Dobrovolnictví v domovech pro seniory. Bakalářská práce

Univerzita Hradec Králové Pedagogická fakulta Katedra sociální patologie a sociologie

Dobrovolnictví v domovech pro seniory Bakalářská práce

Autor:

Markéta Fejková

Studijní program:

B7507 Specializace v pedagogice

Studijní obor:

Sociální komunikace v neziskovém sektoru

Vedoucí práce:

PhDr. Václav Bělík, Ph.D.

Hradec Králové

2015

UNIVERZITA HRADEC KRÁLOVÉ Pedagogická fakulta Akademický rok: 2015/2016

ZADÁNÍ BAKALÁŘSKÉ PRÁCE Jméno a příjmení: Osobní číslo: Studijní program: Studijní obor: Název tématu: Zadávající katedra:

Markéta Fejková P12822 B7507 Specializace v pedagogice Sociální komunikace v neziskovém sektoru Dobrovolnictví v domovech pro seniory Katedra sociální patologie a sociologie

Z á s a d y p r o v y p r a c o v á n í: Shrnutí práce dobrovolníků v neziskových organizacích, popis konkrétní činnosti dobrovolníků v domovech pro seniory. Způsoby jejich náboru, proškolování, možnosti dalšího vzdělávání, poskytování zpětné vazby, případné odměňování. Specifika přínosu práce se seniory pro dobrovolníky. Zjištění dostatečnosti počtu dobrovolníků a kvality jejich práce, sumarizace možností využití dobrovolníků. Navržení možných postupů pro zlepšení celé situace na základě rozhovorů a dotazníkového šetření s pracovníky domovů pro seniory i dobrovolníky. Rozsah grafických prací: Rozsah pracovní zprávy: Forma zpracování bakalářské práce: tištěná/elektronická Seznam odborné literatury: HROZENSKÁ, M., DVOŘÁČKOVÁ D. Sociální péče o seniory. Praha: Grada Publishing, 2013. ISBN 978-80-247-4139-0. HAŠKOVCOVÁ, H. Sociální gerontologie. Praha: Galén, 2012. ISBN 978-80-7262-900-8. PIKOLA, P., ŘÍHA, M. Služby sociální péče v domovech pro seniory. Praha: Námořní akademie ČR, 2010. ISBN 978-80-87103-29-6. SOZANSKÁ, O., TOŠNER, J. Dobrovolníci a metodika práce s nimi v organizacích. Praha: Portál, 2006. ISBN 80-7367-178-6. Vedoucí bakalářské práce: Oponent bakalářské práce: Datum zadání bakalářské práce: Termín odevzdání bakalářské práce: doc. PhDr. Pavel Vacek, Ph.D. děkan

PhDr. Václav Bělík, Ph.D. Katedra sociální patologie a sociologie Mgr. et Mgr. Tereza Raszková 12. 2. 2015

PhDr. Václav Bělík, Ph.D. vedoucí katedry

„Prohlašuji, že jsem tuto bakalářskou práci vypracovala samostatně pod vedením PhDr. Václava Bělíka, Ph.D. a uvedla jsem všechny použité prameny a literaturu.“ V Hradci Králové, dne 10. 12. 2015 …………………………… Markéta Fejková

Poděkování Na tomto místě bych ráda poděkovala za pomoc, podnětné připomínky a čas, který mi věnoval, vedoucímu mé bakalářské práce, PhDr. Václavu Bělíkovi, Ph.D.

Anotace FEJKOVÁ, Markéta. Dobrovolnictví v domovech pro seniory. Hradec Králové: Pedagogická fakulta Univerzity Hradec Králové, 2015. 58 s. Bakalářská práce Bakalářská práce se zabývá dobrovolnictvím v domovech pro seniory. Teoretická část práce je rozdělena do tří kapitol. První se zabývá dobrovolnictvím - vymezením základních pojmů, popisuje typy a oblasti dobrovolnictví, legislativní ukotvení a mapuje též motivaci dobrovolníků. Druhá řeší seniory jako cílovou skupinu, jejich specifické potřeby a největší změny a problémy, které s sebou stáří přináší. Třetí část práce popisuje rezidenční zařízení pro seniory v České republice. Empirické šetření analyzuje stav dobrovolnictví ve vybraných domovech pro seniory prostřednictvím rozhovorů s pracovníky domovů a dotazníkového šetření přímo mezi dobrovolníky. Klíčová slova: dobrovolnictví, dobrovolník, senior, domov pro seniory.

Annotation FEJKOVÁ, Markéta. Volunteering in retirement homes. Hradec Králové: Faculty of Education, University of Hradec Králové, 2015. 58 pp. Bachelor Degree Thesis. This bachelor thesis inquires into volunteering in homes for the elderly. The theoretical part is divided into three chapters. The first one focuses on volunteering - defining of the basic terms, describing types and fields of volunteering, legal grounding and also surveys volunteers´ motivation. The second chapter explores the elderly as a target group, their specific needs and most significant changes and problems old age brings. The third chapter of this study describes residential facilities for the elderly in the Czech republic. The empirical survey analyses the state of volunteering in chosen facilities through interviews with

their

employees

and

a

questionnaire

among

volunteers

themselves.

Keywords: volunteering, volunteer, elderly people, homes for the elderly, retirement homes

Obsah Úvod ...................................................................................................................................... 8 1

Vymezení problematiky dobrovolnictví....................................................................... 10 1.1

2

Charakteristika typů a oblastí dobrovolnictví ....................................................... 11

1.1.1

Typy dobrovolnictví ...................................................................................... 11

1.1.2

Oblasti dobrovolnictví ................................................................................... 13

1.2

Historie dobrovolnictví v ČR ................................................................................ 14

1.3

Legislativní rámec dobrovolnictví ........................................................................ 15

1.4

Motivace dobrovolníků ......................................................................................... 16

1.5

Dobrovolnictví v ČR ............................................................................................. 18

Senioři jako cílová skupina .......................................................................................... 20 2.1

Potřeby seniorů ..................................................................................................... 21

2.1.1 2.2

Potřeby seniorů v souvislosti s Maslowovou hierarchií potřeb ..................... 22

Hlavní problémy seniorů – největší změny ve stáří .............................................. 23

3

Pobytová zařízení pro seniory ...................................................................................... 26

4

Vlastní empirické šetření .............................................................................................. 30

5

6

4.1

Formulace výzkumných cílů ................................................................................. 30

4.2

Metody výzkumného šetření ................................................................................. 30

4.3

Charakteristika výzkumného vzorku .................................................................... 31

4.4

Stanovení hypotéz ................................................................................................. 32

Vyhodnocení výzkumného šetření ............................................................................... 34 5.1

Interpretace rozhovorů .......................................................................................... 34

5.2

Analýza dotazníkového šetření ............................................................................. 41

Shrnutí výsledků a zodpovězení výzkumných otázek, ověření hypotéz ...................... 48 6.1

Shrnutí výsledků a zodpovězení výzkumných otázek .......................................... 48

6.2

Ověření hypotéz .................................................................................................... 52

Závěr .................................................................................................................................... 54 Seznam použité literatury a ostatních zdrojů ....................................................................... 55 Seznam příloh ...................................................................................................................... 58

Úvod Populace stárne. Zatímco v roce 2008 bylo v České republice obyvatel ve věku nad 65 let 14,6 %, předpokládá se, že v roce 2060 to bude dokonce 33,4 % celkové populace u nás. (Pikola a Říha, 2010, str. 18) S pokrokem medicíny se nám stále prodlužuje život, protože nás stále nové vědecké objevy vyléčí i z nemocí, proti kterým bychom dříve neměli šanci. A s narůstající dlouhověkostí také přibývá seniorů, kteří nejsou s to zvládnout péči o domácnost a vlastní osobu. Bohužel ne každý senior má rodinu, která by měla možnost se o něj ve stáří postarat u něj doma nebo ho dokonce vzít do vlastní domácnosti. Navíc senioři jsou často v takovém zdravotním stavu, že ani není možné se o ně bez odborného vzdělání a potřebného vybavení v běžné domácnosti postarat. Stále větší množství seniorů tedy jeví zájem o ubytování v domovech seniory. Asi každý z nás měl někdy ve svém okolí starší dámu, která říkala, že by raději umřela doma a do domova důchodců nechce, nebo sám navštěvoval svého prarodiče v některém z domovů pro seniory. Ač se personál domovů snaží seniorům pobyt v domově zpříjemnit mnoha způsoby, „není to doma“ a obyvatelé se tak často cítí osamělí a smutní. A právě dobrovolníci, kteří do domovů pro seniory dochází, mohou pomoct tyto pocity ne zcela zahnat, ale vždy alespoň na chvíli zatlačit do pozadí Sama jsem jako dobrovolník do domova pro seniory na střední škole docházela a strávila v něm i jednu z praxí během studia vysoké školy, takže vím, jak moc bývají staří lidé v domovech vděční za společně strávenou chvíli a že jim dělá upřímnou radost se i jen tak dívat na někoho mladého, kdo se na ně usmívá a řekne jim pár milých slov. A také vím, jak bývají smutní a osamělí. Toto téma jsem si pro svou práci vybrala, protože mě zajímalo, jaká je ohledně dobrovolníků v domovech pro seniory situace a protože smutných opuštěných babiček je mnoho a stále přibývají. Cílem mé práce bylo analyzovat stav dobrovolnictví v domovech pro seniory, zjistit, zda je počet dobrovolníků adekvátní, jaká je jejich konkrétní činnost v domovech, jakým způsobem je domovy získávají a jak s nimi dále pracují. Předmětem zkoumání byla i motivace a odměňování dobrovolníků. Výsledkem mělo být navržení možných zlepšení situace, případně navržení dalších oblastí k dalšímu zkoumání.

8

Práci jsem rozdělená na teoretickou a empirickou část. Teoretická část se zabývá problematikou dobrovolnictví, vymezuje základní pojmy, typy a oblasti dobrovolnictví, popisuje legislativní ukotvení dobrovolnictví, motivaci dobrovolníků a okrajově se věnuje i stavu dobrovolnictví v České republice. V další kapitole jsem se věnovala specifikům seniorů jako cílové skupiny, jejich potřebám, problematice stáří a stárnutí a shrnula největší změny, kterým musí senioři čelit. Třetí kapitola teoretické části se stručně zabývá rezidenčními zařízeními pro seniory. Druhá část práce, vlastní empirické šetření, popisuje použité metody, výzkumný vzorek a jsou zde stanoveny hypotézy. Dále představuje výsledky výzkumného šetření a shrnuje nejdůležitější zjištění, která z něj vyplynula.

9

1 Vymezení problematiky dobrovolnictví První část teoretické části práce se věnuje dobrovolnictví a dobrovolníkům. Vymezuje základní pojmy, typy a oblasti dobrovolnictví, stručnou historii dobrovolnictví u nás, legislativní ukotvení a také se zabývá motivací dobrovolníků. Jednoznačně nejdůležitější a nejčastěji zmiňované termíny jsou dobrovolnictví a dobrovolník. Ve Všeobecné deklaraci dobrovolnictví (2001) je uvedeno, že „Dobrovolnictví je základním stavebním prvkem občanské společnosti. Uskutečňuje nejvznešenější aspirace lidstva - touhu po míru, svobodě, příležitostech, bezpečí a spravedlnosti pro všechny“, Tošner a Sozanská (2006, str. 18) říkají, že „Dobrovolnictví není oběť, ale přirozený projev občanské zralosti. Přináší konkrétní pomoc tomu, kdo ji potřebuje, ale zároveň poskytuje dobrovolníkovi pocit smysluplnosti, je zdrojem nových zkušeností a dovedností a obohacením v mezilidských vztazích.“ Dobrovolník je potom osoba, která se o své vlastní vůli rozhodne část svého volného času věnovat dobrovolnictví. „Dobrovolník je člověk, který bez nároku na finanční odměnu poskytuje svůj čas, svoji energii, vědomosti a dovednosti ve prospěch ostatních lidí či společnosti.“ (Tošner a Sozanská, 2006, str. 35) Dobrovolník také „z vlastní vůle, přesvědčení a motivace vykonává zpravidla nějakou činnost a nežádá za to žádnou finanční náhradu nebo jinou odměnu.“ (Krňanská, 2012, str. 40) Přímo k dobrovolníkům působícím v domovech pro seniory se Aronová (2008, str. 7) vyjádřila: „Dobrovolník je neformálním, ale pozorným hodnotitelem kvality péče, je nezávislý na vedení domova a je svobodnější než rodinný příslušník či stážista a zároveň je pro něj kvalitní komunikace a autentické mezilidské vztahy jednou z hodnot, proč se do dobrovolné činnosti zapojil.“ Dalšími souvisejícími termíny jsou dobročinnost a filantropie. Jedná se v podstatě o synonyma – filantropii definuje slovník cizích slov (Klimeš, 1985, str. 173) jako „příležitostné pomáhání sociálně slabým; lidumilnost, lidumilství, dobročinnost“. Slovníková definice termín dostatečně vystihuje, Tošner a Sozanská (2006, str. 36) 10

považují dobročinnost za jednu z občanských ctností, která má kořeny již v křesťanské (resp. ještě dříve židovské) morálce a můžeme ji rozdělit na dárcovství a dobrovolnictví. Dárcovství obnáší poskytnutí finančních nebo věcných darů potřebným, dobrovolnictví potom může probíhat na rovině občanské a sousedské výpomoci (rodině, příbuzným, sousedům), jako vzájemně prospěšné dobrovolnictví (komunitní - tedy obec, sportovní kluby...) nebo veřejně prospěšné dobrovolnictví, na jehož principu fungují neziskové organizace a dobrovolnická centra.

1.1 Charakteristika typů a oblastí dobrovolnictví Neziskový sektor je velmi různorodý a bohatý. Typů dobrovolnictví známe celou řadu, oblastí, ve kterých se dobrovolníci realizují, je také značné množství. Tato kapitola se věnuje výčtu a charakteristice těch nejčastějších.

1.1.1 Typy dobrovolnictví Pohledů na dobrovolnictví je celá řada. Podle Friče (2001, str. 103-104) je dělíme dle hlediska: -

historického vývoje

-

cesty, kterou se dobrovolnická činnost ubírá

-

role dobrovolníka v organizaci

-

časového vymezení

Historický vývoj dělí dobrovolnickou činnost na vývojově starší evropský model komunitní a novější americký model manažerský.

U komunitního modelu

se dobrovolníci setkávají spontánně na základě svých zájmů a ve svém domovském prostředí (sportovní organizace, církev). Z některých komunit se postupně stávají profesionální dobrovolnická centra, která jsou ale stále specializována na určitou cílovou skupinu (dle věku, společného zájmu…) a drží se svého komunitního rázu. Při fungování centra jsou hlavní hnací silou osobní přátelské vztahy. Oproti tomu funguje manažerský model, kde profesionály vedená dobrovolnická centra vyhledávají altruisticky založené osoby a samotnou dobrovolnickou činnost jim přímo v organizacích zprostředkovávají. Činnost těchto center tedy stojí nikoli na nadšení, ale na dobře odvedené práci vedoucích pracovníků. (Frič, 2001, str. 103) 11

Dobrovolnictví dále můžeme rozlišovat na to, jehož cesta se ubírá „zdola nahoru“ a to, které působí „zvenčí dovnitř“. Cestu „zdola nahoru“ vidíme u skupin, které začínaly fungovat na čistě neformální a přátelské rovině a s postupným rozvojem a profesionalizací činnosti potřebují přidávat nejdříve neformální a později i formální strukturu organizace i činnosti. Model „zvenčí dovnitř“ se objevuje u organizací, které jsou strukturované a vedené profesionály (nemocnice, domovy pro seniory, dětské domovy…) a s dobrovolníky se rozhodnou spolupracovat. (Frič, 2001, str. 103) Různé jsou i role dobrovolníka v organizaci. V některých organizacích je činnost dobrovolníků nezastupitelná. Takové organizace jsou na dobrovolnících zcela závislé (vede je jen malý organizační tým) a bez nich by nebyly s to vykonávat své poslání. Jedná se zejména o ekologické nebo humanitární kampaně a akce. V dalším typu organizací dobrovolníci vykonávají činnost spolu se zaměstnanci organizace, ale organizace nefunguje na základě práce dobrovolníků. Tento model známe nejčastěji ze zdravotních a sociálních zařízení. Dobrovolníci pomáhají s běžným provozem a tím organizaci značně snižují provozní (především mzdové) náklady. Třetí varianta role dobrovolníka je u zařízení, kde činnost a provoz nejsou na dobrovolnících závislé, ale dobrovolníci svou činností přispívají ke zkvalitnění nebo rozšíření jeho služeb (zdarma poskytované poradenství, výtvarné dílny, vycházky nebo povídání s klienty). (Frič, 2001, str. 104) Dobrovolnickou činnost též můžeme dělit podle časového vymezení. Dobrovolníci se mohou zapojit při realizaci jednorázové akce (dobročinná sbírka, benefiční koncert…). Toto vyhovuje například příznivcům organizací, kteří pomohou rádi, ale nemají dost času pro časté zapojení. Pro tuto formu pomoci se poměrně snadno hledají dobrovolníci. Častá je také dlouhodobá pomoc. Ta je poskytována opakovaně, pravidelně a dlouhodobě (např. dvě hodiny týdně celý rok) a funguje velmi dobře – pro dobrovolníka není časová náročnost dramatická a přijímající organizaci zároveň pomůže (zejména pro svou pravidelnost). Posledním typem je dobrovolná služba, která je brána jako dobrovolný dlouhodobý (několik měsíců až let) závazek vykonávat dobrovolnou činnost (obvykle mimo svou zemi). Zde je ovšem velmi náročná příprava na misi, zejména co týká financí (pojištění, náklady na cestu i pobyt). (Frič, 2001, str. 104) Frič a Pospíšilová (2010, str. 10-11) se zabývají i dělením na formální a neformální dobrovolnictví. Formální je to, které realizujeme organizovaně spolu s nějakou skupinou

12

nebo prostřednictvím organizace pro dobro druhých nebo „obecné blaho“ (např. ochrana přírody), neformální je pomoc jedince osobě, která pomoci potřebuje.

1.1.2 Oblasti dobrovolnictví Podle Tošnera a Sozanské (2006, str. 41-43) se s dobrovolníky setkáváme nejčastěji v nestátních neziskových organizacích (spolky, nadace…), které mají široký záběr činnosti. Obecně je možné určit několik základních oblastí: -

Ochrana životního prostředí

-

Humanitární organizace a organizace na ochranu lidských práv

-

Sociální a zdravotní oblast

-

Kulturní oblast

-

Sportovní a vzdělávací činnost

-

Zahraniční dobrovolnická činnost

Velmi dobře fungují organizace zabývající se ochranou životního prostředí. Často pracují

celostátně

nebo

jsou

dokonce

„pobočkami“

mezinárodních

organizací

a spolupracují s nimi významní odborníci v daném oboru. Také vystupují jako politické subjekty při řešení problémů např. s jadernými elektrárnami nebo budováním rychlostních komunikací v přírodě. Mívají značnou publicitu v médiích a na problémy, kterými se zabývají, umí důrazně upozornit. (Tošner a Sozanská, 2006, str. 41) Zejména po pádu železní opony, kdy občané konečně mohli získat povědomí o dění v okolním světě a mohli do něj také aktivně zasahovat (například jako dobrovolníci), u nás začaly vznikat humanitární organizace a organizace na ochranu lidských práv. Ty se zaměřují především na pomoc v oblastech stižených válečnými konflikty, živelnými katastrofami a (hlavně v poslední době) pomáhají řešit i uprchlickou krizi. Obecně vzato pomáhají, kde je třeba (ať už v ČR nebo v zahraničí) a kde nestačí jen dobrá vůle a nadšení, ale kde je třeba koordinace a profesionální vedení záchranných akcí. V oblasti lidských práv mají naši občané stále relativně nízké povědomí o svých povinnostech i právech. Proto znevýhodněným jedincům i celým skupinám pomáhají organizace na ochranu lidských práv, se kterými často spolupracují špičkoví odborníci. (Tošner a Sozanská, 2006, str. 41-42)

13

Jednou z nejpočetněji zastoupených (co do počtu dobrovolníků i množství zastané práce, která byla dříve státem zajišťována nedostatečně) je sociální a zdravotní oblast. Nestátní neziskové organizace se často stávají plnohodnotným partnerem vlády a podílí se i na diskuzích ohledně změn v sociální politice státu a o charakteru poskytovaných sociálních služeb. Zároveň se jedná o oblast, která vyžaduje profesionální práci s dobrovolníky a takřka profesionální práci samotných dobrovolníků, kteří se svou pomocí vstupují do již fungujících a v podstatě uzavřených organizací. Je tedy třeba jednak dobrovolníky řádně proškolit pro jejich činnost, jednak přijímající organizace připravit na přijetí dobrovolníků a jejich činnost koordinovat. (Tošner a Sozanská, 2006, str. 42) Pestrá je i kulturní oblast, kam řadíme jednak dobrovolnické spolky a vůbec aktivity k ochraně nebo revitalizaci kulturních památek (jejich působnost bývá spíše regionální a vázaná ke konkrétní památce), jednak organizace, které se nezávisle na oficiálních institucích věnují alternativním kulturním projektům (hudebním, výtvarným, divadelním…) a snaží se tak o realizaci vlastních uměleckých představ bez ohledu na aktuální trendy. (Tošner a Sozanská, 2006, str. 42-43) Sportovní a vzdělávací činnost je oblast, která v České republice patří téměř výhradně mimoškolním volnočasovým aktivitám, zejména tělovýchovným a turistickým oddílům. Jinde ve světě se dobrovolníci výrazně podílejí na vzdělávacím procesu, u nás je toto zatím výjimkou. (Tošner a Sozanská, 2006, str. 43) Poslední oblastí je zahraniční dobrovolná služba. Tento typ dobrovolnictví se v České republice objevuje až po roce 1989, kdy se otevřely hranice a nejdříve začali jezdit dobrovolníci ze západní Evropy a USA k nám (zejména za účelem výuky jazyků) a postupně začaly vznikat i dobrovolnické organizace, které vysílají české dobrovolníky do zahraničí. Nejčastější model jsou mladí lidé (studenti), kteří jezdí na (letní) „workcampy“. Možností pomoci při dobrovolné službě je opět celá řada od opravy památek po práci s dětmi. (Tošner a Sozanská, 2006, str. 43)

1.2 Historie dobrovolnictví v ČR S počátky dobrovolnictví podobnému tomu dnešnímu se můžeme setkat již v 19. století, kdy vznikaly zejména vlastenecké spolky na podporu umění, kultury, vzdělání nebo vědy. „Po vzniku samostatného Československa se dobročinnost ještě rozvinula. Dobrovolné organizace zahrnovaly škálu organizačních forem: soukromé, obecní, 14

náboženské, národnostní až po tzv. spolky s charakterem polooficiálním, které byly pověřeny poměrně širokými kompetencemi (např. zemské a okresní péče o mládež, Československý červený kříž, Masarykova liga proti TBC). Dobrovolné organizace byly bohatě strukturovány a zahrnovaly sítě malých organizací a poboček až po okresní, zemské nebo národní ústředí.“ (Tošner a Sozanská, 2006, str. 29) K útlumu došlo jednak za německé okupace, jednak po vzniku socialistického státu, kdy byla činnost nezávislých organizací násilně přerušena, majetek nadací a spolků konfiskován, někteří jejich členové dokonce pronásledování a vězněni. Tvrdý boj byl veden i proti církvím, jimž byly všechny charitativní a sociální organizace systematicky rušeny. Po roce 1968 se situace sice postupně zlepšovala, ale skutečné uvolnění občanských aktivit nastalo až po listopadu 1989. Tehdy došlo k obnově již dříve založených (a během režimů několikrát zrušených) dobrovolnických organizací (spolků a sdružení), např. organizací YMCA, Junák – český skaut (dříve Skaut – Junák) nebo Sokol, i ke vzniku tisíců nových neziskových organizací, kde občané sami od sebe realizovali řadu dobročinných aktivit v mnoha oblastech (práce s dětmi a mládeží, zdravotní, sociální nebo charitativní zaměření…). S přibývajícím počtem dobrovolníků začala vznikat dobrovolnická centra, která se zaměřují jednak na získávání nových dobrovolníků a péči o stávající, jednak zprostředkovávají spolupráci s organizacemi, které dobrovolníky hledají, realizují vlastní dobročinné dobrovolnické projekty a v neposlední řadě i šíří povědomí o dobrovolnické činnosti ve společnosti. (Tošner a Sozanská, 2006, str. 29-31)

1.3 Legislativní rámec dobrovolnictví Velkým přínosem pro dobrovolnictví bylo jeho zakotvení v legislativě. Díky němu se dobrovolnická činnost stále více a více dostává do povědomí veřejnosti. V České republice se zatím dobrovolnictvím zabývá zákon č. 198/2002 Sb. o dobrovolnické službě . „Tento zákon upravuje podmínky, za kterých stát podporuje dobrovolnickou službu organizovanou podle tohoto zákona a vykonávanou dobrovolníky bez nároku na odměnu.“ (Zákon č. 198/2002 Sb., § 1) Zákon č. 198/2002 Sb. také vymezuje základní pojmy (dobrovolnická služba, dobrovolník, přijímající a vysílající organizace) a řeší smluvní zajištění dobrovolnické činnosti a případnou podporu ze strany státu formou dotací. Dobrovolníka zákon popisuje dle § 3, odst. 1 jako fyzickou osobu 15

„a) starší 15 let, jde-li o výkon dobrovolnické služby na území České republiky, b) starší 18 let, jde-li o výkon dobrovolnické služby v zahraničí, která se na základě svých vlastností, znalostí a dovedností svobodně rozhodne poskytovat dobrovolnickou službu.“, dle § 3, odst. 2. „Dobrovolník vykonává dobrovolnickou službu na základě smlouvy uzavřené s vysílající organizací; v případě dlouhodobé dobrovolnické služby nebo v případě krátkodobé dobrovolnické služby, k jejímuž výkonu je dobrovolník vysílán do zahraničí, musí být tato smlouva písemná.“ § 2, odst. 1 zákona 198/2002 Sb. určuje, že dobrovolnickou službou je činnost, při které dobrovolník poskytuje „a) pomoc nezaměstnaným, osobám sociálně slabým, zdravotně postiženým, seniorům, příslušníkům národnostních menšin, imigrantům, osobám po výkonu trestu odnětí svobody, osobám drogově závislým, osobám trpícím domácím násilím, jakož i pomoc při péči o děti, mládež a rodiny v jejich volném čase, b) pomoc při přírodních, ekologických nebo humanitárních katastrofách, při ochraně a zlepšování životního prostředí, při péči o zachování kulturního dědictví, při pořádání kulturních nebo sbírkových charitativních akcí pro osoby uvedené v písmenu a), nebo c) pomoc při uskutečňování rozvojových programů a v rámci operací, projektů a programů mezinárodních organizací a institucí, včetně mezinárodních nevládních organizací.“ Zákon 198/2002 Sb. se také v § 5 odst. 1 zabývá smluvním ošetřením dobrovolnické činnosti. A to mimo jiné tak, že: „Pro výkon krátkodobé dobrovolnické služby, nejde-li o dobrovolnickou službu, k jejímuž výkonu je dobrovolník vysílán do zahraničí, musí být mezi dobrovolníkem a vysílající organizací sjednáno alespoň místo, předmět a doba výkonu dobrovolnické služby, a podle povahy dobrovolnické služby též poskytnutí pracovních prostředků a ochranných pracovních prostředků dobrovolníkovi, popřípadě předložení výpisu z evidence Rejstříku trestů ne staršího než 3 měsíce a potvrzení o zdravotním stavu dobrovolníka ne starší než 3 měsíce.“

1.4 Motivace dobrovolníků O motivaci se říká, že je hybnou silou veškerého našeho chování a jednání. Tato kapitola práce se zabývá typy motivace dobrovolníků. 16

Dle Nakonečného (1992, str. 10) je pojem „motivace“ latinského původu a slouží k obecnému označení všech vnitřních podnětů vedoucích k určitému jednání. Z pohledu psychologie lidského chování nám dává motivace určitou jednotu a význam a spolu s kognitivními procesy strukturuje naše úkony tak, aby vykazovaly smysluplnou aktivitu. Haškovcová (2012, str. 118) se o motivaci vyjadřuje stručně: „souhrn pohnutek k určité činnosti, k výkonu. Nemá-li člověk motiv, lenoší nebo provozuje neúčelné aktivity.“ Frič (2001, str. 13-14) uvádí, že se můžeme setkat s několika typy altruismu, který pro potřeby této práce můžeme vyložit jako možné způsoby motivace dobrovolníků: -

Reciproční altruismus – řeší otázku, zda skutečně dobrovolník není za svou práci odměňován. Pracuje sice bez nároku na hmotnou odměnu, ale součástí altruismu může být i egoismus – pocit dobře vykonané práce, užitečnosti, získané kvalifikace a kontaktů v oboru, uznání okolí – to vše je do jisté míry odměna, kterou dobrovolník získává, ať už chce nebo ne. A je v pořádku, pokud toto očekávání (tato reciproce) je částečně i motivací pro další dobrovolnou činnost.

-

Normativní altruismus – z dlouhodobého hlediska vnímá dobročinnost jako investici, která může prospět jak celku (objektu, který pomoc přijímá), tak jednotlivci. Jednotlivec často může být k dobrovolné činnosti veden jednak vlastní morální odpovědností, jednak strachem z odlišnosti nebo tlakem společnosti, která tuto morální odpovědnost v některých případech očekává a pokud si daná osoba chce zachovat dekorum, nemá možnost dobročinnost ignorovat.

-

Emocionální altruismus – v tomto případě hrají roli emoce dobrovolně pomáhajícího. Empatie a soucit vůči potřebným, trpícím a zároveň uspokojení ze štěstí a radosti druhých – to je podstata dobročinnosti. Zde je největším ziskem a prospěchem celku, pro který dobrovolníci pracují, emocionální uspokojení.

-

Křesťanský

altruismus

–

křesťanská

morálka

(morální

kodex)

klade

na dobročinnost velký důraz, láska k Bohu a k bližnímu (která zároveň předpokládá pomoc bližnímu) je zakotvena již ve Starém zákoně. V Novém se setkáváme s Ježíšem

Kristem

jako

největším

dobrodincem.

V tomto

případě

je

předpokládanou odměnou boží milosrdenství. -

Pravý altruismus – v tomto případě by motivace pomoci měla být absolutně nezištná, mělo by se jednat o altruismus jako takový. Každý se ale během života vyvíjí a řeší životní situace, které mění jeho osobu a zejména jeho vnímání dění v okolním světě. 17

Frič a Pospíšilová (2010, str. 105-110) dělí motivaci dobrovolníků podle psychologického a sociologického pohledu. Psychologický vnímá dobrovolníka jako „prosociální osobnost“, která má specifické vlastnosti a hodnoty a silně zakořeněný altruismus. Motivace dobrovolníka ze sociologického pohledu řeší, jaké má dobrovolník ze své pomoci výhody, jaké by měl sankce v případě, že by pomoci odmítl, jak dobrovolnictví ovlivňuje jeho společenskou prestiž i jestli se dobrovolnictví věnuje společně s přáteli nebo rodinou a jedná se o formu společně tráveného času. Vitoušová (1998, str. 5-6) upozorňuje též na motivy, které nemají s nezištnou dobrovolnou pomocí mnoho společného a jsou nevhodné nebo dokonce nebezpečné. Mezi takové motivy řadí: 1. Soucit vedoucí k degradaci klienta. 2. Nepřiměřená nebo zbytečná zvědavost. 3. Služba pramenící z pocitu povinnosti. 4. Skutkaření, snaha něco si zasloužit. 5. Touha obětovat se, osobní neštěstí, se kterým si uchazeč neví rady, a proto chce ve službě hledat vlastní duševní rovnováhu. 6. Osamělost a z ní pramenící touha po přátelství. 7. Pocit vlastní důležitosti, nenahraditelnosti. 8. Nedostatek sebeúcty a s ním spojená touha potkat ještě ubožejší lidi. 9. Panovačnost, touha ovládat jiné a uplatnit svůj vliv. (Vitoušová 1998, str. 5-6) Podle Nakonečného (1997, str. 30-32) má každé naše chování nějaký motiv a to, že motiv nejsme schopni identifikovat, neznamená, že neexistuje - může pouze být nevědomý. Další dělení motivace tedy může být na vědomou a nevědomou. Vědomé motivy práce již řešila. Nevědomé motivy mohou být ty, jejichž příčiny si chybně vysvětlujeme, i tzv. substituční chování, kterým si dobrovolník kompenzuje některý svůj nedosažený cíl, dlouhodobou nespokojenost nebo dokonce komplex. (tamtéž, str. 30-32).

1.5 Dobrovolnictví v ČR Koncepčně se veškerým dobrovolnictvím u nás zabývali Frič a Pospíšilová ve svém výzkumu „Vzory a hodnoty dobrovolnictví“, který probíhal v roce 2009. Podle tohoto 18

průzkumu se organizovanému (formálnímu) dobrovolnictví v České republice věnuje 30 % občanů. Více než polovina se jich dobrovolnictví věnuje dlouhodobě (více než tři roky prostřednictvím jedné organizace) a pravidelně (alespoň jednou za měsíc). Nejčastějšími oblastmi, ve kterých se dobrovolníci realizují, jsou sport, tradiční zájmové činnosti (myslivci, zahrádkáři, sběratelé…) dobrovolné hasičstvo a kultura. Na pátém místě se umístilo dobrovolnictví v sociálních službách (do kterého řadíme i dobrovolnictví v domovech pro seniory). (2010, str. 73-74) Dle Luskové a Luskové (2012, str. 13-14) se věnovalo v roce 2011 dobrovolnictví v sociálních

službách

21 198

dobrovolníků

a

dohromady

odpracovali

584 490

dobrovolnických hodin. Přímo v domovech pro seniory pomáhalo dohromady 109 683 hodin celkem 3 712 dobrovolníků (jednalo se o nejvyšší počet dobrovolnických hodin).

19

2 Senioři jako cílová skupina Tato kapitola se zabývá vymezením pojmů stáří a senior a specifiky seniorů jako cílové skupiny, zejména jejich potřebami a největšími změnami, se kterými se v tomto období života konfrontují. Základním termínem, který je třeba vysvětlit, je stáří. V odborné literatuře najdeme mnoho definic a vysvětlení, důležité ale je, že většina z nich se v hlavních rysech shoduje, případně doplňuje. „Stáří je poslední etapou života, fází, která bývá označována jako postvývojová, protože již byly realizovány všechny latentní schopnosti rozvoje. Přináší náhled a moudrost, pocit naplnění, ale také úbytek energie a nezbytnou proměnu osobnosti směřující k jejímu konci. Je obdobím relativní svobody, ale i dobou kumulace nevyhnutelných ztrát ve všech oblastech.“ (Vágnerová, 2007, str. 299) Je samozřejmé, že každý jednotlivec své stáří prožívá jinak a jeho projevy jsou specifické, stejně tak jako každý prožívá individuálně dětství nebo „střední věk“. Na kvalitu života ve stáří má vliv mnoho faktorů – ve velmi vysoké míře zdravotní stav, sociální prostředí jedince i faktory, které ovlivňují psychiku. Rané stáří není obdobím pasivního dožívání, ve věku nad 60 let potřebuje intenzivní pomoc v zajištění základních životních potřeb jen 5 % seniorů. (Vohralíková a Rabušic, 2004, str. 54) Hranice stáří je v podstatě uměle vykonstruovaný termín pro potřeby sociálního státu a statistiky obecně (zde se nejčastěji setkáváme s hranicí 65 let), jinak se ale vnímání stáří různí. Jinak vnímáme stáří u sebe (zde je závislost na tom, jak se cítíme a v jaké jsme momentální životní situaci), velký kontrast je také ve vnímání stáří u mladších a starších lidí (mladší vidí hranici podstatně níže než starší). (Vohralíková a Rabušic, 2004, str. 6) To samé v podstatě říká i citát Victora Huga: „Čtyřicítka – to je stáří mladých, padestátka – mládí starých“. Kavlach (2004, str. 47) se drží patnáctileté periodizace života podle WHO či OSN, kdy věk 30-44 je dospělost (adultium), 45-59 let střední věk (interevium), 60-76 let stárnutí nebo časné stáří (senescence), 75-89 let vlastní stáří či kmetství (senium) a 90 a více let je

20

označováno za dlouhověkost (patriarchum). To je samozřejmě ale jen členění kalendářního stáří, které se definuje pouze podle věku. Dále Pacovský (1990, str. 15-16) stáří definuje dle „funkčního potenciálu“ daného jedince, kdy se soustředí především na tři hlavní složky – fyzickou, psychickou a sociální. -

Fyzická složka - biologické stárnutí, jehož projevy obvykle zahrnují degenerativní změny, pokles základního metabolismu, snižující se odolnost imunitního systému a náchylnost vůči infekcím, přibývající chronická onemocnění, zhoršování smyslů (zraku, sluchu, ale i chuti a čichu), a také výskyt vnějších (tedy viditelných) změn (zvýšený výskyt vrásek, bílé vlasy, shrbení…).

-

Psychická složka – zahrnuje postupný pokles či dokonce ztrátu kognitivních schopností jako jsou soustředění, pozornosti, řešení problémů, usuzování a vyvozování, poruchy paměti a intelektových funkcí. Souvisí také se sníženou frustrační tolerancí, zhoršením adaptačních schopností, emočními změnami, zpomalením reakcí, depresemi a změnami nahlížení na vlastní osobu a stárnutí.

-

Sociální složka - může se projevit poklesem míry participace a aktivního zapojování se ve společnosti, ztrátou nebo omezením sociálních kontaktů a hledáním nového vymezení vlastní role ve společnosti. Termín senior slovník cizích slov (Klimeš, 1985, str. 643) definuje jako „starší

ze dvou lidí stejného jména, starší nebo nejstarší člen nějaké skupiny, příslušník starší věkové kategorie, člen sboru požívající zvláštní úcty“. S jinou jeho definicí (například přesnou věkovou hranicí) se v odborné literatuře pravděpodobně nesetkáme – nejedná se totiž o právní nebo statistický termín, spíše o eufemické označení sociální skupiny než jsou „důchodci“ nebo „staří lidé“.

2.1 Potřeby seniorů „Lidská potřeba je stav charakterizovaný dynamickou silou, která vzniká z pocitu nedostatku nebo přebytku, touhou něčeho dosáhnout v oblasti biologické, psychologické, sociální nebo duchovní. Naplnění potřeb směřuje k vyrovnání a obnovení změněné rovnováhy organizmu – homeostázy. Potřeby jsou nutné, užitečné, velmi úzce souvisí se zachováním a s kvalitou našeho života.“ (Šamánková, 2011, str. 12) 21

Kohoutek (1998, str. 64) říká, že potřeba je pociťovaný (prožívaný) nedostatek nebo nadbytek něčeho a že „Potřeba je provázena vnitřním duševním napětím, které nás vede k určitému chování, jehož cílem je uspokojení potřeby. Tím dojde i k redukci, resp. vymizení tohoto duševního napětí. Dlouhodobá frustrace potřeb má téměř vždy nepříznivé důsledky pro duševní rovnováhu.“ (tamtéž str. 64) Podle Dvořáčkové (2012, str. 39) musíme mezi potřeby seniorů rozhodně zahrnout pocit jistoty a bezpečí (fyzické, psychické i ekonomické zabezpečení), touhu po důvěře, stabilitě, jistotě a spolehlivosti. Hodnoty, které senioři vnímají jako prioritní, jsou zdraví, láska, rodina, přátelství, soběstačnost, sociální kontakt, vlastní domácnost a psychická i fyzická pohoda. Hodnoty a potřeby seniorů odráží jejich životní situaci – stejně jako všichni ostatní lidé potřebují uspokojit zejména základní potřeby (bezpečí, zajištění základních biologických potřeb…), jejich hodnoty jsou závislé na oblastech, kde vzhledem ke své životní situaci spatřují největší rizika – tedy zdraví, ekonomická jistota, dostatek sociálního kontaktu.

2.1.1 Potřeby seniorů v souvislosti s Maslowovou hierarchií potřeb Pichaud a Thareauová (1998. Str.37-38) se zabývali potřebami seniorů v souvislosti s Maslowovou hierarchií potřeb. Aktuálnost a struktura potřeb seniorů se nemění (není závislá na seniorském věku), jiný je ale jejich požadavek na uspokojování v souvislosti se změnami sociálního statusu a vlastního funkčního potenciálu. Mění se také subjektivní vnímání důležitosti potřeb. Fyziologické potřeby jsou ty zcela základní, důležité k přežití. V případě jejich neuspokojení se může markantně zvýšit jejich dominance a tím může dojít až ke ztrátě zájmu o ostatní potřeby. Mezi tyto potřeby patří: vzduch, potrava a voda, spánek a odpočinek, tišení bolesti, správná teplota, vylučování, pohyb, hygiena, smích a další. (Pichaud a Thareauová, 1998, str. 37) Potřeba bezpečí u seniorů znamená pocit zvýšené podpory a jistoty například ve vztahu ke svému zdraví nebo okolí - senioři se obecně cítí více ohroženi a ubývá jim sil. Potřebu bezpečí lze rozdělit do tří skupin: potřeba ekonomického zabezpečení (vědomí člověka, že má dostatečné prostředky na zajištění živobytí), potřeba fyzického bezpečí 22

(často vychází ze zhoršené nebo částečné mobility seniora – např. strach z pádu) a potřeba psychického bezpečí (pocit jistoty, orientovanosti v čase, senior se nechce cítit ztracený). (Pichaud a Thareauová, 1998, str. 38) Sociální potřeby jsou naplňovány společností dalších lidí, komunikací, kontaktem s okolím a pocitem sounáležitosti. Nejvíce je vítán kontakt s rodinou a přáteli, případně jinou známou osobou (sociální pracovnice a další personál v domově pro seniory). Řadíme mezi ně potřebu lásky, příslušenství ke skupině, sebevyjádření, informovanost a možnost být vyslechnut. (Pichaud a Thareauová, 1998, str. 39) Potřeba autonomie znamená mít svobodu v rozhodování o sobě samém a svém životě. Právě tato potřeba u seniorů získává jiný rozměr než například u lidí ve středním věku. Mají strach ze zvyšující se míry závislosti na okolí a z toho, že je vlastní fyzické i psychické zdraví zradí a nebudou o sobě moci rozhodovat sami. Potřeba autonomie zahrnuje i pocit uznání a vlastní užitečnosti. (Pichaud a Thareauová, str. 1998) Potřeba seberealizace se nachází na vrcholu hierarchie potřeb. Patří sem rozvoj vlastní činnosti a nalezení smyslu života. Ten může být nalezen v rodině, víře, zálibě… K zajištění těchto potřeb je nezbytné dostatečné množství různorodých a kvalitních podnětů, činností a programů, které vychází z přání a potřeb jednotlivých seniorů. (Pichaud a Thareauová, 1998, str. 41)

2.2 Hlavní problémy seniorů – největší změny ve stáří Stáří s sebou nese mnoho změn (ne jen těch biologických) a velká část z nich je pro seniory do značné míry stresující, nepříjemná, složitá. Akceptování těchto změn je velmi náročný úkol. O seniorech se někdy říká, že nemají rádi změny, jsou často protivní nebo stále smutní. Zamýšleli jsme se ale někdy nad tím, proč tomu tak je a jestli to není zcela přirozená reakce na strach a nejistotu? Pichaud a Thareauová (1998, str. 27) uvádí zejména tyto velké změny v životě seniorů: -

Odchod do důchodu

-

Odchod dětí a narození vnoučat

-

Biologické a fyzické změny 23

-

Smrt partnera, blízkých lidí a vrstevníků

-

Změny bydlení, případně odchod do domova pro seniory Odchod do důchodu znamená zlom v životě a v podstatě změnu identity – člověk

přichází o svou profesi, která ho do jisté míry definovala, kontakt s kolegy ze zaměstnání, o jistoty, stává se pánem svého času, který najednou není naplněn a řízen prací, ale je třeba ho zorganizovat a vyplnit. Nastupuje také strach z osamělosti. Manželé se musí naučit trávit doma větší množství času společně. Řešením je hledání nových možností seberealizace (věnování se zálibám, na které „nikdy nebyl čas“, návštěvy dětí, dobrovolnictví, další vzdělávání…). Odchodem do důchodu se také zvyšuje riziko finančních problémů. (Pichaud a Thareauová, 1998, str. 27) Odchod dětí z domácnosti bývá pro rodiče dost těžký. Počítají s tím, že jejich děti jednou ze společné domácnosti odejdou, ale zůstat najednou sami dva, to je těžká zkouška vztahu a vyžaduje hledání nové rovnováhy v domácnosti. Tato změna některé partnery sblíží, jinde se ve vztahu objeví pocit prázdnoty nebo se dokonce zhorší existující konflikty nebo vzniknou zcela nové. Naopak narození vnoučat je událostí veskrze radostnou, skýtající nový zdroj radosti a pocit potřebnosti. (Pichaud a Thareauová, 1998, str. 28) Biologické změny s sebou nesou i sociální aspekty – není lehké přijmout, jak naše tělo (tělo seniorů) pomalu schází, smysly se zhoršují, pohyb představuje stále větší problém. Pocit vlastní neatraktivnosti seniory vyčleňuje ze společnosti. (Pichaud a Thareauová, 1998, str. 29) Jednou z nejtěžších zkoušek, se kterou se lidé musí vyrovnávat, je smrt partnera. Po mnoha společných letech milovaný partner najednou není. Pozůstalému chybí jeho blízkost, láska, společné rozhodování a vedení domácnosti, ztrácí se radost ze života, jistota a pocit bezpečí. Mnoho lidí, zejména těch v pokročilém věku, se s touto ztrátou nevyrovná a upíná se pouze k minulosti. Další zkouškou je odchod stejně starých sourozenců a přátel. Senioři v tuto chvíli často udržují kontakty se stále menším počtem lidí. Navíc bojují se strachem, že „příště to budu já“. (Pichaud a Thareauová, 1998, str. 30) Obrovským zásahem do života je také změna bydlení. Pokud se staří manželé rozhodnou, že pečovat o rodinný dům je již moc náročné nebo že čtyřpokojový byt je pro jednoho moc velký, většinou situace není traumatizující. Pokud jsou ale senioři (nejčastěji) kvůli zhoršujícímu se zdravotnímu stavu nebo proto, že v jejich okolí není 24

nikdo, kdo by jim mohl pomáhat, nuceni přestěhovat se do domova pro seniory (nebo jiného podobného zařízení), jedná se o velmi závažnou změnu. Ztráta domova, vzpomínek, soukromí i možnosti „žít si po svém“, to vše jsou pocity, kterým senioři v této situaci čelí. Ještě horší je jejich situace, pokud žijí v zařízení, které je ve větší vzdálenosti od jejich původního bydliště a není tedy možné, aby je často navštěvovali rodina, přátelé a známí. Pokud se senioři mohou o přesunu rozhodnout sami a dostatečně se na něj připravit, většinou ho snáší mnohem lépe. (Pichaud a Thareauová, 1998, str. 31)

25

3 Pobytová zařízení pro seniory Se zvyšujícím se věkem a přibývajícími zdravotními problémy, kdy je péče o domácnost i o vlastní osobu čím dál větším (až nepřekonatelným) problémem, se část seniorů rozhodne využít služeb některého z rezidenčních zařízení pro seniory. V České republice mají senioři možnost využít jednoho ze tří typů rezidenčních zařízení. Jsou jimi domy s pečovatelskou službou, domovy pro seniory a domovy se zvláštním režimem. (Hrozenská a Dvořáčková, 2013, str. 64-65).

Domy s pečovatelskou službou Domy s pečovatelskou službou jsou určeny pro seniory (osoby starší 65 let), kteří nevyžadují komplexní ústavní péči. Klientům je přidělena samostatná bytová jednotka, v domě je zároveň ve sjednané době (zpravidla v klasické pracovní době ve všední dny) přítomen pečovatel. Ambulantní pečovatelská služba spočívá (dle výběru klienta) zejména v podávání jídla, obstarávání nákupů, pomoci při osobní hygieně a péči o domácnost (úklid, praní prádla…). Zřizovateli domů s pečovatelskou službou jsou obvykle obce a jsou určeny primárně pro občany dané lokality. (Jones, 2010) Haškovcová (2012, str. 75) dodává, že bohužel domy s pečovatelskou službou nejsou pro seniory trvalým řešením. Pokud se jejich zdravotní stav rapidně zhorší nebo pokud přijdou o praktickou soběstačnost, nemohou v těchto zařízeních setrvat. Dle § 40 odst. 2 zákona 108/2006 Sb. pečovatelská služba obsahuje tyto základní činnosti: „a) pomoc při zvládání běžných úkonů péče o vlastní osobu, b) pomoc při osobní hygieně nebo poskytnutí podmínek pro osobní hygienu, c) poskytnutí stravy nebo pomoc při zajištění stravy, d) pomoc při zajištění chodu domácnosti, e) zprostředkování kontaktu se společenským prostředím.“

Domovy se zvláštním režimem Domovy se zvláštním režimem jsou celoroční pobytová zařízení pro osoby, které kvůli svému postižení nebo nemoci potřebují služby tomuto přizpůsobené. Jedná se nejčastěji o postižené demencí, Alzheimerovou chorobou nebo psychiatrickým

26

onemocněním ve stabilizovaném stavu. Domovy nejsou určeny výhradně seniorům, naopak často bývají specializovány a je proto ideální vybrat zařízení, které je zaměřené na onemocnění nebo problém konkrétní osoby. Na rozdíl od domů s pečovatelskou službou klienti nejsou určováni lokalitou. Kromě ubytování a stravy by měly tyto domovy poskytovat i další aktivity (procházky, cvičení, četba). (Jones, 2010) § 50 odst. 2 zákona 108/2006 Sb. ukládá, že domovy se zvláštním režimem obsahují tyto základní činnosti: „a) poskytnutí ubytování, b) poskytnutí stravy, c) pomoc při osobní hygieně nebo poskytnutí podmínek pro osobní hygienu, d) pomoc při zvládání běžných úkonů péče o vlastní osobu, e) zprostředkování kontaktu se společenským prostředím, f) sociálně terapeutické činnosti, g) aktivizační činnosti, h) pomoc při uplatňování práv, oprávněných zájmů a při obstarávání osobních záležitostí.“

Domovy pro seniory Nejznámější typ rezidenční sociální služby jsou domovy pro seniory, dříve domovy důchodců. Jejich vývoj začal po 2. světové válce s představou, že v nich senioři prožijí klidný a spokojený „podzim života“. Materiální úroveň domovů je poměrně slušná, systém péče je založen především na zákaznickém přístupu, kdy si klienti vybírají jednotlivé služby, které potřebují. Bohužel se zde značně snížil počet zdravotních sester a obavy vzbuzuje i finanční náročnost ubytování. (Haškovcová, 2012, str. 73) „Domovy pro seniory jsou zařízení rezidenčního typu s jasně definovanou strukturou, s vymezenými druhy poskytovaných služeb, s danou hierarchií a vymezenými rolemi jednotlivých pracovníků.“ (Aronová, 2008, str. 9)

Dnešní obyvatelé domovů pro seniory se od těch dřívějších liší – s vývojem medicíny a prodlužováním života souvisí, že nyní domovy pro seniory připomínají spíše léčebny pro dlouhodobě nemocné. Podmínkou pro přijetí do domova pro seniory je přiznání (nebo alespoň podaná žádost) příspěvku na péči. Senioři bývají ubytování 27

na pokojích s jedním až (zpravidla maximálně) třemi lůžky, pokoje jsou vybaveny základním nábytkem, klienti si je mohou drobnostmi dovybavit. Domovy pro seniory též poskytují celodenní stravování a pečovatelskou službu a ošetřovatelskou péči (zdravotnickou službu). (Jones, 2010) Konkrétní výčet poskytovaných služeb je vyjmenován níže (výňatkem ze zákona). Z právního hlediska se domovy pro seniory řídí Zákon č. 108/2006 Sb., nejvíce konkrétně pak vyhláškou MPSV č. 340/2007 Sb.: „Základní činnosti při poskytování sociálních služeb v domovech pro seniory se zajišťují v rozsahu těchto úkonů: a) poskytnutí ubytování: 1. ubytování, 2. úklid, praní a drobné opravy ložního a osobního prádla a ošacení, žehlení, b) poskytnutí stravy: zajištění celodenní stravy odpovídající věku, zásadám racionální výživy a potřebám dietního stravování, minimálně v rozsahu 3 hlavních jídel, c) pomoc při zvládání běžných úkonů péče o vlastní osobu: 1. pomoc při oblékání a svlékání včetně speciálních pomůcek, 2. pomoc při přesunu na lůžko nebo vozík, 3. pomoc při vstávání z lůžka, uléhání, změna poloh, 4. pomoc při podávání jídla a pití, 5. pomoc při prostorové orientaci, samostatném pohybu ve vnitřním i vnějším prostoru, d) pomoc při osobní hygieně nebo poskytnutí podmínek pro osobní hygienu: 1. pomoc při úkonech osobní hygieny, 2. pomoc při základní péči o vlasy a nehty, 3. pomoc při použití WC, e) zprostředkování kontaktu se společenským prostředím: 1. podpora a pomoc při využívání běžně dostupných služeb a informačních zdrojů, 2. pomoc při obnovení nebo upevnění kontaktu s rodinou a pomoc a podpora při dalších aktivitách podporujících sociální začleňování osob,

28

f) sociálně terapeutické činnosti: socioterapeutické činnosti, jejichž poskytování vede k rozvoji nebo udržení osobních a sociálních schopností a dovedností podporujících sociální začleňování osob, g) aktivizační činnosti: 1. volnočasové a zájmové aktivity, 2. pomoc při obnovení nebo upevnění kontaktu s přirozeným sociálním prostředím, 3. nácvik a upevňování motorických, psychických a sociálních schopností a dovedností, h) pomoc při uplatňování práv, oprávněných zájmů a při obstarávání osobních záležitostí: pomoc při komunikaci vedoucí k uplatňování práv a oprávněných zájmů.“

Dle informací českého statistického úřadu zveřejněných ve zprávě „Senioři v ČR – 2014“ vydané 31. 12. 2014 se na území České republiky k 31. 12. 2013 nacházelo 491 domovů pro seniory s celkovou kapacitou 38 091lůžek. Zřizovatelé jsou kraje (190 domovů, 17 290 lůžek), obce (170 domovů, 15 102 lůžek), církev (70 domovů, 2 620 lůžek) a ostatní, např. nestátní neziskové organizace (61 domovů, 3 079 lůžek). Stát není zřizovatelem žádného z nich. K 31. 12. 2013 bylo v domovech ubytováno 36 598 seniorů. (Český statistický úřad, 2014) Domovy pro seniory jsou financovány z několika různých zdrojů. Jsou jimi poplatky uživatelů (ze zákona je horní hranice poplatku stanovena na 180 Kč za den), dotace z rozpočtu krajů a obcí a státního rozpočtu, příspěvky od zdravotních pojišťoven a sponzorské dary. (Pikola a Říha, 2010, str. 41)

29

4 Vlastní empirické šetření 4.1 Formulace výzkumných cílů Cílem

výzkumného

šetření

je

analyzovat

stav

dobrovolnictví

ve vybraných domovech pro seniory. Od pracovníků domovů pro seniory i samotných dobrovolníků zjistit, jak domovy pro seniory dobrovolníky získávají, zda je množství dobrovolníků adekvátní a jak s nimi domovy dále pracují. Jaká je náplň činnosti dobrovolníků a v neposlední řadě jaká je jejich motivace a proč se věnují právě domovům pro seniory. Dílčí výzkumné otázky byly stanoveny následovně: VO 1 - Co dělají v domovech pro seniory, kde spolupracují s dostatečným počtem dobrovolníků jinak, než v domovech pro seniory, kde jich dost nemají? VO 2 - Jaké je přesně využití dobrovolníků v domovech pro seniory? VO 3 - Jaká je motivace dobrovolníků v domovech pro seniory? VO 4 - Jak dobrovolníci vnímají odměňování za svou pomoc?

4.2 Metody výzkumného šetření Vzhledem k charakteru informací, které má empirická část práce získat, byly pro výzkumné šetření zvoleny dvě metody získávání dat - strukturovaný rozhovor pro pracovníky

domovů

pro

seniory

a

dotazníkové

šetření

menšího

rozsahu

pro dobrovolníky. O rozhovoru jako výzkumné metodě Švaříček (2007, str. 159) uvedl, že je „nejčastěji používanou metodou sběru dat v kvalitativním výzkumu“ a že „pomocí otevřených otázek může badatel porozumět pohledu jiných lidí“. Osnova rozhovoru byla tvořena čtrnácti otázkami, dotazník vlastní konstrukce byl tvořen čtrnácti otázkami, z nichž byla jedna uzavřená a třináct otevřených (více viz charakteristika výzkumného vzorku).

30

4.3 Charakteristika výzkumného vzorku Český statistický úřad uvádí, že v Praze v současnosti funguje 25 domovů pro seniory. Mně se podařilo dohledat kontakty na 17 zařízení. Oslovila jsem koordinátory dobrovolníků a pracovníky sociálních oddělení - některé domovy pro seniory s dobrovolníky vůbec nespolupracují (protože o dobrovolníky nemají zájem nebo proto, že se jim zatím nepodařilo žádné sehnat), další o spolupráci neměly zájem. Výzkumné šetření nakonec proběhlo v sedmi domovech pro seniory. Strukturované

rozhovory

probíhaly

s koordinátorkami

dobrovolníků

nebo

pracovnicemi sociálního či personálního oddělení (v některých domovech pro seniory koordinátory dobrovolníků nemají). Osnova pro rozhovor s pracovnicemi domovů pro seniory se skládá ze čtrnácti otázek (viz příloha A), čtyři rozhovory proběhly osobně, tři pouze telefonicky. Pro potřeby vyhodnocení rozhovorů budou respondentky označeny ženskými jmény Anna, Barbora, Cecílie, Dana, Eva, Františka a Gizela. Dotazníky po předchozí domluvě distribuovaly mezi dobrovolníky přímo pracovnice domovů pro seniory. V jednom případě byly dotazníky rozdány (a respondenty vyplněny) na setkání dobrovolníků, ve zbylých byly poslány e-mailem a vyplněny (a opět odeslány zpět) v elektronické podobě. Pracovnice označená jako Gizela spolupracuje s velkým množstvím dobrovolníků, kteří zároveň vykonávají velmi různorodé činnosti (viz kapitola zabývající se analýzou rozhovorů), pro zachování konzistence výzkumného vzorku tedy vytipovala pro vyplnění dotazníku pouze dobrovolníky, kteří jsou v přímém kontaktu se seniory. Celkem bylo o vyplnění dotazníku požádáno 92 dobrovolníků, vyplněných se jich vrátilo 66. Návratnost byla 72 %. Dotazník byl tvořen čtrnácti otázkami, z toho třinácti otevřenými a jednou uzavřenou (viz příloha B). Mezi respondenty bylo 9 mužů a 57 žen, jejich průměrný věk byl 29 let. Konkrétní skladbou respondentů se podrobněji zabývá vyhodnocení otázek číslo 1 a 2 dotazníkového šetření (viz kapitola 5 – Analýza dotazníkového šetření).

31

4.4 Stanovení hypotéz „Hypotéza je podmíněný výrok o vztazích mezi dvěma nebo více proměnnými. Na rozdíl od problému, který je formulován v podobě otázky explicitně, nebo implicitně vyjádřené, hypotéza je vždy tvrzením, byť i podmíněně formulovaným.“ (Pelikán, 2011, str. 44) Pro empirické šetření byly zvoleny dvě hypotézy. H1 – Aktivní zapojení pracovníků domova pro seniory do náboru dobrovolníků má přímý vliv na jejich dostatečný počet. Čím více toho pracovníci domova pro seniory pro nábor dobrovolníků dělají, tím jsou v jejich získávání úspěšnější. Při stanovení hypotézy jsem vycházela z obecně vnímaného pravidla, že čím více úsilí věnujeme splnění cíle, tím jsme úspěšnější. Hypotéza má být ověřena rozhovory s pracovníky domovů pro seniory. Tuto hypotézu jsem zvolila vzhledem k tomu, že mi hned v několika domovech pro seniory bylo sděleno, že se mnou bohužel nemohou spolupracovat, protože žádné dobrovolníky nemají. Domnívám se, že všechny domovy pro seniory, které o dobrovolníky mají zájem, by měly mít možnost s nimi spolupracovat. Jsem ale také přesvědčena, že pokud se pracovníci domova opravdu snaží, jsou schopni adekvátní počet dobrovolníků získat. Případné ověření hypotézy bude platné jen pro toto výzkumné šetření, vzhledem k velkému množství proměnných a subjektivnímu pohledu pracovníků. Nelze stanovit „dostatečný počet dobrovolníků“ platný pro všechny domovy pro seniory – ty mají rozdílné kapacity, rozdílný náhled na spolupráci s dobrovolníky, rozdílné nastavení personální politiky.

H2 - Ženy - dobrovolnice vnímají více forem odměny za svou činnost než muži. Karsten (2006, str. 24) uvádí, že „U žen jsou definovány charakteristické vlastnosti jako starostlivost, poslušnost, závislost, péče, něžnost, zranitelnost, ohleduplnost, náladovost apod. Mužům jsou připisované vlastnosti jako nezávislost, dominance, moc, síla, asertivita, tvrdost, sebejistota, nekompromisnost, cílevědomost, soutěživost či 32

racionalita.“ I dnes, v době boření genderových stereotypů, jsem přesvědčena, že muži jsou považování za více racionální zcela po právu, tedy předpokládám, že u dotazu, jak jsou za svou pomoc odměňováni, projeví poněkud pragmatičtější a jednodušší pohled na věc a zaměří se spíše na případné věcné odměny nebo vyjádří názor, že za dobrovolnictví odměňováni nejsou. Ženy, považovány za více emocionálně zaměřené, budou vnímat více forem odměny, budou častěji zmiňovat jako odměnu například poděkování nebo dobrý pocit. Platnost této hypotézy je zkoumána dotazníkovým šetřením mezi dobrovolníky. Rozhodně si nemyslím, že by důvod pomoci některého z dobrovolníků bylo očekávání odměny, na druhou stranu i odměna je jistou formou motivace a motivace je, jak jsme zjistili již v kapitole zabývající se dobrovolnictvím, hybnou silou všeho našeho konání. Švaříček (2007, str. 25) upozorňuje, že „hypotézy či teorie vzniklé na základě kvalitativního výzkumu však není možné zobecňovat. Jsou platné právě jen pro vzorek, na kterém byla data získána.“

33

5 Vyhodnocení výzkumného šetření 5.1 Interpretace rozhovorů Pokud to obsah odpovědí na otázky dovolil, spojila jsem z důvodu větší přehlednosti stejné nebo hodně podobné odpovědi. Otázka č. 1: Jak probíhá nábor dobrovolníků ve vašem domově pro seniory (hlásí se jednotlivci, skupiny, spolupracujete s jinou organizací, která vám dobrovolníky posílá…)? Ve dvou domovech pro seniory využívají k náboru dobrovolníků pouze spolupráci s dobrovolnickými centry (vysílajícími organizacemi), v dalších třech se hlásí jednotlivci (případně firmy) sami (domovy pro seniory mají na webových stránkách umístěn náborový text). Více se věnují náboru dobrovolníků pouze ve dvou domovech pro seniory. Gizela uvedla, že nabírají jednotlivce prostřednictvím informací na webových stránkách a hlavně využívají vlastního dobrovolnického centra. Odpověď Františky zněla: „Nám se hlásí jednotlivci sami, většinou studenti. Máme info pro dobrovolníky na webu, někdy inzerujeme na dobrovolnických portálech nebo se snažíme psát na stránky, kde nabízej brigády. Občas taky děláme nábor na střední (myšleno škole) se kterou spolupracujeme.“

Otázka č. 2: Je počet dobrovolníků, kteří spolupracují s vaším domovem pro seniory dostatečný? Zde byly čtyři odpovědi jasné ne, Barbora a Františka uvedly naopak jasné ano (Františka doplnila, že po prázdninách řady dobrovolníků vždy prořídnou, protože studenti nastupují do práce nebo se jim mění rozvrhy, většinou ale zároveň se začátkem roku naberou nové dobrovolníky). Gizela odpověděla, že je to různé, obvykle že mají pokryto, ale že zejména dobrovolnictví „jeden na jednoho“ je velmi nepředvídatelné a proto občas chvíli trvá, než seniorům, kteří mají zájem, dobrovolníka sežene.

34

Otázka č. 3: S kolika dobrovolníky spolupracujete? I odpovědi na tuto otázku byly poměrně různorodé. Uvedu je pouze číselně: Tabulka 1: počet dobrovolníků v DS

Anna:

2

Eva:

8

Barbora: 12

Františka: 23

Cecílie:

2

Gizela:

Dana:

5

cca 80

Otázka č. 4: Jaké konkrétní činnosti dobrovolníci vykonávají ve vašem domově pro seniory? Na prvním místě všechny dotazované uvedly, že se dobrovolníci věnují povídání se seniory (některé ještě později specifikovaly, že s klienty hovoří o rodině, aktuálním dění, politice nebo víře), jinak se pracovnice shodly, že dobrovolníci doprovází seniory na procházky nebo na zahradu (u Františky doprovází seniory i k lékaři), věnují se s nimi četbě, luštění křížovek nebo společenským hrám, nejčastěji v podobě „jeden na jednoho“. Dle Barbory, Dany a Gizely dobrovolníci pomáhají klientům domova při kreativních dílnách nebo jiných programech, u Cecílie, Františky a Gizely dokonce mají dobrovolníci na starosti vlastní aktivizační programy (vaření, kuželky, „sportovní“ a společenské hry, kreativní dílny, zpívání s doprovodem kytary nebo klavíru). V domově, kde má dobrovolníky na starosti Gizela, navíc dobrovolníci poskytují klientům canisterapii, duchovní péči či péči o pleť, případně se (po absolvování výcviku) podílí na přímé péči o „křehké seniory“. Tento domov pro seniory je zároveň jediný, kde se dobrovolníci věnují i jiným činnostem než přímo kontaktu se seniory – pomáhají na recepci, v dobročinném obchodě, při benefičních akcích nebo s administrativou.

Otázka č. 5: Jakým způsobem jsou dobrovolníci proškolováni? U Anny a Dany jsou dobrovolníci pro svou činnost proškoleni u vysílající organizace, takže se jen seznámí se zařízením. Barbora uvádí, že kromě seznámení se zařízením dobrovolníci musí absolvovat školení BOZP. Cecílie se zatím setkala pouze se situací, kdy spolupracovali s dobrovolníky, kteří již měli praxi v oboru, takže byli opět jen seznámeni se zařízením. Eliška uvedla, že „před podpisem smlouvy dobrovolník dostane 35

vytištěné informace pro dobrovolníky a potom už je jenom ústně proškolený co má dělat a co už ne, protože to už je práce personálu“. Františka vypověděla, že dobrovolníci projdou jednorázovým školením o kompenzačních pomůckách a komunikaci se seniory, které s nimi provede ona (tedy koordinátorka). Dobrovolníci spolupracující s Gizelou, kteří se podílí na přímé péči o seniory, musí projít dvou a půl denním výcvikem, ostatní jsou jen individuálně zaškoleni na pracovišti.

Otázka č. 6: Mají dobrovolníci nějaké možnosti dalšího vzdělávání (kurzy, přednášky…)? V tomto bodě se shodly Cecílie, Eliška a Františka, že „bohužel ne“, Františka uvedla, že ji tato možnost nenapadla a vyjádřila odhodlání se zamyslet nad tím, jestli by pro dobrovolníky nebylo možné pořádat alespoň školení v rámci dobrovolnických setkání nebo jim tuto možnost zprostředkovat v některé z dobrovolnických organizací. Anna a Dana nemají přehled, pokud ale dobrovolníci tuto možnost mají, tak jedině prostřednictvím vysílající organizace. Situace je jiná pouze u Barbory „pro dobrovolníky se snažíme pořádat odpolední semináře nebo workshopy aspoň třikrát do roka“ a Gizely „pro dobrovolníky pořádáme intenzivně vzdělávací setkání, na která můžou přijít, když chtějí, a taky se věnujeme supervizi“.

Otázka č. 7: Poskytujete dobrovolníkům pravidelnou zpětnou vazbu? Pokud ano, jakou formou a jak často? Nejvíce se zpětné vazbě věnují u Gizely – každý dobrovolník má kontaktní osobu, od které obdrží neformální ZV ideálně po každé návštěvě, dále dobrovolníci mají možnost docházet na supervizi a intervizi, jednou za rok při podpisu nové smlouvy také vedou s koordinátorkou dobrovolníků polostrukturovaný rozhovor o svém působení v domově. Františka a Dana uvedly, že zpětnou vazbu dostávají dobrovolníci na hromadném setkání jednou za tři měsíce, kde zároveň mohou společně sdílet své zkušenosti, Františka je se svými dobrovolníky navíc v kontaktu (osobně, po telefonu nebo e-mailem) alespoň jednou za měsíc. Evě dobrovolníci zasílají e-mailem shrnutí každé své návštěvy. Anna, Barbora a Cecílie dobrovolníkům poskytují zpětnou vazbu nepravidelně, při osobních rozhovorech nebo na přímý dotaz dobrovolníka. Anna i Cecílie se ale domnívají, že s dobrovolníky 36

pravidelnou ZV provádí vysílající organizace. Všechny respondentky se shodly, že se na ně dobrovolníci mohou kdykoli obrátit a že jim toto často připomínají. Zpětné vazbě ve formě, kdy by domov pro seniory hodnotil dobrovolníky a jejich práci se věnují pouze u Gizely.

Otázka č. 8: Projevují dobrovolníci zájem o zpětnou vazbu a případně další formy podpory, kterou jim nabízíte? Barbora a Cecílie uvedly, že „ani ne“ a že jsou s nimi dobrovolníci v kontaktu spíše sporadicky. Dle Anny se „občas zeptají“, Eva a Dana odpověděly, že „většinou ano“. U Františky „na zpětnou vazbu o sobě ani moc zvědaví nejsou, spíš využívají možnosti konzultace, když si nejsou jistý, jestli je nějaká aktivita pro uživatele vhodná nebo ne“ a Gizely „většinou jsou rádi, že o ně máme zájem, ale na supervizích je účast nižší, než bych chtěla. To je asi tím, že mají různou motivaci. Některým stačí jenom dobrý pocit a radost, někdo je radši, když může svoje zkušenosti sdílet.“

Otázka č. 9: Jsou dobrovolníci za svou pomoc nějak odměňováni (zde není myšlena finanční odměna)? Pouze Anna uvedla striktní „ne“. Cecílie a Dana zmínily poděkování od vedoucích pracovníků a drobné dárky na setkáních dobrovolníků nebo k narozeninám. Barbora a Gizela uvedly, že se dobrovolníci mohou účastnit kurzů nebo seminářů, Gizela navíc zmínila ještě supervizi, pochvalu, zájem, dobrý pocit, úsměv od klienta a občasné drobné dárky. U Evy mají dobrovolníci možnost účastnit se dvakrát do roka společného posezení v kavárně, kde je jim uhrazeno občerstvení, a k Vánocům dostávají dárkový balíček. U Františky jsou odměňováni drobným dárkem na setkání, která probíhají jednou za tři měsíce, dále jim nabízí vstupenky na kulturní akce, které má občas k dispozici a hlavně jim při každém setkání dává najevo, že si váží jejich práce a pomoci.

37

Otázka č. 10: Vnímáte dobrovolníky jako užitečné? Zde se všechny respondentky vyjádřily jasně – „ano“. Cecílie upozorňuje na nespolehlivost dobrovolníků a dodává „tedy pokud docházejí“ a Gizela jen doplnila, že jinak by přece s dobrovolníky nespolupracovali.

Otázka č. 11: Ovlivnilo by chod vašeho domova pro seniory, kdybyste se měli obejít zcela bez pomoci dobrovolníků? Odpověď Anny a Cecílie byla „ne“, Barbora, Dana, Eva a Františka se shodně vyjádřily vy smyslu, že chod domova jako takového by to výrazně neovlivnilo, ale že by se rozhodně snížila úroveň poskytovaných služeb ve smyslu kvalitního trávení volného času seniorů. Dle Dany by zejména chyběli seniorům, kteří jsou na ně zvyklí, Eva zdůraznila, že by klienti přišli o tolik důležitý sociální kontakt a Františka dodala, že dobrovolníci pomáhají tam, kde už síly personálu nestačí. Diametrálně odlišná byla odpověď Gizely: „No, to by stoprocentně ovlivnilo chod domova, vždyť by bez dobrovolníků asi ani nevznikl!“

Otázka č. 12: Je činnost dobrovolníků jen nad rámec fungování vašeho domova pro seniory nebo pomáhají i se zajištěním standardních služeb? Barbora, Dana a Eva odpověděly pouze, že „nad rámec“, Anna ironicky dodala, že se seniory tráví „pouze“ jejich volný čas a Cecílie doplnila, že „doplňková činnost je spíš na iniciativě dobrovolníků“, Františka se rozhovořila šířeji: „To je těžko říct. Pokud bych do služeb počítala i aktivizaci, tak jo, ale na druhou stranu to nejsou profesionálové a nemůžou nahradit odborný personál. Nepodílejí se na administrativě ani na přímé péči, tráví s klienty jen jejich volný čas.“

Otázka č. 13: Jste s prací svých dobrovolníků a s nimi obecně spokojeni? Prosté „ano“ zde zaznělo od Barbory, Evy a Gizely. Anna odpověděla: „Ano, s těmi, které máme.“ Dana dodala, že si „vážně moc váží jejich podpory a času.“ Františka se vyjádřila obšírněji: „já si myslím, že hodně budoucí spokojenosti nás koordinátorů 38

závisí na tom, jak si dobrovolníky dokážeme vybrat a jestli umíme odhadnout jejich silné a slabé stánky a jak asi s nimi půjde komunikovat a jestli s nimi bude dobrá spolupráce. Taky hodně záleží na nastavení pravidel a nabízení podpory.“ Oproti tomu Cecílie má spíše negativní zkušenosti: „U nás jsme se bohužel setkali spíš s tím, že nám dobrovolníci naslibovali hory doly a pak nedali vědět nám ani klientům a přestali docházet.“

Otázka č. 14: V čem je podle vás největší slabina spolupráce s dobrovolníky, v čem je pro vás náročná? Zde si odpovědi byly podobné, ale ne zcela, tedy je uvedu postupně. Anna: „Zatím ani nevím, nemáme moc zkušeností.“ Barbora: „Určitě komunikace s dobrovolníky z jejich strany, to je docela boj.“ Cecílie: „Asi navázat s dobrovolníky bližší vztah a určitě to, že jsou někdy dost nespolehliví.“ Dana: „Pro mě je asi největší problém, že se s dobrovolníky nevidím tak často, jak bych potřebovala a potom narážíme na problém, jak dobrovolníkovi sdělit, že klient zemřel, nemůže přijímat návštěvy nebo třeba není v domově, když nesmíme sdělovat citlivé údaje.“ Eva: „Často jde o mladé lidi, kteří studují a zároveň pracují, takže u nich dost často dochází ke změnám u volného času, rozvrhu a třeba i bydliště. Takže s dobrovolnictvím začnou v dobrý víře, že se zvládnou věnovat uživateli pravidelně a za pár měsíců najednou zjistí, že docházet nemůžou a pak je problém je dohnat a dostat z nich, jestli budou pokračovat nebo ne. Možná je to i tím, že přibývá obyvatel, kteří jsou na tom zdravotně špatně a kolikrát si dobrovolníky třeba ani nepamatují a bohužel není nikdy předem jasný, jestli to dobrovolníci unesou nebo ne. Františka: „Myslím, že ostatní pracovníci moc nechápou problematiku dobrovolnictví, takže jsem jako koordinátor dobrovolníků taková dost osaměl, i na řešení problémů. Taky je někdy problém kolegům vysvětlit, že není jednoduché pro klienta sehnat dobrovolníka a že je to určitý proces, nejde to ze dne na den, když se rovnou snažím, aby si klient a dobrovolník povahově a zájmově sedli.“

39

Gizela: „Za mě je to určitě křehká motivace dobrovolníků, je u nich nutná větší péče a snaha z mojí strany. Navíc každý dobrovolník potřebuje něco jiného, takže je nutný i hodně individuální přístup. Ale mě to baví.“

40

5.2 Analýza dotazníkového šetření První dvě otázky dotazníku se týkaly statistických údajů – zajímalo mě pohlaví a věk respondentů. Z průzkumu tedy vyplývá, že nejčastěji se (v mnou zkoumaných) domovech pro seniory setkáme s dobrovolnicemi ve věku 20-35 let. Graf 1: pohlaví dobrovolníků

Pohlaví dobrovolníků

muži 14%

ženy 86%

Graf 2: věk dobrovolníků

Rozložení dobrovolníků ve věkových kategoriích do 20 let

20-35 let

7%

35-50 let

nad 50 let

12%

17%

64%

Dle průzkumu Friče a Pospíšilové (2010, str. 60) se formálnímu dobrovolnictví věnuje zhruba stejné množství mužů a žen. V domovech pro seniory to spíše neplatí 41

(zkoumala jsem malý vzorek, ale dle mého názoru je to jasně patrné i z něj), stejně jako to neplatí obecně pro dobrovolnictví v sociálních službách (což dle mého názoru odpovídá rozdílnému založení mužů a žen podobně, jako že u dobrovolných hasičů je větší procentu mužů).

Otázka č. 3: Jak jste se k dobrovolnictví v domově pro seniory dostal/a? Zde se odpovědi respondentů lišily, mezi nejčastější patřilo: -

Zkušenost z praxe ze střední / vysoké školy a následné oslovení domova

-

Na základě inzerátu na portálu s nabídkami práce

-

Sám /sama přes internet (na stránkách domova pro seniory)

-

Přes známé, kteří se tomuto typu dobrovolnictví věnují také

-

V novinách městské části

Otázka č. 4: Jak dlouho se mu věnujete? Největší část dobrovolníků (30) se věnuje dobrovolnictví 1-2 roky, naopak nejméně (6) se mu věnuje více než 3 roky. Méně než rok se zatím dobrovolnictví věnovalo 18 dobrovolníků, 2-3 roky 12. Graf 3: délka trvání dobrovolnictví

Délka trvání dobrovolnictví méně než rok

1-2 roky

2-3 roky

více než 3 roky

9% 27% 18%

46%

42

Zde je opět patrná odchylka od výzkumu Friče a Pospíšilové (2011, str. 65), kde se téměř 60 % dobrovolníků věnuje činnosti v jedné organizaci více než tři roky. Tuto odchylku si vysvětluji tím, že do domovů pro seniory často dochází zejména studenti nebo mladí lidé, kterým se mění rozvrh, nastupují do zaměstnání, zakládají rodiny (a myslím, že k bezstarostnosti mládí patří i vyšší míra nezodpovědnosti a nestálosti, kdy to dobrovolníky „prostě přestane bavit“). Je to dané i tím, že se do domovů pro seniory dochází zpravidla v odpoledních hodinách, kdy jsou lidé zaměstnaní na hlavní pracovní poměr v zaměstnání.

Otázka č. 5: Proč právě domov pro seniory? Jaká je vaše motivace? Odpovědi na tuto otázku roztřídím do několika kategorií: -

Morální důvody (senioři jsou osamělí, každý má nárok na důstojné stáří, pomoc druhým /slabším /nemocným) (35 respondentů)

-

Dobrý pocit, potřeba dělat něco užitečného, nový (pozitivnější) pohled na život (18 respondentů)

-

Vlastní prarodiče (zde byly dva druhy motivů podle typu zkušenosti- někteří rádi tráví čas s někým, kdo je jim podobný, protože v něm vidí stejnou radost, zkušenosti a pozitivní energii, další bohužel mají zkušenost opačnou, kdy jejich prarodiče měli konec života kvůli nemoci či z jiných důvodů velmi pohnutý a oni je viděli trpět a psychicky strádat a teď se svou společností snaží zpříjemnit „podzim života“ klientům domovů pro seniory) (7 respondentů)

-

Studium v oboru nebo práce mimo vystudovaný obor (možnost realizovat se v něm alespoň takto) (6 respondentů)

Otázka č. 6: Věnujete se i jiným formám dobrovolnictví? Přibližně jedna třetina respondentů se jiným formám dobrovolnictví nevěnuje, dvě třetiny ano. Mezi další dobrovolné aktivity, které uvedli, patří práce s dětmi (více než polovina), nárazová pomoc při finančních sbírkách nebo jiných akcích, členství

43

v dobrovolných hasičích a sportovních klubech, a pravidelná nebo občasný finanční podpora projektů nebo organizací. Graf 4: jiné formy dobrovolnictví

Věnujete se i jiným formám dobrovolnictví?

Ne 36%

Ano 64%

Otázka č. 7: Co vám přináší kontakt se seniory? Zde se respondenti shodovali, nejčastěji uváděli: -

Dobrý pocit (také pocit štěstí, spokojenosti, naplnění)

-

Radost (zde často bylo zmíněna i radost z „rozzářených očí“ při příchodu dobrovolníka nebo to, jak se senioři dokáží radovat z maličkostí)

-

Pozitivní energie

-

Zkušenosti

Mezi méně časté, ale přesto zajímavé odpovědi patřilo: -

Vhled do světa starých lidí

-

Čisté svědomí

-

Pozitivní zpětná vazba na to, co dělám.

Otázka č. 8: Jak jste byl/a pro tuto činnost proškolen/a? Máte pocit, že proškolení bylo dostatečné? Za nedostatečné své proškolení považuje pět dobrovolníků (jedna respondentka uvedla, že by uvítala psychologický výcvik, dle jedné bohužel v domově pro seniory nebyl 44

vyhrazen nikdo na to, aby jí zacvičil a se vším seznámil). Většina dobrovolníků (57) byl proškolena koordinátorkami dobrovolníků nebo jinými pracovníky domova pro seniory a toto proškolení považuje za dostačující. Čtyři respondenti navíc uvedli, že prošli proškolením ohledně zacházení s kompenzačními pomůckami a pět, že absolvovalo psychologický výcvik. Čtyři dotazovaní byli proškoleni dobrovolnickým centrem a i jim se toto proškolení zdá dostatečné.

Otázka č. 9: Máte možnost dalšího vzdělávání v rámci domova pro seniory (přednášky, školení…)? Odpovědi na tyto otázky by se daly rozdělit do tří kategorií – ano, ne a nevím. V ojedinělých případech respondenti doplnili, že měli možnost zúčastnit se konkrétních kurzů (první pomoc, komunikace, základy psychologie…), jiní jako další vzdělávání uvedli supervizi a společná dobrovolnická setkání. Graf 5: možnost dalšího vzdělávání

Nabízí vám domov pro seniory další vzdělávání?

Nevím 20%

Ne 26%

Ano 54%

Zde situaci značně zkresluje množství dotazovaných z jednotlivých domovů pro seniory a situace není tak příznivá, jak by se dle výsledku mohlo zdát – ze sedmi domovů pro seniory ve třech dobrovolníci možnosti dalšího vzdělávání nemají a ve dvou si pracovnice nejsou jisty, jestli ho zprostředkovává vysílající organizace.

45

Otázka č. 10: Jste za svou pomoc nějak odměňován/a? Prostým „ne“ odpovědělo pouze 9 respondentů, 21 respondentů (tedy necelá třetina) vyjmenovalo odměny, které již zmiňovaly pracovnice domovů (tedy drobné dárky, školení, vstupenky na akce…) z této části pak 5 respondentů označilo jako odměnu setkání s ostatními dobrovolníky nebo supervizi. Zbylých 36 dotazovaných, tedy více než polovina, uvedla jako odměnu radost (seniorů nebo svou vlastní), pocit z dobře odvedené práce, poděkování (seniorů nebo pracovníků domova). Z devíti jasných „ne“ (ač ani ta nebyla myšlena nijak zklamaně nebo „otráveně“, motivací dobrovolníků není vidina odměny, jak se již potvrdilo i v tomto dotazníkovém šetření), bylo šest od mužů. Převedeno na procenta tedy takto odpovědělo 66 % dotazovaných mužů a jen 2 % žen. Výsledek bohužel nelze generalizovat, protože dotazovaných žen bylo o mnoho více, ale dle mého názoru je to zajímavé.

Otázka č. 11: Jaká je konkrétní náplň vaší činnosti v domově pro seniory? Že hlavní náplní návštěv je trávení volného času s jedním konkrétním seniorem uvedlo 45 respondentů, tedy skoro dvě třetiny. Náplň těchto návštěv se od sebe v případě jednotlivých dobrovolníků nijak zvlášť neliší – na prvním místě prakticky všichni uvedli povídání se seniorem, dále se jedná o hraní společenských her, procházky, četbu, šachy, pomoc při společných aktivizačních programech, drobná (rehabilitační) cvičení, ukázka fotek z cest… Zde bylo skutečně moc hezké číst, co všechno jsou schopní dobrovolníci pro potěšení seniorů vymyslet. 17 dobrovolníků nedochází do domovů pro seniory ne za konkrétním jedním seniorem, ale pomáhat při programech domova (dílny, vaření…), navštěvovat různé seniory nebo je nárazově doprovázet na zahradu nebo procházky. Zbývajících 7 dobrovolníků vede v domovech pro seniory vlastní programy (výtvarné dílny, „zpívací“ odpoledne, vaření, canisterapie…).

46

Otázka č. 12: Dostáváte od pracovníků domova pro seniory zpětnou vazbu? Jak často a jakou formou? Že zpětnou vazbu vůbec nedostává, uvedlo 19 dobrovolníků. Je to poměrně vysoké číslo, zde zůstává otázkou, zda dobrovolníci skutečně vědí, co zpětná vazba a jestli tím pádem probíhající zpětnou vazbu jen nevnímají jako běžnou komunikaci. Zbývajících 47 zpětnou vazbu dostává (nebo ji vnímá) a jako její formy uvedli, že zpětně (nebo když je třeba) e-mailem nebo při každém osobním setkání. Zmiňovali též dobrovolnická setkání, supervizi, nebo že jsou s koordinátorkou v kontaktu po telefonu. Stran četnosti se bohužel většina dobrovolníků nevyjádřila.

Otázka č. 13: Vyhovuje vám forma a četnost poskytování zpětné vazby? Zde odpovědělo 51 respondentů, že ano. 9 dobrovolníků, kteří uvedli, že zpětnou vazbu nedostávají, se vyjádřilo ve smyslu, že by o ni stálo. 3 respondenti uvedli, že by stáli o setkání dobrovolníků, zbylí se k otázce nevyjádřili (všichni 3 uvedli, v předešlé otázce uvedli, že zpětnou vazbu nedostávají).

Otázka č. 14: Chybí vám nějaká forma podpory od pracovníků domova pro seniory? 57 dotazovaných uvedlo, že „ne“. Ze zbylých 9 jich 5 uvedlo, že by uvítali více pravidelnou komunikaci (a zpětnou vazbu), 3 že by stáli o možnosti dalšího vzdělávání. 1 respondent otázku nezodpověděl.

47

6 Shrnutí výsledků a zodpovězení výzkumných otázek, ověření hypotéz 6.1 Shrnutí výsledků a zodpovězení výzkumných otázek Cílem výzkumného šetření bylo analyzovat stav dobrovolnictví ve zkoumaných domovech pro seniory. Počet dobrovolníků v jednotlivých domovech pro seniory není dostatečný. Nelze stanovit ideální počet dobrovolníků, protože domovy pro seniory mají různou kapacitu i jinak nastavenou personální politiku (někde je jeden i více pracovníků zaměstnaných přímo jako „aktivizační pracovníci“ a mají zvlášť oddělení ergoterapie, jinde aktivizace spadá pod sociální oddělení a sociální pracovnice nemají tolik prostoru se aktivizaci věnovat). Dostatečný počet dobrovolníků dle průzkumu mají ve dvou domovech pro seniory, konkrétní „dostatečný počet“ je 12 a 23 dobrovolníků. Jako „zpravidla dostačující“ uvedla pracovnice domova pro seniory s vlastním dobrovolnickým centrem 80 dobrovolníků. Ve všech ostatních domovech pro seniory jejich počet jako uspokojivý nevnímají. To, že domov pro seniory spolupracuje s vysílající organizací, bohužel neznamená zaručené požadované množství dobrovolníků. Z průzkumu je zřejmé, že počty v těchto domovech jsou spíše podprůměrné (konkrétně se jednalo o 2 a 5 dobrovolníků). Ať už jsou ale počty dobrovolníků dostatečné nebo ne, pracovnice domovů se většinou shodly, že jsou s dobrovolníky spokojeny, jejich pomoc je velmi užitečná a že bez dobrovolníků by trávení volného času seniorů bylo rozhodně méně kvalitní. Jako dobrovolníci se nejčastěji hlásí jednotlivci přímo domovům, informace o možnosti dobrovolnictví zájemci získávají na webových stránkách domovů, dobrovolnických portálech nebo serverech nabízejících práci. Dobrovolníci se hlásí buď na základě toho, že se sami (nebo na doporučení známých) rozhodli pro domov pro seniory a sami si ho také vyhledali nebo je upoutaly a přesvědčily inzeráty (v novinách městské části, stránky dobrovolnických center, servery nabízející práci). Dobrovolníci zpravidla bývají proškolení přímo v domovech pro seniory jejich pracovníky. Proškolení probíhá formou seznámení se zařízením, dále pracovníci zařazují školení BOZP, seznámení s kompenzačními pomůckami, rady a tipy ohledně 48

komunikace se seniory. Většina dobrovolníků uvedla, že své proškolení považují za dostatečné. Dobrovolníci také mají možnost kdykoli se na koordinátory nebo své „kontaktní osoby“ (všude bohužel koordinátory nemají) obrátit s dotazy, též jsou s nimi v pravidelném kontaktu (nejčastěji prostřednictvím e-mailu) ohledně návštěv seniorů a jejich průběhu. Pouze v jednom domově seniorů mají dobrovolníci možnost supervize, jinak dostávají zpětnou vazbu pouze na setkáních s dobrovolníky nebo nepravidelně při osobním setkání nebo e-mailem. Dobrovolníci se ale ve většině případů shodli, že jim tato forma zpětné vazby vyhovuje. Zpětná vazba zaměřená na práci dobrovolníků a její kvalitu neprobíhá a dobrovolníkům zdá se neschází (což se shoduje s tím, co uvedly pracovnice – tedy že dobrovolníci o zpětnou vazbu na vlastní osobu nestojí). Možnosti dalšího vzdělávání mají dobrovolníci jen ve dvou domovech pro seniory, jedná se o tematické přednášky nebo kurzy. Až na výjimky se dobrovolníci shodují, že jim v komunikaci s domovem nic neschází a celkově jsou se spoluprácí spokojeni. Jiná je situace v domovech, kde spolupracují s vysílající organizací - tam proškoluje dobrovolníky právě vysílající organizace. Pracovnice těchto domovů také nemají přehled o tom, jestli mají dobrovolníci možnosti dalšího vzdělávání (uvádí jen, že u nich ne a jinak neví). Jako slabinu spolupráce s dobrovolníky pracovnice uvedly zejména občasnou nespolehlivost dobrovolníků (ve smyslu že dobrovolníci špatně odhadnou množství času, které mohou a chtějí domovu pro seniory věnovat), obtížnou komunikaci a křehkou motivaci.

VO 1 - Co dělají v domovech pro seniory, kde spolupracují s dostatečným počtem dobrovolníků jinak, než v domovech pro seniory, kde jich dost nemají? Dostatek dobrovolníků nemají ve čtyřech ze sedmi zkoumaných domovů pro seniory. Dva z těchto domovů spolupracují při získávání dobrovolníků pouze s vysílající organizací a žádným dalším způsobem se o nábor nesnaží. V dalších dvou domovech je pouze umístěn náborový text na webových stránkách domova. Tato metoda je pro jeden domov pro seniory dostačující (dle rozhovoru s pracovnicí domova pro seniory mají 12 dobrovolníků). Výrazně vyšší (a údajně dostatečný) počet dobrovolníků mají ve dvou domovech pro seniory. Domov s nejvyšším počtem dobrovolníků je specifický, protože sice také mají informace pro dobrovolníky na webových stránkách, ale dobrovolníky získávají zejména prostřednictvím vlastního dobrovolnického centra. 49

V domově, kde je 23 dobrovolníků uvedeno dostatečný počet, se jejich získávání věnují více způsoby – náborový text na webových stránkách, inzerce na dobrovolnických portálech a portálech nabízející práci, spolupráce s blízkou střední školou. Dalo by se tedy říci, že ve většině případů nestačí vložit informace na webové stránky nebo spolupracovat s vysílajícími

organizacemi,

ale

je

třeba

se

této

problematice

věnovat

více.

Z dotazníkového šetření vyplývá, že inzeráty na výše zmiňovaných portálech nebo třeba článek v novinách jsou účinnou metodou.

VO 2 - Jaké je přesně využití dobrovolníků v domovech pro seniory? Zde se odpovědi pracovníků domovů i dobrovolníků shodovaly s tím, co domovy pro seniory běžně uvádí na svých webových stránkách a tomu, co si pod dobrovolnictvím v domovech pro seniory asi každý z nás představí. Nejčastěji se jedná o setkání „jeden na jednoho“, kdy dobrovolníci zpříjemňují seniorům jejich volný čas četbou, povídáním, procházkami, luští s nimi křížovky, hrají společenské hry nebo šachy. Náplň těchto setkání většinou závisí na dohodě mezi dobrovolníkem a klientem domova pro seniory. Forma, která není tak často zmiňovaná, ale v praxi je poměrně častá, je pomoc při aktivizačních programech, které pořádá domov pro seniory, případně přímo jejich realizace. Jedná se o výtvarné dílny, různé typy cvičení, vaření, canisterapie… Nejméně častou (zřejmě z nedostatku dobrovolníků…) podobou je pomoc, která se přímo netýká kontaktu se seniory,

například

administrativní

výpomoc,

zajištění

chodu

recepce,

pomoc

při benefičních akcích. Na otázku, zda je činnost dobrovolníků pouze nad rámec služeb poskytovaných domovy pro seniory pracovnice domovů shodně odpověděly, že ano a že dobrovolníci nezastávají a ani nemohou zastat funkci a práci odborného personálu, zároveň ale též shodně uváděly, že obejít se bez dobrovolníků by byl problém a že z hlediska aktivizace jsou pro seniory nezastupitelní a často pomáhají tam, kde odborný personál nemá dostatek prostoru pro individuální péči o seniory (zde je myšlena individuální péče ve smyslu socializace a duševní pohody klienta).

50

VO 3 - Jaká je motivace dobrovolníků v domovech pro seniory? Nejčastěji dobrovolníci uváděli důvody, které úzce souvisí s vlastní morálkou. Svou pomocí chtějí seniorům zajistit důstojné stáří, zamezit pocitům osamělosti, pomoci potřebným (zde myšleno slabším, nemocným). Tyto důvody uváděla více než polovina respondentů. Dalším hnacím motorem dobrovolníků je dobrý pocit a s ním spojená potřeba „dělat něco užitečného“, získání pozitivnějšího pohledu na život. Takto svou motivaci definovalo 18 dobrovolníků. Třetí často zmiňovaná motivace je zkušenost s vlastními prarodiči a jejich koncem života (ať už v pozitivním nebo negativním smyslu). Posledním vícekrát zmíněným motivem byl vztah k oboru, kdy respondenti studují nebo vystudovali sociálně zaměřený obor a chtějí se mu věnovat i ve volném čase nebo alespoň ve volném čase v případech, kdy pracují mimo obor. Pro srovnání – v průzkumu Friče a Pospíšilové (2010, str. 90) dobrovolníci jako důležité nebo velmi důležité motivy uvedli, že je daná dobrovolnická činnost baví (85 %), možnost uplatnit své schopnosti (77 %), že cítí, že je důležité pomáhat jiným (76 %) a přesvědčení, že je to občanská povinnost (54 %). Odchylku si vysvětluji několika důvody. Jednak má vliv rozdílný typ dotazníků (v této práci dotazník s otevřenými otázkami oproti dotazníku, kde se respondenti pomocí předem dané škály vyjadřovali k jednotlivým motivům), jednak se průzkum Friče a Pospíšilové zaměřoval na dobrovolníky ze všech možných oborů a tato práce řeší jen dobrovolníky v sociálních službách. U těch můžeme předpokládat jiné hodnoty než například u trenérů fotbalových starších žáků a podoba jejich dobrovolné činnosti vyžaduje více altruismu a empatie.

VO 4 - Jak dobrovolníci vnímají odměňování za svou pomoc? Pracovnice domovů uváděly jako formy odměny pro dobrovolníky poděkování, možnost účasti na setkáních dobrovolníků, drobné dárky při různých příležitostech, poskytování supervizi a možnost dalšího vzdělávání. Dobrovolníci nejčastěji jako odměnu uváděli poděkování (pracovníků nebo klientů domova), radost (seniorů i svou vlastní) a dobrý pocit (takto odpověděla opět více než polovina respondentů, konkrétně 36). Necelá třetina dotazovaných (21) jako odměnu uvedla věcné formy odměny, které vyjmenovaly i pracovnice (tedy drobné dárky, kurzy a školení, vstupenky na akce…). Zcela bez odměny 51

se cítí asi 15 % respondentů, vzhledem k tomu, jaké byly jejich odpovědi na otázky stran domova pro seniory, se ale nezdá, že by jim toto nějak vadilo.

6.2 Ověření hypotéz H1 – Aktivní zapojení pracovníků domova pro seniory do náboru dobrovolníků má přímý vliv na jejich dostatečný počet. Ve čtyřech domovech pro seniory nemají dostatečný počet dobrovolníků (tyto „nedostatečné počty“ jsou 2, 2, 5 a 8 dobrovolníků). Nedostatečný počet se týká obou domovů, které při náboru spolupracují pouze s vysílající organizací, dalo by se tedy říci, že tato forma získávání dobrovolníků není dostatečná a zároveň že pracovníci těchto domovů vyvíjí jen malé úsilí pro zajištění uspokojující situace. Počty dobrovolníků získaných prostřednictvím vysílající organizace jsou 2 a 5. Ve zbylých dvou domovech pro seniory, kde dostatečný počet dobrovolníků není, získávají domovy zájemce jen na základě informací na webových stránkách. Pro to, aby byly úspěšné, si tedy dobrovolník musí sám od sebe vybrat přímo jejich domov, vyhledat si ho na internetu a následně domov sám kontaktovat. Vyvinuté úsilí ze strany pracovníků bych také označila za velmi nízké (a nízké jsou i počty dobrovolníků, konkrétně 2 a 8). Oproti tomu je náborový text umístěný na webových stránkách domova dostačující pro jeden z domovů, který jako dostatečný počet dobrovolníků uvedl 12. Mnohem více se této problematice věnují jen ve dvou zkoumaných domovech pro seniory. Dle mého názoru unikátní je situace v domově, který kromě náborového textu na webových stránkách má i vlastní dobrovolnické centrum, což na jednu stranu znamená obrovské množství práce a vyvinutého úsilí, na druhou stranu toto přináší domovu zhruba 80 dobrovolníků, což je (i vzhledem k celorepublikovému průměru) skutečně vysoké číslo. Dostatečný počet (23) dobrovolníků uvedli i v domově, kde (kromě textu na webových stránkách) opakovaně inzerují na stránkách dobrovolnických organizací, na portálech nabízejících práci a nábor provádí i přímo na blízké střední škole. Z informací získaných od dobrovolníků (viz otázka č. 3) vyplývá, že zejména inzerce na portálu nabízejícím práci je účinná metoda.

52

I přes rozdílné podmínky jednotlivých domovů (a dle mého názoru celkově neuspokojivý stav) se domnívám, že v případě tohoto výzkumného šetření je možné hypotézu označit za platnou. H2 - Ženy - dobrovolnice vnímají více forem odměny za svou činnost než muži.

Že za svou dobrovolnou činnost nejsou nijak odměňováni, uvedlo 9 respondentů – 6 mužů a 3 ženy. Vzhledem ke složení výzkumného vzorku se jednalo o 66 % dotazovaných mužů a pouze 2 % dotazovaných žen. Ostatní respondenti uvedli různé formy odměny (viz otázka č. 10). Ženy se obecně u jednotlivých otázek dotazníku vyjadřovaly obšírněji než muži a platilo to i v případě této otázky. Zde považuji ověření platnosti hypotézy za značně komplikované vzhledem k velmi rozdílnému počtu dotazovaných mužů a žen. Pakliže ale přijmeme fakt, že se dobrovolnictví v domovech pro seniory stejně jako obecně v sociálních službách věnují spíše ženy než muži, můžeme hypotézu považovat za platnou.

53

Závěr Nejvíce a zároveň velmi nepříjemně mě překvapil poměrně nízký počet dobrovolníků v domovech pro seniory. Nejedná se o úplně relevantní počty (získaná data nejsou ze stejného roku, na druhou stranu u výsledků byla shrnutí i za roky minulé a tedy bylo zřejmé, že se čísla rok od roku markantně nemění), ale když 3 712 dobrovolníků vydělíme 491 domovy pro seniory, byl by teoreticky průměrný počet dobrovolníků na jeden domov pro seniory 7,5. Ze sedmi zkoumaných domovů pro seniory tři nemají ani tento počet a přitom se jedná o domovy ve městě, které má mnoho obyvatel a je zde i vyloučen problém s dostupností domovů, se kterým se potýkají na malých městech nebo na venkově. Důvod proč tomu tak je, by byl zajímavý námět k bádání. Z empirického šetření dle mého názoru vzešly další náměty k badání, které bohužel jedna bakalářská práce nemůže pojmout a zároveň oblasti, na které by bylo dobré se zaměřit, aby se situace zlepšila. Velký prostor je rozhodně třeba věnovat koordinátorům dobrovolníků, na kterých z velké části závisí činnost dobrovolníků, jejich počet i jejich spokojenost. Dalším dílčím řešením (zlepšením) situace by mohlo být obecně zviditelnění dobrovolnictví v domovech pro seniory a zvýšení zájmu veřejnosti. V neposlední řadě je třeba věnovat se péči o dobrovolníky a hledat nové možnosti jak jim vycházet vstříc a motivovat je, aby dobrovolnictví v domovech pro seniory bylo více lukrativní. Zajímavé by pro domovy pro seniory mohlo být i zapojení do dobrovolnických projektů nebo pořádání akcí pro veřejnost. Cíl práce považuji za splněný, i když výsledek poukázal spíše na nedostatky, kterým je třeba se věnovat. Tomuto tématu je třeba se věnovat – vzhledem ke stavu, ve kterém se společnost nachází, je velmi aktuální. Nyní se týká našich prarodičů, časem to budou naši rodiče a jednou i my sami.

54

Seznam použité literatury a ostatních zdrojů DVOŘÁČKOVÁ, D. Kvalita života seniorů v domovech pro seniory. Praha: Grada Publishing, 2012. ISBN 978-80-247-4138-3 FRIČ, P. Dárcovství a dobrovolnictví v České republice: Výsledky výzkumu NROS a Agnes. Praha: Agnes, 2001. ISBN 80-902633-7-2. FRIČ, P. a POSPÍŠILOVÁ, T. 2010. Vzorce a hodnoty dobrovolnictví v české společnosti na začátku 21. století. Praha: Agnes, 2010. ISBN 978-80-903606-8-9. HAŠKOVCOVÁ, H. Sociální gerontologie aneb senioři mezi námi. Praha: Galén, 2012. ISBN 978-80-7262-900-8. HROZENSKÁ, M. a DVOŘÁČKOVÁ, D. Sociální péče o seniory. Praha: Grada Publishing, 2013. ISBN 978-80-247-4139-0. KALVACH, Z.; ZADÁK, Z.; JIRÁK, R. a kol. Geriatrie a gerontologie. Praha: Grada Publishing, 2004. ISBN 80-247-0548-6. KARSTEN, H. Ženy – muži: genderové role, jejich původ a vývoj. Praha: Portál, 2006. ISBN 80-7367-145-X. KLIMEŠ, L. Slovník cizích slov. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1985. ISBN 14621-85. KOHOUTEK, R. a kol. Základy sociální psychologie. Brno: akademické nakladatelství CERM, 1998. ISBN 80-7204-064-2. KRŇANSKÁ, P. Program Grundtvig a podpora dobrovolnických aktivit v rámci Evropy. Praha: Dům zahraničních služeb, 2012. ISBN 978-80-87335-31-4. NAKONEČNÝ, M. Motivace lidského chování. Praha Academia, 1997. ISBN 80- 2000592-7.

55

NAKONEČNÝ, M. Motivace pracovního jednání a její řízení. Praha: Management Press, 1992. ISBN 80-85603-01-2. PACOVSKÝ, V. O stárnutí a stáří. Praha: Avicenum, 1990. ISBN 80-201-0076-8. PELIKÁN, J. Základy empirického výzkumu pedagogických jevů. Praha: Karolinum, 2011. ISBN 978-80-246-1916-3 PICHAUD, C. a THAREAUOVÁ, I. Soužití se staršími lidmi. Praha: Portál, 1998. ISBN 80-7178-184-3. PIKOLA, P. a ŘÍHA, M. Služby sociální péče v domovech pro seniory. Praha: Námořní akademie České republiky, 2010. ISBN 978-80-87103-29-6. ŠAMÁNKOVÁ, M. a kol. Lidské potřeby ve zdraví a nemoci aplikované v ošetřovatelském procesu. Praha: Grada Publishing, 2011. ISBN 978-80-247-3223-7. ŠVAŘÍČEK, R a ŠEĎOVÁ, K. a kol. Kvalitativní výzkum v pedagogických vědách. Praha: Portál, 2007. ISBN 978-80-7367-313-0. TOŠNER, J. a SOZANSKÁ, O. Dobrovolníci a metodika práce s nimi v organizacích. Praha: Portál, 2006. ISBN 80-7367-178-6. VÁGNEROVÁ, M. Vývojová psychologie. II., Dospělost a stáří. Praha: Karolinum, 2007. ISBN 978-80-246-1318-5. VITOUŠOVÁ, P. Motivace pro práci v neziskovém sektoru. Závěrečná práce kurzu Řízení neziskových organizací. Praha: AGNES, 1998. VOHRALÍKOVÁ, L. a RABUŠIC, L. Čeští senioři včera, dnes a zítra. [Praha]: VÚPSV, Výzkumné centrum Brno, 2004. ISBN 80-239-4218-2. ARONOVÁ, K. Dobrovolnictví v domovech pro seniory. Příklady dobré praxe. [online] 2008 [cit. 2015-12-01]. Dostupné z: http://www.dobrovolnik.cz/res/data/002/000384.pdf. Český statistický úřad. Senioři v ČR – 2014. [online] 2015 [cit. 2015-11-20]. Dostupné z: https://www.czso.cz/csu/czso/seniori-v-cr-2014-2gala5x0fg. 56

JONES, J. Průvodce sociálními službami pro seniory. Domov pro seniory Elišky Purkyňovy.

[online]

2010

[cit.

2015-11-10].

Dostupné

z:

http://www.dsepurkynove.cz/pruvodce/dumspecovatelskousluzbou.html LUSKOVÁ, D. a LUSKOVÁ, Š. Dobrovolnictví v sociálních službách. [online] 2012 [cit. 2015-12-01]. Dostupné z: http://www.mpsv.cz/files/clanky/14242/Zprava_2012.pdf Všeobecná deklarace o dobrovolnictví. 2001. In: Dobrovolnik.cz [online] [cit. 2015-1101]. Dostupné z: http://www.dobrovolnik.cz/oblasti-dobrovolnictvi/vseobecna-deklaraceo-dobrovolnictvi/ Zákon

č.

108/2006

Sb.

o

sociálních

službách.

Dostupné

z:

http://www.zakonyprolidi.cz/cs/2006-108#cast3 Zákon č. 198/2002 Sb. o dobrovolnické službě a o změně některých zákonů (zákon o dobrovolnické službě). Dostupné z: http://www.zakonyprolidi.cz/cs/2002-198#cast1 Vyhláška č. 340/2007 Sb. kterou se mění vyhláška č. 505/2006 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona o sociálních službách, ve znění vyhlášky č. 166/2007 Sb. Dostupné z: http://www.zakonyprolidi.cz/cs/2007-340

57

Seznam příloh Příloha A: Osnova rozhovoru s pracovníky domovů pro seniory Příloha B: Dotazník pro dobrovolníky

58

Příloha A – Osnova rozhovoru s pracovníky domovů pro seniory 1. Jak probíhá nábor dobrovolníků ve vašem domově pro seniory (hlásí se jednotlivci, skupiny, spolupracujete s jinou organizací, která vám dobrovolníky posílá…)? 2. Je počet dobrovolníků, kteří spolupracují s vaším domovem pro seniory dostatečný? 3. S kolika dobrovolníky spolupracujete? 4. Jaké konkrétní činnosti dobrovolníci vykonávají ve vašem domově pro seniory? 5. Jakým způsobem jsou dobrovolníci proškolováni? 6. Mají dobrovolníci nějaké možnosti dalšího vzdělávání (kurzy, přednášky…)? 7. Poskytujete dobrovolníkům pravidelnou zpětnou vazbu? Pokud ano, jakou formou a jak často? 8. Projevují dobrovolníci zájem o zpětnou vazbu a případně další formy podpory, kterou jim nabízíte? 9. Jsou dobrovolníci za svou pomoc nějak odměňováni (zde není myšlena finanční odměna)? 10. Vnímáte dobrovolníky jako užitečné? 11. Ovlivnilo by chod vašeho domova pro seniory, kdybyste se měli obejít zcela bez pomoci dobrovolníků? 12. Je činnost dobrovolníků jen nad rámec fungování vašeho domova pro seniory nebo pomáhají i se zajištěním standardních služeb? 13. Jste s prací svých dobrovolníků a s nimi obecně spokojeni? 14. V čem je podle vás největší slabina spolupráce s dobrovolníky, v čem je pro vás náročná?

I

Příloha B – Dotazník pro dobrovolníky Dobrý den, milí dobrovolníci, Jmenuji se Markéta Fejková a jsem studentka třetího ročního ročníku pedagogické fakulty, obor Sociální komunikace v neziskovém sektoru. Momentálně pracuji na bakalářské práci na téma Dobrovolnictví v domovech pro seniory, a vyplněním tohoto dotazníku mi moc pomůžete. Děkuji za čas, který mu věnujete a taky za to, že jste si pro svou dobrovolnou činnost vybrali právě domov pro seniory. Stejně jako vy věřím, že to má smysl! Pěkný den, Markéta Fejková

1. 2.

Jste (nehodící se škrtněte): žena muž Kolik vám je let?

3.

Jak jste se k dobrovolnictví v domově pro seniory dostal/a?

4.

Jak dlouho se mu věnujete?

5.

Proč právě domov pro seniory? Jaká je vaše motivace?

6.

Věnujete se i jiným formám dobrovolnictví?

7.

Co vám přináší kontakt se seniory?

II

8.

Jak jste byl/a pro tuto činnost proškolen/a? Máte pocit, že proškolení bylo dostatečné?

9.

Máte možnost dalšího vzdělávání v rámci domova pro seniory (přednášky, školení…)?

10. Jste za svou pomoc nějak odměňován/a?

11. Jaká je konkrétní náplň vaší činnosti v domově pro seniory?

12. Dostáváte od pracovníků domova pro seniory zpětnou vazbu? Jak často a jakou formou?

13. Vyhovuje vám forma a četnost poskytování zpětné vazby?

14. Chybí vám nějaká forma podpory od pracovníků domova pro seniory?

III