VYSOKÁ ŠKOLA FINANČNÍ A SPRÁVNÍ, o.p.s.
Metodické listy pro kombinované studium předmětu VÝVOJ EKONOMICKÝCH TEORIÍ Zimní semestr 2006/07
Metodický list č. 3 7. Institucionalismus, neoinstitucionalismus a nový institucionalismus 8. Ekonomie blahobytu 9. Keynesiánství, neokeynesiánství a postkeynesiánství -------------------------------------------------------------------------------------------------------------
7. Institucionalismus, neoinstitucionalismus a nový institucionalismus Reakce na absenci role institucí v neoklasické ekonomii, odmítnutí omezeného pojetí „homo oeconomicus.“ Pojetí „instituce“:1 psychologické postoje a stavy (Veblen) nebo pravidla - normy, zákony, zvyky (Commons). Institucionalismus a neoinstituciocnalismus: - metodologický kolektivismus, - potřeba vládních zásahů. Nový institucionalismus: - metodologický individualismus (navazuje na neoklasiku), - zkoumání, kdy je vláda zbytečná. Institucionalismus (první polovina 20. stol.) T. Veblen („Teorie zahálčivé třídy“ 1899): Kritika společnosti: - kritika honby za penězi a „okázalé spotřeby“, - „produktivní třída“ vs. „zahálčivá třída.“ Teorie podnikání: - „industrie“ vs. „business,“ - revoluce inženýrů. J. R. Commons: právní aspekty institucionalismu (úprava zájmových konfliktů skupin lidí). G. C. Means - role velkých korporací v ekonomice: - rozhodování manažerů („moc bez vlastnictví“), - administrované (neklesající) ceny, režírované podle nákladů; trh neplní alokační funkci, - „administrativní inflace“ (= inflace tlačená náklady). 1
Nezaměňovat „instituce“ a „organizace.“
Neoinstitucionalismus (po druhé světové válce) J. K. Galbraith („Společnost hojnosti“ 1958): - koncepce vyvažujících sil (proti korporacím stojí odbory, ochrana spotřebitelů), - zánik „suverenity spotřebitele“, - soukromé potřeby vs. veřejné potřeby, chudoba, - postindustriální společnost, technostruktura (akcionáři vs. manažeři); korporace = plánovaný sektor. Nový industriální stát – harmonizován vládní regulací. G. Myrdal - ekonomika rozvojových zemí: - „začarovaný kruh chudoby“, - využití vlastních sil rozvojových zemí, - význam institucí (podmínky podnikání, vzdělání ...). Nový institucionalismus (60. – 80. léta 20. stol.) R. H. Coase - transakční náklady (spojené se směnou vlastnických práv): - příčiny existence firem, - Coaseho teorém – vymezit a vynutit vlastnická práva, zabránit externalitám (reakce na Pigouovo pojetí externalit – viz téma č. 8). D. North - vliv institucí a transakčních nákladů v historii hospodářského vývoje: - instituce mají minimalizovat náklady a tím působí na ekonomické rozhodování, - cesta závislosti na minulém vývoji (path dependency). --------------------------------------------------------------------------------------------------------------
8. Ekonomie blahobytu Teorie o maximalizaci blahobytu společnosti při daných výrobních faktorech. Normativní závěry: - realokace statků nebo výrobních faktorů, - role vlády při této realokaci. Stará ekonomie blahobytu A. C. Pigou („Ekonomie blahobytu“ 1920) - maximalizace přebytků spotřebitelů a výrobců (toho je dosaženo na rovnovážném dokonale konkurenčním trhu), - rozlišení soukromého a společenského užitku a soukromých a společenských nákladů; vznikají externality ve výrobě a ve spotřebě, - Pigouovy daně (a subvence), - reakce R. H. Coase (viz téma č. 7). Nová ekonomie blahobytu Předchůdci (přelom 19./20. stol.): - F. Edgeworth – „krabicové schéma“ souborů indifrenčních křivek, kontraktační křivky,
- V. Pareto – „Paretovo optimum“: stav kdy je možno zvýšit blahobyt jednoho spotřebitele jen při snížení blahobytu jiného spotřebitele, - kontraktační křivka spotřebitelů. A. Bergson (1938) - „funkce společenského blahobytu“ agregující blahobyt jednotlivců, - analýza přebytků spotřebitele a výrobce v případě monopolu. J. R. Hicks (1939) - vyhnout se normativním soudům (ekonomie je pozitivní věda), - optimum vyplývá z cen statků a preferencí spotřebitelů, - stejná MRS u dvou spotřebitelů, stejná MRTS u dvou statků, - odvození PPF a MRPT, MRPT odpovídá poměru cen, - MRPT = MRS. K. Arrow (1951) - odmítnutí Bergsonovy „funkce společenského blahobytu“ (nemožnost agregace preferencí jednotlivců), - většinové hlasování nevede k výběru nejlepší varianty (východisko teorie veřejné volby – viz z téma č. 13). ---------------------------------------------------------------------------------------------------------------
9. Keynesiánství, neokeynesiánství a postkeynesiánství Velká deprese (1929-33), pochybnosti o „neviditelné ruce“ trhu, úloha vlády v ekonomice. STRUKTURA VÝKLADU: 2 - předchůdci (švédská škola, Kalecki, Robertson), - J. M. Keynes, další keynesiánci, - neokeynesiánství, - postkeynesiánství (italsko cambridgeská a americká škola). Předchůdci: Švédská škola (první třetina 20. stol.) K. Wicksell: - teorie kapitálu (rozšiřování a prohlubování kapitálu), - peněžní teorie cyklu (peněžní a přirozená úr. sazba), ne-neutralita peněz v krátkém období, - nezávislost úspor a investic. Dále G. Myrdal (rozlišení veličin ex-ante a ex-post), B. Ohlin (specializace v mezinárodním obchodě), G. Cassel (teorie parity kupní síly, kritika zlatého standardu vedoucího k deflaci a recesi, nevyhnutelnost hospodářských cyklů). M. Kalecki: - teorie cyklů podle „efektivní poptávky“, - význam měnové a fiskální politiky pro stimulaci poptávky. D. Robertson (pozdější Keynesův kritik): 2
Nové keynesiánství – viz téma č. 14.
- rozvoj cambridgeské KTP, - teorie cyklů založená na nesouladu úspor a investic. J. M. Keynes a keynesiánci J. M. Keynes 1) „Traktát o peněžní reformě“ (1923); rozvoj marshallovské cambridgeské KTP (nestabilita kupní síly peněz): nesoulad mezi úsporami a investicemi vede k růstu cen; nutnost měnové politiky (regulace úrokové sazby) nebo fiskální politiky. 2) „Obecná teorie zaměstnanosti, úroku a peněz.“ (1936): - odmítnutí Sayova zákona trhů (neexistuje automatická přeměna úspor v investice), - závislost investic na mezní efektivnosti kapitálu (optimistická očekávání - animal spirit) ve srovnání s úrokovou sazbou, - závislost úspor (a spotřeby) na důchodu, - je-li nízká „efektivní poptávka“, vzniká nezaměstnanost (nedosahuje se „plné zaměstnanosti“), - pak jsou nutné vládní výdaje (a nízká úroková sazba). Další charakteristiky: - mezní sklon ke spotřebě, - investiční multiplikátor (R. Kahn), - krátkodobě nepružné nominální mzdy, - determinace úrokové sazby trhem peněz (motivy držby peněz - preference likvidity). Nerozpracováno dlouhé období. Dynamizace Keynesovy teorie: R. F. Harrod: - skutečné, přirozené a zaručené tempo růstu („rovnováha na ostří nože“), - kapitálový koeficient (závislost vytvořeného důchodu na kapitálové zásobě). E. Domar: - důchodotvorný a kapacitotvorný efekt investic („dynamická rovnováha“), A. Hansen: - teorie stagnace – slábnoucí stimuly k investování. Neokeynesiánství Spojení keynesiánství s neoklasickou ekonomií (neoklasická syntéza). 1) Model „důchod – výdaje“ (model s linií 45˚): - L. R. Klein, P. A. Samuelson, 1947-48, - rovnovážný produkt: srovnáním celkových plánovaných výdajů se skutečného důchodu, (P. A. Samuelson dále: spojení multiplikátoru s akcelerátorem, rozvoj Phillipsovy křivky, teorie mezinárodního obchodu). 2) Model IS – LM 3 - J. R. Hicks, A. Hansen, 1937, 1953, - rovnováha na trzích statků (IS) a na trhu peněz (LM), 3
Původně: SI – LL.
- účinnost měnové politiky a fiskální politiky. 3) Úplný „keynesiánský“ model - F. Modigliani, W. Smith, 1944, 1956, - rozšíření modelu IS – LM o stranu nabídky – trh práce a produkční funkci, - „obecné“ = neoklasická interpretace s plnou zaměstnaností, „zvláštní“ = tři situace při poklesu poptávky, vedoucí k nezaměstnanosti, (F. Modigliani dále: teorie spotřeby a úspor podle životního cyklu). Další rozvoj neokeynesiánství: - J. Tobin: teorie portfolia, policy mix, - A. Okun: Okunův zákon; dále předchůdce nového keynesiánství – implicitní mzdové a cenové kontrakty (viz téma č. 14), - J. Meade: teorie stagflace (vliv růstu mezd), potřeba mzdová regulace. Phillipsova křivka: -
A. W. H. Phillips: vztah mezi růstem mezd a nezaměstnaností (1958), P. A. Samuelson, R. M. Solow: vztah mezi inflací a nezaměstnaností, aplikace pro neokeynesiánskou hospodářskou politiku (1960), další rozšíření: M. Friedman a E. Phelps (viz téma č. 11).
Postkeynesiánství Odmítnutí neoklasické syntézy, důraz na vládní zásahy. Doplnění Keynese teoriemi růstu, rozdělování, peněz. G. Shackle: rozlišení rizika a nejistoty při investičním rozhodování podniků, zdroj nestability. Italsko cambridgeská škola (starší větev postkeynesiánství) – 50. - 80. léta: J. Robinsonová: - teorie rozdělování (tvorba cen ziskovou přirážkou k nákladům, růst zisků s růstem cen, pomalý růst mezd, růst investic, růst cen ...), - vliv animal spirit na investiční rozhodování – nestabilita kapitalistické ekonomiky. N. Kaldor: - kritika monetarismu (důsledků antiinflační politiky), - teorie endogenních peněz (nabídka peněz se přizpůsobuje poptávce po penězích), odvozování úrokových sazeb od diskontní sazby centrální banky. Americká škola (mladší větev postkeynesiánství) – od 50. let: S. Weintraub: - teorie endogenních peněz, - tvorba cen „přirážkou“, - teorie nákladová inflace (rychlejší růst mezd než produktivity práce). Zdanění nadměrného růstu mezd. H. Minsky: - význam finančních inovací v endogenní teorii peněz, - nestabilita investic plynoucí z jejich dluhového financování (tři typy financování investic).
----------------------------------------------------------------------------------------------------------------Literatura: Sojka, M. – Kadeřábková, B.: Stručné dějiny ekonomických teorií. Praha, Eupress 2004. Kap. 3.3.3., 4.1. – 4.4., 4.6.
