Editorial. Diff & Rence. Between the hell and the heaven. Walking on the rope. How to support Czech women s sport climbing? Brazilian Dream

contents Editorial Diff & Rence Between the hell and the heaven. Walking on the rope. How to support Czech women’s sport climbing?

obsah Úvodník Helbig

2

Roz & Díl Vojtìch Dvoøák

2

Mezi nebem a zemí Heinz Zak

3

Dvě holky plus (versus) ČHS Alena Čepelková

12

Brazilský sen Kubános, Majkl

16

Martin Zedek – ortodoxní skalkař Tomáš Roubal

20

Fotosoutěž

22

Aoraki aneb For The Glory Of The Death Filip Zahradník

24

Game over H. Berger

26

Lezenice u sousedů Jura Janáček

27

Sasko Houmy

28

Horolezte! Jaroslav Drbohlav

30

Legendy a skutečnost Arno Puškáš

33

ÈHS Alena Čepelková

35

První pomoc na laně Tomáš Obtulovič

36

From our readers.

Kýbl L. Chmela, V. Klika, V. Širl

38

Interesting books.

Zajímavé knihy Vladimír Procházka

38

Mrázův šleh Tomáš Mrázek

39

Mix

39

Matroš Vladimír Procházka

40

Brazilian Dream. An effigy. Photographic contest. An adventure in New Zealand. The most challenging mix-route in Europe. Peilstein - Austria’s attractive sport-climbing area close to our borders. Climbing in Saxony. Go rock! The detailed description of routes on the wall of Západní Lomnica in High Tatras. News from the Czech Mountaineers Association. First aid on the rope.

OOne of the best climbers of the world writes about his training. Mix Climbing gear. In our shops. Competetion with Tilak. Mix High Tatras walls - Satan (2.432 m). Info section (Cimon della Palla 3.185 m). Go for it… Some information about Czech water ices. Good counsel causes no harm... An effigy. Catastrophe in High Tatras on pictures. Competitions

The story of the snap... some of the pictures need a comment. Epilogue

Na pultech

40

Soutěž Tilak

40

Mix

41

Tatry Jozef Gurník

42

Galerie Jiøí Novák

44

A jdi...

46

Info Víťa Klika

48

Bulvár Vilém Pavelka

49

Josef Kulhavý – „Hvězda“ Martin Krejsa

50

Tak trochu jiný nádech Petr Kočvara

58

Závody V. Volák, Krakavec, M. Vrkoslav, S. Heczko, P. Piechowicz

59

Příběh fotografie Petr Piechowicz

63

Hovory z Montany Tomáš Roubal

64

Dean Potter na Lost Arrow (USA) v půli cesty mezi Údolím a nebem foto: Heinz Zak Game over, M13, Dryland, Innsbruck Dean Potter, Merced River, Yosemity

foto: H. Erber foto: Heinz Zak

úvodník

Helbig

komiks

Pár sekund Je konec ledna, půl čtvrté odpoledne. Máme za sebou šest a půl hodiny hřebene, za celý den jsme potkali všehovšudy dva lidi a přesto, že byl počas „jakž-takž”, teď je vidět na bídných padesát metrů. Začíná fičák a jako by ty dva metry sněhu byly málo, ještě sype. Stojíme někde na polsko-ukrajinské hranici, za půl hodiny bude tma, místo na noc v nedohlednu, do uší se dere včerejší družební hit „Jak poviedzal stary gural, Polska bendzie až po Ural…”, držím v ruce buzolu a mapu a stejně jsou mi na prd. Stejně jako další vymoženosti doby. Opět se potvrzuje, že nejlepší goretex je rozepnutá bunda, nejlehčí lyže jsou silné nohy a nejsilnější motivace – žízeň. Nic tak nepotěší, jako nemít na výběr – není to z mojí hlavy, ale momentálně to sedí. Všichni čtyři už tušíme, že to není košér, nikdo nemluví, nikdo nezmatkuje, není třeba nic vysvětlovat, každý ví, co má dělat, každý ví, co udělá ten druhý. Trvá to pár sekund a je v tom všechno. Ha – nakonec to vůbec není o těch kopcích. Obcházíme skalní hřebínek a za pět minut nacházíme sedlo. Přituhuje, sundáváme lyže, stavíme stany. Zdá se, že celá ta směs napětí, nejistoty, vzájemnosti a harmonie najednou zmizela – není to tak! Zůstává to, je to třeba hýčkat a mít schované na horší časy. Kdo chce hodně brát, musí hodně dávat. Chceme hodně brát!

© watt design

2

Vidíte věci a ptáte se: „Proč?“ Ale já sním o věcech, které nikdy nebyly, a ptám se: „Proč ne?“ Richard Bach

3

Heinz Zak, Guglia Edmondo de Amicics, Dolomity, Itálie

s

éto 2003. Zřejmě první „Highline“ v Alpách je napnuté. Sedím na hraně 150 metrů vysoké Ilmturm ve Štubajských Alpách. Ta hloubka, ta úplná prázdnota magicky přitahuje můj pohled. 28 metrů vzdálený cíl na druhém konci lana téměř ani nevidím, je příliš malý, nejistý, a zdá se být tak daleko. Až teď mi dochází, že sledovat bod na druhé straně není vůbec tak jednoduché jako na laně nataženém kousek nad zemí. Ale to bych se měl dívat do hloubky pode mnou nebo na chvějící se provaz přede mnou? Upírám pohled na natažené lano – možná proto, že mé podvědomí potřebuje jistotu, že v případě pádu si „špagát“ uvědomím a podaří se mi ho chytit. Nejdřív jsem spíš myslel, že se mi nic nemůže stát, protože tak jako při lezení skočím do jisticího lana. Omyl. Dostal jsem šílený strach o život, že jsem v sobě nenašel ani špetku odhodlání a touhy na to lano stoupnout. Až později jsem se přesvědčil, že strach je zcela obvyklý i u jiných lidí – například jeden můj přítel, který bez otálení skočil 45 metrů do lana jen kvůli filmu, nedokázal na „Highline“ posunout nohu ani o milimetr. Brzy jsem si uvědomil, že se přece jen musím dívat na červené lano přede mnou. Na ten tenký červený provaz, který se bez konce táhne přes prázdnotu, na tu červenou stužku, která pro tento okamžik svazuje všech4

ny mé pocity a myšlenky o mém životě. Jednoduše poddat se tomu, do toho – jak lehce se to řekne.

z

emůžu uvěřit tomu, co se se mnou děje, když chci zvednout nohu ze země na lano. Celý se třesu a cítím se bezvládný, nervozitou a strachem. Netuším, jak se mám na lano dostat. Klepou se mi kolena, bojím se opustit pevnou půdu pod nohama. Levá noha už stojí na provazu. Chtěl bych k ní konečně přidat i pravou – zdá se to nemožné! Navíc se bojím, že při pádu sebou „plesknu“ o skálu. Na lano – zpátky, dopředu – zpět, ano – zpět. Po každém pokusu zhluboka dýchám, prázdnota mě nahlodává a vzbuzuje ve mně stále větší strach. Odcházím zase od lana a pokouším se uklidnit, sebrat se, koncentrovat se. „Nohy znají cestu“, snažím se přemluvit sám sebe. No jo, u země dokážu stejně tak dlouhý provaz přejít s rukama za zády, můžu se otáčet, naklánět do strany a houpat se, dokonce lano překročit velkými skoky – v krátkosti, nedělá mi problém pohybovat se na laně po celé hodiny a bez námahy se „vznášet vzduchem“.

v

alancování na lanech, řetězech a plochých smyčkách mě fascinovalo od mých 25 let. Jeden kývající se řetěz byl

v roce 1979 už stálou součástí tréninkového tábora Camp 4 v Yosemitech. Zpočátku jsem si vůbec nedokázal představit, že bych někdy dokázal ten řetěz přejít tak v pohodě jako tamní podivíni (Valley Freaks). Ale nenechte se demotivovat – začátky chůze po řetězu jsou těžké (po plochých smyčkách ještě těžší), ale jakmile člověk udělá první krůčky, rychle se zlepšuje. Od této doby jsem měl vlastní řetěz na zahradě a balancoval i všude ve městech, kde jsem viděl řetězy okolo parku. Roku 1985 jsem poprvé viděl Chonga v Yosemitech, jak svým osobitým stylem „surfuje“ na slabé ploché smyčce. Bohužel jsem jen udiveně vrtěl hlavou, místo abych v tom viděl šanci, jak přijít do styku s tímto neobyčejným sportem. Tenkrát mi rovněž zůstala skryta skutečnost, že přesně v roce 1985 (tedy před dvaceti lety) průkopník provazochodectví Scott Balcom překročil Lost Arrow po laně! A to je tak neuvěřitelné, jako kdyby někdo v roce 1930 vylezl 8b! Bez skutečného plánu, jak se má „Highline“ vybudovat a zajistit, to Scott až neuvěřitelně zvládl. Jako dodatečné ke krátkému jištění za napnuté lano použili Scott a jeho přítel Darrin Carter, který pak jako druhý také přešel, jednoduché jisticí lano, které táhli za sebou. Darrin se stal specialistou na „Lost Arrow lano“ a byl také první, který ho překročil sólo – a to je dimenze, která sahá za mou dnešní představivost. Lezl jsem freesolo cesty do obtížnosti 7b+, ale při pomyšlení přejít sólo jedno „Highline“ se cítím jako někdo, kdo leze třetí stupeň obtížnosti a měl by dát 8b freesolo! Bohužel se mi tehdejší průkopníci provazochodectví ztratili z očí. Teprve v roce 1990 mě znovu k tomuto fascinujícímu sportu přivedl můj přítel Dean Potter. Tento charismatický rychlo- a sólolezec se po laně „vznášel“ zcela jedinečně. O rok později, v roce 1991, jsem doprovázel Deana při jeho dobrodružství k Lost Arrow. Také Dean byl překvapen silou pocitů tak, že první den nedokázal nad propastí přejít. V této době se v Yosemitech balancováním na laně zabývala jen hrstka jedinců. Až v posledních letech nastal ve Valley a v Joshua Tree ten správný „boom“. Dnes je sotva možné si Camp 4 představit bez odpolední zábavy při provazochodectví. Každý chodí po laně, to je ta skutečná zábava.

t

tále sedím na věži jako ochrnutý. Doprovázeli mě dva z mých přátel. Markus Plattner, můj lezecký partner, myslí, že bych to neměl dělat! Představa, že bych selhal a odešel bez toto, abych se alespoň pokusil, mě přesvědčí, že se pokusit musím! Teď, když vím, že už nemůžu couvnout, cítím, že brzy vkročím na lano. Vzdát to, to by znamenalo ještě větší muka. Bylo by to pro mě nemožné – jít frustrován domů. Měsíce jsem snil o tomto dni a téměř každý den Heinz Zak mezi nebem a zemí, Karwendel, Rakousko

5

Dean Potter, Cathedral Spire, Yosemity

jsem kvůli tomuto okamžiku trénoval. Konečně jsem se uklidnil tak, že krok dopředu je snazší než krok zpět! Šílenství, stojím „ve vzduchu“! Rychle se pokusím udělat ještě alespoň jeden krok, ale dříve, než ho zvládám, sahám dolů a chytám lano – dojmy zkrátka byly příliš stresující! Teprve asi po 20 minutách jsem se vzpamatoval z těchto dobrodružných krůčků. Nějakým způsobem se mi znovu podařilo, ač se celý třesu, stoupnout na lano. Ale po dvou metrech a několikátém zachycení provazu pro dnešek končím – cítím se psychicky úplně na dně. 6

O

týden později jsem po laně zvládl nejméně osm metrů, ale nějaká zvláštní představa, která mi náhle proběhla hlavou, mi zabránila pokračovat – až po několika dnech mi došlo, že mé lano nebylo dobře zajištěné a v případě delšího pádu se mohlo dokonce i přetrhnout...

O

něco později jsem jel do Yosemit, kde mě pochopitelně nejvíce zajímalo lano natažené na Lost Arrow. V říjnu roku 2003 jsem s Deanem Potterem strávil na věži pět dnů. Za tu dobu vznikl film „Highliner“ a Deanovi se podařilo přejít

Dean Potter, Lost Arrow, Yosemity

lano v obou směrech bez jakéhokoli vlastního jištění, tedy solo! Za několik dní jsem seděl sám na věži a Dean tentokrát za kamerou na masivu. Opět jsem musel vynaložit veškeré úsilí, abych překonal strach z prázdnoty a odvážil se udělat krok do nejistoty. Dean mě naváděl jako „mentor“ a já mu slepě důvěřoval. První den jsem přinejmenším zvládl začátek. Po týdnu špatného počasí mi náhle zbyl pouze jediný den, abych uskutečnil svůj sen! Dean a ostatní přátelé jdou se mnou. Po dobrém startu se zdá, že to nezvládnu, ruply mi nervy. Čas běží. Poslední čtvrthodina, pak to musíme „odpískat“.

Dean říká: „Zkrátka to udělej, Heinzi.“ No, vlastně proč ne. Konečně se strach trochu zmenšil, alespoň tak, že se ve mně zažehl malý plamínek odhodlání. „Teď to prostě přejdu!“ Lano umocňuje pocity nekonečnosti. Při prvních krocích se všechna nervozita odrazí na laně, které se hrozně klepe a málem mě shodí. „Zůstaň klidný, Heinzi. Nezapomeň dýchat!“ křičí Dean. Ano, správně dýchat – jediný zdroj klidu v této bouři pocitů! Klidně nahlas: nádech – výdech, nádech – výdech. Náhle ztrácím cíl z očí a konečně stojím na laně zcela klidně. Nádech – výdech, nadechnout 7

8 Dean Potter, sólo (!), r. 2003, Lost Arrow, Yosemity

Dean Potter

– vydechnout. Vznáším se vzduchem, skoro 1.000 metrů přes Yosemitské údolí. Touha dostat se na druhou stranu je pryč. Čas jakoby se zastavil a já zjišťuji, že mě strach opustil. Jsem pouze v tomto okamžiku. Cítím tichý, sněhem vonící vítr. Jdu zcela jistě po laně. Teprve kousek před cílem proletí mou hlavou myšlenka na blízký cíl – celé tělo se zachvěje, teď potřebuji všechny své tělesné i duševní rezervy. Všichni přihlížející na blízkém masivu sedí jako zkamenělí – nikdo se neodváží pohnout nebo cokoliv říci. S ulehčujícím křikem se ocitám na malém skalním výběžku! Radostné opojení dnes nebere konce! Mezitím jsem zdolal různé „Highline“ v Dolomitech, jako např. na Guglia Edmondo de Amicis a v mých „rodných“ horách, Karwendelu. Nejnáročnější byl 45 metrů dlouhý provaz v asi desetimetrové výšce přes jeden potok u Mollnu v Rakousku. Lano napjaté na Ilmturm se opakovaně „bránilo“ díky nepříznivému počasí, ale už jen samotný příchod k tomuto místu v divokých horách je nevšední zážitek. A co má tohle všechno vůbec společného s lezením? Skutečně hodně, vždyť jde o vůli, koncentraci, trénink, pohyb atd. A co to má co dělat s horami? Přinejmenším tolik jako lezení samotné – že můžeme venku uskutečnit nějaký nesmyslný sen!

9

„Lowline“ (tedy lano natažené těsně nad zemí) Pro balancování se nejlépe hodí 2,5 cm široká plochá smyčka. Pro krátké lano mezi dvěma stromy postačí jednoduchý kladkostroj s jedním statickým lanem, které se zafixuje pomocí Grigriho. Tzv. „Svivel“ (Petzl) zajistí, že se lano při napínání nepřetočí. Na co byste si měli dát pozor: k výstavbě používejte výhradně zámkové karabiny s nosností 3 až 4 tuny (např. ocelová karabina od Stubai) uzly se rozvazují extrémně těžko, nejjednoudušší je rozrazit je kladivem

10

nikdy nenapínejte smyčku přes jinou – v krátké době by došlo k přepálení kůru stromů chraňte nějakým starým kobercem „Highline“ (tedy „zkouška ohněm“) Při napínání ploché smyčky vstupují do hry takové síly, které si nikdo nedovede představit, a se kterými se nikdo při lezení normálně nesetká. My jsme při napínání rozervali zámkovou a normální karabinu, stejně tak smyčky. 15 až 20 metrů dlouhé lano má přepětí od 300 do 400 kg. 30metrové lano je napnuto silou odpovídající váze 700 až 800 kg. Lano dlouhé do 50 metrů není napnuto podstatně větší silou. Problémem je zatížení lana při pádu do jisticího lana, při kterém mohou vzniknout enormě velké síly. Myslete rovněž na vyrovna-

né ukotvení! Působící síly mohou být při optimálním úhlu zmenšeny na polovinu. Při napnutém laně je to naopak. Úhel k fixnímu bodu dosahuje skoro 180 stupňů, tzn. protisíly jsou nekonečné. Obzvláště pád na začátku a na konci je velmi tvrdý, takže může vzniknout zatížení přes dvě tuny. „Highline“ se povinně MUSÍ dojistit lezeckým lanem, které není napnuté. Toto lano se jednoduše připevní lepicí páskou pod „Highline“ a zajistí se vedle hlavního ukotvení dodatečně ke třetímu, zcela nezávislému, 100 % jistému fixnímu bodu. Pro stavbu přicházejí v úvahu výhradně zámkové karabiny. Každou normální karabinu lze velmi lehce „rozervat“. K jištění používám normální „sedák“ určený k lezení. Dvě smyčky vedou od oka na sedá-

ku stranou podél úvazku a jsou připevněny na zadní materiálové poutko pomocí lepicí pásky (aby se smyčka nedostala mezi nohy). Odtud vedou co nejtěsněji k lanu, na které jsou zavěšeny pomocí dvou zámkových karabin. Zámky jsou pak ještě přelepeny páskou! Highline je možné napnout pomocí heveru (např. Bautrans, tah 2.000 až 4.000 kg) nebo pomocí kladkostroje, což je velice náročné a komplikované. Doporučeníhodné je také použití Svivelu (Petzl), díky jemuž je možno dosáhnout toho, že lano zůstane stále v rovině a nebude se přetáčet. Honě zábavy při chození po laně přeje autor foto

Heinz Zak autor a archiv N.G.S.

11

Simona

Jarní Montana Plus 2004 věnovaná českému ženskému lezení se redakci podle ohlasu čtenářů doopravdy povedla. Redakčním záměrem bylo nejen podat obraz současnosti, ale také se vrátit do minulosti, takzvaně zpět ke kořenům. Čtenář se prostřednictvím rozhovorů nebo vzpomínek několika osobností ženské i mužské lezecké scény mohl zamyslet i nad měnící se motivací a podmínkami k lezení. Ne vždy byl společností přijímán fenomén ženského lezení na vysoké sportovní úrovni kladně, ale nemyslím si, že by to u nás byl nějaký velký problém. Asi už nikdo nepochybuje o tom, že by byly ženy horolezkyně méně ženské nebo že mohou mít v lezení stejné sny a ambice jako muži. Ani mužské protějšky snad už nevyžadují ve svých rodinách či partnerských vztazích domácí puťku a dokáží se elegantně srovnat s realitou: „Když chci najít svou ženu u Plotny, musím jít na Panťák.“ Zdá se ale, že přibývá holek, které lezení přizpůsobí celý svůj životní styl. To jsem se já nikdy neodvážila, a snad proto zírám s naprostým úžasem na to, co dokáží dnešní holky ve skalním a závodním lezení. Vážím si jich, protože vím, že přes změněné klima ve společnosti se spoustou možností seberealizace za ně jeden problém – zda a kdy mít děti a jak to ovlivní jejich kariéru

– stejně nikdo nevyřeší. Tohle téma je sice zajímavé, ke vzniku tohoto článku vedl ale úplně jiný impuls. Na soustředění reprezentačního družstva ČHS pro výkonnostní lezení loni v prosinci povstalo od stolu cosi malého a energického a vytmavilo váženým členům realizačního týmu, že zcela nechápe úlohu ČHS a smysl své nominace do družstva, když ČHS evidentně vůbec o skalní lezce ani jejich úspěchy nejeví zájem. Byla to Simona Ulmonová, kterou jsem naposled spatřila před x lety na stěně v Harcově a při pohledu na ni jsem si tenkrát řekla: Hrome, to je talent! A pak už jen občas něco zaslechla nebo si přečetla, zrovna tak jako o jiných jménech naší současné ženské špičky. Teď už je to hotová a vyzrálá lezkyně s milým, leč nekompromisním projevem. A protože měla bezpochyby pravdu, 12

sešla jsem se párkrát virtuálně se Simonou, Míšou Drlíkovou a Davidem Raškou, který se snaží Simoně a vůbec propagaci skalního lezení pomoci vytvořením webových stránek.Výsledkem naší debaty je mimo jiné i tento text, snažící se zkombinovat pohled na dvě lezoucí holky, pro které se staly přechodným domovem skály, s problémy skalního lezení, a to v souvislosti s podporou největšího horolezeckého sdružení u nás – ČHS. Vůbec si nečiní nárok na úplnost nebo hlubokou analýzu. Za zamyšlení snad ale těchto pár řádků stojí. Nelíbí se mi jen, že je svaz vnímán jako organizace věnující se hlavně horám a nereagující na sportovní lezení na skalách či bouldering. Vyrůstá u nás spousta výborných lezců a lezkyň, přestože udržet kontakt se světovou špičkou znamená jezdit trénovat daleko od do-

mova. ČHS má vzhledem k počtu svých členů a státním dotacím jedinečnou možnost skutečně ovlivňovat směr a vývoj horolezeckého sportu u nás – nakonec deklaruje ve svých stanovách, že „organizuje všechny sportovní aktivity související s horolezeckou činností a vytváří vhodné podmínky pro jejich rozvoj“. Jsem přesvědčená o tom, že vedle vytváření atraktivity členství pro co nejvíce zájemců má takové sdružení také propagovat a podporovat špičkové výkony, protože dobré vzory a možnost se od nich něco přiučit jsou kořením každého sportu. Holkám držím palce, aby dohnaly světovou špičku i aby měly z lezení pořád takovou radost jako nyní. Ráda bych taky udělala něco pro to, aby si svaz svou image mezi skalními lezci zlepšil. Proto vznikl tenhle rozhovor a proto se hodlá komise alpinismu letos více věnovat začlenění oblasti skalního lezení do systému ČHS. V současnosti zůstává sportovní lezení jakoby

stranou alpinismu a závodního lezení. První vlaštovkou je žádost o navýšení rozpočtu 2005 pro podporu skalních lezkyň a jako další krok by mělo následovat zavedení systematické péče o reprezentanty-skalkaře včetně vypracování jasného systému nominačních kritérií. No a pokud se chcete dozvědět více o Simoně a získat inspiraci pro své lezení, můžete se podívat na internetové

stránky www.simonaulmonova.com. Najdete na nich nejen informace o tom, co Simona přelezla, ale také informace o Tomášovi Bardasovi, oblastech, ve kterých Simona a Tomáš rádi lezou včetně průvodců a fotogalerií, povídání o cestách a podobně. Simona věří, že tak bude schopna lépe informovat nás lezce, kamarády a třeba i potenciální sponzory o svých aktivitách.

Asi se vám má první otázka bude zdát trochu otřepaná, ale přesto se neubráním a zeptám se na vaše lezecké začátky: Kdy a jak jste s tímto sportem začaly? Simona: Úplně poprvé jsem si sáhla na skálu v šesti letech a tak kolem puberty mě lezení začalo hrozně bavit. Pravidelně jsem jezdila na víkendy pod vedením Jirky Slavíka. Hned po maturitě jsem se odstěhovala do Ádru, kde jsem lezla a pracovala. Od té doby všechno podřizuji lezení, stalo se mi denním chlebem. Vyrostla jsem tedy na písku a na písek se budu vždycky ráda vracet. Míša: Já lezu tak 15 let, ale „profesionální” přístup mám k lezení a k tréninku zhruba posledních 7 let.

nějaká linie opravdu líbí, neváhám a vyzkouším ji bez ohledu na obtížnost. Každá cesta mě naučí něco, co se mi hodí pro další lezecký rozvoj. Vylezla jsem kolem 15 cest obtížnosti 8a, šest 8a+ a jedno 8b. Na OS jsem vylezla několik 7c+. Nejvíce cest jsem vylezla v USA, kde jsem tři roky žila. Bylo to fajn období, kdy jsem měla tři hodiny cesty autem v dosahu již zmíněnou vysoce kvalitní lezeckou oblast Rifle. Kromě toho jsem po dvouměsíčním intenzivním boulderingu v Bishopu (Kalifornie) vylezla jako pátá žena (2001) na světě boulder Slowdance, V10 (7C+). Toho si vážím nejvíc. Na písku jsem vloni vylezla jedno Xb a Xa.

Říkáš, Simono, že na písek se budeš vždycky ráda vracet… dáváš snad přednost jinému lezení? Simona: Ano, mé lezecké sportovní „já“ se dnes ubírá jinou cestou a daleko sportovnější výzvou se pro mě stává vápno (možná i díky mé výšce 1,55 m). Často slyším, že lezení na vápně je stereotypní. Já si však myslím, že hodně záleží na výběru oblasti a i lezení na vápně dokáže být pestré a bohaté. Oblasti jako St. Leger ve Francii nebo Rifle v USA nabízejí velké množství různých stylů lezení. Své další lezecké plány mám v St. Leger a doufám, že brzy poznám i Španělsko. A co ty, Míšo, kam to tebe táhne? Míša: Jsem zamilovaná do Francie, a to nejen lezecky. Kdo zná St. Leger du Ventoux nebo Ceuze, tak se asi nebude divit, že tam lezu nejraději. Oblastí mého srdce je ale Buoux, kde to všechno vlastně začalo. Jaké jsou vaše dosavadní výkony a kterého si nejvíc vážíte? Míša: Za posledních pět let jsem vylezla 28 „osmiček” – z toho jedenáct 8a, třináct 8a+, dvě 8a+/b a dvě 8b – to vše ve Francii a na Slovensku. Nejvíce si vážím těch osmbéček – Tabou ZiZi, protože bylo první a v Buoux a Abregenief v Legeru, protože tam jsem fakt šla na doraz. To platí ale také o letošních Le Placard 8a+/b a Benediction 8a+, ty mi ale zdaleka nevzaly tolik času. Simona: Beru obtížnosti cest hodně orientačně a v duchu si dělám své vlastní úsudky o cestách. Vždy ale respektuji prvovýstupce. Snažím se být všestranným lezcem a nejvíce si vážím OS přelezů. K těžší obtížnosti se propracovávám postupně, každý obtížnostní stupeň si doslova vychutnávám. Pokud se mi ale

K lezení na takové úrovni asi nestačí jen občas vyrazit do skal nebo tělocvičny. Jak tedy vypadá váš lezecký rok? Simona: Na jaře a na podzim zájezd do Francie nebo Španělska, v létě lezení na písku, který doplňuji stěnkou a přes zimu intenzivní trénink. Stálá práce nepřichází v úvahu a tak to řeším různými brigádami a sezónními pracemi v průběhu celého roku. Míša: Většinou trávíme zhruba 2 měsíce na podzim i na jaře ve Francii – z větší části lezením, z menší části prací. Léto je ve znamení práce – snažím se pomáhat svému příteli, který děla výškovky. Zároveň ale nechci úplně z lezení vypadnout, takže trénuji a občas lezu na skalách na Slovensku. Zimu se snažím co nejvíce zkrátit a trávím ji intenzivním tréninkem. Vidím, že trávíte značnou část roku na cestách. Jakým způsobem cestujete, kde na cestách bydlíte a jak se stravujete? Simona: Bohužel, nyní se mi nedaří trávit značnou část roku na skalách z finančních důvodů. Mohu si dovolit tak dva lezecké zájezdy do Francie na dva tři týdny ročně. Nemám možnost vydělat dobré peníze na výškovkách jako kluci a jiné brigády jsou u nás mizerně placené. Žila jsem tři roky v USA a možnost vydělat si rychlé peníze a jet lézt na tři měsíce tam byla větší. V té době jsem také vylezla svoje nejtěžší přelezy. Zkrátka jsem na ně měla čas. Na cestách bydlíme s přítelem v autě. Jíme a žijem skromně, stejně tak, jako po celý rok. Tento život na cestách mám ráda, ale někdy, když vás bolí tělo po náročném lezeckém dnu a venku je zima či prší, zatoužíte po měkké posteli a teplé sprše. Míša: Protože trávíme na cestách velkou část roku, dovolili jsme si na naše poměry velký luxus – dodávku, je to vlastně náš malý domeček. Pokud je hezky, je to super. Když 5

dní v kuse prší, nebo je v listopadu 14 hodin noc a -7 °C, je to drsné. K lezení to ale taky patří a máme to rádi. A taky máme obrovské štěstí, že když už vůbec nemůžeme, zregenerujeme v basecampu u Michela. Stravujeme se normálně, do restaurace nechodíme ani v Česku, takže nám to ve Francii nechybí. Já docela dobře vařím a Roman občas něco uloví.

Je těžké být u nás lezkyně na plný úvazek? Simona: Pokud máš dobrého sponzora, bohatého manžela a nebo jsi zdědila v restituci továrnu, tak pak si to dovedu představit. Jde to však i bez toho a za sebe můžu říct, že když se vzdáte různých požitků a uskromníte se, tak to jde.

Míša: Můj životní styl je podřízený lezení, a i když s ním často nejsem úplně spokojená, nevidím jinou možnost, jak výkonnostně lézt. Je spousta věcí, které si nemůžu dovolit, ale lezení mi zatím všechno vynahrazuje. Mám ráda výkon, boj o cestu, sedřené tělo po tréninku, ale stejně tak i cestování, přírodu a lidi stejně nemocné lezením jako jsem já. Jste členky ČHS. Myslíte si, že by měl svaz podporovat sportovní lezce, a jak? Simona: V první řadě by ČHS mělo sportovní lezení na skalách začlenit jako rovnocenné odvětví a jasně stanovit kritéria pro zařazení do reprezentace a rozdělování dotací. Jednoznačný a průhledný systém by sportovce podpořil v jejich úsilí a zabránil případným pocitům nespravedlnosti. Bylo by fajn, kdyby mělo sportovní lezení svého zástupce v ČHS, který by díky svým zkušenostem objektivně posuzoval výkony lezců. Vím, že je to otázka peněz a není to jednoduché, ale jak to, že u nás tak rozšířené odvětví nemá žádnou podporu? A to jsem ještě nezmínila bouldering. Míša: Spravedlivě rozdělovat finanční podporu mezi všechna odvětví. Sportovní lezení nemá u nás sice takovou tradici jako lezení v horách, to ale neznamená, že neexistuje. Nejlepší lezci by si určitě podporu zasloužili, a není jich zase tolik, že by se nedali vybrat. Třeba v Jamesu to docela funguje.

Míša

Máte při svých cestách možnost srovnání českého ženského lezení s evropským. Jak jsme na tom? Simona: Úroveň je podstatně horší, protože máme omezené podmínky. Půl roku u nás prší a není na čem lézt. V sezóně se nabízí především zdejší pískovcové oblasti. Má to však jeden háček. Lezením na písku sice získáte skvělou techniku a odvahu, ale výkonnostně vás to tolik neposune. Zahraniční lezci mají možnost lézt celoročně na kvalitní skále. I přes to všechno jsou však u nás lezkyně, které se snaží držet krok s evropským měřítkem. Na svých cestách v Evropě a USA jsem potkala spoustu neznámých lezkyň, které celkem běžně přelézaly 8a, a to si myslím, že je dnes standard. Světová špička se pohybuje od 8b/8b+. Je však málo lezkyň, které jsou schopny si svůj standard udržet ve kterékoliv oblasti. Určitě mám co dohánět, ale mé výkony jsou adekvátní podmínkám, v kterých lezu a jakých se mi dostává. Míša: Obecně se dá říct, že pokud žena leze 8a, je i ve světovém měřítku dobrá. A holek, které jsou schopny lézt 8a+ či 8b – ani ve světě moc není. Z vlastních zkušeností z Francie vím, že pokud se mi něco takového podaří třeba v Legeru, i místní si toho hodně považují – tyhle cesty nemají mnoho ženských přelezů (ani od Francouzek, i když je Leger, co se popularity týče, v současné době ve Francii oblast číslo 1). Je ale třeba přiznat, že nejužší špička je ještě o kousek dál – 8b+ až 8c. A mutant Josune Bereziartu se úplně vymyká srovnání. 14

Míša: No, to je asi nemožné. Lezení nikomu na život nevydělá, každopádně věnovat se mu profesionálně se slušnými výsledky v amatérských podmínkách, to musí být člověk opravdu posedlý. Pro holku je navíc (podle mě) obtížnější vydělat si peníze jinak, než trvalým zaměstnáním. Tohle je třeba „venku” daleko jednodušší. Moje kamarádka Cathy pracuje jako učitelka, ale může lézt celý rok systémem – víkend + dva dny v týdnu a prázdniny – na to u nás nemáme skály a učitelé peníze. Jak to tedy zvládáte vy dvě? Podporuje vás někdo? Simona: Musím říct, že největší podporou je mi můj přítel Tomáš Bardas. Nějakou materiálovou a finanční podporu od lezeckých firem mám, ale není to žádná sláva. Míša: Určitě bych se nemohla lezení věnovat tak, jako se mu věnuji, bez Romana, rodičů a jednoho, mnoha českým lezcům známého, moc hodného Francouze. Sponzora nemám žádného, jen se podílím na testování lan, takže mám aspoň na čem lézt. Co tě na takovém životě, samozřejmě kromě lezení, baví? Simona: Cestování, lezení, pohyb na skále, tvrdý trénink, poznávání jiných zemí, kultur. Jsem ráda mezi lidmi, kteří sdílejí stejnou vášeň a pokaždé se jim rozzáří oči, když popisují nějakou cestu, jedno jaké obtížnosti. Lezení a tento životní styl přináší různé emoce, strasti, slasti a všechny tyto situace mě hodně obohacují a učí.

A co tím získá ČHS? Simona: Co získá svaz zdoláním nebo přelezením stěny? Myslím, že to samé, jako přelezením těžké cesty. Dostane se do povědomí lidí a reprezentuje Českou republiku. Větší informovanost o sportovním lezení a výkonech lezců by přilákala nové členy a v budoucnu i zájem sponzorů. Míša: Určitě by to zlepšilo image svazu v očích lezců – mnozí si myslí, že jsou v ČHS jen proto, aby platili příspěvky. A pokud je ČHS především svazem sportovců, připadá mi přirozené podpořit špičku, aby měli ostatní vzory a motivaci. A aby bylo české lezení vidět i ve světě. Myslíš, že by lepší podpora vedla k lepším výsledkům? Míša: Nemusí to být vzájemně podmíněno. Penězi se lepší výkon nezaplatí a motivaci nekoupíš. Za sebe můžu říct, že do toho dávám maximum už pár let i bez podpory – kolik nás ale takových je a jak dlouho to ještě vydržíme? Jisté ale je, že bych jakoukoli podporu věnovala zase jen lezení a tréninku a snažila se být lepší. Simona: To je jasný. Neustálé starosti o každodenní žití a také zda bude na lezecký zájezd jsou na denním pořádku. Všechny tyto starosti nepřispívají k celkové pohodě lezce. Lezení budu dělat s podporou i bez (bez ní však profesionálně stěží). Lezení je můj život a to, co mi přináší, zdaleka převyšuje to, co mu obětuji a čeho se musím zříct… Ptala se a předmluvou opatřila A.Č. autor foto

Alena Čepelková čerstvá předsedkyně ČHS Pavel Rýva

15

s

o

u

t

ě

ž

výstupy s tilakem

Začátkem září 2004, zhruba ve 2 hodiny ráno, někde v srdci Českého ráje: „Dúúúúúúú!“ Křup! To byla rána. Noha na padrť. „To bude ráno dobrý,“ říká někdo. Ráno to nebylo dobrý, spíš o hodně horší. Takže hurá do Turnova do nemocnice. Tam vyloučili frakturu a řekli, že je to „jen“ pěkně naražený, a že to za pár dní bude dobrý. Za pár dní to nebylo dobrý, ale spíš o moc horší. Takže hurá ke „známému“ do neratovické nemocnice. Až tam potvrdili frakturu prostředního talusu v nožní klenbě plus zpřetrhané vazy na levém hleznu. Takové jsou, bohužel, mé zkušenosti s českými doktory. Nakonec se z toho vyklubala sádra a minimálně měsíc naprostého klidu.

16

„Hele, a co s tim Riem?“ říká Kubánec někdy zhruba za 14 dní po úrazu. „No jo, co s tim Riem?“ říkám si. To musím nějak „vošéfovat“, to přece nejde. Přece kluky nezklamu a tady bude akorát hnusně. Lézt stejně nemůžu a tam bude aspoň pěkně teplo. Po nějaké té tahanici a rozumné domluvě od doktora se na mě nakonec přece jen trochu štěstí usmálo. Sádru mám dole, ale nohu nesmím namáhat. Dostal jsem na ni aspoň ortézu, takže berle s sebou (ach jo!). Za to mám plavat v moři a jezdit na kole (hurá!). Je 10. října a my, ve složení Kubánec, Majkl a já, sedíme v letadle směr Rio de Janeiro – Aeroporto Internacional. Výlet začíná! Po 12hodinovém letu z Paříže jsme brzy ráno konečně na místě. První, co nás praští do nosu, je neuvěřitelná vlhkost vzduchu. Jako u švagrové v prádelně. Na letišti nás už čeká chlápek z El Misti Hostelu, který nás „for free“ zaveze do tohoto báječného hostýlku. Naše první dojmy z Ria jsou nepopsatelné.

Je to pro nás úplně jiný svět. Všude, kam se člověk podívá, obrovské lodě, megabetonové stavby, „mrtě“ miniaturních baráčků jen z plechu a bláta. Tohle všechno na převeliké ploše, prošpikované obrovskými žulovými dómy. Hned jak se ubytujeme, vyrážíme očíhnout město a pláž. Podle Kubáncových příkazů s sebou bereme jen to nejnutnější – kraťasy, tričko, 50 reálu. Zbytek naneštěstí zamykáme do hostelového lockeru. Kubánec tu totiž již nějaký čas zhruba před dvěma lety žil, takže je jaksi znalý místních poměrů a stává se nám neocenitelným průvodcem na následující období. Střetáváme se s prvními domorodci a začíná se roztáčet kolotoč, který se do našeho odletu nezastaví. Nebudu se zabývat podrobnostmi (protože zde nemám příliš textového prostoru), ale pokusím se vybírat pouze ty nejdůležitější dojmy a zkušenosti z našeho výletu. V Riu

se žije především v noci. Každý večer se na nějakém místě děje kulturní akce. Může to být třeba taneční večírek ve stylu Samby, Forro (čti foho) či Salzy, ukázka bojového tance Capoeira, setkání školy Samby, nebo se třeba jenom tančí a zpívá do rytmu bubínků.

Lukaso, Acid Trip, Rio Ácidos

Obzvláště na pozoru se musíte mít před flojdama a transsexuálama. Ti v sobě skrývají skutečnou podobu nebezpečí. Málem jsem se zapomněl zmínit o favelách, což jsou chudinské čtvrti, kam skutečně není radno zabloudit. Jestli nevíte, o čem je řeč, tak se mrkněte na film: „Město bohů“. Abyste zde v tom horku mohli normálně fungovat, tak toho musíte přes den hodně vypít. Skutečnou lahůdkou jsou místní 100% džusy zvané succos. Dále doporučuji přírodní drinky vyráběné z guarany, čaje maté a bůhví čeho ještě. Specialitou je také ledový nápoj Acaii, při jehož pití vám může zamrznout mozek. Výborné jsou slaďoučké chorro alias čorrera vyplněné čokoládou, kokosem nebo marmeládou (mňam, mlask). Týden se to vydržet dá, ale po určité době jsme kapitulovali a přeorientovali se na dary moře. Pravé kulturní a živé centrum Ria je LAPA. A zde, světe div se, jezdí pravá Křižíkova tramvaj již od roku 1915. Nastupovat a vystupovat se může kdykoliv a kdekoliv. Lokálové ji vždycky pořádně rozhoupou a pak na ní dělaj „kraviny“, nebo se mezi sebou „bitkujou“. Specialitka je počkat si, až proti vám pojede auto a v poslední chvíli uhnout, nebo dokonce udělat prapor, kterým auto shora obkroužíte. Majkl by mohl vyprávět. Další pozoruhodností tohoto města je pohostinnost místních obyvatel. Klidně se vám může stát, že po 10minutovém rozhovoru se sympatickou slečnou, která taky čirou náhodou leze, vás k sobě pozve na dnešní večeři, kde povečeříte s celou její rodinou. Krásné, že? Bohužel, všechno tak krásné nebylo. Jednou ráno jsem zjistil, že mi někdo „sčóroval“ všech mých 600 USD… Kluci mě naštěstí založili. Na pláži jsme se po nějaké době seznámili se sympatickým černochem Paulem, který nás k sobě pozval domů. K našemu výletu se ještě přidali Mark s Chrisem a 1 Španělák. Jeho domov je zhruba 2.000 km na sever od Ria v rovníkové Jižní Americe, cestujeme 22 hodin nonstop busem a objevujeme se v malém pobřežním městečku Itakare. Zanedlouho se objevujeme u něj doma, kde nás vítá s otevřenou náručí jeho manželka Kačita. Zde objevujeme ten pravý ráj a relax. Jejich dům se nachází mezi palmami téměř na sytě žluté pláži s tyrkysově modrým mořem. Za barákem mají džungli, z které čerpají některé nepostradatelné součásti jejich jídelníčku. Vedou zde, myslím, skutečně zdravý život, do kterého se snažíme, aspoň na těch 6 dní, co tu trávíme, zapadnout. Sundat kokos jsme si sami vyzkoušeli. Majkl našel na pláži 2 kusy starých rybářských lan, z kterých obratně vyrobil prusíky, pomocí nichž ladně dobyl jednu palmu

Kubános, Acid Trip

Kunos, Acid Trip

Serfař Mára loví kokosy na pláži

17

E.U.A 5.1 5.2 5.3 5.4 5.5 5.6 5.7 5.8 5.9 5.10a 5.10b 5.10c 5.10d 5.11a 5.11b 5.11c 5.11d 5.12a 5.12b 5.12c 5.12d 5.13a 5.13b 5.13c 5.13d 5.14a 5.14b 5.14c

E.U.A 5.8 5.9 5.10a 5.10b 5.10c 5.10d 5.11a 5.11b 5.11c 5.11d 5.12a 5.12b 5.12c 5.12d 5.13a 5.13b 5.13c 5.13d 5.14a 5.14b 5.14c 5.14d

Franc. 1 2 3 4a 4b 4c 5a 5b 5c 6a 6a+ 6b 6b+ 6c 6c+ 7a 7a+ 7b 7b+ 7c 7c+ 8a 8a+ 8b 8b+ 8c 8c+ 9a Sherman V0V0 V0+ V1 V2 V3 V4 V5 V6 V7 V8 V9 V10 V11 V12 V13 V14 V15

18

Brazil. I Isup II IIsup III IIIsup IV IVsup V Vsup VI VIsup VIIa VIIb VIIc VIIIa VIIIb VIIIc IXa IXb IXc Xa Xb Xc

Brazil. IVsup V Vsup VI VIsup VIIa VIIb VIIc VIIIa VIIIb VIIIc IXa IXb IXc Xa Xb Xc

a naházel dolů pěknou hromadu kokosů. Sklidil za to potlesk a obdiv od místních rybářů, kteří tuto základní horolezeckou techniku kupodivu neznali. Místní specialitou je tzv. bodysurfing, což je obdoba surfingu, kde místo prkna použiješ vlastní tělo. Místním to jde jedna báseň a jsou v tom opravdu dobří. Jeden den jsme si stopli starou dodávku. Jaké však bylo naše zděšení, když jsme zjistili, že auto nebrzdí a drží se na silnici jen díky zázraku. Holt „Brasil autostopping“. Po 6 dnech strávených v ráji jsme se museli vrátit do Babylonie, jak Paul Riu rád říká. Museli jsme se vrátit, protože doba našeho odletu se neodkladně blížila a měli jsme v plánu ještě spoustu věcí. Doteď to snad z mého komentáře nebylo patrné, ale v Riu jsme také lezli. V Brazílii jsou všechny cesty dělány výhradně odspodu. Magnesium je povoleno. Mají zde svou vlastní klasifikaci, zvlášť pro bouldry a zvlášť pro cesty. Tato klasifikace není nepodobná naší pískovcové (viz tabulky srovnání klasifikace). Mám chuť vyslovit myšlenku, že ji sem kdysi dávno přitáhl nějaký Němec a ona za určitou dobu zmutovala. Fixní jisticí prostředky jsou jakási „péčka“, což je obdoba našich borháků. První doložený horolezecký výstup v Riu je datován roku 1813. Jedná se o cestu klasifikace 1 na tzv. Boží prst, který se nachází poblíž Ria. Vzhledem k mému komplikovanému zranění jsem toho na tomto zájezdu příliš nenalezl… Většinou se jde k nástupům cest příliš dlouho, v horším případě i přes některou chudinskou čtvrť (= favelu). Většinou se jedná o dlouhé, vícedélkové kolmice a rajbáky v hrubozrnné žule, kde se leze převážně po nepříliš pevných krystalech. My jsme se pohybovali především v nejbližší oblasti Urca. Zde se také nachází menší bouldrová oblast, ve které jsou i velmi krátké sportovní cesty. Nejvyšší okolo 8 m. Je zde také místní vyhlášená cesta Southern Komfort od Wolfganga Güllicha, což je takovej asi 7metrový „kwak“. My jsme vylezli na Päo de Acúcar (čti Pao de Zukar) cestou Italianos. To je ta známá hora s takovou tou lanovkou, kterou jsme cestou dolů využili, protože lezci ji mají zadarmo. Kromě této hory jsme se ještě pohybovali v převislých cestách sektoru Acidos. Tento sektor je hned naproti Päo de Acúcar. V tomto sektoru jsme mnohé přelezli, a i něco nového udělali. Zvláště se pochlapil Majkl, který vydržel při 30stupňovém horku 5 hodin nonstop bez vody ve stěně, a umožnil tak dodělat Kubáncem odvážně rozdělaný projekt (viz mapka našich nových cest). Během tvoření jednoho nového směru si Majkl v tichosti sedl do háčku a začal tlouct nýt. Avšak po několika minutách se mu tlouk ve skále kousnul. Zaboha ho nemohl vyndat, tak ho jenom

obvázal smyčkou, cvakl karabinu a zbytek cesty dolezl sice jištěn, ale sólo. Kdyby mu to ustřelilo, tak si nejen nabije, ale asi se i rozpáře o vyčnívající tlouk. Ještě je dobré podotknout, že Kubánec během osazení 1. nýtu téměř oslepl, protože se mu do oka zarazil kus kamínku, který mu připíchl rohovku na duhovku. Oko mu během chvíle pěkně oteklo a pomalu na něj přestával vidět. Ale, díky bohu, po pár dnech strávených u lékaře bylo vše OK. Já jsem se zúčastnil, bohužel, pouze některých přelezů, takže jsem v našemu týmu působil spíše jako jakási brzda. To mělo za následek to, že jsme navštívili pouze nepatrnou část z celého ohromného množství lezení, které se v Riu, bezesporu, nachází. Koupil jsem si aspoň průvodce do budoucna. Koupil jsem ho také Otíkovi do Hudysportu, kde je samozřejmě k dispozici k nahlédnutí. Lezecká základna v Riu je dosti rozsáhlá. Není nijak zvlášť populární (asi jako u nás), ale v současnosti tam probíhá určitý boom. Myslím si, že lezení a správcování tam je dobře organizované. S nahlášením našich prvovýstupů jsme neměli žádné problémy. Zpět domů jsme si přivezli i několik filmů o lezení v Brazílii. Doba našeho odletu se neúprosně blíží, jeden večer to zkrátka muselo přijít. Rychlé zabalení všech cajků a dlouhé loučení se všemi novými přáteli. Sedáme na hostelové taxi a „valíme nach airport“. Jaké je však naše překvapení, když zjišťujeme, že nám letadlo zrovna uletělo. Jdeme tedy do pobočky AIR France, kde se Kubánec, jakožto muž akce, ihned chopil iniciativy a všechno rázně a zkušeně převedl v náš prospěch. Letadlo mu přece jen neuletělo poprvé. Příčina se rázem odhaluje. Vláda pozastavila plánovaný přesun jejich času o několik dní, takže se změnila i doba odletu. AIR France nás však zapomněla informovat o této změně, i když jsme jim na sebe kontakt nechávali. Z toho nakonec pramenil 2denní pobyt v luxusním pětihvězdičkovém hotelu – vše na účet AIR France. Dobrý bonus na závěr. Po 2 dnech „total luxusu“ jsme se, bohužel, museli dokulit na letiště. Rozloučili jsme se se sladkým Riem a nastoupili do letadla. Nástup do letadla neproběhl až tak hladce, jak by se dalo očekávat, ale nakonec se Imigration Officer nechal obalamutit a my všichni, šťastni a zdrávi, jsme odletěli Boeingem 747 zpět do Evropy. Letadlo na spaní je to strašný. V Praze na letišti jsme stanuli 3. listopadu, někdy v odpoledních hodinách. Řeknu vám, je to šok, ze 46 do 9 stupňů! Všichni jsme se vrátili živi a zdrávi, mně pouze zčásti ochrnul jazyk. Zato Otík Vašík 2 dny po našem příletu odjel do Vietnamu, který má v plánu celý procestovat na oslovi. My mu však můžeme jen tiše závidět!

Parede dos Ácidos

1. 6. 11. 16. 21. 26. 28.

Ácido Pitânico 2. Ácido Fosfórico ÁcidoAscórbico 7. Ácido Clorídrico Ácido Lático 12. Ácido Fórmico Estra Buon 17. Ácido Úrico Acidinho 22. Fissura Nada a Ver Ácido Checo, 20.10.04, Michal Kuna, Lukáš Bourák, V = 6 UIAA Acid Trip, 21.10.04, Michal Kuna, Petr Brejník, Lukáš Bourák, VIIa

Z mého článku určitě z větší částí srší optimismus, avšak je zde potřeba zveřejnit některá neoddiskutovatelná fakta. Země to je určitě velmi nebezpečná, pro turisty obzvlášť. Je potřeba se mít stále na pozoru, ale zároveň působit přátelsky a otevřeně. Centrum Ria je bezpečné. Vyvarujte se však okrajových čtvrtí. Procento nakažených lidí HIV či jinými nemocemi je zde velmi vysoké. Je proto potřeba striktně dodržovat určitá pravidla. Před odletem je dobré se nechat naočkovat proti všemu, co se dá. Ale kupříkladu proti horečce Denge žádné očkování ani lék neexistuje. Je to země, do jejíž státní pokladny jde vysoké procento z prodeje drog. Drogové kartely proto podplácejí vládu, která pak na oko dělá, že nic nevidí, a veškerá policie se soustředí pouze v centru, nikoliv však ve favelách. Je proto úplně normální, že v centru potkáte policajta se

3. Ácido Nitrico 4. Ácido Linoléico 5. Ácido Sulfúrico 8. Ácidos Aracdônico 9. Ácido Magnésico 10. Ácido Polemico 13. Entre Ácidos 14. Ácido Lisérgico 15. Ácido Glutâmico 18. ADN 19. Ácido Gástrico 20. Antiácido 23. Nosferatus 24. Ácido Benzórico 25. Gut Ding Braucht Weil 27. Albert Hofmann, 20.10.04, Michal Kuna, Lukáš Bourák, Petr Brejník, VI = 7- UIAA = 7+/8- UIAA

samopalem na každém kroku. Je to taková hra pro turisty, aby nabyli dojmu, že jsou v bezpečí, a vše je pevně v rukách policie. Opak je pravdou. Právě proto je tu o hodně větší represe vůči normálnímu obyvatelstvu. Je uplně normální, že policie zničehonic zablokuje silnici, nahrnou se do busu, všechny vás zběžně rychle prohledají, a během 5 minut zase „valej“ dál. Je tu samozřejmě i velké procento chudých lidí, kteří se všude možně „povalují“. Není to však důsledek toho, že by byli všichni nějak masově závislí na drogách, ale spíš obrázek jejich špatné životní situace. A život je zde skutečně ke všem velmi tvrdý! Na tento obraz se však dá velmi brzo zvyknout. Co se týče čistoty ulic, tak taky nic moc. Spíš nic, než moc. Pláže jsou na tom o trochu lépe. V Riu téměř nikde nejsou veřejné záchody, takže to tam taky podle toho občas vypadá.

V neposlední řadě bych rád ještě poděkoval Mlhovýmu Hudysportu v Praze Na harfě a lezecký stěně a hostinci Lokal Blok v Praze na Smíchově za potřebný support. Závěrem bych chtěl ještě jednou poděkovat Kubáncovi, že nám tento svět ukázal z tohoto pohledu, a bez jehož znalostí si tento výlet nedovedu představit. A nakonec bych chtěl varovat některé lidi před nebezpečím, které zde v podobě drog číhá. Čusbus sesmolil Rady, komentáře a fotky

Luk Kubános & Majkl

Některé dobré brazilské sajty: www.montcamp.com.br www.femerj.org www.climbinrio.com Zdroj mapky: „Mapa turístico Rio de Janeiro“

19

portrét Je mu 31 a sám říká, že má nejspíš svůj lezecký zenit za sebou. Vyjma několika zmínek v rubrice „A jdi…“ jsme o něm nikdy pořádně nepsali. Žije si svůj lezecký život bez toho, že by mu tento rozhovor přidal či ubral na popularitě. Ví, že už nikdy nebude nejlepší. Přesto je jedním z našich, kteří vylezli 8b. Ideální adept pro rozhovor do lezeckého časopisu, nemyslíte?

Martin Zedek

– ortodoxní skalkař Zdá se, že všechno jede... svítí světýlko? Jo, světýlko svítí... Zvuk na minimum... Kdybych začal úplně volně... Má vůbec význam 20. února jet do Ospu? Má to význam, určitě. Počasí v Ospu už mám vyzkoušený za deset let, co tam jezdím. A rozhodně není horší v únoru než v prosinci. Když máš štěstí a svítí, tak v prosinci, v lednu i v únoru lezeš v tričku, je tam 20 stupňů na sluníčku. Když máš velkou smůlu a nastane ta nejhorší varianta, tak je tam tak 8 stupňů, mrznou ti prsty nebo je tam po dešti mlha a ty skály jsou vlhký – to vážně nestojí za nic, i když i v tom se, dejme tomu, lézt dá. Navíc z Brna je to jen do 600 km (od nás teda 800), za podobným počasím jinak musíš jet dvojnásobnou vzdálenost. Nicméně, pěkný počasí je tam dost častý. Do Ospu jezdím už dlouho a vím to. Navíc servery fungujou, tak se člověk může na to počasí podívat. Je to taková anomálie. V době, kdy u nás pluhy nestíhají odhrnovat silnice, bylo v Ospu první den tak 20 stupňů na sluníčku, lezli jsme do půl těla. Druhý den

taky bylo nejdřív dobře, odpoledne už ale začal pofukovat větřík. A včera už byla zima – skoro jako je tady, ale tak o pět stupňů víc. A skutečně, vyjedeš 5 kilometrů na kopec, nad Osp, a tam může být metr sněhu. Ale dole u skal je dobře. Moře je vzdušnou čarou asi 3 kilometry daleko, tak to zřejmě vytváří takový mikroklima. Dalo by se teda říct, že ty máš nejraději to léto a slunko a skály... Určitě. Já jsem ortodoxní skalkař. Nikdy jsem netíhnul (až na nějaké výjimky jako Blanc, Matterhorn...) k vysokohorské turistice. Nemám rád zimu. Jsem hubenej a hodně zimou trpím. Špatně se mi dokrvujou nohy a ruce. Dřív (asi tak do patnácti) jsem hodně intenzivně i běhal na běžkách, ale teď, kromě práce, lezeckého tréninku a výjezdů mám ten život hodně okleštěný. V létě se snažím běhat, jezdit na kole (víceméně jako doplněk lezení), ale jinak v podstatě žádný jiný aktivity. A zima... Kdyby to bylo v mé moci, tak zrušit. Ať je celý rok pětadvacet a sluníčko. Určitě jsem jižní typ. Kdybych si měl vybrat mezi velkým teplem a velkou zimou, tak volím velký teplo.

20

Nebudu se ptát, proč lezeš… Ale proč sis z tolika druhů vybral zrovna skalky? U nás v rodině trochu lezl jenom strýc, otcův bratr. Díky němu jsem dával první pokusy už asi v pěti letech. Byl jsem takový to děcko, který sedělo pod skálou a dělalo si bábovičky. Nejdůležitější asi je, že už tam začal ten obecný vztah k přírodě a bytí venku. Navíc jsem s rodiči jezdil té-

byla možnost vycestování. Pro mě to bylo, zaplať Pánbůh, načasovaný tak, že v 16, respektive 17 letech (jsem ročník 73) přišel první výjezd, nějaký vízum, Frankenjura. Hned na jaře 1990 první Francie. Najednou jsem zjistil, že technika z písku je vynikající, ale mám silový problémy. Začínal jsem tak na úrovni 7b, 7b+ bylo maximum. Na vápně to víc klouzalo, nemělo to tření, bylo to do kopce... Když

měř každý víkend vlakem směr Turnov (pocházím z Liberce), následovala většinou procházka po Českém ráji, takže jsem tam ty lezce viděl... A pak, to mi bylo asi 15 let, jsme si s „kámošema“ řekli, že do toho jdeme „na vážno“. V té době bylo nesporně lepší vstoupit do oddílu. Zkrátka mezi starší a zkušenější „borce“, kteří ti pozvolna dávají všechny základy, který dneska leckdy chybí. Já jsem se zlepšoval poměrně hodně rychle. První sezónu už jsem lezl nějaký sedmičky, na jaře 8béčka. Po roce už i desítky na písku. Prostě – 15 roků, 45 kilo, dlouhý, hubený, … o tréninku jsem toho moc nevěděl, přesto jsem se rychle zlepšoval. Začalo se na nejbližších skalách, pak došlo na dobývání všech pískovcových oblastí. Liberec je docela výhodně položený – do 120 km máš rozsah „Labák“ až Adršpach, mezitím Příhrazy, Světničky, Prachov... v podstatě veškerý skalní města. Ten vývoj byl asi přirozený. Začaly se sbírat „čísílka“, chtěli jsme se lepšit (k tomu samozřejmě ta láska být venku, spát pod „širákem“, útěk z reality). První dvě sezóny, do revoluce, jsme lezli výhradně na písku, ne-

sedla cesta, šlo o nějakou klasiku a o to něco poladit – tak ano. Ale jakmile bylo potřeba „zarvat“ – tak ne. Tím vznikl další impuls, který zůstal vlastně až dodnes. A i když jsem se přestěhoval z Liberce a žiju přímo v Českém ráji, v Sobotce, tak jsem, až na výjimky, posledních pět šest let na písek nesáhl. Spíš normální moderní tré-

nink, bouldrový stěny nebo umělá stěna s lanem, výjezdy čistě za vápnem... Lezení mě baví do dneška. Člověk se pořád někam pomaličku posouvá. Navíc je to klasický ventil k práci, když je potřeba zrelaxovat, odpočinout si, vyčistit hlavu... A pak zase jít do práce, vydělat nějaký koruny, a zase někam vyjet – neustálý kolotoč. A cesty, kterých si nejvíc ceníš? Cením si první vylezený sedmičky. Cením si Údolního kapelníka, což je 60metrová údolní stěna s jedním kruhem uprostřed. Člověk k němu vzhlíží a ví, že borci v předválečných letech ho lezli navázaný na konopným laně v bačkůrkách... Z těch milníků... Udělal jsem i nějaký sóla, např. Pantharei Xb. Tenkrát to byla taková éra, snaha trochu se zviditelnit, ale dnes to považuju spíš za úlet, i když to bylo dost osobní. Byla to dlouhodobá myšlenka, která se ve mně usídlila, jenom musel přijít správný čas. Myslím, že takových 70 % bylo o tom vylézt si tu cestu pro sebe, zbytek tvořila možnost třeba reklamního využití (v tý době to ale stejně nemělo žádnou velkou váhu). Dneska už bych to nedělal – kvůli mámě, kvůli rodičům, kvůli sobě... Opravdu to byl hazard, i když v cestě není co se ulomit, je to pevná skála. Na vápně jsem se propracoval ke stupni 8b, který lezu asi zatím jen 3 roky. Byl jsem totiž „příliš opatrný“, sbíral jsem hodně v jednotlivých stupních. Musel jsem mít vylezených 37 „céplusek“, abych šel lézt první 8a, 28 „áček“, abych šel lézt první 8a+ apod. Chyběla mi taková ta drzost (to dravý, věřit si, mám na to být nejlepší) dnešních mladých kluků, nebo někdo, kdo by mě k tomu „dokopal“. Spíš to bylo trošku ušlápnutý („no, radši jen tak kolem po špičkách, ono to bude asi moc těžký“). Nakonec se ukázalo, že měli pravdu ti, co říkali: „Běž do toho, zkus to!“... Protože jiná cesta nevede! Musí se vlézt i do těžších cest a zkoušet je, protože jinak není možný žádný posun. Na písku mám vylezený asi dvě jedenáctky, to je vlastně nejvyšší dosažená meta. Tam si vážím všech těžkých cest, protože písek (ačkoliv ho dnes nazývám spíš skanzenem lezení a muzeem) stále nepostrádá romantiku. Vápno naproti tomu lze považovat skoro za tělocvičnu bez stropu, kdy

jde čistě o sportovní výkon na nejvyšší úrovni. Nicméně, riziko nějakýho zranění, nebezpečí (pokud samozřejmě člověk neudělá fatální chybu ve smyslu, že se třeba zapomene navázat) v podstatě nehrozí – každý metr a půl nebo dva si cvakneš nýt a soustředíš se jen na to, abys udělal určitou krokovou sekvenci a „utrhl“ si nějaký číslo. A kdyby borec, který leze 8a na vápně, se pustil do spáry nebo do klasický cesty na písku, tak by možná měl hodně velký problémy. Myslíš, že ta skromnost a odstup mohou být i tou drezúrou v oddíle? Je jiná doba celkově. Mladá generace je dravější i v práci. Vezmi si, že v deseti letech děti umějí pracovat s počítači, zatímco my jsme si hráli s dřevěným koníkem (když to přeženu). Trend je úplně jiný. Když já jsem začínal, v podstatě byli jsme po „prvních vlaštovkách“ – Hudym, Tomáši Čadovi a Petru v podstatě první generace sportovních lezců – vlastně my (já a můj ročník) jsme byli první generace. Dnes je mnohem vět-

ší i srovnání, média, fotky... Dřív zkrátka nebyl ten tlak, člověk byl „lokální hvězda“, chybělo srovnání v rámci republiky. Z dnešního pohledu to beru jako chybu. Říkám si: „Měl jsem být víc odvážný, mohl jsem začít lépe lézt třeba o pět let dřív“, ale zas na druhý straně toho nelituju...

x 3 metry bouldrovku. Ale umělý chyty vůbec neexistovaly – byly ze dřeva nebo nějaký kameny. Za posledních deset let udělalo lezení strašný skok. Já jsem rád, že jsem měl možnost vylézt to, co jsem vylezl, nebo žít ten sportovní život tak, jak jsem ho žil. Samozřejmě, doba je jiná. Ale nelituju ničeho.

...Teď jsem se chtěl zrovna zeptat, jestli toho lituješ. No, když vidím teď třeba Adama nebo bratry Stráníky... Ale musím odpovědět, že ne. To nezastavíš. To je čas, vývoj. A tihle kluci už jsou druhá generace, lezou od šesti let, rodiče třeba taky lezli. Nemůžeš se srovnávat. Oni mnohem víc vědí o výživě, o tréninku. Je to první generace, která již od dětství mohla systematicky trénovat na umělých stěnách a lézt v halách. Naše tréninky byly, že se v minus deseti lezlo na Panteonu, slanilo se, hurá do péřovky, měls tam termosku. Buďme rádi, že jsme přežili ve zdraví. Doma nějaký tisícový série shybů… Až později si doma někdo postavil 2

Musím říct, že mě chvílemi až mrazí. Mně přijde, jako kdybys to už povídal tak trochu jako veterán... Ale je to možná i pochopitelný. Nebudu lhát, že je to (a to mi přišlo už když se začal prosazovat Mráza) motivující, ale když se na to člověk dívá dlouho, tak je to spíš až demotivující. Uvědomíš si svůj věk, svoje možnosti. Vidíš, že některým těm klukům je 14. To není závist, to je prostě obdiv. A zároveň je tam lítost (nechci říct sebelítost), když vidíš, že to, co ty nacvičíš, ti kluci vylezou on sight, to, co ty vylezeš za půl roku nebo za pět výjezdů, oni vylezou za jeden výjezd. Ale to se nedá srovnávat. A převládající pocit tam je: „Smekám klobouk, je 21

F o t o s o u t ě ž

VHS – Brno open, 2. ročník Na horách fotí skoro každý, ale fotky často skončí v hlubinách labilních počítačových pamětí. Někdy tak zapadnou i perly, které stojí za zveřejnění. Právě pro majitele těchto lahůdek je určena naše fotosoutěž. Člověk by

to fajn, že tady ti kluci jsou, a držím palce!“ Ať jdou dál... A co se týče hor, obdivuju ty „borce“. Rozhodně bych je nenazýval „chodičema s velkým batohem“. Hory nepovažuji za méněcennou disciplínu. Každý dělá to, co ho baví. Jaká je podle tebe budoucnost sportovního lezení? Myslíš, že se jednou stane olympijským sportem? Ne, myslím, že ne. Historie lezení je poměrně dlouholetá, dvacet let už se závodí, a ukázalo se, že to nikdy nebude fotbal ani golf. Ti nejlepší z lezení relativně slušně žijí. Ale když to srovnáš s fotbalem nebo i tenisem… Když to přeženu, tak tenista, který je na 200. místě žebříčku, si vydělá víc než mistr světa v lezení. Myslím, že lezení olympijským sportem nebude, a ani by to k němu moc nesedělo, vždyť lezení vyšlo ze silného individualismu. Ty a lezení – co dál? Pokud tělo dovolí, chtěl bych lézt ještě „nějaký pátek“. Mám jisté vzory, které dokázaly, že to na vysoké úrovni jde i do 40 let. Ale nechci „hrotit“ lezení na úkor práce nebo rodiny. Mám přítelkyni, teď jsme pořídili barák, je třeba splácet hypotéku. Smyčka se utahuje, přirozený vývoj jako u všech. Ale dokud má člověk práci, díky níž dokáže vydělat peníze i uspořit nějaký čas, proč nepodniknout nějaký výjezd? Chtěl bych ještě tak 3 až 4 roky stabilizovat 8béčka. 8b+ už je hranice, cítím nebo po svých zkušenostech vím, že to je konečná, můj strop. Regenerace taky už není, co bývala… Určitě chci lézt. Jsem si vědom, že čas je neúprosný a vý22

ani nečekal, kam všude se našinec dostane. Máš ještě lepší fotky? Pošli je do dalšího ročníku. Informace na: www.vhsbrno.cz Vyhodnocení 2. ročníku proběhlo na plese VHS dne 3. 2. 2005

konnost se bude pozvolna snižovat. Ale mně nikdy nešlo čistě jenom o výkon. Tak si později třeba „přihodím“ do auta kolo, nebo budu podnikat víc výletů v lokalitě, poznávat města. Ale život bez lezení? Zhruba patnáct jet je lezení takovou pevnou složkou mého života. Lezení mě vždycky podrželo nad vodou, ať se dělo cokoliv, třeba v práci nebo v osobním životě. Lezení tu vždycky bylo, mohl jsem k němu utíkat, vyčistit si při něm hlavu… Je to prostě životní styl, baví mě lézt. ptal se foto

Tomáš Roubal archiv M.Z.

Ruda Růžička – RESTMAN COL RODELLA

Malá skála – Panteon – Satisfakce Xc – XIa PP (1995), Francouzský styl XIa PP (1997), Pantharei Xb – 2 x free solo (!) 15.6. a 4.7. 1996 … patrně historicky nejtěžší sólo u nás! Příhrazy – Opera Verticale Xc PP (1993) Drábské světničky – Orgasmus direct Xc PP (1993) Prachovské skály – Pan Chytrej Xc RP (1995) Supernova Xc RK (1995) Ádr – Křižák – Kudy Hudy Xc PP (1993) Labák – Železná pláž Xa OS (1995), Bod G Xb PP (1995), Návrat krále Xb PP (1996), Nebezpečné stoupání Xc PP (1996) Po skončení „pískařské éry“ na vápně (1997–2004) asi 100 cest 8a/8a+ (10- UIAA), nejtěžší OS 9+ UIAA, 4 x8a+/ 8b a 5 x 8b (Dies Irae – Ceredo, Mrtvašski ples – Osp, Lahko noč Irena – Osp, Karies – Osp, Kašpárkův hrobeček – Mor. Kras)

Milan Reichert – TLUSTOŠI V ÁDRU

Dalibor Mahel (Robi) – ECUADOR

Kategorie HORY: 1. Dalibor Mahel (Robi) – ECUADOR 2. Ruda Růžička – RESTMAN COL RODELLA 3. Ivor Sekanina – PO DRÁTKU NA VRCHOL 4. Roman Koch – ARROW 5. Michal Rampouch (Rampik) – PICO del TEIDÉ TENERIFE Kategorie SKALKY: 1. Rampouch (Rampik) – DEŠTIVÉ SASKO 2. Ivor Sekanina – VENCO, DRŽ TO! 3. Pavel Svoboda (Sinek) – CHVÁLA BETONU Ivo Patermann – VRCHOLOVÉ NAPĚTÍ Ivor Sekanina – SLANĚNÍ Cena poroty: Milan Reichert – TLUSTOŠI V ÁDRU

Rampouch (Rampik) – DEŠTIVÉ SASKO

23

Tak mě vítr zavál na dlouhou dobu na Nový Zéland. Ve škole jsem dostal prázdniny na dva týdny, a protože jsem byl na Jižním ostrově v Queenstownu, co jiného mi zbývalo, než se vydat na Mount Cook, známý mezi Maory jako Aoraki – „Propichovač Mraků“. Vyrazil jsem 20. prosince, pěkně zvesela. První den mě počáteční nadšení přešlo, protože celý den pršelo, a to pěkně hustě, tak jsem radši seděl pod přístřeškem. Zato druhý den už bylo pěkně – sice větrno, ale jasno. Pohodovým tempem jsem vyrazil z Mount Cook Village s metalovou písní na rtech. Trochu jsem bloudil, ale k večeru jsem zabivakoval na moréně. Další den jsem se doplazil na ledovec. Bylo docela zábavné

Low Peak – Mt. Cook

S Filipem jsem se seznámil na běžkách, když jsme dvanáct dnů putovali divočinou národního parku Lemmenjoki na severu Finska. Ve chvílích, kdy jsme se bořili po kolena a lyže zůstávaly uvězněny pod prolomenou ztvrdlou deskou sněhu, nastupoval Filip do čela a jako buldozer nám šlapal stopu. Když se mu odchlípla skluznice, vytáhl odněkud ze srubu dvacet hřebíků a skluznici jimi přibil. Když se Pepovi natrhl stehenní sval, Filip si připřáhl Pepův náklad za svůj a vytáhnul tuto dvojnásobnou zátěž na hřeben Latnjoajvi. Do sešitů na srubech se podepisoval Felipe del Sur, přezdívkou, kterou si přivezl z vandrování po chilských horách. Pak jsem o něm skoro rok neslyšel, než mi poslal tento e-mail…

hledat cestu mezi trhlinami, bylo to poprvé, co jsem se pohyboval v takovém terénu. Některé trhliny byly jako ty, co jsem znal z knih – pan Hillary je popsal, že „jsou tak velký, že by se do nich vešly celý domy“ – ty místní domy určitě, některý naše paneláky taky. Večer jsem už „kvasil“ na Gardiner Hut, chatě podobající se sudu, naivně se připravuje na další den. Budík sice zazvonil ve tři ráno, ale tím to skončilo. Podíval jsem se na oblohu, zkontroloval vítr a odebral se do „vaty“. V pět ráno TO začalo. První den se mi to líbilo, druhý den už to tak zábavný nebylo a třetí den mi to už lezlo na palici. Moc se tam toho dělat nedalo – kombinoval jsem vyšívání se čtením Love story z USA, což byla „blbina první kategorie“. Čtvrtý den bylo na chvíli hezky, tak jsem se vydal na průzkum pod Západní

Aoraki

aneb For The Glory Of The Death

hřeben, kterým jsem se chtěl „vydrápat“ na vrchol. Další den jsem se „prokousal” na stranu 130. Přišla sobota, probudilo mě slunce! Neuvěřitelné! Vzal jsem „matroš“ a šel na věc. Docela bloudění, ale pak jsem se dostal na skálu a už jsem byl „doma”. Ale co se to zase děje s počasím? Černé mraky, začalo sněžit… Radši jsem to otočil. Ve čtyři jsem na chatě, v šest „mi“ přišla společnost, po týdnu samoty. Snad to bude zítra dobrý… ale předpověď tak nevypadá. V noci jsem měl zvláštní sen – chtělo se mi na záchod, tak jsem na něj šel, ale chtělo se mi pořád. Musel jsem doopravdy vstát a jít na ten opravdovej. A co jsem to neviděl – azuro, bezvětří. Nelenil jsem a vyrazil. Tentokrát jsem byl chytřejší a rychlejší. Ale počasí mi nepřálo a „vesele“ se zkazilo. Já jsem však pokračoval, nedbaje seshora se sypající krupice. Pak jsem se ocitl ve fakt těžkým místě, 70 stupňů firn – jen s jedním turisťákem – okolo vichřice, a pod sebou půlkilometrový hlubiny. Vzpomněl jsem si na Margenu, jak mi psal: „Nezapomeň myslet, než do něčeho vlítneš.” Tak jsem to otočil a došel na chatu, silně znechucen. Představa dalšího čekání v tom hrozným sudu mě děsila, radši jsem se vydal na cestu dolů. Spal jsem v přístřešku u WC, celou noc jsem bojoval s opossumem (místním druhem hlodavce), který byl velmi familiární k mým zásobám. Další den jsem prozkoumal počasí na Netu, a protože to nemělo být lepší, radši jsem se vydal na rande do Wellingtonu… O 17 dní později… (titulek jako v amerických filmech) Ve čtvrtek 15. jsem po dopolední škole zhlédl Internet – počasí, a co jsem neviděl. Krásný víkend, v neděli se to má zkazit. Tak jsem běžel domů, zabalil se a už v 16.30 jsem stál na výpadovce směr MCV. V půl desátý jsem

24

Na vrcholu

s klienty, jeden vůdce byl můj známej Woody z Queenstownu. Vypadal jsem vedle nich směšně, oni hromadu matroše, o mně, kdybych neměl mačky a návleky, by si mysleli, že mě tu vysadil vrtulník. Hodil jsem krátkou řeč a šel dál dolů. Pak zpět nahoru do sedla – to už bylo horší. Ale nic v porovnání se sestupem žlabem. Mělo to daleko od tatranských žlabů – tak 50stupňový led a rozmlácená skála. Dole jsem to vyřešil seskokem, pak mě málem zabila lavina kamení. Asi v pět jsem na ledovci a říkám si: „pohoda“, ale to nebyla až tak pravda. Ces-

Pak to začalo. Do cesty se mi postavily séraky, trhliny a tak podobně. Bylo to docela zajímavý, občas používat skalní techniku na lezení v ledu. Ještě že byla tma a já neviděl hlubiny pod sebou. Ale nakonec jsem se z toho vymotal a natraverzoval do kuloáru, který vedl na hřeben. Konec byl hodně těžký, pěkně do kopce, a navíc ve skle. Jediná chybička a proletěl bych se tak „kilák“, pak by mě našli za dalších 500 let, až by to vše roztálo, jako ledovýho muže č. 2. No, „v pohodě“ jsem se dostal na hřeben. Bylo sedm, větrno. Říkal jsem si: „V klídku, tam už je to jen hřeben.” Jenže to byl známý Grand Travers, docela „maso“. Běžel jsem to na sokola a nohama se opíral o sklo. Co by se stalo, kdyby… Nic se nestalo a v devět jsem byl nahoře. Paráda, další sen splněný. Dávám si oraz, podařilo se mi usnout. Za hodinu začínám sestupovat. Po hřebeni se mi nechce, tak jsem si vymyslel jinou trasu, přes sedlo Green Saddle. Cestou jsem potkal horské vůdce

tu mi komplikovaly trhliny, opět jsem to řešil skákáním. V 6.30 jsem byl na chatě. Za hodinku jsem ji opustil a vydal se dolů. V 9.15 jsem na Gardiner hut, po jedenácté večerní mám za sebou ledovec a před sebou morénu. Za chvíli mě to přestalo bavit, tak jsem to rozbalil a šel spát… Ve 4.30 mě vzbudil déšť. Tak jsem to zabalil a vydal se na cestu. Teda Aoraki byla proti tomu sranda… Silný vítr, který mě téměř srážel, doprovázený silným lijákem. Byl jsem jak houba, jen se vyždímat. A traverz po břehu jezera (vypadalo jako malý moře) stál za to. Ve stavu „poloutopený“ jsem dosáhl Mount Cook Village, našel si místo u krbu a ve dvě se rozhodl koupit si lístek na bus, protože na stop jsem fakt neměl sílu…

Grand Traverz, Aorak – vrchol

tam byl. Spal jsem opět ve stejným přístřešku, „kámoš” opossum na mě nezapomněl. Další den po šesté jsem vyrazil směrem nahoru. Ve 12 jsem byl ve známým sudu, po restu jsem se vydal dál na Empress hut. V pohodě jsem tam dorazil okolo pátý. Klasika – uvařil jsem, zabalil se, a napsal báseň pro svou novou lásku. Pak jsem šel spát. Budík mě vzbudil v jednu. Bohužel byl daleko, tak jsem musel vstát. Ve dvě jsem vyrazil. Nejdřív krátký traverz, pak klasická „dupačka“ do kopce.

Felipe del Sur Queenstown text a foto úvod

Filip Zahradník Radovan Kunc

25

Game over – první M13 v Evropì (Dryland, Innsbruck) „Už když jsem v listopadu 2004 otevíral tuto linii, věděl jsem, že to bude něco zvláštního. 25 m dlouhá cesta vede skalní střechou, místy dokonce klesá. Cesta je asi 15 m převislá. Nejzajímavější na celé, výrazně silové, linii jsou jedinečné lezecké pohyby, které je nutné udělat. Hned v prosinci jsem začal cestu podrobně zkoušet. RP přelez se mi podařil po šesti dnech.“ H. Berger Foto: H. Erber

26

Lezenice u sousedů Je 10 hodin, když přijíždíme na parkoviště, 3 km za Nöstachem směrem na Neuhaus. „Parkál“ je na dohled skal, snad jen slepý by minul. Bereme „matroš“ a vyrážíme cestou mezi políčky místního zemědělce. Za 20 minut stojíme pod skalami – celí natěšení, jak si zalezeme na rakouském vápně, které je horší než v Paklenici, ovšem lepší než v Moravském krasu. Na první pohled mě zaujalo jištění, kterým byly skály hustě osázeny – skoro samé borháky a „prasečí ocásky“, navíc to není jako u nás „samo domo“. Oblast je to celkem rozMartin, nástup do pilíře

lehlá, sektorů je přehršel. Vybrali jsme jeden z těch bližších, abychom viděli na auto na parkovišti, a zároveň byli na slunci. Začali jsme „brutální“ cestou klasifikace 4. Po dvou „brutálních“ délkách jsme s Ruinem a Radkou dobyli vrchol, a vzápětí nás „dobilo“ počasí – malá přeháňka, která se objevila ani nevím, odkud. Skála byla hned suchá, a tak jsme „drtili šutr“ dál. Zatímco jsme si vychutnávali tuto lahůdku, našel Alda s Lenkou pěknou cestu asi „za pět“, 30 m dlouhou. Aleš ji pojal velkoryse, spotřeboval při ní 14 expresek. Na OS ji „přeběhl“, aniž by opotil chyty či jinak znehodnotil cestu. Lenka okoukala pár jeho fint, a se slovy: „To jsem teda zvědavá,“ se vrhla do lezení na druhém konci lana. Občas „uletělo“ něco sprostého, ale... cestu zdolala! S malým rozčarováním z prasečích ocásků nahoře, které viděla

Pohled na masiv Peilstein z Parkoviště

toho dne prvně, s nedůvěrou slanila. Ruin si mezitím prohlédl pilíř, který se nám oběma líbil, a začal se chystat. Toho drze využil Aleš a elegantně se prošel v cestě za 6+. To pro holky znamenalo výzvu – cesta ale opravdu nebyla zadarmo, tak se s ní rvaly trošku déle. To už mě Ruin táhl k pilíři se slovy: „Nekecej do toho holkám a pojď mne jistit!“ Doporučil jsem mu cestu Feind der B.H. (obtížnost něco mezi 6 a 7). S nesmělostí sobě vlastní do ní nalézá, aby záhy poznal pár jejích záludností… Cestu nakonec úspěšně zdolal, s pomocí různých slov o lidských údech. Jen co se vrátil na zem, hned se chlubil, jak má rozedraná bříška na prstech. „Realizovali“ jsme se ještě v dalších cestách, někdo více, někdo méně úspěšně. Na sklonku dne, když „došlo“ světlo, jídlo i pití, jsme zabalili a vyrazili zpět do Brna. Když se to tak vezme, je to z Brna blíž než do „Ádru“. Ale zase, písek je písek, tam se dá taky vyřádit. Suma sumárum: Brno – Peilstein = 177 km Cest na lezení: okolo 900 Obtížnosti: 2 až 11 Délka cest: 20–75 m Hrubý popis cesty: Brno – Vídeň – A21 – Aland – 11 – Nöstach – 3 km parkoviště směr Neuhaus V oblasti je zakázáno nocování. V okolí jsou dvě chaty, na kterých se dá za drahý peníz přespat. text a foto

Jura Janáček

27

saská galerie

2 Fotogenická Direkte Westkante

Falkenstein Oblast: Schrammsteine Věž: Falkenstein Falkenstein je spolu s dalšími 79 vrcholy součástí turisticky i lezecky oblíbené oblasti Schrammsteine na pravém břehu řeky Labe. Stojí stranou od centrální části skal, samostatně na náhorní plošině a se svou výškou 80 metrů a obvodem kolem půl kilometru patří k nejmohutnějším solitérním věžím Saska. Součástí Falkensteinu jsou i dva samostatné vrcholy, robustnější a lezecky vděčnější Zinne a malá fotogenická věžka Turnernadel. Jméno „Sokolí kámen“ mu dala pravděpodobně jedna z jeho nezaměnitelných siluet, která připomíná, při pohledu od severovýchodu, dravého ptáka s poloroztaženými křídly. Ke konci roku 2004 vedlo na tento symbol Saského Švýcarska 124 cest, od prehistorických „trojek“ po moderní, převislou několikametrovou variantu XIIb! Přesná polovina výstupů (62) jsou varianty, které jsou však leckdy, a celkem logicky, přímější, obtížnější a malebnější než originály. Některé z nich jsou i více jak 60 m dlouhé a ceněné (i lezené) více jak původní směry. (Perličkou je netradiční, několikasetmetrová varianta variant Alternative 84 za VIIIb, která vede kolem dokola celého Falkensteinu!) 28

Výstupy jsou ve spodní části převážně stěnového charakteru, druhá polovina výstupů se odehrává povětšině v hladkých stěnách, či v různě širokých spárách a nevlídných komínech. Nejširší nabídka cest je v obtížnostech VIIIa (10 cest a 5 variant), VIIb (8+7) a VIIIc (5+9). Tyto cesty patří zároveň i mezi ty nejvyhledávanější. Nejaktivnějším prvovýstupcem na Falkenstein za uplynulých 140 let (ostatně jako i v celém Sasku) je Bernd Arnold se svými 24 prvovýstupy! (Spolu s ním jeho osvědčení spolulezci Gisbert Ludewig, G. Lamm a J. Cruse.). Mezi desítkami jmen zapsaných do historie zdolávání Falkensteinu najdeme i zástupce českého pískovcového lezení, Zorku a Petra Prachtelovi (Horror vacui VIIIa) a všudypřítomného Karla Bělinu (Hohe Kante VIIIa za svým občasným spolulezcem Manfredem Vogelem). Přístup: Od hraničního přechodu ve Schmilce jedeme stále směr Drážďany až k odbočce na Ostrau, zde doprava a prudkým stoupáním k přírodnímu parkovišti nad hotelem „Schrammsteinbaude“. Odtud vede nejkratší, ale i nejstrmější, cesta pod Falkenstein. Stále stoupající lesní pěšinou se dostaneme za 10 minut pod jižní

stěnu. Pokud je parkoviště plné, pokračujeme až k restauraci „Zum Falkenstein“ na kraji lázeňského městečka Ostrau, kde z placeného parkoviště vede pohodlnější a krajinově vděčnější přístup. Lesem směrem na Schrammtor, po 10 minutách křížíme asfaltovou cestu a po dalších 150 metrech zahneme doprava na horolezeckou stezku, která ústí na stejném místě jako předchozí přístup. První výstup „ze sportovních pohnutek“ byl proveden schandauerskými turnery za použití umělých pomůcek, cestou Turnerweg III. Nepříjemnou nástupovou spárou, hladkou stěnkou, originální trojspárou a za pomoci vysekaných stupů se tak stalo dne 6. března 1864. První „čistý“ průstup touto cestou, v duchu současných pravidel, je z dílny bratří Meurerových z roku 1892. Falkensteinských Top 10 – od východu ve směru hodinových ručiček. Reginawand VIIc (VIIIa), 1979, Holger Hebold, D. Eckelmann a P. Krüger. Dobře zajištěná rajbasová superklasika s pěti kruhy, ve spojení s variantou Der Zittauer RP VIIIb (1989, Thomas Meier, J. Liebelt, P. Kohbach, D. Donath), nádherný desetikruhový výstup! Klíčová místa jsou u druhého a u osmého kruhu (čistý přelez stavění). Schusterweg III, 1892, Oscar Schuster, M. Klimmer. Vzdušná dvouhvězdičková klasika, která odvážně kličkuje celou jihovýchodní stěnou. Rokle, chytovatá stěnka, plazící komín, plaketa pana Oscara Schustera (umístěna 17.10.1919 na památku tohoto významného průkopníka lezení v Sasku, který roku 1917 zemřel v lazaretu v Astrachani), spárokomín a vrcholové hřebeny. Povinné to čtení každého pískaře! Südriss VIIa, 1913, Oliver Perry-Smith, R. Fehrmann, A. Fehrmann. Jedna z nejkrásnějších přírodních linií v Sasku, šedesátimetrová kolmá spára zakončená otevřeným úzkým komínem. Dva kruhy a smyčky. Původní nástup z bloku (kruh), možno obejít a prodloužit přímou nástupovou variantou „Südriss direkt“ VIIb (1918, Karl Hradezky s druhy). Zentrale Südwand IXa (IXc), 1973, Bernd Arnold, G. Lamm, G. Ludewig, A. Mucha, H. Tödmann, Christine Ludewig, J. Gerschel, G. Müller. Výstup vede středem mohutné, lehce lámavé stěny (tenké smyčky), přes kruh (zhruba ve 35 metrech) do spáry, na jejímž konci se cesta rozdvojuje. Doleva vede přes kruh se stavěním a další dva kruhy originál, doprava uhýbá dvoukruhová varianta Stern des Südens IXb (Bernd Arnold, G. Lamm, G. Ludewig, A. Mucha, H. Tödtmann, Christine Ludewig, J. Gerschel, G. Müller) ze které, pod výlezovým žlábkem, odbočuje doleva další dvoukruhová varianta Intergalaktischer Ausstieg IXb, RP IXc (1995, Uwe Richter, Karen Ziegra). Kruhy v horních partiích cesty i variant „zpříjemňují“ těžké rajbasové lezení v „yosemitské“ expozici. Kotzwand VIIa, 1919, Willy Kotz, O. Dietrich, J. Unger. Podél spárek na „bivakovací“ polici (kruh), zleva přes solivý převis ke druhému kruhu. Těžší místo s dlouhým přesahem, dále mělkou šikmou spárkou a ostrým expono-

vaným hřebenem ke kruhu. Nejkrásnější část výstupu, ke které se dostaneme také zleva cestou Schönwetterwand VIIc (1986, Lutz Hilbenz, Petra Hilbenz) přímou linií přes čtyři kruhy po drolivé, leč čerstvě zpevněné skále (penetrace v roce 2004). Od kruhu soustavou komínů a přepadů na vrchol. Renger-Gedächtnisweg VIIc (VIIIb), 1923, Rudolf Schneider, R. Ziegenbalg, O. Kunis, C. Rau. Typická saská „všehochuť“. Zleva lehce ke kruhu, vydatné stavění (lze pomocí dlouhého přesahu čistě), klasickou, lehce ohlazenou spárou (smyčky) ke kruhu na polici, zářezem (smyčky) ke 3. kruhu, od kterého doprava a spárou ke čtvrtému. Dalším stavěním, spárou a komínem na vrchol. Do zářezu vede elegantní varianta Verbindugswand VIIIb, RP VIIIc, 1983, Dieter List, L. Hilbenz, J. Drabent. Vpravo od originálu kolmou stěnou přes čtyři kruhy a traverz doleva do zářezu. Technické lezení po malých pevných chytech a miskách. Direkte Westkante VIIIb, 1956, Wulf Scheffler, F. Scheffler. Další povinná klasika v úžasné expozici! Chytovatou stěnou cikcak ke kruhu, sokolík, sokolík, kruh, sokolík a pod převis. Zde pokračuje originální cesta Weskante VIIIa (1920, Otto Dietrich, J. Unger) doprava do spáry. Direkt se láme od kruhu doleva do převislého zářezu, z něj přes hodiny a spárku ke čtvrtému kruhu (klíčové „letecké“ místo výstupu). Stále hranou na vrchol. K tomuto kruhu ústí i nádherná, lezecky vděčná linie – Über den Drachenrücken VIIIc, RP IXa, 1978, Bernd Arnold, G. Lamm, G. Ludewig, H. Schlesinger. Z velké police (vpravo kruh) doleva na kolmou hranu (hodiny) a přes kruh (nad ním nejtěžší místo) stále podél hrany ke 4. kruhu „Direkte“. Buntschillernde Seifenblase IXb, RPXa, 1981, Bernd Arnold, G. Lamm, G. Ludewig, A. Barth, H. Schlesinger. – Slavné „duhové mýdlové bubliny“. Jemnou převislou stěnou po malých povinných chytech přes tři kruhy, smyce, doleva ke hraně a přes další dva kruhy na vrchol. Pro „desítkáře“ základní vzdělání! Možno též s logičtější direkt variantou přes kruh k prvnímu od originálu. (DE RP Xa, 1988, Steffen Rossburg, J. Bielke). Vollständiger Westgrat VIIIc, 1974, Bernd Arnold, G. Lamm. Zářezem na lavici, z ní dále vzhůru přes malý solivý převis a stěnou přes kruh doleva na ostrou, vzdušnou hranu. Jemnou hranou přes kruh od „Direkte Westkante“ na hřeben a dále originální cestou „Westgrat“ VIIIb (IXa), (Dietrich Hasse, H. Wünsche, H. Rost, W. Schlenkrich) na vrchol. Eckweg VIIa, 1913, Alfred Loos, M. Matthäus, H. Wagner. Spáry, spáry a spáry. Žába, pěst, loket, rameno, občas komín, jeden kruh. Opět čítanková četba, tentokrát pouze pro „rodilé“ spáraře.

Severovýchodní stěna (kresba Rudolf Fehrmann – Der Bergsteiger in der Sächsischen Schweiz, 1908)

Užitečné informace: Všude v okolí nedostatek přírodní vody, nutné vlastní zásoby tekutin. Bivakování přímo pod Falkensteinem se nedoporučuje, nejbližší velkoplošný bivak je v masívu nedalekého Hoher Torsteinu. Bohužel pozor, občas se ztrácejí batohy pod nástupem. text a foto

Houmy

1 – Westkante VIIIa 2 – Vakuum Xa, RP Xb (1983, Bernd Arnold, G. Lamm) 3 – Renger-Gedächtnisweg VIIc (VIIIb) 4 – Verbindugswand VIIIb, RP VIIIc

1

2

3

4 Jižní stěna 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12

– – – –

Vollständiger Westgrat VIIIc Westkante VIIIa Westkante direkt VIIIb Renger-Gedächtnisweg VIIc (VIIIb) – Verbindugswand VIIIb, RP VIIIc – Schönwetterwand VIIc – Kotzwand VIIa – Zentrale Südwand IXa (IXc) – Stern des Südnes IXb – Intergalaktischer Ausstieg IXb, RP IXc – Südris VIIa – Südriss direkt VIIb

Sestup: Dříve komínovými výstupy (Turnerweg III, Kurtsche variante IV či Nordostkamin IV), dnes slaněním. Kratší, s jedním přesednutím, podél cesty Turnerweg a delší, se třemi přesednutími, do nástupové rokle cesty Schusterweg. Doporučuje se 60metrové lano. 29

H o r o l e z t e ! (z části fiktivní a z části autentický příběh, který nechť není pro nikoho inspirací ani příkladem) Od té doby, co jsem se stal zkušeným horolezcem, neb jsem (k značnému překvapení přihlížejících lezců-škarohlídů, kteří mě pro můj poněkud pokročilý věk a mírně nevýhodnou tělesnou hmotnost hrubě podcenili) po skvělém sportovním výkonu zdolal malou Vajoletskou věž, a to dokonce obávanou cestou obtížnosti IV., se právem považuji za významného znalce skalního lezení a stal jsem se jeho nadšeným propagátorem. Ba pociťuji přímo – coby pravověrný horolezec – za věc stavovské cti nevynechat jedinou příležitost k předávání svých lezeckých zkušeností a nevšedních zážitků ze skal příslušníkům laické veřejnosti (u kole-

gů horolezců nejsem zdaleka tak úspěšný, i když se vážně velmi snažím). Jako tuhle ve Skaláku… Rajčák (na zvonku má napsáno Jiří Rajský, ale tak ho nikdo nezná) ví, že jen tak s někým nelezu, proto mě dlouho prosil a přemlouval, ať mu odjistím nějakou „bombovou“ cestu. Protože jsem v jádru dobrák, tak jsem mu to odkýval. Celý natěšený pak oběhl půl Českého ráje, než našel skálu, kterou bych pak na druhým vylezl taky. Když konečně našel nejlehčí „čtyřku“ v okolí a obul lezečky, utekl mu jeho poněkud neposedný trpasličí pudlík, kterého jsme už evidentně přestali bavit. Rajče zbledl jako Žid na „berňáku“, přiložil ruce na bradavky a s výkřikem: „Vždycky 30

zdrhne do Sedmihorek k hospodě!“ vyrazil milované zvíře hledat. Osaměl jsem u skály. Opásaný sedákem, lano v ruce… no prostě, na první pohled jasně zkušený horolezec, který marně přemýšlí, co v okolí ještě nevylezl. To víte, že turisti přišli. Přesně, jak jsem doufal. „Obtloustlej manželskej páreček“, tak kolem čtyřicítky, přeplněn bezmezným obdivem k nám, báječným pravým mužům, kteří neváhají šplhat do těch hrůzostrašných výšek na skaliska kolem. Jó, to byla přesně „voda na můj mlejnek“… „Dobrý den,“ pozdravila dáma (v bezmezném obdivu ke mně) jako první. „VY POLEZETE NAHORU?!!“ „Ruku líbám, milostivá,“ utrousil jsem ležérně, „jo, jo, polezu, jen co se vrátí jeden mladej, nadějnej, kterýho vezmu s sebou.“ Přitom jsem se nenápadně přesunul o kousek dál, pod naprosto nelezitelný hladký převis, kde by měl velký problémy i pavouk ve formě reprezentanta. A významně jsem hleděl vzhůru. „To polezete TUDY?“ vyděsila se ta ženská, „vidíš to, Kájo? To snad není ani možný!!!“ Její Kája chvíli zíral na skálu, a pak to vyřešil: „Vy si tam natlučete skoby, že jo?“ „To by nám to ochranáři hezky spočítali, člověče,“ odfrknul jsem směrem k němu pohrdlivě. Nadmul jsem hrudník, zatáhl „panděro“, ba postavil jsem se i trošku na špičky, a zahájil jsem školení: „Pro nás, horolezce, je skála víc než milenka, pantáto, do tý se železem nepíchá,“ a spiklenecky jsem mrkl na paničku, „tenhle prvovýstup vylezu hezky čistě, už to Jarda-lezec-pivař

mám promyšlený. Než se mladej vrátí, tak vám to vysvětlím… Vidíte tenhle tutovej první chyt?“ pravil jsem a ukazoval jsem na prasklinku v převislé skále, do které by nedostal prsty ani primář „gyndy“… „tak tady do toho nastoupím. To víte, chce to pár let cviku. Pak dám pravou nohu támhle na tu lištu (žádná tam nebyla), levou nohu dám nad ni a levou rukou se natáhnu támhle k tý dírce na dva prsty (ta tam byla). Uhodnete, proč levou, paninko?“ Taťku „skobaře“ jsem významně ignoroval. „Nevím,“ pravila turistka popravdě a zírala na mě jak na svatej obrázek. „Protože pravou rukou založím smyci do támhletý spáry a zajistím se, abych přežil, kdybych náhodou hópnul.“ Ta spára byla tak dva metry nad travičkou, ale což. Jiná holt v dohledu nebyla. „Slyšíš to, Karle?“ pravila k tomu „svýmu“ ta osoba s hlubokým pohrdáním v hlase, protože konečně poznala pravýho chlapa, „tohle bys TY nikdy nedokázal!“ Krmil jsem jim uši ještě asi čtvrt hodiny, a tak jsem se rozparádil, že jsem těm „blbinám“ pomalu sám začínal věřit. Když mě paní poprosila, zda by si mě směla vyfotit, ochotně jsem souhlasil a postavil jsem se přesně tak, jako jistý Messner na vrcholu Nanga Parbatu. Kdyby nepřiběhl uřícený Rajčák se psíkem v náručí, patrně bych vyrazil do stěny a udělal ze sebe „úplnýho vola“. Rychle jsem Rajčeti za skálou nastínil situaci, která tam během jeho nepřítomnosti vznikla. Vše rychle pochopil, řekl obecenstvu, že si cestou zlomil prst u nohy, tudíž mě nemůže odjistit, proto (bohužel) tento skvělý horolezec (to jako já) nic dneska nepředvede. A šlo se do hospody! Nebo tuhle nedávno… Jako jeden z mála lezců bez jediného pytle jsem byl postaven před hotovou věc. Odjíždím opět lézti. Měl jsem za sebou své naivní lezecké začátky na jedné podařené akci na Vajoletkách, a teď jsem byl připraven na cestu k jiným skalám – Obrvégry volaly. S jako již zkušeným lezcem, majícím jeden zápis ve vrcholové knížce na Vajoletkách, se se mnou nikdo nemusel bát jít do akce lezecké, neb jsem se cítil na skalách již jako doma. Proto jsem byl vpuštěn do auta mezi další lezce. Cestou na skály jsem všem přítomným vyprávěl o svém lezeckém umě-

ní a o statečných lezeckých výkonech z Vajoletek – jak jsem udolal obě věže na Vajoletkách a bravurně překonal několik téměř nelezitelných míst. Po mém neúnavném vyprávění všichni vypadli z auta, sebrali „matroš“ (rozuměj lezecké vybavení) a vydali se ke skalám. Po chvilce jsme došli k první skále, jejíž název „Smrtka“ se mi pranic nelíbil. Marně jsem se dožadoval vysvětlení o vzniku takového názvu, proto jsem si o něm nahlas spekuloval sám. Napadaly mě hrůzné myšlenky, o které jsem se chtěl podělit s ostatními. Ti pro mé vyprávění (na téměř vědeckém a logickém základě) neměli pochopení a (k mému velkému zklamání) nejevili vůbec žádný zájem o mou teorii. Tak jsem se raději vrátil ke svému báglu a vytáhl z něj „funglovky“ lezečky a nezbytný sedák.

Po pátém pokusu jsem se úspěšně oblékl do sedáku, a připadal si zase jako lezec. Šel jsem obhlídnout tu naši „Smrtku“. Na druhé straně lezli dva kluci. Aby viděli, s kým mají tu čest (že tam nestojí nějaký benjamínek), jal jsem se diskutovat o bezpečnosti na skalách. Došel jsem až k otázce, zda mají u sebe kapesní nožík. Nechápavě na sebe koukli a oba za-

vrtěli hlavou. Jejich reakce byla zdrcující – neměli u sebe nožík. Už mi bylo jasné, že to jsou „joudové“, kteří nemají základní vybavení horolezce – nožík. Hned jsem jim vysvětlil, jak jsem viděl v jednom filmu, že bez nožíku nelze leckdy přežít. Určitě to musí být pravda, jinak by to ve filmu ani nedávali. Znal jsem ještě historky o odepnutých sedákách, prasklých kruzích, vyndavacím slaňáku, přeříznutém laně apod. Ale pro malý obdiv ze stran diváctva jsem se vrátil k naší skupince. Mezitím už Tomík vytáhl nějakou drsnou cestu obtížnosti tři. Hned jsem byl nalákán na post druholezce. Tom nahoře dobíral lano a já si začal obouvat lezečky. Na rozdíl od většiny lezců, kteří při obouvání trpí, protože mají lezečky malé, mám já naopak botky o číslo větší, abych mohl mít silné ponožky, ve kterých mi bude teplo, a mohl cestovat mezi skalami bez obměňování obuvi. Když jsem byl téměř obutý, slyšel jsem Toma nahoře klít. Zapomněl jsem se totiž navázat na lano, jehož druhý konec se mezitím sešel nahoře u Toma se svým prvním koncem. No jo, stane se. Já mohl začít směle lézti. Tom nahoře „žbrblal“ něco o „kládě“ (rozuměj o chladnu) a o náletu okřídlených mravenců na jeho osobu, o expedičním způsobu lezení a nějakém „loudovi“. Zezdola vypadala cesta jako nějaký „choďák s hafem chytláků a čapáků“, ale chyty nakonec nebyly „zaplouvací“ – spíš obráceně. Nohám ještě příliš nevěřím, tak jsem se snažil lézt jen po rukách, nejlépe vše přeshybovat. Po třech metrech mi došlo „magi“! Nechtěl jsem vypadat jako hňup, rozhlížel jsem se kolem, co mám proboha rychle udělat. Přede mnou otevírající se spára, jinak kolmé poličky nanic.

Tam, kde se spára začala rozšiřovat, jsem rychle vrazil hlavu a zjistil, že drží. Tak dobrý. Hlava byla ve spáře jako doma. Vyklepal jsem unavené ruce, a pokračoval. Spára se mi začala líbit, měl jsem novou kamarádku. Strkal jsem do ní vše, co šlo, a jak nejvíc to šlo. Chvílemi jsem sice postupoval i bez boty nebo s napůl vyzutou, s odřenýma rukama… ale šlo to. Někdy jsem do spáry zašlapal i lano, a tak jsem pak křičel na Toma, ať táhne. Seshora byl slyšet nějaký monolog, místy srozumitelný: „….proč na mě ten pán pořád řve, až doleze nahoru, ať mi připomene, že ho mám vypráskat a hezky mě poprosí: Tomíku, byl jsem drzý, dej mi, prosím, pořádně za ušiska, a já mu na to odpovím, že si to nechám do zásoby na potom…“, a takhle si tam povídal celou dobu, co jsem hezky „klajmboval“. Tak jsem celou cestu řval, ať táhne – asi jako každý zmatený benjamínek (teď už vím, že se správně říká „dober“) – a doplazil se až nahoru. Nahoře mě (nemohu říct přivítal) čekal zmrzlý Tom s nudlí u nosu, obsypaný mravenci. Řekl, že mě ruší a ať mezitím lano hodím dolů. Uposlechl jsem jeho rozkazu a hodil lano dolů. Pak jsem si sedl k vrcholové knížce (mé oblíbené četbě) a zapsal tam svůj sportovní výkon. Tom se mezitím vrátil z druhé strany vrcholu, kde pozoroval další lezce a upřeně hleděl na slaňák. Zapomněl jsem asi v tom zmatku protáhnout lano slaňovacím kruhem a tak „hóplo“ dolů samotné. Naštěstí tenhle vrchol zdolali i jiní borci, a tak jsme použili pro cestu dolů jejich lano. Bylo to další krásné sportovní odpoledne, no ne? text a foto Jaroslav Drbohlav, Michaela Loudová

31

tatry Veľakrát čítavam, či už v Jamesáku alebo v Montane, príbehy o tom, ako si krásne zaliezli „v Západnej Lomnici“, aké nádherne sú výstupy Stanislawského alebo Orlowského. Bohužiaľ je to omyl. Omylu sa dopustil i Robo Gálfy v najnovšom horolezeckom sprievodcovi (Výber najkrajších klasických ciest), taktiež aj Piskač vo svojom výbere (Výběr horolezeckých cest ve Vysokých Tatrách), a to ma prinútilo siahnuť po článkoch od Arna Puškáša, ktoré publikoval v dvojmesačniku Vysoké Tatry, s názvom Legendy a skutočnosť, Západná stena Lomnického štítu, v číslach 4,5,6/91 a 1 a2/92, kde na 11 stranách a niekoľkých fotografiách objasňuje históriu Z steny Lomnického štítu do roku 1950. My vám túto históriu dobývania Z steny Lomnického štítu ponúkame v skrátenej podobe. Vonkoncom nie je vinou historikov horolezectva, ale istých horolezeckých generácií, že ak nenapíšu o tom, čo preliezali, alebo sa len pokúsili preliezť, nielenže ich činnosť upadne do zabudnutia, ale nekonečným rozprávaním sa detaily popletú, skreslia a s pribúdajúcimi rokmi sa dotvárajú legendy. Naviac, ak je to taká populárna a navštevovaná stena, akou je Z stena Lomnického štítu. Rozpravy o nej znásobujú skutočnosť a v neposlednom rade je to aj nedostatočný rozhľad v tatranskej literatúre. Tu uvedený materiál sa týka len letných pokusov, ústupov, prvovýstupov a omylov, v rozpätí od SZ hrebeňa, ktorý sa vypína nad sedielkom pod Lomnickým, až po Birkenmajerovu cestu. Pôjde o roky 1909–1950, keď sa preliezla Hokejka. Naozaj neviem, kto a kedy jej dal tento žartovný názov. Hokejka. Ale vznikol pravdepodobne po druhej svetovej vojne. Povojnoví horolezeckí sprievodcovia, ich doplnky či monografie v časopisoch mylne uvádzajú na spomínanom úseku názvy ciest, rôzne varianty, ktoré sú naviac i nesprávne zakreslené. Vrátane Arna Puškáša – Vysoké Tatry I. diel (s. 141–146, 1957 Bratislava, Šport). V tom čase som ešte nemal dostatok literatúry, čo ma neospravedlňuje, z ktorej by som mohol excerpovať a často som sa musel opie32

Legendy a skutočnosť

Západná stena Lomnického štítu rať o informácie z „druhej“ ruky. Nezrovnalosti v mojej publikácii prebrali ďalší autori. Július Andráši a Witold H. Paryski – Výber horolezeckých výstupov, (s. 214– 222, 1974 Bratislava, Šport) tak v texte ako i v nákresoch ciest. Podobne aj Ivan Dieška v Jamesáku (s. 32–39 č. 2, XVII, 1985 Bratislava). Po vyjdení XXI. dielu Witolda Paryského (s. 120–150, 1955 Warszawa, Sport i Turistika) sa mnoho ozrejmilo, žiaľ nie všetko a bez chýb. Ostali nezrovnalosti v historickej časti, v niektorých uvedených variantoch, alebo skôr predpokladaných. Mýlia sa aj moji poľskí priatelia, autori vynikajúcich kníh zbeletrizovaného tatranského horolezectva Boleslaw Chwascinski – Z dziejow taternictwa, (1979, 1988 Warszawa, Sport i Turistika) ako i Andrzej Wilczkowski – Miejsce przy stole (1982 Lodz Wydawnictwo Lodzkie). Na ich stránkach a pasážach okolo pokusov o Hokejku je viac zásadných omylov. Sedliecki, Tadeusz Orlowski a Jan Józef Szczepanski boli prvými horolezcami v júli 1945 bezprostredne po druhej svetovej vojne, ktorí sa pokúsili o útok na Hokejku. Títo traja mi vlastne podali najviac informácií, ktoré ne-

boli nikde publikované, a ak by aj, tak kuso a nedôkladne. Z stena Lomnického štítu je dobre viditeľná z Malej Studenej doliny, ale takisto zo Starého Smokovca. No najkrajší podhľad na ňu je z Prostredného hrotu v popoludňajších hodinách, počas intenzívne zapadajúceho slnka. Odtiaľ a vtedy sa najlepšie fotografuje. Celé generácie tatranských horolezcov najrôznejších národností očarovala, pripomínajúc svojou „beztrávnosťou“, platňami a kolmosťou smelé steny talianskych Dolomit. Škoda len, že stena zľava 200, v spádnici 300, a maximum 400 m vysoká končí v Téryho kuloári a nespadá cezeň na samé dno doliny. Nastáva už len otázka, kto prvý si na ňu zmyslel, kto sa pokúsil na ňu zaútočiť, komu sa podaril prvý priestup. Paryski (diel XXI, s. 124) uvádza Maďaroch ako prvých, ktorí – citujem „....pravdepodobne vľavo od spádnice vrchola vystúpili asi 30m stenou, potom zlanili. Imre Barcza, Oszkár Jordan, Tihamér Szaffka, 2. 8. 1909“. Dobrá zostava predvojnových horolezcov, ale nie na Z stenu. Na konci sa uspokojili s prvovýstupom SZ hrebeňa, ktorý zľava ohraničuje Z stenu. Barcza o rok

píše v ročenke (MKÉ, A Magyarországi Karpátegyesulet Évkonyve, XXVII 1910 s. 70–71), z ktorej citujem – „...v Téryho kuloári sme si obhliadli bezprostredne Z stenu. Ale darmo sme si ju obhliadali. Na strašnej stene priestup sa nám nepodarilo objaviť.“ Teda nedotkli sa steny! Pokúsili sa vystúpiť SZ hrebeňom priamo, jeho výšvih ich odradil a tak sa uspokojili zostupom z vrchola štítu. Zlanili 28 m a ocitli sa znova v Sedielku pod Lomnickým. Paryski uvádza i „druga próba“ (s. 125) v súvislosti so Z stenou. Gyorgy Koromzay, Mikuláš Mlynarčík, Károly Piovarczy, vystúpili 14. 8. 1921 v prvovýstupe Z stenou Lomnickej kopy. Prešli časť jej JZ hrany a v hornej časti vľavo pretraverzovali jej Z stenu. Tento výstup sa dlho tradoval ako „prvý priestup Z stenou“. Ten deň je dňom založenia prvej slovenskej horolezeckej organizácie JAMES. Pri všetkej úcte ale menovaní sa ani len nepriblížili k Z stene! Ani dva odlišné popisy Piovarczyho s líšiacimi sa troma kresbami pre Taternik, nevniesli jasno do prvovýstupu (T, XIV, 1930 č. 4 s. 135). Ten popis a kresba z týchto rokoch sú hypotetické. Dokonca ani po rokoch podaný popis Mly-

1. Stanislawského cesta (1929) 2. Birkenmajerowa cesta (1929 – 1930) 3. Sawického variant (1932) 4. Orlowského a Siedleckého variant (1945) 5. Puškášova cesta (1948) 6. Hokejka – Zachovalova cesta (1950)

nárčika publikovaný v bulletine 42. Tradičného horolezeckého týždňa (s. 8–9) nepriniesol prijateľné objasnenie výstupu. Ani popis G. Komarnického z r. 1968, ktorý dostal taktiež od Mlynárčika. (W.H.P, XXI, s. 176–180, výstup 3222). Wieslaw Stanislawski, poslucháč varšavskej polytechniky, v tých rokoch stál už na čele poľského športového „taterníctva“. Neskôr právom nazývaný najväčším dobyvateľom tatranských stien... Na Téryho chate v lete 1929 sa schádza niekoľko „lomnických“ skupín. Stanislawski predtým podrobne neštudoval Z stenu. Ale ju dobre poznal. 8. 8. 1929 zaútočil a na prvý raz sa mu priestup podaril s partnermi – Antoni Kenarom a Aleksandrom Staneckim. Nastúpili skoro ráno a už o štvrtej popoludní sú znova na chate. Obdiv a uznanie. Neskôr sa priznali, že Z stenu prestúpili len ľavou časťou a ich cesta vyúsťuje na SZ hrebeň približne v polovici od vrchola. Bol to nesporne prvý priestup Z stenou Lomnického štítu. Po mnohých rokoch po tomto prvovýstupe, keď začali vychádzať moderní horolezeckí sprievodcovia, akosi sme doplietli, vrátane mňa, smer i názov Stanislawského výstupu. Naraz sa objavila „Orlowského cesta“ a taktiež „Karoušková cesta“. Ani jedna

ani druhá neexistuje! Názov „Orlowského cesta„ vysvetlím neskôr v súvislosti s Hokejkou. „Karoušková cesta„ vznikla tým, že po jej prelezení 13. 8. 1952 mi Karoušek poslal popis i nákres (AP I. Diel s. 145, výstup č. 12). Myslel si, že zdolal „Orlowského cestu“, ktorá nemala popis. Tieto zmätky uviedol na správnu mieru W. H. Paryski v r. 1977, žiaľ len pri vyjdení jeho XXI. dielu. Ak niekto bol posadnutý Z stenou Lomnického štítu, tak nesporne Wincenty Birkenmajer, učiteľ poľskej literatúry na gymnáziu. Obliehal stenu roky z rôznych strán. V prvovýstupe prelezie J rebro Lomnickej vežičky s Kupczykom 25. 7. 1929. Odtiaľ je vôbec najlepšie štúdium Z steny. Dňa 8. 6. 1930 prediera sa ľavou časťou Lievika štítu a 9. 6. v prvovýstupe prekoná J hrebeň Lomnického štítu. To všetko kvôli „štúdiu“ a ešte na troch miestach zostúpi z hrebeňa nad Z stenu. Kupczyk 16 .6. zostúpi a vystúpi pravou stranou Lievika, čo je záverečných 50 m ich neskoršej spoločnej veľkolepej cesty na štít. Birkenmajera neodrádza úspech Stanislawského a partnerov. Na druhý deň po ich úspechu 9. 9. 1929 zaútočí prvý raz cez svoj „vydumaný“ smer s Janom K. Dorawskim, Alfredom Szczepanskim a Karolom Wallischom. Stene ukradli 180 m z jej výšky za dobrého počasia. Sú nútení ustúpiť a Walisch, obor a fyzicky najzdatnejší, nájde zostupovú cestu zlanením. Po neúspechu sa „ Birkenmajerovci“ vracajú do Poľska. Birkenmajera tam čaká nepríjemná správa. Musí nastúpiť prezenčnú službu. Dáva voľnú ruku svojim

partnerom na ďalší útok Z stene. Majú k dispozícii jeho fotografie, náčrty a poznámky. Keď mu napíšu o druhom útoku zo dňa 28. 8. 1929, udiví ho zostava a najmä dvaja jemu cudzí ľudia, ktorých si vybrali za spolulezcoch. Štvorica – Dorawski, Kupczyk, bratia Szczepanski posunuli latku v stene pri druhom útoku o 150 m vyššie. Celkom spoznali 250 metrov steny. Dosiahli Trávnik, pod Žltými plameňmi. Stena ich ďalej nepustila. Z Trávnika ešte Szczepanski a Dorawski prešli lávky v smere Hokejky tam a späť okolo 60 až 70 metrov. Pripustili, že by sa z ich konca dalo zlaniť nad Kríž po Hokejku a hľadať ďalej cestu v spádnici vrchola. Pojmy Kríž a Hokejka boli v tom čase neznáme. Birkenmajer, už len s Kupczykom sa vracajú na tretí útok 21. 6. 1930 pod stenu a zaútočia. Po desaťhodinovom boji stoja na štíte. Ráno o siedmej nastupujú, dobre poznajú dolný úsek steny, sú za 3 1/2 hodiny na Trávniku pod Žltými plameňmi. Odtiaľ znova prejde Birkenmajer lávky v smere Hokejky a hľadá ďalší priestup. Ale vracia sa. Ešte zostúpi vhĺbením, ktorým neskôr vystúpi Sawicki na Trávnik, okolo 40 m, zaisťujúc si prípadný kratší zostup. Vrátil sa na Trávnik. Pokračovali ďalej v pôvodnej ceste. Cez celý čas je prvolezcom Kupczyk a iba na krátko sotva 50 m, už po prelezení kľúčovej 12metrovej stienky ho vystrieda partner. Vystupujúc pravou časťou Lievika, niečo pred 17. hodinou dosahujú vrchol Lomnického štítu. V rozpätí rokov, vrátane prvovýstupu 1930–34 sa zazname-

náva sedem priestupov Birkenmajerovej cesty, kde suverénne dominujú Poliaci... ale pozor! V roku 1932 si vymyslel pravdepodobne Jan Sawicki, skrátenie „Birkenmajerovky“. Paryski (XXI, s. 130–131) to skrátenie nazýva „droga Sawickiego“. Ľutujem, ale je to len varianta do Birkenmajerovej cesty. A naviac horných 40 metrov už preliezol v zostupe a výstupe Birkenmajer 21. 7. 1930. Výstup na Trávnik predstavuje 100–120 m dĺžky. Sawického skupina nepokračovala ďalej, ale zostúpila tou istou cestou späť. Ale rozhodne treba spomenúť dve poznámky Paryského (XXI, s. 142), kde v historických údajoch uvádza dva pokusy o Hokejku, a to pokus Tadeusza Brzozu a Tadeusza Pawlowského, 21. 8. 1932, ako i Zbigniewa Korosadowicza a Jana Staszla 20. 7. 1933. Dokonca uvádza podrobnosti postupu v smere Kríža k jeho ľavému ramenu. Tá prvá dvojka sa k nemu približovala ... tá druhá nedošla ani tak ďaleko. Wilczkowski v jeho knihe (s. 77) spomína ešte jeden pokus. Citujem: „v roku 1938 alebo 1939 Marian Paully dochádza od predošlých vyššie – a klepe rukou na hranu Hokejky“. Už ani Paryski neuvádza nedávno zosnulého Paullyho a teda ani on ani ja počas dlhoročného priateľstva sme sa o tom nikdy nerozprávali. Neviem, odkiaľ to autor knihy má. Spomína mylne Cagašíka s druhom (Štefan Čiesla), ale to prevzal od Paryského. Kríža sa nikto z nich nedotkol a potom ešte dlho nik po nich, zo žiadnej strany. Jožo Šimko v Krásach Slovenska (XXII, 1943–44, č. 3, s. 62)

33

Tatry spomína tri opakované výstupy na Z stenu vykonané Jamesákmi. Alo Huba a Ervin Leschninský preliezli 23. 8. Stanislawského cestu. Je to pravdepodobne prvý slovenský priestup. Šimko uvádza ďalej, že 3. 8. Cagašík a Čiesla zdolali Lomnický štít Z stenou, cestou Motyka – Zamkovský. Zopakovali to 11. 8., ale s nimi aj Róbert Harníček, Anna Pivková, Jožo Kajan. Ibaže tieto skutočnosti majú malú chybu a hlavne sú nepresné. Cesta Motyka – Zamkovský je dnes uvádzaná ako Sawického cesta alebo komín. (Paryski, XXI, s. 130–136). Je to len variant, do Birkenmajerovej cesty, ktorá končí na Trávniku pod Žltými plameňmi. A ďalej ...? Šimko píše, 3. aj 11. 8., doslova – „.... že zdolali Lomnický štít Z stenou“. V tom čase r. 1943 existovala len Stanislawského, Birkenmajerova cesta a Sawického variant. Teda v obidvoch prípadoch mohli sa dostať na Lomnický štít len pokračovaním Birkenmajerovej cesty. Tak sa i stalo. Cagašík a Čiesla napred zdola, potom z Trávnika, ďalej prejdením Szczepánského lávok a nazad, študovali Hokejku: teda zásadne z pravej strany! Cagašík a Čiesla nikdy zo Stanislawského cesty sa o ňu nepokúšali. Dňa 31.8.1945 Tadeusz Orlowski a Stanislaw Sedliecki stáli v nástupe Stanislawského cesty. Do steny vstúpili od pôvodného smeru vpravo, postupujúc čo najviac v spádnici Kríža. Po tretej dĺžke lana ich terén začal vytláčať doľava, už pod Krížom a vyššie od neho sprava, prelezené dvadsať rokov po Hokejke 1950, sú indentické s jej prvovýstupom, (Paryski, XXI, s. 136–137). Na tieto identity upozorňuje aj Sedliecki vo svojom liste. Ďalej vystúpili na pravý okraj Lávky filmárov, ktorá je s prerušením pokračovanie ľavého ramena Kríža. Liezli stále klasicky. Dodnes známa Orlowského zásada – „Skoba je len istiaci prostriedok a ako chyt a stup je neprijateľná“, ich zastavila v ďalšom postupe. Pri traverzovaní doprava terén by si bol vynútil vyslovene technický postup. Orlowski definitívne odmietol skobovanie. Dali sa prostredným úsekom Stanislawského cesty, ktorú opustili nad Červeným previsom doprava. Smerovali priamo cez platňovitú, ale klasicky zdolateľnú ľavú časť steny, medzi Stanislawského cestou a Hokejkou. Kým v dolnej časti výstupu spravili čiastočne novú paralelnú variantu so Stanislawského cestou, konkrétne nad ňou 34

po Lávku filmárov, zatiaľ celý horný úsek jednoznačne prechádzal v panenskom platňovitom teréne. Nemožno hovoriť o novej ceste. Je to variant, i keď pekne dlhý. Hoci Wilczkowski popiera vo svojej knihe toto Paryského tvrdenie. Neprekročili kríž od žiadnej strany a nikdy sa nepohybovali na plošinách pod Hokejkou. Na variant R (W.H.P. – XXI, kresba 589) nevkročili, píše Sedliecki. Bol to isto prvý pokus o Hokejku s predom premysleným smerom, i keď neúspešný. O rok neskôr, 20. 7. 1946 Sedliecki s Janom Józefom Szczepánskim zopakovali Orlowského cestu. Paryski uvádza (XXI, s. 147 až 150, výstup 3189, je informatívne uvedený, nepopísaný, ale zakreslený s pochybným názvom „Čuňasova“ cesta platňami ľavej časti Z steny). Autor výstupu Leopold Páleníček a druh – volá sa Zdeněk Rosa – ho vykonali 12. 7. 1970. Vyšla Chwascinského a Wilczkowského kniha. Na základe pasáži v týchto Sedliecki napísal deväťstránkový článok – o tzv. „Drodze Orlowskiego“... datovaný Lódz 10 stycznia 1978, dodnes nepublikovaný. Sedliecki spochybňuje niektoré lezecké pasáže uvedených autorov a vyvracia tvrdenia rokov 1945 a 1946, autorov kníh. Bol jeden z aktérov diania tých časov. Vo svojom elaboráte s kresbou prehlasuje, že výstup 3189 z leta 1970 je identický s výstupom z leta 1945 a 1946. Naviac prešiel ho dva razy s partnermi. Napísal som Páleníčkovi do Prahy, zaslal som materiál Sedlieckého a zábery Z steny. Dostal som vyhovujúcu, serióznu odpoveď. Citujem: „Terén v dolnej časti steny nad rampou, dnešná lávka filmárov, medzi cestami Puškáša a Stanislawského, ako i platne vpravo nad Stanislawským, nevylučujem ich dávnejší priestup. Diskutabilná je len „hlava“ steny (Páleníčkov názov), ktorá ohraničuje sprava platne a je kľúčovým úsekom ...“ V hornej časti cez „hlavu“ odbočuje Páleníček doprava. Kým výstup z roku 1945 Orlowski-Sedliecki, „hlavu“ obchádza zľava, na SZ hrebeň štítu. Spodná časť je isto nový variant do Stanislawského cesty. „Hlava“ steny je napriamujúci variant variantu z roku 1945. .... 7. 10. 1948 vstúpili sme do Z steny Lomnického štítu s predsavzatím vyliezť Stanislawského cestu. Trojka – Andráši, Puškáš, Skřipský. Trvalo nám to 4 1/2 h za pomoci troch skôb. Tridsať ro-

kov sme žili v tom, ako i väčšina horolezcov, že to, čo sme vyliezli, bola a je Stanislawského cesta. Výjdením Paryského XXI. dielu, po tridsiatich rokoch sme sa dozvedeli, že to bol prvovýstup. Vedie ľavým zárezom vľavo od Stanislawského cesty ... ... Hokejka ... Ešte nikomu nenapadlo, že ak odpočítame z jej 300metrovej výšky nástupový úsek, ktorý nutne prechádza Stanislawského cestou, najmenej 80–120 metrov, je s ním jednoznačne identický, a keď pridáme záverečných 50 metrov „chodeckého terénu“ cez Lievik ... Suma sumárum, ostalo prvolezcom okolo 150 metrov panenského terénu. Zbigniew Jaworowski, Andrzej Hrebenda, Aleksander Rokita a Stanislaw Worwa zlanili Hokejku v spádnici celej Z steny v auguste 1949. Nechali za sebou skoby s úmyslom prestúpiť ju v nasledujúcom roku. Predbehli ich. Horolezci z Moravy František Plšek z Brna a Václav Zachoval zo Zlína, odchovanci vápencových skaliek, nastúpili 22. 8. 1950 do Hokejky. Zdolali ju za 12 h, pričom zatĺkli 18 skôb. Zrodilo sa nové „maximum“ v tatranskom horolezectve. S odstupom času, ak sa dívame na toto hodnotenie, už ani vtedy nebolo objektívne. Ale mnohým, najmä z jeho južnej strany Vysokých Tatier, to veľmi vyhovovalo. Hlavne pri hodnotení členov československého štátneho horolezeckého družstva, ktoré malo premiéru roku 1951 v lete. Kto nepreliezol Hokejku, nerátal sa za horolezca ... dnes po rokoch táto naivita vyludzuje úsmev.

Taký bol trend presadzovaný Pražákmi v spoločnom zväze a ešte i kdečo iné. Hokejka má len tri kľúčové miesta. Traverz pod Krížom, traverz na Hokejku a záverečná stienka do Lievika. Traverz pod Krížom bol genialitou prvolezcov. Lebo všetci tí, čo i len mysleli na Hokejku, mali spoločný úmysel útočiť cez vertikálnu škáru Kríža, alebo obísť ho zľava od Lávky filmárov, čo je prijateľnejšie. Traverz pod Krížom má nedostatok chytov, je zle vrstvený, ale krátky. Má sotva 10 metrov. Traverz na Hokejku je mierne stúpajúci, oblúkovitý zľava doprava. To je kľúč pre Hokejku. Je dlhší, asi o 15 metrov, ale nebezpečný pre nedostatok škár a škridlicovitý terén. Toto je najťažšie miesto. Samotnú Hokejku pretína široký mierne vytláčajúci zárez. Je exponovaný, skala je veľmi pevná, omývaná vodou. Celým zárezom možno postupovať klasicky až na záver. Toto je tretie kľúčové miesto, stienka asi 10 metrov vysoká. Vyžaduje si skobovaciu techniku. Záverečných 50 metrov prechádzame Lievikom a stojíme na štíte. Hore uvedené tri kľúčové miesta sú jedinou novou trasou v prvovýstupe. Prvolezci ocenili svoj výstup VI. stupňom obťažnosti v roku 1950. Nesporne objektívne a seriózne. Dnes posledné ohodnotenie Hokejky je V+ s jedným miestom A1. Čas prestupu z pôvodných 12 h sa ustálil na rozpätie 4 až 8 h. autor

Arno Puškáš krátené (upravil a doplnil Jozef Gurník)

Čo dodať na záver? Nuž neostáva nič iné len si poopraviť údaje vo svojich sprievodcoch, a to: A. Puškáš, Horolezecký sprievodca, diel 1 (1957) AP/4 – Stanislawského cesta správne: Puškášova cesta AP/12 – Orlowského cesta správne: Stanislawského cesta F. Kroutil, Vysoké Tatry pro horolezce, diel 3 (1977) K/1845 – Stanislawského cesta správne: Puškášova cesta K/1849 – Orlowského cesta správne: Stanislawského cesta J. Andráši, W. H. Paryski, Výber horolezeckých výstupov (1974) v. č. 122 – Orlowského cesta správne: Stanislawského cesta v. č. 123 – Stanislawského cesta správne: Puškášova cesta R. Gálfy, A. Lyczy, Horolezecký sprievodca, Výber ciest 1. diel (2002) v. č. 17.1 – Stanislawského cesta správne: Puškášova cesta v. č. 17.2 – Orlowského cesta správne: Stanislawského cesta v. č. 17.4 – Motykov variant správne: Sawického variant P. Piskač, Výběr horolezeckých cest ve Vysokých Tatrách (2003) v. č. 50 – Stanislawského cesta správne: Puškášova cesta v. č. 51 – Orlowského cesta správne: Stanislawského cesta

Zpráva bezpečnostní komise – kruhy a borháky BK posuzovala pískovcové kruhy, které si u svých dodavatelů nechali vyrobit Lubomír Beneš a František Čepelka. Zpráva o zkouškách těchto kruhů je uvedena na stránkách ČHS (viz http://www.horosvaz.cz/ metodika/view.phtml?id=834) 10. září 2003 vydala BK na stránkách ČHS „Minimální požadavky na pískovcový kruh“ (viz http://www.horosvaz.cz/ metodika/view.phtml?id=612) Posuzované kruhy měly tyto nedostatky: • Nejsou dodrženy doporučené rozměry dříků. • Není provedeno zaoblení hran hlavice dříků. • Není dodržena předepsaná kvalita materiálu, především oka kruhů. Použitý materiál je pro tento účel naprosto nevhodný. • Kvalita svarů neodpovídá požadavkům na spolehlivost jisticích bodů. • Žádný ze zkoušených kruhů nesplňoval požadavek ČSN EN 567-94 206, tj. minimální pevnost 25 kN. Tyto dva příklady jsou podle názoru BK pouze špičkou ledovce. Takto nekvalitních kruhů je mnohem víc. Např. v Labském údolí a v Ostrově se nachází množství kruhů, které mají ostré hrany vnějších konců dříků. Tyto hrany mohou způsobit (a už způsobily) vážná zranění. Kromě toho existuje potenciální možnost přetržení lana. Pevnostní nespolehlivost je velice nebezpečná, protože právě kruhy jsou považovány za naprostou jistotu. Navíc kruhy nedávají ztrátu pevnosti nijak znát – nevarují předem, s jedinou výjimkou, a to je popraskaná skála kolem dříku (pavouk). BK provedla orientační zkoušky borháků „Kouba“ s délkou dříků 15 centimetrů. Test byl prováděn ve Šrovádě, v pískovci podobné tvrdosti jako v Teplických skalách. Zpráva o tomto testu je rovněž uvedena na stránkách ČHS (viz http://www.horosvaz.cz/ metodika/view.phtml?id=833). Upevnění borháků bylo provedeno tak, že (jak se podařilo zjistit od lezců) byla použita malta z písku pod skálou s cementem v poměru 1:1, borhák byl přitemován k jedné straně, a otvor pak doplněn toutéž maltou. Pevnost byla zkoušena po třech týdnech tvrdnutí malty a po přejití zimního období.

Výsledky zkoušek: Pokud je tento borhák zatížen jiným směrem, než v ose oka (to je např. tehdy, pokud není jištění ve spádnici), dochází k deformaci oka a k poruše malty u oka již při zatížení cca 9 kN, což je běžné zatížení při pádu. Při normovém zatížení 25 kN dochází k deformaci oka a poruše malty vždy. Podle výsledků zkoušek nehrozí bezprostřední vytržení borháku: a) je-li osazen v dostatečně tvrdém pískovci, b) je-li zatmelen maltou dostatečné pevnosti, c) pokud není viditelná porucha v místě osazení (u oka). Pokud vykazuje poruchu, je třeba ho ihned vyměnit. Závěr: Kruhy, vyrobené a osazené podle zásad bezpečnosti, jsou spolehlivější, než borháky, které mohou signalizovat poruchu a nutnost výměny. Na často lezených cestách, kde se hodně padá, to bude asi často. V takovýchto místech je nutno osazovat zásadně kruhy! Vladimír Těšitel, předseda BK

Nominace reprezentačního družstva ČHS – výkonnostní lezení A-TÝM: Jan Doudlebský, Marek Holeček, Dušan Janák, Pavel Jonák, Tomáš Sobotka, Václav Šatava. B-TÝM: Tomáš Bardas, Ondřej Beneš, Jakub Cicvárek, Stanislav Hovanec, Jan Kreisinger, Luboš Mázl, Jitka Mázlová, Petr Piechowicz, Tomáš Rinn, Simona Ulmonová. Reprezentační tým jmenovala komise alpinismu. Oproti roku 2004 doznalo družstvo některých změn. Jan Doudlebský na základě svých výkonů postoupil do „A“ družstva. V případě přidělení mimořádných finančních prostředků, umožňujících rozšíření A-týmu, bude do něj nominována i Simona Ulmonová. Na vlastní žádost odstoupil z reprezentace David Šťastný. Tomáš Zákora byl vyřazen pro nekomunikativnost a nezájem, Radek Lienerth nebyl nominován pro odlišné priority. Jitka Kuhn-Gáberová se vdala, stala se maminkou druhého dítěte a pod jménem Mázlová se, doufejme, vrátí úspěšně na lezeckou scénu. Luboš Mázl se zase pokusí v plném rozsahu obnovit svou formu po zranění z loňského léta. Do týmu byli nominováni vedle „alpinistů“ i lezci specializovaní na nezávodní sportovní lezení na skalách. Těm, kterým se v loňské sezóně dařilo a jejich výkony byly oceněny při hodnocení „výstupů roku

2004“, přejeme, aby na ně navázali a ještě se zlepšili. Ostatním přejme více štěstí, neboť úspěšný výstup, zejména v horách, není vždy pouze výsledkem momentální lezecké formy a dobré přípravy. Jako motivaci pro lezce, kteří se zatím v nominacích neobjevili, ale jejich výkonnost by je k reprezentaci opravňovala (a mají zájem se lezení na takové úrovni věnovat), bychom chtěli postupně zveřejnit malé lezecké portréty současných členů obou týmů. Zároveň připomínáme, že po celý rok je možné podávat návrhy na perspektivní členy reprezentačního týmu – vždy s udáním členství v oddílu a seznamem dosavadních výstupů obsahujícím kromě data výstupu i způsob přelezení. Za komisi alpinismu Alena Čepelková

Tip pro lezkyně – letní sraz RHM v Británii Pokud již plánujete svou letní dovolenou, informujeme vás o možnosti navštívit lezecké terény severního Walesu v rámci aktivit mezinárodního spolku horolezkyň Randes-Vous Hautes Montagnes. Tento spolek funguje již čtyřicet let a každoročně pořádá letní a zimní akce otevřené pro všechny zájemkyně. 6.–13. 8. 2005 CWM DYLI – NORTH WALES Po letech se vrací sraz RHM do drsného, leč krásného severního Walesu. V Británii funguje skvěle nejen BMC, ale i dámský Pinnacle Club s působností po celé zemi, který pořádá své akce téměř každý víkend. Ve vlastnictví klubu je i chata, která se stane místem konání srazu RHM a východiskem lezeckých aktivit účastnic. Charakter „lezby“ bude letos tedy nikoli horský, ale skalní, ovšem kdo Wales zná, ví, že rozhodně o vzdušné a morálové zážitky ochuzen nebude. Podrobnosti budou zveřejněny později na jaře, zatím jen kontakt na pořadatele: Marushka (Marlene) Halliwell, Brook Farm, Drybeck, Cumbria CA16 6TF e-mail: [email protected] S určitostí pojede letos i větší skupina obvyklých účastnic z ČR, takže nové zájemkyně se mohou v pohodě přidat. Alena Čepelková

Přehled závodů dětí a mládeže ve sportovním lezení Je uvedeno datum, místo konání, druh závodu a zda se jedná o závody na obtížnost či rychlost. 12. 4. 2005; Újezd nad Lesy; Lanex Cup Č; obtížnost 16. a 17. 4. 2005; EYC Brno; Evropský pohár mládeže; obtížnost 30. 4. 2005; Orlová; Lanex Cup M; obtížnost 7. 5. 2005; Nový Bor; Saltic Český pohár mládeže; rychlost 14. 5. 2005; Svitavy; Saltic Mistrovství ČRM; obtížnost 21. a 22. 5. 2005; EYC Imst (AUT); Evropský pohár mládeže; obtížnost 4. 6. 2005; Pustiměř; Lanex Cup M; obtížnost 4. a 5. 6. 2005; Imst (AUT); Spiderkids; obtížnost 11. a 12. 6. 2005; Arco (ITA); Spiderkids; obtížnost i rychlost 18. 6. 2005; Liberec-Dlouhé Mosty; Saltic Mistrovství ČRM; rychlost 12. a 13. 8. 2005; EYC Veliko Tarnovo (BUL); Evropský pohár mládeže; obtížnost 25. až 28. 8. 2005; UIAA WYC Peking; Mistrovství světa; obtížnost i rychlost podzim 2005; Bystřice; Saltic Český pohár mládeže; obtížnost podzim 2005; Svitavy; Saltic Český pohár mládeže; rychlost 10. 9. 2005; Choceň; Saltic Český pohár mládeže; obtížnost říjen 2005; Prostějov; Lanex Cup M; obtížnost 8. a 9. 10. 2005; EYC Ženeva (SUI); Evropský pohár mládeže; obtížnost 5. a 6. 11. 2005; EYC Pene (ITA); Evropský pohár mládeže; obtížnost 12. 11. 2005; Bělá; Lanex Cup Č; obtížnost 19. 11. 2005; Břeclav; Lanex Cup M finále; obtížnost 26. 11. 2005; Trutnov; Lanex Cup Č; obtížnost 26. a 27. 11. 2005; EYC Kranj (SLO); Evropský pohár mládeže; obtížnost 3. 12. 2005; Jičín; Lanex Cup Č finále; obtížnost Průběžně aktualizované podrobnosti na http://www.horosvaz.cz/ souteze/view.phtml?id=827

ČHS, Zátopkova 100/2, pošt. schránka 40, 160 17 Praha 6 – Strahov tel./fax: 220 513 697, tel.: 233 017 347, mobil: 603 646 347 e-mail: [email protected], [email protected] http://www.horosvaz.cz

35

medicína

2

První pomoc na laně

aneb Ošetři a zachraň na skále, ledu a sněhu

Omrzliny Zimu máme za sebou, skalkaři už „onsajtujou“ svoje první letošní prásky a chytají paprsky slunce tak dokonale jako feromonový lapač hmyzu. Ale skialpinisté a milovníci zimního lezení si ještě pár týdnů přijdou na své. Skalkařům slibuji ryze lezecké téma v příštím čísle a věrný heslu „žádný dluh, dobrý dluh“ (kéž by to platilo i o mém bankovním účtu) budeme chvilku omrzat. Pokud je to jako s pocením rukou při čtení nějakého akčního lezeckého článku, tak si předem raději vlezte na kamna a nebo lépe do vyhřáté postele… Omrzliny Při zimní hřebenové túře na Malý Ľadový štít došlo následkem velké změny počasí u mladého horolezeckého páru k lehkému podchlazení a k hlavně závažným omrzlinám, které měly u obou horolezců trvalé následky. Na náročný celodenní výstup (obtížnost III. – IV.) se vypravili až kolem deváté hodiny z Téryho chaty. Muž byl zkušený horolezec, žena bez zkušeností se zimním lezením. Při odchodu z chaty byly ideální zimní podmínky a příznivé počasí. Odpoledne přišel silný vítr a začalo sněžit. V důsledku velmi pomalého postupu a jen jedné čelovky došli na vrchol pozdě v noci a hluboko v noci začali sestupovat na chatu. Žena při výstupu ztratila jeden pár rukavic, vítr je odfouknul a při pokračujícím výstupu zbývající pár pletených rukavic roztrhala o skálu. Horolezci nepřišli na chatu v plánovanou dobu a za tmy se rozjela záchranná akce organizovaná členy horolezeckého oddílu z České Republiky z Téryho chaty směrem do sedla Sedielko. Pro nepříznivé povětrnostní podmínky a téměř nulovou viditelnost byla záchranná akce přerušena a její pokračování naplánováno do brzkých ranních hodin druhého dne. Po půlnoci se obloha vyjasnila, ale foukal stále silný vítr. V noci se teplota pohybovala v rozmezí -15 až -17 °C. Mezi třetí a čtvrtou hodinou ranní se pohřešovaní horolezci vrátili na chatu. Byli velmi vyčerpaní, podchlazeni a oba měli omrzlé prsty. Prsty měly barvu slonové kosti. Jejich kamarádi hned započali první pomoc. Horolezce 36

zabalili do dek, podali jim větší množství teplých nápojů a omrzlé prsty na rukou máchali ve vodní lázni. Nejdříve ve vodní lázni s vlažnou vodou, posléze s vodou o něco teplejší. Po zahřátí získaly prsty fialovou barvu. Byla podána žádost o záchranu helikoptérou. Ráno v sedm hodin přiletěl vrtulník a odvezl je do nemocnice. Po 14 dnech byly následkem těžkých omrzlin ženě všechny prsty na obou rukou amputovány. Žena pracovala jako zdravotní sestra instrumentářka na operačním sále. Horolezec měl lehčí omrzliny, které neměly tak závažné následky. Otevřené zdroje Omrzliny jsou akutní místní poškození tkání chladem, které vznikají při teplotách pod bodem mrazu. Poškození vzniká ve zmrzlé tkáni – vznikají vodní krystaly, které způsobí prasknutí buněk. Současně nastává zúžení periferních cév, jehož důsledkem je nedostatečný přísun kyslíku a živin tkáním. Později se k potížím přidává ještě srážení krve. Nejobvyklejšími místy vzniku omrzlin jsou místa zcela vystavená účinkům mrazu (tvář, nos, ušní boltce) a místa nedostatečně chráněná vůči povětrnostním podmínkám s nižší schopností udržet si stálou teplotu (nohy, ruce). Stupeň poškození závisí na venkovní teplotě, době působení, síle větru, kvalitě prokrvení končetin, množství kyslíku v těle, dostatečném přísunu energie a tekutin a samozřejmě na (ne)odpovídajícím oblečení (špatné rukavice, těsné boty). Náchylní ke snazšímu omrzání jsou zejména ti, kteří trpí cukrovkou, kouří, nějakou omrzlinu už měli nebo případně mají přiložené škrtidlo ve snaze zabránit krvácení. Rozdělení omrzlin – stupně (po zahřátí): Všechny omrzliny vypadají z počátku stejně a těžko můžeme v terénu posoudit jejich další vý-

voj, tj. stupeň - hloubku poškození tkáně. Charakteristická je bledá kůže s jemným fialovým zabarvením, necitlivá a nebolestivá, pohyb článků prstů může být omezen. V průběhu hodin a dnů dochází po zahřátí omrzliny k rozvoji stupně poškození vyplývající z omrznutí. Správné posouzení a ošetření rány do předání nemocného odborníkům rozhoduje o výsledném stavu omrznutého místa. I. Kůže je voskově bílá, chladná a necitlivá v důsledku poruchy prokrvení. Po zahřátí dojde ke zčervenání a zduření s pocitem silné pálivé bolesti související s návratem krve – zčervenání. Kompletní vyléčení trvá několik týdnů. Následkem může být místní přecitlivělost k chladu, a tudíž snazší vznik omrzlin na dříve poškozeném místě. II. Puchýře – a) s čirým obsahem – objevují se za 1–3 dny, přea

trvává zčervenání, zduření, silná bolest, b) se zkaleným až krvavým obsahem – v důsledku krvácení

b

do kůže, velké otoky, výsledná ztráta citlivosti je téměř pravidlem. Tento obraz je přechodným stadiem mezi vratným poškozením při první stupni a nevratným poškozením u posledního stupně. Účinek a výsledný efekt odborné lékařské léčby je v tomto stadiu individuální. III. Nekróza – odumření – po několika dnech modročerné zbar-

vení kůže střídá zčernání, dochází k úplnému ztvrdnutí postižené části těla – zničení všech vrstev kůže, nekróza zasahuje i do podkoží. Dochází ke kompletní ztrátě funkcí související s poškozenou oblastí, zhojení a obnova není možná. Nastupuje chirurgické řešení – odstranění nekrotických tkání a autotransplantace kůže. IV. Mumifikace – kůže je černohnědá, suchá, většinou ostře ohraničená od zdravého okolí, poškozeny jsou také hluboké tkáně – svaly, šlachy, kosti, cévy, nervy. Kromě poškození tělesného se objevuje psychické trauma (chirurgická léčba je mutilující – amputace poškozených tkání ve snaze předejít dalším komplikacím).

První pomoc Zabráníme dalšímu působení chladu (vyměníme zmrzlé rukavice, ponožky, čepici) a hned po objevení omrzliny 1–2 hod. zahříváme vlastním teplem (podpaží, třísla, na břiše). Masírovat můžeme jen okolí omrzliny, její povrch nikdy! Podáváme dostatečné množství horkých oslazených nápojů s přísadou minerálů (iontový nápoj). Nepodchlazenému můžeme podat malé množství alkoholu pro rozšíření cév a tak zlepšení prokrvení tkání. Tento krok můžeme učinit pouze na chatě! Na chatě nebo ve stanu ohříváme poškozené části těla v horké vodní lázni o teplotě 38 až 42 °C (teplotu zkontrolujeme teploměrem) po dobu 30 min – 1 hod. do zčervenání, na obličej teplé obklady. Pokud jsme stále v terénu a hrozí vznik nových omrzlin, nezahříváme. Po zahřátí již tkáň nesmí znovu zmrznout! Po vytažení končetiny z lázně nebo ukončení teplých obkladů omrzlinu překryjeme suchými sterilními obvazy, včetně vyložení meziprstních prostorů (ty s polštářky), nesmí docházet k útlaku! Na omrzlinu neaplikujeme žádné krémy, masti nebo zásypy! Puchýře nikdy neotvíráme! Podáme kys. acetylsalicylovou (acylpyrin, aspirin – 250 mg/ den) – zabraňuje srážení krve a nesteroidní protizánětlivé látky – zmenšují bolest a mají protizá-

nětlivý účinek (ibuprofen, ibalgin, paralen – dávkování dle příbalového letáku). Lze podat i wobenzym, který zlepšuje tekutost krve a mikrocirkulaci, snižuje otok tkáně, má protizánětlivé a analgetické účinky. Jiné léky nepodáváme a farmakoterapii přenecháme lékaři.

Při otoku poškozené končetiny ji držíme ve zvýšené poloze (dny až 1 týden). V případě nepříznivého vývoje omrzlin vyhledáme lékaře nebo v terénu odborníka schopného podat léky na zlepšení vitality a funkce poškozených tkání. Prevence Léčba omrzlin je dlouhodobá záležitost, která s sebou nese trvalé následky. Přetrvává necitlivost nebo naopak přecitlivělost

místa na chlad, bolest, šlachové kontraktury, kloubní nepohyblivost. A tak je prevence více jak na místě. výstroj odpovídající náročnosti akce (platí hlavně u bot – kožená bota versus skelety), nesmí být těsná (opět pozor u bot), náhradní oblečení (ponožky, čepka, rukavice – prsty nám nové nenarostou a s těmi z noh jako dárek od plastických chirurgů si asi už nezalezeme, tak lépe dva páry, v opravdu velké zimě poslouží lépe palčáky) dostatečný příjem stravy a tekutin dostatečná aklimatizace – hypoxie (nedostatečné množství kyslíku) usnadňuje vznik omrzlin kovové materiály odvádějí teplo (hlavici cepínu omotáme „silvertejpem“, topůrko můžeme taky, pokud je bez gumy) Trench foot – „zákopová noha“ Tuto zajímavou kapitolu jsem sem zařadil z prostého důvodu, protože při dlouhém nástupu pod kopec nebo treku se ke svým nohám chováme občas lhostejně a mohlo by to pro nás mít závažné následky. Jde o výsledný stav dolních končetin po dlouhodobém

vystavení teplotě v rozmezí 0–15 °C, bez vzniku omrzlin a za vhodných podmínek, jako jsou dlouhodobě nazuté mokré boty nebo těsné boty a ponožky. Dochází k postižení měkkých tkání, hlavně nervů, které se projevuje ztrátou citlivosti a brněním, dále jsou končetiny bledé, puls na nich je nehmatný. Po dvou dnech se za doprovázející bolesti, vzniku otoku a puchýřů vrací vzhled končetiny k normálu. Pokud nedojde po dvou dnech k obnovení pulsace, měkké tkáně jsou vážně poškozeny. Zvláště poškození nervů může být trvalé. Prevence Vhodná obuv odpovídající velikosti, alespoň 2x denně vytáhnout nohy z bot, nespat s botami, boty udržet v suchu, bránit podchlaze-

ní, při ztrátě citlivosti a pulsace masírovat nohy do doby, než se obojí navrátí. „Ruce v piklech, už totálně bez krve, poslední metry a přichází vysvobozující štand nebo stejně vysvobozující odsednutí… Krev se vrací zpátky tam, kam patří. K…, ta bolest! Proč musím zase trpět? Opět usilovné zahřívání prstů na provozní teplotu a vše může začít znova. Ale i přes to všechno mě zimní hory lákají znovu a znovu, a já jen těžko odmítám. A co vy?“ Velký dík za spolupráci a připomínky patří MUDr. Janě Kubalové. Zdroje: Lékařská komise ČHS a Společnost horské medicíny – studijní materiály pro školení instruktorů Mezinárodní společnost horské medicíny Travel medicine – Keystone, Kozarsky, The High Altitude Medicine Handbook – Pollard, Mudroch, Intenzivní medicína – Ševčík, Černý, Vítovec text

Tomáš Obtulovič ml.

kresby

watt, archiv autora

37

kýbl

zajímavé knihy

(lezci sobě)

GENUSS-KLETTERATLAS ÖSTERREICH OST

Horám

Band 1 Niederösterreich První svazek nové edice výběrových průvodců specializovaného

Omrzlé tváře, čelovka svítí do dálky, nebe padá ti za zády, jak tohle dobře znám. Zmrzlá voda ve vousech tvoří korálky... Je-li bůh s námi, kdo proti nám? Spolu v téhle ledové škvíře, tři kroky tam a dva zase zpět. My nikde nestavíme kříže, jsme lidských pocitů veliká změť.

Sňatek z rozumu Ztrácím touhy v cárech světa, ať v pálivém slunci či monzunu.

Jediný správný Širl z M 6/04.

Kráčím jako marioneta, přátelství na laně? Spíš sňatek z rozumu. Lukáš Chmela

Vladimírovi Sloukovi z Ústí n. L., respektovanému autorovi horolezeckých průvodců po severočeských skalních oblastech. Můj text v Montaně č. 6/ 2004 v něm vzbudil nepříznivé emoce a dojmy: Vladimíre, děkuji Ti za ohlas – nic není horšího, než lhostejnost. Ale byly to moje osobní emoce a dojmy, a ty jsou nepřenosné. Franta Grunt byl Tvůj kamarád – Frankie G. z mého textu byl můj třídní nepřítel. Portrét každého člověka se skládá z jeho chvály i hany – určitě by o panu Gruntovi referovaly zcela rozdílně paní Gruntová první, druhá či třetí. To už tak život s sebou přináší. Všechno dobré i zlé Ti přeje Václav Širl. Vladimírovi Sloukovi z kantonu Prachov, takřečenému Houmymu (jenž není se shora uvedeným Vladimírem Sloukou ani totožný, ani příbuzný): Milý Vladimíre Houmy, tvůj encyklopedický přehled saské pískolezby v Montaně 1/2005 svědčí o tom, že ses tomu věnoval dlouze a široce, snad i bystrozrace. Přeju Ti, aby Ti elán vydržel i na další pokračování! Bystrý zrak Ti přeje Václav Širl

38

Výzva k vysvětlení Víte, mám kamaráda, který po našem světě jen jezdí. Nohy má, bohužel, už pouze pro parádu. Ale cena vozíku, na kterém se pohybuje, je závratná. Nechci tu žádat o nějaké příspěvky… Cena je nad 60 tisíc korun. Přitom jde o pár trubek a dalších věcí, stejně jako u šlapacího kola. Jen je tu ten rozdíl v ceně. To kolo z Číny se prodává za 3 500 Kč. „Proč je tu takový rozdíl v ceně?“ ptám se. Myslím, že odpověď je jednoduchá. Ti lidé to prostě potřebují. Takže nic nebrání tomu ty vozíky zdražit. Shodné je to u čím dál populárnějšího horolezení, skialpinismu, a tomu podobných sportů. Dokáže mi někdo logicky vysvětlit, proč cena lavinových pípáků je 10 000 Kč a cena nového mobilu je 3 500 Kč? Ten mobil neumí jen vysílat nebo přijímat. Umí mnohem víc věcí. Znovu tedy nepoměr. Ti lidé to také potřebují. Nemyslím, že by šlo o něco jiného než byznys, co určuje tak vysokou cenu. Děkuji za to, že si zde třeba budeme moci někdy přečíst vysvětlení. Víťa Klika

K debatě o lanech Oba aktéři debaty, která proběhla na stránkách našeho časopisu (M2/04 str. 40-41, M3/04 str. 40-41, M4/04 str. 49 a M1/05 str. 38) se domnívají, že jasně vyjádřili svá stanoviska a nemají zájem se k problému vracet. Další rozebírání by bylo jen opakováním již napsaného. redakce

nakladatelství SCHALL-VERLAG, jehož autory jsou Kurt Schall a Thomas Behm, přináší výběr více než 700 lahůdkových cest v populárních i (našincům) méně známých lezeckých oblastech Rakouska, rozesetých převážně jihozápadně a nepříliš daleko od Vídně: Peilstein, Fischauer Vorberge, Hohe Wand, Gutesteiner Alpen, Flatzer Wand, Bucklige Welt, Raxalpe, Schneeberg, Falkenstein, Adlitzgräben, Klosteralpe (samé vápno) a nakonec rulový Wachau, jako výjimka z „SW pravidla“ na západ od Vídně, asi na půli lajny k Linci. Výběr zahrnuje lezecké lahůdky od stupně 3 do 7- (UIAA), cesty „skalkařsky“ krátké, delší i dlouhé mnohodélkové. To „svoje“ zde najde jak bujará mládež, tak „dědci“, kteří si chtějí vystoupat klasiku v klidu a pohodě, za občasného vyklepání fajfky. Úvod publikace tvoří mapa s přehledem oblastí, vrcholů a stěn, v průvodci se dobře hledá a postupně „zaostřuje“ na kýžený cíl, dobrý je i rejstřík. Každá oblast je uvedena hutnými všeobecnými informacemi, v úvodu popisů u jednotlivých stěn a cest najdeme vše potřebné: materiál a kvalitu skály, orientaci ke světovým stranám, charakter, časy a převýšení nástupu, sestupu, klasifikaci nejtěžších úseků, kvalitu jištění, hodnocení „uměleckého dojmu autorů“. Průvodce stojí především na kvalitních topech, které se od většiny běžných nákresů liší barevným provedením (barevné rozlišení cest, vegetace zeleně atd.), což výrazně zvyšuje jejich přehlednost, k reálu je navíc přibližuje náznak 3D provedení stínováním útvarů. Topa jsou opět doplněna piktogramy, z nichž vmžiku vyčteme kvalitu skály a jištění, potřebný typ a počet vklíněnců a expresek, doporučený typ a délku lan/

a, strmost jednotlivých úseků výstupu, časy nástupu i sestupu. V řadě případů jsou topa nahrazena zakreslením výstupových tras do barevných fotek skal, ale leckdy je tu obé, topo+foto. Navíc je zde množství ilustračních fotek. Genuss-Kletteratlas Österreich Ost - Band 1 Niederösterreich, Kurt Schall a Thomas Behm, Schall-Verlag Wien 2004, 272 stran, plnobarevný kvalitní tisk na matném kříďáku, brožura v laminovaných kartonových deskách, 157 x 225 mm, cena 29,80 euro. V nové ediční řadě GENUSS-KLETTERATLAS postupně vycházejí Band 2 Steiermark, Band 3 Oberösterreich & Salzkammergut, Band 4 Salzburg & Berchtesgardener Alpen. Podrobnosti i o dalších zajímavých titulech na www.schall-verlag.at

SPORTKLETTERN ÖSTERREICH OST Band 1 Long Climbs Alpine Sportkletterrouten

Další průvodce nakladatelství SCHALL-VERLAG svojí koncepcí a provedením jakoby z oka vypadl výše uvedenému Kletteratlasu, je ale z edice SPORTKLETTERN, s výběrem tvrdších a dlouhých cest – klasifikace od 6 (UIAA) výše. Regionální záběr je širší, zahrnuje oblasti až k Salzburgu, Dachsteinu a Grazu: Hohe Wand, Raxalpe, Schneeberg, Adlitzgräben, Wachau, Veitschalpe, Grazer Bergland, Hochschwab, Gesäuseberge, Totes Gebirge, Dachsteingebirge, Gosaukamm, Inneres Salzkammergut, Salzkammergut. Sportklettern Österreich Ost – Band 1 Long Climbs Alpine Sportkletterrouten, Thomas Behm, Kurt Schall, Gerhard Grabner, Schall-Verlag Wien 2003, 352 stran, plnobarevný kvalitní tisk na matném kříďáku, brožura v laminovaných kartonových deskách, 157 x 225 mm, cena 29,80 euro. V této edici má letos vyjít SPORTKLETTERN Band 2 Short Climbs. Aktuální info na www.schall-verlag.at. Vladimír Procházka

mix

mrázův šleh

■ Petrohradské PADání 2005 Rádi bychom pozvali všechny příznivce boulderingu na přírodních kamenech na třetí ročník Petrohradského PADání. Letošní závod slibuje jako vždy kolem stovky kvalifikačních boulderů, na kterých si zalezou opravdu všichni, neboť jejich obtížnost bude od čtyřek do 8A. Tentokrát se nám podařilo nalézt seskupení „šutrů“ s velmi pestrým lezením – lišty, boule, silovky, technické špeky – navíc můžeme slíbit hodně věcí zestoje a i několik skutečně odvážných linií. Pro postup do finále bude jako vždy zapotřebí nasbírat určený počet bodů – systém bude opět nastaven tak, že je lepší přelézt méně těžších věcí, než „lítat“ po snadnějších boulderech. Finále bude, tentokrát v kategorii mužů i žen, velmi plynulé. Zřejmě se nám podaří zajistit systém známý ze závodů, tedy lezení, odpočinek, lezení... Prvních padesát prezentovaných dostane tričko, všichni průvodce.

Jak se připravuji v zimě na sezónu? Tímto příspěvkem, který jsem se rozhodl věnovat tréninku (potažmo zimní přípravě na skály), bych ve vás všech chtěl vzbudit trochu motivace a chuti něco dělat. Nemyslete si, 8béčka a 8céčka sama „padat“ nezačnou. Těm, kteří lezou cesty 8b a tvrdí, že moc netrénují, nevěřte! Ve skutečnosti musí hodně trénovat. Navíc k tomu dodržovat určitý řád, mít systém… o pravidelnosti tréninku ani nemluvě. Nechci (a ani na to nemám prostor) možnosti tréninku dlouhosáhle „rozpitvávat“, jen prozradím, jak jsem se letošní zimu připravoval já sám. Základem je, podle mě, všeobecné pojetí lezeckého tréninku, ale i nelezeckých aktivit – a to je stejné při přípravě na skály i na závody.

jde o to vylézt co nejvíce cest za jeden trénink. U vytrvalosti je důležité nejenom vydržet v kuse lézt co nejdéle, ale umět „vyklepat bandasky“ a pak pokračovat v cestě dál. Denní objem by měl být alespoň 800 kroků. 3. Technika a ohebnost Obě složky jsou spolu úzce spjaty, tvoří totiž celkový dojem a výsledek lezení. Já je trénuji tak, že si vymýšlím takové kroky a pohyby, které se prostě silou řešit nedají, a proto vás přinutí používat právě techniku a ohebnost. Nejjednodušší trénink těchto složek je na

Termín: 11. 6. 2005, sraz účastníků do 10.00 na návsi v Petrohradu Pořádají: Karel Hegr a Petr Resch Sponzoři: PAD bouldering gear a Letovská stavební, s.r.o. Předpokládaný průběh: 11.30– 16.00 kvalifikace, 17.00–19.00 finále, noční křepčení u ohně (spaní ve spacácích pod širým nebem či ve stanu) Kontakt na dotazy: [email protected], 604 245 568 (Petr Resch), aktualizace informací na www.lezec.cz Těší nás, že se těšíte, neboť my se na vás těšíme moc Petr Resch

■ 18. 6. 2005, Dlouhý Most, Liberec Otevřené MČR ve sportovním lezení na rychlost se bude konat 18. června v Liberci. Závody začínají již v 10.00 (mládež, ročník 1996-1990) ve 12.30 přijdou na řadu junioři (ročník 1989-1986). Finále všech katgorií mládeže startuje v 15.00 Muži a ženy startují od 19.00 Představí se vám účastníci MS, ME, SP a další závodníci. Přijďte je podpořit! Všichni jsou srdečně zváni – pro diváky je vstupné dobrovolné.

1. Síla Pro mě je nejúčinnějším tréninkem síly bouldering. Lezu bouldry o délce 7 až 10 kroků, a snažím se nevynechat žádný z profilů na stěně (od stropu až po úplně kolmé). Důležité je využívání celé škály krokových sekvencí, po sobě jdoucích v jednom bouldru. Dále „praktikuji“ statické visy a shyby na lištách, které jsou bezpečnější (s ohledem na možná zranění) než kampus. Nerozhoduje ani tak samotná metoda tréninku, spíše maximální zatížení. 2. Vytrvalost To je hlavní objemová složka, ze které čerpáte. Snažím se nalézt co nejvíce metrů na stěně. Buď si počítám kroky (50 – 100), nebo lezu na čas (5 – 10 minut). Oddech mezi takovými sériemi trvá 5–10 minut. Někdy lezu cesty. Nejde ale o obtížnost,

skále, ale i na stěně to není nemožné. Nezapomínejte na ohebnost, která vám dovolí dosáhnout, či postavit se tam, kam teď nemůžete. Závěrem Není cílem se za dva týdny zničit nebo zranit, ale udržet trénink ve vysokém objemu i kvalitě po dobu alespoň tří až pěti měsíců. S následným vyladěním, a pěti až sedmiměsíčním podáváním výkonů na skalách či závodech. Po tuto dobu je samozřejmě nutné, vhodnou kombinací tréninků všech těchto složek, podržet výkonnost na maximální možné úrovni. Na vaše konkrétní otázky rád odpovím. Můžete je zasílat na můj web (www.tomasmrazek.cz). autor Foto: foto

Tomáš Mrázek Hana Podhorská

39

matroš

inzerce

na pultech

o

u

t

ě

ž

výstupy s tilakem

Funguje to!

Jistítko SBG II – důležité upozornění V Montaně 6/2004 na str. 68 jsme psali o unikátním jistítku/ slaňovátku SBG II firmy Omega Pacific. Kdesi tam je psáno, že v kombinaci se založením jističova konce lana do mělkého „U“ nebo hlubokého „V“ járku máme širokou škálu možností … Ano, ale pozor, použité typy (potažmo průměry) lana a způsoby založení nelze kombinovat libovolně, nutno dodržovat pokyny „příbalového letáku“ – ostatně jako vždy u každé pomůcky! To tam nebylo zdůrazněno, za což se omlouváme…

s

Šťastnými majiteli GORE-TEXOVÉHO® oblečení od firmy Tilak se za rok 2004 stali Martin Obst a Jan Rutar za článek: Tuning ve stěně Glockneru (M6/04 str.12). Máte-li pocit, že byste svedli článek lepší, tak jej napište a pošlete nám jej! Soutěž pokračuje i pro rok 2005.

TEFLON na lanech značky LANEX Nová povrchová úprava lan DuPont™ TEFLON® fabric protector použitá na všech dynamických lanech kolekce 2005 u úprav WR-T a CIAP-T zvyšuje oděruvzdornost a vodoodpudivost lana a poskytuje jeho ochranu před ulpíváním prachu a špíny. Celkový uživatelský komfort lana je tak vyšší a prodlužuje se i jeho životnost. Více na: www.mylanex.cz

Pravidla soutěže pro rok 2005: Musí jít o výpravy, které podnikli amatéři (tedy nesponzorovaní lidé). Článek by neměl mít více jak 8.500 znaků včetně mezer. Výpravy musí být kolektivní (tedy žádná osamělá sóla) a musí se při nich lézt. V jednom kalendářním roce můžete přihlásit pouze jednu akci.

SBG II při slanění na tenkém laně

V daném případě SBG II je přípustné jističův konec založit do „U“ járku jen v případě použití více než 9,4 mm tlustšího lana (dle „příbalového letáku“)! Ona „univerzální věta“ v M 6/ 2004 o možnosti kombinací by mohla svádět k libovolným kombinacím, což nelze (čtěte „příbalový leták“)! Na fotkách v M6/2004 je vše „nezranitelně“ správně, jističovo lano je vždy ve více brzdivém „V“ vhloubení. Na tlustém laně a s procvaknutou spodní dírou v krku SBG II lze použít i méně brzdicí „U“ járek, ale u slabších lan a jiných způsobů založení lana se „Účku“ vyhněte, abyste se nedivili „jak to jede“! Za upozornění na „díru v legislativě“ moc děkujeme pozornému čtenáři Romanu „Tilak“ Kamlerovi, který si SBG II oblíbil a „najezdil“ s ním jako nikdo jiný. Chroust

40

Vítězný článek vybírají zástupci firmy Tilak – více než jen stupeň lezeckých obtíží hodnotí zprávu o celé akci (úroveň textu, kvalita fotografií)

Jak se přihlásit?

Magnum – Kostka Magnesium Carbonate. Váha: 57 g Magnum je speciálně vytvořené magnézium pro všechny lezecké aktivity, jako jsou sportovní lezení na umělých stěnách, skalky nebo bouldering. Dobře absorbuje pot a vlhkost. Vytváří skvělé tření mezi prsty a chyty. Let‘s rock! Doporučená MO: 65 Kč Více informací na: www.singingrock.cz

Stačí poslat soutěžní text na adresu redakce a zřetelně uvést, že se jedná o „Soutěž s Tilakem“. Na tomto místě musíme poznamenat, že jsme v loňském roce z kapacitních důvodů některé články nemohli otisknout. Každopádně zvažujeme možnost, jak i neotištěné články zařadit do soutěže (například na našich www stránkách). Takže neváhejte a piště!

A o co se soutěží? Jsme lezecký časopis, takže je jasné, že při lezení potřebujete co nejkvalitnější výbavu. Vyhrát tedy můžete dvě sady GORE-TEXOVÉHO® oblečení, model Raptor.

mix ■ Největší horolezecký areál otevřen Boom krytých umělých horolezeckých stěn a boulderingových areálů završilo 5. března (oficiálně potom až 14. března) letošního roku otevření největšího horolezeckého lezeckého centra Mammut v Praze-Holešovicích (avizováno v minulé Montaně). Libor Hroza a Radek Císař přišli s nápadem vybudovat lezecké centrum nejen pro závodníky, ale takové, kde si svoji cestu najdou i postarší břicháči, začínající horolezci, vysokohorští turisté i horolezecká

drobotina. V bývalé tovární hale na Bubenské ulici vyrostl boulderingový kout o rozloze 250 m2. Stovky jištěných cest vysokých více než deset metrů o celkové rozloze 1.100 m2 nabízejí všechny varianty skalního lezení – prstovými spárami počínaje, přes široké komíny, sokolíky, až po strop dlouhý 18 m s několika možnými lezeckými variantami. Co je však zcela mimořádné při porovnání s ostatními lezeckými areály je dřevěné sloupoví a krápníková stěna se silonovými chyty s výseky pro dry tooling, neboli lezení se stoupacími železy a cepínem. Areál má i svého tištěného průvodce, dětský koutek pro odložení dětí, mučicí posilovací hrazdy a dokonce i cvičnou stěnu pro nácvik jištění (zakládání uzlů, hodin apod). Slavnostního otevření přestřižením lana se zúčastnil i mistr světa Tomáš Mrázek. Jaký je jeho názor? „Mohu to tu porovnat i s ostatními areály ve světě. Je tu skvělá boulderovka i bezvadné stěny. Není to jenom pro vrcholové horolezce, ale i pro běžné lezce stoupajících třeba jenom do šestky. Já bych potřeboval větší výšku, více převisů, ale já jsem extrém. V zahraničí rostou tyto areály v centrech volného času a myslím, že brzy nastane doba, kdy lidé budou více než do skal utíkat do těchto stěn. Nezabere to tolik času, neprší tam, jsou tam i hospody a večer jsou zase doma.“ Je tu cesta, která by ti dala hodně zabrat? Těch tu je, ale je jenom otázka času, než si je člověk zapamatuje a potom už nebudou těžké. Není takový problém stěnu postavit, horší je se o ni starat, pečovat o ni, vyměňovat a čistit chyty a hlavně často měnit cesty. Budeš tu trénovat? Teď už mám dobré podmínky. Bydlím na Dukle Praha a určitě dva tréninky ze svých čtyř fází budu mít tady. Moc se na to těším. Letos se chci dostat do světové špičky v lezení po skálách a tady bude velmi dobrá příprava. Otevřeno denně od 10.00 do 23.00 hodin. Aktuální informace o vstupném a chystaných akcích na www.stenaholesovice.cz text a foto

Boris Hlaváček

41

Tatry

Satan (2.432 m) SV – stena Je jeden z výrazných štítov vo Vysokých Tatrách, najvyšší bod v hrebení Bášt, ktorý sa vypína asi v polovici celého hrebeňa. Od Diabloviny ho oddeľuje Satanové sedlo, presnejšie od Čertovho hrbu, kým od Prednej Bašty ho delí sedlo nad Červeným žľabom, Satanová vežička a Satanov zárez. Satan má dva vrcholy, severný a južný približne rovnako vysoké. Jeho severovýchodná stena vysoká 530 m spadá do Mengusovskej doliny. Pre horolezcov je zaujímavá len tzv. „Galéria Satana“ vysoká viac ako 200 m, ktorá bola z horolezeckého hľadiska objavená pomerne neskoro. Až v roku 1972 poľskí horolezci svojim výstupom stenou Galérie Satana upozornili na lezecké možnosti tejto zabudnutej steny. V súčasnosti výstupy cez Galériu patria medzi populárne a často lezené výstupy, hlavne v zimnom období, k čomu prispieva i blízkosť Popradského plesa. Najrýchlejší zostup z Galérie Satana je zlaňovaním cestou „Magická línia“ alebo cestou „Zeman, Žáček“, v ktorých sú umiestnené zlaňáky. Prehľad výstupov: 1. „Červený žľab“ kl. III, IV-, 3 hod., AP/21, K/185 W. Jerominowna, M. Zaruski, A. Znamiecki, IX. 1912 1. zima: Chamrad, D. Charvát, J. Dobrovolný, L. Šrámek, Vaněk, Z. Záboj, V. Zachoval, 27.III. 1948 2. „Ľavým okrajom steny“ kl. II, 3 hod., AP/19, K/185a K. Jurzyca, vodca J. Galka, leto 1897 1. zima: Z. Korosadowicz, 2. IV. 1946 3. „Vhĺbením“ kl. II, 2 1/2 hod., AP/18, K/181 K. Jurzyca, vodca J. Galka, leto 1897 1. zima: K. Fedorowicz, A. Krawczyk, E. Lipowska, L. Musiol, M. Paullyová, IV. 1972 4. „Grószova a Gyorffyho cesta“ kl. miestami II 2 a 1/2 hod., AP/ 9, K/182 A. Grósz, I. Gyorffy, 8. VIII. 1920 1. zima: E. Formanová, Č. Harníček, M. Tichák, 12. IV. 1951 42

5. „Grószova cesta“ kl. II-III, 2 a 1/2 hod., AP/8, K/183 A. Grósz, 17. VII. 1920 1. zima: F. Pašta, J. Podsedník, 23. III. 1956 6. „SV rebrom“ kl. III, 2 a 1/2 hod., AP/12 V. Kecer, F. Ždiarsky, O. Chudý, J. Krištúfek, 3. X. 1965 2. výstup: J. Hierzyk, A. Nowacki, 10. VII. 1968 1. zima: L. Musiól, J. Wiltoszinski, 4. III. 1979 7. „Bez boja neodídeš“ kl. VI, A0 V. Jakubec, J. Svrček, 21. II. 1998 8. „Pilier“ kl. IV, 8 hod. D. Gielnik, J. Wolf, 14. II. 1988 9. „Vodný žľab“ kl. V+,A0, P. Jackovič, J. Nemec, M. Pšenek, 30. XII. 1988 1. zima: P. Bačko, R. Kunak, M. Greštiak, J. Kmeť, 22. II. 1998 10. „Magická línia“ kl. V+, A3, 8 hod. P. Jackovič, M. Pšenek, 18. I. 1987 1. zima: P. Packo, J. Lovás, 26. II. 1988 11. „Prostriedkom čelnej steny“ kl. VI, 12 hod. J. Jasinski, B. Mazurkiewicz, L. Zabdyr, 7. IV. 1972 12. „Direttissima“ kl. VI, A0, 6 hod.

P. Jackovič, J. Skokan, 16. VII. 1995

1. zima: P. Klesz, M. Sekelský, 26. I. 1998

13. „Popradská strecha“ kl. VI, A2, 6 hod. P. Jackovič, J. Skokan, 17. IX. 1995

14. „Popradská cesta“ kl. V-, A0, 5 hod., AP/14 J. Gazík, M. Pelc, 25. II. 1978

10

14

16

18

15. S. Zeman, M. Žaček, kl. V+, A2, 17 hod., 5 – 6, 20. II. 1983 Pozn.: vrchná časť výstupu je zhodná s poľskou cestou č. 11

18. „Cesta pre Kašpara“ kl. V, A2, 14 hod., AP/17 A. Ferancová, Z. Drlík, J. Rybička, 28. I. a 7 a 9. II. 1979

16. „Stredom steny“ kl. V, A2, 12 hod., AP/16 Z. Drlík, J. Rybička, 20 a 23. I. 1979

19. P. Jackovič, J. Skokan, kl. VI+, A1, 6 hod., 14. VII. 1996

17. „Pravou časťou steny“ kl. V-, A2, 10 hod., AP/15 P. Bednařík, J. Kulhavý, 20. I. 1979

text foto

Jozef Gurník Ladislav Janiga

43

galerie

Cimon della Pala

(3.185 m)

Jihozápadní stěna Převýšení: 600 m Pohoří: Dolomity, skupina Pale di San Martino Cimon della Pala představuje nádherný vrchol, výrazně dominantní v kouzelné horské skupině Pale di San Martino. Při pohledu od západu působí dojmem subtilní věže. Z horolezeckého hlediska nejzajímavější jihozápadní stěna je velmi široká a nabízí řadu kvalitních cest různých stupňů obtížnosti vedoucích většinou v pevné skále. Východiska: ❚ Turistické centrum San Martino di Castrozza (1.444 m) ❚ Středisko v sedle Passo Rolle (1.980 m) Nástup: ❚ Po značené cestě č. 712 z lokality Malga Fosse na silnici Passo Rolle – San Martino di Castrozza; 1,5 až 2 hod. ❚ Ze San Martina di Castrozza přes Malga Pala (1.897 m); 2 hod. ❚ Od stanice lanovky Colvedere (1.965 m); 1 až 1,5 hod. Výstupové cesty: 1. SZ pilíř G. Melzi, G. Zecchini, 11. 8. 1893 Obtížnost: místy III. Nástup cca 2 hod. od Malga Fosse, délka cesty 550 m, čas výstupu 3 hod. Zajímavá a krásná cesta. 2. Via dei finanzieri R. Reali, S. Vinco, 14.–17. 7. 1968 Obtížnost: VI, A3, k dojištění skoby, smyčky a expresky, Cesta s velmi lámavou skálou, nepříliš vhodná k opakování. 3. El Marubio M. Zanolla, A. Sorato, C. Zorzi, A. a M. Zagonel, 1995 Obtížnost: 2 délky IX-/IX (7b+), 1 délka VIII+/ IX- (7b), štandy zajištěny, část mezijištění ponechána, k dalšímu jištění několik skob, menší vklíněnce, friendy 1 až 3, smyčky, délka cesty 350 m, 10 hod. Velkolepá náročná „Manolova“ cesta v pevné skále, delší úseky bez mezijištění, pevná skála. Jediné známé opakování Bubu Bolem.

Cimon della Palla

Becco del Cimone

5 7

10

3 4 2

6 8

9

1 Colvedera

Obtížnost: 1 úsek VI, často V, vlastní jisticí prostředky včetně několika skob, délka cesty 550 m, 6 až 8 hod. Logická klasická cesta vedoucí převážně v kvalitní skále. 6. Via Leuchs G. Leuchs v sólovýstupu, 11. 8. 1905 Obtížnost: 2 úseky IV, občas II a III, k zajištění smyčky a vklíněnce, 5 hod. Klasická, oblíbená a často lezená cesta s místy lámavou horninou.

4. Direttissima „Fiamme Gialle“ R. Zagonel, C. Plattner, D. Busin, 8.–10. 8. 1963 Obtížnost: VI, A2, částečné zajištění vrtanými skobami, vlastní jisticí prostředky včetně 20 expresek, délka cesty 550 m, 8 hod. Klasická obtížná cesta, vedoucí místy po skobách, ve spodní části jsou travnaté úseky.

7. Varianta „Buona compania“ S. a G. P. Scalet, F. Faoro, G. P. Zortea, 4. 7. 1976 Obtížnost: 1 náročný úsek VI, A2 a A4, dále IV až V+, část zajištění ponechána, k dojištění vlastní vybavení, také 1 cliff, délka varianty 250 m. Varianta přímého výstupu na vrchol v dobré hornině.

5. Via Andrich A. Andrich, Mary Varale, F. Bianchet, 6. 9. 1934

8. Via Bertl/Kleisl J. Bertl, L. Kleisl, 8. 9. 1935

44

Bivacco Fiamme Gialle

1

11

Obtížnost: 2 úseky VI, často IV a V, vlastní jisticí prostředky, 8 hod. Klasická cesta, převažuje kvalitní skála. 9. Pilíř „Giarasole“ G. a R. Corona, 11. 10. 1986 Obtížnost: VI+, převážně V až VI-, 2 místa A0, vybavení – lana 60 m (!), k zajištění smyčky (hodiny), vklíněnce, friendy, několik skob, 18 délek, délka cesty 700 m, 8 hod. Nádherná obtížná supercesta klasického typu, místy se vyskytuje lámavá hornina (5., 10. a 18. délka).

Rosetta – návrat do San Martina di Castrozza lanovkou. Literatura: ❚ Pale di San Martino, Arrampicare, Camminare, Volare, S. Scalet, Edizioni Versante Sud, Milano, 2002 Mapy: ❚ Pale di San Martino, Edizioni Turistiche Geografica, Primiero, 1:25.000 text a foto

Jiří Novák

10. Normální cesta JV úbočím L. Darmstädter, L. Stabeler, C. Bernard, 9. 7. 1889 Obtížnost: místy II, nejobtížnější úsek (30 m) je zajištěn fixním lanem, vybavení lano, smyčky a karabiny, 3,5 hod. od chaty Rifugio Rosetta. Oblíbená, frekventovaná cesta na jeden z nejatraktivnějších štítů Dolomit. 11. Via ferrata Sestup: Normální cestou (č.10) k bivaku „Bivacco Fiamme Gialle“, 1 hod. a dále k chatě Rifugio

45

a jdi... Za demotivaci neruèíme!

Bez senzací – „Zdar, Jíro, slyšel jsem, žes blízko Ostravy. Mám tam v Le Blocu diáky, nechceš je zkouknout? Byl jsem lízt i ve Skotsku, paráda!“ Pravda, poblíž jsem byl, ale v zařízení, ze kterého večerní opušťák se loudí dost těžko. Zato na televizi můžete čučet třeba do rána. To Skotsko mě dostalo. – „Tak ve Skotsku, Máro, jo? Poslouchej, v televizi říkali, že tam nějakej Čecháček s místňákem málem dali kůžu v těch jejich pidivelehorách.... Ty, Máro, nebyls poblíž?“ – „Zatracená globalizace, v týhle Evropě si už člověk nemůže pohodit ani slušnej zážitek za plnejch podmínek! Žádné drama, normálka se to trochu protáhlo a přešlo v test vybavení. Bylo to dobrý po všech stránkách. Pár desítek hodin v zimě venku, no! Jediní, kdo naši pohodu nepochopili, byly všechny možný místní televize. Takže pro Montošku žádná senzace nebude!“ Takže bez senzací přepsal z telefonu -šp-

dobře byly závody uspořádané. Podle kluků, kteří byli na obdobných závodech ve světě, přišlo srovnatelně (ne-li více) lidí. I cesty byly postaveny perfektně.Všechny nás pěkně rozřadily.“ Rýpavá otázka, nemyslíš, že Doudlebák je lepší, akorát měl smůlu s diskavlifikací pro překročení časového limitu? „Ne. Jemu došel čas, já vsadil na to, že musím jet bez odpočinku. Je pravda, že jsem se poučil z jeho chyby, ale jinak než díky času, se nedají soutěžící rozřadit. To bys taky mohl v každém

těžším místě vyklepávat, a pak to lézt třeba 20 minut.“

59 vrcholů Od roku 2003 sbírá Aron Ralston všechny kopce nad 14.000 stop (cca 4.500 metrů) v Coloradu. Před nedávnem se dočkal. 59 vrcholů, všechny sólo a v zimě! Jde zejména o důkaz silné vůle – Aron se stal známým širší veřejnosti díky nešťastné nehodě při kaňonyngu, kdy si sám musel amputovat ruku kousek pod loktem. Vrcholy začal sbírat ještě před nehodou a po zotavení z úrazu usoudil, že není důvod se vzdát.

Nový nástup Jakoby nebylo lezení na Cerro Torre už dost tak těžké, přidali Slovinci Andrej Grmovšek a Silvo Karo nový nástup v cestě Compressor Route. Více v příští Montaně.

Životní forma Dani Andrada (30) ukazuje, že mu to leze. 10.3. se mu podařilo dokončit svůj projekt Definición de Resistencia, Terradets (Španělsko). Cesta je vlastně spojením Definición de Acción (8c) a Esencia de Resistencia (8c+) a mohla by být za 9a (8c+?).

Mistrovství ČR v lezení na ledu foto: Martin Vrkoslav

První mistrovství ČR v lezení na ledu (více informací na str. 60) Prvním mistrem ČR v lezení na ledu se stal 5.2. t.r. Dušan „Stoupa“ Janák. Jaké jsou pocity vítěze? „Překvapilo mě, že jsem to vyhrál, rovněž mě překvapilo, jak

Šťastný konec Tommy Caldwell, jeden z nejvšestrannějších skalních lezců v Americe, si poranil loket a zlomil zápěstí pří pádu na zem v Indian Creek (Utah), USA. Lezec lehce nastoupal na poličku v asi deseti metrech, kde si chtěl založit první jištění... a vtom se polička urvala. Rekonvalescence zabere asi měsíc.

Také někdy nadáváte na počasí? Představte si nehostinné podmínky Chile, údolí Azufre a Cochamó, kde prší i více než 300 dní v roce a malou italskou expedici vedenou Simone Pedeferriovou... a 40 dní krásného počasí. Tým si „vychytal“ snad nejlepší podmínky za posledních deset let. Výsledkem je několik přelezů, a to i 7b+ OS), a prvovýstupů, vše do délky 700 m a obtížnosti 7c. Má tak někdo kliku!

46

Zlatý cepín Cenu Piolet d‘Or, která se pravidelně uděluje ve Francii, dostal za rok 2004 za průstup severní stěnou Jannu ruský tým. Rusové udělali ve stěně nekolik pokusů, vše ve svém typickém „stylu“, než se jim konečně podařilo v květnu loňského roku uspět. Steve House, muž, který kritizoval porotu (vedenou polským horolezcem Krysztofem Wielickim) za přílišnou oblibu v nealpských stylech výstupů, dostal „Cenu veřejnosti“ za svůj sóloprvovýstup na K7 v Pákistánu.

8b OS Kleman Becan přelezl OS stylem cestu El Orucolo v Oblasti El Chorro. 8a na on sight snad už ani nepočítá.

Manželský pár Dean Potter a Steph Davisová (o její excelentní formě jste se mohli dočíst v Montaně 4/04) se vypravili za lezením do Patagonie. Krom několika hodnotných výstupů (jako byl ten jednodenní na Torre Egger) došlo i na skákání s padákem – tedy na první base jump v oblasti. Potter se už dříve připravoval na seskok z Cerro Torre, ale nepřály mu podmínky. Vše si ale vynahradil po výstupu Jižním Pilířem na El Mocho, a to způsobem hodným zkušeného mažela. Poté, co se svou ženou zdolali cestu Bridwell-Staszewski, vybalil padák a skočil... a nechal svou choť slaňovat samotnou.

M13+ Zimní návštěva Québecu se „Žéňovi“ Krivošejcevi vyplatila – spolu s Willem Gaddem přelezl Pilt Down Man M12/12+ , Troglodite M10, Neolitik M11+ a Cave Man M10-. Hlavním úspěchem se ovšem stalo přelezení The Game M 13+. Při přelezu Krivošejcev nepoužil patní ostruhu ani anatomicky tvarovanou rukojeť cepínu ulehčující odpočinek. Jde o druhý přelez v „nové vlně“ v mixovém lezení.

Iker Pou Známý Španěl si zaletěl do Grampians (Austrálie) – výsledkem jsou přelezy boulderů Eve Ręve, 8B+ a Cave Rave 8B. I když, 30 pohybů, to je spíš už traverz nebo sólo, ne?

Skotská jedenáctka Nebojte, nejde ani o mladou dívku, ani o skotský fotbalový tým. Dave McLeod, talentovaný britský mladík, přelezl cestu The Hurting (Cairngorm, Skotsko). V létě jde o E4 6a, v zimě je to docela solidní „vražda“. 19. 2. t.r. si Dave cestu napřed proslaňoval, a (na druhý pokus) i přelezl. Ten den byly typické skotské podmínky – mlha, vítr – a k tomu ještě pochybné spárky jedné z nejtěžších klasických mixových cest světa, a je vám hned jasné, že měl Dave co slavit. K francouzskému 8c, 8A+ Fb a mixovému M12 si tak ještě přidal skotských XI. Jeden aby už to četl se slovníkem!

Český Honza Jan Doudlebský takřka uspěl v OS přelezu jedné M10+ v Kanderstegu (Tomahawk). Nebýt vylomeného ledu při výlezu, mohlo jít o M10+ na OS, takhle je to „jen“ druhý pokus. Aktér přelezu se nám vytrvale vyhýbá, koneckonců, svůj portrét v Montaně už měl... Obrázky a pár autentických řádků přímo od našeho mixového mága v nekterém z příštích čísel. Taky sem někam máme napsat (citujeme), že: „Vylezli jsme se Stoupou Rodeo v Gasteinu, a to bylo ještě hustší... ale fotky z toho nejsou.“

Usnesení VH ČHS konané 20. 3. 2005 v Praze VH bere na vědomí: • Zprávu mandátové komise • Zprávu předsedy ČHS a předsedů odborných komisí • Zprávu předsedy ČHS o splnění usnesení VH ČHS 2004 (mimo bodu – prodloužit dobu platnosti průkazů instruktorů ČHS vydaných nebo prodloužených od roku 2003 na 7 let. Dle předpisů U.I.A.A. nelze na déle než 5 let). VH schvaluje: • Zprávu o hospodaření za rok 2004 • Zprávu revizní komise • Návrh rozpočtu na rok 2005 • Udělení čestného členství ČHS Jiřímu Novákovi • Příspěvky na rok 2006 v nezměněné výši a struktuře VH zvolila: • Předseda ČHS – Alena Čepelková • I. místopředseda (ekonomické záležitosti) – Jiří Novák • II. místopředseda (organizační záležitosti) – Igor Novák

• Výkonný výbor – Stanislav Šilhán, Pavel Weisser, Josef Uherka, Soňa Boštíková • Předseda revizní komise – Zdeněk Vévoda VH ukládá VV: • předložit na příští VH ke schválení návrh aktualizovaných stanov ČHS, který by zahrnoval vývoj v minulých letech • zpřesnit a doplnit všechny předpisy, které se týkají závodů, nominací a reprezentace • zplnomocňuje nově zvolený VV, aby v jeho funkčním období mohl zakoupit nemovitosti pro účely činnosti svazu VH ukládá RK: • prověřit a na VH 2006 předložit zprávu o kontrole třech finančně největších akcí ČHS

Zapsala návrhová komise ve složení: Jiří Všetečka, Tomáš Kublák, Soňa Boštíková

Graham Dave Graham přelezl v Chronicu nový boulder za 8C. Název cesty nezapře jeho „meditativní období“ v Asii – „From Dirt Grows The Flowers“. Více se nám zatím nepodařilo zjistit. Zpracováno podle serverů: www.climbing.com www.digitalrock.de www.8a.nu www.planetmountain.com www.webclimbing.com www.klettern-magazin.de

47

info

Naše ledy

slabá. Víc ledu, a může to být hodně slušné lezení. Celá tato oblast stojí za hlubší zkoumání. Ledíků je tu víc, ale chce to nezapomenout doma návleky. Krásné, jednodušší lezení mohou také přinést přepady u přehrad. Pozor, každý by měl zvážit, jestli jsou přístupy bezpečné! Pro představu se dá uvést pravý sušší přepad přehrady Naděje v Lužických horách. Podle mě jde, pro trénink lezecké techniky, o ideální místa.

Následující text si neklade nároky na úplnost. Měl by být spíš ukázkou, že kdo chce lézt, způsob si vždy najde. Ruku na srdce, napadlo by vás vyhledávat ledy na digitálních mapách na Internetu? Hned na začátku je třeba poděkovat Internetu. Protože díky němu můžeme najít něco o ledech u nás. Nějaké to místo, kam se dá zkusit jít změřit své síly s přírodou. Je překrásné sledovat, jak se každý víkend ledová plocha mění proto, aby se ztratila, a napřesrok tu byla znovu. V jiné originální kráse. Začněme třeba slovem Ledopád, které zadáme do vyhledávače. Pár dobrých lidí sdílí své poznatky k lokalitám. Jejich zkušenosti s těmito rampouchy nejsou také k zahození. Pro ty, co tuto možnost nemají, budou snad následující řádky usnadněním v orientaci. Lezení ledů již není u nás v začátcích. Počet lidí, kteří kolikrát vyčkávají frontu pod rampouchy, začíná být už početnější, a je tak přesvědčivým důkazem těchto tvrzení. Každopádně zkusíme zrekapitulovat pár lezeckých lokalit i pod krutou vahou předchozího faktu. Krásná, sice hodně známá, lokalita je starý lom v Oldřichově v Hájích (kaskáda dvou teras o výšce cca 20 m), kousek od Frýdlantu. Hodně pěkné informace jsou např. na www stránkách horolezeckého klubu Nového Města pod Smrkem. Pozor! Opravdu se sluší se v hodně příjemné hospůdce, která je kousek výš nad branou do lomu, dovolit o vstup. Lom je soukromý a patří „Kozovi“, majiteli zmiňované

O trochu náročnější může být veliký vodopád v Adršpachu (výška cca 8 m). Auto se nechá na prostorném parkovišti v Dolním Adršpachu. Nedaleko je i nádraží ČD. Podle místních plánků celé oblasti se jednoduše dojde až k ledopádu. Je to odtok z jezírka, který je schovaný mezi skalami. O to déle, díky tomuto mikroklimatu s menšími výkyvy teplot, drží. Na první natažení to chce s sebou šrouby. Sklon odhaduji od 70° výš, do krátkých 90° částí. Nezapomeňme, že jde o pískovcovou lokalitu. Mačky, jiné zbra-

Štolpich - pod Jeskynní Věží

hospůdky. Vstup vám rádi dovolí. U hospody se také parkuje. Lom je pěkně viditelný ze silnice. Nabízí spousty ledových ploch s různou obtížností. Hodí se pár delších plochých smyc pro postave-

Starý lom v Oldřichově v Hájích

48

Adršpach - ledopád

Štolpich - Levá rovná 90III

ní horního jištění. Sklon ledu je mezi 80 až 90°. Další ledy se nachází nedaleko v údolí Velkého Štolpichu (výška cca 8 m). Cesta tam vede přes Hejnici do Ferdinandova. Auto se nechává před mostkem vpravo, skoro na konci obce. Následuje pěkná procházka po zelené a žluté turistické značce. Pak již příkré stoupání pod Jeskynní věž. Ledy nejsou rozhodně tak široké jako v předchozím lomu, ale jsou tu! Jeden kolmý, lehčí. Prostřední s letos těžším, kratším traverzovým přesunem z boční strany rampouchu na prostřední část. Tedy z boku na jeho hřbet. Kousek vpravo od předchozích rampouchů je třetí exemplář. Nemá příliš vody na vytvoření silnější vrstvy ledu. Jeho zajištění je náročnější. Glazura ve spodní pasáži je hodně

Klíč

ně a Vibram nejsou na skále dovoleny. Proto je třeba toto mít na zřeteli a nejít za svými cíli za každou cenu. Dvakrát měř a jednou řež – vše jen do ledu! Je-li dost sněhu a přijde krátká obleva, tak se nám pár ledíků objeví i na kopci Klíč, severně nad Novým Borem. Jde však převážně o mixové lezení. Asi nejlepší přístup je přes obce Svor,

Česká Kamenice

Česká Kamenice

směr Polevsko. V jedné třetině cesty je třeba změnit směr vlevo. Ze žluté turistické značky přejít na modrou, do lesa z asfaltové cesty. Lokalita možných ledů se nachází mezi západní a jižní částí kopce. Jsou zde ledy různých délek, sklonů a obtížností, s hojností mixů.

Dnes poslední zmiňovaná oblast se nachází kousek od České Kamenice (výška cca 20 m), vede tam silnička směr obec Mlýny. Za ostrou levou zatáčkou stojí po levé straně chalupa. Naproti ní se dá parkovat. Přejde se mostek přes potok a železnice. Následně směr asi 50 metrů po proudu potoka. Nalevo výš ve stráni kopce Střední vrch se nachází pěkná širší stěna. Ke konci zimy bývá celá pokryta ledem. Les poskytuje plno stromů pro vrchní jištění. Místy jsou zde kratší úseky do 90° a jeden kousek rampouchu se sklonem malinko přes 90°. Jinak asi vše nad 70° sklonu. text foto

Víťa Klika autor, P. Šorš, D. Šťastný

Dobrý sluha… Ať se nám to líbí nebo ne, oheň nás provází odedávna. Naštěstí, v jednom dílu Večerníčku jej dokázal človíček zažehnout sám, a tím se rapidně změnil chod dějin. To, že se tak náhodou stalo, bylo, myslím, vedlejším produktem při rozbíjení kokosového ořechu, kdy se chudák praštil kamenem, rozčílil se… a zbytek už znáte. Od těch dob je oheň dobrým sluhou, ovšem přísného panování se nevzdal. Užívaje si takhle letošní zimy, jež nás obdařila spoustou sněhu, donesla se z Patagonie ne moc veselá zpráva. Tisíce hektarů lesa v národním parku Torres del Paine lehlo popelem a coby „autor“ byl označen „český turista“. Cynik by namítl, že jihu Chile se beztak říká Ohňová země, tak co. V každém případě smůla. Divíte se občas uvedeným varováním týkajícím se bezpečnosti provozu všeho, z čeho šlehají plameny? Každý ví nejlépe, že přece jemu se to stát nemůže, ale jak se praví: „náhoda je svině“. Takové vaření ve stanu na vysoké bombě, to už chce cit pro rovnováhu. O benzinových „samoljotech“ ani nemluvě. Kurz PO by měl v tomto pří-

padě být samozřejmostí u celého osazenstva stanu. Je to s podivem, ale stále se dá natrefit na oblasti, kde se dají běžně dělat ohníčky, třeba aby večery u vína lépe utíkaly. Pravda, klacíky nejsou vždy pěkně vyschlé a tedy je potřeba „tomu trochu domluvit“. Tady si dovolím malou radu. Sirky či zapalovač si nachystejte dopředu, hromadu dřeva polijte benzinem a hned zapalte. Pokud prvně vylijete půl litru „techničáku“, a poté začnete chvějícíma se rukama lovit zápalky, je docela pravděpodobné, že se stihne utvořit tolik výparů, že to blafne, i když škrtnete metr od politého místa. Z vlastní zkušenosti mohu potvrdit, že se člověk minimálně lekne. Jak by dopadl drsný punker či „dreďák“, netřeba domýšlet. Máte-li strach, tak je tu řešení. Namočte špičku klacíku, zapalte, a ten pak hoďte z uctivé vzdálenosti do připravené hromady. Ale podotýkám, že tenhle způsob není výsadou hrdinů. A ještě malou hádanku. Tedy ne že bych byl diplomovaný přeborník v dané disciplíně, ale víte, co je to „polská ruleta“? Pozvěte pár přátel a sedněte si do kruhu. Doprostřed postavte vařič a nalaďte slabší plamen. Teď na vařič položte zpola plnou bombu s plynem. Zaujala vás tato společenská hra? To je dobře. Rupnou-li vám nervy a bombu shodíte, tak sice vypadnete z kola, ale asi uděláte taky dobře. Postup se opakuje. Samo sebou vyhrává ten „nejlepší“. Jak jsem slyšel, tak předávám. Bavte se dobře a žádný vylomeniny. Zdar! Vilém Pavelka

49

portrét

Josef Kulhavý – „Hvězda“ Portrét významného severomoravského horolezce přelomu 70. a 80. let

Jestli si myslíš, že jsi horolezec, pak skála musí být pro tebe hříčkou přírody, pivo nejkouzelnějším nápojem a žena orchidejí tvého života. Hvězdovo motto

O málokom koluje mezi horolezci tolik historek jako o Hvězdovi. A nutno přiznat, že v převážné většině pravdivých. Hvězda byl prostě unikátní – skvělý lezec ve skále i ledu, s lanem i bez, v Tatrách i na Pamíru. Co jej vždycky charakterizovalo asi nejvíce, byla jeho nevyčerpatelná energie, která dala vzniknout nejednomu extrémnímu výstupu nebo alespoň některé z jeho pověstných srandiček. Na jeho vyprávění bylo znát, že i když už na skály neleze, v tomto ohledu se i po létech u něj až tak moc nezměnilo.

50

Je o tobě známo, že než jsi začal lézt, závodně jsi skákal o tyči. Mohl bys zavzpomínat, jak ses ke sportu a k této náročné disciplíně dostal? Tak to musím úplně od začátku. Narodil jsem se v Bratislavě, kde můj otec vystudoval konzervatoř. Od pěti týdnů jsem ale vyrůstal u babky a dědy na Valašsku, na Bystřičce. Ve škole se hodně sportovalo, běhával jsem všechno od šedesátky po pět set metrů. Na závodech jsem pak i dost vyhrával, třeba běhy Mladé fronty. Cesta k tyčce? Docela zajímavá. Na Bystřičce byla pila a u ní hromada pilin, do které skákali o tyčích kamarádi. Po jejich vzoru jsem si o tři kilometry dále udělal z písku své vlastní doskočiště a začal trénovat. Můj velký vzor byl tenkrát Ludva Tomášek, který u nás o tyči skočil jako první pět metrů a hodně se objevoval i v televizi. Když se pak konaly přebory Dolní a Horní Bystřičky, jezdili jsme na ně na kole a každý z nás držel v ruce kus smrkové tyče... Pak jsem odešel do Ostravy do učení na elektromechanika v Ostravsko-karvinských koksovnách. Zašel jsem na stadion do Vítkovic, jestli bych mohl závodit v mladším dorostu. První jejich otázka se dala očekávat: „A kolik máš skočené?“ Po pravdě jsem odpověděl: „Tož, na smrku jsem skočil dva osmdesát dva!“ „Na smrku?“, díval se na mě podivně trenér Olda Jurák. Nakonec se ale nechal přemluvit: „Víš co? Tak přijď! Zrovna máme utkání a jednoho dorostence potřebujeme...“ Půjčili mi švédskou duralovou tyč a já s ní tehdy dokonce vyhrál. Skočil jsem tři deset a udělal krajský rekord. Ve Vítkovicích jsem už zůstal a postupem času se stal i mistrem republiky v dorostu. Po duralu přišly na řadu německé lamináty. To byla hrůza! Člověk nevěděl, kdy mu tyč při skoku prdne. Německý laminát když praskne, udělá ostny. Kdybych ti ukázal moji prdel, tak bys mi nevěřil. Mám ji celou posešívanou... Jeden osten mi dokonce projel tady ramenem. Nakonec jsem po někom z Brna dostal americký laminát a na mistrovství juniorů jsem skončil třetí, to už jsem byl druhým rokem na vojně. Tyč byla ale strašně tvrdá, tak jsem ji ošmirgloval. Asi jsem to přehnal, protože laminát hned potom praskl také. Celkem jsem při skocích zlomil osm tyčí... Kolik jsi skočil nejvýše? Čtyři čtyřicet dva. V té době to bylo opravdu hodně a i dnes bych s tímto výkonem mohl krásně bojovat a bodovat v národní lize. Dodnes sleduji, jak kluci skáčou. Jejich výkony se ale s těmi třicet roků starými moc srovnávat nedají, už se neskáče na německých laminátech. A smekám klobouk dolů před tím, jak dnes skáčou holky. Třeba Kateřina Baďurová – čtyři metry padesát jedna! Teď je sice v Praze, ale pochází také z Vítkovic. Tam bylo moje doupě, za Vítkovice jsem dělal první ligu. Zažil jsem tam opravdu mnoho. Tyčkaři to ve Vítkovicích neměli nikdy lehké, protože v zimě nebylo kde trénovat. Běžci si nedostatek tréninkového místa vynahradili pod tribunou, dálka se mohla taky někde odrbat, ale tyčka se nedala trénovat nikde. Neměl jsem se kde připravovat, a tak jsem se

daly knedlíky ze lžíce. U skákání jsem sice chytil hrubou sílu, ale pouze tu dynamickou. Žádná statika! Když jsem se pak v roce 1972 dal na lezení úplně, musel jsem začít posilovat úplně jinak a veškerou dynamiku předělat na statickou sílu. Za rok jsem pak přijel na Rábl, vylezl patnáct šestek sólo a vůbec mi nepřipadaly těžké. Šel jsem výkonnostně nahoru velmi rychle. O rok později jsem se dostal do juniorské reprezentace a za další dva jsem už byl ve velké. Každoročně jsem dělal padesát až šedesát výstupů v Tatrách, v létě i v zimě...

Vítězství v kategorii starších dorostenců výkonem 370 centimetrů s tvrdou duralovou tyčí na opavském přeboru Severomoravského kraje v roce 1968.

chtěl zdekovat do Třince, Rudé hvězdy nebo do Brna. Chtěl jsem skákat ligu a bodovat v ní. Vítkovice mne ale nepustily, pak se ke všemu přidala zranění... Na tyčku jsem se vybodl a v třiadvaceti začal s lezením. Jak proběhla záměna atletického stadionu za skály? Jednou mě vzal na Rabštejn v Jeseníkách Mirek Baláž, kladivář z Vítkovic. Říkal, že je tam poslední slanění. Mirek sice vážil přes sto kilo, ale k lezení měl vztah. Na Rabštejně běžně lítal trojky, čtverky... Tenkrát jsem vylezl Pavouka za šest. Byl jsem z něj ale tak vyřízený, že mi ještě v hospodě na Skřítku pa-

Tvůj raketový start na skalách bych ještě pochopil, ale v Tatrách? Abych pravdu řekl, po Západních Tatrách jsem už lítal dřív. Když jsem narukoval do Dukly Liptovský Mikuláš, často jsem dával Baranec, Baníkov... Líbilo se mi tam. Postupem času jsem dělal po Tatrách hrozné štreky, ale jen turisticky. Přecházel jsem ze severních dolin do některé z jižních, třeba z Javoriny přes Zadné Meďodoly do doliny Zeleného plesa. Tímto způsobem jsem poprvé poznával Tatry. Když jsem pak začal s lezením, zaměřil jsem se na hřebeny. S kouskem lana jsem jednou vylezl na Kežmarák, přeletěl s jedním slaňákem Vidlový hřeben a dolezl na Lomničák. Tou dobou se tam pohyboval oddíl vítkovických horolezců, jehož jsem byl členem teprve krátce. Staří klasici Sagan a Mikšovský se mě nahoře ptali: „Hvězdo, kde jsi byl?“ „Přelezl jsem si Vidlák!“, přiznal jsem barvu. Nebylo mi rady ani pomoci. Vyhodili mě z oddílu, ale za dva měsíce mě naštěstí vzali zase zpátky. Všichni jen říkali: „Hvězda, ten se zabije!“ Opravdové neštěstí

S Jirkou Romanovským na Kružberku při nácviku jištění u kruhu

51

bylo, že se mnou v začátcích nikdo nechtěl lézt. Ale byly i světlé chvíle – jednou neměl parťáka Zdeněk Brázdil, a tak jsme společně vlezli v Západní Lomnici do Hokejky. Zdeněk lezl celou dobu jako první a já to za ním vyloženě vyskákal po laně. Bylo to v době, kdy jsem na hrazdě udělal dvanáct shybů s dvacetikilovým závažím, takže i s báglem na zádech jsem cestu doslova proletěl. Na vrcholu jsme byli za dvě hodiny. Ve svých počátcích jsem byl opravdu perfektní druholezec. Časem mi už v oddíle povolili vylézt i nějakou tu délku na prvním konci lana. Došlo třeba na PP variant od Pochylých na Velkou Lomnickou věž, který tehdy neměl ještě mnoho průstupů. Tak tedy probíhal můj první rok v Tatrách na laně. Později jsem už byl v reprezentaci, a když jsem přijel z Kavkazu nebo odjinud, rád jsem hned zamířil do Tater. Přišel jsem třeba na Brnčálku, kde jsem se potkal s klukem z krajského družstva v Popradu. Navrhl jsem mu: „Pojď! Vyběhnem si Weberovku. Je to sice

zimní cesta, ale je to tam suché.“ Jenomže za dvě hodiny jsme už byli dole. Udělal jsem palačinky a zase povídám: „Pojď! Vylezem ještě Diretku!“ Tak jsme ji přeběhli taky. Nestálo se, jen se pořád lezlo. Když se zhoršilo počasí, šli jsme na kratší cesty – třeba na Volovku, kde jsme pravidelně práskli dvě tři cesty za den. V létě jsem si do Tater chodil opravdu odpočinout. Po dolinách jsem měl svoje skalní bivaky a postupem času na chaty už skoro vůbec nechodil. Vydržel jsem v nich i týden, deset dní. A v zimě? To jsem v Tatrách byl skoro pořád! Vynášel jsem na Slezan nebo jiné chaty, a tak jsem tam mohl pobýt měsíc v kuse nebo i víc. Těch cest jsem pak přelezl opravdu hodně, třeba Malý Kežmarák mám v zimě přelezený celý. Hodně si cením svého působení v Kazalnici Mieguszowiecké, kterou jsem přelezl celkem sedmkrát. S Láďou Starčalou jsem jednou v létě vylezl Superdirettissimu a strašně jsme se pak opili. Pamatuji si, jak se nás na hranicích ptali, jestli něco nepřevážíme. Láďa

52

strčil celníkovi hlavu do okýnka a po pravdě odpověděl: „No, opici!“ Tehdy se po Tatrách lezlo a zároveň i chodilo v jedněch botách a ty moje v Bielovodské dolině cestou pod Galerii Ganku začaly odcházet. I přesto jsme s Láďou přelezli Lapiňského komín za hodinu padesát, já na druhém konci lana doslova v roztrhaných ponožkách. Superdirettissimu na Kazalnici se nám s Mauglím podařilo přelézt i v zimě jako vůbec prvním bez porenčování1. Všechny výstupy si už ani přesně nepamatuji, musel bych se podívat do svého deníku. Strašně rád jsem lezl také staré klasické cesty – Birkenmajery, Stanislawy i Puškáše. Vždy jsem litoval, že jsem se nenarodil o nějakých padesát roků dříve, kdy se v Tatrách provozovalo pravé horolezectví. Tehdy vznikaly krásné a logické cesty. Ty naše už byly, bohužel, často udělané tak trochu na sílu... Mohl bys některé ze svých téměř pěti desítek prvovýstupů připomenout?

„Šalvěják“ ve Vysokých Tatrách, na který mám perfektní vzpomínku

Nástup do zimní stěny Zadné Bašty ve Vysokých Tatrách

Můj pravděpodobně nejznámější vede na Volovku, který ale patří spíše k těm lehčím. Nápad udělat cestu právě v těchto místech jsem v hlavě nosil docela dlouho. Jednoho dne pak Poldovi Sulovskému povídám: „Kolikrát jsem tuto plotničku už chtěl jít... Pojď! Zkusíme ji!“ Na Východný štít nad Železnou bránou se mi povedlo udělat krásnou cestu – vpravo od Kývaly. Je to opravdu pěkná linie a poměrně těžká, jen o ní málokdo ví. Myslím si, že dodnes není v žádném průvodci uvedená. Přitom všechny prvovýstupy jsme poctivě zakreslovali do knih na chatách. Asi jsou už poztrácené... Pěkná cesta vznikla také na Velkou Lomnickou věž vlevo od PP variantu. Ze svých prvovýstupů si docela považuji Superdirettissimu ve východní stěně Rysů. Její levou i pravou část tvoří snadný terén, v jejím středu se ale nachází obrovská střecha s docela náročným lezením. Nedávno jsem při sestupu ze sedla Váhy do Bielovodské doliny pozoroval, jak superku zrovna někdo leze. Nedalo mi to a kluky jsem zespoda alespoň slovně povzbudil... Přitahovaly mne technické cesty. Nevím, jestli má u nás někdo přelezené takové množství skobovaček jako já. A v zimě! Vždycky jsem se soustřeďoval hlavně na zimní prvovýstupy v severních nebo východních stěnách. Vzpomněl bych třeba Levý Ypsilon na Zadní Baštu s Jirkou Benešem-Mauglím, věž K3 v Rameni Kriváně nebo Direttissimu na Mlynárika, kterou jsme ale porenčovali, protože jinak se přelézt nedala. Pamatuji si, jak nám tehdy pravidelně chodil k nástupu do první délky rys. Nechávali jsme tam nějaké žrádlo a ráno bylo všechno sežrané. V cestě jsme strávili celé Vánoce. V manšaftu se totiž všichni hlídali, co kdo vylezl. A když Rybička se Šmídem v létě vylezli nějaký prásk, musela se hned vylézt i první zima. Aby nám jejich cestu na Mlynárika nikdo nevyžral, viseli jsme tam už 22. prosince. Tento trend vzájemného hecování se postupem času přenesl i na Kavkaz a Pamír. Jak se ti dařilo v těchto horách? V roce 1976 jsem na reprezentačním zájezdu udělal s Jardou Flejberkem prvovýstup jižní stěnou Džangi Tau. Byla to velmi těžká cesta, ještě dnes mi není do smíchu. Nahoru jsme lezli čtyři dny, další dva jsme pak slaňovali v mlze dolů a vůbec nevěděli kam. Dostali jsme se do ledovcového kotle a snažili se něco odjistit na piklu. Přímo před námi spadla z levé strany lavina. O dvě stě metrů níže se sesypala zase zprava. Podruhé jsme se narodili hned dvakrát během jednoho sestupu. Síla! Na Kavkaz jsem dorazil o čtyři roky později přímo z Pamíru. Byl jsem již aklimatizovaný, a tak jsem nejprve vyběhl načerno na levý vrchol Elbrusu. Z Prijutu odinnadcati tam i zpět mi to trvalo pouhé čtyři hodiny. S Jánom Špánikom a Jánom Vestenickým jsem se pak pustil do prvovýstupu na Šcheldu. Těžký oříšek! Byly tam pořád samé šedesátky, sedmdesátky – tvrdý vodní led. Pořád mi není jasné, že jsme vše vůbec přežili. A ten sestup! Doslaňovali jsme snad na poslední skobu. Za další dva roky chtěl udělat prvovýstup kousek od toho našeho Mauglí. Asi mu nepřálo štěstí jako nám a zůstal tam...

V osmdesátém roce jsem byl na Kavkaze i v zimě. S Poldou jsme působili v oblasti Elbrusu. Byla to docela hrůza, protože skoro všude byl sypký, přemrzlý a nedržící sníh. Něco úplně jiného než v zimních Alpách. Hrozné podmínky! Rusové nás po dlouhou dobu nechtěli ani nikam pustit. Často jsme museli vysedávat v baru a s námi i Finové, kteří pořád opakovali: „Hölkynkölkyn!“ Začali jsme se pídit, co to jejich „kenkelenke“ znamená. Sranda! Bylo to „Na zdraví!“, ale ve finštině... Pak jsme se snažili vystoupit na Kukjurt tlju – levý hřeben na Elbrus, který pochopitelně nebyl v zimě zlezen, skoro jako vše v okolí. V nástupovém žlabu jsme udělali dvacet metrů nahoru a hned sjeli zase o deset níž. Nakonec jsme jej celý proletěli v lavince ještě s dvěma dalšími kluky – Zábojníkem a Černíkem. Museli jsme se na výstup vybodnout, protože bychom jej asi nepřežili. A ani by pak pro nás nikdo nešel, protože na Kavkaze žádná záchranka nefungovala. Nakonec jsme se ale na nějaký kopec přece jen dostali a já dokonce vyběhl i na pravý vrchol Elbrusu – jako první Čechoslovák v zimě. Nebyla to legrace, kopec byl jedna velká „sklinka“. O rok dříve se na skalkách v blízkosti Prijutu odinnadcati rozbila dokonce Wanda Rutkiewiczová... Opravdu, v zimě se na Kavkaze moc lézt nedá. Je to tam dost o hubu. Letní Kavkaz byl ale perfektní vždy. Celkem jsem jej navštívil šestkrát, Pamír zrovna tak. V cílech reprezentačních výjezdů jsem měl docela jasno. Vždycky jsem se rozhodoval: „Já nejedu do žádných Alp, ale mezi ty blby. Pořád na východ!“ Všichni mi tehdy říkali, že jsem pako. V Alpách jsi snad ale něco přelezl taky, ne? Něco jsem přelezl s Mauglím v letních Julkách v Severní stěně Triglavu a přilehlých oblastech. Udělali jsme druhý nebo třetí průstup diretky na Stenar, navíc za jeden den. Nepříjemné! Nahoře jsme chytli sněhovou vánici. Ochladilo se, začaly padat kroupy. Stan jsme měli u Aljaževova domu, u kterého se vytvořil obrovský potok. Když jsme se ve tři ráno vraceli, vůbec jsme jej nemohli přebrodit. Ve stanu jsme se pak snažili rozdělat vařič, přičemž mě Mauglí nechtěně polil benzínem. Při zapalování mi chytla ruka, takže tento výstup nakonec skončil v nemocnici v Ljublani, kde mi za 500 dinárů stahovali kůži. Tehdy to bylo docela dost peněz... Zúčastnil jsem se také v roce 1975 neúspěšného pokusu o zimní přelezení Severní stěny Eigeru Japonskou direttissimou alpským stylem ostravskou výpravou. Skončili jsme tehdy nad druhým ledovým polem. Chytli jsme špatné počasí a museli slanit dolů. Na úspěšném přelezení o rok později jsem se už s klukama nepodílel2. Mezitím jsem se totiž dostal do reprezentace a těšil se už spíše na vzpomínanou Džangi Tau. S Mirkem Benou jsme v roce 1979 udělali první zimní výstup na Les Droites Messnerovou cestou. Mirek byl poprvé ve vysokých horách a opravdu si mákl. Do stěny jsme nastoupili bez aklimatizace hned druhý den po příjezdu do Chamonix. Ukázalo se, že to bylo šťastné rozhodnutí. Ostatní z reprezentace nastoupili

Vrcholový portrét

do cest v masívu Grandes Jorasses, a když se o pár dní později pokazilo počasí, museli utíkat ze stěny. Nám počasí vyšlo akorát. Cestu jsme vymastili nahoru za tři dny. Jednalo se o ledovou túru, vedoucí na skalní pilíř. Chytli jsme tak perfektní počasí, že mezi letními a zimními podmínkami nebyl až tak velký rozdíl. V Alpách tehdy reprezentace udělala spousty prvovýstupů. Kluci, co v ní byli, jeden vedle druhého, uměli opravdu lézt a lezení skutečně žrali, ať to byl Rak, Sláva Drlík, Standa Šilhán, Joska Nežerka, Igor Koller nebo Andrej Belica. Dneska mladým možná chybí jejich ctižádost a snad je to i jinou politickou situací. Tehdy se kluci chtěli dostat ven, kam každý nemohl. A díky tomu mezi nimi bylo i dost velké soupeření. Své sis „užil“ i v těch nejvyšších horách... Nejvíce se mi dařilo na Pamíru. Třikrát jsem vylezl na „Plešivce“ – Pik Lenina, dvakrát na Korženěvskou a jednou na „Komanče“. Vždyc-

Severní vrchol Nanda Devi, v pozadí hlavní vrchol s 900 metrů kolmou stěnou

ky jsem se velice rychle zaklimatizoval. Možná taky proto, že jsem se tehdy ve vysokých horách pohyboval každoročně. Problémy s výškou má občas každý, vždycky může přijít nějaká krize. Ale oproti druhým klukům jsem na tom ve výškách nebyl až tak špatně. V osmasedmdesátém jsem se zúčastnil první ostravské expedice na Nandu Devi v Indii. Chtěli jsme se na vrchol dostat nezlezeným severním hřebenem, ale dostali jsme se pouze na Severní vrchol – Malou Nandu. Dost jsem si tam zamakal a hodně natahal fixů... Na Malé Nandě jsem byl celkem třikrát. Spojovací hřeben na hlavní vrchol byl opravdu těžký – jedna věž následovala za druhou. Připadal jsem si tam jako na Vidláku v Tatrách, bylo to tam ale rozbité, rozchrastané. Když jsme překonali nejtěžší část hřebene a dolezli pod závěrečnou vrcholovou stěnu, zhoršilo se počasí. Mlha, sníh a my začali ztrácet orientaci. Konec srandy! Docela nerad na tento výstup vzpomínám... O tři roky později se pak kluci na vrchol přece jen dostali.3 Pozvání na druhou výpravu jsem tehdy také dostal, ale nakonec jsem se jí nezúčastnil. Chtěl jsem jet do Jižní Ameriky na reprezentační zájezd, a tak jsme se domluvili s Rakem a navzájem se prohodili. V Himálaji se mi líbilo moc, ale Peru bylo jedním slovem úžasné. Tábořili jsme u jezera, kde jsem denně nachytal dvacet až třicet pstruhů. Zanedlouho už je nikdo nechtěl ani vidět, a tak jsem je rozdával – Američanům nebo klukům z Nového Zélandu. Kazil jsem tím kšefty místním Indiánům, kteří je všem prodávali. Vůbec jsem se nedivil, když po návratu z našeho výstupu na Nevado Rasac jsem měl obě „ventky“ ukradené. Musel jsem pak počkat, až „indoši“ odešli na pastvu. Proběhl jsem jejich skalní obydlí a zase bylo s čím rybařit... V závěru našeho pobytu v peruánských Andách se nám podařilo přelézt novou cestu na Cerro Yerupaja a kousek vedle udělali krásný 53

prvovýstup Jihozápadní stěnou na Jirishancu Jaryk Stejskal se Slávou Drlíkem. Ten jejich byl velice nepříjemný, ve strmých ledech, ale my to také neměli moc lehké. Už jen nástup do stěny! Normálně jsme museli překonat trhlinu a proskobovat 25 metrů vysoký sérak, než jsme se vůbec dostali do stěny. Pak už následovaly šedesátky, sedmdesátky ledy a horní úsek tvořil tvrdý voďák. Když jsme dosáhli hřeben, museli jsme po něm přelézt ještě 200 metrů doprava až na samotný vrchol. Náročné! Hřeben tvořily naváté sněhové buchty. Hrozilo, že se i s nimi propadneme dolů. Tam jsem poprvé v životě viděl vidmo4, na jehož existenci jsem nikdy nevěřil. Byli tam se mnou ještě Ján Porvazník s Janom Krajíčkem a v mlze jsme neviděli stín toho druhého, vždycky jenom sebe. Zvedl jsem ruku a můj obraz na mraku ji zvedl taky. Oba mí parťáci viděli zase jen sebe – své vidmo. Ušli jsme ani ne dvacet výškových metrů pod Členové I. ostravské expedice Nanda Devi v roce 1978, Hvězda třetí zleva

Odjezd I. ostravské expedice Nanda Devi v roce 1978

Vysmátý Hvězda po návštěvě Istanbulu během I. ostravské expedice Nanda Devi v roce 1978

vrchol, na kterém byla sněhová čepice na spadnutí. I když jsme napsali, že jsme prvovýstup na Yerupaju vylezli, na vlastní vrchol jsme pro nebezpečný terén a snad i pro pověru s vidmem nevystoupili a raději sjeli dolů. Peru mne opravdu okouzlilo. Během zpáteční cesty domů jsme ještě zajeli k jezeru Titicaca, do Cusca a vyběhli na Machu Picchu. Tam jsme vylezli na Machu – jeden z vrcholů nad kdysi obydlenou pevností v sedle. Bylo to tam velmi zarostlé, docela strmé a kupodivu i docela vysoko. Bylo tam krásně. Během svého bohatého lezeckého života na skalách a horách ses potkal a také navázal

54

na lano se spoustou dnes již legendárních lezců... Vzpomněl bys některé? Bohužel, mnoho známých kluků z reprezentace buď uteklo nebo zůstalo v horách – Vlado Tatarka, Mirek Šmíd, Karel Jakeš, Jindra Martiš... Když si vezmu jen ostravskou expedici na Nandu Devi nebo Eiger, Leoš Horka, Petr Gříbek nebo Ladík Starčala, jeden vedle druhého tady už nejsou... To je na lezení smutné. Na Pamíru jsem často lezl s bratislavskými horolezci – se Zolo Demjánem, Peterom Valovičem nebo Jánom Porvazníkem. Hodně jsem si užil s Mauglím z Brna, kterému jsme také říkávali „Hauptrefa“. Až s odstupem času jsem na Téryně zjistil, že mnou objevenou cestu v Západní Lomnici, kterou jsme spolu kvůli špatnému počasí nedokončili, přelezl tajně s někým jiným. Jednou si to ještě budeme muset vyříkat! Tradičními parťáky na laně mi byli také kluci z domovského Vítkovického oddílu, který byl ve své době bez konkurence. Na rovinu – Tatranci na nás tehdy prostě neměli. V Ostravě byla dobrá parta – Jirka Romaňák, Bohoušek Kadlčík nebo Polda Sulovský, se kterým jsme se skvěle doplňovali. Vyloženě stabilního spolulezce jsem ale neměl. Vždycky jsem všechny obvolával, jestli se mnou nechtějí jet lézt... A když jsem v Ostravě viděl někoho z mladých kluků, že dobře leze, tak jsem jej brával s sebou taky. Z juniorů to byl Sváťa Lenárt nebo Pavel Mikuš, se kterými jsme toho společně dost vylezli. Nebo Pepík Milich-Kačer, který se později zabil na kole. S ním jsem dělal prvovýstupy na Porúbce. Když jsme měli v Rajeckých Teplicích soustředění, chtěl jsem tam taky udělat novou cestu – sólo. Pak jsem ale dostal strach, že „drbnu“ na zem. Zavolal jsem tedy na pomoc Andreje Belicu a společně jsme ji pak dolezli. Všiml jsem si, že jsi často preferoval lezení sólo... S Jindrou Martišem jsme byli mezi prvními Čechoslováky, kteří vylezli sólo na nějakou sedmu. Před námi se to podařilo jedině Pedrovi Bednaříkovi v Hindúkuši5. Oba jsme měli namířeno na jižní stěnu Korženěvské. Vyhlédl

jsem si cestu Budanova, kdežto Jindra k vrcholu postupoval žlabem mezi mnou zvoleným Budanovem a výstupem Romanova. Cestou jsem narazil na pět nebo šest nepříjemných délek ve skále, kde jsem se musel sám zajišťovat. V takové výšce docela nepříjemné! Čtvrtý den jsem byl nahoře. Jindra mne na vrcholu předběhl o půl dne. Po sestupu jsem musel čekat v základním táboře neskutečných čtrnáct dní na vrtulník, než mě hodil do Ačik Taše. Zoufalá situace! Při výstupu jsem totiž chytil strašného hemeroida. Hrůza! Sóla mě docela bavila, ale vždycky jsem k sobě potřeboval ještě někoho dalšího, aby byla na horách nějaká sranda. Prdele jsem si na horách užil opravdu hodně. To ti věřím. Mezi lezci o tobě koluje spousta legračních a mnohdy i docela drsných historek. Mohl bys některé z nich oprášit? Ježišmarjá, těch je... To o mě rozšiřuje Polda, že? Tak počkej, já mu taky „polepím“. Jednou jsem byl měsíc v Tatrách a přijel za mnou Polda s Pavlem Hendrychem. Nejprve jsme s Poldou vylezli prvovýstup na Volovku, a protože jsem měl narozeniny, šlo se slavit. Našetřil jsem nějaké peníze, a tak jsme zašli do hotelu Grand na Štrbském plese. Byli jsme tam úplně sami. Strašně, ale opravdu strašně jsme se opili. Pamatuji si jen, že když to na mě přišlo, nadzvednul jsem perfektní koberec co tam měli, a zalepil to přímo pod něj... Potom jsme ranním autobusem vyrazili do Polska, do Zakopaného. Přijeli jsme tam, nakoupili mlíčko, rohlíčky, máslo a všichni tři sedli v parku na lavičku. Ranní pohodička. V jednom okamžiku kolem nás procházela ženská se psem – takovým malým čoklíkem, který cupital za ní. Najednou koukám – jak měl Polda tu ranní pohodu na sobě, zvedl se a čokla nakopl. Vyletěl dobré tři metry do vzduchu... Ženská se otočila zhruba v momentě, kdy její pes byl v největší výšce. Lítal tam jako pták a Polda už samozřejmě seděl zase s tím svým naprosto pohodovým obličejem. Hrozné to bylo i s tou krabičkou... Pavel koupil u Mořského oka od nějaké ženské ozdobnou krabičku, jak je ručně vyřezávají zdejší

Kavkaz – Ajlama Poprvé na Kavkaz, poprvé s reprezentačním družstvem. Jak to dobře zní, ale také tak trochu mrazí a zároveň zavazuje. Horolezecký tábor Ajlama byl zatím pro zahraniční horolezce naprosté tabu. Jeho malé, skromné chatky, ale se vším všudy, co horolezec potřebuje, se krčí pod jižními svahy hlavního hřebene Kavkazu. Většina chlapců malé desetičlenné výpravy, jejímž vedoucím je zasloužilý mistr sportu ing. Ivan Dieška, má již aklimatizační výstup za sebou. Sovětské vedení nám předává dokumentační materiál z této oblasti. Mým spolulezcem je Jarda Flejberk. Ležíme v táboře pří 28 °C na spacácích a vychutnáváme poslední chvíle odpočinku. Naše oči pečlivě sledují 2.000 m vysokou stěnu Ajlamy a srovnávají skutečnost s plánky a náčrtky. Nemůžeme si stále vybrat. Vždyť je tu ještě tolik volného místa pro prvovýstupy na čtyřtisícové a pětitisícové vrcholy Šchary, Užguli, Ajlamy a další. Jejich 1.000 až 2.000 m vysoké stěny přímo lákají za poznáním. V západní části centrálního hřebene se vypíná do 5.050 m výšky Džanga, jejíhož vrcholu bylo už dosaženo pouze bočními pilíři. Je sice nejdále, ale přesto se s Jardou rozhodujeme pro ni. Balíme potřebný horolezecký materiál, potraviny a teplé oblečení. Brzy ráno nám sovětské vedení vychází vstříc a dává k dispozici auto, kterým si krátíme 35 km dlouhou nástupovou trasu o celou polovinu. Pozdě odpoledne se dostáváme se svými třicetikilovými batohy k ledovci Chalde, jenž se táhne přímo pod Džangu. Poslední sluneční paprsky si razí cestu k jižní stěně Džangy a my si prohlížíme to neznámo, které nás zítra čeká. Přijme nás stěna nebo chladně odmítne? Pod tíhou dojmů, únavy a přemýšlení usínáme. Budíček je v půl páté a začíná další z mnoha rán, která jsme již prožili. Je hrozná zima, vaříme a nastupujeme přes ledovec Chalde pod samotnou stěnu. Je 8. 7. 1976 sedm hodin ráno. Navazujeme se. O první délku si stříháme „papír, kámen, nůžky“, vyhrává ji Jarda. Dále pokračujeme na střídačku. Počasí nám přeje. Spodní část stěny není příliš těžká. Převládá většinou skalní lezení III. – IV. stupně obtížnosti. První bivak prožíváme v sedě s malou příchutí smůly. Mou neopatrností padá můj žďárák do prázdna pode mnou a k jeho zastavení nepomáhají ani nadávky na jeho účet. Jarda má naštěstí ještě náhradní, i když trochu roztrhaný. Rozdíly teplot mezí dnem a nocí jsou značné. Z 25 °C poklesne teplota k ránu na -4 až -6 °C. Na obzoru se klubou první červánky. Vařič bluet, jejž tisknu mezi koleny, si brouká monotónní písničku a k jeho prvnímu hlasu se přidává druhý – můj. Spousta nadávek, bez kterých by se ani horolezectví neobešlo, pochází tentokrát od ing. Flejberka. Mezi jeho vybranými slovy se dovídám, že něco strašnějšího ještě neslyšel. Jsem nucen přestat „zpívat“ – jak bych si to zodpověděl, kdyby Jarda dostal infarkt?

Raději se pouštíme do lezení. Skalní obtíže se postupně mění ve sněhové a ledové výšvihy. Postupem času nabíráme výšku. Slunce se plnou silou opírá do jižní stěny Džangy a teplem uvolňuje i ty největší kusy ledu a kamení. Ve dvanáct hodin již nejsme schopni postupovat. Z Džangy se stalo doslova peklo, jež se všude kolem nás otevřelo. Rozděláváme druhý bivak na jednom z nesčetných pilířů. Nadále prožíváme krásnou, ale tolik nebezpečnou hru. Při každém zasvištění letícího projektilu nám oběma zamrazí v zádech, ale časem si zvykáme. Několikrát se zahledíme do nastávajících obtíží a zaléháme do spacáků. Jsme právě v polovině stěny, která má bezmála 2.000 m výšku a 3.000 m šířku. Další postup je možný jedině v noci, kdy vše přimrzne a Džanga se uklidní. Večer nás čeká malé překvapení. Je poměrně teplo a vrchol zahalen v mlze. Přesto, i když počasí nevěstí nic dobrého, vydáváme se do boje se stěnou. Slaňujeme 80 m na ledovcové plato. Pomocí vývrtkových skob překonává Jarda ledovcový odtrh plata od stěny. Džanga vystrkuje růžky a její těžkostí začínají nabývat charakteru lezení v ledu 50, místy 60 až 70 stupňů sklonu. Nepostradatelnou službu zde dělají speciální horolezecké pomůcky pro takovéto podmínky. Cepín, ledovcové kladívko, ostré mačky, titanové vývrtky. Zase jedna délka, která je na mně. Sklon vodního ledu 60°. Mám za sebou 30 m lana a několik špatně držících vývrtek. Tlačím se k zamrzlému bloku, kde vidím výhodné stanoviště pro dobírání Jardy. Mám však smůlu, v bloku není žádná trhlina. Co teď? Situaci řeším nýtem. Začíná sněžit. Psí počasí. Nepříjemný nárazový vítr nedovoluje rychleji postupovat. Obtížnosti jsou značné. Stěna nám v horní částí nedovolí si odpočinout ani v jedné délce. Jsme už unaveni a promrzlí, smůla se nám opět přilepila na paty. Při manipulaci s lany uvolňuji jeden z volných kamenů a již slyším pode mnou bolestivý výkřik a palbu nadávek,

mně již dobře známých. Ale kdo vysvětlí, že jsem to nechtěl, omlouvat se v tomto prostředí nemá význam. Jardovo zranění ramene je bolestivé, ne však vážné. Přesto máme štěstí, že na vrcholový hřeben zbývá 4 – 5 délek. 15 hodin nejíme, nepijeme. Jsme oba unaveni a projevuje se i pětitisícová výška. Dostávám malou krizi, která trvá jen krátkou chvíli, zbývá mi ještě vylézt jednu délku nejtěžšího úseku výstupu. Vrcholový, kolmý a zaledněný komín. Veškeré pohyby si musím přikazovat, v levé a pravé stěně nacházím nepatrné výstupky ve skále pro hroty maček. Ruce nacházejí oporu v cepínu a ledovcovém kladívku. Po půl hodině dobírám Jardu. Nikdy jsem tak těžký úsek nepřelezl. Ve čtyři hodiny odpoledne bivakujeme. Vaříme bujón, čaj – polévku. Stále sněží, psí počasí. Vrchol však nemůže být daleko. Časně ráno vyrážíme. Ve 12 hodin odpoledne jsme na vrcholu. Mlha, sněží, místy se obloha protrhne, ale nedovoluje nám spatřit nic z toho, na co jsme se po celý výstup těšili – severní svahy Bezingijské stěny. Ani si neblahopřejeme, vždyť ještě nejsme dole. Po krátké poradě se rozhodujeme pro slanění stěnou, ale více vpravo, než jsme vystupovali, tam, kde jazyky Chaldského ledovce zabíhají co nejvýše do stěny. Čtvrtý a poslední bivak je pro pohodlí nejútulnější. Na ledovcovém platu vykopeme jeskyňku, ve které se konečně po čtyřech dnech natáhneme. Vždyť jsme dosud stáli nebo seděli. Já však nespím. Ztratil jsem brýle, a přesto, že slunce poslední dny svítilo málo, udělalo své. Zánět spojivek. Druhý den pozdě v noci se dostáváme pod stěnu. V tuto chvíli si snad ještě nedokážeme uvědomit váhu výstupu, ale jsme nesmírně šťastni. Ruce si podáváme až na ledovci Chalde, kde již nesněží, ale vydatně prší, na místě, odkud jsme se dívali před pěti dny na stěnu, do které ještě před tím nikdo nevkročil. text

Josef Kulhavý

55

Poláci. Byla krásná, dřevěná. Pavel byl zrovna zamilovaný do své kočky, tak na ni ještě nechal vyřezat ozdobným písmem: „Svému miláčkovi!“ Ženská mu ji pak zabalila. Teď si vem, že jsem byl už měsíc v Tatrách, pořád v jedněch trenkách. Úplně dofungovaly, byly zesrané, no hrůza! Když se pak Pavel vzdálil, s Poldou jsme mu tajně do krabičky přibalili i ty moje trenky... A pověstnou historku z Kružberku znáš? To jsme se jednou ožrali na oddílovém výpaďáku. Spali jsme přímo pod skalami ve stanech. Po lezení jsme se vypravili do Proletáře6. Po nočním návratu to na mě přišlo. Vyletěl jsem co nejrychleji ze stanu, u kterého ležel něčí ešus. Nablil jsem do něj, a pak jen zadělal víko. Ráno jsme se vzbudili ve chvíli, kdy u vedlejšího stanu starý Zavadil povídá: „Ty Růžo, ten guláš je jakýsi divný!“ Hodně jsme toho zažili i s Láďou Starčalou. Výpaďák co výpaďák, to jedna velká ostuda!

Hvězda při výstupu na expedici Nanda Devi v roce 1978, fixy nad 2. táborem

No, slyšel jsem toho o vás opravdu hodně. Jen pořád nevím, co jste udělali Belovi Kapolkovi, bývalému chataři z Téryny? Tehdy jsme s Karlem Utratou vylezli v zimě Brnčálův pilíř na Ľadový štít s novou variantou v jeho horní polovině. Z vrcholu jsem pak řval: „Kapolka je kokot!“ Jenže byla inverze, bezvadná slyšitelnost a vše bylo slyšet až dolů. Zespoda se jen ozvalo: „Hviezda! No počkaj až prídeš dole!“ Po sestupu jsme se na Téryně raději vůbec nezastavovali a šli přímo až na Nálepku7. Dobré tři roky jsem se pak Belovi vyhýbal. Nakonec umřel – i s kokotom. Víš, ono to s těmi legráckami bylo zcela zákonité. Něco lezeš, třeba se zhorší počasí a máš co dělat, aby ses dostal dolů. Po všech těch vypětích musela prdel přijít zcela automaticky. Traduje se, že abys mohl být tři týdny v Tatrách, prodal jsi jednou dokonce i televizi... To bylo jinak! Neprodal jsem televizi a nebyly to Tatry. V době, kdy jsem byl v juniorské reprezentaci, bydlel jsem v jednopokojovém bytě. Chtěl jsem se dostat do manšaftu a bez Kavkazu to prostě nešlo. Jako juniorský reprezentant jsem si však na zájezd musel něco připlatit, a tak jsem kvůli doplatku byt vyměnil za garsonku. S Džangou to naštěstí vyšlo, do seniorského manšaftu jsem se dostal a chvíli tam i vydržel. Když jsem se pak odněkud vrátil, byly diáky a chodilo se na besedy. V práci jsem se 56

moc neukazoval, ulejval jsem se jak se dalo. O tom raději nebudu mluvit. Dopoledne byla jedna nebo dvě besedy někde ve škole, a když jsem se na některé z vesnic na Valašsku domluvil, večer byla další ještě pro veřejnost. Tímto způsobem jsem vždycky lepil peníze, abych pak mohl zase někam odjet. Dělal to tak i Lanšmít nebo ostatní. Měl jsem pocit, že jsi byl zaměstnaný na šachtě? Jasně, měl jsem tam výborné podmínky ke sportování. Za dobrou práci mi nakonec v OKD8 přiznali první skupinu a letos mne v pětapadesáti poslali do penze. To mi neuvěří nikdo! Bavil ses i jinak než lezením? Koníčků jsem měl vždycky hodně, ale když jsem se začal věnovat lezení naplno, na nic jiného už většinou nezbyl čas. Docela dost jsem fotografoval, většinou na diáky. Ale vidíš to sám, dnes už pomalu nemůžu najít vlastní fotku. Od nepaměti jsem chodil na ryby. Na Valašsku nebylo většího pytláka! Vždycky, když jsem vylezl zpod splavu, měl jsem jednoho pstruha v levé ruce, druhého v pravé a třetího v hubě. Když jsem se přestěhoval do Bílovce, za sezonu jsem tam nachytal přes sto kaprů. Porybní mi nemohli přijít na jméno, i když už jsem měl rybářský lístek. Dnes chodím odpočívat nejčastěji na Bystřičku, kde mám chatu s rybníkem. Vedl jsi ke sportu i své děti? Jasně, ale do lezení jsem je nikdy nenutil. Kluk se nakonec zažral do sportu mého bratrance – motokrosu. Poprvé sedl na motorku, když měl čtyři roky a dva měsíce. Postupně jsme s ním začali jezdit na závody a dneska má osm titulů mistra republiky, je juniorským mistrem Evropy ve stopětadvacítkách a vicemistrem světa v osmdesátkách. Holka zkoušela dělat ve Vítkovicích gymnastiku. Byla na nejlepší cestě k vrcholové gymnastice, ale protože jsem byl se synem věčně na závodech, už mi na ni nezbývalo více času. Lituji toho dodnes, protože podle mne byla sportovně a pohybově nadanější než kluk. Rád bych se ještě vrátil k horám. Moc by mě zajímalo pozadí tvých výkonů. Jak vypadal tvůj tehdejší trénink? Hodně věcí do tréninku jsme si přinesl z atletiky. Chodil jsem do posilovny k Jardovi Šmídovi, který trénoval „Helouše“ – Helenu Fibingerovou9. V zimě jsem se tam ukázal třikrát, čtyřikrát za měsíc. Nakonec jsme si zahráli fotbálek. Pak se už ale začalo lézt, jezdit do zahraničí a nějak na to už nebyl čas. Jasné, že příprava v posilovně musí být, ale hlavním pravidlem při tréninku byla pro mne slova Pepíka Kývaly, moravského Heckela, který říkával: „Nejlepší příprava je lézt a lézt!“ Tehdy se po skalách lezlo v kopačkách s uřezanými špunty, na které se doma lepila mechovka. Pamatuji si, že jsem vždycky koupil pás gumy metr krát metr a na boty ji nestačil lepit. Lezl jsem prostě pořád. Kousek od paneláku jsem měl opěrnou zeď u cesty, po které sjíždí tramvajka do Martinova. Skákal jsem po

ní vždycky když se setmělo, dělal traverzy. Moje nejmilejší skály byl Rábl. Rád jsem jezdil také na Čertovky nebo Pulčín, hodně na Porúbku. Oproti Kružberku to už bylo přece jen těžší lezení. Vždycky jsem tvrdil, že Kružberk je tady nejlehčí skála, protože člověk ulezl dva tři těžké metry a hned byl v trojkovém terénu. Takže na začátku sezony jsem to bral po řadě – Kružberk, Rabštejn, pak písky na Čertovkách a Pulčíně, nakonec Porúbka a mohlo se jet do Tater. Skutečným pískům jsem se vyhýbal. Na pískách je lezení strašně specifické a vždycky jsem před nimi dával přednost spíše Tatrám. A popravdě – z Ostravy to bylo přece jen trochu z ruky. Hodně jsem chodil také na malé skalky na Lysé hoře – na Mazák, kde bylo nějakých deset krátkých cest. Zajel jsem si tam sám vždycky přes týden ve středu. Všechno jsem třikrát oblezl a ještě si u toho zaběhal, protože v okolí jsem měl svůj okruh. Když jsem se pak vracel domů, před Ostravicí jsem ještě stihl z potůčku vytáhnout šest až osm pstruhů. Tak jsem to dělal každý týden v jarním období, když jsem se připravoval na Tatry a víceméně honil fyzičku. V přípravě na vysoké kopce jsem se přikláněl hlavně k běhání na kyslíkový dluh. Mastil jsem to do kopce jako blázen... Vyplatilo se, ve výškách se mi celkem dobře šlapalo. Běhání mě vždycky bavilo. Na reprezentačních srazech ve Sloupu nebo na Macoše jsem tříkilometrový běh vyhrával pravidelně. Pro ostatní kluky běh představoval naopak beznaděj. V mých lezeckých začátcích jsi mne jednou fascinoval, když jsi jen tak v riflích a teniskách vysóloval Malinový komínek na Kružberku a na hraně převisu jsi přidal ještě deset shybů... Kde jsi na takové kousky bral morál? Psích kusů jsem se opravdu nadělal až moc. Kolikrát si říkám, že jsem všechny svoje cipoviny vůbec přežil. Lezení jsem vždycky strašně prožíval. I v nocích na bivacích – to jsem se hrozně bál, asi nejvíce po lavině na Kavkaze. V Tatrách jsem prožil čtyři roky, kdy jsem neustále lezl prakticky jen nejtěžší zdejší výstupy, opakoval cesty od Pochylého nebo dělal prvovýstupy. Než přišel Polda a začali jsme se střídat ve vedení, lezl jsem většinou pořád jen na prvním konci lana. Byl to opravdu psychický nápor a někdy jsem si prostě potřeboval duševně odpočinout. Malinový komínek na Kružberku mi pak připadal opravdu jako odpočinek. A když dáš třicet shybů na hrazdě nebo pak deset na skále, je to skoro totéž. Shodou okolností jsem se byl před pár týdny na Kružberku podívat. Maliňák zrovna lezli dva mlaďoši s perfektním lanem a vybavením. V cestě spadli, tak si hodili jištění shora. Hotové neštěstí! To jsem si říkal: „Ježišmarjá, to jsou lezci! To snad není pravda, jak se tady dnes leze...“ Tvá síla byla pověstná. Byl to ten pravý důvod, proč ses zaměřil na technické cesty? Ne tak úplně. Podle mě jsem měl na hákůvky10 cit – správně do jedniček11 rozložit sílu, váhu a těžiště mi opravdu šlo. Dříve u nás dobře lezl skobovačky Jirka Šmíd. Když jsem ale po něm lezl některé jeho cesty, míval jsem pocit, že jsem na tom ještě o třídu lépe. Někte-

ré úseky jsem přelézal o dost rychleji. Chudák Jirka pak utekl do Švýcarska a bohužel, už to má synek taky za sebou. Býval jsi rovněž excelentní lezec v ledu... S extrémním zimním lezením v Tatrách začínal v Ostravě hlavně Jirka Romaňák, moc se ale v té době nelezly strmé ledy. S lezením na „snople“ jsem do Ostravy přišel prakticky až já. Problémem bylo hlavně speciální nádobíčko. Titanové šrouby do ledu jsme tahali z Kavkazu nebo Pamíru a terrodactyly12 se dělaly doma na koleně. Během mého trenérského působení v krajském družstvu jsem si vychoval Zdeňka Hermanna, později jednoho z našich nejlepších ledařů. Byl to nesmírně nadupaný kluk, který v zimě neměl u našich lezců konkurenci. Přelezl strmé, zaledněné věci v Javorákách, o kterých se ostatním ani nezdálo. Pak přišel na řadu nešťastný Pamír – ožehavá otázka, o které dodnes nerad hovořím. Zdeněk mi tam totiž zůstal. Lezl dobře ve středních horách, ale ve výškách nikdy nebyl. Když se dostal poprvé nad sedm tisíc, stalo se mu to osudné. Omdlel a konec. Prý nebyl aklimatizovaný, a že jsem za to byl zodpovědný. Spousta pomluv, odepsali mě všichni i v oddíle... Pak přišel oficiální pitevní protokol z ministerstva zahraničí. Zdeněk zemřel kvůli arteroskleróze věnčitých cév na rozsáhlý srdeční infarkt. Na Pamír odjel bez platné lékařské prohlídky. Igor Novák byl šéfem zájezdu a Zdeněk ještě na nádraží tvrdil, že razítko v horolezeckém průkazu má. Zalhal. Ctižádostivého Zdeňka Hermanna prostě nemohlo nic zastavit. Zvláštní, když se najednou něco zlého stane, jak se lidé dokáží změnit. Zanevřeli na mě. Nejvíce mne mrzelo, že už si nikdo nepamatoval, kolika lidem jsem na horách pomohl. Když se v zimě někdo nevrátil nebo zůstal ve stěně déle než měl, šel jsem pro něj. Sám. Kolikrát jsem šel někomu naproti. Ve tři v noci jsem byl na Vysoké, aby se Anča se Zlaťu dostaly z Východní stěny dolů. Nikdo z kluků tam nešel, ať to bylo na Triglavu nebo jinde. Když jsem přijel do Tater, vždy jsem to bral přes „horskou“ ve Starém Smokovci. Několikrát jsem se zúčastnil záchranných akcí, zaskakoval jsem za Gejzu Haaka a do stěn se spouštěl v gramingeru13. Milan Kriššák14, který později zahynul při záchranné akci ve vrtulníku, mě vždy popichoval: „Ty budeš první Čechůn u Tatranské horské služby...“ Já mu odpovídal: „Na to zapomeň, já se narodil v Bratislavě!“ Po všech pomluvách se mi sice někteří kluci omluvili, ale abych pravdu řekl, už mi to nepomohlo. Dovedli mě totiž k tomu, že mě lezení úplně přestalo bavit. Vzalo mi to vítr z plachet, a tak jsem toho raději nechal úplně. Vždycky jsem se totiž řídil pravidlem, že vše se musí dělat naplno. Buď opravdu pořádně nebo raději vůbec ne. Řídil jsem se tím v atletice i v lezení a určitě to platí i v motokrosu nebo kdekoliv jinde. Ostrava, září 2004

Josef Kulhavý – Hvězda narozen 11. 8. 1949 1975 – 1982 reprezentant Československa Přehled nejvýznamnějších výstupů Rabštejn Přes okap (IV), Havířská (V A0), Hvězdův nápad (V) Vysoké Tatry (45 prvovýstupů, 500 výstupů) Kazalnica Mieguszowiecka, celkem 7 výstupů v létě i zimě léto 1975 Volia veža, J stěna, prvovýstup „Hvězdova cesta“, V+ A0 (RP 6+), 9. 8., spolulezec: Leopold Sulovský Rysy, V stěna, Superdirettissima, prvovýstup, 10. 8., spolulezci: Leopold Sulovský a Pavel Hendrych Malá Mlynárova Kopa, Direttissima, prvovýstup, VI- A3, 21.8., spolulezec: Pavel Hendrych Bielovodská veža, Levou částí stěny, prvovýstup, VI-, 26. 8., spolulezec: Leopold Sulovský 1977 Východný štít nad Železnou branou, JZ stěna, prvovýstup „Cesta na památku Ludovíta Gibase“, V+ A1, 26. 6., spolulezec: Pavel Mikuš 1978 Velká Lomnická veža, Čelní stěnou na levý pilíř, prvovýstup, V A1 (RP 7+), 28. 6., spolulezci: Svatopluk Lenart a Jiří Svrček zima 1974 Mlynárik, Direttissima (Rybička – Šmíd), 1. zimní výstup, VI A4, 23., 24., 26., 27., 28. 12., spolulezci: Bohuš Kadlčík, Jiří Romanovský a Vladimír Starčala 1976 Veľká Mlynárova kopa, prvovýstup, V+ A2, 10. – 11. 2, spolulezec: Leopold Sulovský Zadná Baštová štrbina, prvovýstup, V+ A1, 29. – 31. 12., spolulezec: Jiří Beneš 1977 Hlinská veža, prvovýstup přímo S stěnou, IV+ A0, 5. 2., spolulezec: Jiří Romanovský Kazalnica Mieguszowiecka, Superdirettissima, 2. zimní výstup (1. bez použití fixních lan), V+ A2, 20. – 21. 12, spolulezec: Jiří Beneš 1978 K3, zimní prvovýstup, spolulezec: Leopold Sulovský 1979 Prostredná veža v Galérii Ostrvy, prvovýstup, 13. – 14. 1., V A1, spolulezci: Petr Bednařík a Jiří Svrček Satanova Galéria, Pravou stranou stěny, prvovýstup, 20. 1., V A2, spolulezec: Petr Bednařík Prostredná veža v Galérii Ostrvy, prvovýstup, 3. – 5. 2., V A2 (AF 8), spolulezci: Svatopluk Lenart a Leopold Súlovský Julské Alpy 1975 Stenar, S stěna, Direttissima, VI- A3, spolulezec: Jiří Beneš Bucegi (Rumunsko) 1979 Costila, Inominánta (v té době nejtěžší výstup v Rumunsku), V+ A2, spolulezec: Radovan Velísek Alpy 1975 Eiger, S stěna, pokus o zimní výstup Japonskou direttissimou, 5.–18. března, pro špatné počasí dosaženo „pouze“ čtyř pětin stěny, spolulezci: Petr Gříbek, Leoš Horka, Vladimír Starčala, Milan Motyčka a Bohumil Kadlčík. 1979 Les Droites (4.000 m), SV stěna, pilíř Bergland, Messnerova cesta, 25. – 27. 2., 1. zimní výstup, spolulezec: Miroslav Béna 1981 Mont Blanc (4.807 m), dva výstupy z italské strany v rozmezí jednoho týdne, spolulezec: Miroslav Novotný Kavkaz 1976 Džangi Tau – Z vrchol (5.052 m), střed J stěny, 8. – 11. 7., prvovýstup, klas. 5 B, spolulezec: Jaroslav Flejberk 1980 Pik Aristov (Šcheldský masív), prvovýstup v S stěně, 22. – 25. 8., spolulezec: Ján Špánik 1988 Kazbek (5.036 m), spolulezec: Ivo Kráčalík Pamír 1977 Pik Komunismu (7.498 m), žebro Burevestniku, společně s pěticí rakouských horolezců 1979 Pik Korženěvské (7.105 m), Budanovova cesta, sólo 1980 Pik Korženěvské (7.105 m), Romanovova cesta, 1. československý průstup, spolulezci: Zoltán Demján, Peter Valovič a Ján Špánik 1984 Pik Lenina (7.134 m), výstup Skurmatova, klas. 5 B, 1. československý průstup, spolulezec: Leopold Sulovský 1985 Pik Lenina (7.134 m), výstup přes Lipkinové skály, 1. československý průstup, spolulezci: Robo Gálfy a Ivan Urbanovič ml. (kluci sjeli velkou část výstupu na lyžích) 1987 Pik Lenina (7.134 m), výstup přes Rozdělnou, spolulezci: Ota Srovnal a Bohouš Kadlčík Andy 1982 Razac (6.020 m), Cordillera de Huayhuash, Peru, led 50° až 60°, spolulezec: Ján Krajíček Cerro Yerupaja (6.634 m), Cordillera de Huayhuash, Peru, prvovýstup, spolulezci: Ján Porvazník a Ján Krajíček Himálaj (Indie) 1978 Nanda Devi, S vrchol (7.055 m), člen I. ostravské expedice, prvovýstup Severní hranou 1 2

3

4

5

6 7 8 9 10 11

zpracoval foto

Martin Krejsa archív Josefa Kulhavého, Česlav Wojcík a Petr Pepe Piechowicz

12

13

14

Porenčování – zanechávání fixních lan ve stěně, po kterých lze slanit do bivaku pod stěnou a další den opět vystoupat do stěny. Ostravští lezci Petr Gříbek, Leoš Horka, Jan Martínek, Milan Motyčka, Martin Novák a Vladimír Starčala 19. února až 5. března 1976 uskutečnili čtvrtý výstup Japonskou direttissimou (druhý zimní, poprvé alpským stylem), který trval 16 dní. Jedná se vůbec o první zimní přelezení Severní stěny Eigeru československými lezci. II. ostravská výprava na Nanda Devi (7.816 m) uskutečnila prvovýstup SV pilířem na hlavní vrchol, na kterém stanuli Otakar Srovnal, Bohumil Kadlčík, Leoš Horka, Ludvík Paleček a Kamil Karafa (16. 9. 1981), Josef Rakoncaj a Leopold Sulovský (19. 9. 1981) Vidmo – zajímavý meteorologický úkaz, který se projevuje jako obraz své vlastní postavy na oblacích rámovaný „duhou“. Mezi horolezci panuje pověra, kdy spatření vidma znamená nebezpečí smrti. Pokud se ale vidmo ukáže nezávisle za sebou třikrát, hrozící nebezpečí je prý již zažehnáno. Petr Bednařík-Pedro, vylezl v roce 1978 sólo na Šáchaur (7.084 m) v Hindúkuši. Později emigroval, dnes žije ve Spojených státech. Proletář – legendární kružberská hospoda. Chata kpt. Nálepku – dnešní Zamkovského chata Ostravsko-karvinské doly Helena Fibingerová – úspěšná reprezentantka ve vrhu koulí, mistryně světa z roku 1983 Hákůvka – skobovačka, technická cesta lezená po skobách. Jednička (Šádkova jednička) – speciální skoba do tenkých a mělkých spár. Terrodactyl – první cepín se skloněným hrotem do strmého ledu, který zkonstruoval Hamish MacInnes, skotský průkopník ledového lezení. Graminger (Gramingerova sedačka) – speciální záchranná technika, kdy se záchranář spouští v sedačce na ocelovém lanku k postiženému ve stěně. Milan Kriššák – tou dobou zástupce šéfa Horské služby ve Vysokých Tatrách Ivana Gálfyho, bývalý trenér reprezentačního družstva, v roce 1976 zlezl s Karlem Schubertem a Jorge Camprubim (Španělsko) Makalu (8.481 m).

57

Tak trochu jiný nádech… … měla moje poslední návštěva Vysokých Tater. Konala se totiž po 19. listopadu 2004, což je den, který změnil jejich tvář a atmosféru minimálně na několik příštích desetiletí… Petr Kočvara

Ptáte-li se po smyslu této fotoreportáže, tak tady je. Myslíme, že stejně důležité jako udělat něco konkrétního pro okamžitou pomoc je nezapomínat. Vždyť stromy v Tatrách nevyrostou za pár měsíců. Konta, kam můžete zaslat svou případnou pomoc, najdete na našich www stránkách. redakce

58

závody

SAUNA BOULDER 2005

■ 1. závod seriálu o nejvšestrannějšího sportovního lezce Český LEZEC 2005

ková. Všechny tři postoupily se shodnými výkony. Ve finále však bylo vše jinak. Helena nenechala nic náhodě a dala všechny topy na první pokus. Druhá Lenka dala po třech topech, o jednu zónu víc než třetí Jana. Z předpokládaných favoritů se do finále neprotlačil překvapivě Radovan Souček, který skončil celkově na 13. místě. Další favorit Ondra Beneš procházel závodem v poklidu, nicméně, kdyby posledním pokusem nedal top na posledním finálovém boulderu, skončil by až za druhým Davidem Kozlem. Třetí příčku obsadil Zdeněk Suchý, který do finále postupoval z 12. místa. Hned na prvním boulderu se mu protočil dvakrát chyt a to ho zřejmě tak nakoplo, že za sebou nechal další „matadory“. Pochvala za zdařilé závodní bouldery patří stavěčům Štěpánovi Neústupnému a Romanovi Hanáčkovi. Nebylo to jen o síle, malých lištách nebo hrubé síle. Muselo se přemýšlet a pokusovat. Dík patří Karlu Křížovi s Tomášem Kosíkem za postavení super profilů, a celému organizačnímu týmu. Saunění mohlo proběhnout pouze za spolupráce s našimi partnery: Pořadatel: SUMMIT DRIVE text foto

Letos se na 7. ročníku „saunilo“ 43 chlapů a 14 žen. Tak jako loni byly pro závody postaveny extra profily. Každý z 5 profilů měl jinou barvu, klasická modrá vyšla na letošní specialitku – traverz. A aby toho nebylo málo, tak to byl poklopený traverz. Lezci se rozřazovali ve dvou kvalifikacích. Ti, co se cítili na boj o přední příčky, mohli vynechat lehčí kvalifikaci „B“ a přihlásit se rovnou do těžší kvalifikace „A“. Svou „odvážnost“ však museli potvrdit alespoň jedním topem v této těžší

kvalifikaci. Komu se tak nepovedlo, prostě se přecenil a putoval ve výsledkové listině na konec, až za posledního z lehčí kvalifikace. Celkem se takto na konci výsledkové listiny ocitlo 6 lezců (např. Bída alias David Chudoba). Na druhou stranu někteří dobře odhadli své možnosti (Hop alias Petr Holub) a zvolili vhodnou taktiku. Dámy to měly bez taktických manévrů, prostě lezly. V kvalifikaci se svými výkony od ostatních oddělila trojice Jana Lukášová, Helena Lipenská a Lenka Trn-

Vlasta Volák V. Malina

Výsledky muži: 1. Ondra Beneš 2. Kozel David 3. Suchý Zdeněk ženy: 1. Helena Lipenská 2. Lenka Trnková 3. Jana Lukášová

Korzo Open Šumperk V sobotu 5. března se v šumperském „fitku“ a na jeho boulderovce odehrál malý lezecký svátek. Pro letošní první závod Českého poháru v boulderingu zde byla připravena trocha legrace skryté v hravých problémech, a zároveň zde vzniklo prostředí pro lidská setkání, hovory a naslouchání... Každému boulderu zvlášť věnovali autoři (zejména Tomáš Kravský) obzvláštní péči. Z mužské kvalifikace byl snad nejzábavnější boulder za-

čínající ležérním skokem, nasledným netopýrem a jinou akrobacií, završený nečekaným průtlakem do topu. Kvalifikací nejlépe prošel „se čtyřmi na čtyři“ Radovan Souček-Suk. Mezi postupujícími finalisty se dále objevil výborný Marek Repčík, Kuba Hlaváček, Honza Zbranek, Ivo Kašpárek aj. Neuvěřitelně vyladěné a vyrovnané holky předváděly tanečky, nad kterými zvlhlo nejedno oko znalce. Téměř všechny lezly velmi lehce, takří-

59

kajíc s technikou „vybroušeného diamantu“ a s nevídanou silovou rezervou. Zuzka Ulrichová, Nelly Kudrová, ale i Kristýna Ondrová či Kača Šindelová předvedly, jaký potenciál se v nich po léta skrýval. Mezi finalistkami nechyběla standartně výborná Helča Lipenská (v kvalifikaci „tři na tři“), Leňa Trnková a Sylva Nagyová. Finále žen vynikalo velmi jemným a technickým lezením – malé lišty obliny a samořezky, a samozřejmě spousta hran... Helena se 3 topy nenechala nikoho na pochybách, že ji čeká výborná sezónka, a zaslouženě vyhrála. Leňa Trnková je znova zpátky, a to je dobře – druhé místo ji velmi slušelo. Třetí Nelly byla ozdobou celého závodu – velmi sympatický a elegantní výkon... Mužské finále se stalo zapeklitým oříškem pro všechny zúčastněné. Znova se potvrdilo, že závod má vždy svoji speciální atmosféru, a záleží jen na velmi jemných okolnostech, kolik padne topů. Jednalo se znova o lezení po krutých oblinách a lištách se spoustou hran, to vše zkomponované velmi náročně silově a technicky. Strhla se bitva o každou zónu a každý top. Napětí se přelévalo z boulderu na boulder. Suk dal jako jediný převislou hranu se závěrečným

„samořezkovým“ výlezem. Marek Repčík dal zase jako jediný technickou lahůdku na sloupu. Nejvíce topů padlo v obrácených schodech, s velmi silovou pasáží po oblých spoďácích. Črvrtý boulder zůstal snad právě pro své koncové zařazení bez topu. Jednalo se o „náskok do Andrejova globusu s následným laděním hrany a přebráním kruté obliny (zóny) – to vše v sedmdesátce.“ Marek Repčík posbíral topy 2, přičemž ke třetímu stačilo jen přidat druhou ruku. Marek leze a čaruje jakoby bez síly – jeho lezecký projev je velmi uvolněný. Kuba Hlaváček dal jeden top na jeden pokus a uhájil druhé místo před Sukem, rovněž s jedním topem na pokusy dva. Honza Zbranek si odvezl do Jeseníku „brambory“, byť měl určitě i na vítězství. Závod doprovodila exotická diashow Davida Kolby z indické boulderingové mekky v Hampi. Večer se pak leckdo v místním Klubu Musicmachine zalykal v hovoru. Šermovalo se rukama do brzkých ranních hodin. Akci podpořili: ČHS, Singing Rock, Tilak, Directalpine, a další…

text

Krkavec

Přehled závodů ČP v bouldringu na rok 2005 5.3. – Korzo Open Šumperk – 1.kolo ČP Závod již proběhl – více informací o průběhu závodu v této Montaně 19.–20.3. – Sport Time Show Praha – 2. kolo ČP Závod proběhl (až po uzávěrce tohoto čísla Montany) pod taktovkou Boulder Baru na speciální věži a třech laminátových profilech. Vše se odehrálo na veletrhu Sport Time Show na pražském holešovickém výstavišti. Závod byl dvoudenní. 2.4. – Břeclav – 3. kolo ČP Dějištěm závodu bude břeclavská stěna Orel. Jednodenní závod. 25.6. – Ostrava boulder centrum – 4. kolo ČP Díky tvůrcům ostravského Le Bloku se uskuteční závod v centru Ostravy na náměstí. První open air letošního roku. Jednodenní závod. 27.8. – MHFF Teplice – 5. kolo ČP Během filmového festivalu Boulder Bar opět roztočí závodní kolotoč. Závod bude jednodenní a open air. 17. –18.9. – International Event + MČR Praha Mezinárodní závod spojený s Mistrovstvím České Republiky. Závod organizuje Boulder Bar a s největší pravděpodobností se odehraje na Václavském náměstí. Závod bude dvoudenní. Všechny závody ČP a MČR proběhnou pod záštitou ČHS.

Český LEZEC 2005 První ročník seriálu o nejvšestrannějšího sportovního lezce. 1. 2. 3. 4.

60

závod závod závod závod

SAUNA BOULDER – BOULDERING (12.2.) MOTYKA CUP – drytooling (20.3.) ŠKODA DIFFICULTY – obtížnost (4.6.) ŠKODA SPEED – rychlost (5.6.)

Slovácké Open Rok se opět s rokem sešel a tak 13.února 2005 proběhl už třetí ročník závodů na obtížnost Slovácké open. Pořádal je HO Sokol Uherský Brod na umělé stěně ve své sokolovně. Do finále postoupilo šest žen a deset mužů.Top dala jako jediná Soňa Hnízdilová, Kristýna Ondrová už samotný závěr nezvládla. Finále mužů proběhlo na nově rozšířené části stěny, kde borci po krátkém traverzu nalézají do převislé hrany. Ta třídila závodníky prakticky dle pořadí, v jakém do finále nastoupili. Gravitace zabránila v obhajobě loňskému vítězi Lukáši Hreusovi, Marek Melichar postoupil stropem dál. Perfektní výkon předvedl Marek Leitman, ale na mladého Adama Ondru to nestačilo, pouze on dal top. Vše se vydařilo a už se oprašují chyty pro další ročník. Zvláštní

dík patří patří „šéfbafuňáři“ Břeťovi Leblochovi a zástupu dalších pořadatelů, stejně tak i staviteli tratí M. Rožkovi. Vinu na zajištění kvalitní konkurence nesou mnohé firmy, za jiné jmenujme: Triop, Hudy sport a Kameny... A tady je pořadí: 1. Adam Ondra 37 top 2. Marek Leitman 35 3. Marek Melichar 33 4. Lukáš Hreus 295. Vojta Nevělík 20 6. Aleš Eichmeier 141. Soňa Hnízdilová 36 top 2. Kristýna Ondrová 303. Kateřina Balcarová 244. Lucie Školařová 21 5. Jitka Hrdličková 176. Petra Hrubešová 16

text

Vláďa Bureš, HO Sokol Uh. Brod

Icebreaker Tento článek, který měl být původně pouze o 1. mistrovství republiky v lezení ledu, začnu trochou historie. O lezení ledů podobné tomu současnému se zasloužily především dva vynálezy. Mačky s předními hroty od p. Grivela a krátký cepín s inverzním zobákem, od pánů Chouninarda, Cunninghama a dalších. Tyto informace ještě najdete v encyklopediích. O boomu inovací materiálu a technik z konce min. století se už získávají informace obtížněji, a proto to přenechám někomu jinému. Jednu zajímavost jsem přece jen zjistil, víte, kdo první použil na mačkách patní hrot? Nevíte? Tak vám to prozradím až na konci článku. To aby jste si jej museli přečíst celý. Ještě před tím, než se začnu zabývat závody, krátká vsuvka o jednotlivých disciplínách. Závody přinesly do lezení ledu rozdělení do specifických disciplín s jedním společným ukazatelem. K postupu se používají cepíny a mačky. Nejmladší je drytooling, lezení po suché skále nebo umělé stěně. Kombinace skály a ledu se nazývá mixové lezení. Lezení samotného ledu se odlišuje na lezení na obtížnost, rychlost a bouldering. Tématem tohoto článku jsou ale závody, takže k věci. První závody v lezení ledu se konaly, kde jinde než ve Francii. Nejprve na

přírodním ledu, který byl postupně upravován, tvarován a zpevňován. První umělá ledová stěna vznikla pravděpodobně v roce 1989 v Courchevel ve Francii. Zmínku o dalších závodech na umělém ledu jsem našel až na konci roku 1997, kdy se uskutečnilo první mistrovství Ruska v Moskvě. V zimě o rok později se již konaly kromě dvou závodů ve Francii také závody v Cortině, Pitztalu a čtyři závody v Rusku, poprvé také v Kirově. V roce 2000 se pořadatelé domlouvají a vytváří „první ligu“ v lezení ledu: světový pohár – Ice World Cup (IWC). Seriál začíná šesti závody v Kirově

závody

(Rusko), Cortině (Itálie), Chamonix (Francie), Saas Fee (Švýcarsko), Pitztalu (Rakousko) a Are (Norsko). Tato sezóna se ukázala co do počtu závodů jako nejlepší. Od té doby se počet závodů již jen snižuje a v letošním roce došlo k úplnému rozpadu seriálu IWC. Konaly se pouze dva z velkých závodů, ve Valle di Daone a mistrovství světa v Saas Fee. Mistrovství světa se letos konalo teprve potřetí. Poprvé se konalo v roce 2002 v Pitztalu a o rok později v Kirově. Kromě těchto velkých, mezinárodních závodů se konají menší a levnější závody národní. V letošním roce se konalo přibližně 20 těchto menších závodů, a to jak v lezení ledu, tak v drytoolingu. Nejvíce aktivní jsou v tomto směru Italové, kteří si vytvořili vlastní pohár, alpine cup, se čtyřmi závody. Ukazuje se, že veliké mezinárodní závody jsou příliš nákladné a budoucnost závodů v lezení ledu vidím spíše v těchto menších závodech. Důkazem je opuštěná stěna v Pitztalu a prodávaná konstrukce z Quebecu. Kromě závodů se konají také mítinky a festivaly pro lezce v ledu. Nejslavnější je asi ve francouzském Fournelu, ale například v coloradském Ouray se konal již 10. ročník a ve švýcarském Kanderstegu 5. ročník. Při těchto akcích se většinou také konají doprovodné závody. V Čechách se první neoficiální mistrovství republiky v lezení ledu konalo kolem roku 2000. Pořádal

je Pavel Toman a probíhalo na přírodním ledu v Krkonoších nedaleko Špindlerova Mlýna. Kvůli problémům s ochranáři skončilo velice brzy. Drytoolingové závody podobné problémy nemají a proto se v Čechách koná již několik let boulderingový závod Motyka cup. Dovolte mi malou vsuvku o konstrukcích stěn. První stěna v Courchevel měla podobu jednoho kolmého ledového sloupu. Díky zvyšující se úrovni závodníků nejsou kolmé úseky dostatečně obtížné a tak se stěny stávají vyšší a složitější. V současnosti se dají rozdělit do dvou typů. Základem prvního typu je centrální kolmý ledový sloup, který je podepřen bočními rameny. Hlavním představitelem a největší ze všech stěn je 35metrový Big Ben v Pitztalu. Druhým, modernějším typem stěny je 15 metrová trubková konstrukce „dinosaurus“ ve Valle di Daone. Tato stěna se skládá ze soustavy relativně tenkých sloupů ledu, které jsou vzájemně propojeny do složitých tvarů. Specifická je v tomto směru stěna v Saas Fee, kde se leze na přírodním ledu a skále v krytém patrovém parkovišti. Zatím raritou je uměle chlazená ledová stěna ve Skotsku a Mnichově. Konečně se dostáváme k vlastnímu mistrovství České republiky v lezení ledu, které se konalo 5.2. 2005 v Albrechticích v Jizerských horách. Protože jsme nesehnali 300 000 dolarů na koupi konstrukce z Quebecu, museli jsme pro naše závody po-

stavit stěnu novou. Rozpočet byl více než skromný, a tak jsme vycházeli z toho, co bylo k dispozici: sloupy el. vedení a stožáry pouličních lamp. To jsme nakombinovali s překližkou, fošnami, geotextilií a banery našich skvělých sponzorů a výsledek vidíte na fotkách. Za povšimnutí stojí především loga Lanexu a Directalpinu, bez kterých by se vůbec nic neuskutečnilo. Na rozdíl od organizátorů v Pitztalu jsme týden před závodem toho neměli moc připraveného, ale zato nám přálo štěstí a počasí. Za perfektního počasí, tedy jak pro koho, divákům -17 °C nepřipadalo moc optimální, se sešlo na startu víc než třicet závodníků a závodnic z Čech, Slovenska a Polska. Na 12 m vysoké věži se závodilo nejprve v lezení na obtížnost a na závěr i na rychlost. Začalo se kvalifikací mužů. Cesta se lezla stylem flash a na vylezení cesty byl stanoven časový limit 8 minut. Na stěnu byly nastříkány červené a modré čáry. Červené čáry ohraničují plochu, ve které se závodníci smí pohybovat. Přešlápnutí mimo čáru, pokud bylo použito k postupu, znamená pro závodníka konec lezení. Modré čáry znamenaly zónu, neboli výšku, kam se závodník dostal. Do fi-

nále postupovalo deset závodníků, což byli všichni, kdo dolezli nejméně do poloviny stropu. Top v kvalifikaci dalo šest závodníků a tak o pořadí nejlepších na startu ve finále rozhodoval dosažený čas. Po kvalifikaci následovala dvouhodinová přestávka, kdy se diváci a závodníci mohli podívat na dojezd štafetového závodu FREE CUP (běh, běh na lyžích, snowboard). Závod žen začal po vyhlášení výsledků Free Cupu. Na startu se sešly pouze tři. Nejvýše dolezla Milada Činčerová, která se stala 1. mistryní ČR. Druhé a třetí skončily Monika Podbraná a Jaroslava Melounová, kde o výsledku rozhodoval čas. Škoda, že na startu chyběly naše v současnosti nejlepší ledolezkyně Jitka KGB a Věra Holmanová. Finále mužů začalo za umělého osvětlení. Lezlo se na OS a tak jsme závodníky zavřeli do nedaleké hospody. První odešel z hospody Jirka Slabý a dostal se na konec sloupu, kde spadl při překroku do stropu. Ota Srovnal se dostal dál, vypadl na začátku stropu (zóna 11). Standovi Hovancovi, prvnímu z těch co dali top v kvalifikaci, se podařilo posunout laťku o kousíček dál a ujal

61

se vedení. Maťo Grajciar lezl klidně a elegantně překonal všechny předchůdce a dostal se až do posledního chytu ve stropě. Protože se s ním ulomil a spadl, dostal opravný pokusu na konci startovního pole. Naprosto brilantní výkon předvedl Jan Doudlebský. Lezl klidně, opatrně a pomalu. Desetiminutový časový limit mu vypršel v zóně 14+ na konci stropu a ujal se vedení. Již mimo soutěž a na žádost diváků, pokračoval ve svém pokusu dál a dal jako jediný TOP. Zaslouženě sklidil bouřlivý aplaus diváků. Dušan Janák lezl výrazně rychleji. Dostal se do posledního chytu ve stropě

pokusu a díky delšímu času nakonec skončil na 4. místě. Třešinkou na dortu se staly závody v lezení na rychlost. Vítězem se stal Maťo Graiciar, který si časem přes 12s částečně vynahradil smůlu z finále. Druhý skončil Jirka Pelikán a třetí Ota Srovnal. Nejkrásnější výkon podal Víťa Novák, který se svlékl do trenek a předvedl všem divákům, že není až taková zima, jak si myslí. Ještě na závěr musím poděkovat sponzorům. Jejich kompletní výčet najdete na www.icebreaker.cz. Hlavními sponzory akce byly firmy Lanex a Directalpine. Samozřejmě nesmím zapome-

Skialpinistické závody v Moravskoslezských Beskydech Je sobota 5. 2. 2005, jasné mrazivé ráno, a u nástupní stanice lanové dráhy na Javorový vrch se sešla špička českých, slovenských a polských skialpinistů. Před sebou mají náročný závod Mistrovství ČR a prvního kola Středoevropského poháru. Trasa, kterou pořadatelé vytyčili v okolí Javorového vrchu a Ostrého, měla pro kategorii muži „A“ délku 26 km a převýšení 2.340 m. Trasa byla vedena částečně po sjezdové trati, ale hlavně náročným terénem

Mistrovství ČR ve skialpinismu, Javorový vrch

Výsledková listina: Muži 1. Peter Svatojávský (ŠKP Štrbské Pleso) SK čas: 2:36:38 2. Milan Madaj (James Bobrovec) SK čas: 2:42:13 3. Miroslav Leitner (ŽP šport Podbrezová a.s.) SK čas: 2:48:43 4. Miroslav Duch (AKLVK- Alpin Pro) ČR čas: 2:52:38 5. Roman Glajcar (SK SKIALP BESKYDY) ČR čas: 2:53:05 6. Marcel Svoboda (SK SKIALP BESKYDY) ČR čas: 2:53:05

Ženy 1. Jana Madajová (Skialp Klub Ždiarska chata) SK čas: 2:32:38 2. Lucie Oršulová (SAC Slova Špindlerův Mlýn) ČR čas: 2:41:18 3. Magdalena Derezinska (TATRA Team Zakopane) PL čas: 2:43:03

Veteráni 1. Milan Blaško (Psotkova chata) SK čas: 2:17:08

Junioři 1. Josef Hlavčo (James Bobrovec) SK čas: 2:28:46

a přesáhnul nad strop do kolmé stěny. Nepodařilo se mu už ale postavit na nohy nad převisem a spadl těsně pod závěrečnou stěnou. Tímto výkonem se stal 1. mistrem republiky. Všichni diváci s napětím očekávali výkony Slováků Doda Kopolda a opakovaný pokus Maťa Grajciara. Jako první nastoupil Dodo. Lezl plynule a rychle, ale skončil v posledním chytu ve stropě, kde mu vyjely zbraně z chytu, zóna 14 a celkově 3. místo. Jako poslední nastoupil na opakovaný pokus Maťo, ale dostal se pouze do stejného místa jako při prvním

62

nout na ČHS, pod jehož patronací závody vznikly. Ještě musím splnit slib. První, kdo použil patní ostruhu, byl legendární americký lezec Jeff Lowe. Informace požité v článku jsem čerpal na adresách www.planetmountain.com, www.risk.ru, www.uiaa.ch, www.ad-pecjak.si, www.ice-fall.com, www.daoneicemaster.it, www.sac-cas.ch, www.ourayicefestival.com, www.ready2climb.com a dalších. text foto

Martin Vrkoslav M. Loudová

mimo sjezdovky, včetně výstupu po fixních lanech s lyžemi na batohu a úzkého sjezdu. Jednalo se o závod jednotlivců. Další kategorie měly trasu adekvátně kratší. Sněhové podmínky byly ideální, slunečno a bezvětří. Jen teplota -15 °C činila závodníkům potíže, protože zamrzala voda v camelbagách a přestávaly lepit pásy. O náročnosti tohoto beskydského závodu také svědčí srovnání času prvního závodníka (2:36:38) a posledního (5:42:08) v kategorii muži „A“. text S. Heczko, P. Piechowicz foto P. Piechowicz

Juniorky 1. Vierka Finderová (Vysoké Tatry) SK čas: 3:30:45

Kadeti 1. Sebastian Kantor (SK SKIALP BESKYDY) ČR čas: 0:59:48

Kadetky 1. Martina Dobešová (Skialp Sučany) SK čas: 1:14:48

Další výsledky najdete na www.skialpinismus.cz

příběh fotografie Prestižní záležitostí každého fotografa je bezesporu titulní stránka časopisu. Na obálce by měly vycházet jen ty nejlepší fotografie, které nalákají svým obsahem a krásou čtenáře k tomu, aby si časopis koupili. Proto není divu, že jsem se o tuto prestiž ucházel i já. Jenže výběr šéfredaktora byl velmi přísný a já měl dojem, že se mi to v životě nemůže podařit. Až jednou …

Montana 6/96 Období kupónové privatizace si jistě každý dobře pamatuje. Ti chytří a mazaní na tom pohádkově zbohatli, ti nezkušení utřeli nos. Bohužel, já patřil spíš k té druhé skupině, která o hře nažehlených košil neměla ani páru. A tudíž jsem své kupónové knížce příliš nevěnoval pozornost. Až jednoho dne se jeden „mazaný“ objevil a mou knížku odkoupil za obnos, který mi umožnil koupi objektivu Sigma 70-210/2,8. Kolik objektivů jsem si mohl koupit, kdybych patřil k té druhé skupině?! Ale já jsem fotograf, a proto mé bohatství bylo tohle dlouhé sklo, které v brašně do té doby tolik chybělo. Trochu mě mrzelo, že už se skalkařská sezóna chýlila ke konci. Chladné říjnové teploty však některé neodradily. Dobré tření, tak důležité při lezení těžkých cest, způsobilo, že na Súlově se ještě „bušilo“. A úspěšně. Jednoho dne mi volá rozradostněný Rosťa Tomanec, že konečně přelezl Nový zákon a Michal Cienciala k tomu ještě přidal další opakování Súlovských návratů. Proto jsme na další víkend domluvili focení. Počasí nám přeje, je jasno, ale mrazivě chladno. První jdeme fotit Súlovské návraty, do kterých slunce svítí jen krátce. Světlo je díky chladu naprosto čisté, a já zaujímám pozici, kde poprvé můžu využít svou novou „dvěstědesítku“. I přesto, že je strašná zima, si Michal bere tričko bez rukávů a krátké šortky. Nalézá do cesty, ale není úplně ve formě. Má totiž za sebou náročný večírek, což dokazuje namalovaná námořnická kotva na jeho levé ruce. I přes tento opilecký handicap nechybí Michalovi přirozená ladnost pohybu, což se velmi dobře fotografuje. Děláme sérii záběrů, a já cítím, že to bude bomba. A to světlo!!! Jedna radost. Potom ještě pořádně potrápím Rosťu v Novém zákoně, který mi několikrát za sebou opakuje klíčové místo, jako by se nejednalo o lezení v desátém stupni obtížnosti. Den je za námi a přesto, že byl náročný, jsme všichni náramně spokojení. Celý nedočkavý si jdu vyzvednout vyvolané filmy do laboratoře,

a uvnitř těla cítím chvění. Tohle miluji! Tu nejistotu. Bude na filmu to, co jsem viděl v hledáčku?

Neudělal jsem někde chybu? Výsledek je lepší, než jsem očekával. Investice do nového objektivu se vyplatila. V Montaně je uzávěrka posledního čísla tohoto roku a tak se sjíždíme na redakční radě. Pisálkové s články, já s fotografiemi. Jirka Růžička začíná radu poměrně tradičně. „Nemáme titulku! Pepe, máš něco?“ Mlčím

a s lišáckým úsměvem dávám na prohlížečku jediný snímek, což v této situaci nebývá zvykem. Jiří bere lupu a pečlivě si záběr prohlíží. Bez jediného slova se stejně lišáckým úsměvem strká záběr do obálky s nápisem „TITULKA“. text a foto

Petr Piechowicz

Michal Cienciala, Súlovské návraty, 10, Súlov

63

hovory z montany Ledy postupně odtékají a ke slovu přichází

Klouzavé předplatné

vodáci. Pár zbloudilců ještě stoupá či naopak

Upozorňujeme všechny čtenáře, že od 1. 1. 2005 jsme zavedli klouzavé předplatné. To znamená, že si náš časopis nemusíte předplácet jenom na kalendářní rok, ale na libovolných šest, po sobě jdoucích, čísel v roce. Takže kupříkladu, pokud nemáte Montanu stále předplacenou, zaplatíte-li předplatné nyní, budete dostávat čísla 3/05 až 2/06.

sjíždí firnovými žlaby, nicméně je jasné, že jaro je tady! Skály už začínají schnout, takže není proč to odkládat. V minulé Montaně se nám objevila nemilá

2/05 (è. 96)

roèník XVI (Hotejl XXXIX)

chybka. K2 je samozřejmě druhá, nikoliv třetí

Vydavatelství a redakce: Moravské námìstí 13, 602 00 Brno

nejvyšší hora. To zase někdo myslel na „Pět

www.montana.cz www.horokupectvi.cz

skříněk velkého sněhu“. Každopádně je množství vašich reakcí potěšitelné – alespoň je vidět, kolik lidí nás pečlivě čte. Tak, a minule slibovaný Zakův článek je tady! Už přemýšlíte, kde sehnat plochou smyčku či

redakce

ÈASOPIS PRO HOROLEZCE SKIALPINISTY A SKALKAØE

řetěz a hever? Cože, pár metrů mezi stromy někde v lese je vám málo? Co takhle v Ádru ze Starostové na Starostu? Číst umíte, jednak je statisticky velmi nepravděpodobný opak, a druhak byste asi těžko koukali zrovna na tuhle stránku, takže více k obsahu tohoto čísla nemá cenu psát. Snad jenom upozorním na vyhlášení Soutěže s Tilakem. Máme z ní radost. Zaprvé jsou daná jasná pravidla (něco v tom duchu, jako sbírejte víčka od piva a vyhrajte pivovar, je nám cizí) a šanci má každý. Zadruhé je co vyhrát – myslíme, že výhra je hodnotná. Jazyk se mění a tak či onak se s tím potýkají všechna média, zejména pak ta tištěná. Bránit se není proč, takže příště něco pro šutromily – můžete čekat senza pocitovku z Fontáča. Redakční život plyne dál svým tempem. Po postupném doznívání následků stěhování nás stíhají jen samé drobné starosti. Kdesi v zemi mezi dvěma domy se záhadně skříply telefonní dráty a nahlásit poruchu z nefungujícího telefonu není zrovna nejsnadnější (na co ale ty mobily jsou, že?). Na obranu Telecomu budiž řečeno, že ačkoliv je na prodej a tudíž by už nikoho nemuselo nic zajímat, do tří dní přišel opravář. No a pak jsou tu už jen ty e-maily. Nové počítače, nová nastavení, vše už šlape skoro samo, akorát ta hesla na papírku pečlivě schovaném v šuplíku kdosi už stačil změnit...

A to je pro dnešek vše přátelé,

Horolezectví je nebezpeèný sport a redakce nezodpovídá za škody na zdraví a majetku vzniklé pøi jeho provozování. Posílejte jen obrázky naskenované profesionálními studii. V opaèném pøípadì pošlete rovnou pøedlohu (dia, foto). Prosíme autory, aby uvedli celé jméno i kamennou adresu.

Vydavatel a šéfredaktor: Tomáš Roubal tel.: 541 243 333 e-mail: [email protected] Jednatel a zastoupení na Slovensku: Jiøí Rùžièka tel.: 541 243 333 e-mail: [email protected] Sekretariát: Radim Výrubek e-mail: [email protected] Stálí spolupracovníci: Vladimír Procházka, Vilém Pavelka, Jiøí Novák, Petr Piechowicz, Vladimír Slouka, Rostislav Tomanec, Yhu Abuwa Jazyková korektura: Pavel Bubla Grafická úprava a sazba: Martina Petrová [email protected] © autoøi èlánkù Za vìcnou správnost pøíspìvkù zodpovídají jednotliví autoøi. Autorem nevyžádané rukopisy a fotografie nevracíme. Redakce si vyhrazuje právo zveøejnit publikované èlánky na Internetu. Tisk: Moravská typografie Brno Vychází 6x roènì cena výtisku 60 Kè, roèní pøedplatné 350 Kè ISSN 1212-7957 Registrováno MK ÈR pod èíslem E5208 ze dne 6.4.1990. MIÈ: 46913. Bankovní spojení: è.ú. 169897423 kód banky: 0600 název úètu: Montana - Tomáš Roubal Distribuce v ÈR: spoleènosti holdingu PNS, a.s., Mediaprint & KAPA, s.r.o. Distribuce na Slovensku: Mediaprint – Kapa Pressegrosso, a.s. oddelenie inej formy predaja P.O.BOX 183, 830 00 Bratislava tel.: 02/44458821, 44442773, 44458816 nebo přes www.horokupectvi.cz Pøíští èíslo vyjde 13. 6. 2005

Redakèní uzávìrka

è. 3/05 je 6. 5. 2005

64