Exarchát
3
OBSAH
EDITORIAL ...................................................................................................................... 3 SLOVO OTCE BISKUPA ...................................................................................................... 4 INFORMACE A AKTUALITY ................................................................................................ 5 KRISTUS VSTAL Z MRTVÝCH... NO A CO? .......................................................................... 6 PTÁTE SE? ODPOVÍDÁME... ZNEUŽÍVÁNÍ MLADISTVÝCH A CELIBÁT .................................... 8 DUCHOVNÍ OBNOVA V ČESKOBUDĚJOVICKÉM DĚKANÁTU ................................................. 10 VYZNÁNÍ VÍRY BYZANTSKÉHO CÍSAŘE MICHAELA VIII. PALAIOLOGA ............................. 12 ZE ŽIVOTA SVATÝCH: SV. JAN MARIA VIANNEY (4. SRPNA) ........................................... 14 VZPOMÍNKA NA OTCE ANTONÍNA KLOUDU ................................................................... 15 LITURGICKÝ SLOVNÍK: D ................................................................................................ 16 POKRAČOVATELIA A DEDIČI CYRILO-METODSKEJ TRADÍCIE ............................................... 18 PŘÍPRAVA NA OSLAVU JUBILEA PŘÍCHODU VĚROZVĚSTŮ SV. CYRILA A METODĚJE: „ČETBA BIBLE V CÍRKVI A S CÍRKVÍ“ .......................................................... 21
EDITORIAL
n
Milí čtenáři, přinášíme vám již 26. číslo zpravodaje Exarchát. V něm bychom chtěli upozornit především na první ze série textů věnovaných příchodu slovanských věrozvěstů sv. Cyrila a Metoděje na Velkou Moravu, které si připomeneme v roce 2013. Toto 1150. výročí nabízí mnoho podnětů k uvažování o křesťanství a misii v naší zemi i v rodinách. V dnešním čísle se začneme připravovat na zmíněné jubileum. Přinášíme několik slov z pera vladyky Ladislava a nabídku biblické literatury, neboť mise našich světců se zakládala právě na studiu a překladu Písma sv. a může nás tedy inspirovat k četbě Bible v církvi a s církví. Také bychom rádi upozornili na článek věnovaný tématice největšího křesťanského svátku - Velikonoc. Myšlenku „Kristus vstal z mrtvých“ a důsledky vzkříšení pro osobní život každého jednotlivého křesťana zpracoval v tomto čísle Tomáš F. Král. V rámci právě probíhajícího Roku kněží přinášíme životopis sv. Jana Maria Vianneye, jenž byl vyhledávaným zpovědníkem a může i dnes být vzorem pro každého kněze. Přejeme vám tedy příjemné čtení a za dva měsíce se těšíme na shledanou. Redakce EXARCHÁT Vydává a rozšiřuje Apoštolský exarchát Řeckokatolické církve v ČR, Haštalské nám. 4, 110 00 Praha 1, tel. +420 221 778 491, fax. +420 222 312 817, e-mail:
[email protected]. Pro vnitřní potřebu vychází šestkrát do roka. NEPRODEJNÉ. Distribuováno za dobrovolný dar (náklady na jeden výtisk cca 20,- Kč). Redakce: Ladislav Hučko, Viera Folkmanová, Milan Hanuš, Jan Klobušický, Ján Kočerha, Tomáš F. Král, Richard Vocel, Jana Zassiedko. Příspěvky mohou být kráceny. Tisk: FOKUS, s. r. o. , Dolákova 24/536, 181 00 Praha 8. FOTO: 1.str. Die Jünger von Emmaus, Kremser Schmidt; 2. str. Výročí biskupské chirotonie vladyky Jána Hirky, Prešov, 10. 2. 2010 (zleva: Ján Hirka, Ján Babjak, Eugen Kočiš), autorka: Mária Žarnayová.
4
SLOVO OTCE BISKUPA
Každý rok na svátky Paschy liturgicky zpřítomňujeme slavné vzkříšení našeho Pána. Je to největší a nejdůležitější liturgický svátek. Není to jen nějaká vzpomínka na něco, co se kdysi stalo, ale je to připomenutí skutečnosti, kterou stále žijeme a můžeme žít. Naplňuje nás nevýslovná radost z toho, že byly prolomeny okovy smrti a otevřelo se nám nebe, že se můžeme stát obyvateli nebe. Této velkolepé slavnosti ale předchází dlouhé období přípravy, postu, pokání, sebezapření, utrpení… Každá radost se může zachytit, zažít i pochopit jen na pozadí utrpení, na pozadí kontrastu; vždyť i dostatek se nejlépe prožívá na zkušenosti nedostatku. Můžeme říci a věříme tomu, že kdo zažije větší bolest na zemi a dokáže ji obětovat, ten zažije i větší radost v nebi, i když slovům větší a menší musíme rozumět pouze analogicky. Co to bude ve skutečnosti znamenat, to si ještě nedokážeme představit. Nikdo však nebude o nic ukrácený, jak si to někdy mohou lidé představovat: např. že někdo prožil spokojený život na zemi a jiný život plný tragédie a utrpení, a že to není spravedlivé. Lidské hodnocení a božské hodnocení
Zpravodaj
je nekonečně odlišné. My tomu na této zemi plně porozumět nemůžeme. Proto je potřebná pokorná víra, která uznává, že jsou věci, které člověk musí jen přijmout, kterým úplně porozumět nemůže. Pokud bychom věřili, že Bůh je jenom nějaká idea, neměli bychom důvod k naději, že jednou nám to bude jasné, protože základem naděje je láska. A láska je příslušná jenom osobě, ale ne žádné věci, žádné, ani té nejhezčí myšlence. Víra totiž předpokládá lásku k tomu, komu se věří, a naděje nás vede k jistotě, že jednou tomu budeme rozumět. Opět nebudeme o nic ukráceni. Pascha, slavné vzkříšení našeho Pána, je toho důkazem a svědectvím.
Christos voskrese! Voistinu voskrese! Žehná X Ladislav
Exarchát
INFORMACE A AKTUALITY
• Prešovský emeritní biskup Ján Hirka si dne 10. února 2010 v katedrále sv. Jana Křtitele v Prešově připomněl 20. výročí svého biskupského svěcení (chirotonie). Slavnostní archijerejské liturgie, kterou celebroval prešovský arcibiskup Ján Babjak, se zúčastnil i pražský emeritní biskup Ján Eugen Kočiš (Foto. na str. 2). • Svatý Otec Benedikt XVI. jmenoval do funkce arcibiskupa pražského Mons. Dominika Duku, OP, dosavadního biskupa královéhradeckého. Jmenování bylo oznámeno 13. února 2010 ve Vatikánu. Svatý otec tak přijal rezignaci kardinála Miloslava Vlka na vedení pražské arcidiecéze. Nový, již 36. pražský arcibiskup, se úřadu ujme 10. dubna 2010 při slavnostní mši svaté v katedrále sv. Víta, Václava a Vojtěcha na Pražském hradě. • Ve dnech 21. - 27. února 2010 se v Mezinárodním centru duchovní obnovy v Hejnicích účastnili biskupové České biskupské konference pravidelných duchovních cvičení. Tentokrát je vedl člen Společnosti Ježíšovy o. Josef Čupr. Mezi patnácti účastníky týdenních ignaciánských exercicií byl i apoštolský exarcha Mons. Ladislav Hučko. • V pražské Národní knihovně se dne 5. března 2010 uskutečnila vernisáž výstavy na téma Slovanský unionismus. Výstava mapuje snahy o církevní jednotu mezi západním a východním křesťanstvím. Zachycuje společenské důsledky unionismu a představuje jeho významné politické a
5 církevní zastánce. Vernisáž byla zahájena promluvou slavisty a polyhistora Václava Huňáčka. • Dne 6. března 2010 slavil o. Ján Kočerha liturgii ke cti sv. Anežky České v kostele sv. Jana Nepomuckého na Tetíně, kde se podle legendy nacházel hrob první české mučednice sv. Ludmily. O. Kočerha tak položil duchovní základ pro setkávání mladých lidí a mladých rodin na tomto místě a nabídl pomoc při předávání víry tradované po celé generace. • Čtrnácté výročí založení Apoštolského exarchátu si dne 13. března 2010 připomněli řeckokatoličtí věřící v ČR. Papež Jan Pavel II. vyhlásil 13. března 1996 na území ČR nový exarchát pro řeckokatolíky spadající pod přímou pravomoc Apoštolského stolce. Prvním exarchou se sídlem v Praze se stal Mons. Ivan Ljavinec. • V neděli 14. března 2010 v 9.00 hodin přenášel Český rozhlas 2 Praha přímý přenos svaté liturgie z chrámu sv. Kosmy a Damiána v Praze – Emauzích. Hlavním celebrantem byl apoštolský exarcha Mons. Ladislav Hučko. • Dne 16. března 2010 byly zprovozněny nové internetové stránky Apoštolského exarchátu. Na adrese www.exarchat.cz je v nové grafické podobě přehled všech důležitých kontaktů a aktualit ze života exarchátu. Na přípravě těchto stránek se podíleli Igor Barilik, Peter Tóth a Tomáš F. Král. vf
Zpravodaj
6
KRISTUS VSTAL Z MRTVÝCH... NO A CO? Kristus je vzkříšen nebo vstal z mrtvých! Často slýchám toto zvolání z evangelia. Boží Syn, který jako zločinec zemřel na kříži, po třech dnech opět vstává k životu. Příběh Ježíše Krista, který zpočáku vypadá zoufale a tragicky, dostává svůj šťastný konec. Ale je opravdu vše skončeno? Přinesl něco tento příběh nám ostatním? Kristus vstal z mrtvých... no a co? Podobnou otázku měli už kdysi obyvatelé Soluně a tehdy sv. Pavel odpověděl: „Nechceme vás, bratří, nechat v nevědomosti o údělu těch, kdo zesnuli, abyste se nermoutili jako ti, kteří nemají naději. Věříme-li, že Ježíš zemřel a vstal z mrtvých, pak také víme, že Bůh ty, kdo zemřeli ve víře v Ježíše, přivede spolu s ním k životu (1 Sol 4,13-14).“ Život a smrt... umírání a znovuzrození... Touha po životě plném štěstí, spokojenosti a radosti, proti tomu různá trápení, problémy a bolesti... To není budoucnost, kterou by člověk chtěl. To není život, ke kterému by nás měl Bůh opět probudit. Co nás tedy čeká po smrti? Vraťme se opět k příběhu Ježíše a sledujme, co se děje dál: Kristus umírá. Smrt nám jej bere z dohledu. Smrt má vůbec ve zvyku brát a ničit tak, že člověku nezůstává vůbec nic. Je úplně
osamocen. A právě proto Ježíš sestupuje v okamžiku své smrti do podsvětí mezi ty, kteří byli smrtí okradeni a zničeni. Neponechává je samotné, ale vrací naději a probouzí k životu. Už nejde o život v trápeních, na které býváme většinou sami. Člověk ve své smrti dostává společníka, který jej neopouští, který se ho zastává proti smrti a jejímu ničení. Sám Bůh tak navštěvuje člověka v jeho nejhlubším strachu. Avšak ve skutečnosti to obvykle chodí tak, že o našem životě rozhoduje spíše někdo jiný. Naši rodiče, učitelé, zaměstnavatel, pracovní podmínky... Mnohdy nás tak představy jiných, ale i naše vlastní sobectví a egocentrismus uzavírá do samoty a vedou nás, kam nechceme. Proto život, ke kterému nás přivádí Kristus, čeká na lásku k druhému a sama k sobě. Jenže touha být milován musí počkat na někoho, kdo nás bude mít rád. Naše Já musí počkat na Ty, abychom vytvořili radostné My. Musíme se neustále pokoušet o nesobeckou lásku, abychom byli připraveni na přijetí milovaného člověka, který nám nebude chtít ubližovat svévolí, a na Kristovu lásku vedoucí k věčnému životu. Tento proces předpokládá důvěru, že mi druhý pomůže a nebude za to nic chtít. Taková důvěra se nezískává lehce, ale je
Exarchát
7
nakonec možná. Po třech dnech pod nadvládou smrti se Kristus probouzí k životu opět ve svém těle. Je stále týž a přeci jiný. Přijímá potravu, ale jíst již nepotřebuje. Přichází, ale také se nečekaně zjevuje. Jeho tělo je probodané, ale oslavené. Viděli jsme, že všude tam, kde je člověk, tedy i v podsvětí, přichází za ním Kristus. Nenechává jej o samotě. Proto člověka provádí smrtí k životu, ke vzkříšení. Co se událo na Kristu, uskutečňuje se také na nás. Skrze smrt, ve které ztrácíme sami sebe, nás Kristus vede k životu s Bohem a v Bohu, jako kdysi Mojžíš provedl lid rozestoupeným Rudým mořem ke svobodě z otroctví. Už na počátku světa zamýšlel Bůh obdarovat člověka nesmrtelností, která je inspirována láskou k Bohu a k bližnímu, abychom společně vytvořili jedno srdce s Bohem. Proto až budeme o těchto Velikonocích zpívat: ‚Christos voskrese iz mertvych, smertiju smerť poprav i suščim vo hrobi, život daroval,‘ nezapomeňme, že toto vše bylo vykonáno pro nás, abychom byli osvobozeni od hříchu, bolesti a smrti ve věčném životě s Kristem, protože platí i druhé zvolání liturgie: ‚Usi ti, ščo v Christa chrestylisja, u Christa zodjahnulisja, Aliluja!‘ (Gal 3,27). Tomáš F. Král
Ilustarční foto: vf
Zpravodaj
8
Ptáte se? Odpovídáme...
Je skutečně jednou z příčin zneužívání nezletilých celibát?
Nedá se popřít, že poslední události zasáhli katolickou Církev na nejcitlivějším místě. Musí čelit oprávněným i méně oprávněným obviněním z toho, že nežila tak - nebo lépe - že část (třeba i jen velmi malá) jejích členů nežila tak, jak to vyžaduje její zakladatel Ježíš Kristus, a jak to ona sama dva tisíce let hlásá. Někteří členové dávali a zčásti i dávají pohoršení. V dějinách Církve nějaká pohoršení vždy byla a zřejmě i vždy budou. Sám Ježíš to říká: „Není možné, aby nepřišla pohoršení, ale běda tomu, od koho pocházejí“ (Lk 17, 1). Velmi iniciativně se toho ujaly noviny a televize, které si to „vychutnávají“ a každý den přinesou v této souvislosti nějakou „novinku“. V každém případě to jsou pro nás smutné zprávy. Avšak je tomu vždycky tak, jak se to prezentuje a jaký dojem taková zpráva zanechává, nebo chce zanechat? Dojem, který se chce vyvolat je takový, že jsou to zejména kněží, kteří v důsledku celibátu trpí frustrací a řeší ji tak nekalým způsobem. V podtextu zprávy jakoby zaznívala nevyslovená výtka: tak vidíte, něco jiného tvrdíte a něco jiného děláte. Již nemusíme a nemůžeme věřit tomu, co říkáte! A to je to hrozné. Když se však jen trochu blíže podíváme na skutečnost, dostávají se tyto události do trochu jiného světla a do trochu jiných souvislostí. Není možné popřít, že některý kněz či duchovní osoba se mohla dopustit nějakého nevhodného chování. Je to smutné, až tragické. Nejen pro toho člověka, ale i pro celou Církev. Tato skutečnost se však, žel, zneužívá k dehonestaci celého kněžského stavu, dokonce nepřímo i papeže. Za vše – podle těchto názorů – může prý vnucený celibát, který kněží řeší takovým způsobem. Nikdo se však neodváží zveřejnit objektivní statistická čísla o zneužívání mladistvých. Pak by se přišlo na to, že právě celibát je ochranou proti tomuto způsobu chování a ne naopak; podobně jako zdrženlivost je nejlepším lékem a ochranou proti aids a prostředkem k zachování rodiny a manželství. Berlínský kriminální psychiatr Hans-Ludwig Kröber, profesor soudní psychiatrie na berlínské klinice Charité soudí, že pravděpodobnost, že necelibátní muž začne zneužívat mladistvé je 36 krát vyšší než u katolických kněží. Od roku 1995 se v Německu stalo několik sto tisíc případů zneužívaní nezletilých, o kterých se ví. Z toho případů zaviněných kněžími je jen nepatrné procento. Mluví se ale jen o nich, jako by oni byli za většinou těchto případů. Ve skutečnosti velká většina kněží vykonává svou službu bezúhonně. Ovládání sexuálního pudu je podle Sigmunda Freuda, který není v žádném případě přítelem Církve, pramenem kultury, uvolňujícím kreativní sílu tohoto pudu pro potřeby společného dobra. O tom svědčí mniši,
Exarchát
9
kteří sehráli v dějinách evropské kultury rozhodující úlohu. Rozmanité pseudovědecké teorie zdůrazňují potřebu intensivního pohlavního života, což má zlepšit zdraví jak fyzické tak psychické. To, že praxe svědčí o něčem jiném, se už moc nepropaguje, protože oběti této načas příjemné teorie už nejsou později schopni se ze svého neštěstí, ze své sexuální závislosti vymanit, a považují to za něco „normální“. Ignoruje se obyčejný selský rozum, který našim předkům říkal, že všechno má svůj čas a všechno má k něčemu sloužit mimo nás. My nejsme středem světa, kde se všechno má točit kolem nás, ale my jsme tady k něčemu, k nějakému úkolu. Proto tak rozšířené deprese se v současnosti zakládají v mnoha případech právě na nezvládnutém soustředění se jenom na sebe sama. Jsme svědky důsledků masového vymývání mozků, které začalo už dávno, ale viditelně se začalo prosazovat po roce 1968. Teorie vůdců a ideologů mládeže, marxistického psychoanalytika Wilhelma Reicha (1897 – 1957) nebo Herberta Marcuse (1898 – 1979) a dalších, udělali své. Herbert Marcuse a celá Frankfurtská škola totiž tvrdili, že odbourání jakýchkoli morálních omezení sexuálních požitků bude vést k neomezenému ráji a zabrání návratu jakéhokoliv teroru. Nacházíme se však po této sexuální revoluci blíž k ráji? Co o tom říkají ti, jejichž utrpení pochází právě z psychických nemocí, důsledků podstoupených potratů, rozvodů, sexuálního zneužívání… Anglický antropolog J.D. Unwinn již v roce 1934 uveřejnil výsledky svého výzkumu, v kterém musel konstatovat (i když původně chtěl dokázat opak), že čím vyšší sexuální normy zavedla nějaká společnost, tím vyšší kultury dosáhla. Když se tyto normy opustili, v průběhu tří generací kultura klesla na úroveň takzvané „zvířecí“ kultury. Mezi její projevy patří zničení rodiny, masově rozšířené psychické poruchy i u malých dětí, nízká výkonnost už u dospívajících, kriminalita, narkomanie, alkoholismus, potraty… Co se však dá po tom všem jednoznačně konstatovat a co je potvrzeno mnoha odborníky a průzkumy: celibátem a pohlavní zdrženlivostí zneužívání dětí způsobeno není. Celibát není v dějinách nic nového. V Církvi platí již dva tisíc let, a nikdy to k ničemu takovému nevedlo, právě naopak. Statistiky právě ukazují, že největší počet zneužívání se odehrálo v letech sedmdesátých, kdy vrcholily důsledky sexuální revoluce z roku 1968. Tato „revoluce“ je něco nového; tam je třeba hledat skutečný zdroj. Církev je město vystavěné na návrší a nemůže se ukrýt. Musíme si vytrpět to, co je nám určeno za své hříchy a nedůslednosti, ale i za hříchy jiných. Chyby vždy mají sloužit k tomu, abychom se z nich poučili, očistili se a obnovili svůj křesťanský ideál.
l
Redakce
Zpravodaj
10
DUCHOVNÍ OBNOVA V ČESKOBUDĚJOVICKÉM DĚKANÁTU Вдасться людині змінитися? Духовне оновлення в Чесько-будєйовицькому деканаті Люди часто запитують, чи можливо і головне яким чином може окрема людина щось у своєму житті змінити. Людина часто усвідомлює в собі цілю низку нерозв’язаних питань, бо не має часу їх вирішувати. Та навіть коли вже б здавалося помітила, усвідомила – щось самій змінити, переробити – так на це власних сил вже точно не вистачає. Хочеться, але не можеться... Людина признає сама собі, що вона заслабка для віднайдення важливих рішень у своєму житті та має надзвичайно мало сил для їхньої успішною реалізації. Саме в такому випадку напевне найкраще попробувати йти шляхом духовного оновлення під керівництвом священика, у новому середовищі, де всеціло зможу посвятитися пошуку відповідей, ведених Божим словом. Ось нашим читачам можемо запропонувати досвід однієї парафії, досвід людей, які досить подібні на нас. Прості працюючі люди, які з власного досвіду знають, що таке справжнє тяжке життя в Чехії. А, можливо, саме всупереч цьому тяжкому життю, шукають нові можливості, як жити з Богом, згідно його волі. Нещодавно частина віруючих чеськобудєйовицької парафії поїхала на старовинне маріанське паломницьке місце Клокоти поблизу Табора у південній Чехії зі своїм духовним наставником о. Русланом Засєдком, щоб тут протягом вихідних здійснити духовне оновлення. Спільні молитви, роздуми, духовні розмови, але також активний відпочинок у рамках спорту і екскурсії. Цікавими є також географія учасників: Словаччина, Закарпаття, Прикарпаття, Львівщина і Кіровоградщина. Духовне оновлення пропонує спокійний простір для впорядкування думок при роздумах над життєвими питаннями і, які під проводом священика, пропонує цілий ряд стимулей для їхнього вирішення та духовну допомогу від Бога і Церкви. З цієї перспективи стається незамінним періодом, в якому можемо пізнати, що у своєму житті ми не є повністю самітними та моментом оновлення наших відносин з Богом. Цей факт підтверджує досвід парафіян, які були охочі поділитися своїми враженнями з читачими часопису Екзархат, та відповіли на питання: 1) Яка частина програми Вас натхнула? 2) Зацікавила Вас протягом духовного оновлення якась думка? Мар’ян, Словаччина 1) Багато чого дали мені вечірні молитви. Під час них, мене охопило почуття, що я справді належу до Церкви та я з’ясував, скільки всього мені Церква дає. Мені сумно, що я до Церкви через роботу, сім’ю, і також через тоталітарний устрій держави не дістався. Тепер ця можливість є, та, завдячуючи нашому священикові і парафії, пізнаю, що саме тоді я втратив.
Exarchát
11
2) Думок було багато, але головна думка була про страждаючого Спасителя. При духовному оновленні ми проходили окремі стояння хресної дороги і там я усвідомлював, як Ісус за нас терпів, і що нам цим приніс. Проживав я це, неначе цим шляхом проходив я сам. В скрутних моментах, коли наштовхуюсь на проблеми, інколи на роботі про це згадую. Наталія, Україна, Косово 1) В програмі мусила людина трішки покоритися. Погрузитись у тишину та розмірковувати, щоб в майбутніх днях життя хотів а що ні. Для мене це була така тиха розмова з Богом. 2) Саме тому мене це оновлення зацікавило, що інколи в житті потрібно зупинитися. Пустити все з голови та присвятитись лише одному Богу і важливим думкам, які саме в цю хвилю приходять. Тетяна, Україна, Кіровоград 1) Надзвичайно мені подобались моменти спільною молитви. Ми сиділи разом у крузі при світлі свічок та читали церковні молитви. Опісля нам о. Руслан включив спів монашого хору – це було насправді надзвичайно гарне і таємниче. 2) Зараз згадати якісь конкретні думки не можу, однак мене дуже натхнули спокій і гармонія, яка між нами усіми була. Стефанія, Україна, Львів 1) Ця духовне оновлення були чимось іншим, ніж літургії кожної неділі у нас в церкві. Там ми були разом декількм днів, і хоча нас не було багато, я відчувала, як ми творили спільноту. Ніхто ні над ким не повищувався. Там був такий великий спокій і людина могла по довшому періоді знову відпочити. 2) Знаєте, це не можливо словами достатньо описати. Це в дійсності справило на мене велике враження. Василь, Україна, Львів 1) Надзвичайно мені подобалась дружна спільнота, яку ми там творили. 2) Ми розмовляли про те, яке місце в житті займає молитва. Це простір, в якому люди можуть задуматися над своїм життям. На кінець можна додати часткову відповідь на питання, яке прозвучало на початку. Зміна можлива, але не потрібно чекати на «велике чудо», велику подію, яка сама здійснить потрясіння в моєму житті. Потрібно зробити свій маленький людський, недосконалий, та можливо, мною вже так давно нецінений, власний крок у пошуках життя з Богом. А духовне оновлення є одним з них. o. Ruslan Zassiedko
12
Zpravodaj
VYZNÁNÍ VÍRY BYZANTSKÉHO CÍSAŘE MICHAELA VIII. PALAIOLOGA PAPEŽI ŘEHOŘI X., PŘEDČÍTANÉ NA ČTVRTÉM ZASEDÁNÍ DRUHÉHO LYONSKÉHO KONCILU DNE 6. ČERVENCE 1274 Opět publikujeme český překlad části, kterou vybral Denzinger do své příručky. (D 461-466 nebo DH 851-861) Toto vyznání začíná jakousi reformulací Kréda, po které následuje odmítnutí řeckého bludu o nutnosti překřtívat hříšníky. Obsáhlejší článek je věnován nauce o individuálním soudu, kde se zřetelně definuje rozdíl mezi Posledním soudem a soudem osobním. V oddíle „O údělu zesnulých“ je zřejmě uvedeno, že Řeky tak učil otec Jan. To byl papežský legát P. Jan Parastron, OFM († 1275), který byl vyslán na první ekumenické jednání do Konstantinopole. U Byzantského císaře Michaela i u tamního kléru dosáhl tak velké vážnosti, že po jeho smrti Řekové požadovali v Římě jeho kanonizaci. Byl to zcela mimořádný projev uznání od doby, kdy Východ považoval Řím za schismatický. V originálním latinském znění dokumentu jsou pro vlastnosti Nejsv. Trojice i jejich jednotlivých osob použity neologismy jako „coessentialis“ apod. překládám je tedy pomocí kalků „soubytný“ apod. Všeobecné vyznání Věříme v Nejsv. Trojici, Otce i Syna i Ducha Svatého, jednoho Boha všemohoucího i v celé soubytné, soupodstatné, souvěčné a souvšemohoucí božství v Trojici jedné vůle, moci a vznešenosti, ve Stvořitele všeho stvořeného, od něhož je vše, v němž je vše, skrze něhož je vše, co je na nebi i na zemi, viditelné, neviditelné, tělesné i duchovní. Věříme v kteroukoliv jednotlivou osobu Trojice jako jednoho úplného a dokonalého pravého Boha. Věříme v samého Božího Syna, Boží Slovo, věčně rozeného z Otce, soupodstatného, souvšemohoucího a v božství rovného ve všem Otci, v čase narozeného s rozumnou duší z Ducha Svatého a Marie vždy Panny; majícího dvě narození, jedno věčné rození od Otce, druhé časné od matky: v pravého Boha a pravého člověka, dokonalého v obou přirozenostech, jež mu jsou vlastní, ne adoptovaného, ne zdánlivého, ale jednoho a jediného Božího Syna, ve dvou a ze dvou přirozeností, božské ovšem i lidské, v jednu osobu jedinečnou v nemučitelném a nesmrtelném božství, ale v lidství pro nás a za naši záchranu mučenou pravým mučením těla, zemřelou a pohřbenou, která sestoupila do pekel, třetího dne vstala z mrtvých pravým vzkříšením těla, čtyřicet dní po zmrtvýchvstání s tělem, které bylo vzkříšeno i s duší vystoupila na nebesa a sedí po pravici Boha Otce, odtud přijde soudit živé i mrtvé a odplatí jednotlivcům podle jejich skutků, buď budou dobré nebo zlé. Věříme i v Ducha Svatého, úplného a dokonalého a pravého Boha z Otce i Syna vycházejícího, sourovného a soupodstatného a souvšemohoucího a souvěčného ve všem s Otcem i Synem. Věříme též v Nejsv. Trojici nikoli tři Bohy, ale jednoho všemohoucího, věčného a neviditelného a neměnného Boha. Věříme ve svatou katolickou a apoštolskou jednu jsoucí pravou Církev, ve které je dán jeden svatý křest a pravé odpuštění všech hříchů. Věříme také v pravé vzkříšení
Exarchát
13
těchto těl, která nyní nosíme a v život věčný. Věříme také ve Starý i Nový zákon, Zákon a Proroky i Apoštoly od jednoho jsoucího autora Boha a Pána všemohoucího. Zvláštní přídavek proti omylům Východňárů Toto jest pravá katolická víra a tuto v nadřečených článcích zachovává a přikazuje svatosvatá Římská Církev. Avšak pro různé omyly, u některých z neznalosti a u jiných ze zlého návodu, říká a přikazuje: Těm, kteří po křtu klesají do hříchu ne překřtíváním, ale skrze pravé pokání ze svých hříchů, následuje odpuštění. O údělu zesnulých Pročež, jestliže vpravdě kající v milosti odcházejí dříve, než hodnými plody pokání zadostiučinili za spuštění a opomenutí, odcházejí duše k strpení trestů neboli k očištění, jak náš otec Jan vykládá, v posmrtném očišťování přichází odlehčení těchto trestů skrze přímluvy věrných žijících, zajisté obětovanými mšemi, modlitbami, almužnami a dalšími skutky zbožnosti, které věřící pro jiné věřící užívají věrně podle církevních ustanovení. Takové ovšem duše, jež po obdržení svatého křtu nepřijdou k žádné poskvrně veškerého hříchu, rovněž takové, které jsou očištěny buď smytím poskvrny hříchu, když přebývaly v tělech nebo, když je opustily, jak je popsáno výše, jsou hned potom na nebesa přijaty. Takové ovšem duše, které odcházejí ve smrtelném nebo v původním hříchu, ihned sestupují do pekla k splácení avšak rozdílných trestů. Nicméně tatáž svatosvatá Římská Církev pevně věří a věrně zachovává, že v den Soudu všichni lidé opatřeni svými těly před Kristovým tribunálem budou vydávat počet ze svých skutků. Táž svatá Římská Církev také zachovává a učí, že je sedm církevních svátostí, jedna ovšem je křest, o kterém je řečeno výše, jiná svátost je biřmování, které udělují biskupové skrze vkládání rukou a pomazávajíce obrozují; jiná jest pokání, jiná Eucharistie, jiná svátostné svěcení, jiná je manželství, jiná poslední pomazání, které je podle učení svatého Jakuba přijímáno slabými. Římská Církev koná svátost Eucharistie z nekvašených zachovávajíc a učíc, že samotný svátostný chléb se opravdu přepodstatňuje v Tělo a víno v Krev našeho Pána Ježíše Krista. O manželství vpravdě zachovává, že tak jak jeden muž nemá dovoleno mít současně více manželek tak ani jedna žena více mužů. A říká, že druhé a třetí manželství postupně jsou dovolena opravdu vyvázanému z manželství skrze smrt druhé strany, jestliže jiná kanonická překážka z jiné příčiny nepřekáží. -jakl-
r
14
Zpravodaj
Ze života svatých: Sv. JAN MARIA VIANNEY (4. SRPNA) Rok kněží se pomalu chýlí ke konci a při této příležitosti si připomínáme jeho patrona, sv. faráře arského. Nám řeckokatolíkům je tento světec blízký i svou obřadovou příslušností. Vysluhoval totiž mše sv. podle lyonského obřadu, který má stejný maloasijský původ jako náš řecko-slovanský obřad. Od dob Karla Velikého však tento původní galikánský ritus vykazoval oproti římskému jen nepatrné odlišnosti. Některé východní prvky přeci jenom zůstaly, např. během modliteb měl kněz ruce zkřížené na prsou a nikoli sepnuté dlaně, jak bývá nesprávně sv. Jan Maria zobrazován. Sv. Jan Maria Vianney se narodil 8. května 1786 ve Francii. Mládí prožíval v době Francouzské revoluce, kdy byli křesťané pronásledováni. Přesto přijal v tajnosti první svaté přijímání a brzy se rozhodl stát se knězem. Studijní požadavky v semináři však pro něj byly náročné, a proto musel seminář opustit. Ujal se ho však farář z Ecully a v roce 1815, když bylo Janovi třicet let, přijal kněžské svěcení. Čtyři roky působil jako kaplan v Ecully. Poté mu byla svěřena nábožensky vlažná farnost a zchátralá fara v Ars sur Formans. Horlivě a obětavě zde začal působit na mravní obnově své farnosti. Za několik let se vesnice
zcela změnila. Nevyčerpatelnou trpělivostí, stálou dobrotou, dlouhými hodinami strávenými ve zpovědnici a v neposlední řadě svými nadpřirozenými dary milosti se Janovi podařilo vzkřísit víru svých farníků. Prostá a srozumitelná kázání Vianneye začala brzy do Arsu přitahovat také poutníky z okolí. Diecézní biskup ho jmenoval čestným kanovníkem, vláda v roce 1855 rytířem čestné legie. Zemřel 4. srpna 1859 ve věku 73 let zcela vyčerpán na své faře. Pozůstatky tohoto věrného kněze jsou uloženy v bazilice, která byla vystavěna nad původním farním kostelem v Arsu. 31. května 1925 byl papežem Piem XI. svatořečen a v roce 1929 jmenován patronem všech kněží. V posledních letech svého života trávil ve zpovědnici až 16 hodin denně. Je doloženo, že měl jakýsi vhled do budoucích událostí. Podle jednoho životopisu za ním přišla dívka poradit se o vstupu do kláštera. Světec jí řekl, aby do toho konkrétního kláštera nevstupovala, že ten bude do roka zavřen. A skutečně se tak stalo. Vnímal potřebu vzdělávání dětí arských rolníků. Založil proto přímo v Arsu dívčí školu, kterou svěřil řeholnicím a škola dostala jméno La Providence (Prozřetelnost). Zde na
Exarchát
15
stavbě sám pracoval jako přidavač. Staral se také o zvelebení a rozšíření farního kostela, který měl za jeho příchodu do Arsu podobu spíše větší kaple. Dal k němu přistavět několik bočních kaplí a celkově jej rozšířil. Známá jsou i mnohá pokušení, jejichž dějištěm byla arská fara. Sv. Jan Maria Vianney se pro svou obětavou službu duším stal terčem útoků ďábla. Sám uváděl, že byl po nocích „kýmsi“ týrán, uváděl, že jej „někdo“ vláčel po podlaze za vlasy atd. Záhy poznal, že útoky jsou prudší, když měl druhý den k němu přijít ke zpovědi nějaký velký hříšník. Proti těmto ďábelským zásahům se nejprve snažil bojovat ryze pozemskými prostředky. Pozval si na faru mladého muže, aby tam přes noc bděl s nabitou puškou. Po jediné noci mladík s hrůzou prohlásil, že faru už nikdy hlídat nebude. Světec tedy začal bojovat se zlem sám – modlitbou. V posledních letech svého života měl od útoků klid a žil v míru a pokoji. -jakl-
VZPOMÍNKA NA OTCE ANTONÍNA KLOUDU Dne 3. února zemřel o. Antonín Klouda. Otec Antonín se narodil 26. června 1929 v Dobré Vodě u Českých Budějovic. Po studiích na českobudějovickém gymnáziu Jana V. Jirsíka vstupuje v roce 1947 do kněžského semináře, ze kterého však po komunistickém převratu a výzvě papeže Pia XII. v roce 1950 odchází. Po té nastupuje do sklářské školy v Železném Brodě, kde mu však z politických důvodů nedovolili studium dokončit a po druhé odmaturovat. Z týchž důvodů nebyl i přes svůj značný umělecký talent přijat na UMPRUM. Po roce 1989 realizoval pro církev a její sakrální prostory své umělecké návrhy mozaiek, vitráží a drobných grafik. Jeho práce mimo jiné zdobí např. kapli biskupství českobudějovického, kapli Apoštolské nunciatury, nebo stěny velehradského areálu. Otec Antonín Klouda byl v roce 1997 inkardinován do Apoštolského exarchátu Řeckokatolické církve v ČR, avšak pro nedobrý zdravotní stav již nebyl schopen se aktivně podílet na pastorační práci. Vičnaja jemu pamjať!
16
Zpravodaj
LITURGICKÝ SLOVNÍK: D daronosica (дарон0сица, κιβόριον), kustodia - je nádoba na přenášení Nejsv. svátosti. Vždy musí být z kovu, buď zlatá, nebo silně pozlacena alespoň z vnitřní strany. Má několik podob: 1) malá, zpravidla kruhová nádobka závěsná kolem krku, ve které kněz přináší Echaristii k nemocným, 2) ciborium - nádobka, ve které se Eucharistie přechovává uvnitř svatostánku, zpravidla velikosti a tvaru kalicha opatřeného pokličkou završenou křížkem, bývá přikryta velem, 3) monstrance, skvostná nádoba nejčastěji sluncovitého tvaru se skleněnými průhledy určena k výstavu Nejsv. svátosti. darochranitelnica (дарохрани1тельница, ·ρτοφόριον) - tabernákl, svatostánek - větší skvostná nádoba určená k přechovávání Nejsv. svátosti přímo na prestolu. Má být zlatá nebo alespoň stříbrná, příp. z jiného kovu. Mívá tvar malé cerkve nebo truhličky, někdy také hrobky, věže siónské nebo archy Noemovy. Bývá nad ní postaven malý baldachýn podobný většímu, který je nad samotným prestolem. V nejstarších dobách měla tvar holubice a bývala nad prestolem zavěšena na řetízcích. deesis (деисyсъ, Δέησις) - původní význam řeckého slova je orodování, ale v církevně slovanském znění bylo úmyslně využito souzvučnosti se jménem Isus. Je to ikona nebo skupina ikon, která má uprostřed vyobrazení Krista (nejčastěji jako Pantokrátora), vpravo od něj (z pozice diváka tedy vlevo) Bohorodičku a vlevo Jana Křtitele v tradiční pozici přímluvců. Může zahrnovat podobná vyobrazení
apoštolů, sv. otců, mučedníků a dalších. Hlavním dogmatickým smyslem deesis je přímluvná modlitba světců za lidstvo tváří v tvář nebeskému Králi a Soudci. deesní čin (чи1нъ деисyса) V době po ikonoklasmu bývaly v byzantských cerkvách umísťovány ikony deesis na architráv nízkých oddělujících oltář od chrámové lodi. Ve slovanských cerkvách se stala Deesis jednou z řad vysokého ikonostasu. diakon (діaконъ, διάκων) 1) jáhen klerik vyššího svěcení předcházejícího svěcení kněžskému. V byzantské liturgii se mnoho rubrik týká vysloveně diakonů. 2) jáhenské roucho a) všední: klerika (rjasa), cingulum (pojas) a kolpak, příp. jiná pokrývka hlavy b) liturgické: alba (stichar), dalmatika delší než v latinském obřadu sahající skoro až ke kotníkům (taktéž stichar), štóla (orar), poruči (oblékají se jako zápěstníky na obě ruce). diakonikum (сосудохрани1тельница, διακονικόν) - sakristie - zvláštní místnost nacházející se v apsidě přilehlé na presbytář. Jsou zde umístěny skříně zpravidla bohatě zdobené řezbami určené k přechovávání precios (drahých předmětů, zejména bohoslužebných nádob). dikir (діки1рій, δικήριον) - pontifikální dvojsvícen, kterým biskup dává během sv. liturgie slavné požehnání, přičemž jej drží v levici a současně přitom v pravici drží trikir (trojsvícen). Dikir symbolizuje tajemství vtělení a dvojí (božskou a lidskou) přirozenost Isusa Christa. Požehnání
Exarchát
17
těmito svícny mohou dávat i archimandrité (opati) stavropigiatských (exemptních) klášterů. diptychy (дjптихи, δίπτυχα) - původně dvě voskové tabulky v rámečcích, po delší straně spojené řemínkem, takže se k sobě mohly přiklopit. Do vosku se dalo snadno psát (tj. vyrývat do něho písmena) ostrým koncem pisátka zvaného stylus. Když klérus přinesl k oltáři dary, které se shromáždily přede mší svatou, četla se z diptychů jména obětujících nebo těch, za které se bude mše obětovat. Zásadně vždy byla v diptyších uvedena jména panujícího papeže a místních patriarchů, metropolitů a biskupů, ta jsou však dnes již pevnou částí mešního kánonu. Dnes jsou jako diptychy někdy označovány vzpomínky (поминaнье): 1.) seznamy živých i mrtvých, za které je přinášena sv. liturgie a kteří jsou během ní vzpomínáni 2.) nekrolog - seznam zemřelých v klášteře, kteří jsou ve výroční den pravidelně vzpomínáni. diskos (дjскосъ, δίσκος) - paténa - liturgická nádoba sloužící k ukládání prosfor (liturgického chleba) a Těla Páně (po proměnění) během sv. liturgie. Na rozdíl od tradiční latinské patény je větší a poněkud hlubší. Diskos však
není zase tak hluboký jako miskové patény používané v současné západní liturgii. Z pravoslavného prostředí pocházejí diskosy, které jsou opatřeny nožkou. Nepostradatelným doplňkem diskosu je liturgická hvězda. Duch Svatý (Д¦ъ С™ый) 1) jedna z osob Nejsv. Trojice 2) pohyblivý svátek slavený padesát dní po velikonocích na památku seslání Ducha Svatého přislíbeného Isusem Christem na apoštoly v Jeruzalémě. Dvanáct svátků (двунадесsтые прaздники) - svátky během církevního roku, které jsou po Velikonocích nejvýznamnější. Na slovanských ikonostasech je celá jedna řada tvořena ikonami těchto svátků. Devět je pevných: Narození Přesv. Bohorodičky (8. září), Povýšení sv. Kříže (14. září), Uvedení Bohorodičky do Chrámu (21. listopadu), Narození Páně (25. prosince), Bohozjevení (6. ledna), Setkání Páně se Simeonem (2. února), Zvěstování Přesv. Bohorodičce (25. března), Proměnění Páně (6. srpna) a Zesnutí Přesv. Bohorodičky (15. srpna) a tři jsou pohyblivé: Květná neděle, Nanebevstoupení Páně a Svatý Duch (letnice).
A
-jakl-
18
Zpravodaj
Pokračovatelia a dediči cyrilo-metodskej tradície Odpoveď na otázku, kto je pravým a skutočným nositeľom cyrilo-metodskej tradície, sa nám aj bez podrobného rozboru, ktorý bude nasledovať, núka hneď: zrejme ten, kto pokračuje v ich diele, kto koná tak, ako oni, a to nie v tom, že opakuje ich kroky, ktoré sa v iných historických podmienkach opakovať nedajú, ale kto koná v duchu tejto tradície. Teda nie ten, kto by sa iba na nich vonkajškovo podobal, kto by iba prípadne patril do rovnakého obradu či liturgickej duchovnosti, ale kto je predchnutý ich duchom jednoty. Čo bolo a malo byť dielom týchto dvoch veľkých duchovných i kultúrnych osobností? Isteže šírenie viery, písma, i Biblie. Učili nielen teoretickým vedomostiam, ale učili aj prakticky žiť. A do tohto praktického života patrila jednota, patrilo uskutočňovanie Ježišových slov, ktoré boli v tej dobe na výsosť aktuálne: aby všetci boli jedno. Ich učiteľ Fotius bol počiatkom dlhodobého bolestného rozkolu, ktorý sa síce načas zažehnal, aby potom iba tlel, no po čase sa rozhorel nevídanou silou, a na veľmi dlhý čas sa mu podarilo dohlboka naštrbiť jednotu Cirkvi. Oni sa s ním nestotožnili a robili úplný opak toho, čo konal Fotius. Tam, kde jeden rozkladal, oni sa usilovali skladať. V celom ich diele nie je možné nájsť ani náznak ničoho, čo by neprispievalo k jednote, čo by ju mohlo narušiť. A preto ich dielo ich prežilo a je aktuálne stále. To, čo týchto Byzantíncov necharakterizovalo ani v najmenšom, bola pýcha, nadradenosť, vôľa vyniknúť. To im bolo úplne cudzie. Bojovali a pracovali za pravdu. A neváhali za to i dobrovoľne obetovať svoje životy. Dnes po vyše tisíc sto rokoch je situácia tak náboženská ako aj kultúrna, vedecká a ekonomická veľmi odlišná od toho, čo bolo v dobe vierozvestov. Preto je nemožné porovnávať konkrétne kroky a fakty. Je možné porovnávať iba ducha, s ktorým sa niečo konalo, ciele, ktoré sa sledovali dosiahnuť. A nakoniec aj ich nasadenie. Za mučeníka nemôžeme v plnej miere pokladať toho, koho zabili, lebo bol kresťanom (nedali mu žiadnu šancu sa vykúpiť), ale ten je mučeníkom, kto mohol svoj život za nejaký kompromis vykúpiť, nejakou lžou sa zachrániť, ale to neurobil a dobrovoľne sa obetoval za pravdu, ako svedok pravdy, čím postavil základy pre budúcnosť kresťanstva. Cyril a Metod sa postavili kladne k pápežovi, k Rímu a plne ho rešpektovali. V pápežovi videli Kristovho námestníka. Nebola to póza, nebola to diplomatická kľučka, bolo to úprimné a jednoznačné. Nemôžeme však vidieť veci čierno-biele. V ruskej byzantskej cirkvi vždy
Exarchát
19
boli (a sú) veľké osobnosti, ktoré svojou poctivou hľadačskou prácou kládli základy budúcej jednoty, aj keď možno si to ani neuvedomovali. Na tom by sme mali stavať budúcu spoluprácu. Všetci úprimní hľadači pravdy nakoniec sa k pravde aj väčšinou dopracovali. Medzi nich patril tak Vladimír Solovjev ako aj Vjačeslav Ivanov a mnohí ďalší. Jedna vec, ktorá sa vždy vplieta do rozličných diskusií a nie vždy veľmi pozitívne ju ovplyvňuje, je – žiaľ - tá stránka života východnej spirituality, ktorá umožňuje svojím ľpením na vonkajších formách, aby sa ako vedľajší produkt vytváral veľký priestor nevhodným až pohanským praktikám a zvykom, neraz neprávom stotožňovanými s hlbokou spiritualitou. Východný kresťan je viac formálny než západný, viac ľpie na tom, aby sa stále zachovávali tie isté tradície a formy, ako západný. A tento formalizmus, tento prehnaný tradicionalizmus, ktorý keď sa vyostrí do krajnosti, od neho nežiada zmenu srdca, iba zmenu vonkajších foriem. Druhý vatikánsky koncil katolícke východné cirkvi považuje za most medzi východom a západom, čo však v súčasnom pozitivistickom a racionálnom myslení i mnohých katolíckych teológov naráža na odpor. My veríme – a dejiny nám to dosvedčujú – že východné katolícke cirkvi sú prorockým znamením budúcej jednoty, a nie sú žiadnym nevhodný reliktom minulosti. Mučeníci jednoty 20. storočia sú toho najvýrečnejšími svedkami. Peter Šoltés v článku nazvanom Spor o cyrilo-metodské dedičstvo1 (Impulz, 2/2009) píše: „Normatívnu pozíciu v historiografii gréckokatolíckej cirkvi, na ktorú sa odvolávajú všetky oficiálne dejiny Prešovského i Košického biskupstva, v súčasnosti majú práce Cyrila Vasiľa. Svoju koncepciu prvýkrát sformuloval v doktorskej dizeratácii obhájenej na Pápežskom východnom inštitúte roku 1994. Nadväzuje na starších autorov (O. Halaga, M. Fedor), podľa ktorých sa cyrilo-metodský vzor zachoval i napriek ťažkým podmienkam stále neporušený a schopný života, a to v regióne pod Karpatským oblúkom, zahŕňajúcim aj východné Slovensko. (...) Veriaci byzantsko-slovanského obradu boli na niektorých miestach na Spiši i v 15. storočí jurisdikčne podriadení katolíckej (latinskej! Pozn. autora) hierarchii.“ Minulosť východného obradu na našom území člení Vasiľ do troch etáp: „veľkomoravského obdobia“, „temného obdobia“, trvajúceho od pádu Veľkej Moravy v roku 907 po valašskú kolonizáciu, a tretej etapy, kedy východná cirkev „hľadala nové organizačné formy“ a pokúšala sa zadefinovať svoje cirkevno-právne postavenie. Užhorodská únia v tejto koncepcii netvorí kľúčovú udalosť, nemá teda konštitutívny, ale len legitimizačný význam. Bola len akýmsi „novým potvrdením“, resp. „úradným vyhlásením“ katolicity veriacich byzantsko-slovanského obradu. Gréckokatolícky výklad únie hovorí o sebauvedomovacom procese východných kresťanov, ktorého vyústením bolo oficiálne deklarovanie príslušnosti ku katolíckej cirkvi pri zachovaní byzantského obradu a cirkevnej disciplíny. Užhorodská únia roku 1646 bola aktom úradného zjednotenia s katolíckou cirkvou, spečatením formovania východnej katolíckej identity. Iniciatíva vyšla
20
Zpravodaj
zo strany miestnej, legitímnej hierarchie“. Toľko Peter Šoltés. Cyrilo-metodské dedičstvo rozvíja ten, kto odpovedá na výzvy doby, nie ten, kto iba konzervuje daný stav. Tak ako v prírode prebieha vývoj iba v rámci jedného druhu, tak i v teológii nastáva a môže nastať iba hlbšie pochopenie jednej pravdy, jej rozvoj, ale nie zmena. Evolučná hypotéza učí, že kedysi v minulosti nastali zmeny medzi druhmi. Z jedného druhu skokom vznikol nový druh. To potom logicky viedlo k relativizmu, k tvrdeniu, že všetko sa vyvíja a mení, a teda aj pravdy viery sa môžu analogicky meniť a preskakovať z jedného druhu do druhého. Nevylučuje sa u nich ani zásadná zmena, „evolučný skok“ v chápaní niektorých výrokov evanjelia. Preto dedičom solúnskych bratov môže byť iba ten, kto uznáva pokrok a vývoj v rámci jednej nemennej pravdy, a neuznáva vývoj (zmeny) pravdy ako takej. Buď bol rímsky biskup považovaný za hlavu celej Cirkvi alebo nebol. A keď nebol, tak je to potom iba dvoj tisícročný omyl, čomu však nikto neverí a ani nemôže veriť. Jednota v odlišnosti, to je základný trojičný princíp aplikovaný na historické, vedecké ale aj náboženské pravdy, ktorý keď sa nerešpektuje a neberie do úvahy, vedie k závažným chybným dôsledkom. Ladislav Hučko 1
ŠOLTÉS, P., Spor o cyrilo-metodské dedičstvo, Impulz, 2/2009, Bratislava.
Ilustrační foto: vf
Exarchát
21
Příprava na oslavu jubilea příchodu věrozvěstů sv. Cyrila a Metoděje: „Četba Bible v církvi a s církví“ Nejtěžší stránky Bible
Zenon Ziólkowski Brož., 462 str., 395 Kč Na základě četných setkání se čtenáři, vybral přední polský biblista více než osmdesát otázek, které jsou v souvislosti s biblickými texty nejčastěji pokládány. Potíže s prvotní biblickou historií. Kde byl Ráj? Vysoký věk patriarchů. Nebezpečnost archy úmluvy. Duch jako holubice. Mluvili cizími jazyky. Antikrist.
Průvodce Biblí
Butterworth Váz., 816 str., 1199 Kč Obsahuje 126 odborných článků od předních badatelů a profesorů teologie z celého světa. Kromě studií o biblických osobnostech, pojmech a teologických konceptech jednotlivých knih, je zde možné nalézt také rady, jak s Biblí zacházet, jak jí rozumět a jak ji studovat.
Biblické příběhy s hlavolamy
Pro děti ve věku od 7 let Leena Laneova € 10.40 Kniha přináší známé i méně známé příběhy Starého a Nového zákona, jejichž podání je přizpůsobeno dětskému čtenáři. Za každým vyprávěním následuje dvoustrana nejrozmanitějších hlavolamů, od křížovek a přesmyček po doplňovačky či skládačky, které nenásilnou formou vedou děti k práci s přečteným textem. Kniha obsahuje i správná řešení hádanek.
Ilustrovaná Bible
Příběhy Starého a Nového zákona, překlad - ekumenická komise Váz., 312 str., 495 Kč Obsahuje hlavní příběhy ze Starého a Nového zákona. Biblický text podle českého ekumenického překladu doplňují krátké úvody, které vysvětlují historické pozadí biblických příběhů. Velmi užitečné mohou být i vysvětlující poznámky připojené na konci knihy. Text je bohatě ilustrován a doplněn několika mapkami.
Ježíš - encyklopedie
Lois Rocková Váz., 128 str., 299 Kč Přehledná, monograficky zaměřená encyklopedie je doplněná množstvím obrazového materiálu. Ve více než 50 kapitolách přibližuje duchovní, společenské a přírodní poměry Ježíšovy doby, přináší zajímavý pohled na Ježíšův život a ukazuje Ježíšův vliv na formování křesťanské víry.
Lidé Bible Život a zvyky
Claire Mussatiová € 9.50 V této knížce se s dětmi procházíme světem Starého i Nového zákona. Nápadité, poučné a vtipné dílo dvou italských autorek odkrývá spoustu detailů každodenního života ve městě a na vesnici, mezi bohatými a chudými, v palácích, chrámech a na venkově.
Tyto a další knihy můžete objednat na adrese: Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří, 380 01 Dačice. www. kna.cz nebo www.kna.sk a v prodejnách Karmelitánského nakladatelství.
Zpravodaj
22 Розмови про Біблію. Новий Завіт
Анна Свідеркувна 49.90 грн. Aвторка прагне показати, як сприймає сьогодні Біблію й Новий Завіт зокрема сучасна наука, яким цінним для кожного може бути правильне розуміння біблійних текстів і, врешті, як багато труднощів під час читання виникає просто через брак інформації та численні непорозуміння, які переважно (хоча, безперечно, не всі) легко з’ясовуються в цій книжці.
Розмови про Біблію. СтарийЗавіт Анна Свідеркувна 39.90 грн.
Автор книжки досконало володіє знаннями Старий про середовище і часи, в яких народжувалася Біблія. Водночас доступно й захопливо розповідає про це сучасникам, допомагаючи їм легко долати численні труднощі, з якими часто стикається пересічний читач Старого Завіту.
Читання Святого Євангелія день за днем
Біблія для кожного і на кожний день
Антоні Пацьорек 24.90 грн. Ця книжка - своєрідна а н т ол о г і я , д о п о м о г т a є сучасному читачеві краще зорієнтуватися у біблійних текстах. Лаконічні, чіткі коментарі охоплюють найважливіші фрагменти Старого Завіту, окрім того, Автор подає коротку характеристику цілих груп біблійних книг та стислий зміст кожної з них.
о. Дмитро Сенів 44.90 грн. Автор цієї книжки Сенів - мешкає і душпастирює в Австралії. Відповідаючи на потребу мирян молитися зі Святим Письмом кожен день, отець уклав читання Євангелія згідно з церковним роком. Крім цього він подає також читання Євангелій на утренях та в ті дні Великого посту, коли Літургія не служиться.
Tyto a další knihy můžete objednat na adrese: Видавництво “Свічадо” 79009, м. Львів а/с 808, вул Винниченка 22. www.svichado.com
Святе Письмо. Малого формату Новий Завіт Bible pro mladé v obalu maskáč, jeans nebo přírodní materiál a Písmo svaté v dalších národních jazycích, ale i biblické komentáře a příručky můžete objednat na webových stránkách dumbible.vltava2000.cz
