UNIVERZITA PALACKÉHO V OLOMOUCI FILOZOFICKÁ FAKULTA KATEDRA SOCIOLOGIE A ANDRAGOGIKY
EDUKAČNÍ PŘÍLEŽITOSTI PRO SENIORY V PETROVICÍCH U KARVINÉ EDUCATIONAL OPPORTUNITIES FOR SENIORS IN PETROVICE U KARVINÉ Bakalářská diplomová práce
Kateřina Morcinková
Vedoucí bakalářské diplomové práce: PhDr. Mgr. Naděţda Špatenková, Ph.D. Olomouc 2011
Prohlašuji, ţe jsem tuto práci vypracovala samostatně a uvedla v ní veškerou literaturu a ostatní zdroje, které jsem pouţila.
V Olomouci dne
vlastnoruční podpis
Obsah Úvod ......................................................................................................................... 4 1.
2.
Edukace............................................................................................................. 6 1.1.
Výchova .................................................................................................... 6
1.2.
Vzdělávání ................................................................................................ 7
Senioři ............................................................................................................. 11 2.1.
Pojem senior ........................................................................................... 11
2.2.
Stárnutí, jeho periodizace a projevy........................................................ 11
2.2.1.
Biologické stáří ............................................................................... 13
2.2.2.
Sociální stáří ................................................................................... 13
2.2.3.
Psychické stáří ................................................................................ 13
2.3. 3.
Senioři a druhý ţivotní program jako odrazový můstek pro jejich edukaci 15
Edukace seniorů .............................................................................................. 17 3.1.
Faktory vzniku a rozvoje edukace seniorů.............................................. 17
3.2.
Edukace seniorů v konceptu gerontagogiky ........................................... 19
3.2.1. 3.3.
Vlastní seniorská edukace ....................................................................... 21
3.3.1.
Poslání, význam a cíle edukace seniorů .......................................... 22
3.4.
Učení seniorů .......................................................................................... 23
3.5.
Vzdělavatel, metoda a obsah edukace seniorů ........................................ 24
3.6.
Edukační příleţitosti pro seniory ............................................................ 25
3.6.1. 4.
Edukace seniorů v rámci celoţivotního vzdělávání ........................ 20
Konkrétní formy a příleţitosti edukace seniorů u nás ..................... 26
Petrovice u Karviné a edukační příleţitosti pro seniory zde ........................... 30 4.1.
Prostředí Petrovic u Karviné ................................................................... 30
4.2.
Edukační příleţitosti pro seniory v Petrovicích u Karviné ..................... 33
Závěr ....................................................................................................................... 39 Anotace ................................................................................................................... 41 Pouţité zdroje: ........................................................................................................ 42
Úvod Období stáří lidského ţivota jiţ zdaleka není pojímáno jako jeho konec. Tato etapa je důleţitá jako kaţdá jiná a zaslouţí si stejnou pozornost a důraz na rozvoj jako dospělost a mládí (Klevetová 2008, s. 11). V 70. letech minulého století, v období prvních rozpaků nad „odvrácenou tváří“ proţívání důchodového věku, jako času odpočinku po aktivním období člověka, vzniká specializovaná a široce organizovaná edukace seniorů. Tento nový fenomén výchovně vzdělávací praxe v čase svého vzniku představoval symbol nového, aktivního, cílevědomého, informovaného přístupu seniora k vlastnímu ţivotu a řešení situace jak seniorů, tak společnosti samotné. Právě v 70. letech 20. století se totiţ senioři začínají potýkat s pasivitou důchodového období a následně i s nepřímým vyloučením z mnoha oblastí ţivota společnosti – starý člověk je přehlíţen, odsouván, není mu projevována dostatečná úcta a respekt a zodpovědnost za něj je přesouvána na zdravotní a sociální instituce. Společnost samotná se dostala do pasti mylným projektováním domovů důchodců, jenţ se nejenţe ukázaly být ekonomicky neúnosné, ale především nepřinášely očekávaný výsledek. Selhávají i profesionálové pracující v těchto zařízeních. Přestávají totiţ chápat změněné potřeby seniorů nebo čelí vlastnímu syndromu vyhoření. Byla to právě návštěva jednoho z tehdejších domovů důchodců, která následně vedla k zaloţení první univerzity třetího věku v Toulouse ve Francii (Čornaničová 1998, s. 4, Klevetová 2008, s. 9). V téţe době se začínají objevovat upozornění na význam přípravy na stáří ze strany geriatrů, coţ vede k organizaci prvních, na toto téma speciálně zaměřených, edukačních kurzů. Edukační aktivity pro seniory se postupně stávají součástí místních a regionálních kulturně vzdělávacích institucí. Senioři organizují vlastní kluby s edukací spojené a ta se postupně stává i součástí programů v domovech pro seniory. Trend edukace seniorů se tak od 70. let začíná úspěšně prosazovat (Čornaničová 1998, s. 5). Dosáhne však tento trend edukace seniorů i do malé pohraniční obce?
4
Edukační aktivity pro seniory jsou vyústěním a řešením výše zmíněných otázek a situací, a to díky nepopiratelnému přínosu pro jedince i společnost. V této ţivotní etapě edukace přispívá k mobilizaci intelektových a kognitivních funkcí, k upevňování fyzického a duševního zdraví, k posilování sebedůvěry a tím k ţivotní spokojenosti (Petřková 2004, s. 9). Senior tak zůstává aktivním členem společnosti, díky edukaci jako společensky uznávanému druhému ţivotnímu programu, společnost respektuje seniora – není uţ nadále pojímán jako „neproduktivní člen“ společnosti bez role (Haškovcová 2010, s. 80). Ve své práci se věnuji především významu edukace pro seniory i společnost a specifikům, které s sebou tento typ edukace přináší. Vzhledem k tomu, ţe této problematice se u nás věnují zejména autoři jako Petřková, Čornaničová a Mühlpachr, budu i já čerpat převáţně z publikací těchto autorů. Zaměřím se především na konkrétní edukační příleţitosti pro seniory u nás. Předmětem zkoumání mé práce bude identifikace edukačních příleţitostí pro seniory v Petrovicích u Karviné, s cílem jejich popisu a analýzy moţností rozvoje, a to prostřednictvím poznatků obsaţených v této práci. Předloţená práce je rozčleněna do čtyř kapitol. První kapitola seznamuje s pojmem edukace a jeho současným pojetím, zaloţeným především na andragogických poznatcích. Druhá kapitola spočívá v charakteristice seniorské populace na základě procesu stárnutí a jeho důsledků, které ovlivňují a utváří podobu vlastní edukace. Ve třetí kapitole se věnuji faktorům vzniku a rozvoje trendu edukace seniorů, dále jejímu teoretickému ukotvení v rámci gerontagogiky a celoţivotního vzdělávání a v neposlední řadě specifikům seniorské edukace a edukačním příleţitostem pro seniory, s nimiţ se v České republice můţeme setkat. Poslední čtvrtá kapitola ve stručnosti seznamuje s obcí Petrovice u Karviné. Ústřední částí této kapitoly je jiţ zmíněná identifikace edukačních příleţitostí zde, jejich popis a analýza moţností rozvoje.
5
1. Edukace Edukace je klíčovým pojmem této práce a budeme se s ním setkávat v celé její délce. Neţ ale přejdu ke specifikům vlastní edukace seniorů, povaţuji za nutné vymezit pojem „edukace“ samotný. Edukaci můţeme chápat jak v uţším tak v širším slova smyslu. Úzce chápanou edukací míní Jochmann utváření osobnosti, osvojování sociálních regulativů a kultury (Jochmann 1994, s. 16). Široce chápaná edukace zahrnuje nejen vychovávání, ale také vzdělávání, záměrné a cílevědomé formování člověka (Šimek 2002, s. 15). V této práci pracuji právě s široce chápanou edukací, proto jiţ dále jen edukace. Pro vymezení pojmu edukace pouţiji její dvě sloţky – výchovu a vzdělávání, přičemţ je nutné konstatovat, ţe oddělování těchto dvou komponent edukace je pochybné aţ nemoţné. Vychovávání a vzdělávání působí vţdy společně – nelze vzdělávat, abychom současně nevychovávali, nelze vychovávat, abychom současně nevzdělávali (Šimek 2002, s. 43). Edukace ve vztahu k seniorskému věku – hlavní rámec této práce, je předmětem vědní disciplíny gerontagogiky, kterou můţeme chápat jako organickou součást andragogiky, přičemţ andragogika je vymezena jako věda o výchově a vzdělávání dospělých (kapitola 3.2), z čehoţ vyplývá, ţe její pojetí výchovy a vzdělávání je pro nás, na rozdíl od tohoto pojetí v pedagogice, určující. V této práci budu tedy pracovat s koncepcí výchovy a vzdělávání jako součásti celé ţivotní dráhy člověka (Homola 1989, s. 40). 1.1.
Výchova
Výchova je záměrný proces působení na osobnost člověka s cílem dosáhnout pozitivních změn v jeho vývoji (Beneš 1997, s. 46), konkrétně pak utváření těch vlastností intelektu, charakteru, schopností a dovedností, jenţ umoţňují lepší (případně i společensky hodnotnější) vykonávání nejen společenských úkolů a umoţňují osobní rozvoj jedince. Ten by nebyl moţný,
kdyby
člověk
zároveň
s přijetím
výchovného
působení
nerestrukturoval své hodnoty, neupustil od starých neadekvátních schémat, 6
ţivotní strategie a podobně (Homola 1989, s. 40). Vychovávání, konkrétně podle Šimka a Bartoňkové, můţeme definovat jako proces formování názorů, postojů a hodnotových orientací (Šimek 2002, s. 43). Jak v pedagogice, tak v andragogice, dochází v rámci výchovy ke zmíněnému ovlivňování postojů, zájmů, chování a jednání, avšak na rozdíl od pedagogického pojetí výchovy, je to andragogické zproštěno nátlaku, násilí spojeného s péčí a zodpovědností a hlavně výchovy zaloţené na poměru mezi generacemi, a to především díky pozici dospělého jedince v tomto procesu, která je zaloţena především na autonomii a rovnocenném postavení vůči „vychovateli“ (Beneš 1997, s. 47-48). Co se týče druhů výchovy, rozlišujeme výchovné působení přímé, kdy si je jedinec vědom toho, ţe je ovlivňován, nebo nepřímé, kdy jsou spíše organizovány podmínky a výchovné působení se organizuje zprostředkovaně. U dospělých je efektivnější nepřímé výchovné ovlivňování (Šimek 2002, s. 43). 1.2.
Vzdělávání
Vzdělávání dospělých vymezuje Homola jako proces cílevědomého a systematického zprostředkování a osvojování lidských zkušeností nejrůznějšího obsahu dospělými, který je zaměřen na zprostředkování, osvojování a upevňování vědomostí, dovedností, návyků, rozvoje schopností a pracovních i společenských forem jednání a chování (Homola 1989, s. 41). Pro lepší rozlišení vzdělávání v pojetí andragogiky a pedagogiky, si dovolím vypůjčit tabulku Petera Jarvise, pojednávající o dvou základních modelech vzdělávacích přístupů – vzdělávání shora a vzdělávání sobě rovných (např. Šimek 2002 nebo Bartoňková 2004). Vzdělávání shora Cíle
Úkoly
Vzdělávání sobě rovných
Jedinec by měl být Jedinec by měl být zasvěcen nebo udrţen podporován v dosaţení v sociálním systému a svého potenciálu jeho kultuře Potřeby jedince by měly být Potřeby systému musí uspokojeny být uspokojeny Pouţity specifické a Jsou pouţity působivé behaviorální cíle úkoly 7
Obsah
Metody
Evaluace
Vybrán z kultury sociální Vybrán z kultury sociální skupiny těmi, kteří byli skupiny studenty, často na zmocněni skupinou základě jednání s učiteli, v souladu se zájmy studentů Zasvěcuje jedince do a podle důleţitosti veřejně uznávaného vědění, jeho formy a struktury Didaktické Usnadňující Sokratovské, jsou-li Sokratovské, pokud se snaţí vedeny ke specifickým o stimulaci učení učebním výsledkům Učitel nekontroluje učební Učitel se snaţí o kontrolu výsledky učebních výsledků Role učitele není jasně Úloha učitele je jasně vymezena a nepovaţuje se vymezena a je za základ učení povaţována za základ učení Veřejná zkouška, Vlastní zhodnocení konkurenční studentem Učitel zajišťuje testy
Hodnocení spoluučicích se
Důraz na standardy Důraz na učení Tab. č. 1 Vzdělávání shora a vzdělávání sobě rovných Bartoňková uvádí, ţe vzdělávání shora odpovídá Knowlesovu vymezení pedagogiky a vzdělávání sobě rovných se svým důrazem na jedince pak Knowlesovu vymezení andragogiky (Bartoňková 2004, s. 192), z čehoţ vyplývá trend jiţ naznačený v předešlém textu: Zásadní rozdíl mezi pedagogickým a andragogickým pojetím vzdělávání, který můţeme identifikovat i v tabulce následující, která se zabývá účastníky výuky. Jedná se o tabulku rozdílů mezi učením studentů a dospělých podle Muţíka (Muţík 2002).
8
Dospělí
Studenti
Většinou přejímají informace Informace z výuky přebírají přes osobní filtr, v případě potřeby je z výuky tak, jak jsou prezentovány ověřují Učí se v prostředí ovlivňovaném Učí se v prostředí partnerství autoritou učitele, méně aktivně se s lektorem, často se aktivně zapojují zapojují do vyučování do vyučování Získané vědomosti či dovednost Získané vědomosti a dovednosti chtějí vyuţít většinou hned nebo za vyuţijí aţ za určité časové období krátkou dobu Většinou berou cíle a obsah výuky Měli by ovlivňovat cíle, a to co se jako dané, včetně metodických má vyučovat, včetně metodických postupů učitele postupů lektora Tab. č. 2 Hlavní rozdíly mezi učením studentů a dospělých Vzdělávání můţeme rozlišovat na formální, neformální a informální. Formální vzdělávání znamená hierarchicky strukturovaný a chronologicky navazující systém (základní, střední, odborné a vysoké školy) vztahující se i na nestátní zařízení, která ale také mívají „školský“ charakter a vedou většinou k získání formálních, uznávaných kvalifikací a certifikátů. Neformální vzdělávání je také svým způsobem organizováno, ovšem vně formálního vzdělávacího systému. Ve výčtu neformálních vzdělávacích aktivit nalezneme zájmové a kulturní vzdělávání, zdravotní kampaně, komunální vzdělávání a další. Informální vzdělávání je učení se ze zkušenosti, v rámci kaţdodenní komunikace a sociálního ţivota za přítomnosti různých vlivů. Tyto tři druhy vzdělávání tvoří dohromady koncept celoţivotního učení, jímţ se budu zabývat více v kapitole 3.2.1. (Šimek 2002, s. 45). Výsledkem vzdělávání je vzdělání, které v současné době, a to i díky andragogickým přístupům, pozbývá čistě profesně zaměřeného charakteru a přispívá například ke schopnosti orientovat se v současném sloţitém světě, rozumět jeho procesům, utvářet si vlastní názor a postoje na základě 9
samostatně získaných informací, volit z více moţností, vede k vyšší kvalitě ţivota a spokojenosti, k plnějšímu a zdravějšímu ţivotnímu stylu, sniţuje nebezpečí různých sociálních ohroţení a páchání trestných činů. Vzdělaná společnost podporuje rozvoj demokracie a politické kultury, napomáhá porozumění, toleranci a kulturnímu rozvoji, sniţuje náklady státu na různé sociální výpomoci, dávky a další finanční výdaje (Palán 2007, s. 48). Z předchozího textu můţeme tedy potvrdit výrok o vzájemné provázanosti výchovy a vzdělávání dospělých v rámci edukace, a to díky překrývání a podobnosti jejich vymezení, která zároveň prokazují význam edukace pro dospělého jedince a populaci, přičemţ konkrétnímu významu pro seniora a seniorskou populaci se budu následně věnovat ve třetí kapitole.
10
2. Senioři 2.1.
Pojem senior
Předmětem edukace seniorů je starší člověk – senior. Pojem senior vznikl docela spontánně a k jeho pouţívání vede hned několik pádných důvodů. Mnozí odborníci (např. Kozáková 2006, Čornaničová 1998, Petřková 2004) se shodují na tom, ţe pojem senior má sice mnoho alternativ, ty ale buď vychází ze své vědní disciplíny (psychologická literatura a pojem senscent) nebo vlastní negativní citový náboj – „starý člověk“. Právě pojem senior je však významově neutrální – je to jediné emočně nezatíţené obecné označení pro člověka v období stáří, systémově navazuje na pojem sénium, jako označení celého věkového období stáří, je jasný a flexibilní a hlavně je příznivě přijímán a pouţíván i samotnými účastníky vzdělávacích aktivit (Petřková 2004, s. 27). Rozbor pojmu samozřejmě pro jeho vymezení a pochopení nestačí. Pro moţnost s tímto pojmem dále pracovat a uvést ho v souvislosti s edukací, je nutné zmínit také procesy a charakteristiky, které se k němu váţí. Proto bude v této práci následovat periodizace a popis stárnutí, procesy, jenţ ho determinují a konečně také význam edukace pro seniory, coby alternativa druhého ţivotního programu. 2.2.
Stárnutí, jeho periodizace a projevy
Existuje mnoho vymezení procesu stárnutí – konsensus ohledně definice stále chybí jak v medicínských, tak ve společenských vědách. Stálému vymezení brání velké rozdíly v projevech stáří u jedince, ale také rozdíly mezi jednotlivci stejného kalendářního věku. Zkreslujícím faktorem můţe rovněţ být sociokulturní aspekt hodnocení stáří a prodluţující se věk (Kozáková 2006, s. 8-9). Petřková spolu s Pacovským vymezuje stárnutí jako posloupnost nezvratných změn, ke kterým dochází v živém organismu a které postupně omezují a oslabují jeho funkce. Jde o proces, který má určitou časovou dynamiku, je geneticky naprogramován a podléhá vlivům prostředí. Stejně jako každá vývojová etapa má stárnutí své specifické znaky 11
– jsou jimi neopakovatelné strukturální i funkční změny, ke kterým dochází při normálním, fyziologickém stárnutí (Petřková 2004, s. 29). Přesné mechanismy, které stojí za rozvojem stárnutí, však nejsou známy. Existují pouze teorie a hypotézy, které o těchto mechanismech spekulují. Můţeme se setkat například s teorií rychlosti ţivota, která postuluje, ţe délka ţivota závisí na rychlosti, s jakou organismy vydávají energii, nebo s lipofuscinovou teorií, která hledá příčiny stárnutí na molekulární úrovni, a to na základě specifických kritérií (Mühlpachr 2004, s. 27-28). Členění a terminologie seniorského věkového období stáří neboli sénia v literatuře se liší jen v detailech, podle Čornaničové se sénium, tedy celá ţivotní etapa po 60 roku ţivota, dělí na starší věk (můţeme se setkat i s označením mladší senior, rané stáří nebo starší člověk), které je typické pro 60 - 74 let, vlastní stáří je v období 75 – 89 let (starý senior, starý člověk) a v poslední řadě je to dlouhověkost, jako označení období nad 90let, hovoříme o velmi starých seniorech (Čornaničová 1998, s. 30). V této i jiných periodizacích lidského ţivota je měřítkem kalendářní (chronologický) věk - počet proţitých let, coţ je pouze arbitrární a nepříliš přesné měřítko. Mezní hodnota 60 let rozhodně neoznačuje okamţik, ve kterém jedinec zestárne, ale pouze počátek intervalu 60-65 let, ve kterém většina lidí začne vykazovat příznaky stárnutí. Paradoxem zůstává, ţe je to právě tento o stárnutí neadekvátně vypovídající chronologický věk, který se v moderní společnosti povaţuje za diferenciační charakteristiku, nezbytnou součást statusu a osobní identity jedince (Stuart-Hamilton 1999, s. 20). Více určujícím je měřítko biologického věku neboli věku funkčního, který odpovídá skutečnému funkčnímu potenciálu člověka, je dimenzí biologické kvality a výkonnosti organismu nebo jeho částí. Vlivem mnoha faktorů se můţe stát, ţe kalendářní věk nebude v souladu právě s věkem funkčním. Odborníci (Čornaničová 1998, Kozáková 2006, Mühlpachr 2004) se dále shodují v určování sociálního stáří, které je dáno změnou sociální role (nejčastěji odchod do důchodu jako událost), ţivotního způsobu i ekonomického zajištění (Mühlpachr 2004, s. 19). Se sociálním stářím 12
souvisí i pouţívané pojmy třetí a vzácně i čtvrtý věk. V ekonomické sféře pouţívají pojmu postproduktivní věk, který je v současné době vnímán negativně a preferuje se označení ekonomicky postaktivní věk (Čornaničová 1998, s. 31-32).
2.2.1. Biologické stáří Jak vyplývá z periodizace stárnutí, chronologický věk není jediným a hlavně nejobjektivnějším měřítkem stáří. Biologické stáří odpovídá skutečnému funkčnímu potenciálu člověka a míry involučních změn. Projevy biologického stárnutí jsou nejmarkantnější: Vlivem involučních změn se sniţuje výška a hmotnost, svalstvo zmenšuje svůj objem a elasticitu, kosti, klouby a kůţe podléhají nezvratným změnám, dochází k šednutí vlasů jako nejvýraznějšímu projevu stárnutí, dochází ke změnám v respiračním, krevním, trávícím a endokrinním systému. Změny taktéţ nastávají ve funkci ledvin a smyslových orgánů. Tyto změny ústí ve zmenšování odolnosti organismu, poruchách činností jednotlivých orgánů, sniţování senzomotorické kapacity, sniţování motorické kapacity a dalších následcích (Kozáková 2006, s. 10-12).
2.2.2. Sociální stáří Jak jsem zmínila výše, sociální stáří bývá spojováno s určitými sociálními událostmi nebo změnou sociální role, v tomto případě se jedná především o událost odchodu do důchodu a s tím spojenou ztrátu role zaměstnaného. Být pracujícím je společensky uznávaná role – práce se tak často stává ústřední hodnotou v ţivotě člověka, který ze dne na den přichází jak o ni, tak i o status, který mu poskytovala. Mluvíme o tzv. ztrátě ţivotního programu (podrobněji níţe). V tomto období je to právě náročnost adaptačních procesů, které mohou vést k vyústění osobnostní krize (Čornaničová 1998, s. 46).
2.2.3. Psychické stáří Psychické
stáří
je
podmíněno
mnoha
faktory.
Mimo
jiné
osobnostními rysy, objevováním se charakteristických psychologických 13
změn v průběhu stárnutí a ve stáří, reakcí na vlastní stáří (Kozáková 2006, s.
13).
Psychické
stárnutí
s sebou
přináší
změny
v kognitivních
schopnostech – zpomaluje se psychomotorické tempo. Co se týče paměti a učení, starší lidé mívají problémy s koncentrací pozornosti a udrţením si nových poznatků v paměti (staré vzpomínky se na druhou stranu vybavují velmi dobře a silnou stránkou je také krystalizovaná inteligence). Sniţuje se kapacita učení, tedy mnoţství a kvalita toho, co jedinec dokáţe pojmout a zpracovat, s čímţ vzrůstá i tzv. obtíţnost učení – rychlost jakou mohou být osvojena určitá kvanta učiva, přičemţ zpravidla platí, ţe senioři mají vyšší nároky na dobu potřebnou k učení (více o učení seniorů v kapitole 3.4.). Ve stáří také dochází ke zpomalení senzomotorické a percepční činnosti – dochází ke změnám zrakové vnímavosti, jeţ jsou doprovázeny změnami v reagování a zhoršením pozornosti, stejně tak u stárnutí sluchového aparátu a dalších smyslů (Livečka 1979, s. 110-116). Emocionalita člověka ve stáří nabývá také jiných rozměrů. Intenzita emocí klesá a afektivní proţívání je méně spontánní, coţ se samozřejmě můţe lišit případ od případu a současně být determinováno faktory jako je izolace, emoční deprivace, nedostatek sociálních kontaktů a dalších, jenţ mají na psychiku člověka ve stáří velký vliv. Citové vazby se nemění, pouze vzrůstá důleţitost rodiny (Kozáková 2006, s. 13-17). Určité osobnosti se s vlastní stářím vypořádávají lépe neţ ostatní – jiţ v roce 1966 popsal D. B. Bromley nejčastější typy reakcí na stáří (Haškovcová 2010, s. 83). Prvním typem je osobnost konstruktivní, která je i v séniu orientována na budoucnost. Senior se se stářím vyrovnal a těţí z něho, uvědomuje si své moţnosti a čerpá z bohaté sítě sociálních kontaktů. Druhým ve společnosti ještě tolerovaným typem je závislá osobnost. Tato osobnost směřuje spíše k pasivitě a závislosti, takový člověk je poněkud nedůvěřivý k novým sociálním kontaktům a spoléhá na své nejuţší okolí, ţe se o něj postará. Defenzivní osobnost je osobností neurotickou – odmítá a popírá své stáří. Na rozdíl od předchozího typu prosazuje svou nezávislost aţ do krajnosti. Čtvrtým typem je osobnost hostilní – nepřátelská. Takoví senioři jsou neústupní, agresivní, mají nereálné představy o sobě i o světě a 14
také „odmítají zestárnout“. Poslední pátou strategií vyrovnávání se se stářím,
je
strategie
sebenenávisti,
kde
převládají
pocity
lítosti,
sebeobviňování a deprese. Na svůj ţivot pohlíţí kriticky jako na promarněný a veškerou nenávist obrací proti sobě (Petřková 2004, s. 33). 2.3.
Senioři a druhý životní program jako odrazový můstek pro jejich edukaci
V současné době můţeme identifikovat dva koncepty nosných ţivotních programů (faktických obsahů a náplní dané ţivotní etapy), jenţ se utvářely na základě ekonomických a společenských změn. Známý a společensky uznávaný je zatím ale jen jeden – ten první, zaloţený na „ideologii práce“. První ţivotní program spočívá v následujícím: Člověk je jiţ od dětství veden rodiči ke vzdělávání a další přípravě na budoucí zaměstnání a úspěšnou kariéru. V dospělosti tuto zodpovědnost přebírá sám a po ukončení profesní přípravy se po několik dalších desítek letech jeho další aktivity pojí především s výkonem profese a jeho profesní rolí. Tak tomu bude aţ do dne přiznání starobního důchodu (Haškovcová 2010, s. 80). Díky soustředění pouze na tuto profesní stránku ţivota a přehlíţení jeho zbylých aspektů, je pak senior po odchodu do důchodu vnímán jako neproduktivní, neuţitečný a ekonomicky závislý – stáří nemá daný ţivotní program a tak se sociální rolí penzisty stane „nerole“ (Haškovcová 1990, s. 48). Pravdou je, ţe senioři po odchodu do důchodu narazí na ohromné kvantum volného času, které mnohdy přináší zklamaná očekávání a pasivní proţívání „zbylých dnů“ bez smysluplného nebo aktivního programu (Haškovcová 2010, s. 124). Východiskem z této situace je tvorba tzv. druhého ţivotního programu, který si bere za cíl vyplnit volný čas a reaguje na současné vnímání stáří. Společnost sice můţe nabízet širokou škálu moţností vytvoření druhého ţivotního programu, v konečných důsledcích je to ale pouze jedinec, který rozhoduje o jejich realizaci. Člověk je sám zodpovědný za kvalitu svého ţivota a stáří, a proto by se příprava na stáří a následná tvorba druhého programu neměla podceňovat. Ţivotní program této etapy 15
by měl být aktivní a těţit z výchovy ke zdraví a udrţování sociálních vztahů (Haškovcová 1999, s. 140). Efektivní alternativou druhého ţivotního programu se od 70. let minulého století ukázaly být právě edukační aktivity pro seniory v čele s univerzitou třetího věku (Haškovcová 2010, s. 127).
16
3. Edukace seniorů Pro lepší ilustraci a pochopení významu a vlastního kontextu edukace seniorů, povaţuji za důleţité, uvést nejdřív následující faktory, jichţ bylo pro vznik a rozvoj trendu edukace seniorů zapotřebí, přičemţ po vzoru Petřkové řadím na první místo stárnutí populace a její důsledky (Petřková 2004, s. 10-11). 3.1.
Faktory vzniku a rozvoje edukace seniorů
Stárnutí
populace
patří
k charakteristickým
rysům
všech
průmyslových zemí světa a tento proces je nezvratný. Věková struktura se v důsledku prodluţující se délky ţivota a sniţující se porodnosti mění uţ více neţ 100 let. Rychle se měnící demografický obraz populace má dva aspekty (Petřková 2004, s. 7). Nejen ţe se mění poměr věkových skupin ve prospěch generační skupiny starších občanů, mění se také struktura ţivotního času ve prospěch ţivotního období, které je v ontogenezi označováno za závěrečné, k čemuţ po dlouhou dobu přispívají zavedená hygienická opatření, lékařský pokrok, narůstající blahobyt a také proměna příčin lidských úmrtí. K proměně struktury obyvatelstva přispívá i migrace (Gruss 2009, s. 45). Důsledky stárnutí populace se ve společnosti v plném rozsahu projeví aţ za několik let, zcela určitě však ovlivní její „ţivot“. Čornaničová uvádí tabulku, ve které procentuální zastoupení seniorů ve společnosti vynucuje určitou reakci: Pokud je podíl seniorů ve společnosti niţší neţ 8%, nepředstavují pro společnost výrazný problém. Činí-li tento podíl 8-10% vyţaduje tato situace vznik nových sluţeb. Podíl 10-12 % vyţaduje nutnou koordinaci sluţeb a dosáhne-li podíl seniorů ve společnosti 14 a více procent nastává naléhavá potřeba celospolečenského řešení problému (Čornaničová 1998, s. 7). Abychom se mohli s důsledky populačního stárnutí vyrovnat, je potřeba si tento stav především uvědomit, vytvořit prostředky na pokrytí rostoucích nákladů a hlavně vytvoření společenské atmosféry ve prospěch seniorů samotných. Kvalita ţivota této generace není totiţ určována jen materiálním zabezpečením, důleţité je i to, jak ji vnímá 17
společnost a jaké postoje vůči ní zaujímá (Petřková 2004, s. 8). Ve společnosti ovlivněné kultem mládí, kde stáří bývá odmítáno a stavěno na okraj zájmů, si i ostatní lidé musí přivyknout ţivotu ve stárnoucí společnosti (Váţanský 2010, str. 194-196), s čímţ dle mého názoru úzce souvisí i hledání společenského poslání stáří, jako dalšího faktoru vzniku a rozvoje edukace seniorů. Jedná se o snahu plně pochopit místo, které senior v dnešní společnosti zaujímá a díky tomu přehodnotit společenské i rodinné role všech generací společnosti (Čornaničová 1998, s. 9). V úvahu musíme brát i fenomén změny a její rychlosti, jako neměnnou konstantu vývoje všech aspektů společnosti – svět se mění stále rychleji a zásadním způsobem (Palán 2001).
Dochází ke změnám
sociálním, které patří k těm nejvíce stresujícím, dále dochází ke změnám kulturním, politickým a ekonomickým – současné moderní společnosti kladou důraz na rozvoj nových technologií, ekonomický růst a člověka jako dynamické a kvalifikované síly. V této souvislosti vyvstává několik otázek, ve smyslu: Má starší generace v dnešním rychle se měnícím světě šanci? Je schopná přizpůsobit se těmto novým podmínkám? (Petřková 2004, s. 9). Moţnou odpovědí na tyto otázky jsou právě edukační aktivity. Důsledky těchto rychlých změn totiţ poukazují na potřebu existence kvalitních a široce dostupných moţností učení a potřebu trvale obnovovat vědomosti a dovednosti, a to nejen kvůli „udrţování kroku“ se změnami, ale také kvůli schopnosti flexibility a zvládání dalších změn, coţ je pro seniory klíčové (Celoţivotní učení pro všechny 1997, s. 99). Poslední skupinou faktorů, které zde zmíním, jsou faktory, jenţ by se, dle mého názoru, daly pojímat jako impulsy vycházející ze seniorské populace samotné. V literatuře se v této souvislosti mluví o měnících se očekáváních současných seniorů od ţivota v důchodovém období a o snaze o dosaţení plnohodnotného ţivota ve stáří (Petřková 2004, s. 11, nebo také Čornaničová 1998, s. 8). S narůstajícím počtem starších lidí se tedy všestranně mění i ţivotní očekávání této generační skupiny, které nyní směřuje k zachování plnosti ţivota dospělosti a ne k pasivnímu proţívání 18
„volných“ dní. Stáří je plnohodnotným a smysluplným obdobím, které má pro člověka individuální význam a jak jiţ bylo řečeno, z pohledu společnosti, i své společenské poslání (tamtéţ). 3.2.
Edukace seniorů v konceptu gerontagogiky
V předešlé podkapitole jsem nastínila hlavní faktory, které se podílely a podílejí na vzniku a rozvoji edukace seniorů, nyní bych ráda poukázala na to, jak je to s ukotvením edukace seniorů samotné. Edukace seniorů je předmětem teoreticko-empirické vědní disciplíny gerontagogiky (můţeme se setkat i gerontopedagogikou), která je organickou součástí vědy andragogiky – vědy o vzdělávání a výchově v dospělosti (Klevetová 2008, s. 52). Livečka definuje gerontagogiku jako teorii výchovy a vzdělávání ke stáří a ve stáří, čímţ rozumí vědecký popis, charakteristiku, analýzu, syntézu a vědecky formulovaný odraz výchovy a vzdělávání seniorů (Livečka 1979, s. 26) Gerontagogiku v současnosti definujeme pomocí jejího předmětu, tím je studium a syntetizace poznatků týkajících se edukace (tj. výchovy a vzdělávání)
ve
vztahu
k seniorskému
věku
člověka.
Z hlediska
specializačních aspektů andragogiky zahrnuje předmět andragogiky kulturně-osvětově orientovanou edukaci seniorů, sociálně zaměřené edukační programy a profesně orientované edukační aktivity pro seniory. Svou cílovou skupinu gerontagogika pojímá jako vnitřně bohatě diferencovanou a specifickou (Petřková 2004, s. 19). Respektuje je jako jedinečná individua z hlediska komplexu určitých psychofyziologických vlastností a zároveň také jako osobnosti s unikátní sociální rolí, hodnotovou orientací a statusem (Čornaničová 1998, s. 125). Petřková a Čornaničová se shodují v definici a výčtu funkcí gerontagogiky, rozumí jimi oblasti úkolů, významů a činností, ve kterých gerontagogika naplňuje svou existenci a smysl (Čornaničová 1998, str. 129). Uvádějí následující: Funkce kognitivní zahrnuje poznání a formulování zákonů, které ovlivňují seniorské období ţivota a posléze i edukaci v této etapě. Upřesňuje obsahy gerontagogických pojmů a kategorií. Kulturní a 19
edukační funkce naplňuje snahu udrţet vysokou intelektuální, kulturní a etickou úroveň všech věkových skupin společnosti – edukace nejenţe šíří a předává vlastní gerontagogické poznatky, přispívá taktéţ i ke kulturaci jejich účastníků. Další funkcí je funkce společensko-informační, jenţ se naplňuje v odstraňování mezigeneračních konfliktů a přispívá k porozumění a aktivizování společenského dialogu. Aktivizačně-stimulační funkce – gerontagogické poznatky přispívají jednak k pozitivním rozhodnutím ve prospěch společnosti, tak i k orientaci seniorů v moţnostech udrţení kvality ţivota v séniu. Poslední funkcí výčtu je funkce prognostická, která se na základě gerontagogických poznatků snaţí formulovat hypotézy o dalším moţném vývoji a budoucím postavení edukace seniorů (Čornaničová 1998, str. 129).
3.2.1. Edukace seniorů v rámci celoţivotního vzdělávání Edukaci seniorů a gerontagogiku samotnou můţeme zařadit také do konceptu celoţivotního učení (můţeme se setkat i s pojmem celoţivotní vzdělávání), jehoţ základní premisou je myšlenka, ţe výchova a vzdělávání člověka nejsou omezeny pouze na období jeho dětství a mládí – dnes je chápeme jako procesy celoţivotní. Celoţivotní učení je postoj jak jednotlivce, tak i společnosti (Celoţivotní učení pro všechny 1997, s. 98), a jedním z jeho hlavních poţadavků je, aby k němu měli příleţitost všichni, tedy i lidé postproduktivního věku (Mühlpachr 2004, s. 132). Podle materiálů OECD chápeme celoţivotní učení jako rozvoj lidského potenciálu, opírající se o soustavné podpůrné procesy, které jednotlivce stimulují a umožňují jim získávat veškeré znalosti, dovednosti, hodnoty a porozumění, které budou potřebovat, v průběhu celého života a aplikovat je se sebedůvěrou, tvořivostí a uspokojením ve všech rolích, okolnostech a prostředích (Petřková 2004, s. 51). V praxi pak celoţivotní učení na jednu stranu přijímá koncept periodického vzdělávání tak, jak ho známe, na druhou stranu si jej značně přizpůsobuje. Umoţňuje totiţ svým účastníkům se opakovaně vracet do oficiálních institucí a také do procesu neformálního učení, které je určitým způsobem uvědomělé, plánované a systematické. 20
Lidé se učí téţ neformálně (přestoţe je to obtíţně analyticky uchopitelné) skrze práci, díky vzájemné komunikaci a všemi ostatními formami lidské činnosti (Celoţivotní učení pro všechny 1997, s. 98). Jako kompromis formálního a neformálního učení, jak bylo vymezeno výše, chápu snahu o rozvoj a uplatňování nových forem vzdělávání, zejména distančního vzdělávání a dalších forem, zaloţených na individualizovaném, otevřeném a sebeřízeném učení, které nezávisejí na pevně stanovené době či místě a celkově jsou zaloţeny spíše na řešení problémů s důrazem na vztah k reálným ţivotním situacím (Palán 2001). 3.3.
Vlastní seniorská edukace
Na základě výše zmíněných faktorů a ukotvení edukace seniorů v rámci gerontagogiky a celoţivotního učení můţeme nyní definovat samotný význam seniorské edukace a její poslání. Je zřejmé, ţe edukace v tomto věku je specifická a podle Petřkové ve svém procesu musí zohledňovat psychické, biologické a sociální aspekty ţivota seniorů (Petřková 2004, s. 63). Tyto aspekty bych rozdělila jednak na obecné charakteristiky seniorské populace, která jako objekt edukace má své jedinečné poţadavky, jednak také jako jedinečné charakteristiky seniora samotného. Edukace seniorů jiţ neklade důraz na získání nebo zvyšování kvalifikace, i kdyţ jsou jednou z jejích moţností, a to díky tomu, ţe edukace v tomto věku převáţně naplňuje edukační potřeby dle vlastního uváţení seniorů. Těţištěm je nyní rozvoj schopností, obohacení znalostí a především rozvoj osobnosti k seberealizaci, která ve stáří nabývá nových rozměrů, které se projevují důrazem na vnitřní smysl činnosti. Z hlediska tohoto rozvoje osobnosti můţeme edukaci dělit podle jejích funkcí na vzdělávací, která je primárně zaměřená na získávání poznatků, informací a získávání dovedností, dále má edukace funkci kulturně kultivační, zaměřenou právě na rozvoj osobnosti člověka, prostřednictvím umění, kultury, pohybových aktivit, pěstování koníčků a dalších volnočasových aktivit. Poslední funkcí z toho pohledu je funkce sociálně psychologická, zaměřená na udrţení 21
přiměřené kvality ţivota v oblasti sociálních vztahů a psychického rozvoje (Petřková 2004, s. 63-64).
3.3.1. Poslání, význam a cíle edukace seniorů Poslání edukace seniorů můţeme vymezit ve dvou rovinách. Je to vztah edukace k jednotlivcům a vztah edukace ke společnosti. Ve vztahu k jednotlivcům přispívají edukační aktivity zejména k rozšíření moţností uspokojovat poznávací a zájmové potřeby seniorů, k navozování, stimulaci a udrţování vývojových potenciálů staršího člověka, k záměrnému ovlivňování charakterových vlastností, vzorů chování a hodnotových orientací v rámci sebevýchovy, k pochopení vývojových úkolů seniorského věku a pomoci s orientací v nové ţivotní situaci a případných omezení, které jsou s ní spojeny, k přijetí těchto úkolů a smíření se se závěrem ţivota a smrtí a k obohacování kvality ţivota, a tím i k pocitu ţivotního optimismu (Čornaničová 1998, s. 11). Edukace v seniorském je významnou náplní druhého ţivotního programu, a to díky aktivitě, kterou pro seniora představují. Podle Livečky můţeme o aktivitě v tomto věku mluvit jako o léku, zabraňuje totiţ tzv. „smrti z důchodu“ – nečinnosti, která přechází v pasivitu a apatii, jenţ vede k poklesu vnímavosti a zájmu, ztrátě tělesné a duševní bystrosti (Livečka 1979, s. 138-139). Ve vztahu ke společnosti, edukace seniorů reprezentuje jednu z moţností společenské podpory ţivota ve stáří, pozitivní prvek při utváření názorů
společnosti
na
stáří,
příspěvek
k akceptování
modelu
plnohodnotného ţivota člověka v kaţdé jeho etapě, představuje integrující prvek mezigeneračního pochopení, mezigenerační solidarity, postojů úcty k ţivotu a zároveň je součástí základních sociálních programů týkajících se stáří (Čornaničová 1998, s. 12). Cíle edukace seniorů by se daly shrnout do čtyř bodů: Prvním cílem edukace je přispět ke kultivaci ţivota a jeho obohacování – edukace v seniorském věku je jednou z nejvýznamnějších alternativ druhého ţivotního programu, má vliv na kvalitu ţivota seniora a samotný obsah edukace můţe být ţivotním přínosem. Druhým cílem je pochopení 22
vývojových úkolů seniorského věku a usnadnění adaptace na změněný způsob ţivota. Nynější generace seniorů je totiţ jedinečná, jako jedni z prvních seniorů pociťují důsledky společenských změn. Třetím cílem je udrţování tělesné i duševní aktivity v seniorském věku, coţ se odráţí v motivaci všech účastníku k těmto aktivitám. Posledním cílem edukace seniorů je pomoc při orientaci v dnešním rychle se měnícím světě, a to nejen prostřednictvím seznámení s novými technologiemi, ale také podporou mezigeneračního dialogu a účasti na společenském ţivotě (Petřková 2004, s. 64). 3.4.
Učení seniorů
Dříve neţ se dostanu k samotným aspektům edukace seniorů, povaţuji za důleţité shrnout faktory ovlivňující proces učení u seniorů a jeho specifika. Proces učení v séniu, stejně jako v jiném ţivotním období, je determinován řadou subjektivních a objektivních podmínek (Petřková 2004, s. 67). Subjektivními determinantami jsou podmínky vnitřní nebo také kognitivní, afektivní, fyzické, sociální a kulturní charakteristiky osobnosti jedince. Součástí kognitivních charakteristik jsou i intelektové schopnosti. Tyto schopnosti jsem jiţ nastínila v kapitole psychologické stáří a jejich pokles
není
tak
jednoznačný,
jak
by
se
zdálo.
Ano
dochází
k nevyhnutelnému úbytku fluidní, geneticky podmíněné, inteligence, ta však po dostatečné aktivizaci seniora, ve formě tréninku pruţnosti myšlení nebo řešení problémů, můţe být do jisté míry opět srovnatelná s výkony mladých lidí (Langmeier 1998, s. 195). V seniorském věku mluvíme spíše o inteligenci krystalizované, která je výsledkem formálního vzdělávání a především zkušeností běţného ţivota (Petřková 2004, s. 31). Dalšími kognitivními charakteristikami jsou poznávací styly a styly učení. Významnou charakteristikou osobnosti učícího se je charakteristika afektivní – postoje, motivace, potřeby a zájmy. Zainteresovanost učícího se na učení a jeho výsledek, ochota ke studiu a učení, přesvědčení o jeho hodnotě a nutnosti pro člověka postupně s přibývajícím věkem klesá, a proto je nutné seniory k učení motivovat (Livečka 1979, s. 116-118). Konkrétní motivace seniora k účasti na edukačních aktivitách můţe být 23
různorodá, ať uţ je to potřeba poznatků, kontaktů s vrstevníky, smysluplné činnosti nebo potřeba kompenzace pociťovaných nedostatků. Motivaci seniorů prospívá také pochvala nebo zdravá soutěţivost, naopak znevaţování těch, kteří nestačí, je velmi demotivující (Klevetová 2008, s. 54). Fyzické charakteristiky můţeme vidět v jedinečnosti zdravotního stavu, pohlaví a věku. Posledními subjektivními podmínkami učení jsou sociální a sociokulturní charakteristiky, do kterých řadíme vzdělanostní úroveň, status a rodinnou situaci (Petřková 2004, s. 68). Objektivními faktory, ovlivňujícími proces učení, jsou zejména charakteristiky učiva, vzdělavatelů a organizátorů a realizačního prostředí. Charakteristiky učiva se vztahují především na jeho obsah, obtíţnost, metody a zprostředkování, s čímţ se pojí i osobnostní a profesní kompetence vzdělavatelů a realizátorů. Klíčovým faktorem pro edukaci seniorů jsou vlastnosti realizačního prostředí, které by měly brát ohled především na pohodlí a dostupnost pro seniory. V praxi se jedná o adekvátní materiální vybavení, dodrţování hygienických norem a dostupnost (Petřková 2004, s. 69). 3.5.
Vzdělavatel, metoda a obsah edukace seniorů
Vzdělavatel plní při edukaci seniorů důleţitou roli, která se neomezuje pouze na tu vzdělávací. Osobnost vzdělavatele je spolu s jeho profesionálními charakteristikami základním prostředkem působení a tudíţ i hybnou silou edukace (Homola 1989, s. 235-240). Vzdělavatel tak velmi často plní roli motivátora, facilitátora a poradce. Edukační aktivity mohou být realizovány především poradci, animátory, vzdělavateli (odborníky s pedagogickou kvalifikací i těmi, jimţ tato kvalifikace chybí), dalšími profesionály (lékaři, psychology, teology, sociálními pracovníky, trenéry, konzultanty) a odbornými pracovníky (zaměstnanci různých společenských a kulturních institucí, manaţery, odbornými referenty apod.) (Petřková 2004, s. 72, Homola 1989, s. 238). Nástrojem řízení a regulace procesu edukace je její konkrétní metoda, kterou vzdělavatel volí podle toho, jaký konkrétní cíl edukace 24
sleduje, která funkce té které vzdělávací akce je převaţující, jaké učivo je prezentováno, jaké jsou znaky osobnosti účastníka stejně tak s ohledem na osobnost vzdělavatele samotného, dále je nutné brát v potaz individuální a případně i skupinové situace vzdělávaných účastníků, jejich individuální potřeby a zájmy a v neposledním případě jejich tolik důleţité motivační struktury (Livečka 1979, s. 161-162). Pro zvýšení efektivnosti edukace by měl vzdělavatel volit ty metodické postupy, jenţ podněcují motivaci účastníků, zajišťují jejich aktivní účast, respektují jejich individualitu a specifický styl učení a postupy, které umoţňují vyuţití poznatků v praxi. Je důleţité neopomíjet ani vliv postupů umoţňujících zpětnou vazbu, která je důleţitá především pro vzdělavatele a jeho práci (Petřková 2004, s. 70). V konkrétních případech je například důleţité průběţné posilování slovních informací názorností, vizualizací prezentovaných informací, provázat metody a demonstrační pomůcky a vhodně zvolit i rozsah prezentovaných informací, který by neměl být neúměrně velký (Livečka 1979, s. 162-163). Co se týče obsahu samotné edukace, musí sledovat vytyčené edukační cíle, odpovídat edukačním záměrů a respektovat potřeby starších lidí, které, jak uţ bylo řečeno, spíše krystalizují v preferenci zájmových obsahů, zájmů z mládí nebo obsahů zaměřených na jejich potřeby jako právní nebo zdravotní otázky, správná výţiva, otázky ţivotního prostředí a další (Petřková 2004, s. 65, Prusáková 1995, s. 34). 3.6.
Edukační příležitosti pro seniory
Institucionalizované edukační aktivity mají nenahraditelné přednosti: jasnou cílovou orientaci edukace, odůvodněné metodické postupy, kvalifikované realizátory, potřebné poznatkové zázemí, realizační prostory a inspirativní prostředí a odbornou podporu sebevýchovným procesům (Petřková
2004,
s.
53).
Kromě
této
výchovně-edukační
funkce
institucionalizované edukace spatřuje Čornaničová jedinečnou přednost kolektivních forem vzdělávání v jejich komunikativní funkci: Kolektivní edukace vytváří prostor pro navázání kontaktů a generačních i mezigeneračních přátelských vztahů. Zapojením do těchto aktivit se senior 25
současně zapojuje i do ţivota komunity, společnosti nebo organizace – překračuje tak své případné osamocené a izolované stáří (Čornaničová 1994, s. 144).
3.6.1. Konkrétní formy a příleţitosti edukace seniorů u nás Nejznámější a nejvýznamnější institucí vzdělávání seniorů v Evropě i u nás jsou univerzity třetího věku, a to díky tomu, ţe se staly symbolem idey vzdělávání seniorů. Poslání univerzit třetího věku spočívá ve vytvoření druhého ţivotního programu pro seniory, kteří sice chtěli, ale z různých důvodů studovat nemohli, nebo chtějí ve svém vzdělávání pokračovat (Haškovcová 1990, s. 144). Univerzity třetího věku České republiky jsou součástí
celoţivotního
vysokoškolské
úrovně
vzdělávání. (hned
v
Nabízejí
několika
seniorům
oborech,
jejichţ
studium obsah
koresponduje s fakultou, na které jsou zakládány). Nejedná se pouze o vědecké obory, zájemci se mohou na těchto univerzitách setkat i s aktivizačními, pohybovými a dalšími osvětovými programy, které zaštiťují edukaci seniorů. Účastnící jsou motivováni k aktivnímu zapojení a dokonce absolvování zkoušek. Důleţité je nezaměňovat univerzity třetího věku a řádné vysokoškolské studium, absolvent univerzity třetího věku titul nezískává a u mnohých univerzit není podmínkou ani ukončení střední školy. Výuka univerzit třetího věku probíhá uţ téměř na všech českých univerzitách. Tato výuka je však aţ na výjimky vázaná na univerzitní, tedy krajská města, coţ omezuje její dostupnost pro seniory ze vzdálenějších menších měst, seniory se zdravotními problémy či handicapem (E-senior 2011). Novou alternativu ke klasické přednáškové výuce na univerzitách třetího věku představují virtuální kurzy. Jsou zaloţeny na vyuţití nových komunikačních technologií a internetu, mají prvky distančního vzdělávání a e-learningu a jsou didakticky přizpůsobeny charakteristickým specifikům seniorských účastníků – kupříkladu senioři mají (na rozdíl od jedinečných přednášek) moţnost, kdykoliv se k informacím vrátit a tím si je i zopakovat a znalost práce s počítačem není podmínkou. Organizaci studia a vzdělávací 26
skupinu má na starost koordinátor. Tuto funkci můţe plnit například instruktor, knihovník, dobrovolník, ošetřovatel nebo dokonce jeden ze skupiny seniorů, přičemţ výuku je moţné realizovat kdekoliv kde je dostupný internet – ve školách, knihovnách, informačních střediscích, klubech a domovech seniorů a podobně (E-senior 2011). Akademie třetího věku jsou považovány za středně těžkou formu vzdělávacích aktivit pro seniory. Jsou zakládány pod záštitou různých organizací nebo institucí a na rozdíl od univerzit třetího věku jsou obsahy přizpůsobovány spíše individuálním zájmům a potřebám místních seniorů. Edukace se uskutečňuje v rámci přednáškových cyklů a kurzů a obsahově se můţeme
setkat
například
s medicínsko-gerontologickou
orientací,
občanským a sociálním vzděláváním, kulturou, uměním, zájmovými aktivitami a s mnoha dalšími tématy (Čornaničová 1998, 95-96). Nejrozšířenější formou sdruţování se seniorů jsou kluby seniorů nebo také kluby aktivního stárnutí. Tyto se na rozdíl od výše zmíněných edukačních programů podle Mühlpachra vyznačují trvalejšími neformálními vazbami, rozvíjením osobních zájmů seniorů a hlavně uspokojováním potřeby vzájemného kontaktu (Mühlpachr 2004, s. 139). Kluby seniorů jsou zřizovány místní správou nebo také samotným podnikem, jako organizace bývalých zaměstnanců – sdruţují tedy seniory, jenţ mají společný místní nebo pracovní původ a díky tomu jsou sociální vztahy s vrstevníky v klubu pevnější a uspokojivější, jsou totiţ zaloţeny na podobných zájmech a ţivotních zkušenostech. Klubová činnost je různorodá. Jak uţ bylo řečeno, obsahově se přizpůsobuje především zájmům jednotlivců a tak můţe nabývat podoby návštěv kulturních akcí, vzdělávacích aktivit, sportovně rekreačních aktivit, mohou realizovat vlastní výstavy, besedy a jiné aktivity (Čornaničová 1998, str. 97-98). V rámci těchto a dalších klubů se mohou organizovat také zájmové vzdělávací krouţky, které sdruţují účastníky právě na základě jejich tvůrčích zájmů a pomáhají jim vytvořit základ jejich vzdělávání jednak vzájemným působením, jednak pomocí přizvaných odborníků. Vzdělávací a 27
výchovná práce v těchto krouţcích je jedinečná ve své efektivitě – účastnící jsou totiţ velmi silně motivováni vlastním zájmem o problematiku (Livečka 1979, s. 185). Veřejné knihovny jsou přirozenou podporou vzdělávacích aktivit v místě svého působení. Jejich nepopiratelnou výhodou je silné postavení v místní komunitě, znalost jejich potřeb, spolupráce s dalšími institucemi a poskytování dalších sluţeb zaměřených na neformální vzdělávání. Je to právě ono neformální prostředí veřejných knihoven, které je povaţováno za příznivé a flexibilní, umoţňující uskutečnění seniorských a mezigeneračních programů (Odutová 2010). Tyto programy mohou nabývat podoby diskusních klubů, oddělení speciální literatury pro seniory, a to nejen z hlediska obsahu, rozšířených sluţeb pro imobilní a jinak nesoběstačných seniorů a podobně. Nesmíme zapomínat na knihy a jejich obsah samotný: Kniha můţe být zdrojem poučení, oddychu, zábavy a relaxace. Čtení můţe být vyjádřením seniorovy potřeby estetického záţitku či společností v samotě (Čornaničová 1998, s. 104). Edukační programy pro seniory se dále, ve více či méně specializované formě, organizují na institucích, jako jsou hvězdárny a planetária, zoologické a botanické zahrady, muzea a galerie, památkové objekty, ochrana přírody a mnoha dalších (Livečka 1979, s. 189). Jednou z mnoha úloh gerontagogiky je orientace staršího člověka v ţivotní etapě sénia. S tímto souvisí i poradenství pro seniory, jenţ tuto pomoc poskytuje. Poradenství pro seniory poskytuje rady, informace a zkušenosti k řešení různých ţivotních situací a můţe se uskutečňovat jak v kolektivní, tak v individuální formě. Kolektivní forma poradenství spočívá v hlubším rámcovém obeznámení seniorů s danou problematikou většinou prostřednictvím masmédií. Cílem individuálních forem poradenství je informování seniora o konkrétních moţnostech řešení jeho problémů, můţeme se setkat se sociálně-právním poradenstvím, psychologickým poradenstvím, poradenství při farmakoterapii a dalšími druhy (Petřková 2004, s. 83). 28
Tělesná a pohybová výchova a vzdělávání seniorů můţe být zařazena do edukačních aktivit na základě samotného pojetí vzdělávání, coby osvojování si poznatků a činností, zručností a vědomostí. Tělesná a pohybová výchova je zároveň součástí preseniorské i vlastní seniorské edukace v rámci výchovy ke zdraví a zdravému ţivotnímu stylu. Její podíl na edukaci je tedy důleţitý. Kurzy pro seniory mohou být organizovány místními sportovními kluby, rehabilitačními středisky, specializovanými organizacemi a jak bylo řečeno výše, podobné kurzy zařazují do svých programů i univerzity třetího věku. Zde samozřejmě více neţ v jiných oblastech je klíčová informovanost o změnách a omezeních stáří a jejich respektování (Petřková 2004, s. 84). Konkrétní podobou tělesné výchovy a vzdělávání seniorů můţe být například organizování přiměřených turistických tras, programy speciálních sportovních druţstev pro sportovce středního a staršího věku a především kurzy tělesné kondice, jejichţ cílem je vytvoření individuálního plánu tělesné aktivity s ohledem na specifický zdravotní stav seniora (Livečka 1979, s. 196).
29
4. Petrovice u Karviné a edukační příležitosti pro seniory zde 4.1.
Prostředí Petrovic u Karviné
Pro porozumění jedinečnosti edukačních aktivit pro seniory, které se v Petrovicích u Karviné odehrávají či odehrávat mohou a budou, povaţuji v tomto bodě za důleţité, seznámit Vás ve stručnosti s obcí samotnou, organizacemi, institucemi a sluţbami, které obec poskytuje nejen seniorům a o kterých budu dále mluvit v závěrečné části své práce. Obec Petrovice u Karviné (dále také Petrovice) leţí u státní hranice mezi Českou republikou a Polskem. Celková rozloha obce je 2 047 hektarů a k 31. 12. 2010 v ní ţilo 4 687 obyvatel (Petrovice u Karviné 2011). Petrovice jsou tvořeny čtyřmi částmi – bývalými samostatnými vesnicemi – Petrovicemi, Dolními Marklovicemi, Závadou a Prstnou, které byly v roce 1952 spojeny v jeden celek – Petrovice u Karviné (Hajzlerová 2002, s. 98). K 31. 12. 2010 ţilo v Petrovicích 4 687 obyvatel, přičemţ věková skladba byla následující: Ve věku 0 – 25 zde ţilo 1 301 občanů, 2 448 občanů ve věku 26 – 60 a 930 občanů ve věku 61 a více (Petrovice u Karviné 2011). Rozvrstvení obyvatel podle národnosti bylo dle sčítání lidu, domů a bytů v roce 2001 následující: 3 518 Čechů, 732 Poláků, 134 Slováků, 20 Moravanů, 49 Slezanů, 5 Němců, 1 Rom a 3 občané ukrajinské národnosti (Hajzlerová 2002, str. 98). Za zmínku také stojí fakt, ţe podle výsledků sčítání patří Petrovice k religiózním obcím. Věřících je v obci 2 745 – tedy 60,4%. Převaţují katolíci, kterých je 2 424, coţ představuje 88,3 % věřících (tamtéţ). První zprávy o Petrovicích pocházejí z roku 1305 a jsou zaznamenány v listině tehdejšího biskupa Henryka z Vrbna a týkají se počátků školství v této vesnici. Název obce Petrovice pochází od prvního majitele vesnice – otec rodu se pravděpodobně jmenoval Petr a jeho potomci byli nazýváni Petrovičané. Psaná podoba názvu se samozřejmě během let měnila. První známka o Marklovicích pochází rovněţ z roku 30
1305, o Závadě se poprvé dočítáme v roce 1447 a o Prstné v roce 1448 (Hajzlerová 2002, s. 6-7). Obce v různých dobách patřily buď ke království českému, jindy ke království polskému nebo Rakousku-Uhersku. Právě po rozpadu Rakousko-Uherska a vzniku samostatného Československa a Polska bylo nutno určit hranici mezi těmito státy – tak se stalo roku 1920 rozhodnutím mezinárodní arbitráţe. Ze správního hlediska byly Petrovice a k nim připojené obce součástí soudního a politického okresu fryštátského. Od roku 1949 aţ do současnosti spadají do správního obvodu města Karviné. Výjimkou bylo pouze období nacistické okupace, kdy byly obce součástí okresu Těšín (Hajzlerová 2002, s. 7). Mnoho obyvatel Petrovic odjíţdí za prací do Karviné a dalších měst. V obci je jen několik firem, které mohou nabídnout zaměstnání většímu počtu lidí, za zmínku stojí například Pískovna Durczok nebo soukromá farma Kondziolka a pár dalších. Kromě těchto firem působí v obci několik řemeslnických a opravárenských dílen, několik desítek obchodů s různým zboţím, restaurace a pohostinství (Hajzlerová 2002, s. 99-100). V obci je zabezpečena lékařská péče – je zde ordinace praktického lékaře, dětské lékařky a dvě zubní ordinace, včetně jedné zubní laboratoře a lékárny. Z bývalé kolonie v Dolních Marklovicích obecní úřad vyčlenil tři domy, které byly renovovány na byty pro důchodce s pečovatelskou sluţbou. Od prosince 1998 také existuje ve vesnici Sára – azylový dům pro matky s dětmi, které se ocitly v neřešitelné bytové situaci (Hajzlerová 2002, s. 101). Vzhledem k faktu, ţe obec je religiózní, povaţuji za vhodné zařadit zde také farní činnost. Obecní fara je součástí Ostravsko-opavského biskupství. Svou duchovní činnost vyvíjí od doby poreformační. Zděný farní kostel sv. Martina je z roku 1789. Farnost má také dřevěný filiální kostel Nanebevstoupení Páně z roku 1739, který se nachází v části obce Dolní Marklovice a zděnou kapli sv. Jana Nepomuckého z roku 1858. Farnost tvoří čtyři části, a to Petrovice, Dolní Marklovice, Závada a Prstná, a její rozloha je totoţná s obcí Petrovice u Karviné (Petrovice u Karviné 2011).
31
Síť základních a mateřských škol pokrývá základní potřeby občanů. Do Karviné musí dojíţdět pouze děti, které navštěvují ZŠ s polským jazykem vyučovacím, popřípadě základní uměleckou školu. Mateřské školy jsou jak v Petrovicích, tak i v Dolních Marklovicích a Závadě, jejich kapacita není však zdaleka vyuţita. Povinnou školní docházku zabezpečuje v Závadě dvojtřídní ZŠ a plně organizovaná Základní škola v Petrovicích. Škola má dvě budovy – v Dolních Marklovicích a Petrovicích. Kromě povinné školní výuky škola zároveň poskytuje zájmové krouţky. Střední odborné školství je v obci zabezpečeno Středním odborným učilištěm Dakol, které vzdělává ţáky k různým profesím, zejména v oboru stavebnictví, strojírenství, hotelnictví a gastronomie. Ţáci mohou získat jak výuční list, tak i maturitní vysvědčení (Hajzlerová 2002, s. 111-112). Součástí budovy Základní školy v Petrovicích je i veřejná obecní knihovna, jejímţ zřizovatelem je obec (Obecní knihovna Petrovice u Karviné 2011). V obci Petrovice u Karviné se nachází hned několik kulturních památek. V části obce Petrovice je to kamenný kříţ Kalvárie u farního kostela svatého Martina pocházející z roku 1858. V Dolních Marklovicích se nachází dřevěný filiální kostel Nanebevstoupení páně pocházející z roku 1739, dále pak socha svatého Jana Nepomuckého z konce 18. století, restaurovaný litinový kříţ a pomník svatého Václava. Kulturní památkou Závady je kaple svatého Jana Nepomuckého z poloviny 19. stol. Prstná se můţe pyšnit empírovým zámkem a areálem zámeckého parku z první poloviny 19. století. V obci se také nachází několik kulturních staveb, které mají pouze místně historický význam, nebo na své zařazení mezi kulturní památky ještě čekají, například kaplička u cesty v Prstné nebo Pískovcový kolorovaný kříţ v Závadě (Petrovice u Karviné 2011). Ubytování v obci zajišťuje hotel Dakol a Hotelový dům v Dolních Marklovicích, ten ovšem není určen k ubytování turistů, ale slouţí k ubytování přechodných pracovníků průmyslových podniků v Karviné (Hajzlerová 2002, s. 99). Hotel Dakol je otevřen od roku 2002 a nabízí 32
mnoho sluţeb. Kromě restaurace a VIP salónku, mají návštěvníci k dispozici golfové a multifunkční hřiště, bowling a wellness centrum s nabídkou masáţí. Cestovní ruch podpořilo rovněţ zařazení vybudovaných cyklostezek na území obce do mapy cyklotras euroregionu Těšínské Slezsko (Petrovice u Karviné 2011) Kaţdoroční a nejvýznamnější událostí Petrovic u Karviné jsou obecní slavnosti, konané na počest uzavření smlouvy se spřátelenou obcí, polským Godowem. Společenskému ţivotu rovněţ přispívá velké mnoţství zájmových spolků a klubů v čele s klubem PZKO. Z mnoha dalších kulturních akcí stojí za zmínku malířský plenér pod názvem Petrovice očima malířů, kterého se mohou zúčastnit jak výtvarnici, tak i občané či rodáci z Petrovic. Díla jsou vystavována a následně prodána v dobročinné akci. V obci je organizováno mnoho společenských akcí, výstav a prezentací (Hajzlerová 2005, s. 130). 4.2.
Edukační příležitosti pro seniory v Petrovicích u Karviné
Univerzita třetího věku je v současnosti nejvýznamnější edukační příleţitostí a alternativou druhého ţivotního programu pro seniory, proto i já tuto kapitolu uvádím Univerzitou třetího věku na Slezské univerzitě obchodně podnikatelské fakulty Karviná. Jedná se o nejbliţší univerzitu třetího věku a vzhledem k jejímu umístění v sousedním městě je pro Petrovické seniory snadno dostupná. Budova univerzity je dokonce bezbariérová, a tudíţ umoţňuje účast i handicapovaných seniorů. Studium na této univerzitě spočívá ve tříletém cyklu přednášek v zimním a letním semestru akademického roku, a to jednou týdně v odpoledních hodinách. Zájemcům je umoţněno získat základní vědomosti v oblastech ekonomie, managementu podnikání, marketingu, práva, financí, účetnictví a daní, informatiky, matematických metod v ekonomii, společenských věd a komunikace. Absolventi obdrţí osvědčení o absolutoriu. Podmínkou přijetí ke studiu je maturitou ukončené středoškolské vzdělání, věk nad 50 let a uhrazení jednorázového poplatku ve výši 500 korun českých spolu s podáním přihlášky (Slezská univerzita v Opavě 2011). 33
Univerzita třetího věku v Karviné je díky svojí existenci na Obchodně podnikatelské fakultě zaměřena spíše ekonomickým směrem. Pro zájemce o tento typ vzdělávání, avšak s jiným obsahovým zaměřením, jsou vhodnou alternativou virtuální univerzity třetího věku, které jsou zproštěny prezenční účasti, a jejich jediným poţadavkem je počítač s přístupem k internetu. Právě Slezská univerzita v Opavě, ve spolupráci s Českou zemědělskou univerzitou v Praze, touto formou nabízela v akademickém roce 2010/2011 cyklus na téma „Lesnictví“, který na tento akademický rok stál 200 korun českých (Slezská univerzita v Opavě 2011). Na dalších univerzitách se můţeme například setkat s virtuálními kurzy astronomie, etiky, pěstování a vyuţití jedlých a léčivých hub, podpory rozhodování a řízení, vývoje a současnosti Evropské unie nebo vývoje informačních technologií (E-senior 2011). O konkrétním vyuţití sluţeb virtuální univerzity třetího věku Petrovickými seniory se budu zabývat ještě v následujícím textu. Instituci celoţivotního vzdělávání v Petrovicích u Karviné zastupuje veřejná knihovna. V současné době nabízí necelých 12 000 knih a časopisů, a to včetně literatury v polštině, a volný přístup k internetu pro čtenáře zdarma. K 19. srpnu 2010 bylo v knihovně registrováno 554 čtenářů, přičemţ 76 z nich bylo ve věku 60 a více let. Kromě nesporného edukačního významu literatury samotné se v této knihovně kromě besed pro ţáky základní školy a výstav místních umělců jiné edukační aktivity nekonají, coţ ale poskytuje prostor pro jejich rozvoj. Díky silnému postavení knihovny v místní komunitě, jejímu jedinečnému prostředí a spolupráci s dalšími institucemi má veřejná knihovna moţnost organizovat, ať uţ čistě seniorské nebo mezigenerační, vzdělávací programy. Dle vlastních slov plánuje knihovnice Eva Podstawková v brzké době zaloţit kniţní diskusní krouţek v dopoledních hodinách. Díky dopoledním hodinám, autobusovým spojům a umístění knihovny v centru obce by jeho dostupnost byla pro seniory ideální. Nemusí se jednat pouze o edukaci spojenou s literaturou, prostory knihovny mohou být díky přístupu k internetu vyuţívány seniory pro přístup a účast na virtuální univerzitě třetího věku. 34
V Petrovicích u Karviné existují dva druhy seniorské klubové činnosti, v rámci kterých se edukační aktivity pro seniory uskutečňují. Je to jednak klub seniorů v Petrovicích, jednak klub PZKO v Petrovicích a Dolních Marklovicích. Klub seniorů je zřizován obcí a během roku organizuje několik spíše kulturních akcí nebo vlastivědných výletů. Významnějším je klub PZKO – v překladu polský kulturně osvětový svaz v České republice, který u nás působí uţ 60 let a jeho hlavním cílem je zachování identity původních obyvatel Těšínského Slezska, a to podporou místních tradic, polské kultury a šíření vzdělávání v polském jazyce. Aktivita tohoto klubu spočívá v organizaci společenského ţivota, a to podle zájmů členů v různých oblastech, jako je zpěv, tanec, amatérské divadlo, regionální vzdělávací aktivity, vaření, ruční práce, výlety za historií, a organizování dalších společenských akcí (PZKO 2011). Členové tohoto klubu v Petrovicích u Karviné mají k dispozici vlastní klubovnu. Senioři PZKO se zaměřují spíše na aktivity společenské nebo kulturní (pořádají pět aţ šest akcí do roka) neţ na aktivity edukační, avšak díky vlastním prostorám se jim otevírají další moţnosti. S ohledem na cíle a poslání PZKO by se zde dle mého názoru mohly konat přednášky a besedy na téma kultury, tradic a historie Těšínského Slezska, či přednášky zaměřené na zdravotní nebo místně historická témata, přičemţ nemusí skončit jen u přednášek. Poslání PZKO přímo vybízí k exkurzím či výletům, jenţ by mohly směřovat například do Muzea Těšínska nebo k jiným místně historicky významným památníkům a výstavám. Senioři v Petrovicích u Karviné mají také moţnost stát se členy spolků specificky zájmových. V obci existuje český rybářský svaz, kynologický klub, honební společenstvo Petrovice a další (Petrovice u Karviné 2011). Aby se aktivity v rámci těchto spolků staly adekvátním druhým ţivotním programem, musely by pozbýt charakteru „náhradnosti a pouhé zábavy“ – společnost i jedinec by museli společně uznat zájmovou činnost za nosnou. Tyto aktivity musí být alespoň částečně organizovány a integrovány
do
generačně
propojených
činností,
čímţ
dochází
k mezigeneračnímu ovlivňování, rozšíření prostoru a změně charakteru 35
původně jen „koníčkové činnosti“, která se tím dostává se do sféry uznávané společenské praxe (Haškovcová 2010, s. 126). Tyto poţadavky splňuje většina výše uvedených spolků – mohou se tedy povaţovat za alternativu druhého ţivotního programu. Pro dodání edukačního charakteru by tyto spolky mohly být opět rozšířeny o tematicky zaměřené výlety a exkurze či přednášky odborníků na dané téma. Tyto spolky mají velký potenciál stát se významnou edukační příleţitostí pro seniory v obci, a to díky silné motivaci, kterou zájmové aktivity u seniorů vyvolávají (Livečka 1979, s. 185). Vzhledem k výše zmíněnému faktu, ţe Petrovice u Karviné jsou obcí religiózní, můţeme do edukačních aktivit v obci řadit i farní činnost. Samozřejmě, její výchovné a vzdělávací aktivity jsou zaměřeny na křesťanskou výchovu, pro převáţně věřící seniory mají však velký význam. Edukační působení spatřuji v bohosluţbách, které se konají několikrát do týdne v českém i polském jazyce, střídavě ve všech kostelech v Petrovicích. Konkrétně edukační působení podle mě můţeme najít v kázáních a citacích z Bible, jenţ mohou jednak slouţit jako vzdělávání v oboru teologie, jednak jako výchovná přednáška zaměřená na vlastní smysl ţivota z hlediska víry a podobné otázky. Opět díky prostorám fary u kostela svatého Martina, mohu navrhnout účast na virtuální univerzitě třetího věku, popřípadě na farářem organizovaných náboţensky zaměřených besed. Prostor pro zavedení edukačních aktivit pro seniory poskytuje i dům s pečovatelskou sluţbou v Dolních Marklovicích. Kromě studia na virtuální univerzitě třetího věku (díky přístupu k počítači a internetu), by zde zřizovatel (tedy obec) mohl organizovat odborné přednášky zaměřené především na zdraví, ţivotní styl a další témata, jenţ by zdejší seniory podporovala ke zdravé aktivitě a tím i k moţnosti větší samostatnosti do vysokého věku. Přednášky a besedy tohoto typu by také byly jedinečným přínosem i pro personál samotný. V budoucnosti se edukační příleţitosti pro seniory v Petrovicích u Karviné nemusí omezovat pouze na jiţ zaloţené kluby, organizace nebo 36
instituce. Petrovice mohou při vytváření dalších aktivit tohoto typu těţit z vlastních „zdrojů“. Tímto naráţím například na dlouhý seznam kulturních památek, památek s místně historickým významem a historických domů, které se v obci nacházejí. Někteří senioři s těmito objekty přicházejí do kontaktu kaţdý den, avšak s adekvátním průvodcovským výkladem by zapadaly do nového kontextu, přičemţ podle mě by vítaným faktorem byla samotná účast seniorů na dotváření tohoto kontextu prostřednictvím vlastních vzpomínek. Jak vyplývá z výše zmíněných postřehů, senioři v Petrovicích u Karviné mají hned několik příleţitostí pro vlastní edukaci, avšak i ty mají značné rezervy. Pro lepší ilustraci se nyní budu zabývat edukačními příleţitostmi pro seniory v obci z hlediska jejich silných a slabých stránek, příleţitostí a hrozeb. Silnou stránku edukace seniorů v Petrovicích spatřuji hlavně v blízkosti univerzity třetího věku a v existenci organizací s velkým místním vlivem, především klubu PZKO, klubu seniorů, fary a knihovny. Tyto organizace mají také samozřejmě rozvojový potenciál, vystupují však s určitou autoritou, a je to právě tento vliv na ţivot v obci, díky kterému je řadím mezi silné stránky. Slabou stránkou místních edukačních příleţitostí pro seniory je především neinformovanost jak seniorů, tak obce o významu edukačních aktivit pro seniory. Tato slabá stránka následně vede i k neochotě seniorů edukačních příleţitostí vyuţívat a participovat na těchto aktivitách, a díky tomu i k neochotě obce tyto aktivity organizovat. Řešením tohoto problému by mohla podle mě být výzva, či zveřejnění článku v místních novinách – Petrovickém zpravodaji. Příleţitosti spatřuji v rozvoji stávajících institucí a organizací, obzvláště v rozvoji diskusního krouţku v obecní knihovně, moţnosti účasti na virtuální univerzitě třetího věku a rozšíření a zpestření klubové činnosti. Naráţím na potenciál klubu PZKO, zájmových spolků a hlavně na moţnost edukace seniorů v domě s pečovatelskou sluţbou v Dolních Marklovicích, jenţ by pro ně byla nesporným přínosem. 37
Hrozbou pro edukaci seniorů a její příleţitosti v obci je podle mě pasivita – neúčast seniorů na edukačních aktivitách můţe vést k rušení jednotlivých spolků a klubů, coţ je uţ znatelné na financování těchto organizací obcí.
38
Závěr Edukace, tedy dva neoddělitelné procesy výchovy a vzdělávání, se uplatňuje během celého ţivota člověka. V dospělosti a seniorském věku je to andragogické pojetí edukace, jenţ působí na jedince s cílem dosáhnout pozitivních změn v jeho vývoji a systematicky zprostředkovat zkušenosti, které vedou k upevňování vědomostí, schopností, návyků a postojů. Proces stárnutí spolu s charakteristikami seniorské populace pak dodávají edukaci v seniorském věku jedinečný obraz. Edukace seniorů je ukotvena v gerontagogice, přičemţ díky svému poslání spadá i do rámce celoţivotního vzdělávání. Na základě tohoto uchopení si vlastní seniorská edukace klade za cíl kultivaci ţivota a jeho obohacování, pochopení úkolů seniorského věku, udrţování tělesné i duševní aktivity a pomoc při orientaci v dnešním rychle se měnícím světě. Edukace seniorů ve své praktické formě musí zohledňovat charakteristiky seniorské
populace
a
seniora
jako
osobnosti
samotné.
Těmito
charakteristikami rozumíme například involuční změny ovlivňující učení u seniorů nebo poţadavky na obsahové zaměření edukace, které odpovídá spíše obsahů zájmovým neţ čistě oborovým. Speciální poţadavky jsou kladeny i na vzdělavatele pouţitou edukační metodu, přičemţ vzdělavatel by měl seniory především motivovat za pouţití metod zaloţených na názornosti a opakování. Na základě těchto poznatků a poţadavků se v České republice organizuje hned několik druhů formálních i neformálních edukačních programů pro seniory, v čele s univerzitou třetího věku. V úvodu této práce jsem si kladla otázku, zdali trend edukace seniorů rozšířený ve všech průmyslových zemích, dosáhne i do malé pohraniční obce, jakou jsou Petrovice u Karviné. Na základě stručného seznámení s obcí, identifikace, popisu a analýzy stávajících edukačních příleţitostí pro seniory zde, mohu uţ tuto otázku zodpovědět. Ano v obci a jejím nejbliţším okolí se nacházejí edukační příleţitosti pro seniory, zmíněné programy mají značné rezervy, ale díky tomu i prostor pro potenciální rozvoj, který jsem navrhla na základě poznatků a informací 39
uvedených v této práci. Mnohé zdejší programy by dle mého názoru měly být rozšířeny o aktivizaci seniorů, nabízet pestřejší spektrum edukačních forem zaměřených nejen na obsahy zájmové, ale třeba také na obsahy zdravotní. Tento potenciální rozvoj závisí především na obci Petrovice u Karviné, která si vzrůstající význam edukačních aktivit pro seniory musí uvědomit a seniory pak především motivovat k účasti na těchto aktivitách.
40
Anotace Příjmení a jméno autora:
Morcinková Kateřina
Název fakulty a katedry:
Filozofická fakulta Katedra sociologie a andragogiky
Název diplomové práce:
Edukační
příleţitosti
pro
seniory
v Petrovicích u Karviné Vedoucí diplomové práce:
PhDr.
Mgr.
Naděţda
Špatenková,
Ph.D. Počet znaků:
74 103
Počet titulů pouţité literatury:
24
Klíčová slova:
edukace,
senior,
seniorů,
edukační
stárnutí,
edukace
příleţitosti
pro
seniory, Petrovice u Karviné Předloţená práce pojednává o významu a charakteru edukace seniorů, zejména pak o edukačních příleţitostech pro seniory u nás. První kapitola definuje pojem edukace a její význam. Druhá kapitola seznamuje se seniorskou populací, procesem stárnutí a jeho specifiky, které tímto vytvářejí vlastní poţadavky na edukaci. Třetí kapitola spojuje předešlé poznatky do konceptu edukace seniorů, vypovídá o jejím systémovém ukotvení a jejích charakteristikách. Vyústěním této kapitoly je výčet edukačních příleţitostí pro seniory u nás. Těţištěm a závěrečnou částí práce je popis a analýza edukačních příleţitostí pro seniory v obci Petrovice u Karviné.
41
Použité zdroje: Seznam literatury: BARTOŇKOVÁ, H. Foucaultovo andragogické kyvadlo. Praha: Univerzita Karlova, 2004. ISBN 80-86284-46-1. BENEŠ, M. Úvod do andragogiky. Praha: UK, Karolinium, 1997. ISBN 807184-381-4. Celoţivotní učení pro všechny. In Zasedání výboru pro vzdělávání OECD na úrovni ministrů ve dnech 16. – 17. 1. 1996. Praha: Gnosis, 1997. ČORNANIČOVÁ, R. Edukacia seniorov: Vznik, rozvoj, podněty pre gerontagogiku. Bratislava: Univerzita Komenského, 1998. ISBN GRUSS, P. Perspektivy stárnutí z pohledu psychologie životního vývoje. Praha: Portál, 2009. ISBN 978-80-7367-605-6. HAJZLEROVÁ, I. Pohledy do Petrovic u Karviné. Karviná: Státní okresní archiv, 2002. ISBN 80-86388-05-0. HAJZLEROVÁ, I. Petrovice u Karviné: 700 let od první písemné zmínky. Obec Petrovice u Karviné, 2005. ISBN 80-86-388-37-9. HAŠKOVCOVÁ, H. Fenomén stáří. Praha: Panorama, 1990. HAŠKOVCOVÁ, H. Fenomén stáří. Praha: Havlíček Brain Team, 2010. ISBN 978-80-87109-19-9. HOMOLA, M – PETŘKOVÁ, A.
Psychologie výchovy a vzdělávání.
Olomouc: Rektorát Univerzity Palackého, 1989. JOCHMANN, V. Integrální andragogika. Úvodem: Problémy andragogiky. In Andragogika: Teoretický seminář k pojetí andragogiky v Olomouci, 26. 27. dubna 1993. 1. vyd. Olomouc: Univerzita Palackého, 1994.
42
KLEVETOVÁ, D. – DLABALOVÁ, I. Motivační prvky při práci se seniory. Praha: Grada Publishing a. s. 2008. KOZÁKOVÁ, Z. – MÜLLER, O. Aktivizační přístupy k osobám seniorského věku. Olomouc: Univerzita Palackého, 2006. ISBN 80-2441552-6. LANGMEIER, J. – KREJČÍŘOVÁ, D. Vývojová psychologie. Praha: Grada, 1998. ISBN 80-7169-195-X. MUŢÍK,J. Celoţivotní vzdělávání, učení a změny v profesi učitele. In MRHAČ,J. red. 7. Pedagogický seminář. Ostrava: Centrum dalšího vzdělávání Ostravská univerzita Pedagogická fakulta, 2002, s. 32 - 39. Dostupný také na:
. MÜHLPACHR, P. Gerontopedagogika. Brno: Masarykova univerzita, 2004. ISBN 80-210-3345-2. ODUTOVÁ, B. Základní problémy vzdělávání dospělých a jejich řešení ve veřejných knihovnách. Inflow: information journal [online]. 2010, roč. 3, č. 8 [cit. 29. 1. 2011]. Dostupný z www: . ISSN 1802-9736. PALÁN, Z. Memorandum o celoţivotním učení a současnost v ČR. In Celoživotní vzdělávání čas jednat. Brno: 2001. PALÁN, Z. Další vzdělávání ve světě změn. Praha: Univerzita Jana Amose Komenského, 2007. ISBN 978-80-86723-31-0. PETŘKOVÁ, A. – ČORNANIČOVÁ, R. Gerontagogika: Úvod do teorie a praxe edukace seniorů. Olomouc: Univerzita Palackého, 2004. ISBN 80244-0879-1.
43
PRUSÁKOVÁ, V. Didaktické aspekty vzdelavania seniorov. In Senioři a univerzity III. Věku (Sborník příspěvku z pracovního semináře). Olomouc: Univerzita Palackého, 1995). STUART-HAMILTON, I. Psychologie stárnutí. Praha: Portál, 1999. ISBN 80-7178-274-2. ŠIMEK, D – BARTOŇKOVÁ, H. Andragogika. Olomouc: Univerzita Palackého, 2002. ISBN80-244-0394-3. VÁŢANSKÝ, M. Atributy ţivota starších osob s ohledem na proměny společnosti. In Elan vital v priestore medzigeneračných vztahov. Prešov: FF PU, 2010. ISBN 978-80-555-0198-7. Seznam internetových zdrojů: E-senior [online]. [cit. 14. 3. 2011]. Dostupný z www: . Petrovice u Karviné [online]. [cit. 29. 1. 2011]. Dostupný z www: . PZKO [online]. [cit. 29. 1. 2011]. Dostupný z www: . Slezská univerzita v Opavě [online]. [cit. 29. 1. 2011]. Dostupný z www: .
44
