Univerzita Hradec Králové Pedagogická fakulta Katedra speciální pedagogiky
Poruchy komunikace u klientů v domovech pro seniory Diplomová práce
Autor:
Bc. Barbora Magerová
Studijní program:
Speciální pedagogika
Studijní obor:
Speciální pedagogika - logopedie (P-SLN)
Vedoucí práce:
PhDr. Lenka Neubauerová
Hradec Králové
2016
UNIVERZITA HRADEC KRÁLOVÉ Pedagogická fakulta Akademický rok: 2015/2016
ZADÁNÍ DIPLOMOVÉ PRÁCE
Jméno a příjmení:
Barbora Magerová
Osobní číslo:
P14P0754
Studijní program:
Speciální pedagogika
Studijní obor:
Speciální pedagogika - logopedie
Název tématu:
Poruchy komunikace u klientů v domovech pro seniory
Zadávající katedra:
Katedra speciální pedagogiky a logopedie
Zásady pro vypracování: Cílem práce je zmapovat, jaké typy poruch komunikace se vyskytují u klientů v předem vybraných domovech pro seniory a jakým způsobem se tyto problémy řeší. Klienti, kteří trpí určitou poruchou komunikace, budou předem vytipovaní personálem přímé obslužné péče. Následně bude u vytipovaných jedinců provedena diagnostika pomocí předem určeného testového materiálu. Výsledky budou následně vyhodnoceny a zařazeny do jednotlivých kategorií. Teoretická část diplomové práce bude vymezovat charakteristiku období senia, dále se bude zabývat logopedickou intervencí a konkrétně pak poruchami řečové komunikace, které se u seniorů nejčastěji vyskytují.
Vedoucí diplomové práce:
PhDr. Lenka Neubauerová Katedra speciální pedagogiky
Datum zadání diplomové práce:
27. 1. 2015
Termín odevzdání diplomové práce:
29. 3. 2016
L.S. Doc. PhDr. Petr Vacek, Ph.D.
děkan
Doc. PhDr. Tibor Vojtko, Ph.D.
vedoucí katedry
Prohlášení Prohlašuji, že jsem tuto diplomovou práci vypracovala pod vedením vedoucího diplomové práce samostatně a uvedla jsem všechny použité prameny a literaturu.
V Hradci Králové dne .......................................
....................................................
Poděkování Touto cestou bych ráda poděkovala PhDr. Lence Neubauerové, vedoucí mé diplomové práce za trpělivost a cenné připomínky k práci. Mé poděkování patří také všem lidem, kteří umožnili realizaci mého výzkumu, především tedy vedení všech Domovů pro seniory, ve kterých výzkum probíhal. V neposlední řadě také děkuji své rodině, která mi byla po celou dobu studia velkou oporou.
Anotace MAGEROVÁ, Barbora. Poruchy řečové komunikace u klientů v domovech pro seniory. Hradec Králové: Pedagogická fkulta Univerzity Hradec Králové, 2016. 109 s. Diplomová práce. Cílem práce je zmapovat, jaké typy poruch komunikace se vyskytují u klientů v předem vybraných domovech pro seniory a jakým způsobem se tyto problémy řeší. Klienti, kteří trpí určitou poruchou komunikace, budou předem vytipovaní personálem přímé obslužné péče. Následně bude u vytipovaných jedinců provedena diagnostika pomocí předem určeného testového materiálu. Výsledky budou následně vyhodnoceny a zařazeny do jednotlivých kategorií. Teoretická část diplomové práce bude vymezovat charakteristiku období senia, dále se bude zabývat logopedickou intervencí a konkrétně pak poruchami řečové komunikace, které se u seniorů nejčastěji vyskytují.
Klíčová slova:
senior, poruchy komunikace, domov pro seniory
Annotation MAGEROVÁ, Barbora. Communications disorders in clients homes or the
lderly. Hradec
Králové: Faculty of Education, University of Hradec Králové, 2016. 109 pp. Master thesis.
The aim of this thesis is to define which type of communication disorders is occurring for clients in preselected House for seniors and how they are dealing with these specific problems. Clients who suffer from certain disorders of communication will be preselected by staff the institution. Thereafter there will be established diagnosis using testing material which was preselected before. The results will be evaluated and classified into separate categories. The theoretical part will define the characteristics of the period senia. In addition the theoretical part will include speech therapy and specifically disorder speech communication which is the most common for seniors.
Keywords:
senior, communications disorders, home for the Elderly
Prohlášení Prohlašuji, že diplomová práce je uložena v souladu s rektorským výnosem č. 1/2013 (Řád pro nakládání se školními a některými jinými autorskými díly na UHK).
Dne: …………………………………
Podpis: ……………………………
Obsah Úvod ......................................................................................................................................... 11 I. TEORETICKÁ ČÁST ............................................................................................................ 12 1. Stárnoucí člověk .................................................................................................................... 12 1.1. Vymezení základních pojmů ........................................................................................... 13 1.1.1. stáří a stárnutí ........................................................................................................... 13 1.1.2. geriatrie a gerontologie ............................................................................................. 15 1.1.3. ageizmus .................................................................................................................. 17 2. Změny ve stáří ....................................................................................................................... 17 2.1. Sociální změny ve stáří ................................................................................................... 17 2.2. Tělesné změny ve stáří .................................................................................................... 20 2.4. Psychické změny ve stáří ................................................................................................ 25 3. Komunikace se seniory .......................................................................................................... 27 3.1. Komunikace .................................................................................................................... 27 3.2. Zásady komunikace se seniory ........................................................................................ 30 3.3. Problémy v komunikaci .................................................................................................. 35 4. Poruchy řečové komunikace u seniorů ................................................................................... 36 4.1. Motorické řečové poruchy .............................................................................................. 37 4.2. Poruchy individuálního jazykového systému ................................................................... 41 4.3. Kognitivně-komunikační poruchy ................................................................................... 45 5. Historie péče o seniory .......................................................................................................... 47 6. Formy péče o seniory............................................................................................................. 49 6.1. Rodinná péče .................................................................................................................. 49 6.2. Zdravotní péče ................................................................................................................ 50 6.3. Sociální péče ................................................................................................................... 51 7. Dotazník ................................................................................................................................ 54 II. PRAKTICKÁ ČÁST............................................................................................................. 56 1. Projekt výzkumu .................................................................................................................... 56 1.1. Cíle výzkumu .................................................................................................................. 56 1.2. Druh výzkumu ................................................................................................................ 56 1.3. Výzkumný vzorek ........................................................................................................... 56 1.4. Realizace výzkumu ......................................................................................................... 57 1.5. Pilotní průzkum .............................................................................................................. 57 1.6. Způsob zpracování dat .................................................................................................... 58
2. Charakteristika jednotlivých zařízení ..................................................................................... 58 2.1. Domov pro seniory Čáslav .............................................................................................. 58 2.2. Domov pro seniory Přelouč ............................................................................................. 59 2.3. Domov pro seniory Heřmanův Městec (U Bažantnice) .................................................... 59 2.4. Domov pro seniory Heřmanův Městec (Masarykovo náměstí) ........................................ 60 3. Vlastní výzkum...................................................................................................................... 62 3.1. Dotazníkové šetření ........................................................................................................ 62 3.2. Diagnostické šetření ........................................................................................................ 85 4. Shrnutí výsledků praktické části........................................................................................... 102 Závěr ....................................................................................................................................... 104 Literatura:............................................................................... Chyba! Záložka není definována. Seznam příloh.......................................................................................................................... 108 Přílohy
Úvod Pro svou diplomovou práci jsem si vybrala téma, které se zabývá poruchami řečové komunikace u klientů v domovech pro seniory. Toto téma jsem si vybrala především proto, abych si ověřila svou hypotézu, že se poruchy řečové komunikace u klientů v domovech pro seniory příliš neřeší. Pokud se mi má domněnka potvrdí, na tento fakt bych v rámci své práce ráda upozornila. Tyto problémy by u klientů těchto zařízení rozhodně neměly být přehlíženy. Mezilidská komunikace je důležitá pro každého z nás. Umožňuje nám sbližovat se, sdílet své pocity, radosti i starosti, či vyjadřovat svá přání. Potřeba komunikace je zásadní v každém věku, nevyjímajě věk seniorský. Neschopnost adekvátně vyjádřit své pocity a svá přání může u řady seniorů vést k psychickým obtížím a sociální izolaci. Takový člověk se může uzavřít do sebe a může přestat komunikovat se svým okolím, jelikož mu to v souvislosti poruchy řečové komunikaci činí obtíže. Takovým situacím je, dle mého názoru, třeba v zařízeních zdravotní i sociální péče předcházet. V teoretické části své diplomové práce se budu zabývat charakteristikou období senia a dalšími důležitými pojmy, které se k tomuto vývojovému období vážou. Dále také zásadními změnami, které toto vývojové období provází. Věnovat se budu také problematice komunikace, komunikačních poruch i toho, jaká jsou specifika pro komunikaci s osobami seniorského věku. V rámci dalších kapitol se zaměřím také na možnosti péče o seniory i historickému vývoji péče o tuto cílovou skupinu. V praktické části své diplomové práce budu vycházet z provedeného výzkumného šetření, které bude zjišťovat názory, postoje a znalosti personálu v předem vybraných domovech pro seniory. Tyto zmíněné atributy se budou orientovat samozřejmě na problematiku poruch řečové komunikace. Dále budu zjišťovat, jaké poruchy řečové komunikace se objevují u klientů, kteří budou vytipováni personálem přímé obslužné péče. Použitými metodami bude dotazníkové šetření a diagnostické šetření dle předem určeného testového materiálu.
11
I. TEORETICKÁ ČÁST
1. Stárnoucí člověk V první řadě je důležité si uvědomit, že každý člověk je jedinečná bytost, ke které je třeba vždy přistupovat individuálně. Osoby seniorského věku žijí mezi námi, ať už se jedná o naši babičku, dědečka, tetičku, strýčka, sousedku, nebo starou paní, kterou každé ráno potkáváme, jak pomalou chůzí venčí svého psa. K stárnoucím osobám je třeba přistupovat vždy s respektem a úctou. Jedná se o osoby, které se nachází v závěrečné fázi svého života a které mohou bilancovat, jakým způsobem svůj život prožili. Vyšší věk s sebou přináší změny různého charakteru, se kterými se musí senior vypořádat. Tou nejzásadnější je, dle mého názoru, odchod člověka do starobního důchodu. Existují lidé, kteří se na svůj pobyt v důchodu bezesporu těší. Takový člověk může najít nové koníčky, například v zahradničení, šití, čtení knih, chození do přírody atd. Je na každém, jak si svůj volný čas dokáže zorganizovat a jak tuto fázi svého života prožije. Naopak jsou lidé, kteří odchod do starobního důchodu mohou nést velice těžce. Nemusí se vůbec jednat pouze o ty, kteří celý život pracovali na vysokých pozicích a okolí k nim přistupovalo se značnou úctou a respektem, ale o kohokoli jiného. Po odchodu do důchodu si takový člověk může připadat nedůležitý, neprospěšný a mnohdy až zbytečný. V takovém případě je opravdu důležité, jak již bylo řečeno, najít takovému člověku nějaký nový impuls do života, který by ho plně uspokojoval a kterým by vyplnil svůj volný čas, kterého je najednou opravdu dostatek. Způsob trávení volného času seniorů je však značně ovlivněn již výše zmíněnými změnami. S pokročilejším věkem často přichází zhoršení zdravotního stavu a s tím spojená polymorbidita. Kromě fyzických změn, které zahrnují nejen změnu vnější podoby člověka, ale i změny orgánových systémů, dochází ke změnám v psychických procesech jedince, stejně tak se mění i sociální status takového člověka. Psychické změny se týkají především kognitivní oblasti, kdy často dochází k poruchám paměti, pozornosti či myšlení. Psychický stav bývá také značně ovlivněn ztrátou životního partnera či partnerky, s čímž se daný jedinec v tomto věku musí vyrovnávat. Změna sociální role souvisí s již výše zmíněným odchodem do starobního důchodu. Další úskalí, která pokročilý věk přináší, je zajištění nejideálnější péče a bydlení pro člověka v 12
pokročilém věku. Pokud je senior schopen se o sebe postarat sám či s dopomocí svého partnera, jedná se o tu nejlepší variantu, při které jedinec může zůstat tam, kde žil doposud a kde mu je nejlépe. Další variantou je péče v podobě rodinných příslušníků. To však již může zahrnovat stěhování seniora do místa bydliště svých příbuzných. Problémem zůstává to, že se nejčastěji jedná o osoby v produktivním věku, které chodí do zaměstnání a nemohou se seniorovi plně věnovat. V takovém případě přichází v úvahu zajištění pečovatele či umístění seniora do některého pobytového zařízení. Taková zařízení a formy péče o seniory jsou pak podrobněji rozpracovány v jedné z kapitol této práce.
1.1. Vymezení základních pojmů Rozhodně je třeba si uvědomit odlišnost určitých pojmů, které mohou být veřejností považovány za synonyma. Konkrétně se tedy jedná o pojmy stárnutí a stáří a pojmy gerontologie a geriatrie. Kromě těchto pojmů je v závěru vymezen pojem ageiuzmus, se kterým se můžeme v současné době setkávat čím dál častěji. 1.1.1. stáří a stárnutí
Jednoznačné vymezení pojmu stáří je vzhledem k intraindividuální variabilitě poněkud obtížné. V odborné literatuře je možné najít růzé definice pohlížející na stáří z velkého množství hledisek a projevů. Nejčastěji je stáří vymezeno chronologicky. Dle Světové zdravotnické organizace je základní klasifikace stáří následující: 60-74 let věk vyšší, nebo také věk raného stáří, 75-89 let je považován za stařecký věk a 90 let a výš je již považováno za dlouhověkost. Z praktických důvodů je tedy využíván věk kalendářní, který je odvozen z data narození. Nevypovídá však ani o soběstačnosti ani o zdravotním stavu starého člověk. Toto chronologické rozdělení stáří ve své publikaci uvádí i Haškovcová (2002). Tato autorka také poukazuje na to, že proces stárnutí je diskontinuitní, tedy že v některých obdobích svého života člověk stárne rychleji než v jiných. Autorky jiné publikace rozdělují období stáří následovně: 65 - 74 let mladí senioři, 75-84 let staří senioři a 85 let a více - velmi staří senioři. Také uvádí, že proces stárnutí probíhá u každého jedince jinak, což je dáno výslednicí nejen involučních změn, ale také původu funkčního stavu, životního stylu a podobně (Holmerová a kol., 2003). 13
Hudáková, Majerníková (2013) považují "vstup do stárnutí" věk 65 let. Největší změny stáří se však začínají dle autorky vyskytovat u osob ve věku nad 75 let. Vágnerová rozděluje vývojové období stáří do dvou dalších dílčích období. Období raného stáří vymezuje věkem 60-75let a období pravého stáří věk 75 let a více (Vágnerová, 2007). Dle Mühlpachra je stáří obecným termínem pro pozdní fáze ontogeneze, přirozeného průběhu života. Je důsledkem a projevem geneticky podmíněných involučních procesů modifikovaných dalšími faktory, jako jsou choroby, životní podmínky apod., a je spojeno s řadou významných sociálních změn. Ve své publikaci Gerontopedagogika uplatňuje stejné členění, jako Holmerová a kol.(2003). Dlouhověkost pak označuje jako velmi pokročilý věk, obvykle nad 90 let (Mühlpachr, 2004). Dle stručného psychologického slovníku je stáří označení pro konečnou etapu geneticky vyměřeného trvání života. Stárnutí je zde popsáno, jako "proces negativních změn, k nimž dochází po dospělosti; stárnutí je provázeno zmenšenou přizpůsobivostí v mezních zátěžích již po třicítce; s věkem klesá výbavnost nových materiálů, učení se novým symbolům, vštípivost čísel, bezesmyslných slabik a přepojování pozornosti; další růst s věkem uchovává paměť pro jednoduché materiály i pro esní paměť, paměť pro tóny, slovní zásobu a všeobecnou informovanost" (Hartl, 2004, s. 261). Dle publikace Ontogenetická psychologie začíná období senia asi v 60-65 letech. Je zde také uvedeno, že vymezení hranice stáří věkem je velmi problematické a je nutno mít na paměti, že jde o statistický průměr, do jehož rozptylu patří větší část populace. Samotné stáří není však dáno počtem let, která uplynula od narození, ale je v psychice, které přináší proces stárnutí, který byl zahájen již v předcházejících etapách. Je třeba rozlišovat stáří jako ontogenetickou etapu a pojem stárnutí, jako pozvolný proces, u kterého obtížně vymezíme jeho hranice. Stárnutí bývá definováno jako souhrn nezvratných změn, ke kterým dochází v čase a které vedou ke smrti. Stárnutí postihuje především tělesné funkce člověka. Na tělesné změny se však váží i změny psychické (Trpišovská, Vacínová 2006). Proces stárnutí je zákonitý a fyziologický a nikdo se mu nemůže vyhnout. Je třeba zdůraznit, že stárnutí a stáří není nemoc, nýbrž přirozený a fyziologický proces (Haškovcová, 2002). Tento proces probíhá také se značnou interindividuální variabilitou danou nejen různou genetickou 14
výbavou, ale také různými životními podmínkami, interakcemi s prostředím, zdravotním stavem i životním stylem. Zároveň jde o proces asynchronní, postihující nerovnoměrně různé struktury a funkce organismu, opět zčásti v souvislost i s jejich zatěžováním a stimulováním či poškozováním (Mühlpachr, 2004). Stárnutí je zkrátka proces, který je včleněn do celkového životního děje člověka. Není něčím, co by přicházelo neočekávaně a naráz. Právě naopak. Stárnutí je plynulým přechodem v rámci celého života (Křivohlavý, 2002). Stáří je možné rozdělit do tří skupin. První z nich tvoří stáří kalendářní. To je pravděpodobně nejsnáze vymezitelným pojmem, podle data narození každého jedince velmi lehce určíme přesné hranice pro nástup stáří. Je však důležité si uvědomit, že takto vymezené hranice nejsou zcela přesné vzhledem k individuálním rozdílům. Kalendářní stáří tak může představovat pouze orientační hodnotu, která člověka zařadí do příslušné kategorie, kterou však nelze zobecňovat. Druhou skupinu tvoří sociální stáří, které zohledňuje především proměnu sociálních rolí, potřeb, životního stylu i ekonomického zajištění jedince. Tyto faktory jsou taktéž velice individuální. Poslední kategorií tvoří stáří biologické, které je nejpřesnějším faktorem pro vvymezení hranice stáří. Zde je možné hovořit o konkrétní míře involučních změn u daného jednotlivce. V současnosti však neexistuje přesná metoda, která by jasně a jednoduše konkretizovala biologické stáří jedince tak, aby byla zároveň využitelná v klinické praxi (Marková, 2009). 1.1.2. geriatrie a gerontologie
"Geriatrie se zabývá ve své péči obvykle pacienty staršími 75 let, a to proto, že většina z nich již vykazuje změny typické pro stáří. Z preventivního pohledu je však třeba zdůraznit, že se moderní geriatrie i gerontologie orientují zejména na tzv. mladé seniory, kteří mohou pozitivní změnou životního stylu ovlivnit své zdraví ve stáří" (Holmerová a kol., 2003, s. 16). Gerontologie je vědou o stáří a stárnutí. Název je odvozen od řeckého slova gerón = stařec, starý člověk a logos = nauka, věda. Obvykle bývá členěna na tři nestejné, avšak velmi důležité části. 1. Experimentální gerontologie se zabývá mechanismem biologického procesu stárnutí buněk, tkání, orgánů a organismů a studuje také procesy biologického a psychologického stárnutí člověka. Tato činnost je důležitá, jelikož umožňuje predikci procesu stárnutí a jeho prevenci. 2. Sociální gerontologie tematizuje sociální dopady stárnutí a stáří člověka. Zároveň si všímá i společenských a sociálních faktorů, které proces strnutí ovlivňují. Zjišťuje a kategorizuje sociální 15
potřeb osob starých a stárnoucích. V posledních letech se také zabývá prevencí a formuluje programy typu Stárnout zdravě s cílem udržet praktickou soběstačnost. 3. Klinická gerontologie se zabývá zvláštnostmi chorob ve stáří i aspektů léčby starých lidí. Bývá též nazývána pojmem geriatrie. Geriatrie je v České republice samostatný klinický obor od roku 1982 (Haškovcová, 2002). Kalvach, Onderková popisují gerontologii jako souhrn poznatků o stárnutí, stáří a životě ve stáří. Je oborem, který se vyučuje na vysokých školách jako předmět i jako obor. Dále ve své publikaci uvádí také rozdělení gerontologie na gerontologii experimentální, sociální a klinickou (Kalvach, Onderková, 2006). Dle Holmerové je geriatrie nejobecnějším názvem pro nauku o stárnutí a stáří. Zkoumá ji z pohledu demografického, biologického, sociálního a z mnoha dalších aspektů. Geriatrie, neboli také klinická gerontologie je pak dle autorek medicínou stáří, lékařským oborem, který se zabývá diagnostikou a managementem onemocnění ve stáří, ale také širšími souvislostmi z pohledu veřejného zdravotnictví. Autorky v publikaci uvádějí, že by se geriatrie dala přirovnat k pediatrii. Ne snad emotivním náhledem, ale bezesporu specifitou diagnostiky a terapie. Od pediatrie se liší tím, že se často bohužel i lékaři dívají na starší pacienty jako na někoho, kdo pro ně představuje přinejmenším více práce, ať terapeutické, diagnostické, nebo sociální a v mnohém je tzv. "neperspektivní" (Holmerová a kol., 2003). "Geriatrie jako obor vznikla z důvodu demogra ických změn a nevyhnutelnosti péče o staré lidi, při zohlednění speci ik onemocnění geriatrického věku. Zdravotní péče v geriatrii se od ostatních oborů medicíny odlišuje komplexnějším přístupem, potřebou koordinované týmové péče (interdisciplinární lékařské, ošetřovatelské a rehabilitační) a akceptováním zdravotně sociální povahy onemocnění v séniu" (Hudáková, Majerníková, 2013, s. 21) Hartl geriatrii popisuje jako nauku o prevenci a léčbě chorob starých lidí. Termín gerontologie pak popisuje jako "Studium procesů stárnutí, k nimž dochází v buňkách, tkáních, orgánech, organizmech či ve skupinách jedinců od dospělosti až po jejich smrt" (Hartl, 2004, s. 74). Gerontologii můžeme též definovat jako souhrn poznatků o stárnutí, stáří a životě ve stáří. Vyučuje se na vysokých školách jako předmět i jako obor (Kalvach, Onderková, 2006).
16
1.1.3. ageizmus
Termín ageizmus se poprvé objevil v USA koncem šedesátých let 20. století a je odvozen od anglického slova age, což znamená věk. Tento termín vystihuje věkovou diskriminaci, která může být pro seniory poměrně nebezpečná. Vychází z předpokladu, že jednotliví zástupci určité věkové kategorie mají odlišné charakteristiky i jinou společenskou hodnotu. Z této charakteristiky vyplývá, že se ageizmus tedy nemusí týkat výhradně seniorské populace. Pokud však hovoříme o populaci seniorů, může se ageizmus vyskytovat např. při komunikaci. Typické je oslovení "babi, dědo". Nikdo však nemá právo takto oslovovat osoby vyššího věku, vyjma blízkých příbuzných. Tento fenomén se týká především seniorů, kteří jsou umístěni v pobytových zařízeních a je typický pro ošetřující personál (Mlýnková, 2011). Tento termín můžeme vnímat také jako averzi vůči starým lidem. Ageisticky laděné výroky či chování můžeme pozorovat i u seniorů, kteří se identifikují s výroky zeměšňující je samotné. Zkreslení v hodnocení vlastního života staršími lidmi pod vlivem takových tendencí je potom ambivalentní a i přes relativně klidný a plnohodnotný život ho mohou vnímat jako neuspokojující (Hrozenská, Dvořáčková, 2013). Mininbergerová, Dušek ve své publikaci uvádí: "slovo ageizmus nemá přesný český ekvivalent, představuje společenské předsudky vůči stáří. Zahrnuje předsudky a negativní představy o starých lidech nebo projevy diskriminace vůči starším lidem. Některé projevy diskriminace jsou zřejmé, některé v podtextu nevyslovené. Stereotypy o stáří vznikají z předčasného a zjednodušeného hodnocení nebo z černobílého myšlení. Ageizmus se projevuje v upřednostňování mládí, čímž rozumíme např. to, že mladí lidé mohou sdělovat příznaky svých nemocí a zaujmou jimi, aniž by byli odbyti poukazem, že neduhy přináší věk " (Minibergerová, Dušek, 2006, s. 46).
2. Změny ve stáří 2.1. Sociální změny ve stáří Sociální stárnutí velice úzce souvisí s odchodem do starobního důchodu. Je to jedna ze zásadních životních změn, která člověka může ovlivnit v negativním i pozitivním slova smyslu. S odchodem do starobního důchodu se bezesporu mění sociální role seniora. Končí role pracujícího člověka, 17
který svou pracovní činností utváří hodnoty pro obyvatelstvo a celý stát. Starší člověk získává novou roli důchodce, který naopak dostává od státu penzi a svou prací již našemu společenství zpravidla nijak nepřispívá. V tomto důsledku může dojít ke snížení společenské prestiže a autority. Nejednou bývá senior-důchodce vnímán jako někdo, kdo čerpá peníze ze státní kasy, například při častějším ošetření u lékařů, a současně společnosti nic nepřináší a je tedy zbytečný. Takové chápání seniorů je velmi často podporováno reportážemi a články v médiích (Mlýnková, 2011). Někteří lidé se mohou na odchod do starobního důchodu těšit. Plánují si různé aktivity, na které až doposud neměli čas. Takoví lidé jsou připraveni na nový život, který jim přináší nové zkušenosti a uspokojí mnohá očekávání. Mnozí lidé však nevědí, co dělat s volným časem, kterého je najednou, možná až přespříliš. Pokud nejsou schopni naplnit den smysluplnými činnostmi, může se objevit pocit neuspokojených potřeb, nuda a další negativní emoce. Senior pak může být nespokojený, mrzutý či lítostivý. Další součástí může být výskyt nemocí, které mohou bránit ve vykonávání běžných denních činností. V takovém případě dochází k omezení soběstačnosti a objevuje se fyzická závislost na pomoci druhých osob. Není však pravidlem, že je každý senior závislý na pomoci druhých osob. Mnozí senioři žijí dlouho aktivním životem, jsou schopni zajišťovat běžné denní povinnosti, pečovat o domácnost, či se stále věnovat svým koníčkům (Mlýnková, 2011). Hrozenská a Dvořáčková ve své publikaci (2013, s. 43-44) uvádí: "Psychosociální stárnutí výrazně ovlivňuje schopnost seniora adaptovat se na změny, které stáří přináší. Patří k nim také odchod do důchodu, který na jedné straně dává prostor k oddechu, spánku a péči o sebe sama, na druhé straně snižuje počet sociálních kontaktů člověka. Zároveň dává prostor novým aktivitám, různým zálibám, poskytuje možnost uskutečňovat vysněné rekreační činnosti. Období důchodového věku je jen jedním obdobím života, kdy se může volný čas trávit tak, jak si to člověk přeje. Hlavními proměnnými však zůstávají zdraví a příležitost k práci". Mezi jeden z nejvýraznějších sociálních projevů stárnutí je soustavné omezování pobytu jednotlivců ve společnosti. Ukončení pracovního poměru nebo zkrácení pracovního času má mnohé důsledky, jako je například méně styků s kolegy, řidší účast na společných podnicích, oslabení přátelských svazků, pokus šetřit energii na důležité činnosti, stahování se do ústraní atd. Jsou však značné individuální rozdíly. Toto uvolňování však nelze chápat jako negativní proces, staří lidé se mohou zapojovat do činností, které jim nebyly dříve přístupné, jak již bylo řečeno věnovat se svým koníčkům, náhradním činnostem apod. Je proto důležité připravovat se na 18
důchod, pěstovat nové činnosti, zejména s osobním významem.
Většina starších lidí se
přizpůsobuje dobře. Obtížnější to je pro jedince, kteří se zcela identifikovali se svou profesí a mají pocit, že bez ní nic neznamenají. Úloha žen v domácnosti je lehčí, protože se pro ně v tomto ohledu nic nemění, i když tu může být problém, a to manžel v domácnosti. Starší člověk může uvolnění vítat nebo se mu vzpírat. Prostředí ho může podporovat v jiných oblastech, či mu dávat najevo ztrátu jeho prestiže (Trpišovská, Vacínová, 2006). Pro člověka odcházejícího do důchodu může být problém, jak najít uspokojivý způsob uvolnit se, aniž by se dostal do hospodářských potíží nebo nebyl postižený citově, např. osamnělostí a nudou. Obecně o zdraví a spokojenosti takové osoby rozhoduje finanční příjem a hmotné zabezpečení, částečně pokračování v předchozí činnosti, pohodlí a zdraví, správné využití volného času. Člověk však přestává být příslušníkem některých malých skupin, což může vést k izolaci. Starý člověk, který nepracuje a žije izolovaně, se obvykle začíná nudit, je podrážděný, poté apatický a lenivý, s poklesem zájmů, vnímavnosti, se ztrátou tělesné a duševní bystrosti. Doba od odchodu do důchodu až do smrti se někdy označuje jako finální stadium v procesu partnerství. Odchod do důchodu výrazně mění životní styl, vyžaduje adaptaci, nejvíce se to projevuje v rodinách, kde manžel pracoval, a žena byla v domácnosti. Mění se také druhy konfliktů v závislosti na tom, jak jsou partneři schopni se vyrovnat se se změnami, které přináší změny v životním stylu. Jedinci, kteří žijí v manželství, jsou obvykle spokojenější, než ti osamoceni. Manželské uspokojení je důležitější obvykle pro ženu, než pro muže. Prokázalo se, že dospělí, kteří nikdy nebyli ve svazku manželském, snášejí snáze osamnělost ve starém věku (Trpišovská, Vacínová, 2006). Osamnělost starých lidí je individuálním prožíváním struktury sociálních vztahů. Nemusí být nutně určena množstvím kontaktů, mnohý člověk se cítí osamělý, a naprosto není sociálně izolován. Jiní jsou více izolováni, ale osamělí se cítit nemusí. Ženy si obvykle na osamělost stěžují více než muži. Osamělost může být spojena s malými zájmy, omezením orientace na budoucnost či nespokojeností. Záleží i na tom, jaké množství informací staří lidé dostávají a jak je umí zpracovat (Trpišovská, Vacínová, 2006). Sociální aspekty ve stáří úzce souvisí s postavením staršího člověka. Sociální pozice takového jedince je dána nejen předepsanými privilegii a závazky, ale také porovnatelnou úctou a neúctou. Sociální pozice určuje postavení, které zaujímá jedinec v určitém sociálním společenství ve vztahu k ostatním jedincům. Tato pozice se získává vlastním úsilím jednotlivce. Zdá se, že na první pohled 19
je stárnutí spojené hlavně s fyzickými změnami. Koncem 20. století je častěji chápáno jako limit nebo brzda růstu, což se ve stáří ještě násobí. Soupeření mezi statusovými skupinami je jednou z příčin, proč může být status seniorů ve společnosti vymezovaný i formou diskriminace nebo předsudků. Ta je, podobně jako i jiné formy diskriminace, založená na negativních stereotypech těch, kterých se týká - starší lidé nejsou produktivní, jsou senilní, dětinští, a představují zátěž a náklady pro společnost (Hrozenská, Dvořáčková, 2013).
2.2. Tělesné změny ve stáří Stárnutí sebou přináší zhoršení somatického i psychického stavu. Proces tělesného úpadku bývá individuálně variabilní z hlediska času, rozsahu i závažnosti projevů. Závisí na interakci dědičných předpokladů a důsledků různých vnějších vlivů, které se v průběhu života stárnoucího člověka postupně nakumulovaly (Vágnerová, 2007). S přibývajícím věkem se zmenšuje počet osob bez nemoci, naopak se zvyšuje prevalence chronických chorob, zvyšuje se počet osob se sníženou soběstačností vedoucí často až k bezmocnosti. Vyjma toho značně stoupá polymorbidita neboli souběžný výskyt několika chorob u jednoho seniora. Navíc se k této polymorbiditě v poslední době připojuje i polypragmazie, čili lehkovážné nadužívání léků s rizikem dalšího poškození zdraví (Ort, 2004). Přestože každý člověk prožívá svůj život jedinečným způsobem, lze se shodnout na významných okamžicích, které přicházejí s vyšším věkem. Změny se odehrávají v rovině psychické, tělesné i sociální. Vždy se jedná o propojené systémy. Vengářová ve své publikaci uvádí následující změny, které doprovázejí proces stárnutí. Jedná se především o změny vzhledu, úbytek svalové hmoty, změny termoregulace, změny činnosti smyslů, degenerativní změny kloubů, změny trávicího sytému, změny vylučování a změny sexuální aktivity (Venglářová, 2007). Dle Mlýnkové (2011) se tělesné změny týkají většiny orgánových soustav a jejich orgánů. Nejvíce nápadné jsou na kožním ústrojí, pohybovém systému, které jsou zřetelné již na první pohled. Dále probíhají také v kardiovaskulárním, respiračním, trávicím, pohlavním a vylučovacím, nervovém systému a na smyslovém vnímání a spánku. Nyní se na jednotlivé změny zaměřím trochu podrobněji. Kožní ústrojí je měněno z důvodu snížení aktivity mazových žláz. Kůže ztrácí svou schopnost zadržovat vodu, a proto může být kůže suchá a může svědit. Na horních končetinách či v obličeji se 20
mohou objevovat hnědé, tzv. "stařecké skvrny". Jedná se o projev nahromadění melanocytů, což jsou buňky tvořící kožní pigment. Naopak se může také stát, že se v kůži objeví bledá místa, v nichž pigment zcela chybí. Dochází také ke snížení množství elastických vláken. Kůže může být méně elastická, tvoří se vrásky a snižuje se napětí kůže. V podkoží může docházet ke ztrátě tukové tkáně. V tomto důsledku je pak kůže tenká a může připomínat pergamenový papír. Co se týče přídatných orgánů, jako jsou vlasy, ochlupení a nehty, jsou také pod vlivem značných změn. Jedná se především o šedivění, řídnutí, u nehtů pak ztluštění s výskytem podélných rýh (Mlýnková, 2011). Pohybový systém je zatěžován v důsledku změn výšky a váhy postavy. Ke snížení výšky postavy dochází z důvodu atrofie meziobratlových plotének. Někteří senioři tak mohou chodit v mírném předklonu. Příčinou je ochabování kosterních svalů, které již nejsou schopny držet postavu zpříma. Kosti mohou řídnout a stávat se křehkými. Tím se může zvýšit riziko zlomenin a úrazů. Úbytek kloubní chrupavky doprovází zvýšená bolestivost kloubů a zároveň snížená schopnost pohybu. Kosterní svaly mohou ochabovat, jejich fyzická síla a pružnost se snižuje (Mlýnková, 2011). V rámci kardiovaskulárního systému klesá pracovní kapacita srdce. To se může projevit při zvýšené fyzické zátěži či při stresu. Srdeční chlopně zpravidla ztrácejí pružnost a snižuje se činnost srdce jako pumpy. Srdce je pak schopné přečerpávat menší množství krve. Může tak dojít k poklesu průtoku krve všemi orgány, včetně ledvin, mozku a koronárních cév. U cév klesá jejich elasticita a může se objevit hypertenze. Příčinou snížené elasticity cév je ukládání tukových látek a vápníku do tepených stěn. Tento jev je nazýván ateroskleróza. Kardiovaskulární choroby mohou být spojeny s různými problémy zhoršujícími kvalitu života, např. významným omezením fyzické výkonnosti, ale i s psychickými problémy, které jsou ve ztahu k nim symptomatické, nebo z nich vyplývají (Vágnerová, 2007). Změny na respiračním systému zahrnují především sníženou respirační schopnost plic. Mezi typické projevy patří zadýchávání. Staří lidé si mohou stěžovat, že nemohou popadnout dech. Takový člověk zpravidla nadechuje menší množství vzduchu, neboť se zmenšuje objem hrudníku vlivem změn na hrudníku a v mezižeberních svalech. Snižuje se tak vitální kapacita plic. Klesá také čistící schopnost řasinkového epitelu, proto se mohou častěji vyskytnout záněty dýchacých cest (Mlýnková, 2011).
21
Trávicí systém bývá postižen méně než ostatní tělní systémy. I zde však dochází k výrazným změnám. Ve stáří se může objevovat opotřebování či ztráta chrupu, snižuje se tvorba slin a trávicích enzymů. Je zpomalená pohyblivost, která je realizována hladkým svalstvem orgánů trávicí trubice. V tomto důsledku je prodloužený průchod tráveniny žaludkem a střevy. Oslabená peristaltika může být také doprovázená zácpou. Kromě toho je také zpomaleno vstřebávání vitaminů, živin a dalších látek včetně léků. V pozdějším věku může dojít vlivem atrofických změn Langerhasových ostrůvků ve slinivce břišní k výskytu tzv. "stařecké" formy diabetu (Mlýnková, 2011). Sexuální aktivita u osob seniorského věku je výrazně individuální. U mnohých osob může sexuální aktivita přetrvávat až do vysokého věku. Degenerativní změny na mužských pohlavních žlázách probíhají velmi pomalu. Varlata jsou schopna tvořit spermie až do pozdního věku, i když se snižuje jejich množství. U žen jsou degenerativní změny poměrně výraznější a objevují se po menopauze. U žen je snížená sekrece pohlavních hormonů, zmenšuje se mléčná žláza a snižuje se přirozená zvlhčující schopnost pochvy (Mlýnková, 2011). Ve vyšším věku klesá také schopnost ledvin tvořit a vylučovat moč. Klesá kapacita močového měchýře a snižuje se síla obou svěračů uretry. Někteří senioři nemusí být schopni udržet moč - v takovém případě pak mluvíme o inkontinenci. Může to být způsobeno zvětšenou prostatou u mužů či ochabnutím svalstva pánevního dna u žen. Kromě toho se snižuje schopnost kompletního vyprázdnění celého močového měchýře. Po vymočení pak zůstává určité množství moči v močovém mechýři. Tím se také vysvětluje, proč senioři pociťují nucení na močení i v nočních hodinách (Mlýnková, 2011). Nervový systém je také podroben značným změnám. Snižuje se rychlost vedení vzruchů v periferním nervovém systému, a proto někteří senioři potřebují více času na příjem informace a její zpracování. Jinými slovy řečeno se prodlužuje reakční čas na podněty. Například osmdesátiletému člověku může trvat delší dobu, než si uvědomí, že vstoupil do vozovky bez rozhlédnutí, a upozorní ho až zastavující auto za skřípotu brzd. Hovoříme pak konkrétně o sníženém psychomotorickém tempu (Mlýnková, 2011). V důsledku stárnutí se snižuje také výkonnost smyslových orgánů. Výrazné může být zejména 22
postižení zraku a sluchu. K postižení zraku může pozvolna docházet již ve středním věku. Ve stáří se snižuje zraková ostrost, schopnost oka adaptovat se na tmu a šero a snižuje se akomodační schopnost na blízké a vzdálené předměty. U některých osob můžeme pozorovat i zúžení zorného pole, což je velmi závažné zejména u řidičů. Stařecké změny oční čočky mohou být doprovázeny vznikem šedého zákalu, což se projevuje sníženou zrakovou ostrostí. Výjimečný není ani zelený zákal. Zhoršení sluchu je ve stáří poměrně častým jevem, který vzniká následkem atrofických změn sluchové dráhy. Sluch je postižen zejména u osob, které pracovaly v hlučném prostředí. Nedoslýchavost u starších lidí představuje závažný, avšak mnohdy přehlížený problém. Lidé mohou mít v důsledku nedoslýchavost i problémy v komunikaci, což může vést k jejich sociální izolaci (Mlýnková, 2011). Jednou z příčin interindividuálních rozdílů jsou genetické dispozice. Lze obecně říci, že lidé mají ve svém genetickém programu zakódován počátek a průběh stárnutí i pravděpodobnou délku života. Tyto dědičné faktory jsou však pouze jedním z faktorů, které mohou ovlivnit rychlost a kvalitu stárnutí. Již zmíněné exogenní zátěže pak modifikují v průběhu života fungování jednotlivých orgánových systémů, popřípadě i celého organismu. Výsledkem je aktuální stav, který může být právě z tohoto důvodu horší, než bychom mohli na základě genetických předpokladů očekávat. Stáří je pozdním období života, a tak není divu, že se v něm zrcadlí i způsob prožití minulých fází života (Vágnerová, 2007). V průběhu stárnutí musí zcela logicky docházet k postupnému zhoršování tělesných funkcí, avšak změny jednotlivých orgánových struktur a funkcí bývají individuálně specifické. Stárnutí neprobíhá rovnoměrně ani v rámci jednoho organismu. Stáří není samo o sobě chorobným stavem, avšak v průběhu procesu stárnutí dochází k sumaci nepříznivých vlivů, a proto přibývá četnosti nemocných lidí. Každý člověk během svého života prodělá řadu nemocí, které ovlivní jeho somatické funkce. Základním znakem nemocnosti ve stáří je již jednou zmíněná polymorbidita, tedy to, že starší lidé dost často trpí větším počtem různých, většinou chronických onemocnění (Vágnerová, 2007). Předpokládaný proces stárnutí a pravděpodobná doba úmrtí je odlišná ve vztahu k pohlaví. Dle Zavázalové je střední délka života v České republice u žen 77 let a u mužů 69 let. To znamená, že se již na počátku stáří může významným způsobem zhoršit zdravotní stav mnoha lidí. Někteří z nich v této době dokonce zemřou. Nejčastější příčinou úmrtí u osob starších 65 let jsou 23
kardiovaskulární, cerebovaskulární a nádorobá onemocnění. Ženy žijí průměrně o něco déle než muži. Je zde však větší riziko, že kvalita jejich života nebude v době pozdnějšího stáří příliš vysoká (Zavázalová, 2001). Průběh chorob v tomto životním období je typický sklonem ke komplikacím a k chronicitě, protože organismus už nemá dostatečné rezervy, aby zvládnul i běžná onemocnění. Ve věku nad 70 let trpí nějakým chronickým onemocněním až 87% lidí, v 85 letech jsou takto postižení prakticky všichni jedinci (Zavázalová, 2001). Pro kvalitu života starého člověka však není rozhodující samotná přítomnost nějaké nemoci, ale spíše stupeň funkčního postižení, které z ní vyplývá. Zdraví není v tomto věku chápáno jako neexistence nemoci, důležitější je zachování soběstačnosti a přijatelného pocitu pohody. Staří lidé tuto skutečnost hodnotí odlišně než mladší generace. Rozhodujícím ukazatelem zhoršení zdravotního stavu seniorů je kumulace postižení různých funkcí snižující jejich celkovou soběstačnost. Projevuje se neschopností vykonat běžné činnosti a postarat se přijatelným způsobem o sebe i o svou domácnost. Snížení soběstačnosti může vést až k bezmocnosti a závislosti na pomoci jiných lidí či k nutnosti umístění do vhodné instituce. Soběstačnost i pocit životní pohody závisí na typu a závažnosti onemocnění. Různé choroby je nemusí ovlivnit stejným způsobem ani stejnou měrou. Pro stáří je typický nárůst určitých chorob a z nich vyplývajícího postižení příslušných orgánových systémů. Nejčastější jsou chronická onemocnění oběhové soustavy, jimiž trpí přibližně 75% osob starších 60 let (Zavázalová, 2001). Velice časté jsou ve stáří také nemoci pohybového ústrojí, postijující přibližně 40% lidí starších 60 let (Zavázalová, 2001). Jejich důsledkem je omezení lokomoce a s tím související snížení soběstačnosti a sociální izolace. Hůře pohybliví senioři mívají obavy z pádu, z nezvládnutí situací v běžném denním provozu, např. na ulici, v obchodě či v dopravním prostředku, zejména pokud nejde o bezbariérové prostředí. Narůstající úzkost a napětí nakonec může vést k rezignaci na samostatný pohyb a k setrvání v bytě či v jeho nejbližším okolí. Tímto způsobem je omezována četnost i variabilita podnětů, kontakty s lidmi jsou mnohem vzácnější, ne-li nedostupné, zejména pokud jsou přátelé či příbuzní také pohybově limitováni (Vágnerová, 2007). Standardní proces stárnutí mění nejenom různé funkce, ale samozřejmě i vzhled staršího člověka, a tímto způsobem ovlivňuje jeho sociální status. Lidé jej v důsledku této změny začínají vnímat jako "starce" a podle toho se k němu také chovají. Rychlost a míra proměny zevnějšku však není u všech lidí stejná. V určitých případech může dojít k tak rychlé kvalitativní změně, že starý člověk ztrácí 24
své typické rysy, vypadá jinak než dřív, jako by se proměnila celá jeho bytost. Může nápadněji zhubnout, ztloustnout, shrbit se, stane se vrásčitým, zešediví mu vlasy apod. Stejně tak jako vnitřní tělesné funkce, mívá změna vzhledu individuálně typický průběh. Zevnějšek staršího člověka může signalizovat, jaký je jeho celkový, psychický i somatický stav. Mnozí senioři o sebe velmi pečlivě dbají a uspokojivý výsledek podporuje jejich sebeúctu (Vágnerová, 2007). V důsledku biologických změn ve stáří dochází i ke změnám v intimním životě seniorů. To je způsobeno především změnami vzhledu těla a s tím spojenou nespokojeností, studem či odmítáním sexu. Dále se může jednat o degenerativní změny žláz či často také o snížení hybnosti a s tím související bolesti a obtíže při sexuálním styku. Mezi choroby, ovlivňující sexualitu patří například diabetes mellitus, což negativně ovlivňuje cévní aparát s dopadem na erekci u mužů, kardiovaskulární choroby, které často mohou za celkové snížení fyzického výkonu či například onemocnění pohybového aparátu (Venglářová, 2007).
2.4. Psychické změny ve stáří Proces stárnutí zahrnuje různé změny psychiky, které se s rostoucím věkem mohou objevovat u každého člověka individuálně. Mezi psychickými projevy a změnami ve stáří existuje značné individuální rozdíly. Zjednodušeně můžeme říci, že dochází ke zhoršení kognitivních funkcí, tedy vnímání, pozornosti, paměti, představ a myšlení. Může také klesat pružnost myšlení či psychická vitalita. Změnám nepodléhá slovní zásoba, jazykové dovednosti, způsob vyjadřování myšlenek či intelekt. Některé psychické pochody naopak mohou zaznamenat zlepšení, například vytrvalost, trpělivost, rozvaha či schopnost úsudku (Mlýnková, 2011). V průběhu procesu stáří dochází k nerovnoměrné proměně dílčích schopností i celkové struktury poznávacích procesů. Kognitivní plasticita, tj. schopnost využít svůj potenciál, není po 60. roce života již příliš velká a postupně stále klesá. Změny provázející stárnutí se zpravidla projevují především ve funkcích, které slouží k zaznamenávání, ukládání a využívání informací. Vážný pokled účinnosti a přesnosti kognitivních kompetencí může mít významný dopad na kvalitu života, zejména pokud by omezoval schopnost žít nezávisle na cizí pomoci. Významnou změnou je zpomalení poznávacích procesů a prodloužení reakčních časů. Starší lidé nemusí být méně schopni, bývají však pomalejší, a výraznější zpomalení vede ke zhoršení kvality kognitivních funkcí, např. nestačí zpracovat všechny potřebné informace, a tudíž vycházejí z nepřesné premisy. Zpomalení kognitivních procesů je neselektivní a dochází k 25
němu bez ohledu na situaci, i když je přímo úměrné její komplexnosti a obtížnosti. Celkové zpomalení má za následek až dvojnásoné prodloužení časového limitu, který je potřebný ke zvládnutí určitého úkolu. Seniorům však netrvá déle jenom zpracování informací, nýbrž i volba adekvátní reakce, protože se déle a obtížněji rozhodují a sám fakt, že se musí rozhodovat, pro ně často představuje zátěž (Vágnerová 2007). Elizabeth Arnold například uvádí, že věkem podmíněné změny v kognitivní oblasti jsou u zdravých seniorů minimální. Staří lidé bez ohledu na zub času a onemocnění nevykazují ztrátu inteligence, ale mohou vyžadovat více času pro sestavení verbální odpovědi, nebo pro vyhledávání informací z dlouhodobé paměti (Arnold, 2010). S věkem spojený pokles kognitivních funkcí však není psychickou poruchou, ale pravděpodobně jen výraznějším vyjádřením poklesu paměti, kerý se v běžných situacích neprojeví (Pidrman, Kolibáš, 2005). Na kvalitě psychiky se bezesporu podílí osobnost člověka. Integrita osobnosti zůstává zachována, mění se zpravidla pouze její dílčí schopnosti. Může docházet ke změnám některých osobnostních rysů a vlastností jedince. U patologických typů jedinců může docházet ke zvýraznění některých rysů nebo vlastností, jiné ztrácejí na své intenzitě. Dochází také ke změnám v hiearchii potřeb. Do popředí se zpravidla dostává zájem o vlastní zdraví, potřeba jistoty a bezpečí či touha se uplatnit i ve vyšším věku. Výrazně se zhoršuje přizpůsobení se životním změnám. Senioři jsou zvyklí na svůj stereotyp a při nedostatku motivace k jiným, novým činnostem jej mohou neradi měnit (Mlýnková, 2011). Změny psychických funkcí nepostihují ve stejné míře všechny staré lidi. Existují výrazné interindividuální rozdíly. Psychologové předpokládají, že část změn je vyvolána sociálními faktory, jako je například špatná ekonomická situace, ztráta přátel a blízkých osob atd. (Pidrman, Kolibáš, 2005). Ani oblast citového proživání nezůstává beze změn. Starší lidé mohou být více plačtiví. U některých typů osobnosti se objevuje rychlé střídání nálad neboli emoční labilita. U jiných osob může být výrazná úzkost, strach a může se objevit i depresivní naladění seniora. U vitálních a zdravých seniorů se emoční labilita zpravidla neobjevuje (Mlýnková, 2011). Velkou psychickou až traumatizující změnou bývá ztráta životního partnera. Po jeho smrti prožívá druhá osoba zcela nevyhnutelně pocit nenahraditelné ztráty, prázdnoty, samoty a opuštění. Většina 26
lidí se s touto ztrátou naučí žít, i když se jedná o situaci nesmírně bolestivou. Někteří lidé však tuto emocionálně náročnou situaci nemusí unést, nesmíří se s ní, což nezřídka může urychlit jejich vlastní úmrtí (Mlýnková, 2011).
3. Komunikace se seniory 3.1. Komunikace Komunikace je jednou z nejdůležitějších potřeb, kterou využívají všichni živí jedinci. Je předpokladem života ve společnosti, nelze nalézt společnost, jenž by se bez komunikace obešla. Určitý druh komunikace potřebuje ke svému životu každý z nás. Obecně lze říci, že komunikovat znamená vzájemně si předávat informace. Jedná se o proces, který obsahuje tři základní atributy: komunikátor je osoba, od které sdělení pochází, komunikant je příjemce sdělení a termínem komuniké označujeme vlastní obsah komunikace (Dlouhá, 2013). Pokorná pohlíží na komunikaci jako na proces předávání informací mezi dvěma či více komunikujícími subjekty. Jde o proces sdělování (také sdílení) přenosu a výměny významů a hodnot, zahrnující nejen oblast informací, ale také další projevy a výsledky lidské aktivity, jako jsou formy chování, umělecké výtvory apod. (Pokorná, 2010). Pojem komunikace pochází z latinského communicare, což můžeme přeložit jako sdílet či radit se. Dvořák definuje komunikaci jako: "přenos různých in ormací a obsahů pomocí různých komunikačních systémů, zjména prostřednictvím jazyka" (Dvořák, 2001, s. 100). Dle pedagogického slovníku je komunikace definována jako "sdělování a dorozumívání mezi lidmi" (Průcha a kol. 2013, s. 101). Stejně tak i Hartl vymezuje komunikaci jako proces dorozumívání a sdělování (Hartl, 2004). Dle Neubauera je řečová komunikace takový proces, v němž jsou mezi účastníky předávány informace. Zahrnuje motivovaný záměr, výběr komunikačních prostředků a jejich užití. Dále příjem informace, její zpracování, rozumění obsahu a tvorbu odpovědi (Neubauer, 2001). Základem lidské kounikace je jazyk, díky kterému je možné se vyjádřit řečí. Jazyk je charakteristický vlastím slovníkem, gramatickými a syntaktickými pravidly stavby vět. Každý člověk má svůj individuální jazykový sysstém, popisující jakým způsobem je schopen si daný 27
jazyk osvojit a používat. Ten závisí na vzdělání, věku, na sociokulturním prostředí, na zájmech či může být ovlivněn vývojovou či získanou poruchou (Neubauer, 2007). Veškerá lidská komunikace probíhá na dvou úrovních - verbální a neverbální. Neverbální komunikace tvoří především řeč těla (pohledy očí, výrazy obličeje, pohyby těla, postoje, vzdálenost v prostoru, doteky), dále neobsahová stránka řeči jako je intenzita hlasu, barva a tón hlasu, rychlost mluvy, přestávky v řeči, ale také například zacházení s časem (dochvilnost apod.). Neverbální složka komunikace je vývojově starší, bezprostřednější a jednoznačnější. Je méně kontrolovatelná, jelikož symbolika pohybů, gest a mimiky je všeobecně málo známá. Lidé si obvykle nejsou vědomi toho, co o sobě druhým řečí svého těla prozrazují (Mininbergerová, Dušek, 2006). Klenková vymezuje neverbální komunikaci jako komunikaci prostřednictvím gest, mimiky, očního pohledu, vzdáleností, postojem těla, zaujímáním prostorových pozic, tónem hlasu, způsobem hovoru atd. (Klenková, 2006). Dle Pokorné je také nezbytné zdůraznit, že neverbální komunikace ovlivňuje přenos informací v rámci komunikačního procesu nezanedbatelným způsobem a je často pro příjemce významnější než vlastní obsah a náplň komuniké. Z tohoto důvodu je nezbytné zdůraznit význam mimoslovní komunikace a její dopad zejména v pragmatické oblasti příjemce komuniké. Sebelépe míněné verbální sdělení, které je v nesouladu s neverbálními projevy, je potencionálně nebezpečné a může mít fatální následek ve vztazích komunikujících osob a v konečném důsledku může vést ke ztrátě důvěry (Pokorná, 2010). Stejná autorka ve své publikaci přehledně shrnuje základní složky neberbální komunikace. Řadíme sem tedy: viziku - kontakt očí, vzájemné pohledy, místa zaměření pohledu či délku očního kontaktu; mimiku - pohyby tváře, především úst, očí, nosu, tedy tzv. hlavního neverbálního komunikačního trojúhelníku vyjadřujeme nejčastěji emoce, náladu či afekt; kinetiku - celkový pohyb těla je významný zejména s ohledem na hodnocení aktuálního psychického a fyzického stavu jedince při poskytování péče; gestiku - pohyby rukou, které můžeme dále rozlišit dle účelu např. na sémantická gesta symbolická (která lze převést v identifikované sociokulturní skupině do slov s přesným vymezením), dále ilustrátory (dokreslující určitou situaci, popisující věc), gesta přikazovací a 28
ukazovací (doprovázející či často nahrazující verbální komunikaci), anebo gesta napomáhající zvládnutí zátěžové situace a snížení emocionálního napětí; haptiku - doteky, poplácávání, podávání rukou, a to v souvislosti nejen v přímé souvislosti s ošetřovatelskými úkony, ale souvisí zejména s vyjádřením účasti, pochopení a podpory; chronemiku - vyjadřování strukturování a užívání času vůči jiným lidem, které zejména v geriatrické péči nabývá na významu s ohledem na obecně zdůrazňovaný aspekt zpomalení u seniorů v důsledku involučních procesů; proxemiku - vzdálenost od komunikačního partnera, přibližování a vzdalování se související následně s teritorialitou a posturologií a respektováním individuálních požadavků; posturologii - polohy těla, rukou, nohou, které jsou opět v úzké vazbě na kinetiku a v některých odborných zdrojích jsou tyto pojmy považovány za synonyma; teritorialitu - charakterizovanou velikostí prostoru, který si člověk okolo sebe vytváří a kam pustí pouze toho, koho si přeje, a při poskytování péče také toho, koho je nucen akceptovat v souvislosti s již zmiňovanými ošetřovatelskými činnostmi; paralingvistiku - sílu, intenzitu, zabarvení a intonaci hlasu, rychlost a plynulost řeči, které významně ovlivňují celkový kontext a obsahový význam sdělení; jiné znaky - oděv, olfaktorická (čichová komunikace) - vůně, písmo, jiné výtvory lidské činnosti, jednání či skutky dokreslující celkový kontext sociální interakce (Pokorná, 2010). Dle Minibergerové přinesly psychologické výzkumy zjištění, že na celkovém účinku komunikace se podílí více než padesáti procenty výraz tváře a pohyby těla a téměř čtyřiceti procenty hlasové charakteristiky řeči. Přibližně pouze sedm procent výsledného efektu komunikace je dáno obsahem toho, co je sdělováno. Každé sdělení má úroveň obsahovou a úroveň vztahovou a emoční vyjadřovanou zejména mimoslovně. Čím více jsou v komunikaci zahrnuty pocity a city, tím více narůstá význam komunikace neverbální. Verbální složka s sebou nese zejména informace, kdežto neverbální část komunikace zprostředkovává mezilidské postoje a někdy je neverbální složka používána jako náhrada verbálního sdělení (Minibergerová, Dušek, 2006). Verbální komunikace je uskutečňována písmem či řečí a v rámci komunikace má dominantní 29
postavení. I přes dominantní postavení verbální komunikace, má naopak neverbální komunikace větší vypovídací hodnotu a srozumitelnost, jelikož ilustrativně znázorňuje sdělované. Zároveň oproti verbální komunikaci ji lze v rámci komunikačního procesu použít samostatně a má i větší věrohodnost - pokud by jedinec gesty vyjadřoval něco jiného než verbálně, jednoznačně lidé uvěří neverbálnímu sdělení (Dlouhá, 2013). Vybíral definuje verbální komunikaci jako "dorozumívání se pomocí slov, popřípadě jinými znakovými symboly" (Vybíral, 2000, s. 87). Podle Pokorné není definování verbální komunikace natolik složité jako komplexní vymezení fenoménu komunikace obecně zejména proto, že se zaměřuje spíše na vlastní proces a využité prostředky (Pokorná, 2010).
3.2. Zásady komunikace se seniory Vhodný způsob komunikace mezi seniorem a osobou, která se seniorem přichází do kontaktu, je jedním ze základních pilířů vzájemně dobrého vztahu. Komunikací rozumíme předávání informací, pocitů, postojů i očekávání. V komunikaci se také odráží vztah k člověku, se kterým právě hovoříme. Prostřednictvím komunikace také dáváme najevo, co si o něm myslíme, zda jsou naše city k němu pozitivní nebo negativní, zda ho máme v oblibě či nikoliv. K předávání informací slouží jak verbální, tak i neverbální složka komunikace. Mnohdy zapomínáme na to, že právě mimoslovní signály jsou ty, které sdělují, co si ve skutečnosti myslíme (Mlýnková, 2011). Komunikace s osobami seniorského věku je poměrně specifickou oblastí. Při komunikaci je nutné se držet určitých, specifických zásad. K starému člověku bychom měli přistupovat jako k jedinečné, neopakovatelné osobnosti. Důležité je také snažit se respektovat změny, které s sebou přináší stárnutí a stáří, zároveň bychom měli snažit vytvářet atmosféru důvěry a porozumění. Přistupovat k takovému člověku musíme vždy nedirektivně a empaticky. Velice významným prvkem je také snažit se seniorovi aktivně naslouchat (Pokorná, 2010). Dle Kalábové (2013) může během procesu docházet k určitým bariérám, a to jak ze strany pečujícího, tak ze strany seniora. Pokud je pečující osobou rodinný příslušník, může docházet například ke strachu ze závažného tématu hovoru či z tématu, o němž se v rodině nemluví. Dále se může jednat o bariéry z důvodu dřívějších křivd a neodpuštění z dřívějších dob. Velice častým jevem je, dle mého názoru nedostatek času, únava či pocit vyhoření. V dnešní hektické době bohužel na mezilidskou komunikaci nezbývá mnoho času. Pro seniora, který může cítit pocit 30
osamocení, je velice důležité si s někým v klidu popovídat o tom, co cítí či co ho nějakým způsobem trápí. Bariérami ze strany seniora rozumíme nejčastěji únavu, stres, úzkost, strach či bolest. Dále se může jednat o: Poruchu sluchu - snažíme se mluvit pomalu, zřetelně, avšak nekřičet, díváme se při rozhovoru seniorovi do tváře. Využíváme gest, ne však přehnaně. Pokud se u seniora vyskytuje porucha sluchu, zajistíme funkční sluchadlo a motivujeme ho k jeho používání. Poruchu zraku - tichým zaklepáním upozorníme seniora, že vstupujeme do místnosti. Je důležité komentovat vše, co děláme. Je vhodné popisovat, kam co pokládáme, zda je čaj horký atd. Nedotýkáme se seiora bez předešlého upozornění. Stejně jako u poruchy sluchu se snažíme poruchu zraku kompenzovat u seniora brýlemi, které mu zajistíme a dohlédneme na to, aby je používal. Poruchu řeči - v první řadě je třeba si ujasnit, proč má starý člověk potíže s mluvenou řečí. Zda proto, že nerozumí tomu, co se mu snažíme sdělit, nebo zda všemu rozumí, jen nemůže vyslovovat. Nemožnost domluvit se může vést seniora k hněvu až agresivitě, či naprostému uzavření se do sebe a apatii. Je zapotřebí být hodně trpělivý a hledat alternativní možnosti, jak se dorozumět. V takovém případě je na místě použití obrázků, mimiky, gest či klást otázky s jednoznačnou odpovědí ano/ne. Důležitou součástí při komuinkaci s osobou seniorského věku je i volba vhodné vzdálenosti. Uvádí se, že nejlepší vzdálenost je vymezena délkou natažené paže. V této vzdálenosti se senior i my cítíme bezpečně. Pokud to situace dovolí, nemusíme se bránit přiblížení se i do intimní vzdálenosti (Kalábová, 2013). Prostředí, ve kterém komunikace probíhá by se mělo zbavit všech rušivých elementů, jako jsou například otevřená okna a s nimi související zvuk z ulice, puštěné rádio apod. Osobě, se kterou hovoříme bychom měli dát dostatek času na to, co nám chce říci. Rozhodně za seniora nedokončujeme věty pouze proto, že mu to "trvá dlouho". S tím samozřejmě souvisí i dostatek času, který si pro komunikaci se seniorem vyhradíme. Senior bezesporu vycítí to, že někam spěcháme a o komunikaci s námi tak může ztratit zájem. Dále bychom měli dbát na to, abychom se, 31
pokud je to možné, dívali seniorovi do očí a nacházeli se přibližně ve stejné úrovni. Stát nad seniorem dle mého názoru není příliš vhodné. Raději volíme pozici, kdy si k němu sedneme na postel či proti sobě sedíme na židlích. K zásadám komunikace by se toho dalo napsat jistě mnoho. Myslím si však, že každý z nás nejlíp sám pozná a vycítí, jaký je ten nejvhodnější způsob, pokud se jedná například o rodinného příbuzného. Vycházíme ze zkušeností a z informací, které o dané osobě víme. Víme například jakým tématům se vyhýbat, protože mohou být bolestivá, či naopak o jakém tématu senior bude vyprávět pokaždé z radostí. Co se týče personálu přímé obslužné péče, je to dle mého názoru poměrně složité. Jsem si vědoma toho, že personál přímé obslužné péče musí za den stihnout opravdu hodně práce a na popovídání si s klienty bohužel nezbývá čas. Tento problém bych osobně vyřešila dobrovolníky, kteří by v rámci svých návštěv měli čas i chuť seniory upřímně vyslechnout. Při komunikaci se starým člověkem vstupují do popředí především prostředky neverbální komunikace. Například při komunikaci s nedoslýchavým člověkem je třeba se více soustředit na celý komunikační proces, tedy hledět druhému do tváře, mluvit pomalu a hlasitěji než obvykle, ale tónem co nejnižším, pečlivě artikulovat a tvořit pokud možno kratší věty. Na významu nabývá i kontakt prostřednictvím doteků. I senior ocení nejběžnější dotekový kontakt, kterým je například pouhé podání ruky. Tím, že seniora pohladíme po ruce, položíme mu ruku na ramena, případně vezmeme jeho ruku do svých, poslujeme jeho důvěru (Minibergerová, Dušek, 2006). Mlýnková ve své publikaci uvádí kromě bariéry na straně pečujícího a seniora také překážky na straně prostředí, jako jsou například hluk a pohyb ošetřujících osob (např. kroky, bouchání dveřmi atd.). Dále také přítomnost dalších osob v místnosti a s tím související ztráta soukromí (Mlýnková, 2011). Kisvertová (2014, s. 41) ve své publikaci shrnuje předchozí informace v následujícím desateru komunikace se seniory. 1. "Respektujeme vždy identitu pacienta a důsledně jej oslovujeme jménem nebo odpovídajícím titulem". 2. "Důsledně se vyhýbáme in antilizaci seniora. Ani s nemocným se syndromem demence nehovoříme jako s dítětem". 32
3. "Při komunikace se seniory a při poskytování ošetřovatelské péče důsledně chráníme jejich důstojnost. Snažíme se vyloučit podceňování, devalvující a dehonestující hodnocení i přisuzování závažných unkčních de icitů (např. v kognitivní oblasti)". 4. "Respektujeme princip zpomalení a chráníme seniory před časovým stresem. Počítáme se zpomalením psychomotorického tempa i se zhoršenou pohybovou stabilitou". 5. "Složitější nebo zvláště důležité in ormace (termíny vyšetření, postup při přípravě na vyšetření, upůsob užívání léků) několikrát zopakujeme nebo raději ještě napíšeme na list papíru". 6. "Aktivně, ale taktně ověříme možné komunikační bariéry (porucha sluchu, zraku, apod.) a tomu přizpůsobíme komunikaci". 7. "K usnadnění komunikace se zdržujeme v zorném poli seniora. Mluvíme srozumitelně a udržujeme oční kontakt. Při pochybnostech ověřujeme
unkčnost a správné používání
kompenzačních pomůcek". 8. "Bez ověření nedoslýchavosti nezesilujeme hlas a nekřičíme na seniory. Porozumění řeči se ve stáří zhoršuje v hlučném prostředí, proto je zbytečné a nee ektivní "překřikovat" jiný hovor, rozhlas nebo relevizi. Naopak se snažíme hluk odstranit". 9. "Dopomoc při pohybu, odkládání oděvu nebo při uléhání na lůžko vždy nabízíme (úměrně zdravotnímu postižení pacienta), ale nevnucujeme. Umožníme seniorům používání opěrných pomůcek (hole, chodítka). Pokud je to možné, snažíme se, aby prostor neměl zbytečné bariéry, byl dostatečně osvětlený a orientační značení bylo výrazné a přehledné". 10. "Při ústavním ošetřování by komunikace i ošetřovatelská aktivita měla cílevědomě směřovat k podpoře a udržení potenciálu soběstačnosti seniora, ne předem předpokládat jeho ztrátu a imobilizaci". Pokorná ve své publikaci (2002, s. 24-25) uvádí následovná doporučení pro verbální komunikaci se seniory: "Vždy primárně komunikujte s osobou, o niž pečujete, a ne s doprovodem či jinou osobou tak, aby vždy bylo jasné, ke komu směřuje vaše sdělení".
33
"Zajistěte prostředí bezpečí a jistoty." "Buďte si vědomi cíle, kterého chcete při komunikaci dosáhnout (např. umožnit nemocnému podělit se o své pocity, nebo předat in ormace nemocnému, anebo edukovat seniora a jeho blízké, či vyřešit kon liktní situace), a na základě stanoveného cíle postupujte." "Buďte si vědomi své aktuální role (např. naslouchajícího, poradce, společníka)." "Snažte se přizpůsobit komunikační styl naslouchající osobě - věku, vzdělání, pojmovému aparátu slovníku (to samozřejmě neplatí pro vulgarizmy a pejorativní pojmy)." "Využívejte e ektivní komunikační techniky (např. techniky aktivního naslouchání) a v komunikaci se seniory se pokuste eliminovat potencionálně nee ektivní komunikační styly a prostředky." "Používejte eu emismy - ale ne ve smyslu změny významu obsahu sdělení a nikdy ne jako prostředek manipulace." "Snažte se nepoužívat vágní a neurčitá slova a tzv. slovní parazity - slovní vatu (ehm, hmmm, vlastně, jaksi atd.), stejně jako slova, u nichž si nejste jisti jejich významem." "Pokuste se sjednotit verbální a neverbální projevy (snaha o kongruenci)." "Správně identi ikujte míru pochopení e ektivní zpětnou vazbou (neptejte se, zda vám druhá osoba rozumí, ale na to, co z vašeho sdělení pochopila)." "Nemluvte zbytečně hlasitě a už vůbec nekřičte, chcete-li, aby vám druhá osoba naslouchala (můžete křičet, aby vás ostatní slyšeli; měli byste ale mluvit spíše klidně, aby vám ostatní naslouchali)." "Pokuste se udržet plynulé tempo řeči, nemluvte příliš pomalu (naslouchající může mít potíže s udržením pozornosti) a nemluvte ani příliš rychle (riziko selektivního ignorování naslouchajícího, neschopnosti porozumět, komunikačního zahlcení)." "Nejste-li si jisti odpovědí na otázku, či nevíte-li, jak reagovat, raději chvíli mlčky přemýšlejte a odpovězte s mírnou prodlevou (můžete naslouchajícího in ormovat o tom, že si potřebujete odpověď krátce promyslet)."
34
"Nedopouštějte se tzv. intruzí - skákání do řeči." "Neobávejte se říci, že nerozumíte, anebo požádat o opakované vysvětlení (je to vhodnější, než proces subjektivizace a promítání vlastních názorů a domýšlení se vlastních obsahů sdělení)." "Obáváte-li se dopadu svých slov, raději si nejprve promyslete, zda je nutné zamýšlené sdělit, anebo je vhodnější mlčet. Pamatujte, že jednou vyřčená slova již nelze vzít zpět."
3.3. Problémy v komunikaci
Aktivní naslouchání
Jedním z problémů, který může vzbudit neochotu seniorů ke komunikaci, je absence aktivního naslouchání blízkými či ošetřujícími osobami. Aktivním nasloucháním rozumíme přijímání obsahu sděleného, který analyzujeme a snažíme se mu porozumět. Tím se zásadně liší od pasivního naslouchání, kdy sice zdánlivě nasloucháme, víme, že přijímáme informace, ale dále je neanalyzujeme a nesnažíme se jim porozumět. Senioři bývají velice citliví na náš zájem o komunikaci. Pokud budou mít pocit, že je neposloucháme, nebo že svůj zájem o ně pouze předstířáme, mnohdy ztratí chuť pokračovat (Mlýnková, 2011).
Senior odmítá kontakt
Pokud se senior staví odmítavě k našim snahám o komunikaci, je důležité si uvědomit, co stojí za odmítáním komunikace. Důvody mohou vyplývat ze situace, ve které se senior nachází. Uzavření se do sebe je známkou změn nálad, může poukazovat například na životní změnu seniora, jako je například úmrtí partnera, stěhování do domova pro seniory, stesk po rodině, úzkost či nejistotu, co bude dál. Někteří lidé mají obecně malou potřebu mluvit o svém životě a nejsou zvyklí se příliš svěřovat nebo si povídat. V těchto situacích se snažíme seniora vhodným způsobem ke komunikaci podněcovat. Je důležité však bedlivě sledovat, zda mu téma hovoru není nepříjemné (Mlýnková, 2011).
35
Vulgární výrazy či nadávky
Pro blízké osoby i pro pečovatele je velice nepříjemné, když klient opakovaně používá vulgarizmy, nadávky či ironický tón hlasu. Musíme vědět, zda je senior používá záměrně, nebo v rámci svého mentálního či duševního postižení. U seniorů, kteří záměrně vyvolávají konflikty používáním vulgárních slov, je třeba jasně vymezit pravidla a nenechat seniora pokračovat v tomto způsobu verbálního projevu. Rozhovor na téma používání vulgarizmů by měla vést osoba, kterou je senior ochoten respektovat. Je vhodné zajistit dostatek času a vhodné, klidné prostředí. Mluvčí by měl dát seniorovi najevo, že jeho způsob vyjadřování odmítá, avšak zároveň neodmítá seniora jako jedinečnou bytost (Mlýnková, 2011).
Oslovení
Já osobně jsem do této podkapitoly zařadila ještě problémy s komunikací prostřednictvím oslovení. Toto se však výhradně týká osob, které jsou umístěni v určité formě ústavní péče. Sama, na vlastní kůži jsem se během realizace praktické části práce přesvědčila o tom, že personál v domovech pro seniory nevhodně oslovuje klienty. Často jsem slýchávala oslovení "dědo" či "babi". Velice často také personál oslovuje klienty křestním jménem v zdrobnělé formě "Kačenko" apod. To mě osobně přijde pro osoby seniorského věku neadekvátní. Dle mého názoru je to také neprofesionální a neetické. Pro člověka, který byl například pracovně vysoce postaven a celý život ho okolí oslovovalo "pane inženýre" či "pane doktore" určitě není příjemné již výše zmíněné oslovování. Přijde mi, že pokud se například jedná o osobu trpící demencí, personál s ním má tendenci jednat jako s malým dítětem. To však určitě není správné. Jiný případ by byl ten, pokud by se na určitém oslovení klient s ošetřujícím personálem již zpočátku domluvil.
4. Poruchy řečové komunikace u seniorů V praktické části diplomové práce budu zjišťovat, jaké konkrétní poruchy komunikace se u klientů domovů pro seniory vyskytují. V této části mé diplomové práce se tudíž zaměřím především na ty poruchy řečové komunikace, které se budou u klientů, dle mého názoru, vyskytovat nejčastěji. Konkrétně se jedná o dysartrii, jakožto motorickou řečovou poruchu, afázii, jakožto poruchu individuálního jazykového systému a nakonec poruchu řečové komunikace při demenci, tedy poruchu kognitivně-komunikační. 36
Z hlediska etiologicky zaměřeného přístupu je důležitá akceptace rozdělení poruch na bázi postižení
motorických
řečových
modalit,
individuálního
jazykového
systému
a
kognitivně-komunikačních funkcí. Toto rozdělení je zásadní i pro rozvoj adekvátních postupů intervence v oblasti poruch komunikace a stanovení dominantní oblasti péče. Pokud budeme hovořit o frekvenci vzniku a etiologii získaných neurogenních poruch řečové komunikace, jedná se o fenomén, který se dotýká významné části populace dospělých a stárnoucích osob. Příčina je ve skutečnosti, že frekventovaně vznikající neurogenně podmíněná postižení těchto osob vždy doprovází vysoká pravděpodobnost vzniku komunikačních poruch (Neubauer, Dobias,2014).
4.1. Motorické řečové poruchy Intaktní řečový projev člověka je spojen s velmi složitou strukturou koordinovaných kontrakcí svalů v oblasti čelisti, rtů, jazyka, měkkého patra a také hrtanu a dýchacích svalů. Činnost těchto svalů je umožněna a kontrolována činností CNS, především pak aktivitou motorických okrsků mozkové kůry a nervovými drahami. Jedná se o pyramidovou nervovou dráhu, extrapyramidový systém a mozkové nervy. Poruchy centrálního motoneuronu v oblasti mozku i léze periferní části nervové motorické dráhy jsou příčinou vzniku tzv. neurogenních poruch řeči, mezi které patří dysartrie a řečová dyspraxie (Neubauer, Dobias, 2014). Dysartrie Dysartrií nazýváme takové poruchy motorické realizace řeči, které vznikají na základě organického poškození nervové soustavy. Dysartrie zahrnuje řadu typů či syndromů řečových poruch, které jsou způsobeny obtížemi ve svalové kontrole řečových mechanismů (Neubauer a kol, 2007). Cséfalvay uvádí následující: "Dysartrie je neurogenně podmíněná narušená komunikační schopnost, která se manifestuje jako porucha neuromuskulární exekuce řeči" (Cséfalvay a kol., 2013). V definicích dysartrie se vždy akcentuje několik podstatných atributů této poruchy řečové komunikace. Jedním z nich je zdůraznění, že jde o poruchu, která vzniká, jak již bylo řečeno, při organickém poškození nervové soustavy, tedy že v pozadí narušení je vždy nějaké neurologické 37
onemocnění. Dalším důležitým atributem každé definice je zdůraznění komplexnosti narušení, což znamená, že jde o vícekomponentové narušení. Tím se rozumí, že při dysartrii se může v různé míře a variabilitě narušit kterýkoli subsystém, který se podílí na realizaci řeči. Tyto subsystémy mohou být narušeny vlivem patologické inervace svalů, které zabezpečují jejich správné fungování. To znamená, že když neurologické onemocnění zasáhne některé z uvedených oblastí, vznikne porucha řeči, kterou komplexně nazýváme dysartrie (Cséfalvay a kol., 2013).
Typy získané dysartrie Syndrom získané dysartrie můžeme členit na řadu klinicky rozlišitelných typů. Dysartrie je přítomna v obraze řady základních neurologických syndromů a také užívané rozdělení jednotlivých typů dysartrie vychází z propojení výsledků neurologické diagnostiky s klinicky zjistitelným obrazem poruch řečové komunikace (Neubauer a kol., 2007). Následné dělení uvádí ve své publikaci Neubauer, Dobias (2014). a) Dysartrie flakcidní či periferní (chabá) Tento typ dysartrie je přítomen při postižení periferního motorického neuronu a bývá součástí neurologického syndromu nazvaného bulbární paralýza. Vzniká poškozením jader či průběhu mozkových nervů inervujících řečové mechanismy. Neurologicky jsou přítomny znaky periferní parézy s atrofií postižených svalů a drobné svalové záškuby, neboli fascikulace. Projevy dysartrie jsou výraznější především u oboustranného postižení hlavových nervů a její projevy dominují v hlasově monotónním a nezřetelném řečovém projevu. Obraz poruchy motoriky je ovlivněn lézemi určitých hlavových nervů, které zabezpečují činnosti faciálních svalů, provádění žvýkacích a čelistních pohybů, pohybů měkkého patra či jazyka. Častým příznakem je porucha dýchání, společně s hypernazalitou, chraptivostí a poruchami polykání. Tento typ dysartrie je přítomen u infekčních onemocnění CNS, bulbární paralýzy či v případě tumorů či CMP v oblasti mozkového kmene b) Dysartrie spastická či centrální Tato dysartrie vzniká při poruše centrálního motorického neuronu a je v úzké souvislosti s pseudobulbární paralýzou. Postižení je lokalizováno do oblasti mezi prodlouženou míchou a bílou 38
hmotou hemisfér mozku a jsou při něm přítomny znaky centrální parézy se zvýšením reflexů. V oblasti pseudobulbární paralýzy jsou také poruchy polykání, nejde však o poruchy hybnosti jednotlivých svalů, jde o poruchy celkové hybnosti, omezení a pomalost pohybů. Řečový projev je pracný, pomalý, s protahováním slov a nesrozumitelností delšího projevu. Dýchání je oslabeno, uzávěry v artikulačních pohybech a patrohltanovém uzávěru jsou pomalé a oslabené. Příčiny jsou většinou cévní, CMP či při cévně mozkových onemocněních či ruptuře aneurysmatu. Častými příčinami jsou i traumatické léze CNS c) Dysartrie ataktická či cerebelární (mozečková) Tento typ dysartrie vzniká při poškození mozečku a nervových drah spojených s jeho činností, které tvoří neurologicky tzv. cerebelární syndrom. Jeho součástí bývají špatně cílené pohyby a špatná koordinace činnosti svalových skupin, společně s celkovou hypotonií. Řečový projev je zpravidla nepravidelný, explozivně jsou při něm vyráženy slabiky či slova (tzv. sakadovaná mluva). Kolísání se projevuje i v dýchání, rezonanci a intenzitě hlasu. Obtíže se vyskytují v rytmu mluvy a v nepřesné rezonanci. Obtíže v rytmu mluvy a nepřesné realizaci souhlásek. Ulpívání v artikulačním postavení vyvolává dojem, jako by byly slabiky vysloveny samostatně, tedy jako slovo. Tento typ dysartrie bývá častý u roztroušené sklerózy, u různých zánětů a nádorů mozečku či degenerativních procesů v této oblasti. d) Dysartrie hypokinetická (extrapyramidová) Vzniká v rámci hypokineticko-hypertonického syndromu, který doprovází poruchy činnosti bazálních ganglií. Činnost svalů je komplikována rigiditou a akinézou svalových skupin. Často je přítomen i klidový třes a ztráta pohybových automatismů. Řečový projev je monotónní s možnou počáteční pauzou pro svalovou ztuhlost, poté překotný nepřesný projev s palilalií - opakováním slabik či slov. Dech bývá nedostačující a přerušovaný pro přerušování hybnosti dýchacích svalů a hlasový pojev je značně oslaben až do afónie. Projev se buď zpomaluje až do zastavení, či se naopak zrychluje do nezřetelného mumlání. Nejčastější příčinou je Parkinsonova nemoc, někdy CMP a parkinsonismus, který je vyvolán působení léků.
39
e) Dysartrie hyperkinetická (extrapyramidová) Tento typ dysartrie vzniká v rámci choreatického či atetoidního syndromu, Huntingtonovy choroby, zahrnuje abnormální mimovolní pohyby, jež ruší normální motoriku a v různém stupni závažnosti i řečový projev. Celkový svalový tonus je snížen a je zvýšena mimovolní hybnost svalových skupin. Řeč je obvykle hlasitá, vykřikovaná a je patrná dyskoordinace s dýchacími pohyby. Řečové mechanismy mohou být přerušovány náhlými pohyby či jsou trvale narušeny neovladatelnými pohybovými automatizmy. Tempo řeči je zpravidla kolísavé a projev může být až nesrozumitelný pro neschopnost ovládat pohyby jazyka a úst či pro neschopnost sebekontroly řečových pohybů. Příčinou bývají stavy při podávání léků, zejména neuroleptik, u citlivých osob či degenerativní onemocnění CNS. f) Dysartrie smíšená Smíšená dysartrie se neurologicky projevuje známkami periferních i centrálních paréz, vzniká buď kombinací více lézí CNS, či při degenerativních onemocněních, např. amyotrofické laterální skleróze. Cséfalvay ve své publikaci uvádí ještě specifický typ dysartrie - dysartrie při unilaterální lézi centrálního motoneuronu. Tento typ dysartrie vzniká při unilaterální lézi centrálního motoneuronu. Klinicky je viditelná slabost v dolní části obličeje, jazyka a rtů, která se projevuje na opačné straně než je místo léze v mozku. Tato situace vzniká proto, že většina svalů, která se zúčastňuje na mluvení je inervována bilaterálně, což však neplatí pro dolní část obličeje a jazyka. Tyto partie jsou inervovány unilaterálně, proto se unilaterální léze centrálního motoneuronu projeví jako slabost svalů dolní části obličeje a jazyka a pacienti si stěžují na "nemotorný" jazyk. Symptomatika a etiologie této dysartrie je velice podobná spastické dysartrii, jen jsou tyto příznaky mínější. Poruchy artikulace a dysfonie mají mírnější ráz proto, že nepostižená strana umožňuje kompenzovat deficity (Cséfalvay a kol., 2013).
40
4.2. Poruchy individuálního jazykového systému
Afázie Afázie patří do souboru vyšších kortikálních poruch, k němuž řadíme také agnozie, apraxie, akalkulie, agrafie, alexie, poruchy pravo-levé orientace, poruchy orientace v prostoru atd. (Škodová, Jedlička, 2007). Cséfalvay (2013, s. 83) uvádí následující: "A ázie je získaná porucha porozumění a produkce řeči, která vzniká v důsledku mozkové léze". V širším pojetí se uvádí, že je afázie získané selektivní narušení jazykových modalit a funkcí, které vzniká při ložiskovém poškození mozku v jazykově-dominantní mozkové hemisféře a zasahuje komunikační a sociální fungování a kvalitu života dané osoby a jejich blízkých. Moderní pojetí afázie ovšem kromě evidentních jazykových deficitů akcentuje také její psychosociální důsledky. Příčinou vzniku afázie jsou léze v oblasti mozkové kůry. Nejčastěji se jedná o cerebrovaskulární onemocnění. Tyto cévní mozkové příhody vznikají zejména při uzávěrech nebo zúženích mozkových arterií, což zapříčiňuje nedostatečné zásobení mozku krví. Mezi cévní mozkové příhody patří také různá krvácení. Kromě vaskulární etiologie vznikají afázie také na bázi jiných ložiskových lézí mozku, jako jsou například mozkové nádory, léze mozku v důsledku kraniocerebrálního traumatu apod. Mezi méně časté případy, při kterých k afázii dochází, jsou léze v oblasti bazálních ganglií a léze thalamu. Afázie vznikají při poškození zpravidla dominantní mozkové hemisféry, byly však popsány i případy zkřížené afázie, které vznikly u praváků při lézi lokalizované v pravé hemisféře (Cséfalvay, 2013). Vzhledem k šíři vlivu na cévní nervovou soustavu člověka, je afázie vždy vícemodálním jevem, který ovlivňuje percepci mluvního projevu, verbální expresi, lexické a grafické dovednosti i verbálně mnestické funkce. Dominující bývá zejména nemožnost se srozumitelně vyjádřit verbální řečí, obtíže s vyhledáváním adekvátních výrazů, narušení schopnosti chápat signální význam slov či závažné nedostatky při sestavování souvislých vět a užívání gramatických kategorií. 41
Nejčastějšími specifickými symptomy pro tuto poruchu jsou parafrázie a dysnomie. Parafrázií rozumíme náhrady určitého pojmu na základě obtíží a poruch ve vybavování pojmu z jazykového systému. Vyskytovat se mohou fonemické parafrázie, kdy dochází k záměně foném, sémantické parafrázie - záměny v pojmovém okruhu a slovní parafrázie, tedy nesrozumitelné záměny. Pojem dysnomie značí obtíže v pojmenování určitého pojmu na základě obtíží ve výběru ze sémantické jazykové sítě, nikoli však primárně na základě amnestického syndromu. Nejde o ztrátu paměťové informace, ale obtíže v jejím vybavování (Neubauer, Dobias, 2014). Dalšími symptomy jsou například časté perseverace, čímž rozumíme ulpívání na předchozím podnětu i při dalších odpovědích, kdy daný podnět již nepůsobí. Dalším symptomem může být logorhea, která se projevuje jako překotná rychlá mluva se sníženou srozumitelností, především pro častý výskyt parafrázií (Škodová, Jedlička, 2007).
Typy afázií Pro vymezení jednotlivých typů afázie vycházím z publikace Neurogenně podmíněné poruchy řečové komunikace a dysfagie (Neubauer, Dobias, 2014). Po prostudování jiných publikací se mi osobně zdá toto dělení nejpřehlednější a nejsrozumitelnější.
a) Motorická afázie Tento typ afázie bývá také označován jako Brocova afázie. Dominantní je porucha v expresivní složce řeči a v plynulosti. Je přítomno narušení řečové produkce s poměrně dobře zachovaným rozuměním. Postižený mluví málo, se značným úsilím, ale s jasným komunikačním záměrem a sdělením dané informace. Jsou přítomné agramatismy a fonematické parafrázie. Opakování a pojmenování je postiženo, někdy s lepším výkonem než u řeči spontánní. V průběhu vývoje příznaků postižení často přechází do transkortikální, kondukční nebo anomické afázie.
b) Senzorická afázie Senzorická afázie je některými autory označována také jako Wernickeho afázie. Dominantní bývá špatné rozumění, pojmenování a opakování. Dále se objevují verbální parafrázie, nevědomí vlastní poruchy řeči a dobrá fluence řečového projevu. Některé osoby mohou produkovat množství 42
neologických výrazů a parafrázií s výrazně akcelerovaným projevem. To vytváří dojem inkoherentní, nepřiléhavé mluvy a obtíže těchto osob mohou být někdy mylně diagnostikovány jako psychiatrická onemocnění, zvláště při neuvědomování si své poruchy a poruchách chování. Projevy senzorické afázie se často upravují přes neologický žargon po sémantický žargon do anomie.
c) Globální afázie Neboli také afázie totální, je velmi těžkou poruchou s postižením všech fatických funkcí. Špatná je plynulost projevu i možnosti sdělit jakoukoli obsahovou informaci, společně s těžkou poruchou rozumění verbálnímu projevu. Produkce je zcela znemožněna či omezena pouze na opakování jedné slovní trosky, stereotypních spojení, často expresívních nadávek. Stav může být persistentně přetrvávající, či se může upravovat do obrazu motorické afázie.
d) Kondukční afázie Někdy také označována jako afázie centrální, je provázena opakováním s fonemickými parafráziemi, ale relativně dobrou fluencí a rozumění verblnímu projevu. U tohoto typu afázie je zpravidla dobrá prognóza, úprava bývá kompletní, nebo přetrvávají anomická rezidua.
e) Transkortikální senzorická afázie Tento typ afázie bývá také označován jako afázie echolalická či asémantická. Osoba trpící transkortikální senzorickou afázií má fluentní řečový projev s dobrým opakováním, ale porušeným rozuměním. Často je narušeno i rozumění opakovanému a také odpovědi na otázky postrádají koherenci či obsahovou informaci. Prognóza vývoje příznaků bývá zpravidla dobrá, často se upravují či přecházejí v anomické obtíže.
f) Transkortikální motorická afázie Často také označována jako echolalická či adynamická afázie, se vyznačuje především tím, že osoba spontánně produkuje vlemi málo, řeč je chudá s máloslovnými odpověďmi na otázky, často chybí predikát. Opakování je zpravidla zachováno na úrovni slov a krátkých víceslovných obratů, 43
rozumění je zachováno relativně dobře. Stejně jako u předchozího typu transkortikální afázie je i v tomto případě často dobrá prognóza.
g) Dysnomická afázie Autory označována také jako anomická afázie, je poruchou, která se vyznačuje fluentní, plynulou mluvou, která je přerušována tzv. anomickými pauzami. Obtíže bývají největší u pojmenování předmětů a činností, dominuje také porucha nalézání a výběru slov z vlastní slovní zásoby. Rozumění a pojmenování bývá zpravidla dobré. Tento lingvistický fenomén je častý u všech typů afázií a často se vyskytuje jako reziduum po některém předchozím typu afázie.
h) Transkortikální smíšená afázie Tento typ afázie bývá nazýván také jako syndrom izolace řečových zón, s klinickým obrazem podobným globální afázii, s výjimkou reprodukce slov či frází. Je charakteristická pro svůj nonfluentní projev s řečovými stereotypy, těžce porušeným rozuměním a zachovaným opakováním slov.
i) Smíšená afázie Jedná se o frekventovaně uváděný typ afázie v praktické klinické diagnostice neurologem či klinickým logopedem v případě, že obraz afázie je vyrovnaný v senzorické a expresivní složce poruchy, případně jen s mírnou převahou jedné složky. Nejčastěji se jedná o závažné poruchy v subakutním stavu po jejím vzniku, které nezahrnují těžké globální výpadky fatických funkcí.
Výše uvedené dělení vychází především ze zpracování dosažených výsledků ve čtyřech základních komponentech - spontánním řečovém projevu, fluence řečového projevu, opakování hlásek, slabik, slov a vět, v pojmenování předmětů i obrazových souborů a v rozumění obsahu řeči od jednotlivých pojmů po jazykové větné struktury. V různých modifikacích je využíváno ve vyhodnocovacím
systému
neurologických,
neuropsychologických
a
logopedických
diagnostických metod a vychází především z expozice specializovaných diagnostických materiálů, zaměřených na výkon ve výše uvedených modalitách (Neubauer, Dobias, 2014). 44
4.3. Kognitivně-komunikační poruchy Již samotný název kognitivně-komunikační poruchy velmi vhodně dokládá dvoumodálnost tohoto typu poruch - dominantní roli poruch kognitivních procesů na vzniku poruchy , která je ovšem zároveň i poruchou řečové komunikace. Tyto poruchy jsou částí velké skupiny kognitivních poruch a ukazují na závažnou skutečnost - vzájemné propojení neurokognitivních jazykových a paměťových neuronálních sítí mozku i na klíčovou podpůrnou roli verbální dlouhodobé paměti a cílené pozornosti na funkci centrálních jazykových procesů v cévní nervové soustavě (Neubauer, Dobias, 2014). Kognitivně-komunikační poruchy jsou modelovou oblastí, která ukazuje na potřebu propojení diagnostiky a terapie neurologické - neuropsychologické - logopedické i obtíže v hledání fluentních víceoborových vazeb v péči o takto postižené osoby. Řešení klinického problému - zda je pro obnovování narušených funkcí dané osoby s kognitivně-komunikační poruchou dominantní modalitou verbální paměť - pozornost - individuální jazykový systém či motorické řečové funkce atd. je možné pouze za předpokladu kvalitní víceoborové diagnostiky s vzájemnou komunikací mezi výsledky lékařské - neuropsychologické a logopedické diagnostiky, ale také v průběhu rehabilitačního procesu (Neubauer, Dobias, 2014).
Kognitivně-komunikační poruchy u syndromu demence Syndrom demence v sobě zahrnuje soubor duševních poruch, které se projevují získaným závažným úbytkem kognitivních funkcí, především paměti a intelektu. Tyto poruchy rezultují z organických onemocnění mozku a získaných traumat centrální nervové soustavy. Mezi nejčastěji uváděné symptomy v rámci syndromu demence patří nejenom poruchy kognitivní, ale také poruchy chování, poruchy řečové i neverbální komunikace s okolím a často se vyskytující psychické poruchy (Neubauer, Dobias, 2014). V závislosti na etiologii vzniku demence má proces celkové degradace duševní činnosti osoby, trpící tímto onemocněním, velmi odlišnou dynamiku, lze definovat typy onemocnění s pomalou progresí, s nestejnoměrným postižením schopností a dlouhodobě zachovanými oblastmi kognice, komunikace či sociálních dovedností. Oproti tomu je převažujícím typem onemocnění progresivní úbytek schopností běžných denních aktivit, degradace duševní činnosti osoby s demencí a posléze 45
ztráta schopnosti samostatné existence, která vyústí v úplnou závislost na péči okolí (Neubauer, 2007). Celková prevalence syndromu demence stoupá ve stáří s dosaženým věkem. Nejvíce obtíží se vyskytuje v populaci nad 60 let. Nejčastěji udávanými procentuálními údaji je 3-5% osob s demencí ve věkové skupině 65-75 let a 20% osob ve věku nad 80-85 let, přičemž tyto údaje jsou vztahovány hlavně na příznaky středně těžké a těžké demence (Neubauer, Dobias, 2014). Demence lze podle příčiny dělit (ne však zcela přesně a ostře) do dvou skupin. První skupinu tvoří demence, které mají za podklad atroficko-degenerativní proces mozku. Druhou skupinu tvoří demence symptomatické, neboli sekundární, které mají za podklad celková onemocnění, infekce, intoxikace, úrazy, nádory, cévní poruchy, metabolické změny a jiné poruchy postihující mozek. Symptomatické demence je možné dělit ještě do dvou podskupin. A to na demence vaskulární (na podkladě poruch mozkových cév, mozkového krevního zásobení) a na ostatní symptomatické demence (Minibergerová, Dušek, 2006). Jiné rozdělení ve své publikaci uvádí Neubauer a kol. Uvádí zde rozdělení na primárně degenerativní demence, které tvoří 60-70% všech vzniklých demencí. Konkrétně se pak jedná například o Alzheimerovu a Pickovu chorobu. Ischemicko-vaskulátní demence tvoří 15-20% všech vzniklých demencí a jedná se o demenci multiinfarktovou. Poslední kategorií jsou sekundární demence, které vznikají jako sekundární symptom jiného traumatu CNS či poruchy homeostázy, jako jsou například otravy organismu či těžká orgánová selhání (Neubauer, 2007). Demence může být také částečná, projevující se poruchou jen některých intelektových složek, nebo celková, která postihuje všechny intelektové schopnosti (Kučerová a kol., 2006). Holmerová a ve své publikaci zdůrazňuje, že demence je vždy důsledkem choroby. Nikdy není důsledkem pouhého stárnutí. Dle autorek je nutné zdůraznit, že stařecká demence jako taková neexistuje. I když není demence součástí normálního stárnutí, u starších lidí se opravdu vyskytuje častěji (Holmerová a kol., 2003).
46
5. Historie péče o seniory Mlýnková (2011) ve své publikaci uvádí následující historický pohled na péči o seniory. Až do 19. století není možné v dějinách lidstva vystopovat žádné zařízení, které by se specializovalo pouze na péči o nemocné a nesoběstačné seniory. V raném středověku začínaly vznikat tzv. infirmária (lat. infirmus = nemocný, slabý, nesmělý), což byly nemocnice klášterů. Byly určeny pro nemocné členy řádu, kteří v klášteře působily. Tímto způsobem bylo postaráno o staré a nemocné řeholníky. Postupně byly zakládány hospice a hospitály, jejichž účelem bylo poskytovat péči o chudé, nemocné, zestárlé a umírající, ale také sirotkům, pocestným a dalším potřebným. Péče však nebyla nijak specializována, význam hospitálů spočíval spíše v tom, že poskytovaly střechu nad hlavou, trochu potravy a možnost vyspání. Hospitály byly zřizovány biskupy, kláštery, faráři a městy. Ve středověku se o nemocné a další potřebné staraly církevní řády, jejichž význam spočíval v zakládání špitálů a poskytování základní péče nemocným osobám. Špitály jsou tedy považovány za předchůdce pozdějších nemocnic. Mezi první církevní řády patří např. řád Maltézských rytířů, řád Křižovníků s červenou hvězdou či řád sv. Lazara. Špitály, stejně jako hospice, měly charitativní charakter, zdaleka ne léčebný význam. Je třeba poznamenat, že kapacita lůžek středověkých špitálů byla velice omezená. V některých zařízeních bylo umístěno pouze 20, ale i méně osob. Postupem času se však kapacita zařízení začala zvyšovat. Úroveň péče o chudé nemohoucí osoby se zlepšila s příchodem řádu Milosrdných bratří v roce 1605 do Valtic, později do Prahy, Brna a dalších měst. Tento řád zakládal špitály, kde byla poskytována ošetřovatelská péče již na vysoké úrovni. Milosrdní bratři pečovali výhradně o muže, o ženy pouze výjimečně. Řád svaté Alžběty byl druhým nejvýznamnějším řádem, co se týká poskytování kvalitnější ošetřovatelské péče. Alžbětinky založily v Praze svou první nemocnici, kam přišly v roce 1719. Řád se staral pouze o ženy. Mezníkem v péči o seniory bylo zakládání nemocnic za vlády Josefa II. Již jeho matka Marie Terezie zavedla několik reforem týkajících se zvýšení péče o zdraví obyvatel a její syn v započaté 47
tendenci osvícených reforem pokračoval. Josef II. vydal v roce 1781 tzv. direktivní pravidla, na jejichž základě došlo k zakládání specializovaných lůžkových zařízení ve velkých městech. Podle zmíněných pravidel měly být zakládány všeobecné nemocnice, porodnice a nalezince, ústavy choromyslných a chorobince - ústavy pro dlouhodobě a nevyléčitelně nemocné. Direktivní pravidla tedy představovala průlom v organizaci péče o populaci. Chorobince, kam byly přijímány nejen staré osoby, ale i nevyléčitelně nemocní, byly otevřeny např. v Brně či v Praze na Karlově. Ani tyto ústavy však nebyly určeny pouze pro osoby vyššího věku. Pravdou je, že zařízení měla spíše sociální a azylový charakter, o vysoké úrovni lékařské a ošetřovatelské péče nemůže být řeč. Postupně pak vznikaly další léčebné a ošetřovací ústavy. Na počátku 20. století byly otevřeny velké pražské nemocnice, jako např. Fakultní nemocnice Královské Vinohrady či Fakultní nemocnice Motol, a zároveň se moderznizovaly ty stávající. Po první světové válce byla pozornost věnována spíše likvidaci válečných škod a léčbě infekčních chorob, jako byla například tuberkulóza. Ve větších městech vznikaly první chorobince, kam byli přijímání staří nemocní, jejichž choroba vyžadovala trvalé ošetření a léčení, pokud v důsledku pokročilého stáří potřebovali ústavní ošetření a nebyli nakaženi infekční chorobou. Až po druhé světové válce, kdy došlo k zestátnění všech ošetřovatelských a léčebných ústavů, začaly postupně vznikat domovy důchodců, dnes nazývané domovy pro seniory. Jejich útočištěm byly kláštery a jiné církevní budovy, jež byly zabaveny komunisty v 50 letech. Vznik léčeben pro dlouhodobě nemocné, jako samostatné zařízení či jako oddělení v rámci nemocnice, představoval pomoc nesoběstačným seniorům, kteří nebyli schopni z různých důvodů se o sebe postarat nebo vyžadovali doléčovací a rehabilitační péči. Po pádu totalitní vlády v Československu se profiluje nový typ péče o umírající nemocné, který u nás neměl doposud žádnou tradici - hospicová péče. První moderní hospic založila MUDr. Cecily Saundersová v roce 1960 v Londýně. První hospic u nás byl založen v Červeném Kostelci v roce 1995, a to s kapacitou 26 lůžek. Poslání hospiců spočívá v poskytování zvýšené péče o osoby těžce nemocné a umírající, které by se těmto jedincům nedostalo na běžných odděleních nemocnic. Neoddělitelnou a běžnou součástí hospicové péče je i péče o pozůstalé rodinné příslušníky. V současnosti je na našem území značný počet hospicových domů. Péči o osoby seniorského věku poskytují i gerontocentra, což jsou odborné léčebné a rehabilitační ústavy pro seniory disponující lůžkovou částí i denním stacionářem. Seniorům je také poskytována 48
péče po stránce denní aktivizace, socioterapie, canisterapie, muzikoterapie apod. (Mlýnková, 2011).
6. Formy péče o seniory Formy péče o seniory můžeme rozdělit celkem do tří skupin:
6.1. Rodinná péče Většině osob je nejlépe v domácím prostředí, v rodině. Je to místo, které každý dobře zná, prožívá zde pocity jistoty a bezpečí a ma zde své rodinné zázemí. Dnešní rodiny žijí obvykle samostatně, v jiných bytových jednotkách, než jejich rodiče. Je však přirozené, že rodina zůstává základem poskytování péče seniorovi. Ve většině rodin je samozřejmost, že se dospělé děti o své stárnoucí rodiče postarají. Někdy dochází i k tomu, že se stárnoucí rodič přestěhuje do bytu či domu svých dětí. Tento krok má samozřejmě svá pozitiva i negativa. Střední generaci to ušetří čas, usnadní péči, která se může rozdělit mezi všechny členy rodiny. Senior není sám a s rodinou se cítí bezpečněji. Možná negativa se však mohou odrážet v napjatých vzájemných vztazích. Sám senior se nemusí v domácnosti svého potomka vždy cítit dobře. Ve skutečnosti není doma. Není ve svém bytě, nespí ve své posteli. Může se cítit být hostem nebo dokonce na obtíž. To se může projevit zejména tehdy, jestliže má rodina malý byt a není možné všem zajistit soukromí. Je třeba zvážit všechny možnosti a najít pro seniora optimální řešení ať už formou péče u něj doma nebo u jeho rodiny (Mlýnková, 2011). Překážky, které mohou nastat při poskytování péče rodinnými příslušníky: Nevyhovující bydlení - malý byt, dochází ke ztrátě soukromí, pokud se senior nastěhuje do rodiny dospělých dětí; Zaměstnanost střední generace - většina lidí produktivního věku si bohužel nemůže dovolit zůstat doma se svým rodičem a věnovat mu potřebnou celodenní péči; Povinnosti vůči vlastní rodině - střední generace se věnuje péči o domácnost a o vlastní děti;
49
Vzdálenost rodin - stárnoucí rodiče bydlí ve vlastním bytě či domě, jejich děti také, bydliště obou rodin mohou být od sebe hodně vzdálená; Vyčerpání a únava rodinných příslušníků při péči o seniora - zpravidla není možné, aby člověk ve středním věku zajišťoval chod rodiny, chodil do zaměstnání a současně pečoval o stárnoucího rodiče a jeho domácnost, zejména bydlí-li od sebe daleko (Mlýnková, 2011).
6.2. Zdravotní péče Základem je primární péče, která je poskytována praktickými lékaři pro dospělé. Praktický lékař ve své práci uplatňuje primární, sekundární i terciální prevenci u seniorů i celé dospělé populace. V péči o seniory by měl spolupracovat jak s rodinou, tak s ostatními složkami primární péče, jako je například domácí ošetřovatelská péče, pečovatelská služba či jiné neziskové organizace. Domácí ošetřovatelská péče je poskytována na doporučení praktického lékaře a je hrazena zdravotními pojišťovnami. Tato péče je zajišťována různými agenturami, státními, městskými, charitativními či soukromými. Pro domácí péči je nutné, aby klinický stav seniora byl stabilizovaný, aby domácí prostředí umožňovalo poskytovat péči, která předpokládá během dne i zapojení rodiny nebo jiného pečovatele (Hrozenská, Dvořáčková, 2013). Nemocnice
Zdravotní péče je poskytována ve zdravotnických zařízeních lůžkového nebo ambulantního typu. Malé nemocnice mají zpravidla k dispozici základní oddělení interní, chirurgická a gynekologická. Psychiatrické léčebny jsou k dispozici klientům pouze v některých městech. Ne u všech psychiatrických léčben jsou však zřízena gerontopsychiatrická oddělení. Oddělení následné péče jsou doléčovací a rehabilitační oddělení (léčebny dlouhodobě nemocných), kde je péče určena pro seniory v dobrém zdravotním stavu, u nichž je potřeba zajistit následnou rahabilitaci, např. nácvik chůze, nácvik soběstačnosti při sebepéči apod. Další typy speciálních oddělení např. ve fakultních nemocnicích slouží k vyléčení akutního onemocnění, návratu do původního zdravotního stavu a do svého původního sociálního prostředí (Mlýnková, 2011).
50
Hospice
Do systému zdravotní péče patří i hospice. Jedná se o zařízení, která poskytují péči nevyléčitelně nemocným a pečují o rodinné příslušníky formou úlevové péče. Ta spočívá v tom, že mnohá tato zařízení nabízí rodinám rzv. odlehčovací pobyt seniora, pokud si rodinní příslušníci potřebují odpočinout. Během "dovolené" pobývá senior v hospici, kde je mu věnována komplexní péče. Další výraznou formou pomoci ze strany hospiců je péče o pozůstalé. Existuje forma péče v domácím prostředí, která je nazývána domácí hospic. Účelem této péče je umožnit seniorům, u nichž není nutná nemocniční péče, prožít závěrečnou etapu svého života důstojně, v kruhu své rodiny. Speciální tým odborníků, lékařů onkologů, lékařů se zaměřením na paliativní medicínu a všeobecných sester dochází do domácího prostředí klienta a poskytuje specifickou péči nemocným v terminálním stadiu nemoci (Mlýnková, 2011). Ambulantní a terénní služba
Jedná se o odbornou zdravotní péči, která je poskytován v domácím prostředí seniora a je určena těm lidem, u kterých není nutná hospitalizace v nemocnici a u nichž zároveň není dostupná potřebná rodinná péče. Poskytovatelem této péče jsou agentury domácí péče. Zdravotní péče je zajišťována kvalifikovanými všeobecnými sestrami, které např. nemocným aplikují inzulin, podávají další léky včetně infuzní terapie, ošetřují rány na kůži apod. Smyslem této péče je ošetřovat seniora v jeho domácím prostředí, kde se cítí dobře a je zde šťastný a spokojený. Tato domácí zdravotní péče je hrazena zdravotními pojišťovnami a indikuje ji praktický lékař (Mlýnková, 2011). Geriatrická denní centra
Tato zařízení poskytují denní, případně i noční pobyt seniora. Je zajištěna léčebá a ošetřovatelská péče, fyzioterapeutická péče, psychická aktivizace a kognitivní trénink a ergoterapie (Hrozenská, Dvořáčková, 2013).
6.3. Sociální péče V širším pojetí jsou sociální služby poskytovány lidem sociálně znevýhodněnými, a to s cílem zlepšit kvalitu jejich života nebo je v maximální možné míře do společnosti začlenit. Sociální služby zohledňují jak osobu klienta, tak jeho rodinu. Cílem služeb bývá mimo jiné podporovat 51
rozvoj nebo alespoň zachovat stávající soběstačnost uživatele, jeho návrat do vlastního domácího prostředí, zachování či obnovení původního životního stylu a snížení zdravotních a sociálních rizik souvisejících se způsobem života uživatelů (Hrozenská, Dvořáčková, 2013). Legislativní úprava sociálních služeb v České republice je dána zákonem č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, a dále prováděcí vyhláškou č. 505/2006 Sb. Podle § 3 a) zákona č. 108/2006 Sb. v platném znění jsou sociální služby definovány následovně: "Sociální službou se rozumí činnost nebo soubor činností zajišťujících pomoc a podporu osobám za účelem sociálního začlenění nebo prevence sociálního vyloučení" (Prudká, 2015). Rozsah a forma podpory a pomoci poskytnuté prostřednictvím sociálních služeb musí zachovávat lidskou důstojnost. Pomoc musí vycházet z individuálních potřeb osob, musí působit na osoby aktivně, podporovat rozvoj jejich samostatnosti a motivovat je k takovým činnostem, které nevedou k dlouhodobému setrvávání nebo prohlubování nepříznivé sociální situace, a posilovat jejich sociální začleňování (Hrozenská, Dvořáčková, 2013). Podrobný výčet všech zařízení poskytující sociální služby předkládá zákon o sociálních službách. Proto se následně zaměřím pouze na některé vybrané instituce.
Domovy pro seniory
Jedná se o celoroční pobytovou službu, která poskytuje pomoc těm seniorům, kteří nemohou žít sami ve vlastní domácnosti a potřebují trvalou komplexní péči. Hrozenská a Dvořáčková ve své publikaci (2013, s. 64) uvádí: "Typickým pobytovým zařízením pro seniory jsou domovy pro seniory. Zde se poskytují pobytové služby osobám, které mají sníženou soběstačnost zejména z důvodu věku a jejichž situace vyžaduje pravidelnou pomoc jiné yzické osoby".
Domovy se zvláštním režimem
Opět jde o celoroční pobytovou službu. Tato zařízení jsou podobná domovům pro seniory, disponují však větším počtem personálu, specializovaného na danou poruchu. Rozdíl je v tom, že do těchto domovů jsou přijímáni klienti, kteří mají zvláštní potřeby vyplývající z chronické duševní poruchy, ze závislosti na návykových látkách či z mentálního postižení. Stejně tak definují tato zařízení i autorky Hrozenská a Dvořáčková (2013).
52
Domovy s pečovatelskou službou
Tato zařízení představují formu péče o relativně zdravé seniory. Tito klienti nevyžadují komplexní ústavní péči a stálou pomoc ošetřujících osob. Potřebují pomoc pouze při některých úkonech, jako je např. hygienická péče v koupelně. V domě s pečovatelskou službou je také vyřešeno kvalitnější bydlení. Klienti jsou ubytováni v samostatné bytové jednotce na základě smlouvy. Mohou také využívat pečovatelských a dalších služeb, např. zajištění obědů, pedikúru, rehabilitaci apod. Pečovatelská služba je poskytována stejným způsobem, jako v běžném domácím prostředí (Mlýnková, 2011).
Domovinky
Jedná se o centra denních služeb, která jsou určena pro denní pobyt seniorů s omezenými fyzickými nebo psychickými schopnostmi, kteří potřebují denní péči. Tato zařízení pomáhají jak klientům samotným, tak i rodinným příslušníkům. Senioři zde mohou trávit svůj volný čas v době, kdy jsou jejich příbuzní, kteří o ně pečují v zaměstnání. Během dne jsou zajištěny různé akivity. Klienti zde mají k dispozici oběd. Domovinky zároveň poskytují odlehčovací služby. V době, kdy odjede například pečující rodina na dovolenou, je senior přijat na přechodnou dobu do lůžkové části zařízení. Zaměstnanci domovinky následně převezmou na určitou dobu péči o seniora (Mlýnková, 2011).
Denní stacionáře
Jde o ambulantní službu. Do denního stacionáře docházejí senioři se sníženou soběstačností, kteří potřebují pravidelnou pomoc druhé osoby. Seniorům je zde poskytována všestranná péče, včetně socializační či aktivizační činnosti (Mlýnková, 2011).
Týdenní stacionáře
Tato zařízení pracují na stejném principu jako denní stacionáře. Rozdíl je pouze v délce pobytu seniora. Týdenní stacionáře zpravidla fungují od neděle večer či od pondělí ráno do pátku odpoledne. Víkendy pak tráví senioři se svými rodinami. Stacionář je určen například pro seniory s nedostatečnou soběstačností, sebepéčí či pro seniory s poruchami paměti (Mlýnková, 2011).
53
Pečovatelská služba
Tato služba poskytuje péči seniorům v jejich domácím prostředí. Sociální služby jsou placené a zahrnují ošetřovatelské úkony, nakupování, péči o domácnost, praní, žehlení doprovod k lékaři a další asistenční služby. Pečovatelská služba zřizuje prádelny, střediska osobní hygieny a zajišťuje a rozváží obědy svým klientům (Mlýnková, 2011).
7. Dotazník Kapitolu "dotazník" jsem do práce zařadila z toho důvodu, že tento typ kvantitativního šetření využívám v praktické části své diplomové práce. Jak již název nasvědčuje, slovo dotazník souvisí s "dotazováním". Jedná se o způsob písemného kladení otázek a získávání písemných odpovědí. Dotazník je nejfrekventovanější metodou zjišťování nejrůznějších údajů. Dotazník je určený především pro hromadné získávání již zmíněných údajů. Tím se rozumí získávání údajů o velkém počtu odpovídajících. Pomocí dotazníku můžeme dle Gavory získat velké množství informací při poměrně malé investici času (Gavora, 2010). Dle Emanovského metodou dotazníku rozumíme metodu písemného kladení otázek a získávání příslušných písemných odpovědí. Stejně jako Gavora, uvádí, že se jedná o nejčastěji používanou metodu hromadného získávání dat. Nevýhodu vidí v tom, že dotazník vlastně nezjišťuje, jací dotazovaní lidé opravdu jsou, ale jak sami sebe vidí (Emanovský, 2013). Osoba, která vyplňuje dotazník, se nazývá respondent. Jednotlivé prvky dotazníku se nazývají otázky. Otázka dotazníku se někdy označuje také jako položka. Zadávání dotazníku se říká administrativa (Gavora, 2010). Každý dotazník by měl mít také jasně stanovený cíl a promyšlenou strukturu. Typický dotazník se skládá ze tří částí. Vstupní část obsahuje název, jméno, cíle, motivace či pokyny k vyplnění. Druhou částí je vlastní dotazník a třetí částí rozumíme závěr dotazníku, tedy poděkování respondentovi. Tvorba dotazníku je poměrně náročná činnost, při které je třeba respektovat řadu zásad. Mezi hlavní zásady patří např.: formulovat otázky jasně a srozumitelně, nepoužívat příliš široce formulované otázky, vyhýbat se nejednoznačným formulacím, tvořit jednoduché otázky, vyhýbat se otázkám vzbuzujícím předpojatost či eliminovat společensky nežádoucí odpovědi (Emanovský, 2013). 54
Základní dělení otázek v dotazníku je dle stupně otevřenosti. Rozlišují se otázky otevřené, polouzavřené a uzavřené (Gavora, 2010). Uzavřené otázky nabízí hotové alternativní odpovědi, z nichž si respondent vybírá. Výhodou je velice snadné zpracování získaných údajů. Otevřené otázky dávají respondentovi volnost v odpovědi. Výhodou těchto otázek je to, že neomezují respondenta. Nevýhodou je jejich obtížnější zpracování. Polouzavřené otázky nejprve respondentovi nabízejí alternativní odpověď a následně požadují jejich zdůvodnění. (Emanovský, 2013) Celková délka dotazníku má být taková, aby výzkumník získal všechny potřebné informace. Na druhou stranu dotazník nemůže být tak dlouhý, aby respondenta unavoval, protože by se mohlo stát, že respondent vyplní dotazník pouze povrchně. Délka dotazníku je tedy často kompromisem mezi požadavky výzkumníka a zájmu respondentů. Dotazník by se měl zadávat tak, že zkoumající přijde osobně k předem určené skupině lidí, rozdá formuláře a počká, až je vyplní. Další variantou je situace, kdy výzkumník nečeká na vyplněné dotazníky, ale respondenti mu je zanesou či zašlou poštou. Poslední varianta spočívá v zasílání i návratu dotazníků poštou. Při tomto způsobu však musíme uvažovat o návratnosti dotazníků (Gavora, 2010). Po shromáždění dotazníků od respondentů nastává fáze kategorizace a třídění získaného materiálu, která je klíčová pro následné statistické zpracování údajů. Kategorizací rozumíme jednoznačné určení typů odpovědí u každé položky dotazníku. Třídění je postup, pomocí něhož zjištujeme, kolik respondentů má společný buď jeden, dva, případně více znaků (Gavora, 2010).
55
PRAKTICKÁ ČÁST 1. Projekt výzkumu 1.1. Cíle výzkumu Cílem mé diplomové práce bylo zmapovat, jaké typy poruch komunikace se vyskytují u klientů v předem vybraných domovech pro seniory a jakým způsobem se tyto problémy řeší. Dotazníkové šetření bylo zaměřeno také na zkušenosti personálu s problematikou poruch komunikace u klientů.
1.2. Druh výzkumu Praktická část mé práce kombinuje kvantitativní i kvalitativní metody výzkumu. V první části praktické části práce jsem zvolila formu kvantitativního výzkumu, konkrétně pak tedy dotazníkové šetření. Dotazník jsem se snažila vytvořit tak, aby byl jasný a srozumitelný. Celkem obsahoval osmnáct otázek, konkrétně se jednalo o dvanáct uzavřených, pět polouzavřených a jednu otevřenou otázku. U uzavřených otázek měli respondenti za úkol zakroužkovat vhodnou odpověď/i u polouzavřených měli respondenti možnost zakroužkovat odpověď/i či vepsat svou, specifickou odpověď, a u poslední, otevřené otázky měli respondenti volnost a mohli tak napsat svůj osobní názor na danou problematiku. V druhé části jsem zvolila formu kvalitativního výzkumu, při kterém došlo k provedení diagnostiky u celkem patnácti jedinců. Diagnostika byla provedena pomocí dvou diagnostických materiálů. Prvním byl Mini-Mental State Examination a druhý Reitan-Indiana Aphasia Screening Test.
1.3. Výzkumný vzorek Dotazníkové šetření bylo realizováno celkem ve čtyřech domovech pro seniory, a to v Domově pro seniory v Čáslavi, v Domově pro seniory Přelouči a ve dvou Domovech pro seniory v Heřmanově Městci. Se všemi zmíněnými zařízeními jsem byla na provedení dotazníkového šetření předem domluvena, proto nebyl s realizací žádný zásadní problém. Výzkum byl proveden s celkovým počtem 140 respondentů. Jelikož se nejedná o srovnávací studii jednotlivých zařízení, ale o globální pohled na věc, data jsem vyhodnocovala hromadně, bez ohledu na konkrétní zařízení. Diagnostika klientů byla provedena v celkovém počtu pěti klientů z každého zařízení, vyjma 56
Domov pro seniory v Přelouči. Celkem se tedy jedná o patnáct klientů, u kterých bylo zrealizováno diagnostické šetření.
1.4. Realizace výzkumu V rámci realizace výzkumu jsem nejprve sepsala žádost o provedení výzkumného šetření, ve kterém jsem konkrétně popsala způsob získávání dat. Zmíněnou žádost jsem vždy po telefonické žádosti osobně zanesla na vedení daného zařízení, kde jsme se, zpravidla s vrchní sestrou, domluvily na podrobnostech a časovém harmonogramu výzkumu. Poté jsem osobně do každého zařízení zanesla dotazníky, které jsem si následně i osobně vyzvedla. Diagnostické šetření bylo realizováno ve všech již zmíněných zařízeních, vyjma Domova pro seniory v Přelouči. V tomto zařízení nebylo diagnostické šetření realizováno z důvodu velké pracovní vytíženosti zaměstnanců. V každém zařízení jsem strávila zpravidla jeden den. Celkem jsem s každým klientem strávila cca hodinu čistého času, kdy nejprve došlo k vzájemnému seznámení, rozhovoru a následně k realizaci diagnostiky dle již zmíněných testových materiálů.
1.5. Pilotní průzkum Ještě před realizací výzkumného šetření jsem se rozhodla zrealizovat krátký, pilotní průzkum. Takto jsem se rozhodla především pro to, abych se vyvarovala případných chyb a nepřesností, které by během testování mohly nastat. Tento krok se nakonec ukázal, jako velmi vhodný především z důvodu následné úpravy dotazníku. Dotazníky jsem v rámci pilotního šetření donesla do Domova pro seniory v Heřmanově Městci (U Bažantnice). Již předem jsem staniční sestře, které jsem dotazníky předávala, sdělila, aby jakékoli připomínky k otázkám, sestry i sociální pracovnice zaznamenaly přímo do dotazníku. Osobně jsem byla velice ráda za veškeré připomínky, které byly v dotazníku zaznamenány, ať už se jednalo o neporozumění otázce či domněnka, že je otázka poněkud špatně položená. Taktéž jsem si předem "na nečisto" zkusila provést diagnostiku celkem dvou osob v již zmíněném zařízení. Použila jsem, jak již bylo řečeno, Mini-Mental State Examination a Reitan-Indiana Aphasia Screening Test. Při diagnostice u dvou vybraných klientů jsem nenarazila na žádný 57
závažný problém.
1.6. Způsob zpracování dat U jediné otevřené otázky jsem zjištěná data zařadila do jednotlivých skupin na základě podobnosti. Uzavřené otázky jsem vyhodnotila klasicky, dle odpovědi. U polootevřených otázek jsem odpovědi vyhodnotila stejně jako u otázek uzavřených, pouze s tím rozdílem, že jsem do grafu zahrnula pouze odpověď "jiné". Konkrétní odpovědi v této kategorii jsem umístila do tabulky. Výsledky otázek jsem pro lepší orientaci shrnula do tabulek a grafů. Nakonec jsem přidala i své osobní, slovní zhodnocení.
2. Charakteristika jednotlivých zařízení 2.1. Domov důchodců Čáslav Domov důchodců Čáslav je příspěvkovou organizací, která je zřízena Městem Čáslav. Poskytuje sociální službu typu „domov pro seniory“. Domov důchodců se nachází v ulici Nazaret, nedaleko centra města, a poskytuje služby ve dvou budovách, které mají celkovou kapacitu 105 míst. Prostředí domova nabízí uživatelům bezbariérové ubytování v jednolůžkových, dvoulůžkových či třílůžkových pokojích s předsíní a sociálním zařízením, které je samostatné nebo společné pro dva pokoje. Pokoje jsou vybaveny standardním nábytkem. Mimo pokoj jsou v prostorách Domova důchodců k dispozici společné prostory – společenské místnosti, místnosti pro volnočasové aktivity, terasa či zahrada s altánkem. Domov také disponuje vlastním stravovacím provozem, který je v omezeném režimu otevřen také pro zaměstnance a externí strávníky. Uživatelé se mohou stravovat v jídelně budovy, kde jsou ubytováni nebo na pokojích (dle možností uživatele). Mezi základní služby, které Domov důchodců zajišťuje, patří mimo jiné sociální poradenství, pomoc při zvládání běžných úkonů péče o vlastní osobu, pomoc při osobní hygieně, zprostředkování kontaktu se společenským prostředím či aktivizační činnosti. Nedílnou součástí pobytu v domově je i kulturní a zájmová činnost, která je nabízena uživatelům vzhledem
k
jejich
potřebám,
zájmům
a
dle
zdravotního
stavu.
Dostupné
z
. 58
2.2. Domov pro seniory Přelouč Domov u fontány je příspěvkovou organizací Pardubického kraje a poskytuje péči seniorům již přes padesát let. Potřebnou péči zde naleznou senioři a osoby s onemocněním demence. Od ledna 2016 byl zahájen provoz nové sociální služby – odlehčovací, jež podpoří pečující rodiny, aby se mohly v péči o svého blízkého vystřídat. Domov se nachází v klidné jihovýchodní části města Přelouče, je obklopen lesoparkem, kde nechybí zázemí pro posezení. Centrum města, vlakové a autobusové nádraží jsou dobře dostupné pěšky nebo místní autobusovou dopravou. Praktický lékař ordinuje v Domově čtyři dny v týdnu, přeloučská poliklinika je od Domova vzdálena pouhých 50 m. Domov u fontány poskytuje nepřetržité pobytové sociální služby seniorům a osobám s onemocněním demence, kteří již nemohou žít ve svém domácím prostředí. Snaží se svým obyvatelům vytvořit v Domově příjemné prostředí a uplatňují v práci lidský rozměr tak, aby porozuměli jejich prožívání. Klientům je zde umožněno žít aktivní stáří podle jejich přání a možností, vždy s důrazem na důstojnost a respekt k nemoci i životního příběhu. Personál spolupracuje s rodinami klientů a snaží se jim být oporou. Soubor služeb, které jsou v tomto zařízení poskytovány, tvoří ucelený komplex, jež pokrývá potřeby člověka ve stáří. Při zhoršení zdravotního stavu využije rodina zprvu např. poradenské služby, následně krátkodobý pobyt formou odlehčovacích služeb a nakonec přebírá komplexní péči Domov pro seniory. Jsou zde uplatňovány i prvky paliativní péče, kdy jsou pojmy důstojnost a útěcha základními kameny péče o klienty. Dostupné z .
2.3. Domov pro seniory Heřmanův Městec (U Bažantnice) Domov pro seniory se sídlem v Heřmanově Městci, U Bažantnice, je příspěvkovou organizací Města Heřmanův Městec. Poskytuje pobytovou sociální službu v nepřetržitém provozu, zaměřenou na podporu při naplňování potřeb seniorů, kteří mají sníženou soběstačnost zejména z důvodu věku a jejichž situace vyžaduje pravidelnou pomoc jiné fyzické osoby. Uživatelé služeb poskytovaných v Domově pro seniory v Heřmanově Městci mohou mít též přidruženou tělesnou nebo lehčí formu smyslové vady a potřebují pobytové služby sociální péče. Domov pro seniory v Heřmanově Městci usiluje především o to, aby uživatelé žijící v domově byli nezávislí, co nejdéle soběstační, aby nezůstali izolováni a žili běžným způsobem života. Služby domova respektují individuální charakter každé osoby, podporují její důstojnost a sociální 59
začleňování. Kapacita domova je 164 lůžek, 44 jednolůžkových a 60 dvoulůžkových. Pokoje pro nemohoucí obyvatele jsou vybaveny polohovacími postelemi. Koupelny jsou vybaveny vanami s odklopnými boky a vanovými zvedáky. Lékařská péče je zajišťována praktickým lékařem, který ordinuje v domově 5 x týdně. K ostatním odborným lékařům je zajištěn odvoz a v případě potřeby i doprovod. Léky předepsané lékařem na recepty jsou hrazeny zdravotní pojišťovnou buď plně, nebo částečně a pak si zbytek klient doplácí ze svého kapesného. Ošetřovatelská a obslužná péče je prováděna nepřetržitě na základě ordinací lékařů dle platných právních předpisů. Tuto odbornou péči zajišťují registrované všeobecné sestry. Zdravotní a ošetřovatelská péče je hrazena na základě uzavřených smluvních vztahů se zdravotními pojišťovnami. Obslužnou péči nepřetržitě provádějí pracovníci sociální péče. Tým pracovníků poskytuje péči s důrazem na citlivý přístup s respektováním jedinečnosti. V domově je prováděna dle doporučení lékaře i rehabilitace jednoduchými cviky nebo i přístroji. V domově jsou i oddělení pro obyvatele, kteří vyžadují zvýšenou ošetřovatelskou péči. Dostupné z .
2.4. Domov pro seniory Heřmanův Městec (Masarykovo náměstí) Domov pro seniory Heřmanův Městec je příspěvková organizace, jejímž zřizovatelem je Hlavní město Praha. Heřmanův Městec se nachází 100 km východně od Prahy a žije zde 5000 obyvatel. Domov pro seniory zahájil svoji činnost v r. 1952. Je umístěn ve dvou objektech - v zámku (122 míst) a ve vile (16 míst). Oba objekty jsou vzdáleny asi 200 m od náměstí a přitom jsou obklopeny krásným parkem v anglickém stylu o rozloze 40 ha. Na základě Rozhodnutí KÚ Pardubického kraje jsou registrovány 2 pobytové služby s celoročním režimem. Domov pro seniory s celkovou kapacitou 78 míst, cílovou skupinu tvoří senioři ve věku nad 60 let. Druhou pobytovou služvou je Domov se zvláštním režimem s kapacitou 60 míst, cílovou skupinu tvoří senioři se stařeckou, Alzheimerovou demencí a ostatními typy demencí, opět ve věku nad 60 let. Služby jsou určeny přednostně pro zájemce s trvalým pobytem na území Hlavního města Prahy. V domově pracuje celkem 97 zaměstnanců. Posláním Domova pro seniory je zachování lidské důstojnosti a kvality života ve stáří. Zařízení aktivně pomáhá při udržování přiměřené soběstačnosti vzhledem ke zdravotnímu stavu a věku. 60
Respekttují zde individuální potřeby a práva každého uživatele. Podporují a napomáhají zde v kontaktu s běžným způsobem života, prostředím a rodinou. Péči zde naleznou osoby starší 60 let, které mají sníženou soběstačnost zejména z důvodu věku a jejich situace vyžaduje pravidelnou pomoc jiné fyzické osoby. Jsou zde poskytovány následující služby: ubytování, úklid, praní prádla a drobné opravy, žehlení celodenní strava, pomoc při zvládání běžných úkonů, péče o vlastní osobu, pomoc při osobní hygieně nebo poskytnutí podmínek pro osobní hygienu, zprostředkování kontaktu se společenským prostředím, sociálně terapeutické činnosti, aktivizační činnosti, pomoc při uplatňování práv, oprávněných zájmů a při obstarávání osobních záležitostí. Dostupné z .
61
3. Vlastní výzkum 3.1. Dotazníkové šetření Tabulka č. 1 - počet mužů a žen počet
%
Ženy
132
94
Muži
8
6
CELKEM
140
100
Gra č. 1 - poměr mužů a žen 140 120 100
80 60 40 20 0 Ženy
Muži
Komentář Tuto otázku jsem do dotazníku zařadila proto, abych si ověřila svou domněnku, že v domovech pro seniory bude personál tvořit převážně ženské pohlaví, což se také potvrdilo. Dotazníkového šetření se zúčastnilo celkem 132 žen, což činí celkem 94 % z celkového počtu respondentů, což je patrné z grafu. Mužů se zúčastnilo pouze 8, tedy pouhých 6 % dotazovaných. 62
Tabulka č. 2 - nejvyšší dosažené vzdělání počet
%
Základní
8
6
Vyučen/a
48
34
Maturita
72
51
Vysoká škola
12
9
CELKEM
140
100
Gra č. 2 - nejvyšší dosažené vzdělání 80 70 60 50 40 30
20 10 0 Základní
Vyučen/a
Maturita
Vysoká škola
Komentář Z grafu je patrné, že nejčastější nejvyšší dosažené vzdělání u personálu v domovech pro seniory tvoří středoškolské vzdělání zakončené maturitní zkouškou. Celkem se jedná o 72 respondentů, což tvoří celkem 51 % všech dotazovaných. O něco menší část tvoří respondenti, kteří jsou vyučeni - v celkovém počtu 48 osob, tedy 34 % dotazovaných. Poměrně zanedbatelnou část tvoří osoby, které mají základní (8 respondentů - 6 %) a vysokoškolské (12 respondentů - 9 %) vzdělání. 63
Tabulka č. 3 - pracovní zařazení
počet
%
Ošetřovatel/ka
86
61
Sociální pracovník
12
9
Zdravotnický personál
42
30
CELKEM
140
100
Gra č. 3 - pracovní zařazení 100 90 80 70 60 50 40 30 20 10 0 Ošetřovatel/ka
Sociální pracovník
Zdravotnický personál
Komentář Jak je zřejmé z grafu, největší část zaměstnanců tvoří osoby na pozici pracovníka v sociálních službách, tedy ošetřovatele. Jedná se o celkový počet 86 respondentů, což tvoří 61 % všech dotazovaných. Na druhém místě jsou zaměstnanci na pozici zdravotníka - z celkového počtu 140 respondentů se jedná o 42 dotazovaných, tedy o 30 %. Nejméně respondentů uvedlo jako své
64
pracovní zařazení "sociální pracovník". Konkrétně tak své zařazení označilo pouze 12 respondentů, což tvoří 9 % dotazovaných.
Tabulka č. 4 - délka praxe v oboru
počet
%
Do 5 let
36
26
5-10 let
30
21
10-15 let
15
11
Více než 15 let
59
42
CELKEM
140
100
Gra č. 4 - délka praxe v oboru 70 60 50 40
30 20 10 0 Do 5 let
5-10 let
10-15 let
Více než 15 let
65
Komentář Jak můžeme vidět, z tabulky i grafu vyplývá, že největší zastoupení personálu tvoří ti, kteří ve svém oboru pracují více než 15 let - 59 respondentů (42 %). Druhou skupinu naopak tvoří personál s délkou praxe do 5 let, konkrétně se jedná o 36 dotazovaných, což tvoří 26 %. Poté následují zaměstnanci s délkou praxe mezi 5 a 10 lety - 30 respondentů (21 %). Poslední skupinu tvoří osoby, které ve svém oboru pracují 10-15 let. Tuto odpověď volilo celkem 15 respondentů, což tvoří pouze 11 % všech dotazovaných.
Tabulka č. 5 - výkyt klientů s PŘK počet
%
Ano
140
100
Ne
0
0
CELKEM
140
100
Gra č. 5 - výskyt klientů s PŘK 160 140 120 100 80 60 40 20 0 Ano
Ne
66
Komentář Z výsledků této otázky je zřejmé, že si jsou zcela všichni dotazovaní vědomi toho, že se v jejich zařízení vyskytují klienti, kteří trpí poruchou řečové komunikace. Celkem odpověď "ano" volilo 140 respondentů, tedy všech 100 % dotazovaných.
Tabulka č. 6 - příčina poruchy počet
%
Sluchová vada
89
40
Syndrom demence
40
18
CMP
89
40
Zranění, úraz
4
2
CELKEM
222
100
Jiná:
Gra č. 6 - příčina poruchy 100 90 80 70 60 50 40 30 20 10 0 Sluchová vada
Syndrom demence
CMP
jiná
67
Komentář U této otázky mohli respondenti označit více než jednu možnost a zároveň zde měli prostor pro vepsání své vlastní odpovědi. Stejně často, tedy celkem v 40 % případů dotazovaní uváděli, že příčinou poruch komunikace v jejich zařízení je následek cévní mozkové příhody (CMP) a sluchová vada. Jako druhou nejčastější příčinu - v 18 % respondenti uváděli syndrom demence. Pouze 4 osoby vyplnily samostatnou odpověď, kde uváděli jako příčinu úraz či zranění. To, z celkového počtu 222 odpovědí tvořilo pouhá 2 %.
Tabulka č. 7 - důležitost řešení PŘK počet
%
Ano
97
69
Spíše ano
35
25
Ne
0
0
Spíše ne
0
0
Nevím
9
6
CELKEM
140
100
68
Gra č. 7 - důležitost řešení PŘK 120
100
80
60
40
20
0 Ano
Spíše ano
Ne
Spíše ne
Nevím
Komentář Musím uznat, že mě osobně poměrně překvapilo, že nikdo z dotazovaných nemá pocit, že není nutné, či spíše není nutné řešit PŘK u klientů v domovech pro seniory. Celých 97 respondentů, tedy 69 % z nich si myslí, že takové problémy by se u klientů rozhodně řešit měly. Čtvrtina všech dotazovaných - 35 osob (25 %) uvedlo na danou otázku odpověď "spíše ano". Pouhých 9 dotazovaných, což činí 6 % uvedli odpověď "nevím".
69
Tabulka č. 8 - dorozumívání s klienty s PŘK počet
%
Orálně
44
15
Písmo
62
21
Pomocí obrázků
74
24
Gesty
110
36
Neverbálně
8
3
Odezíráním
4
1
CELKEM
302
100
Jinak:
Gra č. 8 - dorozumívání s klienty s PŘK 120
100
80
60
40
20
0 Orálně
Písmo
Pomocí obrázků
Gesty
jinak
70
Komentář U této otázky jsem zaznamenala celkem 302 odpovědí. Z tohoto celkového počtu volili dotazovaní nejčastěji možnost "gesta". Bylo tak tomu u 110 případů, což tvoří 36 % z celkového počtu odpovědí. Na druhém místě se personál s klienty trpících poruchami řečové komunikace dorozumívají pomocí obrázků - 74 odpovědí (24 %). Dále Písmem - 62 odpovědí (21 %) a nejméně častěji pouze orálně - 44 odpovědí, což tvoří 15 % odpovědí. Samostatná odpověď byla volena celkem v 12 případech, což tvoří pouhá 4 % zaznamenaných odpovědí. V 8 případech personál uváděl, že se s takovými klienty dorozumívá neverbálně a ve 4 případech při komunikaci používá metodu odezírání. Tyto odpovědi jsou zaznamenány v tabulce.
Tabulka č. 9 - rozhodování pro typ komunikace počet
%
Přání rodiny
27
11
Vlastní intuice
116
45
Informace z odborné literatury
28
11
Účást na odborném kurzu/ školení
76
30
Domluva s kolegy
3
1
Domluva s klientem
3
1
Dle schopností klienta
2
1
CELKEM
255
100
Jinak:
71
č. 9 - rozhodování pro typ komunikace 140 120 100 80 60 40 20 0 Přání rodiny
Vlastní intuice
Informace z Účást na odborné literatury odborném kurzu/ školení
jinak
Komentář Tato otázka opět umožňovala označení více možností odpovědí. Z celkového počtu 255 odpovědí nejčastěji volili respondenti možnost, že se pro typ komunikace rozhodují dle vlastní intuice. Bylo tak tomu celkem u 116 případů, konkrétně se tedy jednalo o 45 % uvedených odpovědí. Jako další nejčastější odpověď byla uvedena odpověď "účast na odborném kurzu či školení". Tato odpověď byla respondenty volena celkem v 76 případech, což činí 30 % všech odpovědí. Stejných hodnot dosahovaly odpovědi "přání rodiny" - 27 odpovědí (11%) a "informace z odborné literatury" - 28 odpovědí (11%). Jak je patrné z tabulky, vlastní odpověď respondenti volili celkem v 8 případech. Stejný počet respondentů uvedlo, že se pro volbu vhodného typu komunikace rozhodují na základě domluvy s kolegy - 3 (1 %) a domluvy s klientem - 3 (1 %). Ve dvou případech (1 %) dotazovaní uvedli, že se pro typ komunikace rozhodují na základě individuálních schopností každého klienta.
72
Tabulka č. 10 - úroveň komunikace mezi personálem a klienty s PŘK počet
%
Ano
25
18
Spíše ano
63
45
Ne
15
11
Spíše ne
28
20
Nevím
9
6
CELKEM
140
100
Gra č. 10 - úroveň komunikace mezi personálem a klienty s PŘK 70 60 50 40 30 20 10 0 Ano
Spíše ano
Ne
Spíše ne
Nevím
Komentář kladnou odpověď, tedy domněnku, že je úroveň komunikace mezi klienty s poruchou řečové komunikace a personálem dostačující volilo celkem 25 respondentů, což činí 18 % všech 73
dotazovaných. Nejčastěji však byla volena odpověď "spíše ano" a to celkem u 63 dotazovaných tedy 45 %. To, že komunikace mezi klienty s PŘK a personálem dostatečná není, si myslí celkem 15 dotazovaných (11 %). Celých 20 % dotazovaných (28 osob) si myslí, že komunikace spíše není dostačující. Odpověď "nevím" volilo 9 osob, tedy 6 % všech respondentů.
Tabulka č. 11 - vliv PŘK na kvalitu života klienta počet
%
Ano
102
73
Spíše ano
31
22
Ne
0
0
Spíše ne
0
0
Nevím
33
5
CELKEM
140
100
74
Gra č. 11 - vliv PŘK na kvalitu života klienta 120
100
80
60
40
20
0 Ano
Spíše ano
Ne
Spíše ne
Nevím
Komentář Je důležité si uvědomit fakt, že porucha řečové komunikace může zásadně ovlivňovat kvalitu života každého jedince. Tuto skutečnost si uvědomuje celkem 102 osob (73 %), kteří volili odpověď "ano" a 31 osob (22 %), kteří volili možnost "spíše ano". Z celkového počtu 140 respondentů si nikdo nemyslí, že by porucha řečové komunikace neměla, či spíše neměla vliv na kvalitu života seniora. Celých 33 osob, což tvoří 5 % z celkového počtu dotazovaných, uvedly u této otázky odpověď "nevím".
75
Tabulka č. 12 - vliv PŘK na psychický stav jedince počet
%
Ano
42
30
Spíše ano
63
45
Ne
2
2
Spíše ne
0
0
Nevím
33
24
CELKEM
140
100
Gra č. 12 - vliv PŘK na psychický stav jedince 70 60 50 40 30 20 10 0 Ano
Spíše ano
Ne
Spíše ne
Nevím
Komentář Z celkového počtu 140 odpovědí si téměř třetina (42 osob, 30 %) osob myslí, že poruchy
76
komunikace přímo ovlivňují psychický stav daného jedince. Odpověď "spíše ano" volilo nejvíce dotazovaných, a to 63 osob (45 %). To, že mají již zmíněné poruchy komunikace vliv na psychiku klientů, si nemyslí 2 dotazovaní (1 %) a 33 osob (24 %) volilo odpověď "nevím".
Tabulka č. 13 - in ormovanost o problematice PŘK počet
%
Ano
27
19
Spíše ano
53
38
Ne
4
3
Spíše ne
18
13
Nevím
38
27
CELKEM
140
100
Gra č. 13 - in ormovanost o problematice PŘK 60 50 40 30 20 10 0
Ano
Spíše ano
Ne
Spíše ne
Nevím
77
Komentář Z tabulky i grafu vyplývá poměrně optimisticky vyhlížející fakt. Celkem 27 dotazovaných (19 %) si myslí, že má dostatek informací o problematice poruch řečové komunikace. Odpověď "spíše ano" volilo nejvíce respondentů, a to 53 osob, což činí 38 % všech dotazovaných. Nedostatečně informováni jsou údajně 4 respondeti (3 %), odpověď "spíše ne" volilo poté 18 všech dotazovaných (13 %) a odpověď "nevím" celkem 38 dotazovaných, což činí téměř třetinu (27 %) všech respondentů.
Tabulka č. 14 - získávání in ormací počet
%
Školení, kurzy, semináře
92
66
Samostudium
43
31
Rodina klienta
19
14
Osobní zkušenost
9
6
Informace od kolegů
12
9
CELKEM
175
100
Jinak
78
Gra č. 14 - získávání in ormací 100 90
80 70 60 50
40 30 20 10 0 Školení, kurzy, semináře
Samostudium
Rodina klienta
Jinak
Komentář U této otázky měli respondenti opět možnost vybrat více odpovědí, uvést odpověď vlastní, popřípadě zkombinovat obě varianty. Nejčastěji zaměstnanci získávají informace o problematice poruch řečové komunikace prostřednictvím školení, kurzů či seminářů. Tak tomu je celkem v 66 %, což činí 92 odpovědí z celkového počtu 175 odpovědí. Druhou nejčastější variantou je samostudium (internet, odborná literatura…). Tato odpověď byla volena v 43 případech (31 %). Informace od rodiny klienta získává 19 dotazovaných (14 %) a vlastní odpověď uvedlo 21 osob (15 %). Jak je zřejmé z tabulky, v rámci vlastní odpovědi uváděli respondenti, že informace získávají od kolegů (12 osob, 9 %) a že vycházejí z vlastních životních zkušeností - 9 respondentů (9 %).
79
Tabulka č. 15 - spolupráce zařízení s odborníkem na PŘK počet
%
Ano
0
0
Ne
140
100
CELKEM
140
100
Gra č. 15 - spolupráce zařízení s odborníkem na PŘK 160 140 120
100 80 60 40 20 0
Ano
Ne
Komentář Jak je zřejmé z tabulky i grafu, žádné zařízení nespolupracuje s žádným odborníkem, který by se zabýval poruchami řečové komunikace u klientů domovů pro seniory. To je poměrně alarmující fakt, za předpokladu, že z předchozích odpovědí je zřejmé, že si je personál vědom toho, že se v jednotlivých zařízeních osoby s poruchami řečové komunikace vyskytují a ve většině případů si sám personál uvědomuje, jak velký vliv můžou mít tyto poruchy na kvalitu života i na psychický stav klienta. Zde vyplouvá na povrch otázka, zdali je takový přístup v pořádku a zdali by se tato situace něměla postupně začít měnit. 80
Tabulka č. 16 - ochota doprovázet klienta na logopedickou terapii počet
%
Ano
34
24
Spíše ano
46
33
Ne
53
38
Spíše ne
0
0
Nevím
7
5
CELKEM
140
100
Gra č. 16 - ochota doprovázet klienta na logopedickou terapii 60
50
40
30
20
10
0 Ano
Spíše ano
Ne
Spíše ne
Nevím
Komentář Odpovědi respondentů na tuto otázku mě poměrně překvapily. Celkový počet 53 respondentů, což tvoří více než třetinu dotazovaných (38 %) udává, že by nebylo ochotné klienta na logopedickou terapii doprovázet. U několika případů bylo u odpovědi připsáno ještě "nemám to v popisu práce", 81
či "to není moje starost". Samozřejmě chápu, že jak zdravotnický, tak ošetřovatelský personál je v zaměstnání velice vytížen, na druhou stranu, kdo by měl klienty domovů pro seniory na terapii doprovázet, když ne ošetřovatelé či zdravotní sestry? Abych nebyla příliš skeptická - odpověď "ano" (34 osob, 24 %) a spíše ano (46 osob, 33 %) volilo také značný počet dotazovaných respondentů. Odpověď "spíše ne" nevolil nikdo z celkového počtu 140 respondentů a odpověď "nevím" označilo 7 osob, což činí 5 % dotazovaných.
Tabulka č. 17 - znalost alternativní a augmentativní komunikace počet
%
Ano
63
45
Ne
41
29
Neznám tento pojem
36
26
CELKEM
140
100
počet
%
Piktogramy
21
21
Gesta
32
32
Fotografie
47
47
CELKEM
100
100
82
Gra č. 17 - znalost alternativní a augmentativní komunikace 70 60 50 40
30 20 10 0 Ano
Ne
Neznám tento pojem
Komentář S termínem "alternativní a augmentativní komunikace" se setkala téměř polovina dotazovaných 63 osob (45 %). Naopak 41 respondentů, což činí 29 % všech dotazovaných se ve své praxi se systémy alternativní a augmentativní komunikace nesetkali. Celých 36 dotazovaných (26 %) tento pojem vůbec nezná. U této otázky jsem respondenty požádala, aby případně uvedli, s jakými systémy alternativní a augmentativní komunikace se setkali konkrétně. Jak je vidět z druhé tabulky, nejčastěji (47 osob, 47 %) uváděli komunikaci pomocí fotografií. Dále pak pomocí gest, což uvedlo 32 dotazovaných (32 %) a 21 osob se setkala s komunikací prostřednictvím piktogramů (21 %).
83
Tabulka č. 18 - zlepšení komunikace mezi klienty a personálem počet
%
neodpovědělo
39
28
více školení
37
26
více kurzů
14
10
větší spolupráce s rodinou
12
9
více času
10
7
lepší poznání klienta
9
6
netřeba
8
6
rada odborníka
6
4
nevím
3
2
zkoušet nové komunikační techniky
1
1
komunikační kniha
1
1
CELKEM
140
100
Gra č. 18 - zlepšení komunikace mezi klienty a personálem 45 40 35 30 25 20 15 10
5 0
84
Komentář Poslední otázka byla jako jediná ve formě otevřené odpovědi. Respondenti zde mohli vepsat svůj osobní názor na zlepšení komunikace mezi nimi a klienty trpících poruchou řečové komunikace. Na tuto otázku bohužel neodpovědělo celých 39 respondentů, což tvoří 28 % z celkového počtu dotazovaných. Nejčastěji si dotazovaní myslí, že by bylo namístě více školení (37 osob, 26 %). Následující odpovědi byly poměrně vyrovnané, co se do počtu odpovědí týče. To, že by bylo třeba více kurzů si myslí 14 dotazovaných (10%), větší spolupráci s rodinou by uvítalo 12 osob (9 %). Více časového prostoru při komunikaci s osobami s poruchami řečové komunikace by uvítalo 10 respondentů (7 %). Další, méně frekventované odpovědi jsou zaznamenány v tabulce i v grafu.
3.2. Diagnostické šetření V rámci diagnostiky poruch řečové komunikace byli klienti vytipováni personálem přímé obslužné péče. Již při předávání dotazníků jsem se s personálem domluvila na tom, kteří klienti budou vhodnými adepti pro můj výzkum. Jelikož se jednalo pouze o pět klientů ze tří zařízení, měla jsem možnost s klienty hovořit ještě před realizací šetření a sama se přesvědčit o tom, že klient opravdu trpí určitou poruchou řečové komunikace. Jak již bylo několikrát zmíněno, diagnostické šetření probíhalo dle dvou testových materiálů. Prvním byl Mini-Mental State Examination (dále MMSE) a druhým Reitan-Indiana Aphasia Screening Test (dále AST). Diagnostika pomocí testu MMSE probíhala standardním způsobem, při realizaci vyšetření jsem se řídila pokyny k provádění tohoto diagnostického materiálu. Pomocí AST jsem prováděla screeningové vyšetření klientů a posuzovala tak u každého úroveň individuálních jazykových schopností, zároveň však také poruchy nelingvistického charakteru, jako je například tělová dysgnózie, vizuální neglect syndrom, pravo-levá orientace atd. Testování proběhlo opět standardním způsobem. Oba testové materiály jsou umístěny v příloze této práce. Cílem tohoto šetření bylo zjistit, jaké poruchy komunikace se u klientů nejčastěji vyskytují. Před začátkem diagnostiky každého klienta jsem buď u klienta samotného či u personálu přímé obslužné péče zjistila, zda používá brýle či sluchadlo. Pokud tomu tak bylo a bylo to možné, trvala jsem na jejich použití. Důvod byl ten, aby diagnostické výsledky byly pokud možno co nejméně zkreslené vlivem smyslové vady. Prostřednictvím úvodního rozhovoru jsem se následně přesvědčila o tom, že klientova schopnost slyšet je na dobré úrovni, případně jsem měla možnost upravit podmínky tak, aby to bylo pro daného člověka co nejoptimálnější. V první řadě jsem se v místnosti zbavila všech rušivých elementů, jako je 85
například zapnutá televize či rádio. V druhé řadě jsem se snažila hovořit o něco pomaleji a také o trochu hlasitěji, pokud to bylo v dané situaci zapotřebí. U personálu jsem se také informovala na gramotnost daných klientů. V následujícím shrnutí výsledků uvádím vždy pohlaví a rok narození každého klienta. Dále pak celkové skóre z MMSE a poruchy vyplývající z diagnostiky pomocí AST. Nutno dodat, že se jedná pouze o screeningové vyšetření a neurčuje přesnou diagnózu. Mým úkolem bylo pouze poukázat na příznaky, které klient vykazuje, přesné určení diagnózy není v mé kompetenci.
86
Klient č. 1 Muž Rok narození: 1948 MMSE: 21/30 b. AST: Porucha fatických funkcí
ANO
Porucha dovedností v čtení a psaní
ANO
Porucha početních dovedností
ANO
Poruchy nelingvistického charakteru
ANO
Jak můžeme z daných údajů vidět, klient č. Dosáhl v MMSE z celkového počtu 30 bodů, bodů 21, což značí lehkou kognitivní poruchu. Z tabulky můžeme vidět, že klient selhával ve všech modalitách. Dominující byla především porucha dovedností v čtení a psaní. Značná je též i porucha fatických funkcí, kdy měl klient potíže především s porozuměním a opakováním víceslovných celků.
87
Klient č. 2 Muž Rok narození: 1952 MMSE: 24/30 b, AST: Porucha fatických funkcí
ANO
Porucha dovedností v čtení a psaní
NE
Porucha početních dovedností
NE
Poruchy nelingvistického charakteru
NE
U klienta č. 2 značí diagnostika pomocí MMSE pásmo normálu. Z výsledků AST je dominující porucha fatických funkcí. Zásadním problémem u tohoto klienta byla schopnost pojmenování a opakování. Řeč byla značně nonfluentní, tempo řeči poměrně zpomalené. Porozumění sdělovaného byla na poměrně dobré úrovni.
88
Klient č. 3 Žena Rok narození: 1951 MMSE: 19/30 b. AST: Porucha fatických funkcí
ANO
Porucha dovedností v čtení a psaní
ANO
Porucha početních dovedností
ANO
Poruchy nelingvistického charakteru
ANO
Klientka č. 3 vykazuje příznaky středně těžké kognitivní poruchy. Klientka selhávala ve všech modalitách vyšetřovaných v rámci AST. Výrazná byla především porucha fatických funkcí a porucha početních dovedností. V ostatních modalitách však klientka selhávala také. Tempo řeči bylo výrazně zpomalené.
89
Klient č. 4 Muž Rok narození: 1947 MMSE: 23/30 b. AST: Porucha fatických funkcí
ANO
Porucha dovedností v čtení a psaní
ANO
Porucha početních dovedností
NE
Poruchy nelingvistického charakteru
NE
Klient č. 4 vykazuje kognitivní funkce v pásmu normálu. V rámci vyšetření pomocí AST byla dominující porucha fatických funkcí a porucha dovedností v čtení a psaní. Řeč byla nonfluentní, klient hovořil se značným úsilím a s častými pauzami. Největší problém tomuto klientovi dělalo opakování víceslovných celků.
90
Klient č. 5 Muž Rok narození: 1939 MMSE: 20/30 b. AST: Porucha fatických funkcí
ANO
Porucha dovedností v čtení a psaní
ANO
Porucha početních dovedností
ANO
Poruchy nelingvistického charakteru
ANO
Tento klient dle výsledků MMSE vykazuje příznaky středně těžké kognitivní poruchy. V rámci AST selhával ve všech modalitách. Dominující byla porucha porozumění, pojmenování a opakování. U klienta byly značné i poruchy nelingvistického charakteru, především se jednalo o dysgnózii tělového schématu a značné potíže s pravo-levou orientací.
91
Klient č. 6 Žena Rok narození: 1945 MMSE: 15/30 b. AST: Porucha fatických funkcí
ANO
Porucha dovedností v čtení a psaní
ANO
Porucha početních dovedností
ANO
Poruchy nelingvistického charakteru
NE
Dle výsledků diagnostiky MMSE klientka vykazuje středně těžkou kongitivní poruchu. Dle vyšetření AST klientka selhávala ve všech modalitách, vymjma poruch nelingvistického charakteru, které jsou uvedeny v tabulce. Dominující byla porucha fatických funkcí, zejména pak potíže v pojmenování. Řeč klientky byla značně nonfluentní, v artikulaci se objevovaly časté pauzy.
92
Klient č. 7 Muž Rok narození: 1941 MMSE: 25/30 b. AST: Porucha fatických funkcí
ANO
Porucha dovedností v čtení a psaní
ANO
Porucha početních dovedností
ANO
Poruchy nelingvistického charakteru
NE
Dle výsledků diagnostiky MMSE se pacient pohybuje v rámci kognitivních funkcí v pásmu normálu. V řeči byla přítomna dysnomie, v projevu také patrné časté pauzy. Porucha čtenářských dovedností byla poměrně výrazná, často čtení pouze izolovaných hlásek. Početní úkony klient nezvládl vůbec.
93
Klient č. 8 Žena Rok narození: 1944 MMSE: 20/30 b. AST: Porucha fatických funkcí
ANO
Porucha dovedností v čtení a psaní
NE
Porucha početních dovedností
ANO
Poruchy nelingvistického charakteru
ANO
Kognitivní funkce jsou u klientky č. 8 na samé hranici středně těžké kognitivní poruchy. Vyšetření dle AST poukazuje na dominující poruchu fatických funkcí, početních dovedností a poruch nelingvistického charakteru, kde klientce dělal problém především pravo-levá orientace.
94
Klient č. 9 Muž Rok narození: 1952 MMSE: 9/30 b. AST: Porucha fatických funkcí
ANO
Porucha dovedností v čtení a psaní
ANO
Porucha početních dovedností
ANO
Poruchy nelingvistického charakteru
ANO
U klienta č. 9 je dle vyšetření MMSE přítomna těžká porucha kognitivních funkcí. Po vyšetření AST klient vykazuje výrazné poruchy ve všech modalitách.
95
Klient č. 10 Muž Rok narození: 1948 MMSE: 10/30 b. AST: Porucha fatických funkcí
ANO
Porucha dovedností v čtení a psaní
ANO
Porucha početních dovedností
ANO
Poruchy nelingvistického charakteru
ANO
Stejně jako u předchozího případu, klient č. 10 vykazuje příznaky těžké kognitivní poruchy. Opět tento klient selhával ve všech, výše uvedených modalitách. Dominující byla zejména porucha pojmenování, opakování, rozumění, čtení, psaní, počítání i poruchy nelingvistického charakteru, jako je tělová dysgnózie či pravo-levá orientace.
96
Klient č. 11 Žena Rok narození: 1951 MMSE: 24/30 b. AST: Porucha fatických funkcí
ANO
Porucha dovedností v čtení a psaní
ANO
Porucha početních dovedností
ANO
Poruchy nelingvistického charakteru
ANO
Kognitivní funkce klientky jsou v pásmu normy. Dle AST klientka selhává ve všech výše uvedených modalitách. Řeč plynulá, artikulace na poměrně dobré úrovni. Přítomny fonologické parafrázie a obtíže při opakování víceslovných celků. Porozumění řeči poměrně narušeno. V písemném projevu klientky přítomny paragrafie.
97
Klient č. 12 Žena Rok narození: 1943 MMSE: 23/30 b. AST: Porucha fatických funkcí
ANO
Porucha dovedností v čtení a psaní
ANO
Porucha početních dovedností
NE
Poruchy nelingvistického charakteru
NE
Vyšetření kognitivních funkcí poukazuje na lehkou kognitivní poruchu. Dle dalšího vyšetření dominuje porucha fatických funkcí a porucha dovedností čtení a psaní. Tempo řeči bylo výrazně zpomalené. Porucha psaní zapříčiněna parézou dominantní horní končetiny. V písemném projevu se objevují srozumitelné paragrafie.
98
Klient č. 13 Muž Rok narození: 1944 MMSE: 9/30 b. AST: Porucha fatických funkcí
ANO
Porucha dovedností v čtení a psaní
ANO
Porucha početních dovedností
ANO
Poruchy nelingvistického charakteru
ANO
U klienta č. 13 je dle vyšetření MMSE přítomna poměrně těžká porucha kognitivních funkcí. Klient selhával také ve všech dalších modalitách dle vyšetření AST. Dominující byla porucha opakování a pojmenování. Dále výrazný problém v analýze slov, početních dovednostech či v pravo-levé orientaci.
99
Klient č. 14 Muž Rok narození: 1938 MMSE: 20/30 b. AST: Porucha fatických funkcí
ANO
Porucha dovedností v čtení a psaní
NE
Porucha početních dovedností
ANO
Poruchy nelingvistického charakteru
ANO
Screeningové vyšetření kognitivních funkcí poukazuje na přítomnost lehké kognitivní poruchy. Dle AST je u klienta dominující porucha fatických funkcí, zejména časté dysnomie, porucha početních dovedností a poruchy neligvistického charakteru. Potíže klientovi dělala zejména pravo-levá orientace.
100
Klient č. 15 Žena Rok narození: 1936 MMSE: 8/30 b. AST: Porucha fatických funkcí
ANO
Porucha dovedností v čtení a psaní
ANO
Porucha početních dovedností
ANO
Poruchy nelingvistického charakteru
ANO
Dle MMSE klientka č. 15 vykazuje příznaky těžké kognitivní poruchy. Po diagnostickém zhodnocení dle AST u této klienty mohu konstatovat selhání ve všech výše uvedených modalitách. Dominující je porucha rozumění, opakování, pojmenování, dále porucha analýzy slov i psaného projevu. Přítomny také poruchy početních úkonů i poruchy v nelingvistické oblasti.
101
4. Shrnutí výsledků praktické části Z výsledků výzkumného šetření jsem v rámci své diplomové práci dospěla ke spoustě zajímavým faktům. Z dotazníkového šetření vyplývá fakt, že v domovech pro seniory, ve kterých probíhalo výzkumné šetření, jsou v drtivé většině zaměstnány ženy. Nejčastějším dosaženým vzděláním pak je střední škola zakončena maturitní zkouškou. Druhým nejčastějším dosaženým vzděláním je střední odborné či odborné učiliště, zakončené výučním listem. V rámci pracovního zařazení je nejčastější kvalifikaci ošetřovatele, neboli pracovníka v sociálních službách. Tito osoby jsou pak s klienty domovů pro seniory v nejužším a každodenním kontaktu. Co se týká délky praxe, drtivou většinu tvoří personál, který se v daném oboru pohybuje již více než 15 let. S tím souvisí, dle mého názoru i problematika výběru vhodné komunikace s klienty s poruchou řečové komunikace. Nejčastěji respondenti uváděli, že se rozhodují dle vlastní intuice, což je, dle mého názoru, zapříčiněno velkým množstvím zkušeností a již zmíněnou délkou praxe v tomto oboru. Je zajímavé, že si všichni dotazovaní uvědomují, že se v jejich zařízení poruchy řečové komunikace vyskytují. Bohužel také všichni přiznávají, že žádné z uvedených zařízení ani v nejmenším nespolupracuje s odborníkem, který by se u klientů poruchami řečové komunikace zabýval. Paradoxem je, že většina respondentů si uvědomuje, jak je důležité tyto komunikační problémy u klientů řešit. Problémem je fakt, že o spolupráci s odborníkem rozhoduje vedení daného zařízení. Většina dotazovaných si je také vědoma toho, že poruchy řečové komunikace, ať jsou v jakékoli formě, mají přímý vliv na kvalitu života i na psychický stav takto postiženého klienta. Tím spíše by, dle mého názoru, měl personál přímé obslužné péče, či rodina klienta spolupráci zařízení s odborníkem, výrazně iniciovat. Zajímavým faktem je také zjištění, že většina respondentů by nebyla ochotna klienta doprovázet na logopedickou terapii. Jako důvod často uváděli, že by se jednalo o nadstandardní péči a že to nemají v popisu práce. Samozřejmě je pochopitelné, že jsou zaměstnanci v takovýchto zařízení velmi zaneprázdněni a mohou mít pocit, že v rámci své pracovní doby už toho více nezvládnou. Nejlepší variantou by byly samozřejmě pravidelné návštěvy klinického logopeda v daném zařízení. Druhá varianta, by dle mého názoru moha spočívat v tom, že by byla klinickým logopedem v každém zařízení provedena diagnostika. Z výsledků diagnostického šetření by pak logoped daným klientům doporučil či nedoporučil návštěvy v ordinaci. Problémem však je již zmíněná neochota personálu, tyto klienty do ordinace klinického logopeda doprovázet. Na místě je, dle mého názoru užší spoluprací s rodinou klienta, která by byla ochotna tento problém vyřešit a svého příbuzného do ordinace pravidelně doprovázet. 102
Další variantou by bylo využití pomoci dobrovolných pracovníků. Tak jako tak je chybou tyto problémy přehlížet. Mnoho lidí si může myslet, že u osob seniorského věku není důležité tyto problémy řešit, jelikož již nechodí do zaměstnání, kde bývá intaktní komunikace zásadně důležitá. Potřebu dorozumět se se svým okolím má však každý jedinec, bez ohledu na jeho fyzický věk. Z diagnostického šetření, které bylo provedeno u předem vytipovaných jedinců jsem došla k dalším zajímavým faktům. V první části jsem zjišťovala výskyt kognitivně-komunikačních poruch, prostřednictvím testu Mini-Mental State Examination. Tyto poruchy se u klientů vyskytovaly od pásma normálu až po těžké kognitivní poruchy. Druhým testovým materiálem byl Reitan-Indiana Aphasia Screening Test. V rámci tohoto diagnostického šetření jsem se zaměřila na výskyt poruch fatických funkcí, poruchy v dovednosti čtení a psaní, poruchu početních dovedností a poruch nelingvistického charakteru. Poruchu fatických funkcí, jako je například porucha porozumění či pojmenování, vykazovali všichni vyšetřovaní klienti, tedy 15 z 15. Poruchu dovednosti čtení a psaní vykazovalo stejný počet klientů, jako poruchu početních dovedností, tedy 12. Poruchy nelingvistického charakteru, jako je například tělová dysgnozie či porucha pravo-levé orientace byla patrná u 11 vyšetřovaných klientů. Je nutné podotknout, že mnou zjištěné výsledky jsou pouze orientační. Oba testové materiály jsou pouze screeningovými testy a není v mé kompetenci určovat přesné diagnózy klientů.
103
Závěr Má diplomová práce je rozdělena na část teoretickou a část praktickou. V teoretické části jsem se zabývala charakteristikou a problematikou týkající se seniorského věku. Praktická část diplomové práce je rozdělena na dvě hlavní části. V první jsem prostřednitvím dotazníků zjišťovala názory, postoje, znalosti a zkušenosti personálu u klientů v domovech pro seniory. V druhé části jsem osobně, prostřednictvím diagnostického materiálu, zjišťovala, jaké poruchy řečové komunikace se u těchto klientů vyskytují nejčastěji. Cíl práce jsem dle mého názoru naplnila, a to především prostřednictvím praktické části své diplomové práce. Vypracování mé diplomové práce je výsledkem ročního snažení a musím uznat, že to pro mě bylo bezesporu velkým přínosem. V rámci teoretické části jsem si prohloubila znalosti týkající se dané problematiky v souvislosti s cílovou skupinou osob seniorského věku. Pro vypracování své práce jsem pracovala pouze s poměrně aktuální literaturou, nepřesahující rok 2000. V rámci praktické části práce jsem měla možnost vyzkoušet si zcela samostatnou práci s osobami s poruchou řečové komunikace. Prostřednictvím dotazníkové šetření jsem došla k mnoha zajímavým závěrům a lépe tak pochopila nelehkou pracovní náplň zdravotních sester i pracovníků sociálních služeb. Zásadním problémem je, dle mého názoru, nedostatek času na komunikaci s klienty domovů pro seniory. Povinností, které musí během své pracovní doby pracovníci přímé obslužné péče zvládnout, je opravdu mnoho. Na obyčejné, avšak pro klienty velice důležité, lidské popovídání si, tak opravdu nezbývá čas. Tento problém by mělo řešit především vedení daných zařízení, například zaměstnáváním většího počtu pracovníků či zajištěním dobrovolných pracovníků. Dobrovolníci mohou být z řad studentů, kteří stojí o získání cenné praxe, či například z řad seniorů. Člověk seniorského věku, kterému například zemřel životní partner se může cítit velice osamnělý. V rámci dobrovolnické práce v domově pro seniory se může dostat do kolektivu svých vrstevníků, kde se nebude cítit osamocený a navíc se bude potřebným pro ostatní. Přínos mé práce, dle mého názoru, spočívá v tom, že jsem upozornila na fakt, že se poruchám řečové komunikace u klientů v domovech pro seniory věnuje velice malá, pozornost. Tím spíše, že si je většina responentů dotazníkového šetření vědoma toho, že se v každém zařízení takoví klienti vyskytují a že již zmíněné poruchy komunikace mohou ovlivňovat kvalitu života i psychický stav jedince. Je tedy namístě přestat tyto problémy přehlížet, ale snažit se je aktivně řešit. 104
Seznam použitých zdrojů: ARNOLD, E.; UNDERMANN-BOGGS, K. Interpersonal relationship: Professional Communication Skills for nurses, 6th. ed. St. Louis: Saunders, 2010. ISBN-13: 978-1437709445 CSÉFALVAY, Zsolt a Viktor LECHTA. Diagnostika narušené komunikační schopnosti u dospělých. Vyd. 1. Praha: Portál, 2013. ISBN 978-80-262-0364-3. Diabetes mellitus: vysvětlení a rady. 7. upr. vyd. Praha: Geum, 2001. ISBN 80-86256-16-2. DLOUHÁ, Jana. Úvod do psychopedie: učební text pro studenty bakalářských oborů speciální a sociální pedagogiky. 2., dopl. a rozš. vyd. Hradec Králové: Gaudeamus, 2013. ISBN 978-80-7435-333-8. EMANOVSKÝ, Petr. Úvod do metodologie pedagogického výzkumu. 1. vyd. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2013. ISBN 978-80-244-3664-7. GAVORA, Peter. Úvod do pedagogického výzkumu. 2., rozš. České vyd. Přeložila Vendula Hlavatá. Brno: Paido, 2010. ISBN 978-80-7315-185-0. HARTL, Pavel. Stručný psychologický slovník. Vyd. 1. Praha: Portál, 2004. ISBN 80-7178-803-1. HAŠKOVCOVÁ, Helena. Manuálek sociální gerontologie. Vyd. 1. Brno: Institut pro další vzdělávání pracovníků ve zdravotnictví, 2002. ISBN 80-7013-363-5. HOLMEROVÁ, Iva, Božena JURAŠKOVÁ a Květuše ZIKMUNDOVÁ. Vybrané kapitoly z gerontologie. 2. dopl. vyd. Praha: Česká alzheimerovská společnost, 2003. ISBN 80-86541-12-6. HROZENSKÁ, Martina a Dagmar DVOŘÁČKOVÁ. Sociální péče o seniory. 1. vyd. Praha: Grada, 2013. ISBN 978-80-247-4139-0. HUDÁKOVÁ, Anna a Ľudmila MAJERNÍKOVÁ. Kvalita života seniorů v kontextu ošetřovatelství. 1. vyd. Praha: Grada, 2013. ISBN 978-80-247-4772-9. KALÁBOVÁ, Martina. Rady pro komunikaci. Vyd. 1. Praha: Diakonie ČCE, 2013. ISBN 978-80-904711-6-0. KALVACH, Zdeněk a Alice ONDERKOVÁ. Stáří: pojetí geriatrického pacienta a jeho problémů v ošetřovatelské praxi. Praha: Galén, 2006. ISBN 80-7262-455-5. KISVETROVÁ, Helena a Šárka JEŽORSKÁ. Osoby se zdravotním postižením: vybrané kapitoly I. 1. vyd. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2014. ISBN 978-80-244-4064-4. KLENKOVÁ, Jiřina. Logopedie: narušení komunikační schopnosti, logopedická prevence, logopedická intervence v ČR, příklady z praxe. Vyd. 1. Praha: Grada, 2006. ISBN 80-247-1110-9. KŘIVOHLAVÝ, Jaro. Psychologie nemoci. Vyd. 1. Praha: Grada, 2002. ISBN 80-247-0179-0. 105
KUČEROVÁ, Hana, Mojmír SVOBODA a Eva ČEŠKOVÁ. Psychopatologie a psychiatrie: pro psychology a speciální pedagogy. Vyd. 1. Praha: Portál, 2006. ISBN 80-7367-154-9. MARKOVÁ, Marie. Komunitní ošetřovatelství pro sestry: učební text pro sestry v komunitní péči. Vyd. 1. Brno: Národní centrum ošetřovatelství a nelékařských zdravotnických oborů, 2009. ISBN 978-80-7013-499-3. MINIBERGEROVÁ, Lenka a Jiří DUŠEK. Vybrané kapitoly z psychologie a medicíny pro zdravotníky pracující se seniory. Vyd. 1. Brno: Národní centrum ošetřovatelství a nelékařských zdravotnických oborů, 2006. ISBN 80-7013-436-4. MLÝNKOVÁ, Jana. Péče o staré občany: učebnice pro obor sociální činnost. 1. vyd. Praha: Grada, 2011. ISBN 978-80-247-3872-7. MÜHLPACHR, Pavel. Gerontopedagogika. 1. vyd. V Brně: Masarykova univerzita, 2004. ISBN 80-210-3345-2. NEUBAUER, Karel a Silvia DOBIAS. Neurogenně podmíněné poruchy řečové komunikace a dysfagie. Vyd. 1. Hradec Králové: Gaudeamus, 2014. ISBN 978-80-7435-518-9. NEUBAUER, Karel. Logopedie: učební text pro bakalářské studium speciální pedagogiky. Vyd. 1. Hradec Králové: Gaudeamus, 2001. ISBN 80-7041-098-1. NEUBAUER, Karel. Neurogenní poruchy komunikace u dospělých: [diagnostika a terapie]. Vyd. 1. Praha: Portál, 2007. ISBN 978-80-7367-159-4. NEUBAUER, Karel. Neurogenní poruchy komunikace u dospělých: [diagnostika a terapie]. Vyd. 1. Praha: Portál, 2007. ISBN 978-80-7367-159-4. ORT, Jiří. Kapitoly ze sociologie stáří: (společenské a sociální aspekty stárnutí). Vyd. 1. Ústí nad Labem: Univerzita J. E. Purkyně v Ústí nad Labem, Pedagogická fakulta, 2004. ISBN 80-7044-636-6. PIDRMAN, Vladimír a Eduard KOLIBÁŠ. Změny jednání seniorů. 1. vyd. Praha: Galén, 2005. ISBN 80-7262-363-X POKORNÁ, Andrea. Komunikace se seniory. 1. vyd. Praha: Grada, 2010. ISBN 978-80-247-3271-8. PRUDKÁ, Šárka. Sociální služby pro seniory v kontextu sociální politiky. Praha: Wolters Kluwer, 2015. ISBN 978-80-7478-839-0 ŠKODOVÁ, Eva a Ivan JEDLIČKA. Klinická logopedie. 2., aktualiz. vyd. Praha: Portál, 2007. ISBN 978-80-7367-340-6. TRPIŠOVSKÁ, Dobromila a Marie VACÍNOVÁ. Ontogenetická psychologie. 1. vyd. Ústí nad Labem: Univerzita J. E. Purkyně, 2006. ISBN 80-7044-792-3. 106
VÁGNEROVÁ, Marie. Vývojová psychologie II: dospělost a stáří. Vyd. 1. Praha: Karolinum, 2007. ISBN 978-80-246-1318-5. VENGLÁŘOVÁ, Martina. Problematické situace v péči o seniory: příručka pro zdravotnické a sociální pracovníky. Vyd. 1. Praha: Grada, 2007. ISBN 978-80-247-2170-5. VYBÍRAL, Zbyněk. Psychologie lidské komunikace. Vyd. 1. Praha: Portál, 2000. ISBN 80-7178-291-2. ZAVÁZALOVÁ, Helena. Vybrané kapitoly ze sociální gerontologie. 1. vyd. V Praze: Univerzita Karlova, 2001. ISBN 80-246-0326-8.
Elektronické zdroje: Domov důchodců Čáslav. [online]. [2016-02-11]. Dostupné na . Domov u ontány. [online]. [2016-02-11]. Dostupné na . Domov pro seniory Heřmanův Městec. [online]. [2016-02-11]. Dostupné na . Domov důchodců Heřmanův Městec. [online]. [2016-02-11]. Dostupné na .
107
Seznam příloh Příloha A - Dotazník Příloha B - Mini-Mental State Examination Příloha C - Reitan-Indiana Aphasia Screening Test
108
Přílohy Příloha A PORUCHY ŘEČOVÉ KOMUNIKACE U KLIENTŮ V DOMOVECH PRO SENIORY Dobrý den, jsem studentkou magisterského oboru speciální pedagogiky-logopedie. V současné době pracuji na diplomové práci, která se věnuje problematice poruch řečové komunikace u klientů v domovech pro seniory. Tímto bych Vás ráda poprosila o vyplnění krátkého dotazníku, který poslouží jako podklad mé diplomové práce. Děkuji za Váš čas Bc. Barbora Magerová 1. Jsem a) žena
b) muž
2. Jaké je Vaše nejvyšší dosažené vzdělání? a) základní
b) vyučen/a
c) maturita
d) vysoká škola
3. Jaké je Vaše pracovní zařazení? a) ošetřovatel
b) sociální pracovník
c) zdravotní sestra
4. Jak dlouho pracujete ve svém oboru? a) do 5 let
b) 5-10 let
c) 10-15 let
d) více než 15 let
5. Jsou ve Vašem zařízení klienti s poruchou řečové komunikace? (dále PŘK) a) ano
b) ne
c) nemohu hodnotit
6. Pokud ANO, jedná se o poruchu: a) na bázi sluchové vady
b) na bázi syndromu demence
c) v závislosti na CMP
d) jinou - prosím uveďte ......................................................................
7. Domníváte se, že je u klientů důležité řešit PŘK? a) ano
b) spíše ano
c) ne
d) spíše ne
e) nevím
8. Jakým způsobem se dorozumíváte s klienty s PŘK? a) pouze orálně
b) písmem
c) pomocí obrázků (piktogramy, fotografie…)
d) gesty
e) jinak - prosím uveďte ....................................
9. Pro volbu vhodného typu komunikace se rozhoduji na základě: a) přání rodiny
b) vlastní intuice
d) účasti na odborném kurzu/školení
c) informací z odborné literatury e) jinak - prosím uveďte ......................................
10. Myslíte si, že je úroveň komunikace mezi Vámi a klienty s PŘK dostačující? a) ano
b) spíše ano
c) ne
d) spíše ne
e) nevím
11. Domníváte se, že PŘK může přímo ovlivňovat kvalitu života klienta? a) ano e) nevím
b) spíše ano
c) ne
d) spíše ne
12. Domníváte se, že PŘK přímo ovlivňuje psychický stav jedince? a) ano
b) spíše ano
d) spíše ne
c) ne
e) nevím
13. Jste dle Vašeho názoru dostatečně informováni o problematice PŘK u seniorů? a) ano
b) spíše ano
d) spíše ne
c) ne
e) nevím
14. Informace získávám prostřednictvím: a) školení/kurzů/seminářů
b) samostudia (internet, literatura..) c) rodiny klienta
d) jinak - prosím uveďte ...................................................................................
15. Spolupracuje vaše zařízení s nějakým odborníkem, zabývajícím se PŘK? (př. klinický logoped) a) ano
c) nevím
b) ne
16. Byl/a by jste ochoten/ochotna doprovázet klienta na logopedickou terapii? a) ano
b) spíše ano
c) ne
d) spíše ne
e) nevím
17. Setkal/a jste se již ve své praxi se systémy alternativní a augmentativní komunikace? a) ano - uveďte prosím s jakými konkrétně............................................................. b) ne
c) tento pojem neznám
18. Jakým způsobem by bylo možné zlepšit komunikaci mezi Vámi a klienty s PŘK? Uveďte prosím ........................................................................................................
Příloha B
Příloha C
