Dračí řád — Času navzdory
DRAČÍ ŘÁD ČASU NAVZDORY
DRAČÍ ŘÁD ČASU NAVZDORY Copyright © 2013 ZONER software, a.s. Vydání první, v roce 2013. Všechna práva vyhrazena. Zoner Press, katalogové číslo: ZRK1236 ZONER software, a.s. Nové sady 18, 602 00 Brno www.zonerpress.cz Šéfredaktor: Ing. Pavel Kristián Odpovědný redaktor: Hana Fruhwirtová DTP: Dan Zůda Ilustrace na obálce: Kateřina Perglová Všechna práva vyhrazena. Žádná část této publikace nesmí být reprodukována ani distribuována žádným způsobem ani prostředkem, ani reprodukována v databázi či na jiném záznamovém prostředku bez výslovného svolení vydavatele s výjimkou zveřejnění krátkých částí textu pro potřeby recenzí. Dotazy týkající se distribuce směřujte na: Zoner Press ZONER software, a.s. Nové sady 18, 602 00 Brno tel.: 532 190 883, fax: 543 257 245 e-mail:
[email protected], www.zonerpress.cz Zoner Fantazie na Facebooku: www.zonerpress.cz/fantazie
ISBN 978-80-7413-232-2 ISBN 978-80-7413-233-9 (mobi) ISBN 978-80-7413-234-6 (epub) ISBN 978-80-7413-236-0 (pdf)
Dračí řád — Času navzdory
Úvod echceš to vzít za mě?“ zeptal se mě vládnutím unavený šéfredaktor MFantasy. „Proč ne,“ odpověděl jsem já blázen. A první věc, kterou jsem udělal, bylo vyhlášení literární soutěže. Nazvali jsme ji O Dračí řád, protože drak byl odjakživa naším symbolem. Koho by tehdy napadlo, že z ní o necelé dva roky později vzejde tento sborník. Když jsme v březnu roku 2010 vyhlásili první ročník, ještě jsme nepřemýšleli tak daleko. Dokonce jsme ještě ani netušili, že nějaké další ročníky budou! Předchozí soutěže na MFantasy byly vyhlašovány spíše nepravidelně a pod různými názvy. Ale Dračí řád jsme se rozhodli zachovat a dát jeho účastníkům nejen pořádné ceny, ale i užitečná hodnocení. Prostě zorganizovat takovou soutěž, která bude mít smysl. Bez nedostatků některých jiných soutěží. To, co teď máte před sebou, byl smělý nápad mého zástupce, Martina Cahy. Já bych řekl šílený nápad, ale ono se to podařilo. Sborník toho nejlepšího ze soutěže O Dračí řád 2011 a k tomu úžasné ilustrace finalistů výtvarné soutěže O dračí oko, to je další krok na naší cestě za vytvořením dokonalého zločinu… ehm, soutěže. Cesta sem nebyla jednoduchá a dík patří všem, kdo se na obou soutěžích podíleli. Hlavně statečným soutěžícím a ještě statečnějším porotcům, kteří dobrovolně obětovali svůj čas a někdy také nervy. Mimochodem, pokud někdy budete organizovat podobnou soutěž, přeji vám především hodně štěstí s hledáním poroty a jejím následným popoháněním k odevzdání posudků. Ale nebuďme na ně zlí. Hodnocení povídek je těžká a nevděčná práce, a proto tomu odpovídá i zájem o účast na této organizované altruistické sebevraždě. Ještě jednou díky všem, kdo si na trošku tohoto psychického sebepoškozování našli čas. A někteří se v tom i vyžívají. Vážně. Kromě toho, že snad naše snažení pro soutěžící znamená určitý posun
„
N
v jejich tvorbě, doufáme, že se všichni zúčastnění hlavně dobře baví. Ať už psaním samotným, čtením vítězných povídek nebo sledováním našich improvizovaných vyhlášení výsledků. Obzvláště to v roce 2012 se zajímavě vyvedlo. Ať už záměrně, nebo spíše nechtěně, pobavili jsme celý sál a to je, myslím, to hlavní. Přestože každému dává tato soutěž něco jiného, zdá se, že to funguje a ještě nějakou dobu fungovat bude. A to je podle mě úžasné. Takže děkuji za vaši přízeň a těším se na naše další setkání v nadcházejících (samozřejmě ještě lepších!) ročnících. A nyní už vám pouze popřeji příjemné chvíle strávené při četbě toho nejlepšího, co nám ten dračí chřtán za rok 2011 vychrlil. Ondřej „Hawk“ Páleník, šéfredaktor MFantasy
Povídky Cena svobody
9
(5. místo: Jana Poláčková)
Tma není jen černá
27
(7. místo: Petra Slováková)
Času navzdory
43
(1. místo: Růžena Písková)
Mágův nástupce
61
(10. místo: Alžběta Bílková)
Metamorphosis
75
(9. místo: Anna Ekyelka Mudrochová)
Modlitba k dračímu bohu
93
(4. místo: Kateřina Růžičková)
Ohnivá horečka
113
(2. místo: Monika Leová)
Pohádka na dobrou noc
131
(6. místo: Tomáš Heveroch)
Posledné želanie
145
(3. místo: Jan Gálik)
Samota (8. místo: Johan Justoň)
159
Ilustrace Času navzdory a Ohnivá horečka
43, 113
(1. místo: Kateřina Perglová)
Cena svobody a Metamorphosis
9, 75
(2. místo: Jitka Šenkeříková)
Mágův nástupce a Pohádka na dobrou noc
61, 131
(3. místo: Zuzana Botková)
Samota a Tma není jen černá
159, 27
(4. místo: Petra Slováková)
Modlitba k dračímu bohu a Posledné želanie
93, 145
(5. místo: Hana Pilná)
Bonus Zaslíbený (autor: Karolina Francová, ilustrace: Martin Málek)
177
Cena svobody Autor: Jana Poláčková | Ilustrace: Jitka Šenkeříková
K
lesali stále hlouběji, alespoň Streng si to tak představoval. Blikání symbolů na stěnách kabiny pro něj znamenalo jen pohled na rudozlaté šílenství, dojem nezlepšoval ani mléčně bílý paprsek v pravidelných půlminutových intervalech projíždějící mezi stropem a podlahou. Jeho doprovod mezitím blábolil cosi o teorii modifikací transportních polí, důstojník mu však nevěnoval nejmenší pozornost. Stejně z poněkud zmateného výkladu pochopil jediné. Bezpečnostní opatření Chanrelu zaváněla čirou paranoiou. Přesto se velitel Streng nepovažoval za technofobní typ. Pouze patřil k nejstarší generaci Fomoirů. Když byl mladý, nikoho nenapadlo sestavovat lodě schopné cestovat mezi hvězdami. Neexistovaly stíhací letouny, dalekonosné střely, dokonce i pistole byly považovány za zbraň nehodnou vznešené krve. Mezi světy se procházelo skrz kamenné brány a čistá magie dokázala zabezpečit rozkvět víc než dostatečně. A na válku s Tuatha De Danaan stačila taky. Ale to všechno bylo před Lughem. Jen naprostý šílenec by zvolil za velkokrále praktikujícího technomága. Ale danainští si s naprostým šílenstvím zjevně rozuměli skvěle. Změny na sebe nedaly dlouho čekat. Stačil první střet s danainskými ocelovými draky, první oheň z oblohy, aby do té doby udržovaná rovnováha skončila v troskách. Roztočila se spirála vývoje a smrtelní vazalové 9
DRAČÍ ŘÁD
se opět ocitli mezi mlýnskými kameny starých ras a jejich věčného konfliktu. Kabina se sotva slyšitelným zadrnčením zastavila. Runy na stěnách pohasly. „Šestnácté spodní patro, pane,“ špitl technik. Streng mu nevěnoval jediný pohled. Dveře se otevřely do sterilně bílého světla. Celé patro se doslova škvířilo odseknutými emocemi páchnoucími po formaldehydu. Biotechnologie. Genetická magie. Jen z představy, že Balor skutečně souhlasil s podporou těchto výzkumů, se veliteli zvedal žaludek. A jistota, koho potká, to jen umocňovala. Šagar jej uvítal hned za bariérou prvního přístupového pole. Nezměnil se. Stále stejné černé vlasy, pořád stejné dravčí oči i štíhlé prsty léčitele. Bílý plášť splýval s vykachličkovanými stěnami. Většina podzemních pater byla vyložena dřevem, ale tady… „Často pracujeme s živým materiálem. Ať už ve vývoji, nebo při testování pokroků. Někdy i s aktivními čaroději. Nemusím ti vysvětlovat, co by to přineslo za komplikace.“ Odpověď to byla stejně nevyžádaná jako celá exkurze do Chanrelu, přesto přikývl. Danainská magie z přírody vycházela a svým způsobem se do ní i vracela. „Tolik ještě chápu. Navíc tu nejsem kvůli rodinným setkáním.“ „Král chce, aby ses seznámil s posledními hračkami,“ přikývl čaroděj. „Budou užitečné, sám uvidíš na zkoušce. Ale začali jsme dělat na něčem novém. Něčem, co pomůže tuhle válku vyhrát. Chci, abys to viděl.“ Streng nesouhlasně zavrtěl hlavou. Přesto za ním vyrazil. Těžko ho mohlo v hájemství genetické magie něco znechutit víc než systém demonstračních zkoušek. A pak stál v černočerné tmě ozářené jen mihotáním magického pole vymezujícího buňky vždy tři krát tři metry. Nevěřícně pozoroval obsah cel. Kdysi to byly děti. Teď zbývala torza, do kterých cosi prorůstalo. I se svými na Fomoira nevalnými schopnostmi cítil astrální konstrukty. Mory. Několik okamžiků lapal po dechu a snažil se uhnout pohledem. Tohle nebylo správné. Ne, horší, než „nebylo správné“, to si myslel při pohledu na upravená zvířata a bestie z nočních můr. Tady končila všechna slova. „Copak? Nic mi neřekneš?“ 10
CENA SVOBODY
Streng se s prázdným výrazem obrátil k mágovi. Vztek pulzoval žilami spolu se zděšením. Přesto nedokázal dát dohromady jedinou větu. Šagar se suše zasmál. „Jen si to přiznej, otče. Jsem vrah. Zrůda. Něco horšího.“ Jedna z bytostí se pohnula. Škubla končetinou porostlou kostěnými výrůstky, sotva znatelně, ale přece jen to byl pohyb. Drápy zaškrábaly o kovovou podlahu. „Jenže já tuhle válku nezačal. Nerozpoutal jsem lov na létající města. Nerozšířil v rámci humanitární pomoci virus talarské chřipky. Nezakládal internační tábory, nestrkal do nich civilisty a nenechal je tam chcípat hlady.“ Pozoroval prstíky tápající po podlaze, ohmatávající svět ticha a temnoty kolem. Oči mory se dosud nestačily vyvinout; pořád byly pouhými důlky po očích. „Dostanou, co chtěli. A na talíři z chladného železa k tomu.“
— Je to země stínů, kde se snoubí šero se šerem. Věta, na kterou se nezapomíná – výhoda, když máte za vrchního velitele básníka. Porady získají šťávu. Sem tam i nějakou tu dramatičnost. Skutečnost je přitom prozaická. Krkavci nám zmutovali. Příliš mnoho magie v povětří jim šlo k duhu stejně jako dostatek čerstvé stravy, při patřičné úpravě ale stále chutnali jako kuře… což bylo jediné pozitivum bitvy na therských pláních. Zbývající byly tradiční nuda. Následky několikerého orbitálního bombardování, namodralé stíny na západě připomínající foimorský útok na planetu před čtyřmi lety a klasické propriety země nikoho, přes kterou se fronta prohání sem a tam, podle toho, před kým si právě Štěstěna kasá sukně. Stačí mi letmý pohled na štíty nad zákopem, aby se po mně začala sápat deprese. Fomoirové nás zahnali do pěkného kouta. Magická hradba sice odráží nepřátelské střely, ovšem do nekonečna nevydrží. A vlny bestií nezastaví. V poli před sebou vidím zbytky obřích brouků, co se dostaly na planinu před zákop. Sem tam se válí i nějaká obrněná zdechlina, případně krvavé cucky čehosi chlupatého. Když první lajna volala po čaroději, tušili jsme v tom s lordem Bresem přípravu protiútoku. Ve skutečnosti jen chcípl technomág a obranná pole 11
DRAČÍ ŘÁD
se rozhodla za ním pomalu vysublimovat na věčnost. Podle vyblitě tyrkysových světel, co občas zajiskří nad hlavami, zbývá tak pět, deset procent. Víc než dvacet rozhodně ne. Za normálních okolností bych se zaradoval, něco takového nebude problém strhnout. Jenže tady po mně chtějí štíty posílit. Opravdu práce pro Ohaře… Nádech a výdech. Opatrně položím útočnou pušku vedle sebe a přikleknu k štítové skříňce. Ruce se mi klepou, když přejíždím po tisových deskách s ukotvenými krystaly sialů. Některé se stačily rozsypat; příliš mnoho vysáté energie neumožňovalo udržovat strukturu. Většina zbývajících je v různém stupni pohaslosti. A netroufám si pustit se do výměn, dokud neposílím krystaly obranného pole. Můžu si to dovolit. Čarodějové – na rozdíl od mágů, kteří pracují s neosobními zákony a principy – využívají hlavně vlastní energii. Nejsem technik, neumím zázraky. Ale snažím se věřit, že se mi jeden přece jenom podaří. Rychle po nich přejíždím dlaní a snažím se myslet na slunce, hvězdy, zářivě modrou oblohu. Modrá je barva naděje. Slabě se zamihotají. Snad to bude stačit. Připadám si, jako bych se díval do čelistí nemocného ještěra. Opatrně zaviklám jedním z roztříštěných krystalů. V dlani zazebe jako vločka sněhu a vzápětí se rozdrolí na prach. Otřu dlaň o kalhoty uniformy a pomalu, opatrně vložím na prázdné místo nový sial. Rozzáří se hvězdným třpytem. Podvědomě se mi uleví, technomagii ovládám jen v míře nezbytně nutné na udržení lehké zbroje ve funkčním stavu a podobné legrácky. Samostatnost v poli je pro Ohaře typická. Chystám se pokračovat v práci; až skončím tady, obejdu ostatní štítové skříňky na úseku a budu doufat, že mezitím jim sem pošlou skutečného odborníka. Když už tu tvrdneme na mrtvém bodě. Náhle zemí projede otřes. Druhý, třetí… vzhlédnu od práce. Na obzoru se rýsují oblaka prachu. Přibližují se s každým nádechem, pomalu rozpoznávám siluety jednotlivých bestií. Krkavci vzlétli a v rudých očičkách se jim potěšeně blýská, jak se proti pozicím žene jejich další chod. Výkřiky. Ve vzduchu visí hrůza. 12
CENA SVOBODY
Bezděčně zkontroluju, že acra visí na opasku. Každý čaroděj má radši pistoli – druhá ruka je volná na kouzla. Na blízko je bojová magie spolehlivější než střelba. V duchu si procházím vzorce; tohle je rutina. Skvělá a bezpečná, tak jako může být cokoli v tomhle vojsku. A pak zazní: „Palte!“ Zarachotí salva a štít se rozkomíhá všemi odstíny modrozelené. S vlnou to nic neudělalo. Pochopitelně. Štít neumožňuje projít palbě – jak nepřátelské, tak naší. Proto se také musí při ofenzivách shodit. „Zastavte palbu, idioti! Čekejte, až budou za štítem!“ slyším svůj hlas. Odpovědí je další salva. Spíš než sabotáž to jsou nervy na pochodu. Chápu, štít začíná zkurveně blízko zákopům a nepotěší, když se proti vám valí stádo něčeho, co kdysi možná byla divoká prasata. Jenom se zrohovatělými šupinami, ostny a kly, za které by se nemusel stydět menší slon. Soustředím se na zemi asi půl metru od hranic pole. Vnímám ji, její jednotlivé hrudky, probouzím v nich vzpomínku na všechnu krev a lijáky. Planina se mění v mazlavé bahno, které si příliš nerozumí s kopyty a plnou rychlostí, s níž se bestie vrhají skrz štít. Ztrácí razanci, stává se z nich snadný terč. Stačí vypálit a… … ochranné pole spadne. Poslední bílomodré plamínky zavíří vzduchem. Hra skončila. Čas změnit pravidla. Přikrčím se a nahmátnu paidir. Útočná puška se teď bude hodit víc. Prostředník na spoušti se skoro ani nezachvěje. Vlna nepřátel se tříští. Nemají šanci. Nikdy ji neměli – podobné útoky jsou dobré jen k odpoutání pozornosti. Nebo k utahání posádky pod štítem. V několika vteřinách klidu zaklapnu přilbu. Vizor se rozvíří informacemi důležitými pro bojového čaroděje, ale pro mě v tuto chvíli zcela nepotřebnými. Chvíli hledám odraz mentálního pouta mezi ostatními Ohaři. „Tady Gareth Aran. Sektor šedého jestřába. Zhroutil se štít, pošlete leteckou podporu!“ Fomoirská artilerie se rozštěkala. Pár metrů přede mnou přistál ohnivý kotouč. Jsou příliš daleko, než abych opětoval palbu. Než aby kdokoli z nás opětoval palbu, snad s výjimkou dělostřelectva a to je mimo můj dosah. Cedím kletbu za kletbou a překulím se k štítové skříňce. V sumce nahmátnu funkční krystaly, tuším, že k ničemu nebudou, ale dokud jsem naživu, nepřestanu bojovat. Další sprška hlíny. A za ní nemilé překvapení. Tupě zírám na tisovou desku posetou bílým 13
DRAČÍ ŘÁD
prachem. Sialy to vzdaly, jen pár jich pableskuje slepým mléčným zakalením. Tady nic nespravím, musím se dostat k další skříňce a doufat, že na tom bude líp. Do toho mlčení. Žádné potvrzení příjmu, nic. Nikdy dřív mi vlastní myšlenky nezněly tak vyděšeně. Teoretická nesmrtelnost se ani zdaleka nevylučuje se strachem z vlastního zániku. Naopak, dokonale spolu ladí, asi jako dobré víno a uzený sýr. „BRESI?!“ zkouším přeřvat ticho v přilbě. Zbytečně. Náhle se vzduch rozechvěje sotva tušenou písní kovu. Draci! Konečně přilétají! Zvednu hlavu a úleva se mění v střepy ledu. Křídla letounů nezdobí bílá a zlatá. Šarlatové emblémy se na mě vesele šklebí. Neukazují prostředníček, místo toho jeden z draků vypouští salvu raket. A země kolem vybuchne.
— Netušil, kolik uplynulo času od přeletu dračí letky. Hlína mu připadala všudypřítomná. Dusil se. Ale čistokrevné Tuatha De Danaan nelze zabít snadno. Většině jeho soukmenovců to nevadilo při vyhýbání se polnímu nasazení s výmluvou na cenné kouzelnické schopnosti, Garetha to naučilo především nepoddávat se. Jeho šance přežít byly vždycky lepší než šance obyčejného smrtelníka. A to, v jeho chápání, znamenalo především závazek. Konečně se mu podařilo prorazit příkrov a nadechnout se. Hluboký nádech přešel do záchvatu kašle. Přivítalo jej znechucené zakrákání. Krkavec se ani neobtěžoval vzlétnout, jenom poodskočil od hostiny stranou a nazlobeně si jej měřil pohledem. Pak usoudil, že se nenechá rušit, a s novou vervou se pustil do zbytků Velké severní armády. Gareth Aran se postupně dokázal vyhrabat na všechny čtyři, posléze se i postavil. Na hlínou zašpiněné uniformě zasychala krev. Emblém vyjícího psa na rameni už ani nešlo rozlišit. Přilba skrývala většinu tváře. Vyhovovalo mu to. Až přijde nepřítel blíž, aspoň neuvidí strach. Pohled na zbytky zákopů se nedal nazvat jinak než neutěšený. Kam oko dohlédlo, viděl stopy po bombardování, pozůstatky obránců i útočních bestií. A mrchožrouty. 14
CENA SVOBODY
Útočná puška zůstala kdesi v hloubce. Hledat ji nechtěl, musí se spokojit s acrou. Nějaké kouzlo taky zvládne. Snad. V přilbě bylo stále stejné ticho. Strnulé a smrtící. „Bresi? Bratříčci? Co se děje?!“ Odpovědi nepřicházely. Jako by se mezi Ohaři z Annuvinu rozpoutala černá hodinka. Před zorničkami se promítaly proudy dat, jednotvárných až k uzoufání. Smrt a umírání. Pak se zarazil. Informace o danainské flotile na orbitě chyběly. Zmizely, vytratily se. Jako by nebylo odkud je brát. Ale přece nemohli odletět, nemohli vzdát bitvu, nemohli tu nechat půlku Velké severní armády! Nemohli tu nechat tebe, že? Otázka se zakousla do vědomí se vší jízlivostí. Zůstávala za ní torza vzpomínek a pocit zrady. Ustoupit z prohrané bitvy je jedna věc, opustit spolubojovníka bez jediného slova, bez jediného „promiň“ druhá. Jeho bratři se na něj vykašlali. Nechali ho na pospas nepříteli. Gareth si z hlavy strhl přilbu a hodil jí po nejbližším krkavci. Opeřenec poplašeně odlétl. Možná ho považovali za mrtvého. Snažil se tomu věřit. Ale byla to jen víra, stejně naivní, jako kdyby věřil v posmrtný život nebo v Pradlenu od Brodu, jejíž dotek smyje z duše všechny šrámy. Krkavci. Koutkem oka si všiml, že na západě se zvedá jejich hejno, jako by je cosi vyrušilo. Nebo spíš – kdosi. Skupina osmi mužů v nachových uniformách a lehkých zbrojích, s pistolemi a meči. Mířili přibližně čarodějovým směrem, přesto se zdálo, že si jej nevšimli. Alespoň prozatím. Gareth se skrčil do nejbližšího kráteru. Jenom vnímal zrychlený tep srdce. Rychle se blížili. Jeden z nich, patrně velitel, se zastavil u odhozené přilby. Sehnul se pro ni, skoro láskyplně po ní přejel rukou v rukavici, a očima mezitím zkoumal stopy. Skupina zatím změnila svou formaci z rojnice na šíp a obezřetně postupovala. Bez jediného slova, jediného výraznějšího gesta. Jako smečka lovících psů, když tuší lišku. Dvacet metrů. 15
DRAČÍ ŘÁD
Patnáct. Deset. Acra vyštěkla a jeden z vojáků se zavrávoral. Zároveň uprostřed skupiny přistálo klubko stříbrného ohně. Neškodně se prosmyklo kolem nohou. Garethovi ani nestihl po páteři přeběhnout mráz. Svět kolem byl náhle plný stínů. Černá a temně modrá mlha se zakousla do myšlenek, uhnízdila se v mozkovém kmeni. Podlomila mu kolena, srazila jej k zemi. Poslední, co si pamatoval, byla okovaná bota drtící prsty svírající pistoli – a skoro laskavé: „Díky, tohle už nebudeš potřebovat.“ Namísto ukolébavky na dobrou noc.
— Osmnácté podzemní patro fomoirské základny na Chanrelu se od šestnáctého moc neliší. Jen zápach dezinfekce je nahrazen podivným, nepojmenovatelným nic. Prázdnota, která se až příliš snadno dostane pod kůži. I Fomoirové mají svoji bezpečnost. A ta má své metody. Většinou skryté v klasické magii, lahvičkách označených lebkou se zkříženými hnáty nebo v jehlách z chladného železa. Za posledních sedm měsíců Šagarův čas ubíhal mezi šestnáctkou a osmnáctkou. S prověrkou nejvyššího stupně si to mohl dovolit. S projektem zaměřeným na tvorbu a výcvik mor se tomu nemohl vyhnout. Vždyť k čemu jsou šlechtěné bojové bestie, když je nelze nasadit v týlu nepřítele? Jaký mají význam, když se jejich útoku dokážou ubránit i smrtelníci, když na to přijde? Mora proti tomu zabíjí snadno. Stálo za to pozorovat, s jakou suverénností prochází základními testy. Ale to nestačilo. Zajatci, které měl k dispozici, byli obyčejní vojáci. Smrtelníci, jakých se najde dvacet do tuctu, ne-li ještě víc. Pro účely konečného zakalení ohněm nevhodní. Každá zbraň potřebuje přezkoušet v podmínkách takřka polních. Pozornost, již věnoval osmnáctému patru, tedy vycházela i z rozkazů krále Balora rozhodnutého podpořit genetickou magii snad za každou cenu. 16
CENA SVOBODY
Šagar se spokojeně usmál a zdánlivě lhostejně pozoroval budoucí kořist. Kruhová díra o poloměru čtyř kroků mu pro to dávala ideální možnost – betonová podlaha i zdi, průzory ze zrcadlového skla, záchodová jímka, do níž z železné trubky kape voda, neposkytovaly možnost se skrýt. Zajatec seděl na zemi, zády se opíral o stěnu, šedé oči přimhouřené ve snaze je aspoň trochu chránit před ustavičným světlem zářivky. Rozšířená zornička svědčila, že není při plném vědomí. Koňské dávky utlumovacích prostředků držely myšlení i reflexy spolehlivě pod pokličkou. Barvu vlasů by mág mohl popsat nejlépe jako tmavou ledovou blond; všichni Tuatha De Danaan byli světlovlasí – patřilo to k jejich charakteristickým rysům stejně jako k fomoirským zase odstíny kdesi mezi hnědou a černou. Původně bílošedá uniforma prošla postupem času proměnami směrem ke kusu hadru. „Takže se probral. A zdá se být v pořádku.“ Šagar se zpravidla vyhýbal samozřejmým konstatováním, tohle však byla jiná situace. Nadhazoval háček a čekal, jak jeho protějšek velící osmnáctému patru zareaguje. Ten se ale ani neobtěžoval s odpovědí. „Četl jsem výslechové protokoly,“ pokračoval mág. „Jsem přesvědčen, že co se nepodařilo dostat z vypreparovaných vzpomínek, jsou informace zcela nezachytitelné. Už vzhledem k povaze Ohařů. Navíc Bres by nezapomněl nikoho důležitého.“ Ale stejně dobře mohl mluvit i do prázdné zdi. Rozehrávat partii s předem daným výsledkem tak, aby vzbudil dojem společného konsenzu, se ukazovalo být nemožné. Věděl, jak moc se celá záležitost některým důstojníkům z bezpečnosti nezamlouvá – i jaký mají vliv na svého představeného. Ale tím vše začínalo i končilo. Podle rozkazu musel být velitel osmnáctého patra Šagarovi v jeho výzkumu nápomocen. „Pokračovat s výslechy podle standardního postupu je holá ztráta času.“ Konečně se ve tváři velitele bezpečnosti objevil zákmit emoce. Opovržení. „Jestli jde o ostrou zkoušku, nikdo vám nebrání si o něj zažádat. Podejte si oficiální žádost. Bude jí vyhověno, ostatně jako všem vašim projektům za posledních šest let.“ Znělo to pomalu jako urážka. Nemělo však cenu jí věnovat pozornost. Mág radši pozoroval zajatce, i z nepatrných detailů se snažil odhadnout 17
DRAČÍ ŘÁD
vše, co mohlo v testu sehrát nějakou roli. Náhle se nemohl zbavit pocitu, jako by se jejich oči na zlomek vteřiny setkaly. V pohledu zdola četl smrt. Bezděčně potřásl hlavou. Něco se mu muselo zdát. Jak by dokázali Tuatha De Danaan vidět přes tu špatnou stranu zrcadlového skla? Jak by mohli dát dohromady jedinou jasnou myšlenku či emoci s myslí zahalenou drogami? Šagar nevěděl. A poprvé v životě jej napadlo, že ani se všemi svými znalostmi pořádně nemůže vědět.
— Přicházím k sobě. Pomalu a jistě. Téměř se nemůžu hýbat a v zásadě mi to nevadí – a zde je zesnulý pes. Skoro doslova. Ještě bych se mohl začít rozkládat, moc mi do toho nechybí. Připadám si jako uprostřed skládanky ze střepů barevného skla. Obrazy okolního světa se zařezávají do mozku. Žiju a jsem při vědomí. Jen nevím, jestli se k tomu dá zaujmout pozitivní přístup. Myšlenky jsou plné tmy, spánku, zapomnění, sem tam prostřih z nočních můr. Koktejl, co odrovná spolehlivěji než litr riotu na ex. Poslední, co si zvládám vybavit, jsou zákopy na therských pláních a drtivý fomoirský útok. A to je dávno pryč. Přinutím se vstát a rozhlédnout se kolem sebe. Všude jenom odstíny šedé. Kámen a beton a kov. Ať už jsem kdekoli, na estetično si tu příliš nepotrpí. Poblíž se válí pistole s plným zásobníkem. Její přítomnost mi nedává smysl, stejně jako absence dveří. A světlo. Ani stopa po oknech či zářivkách, okolí přesto netone ve tmě. Strop je tím vinen. Strop natřený congailem – směsí magií upravených pryskyřic z časů čistých kouzel. Už před pár tisíciletími se používala výhradně v Matčiných chrámech. Nanesená tenkými linkami ozařovala obrazy cesty do zásvětí. Bezděčně si vybavím svatyni na Jabloňovém ostrově. Řeku ženoucí se k moři, děsivě zářícímu oceánu. A postavu ženy v prostém lněném rouchu, jak stojí po kolena ve vodě, shýbá se k vlnám a omývá v nich duše zemřelých. Pradlena od Brodu. Rychle zamrkám. 18
CENA SVOBODY
Na hranici zorného pole se zableskne nachové světlo, jen aby se objevil mihotající se obraz černovlasého muže. Bílý plášť řadí neznámého k mágům, rysy tváře k Fomoirům. „Mám pro tebe dohodu,“ procedí skrz zuby a snaží se, aby to znělo pateticky. Moc mu to nejde. „K dohodě musí být vždycky dva,“ opravím jej. Jeho podoba se mi zdá být povědomá. Přitom jsme se nemohli setkat. „Nejsi v situaci, kdy bys mohl cokoliv ovlivnit.“ Na rozdíl od talentu pro efektní proslovy nepostrádá schopnost unudit k smrti. Aspoň stopové množství sarkasmu by to chtělo, do toho umírání. „Jsi na začátku cesty. Pokud jí projdeš, pokud opustíš opevnění pevnosti, dám ti volnost. Přísahám při kostech země.“ Nejsem první, ke komu takhle mluví. Stačí mi vidět okolní komplex. Pozorovat jeho obraz. Podobné použití magie vyžaduje předchozí přípravu. Všechno to působí dojmem opakovaného divadla. Stejné kulisy, podobní herci. Jen představení může být jiné. Snažím se mu naslouchat se zájmem. Nejspíš to očekává, stejně jako oslnění nezrušitelným slibem. Jenže i dítě by dokázalo číst mezi řádky. Nezmiňuje případ, kdy neprojdu. A s tím počítá, je si tím jistý. Odolám pokušení na něj zamířit pistolí. Zbytečné plýtvání energií na gesta. Ví, že je mi jasné, že ho nemám jak doopravdy ohrozit. Ani jak mu narušit klasický monolog. „Proč?“ Když už si hraje jako kočka s myší, aspoň částečná upřímnost by byla na místě. Nebo dvojhodinový proslov o chystaném ovládnutí světa. Podobné věci přece do šílených snů patří. „Stačí ti věřit, že se chci pobavit.“ Ani se u toho nepousmál. Navíc lže. Je napjatý, ale jiným způsobem. Spíš… jako sokolník zvědavý na výsledky nedávno vycvičeného dravce. „Myslel jsem – proč zbraň?“ upřesním otázku. Trvá mu pár vteřin, než dá dohromady odpověď. „Cena za svobodu. Není nízká.“ V duchu přikývnu. Dokonalá fráze, co neřekne nic a zároveň všechno. Další dohadování se skutečně nemá smysl. Čas vyrazit. „Cesta k Brodu je daleká,“ procedím přes rameno kousavě. Snad pochopí, že nemá patent na podobné hlášky jen on sám. 19
DRAČÍ ŘÁD
Přede mnou se rozevírá chodba ozářená jantarovým světlem. Tiše si vede dál a dál a nemá smysl uvažovat nad jejím směrem. Všechny cesty vedou na věčnost.
— Šagar zvedl hlavu od křišťálové desky zapuštěné do ovládacího pultu. Vše probíhalo podle plánu. Zajatec postupoval rychle, přímočaře. A úsporně. Zbytečně se nevyčerpával. Mága to těšilo. Aspoň nedojde na klasický problém terénních testů. Mora seděla v energetické kleci a protahovala si drápy. Neplýtvala energií, jako by tušila, co přijde. Napětí v místnosti se dalo krájet; musela je cítit, její astrální část rozhodně. V důlcích po očích se přelévala černá mlha a Šagar se ji nesnažil uzírat. Radši věnoval pozornost ovládacímu pultu. Fialová kontrolka zablikala. Znamení, že vlastní zkouška může začít. Vybral pro ni skutečně dobré místo, snad nejlepší možné. Síně zeleného draka byly ohromnou jeskyní táhnoucí se dobrého půl kilometru do šířky. Její dno zcela zakrýval močál. Vstup do ní, škvíra vytesaná do skalního bloku, se nacházel kdesi ve spodní třetině. Mátlo to a zhoršovalo orientaci. A nejen to. Systém vratkých lávek ukotvených mezi ostrůvky i terásky sápající se podél obvodu až k průrvě, jíž dovnitř dopadaly paprsky skutečného slunce, vzbuzoval dojem finálního testu. Neukolébával pozornost, jen ji odváděl jiným směrem. Šagar se ušklíbl a stiskl tlačítko hned vedle fialové kontrolky. Ocelový plát se zasyknutím zajel na své místo. Zůstala jen jediná cesta ven. Nahoru, z příšeří ke světlu. Mora se naježila. Dychtivě se stáhla z fyzického rozměru do astrálního. Namísto zmrzačeného a upraveného dítěte připomínala vzdušný vír prosycený stíny. „Štvanice začala. Vypusťme psy!“ prohodil mág sám k sobě. A aktivoval teleport.
— Nedávalo to smysl. 20
CENA SVOBODY
Pach hniloby a udržovacích kouzel. Vegetace, za niž by se nemusela stydět průměrná džungle. Můstky, kusy dřev, ostré hrany kamenných výstupků, drátěné sítě roztažené po stěnách, vždy chvíli tady a chvíli zase tam. A především mrtvo. Měla by tu být hejna komárů či jiného bodavého hmyzu. Minimálně. Ne že bych je postrádal. Jenže tušení pasti je silnější a silnější. Existuje vůbec nějaká cesta nahoru? Mžourám po taráscích a napojeních mezi nimi. Dostal jsem se tak do první třetiny výstupu a jde to stále hůř. Z kabátce uniformy vznikly provizorní rukavice. Aspoň trochu chrání dlaně rozedřené do krve. Kouzla si šetřím. Pokud bude výstup chráněn magií, přijdou vhod později. Chybí mi voda, čistá a pitná. Půl království za plnou polní láhev! Jenže koho by zajímalo půl imaginárního království. Závan vánku rozčeřil hladinu. Skoro si oddechnu. Skoro. Jenže tady není nic, co by mohlo vyvolat podobný poryv větru. Krom halucinací z bahenních výparů. Stejně se radši přitisknu ke skále a nahmátnu pistoli. Celkem sedm střel. Bude lépe si je pošetřit. Přimhouřím oči a soustředím se na mokřad. Nevnímám žádného živého tvora. Jen roztančené listy a stébla ostřice. Přitáhnu si je vědomím blíž. Zůstávají na nich kapky stínů. Jako by něco… Projede mnou zima, pocit bezprostředního ohrožení. Na hladině pode mnou se roztáčí vír. Myšlenky se sráží do formace vzpomínek na světlo, křišťálové čočky, sny o fénixech a modrých plamíncích ohně na stěžních plachetnic za bouře. Vlny fialové energie se rozběhnou po stojaté vodě mokřadu. Jako země a vzduch. Jako oheň a led. Obtáčí se kolem zdroje vánku, v jeho oku mohu zahlédnout černou siluetu. Bylo by na místě začít utíkat. Není kam. Místo toho vypálím. Poprvé. Podruhé. Potřetí. 21
DRAČÍ ŘÁD
Bytost se otáčí mým směrem. Dosud mě jen matně vnímala. Teď cítím, jak sbírá sílu. Když vystřelím počtvrté, tarásek pod nohama se začne drolit. Padám. V jedné ruce křečovitě svírám acru, druhou se snažím zachytit okolního šábí. Bez úspěchu. Dopad je tvrdý a zázračný, ostroh o pár metrů níže mi otvírá svou náruč a kotníkem přátelsky projede bolest. Proti mně se žene stále sílící vichřice. Snažit se vytvořit osobní obranný štít je ztráta času. Nejlepší obranou je útok. Je to jako čekat na vlnu bestií, odhadovat vzdálenost, kdy projdou ochranným polem a ještě nedorazí k pozicím. Stojím, snažím se nevnímat zraněný kotník a sleduju víření vzduchu. Cítím sílu, jak se ovíjí kolem aury. Dlaně se dotýkají studeného kamene. Skoro v něm necítím život. Ale i to skoro mi dává trochu energie navíc. Tak jako bolest z dlaní rozedřených do krve, ze šrámů. Ještě kousek. Ještě chvilka. Zatajím dech. Prostor ztrácí smysl, ohýbá se a dává zahlédnout škvíru jinam. V tu chvíli vyrazím proti nepříteli. Dopadám do šedé mlhy a prsty se zaboří do temnoty v tvorových očích. Projede mnou agonie, jako bych přistál na rozpáleném plátu. Mysl se stočí do obrazu zrcadla, neproniknutelné koule vracející každý útok zpět ke svému původci. Teprve teď si uvědomím, že protivník je drobnější. Bylo to dítě. Kdysi dávno. Malá holka s bílými zacuchanými vlásky prstíky protaženými do kostlivých drápů. Vříská, i když nemá hlas, dávno se ztratil někde na půl cesty k astrální bytosti. Ještě se snaží kousat a škrábat. Jenže zastavit ji teď není o moc těžší než zabít ptáčka. Tři výstřely zblízka stačí. Pro jistotu.
— Šagar nevěřícně zíral na křišťálovou desku. Nešlo o výsledek testu. Ten byl pouze nežádoucí. Jeho pohled se nedokázal odtrhnout od astrální roviny, již křišťál zobrazoval také. 22
CENA SVOBODY
Ruce Tuatha De Danaan obalovala vrstva stínů. Cítily krev. Ulpěly na dlaních a zapustily kořínky do energetické obdoby krevního řečiště. Něco bylo zcela špatně, už v teoretických východiscích celého projektu. Zároveň však v mágově hlavě defilovaly nové možnosti. Jen přesně zjistit, co a proč se stalo. A zejména jak.
— Cesta nahoru mohla trvat věčnost. Bolest je všudypřítomná. Nejde jen o kotník a dlaně rozedřené do krve. Nejde o vyčerpání. Auru mi požírají úponky mrtvého tvora. Nákaza ze stínů pokračuje rychle a astrální tělo jí nestačí. Přetéká do masa i kostí. Bodá v plicích a mozku. Hlavně mě drží při vědomí. Aspoň zatím. Stojím – spíš se stavím na nohy – na ploché terase obklopené půlkruhem betonových věží. Připadám si jako ideální palebný cíl. Přesto se nikdo neobtěžuje zmáčknout spoušť. Bezmyšlenkovitě vyrazím k vzdálenějšímu okraji. V dálce se táhne mechově zelená step jen místy přerušená skupinkami stromů. Bezprostředně pod sebou vidím proláklinu do nitra země. Celá základna zjevně vyrůstá přímo ze skalního podloží, zažrala se do kamene jako larvy svalovce do ovčího masa. „Krásná vyhlídka, že?“ ozve se mi za zády. Otočím se, jen abych viděl svého oblíbeného hostitele. Na zlomek vteřiny mě napadne, že lepší by bylo rozběhnout se dopředu. Tohle zavání podrazem a komplikacemi. „Krásná dohoda, že?“ napodobím jeho tón. Nějak se nedaří, příliš mnoho sarkasmu. Pokrčil rameny. „Jistě. Pokud opustíš opevnění pevnosti, dám ti volnost. Přísahám při kostech země.“ Deklamuje jako špatný herec a ani si to neužívá. Jako by plnil nudnou povinnost. 23
DRAČÍ ŘÁD
V ruce se mu zničehonic objeví cosi malého, hnědého. Ještěrka. Pluje vzduchem, mrská nožkami a ocáskem, až se ocitne nad prázdnotou za okrajem terasy. „Pokud opustíš opevnění pevnosti,“ zopakuje Fomoir a tváří mu na zlomek vteřiny prokmitne vřelý úsměv. Zvířátko čeká rozkoš deseti metrů volného pádu. Pak jen bezmocně visí ve vzduchu nad propastí. Ochranná magická pole se dají nastavit různě. I tak, aby nic živého neprošlo. A ještěrka žije. Dýchá. Je při vědomí, svým svébytným způsobem. Radši neuvažuju, jestli se ji pokusí dostat zpátky, nebo ji prostě nechá pojít. Odpověď je nechutně samozřejmá. Pomalu mi dochází, odkud svého hostitele znám. Odkud ho znalo to děvče. Dívám se mu přímo do očí a nemyslím na poslední náboj v acře. I kdybych mu nakrásně provrtal do čela třetí oko, jeho šance na přežití by byly značné. Starší rasy není jednoduché zabít. Navíc, jestli ne on, tak… Krok zpátky. Za zády mám jen štít, co nepropustí nic živého. A za ním propast. Desítky metrů volného pádu. Pistole v ruce zebe jako kousek ledu. Tlumené plop znamená jízdenku na věčnost. A vlny zásvětí burácí v ozvěně bouře.
— Tohle není usínání, tohle není laskavý dotek sametu. Jenom tma, zuřivá nenávist, strach. Z dálky doléhá bolest. Živá a skutečná. Vlny mnou zmítají jako trámem ze ztroskotané lodi. A pak mnou mrští na skalnaté pobřeží. Ostré hrany kamínků se zakusují do dlaní. Je to jen iluze. Ochranná vrstva reality, kterou vytváří vědomí, aby se chránilo. Živí nepatří do zásvětí, nejsou schopni je vstřebat, přijmout. K smrti se v něm rozplynou; tak jako se fyzické tělo stává součástí země, tak se i duše vrací do světa za světem a splyne s ním. Možná. 24
CENA SVOBODY
Nikdy jsem nechtěl věřit, že by mohlo být něco víc, než „jsi prach a v prach se obrátíš“. A teď si připadám v pasti. Z dálky zní píseň Pradleny od Brodu. Nepatřila do mé ochranné vrstvy. Přesto tu je. Krutá a nemilosrdná, jak jen může být ukolébavka. Ukolébavka, co by vlastně vůbec neměla znít. A pak utichá, přehlušena řevem vodní tříště. Otevřu oči. Nebe křižují blesky. Bouře bez deště a bez hromů. Neochotně se zvedám. Tohle je peklo. Jako ozvěna myšlenky vodu prostoupí bleděmodré světlo. Světlo narušované jen krvavými koly, jak z utopených duší mizí šrámy po válce. Někdo má štěstí, pomyslím si skoro mechanicky a pozoruju vlny dorážející na břeh. Začínám rozumět. Tuatha De Danaan a Fomoirové stojí na křižovatce. Jedna cesta vede k zoufalství a naprosté beznaději. Druhá k absolutní zkáze. Možná to ani není dilema. Hezky se nám obě stezky promíchaly. A nemůžeme zpět. Znova se ozvala Pradlenina píseň, melodie beze slov. Už není důvod se jí bát. Představím si její oči moudřejší než čas. Do každého moře se vlévají řeky. Stačí dostatečně dlouho sledovat pobřeží a dříve či později najdu Brod. Vím, že mě nezastaví. Jenom si jako zástavu nechá můj stín.
25
Tma není jen černá Autor: Petra Slováková | Ilustrace: Petra Slováková
ˆ
R
etězy visely z rozestavěných konstrukcí jako vlasy ocelové princezny, která je marně každý den spouští z okna a doufá, že se po nich nahoru do její temné komnaty vyšplhá krásný princ. Na zamračené obloze pluly vzducholodě s nafouknutými břichy, připomínající mrtvé velryby; balóny ze zažloutlého plátna se pyšnily barevnými erby šlechtických rodin, které je vlastnily. Obří vrtule se bez přestání točily a poháněly je kupředu. Parní stroje uváděly vchod složité mechanismy převratných vynálezů, které se proháněly po městě, ať už po kolejích nebo po silnici mezi gentlemany ve vysokých cylindrech. Mraky se hnaly pod návalem rychlého horního větru po obloze. Balkóny se hemžily pradlenami, které praly prádlo a rozvěšovaly ho na cechovní šňůry, křižující prostor mezi dvěma věžemi. Dělba práce probíhala tak, že jedna pradlena pověsila oděv, druhá ho přiskřípla kolíky a třetí otočila klikou dopravníku, aby ho poposunula dál. Konstrukce se zatřásly pod náporem vichru působeného rychlým pohybem mechanického dračího těla. Nosníky zaskřípaly. Když se mezi prádlem prohnalo něco obrovského a šňůry se povážlivě napnuly, pradleny začaly křičet a hlasitě lamentovat. Nataša k nim zakřičela omluvu, ale sotva ji slyšely přes ten hluk vrčících motorků a praskání magických kamenů, které byly schovány v útrobách obrovského mechanického draka, na jehož hřbetě seděla. Kovová křídla se rozpínala a brázdila větrné proudy nad městem. Lidé nepanikařili, když viděli poletujícího draka, 27
DRAČÍ ŘÁD
byli zvyklí z běžného života na roztodivné vynálezy, kterými si rozliční vědci chtěli zajistit slávu a pro své jméno nesmrtelnost. Nataša se zaklonila a zplna hrdla se rozesmála. Zatahala draka za obrovské rohy; poslušně změnil směr letu. Překulil se na záda a po chvíli zase zpátky, takže se dívka na pár okamžiků překlopila hlavou dolů. Zcela se oddávala zběsilé jízdě, protože věděla, že se bude muset neprodleně vrátit zpátky do továrny, kde dostane pěkně vynadáno za to, že ukradla čerstvě dodělaný výtvor. Kovové zvíře k ní tázavě obrátilo hlavu. Dlouhý hadovitý krk mělo pokryto ještě nezaschlou barvou, která se na některých místech začala spékat a na ohybech krku i dýchacích vývodech dokonce praskat. Nataša zvíře obrátila na zpáteční cestu a nezapomněla si vyzkoušet střemhlavý pád. Když se země blížila tak závratnou rychlostí, srdce jí bušilo až v krku. Dostala strach, že nezkušený drak nestihne obrat a oba dva se roztříští o zem na kousíčky, takže zavřela oči, ale záhy se jí žaludek opět vrátil na původní místo a ona se ocitla zase ve vodorovné poloze. Oddychla si a pozorovala proudící davy lidí pod sebou. Byl to tak úžasný pocit! Někdy litovala, že si nemůže osvětlit město svou lucernou, kterou měla jako odbornice na skládání mechanických draků k dispozici. Taková lucerna dokázala osvětlit jakýkoliv předmět a zobrazit tak jeho skryté stránky i pravou podstatu. Ukazovala věci v pravém světle, dokázala odhalit skryté poklady. Co by se jí asi odtajnilo, kdyby se podívala na město, jak doopravdy vypadá? Korouhve na střechách se za nimi otáčely. Pod nimi se rýsovaly konstrukce mostů, oblouky a balustrády. Ulice se hemžily vozíky, plnily se vrčením automobilů se zaoblenými střechami. Parníky proudily kanály a zdravily se troubením. Děvčata s deštníky proti sněhu se procházela po promenádě. Velké hodiny na průčelí radnice, kterou obletěli dokola, právě odbíjely celou. Všude to jen kypělo životem. Nadšeně se spustila dolů a přistála s drakem na střeše továrny. Drak k ní sklonil hlavu a lísal se k ní dočista jako štěně. Uznale ho poplácala po hlavě s ostnatým límcem. S těžkým srdcem, protože věděla, že dostane vyčiněno, se odebrala do nitra továrny. Dodavatelé jezdili na svých pojízdných vozících po drahách vyvedených nad zemí a sahajících až do závratných výšek. Dělníci poskakovali mezi nedostavěnými produkty, lidé se spouštěli po lanech ze stropních konstrukcí, kde testovali přístroje, zatímco námořníci vytahovali a vykládali náklad a nabírali nový na paluby svých lodí. 28
TMA NENÍ JEN ČERNÁ
Na dívku už čekal uniformovaný strážník ve stejnokroji a měřil si ji přísným pohledem zpod bílé přilby. „Už zase ho ukradla! Nehodlám trpět tohle lajdáctví!“ rozčiloval se majitel fabriky celý rudý vzteky. „Jen jsem ho testovala, namítla dívka, ale pak si uvědomila, že bude lepší mlčet, neboť ji neprodleně zaplavil proud nadávek. Strážník po chvíli znuděně převrátil oči v sloup a Natašu postrčil k odchodu, aby ukončil ten zbytečný příval slov. „Nemůžeš si s nimi hrát, pak k tobě přilnou a nechtějí poslouchat majitele, kteří si je řádně zaplatí!“ „Ale já…“ „Musíte ji potrestat a dohlédnout na to, aby dělala to, co má,“ obrátil se majitel na strážníka, aniž by dívce věnoval pozornost. „Už zase mě někam zavřou?“ zeptala se otráveně dívenka. „Tentokrát ne. Vypadá to, že jsi ho opravdu dopálila.“ „Ale já toho draka skládala celé měsíce! Musela jsem ho vyzkoušet.“ „Já ti to nezazlívám děvče, ale není to tvůj majetek, ty jsi jen dělník, nemáš právo si vzít něco bez dovolení.“ Nataša si povzdychla a sklopila hlavu. „Víš, jaké děti končí v sirotčinci?“ vykřikl za ní majitel. „Ty, kterým zemřely rodiče,“ řekla s jistotou. „Kdepak, nejenom. Končí tam zvláště ty zlé, zlobivé a neposlušné. A také ty, co nosí neštěstí jako ty. Elfové!“
— Nad městem létaly ostrovy s domy. Kusy vytržené země byly porostlé stromy a keři. Jednalo se o celé důlní odstřely, kde se testoval střelný prach. Kdysi na nich vědci zkoušeli porušit gravitaci, což se jim v určitém slova smyslu podařilo, takže teď pluly vzduchem jako vzducholodě. Stála na nich stavení, majáky s červenobílými pruhovanými zdmi. Teď jejich špičky halila oblaka kouře. Lidé za kormidly byli zachumláni v kožešinách, nahoře musela být asi zima. Kormidla na zádi vbudovaná do tvrdého podloží horniny spojovaly mechanismy a trubky napříč celým ostrovem. Nataša je chvíli s úžasem pozorovala. „Jednou si seženu takový létající ostrov a budu na něm bydlet!“ řekla s přesvědčením. 29
DRAČÍ ŘÁD
„To bys musela poskládat hodně draků.“ „Možná si sestrojím i hvězdolet a dám si tam všude dalekohledy, přes které se budu dívat na zemi, jak jste malincí!“ Muž se upřímně zasmál pod vousy. „Co mám vlastně dělat?“ zeptala se strážníka, který mlčky kráčel po jejím boku. „Pan ředitel tě pověřil zvláštním úkolem. Jelikož jsi jedna z nejlepších mechaniček, chce po tobě, abys šla opravit jeden z velkých secích strojů, které se pokazily a uvízly v poli.“ „Proč tam nepošle někoho zkušenějšího?“ zeptala se podezřívavě. „Protože v polích není bezpečno,“ naznačil neochotně její průvodce. „Není to až na pláních, že ne? Tam se bojím chodit, jsou tam sněžní andělé.“ „Ne, je to ještě mezi poli, ale v posledních dnech tam řádí jakýsi démon. Ale neboj se, před chvílí jsem se bavil s jedním šlechticem z cechu bojovníků, který se tam vydal, aby sjednal pořádek.“ „Takže mi vlastně nic nehrozí,“ konstatovala dívka nebývale ironicky. „A i kdyby, sirotků je všude dost, jako levná pracovní síla.“ „Nejsi na tyhle řeči moc mladá?“ „Vy byste byl optimista, kdybyste věděl, co se vám skrývá pod postelí?“ „Když půjdeš rychle a stihneš stroj opravit, možná se vrátíš před půlnocí.“ „A on čeká, že to opravím, nebo že mě ta věc sežere?“ „Myslím, že čeká, že tě to sežere po zpáteční cestě, až ten stroj opravíš.“ „A to mu dovolíte?“ „Holka, já s tím nic neudělám, je to tvůj zaměstnavatel a ty jsi porušila pravidla.“ Nataša si povzdychla. Věděla, že ji za to, co udělala, potrestají, ale nečekala, že takhle. Majitel továrny měl s dětmi ze sirotčince smlouvu. Její podstatou bylo, že jim platil tři měďáky týdně za těžkou práci a stravu i pobyt v sirotčinci. Skládat mechanické draky nebyla zrovna pohádka, většina lidí, kteří v továrně pracovali dlouho a za svitu kouzelných luceren, pak v dospělosti oslepla, neboť magické světlo dlouhodobě poškozovalo zrak. Postižení sice pak získali jisté magické schopnosti a dar vnitřního zraku, ale proti původnímu smyslu to byla příliš malá kompenzace. Přesunuli se z industriální zóny do chudších čtvrtí, na trhy, kde lidé 30
TMA NENÍ JEN ČERNÁ
prodávali zázraky – hrnce, které samy vařily, ryby, které předpovídaly počasí, a narkotika rozpuštěná v lotosech. Prošli kolem obrovských skleníků s litinovými konstrukcemi a zdobnými prvky na střechách, kde mechaničtí motýli opylovali exotické květiny i v zimě. Minuli statkářské usedlosti a ráz města se pomalu měnil ve vesnici. Dobytek v ohradách byl nezvykle tichý. Velcí černí psi na řetězech seděli schoulení na hranici mezi otevřenými pozemky a příměstskou oblastí. Vrčeli a občas zaštěkali, jako by viděli v polích něco, co bylo lidským zrakům skryté. Když spatřili Natašu, bez výjimky se po ní vrhli. Dívka se schovala za svého průvodce a bázlivě mu tiskla hlavu do šosů uniformy. „Klid, holka, neublíží ti, jen nemají rádi nelidi. A zvláště elfy. I když bydlí ve městě, cítí, že nejsi o nic jiná než to, před čím město hlídají.“ „Já vím. Ale bojím se jich,“ zašeptala, „protože i u nás v sirotčinci je pekelný pes, který v noci chodí po domě a požírá duše dětí, které nespí.“ „Ale snad bys nevěřila povídačkám…“ „Vy nepracujete v továrně. Nevidíte to, co vidím já. Jste další z těch lidí, kteří si myslí, že tma je jenom černá!“ „A jaká by jinak měla být? Už dost toho kňourání,“ řekl strážník a podal jí brašnu s nářadím, kterou ji gentlemansky nesl. „Svíčka a zápalky, abys na to viděla,“ řekl k balíčku, který jí zastrčil do kapsy. Dívka si brašnu přehodila přes rameno a s vyčítavým pohledem se s ním rozloučila, než odešla do polí.
— Nataša si vytáhla lucernu, kterou skrývala pod sukní. Poslové smrti byli blízko. Létali nad volnou krajinou, hvízdali tesklivé pokřiky jako valkýry odnášející padlé bojovníky do Valhaly a jejich ektoplazmatická těla tlumeně světélkovala duhovými barvami, když se míhali v paprscích světla. Vypadali jako obrovští rejnoci s prodlouženými ocasy, poloprůhlední a nehmotní. Do polí padala tma a držela se u země mezi zbytky posečených stébel. Tiše a nepřítomně v ní chodily přízraky. Nataša slyšela jejich vzdálené nářky, kvílivé elegie, které se daly snáze zaměnit za poryvy větru v korunách holých stromů. Sledovala ty duchovité postavy, jak se občas zastavily a otočily jejím směrem, ale jako by nedokázaly nic spatřit, snad jen cítit náznaky živočišného tepla, pokračovaly dál v bloudění. Každé pole bylo skrytým obětištěm minulé doby. Každé pole bylo 31
DRAČÍ ŘÁD
někdy bitevní. Umírali tam rytíři stejně rychle, jako rostla úroda, která měla nasytit hladové rolníky a jejich rodiny. Rozrytá půda hrobů, kde chřadlo posečené obilí a kosti, které vyprávěly příběhy. Nataša se snažila netřást zimou i strachem, ale světlo její kouzelné lucerny osvětlovalo zmrzlé koroptve, které na ni strnule zíraly ze závějí korálkovýma očima. Půda rozoraná na velké kry jí praskala pod nohama, vyplašila tak hejno vran, které se s křikem zvedlo a zakroužilo jí nad hlavou. V dálce se rýsoval jen mlhavý obzor nehostinné krajiny, plný šmouh kouře stoupajícího z vysokých komínů. A kmeny bříz tvořily jen iluzi dalšího bílého nekonečna s černými jizvami. Tam se jistě kdysi vydávali její předkové, když chtěli spoutat smrt. Každý, kdo by ji jen tak viděl, jak bloudí mezi políčky, by si mohl myslet, že něco hledá nebo je jednou z těch ztracených bludiček hledajících své zatoulané dítě. Zastavila se před strašákem, který se mlčenlivě otáčel po směru větru na dřevěném kříži. Rozhlédla se, jestli kolem ní někdo není, a pak zvedla lucernu, aby mu posvítila na dýňovou hlavu. Světlo jí ukázalo něco úplně jiného, než by očekávala. V očních důlcích strašákovi planuly vnitřní ohýnky. Pootočil k ní hlavu a prohlédl si ji. „Natašo, co tady děláš?“ zeptal se překvapen, že ji vidí tak pozdě. Dívka za ním často chodívala, hlavně během teplých dnů, aby si s ním povídala. „Vyhnali mě sem. Prý musím opravit nějaký stroj a porazit démona, jinak se nemám vracet.“ „Oni tě nechali, abys šla bojovat s démonem?“ „Pokud to bude nutné, budu to muset podstoupit,“ řekla se vší vážností a snažila se, aby to znělo dospěle. „Lidé jsou zlí. Krutí,“ zašeptal strašák. „Jak na koho,“ povzdychla si. „Co ten strážník myslel tím, když mluvil o elfech?“ zeptal se. „Je to složité,“ nadechla se dívka. „Elfí dvůr musí platit daň za zázraky. Za to, že mohou používat kouzla, musí dávat na protiúčet kus masa, proto vyrábí tolik techniky, kterou se snaží magii nahradit. Jenže zatím jsou na kouzla stále odkázáni, proto musí platit. Spočívá to v obětování dítěte, ale elfové jsou samozřejmě vychytralí. Takže své děti vymění za ty lidské, o ty se starají a pak je obětují místo svých, aby dostáli rovnocenné výměně něco za něco. Je to záležitost hrdosti. Jenže občas se stane, že rodiče vyměněných dětí zemřou dřív, než si je mohou vzít zpátky. Nebo je nechtějí, protože načichnou člověčinou. Pak zůstanou elfí děti mezi 32
TMA NENÍ JEN ČERNÁ
lidmi. Občas se stane, že si těch rozdílů ani nepovšimnou a nikdy nezjistí pravou totožnost svého falešného potomka, ale elfové mají spoustu výjimečných schopností, které se dříve či později projeví. Pak nás pošlou do továrny, abychom dělali draky a hračky. Protože my máme přirozený talent k používání luceren. Elfí děti, které byly vyměněny za někoho jiného, patří Smrti. A ona jim neustále připomíná, kde by měly být, a tak je stíhá neštěstí, které se může přenést na kohokoliv, kdo s nimi přijde do styku. Většinou tak neúmyslně zabijí své rodiče.“ „Tím myslíš, že jim přivodí nešťastnou nehodu, ale samy o tom ani neví?“ „Ano, přesně tak. To myslel ten strážník, že nosíme neštěstí.“ „To je smutné.“ „Na světě je spousta smutných věcí,“ řekla dívka. Strašák k ní slezl z kříže, aby ji mohl doprovodit, ačkoliv byl pouhým strašidlem k zahánění zlých duchů, pořád měl dostatek svědomí na to, aby ji nechal jít dál samotnou vstříc jisté smrti. „Secí stroj tady nechali. Je kousek odtud,“ řekl a ukázal prstem k obrovské siluetě jakéhosi ocelového kolosu. „Ale musíme to stihnout co nejdříve, abychom nenarazili na Klekánici.“ Pak si povšimli i dalších postav. Byl tam bojovník, to ano, ale Nataša nedoufala, že bude vypadat takhle. Brnění z tepaných plátů, které se lesklo jako stříbro, ho viditelně tížilo. Po boku mu crčela temná krev a od úst mu unikaly obláčky páry od toho, jak byl zadýchán bojem. Dlouhé bílé vlasy mu rozfoukával vítr. Jeho oči, v průzoru hledí přilby, byly jako moře před bouří. Monstrum před ním se vztyčilo. Připomínalo obra utkaného z černočerné tmy. Minimálně dvojnásobně ho přesahovalo výškou, ačkoliv proti dívce byl i bojovník obrovský. Nataša polkla a sevřela lucernu tak pevně, až jí zbělely klouby. Muž jen taktak uhnul nárazu obrovského pařátu, vyhnul se ráně z boku a uskočil. Noha mu podklouzla na náledí a on se svezl na zem, kde jen o vlásek unikl před drtivým úderem, který rozmačkal zem, na níž před momentem ležel. S vypětím všech sil se zvedal zpátky na nohy. Chytil se za tepající ránu a pohledná tvář se mu zkřivila bolestí. Krev mu z kožených rukavic kapala do sněhu. Nataša postoupila kupředu, aby na sebe upoutala pozornost bestie. „Ne! Uteč!“ vykřikl muž, když viděl, co se snaží udělat. Jeho hlas však zazněl tak nepatřičně hlasitě, že se po něm příšera znovu podrážděně ohnala a tentokrát ho zasáhla. Hrdina spadl do sněhu a překulil se tváří 33
DRAČÍ ŘÁD
k zemi. Pohybující se masa tmy s mnoha mihotajícími chapadly, které z ní vyšlehávaly jako výboje – snad byl jeho povrch plný erupcí a gejzírů nenávisti, která se ze žhavého nitra tlačila napovrch–, se k ní obrátila. Nataša se snažila být statečná. Strašákova přítomnost ji uklidňovala, ale věděla, že ve skutečnosti by jí proti takovému monstru nejspíš nepomohl, třebaže by bojoval, dokud by ho kouzlo drželo při životě. „Nech ho být!“ řekla hlasitě a snažila se, aby se jí hlas netřásl. Obr se před ní zastavil a sehnul se, aby si ji mohl prohlédnout zblízka. Neviděla žádnou tvář ani rysy, jen celistvou tmu, která se přelévala jako živá. Tvořila tvorovi obrovské rohy na hlavě, která připomínala svou siluetou býka. „Přišla jsem tě požádat, abys odešel,“ pokračovala Nataša. Tvor vydal něco jako chraplavé zasmání a napřímil se do své impozantní výšky. „Proč bych měl odejít?“ zeptal se hlubokým znělým hlasem. „Protože tě o to žádám. Prosím!“ naléhala Nataša. „Lidé z města se tě bojí.“ „Proč bych tě neměl rovnou sníst?“ zeptal se démon. Zdálo se jí, že koutkem oka viděla, jak se tma mlsně oblízla. „Mě nemůžeš sníst. Jsem sirotek.“ „No a?“ „Nosím neštěstí. Když mě sníš, stane se ti něco moc zlého.“ „Opravdu?“ zeptal se nedůvěřivě. „Proč jinak myslíš, že poslali mě?“ „A co tu dělá tenhle?“ zavrčel démon a ukázal na strašáka za jejími zády. „To je můj přítel,“ odpověděla a cítila, jak se strašákova ruka na jejím rameni zachvěla, když mu prokázala takovou důvěru. „Nejdříve posílají bojovníka, pak čaroděje a strašáky…“ pohrdavě si odfrkl. Bojovník se viditelně probral z bezvědomí a prkenně se nadzvedl na rukou. Zjevně byl vysílen ranami utrženými z boje i ztrátou krve. Ztěžka si sundal z hlavy stříbrnou přilbu. Nataša se přistihla, že na něho fascinovaně zírá, což nebylo zrovna slušné. Byl to ještě mladík, jen o málo starší než ona. Démon si toho všiml taky a zasmál se jí. „Vida, žije,“ řekl. Popadl muže za krk a zvedl ho, jako by nebyl víc než jen papírová loutka. „Chceš ho? Živého, nebo mrtvého?“ zeptal se pobaveně. Stiskl pevněji, 34
TMA NENÍ JEN ČERNÁ
až bledý mladík zachroptěl. To už strašák nemohl vydržet. Prosmýkl se kolem dívky a s nebývalou obratností se přikradl za démona. Rozmáchl se a udeřil do něho plnou silou pěstí, až ho prorazil naskrz, ale viditelně mu ruka jen prošla nestálou hmotou a málem v ní zůstala uvězněná. Objal ho slaměnými pažemi a stiskl. Drtil temnotu, která probublávala a stříkala do všech stran. Roztrhl ho na dvě poloviny, ale ty ihned srostly zpátky. Démonovi vyrostla ze zad další obří ruka, s níž se rozehnal po novém nepříteli. Strašák však odklonil dýňovou hlavu v podivném, nepřirozeném úhlu a pak popadl démonovy končetiny a utrhl je. Tma se rozstříkla. Po krajině se rozlehl příšerný řev. Strašákovi mezi prsty protékala tma jako roztavený tér. Otřepal si rukavice a stáhl se, protože mu nemohl svou silou nijak ublížit. Démon se schoulil do klubíčka pohybující se masy, z níž se znovu rozvinul do své dřívější podoby. Byl plastický a nezranitelný. S bojovníkem stále smýkal jako s hračkou. Pak ho pohodil k dívčiným nohám. Ta překvapeně couvla. Z muže sálalo teplo, jak byl rozpálený z boje. Tvář měl bledou a rty rozpraskané do krve. „Uteč, dokud můžeš!“ zachraptěl tiše. „Stačím ho zadržet, než se dostanete s přítelem do bezpečí.“ „Jsi hodný, ale já jsem nepřišla, abych utíkala. Jsem tady, abych učinila přítrž tomu, co se tady děje.“ Démon se zasmál. „Taková malá holka a chce dělat dobré skutky. Myslíš si snad, že napravíš všechno zlo světa?“ „Odejdi, prosím tě o to.“ „Jinak co?“ „Jinak tady budu s tebou a budu tě otravovat tak dlouho, dokud si to nerozmyslíš. Budu zpívat a vykládat ti holčičí básničky, dokud nezešílíš. A ty mi nemůžeš ublížit a nemůžeš mě ani sežrat, protože bys na sebe poštval katastrofu. Protože já nosím neštěstí!“ Bestie zavrčela a vrhla se na ni. Nataša neustoupila, jistá si sama sebou, zůstala nehybně stát se zarputilým výrazem. Strašák se před ni postavil, aby ji zaštítil vlastním tělem. Bojovník se však vymrštil a zabodl démonovi špičku meče pod hrdlo. Síla nárazu a váha útočícího byla dostatečnou pomocí. Démon zachroptěl a couvl. Dívka však postoupila kupředu a zvedla lucernu. Jenže světlo bylo slabé, chvíli před zhasnutím a sotva osvětlovalo okolí. Démon se po ní ohnal a jen díky strašákovi dívku nezasáhl. Statečný panák ji zaštítil vlastním tělem a vlna nárazu ho smetla. 35
DRAČÍ ŘÁD
„Ne!“ vykřikl bojovník a znovu se postavil na nohy. Snažil se od zraněného držet démona dál, dokud mu ještě stačily síly. Strašák sebou praštil o zem a z jeho roztržených útrob se vyvalil odporný puch rozkladu. Nataša jen stěží potlačila zvracení. Přesto k příteli přiběhla a klekla si k němu do sněhu. Jeho dýňová hlava naštěstí nepraskla, ale sláma z něj lítala všude kolem. Na nebi se něco zalesklo. Hlavy všech přítomných se pozvedly k tomu zdroji. Byl to velký mechanický drak, který se snesl k zemi, aby zaútočil na démona. Dívka otočila oči v sloup, protože se stalo přesně to, co se přihodilo už mnohokrát, když ukradla draka z továrny – sledoval ji jako poslušný pejsek. Tentokrát se jim ovšem taková pomoc hodila. Dlouhé hadovité tělo se omotalo kolem přelévající se temnoty a dva obři se začali nelítostně prát. „Rychle! Vezmi si můj kámen. Mám přesně takový, jaký je v lampě,“ zašeptal strašák. „Ale co se pak s tebou stane?“ zajíkla se, protože nechtěla slyšet odpověď. Strašák si odhrnul košili, pod níž bylo scvrklé obnažené maso a sláma, vše zalité voskem a dehtem. Uvnitř hrudi mu mezi železnými výztužemi zářil kamínek. Dívka si zaclonila oči a hrábla pro něj. Prsty se jí zabořily do rozbředlé hmoty. Puch byl příšerný. Cítila smrt všude kolem sebe. Pak škubla, vytáhla kámen a strašákovy oči pohasly. Ulepenýma rukama rozložila lucernu na díly a kámen vyměnila, teď zářila mnohem jasněji. Jakmile dostaly přístroje nové palivo, vrátila se jí odvaha. Lucerna sama vydávala konejšivé teplo a příjemný pocit brnění se jí z ruky, ve které držela úchytku, rozléval do celého těla. „Opravdu to chceš riskovat a sežrat mě? Nalepí se na tebe neštěstí!“ vykřikla Nataša, která se postavila mezi bojující. Drak se přikrčil k zemi, připraven kdykoliv znovu vyrazit do útoku. Frkal oblaka páry a třpytivé oči neúprosně sledovaly soupeře. Nataša pohrozila démonovi, který se tyčil nad znovu poraženým rytířem, ale když se na ni chystal znovu vyrazit, sundala stínítko, takže z jedné strany na démona vyrazilo nádherné oslepující světlo, které ho spálilo na popel. Mával kolem sebe obrovskými pařáty a rytíř měl co dělat, aby se z jeho dosahu vůbec odplazil. Netvor křičel a zmítal se, ale zároveň se rozpadal na menší kousky, až z něho zbyly jen žhavé uhlíky a puch spálené tmy. Dívka se zhluboka nadechla a vrátila stínítko zpátky na jeho místo. Sedla si do sněhu vedle bojovníka, který si ji prohlížel se směsicí údivu a respektu. 36
TMA NENÍ JEN ČERNÁ
„Jste v pořádku?“ zeptala se, prohlížejíc si jeho zranění. „Budu, děvče.“ „Nataša.“ „Gavriel. Potřebuji se dostat do města.“ „Budete muset letět do města zpátky na drakovi.“ „Nikdy jsem na těch strojích neletěl,“ zakoktal rytíř nedůvěřivě. „Nebojte, nic to není.“ „Zachránila jsi mi život, ačkoliv to mělo být nejspíš naopak,“ pronesl smutně. Popadl tlumok, který před zápasem odhodil do sněhu a vytáhl z něho obvazivo, aby si alespoň provizorně ošetřil zranění. „Poslali mě sem, protože doufali, že mě ta obluda sežere a oni se mě tak zbaví a jí taky.“ „Nejsem na tom jinak. Jak se ti odvděčím?“ „Víte, u nás v sirotčinci je velký pekelný pes, který v noci pobíhá po domě a požírá duše dětí, které nespí a bloumají po chodbách. Nemohl byste s ním něco udělat?“ „Něco jistě ano. Co to máš za lucernu? Ty snad děláš v nějaké továrně? Na hračky nebo na zbraně?“ „Ano, pane. Pracuji v továrně na skládání mechanických draků. Všichni tamní pracovníci mají lucerny, protože díky nim mohou vidět magické součástky a věci, které jsou lidským očím neviditelné.“ „Je to tedy kouzelná lucerna!“ užasl. „Proč jsi někdy nezkusila její kouzlo na toho pekelného psa?“ „Nikdy mě to nenapadlo,“ zamyslela se a stydlivě si založila ruce za záda. „A taky proto, že jsi ji neměla, že ano?“ „Ano. Ukradla jsem ji.“ „Nemusíš se mě bát, vždyť já to na tebe nepovím.“ „Občas nějakou odnesu z továrny, ale beru si jen ty téměř vyhaslé a pak je vracím zpátky, aby je mohli zase nabít. Potřebuju vědět, k čemu jsou které součástky.“ Sáhla do kapsy na sukni a vytáhla hrst hřebíků s podivnými vyleptanými ornamenty. Rytíř se zasmál jejímu překupnictví. Věděl, že děti občas vynášely kouzelné součástky ven a prodávaly je, aby si vydělaly nějaké peníze navíc. Nataša se sehnula ke strašákovi a vložila mu na místo srdce zpátky jeho kámen, aby ten v lucerně vyměnila znovu za starý. Otvory v dýni prozářilo nepřirozené světlo. Strašák se prudce posadil, sevřel si 37
DRAČÍ ŘÁD
roztrženou hruď a snažil se nacpat si slámu zpátky na místo. Sebral ze země svůj roztrhaný cylindr a posadil si ho na hlavu. „Nebyl jsem ti k ničemu užitečný,“ povzdychl si. „To není pravda, vždyť jsi mě bránil.“ „To je věru málo.“ „Pročpak? Pro mě je to dost,“ ujistila ho, zatímco se nakláněla nad pokaženým secím strojem. Opět k ní zavanul nepříjemný puch rozkladu tak silný, až se jí zvedl žaludek. Strašák si toho všiml a raději si udělal na roztrhaném saku i košili pod ním několik uzlů, aby se mu neotevíraly útroby. „Víš, jak se dělají strašáci? To se najde mladík, o něco starší, než jsi ty, ale ještě stále chlapec. Musí se narodit v zimě pod zmrzlými hvězdami, protože ony jsou posly špatných zpráv, když svítí. Ovce umírají a semena obilí budoucí úrody mrznou i pod zemí. Takového chlapce vesničané obětují. Vyvrhnou mu vnitřnosti a dají je sežrat černým strážním psům, aby mohli vidět i to, co bude moci spatřit strašák, až bude usazen v poli. Pak tomu mrtvému chlapci vylijí kosti olovem, aby byly pevné a nic je nezlomilo. A tělo mu namažou voňavými mastmi i jedy, aby zpomalili postup smrti skrz jeho tělo. Vycpou ho slámou a pověsí ho na kůl před vesnicí. Přímo za hranici ochranné brázdy, aby si vyzkoušel, jak se dělá stráž. Vrány mu vyklovou oči a on tak získá možnost dívat se skrz ně. Je to rituál o přijímání a odevzdávání darů. Vezmou si jeho oči, ale on se stane jejich součástí, tou součástí, která se skrze ně bude dívat a bude vyvolávat strach pokaždé, kdy se slétnou na pole okolo toho mrtvého těla, které kdysi bývalo člověkem. Bude to, jako by se díval sám na sebe a bál se svého zevnějšku a toho, co se z něj stalo. Jeho němý křik bude plašit ptáky. Když se budou vlci stahovat v tuhé zimě z hor a odváží se až k lidským obydlím, strašák je zastaví. Ucítí rozklad a možná z něho okoušou zbylé maso, ale to bude napuštěno jedem, takže vlci pojdou. Na jaře lidé strašáka sundají a provedou kouzelný rituál, kdy se z mrtvého chlapce stane opravdový strašák. Pak mu oči začnou zářit kouzelným světlem, jasnějším než je světlo svíce, aby viděl skrze opravdovou tmu a odháněl zlo.“ Dívka přikývla, protože strašákovy zářící oči se nedaly zaměnit se světlem svící, které by mohly být umístěny v dýni. Nešel z něj ani závan tepla, byl dočista neživý, mrtvý. „Pak je strašák hotový. Hlídá pole a chrání vesnici jako první voják ve frontě. Pamatuji se na to, ale… už je to tak dávno,“ povzdychl si. Dřepl 38
Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.
