Editorial. Diff & Rence. Separated Reality Zak s free solo along a famous Yosemite route. Czech climbing representative in Norway

contents Editorial

obsah Úvodník Alena Čepelková

2

Diff & Rence

Roz & Díl Vojtìch Dvoøák

2

Separated Reality – Zak´s free solo along a famous Yosemite route.

Sny neumírají Heinz Zak

4

Lofoty - v trenkách za polárním kruhem Pavel Jonák

9

Czech climbing representative in Norway. New boulders in St. Petersburg. Feelings from bouldering at Hradisko. The rocks called “Klokočské.” Extreme ascends on Czech sandstone. Early summer at Dachstein. Famous Jan „Autsajd“ presents writings about his favorite climbing area. Climbing inside caves. Hohe Wand – brief description of the area. Dušan „Stoupa“ Janák – an effigy. In our shops. Pavel Trčala´s report from successful spring on the Everest. News from the Czech Mountaineers Association. First aid on the rope. Interesting books. Mix One of the best climbers worldwide shares his attitudes. Climbing gear. From our readers. High Tatras walls – Široká veža (2.461 m) Info section. Breithorn – 2413 m) Two girls, van and one year of holidays... Go for it. In our shops. Rudolf Antoníček – an effigy. An invitation to the Festival of Mountaineers Film in Teplice.

Petrohradské PADání 2005 Petr Resch

13

Bouldering na Hradisku Petr Piechowicz

16

Klokočské skály Petr Hejtmánek

18

Co je co na písku 2 O. BVeneš, T. Sobotka, P. Hrubý

20

Zmrzlí mužíci Vilém Pavelka

22

Jindřichovka Jan Puš

25

Zajatci ... vertikál P. Hulák, I. Jadvidžák

26

Hohe Wand Jiří Janáček

29

Krasolezec - Dolomitomaniac Janek Bednařík

30

Na pultech

31

Pavel Trčala - muž z Everestu T. Roubal, A. Čepelková, M. Minařík

32

ÈHS Jindřich Pražák

35

První pomoc na laně Jana Kubalová

36

Zajímavé knihy T.O., J. Novák, V. Procházka

39

Mix

40

Mrázův šleh Tomáš Mrázek

40

Matroš Aleš Urbanec

41

Kýbl Jirka Ondrušák

41

Tatry Jozef Gurník

43

Galerie Jiøí Novák

44

On the Rope 1 Markéta

46

A jdi...

47

Na pultech

47

Tony Martin Krejsa

48

MHFF

56

An invitation to Boulder Rallye.

Boulder Rallye Oliváč

56

Information from Bouldershop.

Bouldershop infos

57

Competitions.

Bouldry Rosťa Tomanec

58

Competitions.

Závody 60 K. Chudobová, D. Kadlec, M. Doseděl, M. Macek

The story of the snap … some pictures need a comment. An obituary. Epilogue.

Příběh fotografie Petr Piechowicz

63

Vladimír Houmy Slouka J. Růžička, J. Čermák

64

Hovory z Montany Tomáš Roubal

64

Heinz Zak, Separate Reality – free solo foto: Angelika Zak Milan Benian, bouldering, Medvědí skála foto: Petr Piechowicz Ondra Beneš, Zub za zub AF 9+ foto: Tomáš Sobotka

úvodník

Alena Čepelková

komiks

Jak lépe však oslavit narozky než výstupem na nejvyšší horu čehokoliv? V lokalitě, kde máme chalupu, je tou nejvyšší horou Smrk, a proto hurá na Smrk. Hezky pěšky přímo ze základny, jinak se odnaučíme chodit. Po prvních pár kilometrech začíná hustě pršet, ovšem jde se dál, nikdo neremcá, dokonce ani pubertální dcera mého kamaráda ne, nikdo se neschovává bezhlavě pod smrky nebo do hospod (to ovšem spíše jelikož tady nejsou), nikdo neotáčí zpět. S úspěchem začínáme pochybovat o svém zdravém rozumu teprve těsně pod vrcholem, je pěkná kosa, vítr a na některých z nás už ani ta pověstná nitka suchá. Ano, jsem to já a další nejmenovaný přemožitel himálajské osmitisícovky, co vyrazili v bavlněném tričku a v teplákové bundě, všechny ty goretexy a vlněná spodní prádla a ponožky doma, a teď toužebně hledí na dvojici otec-dcera, co se v těžce dobytém útulku v útrobách nové rozhledny převlékají do suchého, pojídají svačinu a dokonce mi nabízejí svoji šusťákovou bundu, protože sami mají ještě pláštěnku. Zpátky skoro běžím, opakuji si pravidlo horských vůdců neopouštět své pomalejší druhy, z teplákové bundy nacucané vodou obalené šusťákem se stává smrtící ledový krunýř, z paměti se mi vynořuje slogan “Bavlna zabíjí“, cítím, že mi rapidně klesá teplota tělesného jádra, prsty na rukou už ani nepohnu, jak to bude krásné zemřít v den svých narozenin, příbuzní to jistě ocení. A ty nekrology! Už je vidím. („No mami, to bych se fakt asi nejdřív zasmál!“) V Novém Městě pod Smrkem mají jednu hospodu vyplavenou a v druhé jen studené pivo. Navrch ze mne proudem crčí voda, tomu se říká nezvaný host. Ztuhlými končetinami se vyvlékám z krunýře a dalších deset kilometrů pokračuji jen v tričku, ačkoliv ani zde ještě není Riviéra. Himálajista přede mnou dosahuje kachlových kamen jako první, s prořídlou pokrývkou hlavy a bez čepice jistě trpěl jako zvíře. Pubertální dcera usíná zaslouženým spánkem na dvacet hodin a tatínek si dává panáka. Jsme zachráněni. Co tím chci říct? Vyrazte si občas bezhlavě bez telefonů a aut jako postaru, budou se vám ty pocity hodit, až to nebude tak úplně sranda. Léto je v plném proudu a vy, kteří ho nechcete přezimovat, si užívejte vonících skal, večerních piv a nekonečných hovorů. Vždycky to tak bylo a já doufám, že ještě hodně dlouho bude.

© watt design

2

3

Sny neumírají V průběhu svého života jsem měl stále nějaké sny. Jako osmiletý jsem se chtěl oženit s mým pokrevním bratrem Herbertem Astlem. Snil jsem o tom, že navždy zůstanu s dědečkem a babičkou na jejich salaši, že se jako tygr budu potulovat po lese a společně s dědečkem, lukem a šípem lovit krávy. Později se mé sny změnily na společensky přijatelnější. Vcelku brzo se důležitou součástí mého života stalo lezení – nebyl to sport, jak ho dnes mnozí znají. Lezení představovalo dobrodružství, touhu, svobodu, odvahu, ctižádost – a bylo spojeno se strachem a jeho překonáváním. Sportovní složky – čistě fyzický výkon měřený v cifrách a stupních – které jsou v dnešní době tak důležité, byly vedlejší. Trénink byl nepřípustný z prestižních důvodů a síla jednoduše jen byla. Patřili jsme k malé skupince samozvaných hrdinů a cítili se být nejlepší! Na jaře roku 1979 začal mezi členy innsbruckského „týmu“ kolovat ušmudlaný lezecký časopis „Mountain č. …“. Ukazoval něco, co se perfektně hodilo k názvu cesty Separate Reality = Jiná (zvláštní) skutečnost! Ray Jardin visel v obrovské „střeše“, pouze ruce zaklíněné ve spáře, v bílých kalhotách, žlutém svetru, se slunečními brýlemi a dlouhými vlasy. Obrázek jsme si podávali dokola, žertovali, smáli se, diskutovali, ruce se začaly potit – ne, to není možné! To musí být podfuk! Ale co když je to vážně skutečnost? Snili jsme o této cestě a rozhodli se proto, že v létě roku 1979 pojedeme do Mekky volného lezení, do Yosemitského údolí v Kalifornii. Fakta však byla zdrcující: hrdinové z Tyrolska zvládali sotva cesty v sedmém stupni obtížnosti, zatímco lezecký bůh John Bachar si vedle nás bez námahy hopkal ve svém ranním sólu za osm. Polovina „Campu 4“ se běžela podívat, když si mistr zavazoval lezečky pod magickým bouldrem Midnight Lightening. Všichni oněměli v hluboké úctě. Nikdo se neodvážil promluvit – hodnocení 11 z 10 možných nebyl žádný problém! Chodili jsme kolem Separate Reality, děsili se této cesty, děsili se při pohledu na něco absolutně nemožného – mohl bych sotva udělat jeden 4

krok, a to klíčová místa ležela v úplně jiné dimenzi. Přesto, nebo právě proto, pro mě Separate Reality představovala vrchol volného lezení: mít za sebou 200 metrů a ještě zvládat opravdu drsné lezecké kroky – šílenost! Po mnohých dobrodružstvích jsem se vrátil domů s jiným vnímáním věcí. Cítil jsem se plný života, nezranitelný a neotřesitelný. V průběhu let se ze Separate Reality stala kultovní cesta. Lezci z celého světa putovali, tak jako my, k tomuto symbolu volného lezení. Separate Reality je neobyčejná lezecká cesta, neboť i někteří, kteří u nás zvládali desítky, neměli u spáry ve „stropě“ žádnou šanci. Také já jsem cestu dokázal vylézt až v roce 1985 – radost z úspěchu byla mnohem větší než z dříve vylezené, daleko těžší cesty Phoenix 5.13a (ještě dnes patří k nejtěžším spárám v údolí), která se mi podařila ve stejném roce. Má oblíbená cesta měla pro mě nabýt ještě zcela jiného významu. Už na jaře 1986 se mi Wolfgang Güllich svěřil se svým snem. Na podzim chtěl Separate Reality lézt sólo – a já měl být při tom jako fotograf. Měsíce jsem se těšil na tento okamžik, a i když jsem si svou roli stále dokola představoval, probíhalo nakonec všechno jinak. Wolfgangova nervozita se přenesla na mě a zasáhla mě jako blesk. Třesoucí se jsem visel pod převisem a dělal spíše špatné než dobré fotky. Mozek mi zamrzl – zcela šokován z toho, čemu jsem přihlížel. Můj přítel visel bez lana přede mnou v té dechberoucí „střeše“. Po počátečním neklidu se Wolfgang dostal ke klíčovému místu již zcela vyrovnaný, pohyby měl přesné a plynulé. Já jsem byl s nervy u konce, když Wolfgang zmizel za převisem. Skoro pokaždé, když jsem byl v Yosemitech, jsem se k cestě vracel. Už v roce 1988 ve mně začal narůstat sen o sólovém přelezu. Ale rodinné důvo-

dy ztělesněné mým pětiletým synem, kterého jsem se nemohl zeptat, jestli by mu nevadilo, kdybych se o sólo pokusil, mě donutily uskutečnění tohoto snu přesunout na později. V následujících letech jsem opakovaně prožíval extrémní situace, při kterých jsem seskakoval takříkajíc smrti z lopaty. Každá situace probíhala podobně. V okamžicích krajního nebezpečí života jsem prožíval všechno jako ve zpomaleném filmu, viděl jsem vše průzračně jasně přímo před sebou. Při přechodu karwendelského pohoří, když se přesně pod mýma nohama zlomila sněhová převěj a já mohl jednat pouze instinktivně, se mi zdálo, že mám spoustu času na správné rozhodnutí. Všechno mi hlavou probíhalo zcela klidně, bez jakéhokoli stresu či strachu. Někdy, jako při jednom nebezpečném pádu v Dolomitech, jsem

Heinz Zak

viděl sám sebe a prožíval patnáctimetrový pád z převisu na šikmou plotnu jako ve zpomaleném filmu. Vedle těchto nepředpověditelných momentů existuje ještě jiná kategorie extrémních situací. Ani při bouřce v severní stěně Eigeru, když všude okolo padalo kamení, ani free sólu jsem nezažíval strach a stres – právě naopak, cítil jsem se stoprocentně jistě! Takovéto neplánované extrémní situace jsem přijímal mnohem snáz než vlastní dobrovolné rozhodnutí, že se pokusím o těžké a nejisté sólo. „Nejistota“ se netýkala síly, ale chytů nebo jako v Separate Reality dvou nejistých míst ve spáře, o kterých jsem nebyl na sto procent přesvědčený, zda náhodou ruka ze spáry nevyjede. Čím starší jsem se stával, tím jasněji jsem si uvědomoval, že se na vrcholu výkonnosti nemůžu udržet věčně. Še-

divých vlasů přibývá a „pivní bachor“ narůstá, někteří v mém věku dostanou umělé koleno, jiní infarkt. Měl bych se snad se svým rostoucím břichem začlenit do „klubu“ těch, kteří si ve svých 45 letech myslí, že už mají život za sebou, kteří tráví čas ve svém domě a se svými dětmi v očekávání důchodového věku?

Hodiny Separate Reality tikaly stále hlasitěji a já si uvědomil, že se musím pokusit raději hned nebo už třeba nikdy nebudu mít šanci.

S rozhodnutím doopravdy zkusit tuto cestu sólo pro mě začaly těžké časy. Celé měsíce jsem o tom přemýšlel a stále se sám sebe ptal, proč bych to měl udělat. Obzvláště v noci jsem považoval za nerozvážné dobrovolně riskovat

W. Güllich

svůj život. Mám přece všechno, mohl bych být spokojený. Za denního světla se mi vrátil hlad po dobrodružství. Stokrát jsem v myšlenkách přelézal šestimetrový převis, a téměř stejně tak častokrát se zastavil u klíčových míst. Obě klíčová místa ve mně vyvolávala stísňující pocit. 5

Můj přítel Kurt Strittl, mimo jiné národní trenér sportovních střelců, mi doporučil mentální trénink, který zahrnoval celkový průběh dne X od probuzení až k vylezení cesty. Nejisté pasáže ve spáře mě vždy sice rozhodily, ale pozoruhodným způsobem se v mé hlavě cosi změnilo, místa se stala lépe kontrolovatelná, stísňující pocit stále slábl, až jednoho dne zcela zmizel. Jen rozum mě vždy vrátil na zem – když střelec mine, nezemře! Bylo jedno, kolikrát jsem sólo zavrhl, můj sen se mi stále vracel. Poprvé v životě jsem před výjezdem uspořádal všechny své záleži6

tosti a rozhodl, že v žádném případě nechci na hřbitov – tato místa by měla být raději využívána pro dětská hřiště. Podle mě existovala řada příjemnějších možností, jak vzpomínat na mrtvé. Pohřby mě vždycky děsily – takže nic takového! Velkou oporou při mé cestě byl můj mladší přítel Werner Strittl, který mě tentokrát do Yosemit doprovázel. Především naše názorová blízkost nás v posledních letech dosti sblížila. Werner je infikován stejným virem svobody a stejně jako já žije bezstarostně ze dne na den! Naše první návštěva Separate Reality byla neradostná. Nástupní spára a plot-

na pod ní byly totálně mokré! S námahou jsem se dostal ke „stropu“. Klíčová místa v převislé spáře dostala najednou jiný rozměr. Každý milimetr skály si musím zapamatovat. S co největším klidem a svědomitostí jsem se z hrany převisu přibližoval k nejistým chytům ve spáře. Vzpomněl jsem si, že Wolfgang v tomto místě jednou padal, když cestu před sólem nacvičoval.

Když člověk chce všechno dělat perfektně, tak možná právě proto se něco nepovede. Takový šok jsem nechtěl riskovat. Nadmíru svědomitě jsem zaklínil pravou

dlaň, nohu strčil do nejlepšího místa – ne, to není ono. Tak, všechno znovu dokud nenajdu optimální místo pro nohu, pak křížem levou do nejhoršího chytu ve spáře. Teď okamžik, který jsem si před očima přehrával tisíckrát… Vyndat pravou dlaň a na sekundu viset pouze na nic moc zaklíněné levé, přesah pravou na dvoucentimetrovou lištu, rozmáchnout se a lehké dynamo do chytu na odštěpu. Teď vyndat ze spáry nohu a obě nohy vykývnout směrem ke hraně, levou za hranu zaháknout. V horizontální poloze přesáhnout do chytu také levou rukou a zaháknout za hranu druhou nohu. Hlava i tělo bojují s gravitací. Rozhoupat se, a už se držím přesně vedle nohou a sunu se přes převis. Přestože byla skála pod převisem mokrá, tření ve spáře zůstalo dobré a budilo ve mně důvěru. No, mohlo by to jít! Bavilo mě, že jsem se svou oblíbenou cestou tak intenzivně zaobíral a bylo jedno, jestli se nakonec skutečně odvážím k sólo přelezu. Chtěl jsem umět lézt Separate Reality s úplným perfekcionismem. Srovnání a normy, jak často by se měla jedna cesta nacvičovat, mě nezajímaly – vždyť se jednalo o úplně jinou dimenzi. S lanem nebo bez lana, to je otázka! Už při druhé návštěvě jsem si stanovil přesnou krokovou sekvenci. Ve dnech odpočinku jsem cestu stokrát vylezl alespoň v mé hlavě. Separate Reality se pro mě stala meditačním cvičením. Při lezení cesty, ať už ve skutečnosti nebo pouze v myšlenkách, jsem se dokázal stoprocentně soustředit pouze na tento úkol. Bohužel, počasí nám udělalo čáru přes rozpočet. Prudký déšť nás vyhnal do Red Rocks u Las Vegas a pak dále do Joshua Tree. Bylo jedno, kterou cestu jsem lezl, všechny jsem vnímal pouze jako trénink pro můj velký cíl. Při dalším krátkém pokusu opět lézt ve Valley hrozilo, že bude údolí zaplaveno, a my museli opět uprchnout. Viděno v globálu, pociťoval jsem tyto dny jako zátěž. Opět jsem si začal pohrávat s myšlenkou vzdát se svého snu a zkoušel jsem si představit, jak by mi při tom bylo. Jednoznačně špatně – dělalo mi starosti, že můj sen se osamostatnil a já se v této hře stal pouhou figurkou, která není schopna jednat a hru zastavit. 23. května byl úplněk. Zářivý den začal obzvláště dobře. V kafetérii jsme se příjemně nasnídali, jako vždy dobře poklábosili s místními a pak vyrazili k Separate Reality. Byli jsme dobře naladěni, Werner a já jsme si prozpěvovali Bryana Adamse. Včera večer byla nástupní spára ještě úplně mokrá, takže

dnes pátý den toprope ve „střeše“. To si myslela i má žena Angelika, která se šla raději podívat k vodopádům. K mému údivu byla nástupní spára sice mokrá, ale poprvé alespoň stěna vlevo od spáry vyschla. Při toprope jsem si mohl spáru poprvé prohlédnout. Vlastně jsem první čtyři metry chtěl lézt spárovou technikou, ale při tom by mi provlhlo tejpování na hřbetech ruky – a to jsem potřeboval suché pro spáru v převisu! Takže sokolík. Dvakrát jsem vylezl i „strop“, zcela uvolněný, bez jakékoli námahy.

Sedím vedle Wernera, zírám do údolí a hloubám: „Proč mě vlastně něco takového popadlo?“ Werner neříká vůbec nic, ale já vím, že dnes je něco jinak. Celé ráno bylo tak perfektní, jako by bylo stvořeno přímo pro mě. „Mám to lézt?“ „Zeptej se mě!“ odvětí Werner. „Ne, nechci to slyšet.“ „Jistěže to vylezeš teď. Myslíš, že bych bral na sebe ten stres a šel sem s tebou pro nic za nic?“ Po delší odmlce říká Werner: „Wolfgang tě jistě pozoruje.“ Přemýšlím a říkám: „Tomu nevěřím, myslím, že tam, dál, spíše už není vůbec nic, když to jednou skončí.“ Werner: „Pro mě to nemá s vírou co dělat. Vždycky jsem chtěl s mým dědečkem vystoupit na vyšší horu. Pak jsme došli jen na Mollner Hütte. Ale pokaždé, když stojím na nějakém krásném vrcholu, vzpomenu si na pár chvil na dědu a mám pocit, že je tam se mnou.“ Náhle si velmi živě vybavím časy s babičkou a dědou na salaši a zdánlivě šeptám dědovi, že naše střelba lukem na krávy byla jednodušší než tohle tady. A pak vidím prarodiče přede mnou a oni mi říkají: „Udělej to, vyjde to!“ Říkám Wernerovi, že bych byl ještě rád sám. Sedím na odsazeném skalním bloku pod cestou, 200 metrů nad bublajícím potokem v údolí. Náhle se stalo něco zcela neočekávaného. Nepříjemný pocit v mém žaludku, strach, který mě doprovázel celé týdny, se pomalu rozplýval až najednou úplně zmizel. Úleva, přemohl mě pocit hlubokého klidu.

Heinz a Werner

7

Čas tiše stál. Hluboký mír a nevýslovná radost ve mně narůstaly. Do očí se mi tlačily slzy. Pak jsem se vzpamatoval: „Hej, Heinzi, ještě jsi to nevylezl!“ Vidím údolí, v ranním slunci třpytící se řeku. Cítím, že mohu ihned nastoupit. Otázkou zůstávalo, jestli mi čtyři metry ve střeše, kousek před klíčovým místem, náhle neujedou nervy. Teď ale nebylo nikde ani památky po skličujícím pocitu, který mě sužoval v posledních několika týdnech. Tlak, napětí, všechno bylo pryč. V první spáře si lezení naplno uvědomuji, uvolněně stoupám nahoru,

bez nejmenšího napětí, beze stresu. Pod převisem se zastavím. Vím, že za několik málo sekund strčím ruku do spáry, a následně že cestu vylezu. Rozpustilý výkřik plný radosti mě uvolňuje. Zaklíním do spáry ve střeše první ruku, strkám první nohu. Pak mi vypadne můj nastudovaný postup. Probíhá to samo od sebe. Nemám už žádné fyzické prožitky. Necítím vklíněné ruce, cítím se absolutně bez tíže. Uprostřed se vědomě zastavuji. Nechci, aby to tak brzy skončilo. Nejsilnější dojem z převisu mám spojený s pohledem dolů do třpytící se řeky. Malé stromy v syté, světle zářivé zeleni jsou vodou mírně omývány. Před sebou vidím klíčové místo. Žádný náznak zaváhání. Úplně klidně vkládám do spáry ruku, nohu, křížem do klíčového místa ve spáře. 8

Cítím se jistěji než při toprope, cítím se nezranitelný, v tomto okamžiku se cítím snad i nesmrtelný. Opatrně lezu dál, vidím chyt na hraně. Vymrštím se nahoru a brzy už sedím na slunci. Mám radost, ale zdá se, že ještě větší radost má Werner. Později mu z vděčnosti padám okolo krku. Bez jeho účasti bych to nikdy nezvládl. Ve Valley potkáváme našeho přítele, lezeckého fotografa Toma

Evanse, kterému samozřejmě všechno vyprávíme.

„Život je krásný. Lidé jen zapomínají, jak krásný skutečně je,“ říká Tom. Večer nemůžu usnout. Stále dokola se v myšlenkách vracím k zážitku před výstupem. Ještě nikdy se mi nestalo něco podobného. Co jsem tam prožil? Od všeho jsem se odpoutal, oddělil se od budoucnosti i minulosti. Všechno jsem nechal za sebou a byl připraven jít někam jinam – to bylo to, co jsem prožil? Náhle mě napadla myšlenka, že já právě takhle zemřu – a tomu věřím ještě dneska! Jaká neuvěřitelná odměna. Fotky udělala moje žena Angelika následujícího dne. Byl jsem rád, že ne-

byla u skutečného sólo přelezu. Nevím, jestli můžu po někom chtít, aby si prožil stejný stres, jako kdysi já s Wolfgangem. Navíc jsem netušil, jak se mi v cestě povede. Nyní tedy bylo zakletí zlomeno a já mohl bez lana a bez problémů přelézt i klíčové pasáže ještě jednou. Pouze o týden později jsem byl zase doma a pokračoval k Berndu Arnoldovi na Labské pískovce. Na jedné veřejné přednášce předčítal Peter Brunnert ze své knížečky. Nejprve vylíčil své „dech beroucí dobrodružství“ v sedmém stupni. Následně se posmíval

bratřím Huberům a vyprávěl, jak Alexander Huber po jednom svém sólu co nejrychleji volal svému fotografovi – tak jsem to pochopil – aby pak dělal tajtrlíky pro fotky, které, podle Brunnerta, nikdo vidět nechtěl. Kdyby se nejednalo o akci Bernda Arnolda, s chutí bych na Brunnerta vylil svoje pivo. Přesto jsem se později uklidnil a jen přemýšlel, co jen to musí být za ubohého kašpara, který není schopen uznat výkony jiných lezců. Myslel jsem na fotky, které jsme udělali v Separate Reality, a věděl, že mě budou doprovázet po zbytek mého života. text

Heinz Zak

foto překlad

Angelika Zak a autor Alena Kopfová

Jet si zalézt uprostřed léta za polární kruh zavání trochu masochismem, ale pokud se zrovna trefíte do počasí, může se podařit výlet, při kterém se vám faldíky na břiše budou při lezení lesknout potem! K tomu na místě přibývají bezvadné terény na kolo, v červnu čtyřiadvacetihodinový den a z moře taháte ryby jak stehna, no neberte to. Tohle všechno se ale může hodně rychle změnit a z lezení jak v Arku se vrátíte během noci zpátky do reálných zeměpisných šířek, tj. na moře padne duchna mlhy a do konce zájezdu se můžete šťourat v dešti ve stanu v nose.

Před odjezdem do Norska jsme museli spolknout pár vtipných poznámek o tom, jak si máme vzít lyže, péřovky atd. V našem případě byla ale skutečnost jiná a přes týden v kuse jsme si vychutnali lezení na slunci v parádních žulových stěnách. Lofoty jsou během polárního léta turistickou atrakcí taky díky Golfskému proudu, který tu udržuje fajn podmínky i přes to, že jsou 200 kilometrů za polárním kruhem a okolo silnic leží při cestě na sever všude ostrovy sněhu. Dobře si zalézt se tu dá skoro všude, takže popořadě. Bouldering Nemyslím si, že by se vzhledem k poloze stala někdy z Lofot bouldrová Mekka, ale vyhnout se bouldrům v téhle oblasti by byla veliká škoda, a navíc to skoro nejde, žulové bloky se válejí prostě všude. Nejbližší možnosti jsou od kempu do sta metrů, obě strany zá-

livu jsou poseté šutry a tak ve volné chvilce třeba mezi vařením není problém se tu zrušit. Nejvážnější oblast pro bouldery se ale jmenuje Paradisset a je tak čtvrt hodiny chůze od kempu dál, a pokračuje několik kilometrů po mořském břehu směrem k osadě Hemingsvaer. Mořský břeh tady v pásu asi sta metrů ukazuje, co umí udělat slaná voda a zdejší podnebí s kvalitní žulou a struktury na místních blocích jsou častěji z oblasti fantazie než z lezení. Načervenalá a hodně dobře držící žula je jak odlitá ze železa, volný chyt tady nepotkáte a možnosti by se daly měřit spíš v hektarech plochy než v jednotlivých bouldrech. Bouldrováním stráví člověk několik hodin bez toho, že by se u objevených věcí nějak moc zdržoval a postupně prolézá nové a nové možnosti žulového labyrintu. Problém můžou být pouze zapomenuté boty nebo foťák,

protože v lezeckém tranzu objevování nových možností se odejde nekoordinovaně o několik desítek metrů dál a marně se hledá, kde na počátku ten materiál vůbec zůstal. Stmívání tady vzhledem k čtyřiadvacetihodinovému dni v této roční době nikoho nevaruje a tak není problém vrátit se z lezení s prolezenými bříšky o půlnoci, jak se

9

Stoupa a Honza, Freya

to občas stávalo nám. Bouldry vzhledem k objemu lezení nejsou popsané a průvodce se zmiňuje jen o pár delších cestách, které jsou na největších blocích a lezou se s lanem. Devadesát procent z nich jsou spáry a trhliny, většina je vylezená na vlastním jištění, nýtování na skalkách se tady moc nenosí a i cizí lezci jsou v průvodci žádáni o respekt k místnímu způsobu zajišťování cest. Sportovní cesty ve vynýtovaných směrech se tu objevují jen sporadicky a nejtěžší cesty jsou většinou různě převislé spáry a trhliny po vlastním jištění, v nejtěžších směrech 10

Freya Dušanu Janákovi (Stoupovi) s Honzou Kreisingerem se podařilo přelézt v současné době nejtěžší vícedélkovou cestu na Lofotech – 30 délek (800 m) dlouhou cestu Freya klasifikace 9/A3+ E5. Autory jsou Robert Jasper s manželkou Danielou, kteří cestu udělali při své svatební cestě v roce 1998. O celém podniku vznikl tehdy dokumentární film, k vidění byl i na filmovém festivalu v Teplicích nad Metují. E5 v klasifikaci není označení obtíží analogické britskému, ale jedná se o Jasperem vytvořené hodnocení psychických obtíží výstupu. Jeho „E“ stupnice (E = emotion) má šest stupňů E1 – E6. E1 jsou klasifikovány vynýtované sportovní cesty, E6 znamená „nepadej, nebo si už nezalezeš“. Podle místního „domovníka“ oblasti Arlida Meyerse se jedná o 1. opakování této cesty. Vzhledem k tomu, že v tuto roční dobu nezapadá na Lofotech slunce, se dá doba přelezu jen stěží počítat na dny. Do stěny jsme nastoupili v neděli v podvečer, asi 4 h jsme

občas i ponechaném. Obtížnost nejtěžších vylezených trhlin se podle místních dodatků pohybuje někde okolo 9 norské klasifikace, to by mělo odpovídat zhruba 10- UIAA. My jsme

poklimbávali na 8. štandu, 10 hodin se váleli v závěsné posteli na délce 13 a bez spacáků pouze pod tropikem odpočívali asi 4 hodiny na polici 21. délky. Do kempu jsme přišli v „noci“ ze středy na čtvrtek. V cestě jsou zanechané pouze štandy nezbytné pro slanění, jinak nepotkáte nic. Respektive skobu na 2. délce, nýt ve 3. a vklíněnec v délce 14. Materiál pro opakování: 2 lana 60 m; široká škála stoperů, friendů včetně mikrovelikostí (camaloty velikosti 4 a víc nejsou potřeba); široký sortiment skob, hlavně tenkých nožů a dužníky, jedničky i pár háčků. Závěsná postel není nezbytností, ale zpříjemní pobyt. Klasifikace jednotlivých délek: 6+, 8-, 8, 8-, 7+/8-, 7, 4, 1/2 (1. bivak), 4+, 7-, 6-, 7, 8- (2. bivak), 9, 9-, 8+/9-, A3+, A3, A2+, 8, 2 (3. bivak), 7/A2+, 6, 5, 5, 5+, 5+, 5, 4-, 4-. text a foto

Dušan Janák, Jan Kreisinger

v tomtu ranku vyzkoušeli cestu Butter arms v oblasti Paradisset, pár minut od našeho spaní. Převislá zužující se spára s bouldrem na konci norské klasifikace 9- bez jediného fixního jištění nakonec po vyafování a nacvičení díky dešti další den ale nakonec odolala. Těžiště lezení na Lofotech je ale ve vícedélkových cestách ve spárách a plotnách žulových masívů vyhlazených v hluboké historii ledovcem. Kvalita skály je bez výjimek všude 1.A a díky charakteru lezení na žule se dá všechno více nebo méně odjistit na vlastním jištění. Poměrně frekventovaný obrat v průvodci je ale „poor protection“ – chabé zajištění, a to se týká taky štandů, ne všude najdete na konci délky vůbec nějaké jištění, natož dva nýty se řetězem, takže při výběru cesty v průvodci je třeba dávat bacha už dopředu při čtení. Do stěn není ale nutné s sebou vláčet skoby a kladiva, s dobrým výběrem stoperů a frendů si vystačíte. Stěny, kde je na ostrově něco vylezené, jsou popsané v průvodci Magic Island’s a mají tu výhodu, že jsou většinou kousek od silnice okolo moře, takže se k nim dostanete z kempu v pohodě třeba na horském kole, jako jsme to provozovali my. Jednou z nejhezčích stěn je určitě 400 metrů vysoký zub Presten ležící na odvrácené straně ostrova asi 15 kilometrů od kempu, na který vede asi 10 cest do klasifikace 7+ Nor a cesta se dá stihnout vylézt za den, nebo taky i za noc, když je vám to málo, protože světlo je pořád. Cesty mají okolo 12 délek a patří k nejpopulárnějším na ostrově. 11

Nejvyšším kopcem ostrova je 942 m vysoký Vogokollen a jeho západní Velký pilíř se svým 800metrovým převýšením je největší a taky nejtěžší stěnou oblasti. Přelezení Velkého pilíře je už opravdová horská záležitost na více dní a první klasika pilíře má hodnotu 7- A2. Top cestami Vogokollenu jsou cesty Freya 9 A3+ od Roberta a Daniely Jasperových z roku 1998, do které se později pouští Stoupa s Honzou Kreisingerem a dva roky stará cesta Storm pillar od Britů z Wallesu Mike Turnera a Luisy Thomasové v záhadné britské klasifikaci E5 6A A3. Cestu vylezli kupodivu až v září roku 2003 za 5 dní a jejich 20 délek na pilíř bylo dosud bez opakování. Luisu a její lezení známe s Vaškem Šatavou už z BMC ve Wallesu, a není to žádná přešlechtěná blondýna, koneckonců 2 dny bivaku během bouřky na pilíři je dost i na chlapy. Po několika dnech shánění informací o cestě v místním lezeckém pubu konečně máme nákres a stěhujeme se do stěny. Několik technických délek je prý řešitelných volně s teoreticky udávanou klasifikací nejtěžší délky 7c+ fr. Plotnové pasáže spodní části stěny onsightujeme za den v klasifikaci okolo 8 UIAA, bivak probíhá za stálého světla v poklidu na travnaté polici. Další den nalézáme do klíčových partií převislé části pilíře a dostáváme se pod klíčovou délku, kde je v nákresu psané místo na bivak. Bohužel v nákresu nebylo, že bivak se odePár důležitých informací: Ideálním měsícem k návštěvě je červen plus měsíce okolo, jindy už není pravděpodobnost slušného počasí tak velká, v červnu taky vrcholí polární den. Na Lofoty se dostanete nejlíp trajektem ze Skutviku v severním Norsku do města Svolvaer. Lezecký kemp je za osadou Kale 12 km dál, jsou tu záchody, pitná voda a je zadarmo. Průvodce na Lofoty Magic Island’s se dá pořídit nebo zkopírovat v osadě Hemingsvaer, v lezeckém baru se dají v knize najít taky všechny novinky a infa. Určitě si nezapomenout s sebou prut, lov v moři je bez povolenky a největší ryby, které braly, měly přes metr. Hodí se taky kolo, všude se dá dojet po silnicích kolem moře a stojí to za to. V létě se tu začínají líhnout komáři a muchničky, chce to repelent nebo dost trpělivosti.

hrál v závěsné posteli, a tak vzhledem k tomu, že jsme tu nalehko, nezbývá než pokračovat na místo, kde se bude dát aspoň sedět. Vašek asi za 3 hodiny délku A3 přelézá technicky a je nám jasné, že bez dojištění nýty by byl přelez dost tvrdý oříšek a pokračujeme dál. Police na bivak se nekonají a díky polárnímu dni pokračujeme v lezení nonstop přes noc. Teprve další ráno dolézáme na velký blok a na tři hodiny vsedě usínáme na polici. Hákuju poslední technickou délku za A2+ a v cestě na vrchol pilíře už nic nebrání. Po třech 12

dnech velmi britského lezení na vlastním jištění (nýty v cestě bys spočítal na prstech jedné ruky roztržitého tesaře) dokončujeme první přelez Storm pillaru a slaňujeme zpátky dolů k moři. Závěrečné extempore při cestě domů v raftech na rozvodněné Sjoe v Norsku dělá parádní tečku za fajn výletem. Co na závěr? Vydat se v létě lézt za polární kruh nemusí být až taková blbost jak se zdá. text

Pavel Jonák

foto

autor, V. Šatava, T. Neumann

Bouldermilové,

kterým nestačí plastové chyty a problémy vymyšlené lidskou hlavou, ale raději se vyřádí na krocích, které umí pouze matička Příroda, se sešli již potřetí na akci zvané Petrohradské PADání. Bylo jich hodně, snad stovka, oficiálně prezentovaných 76 ze čtyř zemí světa. Nebýt nejistého počasí, bylo by jich ještě víc. Boulderů bylo také dost. Jako vždy jsme se s Karlem Hegrem vyřádili a přichystali s variantami skoro 200 směrů skutečně všech možných charakterů a výšek! Dokonce bych řekl, že se nám podařilo vrátit sportovnímu lezení morálový nádech. Nejlépe to bylo znát na „Kometě“, což byla asi sedmimetrová tupá hrana

za 7C. Na vrcholu stála flaška „balantýnky“, vlastně první cena, kterou bylo možné při setkání (ano, možná že slovo setkání se hodí k PADání víc, než závod) získat. Po kratším rozlezení se strhl boj – hned tři lezci se střídali v pokusech a s každým z nich se posouvali ke kýženému cíli. A nebyli to žádní „bojsové“, Němec Andreas Jörg několikrát hupnul z předposledního chytu, ale nakonec byl šťastnější Slovák Richard Nyégi a jeho radost na vrcholu byla pochopitelná nejen kvůli flašce. Hezčí boulder jsem v životě neviděl ani ve slavném Fontainebleau. Hlavní disciplínou však bylo sbírání bodů za deset nejtěžších přelezených boulderů. Lezci měli 7 hodin času na to, aby bloudili mezi kameny a pokusili se urvat alespoň oněch deset přelezů. Díky dlouhému času na lezení nebyl stres. Lezci se potkávali, debatovali, vzájemně se chytali, navazovali přátelství a občas nevěřícně kroutili hlavami nad vytyčenými prásky. A aby všechno to snažení někam směřovalo, byli samozřejmě i vítězové, nebylo však poražených (kromě několika stromků od hajného na večerní oheň). Dívek a žen se sešlo 11, což byl dostatečný počet na to, aby bylo nutné fakt se o ceny rvát. Suverénně si vedla Simona Ulmonová, jejímž top výkonem bylo přelezení 7C. Bohužel

musela asi v polovině závodu odstoupit kvůli nataženému prstu ze „scény“, a tak stihla dát pouze 5 boulderů. Přesto jí to stačilo na vítězství. Velmi vyrovnané výkony předváděla mladičká Monika Kuhn-Gáberová, která stihla přelézt 19 boulderů, za což si vysloužila speciální ocenění za nejpilnějšího sběrače. Bodové hodnocení deseti nejtěžších věcí jí vyneslo druhou příčku. Třetí místo si vybojovala Jana Lukášová, když se blýskla mj. přelezem traverzu za 7A+ tr. Chlapi také dřeli a jejich pořadí se neustále měnilo, na „bednu“ bylo minimálně 6 adeptů. Jediným, kdo šel suverénně stylem start cíl a dokráčel si tak pro zasloužené vítězství, byl nekorunovaný král českého boulderingu Rosťa

(po revizi obtížnosti dokonce pouze pět). Druhý skončil s odstupem Andreas Jörg, následovaný dříčem Andrejem Chrastinou. I muži měli možnost získat „titul“ nejpilnější sběrač boulderů a tím se stal Plzeňák Jirka Sika. Vyhlášení na petrohradské návsi bylo stejným bonbónkem jako ranní srocování se, ale domorodci si na nás už pomalu zvykají. Pan starosta se za námi dokonce letos vypravil podívat až do lesa, aby věděl, co že to jeho obec činí tak slavnou. Ceny byly velmi hodnotné a díky za ně patří firmě PAD bouldering gear, hmotně na závod přispěla i Letovská stavební s.r.o. Předáním cen však akce rozhodně neskončila, zhruba polovina účastníků se přesunula

Jiří Přibil „Péro z gauče 7a“ smetiště

Richard

Štefánek. Rosťa jasně všem ukázal, že když není pod tlakem, umí moc. Jeho bodový součet 2.000 bodů znamenal sbírat průměrně bouldery za 7C, přičemž v celém závodu přelezlo alespoň jeden takový boulder pouze devět lidí

na statek do nedalekého Kolešova, kde se kromě tradičního popíjení a hudby u ohně promítal skvělý film Míry Kadlece z boulderové akce v jihočeských Loučovicích. Prostě rozjetá boulderingová mašina nelze zastavit. 13

Andrej Chrastina „Zatni dásně 6C+“ Perníková věž

O to větší štěstí, že máme v Čechách oblast tak rozsáhlou jako je Petrohrad. A že to rve prsty, dlaně, nohy…? Alespoň si člověk pamatuje, že tam byl.

Oficiální výsledky:

(nutno podotknout, že za 8A bylo 400 bodů (bez přelezu), za 7C+ 280 bodů (1 x Rosťa), za 7C 210 bodů … za 7A 50 bodů … za 6B 20 bodů… za 5B 4 body a za minimální 1 bod byly čtyřky)

Richard Nyéki (SK) „Trojitý bajpas 7a+“ Perníková věž

14

Ženy a dívky: 1. Simona Ulmonová 2. Monika Kuhn-Gáberová 3. Jana Lukášová

310 bodů 200 bodů 165 bodů

Chlapi a chlapci: 1. Rosťa Štefánek 2. Andreas Jörg (D) 3. Andrej Chrastina (SK)

2.000 bodů 1.400 bodů 1.260 bodů

Na Petrohrad bych rád pozval i ty, kteří se buď lekli počasí nebo zrovna drtili bouldery na jiném závodu nebo se jim rodily děti nebo… prostě ty, co na PADání nebyli. Naší (a samozřejmě nejen naší) snahou vždy bylo a je udělat Petrohrad zajímavý pro všechny, a tak to tu není jen o práscích, ale struktura současných zhruba patnácti set boulderů je skutečně velmi vyvážená a sahá od jedniček až po stále nezopakované 8B. Mimochodem, těch osmiček už tu je skoro třicet, sedmiček na tři sta, šestek pět set a tak dále, až po ty roztomilosti pro méně ambiciózní. A zejména jim je určen i první okruh, který možná někteří znáte z Fontainebleau. Budou-li síly, budou přibývat i okruhy, ten jediný je zatím na Vyhlídkové skále a najdete-li podle starších Montan či průvodců na internetu okolí Nočníku, můžete se pustit po zeleně značených číslech a vychutnat si tak 46 klasických boulderů ze stoje klasifikace 3 až 5C. Kdo okruhy neznáte, věřte, že se jedná o kolečko po sousedících kamenech, na které

se lezou různě obtížné v originále „parcoury“, sestávající obvykle z 30 až 60 boulderů. Ve Fontainebleau jsou od sebe barevně odlišeny, od velmi snadných oranžových (cca 1 – 4 Fb) až po šedé pro práskače. Náš zelený nemá s barevným značením ve Fontáči nic společného, stejný je však v tom, že lezec, který je výkonnostně na úrovni onoho okruhu, nemusí v průvodci pátrat po jednotlivých boulderech své úrovně, ale má postaráno o zábavu na celý den s minimem hledání. Vraťme se však k PADání, respektive k části Petrohradu, kde se to letošní setkání konalo. Nově připravené bouldery, a tedy i zde popisovaná část, se nachází v horních částech oblasti zvané Brána, kterou opět snadno naleznete podle schémat ve starších Montanách, na internetu nebo podle přiloženého nákresu. Jak už jsem se krátce zmínil v popisu PADání, oblast se vyznačuje snad nejvyššími bouldery České kotliny, dokonce i otrlí Američané si po zhlédnutí některých fotek klepali na hlavy, co že to lezeme. Dopady jsou však bezvadné a bouldermatky umí moc. Těch opravdu „vážných“ linií je tu však kolem desítky, ty ostatní mohou lézt i lidičkové slabších srdcí. V pestrém výběru charakterů i obtížností si každý najde to své, a kdyby to snad někomu nestačilo, může si očistit vlastní směr. Možností je dost, pár věcí vzniklo i během PADání. Zde je stručný výběr, není-li uvedeno jinak, jedná se o klasifikaci Fb, SD značí ze sedu (šipka s vodorovnou čárkou, ruce na nástupu pod čárkou, fakt se musí sedět), CH značí z povinného (označeného nebo popsaného) chytu, (CH) značí ze stoje, nikoli však nějakým naskočením – zavedené zejména pro přerostlé jedince, ostatní bouldery ze stoje. Na setkání se zbloudilci v petrohradských lesích nebo s těmi, kdož příští rok PADati budou (neb věřte, že nová oblast nalezena jest a s podobnou dávkou boulderů se tedy i příští rok potýkati budete moci), se těší autor

Petr Resch

foto

Martin Spilka

Bětka Kámen s průchodem, v němž se nachází parádní silový a dynamický prásk, horní část je po nádherných „plackách“. a) Bětčiny pětky 6C SD pouze po jednom kameni, dynamické, oblé b) Bětčiny čtyřky 6A+ pouze po jednom kameni, zajímavý výlez Železná Lady 8A SD z lišty na konci stropu, nádherný dynamický boulder jasným směrem 8A/A+ CH Big Lady zcela vzadu ve stropě ze spoďáků, pomocí kamene vzadu (označen bodem) c) Bětuška 6B+ SD pouze po jednom kameni 7C/C+ SD d) Kost a kůže nástup dole s kamenem, mírně doleva, nekompromisní „placky“ e) Plochá baterka 7A SD s kamenem dole Plochá jak 7B SD baterka bez kamene f) Vyplašený 6B+ SD Pelikán Vyplašený Martin 5A CH Perníková věž Vysoká věž s plotnovitými i silovými bouldery. a) Gilotina 6B b) Perníkový dědek 6B+ c) To neresch! 6C+ d) Zatni dásně! 6C+ konec a) – d) ve vodorovné spáře, sestup seskokem nebo traverz doleva e) Surovec 7B+ tr nástup d), konec vpravo na polici f) Technologický 7C SD postup nástup SD na hraně, konec jako e), nekompromisní silovina g) Krátký proces 7B CH z lišty mírně doprava na polici, kruté lišty (nástup nikoli odrazem ze země) h) Trojitý bajpas 7A+ oblou hranou mírně doleva, konec ve vodorovné spáře, sestup doprava i) Na kolena 5B j) Chrastítko 4 Krunýř Tvarem nádherný kámen s neuvěřitelnými dírami, silové lezení. a) Dokola kolem 5B tr SD b) Sklápěčka 7A SD c) Hrana 6B+ (CH) Dobyvatel 7B SD s pomocí spáry vpravo po hraně, mega Španěla 7B CH ze dvou dírek vlevo, mega Slavíci z Madridu 8A SD bez spáry vpravo, stisk a hrubá síla d) Mazec 8A CH ze dvou děr doleva do madla a nahoru, silový nářez (varianta SD projekt asi 8A+) e) Vlez mi na záda 7B+ SD

Brána Pestré seskupení stěn s cestami na lano i parádními bouldery. a) Co se tu válíš? 6C+ SD konec buď seskokem z lehkých míst nebo po hraně až na vrchol Oldova hrana 3 b) Zbytečný nýt 5B konec buď přímo nebo vodorovnou spárou nad nýtem traverzem doprava Zbytečný nýt SD 6A+ SD c) Kometa 7C na nástupu menší lezci ze složené bouldermatky, proč jezdit do Fb? A proč do Ádru?, na vrcholu borhák d) Malé trápení 6C bez spáry a skály vlevo, konec ve vodorovné spáře, umíte lézt? – zkuste to Velké trápení 7A+ SD e) Rampa 7C SD konec NO HAND v koutku f) Tuhoň 7B SD konec v madle vpravo g) Vlasatice 5B konec u kytky Procházka (č. 93) 6+ UIAA vpravo od Vlasatice přes kruh a skobu h) Pulec 3 CH traverz pod převisem i) Žabák 6B CH z chytů pod převisem j) Ropucha 4+ k) Rakovnická 4+ l) Schovaná (č. 92) 2 m) projekt n) Od Káji traverz pod „Bránou“ zleva doprava o) Orosené čelo 4 p) Jemná (č. 90) 3 Z díry 4 CH q) Padací kout 3 r) Země - vzduch 5C bez skály vlevo, raději nepadat s) Petrova hrana 5A bez bloků vlevo přímo po hraně Petrovo sedání 6A SD t) Petrovo PADání 6B+ SD pouze po jednom kameni z pravé hrany na levou a po ní u) Balanc 7B středem bez levé hrany, mega, placky a hlava Super balanc 7B+ SD v) Prostřední hrana 3 pouze po vklíněném bloku w) Koutová (č. 88) 2 x) Pěkná (č. 89) 3 Japonsko Hezký kámen s malými bouldery. a) Mili 6A+ (CH) Mikro 7B SD pravá na oblé liště, levá na hraně Nano 7C SD z chytů pod oblou lištou (levá na hraně) b) Japonec 6A (CH) c) Piko 7A SD d) Japonka 5A Gejša 6B+ SD e) Žluťáci 3 SD

Stěny u Brány Poměrně vysoké, většinou položené, stěny, možnost lezení i s lanem. a) Viklavý zub 4 SD b) Nateklé dásně 5B CH z chytů ve výšce šipky c) Dřevěný Spotter 6B SD d) Kousavec 5C SD bez bloků vpravo, traverz doleva na hranu e) Jeskyně (č. 87) 2 f) Hrana na starce 4+ UIAA (č. 86) g) Druhá míza 6 UIAA h) Štreka 7A+ tr traverz od i) doprava a na okraj skály i) Cyril 4 nahoře pomocí ostrého bloku přímo j) Metoděj 5B bez spáry vpravo, konec viz i) k) Pokusná spára 5C l) Horká dlaň 6A+ m) Zpocená záda 5C libovolně na polici a traverz trhlinou doleva (2 skoby) n) Poslední hrana 4 konec na polici, pouze po hraně Učební (č. 84) 2 UIAA komínem až na vrchol o) Žleb (č. 83) 1 UIAA p) Vyfuněná spára 7- UIAA (vklíněnce) Triangulační kámen Pěkné klasické vysoké bouldery. a) ??? 2 b) ??? 2 c) Závodní 3 d) ??? 2 e) Kolešov open 7A CH traverz od hrany doleva do h) f) Spoďáky 5A g) Lišty 4 Lišty SD 6B SD h) Spára 1

Gynekolog Dva nádherné kameny s pěknými bouldery ze stoje a náročnými variantami ze sedu. a) Gynekolog 5B Lechtání 7B+ SD chodidel b) Peříčko 6C Peříčko SD 7B SD c) Erotoman 7B bez levé hrany pomocí bočáku přímo do boule d) Sexy Boy 6A+ pomocí levé hrany e) Laskání 6B+ CH bez horní hrany nad čárkou f) Obskočený 6B SD skokan g) Vibrující špeky 5A SD h) Pošuk 6A Pošuk traverz 6B CH nástup i) ze stoje, traverz bez stropu do h) a nahoru i) Slídil 5A Břídil 7B+ SD j) Raněný 7C SD superman lištovačka, zcela přímo bez pravé hrany 7C/C+ SD k) Long Vehikl 6A+ SD výlez zcela vlevo Retardér Dost drsná žula! a) Hlavní je zdraví 5C SD b) Retarda zavyl 7A+ SD bez bloku pod spárou c) Včelička do SD ramene 6B nástup jako b), ale s pomocí bloku doprava do trhliny a tou d) Muž může 4+ SD muže e) Muž zmůže 5A SD muže Smetiště a okolí Asi 40 boulderů obtížností 2 až 7C. Jsou tu hezké klasické věci ze stoje (lehčí), ale i brutální siloviny a skoky.

Mezi stromy Hezké opuštěné seskupení, „Výlomy“ jsou za boule, zbytek lišty. a) Prořezávka 5A SD b) Levá hrana 4 c) Levý výlom 6A+ bez levé hrany Vichřice 7A+ SD d) Pravý výlom 6A+ Dunivec 6B CH ze spoďáků Dunivý hrom 6C SD e) Lištárna 6C Nad dopisy 7A+ SD posluchačů nástup SD jako c), konec e) f) Za stromem 6A CH nástup oběma rukama na bouli g) Jedlá soda 7B+ tr traverz z a) do g) h) Přes díru 3 SD Kůlna Malé nevýrazné bouldery za 4 až 6B. Greenhorn Malý nevýrazný kámen s dvěma bouldery za 3 a 5A. Andreas Jörg (GER) „Lechtání chodidel 7c“ Gynekolog

15

B o u l d e r i n g Být v přírodě a hrát si. To je to, co bouldering – hra na balvanech, umožňuje. Padací matrace, neboli bouldrmatky, dovolují řešení doposud nepřelezených problémů, kde ne zrovna ideální dopad bránil lezci zabrat na max. Právě díky tomuto vynálezu se znovu objevily některé staré bouldrové ráje, jako například Hradisko. Hovořím-li o bouldrovém ráji, nemusí to nutně znamenat, že v oblas-

Pulčinské skály Milan Benian, Traverz

16

n a

H r a d i s k u

ti polezete prásk za práskem. Hradisko je oblast, kde dostává prostor fantazie, kterou podpoří magická příroda, les, skalní bludiště. Pak teprve přichází výkon. Balvany nejrůznějších tvarů a struktur vyžadují důkladné, ale šetrné očištění. Potom vám teprve kámen dovolí proniknout do jeho vertikálního tajemství. Onoho tajemství, o kterém mi vždycky vyprávěl Ráďa, který po

sobě v této oblasti zanechal mnoho černých šipek. A přesto je stále co objevovat. Na Hradisko jsem vyrazil mnohokrát a vždy jsem začínal na Medvědí skále. Než jsem došel na hřeben, prsty a dlaně zůstaly důkladně prolezené. Hrubozrnný pískovec funguje jako důkladný brousek, na kterém si nemůžete stěžovat na špatné tření. Na hřeben se dá vy-

stoupat také od Pulčinských skal, v jejichž okolí je rovněž mnoho balvanů a bouldrových možností. Popsat důkladně oblast Hradisko je takřka nemožné a v dnešní uspěchané, hektické a bezohledné době snad i nemístné. Je to oblast velmi křehká, takže kdo zde chce lézt, musí ji sám objevit. text a foto

Petr Piechowicz

Cipis

Radim Kellner, Medvědí skála

17

KLOKOČSKÉ SKÁLY

Klokočské skály se nalézají mezi Turnovem a Kozákovem na severu Českého ráje a společně s Betlémskými skalami tvoří výraznou dominantu kraje. Zdejší pískovcové skály nejsou seskupeny do typických skalních měst, jak je známe z nedalekých Prachovských skal či Hruboskalska, ale tvoří je pás masívů táhnoucích se nad silnicí v délce pěti kilometrů. Některé masívy dosahují výšky až 40 metrů. Věže, vysoké do 20 metrů, stojí v jejich těsné blízkosti. Složením patří zdejší pískovec k měkčím. Na mnoha místech je struktura pískovce tvořena překrásnými, ale křehkými voštinami; poměrně často se zde objevují také železité inkrustace – pískovce s vysokým obsahem železa. Vrcholy místních skal jsou velmi oblé a hladké – ne nadarmo jsou poslední kruhy těsně pod vrcholem! V počátcích horolezectví oblast navštěvovalo pouze několik místních horolezců a poté, co byly dostoupeny všechny významné vrcholy, zájem o tuto oblast upadal. Během následujících let sem sporadicky zavítalo jen několik romantiků či lezců lačnících po klidu. Mezi ně patřil také Pepis Koudelka, jinak správce zdejší oblasti, který zde v 80. létech vytvořil spoustu „klasických“, pěkných cest. Bod zlomu přišel na přelomu 20. a 21. století ve chvíli, kdy sem Standa „Vagón“ Šilhán přivedl Petra Slaninu a ukázal mu netušené možnosti. Špek zajásal a okamžitě si na MěÚ v Rychnově n./N. nechal zaregistrovat nové přechodné bydliště: Nad silnicí IX/X, Klokočí u Turnova.

18 Klokočské skály, cesta „Šum svistu“ IXb, leze „Špek“

Pro lezce Špekova formátu je místa ve stěnách vždycky dost, ale zde se mu obzvláště dařilo! Během čtyř let tady vytvořil přes 70 prvovýstupů obtížnosti IX–Xb! Úžasné směry s ještě úžasnějšími názvy: Jalapeňos IXc, Veselý zpěv mrchotrubců, Antigravitační cloumák Xb, Hejnolejn X, Klouzelník IXc, Nádo espaňádo IXb, Prstomlejn IXc, Mukapasachlachty IX nebo Nebo co IXc. A náš Standa? Toho máme všichni rádi, protože na lezení s námi si udělá vždycky čas. Nedávno mi Špek líčil následující historku: To jsem se takhle zase jednou se Standou domluvil na prvovýstup v Klokočí. Smluvený den a hodinu tam přijedu a čekám… Po dvou hodinách mu volám do práce a táži se zaměstnanců kde že je!? „Včera odletěl do Himálaje,“ zní šokující odpověď. Když ho zase po měsíci vidím, už se ani nezlobím – jen mu oznamuji, že nám někdo ten prváč vyfouknul. Standa na to: „Ten první kruh jsem tam natloukl já – zastavil jsem se tam při cestě na letiště.“ Tak to je náš utržený Vagón… text a foto

Petr Hejtmánek

Věž Radnice je jedna z mála dominant Klokočských skal. Cesta „Babo raď“ IXc vede stěnou na polici, dále lámavým sokolíkem, tzv. „papírákem“ a rajbuňkem, na vrchol. Děravá věž, cesta „Mukapasachlachty“ RP IX. Jde o variantu prstovou trhlinou do ruční spáry na Rakoncajově cestě.

19

Co je co na písku 2 Před rokem jsme vás seznámili s tabulkou obtížnosti cest na českých pískovcích (viz Montana 4/04). To, že je to užitečná věc, jsme zde již uvedli, ale jelikož se několik čtenářů Montany ohradilo vůči nepřesnosti a neúplnosti, rozhodli jsme se chybu napravit. Po konzultaci s několika kvalitními pískovcovými lezci (Dlabis, J. Lautner, Majzlík atd.) jsme se shodli na hodnocení obtížných cest stupně Xa a výše. Hodnocení je samozřejmě subjektivní a je nám jasné, že někomu se líbit nebude… nebo bude?

Tomáš Sobotka, Velký třesk Xa, Labské údolí

20

Ondra Beneš, Ztracený sen, Xb, Teplické skály

název Labák Papírový měsíc THC Pěkné ústa oči zelené Mongol párty Peklo na zemi Periferie Narov. kýbl vzteku Nejslabší máte padáka Hadí oči Šílený tanec Skleněný fotbal Amores perros Zbytečná smrt Last minute Koma Milky way La bomba Kante philosophy Cesta na dno Hardcore Huly sport Boží muka Frankenjura Kouzelník žito Uzený žiletky Matrix Game over Loutka bidlo tráva Zahnuté stereo Bílá oblaka Skrůtí běh Nebezpečné stoupání Safari Maryland Očistec Na půl cesty Černá zmije Jedenáctého září Ráj na zemi Údolka na Jeptišku Vodní svět Blýzkání na lepší časy Levitace Panenská jablíčka Bod g Poctivá robota Poslední relikvie Levá hrana Trůnu Rybičkovo 50 Pupendo Stará záležitost Návrat krále Vyšší princip Bestceller Velký třesk Vertikální pokušení Pandořina skřínka Black and white Planeta opic Komplex méněcenosti Pravá cesta na Zrcadlo Rádler Expo 92 Světelný rok Pouze pro bílé Železná pláž Lost arrow Guma guar Vítězný oblouk vysvětlivky:

morál

písek

francie

typ

XIIa XIb XIb XIb XIa/b XIa XIa XIa Xc/XIa Xc Xc Xc Xc Xc Xc Xc Xb/c Xb Xb Xb Xb Xb Xb Xb Xb Xb Xb Xb Xb Xb Xb Xb Xb Xb Xb Xa Xa Xa Xa Xa Xa Xa Xa Xa Xa Xa Xa Xa Xa Xa Xa Xa Xa Xa Xa Xa Xa Xa Xa Xa Xa Xa Xa Xa Xa Xa Xa Xa Xa

8c+ 8b+ 8b/8b+ 8b/8b+ 8b 8b 8b 8a+/b 8a+/b 8a+ 8a+ 8a+ 8a+ 8a+ 8a+ 8a+ 8a/8a+ 8a 8a 8a 8a 8a 8a 8a 8a 7c+/8a 7c+/8a 7c+/8a 7c+ 7c+ 7c+ 7c+ 7c+ 7c+ 7c+ 7c+ 7c+ 7c+ 7c+ 7c+ 7c+ 7c 7c 7c 7c 7c 7c 7c 7c 7c 7c 7c 7c 7c 7c 7c 7c 7c 7c 7c 7c 7c 7b+ 7b+ 7b+ 7b+ 7b+ 7b+ 7b+

b b,v b b t b b v b b b b b b,v v b,v v b b b,v b b,v b b,v b b b t t t v v b b v t t b b v b,v t t t b b v t t b t t v v t,v t t t,v b b t b t t b t t t b

t – technika

b – boulder

Teplice nad Metují Akumulátor Těžká karta Hrana na Kance Bod zlomu Vzkříšení Život na hraně Srdcová záležitost Dark side Bumerang Ztracený sen Alkatraz Bílá vrátka Inkvizice Horká linka Gravitační komplexy Ruslá ruleta Veřejné mínění Polibek smrti Mrtvé body Tornádo Dvanáct opatů Notre dame Tísňové volání Happy end Adršpach Krok sun oposon Postřižiny Ostrov Tekutá radost Krvavá lázeň Krvavá radost Šlupkárna Hrabě skříň Skotské střiky Docela dost dobrý Startky bez Tisá Nejistá sezóna Citová investice Panel fiction Do or die Evženovo Amerika Xychtomaz Vzpomínka na minulost Sbohem královno Příhrazy Neuropatolog Lineární regrese Kriminál Opera vertikál Drábské světničky Píďa Kruhy ve vrbě Svatý muž Orgasmus přímo Křížový vrch Supernaut Majzlíkova cesta Kudy hudy Bačkory boys Inspirace Vítejte v abs. Gotická Video disco Bílá válka House party Kikama Manu chao Borháky Čára fixem

XIa Xc Xc Xb Xb Xb Xb Xb Xb Xb Xb Xb Xa Xa Xa Xa Xa Xa Xa Xa Xa Xa Xa Xa

8b 8a+ 8a+ 8a 8a 8a 8a 7c+/8a 7c+ 7c+ 7c/7c+ 7c/7c+ 7c 7c 7b+ 7b+ 7b+ 7b+ 7b+ 7b+ 7b+ 7b+ 7b+ 7b+

b,v t t t t t t t b,v t b,v t t t t t t t t t t t t t

Xc Xb

8a+ 8a

t,v t

Xc Xb Xb Xb Xb Xb Xa Xa

8a+ 8a 8a 7c+ 7c+ 7c+ 7b+ 7b+

b t b,v t t t b,v b,t

XIa Xc Xc Xa Xa Xa Xa Xa

8b 8a+ 8a+ 7c 7c 7c 7b+ 7b+

b,v t b t t,v t t b

XIa Xc Xb Xb

8a+/b 8a+ 8a 7c+

t t t t

Xb Xa Xa Xa

7c+ 7c 7b+ 7b+

t t t t

Xb Xb Xa/b Xa Xa Xa Xa Xa Xa Xa

7c+ 7c+ 7c/7c+ 7c 7c 7b+ 7b+ 7b+ 7b+ 7b+

b b t t b t t t t t

Xb Xa Xa

7c+ 7c 7b+

t,b b t

Skalák Pulp fiction Veselé vesele Sysifos Apokalypsa 12 apoštolů Prachov Bourání pomníků Nejistá sezóna Život na laně Kocourkov Datum narození Lačná ústa Cesta lásky Supernova Pan chytrej Šicák přímo Petr a Pavel Nuda Rebelie Žlutý pes Šťopík Polibek smrti Mrtvé body Tornádo Panteon Francouzský styl Satisfakce Horká linka Dítě představ Tutáč Levá hrana plotny Válka světů

XIa Xb Xa Xa Xa

8a+/b 8a 7b+ 7b+ 7b+

t,v

Xc Xb Xb Xb Xb Xb Xb Xb Xb Xa Xa Xa Xa Xa Xa Xa Xa Xa

8a+ 8a 8a 8a 7c+ 7c+ 7c+ 7c/c+ 7c/c+ 7b+ 7b+ 7b+ 7b+ 7b+ 7b+ 7b+ 7b+ 7b+

b t t t t t t t t t t t t t t t t t

Xb/c Xb Xa Xa Xa Xa Xa

8a/8a+ 8a 7c 7c 7b+ 7b+ 7b+

t t t t b t t

Teplice Bombičky – Frekvence Sejček – Šambala Pilíř – Vzkříšení Křižák – Paragánská padina ADR Dvorská – Los Alamos Král – Vivat Rex Čapka – Králíci z klobouku Tři Obři – Cikánský guláš Strážce Jezera – pilíř Lost arow – Znouzecnost Lotrando – Boží úděl Opavská – Ementál Indián – Rezavý Tomahavky Ostaš Nova – Velký třesk Meterologická – Rosný bod Sokol – Roling Stones Hájenka – Stará myslivecká Fořt – Narozeninový nářez Trůn – Horem pádem

10a/7b+/ t 10a/b/7c/t 10b/8a/t 10a/7c/t 10a/7b+/t 10a/7b+/t 10a/7b+/t 10a/7c/t 10a/b/7c/t 10a/7b+/t 10a/7b+/t 10a/7b+/t 10a/7b+/t 10a /7b+/t 10a/7b+/t 10a/7b+/t 10a/7b+/t

za Hudy tým

Ondra Beneš a Tomáš Sobotka

doplnil

Pavel „Alberto“ Hrubý

foto

Pavel Žofka

v – vytrvalost

21

s

o

u

t

ě

ž

výstupy s tilakem

Také máte někdy pocit, že si z vás žáby lezoucí po žebříku ve sklenici od okurek dělají srandu? Třeba proto, že jsou zavřený právě v těch sklenicích. Možná je také nebaví pořád ty stejné sestavy dokola a navíc je nahoře (v té lahvi) tepleji a nějaký vývoj počasí je jim docela fuk. Jak říkal v televizi jistý uznávaný meteorolog: „Počasí se předpovídá pro určité místo v republice a na tom místě se může během dne i dvakrát radikálně změnit, no a takových míst je po republice hodně.“ Na konci začátku stálo tohle: „14. 5. 2004 00:00 Sinek 1/1www: Hola, hola, všechny předpovědi se shodují, že sobota lezení, neděle rest day a pondělí, úterý lezení na pohodu… ať žije Dachstein. Noc.“ Tolik zdroj SMS. I po několika točených a pokročilé hodině je mi jasné, že dvorní meteorolog a surfař na vlnách www Sinek, sedě ve své pracovní lodžii s výhledem na centrální obelisk, našel a vymyslel pro nadcházející víkend prima počasí. Přesto všechno si nějak podvědomě beru ru-

Blue Velvet

22

kavice a naopak nechávám doma sandály. Počasí je skoro jako v létě a tak s ničím nepošramoceným úsměvem na tváří (zatím) vesele míjíme Höllental, kde bude o víkendu určitě narváno a po nějakých 5 hodinách se z ničeho nic ocitáme ve Filzmoosu na úpatí Gosaukammu. Jak je v Rakousku dobrým zvykem, cesty k horským chatám bývají většinou pod mýtem, tedy připravte si 4 éčka, což je myslím docela rozumné a vzhledem k nastávajícím zážitkům zanedbatelné. Druhý den ráno si nedočkavě balíme kufry a s radostí se pouštíme do kopce, obdivujíce první jarní kytičky. Ani ne po 100 metrech převýšení stejně tak obdivujeme poslední zbytky sněhu. Na chatě Hofpürglhütte 1.705 m n. m. se už ani nedivíme zavátým rozcestníkům, ptačím budkám (nebo co to je), na něž se lze posadit, aniž byste někam lezli, a ani tomu, že zde není ani noha. Pohled na nedaleký Steigpass jen potvrzuje, že tady to zima ještě rozhodně nezabalila. Samotný výšlap do sed-

la byl, řekněme, napínavý, okořeněný finálovým bouldrem. Ale co, v batohu na zádech hřejí dvoje lezečky s pytlíkem nadupaným magnéziem k prasknutí, tak proč si dělat zbytečné vrásky. Už trochu klidnější si zcela proti plánu špacírujeme až pod Eisgrubeturm, než nás napadne podívat se do průvodce a vrátit se do sedla. Odtud tedy směle doleva a do kopce, vzdušným traverzem na hřebínek a máme je jako na dlani. Co? Přece roztomilá dvojčátka – Niederes Grosswandeck a Däumling. Především Däumling vystavuje svůj kolmý šedý pancíř pobitý nýty, jenom čepice je sněhová „…jako v Patagonii,“ říkám a přitom netuším, že za pár hodin to bude se vším všudy. Zatím v poklidu vydupeme místečko pro stan a sníme kus pečeného prasete. Dneska stejně už nepolezeme, takže dáme šlofíka a potom zase něco na zub. Něco kolem sedmé večer se zatáhlo a začalo lehce sněžit. „Situace na frontě se mění každým okamžikem,“ pronesl kdysi Švejk. V noci se stan občas pro-

máčkne, tu kvůli větru, tu pod tíhou sněhu. Ráno je to samé v bledě modrým. Vždycky jsem si myslel, že třeba půl nebo rovnou celý metr sněhu za noc kdesi ve vysokých kopcích je hloupost. Teď už vím. Trošku nechápavě zíráme Grosse Bischofmütze

na nový půl metr a zároveň máme radost, že vcelku drží, protože se nám tady přestává líbit. Z bílé tmy se na moment ukáže i Cerro Däumling, odshora dolů perfektně nahozený bílým „sajrajtem“, ale hned se zase schová. „Fakt jako v Patagonii,“ říkám si a dumám, proč tam ti lidi jezdí měsíc trčet v jeskyni a třeba ani nic nevylézt. Na druhou stranu, když se zadaří, tak to asi potěší o to víc. Sněžit přestalo kolem poledne, ale zato meluzína se tu prohání jako mercedesy ve čtyřicátých letech na Sachsenringu. Kolem odpoledne i vítr dostává rozum a místy je vidět dál než na deset metrů. Přesně po 28 hodinách zevlování ve stanu jsme se shodli, že tenhle sport dvakrát nemusíme, proto bič a pryč. Chvíli běháme nad sedlem s myšlenkou na příjemnější možnost sestupu, ale kde nic tu nic. Mraky se roztrhnou pokaždé v pravou chvíli, jakože tudy rozhodně ne. Tedy vesele do sedla, kde proti očekávání to, co mělo spadnout, tak nespadlo a naopak narostlo směrem nad údolí. Krom toho je pod námi šest nových „sjezdovek“ svědčících o našláplém jízdním řádu. S nechutí nastoupit do případného expresu směr dolina se na dvě nadechnutí prosmýkneme gajblíkem a už s pocitem malého vítězství si vychutnáváme sníh sice po kolena i výš, ale s vědomím, že tenhle už s námi ni-

kam neodjede. No a dole dál kvetou první jarní kytičky. Tedy tohle je, nebo spíš byl, první pokus, který dopadl, myslím, velice dobře a to je dobře. Sen o lezení v elasťákách a tričku ve sluncem vyhřáté stěně, když je kolem plno sněhu, sice dostal ránu pod pás, ale tím víc nás to lákalo vrátit se zpět. Na repete jsme si počkali nějakých deset dní a rok k tomu. Počasí bylo tentokrát jedním vymyšleno a druhým schváleno včetně detailů a není tedy divu, že je přesně tak jak má být. Takzvaný plech nejplechovatější, k tomu vítr takové síly, že se listy na větvích ani nehnou a sněhu tak o 10 centimetrů míň než vloni. Co víc si přát? Místo na stan vybíráme podle výhledu na stěnu. Ta má totiž při pohledu z určitého úhlu připomínat flašku od piva. Vypadá to ale tak, že bychom museli sami několik „kousků“ vypít, aby tvar stěny odpovídal zmíněné věci. Kvůli tomu tady ovšem nejsme. Hned po zabydlení vyrážíme za trochou strečinku do vodou vymletých ploten Chrysanthemy. Sedm délek není problém spojit do čtyř i díky tomu, že z té první vyčuhuje poslední nýt asi metr nad sněhem. Na rozkoukání se je to docela příjemná cesta, potvrzující celkem suchou jednotvárnost lezení v plotnách severních vápencových Alp. Krása a, v rámci možností, i ta trocha elegance. Jen se trochu divíme, že jsme tu sami. Ze stěny je pěkně vidět velká Bischofsmütze. To by nebylo až tak zajímavé, nebýt nápadně žlutého fleku – no, ona to je celá stěna – co zbyl po zřícení skal v roce 1993 kamsi do údolí. Druhý den se situace stává zajímavější neb míříme zrealizovat se do jedné ze dvou místních vypalovaček. Blue Velvet, mající 250 metrů, obestírá trochu zajímavá klasifikace. V knížce je to podáno „tak nějak“, ale buďte si jisti, že při tradičním AF narazíte na 8+, stylem „červené kaňky“ přetavené na 9-/9. Co se týče sedmé délky, tak ta se běžně leze za 8+, A1 s tím, že „jedničkový“ místo se odhaduje na 9+ boulder. Ve finále to znamená, že celá tahle délka pak vyzní nejspíš jako 10-. To budou ale muset smahnout jinší kabrňáci, než dvě „krasový trosky“. Nicméně potom čeká délka poslední, a také s flekem A1, o němž se volně neuvažuje – zatím. Přesto, kromě těch dvou míst, kde se běžný člověk musí se sebezapřením „chytnout“, jde o parádní cestu, v níž jsou zmíněné friendy či čoky zbytečné. Na rozdíl od včerejška se tu dneska kromě nás motají dvě dvojky místních, co přijely na lyžích, mlaskly si „Ostkantu“ a na lyžích 23

zase odjeli – fištróni jedni. Jinak z cesty samotné, kromě chvály, stojí za zmínku jedna ze dvou skob, která se Sinkem vylítla jako nic. Tolik Blue Velvet. Zeptáte-li se pěti instruktorů či metodiků na to, kdy si dát pauzu, určitě 4 z nich potvrdí třetí den výjezdu jako odpočinkový. Žádný z nich ale neporadí, co dělat, když je počasí takový, jaký je, a při snídani zíráte s plnou pusou na linii cesty, jakou je Sunset Boulevard, ve stěně, jakou je JV stěna Däumlingu. Na půl kilometru daleko hodnotíme spáru šesté délky jako „tutáč žábu“, případně něco horšího (širšího) a podle toho

vážný horolezec probít sněhovým hříbkem, tak tady, na Cerro Däumlingu, vás k vrcholovému kříži dovede „tatranský kout“ – mírně rozbitých 6+. Při hledání štandu nespoléhejte na nákres, ale vylezte až za hranu a jděte po hřebínku ke kříži, no a tam určitě bude. Odměnou za tu dřinu vám budiž výhled do daleka i do hlubin, na skoro 1,5 kilometru níže položené Gosau See. Pak už jenom nasednout a sjet nějakých 300 metrů na pevnou zem. No, tady a teď spíš na sníh. Cesta nese označení „Absolute Toproute!“, a i když neumíte ani slovo cizí řečí, při lezení po-

Blue Velvet

„spravedlivě rozdělíme“ délky – spáru mám jít já a hotovo. U třetího nýtu „Headwallu“ mě napadá, že třeba na tu spáru ani nedojde „…jak to ti kujóni jenom dělají, co je tohle zač?“. Vše spraví jedno A0, jinak též „obl.“ (fuj!) a hurá na závěr délky, kde číhá maličko přívětivější pasáž 8+. Na štandu pak hodnotím hodinové představení jako nic moc. Mezitím Sinek dolezl a pustil se zvesela do druhé těžké délky, pochvaluje si přítomnost aspoň nějakých normálně natočených chytů. Než jsem ale dořekl lidovou moudrost o nesmyslnosti chvály dne před večeří, chyty se zmenšily a, aby to nebylo divný, byly i dál od sebe. Tak to má být! Jinak tyhle dvě délky v RP poskytují cestě místo na slunci v čistém devátém stupni potíží. Konečně štand a nad ním 40 metrů spáry. Žába šla akorát na jednom místě, ale zato friendy se tentokrát hodily. Předposlední délka je krásně hladká, položená deska, kde se sunete se zatajeným dechem a říkáte si, že tohle není možný ustát. Pokud se na samotný vrchol Cerro Torre musí od24

chopíte, co to znamená. Než se domotáme k domečku, slunce hladí už jenom protější kopce a je zima, že i to jedno pivko se musí odložit na další den. A tak to jde den za dnem. Přes den by vás trefil šlak z vedra ve stěně, ale sotva se slunko schová za hřebínek, je kosa jako v ruským filmu. Mám ale pocit, že právě kvůli téhle kombinaci jsme číhali na počasí docela dlouho, tak ještě abychom si stěžovali. Jinak se tento den prohnala „Ostkantou“ další dvojka, tentokráte česká. Teď se vrátíme k těm instruktorům a metodikům. Čtvrtý den vás všech pět instruktorů znovu požene do stěn, a tak to má asi být. Na nějaké bouldery ale už nemáme ani náladu, ani forsáž. Takový Diran, vedoucí vlevo od Chrysanthemy, zdá se býti ideální volbou pro zakončení léčebného pobytu na čerstvém „luftu“. Z dvou set metrů tady pašáci nadělali celých 8 délek. Cestu není problém lézt bez nákresu, protože o nýty doslova zakopáváte. Opuchlý prsty pečlivě přebírají chyty a běda, když se musí

trochu zabrat. Naštěstí jde skoro celý Diran odkráčet, a to je dobře. Pak už jenom „spakovanec a klapalajnen“ do údolí k autu, kde čtyřdenní vedro udělalo z hermelínu a vltavínu opravdové delikatesy. Tady bych chtěl dodat trošku informací, týkajících se těchto dvou kopců, vypínajících se nad Armkarem. Něco málo se dozvíte z „Novákových“ Alp 1, trochu víc v Jamesáku 3/2004, ale nejlepší je „Kletterführer“ pánů Kurta Schalla a Thomase Jekela, ze kterého ostatně obě předchozí publikace vychází, a jenž je výběrem nejlepších cest v oblasti celého Dachsteinu a Gosaukammu. K těm, co jsme lezli, jenom to, že jištění je perfektní (zakládali jsme akorát friendy v Sunset Boulevardu – ostatně to doporučuje průvodce), všemi lze bez problémů slanit a jsou fakt moc pěkný. Štandy jsou často dva nýty plus borhák a je to docela příjemné. Třeba na takovým Koppenkarsteinu jste na štandu občas rádi za jedno lesklé očko uprostřed holé plotny, což je nic moc, hlavně při těžším odlezu. Na vlastní oči jsem tam viděl i takovou, řekněme, specialitku. Představte si dva nýty, jenže bez plaket. Za matkou nasazený lanka z čoků a celá ta krása provázaná plochou smycí (Sportalm). Ale raději zpět na Däumling. Blue Velvet i Sunset Boulevard mají povinnou obtížnost 8 a možná i trošku víc. Mezi těmito dvěma skvosty je rozdělaná cesta Brot und Spiele. Podle jistých zdrojů by měla být dávno hotová, ovšem pohled na místa, kudy se má ubírat a stav jištění v horní části dávají tušit, že cesta hotová není a jen tak brzo k tomu nedojde. „Ostkantu“ jsme sice nelezli, ale vypadá na nejoblíbenější cestu široko daleko. Spát se dá přímo pod stěnami, což je příjemné, ale reálné tak do konce června. Ne že by vás později někdo vyhazoval, ale jednoduše sníh zmizí a potokům se tady nahoře zrovna nedaří. To třeba na nedalekém (zase!) Koppenkarsteinu je trocha sněhu po celý rok. Buďto tedy nahoru vynesete sud vody nebo budete vegetit dole u auta, případně popíjet pivisko na zahrádce Hofpürglhütte. Od auta to máte pod stěnu tak na dvě hodinky, z chaty o půl hodiny méně. To by mohlo, co se týče oblasti, stačit. Jinak do první a poslední obydlené levotočivé zatáčky mezi Vídní a Prahou jsme dorazili v sobotu kolem desáté večer a ještě jsme se stihli podívat, jak to vypadá, když se dva vezmou. Tím jsem skončil, vy uličníci, a žádám, abyste se ve skalách chovali slušně. Zdar! text

Vilém Pavelka

foto

archiv autora

Jindřichovka

pro romantické a komplexní lezení

„Jedem?“ „Jedem!“ Počátek domluvy s Petrem proběhl rychle. Teď ještě kam. On, milovník jednoznačných a řádně definovaných linií, navrhoval Sušky, případně Slepičky. Já, milovník enigmatických cest v hloubi lesů, kam nikdo nechodí (a pokud už tam dojde, tak mu to pro jednou bohatě stačí), loboval pro nějakou zastrčenou skalku. Helena pro cokoliv, kde je i cesta, ve které nebude muset při lezení používat nemocné ruce. Podle jsem navrhl Jindřichovku s tím, že je popsaná na Lezci, a tak to bude významný cíl. Nechali se nachytat! Do kapsy průvodce, který nás ovšem spíše zmátl, do auta sebe, matroš a psy… A vpřed! A už jsme v Hořovicích, už v Malé Vísce, už u závory... už bloudíme po lese... PH se neustále významně zamýšlí, že teda, že áno, on nic neříká, ale kdybychom jeli tam, co on navrhoval, tak teda, jen tak mimochodem, už dávno lezem a nemotáme se jak nudle v bandě po vojenským prostoru, určitě plným nášlapných min. Já se jej snažil přesvědčit, že procházka jarním lesem s občasným propadnutím nohy do bahna povznáší ducha. Když už jsme prošli všechna místa v lese, která připadala v úvahu, a došli na to poslední možné, ona skála tam opravdu byla! Neuvěřitelné! Už jsem se obával, že budu utlučen na Brdech spolulezci. Bory hučely po skalinách, psi se uložili do mechu a ukazovali si na nás tlapkama a něco si se smíchem špitali do oušek.

Skála má v kohoutku opravdu dóóóbrých dvacet pět metrů výšky a vskutku se na ní dají nalézt pěkné cesty. A zajímavé. Již v první cestě jsem si ujasnil, že má láska k mechům a lišejníkům bude přece jenom asi póza. Lezení na tření bez chytů po vlhké zeleni vystavilo mou lásku k flóře tvrdé zkoušce. Vzrušení poskytovaly i kamenné almary odstávající od skály a nejde zapomenout ani na slizký, roztomile rozlámaný komínek. Něco jsem i založil, rezavou skobku slušně pozdravil, a radoval se z nepříliš obtížné, však přec vzrušující, cesty. Dolů, a zase nahoru jinudy a divit se: „Týýý, vono to snad drží?!“ Na tomhle kvaku se dá nalézt opravdu leccos. I tu cestu, kde se nemusí brát za ruce, jsme tam nakonec našli. Poslední cesta si pak zasloužila označení „Zlatý hřeb“. Jen to chvílemi vypadalo, že do rakve našeho kamaráda. Nejprve stoupal jako dým, pak čím dál rozpačitěji. Nedivil jsem se. Zajištěný skobou s dávno propadlou zárukou postával na oslizlých, nevhodně ukloněných lištičkách v přesvědčení, že tudy teda cesta nevede a nikdy nepovede. I svěřil jsem lano Heleně a šel si promýšlet vhodné formulace pro pozůstalé příbuzné. On však s vědomím toho, že jej jistí slabá žena, propadl takové hrůze z pádu, že pomocí levitace dosáhl vrcholu. Posléze i já, a na vršku, jsem mohl

vyjádřit zcela upřímný obdiv nad prvolezcovým výkonem. „Já jsem tam dal žábu?!“ divil se Petr, co nemá spáry a jejich techniku vůbec rád. „Podařené! To jsem měl zase, jako vždycky, dobrý nápad!“ pochválil jsem se. Vzhledem k tomu, že mlčení je souhlas, tak všichni souhlasili. „Tak jste si pohráli, nasedat a domů k miskám!“ poručili psové. Po cestě krátké jsme si do nich již mohli vsypat krmné směsi. Komplexní a přírodní lezbě zdar! text a foto

Jan A. Puš

25

s

o

u

t

ě

ž

výstupy s tilakem

Lezení je v podstatě boj s gravitací. A jeskyně mají taky něco do sebe. Je v nich věčná tma, zima a nezřídka i bahno. A navíc: Byť za humny, je v nich stále co objevovat... …sakra, tak kam v pátek? V hlavě se mi teď honí jen azimuty a směry možného postupu, nečekaný chodby, nečekaný svět, kde se špinavá holinka brodí blátem nepoškozeným nikdy stopami lidské zvědavosti. Tento víkend se nám podařilo s Hulisem dolézt do 20 metrů, ale otevírá se nám prostor dál, dál do útrob věčné tmy, kam nikdy neposvítilo světlo žádného zvědavce. Co s tím? Sedím nad zprávou, kde Hulis píše, že možná v pátek nepřijede a ať se na něj nevážu. Jenže komín čeká. Volám teda Tomovi, kámošovi ze skal, a snažím se ho přesvědčit na pomoc v jeskyni. Odpověď zní jasně „pokud se má něco posrat, tak radši skončím jako orel, než jako smrdutej krtek“. Pokouším se ho zlomit, že tam ještě nikdo nebyl, je to vysoký možná 60 až 100 m a jsme jen ve dvaceti metrech, „prváč, vole, poď se rozhejbat!“. Ani to s ním nehne. A jen mě nelítostně kamenuje komentáři o nových kalhotkách. Celá tahle patálie začala na Mikuláše, a to s Hulisem v jednom brněnském nonstopu po vášnivé diskusi, co vlastně polezeme, když je všechno dolezený. Hrdost dobyvatele a alkohol nás dohnaly do absurdních představ dolezení nikdy nedolezeného komínu v jeskynním systému Býčí skála, který i sám Absolon nazval nejdivočejší scenerií v Moravském krase. Po proplánované noci jsme navštívili lezecký obchod s úmyslem zakoupit 2 nýty. A že prý to bude stačit. Odjeli jsme na základnu ZO 6-01 sesbírat potřebné informace a prohlédnout si místo činu. Po značných rozpacích a v úvahách jsme vyrazili do Blanska vykoupit železářství. Desítka imbusový šroub, kovová páska užívaná k utažení hadic, na utěsně-

26

Netopýr Brandtův

ní šroubu v díře a několik metrů L profilů k výrobě plaket nám dávaly jistotu, že to snad i dáme. Ze získaných záznamů vyplývalo, že se ve třicátých letech pokoušeli o dolezení němečtí horolezci a jeskyňáři, kteří komínem stavěli dřevěné lešení. Pak záznamy končí. Záznamy od Němců udávaly předpokládanou výšku komínu 90 m. Ovšem v přiloženém náčrtu byla udána maximální výška kolem 30 m a o zmíněném pokračování ani zmínka. Poslední náznak pokusu o vylezení jsme nakonec zaznamenali v podobě kotvicího háku pro lešení 10 m od země. Po odstěhování materiálu pod nástup jsme připomínali spíše himálajskou expedici než jeskyňářské tažení. Napojili jsme prodlužovačky a rozsvítili halogeny, které nám měly cestu ulehčit. Po losu padla volba první délky na Hulise. Vybral si nejrychlejší a nejlogičtější linii, kterou v půlce křížil vodopádek. Pozoroval jsem, jak zkušenými kroky odhazuje vše, co je ve stěně nepotřebné. Tancoval jsem pod nástupem jak zkušený tanečník samby. Po několika metrech ve vodopádu byl Hulis jak houbička na nádobí. Zmáčený slanil z posledního nýtu. Suchý a po několika protancovaných hodinách mám střídat. Ne že by se mi nechtělo, ale že já blbec jsem odspodu vykřikoval, že takovýto kvaky lezu se zavřenýma očima. Po duchapřítomném opěvování Hulisova umění a hraném soucitu, že mu musí být zima a že půjdeme na chatu na čaj, jinak nastydne, mně sdělil: „Nes.. a lez.“ „Nepostavíme to lešení? Vždyť Němci věděli co dělají a kdyby se to dál dalo volně vylézt, tak by to určitě vylezli...“ „Nes.. a lez.“ Tak jsem lez. Háček byl v tom, že ve vodopádku se dost blbě vrtá elektrickou vrtačkou, ale strach z ponížení a prohry mě vynesl na první štand. „Pošli vrtačku!“ Poslal, ale nezasekla se ve spleti prodlužovacích šňůr a lan? Tak jsem zatloukl nějakou tu skobku a hurá dolů. A už jak dvě houbičky pochodujeme hlavní chodbou ven. Domluva na příští víkend je jasná. Sešli jsme se v pátek o týden později. Na setkání slivovička a hurá do druhé délky. Pod nástupem jsem Hulisovi nabalil do baťůžku zánovní cepín místo obyčejného kladiva s výmluvou, že jsem nemohl doma najít nic jiného a že ho beztak minulý týden někam zašantročil. Po dolezu na štand pochopil. Vyzbrojen cepínem vrhl se do zabláceného žlábku připomínajícího závěrečné pasáže Palaviciniho

kuloáru na Grossglockneru. Realita se změnila v blátivý lavinový terén. Evidentně mu došlo až teď, že kladivo viděl ležet na stole na základně. „Ty vole, to je jak v zimních Tatrách, to je nářez.“ Další štand byl pod skalním bříškem v prostoře hruškovitého tvaru, kde se v naší úrovni objevil nádherný 6 m vysoký stalagnát. Nad námi se otevřela další část komínu, u kterého nebyl vidět strop. Věc zachránila pohotovostní rozdvojka a halogen. Doteď jsme se potýkali s klasifikací do 5+ (pozn. taky M1). Nastal ovšem čas háčků, žebříčků a klasifikace se rozrostla o A2. Nastoupil jsem do převisu. Balancování na žebříčkách při mizerném světle a pak až další štand. Aby byl zákon schválnosti dovršen, někde od nástupu, v již více jak 70 m dlouhých prodlužovačkách, nastala porucha. Nezbývalo než se vrátit zpět na zem. Za skomírajících čelovek a za pomoci hmatu jsme se konečně dostali ven z jeskyně. Bylo kolem půl čtvrté ráno. Po spánku, dokončené opravě prodlužovaček a čaji o páté jsme nastoupili znovu do další délky. Čekalo mě další nelítostně nekončící sezení na štandu. Po několikahodinovém vrtání zaslechnu větu: „Takhle to nedolezem, začínám jen tlouct!“ Neuběhly ani tři skoby a shora slyším zcela zřetelně: „Přecházím do spáry, budou jen frendy, ty skoby mě nebaví.“ Po více jak hodině konečně vysvobození: „Strop, dávám štand.“ „Co vidíš?“ „Pohoda, …počkej moment,“ jen těžké oddechování a nadávání, „nade mnou je zával jako kráva.“ „Dám štand a jedu do háje.“ No jo, ale potřebný materiál je v druhé délce. Za zvuku vrtačky zapínám kamaráda Grigriho do štandu a už si to svištím dolů do tmy. Zaslechnu od Huldy něco o volných šutrech a nějak mi dochází, že má asi strach, což je dost divný. Kdo ho viděl na laně, dá mi za pravdu. Když jsem slanil k věcem, ozval se zvuk připomínající přehlídku dělostřelectva, pak už jen rána a nějaký rolničky. „Odpoj elektriku!“ „A proč?“ volám. „Odpoj elektriku!“ Tak jo, když si pán přeje. Beru věci, zapnu jumary a pumpuju co mi síly stačí. Vypnu elektriku. Třetí štand je otočený naruby. A sakra. „Co je?“ „Ty vole, vyzipoval jsem to.“ „A žiješ?“ „Možná.“ Dál jen klid a čekání. Po tahacím laně, které si stihl těsně před pádem připnout do prvního nýtku štandu, dolezl zpět na místo. Provázal pár skob a sjel za mnou. U cigára na štandu jsem se dozvěděl, Obří komín

27

Rhinoloph

že měl nad hlavou zaklíněny bloky jak auto, což se ještě dalo, ale to, že při pádu přetrhl prodlužovačku, to bylo horší. Visící Hulis ve vodopádu a s obnaženými dráty kymácejícími se několik centimetrů nad jeho hlavou, který mu chvílemi brnkaly o přilbu? „Nu což, tady končíme, štand je osazenej a hurá dolů.“ Na chatě se objevujeme kolem sedmé ráno. Začal večírek. Celkovou výšku komínu jsme předběžně odhadli na 90 m od hlavní chodby. Dál pokračuje jen zával, který má až na povrch pravděpodobnou výšku 10 m. Nejen k našemu zklamání jsme neobjevili v horních partiích žádnou předpokládanou boční chodbu, která by umožnila nahlédnout dál do tajemství věčné tmy. Po zmapování a odstrojení této části komínu je možností k dalšímu postupu chodba v levé hruškovité části. Zatím jsme se ji pokusili jen nasvítit halogenem. Podle uložení sedimentu, charakteru chodby a vzhledem k přítoku, pravděpodobně povrchových vod z pravé části komínu přes pukliny, je docela pravděpodobné, že by se mohlo v levé části jeskyně skutečně jednat o další pokračování. Máme za sebou už pár vylezených komínů, ale tento zážitek jsme se rozhodli publikovat pro jeho nevšednost. Nesnažili jsme se udělat tuto cestu co nejtěžší nebo co nejnebezpečnější, ale bezpečnou a schůdnou tak, abychom vymazali staré otazníky o možných existujících chodbách a skutečné výšce komínu. Speleoalpinismus není jen uspokojení z pohybu po vertikále, ale také dobrodružství objevitelské a badatelské. Poznámka Igora: Když Hulda vrtá štand, počítejte s tím, že budete muset přidat aspoň dva nýty. Tímto děkujeme Michalu Chudému za pomoc při opravách štandů. Při výstupu jsme poškodili celkem 3 elektrické vrtačky. Chtěli bychom poděkovat Jiřímu Svozilovi, předsedovi ZO 6-01 Býčí skála za poskytnutí materiálů a více než odbornou konzultaci. Dále pak všem aktivním členům tohoto oddílu. Hore-dole zdar a ať vám drží skoby. text foto

Pavel Hulis Hulák, Igor Jadvidžák ZO 6-07 Tišnovský kras Vlasta Káňa ZO 6-01 Býčí skála

www.byciskala.cz

28

Hohe Wand V pátek navečer jsem se naskládali do auta všichni tři (Mýval, Břeťa a já) a vyrazili směr Vídeň. Naším cílem byl Naturpark Hohe Wand – výrazný vápencový terénní zlom ležící 40 km jihozápadně od Vídně. Přes 200 velmi slušně odjištěných 4 až 5délkových cest a takhle blízko Vídeňákům fakt závidím. Netuše, kde se dá na Hohe Wandu přespat, zvolili jsme jistotu Mývalovi známého parkoviště u Kaisebrunu, což je výchozí místo pro oblast Holentallu. Stanování tam sice není oficiálně povoleno, ale zato je velmi neoficiálně tolerováno – na parkovišti s vodou a toaletami tu s námi přespala asi osmdesátka nadržených lezců. Brzo ráno jsme vyrazili do Hohe Wandu vzdáleného 40 minut jízdy. Přijeli jsme na dohled skalního útesu, z budky u silnice vyskočil mužík a chtěl po nás necelých šest euro za vjezd do parku a parkování v něm. Na parkovišti pod skalami jsme přebalili matroš a za doprovodu šikovného lezeckého páru z Blavy jsme zamířili pod nástup cesty Duettsteig – místní klasiky dlouhé asi 150 m. Na nástupu stály už další dva páry, tak jsme to vzdali a nechali si poradit jinou cestu Draschgrat 5. Je sice lehčí, ale s poslední délkou společnou jako cesta Duettsteig a je stejně v pohodě. Našli jsme nástup velmi podobný popisu a po ujištění od místního mechem zarostlého stoletého drtiče, že je to ta cesta, co chceme lézt, se Mýval na ostrém konci lana pustil do cesty. Zkušenosti se nezapřely – zdolával jednu délku za druhou a na štandech mu to šlo, a to i když jsme s Břeťou lezli souběžně. Po třech hodinách lezení jsme dosáhli hrany útesu a otevřela se nám pěkná vyhlídka do krajiny, kterou zpestřovali „cvoci“ lítající těsně okolo skal na padácích a rogalech. Při hledání sestupové cesty jsme objevili místní turistickou atrakci – šílenou ocelovou lávku trojúhelníkového tvaru a jména – Skywalk, výhledový bod. Pochybnou stezkou, která nás málem stála jeden kotník, jsme seběhli zpět k nástupům a zkusili najít další cestu – Reinecke Fuchs, taktéž za 5-. Zmateni terénem a nepřesnými nákresy staženými z Internetu jsme nalezli do jakési

ce, kterou jsme předchozí den nenašli, dolů k autu a vyrazili zpět domů. Určitě se tam ještě podíváme a rozhodně doporučujeme, pokud jste tak ještě neučinili, tuhle vápencovou oblast lezecky objevit. Je relativně blízko a ještě pokrývá svou nabídkou spoustu možností – od rodinných variant v hodnotách okolo 4 a 5, přes hezké 6 a 7 až po náročnější 8 a 9 lezení. Cesty jsou velmi slušně odjištěné borháky (podle www.bergsteigen.at), kde najdete i topologie) většinou stačí jen 50m lana, 10 až 15 expresek a pár smyček a karabin extra. Přijeli jsme vybaveni i sadou friendů a vklíněnců, které zmíněný server občas zmiňuje, ale v lezených cestách posloužily jen jako tréninková zátěž. Řekněme, že ta extra váha a pálící slunce byly nanejvýš vhodnou přípravou. Už se totiž těšíme na delší cesty, které nás za pár dní čekají v chorvatské Paklenici. text a foto

Jiří Janáček

cesty s tím, že by to mohla být ona. Po první délce hlásím borcům dole, že to není zadarmo, ať to jdou zkusit, a že to tutově Reinecke ... není. Břeťa dolezl na štand s šibalským úsměvem ve tváři a pochvalným slovem, že se mu to velmi líbí. Vzápětí se na štandu objevil Mýval, méně nadšený, ale stále klidný jako obvykle. Po chvilce diskuze jestli nahoru nebo dolů zvítězilo samozřejmě nahoru, do úseků neznámých, které se ukázaly ještě těžší než první délka. Když jsme byli na druhém štandu do cesty, začali nalézat místní bouchači, já nabral tempo vzhůru a kluci v okamžiku když nás dolezli je začali zpovídat, co to vlastně lezeme a za kolik. Později mi řekli, že jsme přebouchali sedmičku. Boříci nás definitivně dohnali na třetím štandu, odkud slanili a zmizeli stejně rychle jak se objevili a ještě nám stihli ukázat, kde že ten Reinecke vlatně je. My jsme pokračovali pohodovou a poslední čtvrtou délkou až na vrchol pilíře. S Břeťou jsme slanili, Mýval si to seskákal nějakou kozí stezkou – aby ověřil, jaké tu jsou sestupy. Prý dobré. Pak už jen směr parkoviště a výjezd do horní části parku, klohnění večeře a půlhodina na procházku po okolí. Po setmění jsme sjeli zpět na dolní parkoviště, zaparkovali a přespali poblíž do dalšího dne. Partička z Budějovic a jedno auto Rakušáků učinili stejně, takže spaní se jeví jako minimálně tolerováno. Ostatně žádné cedule nic nezakazovaly a park začíná za parkovištěm. V neděli ráno jsme nikam nespěchali, a tak nás na nástupu do cesty Duettsteig, kterou jsme se rozhodli přece jen přelézt, čekala slušná fronta. Nastupovali jsme až o půl dvanácté. Břeťa tahal tuto cestu a chvilkami zdržoval na štandech, určitě proto, abychom tam nebyli moc brzo a zbytečně tam nečekali. První délka Duettsteig a druhá délka Draschgrat, pak traverz do Aeroplan a poslední nejtěžší Hochempor Verschneidung příjemných plotnových 6-, které Břeťa hravě vytáhl, Mýval přeběhl a já s bolavýma nohama bez citu to rval rukama hlava nehlava, abych konečně zul ty svoje po... mučidla z nohou. Pokochali jsme se pohledem z hrany útesu a seběhli jsme po zelené znač29

portrét

Krasolezec – Dolomitomaniac Tento portrét nevznikal lehce, ostatně jako snad vše, co je nějak spojeno s nadějným doktorandem na katedře sociologie. Ale jako všechno, co se kolem Stoupy mihne, dopadl nakonec dobře – alespoň myslíme.

Dušan „Stoupa“ Janák Dětství Strach z výšek, záliba v knížkách, vyloučen z jiskřiček, jako pionýr aktivní.

Jinošství K lezení jsem se dostal na střední škole trošku netradičním způsobem. S Bačou jsme chtěli uskutečnit dolinovej přechod Tater na přelomu října a listopadu. Zaskočilo nás, kolik tam už bylo sněhu. Z Mořského oka jsme šli strmým firnem na Rysy, jeden měl mačky a kopal stupy, druhej zase cepín – velký dobrodružství. Na Váze zavírali, tak nám dali zdarma slivovici, čímž jsme k Tatrám přilnuli. Při sestupu do Bielovodské se mi nezasekla mačka, jak brouk na krovkách jsem se rozjel na báglu dolů. Nad jedním prahem jsem se ale naštěstí zastavil. Naneštěstí tak, že se mi mačka sekla, já si zkroutil nohu pod sebe a nevydržely to menisky v koleně. Nadšení pro Tatry trochu ochladlo. Když jsme se druhý den dosmýkali dolů do Bielovodské (s jednou nohou nepoužitelnou to šlo pomalu, tak jsme přespali někde po Gankem), tak nadšení kleslo téměř na bod mrazu, protože první, co našeho záchránce z TANAPu zajímalo, byly horolezecké legitimace, které jsme neměli, proto nám napařil pokutu. Tím nás připravil o prachy na vlak. Zavolal horskou. Dojela taková veselá partička chlapíků,

30

naložili nás do džípu a vezli do Smokovce. Zase se řešily průkazky, tentokrát pojištěnecký. Ale protože to bylo chvíli po rozdělení republiky, tak nebylo jasný, jestli průkaz VZP stačí. Zpátky jsme jeli stopem. V Brně jsem zašel za doktorkou Vomelovou, z níž se vyklubala horolezkyně z Lokomotivy. Svěřil jsem se jí se svým plánem opatřit si tu horolezeckou legitku a běhat po Bielovodské dolině, šustit v kleči kolem chaty a toho dobráka z TANAPu štvát. A díky ní jsme se stali s Bačou členy Lokomotivy Brno. Svůj provokatérský plán jsem nikdy neuskutečnil, ale třeba na to ještě dojde. Kras Kras je moje domácí oblast a samozřejmě nejlepší lezecká oblast na světě, i když to většině lidí přiNovodobý rytíř vertikál v plné zbroji

jde právě naopak. Sportovní lezení je v Krase docela dobrý, i když málo vytrvalostních cest. Na ty je sice potenciál, ale záleží na jednání s ochranou přírody. Ve žlebech si najdeš psychicky náročný cesty, i vícedélkový. Na zimu je tu pár

mixů a hákování v Macoše – to je přímo čtvrtá dimenze krasolezení. Ta různorodost mně vyhovuje. Cítím tady jakýsi patriotismus, asi proto, že jsem tady pár cest udělal, i když zpočátku jsem do Krasu moc nejezdil, protože to bylo všechno hrozně těžký. Jezdili jsme spíš na Vysočinu a hodně do hor, zvlášť v zimě. Já vlastně začal lézt v horách a čím dál tím víc skalkařím, i když je to u většiny lidí naopak. Na druhou stranu ale na skalky hledím pořád jako na „cvičné skály“. I když mě baví lézt sportovní cesty a trénovat, tak to beru jako přípravku na vážný výstupy, kde jde o víc než jen o to odsednout si až u slaňáku. Možná se jednou kruh uzavře a zase vylezu i něco seriózního v zimě, ale zatím plánuju spíš prášit magnézium a potloukat se po skalních oblastech. Písek Písek jako matroš nemám tak rád jako vápno, ale parádní je na tom to ostatní. Mně to přijde trochu jako instantní hory. Vybojíš se, zabojuješ si, v klasikách musíš umět najít směr, zakládat jištění. Ale když to nejde, když začne pršet nebo se stmívat, tak slaníš a jdeš na pivo. A nesmýkáš s sebou batoh jak almaru. Jenom doufám, že se nevytratí psychický aspekt a etika prvovýstupů v rámci

inzerce

na pultech hnutí za „cesty pro lidi“ a „sportovní výstupy“. Cest pro lidi je tam habaděj, o čemž svědčí množství lidí, kteří tam jezdí a sportovní lezení tam je kvalitní asi jako v Krase, převážně kolmé… a občas se něco ulomí. Francii z toho přiblížením borháků nebo vrtáním shora nikdo neudělá. Ale myslím, že místní pašáci to ani neplánují. Jsem zvědav, jestli se někomu z nich podaří zase posunout klasickou pískovcovou laťku o chlup výš, tj. udělat něco jako Klekání nebo Smyslů zbavení, ale o stupeň těžší. Potenciál směrů i lidí tam je… Dolomity Jsou asi mou nejoblíbenější horskou oblastí. Jednak je to vápno, který mám rád, a pak jsou tam obrovský stěny. Tisíc metrů dlouhá cesta není až tak velkou výjimkou.

Třeba cesta Na památku J. Couzyho na Tre Cime, kterou Bubu hodnotil dřív jako 8b, má nejtěžší délku dvanáctou. I když třeba ty těžké délky nezasluhují takové číslíčko, jak se dřív myslelo, tak pořád k té dvanácté, které sedí tak 8a+, přilezeš utahanej fyzicky i psychicky, protože každá délka je převislá a ne úplně kompaktní. Alpská růže od Coubalů nebo naše cesta Via Robinson Crusoe mají zase jištění dál od sebe. Na Dolomitech je parádní, že je tam dost cest, kde potřebuješ jak bicáky, tak hlavu. Sice tam vznikají vynýtované sportovní cesty, ale taky prásky za 7c nebo 8a povinně s pár nýtama na délku nebo na starých skobách v rozbitější skále, kde je třeba lézt opatrně a nervy taky dostanou zabrat. Navíc je tam pěkná příroda, stromečky a potůčky a kytičky, a nepruděj tam s nějakejma průkazkama. Jeden rok jsem tam jel asi čtyřikrát, a mezi výjezdy udělal novou cestu na Krkárně. Protože mi ty návštěvy Dolomit připadly skoro patologický, tak jsem ji nazval Dolomitomaniak.

Produkty Trangia

Lezecké vzory Je řada lezců kolem mě nebo v Čechách, které za něco obdivuju. Co se týče čistě lezeckých schopností, tak smekám před univerzálností lezců jako je Kammerlander, Huberovi nebo Croft. Víra Víra hory přenáší... Život mimo lezení Peníze na živobytí získávám převážně kombinací stipendia ze státního rozpočtu a sponzorských dohod a darů. Při některých nárazových výdajích za bydlení nás podrželi i rodiče. Na škole se zabývám problémem z historie sociologie – problematikou hodnotových soudů v kontextu teorie jednoho brněnského sociologa, kterého ale dnes už nikdo nečte a nestuduje. I když teď vlastně já. A kdyby rozemleli Kras a Dolomity na cement a pískovce na písek, tak bych se zase chtěl věnovat bojovým uměním jako kdysi na střední. Rodina Tu nejužší tvořím s Mončou a Mikešem. S Mončou jsem už dlouho. Byla vlastně ještě pod zákonem, když jsme spolu začali, ale nepráskla to na mě, a tak jsme spolu pořád. Doufám, že i budem. Mikeš je s námi dva nebo tři roky díky Moničiným záchranářským sklonům. Sice máme ranč na noblesním místě na periferii Brna – v takový vesnici, která

byla někdy v 70. letech připojena k městu – ale časem bychom rádi koupili něco přímo v Krase a byli víc tam. V případě potomků bychom neměli problém zaběhnout na skály.

Cíle Neprozradím, alespoň ne ty konkrétní. Obecně bych se rád věnoval víc pískům než dřív. A chci lézt cesty v dobrým stylu, respektive cesty, které považuji za „great climbs“ – nejen cesty s atraktivním číslíčkem, na který si řada lidí dnes zredukovala hodnotu lezeckého výkonu. Proč lezení Zatím mě nenapadlo, jak užitečněji trávit čas. Chlebodárci Singing Rock, Rock Point, Triop, Raveltik zaznamenal Janek Bednařík obrázky foto

Monika archiv D. J.

Varné sety Trangia jsou navrženy pro nejtěžší podmínky a současně splňují požadavek skladnosti, lehkosti a samozřejmě trvanlivosti a spolehlivosti. A to už půl století. Základní sady nádobí mají dvě velikosti. Systém 25 je určen 3 až 4 lidem, Systém 27 je potom určen 1 až 2 lidem. Oba systémy mohou mít jak lihový, tak plynový hořák a obsahují horní a spodní závětří, hořák, dva rendlíky, pánev s víkem, rukojeť, řemen. Lze doplnit o konvici. Dodejme jen, že pro varné systémy Trangia dodává plynové vařiče světoznámý Primus. Trangia lihový hořák je unikátem, který se pokoušelo mnoho firem kopírovat – neúspěšně. Celý „vtip“ varného systému Trangia spočívá v tom, že je vařič integrován do spodního dílu závětří. Ventilační otvory dávají dostatek kyslíku pro hoření a společně s regulátorem hoření zajišťují stabilní a požadovaný plamen. Rendlík je potom „ponořen“ do vrchní části závětří. Při užívání pánve tato stabilně leží na otočných nástavcích vrchního závětří. Systém je stabilní a funkční za jakéhokoliv počasí. Celý vzájemně kompatibilní systém má spoustu dalších modifikací a doplňků (multidisc – praktické plastové víčko/podložku/cedník v jednom, ultralehký varný set pro jednu osobu, láhev na líh, víka, kotlíky, pánve – vše v různých materiálech, a to doslova od hliníku po titan...) umožňujících seskládat si přesně to, co potřebujete. ] Více na: www.ouverture.cz

set s lihovým vařičem

sbalený vařič

31

Pavel Trčala – muž z Everestu Chtěl jsem na vrchol. Kdyby tam byla lanovka, jel bych lanovkou. V druhé půli června zaujala veřejnost (a to nejen lezeckou) zpráva o krajanovi, který měl vylézt na Everest. A hned to začalo. Kdo to vlastně je? Vždyť neměl povolení! Byl tam vůbec? Podle vlastních slov požádal Pavla jeden společník v expedici o to, zda by mu nepřinesl kameru z jednoho z táborů. Rodilý dobrodruh nabízenou, možná životní, šanci beze zbytku využil a krom přinesení kamery se mu podařilo vystoupit na nejvyšší horu planety.

Další fakta již zřejmě znáte, jiné, budete-li chtít, si jistě seženete. Stačí dát si slova „Pavel Trčala“ do nějakého internetového vyhledávače. Následující rozhovor má vlastně jediný cíl. Pokusit se ukázat, kdo to vlastně ten Pavel Trčala je... Myslím, že je zbytečné vést debatu o tom, jestli jsi byl na vrcholu nebo ne. Řekl jsi, žes byl. Můžeš na začátek říct pár slov o sobě? Jenom ve stručnosti, ať nenudím… Je mi 27 roků, jsem z Brna. Na gymplu se mi podařilo vyhrát stipendium a dostal jsem se do Spojených států, kde jsem dělal mezinárodní ekonomii, později specializaci mezinárodní bankovnictví ve Washingtonu. Pracoval jsem ve Washingtonu ve Světové bance a v Institutu mezinárodní 32

ekonomie. Banka mě pak poslala do Afriky. Osobně jsem chtěl do Jižní Ameriky, protože tam před padesáti lety emigrovala část rodiny. Jednou jsem tam za nimi byl, takže umím španělsky a portugalsky. Protože se hledal někdo, kdo umí portugalsky, do západní Afriky, chopil jsem se šance a celý minulý rok strávil v Africe. Tam jsem kite-surfoval a pracoval na různých projektech. Vrátil jsem se domů teď na Vánoce. O Vánocích jsem se věnoval snow-kitingu (lyže či prkno s padákem), na což je Česká republika ráj – tady v zimě fouká a je tady dost sněhu. Pak jsem byl úplně náhodou na návštěvě u mého profesora z gymplu, kde byl i jeho kamarád, který se právě chystal na Cho Oyu. Říkal, že část expedice pojede na Everest a že by docela o mě měli zájem. Už jsem měl

nějakou zkušenost, i když nejsem horolezec… nebo – jsem amatér horolezec, naprostý amatér. Chtěli mě za člena expedice. Já jsem závodně lyžoval, to byl můj nejoblíbenější sport. A pořád ještě je, i když teď se možná dělí se surfováním. K lezení jsem se vlastně dostal přes lyžování. Někdy na gymplu mě napadlo dát si lyže na batoh, vylézt na nějakou horu a sjet dolů na lyžích. Od té doby mě baví skialp. Tak jsem poznal Alpy, Kavkaz, Elbrus, potom i Skalisté hory, Orizava (nejvyšší hora Mexika), Kolumbie, Venezuela, Peru, Chile,… Pak jsem se v Americe přihlásil do televizní soutěže, ve které byla hlavní cenou možnost výstupu na Everest. Byla to perfektní soutěž, zajímavá. Nehledali profesionální horolezce, hledali někoho, koho baví hory, kdo miluje hory, ale kdo se zajímá o všechny outdoorové sporty. Nerad se škatulkuju. Mě baví všechny sporty venku na horách. Ani v jednom nějak nevynikám, ale kdyby existoval třeba nějaký desetiboj outdoorových sportů, myslím, že bych třeba mohl zabodovat. Právě pro soutěž bylo požadováno kolo, lyže, skálolezení, divoká voda… prostě všechno. Myslel jsem, že se do soutěže hodím, chtěl jsem se přihlásit. Abych ukázal, jak strašně moc o to stojím, tak jsem přihlášku nechtěl poslat poštou, ale jel jsem osobně za hlavním producentem soutěže. Asi se mu to líbilo, říkal, „to zatím nikdo z uchazečů neudělal“. Za pět minut mi zavolali, že jsem

byl vybrán mezi 50 finalistů. Soutěž byla pro mě velký zážitek, navíc Everest byl můj sen od malička. Poznal jsem spoustu kamarádů, kteří měli stejné zájmy jako já. Ze soutěže mě vyřadili v polovině, což i tak beru za úspěch. Nerozhodovali diváci, rozhodovali porotci, třeba u diváků bych měl větší šanci, protože jsem stále dělal vtípky na kameru. Vyřadili mě, je to soutěž. Byl jsem smutnej, musím říct, že jsem byl hodně smutnej, protože jsem do toho dal všechno. Ale na druhou stranu jsem byl volnej, věděl jsem, že Bůh má pro mě vymyšlenýho něco jinýho… Když do toho skočím… Jsi věřící? Jsem věřící. Chodil jsem na katolický gymnázium, na katolickou univerzitu. … No a vždycky jsem chtěl jet do Jižní Ameriky navštívit příbuzné. Dojel jsem teda tam, zaklepal na dveře a španělsky řekl: „Já jsem Pablo a jsi můj strejda.“ První sekundu to byl šok, ale pak mu to došlo, prohlíželi jsme fotky. Teď chystáme, že příbuzní přijedou sem. Pak jsem jel na Aconcaquu. Když už nevyšel Everest, Aconcaqua je dobrý trénink. Ani to nic nestojí, člověk tam jen přijede a pokusí se o to... Přijel jsem tam, koupil jsem si nějaký jídlo, áčko stan, nějakou karimatku. Po cestě jsem potkal partu z Brazílie a díky tomu, že umím portugalsky, tak mě vzali do týmu. Nakonec jim bylo špatně, tak na vrchol jsem šel sám. Ve třetím táboře jsem zjistil, že se ztratil na vrcholu jeden Američan, kterého jsem potkal v zá-

Tento rozhovor je přepsán z audiokazet a bohužel se nám do doby vydání tohoto čísla nepodařilo nechat jej autorizovat. V době, kdy čtete tyto řádky, byste měli najít na našich www stránkách autorizovanou verzi tohoto rozhovoru.

kladním táboře. Záchranáři řekli, že počasí je nebezpečné a že neměl chodit sám. Říkal jsem: „Ale to je jedno, jestli je z Ameriky. On je otec dvou dětí.“ Druhý den ráno jsem šel sám na vrchol. Nic jsem neviděl, napadlo hodně nového sněhu. Jakýsi vnitřní hlas mě nabádal, abych se podíval do druhého údolí. A on tam byl. Seděl na převisu. Živý. Měl halucinace, při kterých odhodil rukavice a batoh. Přežil noc a den v -36 oC ve výšce 6.800 m… Asi jsem byl ve správném čase na správném místě. Po návratu jsem byl ještě na Novém Zélandu, pak jsem dostal možnost jít do Afriky…

…to psali v deníku Sport. Myslím, že to nejlépe vystihuje situaci, jak to veřejnost přijímá… Asi jen tři nebo čtyři lidé v zemi mě osočují za to, co jsem provedl. Chtěl bych zdůraznit, že jsem v žádných médiích neprohlásil (a ani si to nemyslím), že mi závidí. Oni jsou profesionální horolezci, kteří se o Everest pokoušeli a nedosáhli vrcholu. Já si velice vážím jejich práce. Oni musí trénovat celý rok… Já jsem ledy zkoušel lézt možná dvakrát v životě… Nemluvě o administrativě, organizaci expedice a shánění sponzorů. Ale vážně, já nejsem horolezec, nejsem profesionál…

Abychom se dostali k Everestu. Zmiňoval ses o učiteli, který ti dal kontakt... Původně chtěli, abych byl plnohodnotný vrcholový účastník. V expedici nás bylo pět. Všechno nejdůležitější (společný věci) bylo zajištěný, hlavním sponzorem byl Top Servis. Přesto jsem dva měsíce pro sebe sháněl sponzory. Nepodařilo se mi to, na poslední chvíli mi sponzor odřekl a já jsem nemohl jet. Kluci odletěli a já zůstal tady. Bylo mi to líto. Každopádně vedoucí mi říkal: „Víš co, přijeď, letenku máš zaplacenou, co na tom, žes nesehnal sponzora.“

To je právě ta věc. Ty máš velký štěstí, Bůh tě má rád. Sundal sis brýle, ale z pohledu profíka je to znak amatérismu, který se může šeredně vymstít. Tady by mělo být jasně řečeno: „Tohle lidi nedělejte!“ Rozhodně napiš, že bych nechtěl být příkladem. Měl jsem neuvěřitelný štěstí. Vždycky jsem chtěl na Everest, ale říkal jsem si, někdy možná, ale na to člověk musí být bohatý. A jen úplně náhodou přišla šance. Naši byli naprosto proti, odrazovali mě, že nemám žádnou přípravu. Když nevyšel sponzor a měl jsem jet jen kvůli pomoci s přípravou a lyžovat, rodiče měli radost a trochu se uklidnili. Ještě jednu věc, kterou bych chtěl, abys napsal. Když jsem se vrátil, v žádném případě jsem nechtěl publikovat vůbec nic o Everestu. Byli jsme domluvení, že dokud se nám nepodaří vyřešit to s čínskými úřady, nikomu to neřeknu kromě rodiny a kamarádů.

V době, kdy jsi uvažoval, že bys byl, jak říkáš, plnohodnotný člen výpravy, připravoval ses nějak na možnost výstupu na Everest? Jen jsem poprosil mamku, aby mi dávala jídlo šestkrát denně a velký porce. Hlavně jsem se snažil o to, abych přibral. Myslím, že po fyzické stránce jsem na tom byl dobře. Podle mě tři věci mě dostaly na vrchol: 1. Žil jsem rok v Africe, jedl a pil vodu jako Afričané; 2. Dva měsíce před expedicí jsem byl každý den od rána do večera venku a jezdil jsem na snow-kitu a tím se snad stal odolnější proti nachlazení; 3. Nikdo ode mě nic neočekával, nikomu jsem nic nedlužil. Žádné běhání či návštěvy posilovny. Prostě jsem dělal, co mě bavilo. Fyzičky jsem se vážně nebál. Bál jsem se váhy, protože na Aconcaquě jsem hodně zhubnul. I tak jsem ale přibral jen trošku. Když se teď dotknu povolení. Hodně lidí říká, že by na tvém místě jednali stejně. Přijde mi, a ty sám jsi to někde řekl, že „amatéři stojí za mnou, kdežto profesionálové mě odsuzují“...

taky dostali. Kdyby řekli ustoupíme kyslíku, chceme příští rok být na Everestu, tak jejich šance je možná 80%, zatímco tvá byla – přiznejme si – s bídou 10%. Bez kyslíku bych na vrchol nešel. Bavil jsem se s kamarádama z Ameriky a Anglie, kteří tvrdili, že horolezci, kteří vystoupili na Everest bez kyslíku, mají trvalé následky na mozku a dokonce prý proběhly testy, které zjistily, že to snižuje IQ. Toho jsem se strašně lekl, že bych bez kyslíku nikam nelezl. Já jsem akorát chtěl být na Everestu. A kdyby tam vedla lanovka, tak bych vyjel lanovkou. Kdyby tam bylo něco, co by mě pomohlo – mluví se o něčem jako elektrický jumary – tak bych to využil. Myslím, že kyslík je věc bezpečnosti, kvůli mozku, ale třeba i kvůli prstům. Já osobně radši půjdu s kyslíkem a budu neprofesionál, ale budu mít prsty. Jasně, já ale myslím, že hlavní problém je, jestli jsi byl vůbec schopný vykalkulovat to riziko, které podstupuješ. Nad tebou zkrátka bděli andělé strážní… Můj anděl strážný pracoval přesčas, celou dobu, co jsem byl na Everestu. Ten by si dneska měl vybrat dovolenou někde u moře.

Celkově jsme si s Pavlem povídali několik hodin. Nestydím se napsat, že rozhovor s ním byl pro mě v lecčems poučný – jako exkurze do „jiného“ lezení. Problémy se zamrzlým ventilem od kyslíku, utržené staré fixní lano, fakt, že cepín na vrcholové fotografii je půjčený, jelikož „ze severu cepín nepotřebuješ“, sněžná slepota v osmi kilometrech nad mořem, mrtvola Slovince, se kterým ještě nedávno hráli karty, půjčené výškové boty s vnitřními botičkami z lyžáků, obava z toho, že na vrcholu nebude nikdo, kdo by jej vyfotil... To všechno jsou věci, které jistě k dnešnímu lezení v Himálaji patří, řekl bych, že je plodí spíše způsob myšlení a vnímání světa kolem, než lezení samotné, ale na tom, co si myslím zrovna já, určitě nesejde. Přikládáme stanovisko Martina Minaříka, který se s Pavlem viděl v BC pod Everestem, oficiální vyjádření ČHS a krátké zamyšlení od Aleny Čepelkové. Závěr si musíte udělat sami. Za Montanu se ptal a poznámkami kurzivou doplnil Tomáš Roubal

To je právě to. A proč jsi to teda řekl? Já jsem to neřekl. Česká televize, média, byla rychlejší. Ještě k povolení. Pro mě bylo prioritou, abych tím nikoho nepoškodil. Chtěl jsem to vyřešit kvůli těm, kteří se horolezectvím živí. Chtěl bych uvést, že tato kauza je uzavřená. Čínská ambasáda vydala prohlášení, že má omluva byla přijata. Dokonce prohlásili, že jsem se nemusel omlouvat, protože expedice měla povolení, a jen proto, že jeden onemocněl, šel jsem na vrchol já. Navíc mi i gratulovali za dobrodružný výstup. Já si úplně upřímně myslím, že profesionální lezci, jak je nazýváš, a některé z nich osobně znám, kdyby skutečně chtěli, tak by se způsobem jako ty na Everest 33

vysvětlit laické, a možná i některé lezecké, veřejnosti rozdíl mezi styly velehorských výstupů, a připomenout sportovní a etické hodnoty horolezeckých výkonů i postavení českých a československých horolezců v kontextu minulých let. To, že kolikrát pro novináře přestane být horolezec – objekt pro rozhovor – zajímavý v okamžiku, kdy na otázku „Kde jste byl nejvýš?“ přizná, že na nějaké pětitisícovce nic neříkajícího jména v Kyrgyz-

Stanovisko Martina Minaříka Mezi lezci, kteří ostře vystoupili proti výstupu Pavla Trčaly na Everest, a výstup samotný zpochybňují, je Martin Minařík – horolezec, který si ze šesti himálajských expedic pětkrát přivezl osmitisícový vrchol. Vždy lezl v malém týmu, bez pomoci Šerpů a bez kyslíku. Vloni získal spolu se svými třemi spolulezci „Výstup roku ČHS“ za výstup jižní stěnou Šiša Pangmy alpským stylem, letos na jaře vylezl sólo na Čho Oju a plánoval totéž na Everest normální cestou ze severu. Při tomto neúspěšném pokusu se v předsunutém táboře setkal s Pavlem Trčalou, který zde fungoval coby „hlídač“ česko/ukrajinské expedice pod vedením Josefa Kubíčka. Podle jeho slov se mu Pavel Trčala svěřil se svým plánem vylézt na kopec tajně a nenechal se přesvědčit, aby tak nečinil, protože výstup na Everest nejde utajit a v případě, že bude potřebovat pomoc při samotném výstupu nebo sestupu, už vůbec ne. Je rozhořčen způsobem, jakým Pavel Trčala informoval veřejnost o svém výstupu v televizní diskusi a v médiích. Říká: „Trčala není ani můj kamarád, ani nepřítel. V základním táboře několikrát přišel s tím, že jeho vlastní expedice nemá ani čaj, dostal pořádně najíst, aby nemusel jíst jenom samotnou rýži třikrát denně, bezplatně jsem mu poskytl svůj satelitní telefon. Při našem posledním rozhovoru, kdy se Trčala nemocný vracel dolů, jsem mu řekl, že mu pomůže dr. Fred Ziel, člen expedice Jagged Globe, můj kamarád, se kterým jsem byl před šesti lety na Manaslu. Zkrátka, Pavlovi Trčalovi se z mojí strany dostalo pomoci vždy, když o ni požádal. Na druhou stranu, výstup samotný zpochybňuje jak Fred (na vrcholu Everestu byl z nepálské strany před dvěma 34

lety), tak i vedoucí expedice Indian Air Force Amit Chowdhury. Část jeho týmu viděla Trčalu v posledním výškovém táboře, křičel bolestí, měl výškovou nemoc a sněžnou slepotu. Ani jeden nevěří fotografii, na které je Trčala oblečený tak, jak je. Trčala není letos jediný, který dostatečně nepřesvědčil o svém výstupu, celkově se jedná o 5 až 10 % výstupů ze severní strany – viz www.everestnews.com.“ Martin Minařík Oficiální vyjádření zkrátila A.Č. Horolezecký svaz versus Pavel Trčala aneb Každý má svůj Everest Využila jsem nabídky Montany na prostor pro vyjádření mínění odpůrců praktikování podobného stylu výstupu na nejvyšší horu světa. Nejdříve jsem byla pouze udivena obrovským mediálním úspěchem této kauzy. Pak mě ale napadlo, že by to mohla být dobrá příležitost

stánu, je spíše úsměvné. Je totiž smutnou pravdou, že sponzorské peníze na uskutečnění zamýšleného projektu se shánějí hodně těžko, a rozhodně úspěch či neúspěch při této činnosti nemá snad žádnou souvislost s výší sportovní hodnoty. Odborné hledisko v mediální prezentaci nehraje až tak významnou roli. Tou jsou hlavně osobní kontakty, již známé jméno, samotná, vcelku kuriózní, ochota poskytovatele zafinancovat něco tak málo potřebného pro společnost jako dobytí nějakého horského vrcholu, a bohužel také ochota – či nezbytnost – zaprodat se médiím. V konečném důsledku to znamená (pro mne osobně

Everest načerno – prohlášení ČHS Přestože Pavel Trčala není členem horolezeckého svazu, veřejnosti je to jistě srdečně jedno, ba co více, je to jedno i úřadům, které se výstupem bez povolení mohou a budou zabývat, a také je to jedno ostatní horolezecké komunitě, která vnímá Čechy jako Čechy. Proto považuji za vhodné, aby se ČHS k tomuto případu vyjádřil. Kauzu by šlo odbýt i slovy, že se nejedná o horolezecký výstup. Nespornou skutečností však zůstává fakt, že se Český horolezecký svaz jako organizace zastupující ČR v mezinárodním horolezeckém sdružení UIAA zavazuje praktikovat jeho ustanovení; v tomto případě v souladu s dokumentem „The UIAA Summit Charter 2002“ dodržovat zásady pozitivní spolupráce s lokální komunitou. Vedle nesporného práva těšit se z přírodního prostředí a mít k němu umožněn volný přístup to znamená i respektovat místní zákony a společnost. Český horolezecký svaz jako člen UIAA se přihlásil svým členstvím k etickému kodexu a mimo jiné k povinnosti respektovat a dodržovat pravidla jednotlivých národních svazů. Tím pro nás všechny samozřejmě platí i dodržování pravidel, které vydala Čínská horolezecká asociace pro výstup na Everest. Čeští horolezci měli v Himálaji vždy dobré renomé, jsou známy jejich obtížné a pozoruhodné výstupy a je veliká škoda, že chování jednoho nezodpovědného jednotlivce, který myslí pouze na uspokojení svých tužeb a přání, nikoli na následky pro ostatní, velice poškozuje jméno českého horolezectví ve světě.

a určitě nejenom pro mne) významným způsobem se ošidit ve vlastním horolezeckém prožitku. Tím nikterak nezpochybňuji právo užívat si světské slávy v médiích těch, které to baví. Kdyby Pavel Trčala vylezl na Everest v rámci komerční expedice a obvyklým komerčním stylem, byl by prostě osmým Čechem, kterému se podařilo dosáhnout nejvyššího bodu zeměkoule. Protože však (pokud vrcholu dosáhl, protože tento fakt je zpochybňován) vylezl bez řádného povolení, jen s notnou dávkou štěstí a s významnou pomocí druhých osob se dokázal vrátit zpět a neolemoval trasu svým mrtvým tělem tak jako mnozí jiní, kteří takové štěstí neměli, skutečnost (diplomaticky řečeno) pravděpodobně dosti přikrašluje, a přesto je oslavován jako hrdina, rozhýbala tato kauza nejenom senzacechtivá média, ale i samotnou lezeckou komunitu. Mohu říci, že mne nejvíc překvapilo, že spousta ohlasů nejenže ospravedlňovala styl samotného výstupu, ale přisuzovala negativní stanoviska lezců, kteří v himálajském horolezectví přece jen již něco dokázali, pouhopouhé závisti a nepřejícnosti, a zároveň by se dalo říci, že glorifikovala úspěch za každou cenu. V minulé Montaně vyšel výborný portrét slovinského horolezce Silva Kara, a mně se zdá, že nic lépe nevyjádří podstatu věci lépe než jeho slova: „Hodně lezců má před odjezdem na expedici daleko důkladnější mediální plán než plán samotného výstupu. Úroveň alpinismu je dneska nižší než v osmdesátých letech. Neuvěřitelná stagnace, neuvěřitelný styl! Lezci často chtějí navázat na to nejvážnější, co se kdy v horách vylezlo, za strašně krátkou chvíli. Mezi začátkem lezení a nejvážnějšími výstupy je obrovský prostor, který se nedá jen tak přeskočit.“ Ano, mezi výstupem na Everest stylem Cabana a Trčaly a velkým horolezeckým výkonem je obrovský rozdíl, a upozornění na tento fakt není potřeba přičítat závisti a nepřejícnosti. Ponechme každému jeho Everest a mějme svůj! Alena Čepelková Poznámka redakce: Jenom malé upřesnění – autorka textu dostala prostor na vyjádření svého názoru na stránkách Montany ne jako odpůrce toho či onoho, jak by se mohlo zdát z úvodu článku, ale jako předsedkyně Českého horolezeckého svazu.

Nové webové stránky „Skalní oblasti ČR“ V červnu tohoto roku byly zprovozněny nové webové stránky, jejichž hlavním cílem je poskytovat co možná nejvíce aktuálních informací o skalních oblastech v České republice. Stránky zhotovila a provozuje firma Nekrosoft podle požadavků Vrcholové komise ČHS. Náklady spojené s tvorbou stránek byly financovány z grantu „Publikační činnost 2004“. Jde o přehlednou databázi veškerých lezeckých oblastí v ČR, která kromě informací o velikosti oblasti (počet věží, masívů, cest), geologii oblasti, možnostech ubytování a stravování bude poskytovat také informace ohledně podmínek provozování horolezecké činnosti. Data, která jsou v tuto chvíli v databázi obsažena, byla dodána Vrcholovou komisí a doplněna a aktualizována ze všech nám dostupných zdrojů. Vzhledem k tomu, že v České republice je mnoho dalších, zatím na stránkách neuvedených, oblastí, je přizpůsobena pro další doplňování na všech úrovních (oblasti, podoblasti, cesty). Pro sběr aktuálních informací z jednotlivých oblastí bude zapotřebí součinnosti se správci jednotlivých oblastí. V průběhu června a července jsme oslovili všechny správce, na které máme kontaktní údaje, a vyzvali je ke kontrole a případné korekci uvedených dat. Jsme si plně vědomi toho, že nemuseli být osloveni všichni správci skalních oblastí a rádi bychom je tedy vyzvali ke spolupráci. Velké mezery shledáváme hlavně v oblastech vhodných pro bouldering, které dosud nebyly ČHS monitorovány, nicméně bezesporu patří k lezeckým aktivitám a je zapotřebí stavět je jako rovnocenné oblastem ostatním.

Informace o skalních oblastech České republiky ČHS | OCHRANA PŘÍRODY | PRAVIDLA | NOVÉ CESTY | POŠKOZENÁ JIŠTĚNÍ | SPRÁVCE

AKTUALITY Č E S K Á R E P U B L I K A > > B R O U M OV S KO > > T E P L I C K É S K Á LY > > O KO L Í K A N C E OCHRANA PŘÍRODY CHKO Broumovsko • stav žádosti ČHS o výjimku • volné pobíhání psů • výjimka Broumovské stěny

NOVÉ CESTY • Adršpašské skály: Menuet • Adršpašské skály: Holeň • Broumovské stěny: Harakiri

POŠKOZENÁ JIŠTĚNÍ • Adršpašské skály: Jezdecká

OKOLÍ KANCE Ochrana přírody

Oblast leží v CHKO Broumovsko (viz Broumovsko) a navíc v NPR Adršpašsko-teplické skály.

Lezení povoleno od 1. 4. do 31. 10.

Správce oblasti Jan Kusko 483 313 710, 737 172 455 Nová pasířská 11, Jablonec nad Nisou, [email protected]

ZÁPIS nové cesty poškození jištění

vyhledej

Informace o skalních oblastech České repu ČHS | OCHRANA PŘÍRODY | PRAVIDLA | NOVÉ CESTY | POŠKOZENÁ JIŠT

AKTUALITY ČESKÁ REPUBLIKA >> ČESKÝ RÁJ >> SEVERNÍ OBLAST >> SUCHÉ SKÁL OCHRANA PŘÍRODY • Hnízdění ptactva na Hruboskalsku • Povolení lezení v Českém Ráji • Jednání o výjimce pro Suché skály

SUCHÉ SKÁLY Počet cest 300

Typ skály pískovec

Obtížnost I - Xb

Klasifikace Pískovcová

NOVÉ CESTY

Popis oblasti

Tvoří výraznou dominantu Maloskalska, patří jako chráněný přírodní výtvor mezi m mí. Přestože charakter cenomanského pevného pískovce umožňuje pohyb po skalác je potřeba lézt co nejšetrněji. Skály jsou spořeji odjištěny kruhy, ale mnohde lze doj

POŠKOZENÁ JIŠTĚNÍ

Ochrana přírody

Oblast leží v CHKO Český ráj (viz Český ráj) - NPP Suché skály. Lezení povoleno celoročně. Je zakázáno používání jistících prostředků poškozujících ců, friendů apod. V zimních podmínkách je při horolezectví zakázáno používat stoup

Přístup

Východiskem je železniční stanice a autobusová zastávka Malá Skála na trati Turno po silnici (resp. značené cestě) směrem na Koberovy 2 km. Ubytování v hotelu nebo v autokempu v Malé Skále, případně na tábořišti ve staré

• Suché skály: Severní stěna

ZÁPIS nové cesty

Občerstvení,

Vyzýváme tedy tímto ještě jednou všechny správce velkých

rou spravují, a kontaktovali sekretariát ČHS nejlépe mailem na

Věříme, že tato databáze bude poskytovat potřebné informace pro všechny zájemce o horolezecké sporty v České republice, a vzhledem k tomu, že zájem o lezení u nás projevují i zahranič-

adrese [email protected]. Pro všechny aktivní správce oblastí

http://horosvaz.ceskeskaly.cz:8081/action/getArea

i malých skalních oblastí, ve kterých je provozována horolezecká činnost, aby navštívili webové stránky www.horosvaz.cz a v sekci „Skalní oblasti ČR“ zkontrolovali údaje o oblasti, kte-

bude vytvořen přístup umožňující průběžně opravovat a aktualizovat údaje v databázi.

ų8=5>24=CAD<ųœųZ]XW^e]Pų_aÚe^SRÚų\P_ųPų\Tc^SXRZÌRWų\PcTaXű[Ú ųųųųųų ųØA0I>Eŀų?>98BCľ=ĩų_a^ųW^a^[TiTRZ^dųŞX]]^bc ųųųųųųųųųųųų ų24;>A>ř=ĩų?>98ìCľ=ĩų;ŀř41=É27ųEÉ;>7ųEųI07A0=8řĩų_a^ųW^a^[TiTRZ^dųŞX]]^bc

ní horolezci, chystáme i anglickou mutaci stránek. Za ČHS Jindřich Pražák

ČHS, Zátopkova 100/2, pošt. schránka 40, 160 17 Praha 6–Strahov tel./fax: 220 513 697, tel.: 233 017 347, mobil: 603 646 347 e-mail: [email protected], [email protected] http://www.horosvaz.cz ųEI3ľ;ŨE02ĩųB4<8=Ũô4ų ųųųųųų ųB;4EHų=0ųBC0AC>E=ŀ<ų]Pųiűe^STRWųeųřA ųųųųųųųųųųųų ų8=38E83DŨ;=ĩų]TQ^ų>33ĩ;>Eŀųř;4=BCEĩ

BeňŲ^cŰiZhŲPŲ]Ű\ņchŲ_XðcTŲ]PŲX]U^/W^a^bePiRiŲ]TQ^Ų^S_^eņSXŲW[TSTYcTŲ]PŲfffW^a^bePiRi

35

4

medicína

První pomoc na laně

aneb Ošetři a zachraň na skále, ledu a sněhu

Resuscitace – Kříšení Studentům konečně začaly prázdniny. I Tomáš Obtulovič (autor dosavadních článků o první pomoci) odjel do zahraničí, i když pracovně. Ještě před odjezdem mě poprosil, zda bych pro vás nepřipravila kapitolu o resuscitaci. Kapitola je to důležitá, dá se říci život zachraňující. Následující text vychází z nejnovějších pravidel pro resuscitaci (Resuscitation guidelines 2000). Příběh první: Horolezec padá potom, co úspěšně vylezl cestu a při slanění špatně zapojil lano do slaňovací osmy. Po pádu délky cca 5 m dopadl do bahna pod stěnou, obličejem dolů. Na místě nehody je pouze jeho spolulezec. Dlouho přemýšlí, jak správně poskytnout první pomoc. Vzhledem k pádu se oprávněně obává, zda nedošlo k poranění páteře. Nakonec se rozhoduje, že se zraněným radši vůbec nebude hýbat. Volá 155, lékař a záchranář na místo nehody doráží za 15 min. Zraněný nedýchá, není přítomna ani srdeční akce. Ihned zahájená resuscitace bohužel není úspěšná a je po 40 minutách ukončena. Příběh druhý: 50letému muži se ve vlaku náhle udělalo nevolno. Těžko se mu dýchá a bolí ho za prsní kostí. Náhle upadá do bezvědomí. Pád na zem zpozoroval jeden mladík. Ihned k němu přibíhá. Při zběžném vyšetření zjišťuje, že nemocný nedýchá a ani nenalezl puls na krkavici. Uvolní oděv u krku, zakloní hlavu a zahájí resuscitaci – umělé dýchání v kombinaci s masáží srdce. Jeho kamarád zavolá 155. Pokračují v resuscitaci společně

až do zastávky, kde už čeká sanitka, která si nemocného přebere. Za 14 dnů je nemocný propuštěn v pořádku domů. A co mají obě situace společného? V obou situacích byla nutná resuscitace – kříšení – náhrada základních životních funkcí. Situace první byla, bohužel, spolulezcem špatně vyhodnocena a zraněný se udusil v bahně. Náhrada základních životních funkcí byla zahájena až po 15 minutách, kdy už došlo k nezvratnému poškození organismu. V situaci druhé byla poskytnuta adekvátní a včasná první pomoc a nemocný byl zachráněn. Co je to resuscitace, jak poznat situaci, kdy je nutné ji zahájit a jak správně a účinně provádět kříšení? Resuscitace (KPR – kardio /srdce/ pulmonální /plíce/ resuscitace /kříšení/) je technika, jejímž cílem je obnovit základní životní funkce – tj. dýchání, krevní oběh a funkce mozku. Základní podmínkou pro dosažení příznivého výsledku a dobré kvality dalšího života resuscitovaného je maximální zkrácení doby od vzniku zástavy srdce do obnovení spontánní srdeční akce a krevního oběhu. Za běžných podmínek totiž po třech minutách přerušení dodávky kyslíku tkáním mozku dochází k odumírání buněk mozku Æ doživotní poškození mozku až smrt. Resuscitaci zahajujeme má-li nemocný zástavu dýchání a krevního oběhu. Skládá se z umělého dýchání a masáže srdce v přesném poměru. Umělé dýchání můžeme provádět i samostatně, kdy krevní oběh je zachován, ale nemocný z různých příčin nedýchá (např. překážky v dýchacích cestách, neschopnost udržet samostatně volné dýchací cesty v bezvědomí…) a dech neobnovíme jednoduchými postupy pro uvolnění dýchacích cest jako je záklon hlavy, předsunutí dolní čelisti nebo Heimlichův hmat viz dále. Jak poznáte zástavu krevního oběhu? 1. Bezvědomí – žádná reakce, nemocný nereaguje ani na bolestivý podnět. 2. Postižený nedýchá nebo má lapavé dechy. 3. Mrtvolný vzhled, popelavě šedá barva nebo modrofialové zbarvení. 4. Rozšířené zornice. 5. Nehmatný puls na velkých tepnách (krkavice – hmatáme na

36

krku několika prsty mezi kývačem a ohryzkem, stehenní – hmatáme na stehně pod tříselným vazem, doba vyhledávání pulsu by neměla přesáhnout 10 s, úkon vyžaduje trochu cviku). Jak poznáte zástavu dechu? 1. Nejsnáze zjistíme zástavu dechu přiložením ruky nebo tváře před ústa a nos nemocného, necítíme proud teplého vydechovaného vzduchu. 2. Nevidíme dýchací pohyby hrudníku. 3. Modravé zbarvení kůže, nehtových lůžek, rtů, sliznic (není při velké krevní ztrátě). 4. Známky poruchy dýchání: pohyby paradoxní, kdy při nádechu se hrudník nemocného nezvedá, ale klesá, zatahování jugulární jamky (mezi velkými kývači hlavy nad horním okrajem prsní kosti) a mezižeberních prostor při evidentní snaze o nádech (překážka v dýchacích cestách), extrémně vysoká nebo nízká dechová frekvence. Kdy nezahajujeme neodkladnou resuscitaci: 1. Zranění neslučitelná se životem.

2. Vyústění konečného stavu vleklé, nevyléčitelné choroby. 3. Biologické známky smrti – posmrtné skvrny (od 20 min od úmrtí), chladnutí těla (cca 1 oC za hod), posmrtná ztuhlost (od 6 hod od úmrtí). 4. Zástava oběhu nebo dýchání prokázaná před více než 15 min. !!! Pozor: neplatí pro stavy podchlazení a malé děti (poklesem teploty tělesného jádra se sníží bazální metabolismus a tak i spotřeba kyslíku tkáněmi, buňky ještě nemusí být nevratně poškozené, děti mají také větší šanci na dosažení dobré kvality života i po delší resuscitaci. Biologické známky smrti ve své časné fázi mohou být laikem obtížně hodno-

titelné, nic nezkazíte, pakliže při pochybnostech resuscitaci zahájíte. Na druhou stranu, vylovíme-li v dubnu z rybníka utopence, který má na sobě zimní bundu a na nohou brusle, je zajisté zbytečné resuscitaci zahajovat). Příčiny selhání základních životních funkcí: Děti: úrazy, dušení, tonutí Dospělí: onemocnění srdce, úrazy, otravy Postup KPCR byl s ohledem na různé příčiny selhání u dětí i dospělých přehodnocen a upraven podle Mezinárodních směrnic 2000. Rozlišujeme směrnici u dospělých a dětí nad 8 let věku, dětí stáří 1 měsíc až 8 let věku a pro novorozence. V následujícím textu je uvedeno doporučení pro laickou resuscitaci v terénu. I. Postup dle Mezinárodní směrnice 2000, základní neodkladná resuscitace u dospělých a dětí nad 8 let věku 1. Včasné zavolání odborné lékařské pomoci – u nás 155, lze i 112 (hovor obsahuje co nejstručnější a nejvýstižnější informace – co se stalo, kdy, kde – ulice i město, orientačně rozsah poranění, co nejjednodušší a orientačně nenáročné vysvětlení přístupové cesty, jméno zachránce, event. telefon, v případě volání LZS povětrnostní a místní podmínky, vždy zavěste jako poslední). Důležité je včasné zavolání i v případě, je-li na místě jen jeden zachránce. Je-li zachránců více, jeden volá, další poskytují první pomoc. V zahraničí mezinárodní tísňové volání 112. Důležité telefony (místní linky, horská služba) je nutné si zjistit před odchodem na výpravu. 2. Udržení volných dýchacích cest – A. 3. Umělé dýchání a srdeční masáž v poměru 2:15 (vdech – stlačení) BÆC (viz dále). 4. Po 20 cyklech kontrola pulsu bez masáže. II. Postup dle Mezinárodní směrnice 2000 pro děti stáří 1 měsíc až 8 let 1. Udržení volných dýchacích cest – A. 2. Umělé dýchání a srdeční masáž v poměru 1:5 (vdech – stlačení) BÆC.

Seznam literatury: Evropská rada pro resuscitaci: Mezinárodní směrnice roku 2000 ] Drábková, J: Neodkladná resuscitace do třetího tisíciletí

3. Po 20 cyklech, tj. cca 1 minuta, kontrola pulsu bez masáže. 4. Volat 155, event. 112. III. Postup pro novorozence 1. A. 2. BÆC v poměru 1:3. 3. Po 20 cyklech kontrola pulsu. 4. Volat 155, event. 112. Přesné pořadí výkonů u jednotlivých skupin je třeba dodržovat! Poměry, místo, hloubka stlačení a dechové objemy se liší u jednotlivých věkových kategorií, jak se dočtete dále v textu. Ad I.) Neodkladná resuscitace u dospělých Technika KPCR: Nejsnáze zapamatovatelné je postupovat v pořadí podle abecedy – počáteční písmena z anglické terminologie. A: AIRWAY – volné dýchací cesty B: BREATHING – dýchání z úst do úst, z úst do nosu C: CIRCULATION – srdeční masáž Ad A) AIRWAY: Nemocného uložíme na záda, na tvrdou podložku. Ramena a krk musí být v jedné rovině. Uvolníme oděv na krku a v pase. Nejčastější příčinou uzávěru horních dýchacích cest je zapadnutí kořene jazyka proti zadní stěně hltanu. K obnovení průchodnosti dýchacích cest slouží záklon hlavy v šíji, předsunutí dolní čelisti nebo kombinace obou = trojitý manévr. Po otevření úst vyčistíme dutinu ústní a hltanovou v dosahu prstů. Zásadně je nutné odstranit cizí předměty, volné zubní náhrady apod.! Technika záklonu hlavy: Jedna ruka zachránce uchopí čelo zraněného, druhá ruka uchopí zespoda dolní čelist. Pak se hlava zvrátí dozadu. Přitom se předsune dolní čelist. Pozor na maximální záklon hlavy! Při ochablých svalech krku a krční páteře lze způsobit poranění krční páteře. Hlavu nezaklánět při podezření na poranění krční páteře a u velmi malých dětí.

Technika trojitého manévru: Prsty zachránce obejmou úhly dolní čelisti a vysunují čelist dopředu a nahoru, palce otvírají ústa, současně se zaklání hlava. Tento hmat je velice bolestivý, dá se použít při bezvědomí ke zjištění hloubky bezvědomí, tj. sledování reakce zraněného na bolest.

Předsunutí dolní čelisti, otevření úst bez záklonu hlavy, je technika vhodná ke zprůchodnění dýchacích cest při podezření na poranění krční páteře (prakticky vždy po pádu z výše, autonehody). Druhý zachránce fixuje hlavu proti minimálním pohybům do stran.

Dušení: Někdy při vdechnutí cizího tělesa (hl. děti) dojde k ucpání dýchacích cest, postižený se dusí. Těleso nejčastěji uvízne v nejužším místě – v okolí hlasivek. Postižený sípe, postupně modrá, v nejtěžších případech dochází k zástavě dechu a bezvědomí. Principem všech záchranných technik je zvýšení nitrohrudního tlaku, který se přenáší na dýchací cesty a umožní vypudit cizí těleso do dutiny ústní, kde ho můžeme vyjmout. Při dušení z důvodu vdechnutí cizího tělesa ihned vyzveme nemocného ke kašli. Obvykle se rozkašle sám – jedná se o reflex. Jestliže nedojde k vypuzení tělesa, použijeme opakovaný, razantní úder dlaní mezi lopatky, až 5x. Manévr lze provádět u ležícího (nejlépe na boku) i sedícího postiženého. Nejmenší děti si položíme bříškem na předloktí, hlavičkou mírně dolů a provádíme údery přiměřené konstituci dítěte.

Heimlichův manévr: Pokud stále nedošlo k uvolnění tělesa z dýchacích cest použijeme Heimlichův manévr. Provádí se až 5x. Nemocného přidržíme v předklonu, postavíme se za něj a obe-

jmeme jej v oblasti břicha, jedna ruka je mezi pupkem a hrudní kostí a je sevřená v pěst, druhá ruka uchopí první. Prudce zatlačíme šikmo vzhůru. Úkon je možné provádět i na ležícím nemocném. Zachránce klečí obkročmo nad nemocným, stlačení je provedeno stejným směrem. Komplikace: zvracení, zlomeniny žeber. Neprovádí se u obézních, těhotných a malých dětí (nahrazeno stlačením hrudní kosti). Úder mezi lopatky a Hemlichův manévr lze střídat. Selžou-li všechny postupy a postižený se stále dusí, musíme zahájit umělé dýchání. Těleso tak z dýchacích cest nevypudíme, ale zatlačíme ještě hlouběji. Umožníme tak aspoň částečně zprůchodnit dýchací cesty. V případě selhání dechu i oběhu zahájíme kompletní resuscitaci (viz dále) do obnovení základních životních funkcí.

Ad B) BREATHING: Umělé dýchání zahajujeme vždy dvěma pomalými, ale rychle po sobě následujícími vdechy, které slouží k nafouknutí plic a otevření plicních sklípků, kde dochází k výměně plynů. Je-li zachován krevní oběh (puls na krkavici přítomen), pokračujeme pouze v umělém dýchání z plic do plic 10x – 14x/min (tj. naše vlastní dechová frekvence). Při selhání obou základních životních funkcí pokračujeme v kombinaci dýchání a masáže srdce. Dechové objemy jsou 500 až 800 ml dle konstituce resuscitovaného (10 ml/kg tělesné hmotnosti). Objem odhadnete tak, že si uvědomíte, jak dýcháte v klidu. Dechový objem při normální ventilaci je 400 až 600 ml, opět dle konstituce a trénovanosti člověka. Vdech při umělé plicní ventilaci je jen o něco málo větší. Velké a rychlé dechové objemy 1.000 ml a více nejsou vhodné. Snadno dojde k nafouknutí žaludku a zatečení žaludečního obsahu do plic, hodně nafouklý žaludek utlačuje plíce. Je důležité si vše vyzkoušet na resuscitačních modelech, protože zjistíte, že dýchat do „anduly“

Pokorný, J a kol.: Urgentní medicína a Lékařská první pomoc ] Müller, S: Neodkladné stavy v medicíně

není až tak jednoduché a vyžaduje trochu cviku. Bohužel „andula“ představuje ideál jak anatomicky, tak i v podmínkách záchrany a reálná resuscitace může být ještě náročnější. Technika: Nadechneme se, ucpeme nos postiženého dvěma prsty, svoje ústa utěsníme okolo úst resuscitovaného a provedeme vdech.

Pro kontrolu správného provedení dýchání sledujeme přiměřené zvedání a klesání hrudníku. Po provedení vdechu oddálíme svoje ústa od úst nemocného a necháme ho vydechnout. Výdech je způsoben vlastní pružností plic a hrudníku zraněného. Dechová frekvence se pohybuje okolo 10 až 14 umělých vdechů/min. Dechový proud vytvořený zachráncem by měl být pomalejší a do dýchacích cest by měl proudit naprosto volně bez vedlejších zvukových projevů. Poměr vdechů a umělých tepů je výhradně 2 : 15 při jednom i dvou zachráncích (platí pro dospělé a děti starší 8 let; u dětí ve věku od 1 měsíce do 8 let je poměr vdechů a stlačení hrudníku 1: 5, u novorozenců 1:3).

V případě závažného poranění dutiny ústní a nemožnosti dýchat do zraněného ústy lze dýchat do nosu postiženého. Dechový proud však musí být o něco pomalejší (nosní dírka je menší než ústa). V případě naprosté devastace obličeje, když není kam dýchat, ale je nutné zahájit resuscitaci, postačí samotná masáž hrudníku frekvencí 100/min – po náhlé zástavě oběhu bez předchozích dechových obtíží je krev nasycena kyslíkem, vystačí přibližně na 5 až 10 minut resuscitace, do doby, než lékař zajistí dýchací cesty některým z alternativních způsobů.

37

Komplikace umělého dýchání: ] zvracení (nemocný nebyl lačný nebo je žaludek přeplněn vzduchem při nadměrných umělých vdeších a nedostatečném záklonu hlavy); začne-li resuscitovaný zvracet, přetočte ho na bok a vyčistěte dutinu ústní, ] zatečení kyselého žaludečního obsahu do plic, ] pneumothorax – přefouklá plíce praskne (velké dechové objemy, hl. u malých dětí), ] hrudník se nezvedá nebo jen málo (nesprávný záklon, nepříznivé anatomické poměry, velké krvácení do hrudníku, nadměrně rozepjatý žaludek). Ad C) CIRCULATION: Cirkulace nebo také umělé tepy se provádí, jestliže nevyhmatáme tep na velkých tepnách jako je krkavice (krční tepna) nebo stehenní tepna. Masáž hrudníku provádíme vždy v kombinaci s umělým dýcháním. Poměr vdechů a stlačení u dospělého je nyní výhradně 2:15! Frekvence stlačování je u dospělých a dětí od 8 let věku jednotná, a to 100/ tepů za mi nutu. Tato frekvence slouží k udržení stabilní výše nitrohrudního tlaku, a tím i vyšší účinnosti srdeční masáže.

Technika: Při masáži srdce využíváme váhu horní poloviny těla. Vyhmatáme dolní okraj prsní kosti, bod stlačení je asi 3 prsty od okraje prsní kosti směrem do středu prsní kosti. Přiložíme zkříženě dlaně na sebe, dolní část dlaně spočívá na vyhmataném bodě, prsty musí být nataženy, loketní klouby neustále nataženy, tlak je vykonáván na prsní kost shora dolů kolmo k podložce celou horní polovinou těla! Prsty se nesmí opírat o přilehlá žebra Æ přenesení tlaku mimo hrudní kost Æ snížení účinnosti srdeční masáže, zvýšené riziko poranění žeber a orgánů v hrudníku a břiše. Tlak a uvolnění mají trvat stejně dlouho, hloubka stlačení je u dospělého asi 5 cm. Kontrola účinnosti se provádí pohmatem na krkavici při stlačování hrudníku (jsou-li dva zachránci). 38

90o

Princip srdeční masáže: srdce je stlačováno mezi hrudní kostí a páteří, masáž vyvolává změny nitrohrudního tlaku, které vedou k cirkulaci krve.

Srdce se začne masírovat ihned po provedení druhého vdechu, nečekáme na výdech. A pak pokračujeme stále dokola – 2 vdechy, 15 stlačení. V případě dvou zachránců jeden masíruje a jeden dýchá, opět v poměru 2 vdechy a 15 stlačení. Po cca 20 cyklech je nutné zkontrolovat tep na krkavici bez umělé cirkulace, zda se u resuscitovaného neobnovila spontánní srdeční akce. Cítíme-li dostatečný tep a zraněný zároveň dýchá, uložíme nemocného do stabilizované polohy. Cítíme-li tep a nedýchá, pokračujeme v umělém dýchání, necítíme-li tep a nemocný nedýchá, dále pokračujeme v dýchání a masáži srdce do obnovení spontánní akce srdeční nebo do příjezdu RLP (Rychlé Lékařské Pomoci).

Komplikace srdeční masáže: ] zlomeniny žeber (hl. starší osoby a když tlak není vykonáván kolmo shora dolů na prsní kost) ] pneumothorax ] poranění plic, jater, sleziny (způsobí zlomené žebro, krvácení) Tipy a triky: ] Zdraví máte jen jedno, a tak si ho chraňte, i když zachraňujete život někoho jiného. Nezbytností je použití resuscitační roušky a rukavic (dá se koupit v lékárně nebo zdravotnických potřebách). Nemáte-li roušku, lze alternativně použít igelitový sáček, který proděravíte v místě dutiny ústní. ] I při správně prováděné resuscitaci je srdeční výdej (objem vypuzený do krevního řečiště při jednom stahu) pouze 20 % normální klidové hodnoty!!! ] Nezapomeňte uvolnit oděv v pase a u krku.

] Pokud se při umělém dýchání hrudník nezvedá nebo jen málo a vzduch neproudí volně, myslete na možnou mechanickou překážku (posunutá resuscitační rouška, špatný záklon hlavy a nedostatečné předsunutí dolní čelisti) a upravte ji! ] Samotná masáž hrudníku je lepší, než žádná resuscitace!!! (při poranění obličeje, nemožnosti zraněného prodechnout) je účinnější, než zastaralé alternativní způsoby umělého dýchání (Silvestr-Brosch – „mávání rukama“). ] Chcete-li zvýšit účinnost resuscitace, zvedněte dolní končetiny. ] Neztrácejte čas dlouhým vyhledáváním tepu (je vhodné předem nacvičit, v krizových situacích je vše vlivem stresového faktoru daleko obtížnější). Zevní srdeční masáž bijícímu srdci neublíží. ] Uvědomte si, že celý postup je prováděn prakticky bez přerušení. Pokud je resuscitace prováděna technicky správně, je to dost velká dřina. Na 30 minut účinné resuscitace v jednom zachránci je nutná velmi dobrá fyzická kondice. V případě více zachránců se střídejte max. po 5 min, zvýšíte tím účinnost. ] Pozor na hyperventilační tetanii (křeče z předýchání) při provádění umělého dýchání. Jestliže se vám začne točit hlava, brnět okolo úst a na končetinách, zadržte na chvilku dech nebo se nechte vystřídat. Ukončení resuscitace: ] Po obnovení spontánní srdeční akce a dostatečné ventilace, nemocného uložíme do stabilizované polohy. ] Po příjezdu RLP a předání resuscitace lékaři RLP. ] Po naprostém vyčerpání zachránců. ] Po 30 minutách resuscitace (u dospělých), kdy nedojde k obnovení dýchání a krevního oběhu, rozhodne vždy nejzkušenější člen výpravy, není-li přítomen lékař.

] Výjimky: 1. Stavy podchlazení, resuscitujeme do ohřátí nemocného na normální tělesnou teplotu. 2. Malé děti, resuscitace až 60 min. Ad 2,3) Neodkladná resuscitace u dětí (0 – 8 let) – zvláštnosti: U dětí se místo stlačení při masáži hrudníku postupně posouvá z dolní 1/3 (větší děti, dospělí) do středu prsní kosti (u novorozenců až na spojnici prsních bradavek), úměrně velikosti hrudníčku používáme stlačení jednou dlaní (malé děti) až dvěma palci u novorozence. Také síla stlačení se zmenšuje přímo úměrně k věku dítěte, obecně platí, že hrudník stlačujeme o 1/ 3. Frekvence stlačení je 120/min, u novorozenců 140/min. Poměry dech – stlačení jsou 1:5, u novorozence 1:3. Velkou pozornost je třeba věnovat dechovým objemům, které se také snižují úměrně k věku. Např. u 50kg jedince se použije dechový objem cca 500 ml – to odpovídá jednomu prakticky normálnímu nádechu, u novorozence použijeme množství vzduchu rovné pouze objemu dutiny ústní, nutné je sledovat velikost zvedání hrudníku resuscitovaného dítěte! Příliš velkými dechovými objemy lze způsobit pneumothorax!

Tak to je teorie, teď už zbývá jen teorii převést do praxe. Kromě vyšetření základních životních funkcí, vč. vyhledávání tepu a přetáčení do stabilizované polohy, nedoporučuji zkoušet na sobě navzájem. Nejsnadnější cestou ke zvládnutí resuscitace je půjčit si resuscitační loutku – tzv. „andulu“ (ještě lépe se zúčastnit kursu, kde se to učí) – a vše si pečlivě vyzkoušet a nacvičit. Praktické zkušenosti jsou při reálné záchraně k nezaplacení.

text

MUDr. Jana Kubalová

obrázky

watt, archiv, M. Honzík

Na závěr jsem pro vás připravila kvíz. Pokud jste četli pozorně, nebude vám dělat problémy správně odpovědět na následující otázky: 1. 2. 3. 4. 5. 6. 7. 8. 9. 10. 11. 12. 13. 14. 15. 16. 17.

Co je to resuscitace a z čeho se skládá? Kdy zahájíme resuscitaci? Kde vyhledáváme tep a jaké jsou hlavní známky zástavy oběhu? Jak zjistíme, že nemocný nedýchá? Je-li na místě nehody jen jeden zachránce, kdy volá pomoc? Jaké je telefonní číslo na Rychlou záchrannou službu? Jaké je pořadí jednotlivých úkonů při resuscitaci? Jak obnovíte průchodnost dýchacích cest? Kdy se nesmí použít záklon hlavy? Jaká je frekvence dýchání za minutu a objem jednoho vdechu při umělém dýchání? Jak poznáte, jestli do postiženého dýcháte správně? Kde se stlačuje hrudní kost u dospělých a kde u dětí při masáži srdce? Jaká je frekvence stlačení u dospělých? Jaký je poměr dýchání:stlačení u dospělých a dětí? Jak často kontrolujete tep při resuscitaci? Kdy ukončíte resuscitaci? Co je to resuscitační rouška?

Neznáte odpovědi na všechny otázky? Pak se vraťte na začátek a čtěte znovu! Hodně úspěchů.

zajímavé knihy & cd Skialpinismus & Skitouring Základy skialpinismu Kniha přeložená z německého originálu podává základní informace

o skialpinismu a skitouringu. Oba autoři jsou horští vůdci. Kniha je členěna do kapitol Výbava, Technika a taktika výstupu, Technika a taktika sjezdu, Skialpinismus ve velehorských podmínkách a Laviny. Některé kapitoly by si zasloužily větší rozsah, např. výbava a laviny, zatímco téma techniky sjezdu se mi zdá nepřehledné a snad bych jej i z knihy vypustil. Celkově kniha poskytne základní užitečné informace začínajícímu skialpinistovi pěkně pohromadě. Skialpinismus & Skitouring, Základy skialpinismu, Wolfgang Pohl, Christof Schellhammer, Altimax Basic Vsetín 2005, 104 stran, plnobarevný tisk na matném křídovém papíru, brožura v lesklém laminu,125 x 180 mm, doporučená cena 245 Kč. TO

Světová pohoří – Afrika, Austrálie a Oceánie, Antarktida Dne 16. května byl v Praze pokřtěn 4. díl encyklopedické řady

Tento díl navazuje na předchozí, které již našly velkou odezvu na našem trhu. Prvního dílu („Evropa“) se již prodalo přes 7.000 výtisků, druhého („Asie“) více než 4.000 výtisků, a oba díly byly přeloženy do polštiny. Autorský kolektiv byl velmi široký a hlavní části zpracovali zejména: Josef Šlégl, Petr Kubíček, Vladimír Plešinger, Petr Jakeš, Libor Novák, Zdeněk Skořepa a Josef Sekyra. Kromě základních informací o jednotlivých kontinentech jsou u každého z pohoří přehledně a poutavě uvedeny základní informace – vznik a geologické složení, klima, vodstvo, příroda, obyvatelstvo a osídlení, dostupnost a možnosti cestování. Znamená to, že publikace obsahuje, kromě základních informací, také údaje užitečné pro zájemce, kteří se chystají navštívit exotické a mnohdy neznámé končiny. Zpracovány jsou následující oblasti v jednotlivých světadílech: Afrika: Atlas, Saharská pohoří, Kilimandžáro, Mt. Kenya, Mt. Elgion a Mt. Meru, Ruwenzori, Virunga, hory jižní Afriky, Kamerunské hory, Kanárské ostrovy, Kapverdy a Azory, Madagaskar, Réunion, Austrálie a Oceánie: hory Austrálie a Tasmánie, hory Nového Zélandu, Nová Guinea, další hory Oceánie, Antarktida: hory Antarktidy, vulkány Rossova ostrova. Encyklopedie má 193 stran a je doplněna kvalitními celkovými i detailními mapkami v počtu 48 ks a 170 barevnými fotografiemi. Jiří Novák

KLETTERSTEIGATLAS ALPEN

Světová pohoří, věnovaný horám Afriky, Austrálie, Oceánie a Antarktidy. Stejně jako u tří předchozích dílů – „Evropa“, „Asie“, „Severní, Střední a Jižní Amerika“ – se jedná o původní českou publikaci nakladatelství Euromedia Group, Knižního klubu. Publikaci pokřtil Radek Jaroš za přítomnosti řady spoluautorů tohoto i předchozích dílů, např. Josefa Šlégla, prof. Josefa Sekyry, Zdeňka Skořepy, Zdeňka Thomy a dalších.

Populární atlas všech via ferrat Alp z edice ROTHER Selection nakladatelství Bergverlag Rother se dočkal již 5., aktualizovaného a přepracovaného, vydání. Jeho autory jsou Paul Werner a Iris Kürschner. Atlas nyní obsahuje téměř 730 „Klettersteigů“ (!) od Wienerwaldu až po Azurové pobřeží. Nejde o detailního průvodce, ale o přehledný lexikon. Z předchozích vydání mu zůstala šikovná koncepce s „roz-

heslováním“ údajů o jednotlivých ferratách a označení hesel barevně vypíchnutými názornými piktogramy, usnadňujícími hledání. V úvodu publikace najdeme stručný přehled historie a vývoje Klettersteigů, hodnocení jejich obtížnosti, poučení o nebezpečí a technice sebejištění, seznam literatury a map. Samotný obsah je podle oblastí rozdělen do 9 kapitol, v jejichž úvodu kromě seznámení s oblastí najdeme barevné mapky s umístěnými čísly ferrat. Atlas je vyzdoben množstvím lákavých barevných fotek a prvotřídně vytištěn na matném „kříďáku“. Široké klopny matně laminované obálky poslouží jako záložky, uvnitř té zadní najdeme mapu celého území s vyznačenými hranicemi a čísly oblastí, resp. kapitol – spolu s rejstříkem.

a výřezy z detailních map (s UTM souřadnicemi pro GPS). Kniha dokonalého znalce oblasti, s příspěvkem Hermanna Magerera o prvovýstupu s Reinholdem Messnerem, má nevtíravou, čistou grafickou úpravu a je prvotřídně vytištěna na silnější matné křídě. 128 stran, 125 fotek, 4 současné a 3 historické mapy, ležatý formát 30 x 24,5 cm, tuhá vazba s barevným laminovaným přebalem, cena 36 EUR (www.rother.de). Shrnutí: sběratelský kousek! Vladimír Procházka

ALPENVEREINSKARTEN DIGITAL Digitální verze celé sady map Alpenvereinu za příznivou cenu na dvou CD. Obsahují 49 map vý-

400 stran, 184 barevných fotek, 23 map, výškový formát 16,3 x 23 cm, měkká vazba, cena 26,90 EUR (www.rother.de). Vladimír Procházka

ORTLER Vloni na podzim uplynulo rovných 200 let od prvovýstupu na Ortler (3.905 m, 27. 9. 1804), nejvyš-

ší horu jižních Tyrol. Zároveň to bylo 150 let od prvovýstupu na sousední Königsspitze. Wolfgang Pusch a Bergverlag Rother k překrývajícím se významným kulatým výročím načasovali vydání unikátní publikace ORTLER. Prestižní obrazově-textová monografie přináší horolezcům, skialpinistům, vysokohorským turistům i „pouhým“ údolním výletníkům vše zajímavé, včetně praktických informací, o Ortleru a jeho satelitech Königsspitze a Zebrú. Kniha má vysokou užitnou hodnotu – je obrazovou lahůdkou, kronikou, jakousi encyklopedií i průvodcem v jednom. Obrazově stojí na velkoformátových barevných fotografiích autora a řady dalších přispěvatelů, které jsou doplněny četnými historickými snímky. Pasáže o historii horolezeckého objevování oblasti patří k nejzajímavějším, samostatnými medailonky jsou představeny nejvýznamnější postavy tohoto dění. Velmi užitečné jsou fotografie vrcholů a stěn s výstupovými trasami, stejně jako mapy širšího okolí

chodních Alp v měřítku 1:25.000 a 1:50.000 a prohlížeč, který kromě zobrazování na monitoru umožňuje tisk map. Alpenvereinskarten Digital poslouží i „staromilcům“ bez GPS, nejvíce však potěší právě „džípíeskáře“! Alpenvereinskarten Digital lze spustit přímo z CD, u „nabouchanějšího“ PC je však instalace na HD výhodnější. Máme tak „po ruce“ všechny mapy bez nutnosti přehazování CD. Ať tak nebo tak, běží „to“ již na PC Pentium I s alespoň 32MB RAM, a Win 98, 2000, XP, ME či NT4.0. Jednoduché ovládání německého SW by nemělo činit potíž ani ne-němčinářům. Příjemně je vyřešeno vyhledání. Po startu se automaticky zobrazí přehledná mapka (zoomovatelná) s kladem listů. Po najetí kurzorem na rámeček daného listu se zobrazí jeho název, po kliknutí myší se mapa otevře. Mapu můžeme mít „hladkou“, nebo si zobrazíme souřadnicovou síť s tím, že oba nabízené systémy (zeměpisné WGS 84 nebo UTM/ WGS84) umějí všechny GPS. Ať se sítí nebo bez, při „šmejdění hlodavcem“ můžeme číst souřadnice místa, na něž ukazuje kurzor. Majitel GPS nemusí „numera“ opisovat. Trasové body i celé trasy jednoduše naklikáme, pojmenujeme a kablíkem pošleme do GPS. Obráceně, data nasbíraná v terénu po návratu z GPS stáhneme, 39

mix zobrazíme v mapě a uložíme. CD prohlížeč si rozumí s GPS Garmin, ale „umí“ jen sériové porty COM. Pro komunikaci mezi novějšími Garminy s portem USB je nutné stáhnout novou verzi SW. Program umí vykreslit i profil trasy, výškové údaje však musíme ke každému trasovému bodu vyčíst z mapy a ručně naťukat – prefabrikovaná databáze bodů s nadmořskými výškami zatím chybí. Za pomoci AV digimap si snadno můžeme nalinkovat souřadnicovou síť i na starší vydání papírových AV map bez UTM. Pomineme-li některé neaktuálnosti (mizející ledovce!), mohou ještě moc dobře posloužit i ve spolupráci s GPS! V době uzávěrky této Montany byla cena AV-Karten Digital pouhých 2.700 Kč, pro členy AV snížená na 2.270 Kč. Aktuální info a ceník na www stránkách dodavatele do ČR: www.alpy.cz. Vladimír Procházka

7 světadílů 6 smysly (a bez příkras) Libor Mařík Cestopis, řekli byste. Rozhodně ale ne obyčejný. Autor nás seznamuje se zeměmi sedmi světadílů, které během osmi let navštívil. Jednotlivé kapitoly knihy vzdáleně připomínají deník, ovšem s tím rozdílem, že prostor je dán skutečně pouze tomu nezajímavějšímu. Zážitků (a to včetně několika lezeckých pokusů) má autor spoustu, takže je z čeho vybírat. Sympatický je rovněž způsob zaznamenávání vlastních postřehů (ty jsou vytištěny kurzivou), takže se čtenáři nepletou „pojmy s dojmy“. A tak se vám může stát, že ne se všemi Liborovými závěry souhlasíte, nicméně si jej jako autora rozhodně oblíbíte. A ještě jedna poznámka na závěr. Z textu vyplývá, že si na své cesty Libor vydělal jako voják v jednotkách Spojených národů v bývalé Jugoslávii. Takže i o „starém kontinentu“ – Evropě – se nejspíš dočtete pár věcí, které jste nevěděli. Váz. vazba 24,5 x 16,5 cm, 139 stran, ISBN: 80-7323-066-6, nakladatelství SURSUM Tišnov, doporučená cena: 290,-

40

■ Nový rozcestník pro všechny milovníky pobytu v přírodě http://www.outdooring.cz

■ Horalfest – Nájdi sa v horách Tlačová správa č. 1 Autorom myšlienky festivalu tak, ako sa v tejto chvíli formuje, je RNDr. Stanislav Klaučo. Myšlienku iba literárnej podoby, vrátane prezentácie vydavateľstiev a časopisov, mal Mikuláš Argalács. Stretnutím týchto dvoch koncepcií vznikla tá, ktorú predkladáme ako projekt nultého ročníka. Ľudia „okolo“ sú nateraz z organizátorského hľadiska traja: Stanislav Klaučo ako riaditeľ podujatia, Sonja Kallová ako tajomníčka a Mikuláš Argalács ako predseda prípravného výboru. Ponuku na členstvo v porote prijali Eugen Gindl za literárnu tvorbu, Peter Breier za fotografiu. Za video oslovujeme viacerých tvorcov, rovnako aj v oblasti výtvarnej tvorby, kde by sme chceli porotcov zo zahraničia. Prvé kontakty vyzerajú nasledovne: 1. V Maďarsku sa začala spolupráca s Rádiom Europa z Miskolca a už aj odzneli prvé relácie. Oslovili sme špecializovaný horský časopis HTM. Účinným pomocníkom je pracovník Astronomického ústavu SAV Ladislav Scheirich, autor knihy o Vysokých Tatrách v maďarčine, ktorá sa v minulých týždňoch dočkala už svojho II. vydania. 2. V Českej republike sme oslovili šéfredaktora časopisu Montana, zaoberajúceho sa horskou problematikou. Na stránkach www.horydoly.cz a www.tatry.cz sú už zverejnené podmienky a prvé informácie o festivale. Treba povedať, že Česi prijali túto myšlienku pozitívne. 3. Zatiaľ existuje na Poľsko kontakt cez časopis Tatry, ale veľmi intenzívne hľadáme aj ďalšie kontakty. 4. Prvá tlačová beseda pre regionálnych novinárov sa uskutočnila 30. júna 2005 v Poprade-Spišskej Sobote. Zúčastnili sa zástupcovia redakcií: TASR, SITA, Korzár – Tatranský denník, rádio Expres, rádio Twist, Podtatranské noviny, Tatranský dvojtýždenník, noviny Po-

mrázův šleh prad, časopis Tatry /Poľsko/, časopis Tatry /TANAP/. Dejiskom festivalu by sa mala stať Spišská Sobota. Viedlo nás k tomu viac motívov. Predovšetkým je to aspekt historickej väzby: Rainer, Majunke. Myslíme si, že táto Mestská pamiatková rezervácia ponúka stále ešte málo odkryté možnosti uskutočňovať podujatia s umeleckou profiláciou. Sú tu veľké i menšie sály, výstavné priestory, dostatočná ubytovacia a stravovacia kapacita. Samotné mesto Poprad disponuje pomerne silným návštevníckym potenciálom, napr. aj koncentráciou stredných a vysokých škôl. Novinárska súťaž bude súčasťou festivalu a jej propozície budú distribuované aj cez Slovenský syndikát novinárov a krajské organizácie SSN. Toto sa udeje do 15. júla 2005. Prezentácie budú súčasťou festivalu. Ako prvý sa prihlásil k prezentácii časopis MONTANA a svoju produkciu literatúry faktu o Vysokých a Belianskych Tatrách bude prezentovať vydavateľstvo I&B Tatranská Lomnica. Stano Klaučo, Sonja Kallová, Miki Argalács

■ Doporučení pro horolezecké a vysokohorské výstupy v Taškentu Velvyslanectví České republiky v Taškentu doporučuje všem českým občanům, cestujícím do Tádžikistánu s cílem horolezeckých výstupů na vrcholky Pamíru, aby v zájmu vlastní bezpečnosti nahlásili našemu zastupitelskému úřadu ([email protected], tel.: +99871/1206071, fax: +99871/1206075) své koordináty, jako jsou např. jméno, příjmení, adresa pobytu v ČR, kontakt na sebe a své příbuzné v ČR, název pojišťovny a číslo pojistky, předpokládaná doba pobytu v zemi a přibližný harmonogram pohybu a výstupu (pokud je znám). V případě potenciální nehody či jiného rizika bychom již měli k dispozici nezbytné údaje a mohli tak operativněji zareagovat na vzniklou situaci. Děkujeme. David Nový,

III. tajemník ZÚ ČR

Zákulisí MS Mnichov Mistrovství světa se koná jednou za dva roky. Tedy co naplat, je třeba se pořádně připravit a vyladit. Přece jenom veřejnost, a to hlavně ta nelezecká, sleduje a nejvíce ocení právě závody tohoto typu. Sám můžu z vlastní zkušenosti potvrdit, že vyhrát mistrovství světa je víc než světový pohár. Navíc placka z mistrovství světa je pro každého závodníka jistě ten nejcennější kov co zná. O slávě a penězích ani nemluvě. Byl jsem tedy zaražen někdy docela dost pochybnou organizací jinak vždy precizních Němců. Naplánovaný časový program, který byl, se zcela změnil a zbytečně protáhl. Snad až na finále obtížnosti to moc atmosféru MS nepřipomínalo. Stěny jak na obtížnost, bouldry i rychlost byly ale vynikající, totéž se dá říct i o připravených cestách či bouldrech. Nejhorším zážitkem se pro mě stalo překonání světového rekordu v čekání v izolaci na kvalifikační cestu. Tedy 16 h 50 min je docela dost na odrovnání špičky startovního pole, která jde za sebou podle rankingu. Je třeba změna pravidel a systému kvalifikace, aby závody byly rychlejší a zajímavější. Naštěstí jsem vše zvládl a zcela zdecimován jsem se odebral v jednu hodinu ráno do hotelu. Ještě týž den mě čekalo ranní semifinále a kolem jedenácté večer finále – podtrženo a sečteno 25 hodin izolace rovná se mistr světa amoleta. Jako odměnu jsem si zkusil start v závodech boulderingu, kde stejně jako v obtížnosti panovaly velké problémy s utvořením startovky nebo časomírou. Kupodivu bez jakékoliv speciální přípravy jsem se dostal do finále, tedy mezi 12 nejlepších. Poukázalo to na to, že špička v bouldrech není tak jednoznačná a prosadit se je mnohem jednoduší než v obtížnosti. Závěrem tedy všechna negativa a zmatky vyvážila zase pozitiva – kvalitní zázemí a stěna, spousta jídla v izolaci atd. Konečná známka je 1-. Pár perliček na závěr: ] Obtížnost už se jmenuje lead, tedy anglický výraz používaný pro vyvedení cesty na prvním. ] Organizátoři závodů na rychlost mají stanovené parametry stěny, cest i chytů, je tedy možné měřit čas světového rekordu stejně jak v atletice. ] Popularita lezení stoupá, ale peníze za vítězství právě naopak, jeden z harcovníků vzpomínal, že v roce 1995 bylo za prvenství asi třikrát více peněz. text

Tomáš Mrázek

matroš

Hrajeme si s teflonem V minulém článku (Dvě či jedno lano M6/04) jsem se letmo dotkl problematiky vodoodpudivých úprav pro horolezecká lana. Před dvěma lety jsme ve výrobě řešili tento problém při zakázkách pro bundeswehr (německou armádu). Jedna z podmínek tohoto náročného zákazníka byla „naučit naše lana plavat“, a to jak dynamická, tak i statická. Byl to velmi neobvyklý požadavek, ale nešel obejít. „Plavací test“ spočívá v tom, že se vzorky lan položí na hladinu a čeká se kdy se ponoří první vzorek. Podle interní normy bundeswehru to musí být min. po 72 hodinách (tj. 3 dny!). Pokud to víte, tak měrná hmotnost polyamidu je vyšší než u vody a navíc pórovitá struktura lana saje vodu velice dychtivě. Byl to problém, ale taky velká výzva. Vyhovět takové normě by znamena-

lo posun kvality našich lan hodně dopředu a získat takovou zakázku by zajistilo kladné reference pro náš mladý produkt. Začali jsme pátrat po vhodné „chemii a technologii“, která by byla dostatečnou ochranou proti vodě a případně i nejen proti ní. Aby to ze strany německého zákazníka nebylo tak jednoduché, museli jsme úspěšně splnit další úkol – test statického lana na oděr. Statické lano bylo cyklicky namáháno (10.000 cyklů) dřením přes ocelovou hranu o rádiusu 0,5 mm pod určitým napětím (10 kg) a následně pak při statické trhací zkoušce muselo vydržet 22 kN na tah. Hledali jsme… pátrali a nakonec našli. Vhodný materiál jsme měli denně přímo před očima, bylo třeba je pouze více otevřít a dobře se podívat. Tímto materiálem je TEFLON® od firmy DuPONT™. Teflon vyhovoval u statických lan jak pro zvýšení

kýbl vodoodolnosti, tak i k ochraně proti oděru, ale podmínky výrobce, které jsme museli splnit, abychom získali jeho licenci, byly opravdu tvrdé. Zajistit dostatečnou a trvalou kvalitu nanášení chemie na vlákna lan nám dalo hodně zabrat, a tak úprava výroby a následné licenční řízení trvalo skoro celý rok. Když jsme vyřešili problém u statik, tak jsme si řekli, proč tento požadavek také neaplikovat na lana horolezecká? Stalo se a jako jediný výrobce pletených lan na světě máme licenci na TEFLON® a jeho aplikaci jako ochranného prvku horolezeckých a pracovních lan proti vodě a mechanickému oděru. Čím je takový TEFLON® prospěšný horolezeckému lanu? Začneme vodou. TEFLON versus VODA Jedna ze špatných vlastností polyamidových pletených lan je jejich vysoká nasákavost. Voda se

(lezci sobě)

Zdravím srdečně všechny pracovníky Montany! Chci jen informovat o své radosti a potěšení, že v časopise Montana dostaly prostor i informace o Lanex cupu. Myslím, že pravidelné informace o dění na mládežnických závodech by byly pro domácí lezení přínosem. Mladí závodníci by to jistě přivítali a jejich jméno otištěné na stranách Montany je pro většinu z nich dalším oceněním a motivací. Možná by se tím zlepšila časem i situace v ČP a SP, jak nad tím běduje ve stejném čísle T. Mrázek... Jinak i já se shoduji s názorem ve sloupku „Hovory z Monta-

dostává nejen do struktury lana (mezi vlákna – knotový efekt), ale vstupuje i do vlastního materiálu lana – polyamid nabobtná. Se stoupajícím množstvím vody pak stoupá samozřejmě jeho váha a hlavně klesá pevnost, a to hlavně u horolezeckých lan určených do hor není zrovna ideální vlastnost. Napřed bylo třeba „naučit lana plavat“. Jak to dopadlo, zjistíte v tabulce 1. Metrové kousky lana ALTEA ve všech třech vodoodpudivých úpravách byly zakončeny (zataveny) jako klasické dlouhé lano a následně položeny na vodní hladinu. Výsledky najdete v tabulce 1.

Tab. 1 Plavací test

S % WR-T % 100 72 g 100 Váha vzorku suchého lana 71 g 1 min 5 min Ponořilo se / plave Mokré 1 hod Mokré po 5 hod Mokré 24 hod Hmotnost vysušeného lana po 72 hod

CIAP-T 71 g 24 hod plave 81 g 90 g 90 g 71 g

106 g 149 106 g 147 112 g 158 112 g 156 115 g 162 115 g 160 71 g 72 g

% 100

114 127 127

Tab. 2 Pádový test po 24 hodinách lana ve vodě

Std. Suché

Rázová síla KN 7,3 8,7 8,6 8,7

Počet zachycených pádů 9 3 4 3

WR-T

Rázová síla KN

Počet zachycených pádů

Suché

7,5 8,5 8,6 8,5

9 3 4 3

CIAP-T

Rázová síla KN

Počet zachycených pádů

Suché

7,8 8,6 8,5 8,5

9 3 3 4

Mokré

Mokré

Mokré

ny“ a vítám nejen výše uvedené informace o závodech, ale i já rád pročítám rozhovory s osobnostmi z lezeckého světa. A nemusí to být osobnosti co do vyšlapaných nadm. metrů či obtížnosti, ale spíše osobnosti co do jejich síly a krásy člověčí. Rovněž jsem s nadšením přivítal seriál „První pomoc na laně“. Výborné! Rád vyhledávám také odborné články o technických pomůckách pro lezení i o radách a technice lezení samotné. Co bych asi ještě přivítal by byl větší prostor věnovaný domácím lezeckým oblastem. Tož vydržte a pěkné léto! Jirka Ondrušák

S WR-T

CIAP-T

lano bez úpravy – standard lano opatřené vodoodpudivou úpravou jen na svém povrchu impregnovány samostatně prameny duše lana a následně znovu celé lano

Před vážením jsme z mokrého lana nechali volně odkapat přebytečnou vodu (po dobu 10 min) a poté proběhlo vážení. Jak můžete vyčíst z tabulky, lano s CIAP-T úpravou mělo vždy nejmenší hmotnost (bylo nejméně nasáklé) a plavalo po celých 24 hodin na hladině. Test 1 Teď bylo třeba zjistit, jak se voda uvnitř lana projeví na poklesu bezpečnosti. Bylo třeba ponořit lana na nějakou dobu do vody a následně je podrobit klasickému pádovému testu. Z každého stejného typu lan s různou impregnací se testovaly 3 vzorky (viz tabulka 1). Pokud hledáte nějakou výhodu mezi standardní S a teflonovou CIAP-T úpravou, tak vězte, že marně. Takové množství vody, které se dostane za 24 hodin do struktury lana, bohužel deklasuje jeho rázovou odolnost na minimum a je zde úplně jedno, jestli máte lano ošetřené nějakou vodoodpudivou úpravou či nikoliv. Zde se naplno projevuje negativní vlastnost polyamidu – nasákavost vodou, a to i v případě, že byl vzorek lana s CIAP-T ponechán na vodě, kde plaval. Naštěstí lano úplně ponořené ve vodě je jev, který se takřka nevidí a pokud lano nasaje míň vody, musí být bezpečnější. Pár extre41

Test 3 Na lana opět působila po 24 hodin vzdušná vlhkost (jako u testu 2), ale navíc byla lana pokládána co hodinu do sněhu, a to tak, že byla stejnou silou hozena do volně napadané vrstvy sněhu, aby se propadla co nejhlouběji. Výsledky porovnání hmotnosti a pádové odolnosti najdete v tabulce č. 5. Co se týče mého subjektivního pocitu, lana měla po 24 hodinách na omak rozdílnou ohebnost. Za-

Tab.3 Vlhkost a teplota vzduchu při testech

Vlhkost Hodina Teplota relativní 9,00

0,5

94%

Sněží

10,30

1,0

85%

Sněží

12,00

0,5

85%

Sněží

13,00

0,0

84%

14,00

0,0

83%

Sněží

18,00

-2,0

84%

Sněží

22,00

-2,0

90%

24,00

-4,0

86%

4,00

-4,0

80%

nec projevila jako ideální, protože vápenec se během několika cyklů ohladil a u pískovce zase docházelo k nepravidelnému vydrolování zrnek. Je dostatečně tvrdá, dobře se opracovává a lano jen tak neohladí. Lana byla testována tak dlouho, až se oplet viditelně prodřel na jádro. V tabulce 6 můžete vidět, jak test nakonec dopadl. Nárůst životnosti u lan opatřených teflonovým povrchem byl markantní, a to více než 40 %.

Tab. 4 Počty pádů a zvýšení váhy lan ze vzdušné vlhkosti

ALTEA Suchá

Váha suchého vzorku lana

S

WR-T

CIAP-T

363 g

380 g

350 g

9

9

Počet zachycených pádů Mokrá

Váha mokrého lana

+5%

395 g

+4%

357 g

+2%

7

-2

8

-1

9

-1

Počet zachycených pádů

mistů samozřejmě leze počasí nepočasí, a ti musí za daných okolnosti počítat s velmi dramatickým poklesem rázové pevnosti svého lana. Pro nás ostatní „klasiky“ spíše platí další části tohoto testu, i když se nám klidně může stát, že i se svým lanem zmokneme. Celých 14 dní v letošním únoru bylo kolem nuly, sněžilo a bylo vlhko. Počasí se blížilo stavu, kdy i méně otrlý horolezec vyrazí z chaty do stěny. Prostě ideální čas pro testy se vzdušnou vlhkostí.

tímco lano opatřené CIAP-T úpravou bylo ohebné a relativně příjemné na omak (nejevilo známky zmrznutí i přes záporné noční teploty), lano se standardní úpravou bylo na první pocit (omak) ztuhlé a zmrzlé. Z tohoto testu je již patrná výhoda lan opatřených CIAP-T vodoodpudivou úpravou. Nižší váha vlhkého lana, subjektivní pocit nezmrzlého lana (lepší manipulovatelnost) a vyšší odolnost proti rázu jsou již jasné a hovoří ve prospěch impregnace TEFLON®.

Test 2 Lana všech tří vodoodpudivých úprav S, WR-T a CIAP-T byla ponechána volně viset 24 hodin venku při teplotách a vlhkosti zaznamenaných do tabulky 3. Potom byla opět prověřena na pádové věži tak, aby se při rychlé instalaci do stroje jen zanedbatelně ohřála a oschla. Výsledky dokladuje tabulka č. 4. Tady už můžeme vysledovat jistý rozdíl mezi lany standardními a lany ošetřenými proti vodě. I při poměrně malém rozdílu vlhkosti v lanech se již projevil pozitivní vliv teflonu na celkovou „nabranou“ vlhkost a následnou rázovou pevnost lana.

TEFLON versus ODĚR Lano se svým přirozeným používáním dotýká různých materiálů, které způsobují jeho destrukci (oděrem, řezem na hraně atd.). Pro zkoušku byla použita přibližně stejná metodika, kterou používá již zmíněný bundeswehr – cyklické namáhání jednoho místa na laně dřením přes hranu. Místo 10kg závaží jsem ale použil pouze 3kg, a místo kovové hrany jsem použil hranu přírodní. Přírodní hrana prostě proto, že kovová se v přírodě nevyskytuje a menší zatížení proto, abych měl lepší možnost pozorovat průběh změn. Laborovalo se s různými přírodními materiály – pískovec, vápenec, žula. Žula se nako-

Tab. 5 Váha a počty pádů zkoušených lan ze sněhu

Lana Suchá Mokrá

S

%

CIAP-T

%

Váha

354

100

355

100

Pády

9

100

10

100

Váha

375

106

368

104

Pády

4

44,44

7

70

Tab. 6 Test na oděr

ALTEA 10,5 Pokus 1

42

S 12.100 cyklů

10

382 g

WR 17.500 cyklů

NÁRŮST % 44,6

Pokud lano úplně nasákne vodou, jeho dynamická pevnost poklesne o více než polovinu. Vysoká nasákavost je v tomto případě negativní vlastnost polyamidu a sebelepší impregnace nezajistí, aby si voda nenašla cestu dovnitř molekulární struktury materiálu lana – polyamidu. ] TEFLON ® pracuje tak, že zvyšuje povrchové napětí na naneseném povrchu a tím odpuzuje vodu a drobné nečistoty. Proto také plave na hladině a nepotopí se. ] TEFLON® dále zvyšuje kluznost povrchu, omezuje tření, a tím prodlužuje životnost povrchu lana vůči oděru. ] TEFLON® se stabilizuje na naneseném materiálu za vyso-

WR-T 18.000 cyklů odírání

S 12.100 cyklů odírání

Z výše uvedeného testu je patrné, že i co se oděru týče, byla aplikace teflonu více než dobrým krokem. Dalším nezanedbatelným jevem (těžko však mimo laboratoře prokazatelným) je nižší ulpívání prachových částic na vláknech lana. Teflon jako takový se všeobecně prakticky a dlouhodobě používá i u dalších textilních výrobků jako ochrana proti špíně a prachu. U lan spočívá jeho význam v tom, že drobné ostrohranné prachové částice neulpívají na teflonovém povrchu, nepronikají do vnitřních struktur vláken, a tím nenarušují jejich pevnost. Q

Nutno podotknout, že pro armády, do kterých naše lana dodáváme, a není jich málo, používáme silnější ochranné chemické nánosy. Takové lano by na běžném trhu stálo daleko více než lano s běžně používanou úpravou CIAP-T. Závěr z těchto testů, jestli investovat do vodoodpudivé úpravy či nikoliv, si jistě uděláte sami, ale dovolte, abych výše uvedené výsledky nakonec shrnul.

kých teplot a jeho životnost na laně oproti jiným chemickým úpravám je výrazně delší. Zůstává na vláknech i po několikanásobném praní Lano opatřené WR-T úpravou je odolnější proti oděru a jeho životnost je výrazně vyšší. Toto se projeví hlavně u jednoduchých lan určených pro sportovní lezení a top-rope jištění. Zde se nepředpokládá aktivita v době dešťů a výrazně nepříznivého počasí. CIAP-T úpravou by mělo být opatřeno každé lano určené pro použití v horách a při nepříznivém počasí. Zvýšená odolnost proti oděru a vyšší odolnost proti vlhkosti zvýší vaši bezpečnost. Závěrem ještě jeden trumf ve prospěch teflonu. Stejné lano, ale po ošetření CIAP-T technologií, vykazuje při zkouškách o 1 až 2 pády vyšší odolnost než lano, které je ve standardním provedení. Zdraví text

Aleš Urbanec, Lanex

Tatry

Široká veža (2461 m ) východná stena Pomerne rozložitý štít v hlavnom hrebeňu Vysokých Tatier s kratšími stenami a piliermi. Kým v hlavnom hrebeňu pokračuje smerom k Javorovým štítom, zatiaľ na juh vysiela dlhý výbežok , cez Prostredný hrot a Kostoly, ktorý sa končí v Oštepoch. Od Malého Ľadového štítu ju oddeľuje Sedielko, od Priečnej veže Priečne sedlo, od Zbojníckych veží Zbojnícke sedlo. Východná stena Širokej veže spadá svojou 300 m stenou do Malej Studenej doliny. I keď touto neveľkou, čo do rozlohy východnou stenou vedie 7 výstupov, stále ju možno zaradiť medzi menej známe steny. Cesty vedúce východnou stenou sú svojim charakterom určené skôr na lezenie za zimných podmienok. Prehľad výstupov: 1. „Kútom“ kl. V+, A0, 3 hod. P. Jackovič, 20.1.1991, (13 skôb, hexentre) 2. „Malý Beňo“, kl. IV+, A0, 7 hod. Z. Drlík, F. Jamnický, L. Urbanec, 9.1.1979

text a foto

P. Jackovič, V. Jakubec, 12.1. 1992, (10 skôb, vklinence, frendy č. 3,4)

3. „Ľavým žľabom“, kl. IV, V, 2,5 hod., AP/23, M. Fris, J. Slama, 22.3.1956 2. z. v.: A. Hetinac, J. Psotka, 31.1.1959 3. z. v.: Bendík, M. Janík, 1.2. 1959

5. Z. Bruckner, A. Grósz, kl. II, III, 29.8.1922, 2,5 hod., AP/22 6. „Prahová depresia“ kl. IV, 4.2. 1972, 4 hod. K tomuto výstupu je potrebné do-

4. „Hurikán Bob“ kl. V, A1, 4,5 hod.

Jozef Gurník

dať, že je pravdepodobné zhodný s výstupom M. Argaláč, J. Rybanský z 15.9.1963, kl. IV,VI. 7. „Cez hradbu“ kl. V-, 5 hod. V. Jakubec, P. Lešundák, 21.2.1987 8. „Rohová“ kl. IV+, 6 hod. Jón, Hons, 5.3.1974 text a foto

Jozef Gurník

4 2 1

43

galerie

Jedná se o rozsáhlý štít, jehož název je, obdobně jako u všech „Breithornů“ v jiných částech Alp, zcela opodstatněný. Kromě „šířky“ vyniká především výrazným severním pilířem. Vrchol byl poprvé dosažen snadným jižním hřebenem již v roce 1869. Od východu, severu a severozápadu vede na vrchol Breithornu na 20 cest, nejzajímavější z nich se nachází v blízkosti severního hřebene, resp. severní hrany. Cesty vedou většinou ve velmi kvalitní pevné skále. Východisko: ❚ Parkoviště v údolí říčky Achen, od spojení „staré“ a „nové“ silnice B 178 (Lofer – Waidring) cca 200 m. Od parkoviště po lesní cestě směrem k lovecké chatě Metzgeralm, po pěšině a podél potoka směrem úpatí S hřebene, resp. přes skalní výšvihy (místy III-) k nástupu cesty „Ende Nie“. ❚ Chata Schmidt-Zabierow Hütte, přístup po značené cestě (č. 601) z údolí Loferer Hochtal, 2,5 až 3 hod. Výstupové cesty: 1. Severovýchodní hřeben F. Bechtoldt, H. Haslacher, 21. 7. 1929 Obtížnost: místy III, převážně I a II, 400 m převýšení, 2 hod.

Pohled od západu na Loferer Steinberge

Nástup: od Schmidt-Zabierow Hütte po značené cestě směrem k sedlu Waidringer Nieder, po rampách v JV stěně přechod pod SV srázy Breithornu a dále k SV hřebenu, 45 min. 2. SV hřeben – „Neuer Weg“ H. Peterka, W. End, 20. 7. 1958 v sestupu Obtížnost: II, často lehčí terén, varianta výstupu SV hřebenem. 3. SSV stěna – „Reibeisen“ A. Stocker, G. Wörter, 14. 9. 1985

hřeben Rothörner

Pohoří: Loferer Steinberge SV, S a SZ stěna Převýšení: 1.000 m, 400 m

Grosses Hinterhorn

(2.413 m) Breithorn, vlevo SV hřeben

Breithorn

Obtížnost: 1 místo (žlutý převis) V+, 2 úseky V-, převážně III až IV, k jištění smyčky, friendy a vklíněnce, vlastní cesta (7 délek) 260 m převýšení, s nástupem žlabem a závěrečným úsekem společným se S hřebenem délka 1.100 m, 4 – 6 hod. Varianta S hřebene vedoucí plotnami a systémem komínů, koutů a spár. 4. S hřeben – „Breithornkante“ F. Bechtoldt, H. Haslacher, 1927 Obtížnost: dva úseky IV+, A0, resp. V v horní části cesty, převážně III až IV, k jištění 50 m lana, 7 expresek, střední stoppery, friendy, smyčky, převýšení 900 m, lezecká délka: 400 m přístupovým žlabem, 700 m vlastní S hranou, celkem 5 – 6 hod. Významná klasická cesta vedoucí převážně v pevné hornině. Ve spodní části je možno nastoupit zprava tzv. Hauserovou variantou. 5. Cesta „Ende Nie“ A. Stocker, L. Würtl, J. Simair, K. Wildmoser, G. Flatscher, W. Raich, srpen 2001 Obtížnost: 10 délek VI a VI+, 16 délek V až V+, 4 délky IV- až IV+, ostatní úseky max. III, cesta je vybavena borháky á 6 až 10 m. K zajištění: lana 50 m, 8 expresek, friendy, stoppery a smyčky. Délka cesty 1.500 m, z toho 500 m lehký terén, nástup ve výšce 1.450 m, konec obtížných úseků ve výšce 2.350 m. Čas výstupu 8 až 10 hod. Velkolepá a náročná cesta, která patří k nejdelším v Severních vápencových Alpách. Ve střední části vedou 3 délky podél cesty „Reibeisen“, v 17. délce se „Ende Nie“ kříží se severním hřebenem a po 30. délce následuje 250 m dlouhý společný traverz (obtížnost I a II) obou cest k S hraně. V řadě míst, zejména ve spodní části, jsou značky udávající směr výstupu. Existuje několik únikových možností – ve spodní části přechodem do nástupového žlabu cesty „Brethornkante“ i doprava směrem k suťovým polím, v horní části přechodem do-

44

prava na suť či 1x slaněním a sestupem (II) k hřbetu Gjaidstatt, a to z místa dlouhého traverzu po 30. délce. 6. Pilíř SZ stěny A. Stocker, S. Perzl, 1988 Obtížnost: 3 úseky V-, ostatní délky III až IV, možnost kvalitního zajištění friendy, vklíněnci a smyčkami, pouze v 8. délce je delší úsek bez mezijištění, 350 m převýšení, 2,5 hod. Pěkná cesta v pevné skále. Nástup je poměrně dlouhý – od cesty Griesbachsteig traverzujeme zhruba ve výšce 2.000 m po suťovém poli k širokému suťovému hřbetu Gjaidstatt (též Stuber Horn – 2.024 m) – zde přejdeme k výraznému šikmému komínu, kterým výstup začíná. Sestup: ❚ Od vrcholu po hřebeni na JZ k sedlu Waidringer Nieder (místy II) a směrem na SV k chatě Schmidt-Zabierow Hütte, 1 hod. ❚ Obdobně k Waidringer Nieder, dále na SZ do údolí Aschertal až k silnici B 178, 2,5 až 3 hod.

5 4

2

6 1

3

4

5

Literatura: ❚ Loferer und Leoganger Steinberge, N. Stockklauser, A. Stocker, Bergverlag Rudolf Rother, München, 1991, ❚ Steinplatte - komplett, Loferer Steinberg, Leoganger Steiberg, Hohlwegen – Auswahl, Adi Stocker, Panico Alpinverlag, 2003. Mapy: ❚ Loferer und Leoganger Steinberge, Alpenvereinskarte, Nr: 9, 1 : 25.000, DAV, ❚ Lofer-Leogang-Steinberg, WK 101, 1 : 50.000, Freytag&Berndt, ❚ Leferer Steinberge, Nr. 13, 1 : 50.000, Kompass text a foto

Jiří Novák

45

o.t.r me Švédsko. Ano, původní cíl celé cesty se odkládá na neurčito, ale celkem bez lítosti, jelikož je bleskově nahrazen seznamem evropských hor, skal a řek. Křest dodávky proběhl v dubnu na Bořni. Jelikož vytrvale pršelo, nezbylo nám nic jiného, než hrát petanque a konstantně se občerstvovat. V neděli při odjezdu nám došlo, že jsme tu dodávku zapomněly pokřtít. Rychle jsme se shodly na pravěkém jméně Magana a začaly jsme tohle vozítko svépomocí vylepšovat. Pat a Mat jsou proti nám promovaní inženýři – seznamujeme

„Chceš realizovat své sny? Probuď se!“ R. Kipling Vše začalo jedním nevinným e-mailem. Cosi v tom smyslu jako – jsme dvě holky, které koupily dodávku a chtějí projet Evropu. Hned nás to zaujalo. To, že nepůjde o prezentaci žádných hvězdných výkonů, bylo jasné hned od začátku. Náš typický čtenář nejčastěji sám leze, minimálně lezení alespoň fandí. A nemusí jít jenom o velké výkony. Každý má své sny a může si je splnit. To by mělo být hlavním sdělením této rubriky. Ostatně, možná třeba jednou můžeme nějak pomoci právě vám. A protože bylo v našich silách pomoci, rádi jsme to udělali. Holky nakonec dostaly spoustu materiálu, mj. i takové „vychytávky“ jako solární panel od fy Silva k notebooku, takže jestli vše dopadne jak má, budete moci v nejbližších číslech sledovat jejich putování. Ne náhodou je název této rubriky odvozen od kultovního Kerouacova románu...

On the Rope 1. Termín: Složení:

Mise: Heslo: Cíl:

8. 7. 2005 – ?. ?. ???? Dodávka Magana a její stálá posádka: Markéta a Jana plus další občasní dočasní pasažéři. Přesvědčit se o tom, že si lze splnit sen. Nenech se odradit! Odjíždět a zůstávat, chodit, lézt, pádlovat, objevovat, obdivovat, užívat a vytrvat, dokud nás to bude bavit.

On the Rope – Jak k tomu došlo? Poprvé vcházím do dveří sportovní haly, venku smrdí Setuza a v kapse tlačí zánovní index s povinným zápočtem z tělocviku. Lezení na umělé stěně bylo jednoznačnou volbou, vzhledem k tomu, že jinak už se nabízel jen aerobik a ping-pong. Pánská většina mi nahání strach, ale rychle se orientuji a mířím ke dvěma stejně bezradně se rozhlížejícím osůbkám ženského pohlaví. Neodradí nás ani, že na první rozcvičce nás nutí předvádět havajské tanečnice – příštích šest let už lano z ruky nepustíme.

Autoportrét

Po pár letech se s Janou stáváme koloritem ústeckého oddílu. Jelikož přátelství zanechalo vliv i na vzhledu a málokdo nás dvě od sebe rozliší, byla pro nás vyvinuta jedinečná přezdívka „Švédky“. Pravý důvod tohoto přízviska nám nebyl objasněn, a tak spřádáme plány – vydáme se na pátrání, kam jinam než do Švédska. A pojedeme tam dodávkou, jelikož už nás omrzelo tahat lezení na zádech stopem. „Jó, jasně,“ pošklebuje se nám okolí. V září 2004 po osmi měsících vracím berle na chirurgii a s čerstvými diplomy se obě vrháme do víru dlouho zavrhovaného pracovního života. Naše okolí si zřejmě myslí, že je vše zapomenuto, nám ovšem s každou hodinou protrpěnou s nechápavými studenty angličtiny zní v hlavě stále silněji: „Dodávka, dodávka!“ Jediných pár dní dovolené trávíme v zimě v Tatrách, kde náš „Lezecký Guru“ nevěří, že Švédky po letech budou mít společný majetek. A to ještě netuší, že to bude více méně domácnost. Posledním pochybovačům padá čelist 16. března. V bazaru nás očekává výstřední prodejce s lahví rumu, o které by i optimista řekl, že je poloprázdná. Okolo běhá pes tvaru basketbalového míče s občasnými ostrůvky porostu. Je deset ráno. Náš budoucí pojízdný obývák už známe, přesto s ním nehodláme odjet bez podrobné prohlídky. Pán volá do servisu a ztěžka artikuluje: „Mám tu dvě kočky, chtěj, aby ses jim na to podíval zespoda.“ Chytáme se za hlavu, ale brzo zjišťujeme, že stav odpovídá ceně, a loučíme se s obsahem nejen peněženek, ale i účtů. Následuje několik měsíců horečného zjišťování a zařizování. Náš plán má ještě přece jenom několik menších trhlin – napří-

klad já neumím řídit. O autech nemáme ani tušení. Nedostává se nám lezeckého, ani jiného materiálu. O finančních prostředcích ani nemluvě. Většina lidí nechápe, co děláme.

První demolice

se s listovou pilou, bruskou, vrtačkou, tmelem, samořeznými šrouby a jinými nezbytnostmi. Obzvlášť se vydařilo seznámení se sololitem, a to když jsme ve veleobchodě se stavebninami hledaly „to tenké dřevěné“. Poslali nás pro sololit na přířez. Přířez jsme horko těžko našly, ale slovo sololit se Janě po cestě vykouři-

Ale problémy se řeší rychle samy: já se po pár lekcích přestávám děsit protijedoucích vozidel, Jana se učí jak, kdy a co vyměnit či spravit. Po dlouhém odhodlávání se pouštíme do PR našeho výletu. S lidmi, kteří nechápou, se přestáváme stýkat a ti, kteří chápou, nám odhodlaně pomáhají a patří jim náš dík. Finanční problémy řešíme tím, že vypouští-

lo z hlavy, a tak přišla k těžkotonážnímu zaměstnanci opírajícímu se o velkou pilu a s úsměvem na tváři pronesla to, co si dodnes většina lidí včetně nás samotných myslí: „Dobrý den, potřebovaly bysme nařezat.“ text Markéta [email protected] www.sweb.cz/ontherope/

Výpravu podpořily firmy: Craft, Doldy, Hannah, Lanex, Raveltik, Silva, Trangia a Warmpeace 46

inzerce

na pultech

a jdi... Za demotivaci neruèíme!

Další část západní stěny Petit Dru se zřítila

Viper 9,7 mm Špičkové jednoduché dynamické lano s nízkou hmotností vyrobené technologií SBS, díky které je odolnější vůči oděru, ale zároveň měkké a s výborným handlingem. Viper byl vyvinut pro náročné uživatele, kteří během svých výstupů ocení skvělé parametry tohoto lana. K dostání ve variantách Standard, W.R. a C.I.A.P. ] Váha: 61 g/m ] Počet pádů: 9 až 10 ] Maximální rázová síla: 4,6 kN ] Posuv opletu: 0 mm ] Uzlovatelnost: 0,8 ] Statické prodloužení: 7,6 % ] Dynamické prodloužení 35 % ] Doporučená MOC včetně DPH: 3.171 Kč/60 m ] Více na: www.mylanex.cz

29. června došlo k dalšímu uvolnění západní stěny Petit Dru. Předchozí kamenná lavina vzala v roce 1997 do údolí asi 1500 metrů krychlových kamene a defintitivně tak zničila část některých klasických cest, zejména potom světoznámý Bonattiho pilíř (Walter Bonatti jej vylezl v roce 1955 sólo). K uvolnění části stěny došlo nad místem, odkud začaly padat skalní bloky v roce 1997. Více informací nebylo v době uzávěrky tohoto čísla známo.

Tomáš Mrázek opět mistrem světa! Počátkem července se Tomáši Mrázkovi podařilo v Mnichově zopakovat předloňský úspěch z Chamonix a vyhrát Mistrovství světa v lezení na obtížnost. 116 nejlepších lezců planety muselo sklonit hlavu před reprezentantem z naší vlasti. Před klukem, který začínal lézt v „čínách“ na Stránské skále u Brna. Gratulujeme! Tomovy bezprostřední pocity si můžete přečíst v rubrice „Mrázův šleh“ v této Montaně.

Cobra Pillar přelezen volně Ryan Nelson a Jared Ogden volně přelezli Kobří pilíř na východní stěnu na Mount Barrile (Aljaška). Dvacetidélková cesta v obtížnosti do 5.11 jim zabrala 15 hodin, přičemž lezli v klasickém alpském stylu. Pro nestabilní počasí se podařil až třetí pokus o výstup.

Nanga Parbat 8126 m Nanga Parbat je historicky první osmitisícovkou, o kterou se pokoušely české expedice. Dne 28. června 2006 v dopoledních hodinách středoevropského času zdolal Radek Jaroš devátou nejvyšší horu světa. Pro totální vyčerpání skončil jeho lezecký partner Petr Mašek 200 metrů pod vrcholem. Bližší informace (snad) v příští Montaně.

zdroj: www.climbing.com

Výsledek ankety na www.montana.cz Co říkáte na nové pojetí titulní strany našeho časopisu? rozhodně lepší! 66 % - 326 hlasů vcelku pěkné 10 % - 51 hlasů už to chtělo změnu 9 % - 46 hlasů

Zpracováno podle serverů: www.climbing.com www.digitalrock.de www.8a.nu www.planetmountain.com www.webclimbing.com www.klettern-magazin.de

neurazí, nenadchne 6 % - 28 hlasů dříve bývala „titulka“ hezčí 9 % - 46 hlasů

Lynn Hill volně přelezla Leaning Tower

Via ferrata set complete

(včetně 2 ks karabin K508)

] hmotnost: 434 g ] velikost: uni ] inovovaný design ] integrovaná smyčka pro spojení s úvazkem ] dodáváno v textilním obalu Maximální rázová síla při dyn. zkoušce (podle EN 958) je pod hranicí 6 kN po celou dobu brždění. ] Více informací na: www.sigingrock.cz ] Doporučená MO: 1537,- Kč

Světoznámé americké lezkyni se podařilo v jednom dni volně přelézt západní stěnu Leaning Tower v Yosemitech. Cesta původně hodnocená jako 5.13b A0 se tak dočkala čistě sportovního přelezu. Přípravy na vlastní přelez zabraly celkem čtyři dny. Dva dny lezení a dva dny odpočinku. Katie Brown, která lezla společně s Lynn, přelezla volně všechny délky cesty během následujících několika dní. „Byla to pěkná výzva. Mám raději, když je cesta kratší než jsou cesty na El Capa. Mohu se vypravit do stěny jenom na jeden den, vrátit se a být se svým dítětem,“ řekla spokojená Lynn.

Žeňa Jevgenij Krivošejcev přelezl během posledních osmi dní v Deverse čtyři cesty 8c + a jedno 8a na OS. Také jste si všimli, že v poslední době nahrazuje název cesty už jen počet cest v tom kterém stupni obrtížnosti? Jenom dodejme, že v r. 2002 vyhrál tento ruský reprezentant seriál Mistrovství světa lezení v ledu. 47

portrét

Portrét nestora brněnského horolezectví Rudolfa Antoníčka

Tony Tony patří k poválečné generaci lezců, kteří stoupali k vrcholům v Tatrách, v Alpách, na Kavkaze a při prvních výpravách do nejvyšších hor většinou po neprošlapaných cestách. Na setkání s ním a určitě pozoruhodné vzpomínání na průkopnické doby po druhé světové válce v tehdejším Československu jsem byl patřičně natěšený. „Jsem rád, že za mnou vůbec někdo přijde, protože já si tady připadám jako jezevec,“ poznamenal smutně při mém příchodu. Není divu, pro člověka, který je celý život zvyklý na sport a pohyb, musí být nečinné čekání na operaci kyčelního kloubu opravdovým utrpením. Ve chvíli, kdy se ale Tony ponoří do svých vzpomínek, vše je najednou jinak...

48

Tatranské začátky Ke sportu jsem neměl nikdy daleko. Jako dorostenec jsem cvičil na nářadí v Sokole, který jsem navštěvoval od 12 let. Pak jsem začal hrát košíkovou za Arzenál. Krásné období! Byla válka a my mladí k sobě tíhli více. V basketu bylo mužské i ženské družstvo a mezi námi to jiskřilo nejenom po sportovní stránce... Hrál jsem ligu, ale jakmile jsem odmaturoval, musel jsem nastoupit na manuální práce, což byla za okupace povinnost. Šoupli mě na stavbu trati Brno-Havlíčkův Brod, kde jsem byl asi půl roku. Pak jsem si sehnal místo kopáče v Brně u firmy Schwarz, protože jsem chtěl i nadále hrát basket. Nakonec mi můj vzdálený bratranec našel práci nádeníka ve stanici Slavkov u Brna. Bydlel jsem v Brně u maminky. Sice jsem musel každý den v 5 hodin ráno dojíždět do práce, ale mohl přitom trénovat a hrát košíkovou. V roce 1941 jsem si na inzerát našel místo kresliče v brněnské Zbrojovce, ve které jsem mimo léta totálního nasazení pracoval až do důchodu. Basketbalovou ligu jsem hrál do padesátého roku, pak jsem začal se zápasem řecko-římským. Hned po válce v roce 1945 jsem se oženil. Se svou budoucí paní jsem se potkal v basketbalovém klubu díky jejímu bratrovi, který se mnou studoval střední školu. Na svatební cestu jsme odjeli do Vysokých Tater. Bylo září, v Brně ještě panovala vedra, tak jsme si s sebou vzali jen kraťasy. Když jsme dorazili na Popradské pleso, místy už bylo půl metru sněhu. Chatař – starý pán Fiška, byl bručoun, který měl pro horolezce velké pochopení. Půjčil nám tepláky a doporučil, ať jdeme k Hincovým plesům. Naše první túra v horách! Oběma se nám Tatry ohromně zalíbily. O rok později už naše kroky nemohly směřovat jinam. Také jsme se patřičně vyzbrojili. Pořídili jsme si turistického průvodce, ve kterém se ještě nacházely značené cesty na Gerlach, Kriváň, Velkou Vysokou a Lomnický štít. Ve skautské prodejně jsme zakoupili 25 metrů „kozího“ špagátu, a přitom ani moc nevěděli, co se s ním vlastně dělá. Přesto jsme s ním na všechny uvedené kopce vylezli. Na Téryho chatě jsme se seznámili s několika tehdy již dobrými, a později i velmi známými horolezci jako byl Jarda Mlezák, Zdeněk Červenka nebo Kryštof Zlatník, který v té době měl už i několik prvovýstupů v Alpách. Vyvrcholením tehdejšího pobytu v Tatrách bylo pozvání jednoho z přítomných horolezců na túru na Žabího koně. Ve mně hrklo jak ve starých hodinách. Vždyť jsem o horách a pohybu v nich ještě nic nevěděl! Zmohl jsem se jen na: „Jo, jo, lano mám...“ a vyrazili jsme. Byl jsem úplně u vytržení. Lezení mi nedělalo problémy, a tak jsem do sytosti vychutnával krásu tohoto klasického tatranského výstupu. Vše se změnilo na vrcholu, když jsme začali slaňovat. Hodili jsme lano dolů a parťák zmizel v hlubinách. Za chvíli se ozvalo strašné nadávání! Když „vypendloval“ do Polska, křičel na mě: „Ty vole, vždyť je to krátké!“ Byl to ale zkušený chlap a do sedla jsme se nakonec přece jen dostali. Při sestupu dolů se pak zastavil a požádal mne, abych na něj chvíli počkal. Vytraverzoval v travách asi sto metrů

a do skály vytesal letopočet minulého roku, kdy se mu tam zabil kamarád. Takové tedy byly moje lezecké začátky a můj vůbec první skutečně horolezecký výstup. Po návratu domů jsme si s manželkou uvědomili, že pokud chceme pokračovat v horolezectví, budeme se o něm muset dozvědět více. V Brně tehdy existoval Klub českých alpistů, který jsme začali navštěvovat. Na lezeckém kurzu pro nováčky, který organizoval Mojmír Tichák, jsem se konečně naučil, jak se vlastně navazuje na lano nebo jistí přes rameno. Přes týden se konaly přednášky a lezecký výcvik probíhal v neděli na Pálavě. Když jsme přišli pod skály, vztyčila se vlajka. Nastoupilo se, vytvořila se družstva a začalo se s výcvikem. Podobně to totiž probíhalo i v Sokole a téměř všichni jím byli odchovaní. Na skalách jsem se pak dostal do rukou výborným brněnským lezcům Vlastíkovi Zavřelovi, Frantovi Plškovi a Hugovi Pavlovskému. Začal jsem dělat lezení naplno. Na svou dobu a tehdejší časové možnosti jsem začal tvrdě trénovat a tudíž i výkonnostně stoupat. Běhal jsem každý den 10 kilometrů z Králova Pole, kde jsem bydlel, do Husovic, lozil po stromech a dělal podobné ptákoviny. Svého prvního krajského kurzu ve Vysokých Tatrách jsem se zúčastnil v roce 1950. Organizoval ho opět Mojmír Tichák a jeden z cvičitelů mi tehdy při slanění pustil na záda velký balvan. Naštípl mi čtvrtý obratel. Po vyléčení jsem musel přestat zápasit a věnoval se už jen horolezectví. Poprvé v zimních horách jsem si zalezl na táboře u Žabího plesa, který vedl rovněž Mojmír Tichák. Příprava na něj stála za to. Kovář mi podle starého rakouského piklu vyrobil kopii, kdesi jsem sehnal stará kovaná stoupací železa Eckstein, stan z UNRY a koupil si 30 metrů tentokrát již skutečného horolezeckého konopného lana. Spací pytle nám ušil v Brně pan Ingerle, manželka vyrobila kapokovou matraci a malý primus půjčil švagr. O něco později jsme společně s panem Binarem, bývalým reprezentantem v hokeji a vynikajícím ragbistou, založili horolezecký oddíl Sokol Královo Pole, kde se nám ale nedostávalo slíbené podpory. Při společném táboření ve Vysokých Tatrách jsme se pak domluvili s klubem vysokohorských turistů Lokomotivy Brno, že to dáme dohromady. Byli to většinou vysokohorští nadšenci bez jakýchkoliv zkušeností s horolezeckými výstupy, ale s podporou jednoty. Náš sokolský oddíl měl deset vyškolených cvičitelů, ale žádné prostředky. Předsedou nově vzniklé Lokomotivy se stal Hubert Hlaváč. V předsednické funkci se vystřídalo více lidí, dlouhou dobu ji zastávala rovněž moje paní. Byla to dobrá horolezkyně, která s Olomoučáky vylezla jako jedna z prvních českých žen na čtyřtisícový Pik Ščurovského. V Lokomotivě působilo pár skutečně výborných lidí jako třeba Jirka Ševčík, můj pozdější spolulezec a nejlepší kamarád, nebo Polášek, Voda a Petřík. S těmito kamarády jsme jezdili do Tater lézt cesty, které v té době měly zvuk. Začali jsme Stanislawského cestami – komíny, pak pokračovali cestami Birkenmajera, Orlowského, Korosadowicze, Motyky a v roce 1955 Hokejkou Franty Plška.

Zápas řecko-římský, Tony vpravo

Košíková

V zimních Tatrách

49

Tehdy se začalo tvořit reprezentační družstvo, a protože jsem měl tyto túry přelezené většinou i v zimě, dostal jsem se do něj také. Ve státním družstvu byla samá zvučná jména té doby – pískaři Karel Cerman, Radan Kuchař, Olda Kopal, Bohouš Svatoš, Jirka Mašek, ze slovenské strany Košičané Arno Puškáš, Julo Andráši a Tatranci Ivan Gálfy s Ivanem Urbanovičem. Vznikaly i národnostní třenice. Kluci z Košic před námi mluvili většinou maďarsky. Nebo si vzpomínám na soustředění v sedle Váhy, když z Kohútiku sestoupila skupina Cerman, Kopal, Kuchař a Mašek. Kluci dělali zimní přechod hlavního tatranského hřebene a měli jej už ze tří čtvrtin za sebou. Tenkrát Slováky namíchli. Byla to tehdy prestižní záležitost a hoši ji Slovákům vyfoukli přímo před nosem.

Na Pálavě

Na Drátníku na Vysočině

Zahraniční velehory V Tatrách jsem vyrůstal a každoročně v nich trávil několik měsíců. Nedám na ně dopustit. Tatry jsou výborná velehorská škola. Když jsme pak přijeli na Kavkaz nebo do Alp, neměli jsme pocit, že by se z lezeckého hlediska jednalo o nějakou novinku. Na lezení ve sněhu jsme byli zvyklí ze zimních Tater. Některé kavkazské ledové túry mi připadaly lehčí než leckterá tatranská klasika v zimě. Velký rozdíl je ovšem v absolutní i relativní výšce. Na Kavkaze jsem byl celkem sedmkrát a poprvé již v roce 1958 v oblasti Dombaje. Tenkrát byla sovětská izolace znát na každém kroku. Sovětský styl horolezeckého výcviku spočíval ve výchově velké masy lidí v alplágrech. Přišli z běloruských, ukrajinských a ruských rovin, mnohdy o horách nic nevěděli a museli se učit vše od prvopočátků. Na úvod musel každý ukázat na skalkách, jestli vůbec umí lézt. Pak se objevili cizinci. Rusové nepochopili, že někteří z nich mají za sebou již velké výstupy a nováčkovský výcvik je v jejich případě jen ztrátou času. Vždyť Radan Kuchař sem přijel rovnou ze Severní stěny Eigeru a Matterhornu... Povinné byly i zdravotní prohlídky, a kdo chtěl jít na túru, musel nejprve prokázat, že ji zná zpaměti, a pak ji i namalovat. Hlavní průlom do ruského myš50

lení udělal až John Hunt – legendární vedoucí výpravy na Everest. V Alpách jsem si poprvé zalezl v roce 1962 na zájezdu užšího reprezentačního družstva, který společně se mnou tvořili Miloš Matras, Jožo Psotka a Jirka Ševčík. Vycestovali jsme na základě výměny s jednou z francouzských odborářských organizací. Když jsme se dozvěděli, že se dostaneme do Alp, chtěli jsme si zalézt hlavně v oblasti Mont Blancu. Nakonec ale bylo vše jinak. Působili jsme v méně tradiční oblasti Dauphinských Alp, kde měli francouzští odboráři chatu. S Jirkou Ševčíkem se nám tam podařilo vylézt tři pěkné výstupy. Pak jsme se přece jen přesunuli do Chamonix. Miloš a Jožo měli spadeno na Bonattiho pilíř na Kavkaz

Petit Dru, my s Jirkou na Severní stěnu stejného štítu. Když jsme ale přecházeli ledovec Meer de Glace, Jožo si škaredě rozsekl dlaň. Ovázal si ji kapesníkem, a že půjde dál. Zamýšlený výstup jsme mu rozmlouvali. Nechal se přemluvit a já se s ním vrátil do Chamonix k doktorovi, který mu ránu sešil. Jirka s Milošem se mezitím společně pustili do Bonattiho. Plánovali na jeho přelezení dva dny, jenomže uběhl i třetí den a kluci nikde. Začal jsem mít o ně strach. Oslovil jsem jednoho anglického lezce, který s výstupem na Dru sestupovou trasou souhlasil. Vyrazili jsme. V polovině výstupu jsme na pilíři spatřili dvě postavy a já se uklidnil. Až později jsem zjistil, že se jednalo o japonskou dvojku. Dolezli jsme na vrchol a slanili na ledovec. Naši kluci se vrátili až po půlnoci. Při výstupu je zdrželi dva Francouzi. Jeden z nich spadl asi dvě délky pod vrcholem a dost vážně se poranil na noze. Kvůli pomoci při jeho záchraně se klukům výstup protáhl na čtyři dny. Na tento zájezd vzpomínám velice rád, protože byl zajímavý nejenom po lezecké stránce. Naši hostitelé nás pozvali na svou komunistickou seanci, protože francouzští komunisté měli úplně jiné představy než naši o tzv. reálném socialismu. Byli nacionalisticky zaměření a tehdy stáli v ostré opozici proti prezidentovi de Gaulleovi. V městě Lyon nás zase zaujala projíždějící auta s dlouhými ocelovými špejlemi, na nichž byly napíchnuté opékané bifteky. Kolemjdoucím nabízeli maso. Nevěřili jsme vlastním očím, protože u nás se na maso i cokoliv jiného stály dlouhé fronty. Komunistická propaganda měla ale v lecčem pravdu. Když jsme třeba přišli do pařížského metra, na zemi leželi

Hindúkuš v roce 1965

nezaměstnaní bezdomovci, přikryti jen časopisem „Le Figaro“. Druhá strana téže mince... Po odjezdu Miloše s Jožom domů jsme si s Jirkou zajeli ještě na jih k moři. Sice jsme už neměli žádné peníze, ale Jirka s sebou vzal sbírku známek po tátovi a na jednom bleším trhu v Marseille ji zčásti zpeněžil. Mohli jsme ještě pár dní zůstat. Přesunuli jsme se do Nice a zjistili, že každý metr pláže je soukromý a dostat se k moři není až tak jednoduché. Jirka měl ale obchodního ducha a nakonec jsme si v moři přece jen zaplavali – za zbytek jeho známek. Na zpáteční cestu vlakem přes Stuttgart se také váže následující příhoda. Do našeho kupé přistoupil chlápek, který mluvil podivnou směsí slovanštiny. Prohlašoval se za Jugoslávce a začal nás agitovat, ať utečeme a nevracíme se. V Jugoslávii prý zažijeme ráj. Pravda, v dobách zdejšího tuhého režimu to u nich bylo hodně uvolněné. My byli potichu, on tomu brzy porozuměl a zmizel. Když jsem se pak vrátil do práce, musel jsem popisovat s kým jsme se setkali a o čem s dotyčnými hovořili. Také zazněl dotaz: „A ve vlaku s vámi nemluvil nikdo?“ Po pravdě jsem odpověděl: „Jó, potkali jsme nějakého blbce...“ Stranický bezpečnostní referent, který byl v každé fabrice, mi pak spokojeně oznámil: „Rudolfe, obstáli jste!“ V hlavě mi hned blejsklo. Jednalo se o agenta provokatéra, který nás měl nachytat u nějakého chybného kroku. Opravdu poučné zážitky... Průkopnická výprava V roce 1965 jsem se zúčastnil vůbec první československé velehorské expedice, která směřovala do koridoru afghánského Hindúkuše. Z domova jsme se tehdy vypravili s písemným povolením afghánské strany. Když jsme pak přijeli do Kábulu, vedoucí expedice inženýr Šedivý se vypravil do královské kanceláře. Vyprovodili ho i s naším povolením, které prý může udělit výhradně jen guvernér tamní provincie. Strávili jsme týden čekáním v zahradách našeho obchodního zastupitelství. Zkoušeli jsme všelicos. Nakonec se nám podařilo navázali užší kontakt s masérkou zdejšího krále. Byla to Češka, stejně jako celý perso-

nál Čechoslováky vybudované nemocnice. Podařilo se jí nemožné – při masáži přemluvila krále a s jeho svolením jsme konečně mohli odjet do hor. Přesunuli jsme se i s bagáží velikánským nákladním vozem pestře pomalovaným papoušky do Vachánského koridoru, kde nás přijal guvernér. Oznámil nám, že do oblasti šestitisícovek se nemůžeme dostat kvůli vypjaté politické situaci. Jednalo se totiž o „nárazníkové“ pásmo mezi bývalou britskou dominií Indií, Pákistánem, Čínou a Sovětským svazem. Guvernér od nás dostal exkluzivní dar – stříbrem zdobenou pušku ze Zbrojovky Brno, takže se s ním dalo domluvit na náhradním řešení. Mohli jsme si vybrat z několika oblastí, které nám nabídl. Došlo i na hádky, ale nakonec jsme se všichni sjednotili na dolině, která ještě nikdy nebyla horolezci navštívena. Dokonce nebyla ani zmapovaná. Mohli jsme se opřít pouze o jedinou fotografii z dálky, kterou v minulosti pořídila italská výprava. Vyrazili jsme a jako ochranu dostali k dispozici sedm vojáků, vyzbrojených jen holemi. Uměli

s nimi zacházet opravdu perfektně. Potřebovali jsme nosiče, ale vůbec nikdo se nehlásil. Nastoupila naše ochranka a holemi nahnali spoustu domorodců. Když se nakonec dozvěděli, že mohou dostat jeden dolar za den, mohli se přetrhnout. Byly to pro ně obrovské peníze, vždyť někteří z nich žili mnohdy jen v zemních norách. Dolina Išmurch, do které jsme se přesunuli, byla opravdu panenská. Utábořili jsme se ve výšce 3.800 metrů. Začali jsme se domlouvat, kdo s kým poleze, a trochu se rozhádali. Nakonec jsme se rozdělili do dvou skupin, které působily samostatně. Jednu vytvořil Radan Kuchař, Miloš Matras, Jožo Psotka a Vilém Heckel – expediční fotograf. Radanovi to horolezecky nesmírně myslelo. Ihned poznal, které kopce jsou v dolině nejhodnotnější. Tito kluci udělali pouze dva výstupy, ale zdaleka ze všech ty nejlepší. Zdolali Koh-e-Hevad a pak Uparisinu. Ostatní dělali vynášku do vyššího tábora. Chvíli bylo špatné počasí, díky němuž jsme byli týden zalezlí ve stanech. Když jsme pak ale na něco sáhli, byl z toho prvovýstup. Já vylezl celkem na pět šestitisícovek. Jednu z nich jsem opravdu vytáhl. S Honzou Červinkou, Ivanem Gálfym, Ivanem Urbanovičem, Mirkem Jaškovským i s Vladimírem Šedivým, jsme nejprve vylezli do sedla, kde jsme přenocovali. Chtěli jsme z něj pokračovat na sousední štít později pojmenovaný Barfi. Celou noc jsem nemohl usnout. Ráno jsme zjistili, že nás čeká poměrně strmý úsek a hlavně hluboký, čerstvě napadaný sníh. Na špici se střídali hlavně Honza a oba Ivanové, ale v polovině svůj výstup vzdali kvůli velkému lavinovému nebezpečí a začali sestupovat. Já měl tenkrát už 44 roků a v duchu jsem si říkal: „Kruci, v takových horách jsem asi naposledy. Když tady nic nevylezu, tak už nikdy!“ Zkusil jsem jít dále sám. Prostě jsem šel výš a výš. Závěrečný úsek byl téměř neprostupný. Ulezl jsem pět metrů a neustále pod sebou dusal sníh. Zarputile jsem jej shrnoval dolů, až jsem najednou zjistil, že už se nebořím po pás, ale jen po kolena. Netrvalo dlouho a stoupal jsem již po normálním sněhu. Když mne viděli ostatní, vydali se zpátky za mnou. Šestitisícovku jsme nakonec úspěšně zdolali. Kluci mne začali objímat, což pro mě bylo velké zadostiučinění. K večeru jsme přes další sedlo vylezli ještě na jeden o něco vyšší kopec. Pak jsme přes noc, téměř až do rána, slaňovali do sedla, ve kterém jsme bivakovali předešlou noc. Po ránu jsme se skalním hřebenem vydali na protější, poslední šestitisícový vrchol Kala Pandža. Na konci dlouhého hřebene jsem už kousek od vrcholu nemohl dál. Chvílemi jsem o sobě nevěděl. Tam mě vyfotografoval Vilda Heckel, jak ležím bez hnutí na sněhu, zřejmě v důsledku únavy z minulého dne. Kamarádi mi ale posledních 50 metrů pomohli a na vrchol jsem se díky nim dostal. Během výpravy jsme zlezli sedm šestitisícovek ve zcela neznámém terénu. Považuji to za úspěch, protože to byla první československá expedice bez jakýchkoliv zkušeností s materiálem, jídlem či s aklimatizací a organizací. Po nás už všichni další měli z čeho čerpat. 51

Z vyprávění nejen o horách Brno, srpen 2003 Za ta léta na skalách a horách jsi vylezl ohromnou spoustu cest. Vracel jsi se rád k některým? Určitě. Možná to bude dneska vypadat směšně, ale na Pálavě jsem nejraději lezl takzvanou Velkou Martinku – klikatou cestu, která spojovala nejtěžší partie stěny Martinky včetně Černého rysa nad jeskyňkou. Jezdili jsme na Pálavu čtyřikrát, pětkrát do roka, a protože tento výstup byl opravdu můj nejoblíbenější, lezl jsem jej poměrně často. Cestu jsem se časem naučil tak perfektně, že jsem ji nakonec přelezl i v noci a sám. S normálkou na Wilsonovu skálu to bylo podobné. Jednou v noci jsem se do ní pustil také sám. Čekaly mne docela perné chvíle. V jednom místě totiž ze skály trčela skoba. Až po ní jsem měl výstup nacvičený. Měsíc mi svítil na cestu, ale já se po skále pohyboval skoro naslepo. Dolezl jsem ke skobě a nastala chvíle, kdy jsem se na ni musel pověsit. Dneska by to samozřejmě byla hanba, ale tenkrát se skob chytalo. Dostal jsem strach. Byla tam zatlučená odjakživa a nikdo nevěděl, jak hluboko. „Centimetr nebo pět?“, honilo se mi hlavou a pravdu se už dnes těžko dozvím. Stál jsem tam dlouhých pět minut a celou dobu přemýšlel, jestli mě skoba udrží. Vydržela! Nahoru jsem pak už vylezl celkem snadno. Oblíbených túr bylo víc. Nejkrásnější túru, kterou jsem lezl v Tatrách, byla Orlowského cesta na Galerii Ganku. Výstup sice není zvlášť obtížný, ale lezecky je opravdu krásný. V době, kdy jsem na horolezeckém svazu přiděloval výkonnostní třídy, byla velká móda vylézt například jen na Galerku a odtud hned sejít dolů. Dbal jsem, aby všichni měli túry přelezené odzdola až nahoru, tedy i na Malém Ganku. Z Galerie na vrchol je lezení sice jen za II až III, ale je ho tam ještě 200, 300 metrů! Já uznával opravdu jen túry, které končily až na vrcholu. Dneska se to už taky nenosí. Další mou oblíbenou cestou na Galerii byl Lapiňák. Lezl jsem ji třikrát, jednou s Jirkou Ševčíkem dokonce v lijáku a kroupách. Přestože byl Jirka vynikající lezec a na skalách vůbec nepadal, tam jedinkrát spadl. Padaly kroupy a v nejhladší části pod převisy uklouzl. Jistil jsem dost bezstarostně, zrovna jsem si vyléval vodu a kroupy z kapuce. Najednou cítím, jak se mi lano v rukách začalo prudce zrychlovat. Pád jsem zachytil a podívám se nahoru. Kousek nade mnou se houpaly Jirkovy nohy... Podobně jsme jednou přelezli ve strašné průtrži i Hokejku. Měli jsme takzvané konopné „duše“. Když začalo lít, lano nasáklo a vážilo dobrých deset dvanáct kilo. Jednalo se tedy o túry, které v dnešních dobách devítek už asi moc neznamenají. Musí se ale brát v kontextu doby, kdy se uskutečnily. Na olympiádě ve Finsku v roce 1952 vyběhal Zátopek zlato na pět deset kilometrů a v maratónu. Jeho časy se ale dneska běhají na okresních přeborech a z dnešního pohledu jsou opravdu úsměvné. Před padesáti lety to byl ale výkon a zrovna tak i ty naše výstupy nejsou s těmi dnešními úplně srovnatelné. Podobně jsem uvažo52

val před několika léty, když jsem naposledy podnikl výstup Hörnliho hřebenem na Matterhorn. Hluboko smekám klobouk před prvovýstupci. Vršek, celá čepice je dnes zajištěna fixními lany, ale oni tam neměli nic. A s jejich oblečením, okovanými botami a výzbrojí to byl neuvěřitelný výkon!

unavený z práce a zhrozil jsem se: „Ježišmarjá! Já mám ještě odběhat 10 kiláků!“ Vždycky jsem se ale přemohl a v horách se mi to pak vyplatilo. Přitom v horách se vám taky kolikrát nechce a nejraději byste rezignovali, ale nakonec ze sebe stejně vyždímáte poslední zbytky sil a ten krok uděláte!

Kterého svého výstupu si vážíš nejvíce? Můj nejvážnější výstup na Kavkaze vedl severní stěnou čtyřtisícovky Ullutau. Výstup se nám podařilo narovnat, ale musím uznat, že spíše omylem. Byl to pravděpodobně můj technicky nejtěžší výstup, kde jsem byl nejblíže pádu. To ještě nebyly zbraně a železa jsme měli pouze desetihrotá! Lezl jsem s obyčejným piklem Charlet v jedné ruce a sovětskou ledovcovou skobou v druhé. Vážím si také, jak jsme s Jirkou Ševčíkem zvládli jihozápadní stěnu Ušby. Sice se nejednalo o prvovýstup, ale v horní části stěny se nám posledních 200 metrů podařilo narovnat přímo na vrchol.

Bylo ti na horách někdy opravdu úzko? Dvakrát jsem byl zasypaný lavinou. Poprvé na Ľadovém štítu, na který jsme lezli Stanislawského cestou z Ľadových dolinek. S mým spolulezcem Cídlem jsme už byli těsně pod vrcholovou stěnou, když na mě zařval: „Tony, lavina!“ Ujeli jsme asi 500 metrů přes dvě patra a naštěstí se zastavili až těsně před obrovskými srázy spodního patra, jinak bychom pád určitě nepřežili. Vykloubil jsem si tehdy rameno. Také jsem se přesvědčil, že ve chvílích vrcholného ohrožení opravdu prožijete zpětně celý svůj život. Mohli jsme padat minutu nebo dvě. Během této krátké doby se mi

Hindúkuš v roce 1965

Na výšky jsem byl dělaný. Před afghánskou expedicí jsme se v pražském výzkumném ústavu podrobili testům v barokomoře. Pomalu odsávali vzduch a zjišťovali, jak jsme tuto uměle vytvořenou nadmořskou výšku schopni zvládnout. S Radanem Kuchařem jsme se dostali nejvýš. Radan byl navíc perfektní lezec, pískař. Dívat se na něj, když lezl, byl požitek. Já excelentním lezcem jako Radan, Jirka Ševčík nebo Karel Cerman nebyl, spíše takový lepší průměr. Vynikal jsem spíše vytrvalostí a houževnatostí. A měl jsem natrénováno! Už jen cvičení na nářadí v Sokole se muselo někde projevit. Nebo těch činek, co jsem se nazvedal... Nescházelo mi, co k vrcholovému sportu neodmyslitelně patří – velká vůle a sebezapření. Musíte dobře vědět, čeho chcete docílit a musíte za tím velmi tvrdě jít. Nic nepřijde samo. Kolikrát se mi jen nechtělo trénovat... Přišel jsem domů

před očima začaly objevovat vzpomínky z dětství. Třeba jak jsem ve čtyřech letech zahodil hadrového kohouta do kouta. Vše máte zafixováno v mozku a v podobných situacích se to projeví! Letíte a mává to s vámi ze strany na stranu... Nakonec jsem před sebou spatřil černou díru, ve které se po chvíli objevilo světýlko. Nebyla to žádná Panna Maria nebo Ježíš Kristus, jak to mnozí tvrdí. Nic takového! Černá díra, která se najednou začala rozsvěcovat. Mezi životem a smrtí asi opravdu něco bude... Podruhé jsem s lavinou sletěl v třiaosmdesátém roce. Můj nejhorší zážitek z hor... Ještě dnes se mi občas stává, že ve snu letím. Manželka mne musela každou chvíli budit, protože jsem ječel ze spánku. Vedl jsem kurz nováčků na Zamkovského chatě. Měli jsme namířeno na oba vrcholy Pyšného štítu.

Výstup na Arianu

Lezl jsem s velmi šikovným mladíkem, rychle jsme ostatní předběhli a na vrchol se dostali s velkým předstihem. Slezli jsme do Laštovčí štrbiny. Co teď? Budeme čekat? Rozhodl jsem se, že vyzkouším kvalitu sněhu na sestupu. Na pohled vypadal dost vlhký. Následujícím sledem událostí bych se asi moc chlubit neměl. Uklouzl jsem. Chtěl jsem pád ubrzdit cepínem, což jsem v minulosti nováčky xkrát učil. Hluboký mokrý sníh jsem nebyl schopen prorazit. Rychlost se pořád zvětšovala a pád se už nedal ubrzdit. Uvědomil jsem si, že je to konec. Několikrát jsem brknul mačkami o sníh a udělal pár kotoulů. V úzkém hrdle dolní části žlebu jsem hlavou vrazil do skály a moje přilba se roztříštila. Pak jsem proletěl nějakých třicet čtyřicet metrů vzduchem, opět dopadl na sníh a nějakým zázrakem prokličkoval mezi balvany až k plesu. Podruhé v životě jsem se narodil. Z Laštovčí štrbiny jsem spadl až k plesu. Celý můj pád pozoroval nosič z Téryho chaty, který měl ten den volno, a tak lyžoval na svazích Žluté věže. Přivolal pomoc. Snesli mě dolů na chatu, kde jsem strávil zbytek výcviku. Do léčení mě vzali až po našem návratu domů. Zranil jsem se poměrně těžce, ale kromě kolena se mi vše velice rychle zahojilo. S kolenem jsem si ale užil. Dělala se mi v něm voda a půl roku jsem chodil na punkce. Při jedné z nich měli zřejmě špatně vyvařenou jehlu. Dostal jsem infekci a strávil tři měsíce v nemocnici, kde mi hrozila amputace nohy nad kolenem. Úplně mi totiž zčernala. Zachránil mě až jeden profesor, který mi doporučil speciální injekce do kolena. To jsou docela drsné zážitky. Stojí lezení po horách vůbec za to? Lidé se na horolezce často dívají jako na blázny a vyšinuté lidi: „Proč tam chodí, když

z druhé strany vede chodník?“ Přitom nemají ani ponětí o nádherných zážitcích, které horolezci mohou zažít. Když jste třeba v bivaku ve stěně a začnete pozorovat, jak se pod i nad vámi začínají večer nebo k ránu měnit barvy. Jak jsou špičky okolních štítů pozlacené sluncem a na obloze temná modř přechází ve světlou. Estetické zážitky, které můžete prožít jen při horolezectví. Dělal jsem více sportů, ale nikde jsem nezažil tolik krásných chvil, jako při lezení. Když vylezete na vrchol, mnohdy na něm moc hezkého neprožijete. Jste natolik unavení, že veškeré vjemy jsou velmi narušeny. To hlavní přijde až později – když se dostanete dolů a jste v bezpečí. Vše se vám v hlavě rozleží a prožitou krásu si vychutnáte s novým hledítkem. Který sport vám něco podobného dá? Další věc, kvůli které stojí zato lézt, je kamarádství na laně. Bohužel, dneska se moc nenosí. Přátelství, která jsem navázal třeba v krizových situacích, přetrvala dodnes. Se všemi kluky se vždy strašně rád vidím. Kolikrát jsem měl na bivaku zvláštní svírání v žaludku: „Co bude zítra? Pustí nás stěna nad námi?“ Kdyby v podobné situaci byl člověk sám, tak zblázní. Ale když je vedle kamarád, je to něco jiného. Jen tak spolu kecáte nebo si zazpíváte, vykládáte si o ženských... Jestli ale mohu doporučit, horolezectví by měl dělat jen ten, kdo má rád přírodu a hlavně kdo přitom neblbne. Když se někdo pustí do cesty, na kterou nemá, není na ni vycvičený a trénovaný, to pak hraničí se sebevraždou. Takové počínání nepovažuji za horolezectví, ale za blbost. Bohužel podobným způsobem dělá lezení mnoho lidí. Hledají jen čísla a prestiž! Přitom horolezectví má složky dvě – stránku výkonnostní a estetickou. Při lezení by měly být zastoupeny vždycky obě. Mohl bys vzpomenout některé tvé parťáky na laně? Můj celoživotní spolulezec byl Jirka Ševčík, povoláním vynikající architekt. Mezi námi byl poměrně velký věkový rozdíl – třináct roků. Bylo to štěstí, které nám umožnilo spolu lézt na slušné úrovni skoro třicet roků. Jirka začal s lezením v osmnácti, kdy v Lokomotivě prodělal horolezecký kurz. Jeho první výstupy v Tatrách byly poměrně obtížné. Přelezli jsme spolu například v Západní Lomnici Birkenmajera, Stanislawa a Hokejku. Léta jsme pak lezli na jednom laně, já zkušenější, on zkušenosti teprve sbíral. Když mi bylo čtyřicet a jemu sedmadvacet, byli jsme lezecky rovnocenní, což trvalo možná deset let. Postupem času přebíral vedoucí roli on. Bezvadný spolulezec! Dodnes se snažíme trávit naše kulatiny v Tatrách. Naposledy jsme byli na Štrbském plese a přelezli spolu hřeben Soliska. Následoval výstup na Lomničák, ale síla už zbyla jen na Lomnickou Kopu. To jsem ještě netušil, jaké trable s nohama mě ale potkají... Skupina kluků Radan Kuchař, Olda Kopal, Karel Cerman nebo Bohouš Svatoš jsou také výborní kamarádi, se kterými jsem prožil svá nejhezčí léta. Jsem rád, že jsem se s nimi setkal.

Všiml jsem si, že ti není lhostejná politika... Asi k tomu přispěly všechny moje životní kotrmelce. Narodil jsem se těsně po první světové válce. Táta byl původně rakouský oficír a za první republiky pracoval jako tajemník generálního ředitele Zbrojovky Stalerra. Když přišla německá okupace, Stalerr emigroval a stal se ministrem v Benešově exilové vládě. Gestapo všechny nitky vedoucí k němu velice rychle odhalilo a táta byl první na řadě. Měl jsem před maturitou a jednou tak přijdu domů a celý kvartýr obrácený vzhůru nohama. Gestapo vyházelo ven všechny věci ze skříní, z knihovny... Hledali důkazy o tátových stycích se Stalerrem. Válku jsme všichni prožili ve strachu. Pak přišlo krátké údobí svobody a po roce 1948 nová nesvoboda. Co tenkrát proběhlo jsem hodnotil jako puč. Vždy jsem byl spíše socialistického ladění, ale co se u nás tehdy odehrávalo se mi vůbec nelíbilo. A už vůbec ne kolaborace v osmašedesátém roce. Bohužel, náš národ byl vždy zčásti korumpovatelný. Za reichu dalo mnoho lidí přednost momentálnímu prospěchu a v době, kdy jiní umírali za ideu samostatného Československa, raději kolaborovali s Němci. Jejich chování se bohužel přeneslo i do osmašedesátého roku. Jak jsme se zachovali v těchto dvou údobích, které moc dobře znám, beru s velkou nelibostí. Národ vypadal neobyčejně jednotně a postavil se proti okupaci. Pak začala fungovat Husákova normalizace. Někteří dnes hýčkaní zpěváci byli prvními, kteří jeli zpívat do Moskvy a navázat ztracené styky. Během roku dvou se národ uzavřel sám do sebe. Každý se spíše staral, aby měl chatičku, autíčko... a to bylo vše, co lidem stačilo ke štěstí. Žilo se dvojím životem. Lidi se chovali jinak doma a jinak v zaměstnání. Učitelé ve škole říkali dětem, co měli nadiktované, a doma mluvili zcela jinak. Snad se už doby dvojího života nevrátí, ale i dnes to ve světě vypadá špatně. Bojím se ještě další, třebaže skryté okupace. Když si pustím zprávy, hlásí jednu katastrofu za druhou. Opravdu mne nenechá v klidu, že když já sám se mám relativně dobře, tak na druhé straně vidím obrázky dětiček v Burundi nebo jinde ve světě s nafouklými bříšky, velkou bídu, chudobu a sociální nespravedlnost. Vraťme se zase k lezení. Byl jsi známý zaváděním moderních tréninkových metod. V čem spočívaly? Když jsem se dostal do reprezentace, vedoucího v něm tehdy dělal Vladimír Procházka-Chroust. Po něm jsem tuto funkci převzal já. Společně se mnou se na vedení státního družstva podíleli i Jirka Mašek a Ivan Kluvánek. Opravdu jsem se tenkrát snažil zavést nové tréninkové metody. Myslím si, že můj hlavní přínos spočíval v organizovaném tréninku. Kluci z hor a z Horské služby, jako byl Gálfy, Urbanovič nebo Pavol Vavro, žádný speciální výcvik nepotřebovali, protože jejich každodenní pohyb po horách byl pro horolezectví ten nejlepší trénink. Ale co my z dolin? Měli jsme maximálně Pálavu, pískovce a menší cvičné skály a hory museli nahrazovat spe53

ciálním tréninkem. Řekl jsem si: „Kdo chce dělat horolezectví komplexně a nežije přímo v horách, musí si trénink rozložit do samostatných prvků a trénovat je zvlášť.“ Metody výcviku lidí z dolin jsem přitom hodně čerpal od Jirky Růžičky – vydavatele Montany. Hlavně jsem se zaměřoval na trénink síly, vytrvalosti a obratnosti. Rozpracoval jsem ho společně s panem Měkotou. Zaváděl jsem třeba intervalový trénink, kterému se mnozí smáli. Ale lidé, kteří měli blízko k medicíně, mé metody schvalovali. Prosazoval jsem, aby každý reprezentant měl svůj individuální plán. Myslím si, že tyto tréninkové metody nebyly špatné a dnešní vynikající skálolezci a překližkáři, ale i skuteční horolezci trénují podobně. Jak jsem se mohl osobně přesvědčit, i Reinhold Messner měl svůj deník, podle kterého trénoval. U někoho se moje požadavky podařilo prosadit, u některých ne. Myslím si, že vynikající atlet nebo gymnasta by se bez organizovaného tréninku neobešel. Vždyť ti hoši i dívky, elita, co dnes jezdí na závody – Tomáš Mrázek a podobně, mají vše velmi přesně specifikované. Trénink, stravu, odpočinkové dny... Intervalový trénink nebyl nic jiného než správně zvolený poměr mezi námahou a odpočinkem. A dnes se u špičkových horolezců a hlavně závodníků velmi přesně dodržuje. Později jsem čerpal i ze svých zkušeností. Účastnil jsem se dvou zimních přechodů hlavního tatranského hřebene, při kterých jsme si vlastně hráli na expedici. První se uskutečnil v roce 1955. Skupina šesti lezců tehdy šla z Kopského sedla po hřebeni a dalších šest lidí mezitím přenášelo bagáž přes sedla do dalších dolin. O osm let později se uskutečnil druhý přechod, při němž vyšla jedna skupina z Kriváně, druhá z Kopského sedla, a všichni se pak setkali na Gerlachu. Už tenkrát jsem něco znal a některé informace získal od Poláků, kteří už měli za sebou několik expedicí, hlavně v Hindúkuši. Pokusil jsem se zavést balíčkovou stravu. Po konzultacích s lékaři jsem se snažil vměstnat výživnost potravin do co nejmenšího objemu a denní dávku rozdělil do samostatných balíčků. Dnes se vlastně děje totéž, o co jsme se snažili už před třiceti lety. První, kdo se o rozsáčkování jídla pokoušel, byl doktor Volf. Nebyl ale úspěšný, protože mu chlapi stejně jedli podle chuti. Celý jeho plán přišel vniveč. Já už dbal více na to, aby každý opravdu jedl hlavně to, co měl předepsané. Na expedicích to tak chodilo. S balíčky je spojena i veselá příhoda, kdy při jejich přípravě došlo k menšímu maléru. Jako hlavní organizátor přechodu tatranského hřebene v březnu 1963 jsem zařizoval sáčkování v brněnském Pramenu, kde dostali mnou pečlivě sepsaný seznam jednotlivých položek. Taky jsem do něj připsal, že každý účastník musí dostat rolku WC papíru. Dopadlo to tak, že každý denní balíček obsahoval vždy jednu celou rolku. Tenkrát byly Tatry doslova obsypané toaletním papírem, protože obchodník mé poznámky špatně pochopil. Jeho omyl jsme zjistili až na místě, takže jsme s sebou zbytečně tahali skutečně kilometry papíru. 54

Jak tak slyším, dnešní lezení pořád sleduješ... Sleduji hlavně díky časopisům, které mi nosí Jirka Ševčík a posílá Jirka Růžička. Dneska se v lezení objevují úplně nové trendy a srovnávat dobu před padesáti léty s tou dnešní se prostě nedá. Lezení po překližce neodsuzuji, je to opravdu vynikající trénink. Lezec při něm získává všechny pohybové návyky, ale za horolezectví bych to nepovažoval. Závody, no prosím. Ale myslím si, že se už jedná spíše o gymnastiku, u které se navíc boduje i provedení jednotlivých cviků a sestav a cvičenec pak musí strávit víc tréninkového času na vybroušení svého stylu. Umělé stěny jsou obrovské plus. Kdybychom podobné pomůcky měli před padesáti léty, když jsme začínali... Samozřejmě bychom neměli úroveň dnešních lezců jako je třeba Tomáš Mrázek a ostatní vynikající překližkoví lezci, ale určitě bychom se lezecky zlepšili. Horolezectví je ale úplně o něčem jiném. Samotné lezení jako pohyb po skále je jen jeho nezbytná součást. Patří k němu totiž další obory jako jsou etika, znalost fauny, flóry, místopis... Při jednom výcviku se mě nováčci ptali: „Na co potřebuji znát lomikámen?“ Tak jsem jim prozradil: „To se budete divit! Když uvidíte na skále lomikámen, musíte předpokládat, že může být lámavá...“ Nechtěl bych kritizovat a střílet od boku. A už vůbec nechci, aby to vypadalo, že je dneska vše na kočku a dřív to bývalo dobré. Faktem ale je, že byť se na některé věci z naší doby dnes plive, nebyly až tak špatné. Třeba si myslím, že dnes chybí pořádný metodický návod pro horolezce, jak se na horách pohybovat s minimálním rizikem se zabít. Poslední pořádná učebnice u nás byla od Chrousta Procházky a od té doby tady nic jiného nevyšlo. V alpských zemích funguje Alpenverein, který má tradici a platí v něm dost přísná pravidla. Na metodiku se tam nikdy nezapomnělo. V naší ústřední horolezecké sekci je sice komise, která se problematikou výcviku zabývá, ale třeba v Brně se objevily letáky: „Chcete na Mont Blanc? Vyvedeme Vás tam!“ Vzorem jsou pravděpodobně komerční expedice na Mount Everest. Důsledkem takového počínání je pak vysoký počet mladých zmařených životů. I snadné cesty mohou být vlivem nedostatečné fyzické přípravy nebo při změně počasí smrtelně nebezpečné. Myslím si také, že naši ochranáři by nemuseli tvrdě prosazovat jen zákazy. Snad by se s nimi při troše dobré vůle dalo vyjít, jak to například před léty ještě při plné síle dělal Radan Kuchař ve Skaláku. Mladí kluci tam lezli, ale také se starali o údržbu skal, budovali chodníčky, přístupové cesty. Radan vše organizoval a měl přirozenou autoritu. Dnešní vrcholové komise se většinou spokojí jen s údržbou jisticích prostředků. Lezení se většinou špatně snáší s pravidelným chozením do práce. Jak jsi to měl se zaměstnáním ty? My měli tenkrát podporu ČSTV. Pokud jsem byl členem reprezentačního družstva a později jeho trenérem, hradil můj čas strávený působením u reprezentace svaz. Před expedicí jsem

dostal dvakrát kalorné 400 korun. Pokud jsme jeli do Alp, dostali jsme minimální devizové kapesné. Myslím, že to bylo něco okolo šesti franků na den, za které jsme hradili električky a lanovky. V Afghánistánu jsme po ukončení výpravy dostali jeden a půl dolaru na suvenýry. Na trénink měl každý reprezentant nárok na zhruba 200 hodin do roka, které jsme si vybírali většinou akumulovaně. Jezdili jsme do Tater. Z ústředního skladu nám půjčovali část výstroje a horolezeckou výzbroj. Sportovci z tzv. olympijských sportů – fotbalu a hokeje, si za finanční požitky kupovali auta a vily. O tom se nám ani nesnilo. Některé oddíly pomáhaly i finančně. Například u nás v Lokomotivě Brno byly při horolezeckých podnicích jízdenky na vlak částečně zdarma. V zaměstnání jsem se většinou shledával s pochopením. Pracoval jsem ve Zbrojovce jako konstruktér jednoúčelových strojů, později tkacích strojů, a měl výborného ředitele, který sportu fandil. Hodně mi pomohl. Při zaměstnání jsem pak stihl udělal i první státnici na VUT Brno. Pak jsem ale musel studium přerušit kvůli ztrátě sluchu. Po čtyřech operacích uší a s pomocí naslouchacích přístrojů jsem nakonec studium dokončil na VUT Praha... Poškozený sluch přece musel vadit i při lezení... Můj sluch se začal zhoršovat někdy okolo roku 1958. Skutečnost, že špatně slyším, jsem na horách tajil, protože kvůli ní hrozilo vyřazení z reprezentace. O místo v národním družstvu se dost bojovalo, protože to s sebou neslo určité výhody. Občas jsme sice před některou z důležitých akcí dostali takzvané kalorné čtyři stovky, všem šlo ale hlavně o zájezdy do zahraničí. Díky působení ve státním družstvu jsem sjezdil kus světa. Dostal jsem se nejenom do evropských velehor, ale třeba i na Altaj. Když pak kluci na horách zjistili, že jim neodpovídám na jejich dotazy, mé postižení se provalilo a vážně ohrozilo i mé další setrvání v reprezentaci. Naštěstí jsem tehdy začal lézt s Jirkou Ševčíkem, se kterým jsem se perfektně naučil dorozumívat lanem. Měli jsme smluvené signály, a tak jsme oba věděli, co máme dělat. Slyšel jsem špatně, ale pak jsem dostal sluchátka a bylo to zase o něco lepší. V každém případě je to ale handicap, vždyť si je nemůžete třeba nasadit ve vichru nebo v bouřce. Dělá to pak strašný kravál a neslyšíte a nerozumíte vůbec nic. Loni na podzim jsem se stavoval u Radana Kuchaře, který slavil sedmdesátku. Téměř všichni hoši, které jsem tehdy potkal, mají problémy se sluchem a nosí také naslouchátka. Měl jsi kromě lezení i další koníčky? Mám strašně rád hudbu. Muzika mi ovšem něco říká jen v případě, že dané dílo znám. Prodanou nevěstu nebo Rusalku znám z dob, kdy jsem ještě slyšel. Když tyto opery začnou hrát a já chytnu první tón a tóninu, všechno už pak perfektně slyším. Jakmile ale spustí Janáčka, kterého jsem dříve neposlouchal, slyším jen změť hluků. Hudba mne zaujala natolik, že mým hlavním koníčkem je dnes hra na kytaru. Dříve jsem navštěvoval Lidušku a nyní se již

pouze jako samouk snažím naučit jednodušší sólové skladby. Z „těžké“ muziky mě zajímá cokoliv, nejenom Smetana, Dvořák nebo Fibich. Když třeba slyším Beethovenovu Devátou, tak se normálně rozpláču. Nebo Čajkovského Symfonii 1812 – kdybych ji dříve nepoznal, asi by mi tato muzika neříkala nic. Já ji ale znám perfektně a vím, že je to zhudebněný průběh Napoleonova tažení do Ruska včetně jeho porážky na závěr. Když se pak na konci ozve chorál carské hymny, tak úplně brečím. Muzika mne strašně dojímá. Jinak si občas zahraji s kamarádem-houslistou lidovky a znám i hodně trampských songů. Můj život velmi narušilo, když mi před třinácti léty zemřela manželka, Při životě mě pak udržoval právě sport. Každý týden jsem hrával v hale tenis a dvakrát do týdne jsem chodil na stolní tenis se synem, který ho hrál závodně za Moravskou Slavii. Do toho jedenkrát týdně plavat a dvakrát týdně na umělou stěnu do fitcentra na Kounicově. Díky svému sportování jsem se dostal mezi lidi. Problémy s nohama mne ale úplně vykolejily, a kromě hudby mi zůstala už jen četba. Čtu knihy moderních autorů, ke kterým jsem se dříve nedostal a objevil je až v posledních letech. Pokud mám samozřejmě volný čas... To byste se divil. Když žijete sám, je kolem vás tolik práce. Musíte si sám nakoupit, sám si uvařit a doma jakž takž udržovat pořádek. A čím víc stárnete, začne vám to všechno hrozně dlouho trvat. Vyluxovat byla pro mne dříve práce na pár minut. Dnes mi to zabere dvě hodiny. Ve svém životě jsi toho stihl opravdu hodně. Zbyly ti vůbec ještě nějaké nesplněné sny? Hodně se mi zdává o Himálaji. Ležím, a když konečně usnu, najednou se octnu v Himálaji a před sebou vidím Everest. Kdybych měl ještě možnost alespoň se tam podívat... Třeba treking pod Dhaulágirí, do toho bych šel hned! Ze svých snů už ale musím vzhledem k nevyhnutné operaci kyčelního kloubu slevit. S Jirkou Ševčíkem jsme dříve hodně chodili po ferratách. Kdybych se ještě na některou z nich dostal, úplně by mi to ke štěstí stačilo. Snem by pro mne bylo i vrátit se mezi staré pány na tenisové kurty, být s nimi, a pak si dát kafíčko nebo pivínko. A podívat se ještě do Tater a vyjít aspoň na ten Lomničák nebo alespoň na Východnou Vysokou přes Polský hřeben. To by byl pro mě vrchol štěstí! Na málo prožitých hezkých chvil si stěžovat opravdu nemůžu. Dneska už vím, že nic hezčího ani prožít nešlo. Pro mě bylo horolezectví od určité doby styl života. A ty neopakovatelné večery na Pálavě nebo Wilsonce! Doby, které se už nikdy nemůžou vrátit – i kvůli těm zákazům ze všech možných stran. Když jsme dříve přijeli do Tater, na druhé straně Zeleného plesa jsme si postavili stan. Nejinak tomu bylo u Slezského domu nebo u Sesterských ples, tehdy to opravdu šlo. Nezapomenutelné chvíle v horách, které pro mne představovaly projev určité svobody. zpracoval foto

Martin Krejsa archív Rudolfa Antoníčka, Petr Piechowicz

Rudolf „Tony“ Antoníček narozen v roce 1921 1952 – 1961 1961 1965

reprezentant Československa mistr sportu zasloužilý mistr sportu

Přehled nejvýznamnějších výstupů Vysoké Tatry (370 výstupů, z toho přibližně polovina v zimě) 1952 Ľadová kopa, V stěna, 1.zimní průstup, Jiří Ševčík a Antoníčková 1953 Galerie Ganku, Stanislawského cesta, léto, Voda 1954 Žltá stěna, Korosadowiczova cesta, léto, Jiří Ševčík Malý Kežmarský štít, Stanislawského cesta, léto, Jiří Ševčík Lomnický štít, Birkenmajerova cesta, léto, Jiří Ševčík Lomnický štít, Stanislawského cesta, léto, Jiří Ševčík 1955 přechod hlavního hřebene Vysokých Tater v zimě, směr Kopské sedlo-Kriváň, reprezentační družstvo Lomnický štít, Hokejka, léto, Jiří Ševčík, Voda a Polášek 1956 Gerlach, SZ stěna, 1.zimní výstup, Polášek Žltá stěna, Cagašíkova cesta, léto, Jiří Ševčík 1957 Ganek, V pilíř, zima, Jiří Ševčík Galerie Ganku, Orlowského cesta, léto, Jiří Ševčík Galerie Ganku, Lapinského cesta, léto, Jiří Ševčík Galerie Ganku, Stanislawského cesta, zima, Jiří Ševčík 1959 Žltá stěna, Cagašíkova cesta, zima, Jiří Ševčík 1963 Velká Vysoká, Stanislawského cesta, léto, Kuchovský Český štít, S stěna, léto, Kuchovský Kavkaz 1958 Belaja Kaia, oblast Dombaj, 3 A, Milan Lasák 1959 Ušba (4.710 m), JZ stěna, 5 A, Jiří Ševčík Nakratau (4.251 m), S stěna (levý pilíř), 4 B, Jiří Ševčík Elbrus Čatyntau, 3 B, Jiří Ševčík 1961 Štít Ščurovského, SZ žebro, 5 A, Ivan Kluvánek a Miloš Turek Ullutau (4.207 m), SZ stěna, 5 A, Vladimír Šedivý, Ivan Kluvánek a Miloš Turek 1963 Mižirgi, Z vrchol (5.025 m), J pilíř, 5 A, Josef Čihula, I. Plašil, Jozef Psotka, Vlastimil Šmída a M. Šísler Rila 1960 Maľovica, S stěna, prvovýstup, V-VI, Jiří Ševčík Zlý zub, J stěna, cesta „Přes oči“, V, Jiří Ševčík Kamilata, levým pilířem, prvovýstup, Jiří Ševčík Alpy 1962 Barre des Écrins, oblast Haut Dauphiné, J pilíř, V, Jiří Ševčík, Miloš Matras a Jozef Psotka Puisseaux, oblast Haut Dauphiné, SV pilíř, Jiří Ševčík Petit Dru, Savojské Alpy, J stěna, V, John Lowe 1966 Matterhorn, Walliské Alpy, V stěna, Karásek Vysoké Taury 1964 Grossglockner, SV pilíř, prvovýstup, III, Karásek Fuscherkarkopf, S stěna, III-IV, Karásek Hindúkuš 1965 I. čs.expedice do Hindúkuše, 7 prvovýstupů na vrcholy přes 6.000 m (Pod vedením Vladimíra Šedivého vystoupili českoslovenští horolezci na 17 do té doby nezlezených vrcholů Hindukúše, z nichž 7 přesahovalo 6.000 m. Členové expedice byli: Vladimír Šedivý – vedoucí, Rudolf Antoníček, Jan Červinka, Ivan Gálfy, Miroslav Jaškovský, Radovan Kuchař, Miloš Matras, Jozef Psotka, Ivan Urbanovič, Vlastimil Šmída, Jaromír Wolf – lékař, Vilém Heckel – fotograf, Bedřich Roger – filmař, Milan Daniel – vědecký pracovník) Mongolský Altaj 1967 Delgerchan, J stěna, prvovýstup, V, Miloš Turek a mongolský horolezec Mongol-Čechin najrangal, III, Miloš Turek Štít třetí mongolské spartakiády, IV, Miloš Turek Dolomity 1969 Cima Grande di Lavaredo, Dibonova hrana, IV, Okáč a Veselý Cima Picolo, III, Okáč a Veselý Cima Picolissima, V, Veselý V letech 1980 až 1989 jsem v rámci několika rekreačních zájezdů do Alp zlezl Wildspitze, Grossvenediger, Brochkogel, Monte Rosu, Mont Blanc, vesměs lehkými cestami. Poslední zájezd do velkých hor jsem absolvoval s oddílem Lokomotiva Brno na Východní Kavkaz v roce 1989, na němž jsem s oddílovými kamarády vylezl snadnými cestami na tři kopce vyšší než 4.000 metrů. Se synem Jury Ševčíka, který onemocněl, jsem vylezl na Kazbek – nejvýchodnější kavkazskou pětitisícovku. Mladému bylo tehdy 18 roků a mně 68. Jurovi to nakonec nedalo a zesláblý nemocí se s pomocí kamarádky Jarky na vrchol přece jen vyškrábal, byť lehčí cestou. Potvrdil tak slova klasika: „Silní jsou silní tím, že se umí přemáhat!“

55

25. až 28. 8. 2005 Poslední srpnový víkend se jako již tradičně koná v Teplicích nad Metují festival horolezeckých filmů. Upoutávku na něj jste si mohli přečíst v minulé Montaně na str. 9. Nyní přikládáme podrobný program. Změna programu vyhrazena

Program 22. MHFF, 25. – 28. 8. 2005 25. 8. 2005 17:00 – 18:00 Vernisáž výstavy fotografií Pavla Žofky – Lezci na českém písku 18:00 – 19:30 Slavnostní zahájení 20:00 – 24:00 Bloky soutěžních filmů

výstavní síň MěÚ kino kino

PÁTEK 26. 8. 2005 10:00 – 24:00 Bloky soutěžních filmů 10:00 Pavel Ježek – beseda o Íránu 12:00 – 24:00 Bloky soutěžních filmů 18:00 Alek Lwow – 35 let v horách (beseda) 19:30 – 20:30 Cruel (koncert) 20:45 – 21:45 Rimortis (koncert) 21:50 – 22:20 Venkovní promítání 22:30 – 23:45 Doga (koncert) 23:50 – 00:20 Venkovní promítání 00:30 – 03:30 Baťa & Kalábůf něžný beat (koncert)

kino škola škola kino hřiště hřiště hřiště hřiště hřiště hřiště

ČTVRTEK

SOBOTA 27. 8. 2005 10:00 Beseda – Shisha Pangma 2005 12:00 – 24:00 Bloky soutěžních filmů 10:00 – 24:00 Bloky soutěžních filmů 13:00 – 15:30 SPEED TRIAL 8:30 – 19:30 4. kolo Českého poháru v BOULDERINGU – prezentace, kvalifikace, finále 18:00 Leo Houlding – diashow 19:30 – 20:15 Inside out (koncert) 20:30 – 21:30 Vyhoukaná sowa (koncert) 21:35 – 22:05 Venkovní promítání 22:20 – 00:10 Laura a její tygři (koncert) 00:15 – 00:45 Venkovní promítání 01:00 – 03:30 Uširváč (Hudba Praha/Jasná Páka revival) NEDĚLE 28. 8. 2005 09:00 12. BUFO CROSS – běh Teplickými skálami – start 10:00 Dina Štěrbová – diashow 10:00 – 12:00 Bloky soutěžních filmů 10:15 Vyhlášení výsledků závodu Bufo Cross 12:00 Losování diváckých kuponů 13:00 Vyhlášení výsledků 22. MHFF a projekce vítězných snímků 15:30 Bohoslužba za zemřelé horolezce

B o ul d e r R a l lye je unikátní závod v bouldrování, který na počátku byl inspirován sérií závodu Ostravská Blokáda. Systém závodu a jeho pravidelnost byly vylepšeny a tak každý měsíc závoduchtivé lezce čeká 30 označených bouldrů v prostorách Boulderbaru. Leze se ve třech kategoriích od nejlehčí po nejtěžší (Prvňáci, Lezavci a Masňáci) a závod trvá 2 hodiny. Jsou vždy vypsány čtyři možné závodní časy během dne a registrovat se na závod musí přes internet na adrese www.boulder.cz/akce.php. Jako pořadatel závodů Českého poháru a Mistrovství republiky v boulderingu se poslední dobou setkávám se stále menší účastí závodníků na všech pohárech sportovního lezení a v hlavě mi samozřejmě leží otázka proč? 56

Je jasné, že vliv na počet závodníků na ČP mají rozhodně špatně zvolené poslední dva termíny, kdy krásné počasí přesvědčilo lezce vyrazit spíše na skály než smažit se na překližce. Ptám se ale kam se vytratil závodní duch lezců? Zejména ve věku mezi (řekněme) dvacátým a sedmadvacátým rokem startuje málo závodníků. Tito lidé by měli utvářet hlavní část startovního pole, nicméně to tak není. O slečnách ani nemluvě. V Čechách máme spoustu výborných závodníků, kteří už si své odzávodili a na závody již vyráží zřídka. Výjimkou je snad pouze Radovan Souček, který s největší pravděpodobností letos vyhraje ČP v boulderingu!

Opak opět naštěstí nastává u juniorů, kde chuť k závodění znovu roste, ale na pohárech ještě startovat nesmějí. Kde je chyba? Úroveň závodu roste, medializace roste, počet diváků roste, ceny rostou a kalendář je ustálen. Skoro to vypadá , že chyba není nikde a přece někde je… A vše vysvětluje Boulder Rallye. Jde totiž především o to, aby si lezci nejen zazávodili a poměřili své síly, ale zároveň dobře zalezli a to se většině zatím průměrných závodníků na Pohárech nedaří. V podvědomí je zakořeněný fakt, že bouldry jsou tvrdé a nelezitelné již v kvalifikaci. Lezci si tedy nevěří a raději na závody nejedou. Závody jako Boulder Rallye by podobné smýšlení měly zlomit a ukázat, že tomu tak není. Nejlehčí bouldry – Prvňáci –, jsou pro začínající závodníky, kteří si poprvé

kino kino škola hřiště park kino hřiště hřiště hřiště hřiště hřiště hřiště před kinem kino škola před kinem před kinem kino kostel na Kamenci

zkoušejí závodní atmosféru a pocit, že o něco jde. Střední bouldry – Lezavci – už jsou bouldry těžší a simulují obtížnost bouldrů v kvalifikaci na Českém Poháru. Poslední kategorie nejtěžší – Masňáci – jsou velmi podobné finále na ČP. Boulder Rallye už letos proběhla popáté (v době vydání tohoto čísla zřejmě po sedmé) a zatím se jí zúčastnilo přes 200 unikátních závodníků, kteří opakovaně závod navštěvují. Tento fakt ukazuje na to, že chuť lezců závodit je veliká! Věřím, že závody typu Boulder Rallye přesvědčí další dobré lezce, že jezdit na závody cenu má a že se pohárové závody opět stanou jakýmsi lezeckým svátkem, na který stojí za to jet a obětovat sice jeden lezecký víkend venku, ale moci se na skalách potkat s lidmi, se kterými je vám dobře. text

Oliváč

57

58

59

závody závody

Sylvain Millet, Imst, finále

Světový pohár Imst ■ 27. – 28. 5. 2005

Flavio Crespi, Imst, finále

60

V pátek 27. a v sobotu 28. 5. proběhl v rakouském Imstu další závod Světového poháru v lezení na obtížnost, kterého se kromě horkého favorita Tomáše Mrázka zúčastnili i ruzyňští Vašek Malina a Katka Chudobová. Na již tradiční a oblíbené závody se tentokrát do tyrolského městečka sjelo 61 mužů a 41 žen, mezi kterými nechyběl nikdo ze světové špičky. Vašek si v kvalifikaci spolu se Slováky Markem Laitmanem a Ondrou Šrubem dolezl pro pěkné 40. místo, Katce smekla pod čtvrtou expreskou špatně postavená noha a skončila tak 39. Parádní podívanou naservíroval divákům jako již obvykle Tomáš Mrázek. V kvalifikaci se prošel do topu a v naprostém poklidu dolezl nejdál i v semifinálové cestě. Další exhibice se tedy dala očekávat i ve finále, Tomáš ale jako poslední nastupující nedokázal před bouřící halou udržet potřebný klid a po zazmatkování v tvrdém boulderu pod stropem se propadl na celkové 8. místo.

Top dokázali dát ve skvělé formě lezoucí Ital Flavio Crespi a Španěl Julián Ramón. Crespi zvítězil na základě lepšího umístění v semifinále. Další Španěl Patxi Usobiaga obsadil 3. místo a ostatní finalisté se rozřadili taktéž podle výsledků z předchozích kol, když vypadli všichni ve stejném místě již zmíněného boulderu. Až pátá příčka tak zbyla i na Tomášova největšího soupeře v bitvě o celkové prvenství ve SP 2004 Alexandra Chabota. Ženy se rozřadily rovnoměrněji. Jediný top dala ve finále mlaďounká Angela Eiter, miláček domácího publika a zaslouženě tak vyhrála. Druhá skončila Francouzka Cedrine Levet, třetí Slovinka Maja Vidmar. Do finále se překvapivě neprobojovala vítězka ze SP v Brně, Švýcarka Alexandra Eyer. text K. Chudobová foto V. Malina

Soňa Hnízdilová, Zurich, kvalifikace

Tomáš Mrázek, Imst, finále

„Po uzávěrce“

Světový pohár Zürich

Tomáš Mrázek se počátkem července v Mnichově stal opět mistrem světa!!!

■ 24. – 25. 6. 2005 Další závod ze seriálu Světového poháru v lezení na obtížnost hostil švýcarský Zürich. Komplex několika lezeckých a boulderových stěn ve Schleerenu, okrajové části Zürichu, se ve svých materiálech pyšní označením největší lezecké centrum na světě. A opravdu, jeho rozměry jsou, nejen pro českého lezce, vskutku úctyhodné. Své síly sem přijelo změřit 46 mužů a 37 žen. V české výpravě tentokrát chyběl Tomáš Mrázek, který se připravoval na Mistrovství světa pořádané následující týden v Mnichově a Světové hry v Duisburgu. Naše barvy tedy hájil jen Vašek Malina a z žen Soňa Hnízdilová, Nelly Kudrová a Katka Chudobová. Slovenské mužstvo tentokrát chybělo. Startovní pole mužů bylo v kvalifikaci rozděleno do dvou skupin a pro každou připravena jedna

cesta. Vašek si dolezl pro 37. místo, z žen si dokázala Soňa Hnízdilová vybojovat účast v semifinále, do kterého šla z 22. místa. Spodní technická pasáž semifinálové cesty převážně po strukturách ji ale nepustila dál než pod první expresku a skončila na i tak pěkném 25. místě. Nelly si dolezla pro 29. a Katka pro 35. místo. Finále, a tedy i celý závod, vyhrála s velkým náskokem opět vítězka z Imstu Rakušanka Angela Eiter. O druhé místo se s naprosto shodnými výsledky ve všech cestách podělily Slovinka Maja Vidmar a překvapivě Rakušanka Katharina Saurwein. Favoritka domácího publika Alexandra Eyer se po topu v kvalifikační i semifinálové cestě propadla ve finále na 4. místo. Mezi muži se do finále překvapivě neprobojoval Alexandre Chabot. Nad očekávání naopak zalezl

Němec Timo Preussler, figurující až na 25. místě průběžného hodnocení SP, když obsadil 2. místo. Třetí byl v Zürichu Ital Flavio Crespi a z vítězství se radoval domácí Cedric Lachat. text K. Chudobová foto V. Malina

2. Patxi Usobiaga ESP 3. Alexandre Chabot FRA Ženy: 1. Angela Eiter AUT 2. Emily Harrington USA 3. Akiyo Noguchi JAP

celý článek a foto v příští Montaně

Přehled závodů ČP v lezení na obtížnost na rok 2005 26. 3.

Aprílový pohár Lomnice n. Popelkou – I. závod ČP

9. 4.

Rajče Brno – II. závod ČP závody již proběhly

13. 11.

Brno Výstaviště – III. závod ČP závod proběhne po dvoudenním závodu světového poháru, který se uskuteční 11. a 12. 11., vše v rámci veletrhu Sport life na Brněnském výstavišti

3. – 4. 12.

Praha Ruzyně – Mistrovství ČR závod bude dvoudenní a proběhne v pražském Lezeckém centru Ruzyně

61

V kategorii C chlapců byli nejúspěšnější: Adam Ondra, Martin Šifra, Martin Pražan, Vítek Lachman a Igor Šindelář

Mistrovství České republiky v survivalu mládeže

Mistrovství České republiky ve sportovním lezení mládeže Den před vídeňským finále hokejového mistrovství se rozhodovalo i o jiných titulech – mistrů ČR ve sportovním lezení mládeže na obtížnost. Nejlepší mladí lezci si dali dostaveníčko v pěkném prostředí svitavské sportovní haly Na Střelnici. Do kvalifikací nastoupilo celkem 99 závodníků a do finálových bojů postoupilo 30 chlapců a 26 dívek. Výpočetní mág Lumír Návrat vylepšil techniku o dálkový přenos dat do počítače a tak byly bez zbytečného zdržování brzy známy všechny výsledky. Stavitelé cest – Jirka Čermák a Marek Leitman – využili všech možností, které jim 14 metrů vysoká stěna nabízela a připravili velmi pěkné, dlouhé a vytrvalostní cesty, které dokonale prověřily sílu, techniku i obratnost všech závodníků. Top jsme viděli u těchto borců: Jan Janoušek (B), Adam Ondra (C), Martin Stráník (D) a jediná dívka Anička Wágnerová (A).

Ostatní svůj boj se záludnostmi cesty a gravitací vzdali o nějaký ten metr (v případě Rádi Šifry šlo vskutku o centimetry) níže. Zejména výkony Adama a Martina sledovala celá hala se zatajeným dechem a po zásluze je odměnila bouřlivým potleskem. Vyhlášení výsledků a odměnění nejlepších bylo vyvrcholením sportovně i organizačně zdařilého mistrovství. Pečliví pořadatelé nezapoměli ani na nejmladší účastníky závodů a tak si plyšové medvědy odnesli Pavel Krútil (ročník 1998) z Břeclavi a Terezie Laubrová (1999) z Pustiměře – možná budoucí vítězové. Závody by pochopitelně nebylo možné zorganizovat bez podpory ČHS, Pardubického kraje, Voda a sport s.r.o. a mnohých dalších sponzorů, kterým tímto děkujeme. text

Miroslav Doseděl

Kompletní výsledky na www.horosvaz.cz

MČR ve sportovním lezení na rychlost v Liberci Dlouhý Most Mistrovství proběhlo dne 18. 6. 2005. Startovní pole zaplnilo 55 závodníků různých kategorií – od dětí až po dospělé. Na to, že závod připadl na červen, jsem byl s účastí velice spokojen. Cesty postavil Dalibor Muráň a moc se mu povedly. Celkem bylo postaveno 6 cest fyzicky i technicky obtížných – prostě, bylo se na co dívat. Postavit dobré a vyrovnané cesty na rychlost není jednoduché. Časy závodníků byly měřeny světelnou časomírou na všech cestách, tudíž byly na setinu sekundy přesné. V kategorii A zvítězili Tomáš Němec a Anna Wágnerová, v kategorii B Jan Kašpar a Kateřina Haringová, v kategorii C Martin Šifra a Tereza Kotasová, v kategorii D Jakub Skalický a Martina Glásserová, v kategorii E Libor Hróza a Eliška Karešová.

62

V dospělé kategorii Libor Hróza a Eliška Karešová. Kaňkou závodu byla neúčast vedení reprezentace a povolení boulderingového závodu v Ostravě ve stejném termínu. MČR bylo nominací na MS do Mnichova i do Číny. Díky nadšencům a sponzorům, kterým není lhostejný tento sport, a aktivity mládeže, byly velmi pěkné ceny, které se rozdělily mezi všechny zúčastněné. Moc děkujeme sponzorům: Directalpine, Singing Rock, Lanex a mnohým dalším. text -M.K.-

E. Karešová, foto M. Loudová

pořádá: Yetti club Trutnov, Česká asociace extr. sportů a ČHS Termín: sobota 17. 9. 2005 (prezentace do 8:30, možnost ubytování a prezentace i v pátek 18 až 21 hod.) Místo: „Paseky“ na hřebenu mezi Mal. Svatoňovicemi a Radvanicemi u Trutnova – chata Čepelka. autem: z Radvanic na JZ (kolem kostela) po červené (cca 2,5 km) – posledních 0,5 km jen polní cesta, nebo z Radvanic na ZSZ přes Slavětín po asfaltce, po projetí Slavětínem cca 2 km po polní cestě na JV (mapa tzv. „vojenská“ číslo 26 – Broumovsko.) Kategorie: I. – dvojice chlapecké a smíšené, II. – dvojice dívčí věkové kategorie: A: 93 – 92 (12 – 13 let) – bez rozdílu pohlaví, B: 91 – 90 (14 – 15 let) – I. a II. C: 89 – 88 (16 – 18 let) – I. a II. D: 87 a starší S: speciál – otevřená (hl. děti do 15 s doprovodem dospělého) Předběžné přihlášky a startovné 250 Kč za dvojici do 12. září 2005 na adresu: Martin Macek, Rolnická 80, 541 01 Trutnov, tel.: (večer) 499 813 335, mobil 604 773 815, [email protected] Startovné posílejte, prosím, složenkou, na jejíž zadní stranu (do zprávy pro příjemce) uveďte jména a kategorii startujících (případně oddíl). Pozor: Startovné na místě bude dvojnásobné. Pořadatel si vyhrazuje právo omezit počet startujících. Medailisté obdrží věcné ceny (sport. zboží), diplomy a medaile (ČAES). Podmínkou účasti je písemný souhlas rodičů. Ubytování, jízdné a startovné si účastníci hradí sami. Pořadatel zajišťuje omezené ubytování v místě startu – k dispozici kuchyňka – (cca 100 Kč/noc) – možno domluvit stravování. Ubytování (příp. stravování) si objednejte na výše uvedené adrese. Spacák s sebou! Možnost stanování přímo v místě startu (cca 30 Kč osoba/noc). Nutné vybavení: horské kolo, přilba, sedací úvazek se smyčkou a karabinou, šroubovací karabina s osmou, buzola (dvojice). Doporučené vybavení: plovací vesta, loď (kánoe nebo 2 kajaky – pořadatel má k dispozici dostatek lodí a vest), mapník na kolo, univerzální boty na běh i kolo, lezečky, batůžek, nářadí a lepení na kolo, jídlo a pití na trať, lékárnička. Předběžný plán závodu: 1. orientační jízda na MTB dle turist. mapy – 12 km; 2. orientační běh – cca 1,5 km; 3. lezení (3–6 UIAA), bouldering, slaňování; 4. terénní běh – 2 km; 5. sjezd řeky na otevřené lodi + vlož. slalom (max. WWI) – 0,5 km, 6. běh do vrchu – 2 km; 7. hladká trať na MTB – 8 km Závod se uskuteční za jakéhokoliv počasí! Přihlášky na: [email protected] Martin Macek

České sportovní lezení a mistři světa Po letošním vítězství Tomáše Mrázka na MS v Mnichově má Česká republika už šest titulů mistra světa. Přinášíme malé resumé. Letos je tomu už deset let, co Česká republika díky svým reprezentantům získala první dva tituly mistra světa ve sportovním lezení, a to na rychlost v juniorských kategoriích. Bylo to v říjnu v roce 1995 ve francouzském Laval. Těmi úspěšnými reprezentanty byli Jiří Koutský a o kategorii výš Daniel Kadlec. Ten bojoval o titul i v roce 1997 v Imstu, ale nakonec skončil druhý. Pak jsme čekali celých šest let na červen 2001 do Imstu na Juniorské MS, kde Tomáš Mrázek poprvé vstoupil na nejvyšší stupínek. Ten rok téměř dokázal to, co se ještě nikomu nepodařilo – málem vyhrál i MS ve Winterthuru, bohužel smeknul při odpočinku a rozhodlo semifinále. Po malé pauze v roce 2003 jsme opět doufali v další tituly. V září ve Veliko Tarnovu na Juniorském MS získala titul Silva Rajfová. Tentýž rok v červenci v Chamonix na MS opět úřadoval Tomáš Mrázek a potvrdil, že tomu tak mělo být i ve Winterthuru. Letos v roce 2005 v červenci v Mnichově Tomáš Mrázek znovu ukázal, že je světová jednička. Tentokrát bylo dobře, že rozhodovalo semifinále. Dan Kadlec

příběh fotografie Při vzniku čtvrtého příběhu jsem trochu váhal. Původně jsem chtěl napsat příběh fotografie, který vypráví o tom, co dělá fotografii fotografií. A to o zachycení zlomku sekundy v lidském životě, který se už nikdy nebude opakovat. Pokud jste pohotoví a dostatečně trpěliví, tak se vám může podařit takový zlomek vyfotit a vznikne tak jedinečná fotografie. Jenže čas plyne mílovými kroky a technika, která umožňuje dělat osm obrázků za sekundu, tento příběh jaksi odsouvá do starého železa. Proto jsem se rozhodl napsat o fotografii „Projektu 8c+?“, který byl přelezen až po šesti letech. Montana 3/98 – 5/04 Kdo chtěl lézt pořádné „dachy“, musel do Francie nebo Itálie. Proto mě neudivovalo nadšení Rosti, který chtěl dostat do podvědomí lezecké špičky jeskyni, jež se na-

chází kousek od Žiliny u vesnice Višňové. Jedinou vadou na kráse tohoto sektoru byl fakt, že stropem jeskyně vedl jen jediný nepřelezený projekt bratrů Repčíků. Když jsme do Višně dorazili, obrovský strop mě nadchl a vyděsil zároveň. Jak jen to nafotit, aby šla vidět celá klenba a zároveň lezec, který se v členitém terénu ztrácel? Naštěstí Marek ani Ďuro těžké kroky nezvládali bezchybně, takže se dalo využít situace, kdy lezec neudržel nohy ve stropě a zhoupnul se v prostoru. I přestože jsem se snímky nebyl příliš spokojený, reportáž, která v Montaně vyšla, dokonale zabrala. Do Višňového se začali slézat ti nejlepší českoslovenští lezci a do několika let se jeskyně mohla pyšnit řadou „prásků“ až do stupně 8c! Jediné, co odolávalo, byl „projekt“, který to všechno začal. Přestože v něm pokusovali takoví borci jako Michal Cienciala, Pólo Kořan nebo Tomáš Mrázek, projekt odolával celých šest

let! Až jednoho krásného dne dorazila zpráva, že projekt podlehl obléhání mladšího z bratří Repčíků, Ďurovi. Dlouho jsem neváhal a domluvil jsem se s Ďurem na focení cesty, kterou nazval výstižně „Proces“. Přestože jsem Višňové dobře znal, stál jsem před stejným problémem jako před šesti lety – „jak to nafotit?“ Naštěstí se za tu dobu v jeskyni mnoho změnilo a cesty, které vedle „Procesu“ vznikly, mi umož-

nily pohyb těsně u stropu. Dobré světlo, lepší optika a dokonalé pohyby Ďura v cestě nejvyšší obtížnosti udělaly své. Série snímků, která vznikla, zachytila nejen jediný zlomek sekundy v našem životě, ale také vývoj lezce, který usilovně pracoval na tom, aby tuto linii překonal. Fotografie je krásná právě v tom, že nám umožní pohled zpět. text a foto

Petr Piechowicz

Juraj Repčík, Proces 9a, Višňové Juraj Repčík, „projekt“, Višňové

63

hovory z montany

Vladimír Houmy Slouka (14. 4. 1960 – 1. 6. 2005) „… a za takový dva tři dny se vrátím“ si Houmy určitě říkal, když jel do Německa pro další zážitky pro své saské vyprávění v Montaně. Nepovedlo se. Lézt začal někdy v půlce sedmdesátých let. Na písku, samozřejmě. Však musel projít klasickým nováčkovským výcvikem horolezce, takže ani Tatry mu nebyly cizí. Jak tam, tak na pískovcových věžích, nikdy nehledal v lezení jenom obtížnost. Ne, že by si liboval v choďácích nebo „zívačkách“, ale hledal spíš zážitek než prstové dírky v hladkém převisu. Myslím není moc lidí, kteří mají přelezeno tolik „morálovek“. Konečně, dát si při měsíčku sóliko Východní Obelisk v Prachově, Českou cestu na Kobylu v Příhrazech a dospat tu noc na vrcholu hruboskalského Kapelníka – k tomu jsou opravdu svaly málo. Stálého parťáka snad nikdy neměl. Pro kamarády byl schopen čehokoliv, ale v podstatě byl samotář, co byl rád, že má čas na svoje skály. Však jakmile se někde objevil, hned měl někoho na laně. Každý věděl, že lézt s Houmym znamenalo projít sebetěžší cestou jak rozkvetlým růžovým sadem. Zkrátka pohodář. Také když na přelomu století „objevil“ překližku, měl kolem sebe hnedle celou bandu děcek, která by za ním šla i do pekla. Uměl to s nimi a dovolil jim leccos, co by jiným neprošlo. Ani já bych si nedovolil mu sebrat jeho proslulou čepici, ve které určitě i spával. To nebyla „práce s mládeží“, to bylo nekonečné předávání radosti těm nejvděčnějším parťákům, od kterých se klidně nechal i jistit – tak si byl jistý, že je neprotáhne první karabinou. Určitě se neradoval pořád, to se ví, že ne, ale pokud se mu někdy v ústech objevila hořká slina, vždycky ji raději polknul než vyprskl. Ba, mají někteří takový dar. A tak šel čas od závodu k závodu, od věže k věži, až do té nešťastné červnové středy. Život půjde dál, samozřejmě, jinak to nejde. Ale každému, kdo se s Vláďou aspoň jednou setkal, v něm bude něco chybět. A hodně! Jiří Růžička a Jiří Čermák DÍKY HOUMYMU I když by o to pravděpodobně vůbec nestál, sluší se na tomto místě alespoň takto poděkovat Vláďovi Sloukovi za to, že svou neúnavnou energii věnoval i práci pro ČHS. Především díky jeho nezdolné snaze o podporu nejmladších lezeckých talentů se podařilo založit (doslova vydupat ze země) seriál závodů pro nejmenší – Lanex Cup. Jeho stále rostoucí obliba mezi mládeží ukazuje, že tato práce nebyla rozhodně marná. Třeba některý z příštích mistrů světa vděčí za své první lezecké úspěchy nenápadnému a skromnému Houmymu. Za ČHS Alena Čepelková

64

Před časem jsem si v jedné restauraci musel vyslechnout zdrcující kritiku této rubriky. Jakože k čemu to tu je, koho to vůbec zajímá, není to škoda místa? Tak zaprvé. Kdo nic nedělá, nic nezkazí. Na této stránce tak můžeme čas od času napravovat různé nepřesnosti. Když jsme dostali e-mail od Hermanna Erbera, rádi jsme zařadili (v M2/05 na str. 26) zprávu o přelezu cesty Game Over (M 13). Před nedávnem se nám ale ozval Albert Leichtfried s tím, že na uveřejněné fotografii je on. Rádi uvádíme věci na pravou míru a zároveň prosíme, podepisujte své texty! Druhým, a možná ještě podstatnějším důvodem pro existenci této rubriky je fakt, že by mělo být v časopise místo, v němž se vyjadřujeme sami za sebe. V ostatních textech to pochopitelně nejde. Tentokrát nejde se nezmínit o Pavlu Trčalovi a jeho výstupu na Everest. Povídali jsme si bezmála čtyři hodiny a krátký rozhovor, který si můžete přečíst v tomto čísle, je jen výběrem z obšírnějšího materiálu. Pavlovi jsme posílali rozhovor k autorizaci, ale zřejmě je někde na cestách. Nemůžeme čekat do příštího čísla, a tak uveřejňujeme co možná nejvěrohodněji přepsaný text s tím, že autorizace nebyla možná. Případné Pavlovy připomínky zveřejníme. U Everestu s kyslíkem se přímo nabízí obecnější úvaha o tom, co je nebezpečnější. Riskovat nevratné poruchy organismu a vyrazit bez, nebo se spolehnout na kyslík a riskovat, že při zamrzlém ventilu člověk během chvíle „poskočí“ o 2 km výš? Každopádně tak či tak, zdá se, že zdolat nejvyšší horu světa je svým způsobem stále těžší. Tedy s ohledem na lidi, kteří se o to pokouší. Neověřené informace mluví o výškové nemoci, kterou může ne zcela připravený „horolezec“ dostat i v základním táboře. A tak si říkejte co chcete, Pavel Trčala byl toto jaro na Everestu jedním z nejúspěšnějších lezců svého druhu. Vraťme se však zpět ke smyslu této rubriky. Můžeme vás zde navnadit, co si přečtete příště. Tentokrát se můžete těšit na Bouldery v Labáku. I když jsme článek zařadit chtěli, nakonec dostal větší prostor Heinz Zak. A na rozdíl od minulého čísla jsme další stránky prostě přidat nemohli. A konečně poslední argument. Tradice zavazuje. Možná je to troufalé srovnání, ale Švýcarská garda ve Vatikánu by také mohla nosit nějaké pohodlnější uniformy než ty, které jim navrhl Michelangelo. Na druhu stranu – když už jsme v tom Vatikánu – kdysi tam musela nastat ta pravá chvíle, kdy už staré uniformy vyšly z módy a bylo nutné povolat florentského mistra. A tak můžete o příští podobě této rubriky hlasovat až do uzávěrky příštího čísla na Internetu. Hezký zbytek léta.

ÈASOPIS PRO HOROLEZCE SKIALPINISTY A SKALKAØE

4/05 (è. 98)

roèník XVI (Hotejl XXXIX)

Vydavatelství a redakce: Moravské námìstí 13, 602 00 Brno

www.montana.cz www.horokupectvi.cz Horolezectví je nebezpeèný sport a redakce nezodpovídá za škody na zdraví a majetku vzniklé pøi jeho provozování. Posílejte jen obrázky naskenované profesionálními studii. V opaèném pøípadì pošlete rovnou pøedlohu (dia, foto). Prosíme autory, aby uvedli celé jméno i kamennou adresu.

Vydavatel a šéfredaktor: Tomáš Roubal tel.: 541 243 333, 775 261 390 e-mail: [email protected] Jednatel a zastoupení na Slovensku: Jiøí Rùžièka tel.: 541 243 333 e-mail: [email protected] Sekretariát: Radim Výrubek e-mail: [email protected] Stálí spolupracovníci: Vladimír Procházka, Jiøí Novák Vilém Pavelka, Alena Kopfová, Petr Piechowicz, Rostislav Tomanec, Yhu Abuwa Jazyková korektura: Pavel Bubla Grafická úprava a sazba: Martina Petrová [email protected] Barbora Kuklíková (rubrika bouldry) © autoøi èlánkù Za vìcnou správnost pøíspìvkù zodpovídají jednotliví autoøi. Autorem nevyžádané rukopisy a fotografie nevracíme. Redakce si vyhrazuje právo zveøejnit publikované èlánky na Internetu. Tisk: Moravská typografie Brno Vychází 6x roènì cena výtisku 60 Kè, roèní pøedplatné 350 Kè ISSN 1212-7957 Registrováno MK ÈR pod èíslem E5208 ze dne 6.4.1990. MIÈ: 46913. Bankovní spojení: è.ú. 169897423 kód banky: 0600 název úètu: Montana - Tomáš Roubal Distribuce v ÈR: spoleènosti holdingu PNS, a.s., Mediaprint & KAPA, s.r.o. Distribuce na Slovensku: Mediaprint – Kapa Pressegrosso, a.s. oddelenie inej formy predaja P.O.BOX 183, 830 00 Bratislava tel.: 02/44458821, 44442773, 44458816 nebo přes www.horokupectvi.cz Pøíští èíslo vyjde 10. 10. 2005

Redakèní uzávìrka

è. 5/05 je 2. 9. 2005