Univerzita Karlova v Praze Evangelická teologická fakulta
Bakalářská práce
Duchovní služba jako složka Armády České republiky
Vedoucí práce: PhDr. Libor Ovečka Th.D. 2005
Alena Maňáková
OBSAH 1.
ÚVOD ................................................................................................................ 3
2. ARMÁDA VE STARÉM A NOVÉM ZÁKONĚ ........................................................ 5 2.1. VZTAH KŘESŤANA KE STÁTNÍ MOCI - ŘÍMANŮM 13,1-7 ................................................................................ 5 2.2. KŘESŤAN A ZBRANĚ ...................................................................................................................................... 7
3. HISTORICKÝ VÝVOJ DUCHOVNÍ SLUŽBY ....................................................... 10 3.1. HISTORIE DUCHOVNÍ SLUŽBY OD VZNIKU ČESKOSLOVENSKÉ REPUBLIKY................................................... 10 3.1.1. Duchovní služba v letech 1945-1950 .................................................................................................. 11
4. DUCHOVNÍ SLUŽBA ARMÁDY ČESKÉ REPUBLIKY ....................................... 14 4.1. DOHODA O SPOLUPRÁCI MEZI MO, ERC A ČBK......................................................................................... 14 4.1.1. Vymezení Duchovní služby ................................................................................................................ 14 4.1.2. Status vojenských duchovních ............................................................................................................ 15 4.1.3. Náplň práce vojenského duchovního .................................................................................................. 15 4.1.3. Ustanovení vojenských duchovních a hlavního kaplana AČR............................................................ 16 4.1.4. Zabezpečení činnosti duchovních a vzdělávání vojenských duchovních ....................................................... 16 4.2. SMLOUVA MEZI ERC A ČBK ...................................................................................................................... 16 4.2.1. Pojetí a úkol duchovní služby ............................................................................................................. 17 4.2.2. Výběr kandidáta .................................................................................................................................. 17 4.2.3. Personální obsazení............................................................................................................................. 19 4.2.4. Duchovní péče o kaplany .................................................................................................................... 19
5. SOUČASNOST DUCHOVNÍ SLUŽBY ................................................................. 20 5.1. NÁZORY VOJENSKÉ VEŘEJNOSTI NA DUCHOVNÍ SLUŽBU V ARMÁDĚ - VÝZKUM ..................................................... 20 5.1.1. Projevy víry......................................................................................................................................... 21 5.1.2. Kontakt vojenské veřejnosti s kaplany................................................................................................ 22 5.1.3. Zařazení kaplanů k útvarům................................................................................................................ 23 5.1.4. Kaplani versus další sociální nebo pomáhající profese ....................................................................... 25 5.1.5. Působení kaplana v zahraničních misích............................................................................................. 28
6. ROZHOVORY S VOJENSKÝMI KAPLANY ........................................................ 31 6.1. VOJENŠTÍ KAPLANI...................................................................................................................................... 31 6. 2. O EKUMENISMU .......................................................................................................................................... 33 6. 3. O HODNOSTECH .......................................................................................................................................... 34 6. 4. O MISI A ZBRANÍCH A NEUPOSLECHNUTÍ ROZKAZU .................................................................................... 35 6. 5. O PRÁCI, ŽIVOTĚ A PROBLÉMECH ............................................................................................................... 37
7. ZNAK VOJENSKÉHO DUCHOVNÍHO ................................................................ 39 8. BUDOUCNOST DUCHOVNÍ SLUŽBY................................................................. 40 9. ZÁVĚR ................................................................................................................. 44 10. RESUMÉ ............................................................................................................ 46 -1-
11. SEZNAM ZKRATEK .......................................................................................... 47 12. POUŽITÁ LITERATURA .................................................................................... 48 13. PŘÍLOHY............................................................................................................ 50
-2-
1. ÚVOD Motto: „Všemohoucí Bože, Hospodine Zástupů, kterýž jsi udatný válečník, učíš také ruce křesťanských vojáků boji, a prsty jejich bitvě, přepasuješ je udatností, a činíš dokonalou cestu jejich, prosím tě pokorně, račiž mne také potřebným dary a ctnostmi k vedení boje s nepřátely tvými naučiti, udatností přepásati, srdce zmužilé dáti, a všecken strach smrti ode mne zapuditi, abych poruče se v ochranu tobě Stvořiteli svému, statečně až do smrti o Zákon, o chrám, o město, o vlast a obec s nepřátely se potýkal. A poněvadž nepřátelé jména tvého jednomyslně se na tom snésli, i smlouvou se zavázali, aby nás maličké stádce, kteříž se učení Spasitele našeho Ježíše Krista stále přidržíme, i s slovem jeho vyhladiti, svatyni tvou poškvrnili, stánek odpočinutí jména slávy tvé znečistili, v příbytky tvé dědičně se uvázali, a své zlořečené modlářství rozšířili. Proto potři jejich sílu mocí svou, a roztrhni moc jejich prchlivostí svou…“1 Modlitba křesťanského vojáka Když se řekne „duchovní“, asi každý z nás ví, o kom je řeč. Někdo si představí postaršího faráře v černé klerice s kolárkem kolem krku, mladší si naopak mohou představit veselého mladého člověka, který s nimi hraje fotbal na místním hřišti. Když se řekne „duchovní služba“, mnozí z nás by možná trochu zaváhali, ale odpověď by se určitě našla. Když se ale řekne „duchovní služba v armádě“, jsou odpovědi více či méně rozpačité. Někdo se pohoršuje nad tím, jak je možné, že farář používá zbraň. Někdo argumentuje pátým přikázáním - Nezabiješ, a jiní vůbec nedovedou pochopit, proč je vlastně duchovní na vojně, co tam dělá a jaké má úkoly. Otázek týkajících se duchovní služby v armádě bychom mohli najít spousty, jelikož je tato služba u nás poměrně mladá a tudíž i veřejnosti ne zcela známá. S tím však souvisí i fakt, že k tomuto tématu doposud neexistuje žádná literatura. Modlitba křesťanského vojáka ukazuje, že i v tak ateistickém prostředí, jakým je armáda, můžeme najít věřícího člověka. Žijeme v demokratickém státě a každý z nás má
1
Modlitba kteréhokoli křesťanského vojáka. In: Modlitební poklad. vydáno r. 1780 v Prešporku u Františka Augustýna Platze. s. 826 – 836. Dostupný z http://www.army.cz/acr/kaplan/mv.htm -3-
právo na svobodu vyznání - a je jedno, v jakém prostředí se jedinec nachází. Je právem každého vojáka, nejen křesťana, „duchovního pro sebe vyžádat, přijmout nebo odmítnout“2. K výběru tohoto tématu mě přimělo nejen hledání odpovědí na otázky, týkající se duchovní služby v armádě, ale také snaha podat ucelený přehled o činnosti a působení kaplanů v armádě. Navíc je to téma, které je svým zaměřením nejen náboženské, ale ve velké míře i sociální. Dalším významným důvodem výběru tématu je můj zájem o působení v armádě, kdy já sama jako křesťanka jsem se zamýšlela nad otázkami křesťana jako vojáka, nad situacemi používání násilí, nad životem vojáků v odloučení při zahraničních misích apod. V neposlední řadě mě k sepsání této práce přivedl Josef Glogar – současný vojenský kaplan. Ačkoli jde o téma, které bylo již zpracováno Hanou Hájkovou, přesto jsem se rozhodla znovu toto téma zpracovat. Zaměřím se však více na příklady křesťana – vojáka vyplývající z bible, na vztah věřícího vojáka ke zbraním a státu a na část praktickou – výzkum a rozhovory s kaplany. Části historické, která je podrobněji zpracována již ve zmíněné práci, se věnuji méně. Doufám, že zpracování tohoto tématu bude obohacením nejen pro mě, ale i pro případné další čtenáře.
2
Smlouva mezi Ekumenickou radou církví a Českou biskupskou konferencí. Článek B. Pojetí a úkol duchovní služby -4-
2. ARMÁDA VE STARÉM A NOVÉM ZÁKONĚ V bibli můžeme najít možnost, kdy je člověk zároveň věřícím i vojákem. Stačí nahlédnout do Starého zákona, kde i velcí vůdcové, jako byl např. Jozue, David nebo Gedeon, byli vojáky. Tuto možnost nenajdeme pouze ve Starém, ale i v Novém zákoně. Můžeme zde nalézt pasáž, kdy k Janu Křtiteli přicházejí vojáci, dávají se křtít a tážou se, co mají dělat (Lk 3,14). V Matoušově evangeliu se Ježíš podivuje nad velkou vírou setníka (Mt 8,10). Ve všech těchto příkladech se nepřikazuje vojákům, aby odložili svou zbraň a vzdali se vojenské služby. Vojáci jsou tedy v bibli chápáni pozitivním způsobem, stejně jako dělníci nebo rolníci. Často se dokonce stává, že voják je použit jako příklad vynikajících vlastností:
„schopnost bojovat za spravedlnost (1 Tim 6,12),
služba své zemi, vlasti (1 Kor 9,7),
schopnost snášet obtíže a vytrvalost (2 Tim 2,3-4)“3
Jestliže tedy v bibli nacházíme pasáže o vojácích, je nepopiratelné, že hřích, zlo a násilí jsou realitou biblického světa. Tvoří součást lidské identity a existují všude kolem nás. „Bible nás vyzývá čelit zlu a neutíkat před ním“4. Stvořením Bůh zároveň pověřil člověka, aby obdělával a střežil zemi (Gn 2,15). Dal mu do rukou zodpovědnost za zachování práva a pořádku. Bible schvaluje užití síly tam, kde je to nezbytné pro odstranění zla v zájmu společnosti jako celku (Řím 13,1-7). Obrana země je službou lidskému společenství. Stát představuje podle biblického svědectví určitou emanaci dobra tím, že je garantem řádu (Ř 13,1-3). Proto smyslem armády je prosazování spravedlnosti a dobra, nebo alespoň snaha minimalizovat zlo - a to i válečnými prostředky.
2.1. Vztah křesťana ke státní moci - Římanům 13,1-7 Jednou z vlastností vojáka je, že slouží své zemi, státu. Bez státu by nemohla armáda fungovat jako ucelený a organizovaný systém, protože by ji neměl kdo řídit. Stát je vlastně nástroj k udržení řádu ve společnosti, a k tomu účelu udržuje a zajišťuje armádu. Stejně jako armádu tvoří jednotlivci, tak i stát je vybudován na jednotlivých lidech. Podíváme-li se ještě hlouběji, je tato společnost stát tvořen lidmi různého vyznání. Stát
3 4
Křesťan v ozbrojených silách.- je to možné? OSS Pers MO. Nestránkováno Dubost. M. Služobník pokoja. s. 15 -5-
mohou tvořit stejně tak křesťané jako nekřesťané. Stejně tak i armádu mohou tvořit jak křesťané tak nekřesťané. Vztahem ke státu se v bibli zabývá list Římanům 13,1-7. Na první pohled v nás tato kapitola může vyvolat negativní postoj ke státu a k moci. Ale účelem není, aby křesťan státní moc odmítal. Pochopením této kapitoly dojdeme k tomu, že stát je nástrojem od Boha určeným k udržení pořádku a řádu. Nebýt státu a řádu, byl by tu chaos. Tím, že je stát nástrojem k udržení pořádku ve světě, patří tudíž spolu s církví ke království Božímu. Proto mají být všichni, i křesťané, státní moci, a tím i řádu, podřízeni5. Na druhou stranu, státní moc má být ve shodě s úkolem jí svěřeným, a tím je blaho občanů. Není-li tomu tak, neznamená to, že bychom měli mít zavřené oči a slepě všemu přikyvovat. Státní moc se uplatňuje skrze zákony. Dojde-li k porušení těchto zákonů, pak má být viník řádně potrestán. Porušujeme-li zákony užité státní mocí, proviňujeme se v podstatě proti Bohu.6 To stejné můžeme říci i o státní moci, nečiní-li to, k čemu byla od Boha povolána - udržení pořádku, blaho občanů. Státní moc neexistuje sama o sobě, ale vždy je v rukou lidí. Proto i trest vždy musí padnout na lidi. Vraťme se zpět k armádě. Je-li státní moc od Boha a armáda slouží zájmům státu, slouží tím i Bohu. Mělo by být tedy ctí každého křesťana sloužit v armádě.7 V předchozí kapitole jsem uvedla větu o jednoznačném užití síly tam, kde je to nezbytné pro odstranění zla v zájmu společnosti jako celku. Důležité je, abychom tuto sílu uměli využít ke konání dobra, ku prospěchu společnosti. Pokud jsme v situaci bezpráví, máme nejen jako křesťané morální povinnost zasáhnout, a v případě nutnosti i za použití síly. Tato síla nám byla dána jako dar od Boha, proto je důležité naučit se s ní zacházet. Používat ji v situacích opravdu nezbytných a v případě, že i naše svědomí to dovoluje. Pokud se s touto silou naučíme zacházet, může se stát naše společnost nástrojem ke konání dobra, naše moc nebude sloužit k nerozvážnému a vypočítavému zabíjení nevinných, ale stane se opravdovou ochranou pro všechny lidi žijící ve společnosti. Křesťané nemají utíkat z veřejného života, ale naopak snažit se žít ve shodě a také do veřejné moci zasahovat.
5
Musíme mít neustále na mysli, že tento text vychází z úryvku bible Řím 13,1-7, který byl napsán do konkrétní situace, konkrétním lidem. Nezabývám se zde ani politickou situací, ani teoriemi státu. Není to předmětem mé práce. Účelem je nastínit vztah křesťana ke státu v reakci na již zmíněný úryvek z bible. 6 Opět zde vycházím z Řím 13,1-7. Autor se však zde nezabývá situací, kdy by stát a státní aparát zneužíval svých pravomocí a využíval svou moc k zločinným akcím. V takovém případě by bylo povinností nemlčet a proti takovému zřízení vystoupit. 7 Odkaz na Řím 13,1-7.
-6-
2.2. Křesťan a zbraně Jedna z nejčastějších otázek se týká křesťana a používání zbraní nebo dokonce možnosti připravit někoho o život. Není používání zbraní a zabíjení v rozporu s pátým přikázáním „Nezabiješ“? Právě toto přikázání bývá velkou překážkou pro křesťany, aby se stali vojáky. Přikázání „nezabiješ“ v sobě zároveň skrývá příkaz bránit život, a to jak svůj, tak i cizí, před útočníkem. Pokud tedy člověk - křesťan nejedná pouze na základě odplaty nebo dokonce msty, jedná v extrémní situaci v rámci zákona a takto musí vzít někomu život, nejedná v rozporu s Božím přikázáním. Není to ani v rozporu s lidským právem na život. Například T. G. Masaryk ospravedlňoval zabití člověka v určité situaci takto: „Jestliže na mě někdo útočí a jeden z nás musí zemřít, tak jest spravedlivé, aby zemřel on“.8 Sebeobrana i obrana země je právem, ale i povinností toho, kdo je odpovědný za životy druhých. Udržení míru někdy vyžaduje, aby byl útočník zneškodněn. Stejně jako není v bibli odsouzena sebeobrana, není odsouzena ani snaha o udržování míru a spravedlnosti, a to i v případě nutnosti použití zbraní, jestliže předtím selhaly veškeré snahy o vyjednávání a prostředky k udržení míru. Úsilí o svobodu a spravedlnost je ve svém směřování v souladu s mravními požadavky evangelia a posláním církve. O postoji církve k užití násilí proti nespravedlnosti a útisku se zabývá oficiální církevní dokument Instrukce Kongregace pro nauku víry o křesťanské svobodě a osvobození, ze kterého cituji: „Na druhé straně uznaná přednost svobody a obrácení srdce v žádném případě nevylučuje potřebu změnit nespravedlivé struktury. Je proto naprosto oprávněné, aby ti, kteří trpí útlakem ze strany bohatých nebo politicky mocných, se zasadili, morálně dovolenými prostředky, o zajištění struktur a institucí, ve kterých budou jejich práva skutečně respektována.“9 Samotné odstranění zlé situace však nestačí. Nemá smysl vést boj proti nespravedlnosti, pokud není veden s úmyslem „vytvořit nový společenský a politický řád v souladu s požadavky spravedlnosti.“10 Nelze dojít k spravedlivému řádu, pokud používáme nespravedlivé prostředky, jako jsou vraždy, násilí, nespravedlivé věznění apod. Tyto prostředky podporují jen další zlo a tomu, kdo těmito prostředky jedná, nejde o dobro společnosti, ale o moc a nadvládu. Dříve než dojde k užití ozbrojeného boje, musí dojít „k velmi přísné analýze situace.“11 Dojde-li však i po pečlivém
8
Dvorský, J. Naše vojsko a československý důstojník v projevech T. G. Masaryka. s. 33
9
Congregation for the Doctrine of the Faith. Christian Freedom and Liberation. Editions Paulines : Sherbrooke 1986.Přel. Libor Ovečka. Čl. 75 10 Tamtéž, čl. 78 11 Tamtéž. čl. 79. -7-
zvážení situace k ozbrojenému boji, pak existují principy, které se při této krajní situaci musí obzvlášť uplatňovat.
Tyto principy jsou:
„přikázání lásky k bližnímu – neslučitelné s nenávistí,
nenásilí jako strategie,
revoluce spojená s ideologií vede k útlaku, pohrdání lidskými právy,
ozbrojený odpor jako krajní možnost, jen když už jiná není.“ 12
Dalším církevním dokumentem je encyklika Pavla VI. o rozvoji národů, která se k danému problému vyjadřuje podobně jako dříve zmíněná Kongregace: „Je dobře známá věc, že vzpoury a revoluce – kromě případu zřejmé a dlouhé tyranie, která závažně porušuje lidská práva a poškozuje obecné blaho země – rodí zase jen nové nespravedlnosti, vedou k novému porušování rovnováhy a podněcují lidi k novým rozvratům. Nesmíme bojovat proti existujícímu zlu ještě větší pohromou.“13 Tato nauka se znovu opakuje v Katechismu katolické církve v roce 1992. „Odpor vůči politické moci může oprávněně sáhnout ke zbraním, jen když jsou splněny všechny následující podmínky: 1. v případě jistého, závažného a dlouhodobého porušování základních práv; 2. když byly vyčerpány všechny pokusy dosáhnout změny jinými cestami; 3. když se tím nevyvolají ještě horší nepořádky; 4. když je oprávněná naději na úspěch; 5. není-li možné rozumně předvídat lepší řešení.“14
Sama církev usiluje o spravedlivější společenský řád a nevylučuje použití zbraní v případě, že už selhaly všechny ostatní prostředky potřebné k udržení míru. Přestože používání zbraně a zabití člověka v určitých případech není v rozporu s pátým přikázáním a křesťanstvím, je více než jisté, že není rozhodující, zda je člověk věřící nebo nevěřící, protože s tímto morálním činem se musí vypořádat každý sám. Nemohu tu
12
Congregation for the Doctrine of the Faith. Christian Freedom and Liberation. Editions Paulines : Sherbrooke 1986.Přel. Libor Ovečka. Čl. 79 13 Encyklika Pavla VI. Populorum progressio. O rozvoji národů z 26. března 1967. Přel. Libor Ovečka. 14 Katechismus katolické církve.Přel. J. Koláček. Čl. 2243. -8-
nevzpomenout slova Mons. Michela Dubosta, biskupa francouzských ozbrojených sil, který na otázku, zda může být člověk vojákem a křesťanem zároveň a zda se může vystavit situaci zabíjení z povinnosti, odpovídá: „Jak může být někdo francouzským občanem a křesťanem? Pokud voják skutečně jednoho dne bude muset zabít, bude mu to uloženo rozkazem prezidenta republiky, kterého volili všichni Francouzi. Nevidím důvod, proč by ten, kdo rozhodl, měl nést menší díl odpovědnosti než ten, kdo vykoná rozkaz“.15 Jedině uvědomění, že nejen vojáci, ale všichni máme morální povinnost bojovat proti zlu a bezpráví, může vést k udržení míru a spravedlnosti.
15
Dubost, M. Služobník pokoja. s. 5. Překlad citátu Alena Maňáková. -9-
3. HISTORICKÝ VÝVOJ DUCHOVNÍ SLUŽBY 3.1. Historie duchovní služby od vzniku Československé republiky V rakousko-uherské armádě duchovní působili, avšak o jejich činnosti a bližším působení je velmi obtížné najít dostatek informací, proto se budu historickou otázkou duchovní služby zabývat od vzniku Československé republiky. Přestože vojenští duchovní v armádě působili, nově vzniklá Československá republika neprojevovala o tuto službu žádný zájem. Duchovní služba v armádě byla považována spíše za zbytečnost. Zájem o zřízení této služby byl především ze strany katolické církve, a proto v roce 1919 došlo k oficiálnímu zavedení duchovní služby do armády. Ke zrušení původních rakousko-uherských předpisů pro duchovní službu došlo až 9. září 1938 a zároveň byl vydán první československý předpis A-XI-1.16 Tento předpis vymezuje veškerou činnost a působení duchovní služby v míru i za branné pohotovosti státu. Hlavní úkoly duchovní služby se týkaly především oblasti náboženské. Duchovní služba měla především posloužit vojenským osobám církevními úkony a starat se o jejich náboženskou mravní výchovu, měla vést vojenské matriky, spravovat vojenské kostely a pečovat o výchovu důstojnického dorostu pro duchovní službu.17 Hlavním úkolem duchovních v armádě byla starost o náboženskou a mravní výchovu vojáka. Důstojníci duchovní služby měli pečovat „o duchovní a mravní vzdělání vojenských osob svého vyznání. Svou činností přispívají k upevnění kázně, charakteru, družnosti, lásky a věrnosti k vlasti a k vážnému nazírání na život a jeho povinnosti. V dohodě s příslušnými veliteli konají každou neděli a svátek pro vojenské osoby svého vyznání služby boží, spojené vždy s promluvou obsahu nábožensko-mravního a vlasteneckého. V období velikonočním jsou důstojníci duchovní služby povinni vykonat velikonoční náboženská cvičení v těch posádkách, kde se přihlásí aspoň 20 vojínů. Navštěvují nemocné ve vojenských léčebných ústavech a poskytují jim duchovní útěchu. Pečují o duchovní potřeby a mravní výchovu vězňů. K smrti odsouzené osobě poskytují na přání poslední útěchu a doprovodí ji až na místo popravy. Všechny církevní úkony (ohlášky, sňatky, křty, pohřby apod.) vykonávají důstojníci duchovní služby i posádkoví výpomocní duchovní správcové bezplatně.“18 16
Žigmundová. K. – Bošiak. J. K duchovním službám v ozbrojených silách, informační zpráva. s. 4 Duchovní služba v míru a za branné pohotovosti státu A-XI-1. Hlava 1. stať1 18 Duchovní služba v míru a za branné pohotovosti státu A-XI-1. Hlava 1. stať3 17
- 10 -
Z dalších činností a povinností jmenujme například „právo uvalovat církevní tresty; předkládání čtvrtletní zprávy o své činnosti, na základě deníku, který vedl každý duchovní správce v armádě; povinnost reversem se zavázat k službě nejméně na 5 let; nošení liturgických rouch podle předpisu svých církví“19. V kostelech při obřadech a jiných průvodech se nezdravilo. Byla ponechána svoboda k dobrovolné návštěvě bohoslužeb. Na požádání velitele byla možnost povolit i účast vojenské hudby při náboženských slavnostech. Nejvyšším orgánem řídícím katolickou duchovní správu v armádě byl generální vikář katolíků branné moci. Byl přímo podřízen pražskému arcibiskupovi, jenž zastupoval úřad armádního ordináře pro katolíky ve vojsku. V českých zemích působil vojenský duchovní u každého divizního velitelství. Nejen katolická církev měla v armádě zastoupení, ale působily zde i evangelické skupiny vykonávající svou činnost u velitelství 1. sboru v Praze. Od roku 1922 začala v armádě působit také Církev Československá, prostřednictvím svého jediného ústředního orgánu, generálního vikáře Církve Československé pro brannou moc. Přestože vojenská správa neprojevovala ze začátku o duchovní službu v armádě zájem, ukázalo se, že tato služba je nezbytná. I když počet duchovních v armádě nebyl zrovna největší, z mého pohledu byla duchovní služba dobře organizovaná a měla v armádě své nezastupitelné místo, což dokazuje i náplň činnosti. Když armáda v roce 1938 na základě politického rozhodnutí kapitulovala, mnoho vojáků, a s nimi i duchovních, se přesunulo do zahraničí, kde po boku zahraničních vojsk bojovali proti nacistické okupaci za druhé světové války.
3.1.1. Duchovní služba v letech 1945-1950 Po osvobození v květnu 1945 vyvstala otázka, jak vyřešit existenci duchovní služby v armádě. Byl proto rozeslán dotazník, který zjišťoval, zda má být znovu zavedena duchovní služba v nově formované československé armádě. Většina vojenských útvarů byla pro a žádala začlenění duchovní služby ke svým útvarům. Kladné výsledky tohoto dotazníku ukazují, že duchovní služba měla v armádě opravdu své důležité místo. „Dne 6.10. 1947 bylo na poradě Ministerstva obrany usneseno, že v armádě bude zavedeno 41 míst vojenských duchovních, kteří budou rozděleni mezi jednotlivé církve takto:
katolická 30
evangelická 5
19
Duchovní služba v míru a za branné pohotovosti státu A-XI-1.
- 11 -
československá 5
pravoslavná 1
Poměr vyznání v r. 1947 byl v procentech vyjádřen takto: katolíci 76%, evangelíci 8%, Církev Československá 7%, bez vyznání 7%.“20 Ke 4.10.1949 měly v armádní duchovní službě zastoupení církev římskokatolická, evangelická a pravoslavná. Tyto církve řídily duchovní službu, která se starala o péči a duchovní potřeby v celé armádě. Jiné církve však zastoupeny v armádě nebyly. Vojenští duchovní měli poměrně stejné úkoly jako civilní duchovní (vedení matrik, křty, sňatky, bohoslužby, přednášky apod.). Účast vojáků na náboženských úkonech jednotlivých církví byla dobrovolná a v návštěvách těchto úkonů nebylo nikomu bráněno. Dne 23. 5. 1950 došlo však k velkým změnám. V armádě už v té době nesloužilo 41 duchovních jako dříve, stav byl snížen na 11. Podle předpisu A-XI-1 bylo úkolem duchovních i spravování vojenských kostelů (bylo jich v té době osm), kaplí a válečných hrobů. Jak už bylo uvedeno výše, bylo úkolem duchovních i vedení matrik. Na základě porady Rady obrany státu byl generálem Procházkou podán návrh na faktické zrušení duchovní služby v armádě. Tento návrh zahrnoval tyto body:
„Fakticky zrušit skupiny vojenských duchovních v armádě;
zrušit všechny předpisy a ustanovení o duchovní službě v armádě;
převést vojenské duchovní do dispozice Státnímu úřadu pro věci církevní;
péči o válečné hroby převést do působnosti ministra vnitra;
vojenské hroby a kaple předat státnímu úřadu církevnímu nebo jiným občanským orgánům;
matriky předat příslušným občanským orgánům;
eventuální náboženské úkony pro příslušníky armády zabezpečovat občanskými duchovními mimo armádu.“21 Tento návrh byl přijat.
Z důvodu převzetí veškeré kontroly a moci nad církvemi byla z armády odstraněna duchovní služba. Od té doby se činnost duchovní služby přerušila na dlouhých čtyřicet osm 20 21
Žigmundová. K. – Bošiak. J. K duchovním službám v ozbrojených silách, informační zpráva. s. 10 Žigmundová. K. – Bošiak. J. K duchovním službám v ozbrojených silách, informační zpráva. s. 11,12
- 12 -
let. Normalizační období nejen že se snažilo úplně zničit církve, ale ani nijak zvlášť nepřispělo k rozvoji armády. Spíše naopak. Dokonale se podařilo snížit respekt k armádě v očích veřejnosti. Proto po revoluci stála armáda před velkým úkolem. Tímto úkolem byla celková přestavba armády. Stejně tak i duchovní služba v armádě je po tak dlouhé pauze stále novým prvkem, který stojí téměř na počátku své nelehké a trnité cesty. Dalším velkým úkolem, před kterým stojí armáda, je profesionalizace a zkvalitnění životních a profesionálních podmínek pro působení vojáka – profesionála. Jednou takovouto službou se stala i služba duchovní, která se stala nepostradatelnou součástí armády.
- 13 -
4. DUCHOVNÍ SLUŽBA ARMÁDY ČESKÉ REPUBLIKY Duchovní služba Armády České republiky je poměrně mladou službou. Vznikla po víc jak pětačtyřicetileté odmlce v resortu Ministerstva obrany rozkazem ministra obrany č. 19/1998 z 3. června 1998. Jejími základními opěrnými pilíři jsou:
Dohoda o spolupráci mezi Ministerstvem obrany (MO), Ekumenickou radou církví (ERC) a Českou biskupskou konferencí (ČBK),
Smlouva mezi Ekumenickou radou církví a Českou biskupskou konferencí.
4.1. Dohoda o spolupráci mezi MO, ERC a ČBK22 Základním účelem této dohody je vymezit strukturu a zabezpečení duchovní služby a stanovit v souladu s mezinárodním právem status vojenského duchovního, určit finanční a materiální zabezpečení, funkční náplň a zařazení vojenského duchovního v souladu s příslušnými právními předpisy. Duchovní služba (DS) má za úkol zejména:
„podporovat velitele všech stupňů v jejich odpovědnosti za naplňování a ochranu lidského rozměru života každého vojáka;
nabízet pomoc při řešení osobních krizí i těžkostí, které vznikají v pracovním, osobním a rodinném životě pracovníků rezortu MO;
přispívat k rozvíjení a prohlubování demokratických tradic evropské kultury v rezortu MO;
vytvářet podmínky pro naplňování ústavně zaručených lidských práv, která souvisejí se svobodou vyznání, pro pracovníky rezortu MO, a to ve všech situacích spojených s plněním jejich služebních a pracovních povinností.“23
4.1.1. Vymezení Duchovní služby Díky svým specifikům se stala Duchovní služba samostatnou službou zřízenou v rezortu MO. Pro otázky, které se týkají problematiky spojené s duchovní službou, a pro vzájemná jednání byla zřízena Rada pro duchovní službu, kterou tvoří hlavní kaplan AČR, zástupce ERC, zástupce ČBK, zástupce AČR určený náčelníkem Generálního štábu, zástupce civilní ochrany a jeden duchovní z církví účastnících se této dohody, který působí jako poradce MO pro duchovní službu. 22
Úplné znění dohody mezi MO, ERC a ČBK je uvedeno v příloze.
- 14 -
Zasedání tohoto grémia je svoláváno pravidelně hlavním kaplanem, a to jednou za šest měsíců. V čele duchovní služby stojí hlavní kaplan AČR, který je přímo podřízen náčelníkovi Generálního štábu AČR.
4.1.2. Status vojenských duchovních Vojenský duchovní je přímo podřízen veliteli a působí jako jeho poradce, a to vždy na tom stupni, na kterém je ustanoven. Nesmějí se mu ukládat úkoly, které s jeho činností a posláním nesouvisejí. Po odborné stránce je podřízen vojenskému duchovnímu na vyšším velitelském stupni. V první řadě je vojenský duchovní voják v další službě s důstojnickou hodností. Na své uniformě má zřetelné označení symbolem kříže. Stejně jako na ostatní vojáky se i na vojenského duchovního vztahují všechna práva a povinnosti. Tato práva a povinnosti však nesmí být v rozporu s jeho statutem. Na duchovního nesmí být kladeny úkoly, které nesouvisí s jeho činností, např. používání zbraní. Má právo na mlčenlivost. Výběr vojenského duchovního probíhá na základě vnitřního ujednání mezi jednotlivými církvemi. Každý duchovní je zároveň zástupcem všech církví účastnících se na dohodě o duchovní službě AČR. V neposlední řadě má každý jednotlivec právo pomoc vojenského duchovního pro sebe vyžádat, přijmout nebo odmítnout.
4.1.3. Náplň práce vojenského duchovního Jedním z hlavních poslání vojenského duchovního je být poradcem velitele v oblasti lidských hodnot, vojenské etiky, morálky a mezilidských vztahů. Má být osobním příkladem a aktivní motivací vytvářet pozitivní atmosféru pro zlepšování a prohlubování vzájemné důvěry u útvaru. Vojenský duchovní nepůsobí jenom v armádě, ale může být nápomocný i rodinným příslušníkům, může doporučit další odbornou pomoc, vykonává nebo zabezpečuje duchovní službu pro pracovníky rezortu MO a jejich rodiny, zároveň hájí i jejich zájmy i zájmy pracovníků jiných vyznání. Zprostředkovává jim kontakt s jejich duchovními, s nimiž i spolupracuje. Spolupracuje také s duchovními jiných armád v rámci mezinárodních vojenských aktivit. Duchovní může rovněž preventivně působit proti konfliktům v oblasti mezilidských vztahů. Spolupracuje s vojenskými lékaři, psychology a dalšími pracovníky zabezpečujícími sociální politiku.
23
Smlouva mezi Ministerstvem obrany, Ekumenickou radou církví a Českou biskupskou konferencí. Článek AÚčel dohody. - 15 -
Vojenský duchovní má však také určitá práva, jako je například právo na přístup ke každému pracovníkovi ve své jednotce, právo účastnit se velitelských porad a právo říci svůj názor týkající se služby pracovníků v jeho jednotce nebo etických či jiných problémů, jež souvisí s činností vojenského duchovního.
4.1.3. Ustanovení vojenských duchovních a hlavního kaplana AČR Kandidáta pro výkon funkce kaplana, a to jak hlavního, tak kaplana v rámci duchovní služby, navrhují církve písemně. Tento návrh musí obsahovat i pověření církve, jíž je kandidát členem, a zároveň i souhlas ERC a ČBK. Smlouva je s kaplanem uzavírána na dobu čtyř let. Hlavního kaplana AČR ustanovuje ministr obrany ČR na základě doporučení ČBK a ERC. Vojenský duchovní může funkci hlavního kaplana AČR vykonávat maximálně po dobu osmi let.
4.1.4. Zabezpečení činnosti duchovních a vzdělávání vojenských duchovních Vojenský duchovní má mít základní materiální i prostorové podmínky pro svou službu, pro soukromé (diskrétní) rozhovory s pracovníky a prostor pro bohoslužbu. Tyto podmínky je povinen zabezpečit mu příslušný velitel. Vojenský duchovní má stejné právo na výstroj jako ostatní vojáci. Jiné nadstandardní pomůcky k výkonu duchovní služby zabezpečí příslušná církev. Vojenský duchovní se může i v době činné služby dále odborně vzdělávat. Odborná náplň vzdělávání je v působnosti hlavního kaplana AČR. Jako součást dalšího vzdělávání se vojenskému duchovnímu umožní účastnit se každý rok po dobu nejméně pěti až deseti dnů duchovní obnovy.
4.2. Smlouva mezi ERC a ČBK24 Touto smlouvou prohlašují zástupci všech církví, které se této smlouvy účastní, že jsou si vědomi potřeby vydávat svědectví o křesťanské víře a naději v jednotě, a proto se s plným vědomím své křesťanské odpovědnosti zavazují, že všechny kroky a postupy spojené s vytvářením a působením duchovní služby budou řešit na základě této smlouvy v duchu bratrské jednoty a křesťanské lásky, s úctou k tradici každé jednotlivé církve a s přesvědčením, že každý duchovní nezastupuje pouze svoji církev, ale také a především je společným zástupcem všech církví sdružených v ERC a ČBK.
24
Úplné znění smlouvy mezi ERC a ČBK je uvedeno v příloze. - 16 -
4.2.1. Pojetí a úkol duchovní služby Duchovní služba je v první řadě budována na ekumenickém základě. Nabídka pomoci je tedy určena všem a každý má právo pomoc duchovního pro sebe vyžádat, přijmout nebo odmítnout. Hlavní činností vojenského duchovního není evangelizace. Služba vojenského duchovního není tedy motivována snahou o získání nových členů pro svou víru či církev, ale úkolem duchovní služby je podporovat velitele v jejich odpovědnosti za ochranu lidského života každého vojáka. Duchovní má nabízet pomoc při řešení osobních krizí i těžkostí vznikajících v pracovním, osobním a rodinném prostředí. Dalšími úkoly je přispívat k rozvíjení a prohlubování demokratických tradic, vytvářet podmínky k naplňování lidských práv souvisejících se svobodou vyznání a plnění služebních i pracovních povinností. Velmi důležitou a nedílnou součástí života vojenského duchovního je také modlitba za všechny, ke kterým je poslán. Ale pozor: Duchovní služba není chápána jako náhrada práce psychologa. Není prvořadým úkolem duchovního v armádě starat se o věřící své církve, spravovat vojenské kostely, hřbitovy a vést matriky, jak tomu bylo v době před válkou, ale nabízet pomoc směrovanou k člověku a zaměřenou na jeho potřeby bez rozdílu vyznání. Duchovní služba v dnešním pojetí není zaměřena na konání náboženských úkonů, jak tomu bylo v minulosti, nýbrž na rovinu osobní komunikace, spolupráce a pomoci.
4.2.2. Výběr kandidáta Každý duchovní, který je určen pro práci v duchovní službě, je zároveň společným zástupcem všech církví účastnících se na této smlouvě. Ty ho také společně vysílají k činnosti v armádě. Na základě rozhovorů má každá církev právo přesvědčit se o vhodnosti kandidáta. Kandidát musí splňovat tato kritéria: Osobní schopnosti:
komunikace v drsném prostředí
schopnost snášet samotu
soběstačnost
znalost angličtiny
Vojenská kritéria:
ochota stát se vojákem v další službě po dobu výkonu duchovní služby v armádě
věk do 40 let a absolvování základní vojenské služby nebo odpovídající vojenský výcvik
- 17 -
odpovídající zdravotní stav
fyzická zdatnost
Církevní kritéria:
dokončené obecně uznávané teologické vzdělání
praxe ve farnosti či ve sboru minimálně 2 roky
ekumenické církevní pověření od vlastní církve
duchovní služba v armádě a služba vojenského duchovního je chápána jako primárně neevangelizační.25
Vhodného kandidáta navrhuje vedení církve podle vlastního posouzení a podle uvedených kritérií. Vhodnost duchovního posuzuje ekumenická komise zastoupená vojenským kaplanem, psychologem, zástupcem ERC a zástupcem ČBK. V případě kladného rozhodnutí této komise, které musí být jednomyslné, musí kandidáta následně potvrdit nadpoloviční většina hlasů řídícího výboru nebo prezidia ERC a stálé rady ČBK. Nově ustanovený vojenský kaplan je uváděn do své funkce tzv. „bohoslužbou vyslání“ za účasti představitelů ERC, ČBK a velení jednotky, ke které nastupuje. Na závěr této bohoslužby vyřkne a podepíše tento slib vojenského duchovního: „Já, duchovní církve....., prohlašuji, že jsem seznámen s podmínkami stanovenými smlouvou mezi ERC a ČBK a dohodou mezi ERC a ČBK a rezortem MO o Duchovní službě v rezortu MO, za jakých budu jako společný zástupce všech církví účastných na této smlouvě působit v duchovní službě. Přijímám toto poslání jako skutečnou službu, chci veškerou svoji vnější činnost podporovat osobní modlitbou. Spoléhám se na Boží pomoc a také na modlitby všech církví, které mne do této služby vysílají. Jsem si vědom, že mohu působit v této službě jen tehdy, jestliže bude trvat platnost mého pověření od mé vlastní církve, od ERC a ČBK. Chci přispívat k vytváření bratrského společenství mezi vojenskými duchovními. Kéž mi Bůh k tomu pomáhá. Amen.“26 Duchovní, který má zájem o službu v rezortu MO, absolvuje nejlépe během základního teologického studia ekumenický seminář pro kandidáty vojenského duchovního,
25
Smlouva mezi Ekumenickou radou církví a Českou biskupskou konferencí. Článek C- výběr kandidáta. Odstavec č. 4. 26 Smlouva mezi Ekumenickou radou církví a Českou biskupskou konferencí. Článek C- výběr kandidáta. Odstavec č. 14. - 18 -
získá základní vojenský výcvik a po několikaleté (nejlépe 2 - 5 leté) praxi ve sboru či farnosti může být pro období asi 4 let pověřen duchovní službou v armádě.
4.2.3. Personální obsazení Personální obsazení duchovní služby se realizuje postupně, s předpokládaným maximálním stavem asi 25 duchovních v roce 2008. Od roku 2005 budou vojenští kaplani postupně působit na všech výcvikových základnách, přičemž každá základna bude mít jedno místo pro kaplana v záloze. V současnosti působí u Armády České republiky 18 vojenských kaplanů.
4.2.4. Duchovní péče o kaplany Jelikož vojenský duchovní je stále součástí společenství církve, ze které pochází, potřebuje i nadále od svého duchovního společenství pomoc a podporu. Jelikož hlavní kaplan je sám zodpovědný za duchovní péči o všechny jemu podřízené vojenské duchovní, je tudíž povinen se o ně starat. Důležité je dát jim možnost dalšího vzdělávání, pořádat každoroční duchovní obnovy nebo jim umožnit účast na pravidelných setkáních s jinými duchovními. V neposlední řadě je povinen informovat vedení církví o celkové činnosti vojenských duchovních a zároveň se také podílet na zvyšování informovanosti mezi věřícími, veřejností a duchovní službou.
- 19 -
5. SOUČASNOST DUCHOVNÍ SLUŽBY Duchovní služba je relativně novým prvkem armády. Po podepsání ekumenické dohody 3. června 1998 se její spoluautor Tomáš Holub stal kaplanem 4. brigády rychlého nasazení v Havlíčkově Brodě a zároveň i prvním duchovním v armádě. Katolický kněz pplk. Mgr. Tomáš Holub byl po osmiměsíční zkušenosti v roce 1996 v Bosně a Hercegovině požádán náčelníkem Generálního štábu, aby připravil návrh smlouvy o duchovní službě v armádě mezi rezortem obrany a představiteli všech církví. Jmenováním hlavního kaplana do funkce se duchovní služba stala plně součástí armády. V roce 2004 působilo v AČR 18 kaplanů, z toho je 12 římskokatolických, 3 z Českobratrské církve evangelické, 1 z Církve bratrské, 1 z Církve adventistů sedmého dne a 1 z Církve československé husitské. Již zmíněný fakt, že do roku 2008 se plánuje zvýšení počtu vojenských duchovních na 25, svědčí o tom, že se vojenský kaplan stal nezastupitelným v péči o vojenské profesionály a je s ním počítáno při všech vojenských operacích. Stejně jako se do různých operací armády zařazuje na pomoc vojákům například psycholog, stal se i duchovní běžnou součástí armády. Přestože program vojenského kaplana je velmi pestrý, největších zásluh a naplnění dosahuje duchovní služba při zahraničních misích.
5.1. Názory vojenské veřejnosti na duchovní službu v armádě - výzkum Na základě výzkumu provedeného v roce 2001/200227 se pokusím ukázat, jak na duchovní službu v AČR reagovala vojenská veřejnost, dále oblasti působení a pomoci vojenského kaplana a hodnocení potřebnosti a účasti kaplana v zahraničních misích. Výzkum je tedy zaměřen na problematiku duchovní služby v AČR a jeho cílem je analýza názorů a postojů příslušníků AČR (vojáků z povolání, občanských zaměstnanců28 a vojáků základní služby) na působení vojenských kaplanů. Vzhledem k tomu, že je duchovní služba relativně mladou službou a výzkumy zabývající se náboženským cítěním a vyznáním jsou obzvláště náročné, musíme brát v úvahu nejen ojedinělost tohoto výzkumu, ale i určitou 27
Výzkum mezi vojenskými profesionály, občanskými zaměstnanci a vojáky základní služby provedlo tehdejší rezortní sociologické výzkumné pracoviště - skupina výzkumů Personálního odboru Personální sekce MO ČR. Praha v září 2001 28 Občanský zaměstnanec (OZ) je zaměstnanec AČR, který není vojákem v aktivní službě. Funkce personalistů, technických nebo ekonomických pracovníků ve vojenských jednotkách mohou obvykle plnit jak občanští zaměstnanci, tak i vojenští profesionálové. Stejně je to i na Ministerstvu obrany ČR. Jakýkoli úředník může být jak voják, tak občanský zaměstnanec. (Kromě náměstků a ministra obrany - ti musí být vždy občanskými zaměstnanci. Často jsou to však bývalí vojáci z povolání.). Na druhou stranu jsou profese, které může vykonávat jen voják, např. velitel vojenského útvaru. - 20 -
zastaralost, a to jak ve vývoji duchovní služby v armádě, tak i na poli působení samotné AČR (zrušení základní vojenské služby apod.). Ve výzkumu prováděného dotazníkovou formou byli tázáni vojáci z povolání (VZP) v počtu 853, vojáci v základní službě (VZS) v počtu 1053 a občanští zaměstnanci (OZ) v počtu 795. Celkem se výzkum týkal čtyřiceti útvarů a jeho návratnost byla 89%. Jelikož postoje k duchovní službě souvisejí s přesvědčením respondentů týkajícím se jejich víry a náboženského cítění, považuji za nezbytné o této skutečnosti uvést několik informací.
5.1.1. Projevy víry První otázka se zabývala poměrem věřících a nevěřících v AČR a porovnáním projevů víry respondentů z útvarů, kde kaplani zařazeni jsou, a útvarů, kde kaplani zařazeni nejsou. Z otázky Považujete se za věřícího člověka? vyplynulo, že více než dvě třetiny, asi 68% vojenské veřejnosti jsou nevěřící nebo ateisté (VZP nevěřící 58%, ateisté 17% ; OZ nevěřící 54%, ateisté 14%; VZS nevěřící 53%, ateisté 11%). Přibližně 5% vojenské veřejnosti je aktivně věřících, tzn. aktivně se účastnících bohoslužeb nebo jiných aktivit církve (VZP 3%; OZ 5%; VZS 6%). Dále se přibližně 27% vojenské veřejnosti považuje za pasivně věřící (VZP 22%; OZ 27%; VZS 31%). Další část výzkumu se zabývala pozorováním projevů víry respondentů z útvarů, kde jsou zařazeni kaplani, a útvarů, kde kaplani zařazeni nejsou. Srovnáním těchto útvarů se ukázalo, že v religiozitě vojenské veřejnosti u těchto útvarů není rozdíl. Z výzkumu tedy vyplývá, že kaplani nemají vliv na zvýšení religiozity v útvarech, kde jsou zařazeni. Ve výzkumu se rovněž zjišťovalo, zda respondentům vadí příslušnost „jejich“ vojenského kaplana k určité církvi (viz graf č.1). K této otázce se však vyjádřila jen třetina dotázaných. Ostatní se s vojenským kaplanem nesetkali. Převážné většině vojáků z povolání a občanských zaměstnanců příslušnost kaplana k určité církvi nevadí, polovina z nich ani neví, ke které církvi kaplan, kterého znají, patří. Ženy o příslušnosti kaplana k určité církvi vědí více než muži. Příslušnost kaplana k určité církvi vadí 8 % dotázaných, kteří se s ním setkali. Musíme však dodat, že z celkového souboru dotázaných jde jen o 2,5%. Nejedná se tedy o příliš velkou skupinu. Většinou se jedná o vojáky, kteří se hlásí k jinému náboženství než křesťanství29. Pro většinu nevěřících je tato otázka bezpředmětná.
29
Všichni současní kaplani v AČR jsou z křesťanských církví - 21 -
Graf č.1. Vnímáte příslušnost kaplana k určité církvi? ano, a vadí mi to ano, ale nevadí mi to
8%
ne, ani nevím, kam patří
50%
42%
5.1.2. Kontakt vojenské veřejnosti s kaplany S kaplanem se v AČR setkala necelá třetina (31%) vojenské veřejnosti. Jeho pomoci využili především vojáci z povolání, přesto však jde jen o 5% z nich (viz tabulka č.1). Výzkum ukazuje, že se názory vojáků, kteří se s kaplanem setkali (bez ohledu na to, zda kaplan působí v příslušném útvaru či nikoliv), výrazně liší od názorů vojáků, kteří se s kaplanem vůbec nesetkali (viz graf č. 2). Ti, kteří se s kaplanem setkali, jsou daleko více pro zařazení kaplana k útvaru, než ti, kteří se s kaplanem vůbec nesetkali.
Tabulka č. 1. Setkal(a) jste se během své vojenské kariéry/pracovní kariéry v armádě s vojenským kaplanem? Odpovědi v %.
VZP
OZ
VZS
CELKEM
Ano, setkal(a) a využil(a) jeho pomoci
5,4
1,6
2,0
2,7
Ano, ale o pomoc jsem ho nepožádal(a)
29,1
15,2
40,4
28,5
Zatím jsem se s kaplanem nesetkal(a)
65,5
83,2
57,6
68,9
- 22 -
Graf č. 2. Souvislost mezi seznámením se s kaplanem a názorem na jeho zařazení k útvaru. Odpovědi v %.
Jste pro zařazení kaplana k útvaru ano
ne
ano, setkal, a využil pomoci
92%
ano, ale o pomoc nepožádal zatím se s kaplanem nesetkal 0%
8%
42%
58%
25%
75%
20%
40%
60%
80%
100%
5.1.3. Zařazení kaplanů k útvarům Dále se budu zabývat otázkami zařazení kaplanů k útvarům, zařazení kaplanů k útvarům podle funkčního zařazení a na závěr uvedu názory vojenské veřejnosti na otázku týkající se vojenského kaplana jako vojáka z povolání nebo občanského zaměstnance. V následující tabulce se respondenti vyjadřovali k zařazení kaplana k útvaru. Odpovídali pouze vojáci z povolání a občanští zaměstnanci, nikoli vojáci základní služby. Pro zařazení kaplana k útvarům, kde respondenti slouží, se vyjádřila jedna třetina vojáků z povolání a občanských zaměstnanců. Zbylé dvě třetiny jsou proti. Nejčastěji si zařazení vojenských kaplanů k útvaru přejí vojáci z povolání (37%), kteří se s nimi v průběhu své služby také nejčastěji setkávají (viz tabulka č. 2). Tabulka č.2. Odpovědi v %. Uvítal(a) byste, kdyby k vám byl kaplan zařazen? VZP
OZ
určitě ano
8,5
6,1
spíše ano
29,0
19,5
spíše ne
39,2
47,0
určitě ne
23,3
27,4
- 23 -
Budeme–li se zabývat otázkou zařazení vojenských kaplanů k útvarům, pak jsou častěji pro vojáci ve velitelských funkcích (56%). Naopak specialisté druhů vojsk, logistik, pracovník štábu, náčelník jsou častěji proti. Zařazení kaplana ke svému útvaru si nejvíce přejí vojáci pozemních sil a naopak nejméně často vojáci sil územní obrany30. Vojenští kaplani AČR jsou k útvarům zařazeni jako vojáci z povolání. Výzkum se zabýval otázkou, zda toto jejich zařazení vyhovuje vojenské veřejnosti. Ukázalo se, že pouze šestina (17%) všech dotázaných je pro zachování současného stavu - tedy aby vojenskými kaplany byli výhradně vojáci z povolání. Současné zařazení převážně vyhovuje více vojákům (24%) než občanským zaměstnancům (11%), kteří by raději volili kompromis (někteří kaplani by mohli být vojáky z povolání a někteří občanskými zaměstnanci)31. A jak se k zařazení kaplanů vyjadřovali samotní vojáci z povolání? Zajímavým údajem je, že čtvrtina vojáků si přeje, aby kaplani byli vojáky z povolání a čtvrtina si přeje, aby šlo o občanské zaměstnance. Zhruba 20% vojáků z povolání se kloní ke kompromisnímu řešení, tudíž část kaplanů by byli vojáci z povolání a část občanští zaměstnanci. Z těchto údajů vyplývá, že existují skupiny, kterým více či méně vyhovuje současné zařazení vojenských kaplanů. Přidržíme-li se dotázaných, pak z výzkumu vyplývá, že vojenští profesionálové z pozemních sil, logistiky a také ze škol preferuje zařazení kaplanů jako vojáků z povolání, a naopak ti, kteří slouží u vzdušných sil nebo sil územní obrany, by upřednostnili kaplany jako občanské zaměstnance32. Kdo je občanský zaměstnanec, jsem už uvedla výše, jaký je však rozdíl mezi občanskými zaměstnanci a vojenskými profesionály? Rozdíl mezi občanským zaměstnancem a vojákem v armádě je ten, že voják má oproti občanskému zaměstnanci další povinnosti, jako například povinná hlášení, dosažitelnost v případě potřeby, a to i během sobot a nedělí, je zde možnost jeho převelení do jiného města apod. 30
Pro zařazení kaplanů ke svým útvarům jsou převážně vojáci ve velitelských funkcích. Velitelé se sami dostávají do situací, kdy jsou nuceni řešit problémy svých vojáků. Často by kaplana rádi využili k pomoci sobě nebo svým podřízeným vojákům. Stejně tak i vojáci pozemních sil mají mnohem více příležitostí, kdy by jim kaplan mohl pomoci – ve srovnání s vojáky územní obrany. Jako samostatný druh vojenských sil již v současné AČR síly územní obrany neexistují. Rozpadly se do sil podpory. V době výzkumu byli u sil územní obrany především lidé, kteří se starali o materiál, sklady, vybavení apod. Byli to především lidé v kanceláříchpoloúředníci. Proto se nelze divit, že pomoc kaplana nevyhledávali. Berme v úvahu i to, že u pozemních sil dnes, stejně jako dříve, pracuje hodně vojáků, kteří se mohou častěji dostávat do situací, kdy by kaplana potřebovali. Navíc se vojáci z pozemních sil častěji zúčastňují misí, kde se s kaplanem mohou setkat, a dovedou si proto spolupráci s kaplanem představit. 31 Ve volných výpovědích vojáků základní služby byl také vysloven požadavek, aby vojenským kaplanem mohl být voják základní služby. Tuto skutečnost však v textu neuvádím, protože v současné době je základní vojenská služba zrušena. Přesto však všechny otázky a odpovědi lze najít v číselníku. 32 Pavlíková E. Názory vojenské veřejnosti na duchovní službu v AČR. Závěrečná zpráva z výzkumu. s.9 - 24 -
Když je však kaplan vojákem, má více možností, jak prosazovat své „pracovní potřeby“. Pokud by byl občanským zaměstnancem, bylo by tu riziko, že se s ním vojáci a velitelé nebudou bavit. Vojenský profesionál má oproti občanskému zaměstnanci větší respekt, tím spíš, má-li důstojnickou hodnost. Občanský zaměstnanec nemůže vojákům nic nařizovat, a to ani v případě, že by vymyslel nějaký dobrý program, nebo nějakou koncepci své práce. Lépe se mu to obhajuje z pozice vojáka. Proto když se ustavovala vojenská duchovní služba, pplk. Mgr. Tomáš Holub prosazoval, aby kaplani byli vojáci. Na druhou stranu, všechno má i své nevýhody. Jsou lidé, kteří by se raději bavili s kaplanem „občanem“ (má větší svobodu, může být při řešení soukromých problémů lidí, je důvěryhodnější). Navíc nesmíme opomenout fakt, že kaplan tu nemá být jen pro vojáky, ale i pro občanské zaměstnance. Je pochopitelné, že „občané“ budou své problémy raději řešit s „občanem“ než s vojákem. A to je tedy vysvětlení zmiňovaného kompromisního řešení, které respondenti volili při výzkumu.
5.1.4. Kaplani versus další sociální nebo pomáhající profese Tato kapitola se zabývá výzkumem přítomnosti různých profesí v útvarech tak, aby byla optimální, dostupná a vyhledávaná. Jak zjistíme později, jiné požadavky mají občanští zaměstnanci a jiné vojáci. Já se zaměřím převážně na odbornou pomoc vyhledávanou a poskytovanou vojákům. Na základě výzkumu se pokusím ukázat nejčastěji vyhledávanou pomoc a její dostupnost. Na závěr této kapitoly se zaměřím na pomoc kaplanů a psychologů v konkrétních životních situacích. Vojáci z povolání i vojáci základní služby si ve srovnání s občanskými zaměstnanci přejí, aby v jejich útvarech působili převážně lékaři a právníci (přítomnost požadována několikrát týdně), psychologové (v průměru požadován jednou týdně až jednou za čtrnáct dnů), kaplani (jednou za čtrnáct dní až jednou za měsíc). Potřebu odborníků a jejich frekvenci působení ukážu na grafu č.3.
- 25 -
Graf č. 3. Potřeba odborníků vybraných profesí u útvarů. Odpovědi v % se týkají VZP a OZ. Humanitní pracovník Vojenský kaplan Sociální pracovník OZ
Psycholog
VZP
Kulturní pracovník Právník Lékař netřeba 1xměsíčně 1x za dva týdny 1x týdně obden denně
K profesi kaplana a psychologa je nezbytné uvést ještě několik následujících informací. Více než polovina (55%) vojenských profesionálů si přeje, aby v jejich útvaru byl psycholog k zastižení alespoň jedenkrát týdně33. Pokud se jedná o působení vojenského kaplana, asi 41% vojenských profesionálů si přeje totéž. Rozdílné názory na pravidelné působení psychologa i vojenského kaplana u útvarů můžeme najít například u příslušníků vzdušných sil. 80% příslušníků vzdušných sil a 90% vojáků pozemních sil a logistiky by vyžadovalo psychologa od denní přítomnosti až po návštěvy jedenkrát do měsíce. Kaplanovu přítomnost nebo jeho docházení do útvaru si přeje 84% vojenských profesionálů od pozemních sil, ale naproti tomu jen 51% vojáků od sil územní obrany. Denní přítomnost kaplana si v porovnání s ostatními útvary přejí nejvíce vojáci zařazení ve školách, naopak příslušníci vzdušných sil nebo logistiky se často kloní k variantě, aby kaplan docházel do útvaru jednou týdně. I přes všechny tyto rozdílné názory týkající se pravidelnosti návštěv a působení kaplanů v útvarech je důležité, že se vojenští kaplani stali nepostradatelnou součástí armády a je s nimi počítáno téměř ve všech útvarech. Na závěr této kapitoly se pokusím ukázat pole působnosti kaplanů a psychologů v konkrétních životních situacích. Kaplan a psycholog může mít často v určitých situacích stejné pole působnosti. Na základě zvolených situací se respondenti rozhodovali, čí pomoc by vyhledali.
33
Ve výpovědích respondentů se odpovědi na otázku potřeby přítomnosti psychologa pohybují od „každý den“ až po „jednou týdně“. Pavlíková. E. Duchovní služba v armádě. Výzkum mezi vojenskou veřejností. Volné výpovědi. - 26 -
Na základě výzkumu bylo zjištěno, že ve všech uvedených situacích by respondenti vyhledali častěji pomoc psychologa než vojenského kaplana34. Nejvíce by se respondenti obraceli na psychologa při pomoci řešení psychických problémů a také problémů v rodinných a partnerských vztazích. V případě těžké životní situace nebo nutnosti řešit vztahy mezi lidmi na pracovišti se téměř čtvrtina respondentů domnívá, že může pomoci kaplan i psycholog stejně. Se sexuálními problémy by se necelá polovina dotázaných vojáků a občanských zaměstnanců neobrátila ani na jednoho z nich.
Graf
č.4.
Kaplan
může
mít
v některých
situacích
mnoho
společného
s psychologem. Který z nich by vám, podle vašeho názoru, mohl poradit v uvedených situacích? Odpovědi VZP a OZ v %.
určitě kaplan Prob. v rodinném životě
oba stejně 8%
určitě psycholog
11%
53%
Prob. v parter. vztahu 5% 10%
Vztahy mezi lidmi
11% 0%
10%
41% 74%
16%
15%
Těžké životní situace
28%
44%
Psychické problémy 5% 11% Sexuální problémy 4%
žádný z nich
10%
32%
48%
27% 27%
45% 32%
20% 30% 40%
13% 30%
50% 60% 70% 80%
90% 100%
Důležité je uvědomit si, že preference psychologů nebo kaplanů v konkrétních situacích souvisí jak se sociodemografickými znaky respondentů, jako jsou např. věk, pohlaví, vzdělání, ale velmi záleží také na tom, zda se respondent s kaplanem již setkal nebo ne. Mezi vojáky z povolání by se na kaplana častěji než ostatní obraceli mladí do 25 let v případě problémů v rodinném životě, v partnerském vztahu, případně těžkých situacích.
34
V některých útvarech, kde působí kaplan, to ale neplatí a kaplan je v konkrétních situacích preferován častěji než psycholog. Pavlíková. E. Duchovní služba v armádě. Výzkum mezi vojenskou veřejností. Volné výpovědi. - 27 -
Tabulka č. 3. Kaplan může mít v některých situacích mnoho společného s psychologem. Který z nich by vám, podle vašeho názoru, mohl poradit v těžké životní situaci? Odpovědi VZP v %.
do 25 let
26 - 35 let
36 a více
Kaplan
14,5
10,7
11,0
Psycholog
36,5
42,7
43,3
Oba stejně
34,1
30,7
24,5
Žádný z nich
4,9
15,8
21,2
S žádostí o radu se na kaplana obracejí častěji vyšší důstojníci. Většinou jde o řešení vztahů mezi nimi a vojáky základní služby. Jedná-li se o vojáky z povolání, vojáci, kteří se s kaplanem setkali, často vyžadují pomoc přímo od něj nebo uvádějí, že jim v takovém případě může pomoci stejně kaplan jako psycholog. Kaplan pomáhá nejen samotným vojákům, ale může pomoci i někomu z jejich rodin. Pokud by to byla potřeba, využila by tuto pomoc jedna pětina vojenské veřejnosti. Častěji by s touto pomocí počítali rodiče pro své děti, respondenti s vysokoškolským vzděláním a lidé ve věku od 31 do 35 let. Mezi vojáky z povolání by v případě potřeby uvažovalo o pomoci kaplana pro svého rodinného příslušníka 23% dotázaných z pozemních sil, 16 % z logistiky a 14% ze vzdušných sil. V odpovědích na konkrétní pomoc se nejčastěji objevovala pomoc s řešením rodinných problémů a krizí, pomoc rodině související s tím, že mají v rodině vojáka, nebo pomoc věřícím členům rodiny. Dále pak pomoc v situacích jako např. úmrtí, nemoc v rodině, alkohol, drogy a jiné problémy s dospívajícími dětmi apod.
5.1.5. Působení kaplana v zahraničních misích Jak bylo uvedeno již v kapitole 4, jednou z nejvýznamnějších oblastí působení kaplana je zahraniční mise. A tento fakt byl potvrzen i v empirickém výzkumu. Potřebnost kaplanů v zahraniční misi hodnotilo jen 27% respondentů z řad vojáků z povolání a občanských zaměstnanců (někteří z nich se zahraniční mise účastnili, jiní ne). Vojáci základní služby nebyli dotazováni. Zbytek respondentů - 73% - se zahraniční mise neúčastnil. Více než 70% vojáků z povolání a občanských zaměstnanců, kteří působení kaplanů v misi hodnotili, považuje přítomnost kaplana v misi za potřebnou (viz. graf č. 5).
- 28 -
Graf. č. 5. Potřebnost kaplana v misi. Hodnotí 27% VZP a OZ. 50% 45% 40% 35% 30% 25% 20% 15% 10% 5% 0%
47%
25% 19% 9%
Určitě potřebná
Spíše potřebná
Spíše nepotřebná
Úplně nepotřebná
Více než polovina všech dotázaných vojenských profesionálů se domnívá, že by kaplani měli i nadále v misích působit (viz graf č. 6). Z těch, kteří se mise účastnili, jsou to dokonce 2/3 dotázaných vojáků. Pro kaplanovu účast v misi jsou častěji vojákyně (57%) než vojáci (50%). Častěji jsou pro účast kaplana v zahraniční misi vojáci zařazení v ozbrojených silách na nižších stupních – rota, četa.
Graf č.6. Názory na další účast kaplanů v zahraničních misích. Srovnání odpovědí VZP, kteří se zúčastnili mise, s těmi, kteří se mise nezúčastnili, v %. 45% 40% 35% 30% 25% 20% 15% 10% 5% 0% určitě spíše spíše určitě neví ano ano ne ne vojáci, kteří se zúčastnili mise
určitě spíše spíše určitě neví ano ano ne ne vojáci, kteří se nezúčastnili mise
Vojenští kaplani působí u různých vojenských útvarů a jednotek. Proto je na místě položit otázku, v čem nejvíce může kaplan ovlivnit život u vojenské jednotky.
- 29 -
Z výzkumu vyplývá, že nejvíce jsou kaplani potřební při řešení otázek týkajících se konfliktů mezi lidmi, souvisejících se sociálním poradenstvím, okamžitou pomocí v krizi, porozuměním mezi VZP, OZ a VZS. Výrazně mohou ovlivňovat i snahy o kulturnější prostředí u útvaru a dokonce mohou podle názorů respondentů řešit otázky šikany. Naopak většina dotázaných odpověděla, že se vojenští kaplani mohou málo zapojovat do činnosti jednotky nebo podporovat sportovní vyžití u vojenských útvarů. Při řešení konfliktů mezi lidmi v útvaru by kaplanovu pomoc vyhledali nejčastěji vojáci a občanští zaměstnanci, kteří v armádě pracují nejkratší dobu (tedy do pěti let). Častěji než muži by o pomoc žádaly ženy, které by zároveň častěji než muži vyhledaly kaplana i v případě okamžité pomoci v nějaké krizové situaci.
- 30 -
6. ROZHOVORY S VOJENSKÝMI KAPLANY Pomocí výsledků výzkumu jsem se snažila ukázat, jak hodnotí činnost kaplana vojenská veřejnost35. Zda jeho působení považuje za důležité, zda je za potřebí kaplana v zahraniční misi, nebo zda může kaplan nějak pomoci rodinným příslušníkům či ovlivnit život samotných vojáků u vojenských jednotek. Pomocí rozhovorů s duchovními čtyř z pěti zastoupených církví se pokusím ukázat, zda naplňují požadavky a závazky, které vyplývají ze smlouvy mezi ERC a ČBK a dohody o spolupráci mezi MO, ERC a ČBK. Také se pokusím zjistit, zda se některé otázky položené ve výzkumu shodují s výpověďmi kaplanů. Je však na místě vzpomenout, že od provedeného výzkumu uplynuly již tři roky. Nejen že duchovní služba udělala ve své činnosti velký pokrok a výrazně se změnilo povědomí o činnosti duchovních v rámci armády, ale došlo i k výrazným změnám v armádě jako celku v souvislosti s její profesionalizací (nejen zrušení základní vojenské služby, ale také rušení posádek, hromadné propouštění vojenských profesionálů i občanských zaměstnanců, změna struktury armády - doba "velkého psychického stresu" pro zaměstnance nejistoty, neustálých změn). Součástí mé diplomní práce se staly rozhovory s vojenskými kaplany. Přestože v naší armádě je zastoupeno 5 různých církví, rozhovory se mi podařilo uskutečnit pouze s kaplany čtyř z nich, protože jediný duchovní z Církve československé husitské působil v té době v zahraniční misi v Iráku.
6.1. Vojenští kaplani Npor. Mgr. Josef Glogar (JG) V současnosti působí u 31. brigády chemické ochrany Liberec. K duchovní službě se dostal poměrně zajímavým způsobem. Hlásil se na týdenní kurz vojenského cvičení pro duchovní, pořádaný duchovní službou ve spolupráci s armádou. V tu dobu mu zavolal Tomáš Holub, že už má plno, ale kdyby chtěl dělat vojenského kaplana, tak by mu místo nabídnul hned. V armádě působí od 1. 10. 2001 jako kněz řeholní společnosti Salesiánů Dona Boska za římskokatolickou církev. 35
Za vojenskou veřejnost se v širším smyslu v neprofesionálních armádách považují vojáci z povolání, vojáci základní služby i občanští zaměstnanci armády.
- 31 -
Por. Mgr. Petr Fiala (PF) V současné době působí jako vojenský duchovní u 14. brigády logistické podpory v Pardubicích. On sám k armádě nesměřoval. První impuls, aby se stal duchovním v armádě, vyšel od biskupa. V semináři začal studovat a navštěvovat seminář duchovní služby v armádě, který vedl Tomáš Holub. Rozhodujícím důvodem bylo, když si na Petra vzpomněl bývalý farář, který už v té době působil jako duchovní v armádě, a doporučil ho hlavnímu kaplanovi. Své poslání nakonec přijal a jako duchovní za římskokatolickou církev začal v armádě působit od 1. 12. 2003.
Kpt. Ing. Zdeněk Mikulka (ZM) Slouží na 21. základně taktického letectva v Čáslavi. V armádě působí jako kaplan za Církev adventistů sedmého dne. Jako bývalý voják z povolání měl i v době studia teologie k armádě vztah. Po ukončení studií se stal kazatelem této církve a pracoval ve sboru ve Žďáru nad Sázavou a v Novém Městě na Moravě. I nadále sledoval vývoj duchovní služby v armádě. K této službě se cítil povolán. Jeho zájem o působení v armádě se setkal se zájmem, když jeho církev byla vyzvána ke spolupráci na projektu duchovní služby v armádě. Po splnění všech kritérií se 1.10. 2001 stal vojenským kaplanem. Je ženatý. S manželkou Jitkou má tři děti.
Kpt. Mgr. Miloslav Kloubek (MK) 1. 12. 2004 ukončil službu vojenského kaplana, po pěti letech služby u 2. mechanizované brigády v Písku a posledním šestém roce působení u 312. mezinárodního praporu radiochemické a biologické ochrany v Liberci. V současnosti působí jako farář Církve Bratrské ve sboru v Horních Počernicích. K duchovní službě v armádě nastoupil hned v jejích počátcích. Právě proto, že byla služba v počátcích a smlouva se podepisovala jen na dva roky, bylo těžké někoho najít. Další okolností byla dohoda o střídání katolíků a nekatolíků. Katolík už obsazen byl a byla řada na nekatolících. Službu přijal poté, co ji jeho kolega odmítl. Je ženatý. S manželkou Evou má 3 tři syny.
Kpt. Mgr. Pavel Ruml (PR) Působí na Velitelství společných sil v Olomouci jako kaplan vyslaný Českobratrskou církví evangelickou. Do armády vstoupil v září 1999, kdy ho oslovil Tomáš Holub a farář evangelické církve Jaromír Dus. Počátek jeho vstupu do armády byl poněkud zvláštní. Při
- 32 -
jedné oslavě zahlédl Jaromíra Duse v „tlačenici“ ve dveřích. Mezi řečí se ho zeptal, jak jde služba v armádě. V té době působili v armádě jen tři kaplani, a protože hledali nové kaplany, tak „nahodili udičku“. Je ženatý. Manželka Jana je farářkou Českobratrské církve evangelické v Letohradě. Spolu vychovávají 3 dospívající děti. Vojáci jej neoslovují jinak než „Padre“.
6. 2. O ekumenismu Nyní se zaměřím na otázky vycházející z dohody o spolupráci mezi MO, ERC a ČBK a smlouvou mezi ERC a ČBK. Ke všem otázkám přidám odpovědi kaplanů. Jejich srovnáním se pokusím učinit závěr, zda jsou tyto závazky vycházející z dohody a smlouvy opravdu naplňovány či nikoliv. •
Duchovní služba je budována na ekumenickém základě, není primárně evangelizační a není motivována snahou o získání nových členů pro svou církev.
V armádě je zastoupeno několik různých církví. Zajímalo by mě, zda mezi vámi funguje ekumenický dialog a jaké vztahy máte vy kaplani mezi sebou navzájem? JG- „Tato ekumenická spolupráce je jedna z věcí, která je i pro mě přínosem. Během roku máme všichni dohromady setkání a mám pocit, že tohleto funguje docela pěkně, bezproblémově. Samozřejmě rozdíly jsou, ale je i hodně věcí, které nás spojují a na kterých se shodneme.“ PF- „Jde o vzájemný respekt k těm druhým církvím, a to, že se dokážeme domluvit, je dáno i tím, že je nás tak málo. Jsme sice z pěti církví, ale je nás tam dvacet.“ ZM- „Vychází to z podmínek, ve kterých ta služba vznikla. Žijeme v poměrně ateistické společnosti a armáda je taky poměrně ateistická. Nebylo by společensky ani lidsky přínosné a únosné, kdyby existovalo více samostatných služeb. V podmínkách, kdy patříme k menšině, naprosto logicky spolu musíme spolupracovat, zvlášť když máme společný cíl. Další věc byla ta, že v podmínkách naší služby ustupuje trochu do pozadí právě církevní rozměr té služby, a díky tomu je ekumenický rozměr pro nás jednodušší. Jednou z podmínek služby v armádě je pozitivní přístup k ekumeně. Bylo by prakticky nemožné, aby se vojenským kaplanem stal někdo, kdo by nezdravým způsobem lpěl na své tradici a odmítal ty druhé.“ MK- „Je velmi těžké opustit tradici církve a tudíž se lidé obávají udělat nějaká radikální rozhodnutí pro současnost, ale na té osobní rovině to možné je. Tam nejsme zavázáni žádnými jednoznačnými prohlášeními, kterých bychom se báli a které by nás omezovala.“
- 33 -
PR- „My sloužíme naprosto cíleně pro nějaké lidi s tím, že to, co nás zásadně rozděluje navenek, je pro tuhle tu službu absolutně nedůležité. Prostě tyhlety vojáky, Kvakoše, Čůru36 a další, nezajímá, jestli jsem ten či onen, a jestli se modlím tak nebo jinak. Je zajímá naprosto něco jiného, lidský přístup. Navíc je důležitější dokázat něco mezi těmi nevěřícími než bojovat za svůj manšaft.“ Ačkoliv jsou v dnešní době velké snahy o ekumenický dialog, často se setkáváme s tím, jak tyto snahy ztroskotávají. Přesto je tu instituce, která by se mohla stát ukázkovým vzorem ekumenismu. Je to duchovní služba působící v rámci armády. Je pravda, že tato služba je budována na ekumenickém základě a kladný přístup k ekumenismu je základním kritériem pro výběr kandidáta. Na druhou stranu, v okamžiku, když si člověk uvědomí, že jeho hlavním posláním je být tu pro ty druhé, je schopen komunikovat s ostatními kaplany o církvi, tradici a rozdílech. V tom okamžiku se stává služba duchovního nejen pouhým předháněním o větší počet lidských duší, nýbrž kvalitní a otevřenou službou, která splňuje své původní poslání. Pokud tedy nekladou duchovní hlavní důraz na svou církev, jsou schopnější spolupracovat nejen sami mezi sebou, ale i s duchovními na mezinárodní úrovni. Díky této schopnosti být otevřeným vůči druhým církvím mohou kvalitněji naslouchat potřebám svých „klientů“, a pokud je to potřeba, jsou schopni odkázat klienta třeba na úplně jinou církev.
6. 3. O hodnostech •
Vojenský duchovní je voják v další službě v důstojnické hodnosti a na vojenského duchovního se vztahují všechna práva a povinnosti.
Působíte v důstojnické hodnosti. Jaké vztahy máte s veliteli a nadřízenými? JG- „My jsme přímo podřízení veliteli jednotky. Takže to je docela vysoko postavená funkce. Dřív to patřilo do tzv. osobního štábu, což je okruh nejbližších spolupracovníků.“ ZM- „Kaplan má výjimečné postavení. Je přímý podřízený velitele brigády. Mým jediným nadřízeným je velitel základny. Nikdo jiný mně nemůže velet. Těmhle lidem velitel nevelí, to je jeho tým. Je to otázka domluvy, diskuse, rozhovoru apod. Důležité je být s veliteli a náčelníky v neustálém kontaktu a mít k nim pokud možno nějaký osobnější vztah. Po této vztahové stránce si opravdu nemůžu stěžovat, naprostá pohoda.“
36
Přezdívky konkrétních vojáků z povolání. - 34 -
MK- „Jak s kterým. Všeobecně mně byl nadřízený jenom jeden člověk a to byl velitel celé brigády. Jinak všichni byli spolupracovníci. Ten vrchní velitel, a vystřídalo se jich několik, býval člověk, který některé věci chtěl slyšet a chtěl je měnit a řešit, některé věci mi ale ponechal v kompetenci. Na těch nižších stupních to byli velitelé jednotlivých útvarů. Tam byla ta spolupráce daleko častější.“ PR- „Vycházíme dobře. Já jsem měl dobré velitele a skvělého v Bosně. Jinak na začátku září jsem přišel do Brodu, týden po mně tam nastoupil nový velitel. Spolupracovali jsme spolu. On šel potom sem do Olomouce a já jsem rok nato přišel za ním. Nestýkáme se každý týden, ale víme o sobě a funguje to dobře.“ Vojenští kaplani vychází s veliteli a nadřízenými více méně dobře. Většinou je to otázka komunikace a domluvy. Pokud se vyskytne problém, právě díky velitelské hodnosti kaplana je možné spoustu věcí zařídit, vyřešit, rozhodnout, a to jak ve vztahu k vojákům, tak i ve vztahu k velitelům. Právě díky své velitelské funkci mohou kaplani jednodušeji působit mezi vojáky. Pokud by byli pouze občanskými zaměstnanci nebo jen vojáky bez hodnosti, neměli by před nimi vojáci „respekt“, neposlouchali by je a i pro ně samotné by bylo daleko těžší cokoli prosadit. Zde odkazuji na výzkum, který ukazuje, že sami velitelé jsou pro zařazení duchovních ke svému útvaru. Na duchovního se vztahují všechna práva a povinnosti, a to i povinnost mít například úplnou ochranou výzbroj jako vojáci, uniformu, povinnost být zřetelně vybaven zvláštním označením, ale mít i zbraň.
6. 4. O misi a zbraních a neuposlechnutí rozkazu Že je účast kaplana v misi potřebná, vyplynulo už z výzkumu. Rozdílně ji hodnotí ti, kteří se mise v zahraničí zúčastnili, a ti, kteří v misi nebyli. O působení v zahraniční misi, o používání zbraní a o rozkazech, které by kaplani odmítli, bude následující kapitola. •
Vojenskému duchovnímu se nesmí ukládat úkoly, které s jeho činností nesouvisejí. Nemůže být například nucen používat zbraň.
Působil jste v zahraniční misi? Liší se nějak výrazně práce kaplana v misi a tady v ČR? Ačkoliv je duchovní služba službou „beze zbraně“, vy jako kaplan jste měl zbraň přidělenou. Jak jste se k tomu stavěl? JG- „Působil jsem šest měsíců v Kosovu. Práce v misi je rozhodně intenzivnější, vzhledem k tomu, že jste tam dohromady 24 hodin denně. Co se týče zbraní, tak duchovní služba je služba beze zbraně. Máme sice zbraň přidělenou, ale měl jsem ji ve skříni, nenosil jsem ji. Já to třeba beru, že si jdu zastřílet. Mě to baví, něco jako sport. Pokud to není do živého, že! Ale - 35 -
i když jsme jeli třeba ven, tak jsem zbraň neměl. Oficiálně je to služba beze zbraně, není však určeno, že v sebeobraně ji nemůžeš použít. Můžeš.“ PF- „Já jsem v misi zatím nebyl, ale bavil jsem se s někým, kdo v misi byl a říkal mi, že mnohem více a užitečněji vnímal i tu svou službu jako vojáka.“ ZM- „Byl jsem v Kosovu sedm měsíců. Tím, že je tam všechno intenzivnější a víc černobílé, i služba kaplana je intenzivnější a černobílá. Dost těžko se to dá srovnat s činností duchovního tady u nás. K otázce o zbraních je potřeba říci, že my jako kaplani sloužíme beze zbraně i na zahraničních misích, což však neznamená, že si řada z nás nejde zastřílet, když jsou střelby. Služba beze zbraně pro mě jako kaplana je optimální, dokážu si však představit sebe, že v opravdu velmi extrémních podmínkách použiji zbraň.“ MK- „Celou misi jsem absolvoval v Kuvajtu. Zajížděl jsem do Kosova, dvakrát na 14 dnů, a poté jsem střídal zraněného kolegu zase v Kuvajtu na 2 měsíce. Teď jsem byl v Řecku s chemiky na zajištění paraolympiády a olympiády. Je to automatika. Každý voják má přidělenou zbraň, takže se přidělí i kaplanovi. Je jen otázka času, než se vyčlení kaplan natolik, že mu nebude zbraň přidělována. Zatím jsou všichni stejně vybavováni.“ PR- „Byl jsem sedm měsíců v Bosně v roce 2000 a teď sedm měsíců v Kuvajtu 2002/2003. Podle mezinárodního práva jsme nebojující. Nosit zbraň nemáme, nemusíme. Ale je to velká otázka. Potkal jsem dánského kaplana s flintou na boku, který mi řekl, že je hrdý na to, že když bude mela, tak nebude komplikovat vojákům život. Já jsem byl připravený do Iráku do výjezdu, že pojedu beze zbraně. V Kuvajtu jsem ji měl, byla mi přidělena. Člověk musí situaci zvažovat asi individuálně. Kdybych se dostal do zajetí, měl průkazku non-combatant37 a měl po boku flintu? Jinak tady doma mám flintu taky přidělenu, a když se jezdí na střelby, tak jezdím taky. Navíc chci být s nimi, baví mě to a kromě toho střílím blbě.“ Byl by nějaký rozkaz, který byste odmítli? JG- „Nikdo mi nesmí nařídit, abych střílel. Já ale mohu říci, hele, já chci chránit tady ty lidi a budu střílet.“ PF- „Kaplanům se nesmí ukládat úkoly, které s jeho prací nesouvisejí, ale tady to funguje tak: Pokud já dostanu rozkaz, který není proti ženevským konvencím, tak ho musím splnit a pak si můžu stěžovat.“ ZM- „Zatím jsem takový rozkaz nikdy nedostal, ale dokážu si představit, že bych odmítl rozkaz typu: sděl mi o tomhle člověku, co ti řekl. Kdyby mě někdo nutil, abych porušil
37
non-combatant - nebojující - 36 -
mlčenlivost, kterou lidem garantuji ze své strany. Dokážu si představit porušení rozkazu, který by šel proti mému svědomí ve smyslu třeba ochrany života člověka. Možná to může působit v napětí s tím, co jsem řekl, ale dokážu si představit, že bych se bránil. Nedokážu si však představit, že bych z vlastní vůle připravil o život někoho jiného.“ MK- „Žádný rozkaz, který by byl proti mému svědomí, jsem nedostal. Diskutabilní bylo zda zbraň ano nebo ne. Tam je to dané jednoznačně. Kaplan nebojuje, a i když má přidělenou zbraň, tak z ní může střílet v době nácviku a v boji by ji vůbec neměl.“ PR- “Ano.“ Tato poměrně obsáhlá kapitola zabývající se misí a zbraněmi byla pro mě velmi zajímavá. Většina kaplanů se shodla na tom, že by neuposlechli rozkaz, který by byl v rozporu ať už s jejich povoláním či svědomím. Téměř všichni, s výjimkou Pavla Rumla, takový rozkaz nikdy nedostali. Zde tedy vzniká malý rozpor s dokumentem. Žádný z kaplanů neřekl, že by takový rozkaz nebylo možné dostat. Vyjádřili pouze, že zatím takový rozkaz nedostali. Je tu tedy možnost, že se to klidně může stát. Zajímavé jsou i odpovědi o použití zbraní. Všichni z duchovních, se kterými jsem mluvila, mi odpověděli, že střílejí rádi a navíc, je to možnost, jak být s vojáky. Stejně jako výzkum, který hodnotí kladně potřebu kaplana v misi, tak i samotní kaplani hodnotí svou účast v zahraničí za velmi důležitou a obohacující jak pro vojáky, tak pro ně samotné.
6. 5. O práci, životě a problémech Jedním bodem výzkumu je otázka zabývající se pomocí kaplana versus psychologa. Předmětem mého zkoumání nebylo zjistit, kdo může více pomoci, zda kaplan či psycholog. Předmětem bylo, s jakými problémy se kaplani nejčastěji potýkají. •
Úkolem duchovní služby je nabízet pomoc při řešení osobních krizí i těžkostí, které vznikají v pracovním, osobním a rodinném životě pracovníků resortu MO.
S jakými problémy jste se nejčastěji setkával, ať už v zahraniční misi nebo doma? JG- „Vztahů mezi lidmi, vztahů mezi člověkem a Bohem.“ PF- „S čím nejčastěji přicházejí, jsou věci, které se týkají vztahů.“ ZM- „Jednak to byly osobní rodinné problémy, odloučení od rodiny. Věci související s životem na uzavřené základně – napětí, ponorková nemoc, služba s ostře nabitou zbraní, pohybování se v prostředí, které není vždy přátelské. Otázky vztahu nadřízený-podřízený. Doma řeším normální problémy ve známém prostředí.“
- 37 -
MK- „Nejčastější byly asi vztahové s veliteli a mezi sebou navzájem. Odloučení od domova, problémy využití volného času. V misi jsou otevřenější. Všechny vztahy jsou hlubší a trvalejší. Je to dáno vzdáleností od rodin, jsou 24 hodin denně spolu apod.“ PR- „Hodně často otevírají věci mezilidských vztahů. V misi jsou to vztahy tam na místě, v jednotce. Velkou roli hraje namáhavá práce, cizí prostředí – přírodní podmínky, určité riziko, celkové napětí. Dalším problémem jsou vztahy doma – partnerské vztahy, rodinné vztahy.“ Jednoznačně se všichni kaplani shodli, že nejčastějšími problémy, se kterými se setkávají, jsou problémy vztahové. Je jedno, jestli je to v zahraničí či u nás. V zahraničí je situace o to těžší, že řeší odloučení od rodin, dětí, partnerek. Dalším problémem v misi se může stát využití volného času. Zde se kaplani snaží, aby co nejvíce naplňovali to, co se píše v dohodě. Kaplani se snaží být co nejvíce spolu s vojáky, nečekají, až přijdou oni k nim, ale vycházejí za nimi. Stejně tak dobře funguje i právo vojáka duchovní službu pro sebe vyžádat nebo odmítnout. K tomuto tématu musím ještě dodat, že ani samotní kaplani to neměli vždy lehké. I oni prožívají odloučení od rodin, dětí, zažívají pocity samoty apod. Překvapena jsem byla sdělením, že funguje taky něco jako „supervize“. Každému kaplanu, který působí v zahraniční misi, je přidělen jiný kaplan, který je doma. Ten mu pravidelně volá a píše. Stává se tak oporou a hlavně poskytovatelem informací. Hlavní kaplan vyjíždí pravidelně za duchovními a vojáky do zahraničí. Nejen duchovním na misích je poskytnuta pomoc, ale taky i jejich rodinám. V případě nějaké vážnější situace se mohou rodiny vždy obrátit na duchovní doma v Čechách.
- 38 -
7. ZNAK VOJENSKÉHO DUCHOVNÍHO „Vojenský duchovní je zřetelně vybaven zvláštním označením.“38 Tímto označením je kříž na uniformě a oficiální znak Duchovní služby Armády České republiky.39 Protože je to jejich jediné odlišující znamení, považuji za důležité uvést alespoň v krátkosti, jak znak vypadá. Znak duchovní služby se skládá ze dvou polí. Horní polovina je červená, dolní polovina je modrá. V horní polovině je umístěn obraz českého lva. V dolní polovině je umístěn beránek. Tento symbol mírumilovnosti a bezbrannosti byl vybrán záměrně. V křesťanské tradici má symbol beránka ústřední místo. Beránek nám připodobňuje postavu Ježíše Krista, který se skrze svou bezbrannou lásku a pokoru stal pánem lidských srdcí a vítězem v boji o pokoj a naději. Zamyslíme-li se hlouběji, uvědomíme si, že postava lva a beránka zde stojí v protikladu. Toto spojení, které nese znak duchovní služby, by za přirozených podmínek nebylo schopno vzniknout v poklidu vedle sebe. Tato kombinace nemá působit nějak provokativně, nýbrž naopak. Tyto symboly nám mají ukázat i jiné rozměry lidského života člověka, v nichž lze najít naději na smír, soulad a pokoj. Po obou okrajích, horním i dolním je znak doplněn o heslo. Na horní straně je to označení duchovního tedy: DUCHOVNÍ SLUŽBA AČR a na dolním okraji je latinský název VERITAS DOMINI VINCIT. V překladu to znamená Pravda Páně vítězí.
38
Dohoda o spolupráci mezi Ministerstvem obrany, Ekumenickou radou církví a Českou Biskupskou konferencí. Článek C- status vojenských duchovních. 39 Ukázka oficiálního znaku je uvedena v příloze. - 39 -
8. BUDOUCNOST DUCHOVNÍ SLUŽBY V čele duchovní služby stojí hlavní kaplan AČR. O úkolech hlavního kaplana, o počátcích duchovní služby a o jejím pokračování do budoucna jsem si povídala s hlavním kaplanem AČR pplk. Mgr. Tomášem Holubem.
Pplk. Mgr. Tomáš Holub V současné době působí jako hlavní kaplan AČR. Po ukončení studií na Katolické teologické fakultě UK v Praze a kněžském svěcení nastoupil jako římskokatolický kněz do Kutné Hory, kde působil jako vikář místní farnosti a zároveň vyučující na církevním gymnáziu. Na žádost biskupa ČBK Vojtěcha Cikrleho nastoupil v r. 1996 do armády. Od srpna 1996 do dubna 1997 působil jako první vojenský kaplan české jednotky IFOR/SFOR v Bosně a Hercegovině. Po návratu z mise byl jmenován poradcem náměstkyně ministra obrany pověřeným přípravou dohody o duchovní službě v armádě. Hlavním kaplanem AČR byl jmenován v říjnu 1998.
Stojíte v čele duchovní služby AČR, jaké úkoly a povinnosti pro vás z této práce plynou? „Co se týká hlavního kaplana, tak ten má na starosti čtyři základní oblasti. Tou první oblastí je, že zodpovídá za výběr, za přípravu a za metodické vedení kaplanů během jejich služby. Ta druhá je, že je zodpovědný za vztahy duchovní služby se zahraničními duchovními službami. Třetí takovou oblastí je, že je zodpovědný za vztahy duchovní služby vůči ostatním složkám rezortu Ministerstva obrany a čtvrtou oblastí je, že je zodpovědný také za vztah duchovní služby vůči církvím, které mají kaplany v rámci duchovní služby AČR.“ Podle jakých kritérií se vybírají kaplani? „Ta kritéria jsou obecně popsana v dohodě mezi jednotlivými církvemi. Většinou to musí být člověk, který má minimálně dva roky zkušenosti s prací ve farnosti nebo sboru. Musí být vyslán představitelem své církve, nemůže to být jeho vlastní aktivita. Musí mít ekumenické smýšlení a pak musí splňovat taková kritéria, která jsou dána pro všechny vojáky, to znamená zdraví, fyzická kondice, musí být schopen projít psychologickými testy. Ty si dělají do jisté míry církve samy. Psychologické testy u kaplana sledují především dvě roviny, a to schopnost snášet stres a určitou vnitřní kreativitu.“ Ty lidi vám někdo doporučuje?
- 40 -
„Já myslím, že tohle je takové celkové hledání. Člověk má otypované lidi, někdo se hlásí sám. To naše křesťanské prostředí není zase tak velké, aby těmi osobními kontakty nebylo možné ty lidi najít a různě je oslovit, přes přátele nebo přímo.“ Vraťme se trochu zpět. Byl jste u zrodu duchovní služby. Jaké byly její počátky a kdo dal první podnět pro to, aby byla duchovní služba po tak velké odmlce opět zavedena? „Úvahy o tom, že by vznikla duchovní služba v rámci Armády České republiky, existovaly od začátku formování demokratické armády. Při tomto formování silně asistovaly státy NATO a především Spojené státy americké. V těchto státech je kaplanská služba součást spektra služeb starající se o vojáky. To znamená, že výzvy, aby i Československá a potom Česká armáda zřídila duchovní službu, byly z této strany od začátku. Dlouhodobě se diskutovalo. Byly na to různé názory, ani církve nebyly tomu ze začátku vůbec přístupné, zdálo se jim to zbytečné a celá věc vykrystalizovala až v situaci, kdy se česká armáda aktivně zapojila do zahraničních misí. Především v misi IFOR v Bosně se ukázalo, že je to něco, co by bylo skutečně nutné i z důvodu, že vojáci, kteří by byli eventuelně věřící, nemohou praktikovat svou víru, jestliže tam nemají kaplana. Takže na základě toho byly osloveny církve v rámci takzvané humanitní služby, která v tu dobu v armádě existovala a sdružovala celou péči o vojáka z lidské, humánní roviny, zda by církve byly ochotny poslat kaplana do zahraniční mise do Bosny. A tak vlastně pod hlavičkou duchovní služby vstoupil první duchovní do armády. Po této zkušenosti se pak začala rozvíjet myšlenka samostatné duchovní služby, která byla zakotvena v dohodách z roku 1998. Takže první podnět nevyšel od církve? „Jistě, tenhle podnět byl ze strany státních orgánů, nebyl ze strany církve.“ Dobře. A jaké byly prvotní úkoly, které musela církev vyřešit? „Ta první věc byla hledání, jakým způsobem by měli duchovní v armádě České republiky působit. Co znamená duchovní v armádě, která je tak ateistická, která má tak špatnou zkušenost s politruky, která je zásadně nedůvěřivá vůči nějakým velkým ideám, která má odpor vůči církvím jako institucím. Hledalo se, jakým způsobem zařadit kaplana do těchto jasně daných podmínek, aby byl skutečně někým, kdo tam může reálně pomáhat, reálně žít. To byly základní úkoly. Ukázalo se, že to musí být člověk, který sdílí stejné podmínky s vojáky, to znamená, že musí mít relativně obdobná kritéria výběru, obdobná kritéria působení, že to musí být člověk relativně mladý, aby nebyl vnímaný jako někdo starý, kdo poučuje, a že to musí být někdo, kdo tam nebude vyslán za jednotlivou církev, ale společně za všechny církve.
- 41 -
Jak hodnotíte působení duchovní služby s odstupem několika let? „Domnívám se, že největším úspěchem duchovní služby je to, že to je služba, která se v současné době stala naprosto samozřejmou součástí armády, tak jako služba zdravotnická nebo psychologická. Nikdo nijak nepochybuje o tom, že kaplani patří do armády, jsou její zcela normální součástí, a takto s tím je počítáno. To znamená, kaplani se přesunuli z pozice exotického individua do zcela standardní služby, která k armádě patří. To bych vnímal jako fakt, který není možné popřít a který vnímám jako opravdu zásadní posun.“ Jak bude podle Vašich představ tato služba fungovat v budoucnu? „My nyní stojíme před velkou změnou v armádě. Armáda bude od 1. 1. 2005 profesionální. Před námi ještě stojí dokončit plošné pokrytí české armády tak, aby každý voják věděl, kdo je jeho kaplanem, což ještě není stále naplněno. Za druhé si myslím, že stojíme před tím, abychom zlepšili znalost angličtiny u kaplanů. A za třetí si myslím, že jde o to, aby se duchovní služba dostala nejen do praktických způsobů života armády, ale aby se ta její činnost ještě hlouběji odrazila v různých předpisech a spoustě různých příkazů a pravidel, písemně v armádě nově vznikajících právě proto, že armáda bude jiná, profesionální. Prostě aby se duchovní služba objevila všude tam, kde má být. Další taková vize je, že chceme, aby se kaplani podíleli na nějaké formaci etického rozměru nového profesionála především na začátku kariéry. To znamená v době, kdy bude nastupovat do toho základního tříměsíčního výcviku ve Vyškově. To je jedna asi z takových největších ambicí, kterou máme do budoucna.“ To znamená soustředit více sil do Vyškova? „Máme tam pastorační centrum vojenské duchovní služby, které bychom chtěli rozvinout, dobudovat a skutečně tam soustředit síly. V současné době jsou tam dva kaplani. Možná, že do budoucna tam budou tři, a i ostatní kaplani se budou podílet, právě proto, že mají zkušenosti od normálních útvarů, na formaci lidí, kteří do armády přicházejí.“
Otázku, jak se bude vyvíjet duchovní služba, jsem položila i ostatním kaplanům. JG- „Skvěle, jsme tam my“. (Následuje smích.) PF- „Vojáci jsou více otevření, odbourávají se předsudky vůči nám.“ ZM- „Já mám pocit, že ta služba je dneska nastavena díky tomu, že má třístupňové hierarchické uspořádání, a že byla vytvořena opravdu jako poměrně pevná flexibilní konstrukce tak, že vydrží, i kdyby v armádě došlo k nějakým úpravám, obměnám.“
- 42 -
MK- „Služba se bude stabilizovat. Vojáci si zvyknou, že všude, kde jsou, budou mít kaplana. Když se přestěhují nebo odejdou na jiné místo, že tam zase kaplana najdou. Už se nám to teď rýsuje, že vojáci, kteří měli dobrou zkušenost s kaplanem, orientují se na něj - a vůbec nemusí být věřící. Vztah ke kaplanům bude stále jistější a pevnější. Bude se to brát asi jako běžná záležitost. Stejně tak i velitelé budou odchovaní vojenskými školami, kde kaplan taky byl a oni ho jako studenti zažili. Služba má svou perspektivu.“ PR- „Jak to bude pokračovat, to je otázka. Záleží to na lidech. Zatím všechno tak, jak se to podařilo vybudovat, nasvědčuje tomu, že by to mohlo fungovat dobře, a že by se na tom nemuselo nic zkazit. Jinak si této služby moc vážím a jsem rád, že jsem tu mohl být. Myslím si, že to je velmi vzácná věc, která se podařila.“
Všichni kaplani se shodli, že duchovní služba bude i nadále pokračovat. Je to služba už natolik pevná, že by ji neměly ohrozit ani případné změny v AČR. Kaplani se shodují i v tom, že je to služba, která je přínosem nejen pro vojáky, s nimiž pracují, ale i pro ně samotné. Jedním z velkých pokroků je, že se tato služba dostala do povědomí jak vojáků, tak občanských zaměstnanců a může tak odbourat předsudky nejen vůči církvi, ale také ukázat vojákovi, že není jenom vykonavatelem rozkazu, že je lidská osobnost. Velkou zásluhu na vývoji duchovní služby mají zahraniční mise. Právě v nich jsou nejčastěji a nejintenzivněji vystaveni kaplani spolu s vojáky tváří v tvář stejně obtížným situacím. V těchto situacích se mohou kaplani stát důležitou oporou vojáka. Doufejme, že nejen zahraniční mise, ale i ostatní úkoly, před kterými duchovní služba nyní stojí, pomohou k jejímu zkvalitnění.
- 43 -
9. ZÁVĚR Po dlouholeté totalitní komunistické odmlce se opět otevřely dveře demokracie a náš stát se ocitl tváří v tvář situaci, kdy je potřeba znovu budovat nejen svobodnou zemi, v níž by panovala úcta ke každému jednotlivému občanu, ale také armádu, která by nehájila pouze zájmy jedné skupiny, ale v případě potřeby bránila naši společnou svobodu. Duchovní služba v armádě byla až do této doby nemyslitelná. Díky silným vlivům ze zahraničí ocitla se církev i stát před složitou otázkou, zda zavést duchovní službu do armády či nikoliv. Proti mluvila pevně zakořeněná historická zkušenost, kdy se církve stávaly nástrojem mocenských zápasů státu, čímž se pro mnohé z nás staly nevěrohodnou institucí. Na druhou stranu si církev uvědomovala, že mladí lidé v armádě jsou často opuštění, jsou daleko od domova a často procházejí různými krizovými situacemi. Názor církve i velících důstojníků se podařilo změnit až prvními zahraničními misemi v bývalé Jugoslávii, kde se kaplani velmi osvědčili a přesvědčili svou odpovědnou prací, že duchovní služba bude k oboustrannému prospěchu. Duchovní služba se stala plnohodnotnou složkou Armády České republiky. Tím, že dobře prošla nejen počátečními rozpaky, ale také letošními změnami souvisejícími s profesionalizací armády, nám dává jasně najevo, že je vybudována opravdu na pevných základech. Díky výborné spolupráci pěti různých církví můžeme s čistým svědomím říci, že duchovní služba je jedním z nejpozitivnějších výsledků ekumenické spolupráce. Samozřejmě, že je to stále služba nehotová a musí se dále vyvíjet. Jedním z úkolů, před kterými duchovní služba stojí, je například naplnit plný počet kaplanů a tak zajistit maximální dostupnost této služby, zpřístupnit duchovní službu ve vojenských školách nebo zavést službu trvalých jáhnů do armády. Doufám, že se mi v práci podařilo odpovědět na hlavní otázky týkající se duchovní služby. Snad se mi také podařilo podat ucelený přehled o činnosti a působení vojenského kaplana AČR.
- 44 -
„…Obleč nás vojsko své, kteréž zastává slávy jména tvého, mocí s vysosti, a dej nám nepřátely v ruce náše, aby poznala všecka království země, že si ty sám, Hospodine, Bohem. Dejž mi také ať jakž na křesťanského vojáka náleží, poslušně, šlechetně a pobožně se chovám, nad žádným se nepotřásám, nic podvodně nečiním, a na svém žoldu přestávám. Pomoz mi, ať jako křesťan boj výborný bojuji, běh života mého dokonám, a tobě víru i dobré svědomí zachovám, abych tak naposledy neporušitelnou korunu slávy obdržeti mohl, Amen.“40
Modlitba křesťanského vojáka
40
Modlitba kteréhokoli křesťanského vojáka. In: Modlitební poklad. vydáno r. 1780 v Prešporku u Františka Augustýna Platze. s. 826 – 836. Dostupný z http://www.army.cz/acr/kaplan/mv.htm
- 45 -
10. RESUMÉ My diploma work is about military chaplains because it is quite a new service in our army and this term sounds very mysteriously for the public. In my work I tried to answer the most common questions you receive if you ask people what they think about military chaplains: How is it possible that chaplain can be a soldier and how can he use a weapon? In the first part I write about characters mentioned in The Old Testament who believed in God and were soldiers, about Christians and using weapons, and about military service during the First Republic from 1918 to 1950. Second part is more practical. It is based on a study from the Ministry of Defence about believers in the army, foreign missions, etc., and on interviews with military chaplains focused on their work, relationship among themselves, ecumenism etc. I hope that this diploma work will give the answer to the questions and enrich all readers as it has enriched me.
- 46 -
11. SEZNAM ZKRATEK AČR – Armáda české republiky ERC – Ekumenická rada církví ČBK – Česká biskupská konference VZP – Voják z povolání VZS – Voják základní služby OZ – Občanský zaměstnanec MO – Ministerstvo obrany VK – Vojenský kaplan VD – Vojenský duchovní DS – Duchovní služba
- 47 -
12. POUŽITÁ LITERATURA Barth, Karl. Stručný výklad listu Římanům. Přel. J. Šplíchal. 1. vyd. Praha : Kalich, 1989. ISBN 80-7017-000-X. Dohoda o spolupráci mezi Ministerstvem obrany, Ekumenickou radou církví a Českou biskupskou konferencí. Praha, červen 1998. Dubost, Michel. Služobník pokoja. Přel. I. Calpaš. 1. vyd. Bratislava : Lúč, 1995. ISBN 807114-243-3. Duchovní služba v míru a za branné pohotovosti státu A-XI-1. Služební předpis MNO, 1938. Dvorský, Josef. Naše vojsko a československý důstojník v projevech T. G. Masaryka. 2. vyd. Praha : Naše vojsko, 1991. ISBN 80-85469-05-7. Encyklika Pavla VI. Populorum progressio: O rozvoji národů. z 26. března 1967. Přel. Libor Ovečka. Congregation for the Doctrine of the Faith. Christian Freedom and Liberation. Editions Paulines : Sherbrooke. 22. 3. 1986. Přel. Libor Ovečka – Instrukce Kongregace pro nauku víry o křesťanské svobodě a osvobození. Katechismus katolické církve..Přel. J. Koláček. 1. vyd. Praha : Zvon, 1995. ISBN 80-7113132-6. Německá biskupská konference. Život z víry : překlad 2. dílu katolického katechismu pro dospělé. Přel. V. Feldmann. 1. vyd. České Budějovice : Sdružení Jana Neumanna v edici Knihovna Setkání, 1998. ISBN 80-86074-02-1. OSS PersO MO. Křesťan v ozbrojených silách : Je to možné? Praha : Akát, 2000. Pavlíková, Eva. Skupina výzkumů Personálního odboru Personální sekce MO ČR. Duchovní služba v armádě : výzkum mezi vojenskou veřejností. Volné výpovědi. Praha : únor 2002. Pavlíková, Eva. Skupina výzkumů Personálního odboru Personální sekce MO ČR : názory vojenské veřejnosti na duchovní službu v AČR. Závěrečná zpráva. Praha : březen 2002. Smlouva mezi Ekumenickou radou církví a Českou biskupskou konferencí. Praha, červen 1998. Souček, Josef, B. Boží spravedlnost : výklad epištoly Římanům. 1. vyd. Praha : Kalich, 1997. ISBN 80-7017-085-9 Štivar, Bonaventura. Křesťan na vojně. 1. vyd. Olomouc : Matice cyrilometodějská, 1994. - 48 -
Theobald, Michael. Malý Stuttgartský komentář : Nový zákon, List Římanům. 1. vyd. Kostelní Vydří : Karmelitánské nakladatelství, 2002. ISBN 80-7192-433-4. Vymětal, Mikuláš. Evangelium v uniformě- otázky, úkoly a odpovědnost církve ve vztahu k ozbrojeným silám : písemná práce k vikariátu. 1999. Zřízení duchovní služby v resortu Ministerstva obrany : Rozkaz ministra obrany České republiky z června 1998. Žigmundová, Květoslava; Bošiak, Jozef. K duchovním službám v ozbrojených silách : krátká informační zpráva AI 691b. Praha : Ústřední vědecko-informační středisko ČSLA, 1990
Diskuze, konference, projevy Čapek, Jan. Působení církve v armádě : vypracováno pro presidium ERC v ČR jako příspěvek k diskusi o problematice vojenských duchovních, únor 1996. Smetana, Pavel. Z projevu hostům ekumenické bohoslužby duchovenské služby v armádě. v Praze 6. 12. 2004.
Internetové zdroje http://www.army.cz/scripts/detail.php?id=2790 http://www.army.cz/scripts/detail.php?id=2789 http://www.army.cz/scripts/detail.php?id=3895 http://www.army.cz/acr/kaplan/mv.htm www.kebrle.cz/katdocs.htm www.army.cz
Články z časopisů Gajda, Josef. Veritas Domini Vincit. A-report. 2003, č. 12, 24 – 25 s. Marek, Vladimír. Vypravěč lidských příběhů. A-report. 2003, č. 7, 6 – 7 s. Procházka, Jan. Pojď dál…Czech Armed Forces. 2003, č. 1, 32 – 33 s. Procházka, Jan. Ve jménu pomoci. Czech Armed Forces. 2001, č. 2, 30 – 31 s.
- 49 -
13. PŘÍLOHY
- 50 -
