Dračí řád — Času navzdory
DRAČÍ ŘÁD ČASU NAVZDORY
DRAČÍ ŘÁD ČASU NAVZDORY Copyright © 2013 ZONER software, a.s. Vydání první, v roce 2013. Všechna práva vyhrazena. Zoner Press, katalogové číslo: ZRK1236 ZONER software, a.s. Nové sady 18, 602 00 Brno www.zonerpress.cz Šéfredaktor: Ing. Pavel Kristián Odpovědný redaktor: Hana Fruhwirtová DTP: Dan Zůda Ilustrace na obálce: Kateřina Perglová Všechna práva vyhrazena. Žádná část této publikace nesmí být reprodukována ani distribuována žádným způsobem ani prostředkem, ani reprodukována v databázi či na jiném záznamovém prostředku bez výslovného svolení vydavatele s výjimkou zveřejnění krátkých částí textu pro potřeby recenzí. Dotazy týkající se distribuce směřujte na: Zoner Press ZONER software, a.s. Nové sady 18, 602 00 Brno tel.: 532 190 883, fax: 543 257 245 e-mail:
[email protected], www.zonerpress.cz Zoner Fantazie na Facebooku: www.zonerpress.cz/fantazie
ISBN 978-80-7413-232-2 ISBN 978-80-7413-233-9 (mobi) ISBN 978-80-7413-234-6 (epub) ISBN 978-80-7413-236-0 (pdf)
Dračí řád — Času navzdory
Úvod echceš to vzít za mě?“ zeptal se mě vládnutím unavený šéfredaktor MFantasy. „Proč ne,“ odpověděl jsem já blázen. A první věc, kterou jsem udělal, bylo vyhlášení literární soutěže. Nazvali jsme ji O Dračí řád, protože drak byl odjakživa naším symbolem. Koho by tehdy napadlo, že z ní o necelé dva roky později vzejde tento sborník. Když jsme v březnu roku 2010 vyhlásili první ročník, ještě jsme nepřemýšleli tak daleko. Dokonce jsme ještě ani netušili, že nějaké další ročníky budou! Předchozí soutěže na MFantasy byly vyhlašovány spíše nepravidelně a pod různými názvy. Ale Dračí řád jsme se rozhodli zachovat a dát jeho účastníkům nejen pořádné ceny, ale i užitečná hodnocení. Prostě zorganizovat takovou soutěž, která bude mít smysl. Bez nedostatků některých jiných soutěží. To, co teď máte před sebou, byl smělý nápad mého zástupce, Martina Cahy. Já bych řekl šílený nápad, ale ono se to podařilo. Sborník toho nejlepšího ze soutěže O Dračí řád 2011 a k tomu úžasné ilustrace finalistů výtvarné soutěže O dračí oko, to je další krok na naší cestě za vytvořením dokonalého zločinu… ehm, soutěže. Cesta sem nebyla jednoduchá a dík patří všem, kdo se na obou soutěžích podíleli. Hlavně statečným soutěžícím a ještě statečnějším porotcům, kteří dobrovolně obětovali svůj čas a někdy také nervy. Mimochodem, pokud někdy budete organizovat podobnou soutěž, přeji vám především hodně štěstí s hledáním poroty a jejím následným popoháněním k odevzdání posudků. Ale nebuďme na ně zlí. Hodnocení povídek je těžká a nevděčná práce, a proto tomu odpovídá i zájem o účast na této organizované altruistické sebevraždě. Ještě jednou díky všem, kdo si na trošku tohoto psychického sebepoškozování našli čas. A někteří se v tom i vyžívají. Vážně. Kromě toho, že snad naše snažení pro soutěžící znamená určitý posun
„
N
v jejich tvorbě, doufáme, že se všichni zúčastnění hlavně dobře baví. Ať už psaním samotným, čtením vítězných povídek nebo sledováním našich improvizovaných vyhlášení výsledků. Obzvláště to v roce 2012 se zajímavě vyvedlo. Ať už záměrně, nebo spíše nechtěně, pobavili jsme celý sál a to je, myslím, to hlavní. Přestože každému dává tato soutěž něco jiného, zdá se, že to funguje a ještě nějakou dobu fungovat bude. A to je podle mě úžasné. Takže děkuji za vaši přízeň a těším se na naše další setkání v nadcházejících (samozřejmě ještě lepších!) ročnících. A nyní už vám pouze popřeji příjemné chvíle strávené při četbě toho nejlepšího, co nám ten dračí chřtán za rok 2011 vychrlil. Ondřej „Hawk“ Páleník, šéfredaktor MFantasy
Povídky Cena svobody
9
(5. místo: Jana Poláčková)
Tma není jen černá
27
(7. místo: Petra Slováková)
Času navzdory
43
(1. místo: Růžena Písková)
Mágův nástupce
61
(10. místo: Alžběta Bílková)
Metamorphosis
75
(9. místo: Anna Ekyelka Mudrochová)
Modlitba k dračímu bohu
93
(4. místo: Kateřina Růžičková)
Ohnivá horečka
113
(2. místo: Monika Leová)
Pohádka na dobrou noc
131
(6. místo: Tomáš Heveroch)
Posledné želanie
145
(3. místo: Jan Gálik)
Samota (8. místo: Johan Justoň)
159
Ilustrace Času navzdory a Ohnivá horečka
43, 113
(1. místo: Kateřina Perglová)
Cena svobody a Metamorphosis
9, 75
(2. místo: Jitka Šenkeříková)
Mágův nástupce a Pohádka na dobrou noc
61, 131
(3. místo: Zuzana Botková)
Samota a Tma není jen černá
159, 27
(4. místo: Petra Slováková)
Modlitba k dračímu bohu a Posledné želanie
93, 145
(5. místo: Hana Pilná)
Bonus Zaslíbený (autor: Karolina Francová, ilustrace: Martin Málek)
177
Cena svobody Autor: Jana Poláčková | Ilustrace: Jitka Šenkeříková
K
lesali stále hlouběji, alespoň Streng si to tak představoval. Blikání symbolů na stěnách kabiny pro něj znamenalo jen pohled na rudozlaté šílenství, dojem nezlepšoval ani mléčně bílý paprsek v pravidelných půlminutových intervalech projíždějící mezi stropem a podlahou. Jeho doprovod mezitím blábolil cosi o teorii modifikací transportních polí, důstojník mu však nevěnoval nejmenší pozornost. Stejně z poněkud zmateného výkladu pochopil jediné. Bezpečnostní opatření Chanrelu zaváněla čirou paranoiou. Přesto se velitel Streng nepovažoval za technofobní typ. Pouze patřil k nejstarší generaci Fomoirů. Když byl mladý, nikoho nenapadlo sestavovat lodě schopné cestovat mezi hvězdami. Neexistovaly stíhací letouny, dalekonosné střely, dokonce i pistole byly považovány za zbraň nehodnou vznešené krve. Mezi světy se procházelo skrz kamenné brány a čistá magie dokázala zabezpečit rozkvět víc než dostatečně. A na válku s Tuatha De Danaan stačila taky. Ale to všechno bylo před Lughem. Jen naprostý šílenec by zvolil za velkokrále praktikujícího technomága. Ale danainští si s naprostým šílenstvím zjevně rozuměli skvěle. Změny na sebe nedaly dlouho čekat. Stačil první střet s danainskými ocelovými draky, první oheň z oblohy, aby do té doby udržovaná rovnováha skončila v troskách. Roztočila se spirála vývoje a smrtelní vazalové 9
DRAČÍ ŘÁD
se opět ocitli mezi mlýnskými kameny starých ras a jejich věčného konfliktu. Kabina se sotva slyšitelným zadrnčením zastavila. Runy na stěnách pohasly. „Šestnácté spodní patro, pane,“ špitl technik. Streng mu nevěnoval jediný pohled. Dveře se otevřely do sterilně bílého světla. Celé patro se doslova škvířilo odseknutými emocemi páchnoucími po formaldehydu. Biotechnologie. Genetická magie. Jen z představy, že Balor skutečně souhlasil s podporou těchto výzkumů, se veliteli zvedal žaludek. A jistota, koho potká, to jen umocňovala. Šagar jej uvítal hned za bariérou prvního přístupového pole. Nezměnil se. Stále stejné černé vlasy, pořád stejné dravčí oči i štíhlé prsty léčitele. Bílý plášť splýval s vykachličkovanými stěnami. Většina podzemních pater byla vyložena dřevem, ale tady… „Často pracujeme s živým materiálem. Ať už ve vývoji, nebo při testování pokroků. Někdy i s aktivními čaroději. Nemusím ti vysvětlovat, co by to přineslo za komplikace.“ Odpověď to byla stejně nevyžádaná jako celá exkurze do Chanrelu, přesto přikývl. Danainská magie z přírody vycházela a svým způsobem se do ní i vracela. „Tolik ještě chápu. Navíc tu nejsem kvůli rodinným setkáním.“ „Král chce, aby ses seznámil s posledními hračkami,“ přikývl čaroděj. „Budou užitečné, sám uvidíš na zkoušce. Ale začali jsme dělat na něčem novém. Něčem, co pomůže tuhle válku vyhrát. Chci, abys to viděl.“ Streng nesouhlasně zavrtěl hlavou. Přesto za ním vyrazil. Těžko ho mohlo v hájemství genetické magie něco znechutit víc než systém demonstračních zkoušek. A pak stál v černočerné tmě ozářené jen mihotáním magického pole vymezujícího buňky vždy tři krát tři metry. Nevěřícně pozoroval obsah cel. Kdysi to byly děti. Teď zbývala torza, do kterých cosi prorůstalo. I se svými na Fomoira nevalnými schopnostmi cítil astrální konstrukty. Mory. Několik okamžiků lapal po dechu a snažil se uhnout pohledem. Tohle nebylo správné. Ne, horší, než „nebylo správné“, to si myslel při pohledu na upravená zvířata a bestie z nočních můr. Tady končila všechna slova. „Copak? Nic mi neřekneš?“ 10
CENA SVOBODY
Streng se s prázdným výrazem obrátil k mágovi. Vztek pulzoval žilami spolu se zděšením. Přesto nedokázal dát dohromady jedinou větu. Šagar se suše zasmál. „Jen si to přiznej, otče. Jsem vrah. Zrůda. Něco horšího.“ Jedna z bytostí se pohnula. Škubla končetinou porostlou kostěnými výrůstky, sotva znatelně, ale přece jen to byl pohyb. Drápy zaškrábaly o kovovou podlahu. „Jenže já tuhle válku nezačal. Nerozpoutal jsem lov na létající města. Nerozšířil v rámci humanitární pomoci virus talarské chřipky. Nezakládal internační tábory, nestrkal do nich civilisty a nenechal je tam chcípat hlady.“ Pozoroval prstíky tápající po podlaze, ohmatávající svět ticha a temnoty kolem. Oči mory se dosud nestačily vyvinout; pořád byly pouhými důlky po očích. „Dostanou, co chtěli. A na talíři z chladného železa k tomu.“
— Je to země stínů, kde se snoubí šero se šerem. Věta, na kterou se nezapomíná – výhoda, když máte za vrchního velitele básníka. Porady získají šťávu. Sem tam i nějakou tu dramatičnost. Skutečnost je přitom prozaická. Krkavci nám zmutovali. Příliš mnoho magie v povětří jim šlo k duhu stejně jako dostatek čerstvé stravy, při patřičné úpravě ale stále chutnali jako kuře… což bylo jediné pozitivum bitvy na therských pláních. Zbývající byly tradiční nuda. Následky několikerého orbitálního bombardování, namodralé stíny na západě připomínající foimorský útok na planetu před čtyřmi lety a klasické propriety země nikoho, přes kterou se fronta prohání sem a tam, podle toho, před kým si právě Štěstěna kasá sukně. Stačí mi letmý pohled na štíty nad zákopem, aby se po mně začala sápat deprese. Fomoirové nás zahnali do pěkného kouta. Magická hradba sice odráží nepřátelské střely, ovšem do nekonečna nevydrží. A vlny bestií nezastaví. V poli před sebou vidím zbytky obřích brouků, co se dostaly na planinu před zákop. Sem tam se válí i nějaká obrněná zdechlina, případně krvavé cucky čehosi chlupatého. Když první lajna volala po čaroději, tušili jsme v tom s lordem Bresem přípravu protiútoku. Ve skutečnosti jen chcípl technomág a obranná pole 11
DRAČÍ ŘÁD
se rozhodla za ním pomalu vysublimovat na věčnost. Podle vyblitě tyrkysových světel, co občas zajiskří nad hlavami, zbývá tak pět, deset procent. Víc než dvacet rozhodně ne. Za normálních okolností bych se zaradoval, něco takového nebude problém strhnout. Jenže tady po mně chtějí štíty posílit. Opravdu práce pro Ohaře… Nádech a výdech. Opatrně položím útočnou pušku vedle sebe a přikleknu k štítové skříňce. Ruce se mi klepou, když přejíždím po tisových deskách s ukotvenými krystaly sialů. Některé se stačily rozsypat; příliš mnoho vysáté energie neumožňovalo udržovat strukturu. Většina zbývajících je v různém stupni pohaslosti. A netroufám si pustit se do výměn, dokud neposílím krystaly obranného pole. Můžu si to dovolit. Čarodějové – na rozdíl od mágů, kteří pracují s neosobními zákony a principy – využívají hlavně vlastní energii. Nejsem technik, neumím zázraky. Ale snažím se věřit, že se mi jeden přece jenom podaří. Rychle po nich přejíždím dlaní a snažím se myslet na slunce, hvězdy, zářivě modrou oblohu. Modrá je barva naděje. Slabě se zamihotají. Snad to bude stačit. Připadám si, jako bych se díval do čelistí nemocného ještěra. Opatrně zaviklám jedním z roztříštěných krystalů. V dlani zazebe jako vločka sněhu a vzápětí se rozdrolí na prach. Otřu dlaň o kalhoty uniformy a pomalu, opatrně vložím na prázdné místo nový sial. Rozzáří se hvězdným třpytem. Podvědomě se mi uleví, technomagii ovládám jen v míře nezbytně nutné na udržení lehké zbroje ve funkčním stavu a podobné legrácky. Samostatnost v poli je pro Ohaře typická. Chystám se pokračovat v práci; až skončím tady, obejdu ostatní štítové skříňky na úseku a budu doufat, že mezitím jim sem pošlou skutečného odborníka. Když už tu tvrdneme na mrtvém bodě. Náhle zemí projede otřes. Druhý, třetí… vzhlédnu od práce. Na obzoru se rýsují oblaka prachu. Přibližují se s každým nádechem, pomalu rozpoznávám siluety jednotlivých bestií. Krkavci vzlétli a v rudých očičkách se jim potěšeně blýská, jak se proti pozicím žene jejich další chod. Výkřiky. Ve vzduchu visí hrůza. 12
CENA SVOBODY
Bezděčně zkontroluju, že acra visí na opasku. Každý čaroděj má radši pistoli – druhá ruka je volná na kouzla. Na blízko je bojová magie spolehlivější než střelba. V duchu si procházím vzorce; tohle je rutina. Skvělá a bezpečná, tak jako může být cokoli v tomhle vojsku. A pak zazní: „Palte!“ Zarachotí salva a štít se rozkomíhá všemi odstíny modrozelené. S vlnou to nic neudělalo. Pochopitelně. Štít neumožňuje projít palbě – jak nepřátelské, tak naší. Proto se také musí při ofenzivách shodit. „Zastavte palbu, idioti! Čekejte, až budou za štítem!“ slyším svůj hlas. Odpovědí je další salva. Spíš než sabotáž to jsou nervy na pochodu. Chápu, štít začíná zkurveně blízko zákopům a nepotěší, když se proti vám valí stádo něčeho, co kdysi možná byla divoká prasata. Jenom se zrohovatělými šupinami, ostny a kly, za které by se nemusel stydět menší slon. Soustředím se na zemi asi půl metru od hranic pole. Vnímám ji, její jednotlivé hrudky, probouzím v nich vzpomínku na všechnu krev a lijáky. Planina se mění v mazlavé bahno, které si příliš nerozumí s kopyty a plnou rychlostí, s níž se bestie vrhají skrz štít. Ztrácí razanci, stává se z nich snadný terč. Stačí vypálit a… … ochranné pole spadne. Poslední bílomodré plamínky zavíří vzduchem. Hra skončila. Čas změnit pravidla. Přikrčím se a nahmátnu paidir. Útočná puška se teď bude hodit víc. Prostředník na spoušti se skoro ani nezachvěje. Vlna nepřátel se tříští. Nemají šanci. Nikdy ji neměli – podobné útoky jsou dobré jen k odpoutání pozornosti. Nebo k utahání posádky pod štítem. V několika vteřinách klidu zaklapnu přilbu. Vizor se rozvíří informacemi důležitými pro bojového čaroděje, ale pro mě v tuto chvíli zcela nepotřebnými. Chvíli hledám odraz mentálního pouta mezi ostatními Ohaři. „Tady Gareth Aran. Sektor šedého jestřába. Zhroutil se štít, pošlete leteckou podporu!“ Fomoirská artilerie se rozštěkala. Pár metrů přede mnou přistál ohnivý kotouč. Jsou příliš daleko, než abych opětoval palbu. Než aby kdokoli z nás opětoval palbu, snad s výjimkou dělostřelectva a to je mimo můj dosah. Cedím kletbu za kletbou a překulím se k štítové skříňce. V sumce nahmátnu funkční krystaly, tuším, že k ničemu nebudou, ale dokud jsem naživu, nepřestanu bojovat. Další sprška hlíny. A za ní nemilé překvapení. Tupě zírám na tisovou desku posetou bílým 13
DRAČÍ ŘÁD
prachem. Sialy to vzdaly, jen pár jich pableskuje slepým mléčným zakalením. Tady nic nespravím, musím se dostat k další skříňce a doufat, že na tom bude líp. Do toho mlčení. Žádné potvrzení příjmu, nic. Nikdy dřív mi vlastní myšlenky nezněly tak vyděšeně. Teoretická nesmrtelnost se ani zdaleka nevylučuje se strachem z vlastního zániku. Naopak, dokonale spolu ladí, asi jako dobré víno a uzený sýr. „BRESI?!“ zkouším přeřvat ticho v přilbě. Zbytečně. Náhle se vzduch rozechvěje sotva tušenou písní kovu. Draci! Konečně přilétají! Zvednu hlavu a úleva se mění v střepy ledu. Křídla letounů nezdobí bílá a zlatá. Šarlatové emblémy se na mě vesele šklebí. Neukazují prostředníček, místo toho jeden z draků vypouští salvu raket. A země kolem vybuchne.
— Netušil, kolik uplynulo času od přeletu dračí letky. Hlína mu připadala všudypřítomná. Dusil se. Ale čistokrevné Tuatha De Danaan nelze zabít snadno. Většině jeho soukmenovců to nevadilo při vyhýbání se polnímu nasazení s výmluvou na cenné kouzelnické schopnosti, Garetha to naučilo především nepoddávat se. Jeho šance přežít byly vždycky lepší než šance obyčejného smrtelníka. A to, v jeho chápání, znamenalo především závazek. Konečně se mu podařilo prorazit příkrov a nadechnout se. Hluboký nádech přešel do záchvatu kašle. Přivítalo jej znechucené zakrákání. Krkavec se ani neobtěžoval vzlétnout, jenom poodskočil od hostiny stranou a nazlobeně si jej měřil pohledem. Pak usoudil, že se nenechá rušit, a s novou vervou se pustil do zbytků Velké severní armády. Gareth Aran se postupně dokázal vyhrabat na všechny čtyři, posléze se i postavil. Na hlínou zašpiněné uniformě zasychala krev. Emblém vyjícího psa na rameni už ani nešlo rozlišit. Přilba skrývala většinu tváře. Vyhovovalo mu to. Až přijde nepřítel blíž, aspoň neuvidí strach. Pohled na zbytky zákopů se nedal nazvat jinak než neutěšený. Kam oko dohlédlo, viděl stopy po bombardování, pozůstatky obránců i útočních bestií. A mrchožrouty. 14
CENA SVOBODY
Útočná puška zůstala kdesi v hloubce. Hledat ji nechtěl, musí se spokojit s acrou. Nějaké kouzlo taky zvládne. Snad. V přilbě bylo stále stejné ticho. Strnulé a smrtící. „Bresi? Bratříčci? Co se děje?!“ Odpovědi nepřicházely. Jako by se mezi Ohaři z Annuvinu rozpoutala černá hodinka. Před zorničkami se promítaly proudy dat, jednotvárných až k uzoufání. Smrt a umírání. Pak se zarazil. Informace o danainské flotile na orbitě chyběly. Zmizely, vytratily se. Jako by nebylo odkud je brát. Ale přece nemohli odletět, nemohli vzdát bitvu, nemohli tu nechat půlku Velké severní armády! Nemohli tu nechat tebe, že? Otázka se zakousla do vědomí se vší jízlivostí. Zůstávala za ní torza vzpomínek a pocit zrady. Ustoupit z prohrané bitvy je jedna věc, opustit spolubojovníka bez jediného slova, bez jediného „promiň“ druhá. Jeho bratři se na něj vykašlali. Nechali ho na pospas nepříteli. Gareth si z hlavy strhl přilbu a hodil jí po nejbližším krkavci. Opeřenec poplašeně odlétl. Možná ho považovali za mrtvého. Snažil se tomu věřit. Ale byla to jen víra, stejně naivní, jako kdyby věřil v posmrtný život nebo v Pradlenu od Brodu, jejíž dotek smyje z duše všechny šrámy. Krkavci. Koutkem oka si všiml, že na západě se zvedá jejich hejno, jako by je cosi vyrušilo. Nebo spíš – kdosi. Skupina osmi mužů v nachových uniformách a lehkých zbrojích, s pistolemi a meči. Mířili přibližně čarodějovým směrem, přesto se zdálo, že si jej nevšimli. Alespoň prozatím. Gareth se skrčil do nejbližšího kráteru. Jenom vnímal zrychlený tep srdce. Rychle se blížili. Jeden z nich, patrně velitel, se zastavil u odhozené přilby. Sehnul se pro ni, skoro láskyplně po ní přejel rukou v rukavici, a očima mezitím zkoumal stopy. Skupina zatím změnila svou formaci z rojnice na šíp a obezřetně postupovala. Bez jediného slova, jediného výraznějšího gesta. Jako smečka lovících psů, když tuší lišku. Dvacet metrů. 15
DRAČÍ ŘÁD
Patnáct. Deset. Acra vyštěkla a jeden z vojáků se zavrávoral. Zároveň uprostřed skupiny přistálo klubko stříbrného ohně. Neškodně se prosmyklo kolem nohou. Garethovi ani nestihl po páteři přeběhnout mráz. Svět kolem byl náhle plný stínů. Černá a temně modrá mlha se zakousla do myšlenek, uhnízdila se v mozkovém kmeni. Podlomila mu kolena, srazila jej k zemi. Poslední, co si pamatoval, byla okovaná bota drtící prsty svírající pistoli – a skoro laskavé: „Díky, tohle už nebudeš potřebovat.“ Namísto ukolébavky na dobrou noc.
— Osmnácté podzemní patro fomoirské základny na Chanrelu se od šestnáctého moc neliší. Jen zápach dezinfekce je nahrazen podivným, nepojmenovatelným nic. Prázdnota, která se až příliš snadno dostane pod kůži. I Fomoirové mají svoji bezpečnost. A ta má své metody. Většinou skryté v klasické magii, lahvičkách označených lebkou se zkříženými hnáty nebo v jehlách z chladného železa. Za posledních sedm měsíců Šagarův čas ubíhal mezi šestnáctkou a osmnáctkou. S prověrkou nejvyššího stupně si to mohl dovolit. S projektem zaměřeným na tvorbu a výcvik mor se tomu nemohl vyhnout. Vždyť k čemu jsou šlechtěné bojové bestie, když je nelze nasadit v týlu nepřítele? Jaký mají význam, když se jejich útoku dokážou ubránit i smrtelníci, když na to přijde? Mora proti tomu zabíjí snadno. Stálo za to pozorovat, s jakou suverénností prochází základními testy. Ale to nestačilo. Zajatci, které měl k dispozici, byli obyčejní vojáci. Smrtelníci, jakých se najde dvacet do tuctu, ne-li ještě víc. Pro účely konečného zakalení ohněm nevhodní. Každá zbraň potřebuje přezkoušet v podmínkách takřka polních. Pozornost, již věnoval osmnáctému patru, tedy vycházela i z rozkazů krále Balora rozhodnutého podpořit genetickou magii snad za každou cenu. 16
CENA SVOBODY
Šagar se spokojeně usmál a zdánlivě lhostejně pozoroval budoucí kořist. Kruhová díra o poloměru čtyř kroků mu pro to dávala ideální možnost – betonová podlaha i zdi, průzory ze zrcadlového skla, záchodová jímka, do níž z železné trubky kape voda, neposkytovaly možnost se skrýt. Zajatec seděl na zemi, zády se opíral o stěnu, šedé oči přimhouřené ve snaze je aspoň trochu chránit před ustavičným světlem zářivky. Rozšířená zornička svědčila, že není při plném vědomí. Koňské dávky utlumovacích prostředků držely myšlení i reflexy spolehlivě pod pokličkou. Barvu vlasů by mág mohl popsat nejlépe jako tmavou ledovou blond; všichni Tuatha De Danaan byli světlovlasí – patřilo to k jejich charakteristickým rysům stejně jako k fomoirským zase odstíny kdesi mezi hnědou a černou. Původně bílošedá uniforma prošla postupem času proměnami směrem ke kusu hadru. „Takže se probral. A zdá se být v pořádku.“ Šagar se zpravidla vyhýbal samozřejmým konstatováním, tohle však byla jiná situace. Nadhazoval háček a čekal, jak jeho protějšek velící osmnáctému patru zareaguje. Ten se ale ani neobtěžoval s odpovědí. „Četl jsem výslechové protokoly,“ pokračoval mág. „Jsem přesvědčen, že co se nepodařilo dostat z vypreparovaných vzpomínek, jsou informace zcela nezachytitelné. Už vzhledem k povaze Ohařů. Navíc Bres by nezapomněl nikoho důležitého.“ Ale stejně dobře mohl mluvit i do prázdné zdi. Rozehrávat partii s předem daným výsledkem tak, aby vzbudil dojem společného konsenzu, se ukazovalo být nemožné. Věděl, jak moc se celá záležitost některým důstojníkům z bezpečnosti nezamlouvá – i jaký mají vliv na svého představeného. Ale tím vše začínalo i končilo. Podle rozkazu musel být velitel osmnáctého patra Šagarovi v jeho výzkumu nápomocen. „Pokračovat s výslechy podle standardního postupu je holá ztráta času.“ Konečně se ve tváři velitele bezpečnosti objevil zákmit emoce. Opovržení. „Jestli jde o ostrou zkoušku, nikdo vám nebrání si o něj zažádat. Podejte si oficiální žádost. Bude jí vyhověno, ostatně jako všem vašim projektům za posledních šest let.“ Znělo to pomalu jako urážka. Nemělo však cenu jí věnovat pozornost. Mág radši pozoroval zajatce, i z nepatrných detailů se snažil odhadnout 17
DRAČÍ ŘÁD
vše, co mohlo v testu sehrát nějakou roli. Náhle se nemohl zbavit pocitu, jako by se jejich oči na zlomek vteřiny setkaly. V pohledu zdola četl smrt. Bezděčně potřásl hlavou. Něco se mu muselo zdát. Jak by dokázali Tuatha De Danaan vidět přes tu špatnou stranu zrcadlového skla? Jak by mohli dát dohromady jedinou jasnou myšlenku či emoci s myslí zahalenou drogami? Šagar nevěděl. A poprvé v životě jej napadlo, že ani se všemi svými znalostmi pořádně nemůže vědět.
— Přicházím k sobě. Pomalu a jistě. Téměř se nemůžu hýbat a v zásadě mi to nevadí – a zde je zesnulý pes. Skoro doslova. Ještě bych se mohl začít rozkládat, moc mi do toho nechybí. Připadám si jako uprostřed skládanky ze střepů barevného skla. Obrazy okolního světa se zařezávají do mozku. Žiju a jsem při vědomí. Jen nevím, jestli se k tomu dá zaujmout pozitivní přístup. Myšlenky jsou plné tmy, spánku, zapomnění, sem tam prostřih z nočních můr. Koktejl, co odrovná spolehlivěji než litr riotu na ex. Poslední, co si zvládám vybavit, jsou zákopy na therských pláních a drtivý fomoirský útok. A to je dávno pryč. Přinutím se vstát a rozhlédnout se kolem sebe. Všude jenom odstíny šedé. Kámen a beton a kov. Ať už jsem kdekoli, na estetično si tu příliš nepotrpí. Poblíž se válí pistole s plným zásobníkem. Její přítomnost mi nedává smysl, stejně jako absence dveří. A světlo. Ani stopa po oknech či zářivkách, okolí přesto netone ve tmě. Strop je tím vinen. Strop natřený congailem – směsí magií upravených pryskyřic z časů čistých kouzel. Už před pár tisíciletími se používala výhradně v Matčiných chrámech. Nanesená tenkými linkami ozařovala obrazy cesty do zásvětí. Bezděčně si vybavím svatyni na Jabloňovém ostrově. Řeku ženoucí se k moři, děsivě zářícímu oceánu. A postavu ženy v prostém lněném rouchu, jak stojí po kolena ve vodě, shýbá se k vlnám a omývá v nich duše zemřelých. Pradlena od Brodu. Rychle zamrkám. 18
CENA SVOBODY
Na hranici zorného pole se zableskne nachové světlo, jen aby se objevil mihotající se obraz černovlasého muže. Bílý plášť řadí neznámého k mágům, rysy tváře k Fomoirům. „Mám pro tebe dohodu,“ procedí skrz zuby a snaží se, aby to znělo pateticky. Moc mu to nejde. „K dohodě musí být vždycky dva,“ opravím jej. Jeho podoba se mi zdá být povědomá. Přitom jsme se nemohli setkat. „Nejsi v situaci, kdy bys mohl cokoliv ovlivnit.“ Na rozdíl od talentu pro efektní proslovy nepostrádá schopnost unudit k smrti. Aspoň stopové množství sarkasmu by to chtělo, do toho umírání. „Jsi na začátku cesty. Pokud jí projdeš, pokud opustíš opevnění pevnosti, dám ti volnost. Přísahám při kostech země.“ Nejsem první, ke komu takhle mluví. Stačí mi vidět okolní komplex. Pozorovat jeho obraz. Podobné použití magie vyžaduje předchozí přípravu. Všechno to působí dojmem opakovaného divadla. Stejné kulisy, podobní herci. Jen představení může být jiné. Snažím se mu naslouchat se zájmem. Nejspíš to očekává, stejně jako oslnění nezrušitelným slibem. Jenže i dítě by dokázalo číst mezi řádky. Nezmiňuje případ, kdy neprojdu. A s tím počítá, je si tím jistý. Odolám pokušení na něj zamířit pistolí. Zbytečné plýtvání energií na gesta. Ví, že je mi jasné, že ho nemám jak doopravdy ohrozit. Ani jak mu narušit klasický monolog. „Proč?“ Když už si hraje jako kočka s myší, aspoň částečná upřímnost by byla na místě. Nebo dvojhodinový proslov o chystaném ovládnutí světa. Podobné věci přece do šílených snů patří. „Stačí ti věřit, že se chci pobavit.“ Ani se u toho nepousmál. Navíc lže. Je napjatý, ale jiným způsobem. Spíš… jako sokolník zvědavý na výsledky nedávno vycvičeného dravce. „Myslel jsem – proč zbraň?“ upřesním otázku. Trvá mu pár vteřin, než dá dohromady odpověď. „Cena za svobodu. Není nízká.“ V duchu přikývnu. Dokonalá fráze, co neřekne nic a zároveň všechno. Další dohadování se skutečně nemá smysl. Čas vyrazit. „Cesta k Brodu je daleká,“ procedím přes rameno kousavě. Snad pochopí, že nemá patent na podobné hlášky jen on sám. 19
