍ)

SOUKROMÉ VÝDAJE NA ZDRAVOTNICTVÍ (JAKO % VŠECH)

PRŮMĚRNÝ UNIVERZALISMUS

PRŮMĚRNÁ ROVNOST DÁVEK

30 3 8 38 17 3 8 11 10 2 23 13 4 8 6 20 12 21 13 10

36 36 13 26 15 21 28 20 6 12 28 22 18 1 7 35 10 57 22 14

33 72 67 93 87 88 70 72 60 59 63 87 33 95 90 96 76 54 72 19

1,00 0,52 0,79 0,48 0,99 0,72 0,55 0,56 0,77 0,52 0,32 0,57 1,00 0,69 0,82 0,48 0,64 0,64 0,65 0,22

Příloha 16b. Klastry států blahobytu podle atributů reţimu sociálního, konzervativního či liberálního. KONZERVATISMUS Vysoký

Rakousko (8) Belgie (8) Francie (8) Německo (8) Itálie (8)

Střední

Finsko (6) Irsko (4) Japonsko (4) Holandsko (4) Norsko (4)

STUPEŇ LIBERALISMU Austrálie (10) Kanada (12) Japonsko (10) Švýcarsko (12) USA (12)

SOCIALISMUS

Dánsko (6) Francie (8) Německo (6) Itálie (6) Holandsko (8) VB (6)

Austrálie (4) Belgie (4) Kanada (4) Německo (4) Nový Zéland (4) Švýcarsko (4)

Dánsko (8) Finsko (6) Holandsko (8) Švédsko (8)

VB (4) Austrálie (0) Kanada (2) Dánsko (2) Nový Zéland (2) Švédsko (0) Švýcarsko (0) VB (0) USA (0) Pramen: Esping-Andersen (1990, s. 74) Nízký

Rakousko (4) Belgie (4) Finsko (4) Irsko (2) Nový Zéland (2) Norsko (0) Švédsko (0)

Rakousko (2) Francie (2) Irsko (2) Itálie (0) Japonsko (2) USA (0)

Příloha 17. Vládní transfery 18 zemí OECD Příloha 17. Vládní transfery dle příjmového rozdělení obyvatelstva

Pramen: Foerster, Pearson (2002)

Příloha 18. Sazby pojistného v ČR pro rok 2009 Příloha 18. Sazby pojistného

Pramen: MPSV (2009)

Příloha 19. Pokrytí důchodového systému Příloha 19. Pokrytí důchodovým systémem

Pramen: GESS (2009)

Příloha 20. Poměr veřejných a soukromých výdajů Příloha 20. Veřejné a soukromé penzijní výdaje, jako procento HDP, 2006

Pramen: OECD (2009d)

Příloha 21. Výdaje na rodinnou politku Příloha 21a. Výdaje na rodinné dávky a sluţby a daňové úlevy rodinám, 2005 PENĚŢNÍ

FR UK DEN SWE BEL GER FIN NOR AUST AUSL NZEAL IREL NLDS CZE SWITZ ITAL JAPAN US CAN průměr

1,39 2,21 1,55 1,52 1,66 1,43 1,60 1,58 2,37 2,18 1,92 2,21 0,64 1,17 1,02 0,58 0,35 0,08 0,89 1,39

SLUŢBY

1,62 0,99 1,83 1,69 0,94 0,74 1,37 1,26 0,47 0,65 0,71 0,27 1,01 0,57 0,32 0,73 0,46 0,54 0,16 0,86

DAŇOVÉ ÚLEVY RODINÁM 0,77 0,35 0,00 0,00 0,52 0,87 0,00 0,12 0,04 0,04 0,01 0,10 0,61 0,45 0,00 0,48 0,65 0,1 0,28

CELKEM

3,79 3,55 3,38 3,21 3,12 3,04 2,97 2,95 2,88 2,87 2,64 2,58 2,26 2,18 1,34 1,30 1,29 1,27 1,14 2,51

Pramen: OECD (2009e)

Příloha 21b. Struktura výdajů 100% 80% 60%

Daňové úlevy Služby Peněžní

40% 20%

Pramen: OECD (2009e)

JA P US

FI N NO R AU ST AU S NZ L EA L IR E NE L TH L CZ E SW IT Z IT A

G B DE N SW E BE L G ER

FR

0%

Příloha 22. Klastrová analýza, daňově-dávkový systém podpory rodin s dětmi Příloha 22. Klastrová analýza: profil průměrného CBP podle typů rodin a skupin zemí

Pramen: Mitchell (2010)

“Každý z obrázků zobrazuje jeden z výsledných klastrů. Na ose x vidíme názvy indexů, na ose y pak průměrnou hodnotu CBP pro tyto skupiny rodin. Linie v grafech reprezentují profil finanční podpory v každé zemi, sloupce udávají průměrnou hodnotu CBP pro příslušnou

skupinu modelových rodin v celém vzorku zemí dohromady. Šrafovaně jsou vyznačeny linie států, jež se přesnému zařazení do jediné skupiny zemí vymykají. Tyto země jsou za účelem explorace

zahrnuty

do

více

než

jednoho

klastru“

(Mitchell

2010).

“Rodinná politika v České republice se blíží spíše protektivismu patrnému v Rakousku (plošné dávky, nijak výrazně motivující k ekonomické aktivitě) než např liberálnějšímu systému Slovenska, Česká republika pomáhá především nezaměstnaným a nijak zvlášť

neulehčuje

vstup

druhého

rodiče

na

trh

práce

(zejména

v rodinách s dítětem mladším tří let). CBP pro dvoupříjmové rodiny např. ve Francii, Německu a Belgii štědrý (v porovnání k mediánu CBP ve všech sledovaných zemích), zatímco v České republice je zřetelný trend podporovat (v relativních hodnotách) spíše nezaměstnané než

rodiny,

kde

jsou

oba

rodiče

ekonomicky

aktivní“

(Mitchell

2010).

“Závěrem můžeme říci, že ač do značné míry jedinečná, finanční pomoc rodinám v České republice se nejvíce podobá systému v Rakousku, s nímž nás pojí silné historické kořeny. Přes obecně vysokou podporu rodin se zdá, že Česká Republika stále velmi podporuje model tradiční rodiny, což vyplývá i z analýz mezní daňové sazby, které ukazují, že v rodině se třemi dětmi klesá čistý příjem rodiny téměř o tři čtvrtiny, pokud druhý z rodičů začne pracovat za polovinu průměrné mzdy“ (Mitchell 2010).

Příloha 23. Dopad na příjmovou nerovnost daňově-dávkového systému Příloha 23: Giniho koeficient před transfery a po transferech, vybrané země OECD, 2006

Pramen: OECD (2009f)