Efektivita českého systému třídění odpadu v kontextu Evropské unie
CETA Centrum ekonomických a tržních analýz
Executive summary Teoretická východiska: •
Nakládání s odpady představuje unikátní laboratoř regulace. Bez nadsázky. Jednotný politický cíl o sběru, separaci a využití obalových odpadů, který je nastavený na úrovni Evropské unie, se jednotlivé členské státy snaží plnit prostřednictvím různých regulatorních nástrojů. V členských zemích se tak setkáváme s odlišnými systémy, které dosahují různých výsledků. Proto tato problematika poskytuje velký prostor pro porovnání efektivity různých regulatorních nástrojů v různých zemích.
•
Negativní externalita je výsledkem takového jednání, kdy subjekt A generuje náklady subjektu B, avšak subjekt A za to nenese žádnou odpovědnost. Kvůli neexistenci kompenzace je negativní externalita označována jako tržní selhání. Velmi často se s negativními externalitami setkáváme v oblasti s dopadem na životní prostředí. K eliminaci negativních externalit spontánním vyjednáváním (Coasův teorém) dochází kvůli nereálným podmínkám velmi zřídka, proto jsou stanovovány politické cíle a naplňovány prostřednictvím intervence státu.
•
Lidské jednání je založené na svobodné vůli. Pokud je někde explicitně stanoven politický cíl (např. právě v oblasti odpadového hospodářství), pohybujeme se v oblasti second-best řešení, tedy v oblasti, kdy lidské jednání ovlivňuje regulace a generuje tak nepřirozené motivace jednotlivým aktérům.
•
V oblasti nakládání s obalovými odpady je regulace nejčastěji založena na rozšířené povinnosti výrobců obalů (Extended Producer Responsibility – EPR). Právě výrobci musí zajistit kontrolu nad celým cyklem obalového materiálu použitého v rámci obchodní činnosti, včetně sběru a využití obalových odpadů (jedná se o princip, kdy platí znečišťovatel, tj. Poluter Pays Principle – PPP).
•
Výrobci mají na výběr, zda sběr „jejich“ obalových odpadů zajistí sami, nebo zda využijí možnost sdílení nákladů na sběrnou síť prostřednictvím provozovatele kolektivního systému (Producer Responsibility Organization – PRO). V zásadě je možné říct, že nakládání s obalovými odpady prostřednictvím PRO systémů dosahuje velmi dobrých výsledků, co se stanovených politických cílů týče. Česká republika:
•
V oblasti nakládání s obalovými odpady Evropská unie stanovuje závazné cíle (60 % využití obalů a 55-80 % recyklace, pro konkrétní materiály: sklo 60 %, papír 60 %, kovy 50 %, plasty 22,5 % a dřevo 15 %). Cíle si mohou členské země upravit (zpřísnit). V České republice jsou aktuálně stanoveny recyklační cíle na 70 % u skla, 70 % u papíru, 37 % u plastů, 50 % u kovů a 15 % u dřeva.
•
V České republice se většina producentů obalových odpadů připojila ke kolektivnímu systému rozšířené odpovědnosti PRO, jehož provozovatele (společnost EKO-KOM, a.s.) producenti obalů zároveň vlastní a kontrolují. Systém v České republice funguje od roku 1997. Účastní se jej více než 20 tisíc firem, které zajišťují sběr obalových odpadů prostřednictvím více než 250 tisíc kontejnerů na tříděný odpad.
2
•
Z hlediska oficiálně reportovaných měr recyklace Česká republika patří k nejúspěšnějším státům. Jako klíčové atributy systému jsou přitom vyzdvihovány transparentní nastavení systému, shodné podmínky pro všechny partnery systému, dostatečně hustá a dostupná sběrná síť třídění obalových odpadů a zvyšující se ochota spotřebitelů třídit odpad. o
Povinné osoby zapojené do systému sdruženého plnění EKO-KOM uvedly na trh v roce 2014 celkem 2 979 976 tun obalů. Z toho bylo 921 799 tun obalů nevratných a 2 058 177 tun obalů vratných (dle evidence EKO-KOM).
o
Celkem bylo evidováno v České republice 1 019 805 tun nevratných obalových odpadů (dle evidence CENIA – údaj zahrnuje obalový odpad firem zapojených v kolektivním systému, tak firem řešících svou odpovědnost individuálně).
o
V rámci kolektivního systému bylo v roce 2014 recyklováno nebo využito 690 047 tun nevratných obalů, což odpovídá 75% míře využití (a 40,5 kg využitých obalových odpadů na obyvatele – o 72 % více než v roce 2005).
o
Celkově bylo využito nebo recyklováno 801 207 tun nevratných obalů, z toho 744 280 tun bylo materiálově recyklováno, 6 016 energeticky využito a 50 911 spáleno ve spalovnách odpadů s energetickým využitím.
o
Celková dosažená míra recyklace obalů tedy byla v roce 2014 73 % a míra využití 78,6 %, což oproti předchozímu roku znamená nárůst míry recyklace o 3,1 procentních bodů (69,9 % v roce 2013) a míry využití o 3,9 procentních bodů (74,7 % v roce 2013).
o
Míra recyklace obalových odpadů v České republice se dlouhodobě zvyšuje u všech materiálů, výjimkou jsou pouze některé meziroční výkyvy.
o
Dlouhodobě nejvíce recyklovaným materiálem je papír/lepenka. V roce 2014 bylo 88,6 % ze vzniklých papírových odpadů materiálově recyklováno a celkem 93,2 % využito (v rámci kolektivního systému EKO-KOM bylo využito 89 % papírových obalů). V rámci kolektivního systému bylo druhým nejvíce využívaným materiálem sklo (89 %) a třetím plasty (67 %).
o
Dle evidence CENIA však byly v roce 2014 druhým nejvíce využívaným materiálem plasty (72,9 %, míra využití obalových odpadů vzrostla oproti roku 2013 o 1,4 procentních bodů) a třetím sklo (71,6 %, míra využití poklesla oproti roku 2013 o 3,4 procentních bodů). Materiálově recyklováno bylo 71,6 % skla a 58,2 % plastů.
•
Z provedené analýzy vyplývá, že podstatnou výhodou českého kolektivního systému je zohlednění motivací jednotlivých aktérů v samotném nastavení systému: provozovatel je neziskový a je vlastněný povinným průmyslem, zároveň samotný provozovatel s odpady nenakládá a není jejich vlastníkem. To vede k eliminaci některých potenciálně negativních motivací na straně provozovatele systému (podrobněji diskutováno v kapitole 5). Na druhé straně je centralizovaný systém redistribuce finančních prostředků, který pomáhá za stejných podmínek omezit některé negativní motivace obcí a operátorů trhu (podrobnější diskuze v kapitole 6). V neposlední řadě jasné vymezení odpovědností a pravidelné audity a kontroly všech součástí systému činí systém relativně transparentním.
•
Rizikem každého kolektivního systému je počet černých pasažérů, tj. subjektů, které se na fungování systému finančně ani jinak nepodílejí (v angličtině tzv. „free-rider problem“). 3
Odhaduje se, že v českém systému se asi 5 % firem vyhýbá odpovědnosti u spotřebitelských obalů a 10 % firem u obalů průmyslových. V kontextu zemí Evropské unie je to nadprůměrně dobrý výsledek, ale zlepšování (resp. nezhoršování) tohoto stavu představuje zásadní výzvu českému systému PRO. Zahraničí:
•
Jednotlivé země pro splnění stanovených recyklačních cílů volí různé podoby a způsoby organizace systému: systém s jedním provozovatelem (státní agentura / kolektivní systém PRO) a systém s konkurujícími si provozovateli, různé toky úhrad mezi aktéry (provozovatelé – poskytovatelé trhu – obce), různé rozložení povinností aktérů, různá organizace systému a míra konkurence na úrovni sběru, třídění a recyklace.
•
V Evropské unii můžeme s ohledem na fungování systému třídění odpadu státy rozdělit do dvou skupin: o
Státy se systémem provozovaným jedním subjektem (16 států): Česká republika, Francie, Belgie, Nizozemsko, Irsko, Finsko, Dánsko, Norsko, Švédsko, Španělsko, Kypr, Řecko, Itálii, Portugalsko, Maďarsko, Lucembursko
o
Státy se systémem provozovaným konkurujícími si subjekty (12 států): Rakousko, Německo, Spojené království, Polsko, Estonsko, Rumunsko, Litva, Lotyšsko, Slovensko, Slovinsko, Bulharsko, Malta
•
Jako vhodné státy pro srovnávací analýzu se jeví země s podobnými charakteristickými znaky (politické cíle, kulturní prostředí, ekonomika, hustota sídel, spotřeba, klimatické podmínky, atd.), ale různou organizací systémů sběru a recyklace odpadu. Proto byly pro analýzu ve studii vybrány země Německo, Slovensko, Holandsko a Rakousko.
•
Německo: o
Německý systém nakládání s obalovými odpady patří ve světě EPR k těm nejstarším. Legislativní změny několikrát zásadně proměnily formu systému – německý systém fungoval monopolně i konkurenčně jak na úrovni provozovatelů systému, tak i na úrovni operátorů trhu.
o
V Německu v současné době fungují paralelně dva systémy sběru obalových odpadů. Prvním je zálohový systém pro nápojové obaly a druhým je Duální Systém pokrývající ostatní obalové odpady.
o
Zálohový systém pro nápojové obaly byl zaveden v roce 2003 a pokrývá nápojové obaly na jedno použití o objemu 0,1 až 3 litrů pro minerální vodu, pivo, alkoholické míchané nápoje a refreshment nápoje. Spotřebitel zaplatí zálohu při zakoupení nápoje a při navrácení obalu je mu tato záloha vrácena.
o
Duální Systém vznikl v září 1990 jako paralelní systém k již existujícímu sběru komunálního odpadu. Původně monopolní provozovatel systému DSD (celým jménem Duales System Deutschland GmbH) byl vytvořen jako nezisková společnost po vyjednávání mezi výrobci baleného zboží a vládou. Krátký časový horizont pro ambiciózní cíle, nezkušenost, nedostatečné kapacity pro zpracování plastových obalů, nízká kvalita sebraných obalových odpadů a problém černých pasažérů ovšem záhy přivedly systém do velkých finančních problémů a vznikl deficit ve výši 4
400 miliónů DM. Některé svozové společnosti souhlasily s finanční výpomocí systému a to výměnou za exkluzivní desetileté kontrakty a další výhody. To vedlo v následujících letech k prudkému růstu nákladů systému.
•
o
V 2003 došlo k uvolnění desetiletých kontraktů svozových společností, došlo k rozbití monopolu operátorů trhu a zavedení konkurence mezi nimi – to se pozitivně projevilo na výrazném poklesu nákladů systému. V roce 2006 se pak trh otevřel konkurenci i na úrovni provozovatelů systému, z nákladového hlediska měla ovšem zásadní pozitivní dopad zejména konkurence na úrovni svozu. Konkurence mezi provozovateli s sebou naopak přinesla v pozdějších letech řadu problémů, včetně snížení transparentnosti a zvýšení transakčních nákladů všech zúčastněných.
o
Zásadní problém německého systému ovšem vyplývá ze sdílení nákladů sběrné sítě provozovateli systému. Ti musí na systém přispívat proporčně ke svému tržnímu podílu, který je dán licencovaným množstvím obalů. Přirozeně tak vznikají motivace s licencovaným množstvím podvádět a nákladové břemeno snižovat. To je usnadněno komplikovaností a netransparentností celého systému. Netransparentní systém pak také nahrává do karet i černým pasažérům mezi povinnými výrobci. Problém kulminoval v roce 2014, kdy podle některých odhadů dosahoval rozdíl mezi licencovaným množstvím obalů a skutečným množstvím produkovaných obalů až 60 %. Německá vláda na to musela reagovat zpřísněním řady regulatorních podmínek.
Rakousko: o
Podobně jako v Německu má i systém v Rakousku dlouhou historii. V roce 1993 vznikla první kolektivní organizace povinného průmyslu – Altstoff Recycling Austria (ARA). Ta působí jak v segmentu obalových odpadů produkovaných domácnostmi, tak v oblasti průmyslových obalových odpadů. Zpočátku měla ARA na obou trzích monopolní postavení. V roce 1996 byl její monopol narušen ve skupině průmyslových obalů. Od roku 2015 byl na základě úpravy rakouského obalového zákona otevřen i trh obalových odpadů z domácností.
o
Nyní působí v Rakousku 7 kolektivních organizací. Všechny v průmyslovém odvětví a 6 z nich v segmentu domácností. Přesto je ARA stále dominantní v obou segmentech trhu s obalovými odpady – zajišťuje zhruba 80 % trhu, konkurenti se dělí o zbytek. Vzhledem k tomu, že se jedná o neziskovou organizaci, veškeré její zisky jsou použity na snížení nákladů povinných osob prostřednictvím snížení účtovaných tarifů. Ostatní provozovatelé jsou ziskového charakteru.
o
Rakouský zákon o odpadech (Waste Management Act) zakazuje duplicitu sběrných kapacit. Nově příchozí kolektivní organizace jsou tedy nuceny uzavřít dohodu se systémem, který již v dané oblasti provozuje sběr. Společně se pak podílí na sdílení nákladů podle svého tržního podílu. V případě, že vlastníkem sběrných kapacit jsou obce, pak kolektivní organizace uzavírá dohodu přímo s nimi. Současné rozdělení sběrných kapacit bude platit až do konce roku 2017. V průběhu roku 2016 budou kolektivním organizacím, formou losu, přiděleny oblasti působnosti (v rámci regionů) na základě jejich aktuálních tržních podílů. Od roku 2018 tedy bude platit nové rozdělení trhu kolektivních organizací v celé zemi. 5
•
•
o
Obce a jiné samosprávné celky jsou zodpovědné za sběr komunálního odpadu, nikoliv však za sběr tříděného obalového odpadu. Přesto jsou důležitým prvkem systému, protože kolektivní systémy využívají sběrné kapacity obcí, případně služby městských odpadových firem. Rakouské municipality se sdružují do tzv. odpadových sdružení na několika úrovních samosprávy, mimo jiné za účelem koordinace činností v oblasti správy odpadů, posílení vyjednávací pozice s kolektivními systémy a ministerstvem životního prostředí. Sdružování obcí do odpadových sdružení (je jich 220) je pozitivním znakem systémů, neboť snižuje míru byrokracie a administrativy a zároveň chrání nejmenší obce před nevýhodným postavením ve vyjednávání.
o
Od zavedení (a i krátce před) konkurence na trhu s obalovými odpady z domácností je pozorovatelný nárůst tarifů ARA v oblasti plastových obalů. Tento jev může souviset s nutností financovat inovaci sběrných systémů s ohledem na nové tržní výzvy a striktnější podmínky sběru a využití obalových odpadů, které přináší nová verze obalového zákona.
o
Dosavadní vliv konkurenčního prostředí na nákladovost je negativní, náklady systému se zvýšily cca o 6 % (u plastů o 8 %). Jen clearingové centrum, které administruje všechny smluvní dokumenty a výkaznictví mezi všemi aktéry na trhu, zaměstnává 55 osob. Velkou výzvou rakouského systému, zejm. co se nákladovosti týče, bude rok 2017: v něm se začnou přesoutěžovat kontrakty mezi odpadovými sdružením obcí a svozovými firmami.
Slovensko: o
V roce 2003 byla do slovenského zákonodárství implementována Evropská směrnice o obalových odpadech (Directive 94/62/EC) prostřednictvím zákona o obalech a obalových odpadech (zákon č. 529/2002 o obalech). Stejným aktem byl zároveň uveden do praxe i systém rozšířené povinnosti výrobce.
o
Od samého počátku Slovensko udržuje v oblasti působení kolektivních systémů konkurenční prostředí. V současnosti v zemi působí 12 autorizovaných kolektivních systémů. Jejich služby využívají povinné osoby, které na trh dodávají více než 200 kg obalů ročně. Souběžně s kolektivními systémy funguje na Slovensku také tzv. Recyklačný fond. Jde o nestátní organizaci podporující systém tříděného sběru v zemi. Fond je financován příspěvky některých povinných osob, nicméně na rozdíl od provozovatelů systému nezaručuje naplnění předepsaných měr recyklace a využití.
o
Od 1. 1. 2016 platí na Slovensku nová verze obalového zákona, která s účinností od 31. 12. 2016 ruší existenci Recyklačného fondu. Zároveň zpřísňuje podmínky fungování kolektivních systémů. Důvodem k přísnější regulaci trhu byly zejména nepřehledné transakce s potvrzeními o množství recyklovaného odpadu. Nově také budou muset být všichni provozovatelé systému neziskového charakteru. Kolektivní systémy budou nyní financovat 100% nákladů systému tříděného odpadu, přičemž veškeré finanční toky budou probíhat na úrovni provozovatelů a operátorů trhu.
Holandsko: o
Systém rozšířené povinnosti výrobců byl v Holandsku zaveden v roce 2006. Původně byla v zemi zavedena daňová povinnost týkající se obalových materiálů. Tato 6
povinnost se vztahovala na povinné osoby dodávající na trh obalové materiály v množství překračujícím 15 000 kg ročně. Vzhledem k administrativní zátěži, kterou daň způsobovala zejména malým podnikům, byl později limit navýšen na 50 000 kg ročně. Vybrané finanční prostředky kryly 100% nákladů systému, zároveň ovšem představovaly značný příjem do státního rozpočtu. V roce 2011 činil výnos daně 21,8 EUR na obyvatele, přičemž k samotnému financování systému postačovaly pouze náklady ve výši 6,9 EUR na obyvatele. o
Daňová povinnost byla od 1. 1. 2013 nahrazena povinnými příspěvky monopolní kolektivní organizaci (Packaging Waste Fund). Do fondu putují příspěvky od povinného průmyslu na základě předepsaných tarifů podle jednotlivých materiálových typů obalů. Povinné osoby jsou definovány jako ty, které vyprodukují více než 50 000 kg obalů ročně. Platbami do fondu víceméně delegují povinnost naplnění předepsaných měr recyklace a využití na kolektivní systém.
o
Obce a jiné samosprávné celky jsou v Holandsku zodpovědné za sběr tříděného odpadu. Fond hradí náklady obcí podle skutečně zrecyklovaného množství obalových odpadů a na základě stanovených průměrných nákladů. Obce jsou tímto systémem motivovány k uzavírání ekonomicky výhodných smluv s operátory trhu. Od roku 2015 obce přebírají odpovědnost za sběr a třídění plastových obalových odpadů, který byl doposud v kompetenci kolektivní organizace.
Závěry: •
Volba konkurenčního či monopolního uspořádání na úrovni provozovatelů systému se nezdá mít z hlediska celkových nákladů zásadní dopad (z pohledu příspěvků povinných výrobců). Z porovnávaných zemí jsou největší náklady v Rakousku (20,5 EUR v PPP na obyvatele). Nejmenší jsou pak v České republice (7,3 EUR v PPP na obyvatele) a Nizozemsku (7,5 EUR v PPP na obyvatele). Relativně větší i nižší náklady lze tedy nalézt jak v konkurenčních, tak monopolních systémech – není zde patrný jednoznačný rozdíl. Stěžejní část nákladů je totiž koncentrovaná zejména na úrovni sběru, svozu a také třídění a recyklace – v oblastech, které bývají převážně sdílené a které nemohou konkurující si provozovatelé příliš ovlivnit. Nemají tedy velký prostor pro cenovou diferenciaci.
•
Zřejmým rizikem přechodu do prostředí s více provozovateli systému je nutnost aditivní regulace upravující nové podmínky v systému, zvýšení nákladovosti v kontextu vyšší míry byrokracie aktérů (smlouvy, fakturace, finanční toky mezi všemi provozovateli a obcemi) a také vyšší motivace jednotlivých aktérů vynakládat neproduktivní náklady na zajištění lepšího postavení, než mají ostatní aktéři (dobývání renty, rent-seeking). Představa, že konkurenti budou kooperovat, ale zároveň se budou chovat jako neziskové organizace, nestojí na racionálních základech. Proto existuje riziko zhoršení postavení malých a středních podniků i malých obcí. Praxe ukazuje, že k přirozeným tržním principům na regulovaném trhu logicky nedochází, pro objektivní rozdělení trhu bývá používáno např. losování.
•
Patrný rozdíl se nezdá být mezi konkurenční a monopolní organizací provozovatelů systému ani z hlediska oficiálně reportovaných dosažených měr recyklace a využití. V rozporu s častými předpoklady tak konkurence mezi provozovateli nepřináší významné výhody oproti monopolnímu uspořádání. Naopak, dle vývoje posledních let v Německu je možné konstatovat, že s sebou přináší řadu nevýhod – vyšší transakční náklady, nízkou 7
transparentnost systému a tedy i větší prostor pro vyhýbání povinnostem (jak výrobců, tak provozovatelů systému) a při špatném nastavení také cenovou diskriminaci malých výrobců. •
Spíše než organizace systému na úrovni provozovatelů se zdá být důležitější míra konkurence mezi svozovými společnostmi a celkové nastavení organizace systému v souladu s potenciálními perverzními motivacemi všech zúčastněných. Právě v kontextu těchto hledisek vyniká zejména český systém, který vykazuje vysokou míru transparentnosti a motivačním způsobem nastavené finanční transfery – tak aby byly negativní motivace maximálně omezovány.
•
Přestože se zdá být konkurence na úrovni svozu zásadním aspektem efektivního systému, analýza českého systému ukazuje, že zdánlivá konkurence nemusí být univerzálním lékem. I přes obecnou otevřenost trhu může být s ohledem na charakter trhu v určitých oblastech aktivní (profitabilní) pouze omezený počet svozových firem. Navíc může být někdy zdánlivě vysoce konkurenční trh ve skutečnosti pokřiven kartelovou dohodou. Na případech Německa a Rakouska se navíc ukazuje, že přechod na konkurenční systém více provozovatelů vyžaduje vysokou míru regulace bezvadnou legislativou, aby nedocházelo k negativním dopadům, zejm., perverzním motivacím, podvádění a přenášení nákladů systému na veřejné finance (obce).
•
Výše zmíněné argumenty nastiňují závěr, že spolupráce měst a obcí s poskytovateli komunálních technických služeb může být nákladově efektivnějším řešením.
8
Obecné srovnání kolektivních systémů s monopolním a konkurenčním uspořádáním provozovatelů (PRO/AOS) Kritéria míra třídění nákladová efektivita přenášení nákladů na obce rovnost podmínek pro obce (diskriminace malých obcí) rovnost podmínek pro firmy (dopad na malé podniky) transakční/administrativní náklady
KONKURENCE MONOPOL Dle oficiálních statistik se nezdá být mezi konkurenčním a monopolním systémem významný rozdíl. Problémem může být hodnověrnost statistiky ve složitém systému vykazování mezi mnoha subjekty. Monopol je snadněji kontrolovatelný a je zde menší pravděpodobnost k násobným zápočtům téhož odpadu. U konkurenčních subjektů je obecně pozorovatelná snaha držet míru třídění na zákonem vyžadovaném minimu. Není zde podstatný rozdíl, záleží na konkrétním nastavení systému. Klíčovým parametrem efektivity je však míra konkurence mezi odpadovými firmami nikoli mezi systémy (provozovateli systému). Není zde podstatný rozdíl, záleží na konkrétním nastavení systému, pokud však není konkurenční systém řádně regulován, může dojít k velmi vysokému přenesení nákladů na obce (v jednom pozorovaném případě až absolutnímu). Záleží na kvalitě regulace, která jediná může zamezit přirozené tendenci konkurenčních systémů k tomu, aby diskriminovaly menší obce, které z logistických důvodů představují vysoké náklady při malém objemu. V případě neveřejných ceníků nastává cenová diskriminace menších podniků. Rovné podmínky pro všechny podniky.
Transakční náklady všech aktérů jsou obecně vysoké. Administrativní náklady Nižší administrativní náklady a transakční náklady všech zúčastněných (vyjma provozovatele systému bývají podobné v konkurenčním i monopolním řešení, samotného provozovatele systému, kde základní administrativní úkony jsou avšak v konkurenčním se zvyšují nároky na prokazování pravdivosti a přibývají podobné jako by byly při existenci konkurence). Významně nižší jsou náklady nároky na nutnou spolupráci s konkurenty. Administrativní náklady ostatních kontrolních orgánů. aktérů bývají většinou vyšší úměrně počtu konkurentů. složitost evidence Záleží na konkrétním nastavení systému, ale obvykle lze očekávat větší složitost evidence u konkurenčního systému – je zde více subjektů, a proto je nutný větší počet kontrolních hlášení pro křížové kontroly, kromě toho evidence musí být komplikovanější o administrativní alokaci odpadu mezi různé provozovatele systému. kvalita služby spotřebiteli Není zde podstatný rozdíl, záleží na konkrétním nastavení systému a v případě existence konkurence na kvalitní regulaci a kontrole, protože konkurenční systémy se vždy snaží minimalizovat své náklady na úkor kvality služby. Spotřebitel nemůže rozlišit, kdo konkrétně službu poskytuje, a proto nemá možnost na provozovatele systému zpětně působit. Informování/motivace Není prioritou provozovatelů systému, protože zvyšuje náklady, ale přínosy se Vyšší než u konkurence, protože provozovatel nese jako jediný přímou spotřebitele rozdělují mezi všechny. odpovědnost. finanční transparentnost Záleží na konkrétním nastavení systému, ale lze očekávat vyšší transparentnost u monopolního uspořádání. odpadová transparentnost Záleží na konkrétním nastavení systému, ale zpravidla bývá vyšší u monopolního uspořádání. free-riding Záleží na konkrétním nastavení systému, ale nižší transparentnost konkurenčního uspořádání poskytuje více příležitostí k free-ridingu, navíc dělba nákladů mezi provozovatele podle tržního podílu vede ke shodnému zájmu provozovatele systému i jeho zákazníka na „utajování“ obalů, nebo jejich záměrně „chybnou“ klasifikaci. vymahatelnost a kontrola státem Záleží na konkrétním nastavení systému, ovšem jednodušší kontrolu a vymahatelnost lze pochopitelně očekávat u monopolních systémů. V případě konkurenčního řešení spolu s počtem konkurentů rapidně roste složitost zjištění a prokazování podvodného jednání. hodnověrnost statistik státu V konkurenčním řešení jsou statistiky ovlivněny snahou snižovat si tržní podíly a tím náklady. V monopolním je jejich hodnověrnost vyšší, neboť jde o jeden pravidelně kontrolovaný systém. stabilita recyklace při negativním Konkurence – orientace jednotlivých operátorů na komodity, které se dají lépe zobchodovat, mají vyšší cenu na trhu druhotných surovin. Monopol – odpovědná za vývoji trhu plnění předepsaných cílů recyklace, vytváření rezervy na výkyvy na trhu DS. V případě velmi negativního vývoje konkurenční provozovatelé mohou mít i přímou motivaci z trhu dočasně, nebo trvale odejít, čímž se naruší financování třídění odpadu v beztak kritickém okamžiku.
Mezinárodní srovnání: Analyzované země a kritéria jejich systémů třídění obalových odpadů Kritéria
ČR
Německo
Slovensko
Rakousko
Nizozemí
míra třídění (oficiální)
+++
+++
+
+
++
nákladová efektivita
+++
-
n/a
---
++
přenášení nákladů na obce
++
n/a
--
++
++
rovnost podmínek pro obce (diskriminace malých obcí)
+++
n/a
-
+++
+++
rovnost podmínek pro firmy (diskriminace malých podniků)
+++
---
+
++
+++
transakční/administrativní náklady
+++
--
--
---
+++
složitost evidence
++
--
-
---
++
kvalita služby spotřebiteli
++
+
n/a
+++
+
informování/motivace spotřebitele
+++
---
---
+
+++
finanční transparentnost
++
---
---
-
+++
odpadová transparentnost
++
--
---
+++
++
free-riding
+++
---
--
+
+++
vymahatelnost a kontrola státem
+++
---
--
+
++
hodnověrnost statistik státu
++
-
--
++
++
stabilita recyklace při negativním vývoji trhu
++
---
--
+
+++
Poznámka: Hodnocení na škále +++, ++, +, -, --, ---, n/a. +++ znamená, že z hlediska daného kritéria funguje daný systém v rámci srovnávaných zemí velmi dobře. --- naopak poukazuje na významné nedostatky systému. n/a vyznačuje nedostatečné podklady pro učinění kvalifikovaného hodnocení.
