Zeptali jsme se Česká skalní repre 4 Petr Resch. Right Hell 10 Michal Bernard. Hřebenem Solisk 14 Lubomír Šváb. Martina Čufar 16 redakce

contents

obsah

Editorial

Úvodník Tomáš Kerlin

2

Zeptali jsme se...

2

Komiks Vojtěch Dvořák

2

Česká skalní repre Petr Resch

4

We asked… Comics

Introduction of the Czech rock-climbing representation.

Right Hell Michal Bernard

10

Hřebenem Solisk Lubomír Šváb

14

Martina Čufar redakce

16

Jak jsem se nezúčastnila RHM Jarmila Cuberková

18

Tinos – sídlo bohů Christian Pfanzelt

20

St. Anger Christian Pfanzelt

26

Chamonix Viliam Šujan

27

Libor Hroza – rychlost se dá měřit Tomáš Roubal

28

Adršpašská „Svatá trojice“ David Goll

30

Roman Kamler Janek Bednařík

32

Horolezecké příběhy na pokračování Vladimír Šoltys

34

Let čaroděje Marvan

35

Mučírna Martina Patzelová

36

Zajímavé knihy Jiří Růžička

37

Mix

Mix

37

News from the Czech Mountaineering Association.

ČHS

38

Metodika V. Dvořák, J. Bednařík

39

Na pultech

40

Informace o přihlášení filmů na MFOF

41

Tatry Jozef Gurník

42

Galerie Jiří Novák

44

A jdi... Tomáš Obtulovič ml.

46

Zolo Martin Krejsa

50

Závody P. Resch, Zdeno, H. Lipenská, M. Vrkoslav, L. Návrat, Z. Polišenský

58

Hovory z Montany Tomáš Roubal

64

Right Hell – a variation of the Cassin route at Grandess Jorasses. Views from the Solisk-Ridge in a High Tatras.

An effigy of the famous Slovenian climber.

Tadjikistan – the country, where you enjoy mountains far from hectic civilization. Tinos, the Greek bouldering area, is a place where gods live.

New Andi Bindhammer’s project in Arco, rated 8c+/9a.

The Mecca of European mountaineers always offers some possibilities for nice climbing. An effigy of the fastest Czech climber.

Three very spectacular towers in Adršpach are also wellknown for their mentally difficult ascents… An effigy of a successful climber-manager.

Beings in my heart.

The Flight Of An Enchanter. About one accident with a happy end. Torture chamber – few words about re-education.

Interesting books.

Methodology of basic skills for climbers.

In our shops. Some news about International Festival of Outdoor Films. Granátová stěna 2.245 m – High Tatras walls.

Info section – Traunspitzl (2.300 m).

Go for it…

Zolo Demian – an effigy.

Competitions

Epilogue

Green, Andi Bindhammer, 5b, Tinos foto: Christian Pfanzelt

úvodník

Tomáš Kerlin

Vylezu takhle před „náš“ panelák a hned po ránu s myšlenkami … „sakriš, kdy jen dodělám ten model, abych ho včas předal kolegovi, když se včera pokazil ten tester…, který jsem dodělal minulý týden, a to jsem chtěl jít dnes z práce dříve, abych stihl tu poštu a chtěl bych alespoň na chvíli na stěnu, ach jo…“. A vtom na mě vybafne hafan, štěně labradora. Pobíhá kolem mě, skáče a vrtí ocáskem jako bych byl jeho smysl života, který právě našlo, nic nedbajíc volání paničky: „Beliso, neotravuj!“ Kdepak otravovat, pohladil jsem jej a s úsměvem koukám, jak kolébavým během utíká rozveselit jiného ranního mrzouta vycházejícího z vedlejšího vchodu. A najednou i to polozatažené slunce nějak veseleji svítí a je líp. V obchodě pak málem u chladicího boxu „zašlápnu“ prcka, který se pod úrovní mého zorného úhlu řítí s nataženýma ručkama vstříc své mamince a volá, že zahlédl: „Sýýýl“. A co to má společného s lezením? Štěně a prcek mi ukázali to, na co pořád zapomínám, a co dokážu asi jen s adrenalinem v krvi, na skále. A to, že naplno žít je možné jen v přítomnosti. Ne v minulosti, ne v budoucnosti! Soustředí-li se člověk jen na přítomnost a dělá-li to, co

anketa

P.S.: Ať je to i trošku „lezecké“, lezu tak šestky…

Kdy ses naposledy opil(a) a při jaké příležitosti to bylo?

25. 2. 2008 sa narodila Tara Kopoldová. Dôvod bol jasný – na jej zdravie. Dodo Kopold slovenský horolezec

právě dělá s chutí a plným vědomím … žije, vyhrál. Těžko se mi to ale daří, když se mi v hlavě honí myšlenky na události, které již byly anebo budou. Budou? Ha! Kdo ví, co bude? A proč se zaobírat minulostí, když ta už byla a není!? Pouze dění v přítomnosti ovlivní budoucnost, četl jsem kdesi. A to si ani nevšimnu, že jsem málem šlápl do … a že tomu stromu, kolem kterého denně chodím, se už klubou lístky, a že to, co slyším, ale vlastně vůbec nevnímám, je moc krásné a je to „jen“ zpěv ptáka. Ale když visím někde na skále, nedejbože když poslední jišťo mám někde pod nohama, tam se to stane samo, tam všechno ostatní musí z hlavy pryč, tam zůstává jen 100% vědomí okamžiku, absolutní soustředění se na pohyb, na mé nohy, ruce, na skálu … Ať jsme více „štěňaty“ a „dětmi“, a to nejen na skále.

No, přemýšlela jsem, jestli už nejde o bulvár :-) Opila, opila... V úterý s Maruškou na zahrádce na náměstí Svobody. (Zaznamenáno v pátek 16. 5.) Helena Lipenská jedna z našich nejlepších boulderistek

Tak to musím docela zavzpomínat, jelikož za celý život jsem se opil pouze třikrát (z toho dvakrát na jedné expedici). Několikrát jsem se také opít chtěl, ale jaksi to nevyšlo (nebyl po ruce alkohol). Pokud ale budeme brát i „opití“ nealkoholické, tedy adrenalinové či endorfinové, tak o víkendu v Ádru a bylo to super. Takže každému co jeho jest, nicméně po endorfinech hlava netřeští... Radek „Zoban“ Lienerth horský vůdce

2

Česká skalní repre

Česká reprezentace v lezení na přírodních skalách vyrazila letos na jaře na historicky vůbec první společné soustředění. Termín březen, na poprvé nikam moc daleko, tedy jasná volba: slovinský Osp. Celkem se v této téměř české oblasti sešlo devět nejlepších lezců a lezkyň naší vlasti, tři fotografové, jeden bafuňář a další členové realizačního týmu.

Kristýna Ondrová, Oktoberfest 8a, Osp

Možná bychom mohli začít poněkud netradičně, a to oněmi ostatními členy realizačního týmu. V této kategorii jasně vynikl Ála Rozsypal, který po celou dobu zájezdu (a zejména pak večer) bděl nad kulturní úrovní a byl jasně zvolen za maskota národního týmu. Zatím asi marně budete po obchodech hledat plyšového Álu, ale stane-li se lezení olympijským sportem, kdo ví. Fotografickou obec zastupovali Marek Rottenborn, Vojta Vrzba a Martin Pelikán. Za bafuňáře jsem byl nominován já, Petr Resch, který se snaží převzít veslo rychle a dravě se vpřed ženoucí bárky českého sportovního lezení v přírodě. 4

No a teď už se dostáváme k těm, co opravdu Lezou. Asi těžko jde v souvislosti se skalami zmínit na prvním místě někoho jiného, než Adama Ondru. Jeho plynulý přechod z batolení se do stále se více naklápějících stěn je dobře známý celému světu a tak, jak brzy Adamovi došly profily, které by se mohly ještě více naklápět, začaly se zmenšovat chyty, prodlužovat kroky i cesty samotné. Adam se prostě stal fenoménem světového skalního lezení. Proč? Protože leze. Leze rukama, leze nohama, leze hlavou. Ráno, v poledne, večer. Kromě toho má ve svých rodičích maximální oporu (nikoli tlak).

Adam Ondra 5. 2. 1993 175 cm, 55 kg leze od 6 let Sponzoři:

Dobře ví, že lezení právě tohle vyžaduje a odměňuje se mu nejvyšší možnou měrou poctivosti, kterou si vůbec můžeme představit. Poctivostí k tréninku, ale i poctivým a pragmatickým přístupem ke svým výkonům. Za extrém považuji okamžik, kdy si Adam zapsal na posledním ročníku Petrohradského PADání bodové ohodnocení boulderů podle toho, jak se mu zdály těžké, nikoli podle ohodnocení pořadatelem. Hodnocení cest je vůbec jedno z velkých témat, kterým je Adam ve světě dobře znám. Nejeden lezec jej totiž považuje za notorického srážeče obtížností, avšak chyba lávky, Adam umí i přitvrdit, musí však být přesvědčen o tom, že ta cesta či boulder prostě takovou obtížnost mají. Protože hodně cestuje, má i možnost srovnávat trend obtížností v různých místech Evropy. Za nejměkčí považuje až na výjimky Španělsko, měkčí jsou i některé oblasti ve Francii (St.Leger, Deverse, Castilon). Naopak poměrně tvrdá je podle jeho názoru klasifikace v Itálii, Ospu, některých částech Francie (Volx) a ve Frankenjuře. Nejpřísnější jsme podle Adama na domácích skalkách a tvrdé je i Buoux. Tak trochu to koresponduje i s historickým vývojem, neb vše z počátku devadesátých let minulého století je prý „těžký až hrůza“. V Ospu

Filip Harna 29. 9. 1992 158 cm, 49 kg leze odmala Sponzoři:

Adam už nemá skoro co lézt, zkusil tedy alespoň jedno nové (ovšem hodně syrové a mokré) 8c na OS a poslední den zájezdu nasypal „Sanjski par do vrha“ (9a), jedno 8c+ a jedno 8c. Věkově velmi blízko je další člen repre týmu Filip Harna. Droboučký, tichý, „klučina“ z Olomouce to má poněkud dále do slušných skal, a proto mu jde z lezení nejvíce „válet se na žíněnkách na boulderovce“. No, vzhledem k tomu, že má v patnácti vylezené 8a+ OS a během pobytu v Ospu dal i „Bitku se stalaktity“ (8b/b+), se tam zřejmě jenom neválí. Filip je bezesporu talent a myslím, že o něm v budoucnu uslyšíme stále častěji.

Tým -náctiletých teenagerů doplňuje Edita Vopatová. Taktéž sice droboučká, ale na rozdíl od Filipa rozhodně nikoli nenápadná (té pusa docela jede). Edita vyrostla v rodině sportovců, a tak s ní rodiče odmala nachodili a na kole najezdili spousty kilometrů. Druhým domovem se jí nakonec

Edita Vopatová 17. 5. 1993 158,5 cm, 46 kg leze odmala Sponzoři:

stala Tisá, kde mají rodinný pension a do skal co by kamenem dohodil. V kombinaci s tréninkem na umělé stěně z toho vyjde vybroušená pískařova technika, ale i dostatečný silový a vytrvalostní potenciál. V Ospu poněkud zdravotně indisponovaná Edita přelézala cesty do 7c, většinou OS,

Edita Vopatová, Rodeo 6c+, Osp

5

flash nebo na pár pokusů. Na svém kontě má už však i 8a, jedno z letošního květnového zájezdu do Arca dala dokonce třetím pokusem. Stejně jako Filipa považuji Editu za jednu z velkých nadějí našeho lezení. Když už jsem začal od těch nejmladších, zkusím se tohoto pořadí ještě chvíli nadále držet. Možná, že byste to poctivě urostlé chlapisko původem z Chocně netipovali, ale datem narození je na řadě Martin Stráník. Také Martin je ze sportovní rodiny, táta doslova vydřel v Chocni tehdy jednu z největších umělých stěn v republice. A se stejnou vervou a vůlí, s jakou tehdy otec stěnu dostavoval, když ostatním už elán došel, rve se Martin s lezením.

to není ještě lepší. Silově parádně připravená Silva hravě během reprezentačního soustředění v Ospu na pár pokusů přelezla Iglo (8a) a jenom značná „zanudlenost“ jí zabránila bušit do toho ještě víc. Zkusila ještě Marjeticu (8b/b+) a dost pěkně se v ní hýbala. Věřím, že i ona se ještě vrátí a rozší-

Silvie Rajfová 25. 9. 1989 180 cm, 65 kg leze od 5 let Sponzoři:

ří tak svou sbírku nejtěžších přelezů. Zatím je jedinou Češkou, která této mety dosáhla. Opustím linii těch nejmladších a skupinu zkušenějších nakousnu takovým jejich přirozeným vůdcem, Helenou Lipenskou. Zastávám názor, že funkce z člověka osobnost nedělá a Helena je toho jen důkazem. Jako „bafuňář“ na poli závodního lezení má sice nesmírné zkušenosti a přístup k mnohým informacím, se kterými umí promyšleně nakládat, ale Helča je organizátor a onou osobností i bez toho. Na lezení, jeho vývoj a jeho postavení má jasný názor. Stejně tak dobře ví, co a jak trénovat. A tenhle trochu profesorský přístup přináší své ovoce, Helena se „pere“ se Silvou o pomyslnou jedničku v boulderingu, zatím zejména na poli závodním, ale stále více se chce věnovat i lezení na přírodních balvanech. Na laně jí to jde prostě parádně. Každý rok urve nějaká ta 8a+ a 7c na OS, letos má také Tomáš Mrázek, Histerija 8c+, Osp

Martin Stráník 8. 3. 1990 178 cm, 66,5 kg leze od 6 let Sponzoři:

Spolu s bráchou hodně boulderují ve východních Čechách a zejména oblast Bor obohatili o nejeden těžký prásk. Ačkoli Martin leze výborně i s lanem (8b OS, 8c+ PP), osobně bych do budoucna sázel na jeho boulderingovou budoucnost, což jenom potvrzuje vynikajícími umístěními v závodech světového poháru a z loňska se může pochlubit i titulem vicemistra světa v této disciplíně. Počátkem letošního roku zajel Martin asi na svůj první vážnější výlet do zahraniční bez lana, do švýcarského Tessinu a Cresciana. Přivezl několik skalpů za 8A+ a dalších osmiček. Vlastně dal každý lezecký den jednu. Bouldering však Martin ještě úplně „nezkazil“, během výjezdu do Ospu dal poměrně rychle Sanjski par (8c) a poté jej přelezl ještě šestkrát při atakování prodloužení této cesty. Pevně doufám, že se na svou první devítku ještě vrátí. Silvě Rajfové jde snad všechno, na co sáhne. SP v boulderingu (vloni jednou na „bedně“), závody v ledech, lezení na skalách. Přesto je možná tahle roztříštěnost jedním z důvodů, proč 6

lezeckých počátků překypoval sebevědomím. Věděl, čeho chce docílit a šel za tím buldočí silou. Díky nezměrné vůli je dnes světovou legendou závodního lezení, ale i na skalách boural nejeden milník. Oficiálně druhé 8c OS na světě, subjektivně první. Desítky 8b+ OS, přičemž to poslední „Bitku se stalaktity“, kterou dal během zájezdu do Ospu, prostě deklasoval. Helena si ustlala při jištění na karimatce a Tomáš s námi rozverně komunikoval, kde že přijdou ty obtíže. Těžko říct, jestli ho to vůbec bavilo, krajinově určitě zážitek, hezké rozhledy, lesy krápníků. Jen ten stánek s párkama tam chyběl... Tomáš v poslední době inklinuje také k přírodnímu boulderingu, okusil japonský písek

Michaela Drlíková 30. 7. 1972 172,5 cm, 54 kg leze od 17 let Sponzoři:

Kristýna Ondrová, Rodeo 6c+, Osp

7c+ flash. Osp pojala hodně tréninkově, a tak, ač se nešetřila, odjela bez výraznějšího skalpu. Usínáte? Nebo alespoň obracíte list? Pravý čas to trochu rozvařit. A to Tomáš Mrázek rozhodně umí. Většina našinců zná Tomáše z jeho jediného každoročního „vystoupení“ na tuzemských závodech, řada lidí se na MČR jde podívat právě jenom kvůli němu. A Mráza nikdy nezklame. V pohodě zamává, zatne a rozdílem třídy poráží každoročně zbytek závodního pole. Jako trumf si tu zhruba doprostřed článku zařazuji Tomáše i já, protože je skutečným esem českého lezení. Kdo před Mrázovým nástupem věděl o malinké zemi uprostřed Evropy? Že se tam leze? Jo tak na ty věže, tradice, respekt. Ale závody? Tomáš Mrázek od svých

Tomáš Mrázek 24. 8. 1982 178 cm, 62 kg leze od 14 let Sponzoři:

Helena Lipenská 10. 12. 1977 168 cm, 58 kg leze od 20 let Sponzoři:

i alpskou žulu a byl jednou z hvězd Petrohradského PADání 2008. A stejně tak i závodu Mello blocco, o němž si přečtete níže. Ještě vzácnější než Tomáš je našincům Míša Drlíková. Také u Míši by se slušelo použít přívlastek legenda, sice domácí scény, o to však legenda nejlegendovatější. Míša zažila vlast7

ně všechny vývojové stupně českého a slovenského lezení posledních dvou desítek let. Od nadšení boulderovými a technickými cestami na Súlově, přes sekané vytrvalostní Višňové, aby nakonec po většinu roku zakotvila v Mekce sportovního lezení, ve slunné Francii. A i tady má možnost mapovat scénu

Rostislav Štefánek 6. 8. 1977 180 cm, 64 kg leze od 11 let sponzoři:

Martin Spilka 18. 12. 1977 186 cm, 73 cm leze asi od 17 let Sponzoři:

posledních let, potkávat světové matadory i mladíčky, kteří mají všechno před sebou. Myslím, že od Míši bychom se jednou mohli dočkat hodně pěkné knížky. Fuj, sentiment! A ten si Míša rozhodně nezaslouží, vždyť každoročně přiváží skalpy ze světových oblastí celé Evropy a na svém kontě už má něco kolem stovky francouzských osmiček. V Ospu s námi nebyla, neboť si tou dobou „užívala“ španělského slunce v Terradets a Margalef, aby si odtud přivezla první letošní hodnotnou sérii cest až do 8a+. První české 11- (Wall street), první české 8c+/9a (Festin de Piere) a první české 9a/a+ (Bimbaluna). O boulderech nemluvě. Tam bychom začali na 8A a končili na 8C Fb: Rosťa Štefánek a jeho prapodivné kolíky v místech, 8

kde normální lidé nosí prsty. V Ospu jasně ukázal, co neumí, o měsíc později na Petrohradském PADání zase všem nedůvěřivcům co umí. Kde se vlastně zrodila ona nedůvěra, která se s Rosťou vláčí celou jeho lezeckou pouť? Důvody jsou podle mě dva. Jednak Rosťa až příliš svými výstupy předbíhal dobu. Byl prostě číselně jinde, než všichni ostatní. Na druhé straně ho rozhodně nelze nazvat univerzálem. Vyrostl na písku a tomu také odpovídá jeho styl. Krutě silné prsty (hodiny, dny, roky ve visu na „balkně“), parádní technika nohou a hra s těžištěm. Nikoli zrovna styl, se kterým by se vítězilo na umělé stěně, přesto jeden čas Rosťa závody sveřepě objížděl. Ale to už je za námi. Po těch dlouhých

letech, co je Rosťa na scéně, je už nad tohle všechno nadnesen a dělá to, co umí. Vozí skalpy ze všech boulderových oblastí Evropy a na okamžik se dokonce stal leaderem světového žebříčku boulderistů na „osmánu“. Jsem proto hrozně rád, že na spolupráci se Svazem kývl, protože bez něj by repre tým nebyl úplný, stejně jako nebyly v posledních letech úplné ankety o výstupy roku, kterým se Rosťa vyhýbal jako čert kříži. A jsem i rád, že přijel do Ospu. Zatrénoval, pobavil a vyfotil pár hodně pěkných fotek. Martin Spilka je po Rosťovi druhým členem repre týmu, kterého lze označit za ryzího boulderistu. Řada lidí ho zná zejména jako vynikajícího fotografa, ale Martin výborně leze. Adam Ondra na závodu Mello Blocco

Kromě přelezů na Petrohradu, kde dává věci až do 8A+ (a věřím, že letos na podzim se dočkáme i 8B), na sebe upozornil skvělým sedmým místem na loňském Mellu Bloccu. Na Petrohradském PADání se každoročně umisťuje v první pětce a vysoké příčky obsazuje i v boulderingových závodech na umělé stěně. Tak schválně, kolik toho víme o Kristýně Ondrové? Teda samozřejmě kromě toho, že je sestrou Adama. Mě zaujala raketovým nástupem v sezóně 2007. Myslím, že by stálo za to se o ní, ale i životě vedle slavného bráchy, něco dozvědět. Tak se těšte na příští Montanu, kde naleznete portrét sympatické dívky, která tak krásně při lezení rudne.

o vítězi. Jejich obtížnost se letos pohybovala od 7B+ do 8B a právě ty lezitelné se již přelezů špičky dočkaly. Popravdě řečeno, Adam těch pět lezitelných nasypal za první půlden. Poslední den se čekalo, kdo dá 8B a odskočí tak ostatním. No a právě Adam zabral za oblé chyty ve střeše a jejím výlezu a shrábl sám m.j. bonusových 500 €, o které se dělí na každém boulderu jeho přelezci. Mezi oněmi 5 lezci, kteří získali po pěti boulderech, byl další náš reprezentant, Tomáš

Kristýna Ondrová 24. 9. 1985 173 cm, 58 kg leze od 16 let Sponzoři:

Martin Stráník v závodu Mello Blocco

Ale to až v příští Montaně. Dnes jsem si na závěr nechal zprávu o druhém reprezentačním soustředění, které bylo tentokrát zaměřené na bouldering a celé se motalo kolem největší evropské boulderingové akce, závodu Mello Blocco. V patnáctisetčlenném startovním poli ze 33 zemí světa se zástupci „Repubblica Ceco“ rozhodně neztratili, spíše naopak. Tajné přání všech se vyplnilo – Adam Ondra vyhrál. Po dvou prvních závodních dnech mělo hned 6 lezců stejný počet 5 „jokerů“, tedy bodovaných boulderů, které rozhodují

Mrázek. Tomáš s přírodním boulderingem tak trochu začíná a jsem proto velmi rád, že se dokázal prosadit i mezi zkušenějšími specialisty, navíc i on stejně jako Adam přelezl onu pětici hodně rychle, zatímco ostatní „pětkaři“ se na to museli řádně kousnout. Na cestě z Mella se Tomáš zastavil na dva dny ve švýcarských boulderingových oblastech, kde se bavil přelezy věcí do 8A+. V další skupině, tedy ve skupině lezců se čtyřmi jokery, skončil Martin Stráník. Počítáno numericky by to bylo místo sedmé až desáté. Tři jokery získala asi desítka lidí, mezi nimi i Martin Spilka, Vilda Chejn a Slovák Andrej Chrastina. Rosťa Štefánek skončil se dvěma jokery ve třetí desítce. Málo lišt... Vynikajícího výsledku dosáhla Silva Rajfová, za trojicí žen na bedně, z nichž vítězka Barbara Zangerl přelezla šest „kousků“, druhá a třetí měly po pěti, resp. čtyřech, přelezech, skončila se třemi jokery na 4.-9. místě. Všem bych chtěl moc poděkovat za skvělou reprezentaci. Náš tým budí respekt!

text foto

Petr Resch Marek Rottenborn, Martin Spilka V. Vrzba, P. Piechowicz

9

Ř

íká se, že vrah se vrací na místo činu. Podle mě je to blbost. Proč by to dělal, vždyť by ho tam každej policajt čekal. No, nevím, každopádně horolezci se vrací do cest sundat „pytle“. Teď mě tak napadá, že to vlastně není to stejný, to by bylo dokonání pokusu, a to už smysl dává … Konec filozofování! Chci se dostat k tomu, že jsme se s Majdou rozhodli letos nějaký ten pytel nejen zavěsit, ale taky sundat. Jako největší problém se jako vždy ukázalo přemluvit někoho, aby buď jel s námi, nebo nám alespoň půjčil auto. Po několika týdnech, kdy to vypadalo, že nás čeká velmi dlouhý výlet na kolech, jsme nakonec na poslední chvíli sehnali celkem solidní feldu a mohli vyrazit na místo činu – severní stěnu Grandes Jorasses, kterou jsme pokoušeli před dvěma roky. Tentokrát ovšem byla v merku Cassinova cesta. Byli jsme oba tak zabraný úvahami jak ojebat nekonečný nástup po ledovci (samozřejmě jsme to museli poctivě odšlapat – tentokrát to bylo nekonečných 7 hodin), že jsme si ani pořádně nepřečetli dostupný materiály, který jsme měli s sebou. Asi proto nás na

konci prvního dne celkem překvapil převislý koutek v obtížnosti asi tak 7-. V bivaku lezci důvěrně nazývaném posraný (ještě že už bylo po sezóně) jsme proto hned první večer svoje lajdáctví alespoň trochu napravili důkladným prostudováním topa, které jsme měli s sebou. Bohužel se ukázalo, že je to asi nejhorší nákres stěny, který se dá na internetu stáhnout, ale o tom až dál. Alespoň jsme se dozvěděli, že je to VI, A1 a ne IV, jak jsem si celou dobu nevím proč myslel. Po celkem solidním bivaku na šikmé polici, kde jsme oba celou noc více méně leželi, jsme plni elánu vyrazili do

Right

Hell

10

kompaktních ploten. Po dvou dýlkách levitování a pitchování jsme zjistili, že jsme v Diretce – tedy blbě. Zatracený bloudivý skoby. A já furt, co znamená ta šipečka s písmeny NO. Byl jsem na sebe fakt pyšnej. Takovýho pitomce jsem už dlouho nepotkal. No ale když jsme po šesti hodinách lezení byli zase pod tím převislým koutkem z minulýho večera, už mi to přišlo spíš k smíchu. V bivaku jsme se shodli, že ten další kout asi bude chtít celýho chlapa bez batohu a v lezečkách. Čímž málem skončila naše expedice, protože jsme se nemohli nikomu dovolat. Dýlka se nakonec ukázala jako krásnej koutek s oblýma břichama za cca 7. Potom už jsme lehce „došli“ do Cassinova bivaku. Mimochodem to musel bejt taky dost ostrej chlapík, když tohle nazval bivakem. Podle mě tam dolezl už za tmy a nic jinýho než přečkat noc mu nezbylo. V paprscích zapadajícího slunce jsme si před zaslouženou večeří ještě natáhli fix v 80metrovým koutě za 6+, kterej byl dokonalou satisfakcí za ranní bloudění. Úžasnej kus stěny. Po přerušované noci vsedě a zahřátí jumarováním jsme se dostali do

V některých délkách jsme sundávali batohy…

střední části stěny, která z ledovce vypadá jako žluté a šedivé plotny, což byla koneckonců pravda. Na Majdu vyšel dost zajímavej traverz v položený plotně. Když jsem viděl, jak hroty jeho maček valem ubývají a žilka na jeho čele natýká (bůh ví, jak vypadala žilka na pytlíku), byl jsem upřímně rád, že lezu tuhle dýlku na druhým. Bohužel jsem se neradoval moc dlouho, protože po pendlu přišel rozlámanej převislej kout, kde jsem si nadával, že jsem nenechal batoh dole, což jsem napravil hned v následujících plotnách (cca 7+, asi nejtěžší místo stěny) a po vzoru Majdy je náležitě poškrábal. Mimochodem, prodám mačky – Zn.: Výborný stav. Když už jsme si pomalu začínali libovat, jak nám to pěkně jde, nějakej skřítek nám nastrčil do cesty dvě skoby. Jednu od štandu vlevo a druhou vpravo. Čert ví, proč jsme nešli doleva? Asi že to tam vypadalo hůř. Vpravo to vypadalo líp, ale spousta věcí vypadá na začátku slibně a nakonec se to pos… K erární skobě to šlo…, univerzálka zarvaná po ouško mi dala křídla… rurp

Cestou pod stěnu…

potěšil… krátká nožovka vypadala nejistě a plotna za hranou strašidelně. Když jsem hrábl na zadní očko sedáku pro háčku, bylo jasný, že jsme totálně v péčku. Po třech nejistejch tempech v traverzu doprava za hranu jsem konečně založil mikro do lokru, vrátil háčky na sedák a opatrně sedl. Skála sice trochu zaskučela, ale zatím jsme stoupali a vítězili nad gravitací. Majda se musel asi strašně nudit, ale pořád lepší než kdyby mě viděl a bál se o mě stejně nebo ještě víc než já. Trhlinka vypadala výš kousek líp, stoupl jsem do smyčky, že založím další mikro a právě v ten moment začala jak na potvoru vyhrá-

vat gravitace. Holt jednou jsi nahoře… Naštěstí mě ta nožovka chytla (podle mě zcela proti zákonům fyziky, a tak jsme se s Majdou zase potkali na štandu a koukali na sebe jak vyvoraný myši. Musím přiznat, že jsem nebyl zrovna v nejlepším rozpoložení. Myslím, že to okomentoval nějak po majdovsku: „Co je?“ A mně nezbylo než sebrat tu srágoru, která ze mě v ten moment byla a uhníst z ní kuličku. Dolezl jsem zpátky do těch lokrů a na dvou mikrofrendech a třech mikrech jsem udělal v kolmý stěně štand. Když jsem začal Majdu spouštět z tý nožovky, měl jsem v krku hořko jak po fernetu a ze všeho nejdřív si přál odsud zmizet – pokud možno nahoru. Nakonec nás places grices propustila a my už se lehčím terénem dostali až na sníh, který nás po dvou délkách dovedl až pod předposlední část ploten, kde jsme si znovu jako už mockrát i jinde potvrdili, že v zimních podmínkách jsou pětky často těžší než sedmičky. To nás ale naštěstí

bude trápit až zítra, takže vykopat bivak a dobrou noc. Ráno odtrháváme žďáráky přimrzlý k našemu Záhořovu loži a já jen ztuha hledám důvod proč lízt dál. Nakonec nacházím dva. Jednak jsem našel ještě jeden prst, kterej mi nekrvácí a nemá strupy pod nehtem, a pak, dolů by to bylo ještě horší. Lezení šlo přibližně tak, jak to večer vypadalo, že půjde. Hodinku boj v glazůrkách na jedno použití s horším či lepším jištěním, červený fix, zelený jistím a „PÓJĎ!“ Po sedmi dýlkách konečně dolézáme do trojúhelníkové stěny vedle McIntayra, ve které visí fix. Bez skrupulí ho využíváme a poslední dvě glazury dýlky tak řešíme sněhem. Čas je dobrej, dvě odpoledne, sluníčko svítí, teda na nás ne, ale i to je dobrý vzhledem k tomu, že noční sněžení se klidně mohlo rozhodnout protáhnout svou návštěvu na delší dobu, takže všechno vidíme optimisticky a odhadujem, že dneska budeme na vršku. Jenže to firnový pole se 11

„… a pak už jsme stěnu „ohýbali“ podle toho, jak to vypadalo v nákresu

po třech plných dýlkách ukazuje jako mnohem delší. Ten zatracenej sníh to ale umí všechno zkreslit. V sedm večer se konečně dostáváme pod vrcholovou stěnu, který je ještě pořádnej kus. Je celkem jasný, že nás čeká další noc ve stěně, s čímž už jsme se vlastně dávno smířili. Ještě že je s Majdou ve stěně vždycky taková pohoda. Popravdě někdy až moc, ale když je pěkný a stálý počasí, tak je to jedno. Příště musíme vzít třetího a karty. Takže z firnu zpět do stěny… a tady nastal ten problém s nákresem, podle kterýho to vypadalo, že jde cesta doprava. V prvním komínku jsme ještě viděli jakýs takýs štand… a pak už jsme stěnu „ohýbali“ podle toho, jak to vypadalo v nákresu: „Jo, jo, to bude támhleten koutek, tam doleva…“ A tak dále, zkrátka bloudění ve stěně jak má být. Asi od třetí dýlky už

jsme nákres nevytahovali a lezli prostě nahoru. V pozdní podvečer jsme zaštandovali u přimrzlýho lokru a vydali se do „Ádru“. Poctivej žlábek tak za VIIa a stejně tak i jištěnej, do kterýho jsem si s nesmekama netroufl, takže jsem lezl jen ve skeletech. V horní části se žlab začal dost kolmit a i ledu přibývalo, což se o jištění, bohužel, říct nedalo. Vzpomněl jsem si na „Boj o koryto“ na Křižáku a v duchu si přeříkal andělíčku, můj strážníčku. Nakonec nás z bryndy vytáhly jedničky a rurpy narvaný do trhlinek pod ledem, přes který jsem to 12

Takto uvidíte ledovec Talefre pouze z Grandes Jorasses

háknul snad do jedinýho kuželu sněhu v týhle části stěny. To byl druhej nepříjemně hořkej zážitek. Zpestřením bylo, že při zatloukání jedné ze skobek se mi ulomilo kladivo na cepínu. Teď se mi nevím proč vybavilo přísloví bušit do něčeho jak hluchej do vrat. Po chvíli snažení jsme měli „epesní“ bivak (takovej ten, co na něj jen tak nezapomenete) a kolem půl druhé se „uložili“ ke spánku. V noci jsme se střídavě budili, podle toho, kterej z nás zrovna sklouzl do stěny a visel v sedáku. Když to vidím zpětně, kdybychom se na kopání vykašlali a prostě počkali vestoje do

rána, tak bychom si asi neodpočinuli o moc hůř. Ráno nás zachránilo světlo, takže jsme se poprvé sebrali relativně brzy a vydali se pokračovat v bloudění směrem nahoru. Teď už jsme měli celkem představu, kudy to napálíme a tlačili jsme se do pravýho převislýho komína, o kterým jsme se dole na firnu shodli, že vypadá dost bídně a že tam tudy to určitě nepovede. Už od rána jsme viděli v McIntayrovi tři borce a byli jsme zvědaví, kudy polezou (dolez je stejný s Cassinem). Měl jsem se za skutečného pitomce, když po třetí dýlce zahnu-

li na lehký zasněžený hřeben (lezli tři hodiny to, co my celý den). Zatímco oni si „vykračovali“ na sluníčku, já se snažil přemoct gravitaci, strach a lokry, a Majda zase co nejvíc vyhnout smršti šutrů, které jsem na něj co chvíli seslal (to zní jak boží hněv). Angláni si nás trošku dobírali, že máme vskutku originální variantu s kvalitní skálou a vůbec jsme celkem dobře poklábosili. Jen mě maličko znervózněly jejich řeči o tom, že nechtějí vidět smrt v přímém přenose, když jsem zaštandoval (pravda, ne zrovna nejlíp) v mikru a smyci mezi lokrama. Nakonec jsme i tenhle hořkej zážitek přestáli a v sobotu 15. 9. po osmé večer jsme po pěti dnech konečně dolezli na vrchol. Mimochodem, Majda je fakt kámoš. I přes to, že na něj vyšla poslední dýlka, tak mi ji přenechal, protože jsem mu prej celej kopec vytáhl. Blbost!! Kdyby s ním nebyla taková pohoda, tak bychom to nikdy nevylezli. Večer jsme si dopřáli obžerstvo, sežrali všechny sladkosti a hned dva „Dobré hostince“. Z nějakýho mně neznámýho důvodu jsme věřili, že sestup až na Montenvers zmáknem za šest až osm hodin a spálili všechen plyn. Jenže hned první pohled do sestupovýho hřebenu nám vzal dost vítr z plachet. Naštěstí, čím jsme byli níž, tím lepší sestup byl. Jediným skutečným problémem bylo vylézt do štrbiny ve východním hřebeni. Vzhledem k tomu, že nenacházím na hodnocení slušný slova, krom obtížnosti – V, tak si tam budete muset zajet sami a vyzkoušet si to.

Rub a sláva horolezení

Potom už jsme frčeli stěnou od štandu ke štandu a odhadli to na tři čtyři slanění. Stejně tak jako po osmým slanění. Ten sníh ale krásně klame. Najednou přestalo od čeho k čemu jet. Naštěstí jsme našli abalaky (abalakovy hodiny) a valili po nich, dokud neskončily. Bohužel s nimi skončilo i světlo, takže poslední tři slanění jsme prokonali za tmy. Bohužel nás to stálo dva šrouby. Život je boj. Teď už nás čekalo „JEN“ sejít po ledovci na Montenvers nebo k chatě Leschaux. Tak tady asi není moc o čem psát. Motali jsme se po Mer de Glace jak špína v kýblu, chvilku dolů, pak zas nahoru, tam a zase zpátky, čelovky už taky nic moc, no zkrátka veselo. Cesta na chatu Leschaux, která je ve dne naprosto jasná a trvá asi hodinku, jsme šli hodin pět a chatu jsme nakonec stejně nenašli. Naštěstí ledovcové říčky přes noc nezamrzly, takže jsme to suchý kapučíno a sladký moment měli alespoň čím zapít. Zabivakovali jsme na moréně a ráno zbytek cesty dorazili tempem rozvážných babiček na vycházce do cukrárny. Plánů bylo ještě mnohem víc, ale v noci po sestupu začalo pršet (nahoře sněžit – napadlo do 60 cm) a silně se ochladilo, takže jsme další plány odložili na neurčito. Koneckonců, kopec není zajíc, takže neuteče, ani ho nikdo nezbaští. O zbytku dovči na severu Francie vám třeba napíšu někdy jindy. Hore zdar a lez(ž)te bezpečně text foto

Michal „Berny“ Bernard Milan „Majda“ Majdič

Materiál potřebný pro přelezení Cassinovy cesty s variantou Right Hell v zimních podmínkách (minimální množství pro dvojku): lano 2x50 m mačky dva páry cepíny dva páry lezečky 1x expresky 12x šroubovačky 6x smyce 15x šrouby 5x sada friendů 0,25–4 1x sada miker 1x sada čoků: 1–6 1x rurp 1x jednička 1x nožovka, lost arrow 2x univerzálka 1x dužnik 1x háček na abalaky 1x smyčka na abalaky 5m

13

Jižní část hřebene Solisk

ysoké Tatry mám rád už od dětských let. Od té doby jsem se vyvinul ve vysokohorského turistu se sklonem k horolezectví. Rok, ve kterém se nedostanu do Tater, nepovažuji za normální (bohužel jich bylo dost). Když jsem prochodil všechny doliny a vylezl na všechny turisticky dostupné vrcholy, nezbylo než začít s horolezectvím, abych se dostal i na ty ostatní. V loňském roce jsem si naplánoval hřeben Solisk. Podcenil jsem však jeho délku a svou pomalost, takže v krátkém dni na konci října jsem přelezl jen po Zadnou Soliskovou vežu, což je zhruba v polovině. Započaté věci se mají dokončovat, takže po necelém roce se o to chci pokusit. Ze Štrbského Plesa, kolem kterého hodinu kroužím kvůli pojištění proti zásahu Horské služby, vyrážím pozdě, odbočuji do Furkotské doliny a končím už za tmy pod terasou Nižného Wahlenbergova plesa. Navzdory všem předpovědím, meteorologickým mapám i mým přáním začíná drobně pršet. Kolem půlnoci déšť ustává a objevují se hvězdy. Ráno je obloha čistá.

Rychle se balím a stoupám k Nižnému Wahlenbergovu plesu. Suším mírně mokrý spací pytel a bivakovací vak. Čekám až vyjde slunce. Do lezeckého minibatohu balím fotoaparát, vodu a trochu jídla. Začínám stoupat k Nižné Soliskové lávce. S postupujícím sluncem však přibývá mraků. Tráva i skály jsou mokré, lezečky nedrží. Konečně se dostávám na hřeben a čekám, co počasí udělá. Vrcholy jsou stále v mlze, začí-

ná mně být chladno. Zdá se, že dnes už skály neoschnou, lézt za těchto podmínek si netroufám. Sestupuji asi 50 metrů do Furkotské doliny a traverzuji úbočím, abych se aspoň trochu podíval, jak hřeben vypadá. Občas vítr mlhu odvane. Přelézám hřbety a rokle a nakonec se dostávám do Soliskové štrbiny. Počasí se však nelepší, proto se pomalu vracím na své stanoviště u plesa. Noc je hod-

Hřeben Bašt a Rysy

14

Štrbský a Mengusovské štíty, Vysoká Mlynická dolina z Veľkého Soliska Vysoká z Veľkého Soliska

ně dlouhá, ale leží se mi docela dobře, občas i usnu. Ráno je obloha úplně vymetená, a tak vyrážím k druhému pokusu. Zanedlouho jsem opět na Nižné Soliskové lávce a mohu pokračovat dál, protože skála je už úplně suchá. Na vrchol Zadné Soliskové veže to umím ještě z loňska, ale čeká mě sestup do Štrbiny v Soliskových vežách, který jsem tenkrát nestihl najít. Všude se skála zdá strmá, občas vidím

nějakou slaňovací smyčku, takže se to asi normálně sjíždí po laně, ale já žádné nemám. Nakonec se mi to po několika pokusech podařilo. Dál je cesta snadná, další problém je až výstup ze Soliskové štrbiny na Malé Solisko. Podle průvodce nalézám do východní stěny po lávce, která končí nějak jinak než stojí v popisu. Raději se vracím a zkouším štěstí v západním úbočí. Tady jsem cestu našel, za chvíli jsem nahoře. V úseku od Malého Soliska po Predné Solisko je nenáročný terén – pohoda a krásné výhledy. Z Predného Soliska se kousek vracím, sestupuji do Furkotské doliny a pak zase stoupám k Nižnému Wahlenbergovu plesu. Noc je docela teplá. Ráno traverzuji na Sedielkový priechod, chtěl bych totiž ještě prozkoumat hřeben Krátké. Ale počasí je proti. Mlha se nemíní zvednout. Sestupuji na značenou cestu a spěchám na Štrbské Pleso... už se těším domů. text a foto

Lubomír Šváb

portrét Ailefroide

Co považuješ za svůj nejhodnotnější lezecký počin? Ze soutěží nejraději vzpomínám na vítězství v Serre Chevalier roku 2002, když jsem dosáhla top v superfinále. Z výstupů na skálu bych zmínila výstup Hotel Supramonte (7b, 7c, 8b, 8a+, 8b, 7c, 7a, 7b+, 7b), pár 8a+ on sight a cestu Vizia 8c.

Sympatická drobná Slovinka, jedna z nejlepších sportovních lezkyň posledních let (kompletní výčet úspěchů najdete na: www.martinacufar.com) zaměstnaná v současnosti jako instruktorka u slovinské armády, líčí začátky svého lezení takto: „...Vzhledem k tomu, že jsem vyrostla pod nejvyšší slovinskou horou Triglavem, není žádným divem, že jsem na ni chtěla vylézt. Poprvé jsem byla na Triglavu, když mi bylo devět, ale chůze mi přišla nudná, a tak mě příště vzal otec do severní stěny. Ačkoliv byla cesta lehká, bála jsem se padajících kamenů a horolezení se mi proto moc nelíbilo. Ale potom, v mých jedenácti, jsem jela na mládežnický lezecký kemp a tam jsem se zamilovala. Ne do chlapce, ale do lezení. Lezli jsme na umělé stěně a to bylo něco pro mě: posouvání svých limitů, houpání se na laně. Po návratu domů jsem chtěla jenom lézt. Táta zatloukl skobu na asi pětimetrový kámen u našeho domu a tam jsem začínala. Pak mě vozil na skály a umělé stěny dále a dále od našeho domova. V roce 1990 se konaly první slovinské závody juniorů. Skončila jsem třetí mezi chlapci! Byla to skvělá motivace pro další trénink...“

Martina Čufar Jak by ses pár slovy představila českým čtenářům? O mně se dá (skoro) všechno najít na mé stránce www.martinacufar.com, ale alespoň stručně... Lezu od roku 1989 a neustále žasnu, kolik se toho stále učím a jak moc může den na skále člověka obohatit. No, a v číslech by to mohlo vypadat asi takto:

Kdo je tvůj lezecký idol? Proč? Vlastně žádný vzor nemám. Je hodně lezců, kteří mě inspirují. Nejen svými výkony, ale většina z nich i svým nadšením a všestranností. Od každého z nich se snažím něco pochytit.

Statistika soutěží: T 260 soutěží za 17 let (soutěžit jsem přestala v roce 2006) T 9x první místo na mistrovství republiky T 2 medaile z mistrovství světa mládeže T 32x na bedně na mezinárodních soutěžích T titul mistryně světa r. 2001 T 2002 druhé místo na mistrovství Evropy T šestinásobná vítězka Masters a trojnásobná světových pohárů Lezecká statistika: T 203 cest na úrovni 8a a vyšší T 6x 8a+; 46x 8a on sight T 1x 8c; 4x 8b+, 25x 8b RP Jak vypadaly tvé lezecké začátky? Jak a kdy jsi lezení definitivně propadla? Byla to láska na první pohled. Na jednom lezeckém táboře pro mládež jsem zkusila sportovní lezení, nejdříve na umělé stěně a o den později i na skále, a okamžitě mi bylo jasné, že to je to pravé! Když jsem se vrátila domů, přihlásila jsem se do alpinistického kurzu (tehdy, v roce 1989, ještě žádné kurzy sportovního lezení neexistovaly) a chtěla jsem lézt každý den. Scar face horiz

16

V cestě jaké obtížnosti se cítíš natolik v pohodě, že bys ji klidně mohla lézt sólo? Je mnoho dalších věcí, které jsou pro sólo výstup klíčové a jsou důležitější než samotná obtížnost cesty. Typ skály – nikdy se nemůžete spoléhat na vápenec, krápníky nebo slepenec. Ve slovinských horách jsem se nikdy necítila moc dobře, dokonce ani s jištěním a na cestě s obtížností V, protože nikdy nevíte, kdy se chyt ulomí. Nejsem ten typ pro nejištěné sólo lezení. Existují i jiné výzvy, které nejsou tak nebezpečné. Do jaké lezecké oblasti se ráda vracíš? Poblíž mé domoviny je to Warmbad (v Rakousku). Je tam ticho, lesy, není tam moc lidí a ani skály nejsou ohlazené. O něco dál pak jižní Francie, oblast okolo Nice. Jaké cesty, myslíš, polezeš za deset let? A za třicet? Když si tak čtu o padesátnících, co zdolali 8b, říkám si, že udržet se na vysoké úrovni je možné dlouho! Doufám, že to dokážu. Chci vyzkoušet i jiné styly lezení, anglický i americký způsob, vícedélkové cesty… Máš nějakou slabost či zlozvyk, který bys byla ochotná prozradit? V lezení jsem slabá na příkrých cestách s kapsami. Moje noční můra jsou jednoprstové dírky. A stejně tak příliš široké spáry. Co se životního stylu týče, o žádných zlozvycích nevím, museli byste se zeptat někoho jiného. Jo, vlastně jedna věc: když se s někým dohodnu na určitou hodinu,

El Nino (El Capitan) foto: Gerhard Schaar

§

Canarias

že půjdeme lézt, a ten někdo přijde pozdě, jsem nervózní a mrzutá. Ztrácíme cenný čas… Co obvykle děláš po tréninku? Na pivo nechodím... Namasíruju si předloktí, sním něco energetického (třeba tyčinku), sednu do auta a jedu domů. Jaká je tvá oblíbená kniha? A zpěvák či zpěvačka? Climbing Free od Lynn Hillové. Zpěvačka Enya. Umíš vařit? Jaké je tvé oblíbené jídlo? Vařím moc ráda, ale jen jednoduché věci, které na přípravu nezaberou moc času. Místo tradičních lezeckých těstovin vařím špaldu, pohanku nebo merlík, třeba s krémem z avokáda, jogurtu a oliv. K tomu si dávám červené víno a sýr.

Mám mnoho různých lezeckých partnerů. Většinou jsou to muži, protože ve Slovinsku jde většina žen raději na stěnu než na skálu. Proto jsem si užívala ve Španělsku, kde jsem lezla s holkami (Mariona Marti, Monica Martinez, Raquel Hernandez, Liv Sansoz...). Ve Slovinsku nejčastěji lezu s Klemenem Bečanem (nechodíme spolu, jak jednou napsali na www.8a.nu). Existuje něco, co ti na lezcích obecně vadí? Nemám ráda ty, kteří jsou hluční, ječí, klejí a kopou, když při lezení spadnou. Máš nějaké motto? Pokud ano, jak zní? Carpe diem, jdi s proudem, důvěřuj životu. Kdybys nelezla, co bys místo toho nejspíš dělala? Určitě nějaký jiný sport. Třeba windsurfing nebo plachtění, protože mám moc ráda moře.

Kdo nebo co tě motivuje k lezení? Tak na to se sebe samotné také ptám. Lezení je prostě úžasné!

Chtěla bys něco vzkázat čtenářům Montany? Užijte si lezení, ať už jste na jakékoli úrovni.

S kým obvykle lezeš? Je pro tebe těžké sehnat lezeckého partnera?

Už jsi někdy navštívila Českou republiku? Znáš nějaké české lezce?

Byla jsem tu jen na pár soutěžích, takže vím jen, jak vypadá izolace a hala. Osobně se znám s Tomášem Mrázkem a Helenou Lipenskou, a samozřejmě jsem slyšela i o Adamovi Ondrovi. Moje masérka, Dáša Brázdová (podle mě ta nejlepší masérka na celém světě), pochází z České republiky. Máš nějaké sponzory? Kdo je to? Nejvíc mě podporuje Slovinská armáda, kde jsem zaměstnaná jako atletka, a hned po ní následuje Five ten, Beal, Petzl a Prana. připravila foto

redakce archiv Martiny Čufar

17

Jak jsem se nezúčastnila RHM Letos se mi opět nepodařilo zúčastnit se RHM (Mezinárodní ženský horolezecký sraz, v letošním roce se konal u nás). Měla jsem na výběr – týden na písku v Ostrově a okolí, ve společnosti příjemných dam z různých koutů světa, nebo měsíc ve Fanských horách, Tadjikistan. Rozhodnutí padlo až v půlce června, zvítězily Fanky. Odjíždíme jen čtyři, já mám přidělenou na lezení Janču z Olomouce. Politika je v tom, že jedna dvojice trekuje a druhá leze nebo naopak, protože bereme lezecký materiál jen pro jednu dvojici (ach, ta nadváha). Na potřebnou aklimatizaci volíme Pik Energie (5.113 m), která je jednou z 10 pětitisícovek této oblasti. Jdeme tam všichni čtyři najednou, neboť lezeckého matroše máme na tento vrchol dostatek. Není to úplně zadarmo. Horní část cesty, která vede po ledovci, je na předních hrotech v tvrdém, štiplavém ledu – nahoru to docela jde, ale dolů už raději slaňujeme. Výška je znát a já jsem moc ráda za volbu svých bot – lehké, pevné a do mixů ideální model Scarpa-Summit. Když si vzpomenu na staré plasťáky, tak mi nohy šlapou téměř samy. Zatímco se klukům podařilo vylézt jižní stěnou na Pik Alaudin (4.142 m) – skalní výstup, 4B, já s Jančou si užíváme nádherný dvoudenní trek k jezeru Kulikalon – údolí plné snad padesáti jezer a drobných jezírek.

Na řadě s lezením jsme konečně my dvě. Počasí je ale jiného názoru. Ačkoliv je oblast Fanských hor vyhlášena malým množstvím srážek, přivezli jsme si s sebou zřejmě deštivé dny z loňského Kavkazu a nezbývá nám, než se spokojit s bouldrováním a půldenními treky. Předposlední červencový den je ale konečně ten „Náš“ a cílem je skalní výstup klas. 4A na již zmíněný Pik Alaudin. Ještě za tmy vyrážíme do Alaudinského sedla (3.730 m), odkud je to už jen kousek dolů k nástupu. Asi málokdo by mi vyvracel můj vztah k odporné „šotolině“, ve které člověk udělá dva kroky nahoru a jeden sjede dolů. Asi jsem to zase doma na ostravských haldách málo trénovala. Úsek ze sedla k výraznému skalnímu pilíři – nástupu – vnímám dost intenzivně, dost negativně. Nákres máme výborný. V kempu Vertical, kde spíme, je přístupná knihovnička plná nákresů, popisů a fotek cest, které jsou v dosahu, čehož s radostí využíváme. Podle našeho nákresu vše sedí. Ze začátku ještě popolézáme společně, ale pak už raději zakládám první štand a přezouváme se do lezeček. První délka přes pilířek, pak rozbité vhloubení, jištění žádné – zase málo tréninku zakládat jištění na ostravských haldách. Konečně místo pro „tutový“ štand. Obtížnost lezení se začíná mírně zvyšovat,

což znamená, že nároky na psychiku konečně klesají. Začíná totiž trochu pevné skály a ubývá suťových polic. Přede mnou je několik krásných ploten, na jejichž konci však opět zoufale hledám místo pro štand na štěrkové polici. Tuším, že nemáme zrovna správný směr. Vpravo. Vlevo. Vpravo. Vlevo. Pohled z kempu, v pozadí Adamtasch – 4.500m a Mirali - 5.170m

Jezero Alaudin

18

Nic není úplně ono. Rozhodujeme se pro „pravý“ směr. Skoba se smyčkou na jednom ze štandů mi naznačuje, že tudy někdo utíkal dolů a pravděpodobně nejsme v „naší“ cestě. Mně se ale tudy slaňovat moc nechce, a tak lezu dál. Lezení začíná být zajímavější a zajímavější – koutová spára, která je vcelku do kopce, občas vylepšená malým převisem; další místy převislá spára, která ve mně vyvolává pocity Ádru; ubíhající ruční koutová spára – tři vydatné délky, s místy minimálně obtížnosti VI. Janča už dopředu nechce, tak jsem si to bez protestů vychutnávala a nádherně si zalezla. Vzpomínky na rozbité police plné volných lokrů pomalu začínají být potlačeny.

můžeme lézt tuto cestu tak dlouho a tak se vydali na záchrannou akci. Vedoucí tábora lezců z Rostova, který pozoroval naše bloudění z doliny dalekohledem, kluky cestou uklidnil, že jestli hledají ty dvě holky, co udělaly ze čtverky na Pik Alaudin osmičku, tak že už jsou na sestupu. Tak mě napadlo, že jsme snad místo účasti na RHM alespoň takto reprezentovaly české ženské lezení a neudělaly mu úplnou ostudu. Lezeckou mozaiku ještě kluci doplnili pěkným dvoudenním výstupem „Přes Sfingu“ na Chapdaru (5.157 m), klasifikace 5A. text foto

Jarmila Cuberková Roman Cuberek Čapdara – 5.157m s Alaudinskými jezery

Bohužel nebo bohudík, dostáváme se do pozornosti několika Rusů, kteří lezou okolo (to je tady ale dneska frmol). Jedna dvojka, která leze v protější stěně, dává pokyn dvěma klukům, kteří jsou nad námi (cestu lezli tam, kde se má a tak nás předběhli), aby nám hodili dolů lano a pomohli nám dostat se zpět do cesty. Zřejmě to vypadalo, že máme problémy, tak nám chtěli pomoct. Bylo nám blbé klukům lano odmítnout, a tak konec poslední délky – asi nejkrásnější – dolézám s horním. Stojíme teď na vrcholku věže zvané Paruz, ze které je to na vršek ještě několik délek dvojkovým a trojkovým lezením. Již jasný a ne těžký směr, ale vzhledem k pokročilé hodině a nemalé únavě se s Jančou domlouváme (ač mne vrchol mrzí), že nám tento vrchol dneska stačí a slaňujeme dolů. Při sestupu nám už přicházejí naproti chlapi, protože jim nebylo jasné, jak

Něco praktického: T příjezd do Fanských hor k jezeru Alaudin z Dušanbe asi 6 hod T pokud člověk nechce hubnout, je lépe všechny potraviny nakoupit v Dušanbe a nespoléhat na nákup v táboře (zde jen chlebové placky a případně nějaká zelenina) T vaření na benzínu (plyn jen obtížně a příliš drahý) T v Tadjikistanu je nutno se registrovat (je možné v kempu Vertikal u Alaudinského jezera) T nutná víza T v Dušanbe nutno vyřídit OVIR – pokud si člověk zajišťuje sám, počítat se 2 až 3 dny T vyžaduje se platba tzv. ekologického poplatku (suma za poplatky na měsíc dělá asi 100 dolarů) T dobrou zkušenost máme s vyřizováním poplatků a zajištěním dopravy přes agenturu Vertikal, která vlastní kemp (zde neskutečně vitální 70letá vedoucí kempu Rufina Grigorjevna Arefjeva) T dolary je možné měnit kdekoliv v Dušanbe T ve Fanských horách je nutností převařovat vodu Účastníci: Jana Zatloukalová, Viktor Vik, Roman Cuberek a Jarmila Cuberková

Tinos Bouldrování uprostřed ledna. Samozřejmě, jde to, proč by ne. A to i u nás, v Bavorsku. Člověk jen nesmí být tak choulostivý. Při minusových teplotách ve stinném lese v Allgäu sice riskujete lehké omrznutí, včetně příznaků ochrnutí prvních článků prstů, ale chcete-li, žádný problém. Osobně v tomto ročním období dávám přednost nějaké lyžařské túře.

20

Tmavě modrá obloha, zářivé sluneční paprsky, velkolepý svět hor, zapotit se při výstupu a při sjezdu si užít prašanu nadýchaného jako cukrová vata. Výskyt omrzlin vyloučen. Při mém povolání fotografa je to tak, že si nemůžu své pracovní místo vždy sám zvolit a vybírat. Na druhou stranu, mám cestování rád, takže když mi Andreas Bindhammer zavolá,

nepotřebuje ani tak dlouho na to, aby mě přesvědčil o kvalitách nové evropské bouldrové oblasti na ostrově Tinos. Řecký středomořský ostrov, tisíce balvanů, ideální oblast pro zimní bouldering. Krátce, božský ráj pro bouldristy. Kromě toho, proč si pracovně nezajet na slunný řecký ostrov...? O několik dní později sedíme – Andreas (Andi) a Christian (Chri) Bindhammer, stejně jako má maličkost – v Airbusu A320 a přelétáme nad velkolepými alpskými panoramaty směr Atény. Jen aby se mi nestýskalo po lyžích! Hlavním objevitelem bouldrových oblastí na ostrově je vedle několika málo Řeků Harry Röker, přítel obou bratrů Bindhammerových. Harry a několik jeho známých navštívili Tinos

minulou zimu a vytvořili první „neřecké“ bouldry. Tento rok pobýval Harry na ostrově sám už dva týdny, aby tuto novou oblast mohl dále prozkoumávat. Naše cesta se stala docela zábavnou. Po dvou hodinách, tedy v poledne: „Touch down“ v Aténách. Nicméně, příjezd se protahuje. Teprve ve čtyři odpoledne opouští trajekt přístav v Rafině. V půl deváté večer připlouváme na Tinos. Po téměř 16 hodinách stojíme na vlastních nohách. Už je tma jako v pytli. Nemáme vůbec ponětí, kdeže se to nacházíme. Přesto nás Harry vítá hned u přístaviště a zbavuje nás tak veškerých pochybností o správnosti našeho počínání. S vysoce zvednutými pažemi a zářící radostí na nás křičí: „Vítejte

v bouldrovém ráji Tinos“. To je přece srandovní. Opustili jsme rodné Alpy, pořád více se vzdalovali od hor, plavili se dobře čtyři hodiny přes Středozemní moře a teď najednou bychom měli být v bouldrovém ráji? Po nějakých balvanech ostatně široko daleko ani stopy. Ale mělo být lépe, mnohem lépe. Další den ráno křižujeme celý ostrov. Od jižního k severnímu pobřeží jen za 25 minut, což při ploše ostrova okolo

200 km2 není zas tak velký problém. Na severní straně jsou shromážděny všechny bouldrové oblasti. Jsme opravdu zvědaví. U Harryho se projevuje euforie, jsme první návštěvníci „jeho“ ostrova. První oblast se nazývá „Livada Beach“. Plocha posetá balvany, přímo u moře. Bizarní tvary, které, jak by se mohlo zdát, sám bůh moře Neptun vyhnal z hlubin Egejského moře na břeh. Jako pohádková krajina. Neskutečná a krásná zároveň.

Kreativity, Christian, 8b Blue Planet, 6a

21

Strandpirat, Andi, 5c

Nemea, Andi, 7c

Po malém zahřívacím kolečku nastává něco vážnějšího. Harry nám ukazuje svůj přepychový boulder, který zvládl loňský rok, zatím pouze ze stoje. „The She“, Fb 8a+. Start ze sedu dosud chybí. Příšerně atletický boulder, s lezením v převisu a závěrečnou kolmou spárou, který požaduje od všech pokusitelů 22

úplně všechno – rozpětí, techniku nohou, dobrou orientaci, mrštnost a maximální sílu. Podmínky jsou téměř ideální. Jen trochu víc větru by přišlo vhod. Pak by byla přilnavost ještě lepší. Chri nalézá geniální řešení pro start ze stoje. Pak už stačí málo a boulder je oběma

bratry Bindhammerovými přelezen. Stále tu ještě ale zůstává nástup ze sedu. Zatímco Christian a já okolo fotíme, zazní náhle šílený křik, který se na jinak poklidném ostrově zarývá až do morku kostí. Foťák mi málem padá z rukou a Christian zavrávorá. „Buď se s jedním z nich něco ulomilo, nebo se podařil start ze sedu.“ Naštěstí to byl ten druhý případ a Harry se radoval. Tímto tedy vznikl prozatím nejtěžší řecký boulder. Hodnocení Fb 8b a název „Kreativity“. Chri a Andi zatím tak úspěšní nebyli, ale ještě není všem dnům konec. Cesta zpět k našemu obydlí proběhla podle očekávání. Jako tehdejší šampión Rallye Walter Röhrl vyrazil Chri s naším „vozítkem“ směr jižní pobřeží. Zatímco on z toho měl opravdovou radost, my ostatní jsme seděli tiše, ani jsme nemukali. Přitom je po cestě mnoho zajímavostí, které by stály za zastavení. Na ostrově Tinos se nachází asi 1.000 kostelů. Když se přepočtou na celkově 10.000 obyvatel, vychází jeden kostel pro deset z nich. To není špatné! Zdejší obyvatelstvo žije z velké části z náboženské

Proti phora, Christian, 5c

turistiky. No, 1.000 kostelů, žádný div. Nebo přece? Každý rok se zde 15. srpna shromáždí desetitisíce věřících, aby uctili svatou Pannu Marii. Nu, každému to své. My se také modlili, ale jinak – abychom ve zdraví dojeli. Chri zajel nový nejlepší čas! Další den začal bouřlivěji než ten předchozí. Částečně proto, že Chri chtěl překonat svůj nejlepší čas, a na druhou stranu proto, že „Aiolos“, bůh větru, podle řecké mytologie zrozen zde na Tinosu, nám chtěl ukázat svou sílu. Chri se rozhodl s bohem větru poměřit sílu našeho vozu a své řidičské schopnosti. Přesto, nebo snad díky tomuto poměřování sil, se nám podařilo bez problému dojet do sektoru „Kakia Skala“. Díky, Chri. To je teda místo! Tady to vypadá, jakoby sám Zeus shodil balvany z oblohy. V okolí leží stovky žulových kulatých balvanů jako by měly ustláno na zelené matraci. Také tady vyvstává otázka, kde začít a kde skončit. První pohyby ostatně patří ocelovému kartáči. Konečně je povrch žulových šutrů osvobozen od lišejníku a prachu, několik důležitých chytů a stu-

pů označeno magnéziem a už vzniká první boulder. Stejně rychle je tento právě očištěný problém všemi přelezen. Takhle jednoduše dnes vznikají „prvovýstupy“. Když si vzpomenu na rozličné prvovýstupy v horách, kolik dní bylo nutné strávit ve stěně...! Snad je „prvovýstup“ také něco tak heroického pro tento módní sport. Možná by se pro bouldering měla změnit terminologie – „prvoprolomení“ nebo „prvopřelez“. Nicméně, žádný den na ostrově nekončil dříve, dokud nebylo plně dokončeno minimálně 10 nových boulderů. To samozřejmě také předpokládá pilné čištění a kreativitu. Člověk tak mohl něco přidat na Harryho rozšiřující se seznam božstev. „Hariolos“ nebo „Boulderolos“ ... Á propos - „kreativita“. Zatímco jsem byl zrovna v letadle směr rodné hory, vybojovali si Chri a Andi druhý a třetí přelez na začátku zmíněného bouldru „Kreativity“. Každý si užíval to své – bratři Bindhammerovi start ze sedu, Harry svůj nový božský status a já v letadle výhled na Alpy a těšení se na příští lyžařskou túru.

Tinos – Informace Tinos je ostrov ve Středozemním (Egejském) moři a patří ke skupině ostrovů Kyklady, východně od Atén. Sousedním ostrovem je Mykonos. Na asi 220 km2 velkém ostrově žije přibližně 10.000 obyvatel. Důležitým hospodářským odvětvím je vedle chovu dobytka náboženská turistika, protože na Tinosu je z celého Řecka nejvíce kostelů zasvěcených Panně Marii. Příjezd Nejrychlejší možností je let přes Atény na vedlejší ostrov Mykonos a odtud za několik minut trajektem na Tinos. Protože na letiště na Mykonos se lítá jen zřídka, letí se zpravidla do Atén. Odtud pak autobusem (3 eura) k aténskému přístavišti Rafina a odtud pak trajektem (18 eur za osobu nebo 60 eur za auto, jedna jízda) na Tinos za čtyři hodiny. V létě je možné využít také rychlejší jízdu (2 hodiny), která ale stojí dvakrát tolik. Autobus z letiště do Rafiny zabere 30 minut. V současné době odjíždí poslední trajekt v 17:30, takže musíte zvolit takový let do Atén, abyste ho ještě stihli. 23

Nemea, Christian, 7c

© www.gebro-verlag.de

24

Nautilus, Harry Röker, 5c

Informace o trajektech najdete na: www.openseas.gr. Půjčení auta Buď si můžete rezervovat vůz ještě na pevnině, nebo až na ostrově Tinos, kde je půjčovné dražší, ovšem zase člověk ušetří za trajekt. Ubytování a stravování Město Tinos, tedy i veškerá ubytování, se nachází na jižní straně ostrova. Nachází se zde řada pensionů, bytů k pronájmu, také kemp. Obchody s potravinami ani pekárny nechybí, stejně tak vinárny, kavárny a restaurace. Organizace Němec Dieter Sperling vede v Tinosu poblíž přístavu „centrum pro alternativní turistiku“. Dieter mluví německy a anglicky a přes něj můžete téměř všechno zorganizovat – jako půjčení auta, ubytování apod. Mimoto má Dieter také „bouldershop“, kde si můžete např. půjčit bouldermatku nebo koupit průvodce „Tinos-Bloc“. Kromě toho Dieter organizuje programy na „rest day“, např. jízdu lodí, výle-

ty za kulturou, kurzy potápění atd. Také u něj můžete využít bezplatný přístup na internet. E-mail: [email protected]. Bouldering Asi 20 km2 rozlehlá oblast se nachází na severovýchodě ostrova a od města Tinos je, podle konkrétního sektoru, autem dosažitelná za 20 až 30 minut. Dosud zde existuje „jen“ 600 boulderů, ale s tím je Tinos už teď jednou z největších boulderových oblastí Evropy. Potenciál pro prvopřelezy je obrovský. Člověk by tedy neměl zapomenout ocelový kartáč na čištění. Skála je z pevné žuly všech možných tvarů a struktur, nabízí všechny myslitelné typy chytů od lišt až k dírkám. Najdete tu malé kameny i větší šutry. Dopadiště je většinou velmi dobré, protože mnoho balvanů se nachází na zelené louce. Přístup trvá od 5 do 20 minut.

tak od Fb 8b jsou v zimě, ale to se mohou ojediněle vyskytnout přeháňky. Průvodce „Tinos-bloc“ od Karstena Oelze a Harryho Rökera vydalo nakladatelství Gebro-Verlag. Objednat jej můžete na www.gebro-verlag.de. Můžete ho ale získat i přímo v Tinosu v „centru pro alternativní turistiku“. Další informace k boulderingu na Tinosu na http://tinos.blocheart.de. text a foto přeložila

Christian Pfanzelt Alena Kopfová

Harry

Nejlepší roční období V zásadě se tady dá bouldrovat celý rok, přičemž v horkých letních měsících asi jen tak pro radost v kombinaci s koupáním. Jinak je lepší doba od podzimu (září až říjen) do jara (březen, duben). Nejlepší podmínky pro těžké bouldery 25

St. Anger – zúročení zimního boulderingu Andreas Bindhammer a nová cesta v Arcu, 22. března 2008 Je to už pět let, co Christian Bindhammer udělal prvovýstup cesty „Zauberfee“ 8c+ a jeho bratr Andreas ji jako první zopakoval. Od té doby se v severoitalské lezecké oblasti Arco spíše nic nového nedělo – tedy, co se alespoň těžkých cest týče. Přestože bratři Bindhammerovi vynaložili loňský rok během svého krátkého pobytu v Arcu velké úsilí, dosud otevřený projekt vpravo od „Zauberfee“ pocházející od Françoise Legranda odolal. Díky svému charakteru vyžadujícímu maximální sílu i vytrvalost – je nutné udělat 28 kroků bez možnosti odpočinku – představovala cesta opravdový test připravenosti obou bratrů. Asi 20 metrů dlouhá cesta začíná posloupností atletických kroků, které jsou dosti natahovací a srovnatelné s klíčovou pasáží cesty za 8b+. Pokračuje se přímo až k extrémně těžce koordinovatelnému skoku (zhruba tak v polovině cesty) do mělké a neviditelné misky, který představuje nejnejistější místo výstupu. Dlouhou dobu se zdálo, že úspěšný skok je po tolika absolvovaných krocích nemožný, protože se musí vyskočit z nestabilní pozice za dva malé chyty, přičemž ten horní bere jen jako bočák. Navíc stupy jsou také nic moc. Pokračuje se zase atletickým lezením jako na začátku cesty, a to až do druhého klíčového místa, které je náročné na techniku nohou a leze se za spoďáky a chyty tlačící do ramen. Po asi 28 krocích cesta končí. Po intenzivním zimním tréninku na boulderech a campusu se Andreas vrátil, aby cestu po dva dny nacvičoval. I přestože byly stupy v klíčové pasáži vlhké, skok se mu zanedlouho podařil a rozfázovanou do několika etap cestu několikrát vylezl. O týden později – o Velikonocích – se Andreas do sektoru San Eremo vrací. Vzhledem k ročnímu období neobvykle nízké teploty přijdou jenom vhod. Skála je mnohem sušší než posledně. Hned napoprvé se mu podařilo cestu nakrokovat. Je tedy možné cestu přelézt! Další den konečně vysvitne slunce. Na víc než 11 °C se ale teplota stejně nevyšplhá. První pokus s jedním odsedem. Při druhém pokusu se podaří skok na poprvé po krátkém odpočinku. Zatím nejlepší pokus! Je to jen otázkou času. Rostoucí chlad si vyžádal delší pauzu na sluníčku. Víc než tři pokusy za den nejsou smysluplné. Takže ještě jednou do toho! První pasáž se daří perfektně. Nohy zůstávají na stupech. Chyt, ze kterého se skáče, tentokrát dobře padne do ruky. Bez otálení přichází skok. Trefa! Ještě se udržet. Koncentrace. Krátce namádžovat… Také poslední kroky se daří. Sice jen tak tak, ale daří. Vítězný křik doprovází zacvaknutí poslední expresky. Gratulace k prvovýstupu „St. Anger“. Kroky vypadaly skutečně obdivuhodně. Proč na sebe prvovýstup této cesty nechal tak dlouho čekat? Čím je „St. Anger“ specifický? Díky. Upřímně řečeno, nikdy bych si nemyslel, že se mi cesta tento rok podaří už čtvrtý den. Když jsme s Christianem vylezli „Zauberfee“, dělaly nám jednotlivé kroky ještě hrozné problémy. Už před skokem jsem byl úplně vyčerpaný. Nedoká-

26

zal jsem si vůbec představit, že vyskočím, natož pak skok kontrolovat a trefit tu misku. Samotný skok se mi minulý rok podařil asi jen v 10 % všech pokusů. A vylézt celou cestu bylo zhola nemožné. Christian se pokusil vymyslet ještě jeden mezikrok, aby tak zkrátil vzdálenost skoku, to ale nic neulehčilo. Já zůstal radši u hrubé síly… V zásadě je to maximální síla, vytrvalost a extrémně těžké kroky, které cestu dělají tak náročnou. Člověk se pohybuje stále v horní oblasti obtížnosti 8b, se dvěma místy, které by mohly z mého pohledu ležet v osmém stupni bouldrové škály. Pro cestu jsi navrhl obtížnost 8c+/9a, tedy jen o něco málo těžší než zmiňovaná „Zauberfee“, která je hodnocena 8c+. Nemyslíš, že by cesta měla být s ohledem na dlouhotrvající marné pokusy rozličných špičkových lezců těžší? Během svých pokusů jsem stále nad obtížností přemýšlel. A myslím si, že pro malé lezce je to za 9a, pro ty vyšší pravděpodobně 8c+… Já osobně – a myslím, že Christian, který cestu minulý rok také intenzivně zkoušel, mi dá za pravdu – vidím cestu spíše za 9a. Zároveň bych si ale dokázal představit, že skok, stejně jako horní část cesty značně zlehkne, pokud měříte o něco víc. Proto to omezení. Ovšem jsem zvědav na další zopakování a na to, kam se můj návrh obtížnosti posune.

Tvé osobní hodnocení zní tedy 9a… Je to nejtěžší cesta v Arcu? Jak vidíš tu obtížnost ve srovnání s „Undergroundem“, který je hodnocen podobně? Myslím, že „Underground“ a „St. Anger“ je nemožné srovnávat. „Underground“ je velmi specifický – dobrá odpočinková místa a extrémně těžké pasáže v mohutné střeše. Těžko se cesta dá srovnávat s nějakou jinou. Proč jsi tento rok byl úspěšný, zatímco loni ne? Co je letos jinak? Nějaká speciální příprava? Od poloviny roku 2007 sestával můj trénink téměř výhradně z boulderingu na skalách a z těžkých projektů. Minulé léto a podzim jsem zopakoval téměř všechny těžké bouldery a traverzy v Allgäu. V zimě jsem hezké dny využíval k bouldrování venku a jinak jsem trénoval na bouldrovce a campusu. A teď, po tak úspěšném začátku skalní sezóny, jaké jsou tvé další cíle? Můžeme očekávat tvou účast na závodech? Hlavně bych chtěl dělat to, co mě baví nejvíc – lézt na skalách. Existuje několik těžších cest, které bych chtěl vyzkoušet. Jak to dopadne, uvidím podle času – ne vždy se může podařit všechno, co bych rád. Ale něco jde vždycky! Co se týče závodů, předsevzal jsem si, že se letos zúčastním všech národních soutěží. Pokusím se kvalifikovat na mistrovství Evropy v Paříži, což by znamenalo účast v nadcházejícím Světovém poháru. Každopádně doufám, že se mi nadále podaří skloubit práci a lezení… ptal se a fotil

Christian Pfanzelt

St. Anger, 8c+/9a, Andi Bindhammer

Chamonix júl 2007 Do Chamonix sme dorazili v zložení G5, Lesko a Labuť. Cez Mer de Glace sme sa presunuli na chatu Leschaux v doline Mer de Leschaux s plánom, ktorý sme museli s G5 zmeniť. Mali sme vyhliadnutú zaujímavú líniu na Grandess Jorasses, ale stena bola obalená snehom a komplet mokrá, takže na lezenie v tejto stene sme museli zabudnúť. Labuť s Leskom sa už v Chamonix rozhodli pre cestu Anouk, 6c, ED-. My sme si na chate vybrali cestu Mon com espagnol (moje španielske srdce), 7a, ED+. Obidve menované cesty vedú na západnú stenu Petit Jorasses majú cca 750 m a ich autor je známy alpský matador M. Piola. Labuť s Leskom zabojovali. Labuť cestu komplet ťahal a vyliezol najčistším možným spôsobom na OS. My sme si s G5 užili silno morálové a ťažké lezenie väčšinou v rajbásových dĺžkach. Odlezy mi niekedy pripomínali Tuláka po Hviezdach alebo Total free jazz na J. Kežmaráku. Klasifikácia jednotlivých dĺžok bola vždy poctivá a ja som si vyliezol svoju asi najťažšiu cestu. Oproti Anoukovi (s M. Blaškom v r. 2005) mi prišla ťažšia, hlavne z psychického hľadiska. Bola vyrovnaná a relatívne pekná. Z 22 dĺžok bolo cca 10 za 6a a viac, ale aj tie 5+ boli husté (od 6a dole boli dĺžky písané za 5+...). Gabovi sa podarilo najťažšiu dĺžku (previsnuté a riadne husté 7a) preliezť AF. Ďalšie dni sme sa venovali opaľovaniu, regenerácii, popíjaniu vínka s neskutočne sympatickou a milou chatárkou Delphine. Užili sme si kopec srandy, pohody a čakania na dobré počasie. To ale dobré nebolo a s G5 sme museli naše ďalšie plány na P. Jorasses zrušiť.

Hlavné poďakovanie patrí chalanom za to, že sme tie akcie spoločne v pohode zvládli. A ešte ľuďom, ktorí nám držali doma palce. Resumé: Petit Jorasses, Anouk, ED-, 6c, OS, 750 m, 22 dĺžok, Labuť s Leskom Petit Jorasses, Mon com espagnol, ED+, 7a, AF, 750 m, 22 dĺžok, Vilis s G5

Moji alpskí spolulezci: Gabo „G5“ Čmárik (HK James Trenčín) Jano „Šofo“ Šofránko (HK Manín Považská Bystrica) Martin „Maroš“ Blaško (Pro Šport Team)

text

Viliam „Vilis“ Šujan

foto

archiv autora

(HK James Trenčín, Pro Šport Team)

27

portrét

Libor Hroza – rychlost se dá měřit Libora jsem poprvé potkal vloni na Rockmasteru. Ty závody, to byla jedna velká show. Představte si lezce, kteří doslova běží po stěně vzhůru. Běží tak, že každý potřebuje dva jističe. Jeden odebírá lano, druhý jistí. V Arcu mají závodníci speciální úvazky, takže jsou přivázáni na lano zezadu. Při spouštění z topu mi potom připadali všichni takoví jakoby komicky bezbranní. Řekl bych, že první sporty vycházely z přirozeného pohybu. A čím dál později jsou na tělo kladeny specifické požadavky. Ono už lezení je specifické. A tohle? Napadá mě slovo samoúčel… Jenže, který sport není samoúčelný? A tohle vážení, tohle je hlavně parádní show! Rychlá, přehledná a dech beroucí. A protože snad není v naší zemi povolanějšího experta na rychlolezení, než je Libor Hroza, přinášíme vám následující rozhovor…

skatingu. Řekl bych, že rychlost je divácky nejsnazší k orientaci, boudering je přece jen nepřehledný. Já jsem chtěl napsat o rychlolezení do Montany i proto, že si myslím, že jde o věci spojené s nápodobou a vnímáním. Možná bude za deset let rychlolezení nejpopulárnější formou lezení, možná se tak nestane nikdy. To teď ale nemůžeme říct. Problém je, že lezení na obtížnost je pro laika vždycky nudné. Rychlost se dá změřit. V Asii je lezení na rychlost dost populární sport. Tam chápou, že rychlost má největší šanci na olympiádu. Jak se připravuješ na těch svých šestnáctkrát deset sekund slávy? Tohle je úplně jiná forma lezení, než je lezení na obtížnost. Tady se zadýcháš. Nestihne ti „natýct“, ale zatížíš celý tělo. Vycházím z pauz a počtu opakování, stejně jako v posilovně. Nemůžeš začít s rychlolezením bez toho, že bys neměl nějaký lezecký základ. Techniku a tak… Občas jezdíme se známými do Lipska. Dobrá stěna, kamarádské zázemí… Co vylezeš na skalách? Pro rychlolezení musíš lézt minimálně osm na jistotu. Já už několik let nelezu na obtížnost, ale nic

Ty a lezení. Jak to začalo? Přes tátu. Ten leze už od střední školy. První začala lézt ségra, já jsem pořád hrál volejbal. No, asi od deseti, v době, kdy ségra už vyhrávala nějaký ty okresní poháry, jsem začal lézt, tehdy jsem dělal volejbal i lezení. Mě samotné lezení až tak nezajímalo. Prostě jsem lezl na laně, houpal se… asi v patnácti jsem byl několikrát na českém poháru, dvakrát jsem jel do Raveny na neoficiální mistrovství Evropy. Tam se lezou rychlost, bouldery, obtížnost a pak se z toho dělá průměr. Tehdy jsem čichnul k té rychlosti. A začal jí trénovat. Ukázalo se, že jsem silový výbušný typ, že na to prostě mám vlohy. Tak tomu vlastně bylo od malička. Takže ty ses dal na ten směr lezení, na který jsi měl nejlepší vlohy… Jasně, je blbost se hnát za něčím, kde můžu být maximálně nadprůměr, ale nikdy nebudu špička. Já to dělám kvůli závodění, to mě baví. A proto nemá cenu dělat něco, kde bych byl při stejném tréninku vždy za těmi, kteří mají lepší dispozice. Rychlolezení je takový zvláštní druh lezení… obtížnost, to je klasika, bouldery, to je show, přijde mi, že lezení na rychlost je taková trošku Popelka… Něco takového trochu umělého. Kolik je u nás rychlolezeckých závodů? Tak dva, tři. Tady se hodně vychází ze skal, z tradice. Lezení se ale dnes dostalo do fáze, že vůbec žádné skály nepotřebuješ. Jenom umělou stěnu a trénovat můžeš v posilovně, běhat v parku. Já když jdu do skal, tak je mi tam fajn, pohoda, lezeme, bavíme se u toho, prostě si to užíváme. Ale to je něco úplně jiného než závody. A to je taky důvod, proč lidé u nás moc nejezdí na závody. Když se soustředíš na závodní lezení, nemůžeš si říct: „Je pěkně, jedu do skal.“ Bouldering je populární, protože se to pořadatelé snaží dostat někam k snowboardu nebo

28

jsem neztratil. Možná malinko techniku, ale zase jsem získal hodně síly. Přelezu to, co jsem přelezl vždycky tak 9/9+. Předloni jsem vylezl jedno krátké silové 8b - Mike Jordan. Ale ještě k tomu tréninku. Postavíš si cesty, které se snažíš lézt co nejrychleji. Cesty si měníš, aby ses naučil koordinaci. … a to jsou jak těžký cesty? Tak 7/7+, jak kdy a jak kde. Chyty můžou být celkem malý, ale ta cesta prostě musí vycházet. Musí být čitelná, technicky relativně jednoduchá. Když totiž do takový cesty vběhneš a uděláš chybu, už obvykle nemáš čas ji napravit. Jaký cesty ti nejvíc vyhovují? Spíš technicky lehčí, silové, klidně i převislé. Během závodů se s každým dalším přelezem zlepšuji. Snad víc, než jiní. Potom ale hraje velkou roli rozloslování. Ano, taky jsem už na to párkrát doplatil. Čím lepší máš první čas, o to horšího máš soupeře. Vždy šestnáct lidí postupuje do finále. Pak startuje první s šestnáctým a tak dál… V Arcu jsme se bavili o Číně… V Číně je rychlolezení populární. Kamery, které jedou nahoru s lezcem, show, světla. Navíc, má-li být lezení jednou olympijský sport, bude to lezení na rychlost a obtížnost. Obtížnost tam tlačí lezecká federace, jenže olympijský výbor řekne: „Co je to obtížnost, jak ji máme změřit?“ Myslíš, že tenhle druh lezení je budoucnost? Pro širokou veřejnost určitě. Jako závodní sport, nebudeš to přece dělat za jiným účelem než kvůli závodění, vypadal bys pak trochu jako magor co běhá nahoru a dolů. Ale ten pocit z rychlosti a pohybu, když běžíš nahoru, je taky super. Jak je to s tou snahou standardizovat vám závodní cestu? Jasně, budou se dělat rekordy, ale bude to ještě méně lezení, když si potom tu jednu jedinou cestu, nebo spíš trať, bude moc každý postavit a nacvičit? Nesevře se to všechno ještě víc? Je to stejný jako třeba s během. Pak to ztratí ještě víc spojení s horolezectvím. A ty bys byl pro? Ano. No, má to logiku. Na druhou stranu, proč to třeba alespoň jednou za rok nezměnit? Co když ti vymyslí trať, která ti nesedne? Rozmanitost by byla spravedlivější. Ale oni se snaží, aby ta cesta byla co nejvíc fér. Začali s tím na MS v Mnichově. Prostě hledají. Snaží se tak, aby nebyl nikdo poškozen. Na MS v Aville byla cesta postavená tak, že jsi buď mohl přešahávat, nebo brát všechny chyty. Vyhrál Číňan, co měl asi 155 cm. Pravda ale je, že pak už to bude jenom o tý dřině. Už by tam nehrála takovou roli koordinace.

A co až tu cestu určí? Bude tu v republice vůbec nějaká stěna, kde tu cestu půjde postavit? Tak to nevím. Každopádně srovnávané závody na rychlost (Mistrovství světa plus mistrovství jednotlivých kontinentů) se potom budou muset pořádat na této cestě. V Číně je takových závodů snad už šest. Dnes závodí první generace lezců, která vyrostla na umělých stěnách. Je velkou otázkou, jestli se, s ohledem na to, jaký je v lezení vývoj, najde někdy někdo jako Tomáš Mrázek, kdo si, řekněme v patnácti, řekne, že bude chtít být mistrem světa a stane se jím. Prostě už bude pozdě, tak jako třeba na gymnastiku. V tomto mi to rychlolezení přijde „spravedlivější“, dá-li se to tak říct. Můžeš hrát volejbal, běhat na lyžích a jednou se dát na rychlolezení. Prostě mi přijde hezký, že můžeš začít relativně pozdě. V době, kdy máš víc vlastního rozumu… Já závodím, protože mě to baví. „Klasičtí“ lezci jsou spíš pohodáři, ale to ke sportu až úplně nepatří. Myslím tím chlast a trávu a víc kecání než tréninku. (úsměv) Lezeš ještě na obtížnost? Mé jediné lezení na obtížnost je když si pomalu lezu cestu, kterou si nacvakávám na trénink. Mám kamaráda, který skončil na mistrovství republiky někde mezi desátým a dvanáctým místem a já vím, že ho bez obtížnostního tréninku předlezu. Takže ta úroveň českého lezení na obtížnost je taková všelijaká. Kam až je možný se zlepšit? Obtížnostní lezení má vlastně nekonečnou sumu grifů, spoustu technických možností. Jak je to s rychlolezením? Vždycky můžeš zlepšovat techniku a koordinaci. Hlavně tu koordinaci. Můžeš být výbušnej, rychlej, hbitej, nebo to postavit na síle. Sílu ale můžeš trénovat jenom do nějaké hranice, pak už je to problematický až zbytečný. Chceš-li se zlepšovat dál musíš se pustit do techniky a koordinace. Kolik tréninkových hodin týdně máš? Trénuji pětkrát až šestkrát týdně. Dvě hodiny na stěně rychlost, do toho bouldering, plavání, posilování, běhání. Lezení se snažím stihnout, než začnou přicházet lidi. Dokud tam nikdo není, nebo je poloprázdno. Jak poznáš, že se zlepšuješ? Mám časomíru. Ale pak si za tři měsíce přeskládáš cestu… To kvůli zlepšení koordinace a zábavnějšímu zas „novýmu“ tréninku. V rychlosti jde hodně o start, že? No, první pohyb je asi nejtěžší. Když už pak máš rychlost, je to snazší. Hodiny a hodiny tréninku zhuštěné do deseti sekund…co tě pak mrzí nejvíc, když se nezadaří? No, já musím vylepšit hlavně kvalifikaci. Postupuji třeba ze sedmého místa, takže potom lezu s někým skoro stejně dobrým. Porazím ho a pak lezu s prvním. Musím lézt na max, skončím kousek za ním a vypadnu. A pak se podívám, že kdybych lezl s kýmkoliv jiným, mám čas na postup.

Dá se uvažovat nad taktikou? Taktika? Lézt pokaždé co nejlíp. (úsměv) Důležitá je taky prohlídka trati. Musíš mít vše dobře naplánováno. Stíháš se při závodění periferně dívat na toho druhého? Ne. Někdy něco zahlédneš, spíš ale třeba když spadne, to podle toho, jak se posune lano, ale to je asi tak všechno. Na co myslíš během těch pár sekund? Na to, kde jsem a co mám dělat dál. Jdeš podle plánu, který sis předtím v hlavě udělal. Kolik je pohárových závodů? Sedm plus Mistrovství světa (lichý rok) nebo Evropy (sudý rok). Co říkáš na úroveň domácích závodů? Chybí jim úroveň. Podívej, já byl pozvaný na závody v olympijském šplhu. Druh pohybu je to podobný a poté, co jsem to párkrát zkusil, mám asi pátý nejlepší čas v republice. Takový okrajový sport. Jasně, kdysi jsme z toho měli olympijskou medaili, ale dnes je to sport pro pár fandů. Nesrovnatelný s lezením. A ty závody měly mnohem lepší úroveň. Ne co do počtu závodníků, ale co do úrovně, atmosféry. Mistrovství republiky? Tak hymna, vlajka, poháry za první až třetí místo… a tam nejsou žádní velcí sponzoři. To není jen o penězích. Ty děláš školu, viď? A co vlastně studuješ? Marketingovou komunikaci a veřejný vztahy. Dá se to stíhat? Dá. Ještě vloni jsem si říkal, že bych mohl začít pořádně trénovat. Ale, bohužel, před posledním svěťákem v Číně jsem si natrhnul vazy v kotníku, pak jsem chytnul nějaký nemoci, který se pořád vlečou. Měl jsem pětkrát antibiotika, brali mi krev na imunitu… teď už jsem snad konečně zas dobrej! Co bys řekl někomu, koho zaujalo rychlolezení? Je to jako v jakýmkoliv sportu. Vše je hlavně o tréninku. Tak, a nezbývá než popřát, abys byl rychlejší než všichni… Dík. za Montanu se ptal foto

Tomáš Roubal archiv L.H.

Libor Hroza Věk: 21 Lezecké úspěchy: MSJ Edinburgh 2004 – 3. místo SP Chamonix 2006 – 5. místo Rockmaster 2006 – 4. místo Master China 2007 – 1. místo Mike Jordan Corto

- 8b - 8a

Záliby:

volno trávím s přítelkyní Bárou, kamarádi, skály, plavání, kolo Zlozvyky: Barča říká: náladovej mrzout :-) Sponzoři: AlpinePRO, Garra, Yate, Petzl

29

Adršpašská „Svatá trojice“ Všechny tři skály patří mezi obrovské dominanty celé oblasti a jsou vlastně ikonami Adršpašských skal. Fyzická náročnost těchto cest není až tak vysoká, i když k udané obtížnosti mám své osobní výhrady. Co je ovšem pro všechny tři cesty společné, je jejich psychická náročnost. To by si měl uvědomit každý, kdo si zvolí za svůj cíl právě jednu z těchto krásných cest.

Starosta – Stará cesta VIIa (VIIc – bez stavění) Jednou jsme v Adršpachu opět stáli pod Údolní spárou na Tři Obry. Byl jsem rozhodnut, že to vylezu, ale jak jsem tam tak stál, tak jsem tomu čím dál méně věřil. Nakonec jsem tomu nevěřil vůbec a bylo na čase jít někam jinam. Přišli jsme ke Starostovi, který byl už v obležení, ale čtveřice lidí dolézala na vrchol, takže jsem se pustili do Staré cesty. Už samotný nástup cesty méně zkušené lezce prověří, zda se opravdu chtějí dostat na vrchol. První 3 metry jsou spáro-komínkem na klíč, pak se komín rozšíří. Ne nadarmo jsem často viděl u nástupu opřenou tlustou větev. Je dlouhý asi 12 metrů a jen stěží je možné najít místo pro jištění, proto již tady dochází k prvním rozhodnutím, zda postupovat dál. Po výlezu z komínu se dostanete na plato, kde je první slaňák. Pro postup dál je nutné překonat opravdu dost nepříjemný pře-

Všichni tři

Starostová, já a Šnek

Starosta, neznámí lezci

krok. Přepadává se z dobrého místa do kolmé stěny, kde je velmi oblá římsička. Už samotné rozhodnutí, zda přepadnout napřed rukama, nebo nohou, když koukáte do hlubokého komína, moc nepřidá. Celý přepad a výlez ke druhému slaňáku je možné zvládnout čistě, ale přibližně pouze 1 z 50 prvolezců to opravdu tak udělá. Od 2. slaňáku se dostanete, po průlezu úzkým komínkem, na plošinu v polovině skály. Čeká vás pár metrů rajbáskových kroků v mělkých miskách, cvakáte kruh a traverzujete asi 5 metrů horizontálně ke druhému kruhu cesty. Tento traverz je jednoznačně horší pro druholezce, protože nejhorší kroky jsou metr po odcvaknutí prvního kruhu, tudíž hrozí moc pěkné kyvadlo.

30

Od druhého kruhu se již uhání ke třetímu kruhu a od něj buď přímo vzhůru, nebo lehce šikmo doprava po výlezových boulích až na vrchol.

Starostová – Stará cesta VIIa Kdo z lezců, kteří prochází Adršpašskými skalami, by nechtěl stát na vrcholu tak nádherné věže, jako je Starostová. To, co dělá skálu tak výjimečnou, je právě její „hlava“, kterou každý už z dálky pozná. Do cesty se nastupuje z místa, které si oblíbili turisté jako zákoutí, kde mohou uvolnit všechny své emoce společně s tělesnými tekutinami, po tolik náročné prohlídce místních skal. Možná také proto se každý z lezců snaží z tohoto místa odlepit co nejdřív a širokým komínem se

ádr Štěpánská koruna, já a Šnek

na balkón, kde je natlučen slaňák. Rázem jste v polovině stěny a máte pocit, že nebude trvat dlouho a budete na vrcholu. Z balkónu se ovšem musí slézt žábovou spárou asi 6 m na hranu a opět horizontálně traverzovat přes dva kruhy ve stěně až k další hraně. Od druhého kruhu cesty ke třetímu se leze po hraně a vzdálenost mezi těmito body je asi 15 m. Byť se tato vzdálenost dá dojistit smycemi, znám pár lezců, kteří se z tohoto místa vraceli a jejich nalomená psychika je nepustila dál. Od třetího kruhu se leze podél hrany přes čtvrtý kruh cesty až pod samotnou „korunu“. To je opět neuvěřitelný přírodní útvar. Z turistické cesty to není až tak vidět, ale na „koruně“ jsou kyzovité útvary, podobné mnohaletému paroží statných jelenů. Zde je nutné se rozumně pohybovat, aby nedošlo k ulomení kyzů a vychutnat si tak zvláštní lezení v tak nádherném exponovaném místě. Z vrcholu věže se otevírá překrásný pohled na široké okolí mísící se se zážitky z právě vylezené cesty. text foto

David Goll Bubka

Štěpánská koruna, já a Šnek

dostat přes průlez oknem k příčnému vnitřnímu komínu. V něm je nutné traverzovat šikmo doleva k prvnímu kruhu cesty, následuje překrok do široké spáry, kde mnoho lezců odevzdá větší či menší množství svých krevních vzorků. Na konci Starostová, já a Šnek

této „rachtací“ spáry je další kruh a pokračuje se širokým komínem, přibližně 20 m dlouhým, po kterém následuje překrok na předvrcholové plato, kde je jisticí bod. Zde se otevírá přímý pohled na závěrečnou spáru, která se zařezává do hlavy Starostové. Je nutné přepadnout a vylézt přímo pod hlavu, kde je poslední kruh cesty. Závěrečná spárka je mírně převislá a v dolních partiích dost použitá, proto i zde je nutné ještě zabojovat a přes pár kroků ve spáře na žábu se dostat do již výlezových partií, kde už víte, že budete patřit mezi další, kterým se podařilo dosáhnout vrcholu. Jistě mi nepřísluší hodnotit obtížnost, ovšem své osobní hodnocení si neodpustím. VIIa to z mého pohledu není a hodnotil bych tuto cestu jako VIIb-c.

Štěpánská koruna – Údolní hrana VIIb Tato cesta patří mezi jednu z nejdelších v Adršpachu a lezec zde zažije krásné vzdušné stěnové lezení. Celá cesta začíná traverzem z terasy

31

w w w . m o n t a n a . c z / p r e d p l a t n e

horolezci – manažeři …dnešní hemžení se do historie možná jednou zapíše jako éra hranolek a manažerů, protože hranolky a manažery různého typu dnes najdete téměř všude…

A tehdy už jsem asi začal ředitelovat, protože jsem se učil samostatnosti. Sourozenci? Bratr už 15 let v Americe, sestra učí.

Jméno: Roman Kamler

Odkud pocházíš? Narodil jsem se v Žulové u Jeseníku, v 8 letech jsme se přestěhovali do Šumperka.

Věk: 45 Zaměstnání-pozice: majitel a ředitel firmy TILAK a.s.

Jaké sporty jsi dělal v mládí? Vždycky jsem byl levej na kolektivní sporty. Nemám rád fotbal, hokej se mi líbí. Dělal jsem gymnastiku, šermoval jsem, ale pak přišlo lezení a u toho jsem zůstal. Na škole jsem jezdil divokou vodu, to se mi tady dost líbilo.

Kousek od vrcholu východní stěny Watzmanna – po třech dnech lezení

Cos vystudoval? Přírodní vědy - analytickou chemii v Olomouci. Od 7. třídy jsem věděl, že budu chemik, ale pak jsem začal lézt... Školu jsem dělal 7 let, měl jsem sportovní individuál, i státnice jsem si rozložil, abych se mohl zúčastnit expedice do Ameriky s reprezentací. Po škole jsi začal pracovat? Ne, já jsem do práce v životě nechodil. Nestihl jsem to. Hned po škole jsem založil firmu, bylo to 1.1.1986. Na vyhlášku národního výboru. Na okrese jsem dostal licenci č. 33.

Poprvé, když jsem se měl potkat s Romanem, dost jsem se bál, protože ho předcházela pověst vznětlivého cholerika, nebezpečného jako TNT. Časem jsem zjistil, že je to jen slupka, pod kterou se skrývá muž neobyčejných schopností a měkkého srdce… Lezecké CV (doslovně tak, jak mi Roman řekl): Lezu nejvíc na písku, v Ádru, v Německu. Skalky po celé Evropě. Francie, Itálie, Korsika, Švýcarsko, Rakousko, Polsko. Alpy a Dolomity v létě i zimě (před dvěma lety Watzmann o Vánocích za 4 dny, teď o Vánocích Palavicinni…). Spousta skalních oblastí USA, Yosemite samozřejmě. Větší hory – Ak Su, Chan Tengri, Denali, Kusum Kanguru, Huascaran, Pumori, Gonga Shan, Špicberky v létě i v zimě, Patagonie a Ohňová země. Lezecké a survival akce v zimě na severu Norska, prvovýstupy ledopádů Molisfossen a Imofossen. Před dvaceti lety jsem na písku vylezl Xa, teď se s vytřeštěnejma očima motám do VIIIb-c. Devítka, když se moc zadaří… Jsi muž, nebo žena? Určitě muž, ale jsem panna... Jaké jsi měl dětství? Vedli tě rodiče k tomu, že budeš jednou ředitel? Dětství jsem měl v pohodě, rodiče mě vedli ke sportu. S tátou jsem jezdil na běžkách, pak jsem začal ve druhém ročníku na gymnáziu lézt.

32

Využiješ znalosti z chemie ve své práci? Mnohokrát se mi to hodilo, když se ze mě někdo snažil dělat vola třeba se složením materiálu. Pro mě je jednoduché zjistit, z čeho je bunda udělaná, jaká je membrána. Je to jednoduchý test. Hodíš vzorek na kamna a jímáš plyn... Jak jsi rozjel tak velkou firmu? No, proti té „velikosti“ bych se trošku ohradil… Na začátku jsem si půjčil od mámy kufříkový šicí stroj, koupil v obchodě Hedva 10 m uniky a ušil první spací pytel podle návodu z časopisu Vlasta. Za utržené peníze jsem ušil dva a tak to šlo dál. Pak jsem vymyslel vlastní střih. Osobně jsem ušil možná tisíc spacáků. Začínal jsem doma, pak jsem si pronajal místnost v Sobotíně. Když jsem se odtud stěhoval do většího, přijel pro mě táta s vozíkem. Naložili jsme šicí stoj, pár rolí látky a střihací stůl a táta mi řekl – zapamatuj si tuhle chvíli, to je celá tvoje firma… Dnes bych potřeboval vlak…

Jak jsi začal šít z Gore-texu? Kamarád mi přivezl reklamní letáček na GORE-TEX z nějakých cyklistických závodů. Napsal jsem na adresu z letáku dopis, že chci z toho materiálu šít. Pozvali mě na jednání do Mnichova. Tak jsem si od táty půjčil kufřík a škodovku a vyrazil jsem. Před Mnichovem jsem přespal v lese, ráno si tam oblékl sako, vzal kufřík, ve kterém jsem neměl ani propisku, a šel jednat… Ale oni se zajímali o nové trhy a přijeli se sem i podívat. To bylo na podzim 1992. Na jaře 1993 jsem získal licenci na GORE-TEX a po 3 letech i na Windstopper. Dalším přelomem bylo, když nám povolili exportovat. A když zjistili, že vyrábíme opravdu velmi kvalitní věci, založili jsme dohromady vývojové centrum. Zkoušíme materiály a technologie, které teprve přijdou na trh. A jak to bylo s názvem? Začínal jsem jako firma Kemrlich, to byla moje přezdívka. Později byl název změněn na KAMMsport, který již vystihoval moje zaměření na horské sporty. V roce 2000, během transformace na akciovou společnost, jsem nad názvem hodně přemýšlel. Napadl mě Tilak, a tak jsem o významu toho slova chtěl zjistit co nejvíc. Nakonec jsem skončil až na Orientálním ústavu Akademie věd ČR. Tilak je slovo staré 3,5 tisíce let. V sanskrtu znamená piha, skvrna. Bývalo to kastovní znamení, později ale získalo duchovní význam. Je symbolem třetího oka boha Šivy. Když máš tilak na čele, jsi pod ochranou boha Šivy. Mou filozofií je, že když máš na sobě náš Tilak, jako bychom převzali část odpovědnosti za to, že budeš v bezpečí. Logo by mělo evokovat linii starého indického písma a tečka nad i je otisk palce. Jaký jsi šéf? Nejsem zlý, i když někdy to tak může někomu připadat. Nikdy jsem nikoho nevyhodil a s každým se snažil domluvit. Až jsem byl překvapený, že se to nakonec může obrátit proti mně. Velmi často je totiž dobrá vůle považována za slabost. Dnes už se s tím tak nemažu. Odkud čerpáš inspiraci? Vždycky mám nějakou představu, vidím ji před očima, a tu se pak snažím realizovat. Funkčnost vychází z používání na horách a design z mnoha návrhů, které se upravují a pozměňují. Na jedné bundě se pracuje třeba 7 měsíců Podnikatelské začátky, rok 1990

a pak se to ještě musí dotáhnout, aby byla sériově vyrobitelná.

Asi 120m led v Imofossen

Jsi workoholik? Ze začátku jsem třeba týden šil a pak strávil týden na skalách. Po pádu opony přišlo období podnikatelské, kdy jsem během třeba 30 dnů neměl ani jedno odpoledne volno. Teď se to nějak ustálilo. Jsem denně 10 hodin v práci, ale víkendy světím a udělám si čas i na větší lezeckou akci. Zdají se ti sny? Zdají, ale ne o práci. Artensonraju v Peru

Oblíbené jídlo? Lasagne a italská kuchyně vůbec. Když se povede, tak kus krávy. A pití? Červené víno, pivo, slivovice. Ale zdaleka nejvíc piju zelený jasmínový čaj, lehce oslazený. Věříš? Jsem věřící, věřím v nějakou sílu, která nás ovlivňuje. A je mi jedno, jestli se jmenuje Bůh, Buddha nebo Manitou… Čeho se bojíš? Ničeho. Kačenka: Bojí se pavouků! S kým rád lezeš? S kamarády. Musí to být lidi, které znám a důvěřuju jim. Už mi zdaleka nejde jen o číslo obtížnosti, ale o to kde a s kým.

Vrchol Perrientoppenu 1997

Jaké jsou tvé koníčky? Ještě pořád mi největší radost přináší lezení. Mám rád divokou vodu a kolo. A taky relativně často střídám auta. Kupuju si ojetiny a střídám modely, značky. Prý hezky zpíváš? Od mala až do maturity jsem zpíval ve sboru a jsem mu vděčný, že jsem tam přečkal ty oslí léta. Měli jsme zkoušky dvakrát týdně, spoustu koncertů, a já jsem neměl vůbec čas chytit se nějaké party nebo něco podobného. Nejdřív jsem zpíval první alt druhý hlas a pak se mi něco stalo v krku a byl jsem druhý alt čtvrtý hlas. Čím sis získal svou ženu? Osobním šarmem, před 20 lety jsem byl přece mladý a krásný.

Devils Tower , USA

Jitko, mnoho lidí si představuje ženu manažera jako ženu v domácnosti, která se stará jen o jídelníček, děti a zahradu... Je to tak? Typická žena v domácnosti nejsem. V Tilaku jsem se pasovala do role vedoucího provozu, ale po práci mám samozřejmě na starosti do-

mácnost, zahradu i jídelníček. Roman moc rád jí, ale odmítá vařit. Jaký je Roman, když přijde z práce? Přichází domů opravdu unavený, už toho moc nestihne. Někdy pracuje u počítače nebo se dívá na auta. R: Ale s Kačenkou dvakrát třikrát do týdne zajdu na stěnu. A o víkendech jezdím na hory. Je doma pořádný? Jak se to vezme, někdy trvá na maličkostech a jindy chodí kolem neuklizených věcí dlouhou dobu a vůbec mu to nevadí... Když slíbí, že přidělá poličku, udělá to? To je trošku problém, to řešíme na pětiletky, ale přidělá ji. Pamatuje si důležitá výročí? Nosí kytky? Už si je pamatuje, nosí mi krásné kytky. Už jsem ho to naučila. Čím ti udělá největší radost? Když se sbalíme a jedeme někam dohromady celá rodina. Jak trávíte společné volno? Dřív jsme jezdili do Ádru, já jsem nelezla, ale jezdila tam s ním. A teď spolu chodíme na kursy do tanečních. Co se ti na něm nejvíc líbí? Vytrvalost, že si jde za svým cílem. Kačenko, jaký je táta, kdy si ho nejvíc užiješ? Nejvíc na dovolené, ale chodíme spolu i na stěnu a taky mě vozí o víkendech na závody s koněm. Jsem ráda že nemám takového tatínka, který jen sedí v teplákách s pivem před televizí, takového bych nechtěla. V čem se tátovi podobáš? Všichni říkají, že v obličeji. Povahou se mu víc podobá Karolína, ta by mohla taky hned ředitelovat. ptal se

Janek Bednařík

33

horolezecké příběhy na pokračování

Bytosti v mém srdci aneb O horolezcích, když zrovna nelezou Ke stému výročí založení Lezeckého kroužku Prachov 1907 – 2007

14.

Jen tři svíčky

Vlastně jsme s bratrem toužebně odpočítávali každou hodinu, co hodinu, každou minutu, každý okamžik do odjezdu vlaku z Primorska, který ukončí tenhle vypečený výlet. Všechno, ale snad doopravdy všechno, nám na něm nevyšlo, všechno se nějakým způsobem zvrtlo nebo alespoň nepodařilo. Jsou události, před kterými člověk neunikne. Nevěřím ale na osud. Doufám, že svými skutky je možné pozměnit chod událostí a ovlivnit přinejmenším jejich důsledky. Každý jsme dennodenně součástí takových skutků, takových událostí i jejich důsledků. Podle závažnosti si je uvědomujeme více nebo méně, ale rozhodující jsou naše činy a jim předcházející myšlenky. A ty společně řídí náš život. Začalo to hned druhý nebo třetí den po příjezdu do Bulharska. Brácha se pohádal se svou holkou

konec. Hned další den nám jedna kráva s něžnýma očima utrhla několik lanek u stanu i s poutky, takže po nich zbyly v plátěné stěně otvory jak po minometných nábojích. Vzhledem k tomu, že každou noc jsme vydatně mokli, pravidelný příval vody do našeho plátěného obydlí nám na náladě nepřidával. Přes den to nebylo lepší. Mokro jako v prádelně a cáry mraků hnané větrem se valily po horách jak chomáče vaty. Tenkrát se jezdilo do bulharských hor lézt. Pirinský mramor je kamenné srdce stižené tisíci infarkty. Nedá se tam věřit lidem – řeknou jo a zavrtí hlavou, řeknou ne a přikývnou. Nedá se tam věřit ani skalám – na co sáhnete nebo šlápnete, to se ulomí. Tady by asi žádný Michelangelo nevyrostl. Ať by tesal, jak by chtěl, žádného Davida by nevytesal. Vždycky by mu z toho šutru vyšla hromada puzzle. Co dělat na horách, když je hnusně a lézt se nedá? Chodit

a skupina se rázem rozdělila na dvě části. Další den jsme už sami dva putovali pirinskými horami a já byl rád, že nás ty dvě husičky a dvoumetrový prototyp samce s mozkem kaloně už nebudou dál obšťastňovat. Bráchu jsem obdivoval, bylo jasné, že je po známosti, ale nesl to statečně. Útrapám však neměl být

a chodit a zase chodit. Vařit a hrát karty ve stanu a hlavně se nenudit. Vyšlápli jsme si na Vichren a cestou dolů si v dešti četli nápisy z bílých kamenů na úbočí hory. Některé byly i přes dva metry vysoké. Většinou místa původu svých autorů z celé Evropy. I od nás z Čech – Olomouc, Praha, Liberec… Čekáme na slunce

34

den, čekáme dva, čekáme tři. Brácha není žádný lezecký srdcař, po třech dnech v promáčeném stanu se mezi srdcaře přestávám počítat i já. Balíme náš „prostřílený“ a notně promáčený stan i zbytek věcí a utíkáme se ohřát někam na jih. Melnik je oblast zemních pyramid a dobrého vína u řeckých hranic. A prší tady snad jen na Vánoce. Je to docela prudérní vesnice. Hned na začátku je obrovská cedule se siluetou panáčka v tílku a v kraťasech a panenky v podprsence a v minisukni a obě postavičky jsou červeně přeškrtnuté. Takže i v tom největším vedru se do vesnice musíte vypravit řádně přioděni. O co tužší mravy vládnou ve vesnici, tím větší anarchie panuje v ghettu pro turisty za vesnicí. U říčky se dá stanovat a především díky tehdejším východoněmeckým turistům se celé ležení změnilo ve velký nudistický sektor. Usušili jsme si zde své poněkud promáčené svršky i náladu, prohlédli si nedaleký pravoslavný klášter, nakoupili víno a pomalu plánovali cestu k moři. Pomalu se šouráme rozpálenými uličkami městečka v předpisovém oblečení a tu nás napadlo, že jsme ještě nezavítali do místního kostelíka, který jsme zrovna míjeli. Na schodech z rozpukaného pirinského mramoru zrovna postával pop a něco vysvětloval dvěma ženám oblečeným do černého. Po zkušenostech s místními zákazy se bratr popa raději tak nějak slovansky zeptal, zda můžeme vkročit beztrestně do chrámu. Pop si nás přeměřil poměrně vlídným pohledem a odvětil: „Bog tolko odín!“ a zavrtěl hlavou, což pro nás zkušené cestovatele po Bulharsku bylo jasným znamením souhlasu. Bůh je sice jeden, ale co člověk, to jiný názor na něj. Kdo neviděl na vlastní oči ikonu, neví, jak vypadá namalovaná modlitba. Snad proto, že v pravoslavných chrámech nesmějí být sochy, dovedli ikonopisci své umění k takové dokonalosti. Vlevo od dvoukřídlých tepaných dveří je bednička s pískem, do které zrovna dvě místní dívky zapichují dlouhé tenké zapálené svíčky s tajným nevysloveným přáním. Bednička je jako záhon zlatě rozkvetlých květin třepotajících se ve vánku. Nebo spíš lán pšenice plný zrajících ohnivých zářících klásků. Co klas, to jedno přání. Tolik přání a přesto, jak se zdá, je to málo. Ta plavovlasá, s mandlovýma očima, marně hledá ve svém pleteném váčku další drobné, aby si od staré babky mohla koupit další svíci, zapálit ji a zapíchnout do bedýn-

ky vedle ostatních. Zašeptat další přání. Prosí i svou družku, avšak marně. Jak naléhavé je asi ono přání, jak neodkladné? Na jejím nosíku se perlí krůpěje potu, v mandloví jejích očí se zračí panika. Zlatavé blikotání svící barví její tvář i plavé vlasy do jednolité zlatavé záře, jakoby byla jedinou sochou sluneční bohyně tohoto chrámu. Zachytí můj upřený pohled. Asi příliš upřený. Abych se vymanil z rozpaků, že na ni tak bezostyšně civím, sahám do kapsy, vyndávám nějakou minci a podávám ji dívce. Její ostych jen krátce vítězí nad touhou. A její touha je převeliká. Naše okouzlení ikonami trvá ještě další půlhodinu. Celou tu dobu zapaluje mandlooká kráska nové a nové svíčky. Je těch přání tolik, nebo je to jedno velké toužení? Nad bedýnkou se line zlatavá záře skoro až ke stropu chrámu, svíčky již není kam zapichovat. Dívce zažehávání dalších přání trvá skoro celou dobu naší prohlídky chrámu. Když si i my zapalujeme každý po jedné svíčce a zapichujeme ji do truhlíku, jsme ve svatostánku již sami. Chystáme se k odchodu, když tu zaslechneme zvenku kvílení brzd, hluk a výkřiky před kostelem. Možná by člověk neměl strkat ani drobné klacíky do soukolí osudu a měnit chod událostí. Na náměstí pod schody kostela je shluk lidí. Sklání se nad bezvládným tělem dívky s mandlovýma očima. Z projíždějícího nákladního vozu se uvolnilo několik borových polen a jedno z nich ji zasáhlo. Její kamarádce se nestalo nic. Padl na mě tísnivý pocit. Kdybych jí nedal tu minci, už by dávno odešla, už by tu dávno nestála, byla by pryč a nic by se nestalo. Po chvíli přijíždí dodávka a odváží ji do nemocnice. V jejích mandlových očích je bolest a strach.Už to není sluneční bohyně, je to bledé vystrašené dítě volající maminku. Žvýkali jsme s bráchou čerstvé, ještě teplé pirohy s masem a kousky pečiva házeli mořským rackům, kteří běhali po peróně primorského nádraží, jako to u nás dělají holubi, a byli jsme rádi, že tenhle výlet bude brzy za námi. Myslel jsem na mandlookou dívku. Říkal jsem si, že lidé mívají v životě mnoho přání. Mnoho zbytečných přání. A zapomínají na ta podstatná. Vždyť pro spokojený život stačí mít pohodu na těle i na duši, mít kolem sebe dobré lidi v práci i mimo ni, mít chuť a prostor na své záliby a zájmy. A na to by stačily všeho všudy tři svíčky. Co říkáte? text

Vladimír Šoltys

Ahoj, dlouho jsem přemýšlel, jestli napsat tento článek, který ukazuje na moji blbost a nepozornost, která se mi mohla stát osudnou, do vyhlášené soutěže. Protože nejvíce úrazů vzniká právě při běžných rutinních činnostech, kdy už mysl není soustředěna na těžký výkon či balancování na konečcích prstů vysoko nad kruhem, rozhodl jsem se, že vám napíšu o jednom lezeckém dni na Suškách o čarodějnicích… Možná, že ti, co tam byli, si na to vzpomenou při čtení těchto řádků. Lano budiž pochváleno!

Let čaroděje… Vítězný článek v soutěži firmy Tendon. Autor dostal lano.

Jak už to bývá po dlouhé zimě, každý se těšíme na sluníčkem vyhřáté skály, kdy budeme moci vyběhnout z depresivní tělocvičny či od bouldrovky ven do přírody. Tak tomu bylo i 30. dubna onoho roku… Vyjeli jsme směr Sušky, modré nebe, sluníčko hřeje, tak jak to má být. Ve stěnách visí spousta lezců, kteří si vychutnávají jarní sílu sluníčka a expozici pod zadnicí. Stojíme před Malou plotnou, poslepu navyklými pohyby oblékáme sedák, maglajz necháme hluboko v batohu, vždyť jsme si jej na Dlouhých Mostech v telce užili až až. Pomalu stoupáme ukloněnou plotnou po voštinkách vzhůru, ruce nezebou, s morálem jsem trochu na štíru, ale jde to… Dále Velká plotna, Sokolí stěna, paráda, chrochtáme blahem. Všude je plno lezců, tak padne volba na Levitaci (VIIIc), kluci vedle lezou Klánovačku (VIIIb), tak jdeme vpravo od nich. Můj spolulezec se navazuje a už upaluje plotnou k prvnímu kruhu, hladce mírně traverzuje vlevo k druhému a za chvilku již přebírá nepříjemnou trhlinu nad třetím kruhem. Má přes zimu namakáno, dal to v kuse RP a již jede z dobíracího nýtu dolů. Kluci taky dolezli Klánovačku a jedou dolů. „Vem nám presa ze štandu,“ volají, když začínám lézt vzhůru. Pomalu se sunu nahoru převislou stěnou, u třetího kruhu odpočívám, přece jenom mám bandasky a už to tak nejde… holt starší pán. Dolézám ke štandu, je zde nacvakáno spousta expresek, tak si musím udělat místo na protažení lana. Zajistím se do jednoho presa a začínám vycvákávat ostatní, aby se dalo do očka protáhnout lano na slanění… Protahuji jeden konec a rychle dolů ať stihneme další cesty, dokud svítí. Koukám dolů, jak se pomalu sune konec lana, až budou oba konce na zemi… Prásk!!! Co se děje? Najednou ztrácím pevnou půdu pod nohama a podléhám gravitaci, která mne nezadržitelnou rychlostí posílá směrem ke kámošům kafrajícím

pode mnou. „Padám!!!“ řvu do údolí. Všichni pod skalami i na skalách ztuhnou a sledují to hrozné divadlo nad svými hlavami. Co teď? Mozek se zaměstnává jedinou myšlenkou na přežití. Instinktivně natáhnu ruce před sebe a podaří se mi zachytit lano, které leží přede mnou. Obrovským stiskem mezi ukazováčkem a palcem se snažím sevřít lano tak, aby bylo tření větší než moje váha (80 kg). Lano se zařezává do prstů a šíleně pálí, připadá mi to jako věčnost, když se rychlost zmenšuje a já pomalu zastavuji, visím volně na rukou v převisu a vší silou držím ještě oba konce lana. Pod sebou vidím druhý kruh cesty, snažím se rozhoupat a za obrovské bolesti v rukou ještě ručkuji asi 1,5 m ke kruhu dolů. S vypětím všech sil se mi podaří cvaknout odsedávačku do kruhu tak, abych se jednou rukou za pomoci nohou omotaných již do lana nezřítil dolů na kluky, kteří to celé pozorují odspodu. Povedlo se, sedím u kruhu, kouknu na lano, chyběly asi 4 m, než bych v ruce svíral už pouze jeden konec, protože jsem před pádem nestihl sladit oba konce. Obrovská úleva asi i pro ostatní. Pohřebák zůstane dnes ještě v garáži. Dochází mi, že to mohl být můj poslední výstup... Ještě pracně slaňuji se zkrvavenýma a seškvařenýma rukama dolů a pořád nevím, jak se to stalo. Kluci z Velké plotny pokřikují, zda je vše v pořádku, jestli něco nepotřebuji a vyprávějí, jak právě viděli Supermana, který letí volným pádem dolů a potom chytne lano a ručkuje dolů. Zase taková sranda to nebyla. Takový let by mi záviděly i čarodějnice na Malé skále, které se právě připravují na večerní slet. Cesta domů byla nekonečně dlouhá, v ruce jsem držel plechovku se studeným pivem, které chladilo rozpálené prsty a každou chvíli jsem ji měnil za studenější… Návštěva u mého obvodního doktora, který málem zkolaboval, návrat domů k manželce a dětem, které taky neřičely

nadšením, je další příběh. Druhý den jsem do prvomájového průvodu nešel, protože jsem nemohl držet mávátko. Z toho poučení mějte, řádně se na jištění dívejte, svazujte si konce lana při slanění a hlavně nespěchejte… Nic vám neuteče!!! Hodně dlouho se mi stále vracel ten pocit, když ztratíte pevnou skálu pod nohama, dlouho jsem budoval nový morál a ještě dnes, když to píšu, mi běhá mráz po zádech. Závěr: Přežil, ale měl jsem namále, plastiku jsem nepotřeboval, hojilo se to dlóoouho, dnes se mi blíží pajda, do skal a hor jsem jezdit nepřestal. Jezdím pořád rád, ale už jsem hodně opatrný a obezřetný. Holt dokáď si tu hubu nenatlučeš, tak…..! text

Marvan

Fotka „ruce“ je asi po 10 dnech když jsem sundal obvazy a maso se zatáhlo blánou…!!! Další fotka je ilustrační – Satanské verše VIIIb.

35

mučírna Není nad to, cítit se skvěle a mít své tělo pod kontrolou. V minulém díle jsme k dosažení tohoto cíle udělali první krok. Zvládli jsme rozcvičku, která nás rozhýbe a napraví to, co se přes noc v ne zrovna příhodných podmínkách pokazilo. Ale ještě to pořád není ono, co? Aby to mohlo být „ono“ a my se opravdu cítili co nejlépe, doplníme si to navozování pohody o jednu moc příjemnou věc, a tou bude:

tahy po stranách krku od hlavy k rameni. T Stejně tak přejíždějte po stranách krku v dlouhých tazích nebo spirálovitě krouživými pohyby malíkovou hranou dlaně, popř. tenarovou skupinou, což je skupina svalů v oblasti palce.

O pozitivních pocitech z masáže se asi nemusím dlouze rozepisovat. Nicméně věřím, že si ji rozhodně všichni mnohem víc užijeme, když budeme vědět, jak masáž správně provádět nejen druhým, ale i sobě tak, abychom dosáhli i požadovaných výsledků. Účinkem masáže se totiž zvyšuje prokrvení, urychluje odtok lymfy, vyplavování metabolitů ze svalů, dochází k vstřebání otoků, výpotků a obecně se zlepšuje svalová

a tím výrazně podpoříme rozehřátí svalu. Skořice totiž pozitivně působí na prokrvení a navíc krásně voní. I jiné aromatické masti nebo oleje mohou přivodit pohodu a potřebné uvolnění. Volba je tak jen na vás. Na dlaň si naneste množství krému o něco málo menší než je prostřední článek vašeho malíčku a dlouhými pohyby ve směru od hlavy k rameni jej vetřete do kůže krku. V případě, že budete provádět automasáž, pracujte střídavě na obou stranách, pravou rukou vlevo a naopak. Pokud pečujete o někoho druhého, provádějte tahy oběma rukama současně. Prvním hmatem je nutné docílit prohřátí svalů. Provádějte jej tedy dlaní, palcem nebo bříšky prstů v dlouhých tazích po celé délce šíje vždy od hlavy k rameni. Ruka by měla působit mírným tlakem. Následující skupina hmatů má za cíl propracovat podkožní tkáň, šlachy a jednotlivé svalové skupiny. Toho dosáhneme působením větším tlakem.

Dalším hmatem, který zpracovává hluboké vrstvy podkoží a svaly, je hnětení. Docela oprávněně tento název asociuje přípravu na pečení. Rukama totiž opravdu pracujeme tak, jako bychom připravovali těsto. Uchopte tedy měkkou část svalu (svalové bříško) a snažte se jej protlačovat palcem proti prstům. V případě, že masírujeme někoho jiného, pomozte si i druhou rukou. Ruka by měla působit takovým tlakem, abyste cítili, jak se vám masírovaný sval mezi prsty uvolňuje. Pozor ale na štípání. Po vydatném prohnětení a uvolnění bychom měli svaly opět trošku stimulovat. K těmto účelům použijeme tzv. tepání. To se provádí rytmickými údery

činnost. A tím si můžeme nejen pomoci od bolesti, ale také vyladit tělo pro další výkony. Tak se do toho dáme. Ke klasické masáži se používají speciální oleje nebo emulze, ale jejich účinek je většinou pouze v tom, že kůži i ruce maséra zvláčňují, a proto nejsme celí odření. Můžeme je tedy jednoduše nahradit jakýmkoliv krémem nebo masáž provést nasucho. V chladném prostředí můžeme použít například krém, do kterého si přimícháme špetku skořice,

T Nejprve si položte prsty obou rukou na krk tak, aby se konečky prstů dotýkaly. Poté prsty mírně pokrčte a provádějte krouživé pohyby kolem páteře spirálovitě směrem dolů. T Zatněte ruce v pěst, přiložte je stejně jako v předchozím hmatu kloubními hrbolky prstů podél páteře a provádějte krátké tahy kolmé na osu těla, opět postupně pod sebou až na úroveň ramen. T Kloubními hrbolky při zatnutí pěstí provádějte také dlouhé

pěstí, špetkou nebo také vějířovitě roztaženými prsty. Ovšem pro případ, že jde o automasáž, je použitelné snad jen tepání pěstí. Takže zatněte ruku v pěst a malíkovou hranou pěkně rytmicky naklepejte opět měkkou část svalu. Hmatem byste neměli zacházet až na rameno, také byste jej neměli provádět příliš dlouho. Stejně tak můžete provést naklepání prstovou částí pěsti. Čím budou prováděné údery tvrdší, tím větší bude hloubka jejich účinku.

Masáž šíje

36

Celou sestavu zakončíme takzvaným ohníčkem. V případě, že provádíte masáž na někom, položte mu obě dlaně vedle sebe na šíji a v protisměrném pohybu s nimi lehce přejíždíme zepředu dozadu. Pokud jste sami, musíte si vystačit jednou rukou, ale i to snad půjde. Potom se pěkně pohlaďte a je hotovo. No a na úplný závěr tu mám ještě pár tipů: T Zní to sice už ohraně, ale pěkně zhluboka a pravidelně dýchejte. T Cítíte-li zvýšené napětí v ramenou, která máte ustrnule zvednutá nahoru, zaměřte se při masáži na hnětení, tepání naopak vynechejte. T Máte-li časté bolesti hlavy, zaměřte se hlavně na horní část krku, obzvlášť účinné jsou krouživé pohyby proti lebce těsně na hranici vlasaté části hlavy. A to je pro tentokrát opravdu vše. Proto bych vám na závěr ráda popřála, aby tahle snůška rad a tipů byla jen příjemnou inspirací a ne denní nutností. O tom, jak to zajistit, si povíme zase jindy.

text foto

Martina Patzelová redakce

(Autorem názvu rubriky je Michal Berec.)

zajímavé knihy Lezení na umělých stěnách Druhé, doplněné vydání Ladislav Vomáčko, Soňa Boštíková Lezení na umělých stěnách je dynamicky se rozvíjející sportovní

i psychické kondice. Instruktorům lezení, učitelům a sportovcům, které uchvátil vertikální pohyb, publikace ukáže, jak pomocí 68 různých her a cvičení atraktivně obměňovat výuku lezení. Nabídne také nepřeberné množství nápadů pro rozvoj lezecké techniky a fyzické kondice. Kniha bude jistě zdrojem inspirace pro širokou lezeckou veřejnost i pro outdoorové specialisty. ISBN: 978-80-247-2272-6 Vydala Grada, kat. č.: 6419 Formát: 14x21 cm, počet stran: 120, vydáno: březen 2008 Cena: 139 Kč/189 Sk

disciplína, která přitahuje hlavně mladší, zároveň ale oslovuje i starší sportovní a kondiční lezce. Cílem knihy je seznámit čtenáře se základem vědomostí a dovedností, které nutně musí znát pro bezpečný pohyb na umělých stěnách. Druhé vydání úspěšné knihy je aktuálně doplněno o nové trendy, především v oblasti vybavení a materiálů. Kapitoly o výuce dětí přispějí k lepší informovanosti o lezeckém sportu, který se může učit obdobně jako jiné tradiční sporty. Kapitoly věnované tréninku zaujmou i zkušené sportovce, kteří chtějí posunout svou výkonnost výše a vyvarovat se možných chyb při tréninku. ISBN: 978-80-247-2174-3 Vydala Grada, kat. č.: 6936 Formát: 14x21 cm, počet stran: 144, vydáno: březen 2008 Cena na www.horokupectvi.cz: 139 Kč/189 Sk

Lezeme a šplháme 68 her a cvičení Jiří Baláš, Barbora Strejcová, Ladislav Vomáčko Pro všechny zájemce toužící po spontánních aktivitách předsta-

vuje lezení na umělé stěně skvělou příležitost k formování fyzické

Cvičení pro zdravé klouby Maren Schwichtenberg Pociťujete občas nepříjemnou bolest v kloubech? Odříkáte si pro-

ATA MUA – kolem světa za 800 dní Eva Palátová, Tomáš Paleček, Skoro tři roky na cestách, denně něco nového. Austrálie, Indonésie,

Himálaj, Singapur, Nový Zéland, Polynésie, Západní Samoa… Eva posílala postřehy z cesty emaily svým známým, a protože se tyto zprávy setkaly s ohlasem, rozhodli se s Tomášem po návratu napsat o svém cestování knihu. Neotřelý, veselý, nenásilně poučný text, který místy čtenáře nutí k zamyšlení. Kniha je doslova nabita kvalitními

fotografiemi. Tomáš si během cestování několikrát vylepšil své fotografické náčiní, jeden z obrázků dokonce dostal cenu National Geographic. Vlastně je tak trochu škoda, že publikace nemá větší formát, některé z obrázků by si to určitě zasloužily. Na druhou stranu, velikost a cena jsou v rozumném kompromisu. Ideální dárek, ke kterému se budete vy nebo váš známý s chutí vracet. Vydala Centa s.r.o. 24,5 x 17,5 cm, 300 stran Doporučená MOC: 398 Kč

mix

cházky nebo běžné aktivity kvůli tomu, že vás trápí bolesti v kyčli nebo rameni? Nenechte to dojít tak daleko! Onemocnění kloubů lze předcházet a bolesti je možné správným držením těla a s využitím speciálních cvičení mírnit a postupně i odstranit. Všem zájemcům o zdravý životní styl, sportovcům i fyzioterapeutům je určena kniha, která seznamuje se základními informacemi o kloubech a přináší vhodná cvičení. Stavba kloubů, popis jejich funkcí a nejčastější onemocnění jsou vysvětleny srozumitelnou formou a s využitím názorných obrázků. Těžištěm publikace je popis 91 konkrétních cviků, které může každý provádět doma. Četné rady a doporučení vám pomohou šetřit klouby i během všedního dne.

Léto pomalu ťuká na dveře a s ním se blíží i Mezinárodní horolezecký filmový festival v Teplicích nad Metují. Termín jsme uvedli už minule, ale pro připomenutí jej uvádím opět: v letošním kalendáři si barevně označte 28. až 31. srpen. Filmaři, jak profíci tak amatéři, mají poslední šanci přihlásit a poslat svá díla na adresu festivalu. Začátkem července bude jasný seznam filmů definitivně vybraných do soutěže, tedy těch, které se budou na festivalu promítat. Podařilo se nám zjistit pár zajímavostí z připravovaného programu. Třeba, že své diáky promítne Stefan Glowacz (horolezec, Německo), Petr Chrzanowski (filmař, Kanada) a Dodo Kopold (horolezec, Slovensko). Že hudbu přiveze Pavel Dobeš, Mňága a Žďorp, Vyhoukaná Sowa a jiní. A že se chystají oblíbené sportovní akce (například Bufo Cross – samozřejmě, ve stejné pravopisné úpravě, jak si jej mnozí za ta léta pamatujeme; tímto se organizátorovi T. Čadovi omlouváme za překlep v minulém vydání), ke kterým přibude pár novinek. Těšme se! Za organizační tým M. Jirmanová

ISBN: 978-80-247-2173-6 Vydala Grada Formát: 17x24 cm, počet stran: 144 Cena: 175 Kč

37

Magnézium zůstává zakázáno, rozpočet schválen Letošní valná hromada Českého horolezeckého svazu byla očekávána s velkým napětím. Jednak se poprvé konala podle nových stanov, kdy mohl každý člen hlasováním vyjádřit své stanovisko, jednak byl na programu alergický bod, lezení s magnéziem na pískovcích. Kontroverzi slibovalo též hlasování o využití prostředků získaných zvýšením členských příspěvků.

Usnesení Valné hromady Českého horolezeckého svazu ze dne 29.3.2008

Valná hromada bere na vědomí:

Kontrola usnesení minulé VH a zprávy komisí Z 13300 členů ČHS bylo zastoupeno 3265 členů, tedy 25%, a schůze byla usná-

• •

šeníschopná. Usnesení minulé Valné hromady bylo splněno a odborné komise informovaly o změnách oproti vydanému bulletinu.

•

Hospodaření za rok 2007 a příspěvky 2008 a 2009 Zpráva o hospodaření ČHS za rok 2007 byla schválena bez dotazů a připomí-

zprávu mandátové komise zprávu předsedkyně CHS a zprávy předsedů komisí a subkomisí o činnosti v roce 2007 informaci, že VH 2007 udělila čestné členství Zdeňkovi Kropáčkovi, narozenému 31. 3. 1939, členovi HO Lokomotiva Ústí nad Labem a toto nebylo omylem uvedeno v usnesení

nek. Revizní komise nezjistila nedostatky v činnosti a hospodaření, nedostatky v účetnictví byly až na jeden všechny odstraněny; chyběly některé podklady k odměnám za výměnu jištění. Výše příspěvků na rok 2009 byla ponechána.

Valná hromada uděluje čestné členství: • Gertu Tschunkovi, narozenému 30. 4. 1935, členovi CC Dubí

2008 PadlyRozpočet protinávrhy na přesun prostředků ve prospěch skalkařů a dotazy na

Valná hromada zvolila: • Předsedu Disciplinární komise Romana Wimmera • Členy Disciplinární komise Jindru Pražáka, Tomáše Kubláka • Předsedu Revizní komise Zdeňka Vévodu • Členy Revizní komise Jiřího Kalivodu, Michala Bendu • Náhradníky Disciplinární komise Pavla Rajfa, Jana Poláka, Marii Brůžkovou, Ivana Šifru

propad výše rozpočtu Vrcholové komise. Ten je způsoben omezenou kapacitou vyměňovačů jištění a po vysvětlení souvislosti rozpočtu alpinistů a skalkařů a navázanosti na granty byl rozpočet schválen ve výkonným výborem navrženém znění.

Využití částky za zvýšení příspěvků Minulá Valná hromada zavázala výbor připravit projekty na využití těchto prostředků. Návrh VV obsahoval 100 000 Kč na plnění a rozvoj webu Skalní oblasti, 200 000 Kč na zlepšení image ČHS, 200 000 na nevýkonnostní granty a 80 000 Kč na kompenzaci zvýšené DPH. Vzhledem k mediální bitvě před VH se daly čekat četné protinávrhy. Po debatě, chvílemi vzrušené, byl schválen původní návrh Výkonného výboru.

Pískovcová pravidla - magnézium Argumentace obou pracovních skupin „pro“ a „proti“ byla delegátům prezentována v dostatečném předstihu v bulletinu a na webu ČHS a tak ji jejich představitelé Radek Lienerth a Tomáš Kublák před hlasováním jen krátce shrnuli. Pro zachování zákazu mangézia v pravidlech lezení bylo 2216 hlasů, proti zákazu 1603 hlasů.

Disciplinární řád, čestné členství, volby RK a DK Rozšíření disciplinárního řádu o některé mezistupně trestů narázilo na kritiku. Disciplinární řád zůstává nezměněn. Bylo schváleno čestné členství Gerharda Tschunka. Následovaly volby členů Disciplinární a Revizní komise. Všichni navržení byli zvoleni.

Usnesení Usnesení valné hromady bylo schváleno 2703 hlasy pro, 441 hlasů bylo proti a 81 hlasů se zdrželo.

Valná hromada schvaluje • zprávu o hospodaření za rok 2007 • zprávu Revizní komise za rok 2007. Revizní komise navrhuje VH schválit hospodaření roku 2007 s výhradou:. RK spolu s VV dořeší kontrolu dohod o provedení práce „na výměnu jistících prostředků“ do konce května. Výsledek bude zveřejněn na stránkách svazu. • rozpočet pro rok 2008 v podobě předložené Výkonným výborem. • výši členských příspěvků pro rok 2009 takto: - Děti a mládež do 18 let včetně 100,- Kč - 19 – 59 let 400,- Kč - Nad 60 let včetně 0,- Kč • výši registračních poplatků pro roky 2008 a 2009 takto: - Vstupní poplatek při podání přihlášky prostřednictvím předsedy ZOS 50,- Kč - Vstupní poplatek při podání přihlášky na sekretariátu ČHS 500,- Kč - Registrační poplatek při založení nové ZOS 2000,- Kč - Registrační poplatek při založení nové ZOS mládeže 0,- Kč • návrh VV na využití příjmu z navýšení členských příspěvků • ponechání zákazu použití MG v Pravidlech pískovcového lezení Valná hromada ukládá: • Výkonnému výboru vstoupit do jednání s pojišťovacími ústavy s cílem zjistit možnosti zajištění individuální pojistné ochrany pro vyškolené instruktory ČHS - Pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou při provádění výcviku. • Výkonnému výboru vypracovat do další VH koncepci dalšího směřování ČHS • Výkonnému výboru připravit koncepci shromažďování a ukládání materiálů z historie a současnosti českého horolezectví

Sekretariát:
eský horolezecký svaz, Zátopkova 100/2, P.S. 40, 160 17 Praha 6 - Strahov telefon: 296 118 207 (i fax), 603 646 207, 296 118 347, 603 646 347, e–mail: [email protected] úední hodiny: pondlí 9 - 12 a 13 - 15, úterý 13 - 18, tvrtek 13 - 18

38

Záchrana ve Wettersteinu, foto P. Jandík

Valná hromada 2008

metodika

up & down / start / metoda „všichni to znaj!“

Metodiku pro vás připravil horský vůdce Janek Bednařík a fa SINGING ROCK

Vítězem soutěže o bundu firmy Schwarzkopf

Vítězem soutěže Na Eiger se Salewa teamem

se stal David Ander z Chotěboře.

vyhlášené v minulé Montaně na str. 58 se stal Miroslav Matějec ze Semil, student Technické univerzity v Liberci

(Správné odpovědi: 1 C, 2 A, 3 B) Gratulujeme!

Kresby: Vojtěch Dvořák

Tak mu všichni držme palce, ať se výstup podaří.

39

na pultech

Cyklistické boxerky Craft Pro Cool

HAWK GTX, artikl 61201

Pro každého, kdo jezdí občas na kole, ale nechce přitom používat elastické cyklokalhoty, vyvinul Craft speciální prádlo se zabudovanou cyklovložkou. Díky němu je možné užít si jízdu na kole s dostatečným komfortem i v běžných outdoorových kalhotách. Tvar vložky je přizpůsoben tak, aby nevadila ani při chůzi a jiných činnostech bez kola. Vložka EI Light je bezešvá, profilovaná pro větší pohodlí a rychlejší vysychání a s trvalou antibakteriální úpravou.

Pánská obuv na výlety do hor a treking. Příjemná, dokonale vodě odolná turistická obuv vyrobená z nubukové kůže, která ve své třídě zastupuje ty nejlepší materiály a technologie.

Střih a velikosti: pánský i dámský, XS – XXL Barva: černá Cena: 890 Kč www.craft.cz

Hmotnost: 670 g (velikost 41) Velikost: 39 – 45 Materiál: přírodní nubuková useň 1,6/1,8 mm, Gore-Tex® Doporučená cena: 4.490 Kč www.salewa.com

MOONWALK Bouldermatka klasických rozměrů, která se díky unikátnímu systému dá rozložit do dvou velikostí (132 x 100 x 10 cm, 200 x 66 x 10 cm). Hliníkové přezky, zipy YKK® a svrchní materiál Cordura® kombinovaný s vodě odolným Plastelem® zaručují odolnost ve všech podmínkách. Bouldermatka obsahuje koberec pro očištění lezeček (50x30 cm).

PEARL Jedna z nejprodávanějších lezeček firmy Rock Pillars, která se díky precizní konstrukci a materiálům viditelně zabydlela na lezečkovém trhu. Bota byla vyvíjena podle požadavků lezců světové úrovně, aby poté pomohla ke skvělým výkonům Tomáše Mrázka. Je zhotovena z kvalitní syntetické kůže s příjemnou podšívkou. Systém rychlého šněrování, prodyšný jazyk a elastická pata poskytují maximální komfort při užívání. „Podvozek“ boty je vyroben z osvědčené směsi Vibram. MOC 1.990 Kč www.rockpillars.com

MOC 3.490 Kč www.ocun.com

Focus SA

Terra

Black Diamond inovoval jeden ze svých nejoblíbenějších sedáků. Nový ergonomický střih, nová poutka na materiál (každé na devět karabin), nové spony a materiály, bytelné oko na tahačák, to vše dělá sedák zvláště pohodlným a bezpečným. Zvláštní pozornost věnovali konstruktéři tomu, co dělá sedák sedákem – místu, kde je spojen s lanem. Výsledkem jsou nastavitelné pružné nohavičky spojené s pasem masivním, ne však překážejícím okem. Vzhledem k aktuálnímu kurzu amerického dolaru je zajímavá i doporučená prodejní cena pro USA.

Lehká přilba pro všechny lezecké aktivity.

Doporučená maloobchodní cena: 80 USD www.blackdiamond.eu

Hmotnost: 270 g Velikost: 51–60 cm Skořepina: polykarbonát Pěna: polystyren T univerzální velikost T plně nastavitelná T lehká T dobře odvětraná T klipy na čelovku T pět barevných kombinací

Rope Marker Jednoduchý a praktický prostředek pro značení lan, a to jak středu, tak několika metrů od konců lana. Značení pomocí Rope Markeru ulehčuje manipulaci s lanem a zvyšuje bezpečnost. Chemické složení nepoškozuje strukturu lana, a tím i jeho vlastnosti a zaručuje dlouhou trvanlivost značení. Barva značení: černá Doporučená MOC: 99 Kč www.mytendon.com

40

Doporučená MOC: 1.600 Kč www.singingrock.cz

Wanaka TR 42 Wanaka TR 42 je nový dvoukomorový ruksak používající zádový systém VCS II spojující lehký duralový trubkový rám a ventilační síťovinu. Je vybaven množstvím kapes na všechny věci, které chcete mít po ruce. Ruksak je ideální jak na turistiku tak na vysohorské lezení. Samozřejmostí je kompatibilita s vodním vakem stejně jako pláštěnka ukrytá ve dně ruksaku. Doporučená MOC: 2.195 Kč www.doldyruksaky.cz

Mezinárodní festival outdoorových filmů je soutěžní putovní přehlídkou filmových snímků z oblasti outdoorových sportů a cestování. Festival má 4 soutěžní kategorie: a) adrenalinový sport, b) hory a horské horolezecké sporty, c) voda a vodní sporty, d) cestopis. Festival proběhne letos již pošesté, na 25 místech České republiky. Slavnostní zahájení proběhne 10. října v Ostravě a vítězným filmům a jejich tvůrcům budou předány ceny na slavnostním zakončení v Praze 6. prosince 2008. Na oba slavnostní akty budou všichni autoři přihlášených snímků oficiálně pozváni. Každý autor, který pošle soutěžní film, bude oceněn pamětní skleněnou plastikou. V soutěži budou rozdány ceny v celkové hodnotě 400.000 Kč. Místa pořádání festivalu: Ostrava, Praha, Brno, Plzeň, Hradec Králové,České Budějovice, Liberec, Olomouc, Nový Bor, Opava, Jeseník, Frýdek-Místek, Frenštát

p. Radh., Přerov, Hranice, Sokolov, Kadaň, Sušice, Spálené Poříčí, Police n. Metují, Klimkovice, Mikulov, Pelhřimov, Tábor, Špindlerův Mlýn, Havířov Uzávěrka přihlášek: 18. 7. 2008 Poznámka: Pokud máte film rozpracovaný a bude dokončen později, zašlete přihlášku, legendu a fotografie k filmu s poznámkou, že samotný film zašlete později. Přijímáme i staré filmy, s jakýmkoli datem výroby, i filmy, které byly účastny v jiných festivalech v minulých letech. Filmy zasílejte na těchto nosičích: nejlépe DVD, dále miniDVD, VHS, S-VHS, Betacam. Adresa k zasílání přihlášených filmů: Cestovní kancelář Turistika a Hory, s.r.o., Smetanovo náměstí 7, 701 00 Ostrava 1, Czech republic, EUROPE Všechny informace naleznete na našich www stránkách – www. mfof.cz – a zasílejte připomínky k festivalu na [email protected]. Na letošním festivalu budete mít možnost zhlédnout mimo jiné film

§

Informace o přihlášení filmů na MFOF

Crossing the Lines (Překročení limitů) Film vypráví příběh o třech mladých lidech, kteří unikají každodennímu životu, aby zažili krajní dobrodružství. Deset tisíc mil cestování od sněhem pokrytých vrcholků Kanady dolů k písečným plážím Mexika vytvořilo ideální kulisu pro tento film. Cesta vedla hlavní aktéry skrz nejkrásnější, nejuchvacující a nejodlehlejší místa severoamerického kontinentu nabízející se pro extrémní sportovní vášně. Nové a unikátní záběry kamer, stejně tak náhled do soukromí a pocitů atletů, dělá film výjimečný. Let s paraglidem, noční večírky v Las Vegas, jakož i překvapivé zjevení záhadného surfaře Neila zaručují napětí i zábavu.

„Kombinace extrémních sportů – v tomto případě horolezectví, surfování a paragliding – krásné záběry krajiny, dobrodružství, životní styl a akční a surrealistické elementy dělají tento film mimořádně zajímavý a opravdu stojí za to jej vidět... Chceme pobavit, dát publiku možnost uprchnout alespoň během filmu, namotivovat diváky a rozhýbat je,” říkají tři mladí filmoví producenti: Armin Buchroithner, Christoph Hoerner a Stefan Ribitsch. Crossing the Lines je 68 minut dlouhý a byl natočen v průběhu tří měsíců v Severní Americe. Po premiéře bude k dispozici na DVD. organizační výbor MFOF

41

Tatry

Granátová stena 2.245 m Z stena Hrebeň Granátových veží má 4 výrazné vrcholy: Rohatú vežu, Veľkú Granátovú vežu, Dvojitú vežu a Velickú Kopu. Tieto vysielajú na JZ do Velickej doliny mohutné rebrá, ktoré sa nad dolinou končia vysokými, zráznymi stenami. Granátová stena je takýmto výbežkom Veľkej Granátovej veže. Vypína sa do výšky 400 m nad prostrednou terasou Velickej doliny, zvanou tiež Kvetnica. Má ideálny trojuholníkový tvar. Zľava ho ohraničuje Z rebro a sprava J rebro. Stred steny je v hornej polovici kolmý. Pod ním je kotlovité rozšírenie, ktoré ústi do krátkeho žľabu v dolnej časti steny. Žľab sa končí 60 m nad dolinou prahom s vodou omytých skál. Prístup: Od Sliezskeho domu zelenou značkou do Velickej doliny do jej prostrednej časti zvanej Kvetnica k malému Kvetnicovému pliesku. Kúsok nad plieskom odbočíme z chodníka doprava a po tráve a sutine pod stenu. (3/4 hod.) Zostup: Z vrcholu Granátovej steny cez dva skalné zuby ľahko do Granátového sedla. Ďalej na J širokým žľabom, ktorý je spočiatku mierny, neskôr sa zvažuje a má niekoľko stupňov. Zídeme až do Granátového kotla v rokline, kto-

9

8

Prehľad výstupov: 1. „Ľavým rebrom“ kl. IV, 3 hod. AP/IV/68, K/1126 A. Kortvélessi, J. Tóth, K. Rozsay, 7. VIII. 1948

10 11

42

rý spadá až do doliny. Prekročíme roklinu i protiľahlé rebro a na druhej strane ľahko zídeme do Velickej doliny. Druhá možnosť je rýchlejšia a praktickejšia – zlanovaním ľavým Z rebrom, na ktorom sú umiestnené borháky. (1 hod.)

2. „Ľavá depresia“„ kl. IV+, 4 hod. P. Fedrin, W. Molek, J. Maczka, 17. III. 1986 3. „Variant do kotla“ kl. III, 3 hod. I. Gálfy, S. Smuhel, 7. VI. 1972 4. „Ľavou časťou steny“ kl. IV, 3, 30 hod. M. Kriššák, J. Weincziller, 14. V. 1967

5. „Ľavým pilierom“ kl. IV+, 4 hod. Z. Drlík, P. Mačák, marec 1970 6. „Superdirettissíma“ kl. V+, A0, L. Gibas, V. Tatarka, 8-9. X. 1976 7. „Ľavým zárezom“ kl. IV, 3, 30 hod. AP/IV/72 F. Mikolik, J. Wein, M. Gattinger, L. Budinský, 13. VIII. 1938 II. výstup: I. Gálfy, O. Radek, 17. VI. 1960

12

16

8. „Ľavou časťou steny“ kl. V, V+, 4 hod. AP/IV/69, K/1127 I. Gálfy, M. Kurilla, 18. X. 1953 1. zima: P. Jasinski, M. Kowalczyk, 12. IV. 1970 9. „Direttissíma“ kl. V+, A2, (RP 6+) 13 hod. K/1127/A A. Sedláček, K. Uvíra, VII. 1968 10. „Cesta horských vodcov“ kl. V, VI, A1 7 hod. AP/IV/70, K/1128 I. Gálfy, I. Urbanovič, A. Hetinacz, A. Stolz, 7-8. VIII. 1959 II. výstup: L. Janiga, J. Rybanský, 27. X. 1962 III. výstup: M. Kriššák, M. Eštok, 28. X. 1962

I. Mátray, J. Botka, A. Luczy, E. Šándory, L. Janiga, 13. V. 1967 II. výstup: P. Tarábek, Auermuller, 15. VIII. 1969 14. „Pravým rebrom“ kl. IV , 5 hod., AP/IV/73, K/1129 S. Samuhel, E. Kiefer, 15. X. 1959 II. výstup: Š. Culka, J. Weincziller, 22. V. 1960 III. výstup: P. Rajtar, Š. Hrdina, 6. VII. 1960 V zime prelezené už pred rokom 1965 15. „Variant na pravé rebro“ kl. III, J. Andráši, J. Poljak, 11. VIII. 1954

11. „Tatarkova cesta“ kl. V+ , 4 hod. E. Bobačicová, V. Tatarka, 2. IX. 1975 1. zima: M. Momatiuk, K. Wielicki, 14-15, 17. II. 1977

16. „Granátový mních“ kl. III-IV, j. m. VI, 2 hod. M. Popko, M. Ziehoffer, 21. VII. 1974

12. „Komínom“ kl. IV, A1, (RPV), 3 hod. M. Kriššák, J. Kriššák, I. Mátray, P. Šablatúra, 12. X. 1969 1. zima: G. Haak, F. Adamík, M. Kriššák, M. Orolín, 11. III. 1970

17. „Variant priamo komínom“ kl. V , 2 hod. AP/IV/25, K/1139 W. Birkenmajer, K. Kupczyk, 10. VII. 1930 1. zima: S. Samuhel, M. Susser, M. Pacas, 21. II. 1960 2. zima: I. Gálfy, J. Koršala, I. Urbanovič, P. Vavro, 3. III. 1960

13. „Pravým pilierom“ kl. IV+ , 3 hod. hornú časť piliera preliezol V. Farkáš a druh v roku 1966

text a foto

MEZINÁRODNÍ HOROLEZECKÝ FILMOVÝ FESTIVAL Teplice nad Metují 25. ročník

28.8. – 31.8. 2008 Internet: www.teplicenadmetuji.cz E-mail: [email protected] T promítání soutěžních filmů domácích i zahraničních autorů T promítání nesoutěžních filmů pod holým nebem T fotovýstavy: Vítek Ludvík, Lukáš Hrdlička T besedy s hosty festivalu: T Dodo Kopold (horolezec, Slovensko) T Stefan Glowacz (horolezec, Německo) T Petr Chrzanowski (filmař, Kanada) T předání ceny Výstup roku 2007 a diashow vítěze T Bouldering – závody v lezení na umělé stěně T Dej si lajnu – soutěž v chození po laně T 15. BUFO CROSS – běh Teplickými skalami T Koncerty: Pavel Dobeš, Mňága a Žďorp, Vyhoukaná sowa, Baťa & Kalábůf něžný beat

Jozef Gurník

43

galerie

(2.300 m)

Nástup ke stěnám Z údolí Grieseltal: Ze silnice mezi turistickými centry St. Ulrich am Pillersee a Hochfilzen odbočíme k lokalitě Halserbauer na počátku údolí Grieseltal (parkoviště). Pokračujeme lesní cestou až k jejímu konci, cca 2,5 km. Po přechodu potoka zprvu strmou cestou k strži Mairbergscharte. Následuje výstup doleva po pěšině vedoucí klečí k sedlu Hirschbadsattel a dále mírně stoupající stezkou k malému kotli pod JZ stěnou a pak k jednotlivým nástupům, 2 až 2,5 hod. Přehled cest: 1. Severní hřeben, normální cesta Obtížnost I, 200 m, 20 min. Cesta vede ze sedla Rotschartl (2.241 m) východními svahy k vrcholovému severnímu hřebeni. Do sedla vede neznačená cesta (viz nástupy). Ze St. Ulrichu činí převýšení 1.300 m, 4,5 hod. 2. Nová západní stěna R. Mitterer, Ch. Prem, L. Schlechter, H. Zwischenbrugger, 1966 Obtížnost: krátké úseky V a V-, převážně IV, zajištění smyčkami, vklíněnci a friendy, 200 m, 2 až 3 hod. 3. Stará západní stěna (Schmittův komín) Grünwald, Unger, Kugelstatter, Schmitt, 1927

Obtížnost: 1 místo V+ (A0), 1 místo V, převážně IV+. K zajištění několik skob, smyčky, vklíněnce, 250 m, 3 hod. Zajímavá cesta ve spárách a komínech, občas se vyskytuje lámavá skála. 4. Západní pilíř M. Fleckl, T. Widmann, 27. 7. 1983 Obtížnost: 1 místo V-, převážně III až IV, vlastní jisticí prostředky – smyčky, vklíněnce a friendy, 240 m, 2 až 3 hod. Pěkný, místy exponovaný výstup s krátkými úseky v mírně lámavé skále. 5. Varianta Z pilíře Dnes nepoužívaná trasa. 6. Jižní žleb R. Mitterer, K. Kaesbohrer, 22. 7. 1965 Obtížnost: 1 místo III+, většinou II a III, k zajištění smyčky a vklíněnce, 250 m, 1,5 hod. Zajímavá cesta s několika variantami v horní části (IV+). 7. Jižní stěna – „Südwand“ S. Pletzenauer, A. Stocker, 9. 9. 1989 Obtížnost: 1 úsek V-, několik míst IV, dále III.

Westgratturm

Traunspitzl

Skihörndl

Traunspitzl je poměrně nevýrazným a snadno přehlédnutelným vrcholem, který je situován na západním ohraničení rozsáhlé skupiny Großes Ochsenhornu (2.513 m). Zejména při pohledu od západu zcela splývá s tímto masivem a jen obtížně se identifikuje vrchol i vlastní masiv. Masiv je tvořen jemně členitým, místy lámavým dolomitem. Za pozornost stojí především cesty „Sternstundennacht“ a „Eheschreck“ v JZ stěně.

Reifhörner

Pohoří: Loferer Steinberg Západní stěna a jižní stěna Převýšení: 200 m, 300 až 400 m

Großes Ochsenhorn

Traunspitzl

K zajištění několik skob, smyčky a vklíněnce, 260 m, 2 až 3 hod. Cesta s řadou pěkných lezeckých úseků, ale též s místy s lámavou horninou. 8. JV stěna, „Levá stěna koutu“ K. Krammer, W. Mayer, 10. 9. 1985 (patrně již v r. 1961 R. Mitterer a Ch. Prem) Obtížnost: 1 úsek (15 m) V, ostatní úseky III a IV. K zajištění smyčky, vklíněnce a friendy, 230 m, 2 až 3 hod. Krásný výstup stěnami a spárami, převažuje pevná skála. 9. Cesta „Sternstundennacht“ A. Stocker, R. Lukasser, M. Fleckl, 2000 Obtížnost: 1 úsek VIII (A0), 1 úsek VII (A0), převážně V až VI+. Cesta je kvalitně zajištěna borháky, délka cesty 400 m. 10. Cesta „Eheschreck“ A. Stocker, G. Simair, 16. 6. 1985 Obtížnost: 1 délka VI, 1 úsek V+ a V, převážně III až IV. K zajištění friendy a vklíněnce, 350 m – z toho 100 m chodecký terén, 3 hod. Zajímavá cesta v pevné skále, vedoucí často spárami a komíny, klíčový úsek „sokolík“ je obtížné zajistit.

1 2 3

4 5

6 11 7

44

8

9

10

11. JV hřeben Böck, Rußstatter, 1927 Obtížnost: několik míst IV a IV-, často III. K zajištění smyčky, vklíněnce a friendy, 500 m, 2,5 hod. Obtížnější úseky jsou v první části (350 m) cesty. Sestup: T Normální cestou, obtížnost I. Od vrcholu po hřebeni S směrem cca 100 m k suťovým východním svahům a zde přechod severním směrem a přes skalní stupně do sedla Rotschartl, 15 min.

Großes Ochsenhorn

Traunspitzl

Skihörndl

Westgratturm

T cestou „Sternstundennacht“ lze slanit – délka slanění 50 a 55 m (!) Literatura: [1] Stockklauser, N., Stocker, A., Loferer und Leoganger Steinberge, Bergverlag Rudolf Rother, München, 1991 [2] Stocker, A., Steinplatte - komplett, Loferer Steinberg, Leoganger Steinberg, Hohlwegen – Auswahl, Panico Alpinverlag, 2003

text a foto

Jiří Novák

45

a jdi... Za demotivaci neruèíme!

O nás ze zahraničí. Necháváme v originále. From: „Mike Jäger“ Sent: Tuesday, May 13, 2008 7:16 AM To: KLETTERN;MONTANA Subject: Line Hallo, Erste Highline zwischen Bürgermeister und Bürgermeisterin in Adrspach von Heinz Zack Viele Grüße, Mike

Himálaj Martin Minařík na Dhaulágirí! 23. dubna ve 20 hodin Martin Minařík dosáhl vrcholu své sedmé osmitisícovky. Severovýchodním hřebenem vystoupil na Dhaulágirí (8.167 m). Opět se jednalo o sólovou expedici, kde jeho společníkem byl pouze kuchař Temba. V základním táboře byl letos jedním z prvních horolezců. Postupně se aklimatizoval na hřebeni. 19. 4. vyrazil s cílem pokusit se o vrchol. Od cca 7.000 m byl již na hřebeni zcela sám. Zariskoval a doufal ve slibované okno dobrého počasí, které se potvrdilo. Velké množství sněhových srážek a nestále počasí totiž odradilo

ostatní expedice od plánů ve východní a západní stěně a všichni se soustředili na normální výstupovou trasu – severovýchodní hřeben. V nestálém počasí se o lehké normálce nedalo v žádném případě mluvit. Stan a spacák výše už nebral. Nad 7.500 m podle zápisků z jeho expedičního webu Martinovi kvalitní firn umožnil rychlý postup k vrcholu. Sestup do provizorní C3 – místa bivaku – mu zabral celou noc. 25. 4. ve 3 hodiny ráno byl zpátky v základním táboře. Vše si vyžádalo 6 dní. V BC mu srdečně gratuloval i velký Valerij Babanov.

Losar vylezl slepý lezec Známý 700metrový led na čtrnáct délek poblíž nepálského Namche

Bazaaru v oblasti Khumbu se podařilo v lednu vylézt slepému Američanovi Eriku Weihenmayerovi s parťáky Ianem Osteyeem a Robem Rakerem z Colorada. Losar poprvé vylezla legendární Catherine Destivelle spolu s Erikem Decampem. Před výstupem si trio dalo na zahřátí nevylezený trojdélkový led. Ten Weihenmayer pojmenoval podle pětiletého chlapce Arjuna, kterého spolu se ženou Ellie právě adoptovali. Cesta nese název Arjun’s Playground, neboli Arjunovo hřiště. Erik v roce 2001 vylezl na Mt. Everest (s O2). Nedávno měl premiéru film Blindsight o jeho výstupu se šesti slepými tibetskými mlaďochy na téměř sedmitisícový Lhakpa Ri.

Film byl oceněný na mnoha festivalech. Zřejmě by stálo za to přivézt jej do Teplic!

Let’s rock in Rockies! Úspěch na Mt. Alberta 3.619 m Steve House a Vince Anderson na konci března uspěli v obávané a zřídkakdy lezené severní stěně kanadské Mt. Alberta. Na konci května stěnu proťala jejich 1.000 m dlouhá nová linie obtížnosti WI5+ M8 R/X.

Japonsko – země nejen vycházejícího slunce… Zimní Japonsko se dostalo poslední roky do centra pozornosti Evropanů dík fantastickým sněhovým

Co letošní zima „namixovala“? Ještě v prosinci Luba Majzlík Mázl přelézá asi poslední z novějších cest rakouské oblasti Dryland – Open End M11. O měsíc později se s Jíťou Mázlovou vydávají do další rakouské oblasti Diebsöfen, jeskyně, svým profilem připomínající největší převisy Masone. Majzlík přelézá jednu z M12 v oblasti – Fear and Loathing, přidává OS M9, kterou Jíťa dává druhým pokusem. Ledu bylo poskrovnu a teplo. Následující den odpadávaly i kusy skály, které drží pohromadě jen díky mrazu. Na ten největší skvost, Law end order, se ale určitě vrátíme. Počasí bylo letos všelijaké, ale „u nás“ celkem mrazu příznivé. Na Mejtě a Krkavce vznikly nové mixové cesty: Mám jednu ruku dlouhou M11- , Krkavčí matka M10+, Anděl s ďáblem v těle M10+, Likvidátor M9+, Hematurie M9, Cesta pro sebe M9. Majzlík přidává první přelezy těchto cest. Jíťa se pochlapila druhým přelezem Krkavčí matky M10+. A teď už hurá na písek… Vybavení: Raveltik zbraně, Saltic botky-Trinit, Tilak a Singing Rock věcičky… Zdraví Majzlíci Foto: Vojtěch Dvořák

46

podmínkám. „Sněhové bochánky“, denně mraky prašanu, duše freeridera zaplesá! Na průzkumnou expedici s minimem informací se do ní vydala i rakouská dvojice Albert Leichtfried a Markus Bendler doprovázená známým fotografem Hermannem Erberem. Jejich cílem se stal ostrov Hokkaidó a jeho ledolezecké možnosti. Japonské Alpy se vyznačují velkým množstvím srážek a nízkými teplotami. Nejprve navštívili oblast u pobřeží Raiden, odkud je jeden místňák vzal do Chiyoshibetu s nejtěžším mixovým lezením v Japonsku, kde se věnovali zdejším M9. Pokračovali do Sounkyo, nejznámější japonské ledolezecké oblasti a závěr výletu strávili opět na pobřeží v Abashiri. Potenciál zdejšího lezení je ohromný, většina ledů zůstává nevylezena.

Pik 4.810 – první zimní přelez Voronovy cesty V půlce března uspěli lezci z Petrohradu v obrovské západní stěně pyramidy Pik 4.810 přezdívané Pik Boston. Pětičlenný tým ve složení Valerij Shamalov, Dmitrij Krasnov, Rustem Nagajev, Dmitrij Polenov a Galina Chibitok přelezli Voronovu cestu z roku 1988 ruské klasifikace 6a/6b. 1.200 m vysoký big wall v oblasti Karavshin v Pamíro-Altaji zaznamenal před lety úspěšnou českou návštěvu.

Ben Nevis: Don’t Die of Ignorance Dave MacLeod je ve formě. V půlce března přidal osmidélkový prvovýstup Don‘t Die of Ignorance (volně: Neumírej za neznalost) na pilíři Comb Buttress v Mekce skotského zimního lezení s parťákem Joe Frenchem. Klasifikace XI, 11, 275 m slibuje náročné mixové lezení.

Moonlight Buttress free solo! Apríl? Nikoliv! Alex Honnold se opět vyznamenal. V tomto stylu přelezl na apríla známou pětidélkovou linii Moonlight Buttress V, 5.12+ v utažském Zionu za pouhých 38 minut.

Ledové království Brook canyon Do odlehlé oblasti kanadských Skalnatých hor na deset březnových dní zavítala expedice ve složení Audrey Gariepy, Caroline George, Jen Olson, Ines Papert a Jon Walsh. Vylezli desítku nových cest s délkou okolo 200 m klasifikace převážně WI6 a Ines Papert přidala 100metrovou mi-

xovou pecku Into the Wild M12. Oblast leží mnoho mil od nejbližší cesty, skútrem je nepřístupná, a proto byli nuceni k transportu využít vrtulník.

Krátké velké úspěchy Adam Ondra: Dreamtime 8B+ Legendární boulder v Crescianu přibyl v jeho deníčku. Za čtyři hodiny bylo posekáno.

Yuji Hirayama na důchod nemyslí Nejprve v půlce dubna zopakoval vyhlášený boulder Uma V14 od Dai Koyamada z roku 2006 v oblasti Shiobara, aby o týden později v Kanoto, blízko Tokia, přelezl dlouholetý projekt, který ohodnotil 5-dan minus. Japonská bouldrová klasifikace je poněkud originální. Dan – černý pásek – je okolo V7 a stupeň 5-dan minus odpovídá zhruba V14.

Toni Lamprecht řádil v Kochelu Do bavorské oblasti se po dvouleté odmlce vrátil 36letý multitalent Toni Lamprecht, aby „dokončil“ nejtěžší zdejší problém. Do vlastního boulderu Bokassa’s Fridge V15 přidal start ze sedu a boulderu udělal řádný highball. Vznikl z toho boulder Assassin, Monkey and Man. Název druhého alba prazvláštně pojmenované punkové kapely (Bakassova lednička, resp. Vrah, opice a člověk). Video z přelezu najdete na www.udini.de.

Zen Garden Highball V únoru specialista na spáry Dean Potter vylezl 12metrovou spáru na moabském pískovci v Utahu. Podle jeho slov se jedná o nejtěžší spáru v převise, kterou kdy vylezl. Cesta je bez klasifikace, jak je u Deana zvykem. Závěr spáry široké na pěst po konečky prstů je vpravdě děsivý: „Jste šest metrů na stromem, jehož větve by se při pádu zapletly mezi vaše žebra“. Obtížnost cesty každopádně daleko přesahuje jeho deset let starou místní dardu Crack House, která je nyní hodnocena jako 5.13a, dodává.

Steph Davis: Concepcion O první ženský přelez a třetí celkem se počátkem dubna postarala žena autora prvního volného přelezu. O koho tenkrát šlo? Překvapivě o Deana! Původně se jednalo o technickou dvojdélkovou cestu Acromaniac 5.10 A0. Volný přelez nemá dosud klasifikaci.

47

a jdi... Za demotivaci neruèíme! Foto: Petr Piechowicz

Ještě jednou Adam – Action V pondělí 19. května vylezl Adam Ondra cestu Action Directe ve Frankenjuře. Legendární „jedenáctka“ z roku 1991 od Wolfganga Güllicha se tak dočkala svého (teprve) desátého přelezu. Gratulujeme!

Darwin Dixit 8c freesolo… …z března ve španělském Margalefu je jednou z posledních vizitek Davea MacLoada. Snad první 8c v tomto stylu.

popisoval Jaroš druhý výstup pro Českou televizi. Více najdete na: www.radekjaros.cz

Nová kratochvíle – speed flying Někoho napadlo zkombinovat létaní na paraglidu, ovšem s menším křídlem, se sjezdovými lyžemi a vznikl z toho sportovní hybrid speed flying, nebo taky jinak speed riding, prostě rychlolétání, resp. rychloježdění. Frantík François Bon je vyznavačem tohoto hybridu a má na kontě sjezdy Mont Blancu, jižní stěny Aconcaguy nebo severní stěny Eigeru. Více na www.youtube. com. Krev tuhne v žilách…

Darwin Dixit 8c FBA… …přidal o několik dní později Dani Andrada. FBA? First Barefoot Ascent – naboso.

Mix Cerro Torre Base Jump Valerij Rozov si v únoru opět oblékl svůj wingsuit a skočil velkou část Compressor route. Na samotný vrchol se ruský tým dostal při druhém pokusu, ale seskoku zabránilo špatné počasí. Ze stejného místa skočil tak i napodruhé. Pád trval 1 minutu a 20 sekund. Přistání hladké.

Radek Jaroš – dvě osmitisícovky za dvacet dní 1. května (spolu se Zdeňkem Hrubým) stanul Radek Jaroš na Dhaulágirí, 21. května potom zdolal Makalu. „Zažil jsem šílený extrém. Dole mi omrzly nohy. Odpoledne bylo vedro, jaké jsem ještě při výstupu na osmitisícovku nezažil,“ Ahoj, doufám, že se máte dobře! Před časem jsem přelezla sólo severní stěnu Castelon Tower v Moabu a pak skočila base jump z vrcholu. Pokud mám správné informace, bylo to první sólo severní stěny. Tak jsem si říkala, že by vás tato zpráva mohla zajímat. Přikládám nějaké fotky. Seskok byl nafilmován… dám brzy nějakou zprávu na svůj blog: highinfatuation.com/blog Opatrujte se, Steph

48

Žiži Jirka „Žiži“ Novák (pravidelným čtenářům Montany znám jako autor článku v M1/06, Skalkaření na Jižním ostrově) byl vybrán do mezinárodního projektu pořádaného firmou Mountain Hardwear. Během roku a půl se několik vybraných lezců z Evropy vypraví celkem šestkrát na týdenní pobyt do hor, kde budou lézt pod dohledem horských vůdců. Více, jakož i Jirkovy zkušenosti z prvního kempu v Chamonix, přineseme v příštím čísle. text

Tomáš Obtulovič ml., redakce

Zdroje: www.alpinist.com www.bbc.com www.climbing.com www.cnn.com www.ghm-alpinisme.com www.mounteverest.net www.martinminarik.cz www.time.com

49

portrét

Zolo

Portrét významného slovenského himálajisty 80. let Zoltána Demjána

Na setkání se Zolo Demjánem jsem měl spadeno dlouho. Přece jen se jedná o jednoho z nejvýznamnějších československých horolezců. Dodnes si jeho jméno většina lidí spojuje zejména s nejvyšší horou světa, na kterou v roce 1984 vystoupil společně s Juzkem Psotkou jako první Čechoslováci. Mezi množstvím dalších extrémních vysokohorských túr vyčnívá zejména prvovýstup čtyři a půl kilometrovým jihozápadním pilířem Dhaulagiri, který Zolo prostoupil o čtyři roky později s dvojicí kazašských horolezců alpským stylem a jež byl mezinárodní horolezeckou federací oceněn jako výstup roku. Zolo patří k velmi vytíženým lidem, a tak si s ním domluvit schůzku nebylo až tak jednoduché. Jednoho lednového odpoledne jsme se ale v Bratislavě přece jen setkali a poutavé vyprávění mohlo začít. Důležitý základ pro mé horolezecké působení jsem získal od rodičů, neboť otec byl vášnivým lovcem a rybářem. Hodně chodil po lesích, díky čemuž jsem vyrůstal v přírodě. V hotelu jsem poprvé spal až někdy v sedmnácti, neboť všechny dovolené jsme trávili někde na půdě v hájence v Nízkých Tatrách nebo ve stanu u Dunaje. Dětství jsem tedy prožil v neuvěřitelném kontaktu s přírodou. Jako dítě jsem byl dosti nemotorný – malý a tlustý. Ke sportu jsem tedy měl velmi daleko, což mi v pubertě začalo dost vadit, protože „baby“ koukaly spíše po vysportovaných mladících. Řekl jsem si, že se s tím musí něco udělat. Největší kanec u nás na gymplu byl spolužák, který dělal rychlostní kanoistiku. Zhlédl jsem

50

se v něm a bylo rozhodnuto: „To je dobrý sport, jdu jej dělat!“, a přihlásil se do oddílu. Navštěvoval jsem pak dva roky univerzitní klub Slávii, jejíž loděnice se nacházely v dunajské zátoce v Karlově Vsi, a věnoval se rychlostní kanoistice na hladké vodě. Bral jsem ji smrtelně vážně, každý den trénoval dvoufázově a zvedal tuny železa. Mou disciplínou byl singl, ve které jsem absolvoval i několik závodů. Na tréninky k Dunaji jsem jezdíval na kole po cestě okolo židovského hřbitova s vysokou žulovou stěnou, na které vždy viseli, špekulovali a trénovali prsty všichni bratislavští horolezci. Vždy jsem po nich pokukoval, protože jsem o nich už ledacos věděl. Otec nikdy nelezl po skalách a podnikal nanejvýše turistiku v Tatrách,

nicméně doma shromažďoval veškerou horolezeckou literaturu, která u nás v té době vyšla. Svou roli sehrála i postava Jožo Justa, který se mnou chodil na gymnázium do vedlejší třídy. Na rohu bratislavského korza tehdy visela vývěska horolezeckého oddílu James s úžasnými fotografiemi, na kterých právě Jožo zlézal Chamonické jehly. Byl jsem pyšný, že se s ním znám a o přestávkách si s ním mohu povykládat. Po nějaké době došlo ke sloučení obou zdejších kanoistických oddílů. Vznikl jeden super oddíl s velmi kvalitní kategorií mužů, kde působili i olympionici jako Kadnár a Haviar. Se staršími dorostenci se ale moc nemazlili a poslali nás k vodě nebo lépe řečeno od vody. Ze dne na den jsem zůstal bez sportu. Když mi oznámili, že jsem u nich „dožral“, vracel jsem se z loděnice okolo hřbitovní zdi. Zastavil jsem se u ní a se smutkem v duši začal popolézat. Tehdy jsem si poprvé uvědomil, že bych mohl dělat právě tento sport. Bylo to v roce 1974. Všechny staré intelektuální, prešpurácké, maďarsko-německo-slovenské pomíchané rodiny se v Bratislavě znaly, protože jich byla jen hrstka. Jednou z takových rodin byli i Keleovci. Starý pan Kele v té době dělal chataře na Zbojnické chatě a jeho syn Ferko byl předsedou oddí-

lu Jamesu, takže bylo vcelku jasné, který horolezecký oddíl mám navštěvovat. Začal jsem v něm působit jako zelený holub, ale díky výrazně lepší kondici než jakou měli ostatní mladíci, jsem měl dosti raketový start. Byl jsem nadupaný jako kůň. Horolezci v těch dobách moc netrénovali. Jedinou výjimkou byl snad jen Paľo Pochylý. Zatímco ostatní tvrdili: „Trénovat? Horolezci? To ses snad zbláznil... My trénujeme lezením!“, Paľo poctivě trénoval, díky čemuž dokázal udělat snad jako jediný v Československu shyb na jedné ruce a podle toho také i lezl. Já byl na skalách poprvé v září nebo říjnu, kdy mne s sebou vzal Peter Hargaš1 do Plaveckého Podhradí. Pamatuji si i na cestovní horečku předchozího večera. Ty tři karabiny jsem zabalil a vybalil snad pětkrát... Následující zimu jsem už lezl i v Tatrách, protože bez lezení to do jara vydržet prostě nešlo. Pro začátek jsem si samozřejmě nemohl vybrat vhodnější kopec nežli severní stěnu Malého Kežmarského štítu, kde jsem také v Levém Ypsilonu poprvé „drbnul“. V jediném těžkém místě cesty jsem hodil desetimetrového tygra, ale naštěstí se mi nic nestalo. Přistál jsem na šikmé polici a ani se moc nebouchl. Ve stěně ale zůstaly ocelové oválné karabiny Stubai, vypůjčené od Jožo Justa. Po stažení lana byly v nenávratnu. Horko těžko jsme slanili dolů a domů odcestovali s protaženým nosem. Jožo mě pochopitelně nepochválil: „To je obrovský průšvih! Musíme se vrátit a karabiny vybrat!“ Za dva týdny jsme se pak opravdu vypravili do Tater znova. Inkriminovanou délku jsem se už ani nepokoušel lézt jako první, vyváděl ji samozřejmě Jožo. Délka mu nějakou dobu trvala, a tak jsem tak stál na štandu a pozoroval trojici košických horolezců ve Weberovce. Jednomu z nich při lezení vyskočilo rameno, a tak se rozhodli pro návrat slaněním. S jedním z nich se ale slaňák vytrhl a přímo před mýma očima „zahučel“ celou stěnou až dolů. Podruhé v Tatrách a takový zážitek! Odpřisáhl jsem si, že nikdy v životě už nebudu lézt v zimě a do severní stěny Malého Kežmaráku již také nenastoupím. Postupem času jsem

Na cvičných skalách v roce 1975

Maroško Šajnoha s Lojzou Halásem. Byli v něm samí „sopliaci“ jako Andrej Belica, Igor Koller, Peter Valovič, Jožo Just nebo Vlado Zboja. Společně jsme chodili do tělocvičny. Maroško jako tělocvikář dobře věděl, co kvalitní trénink obnáší. Celou zimu jsme cvičili, dělali různé kruhové tréninky a měli docela náročnou přípravu na nadcházející sezónu, která probíhala hlavně v Tatrách. Lojza Halás byl naším horolezeckým otcem, který nám radil, co v nich máme lézt. Pamatuji si, že my mladí jsme na něj tehdy byli dost „nakrknutí“, protože nás lákaly hlavně moderní cesty, jejichž nákresy se objevovaly v Previsnuté Revue. Platilo u nich – čím přímější výstup, tím hodnotnější, protože začínala éra direttissim. Staří mazáci nám ale takové cesty zakázali a my museli zlézat staré klasické výstupy od Motyky, Sawického, Korosadowicze až po Plška. Čím byla cesta starší, tím lépe. Chvíli nám trvalo, než jsme pochopili oč jim šlo. Jednalo se totiž o naprosto logické linie, které nevznikaly jen proto, že mezi dvěma cestami ještě zbylo nějaké volné místo. Díky Maroškovi a Lojzovi se nám tak dostala úžasná škola, díky níž jsme se chtě nechtě naučili cítit skálu, pochopili správné hodnoty a přírodní principy, kterými je třeba se řídit. S Lojzou Halásem jsem se později zúčastnil i svého prvního zájezdu do Alp. Lojza už byl tehdy starší dorostenec, kterému to už tak

Na bivaku během prvovýstupu severní stěnou Cimy Ovest di Lavaredo v Dolomitech v roce 1977

ale paradoxně všechny cesty v této vyhlášené stěně přelezl a většinu z nich v zimě. Stala se mou domácí stěnou a Brnčálka mým druhým domovem. Díky smrťáku na mé první túře jsem se však mohl přesvědčit, co vše se může v horolezectví stát, díky čemuž mě počáteční divočení velice rychle přešlo a já začal být k horám velmi pokorný. Tehdy jsem si poprvé uvědomil, jak jsme vedle nich maličcí. Netrvalo dlouho a já se dostal do městského výběrového družstva, které dal dohromady

Výstup skalní stěnou na Schusselkarspitze v roce 1983 s Antonem Križem

moc nelezlo, a tak si vzal za spolulezce mladého sopľaka. V Bergelu jsme tehdy nelezli bůhví jaké prásky, jen samé klasiky – třeba Cassina na Piz Badile. Pamatuji si, že mne Lojza strašně dusil, protože jsem pořád lezl půl metru od správné cesty, kde vedla pětka, zatímco já lezl šest plus. Stále mě tahal zpátky. Byli jsme rychlí, a tak jsme dolezli dvojici lezců před námi – horského vůdce s klientem, který byl strašně nešikovný. Neustále se zapráskával a prvolezec jej musel často tahat nahoru doslova „jako pytel hoven“. Hrozné! Nedalo se je předběhnout a my museli stát hodiny na štandech a čekat. Pod vrškem se dalo vyběhnout ven ze stěny traverzem, který ale Lojza zavrhl. Nastala tma a můj první bivak ve velké stěně, samozřejmě bez veškerého bivakovacího vybavení, protože jsme byli vystrojení jen na jednodenní túru. Do rána jsme jódlovali a na potemnělé obloze pozorovali úžasné hvězdy. Tehdy jsem se do horolezectví definitivně zamiloval. V Bergelu jsme podnikli i další túry. Dva týdny bylo naprosto úžasné počasí. Když už jsme měli prodřená bříška na prstech, rozhodli se ještě pro Matterhorn. Přespali jsme v seníku, a protože nám v něm bylo příjemně, podařilo se nám i zaspat. Běželi jsme pak nahoru na Matterhorn normálkou a na vrchol dorazili jako poslední okolo čtvrté hodiny. Při sestupu jsme těsně před setměním natrefili na dvojici poloturistů. Asi čtyřicetiletý fotr se svým dvanáctiletým synem, v jednom triku a papírové bundě, začali panikařit a ztrácet nervy. Následoval dosti strastiplný sestup, kdy Lojza vzal na krátké lano mladého, zatímco já se snažil dostat do pohybu jeho otce. Celou cestu jsem jej přemlouval k sestupu, protože už tehdy jsem uměl velice dobře německy. Tehdy se naplno projevily Lojzovy zkušenosti. Ve tmě, protože čelovky nám odešly dávno, nacházel cestu v terénu, ve kterém mi vše splývalo a připadalo úplně stejné. Tehdy jsem pochopil, co znamená, když člověk chodí do hor opravdu dlouho. Ostatní horští vůdcové mezitím seděli na chatě, pili pivo a čekali. Když jsme byli délku nad nástupem, s velkou slávou vystartovali z chaty a dvojici zachraňovaných nám přebrali. Na chatu jsme došli úplně vyřízení, psychicky vyčerpaní. Chtěli jsme se s ostatními rozloučit, protože náš hotel byl seník dole. Měli jsme totiž jen sto franků na celý měsíc a třicet franků za nocleh jsme si dovolit nemohli. Starý si ale dal dva půldecáky a začal být hned největší hrdina na světě. Přemlouval nás, ať si dáme večeři a zůstaneme na chatě přes noc. Pomysleli jsme si, že si to jako záchranáři zřejmě zasloužíme, a tak jsme se najedli a padli do postele. Ráno jsme vyspávali, protože spěchat nebylo kam. Okolo deváté sejdeme dolů na snídani a chlap se synem nikde. Normálně se sbalili a sestoupili dolů. Naše poslední peníze padly za nocleh, večeři i za ten půldecák, co nám dotyčný nalil. Opravdová škola! Dočkal jsem se i kýžených moderních tatranských extrémů. Zaměřovali jsme se na těžké letní cesty, které jsme se snažili přelézt i v zimě. Tehdy jsem dost intenzivně lezl s Petrem Valovičem. Společně se nám podařilo podniknout zimní přelezení cesty Czok-Kielkowski na Kazalnici, Šavle na Kežmarák nebo Mlynárika, jehož nákres tenkrát vyšel v časopise Krásy Slovenska.

51

Bylo v něm napsáno, že nejtěžší je šestková délka, která se nedá odjistit. To byla pro nás výzva. Tvrdili jsme, že co se dá odskobovat, to se dá i ošulit. Tady se ale ukaž! Nemohli jsme se dočkat zimy. Nastupovali jsme z Popradského plesa a přecházeli přes sedla. Z délky jsme ale nakonec byli zklamaní, protože se odjistit dala docela slušně. Díky fámě o nemožnosti zajištění dal Peter jištění úplně všude, kde se něco dalo založit. Nakonec byla odjištěná jak málokterá předtím a šestková nebyla určitě. Podobně těžké zimní lezení jsme zažili i na Bielovodské věži, na které jsme dokonce bivakovali na Silvestra. Zima v Tatrách se ukázala jako perfektní příprava na Himálaj, který na sebe kupodivu nenechal dlouho čekat, za což vděčím opět Maroškovi Šajnohovi. V roce 1978 zorganizoval výpravu na severní vrchol Nanga Parbatu. Opět dal příležitost nám mlaďochům, kromě mne se expedice zúčastnil ještě Andrejko Belica, Jožo Just a Peter Valovič. Když jsme s Jožo Justem přicházeli do údolí Diamiru a blížili se ke stěně, náš rozhovor o chystaném prvovýstupu probíhal stylem: „Co tu budeme dělat? Vždyť to vyboucháme za dva dny a nebude co řešit!“ Když jsme ale dolinou šli už třetí den a stěna byla stále stejně daleko, došlo nám, že až tak jednoduché to asi nebude. Proporce, které jsou stejné jako v Tatrách nebo Alpách, jsou tady všechny násobně větší, což nás úplně popletlo. Ve stěně se mi celkem dařilo. Měl jsem možnost lézt ty nejtěžší délky, nejednalo se ale o nějak obzvlášť těžké lezení. Úžasná byla hlavně skutečnost, že jsme vytyčovali novou cestu na v té době nejvyšší nezlezený kopec na světě. Bylo poměrně teplé léto a stěnou tehdy létalo dost šutrů. Třetí tábor proto stál zhruba ve středu pilíře na vystrčeném ostrohu pod skalní stěnkou, která nás měla před padajícími kameny ochránit. Jednoho večera jsme tady pak seděli s Marošem Šajnohou proti sobě ve stanu a povídali si. Byli jsme velmi blízcí přátelé, a tak bylo stále o čem diskutovat. Říkali jsme tomu „pilníkování“, což jsme převzali z jednoho zajícovského vtipu: „Zajíc jde po lese a opakuje: Protáhnu lišku, protáhnu lišku. Jde kolem liška a ptá se: Co říkáš? A zajíc si sedne na kmen a povídá: Ále, sedím tu v lese, brousím si nehty a říkám kokotiny!“ Z toho vtipu vzniklo na expedici rčení, že když někdo mluvil kokotiny, tak ostatní se jej ptali: „Co že to pilníkuješ?“ Tak jsme s Marošem seděli ve stanu a pilníkovali. Ještě štěstí, že jsme nespali! Přes náš stan totiž spadla skalní lavina a dva velké kameny vletěly přímo k nám do stanu. Jeden spadl za Maroše na místo, kde by měl hlavu, kdyby už spal. Šutr prorazil karimatku a zaryl se asi 10 centimetrů do ledu. Druhý mne uhodil do ramene a loktem jsem si zřejmě naštípl žebra. Zázrakem jsme unikli smrti. Došlo mi, že asi mám v tomto životě ještě nějaké jiné poslání, než jen lézt na Nanga Parbat, a andělé strážní to zařídili. Výprava pro mne ale skončila. Dostal jsem „po papuli“, což byla opět velmi dobrá škola. Uvědomil jsem si, že ve velkých kopcích je třeba být trojnásobně opatrný než v Tatrách. Do základního tábora jsem i s poraněnými žebry sešel sám. Čekal tam na mě telegram, že se mi narodil syn. Klasické horolezecké dítko – otec odjede na expedici v době, kdy se má synek narodit. Vytáhl jsem tedy flašku koňaku, kterou jsem měl pro tuto chvíli schovanou, a otevřel ji. Dal dva půldecáky a jak jsem přišel ze stěny „vy-

52

Zolo Demján při pokusu o prvovýstup na Dhaulágirí v roce 1985

Vrcholové foto z vrcholu Lhotse Shar (8.400 m), který Zolo Demján dosáhl sám 20. května 1984

šťavený“, okamžitě byl namol. Ve stěně jsem byl dost dlouhou dobu, a tak jsem se z ní vrátil patřičně vyhladovělý. Na co jsem v základním táboře narazil, to jsem sežral. Vše skončilo tak, že jsem dostal šílenou „sračku“. Navíc, jak jsem byl opilý, tak jsem zvracel a do toho ještě zlomená žebra... Dřepěl jsem za táborem a prožíval porodní bolesti po svém. Tak tedy skončila moje první himálajská výprava, po které nastal ten pravý horolezecký kolotoč, spojený s mým působením ve slovenském a později i federálním manšaftu. Někdy počátkem osmdesátých let jsme se zaměřili na zimní Alpy. S Fero Piačkem jsme tehdy chodili okolo Mont Blancu a snažili se udělat prvovýstup jedním z nevylezených kuloárů vlevo od centrálního pilíře Freney. S Ferkem se mi dobře lezlo, protože jsme se poctivě střídali. V roce 1982 jsme se kvůli špatnému počasí do Freneyů vůbec nedostali a vylezli jen výstup roku na Mt. Maudit jako z nouze ctnost. Následující rok jsme se sem ale vrátili a vyhlédnutý kuloár v podstatě i vylezli. Fero už lezl poslední, ne příliš těžkou délku. Na štandu jsem měl v ledu frézu – šroub a založil i největší hexentrik, který jsme s sebou měli. Fero poodlezl v pohodě a osadil další dva titanové šrouby. Už byl ve výlezu, slunko na něj svítilo a led se pokládal. Když ale do ledu zasekl zbraň, odloupl se s ním celý lavor a strhl jej dolů i se zbraní v ruce. Oba šrouby „vyzipsovaly“ a Fero spadl dvacet nebo třicet metrů přímo do štandu. Byla to pecka! Pád jsem naštěstí zachytil, Fero si ale při něm zlomil hrudní kost a byl celý „dokaličený“... Když se po pádu probral, vůbec nevěděl,

kde jsme a co se stalo. Byl na tom zpočátku dost špatně. Tehdy jsem si na vlastní kůži vyzkoušel, co je to záchranka v horách. Svého zraněného parťáka jsem musel dostat dolů sedmisetmetrovým kuloárem, a pak utíkat pro pomoc přes ledovec. Prvních dvě stě až tři sta metrů jsem jej musel spustit na dvou svázaných čtyřicetimetrových lanech, vše zafixovat, slanit k němu, udělat štand a zavěsit jej do něj, vyšplhat nahoru a nadvakrát k němu zase slanit. Lezl jsem nahoru a dolů jako opice. Největší průšvih byl fakt, že Fero je jednou tak velký chlap jako já. Po několika délkách se ale naštěstí Fero dal dohromady. Štandy si už byl schopný dělat sám, takže náš sestup se dost urychlil. Naše spása byla velká jeskyně pod stěnou, ze které jsme do cesty vystartovali, když se zlepšilo počasí. Na sněhových pláních jsem musel svého spolulezce podpírat, ale nakonec jsme se do bivaku dostali. Uložil jsem Fera do spacáku, navařil čaj a na tyčku vyvěsil fangli – červený tečkovaný šátek, který s sebou nosívám dodnes. Pak

Zolo Demján na vrcholu Everestu (8.848 m) s Juzkem Psotkou 15. října 1984

jsem to napálil dolů. Za dvě a půl, tři hodiny jsem už byl v první hospodě, odkud jsem telefonoval karabiniérům. Vysvětlil jsem jim, kde se Ferko nachází. Byl to asi nejrychlejší sestup z podstěny Freney do Courmayeru. Záchranka pro něj hned letěla nahoru a za hodinu už byl Fero v nemocnici. K horské službě jsem dobíhal se staženou řití, protože jsme samozřejmě neměli žádnou pojistku, na kterou jsme jednoduše neměli peníze. Přišel jsem k nim celý „vycukaný“ a s vědomím, že mě sjedou, dostanu pokutu a celou záchranku k úhradě. K mému překvapení mě ale přivítali jako největšího hrdinu s pochvalou, jak bylo vše perfektně připravené. Nejvíce jim pomohla moje červená fangle, podle které našli místo se zraněným a ještě jim ukázala jak fouká vítr a jak přistát. Bylo to super. Posadili mě, nalili do mě červené víno, další utíkal na benzínku koupit bagetu... Nenápadně jsem se zeptal na placení, odpověď ale zněla: „Platit? Takovou cestu jste lezli a dolů jste se dostali tímto stylem... Klobouk dolů! Zapomeň na placení!“ K našemu stanu v Chamonix jsem se musel dostat přes tunel, takže mě nakonec k němu vzali, zastavili první auto a přikázali: „Převezeš jej do Francie!“ Dokonce hledali někoho, kdo umí německy, abych se s ním mohl domluvit. Byla to bomba. Pak jsem neměl s kým lézt, a tak jsem aspoň vysóloval stěnu Brenvy. Své jsem si odlezl i na Pamíru. V roce 1980 jsem s Petrem Valovičem přelezl Bezzubkinovu cestu na Komunistu ve stěně plata a o dva roky později uskutečnil prvovýstup na Pik Korženěvské. Tehdy perlil Miro Belica od nás z od-

dílu. Lezli jsme společně s Petrem Božíkem a já tahal několik délek v ledu jako první. Extrémně těžké lezení to nebylo, jen na jištění se tam toho nedalo moc dát. V jedné z délek jsem přelezl sněhové břicho, pak kousek skály, až jsem se ocitl opět na ledu. Nemohl jsem ale najít štand, naneštěstí zrovna v místě, kde jsem stál jen na předních hrotech a zbraních. Okolo mne jen sníh a na něm ledová glazura, mizerný terén. Potřeboval jsem vylézt ještě několik metrů... Jak tak visím na zbraních, najednou je v laně zespodu „hovadský“ tah, až mi z něj málem začala praskat lýtka. Vřeštěl jsem dolů jako pominutý, ale nic se nedělo. Kluci mě neslyšeli. Když už jsem málem od zátěže praskl, zpoza svahu se vynoří můj jistič Miro, se svými velkými fousy, zježenými jako mrož. Šplhal po laně, na jehož konci jsem visel jen na zbraních. Kdybych mohl, v tom momentě jej, na mou duši, zabiji. O mnoho náročnější byl výstup na kavkazskou Ušbu v roce 1983, na kterou jsem s Petrem Božíkem vylezl kombinací cest Grigorenko-Prigoda-Myšlajev z gruzínské strany. Úžasná túra s dlouhým nástupem a lezením v dvouapůlkilometrové stěně, která mi velmi připomínala Walkerův pilíř v Alpách. Ve spodní části vedl výstup po ledech, pak začala skála. Následovala převislá skalní plotna Zrcadla podobná té na Jastrabí věži, jen ve větším provedení. Vrch byl zase v ledu, no prostě bombastická cesta, ve které se míchalo úplně vše. Absolutní bonbónek. Peter byl tehdy ještě horolezecké ucho. Než začal s lezením, chodil po horách jako vysokohorský turista a čundrák. K horolezectví měl opravdu dar od boha. Velmi dobře lezl, nebál se, a i fyzicky na tom byl velmi dobře. Bylo to období, kdy jsme spolu hodně lezli a stali se z nám naprosto rovnocenní partneři. Se mnou se dostal i k těmto větším věcem, Ušba byla jeho první opravdu vážná túra. Pamatuji si, že jsme tehdy s sebou měli podomácku vyrobené lyofilizované jídlo, protože dehydrovanou stravu jsme si v té době neměli možnost koupit. Musel jsem nejprve zjistil, co vlastně lyofilizace2 znamená. Mamka mi pak doma navařila čínu, kterou jsem zmrazil a utíkal s ní do muzea, kde měli lyofilizační přístroj na preparování hub. Chvíli trvalo, než jsem pracovníka muzea ukecal. Jídlo mi ale nakonec lyofilizoval, díky čemuž jsme pak měli ve stěně Ušby hody. Byla to paráda. Když jsme pak ale po dvou bivacích ve stěně dolezli na vrchol, zhoršilo se počasí. Setmělo se a přišla šílená bouřka. Neměli jsme s sebou stan, ale jen žďárák. Kolem nás lítaly blesky a padala obrovská krupice. Začali jsme sekat plošinu do ledu, ale podařilo se nám upravit jen asi 30 centimetrů, na kterých jsme pak ve větru seděli ve žďáráku a třásli se jako promočení pudlíci. Krupice padala za naše záda a začala nás z police vytlačovat. Dostavil se panický strach, že nás to smete ze stěny. Byla krutá zima a do toho vítr. V jednom okamžiku jsem zjistil, že nemohu hýbat rukama. Úplně mi zimou ztuhly svaly. Bylo jasné, že nám hrozí umrznutí. Parodií osudu bylo, že dvacet metrů od nás stál stan s tábořícími „dederóny“. Celou dobu nás pozorovali, jak bojujeme, ale dělali mrtvého brouka. Tvářili se, že o nás vůbec neví. Nám ale šlo o život. Vtrhl jsem k nim do stanu a řekl, že je zle. Mysleli si, že jsme Rusové, a tak byli dost překvapení, když jsem na ně spustil plynně německy. Tvrdili, že u nich ve stanu není tolik mís-

ta. Já jim na to: „Jak, kurva, není místo? Tak se tady nebudete rozvalovat, ale sedneme si vedle sebe všichni čtyři a místo bude!“ Když jsem k nim takhle vletěl, ven už nás prostě vyhodit nemohli. Posedali jsme si do jejich stanu jako vrabci. Lano jsem měl pod sebou, třepal se jako vrabec a cítil, jak pozvolna rozmrzám a vše ze mne stéká. Druhý den ráno se ukázalo, že naši spolunocležníci byli absolutní amatéři. Vůbec neznali sestup na Ušbinský ledopád, jeden z nejhorších, které znám. Bez nás by se dolů tak jednoduše nedostali... Teď si uvědomuji, že Ušba byla vlastně takové malé Dhaulágirí. Velmi komplexní túra s náročným nástupem i sestupem, s hlavními lezeckými obtížemi těsně pod vrcholem... Přišel rok 1984 a s ním i úžasná příležitost vyrazit na Lhotse Shar, kterou mi poskytl vedoucí výpravy Ivan Gálfy. Prvovýstup v jižní stěně byl první skutečně těžkou cestou, kterou Čechoslováci v Himáláji vylezli. Vždyť i Messner jižní stěnu Lhotse prohlásil za problém roku 2000, když

s sebou tenkou 3 mm tlustou šňůru – 25 metrů dlouhou. Daroval mi ji na Nanga Parbatu Wolfi, náš rakouský kamarád, a já ji od té doby s sebou nosil pro případ ztroskotání. Naštěstí jsem ji předtím nikdy nepotřeboval, až na Lhotse Shar přišla vhod. Rozvázal jsem ji a stěnku vylezl. Na jejím konci zatloukl skobu a lanko tam na dvojito nechal viset. Pak už k nejvyššímu bodu vedly jen sněhové pláně, a tak jsem dolezl až na samotný vrchol. Při sestupu jsem se díky fixním lanům, která tam kluci natáhli, vrátil do pětky, kde už byli všichni nasáčkovaní. Řekl jsem jim jen: „Uděláno jest!“, a že se nemusí ničeho bát, protože v jediném místě, kde je trošku problém, visí šňůra. Utíkal jsem dále o tábor níže, kde na mě čekal Lanč. Zalezl jsem do spacáku, ve kterém už přede mnou spali ve vibramech mnozí, takže v něm byly místo peří kusy ledu. Na expedici jsme vždycky spacáky posouvali výše a výše do dalších táborů, místo aby se do nejvyššího dosaženého tábora vynesly ze základního tábora čerstvé. Byla

Ve výšce 6.700 m, Dhaulágirí 1988

si na ní sám vylámal zuby. Závěr výpravy, spojený s vrcholovým útokem, byl tehdy dosti kritický. V malém stanu Salewa posledního tábora se nás tísnilo pět, jeden přes druhého. Spaní nepřipadalo v úvahu. Na každého z nás vyšly asi dvě deci tekutin. Hrozné! Byla zvolena taktika prvního vrcholového útoku. Karel Jakeš s Jindrou Martišem vyrazí jako první a začnou fixovat. S Robem Gálfym a Poldou Páleníčkem pak půjdeme za nimi. Polda si ale zapomněl vzít kladivocepín, bez kterého si dál netroufal jít, a tak jsme o dvě hodiny později vyšli jen s Robo Gálfym. Před koncem fixních lan začaly Robovi omrzat nohy, a tak se také rozhodl k návratu. Přede mnou byl Jindra s Karlem, a tak jsem se rozhodl, že je dolezu a ve trojici budeme pokračovat. O něco později jsem je oba potkal, jak sestupují a byli dost mimo. Říkali mi, že se jim do cesty postavil nelezitelný terén, který se nedal překonat. Nedalo mi to: „Co to je nelezitelný terén?“ Řekl jsem si, že nemůžu jen tak s nimi sejít dolů a povědět Ivanovi: „Nelezitelný terén!“ Co to vlastně je? Aspoň musím umět nějak popsat detaily, aby Rak, Jaryk Stejskal a Peter Božík, které jsme měli v patách, věděli, nač se mají nachystat. Šel jsem tedy dál a narazil na jednu několikametrovou stěnku. Měl jsem

to taková sprostá taktika, díky níž mi po celodenním výstupu již tak zmrzlé nohy v noci definitivně omrzly. Prsty mi na nich zlehka zčernaly. Cena za vrchol, za kterou to ale rozhodně stálo! V létě pak celá naše rodina dostala nějakým nedopatřením devizový příslib, a tak jsme odcestovali do Jugoslávie. U moře jsem pak běhával po pláži v mořské vodě, což je vlastně fyziologický roztok. Také mi známí poradili, že na hojení omrzlin pomáhá řepíkový čaj. Prsty se mi naštěstí perfektně zahojily a Emil Hasík vybojoval, že jsem mohl na podzim odcestovat na Everest, protože v nominaci jsem původně nebyl. Na tuto výpravu ale nemám v ničem dobré vzpomínky. Byla to ta nejhorší výprava ze všech, kterých jsem se zúčastnil. Paradoxní, že z ní byla největší sláva. Pro mě je to ale dodnes neúspěšná expedice, protože na ní zahynul Juzek Psotka. Jenže veřejnost funguje jinak, a čím se stane větší tragédie, tím je to pro lidi zajímavější. Celkem typický obraz fungování naší společnosti, kde se tak hodně daří bulváru. Když se řekne Demján, automaticky si ke mně všichni přiřadí Everest. Já si ale přitom považuji úplně jiných výstupů! Pod Everest jsem přišel perfektně zaklimatizovaný a hned od začátku jsem společně se sirdárem Ang Phurbou začal fixovat cestu, zatímco

53

ostatní se ještě jako mouchy motali po ledopádu. Pak se k nám přidal ještě Juzek. S Juzkem a Jožo Justem jsme byli výkonnostně úplně jinde než zbytek výpravy. Však jsme také od začátku s Jožkou plánovali, že bychom oba nebo společně ve trojici s Juzkem mohli vytvořit perfektní vrcholový tým. Mezitím se ale přihodilo, že Mišovi Orolinovi se vrátila nemoc z Makalu – trombóza, a tak jsme s Juzkem vyběhli celý ledopád s infuzí o něco více než za hodinu. Kdoví, jestli už někdo tak rychle vylezl ledopád. My jsme normálně do toho kopce běželi! Později jsme s Juzkem natahovali další fixy, a když jsme se pak vraceli dolů, potkali jsme se s Jožou, Ang Phurbou a dalšími dvěma Šerpy. Dost nás toto setkání vyděsilo:

známé-neznámé Juzkově tragédii. Podle mě musel Juzek vypadnout na fixech až za Ženevskou ostruhou, kdy už měl nejtěžší za sebou. Podle spádnice, pod kterou jej nakonec Jožo Just našel, musel z Jižního sedla ještě velký kus sestoupit. Fixy tam byly občas přerušené a muselo se mezi nimi přepínat. Mít s sebou dvě smyčky a dvě karabiny nepřipadalo v daných podmínkách v úvahu. Juzek dokonce odmítal rukavice na šňůrkách, což jsme my mladší měli naučené, abychom je při lezení neztratili. Když Juzka našli, byl bez rukavic a ruce měl dosti omrzlé. Jožo pak špekuloval, že se díky tomu už nedokázal dobře přepínat na fixech. Stačilo krátké zaváhání a bylo zle. Závěr výpravy byl tedy velmi smutný.

Ve výšce 7100 m, Dhaulágirí 1988

„Kurnik, co se děje?“ Prozradili: „Fero rozhodl, že je třeba jít na vrchol.“ Tehdy jsem dost těžce nesl, že Jožo podlehl nátlaku a neřekl třeba: „Půjdu až s nimi!“ Kluci se dostali jen do 8.400 metrů, kde zanechali stan, který ani nedokázali postavit, protože strašně fučelo. Pálili dolů. Další pokus podnikl Vlado Launer, Luděk Zahoranský a Milo Neumann, také neúspěšný. Nedosáhli ani těch 8.400 metrů a otočili se v půlce. Manšaft byl vybouchaný, a tak poslali nahoru Juzka a mne. Jožo Just se ještě nezotavil natolik, aby mohl jít znovu s námi. Fero si pak ještě uvědomil, že by bylo dobré náš pokus posichrovat, a tak za námi poslal ještě Ang Ritu. Byl to šílený, nadupaný kůň, který na Everest vylezl minimálně desetkrát. Nedělalo mu problém nás doběhnout. Při vrcholovém útoku mě překvapilo, jak těžký je Hillaryho výšvih. Nachází se už dost vysoko a vzhledem k tomu, že jsme šli bez kyslíku, představoval lezecký oříšek. Jedná se o skalní výšvih, z pravé strany ohraničený zledovatělým sněhem. Lezl jsem právě na rozhraní skály a ledu – levou rukou po skále, pravou ve sněhu, skoro jako v zimních Alpách. Všelijak jsem se šprajcoval a občas se přidržel chytu na skále. Až tak hrozné to ale zase nebylo, dal bych tomu tak za tři, čtyři. A jak to bylo vysoké? Pět, možná šest metrů... Pamatuji si jen, že když jsem vylezl nahoru, padl jsem na placatý kámen a dýchal z plných plic. Velmi rychle jsem se ale vzpamatoval, odjistil Juzka, Ang Ritu a společně jsme pak pokračovali k vrcholu. Při sestupu jsem je zase pospouštěl dolů, já nakonec slanil. Pokračovali jsme dolů vstříc

54

Zvláštní, že co pro mne byl neúspěch, pro mnohé znamenalo úspěch. O rok později jsem se vypravil k Dhaulágirí, ke kterému jsem se také dostal jako slepý k houslím. Jirka Novák tehdy pracoval v expediční komisi, a tak měl ohromný přehled. Znal se dobře s francouzskými lezci, kteří se o vyhlášený himálajský problém – jihozápadní pilíř, dvakrát neúspěšně pokoušeli. Výprava měla několik cílů, jedním z nich právě tento čtyři a půl kilometru vysoký pilíř s klíčovou vrcholovou stěnou, do kterého nalezli nejprve Rak, Drla a Bóža. Já měl tehdy vyhlédnutou levou hranu západní stěny, kterou jsem chtěl přelézt sólo a byl na ni dost vážně nachystaný a rozhodnutý nastoupit. Ero Velič mi tehdy půjčil speciální sólo stan. Chvíli jsem pomáhal hlavní části výpravy v západní stěně. Kluci se z pilíře vrátili po několika dnech a mám dojem, že se ve stěně porafali. Sešli dolů a moc se spolu nebavili. Hlavně Drla byl docela vytočený. Tehdy za mnou přišel Peter Božík a ptal se, jestli bych neměl zájem nastoupit s nimi znovu, protože Drlo už ztratil zájem. Řekl jsem: „Proč ne?“, protože s Bóžou jsme byli blízcí kamarádi. Náš další pokus ale dopadl stejně jako ten první. Bóža se s Rakem pohádal, hulákali po sobě a ve stěně nebyla ta správná atmosféra. Nakonec nás zaskočilo špatné počasí ve výšce asi 6.500 metrů. Tři dny a noci jsme trčeli ve stěně a čekali na pěkné počasí. Tehdy jsem měl svůj první, řekl bych transcendentní, magický zážitek. V noci jsem měl velmi intenzivní pocit, že jsem součástí většího celku, doslova jako molekula vesmíru. Měl jsem přístup ke všem informacím...

Neuvěřitelně zvláštní a silný pocit, který jsem zažil ještě jednou o tři roky později. Ze stěny jsme nakonec slanili. Byla to pro mne úžasná škola, dalo by se říct, změna paradigmy3. Pochopil jsem, že i v Himálaji se dá lézt těžký prvovýstup alpským stylem. Do té doby totiž mnozí tvrdili, že čistý alpský styl je možný leda na polochoďácích, protože v těžkých stěnách hrozí v případě špatného počasí uvěznění. My jsme ale ve špatném počasí přežili a v pořádku se vrátili ze stěny. Stejně jako Messner s Habelerem ukázali na Everestu v roce 1978, že se na něj dá vylézt i bez kyslíku, tak i my jsme se museli ubezpečit, zdali je náš zamýšlený prvovýstup vůbec možný. Ve stěně jsme strávili nějaký čas, přečkali špatné počasí a v pořádku sešli dolů. Bylo mi najednou absolutně jasné, že se náš záměr dá uskutečnit. Pamatuji si, že něco podobného jsem poprvé zaregistroval, když jsme se na Kazalnici snažili udělat první zimu. Tehdy se také pokazilo počasí. Ve stěně jsme se úplně necítili a všechno bylo proti nám. Nakonec jsme slanili a sešli na staré „schronisko“, kde jsme si střihli, kdo půjde druhý den stáhnout lana a vybrat materiál. Proč bychom se ničili oba, že? Volba padla na mě, a tak jsem vyšplhal po lanech do stěny, kde jsem si při pohledu na ni pomyslel: „Kurnik, kde tu včera byly problémy?“ Psychika umí neuvěřitelně sehrát podstatnou roli při výstupu. Tři následující roky jsem žil přípravami na Dhaulágirí. Tehdy jsem ještě nevěděl nic o plánování strategických scénářů, jedné z metod v managementu, přesto jsem ji nevědomě začal uplatňovat. Promýšlel jsem si do posledního detailu co udělat, když nastane ta či ona situace. V byznysu je tato metoda považovaná za nejlepší pro přípravu na nepředvídatelné věci, kdy se mozek vytrénuje přehráváním tzv. strategických scénářů a nacházením vhodných řešení. Nastane-li pak ve skutečnosti určitá varianta, zapadne k těm ostatním a umožní tak rychle najít správné řešení. Takový mentální trénink opravdu funguje, což se mi několikrát osvědčilo, protože jsem jej dělal v Himálaji prakticky pokaždé. Čas ve výškových táborech jsem trávil přemýšlením nad možnými situacemi, které mohou nastat, a jak bych pak měl reagovat. Byla to příprava na pobyt ve výškách bez kyslíku, kde mozek už nefunguje optimálně a není schopen kombinovat úplně stejně jako dole. Díky takovému tréninku jsem měl v hlavě vše dobře uložené a byl tak připravený správně reagovat i v kritických situacích během chystaného prvovýstupu. Když pak Jirka Novák zorganizoval v roce 1988 další výpravu na Dhaulágirí, skutečně jsem v ní už nemohl chybět. Do stěny jsme se nakonec pustili dohromady s dvojicí kazašských horolezců Kazbekem Valijevem a Jurijem Mojsejevem a strávili v ní celkem sedmnáct dní. Měli jsme s sebou jen nejnutnější věci. Výstup jsem měl promyšlený do posledního detailu a vše probíhalo s neuvěřitelnou lehkostí. Nastaly samozřejmě i kritické chvíle, třeba když jsme přelezli klíčovou délku a já oba dobíral na polici, ze které pokračoval dále ledový komín. Když ke mně dolezl první z Kazachů, povídám jen: „Pálím dále, dokud je ještě světlo!“ Stejně se už ale setmělo, takže jsem celou délku lezl jen za světla čelovky. Byla to mastná délka, kol-

podobně kritické jsme zažili. Proto se také náš sestup protáhl na pět dní... Dhaulágirí byl jednoznačně vrchol mého života, kde se všechny mé zkušenosti skloubily s energií z jiných zdrojů, než která byla v nás. Další z výstupů, kterých si opravdu vážím, bylo Chan Tengri o rok později. S Pepíkem Nežerkou jsme byli první, kteří její téměř tři kilometry vysokou severní stěnu přelezli alpsky kombinací cest Studenina a Myslovského. Co před námi Rusové lezli dva týdny expedičně s fixními lany, my vybouchali za šest nebo sedm dní. Absolutním problémem se staly plošiny na bivaky, navíc jsme museli překonávat opravdu velmi těžké lezecké úseky s omezenými možnostmi k zajištění...

Během úspěšného prvovýstupu na Dhaulagiri v roce 1988

mý led se sklonem 80 až 90 stupňů. Chválabohu, že byla tma, protože za světla bych se tam asi bál. Odlezl jsem celou délku, dal do ledu dvě frézy a vyrobil velmi dobrý štand. Zavolal jsem dolů: „Chlapci, můžete jít!“ Ani boha! Nechtěli za mnou dolézt, protože stáli na polici, která znamenala jistotu, a do tmy a nejistoty ledového komína se jim příliš nechtělo. Přemlouval jsem je: „Pojďte, vždyť už musíme být kousek pod pláněmi.“ Bezvýsledně! Nezbylo než k nim slanit dolů. Police v 7.300 metrech byla metr a půl dlouhá a nepříliš široká. Seděli jsme na ní jako vrabci vedle sebe, nohy zamotané do spodku spacáku. Jódlovali jsme celou noc. Ráno za rozbřesku jsme už viseli na jümarech. Tehdy jsem teprve spatřil, jaký ten komín vlastně doopravdy byl. Nepříjemný ledový „gajbl“! Opravdu jsem byl rád, že jej mám vylezený. Další terén pak už byl snadný. Nos mne opravdu nepletl, protože po deseti metrech už začínaly sněhové pláně, táhnoucí se až k hlavnímu vrcholu. Foukal silný vichr, a tak jsme vykopali jeskyni, postavili v ní stan, počkali do oběda a vyrazili na vrchol. Při sestupu jsme pak s hrůzou zjistili, že naše stopy jsou zaváté. Stáli jsme na tři kilometry dlouhé a 500 metrů široké pláni a jen matně tušili, že tam kdesi dole je náš stan. Všechno nám splývalo. Stan jsme neměli nijak označený, nebylo ani čím. Hledali jsme jehlu v kupce sena. Najednou se ale dostavil pocit, který jsem zažil na Dhaulágirí už před třemi roky. Jako součást nějakého většího celku jsem najednou přesně věděl, kde se náš stan nachází. Chválabohu, že jsem tento pocit nezpochybnil, a bohorovně vyrazil několik set metrů jako za magnetem přímo k naší jeskyni. Samotný sestup stěnou byl o dost náročnější než výstup. Všechny slaňáky jsem šel jako první, protože často vedly do převislého terénu, navíc do traverzu. Musel jsem dělat mezijištění, abych se nedostal příliš daleko od stěny. Natažený k prasknutí jsem se snažil koncem cepínu dosáhnout na skalní zoubek a přitáhnout se. Čtyřikrát mne lano „odpendlovalo“ a až po páté jsem se zachytil. Všechny délky takové samozřejmě nebyly, ale dvě, tři

Joska Nežerka při výstupu na Fitz Roy v Patagonii v roce 1990

Po úspěšném výstupu jsme si odskočili i na nedaleký Pik Pobědy. Hřeben vedoucí k tomuto nejvyššímu vrcholu Ťan Šanu je sice několik kilometrů dlouhý, ale není příliš obtížný. Po Chan Tengri nám připadal doslova jako choďák. Lezli jsme ve trojici s Milo Neumannem a byla sranda. Přitom kopec má dosti pohnutou historii se spoustou mrtvých, kteří na něj lezli neaklimatizovaní a nepřipravení. Smrťáky se na něm stávaly z blbosti a nepřipravenosti a ne proto, že by to byl nějak obtížný kopec a úžasný výkon. Když nejsi aklimatizovaný, motáš se dlouho na hřebeni a přijde špatné počasí – na průšvih s výškovou nemocí je zaděláno. A protože se ve zdejších krajích muselo chodit na hory ve větších skupinách, v případě neštěstí jich „zařvalo“ najednou třeba hned deset. V porovnání s Everestem co do počtu obětí je to skutečně hora zabiják. I my jsme na hřebeni několik mrtvých spatřili, jak byli poukladaní v „serebrjanych palatkach“... S Pepíkem jsme si padli do oka a dost jsme pak spolu lezli. Vždy ale jen těžké věci, třeba Fitz Roy v Patagonii. Měl jsem tehdy takovou formu, že jsem bouchal pětky v Koflachách jako bych měl na nohách lezečky. Za dvacet dva hodin jsme vylezli nahoru a dolů Americkou cestu. Nejedná se sice o túru z těch nejtěžších, snadné výstupy ale na tento žulový monolit nevedou. Naše taktika byla založena opět na jeskyni, kterou jsme vykopali u okrajové trhliny. V ní jsme

seděli až do chvíle, než se udělalo dobré počasí a my mohli nastoupit. Poprvé jsme byli v cestě i s Lančem, jenže počasí nás ze stěny sfouklo. Podruhé jsme už byli sami jen s Pepíkem a to už jsme napálili až nahoru. Zúročily se naše zkušenosti a fakt, že Pepíno je „suprový“ lezec. V roce 1991 jsem se vypravil na Aljašku a mým parťákem byl opět Pepík Nežerka. Na McKinley jsem poprvé vylezl již o pět let dříve s Emilem Hasíkem, kdy jsme za dva dny vyběhli na vrchol Cassinovou cestou, která je jednou z nejpěknějších a nejtěžších. Při své druhé návštěvě jsem už měl jižní stěnu nakoukanou, a tak jsme se pustili do prvovýstupu vlevo od mé předchozí túry. Po překonání nejtěžších délek ale začalo strašně sněžit a my museli vytraverzovat z naplánovaného přímého směru zpátky do Cassina, kterým jsme se nakonec na vrchol probojovali. I tak se jednalo o jeden z mála úspěšných výstupů, které se toho roku uskutečnily. Zbývaly nám dva týdny do odletu, a tak jsme si vypůjčili auto a udělali kolečko po národních parcích. Navštívili jsme Joshua Tree, Yosemity a nakonec jsme dorazili do Tuolumne Meadows s rajbasovým lezením. Do jedné stěny jsme také nastoupili a půlku cesty přelezli stylem rozprávějící dvojice bez jištění, protože jsme byli bezvadně rozlezení Když už si lezecké těžkosti začaly vyžadovat naši pozornost, rozhodli jsme se pro vytažení lana z batohu. Dolezli jsme na polici, kde jsem se navázal. Pepík byl ale pomalejší a chvíli trvalo, než se na lano navázal i on. Říkám mu tedy: „Než se tady nakšíruješ a uděláš štand, já zatím trošku popolezu. Když jsme přece vylezli těch dvě stě metrů bez lana, tak dvacet metrů ještě odlézt mohu, ne?“ Pustil jsem se do rajbasu nad námi, po čtyřech metrech narazil na vyvažovačku bez chytů a ... lehce uklouzl. Možná to bylo tím, že jsem už měl s sebou lano a nedával si tedy takový pozor jako bez něj. Terén nebyl o nic těžší než spodek, který jsme měli za sebou. Skála se jen začala trochu zvedat. Pomyslel jsem si: „No co, uklouzl jsem, a tak se taky zastavím, ne? Normálka!“ Když jsem ale míjel Pepíka, doufajíc, že se hranami lezeček a prsty něčeho zachytím, začalo mi být jasné, že je to asi vážnější. Tehdy i Pepík zaregistroval, že kolem něj něco cestuje. Navázaný ale nebyl stále, o štandu ani nemluvě. Motal se neskutečným způsobem. Byl ale neuvěřitelně duchapřítomný. Vrazil ruku do spáry na žábu. Druhou rukou chytil lano, které mu klouzalo v dlani, což stačilo na zbrzdění mého už asi třiceti metrového pádu. Na prvním větším skalním výčnělku jsem se zachytil. Byli jsme velmi rozklepaní. Vše si pamatuji naprosto detailně, jako by to bylo včera. Slanili jsme ze stěny a šli přes louku k potoku, kde jsme si lehli. Chladil jsem si v tekoucí vodě prsty, protože jsem měl na každém bříšku obrovské puchýře, jak jsem si je spálil o skálu. V lezečkách jsem měl zase na bocích prodřené díry od klouzání po skále. Svítilo slunce a já si nakonec lehl do trávy, díval se na stromy, poslouchal cvrlikání ptáků... a začalo mi docházet, jak je ten život úžasný, zatímco já si stále koleduji o předčasný odchod ze života. Byl to moment, kdy jsem svou horolezeckou knihu zavřel a už jsem ji do rukou nevzal. Můj definitivní konec s extrémním lezením...

55

Tvrdíš o sobě, že jsi nikdy nebyl extrémně dobrý skalní lezec. Přesto tvé nejnáročnější túry vedou v obtížné skále... To máš pravdu. Jenomže moji spolulezci a kamarádi byli ve skále daleko lepší. Peter Valovič, Igor Koller, Andrej Belica, Jožo Just a hlavně Pepíno... Často jsem s nimi lezl a jezdil i na skálolezecké závody. Dokonce jsem některé z nich i vyhrál. Nicméně jsem se ale skalkařem necítil být, i když po sedmičku jsem si odlezl vše. Rozdíl byl snad jen ve skutečnosti, že co jsem vylezl na skalkách, byl jsem schopen vylézt i v sedmi tisících. U ostatních to možná bylo jinak – čím byli výše, tím jejich výkonnost ve skále klesala. Se svým dlouhodobým spolulezcem Petrem Valovičem jsme to měli tak i rozdělené. On byl v naší dvojici skalkař a já zase ten

Zolo Demján v nepálském Rolwalingu v roce 2005

„allrounder“, který tahal cestu když se nám do cesty postavily mixy, volné kameny nebo bylo třeba s těžkým ruksakem prošlapávat sníh... Měl jsem třeba od pána boha dané, že jsem mohl tři dny lézt naplno a přitom nejíst. Peter zase musel každé tři hodiny něco vzít do úst, jinak nedokázal lézt. Úžasně jsme se doplňovali. Když jsme lezli jednu z těch extrémních cest v Bielovodské dolině, Peter tahal všechny těžké skalní délky. Nahoře už byl tak „vyšichtovaný“, že jsem sebral svoje i jeho věci a šlapal nahoru. Byl jsem jako tank. A nebál jsem se. Byl jsem „blbec“, který své spolulezce vytáčel tím, že tahal délky bez jištění. S radostí jsem třeba odlézal čtyřicet metrů ze štandu, aniž bych si něco do skály zakládal. Které obtížné délky se ti nejvíce vryly do paměti? V roce 1983 jsem byl lézt na skalách Wettersteinu. Byli jsme tehdy na laně s Tono Križem a spolu přelézali těžké výstupy v jižní stěně Schüsselkarspitze jako byly Bayrischer Traum nebo Hexentanz der Nerven, což byly cesty Wolfganga Güllicha a Heinze Zaka lezené beze skob. Když jsme lezli druhou jmenovanou, vyšla na mne délka se zhruba 15 metrů dlouhým sokolíkem za 7+. V jeho polovině jsem založil velký hexentrik, který ale po chvíli vypadl. V tom okamžiku jsem začal „bandaskovat“. Začala pracovat psychika. Měl jsem na vybranou – buď absolvovat 40 metrů dlouhého tygra se špatným dojezdem, nebo délku dolézt bez jištění. Pamatuji si naprosto přesně, jak jsem přilezl na štand v křeči a padnul jsem vyčerpáním. Také si detailně vzpomínám na Hillaryho výšvih, ve kterém ještě nevisely fixní lana jako dnes, ale jednalo se o panenský terén. No a z výstupu na Dhaulágirí se mi do paměti vrylo skoro všechno. Klíčovou délku si pamatuji naprosto přesně i se všemi detaily, hlavně závěrečný převis, ve kterém se nedala zatlouct žádná skoba. Byl jsem tehdy dobře rozlezený, přesto byl tento převislý úsek na hranici mých lezeckých schopností. I proto jsem

56

si troufal „ten flek“ ohodnotit jako šestku. Vzpomínám i na Ušbu a Chan Tengri. V minulosti jsem se dost zaměřoval na dlouhé, dvoukilometrové výstupy. Byla to zřejmě nějaká podvědomá příprava na Dhaulágirí, kde se všechny tyto zkušenosti jen zúročily. Čekal jsem, že začneš svým prvovýstupem na Cimu Ovest, u kterého ses zmiňoval o „nejdelší“ délce svého života. Vidíš, na tu už jsem zapomněl. Byla to moje „první“ nejtěžší délka, kterou jsem překonal v roce 1977, tedy tři roky po té, co jsem vůbec začal lézt. Jeli jsme na zájezd do Dolomitů a všichni šli na Marmoladu, zatímco my s Jánem Porvazníkem a Paľo Zelinou vymysleli, že půjdeme na Cimy. Ivan Dieška tehdy udělal prstem čáru a povídá: „Tady je ještě volné místo, tady je třeba lézt!“ My jsme byli tehdy ve stavu, že když nám někdo ukázal: „Toto vylezte!“, tak my jsme to vylezli. Byl jsem se pod Cimami podívat před dvěma roky, stál jsem i pod nástupem naší linie a doslova mi běhal mráz po zádech. Ani nevím, jestli naši cestu někdo zopakoval . Jednalo se hlavně o hodinářskou práci už od spodních délek. V celé cestě jsme ale zatloukli snad jen tři nebo čtyři nýty, a to jen na štandech. Bylo jasné, že logika výstupu spočívá ve velkém bílém koutě nad námi, ale cesta nás stále tlačila trochu doprava. Klíčem k výstupu byl tedy vodorovný, asi dvacet metrů dlouhý traverz, který vyšel na mě. Jednalo se o technické lezení, kdy jsem musel vytrvale zkoušet podvazovat a navazovat smyčky, dva metry odlézt a zase něco založit. Projevila se zde naše škola z Tater, kdy jsme v zimních cestách také zkoušeli zajistit různými šňůrkami. V Alpinismu pak o našem prvovýstupu vyšel článek, za kterým byl Milan Mereš. Když jsem si předtím v Bergelu koupil žebříčky, tatušo Mereš se mi strašně smál: „Na co tobě budou žebříčky? Blázníš? Takové žebříčky používají jen mistři v Dolomitech!“ Jeho přezdívka je Emílio, protože byl klasickým dolomiťákem, který v nich znal vše včetně pěti italských slov. Byla to jeho doména. Když se nám pak prvovýstup podařil, byl strašně rád a asi si byl vědom i toho, jak mne prvně sjel. Zavolal mi, já mu musel vše povyprávět, dal článku hlavu, patu ale i název „Moje nejdelší délka lana“. Nakonec zařídil i jeho vydání. Tvým stěžejním výstupem bylo Dhaulagiri, které jsi zdolal s dvojicí Kazachů. Jak ses k nim vůbec dostal? Řízením osudu. Ve Velké knize bylo napsáno, že se máme potkat. Do Himálaje jsem odjížděl a nevěděl, s kým polezu. Neměl jsem jasného spolulezce. Jako nouzové řešení se nabízel Emil Hasík, se kterým jsem dva roky předtím lezl Cassina na McKinley. Tehdy jsem si vyzkoušel, že když lezu jako první, Emil je perfektní druholezec. Byl na tom dobře kondičně a navíc jsme byli blízcí přátelé s absolutní důvěrou. Od začátku jsem počítal s tím, že celý prvovýstup odlezu jako prvolezec. Samozřejmě, že lepší by bylo mít sobě rovného lezce, který v případě nouze může jít dopředu taky. Když ale není nikdo lepší k dispozici, i řešení s kvalitním druholezcem je dobré. Vše se ale vyřešilo na Ťan Šanu, kde jsem se byl před samotným odjezdem do Himálaje aklimatizovat. Natrefil jsem tam na Juru s Kazbekem, kteří o Dhaulágirí okamžitě projevili zájem. Plánovali zorganizovat vlastní kazašskou výpravu, což v tehdejším Sovětském svazu bylo nepředstavitelné. Chtěli získat další zkušenosti z Himálaje, přestože Kazbek již předtím stál na vrcholu Everestu v rámci mega sovětské výpravy z roku 1982. Najednou tedy pod Dhaulágirí stáli tito dva, perfektně zaklimatizovaní a vybavení chlapíci, z nichž každý už měl toho roku vylezených čty-

ři nebo pět sedmitisícovek. Řekl jsem si: „Proč hledat dál?“ Zeptal jsem se jich jen: „Nu kak, rebjata? Pajďom?“ A oni: „Nu, pajďom!“ a samozřejmě neměli ani potuchy, do čeho je tahám. Úžasné! Vše bylo prostě dáno shora – že se do cesty máme pustit v této trojici, protože to bylo optimální složení. Přestože to byli výborní lezci, nebyli naučení lézt těžké délky vepředu. Měli psychické bariéry. Mně naopak lezení na prvním konci vyhovovalo. Díky skutečnosti, že se v Rusku lezly velké stěny v minimálně desetičlenných družstvech – v tzv. samospasatělnych grupach, byli oba Kazaši naučení fungovat v kolektivu. Vařili, odhazovali sníh... a vlastně mne k ničemu nepustili. Řekli: „Celý den jsi makal, tak si teď lehni a odpočívej!“ Cítil jsem se s nimi jako v ráji. Úžasní parťáci. Jako prvolezec jsem lezl bez batohu a oni za mnou jümarovali s dvacetikilovými bágly na zádech jako dva koně. Lanovou techniku ale naopak neuměli vůbec, což jsem zjistil až při sestupu, kdy jsme začali slaňovat. Až na Dhaulágirí se ukázalo, proč jsem musel být víc než deset let učitelem na horolezecké škole. Oběma jsem tam udělal rychlokurz slaňování a vše pak probíhalo zase dobře. Zmínil jsi se také o zvláštních situacích a magických pocitech, které tě na Dhaulagiri potkaly. Zřejmě tedy asi věci mezi nebem a zemí existují... Ne asi, ale určitě jsou. Když jsem je pocítil poprvé, ještě jsem váhal: „Byla to halucinace? Nebo důsledek hypoxie5?“ Nebyl to sen, ale velmi zvláštní stav. Podruhé mi už bylo vše jasné, což mělo i dost silný vliv na mé další směrování v životě. Inklinoval jsem pak k myšlence, že pracovat se svým vnitřkem je rozhodně oblast, do které se oplatí jít. Měl jsem období, kdy mým posláním bylo lezení, ve kterém jsem dosáhl snad vše, co jsem dosáhnout mohl. Nakonec jsem pracoval dokonce i jako předseda československé horolezecké asociace a pak několik let ve výkonném výboru UIAA. Když mne ale začali přemlouvat, abych kandidoval na prezidenta UIAA, považoval jsem to za signál k útěku od sportovní diplomacie. S vrcholovým byznysem to probíhalo podobně. V roce 1992 mi nabídli funkci personálního ředitele cementárny v Rohožníku. Pochyboval jsem: „Já a personalista? To jste se zbláznili...“ Ředitel ale oponoval: „Plynule hovoříš německy i anglicky, máš zkušenosti se vzděláváním lidí“, protože jsem působil jako učitel na horolezecké škole, „nejsi deformovaný socialismem, takže splňuješ všechna kritéria pro tuto práci!“ Nabídku jsem tedy přijal a začal se věnovat úplně nové profesi v mém životě. Byl to takový skok do studené vody a zásadní změna v životě. Po čtyřech letech v této funkci jsem povýšil a dalších šest let dělal v Holcimu6, v největší cementárně na Slovensku, generálního ředitele. Ve vrcholném managementu jsem dosáhl vše, výše se už nedalo jít. Zajímavé, že jsem s tímto vrcholovým byznysem skončil podobně jako s lezením – ze dne na den. Také jsem jej dělal naplno a měl pocit, že kvůli tomu musím i zemřít. Najednou ale přišla chvíle, kdy jsem se vším sekl. Prostě jsem jen slyšel svůj vnitřní hlas a poslechl jej. Podobné hlasy slyší mnozí, nemají jen odvahu jej poslechnout. Já jsem tu odvahu měl, což připisuji skutečnosti, že jsem na Dhaulágirí zažil stavy, kdy jsem hluboce začal věřit v to, že je tady něco vyššího. Můžeme to nazývat bůh nebo nějak jinak, každopádně je to něco s úžasnou energií, která nás všechny spojuje a je v každém z nás. Na všechny otázky lze najít odpovědi v sobě. Člověk se ale musí do sebe ponořit, což buddhisté nazývají meditace a křesťané zase kontemplace nebo rozjímání. Já tomu říkám naslouchání vnitřního hlasu. Lezci mají tyto věci

docela vytrénované, jen je neumí pojmenovat. Tímto si také vysvětluji, proč je lezecká komunita tak specifická, protože jsou to lidé, kteří věci mezi nebem a zemí zažili. Pootevřeli třináctou komnatu. V životě jsem nikdy nelitoval ničeho. Byla to mozaika, která se skládala dohromady po malých kouscích a vše mělo svůj význam. Horolezectví i management byla zřejmě příprava na práci, kterou dělám nyní. Všechny zážitky z lezení a hlavně z Dhaulágirí společně se zkušenostmi z vrcholného managementu se najednou slily dohromady. Pořádám semináře zaměřené na konzultačně-přednáškově-koučinkovskou7 činnost. Neuvěřitelně mne naplňuje. Tato práce se musí dělat s láskou. Tehdy se jemná hmota posluchačů oživí, což je ten pátý element, a zpětná vazba je okamžitá. Po skončení semináře vidím jen rozzářené oči lidí. Takové odezvy nejsou ani v horolezectví, kde mi čas od času vyhodnotili nějaký výstup roku, ale vždy s delším časovým odstupem. Občas jsem cítil: „Něco se podařilo!“, tuto zpětnou vazbu jsem ale prožíval sám. Dnes se pohybuji v úplně jiných dimenzích, kdy kolem sebe vidím lidskou soudržnost. Pocity, které jsem poznal na Dhaulágirí – kdesi jsme všichni propojení, jen k tomu musíme najít cestu. Mám dojem, že k tomuto lidskému propojení se mi daří tímto způsobem cestičky najít, což jsou neuvěřitelné stavy. Pořádám také manažerské pobyty v Himálaji. Možná si lezci kladou otázku: „Proč tahá papaláše do našeho prostředí?“ Je to ale prosté. Kdo nejvíce ovlivňuje politiky? Ekonom a peníze. Za vládou stojí pár mocných bohatých lidí, kteří financují její stranu a diktují, co bude dělat. V konečném důsledku mají vrcholoví manageři v rukou rozhodování, kterým směrem se to v státě bude ubírat. Ne ti, co sedí v hospodě a nadávají. Jeden takový člověk z vrcholného managementu může ovlivnit pět tisíc lidí. Se svými klienty chodím do naprosto odlehlých oblastí Himálaje. Jsou to lidé, kteří stojí v čele firem se třemi tisíci zaměstnanci. Žijí uspěchaným manažerským životem a najednou mají možnost popřemýšlet o podstatě lidského bytí. Mění svou hierarchii hodnot, své chování, celý svůj život. Vidím to na nich po návratu, kdy stojí ve Vídni na letišti a vznášejí se půl metru nad zemí, úplně euforičtí. A jsou takoví i o dva měsíce později. Dělají zásadní životní rozhodnutí, která mění jejich život k pozitivnímu. Ze svých třech firem dvě prodají a věnují se jen jedné. Se ženou, se kterou několik roků žili a nenapadlo je, aby se jí zeptali, jestli by nechtěla vstoupit do svazku manželského, tak se ožení. Jsou to viditelné změny. Začínají se k lidem chovat jako k plnohodnotným bytostem, začínají pociťovat uspokojení a radost z práce, což se promítne do jejich rodin a okolí. Úžasné. Má kapacita je omezená, ale když se mi za mého krátkého života podaří takovým pěti lidem změnit způsob myšlení, myslím si, že jsem tady nežil zbytečně a udělal něco smysluplného. leden 2008 zpracoval foto

1

2

3 4

Zoltán Demján narozen 20. dubna 1955 v Bratislavě Významný československý výškový horolezec 1978 1984 1984 1990-1993 1993-2001 2000 2001-2004 od roku 2002

Přehled nejvýznamnějších výstupů Vysoké Tatry 1976 Kazatelnica Mengusovská, cesta Czok-Kielkowski, klas.V A2, 1.zimní výstup, 19.,20.-22.2., spolulezec: Peter Valovič 1977 Mlynárik, V stěna, Samolewiczova cesta, klas.VI A2, 2.zimní výstup, 28.,29. a 31.12., spolulezec: Peter Valovič Další významné výstupy na Kačacího mnícha, Jastrabiu vežu a Prednou Javorovou stráž Dolomity 1977 Cima Ovest di Lavaredo (2.973 m), S stěna, prvovýstup levou částí, klas.V+ A3, 21.–24.8., spolulezci: Ján Porvazník a Pavol Zelina Alpy 1982 1983

Mt.Maudit (4.465 m), JV stěna, zimní prvovýstup levým vhloubením mezi výstupem Bougerol-Mroz a starou cestou, 6.–9.2., spolulezec: Fero Piaček Mont Blanc (4.810 m), V stěna Brenvy, 1.300 m, sólovýstup Mont Blanc (4.810 m), pokus o prvovýstup levým kuloárem Freney s Fero Piačkem Schüsselkarspitze, Wetterstein Gebirge, J stena, cesty Bayrischer Traum, Hexentanz der Nerven a další, spolulezec: Anton Križo

Pamír 1980 Pik Komunizmu (7.495 m), S stena, cesta Bezzubkina, spolulezec: Peter Valovič 1982 Pik Korženevské (7.105 m), Z stěna, 1.300 m, prvovýstup, spolulezci: Peter Božík a Miroslav Belica Kavkaz 1983 Ušba (4.711 m), SZ stěna J vrcholu, 1.čs průstup Myšlajevovy cesty Grigorenkovým variantem alpským stylem, 2.000 m, 15.–18.7., spolulezec: Peter Božík 1986 Elbrus (5.633 m) Himálaj 1978 Nanga Parbat North (7.816 m), prvovýstup Z stěnou, dosažená výška 6350 m vedoucí M. Šajnoha, vrchol dosažen 4.7. Andrejem Belicou, Jozefem Justem, Jurajem a Marianem Zaťkovými 1984 Lhotse Shar (8.400 m), J stěna, 3000 m, prvovýstup bez použití kyslíkových přístrojů, vrchol dosažen 20.5., poslední úsek sólo, 21.5. vrcholu dosáhli rovněž Peter Božík, Josef Rakoncaj a Jaryk Stejskal, vedoucí výpravy Ivan Gálfy Mt. Everest (8.848 m), J pilíř s přímou variantou, bez použití kyslíkových přístrojů, vrchol dosažen 15.10. společně s Jozefem Psotkou a Šerpou Ang Ritou, vedoucí výpravy František Kele 1985 Dhaulágirí (8.167 m), J pilíř, pokus o prvovýstup alpským stylem společně s Peterem Božíkem a Josefem Rakoncajem, dosažena výška 6.600 m 1988 Dhaulágirí (8.167 m), J pilíř, 4.500 m, prvovýstup alpským stylem, vrchol dosažen společně s kazašskými horolezci Kazbekem Valijevem a Jurijem Mojsejevem 6.10., 16 dní ve stěně, vedoucí výpravy Jiří Novák, ocenění UIAA za nejtěžší výstup roku Aljaška 1986 Mt. McKinley (6.194 m), Cassinova cesta J pilířem, 2.500 m, za 2 dny, spolulezec: Emil Hasík 1991 Mt. McKinley (6.194 m), JZ stěna, 2.500 m, prvovýstup, spolulezec: Josef Nežerka Ťan Šan 1989 Chan Tengri (6.995 m), S stěna, 2.900 m, první výstup alpským stylem kombinací cest Studenina a Myslovského, spolulezec: Josef Nežerka Patagonie 1990 Fitz Roy (3.441 m), Americká cesta, výstup a sestup za 20 hodin, spolulezec: Josef Nežerka Afrika 1996 Kilimandžáro - Uhuru Peak (5.896 m), Tanzanie, výstup cestou Rongai ze S strany Andy 1997

Martin Krejsa Petr Piechowicz, archív Zoltána Demjána

Peter Hargaš je současným šéfredaktorem časopisu Jamesák Lyofilizace - vymrazení, vakuové sušení, mrazová sublimace, kdy se voda odpařuje ze zmrazeného vzorku pod vakuem a namrazuje se na kondenzační spirálu. Paradigma je schéma myšlení. Podle dostupných pramenů je cesta do dnešního dne nezopakovaná.

reprezentant Československa Zasloužilý mistr sportu 5. místo v anketě o nejlepšího sportovce Československa předseda Československého horolezeckého svazu člen výkonného výboru (Council) Mezinárodní horolezecké unie – UIAA 2. místo v anketě o nejlepšího slovenského horolezce minulého století člen předsednictva (Board) Mezinárodní horolezecké unie – UIAA člen výkonného výboru Slovenského horolezeckého spolku James

5

6

Aconcagua (6.959 m), klasická cesta

Hypoxie je obecně nedostatek kyslíku pro tělesný metabolismus. Hypoxická hypoxie je nedostatečné zásobení organismu kyslíkem z důvodu nedostatečného okysličení krve – výšková nemoc. Holcim a.s. - přední výrobce cementu, transportovaného betonu a kameniva. Patří do skupiny Holcim, která je jedním z největších světových dodavatelů cementu a kameniva (drceného kamene, štěrku a písku), včet-

7

ně navazujících produktů – transportovaného betonu a asfaltu – a souvisejících služeb. Skupina vlastní většinové a menšinové podíly ve více jak 70 zemích na všech kontinentech. Koučink (coaching) - proces, ve kterém manažer přes přímou diskuzi cílené, otevřené dotazy a řízené a kontrolované aktivity pomáhá spolupracovníkovi lépe řešit problém nebo učí lépe splnit úkol.

57

závody

Petrohradské PADání 2008

„Krvavá močka 6B“, Veronika Hazuková

„Oblé díry 6C“

Boulderingové šílenství, které pod tímto názvem pořádáme na Petrohradu již šestým rokem, zase nastavilo laťku nám samotným o kousek výše. Tři stovky nadšených boulderistů, maminek, dítek, fotografů, z toho 244 prezentovaných „závodníků“ z deseti zemí, okusily tvrdost petrohradských kamenů i klasifikace. Hlavní soutěž (8 nejtěžších přelezů za den) vyhrál stejně jako vloni Adam Ondra před Rosťou Štefánkem. Téhle dvojici, která výrazně utekla zbytku

58

startovního pole, dýchal na záda nejvíce v pořadí třetí Tomáš Mrázek, ale s rozbitými prsty některé lišty prostě neurval. Ženská soutěž byla podstatně vyrovnanější, když první čtyři měly mezi šesti a sedmi sty body. Do téhle čtyřky se dostala jediná Češka, celkově druhá Nelly Kudrová, zvítězila Slovenka Katka Fickuliaková. Separátně probíhala ještě soutěž o nejvyšší počet přelezených boulderů a některé bouldery měly na vrcholu speciální bonusy (lezečky nebo sedáky). Večer

v kempu v Jesenici oslavilo zhruba 150 milých lidí povedenou akci, k čemuž jim zahrály skupiny MeGusta a Wan men sonk. Tak příští rok zase, neboť, kdo nePADal, jako by nebyl. Díky zejména firmě PAD, dále pak Rock Pillars, Ocún, AIX a spoustě dalších pomocníků.

Výsledky hlavní soutěže: 1. Katka Fickuliaková, 700 bodů 2. Nelly Kudrová, 640 3. Katrin Lehmann (D), 630 4. Marlene Graf (D), 600 (všechny čtyři měly po jednom 7B+ a další bouldery za 7A+ a 7B) 5. Jitka Mázlová, 335

1. Adam Ondra, 5.920 bodů (6 boulderů za 8A až 8A+) 2. Rosťa Štefánek, 5.080 (2 x 8A+, 2 x 8A) 3. Tomáš Mrázek, 3.830 (3 x 8A) 4. Jonas Junker (D), 1.890 5. Martin Spilka, 1.880 6. Martin Stráník, 1.705 7. Ondra Beneš, 1.360 8. Luboš Mázl, 1.140

(a další a další, všichni to rvali, a i ti, co ukořistili jeden bod, na něj byli poctivě hrdí)

„Virgule 8A“, Rosťa Štefánek

Nejlepší sběrač/sběračka: Dominika Dupalová za 28 boulderů a Pavel Štědrý za 51 kousků

Na bonusových boulderech (celkem 8) byl jistě nejkrásnější přelez Chleba jen několik minut před koncem sedmihodinového závodu. Adam Ondra, který dokonce předtím spadl i z výlezu, si tak připsal po pěti letech teprve druhý přelez nádherné technické oblé hrany za 7C+. text foto

Petr Resch Marek Rottenborn „Tajemství iluze 7C+“, Tomáš Mrázek

„Neue Mädchen 8A+“, Adam Ondra

„Ocelové město 7A“

59

závody

Aprílový pohár aneb Co možná někdo neví Letos již po XIV. se do Lomnice nad Popelkou sjela česká elita překližkových lezců na tradiční Aprílový pohár. Prezentace byla stanovena na 8:00 a.m. Dobře si tentokrát cestu z jihomoravské metropole načasoval hlavní rozhodčí a přesně v osm klika cvakla, dveře letí a Jura vchází do dveří Lomnické sokolovny. Načasovat si ranní budíček se pro změnu nepovedlo stavěčům Kubovi Volfovi a Martinovi Stráníkovi. Kdo ale zná řeholi stavěčů, tak se nediví a koutkem oka přehlíží omačkané tváře. Přesčas je holt přesčas. Start kvalifikace žen, kterých se dostavilo 12, začal okolo deváté. Dvě kvalifikační cesty rozdělily hezčí polovinu lidstva na šťastné finalistky a zbytek světa. U mužů byla účast tradičně lepší, ale 28 climberů není žádná sláva. Po předlezení první kvalifikační cesty se závod plynule rozběhl a nabral slušné tempo, které se nečekaně zbrzdilo opožděným nástupem závodníka (pojmenujme ho „X“), který kromě lezeckých závodů prožíval i jiné dobrodružství!? Dovolte mi odbočit trochu od stereotypních komentářů závodů a nechte si vyprávět příběh ze zákulisí… Hned po prezentaci namířil náš hrdina do tiskového centra. Připojil se na internet a hledal místa v okolí Lomnice, kde jsou uloženy

takzvané „cash boxy“. Pro nezasvěcené velice krátce vysvětlím, že se jedná o schránky ukryté v přírodě, které lze lokalizovat pomocí GPS souřadnic. Cílem je schránku nalézt, vzít si předmět, který se v ní nachází a vložit nový. Hra obvykle začíná již u PC, a to tím, že je třeba dekódovat souřadnice, obvykle z matematického vzorce. Závodník X se do rozluštění úlohy natolik zabral, že absolutně vypustil sledování startovky. Až po vyhlášení komentátorem závodu, že na první cestě již netrpělivě očekáváme borce X, se náš matematik s kvapíkem odebírá hledat batoh s lezeckým cajkem. Bez strečinku, rozlezení, ale s úsměvem na tváři a chladnou hlavou zdraví publikum a nastupuje do openu. Na to, že šlo o lezení bez přípravy a skoro na OS, se za výkon rozhodně stydět nemusí. Předlezení druhé cesty sleduje „X“ pouze po očku. Vždyť přece k vyluštění rébusu je nutno se soustředit a neudělat chybu. Malá chyba ve výpočtu = velká chyba v souřadnicích! Na druhé cestě si náš borec zajistí pojistku v podobě hlídačů startovky, kteří ho upozorní na tři poslední závodníky před jeho startem. Sichr je sichr. Openy jsou dolezeny (rébusy vyluštěny), výsledky zpracovány (souřadnice zadány) a je jasné, že X jde do finále. Otázka, co dělat ty 3 hodiny před finále, je zodpovězena rych-

leji než vyluštění hádanky a dekódování souřadnic. Vytisknout mapu Lomnicka a tradááá do terénu. Finále žen stavěči natáhli do ukloněného profilu v pravé části pódia. A musím říci, že bylo grandiózní. Jediné místo, které nadělalo pár vrásek na čele rozhodčích, byl přechod do stropu. Z jednoho fleku se odporoučela tři děvčata. Cesta jinak pěkně gradovala a startovní pole dobře roztřídila. Škoda jen, že juniorka Anička Hyvlová nepotvrdila fazonku z openů. S přehledem vyhrála Nelly Kudrová, těsně následována Luckou Hrozovou a Kristýnou Ondrovou. V 16:30 uzavíráme izolaci mužů. Náš hledač dobíhá do izolace s mírně narudlou (že by sluníčko?) tváří dvě minuty před uzavřením. Úsměv na líci ale prozrazuje úspěch. Finálová cesta pro chlapy je snad hezčí než dívčí. Škoda jen, že

Myslíte, že jeden z nich je tajemný lezec X?

60

těžký traverz na hraně stropu překonává až čtvrtý závodník startovního pole. Kuba Hlaváček předvádí no hand v místě, kde ho za celou dobu historie lezecké stěny neobjevil ani nejstarší člen HO Lomnice. Kuba si dolezl pro třetí místo. Famózní sílu načerpanou na boulderech předvedl Petr Resch a konečně nejvyšší místo na bedně si vybojoval mladík v barvách Singing Rocku Martin Stráník. A kdo je tajný muž „X“ ? Po doplnění rébusu získáte výšku postavy, která hodně napoví. X= (8*8)+Y+50“-10 Y= letošní ročník Aprílového poháru text foto

Zdeno Toto

Děkujeme sponzorům: Samohýl, Singing Rock, Hudy sport, Mammut, Makak, Tilak, Warmpeace, Zitex

SP Trento (ITA) Neděle 27. 4. 2008, rychlost V neděli odstartoval letošní ročník i světový pohár na rychlost v italském Trentu. Přihlásilo se 26 mužů a 19 žen, což je počet v této disciplíně poněkud větší. Z toho můžeme vypozorovat, že o lezení je čím dál větší zájem a sliby na meetingu v Hallu od Marca Scolarise (prezidenta IFSC), že se o lezení naprosto vážně přemýšlí jako o novém adrenalinovém olympijském sportu, snad nevyjdou naprázdno. Je to sice běh na dlouhou trať, ale třeba se toho „dožijem“. V tomto závodě máme přihlášeného pouze jednoho závodníka,

a to tradičně našeho nejlepšího „rychlostníka“ Libora Hrozu. Libor měl loňský rok docela slušnou sezónu, kde se umístil v celkovém hodnocení světového poháru na sedmém místě. Sedmička je taky jeho nejvyšší loňské umístění na jednotlivých závodech svěťáku na rychlost, a ta se Liborovi podařila v Chamonix. Závod v Trentu vyhrál Vaytsekhovsky Evgeny (RUS) a Blanco Lucelia (VEN). Libor skončil na 13. místě. text

Helena Lipenská

Světový pohár v boulderingu Hall (AUT), 18. až 19. dubna 2008 zóně bývá) před branami velkého finále. Vyhráli místní závodníci: Kilian Fischhuber a Anna Stöhr. Pořadí muži: 1. Kilian Fischhuber (AUT ) 2. Dmitrij Sharafutdinov (RUS) 3. Daniel Woods (USA)

Minulý víkend se odstartovala sezóna světového poháru v boulderingu. První závod se uskutečnil v rakouském Hallu. Závodu se zúčastnila šestičlenná skupinka českých reprezentantů. Postoupit z kvalifikace do dvacítky nejlepších byl opravdu vynikající výkon. Startovalo totiž 82 mužů a 53 žen. Měli jsme ohromné skóre – postoupili hned čtyři závodníci. V semifinále trochu zaváhali Martin Stráník s Tomášem Mrázkem a skončili pokusy a nekoncentrací (tak jak to v prvním závodě v se-

11. 12. 67. 73. 77.

Martin Stráník (CZE) Tomáš Mrázek (CZE) Štěpán Stráník (CZE) Jakub Kováčik (SVK) Matěj Švub (SVK)

Pořadí ženy: 1. Anna Stöhr (AUT) 2. Julia Abramchuk ( RUS) 3. Angelica Lind (SWE) 16. Helena Lipenská (CZE) 20. Silvie Rajfová (CZE) 30. Nelly Kudrová (CZE) 35. Katarina Fickuliakova (SVK)

text foto

Helena Lipenská Štěpán Stráník

Loap – česko-slovenský pohár v drytoolingu Na úvod mi dovolte zbilancovat uplynulou ledolezeckou soutěžní sezónu. V letošní sezóně se ledolezecká reprezentace rozrostla oproti loňskému roku o zástupkyně kategorie žen Jitku Mázlovou, Silvu Rajfovou a Lucku Hrozovou. Za muže reprezentovali již tradičně Jirka Pelikán a Standa Hovanec. Reprezentace se zúčastnila všech tří závodů světového poháru v le-

dolezení (IWC), kde poměrně slušně zabodovali. Nejlepší v celkovém hodnocení lezení na obtížnost byla Lucka Hrozová (11. místo), která se zúčastnila všech tří závodů a zlepšovala se závod od závodu. Na 13. místě v celkovém hodnocení skončila Silva Rajfová. Jitka Mázlová se nezúčastnila prvního závodu v italském Daonne, a tím celkově spadla až na 15. místo. Přitom v Busteni obsadila 8. místo.

61

závody

„Bokami Západných Tatier“

Jirka Pelikán si vybral slabší sezónu v lezení na obtížnost. Po 31. místě v Daonne se zúčastnil až závodů v Saas Fee, kde skončil 27. V lezení na rychlost obsadil při svém debutu v Saas Fee 8. místo. Kvak kvůli problémům ve škole startoval pouze v Busteni, kde byl osmnáctý. Kromě ledových závodů se po celé Evropě pořádá celá řada drytoolingových závodů, které zatím nemají podporu UIAA. Díky dvou hodně špatným zimám se ledolezecké závody stejně spíše podobají drytoolingovým, nejtěžší kroky se odehrávají v drytoolingové sekci a ledu celkově je poskrovnu. A tak je, podle mě, jenom otázka času, než podporu UIAA získají. Otázku smyslu drytoolingu tady raději načínat nebudu. Protože jsme nechtěli zůstat pozadu za ostatní Evropou, dohodli jsme se s bratry Slováky na Loap – česko-slovenském poháru v drytoolingu. Pohár bude mít celkem 6 závodů. Tři na Slovensku a tři v Česku. První závod se konal 12. dubna v Praze-Holešovicích. Honzovi Horákovi se podařilo postavit perfektní cesty, na kterých se vyřádilo 9 mužů a 6 žen z Česka a Slovenska. Není to sice moc, ale je konec sezóny a navíc bylo zrovna hezké počasí... Novinkou bylo používání maček (pouze ve finálové cestě) a podívaná to byla hodně zajímavá. V ženách vyhrála jasná favoritka Lucka Hrozová a v mužích Jirka Pelikán. Tento závod byl první ze série, ale nezapočítává se do hodnocení poháru. Do celkového hodnocení poháru se budou započítávat pouze tři nejlepší výsledky z pěti podzimních závodů. Na základě těchto výsledků potom bude sestavena česká nominace na světový pohár (IWC).

62

Na konci článku si můžete přečíst termíny zbývajících závodů a výsledkovou listinu. Sluší se poděkovat taky sponzorům závodu - firmám Loap, Petzl, Mammut, Alpine Pro a Asolo.

Výsledky Kategorie žen: 1. Lucie Hrozová 2. Lenka Fruhbanerová 3. Lucie Nakládalová Kategorie muži: 1. Jirka Pelikán 2. Juraj Švingál 3. Andrej Kolárek

Skialpinistické preteky “Bokami Západných Tatier”, pod záštitou Slovenského horolezeckého spolku JAMES, sa uskutočnili 28. až 30. 3. 2008. Táto skialpinistická lahôdka á la Pierra Menta je nultý ročník preteku. Ide o zaujímavé prepojenie stupňa rizika a podávaného výkonu, ale aj dostatočnú dávku zodpovednosti voči sebe a ostatným pretekárom. „Bokami Západných Tatier“ je trojdňový pretek dvojíc. Pretekári absolvovali každý deň náročnú trať s prevýšením okolo 2.000 m. Stúpali väčšinou na skialpinistických pásoch, ale aj pešo s mačkami na nohách. Výnimkou neboli ťažké výšľapy s prvkami lezenia na skale či krátke zlaňenie. Adrenalínom pre dvojice boli zjazdy v náročnom teréne, často v žľaboch so sklonom okolo 40 stupňov. Prvá etapa odštartovala v piatok 28.03.2008 z ústia Bobroveckej doliny v západnej časti Západných Tatier. Tu pretekári vyšli na Babky (1.565 m n.m.), odtiaľ zlyžovali a pokračovali popri chate v Červenci na Ostrô (1.763 m n.m.) a zjazdom sa dostali na Poľanu. Dvojice ďalej absolvovali výšľap s fixom na Sivý vrch (1.804 m n.m.), odkiaľ po hrebeni pokračovali na Brestovú (1.903 m n.m.) Cieľ úvodnej etapy bol v Zuberci. V hlavnej kategórii 1. etapu vyhrala dvojica Madaj – Hlavčo (obaja AKLVK ALPINE PRO SKI TRAB team) z Bobrovca pred dvojicou Pisarčík – Laštík (obaja HK JAMES Dolný Kubín) s náskokom 1 minúty a 44 sekúnd. Druhá etapa viedla z Oravy na severnej strane roháčskej časti Západných Tatier do Žiarskej doliny. Pretekárske dvojice vyšľapali na Salatín (2.048 m n.m.). V náročných podmienkach za hustého sneženia a silného vetra zlyžovali na úroveň lesa a pokračovali na Baníkovskú Ihlu (2.105 m n.m.).

Cieľom druhej etapy bola Žiarska chata. S 2. etapou sa lepšie vyrovnala dvojica Pisarčík – Laštík, ktorí o 1 minútu a 33 sekúnd porazili Madaja s Hlavčom. Posledná tretia etapa previedla pretekárov po úbočiach a končiaroch Žiarskej doliny v krásnom počasí a perfektnou lyžovačkou. V tejto etape pretekári odštartovali zo Žiarskej chaty cez Smutné sedlo (1.965 m n.m.), nasledoval exponovaný hrebeňový úsek na prvú Kopu (2.138 m n.m.), odkiaľ sa zľanilo do žľabu a nasledoval zjazd, výšľap na mačkách na Hrubú Kopu (2.166 m n.m.), zjazd a následne výšľap do Lúčneho sedla (2.070 m n.m.). Odtiaľ priamo do cieľa na Žiarskej chate. V cieli sa ako prví tešili Milan Madaj s Jožom Hlavčom, ktorí zvíťazili a vyhrali celý pretek s tesným náskokom pred Milanom Pisarčíkom a Jurajom Laštíkom. Podrobnosti, fotky a výsledky z preteku sú uverejnené na www.skialpfest.sk. V priebehu troch náročných dní sa zvádzali ťažké boje o popredné miesta. Pretekári súperili nielen s účastníkmi preteku, ale častokrát aj s nevyspitateľným počasím, ktoré vie na horách človeka poriadne potrápiť. „Podľa môjho úsudku to bol veľmi krásny pretek. Chcel by som sa poďakovať hlavne organizátorom, že to spravili, tak ako to spravili. Najkrajšou etapou pre mňa bola tá dnešná, lebo tu bolo aj zlaňovanie aj výstup na mačkách a počasie vyšlo skvele. Včera to počasie troška pokazilo, ale keď to zhrniem, tak to nemalo chybu,“ povedal víťaz preteku Milan Madaj bezprostredne po vyhodnotení. Prianie organizátorov: Radi bysme privítali pretekárov z ostatných európskych krajín, a tak vytvorili atmosféru podobnú tej na Pierra Menta. text foto

Mišo Danko archiv autora

Termíny závodů Loap – česko-slovenského poháru v drytoolingu v roce 2008: 8. listopadu – Praha-Holešovice 22. listopadu – Trenčín 7. prosince – Košice 13. prosince – Bratislava 20. prosince – Praha-Holešovice

text foto

Martin Vrkoslav Libor Hroza

Použitie pomocného lana Košut – Kučik

závody – děti

Tendon cup Orlová 2008 – máme to za sebou Čas 21:30 dne 12. 4. 2008 Od závodů uplynuly čtyři hodiny a je na čase sepsat, jak to vlastně vypadalo. Každý rok se to opakuje a je nutné uspořádat zážitky z průběhu závodu. Kde začít, abych se neopakoval a napsal další originální jiný článek, který bude již šestým v pořadí, protože to je pořadová číslovka ročníku Tendon cupu v Orlové? Loni jsem psal Dominik Uher, chlapci A 1. místo

Romana Vlašinová, dívky B 1. místo

nejprve o tom, jak je nutné sehnat sponzory. Postavit cesty, modlit se, aby obtížnost cest byla tak akorát. Popravdě řečeno letos to vypadalo téměř stejně. Opět jsem musel oslovit naše hodné a milé mecenáše, opět jsem procházel stresem, zda postavené cesty budou akorát těžké a zda všechno dobře dopadne. Čtyři hodiny po skončení mohu konstatovat, že to dopadlo dobře. Přenesme se ale v čase na začátek příprav.

Neděle 6. 4. 2008 13:00 – pod stěnou se schází skupina poctivých členů kroužku, která se snaží zásobovat sundáváním chytů ze stěny velmi výkonnou jednotku čističů chytů, kteří sedí poctivě před halou a ručně ocelovým kartáčem čistí něco přes tisíc chytů. Jádro této skupiny tvoří stejně jako loni skupina kolem pana faráře Kubíčka. Pracovali tak poctivě a rychle, že jsme je nestíhali ani zásobovat. I díky nim jsme tak mohli po asi necelých třech hodinách hlásit hotovo. Někdy mezi 6. 4. až 11. 4. – chystají se cesty, letošní tým stavitelů je opravdu různorodý. Tradiční dvojici Lumiho a Dandyse doplnila trojice ve složení Tatuš, Ondra a Lukáš Skřejpek. Postupným vývojem čeká na závodníky celkem devět cest. Všichni se tváří v pohodě, jen já opět pociťuji podivné obavy z obtížnosti nejmenší kategorie holek. Vědom si jejich výkonů se snažím o co nejtvrdší dolezy jejich cest. Avšak jak ukáže budoucnost, vše je tradičně jinak. Sobota 12. 4. – Den „D“ nastal. Přemýšlím, zda má smysl snažit se zapamatovat pro článek každičký detail, který ten den proběhl. Jako ředitel závodu běhám sem a tam, něco kontroluji a hlídám. Vypouštím nepotřebné, ale i tak těch dojmů je hodně. Určitě je nutné zmínit zahájení závodů, kdy úvodní slovo si rovněž na chvíli vzali pan místostarosta Sliwka a ředitel gymnázia a SOŠ pan Kubínek. Po jejich proslovu již začaly boje všech 86 dětí na svých cestách. Já již jen stíhám registrovat lezoucí závodníky na stěně a občas i nějaký komentář z davu na naše cesty. Údajně cesty jsou těžší než na jiných závodech, ale výkony dětí i přesto jsou fascinující a kolikrát se ještě během dne budeme muset sklonit před tím, co dokážou ani ne devítileté dívčiny. Den takto plyne v podobném duchu a po půl druhé začíná jít do tuhého, jelikož tady máme finálové cesty. Po kvalifikacích je největším oříškem pro stavěče nejmenší kategorie holek. Bohužel i letos se objevil stejný problém v určení obtížnosti této kategorie. Děvčata dostala těžší cesty než kluci. A i přesto většina cestu přelezla. Nakonec nám tak nezbylo než děvčata poslat na cestu, která byla určena pro kategorie starší

o čtyři až šest let. Holky však ukázaly, že umí a svými výkony určitě srovnaly krok se staršími závodníky, kdy v superfinále měli část společnou s nejstarší kategorií. V podobném duchu pohody a klidu se nesly celé závody a tak vše zkrátím, a napíšu, kdo naše závody vyhrál. Přece jen seznam 24 jmen by byl docela dlouhý. V nejmladší kategorii vyhrála po boji v superfinále Kateřina Zachrdlová z Brna, která dokázala přelézt cestu, jež svou obtížností nakonec odpovídala nejstarší kategorii. U kluků naopak neporazitelnost Pavla Krůtila přerušil Zbyšek Černohous z Lanškrouna. Kategorie C patří o něco starším dětem a i zde bylo jedno superfinále. V něm nakonec vyhrál Honzík Doseděl ze Svitav. Dívky byly rozřazeny již po kvalifikaci a tak se očekával hladký průběh finále, kde nakonec vyhrála Lucie Urbanová, která je opět z Brna. Kategorie do 13 a 16 let již nepotřebovaly superfinále a nakonec nejvyšší

stupně obsadili Petr Čermák (Jeseník), Romana Vlašínová (Pustiměř), Dominik Uher (Orlová) a Michaela Zbořilová (Pustiměř). Z dětí našeho kroužku se dále pěkně umístil na pátém místě v kategorii B Tomáš Kolář. Děvčatům se už tolik nedařilo a umístila se ve svých kategoriích na posledních místech. Zbývá už jen to příjemné. Předat ceny všem úspěšným závodníkům od sponzorů, kterými letos byli: DP Technology, ČHS, Gymnázium a SOŠ Orlová, Hudy sporty Ostrava a Frýdek-Místek, Makak, město Orlová, Orisport Karviná, Saltic, Tendon, Triop a Vertical sport. A poděkovat nejen závodníkům, že přijeli, ale i všem pořadatelům, kteří pomáhali během závodů. Jejich seznam by byl hodně dlouhý a tak jen hromadné: „Děkuji za vše a těším se na spolupráci příští rok na Tendon cupu Orlová 2009.“ text foto

Lumír Návrat archiv autora

Tendon cup 2008 Pustiměř Místní sokolovna v a pořadatelé z domácího oddílu Rebel Pustiměř přivítali devadesát jedna dětí ze všech koutů Moravy, Čech i Slo-

venska. Vysoká účast lezců se dala předpokládat z prvního závodu Tendon cup v Olomouci. I přes původní obavy z příliš těžkých cest

63

závody – děti se ukázalo, že byly vyvážené a výborně odhadnuté, za což děkujeme staviteli, kamarádovi Jardovi Jordánovi z Jeseníku, se kterým jsme cesty postavili. Při sledování kvalifikačních pokusů se dalo předpokládat, kdo se bude „prát“ o stupně vítězů. V nejmladší kategorii děvčat startovalo rekordních 24 lezkyň. Vynikajícím výkonem ve finále zvítězila Katka Zachrdlová ze Sokola Brno před Lucií Kupčíkovou z SPL Pustiměř. Na třetím místě skončila další brněnská závodnice Eliška Vlčková. Stejná trať pak čekala i chlapce. Nejlépe připraven přijel Pavel Krůtil z HK Pálavský věšák Břeclav, který si odvezl vítězství před Markem Miřejovským z Pardubic. Třetí na bedně stál Zbyšek Černohous z Lanškrouna. Mezi děvčaty kategorie „C“ zvítězila Hanka Sysová z Modřan před Lenkou Gönderovou z Břeclavi a Kateřinou Švecovou z Jihlavy. Mezi chlapci se s nástrahami cest nejlépe vyrovnali Jan Kříž ze SASM Líšeň Brno před Janem Dosedělem z LK Svitavy. Na bronzový stupínek vystoupal Marek Škorpil z H.O. Hopice Lukavice. Jediný domácí zástupce, Dan Kolařík, postoupil do finále. Šesté místo bylo po výpadku způsobeného nemocí maximem. Soupeření o stupně vítězů mezi dívkami kategorie „B“ bylo záležitostí pustiměřských dívek. O vítězce rozhodla až superfinálová cesta. Zvítězila Kateřina Švecová z SPL Pustiměř před Evou Nepeřenou z H.O. Rebel Pustiměř. Na stupních vítězů je doplnila Romana Vlašinová z SPL Pustiměř. Hoši se podělili o stupně vítězů v pořadí: Michal Krček HO Adrenalin Prostějov, Petr Čermák HO Jeseník a Jaroslav Vystavěl SPL Pustiměř. V nejstarší kategorii chlapců a dívek měl náš oddíl největší předpoklady na vítězství, které se také potvrdily. Mezi děvčaty zvítězila Michaela Zbořilová před Kateřinou Tyityišovou, obě z H.O. Rebel Pustiměř. Na stupních vítězů je doplnila Veronika Srholcová z Břeclavi. Mezi chlapci se oba naši zástupci probojovali do finále. Vítězství si po vyrovnaném výkonu odnesl domácí Roman Kolařík, který za sebou nechal Davida Musila z SPL Pustiměř a Dominika Uhera z Orlové. Michal Soural na šestém místě uzavřel startovní pole lezců reprezentující domácí oddíl Rebel Pustiměř. Na úplný závěr nám zbylo rozdání cen, o které se postaral starosta obce Pustiměř pan Nevřala. Co nesmíme zapomenout, je poděkování všem, kteří jakýmkoli způsobem pomohli s přípravou a průběhem závodů a za vstřícný přístup a podporu ředitele Základní školy v Pustiměři pana Miroslava Zourka. Současně děkujeme celé řadě sponzorů. Jsme rádi, že k nám tak rádi jezdíte. Je to nejlepší vizitkou naší práce, v ne tak ideálních podmínkách, jak bychom si představovali. Ještě jednou díky všem a za rok v Pustiměř AHOJ!!! text

64

Zdenek Polišenský, H.O. Rebel Pustiměř

hovory z montany Tak a to je vše, doufáme, že se „M3/08“ líbila, alespoň tak jako nám. Tentokrát pro vás nemám nic z obsahu, nýbrž jednu malou příhodu. Poklidné sobotní odpoledne, pozvánka na grilování. Znáte to, maso se peče, pivo teče a do toho lehká konverzace ve stylu, čí zahradník je lepší, kolik za slušnou jachtu či nějaký řecký ostrov… no dobře, to už trochu přeháním, ale sami dobře víte o čem je řeč. Natěšen dorazím jako první z pozvaných a hned se stočí řeč na lezení. „Byl’s teď někde?“ „Jo, minulej víkend jsme byli na Ortleru.“ „A co?“ „No, severní stěna. Znáš to, nejlepší cesty jsou na hoře tam, kde ukazuje kompas přímo na jih.“ „Znáš toho a toho…?“ „Jasně, takovej vysokej borec, vzal si mojí spolužačku.“ „No, tak ten tam před dvěma měsíci omrzl.“ Krátce se zamyslím. Jasně, byla to dlouhá, pěkná cesta. Pustit se do ní v roce 1931, v době prvovýstupu, to muselo být něco jiného… „Mohl bys složit lavice a zapálit gril…“ vyrušuje mě z úvah paní domu. …(po chvíli)… „Ty jo, moc to nehoří, musíme tam přilít líh,“ říká Bača zkušeně a chopí se láhve. „To už by mohlo stačit,“ říkám nesměle. „No, ještě trochu a teď to zapal.“ Když se tak dívám na puchýř na svém ukazováčku a vzpomínám na tu ohnivou kouli, která nás opálila, musím uznat, že jsme měli štěstí. Opálená obočí, vlasy, vousy, prsty… Bača, snad aby odvedl pozornost od svého opáleného břicha nebo od skutečnosti, že množství hořlaviny dávkoval on, začal hned láteřit cosi v tom smyslu, že: „Hele Táňo, on nám opálil grilovací kleště…“ Nutno podotknout, že paní domu, byť v pokročilém stadiu těhotenství, to vzala s klidem. Inu, s takovým manželem je už asi zvyklá. A proč to sem vlastně píšu? Pamatujte, vždycky můžete udělat nějakou blbost. Prostě věci se mají jinak, než si myslíte. My se nakonec vlastně celkem nasmáli, ale ne vždy mají podobné průšvihy dobrý konec. Při lezení obzvlášť. Nejde jenom o obligátní sérak nebo špatně cvaklou expresku. Je toho hodně, leccos ještě ani netušíte. Tak prosím dávejte pozor, byla by to škoda… Hezké léto

ÈASOPIS PRO HOROLEZCE SKIALPINISTY A SKALKAØE

3/08 (è. 115) roèník XIX (Hotejl XLII)

Vydavatelství a redakce: Moravské námìstí 13, 602 00 Brno

www.montana.cz www.horokupectvi.cz Horolezectví je nebezpeèný sport a redakce nezodpovídá za škody na zdraví a majetku vzniklé pøi jeho provozování. Posílejte jen obrázky naskenované profesionálními studii. V opaèném pøípadì pošlete rovnou pøedlohu (dia, foto). Prosíme autory, aby uvedli celé jméno i kamennou adresu.

Vydavatel a šéfredaktor: Tomáš Roubal tel.: 541 243 333, 605 261 390 e-mail: [email protected] Jednatel a zastoupení na Slovensku: Jiøí Rùžièka tel.: 541 243 333 e-mail: [email protected] Texty posílejte na: [email protected] Sekretariát: Radim Výrubek e-mail: [email protected] Stálí spolupracovníci: Jiøí Novák, Vilém Pavelka, Alena Kopfová, Petr Piechowicz, Martin Krejsa, Hermann Erber, Tomáš Kerlin Jazyková korektura: Pavel Bubla Grafická úprava a sazba: Martina Petrová [email protected] Sazba stránek ČHS: Petr Jandík © autoøi èlánkù Za vìcnou správnost pøíspìvkù zodpovídají jednotliví autoøi. Autorem nevyžádané rukopisy a fotografie nevracíme. Redakce si vyhrazuje právo zveøejnit obdržené èlánky na Internetu. Tisk: EXPODATA-DIDOT, spol. s r.o. Vychází 6x roènì cena výtisku 69 Kè, roèní pøedplatné 365 Kè ISSN 1212-7957 Registrováno MK ÈR pod èíslem E5208 ze dne 6.4.1990. MIÈ: 46913.

Posíláte-li k otištění článek svého kamaráda, vždy se ujistěte, že on s tím souhlasí. Není v našich silách kontrolovat identitu všech přispěvatelů. Denně odpovídáme na desítky žádostí, chcete-li, abychom vám odpověděli co nejrychleji, zkuste se řídit podle následujícího klíče: T Když nevím: [email protected] nebo telefon do redakce +420 541 243 333 T Dotazy na předplatné, fakturace, distribuce atp.: [email protected] nebo +420 603 553868. T Články, připomínky, náměty na zajímavá témata: [email protected] nebo +420 604 484951. T Grafika, sazba: grafi[email protected] T Inzerce, stížnosti, pozvání na kávu apod.: [email protected] nebo +420 605 261390, +420 775 261390

Bankovní spojení: è.ú. 169897423 kód banky: 0600 název úètu: Montana - Tomáš Roubal Distribuce v ÈR: spoleènosti holdingu PNS, a.s., Mediaprint & KAPA, s.r.o. Distribuce na Slovensku: Mediaprint – Kapa Pressegrosso, a.s. předplatné přes www.horokupectvi.cz Pøíští èíslo vyjde 6. 8. 2008

Textová uzávìrka è. 4/08 je 4. 7. 2008 Uzávěrka inzerce po domluvě.