FARNÍ INFORMÁTOR TĚLA A KRVE PÁNĚ – 29. KVĚTNA 2016
Ty jsi kněz navěky podle Melchizedechova řádu.
Giovanni kard. Coppa, při eucharistii u hrobu sv. Petra v kryptě vatikánské baziliky, Peregrinatio in Corde Ecclesiae, 30. 6. 2011.
MODLITBA VĚŘÍCÍCH K: Bratři a sestry, svátost Těla a Krve Páně je vrcholem a zdrojem veškerého života Církve. Modleme se, aby z tohoto tajemství lásky pramenil dar jednoty a pokoje. L: PROSÍME TĚ, VYSLYŠ NÁS. Prosíme Tě za Svatého otce Františka. aby jako 'svědek naděje' ukazoval cestu tvé pravdy uprostřed pohnutých dějin současného světa. Prosíme Tě za kněze, služebníky oltáře, aby se stále více stávali podobnými tajemství, které slaví ke slávě Boží a k spáse lidí. Prosíme Tě za nás, kteří dnes poprvé přistupujeme k eucharistickému stolu, abychom přinášeli do našich rodin i do společenství Církve naší farnosti tvou radost. Prosíme Tě za nadcházející Putování ke skvostům křesťanského náboženství, ať vede k prohloubení víry a lásky k ukřižovanému a zmrtvýchvstalému Kristu. Prosíme Tě za věrné zemřelé, kteří se na pozemské pouti sytili Chlebem života věčného, ať mají účast na stole tvé hostiny v království Boha Otce. K: Otče, tys všechno obnovil v Kristu. Dej, ať v nás, kteří se sytíme jeho Tělem a Krví, působí tvůj Duch. Neboť Ty žiješ a kraluješ na věky věků. L: Amen.
"Přijměte od nás tyto růže jako vděčnost za přátelství".
Dary jsou sice rozmanité, ale je pouze jeden Duch. A jsou rozličné služby, ale je pouze jeden Pán.
"Ludmilo, přijmi pečeť daru Ducha svatého".
Nastal den Letnic a všichni byli společně pohromadě.
"Co platna urozenost nebo hojnost jmění, není-li při nich čistého svědomí, pravé víry a naděje ve svaté vzkříšení." (Karel IV.)
"Petře, pokoj tobě".
"Duchovní událost Letnic není minulostí - vždyť jsme stále ve večeřadle, nosíme je ve svých srdcích. Důkazem toho jsme my, biřmovanci farností Pustiměř, Drysice a Podivice. Právě v jeruzalémském večeřadle pronesl Pán Ježíš slova, která jste si zvolil za motto své apoštolské služby: ´Vos dixi amicos´ - nazval jsem vás přáteli."
"Minulé pondělí (16.5.2016), v poklidnou hodinu večerních chval, odevzdal Bohu svou krásnou duši náš drahý kardinál Giovanni Coppa.
Zavřel tak oči tomuto světu, a otevřel je světlu věčnosti."
"Chceme dnes děkovat Otci, který je na nebesích za dar, kterým obdařil svou svatou Církev, když jí v kardinálu Coppovi dal osvíceného a moudrého služebníka, nejprve jako kněze v Albě, pak jako preláta a biskupa v Římské kúrii a nakonec jako kardinála svaté římské Církve." (kardinál Angelo Sodano, děkan kardinálského sboru, v homílii při Requiem v bazilice sv. Petra v Římě, 18. května 2016).
FARNÍ INFORMÁTOR 10. NEDĚLE V MEZIDOBÍ – 5. ČERVNA 2016
Chci tě oslavovat, Hospodine, neboť jsi mě vysvobodil.
J. E. Tomáš kardinál Špidlík, S.J., čestný občan Pustiměře při eucharistii v chrámu sv. Benedikta, 7. srpna 2005.
MODLITBA VĚŘÍCÍCH K: Bratři a sestry, Prorok Eliáš se s důvěrou modlil a jeho prosba byla vyslyšena. Podobně jako on se i my obraťme k Panu, prosme za celý svět a volejme: L: PROSÍMĚ TĚ, VYSLYŠ NÁS. Prosme za všechny křesťanské církve, aby v nich Duch svatý působil a přiváděl je k jednotě. Prosme za obyvatele Sýrie a Iráku, sužované nekončící válkou, aby poznali čas míru. Prosme za lidi, kteří ztratili naději, aby zaslechli mocné Boží slovo volající k životu. Prosme za ty, kdo ztratili své blízké, a za všechny trpící, kteří potřebují slyšet slovo útěchy. Prosme za všechny pochybující, aby mohli zažít, že Boží slovo je pravdivé. Prosme za nadcházející Putování za skvosty křesťanského náboženství, aby vedlo k prohloubení víry a lásky k ukřižovanému a zmrtvýchvstalému Kristu. Prosme za naše drahé, kteří už překročili práh smrti, aby směli vejít do života věčného. K: Pane, ty stojíš na straně života. Změň osud lidi, kteří nemají mnoho důvodů k radosti, a vyslyš naše prosby, abychom tě mohli všichni společně chválit nyní a na věky věků. L: Amen.
LITURGICKÉ TEXTY SLAVNOSTI TĚLA A KRVE PÁNĚ
1. ČTENÍ – GEN 14,18-20
Čtení z první knihy Mojžíšovy. Melchizedech, král Šalemu, přinesl chléb a víno - byl knězem nejvyššího Boha - a požehnal Abrámovi slovy: "Požehnán buď Abrám od nejvyššího Boha, který stvořil nebe a zemi. Veleben buď nejvyšší Bůh, který ti vydal do rukou tvé nepřátele." Abrám mu dal desátek ze všeho. ŽALM 110
Hospodin řekl mému Pánu: "Seď po mé pravici, dokud nepoložím tvé nepřátele za podnož tvým nohám." Žezlo moci ti podává Hospodin ze Siónu: "Panuj uprostřed svých nepřátel! Ode dne zrození je ti určeno vládnout v posvátném lesku: zplodil jsem tě jako rosu před jitřenkou." Hospodin přísahal a nebude toho litovat: "Ty jsi kněz navěky podle řádu Melchizedechova!"
2. ČTENÍ – 1KOR 11,23-26
Čtení z prvního listu svatého apoštola Pavla Korinťanům. Bratři! Co jsem od Pána přijal, v tom jsem vás také vyučil: Pán Ježíš právě tu noc, kdy byl zrazen, vzal chléb, vzdal díky, rozlámal ho a řekl: "Toto je moje tělo, které se za vás vydává. To čiňte na mou památku." Podobně vzal po večeři i kalich a řekl: "Tento kalich je nová smlouva, potvrzená mou krví. Kdykoli z něho budete pít, čiňte to na mou památku." Kdykoli totiž jíte tento chléb a pijete z tohoto kalicha, zvěstujete smrt Páně, dokud on nepřijde. EVANGELIUM – LK 9,11B-17
Slova svatého evangelia podle Lukáše. Ježíš mluvil k zástupům o Božím království a uzdravoval ty, kdo potřebovali léčení. Začalo se schylovat k večeru. Dvanáct (apoštolů) k němu přistoupilo a řekli mu: "Rozpusť lid. Ať jdou do okolních vesnic a dvorců, aby si tam našli nocleh a něco k jídlu, protože tady jsme na opuštěném místě." Odpověděl jim: "Vy jim dejte jíst!" Řekli: "Nemáme víc než pět chlebů a dvě ryby, ledaže bychom šli a nakoupili jídla pro všechny tyto lidi." Bylo jich totiž na pět tisíc mužů. Řekl svým učedníkům: "Rozsaďte je ve skupinách asi po padesáti!" Udělali tak a všechny rozsadili. Vzal pak těch pět chlebů a ty dvě ryby, vzhlédl k nebi a požehnal je, lámal a dával svým učedníkům, aby je předkládali lidu. Všichni se najedli dosyta a ještě se sesbíralo plných dvanáct košů zbylých kousků.
"Vezměte a jezte, toto je mé tělo" /úvaha J. E. Tomáše kardinála Špidlíka, čestného občana Pustiměře/
Mluvilo se o eucharistii. Jeden z účastníků položil tuto otázku: „Bůh je přece všude. Proč by měl být zvláštním způsobem přítomen v hostii, v posvěceném chlebě. To by znamenalo, že jinde už není přítomen, nebo alespoň ne tak jako v eucharistii. Omezili bychom Boží přítomnost jen na některá místa, a to není správné.“ Nebylo to míněno jako námitka proti katolické nauce, ale jako otázka, příspěvek k diskusi. Ukázalo se však, že si s ní mnoho účastníků nevědělo rady. Zdá se, že je těžké na ni odpovědět. To však platí v teologii o každé otázce, která se nesprávně položí: je neřešitelná. Jak se tedy máme postavit k problému Boží přítomnosti v eucharistii? Nemůžeme jej zodpovědět dřív, než si nějak alespoň ujasníme otázku jinou: Co rozumíme slovy, že je Bůh vůbec někde přítomen? Scholastická filosofie rozlišovala různé druhy přítomnosti. Tu, kterou známe ze zkušenosti, nazýváme fyzickou. Stojím na podlaze, sedím na židli, jsem ve světnici. Tato přítomnost se uskutečňuje dotykem. Má-li se o mně říci, že jsem v Praze, musím tam osobně přijet, bydlet tam, chodit po ulici apod. Tento druh přítomnosti ovšem nemůžeme snadno připisovat Bohu, který je pouhý duch. Nejezdí, nechodí po ulicích, nesedí na židli. Není tedy tímto způsobem ani v Praze, ani v New Yorku, ani v Římě. Není nikde. To poslední však neodpovídá katechismu. Tam se učíme, že je Bůh všude. Musí tam být tedy nějakým jiným způsobem než tím, kterému scholastická filosofie říkala fyzický. Aby osvětlili ten jiný druh přítomnosti, uváděli středověcí autoři často příklad s anděly u Božího hrobu. Byl tam anděl, který odvalil kámen. Ale anděl je pouhý duch. Nemá tělo, nemá tedy ruce. Nemohl ani přijít, ani se o kámen opřít. Přesto však má i duch sílu působit na hmotu. Je tedy duch tam, kde působí. Odvalil-li kámen, byl tam. Tak také vysvětluje tomistická filosofie přítomnost duše v těle. Kde sídlí duše. V mozku? V srdci? Odpověď zní: v celém těle, protože na celé tělo působí, oživuje je. Boží moc pak se projevuje ve všem, co existuje, proto je Bůh všude. Sv. Pavel cituje na Areopagu Atéňanům slova jejich básníka Arata o Bohu: V něm žijeme, hýbáme se a jsme (Skt 17,28). Přirovnání s lidským tělem se líbilo starokřesťanským spisovatelům, kteří si představovali kosmos jako něco jednotného, oživeného Božím duchem; ten pak ve všech věcech nejen působí, ale se i zjevuje, mluví. Ale právě toto přirovnání světa k „tělu Božímu“ vedlo k úvahám o rozlišení a stupních Boží přítomnosti. Lidská duše oživuje lidské tělo celé a přece se to neděje stejně ve všech částech. Není stejně živý nehet a oko, kost nohy a mozková blána. Chirurgové dobře rozlišují, co je naprosto nutné k životu a co patří jen k jeho úplnosti. Ti, kdo si musí dát amputovat ruku, vědí dobře, že to není totéž jako amputovat hlavu. Bez ní by totiž ustal život v celém těle, Duše by je už neoživovala. Tuto prostou anatomickou zkušenost přenesli Otcové obrazně na Boží přítomnost ve světě. I tu je hlava a údy, části zvláštním způsobem oživené a jiné jakoby umírající. Hlavou světa je bezesporu člověk. On sám a jediný, jak často Otcové zdůrazňují, byl stvořen k Božímu obrazu a podobenství (Gen 1,26). Jedna lidská duše, píše sv. Jan Klimak, je víc než celý vesmír. Proto také
člověka naplnil Bůh svou moudrostí, vdechl mu „ducha“, tj. zvláštní podíl na Božím životě. Bůh je přítomen v celém světě, nemůžeme omezit jeho sílu. Ale nikdo z nás nevěří, že je totéž zabít člověka a zvíře; vidět Boha v bližním, má dalekosáhlejší mravní důsledky než vidět Boha v krásné květině. Z víry ve zvlášť intenzivní přítomnost Boha v člověku se však může formulovat další námitka proti eucharistii. Nejde tu konec konců o kousek chleba a trochu vína? Žádný kostel a nic svěceného, jak kdosi povídal, se nemůže stavět na roveň člověku, který je jediný povolán k tomu, aby byl Božím synem. „Neklekejte před svatostánkem“ - zvolal jeden humanista – „Klekejte jeden před druhým, uctívejte Boha přítomného v živém člověku, ne v kameni anebo ve chlebu!“ Tato námitka není v jádře tak bezbožná, jak by se zdálo. Vychází ze správného principu, ale nerozumí podstatě křesťanských svátostí, proto dochází k nesprávnému závěru. Bůh skutečně bydlí na prvním místě v lidech. „Cožpak nevíte, že jste Boží chrám?“, píše sv. Pavel Korinťanům (1 Kor 3,16), „že Duch Boží přebývá ve vás?“. Nepíše však ta slova apoštol všem lidem bez rozdílu, ale věřícím, kteří byli pokřtěni a přijali Boží slovo. Duch sv. je přítomen v nás, působí v našich skutcích. Ale i tu rozlišujeme různé stupně. Jinou intenzitu mají skutky lásky, vroucí modlitba. Vysokou duchovní životnost předpokládáme u toho, kdo obětoval svůj život pro druhé a naopak málo moci a síly Boží hledáme u toho, kdo nevrle a nedbale dělá jen ty nejnutnější povinnosti denního života. Svaté lidi prosíme o modlitbu, předpokládáme totiž, že je silnější než naše vlastní. Jsou totiž Bohem víc spojeni, a i oni ne všichni stejně. „Hvězda se od hvězdy liší třpytem“, píše sv. Pavel (1 Kor 15,41). Ovšem nejvíc se leskne samo slunce. Tím pak je křesťanům Kristus, „slunce spravedlnosti“. V něm bydlí Boží moc a síla ve vší plnosti, on je proto coby hlava celého mystického těla církve, ohnisko Boží milosti pro celý vesmír. Máme-li klekat před člověkem, Božím obrazem, pak klekáme ovšem na prvním místě před tím, o němž je psáno, že v něm přebývá plnost Božství. Katolík věří tomu, co se kněz modlí při mši: „Toto je mé tělo -, to je má krev“. Nepotřebuje tedy další důkazy k tomu, aby vyznal, že je eucharistii Kristem a tedy, Bůh přítomen způsobem docela zvláštním, jedinečným. Nedává přednost „věci“ před člověkem, jak tvrdila námitka, ale setkává se tu s člověkem - Bohem. Můžeme tedy považovat za vyřešenou námitku, kterou jsme začali svou úvahu. Ale fakt sám, že se v katolickém prostředí vyskytla, prozrazuje jistou mentalitu, kterou Berdjajev nazývá objektivizací, odosobňováním, a kterou považuje za nejzhoubnější následek hříchu. Je to oddělování skutků od člověka, který je dělá, jejich osamocené hodnocení. Tam, kde jde o Kristovo dílo spásy světa, je toto „odosobňování“ přímo rouháním. Svátosti nejsou „věci“, svátosti jsou činnost Krista samého, která proniká do našeho života skrze osobní styk s Bohočlověkem. Tento styk se uskutečňuje prostřednictvím symbolů a ty nám pomáhají překlenout vzdálenosti časové a prostorové. I u našich oltářů mluví Kristus docela blízko: „Vezměte a jezte, toto je mé tělo!“ Je to tedy místo setkání, privilegované místo Boží přítomnosti ve světě. Není to ovšem místo jediné. Je pravda i to, že se s Kristem máme setkávat v každém bližním, při čtení Písma, v každém dobrém skutku, v bohoslužbě i v práci. Rozdíl mezi přítomností Boží, která je v denním životě a přítomností Boží svátostnou, se má dokonce stále umenšovat. Neděje se to snad tím, že by svátosti postupně ztrácely na ceně. Má se stát pravý opak. Posvěcení člověka a celého světa má dorůstat do plnosti Kristovy, do plnosti svátostné. V líčení nebeského Jeruzaléma, jak je čteme v Apokalypse, nás překvapí malá poznámka: „Chrámu jsem tam neviděl“ (Ap 21,22). V dokončeném vývoji posvěcení světa už není privilegovaných míst setkání s Bohem. Kristus bude pak opravdu všude a ve všem (Kol 3,16).
LITURGICKÉ TEXTY 10. NEDĚLE V MEZIDOBÍ 1. ČTENÍ – 1KRÁL 17,17-24
Čtení z první knihy královské. Jednoho dne onemocněl syn vdovy, u které Eliáš bydlel. Jeho nemoc byla tak těžká, že vydechl duši. Tu řekla matka Eliášovi: „Co mi chceš, muži Boží? Přišels ke mně, abys mně připomněl mou vinu a usmrtil mi syna?“ Eliáš odpověděl: „Dej mi svého syna!“ Vzal ho z jejího klína, odnesl do horní světnice, kde bydlel, uložil ho na svoje lůžko a vzýval Hospodina: „Hospodine, můj Bože, stihneš neštěstím i tuto ženu, u níž jako host přebývám, že dáváš jejímu synu zemřít?“ Pak se třikrát natáhl po délce přes dítě a vzýval Hospodina: „Hospodine, můj Bože, prosím tě, ať se vrátí duše tohoto dítěte do něho!“ Hospodin vyslyšel Eliášovu prosbu a duše se vrátila do dítěte, i ožilo. Eliáš vzal dítě a přivedl je z horní světnice dolů do přízemí a odevzdal ho matce se slovy: „Pohleď, tvůj syn je živ!“ Žena řekla Eliášovi: „Teď tedy vím, že jsi muž Boží a že Boží slovo v tvých ústech je pravdivé!“ ŽALM 30
Chci tě oslavovat, Hospodine, neboť jsi mě vysvobodil, nedopřál jsi, aby se nade mnou radovali moji nepřátelé. Hospodine, z podsvětí jsi vyvedl mou duši, zachovals mi život mezi těmi, kteří do hrobu klesli. Zpívejte Hospodinu, jeho zbožní, – a vzdávejte díky jeho svatému jménu! Vždyť jeho hněv trvá chvíli, ale jeho laskavost po celý život, zvečera se uhostí pláč, zjitra však jásot. Slyš, Hospodine, a smiluj se nade mnou, pomoz mi, Hospodine! Můj nářek jsi obrátil v tanec, – Hospodine, můj Bože, chci tě chválit navěky! 2. ČTENÍ – GAL 1,11-19
Čtení z listu svatého apoštola Pavla Galaťanům. Prohlašuji vám, bratři, že evangelium, které jsem vám hlásal, není dílo lidské: já jsem ho nepřijal ani se mu nenaučil od nějakého člověka, ale ze zjevení Ježíše Krista. Slyšeli jste přece, jak jsem se kdysi choval, když jsem byl ještě židem: pronásledoval jsem Boží církev, že to přesahovalo všechny meze, a snažil jsem se ji zničit. V horlivosti pro židovství jsem ve svém národě předstihoval mnoho svých vrstevníků, protože jsem byl daleko více než oni zaujat zvyklostmi po předcích. Bůh si mě však už v lůně mé matky vybral a svou milostí povolal a rozhodl, že mi zjeví svého Syna, abych o něm kázal radostnou zvěst pohanům. Neradil jsem se hned s lidmi ani jsem nešel nahoru do Jeruzaléma k těm, kteří byli apoštoly přede mnou. Odešel jsem do Arábie a pak se zase znova vrátil do Damašku. Za tři roky potom jsem se odebral do Jeruzaléma, abych z vlastní zkušenosti poznal Petra, a pobyl jsem u něho patnáct dní. Z ostatních apoštolů jsem však viděl jen Jakuba, bratra Páně. EVANGELIUM – LK 7,11-17
Slova svatého evangelia podle Lukáše. Ježíš šel do města – jmenovalo se Naim. Šli s ním jeho učedníci a velký zástup. Když se přiblížil k městské bráně, právě vynášeli mrtvého; byl to jediný syn a jeho matka byla vdova. Z města ji doprovázel velký zástup. Když ji Pán uviděl, bylo mu jí líto a řekl jí: „Neplač!“ Přistoupil k márám a dotkl se jich. Ti, kdo je nesli, se zastavili. Řekl: „Mládenče, pravím ti, vstaň!“ Mrtvý se posadil a začal mluvit. Ježíš ho vrátil jeho matce. Všech se zmocnila bázeň, velebili Boha a říkali: „Veliký prorok povstal mezi námi“ a „Bůh navštívil svůj lid!“ Tato zpráva o něm se roznesla po celém Judsku i po celém okolí.
Milosrdný Otec
(katecheze papeže Františka při generální audienci, náměstí sv. Petra, Řím, 11. května 2016)
K Ježíšovi přicházeli samí celníci a hříšníci, aby ho slyšeli. Farizeové a učitelé Zákona mezi sebou reptali: ”Přijímá hříšníky a jí s nimi!” Pověděl jim tedy toto podobenství: ”Jeden člověk měl dva syny. Mladší z nich řekl otci: ‚Otče, dej mi z majetku podíl, který na mě připadá.‘ On tedy rozdělil majetek mezi ně. Netrvalo dlouho a mladší syn sebral všechno, odešel do daleké země a tam svůj majetek rozmařilým životem promarnil. Když všechno utratil, nastal v té zemi velký hlad a on začal mít nouzi. Šel a uchytil se u jednoho hospodáře v té zemi. Ten ho poslal na pole pást vepře. Rád by utišil hlad lusky, které žrali vepři, ale nikdo mu je nedával. Tu šel do sebe a řekl: ‚Kolik nádeníků mého otce má nadbytek chleba, a já tady hynu hladem! Vstanu a půjdu k svému otci a řeknu mu: Otče, zhřešil jsem proti Bohu i proti tobě. Už si nezasloužím, abych se nazýval tvým synem. Vezmi mě jako jednoho ze svých nádeníků!‘ Vstal a šel k svému otci. Když byl ještě daleko, otec ho uviděl a pohnut soucitem přiběhl, objal ho a políbil. Syn mu řekl: ‚Otče, zhřešil jsem proti Bohu i proti tobě. Už si nezasloužím, abych se nazýval tvým synem.‘ Ale otec nařídil služebníkům: ‚Honem přineste nejlepší šaty a oblečte ho, dejte mu na ruku prsten a obuv na nohy! Přiveďte vykrmené tele a zabijte ho! A hodujme a veselme se, protože tento můj syn byl mrtev, a zase žije, byl ztracen, a je zas nalezen!‘ A začali se veselit. Jeho starší syn byl právě na poli. Když se vracel a byl už blízko domu, uslyšel hudbu a tanec. Zavolal si jednoho ze služebníků a ptal se ho, co to znamená. On mu odpověděl: ‚Tvůj bratr se vrátil a tvůj otec dal zabít vykrmené tele, že se mu vrátil zdravý.‘ Tu se starší syn rozzlobil a nechtěl jít dovnitř. Jeho otec vyšel a domlouval mu. Ale on otci odpověděl: ‚Hle, tolik let už ti sloužím a nikdy jsem žádný tvůj příkaz nepřestoupil. A mně jsi nikdy nedal ani kůzle, abych se poveselil se svými přáteli. Když ale přišel tenhle tvůj syn, který prohýřil tvůj majetek s nevěstkami, dals pro něj zabít vykrmené tele!‘ Otec mu odpověděl: ‚Dítě, ty jsi pořád se mnou a všechno, co je moje, je i tvoje. Ale máme proč se veselit a radovat, protože tento tvůj bratr byl mrtev, a zase žije, byl ztracen, a je zase nalezen.‘” (Lk 15,1-3.11-32)
Drazí bratři a sestry, dobrý den! Dnes se zamyslíme nad podobenstvím o milosrdném otci. Vypráví o otci a jeho dvou synech a dává nám poznat nekonečné Boží milosrdenství. Začneme od konce, tedy u radosti, která plyne ze srdce otce, jenž říká: „Hodujme a veselme se, protože tento můj syn byl mrtev, a zase žije, byl ztracen, a je zase nalezen!“
(v. 23-24). Těmito slovy přerušil mladšího syna, když vyznával svoji vinu: „Už si nezasloužím, abych se nazýval tvým synem...“ (v.19). Tato slova jsou pro otcovské srdce nesnesitelná, a proto hned synovi vrací znaky jeho důstojnosti: nejlepší šaty, prsten a obuv. Ježíš nepopisuje uraženého a nevraživého otce, který by synovi říkal: „To mi zaplatíš.“ Nikoli, otec jej objímá. Očekával jej s láskou. Jedinou věcí, která otci leží na srdci, je naopak to, že jeho syn stojí před ním živ a zdráv, což jej činí šťastným a radostným. Přijetí vracejícího se syna je popsáno dojemně: „Když byl ještě daleko, otec ho uviděl a pohnut soucitem přiběhl, objal ho a políbil“ (v.20). Jaká něha! Viděl jej zdálky. Co to znamená? Znamená to, že otec jej neustále vyhlížel, pozoroval cestu, zda se syn vrací. Onen syn, který se toho tolik navyváděl, byl otcem očekáván. Otcovská něha je překrásná! Milosrdenství otce je překypující, nepodmíněné a projevuje se dříve než syn promluví. Syn zajisté ví, že pochybil, a uznává to: „Zhřešil jsem.. Vezmi mne jako jednoho ze svých nádeníků“ (v.19). Tato slova se však v otcově odpuštění rozpouštějí. Objetí a polibek tatínka dá synovi na srozuměnou, že byl vždycky a navzdory všemu považován za syna. Toto Ježíšovo učení je důležité. Náš stav Božích dětí je plodem lásky Otcova srdce; nezávisí na našich zásluhách či skutcích, proto jej nikdo nemůže odejmout. Ani ďábel! Tuto důstojnost nám nikdo nemůže vzít. Toto podobenství nám dodává odvahu, abychom nikdy nezoufali. Myslím na maminky a tatínky v úzkostech, když vidí, jak se jejich potomci vydávají po nebezpečných cestách. Myslím na faráře a katechisty, kteří se někdy možná ptají, zda jejich práce má smysl. Myslím však také na toho, kdo je ve vězení a má dojem, že jeho život skončil; na ty, kdo přijali špatná rozhodnutí a nedovedou hledět do budoucna; na všechny, kdo hladovějí po milosrdenství a odpuštění a domnívají se, že si jej nezasluhují... V jakékoli životní situaci nesmím zapomenout, že nikdy nepřestávám být Božím dítětem, synem Otce, který mne miluje a čeká na můj návrat. I v té nejohavnější životní situaci mne Bůh očekává, Bůh mne chce obejmout,
Bůh na mne čeká. V podobenství vystupuje další syn, starší. Také on potřebuje objevit otcovo milosrdenství. Byl stále doma, ale značně se od otce odlišuje. Jeho slovům chybí něha: „Tolik let už ti sloužím a nikdy jsem žádný tvůj příkaz nepřestoupil... když ale přišel tenhle tvůj syn...“ (vv. 29-30). Slyšíme zde opovržení. Nepoužívá oslovení „otče“, ani „bratr“, ale myslí jenom na sebe, pyšní se tím, že zůstával vždycky po otcově boku a sloužil mu. Přesto se však nikdy z této blízkosti neradoval. A nyní obviňuje otce, že od něho nikdy nedostal ani kůzle, aby se poveselil. Ubohý otec: Jeden syn odešel a druhý mu nikdy nebyl doopravdy nablízku. Otcovo utrpení je utrpením Boha. Je to Ježíšovo utrpení, když se vzdalujeme buď proto, že odcházíme pryč, anebo proto, že jsme poblíž, ale nejsme blízcí. Starší syn rovněž potřebuje milosrdenství. Spravedliví - ti, kteří se považují za spravedlivé potřebují také milosrdenství. Tento syn znázorňuje nás, když si klademe otázku, zda má smysl se tolik namáhat, nedostaneme-li potom žádnou odměnu. Ježíš nám připomíná, že v Otcově domě se nezůstává kvůli odměně, ale proto, že máme spoluzodpovědnou důstojnost dětí. Nejde o to „handlovat“ s Bohem, nýbrž následovat Ježíše, který se bezmezně daroval na kříži. „Dítě, ty jsi pořád se mnou a všechno, co je moje, je i tvoje. Ale máme proč se veselit a radovat“ (v.31) – praví otec staršímu synovi. Jeho logikou je milosrdenství! Mladší syn si myslel, že zasluhuje trest za svoje hříchy, starší syn čekal odměnu za svoji službu. Oba bratři spolu nemluví, žijí odlišné životy a řídí se logikou, která je Ježíšovi cizí: prokazuješ-li dobro, budeš odměněn, pácháš-li zlo, budeš potrestán. Není to Ježíšova logika. Tuto logiku překonávají otcova slova: „Máme proč se veselit a radovat, protože tento tvůj bratr byl mrtev, a zase žije, byl ztracen, a je zase nalezen“ (v.31). Otec zachránil ztraceného syna a nyní jej chce vrátit také jeho bratrovi! Bez toho mladšího přestává i ten starší být „bratrem“. Největší radost otce spočívá v tom, že se jeho děti považují za bratry. Děti se mohou rozhodnout, zda se spojí v otcově radosti anebo odmítnou. Musejí se ptát na svoje touhy a přání, která v životě mají. Podobenství je ponecháno bez závěru. Nevíme, jak se rozhodl starší bratr. To je pobídka pro nás. Toto evangelium nás učí, že všichni potřebujeme vejít do Otcova domu a mít účast na Jeho radosti, oslavovat milosrdenství a bratrství. Bratři a sestry, otevřme svoje srdce, abychom byli „milosrdní jako Otec“!
Rozhovor papeže Františka pro francouzský deník La Croix Migranti, islám, laickost, Francie, misionáři, zneužívání, hypotézy o reintegraci lefébvristů do církve a téma rodiny – to byly hlavní otázky rozhovoru, který poskytl František František v pondělí 9. května Guillaumovi Goubertovi a Sébastienovi Maillardovi pro katolický deník La Croix. Ve svých promluvách o Evropě mluvíte o kořenech kontinentu, avšak bez toho, že byste je označil za křesťanské. Evropskou identitu nazýváte spíše multikulturní a dynamickou. Je snad podle Vás výraz křesťanské kořeny pro Evropu nepatřičný? František: „Je třeba mluvit o kořenech v množném čísle, protože je jich víc. V tomto smyslu, když slyším mluvit o křesťanských kořenech Evropy, se tohoto tónu někdy obávám, protože může znít triumfalisticky nebo nevraživě. Zavání potom kolonialismem. Jan Pavel II. o tom mluvil klidně. Jistěže Evropa má křesťanské kořeny. Křesťanství má však povinnost je zavlažovat v duchu služby jakou je umývání nohou. Křesťanství má Evropě sloužit. Erich Przywara, velký učitel Romana Guardiniho a Hanse Urse von Balthasara, říká, že přínos křesťanství ke kultuře je tím, co Kristus činí mytím nohou, tedy službou a darem života. Nemá to být kolonizátorský přístup.“ Letos 16. dubna jste učinil silné gesto, když jste s sebou přivezl z ostrova Lesbos do Říma několik uprchlíků. Může však Evropa přijmout tolik migrantů? František: „To je správná a zodpovědná otázka, protože není možné iracionálně otevírat brány dokořán. Základní otázka, kterou je třeba si položit, však zní, proč je dnes tolik migrantů. Když jsem před třemi roky jel na Lampedusu, tak byl tento fenomén v začátcích. Počátečním problémem jsou války na Blízkém východě, v Africe a nerozvinutost afrického kontinentu, která způsobuje hlad. Jsou-li války, pak proto, že existují výrobci zbraní, což je možné ospravedlnit obranou, ale především pak proto, že existuje obchod se zbraněmi. Pokud je velká nezaměstnanost, je to důsledek chybějících investic, které by mohly vytvořit pracovní příležitosti, jichž má Afrika tolik zapotřebí. V širším smyslu tedy vyvstává otázka po světovém hospodářském systému, který upadl do idolatrie peněz. Více než 80% celosvětového bohatství vlastní asi 16% populace. Trh, který je zcela volný, nefunguje. Trh je sám o sobě dobrý, ale potřebuje jako oporu třetí stranu, tedy stát, aby byl kontrolován a vyvažován. To je to, co nazýváme sociální ekonomie trhu. Vraťme se k migrantům. Nejhorším způsobem jejich přijímání je ghettizace, poněvadž potřebují naopak integraci. Teroristé v Bruselu byli Belgičané, potomci imigrantů, pocházející však z ghetta. Nový londýnský primátor skládal
přísahu v katedrále a bezpochyby bude přijat královnou. To ukazuje Evropě důležitost hledání její schopnosti integrovat. Myslím na Řehoře Velikého, který vyjednával s těmi, kteří byli označováni za barbary a kteří se pak integrovali. Tato integrace je pro Evropu dnes o to důležitější, že prožívá v důsledku sobeckého hledání blahobytu vážný problém nízké porodnosti. Vzniká tak demografické prázdno. Ve Francii se však tato tendence díky rodinné politice oslabila.“ Obavy před přijímáním migrantů jsou částečně živeny také obavami před islámem. Je podle Vás oprávněn strach, který v Evropě toto náboženství vzbuzuje? František: „Nemyslím, že dnes existuje strach z islámu jako takového, ale z Daesh (samozvaný islámský stát – pozn. překl.) a z jeho dobyvačné války, která z islámu částečně vychází. Idea dobývání je duši islámu vlastní, to je pravda. Bylo by však možné interpretovat toutéž ideou závěr Matoušova evangelia, kde Ježíš posílá svoje učedníky, aby získali za učedníky všechny národy. Tváří v tvář aktuálnímu islámskému terorismu by bylo vhodné se ptát na způsob, jakým byl exportován příliš západní vzorec demokracie do zemí, kde byla silná vláda, jako v Iráku. Nebo v Libyi s její kmenovou strukturou. Není možný pokrok bez ohledu na místní kulturu. Jak řekl před nedávnem jeden Libyjec: „Kdysi jsme měli jednoho Kaddáfího, dnes jich máme padesát!“ V zásadě je soužití mezi křesťany a muslimy možné. Já pocházím ze země, kde spolu vycházejí dobře. Muslimové tam ctí Pannu Marii a svatého Jiří. Bylo mi řečeno, že v jedné africké zemi v rámci Svatého roku milosrdenství stojí muslimové dlouhou frontu před katedrálou, aby prošli Svatou branou a modlili se u Panny Marie. Ve Středoafrické republice žili před válkou křesťané a muslimové společně a dnes se to musí znovu učit. Libanon také ukazuje, že je to možné.“ Význam islámu v dnešní Francii stejně jako historické, křesťanské zakotvení vyvolává otázku, jaké místo má mít náboženství ve veřejném prostoru. V čem spočívá podle vás správná laickost? František: „Stát musí být laický. Konfesní státy končí špatně. Jdou proti běhu dějin. Myslím, že laickost provázená solidním zákonem, který zaručuje náboženskou svobodu, poskytuje rámec pro další cestu. Všichni jsme si rovni, jakožto děti Boží anebo svojí lidskou důstojností. Každý však musí mít svobodu projevovat svou víru navenek. Pokud chce muslimská žena nosit šátek, musí mít možnost tak činit, a stejně tak pokud katolík chce nosit křížek. Musí být možnost vyznávat vlastní víru nikoli mimo kulturu, nýbrž v ní. Maličká kritika, kterou bych v tomto ohledu vznesl k Francii, se týká přehnané laickosti. Tato přehnanost vyplývá z názoru, že náboženství je subkulturou a nikoli kulturou v plném smyslu slova. Obávám se, že tento přístup, který je odkazem osvícenství, ještě přetrvává. Francie by v této věci měla učinit krok vpřed a uznat, že otevřenost vůči transcendenci je právo všech.“ Jak by v tomto laickém kontextu katolíci měli hájit své znepokojení ohledně sociálních témat, jakými jsou eutanázie nebo manželství osob téhož pohlaví? František: „V parlamentu je třeba diskutovat, argumentovat, vysvětlovat a vyvozovat. Tak společnost roste. Jakmile je zákon odhlasován, musí stát respektovat svědomí. Každý právní řád musí zahrnovat výhradu svědomí, protože to je lidské právo. Týká se to i vládního funkcionáře, který je rovněž člověkem. Stát musí respektovat také kritiky. Toto je opravdová
laickost. Není možné odsouvat argumenty katolíků výrokem: »Mluvíte jako kněz«. Nikoli, zakládají se na křesťanském myšlení, které Francie tak významně rozvinula.“ Čím je pro Vás Francie? František: „Nejstarší dcera církve... ne však nejvěrnější (dodává s úsměvem). V padesátých letech se také říkalo: „Francie, misijní země.“ V tomto smyslu je periferií, kterou je třeba evangelizovat. Avšak musíme být k Francii spravedliví. Církev má schopnost tvořivosti. Francie je také zemí velkých světců, velkých myslitelů: Jean Guitton, Maurice Blondel, Emmanuel Lévinas, který nebyl katolíkem, Jacques Maritain. Myslím také na mohutnou literaturu. Vážím si také způsobu, jakým francouzská kultura v porovnání s tou asketičtější španělskou pronikla jezuitskou spiritualitu. Francouzský proud, který začal s Pierrem Fabrem a vždycky kladl důraz na rozlišování duchů, dodal svoji příchuť. Velkými francouzskými duchovními jako byli Louis Lallemant a Jean-Pierre de Caussade a velkými francouzskými teology, kteří hodně pomohli Tovaryšstvu Ježíšovu: Henri de Lubac a Michel de Certeau. Ti poslední dva se mi velice líbí; jsou to kreativní jezuité. To mne na Francii fascinuje. Na jedné straně přehnaná laickost, dědictví Francouzské revoluce, a na druhé tolik velkých světců.“ Jakého světce či jakou světici preferujete? František: Svatou Terezii z Lisieux. Slíbil jste, že navštívíte Francii. Kdy se bude moci konat tato návštěva? František: „Před nedávnem jsem dostal dopis prezidenta Francoise Hollanda. Také biskupská konference mne pozvala. Nevím, kdy tato návštěva proběhne, protože příští rok jsou ve Francii volby, a Svatý stolec má obecnou praxi vyhýbat se v té době návštěvám. Minulý rok se začaly vznášet hypotézy o takové cestě, která by vedla do Paříže a okolí, do Lurd, a do města, které ještě žádný František nenavštívil, například Marseille, která je branou otevřenou Jihu světa.“ Církev ve Francii prožívá vážnou krizi kněžských povolání. Jak pokračovat, když je tak málo kněží? František: „Příklad z dějin nám k tomu poskytuje Korea. Tuto zemi evangelizovali misionáři, kteří přišli z Číny a po čase opět odešli. Po dvě století pak v Koreji evangelium hlásali laici. Dnes je to země se silnou církví mnoha světců a mučedníků. Kněží nejsou k hlásání evangelia nezbytní. Křest nám dává sílu k evangelizaci. A Duch svatý, kterého ve křtu dostáváme, nás vyzývá, abychom vycházeli ze sebe a nesli křesťanské poselství dál, v odvaze a trpělivosti. Duch svatý je motorem a protagonistou dění v církvi, což mnozí křesťané ignorují. Nebezpečím pro církev je naopak „klerikalizace“, což je hřích, který se – jako tango – páchá ve dvou. Kněží chtějí „klerikalizovat“ laiky a laici to z pohodlnosti požadují. V Buenos Aires jsem poznal mnoho dobrých kněží, kteří před schopným laikem hned provolávali: Udělejme z něj jáhna! Ne, nechme ho být laikem. Klerikalismus je obzvláště rozšířený zejména v Latinské Americe. Lidová zbožnost tam nabyla takové síly právě proto, že je to jediná iniciativa laiků, kteří nepodlehli klerikalismu. U kněží ale nenašla pochopení.“
Francouzskou – zvláště lyonskou církev – nyní zasáhly pedofilní skandály, které se týkají minulosti. Co je třeba v této situaci dělat? František: „Pravdou je, že není snadné posuzovat fakta desítky let po té, co se odehrála, a ve zcela jiném kontextu. Realita není vždy zcela jasná. Pro církev však v tomto ohledu neexistuje promlčení trestného činu. Kněz, jehož úkolem je vést dítě k Bohu, ho zneužíváním ničí. Zasévá zlo, zášť a bolest. Jak řekl Benedikt XVI., tady je na místě nulová tolerance. Podle údajů, které mám k dispozici, lyonský kardinál Barbarin přistoupil k nezbytným opatřením a dobře se chopil celé situace. Je to odvážný a kreativní člověk, misionář. Nezbývá než očekávat pokračování procesů před občanskou spravedlností.“ Kardinál Barbarin tedy neodstoupí? František: „Ne, protože by to bylo rozporuplné a nerozvážné. Uvidíme po završení procesu. Nyní by to znamenalo, že se prohlašuje za viníka.“ Letos v dubnu jste přijal mons. Bernarda Fellaye, představeného Kněžského bratrstva sv. Pia X. Je možné předpokládat, že se lefébvristé opět začlení do církve? František: „V Buenos Aires jsem s nimi vždy rozmlouval. Zdravili mne a vkleče mne žádali o požehnání. Prohlašují, že jsou katolíci a milují církev. Mons. Fellay je člověk, se kterým lze vést dialog. Neplatí to však pro jiné, poněkud podivné členy, jako mons. Williamson, anebo jiní, kteří se radikálně vyhrotili. Jak jsem řekl v Argentině, myslím, že to jsou katolíci na cestě k plné jednotě. V tomto Roce milosrdenství jsem považoval za povinnost oprávnit jejich zpovědníky, aby rozhřešovali potrat. Za toto gesto mi poděkovali. Ještě předtím Benedikt XVI., kterého si velmi váží, povolil mši podle tridentského obřadu. Vedeme spolu dialog a pokračujeme v dobré práci.“ Byl byste ochoten povolit jim zřízení personální prelatury? František: „Bylo by to možné řešení, ale nejprve je nutné dospět k základní dohodě. Druhý Vatikánský koncil má svou důležitost. Pokračujeme pomalu a trpělivě.“ Svolal jste dvě synody o rodině. Tento dlouhý proces, podle vašeho názoru, vnesl do církve změny? František: „Je to proces, který začal konzistoří, uvedenou kardinálem Kasperem, a pokračoval mimořádnou synodou v říjnu téhož roku, potom roční reflexí a další řádnou synodou. Domnívám se, že jsme z tohoto procesu vyšli všichni jiní, než jsme byli na jeho začátku. Já také. V posynodální exhortaci jsem se snažil synodu maximálně respektovat. Nenajdete tam kanonická upřesnění o tom, co se může či smí anebo nesmí. Je to klidná, pokojná reflexe o kráse lásky, o tom, jak vychovávat děti, jak se připravovat na manželství... Doceňuje odpovědnost, kterou může doprovázet Františekská rada pro laiky formou nějakých směrnic. Kromě tohoto procesu musíme přemýšlet o pravé synodalitě, přinejmenším o té katolické. Biskupové jsou cum Petro sub Petro. Tím se liší od synodality pravoslavné a té řeckokatolické, kde se počítá pouze samotný patriarcha. Druhý vatikánský koncil podává ideál synodálního a biskupského společenství. Musí ještě zrát, a to i na úrovni farností vzhledem k tomu, co je stanoveno. Jsou farnosti, kde neexistuje pastorační ani ekonomická rada, třebaže Kodex kanonického práva nařizuje jejich zřízení. Synodalita platí také tam.“
SVĚTOVÝ HUMANITÁRNÍ SUMMIT V TURECKU V tureckém Istanbulu se konal první Světový humanitární summit OSN, na kterém Svatý stolec zastupuje tříčlenná delegaci nejvyšší úrovně. Vede ji kardinál státní sekretář Pietro Parolin a dále do ní náleží mons. Bernardito Auza, stálý pozorovatel Svatého stolce v newyorském sídle OSN, a mons. Silvano Maria Tomasi, dřívější stálý pozorovatel při ženevských úřadech OSN a dnes člen Papežské rady Iustitia et Pax. Posledně jmenovaný uvedl: “Od druhé světové války dosud nenastal tak komplikovaný okamžik, co se týče lidských vztahů, krizí, počtu uprchlíků, pohrom, způsobených člověkem, i přírodních katastrof, jako je doba, kterou dnes prožíváme. Je tudíž nutné vyjít z této reality a podat konkrétní odpověď, založenou na skutečné solidaritě. Myslím, že prvním krokem je uznat, že lidstvo tvoří jedinou rodinu a že nese kolektivní zodpovědnost za hromadící se problémy – za ohniska násilí i hospodářské krize, které vedou ke „třetí světové válce vedené po částech“, jak to papež František ve své pronikavé intuici definoval. Svatý stolec se snaží upozorňovat veřejné mínění, aby na současnou krizi hledalo účinnou a kreativní odpověď, a prostřednictvím Charity je ochoten přispívat také konkrétní pomocí. Církev navíc projevuje lidskou solidaritu, která za určitých okolností prospívá více než materiální pomoc.“ První Světový humanitární summit je příležitostí, jak vnést obrat do životů milionů lidí, kteří potřebují ochranu, péči a pomoc; lidí, kteří hledají důstojnou budoucnost, píše papež František v poselství, kterým pozdravil účastníky istanbulské konference. „Nelze popřít, že mnohé zájmy brání řešení stávajících konfliktů a že vojenská, hospodářská a geopolitická strategie vytěsňuje člověka, zatímco nastoluje vládu bůžka peněz a moc. Humanitární úsilí je navíc často podmíněno obchodními a ideologickými omezeními“, nastiňuje papež současnou situaci, aby vzápětí vyzval k neodkladné reakci: „Musíme se tedy opětovně zavázat k ochraně každého člověka v jeho každodenním životě, obraně jeho důstojnosti a lidských práv, bezpečnosti a oprávněných potřeb. Zároveň je nutné chránit svobodu a sociální i kulturní identitu lidí – namísto jejich izolace podporovat spolupráci, dialog a zejména mír.“ „Nenechávat nikoho pozadu“ a „vydávat ze sebe to nejlepší“ – to jsou nároky, které má každý z nás uplatňovat nejprve v osobním životě, a posléze společně při veškerém úsilí a iniciativách, vyvíjených ve prospěch obětí současné krize, vyzývá dále papež a dodává: „Jinými slovy: již nesmí existovat rodina bez domova, uprchlík bez přijetí, člověk bez důstojnosti, nemocný bez lékařské péče, dítě bez dětství, mladý muž či žena bez budoucnosti, starý člověk bez důstojného stáří.“ Papež v poselství do Istanbulu uznává a oceňuje práci lidí, kteří slouží svým bližním, ale také společnosti tím, že podstupují odvážné volby, vedoucí k úctě, uzdravení a odpuštění. „Takto se zachraňují lidské životy“, poznamenává Petrův nástupce. „Nikdo nemiluje koncepty a ideje – milujeme lidi. Vydáváme se a obětujeme z lásky k mužům a ženám, dětem a starým lidem, národům a společenstvím. Jsou to právě jejich tváře a jména, kterými se naplňují naše srdce“, píše Svatý otec v závěru poselství a staví jeho účastníky před výzvu: „Naslouchejme nářku
obětí a trpících. Povolme jim, aby se nám od nich dostalo lekce lidskosti. Vnesme změnu do svého životního stylu, politického i hospodářského rozhodování, chování i postojů kulturní nadřazenosti. Pokud se poučíme od obětí a trpících, budeme schopni budovat mnohem lidštější svět.“ K tomu papež vyprošuje pro účastníky prvního Světového humanitárního summitu hojnost Božího požehnání moudrosti, síly a pokoje.
Vrchní imám univerzity Al-Azhar ve Vatikánu Papež František přijal v pondělí, 23.5.2016 ve Vatikánu šejka Ahmada al-Tajíba, vrchního imáma z univerzity Al-Azhar, která je významným centrem sunnitského islámu. Je to vůbec poprvé, kdy se tento významný představitel sunnitského islámu osobně vydal navštívit římského biskupa. „Soukromý rozhovor papeže s vrchním imámem trval asi půl hodiny – čteme ve vatikánském tiskovém sdělení. Oba přitom zdůraznili velký význam tohoto nového setkání v rámci dialogu katolické církve a islámu. Hlavním tématem rozhovoru bylo společné nasazení představitelů a členů velkých náboženských vyznání za pokoj ve světě, odmítání násilí a terorismu, a také situace křesťanů v kontextu konfliktů a napětí na Blízkém východě a jejich ochrana.“ Po rozhovoru s papežem se vrchní imám krátce setkal také s kardinálem Tauranem, předsedou Papežské rady pro mezináboženský dialog. Prof. Ahmad al.Tajíb je uznávanou autoritou v oblasti sunnitského islámského práva. Doktorát z islámské filosofie obdržel na pařížské Sorboně a později vyučoval v řadě arabských zemí včetně Saúdské Arábie, Spojených arabských emirátů či Pákistánu. Rektorem univerzity al Azhar byl jmenován v roce 2010. Ahmad al Tajíb je považován za jednoho z nejvýznamnějších exponentů umírněného islámu, blízkého súfismu. Opakovaně odsuzuje radikální islamismus a otevřeně vystupuje proti hnutí Muslimského bratrstva. Na univerzitě prosadil interní normy, které trestají vyloučením studenty, kteří se připojí k islamistickým hnutím nebo je podporují. Al Tajíb rovněž otevřeně odsoudil terorismus samozvaného Islámského státu a Univerzita Al Azhar nedávno zřídila zvláštní kanál na youtube, kde vystupuje proti terorismu odvolávajícímu se na islám. Jako rektor al Tajíb zavedl na univerzitě také vyučování čtyř sunnitských právních škol (hanífovskou, málikovskou, šáfiovskou a hanbalovskou), které mají zůraznit význam bohatství a plurality islámského dědictví. Al Tajíbův vědecký zájem se soustředí zejména na vnímání islámské kultury a filosofie v západním světě. Kromě vyučování na al Azhar a dalších univerzitách, spravuje rovněž síť al Azhar Education Network, která zahrnuje 72 škol s téměř 400 tisíci žáků a dalšími dvěma miliony studentů, kteří se nějak podílejí na jejích aktivitách. Navzdory svým umírněným pozicím a odsuzování islamistického terorismu, byl al Tajíb na Západě kritizován za své stanovisko k Izraelskému státu a za pokusy ospravedlňovat
antisemitismus na základě Koránu. Pokud jde o vztah ke katolické církvi, al Tajíb po řezenské přednášce papeže Benedikta XVI. přerušil na určitou dobu dialog se Svatým stolcem. Jeho dnešní setkání s papežem na vatikánské půdě je přelomovou událostí.
Prof. Khalil Samir S.I. o návštěvě Ahmada Muhammada Ahmada Al-Tajjiba ve Vatikánu „Nápad pozvat velkého imáma mešity AlAzhar do Vatikánu přišel skutečně v pravý čas a je velmi dobrý“, říká můj někdejší profesor a přítel, Samir Khalil Samir, egyptský jezuita a profesor islamologie v Bejrútu, na římském Papežském Institutu arabských a islámských studií a Orientálním institutu. Během pontifikátu Benedikta XVI. byly vztahy delikátní, protože tu došlo ke konfliktu pod záminkou papežových slov, která ve skutečnosti nebyla proti nikomu namířena, nýbrž se dovolávala náboženské svobody, dodává o. Samir. „Nynější setkání je možnost k opětovnému navázání dialogu se sunnitským světem, protože univerzita al-Azhar, jak známo, vzdělává nejvyšší počet sunnitských imámů, několik tisíc ročně. Je to nejslavnější muslimská univerzita, která existuje více než tisíc let. Vatikán tak činí krok, aby opětovně vstoupil do kontaktu s jedním z největších intelektuálních center islámu a zabýval se tak jedním z klíčových problémů, které vedly ke krizi dnešního muslimského světa.“ Islámský svět totiž prožívá jednu z nejsilnějších krizí posledních desetiletí, vysvětluje egyptský jezuita. Došlo tu k internímu střetu, který vyvolala ideologie, šířená takzvaným Islámským státem. Daesh propaguje dosud neslýchanou a nepřijatelnou ideologii, která křivdí muslimskému světu, a to pod záminkou znovuobnovení kalífátu, která však nemá žádné oprávnění. Navíc je nepochopitelné, proč se vyžaduje zapojení Západu. “Právě proto je dnes velmi užitečné podporovat muslimský svět, nebojovat proti němu, nýbrž mu stát nablízko a poskytnou mu vlastní zkušenosti vzhledem k tomu, že v katolické církvi jsme si prožili něco podobného.“ Zásadní otázkou je tu interpretace Koránu, pokračuje o. Samir. Doslovný výklad – zejména těch pasáží, které se týkají násilí, dnes není možný a stejně tak není možné tyto principy uplatňovat tak, jak to činí daesh. Univerzita al-Azhar se staví do naprosté opozice vůči doslovné interpretaci Koránu, avšak na druhé straně je pravdou, že teroristé z tzv. Islámského státu se opírají o výroky, výklady a texty sunnitských imámů, kteří doslovnou interpretaci otevřeně neodsuzují. “V rozhovorech s muslimy vždy usiluji o to, abych jim připomenul, že islám tuto disputaci vyřešil už ve středověku a dospěl k závěru, že text potřebuje výklad. Pouze posledních sto let převažuje tendence doslovné aplikace. Tato změna nastala vlivem extrémistických proudů, kupříkladu „wahhábismu“, doktríny pocházející ze Saúdské Arábie a Kataru, což jsou nejbohatší islámské oblasti, a tudíž jsou schopné vnucovat svou
teologii, která je spíše ideologií. Z toho důvodu se domnívám, že je zásadní udržovat přátelství s al-Azhar, abychom této instituci pomáhali a podporovali ji v odporu vůči zmíněným tendencím.“ Pokud se vydáme tímto směrem, začneme vnímat terorismus právě jako terorismus sám o sobě, bez jakékoli vazby s islámem, uzavírá o. Samir. Jedinou záchranou je dnes reinterpretace Koránu, kterou můžeme podpořit také my, křesťané. A to tím, že ukážeme, jak také v naší tradici byl překonán doslovný výklad Bible. “Není to čin, za který bychom se museli stydět, ani znamení naší nevěrnosti Bohu. Je to pouze způsob, jak užívat rozum. Klíčovým bodem je právě ono spojení rozumu s vírou, jak vysvětlil Benedikt XVI. ve své špatně vykládané řezenské přednášce. Je to krok kupředu, jak vyjít z krize islámu.“
Duchovní dialog s islámem Důležitou událost dialogu mezi křesťany a muslimy, jakou byla návštěva vrchního imáma Univerzity Al-Azhar, komentuje pomocný biskup z Marseille mons. Jean-Marc Aveline, který se v Římě účastní symposia Papežského institutu pro arabská studia a islamistiku: „Myslím, že toto setkání může stimulovat další malá setkání v terénu. Znám v Marseille malou křesťanskou komunitu, která žije ve čtvrti z 95% muslimské. Existují tedy situace na jedné straně velmi křehké, ale zároveň také velmi krásné. Setkání velkého imáma z Al-Azhar s papežem Františkem bude mít mnoho vrstev, ale jistě povzbuzuje tato malá bratrská setkání a je proto také důležité pro nás pro všechny.“ Téměř čtvrtina z milionové populace Marseille se hlásí k islámu. Barvité národnostní složení přístavního města doposud vytvářelo doposud poměrně fungující „umění vzájemného soužití“, které nicméně současné krize jak uvnitř islámu tak ve francouzské společnosti činí křehčí, podotýká biskup Aveline. V rozhovoru pro deník La Croix papež František zmínil možnost vydat se právě do Marseille: „Domnívám se, že se mu na Marseille líbí právě to, že jde z různých důvodů o město „laboratoř“, jak proto, že je obráceno do Středozemního moře, tak proto, že jeho obyvatelstvo je velmi různorodé.... Představuje tedy malou „laboratoř“ toho, co by se dalo dělat. Myslím, že tato naše každodenní výzva je tím, co papeže velmi zaujalo.“ Podobně jako v mnoha jiných evropských městech také v Marseille jsou čtvrti, které mají charakter ghetta. Jak komentuje biskup Aveline, nejde ovšem v první řadě o problém islámu, nýbrž o problém ekonomický a urbanistický. Ačkoli situace není tak vyhrocená jako např. v belgickém Molenbeeku, tato místa budí obavy: „Jak víte, pro tyto čtvrti je typický také značně intenzívní obchod s drogami a může tam docházet i k obchodu se zbraněmi... To všechno je třeba mít na paměti. Nejde o otázku spojenou výlučně s mezináboženským dialogem. Je to problém spojený s podmínkami a situací evropských měst, které mohou nést zárodky konfliktů a budí skutečně velké obavy.“ Můžeme mít dobré znalosti o islámu i jasnou geopolitickou ideu, ale pokud chceme dojít ke skutečnému dialogu s islámem, je možný jedině skrze duchovní postoj, skrze vnímání muslimů jako lidí stvořených Bohem. Neznamená to být naivní, ale je to sázka, kterou je potřeba udělat, dodává marseillský biskup. Dialog je možný jedině na základě hluboce duchovního postoje.
Panna Orleánská (katecheze Benedikta XVI. při středeční generální audienci, 26. ledna 2011)
Drazí bratři a sestry, dnes bych rád mluvil o Janě z Arku, mladé světici z konce středověku, která zemřela v 19 letech roku 1431. Tato francouzská světice, citovaná několikrát v Katechismu katolické církve, je obzvláště blízká sv. Kateřině Sienské, patronce Itálie a Evropy, o níž jsem mluvil v jedné z předchozích katechezí. Jde totiž o dvě mladé ženy z lidu, laičky a zasvěcené panny; obě aktivní mystičky, žijící nikoli v klášteře, ale uprostřed nejdramatičtější reality církve a světa té doby. Jsou to patrně nejcharakterističtější postavy oněch „silných žen“, které koncem středověku beze strachu nesly velké světlo evangelia do složitých historických událostí. Mohli bychom je přiřadit ke svatým ženám, které zůstaly na Kalvárii poblíž ukřižovaného Ježíše a jeho matky Marie, zatímco apoštolové se rozutekli a samotný Petr jej třikrát zapřel. Církev v oné době prožívala hlubokou krizi velkého Západního schizmatu, které trvalo 40 let. Když roku 1380 umírá Kateřina Sienská, existoval jeden papež a jeden antipapež; když se roku 1412 Jana narodila, byl jeden papež a dva antipapežové. Spolu s tímto vnitřním zraněním církve probíhaly nepřetržité bratrovražedné války mezi křesťanskými národy Evropy, z nich nejdramatičtější byla nekončící „Stoletá válka“ mezi Francií a Anglií. Jana z Arku neuměla číst, ani psát, ale lze ji poznat do hloubky její duše díky dvěma pramenům výjimečné historické hodnoty: díky aktům dvou procesů, které se jí týkaly. První je Proces odsouzení (Pod) a obsahuje přepis dlouhých a četných výslechů Jany během posledních měsíců jejího života (únor-květen 1431), a přináší slova samotné světice; a Proces anulace odsouzení, neboli rehabilitace (Pan), který obsahuje výpovědi přibližně 120 očitých svědků ze všech období jejího života (srov. Procès de Condamnation de Jeanne d´Arc, 3 vol. a Procès en Nulité de la Condamnation de Jean d´Arc, 5 vol., ed. Klincksieck, Paris 1960-1989). Jana se narodila v Domrémy, malé vesničce na hranicích mezi Francií a Lotrinskem. Její rodiče byli zámožnými zemědělci, kteří byli u všech známí jako znamenití křesťané. Od nich se jí dostane dobré náboženské výchovy, velmi ovlivněné spiritualitou Ježíšova jména, jak ji učil svatý Bernardin Sienský a v Evropě ji šířili františkáni. Se jménem Ježíš je vždy spojeno jméno Marie a proto je Janina spiritualita na pozadí lidové zbožnosti hluboce kristocentrická a mariánská. Již od dětství v dramatickém kontextu války prokazuje velkou lásku a soucit s nejchudšími, nemocnými a trpícími. Z jejích vlastních slov víme, že náboženský život Jany zraje jako mystická zkušenost již od 13 let (Pod, I, str. 47-48). Prostřednictvím „hlasu“ archanděla svatého Michaela se cítí povolána Pánem, aby zintensivnila svůj křesťanský život a aby se osobně zasadila za osvobození svého lidu. Její bezprostřední odpovědí, jejím přitakáním je slib panenství a
nový závazek ke svátostnému životu a modlitbě: každodenně se účastní mše, často koná zpověď a svaté přijímání a tráví dlouhé chvíle v tiché modlitbě před Křížem nebo obrazem Madony. Soucit a účast mladé francouzské venkovanky na utrpení jejího lidu byl ještě více posílen jejím mystickým vztahem k Bohu. Jeden z nejoriginálnějších aspektů svatosti této dívky je právě toto spojení mystické zkušenosti a politické mise. Po letech skrytého života a vnitřního zrání následuje krátké, ale intenzivní dvouleté období jejího veřejného života: rok aktivity a rok utrpení. Počátkem roku 1429 se Jana pouští do díla osvobození. Četná svědectví nám ukazují tuto mladou pouze 17 letou ženu jako osobnost velmi silnou a rozhodnou, schopnou přesvědčit nejisté a malomyslné muže. Překoná všechny překážky, setká se s Dauphinem, budoucím francouzským králem Karlem VII., který ji v Poitiers podrobí zkoušce před několika univerzitními teology. Jejich závěr je pozitivní. Neshledávají na ní nic špatného, vidí jenom dobrou křesťanku. 22. března 1429 nadiktuje Jana důležitý dopis králi Anglie a jeho lidem, kteří okupují město Orleans (ibid., str. 221-222). Nabízí v něm opravdový mír ve spravedlnosti mezi dvěma křesťanskými národy ve světle dvou jmen, Ježíše a Marie. Jana je však odmítnuta a musí vstoupit do boje za osvobození města, ke kterému dojde 8. května. Dalším vrcholným momentem její politické činnosti je korunovace krále Karla VII. v Remeši 17. července 1429. Celý rok žije Jana spolu s vojáky a plní mezi nimi skutečné evangelizační poslání. Četná jsou jejich svědectví o její dobrotě, odvaze a mimořádné cudnosti. Všichni ji nazývají i ona sama se označuje jako „la Pucelle”, tj. panna. Janino Utrpení začíná 23. května 1430, když padne do rukou svých nepřátel. 23. prosince je převezena do města Rouen, kde se koná dlouhý a dramatický Proces odsouzení, který začíná v únoru 1431 a končí 30. května jejím upálením. Je to velký a okázalý proces, kterému předsedají dva církevní soudci, biskup Pierre Cauchon a inkvisitor Jean le Maestre, ale ve skutečnosti je plně veden početnou skupinou teologů ze slavné pařížské univerzity, kteří se účastní procesu jako přísedící. Jsou to francouzští církevní hodnostáři, kteří přijali jiné politické rozhodnutí než Jana, a mají a priori negativní úsudek o její osobě a jejím poslání. Tento proces je otřesnou stránkou dějin svatosti a také inspirativní stránkou tajemství církve, která je podle slov Druhého vatikánského koncilu „svatá a zároveň stále potřebuje očišťování“ (LG 8). Je to dramatický střet mezi světicí a jejími soudci z řad církevních hodnostářů. Ti Janu obžalují a soudí, až ji nakonec odsoudí jako heretičku a pošlou ji na úděsnou smrt upálením. Na rozdíl od svatých teologů, kteří dávali pařížské univerzitě lesk, jako sv. Bonaventura, sv. Tomáš Akvinský a bl. Duns Scotus, o kterých jsem mluvil v dřívějších katechezích, tito soudci byli teology, kterým chyběla láska a pokora k tomu, aby spatřili v této dívce působení Boží. Na mysl přicházejí Ježíšova slova, podle nichž jsou tajemství Boha zjevena těm, kdo mají srdce maličkých, zatímco zůstávají skryta učeným a vzdělaným, kteří nemají pokoru (srv. Lk 10,21). Soudci Jany tak byli radikálně neschopni ji pochopit a vidět krásu její duše. Nevěděli, že odsuzují světici. Odvolání Jany k papežovu soudu 24. května je tribunálem odmítnuto. Ráno 30. května, obdrží světice ve vězení naposledy svaté přijímání a je okamžitě odvedena k popravě na náměstí starého tržiště. Prosí jednoho z kněží, aby držel před hranicí procesní kříž. Umírá, hledíc na Ukřižovaného Ježíše a pronášejíc hlasitě třikrát Ježíšovo jméno (Pan, I, str. 457; srov. Katechismus katolické církve, 435). Asi o 25 let později byl papežem Kalixtem III. otevřen Proces anulace a byl zakončen slavnostním výrokem, který prohlašoval její
odsouzení za neplatné (7.července 1456; Pan, II, str.604-610). Tento dlouhý proces shromáždil výpovědi svědků i úsudky mnoha teologů, všechny byly příznivé pro Janu, vynesl na světlo její nevinnost a dokonalou věrnost církvi. Jana z Arku byla kanonizována Benediktem XV. roku 1920. Drazí bratři a sestry, jméno Ježíš, vzývané naší světicí až do posledních okamžiků jejího pozemského života, bylo jakýmsi nepřetržitým dechem její duše, tlukotem jejího srdce, středem celého jejího života. „Tajemstvím lásky Jany z Arku“, která tolik nadchla básníka Charlese Pèguy, je tato naprostá láska k Ježíši a k bližnímu v Ježíši a skrze Ježíše. Tato světice pochopila, že Láska objímá veškerou realitu Boha a člověka, nebe a země, církve a světa. Ježíš je v jejím životě vždycky na prvním místě, podle jejího vlastního výroku: „Nejprve sloužit našemu Pánu“ (Pod, I, str. 288; srov. Katechismus katolické církve, 223). Milovat Jej, znamená vždycky poslouchat jeho vůli. S naprostou důvěrou a odevzdaností prohlašuje: „Svěřuji se Bohu, svému Stvořiteli, miluji Jej z celého srdce“ (ibid., 337). Slibem panenství zasvětila Jana výlučným způsobem celou svoji osobu jediné Ježíšově Lásce: „učinila slib našemu Pánu, že bude bedlivě střežit panenství svého těla i své duše“ (ibid., str. 149-150). Panenství duše je stav milosti, nejvyšší a pro ni nejcennější životní hodnota. Je to dar Boží, který je třeba přijmout a střežit s pokorou a důvěrou. Týká se toho jeden z nejznámějších textů z prvního Procesu: „Na otázku, zda ví, je-li v Boží milosti, odpovídá: »Nejsem-li v ní, kéž mě Bůh do ní uvede; jsem-li v ní, kéž mě v ní ráčí uchovat«“ (ibid., str. 62; srov. Katechismus katolické církve, 2005). Naše světice prožívá modlitbu formou nepřetržitého dialogu s Pánem, který inspiruje i její rozhovor se soudci a dává jí pokoj a bezpečí. S důvěrou jej prosí: „Nejsladší Bože, prosím Tě pro čest Tvého svatého Utrpení, pokud mne miluješ, zjev mi, jak mám odpovědět těmto mužům církve“ (ibid., str. 252). Jana rozjímá Ježíše jako „Krále nebe a země“. Takto také nechala zobrazit na svém praporci „Našeho Pána, který drží svět“ (ibid., str.172), ikonu své politické mise. Osvobození jejího lidu je dílem lidské spravedlnosti, kterou Jana koná v lásce a z lásky k Ježíši. Její svatost je krásným příkladem pro laiky zapojené v politickém životě, zejména uprostřed nejobtížnějších chvil. Víra je světlem, které řídí každé rozhodnutí, jak dosvědčuje o století později další velký světec, Angličan Tomáš Morus. V Ježíši rozjímá Jana také veškerou realitu církve: „vítěznou církev“ v nebi stejně jako „bojující církev“ na zemi. Podle jejích slov, „náš Pán a církev jsou jedno“ (ibid., str. 166). Toto tvrzení, citované Katechismem katolické církve (č. 795), nabývá opravdu heroický ráz v kontextu Procesu odsouzení před jejími soudci, muži církve, kteří ji pronásledují a odsuzují. V Ježíšově lásce nalézá Jana sílu milovat církev až do konce, i ve chvíli vlastního odsouzení. Rád bych připomněl, že svatá Jana z Arku měla velký hluboký vliv na jinou mladou světici z moderní doby: na Terezii od Dítěte Ježíše. Karmelitka z Lisieux během naprosto odlišného života, který strávila v klášteře, pociťovala velkou blízkost Jany, poněvadž žila v srdci církve a měla účast na utrpeních Krista za spásu světa. Církev je po Panně Marii obě prohlásila za patronky Francie. Svatá Terezie vyjádřila svou touhu zemřít jako Jana s trojím vyslovením jména Ježíš (Manuscriptum B, 3r), byla oživována toutéž velkou láskou k Ježíši a k bližnímu a žila v zasvěceném panenství. Drazí bratři a sestry, svým zářným svědectvím nám svatá Jana z Arku podává vysoké měřítko křesťanského života: mít modlitbu jako vodítko svých dnů, mít plnou důvěru při plnění Boží vůle, ať je jakákoli; žít lásku bez nadržování, bez omezování a jako ona čerpat v Ježíšově Lásce hlubokou lásku k církvi.
„Jak jsem si zasloužila, že matka mého Pána přišla ke mně?“
(Lk 1,43)
JAN Z JENŠTEJNA A SVÁTEK NAVŠTÍVENÍ PANNY MARIE (fotogalerie – poutníci v Ein Karim, Peregrinatio ad Fontes Salutis, 3. března 2013)
Málo Čechů si uvědomuje, že svátek Navštívení Panny Marie, který Církev slaví každoročně 31. května (původně 2. července), je spojen s kusem české historie a pražským arcibiskupem Janem z Jenštejna. Tento se stal nástrojem Boží Prozřetelnosti, když jako mladý, sotva třicetiletý biskup míšenský zavítal roku 1378 do Prahy. V noci z 14. na 15. října toho roku měl ve věži arcibiskupského dvora v Praze strašný sen: satan, oděný biskupskými rouchy a s mitrou na hlavě, odevzdal na pokyn Kristův klíče Petrova stolce muži s tiárou, který je dychtivě přijal. Po straně této pochmurné scény se náhled objevil obrazy Madony s děťátkem uprostřed jarního kvítí. Biskup Jan, k smrti poděšen, sdělil všecko svým přátelům na
dvoře arcibiskupově a předpověděl budoucí rozkol v Církvi, aby „až se to stane, uvěřili“. Za dvanáct dní poté přinesl posel zprávu o papežské roztržce. Toto bylo Janovi z Jenštejna ve vidění jasné, ale co znamenal obraz Matky Boží? Sedm let uplynulo. Kardinál a pražský arcibiskup Jan Očko z Vlašimi zemřel a odpovědnost za pražskou arcidiecézi spočívala plnou tíhou na bedrech jeho nástupce Jana z Jenštejna. Všemi lidskými prostředky se dal do boje za uznání římského papeže Urbana VI. proti vzdoropapeži Klementu VII. Zdá se, že vidění, které mu navždy živě utkvělo v paměti, bylo pro něj nejosobnějším a nejsilnějším důkazem pravosti Urbanovy. V masopustě roku 1386 se mu dostalo v
Roudnici nového vnuknutí, které usměrnilo jeho snahy o jednotu Církve. Tentokrát to byla jasná idea mariánského svátku, který by oslavil chvalozpěv Matky Boží „Magnificat“ a její návštěvu u sv. Alžběty v Judských horách. Tehdy jakoby s arcibiskupových očí spadly šupiny a on začíná náhle chápat přítomnost Mariinu ve svém prvním vidění. Jeho horlivá činnost o jednotu se obrací od lidských prostředků k pomoci matky Boží. Nový svátek má být přípravou na duchovní obrození křesťanstva v době, kdy se „rozmohla nepravost a ochladla láska“, a současně projevem důvěry a oddanosti Královně, která vítězí nad všemi bludy a rozkoly. Po poradě se svými rádci a teology, kteří ho ujistili o vhodnosti nového svátku se dal sám do spisování liturgie hodin nového svátku, a dále ji nechával rozepisovat a šířit. Mezi jeho sekretáři a horliteli pro svátek vyniká mistr Mikuláš Rakovník, „přeslavný básník“, jak jej nazývá Jan Hus. Nový svátek Navštívení Panny Marie měl být vyhlášen na pražském provinciálním sněmu, 16. června 1386. Poněvadž každému šlechetnému dílu se kladou do cesty překážky, ani zavedení nového mariánského svátku nebylo výjimkou. Hned na počátku vyvstali kritikové a nepřátelé. Mezi nimi nejzarputilejší – snad proto, že neměl mladého arcibiskupa příliš v lásce – starý mistr Vojtěch Raňků z Ježova, tehdy kanovník a scholastik pražské kapituly. Když ho arcibiskup Jan žádal o posudek, mistr Vojtěch podrobil myšlenku ostré kritice. Namítal, že je to novota v Církvi, že se zavádí bez souhlasu Svatého stolce a je bez teologického základu, poněvadž byl vysněn v soukromých zjeveních. Arcibiskup se přesto nedal odradit, a svátek na uvedené synodě vyhlásil (každoročně se měl slavit 28. dubna), při čemž pronesl homílii, v které vyvrátil i všechny námitky a dodal: „Neustoupím, neustanu pět svými rty chválu Marii. Ji budu velebit, Krista a Marii budu vzývat o pomoc proti nepřátelům a volat: Učiň mě hodným tě chválit, přesvatá Panno, dej mi sílu proti svým nepřátelům!“ Pražský arcibiskup totiž viděl, že je tváří v tvář tolikerým intrikám královského dvora v otázce dvou papežů bezmocný, a jako moudrý a zbožný člověk pochopil, že schizma nelze lidskými silami vymýtit. V létě 1386 vyjelo z Prahy slavné poselstvo k papeži Urbanu VI. v čele s pražským světícím biskupem, dominikánem Václavem Applotem. Neslo sebou žádost pražského
arcibiskupa o zavedení svátku Navštívení pro celou Církev a opis kněžské liturgie hodin svátku, složené Janem z Jenštejna. Arcibiskup ve svém listě prosil, aby „pro odstranění rozkolu, pro svornost národů, pro jednotu svaté Matky Církve, jako díkůvzdání za to, že Bůh a svatá Panna vytrhli papeže častěji z jeho strádání, a jako prosbu, aby králové sloužili Bohu“, zavedl Urban nový svátek, který by slavily všechny končiny země. Papež Urban VI. se chopil myšlenky a odevzdal spis Jenštejnovy liturgie hodin kardinálům a teologům k prozkoumání. Arcibiskup byl vyzván, aby tuto liturgii hodin rozšiřoval a vyzýval k zavedení svátku v jiných diecézích a aby vypsal papeži obsah prvního zjevení. Jan z Jenštejna rád uposlechl. Zasílal listy biskupům do Německa, Maďarska, ba i do vzdálené Anglie. Ve spojitosti s novým svátkem se začaly dít zázraky. Slepý farář ze Slatiny náhle prohlédl, jedna pražská měšťanka byla náhle uzdravena na smrtelném loži, v Římě se uzdravil klerik Hugo, který slíbil, že bude šířit nový svátek. Když nadešel den slavnosti, 28. duben 1387, zněla poprvé při mši svaté v mnoha diecézích Evropy Jenštejnova zbásněná sekvence: Za všech hodin pějme krásu, libozvukem zpěvných hlasů, neboť slavnost sladká jest; hlasně pějme, chválu vzdejme, hlasem srdce povznášejme Matce Boží na počest. Tím však nebyl boj o nový svátek zdaleka u konce. Vojtěch Raňků začal rozšiřovat po universitách i na papežské kúrii své dílo, v němž zamítal nový svátek a dotýkal se nešetrně i osoby samotného arcibiskupa. Ten byl nucen napsat plamennou řeč a tak hájit svátek Navštívení. V závěru upozornil mistra na možnost brzké smrti, která by ho mohla osvobodit od slavení svátku s celou Církví. Mistr Vojtěch skutečně brzy potom zemřel – 15. srpna 1388, aniž se dočkal konce jednání v Římě. Tři roky uplynuly od doby, kdy byla zahájena jednání se Svatým stolcem. Odpověď však nepřicházela. Pražský arcibiskup se stával netrpělivým. Znovu žádá Urbana VI. o splnění slibu. Ten pak, po dlouhém vyjednávání, svolal na 9. dubna 1389 slavnostní konsistoř, na níž - za neobyčejné účasti kléru – prohlásil nový svátek za závazný pro celou Církev, a zároveň oznámil na rok 1390 milostivé léto a zkrátil dobu mezi dvěma svatými roky z 50 na 33 let. Mikuláš, pražský světící biskup, byl přítomen v Římě, a po skončení slavnostní konsistoře mu papež řekl: „Řekni arcibiskupovi, že kdyby nebylo svátku Navštívení, nikdy bych nebyl vyhlásil milostivý rok. Ať se za mne modlí k Bohu“. Radostná zvěst přelétla Alpy a dostala se do Prahy, právě když Čechy slavily na konci dubna nový svátek. Pražský arcibiskup oznámil slavnou novinu duchovenstvu i věřícím z kazatelny pražského dómu. Zmocnila se ho taková radost, že uprostřed kázání propukl ve vroucí slova díků Ježíši Kristu: „Kdybych mluvil jazyky lidskými i andělskými, nikdy se ti dostatečně neodvděčím. Toto vše mi stačí, vezmi si mou duši. Nemám hromady zlata nebo stříbra, nepatří mi ani království světa, a bez tebe a tvé Matky by pro mne nebylo nic, ani nebe, ani země, ani stvoření; jen tento nový svátek, tato nová radost mne potěšila v mé prostotě … Nechť přijme slávu dnešního svátku i svatá Matka Církev, která – bohužel – je rozdělena svévolí bludařů, neboť ustanovením tohoto svátku byly položeny nástrahy mezi hadem a ženou, mezi rozkolníkem Robertem a ženou, církví svatou, ba samotnou Pannou Marii, jež
přemohla všechny bludy. Ona totiž potře jeho hlavu, ona se přimluví u Syna, aby nastal mír z její moci a aby všichni uznali jednoho, pravého a nejvyššího pastýře, našeho pána a papeže Urbana VI., abychom se stali v Církvi Boží jedno, jako je jedno s Otcem a Duchem svatým Ten, jenž je dnes podivuhodně slaven v životě Panny“. Arcibiskup zaslal papeži i kardinálům děkovné listy psané zlatým písmem se zlatými pečetěmi. Nový svátek se měl slavit poprvé 2. července 1389. V Římě se tak stalo s mimořádnou okázalostí. Papež byl přítomen bohoslužbám v bazilice Panny Marie Větší, které se konaly přesně podle pražského, Jenštejnem složeného oficia. Mezi sloupovým nejslavnější římské mariánské svatyně, slavnostně osvětlené nesčíslnými světly voskovic, zněla poprvé jménem celé Církve vroucí prosba Jenštejnova za odvrácení rozkolu: Ctihodná ty Matko Krista, v níž má slast svou bědný tvor, dítě tvé ti poctu chystá, pomoz těm, jež ničí mor.
Lkáme, obtíženi vinou, vůdkyní buď pro náš voj, k Tobě naše prosby plynou, s Životem nás opět spoj!
Pro svou cestu v horské výše, pro dnešní pouť v širou dál, pro svůj život plný chval, překonati strasti světa, těla obtíž, Panno, přej, k tvému Synu duch ať vzlétá, to, přeslavná, Panno, dej! Večer z radosti nad novým mariánským svátkem, hořely v celém Římě slavnostní ohně na počest Matky Boží. Zdálo se, že Jenštejn slaví vítězství. Dříve však, než papež Urban VI. mohl vydat bulu, přikazující slavit svátek v celé Církvi 2. července, stihla jej 15. srpna 1389 smrt. Koncem roku 1390 ji („Superni benignitas“) však vydal jeho nástupce Bonifác IX. s datem své korunovace, 9. listopadu 1389. Na jaře 1390 se vypravil pražský arcibiskup s početnou poutnickou družinou z Čech na pouť k hrobům apoštolských knížat, aby získal odpustky milostivého léta. V Římě navštívil novou hlavu křesťanstva, papeže Bonifáce IX., aby s ním projednal i některé otázky týkající se svátku. Mezitím se totiž vynořila nová básnická oficia k poctě svátku, sepsaná kardinálem Adamem Eastonem, bl. Rajmundem z Kapuy a dalšími. Jenštejnově severské latině se vytýkaly všelijaké vady. Autor však obhájil své básnické dílo ústně i písemně, a jeho oficium se udrželo v mnoha diecézích. Arcibiskupu byla památka Navštívení Panny Marie u Alžběty tak drahá, že s ní spojoval nejslavnější okamžiky svého života. Když 2. července 1392 položil základní kámen k lodím velechrámu sv. Víta, učinil tak k poctě Navštívení Panny Marie a všech českých patronů. Tak spojil navždy tuto památku s první svatyní české země. Když se čtyři roky nato vzdal pražského arcibiskupství, zvolil opět tento svátek ke svěcení svého nástupce Olbrama ze Škvorce. Když konečně po bouřlivé pozemské pouti nadešel 17. červen 1400, „nejdůstojnější v Kristu pán a otec Jan, patriarcha alexandrijský, kdysi třetí arcibiskup pražský“, našel místo svého odpočinku v římské bazilice sv. Praxedy, ve stínu jemu tak drahé svatyně Santa Maria Maggiore. Zemřel sice mimo vlast, ale nezapomněl na svůj katedrální chrám v Praze. Tam podnes hlásá slávu a památku zbožného arcibiskupa kaple Navštívení.
Milosrdenství jako Smilování
(katecheze papeže Františka při jubilejní audienci, náměstí sv. Petra, 14. května 2016)
Projevila se Boží dobrota, která přináší spásu všem lidem. Vede nás k tomu, abychom se odřekli bezbožného života i světských žádostí a žili v tomto nynějším věku rozvážně, spravedlivě a zbožně a přitom očekávali v blažené naději slavný příchod našeho velikého Boha a spasitele Krista Ježíše. (Tit 2,11-13)
Drazí bratři a sestry, jeden z mnoha aspektů milosrdenství je zkušenost smilování či slitování ve vztahu k někomu, kdo má zapotřebí lásky. Pietas čili slitování, zbožnost je pojem vyskytující se v řecko-římském světě, kde však znamenal úkon podřízenosti představeným, zbožnosti náležící bohům a úcty dětí k rodičům a ke starším vůbec. Dnes je však třeba se mít na pozoru před ztotožňováním zbožnosti s pietismem čili pobožnůstkářstvím, jež je pouze povrchní emocí a uráží důstojnost druhého. Netřeba však také směšovat slitovnost s útrpností čili soucitem se zvířaty, která žijí vedle nás. Někdy totiž bývá tento cit zakoušen vůči zvířatům, ale pokud jde o utrpení bratří, vládne lhostejnost. Kolikrát jen vidíme lidi, kteří jsou upnutí ke kočkám a psům, ale bližního, který je v nouzi, ponechávají bez pomoci. Tak to nemá být. Slitovnost, o níž chceme mluvit, je projev Božího milosrdenství. Je to jeden ze sedmi darů Ducha svatého a Pán jej uděluje svým učedníkům, aby „byli ochotni jednat podle hnutí Ducha svatého“ (Katechismus katolické církve, 1830). Evangelia nejednou podávají bezděčné zvolání nemocných, posedlých, bědných či trpících, kteří se obracejí k Ježíši slovy: „Smiluj se nade mnou“ (srov. Mk 10,47-48; Mt 15,22; 17,15). Každému Ježíš odpověděl pohledem plným milosrdenství a útěchou svojí přítomnosti. V tomto volání o pomoc či prosbě o slitování vyjadřovali všichni také svoji víru v Ježíše, kterého nazývali „Mistrem“, „Synem Božím“ a „Pánem“. Tušili, že v Něm je něco mimořádného, co jim může pomoci vyjít ze smutku, který na ně dolehl. Vnímali v Něm lásku samotného Boha. Přestože byl Ježíš tísněn zástupem, všímal si těchto proseb o smilování a slitoval se, zvláště když spatřil lidi, kteří trpěli a byli zraněni ve svojí důstojnosti, jako žena trpící krvácením (srov. Mk 5,32). Vybízel je, aby důvěřovali v Něho a v Jeho Slovo (srov. Jan 6,48-55). Projevit smilování znamená u Ježíše sdílet smutek člověka, kterého potkává, ale zároveň se osobně přičinit o proměnění tohoto smutku v radost. Také my jsme povoláni pěstovat slitování v různých životních situacích, setřást ze sebe lhostejnost, jež brání uznat nouzi bratří, kteří jsou kolem, a osvobodit je od otročení materiálnímu blahobytu (srov. 1 Tim 6,3-8). Hleďme na příklad Panny Marie, která pečuje o každého ze svých dětí a je pro nás věřící ikonou slitovnosti. Dante Alighieri to vyjadřuje mariánskou modlitbou, kterou vrcholí Ráj: „Soucit a milosrdenství jsou v tobě, tebou vše se rozněcuje, co v tvorstvu veškerém je k dobru vzňaté“ (XXXIII, 19-21).
Chudoba a Milosrdenství
(katecheze papeže Františka při středeční generální audienci, náměstí sv. Petra, Řím, 18. května 2016)
Ježíš řekl farizeům: ”Byl jeden bohatý člověk, oblékal se do šarlatu a kmentu a každý den pořádal skvělou hostinu. U jeho dveří léhal jeden žebrák – jmenoval se Lazar – plný vředů a rád by utišil hlad aspoň z toho, co padalo z boháčova stolu; a ještě k tomu přicházeli psi a lízali mu vředy. Žebrák umřel a andělé ho odnesli do Abrahámova náručí. Pak umřel i boháč a byl pohřben. V pekle v mukách zdvihl oči a viděl zdálky Abraháma a v jeho náručí Lazara. A zvolal: ‚Otče Abraháme, slituj se nade mnou a pošli Lazara, ať omočí aspoň koneček prstu ve vodě a ovlaží mi jazyk, protože zakouším muka v tomto plamenu.‘ Abrahám však odpověděl: ‚Synu, uvědom si, že ty ses měl dobře už zaživa, Lazar naproti tomu špatně. A nyní se tu on raduje, a ty zakoušíš muka. A k tomu ke všemu zeje mezi námi a vámi veliká propast, takže nikdo nemůže přejít odtud k vám, i kdyby chtěl, ani se dostat od vás k nám.‘ Boháč řekl: ‚Prosím tě tedy, otče, pošli ho do mého otcovského domu. Mám totiž pět bratrů, ať je varuje, aby se také oni nedostali do tohoto místa muk.‘ Abrahám odpověděl: ‚Mají Mojžíše a Proroky, ať je uposlechnou!‘ On však odporoval: ‚Ne, otče Abraháme! Ale když k nim někdo přijde z mrtvých, pak se obrátí.‘ Odpověděl mu: ‚Jestliže neposlouchají Mojžíše a Proroky, nedají se přesvědčit, ani kdyby někdo vstal z mrtvých.‘” (Lk 16,19-31)
Drazí bratři a sestry, dobrý den! Rád bych se s vámi dnes pozastavil nad podobenstvím o boháčovi a chudém Lazarovi. Zdá se, že se životy těchto dvou lidí odvíjejí mimoběžně. Jejich životní stavy jsou protichůdné a vzájemně zcela nesouvisející. Dveře boháčova domu jsou vždycky zavřeny pro chudáka ležícího venku a snažícího se utišit hlad zbytky z boháčova stolu. Boháč je luxusně oděn, zatímco Lazar má tělo plné vředů; boháč pořádá denně skvělou hostinu, zatímco Lazar umírá hlady. Starají se o něj jenom psi, kteří mu přicházejí lízat vředy. Tato scéna připomíná tvrdou výtku Syna člověka na posledním soudu: „Měl jsem hlad, a nedali jste mi najíst, měl jsem žízeň, a nedali jste mi napít, byl jsem nahý, a neoblékli jste mě“ (Mt 25,42-43). Lazar dobře reprezentuje mlčenlivé volání chudých všech dob i rozporuplnost světa, ve kterém jsou nezměrná bohatství a zdroje v rukou nemnoha jedinců. Ježíš říká, že boháč jednoho dne zemře. Chudí i bohatí zemřou, mají stejný úděl jako my všichni. Neexistují výjimky. Onen muž se tedy toho dne s prosbou obrací k Abrahámovi, jehož oslovuje „otče“ (vv.24.27). Dovolává se tedy, že je jeho synem a že patří k Božímu lidu. V životě však Boha nijak nezohledňoval, ba naopak sám se činil středem všeho, uzavřen ve světě svého luxusu a plýtvání. Vyloučením Lazara nebral žádný ohled ani na Pána, ani na Jeho Zákon. Ignorovat chudého znamená pohrdat Bohem! Toto se musíme dobře naučit: ignorovat chudého znamená opovrhovat Bohem. V podobenství se vyskytuje jedna podrobnost, která stojí za zmínku. Bohatý člověk je bezejmenný, je
označován jenom jako „boháč“, zatímco ten chudý nese jméno Lazar, které se opakuje pětkrát a znamená „Bůh pomáhá“. Lazar ležíčí přede dveřmi je živou výzvou, která boháčovi připomíná Boha. Boháč však tuto výzvu nepřijímá. Bude proto odsouzen nikoli pro svoje bohatství, nýbrž pro svoji neschopnost mít s Lazarem soucit a neochotu poskytnout mu pomoc. V druhé části podobenství vidíme Lazara a boháče po jejich smrti (vv. 22-31). Na onom světě se situace obrací. Chudák Lazar je odnesen anděly do nebe k Abrahamovi, zatímco boháč zakouší muka. Boháč tedy „zdvihl oči a viděl zdálky Abraháma a v jeho náruči Lazara“. Zdá se, že Lazara spatřuje poprvé, ale jeho slova jej prozrazují: „Otče Abraháme – říká - slituj se nade mnou a pošli Lazara, ať omočí aspoň kousek prstu ve vodě a ovlaží mi jazyk, protože zakouším muka v tomto plamenu.“ Nyní boháč Lazara poznává a žádá jej o pomoc, zatímco v životě se tvářil, že jej nevidí. Kolikrát jen mnozí lidé dělají, že nevidí chudé! Chudí pro ně neexistují. Předtím mu odmítal dát i zbytky ze svého stolu a nyní chce, aby mu přinesl něco k pití! Dosud věří, že má moc uplatňovat práva svého předchozího sociálního postavení. Abrahám prohlašuje, že jeho žádost nelze vyslyšet, a podává klíč k celému příběhu. Vysvětluje, že dobro a zlo je distribuováno tak, aby byla kompenzována pozemská nespravedlnost, a dveře, které v životě oddělovaly boháče od chudého, se proměnily ve „velikou propast“. Dokud byl Lazar před jeho domem, existovala pro boháče možnost spásy, totiž otevřít dveře a pomoci Lazarovi, ale nyní, když oba zemřeli, se situace stala neodčinitelnou. Vůbec zde není přímo zmiňován Bůh, avšak podobenství předkládá jasné varování: Boží milosrdenství vůči nám se váže k našemu milosrdenství vůči bližnímu. Když chybí to druhé, pak ani to první v našem srdci nenajde prostor, nebude moci vstoupit. Pokud neotevřu dokořán bránu svého srdce chudému, pak zůstane zavřena také Bohu. A toto je strašné. V tomto bodě pomyslí boháč na svoje bratry, kterým hrozí stejný úděl, a žádá, aby se Lazar mohl vrátit na svět a varovat je. Abrahám však odpoví: „Mají Mojžíše a Proroky, ať je uposlechnou.“ Nemáme očekávat zázraky, abychom se obrátili, nýbrž otevřít srdce Božímu Slovu, které nás vybízí milovat Boha i bližního. Boží Slovo může oživit vyprahlé srdce a uzdravit jej ze slepoty. Boháč znal Boží Slovo, ale nenechal jej vejít do srdce, nenaslouchal mu a proto nebyl schopen otevřít oči a mít soucit s chudým. Žádný posel a žádné poselství nemohou nahradit chudé, které cestou potkáváme, protože v nich nám jde vstříc sám Ježíš: „Cokoli jste udělali pro jednoho z těchto mých nejposlednějších bratří, pro mne jste udělali“ (Mt 25,40), praví Ježíš. V převrácení údělů, jež popisuje toto podobenství, se skrývá tajemství naší spásy, ve kterém Kristus spojuje chudobu s milosrdenstvím. Drazí bratři a sestry, když nasloucháme tomuto evangeliu, můžeme my všichni společně s chudými této země zpívat spolu s Marií: „Mocné sesadil z trůnu a ponížené povýšil, hladové nasytil dobrými věcmi a bohaté propustil s prázdnou“ (Lk 1,52-53).
«Voilà ce Cœur qui a tant aimé les hommes, jusqu’à s’épuiser et se consommer pour leur témoigner son amour» Náznaky úcty k Božskému Srdci se objevují již v křesťanském starověku. Až do 12. století se úcta Božskému Srdci prokazovala soukromě. Omilostněné duše byly k úctě Ježíšova Srdce často bezprostředně vedeny Božím Duchem. Svatý Anselm (1033 – 1109) interiorizoval – analogicky k interiorizaci Boha svatým Augustinem – Ježíše Krista, takže druhá božská osoba se v křesťanské literatuře začala ztotožňovat s Nejsvětějším Srdcem Páně: „Otevření jeho boku nám totiž vyjevilo nesmírné dobrodiní lásky jeho srdce k nám.“ Svatý Bernard (1090 – 1153) revelativní aspekt kompletoval kontemplativním prvkem a tím vytvořil první ucelenou vizi úcty Božského srdce: „Otvory v těle se odkrývá tajemství jeho srdce, velká to svátost lásky a hlubina milosrdenství." Ve 13. století Pán ukázal svaté Ludgardě (1182 – 1246) krvácející ránu ve svém boku a ztotožnil se se svým Srdcem. Ctihodná Ida (1243 – 1300) se napájela z pramene prýštícího ze Spasitelovy hrudi. Svatá Gertruda z Helfty (1256 – 1302) poté, co její srdce pronikl paprsek vycházející z Nejsvětějšího Srdce a obdržela stigmata, vložila svoji ruku do Spasitelova Srdce a vytáhla ji ozdobenou sedmi zlatými prsteny. Koncem 13. století sepsala invokace litanií k Srdci Ježíšovu. Rovněž její spolusestra svatá Mechtilda z Hackebornu (1241 – 1299) nahlížela Ježíšovo Srdce v jeho božství i lidství a klaněla se mu ve chválách a díkůvzdání. Přestože církev zjevení Božského Srdce oběma sestrám cisterciačkám uznala za pravá a záznamy o nich se staly předmětem studia učenců i jejich obdivu, nedošlo do 16. století k výraznějšímu rozšíření úcty k Ježíšovu Srdci, avšak díky zjevením svaté Gertrudě a Mechtildě bylo tělesné Ježíšovo Srdce již od konce 13. století vnímáno jako oslavený symbol lásky a všech citů Vtěleného Slova k Bohu Otci i k lidem. Od cisterciáků se úcta k Božskému Srdci přenesla k františkánům. K tomu, co zahlédl stigmatizovaný světec František z Assisi (1182 – 1226) a svatý Antonín Paduánský (1195 – 1231) při meditacích o Kristově utrpení, se hlásí zcela výmluvně svatý Bonaventura (1221 – 1274): „Přistoupili jsme k přesladkému Ježíšovu Srdci a každý, kdo je dobrý, se v něm zabydlí. Nevzdalujme se od něho svou lehkomyslností [...]. Budeme ti tedy stále blíž, ó Ježíši, protože již pouhá vzpomínka na tvoje Srdce nás naplňuje radostí a plesáním. Jak je dobré a oblažující přebývat ve tvém Srdci! Ve tvém Srdci jsme nalezli vzácný poklad a drahocennou perlu [...]. Probodením tvého boku se nám otevřel vstup [do ráje]. Tvé tělesné rány tedy ukazují rány duchovní. Tvé Srdce bylo probodeno proto, abychom skrze viditelné rány nahlíželi neviditelné rány lásky.“ Rovněž mnoho dalších františkánských světců uctívalo Božské Srdce, například svatá Markéta Kortonská (1247 – 1297) přitiskla své rty k ráně v Ježíšově boku, a tak pronikla do tajemství Boží něžnosti; svatá Anděla z Foligna (1246 – 1309) pila ještě teplou krev vytékající z božských ran a byla jí očišťována; svatý Bernardin Sienský (1380 – 1444), apoštol svatého jména Ježíš, vyzýval: „Vstupme tedy do Ježíšova Srdce [...], Srdce vševědoucího, Srdce milujícího a hořícího láskou. Vstupme, protože dveře jsou otevřeny silou lásky. Milujme jako Ježíš a pronikněme do nejhlubšího tajemství skrytého od věčnosti, neboť ranou v boku je zpřístupněn stánek neskonalé blaženosti.“ Tato a další svědectví dokazují, že na duchovní život františkánů ve 13. století měla úcta k Božskému Srdci velký vliv. Ve 14. století se úcta k Božskému Srdci šířila v Německu zásluhou dominikánů, např. blahoslaveného Jindřicha Suso (1295 – 1366) a Jana Taulera (1300 – 1361). V úctě se začalo zdůrazňovat, aby připomínka Ježíšova utrpení a míst spojených s jeho bolestí
odkazovala na skrytý poklad Nejsvětějšího Srdce zraněného z lásky, jehož voda očišťuje a jehož krev je pokrmem. Do popředí zájmu se dostával Kristův kříž a proklátý bok. Jedinou známou modlitbou k Božskému Srdci rozšířenou ve 14. století je Summi Regis Cor aveto. Je dokladem, že věřící se shromažďovali k pobožnostem a že úcta k Nejsvětějšímu Srdci nebyla jen soukromou záležitostí. První zachovanou příručkou k uctívání Božského Srdce je Phatera divini amoris od Jana Spravedlivého-Lansperge (1489 – 1539), vytištěná roku 1573 v Paříži. Jejím záměrem je rozmnožit pozornosti lásky ke Spasiteli. Úcta k Božskému Srdci je včleněna do pobožnosti k pěti ranám Kristovým. Rána v boku je nejvýznačnějším bodem kříže a je spojena s tajemstvím Ježíšova Srdce. V 16. století se uctívání Božského Srdce oddělilo od pobožnosti k pěti ranám Kristovým, avšak zůstává soukromou pobožností, i když občas se věřící shromažďovali také ke společným modlitbám. Úcta k Nejsvětějšímu Srdci se rozvíjí díky rozšíření spisů svaté Gertrudy, například Ludvík de Blois (1506 – 1566) její spisy přečetl v jednom roce dvanáctkrát. Oblibu získává slovo nejsladší (z lat. mellifluus – medem oplývající), převzaté od svatého Bernarda. Do šíření úcty k Nejsvětějšímu Srdci se zapojují také jezuité, například Petr Canisius (1521 – 1597). Božskému Srdci se začíná vědomě prokazovat kult klanění – adorace tělesného Srdce Ježíšova jako symbolu jeho lásky – a to nejen v Evropě, ale také na misijních územích po celém světě. Ctitelé Ježíšova Srdce touží jeho lásku opětovat láskou, skrýt se v něm a nechat se jím uchvátit. Od 16. století se začínají množit různá zasvěcení Božskému Srdci. V roce 1585 je Nejsvětějšímu Srdci zasvěcen první kostel v Guaropary. Anděla Mericiová (1474 – 1540) Božskému Srdci zasvětila první sestry voršilky (1537). K obdobnému kroku později dospěla Magdaléna Germainová (1599 – 1661), zakladatelka Sester svatého Josefa od Boží prozřetelnosti, Jana Chézard de Matel (1596 – 1670), zakladatelka Sester Vtěleného Slova, a jiní. Svatý Vincenc z Pauly (1581 – 1660) a svatá Luisa de Marillac (1591 – 1660), spoluzakladatelé Dcer Božské lásky, milosrdných sester vincentek, se přiblížili tajemství Ježíšova Srdce prostřednictvím milosrdenství. Dodnes jsou zobrazováni s hořícím srdcem na dlani, protože svým charitativním působením vyjevili Boží milosrdenství. V 17. století je úcta k Ježíšovu Srdci již značně rozšířena. Jezuita P. Gaspard Druzbicki (1590 – 1662) sestavil první malé oficium k Nejsvětějšímu Srdci a napsal o Božském Srdci devět teologicky brilantních meditací prodchnutých horoucí láskou ke Kristu. Roku 1617 Joseph de Paris (1577 – 1638) založil kongregaci kalvarských sester (Benediktýnky Panny Marie Kalvarské) s posláním připravovat vzrůst Božího království v lidských srdcích tím, že sestry budou setrvávat v lásce Ježíšova Srdce probodeného na kříži, rozjímat o tajemství Ježíšova utrpení a prostřednictvím jeho svatých ran dospívat k vnitřnímu poznání Božského Srdce. V této kongregaci se Ježíšovu Srdci poprvé začala vzdávat společná veřejná pocta. Sestry každý pátek konaly tzv. kalvarská cvičení, při nichž meditovaly o tajemství otevřeného Ježíšova boku, a po celou sobotu při cvičení v soucítění Panny Marie si vyprošovaly, aby je Matka Boží uvedla do Ježíšova Srdce, v němž by pro podíl na Kristově utrpení byly stráveny žárem jeho horoucí lásky. Úcta kalvarských sester k Božskému Srdci tedy byla vázána na širší rámec utrpení Páně a nevyužívalo se při ní vnějších viditelných znamení. Významnou osobností, která se v 17. století zasazovala o šíření úcty k Božskému Srdci, byl svatý Jan Eudes (1601 – 1680). Založil kongregaci kněží eudistů s úmyslem zvláštním způsobem uctívat obdivuhodné Srdce Ježíšovo a Mariino jako hlavní ochránce a jako
vzory, které Bůh daroval svým dětem. Obdobné poslání měla jím založená kongregace sester euditek a Společnost obdivuhodného Srdce. Nezabýval se příliš tělesným Srdcem Ježíšovým a jeho symbolickou funkcí pro vyjádření duševních citů; v jeho spisech se tento motiv objevuje pouze při citování předchozích ctitelů Nejsvětějšího Srdce, protože v centru jeho pozornosti je Ježíšova osoba, a ne partikulární orgán. Svatý Jan Eudes o Nejsvětějším Srdci Ježíšovu sestavil liturgické mešní texty a oficium; po schválení těchto textů francouzskými biskupy (20. října 1672) začaly jím založené kongregace slavit svátek Nejsvětějšího Srdce Ježíšova a od roku 1674 se mohly ve Francii používat jako vlastní texty ad libitum. Apoštolát v duchu svatého Jana Eudese pokračoval i po jeho smrti díky knihám a spisům, které zanechal, především však díky nadšení věřících zapálených úctu k Ježíšovu Srdci. Jeho dílo i odkaz připravily církev na poselství, které Ježíš svěřil svaté Markétě Marii Alacoque. Svaté Markétě Marii Alacoque (1648 – 1690), sestře kláštera Navštívení v Paray-leMonial, se Nejsvětější Srdce Ježíšovo zjevilo poprvé v roce 1673 jako živé Srdce v Ježíšově těle a symbolizovalo Ježíšovu lásku k lidem. Dne 16. června 1675 se jí zjevilo Srdce Ježíšovo hořící láskou, lásku zneuznanou, která žádá opětování. Poslední velké zjevení proběhlo 2. července 1688. Zjevení v Paray-le-Monial vtiskla pobožnosti k Božskému Srdci specifický ráz smírného uctívání, zvláště v pátek na konci oktávu po slavnosti Těla a krve Páně (po druhé neděli po Seslání Ducha svatého). Svatá Markéta s pomocí svého duchovního vůdce jezuity Claudia Colombièra (1641 – 1682) se věnovala šíření úcty k Božskému Srdci. Jejich snahu podporovala řada významných osobností, např. v roce 1697 se na papeže Inocence XIII. obrátila anglická královna s prosbou, aby schválil svátek k poctě Božského Srdce pro celou církev, avšak pro odpor Kongregace ritu k tomu tehdy nedošlo.
Sv. Markéta Marie Alacoque Svatá Markéta Marie Alacoque (1647 – 1690) patří k největším apoštolům a ctitelům Božského Srdce. Narodila se zbožným a váženým rodičům Klaudii a Philibertovi Alacoque dne 22. července 1647 ve vesnici Lautecour poblíž Paray-le-Monial. Pokřtěna byla ve Verosvres v diecézi Autun. Její otec, hluboce věřící člověk, byl královským notářem. Díky laskavé a chápavé matce vládla v rodině pokojná rodinná atmosféra. Markéta již v dětství vyhledávala tichý kout, kde by se mohla v klidu modlit. O znechucení a odporu k hříchu píše ve svém životopise: „Jediná moje Lásko, jak jsem ti zavázána za to, že jsi o mne pečovala již od nejútlejšího mládí, činíc se velitelkou a
paní mého srdce, ač jsi dobře věděla, jak Ti bude odporovati! Jakmile jsem se dovedla poznávati, ukázala jsi mé duši ošklivost hříchu, která vtiskla do mého srdce tolik hnusu k němu, že mi sebemenší poskvrna byla nesnesitelnou mukou, a chtěli-li mne zastaviti v bujnosti dětství, stačilo mi říci, že to uráží Pána Boha.“ V modlitbách se utíkala hlavně k Panně Marii, kterou velmi milovala, a vkleče se modlívala růženec. Harmonické ovzduší bylo narušeno smrtí otce, který zemřel ve věku 40let 11. prosince 1655. Zůstalo po něm pět nezaopatřených dětí a početná rodina zažila období bídy a chudoby. Osmiletou Markétu svěřila její matka klariskám v Charolles, které si později přály, aby k nim vstoupila. Malá dívenka se stala oblíbenou a získala si lásku všech řeholních sester. V klášteře přistoupila k prvnímu svatému přijímání. Od té doby byla přitahována zbožným životem a zatoužila po řeholním životě. Těžce však onemocněla dětskou obrnou – několik let nemohla chodit, nepomáhaly jí žádné léky a po dvou letech odchází z kláštera. Slíbila Panně Marii, že se stane její dcerou, když bude uzdravena, což se také stalo. Markéta pak slíbila, že se bude ke cti Panny Marie postit každou sobotu a konat dobré skutky. Po smrti otce se staraly o domácnost příbuzné, které Markétě působily mnoho příkoří. Markéta jim to ale nezazlívá, ve svých zápisech je nazývá „dobrodějkami své duše“. V těžkých chvílích se utíkala ke svátostnému Ježíši, který jí vložil do srdce lásku k nemocným a chudým. V jejich nemocech je ošetřovala, těšila i poučovala, rozdávala, co dostala. Pomáhala opuštěným dětem a vyučovala je katechismu, byla u nich velmi oblíbená. Pak nastalo v životě Markéty období, kdy se nechává zlákat světem. Měla zálibu v krásných šatech a ráda vyhledávala různé zábavy. Ježíš však bděl nad její nevinností, stíhaly ji nevysvětlitelné nemoci i zázračná uzdravení. To vše ji přivádělo k větší zbožnosti. Prožívala různá vidění a vnitřní hlasy, ve kterých ji Ježíš poučoval, a dal jí poznat krásu ctností chudoby, čistoty a poslušnosti. Četla v té době také životy svatých, aby z nich čerpala vzor a povzbuzení. V roce 1669 přijala svátost biřmování, v němž dostala sílu k následování vnitřního hlasu, aby vstoupila do kláštera řehole Navštívení Panny Marie v Paray le Monial (byl na ni vyvíjen tlak, aby vstoupila k voršilkám). Vstupu do kláštera jí bránili její příbuzní, především její nemocná matka, která se odvolávala na potřebu péče o svou osobu. Také ďábel ji pokoušel slovy: „Ubohá bídnice, co si jen myslíš, hodláš-li se státi řeholnicí? Celý svět se ti vysměje, neboť tam jakživa nevydržíš; a jaká hanba svléci řeholní roucho a opustit klášter! Kam se potom poděješ?“ Nakonec do kláštera v Paray vstoupila ve 24 letech, dne 20. června 1671. Oblékla řeholní šat 25. srpna 1671 a změnila své jméno na Markéta-Marie. O rok později – 6. listopadu 1672 – složila řeholní sliby chudoby, čistoty a poslušnosti. Na poslušnost kladl Ježíš velký důraz: „ Jsem rád, budeš-li dávat přednost vůli svých představených před mou vůlí, až ti budou zakazovat, co jsem ti poručil. Nech ať učiní s tebou, co jim bude libo,
já už naleznu způsob, jak provést své záměry, třebas to budou prostředky, jež tomu na pohled odporují.“ Na jiném místě říká: „Bylo by mi příjemnější, kdyby ses z poslušnosti oddávala všemu pohodlíčku, než se stroze trýznila a postila z vlastní vůle.“ Sestra Markéta Marie byla obdarována nejen zdravým úsudkem a jasným rozumem, ale i velkým darem modlitby a usebranosti v Bohu. Modlitbě věnovala všechen svůj volný čas, modlila se i v noci: „(...) trávila jsem noci, jako jsem strávila den, prolévajíc slzy u paty svého Krista na kříži, jenž mi ukázal, aniž jsem to vůbec pochopila, že se chce státi naprostým pánem mého srdce a že mne chce úplně zpodobniti se svým strastiplným životem.“ Modlitba byla její radostí, útěchou a posilou v pochybnostech, které často dorážely na její duši. Někdy působila dojmem, jako by svým duchem byla přítomna více v nebi než zde na zemi. Ježíš se Markétě Marii zjevil třikrát. Poprvé 27. prosince roku 1673, kdy měla zjevení v klášterní kapli, jí dovolil spočinout na své hrudi a zjevil jí tak tajemství svého Svatého Srdce. Její srdce vložil do „planoucí výhně“ svého přesvatého Srdce a řekl jí, že si ji vyvolil, aby poklady Jeho Srdce zvěstovala lidem. Markéta Marie o tom později napsala: „U svatostánku jsem setrvala na modlitbách o něco déle, než bylo mým zvykem. Vědomí Boží přítomnosti mě tak pohltilo, že jsem úplně ztratila pojem o čase a o místě, kde jsem se nacházela. Tiše jsem odpočívala na Ježíšově Srdci a Pán mi odhalil zázraky své lásky a tajemství svého Božského Srdce, které byly doposud přede mnou zahalené závojem tajemstvím. Nemohla jsem být na pochybách ohledně zjevení, protože Pán velmi otevřeně a jednoznačně ke mně promluvil: „Moje Božské Srdce tak nekonečně miluje lidi, že hořící plameny své Lásky už nemůže v sobě udržet. Tvým prostřednictvím, ač jsi jen nevědomým nástrojem mého milosrdenství, chci obohatit lidstvo o poklady svého Božského Srdce. Tobě odhalím nekonečnou cenu těchto pokladů, které představují nesmírné množství milostí, určených pro záchranu otupeného a lhostejného lidstva. Vyvolil jsem si tě za svůj nástroj právě proto, že jsi nehodná a nevědomá, aby nikdo nemohl pochybovat o tom, že toto dílo pochází ode mne, a ne od člověka.“ Ježíšova pociťovala několik dní opojení Božskou láskou tak silně, že mohla vykonávat běžné věci jen s velkým přemáháním.Po vložení svého srdce do Srdce Ježíšova pociťovala několik dní opojení Božskou láskou tak silně, že mohla vykonávat běžné věci jen s velkým přemáháním. Druhé velké zjevení měla Markéta Marie v jeden červnový pátek roku 1674 při vystavení Nejsvětější svátosti. Zjevil se jí Ježíš celý zářící slávou a s pěti ranami zářícími jako pět sluncí. Největší žár a plameny vycházely z jeho Srdce. Dal jí poznat zázraky své čisté lásky a ukázal, jak velmi miluje lidi, od nichž přijímá jen nevděčnost a pohrdání.
Řekl: „cítím to víc, než všechno, co jsem protrpěl během svého umučení. Kdyby mi tak vrátili něco za mou lásku, považoval bych za maličkost, co jsem pro ně udělal, a přál bych si, kdyby bylo možné, trpět ještě víc. Ale jedinou odplatou za mou touhu činit jim dobro je odmítnutí a chladné jednání se mnou. Alespoň ty mě utiš zadostiučiněním za jejich nevděčnost tak, jak jsi schopna.“ Markéta Marie se cítila neschopna tohoto úkolu, avšak Ježíš ji povzbuzoval: „Budu tvou silou.“ Žádal od ní tyto úkony smíru: časté svaté přijímání (velký důraz kladl na svaté přijímání v první pátek měsíce) a „svatou hodinu“ – čas modlitby a rozjímání ve čtvrtek od 23. hodiny do půlnoci jako připomínka hořkosti v Getsemanské zahradě, kdy byl opuštěn svými apoštoly. Od tohoto zjevení se necítila hodna objevit před Boží tváří byť jen s malým proviněním. Ve svém životopise píše, že by raději snesla nejhorší mučení, než se objevit poskvrněná sebemenší vinou v přítomnosti svatého Boha. Byla přímo sžírána touhou po utrpení, které by Ho usmiřovalo. 16. června 1675 došlo k třetímu, poslednímu velkému zjevení. Stalo se tak v oktávu svátku Božího těla, když klečela před Nejsvětější svátostí. Pocítila silné hnutí odvděčit se Bohu za Jeho lásku. Ježíš před ní odkryl své Srdce a chtěl, aby udělala to, co po ní už dlouho žádal. Řekl: „Pohleď na toto Srdce, které tolik milovalo lidi, že se vůbec nešetřilo, vyčerpalo se a strávilo, aby jim dokázalo svou lásku. Za to jsem dostal od většího počtu lidí nevděk, neúctu a svatokrádeže, chlad a pohrdání, které mi ukazují v této svátosti lásky. Ale ještě víc mě bolí, že to činí srdce mně zasvěcená. Proto tě žádám, aby pátek po oktávu Božího Těla byl vyhražen pro zvláštní svátek ke cti mého Srdce. V ten den se má přistoupit k svatému přijímání a konat odčinění slavnostním aktem, aby se napravilo špatné zacházení, které se mi dostalo na oltářích. Slibuji ti, že mé Srdce se rozšíří, aby v hojnosti vylilo vliv své Božské lásky na ty, kteří ho takto budou uctívat.“ Markéta Marie měla pochybnosti, zda bude schopna takový úkol splnit. V klášteře panovala atmosféra pochybností o pravosti jejích zjevení, spolusestry jí nedůvěřovaly a zjevení připisovaly její přecitlivělosti a zlým duchům. Když vážně onemocněla, požadovala matka představená jako důkaz pravosti zjevení její uzdravení. I když se Markéta Marie uzdravila, bylo její okolí stále na pochybách. Do této atmosféry vstupuje řeholník Claudius Colombiére, který byl Boží Prozřetelností poslán do kláštera a pověřen duchovním vedením Markéty Marie. Když ho Markéta poprvé spatřila, jak slouží mši svatou, uslyšela zcela výrazný hlas: To je ten, kterého ti posílám. Později uviděla, jak se její a Klaudiovo srdce přibližují k Srdci Ježíšovu, aby se do něho zcela ponořila. Uslyšela pak slova Spasitele: Neboj se! Moje čistá láska sjednotí tato tři srdce navždy. Předej
svému bratru dar mé lásky. Řekni mu o všech tajemstvích mého Nejsvětějšího Srdce. Víš, jak velice miluji všechny své děti. Cokoliv činím pro tebe, činím také pro ně. Proto ani on si nic z toho, co mu řekneš, nesmí nechat pro sebe ve skrytu. Ať všem předá poklady mé lásky. Ať hlásá jejich cenu a užitek. Ať pomůže mému Srdce milovat lidi. Markéta pak napsala: Způsob, poznamenaný pokorou a vděčností, s jakou přijal vše, co jsem mu řekla ve jménu svého nejvyššího Mistra, i to, co se týkalo jeho, mě tak nadchl, že mi přinesl více užitku než všechna kázání, jaká jsem kdy mohla slyšet. Přes všechna výrazná znamení a zaslíbení narazila úcta k Božskému Srdci na velké překážky. První se do boje proti ní postavili jansenisté. Spustili velkou antikampaň a obviňovali ctitele Božského Srdce z hereze. Kniha P. Croiseta se dokonce ocitla na indexu. Svatý stolec mlčel a trpělivě vyčkával, ačkoliv dostával mnoho žádostí a proseb od biskupů. Teprve memorandum polských biskupů, adresované papeži Klementu XIII. v roce 1765, dosáhlo změnu postoje. Papež povolil slavit svátek Božského Srdce Páně nejdříve v klášterech Navštívení Panny Marie a pak v celém Polsku. Ale teprve téměř za sto let papež Pius IX. zavedl v roce 1865 tento svátek v celé Církvi. O třicet let později pověřil sv. Jana Boska, aby v Římě vybudoval chrám zasvěcený Božskému Srdci Páně. Dnes se stala úcta k Božskému Srdci Pána Ježíše vlastnictvím celé Církve ve všech formách, které Pán zjevil sestře Markétě. Ta se dočkala v roce 1864 blahořečení a v roce 1920 svatořečení.
Claudius Colombiére Narodil se r. 1641 v Saint-Symphorien ďOzon poblíž Lyonu. Do Tovaryšstva Ježíšova vstoupil roku 1660 a na kněze byl vysvěcen r. 1669. Během měsíčních exercicií v terciátě se zavázal slibem, že bude věrně zachovávat všechny předpisy řádových konstitucí a pravidel. Roku 1675 byl jmenován představeným jezuitské komunity v Paray-leMonial. Jako zpovědník kláštera sester Navštívení Panny Marie tam poznal také omilostněnou sestru Markétu Marii Alacoque. To byl ten „věrný služebník a můj oddaný přítel“, kterého jí Pán slíbil poslat. On ji měl zbavit úzkostí a pochybností stran pravosti jejích zjevení a zároveň jí pomoci uskutečnit její poslání: sdělit světu přemíru lásky a milosrdenství Ježíšova Srdce a vyzvat věrné duše ke smíru za urážky, kterých se mu neustále dostává.
Jeho prostřednictvím bylo šíření úcty k Božskému Srdci svěřeno zvláštním způsobem Tovaryšstvu. Jen rok a půl prožil v Paray-le-Monial. Byl mu svěřen úkol kaplana a zpovědníka Marie Beatrice ďEste, vévodkyně z Yorku, manželky budoucího krále Jakuba. V Londýně se stal středem skryté katolické obce. Stále více se jich svěřovalo jeho duchovnímu vedení a mnoho anglikánů připravil k návratu do římské církve. Tím na sebe upozornil, stal se nepohodlným a na zrádné udání z účasti na „papeženeckém spiknutí“ Tita Oatesa byl zatčen, uvězněn a nakonec vypovězen ze země. Vrátil se do Paray-leMonial s těžce podlomeným zdravím. Tady umírá 15. února 1682 ve věku necelých 41 let. V roce 1929 ho papež Pius XI. prohlásil blahoslaveným a v roce 1992 byl Janem Pavlem II. kanonizován. Na počátku 18. století úctu k Božskému Srdci šířil svatý Ludvík Maria Grignion z Montfortu (1673 – 1716). V letech 1720 – 1722 několik francouzských biskupů zavedlo ve svých diecézích svátek Božského Srdce. Ke schválení liturgických textů se závazností památky pro celou církev došlo v roce 1765 za pontifikátu Klementa XIII. Ke konci 18. století již miliony lidí praktikovaly úctu k Božskému Srdci, a proto se ji osvícenci pokusili zničit, avšak věřící se scházeli i nadále, často tajně, protože jejich kostely byly zabrány, vzývali Ježíšovo Srdce a obnovovali mu svoje zasvěcení. Reakcí na osvícenecký tlak byl vznik mnoha řeholních společností nazvaných podle Božského Srdce, například Společnost Ježíšova Srdce (P. Clorivière), Otcové Nejsvětějšího Srdce Ježíšova (P. Tournely), Kongregace neustálého klanění Nejsvětějšímu Srdci (P. Coudrin) nebo Sestry Nejsvětějšího Srdce (P. Varin). Za pontifikátu Pia IX. v roce 1856 byl zaveden svátek Božského Srdce Páně a v roce 1889 z nařízení papeže Lva XII. byl povýšen na slavnost první třídy. Liturgická úcta měla dvojí cíl: připomínat lásku, kterou Ježíš prokázal lidem při ustanovení Nejsvětější svátosti, a přivádět věřící k častějšímu přijímání svátostí, zvláště eucharistii, kterou Ježíš zanechal jako projev lásky až do krajnosti (srv. Jn 13,1). Přibližně po dvě stě letech od velkých zjevení v Paray-le-Monial je modlitba litanií k Božskému Srdci a mše svaté na první pátek v měsíci podle doporučení svaté Markéty Marie Alacoque rozšířena po celém světě, probíhá zasvěcování osob, rodin (téměř v každém domě byl obraz nebo socha Božského srdce), ale i států (první se zasvětila Belgie v roce 1869). Začínají se konat poutě do Paray-le-Monial (od roku 1873, období Třetí republiky ve Francii). Dne 16. června 1875 se papež Pius IX. zasvětil Božskému Srdci Páně, 25. května 1899 papež Lev XIII. vydal encykliku Annum sacrum, v níž souhrnně vysvětlil teologické základy úcty k Božskému Srdci, a na konci téhož roku slavnostně zasvětil celé lidstvo Nejsvětějšímu Srdci Ježíšovu. Papež Pius XI. v encyklice Quas primas z 11. prosince 1925 nařídil každoroční obnovu zasvěcení se Božskému Srdci přenést na slavnost Krista Krále, čímž se láska Nejsvětějšího Srdce výrazněji propojila s tajemstvím Kristovy vlády. Papežové rovněž dbali na hlubší teologické zakotvení úcty k Nejsvětějšímu Srdci, například Pius XI. v encyklikách Miserentissimus Redemptor (8. května 1928) a Caritate Christi (3. května 1932) nebo Pius XII. v encyklikách Haurietis aquas (15. května 1956) a Summi pontificatus (20. října 1939). Spolu s kognotivním aspektem je v těchto dokumentech obsažen rovněž apel k praktické participaci na předkládaném tajemství.
Přislíbení, která r. 1685 pro ctitele Nejsvětějšího Srdce Ježíšova obdržela Markéta Marie Alacoque: 1. Ctitelům svého Srdce dám všechny milosti potřebné jejich stavu. 2. Rodinám, v nichž bude mé Srdce uctíváno, dám ducha jednoty, aby žily v pokoji a míru. 3. Trpícím bude mé Srdce útěchou. 4. Stanu se jim bezpečným útočištěm v životě a zejména v hodině smrti. 5. Všem poskytnu skrze tuto pobožnost pomoc a požehnání při každé činnosti konané s láskou. 6. Hříšníci najdou v mém Srdci nevyčerpatelný pramen milosrdenství. 7. Duše vlažné se stanou horlivými. 8. Horliví dosáhnou brzy dokonalosti. 9. Požehnám také domy, kde bude vystaven a uctíván obraz mého Nejsvětějšího Srdce. 10. Těm, kteří ve vroucí zbožnosti pracují na spáse duší dám milost, že budou obracet i nejzatvrzelejší hříšníky. 11. Šiřitelé úcty k mému Nejsvětějšímu Srdci zůstanou v něm zapsáni. 12. Těm, kteří po devět měsíců každý první pátek přistoupí ke sv. přijímání, dám milost vytrvání a šťastnou smrt po přijetí svatých svátostí.
MODLITBA K ZASVĚCENÍ SRDCI JEŽÍŠOVU (Kancionál 065, 066) Ježíši, Vykupiteli lidského pokolení, shlédni na nás, pokorně klečící před tvým oltářem : Jsme tvoji a tvoji chceme i zůstat. Abychom se s tebou ještě vroucněji mohli spojit, proto se dnes každý z nás dobrovolně zasvěcuje tvému Srdci. Mnozí lidé tě dosud nepoznali, mnozí tvými přikázáními pohrdli a odmítli tě; smiluj se nad nimi, - dobrotivý Ježíši, - a přitáhni je všechny na své svaté Srdce. Buď, Pane, králem nejen svých věrných, kteří tě nikdy neopustili, ale i marnotratných synů, - aby se vrátili brzo do otcovského domu - a nezhynuli hladem a bídou. Buď, Pane, králem i těch, které od tebe oddělily mylné názory a rozkol; povolej je k bezpečí pravdy a k jednotě víry, - aby byl jeden ovčinec a jeden pastýř. Daruj své církvi pokoj a svobodu, propůjč všem národům mír a jistotu. Ať ze všech končin země zaznívá jeden hlas: Sláva božskému Srdci, - které nám přineslo spásu. - Jemu buď čest a chvála navěky. AMEN.
Jeho Eminence
GIOVANNI kardinál COPPA čestný občan Drysic (16. 6. 2001)
9. 11. 1925, Alba - 16. 5. 2016, Vatikán (pohřeb - 18. 5. 2016 v bazilice sv. Petra v Římě; pohřben do hrobky kanovníků vatikánské baziliky na římském hřbitově Campo Verano)
KONDOLENČNÍ TELEGRAM PAPEŽE FRANTIŠKA K ÚMRTÍ KARDINÁLA GIOVANNIHO COPPY
Panu kardinálovi Angelu Sodanovi, děkanovi kardinálského sboru Città del Vaticano Úmrtí drahého kardinála Giovanniho Coppy, pocházejícího z diecéze Alba, vzbuzuje v mém nitru hluboké pohnutí a upřímný obdiv k váženému muži Církve, jenž s věrností žil své dlouhé a plodné kněžství a biskupství ve službě evangeliu a Svatému stolci. S vděčností vzpomínám na jeho nezištné a kompetentní působení jakožto horlivého spolupracovníka šesti papežů, mých předchůdců, kteří mu svěřili delikátní a důležité úkoly. Byl nejprve povolán do Papežské kanceláře, následně vykonával své poslání na Státním sekretariátu, přičemž jako odborník na latinu se podílel na pracích Druhého vatikánského koncilu. Jako assesor Státního sekretariátu a delegát papežských diplomatických zastupitelství se vyznačoval pastýřskou moudrostí a starostlivou pozorností k potřebám druhých a všem vycházel vstříc s dobrotou a mírností. Když byl ustanoven jako papežský zástupce na Apoštolskou nunciaturu do Prahy, vydal svědectví mimořádně intenzivního a plodného nasazení pro duchovní dobro tohoto národa. Vroucně se modlím, aby Pán, na přímluvu Panny Marie a sv. Ambrože, jehož byl znamenitým znalcem, přijal zesnulého kardinála do radosti a věčného pokoje, a zasílám apoštolské požehnání Vám a všem, kdo sdílejí bolest pro odchod tak horlivého pastýře. (foto: Eucharistie s kardinálem Coppou u hrobu sv. Petra v kryptách vatikánské baziliky, Peregrinatio ad Miracula Fidei, 15. června 2014)
Poslední blahoslavenství HOMÍLIE KARDINÁLA ANGELA SODANA PŘI REQUIEM ZA KARDINÁLA COPPU, OLTÁŘ KATEDRY V BAZILICE SVATÉHO PETRA V ŘÍMĚ, 18. KVĚTNA 2016, V 15.00
Minulé pondělí (16.5.2016), v poklidnou hodinu večerních chval, odevzdal Bohu svou krásnou duši náš drahý kardinál Giovanni Coppa. Zavřel tak oči tomuto světu, a otevřel je světlu věčnosti. My jsme se dnes shromáždili k modlitbě v této historické bazilice, abychom se s ním rozloučili a svěřili ho do milosrdných rukou Otce, který je v nebesích. Náš drahý kardinál nás opustil právě uprostřed Velkého jubilea a z našeho srdce tedy stoupá jednomyslná modlitba k Tomu, který je "dives in misericordia" (Efesanům 2,4), bohatý na milosrdenství. Na druhou stranu chceme dnes rovněž děkovat Otci, který je na nebesích, za dar, kterým obdařil svou Církev, když jí v kardinálu Coppovi dal osvíceného a moudrého služebníka,
nejprve jako kněze v Albě, pak jako preláta a biskupa v Římské kurii, a nakonec jako kardinála Svaté římské církve. Náš zesnulý kardinál byl vskutku velmi hrdý na svou dlouhou službu po sobě jdoucím papežům, od Pia XII. po papeže Františka. Přišel totiž do Říma ze svého drahého piemontského kraje ve vzdáleném roce 1952, kdy byl povolán do služby tehdejší Apoštolské kanceláře (Cancelleria apostolica). Bylo to 67 let svědomité, často skryté služby, která byla příkladem pro nás všechny. Někteří z přítomných si dobře pamatují také jeho apoštolské nasazení, v různých aktivitách pastorační služby, zejména mezi mladými z Asociace sv. Petra a Pavla. Osobně jsem pak velice obdivoval
nasazení, s nímž v roce 1990, kdy mu bylo už 65 let, přijal s mladistvým nadšením poslání apoštolského nuncia v České republice a na Slovensku. Tam pracoval s velkým zanícením a na jeho jméno tyto národy vzpomínají s vděčností. K našemu eucharistickému slavení si přál se připojit také Svatý otec, který bude zakrátko mezi námi, aby se naposled rozloučil s naším zesnulým kardinálem. V telegramu, který mi včera zaslal, papež František definoval našeho spolubratra jako "muže církve, jenž s věrností žil své dlouhé a plodné kněžství a biskupství ve službě evangeliu a Svatému stolci". Při tomto eucharistickém slavení nás pak provází, jako vždy, Boží slovo, které právě zaznělo. V prvním čtení nám apoštol svatý Jan připomněl, že pro nás všechny existuje poslední blahoslavenství, jež zahrnuje všechna ostatní, totiž blahoslavenství těch, kdo umírají ve spojení s Pánem. "Ano - říká Duch - odpočinou si od svých námah, protože jejich díla jdou s nimi" (Apokalypsa 14,13). Ve druhém čtení nám apoštol Pavel opakuje to, co napsal věřícím v Korintu: "Bratři, jsme přesvědčeni, že Ten, který vzkřísil z mrtvých Krista Ježíše, vzkřísí s Ježíšem také nás postaví nás pak vedle Něho" (2 Kor 4,14).
V evangeliu jsme pak slyšeli Ježíšův hlas, který slavnostně prohlašuje: "Já jsem vzkříšení a život; kdo ve mne věří, i kdyby umřel, bude žít; a žádný, kdo žije a věří ve mne, neumře navěky" (Jan 11,17-27). Ať nás světlo Božího slova potěší v této hodině bolesti. Smrt totiž není nepřekonatelnou zdí. Spíše je branou, která nám dokořán otvírá pohled do věčnosti, blažené věčnosti s Bohem, s Pannou Marii, s anděly a svatými. A tak se staň!
POŘAD BOHOSLUŽEB: 29. květ na - 5. června 20 16 DEN
LITURGIE SLAVNOST
TĚLA A KRVE PÁNĚ NEDĚLE 29. května
PUSTIMĚŘ: PRVNÍ SVATÉ PŘIJÍMÁNÍ (5)
PUSTIMĚŘ: PROCESÍ CORPUS DOMINI:
ROTUNDA, SV. ANNA, P. M. LURDSKÁ, KOSTEL
PONDĚLÍ 30. května
SV. ZDISLAVA SV. JANA Z ARKU, PANNA
ÚTERÝ 31. května
NAVŠTÍVENÍ PANNY MARIE
STŘEDA 1. června ČTVRTEK 2. června
SVÁTEK
SV. JUSTIN, MUČEDNÍK SV. FILMARCELIN A PETR, MUČEDNÍCI SLAVNOST
PÁTEK 3. června
NEJSVĚTĚJŠÍ SRDCE JEŽÍŠOVO PRVNÍ PÁTEK V MĚSÍCI
SOBOTA 4. června
NEPOSKVRNĚNÉ SRDCE PANNY MARIE
NEDĚLE 5. června
10. NEDĚLE V MEZIDOBÍ PRAVIDELNÁ MĚSÍČNÍ SBÍRKA
FARNOST
ÚMYSL MŠE SV.
za + Františka PIVODU, PODIVICE manželku, dceru, živou a +rod. 8.00 za farnosti Drysice, DRYSICE Pustiměř a Podivice 9.30 za + Zdenu ŠTOLFOVOU PUSTIMĚŘ a rodiče z obou stran 11.00 PODIVICE -18.00: MÁJOVÁ POBOŽNOST PUSTIMĚŘ -17.30: MÁJOVÁ POBOŽNOST PUSTIMĚŘ za +Vojtěšku RYŠÁNKOVOU, manžela, živou a + rodinu 18.00 na poděkování Bohu za 50 let PODIVICE života s prosbou za dar zdraví 8.00 a Boží požehnání pro rodinu za + Filoménu SUROU, DRYSICE manžela a dva zetě 18.00 za farnosti Pustiměř, PUSTIMĚŘ Drysice a Podivice 18.00 za + Bohuslava MARÁKA, PODIVICE rodiče, bratry a Boží 8.00 požehnání pro rodinu za + P. Františka PETRŮ, DRYSICE živou a zemřelou rodinu 16.00 BENÍČKOVU a ZELENKOVU PUSTIMĚŘ ke cti Božského Dítěte 18.00 za Boží požehnání a pomoc PODIVICE Panny Marie pro "Putování ..." 8.00 za nemocné dítě a Boží PUSTIMĚŘ požehnání pro rodinu 8.00 za + Filomenu a Stanislava DRYSICE KUPČÍKOVY a dvoje rodiče 9.30 za + Antonína KOLAŘÍKA, PODIVICE manželku, dceru, syny, zetě 11.00 a duše v očistci
INTENCE MŠÍ SVATÝCH NA II. POLOLETÍ 2016 (1.7. - 31.12.2016) zapisuji 30. května - 12. června 2016 po mši svaté ve všední dny (Pustiměř, Drysice – na faře; Podivice: i v neděli - v sakristii). PAMATUJTE VČAS NA SVÁ JUBILEA! FARNÍ INFORMÁTOR, XXII. ročník, týdeník pro vnitřní potřebu farností PUSTIMĚŘ, DRYSICE, PODIVICE (tel.+záznam. 517356351, GSM: 723593106; mail:
[email protected]). Vychází každou neděli díky Božímu požehnání, mému namáhání a vašemu finančnímu přispívání. Na mě pamatujte v modlitbě a na svůj příspěvek u pokladny v kostele – „Příspěvky na Farní Informátor“ označené (resp. na účet farnosti u ČS a.s., Vyškov, č.ú.: 1560129309/0800), neb bez toho, jak každý nepochybně ví, by letošní ročník mohl být i poslední. Tisk: MORAVIATISK spol s r.o. Ve formátu pdf na http://www.pustimer-farnost.cz.
POŘAD BOHOSLUŽEB: 5. - 12. č ervna 2016 DEN
NEDĚLE 5. června
PONDĚLÍ 6. června ÚTERÝ 7. června STŘEDA 8. června ČTVRTEK 9. června PÁTEK 10. června SOBOTA 11. června
LITURGIE
FARNOST
ÚMYSL MŠE SV.
10. NEDĚLE V MEZIDOBÍ
PUSTIMĚŘ 8.00 DRYSICE 9.30
PRAVIDELNÁ MĚSÍČNÍ SBÍRKA
PODIVICE 11.00
za nemocné dítě a Boží požehnání pro rodinu za + Filomenu a Stanislava KUPČÍKOVY a dvoje rodiče za + Antonína KOLAŘÍKA, manželku, dceru, syny, zetě a duše v očistci za + Antonína BENÍČKA, dvoje rodiče a duše v očistci za + Marii BĚLÁNKOVOU, manžela, živou a + rodinu za + Vojtěcha BARTOŠKA, dvoje rodiče a švagra za + P. Františka BRŠLICU, dvoje rodiče a duše v očistci za + P. Karla RYBNIKÁŘE, dvoje rodiče a duše v očistci za farnosti Podivice, Pustiměř a Drysice za + Víta POSPÍŠILA, rodiče, sestru, bratra a dar zdraví pro živou rodinu za dar zdraví a Boží požehnání pro děti a jejich rodiny za + Františku HRUBOU, manžela a dva syny
PUSTIMĚŘ 18.00 ÚTERÝ HOSTÝN 10. TÝDNE V MEZIDOBÍ 9.00 STŘEDA 10. TÝDNE V MEZID. DRYSICE SV. MEDARD, BISKUP 18.00 SV. EFRÉM, PUSTIMĚŘ JÁHEN A UČITEL CÍRKVE 18.00 PÁTEK PUSTIMĚŘ 10. TÝDNE V MEZIDOBÍ 18.00 SV. BARNABÁŠ, PODIVICE APOŠTOL 8.00 SV. NORBERT, BISKUP
PUSTIMĚŘ 8.00 NEDĚLE 12. června
11. NEDĚLE V MEZIDOBÍ
DRYSICE 9.30 PODIVICE 11.00
INTENCE MŠÍ SVATÝCH NA II. POLOLETÍ 2016 (1.7. - 31.12.2016) zapisuji 30. května - 12. června 2016 po mši svaté ve všední dny (Pustiměř, Drysice – na faře; Podivice: i v neděli - v sakristii). PAMATUJTE VČAS NA SVÁ JUBILEA! ÚMYSLY APOŠTOLÁTU MODLITBY NA MĚSÍC ČERVEN 1. Aby senioři, lidé žijící na okraji společnosti a ti, kteří jsou osamocení, našli i ve velkoměstech příležitost k setkání a vzájemné podpoře. 2. Aby se bohoslovci, novicové a novicky setkali s takovými formátory, kteří prožívají radost evangelia a moudře je připraví na jejich poslání. 3. Ať naše úcta a láska ke Kristu v eucharistii posvěcuje naše biskupy a kněze, farnosti a rodiny. FARNÍ INFORMÁTOR, XXII. ročník, týdeník pro vnitřní potřebu farností PUSTIMĚŘ, DRYSICE, PODIVICE (tel.+záznam. 517356351, GSM: 723593106; mail:
[email protected]). Vychází každou neděli díky Božímu požehnání, mému namáhání a vašemu finančnímu přispívání. Na mě pamatujte v modlitbě a na svůj příspěvek u pokladny v kostele – „Příspěvky na Farní Informátor“ označené (resp. na účet farnosti u ČS a.s., Vyškov, č.ú.: 1560129309/0800), neb bez toho, jak každý nepochybně ví, by letošní ročník mohl být i poslední. Tisk: MORAVIATISK spol s r.o. Ve formátu pdf na http://www.pustimer-farnost.cz.