contents Editorial Diff & Rence Hari shares his feelings from climbing one of the hardest multi-pitches routes in Europe. Behind the camera lenses – „Pepe“ writes about the hard life of a climbing photographer. Pioneer‘s style: Get on a bicycle, ride to the mountain and climb it up!
obsah Úvodník Zdeňka Šturcová
2
Roz & Díl Vojtìch Dvoøák
2
Silbergier Harald Berger
4
Pohled přes hledáček kamery Petr Piechowicz
9
Vlastní silou na Matterhorn Jan Kvapil
14
Všude dobře, v Juře nejhůř... Kamínek
15
7 d’Espases Sílvia Vidal
18
Zpráva o Konci světa V. Ještěr
20
Na Korsice nikdy neprší... Bidlo
23
Chamonix – Dome de Miage Filip Švejcar
24
Mexico: con madre! Miky
28
In Memoriam – Jean-Christophe Lafaille Tomáš Obtulovič
30
Few days in Eastern Alps with the local climbers.
Freundschaft Vertikal Petr Pipek
34
News from the Czech Mountaineers Association.
ČHS
36
Na Everest už lezli aneb Na nejvyšší horu Slunení soustavy! J. Kadlec, J. Tomeš
37
Go to Frankenjura – one of the areas, where sports climbing was born. Síliva hooked another big wall – Castle Peak in North India. Climbing in the British Isles requires a high level of emotion endurance. There are no rainy days on Corsica, although… Mountaineering in Chamonix – no comments necessary. „There are no problems with Mexican people, the Yankees were often wilder than the locals…“, Miky writes. JC Lafaille – an obituary.
Up and down on the climbing wall – untill a new record is set. A brief probe into a climber‘s soul.
Ondra Beneš
38
Lezcův slovník poučný Vilém Pavelka
39
První pomoc na laně Tomáš Obtulovič
40
Interesting books.
Zajímavé knihy Jan Novák
43
From our readers.
Kýbl P., J. Kulhavý
43
Mrázův šleh Tomáš Mrázek
44
Mix K. Chudobová
44
Na pultech
44
Baby, oh, baby Petr Piechowicz
45
Climbers´ Phraseology. First aid on the rope.
One of the best climbers worldwide shares his attitudes. Mix In our shops. Women‘s climbing. In our shops. High Tatras walls. Hot news from the test-rooms.
Na pultech
45
Tatry Jozef Gurník
46
Smrdí vám tričko?
47
Galerie Jiøí Novák
48
On the Rope 6 Švédky
50
Starý horolezec, dobrý horolezec! Martin Krejsa
52
Info V. Ještěr
58
A jdi...
59
The Kyjev-story Honza Zbranek
60
Competitions.
Závody K. Chudobová, H. Lipenská, L. Návrat, Z. Polišenský, M. Hulej
62
In our shops.
Na pultech
66
Info section – Dachl. Two girls, van and one year of holidays. Jan Červinka – an effigy. A brief report about climbing on West Penwith. Go for it. Climbing competitions are more than just the contest. It is about the country and its people as well.
Go for it.
A jdi...
67
Epilogue.
Hovory z Montany Tomáš Obtulovič
68
Harald Berger, Silbergier, Rätikon foto: Hermann Erber
Je zde léto a s ním čas dovolených a lezení. V tomto čísle najdete brožuru vydanou ČHS s aktuálními pravidly a výjimkami pro lezení ve vybraných přírodních rezervacích ČR. A kdyby zrovna nebylo právě „letně“, nezoufejte, tato Montana je o 4 strany větší!
úvodník
Zdeňka Šturcová
komiks
Sedím na věži z písku a koukám do kraje. Pomalu mi z mysli mizí otázky a odpovědi, všechna pro a proti - prostě jen jsem. Žádné důvody, žádné příčiny. Je nádherné vidět poštolku, jak krouží k hnízdu, letí pod tebou, zakřičí a zmizí mezi skalami. Je nádherné cítit pod rukama teplý pískovec a ve vzduchu jeho vůni, která se nedá s ničím splést. Neznám odpověď na otázku „proč lezu?“. Nevím! Každé vysvětlení je jen umělé zdůvodňování pocitů, které jsou hluboko v člověku, a žádné vysvětlení nemají. Jsou! To je všechno. To jen naše civilizace nás naučila a přinutila vytvářet otázky a hledat na ně odpovědi. Pomalu nám zavírá cestu k vlastní duši, překřikuje pocity barevnými reklamami, politickými diskusemi, linkováním toho, co musíš a co nesmíš, co se hodí a co ne. Cpe nás do krabiček přesně označených už předem – co na tom že tam tak trochu nepasuješ, však se srovnáš. A když ne, jsi jiný, divný. Každý z nás si staví svoje hrady z písku. Někdo vidí drahé auto, jiný úžasnou dovolenou kdesi v Karibiku, další už konečně dostavěný domek. Co vidíš ty, když zavřeš oči? Zkus to. A nepřemýšlej u toho. Nech jen plynout obrazy, které ti samy vstupují do mysli, vynořují se kdoví odkud a zase mizí, aby je nahradily další. A zcela jistě pak uvidíš kamenitou horskou stezku, jiskřící sníh na vrcholu hory a klidnou hladinu jezera, ve kterém se ta krása odráží. Pocítíš ale také tíhu batohu a bolest v kolenou, pot stékající po zádech a palčivou žízeň. Zazní ti pár hlasů, které ti v životě měly co říci a uvidíš sám sebe takového, jaký doopravdy jsi. I když ses už tisíckrát ptal sám sebe, proč už se zase vláčíš s tím batohem do kopce, proč se už zase bojíš vysoko nad jištěním, proč mrzneš v bivaku, když je někde dole v chatě určitě teplo… nikdy jsi nenašel odpověď. Protože na tyto otázky žádná odpověď prostě není. Zapomeň na chvíli na tu krabičku, do které tě cpou a buď takový, jaký jsi. Volný, svobodný a ... a trochu divný. Ale to, co je nejdůležitější, je poznat sám sebe, bez lží, falešných představ o tom, jaký jsi, jaký bys být měl a chtěl. Odpusť už konečně sám sobě ty chvíle slabostí, ty chvíle, které bys nejraději vzal zpět, ale ono to už nejde, tu zbabělost, o které víš, která tě budí jako noční můra ze sna. A přijmi se takový, jaký jsi, i s tím špatným, co v tobě je. Protože jedině když sám sobě přiznáš na rovinu všechno, můžeš žít a přežít v horách a ve skalách. Tam nikdo nikomu nic nenamluví, nic neukecá. Tam jsou věci takové jaké jsou. Ber nebo nech být. Parťák hned po první délce pozná, že s friendy to zase tak moc neumíš, ať už ses včera v hospodě chlubil, čím jsi chtěl. A osmičkové chyty jsou osmičkové chyty, buď na ně máš nebo ne. Možná právě proto lezu. Věci jsou jaké jsou. Na rovinu. Nikde jinde než při lezení nepoznáš tak rychle klam a přetvářku těch druhých. Nikde jinde než při lezení nepoznáš tak rychle sám sebe.
© watt design 2
3
Silbergeier
Konec jedné trilogie nebo začátek nekonečného příběhu?
Hotovo! Přestože se mě i minulý rok počasí pokusilo svou neústupností zcela odradit, podařilo se mi úspěšně využít šance, kterou mi poskytlo od 27. srpna do 5. září. Na začátku srpna jsem poprvé napochodoval ke Schweizer Tors. Můj kamarád a velehorský hrdina Flo opět,
Silbergeier v Rätikonu platí za jednu z nejtěžších cest světa. Jen málo výjimečných lezců bylo doposud při jejím výstupu úspěšných. Haraldu Bergerovi se tímto úspěšným přelezením podařilo poprvé zopakovat tzv. Glowaczovu trilogii, do které patří Silbergeier (8b+), Des Kaisers neue Kleider (8b+) a The End Of Silence (8b+). http://www.bergwelt.de/home/news/ bc4298ae-dfe8-41da-9d46-1775593cee98
4
jak se zdálo, dostál své přezdívce „Chaos“, k tomu nás řádně dostal i sníh na nástupu. I když se zdálo, že jsme se cestou na Schrofenband náležitě zahřáli, naše „závity“ se ne a ne dostat do provozní teploty. Možná bych na tomto místě měl doplnit, že velikost chytů a hloubka dírek v první délce
– přece jen hladká 40metrová desítka – nebyla zrovna vhodná pro rozlezení. Zabalili jsme tedy náš nadšený útok – usadíme se raději v mé nové „boulderkomoře“ v Salzburgu. Úplně šokován jsem poslouchal zprávy v rádiu: Několikery záplavy v Tyrolech, na jihu Švýcarska se jezdí do práce na lodi! Kdo
5
už někdy vyjel 14 km od Schiersu přes Schuders ke Grüscher Alp, může tušit, jaké noční můry se mě v tomto okamžiku zmocnily. 27. srpna už snad trpím klaustrofobií a táhne mě to zase na západ. Flo se mezitím uchýlil jinam. Potřeboval si vyjasnit něco osobního s jistou „Femme Blanch“ v Ceúze. 6
Na cestě do Schuders jsem se pokoušel svému starému Golfu láskyplně vysvětlit, že se i přes své stáří může stále cítit jako poslední model Tuarega. A tak i přesto, že byl můj věrný druh posazen poněkud níže (neúmyslně samozřejmě), bojoval jako vždy věrně na zpustošené silnici otevřené jen na několik hodin. O něco později se ale pomstil, rovnou dvěma „Puff“! Ale to je jiný příběh… Flo a já jsme předtím natáhli několik fixních lan, ještě ten samý den jsem chtěl začít s rozlézáním a jistit se s jejich pomocí. Jenže poté, co jsem namáhavě vynesl stan a proviant (a také svou lůžkovou matraci) posledních 500 metrů totálně zanesenou cestou, začalo pršet. No nevadí, předpověď počasí byla na další dny dobrá, pár hodin spánku navíc můžu potřebovat a můj bojový plán se tím ještě nenaruší. Ovšem další den má motivace klesla na nulu – lije jako z konve, což celou věc pozdrží. Následujícího dne můžu konečně do boje. Přesto musím se zděšením znovu konstatovat, že velehorské lezení
a bouldrování na stěně jsou dvě zcela odlišné věci. Už po několika málo hodinách jsem musel, zničený a bez většího triumfu, zatroubit k návratu. Den nato jsem se soustředil na druhou délku v desátém stupni (celkově pátá délka), kde jsem už před měsícem vytrhl důležitý spoďák. S ohledem na mou tělesnou konstrukci jsem shledal, že se mi tímto podařilo udělat v cestě skutečné klíčové místo. Můj cíl se vzdálil nekonečně daleko. Naštěstí jsem při sestupu potkal Beata a Christine, kteří také chtěli přenocovat v blízkosti Grüscher Alp. Večer jsme zasvětili chutnému jídlu, několika lahvím červeného vína, spoustě lezeckých historek a vůbec všemu, co k tomu patří… Přirozeným důsledkem byl odpočinkový den a já mohl alespoň promýšlet novou taktiku útoku. Ve středu jsem poprvé dal úspěšný pokus, který mi přinesl rozhodující obrat k uklidnění. Lišta za chybějící spoďák byla nalezena! O to více teď musím přinutit svoje tělo ke spolupráci, žádné uvolnění
7
w
w
w .
m
o
n
t
a
n
a
.
c
z
/
p
r
e
d
p
l
a
t
n
e
jak jsem byl vysněnému cíli na dosah a jak daleko je tento cíl teď. Hodinový odpočinek na prudkém slunci v této jižní stěně mi moc nepomohl, s nepříjemnou bolestí v předloktí nastupuji podruhé a jistojistě také naposledy. Přestože jsem tomu už nevěřil, nějakou šťastnou náhodou držím rozhodující chyt a bota na příslušném výstupku zůstává také stát. Všichni další i stávající lezci této cesty znají, popř. poznají, určitě každý milimetr tohoto stupu. Poslední délka byla sice ještě za 8a, ale díky bohu tam byl jen jeden nejistý krok, který jsem zvládl. Nadšený jsem ale nebyl jen kvůli tomu, že jsem stanul na vrcholu, ale také z toho, jak David cestu suverénně „flashnul“. Tedy přesněji, s pěti krátkými odsedy cestou na druhém doslova protančil. Samozřejmě smekám před Beatem, který – to se nedá zapomenout – cestou „Unendlichen Geschichte“ otevřel klasifikaci těžší desítky v horách už v roce 1991(!). Po vylomení chytu hodnotím jednotlivé délky cesty: 8b, 7c+, 8a+, 7a+, 8b+, 7c+/8a.
hned po první délce. Je třeba přemluvit kůžičku na prstech, aby se obnovovala už během lezení a boty pořádně utáhnout, aby měly perfektní tření i ve 40o. Tělo je zvyklé a schopné se přizpůsobit, po třech dnech jsem připraven na první „ostrý“ pokus. Díky šťastné náhodě jsem na chatě Patuzhütte právě v pravý čas potkal (více než kvalifikovaného) spolulezce Davida Lamu. 8
S jistotou, že každý můj sebepodivnější pád skončí měkkým přistáním v laně, jsem zvládl všechny délky až k páté, která díky vylomenému chytu rozhodne o vítězství nebo porážce. Aby vše neprobíhalo moc hladce, mohl jsem při posledním těžkém kroku (jakoby se to v těžkých délkách snad stalo pravidlem) pozorovat skoro jako ve zpomaleném filmu, jak má levá noha pomalu opouští malý výstupek. Po „pěkném“ 10metrovém pádu jsem si uvědomil,
text
Harald Berger
foto
Hermann Erber
překlad
Alena Kopfová
Vlado Linek, Shiptonskí vezni
řípravy na expedici začaly vrcholit a den odletu se neodmyslitelně blížil. A nápad na článek se stále nebl dostavil. Nevadí, možná mě napadne něco v horách. Před odletem jsem se dozvěděl, že s námi na expedici pojede i profík kameraman, který bude točit výstup na Shipton. Docela jsem se na toho chlápka těšil, protože kamera a fotografování mají k sobě blízko a samotná práce s kamerou mě hodně zajímá. Bohužel jsem netušil, o koho se jedná a jestli vůbec bude o těchto věcech chtít hovořit. Naštěstí se na letišti ukázalo, že Paľo Pekarčík je super chlapík. Netrvalo dlouho a naše společná vášeň vnímat svět kolem nás přes hledáček kamery nás natolik skamarádil, že jsme většinu situací na expedici prožívali a dokumentovali – Paľo kamerou, já fotoaparátem – společně. A tady se zrodilo téma pro tento článek.
Když budeme spěchat, nepořídíme dobrý záběr! Při fotografování nebo točení na kameru je důležitý čas. Nemám na mysli čas závěrky, ale čas, který potřebujete na to, abyste mohli pořídit ten správný
Paľo Pekarčík při práci, která vyžaduje trpělivost
záběr. Dnešní doba je doslova posedlá tím, že není na nic čas, natož na to, abyste pořídili nějaký hloupý snímek. Jenže pokud chcete dělat dobré obrázky, které budou mít tu správnou atmosféru a příběh, budete si ten čas muset najít, případně vybojovat, jak tomu bylo na naší expedici. Již samotná cesta po Karakoram highway ukázala, že o téma nebude nouze. Jenže nastal problém! Nebyl čas na to, abychom neustále zastavovali kvůli nějakým hloupým záběrům. Ale Paľo, jakožto správný profík, se nenechal odbýt a určité zastávky si vynutil. „Pokud mi nezastavíte, nemohu udělat dobrý film!“ A tak je to i s fotografováním. Pokud vidíte 9
Záběr, který by nevznikl, kdybychom si neprosadili přestávku
zajímavé téma, nebo záběr, nebojte se prosadit si malou přestávku, i přesto, že se to většině nelíbí. Nebojte se obětovat čas, který pak stejně někde prosedíte v nezáživném prostředí, na to, abyste si počkali na ten správný záběr a světlo.
Když budeš pomalý, všechno zajímavé ti uteče!
Skupina nosičů, před kterou jsem doslova běžel. A stálo to za to!
Na fotografování jsou nádherné změny, které vám připravuje fotografovaná scéna, situace. Pokud děláte krajinu, je důležitá trpělivost a rozvážnost. Pokud chcete zachytit akci, o čemž je hlavně lezecká fotografie, musíte být neustále ve střehu. Pokud fotíte v horách, musíte být rychlejší a zdatnější než ti, které fotografujete. Zní to paradoxně, ale je to tak. Když jsme se vraceli z hor, přidal jsem se ke skupince nosičů, kterou jsem chtěl fotografovat. Nevýhodou bylo, že jsem měl poměrně těžký batoh, který jsem při fotografování musel kvůli udržení rovnováhy sundávat. Takže po každém záběru, jsem musel poměrně s velkou ztrátou skupinku dohnat, což při tempu, které nosiči nasadili, nebylo vůbec snadné! Využíval jsem hlavně jejich přestávky na odpočinek, které mi umožnily je předběhnout. Na vlastní odpočinek mi nezbyl čas a síly stále ubývaly, což je další velké minus. To, že jsem tento maratón nevzdal, se vyplatilo. Nádherné údolí vyhloubené řekou Biaho Lungpa, v pozadí Trango, hroty Cathedrals a K2. Slunce nádherně prořezávalo ranní opar. Skupina se zastavila na krátký odpočinek před malým stoupáním, čehož jsem využil na to, abych se dostal před ně. Do kopce jsem doslova běžel, poněvadž jsem tušil, že na přípravu nebudu mít mnoho času. Sundat batoh, najít vhodné místo, vydýchat se. Když se objevila skupina, nesměl jsem zaváhat ani sekundu a to i přesto, že mám rychlý foťák. Snímek jsem nakonec pořídil na jediný záběr!
To nefoť, takových pohledů tam ještě bude! V této kapitole vás nechci nabádat k tomu, abyste fotili každou blbost, jak to ostatně většinou bývá zvykem, ale chci upozornit na nutnost dobrého rozhodnutí. Někdy se mi stává, že stačí jen malá zastávka, třeba na čůrání, a já najednou vidím mnoho úžasných záběrů – po této zkušenosti jsem začal brát fotoaparát vždy s sebou. Samozřejmě i zde se většinou projeví problém číslo jedna – jste všichni vyčůraní, není čas, jedem. Pokud odoláte, objeCesta do Karakoramu
10
ví se druhá věta – to nefoť, takových pohledů tam bude ještě hodně. A na expedici se mi opět potvrdilo, že není dobré poslechnout, pokud je člověk správně rozhodnutý. Záběry krajiny, světlo a atmosféra, kterou jsem zachytil při výjezdu ze Skardu, se už nikde neopakovala.
Chcete-li fotit lidi, myslete na to, že jsou to také lidé! Fotografovat lidi není vůbec snadné, pokud nejste bezohledné prase. Dnešní technika a velmi dokonalá optika umožňují pořídit libovolný záběr. Ale pokud chcete fotografovat lidi, musíte mít na mysli hlavně to, že je tím nesmíte rušit. I přesto, že je chcete zachytit v jejich přirozeném prostředí, musíte respektovat jejich názor a kulturu. Důležité je, abyste se stali součástí jejich života. Toho se dá dosáhnout kamarádským chováním a velmi jednoduchou věcí – úsměvem. Na KKH jsem
zažil situaci, která mě hodně rozzuřila. Po dlouhé jízdě jsme zastavili na jednom odpočivadle, kde také stály krásně ozdobené náklaďáky. Pastva pro oči a fotoaparáty. Nebyli jsme však jediní „bílí“, kteří na tomto místě zastavili. Proto se nás u náklaďáku sešlo více zvědavců, čehož si všiml jeden z řidičů. V této zemi jsou majitelé na své „náklaďáky“ velmi pyšní, a tak využil této situace a snažil se nám pochlubit: „Tak tohohle fešáka řídím já.“ S kamarádským úsměvem a napřaženou rukou na pozdrav se vydal k našemu hloučku, kde byli také neznámí cizinci, kteří přátelské potřesení rukou s odporem odmítli. Naštěstí my jsme tak nereagovali a s fousatým chlapíkem jsme se pozdravili. Ten pak s velkou pýchou začal před náklaďákem pózovat. Kluci začali fotografovat, ale já jsem nemohl, protože jsem si všiml, že se do hloučku vetřeli i ti, kteří před chvíli odmítlí přátelský pozdrav. V ten moment jsem strašně litoval toho, že neumím anglicky, protože bych je velmi razantně vyprovodil. Ale těchto situací jsem už na cestách zažil více, proto když chci fotografovat lidi, snažím se být sám, případně s někým, kdo je stejně tolerantní. Ve vesnici Askole se to lidičkami doslova hemžilo. Všude dětí jako smetí, které před objektivem rády pózují, což je fajn, ale musíte si dávat pozor, abyste doma nezjistili, že máte na desíti filmech nebo celé kartě jenom děti. V této situaci rád využívám přítomnosti jiných fotografů, na které se děti nalepí a já se mohu v tichosti vytratit. Kromě zvědavých chlapců jsem chtěl zachytit také děvčata, která jsou od malička vedena k tomu, že se před cizími muži nesmí ukazovat. V muslimských zemích to víra zakazuje a v Pákistánu je fotografování žen přímo zakázané. Pokud chcete fotografovat dospělou ženu, musíte mít povolení od jejího manžela nebo nejstaršího muže v rodině. Tuto zásadu se nepokoušejte obejít, mohlo by se vám to šeredně nevyplatit. U nedospělých dívek je situace trochu jiná. Ty se fotografují stejně rády jako chlapci, ale jen pokud žádný není nablízku. Samozřejmostí je, že za pózování chtějí zaplatit. Já razím zásadu, že lidem za fotografování neplatím penězi, ale dávám jim drobné dárky. Což je i pro děti lepší, protože peníze by musely odevzdat rodičům a nezůstalo by jim zase nic. Ve vesnici mě také zajímal každodenní život a toužil jsem zachytit lidi při jejich práci. Při toulkách po vesnici jsem narazil na rolníka, který právě
Děvčata jsou od dětství vedena k zahalování
11
zavlažoval důmyslným systémem kanálu svá pole. Už z dálky mě zdravil a já tušil, že mám šanci pořídit dobré záběry. I přesto, že naše jazyky jsou na míle vzdálené, kdo chce, domluví se všude. Poté, co jsme se představili, mi Ali ukázal jak zavlažování funguje a já mu na oplátku představil svůj fotoaparát. Potom jsem ho na jeho požádání vyfotografoval. Když začal na poli opět pracovat, já mohl bez problému jeho práci zdokumentovat. Výhodou dnešní digitální techniky je, že je váš výsledek okamžitě k nahlédnutí, proto neváhejte několik obrázků fotografovanému ukázat. Určitě mu tím uděláte radost a otevřete si tím cestu k další práci.
Lezecká fotografie v horách.
Díky této fotografii… …mohla vzniknout tato!
Většina lidí v této zemi se na videu nikdy neviděla. Proto je to pro ně velký zážitek, který vám k nim otevře cestu.
Bouldering v Karakoramu
12
Fotografování ve velkých stěnách je na míle vzdáleno práci na skalkách, protože se pohybujete v prostředí a nadmořských výškách, které vám znesnadňují život. V horách se počítá s každým
gramem nadváhy a s tím, že vaše věci vám nahoru nikdo vláčet nebude. Proto musíte dobře zvážit, co vlastně chcete fotografovat a jaké vybavení ve stěně využijete. Docela jsem žasnul, když jsem se o této problematice bavil s vynikajícím fotografem Ivošem Wondráčkem, který má s fotografováním v horách větší zkušenosti než já, a ten mi řekl, že do velkých stěn bere kompakt s dobrou optikou, který strčí do kapsy od bundy! Já jsem s ním tento názor nesdílel, až do naší expedice v Karakoramu. Když jsme se s Kamzíkem pokoušeli o stěnu Nameless, těžká zrcadlovka nechyběla v mém baťohu. Celý náš pokus ztroskotal a jednou z příčin našeho neúspěchu byla příliš velká váha našeho tahačáku. Ne že by celou váhu naší krysy tvořil fotoaparát, ale tři kila navíc jsou v této situaci dost. A tady jsem pochopil, že by na dokumentaci stačil malý foťák. Ale jak už jsem napsal na začátku, je to věc rozhodnutí. Pokud jdete do stěny ve větší skupině, a ví-
Počasí, které nám nedělalo radost
te, že na výstupu budete pracovat delší dobu, dá se vzít i těžké vybavení nebo kamera. Důležité však je, aby vaši spolulezci s fotografováním souhlasili a byli vám při této práci nápomocni. Což je většinou problém, protože v horách se často mění počasí a všichni se snaží dosáhnout vrcholu stěny v co nejkratší době. Proto je nutno pracovat rychle, a pokud se naskytne příležitost, neodkládejte ji na jindy. Mohlo by se vám také stát, že z expedice odjedete bez jediného lezeckého obrázku. Co se týče špatného počasí, nenechte se jím odradit a fotografujte i za hustého sněžení nebo deště. Může se vám povést záběr, který vypoví mnohé o vaší akci. Samozřejmě musíte myslet na to, že většina fotoaparátů není proti vlhkosti odolná, a proto ho musíte chránit, třeba kusem látky nebo igelitové tašky. Dávejte si
také pozor na optiku a příliš ji nenaklánějte směrem k obloze, aby vám na ni nenapršelo. Jedna z věcí, na kterou v horách nezapomínejte, je to, že baterie nesnášejí chlad, a proto pokud nefotíte nebo netočíte, je dobré baterky schovat do tepla vaší bundy. Na to, že jsem na začátku neměl žádný nápad, jsem se docela rozepsal. A to jsem nenapsal všechno, co by se dalo o fotografování napsat. Proto pokud budete mít chuť a čas, podívejte se na moje webové stránky www.photopepe.com, kde je také má e-mailová adresa, na kterou mi můžete poslat případné dotazy. Přeji dobré světlo. text a foto
Petr Piechowicz
Fotografovat nebo točit se dá i za špatného počasí!
13
Nápad jet na kole do Alp a vystoupit na nějakou pěknou horu jsem nosil v hlavě už dlouho, a tak jednoho březnového rána přejíždím hranice v Dolním Dvořišti (tam jsem dojel vlakem) s plánem dojet do Zermattu a vystoupit na Matterhorn normálkou.
Vlastní silou
na Matterhorn
V Rakousku, za celkem slušné chumelenice, ale brzy začínám pochybovat o svém zdravém rozumu, a představy o zpáteční cestě vyhřátým vlakem, pohodlném křesle, četbě dobrodružných knih u rozehřátého krbu, dobrém jídle atd. začínají převažovat nad touhou po dobrodružství a potřebě se trochu připravit na jarní expedici do Nepálu. Po třech dnech už toho mám fakt dost. Téměř neustále sněží nebo prší, na silnici břečka, teploty tak kolem nuly. Mám namrzlé prsty na nohou, jsem špinavý až za ušima a celý noci nespím, protože se klepu zimou. Kousek před Spittalem mi navíc praská střed (což byla poslední kapka), a tak jdu ve městě rovnou na nádraží.
Pohled z vrcholu Matterhornu
14
Někomu se mě tam nahoře ale asi zželelo, protože právě v tuto chvíli vysvitlo slunce, jehož blahodárné účinky, které na sebe nechávám dlouho působit, mění mé rozhodnutí. Krásné počasí, suchou vozovku, hodné lidi a všechny ty nádherné hory okolo (obzvlášť v Dolomitech si můžu krk ukroutit) si tak parádně užívám už po celý zbytek trasy Spittal-Lienz-Cortina d‘Ampezzo-Ora-Lago di Como-Simplon pass-Zermatt . V Zermattu připínám kolo k jakési budce dole u vleku a hurá po svých. Jaká krása chodit po deseti dnech šlapání do pedálů. K večeru přicházím na chatu Hornli, kde jsou dva horolezci (zítra chtějí jít na Severku) a na hoře ještě někdo cinká matrošem. Ti dva jdou brzy spát. Když jdu spát já, přicházejí ti seshora – jdou spát právě když ti dva zrovna vstávají. Takže tu celou noc někdo šustí, šeptá, vaří, cinká... Za normálních okolností (třeba někde na chatě v Tatrách) by mě to asi docela rozčilovalo, ale tady jsem si to dokonce užíval. Ráno trochu zaspávám, ale protože je krásné počasí, cítím se výborně a ani moc nebloudím (spolehlivě mě vedly škrábance od maček). Brzy jsem na Solvayce, pak po fixech snadno vystupuji na vrchol. Je na něm sněhový hřebínek, na jehož nejvyšší část raději nejdu. Dlouho si užívám krásných výhledů a cítím se jako v nebi. Tolik tedy k cestě tam. Zpět to bylo o něco horší.
Při sestupu jsem se pěkně „zapráskal“. Na konci fixů jsem totiž odbočil do východní stěny, protože se mi zdálo lehčí sestupovat po sněhovém jazyku, než po rozbité skále. Terén byl ale čím dál horší a sklon větší. Nechtělo se mi vracet zpátky nahoru, a tak i vzhledem k narůstajícímu strachu lezu do pořád větších sra..k. Po asi 200 metrech mě ale morál opouští definitivně a nechává mě tak samotného (ty ze Severky jsem viděl sestupovat už někdy kolem poledne) uprostřed této obrovské, krásné a nebezpečné hory. Udělat třeba jen pět kroků za sebou mě stojí obrovskou vůli a přemáhání. K tomu si pořád dokola broukám „…nikto nezachytí tvoje laná, keď sa rútiš z kolmých skál“. Po hrozně, hrozně dlouhé době se ale konečně – jako zázrakem – objevuje moje spása, chata Solvay. Překonávám k ní ještě nepříjemný traverz a vstupuji na „palubu“, kde konečně začínám věřit, že to přežiju. Až do večera pak nejsem schopen cokoli dělat, jen sedím na prahu a plnými doušky si užívám návratu do života. Cesta na kole zpět také nebyla nic moc. Horko těžko jsem dojel do Německa, a někde u Ulmu, díky značné fyzické zchátralosti, přece jen využívám služeb hromadné dopravy a do Čech přijíždím vlakem. text a foto
Jan Kvapil
Všude dobře, v Juře nejhůř... Začíná nám pomalu léto, i počasí konečně dostalo trochu rozum a snad ani v Juře by už nemuselo koneckonců mrznout. Ano, hádáte správně, bude to zase o Frankenjuře. Nuda, co? Žádný strach, dnes tu máme naštěstí jen pár fotek z loňské sezóny, abyste měli trochu té inspirace a k tomu opravdu jen krátké povídání. Kde Jura leží a jak je to úžasná oblast jste se už přinejmenším dočetli v několika článcích tady i jinde. Dnes to ale bude trochu z jiného soudku. Abyste se při prohlížení obrázků nenudili, shrneme si v krátkosti několik hlavních důvodů, proč byste do Jury radši vůbec jezdit neměli. Vše, co jste až dosud o Frankenjuře nejspíš četli, je totiž pouze důmyslná klamavá reklama... Koko, Barenschlucht, Geierblick 8
15
Radek, Krottenseer Turm, Hitchhike the Plane, 9/9+
Důvod první: Jsou to jednoduše kvaky. Na Moravě to pochopili už dávno, to jen v Čechách to hodně lidem ještě nedošlo. Pár zamešených skalek kdesi hluboko v lese – potažmo jedna provařená skála u silnice – vám za návštěvu určitě nestojí. Vždyť to nemá většinou snad ani patnáct metrů. Díry jsou plné hlíny, rostou z nich kořeny a kape voda. Než vyrazit do Jury, to radši vyjet zalézt na Choustník nebo Polínko.
Důvod druhý: V Juře vždycky prší. A nejen prší, většinou i fouká a mrzne. Jeden by skoro řekl, že to musí být snad jedno z nejdeštivějších míst v Evropě. Zejména pokud by někdo vedl statistiku deštivých víkendů, dopracoval by se nepochybně v Juře k rekordním číslům. Když neprší, tak alespoň mží a když právě nemží, tak je alespoň pod mrakem a kosa. V teplých jižních krajích nebo v prosluněném Sloupu vám bude přes léto i na podzim určitě mnohem lépe.
Kulda a Sauli
16
Kamínek, Obere Gosweinsteiner Wand, Sautanz 9-
Katka, Obere Gosweinsteiner Wand, Sautanz 9-
Důvod třetí: Je to sportovní oblast. A hlavně, to množství jištění. Kde na to, pro Boha, ti Němci berou peníze? Kdyby radši opravili střechu na „hasičárně“. Najde se sice pár skalek a cest, na které místní nejspíš zapomněli, nicméně ve většině oblastí se každému správnému horolezci musí dělat zle. Mraky magnézia, všude samé jištění a na každé tři borháky připadá alespoň jeden plácal. No prostě lezecká Sodoma-Gomora.
Důvod čtvrtý: Jura je celkově krajně nezdravá. Tamní vlhké prostředí přímo podporuje vznik plísní a rozvoj různých chorob, zejména revmatu. Kromě těch pár bez-
cenných výstupů si můžete z Jury odvézt i mnoho dalších, ne již tak příjemných „úlovků“. Kdo ze sebe během pobytu nesundá alespoň pět klíšťat, může se považovat za dítko štěstěny. Kdo pak ve zdraví přečká i kousnutí plcha, toho nakonec stejně nemine zánět šlach. Během chladných večerů se u mnohých jedinců projeví i sklony k alkoholismu. Po pravdě řečeno, najde se samozřejmě i pár argumentů hovořící ve prospěch této oblasti. Mnohé z nich zazněly už jinde. Nicméně doufáme, že jsme vás přesvědčili a že vás nikoho letos v Juře nepotkáme... text
Kamínek
foto
Václav Malina
17
7 d’Espases Je to pro mě těžké, psát o takovém dobrodružství. Bylo to příliš intenzivní se spoustou silných zážitků. Alespoň se o to pokusím…
Ve stanu během cesty pod stěnu
S nosiči v základním táboře (4.400 m)
Předloni jsem letěla do Indie s Eloi Calladem – lezli jsme na Neverseen Tower. V západní stěně jsme vylezli novou cestu - Mai Blau. Vloni jsem se do Indie vrátila na několik měsíců, a to nejen kvůli lezení. Chtěla jsem zde i trochu cestovat. Mám Indii ráda: pro to, jaká je, kvůli životnímu stylu místních lidí a také kvůli horám. Jsou tak divoké, tvrdé a v tak neuvěřitelné krajině! Tentokrát (září – říjen 2005) jsem měla štěstí vylézt novou cestu („7 d‘Espases“ – A3+/A4, V+, 480 m) ve vzdálené oblasti. Celý výstup jsem chtěla absolvovat sama. Byl to od počátku můj cíl, mělo jít o něco velmi osobního. Příležitost se naskytla, když začala do stejné oblasti plánovat výpravu Španělská alpinistická federace mládeže. Spojila jsem se s nimi kvůli společnému transportu a přístupu do oblasti. Rozhodně jsem totiž do hor nechtěla cestovat sama. Být sama ve stěně, je něco úplně jiného, něž cestovat z Dillí do hor a starat se o všechny s tím související věci sama,
Tahání nákladu
Pod stěnou (Castle Peak SSZ stěna)
Sílvia v páté délce – v ten den bylo skutečně hnusně
18
v zemi jako je Indie. Hoši souhlasili a já tak měla nejlepší spolucestovatele, jaké jsem si mohla přát. Díky! Vypravili jsme se do stejného údolí, které jsem znala z předchozího roku (Miyar Valley, Tower Glacier v oblasti Lahul a Panghi). Tak jsem měla možnost najít materiál, který jsme nechali s Eloim v basecampu pod Neverseen Tower (4.800 m). Třídenní sněhová bouře tenkrát znemožnila příchod našim nosičům, takže jsme museli sejít každý s jedním haulbagem – vše ostatní zůstalo na místě. Na místě zůstalo pět velkých zavazadel, svázaných, zamčených a přikrytých igelitem – evidentně nevypadaly jako něco opuštěného, ale, jak se ukázalo, někdo si to očividně nemyslel. Po svém příchodu do kempu jsem poznala, že všechno bylo ukradeno. Protože v oblasti před námi působily jiné expedice, věděla jsem zcela přesně, že ještě čtyři dny před našim příchodem bylo všechno na svém místě…
Naštěstí jsem měla s sebou nějakou výbavu, protože dobří přátelé mi leccos popůjčovali. I tak toho ale nebylo mnoho a lezení se pro mě stalo ještě o něco obtížnějším. Základní tábor postavila celá naše výprava v Phalphu (3.900 m) a já trávila několik prvních dní potloukáním se po táboře, hraním karet a přenášením (s pomocí nosičů) materiálu pod severní stěnu Castle Peaku. Když se počasí umoudřilo, odešla jsem do svého basecampu. Byl ve vedlejším údolí, asi hodinu a půl odtud. Pak jsem si nachystala věci a vytáhla prvních 70 m fixů. Lezla jsem bez návratu na zem, takže jsem musela vytáhnout fixy do prvního postupového tábora. Ten jsem zřídila na konci druhé délky. Během výstupu jsem udělala ve stěně celkem dva tábory. Ten druhý byl na konci páté délky. 17. září jsem vylezla prvních sedmdesát metrů a další den jsem začala s výstupem. Od té chvíle mne čekalo 12 dní (11 bivaků) ve stěně. Samotu a lezení jsem si skutečně užívala, ale vzpomínám, jaká mi byla pořád zima. V takřka severní stěně svítilo sluníčko jen asi hodinu před západem. A to bylo příliš málo. Ve skalních žlábcích byl led a voda v lahvích zamrzala. Slunné dny byly ještě horší, než když bylo pod mrakem – vítr a zima byly ještě intenzivnější. Tentokrát jsem používala jiný systém k „haulování“ dvou taháčáků, které jsem měla s sebou. Jednu kladku jsem měla na štandu a druhou na tahačácích. Takto jsem sice potřebovala dvakrát tolik lana, ale přišlo mi to lepší, než se dřít jako při klasickém způsobu “haulování“.
SSZ stěna Castle Paeku
Na vrcholu stěny
Během sestupu
Tahání nákladu nemám moc v lásce – vážím 46 kilo. Během výstupu jsem musela mít všechen lezecký materiál na sedáku, což výrazně znesnadňovalo další postup. Bylo to poprvé, kdy jsem udělala prvovýstup úplně sama, a byl to velký zážitek. Při lezení je vždy těžké se rozhodovat ve sporných situacích, ale když se nemáte s kým poradit, nemáte prostě šanci podělit se o pocity. Všechny debaty o tom, co a jak dál, jsou jen jeden dlouhý monolog. Rovněž je tu cosi silného při uvědomění si, že v basecampu nikdo není a bez rádia ani nemáte možnost se s někým spojit. Cítíte se skutečně osamoceně a můžete tak doslova zažívat ticho v celé jeho plnosti. Jasně, věděla jsem, že v hlavním údolí jsou přátelé a že se několikrát vypravili za lezením právě mým směrem, ale nikdy jsem nevěděla, kdy přijdou. Nadešel den jedenáctý, den výstupu. Poslední délku jsem nahoru lezla za sněžení, ale při jejím vybírání nakonec začalo svítit sluníčko. Tak jsem si mohla užít konce lezení při slunečném počasí. Nádherný moment. Ten den jsem slanila do druhého kempu (na konci páté délky) a strávila poslední noc na závěsném lehátku. Následující
ráno mě čekalo už jen slanění na úpatí stěny. Cesta se ve svých posledních patnácti metrech spojuje se slovinskou „Sharp Knife of Tolerance“ a končí na malé vhloubené polici (5.000 m) velké tak akorát pro jednoho člověka. Odtud můžete pokračovat po hřebeni (rovněž technicky) ještě více než 1.000 m na samý vrchol Casle Peaku, ale to už jsem nechtěla. Slanila jsem na zem a začala odnášet tahačáky do základního tábora. Příliš mnoho pocitů, než abych je mohla popsat, jediné, co bylo skutečné, byl fakt, že jsem věděla, že mé lezení úspěšně skončilo. Sešla jsem do Phalphu a setkala se tam s přáteli. Byla jsem skutečně ráda, že jsem mohla být poslední dny před odjezdem s nimi. Odletěli domů a já strávila další tři týdny v severní Indii cestováním po několika pěkných městech a vesnicích. Lezení sólo je rozdílné. Nemáš s kým sdílet starosti a radosti. Pocity zůstanou jenom v tobě. Jsou velmi intenzivní: ty nejlepší i nejhorší. Bylo to přesně to, co jsem hledala, a užila si toho vrchovatě. text
Sílvia Vidal
foto
archiv autorky
19
Jěštěr, HVS 5a, Bosigran
Demo Route HS 4b, Senen
Zpráva o Konci světa Po dlouhé době se konečně něco děje. Je středa brzo ráno a Myšák, Natálie a moje maličkost vyrážíme z Londýna do Cornwallu. Přesněji do Land‘s End – Konec světa. Jsem neskutečně zvědavý, jak to tam vlastně vypadá, protože na konec světa si člověk jen tak mezi sváčou a obědem neodskočí, že? Zhruba po 6 hodinách jízdy stavíme v kempu stany. Mě ten můj docela překvapil, bohužel jinak než jsem předpokládal. Když jsem si ho půjčoval, tak mi bylo řečeno, že je trošičku menší. Ale to, že je to rakev jako na míru šitá, jsem opravdu nečekal. Na rozbití je potřeba asi 20 kolíků, uvnitř je nemožné se otočit a vlézat a vylézat se musí nohama napřed. Nevadí, stan je v tu chvíli to poslední, co mě zajímá. Přehazujeme bagáž z auta do stanů (věci na sedadlech tu prý lákají nenechavce stejně jako u nás) a silničkami právě tak na jedno vozidlo si to šineme do Bosigranu... Po pár minutách chůze od parkoviště se nám pomalu otevírá pohled na útesy a nekonečný oceán. Připadám si 20
opravdu jako na konci světa. Racci se vznáší nad mořským příbojem, který naráží do strmých útesů zvedajících se terasovitě až do sedmdesátimetrové výše. Fjordy to nejsou, ale stejně je to nádhera. Moře jsem neviděl už léta a musím říct, že mě dost uchvátilo. Na začátku dne se vlnky jen tak líně povalovaly sem a tam, ale během dne to nabralo docela grády a vzduch se nasytil slanou vůní mořské tříště. Po kratším skotačení mezi žulovými bloky kotvíme pod jednou ze stěn. Myšák vybírá cestu – něco lehkého na rozhýbání. Paráda to byla. Ten pohyb po skále už jsem potřeboval jako sůl. Při scházení z vršku zpět k nástupu (tady se většinou neslaňuje), padla Myšákovi do oka na pohled
pěkná linka – kousek nahoru, traverz doprava a pak zpět doleva na vrchol. Nevíme, co to je, ale vypadá to pěkně. Začal jsem povykovat, jako že já to vytáhnu, poněvadž a protože když netahám, tak nelezu, a že jako jištění umím a tak všelijak podobně. Možná se z toho stane tradice, ale zatím to vypadá tak, že každá první cesta, kterou se tady v nějaké oblasti rozhodnu vytáhnout, mě nakope pěkně zhusta do zadku. Se sebevědomým úsměvem na rtech se navazuji a hasím si to k začátku traverzu něco kolem 4 m nad zemí. Z úsměvu mi během pár minut zůstává jenom otevřená funící huba, protože mám „menší“ problémy se zakládáním jištění. Ne že by nebylo co založit, ale chybí mi ta vlastnost – kouknu a vi-
dím. Což se nakonec ukáže jako dost podstatný problém. Traverzík mě rozpohyboval víc než jsem si myslel. Na jeho konci dávám frienda, ale při cvakání jsem se nějak zamotal do špagátů, takže druhé lano se táhne pod presem v traverzu. Začíná to trochu táhnout. Lehce rozpačitě stoupám výše a výše a… a pořád si říkám – tady nic ne-
prava (tam jsem se vypařil já), ale prostředkem nic. Pár dní na to tuhle plotnu Myšák přelezl ve správném směru a ukázal mi, že se mám v zakládání jištění ještě hodně co učit. Po útesech tu pobíhá docela dost cizinců, kteří evidentně nemají ani páru o tom, že křížit někomu lana není zrovna to ono. A když se jim Natálie
dvojky), aby se přesvědčili, že tohle je TO místo na dobírání. Na druhou stranu jsou celkem přátelští a usměvaví. Všichni mluví anglicky a naše ignorování štandů a průvodce je dost udivovalo. Vybrat si linii a nestarat se o to, že při jejím lezení projdete 3 cestami, jim zjevně přišlo hodně výstřední. Na druhou stranu bych rád
snažila na štandu vysvětlit, že obhodit třistatunový blok smyčkou je lepší, než zakládat frienda jako vklíněnce, zjevně neměli páru, o čem že to mluví. Co ale umí perfektně, tihle ti cizáci, je číst průvodce. Díky tomu jsou to skoro všechno hrdí „multypičáci“. 20metrová docela přímá cesta obtížnosti kolem V jim dokáže díky štandování zabrat neuvěřitelně dlouhou dobu. Nevěřícně jsem je pozoroval dobírat každých 8 až 10 metrů. Často loví průvodce schovaného v tunách matroše nebo v klokaní kapse u bundy (nejlépe je mít dva do
viděl lézt místní bouchače. Na takovou E5, E6 toho matroše už moc potřeba není… Díky Myšákovi jsem okusil, jak chutná místní „extrém“. Težší cesty se značí písmenem „E“. Stupnice „éček“ jde od E1 asi do E11. Čím se číslo zvyšuje, tím klesá hustota a kvalita jištění. Linka, kterou si Myšák vybral, začíná E1, protíná lehčí část E3 a končí E2. Musím říct, že to byl nářez. Při konečném dost silovém traverzu po spoďácích bez pořádných nohou jsem naprosto bezostyšně otestoval jeho štand asi 5met-
Demo Route HS 4b, Senen
dám, tady nic nejde, třeba o krok výš to bude lepší. Není! Po docela zajímavé sérce kroků zjišťuji, že jsem, jako tradičně, v pěkné kaši. Solidní rajbas (chyty jen na balanc), lano táhne jako kráva, žraloci v mamutech se mi bezostyšně smějí, zpátky ani náhodou a z vyvádění se už o pár metrů níž stalo sólo. Po dost dlouhém zevlování, popolézání a balancování prchám do zatraceně mokrého kouta, který mě dokope na vrchol. Ach jo, zase pytel. Nakonec se ukázalo, že cesta vede po traverzu doleva (jak říkal Myšák), do-
21
Michal Myšák Maděra, Samson Arete E2 6a, Senen
Jěštěr, Anvil Chorus HVS 4c, Bosigran
22
rovým kyvadlem. I při lezení na druhém mě velikost téhle stěny dost vzala – zespodu to ani nevypadá, ale zhruba v půlce se stěna „otevřela“ a v kombinaci s příbojem mě to dost tahalo v oblasti žaludku. Do Bosigranu jsme se pak ještě v dalších dnech vrátili. Co ale muselo Anglány přesvědčit, že jsme nejspíš na hlavu padlí, byl přeskok. Oni prostě neskáčou. Možná že někteří si občas skočí, ale každopádně je to dost zvláštnost. Přeskok, který mě dost přitahoval, je spíše seskok – z věžičky na plotničku. Když jsme pak večer v kempu známému Angličanovi ukazovali fotky, tak jen kroutil hlavou a mumlal něco o bláznivých Češích. Další den jsme jeli do Sennenu. Útesy jsou zde nižší, lezení je blíže k moři (občas někoho očáchne příboj) a lidí jako šlupek. Na místní perličky – hlavně ty lehčí – se tady stojí fronta. Při svitu slunce dostává zdejší žula kouzelně nažloutlou barvu a přímo láká k lezeckým hrátkám. Mě pěkně protáhlo perka sekundování cesty Samson Arete E2 6a. Zatraceně silový sokol na hraně mi decentně povytáhl paže z ramen a mocně orosil čelo. Při velice pěkném lezení nám sluníčko sežehlo naše anglicky bledé ksichtíky – to asi ta pršavá, mlhavá, anglická zima… Poslední den jsme navštívili oblasti Chair Ladder a Carn Barra. Ta prv-
ně zmíněná nás moc nenadchla. Dolů k nástupům se špatně slézá, všechno lezení je ukrutně zelené, všude je to podělané od racků, dopoledne jsou skály klouzavě vlhké a v brzkém odpoledni moře zaplaví nástupy. Pro lezeckou dušičku nic moc, ale ta bezprostřední blízkost moře a určitá divokost tohoto místa ve mně polechtala klukovskou touhu po dobrodružství. Při funění zpět na cestičku nahoře na útese jsme narazili na „lezby“ chtivé davy. No jo, tihle cizinci taky vlezou na všechno. Zato Carn Barra, to bylo jiné kafe. Přístup také dost krkolomný, ale vynaložená snaha stojí za to. Naprosto kouzelné místo. Obrovské balvany, malá mořská jezírka a nádherná kochačka. Moře to tu během dne asi také všechno zaplaví, ale viděli jsme polici tak 15 m nad mořem, kam se dá v pohodě slanit a tím nad tímto živlem vyzrát. Jsou zde spíše težší cesty, ale něco na protáhnutí se tu také najde. Jediná cesta, kterou jsme tady lezli, měla příjemně pantheonský nádech – po dírách. Ale hlavně, hlavně, žádné davy. Vlastně nikdo. Ani lezečka. Kdo by se taky táhl za lezením až na kraj světa… text
V. Ještěr
foto
M. Maděra, N. Arťušenková
info najdete na str. 58
Na Korsice nikdy neprší… Tak to jsem si myslel před naším červnovým výletem do teplých až horkých krajin. Po nezbytné celonoční jízdě do italského Livigna nás spolkla i s auty obrovská plovoucí krabice o osmi palubách jménem „Vincent Moby“. Čtyři hodiny lenošení na palubě se dají zpestřit třeba lahví vínka nebo nějakým „pukénkem“. Slabší povahy si třeba roztáhnou spacák nebo zvrací do moře. Asi jediná lepší silnice na Korsice je kolem pobřeží. Vnitrozemím se klika-
tí spíše úzké silničky. Ovšem krásnou krajinou, kde se střídají pralesy s výhledy na hluboká údolí, sevřené rokle horských bystřin (prý dobré pro vodáky a „kaňonáky“) a… podobné romantické bláboly. K našemu cíli, pohoří Bavela, je to něco přes 100 km. Jakési centrum je 1.200 m vysoké sedlo Coll Bavela. Jo, s tím spaním je to tam poměrně divoké, kemp jsme pochopitelně ignorovali. Hlavně se vyhýbat místnímu správci. Proběhla tam už i nějaká bitka. Takže, Čecháčku, poraď si jak umíš! Ze sedla je to poměrně blízko na cvičné skalky (10 min) a kousek dál do kopce je první větší (150 m) stěna Acelu. Charakter lezení, ač po žule, svými rajbasy a spárami připomíná náš Ádr. Dost mě zklamalo jištění – samý nýt! Člověk se většinou ani nevybál. Hladké plotny byly občas vyhlodány jeskyněmi se spoustu chobotů a hodin. Takže smyčky se hodí. Občas i nějaký friend
či stoper. Hlavně v cestách, u nichž byla v průvodci zmínka, že jištění je „anglo-saského“ typu. Výčtem cest vás nebudu zatěžovat, lezly se spíše lehčí cesty, maximálně za 6c. Jó, málem bych zapomněl s tím počasím. Pršelo nám skoro každý den. Navečer bylo až 6 oC, a tak jsem litoval, že jsem si nevzal čepici. U moře bylo o dost lépe i co se týče srážek. Jinak je to prý země veder, sucha a velkých požárů. Samostatnou kategorii tvoří nástupy pod kopec. Při prodírání pětimetrovými rododendrony a vřesy si připadáte jako někde v Jižní Americe. Hore zdar a těm žulovým zvláště! text
Bidlo
23
Chamonix Dome de Miage
24
Ležím ve spacáku. Přemlouvám se v tuto odpolední hodinu zamhouřit víčka a alespoň na chvilku usnout. Slunce, pomalu zacházející za hřeben, posílá na ledovec, na němž jsme si postavili provizorní bivaky, večerní stín a vše je tiché, klidné, jen tu a tam ticho rozčísne zvuk letícího séraku ze stěny, do které chceme o půlnoci nastoupit. Když jsme po poledni stavěli bivaky, byla stěna klidná, ale připadala nám hrozně vysoká a kolmá. Teď, když sluneční paprsky olizují jen hřeben, posílá ze svých zásob ledové pozdravy a nám připadá ještě vyšší. Již skoro spím, ale nervozitu s drobným chvěním cítím po celém těle a proud vzpomínek, zamíchaný mezi myšlenky, nejde zastavit. Může za to Dome de Miage, jehož 1.200 metrů vysoká severozápadní stěna začíná kousek od mé hlavy. Cesta sem započala před několika dny vystoupením v Chamonix za nepolevujícího deště. Okolo poledne se mraky rozfoukaly, předpověď slíbila sluníčko do příštího poledne, proto jsme směle vyrazili k lanovce na l‘Index, kde by mělo být příjemné vynýtované lezení na sluníčku. Štěstěna je však vrtkavá. Únava z probdělé noci byla posilněna skutečností, že lanovka jezdila pouze do poloviny a další přímá cesta byla pro budování sjezdovky dynamitem uzavřena. Proto o několik hodin později ležíme ve spacácích někde v polovině cesty, ale s nádherným výhledem na Petit Dru, Grandes Jorasses, Aiguille de Midi, Mont Blanc. Vše jak na dlani v přibývajícím šeru nastupujícího večera. Dopoledne zapínáme nýty v prvních délkách prosluněných ploten, okolo spousta Frantíků s teniskami u pasu a brýlemi na nose. Nejspíš se svými skelety v batohu na zádech vypadám poněkud exoticky, ale s rychlostí na tom jsme srovnatelně, ba i o něco lépe. 11:55 všichni do jednoho odkládají brýle do pouzder a ve 12:00 jsou až na kost promočeni, tou dobou již svůj batoh neproklínám a celý jsem krásně v suchu pod těmi Gore-Texovými membránami, jenž se opravdu zdají jednosměrně průchodné. Již méně příjemné bylo probuzení ve žďáráku na přes noc zasněženém Lac Blanc. Aklimatizace by se měla provádět důkladně, tudíž naší aklimatizaci považujeme za úspěšnou a můžeme se přesunout k odvážnějším cílům. Pak už byly jen úmorné hodiny pochodu až sem pod Dome de Miage. Je něco před půlnocí, všude okolo je ticho a klid. Voda tekoucí po ledovci
nenápadné šumí, občas lze zaslechnout vítr a po večerní kanonádě séraků není ani památky. Stěna je zahalena tmou a již nevypadá tolik neprůstupně, o to víc však vyvstává řada otázek: Jak překonáme první kamenný žlábek? Pustí zprava? Jak bude lezitelná příkrá část v trychtýři? Jak vypadá horní plato? Je tam sníh nebo led? A co vrcholový mix? Bude držet?… než se stačím zamyslet nad první z nich, stojím před okrajovou trhlinou na samém úpatí stěny. Je relativně hluboká. Pátráme v paměti a obcházíme ji zleva pod menšími séraky. Následuje kousek skály do ledovo-sněhového žlábku. Cepíny zvoní do noci, mačky nepříjemně skřípou, ale není čas se zastavovat – pokud se něco utrhne, prosviští to naším žlábkem. Ve žlábku je kombinace firnu a glazury, tudíž žádné bezhlavé mlácení cepínem okolo. Nad žlábkem se můžeme konečně na chvilku zastavit, tady by už nic padat nemělo. Následuje traverz přes několik sněhových žeber pod ústí mnou obávaného trychtýře. Hned nad koncem trychtýře se objevuje trhlinka. Je zajímavé přelézat toto asi metr široké místo v noci v polovině této stěny, navíc sólo. Lano s sebou máme, ale v postupu by značně zdržovalo a celkově by bylo spíše na obtíž. Závěrečné plato pod mix je pro mě utrpením. Již necítím lýtka (na předních hrotech jsem stál naposledy v zimě v Oldřichově a teď již několik hodin v kuse), kondici také nemám, jakou bych si přál a ještě se začíná rozednívat. Je to nádherný pohled, kterak se celý hřeben obarvuje, jak vyrážejí první světlušky z chaty Durier..., ale při pohledu dolů se mi sevře žalu25
dek. K hornímu mixu mi zbývá ještě asi 50 metrů, na každou stranu k nejbližší skále tak metrů 200 a dolů na ledovec kilometr. Stojím sám, v tomto nehostinném místě na předních hrotech, zaseklých cepínech, těžce od-
26
dychuji. Nějak mě přepadla podivná úzkost. Vláďa dolezl do mixu a zmizel mi z dohledu. Za velikého úsilí se pomalu probíjím dál, krůček po krůčku, zásek po záseku. Únava se projevuje v plné míře – jazyk se lepí na patro, záseky ztrácí přesnost. Ale nemohu polevit, není místo, kde by se dalo odpočinout a také mě pomalu začíná tížit čas. Je potřeba co nejdříve dolézt na hřeben, protože netuším, co se se stěnou stane, až se do ní naplno opřou sluneční paprsky. Ztrácím pojem o čase, ale těch 50 metrů lezu asi hodinu. Konečně jsem se dostal ke kusu kamene, kde si můžu na chvilku odpočinout, vyvěsit nohy do prostoru a na chvilku polevit. Nekonečnou dobu nehnutě sedím s hlavou opřenou a proklínám chladné cepíny. Vzpomínám na prosluněné vynýtované plotny lezené s magnéziem. Ale co naplat, musím dál. Jen co jsem se dotkl skály, srdce mi zaplesalo. Na skále se cítím daleko jistěji a mohu se v relativním klidu prosoukávat k vrcholu. Za mixem bylo schované ještě jedno, asi 20metrové příkré firnové plato, jež jsem v transu přeběhl jak parní stroj. Přes hřeben jsem doslova přeskočil. Tam mě již čekal Vláďa a společně jsme došli na vrchol. Vláďa vypadal vcelku dobře, já byl totálně vyřízený, ale spokojený. Předpověď je stále stejná, od zítřejšího poledne se zatáhne a budou sra…, proto se pozvolným tempem vydáváme na chatu Durier. Celý hřeben je po severozápadní stěně opravdu za odměnu, dokonalá expozice, nekonečné výhledy a tak si celou cestu náležitě vychutnávám. Z chaty Durier sesuťujeme na ledovec de Miage, přes poloferatu k chatě Plan Glacier, biváček na suti kousek od chaty, a jak to tady už tohle léto bývá, v poledne putuje goráčovka na batoh, aby příliš nenamokl. Pod Bellevue by měla být chata, ve které se dá přespat. Chata tam je, akorát kompletně zabedněná a všude okolo český bordel. Je to smutné. Na jednu stranu jsem strašně hrdý na naše krajany, co v těchto končinách dokázali, ale na druhou stranu mi je opravdu smutno, jak nás dokáží reprezentovat jiní. Nicméně jsme o kousek níže potkali přístřešek rozestavěný, tudíž nocleh byl vskutku královský. Od té doby si počasí dělalo co chtělo – hodinku pěkně, hodinku déšť a tak stále dokola. Potulka přes Chamonix na Mer de Glace skončila v zábavním par-
ku, kde jsme celou noc, přitisknuti ke stěně stánku, vzdorovali dešti. Trošku se pak vyčasilo, takže několik trhlin na Mer de Glace nakonec padlo, jenže po poledni zase přišla shora voda, takže do auta nasedáme úplně promočení. text a foto
Filip Švejcar
27
Mexico: con madre! Neumíte-li španělsky, je to jedna z univerzálních odpovědí, kterou nikoho neurazíte. Naopak nakrmíte jejich přirozené vlastenectví, a to přece nikoho nebolí. Angličtina je tady populární asi jako maďarština v Čechách. Opět nás veškeré tištěné průvodce upozorňovaly na relativní nebezpečí, které na „gringos“ číhají zejména ve velkých městech. Není to vůbec tak žhavé. „Mexíci“ jsou
malí a milí človíčci a tak jsme se začali vyhýbat spíš „Amíkům“, se kterými problémy byly… Naše měsíční anabáze v zemi potomků Indiánů a španělských dobyvatelů začala v chaotickém, 29milionovém Mexico City. Povinný výlet na Teotihuacán (aztécká pyramida) 40 km severovýchodně od hlavního města nadchl i takové barbary jako jsem já a Piňon.
Job Disgraced 5.13a
Habanero 5.12b
28
Další dva dny jsme naplánovali trek na vulkán Izztaciuhatl (5.289 m n. m.). Pastvou pro oči jsou výhledy na nedaleký, kouřící Popocatépetl. Ten je už déle než rok aktivní a výstup na něj bedlivě střeží armáda. Nocleh ve čtyřech a půl tisících pod Izzta (a širákem) byl romantický, hlavně pro ty nepoučitelné sadisty, kteří s sebou měli zase spacák za kilo a ze suproše. Jelikož nám druhý den ráno téměř došla voda a někomu všechna „cigára“, na vrchol Izztaciuhatlu jsme se nedoplazili. Nikoho to ale nijak zvlášť nebolelo. Myšlenkami jsme už byli v El Potreru Chicu – Mekce lezení v Mexiku. Oblast se nachází ve státě Nuevo León, asi 40 km severozápadně od Monterrey. Výchozí bod je městečko Hidalgo. Jedná se o rozsáhlý vápencový masiv, kde si to své najde opravdu každý „lezcomil“. Poslední vydaný průvodce nabízí více než 500 cest v pevném vápenci se spoustou lišt, dírek, hadích hřbetů a všelijakých pichlavých kvítek, které však chytat neradno. Nad velkým výběrem vícedélkových cest různých obtížností zase zajásá srdce těch, kteří neradi končí jen u řetězu. Ty nejdelší mají až 750 metrů. Na skalkách převažují technické, kolmé cesty, najdou se ale i vydatné silové „dardy“, a to v sektorech Surf Bowl, Secunda Plancha. Nebo silově-vytrvalostní sektor La Infamnia, kde např. cesty jako Job Disgraced (5.13a), Mothership Connection (5.13a) nebo 5délkový Devils cabana boy (5.13-) vyvolají orgasmus všem, kteří si to rádi mažou přes tufy. Jak je již výše uvedeno, v Potreru používají americkou klasifikační stupnici. Nutno dodat, že se nám zdála trochu měkčí, než je evropský standard. Oblast je bohatá i na lehčí cesty (od 5.8.), a to i vícedélkové, takže si super zalezli i naše „buchétky“. V Potreru jsme strávili 3 týdny. Postupně jsem se rozlézali s hlavním cílem přelézt bigwallovou perlu oblasti. Jedná se o přímou, šestisetmetrovou linii centrálním pilířem na věž El Torro. El Sendero Luminoso (grade V, 5.12+) je úžasná 15délková cesta, vedoucí v kolmé, pevné skále. Síla této cesty je v její vyrovnanosti – 10 z 15 délek leží v obtížnosti mezi 5.12a až 5.12d. Hodně dlouhé délky, pořád poctivé lezení. Cesta prostě nedá vydechnout. Charakter lezení v Senderu není nepodobný tomu
EL Potrero Chico
našemu pískovcovému. Navíc je bezpečně zajištěna, takže náš původní záměr vylézt cestu alespoň RP se po čistém přelezu prvních pěti délek změnil v boj o „onsajt“ nebo smrt. Mela to byla velká, nicméně velký Manitou nám cestu pustil. A my měli radost převelikou. Sestup je slaněním cestou. Do první délky jsme nalezli za úsvitu a za soumraku jsme v kempu dopíjeli druhou „cervezu“. Je možné přespat na bivakovací polici před šestou délkou. Po třech týdnech vydatné lezby jsme „kápli božskou“ a odjeli s holkama do Tampica v mexickém zálivu. Dva dny jsme si váleli šunky na pláži. Měsíc utekl jak víkend v Ádru a s blížícím se odletem domů jsme už myšlenkami byli zase někde u kruhu na písku… Na závěr už snad jen základní fakta a uctivá poklona Válcovi z Gekkosportu a Ivanovi z Hororsportu v Opavě za ochotu pomoci dvěma chtivým „sockám“. Navíc všichni „Amíci“ v kempu nám záviděli hadry z Tilaku, takže u nás máš tequilu, Romane! text
Miky
foto
Piňon, Miky
sestava: (kdo) Piňon HO Jeseník + Míša Miky HO Opava + Lenča vylezené cesty: (co) El Torro: Land of the Free (10 délek, 5.12b AF(1)) El Sendero Luminoso (15 délek, V 5.12d, OS) skalky: Piňon - Cosmic Intelligence 5.12d/13a OS, Fort Freedom 5.13b PP Miky - Club Mex 5.12c OS, Cyclops 5.13a PP, Job Disgraced 5.13a PP ubytování: (kde) stan, kemp u Homéra, 3 $ na den a osobu. WC, teplá sprcha, kuchyň, hospoda, bouldrovka, TV+DVD, 36 amerických filmových trháků, bazén a nachos k pivku zdarma. No prostě luxus. (www.elpotrerochico.com) ideální období: (kdy) prosinec až březen. My jsme tady byli v nejchladnějších měsících (leden/únor) a na lezení to bylo ideální. Lézt na slunci se někdy nedalo vydržet vůbec.
29
Jean-Christophe Lafaille, nejlepší francouzský horolezec a nejprogresivnější postava himálajského lezení posledních let, zemřel při výstupu na Makalu. Měl to být první zimní výstup na tuto osmitisícovku, která dosud nebyla v zimě vylezena.
Lafaille se narodil 31. března 1965 ve francouzském městečku Gap v Jižních Alpách. Již v sedmi letech ho otec přivedl k lezení a společně často podnikali horolezecké túry, lyžařské výlety a výpravy za rybařením, při kterém později rád relaxoval. Dalo by se říct, že se Lafaille pro lezení narodil. Rád listoval v knihách od Waltera Bonattiho, Reinholda Messnera, René Desmaisona a především Pierra Behghina, který byl pro Lafailleho vzorem a později kamarádem a partnerem na laně. Bohužel jejich společné lezení nemělo dlouhého trvání. Tito horolezci a jejich výstupy byly pro Lafailleho velkou inspirací. S oblibou říkal: „Pro novou himálajskou generaci představují opravdové mistry. Malé expedice, žádný kyslík, základní vybavení. K tomu jen vlastní schopnosti a dovednosti tváří v tvář největším horám.“ Tento styl a myšlení mu byl velmi blízký a všechny jeho výstupy tím byly charakteristické. Z rodného Gap se později přestěhoval do Vallorcine poblíž Chamonix, které se stalo jeho domovem. V letech 1985 – 1989 se zapojil do kolotoče Světového poháru v lezení na obtížnost. Nepatřil mezi nejlepší, ale jak později potvrdil, v každém lezeckém odvětví dokázal být hodně dobrý. Jak řekl: „Nespecializuji se, já jsem prostě specialista na všechno.“ Svou výjimečnost dokázal jak na skalkách, tak ve velký stěnách, v delikátním ledovém a mixovém lezení a samozřejmě ve vysokých horách. Se svou výškou pouhých 160 cm si od francouzských médií vysloužil přezdívku „Paleček“. Snad měl k výstupům na osmitisícovky určité předpoklady, ale i on během roku pilně trénoval a připravoval se na expedici. Absolvoval roční službu ve francouzské armádě ve zvláštní jednotce Group Militaire de Haute Montagne, rok nato se odhodlal navždy spojit svůj život s horami a v roce 1990 se stal horským vůdcem. Z prvního manželství s ženou Veronique má dceru Marii a s druhou manželkou syna Toma. Jeho dokonalá technika a pokora k horám mu umožňovaly zdolávat stále těžší a těžší cesty. „Pořád sním o další hoře, o další poušti k překonání a další řece 30
„Nejdůležitější v lezení je psychika. Všechny těžké cesty vyžadují hlubokou koncentraci a nutnou dávku motivace. Proto ve vás vznikne pocit vnitřního uspokojení. V horách miluji právě ten pocit vnitřního uspokojení.“
In Memoriam
Jean-Christophe Lafaille (31. 3. 1965 – 27. 1. 2006)
ke sjetí, o další plavbě na moři. Moje inspirace vychází ze Země, divočiny a přírody.“ Zásadní pro něj bylo ovšem rodinné zázemí, které pro něj znamenalo hodně. Při každém výstupu tak nechyběla fotka rodiny na stěně stanu. „V horách trávím hodně času, na druhou stranu je to skvělá příležitost, jak být lepším a lepším tátou. Jsem nesmírně pyšný na svou úžasnou rodinu a současně mít tu možnost pokračovat s lezením těžkých cest.“ Byl si plně vědom opory ve své rodině, především v manželce Katie, a ona věděla, že horolezectví pro něj znamená něco více. „S lezením v Himálaji bych dokázal přestat, ale s lezením po skalách bych to nedokázal.“ Lafaille patřil už od roku 1980 mezi nejlepší francouzské horolezce. Poprvé výrazněji dal o sobě vědět přelezem cesty Privilége du Serpent 7c+ v Céüse stylem freesólo. Následovaly obtížné výstupy a prvovýstupy ve stěnách kolem Chamonix, mnoho z nich v zimě a sólo. Třeba Divine Providence ED, 7c, A2 na Grand Pilier d’Angle, Le Chemin des Etioles ED3 na Grandes Jorasses, Directe des Capucins ED2, 6c na Grand Kapucin a mnohé další. Za svůj nejpěknější a zároveň nejtěžší výstup označil cestu Voie Lafaille M7, A5 v západní stěně Petit Dru. Ve stěně strávil 9 dní. Obecně je tato cesta pokládána za jednu z nejtěžších svého druhu v Alpách. Pozoruhodný výkon je i přelezení deseti velkých alpských stěn v šestnácti dnech. Přesuny mezi horami absolvoval na lyžích. Jeho styl byl obdivuhodný, ale i on měl pořád na paměti obtížnost stěny a historii jejího zdolávání. „Z každé horské stěny mám velký respekt. Je důležité si uvědomit jména předchůdců a jejich cesty,“ s pokorou říkával. Do víru himálajského lezení jej přivedl Pierre Beghin, který mu navrhl společný výstup na Annapurnu (8.091 m) v roce 1992. Bohužel nemohl tušit, jak pro něj bude první setkání s Himálajem trpké. Za cíl si vybrali náročnou jižní stěnu. Chtěli vylézt ideální linii přímo na vrchol. Stěna je překvapila svou náročností a k tomu je chytlo špatné počasí. Rozhodli se sestoupit. Při náročném sestupu byl Lafaille očitým svědkem, jak Beghinovi vypadla skoba, z které právě slaňoval. Ten se zřítil. Lafaille, silně psychicky otřesen, slezl 80 extrémně náročných metrů, další lano ke slanění totiž neměl, nenašel žádné stopy po kamarádovi, a tak pokračoval v sestupu. Na hranici lidských možností se dostal do bivaku, který ráno společně opustili. Na místě zůstal kus lana, který mu pomohl dostat se k dalšímu stanu, jejž ve stěně zanechali. Pár metrů od stanu na něj spa-
dl kámen a zlomil mu obě kosti předloktí. Lafaille celou noc blouznil, předloktí mu natolik oteklo, že musel rozřezat rukáv bundy. Schopen dalšího sestupu byl až další den v noci. Do tábora Slovinců na úpatí stěny dorazil v hrozném fyzickém a psychickém stavu. Ti už mysleli, že jsou oba ve stěně mrtví a příchod Lafailleho je velmi překvapil. Jako by jeho první expedice na Annapurnu byla předzvěstí dalších jeho neúspěšných expedic na tuto osmitisícovku. O jižní stěnu se pokoušel ještě v letech 1995 a 1998. Expedice mu přinesly jenom zklamání a při expedici v roce 1998 se v cestě ztratili dva Šerpové. Pod Annapurnu se opět vrátil v roce 2002, kdy spolu se Španělem Albertem Inurrategim poprvé přelezli východní hřeben, vystoupili na vrchol a sestoupili normální cestou. Byl to zároveň první traverz této osmitisícovky. O náročnosti výstupu svědčí i to, že Ed Viesturs pro velké riziko a téměř nemožnost ústupu z hřebene výstup vzdal. Výstup byl nejlepším horolezeckým počinem sezóny a obdržel Zlatý krystal od Francouzského horolezeckého svazu. Tak skončilo pro Lafailleho „prokletí“ výstupu na Annapurnu. Napsal o tom knihu s příznačným názvem „Zajatec Annapurny“ (Prisonier de l‘Annapurna). Zlomovým momentem pro jeho další lezení v Himálaji byl ovšem výstup na Manaslu v roce 2000, po kterém oznámil, že by rád vystoupil na všechny osmitisícové vrcholy a stal se tak prvním Francouzem, který to dokázal. Na rozhodnutí měla vliv i Katie (ten rok si ji vzal), která mu slíbila, že se postará o všechny věci spojené s organizací expedic a on tak bude mít čas věnovat se tréninku. Lafaille si předsevzal, že chce na osmitisícovky vylézt vždy co možná nejpěknější cestou a především nejlepším stylem, na který kladl velký důraz. Jeho výstupy v Himálaji byly stále odvážnější. Následovalo K2, Dhaulágirí, Nanga Parbat a Broad Peak, na kterém dostal plicní otok (vůbec jeho první větší zdravotní komplikace v průběhu expedic) a dolů musel být snesen Viestursem a Kazachem Srubkem. Úžasným stylem s vlastní variantou vylezl sólo bez jakékoliv podpory jihozápadní stěnu Shisha Pangmy. Měl to být první zimní prvovýstup, ale do oficiálního začátku zimní sezóny v Himálaji chybělo deset dní. Prvovýstup tak připadl do rukou italsko-polského týmu, který byl na vrcholu o měsíc později. Přesto za svůj styl sklidil Lafaille ve světě velký obdiv. V roce 2004 se poprvé setkal s pátou nejvyšší horou světě, Makalu (8.481 m). 31
Jeho záměrem bylo dále pokračovat v psaní francouzské historie této osmitisícovky. O prvovýstup se zasloužil Jean Couzy a Lionel Terray 15. května 1955 severozápadním hřebenem přes sedlo Makalu La. Husarský kousek se povedl Pierru Beghinovi, který v roce 1989 sólo přelezl jižní stěnu této osmitisícovky. Lafaille si vybral dosud panenskou severní stěnu Makalu II (Kangchungtse, 7.668 m). K dispozici měl pouze fotomateriál, na podkladě kterého se rozhodl do cesty nastoupit v jarní lezecké sezóně. Očekával těžké lezení, ale obtížnost jej velmi překvapila. Musel přelézt místa za M5/M6, náročné úseky v ledu, a to vše ve výšce 7.000 metrů! Z vrcholu sestoupil do sedla Makalu La 7.400 m. Po výstupu byl velmi unaven, den odpočíval v sedle a i přes nachlazení se pokusil následující den o vrchol Makalu. Po dvou hodinách to však vzdal a sestoupil dolů do základního tábora na nepálské straně. Měl v plánu, že si tady dva dny odpočine a znovu se pokusí o vrchol. Ale plány mu nevyšly. Poslední expedice se právě chystaly k odchodu ze základního tábora. Definitivně se tak vzdal vrcholových ambicí a rozhodl se pro návrat do svého základního tábora na tibetské straně hory. Následoval pochod přes ledovce ve výšce 6.000 – 6.500 m, naprosto neznámým terénem, k tomu začalo sněžit a viditelnost nebyla téměř
32
žádná. Odpoledne úspěšně dorazil do předsunutého tábora a den nato do základního. Tady už ho vyhlížel kuchař a několik nosičů. Prvovýstup pojmenoval „Katia and Tom“. Jeho další setkání s Makalu bylo v prosinci 2005. Nemohl tušit, že to bude jeho poslední zápis do kroniky himálajského horolezectví. Makalu byla jedna ze tří posledních osmitisícovek, na které dosud nevystoupil. A zároveň jako jediná neměla zimní výstup. O ten se mnoho let snažila spousta skvělých horolezců, alpským stylem i expedičním těžkým stylem, ale nikdo neslavil úspěch. Měl velkou motivaci vylézt tuto horu jako první v zimě a získat tak další primát pro Francii. Už dříve se rozhodl, že poslední tři osmitisícovky chce vylézt sólo. Cíl byl tedy jasný, trasa taktéž. Zvolil normální cestu přes severozápadní hřeben. A načasování taky. Pečlivě si do kalendáře poznamenal, kdy v Himálaji začíná zimní sezóna. Expedice začala v prosinci. Opět za minimální podpory, kdy v základním táboře měl jen kuchaře a pomocníky, se na cestě začal aklimatizovat. S průběhem expedice byl maximálně spokojený a vše šlo podle plánu. Vrcholový den se blížil. Bohužel, na přelomu roku nastala prudká změna počasí, přišel silný vítr a teplota ještě více poklesla. Na dalších několik týdnů byl s lezením konec. Okno dobrého počasí přišlo až na konci ledna, kdy do plánovaného konce expedice zbývalo jen několik dní. 24. ledna opustil základní tábor, noc strávil v táboře ve výšce 6.000 m. Následoval další den a noc v 6.900 m. Překonání sedla Makalu La a bivak v 7.600 m. Odtud se satelitním telefonem naposledy ozval manželce Katie a informoval ji o zítřejším útoku na vrchol. 27. leden: Počasí ideální, téměř bezvětří, dalo by se říct
perfektní vrcholový den jako stvořený pro horolezce formátu Jeana-Christophea. Na vrchol je to ještě relativně daleko, ale terén je poměrně nenáročný. Karty má rozdány skvěle. Přesto byl tento den s největší pravděpodobností poslední v životě Jeana-Christophea Lafailleho. Další možnost rozhlédnout se z vrcholu osmitisícovky už nedostane. Za sedlem se pokračuje ještě kus po ledovci, a tak se předpokládá, že spadl do jedné ze zrádných trhlin na výstupové cestě k vrcholu. Po několika dnech, co o sobě nedal vědět, Katia zorganizovala záchrannou akci a terén kolem posledního tábora ve výšce 7.600 m prohledala helikoptéra. Našla jen opuštěný stan a nikde žádné známky života. Lafaille vždy svůj vrcholový stan sbalil a snesl jej dolů po sestupu z vrcholu, a tak se všichni domnívají, že zahynul právě někde mezi posledním bivakem a vrcholem. Ti, co jej znali, jeho chybu v souvislosti s obtížností terénu vylučují. Jeho technika a potenciál pro výškové lezení byly téměř neskutečné. A proto se přiklánějí právě k možnosti, že jeho život ukončila jedna z mnoha ledovcových trhlin. Ani druhé pátrání nebylo úspěšné. Makalu tak pořád čeká na svůj první zimní výstup. Tak skončila odysea Jeana-Christophea Lafailleho, francouzského horolezce, který přinesl do lezení nový rozměr. Čest jeho památce a upřímnou soustrast rodině, kterou po sobě zanechal. text
Tomáš Obtulovič ml.
foto
Radek Jaroš, zdroje
Zdroj: www.climbandmore.com, www.jclafaille.com, www.climbing.com, www.mountain.ru, www.edviesturs.com, www.everestnews.com
Výběr z výstupů J.C.L: 1989 Privilége du Serpent 7c+, Céüse, free sólo 1990 Divine Providence ED, 7c A2, 900 m, Grand Pilier d’Angle, první sólovýstup 1991 Un Autre Monde ED3, 6c/7a A3, 900m, Grand Pilier d’Angle, prvovýstup L’Ecume des Jours ED2, Pilier Freney Pillar, prvovýstup, za oba výstupy získal ocenění Cristal d’Or 1992 Le Chemin des Etioles ED3, A3, 1.000 m, Grandes Jorasses (Pointe Croz), zimní prvovýstup Weekend in Transilvania 6b, 200m, Trident du Tacul, JV stěna, zimní sólovýstup za 3 hodiny Directe des Capucins ED2, 6c, 450 m, Grand Capucin, první zimní sólovýstup Annapurna 8.091 m, J stěna, nedokončená linie mezi britskou a japonskou cestou, pokus o prvovýstup, dosažena výška 7.500 m, spolulezec: Pierre Beghin 1993 Cho-Oyu 8.201 m /1/, Polská cesta, první osmitisícovka 1994 Zenyatta Mondatta, El Capitan, Yosemity, první francouzský výstup Shisha Pangma 8.046 m /2/, normální výstupová cesta, 7. října na vrcholu Shisha Pangma – Z vrchol 7.950 m, prvovýstup, linie vpravo od S stěny, napojuje se na Polskou cestu, 9. října na vrcholu, podruhé získal ocenění Cristal d’Or. 1995 Alpská odysea 10 velkými alpskými stěnami během 16 dnů, sólovýstupy Nastoupal 20.000 výškových metrů a urazil 180 km. Za tento počin obdržel ocenění Super Borne I.G.N. 4. dubna (1): Lauperova cesta TD+, 1500 m, SV stěna Eigeru, 6 hodin 30 minut a S stěna TD, 750 m, Mönch, 3 hodiny 30 minut 5. dubna (2): Přesun 6. dubna (3): S stěna Aletschornu, 2 hodiny 15 minut, prvovýstup 7. dubna (4): Slovinská cesta TD/TD+, 900 m, S stěna Nesthornu, horní varianta, 4 hodiny 8. – 9. dubna (5-6): přesun mezi Blatten Saas a Zamboni Hütte 10. dubna (7): Marineli Couloir D+, 45-55°, 2.300 m, V stěna Monte Rosa, 5 hodin 30 minut 11. dubna (8): Výstup na chatu Hörnli Hütte 12. dubna (9): Schmidova cesta EDI, 1.000m, S stěna Matterhornu, 17 hodin 13. dubna (10): Odpočinek na Hörnli Hütte 14. dubna (11): S stěna Breithornu, 1.000m, 2 hodiny 45 minut, prvovýstup 15. dubna (12): Výstup na Dent d’Herens znemožnily obrovské séraky, ústup a přesun na chatu La Cabane des Dix 16. dubna (13): North Face TD-/TD, 650m, S stěna Mont Blanc de Cheillon 17. dubna (14): Přesun 18. dubna (15): North Couloir AD+, 800 m, S stěna Col de l’Aiguille Verte, 2 hodiny 30 minut 19. dubna (16): The Shroud TD+, 750 m, S stěna Grandes Jorasses, 2 hodiny Annapurna 8.091 m, Boningtonova cesta, J stěna, pokus o první sólovýstup, dosažena výška 7.600 m
1996 Gasherbrum I 8.068 m /3/, prvovýstup v SV stěně, 28. července sólo alpským stylem za 11 hod. a 20 minut na vrcholu, sestup do vlastního stanu v 5.900 m Gasherbrum II 8.035 m /4/, normální výstupová cesta, opět sólo alpským stylem, 31. července na vrcholu Mari Ri peak 6.250 m – prvovýstup na dosud neslezený a bezejmenný vrchol, pojmenován podle jeho dcery 1997 Lhotse 8.511 m /5/, normální výstupová cesta, s italskou vědeckou expedicí 1998 Annapurna 8.091 m, Boningtonova cesta, J stěna, dosažená výška 6.000 m Aconcagua 6.962 m 1999 Decolage ED+, 6a A4, 750 m, Grandes Jorasses, S stěna, sóloprvovýstup, v zimě ale mimo oficiální zimní sezónu, ve vrcholové části stěny strávil 6 dní na závěsné posteli v děsivém počasí, výstup ukončil 250 m pod vrcholem Pt. Croz Sea of Dreams, El Capitan, první francouzský výstup 2000 Lezení v Rocky Mountains, Kanada Manaslu 8.063 m /6/, SV stěna, první sólovýstup 2001 Voie Lafaille A5 M7, 1100m, 21 délek, Petit Dru, Z stěna, sólo prvovýstup K2 8.611 m /7/, Cesenův pilíř, první francouzský přelez této cesty, spolulezec: Hans Kammerlander, původně měl Lafaille extrémně ambiciózní plán vylézt sólo novou cestu v J stěně, ale špatné podmínky ve stěně ho od plánu odradily 2002 Annapurna 8.091 m /8/, V hřeben, prvovýstup, první traverz Annapurny, spolulezec: Alberto Inurrategi, nejlepší výstup sezóny v Himálajích 2003 3 osmitisícovky za 2 měsíce Dhaulagiri 8.167 m /9/, normální výstupová cesta, sólovýstup, na vrcholu 20. května Nanga Parbat 8.125 m /10/, Tom mix, 65°, 2.000 m, prvovýstup v Diamirské stěně, až k táboru 3 na normální výstupové cestě, spolulezec: Simone Moro, na vrcholu o několik týdnů později s Ed Viestursem, na vrcholu 22. června Broad Peak 8.051 m /11/, Z stěna, normální výstupová cesta, spolulezec: Ed Viesturs, na vrcholu 15. července 2004 Makalu II 7.668 m, Katia nad Tom M5/M6, 80°, S stěna, prvovýstup a první cesta z Tibetu a Makalu 8.481 m, SZ hřeben, pokus o vrchol ze sedla Makalu La Shisha Pangma 8.046 m, JZ stěna, sólovýstup, vlastní varianta, v prosinci na konci podzimní lezecké sezóny 2006 Makalu 8.481 m, SZ hřeben, pokus o první zimní výstup, sólo, měla to být jeho 12. osmitisícovka, zahynul na výstupové cestě někde mezi svým bivakem v 7.600 m nad sedlem Makalu La a vrcholem, asi spadnul do trhliny († 27. leden 2006) Kromě Makalu mu k vylezení všech osmitisícovek zbýval ještě Everest a Kangchejunga. Stal by se tak prvním Francouzem, kdo to dokázal.
Makalu 8481 m Mahalangur Himal, region Khumbu, Nepál Osamocená majestátní osmitisícovka ve tvaru pyramidy se čtyřmi hlavními hřebeny. Její název v překladu znamená „Velký černý“ nebo „Velká čerň“ a symbolizuje trůn božstev. Svým tvarem je velmi atraktivní, ale co do náročnosti se řadí mezi obtížnější osmitisícovky. 15.5. 1955 – SZ hřeben, Francouzi Jean Couzy, Lionel Terezy 1970 – J hřeben přes J vrchol, Japonská expedice 1971 – Z hřeben, Francouzi B. Mellet a Y. Seigneur 1975 – J stěna, Jugoslávci Stane Belak, Manfreda Marjan 1978 – 1. výstup bez kyslíku, Sherpa Ang Cheppal 1981 – 1. sólovýstup, nová varianta do sedla Makalu La a SZ hřebenem na vrchol, Polák Jerzy Kukuczka 1993 – V hřeben, Japonská expedice 1997 – Z stěna, Rusové Alexej Bolotov, Yuri Ermatchek, Nikolai Jiline, Dmitrij Pavlenko, Igor Bugachevski
33
Freundschaf t Ver tikal S Hansem a Kristiánem, bratry z rakouského Altausee, mě minulou zimu seznámil Jarda Plšoun. Před spoustou let je potkal v Ádru a vytáhl jim tam pár cest. Ne že by kluci lezli špatně – naopak. Jen na to ,,kvantum“ kruhů zkrátka nebyli zvyklí. Od té doby jejich kontakty pokračují. Určitě se dají označit za dobré a v současnosti i docela časté. U nich doma, v okolí Loseru (Loser – 1.838 m, dominantní vrchol jakéhosi okraje Totes Gebirge), lezou dodnes na vápně „sakra těžký“ a kolikrát i „sakra dlouhý“ cesty. Loni v září jsem se s Jardou do těchto končin vydal zase. Naše hlavní eso Můža z toho nějak vycouval kvůli práci, a tak to vypadalo spíš na turisticko-společenskou záležitost. Zvlášť, když hned po našem příjezdu napadl zhruba od dvanácti set metrů sníh a dole celkem vytrvale pršelo. V předpovědi byla v té deštivé hrůze jen jedna díra, jeden slunečný den. Naštěstí vyšel na sobotu, kdy „bráchové“ nemusí do práce. V pátek večer jsme se u českého „bíru“ s Hansem a Kristiánem dohodli, že se jen tak cvičně mrkneme na jejich domovské terény. Nemělo význam chodit nějak vysoko, protože sníh se nahoře pořád držel (vzhledem k datu kvalitní výkon). Loser byl tudíž ze hry a kluci vybrali nižší kopec – Tressenstein (1.192 m). Na jeho úbočí udělali místní borci pár jedno až dvoudélko-
vých prásků a na skalnatém vršku se zdvihá z dálky viditelný vápencový prst 60 až 70 m vysoký. Vzhledem k předpokládané obtížnosti je jasné, že pokud k lezení dojde (přece jenom toho napršelo dost), bu34
Loser
dou Hans s Kristiánem ti, kdo budou tahat lano. Nejspíš nejen lano. Obě cesty na „rozlezení“ jsou pěkné, ale pořádně těžké. Průvodce patrně není, takže klasifikaci mají kluci „ve voku“ a nechtěli nás asi strašit. Některá místa byla na lezce našeho formátu fakt moc, řekl bych možná za 7 UIAA. Hned po „rozcvičce“ toho teda máme tak akorát. Na návrat je brzo, proto se ještě jdeme projít ke skalám na vršku. Samotný výstup byl poměrně drsný a krkolomný a vápencová věžička vypadala opravdu dobře. Změna plánu proběhla okamžitě – zkusíme to dát, když je to taková nádhera. Rychle vytáhnout už zabalené sedáky a lana a frčíme vzhůru. První dlouhou délku zmákneme vyloženě v pohodě. Na prostorném štandu jsme se potkali s Hansem a Jardou, kteří lezli z druhé strany. Od štandu se to začalo řádně zvedat. Další krátkou, tentokrát
už těžkou délku, vysupím za Kristiánem dost překvapivě pořád ještě bez větších obtíží. Pak následuje značně výživný traverz, na jehož konci pokračuje cesta nahoru klíčovou spárou. Údajně nad ní by to zase mělo jít snadněji. Traverz jsem relativně přeběhl, ale ta prasklina byla past. Zapasovaný v ní postupně prakticky všemi údy se zoufale škrábu vzhůru a v duchu musím před Kristiánem hluboce smeknout. Po třech dnech deště tudy teče docela slušný vodopádek a na prvním to musela být pořádná „darda“. Lezení tu připomínalo canyoning. Třebaže jsem spárou projel několikrát, ne a ne ji vysušit. Vždy, když se mi podařilo dolézt, nebo spíš doplavat, k tutovýmu madlu na vrchu, absolutně mi došla šťáva. Neudržel bych se ani za kliku u dveří. Z ničeho nic se přiblížil večer, rozum velí co nejrychleji vycouvat – snad někdy příště. Než dojde na slaňování,
Tressenstein – Kristian v akci
čeká nás ještě brigádička v úklidu kamene. To, že se tu poslední dobou moc nelezlo, je zřejmé a strhnout na sebe volné šutry se nám nechtělo. Slanění pak už proběhlo jak mělo. Při sestupu nám Hans ukazuje ve svahu hromadu zaklíněných kamenů, asi tak metrového průměru, které tu prý posledně tutově neležely. Takže sem tam zkrátka padají! Mezitím už je tma jak v pytli a pro změnu zase leje jako z konve. Zhodnocení dne proběhlo na nefalšované rakouské zábavce v nedalekém městečku, kam nás kluci vzali seznámit se s místním folklórem. Obrovský stan nacpaný po střechu, na podlaze sláma, spousta domácích týpků v ko-
mohutnou stěnou Trisselwandu (1.755 m). V některých zdejších projektech mají prsty i Hans s Kristiánem. Když nepřeje počasí, dá se jet do Pürggu (asi půl hodiny autem), kde jsou cesty níž a chráněné. I zde to v létě oba Jardové mapovali. Více než 40 cest od IV. do VIII. stupně UIAA skýtá možnosti širokému okruhu lezců. Jištění je většinou důkladné, vzhledem k obtížnosti je počet borháků celkem na místě. Vápenec má slušnou kvalitu, ale přece jen jsou to hory a občas může něco spadnout. „A když se konečně na štandu rozdejcháš, najednou zjistíš, že za zády na obzoru svítí ledovce Dachsteinu až bolí
Trisselwand
žených kraťasech, hlučná kapela, pivo, vuřty… Zahulákali jsme si řádně, a to i přes moji totální neznalost němčiny. Leze se tady samozřejmě ve vícero lokalitách. Několik exponovaných a výhledově určitě nádherných cest se nachází přímo na Loseru. Tam Můža s Plšounem působili už v létě. Pár obtížných (okolo 7 UIAA), solidně dlouhých (600 m) prásků vede také Jarda v Pürggu
oči. Námahou rozklepané ruce nemají šanci tu krásu včas vyfotit a za pár minut už je všechno beznadějně schované v mracích. Ten krátký, nečekaný a pomíjivý obraz ale zůstane v paměti hodně dlouho… možná napořád.“ P. S.: Po návratu jsem se začal učit německy – proto ten název. text
Petr Pipek
foto
Petr Pipek, Jarda „Plšoun“ Plšičík
35
H‡i ¿t ê pr o h or ol ezce Nez ast u pi t el nÿ m ú k ol e m Ç HS j e z a-
ji sti t s vÿ m çl e n û m " h‡i ¿t ê" , kr o mê çi stÿc h
p‡ ekl i æ kᇠû
pr ot oæ e
p ot‡ e b ují
s kál y k l ez e ní v¿i c h ni . B oh uæ el s e u n ás
n al éz á vêt¿i n a atr a kti vní c h l ez ec kÿc h
obj ekt û v c hr á n ê nÿc h úz e mí c h, a t a k s e o p ovol e ní h or ol ez ec ké çi n n osti
musí
al e z p oc h opi t el nÿc h d ûvod û i
pr o
æ á dat. Ç HS t o dêl á n ej e n pr o s vé çl e ny,
v¿ ec h ny çl e ny s p ol k û or ga ni z ova nÿc h v
UI AA. Nêk dy s e s tí m " s vez ou " i " n e or-
ga ni z ova ní " .
Nej n ovêj ¿í m vÿsl e dke m
t ét o çi n n osti j s ou p ovol e ní h or ol ez ec ké çi n n osti v obl asti Adr¿ pa¿s k ot e pl i c kÿc h
s kal
a Br ou movs kÿc h
st ê n , Çes ké h o
r áj e a Nár od ní p‡í r od ní r ez er vac e Karl -
¿t ej n, kt er é d ost ávát e j a k o p‡íl oh u t oh ot o çí sl a Mont a ny. J e t o h od n ê, n e b o mál o? Pr o n êk oh o moæ n á mál o, al e ve
s k ut eç n osti j e t o moæ n é maxi mu m.
Zvl á¿t ê v p‡í pa dê Adr¿ pa¿s k o Te pl i c-
kÿc h s kal
a
Br ou movs kÿc h st ê n ¿l o
Starosta a Starostová, foto Ka mil Hrá dek
o z dl ou h avÿ a n es n a d nÿ pr oc es, kt er ÿ
p ovol e n o vÿji mk ou a t e dy j e n çl e n û m
n osti
odka-
v UI AA. Dop or uç uji p‡ eçí st si v Od û-
O j e d n á ní k ol e m Adr¿ pac h u: htt p: //ti nyurl . c o m/ n 4dq4
l e ní pr o Çes kÿ kr as a Çes kÿ r áj. Zde ji æ
‡ uj e a j a ké má n áz or y. P ovol e ní pl atí d o
P‡ e hl e d s kal ní c h obl astí n a we b u Ç HS: htt p: //ti nyurl . c o m/ ktz gj
d otç e nÿ m p ok u d moæ n o n e¿l a pat n a
Str uç nÿ p‡ e hl e d
z a hÿbal l ez ec k ou ve‡ ej n ostí. n aj det e
P odr ob-
v i nt er n et ovÿc h
z ec h. L et os byl a vç as ob n ove n a p ovon e d o¿l o k t a k ovÿ m pr obl é mû m.
V Çes ké m r áji n e ní kvûl i er ozi p ovo-
l e n o l ez e ní n a s ever ní str a n ê S uc hÿc h
s kal , hl avn ê kvûl i vel ké mu p ohyb u p o æ e b‡í cí c h d o s e dl a. Tyt o æ e b‡í ky mají
bÿt zr u¿ e ny, a by n e byl o moæ n é tí mt o
s e dl e m pr oc h áz et. Na l ez e ní p op ul ární c h c est ve d oucí c h z r okl e by t o n emêl o mí t vl i v. Ze z n á mÿc h t er é n û n e ní
p ovol e n
masi v
Çert ova r u ka.
Ç HS a h or ol ez ec kÿc h s vaz û s dr uæ e nÿc h
vod n ê ní , k d o s e k p ovol e ní m vyj a d-
r ok u 2 008, a t a k by byl o d obr é s e s n aæi t
k u‡í ok o, a by n á m t o z a dva r oky n êk d o n es p oçí t al .
V NP R Karl ¿t ej n, z a hr n ují cí vá pe n-
c ové obl asti v ok ol í Sr bs ka a Svat é h o
J a n a p od s kal ou s e j e d n á o vyhr az e ní mí st pr o h or ol ez ec k ou çi n n ost, çi l i p‡i
s pl n ê ní
p od mí n ek
tu
moh ou
l ézt
V¿ e o-
i n e or ga ni z ova ní h or ol ezci . R ozs a h p o-
j e n n a c est ác h, uve de nÿc h v s ez n a mu
p‡ e dc h ozí h o, t er é ny pr o h or ol ez ectví
bec n ê j e v Çes ké m r áji p ovol e n o l ez e ní
vr c h ol ové k o mi s e,
p oç et çl e n û l a n o-
vé h o dr uæstva j e, s vÿji mk ou pr vovÿst u-
vol e ní s e ni j a k vi di t el n ê n el i ¿í od t oh o byl y vyhr az e ny n a 1 0 l et. Uæ z t oh o j e
vi dêt, æ e z de j s ou pr obl é my s ouæi tí h o-
p û, o mez e n n a t‡i a j e z a káz á n z p ûs ob
r ol ezc û s e z byt ke m s vêt a dal ek o me n¿í.
" r yba‡ e ní " a p ouæí vá ní ma g n ézi a.
Çer nÿ d û m a n e ní vyz n aç e n a v ma pc e.
n a vêæ e p ovol e ny bez vÿhr a d a pr vovÿ-
v NP Çes ké ¢vÿc ars k o. Ob n ove n a v¿ a k
C H K O.
V ost at ní c h obl ast ec h j s ou s e
j e h o Náv¿t êvní ‡ á d a vÿji mka n e ní z a-
Cel or oç n ê j s ou p ovol e ny S u¿ ky ( vyj ma
Pr osí me v¿ ec h ny, n eæ p ûj d ou n êka m
l ez e ní s h or ní m ji ¿t ê ní m " n a r yb u " − V hl avní c h obl ast ec h j s ou pr vovÿst u py
st u py n a masi vy s e s ou hl as e m s pr ávy s ou hl as e m C H K O v¿ ec h ny pr vovÿst u py.
V Al kaz ar u
u ni kl a
p oz or n osti
obl ast
Ç HS æ á dal t a ké o ob n ove ní vÿji mky
n e byl a,
pr ot oæ e h or ol ez ectví ji æ ‡ e¿í
p ot‡ e bí.
s ever u) a P a nƒá k vç et n ê pr vovÿst u p û
l ézt, a by si zji sti l i c o s e s mí a c o n e. J e d-
Votr u bc ûv l o m n a Koz á k ovê. P odr ob-
obl ast ec h n a i nt er n et ovÿc h str á n kác h
a v zi mê s d ost at eç n ou n osti
j s ou
vrstvou l e d u
uve de ny v p‡íl oh ác h.
Za
z mí n k u st ojí, æ e l ez e ní v Çes ké m r áji j e
36
I nt er n et ové odkazy:
Zá k on a
p‡í r ody a kr aji ny: htt p: //ti nyurl . c o m/z ur 3 o
o oc hr a n ê
P odr ob nÿ çl á n ek o oc hr a n ê p‡í r ody a kr aji ny ve vzt a h u k l ez e ní: htt p: //ti nyurl . c o m/f3 wmu
Met odi ka H O S a kal , ç ást Oc hr a n a p‡í htt p: //ti nyurl . c o m/ ha ut g
r ody:
Se kretari át : Záto p kova 1 0 0/2 , P. S . 4 0
1 6 0 1 7 P rah a 6 − Strah ov
ù ‡ed n í h od i ny:
po n d ê l í 9 − 1 2 a 1 3 − 1 5 úte rÿ 1 3 − 1 8
çtvrte k 1 3 − 1 8 te l efo n : 2 9 6 1 1 8 2 07 ( i fax) 6 0 3 6 4 6 2 07, 2 9 6 1 1 8 3 47 6 0 3 6 4 6 3 47
n a k v p‡i l oæ e n é p‡í r uçc e a v ost at ní c h
e-m ai l : i nfo@h o rosvaz. cz
www. h o rosvaz. cz v obl asti .
g e n e rál n í p artn e r:
r u bri c e S kal ní Petr Ja n dík
Na Everest už lezli aneb
Na nejvyšší horu sluneční soustavy!
Praha, Malá Strana, gymnázium Jana Nerudy v Hellichově ulici, září 2005: „Mohli bychom překonat nějaký český rekord v lezení na umělé stěně.“ Takto promluvil jednoho rána mladý tělocvikář Jarda Tomeš. „Na Everest už lezli, co takhle něco vyššího?“ chytl se okamžitě jeho nápadu starší kolega Jiří Kadlec. Olympus Mons (25.600 m) je nejvyšší hora Marsu i celé sluneční soustavy. Parta nadšenců kolem profesorů Tomeše a Kadlece si ho vybrala jako fiktivní metu svého pokusu, při němž je čekalo nepřetržitých dvacet čtyři hodin lezení na třináctimetrové horolezecké stěně obtížnosti 4 až 5 ve Sportcentru Palmovka v Praze 8. Aby za den a noc více než pětadvacet výškových kilometrů zdolali, museli by amatérští lezci
zvládnout jeden výstup v průměru za necelých 44 sekund. Ve stěně se přitom střídal dvacetičlenný tým složený z pedagogů a studentů i studentek 1. až 6. ročníku gymnázia. Na každého účastníka v průměru připadlo kolem stovky výstupů, a tak lezci hojně využívali služeb přítomného maséra. „Chtěli jsme tímto způsobem hlavně ukázat mladým lidem atraktivní způsob aktivního trávení volného času,“ vysvětluje Jiří Kadlec, jeden z organizátorů akce a pedagog GJN. „Naším cílem přitom bylo překonat tři české rekordy a ustanovit také jeden světový rekord ve zdolání výšky hory Olympus Mons. V minulosti už se lezlo na fiktivní Mt. Everest – a to i z Mariánského příkopu – a proto jsme si my vybrali nejvyšší horu celé sluneční soustavy, Olympus Mons. Je to ostatně jenom jedna z mnoha sportovních akcí, které se studenty ve svém a jejich volnu podnikáme.“ Pokus o rekord se nakonec ještě před vypršením časového limitu 24 hodin, který jsme si stanovili sami, povedl a Olympus Mons byl zdolán. Parta nadšenců nakonec „ulezla“ přes-
ně 31.057 výškových metrů a zároveň byly tak překonány tři české rekordy a ustanoven jeden zcela nový světový rekord. Celkem za čtyřiadvacet hodin proběhlo 2.389 platných výstupů, tedy v průměru více než 100 na jednoho účastníka. Nejmladšímu účastníkovi bylo necelých 14 let, nejstaršímu 49 let. Nejpilnější lezci (byli dva) zdolali stěnu 178krát a nejrychleji ji pokořil za neuvěřitelných 13 sekund (tedy jeden výškový metr za sekundu!). Studenti se spolu se svými učiteli připravovali na celou namáhavou akci od září 2005. Dvakrát týdně ráno se konaly kruhové posilovací tréninky a všichni pravidelně chodili lézt na školní stěnu a o víkendech také do Sportcentra Palmovka i na jiné pražské stěny, a také na cvičné skály v okolí Prahy. Po celou dobu rekordního pokusu panovala skvělá přátelská atmosféra, všichni všechno maximálně podřídili dosažení společného cíle. Nejlepší lezci například v době určené k odpočinku alespoň na chvíli střídali unavené jističe a jističky. Po celou dobu byli také přítomni a lezce povzbuzovali rodiče, spolužáci, přátelé a také zástupci sponzorů. Zvláštní uznání zasluhují i zástupci agentury Dobrý den, kteří celý pokus pozorně sledovali a dohlíželi na regulérní průběh. Účastníci – lezci i pomocníci – přejí všem, kteří něco podobného chtějí zkusit také, aby si užili alespoň tolik krásného lezení, fantastické atmosféry a nádherné zábavy, kolik si jí užili oni! “Nikdo se nezranil, na těle, a doufám, že ani na duši. Naopak, určitě na to do smrti nezapomeneme!“, dodává Jarda Tomeš. Olympus Mons – překonané a nově ustavené rekordy: Fiktivní výstup na Mt. Everest (8.848 m): 6 h 51‘18“, dřívější rekord 10 h 20‘ Mariánský příkop - Mt. Everest (19.882 m): 15 h 4‘17“, dřívější rekord 16 h 20‘ Olympus Mons na Marsu (25.600 m): 19 h 36‘59“, ustavující český a neoficiální světový rekord. 24 hodin: 31.057 metrů, dřívější rekord 25.900 metrů text
Jiří Kadlec, Jaroslav Tomeš
Rozsáhlejší zprávu o akci, dojmy a pocity, naleznete na www.montana.cz.
37
Ondra Beneš, Ložená hrana VIIIc, Čert, Ostrov
foto: I. Wondráček
esta do h ----- aneb C
vy duše lubin lezco
zprava ----Původní A
N 12:46 Od: MONTA května 2006 Odesláno: 5. s ej bene Komu: ondr tana dráčka. on u od Ivo Won Předmět: M lezeckou fotk ou kn pě ou hčí tu jednu tv r údajů... í cesta, nejle ní hodilo pá Ahoj, máme zen, nejtěžš ější jánevímco? se někam k ro by na že u: , yl lím st Mys t ve íben žitek, nejobl poslat pár vě Nemohl bys nohy, nejhorší životní zá padalo líp. vy t lé os lik ce cesta, ve by to pak , myslím, že Díky předem ě! dn Měj se pará Re: Montana ok + Labák i ty a) a THC 8b dyby tak šly - 6.1.1983 goide (Siruan horách prostě krása! K ne Re + 8b j - ne ě v po v Tisé v zim - nejlehčí 1 y! st těžký ce Tomajdu lezečky 37,5 ra na lezení vše - noha 41 a álem zabil svýho partne všechnu a sním úplně d m rá ... em m ám js dí m pr yž u - kd uzik ochu je u Kosti, m teď na něj tr le. - nej knajpa . Mám rád saxofon, ale a, je total so sk at či jč ra kromě lozit do labá tím le ě, ov jn í, maj sa fa Snad to stač
Lezcův slovník poučný
3
1. Lezení a horolezectví (po čemkoli), jeho disciplíny a specifické rysy Lezení ledů, ledopády: o co jde je nad slunce jasné. Na nohou a v rukách máte jakési ostré špice (mačky a cepíny), jimiž kopete a tlučete do zmrzlé vody tak, abyste se tam udrželi a zároveň tu krásu, v níž se silou vůle držíte, nerozbili. Obtížnost lezení záleží jednak na sklonu terénu a jednak na kvalitě ledu samotného. Stupnice obtížnosti se značí WI (winter ice) a stupně jsou 1 až 7, tedy lehký ledík bude třeba WI 2 a naopak převislá, téměř nejistitelná a štípající se hrůza za WI 7.
Dry tooling: moderní to odnož mixového lezení, kde rozdíl pozná každý – chybí zde led a ta trocha, co se náhodou vyskytne, většinou zavazí. Sníh tu není neb jde většinou o slušné převisy. Je to druh počínání (pro mě za mě tomu říkejte lezení) nejvíce ovlivněný technologií výrobců. V počátcích bylo moderní lézt s cepíny bez použití poutek, jež mnohé ulehčily. To mělo smysl jen do té doby, než se začaly vymýšlet různě zakřivené rukojeti, ve finále shodné s hrazdou. Vrcholem všeho jsou různé vychytávky, díky nimž se lze na cepíny (teď už opravdu zbraně) pověsit za nohy a relativně dobře si odpočinout. Chce to trochu cviku, ale průměrný gymnasta by neměl mít větší problém. Na mačkách (takový ty špice na botách) přibyl hrot na patě a vpředu dost často bývá místo dvou pouze jeden. Mačky se kdysi upínaly jen na pořádnou bačkoru z kůže, potom z plastu a nověji opět z kůže. Se závody a honěním váhy se přešlo na speciální botičky podobné odstrojeným bruslím (někdy opravdové brusle), ale i ty jsou relativně těžké, takže se tuhá mačka pár hřebíky chytne na lezečku a máme střevíc vítězů. Rozdíl oproti klasické horolezecké obuvi činí třeba i 2 kg a to není málo. Myslím, že by neškodilo, alespoň pro závody, stanovit technické parametry možné použitelné výzbroje. Stejně jako hokejistům hlídají zakřivení hokejek a u vozů F1 zavedli pneumatiky se vzorkem. Nebo všechny dovažovat na startovní hmotnost v plné zbroji, třebas 85 kilo chlapy, 75 kilo holky. Jinak co se týče stupnice, tak ta je značena M
s následujícím číslem od 1 do 12. Je rozdíl, leze-li se stará M7 s moderními zbraněmi, nebo na rovných cepínech jako prvovýstupce. Na druhou stranu, ty starší „prásky“ mají i nesmazatelný psychický náboj, kdežto nové těžké cesty jsou ve většině případů kvalitně zajištěny nýty. Capsule styl: někdy snese označení „ruský tank“. Rychlost postupu jako při alpském stylu se sice většinou vytratí, ale v závislosti na psychické odolnosti týmu jste téměř k nezastavení. Musíte pochopit, že ve stěně nejenom polezete, ale budete bydlet i několik týdnů bez toho, že si sem tam odskočíte projít se pod stěnou. Pochopitelně vše potřebné na tu dobu vláčíte s sebou, což samo o sobě zabere spoustu času. Použití fixních lan v omezené míře, a to většinou od neustále se vzhůru posouvajícího prvolezce po tábor ve stěně, jejž většinou představuje závěsná postel. Po dosažení dalšího vhodného místa pro tábor se bydlení přesune o kus výš. Tento styl je doménou velkých odlehlých stěn.
Big wall: znamená něco jako „velká stěna“, ovšem to je pojem s celkem širokým záběrem. Parametry stěny honosící se tímto označením záměrně vynechám, neboť jde spíše o způsob pohybu ve stěně, která by měla být skutečně velká a strmá. Tento způsob průstupu stěnou, dá se říct, je totožný s „kapslovým“ stylem. Rozdíl by měl být pouze v možnosti, alespoň pokud to fixy dovolí, sjet na pevnou zem, zajít si na pivko a tak. Tedy postupujete do určité obtížnosti volným lezením, a až se vám nebude chtít (nebo budete muset), začnete hákovat (co to je, si povíme). S sebou táhnete spoustu krámů, jejichž transport stěnou je „něco“, ale to už vlastně víte. Udávají se stupně obtížností v dané cestě provozovaného typu lezení. To znamená, že když se to všechno správně semele, tak polezete volně, budete hákovat, zobat do ledu, a nakonec uděláte koryto ve sněhovém svahu. Aby toho nebylo málo, tak na úvod se uvede číslice od I do VII, přičemž I znamená, že cesta zabere tak hodinku (to ale není big wall) a naopak v VI už budete „strašit“ několik dní a třeba i týdnů. O VII platí to stejné, ale s tím rozdílem, že budete někde, kde ani ty lišky nedávají dobrou noc, tj. hodně daleko od civilizace. text kresby
Vilém Pavelka Lenka Petrášková
39
medicína
9
První pomoc na laně
aneb Ošetři a zachraň na skále, ledu a sněhu
Pád a jeho následky Zaměřeno na páteř I Poranění páteře pádem a jeho zachycením Páteř – Anatomie, funkce, pohyblivost Zdravotní rizika s pádem spojená Kontrolovaný a nekontrolovaný pád Toto téma volně navazuje na předchozí díl „První pomoci na laně“ pod názvem „Vis na laně a trauma z visu“. Nicméně se musím přiznat, že jeho obsah nosím v hlavě od vzniku této rubriky. V té době jsem si pořizoval nový sedák a nemohlo mi uniknout, že jednoduchý bederní pás změnila většina firem na dvojitý nebo jej alespoň zvýšily a upravily. Ten tak sahá výše. Jeden z těch sedáků jsem si pořídil a byl jsem velmi mile překvapen. Nejenom že lépe fixuje trup, sezení ve visu je v něm mnohem pohodlnější, a to hlavní, pády jsou v něm příjemnější. Na druhou stranu jsem si dobře pamatoval z knihy Pita Schuberta obrázek horolezce v sedacím úvazku visícího na laně s prohnutým tělem a hlavou ve výšce nohou, vám známý pod označením „fenomén sklapovacího nože“. K tomu mě začalo zajímat, jaký vliv a především následky plynou z opakovaných pádů při sportovním lezení. Další díl této rubriky byl tak jasný, jen bylo potřeba dostat se k nějakým informacím. Na vrcholu Gross Glockneru 3798 m – duben 2005
Oslovil jsem tehdy mailem dvě tuzemské firmy zabývající se výrobou úvazků a zeptal se jich, zda o riziku poranění bederní páteře při zachycení dlouhého pádu ví nějaké podrobnosti a zdali jej berou v potaz a jak přišly na konstrukční řešení zdvojeného bederního pásu. Jedna neodepsala, z druhé přišla odpověď, že konstrukce sedacího úvazku vychází z dlouhodobě ověřené koncepce. Taková odpověď
40
mne neuspokojila. Někdo mi řekl, že prostě jedna firma něco vymyslí a změní, to se ujme, a tak to ostatní firmy hned okopírují. Bylo mi řečeno, ať zkusím napsat firmě Petzl, která je jednou z největších a nejstarších firem zabývajících se výrobou horolezeckého materiálu. Mezitím jsem téma dal k ledu a oživil jej až letos.
Sedací úvazek s dvojitým bederním pásem
Dostal jsem se k cizojazyčným článkům, které se pádem a navázáním na lano zabývají a jejich obsah byl velmi překvapující. Mimo jiné v jednom z nich se k tématu vyjadřoval Peter Popall, dlouholetý horský vůdce a člověk odpovědný u Petzla za technologický vývoj. On považuje za ideální horolezecký úvazek právě úvazek sedací! Zmiňuje však i několik situací, kdy by raději zvolil úvazek kombinovaný. Své slova opírá o firemní výzkum na toto téma a samozřejmě dlouhodobou praxi a zkušenosti. To už ale trochu předbíhám! Hlavním cílem článku je zdůraznit význam páteře pro horolezecký sport obecně a její maximální možnou ochranu při provozování různých horolezeckých disciplín. Předem zdůrazňuji, že každé poranění a úraz páteře při pádu může mít vážné následky! Metodicky správné navázání se na lano (uzel), jištění, dostatečný počet jisticích prostředků, a samozřejmě správné a bezpečné zachycení pádu, jsou základní kameny bezpečného provozování horolezeckého sportu. Takto naprosto minimalizujete rizika případného poškození páteře při pádu! Pády z velké výšky na zem končí v naprosté většině těžkými zraněními bez souvislosti se způsobem navázání. Na to bychom měli vždy myslet a své dovednosti a schopnosti vzít v potaz ve výběru cesty. Pokud se budu bavit o pádu, vždy budu předpokládat navázání
na lano prostřednictvím horolezeckého úvazku, tedy sedacího nebo kombinovaného. Minule jsem už zmínil, že samostatné používání prsního úvazku je naprosto nevhodné při jakékoliv horolezecké činnosti! Poranění páteře pádem a jeho zachycením – stalo se v Alpách… V severní stěně Eigeru (Bernské Alpy) a Grand Jorasses došlo k dlouhým pádům prvolezců navázaných do sedacího úvazku, kteří po zachycení pádu viseli zalomeni v pase s hlavou v úrovni nohou. Horolezec z Eigeru si stěžoval na bolestivé zranění zad a ze stěny byl zachráněn helikoptérou. Japonský horolezec pád ve stěně Jorasses nepřežil. Pitva nebyla nařízena, a tak přesnou příčinu smrti neznáme. V Dolomitech na věži Torre Triesta v Carlessově cestě v roce 1980 spadl horolezec dvacet metrů a pád nepřežil. Zřejmě měl pouze sedací úvazek. Jeho tělo visící na laně bylo zalomené s nohaa a hlavou dole. Přesná příčina smrti je neznámá. Podobný úraz se stal v roce 1986 na Oberreintaldomu v pohoří Wetterstein, kde horolezec spadl šedesát metrů. Našli jej visícího v sedacím úvazku ve stejné pozici se silně zdeformovanou páteří bez známek života. Další velmi podobný případ se odehrál ve stěně Benediktenwand v Bavorsku, kdy se horolezec zabil po třicetimetrovému pádu. Opět stejná poloha těla visícího na laně. Pit Schubert hovoří o poranění bederních a krčních obratlů bez dalších podrobností. Ovšem velmi zajímavá nehoda se stala v roce 1986 v severní stěně Breithornu (Walliské Alpy). Můžeme se domnívat, že prvotní příčinou smrti horolezce byl právě pád do lana, které měl navázané do sedacího úvazku. Prvolezec spadl ve firnové stěně o sklonu 45° a po třicetimetrovém pádu byl zachycen spolulezkyní. Ta k němu okamžitě slezla a zjistila, že její partner nemůže hýbat nohama. Zajistila ho a poskytla mu dostupnou ochranu a sama stěnu dolezla, aby přivolala pomoc. Záchrana přišla na druhý den, bohužel její partner byl již mrtvý. Podlehl podchlazení. O průběhu pádu nic bližšího Pit Schubert nezmiňuje, nicméně je velmi zvláštní, že by si takto způsobil těž-
ké poranění bederní páteře zachycením obyčejného třicetimetrového pádu na firnu o sklonu 45°. Pitva nařízena nebyla a tudíž je opět příčina smrti nejasná. A jako poslední případ zmiňuji pád horolezce po zasažení bleskem na Zahnkofelu v Dolomitech v roce 1979. Horolezec navázán do sedacího úvazku byl po nárazu blesku do skály odmrštěn a spadl do lana zhruba třicet metrů do volného prostoru převislé severovýchodní stěny. Po pádu nejevil jakékoliv známky života. Našli jej visícího v laně se zalomeným tělem a hlavou v úrovni nohou. Na těle nenašli známky po zásahu bleskem. Přesná příčina smrti pro neprovedenou pitvu je neznámá. Žádný případ pádu s podobnými následky mi z českých skal nebo z Tater není znám. Pokud shrnu tyto případy, tak společná jim je pozice visícího, velká délka pádu, navázání na sedací úvazek a určitým způsobem poraněná páteř. Na druhou stranu jim je také společná neznámá přesná příčina smrti na základě neprovedené lékařské pitvy. A těžký úraz hlavy mohl být téměř u všech zmíněných případů hlavní příčinou smrti, jak se domnívají autoři podobného článku v Berg und Steigen Lutz a Mair. Poranění páteře opakovanými pády při sportovním lezení – u nás i jinde… Každý sport s sebou nese určitá rizika a pokud jej děláme na vrcholové úrovni, hrozí daleko více. To s největší pravděpodobností platí i pro velké množství pádů při sportovním lezení. Je velmi těžké říci, zda bolest zad u lezců a horolezců je v přímém následku velkého množství pádů při lezení. Těch, kteří pravidelně padají do lana při přelézání a nácviku cest, je opravdu málo. A případné následky by se projevily relativně pozdě. V současné době jsem také nikde nečetl, že by nějaký lékař dával bolesti zad do přímé souvislosti s lezením. Ale i tak jsem se dozvěděl kusou informaci od šéfredaktora, když jsem zmínil téma tohoto dílu. Vzpomněl si, že jednou při lezení na písku si nějaký lezec stěžoval na bolesti zad. V okolí byl znám zejména pro velké množství pádů. To by potvrzo-
valo domněnky některých lékařů. Na písku, jak známo všem, je délka pádu kapitola samo pro sebe. Poranění páteře pádem a jeho zachycením Jako pokaždé trochu teorie na úvod. Než se dostanu k samotnému mechanismu poranění páteře, je nezbytné nejprve trochu páteř popsat a vysvětlit její funkci. Pak popíšu zdravotní rizika s pádem spojená, zaměřeno především na páteř samotnou, a nakonec vysvětlím pojmy kontrolovaný a nekontrolovaný pád, které jsou nezbytné k pochopení mechanismu poranění. Páteř Anatomie Páteř je osová kostra trupu, která tvoří přirozený nosník těla. Spojuje hlavu, horní a dolní končetiny a spolu s hrudním košem a břišní dutinou nese všechny orgány. Je tvořena sloupcem 24 obratlů (7 krčních, 12 hrudních, 5 bederních) spojených meziobratlovými disky, meziobratlovými klouby a přemosťujícími vazivovými strukturami. Anatomicky pokračuje kostí křížovou a kostrční, které tvoří srostlé křížové, resp. Kostrční, obratle. Tyto struktury jsou nepohyblivé a tvoří součást pánve. V prostoru páteř zaujímá Páteř – pohled z pravé strany a ze předu (C– krční obratle, Th – hrudní o., L – bederní o., S – křížové o., křížová kost Co – kostrční o., kostrč)
ideální postavení, které k udržení za normálních podmínek vyžaduje minimum energie. Při pohledu shora je páteř dokonale uspořádaná s perfektní symetrií mezi levou a pravou stranou. Obdobná situace je i v rovině horizontální. Drobná stranová zakřivení páteře můžeme považovat za normální nález. Tato drobná zakřivení souvisí s pohybovými funkčními změnami či orgánovými asymetriemi, a nebo mohou vznikat i přechodně při asymetrickém zatěžování páteře. Ale z boku je páteř tvořena po sobě následujícími fyziologickými zakřiveními v krční, hrudní a bederní části páteře. V krční a bederní části je páteř zakřivena směrem dopředu a v části hrudní směrem dozadu. Spojení jednotlivých zakřivení je hladké a dohromady tak vzniká harmonický profil páteře. Svaly zad se na páteř upínají v několika vrstvách, jejich anatomie a funkce je relativně složitá. Můžu jen ze zajímavosti poznamenat, že zatímco břišní svalstvo je u horolezců velmi dobře vyvinuté, u hlubokých svalů zádových je tomu často naopak (především svaly Mm. erector spinae – vzpřimovač páteře). Příčinou je téměř trvalá kontrakce břišních svalů při lezení, které tak sílí, zatímco hluboké svaly jsou opomíjeny a oslabují. Je dobré na to myslet a do tréninkového programu zapojit i jiný druh pohybu než samotné lezení, který tuto nesouměrnost kompenzuje. Lezce
41
s takovou svalovou dysbalancí lehce poznáte podle typického postoje se zakulacenými zády a propadlým hrudníkem. Funkce Páteř má funkci nosnou, pohybovou a její páteřní kanál chrání míchu podobně jako lebka mozek. Základní funkční jednotkou páteře je mobilní segment, který je tvořen dvěma sousedícími obratli, meziobratlovou ploténkou mezi nimi a vazivovým aparátem, který oba obratle spojuje. Funkčně je páteř rozdělena do dvou sloupců, do kterých se promítají výsledné síly. Sloupce tlakového, tvořeného obratlovými těly a disky, a sloupce tahového, tvořeného obratlovými oblouky, meziobratlovými klouby a vazy, které je spojují. Pohyblivost Pohyblivost obratlů navzájem je
Bederní páteř a bederní obratle s nervovými strukturami – míchou a míšními kořeny, meziobratlovou ploténkou a meziobratlovými klouby
umožněna elasticitou meziobratlového disku a volným rozsahem pohybu v meziobratlových kloubech. Pohyblivost jednotlivých obratlů je relativně malá a v důsledku odlišné anatomické stavby i velmi rozdílná. Výsledná mobilita páteře je tak dána součtem jednotlivých pohybů v rozsahu celé páteře. Páteř je tak dobře pohyblivá především ve svém krčním a bederním úseku. Umožňuje nám předklony a záklony, úklony, otáčení a pérovací pohyby, které mění zakřivení páteře a takto tlumí a pohlcují nárazy způsobené vlastním pohybem. Na druhou stranu právě krční a bederní úsek páteře je pro svou větší pohyblivost a relativně slabou fixaci na rozdíl od hrudní páteře mnohem náchylnější k poraněním. Zdravotní rizika s pádem spojená – zaměřeno na páteř Poranění páteře pádem je několikanásobně častější ve vyšším věku. Je to dáno tím, že kostra člověka podléhá ve stáří osteoporóze. Jedná se o systémové onemocnění skeletu charakterizované úbytkem
42
kostní hmoty. Obsahuje méně jak organické složky, která se stará o pružnost, tak složky anorganické (především vápník a fosfor), díky níž jsou kosti pevné. Ve výsledku jsou kosti lidského těla u starších mnohem křehčí a náchylnější k jakýmkoliv zlomeninám. Proto se sem tam někdo objeví s pořádnou „podlahou“ a kromě oděrek z toho vyjde s noblesou. Právě za to může být vděčen své mladé kostře a vyvinuté muskulatuře, která zabránila daleko vážnějším následkům. S přibývajícím věkem bychom na tuto skutečnost měli při lezení myslet. Pád v horolezectví je samozřejmě spojen i s dalšími poraněními, nejčastěji s poraněními měkkých tkání horních končetin, zlomeninami končetin a pánve, poraněními vnitřních orgánů a především vážnými úrazy hlavy spojenými s bezvědomím. Úrazy páteře jsou méně časté jak ostatní poranění způsobené pádem (Dle výsledků studie autorů Lutzu a Maira, do které zařadili 57 horolezců poraněných následkem pádu v letech 1975 – 2001. 5 z nich utrpělo poranění páteře.), na druhou stranu jsou jejich následky vzhledem k přítomnosti míchy a dalších nervových struktur o to závažnější. Zhruba u dvanácti procent zlomenin páteře je současně poranění nervových struktur. Poranění páteře se dělí na poranění krční páteře a poranění hrudní a bederní páteře. Více jak polovina pacientů s poraněním krční páteře má zároveň i úraz hlavy. Úrazů páteře, zvlášť zlomenin, je široké spektrum. Od nezávažných zlomenin obratlových výběžků po těžké tříštivé zlomeniny a zlomeniny s příčným přerušením míchy. Mícha je součást centrální nervové soustavy a chápejte ji jako životně důležitou dálnici spojující periferní nervy s mozkem. Objížďky neexistují. Pokud dojde k poškození určité její části, nastává ztráta funkce a kontroly té části těla, za kterou je právě daný úsek odpovědný. Oprava „jízdního pruhu“ samotným organismem nebo neurochirurgickým výkonem je takřka nemožná. Poranění nervových struktur v oblasti hrudní páteře a výš může být provázeno míšním šokem, při kterém dochází k poklesu krevního tlaku až zástavě srdce. Zvláštní kapitolou je i poranění vazivových struktur páteře, které se hojí méněcennou jizvou a páteř je tak v daném místě oslabená. Výsledné neurologické postižení závisí na závažnosti, rozsahu a úrovni poranění páteře. Od výpadků citlivosti, přes svalové obrny až ke ztrátě funkce některých orgánů. Největší strach nám nahání tzv. transver-
zální léze míšní, při které je mícha kompletně napříč přerušena a její horní a dolní část spolu nekomunikují. Z periferní části tak mozek nedostává žádné informace, a ta je tudíž mimo naši volní kontrolu. Pro názornost, pokud dojde k přerušení míchy v úrovni prvního bederního obratle, výsledkem bude obrna dolních končetin, kompletní ztráta citlivosti, porucha funkce vnitřních orgánů včetně neschopnosti udržet moč a stolici a sexuálních dysfunkcí. Poranění nad úrovní čtvrtého až pátého krčního obratle bude již natolik závažné, že mimo obrnu všech končetin bude současně obrna bránice, jakožto hlavního dýchacího svalu. Ventilace je v ten moment nedostatečná a hrozí akutní udušení! Okamžitá podpora dýchání ze strany těch, co poskytují první pomoc a později záchranné služby je naprosto nezbytná! Přestože se za poslední roky péče o pacienty s poraněním páteře a nervových struktur zlepšila, hlavní podíl na tom má především výborná diagnostika a chirurgické dekompresní výkony (operace odstraní tlak okolních struktur na míchu a míšní kořeny), následky přerušení míchy z hlediska zdravotního a společenského jsou velice závažné. Dlouhodobá péče o těžce invalidizované, zpravidla mladé osoby, s sebou přináší i řadu etických problémů a otázek týkajících se budoucí kvality jejich života. Pořád mám v paměti mladou ženu, kterou přinesli na nosítkách na centrální příjem nemocnice T.U. Teaching Hospital v Káthmandu. Spadla z vysoké houpačky. Ležela tam na zemi, kolem ní pár příbuzných, nikdo si jich nevšímal. Zanedlouho přinesl příbuzný rentgen páteře ženy a podal jej lékaři. Společně jsme se na něj podívali a na ten pohled, co následoval potom, v životě nezapomenu. Navzájem jsme se podívali do očí a zcela jasně jsme věděli, co ten snímek znamená. Bederní páteř byla zlomená a dislokovaná takovým způsobem, že další pohyb ženy byl naprosto vyloučen. Lékař mlčky položil snímek vedle pacientky a věnoval se dalšímu pacientovi. I v mém okolí mám kamarády, které lezení nebo lyžování přivedlo na vozíček.
Kontrolovaný a nekontrolovaný pád Podat ucelenou a jasnou definici termínů kontrolovaný a nekontrolovaný pád je zhola nemožné, protože se oba průběhy pádů navzájem prolínají. I na nekontrolovaný pád má horolezec většinou nějakým způsobem určitý vliv. Kontrolovaný pád je takový pád, který horolezec předem předpovídá a při němž může soustavně udržovat optimální svislou polohu těla a v okamžiku zachycení pádu se ještě navíc může chytit lana. Této definici odpovídající pády nás můžou potkat na umělých stěnách a nebo na cvičných dobře odjištěných skalkách. V ideálním případě tehdy, když odhadneme svoje možnosti, připravíme se na pád a sami se pustíme. Nekontrolovaný pád je pád, při němž nemůže člověk ovlivnit a korigovat polohu svého těla. Pádu většinou předchází neočekávané vylomení chytu nebo stupu. V době samotného pádu a především při jeho zachycení je poloha těla velmi rozdílná od ideální svislé polohy. Závěr Pokud jste došli až sem, gratuluji! Jsem si vědom, že tento díl byl velmi teoretický a chudý na obrázky. V příští srpnové Montaně najdete závěr a zároveň druhý díl tohoto článku doplněný spoustou fotek a nákresů. Text bude jistě i čtivější. Mimo jiné v něm dokončím kapitolu poranění páteře pádem a jeho zachycením, věnovat se budu poraněním páteře při sportovním lezení a třetí kapitola bude věnována poraněním páteře obecně. Velký dík za cenné připomínky patří MUDr. Ivanu Rotmanovi. text
Tomáš Obtulovič ml.
kresby
watt, archiv autora
Literatura: 1. Hochholzer, T., Schöffl, V.: So weit die Hände greifen. 2. Hochholzer, T., Schöffl, V., Lightner, S.: One move too many. 3. Schubert, P.: Bezpečnost a riziko na skále a ledu I, II. 4. Lutz, M., Mair, P.: Anseilart – Verletzungsmuster beim Sturz ins Seil. Berg und Steigen. 2002;(2): 50–53. 5. Larcher, M.: Ist der Brustgurt passé?, Oder: die schwierige Suche nach dem idealen Anseilpunkt. Berg und Steigen. 2000;(2):29–31. 6. Güllich, W., Rotman, I., Růžička, J.: Hurá do skal – jak lézt, trénovat a zůstat zdravý. 7. Rotman, I., Machold, P.: Prevence úrazů a poškození pohybového ústrojí v horolezectví. 8. Rotman, I.: Zachycení pádu není všechno. 9. Rotman, I., Machold, P., Voborníková, J.: Základy zdravovědy pro instruktory horolezectví. 10. Honzík, M., Kubalová, J., Neumann, P.: Studijní materiály pro školení instruktorů. 11. Kříž, K., Žižka, J.: Metodické ústřižky IV. – Navázání. 12. Ševčík, P., Černý, V., Vítovec, J.: Intenzivní medicína. 13. Dungl, P. a kol.: Ortopedie. 14. Zeman, M. et al.: Speciální chirurgie. 15. Číhák, R.: Anatomie 1, 3. 16. www.spineuniverse.com
zajímavé knihy BADILE Kathedrale aus Granit Marco Volken Nakladatelství AS Verlag & Buchkonzept AG, Zürich vydalo v dubnu 2006 monografii věnovanou jednomu z nejpopulárnějších štítů Alp, ke kterým Piz Badile nesporně patří.
Publikace čítá 221 stran a je doplněna řadou, především historických snímků. Kniha byla oficiálně představena dne 3. května v Curychu a dne 6. května v osadě Promontogno, ležící „téměř“ na úpatí Badile. Autor publikace Marco Volken je autorem řady jiných knih a průvodců a patří též k významných fotografům se zaměřením na horské prostředí. Ke spolupráci si přizval celou řadu spolupracovníků, především pak místního znalce Bergellu Giuseppe Miottiho. V publikaci jsou použity „originální“ zprávy řady významných osobností z horolezecké historie Piz Badile – Vitale Bramaniho, Hermanna Buhla, Gastona Rebufatta, Zuzky Hofmannové, Igora Kollera a dalších. Další spoluautoři zpracovali portréty základních protagonistů, např. Jiří Novák portréty Igora Kollera, Zuzany Hofmannové a Aleny Čepelkové. Autorem úvodu publikace není nikdo jiný než Ricardo Cassin. Texty jsou řazeny do logických historických bloků s řadou příběhů z realizace jednotlivých výstupů: První výstupy, do r. 1883 Hřebeny a kuloáry, 1892-1906 Severní hrana, 1911-1936 Severní stěny, 1937- 1952 Obtížněji, rychleji a sníh, 1953-1974 Moderní časy, 1975-1990 (mj. texty I. Kollera a Z. Hofmannové) Dobrodružství a radost, 1991-2005 (autoři L. Maspes, R. a V. Libera) Další kratší kapitoly jsou věnovány původu názvu Piz Badile, přilehlým horským chatám, geologii, záchranným akcím, klimatickým podmínkám. V závěru publikace je uveden přehled všech cest (celkem 58 základních cest a variant), doporučené turistické výlety v okolí Badile a přehled literatury. Považuji tuto publikaci za kvalitní a mimořádně zdařilé dílo a autoru Marcovi Volkenovi bych chtěl i za čs. horolezce poděkovat, protože aktivity na Badile jsou významnou kapitolou v naší lezecké historii a v jeho knize jim je věnována patřičná pozornost. Od konce dubna 2006 je tato publikace k dispozici v knihovně ČHS.
kýbl
(lezci sobě)
Ahoj Montaňáci, oprášil jsem šuplíky a chci se podělit o foto, jež přikládám. Je bohužel ode mně neznámého autora, který mne náhodně ve Skaláku v oblasti Majáku zachytil při nezdařeném pokusu přelézt cestu „Kyzlingův lavor“ (VIIb) na Blatník. Záběr je pořízen z vrcholu vedlejší věže (Mnich). Pokud se autor obrázku pozná a ohlásí, tak mu touto cestou předem děkuji za hezký záběr, i když asi spíš číhal na efektní leteckou show, jíž je dolez na vrchol v této cestě od kruhu přímo pověstný. P.
Turistický průvodce Vysoké Tatry, Belianské Tatry Otakar Brandos, nakladatelství Sky, ISBN 80-901902-5-1 K Vysokým Tatrám mám velmi osobitý vztah. Začínal jsem v nich s velehorským lezením a i později, v dobách reprezentačních výjezdů do vyšších hor, jsem se do nich často rád vracel. Strašně rád jsem v nich lezl staré klasické cesty - Birkenmajery, Stanislawy, Korosadowicze, Motyky i Puškáše. Vždy jsem litoval, že jsem se nenarodil o nějakých padesát roků dříve, kdy se v Tatrách provozovalo pravé horolezectví. Tehdy vznikaly krásné a logické cesty. Ty naše už byly, bohužel, často udělané tak trochu na sílu... Ze svého tatranského působení si hodně cením hlavně výstupy v Kazalnici Mieguszowiecké, kterou jsem přelezl celkem sedmkrát. Dnes se již horolezectví nevěnuji aktivně, ale na Tatry stále nedám dopustit a volné chvíle v nich trávím velmi často coby turista. Není divu, že se mi postupem času dostal do ruky turistický průvodce Vysokých a Belianských Tater z nakladatelství Sky, ve kterém jsem ale bohužel shledal řadu nepřesností. V telefonickém rozhovoru mne autor publikace Otakar Brandos podrážděně ubezpečil, že mnou nalezené rozdíly v topografii Tater jsou zanedbatelné. Dle mého názoru se ale mnohdy jedná i o stovky metrů a chyby v popisech fotografií pova-
žuji za zásadní. Rád bych na mnou nalezené nepřesnosti upozornil. Nechtěl bych, aby na jejich základě došlo k zaprásknutí budoucích návštěvníků Tater neznalých věcí. Zde jsou ty nejmarkantnější: str. 77, Pohled z magistrály mezi Štrbským a Popradským plesem: jako Český štít je ve fotografii označen druhý vrchol Vysoké, pod označením Ganek se nachází Dračí štít, jako Rumanov štít (hranatý štít vlevo od Zlomiskové veže) je označen Velký Ošarpanec, str. 113, Vysoké Tatry z Rakúskej polany: Malý a Velký Kežmarský štít je nesprávně označen jako Lomnický štít, který z tohoto místa není vidět, str. 115, Pohled z vrcholu Rysů na západ: Hlinská veža je zobrazena příliš vlevo (cca o 800 m), ve skutečnosti se jedná o Zadní Baštu, str. 120, Vysoké Tatry od Štrbského plesa: štít označený jako Ganek je ve skutečnosti Dračí štít, str. 121, Vysoké Tatry od Téryho chaty, pohled k severozápa-
du: Malý Ľadový štít je nesprávně označen jako Ľadový štít, který se na snímku nachází pod označením Snehový štít, str. 124, Pohled z vrcholu Východná Vysoká k jihu: pod označením Slavkovská veža se skrývá Bradavica. Fotografickou část v průvodci tvoří bohužel mdlé a nevýrazné snímky, které by v podobně zaměřené publikaci měly být podstatně reprezentativnější, s velkou vypovídací schopností. Nezbývá než doufat, že se na našem knižním trhu nebudou objevovat podobně „nedokonalé“ průvodce příliš často. Závěrem snad mohu doporučit naopak velmi precizně zpracovanou obrazovou publikaci Laco „Tatky“ Janigy „Tatry z oblakov“, která se vyznačuje naprosto dokonalou faktografickou i grafickou úrovní. Josef Kulhavý bývalý horolezecký čs. reprezentant, milovník Vysokých Tater
Jiří Novák
43
inzerce
na pultech
mrázův šleh
Rychlík světového lezení nezastavuje! Naskočte, prosím! Je tu už zase začátek závodní sezony, tedy jinak řečeno, další rok je v trapu. Pro mě je to vždy nejlepší chvíle se ohlédnout zpět, a to ne za rokem kalendářním, ale za rokem lezeckým. A uvažovat, kam se vlastně to lezení zase posunulo nebo kam směřuje. Dalo by se očekávat, že s každým dalším rokem ten skok dopředu bude pomalejší a méně výrazný. Mně se ale zdá, že právě poslední dva roky nabraly velký spád. Hodně se posunula výkonnost závodníků. Například obtížnost dřívější finálové cesty je dnes stěží semifinále. S tím souvisí i výkonnost na skalách a schopnosti drtit jedno 8c
mix Největší venkovní lezecká stěna v ČR Počátkem března pronikla do lezeckých kruhů oficiální zpráva o dvou nově vznikajících lezeckých stěnách v Praze (GuttOFFka a SmíchOFF). Zapřisáhlí pochybovači mávli rukou cosi ve smyslu „další fáma“, ti zvědavější zabrousili pro víc informací na webové stránky celého projektu. V momentě, kdy listujete tímto číslem, mohou už ti nejrychlejší hýřit vlastními postřehy z návštěvy té první z obou stěn. Funguje od půlky května v Praze ve Strašnicích, přímo u stanice metra Strašnická v areálu ZŠ Gutova a svými parametry 50 m po obvodu, 15 m v nejvyšším bodě a pro začátek 47 linií jištění si bez debat zaslouží minimálně označení „Největší“. Její autoři si však vedle kvantitativních vlastností dali hodně záležet i na její kvalitě. Klasickou překližku či laminát nečekejte, masív je celý z betonu. Do jeho povrchu vymodelovali vybraní lezci „sochaři“ nejrůznější struktury, obliny, krápníky a další skalní vymoženosti, takže konečná podoba této maxisochy má ke svému skalnímu vzoru docela blízko. Že jste zatím nic podobného neviděli? Opravdu, tato „umělá skála“ má v Čechách premiéru. Svým charakterem s mnoha přirozenými stupy tu má lezení
44
za druhým nebo onsightovat všechny cesty do 8b. Chci tím tedy upozornit, že doba, kdy zřídka někdo vylezl jednu či dvě těžké cesty za rok, je ta tam. A tato generace lezců přicházejících, nebo momentálně špičkově lezoucích, si troufám tvrdit, je ta nejlepší co kdy byla. A jejich životní příběhy neskončí v propadlišti dějin. V jediném, v čem nemohou předčít průkopníky, je fakt, že první skutečně sportovní lezci měli možnost udávat směr. Na počátku lezeckého rozmachu bylo vše jednodušší a pro laika atraktivní, prostě nové. Lezení se ubírá mnoha směry: závody, skalky, hory, lezení v ledu, ale kdo ví, jaký směr je „správný“? Já myslím, že jenom kupředu, zpátky ni krok. Každé z lezeckých odvětví má své vlastní úskalí, svou obtížnost, ať výkonnostní či psychickou. Jedno mají však společné: lezeckou rodinu, která vše sleduje a hodnotí. Být lezcem je pro nás všechny životní styl. Všichni jsme proto na stejné
lodi. Jen ti výkonnostní, neboli profíci, se krom toho, že udávají směr, musí starat taky o penízky, a tedy svoje sponzory. Sponzoři mají jediný zájem prodat, co vyrobili, což je každým rokem horší a horší. Firem je už spousta a nových lezců přibývá pomalinku. Snad jen zde je určitá stagnace vedoucí k propagaci a medializaci lezení. Tím vším chci říct, že lezení samo o sobě vůbec nestagnuje. A to hlavně v posunu maximální výkonnosti lezců a průlomu obtížnosti přelezených cest. Za poslední dva roky se jednoznačně nejvýrazněji zvýšila výkonnost špičky a 9a nebo 8b+ OS leze už skoro každý. Tedy zapomeňte na minulost a legendy. Přítomnost je, myslím, také úžasná a budoucnost je ve vašich rukou...
mnohem blíž ke skále. Lézt se však dá jak po samotném rastru stěny, tak i po chytech, jak to znáte z běžných umělých stěn. To, že si zde přijdou na své úplní začátečníci, stejně jako lezci s velkým „L“ snad není nutné zdůrazňovat. Koneckonců, lezení venku, doufáme, ocení všichni bez rozdílu. Nutné tatranky, ionťáky i pivko si můžete vychutnat přímo na trávě pod stěnou. S sebou vemte i expresky, vzdálenosti mezi jednotlivými jištěními jsou sice charakteru opravdu stěnového, avšak presa si budete cvakat sami. Kdo železo, nebo jakýkoli jiný lezecký mat-
roš nemá, u stěny je samozřejmě i půjčovna. Kdo nemá ani příliš zkušeností, nebo s lezením úplně začíná, může si vybrat z mnoha lezeckých kurzů. Více informací na vás čeká na webových stránkách www.StenaStrasnice.cz a my se těšíme „na lezenou“ na GutOFFce! Poznámka: Na naší „skále“ je povoleno používat magnézium. Závěrem už snad jen… doufáme, že v dohledné době přidáme podobný článek o druhé vznikající, tentokrát vnitřní stěně na Smíchově.
text
Tomáš Mrázek
je podporován firmami Rock Pillars a Ocún
P.S.: Poslední věta platí hlavně pro ty, kteří chtějí něco v lezení dokázat, nebo je lezení něčím naplňuje.
Set Ocún Classic Set Ocún Classic je jedinečnou kombinací veškerého vybavení, které je třeba pro začínajícího lezce. Úvazek s nastavitelným pasem a nohavičkami umožňuje variabilitu, osma a karabina s pojistkou pro kvalitní jištění, pytlík na magnézium s páskem a kvalitní magnézium v dóze 125 g pro výkony v hale i venku. Vše sbaleno a připraveno pro vás za výjimečnou cenu. Doporučená MOC: 1.499 Kč www.ocun.com
Katka Chudobová
Physicist Lehká a skladná bunda pro případ nepohody – 560g (vel. L) Materiál: 3-vrstvý BlocVent® HPL 20 000mm /30 000g/m2 za 24hod 3 kapsy na zip odvětrání v bocích integrovaná kapuce seřiditelná ve dvou polohách veškeré ovládání na jeden dotek včetně manžet ergonomické úchyty na ovládání zipů MOC: 5.990 Kč Barvy: oranžová, ocean, šedá
inzerce
na pultech
Šátky a čelenky jsou příjemným doplňkem při celoročním sportování. Základním materiálem je bavlna a elastan. Tím je zajištěna dobrá přiléhavost a šátek se na hlavě neposouvá. Na čele jsou šátky i čelenky podšity proužkem odvádějícím pot. Šátky a čelenky jsou v několika střihových variantách, v osmi základních barvách se sedmi originálními potisky. Doporučená MOC: Bavlněný šátek 293 Kč www.moira.cz Míša Drlíková, Abrege, Nief! (8a+/b), St. Leger
Baby, oh, baby České ženské lezení nebylo nikdy přehnaně ambiciózní. Jako kdyby se naše baby spokojily především s tou pohodou, srandou, dobrodružstvím, lehkou závratí a nasládlým strachem, ale už neudělaly ten poslední krůček, tolik těžký – obětovat maximum. F.Š. Když jsem se vrátil z jarní Francie a třídil jsem diáky, které jsem na tomto výletě pořídil s Míšou Drlíkovou, vzpomněl jsem si na článek, který napsal o naších „babách“ Filip Šilhan do Montany 2/97. Po přečtení tohoto článku, který tenkrát mezi babama vyvolal nemalý rozruch, jsem zajásal nad myšlenkou, která se mi vloudila do hlavy. Vydat se po stopách některých bab. A tak mě napadlo, proč nezačít u Míši Drlíkové. Je sice ještě ve Francii, ale pomocí e-mailu se dá vyřídit hodně. Času je však málo a ke všemu ještě Míša s Romanem odjíždí do Tarnu. Proto v mém posledním e-mailu navrhuji celou věc odložit do příštího čísla. Po týdnu dostávám odpověď z Provence: Cau Pepino, jsem za – vyrobime to do pristiho cisla, ja uz navic
budu koncem kvetna doma. Takze az budes mit cas, muzes nastinit nejake otazky a ja budu vymyslet nejake inteligentni odpovedi. Ale tak me napadlo, ze kdyz uz budes psat do tehle Montany, mohl bys oprasit muj zasly medialni obraz a napsat treba do A jdi, ze se mi podarilo v Tarnu vylezt flash 8a Planete Groove (netvrdim, ze je to moje nejtezsi 8a – klasifikace je mirnejsi nez v Buoux nebo v Legeru – ale flash je flash, navic to byla dost hezka cesta!) Zatim je to na jare sedma vylezena osmicka. Tak jestli se ti chce a jestli se do Montosky jeste takove veci pisou... Diky Misa text a foto
P. Piechowicz
Úplně obecná poznámka redakce: Chcete se podělit o radost ze svého úspěchu? Stačí na našich WWW stránkách vyplnit pár slov do rubriky „A jdi“ a odeslat. Nebráníme se tomu uveřejňovat téměř jakékoliv informace týkající se lezení. My jen (jaksi tradičně) „můžeme“ za to, co jsme otiskli a co ne. Někdy to skoro vypadá, jakoby snad těch pár nadšenců z naší redakce vědělo všechno a záměrně psalo jen o někom...
Prsa při sportu pod kontrolou Novinkou firmy Craft určenou všem sportujícím ženám jsou funkční podprsenky Pro Cool. Materiál Pro Cool 2D je jednosměrně elastický, takže dovoluje pohyb do šířky, neomezuje práci svalů a dýchání, ale ve směru nahoru a dolů je pevný a při sportu zabraňuje nežádoucímu pohybu prsou. Podprsenky jsou nabízeny ve třech variantách Extreme (pevná), Basic (nastavitelná ramínka) a Classic (nastavitelná ramínka a objem) v bílé nebo černé barvě. Velikosti: XS (70A) – XL (90D). Cena podprsenky: 890 – 990 Kč www.craft.cz
45
Tatry
OSTRÝ ŠTÍT (2.630 m) Štít nachádzajúci sa v hlavnom hrebeni Vysokých Tatier. Na SV ho oddeľuje od Zbojníckych veží Biela lávka a na JZ od Malého Ostrého štítu, Prielom v Ostrom. Horolezcami je vyhľadávaná J a JZ stena vysoká asi 150 m, spadajúca do Veľkej Studenej doliny. Prehľad výstupov: 1. J. Stejskal, T. Gross, L. Páleníček, 26. XII. 1969, kl. V, A1, A2., 10 hod. 1. leto: J. Svačina, J. Batik, VIII. 1971 2. leto: L. Kralíček, V. Zboja, 16.VII. 1980
2. J. Kučera, J. Oružinský, 15.VI. 1930, kl. V., 3 hod., AP/34, K/1425 2. leto: Z. Brul, S. Motyka, J. Sawicki, Š. Zamkovský, 14.VII. 1932, opis výstupu, 3. leto: T. Brzoza, T. Pawlowski, 21.VII. 1932 1.zima: J. Brandobur, K. Cerman, 2.IV. 1953 3. „Pravou hornou časťou steny“ AP/35, K/1427 Nástup ako u výstupu č. 2. Z tráv. terasy pod strmý komín. Komínom asi 120 m hore, previsí obchádzame v pravo. Ďalej po pilier na vrchol. Z. Brull, Š. Zamkovský, 29.VII. 1934, klas. V, 4 hod. 1. zima: J. Andráši, J. Velička, 2.IV. 1953
46
inzerce
na pultech
Smrdí vám tričko?
4. „Variant ľavou hornou časťou steny“ AP/36, K/1426 Č. Harníček, J. Mlezák, 28.VII. 1954, kl. V,VI, 4 hod 5. „Žlté nebezpečenstvo“ E. Baničová, M. Gregor, 16.IX. 1974, klas. V, 1hod. 6. „Ostrie JZ piliera“ D. Bakoš, M. Neuman, V. Petrík, 6.VI. 1971, klas. V, 7. „Motyková cesta“ AP/44, K/1428 S. Motyka, J. Sawicki, Š. Zamkovský, 27.VIII. 1934, klas. IV, 3 hod. 2. leto: S. Motyka, K. Henschová, V. Hudyma, J. Wien, 12.IX. 1934. 8. „Šwierzov komín“ AP/43, K/1429 W. Kulczynski ml., M. Šwierz, 22.VIII. 1908, klas. II-III, 1,30 hod. 1. zima: A. Puškáš, K. Skřipský, III. 1958
stafylococcus aureus
Chocky Nové spárařské rukavice. lepička z vysoce přilnavé gumy. Revoluční střih. Nezaškrcuje zápěstí. Volné zápěstí. Guma i na zápěstí. Zapínání suchý zip (velcro). Velikostní značka pod etiketou Singing Rock. U malíčku a palce zdvojené gumičky. Ádr isn´t dead! Velikost: S, M, L Doporučená MO: 499 Kč www.singingrock.cz
9. „Haberleinová cesta“ AP/38, K/1432 S. Haberlein, K. Broske, M. Broske, 15. IX. 1905, klas. III-IV, 2 hod.
Do redakce nám před časem přišel e-mail informující o jisté převratné novince. Děje se tak skoro každý den, takže jsem tuto zprávu málem „přehlídl“. Nicméně níže uveřejněná zpráva mne nakonec zaujala natolik, že jsem se rozhodl se o ní (ve zkrácené verzi) s vámi podělit. Ultra-Fresh Silpure ® pro sportovní oblečení Nanotechnologie v textilním průmyslu umožňují upravit povrch tkanin speciální strukturou molekul stříbra, která brání rozmnožování bakterií. Do České republiky tuto technologii premiérově uvádí jihočeská textilka Jitka a.s., která pro produkci speciálně upravených tkanin získala na konci února letošního roku certifikát kanadského Thomson Research Associates. Speciální povrchová úprava s výrobním označením Ultra-Fresh Silpure ® především znemožňuje 99 % kmenům bakterií přežít a dál se množit. Druhotným efektem je eliminace vznikajícího zápachu. „Otevírá se tak prostor pro využití těchto tkanin používaných
v náročných terénních podmínkách. Propocené outdoorové nebo sportovní oblečení s úpravou Ultra-Fresh Silpure® lze po použití pověsit, nechat uschnout a znovu obléct. Stačí jen odbourat možný psychologický blok,“ komentuje účelové využití vedoucí vývoje technických tkanin Ing. Stanislav Suchomel ze společnosti Jitka. Díky použití nové generace nanotechnologií se totiž ve tkaninách nevytváří a nešíří ani typický zápach vznikající bakteriálním rozkladem potu. A prý se z této supertkaniny začne co nevidět šít oblečení. Zajímavé, ne? A já vám řeknu, co udělám. Pošlu jeden výtisk tohoto čísla do agentury, která nám ten článek poslala a budu čekat, až nám pošlou nějaké oblečení. To pak dáme na propocení nějakému našemu reprezentantovi v lezení a o výsledku vás budeme s radostí informovat. Když se nikdo neozve, příště vám místo podobné informace raději otiskneme třeba nějakou hezkou fotku. Všestranně fér, nemyslíte? T.R.
10. „Cesta Spišských vodcov“ AP/41, K/1430 vodca P. Csizák, vodca J. Breuer, vodca P. Spitzkopf st., vodca P. Spitzkopf Urban ml., vodca J. Stropf, 1.VIII.1907, klas. III, 2 hod. 11. F. Došek, V. Komárek, 23.VIII. 1976, klas. IV, 2,30 hod. 12. Z. Petráň, Z. Charvátová, 23.VIII. 1976, klas. IV 13. „Jurzycová cesta“ AP/37, K/1434 K. Jurzyca, Hunsdorfer ml., 30.VI.1901, klas. III-II 14. „Ostrá realita“ klas. VIII-, 5 hod. J/2/2004 P. Jackovič, B. Turček, 27. V. 2003
V nákrese a v prehľade výstupov neuvádzam niektoré varianty, ktoré sa v súčasnosti nelezu a majú viac-menej už len historický význam.
TENDON 9.2 master Specialista mezi našimi lany. Nízká hmotnost společně s malým průměrem předurčují toto lano pro extrémní sportovní lezení na OS a RP a všude tam, kde rozhoduje váha. Pouze pro opravdové odborníky! Barva: Žlutá Doporučená MOC: 3634 Kč / 60 m
text foto
Jozef Gurník J. Gurník, M. Bobovčák
Více na: www.mytendon.com
47
Dachlscharte
Dachl patří z horolezeckého pohledu k nejvýznamnějším štítům skupiny Gesäuse, přestože na řadě map není jako samostatný vrchol uváděn. Široký masiv spojuje vrcholy Roßkuppe (2.152 m) s výrazným Hochtorem (2.369 m) a kulminuje ve výšce 2.204 m. Na sever spadá strmou 450 m vysokou stěnou, přerušovanou řadou výrazných převisů. Řada cest začíná na vrcholu plotnovitého kužele „Plattenkegel“ (křížení, resp. konec a počátek cest č. 5, 6 a 9), jiné vedou samostatně od vlastního úpatí stěny, takže celkové převýšení činí 650 až 700 m. Severozápadní část stěny protínají výrazné rampy Unteres a Oberes Ringband. Ze severu vede na Dachl řada kvalitních a zajímavých, z lokálního hlediska dokonce historických, cest. Průstup „Severní stěnou“ přinesl první cestu šestého stupně v pohoří a prvovýstup cestou „Dachlkomplizierte“ pak místní prvenství v oblasti sedmého stupně. Ve stěně převažuje kvalitní pevná skála. V přehledu jsou uvedeny také dvě cesty (č. 4 a 8), ke kterým nejsou v dostupné literatuře podrobnější informace. Východisko: Haindlkarhütte (1.121 m) Přístup: po silnici Gesäusestrasse směřujeme od Admontu k osadě Hieflau. Za restaurací Bachbrücke (1,5 km) odbočíme doprava k parkovišti v údolí Haindlkar (607 m). Po pohodlné značené cestě k chatě – 1,5 hod. Nástup pod stěnu: K výstupu na vrchol „Plattenkegelu“ cestou č. 9, resp. dalších cest, existují dvě základní varianty nástupu: - po cestě Peternpfad ke strži „Dachlschlucht“, zde směrem k zářezu mezi masivem Roßkuppe a Dachlem, 30 m před nástupem této ces-
48
12
7 1
Severní stěna, severozápadní stěna Převýšení: 700 m Pohoří: Gesäuse
3
5 8
Roßkarscharte
16 Roßkuppe
Dachl (2.204 m)
Dachl
galerie
9 10
11 2 l
ege ttek
Pla
9
ty přechod doprava ke hraně Plattenkegelu. Tato varianta je výhodná při dostatečném zasněžení strže. po cestě Peternpfad pokračujeme dále až k hraně Roßkuppe, přes stupně přechod doprava a podél hrany až k nástupu obtížné „horní“ části cesty č. 9 (místy III a II), 650 m převýšení od chaty, cca 2 až 2,5 hod. K nástupům cest, které začínají ve spodní části úpatí Dachlu, jako např. “SZ stěna“ a „Südwind“, nastoupíme odbočením z cesty Peternpfad.
14
4 6
18
3. Varianta Buhlovy cesty Obtížnost: IV+ a III. Po dosažení velké rampy v horní části odbočíme 3 délky doprava a závěrečným komínem cesty Oberer Diagonalriss dosáhneme hřeben Dachlgrat. 4. Anima Mundi Obtížnost: IX/IX+ (VIII-, A1)
Výstupové cesty: 1. SV hřeben „Dachlgrat“ H. Heß, A. Heinzel, F. Kreuzer, O. Fischer, 31. 5. 1884 Obtížnost: II, převýšení 115 m, 30 min ze sedla Dachlscharte – přístup.
5. Cesta „Oberer Diagonalriss“ L. Scheiblehner, K. Gollmeyer, 9. až 11. 6. 1955 Obtížnost: VII+ (VI-, A1), převýšení 400 m, s nástupem přes Plattenkegel 630 m, 8 až 10 hod. Cesta vedoucí sérií spár v převislé stěně od vrcholu Plattenkegelu. Po překonání velkého převisu dosáhneme velké rampy, dále pokračujeme komíny na hřeben.
2. Vzpomínková cesta na Hermanna Buhla K. Hoi, H. Stelzig, 21. až 23. 9. 1963 Obtížnost: VII+, jedno místo A4, často A3, místy VI, A2, převýšení 450 m, s nástupem přes Dachlschlucht celkem 630 m, 10 až 12 hod. Jedná se o náročnou skobovačku, patrně nejobtížnější v celém pohoří.
6. S zářez – „Unterer Diagonalriss“ W. Philipp, F. Grimmlinger, 1955 Obtížnost: 1 místo VI+/A3, převýšení 200 m, s nástupem strží 400 m, 6 hod. Cesta vedoucí mezi pravou hranou Plattenkegelu a plotnovitou SZ stěnou. Ve spodní části je lámavá hornina.
7. Varianta „Verlorener Anstieg“ K. Hoi, L. Dengg, H. Stelzig, N. Rafanowitsch, 11. 6. 1972 Obtížnost: VI+, A3 (VII-), místy V, převýšení 200 m, 4 hod. Cesta vedoucí stěnou s černými pruhy a výrazným koutem. Ve spojení s cestou č. 9 (Severní stěna) představuje ideální nádherný průstup S stěnou Dachlu – převýšení 630 m, 8 až 10 hod. 8. Vater Morgana Obtížnost: IX- (VII, A0) 9. Severní stěna H. Rößner, K. Moldan, S. Schintlmeisner, 28. 6. až 1. 7. Obtížnost: VI+ (VI-, A0), převážně V až VI-. Cesta je vybavena skobami, včetně spity, k jištění 2 lana 45 m, 10 expresek, smyčky do hodin, vklíněnce a friendy středních velikostí. Převýšení 450 m od Plattenkegelu, 4 až 5 hod., převýšení včetně nástupu 650 m a čas výstupu od úpatí stěny 5 až 6 hod. Oblíbená klasická cesta v plotnách, jedna z nejpopulárnějších v pohoří. 10. „Dachlkomplizierte“ K. Hoi, H. Stelzig, 3. 9. 1977 Obtížnost: 2 místa VII- (traverzy) převážně VI+, VI. K zajištění 8 expresek, 4 až 6 smyček, vklíněnce. Převýšení 200 m od Plattenkegelu k rampě Unteres Ringband, až na vrchol dalšími cestami 450 m, 5 až 6 hod. Velmi náročná cesta, jedna z nejkrásnějších v Gesäuse. Klíčová místa nelze překonat po skobách, ale pouze volně. Nejvhodnější je kombinace se zakončením přímou vrcholovou variantou (cesta č. 16). 11. Cesta „Südwind“ F. Bräuer, R. Schirl, podzim 1985 (v sedmi dnech) Obtížnost: 2 místa VII+, převážně VI a VII, částečně vyskobováno i vrtanými skobami, k dojištění stoppery a friendy velikosti 1 až 3 (po dvou sadách), převýšení 700 m.
Obtížná elegantní cesta, s výjimkou prvních tří délek převažuje velmi pevná skála. 12. Vrcholová varianta L. Seitelberger, W. Lindenbach,15. 7. 1938 Obtížnost: místy V+, často IV a V, převýšení varianty 200 m, 1 až 2 hod. Zajímavá varianta dolezení „Severní stěny“. 13. Varianta cesty č. 14 H. Bergmann, R. Gollner, 1. 7. 1984 Obtížnost: 2 místa VI-, jeden úsek A0, místy IV+ a V-, 200 m převýšení, 2 hod. Pětidélková varianta v horní části stěny nad rampou „Oberes Ringband“. 14. SZ stěna K. Hoi, H. Stelzig, L. Dengg, 4. 9. 1971 Obtížnost: 1 úsek (45 m) VI, převážně VI-, několik míst A1, cesta je vyskobovaná. Převýšení 700 m, 10 až 12 hod. Velkolepá volně lezená cesta vedoucí spárami a plotnami. 15. Cesta „Husarenritt“ H. a G. Grießer, 26. 9. 1985 Obtížnost: VIII (20 m), po jednom úseku VII+, VII a VII-, řada míst V+ až VI+. V cestě jsou ponechány všechny použité skoby, k dojištění vklíněnce a friendy do velikosti 3. Převýšení 630 m, 6 až 7 hod. 16. Přímá vrcholová varianta K. Hoi, W. Almberger, 27. 6. 1975 Obtížnost: V+ a V, 100 m převýšení, 1 hod. Zajímavá vrcholová varianta „SZ stěny“ (cesta č. 14) a varianty č. 13. 17. Horní SZ hrana (Obere NW Kante) K. Poppinger, A. Pfiel, 29. 7. 1933 Obtížnost: 1 místo V+, převážně III a IV, 400 m převýšení, 5 hod. – s nástupem přes Plattenkegel 6,5 hod. Vlastní cesta končí na rampě Unteres Ringband, dále cestou č. 13, nebo č.16, případně do Roßkarscharte. 18. Západní kout F. Kasparek, R. Schinko, 6. 9. 1933 Obtížnost: několik míst VI-, převážně IV a V, převýšení 630 m, 6 hod. Zajímavá cesta vedoucí kouty a spárami. Sestup: snadno „Jižní cestou“ směrem Roßkarscharte (obtížnost I) a dále k chatě Heßhütte (1.699 m), Přechodem od Dachlu přes vrchol Roßkuppe (místy II) a sestupem k sedlu Peternscharte. Pak po značené cestě „Peternpfad“ sestoupíme směrem na východ pod S stěnu Dachlu, celkem 2 hod. Literatura: Genuß - KLETTERATLAS, Österreich Ost, Kurt Schall, Reini Moser, Schall-Verlag, Wien, 2000, Gesäuseberge, Alpenverein-Führer, Willi End, Bergverlag Rudolf Rother, München, 1988.
text a foto
Jiří Novák
49
o.t.r
„Chceš realizovat své sny? Probuď se!“ R. Kipling
On the Rope 6 V našem minulém článku jsme se s vámi podělily o kulinářské a lezecké zážitky z Francie. Odtud naše cesta pokračovala kam jinam než na jižní pobřeží Španělska, oblíbené to destinace mnoha zimou unavených lezců ze severnějších zemí. Hned po průjezdu Pyrenejemi jsme zaznamenaly čtřsetprocentní vzrůst chaosu a nepořádku, a okamžitě nám bylo jasné, že české povaze bude toto prostředí mnohem bližší než francouzská elegance. Božské Divino
Jo-jo efekt To, že se po středomořském pobřeží Španělska táhne šňůra sportovně-lezeckých oblastí, netřeba průměrnému čtenáři Montany připomínat. Novinou pro nás ovšem bylo, že v místech, o kterých čte člověk v časopisech a kde si dávají sraz největší borci, si může lépe než slušně zalézt i podprůměrný dopisovatel Montany. Po návštěvě oblastí Siurana, Sella, Motanejos a několika dalších jsme vypozorovaly tři společné znaky: skály, parkoviště a refugio (horolezecká chata). Refugio obývají „Angláni“ a jiní národové, s auty z půjčovny. Večer se tam také na pivo a pro informace stahují Češi, kteří mají svůj domov na parkovišti. Jen
Fakta Siurana a okolí, Katalánsko – Španělsko Charakteristika: Obrovská a rychle se rozvíjející oblast na různorodých útesech pod krásnou vesnicí o osmi obyvatelích. Většinou jednodélkové těžší cesty. Lze zde potkat lezecké špičky a zhlédnout cesty závratných obtížností. A pokud náhodou nejste Ondra (ať už Adam nebo Beneš), lze si z velkého množství cest nakonec vybrat dostatečný počet těch lehkých do 6a. Přístup: Po trase Tarragona-Reus-Cornudella de Montsant (lze dojet busem) – klikatou silničkou nahoru k vesnici Siurana.
50
7âQSBWVQPEQPīJMZmSNZ
na skalách jsme si všichni rovni. Většina cest je sportovních, luxusně odjištěných a jednodélkových, takže si člověk po pár dnech, neřku-li týdnech, začne připadat trochu jako jo-jo. Divino je boží Při vjezdu do velké a hodně oblíbené oblasti Sella vás jako první do očí uhodí obrovská vápencová stěna strážící celé údolí. Nese trefné jméno – Divino („božský“). Většina návštěvníků oblasti se spokojí s tichým obdivováním a týden své dovolené raději věnují jo-jování na stěnách v údolí. Nám ovšem Divino nedalo spát a rozhodly jsme se zde pokračovat v našem projektu „Nejlehčí cesty na nejkrásnější stěny“. Jedinou možností se ukázala být cesta Espolón Pertemba, vedoucí vzhůru po oblé rampě, 200 m, obtížnost 5, neodjištěno. Na první pohled se zdá, že by nahoru klidně vyšel i tučňák. Tento názor jsme ovšem dost pozměnily, když jsme jednoho dne za svítání, po hodinovém prodírání borovicemi, stanuly pod nástupem. Připomněly jsme si nenápadnou poznámku v průvodci, o tom, že, ač nejlehčí, je tato cesta orientačně náročná a nejde o úplnou procházku. Před sebou jsme měly šest dlouhých délek, nejasný sestup, a osm hodin světla. Může to nám dvěma stačit? Obvyklý zahajovací rituál „kámen, nůžky, papír“ jsme maskovaly tím, že si stříháme o to, kdo bude mít tu čest lézt jako první. Ve skutečnosti šlo o tvrdý boj o to, jak se vyhnout táhnutí nejtěž-
ší pětkové délky, která je druhá v pořadí. Vyhrála Jana, tudíž šťastnou výherkyní pětky byla Markéta. Jana se ověsila svým záhadným systémem vklíněnců, friendů a obřích hexů a vydala se vzhůru rozsypaným záhonkem. Po čtyřiceti metrech lezení už se pod ní leskla celá čtyři jištění. Z toho dvě i dobrá. Na štandu jí Markéta sebrala všechen matroš a s hrůzou v očích vyrazila do očekávané pětky. Veškerá snaha držet se popisu v průvodci se brzy zredukovala na cestu nejmenšího odporu. Markétin strach byl způsoben především obavou „kdy asi přijde to těžké místo?“. Nepřišlo. Markéta se tak ze samého nadšení ocitla dva metry nad štandem, tvořeným kruhem, nýtem a palmou. Falešný pocit, že za sebou máme dvě nejtěžší délky cesty nás hřál natolik, že jsme zkonzumovaly kokosovou tyčinku, načež se Jana plná energie zavěsila do beznohého sokolíku a bez zaváhání vzlínala třetí délkou cesty. Další štand poněkud prořídl – skládal se z jednoho nýtu. Jana jej obklopila friendy a dobrala Markétu, která se zděsila, když před
nami nebo dál plít zarostlou spáru? Zatímco Jana dole mrzla a marně křičela do větru, Markéta se dlouho rozhodovala, až nakonec vyrazila přímo do ploten. Toho brzy zalitovala. Ovšem ze stěny už nebylo návratu a nebylo ani jištění. Naštěstí se před ní nahodile objevovaly a zase mizely mělké kapsy a sil bylo dostatek, jen nervy způsobovaly postupné zatemňování mysli, a tak hlinitá police přišla v ten pravý čas. Cokoliv, co by připomínalo štand, se nevyskytovalo, ale nebylo se čemu divit, protože už jsme zřejmě tvořily vlastní variantu Espolón Pertemba. Celkově tato nemile překvapivá délka trvala přesně hodinu, i s tím, než se nahoře vynořila zkřehlá Jana, která se nezmohla na nic lepšího, než prohlásit celou epizodu za „pěkné lezeníčko“. Nicméně nakonec došlo i na ni. Poslední délka naší varianty byla stejně těžká jako ta minulá, i když s lepšími možnostmi jištění. Po dvou metrech se Janě podařilo založit ukázkové hodiny. Tato praxe se jí zalíbila natolik, že celá její délka se proměnila v neustálé štrikování. Došlo to tak daleko, že k provléknu-
Kdo má sílu jako z vola, ten si to dá na sokola. Jako Jana v Siuraně.
Chcete-li elegantně slanit, nesmíte se zranit...
sebou spatřila to, co průvodce označuje jako „vegetated groove“. Byl to příkop! Začala se plazit vzhůru a nadávat, pokaždé když se místo provensálského koření chytla bodláku. Hned potom, co zmizela Janě z dohledu a začal foukat silný vítr, takže ji ani neslyšela, se před ni postavila nemilá otázka – jít vzhůru kolmými plot-
tí úzkých hodin použila očko vklíněnce jako jehlu. Jak se takto bavila, ani si nevšimla, že přelezla poslední kolmý úsek a zcela nečekaně se ocitla na místě, které muselo být koncem cesty, neb dál už vedla jen suť. Záhadně jsme tak cestu kdesi zkrátily o jednu délku, ale nahoru jsme se
Přenocování: Kemp (5 €/osoba) nebo Refugio v Siuraně Okolní oblasti: Z nepřeberného množství jsme ozkoušely lehčí Mont-ral (působivá vesnička s refugiem za 6 €) a rozlehlou La Mussaru (250 cest 4 až 8).
nejos. Soutěska s největším množstvím cest začíná přímo u refugia. Přenocování: Refugio (do 1. 4. zavřeno) Vopruz: Na jaře ještě divoká řeka brání v nástupu k některým cestám nebo se alespoň postará o mokré lano.
Montanejos, Valencia – Španělsko Charakteristika: Velké množství především lehkých (4 až 6a) jedno- i vícedélkových cest na vápencových stěnách v údolí potoka a v okolí. Lezení lze zakončit koupelí v termální řece o příjemné teplotě 25 °C. Přístup: Castelló de la Plana (severně od Valencie) – Villa Real – Onda – Monta-
Sella, Valencia – Španělsko Charakteristika: Populární oblast ve středu pohoří Sierra de Aitana. Hlavní atrakcí jsou jednodélkové sportovní cesty nad parkovištěm. Borci míří do odlehlejších sektorů Wild Side a V.I.P., zájemci o tradiční vícedélkové cesty (4 až 8a!) na stěnu Divino.
Přístup: Z jižního pobřeží (dálnice A7) odbočit na Finestrat – Sella. Těsně před vesnicí odbočit vpravo, po lesní cestě 4 km k refugiu. Přenocování: Refugio – kemping i ubytování Vopruz: Zájezd pořvávajících „Anglánů“ nebo Holanďanů dokáže proměnit jinak klidné údolí k nepoznání. Sierra Espuňa, Murcia – Španělsko Charakteristika: Množství menších vápencových lezeckých oblastí rozsetých v lesnatém pohoří vhodném na chození i horská kola. Sportovní i tradiční oblasti. %PMEZ 8BSNQFBDF
dostaly nadšené, hladové, s rukama plnýma trní a obličeji spálenými podle tvaru helem. Divino je bohužel jednou z mála hor, kde sestupová trasa vede do kopce. Po překonání vrcholového suťoviska jsme se podivily, že z druhé strany je stěna pouhou terénní vlnkou nad mandlovými sady a s nečekaným úspěchem našly travnatou rampu klikatící se prostředkem stěny, po které jsme s několika lezeckými epizodkami sešly až dolů. V sadu si Jana ještě dala cvičný převis do větví mandlovníku a naplnila helmu zásobami. K Maganě jsme se dovlekly z posledních sil, a zbytek odpoledne se věnovaly konzumaci. Snědly jsme celou helmu a jako zákusek ještě neuvěřitelné množství nasbíraných extra šťavnatých pomerančů, až se Magana ocitla v obklopení slupek všeho druhu. Divino bylo fakt boží! „Nejlehčí cesty na nejkrásnější stěny“ nekončí! Španělské pobřeží jsme vzaly pěkně pomalu od severu k jihu, nevynechávaje téMalý vrchol, také vrchol – El Chorro
měř žádné cesty do 6a. Vždy když jsme vyčerpaly jejich zásobu v našem okolí, vrhly jsme se do nějaké pěkné, dlouhé, dobrodružné cesty splňující definici horolezectví – dobýt vrchol. V pohoří Sierra Espuňa padly naše zraky na impozantní stěnu Pared de Leyva. Nemilým zjištěním pro nás bylo, že nejjednodušší variantou, jak se dostat nahoru, je cesta Caballo-Cantabella, za 6a. Dost se nám ulevilo, když jsme zjistily, že je odjištěná. Tato skutečnost značně urychlila náš výstup. Posledním překvapením lezecky moc pěkné pětidélkové cesty byl malý pře-
Největším lákadlem je 200m stěna Pared de Leyva (Leiva) – hodinový nástup spolehlivě odrazuje většinu jo-jo lezců. Přístup: Murcia – Alhama de Murcia. Odtud šipky na Sierra Espuňa. Užitečné je informační centrum parku. Na Pared de Leyva se parkuje poblíž Casa Leyva. Přenocování: Stanovat lze ve vymezených oblastech „Area Recreativa“ Vopruz: Snad jen ta vlezlá liška na parkovišti El Chorro a okolí, Andalucia – Španělsko Charakteristika: Vesnička o sto obyvatelích a padesáti Češích, kde se vše
vísek. Prvolezoucí Jana vystřelila ruce vzhůru, vyhoupla zadek ze spáry a za to byla odměněna luxusním výhledem na rozlehlé hory a potěšením z toho, že na takovém pěkném místě nelze dělat nic lepšího, než si dát nahoru těžce vytažený piknik. V profláklém El Chorru nás v našich dobrodružstvích doprovázel Michal a téměř s námi vylezl cestu, na kterou hned tak nezapomeneme – Amptrax za 5+. Losování ten den vyhrála Jana, která si neustále stěžovala, že na ni vychází samé lehké, rozpadající se choďáky. Až do té doby, než převzala vedení čtvrté délky, za 5. To už byla nálada v lanovém družstvu značně povznesená. Pod námi 80 metrů stěny, nad hlavami kroužící supi, sluníčko, Michal pěl hity od Franze Ferdinanda, Markéta fotila. Tu se najednou seshora ozvalo sprosté slovo následované hláškou „jé, já si asi vykloubila rameno“, a krátkým pádem do posledního, nejrezavějšího nýtu v celé cestě. Proběhla rutinní mimořádka. Michal dolezl délku, Markéta hlídala omdlévající pacientku a všichni společně jsme rapidně slanili a uložili raněnou do klidového stavu na posteli v Maganě. Jana se od té doby na čtrnáct dní stala turistkou a fotografkou výpravy. Za dalším vícedélkovým zážitkem se tedy vydali jen sourozenci Syllovi. Zvolili si cestu Paco Eugene 6a, na nejfotogeničtější stěnu v El Chorru – El Polvorin. Informace o cestě se ve třech dostupných průvodcích značně lišily – a to až o dvě délky a o stupeň obtížnosti, jen co se jištění týče shodly se průvodce v tom, že těžší délky jsou odjištěné. Z původního dojmu, že půjde o dopolední kratochvíli, nás vyvedly už první dvě délky. Pochopili jsme, že pravdu nemá ani jeden z průvodců a že se budeme muset spolehnout sami na sebe a na jednu sadu vklíněnců. Jednoruká Jana sledovala náš urputný boj z nedaleké police vedoucí téměř do poloviny stěny, a nestačila se divit, co oba předvádíme. Nohy výše než ruce, lezení směrem dolů, zakládání celého těla do jinak nepoužitelné spáry, morál na nule a spoustu vulgárních výrazů na adresu
řídí vlastními pravidly. Na některé skály se chodí tunely, kam je vstup zakázán, ale všichni vědí, že hlídané jsou pouze o víkendu. Druhou možností nástupu a zároveň velkou atrakcí je pomalu se rozpadající na skále připíchnutý chodníček Caminito del Rey. Lezení je různorodé, od ploten Los Cotos, přes Las Frontales – stěny plné zaplouváků až po vícedélkové tradiční cesty nebo pekelné prásky ve stropě jeskyň El Makinodromo nebo Poema de Roca. Přístup: Z Malagy na Campanillas – Alora – El Chorro. Vlak Malaga –El Chorro jezdí jednou denně.
autorů průvodců. Za 6a byla poslední dvacetimetrová délka, kde Michal dokonce našel tři borháky! Tedy celou ¾ z toho, co cesta nabízí. Naše dopolední kratochvíle se proměnila v celodenní boj „On sight nebo smrt“, a jediným pozitivním výsledkem byla pěkná sada fotografií. V další cestě na El Polvorinu, tentokrát jednodélkové, se stalo nemožné: Michal dolezl ke třetímu borháku, nad kterým se za známého výkřiku „jé, já jsem si vykloubil rameno“ pustil a zopakoval si tak rutinní mimořádku ve vlastní režii. Z lezců jsme se nedobrovolnými procházkáři stali všichni tři, přičemž Jana s Michalem začali po vzoru Leo Houldinga dávat dohromady knihu „My right hand“, zatímco Markéta si v odborné literatuře vyhledávala základy sebejištění. Rekonvalescence Janin návrat na lezeckou scénu netrval dlouho, a tak jsme se mohly pustit do naší zatím poslední velké (na naše poměry) výpravy. Horu Peňón Grande u malebného městečka Grazalema nebylo zas tak těžké najít – byl to opravdu jediný vysoký a dostatečně skalnatý vrchol v okolí. Horší to bylo s jakýmikoliv informacemi o cestách. Neporadili nám v turistických informacích, lezeckém obchodě ani outdoorové cestovce. Jediným nejistým zdrojem se stal internet, odkud jsme si stáhly plánek cesty s magickým názvem Osobuco. Tentokrát jsme porušily náš projekt, jelikož s několika pětkovými délkami se jednalo spíše o jednu z nejtěžších cest na vrchol, kam turista nedojde. Kromě toho jsme náš systém lezení ale vzorově dodržovaly – cestu jsme lezly velmi přibližně, občas jsme šly lesem, štandy jsme si dělaly kde se nám zachtělo, počet délek neodpovídal, jen rameno si nikdo nevykloubil. Peňón Grande byl opravdu pěknou rehabilitační zkušeností – lezení nekazilo žádné pevné jištění, orientace byla značně instinktivní a cesta dostatečně dlouhá a kompaktní na to, aby se dala považovat skoro za horský výstup.
Přenocování: Kemp (3,50 € /osoba, 3,50 stan), refugio. Vopruz: Vokluz na Los Cotos, uřezané první nýty na Las Encantadas, a neshoda průvodců s realitou. Okolní oblasti: Vybíráme krasovitý El Torcal u Antequery – jedinečný druh krajiny i lezení. Také většinou opuštěné pěkné stěny Turón u vesnice El Burgo stojí za návštěvu. Grazalema, Andalucia – Španělsko Charakteristika: Exkluzivní sportovní oblast pro náročnější, plná hodnotných cest. Kromě toho také cca 10 tradičních
Doufáme, že se nám tímto článkem podařilo poodhalit méně známou tvář španělského lezení. A ptáte se snad, kde je náš obvyklý průšvihový závěr? Kromě toho, že Maganě cestou z Grazalemy téměř shořely brzdy, Markéta ztratila nůž, někdo nám ukradl petrolejku a Janě se definitivně rozbil mobil, vám tentokrát opravdu nemůžeme sloužit! Tak snad příště… Osobucem vzhůru, dáme horskou tůru!
Sella – nejenom Divino je boží
text a foto Švédky
[email protected] www.sweb.cz/ontherope/
cest na vrchol Peňón Grande. To vše velmi blízko živého městečka se sportovním duchem. Krásné hory a blízká nádrž Zahara. Přístup: Malaga-Marbella-Ronda-Grazalema (směr Sevilla) sportovní oblast je pod vesnicí, Peňón Grande zase přímo nad ní. Přenocování: Kemp na horním konci Grazalemy Vopruz: Lehké cesty tu schválně neosazují, a tak se dají spočítat na prstech jedné ruky.
51
portrét
Starý horolezec, dobrý horolezec! Portrét legendární postavy českého expedičního horolezectví Honzy Červinky Honzu Červinku jsem poznal hodně dávno prostřednictvím knih o prvních československých horolezeckých expedicích do vysokých hor, které se v šedesátých a sedmdesátých letech minulého století uskutečnily a v nichž byl Honza téměř pravidelným účastníkem. Přišlo mi pak téměř neuvěřitelné, že člen reprezentačního družstva z padesátých let na hory leze dodnes, a nemyslím tím jen Krkonoše, které má Honza za domem. Když jsme jej pak v jeho zimním království navštívili, trochu mi po jeho přivítání zatrnulo: „Zakazuji ti o všem psát knihu. To tě předem upozorňuji, protože tu píše moje dcera. Ale článek, ten si klidně napiš!“ Zasedli jsme tedy v jeho úžasné chalupě se spoustou vzpomínkových předmětů ze všech jeho cest, a kterou dobře zná snad každý zdejší horolezec. Ještě chvíli mi trvalo, než jsem si zvykl na jeho správný anglický humor, ale už je tady vyprávění s přehršli zážitků, které Honza během svých dvanácti expedic nashromáždil. Když pak pozdě večer své vyprávění zakončil humorem jemu vlastním: „A víte co? Běžte už do pr...e!“, přemýšlel jsem hlavně, jak vše vměstnat do těch pár následujících řádků. Honzovy zážitky by totiž skutečně daly na knihu – a pořádnou! 52
Z vyprávění v krkonošské chalupě Vrchlabí, březen 2006 Jak ses vůbec k lezení dostal? V Olomouci, kam se rodiče přestěhovali když mi byly dva roky, jsem navštěvoval vodácký oddíl. Závodil jsem na kajaku. Trénoval nás Vambera1, úspěšný olympionik z Helsinek. V období po závodech pak naše vodácká parta podnikala různé výlety v okolí Olomouce. Jednou jsme tak zajeli ke skalám, kterým se říká Malý Rabštejn. Kluci si je pohledem změřili a rozhodli: „Pěkné skály, měli bychom na ně zkusit vylézt!“ Na další výpravu mne vzali s sebou. Dojeli jsme pod skály, vylezli na ně, ale na zpáteční cestě nám ujel vlak. Rodiče by s lezením nesouhlasili, a tak jsem byl na skalách samozřejmě tajně. Než jsem se vrátil domů, matka mne nechal hledat policií. Později v horolezeckém oddíle chtěli potvrzení od rodičů, že mi lezení povolují. Matce to trvalo docela dlouho než papír podepsala, otec s lezením nesouhlasil vůbec. Pamatuji si, že jsem jednou jel na skály s aktovkou, aby doma nic nepoznali. Při jednom
z prvních lezení mne hoši vzali na traverz u řeky Bystřičky, který je asi třicet metrů vysoko. Dostal jsem v něm tehdy obrovský strach. Podíval jsem se dolů a v duchu si pomyslel: „Jestli se odsud dostanu živý a zdravý, tak už nikdy nikam nelezu!“ Od té doby mne lezení chytlo doopravdy. Psal se čtyřicátý sedmý rok a mně bylo sedmnáct. Nechce se ani věřit, že jsi v reprezentaci působil před tolika lety... V padesátém roce jsem se na základě svých lezeckých výsledků dostal do manšaftu, který se zrovna zakládal. Na soustředění v Bielovodské dolině bylo pozvaných sedmdesát lezců, ze kterých se měl udělat užší výběr. Byl jsem ze všech nejmladší. Karel Trousílek, se kterým taky nikdo nechtěl lézt, byl naopak zase nejstarší. Říkali o nás, že „on je moc strarej a já zase moc mladej.“ Karel se na mě podíval a povídá: „S tebou mám jít lézt?“ Já na to: „No, aspoň bych to zkusil...“ „Uvidíme!“, odpověděl a šli jsme lézt pětku na Litvorák. Přelezl jsem ji s prstem v nose a pak už bylo vše zase dobré. Manšaft byl zúžený a já v něm nechyběl.
Alpy, Mont Blanc, Peutereyský hřeben, 1955
Zajímavý byl i způsob, jakým jsi v manšaftu skončil... V reprezentačním družstvu jsem zůstal trvale až do roku 1962, kdy se uskutečnil reprezentační zájezd na Kavkaz. Lezlo se v několika skupinách, naše si stanovila jako hlavní cíl traverz Bezingijské stěny. Museli jsme nejprve vynést zásoby na Džangitau. Věděli jsme, že kluci z našeho zájezdu mají v plánu udělat prvovýstup v Severní stěně Šchary, a tak jsme ji z vrcholu dost pozorovali. Zjistili jsme, že prostoupit touto stěnou je téměř nemožné. Ledová stěna je celá protkaná visícími ledovci, které neustále padají dolů. Cestou dolů jsme potkali Pavla Černíka, Zdeňka Studničku i jejich osobního trenéra Ivana Kluvánka. Říkali jsme jim: „Chlapi neblbněte a nechoďte do toho. Je to nelezitelné! Byla by to sebevražda.“ Jejich smělý plán si ale nenechali vymluvit. Kluvánek se mě tehdy ještě ptal: „Nechceš jít s nimi? Je to načerno, což si jako trenér nemohu dovolit...“ Říkám mu: „Zaprvé do toho nevlezu, protože je to životu nebezpečné! A zadruhé, já tady mám partu lezců, Lezecké začátky
S Vlastíkem Šmídou při lezení v ledu, Hindúkuš 1967
které prostě nezradím.“ Vrátili jsme se do tábora a přelezli hřeben Mižirgi, krásnou cestu. Když jsme pak scházeli do tábora, potkali jsme Vildu Heckela, který nám řekl jen: „Chlapi, průser! Kluci se zabili.“ Následovala záchranka. Chodili jsme pod stěnou a nacházeli věci z jejich baťohu. Dorazila ruská komise. Snažili jsme se jim vysvětlit, že kluci jsou zřejmě zasypaní v okrajové trhlině a je nemožné je z ní vyhrabat. „Ne! I kdybychom měli dovézt tanky, tak se inostranci musí najít!“, zněla jejich odpověď. Důležitě se zadívali do obrovské stěny nad námi – zrovna ve chvíli, kdy se v ní uvolnila obrovská lavina. Tím celé divadlo skončilo.2 V táboře jsme se zeptali vedení, zdali nám povolí další lezení. Říkali, abychom počkali,
že o všem musí rozhodnout Moskva. Domluvili jsme se, že si mezitím po Kavkaze uděláme turistický výlet. Vedení tábora nám náš nápad nezamítlo, bez Moskvy neudělali nic, a tak jsme se sebrali a vyrazili. O něco později jsme si všimli, že za námi jde další skupina. Tušili jsme, že nás šli hledat, a tak jsme se před nimi schovali. Přelezli jsme hlavní hřeben a sešli do Gruzie. Tenkrát se likvidoval Stalin, bylo to tam docela divoké. Dostali jsme se až do Tbilisi a autobusem se vrátili zpátky do tábora. V Praze pak probíhalo vyšetřování. Rusáci totiž podali stížnost, že jsme se pohybovali v zakázaném raketovém území, což nebyla vůbec pravda. Následoval dištanc a konec mého působení v manšaftu... 53
Jako účastník prvních československých expedic do vysokých hor Asie sis své užil nejenom jako horolezec ale i jako šofér... To je pravda, většinou jsem i řídil. Na první expedici do Afghánistánu v roce 1965 jsme ale cestovali letecky. Do Kábulu se tehdy z Československa zaváděla nová letecká linka. Vedoucí Šedivý byl zaměstnaný na ministerstvu práce, měl styky a docílil i toho, že se celá výprava přepravovala letadlem. Skoro neobsazený letoun měl mezipřistání v Teheránu, ze kterého jsme odlétali už jen
Portrét, Hindúkuš 1965 foto Vilém Heckel
Ivan Gálfy pod vrcholem Tirich Miru, Hindúkuš 1967
54
sami včetně našeho nákladu. Měli jsme se dobře. Piva bylo dostatek, mohli jsme volně chodit po letadle i do kabiny. Když jsme přistáli v Kábulu, na letišti stála šílená spousta lidí. V prvních chvílích jsme si mylně mysleli, že nás přišli uvítat. O něco později jsme ale zjistili, že v podpalubí jsme celou dobu z Iránu vezli rakev Afghánce, který umřel, a jeho rodina si pro něj přišla na letiště... Na výpravě směřující k Tirich Miru o dva roky později jsem řidiče nedělal také, protože nám dali k dispozici Tatru i se šoférem. Tenkrát ještě most přes Bospor nebyl postavený. Vzpomínám si, že když měl nám přidělený tovární řidič Tatry sjet dolů do přístaviště, dal volant do ruky raději Mirkovi Jaškovskému, protože měl strach. Ve skutečnosti to byl spíše špión. Při průjezdu Tureckem, kde se nacházely vojenské základny, pravidelně zastavoval a zapisoval si, co na kterém kilometru viděl. Když jsme pak při zpáteční cestě projížděli kolem Středozemního moře po štěrkové cestě, rozpojila se nám tyč řízení. Auto vzalo naštěstí rejd do svahu a ne na druhou stranu, kde svah končil v moři. Cesta do hor nákladním autem měla ale své kouzlo. Člověk poznal bezprostředně kus světa – Írán, Afghánistán, Pákistán, Indii, Nepál... Také se jezdilo přes Rusko, kde se ale vždycky musely řešit neskutečné problémy. Strašné! Který svůj výstup si považuješ nejvíce? Asi novou cestu na Ušbu, kterou jsme s Vlastíkem Šmídou přelezli při mé druhé návštěvě Kavkatu v roce 1959. Byla to hodně těžká věc, na hranici našich možností. Prvovýstupy byly tehdy na Kavkaze většinou zapovězené, protože Rusáci je nepovolovali, a tak se běžně dělaly načerno. V táboře sis napsal třeba Severní Ušbu přes Podušku, ale pak jsi šel na něco jiného. My měli s Vlastíkem v plánu Severozápadní stěnu a výstup vpravo od tzv. Kříže na Jižní vrchol. Nastupoval s námi ještě Tony Antoníček s Jirkou Ševčíkem, ale když jsme přišli do sedla mezi Šcheldami a Severním vrcholem, kluci se rozhodli pro snazší výstup Jihozápadní stěnou. Slezli jsme dolů k nástupu do pilíře a začali s lezením. Na místě prvního bivaku jsme našli skobu a ruskou specialitu – tzv. „zápisky“. Bylo v nich napsáno, že družstvo už čeká týden na zlepšení počasí a tímto se loučí s rodinami, protože neví jestli se živí dostanou dolů. Povzbudivé! Ráno jsme pokračovali ve výstupu a na nic dalšího po našich předchůdcích nenarazili. Začalo se zhoršovat počasí. Večer jsme zůstali bivakovat jen ve skobách. Můj švýcarský vařič jsme drželi před sebou a snažili se připravit něco k pití. Noc jsme prozpívali, protože spát se moc nedalo. Ve stěně padaly sněhové laviny, ale do sedla mezi vrcholy jsme přece jen dolezli. I když jsme se v závěru vyhnuli vrcholové stěně, pilířem vznikl náročný prvovýstup. Dolů jsme se pak vraceli přes Severní vrchol Ušby. Z vrcholového lezení si pak vážím Tirich Miru, kdy jsme strávili tři dny v sedmi tisících bez dostatku nápojů a pití. Dole jsme si rozdělili povinnosti, kdo co s sebou nahoru vynese. S Vlastíkem Šmídou jsme měli za úkol vzít stan, Ivanové Gálfy s Urbanovičem zase pět plynových bombiček. V sedle mezi hlavním a západním vrcholem Tirich Miru se zjistilo, že bombička je jen jedna. Možná se tak stalo omylem, nevím. K vrcholu jsme vyrazili ve složení – oba Ivanové, já s Vlastíkem a Mi-
rek Jaškovský. O půl druhé odpoledne jsme se na vrcholovém hřebenu rozhodovali, zda stihneme dolézt na vrchol a ještě se vrátit zpět do stanu. Gálfymu s Urbanovičem se nezdálo, že by bylo ještě pozdě. S Vlastíkem jsme rozhodli: „Polezeme do půl páté a pokud se do té doby na vrchol nedostaneme, vrátíme se!“ Pokračovali jsme ve výstupu. Přesně o půl páté jsme byli na vrcholu – všech pět! Do stanu jsme se vrátili skoro až za tmy. Ráno jsme se cítili stále v kondici a i počasí bylo ještě dobré. Na opačné straně sedla vedl hřeben na sedm a půl tisícový západní vrchol Tirich Miru. Nevylezený kopec! Zdálo se nám, že výstup na něj musíme stihnou za den i s návratem. Bylo rozhodnuto. Vyrazili jsme ale jen ve čtyřech, Mirek Jaškovský už s námi nešel. Podařilo se. Vylezli jsme na vrchol a sestoupili zpátky ke stanu. Byli jsme naprosto dehydrovaní, nebylo už čím roztopit sníh. Další noc v sedmi tisících. Vzhledem k nedostatku kyslíku se začínala projevovat horská nemoc. Než jsme si ráno obuli boty a vydali se dolů, uběhly dvě hodiny. Navázali jsme se a během nekonečné řady slanění se navzájem jistili. Slaňáků bylo strašně moc. Vlastík slaňoval první, a když se zajistil, ostatní sestoupili za ním. Já scházel poslední. Tímto způsobem jsme se k večeru dostali až dolů do tábora v sedle mezi hlavním vrcholem a šest tisíc devět set metrů vysokým Dirg Zomem, vylezeném o tři dny dříve. Kluci nás tam strašně vítali. Zvlášť Vilda Heckel. Na tyto chvíle vzpomínám jako bych je prožil včera. Vilda nás fotil a my byli tak vyčerpaní, že jsme mu foťák málem rozbili. Naštěstí jsme už neměli tolik sil, díky čemuž vznikly hodně dobré záběry. V závěru této expedice jsi měl namále i z jiného důvodu... Kluci z druhé party Vildovi slíbili, že s ním vylezou na Dirg Zom, který měl opravdu skoro sedm tisíc metrů. Nakonec ale všichni vycouvali, protože k tomu už nikdo z nich nenašel dost sil. Vilda byl úplně nešťastný. Šel jsem za ním a povídám mu: „Víš co, Vildo? Jsem utahaný a jeden den si musím odpočinout. Druhý den tam ale s tebou vylezu!“ Jak jsem řekl, tak se i stalo, což byla z mé strany asi kravina. Během lezení vznikly velice dobré snímky, na nichž jsem opřený o cepín úplně vyřízený. Společně jsme dolezli na vrchol. Po návratu do tábora jsme sbalili poslední naše věci. Abych se už nahoru nemusel vracet, naložil jsem si na záda úplně všechno. Po návratu do základního tábora mne ale přepadl tak šílený kašel, že se mi protrhla pohrudnice. Okamžitě jsem musel zalehnout. Zdeněk Vlč mi možná zachránil život. Léčil mne 14 dní. Specializací byl plicař a opravdu mne z toho dostal. Fotografování patří také k tvým koníčkům, díky čemuž na výpravách vznikla spousta perfektních snímků... Na výpravy jsem si s sebou bral foťák, a tak jsem fotil. Zásadně jsem si nikdy nic nepsal. Na podzim dokonce chystám v KrNaPu výstavu fotografií ze všech dvanácti expedic, kterých jsem se zúčastnil. Začínal jsem s ruským Kyjevem na kinofilm, později jsem po zmiňovaném výstupu na Dirg Zom dostal od Vildy Heckela Roleiflex 6x6 na památku. Pak přišel na řadu německý Pentacon Six, což byla těžká kráva, které se občas taky pokazil posuv filmu. Když mi na Severním Manaslu za-
mrzl, myslel jsem, že jej shodím dolů. Přes bratra, který pracuje v olomouckém fotodružstvu, jsem si po návratu pořídil další foťák – zamrzal také. Je to asi měsíc, co jsem se nechal přemluvit ke koupi digitálu. Spokojený s ním ale nejsem. Když je venku světlo, na obrazovce prd vidím. Parťáci, se kterými jsi podnikl obrovské množství výstupů, mnohdy patří k legendám českého lezení. Na koho vzpomínáš nejraději? Spolulezců bylo za těch padesát let opravdu hodně. Otázkou jen zůstává, na koho se můžeš stoprocentně spolehnout. A to si myslím, že je jednoznačně Vlastík Šmída, se kterým jsem podnikl hodně výstupů. Ještě v nedávné době jsme se několikrát vypravili do Jižní Ameriky... Jinak jsem poznal mnoho dobrých spolulezců. Rád vzpomínám na Frantu Paštu, se kterým jsme v zimních Tatrách dělali velké výstupy. Společně jsme přelezli Severní Svišťák novou cestou, která byla těžká pro svou šílenou lámavost. Nebo Slávek Snášel z Plzně, se kterým jsem v zimě vylezl čtyři velké věci – druhý zimní výstup na Ganek Dělovou rourou z Kačice, přičemž ten první udělali Poláci za letních podmínek. Také zimní prvovýstup na Rumaňák nebo pětkový zimní prvovýstup na Bašty Motykovou cestu. V Tatrách toho mám přelezeného spousty – přechod hlavního tatranského hřebene jsem šel s manšaftem i soukromě. Došlo i na prvovýstupy, třeba v Severní stěně Vysoké. Když se chtěl člověk udržet v manšaftu, nic jiného ostatně nezbývalo. Musely být výsledky! Kdy ti na horách bylo nejvíc úzko? Nejdramatičtější bylo Makalu v roce 1973 a neštěstí Honzy Kounického. Cílem byl tehdy Únava pod vrcholem Dirg Zomu, Hindúkuš 1967
prvovýstup jihozápadním žebrem Jižního vrcholu, ze kterého pak vedl na hlavní vrchol relativně snadný spojovací hřeben. Ivan Gálfy tenkrát kromě Honzy vybral do vrcholového družstva ještě Jožo Psotku s Ivanem Fialou a já s Poldou Páleníčkem jsme je měli zajišťovat. Nejprve jsme jim ale společně se dvěma Šerpy měli pomoci vynést materiál do posledního výškového tábora. Vyrazili jsme. Kluci z vrcholového družstva šli s kyslíkem. Na spojovacím hřebínku asi padesát metrů pod Jižním vrcholem jsem za sebou zaslechl podivný zvuk. Ohlédl jsem se. Kounický, který šel celou dobu za mnou, si sundával kyslíkovou masku. Zeptal jsem se jej, jestli nepotřebuje s něčím pomoci. Odpověděl, že mu zamrzl ventil a musí jej opravit. Ušel jsem asi tři kroky a za mými zády se ozvalo šustění po sněhu padajícího těla. Sněhové pole končilo desetimetrovým úzkým skalním komínem, ve kterém se Honza zastavil díky krosně o něco širší než komín. Z kyslíkové láhve začala unikat pára, protože se při pádu urval ventil. Zraněný Honza zůstal viset v komíně. Měl tržnou ránu na hlavě a poraněnou ruku. Hlavním problémem ale byla jeho poškozená páteř. Celý pilíř byl zajištěn asi čtyřmi kilometry lan. Šerpové po nich začali okamžitě scházet dolů. Báli se, že bohové hory si nepřejí, aby na ní sáhibové vylezli. Ještě tentýž den jsme Honzu dotáhli zpět do pátého výškového tábora ve výšce 7900 metrů. Uložili jsme jej do stanu. Snažili jsme se poradit s kluky v základním táborem co máme dělat. Doktor Wolf nařídil, abychom Honzovi opíchali páteř a zkusili s ním sejít dolů. Kravina! Dal jsem mu tedy injekce, aby jej nic nebolelo. Vylezli jsme ze stanu. Honza už sám nemohl chodit, začínal být ochrnutý. Poldu
začaly trápit bolesti očí. Zřejmě byl chvíli bez brýlí a v důsledku těžkého zánětu spojivek dočasně prakticky oslepl. Psotka a Fiala zkusili Honzu vzít mezi sebe a já je jistil. Ušli pár kroků a zjistili, že i když jsou v těchto místech jen lezecky nenáročná sněhová pole, dolů to tímto způsobem nepůjde. Fiala jej zkusil vzít na záda. Ušel tři kroky a začal se dusit. Museli jsme se vrátit do stanu. Mezitím šli nahoru Luděk Zahoranský s Česlavem Wojcíkem. Později přišla zpráva, že Wojcík nemůže dál a čeká níže. Vzal jsem na lano Poldu Páleníčka a začal s ním scházet dolů. Došli jsme až do druhého tábora... Únava pod vrcholem Dirg Zomu foto Vilém Heckel
S Mirkem Jaškovským, Hindúkuš 1967
foto Vilém Heckel
Když kamarád spadne, poraní se a nedá se mu pomoci, je to hrozná situace. Nikomu bych ji nepřál. Honza nakonec žil ještě pět dní, během nichž se u něj vystřídali Jožo, Luděk a nakonec Michal Orolín, který u něj strávil jednu noc. Pak se ale u něj začala projevovat horská nemoc, a tak sestoupil, protože by tam zůstal taky. Honza už tehdy o sobě moc nevěděl, byl v agónii. Měl na sobě kyslík, vedle vysílačku, což už ale bylo zbytečné. Nechali mu tam všechny spacáky... Následující den do tábora vylezl Karel Procházka, v té době student medicíny. Konstatoval jen, že Honza umřel. Sbalili stan, zatížili jej flaškami a Honzu po55
hřbili. Smutné okamžiky! Víš, když někdo spadne a zabije se, je to hodně špatné. Když ale žije a ty mu nemůžeš pomoci, je to o dost horší... Máš nějaký nesplněný lezecký sen? Everest, kam směřovala v roce 1987 československá výprava. Měl už jsem tehdy dost let, v manšaftu jsem dávno nebyl a jako lezce by mne nevzali. Nestal jsem se tedy členem horolezecká části výpravy, jel jsem zajišťovat skupinu filmařskou, která v rámci expedice točila česko–nepálský kooperační film s nepálskou herečkou v hlavní roli. V závěru výpravy jsem byl dvakrát skoro až v Jižním sedle, což mi vedoucí povolil. Původně jsme se na lezení domluvili se Šmíďákem. Chtěli jsme se pokusit o vrchol klasickou cestou přes Jižní sedlo, ale vedoucí sportovní části výpravy Gálfy mu náš výstup zakázal. Kluci se tehdy pokoušeli udělat novou cestu v Jihozápadní stěně a Lanšmít musel jít lézt s nimi. Při mém druhém pokusu jsem dorazil sám až do třetího tábora pod
Vrchol Severního Manaslu, který Honza zlezl v roce 1979 společně s Otou Srovnalem v rámci Krkonošské horolezecko-vědecké výpravy
Na Jižním vrcholu Makalu v roce 1976
Jižním sedlem. Další den se ale zhoršilo počasí a tím jsem s výstupem skončil. Myslím si, že kdybych měl tehdy spolulezce a dobré počasí, asi bych jej tehdy vylezl i ve svých 57 letech. Byl jsem v dobré formě a dělal jsem si na kopec opravdu šanci. Pravda, dnes už se sice jedná spíše o komerční záležitost... Lezení se nakonec začala věnovat i tvá dcera... A dost ji to i šlo. Když jsem se po dvaceti letech znovu podíval na Kavkaz, s dcerou Rutkou jsme tehdy vylezli na Ušbu pětkovou dost náročnou cestu Šustra z Mestije. Byli jsme v cestě celkem pět dní, kvůli počasí. Když jsme pak slézali dolů trojkou přes Gulský ledovec, dcera už byla úplně vyřízená, čemuž se vůbec nedivím. Po cestě ztratila cepín, který našli o rok později kluci z Olomouce. Zvláštní náhoda...
Na vrcholu kavkazské Ušby s dcerou Ruth po zlezení pětkové Šustrovy cesty
Nido de Condores 21. prosince 1996 během výstupu na nejvyšší vrchol Jižní Ameriky s Vlastíkem Šmídou
56
Určitě nejsem sám, kdo obdivuje tvé výkony uskutečněné v pozdním věku. Jaký máš recept na lezeckou dlouhověkost? Žádné tajemství ti neřeknu – pořádný, poctivý trénink! Závodně jsem jezdil na kajaku a na běžkách. A docela úspěšně! Dnes si rád zalyžuji alespoň rekreačně na sjezdovkách. Také dělám předsedu jednoty a pomáhám trenérovi v našem lyžařském oddíle. Vychováváme běžce ve sportovní lyžařské škole, kterou navštěvuje asi 40 dětí. Myslím si, že i s dobrými výsledky. Na nich je nejlépe vidět, že kdo poctivě trénuje, má i výsledky. Třeba Janečková, která teď běhala s Neumannovou na olympiádě – nikdy nevynechala jediný trénink. Teď tady máme kluka, který se dostal do družstva olympijských nadějí a vyhrává všechny závody. Mezi staršími žáky máme další čtyři šikovné závodníky. Kdo chce něčeho dosáhnout, musí poctivě trénovat. Když se nechce, je zbytečné někoho nutit do tréninku, protože násilím se nikdy nedosáhne slušných výsledků...
Na expedicích ses opravdu vyznačoval neskutečnou kondicí. Jakým způsobem ses k ní dopracoval? Pomohly mi k ní dvě skutečnosti. Zaprvé jsem měl dar od boha. Když jsem chodil na tělovýchovná vyšetření do Olomouce, vyfoukal jsem obsah plic 6,7 litru. To je teda dost! Takové plíce nemá každý... Další věc, která se na mých výkonech promítla, bylo osm let strávených na Pradědu, kde jsem měl možnost naprosto šíleného tréninku. Pracoval jsem jako údržbář, topič, měl jsem na starosti dopravu i lanovku. Měl jsem čas a každý den jsem trénoval. Jak jsi trénoval na samotné lezení? Nikdy jsem se nepokládal za vrcholně technického lezce a na písku už teprve ne. Na pískovci mi to moc nešlo, neseděl mi. Sice jsem na něm něco přelezl, ale nikdy nic extrémního. Na skalách ano. Myslím si, že slušně mi to lezlo hlavně v zimě. Ledy, mixy, rozlámaný terén... Techniku jsem trénoval jen lezením. Často jsem dělal prvovýstupy na cvičných skalách, třeba na Rabštejně, kde jsem udělal několik nových cest a docela i dost těžkých. Sice dnes už vypadají trochu jinak, protože jsou osazeny novým jištěním a jsou lehčí hlavně z morálového hlediska. A morál je na horách důležitý! Zimní cesty, třeba v Tatrách, byly v tomto ohledu mnohdy na hranici lidských možností. V povaze jsem ale přitom měl vždy potřebu lézt na jistotu. Víš, jak se to mezi lezci říkává: „Starej horolezec, dobrej horolezec!“ zpracoval foto
Martin Krejsa Vilém Heckel, Jan Červinka, Pepe Piechowicz a archív J.Č.
Podrobné vyprávění Honzy Červinky naleznete v chystané knize jeho mladší dcery.
Jan Červinka narozen 27.6.1930 1965 zasloužilý mistr sportu 1950 – 1961 člen reprezentačního družstva Přehled nejvýznamnějších výstupů Vysoké Tatry 1955 přechod hlavního hřebene Vysokých Tater v zimě, směr Kopské sedlo – Kriváň, reprezentační družstvo 1956 Svišťový štít, střed S stěny, prvovýstup klas.V, spolulezec: František Pašta 1964 Vysoká, pravou částí S stěny, prvovýstup klas. V-VI, spolulezci: A. Lowak, Miloš Turek a Jiří Valter Alpy 1955 Mont Blanc (4.807 m), Peutereyský hřeben, klas.V Kavkaz 1958 Elbrus (5.642 m) 1959 Ušba, S vrchol (4.694 m), prvovýstup pilířem vpravo od Kříže v SZ stěně do sedla mezi oba vrcholy, spolulezec: Vlastimil Šmída 1961 Štít Germogenova (3.993 m), JV hřeben, klas.4A, spolulezci: Vlastimil Šmída, Miroslav Jaškovský a Jiří Valtr Ullukara (4.302 m), S stěna, prvovýstup, klas.4A, spolulezci: Vlastimil Šmída a Miroslav Jaškovský Džantugan (3.991 m), S stěna, prvovýstup, klas.3B, spolulezci: Vlastimil Šmída, Miroslav Jaškovský a Jiří Valtr Donguzorun (4.468 m), SV stěna, varianta v horní části cesty, klas.4B, spolulezci: Vlastimil Šmída, Miroslav Jaškovský a Jiří Valtr 1962 Ullutau (4.207 m), SZ stěna „deska“, klas.5A, spolulezec: Miroslav Jaškovský Mižirgi – V vrchol (4.927 m), S pilíř, klas.5B, spolulezci: Miroslav Jaškovský, Miloš Turek, Ivan Gálfy a Ivan Urbanovič Džangitau (5.051 m), SV pilíř, klas.4B, spolulezci: Miroslav Jaškovský, Miloš Turek, František Pašta, Ivan Gálfy a Ivan Urbanovič Hindúkuš 1965 I. československá expedice do Hindúkuše 8 prvovýstupů, např. Koh-e-Ariana, Koh-e-Barfy, Koh-e-IAMES, Koh-e-Quala Panja a Koh-e-Werich Pod vedením Vladimíra Šedivého vystoupili českoslovenští horolezci na 17 do té doby nezlezených vrcholů Hindukúše, z nichž 7 přesahovalo 6.000 m. Členové expedice byli: Vladimír Šedivý – vedoucí, Rudolf Antoníček, Jan Červinka, Ivan Gálfy, Miroslav Jaškovský, Radovan Kuchař, Miloš Matras, Jozef Psotka, Ivan Urbanovič, Jaromír Wolf – lékař, Vilém Heckel – fotograf, Bedřich Roger – filmař, Milan Daniel – vědecký pracovník 1967 II. československá expedice do Hindúkuše Dirg Zom (6.875 m), 12.7.1967, prvovýstup Tirich Mir, hlavní vrchol (7.706 m), 19.7.1967, čs. výškový rekord, spolulezci: Vlastimil Šmída, Ivan Gálfy, Ivan Urbanovič, Miroslav Jaškovský Tirich Mir, západní vrchol (7.487 m), 20.7.1967, spolulezci: Vlastimil Šmída, Ivan Gálfy, Ivan Urbanovič, prvovýstup Výprava působila v oblasti afghánského Tirič Miru. Podařilo se uskutečnit 2. výstup na hlavní vrchol Tirich Miru a prvovýstup na panenský Tirich West I.. Složení výpravy: Vladimír Šedivý – vedoucí, Jan Červinka, Ivan Gálfy, Miroslav Jaškovský, Ivan Urbanovič, Pavel Rödl, Milan Daniel, Vlastimil Šmída, Oldřich Mikšík, Vilém Heckel, Zdeněk Vlč a Jiří Mašek Karakoram 1970 Olomoucká expedice Karakoram Haramosh II (Mani II, 6.750 m), spolulezci: Milan Orolín, Josef Kývala, Dina Štěrbová a Otakar Štěrba Himálaj 1973 Československá horolezecká expedice Makalu (8.481 m) člen expedice, pokus o prvovýstup JZ pilířem J vrcholu, dosažena výška cca 7950 m Složení výpravy: Ivan Gálfy – vedoucí, Jaromír Wolf, Zdeněk Brabec, Jan Červinka, Ivan Fiala, Miloslav Filip, Miloslav Neumann, Jan Kounický, Milan Kriššák, Michal Orolín, Leopold Páleníček, Jozef Psotka, Karel Procházka, Petr Sirotek, Česlav Wojcík, Ľudovít Zahoranský, Milan Šimunič, Milan Daniel – zoolog, Jan Kalvoda – geolog 1976 Československá horolezecká expedice Makalu (8.481 m) člen úspěšné expedice, uskutečněn prvovýstup JZ pilířem J vrcholu, dosažen J vrchol Makalu (8.010 m) Hlavní vrchol dosažen Milanem Kriššákem, Karlem Schubertem a Jorge Camprubim (Španělsko). Složení výpravy: Ivan Gálfy – vedoucí, Jaromír Wolf, Zdeněk Brabec, Jan Červinka, Ivan Fiala, Milan Kriššák, Miloslav Neumann, Igor Novák, Michal Orolín, Leopold Páleníček, Miroslav Pelc, Vladimír Petrík, Jozef Psotka, Karel Schubert, Sylva Talla, František Dostál, Vladimír Ondruš a Leoš Chládek 1979 Krkonošská horolezecko-vědecká výprava Severní Manaslu (7.157 m), prvovýstup S hřebenem, 16.10., spolulezec: Otakar Srovnal Složení Krkonošské horolezecko-vědecké výpravy: Vladimír Krupička – vedoucí, Blahoslav Braun, Jan Červinka, Tomáš Filka, Jan Kynčl, Miroslav Novotný, Otakar Srovnal, Stanislav Šafář, Milan Rusý a Jan Štursa, vrchol dosažen rovněž 18.10. Vladimírem Krupičkou a Miroslavem Novotným 1987 Československá horolezecká výprava Everest (8.848 m) člen filmařské části výpravy, dosažen III. výškový tábor klasické cesty přes Jižní sedlo, výstup ukončen pro zhoršené počasí Ťan-Šan 1990 Chan Tengri (6.995 m) člen úspěšné výpravy, dosaženo sedlo pod vrcholovým úsekem, výstup ukončen pro bolesti zubů Severní Amerika – Aljaška 1994 Mount McKinley (6.194 m), přechod hory ze severu na jih, pravděpodobně nejstarší člověk na vrcholu, spolulezci: Milan Novotný a Ivo Wondráček Jižní Amerika – Andy 1996/97 Aconcagua (6.959 m), Argentina – Chile, normální cesta, spolulezec: Vlastimil Šmída pokus o výstup na Fitz Roy 2000 Incahuasi (6.638 m), Argentina, spolulezec: Vlastimil Šmída Ojos del Salado (6.895 m), Argentina, spolulezec: Vlastimil Šmída 2002 Chimborazo (6.310 m), Ekvádor, spolulezec: Vlastimil Šmída Cotopaxi (5.897 m), Ekvádor, spolulezec: Vlastimil Šmída Pisco (5.752 m), Peru, spolulezec: Vlastimil Šmída 1
2
Lubomír Vambera – účastník olympijských her 1952 v Helsinkách, kde v závodě kajaků na 1 000 m obsadil šesté místo. Prvovýstup SZ stěnou Šchary, klas. Vb, se nakonec podařil uskutečnit v roce 1965 lezeckému družstvu Ľudovít Zahoranský, Ján Ďurana a Gerhard Tschunko. Zopakovaný byl až o dvacet let později.
57
Demo Route HS 4b, Senen
info
West Penwith
Bosigran je nádherná zeď položená výš nad vodou. Moře tu vytváří pouze zvukovou kulisu, a kromě malého kousku blízko u vody se nemusíte bát ani nejvyšších vln. Stěna dosahuje výšky asi 60 metrů a cesty mají až tři délky. Najdete tu lezení všeho druhu, od ploten, přes spáry až k převisům, od trojek či čtyřek až ... až po E7. Lezení v hlavní stěně mi svým charakterem nejvíce připomíná JZ stěnu Jastrabky v Tatrach.
Neboli Západní Cornwall, je JZ konec Velké Britanie. Na poměrně malé části pobřeží se nachází velké množství lezeckých oblastí tvořených převážně kvalitní žulou. Je to místo, které jsem si okamžitě zamiloval. A které se mi hned při první návštěvě mohlo stát osudným, když jsem se proletěl nejprve k zemi a chvíli nato i vrtulnikem. Lezecké oblasti jsou nádhernou kombinaci Tater, Chamonix a Jizerek posazených na pobřeží francouzské riviéry. Teměř všechno lezení zde je na mořských útesech výšky 15 až 70 metrů. Pravděpodobně nejznámějšími oblastmi jsou Lanďs End, Bosigran, Sennen a Chair Ladder, to bohužel také znamená, že jsou nejnavštěvovanějšími. A tak se občas na vyhlášené lehčí cesty stojí fronty.
Pokud by jste se rozhodli někdy do Cornwallu podívat, může se vám hodit některá z následujících informací. Nám se jako výchozí místo nejvíce osvědčil kemp Trevaylor v St Just. Cena za osobu je 5 liber, což není nejméně, ale zase je tu hospoda, což ve většině ostatních kempů chybí. Také je možné si zde zakoupit některého z průvodců či „jízdní řád“ přílivu. Do skal je to odtud deset minut až půl hodiny autem. S místní dopravou nemáme žádnou osobní zkušenost.
Natalie Arťušenková, Anvil Chorus HVS 4c, Bosigran
Co našince může zaskočit, je příliv. Na ten je třeba si dát opravdu pozor, protože moře dokáže některé nástupy zaplavit opravdu rychle. Další zajimavostí je téměř absolutní absence fixního jištění včetně skob. Je tedy nasnadě mít kromě sady expresek i sadu frendů, několik sad vklíněnců a dalších hejblat. Rovněž se hodí dvě poloviční lana místo lana jednoduchého a helma. Užitečné mohou být i smyčky na prodlužování jištění,
prostě leze se tu stejným stylem jako v horách. Případným zájemcům trochu přiblížím dvě rozdílné oblasti, Sennen a Bosigran. První jmenovaná je opravdovým rájem pro každého, kdo se chce naučit zakládat vlastní jištění, nebo si příjemě užít lehké cesty. A součastně je tu také dostatek těch opravdu těžkých. Délka cest je většinou 15-20 metrů. Tady je třeba připomenout další místní zvláštnost, domácí
dokáží lézt i takto krátké cesty na dvě až tři délky. Pro toho, kdo by si tu chtěl vylézt něco těžkého doporučuji dobrého jističe a hodně morálu, protože s rostoucí obtížností klesá počet dobrého jištění. Snad jedinou výjimkou je cesta Super Jam, naprosto nelezitelná spára šířky 25– 30 cm protínající strop, tedy pokud jste vlastníky velkých frendů. Snad nejhezčí lezení nabízí Demo Area, s nejznámějši cestou Demo Route HS 4b. V pravo po fotogenické hraně Samson Arete E2 6a. A ještě více vpravo převislou stěnou vede kontroverzní cesta Red Rose. Při jejim prvovýstupu byly použity nýty, které byly později zase odstraněny. Dnes tato cesta obtížnosti 8b/b+ čeká na svůj první přelez tradičním stylem. Příliv zde zaplavuje jen malou část oblasti, takže když není moře divoké, nemusíte si s ním dělat starosti.
zpracoval foto
V. Ještěr Michal Madera
Natalie, přístup do Chair Ladderu
a jdi... Za demotivaci neruèíme!
Tension M12je mixová cesta v rakouském Drylandu nad Innsbruckem, které se dostalo hned dvou přelezů od českých lezců, Vendy Šatavy a Luboše (Majzlíka) Mázla (ČHS, Saltic, Singing Rock). Oba dali cestu na druhý pokus. Přidali i další cesty: Unleshed M11 PP; Venda – Fontok M11- OS a Happy M10- PP; Luboš – Happy M10- fleš a Fontok M11- PP. Na další návštěvu oblasti vzal s sebou Luboš také Jitku (svou ženu). Té se podařilo vylézt Happy v PP stylu a Luboš ještě přidal Schalldämfer M11+ PP. Ale už je tu konečně jaro a píseček osychá... Jitka Mázlová
Jitka leze Happy M 10-
Luboš v Unleshed M 11
Cílem Expedice Vatnajökull Sólo 2006 je přechod tohoto ledovce, a to nejdelší možnou trasou. Přechod bych chtěl uskutečnit sólo a bez jakékoliv podpory zvenčí. To především znamená, že veškerou výbavu, včetně zásob jídla a benzinu do vařičů, povleču na speciálních saních, tzv. sledu, a během expedice budu naprosto soběstačný. Podle předběžných propočtů urazím denně minimálně 10 až 15 kilometrů, a zdolání celého ledovce by mi mělo zabrat nanejvýš tři týdny.
čela to však je ještě 30 kilometrů k nejbližší civilizaci, osadě Stafafel. Tam expedice skutečně skončí. Průběh celé expedice bude možné sledovat na internetových stránkách www.pavelblazek.com. Součást mé výbavy totiž tvoří i satelitní telefon a malý kapesní počítač, tzv. PDA, jejichž pomocí budu na web každodenně zasílat aktuální podrobné zprávy, a to včetně fotografií. Už teď můžete na expedičních stránkách najít seznam výbavy, mapu traverzu nebo informace o tom, jak se na akci připravuji. Pavel Blažek
Výchozím bodem expedice je oblast zvaná Laki na západní straně ledovce – nejzazší místo, kam se dá dopravit džípem. Odtud mě čeká prvních dvacet kilometrů lávovými poli a poté zhruba třicetikilometrový nástup po ledovci Skaftárjökull na plato samotného Vatnajökullu, které leží v nadmořské výšce okolo 1.000 metrů. Od jeho opačné, východní, strany mě bude dělit více než 150 km. Sestup povede po dalším z mnoha ledovců, tentokráte po Lambatungnajökullu. Od jeho
Díky Internetu můžete být u toho aneb Expedice Vatnajökull Sólo 2006 – přechod největšího evropského ledovce Vatnajökull Ledovec Vatnajökull, nacházející se na Islandu, je největším evropským ledovcem, v měřítku celosvětovém mu patří třetí místo. Téměř 200 km na délku a 100 km na šířku velká masa ledu a sněhu, průměrné tloušťky 400 m. 8.100 km² ledové pustiny, jež se klimatickými podmínkami velmi blíží podmínkám polárních oblastí. Trénink
59
The Kyjev-story Závody nejsou vždy jen o závodech… Je konec ledna a u většiny vysokých škol vrcholí zkouškové období. I já jsem se, zdegenerovaný dlouhou zimou, začínal považovat za opravdového studenta. Když však má snaha vsugerovat si pocit cílevědomosti a píle byla takřka úspěšná, objevil se mi v elektronické poště e-mail od Eugena Sadovského z Ukrajinské lezecké federace, s pozváním do Kyjeva na závod série Masters v boulderingu, který se měl uskutečnit 1. a 2. dubna. Rázem kleslo mé školní snažení opět na minimum a já jsem cítil, že začala nová sezóna. Dva měsíce utekly jako voda, tajemný zvon někde v dálce odbíjí jedenáctou večerní a já si to s malým batůžkem mašíruju po hlavním nádraží v Hamburku. Nočním životem tohle místo teda rozhodně neoplývá. Jen tu a tam ještě nějaký opozdilý prodavač balí svůj stánek a v rozích H. Zbranek
bylo stále dost. Odlet byl až v sedm ráno, takže jsem byl odsouzen stát se alespoň na následujících pár hodin jedním z těchto „skvoterů“, okupujících prostory letiště. A jak jsem tak bloumal sem a tam a hledal si volný koutek, který by se mi stal útočištěm, začal jsem si postupně své nové spolubydlící prohlížet. Na první pohled se opravdu od bezdomovců z “hlaváku“ příliš nelišili, na ten druhý mě však zaujala hromada povědomých nášivek a nápisů, které zdobily jejich batohy a oblečení. Tohle přece musí být lezci. Hurá, jsem tady správně! Potěšen tímhle objevem si nacházím volnou lavičku, abych mohl alespoň na pár okamžiků zavřít oči. Vůbec se mi ale nechce spát, strašně se nudím. Když už to okolo čtvrté ho-
H. Lipenská
majestátní haly se začínají pomalu objevovat místní bezdomovci, opilci a jiné existence z polosvěta, které budou střežit tenhle posvátný stánek, stejně jako to dělají jejich příbuzní a kamarádi snad na celé naší planetě. Venku už byla tma a přesto, že je jaro, tak i pořádná zima. Když jsem se po drobných komplikacích dostal konečně na letiště, bylo už půl jedné ráno. Na první pohled se to tu od nádražní haly lišilo jen v absenci stánkařů a alkoholiků. Podezřelých osůbek schoulených do klubíčka na místních lavicích zde
60
diny nemůžu vydržet, napíšu zprávu Mrazíkovi s Helenou, kteří spali někde v Hamburku. Myšlenka na jejich výraz ve tváři při pohledu na display mobilního telefonu s přáním dobrého rána mě alespoň na chviličku zabavila. Když odbila půl šestá, začali už sebou na lavicích vrtět už i ti nejotrlejší spáči, mezi nimiž suverénně kraloval Němec Timo Preussler. Nejvíc se na letišti sešlo Francouzů. Hvězdy světového boulderingu si dávají dostaveníčko a já můžu být u toho. Paráda! Všichni se vzá-
jemně vítají, tisknou si pravice, padají zdvořilostní fráze i letmé polibky. Když přistoupí až k nám, lze z jejich tváří vyčíst určitý pocit nejistoty a možná i trochu údivu či skrytých obav. Prostě se jim vůbec nelíbilo, že se je mistr světa na obtížnost rozhodl prohnat i na kratší štaci. Naskákali jsme do letadla a za dvě a půl hodiny nás už vítal sluncem zalitý Kyjev, kde se klepal zimou jenom chudák Gerome Pouverau, kterému se někde v Paříži na letišti ztratil batoh a přece jen na mikinu to ten den venku ještě nebylo. Po dalším drobném zdržení na pasové kontrole, kde se jim Helča tak strašně moc líbila, že si ji tam chtěli nechat, jsme se opět všichni sešli v letištní hale. No všichni... přece jen někdo scházel. Organizátoři. Zkrátka ti, kteří si nás tady měli vyzvednout a odvézt do hotelu nebo do něčeho, v čem nás chtěli na Ukrajině ubytovat. Ale jelikož jsme bouldristi, pro které je překonávání nejrůznějších problémů na denním pořádku, nemohla nás tato maličkost, ani po probděné noci, vyvést z míry. Mobilní telefon zafungoval na jedničku a za malou chviličku už jsme seděli v autobuse. Vjíždíme na dálnici a po deseti minutách svižné jízdy míjíme ceduli s nápisem Kyjev. Za dalších dvacet minut míjíme ceduli na druhém konci města a řítíme se vstříc nekonečným borovým porostům ukrajinského venkova. Z dálnice se stala cesta, z cesty cestička... Najednou řidič po bezmála hodině jízdy zastavil někde uprostřed toho obrovského lesa. Vypotáceli jsme se ven a jako stádo ovcí následovali Eugena do jedné z betonových kostek rozesetých po okolí. Uvnitř bylo vše po totální rekonstrukci, takže prostě super hotel. Dostali jsme klíček od společného apartmá a vydali se prozkoumat terén. Skutečnost předčila veškerá očekávání. Tak trošku se mě zmocnil pocit, že jsme úplně první návštěv-
níci tohohle bohem zapomenutého kraje. Večer bylo společné setkání všech závodnic a závodníků a další den ráno už mohl vypuknout samotný závod. Kvalifikace proběhla ještě podle „starého“ systému, takže se 24 žen a 42 mužů nevyhnulo milovanému čekání v izolaci. Stavitelé tratí, v čele s velezkušeným nestorem boulderingu a lezení vůbec Serikem Kazbekovem, si na nás připravili pět problémů, s nimiž se v konečném součtu nejlépe vypořádal mladý čahoun z Moskvy Vasilij Kozlov a v ženské kategorii již podstatně zkušenější Olga Bibik. Mrazíkovi se nepodařilo udolat pouze jediný boulder, a tak jsme se mohli těšit, že ho uvidíme ve finálovém klání o stupně nejvyšší. Helče to uteklo o kousek, ale i tak je desáté místo super. No a mně chyběl kousíček trošičku větší, takže z toho bylo nakonec dvacáté osmé místo. Finále se lezlo podle zcela nových pravidel, což bylo asi taky jednou z příčin toho, že se pořadí po kvalifikaci přelévalo jako rozbouřený oceán, ve kterém se nakonec ukázala být nejlepší plavkyní v kategorii žen s naprostou silovou převahou úřadující mistryně světa Olga Shalagina. U mužů se záhy po startu oddělila dvojice Rusů pod taktovkou osmatřicetiletého „profesora boulderingu“, úřadujícího mistra světa a zasloužilého mistra sportu Salavata Rachmetova. Avšak i on se nakonec muset poklonit před svým o dvacet let mladším svěřencem a možným následovníkem Ruslamem Gelmanovem. Na Mrazíka tam bylo asi až příliš koutků, hran a jiných technických vychytávek, které se při lezení s lanem zase až tolik nevyskytují. Přece ale zabojoval a šesté místo je nejlepším důkazem toho, že kdo umí, ten prostě umí! Po vyhlášení výsledků, mnoha hymnách a dojemných proslovech místních funkcionářů, nás odvez-
T. Mrázek
li zpátky na hotel. A jak už to tak bývá, po pořádných závodech se sláva vítězů musí pořádně oslavit. Spousta jídla, pití, tance a zejména v ranních hodinách i zpěvu. Ráno, asi tak kolem jedenácté, nám zase přistavili nějaký autobus. Svítilo sluníčko, bylo krásně teplo a my jsme se povalovali na rozpálených schodech okolo a nahřívali se jako ještěrky. Je pravda, že tu a tam se mezi námi vyskytla něja-
ká ta ještěrka, co po včerejší party vypadala spíš jako přejetá žába, ale těchto výjimek bylo tak málo, že se jim snad tady ani veřejně nebudeme smát… Byla nám přidělena zasloužilá průvodkyně v baretu a černém plášti, hovořící snad všemi jazyky včetně češtiny a mohli jsme vyrazit na prohlídku ukrajinského hlavního města. Zpočátku to vypadalo docela nadějně, jelikož jsme vše potřebné viděli z pohodlí autobusu. Jakmile jsme se ale dostali do centra třímilionové metropole na Dněpru, začal autobus stále častěji zastavovat a zhruba kolem třetí hodiny odpoledne nás opustil nadobro. Zůstali jsme uvězněni uprostřed honosných chrámů z dob dávno minulých, mísících se se stalinskou architekturou i megalomanstvím osmdesátých let. Byli jsme odkázáni pouze na své nohy a na shovívavost našich průvodců, kteří nám neodpustili jedinou věc, která v Kyjevě stála za pozornost. V pravidelných zástupech jsme se trousili v bludných kruzích neznámo kam, zbaveni iluzí na brzký konec, trýzněni hladem, zimou a zbytkovým alkoholem v krvi. O půl jedenácté dorazil konečně zase autobus. Nikdy dříve jsem žádný dopravní prostředek neviděl
tak strašně rád. Usadil jsem se na sedadlo, všude se rozlehalo hrobové ticho a já jsem cítil tu ohromnou úlevu ve tváři každého z nás. Dalšího dne jsme se již museli s pohodlím našeho hotýlku uprostřed lesů nadobro rozloučit. Každý z nás si pečlivě zabalil batůžek, tašku nebo třeba lodní kufr (což se týkalo zejména francouzského týmu) a vydal se provázen hřejivými paprsky ranního slunce opět k autobusu, který nás odvezl na letiště. Gerom se zde opět šťastně shledal se ztraceným batohem a po dlouhém loučení s organizátory tohoto krásného setkání, jsme nasedli do letadla zpátky do Hamburku a odtud pokračoval již každý zvlášť do nejrůznějších koutů Evropy. Mrazíkovi na letišti kontrolovali ještě batoh, tak jsme na sebe jen tak mávli na rozloučenou a já jsem se vydal již opět úplně sám na metro do centra, odkud mi měl jet za pár okamžiků autobus do Prahy. Jak už to tak bývá, cokoliv se může pokazit, pokazí se. Autobus renomované a raději nejmenované společnosti, má jediná naděje, jak se dostat domů, ke druhému nástupišti na sedmou hodinu večerní vůbec nedorazil. Byl jsem tedy odsouzen strávit ještě jednu noc bloumáním uličkami
německého velkoměsta. Od zálivu začal foukat mrazivý vítr a obloha se během pár okamžiků převlékla z blankytu v pochmurný večerní šat. Netrvalo dlouho a na liduprázdném chodníku se začaly objevovat první kapky deště a mně začínalo být jasné, že tahle noc nebude vůbec lehká. Jakoby se starobylé město snažilo zbavit nevítaného návštěvníka, který narušoval jeho posvátný noční klid. Přes nepřízeň počasí jsem se rozhodl, že se tady alespoň trošku porozhlédnu. Na loudavou chůzi bylo docela chladno (možná by pro nastínění tehdejší atmosféry bylo výstižnější zkrátka napsat, že byla zima jako prase), zahříval jsem se tedy lehkým klusem. A jelikož jsem na to měl celou noc, nemohly mi uniknout takové rarity, jako je překrásná místní radnice, přístav či proslulá ulička lásky St. Pauli. Hlavou mi stále běželo posledních pár dní, a tak když jsem ráno v Hamburku usedal do vlaku, rozhodl jsem se napsat tenhle článek. Pár řádek o krásném závodě, skvělých lidech, docela obyčejných věcech a pocitech dvacetiletého kluka…. text foto
Honza Zbranek archiv T. Mrázka
61
závody závody Kuba Volf, kvalifikace
I. závod ČP, Brno 25. 3. 2006, Brno-Rajče První z celkově dvou (!) závodů Českého poháru v lezení na obtížnost za rok 2006 proběhl za notně „ušmudlané“ březnové soboty v brněnském Rajčeti na netradičních cestách postavených slovenským týmem v čele s Ondrou Švubem. Kvalitní podívanou slibovalo zejména nadupané startovní pole patnácti žen, které se sjely v opravdu silné sestavě. O to víc bohužel kontrastovala startovní listina 21 mužů, kteří dorazili v seskupení o poznání skromnějším. Reputaci tak v Brně zachraňovali hlavně mladí domácí dravci s Pražákem Kubou Volfem, kteří se také podělili o medailová umístění. Namísto pro Český pohár obvyklého on sightu, se v Brně lezlo premiérově systémem flash, který byl od letošního roku schválen pro všechny závody seriálu Českého poháru. Většina lezců zná tento způsob, kdy se lezou dvě kvalifikační cesty flash a na základě umístění v obou cestách pak finále klasicky on sight, hlavně z oblíbených novoročních závodů v Polici a závodů nižších kategorií. Systém na jednu stranu zábavnější, na druhou však také podstatně výhodnější pro později lezoucí závodníky, tak byl pro mnohé překvapením. Stejně tak se někteří neubránili údivu, když se až nezvykle lehkou první kvalifikační cestu pro ženy vydal předlézt přibližně metrový sedmiletý lezec. Pro zkušené harcovnice situace mile úsměvná, pro začínající závodnice opravdové prověření psychiky. Co na to náhodný laický divák této nejvyšší české lezecké soutěže zůstává otázkou… Pravdou však je, že jich v Brně bylo skutečně pomálu. Pravým zpestřením však byla pro diváky, včetně nevěřícně zírajících soutěžících v šermu z vedlejší haly, druhá kvalifikační cesta pro ženy, tedy přesněji řečeno její střední pasáž, které vévodil obrovský krápník. Na tento speleologický útvar bylo třeba směle naskočit, pevně ho stisknout stehny a pohyby doslova kopulačními se po něm za hlasitého veselí diváků „vypíďalkovat“ až do závěrečné stropní pasáže. Tuto lezecky nezvyklou situaci dokázaly zvládnout 4 ženy, pro dalších 6, které na krápník dolezly, byla tato pozice konečnou. Ve finálové cestě všem vypálila rybník zkušená Slovenka Zuzana Čintalová, když dokázala o teč překonat druhou Silvii Rajfovou. Třetí Soňa Hnízdilová, kvalifikace
62
skončila v Brně Soňa Hnízdilová, za ní ze skal viditelně „vylezená“ Helča Lipenská a páté místo musela o teč přepustit Nelly Kudrové nakonec šestá Terka Čermáková. Mezi muži bojovali o vítězství Brňáci Jan Zbranek (top v první kvalifikační cestě) a Martin Stráník (top v obou kvalifikačkách). Oba dokázali dolézt do stropní podlouhlé stiskací struktury, kterou Honza podržel ve druhé části. Martin zafixoval v první části struktury, ale dokázal ještě udělat pohyb do dalšího chytu. Oba tak jistě s napětím čekali na konečný verdikt rozhodčích. Na základě rozdílného bodového ohodnocení obou částí struktury se tak podle pravidel radoval z vítězství Honza. Třetí místo v Brně bezpečně uhájil Kuba Volf z pražské Ruzyně, před dalším domácím závodníkem Karlem Požárem. Za ním pak s menšími rozestupy pátý Hejničák Dalibor Muráň a šestý slovenský závodník Jakub Kováčik. Po závodech ještě proběhlo očekávané vyhlášení výsledků Českého poháru za rok 2005, které si čtenáři Montany mohli přečíst již v minulém čísle. Pro pořádek tedy ještě jednou, mezi ženami první Soňa Hnízdilová, druhá juniorka Silva Rajfová a třetí Nelly Kudrová. Mezi muži nasbíral za loňský rok nejvíc bodů Václav Malina, druhou příčku vybojoval junior Jan Zbranek a třetí skončil Berouňák Zdeněk Resch. text K. Chudobová foto V. Malina
Výsledky MUŽI: 1. Jan Zbranek (HO Jeseník) 2. Martin Stráník jun. (Rajče Brno) 3. Jakub Volf jun. (CC Ruzyně) 4. Karel Požár (Brno) 5. Dalibor Muráň (HO Hejnice) 6. Jakub Kováčik SK (HK Modra, Vertigo)
ŽENY: 1. Zuzana Čintalová SK (Modrá, Edelvit) 2. Silvie Rajfová jun. (HO Sokol Brno, Rajče, Triop) 3. Soňa Hnízdilová (Hudy Sport) 4. Helena Lipenská (HO Ocún, Rock Pillars, Vertical) 5. Nelly Kudrová (Afin Brokers, BB Shop, CC Ruzyně) 6. Tereza Čermáková jun. (HO Sokol Brno, Saltic, Rajče)
Petr Havrda, kvalifikace
Aprílový pohár
čitě velkou radost Jaroslav Petečel, který na umístění na bedně dlouho trpělivě čekal a v Lomnici navíc dokázal přelézt lezce, které není nutné představovat; na třetím místě
„pavouk“ Kuba Hlaváček, na čtvrtém již tradičně „rozvážně“ lezoucí Radim Nosek a pátý jen o teč Kuba Volf. Pro šesté místo si dolezl Luboš Mázl, kterého znají čeští lezci hlav-
ně z lezení v ledu a až sedmé místo zbylo na loňského vítěze, silného Jirku Dragouna. Mezi ženami se žádné větší překvapení nekonalo. Zvítězila
nost 2006 se uskutečnil hned další týden po úvodním závodě v Brně. Celý seriál se tak odehrál opravdu svižně… Aprílový pohár, jak se již tradičním a oblíbeným Lomnickým závodům podle data jejich konání přezdívá, dokázal přilákat 15 žen a rekordních 42 mužů, jejichž početní skóre zvedli především domácí z Lomnice a Českého ráje. I tady však mnoho zvučných jmen chybělo. Za bezva muziky lezli všichni závodníci opět dvě kvalifikační cesty flash a 10 nejlepších pak finále on sight. Cesty trefil Tomáš Doubravský „právě tak akorát“, zalezli si opravdu všichni, ale přitom se nekonaly ani žádné topové smrště, které by pak ztížily určení pořadí. Mezi muži byl jasně nejlepší a podle očekávání také bezpečně zvítězil druhý ze závodů v Brně Martin Stráník. Z druhé příčky měl urKatka Chudobová, kvalifikace
63
závody závody Martin Stráník, finále
ten den pouze topující Silva Rajfová, na druhém místě pak Nelly Kudrová. Lepší skóre z kvalifikací zajistilo při shodném finálovém výsledku třetí místo Lucce Hrozové, která si v Lomnici svým „odběhnutím“ z izolace vysloužila historicky snad první žlutou kartu v českém lezení, před čtvrtou Jitkou Mázlovou (znáte také z ledu nebo jako Jitku Kühn-Gaberovou). Pátá byla v Lomnici Anička Čermáková a ze šestého místa měla jistě radost Eliška Karešová. Celé vydařené sobotní dění by se v Lomnici neodehrálo bez přispění řady sponzorů, mezi kterými byly také Mammut, Singing Rock, Hudy sport, pojišťovna Kooperativa a další. text K. Chudobová foto V. Malina
SP Puurs obtížnost (BEL) 28. až 29. 4. 2006 Mráza na bedně Angela Eiter
Výsledky: MUŽI: 1. Martin Stráník jun. (Saltic, Singing Rock) 2. Jaroslav Petečel (LUJS Choceň) 3. Jakub Hlaváček (HO Brumlovka, Triop, Ruzyně) 4. Radim Nosek (Liberec) 5. Jakub Volf (CC Ruzyně, Rock Pillars) 6. Luboš Mázl (Saltic, Singing Rock) ŽENY: 1. Silvie Rajfová jun. (Rajče, Triop) 2. Nelly Kudrová (Boulder Shop, Ruzyně) 3. Lucie Hrozová jun. (1.ŽK) (TJ Jiskra Nový Bor, Mammut) 4. Jitka Mázlová (Saltic, Singing Rock, HO Vrchlabí) 5. Anna Čermáková jun. (HO Sokol Brno, Rajče Team, Saltic) 6. Eliška Karešová (Bufo, Slavia Liberec, Elmada)
Tomáš na svém letošním prvním závodě SP obsadil výborné 3. místo.
Výsledky muži 1. Flavio Crespi (ITA) 2. David Lama (AUT) 3. Tomáš Mrázek (CZE) 11. Martin Stráník (CZE) ženy 1. Angela Eiter (AUT) 2. Sandrine Levet (FRA) 2. Ciavaldini Caroline (FRA)
Startovalo 41 žen a 50 mužů. text foto
64
H. Lipenská M. Stráník
závody – děti
Velikonoční Tendon cup – Orlová 15. 4. 2006
Tendon cup 2006 – Pustiměř Druhý závod seriálu Tendon cup v lezení na obtížnost mládeže uspořádal horolezecký oddíl Rebel Pustiměř na apríla. V historii závodů na Moravě se zúčastnil rekordní počet dětí – 84 závodníků, z toho 43 dívek a 41 chlapců. Ceny dostali chlapci a děvčata na prvních čtyřech místech. Již tradiční poháry předal starosta obce Pustiměř PhDr. Šmehlík. Za všechny děti děkujeme sponzorům, kteří věnovali ceny. O občerstvení se svými grilovanými specialitami postaral šéfkuchař Karel. Musíme také poděkovat stavěči cest kamarádovi Jardovi Jordánovi z Jeseníku, se kterým jsme cesty postavili a Lumírovi za PC zpracování výsledků.
Devět kvalitních cest prověřilo schopnosti všech zúčastněných. V nejmladší kategorii chlapců A bylo na prvních třech místech pořadí až do finále vyrovnané. O vítězství Adama Smigy z Orlové, před Pavlem Krůtilem z Břeclavi a Danem Kolaříkem z domácího oddílu Rebel Pustiměř, rozhodly poslední dva chyty finálové cesty. Ve stejné kategorii děvčat zvítězila Terezka Laubrová z H.O. Rebel Pustiměř před Barborou Mikšátkovou z SDB Líšeň a Lucií Kupčíkovou z SPL Pustiměř. Děvčata se ve finálové cestě seřadila s odstupem jednoho chytu. Kategorie chlapců B byla na prvních třech místech velice vyrovnaná. Vítězství vybojoval Petr Čermák z HO Jeseník před Ondřejem Zámečníkem z HO Adrenalin Prostějov a Janem Křížem z SBD Líšeň, kdy při stejném hodnocení ve finálové cestě rozhodlo umístění z kvalifikace. Suverénní vítězkou stejné kategorie dívek se stala Tereza Svobodová z HO Namche před Karolínou Nevělíkovou z HK Pálavský Věšák Břeclav a Andreou Pavlincovou ze Sokola Brno. Finálová cesta kategorie C měla poměrně dlouhou stropovou pasáž, což dělalo závodníkům potíže. Do konečného umístění ve většině případech promluvily k fikační cesty. Mezi chlapci zvít David Musil z SPL Pus-
timěř před Petrem Hartmanem z HO Polička a Ondřejem Haluzíkem z SBD Líšeň. V kategorii dívek si první dvě místa rozdělily zástupkyně SPL Pustiměře: Eva Nepeřená a Romana Vlašínová. Na třetí příčce se umístila Pavlína Medříková z Prostějova-Seloutky. V kategorii D vedla finálová cesta téměř v celé své délce v převisu nebo po stropě. Mezi chlapci zvítězil suverénně Igor Šindelář z HK Pálavský Věšák Břeclav. Druhou příčku obsadil Jan Holzer z HK Olomouc a třetí domácí Lukáš Skřejpek z HO Rebel Pustiměř. Kategorie děvčat byla, stejně jako v Olomouci, záležitostí lezkyň oddílu Rebel Pustiměř. Na stupních vítězů se umístily v pořadí: Michaela Pospíšilová, Markéta Podaná a Hana Růžičková. Na závěr snad ještě jedno poděkování všem, kteří nám pomáhali a těšíme se na příští ročník. text
Zdeněk Polišenský
Článek včetně seznamu sponzorů najdete na našich webových stránkách. Jsou to: Tendon Bolatice, ČHS, Obecní úřad Pustiměř, Triop Zlín, hasiči Pustiměř, pivovar Vyškov, Magnum Parket Vyškov, hostinec U Karla, Moravia Tisk, Choco Gastro, Agence, pekařství Klanica, Prosport Zavadil, Tesařství Drmola, Info centrum Vyškov, účetnictví
Když něco funguje, proč v tom nepokračovat. A tak se po roce opět objevuje na seznamu závodů Tendon cup Orlová. Jak jsme nejprve byli rádi, že máme krásný termín v půlce dubna, tak po takovém nevinném oznámení, že se budou konat na velikonoce, nám zatrnulo, zda vůbec někdo přijede. Obavy to byly nakonec plané. Ale samotné závody jsou až to poslední příjemné stresování. Vše začíná zhruba dva měsíce předem sháněním sponzorů. Díky Karlovi se nám daří postupně získat dary od mnoha firem, kterým tímto ještě jednou děkuji za pomoc stejně jako Karlovi. Během dalších týdnů se pomalu začíná plnit seznam pomocníků. Mládež z kroužku týden před závody za pomoci dospělých členů a i nečlenů sundá a okartáčuje všechny chyty, aby se na prázdné stěně mohlo objevit 7 závodních cest. Stavění se ujímá již osvědčená sestava Dandys a Lumi. Postupně během týdne vznikají nejprve cesty pro ty nejmenší a ve čtvrtek již celý tým staví ten zbytek. Cesty, které se ve čtvrtek zdály lehké, v pátek zase nepřelezitelné, jsou v sobotu nakonec akorát – ani jedno superfinále. Ale to trochu předbíhám. Sobota ráno totiž teprve vše začíná o půl osmé chystáním všeho, co je třeba. Postupně se začínají kupit závodníci, kteří jakoby nebyli, ale nakonec se jich objevilo 81. K tomu je nutné připočítat Pavla a Terku z Pustiměře, kteří si zalezli mimo soutěž a pomohli nám jako předlezci cest pro ty nejmenší. Po zahájení závodů Šárkou a Pepou se již začalo s předlézáním cest. Po menším stávkování počítače jsme vytiskli startovky a začalo se i závodit. Zatímco kvalifikace zdárně probíhají, mně začíná padat kámen ze srdce. Cesty jsou akorát. Kolem půl jedné máme odlezeny kvalifikace a čeká nás úprava cest pro finále. Jelikož chceme začít kolem půl druhé, tak začínám honit Dandyse, ať si pospíší se stavěním finálové ch nejstarších. Nakonec se ž kolem druhé hodiny těmi ími. Vítězi se stávají Dan Kostiměře a Terezka Laubrová, stiměře. Souběžně probíhakategorie B, kde se vítězi r Čermák z Jeseníku a Anavlincová ze Sokola Brno. tegorii C a D čekala stejná vá cesta. V kategorii C si s ní épe poradila Pavlína Medříá z Prostějova i přes menší bní problémy a Petr HartKresby: Martin Smatana a Terezka Vostradovská, ZŠ Borová Lada
mann z Poličky. Dívky D sice ještě měly stejné chyty jako kategorie C a nejlíp si vedla Michaela Pospíšilová opět z Pustiměře, ale chlapcům se ještě pár chytů ubralo. Jako první nastoupil mimo soutěž Pavel Rozehnal,
Pavlína Medříková ve finálové cestě, před krádeží zubů
který všem ukázal jak se daná cesta má přelézt a jako jediný ji topoval. Po něm již s cestou začalo válčit posledních osm statečných. Nakonec tento boj těsně vyhrál Lukáš Skřejpek, který je taky z Pustiměře. Po krátké přestávečce se již předávaly ceny a když jsme měli ty Velikonoce, tak každý hoch dostal pomlázku a každá slečna kraslici. Obojí dělala Šárka a doufáme, že závodníkům se líbily. Pak už se jen uklízelo a uklízelo a všechen stres se potom i spláchl dobrým zlatavým mokem. Co říct na závěr? Za rok na viděnou opět u nás a rozloučím se názorem Pavly Medříkové na cesty: „O kvalifikačkách se vyjadřovat nebudu, ty byly pěkné, ale finálovka krade zuby.“ text a foto
Lumír Návrat
Článek včetně úplného seznamu sponzorů najdete na www.montana.cz: BUFO, CK Juhász, ČHS, HUDY Ostrava, Pilka-Kameny, Makak, Město Orlová, Valtic, SportCentrum Karviná, Tendon, Baník 1. Máj Karviná, Triop, Vertical sport a Vilikus
65
inzerce
závody
na pultech
K2 JASNA ADRENALIN 2006 – „RELOADED“ 8. apríla 2006 – Jasná – Chopok Preteky vo freeride, disciplína BIG MOUNTAIN V sobotu sa už po druhýkrát v tejto sezóne zišli pod Chopkom fanúšikovia freeride, ktorí si chceli s chuťou zapretekať a poriadne sa zabaviť. Prvý pokus zasúťažiť si z marca pre zlé počasie nevyšiel. Obavy z počasia sa tento raz nenaplnili, naopak, na Chopku kraľovalo jasné počasie aj s novou nádielkou prašanu. Na aprílový
termín naozaj delikátne počasie. V „race office“ sa zaregistrovalo 30 pretekárov. Hlavne domáci, Česi a prišli aj Poliaci. Išli sa dve kolá. V prvom šli všetci po trati z bočného hrebeňa Chopka. Tu všetkých zaskočil Poliak Trzebuniak, ktorý si šupol celú líniu dorovna (cháp „šusom“). Rozhodcovia to aj náležite ohodnotili a do finále postupoval z 1. miesta. Krásnu jazdu predviedol aj Mišo Oško - SVK, peknú priamu, dynamickú so skokmi v rýchlosti a plynulú. Po prvom kole bol na druhom mieste. Paľko Haász – SVK (víťaz Vogel Ride v Slovinsku a 4. na Sekundenjagd – pokračovanie Red Bull White Rush v Rakúsku) zajazdil tiež výborne a skončil 3. Do finále postúpilo 10 najlepších. Po prvýkrát sa šla nová trať, a to priamo z vrcholu Chopka. Vrch hory je poriadne strmý a skaly poniže budili v pretekároch poriadny rešpekt. Žiadne selanky po pláňach, ale poriadne tvrdá muzika! Nikto predtým ešte nezjazdil niektoré línie - boli zídené vari po prvýkrát. Pre všetkých spravodlivé rovnaké podmienky. Bezstarostné úsmevy pretekárov pred štartom v prvom kole nahradili zadumané sústredené výrazy tváre,
plné rešpektu. Dakto vravel čosi o tom, že mu je akosi divne od žalúdka. Všetci asi vieme, prečo... No všetko to sústredenie sa vyplatilo, finalisti zajazdili perfektne, Robina Kalety (víťaz predošlých ročníkov) odvážna jazda s nádherným skokom uprostred strmých skál ulahodila nejednému oku. Michal Oško zajazdil opäť výborne, no skúsenosti mu zabránili v ťažkom a extrémne exponovanom teréne dať zo seba všetko. Poliak opäť predviedol skvelú jazdu, vybral si ťažkú líniu a napriek zopár zaváhaniam sa mu v konečnom účtovaní podarilo obhájiť prvé miesto z kvalifikácie. Finále ukázalo, ako dôležité je mať veľa skúseností, a správne si vybrať a zvládnuť čo najobtiažnejšiu líniu. Toto sa vyplatilo hlavne Robinovi Kaletovi a Trzebuniakovi, naopak doplatili na to Palo Haasz a Michal Sekelský.
Konečné výsledky: 1. Trzebuniak, Pl 2. Robin Kaleta, Cz 3. Michal Oško, Svk 4. Palo Haasz, Svk 5. Michal Sekelský, Svk
O čom vlastne sú preteky – disciplína Big Mountain – extrémny zjazd na lyžiach v neupravenom teréne. Ide o kráľovskú disciplínu vo voľnom – freeridovom jazdení – v hlbokom snehu na veľmi strmých a exponovaných svahoch. Jazdí sa na veľmi strmých svahoch plných skalnatých rebier a brál. Preteky majú mnoho nebezpečných sko-
Meteor III Velmi lehká horolezecká přilba. Nastavitelný obvodový pás padne většině lezců, pěnová výstelka se dá vyjmout. 87cm2 větrací plochy > 2x větší plocha než u prvního Meteoru, o 70% větší než u většiny přileb na trhu. Integrované úchyty umožňují připnutí čelovky, kompatibilní se štítem Vizion. Doporučená MOC: 2290 Kč www.vertical.cz
kov cez skalné prahy, lyžiari jazdia v hlbokom prašane, z ktorého sa vytvára za jazdcom idúcim šialenou rýchlosťou oblak zvíreného snehu. Je to pastva pre oko diváka. Jazda zároveň vzbudzuje strach a rešpekt diváka z nebezpečnej jazdy lyžiara. Hodnotenie súťažiacich Bodmi sa ohodnotí a následne zráta celkový počet bodov za nasledujúce veci: výber trate – čím je strmšia, exponovanejšia a sú v nej skoky cez skalné bralá, tým získava pretekár viac bodov, agresivita jazdy – musí byť razantná a rýchla, plynulosť jazdy – pretekár sa snaží lyžovať plynule, bez výrazného spomaľovania, v opačnom prípade získava menej bodov, technika jazdy – prejav na lyžiach musí vyzerať dobre, pretekár musí znamenite ovládať lyže a zvládať jazdu v hlbokom neupravenom snehu, kontrola – pretekár nesmie ani na chvíľu zaváhať, musí mať lyže a situáciu stále pod kontrolou, z jeho prejavu nesmie byť vidieť neistotu ani strach. text a foto
66
Matej Hulej
a jdi... Za demotivaci neruèíme!
Cho Oyu
8b(+) OS
V sobotu 13. 5. v deset hodin středoevropského času, ve 13:45 nepálského, dosáhli tři členové expedice Hannah Mountain Breath Cho Oyu 2006 vrcholu šesté nejvyšší hory světa. Tedy na den přesně 22 let po prvním ženském a zároveň československém výstupu Diny Štěrbové na Cho Oyu D.Š.
Španělka Josue Bereziartu přelezla cestu Hidrofobia 8b(+) v Montsantu. Cesta v minulosti uspěli v nejhodnotnějším lezeckém stylu nejméně čtyři další lezci, mezi nimiž byl i Adam Ondra!
Gaia
Nové kontaktní e-mailové adresy na Nepal Mountaineering Association (NMA) jsou: offi
[email protected] a
[email protected]
Lisa Randová uspěla v cestě Gaia v Black Rocks (Peak district, Velká Británie). Při pokusech o výstup jí moc nepřálo počasí, přesto nakonec zvítězila. Neznámá žena kdesi na ostrově, řekli byste. Jenže místní „kultovka“ má první ženský přelez a hodnocení E8 6c dává tušit, že v takové cestě se spadnout asi moc nevyplatí.
Firma Sympatex
Manolo: 8c RP
vyrábějící stejnojmennou tkaninu hlásí možné porušení licence. V obchodním řetězci Lídl se podle mluvčí společnosti objevily trekové boty, které mají mít na sobě značku firmy. Vzhledem k tomu, že společnost kontroluje distribuční síť svých výrobků, jedná se s velkou pravděpodobností o plagiáty. Odvetná opatření by měla následovat.
Asi šedesát kroků po malých chytech, které vznikly spojením dvou starších cest, nazval Maurizio „Manolo“ Zanolla El sior Favonia a ohodnotil je jako 8c (Fonzaso, Itálie). Osmačtyřicetiletá italská lezecká legenda je pořád ve formě!
Chystáte se lézt v Nepálu?
Běh na vrchol Christian Stangl vyběhl na Elbrus v čase 5 hodin a 18 minut. První dvě třetiny cesty zdolal na lyžích, zbytek s mačkami. Jeho výkon odpovídá asi 700 výškovým metrům za hodinu. Rakouský horolezec vysóloval několik osmitisícovek, krom toho vystoupal na Kilimanžáro za 5 hod. a 30 min., Aconcaguu zdolal za čtyři hodiny.
Jestli se nám to lezení tak trochu nemění v gymnastiku - ve dvaceti už jsi starý.
Klub se rozrůstá Elitní klub nejlepších skalních lezkyň světa nedávno rozšířila Maja Vidmar ze Slovinska. Po přelezu cesty Osapeski pajek 8c je terpve sedmou ženou světa, která zvládla 8c v RP stylu.
A kde je Chris? Chris Sharma tráví dovolenou na řeckém Kalymnosu. Cestu Odyssea, prodloužení populární Lucky Lucke, přelezl na druhý pokus a hodnotí ji jako 8c. Krom toho se mu podařilo zdolat Draconian Devil 8b +, tu si na své konto připsal i Francouz Tribout, který se vypravil na dovolenou na stejné místo. A kam se letos chystáte vy?
Překonaný rekord
Mladíci
Rakušanka Gerlinda Kaltenbrunnerová vystoupila na Kančendžongu. Jde o její devátou osmitisícovku a stala se tak nejúspěšnější výškovou horolezkyní historie.
Patnáctiletý David Lama přelezl boulder Quelque chose de pas important 8c+ (Zillertal, Rakousko). K tomuto fantastickému výkonu potřeboval David celkem čtyři pokusy. Šestnáctiletý Daniel Woods z USA přelezl (snad jako třetí na světě: Po Lamichim a Grahamovi) boulder Mandalion (8B+) (Bishop, USA) lépe známý jako Mandala se startem ze sedu. Pátý úspěch v této obtížnosti řadí Daniela mezi nejlepší boulderisty světa.
Nestor českého ba ještě československého horolezectví V. Širl zavítal konečně do bouldrového ráje nad brněnským Zetorem, aby zjistil, kdeže se to ten Mráza „narodil“. Pravda je, že současně přivezl vlastního syna k přijímacím zkouškám, nicméně Stránská skála ho docela zaujala! Bydlet poblíž, tak máme po „Démonu Šárky“ (jak byl nazván redaktorem jedněch prestižních praž-
Nestor
ských novin, co se divil jeho tamějším lednovým sólikům) svého brněnského „Fantoma Stránské“. -šp-
Všem začínajícím lezcům aneb, když nerozumíte všem těm OS, 8b atp. Na pokračování tiskneme slovník (po kompletním vyjití jej najdete na našich www stránkách), ve kterém byste měli najít vysvětlení všech základních lezeckých pojmů. Nedávno jsem měl možnost pozorovat skupinku zarputilých mladíků pod jednou cestou, kam jim kdosi vynesl lano. Padali všichni ve stejném místě, nakonec uspěli taktikou nadlézt, odpadnout, zhoupnout se a s několika odsedy vylézt. Radost měli nefalšovanou. A přeju jim ji. Já jen, že když sportovní cestu nevylezete tak, že přijdete, přivážete se na lano a odspodu nahoru bez odsedu vystoupáte, je to jako byste ji nevylezli (když cestu vůbec neznáte, jde o OS, znáte-li ji, jde potom o RP). To jen tak, pro pořádek. T.R.
67
hovory z montany Soutěž o tři samonafukovací karimatky YATE Comfort Light Představovat naši společnost je asi nošením dříví do lesa. YATE je tu jakoby odjakživa a s karimatkami od nich se setkáváme na každém kroku – od Českomoravské vrchoviny, přes Alpy až po Himálaj. Nejmodernější vymožeností v oblasti spánku v přírodě jsou samonafukovací karimatky, a stejně jako u ostatních druhů karimatek, i zde je YATE na špici... Pro letošní sezonu jsme připravili další novinku – samonafukovací karimatku s horizontálními kanálky pro odlehčení. Běžně používané vertikální kanálky jsou v podstatě díry ve vnitřní pěně, které vedou od spacáku k zemi, horizontální kanálky vedou rovnoběžně se zemí, čímž zůstává mezi vrchní látkou a kanálkem vrstva pěny, která izoluje. U častějších, vertikálních, kanálků taková vrstva není, a jelikož jsou molekuly vzduchu neustále v pohybu, vzduch v karimatce se od země ochlazuje. I když se jedná o relativně minimální ztráty tepla, horizontální kanálky tyto ztráty ještě snižují. Výše popsaná technologie je funkční spíše u tlustších karimatek, a proto jsou jen u velmi oblíbeného modelu EXTREM LITE 183 x 51 x 3,8 cm. Připravili jsme pro vás soutěž. Odpovězte na následující tři otázky týkající se historie naší firmy a tři z vás, kdo správně odpoví, dostanou jako odměnu samonafukovací karimatku YATE Comfort light. Dalších pět čtenářů bude mít možnost objednat si libovolnou samonafukovací karimatku YATE v našem internetovém obchodě se slevou 20 %. Uzávěrka soutěže je 30. 6. 2006 Odpovědi posílejte na:
[email protected], případně: Yate, Vančurovo nám. 309, 500 02 Hradec Králové Do odpovědí pište svou zpáteční adresu, telefon a e-mail a uvádějte: Soutěž Montana. Výsledky soutěže se dozvíte v příštím čísle. A ještě něco. Odpovědi na všechny otázky najdete na našich webových stránkách: www.yate.cz Otázky: 1) Ve kterém roce byla společnost YATE založena? 2) Jedná se o českou společnost, nebo „dceřinku“ zahraniční firmy? 3) Ve kterém roce začala firma YATE vyrábět samonafukovací karimatky pod vlastní značkou? Pěkné léto přeje YATE
Jak vzniká díl První pomoci na laně? Těžko. Dlouho. A často do noci. A ani tak většinou nestihnu uzávěrku. Mou snahou je tematicky vyhovět všem a postupně tak pokrýt celou první pomoc a všechny zdravotní
ÈASOPIS PRO HOROLEZCE SKIALPINISTY A SKALKAØE
3/06 (è. 103) roèník XVII (Hotejl XL)
Vydavatelství a redakce: Moravské námìstí 13, 602 00 Brno
www.montana.cz www.horokupectvi.cz
strasti a komplikace vzniklé v důsledku našich lezeckých aktivit. Každý díl i mne samému přináší spoustu nových vědomostí a poznatků, jejichž získání a sepsání je ovšem vykompenzované velkou ztrátou drahocenného času. Přesto v tom i nadále míním pokračovat, protože si myslím, že tato činnost má smysl a vám snad i jednou může pomoci. Nejsem přítelem jednoduchých formulací a stručností, naopak si myslím, že je důležité, aby čtenář pochopil problematiku v kontextu a byl s ní co nejlépe obeznámen. Proto jsou články relativně dlouhé. Vím, že z lezce lékaře neudělám, na druhou stranu je to tvor tuze zvláštní a zvídavý, tak proč mu neposkytnout dostatečné množství informací! Za jednu z nejdůležitějších a pro vás jistě nejzajímavějších částí považuji kasuistiku – reálný příběh psaný kurzívou následující vždy po úvodu. Člověk – ty jako čtenář – si sám sebe okamžitě představí v dané situaci a přemýšlí, jak by postupoval. Takto si v hlavě zafixujete těch několik základních věcí a postupů z článku a článek tak splní svůj účel. I když to samozřejmě nevidím, tak to je to, co mi kompenzuje vynaložený čas a potěší mne kdesi uvnitř. Za to vám moc děkuji. Budu velmi rád, pokud si najdete čas a několika málo větami popíšete vaše zdravotní trable vzniklé při lezení, ať už to jsou omrzliny vzniklé v sedmi tisících metrech, výšková nemoc kdesi v Alpách při první návštěvě, poraněný prst z neudržené dírky v desítkové cestě a nebo popíšete průjem na cestách za dobrodružstvím. Vaše zkušenosti – váš příběh tak mohou být zdrojem cenných informací pro ostatní. Pokud byste vašemu příběhu měli nějakou fotodokumentaci, bylo by to skvělé. Nemusíte se bát, že se někde objeví vaše jméno. Vámi poskytnuté informace nebudu dál šířit a veškerá jejich publikace bude až po vašem případném svolení. Za pomoc předem děkuji a přeji léto plné zážitků a fantastického lezení!
Horolezectví je nebezpeèný sport a redakce nezodpovídá za škody na zdraví a majetku vzniklé pøi jeho provozování. Posílejte jen obrázky naskenované profesionálními studii. V opaèném pøípadì pošlete rovnou pøedlohu (dia, foto). Prosíme autory, aby uvedli celé jméno i kamennou adresu.
Vydavatel a šéfredaktor: Tomáš Roubal tel.: 541 243 333, 775 261 390 e-mail:
[email protected] Jednatel a zastoupení na Slovensku: Jiøí Rùžièka tel.: 541 243 333 e-mail:
[email protected] Texty posílejte na:
[email protected] Sekretariát: Radim Výrubek e-mail:
[email protected] Stálí spolupracovníci: Jiøí Novák, Vilém Pavelka, Alena Kopfová, Petr Piechowicz, Martin Krejsa, Rostislav Tomanec, Tomáš Obtulovič ml., Yhu Abuwa Jazyková korektura: Pavel Bubla Grafická úprava a sazba: Martina Petrová
[email protected] © autoøi èlánkù Za vìcnou správnost pøíspìvkù zodpovídají jednotliví autoøi. Autorem nevyžádané rukopisy a fotografie nevracíme. Redakce si vyhrazuje právo zveøejnit publikované èlánky na Internetu. Tisk: EXPODATA-DIDOT, spol. s r.o. Vychází 6x roènì cena výtisku 60 Kè, roèní pøedplatné 350 Kè ISSN 1212-7957
V příštím CAO News mimo jiné najdete: Rozhovor se známou osobností Labského údolí, Novinky z domácích pískovišť (Labské pískovce, Dubské skály), Nové cesty, První letošní cesty v Alpách, Jedno stoleté výročí známé věže, Horolezecké srazy, Tip pro zasloužilé quakery, a pravidelné rubriky.. V Montaně č. 2/2006, na straně 52 je u spodní fotografie chybný popisek, že se jedná o Jižní cestu na Strubichovu věž. Ve skutečnosti se jedná o Komínovou cestu na Skauta (ve Skaláku). Nic to neřeší, jen pro pořádek. S pozdravem R. Meier
Čtenářská inzerce Prodám nový červený batoh Karrimor Jaguár 70 - 95l, nepoužitý, nevhodný dárek, cena 5.000 Kč, při rychlém jednání sleva. Kontakt: tel. 604 389 758.
68
Tomáš Obtulovič ml. Student Lékařské fakulty, Masarykova univerzita, Brno Člen Lékařské komise Českého horolezeckého svazu e-mail:
[email protected] Denně odpovídáme na desítky žádostí, chcete-li, abychom vám odpověděli co nejrychleji, zkuste se řídit podle následujícího klíče: Když nevím:
[email protected] nebo telefon do redakce +420 541 243 333 Dotazy na předplatné, fakturace, distribuce atp.:
[email protected] nebo +420 603 553868. Články, připomínky, náměty na zajímavá témata:
[email protected] nebo +420 604 484951. Grafika, sazba: grafi
[email protected] Inzerce, stížnosti, pozvání na kávu apod.:
[email protected] nebo +420 605 261390, +420 775 261390
Registrováno MK ÈR pod èíslem E5208 ze dne 6.4.1990. MIÈ: 46913. Bankovní spojení: è.ú. 169897423 kód banky: 0600 název úètu: Montana - Tomáš Roubal Distribuce v ÈR: spoleènosti holdingu PNS, a.s., Mediaprint & KAPA, s.r.o. Distribuce na Slovensku: Mediaprint – Kapa Pressegrosso, a.s. předplatné přes www.horokupectvi.cz Pøíští èíslo vyjde 9. 8. 2006
Redakèní uzávìrka
è. 4/06 je 3. 7. 2006
