se tu včera trochu porozhlédl a ty zbytky, které jsi tu měl, jsem vylil do záchodu. Ty jsi tu už byl včera?, s překvapením se nechal slyšet Martin

1) Martin, 17.7.2010 Letní večer jako by podnítil práci Martinových buněk. Bylo to s podivem, protože celý den si připadal jako přejetý, jako by jej někdo přetáhl po hlavě pytlem s pískem. Stále ještě na patře cítil podivnou pachuť včerejšího večera a noci. Noci, která patřila k těm nejvýznamnějším a také nejzáhadnějším k v jeho již více než padesátiletém životě.Natáhl ruku po ovladači televize, aby tak, jako každý večer, zahájil své setkání s okolním světem, aby, jak si myslel, o nic nepřišel. Ke svému překvapení však jeho prsty nenahmataly a nesevřely televizní ovladač, ale tenkou, asi padesátistránkovou knížku. V momentu překvapení nejdříve uvolnil prsty a knížka tlumeně upadla na zem. Shodil ze sebe prostěradlo, kterým byl přikrytý a posadil se. Hlava se mu trochu zamotala (následek včerejší bouřlivé noci), ale ustál to. Protřel si oči, a natáhl se pod konferenční stolek a zvedl to, co leželo pod ním. Nevěděl, co zvedá, ale k jeho překvapení to byl prázdný sešit, na jehož obalu bylo, evidentně ženskou rukou, napsáno „Tak teče řeka“. Otevřel sešit na první stránce a s překvapením četl jednu jedinou větu, která se skvěla v záhlaví stránky: „Ze skály vyrazil pramen.“ To bylo na této stránce vše, jinak na něj zářila bílá nepopsaná plocha. Se zvědavostí otočil stránku, ale na další nebylo už nic, stejně tak a třetí, čtvrté, páté. Nic, jen bílé nepopsané listy. S mírným znechucením odložil sešit, zvedl se a odešel do kuchyně, aby si nalil něco, čím by zahnal žízeň a spláchl tu pachuť po cigaretách a ne příliš kvalitním víně, která se mu přes noc usídlila na patře. Otevřel lednici, ale nebylo v ní ani pivo, ani víno, tak si alespoň natočil do sklenice vodu z kohoutku. Ostatně všude nyní píší, že voda z kohoutku není závadná a že i v restauracích jsou připraveni ji na požádání hosta přinést, tak proč by si ji nenatočil doma.Napil se a se zbytkem vody ve sklenici se vrátil na sedačku. Posadil se a s nepřítomným výrazem hleděl na sešit obsahující prázdné stránky, který před ním ležel jako výzva. Rád by tu výzvu přijal, ale nebylo mu jasné, k čemu ho ten sešit vlastně vyzývá. Zkusil se upamatovat na to, co se včera večer a v noci stalo, kde byl a co dělal, protože jedna věc mu byla jasná, včera, když odcházel do práce tak ten sešit tady nebyl. Jak se sem dostal, kdo ho sem dal? Vždyť přece klíče od bytu má jenom on a Marija, která mu každý čtvrtek chodí uklízet a pak už nikdo. Nikdo? Usilovně přemýšlel a napadlo ho, že klíče může mít ještě Karolína. Ale s tou přece svůj vztah skončil před půl rokem a klíče si od ní určitě vzal. Vzal si je ale opravdu? Nebylo to tak, že na konci jedné z jejich hádek, které se jejich vztahem proplétaly jako sinusoida, si Karolína vzala těch svých pár věcí na převlečení, které si u něj nechávala pro případ, že by se zdržela přes noc, vztekle práskla dveřmi a klíče si odnesla? Nevěděl. Natáhl se v náhlém probuzení mysli po mobilu, který měl vždy poblíž s tím, že se Karolíny zeptá. Vůbec ho nenapadlo přemýšlet o tom, zda se to hodí nebo ne, nepřemýšlel, jestli mu Karolina zvedne telefon nebo ne, chtěl vědět, jestli to byla ona, kdo mu ten sešit dal do bytu. Alespoň v tomto bodě chtěl mít jasno. Bez přemýšlení vyťukal telefonní číslo, které si kupodivu stále pamatoval a při poslechu vyzváněcího tónu (Tubular Bells od Oldfielda), mu hlavou proběhla vzpomínka na všechny ty krásné chvíle, které spolu s Karolínou prožili. Tedy alespoň na ty, které si pamatoval. Byli spolu tři roky, ale jemu to teď připadalo jako věčnost, jako by spolu byli alespoň deset let.Z poslechu krásné melodie, která byla kromě jiného i ústřední melodií filmu Vymítač ďábla (proč si ksakru Karolína vybrala zrovna tuto melodii?) jej vytrhlo zazvonění domovního zvonku. Vymáčkl telefon (zavolá jí později), hodil na sebe triko a kraťasy a šel otevřít. To, co za dveřmi uviděl, mu však vyrazilo dech.Na jeho prahu stálo zjevení. Ne, nebylo to zjevení, byl to Mirek, jeho spolužák ze základní školy, kterého neviděl snad vice než třicet let. Martin ho v první chvíli nemohl poznat, ale v okamžiku, kdy promluvil svou neopakovatelnou dikcí, byla identifikace neznámé osoby dílem jedné nebo dvou vteřin. “Buď zdráv, Dědku,” oslovil ho Mirek přezdívkou, pod kterou Martin prožil poslední ročníky základní školy, “můžu dál?” “Do prdele, už jsem se lek´, že jsi duch,” odvětil Martin, “samozřejmě, že můžeš, ale dopředu Tě varuju, že nemám kořalku, víno a ani pivo.”“Já vím,” řekl Mirek, “už jsem

se tu včera trochu porozhlédl a ty zbytky, které jsi tu měl, jsem vylil do záchodu”.“Ty jsi tu už byl včera?”, s překvapením se nechal slyšet Martin. “Jo, byl, ale nebyl jsi doma, tak jsem tu na Tebe chvíli čekal a pak jsem zase v klidu odešel. Něco jsem Ti tu nechal, našel jsi to?”Martin se překvapeně podíval na Mirka:” Hele, nejdřív ze všeho pojď dál, sedni si, kde chceš a řekni mi, jestli si se mnou dáš kafe, příšerně mě totiž bolí po včerejšku palice a dnešní ráno mi zatím příliš nepomohlo”, hodil Martin po Mirkovi kyselý úsměv. “Jasně, chápu, taky si pamatuji na rána, kdy jsem se cítil stejně”, přikývl s pochopením Mirek a vstoupil do Martinova hájemství. “A dám si čaj, tedy jestli ho máš. Pokud ne, tak mi dej obyčejnou vodu.” Martin počkal, až Mirek vejde dál, s povzdechem zavřel dveře, došel do kuchyně a natočil vodu do džbánu a spolu se sklenicí (na první pohled čistou) jej postavil na stůl. Mirek odsunul hromady různobarevných propagačních letáků ke straně stolu, možná zatlačil až příliš, protože se hromada sesunula dolů na zem. Měl pocit, jakoby zaslechl jemné zazvonění, zacinknutí, ale než se stačil podívat, co ten zvuk způsobilo, přišel Martin a sesunul se naproti němu do křesla. "Tak ty jsi tady byl už včera, jo? A jak, jsi se sem dostal, když jsem nebyl doma?" zeptal se Martin. "Otevřel jsem si." odvětil Mirek, jako by to bylo naprosto přirozené a samozřejmé, že si lidé navzájem v nepřítomnosti otevírají cizí dveře a vstupují do cizích příbytků. "Prostě jsem si otevřel dveře a vešel dál. Samozřejmě, že jsem ale před tím zazvonil, protože by bylo zbytečné, abych si dveře otevíral sám, když bys byl doma a mohl mi otevřít ty," dodal Mirek s drobným zaškubáním v koutcích úst. "Jo, a máš hezkou sousedku.", dodal."Sousedku nech sousedkou a řekni mi, jak, proboha, jak, ses dostal dovnitř? Jak, jsi si otevřel? Kde jsi vzal klíče?" odmítl odbočení v hovoru Martin."Jak? Jednoduše, potkal jsem včera někoho, kdo mi řekl, že ti musí vrátit klíče, tak jsem si řekl, že bych mohl té situace využít a po dlouhé době tě vidět.""Karolína," vydechl Martin, "tak ty jsi potkal Karolínu a ta ti dala klíče. Nikdo jiný to být nemohl. A ten sešit, ten je také od Karolíny?" "Jaký sešit?", zvedl údivem obočí Mirek, "o žádném sešitu nic nevím. Já Ti měl vrátit klíče, žádnej sešit. A vůbec, co je zač ta Karolína? Docela pěkná holka, hned bych si dal říct!", zamlaskl labužnicky Mirek. "Tu nech být, ta není pro tebe, to je trochu jiná úroveň," usmál se Martin, "mohl bych Ti vyprávět.", přivřel ve vzpomínce na Karolínu oči Martin. Mirek se naklonil na sedačce, vzal si sklenici s vodou a napil se. Martin si povzdychl při vzpomínce na Karolínu, také se napil a pozorně se na Mirka zadíval. Něco mu na něm nesedělo, něco nebylo, jak by mělo být, něco bylo jinak. Ale co? Jistě, Mirek byl o třicet let starší, než si jej pamatoval, měl plnovous, ale ten si pěstoval už, když ho viděl na setkání pět let po skončení základní školy. Zmohutněl, pod rukávy košile se rýsovaly znatelné bicepsy, byl mohutný, ale nikoli tlustý. Vlasy mu trochu prořídly, ale komu za ta léta ne, sám Martin měl značně počínající pleš. Tak co bylo jinak? Znovu se na Mirka podíval a pak mu došlo. Oči. Jak to, že si toho nevšiml hned? Mirkovy oči byly živé a jasné, bylo zřejmé, že Mirek pravděpodobně netrpí žádnou civilizační chorobou. Jeho oči prozrazovaly živý zájem o veškeré okolní dění a bylo nepochybné, že Mirek nenechá žádnou příležitost jakéhokoli druhu bez povšimnutí."Jak to děláš? A co vlastně děláš?," zeptal se Martin Mirka a byl zvědav, co mu odpoví. Sám by ho odhadoval na vcelku úspěšného středně movitého personálního či finančního poradce, ale s ohledem na to, co si o něm pamatoval (vystudovaná elektrotechnika), mu to k němu nešlo."Bavím se životem a příležitostmi, které mi nabízí," odpověděl Mirek a znovu se napil vody, která stála před ním na stolku. Martin si všiml dobře udržovaných rukou i nehtů a pomyslel si, že Mirek musí zřejmě nejméně jednou měsíčně navštěvovat kvalitní kosmetický salon. "Počkej, vždyť jsi přece studoval elektro, nebo ne?", opáčil Martin "Jasně a také jsem elektro vystudoval a pak ještě antropologii. Nevěřil bys, kolik spojitostí se dá najít mezi fungováním běžných věcí, na které jsme zvyklí a chováním člověka. Ta podobnost je zarážející."

"A teď děláš co?" nenechal se odbýt Martin. "Bavím se životem, je sice hezká odpověď, ale to tě přeci nemůže uživit. Nebo jo?" "Co potřebuji, to mám, co nemám, tak po tom netoužím,“ vrátil smeč Mirek. Martin se naklonil kupředu, upřeně se na Mirka zadíval: "Tak to mi možná poradíš. Já dostal něco, o čem vůbec nevím a s čím si nevím rady, řekl Martin a podal Mirkovi novotou vonící sešit, na kterém bylo napsáno ono provokující: „Jak teče řeka“. Mirek si sešit vzal, se zájmem jím začal listovat a pak jej podal zpátky Martinovi. "Víš, s tímhle já ti neporadím, na to budeš muset přijít sám. Jediné, co Ti mohu říct je, že ten sešit měla v rukách ženská a ta jej také nadepsala. Víc ti říci nemohu, fakt nevím." "Za vším hledej ženu, co?", povzdechl Martin a bezděčně listoval sešitem, než jej odhodil jako nepotřebnou věc na zem, na hromadu barevných prospektů a letáků různých supermarketů, které mu zaplavovaly poštovní schránku a to i přes viditelné upozornění "Nevhazujte reklamu a letáky". Ozvalo se tlumené, ale přesto dobře slyšitelné zacinknutí. Martin se překvapeně podíval na hromadu papírů na zemi, poklekl k ní a rozhrábl jí. S údivem se díval na malý skleněný předmět, který měl válcovitý tvar a uvnitř kterého se pohybovala mince. Vzal skleněnou etuji do ruky, otřel ji, podíval se na ni a řekl: "To je památka na babičku. Než umřela, tak mi to dala s tím, abych to opatroval, že ona to dostala od svého dědečka. Je to památka na dobu jeho vojákování. Ta mince mu prý zachránila život a že určitě přináší štěstí.", otřel Martin ještě jednou etuji a zadíval se na ni. Jeho předek Vojtěch Schmiedhammer ji dostal v ro toce 1866 od kontradmirála von Tegethoffa za statečnost a pomoc v bojích o ostrov Vis v Jaderském moři. Martinův prapradědeček Vojtěch, ač z podhůří Brd, které určitě nebylo vyhlášeným rodištěm světoběžníků a dobrodruhů, totiž velmi miloval vodu a to zejména tu slanou a proto se také stal námořníkem rakouského vojenského námořnictva. Na moři pak sloužil 20 let a pak se vrátil do Čech a usadil v Dobříši, kde si zřídil a provozoval hospodu U města Komiže. Nevrátil se však sám, přivedl si sebou snoubenku Vesnu Karkovičovou, dceru svého spolubojovníka a kamaráda Nikoly Karkoviče, která se stala jeho ženou. S ní měl šest dětí, z nichž nejmladší se stal otcem Martinovy babičky. Možná, že i po tomto předkovi podědili někteří potomci v průběhu následujících generací neklidnou, dobrodružnou a nestálou povahu, což se mimo jiné projevovalo i tím, že měli velký problém s udržováním něčeho, čemu se obecně říká klidné a harmonické rodinné zázemí. Martin byl jedním z nich. Toto vše mu v pár okamžicích proběhlo hlavou, když se díval na zlatý desetidukát volně se pohybující ve skleněném vězení. Povzdychl a opatrně postavil skleněnou etuji na stůl. Mirek se se zájmem naklonil kupředu, vzal etuji do ruky, obracel ji opatrně zleva doprava a zprava doleva a na dně objevil datum 20.VII.1866 Lissa. Snažil se objevit, co je to za minci, která se v něm pohybuje. "Prý je to nějaký zlatý dukát", poznamenal Martin, který zaznamenal zvýšený Mirkův zájem o minci. "Nevím, co je na tom pravdy, v mincích se nevyznám, ale zlato je zlato, ne?", usmál se Mirek a byl znát, že jej ta Věc vyrobená ze žlutého kovu velmi zaujala. "Nevíš jakou to má cenu?", zkusil ještě Mirek pokračovat v započatém tématu, ale Martin kategoricky sdělil: "Nevím a taky mě to nezajímá. Dej to sem, je to rodinná památka. Je mi akorát divné, že se to válí na zemi mezi papíry, které jsou na vyhození." Mirek mlčel a ani se nesnažil vysvětlit, že ty papíry shodil na zem svou nešikovností on. Martin mlčky vstal a odnesl skleněnou etuji obsahující zlatý poklad do zásuvky u psacího stolu, kde ji uložil k balíčkům barvotiskových pohlednic, krabičce obsahující zbytky plátkového zlata, útržku italské vlajky a několika zápisníkům.

Mirek sledoval jeho pohyby, jako by si chtěl pečlivě vrýt do paměti místo, na kterém je mince ukryta. Pak vstal, protáhl se a líně prohodil něco v tom smyslu, že už tedy bude muset jít. Martin pozdvihl údivem obočí: "Proč jsi za mnou vlastně přišel? To jsi přišel jen proto, abys mi dal klíče, ke kterým jsi se, bůhvíjak, dostal, a zase odešel? To má být po třiceti letech všechno? Nic víc?" Mirek se k němu otočil: "Stejně by tě to nezajímalo, ty žiješ jinak a těžko bys to chápal. Třeba se ještě někdy uvidíme. Měj se." Martin s údivem a pokrčením ramen stiskl jeho ruku, otevřel mu dveře, pár sekund ještě slyšel jeho nohy, jak dupou dolů po schodišti a se zavrtěním hlavy a povzdechnutím za ním zavřel. Tak to bylo vždy, vždy, když měl pocit, že se kolem něj začíná dít něco zajímavého, tak byl najednou konec. Konec, který však zůstával otevřený a Martin měl vždy pocit, že měl snad něco udělat, že měl možná něco říct a věci by se vyvíjely jinak. Jenže problém byl v tom, že nikdy nevěděl co. Došel k oknu, otevřel ho. Dole pod ním řinčely tramvaje zatáčející z Vinohradské směrem na Floru, lidé přebíhali ulici, pneumatiky aut šuměly, občas byl slyšet skřípění brzd, jak někteří řidiči trochu podcenili devadesátistupňovou zatáčku a nahoře nad tím vším bylo slyšet stavební ruch, jak na místě bývalého pivovaru jeden z dravých developerů budoval nový obytný dům. Dole pod ním prostě běžel normální život středně velkého evropského velkoměsta, dole pod ním tekla řeka života, ale Martin ji nevnímal, nevěděl o ní, nevěděl, co přináší a co odnáší. 2) Karolína, Praha, Černošice, 17.7.2010, 20.00 Otevřela dveře, hodila tašku do kouta, přetáhla si tričko přes hlavu a cestou do koupelny si rozepnula sukni a hadím pohybem se jí zbavila. V koupelně se naklonila přes vanu, pustila na plno kohoutek se studenou vodou a obě ruce ponechala v proudu tekoucí ledové vody. Vychutnávala tak chvilku, kdy proud vody dopadal na její ruce a chlad, který sebou přinášel, se prostřednictvím nervových zakončení přenášel do celého těla. Zavřela oči a představovala si jak si jednotlivé nervy předávají informaci o tom, že na některé z nich dopadá něco, co je v první fázi příjemně ochlazuje, ale postupně se to mění až téměř k ledovému zmrazení.Karolínu napadlo, že její nervy komunikují jako mravenci, které o víkendu viděla v lese, kousek od Petrova srubu. Dotýkali se tykadly a předávali si informaci o tom, kde se objevila potrava, kde se vyskytla nějaká překážka či příliš těžké břemeno, k jehož přemístění je potřeba pomoc nebo o tom, že se někde objevilo nebezpečí a je potřeba zmobilizovat větší počet vojáků, možná i s velícím důstojníkem. Při představě toho, že jí pod kůží běhají mravenci, se lehce otřásla, ne že by byla háklivá na hmyz a při zmínce o něm by omdlévala či by jí jímaly mrákoty, ne arachnofobií či jinou podobnou fobií netrpěla a ani mravenec na ruce by jí nevadil, ale představa toho, že jí pod kůží pochoduje armáda šestinohých bojovně naladěných vojáků jí příjemná rozhodně nebyla.Rychle vytáhla ruce zpod proudu tekoucí vody, otřela si ještě mokrýma a ledovýma rukama obličej a krk a podívala s na sebe do zrcadla. Ne, opravdu nikdo by jí nehádal, že ji za týden čeká dovršení čtvrté dekády jejího života. Sice se jí u vnějších koutků očí rozbíhala pavučinka drobných vrásek, ale jinak byla její pleť pevná a pružná. Ze zrcadla na ní hleděly tmavohnědé mandlové oči se zcela čistým bělmem, pod nimi se klenula křivka nosu, na její vkus příliš velkého, a pod ním malá ústa s lehce zvýrazněnými konturami rtů. Rtěnku nepoužívala, i když jakoukoli kosmetiku milovala a poličky v koupelně tuto její zálibu potvrzovaly. Líbila se sama sobě taková, jaká byla a neměla potřebu nic na sobě měnit a i včera, když potkala toho Martinova spolužáka, měla pocit, že se na ni dívá s instinktem lovce, který si obhlíží kořist. Milovala takovéto momenty, i když rozhodně nebyla z těch, které jdou s každým při první příležitosti jen proto, že zrovna nemají doma někoho, kdo by naplnil jejich potřebu sexu. Byla hráčka a hra na lovce a kořist ji bavila, ale nebyla snadnou kořistí a to si většina mužů, kteří okolo ní kroužili jako lovci, neuvědomovala. To, že je kořistí, byla jedna část její osobnosti, kterou v sobě pečlivě ukrývala a málokomu tuto svoji stránku nechávala

poznat.Podívala se ještě jednou do zrcadla, usmála se na sebe a opět se naklonila přes vanu ke kohoutku s vodou, nyní proto, aby ke stále tekoucí ledové vodě, díky které bylo v koupelně příjemné chladno, přidala i vodu horkou. Otáčela kohoutky až do doby, kdy našla jejímu tělu vyhovující osvěžující teplotu, vzala z okraje vany gumový špunt, uzavřela odtok vody a rozhlédla se po koupelně, aby se rozhodla, která vůně bude pro dnešní den ta pravá. Přejížděla očima z jedné příměsi na druhou, až ji upoutal ještě neotevřený balíček. Došla k poličce, vzala do ruky balíček zabalený v napodobenině starých novin a ovázaný růžovou stužkou a chvatně jej rozbalila. V ruce najednou držela malou dřevěnou krabičku s vypáleným nápisem "Pour Toi". Chvíli přemýšlela, kdo a kdy jí to daroval, ale pak raději místo přemýšlení krabičku otevřela. V krabičce, vystlané dřevitou vlnou, byla malá hnědá lahvička bez jakéhokoli nápisu, bez jakéhokoli popisu.Odložila krabičku na poličku a opatrně, velmi opatrně, lavičku otevřela. Měla úzké, zabroušené hrdlo a po otevření naplnila koupelnu nenapodobitelnou vůní levandule, která ji okamžitě přenesla na pláně jižní Francie a ona se opět cítila tou "ma p´tite chat", jak jí říkal Jacques, když ji provázel úzkými kamennými uličkami Avalonu. Jak je to dávno? Patnáct let? Jacques... Okamžitě se v myšlenkách vrátila o patnáct let zpět, do doby, kdy byla šťastná štěstím sedmnáctileté zamilované dívky, dívky, která byla přesvědčena, že tato láska a toto štěstí je navždy. Oči se jí zamlžily tou krásnou vzpomínkou a ze rtů, z těch rtů, které tak rád Jacques líbal, uniklo drobné povzdechnutí. Ne, dnes není vhodná doba na vzpomínky a rozhodně ne na takové, které by jí neumožnily se soustředit na přítomnost. Dnes musí být bez jakýchkoli emočních vazeb k minulosti. Minulost, ta se již nevrátí a je třeba myslet na budoucnost. Zavřela tu tajemnou lahvičku s vůní minulosti a sáhla po obyčejné pěně do koupele a vylila zbytek jejího obsahu do stále se plnící vany. Provířila vodu několikrát rukou, rychlými pohyby rozepla podprsenku, sundala kalhotky, naposledy se ohlédla za poličkou, do jejíhož rohu uložila Jacquesovo tajemství a vstoupila do pěnou naplněné vany.Voda ji okamžitě přijala jako svoji součást a Karolína se oddala sladkému snění o budoucnosti, která ji čeká, té budoucnosti, která právě teď na mnoha místech planety pro ni něco chystá a čeho ona nechce být jen trpnou součástí. Uvolnila veškeré své svaly a se zavřenýma očima čekala, až promítač pustí další část jejího života. 3) Mirek, Praha, Vinohrady, 17.7.2010 Jakmile za ním zabouchly domovní dveře, Mirek zpomalil. Ještě jednou se ohlédl, aby se ujistil, že vždy najde dům, ve kterém Martin bydlí. Martin... Kdyby tak věděl, proč jej Mirek navštívil, kdyby věděl, že mu nešlo o to se s ním sejít, že to všechno byla jedna velká náhoda, shoda okolností, či jak ještě jinak by to nazval. Hlava se mu trochu motala. Zastavil se, zhluboka se nadechl a snažil se do plic dostat co nejvíce čerstvého vzduchu, aby mohl dál pokračovat v chůzi. Jak dlouho na takovýto moment čekal! Nikdo mu nenařizuje, co a kdy má dělat, nikdo mu neurčuje jeho denní program a režim, nemusí se s obavou otáčet a hlídat toho, kdo stojí za ním. Nic takového nemusí. Může se sám rozhodnout, jestli půjde rovně, vpravo či vlevo, jestli si zapálí cigaretu, jestli se posadí na obrubník. O všem rozhoduje sám a za sebe. V minulých letech tomu tak nebylo, v minulých několika letech poslouchal a pečlivě plnil jen to, co po něm chtěli druzí, byl spolehlivým vykonavatelem přání a rozkazů druhých osob. Ne však proto, že by chtěl, nic jiného totiž dělat nemohl. A to ať již tři roky při plnění úkolů, které mu předával Bogdan tak i při plnění rozkazů a nařízení, které dalších pět let dostával od dozorců či Filipových nohsledů. Okamžitě se mu vybavil ten den, který ho dostal na druhou stranu Prahy, tam, kde ač poblíž letiště, je okolní svět vzdálen stovky světelných let. Před deseti lety měl za sebou poměrně úspěšnou kariéru. Nepostavil se sice hned po 'sametu' do vedení nějaké z nových demokratických stran, které vznikaly jako houby po dešti, ale změnu systému přivítal. Konečně bude moci volně a svobodně

cestovat, konečně bude moci i on sám založit svou vlastní firmu a bude určitě úspěšný. Přesně to se také stalo a jeho firma K.E.S. (Klinkor elektro servis) se postupně rozrostla až do podoby akciové společnosti s ročním obratem několika stovek milionů korun. Kromě toho také poměrně úspěšně investoval na do akcií společností z oblasti IT a na dividendách dostával ročně až milion korun. Byl úspěšný. Měl firmu peníze, novou vilu v Říčanech, jezdil novým modelem mercedesu, chodil hrát golf a nevynechal jedinou společenskou akci, na které si myslel, že musí být. Ženatý nebyl, protože žena a děti, to by ho mohlo odvádět od jeho cíle být úspěšným podnikatelem, ale ženám se zdaleka nevyhýbal. Pouze preferoval krátkodobé vztahy, maximálně tak na tři měsíce. "Po třech měsících se stejně každá okouká a všem jde stejně o jedno, nejde jim o Tebe, ale o Tvůj status," říkával. Jednou zkusil spočítat své vztahy, které zažil (vztah však počítal až od třech společných nocí výše) a když se dopočítal čísla třicet, tak to vzdal. Ono stejně, kdyby počítal dále, tak by z toho usnul, protože své partnerky v intimních chvílích nazýval ovečkami. Uvědomil si, že počítání oveček má něco do sebe, pokud chce člověk usnout a ne když si chce zrekapitulovat své předchozí vztahy, z nichž některé mohly změnit život. On však všechny své partnerky bral jako nepopsaný list, který je nutno popsat a to pokud možno rychle, dokud má dostatek inkoustu, protože se obával toho, že bude mít prázdný kalamář. Na druhé straně však se také obával toho, že by mohl některý papír jeho inkoust odmítnout. Proto bylo potřeba jednat a jednotlivé listy papíru popisovat rychle dokud je to možné a nikdo a nic tomu nebrání. Poté, co je však onen list, sešit či blok papíru popsán, je třeba se jej zbavit a rychle hledat, kde je možno získat další.Nemyslel si, že by na tom bylo něco špatného, nikomu nikdy nesliboval lásku ani věrnost, vše (včetně svých partnerek) bral tak, jak to přicházelo, a byl přesvědčen, že to tak berou i ostatní. Myslel si to, dokud nepoznal Sáru. Sára, nádherná ve svých dvaceti letech, Sára s jiskřícíma černýma očima, hustými vlasy vonícími dálkou a exotikou a to vše doplněno pružným tělem se světle kakaovou pletí. Sára, která se mu zpočátku zdála být jen jednou z mnoha oveček, které má jako správný vlk ulovit. Bohužel pro Mirka, se však krutě mýlil. Sára nebyla žádná ovečka čekající, až půjde na porážku, ona sama byla vlčicí. Vlčicí hledající, vlčicí pátrajíc, vlčic zkoumající a nejvíce ze všeho vlčice žárlivě střežící svůj revír. 4) Mirek, Praha, Říčany, 18.12.2000, 21.00 Mirek ji potkal na jednom z předvánočních mejdanů, na který se mu původně ani nechtělo jít. Těšil se, jak přijede domů, otevře si láhev červeného (Cabernet Sauvignon z Napa Valley), pustí si lehce eroticky dráždivý film a bude se oddávat snění a zaslouženému odpočinku po náročném pracovním dni. Co se mu ani trochu nechtělo, bylo jít někam, kde bude spousta lidí, on se mezi nimi bude protahovat jako had, rozdávat úsměvy a pozdravy na všechny strany a dávat pozor, aby někoho nepolil, a nebo aby někdo jiný nepolil jeho. Jen co otevřel dveře své vily, rozvibroval se mu v kapse saka mobil. Na displeji se objevilo “Šéf”. Co ten ksakru může chtít?“Mirek, co se děje?“ „Zdravo, co děláš? Jsem na perfektním mejdanu. Na každým koleně mám dvě kočky a nevím co s nimi!“ smál se do telefonu Bogdan a Mirek slyšel v pozadí hlasitou hudbu, smích a cinkání skleniček.„Ty vole, Bogdane, teď jsem dorazil domů, chci si trochu odpočinout, schrupnout a ráno zase vyrážím hákovat. Dnes opravdu ne, nech mě trochu orazit.“„OK, máš na oražení 30 minut a pak Tě tady čekám“ nedal se odbýt Bogdan.„Fakt, dnes ne, nebyl bych dobrý parťák,“ snažil se situaci ukončit. Dobře věděl, že pokud by dnes vyrazil do města, tak z toho kouká tah po barech minimálně do čtyř do rána a o to skutečně neměl zájem. „Bogdane, jsem taky jenom člověk, potřebuji si někdy odpočinout“„Kdo Tě platí? Já. Beze mě by si byl hovno. Za třicet minut budeš tady v Duplexu. Holky už se na Tebe těší.“ Cvakl telefon a hovor byl ukončen.„Do prdele, do prdele, to mi alespoň teď nemůže dát pokoj?!“, křičel

Mirek v prázdné vstupní hale své luxusní vily a odpovědí mu byla jen ozvěna prázdného prostoru. Dobře věděl, že na Bogdanovo přání nemůže reagovat jinak než tím, že se otočí, sedne do auta a vyrazí do Duplexu na Václavské náměstí. Nic jiného dělat nemůže. Byl to přeci Bogdan, díky kterému mohl žít život, který žije, obklopen luxusem a přepychem. Byl to Bogdan, díky kterému mohl létat v business třídě a díky kterému měl v peněžence několik zlatých karet renomovaných zahraničních bank. Byl to Bogdan a jeho šéfové, kdo v posledních letech řídil jeho život. Nasedl do auta, nastartoval a pomalu vycouval z garáže. Dával pozor, aby někoho nesrazil nebo aby někomu nepřejel třeba psa. Byl mrazivý zimní večer, na obloze svítil měsíc a Mirek měl v žaludku nepříjemný pocit, že to co dělá, není správné. Podíval se na hodinky, odhadl, že cesta mu bude trvat v této denní, tedy spíše noční, době asi dvacet minut a vyrazil. Netušil, co ho čeká, ale neměl z toho skutečně dobrý pocit. Zapálil si cigaretu, otevřel okénko a labužnicky si vychutnával kouř lehké marlborky. Projížděl letní Prahou, dával si pozor na omezení rychlosti, protože nejméně ze všeho měl zapotřebí, aby ho stavěli a kontrolovali policajti, i když měl mezi nimi několik vysoce postavených známých, takže by možný problém byl schopen rychle urovnat. Proč ale na sebe upozorňovat. Při průjezdu přes Nuselský most, známý také jako Most sebevrahů se nikdy neubránil vzpomínce na dětství, které v jeho okolí trávil a na to, jak se s matkou chodili dívat, jak tato stavba postupně překračuje údolí od věků oddělující bohaté Vinohrady od plebejských Nuslí. Kolikrát si v jeho blízkosti rozbil hlavu, kolikrát přišel se slzami v očích domů s odřenými koleny a kolikrát, když si ho nikdo nevybral do žádného fotbalového týmu, s myšlenkou, že vlastně nikam nepatří. Musel se usmát tomu, že teď by si určitě nikdo nedovolil si jej do svého týmu nevybrat. Přetahovali by se o něj. Byl pro ně Někdo. Byl PRACHÁČ. Hořce si povzdechl, ano pro ně byl Pracháč, ale už netušili, že pro Bogdana a jemu podobné byl jenom Sluha, Lokaj, Otrok. A Sluha plní rozkazy Pána. A jeho Pán mu nyní přikázal, aby přijel do Duplexu, a on jede. On jede, protože poslouchat Pána a bavit jej patřilo k jeho úkolům, které musí plnit. Pánovi se neodmlouvá, Pánovy rozkazy se plní. Projel Legerovou ulicí, okolo Muzea a za Státní operou zabočil doleva a najel na horní konec Václavského náměstí. Projel pomalu k hotelu Jalta a na místě vyhrazeném pro hotelové hosty zaparkoval. Pokynul vrátnému, který jej poznal a uklonil se. V hotelu ho znali snad všichni vrátní, byl zde častým hostem, jeho firma K.E.S. zde měla dlouhodobě pronajato apartmá, které čas od času využíval, když potřeboval v centru přespat a ještě častěji, jako místo kde se odehrávala obchodní jednání spojená s příjemnou dámskou společností. "To nám dnes ale pěkně mrzne, co, pane Klinkore?", halekal na něj vrátný."To tedy ano, pane Malý" odvětil Mirek a bez toho, aby se zastavil, pokračoval dále v chůzi směrem k Duplexu. 5) Martin, Praha, Vinohrady, 17.7.2010, 21.00 Martin seděl na sedačce v obývacím pokoji a zcela bezcílně přepínal televizní programy z jednoho na druhý. Žádný ho nezaujal natolik, aby u něj zůstal a tak po přepnutí snad všech kanálů skončil na jednom z komerčních kanálů. Položil ovladač na skleněnou desku konferenčního stolku, zvedl se a šel si do kuchyně nalít studenou vodu, do které si vymačkal celý citron. Napil se a zkřivil ústa nad kyselou chutí, ale pak jeho chuťové buňky poznaly, že to je ta chuť, kterou miluje a milostivě přikázaly jeho jícnu a hltanu, aby tekutinu propustily dále do žaludku. Po dvou locích se otočil. V televizi běžel rádoby investigativní pořad, ve kterém právě reportérka uváděla počátek reportáže z jednoho z mnoha večírků, což tvořilo náplň její televizní práce. Martin. Nikdy nepochopil jak je možné, že se někdo tak chytrý a vzdělaný jako je Karolína může věnovat tomu, že informuje veřejnost o tom, kdo a v čem přišel.Nezaujal ho však obsah toho, co říkala, ale to JAK to říkala. Zaujala ho ta zvláštní dikce, kdy se jakoby zajíkala množstvím myšlenek a informací, které chtěla veřejnosti sdělit. Tu dikci znal. A tón a modulaci toho hlasu miloval. Nemusel se ani otáčet, aby věděl, kdo z obrazovky mluví. Karolínu znal už

od studií na vysoké škole, kdy on byl studentem posledního ročníku a ona byla studentkou gymnázia, která často docházela na diskotéky, které on organizoval na kolejích Jarov. Všiml si jí hned na první pohled. Nebyla k přehlédnutí. Přišla na diskotéku s kamarádkou, která chodila s Petrem, studentem druhého ročníku filozofie na Karlově univerzitě. Martin si vzpomněl na pocit mrazení a vzrušení, který mu projel tělem hned při prvním okamžiku. Hned věděl, že je neobyčejná, že je to někdo, kterého mu Osud seslal na znamení toho, že takto se cítí člověk, který potká Lásku. Nemohl od ní odtrhnout oči a hltal plnými doušky její světle hnědé vlasy, které jí při jakémkoli prudším pohybu poletovaly kolem hlavy, mandlově hnědé oči, které měly i lehce mandlový tvar a její ústa, která se stále smála a odhalovala tak drobné, jasně bílé zuby, mezi kterými se ča od času jako růžový hádek mihl její jazyk. Neviděl z ní více, protože byla uprostřed tančícího davu, ale to, co viděl, jej omráčilo a on až do konce večera nebyl schopen od ní odtrhnout oči. Ona, jak se mu později přiznala, dobře o jeho upřeném pohledu věděla a dalo jí hodně práce, aby jeho pohled neopětovala. Ne, že by jí ten pohled byl nepříjemný, to spíše naopak, ale nechtěla nikomu dávat pocit, že má o něj zájem, ten večer se chtěla jen bavit. Těsně před koncem diskotéky zmizela a Martin už ji nikde nemohl najít. Ptal se všech, zda ji neviděli, ale nikdo o ní nevěděl. Připadal si jak v pohádce o Popelce, ale tam princi zůstal střevíček, podle kterého mohl svou objevenou Lásku najít, Martinovi však Karolína nezanechala ani ten. Ať hledal, jak hledal, nikde nic.Podruhé ji viděl za dva týdny, když se prodíral s plným tácem jídla v menze Jednota. Měl na tácu misku s hovězí polévkou a k tomu řízek s bramborovou kaší a sekaným řízkem. Vedle talíře měl ještě misku s okurkovým salátem a sklenici s pivem. Dával pozor, ne aby do nikoho nevrazil, ale hlavně proto, aby do něj nevrazil nikdo jiný. Menza byla plná převážně studentů ekonomie, kteří sem měli nedaleko, ale mezi nimi bylo poměrně dost studentů i jiných oborů, kteří sem zabloudili dílem proto, že o místním jídle se říkalo, že je poměrně dobré a dílem proto, že se tato menza nacházela velmi blízko centra. Martin, který studoval na VŠE finance sem chodil z obou těchto důvodů a pak také proto, že zde bylo možné potkat i studentky nižších ročníků, mezi kterými se vždy našla nějaká, která zrovna neměla s kým strávit odpoledne nebo večer a která nepohrdla pozváním na posezení u dvojky červeného, maskované jako diskuse nad problematikou státního rozpočtu a modely financování sociální politiky. Jak se postupně prodíral ke stolu, u kterého byla jedna volná židle a seděli u něj jeho spolužáci, a vyhýbal se nechtěně nastaveným loktům a ramenům svých spolustudujících kolegů, zakopl o nastavenou nohu a jen tak tak, že vybalancoval porušení rovnováhy."A je i šikovnej", zaznělo od stolu, nad kterým balancoval s tácem plným jídla, "a dávej pozor, ať mě nepoleješ, trdlo!"Poté, co provedl poslední operaci s tácem a část hovězí polévky se promíchala pouze s bramborovou kaší, se zastavil a pohlédl na místo, odkud zněla předchozí, jemu určená, slova. Když jeho oči zahlédly mandlově hnědé oči v souměrném obličeji otočeném jeho směrem, zapotácel se a jeho dosud vratké ruce ztratily kontrolu nad tácem a vše, co na tácu bylo, si v okamžiku našlo zcela jiné místo, než byl původně k tomu určený tác. Tím místem nebylo žádné jiné místo než stůl, u kterého seděla ta, která Martina tak rozhodila. Karolína."Co děláš, debile?!", byla okamžitá reakce, která zazněla z úst Karolíny, z úst, která ho na oné diskotéce tak zaujala a na která si velmi často vzpomněl."Ježíši, promiň, prosím Tě, promiň, já nerad.""Rád, nerad, podívej se na to, jak vypadám! Co mám teď tak asi podle Tebe dělat!", vztekle na něj chrlila výčitky Karolína."Počkej, já doběhnu pro hadr a uklidím to", snažil se situaci zachránit. Byl sice rád středem pozornosti, ale nikoli v takovýchto situacích. U Karolínina stolu se okamžitě utvořil hlouček studentů, kteří s pobavením čekali na vyřešení situace, na rozpletení zápletky, ve které se ocitl on a ta, kterou se snažil dlouhou dobu najít."Hlavně mi řekni, kde se můžu umýt a očistit si šaty", odsekla ona."Počkej, já Tě odvedu na záchod a pomůžu Ti", vmísila se do hovoru Kateřina, Martinova spolužačka. Martin po ní hodil vděčný pohled. Kateřina, která pro něj měla slabost již od prváku, se na něj usmála, vzala Karolínu za ruku a odvedla ji ven z jídelny směrem k toaletám.Shromážděné osazenstvo se

nedočkalo očekávaného pokračování náznaku konfliktní situace a Martin utíral stůl a podlahu hadry získanými od kuchařek. "Kdybys chtěla, já bych Tě očistil. Celou! A zadarmo!", vykřikl za Karolínou Pavel, Martinův spolužák z fakulty, který byl kromě toho, že každý věděl, že rozhodně nesmrdí korunou, známý i tím, že postelí v jeho ložnici prošla snad každá holka, kterou na fakultě i mimo ni potkal."Jdi do prdele, pitomče," procedil mezi zuby Martin, zatímco se snažil vyždímat hadr nasáklý nechutnou směsí hovězí polévky s nudlemi, bramborové kaše a všem dobře známé univerzální hnědé omáčky, která se dnešního dne vydávala za houbovou specialitu. Hlavou se mu honilo, že mu mezi prsty utekla příležitost konečně potkat někoho, s kým by mu mohlo být dobře. Opřel se lokty o stůl a představoval si, jaké by to bylo, kdyby nezakopl..."Tak a je to vyřízeno. Pomohla jsem jí, poděkovala mi a odešla. Docela milá holka, co?"Martin zvedl hlavu a viděl nad sebou Kateřinu, která se na něj usmívala."Počkej, pomůžu Ti", řekla Kateřina a vzala mu z rukou mokrý hadr a vyždímala ho do kbelíku."Nech toho, už to je stejně hotový", řekl Martin, "jo, a děkuji Ti. Už musím jít." Neměl vůbec náladu se s nikým vybavovat a už vůbec ne s Kateřinou, která ho sice platonicky milovala, ale on na ní nikdy nenašel ani kousek, který by ho přitahoval. Nebyla ošklivá, měla hezké na krátko ostříhané blond vlasy, světle hnědé oči, souměrnou postavu a hezký úsměv. Někteří Martinovi spolužáci říkali, že má pěkná prsa (která však žádný z nich neviděl), zadek a že je sexy, ale Martinovi takovéto hodnocení běželo jedním uchem tam a druhým okem ven. Neměl o ní prostě zájem. "Nemáš dnes večer čas? Na Jarově je koncert nějaké rockové skupiny. Šla bych se tam podívat. Nechceš jít se mnou?""Nechci, nemám náladu. A vůbec, kde je ta holka?" opáčil Martin."Nevím, šla pryč.", odsekla Kateřina, pohodila hlavou, otočila se na podpatku a odešla.Martin sice věděl, že se nezachoval správně, věděl, že měl být ke Katce vstřícnější, protože byla jediná, kdo mu v nepříjemné situaci pomohl, ale nemohl si pomoci. Jeho mozek byl zaměstnán úplně jinou dívkou, tou, kterou už dvakrát potkal a pokaždé mu zmizela a on vůbec nevěděl, de ji má hledat. Měl pocit, jako by se mu v příštích minutách měla rozskočit hlava, jako by se mu zhroutil svět. S povzdechnutím hodil hadr do kýble, podíval se na stůl a podlahu, zjistil, že jím provedená očista je celkem uspokojivá, narovnal se a odnesl kýbl do kuchyně."Hele," zavolal na něj nějaký kluk z prváku, "něco sis tady zapomněl."Martin se otočil a viděl v rukách svého mladšího spolužáka plátěnou tašku. Už, už chtěl říct, že to není jeho, ale v ten moment se mu málem zastavil dech, protože si uvědomil, že když to není jeho, tak to musí být té, která mu zmizela."Jo, díky, hned si to vezmu.", řekl a pomalým krokem, aby se neřeklo, že spěchá, došel k tomu klukovi a vzal si od něj onu plátěnou tašku. Ač hořel zvědavostí, co v té tašce je, hodil si ji přes rameno a odešel ven z menzy na ulici. Venku začalo poprchávat, ale on to ani neregistroval. 6) Karolína, Praha, Černošice, 17.7.2010, 21.30 hod. Karolína sebou cukla a otevřela oči. Jak dlouho byla ve vodě? Musela to být dost dlouhá doba, protože ani ona ani voda ve vaně nebyla pokryta žádnou pěnou, naopak po pěně nebylo ani památky, pokud ovšem nebude brát za pěnu to, co jí zůstalo v zaschlých zbytcích na ramenou a voda, ve které ležela, byla téměř studená. Opatrně vstala a pravou nohou překročila přes okraj vany na předložku u vany a poté, co na předložku došlápla i druhou vodou, otřásla se zimou a natáhla ruku pro nejbližší osušku, která visela v dosahu jejích rukou a omotala si ji okolo svého těla. Došla k umyvadlu, sehnula se a ze skříňky pod ním vytáhla ručník, kterým si vysušila vlasy a pak si jej omotala kolem hlavy. Došla do kuchyně, vyndala na z lednice na kuchyňskou linku poloprázdnou (neměla by raději říkat poloplnou?) láhev červeného vína, které dostala od někoho darem a nalila si do sklenice pořádnou dávku. Se sklenicí v ruce došla do pokoje, který jí sloužil jako jídelna, ložnice i obývací pokoj a položila ji na konferenční stolek. Neměla v tom horku, které venku panovalo, nejmenší chuť na nějakou další činnost, i když věděla, že by se

měla raději posadit k počítači a dopracovat scénář k reportáži, na které pracovala a která se týkala možných machinací s daněmi, nazývaných vznosně daňovou optimalizací, prováděných skupinou podnikatelů za blahosklonného přihlížení některých krajských zastupitelů v jednom z moravských krajů.Položila se na sedačku a natáhla ruku po knížce, kterou měla položenou na opěradle sedačky. Ani si neuvědomila, ale při tom pohybu se jí uvolnila osuška a zcela odhalila její tělo, což Karolíně nevadilo, protože byla na svoje tělo pyšná a nijak se za něj nestyděla. Ostatně, byla doma sama. Jsou to už týden, co jí Petr oznámil, že od ní odchází, protože se rozhodl, že to pro ně oba bude lepší a nikdo jiný zatím jeho místo v její ložnici i životě nezaplnil a neobsadil. Nevěděla, že Petr neodešel kvůli tomu, že by měl jinou, ale proto, že pro něj bylo velmi obtížné žít s někým jako je ona. S někým, kdo si žije a žil svobodným a nezávislým životem, kdo je samostatný a nespoutaný. Petr měl prostě jinou představu o partnerství, než měla ona, ale ani jeden těch šesti měsíců, co spolu strávili a prožili, nikdy nelitoval. Byly to měsíce plné hádek a udobřování a nespoutané erotiky, kdy se vzájemně proplétali a propojovali všemi svými údy a oddávali se pocitu neskutečného spojení jednoho s druhým a s věčností, stejně jako měsíce plné momentů, kdy jeden druhého nenáviděli. Avšak i ta nenávist byla zvláštní, bylo to jako směs nejsladšího medu s hořkým jedem, kdy jeden i druhý měli velikou chuť ten sladký med ochutnat, ale zároveň oba věděli, že ten med je otrávený a připravený pro toho druhého a proto ho ani jeden ani druhý neokusili. Byly to měsíce plná napětí, kdy se vzájemně těšili ze svých těl, ona ze silných a pevných Petrových svalů, z jeho hodinami cvičení ve fitku zpevněného těla a on z její vždy chtivé a žádostivé vášně, kterou vždy poznal z napjaté kůže v jejím obličeji a ze zvláštního lesku v jejích očích, který, jakoby přenášel to horko a vlhko, které se v ten okamžik odehrávalo mnohem níže a hlouběji v jejím těle. Zavřela oči a nechala proudit ve své hlavě vzpomínky na dobu, kdy měla pocit, že je šťastná a nic a nikdo jí nemůže ten pocit sebrat. V hlavě se jí spustil film a ona si chtěla vychutnat každý obrázek jednotlivě, každý z nich si chtěla prohlédnout do detailů. 7) Mirek, Praha, Duplex, 18.12.2000 Mirek prošel od hotelu Jalta až do středu Václavského náměstí až k Duplexu, oblíbenému klubu pražské zlaté mládeže, zbohatlíků, modelek a všech těch, kteří potřebovali ukázat, že v Praze a v bouřlivě se rozvíjející se české společnosti volné soutěže něco znamenají. Duplex se nacházel v posledním patře obchodního domu, který kdysi býval výkladní skříní "rozvinuté socialistické společnosti" a zejména jejího družstevního sektoru, protože byl vybudován, financován a vlastněn družstevním svazem. Ač se v té době dalo v přízemí relativně levně najíst chlebíčků a různých majonézových salátů v té době tak oblíbených, již tehdy fungoval v posledním patře klub, kde se, stejně jako na některých jiných místech v Praze, scházela tehdejší zlatá mládež, aby se pochlubili oblečením a jinými posledními úlovky z Tuzexu. Mládenci žoviálně potahovali z cigaret značek Rothmans, Dunhill či Marlboro a nepřehlédnutelně při tom prsty přejížděli přes svazky bankovek zahraničních měn a dívky si zase vyměňovaly dojmy o tom, které z nich se podařilo ulovit movitějšího cizince a kolik z něj za jednu noc s ním strávenou dostaly. Klub již v té době nebyl rozhodně výkladní skříní tehdejší většinové společnosti (vlastně jí nebyl od svého počátku) a toto stigma mu zůstalo i nadále do dnešních dní. Po divoké privatizaci byl postupně majetkem různých skupin podnikatelů, kteří se z něj pokoušeli vybudovat něco na způsob exkluzivního podnikatelského klubu, zpěvačky s modelkou, jejichž zájmem bylo mít, vlastnit a na odiv vystavovat svoji světovost, podnikavost a hlavně úspěšnost, či diskžokejů, kteří se snažili z něj vybudovat luxusní pražskou diskotéku. Klub prokázal obdivuhodnou odolnost a setrvačnost, neboť ať byly zájmy a přání jeho majitelů jakékoli, vždy se postupně vrátil tam, čí vždy byl: místem setkávání podnikatelů s podsvětím, místem, kde skutečně peníze nesmrdí, ale naopak voní parfémy světových značek, kterou jim

předává dámská klientela, kterou tento typ mužů po staletí neomylně přitahuje. Mirek věděl, že Duplex je jednou z Bogdanových oblíbených zastávek na nočním tahu Prahou a to většinou zastávkou poslední. Důvodem pro to byla skutečnost, že Bogdan věděl, že zde může kdykoli najít dostatek ochotných partnerek pro společné prožití zbytku noci a rána a kromě toho zde byl vždy někdo, kdo mu byl buď nějakým způsobem zavázán, případně byl jeho jakýmsi obchodním partnerem. A kromě toho veškerý personál Duplexu, včetně jeho majitelů, věděl, že Bogdan je vysoce váženým hostem, protože bez jeho dodávek tanečních a jiných drog těm, které nazýval svými obchodními partnery, by klub přišel o značnou část příjmů a atraktivity. To vše Mirkovi běželo hlavou, když nastupoval do výtahu, kde jej přivítal vždy usměvavý Kubánec José, jeden z těch, kteří v klubu pracovali jako naháněči klientů. "Pan Bogdan už je nahoře, čeká na vás a moc dobře se baví," sdělil se spikleneckým mrknutím levého oka José. "Vím José, proto jsem tady, abych mu ulehčil," usmál se Mirek, " to víš, uz je to starší pán a nemusel by takový nával hormonů vydržet." "To máte, pane Mirku, pravdu. Dnes má k dispozici opravdu luxusní a výbušný materiál," rozchechtal se José a odhalil svůj dokonale bílý chrup, "přeji vám a panu Bogdanovi krásný večer a zábavu." Výtah neslyšně zastavil v poledním patře. José úslužně poodstoupil stranou, aby Mirek mohl vystoupit, vysekl mu ještě předpisovou úklonu, jakoby byl úslužným lokajem, který přivezl svého pána na důležité obchodní jednání a zmizel v útrobách výtahu, ve kterém již vítal s toutéž úklonou a úsměvem dvojici skládající se ze staršího dobře oblečeného cizince a mladinké blondýnky, která vypadala, že ji na světě nezajímá nic jiného než všechny dostupné části mužova obličeje. Mirek odhadoval, že za dnešní noc to děvče vydělá odhadem deset tisíc korun, ze kterých jí zůstane po zaplacení nezbytných obchodních podílů přibližně polovina. Odhadnout to mohl poměrně přesně, protože pro Bogdana tyto obchodní podíly vybíral a Pavlínu, jak se ona blondýnka jmenovala, musel již jednou upozornit (naštěstí ještě ne důrazně), že zapomnětlivost při předávání podílů se nevyplácí. Pavlína to tehdy velmi rychle pochopila a své povinnosti k těm, kdo ji poskytovali prostor pro činnost, si již nyní plnila příkladně a ochotně poskytovala svým ochráncům i služby, za které jiní museli platit. Mirek postoupil dále od výtahu do útrob klubu a okamžitě se ocitl uprostřed atmosféry plné vůní parfému světových značek, rytmu nejoblíbenějších hitů. Do uší se mu ihned zaryla Macarena, následovaná DJ Bobem s jeho Mambem No 5. Jeho oči bloudily po místnosti osvětlené blikavými různobarevnými světly, ve kterých poznal na parketu pár dalších oveček nastavujících svá těla k bližšímu seznámení. Pousmál se, když jedna z nich přitančila až k němu, ovinula mu svou paži kolem krku a nechala mu pocítit své horké tělo v rozkroku. Opatrně, ale rozhodně, sundal její ruku a odtlačil ji od sebe.„Dnes ne, Markéto, dnes jsem tu ještě pracovně,“ řekl, políbil ji na krk a vystoupil po schodech do mezipatra, kde, jak věděl, najde Bogdana v boxu č.3. Bogdan si vybral a využíval tento box nejen proto, že byl nejpohodlnější a měl v něm k dispozici do písmene U uspořádaných širokých a pohodlných sedaček, ale hlavně protože z něj byl po celém klubu nejlepší výhled a tudíž se dokonale hodil pro někoho, kdo chtěl mít nad svou podnikatelskou činností a svými distributory dokonalý přehled. „No to je dost, že jsi tady,“ poznamenal na úvod Bogdan.„Podívej se, co tu mám práce. To přeci nemůžu zvládnout sám. Musíš mi je nějak zabavit.“ Mirek se rozhlédl po boxu. Kromě Bogdana v něm bylo pět dívek ve věku mezi 16 a 20 lety, z nichž dvě už byly evidentně v notně společensky unaveném stavu a vypadaly jako by měly za sebou velmi náročnou práci. Na stole stála baterie prázdných lahví od pravého francouzského šampaňského a rozložené papírky se zbytky bílého prášku před děvčaty svědčily o tom, že na vině únavy nebyl jen alkohol.

"To víš, konkurz," rozchechtal se Bogdan, když viděl Mirkův otrávený obličej."Sedni si k nám a zbav mě těch dvou, už jsou k ničemu. S nima už sranda nebude." Mirek se poslušně posadil a nalil si skleničku. "Jéé, naleješ nám taky, broučku?, " zamumlala jedna z těch dvou dívek. "Ne, vy už máte opravdu dost, holky," odsunul skleničky před nimi Mirek. "Zvedejte se, dámy, jdeme jinam." "Počkej Mirku," vymanil se z objetí zbývající dívčí trojice Bogdan, "potřebuji s Tebou ještě něco vyřídit." Mirek do sebe rychle vyklopil skleničku a zvedl se. "Vy tady počkejte a nikam nechoďte, hodím vás pak domů", obrátil se k dvojici zfetovaných dívek Mirek. "Když nám slíbíš, že budeme dnes v postýlce ve třech, tak to my se nikam nehneme. Stejně nemáme, kam bychom šli. Bogdan říkal, že se o nás někdo postará." Mirek si pomyslel něco o vykořisťování a využívání situace, ale pronesl jen, "Jasně, jen teď dřepte na zadku a nikam nechoďte." Zvedl se z bíle polstrované sedačky, na které byly jasně znatelné skvrny různého druhu a původu a šel za Bogdanem. Následovat Bogdana nebylo nic těžkého, K rozrážení tančícího davu by bohatě stačila jenom jeho robustní postava v rozepnuté košili s vyhrnutými rukávy, která tak odhalovala jeho mohutnou zarostlou hruď ozdobenou masivními zlatými řetězy a tetovaná předloktí. Dnes večer však byl ještě doprovázen třemi pomocnicemi, z nichž dvě byly do něj zavěšeny z obou stran, třetí tančila před nimi a kropila okolí z lahve šampaňského, které držela vysoko nad hlavou a vesele jej rozstřikovala na všechny strany. "Sprcha, kdo chce do sprchy?", pokřikovala Renata, a smála se, když na ni tanečníci na parketu vrhali naštvané pohledy. "Jsi pitomá nebo co?", pokřikovaly na ní dívky, kterým sprcha šampaňského rozmazával pečlivě nanesené stíny a make-upy. Mirka, který za touto čtveřicí kráčel směrem na terasu, se naštěstí sprchování netýkalo a on byl rád. Nechtěl v žádném případě, aby byl pokropen šampaňským, po kterém nezůstává nic jiného než lepkavé skvrny na košili a kalhotech a člověk pak vypadá jako by právě vyšel z nějakých sexuálních orgií a při nich neudržel na uzdě svou mužnou sílu, a nebo, a to bylo ještě horší, jako by už byl tak zdeptán životem a neudržel lžíci s polévkou v třesoucích se rukách a k tomu ještě nebyl schopen ovládat ani svěrače. Nic z toho si rozhodně dnes nepřál. Obratně se vyhýbal kapkám šampaňského a při tom pohledem sledoval Bogdana sebejistě si razícího cestu na terasu.A najednou ji uviděl. Stála stranou veškerého ruchu v krátkých a neuvěřitelně sexy šatech s výrazně zdůrazněným dekoltem, aby vynikly její přednosti, což však nebylo vůbec potřeba. V jedné ruce držela tác se skleničkami šampaňského a druhou rukou přidržovala vchodové dveře na terasu. „Dobrý den, pane“, řekla tichým hlasem Bogdanovi, usmála se na něj a nabídla mu šampaňské. Bogdan, zabrán sám do sebe a obklopen svou dívčí eskortou jí nevěnoval ani pohled a přešel ji jako páru nad hrncem. Nedala na sobě nic znát, spolkla svůj nacvičený úsměv a opět zaujala neutrální postoj. Černé zkadeřené vlasy rámovaly její souměrný obličej, ze kterého vystupovaly tmavě červenou rtěnkou umně nalíčené rty a černými linkami orámované modré oči s dlouhými černými řasami. Co však na ní bylo nejzajímavější, byla nápadnou bledost její pleti, díky které vypadala jako by vystoupila ze starých japonských dřevorytů znázorňujících ty nejvýznamnější a nejkrásnější gejši.Mirka okamžitě upoutala, protože mu bylo jasné, že to není jedna z těch dívek, které byly obvyklou klientelou a vítanými návštěvnicemi Duplexu, po kterých byla ze strany pánských hostů velká poptávka a které také jemu obvykle procházely rukama a postelí. Vzal si nabídnutou skleničku šampaňského, usmál se na ni a umínil si, že se musí Bogdana zeptat, kdo

to je a že mu nesmí uniknout. Omluvně jí pokynul hlavou, pokrčil rameny a pokračoval dále na terasu. Věděl, že kdyby se opozdil, tak by mu to Bogdan neodpustil. Dal si pozor, aby nezakopl o schod u vchodu a vstoupil na terasu. 8) Karolína, Praha Černošice, 17.7.2010, 22.30 hod Před očima jí běžely útržky ze společného života s Petrem, viděla se spolu s ním, jak se spolu setkali na večírku významného mediálního domu, ve kterém on pracoval jako zástupce šéfredaktora. Ona se tohoto večírku zúčastnila jako řadová redaktorka malé televizní stanice, ve které měla na starosti pravidelný magazín věnující se večírkům a jejich účastníkům. Neměla tu práci ráda, chtěla vždy dělat něco jiného, vždyť měla vystudovanou ekonomii a titul inženýrky, na který byla jají maminka patřičně hrdá, protože byla první z celé rodiny, kdo vystudoval vysokou školu. Doba tomu však chtěla jinak a tak se z bankovní úřednice stala hned po změně poměrů v roce 1990 novinářkou v jasně pravicově orientovaných novinách a vedla v nich ekonomickou rubriku. Po krachu novin dostala nabídku na práci v nově vzniklém radiu pro mladé, kde byla redaktorkou a moderátorkou ranního živého vysílání. Tam poznala Petra, který byl dramaturgem této rozhlasové stanice, ale rozhodně ji tehdy nezaujal. Nebyl její typ, byl o 10 let starší, ženatý a neměl stejný smysl pro humor jako ona. Ona byla mladá, veselá, nadšená z nové doby a z toho, že může, alespoň jak si myslela, určovat a ovlivňovat názory svých posluchačů. Milovala večírky, kde teklo víno proudem a nikoho nezajímalo, co kdo kouří, jestli cigarety, doutníky, marjánu a nebo kolegu. Byla svobodná, nespoutaná a byla svá.Po několika letech Petr odešel, když dostal nabídku od svého kamaráda, aby nastoupil jako zástupce šéfredaktora do jednoho z největších deníků. Několik měsíců na to odešla z rádia i ona, protože nedokázala odolat nabídce, kterou jí zavolala Markéta, která v té době pracovala jako dramaturg bulvárního televizního magazínu. Markéta jí vše vykreslila v nejjasnějších barvách a tak sekla s prací v rádiu a vrhla se do televize, tak jako vždy dělala vše. Po hlavě, bez rozmyšlení. Chtěla se bavit, chtěla se smát, užívat život a chtěla být středem všeho dění. Pozvánka na večírek k dvacátým narozeninám vydavatelského domu, která jí skončila na stole, se ničím nelišila od jiných ostatních a proto také v připravované dramaturgii bulvárního magazínu této události nevěnovala více než 7 minut. „To bude až, až“, byla přesvědčena Karolína, „pár povinných rozhovorů s celebritami, pár slov o šatech přítomných modelek a druhořadých zpěvaček, pár drinků, možná jeden joint a bude to a povalíme točit dál na další mejdan.“ To, že bude mít tento večer pro ni zásadní význam, to ji rozhodně nenapadlo. Domluvila se s kameramanem, obvolala pár hvězdiček, známými vymetači večírků, kde večer budou, aby je také natočila a seběhla po schodech před redakci, kde už na ni čekal její oblíbený taxikář a odjela domů. Posadila se na sedačce, přitáhla si osušku více k tělu a napila se nalitého vína. Zamyslela se, kdyby byla bývala věděla, co ji na tom večírku čeká, jela by tam? Byla by tak bezstarostná jako byla tehdy? Otřásla se. To je přeci nesmysl, proč o tom vůbec přemýšlí? Vždyť minulost změnit nemůže a bez minulosti by nebylo dneška, nebylo by přítomnosti. A s přítomností byla vlastně spokojená, i když nyní byla sama.Pohodila hlavou a znovu se napila ze sklenice červeného vína. Rozhlédla se po svém bytě, který ač nebyl velký, tak jej měla útulně zařízen. Měla bych možná trochu uklidit, pomyslela si, když viděla v jednom rohu odkopnuté lodičky a po židlích pohozené šaty. „V sobotu“, slíbila si, „v sobotu se do toho pustím.“ Vstala, došla do koupelny, osušku přehodila přes vanu a zabalila se do hedvábného županu, který visel na dveřích koupelny a který si přivezla ze služební cesty do Číny. Měla ho velmi ráda, protože, zejména v horkém počasí, jako panovalo dnešní večer, byl příjemně chladivý. A navíc, hedvábí bylo tak

hladké a jemné, že měla pocit, jako by ji po celém těle objímalo a hladilo několik párů rukou najednou. Zasmála se, protože si představila pohoršené pohledy puritánů, kterých bylo, kupodivu, v jejím okolí mnoho, kdyby ji viděli, jak ji najednou objímá a hladí několik mužských i ženských rukou a jak si takovou chvíli užívá. Přitáhla pásek županu, zavřela dveře koupelny, doplnila si sklenici vína a posadila se ke stolku. Zapálila si cigaretu a zapnula počítač.Připojila se dálkově k podnikové síti a na obrazovce se u ikony elektronické pošty objevilo, že má 15 nových zpráv. Rozklikla ikonku a zkontrolovala, co jí kdo posílá. To, že má novou poštu, ji nijak nepřekvapilo, protože s ohledem na svou práci dostávala zprávy a tipy na reportáže v průběhu celého dne i noci. Více než polovina mailů byly zprávy od lidí, se kterými se seznámila na různých společenských akcích, které moderovala či ze kterých točila reportáže pro svůj televizní magazín "Co má zůstat skryto". Většinou se jednalo o pozdravy či nabídky na moderování dalších akcí. Rychle naťukala odpovědi na ty, které si to zasloužily, odeslala poděkování za nabídky k moderování s tím, že dvě přijala a dvě s politováním a omluvou odmítla s ohledem na už plný kalendář a pustila se do další selekce. Část mailů tvořilo několik pozvání na rande, některé už přímo i s nabídkou k sňatku a Karolína s nimi provedla to, co s takovými nabídkami prováděla každý den, vymazala je bez odpovědi. Někdy se jí sice hlavou honily myšlenky na to, jaké by to bylo, kdyby se na takovou nabídku k setkání či k sňatku zareagovala kladně a v takových okamžicích u toho vždy pocítila jemné mrazení na zátylku, drobný záchvěv vzrušení z neznámého, který se jí však vždy podařilo zaplašit a nepodlehnout mu. Tak tomu bylo i nyní. Napila se znovu vína a pokračovala v kontrole pošty, která nepatřila k žádné ze dvou předchozích kategorií. Zbyly jí čtyři zprávy, dvě od šéfa zpravodajství, který chtěl vědět, zda má Karolína čas a chuť natočit reportáž pro redakci zpravodajství na téma zneužívání dotací a bankovních úvěrů poskytnutých na obnovu historických památek. V prvním popudu chtěla odpovědět, že děkuje za nabídku, ale že nemá čas, ale při psaní odpovědi si všimla ještě závěrečné poznámky sdělující, že je v tom namočený i významný popový zpěvák, idol náciletých dívek poloviny devadesátých let a jedna vycházející herecká hvězdička. Karolína je oba dobře znala, jako ostatně většinu celebrit lokálního šoubyznysu a šéf zpravodajství to dobře věděl. Naťukala tedy rychle odpověď sdělení, že se natočení ráda ujme a potvrzující, že si k Jakubovi přijde pro bližší instrukce následující den v 9 hodin. Vzala si cigaretu odloženou na popelníku, zaklonila se na židli a dlouze z ní potáhla. Společně s kouřem pronikajícím hluboko do jejích plic přemýšlela, co mohou mít stárnoucí seladon Gabriel Krejza a namyšlená hvězdička Nicole Vlášková společného s tak odlišným světem, jakým je zneužívání dotací. Snad jen, že se pravidelně objevují na předvolebních akcích jedné politické strany, což však Karolína přičítala tomu, že se chtějí zviditelnit a hlavně si chtějí něo přivydělat, protože po jejich vystoupení není příliš velká poptávka. Zakroutila hlavou, znovu potáhla dlouze z cigarety, zhoupla se v židli zpět ke stolu a udusila ji v popelníku. Za dobu svého působní v médiích se už naučila ničemu se nedivit a nic dopředu nepředjímat. V každém případě to může být zajímavé a byla ráda, že tu reportáž neodmítla.V poštovní schránce jí zůstal poslední neotevřený mail, ale když na něj chtěla najet myší, prsty i celá ruka jako by ji ztuhly. Zůstala nepohnutě sedět a očima hypnotizovala obrazovku. Nemohla uvěřit tomu, kdo je odesilatelem této zprávy. "Ahoj Karol, můžeš mi říct, kdo, do prdele, rozhodl o tom, že mě vaše televize chce ničit? Nějaká zneuznaná kráva si něco vymyslí, pošle to k vám a vy se toho chytíte jako hovno košile. Prý to máš točit Ty, tak mi zavolej nebo napiš a půjdeme na panáka. Gabo P.S. Vím, kde mají skvělý calvados." I bez toho, že by se znovu podívala na odesilatele, jí bylo jasné, kdo jí píše. Stárnoucí seladon Gabriel Krejza. Jak může, sakra, vědět, že tu reportáž bud dělat ona? Vždyť ona souhlasila s tím, že bude tohle téma točit teprve před deseti minutami? Do té doby si na Gabriela ani na Nicole vůbec nevzpomněla a nijak ji nezajímali, tak jak on mohl už dopředu vědět, že to bude točit ona? "Ahoj Gabo, co zítra v pět odpoledne Interconti? Karolína P.S. Calvados nepiju. :-)" Odklepla "Enter", odeslala odpověď a vypnula počítač.

Natáhla se na sedačku, zavřela oči a snažila se vypnout mozek, aby nemusela na nic myslet, aby mohla být zase tou malou holkou, kterou tak rád houpal děda na kolenou, když měla to štěstí a mohla trávit prázdniny u něj a babičky v Holčicích, malé vesničce 100 kilometrů od Prahy. Natáhla ruku a poslepu nahmatala dálkové ovládání a jen tak nazdařbůh pustila na CD přehrávači první cédéčko, které bylo v přehrávači založeno. Pokojem se rozezněla kytara a z reproduktorů se ozval sametový baryton Leonarda Cohena vzpomínajícího na dívku jménem Suzanne a na časy, které spolu strávili. Zcela se uvolnila a nechala se kolébat hudbou a slovy, které jí připomínala její vlastní život. 9) Praha, Vinohrady, 17.7.2010, 21.30hod Martin dokoukal do konce Karolínin pořad "Co má zůstat skryto", ve kterém se dozvěděl, kdo, kdy, s kým, jak a za kolik randí, paří na večírcích, užívá si v posteli a následně se rozchází. Popravdě řečeno žádná z těchto informací ho nezajímala a většinu těch hvězdiček a pseudocelebrit ani neznal. Snad jediná informace z toho, co Karolína sdělovala, byla pro něj zajímavá. A totiž to, že se na jednom z večírků, ze kterých Petra referovala a podávala informace, se objevil známý brněnský politik Filip Houska. Byla to jen chvilka, jak se mihnul na obrazovce, protože a to jistě jenom náhodou a zcela v rozporu se svým dlouhou dobu pěstovaným a dodržovaným přesvědčením neukazovat se nikde, kde by mohl být spojován s čímkoli pochybným či neslučujícim se s jeho pečlivě budovanou pověstí seriózního, věrného a nepromiskuitního manžela a otce od rodiny. Jakákoli skvrna na jeho pečlivě budované mediální a politické pověsti by pro něj byla likvidační a to zejména s ohledem na právě se rozbíhající volební kampaň. Houska se v této kampani stylizoval do pozice vzorného manžela, bojovníka za teplo rodinného krbu a matek samoživitelek, to vše říznuté dodržováním všech deseti křesťanských hodnot a pravidel a nebylo by vůbec vhodné, kdyby kdokoli začal vytahovat na světlo skutečnosti týkající se jeho soukromého života, včetně jeho pravé sexuální orientace. Martin sice nic z toho nevěděl, ale co ho zaujalo, byla skutečnost, že v Karolínině reportáži byl Houska zachycen v družném rozhovoru se dvěma popovými hvězdičkami, kterým bylo stěží šestnáct let a jakmile zaznamenal, že na něj je namířena kamera, tak se snažil, co nejrychleji skrýt svoji tvář a před sebe směrem ke kameře postrčit obě dvě rádoby zpěvačky, které se tohoto úkolu velmi rády zhostily a snažily dostat se do co nejlepšího záběru a tak donutit Karolínu, aby s nimi udělala rozhovor. Vždy přemýšlel, jak je možné, že Karolína dokáže bez problémů udělat rozhovor s kýmkoli, i s tím největším trdlem a trubkou a přitom vypadat, že ji to zajímá. Poté, co Katie a Minnie, jak si ty dvě pubescentky nechaly říkat, a zjistila, že jsou nadšené z toho, jak se prodává jejich první CD a že už mají za sebou i živý rozhovor v celostátním rádiu a že o nich vyjde i reportáž v nedělní příloze největších bulvárních novin. Karolína vyjádřila povinné nadšení nad tak skvěle nastartovanou kariérou, složila ještě poklonu jejich společenskému outfitu, který více odhaloval než zahaloval, a rozloučila se s diváky svým tradičním pozdravem: "Tak za týden čauky a ahojky!". Martin se natáhl po ovladači a vypnul televizi. Není to trochu zvláštní, že několik let neslyšel ani o Karolíně, ani o Mirkovi a teď v jednom dnu se oba v jeho životě opět vynořili? Mirek, Karolína, ten italský váleček, sešit. Proč se objevili nyní? Proč se mu připomíná minulost, kterou již, jak si myslel, vymazal z paměti? Co udělal špatně? Nedotáhl něco do konce? Rozbolela ho hlava a pocítil, že se o něj pokoušejí staré běsy, se kterými bojoval posledních pět let. V ústech mu vyschlo, jazyk mu zdřevěněl a měl pocit, že pokud se nenapije alespoň trochu alkoholu, tak se udusí. Rozum mu říkal, že už se s alkoholem vyrovnal, že ta doba už je dávno za ním, že už nechce opakovat tu zkušenost, že už nechce projít tím údolím hrůzy, kdy měl pocit, že už je na konci a neví kudy dál. Na stole viděl sklenici s citronovou vodou a věděl, že by se jí měl napít, zvednout mobil a zavolat Andreu nebo Jirku, kteří jediní nad ním v minulosti nezlomili hůl a pomohli mu dostat se opět nahoru. V

hlavě se mu vybavil obrázek, kdy přišel domů, jen tak tak zavřel dveře a natáhl se jak široký tak dlouhý na podlahu a když se probudil, bylo pět hodin ráno a on vůbec nevěděl, kde je a ani co před tím dělal a jak se domů dostal. Tak ho jednou našel ležet kolega z úřadu Jirka, který se na něj dobouchal v deset dopoledne, když nepřišel do práce a ani nebral telefon. Beze slova do něj nalil vodu se solí, pomohl mu vyzvracet se, pak ho umyl a donutil ho vyčistit si zuby. Na nic se neptal, sbalil mu pár věcí, řekl mu ať se o nic nestará a odvezl ho mimo Prahu na chalupu ukrytou v brdských lesích. Tam Martin zůstal tři měsíce a strávil tam možná nejúžasnější dobu svého dospělého života. Nikdo mu nic nevyčítal, nikdo se na něj nerozčiloval a jak Jirka, tak jeho žena Andrea se snažili, aby byl jeho pobyt co nejpohodovější. Jirka s Andreou byli na první pohled obyčejný manželský pár a Martin je poznal před deseti lety, když se šel podívat na absolventské divadelní představení do divadla DISK kousek od Karlova mostu, ve kterém účinkovala Renata, jedna z Martinových mladičkých lásek, jimiž se rád obklopoval a těšil se z jejich přízně. Byl v té době docela pohledný, slušně zajištěný čtyřicátník s telefonem plným kontaktů jak na lidi ze šoubyznysu, tak i vlivné politiky. S Jirkou a Andreou se potkal po představení v divadelním baru a upoutali jeho pozornost tím, že byli obklopeni skupinkou studentů, kteří viseli oběma očima na ústech a hltali každé slovo, které jeden nebo druhý z této dvojice pronesl."Kdo to je?," zeptal se své mladičké partnerky (jak se jenom jmenovala?) Martin."Takoví cvoci, kteří tvrdí, že divadlo se nemůžeš naučit, ale že si ho můžeš přivolat. Že nemusíš vypadat jako Lollobrigida nebo já nevím kdo a přeci můžeš být stejně krásná, víš? Prostě cvoci a někteří z těch našich blbů jim to žerou", zasmála se a přitiskla se k němu. "Viď, že jsem byla krásná a úžasná, viď, miláčku? A viď, že si zasloužím dárek?", neodbytně loudila."To víš, že jo, prdelko", nechal se přesvědčit Martin, políbil ji a sebral z baru dvě skleničky sektu a podal jí jednu a objal ji kolem ramen. „Seznámíš mě s nimi? Rád bych se jich zeptal, co si oni myslí o tom vašem dnešním představení.“„Fakt to chceš? Vždyť to jsou cvoci, kteří si myslí, že stačí, když si budeš myslet, že chceš být superhvězda a také jí budeš. Blbost, co?“, zasmála se a zvedla k Martinovi své pomněnkově modré oči a pohlédla na něj odzbrojujícím způsobem, o kterém věděla, že mu nedokáže odolat.Martin se však v tomto případě nedal odradit, otočil se zády a sám, jakoby něčím přitahován, vykročil k páru, který se tak lišil od ostatních. Měl pocit, že z toho páru, tak odlišného od ostatních, kteří se na dnešním představení sešli, vyzařuje něco, co by také sám rád poznal.„Ahoj, já jsem Jirka“ otočil se k němu muž asi v Martinově věku a on si uvědomil, že takové jasně modré oči, které na něj zpříma hleděly z plnovousem zarostlé tváře, ještě snad nikdy neviděl, „ myslel jsem si, že za námi přijdeš.“ Usmál se na něj širokým úsměvem a napřáhl k němu ruku a Martin, aniž věděl proč, cítil, že tomuto muži může věřit a že to není žádný cvok, jak se mu snažila namluvit jeho partnerka (jak se, ksakru, jen jmenovala?).Martin se na něj překvapeně podíval. „My se známe? Myslím, že jsme se ještě nikdy neviděli? Já jsem Martin.“ dodal a stiskl nabízenou ruku. V duchu přemítal, jestli se opravdu někdy v minulosti neviděli a nebo nepotkali, protože, za svůj život prokládaný pravidelnými alkoholickými dýchánky a rauši již potkal mnoho lidí, na které hned zase zapomněl a pokud je někdy potkal znovu, tak marně přemítal, odkud že se to vlastně znají.„Máš pravdu, dosud jsme se nesetkali, ale jak jsem tě viděl stát s Romanou, věděl jsem, že za námi musíš přijít.“ se stálým úsměvem odpověděl Jirka. „Vidíš, a nemýlil jsem se. Přišel jsi. Co pro tebe můžeme udělat?“, podíval se omluvně na Andreu, která byla v živé debatě s dvěma dalšími adepty herectví, a poodstoupil od ní, aby byl blíže Martinovi. Andrea pootočila hlavu, Martin zaznamenal na sobě na jednu dvě sekundy pohled, políbila Jirku na tvář a přikývla.„Já vlastně ani nevím, já vlastně ani nic nechci,“ byl v rozpacích Martin. „Myslel jsem si, že by bylo fajn, kdybychom se seznámili, protože většinu lidí tady znám a kromě toho se rád seznamuji s novými lidmi.“„To je výborné, Martine, moc mě těší, že tě poznávám, protože seznámení s kýmkoli, kdo je nám dosud neznámý, nám otevírá oči, obohacuje nás o nové zážitky a poskytuje nám příležitost stát se na okamžik tím, kdo o sobě musí chvíli přemýšlet,

aby se tomu druhému co nejlépe a nejpravdivěji představil, nemyslíš?“ Martin na sucho polknul a napil se ze skleničky sektu Bohemia Demi Sec, což mu poskytlo příležitost, aby zažil zvláštní způsob seznámení, kterého byl nyní aktivním účastníkem a aby co nejlépe zformuloval své myšlenky. Nechtěl před tímto mužem vypadat jako hlupák, ale jediné, co byl ze sebe schopen dostat, ač byl jindy ve společnosti oceňován pro svou výřečnost, bylo obligátní a krajně nespolečenské: „Hm, asi jo. Asi máš pravdu.“„Promiň, možná jsem na tebe a nebo na tvůj vkus, příliš otevřený, ale takový je můj styl a jiný nebudu. Pokud máš pocit, že na tebe příliš tlačím, abych se dozvěděl něco o tobě, tak mi neodpovídej a řekni mi jen to, co chceš. Pokud by ses totiž snažil odpovědět tak, abych byl já spokojen a tobě by to působilo obtíže a traumata, tak by ta tvá odpověď nebyla upřímná a byla by špatná.“„Ale to ne, já jen nejsem zvyklý, abych se seznamoval takovýmto způsobem a ještě si u toho vyslechl, jak je dobře, že se s ním mohu seznámit a on se může seznámit se mnou. Tady se spíš lidé spolu seznamují proto, aby mohl případně jeden druhého v budoucnu využít ke svému prospěchu.“„A tobě to dělá dobře, viď?“ opět s úsměvem se na něj podíval Jirka.„To jistě ne, ale nikdy mě nenapadlo podívat se na to tak, jak jsi to definoval ty. A teď mě, prosím, omluv, musím se ještě věnovat dalším hostům,“ utrousil k němu Martin a s lehkým pokynutím hlavy se rozhlédl, kde je Renata. Zahlédl ji v družném rozhovoru s několika spolužáky u divadelního baru a zamával jí. Renata mu poslala několik polibků vzduchem a přidala takový pohled plné vášně a vyzývavosti, že Martinovi bylo více než jasné, co ho dnes v noci čeká.„Utíkej za ní a kdyby sis chtěl někdy promluvit, tak mi zavolej,“ podal mu lísteček s rukou napsaný telefonním číslem. „Já i Andrea tě moc rádi uvidíme.“ „Dobře, díky a uvidíme, jak budu mít čas,“ odpověděl Martin a stiskl Jirkovu nabídnutou ruku a prodíral se k divadelnímu baru za Renatou. „Je to fakt cvok,“ ulevil si cestou. V zádech najednou pocítil bodavou bolest, jakoby mu do nich někdo pálil na dvou místech žhavým železem a když se otočil, tak se jeho oči setkaly s očima Andrey, jejíž pohled jako by byl směsicí smutku, překvapení a zklamání. Nevěděl proč, ale zřejmě jí Jirka řekl, jak ho při navrženém seznámení odbyl a on pocítil to, co už dlouho ne. Stud. 10) Sára Sára se zhoupla v křesle a rozesmála se. Smála se dlouho a smála se upřímně. Proč? Protože se prostě smát musela. Jakákoli jiná reakce by jí přivedla do ještě horšího stavu než do toho, ve kterém se právě po přečtení dopisu, který právě držela v ruce, nacházela. Ona, že je příčinou problémů, které Karel měl? Smála se a přitom věděla, že ten smích je bolestný, ale ona tu bolest chtěla a musela cítit, musela to ze sebe vysmát, protože na pláč už neměla sílu a z očí by nevyloudila už ani jedinou slzu. Bolest, kterou jí smích působil, ji řezal do prsou, do těch prsou, které ještě před týdnem Karel zbožňoval a líbal, do prsou, kterým říkal "má božská kůzlátka", do prsou, jejichž bradavky budou jednou, jak doufala, sloužit jako přirozený zdroj potravy pro výživu dvojčat, která s Karlem budou mít. Oči se jí lehce zamžily při vzpomínce na to, jak spolu s Karlem plánovali svou budoucnost, jak vymýšleli, kde spolu budou bydlet, kde to bude pro jejich děti nejlepší. Nejlépe někde hodně blízko přírodě, říkával Karel, nechci, aby z mých dětí byl někdo, kdo ani neví, jak vypadá les, co to je lesní jahoda a jak žijí srnky a veverky. Smála se tehdy, protože byla přesvědčená, že se jim vše podaří, ve všem se jim bude dařit a jejich děti budou ty nejlepší a nejúžasnější, které se jim mohly narodit. Když potom Karlovi oznámila, že je těhotná a on ji k sobě přivinul a líbal ji do havraních vlasů, zdálo se, že nic a nikdo nemůže jejich štěstí narušit. Když se ale pak Karla zeptala, kdy začnou spolu stavět ten vysněný domeček u lesa, domeček, na který už ze svých úspor pořídila parcelu v Dobřichovicích, kousek od silnice, avšak dostatečně daleko od ní a blízko u lesa, který s parcelou sousedil a on jí řekl, že určitě brzy, ale že nejdříve musí vyřešit nějaké problémy, kterými ji nechce zatěžovat, pocítila starý strach, o kterém si myslela, že ji již dávno opustil.

Strach, který ji provázel od prvního okamžiku, kdy ji Karel před dvěma lety políbil ruku na zahradní slavnosti u francouzského velvyslance, konané u příležitosti státního svátku Francouzské republiky. Strach z toho, že by si připustila do své intimní blízkosti muže a nechala se jím ovládnout. Když ji však týden na to Karel pozval na večeři do restaurace BelleVue v Praze s výhledem na Hradčany a po celý večer, který zakončili divokou jízdou po pražských nočních barech, kdy šampaňské teklo proudem a všichni se na ni usmívali a vítali ji jako Karlovu stálou partnerku, vše vypadalo skvěle a růžově, strach z toho, že zabředne do trvalého vztahu, ze kterého nebude jednoduché odejít, pominuly. Pohádala se sice kvůli tomu s Petrou, se kterou v té době žila a sdílela svůj byt a postel a která jí také na různých mejdanech a akcích představovala jako „svojí“ Sáru, ale nevěnovala tomu žádnou pozornost. Byla zamilovaná, blížila se jí třicítka a myslela si, že když nyní Karla nezíská, bude to její konec a život jí uteče mezi prsty.Láska jí zcela zakalila rozum a přes její oči a rozum jak by někdo přetáhl tmavou a těžkou neprůhlednou oponu, přes kterou neviděla, a vlastně ani nechtěla vidět, realitu okolního světa. Kvůli Karlovi byla ochotná obětovat všechny a všechno, bez rozdílu. Nevnímala jako překážku to, že je Karel ženatý a má dvě malé děti, protože je přeci normální, že se když se potká žena s mužem svého srdce a on její lásku opětuje, že přeci budou žít spolu. On jí to také slíbil, slíbil jí, že se rozvede, že budou žít spolu a budou mít spolu děti a budou se milovat až do smrti. Tady nebylo o čem pochybovat, tak proč se bát? Že to trvá už dva roky a on zatím ani náznakem neučinil nic pro to, aby se rozvedl, aby se odstěhoval a žil jenom s ní? Že stále bydlí u své manželky, jezdí s ní a dětmi na dovolenou a s ní se schází jen potají a nebo jen na večírcích, kdy je jisté, že tam si z toho nikdo nic nedělá, protože tam všichni vědí, že v tomto prostředí „kámen šuká cihlu“? Ale on jí přeci miluje, nosí jí krásné květiny a dává úžasné a drahé dárky a milování s ním je něco, co ještě nezažila, ráda se mu podvoluje při všem, co chce i když se jí to zdá divné. Když se spolu poprvé milovali a on se jí zeptal, zda by jí nevadilo, kdyby ho přivázala hedvábnými šátky, které jí ten večer jako dárek věnoval, k čelu postele, ráda mu to splnila. Když při další schůzce, kromě obligátní kytice a lahve šampaňského Dom Pérignon 2007 přinesl i důtky a chtěl, aby ho před milováním honila na čtyřech jako psa a při každém zastavení či neposlušnosti mu uštědřila pořádný výprask, měla sice obavu, zda mu neublíží, ale pokud to bylo jeho přání, ráda mu ho splnila. Když pak potom spolu leželi v posteli a on se jí svěřil, že se s ní nemůže milovat bez toho, aby před tím pocítil fyzickou bolest a že, když mu uštědří pořádný výprask a pak se s ním pomiluje, bere to jako největší odměnu, myslela si, že konečně našla někoho, kdo ji nechce ovládat, ale je rád, když ona ovládá jeho. Ten pocit ji dělal dobře, protože nikdy nic takového před tím nepoznala. Před tím byla od mužů ovládána ona a i proto se po několika zkušenostech s muži zařekla, že se žádným z nich ovládat nenechá a veškeré další vztahy měla jen se ženami, protože si myslela, že žena s ženou dokáže lépe pochopit vzájemné pocity a touhy, které jako žena má. Vůči mužům zatrpkla. Nikoli, že by je k životu nepotřebovala, dělalo jí dobře, když je mohla provokovat pohledy, gesty i oblečením a oni se jí dvořili a snažili se jí sbalit, ale ještě více ji těšilo, když je mohla vždy tvrdě a nekompromisně odmrštit a vrátit se do náruče ženy, se kterou právě žila. To se pak o to s větší radostí oddala laskání rukama, ústy, či čímkoli jiným, s rozkoší přijímala partnerčiny dotyky, polibky i občasná kousnutí a to samé ona měrou vrchovatou vracela i jí. Ale ve svém nitru byla sama, měla pocit nenaplněnosti a prázdnoty a tento postup s přibývajícím věkem vzrůstal. Proto ji Karel tak zaujal, proto jí s ním bylo dobře, proto jej milovala. Proto jí nevadily jeho, jak si myslela, drobné úchylky a byla ochotna tolerovat i to, že ještě nežijí nastálo spolu. Byla přesvědčená, že stejné pocity má i Karel a těšila se na společný život. Když jí tedy řekl, že ještě nebudou stavět společný, a jimi oběma vysněný, dům, přestože ona do vztahu investovala vše, co mohla emocionálně i finančně, popadla nejprve lítost a smutek a pak neskutečný vztek.„Vypadni, hajzle, vypadni a

hned!“ rozkřičela se na něj,“ nechci tě už ani vidět. Seber si svůj veškerý vercajk, který tady máš,“ začala po něm házet dárky, které jí v průběhu času nanosil, „a táhni do prdele!“ „Miláčku, počkej, co tě to popadlo? Vždyť jsem snad toho tak moc neřekl,“ snažil se situaci zachránit Karel, „já tě miluji, chci s tebou být, jenom potřebuji vyřešit ještě nějaké problémy se ženou, víš? Myslel jsem, že to půjde rychleji, ale nějak se to zvrtlo. Tak mi to promiň.“ Obrátil k ní své hnědé psí oči a snažil se ji chytit za ruku a přitáhnout k sobě. „Jo tak, on to pán ještě nemá všechno vyřešené?“, zeptala se sarkasticky Sára, „on pán ještě potřebuje čas? On ho pán potřebuje ještě teď, když mě zbouchnul? Víš co, ty hajzle? Seber se a vypadni, ať tě nevidím!“, skryla Sára svůj obličej v dlaních a rozvzlykala se. „Sáro, miláčku, já tě miluji a postarám se o tebe. Bude nám spolu nádherně, uvidíš!“, snažil se ji Karel uklidnit a obejmout ji. „Nech mě a vypadni, opravdu! Nemám vůbec chuť se s tebou bavit.“, vysmekla se z jeho objetí Sára, zvedla se, odešla do ložnice a zabouchla za sebou dveře. „Jak chceš,“ pokrčil rameny Karel, „já tedy jdu a klíče ti nechám na stole. Až tě to přejde, tak dej vědět.“ Zaslechla, jak hodil klíče na stůl a zabouchl za sebou vchodové dveře. Stočila se na posteli do klubíčka a rozplakala se. 11) Mirek, Praha, Václavské náměstí Vstoupil za Bogdanem na terasu Duplexu a zhluboka se nadechl. Miloval ten pocit, kdy mu čerstvý vzduch zaplnil do posledního koutku plicní sklípky a vytěsnil z nich kouř z mnoha cigaret, které denně vykouřil. Nebylo na tom nic zvláštního, protože i ten největší alkoholik čas od času přivítá, když se může napít čisté vody či i ten největší milovník masa zatouží občas po vegetariánském dni a odpustí si prorostlý bůček nebo krkovičku a ujede na zelenině. Mirek takto ujížděl na čerstvém vzduchu, i když to nikdy dlouho nevydržel a musel si zapálit. Bogdan stál u zábradlí, kouřil doutník a klepal popel dolů na Václavské náměstí. Bavila ho ta představa, že stojí nad všemi a může jim klepat na hlavu, případně si na ně uplivnout bez toho, že by oni cokoli tušili. „Kde máš panáka?“, otočil se na Mirka. „Ty už nechlastáš?“ „Jsem tady autem, tak nechci provokovat policajty.“ „Kašli na ně, dej si panáka a pokud něco bude s cajtama, tak to vyřídíme. Vždyť víš, že hlavouni z Prahy jsou mí kámoši a rádi mi vyjdou vstříc.“, uchechtnul se Bogdan. Mirek mávnul na dívku, která stála s tácem pití u vchodu na terasu a ta přišla s profesionálním úsměvem a plnými skleničkami k nim. Usmál se na ni a napadlo ho, že si řekne Bogdanovi o kontakt na ni, protože nechat takovéto dříví ležet ladem by byl neodpustitelný hřích. „Nech nám to tady stole, kotě, a mazej zpátky ať mám spokojené hosty“, obrátil se k ní Bogdan. „Dobrá kočička, co? Jmenuje se Sára nebo tak nějak. Objevil jsem jí na mejdanu ve Zlatém stromu. Docela schopně se tam otáčela a svíjela okolo tyče, tak jsem si chtěl vyzkoušet, co udělá s mojí tyčí a angažoval jsem jí“, rozesmál se na plné kolo Bogdan svému vtipu, „ale zatím na to nedošlo, nějak jsem ještě nedostal tu pravou chuť.“ „Poslyš“, Bogdan zvážněl a otočil se k Mirkovi, „začínáme mít starosti. Objevili se tady nějací hoši , kteří si myslí, že si tady mohou obchodovat jak chtějí a nechtějí pochopit, že tady je můj revír. To se mi nelíbí.“ „O koho jde?“, zeptal se věcně Mirek, který věděl, že je zbytečné se ptát na cokoli dalšího, „A mají nějaké krytí?“ „Jsou od nás, z jihu, z Bosny. Bývalí vojáci, kteří ve válce přičichli k tomu, jakou moc má samopal a co to znamená tou mocí vládnout. A také vědí, kde si co obstarat, protože v každé

době platí, že jen ten voják, který se stará, tak ten má.“ Bogdan se pomalu napil a na jazyku vychutnával kouřovou příchuť single malt whisky Glenlivet. Potáhl z doutníku, odkašlal si, odplivl si přes zábradlí na hlavy nic netušících nočních návštěvníků Prahy . „Podívej se na ty pitomce, jak se dole plahočí a myslí si, že když budou prodávat koks a herák v průjezdech, tak jim to přinese prachy. Debilové.“ uplivl si ještě jednou s despektem Bogdan a otočil se k Mirkovi, který mlčel a nechával Bogdana vymluvit. Věděl, že se dočká dokončení informace, kterou mu Bogdan začal sdělovat před tím než jej zaujal houf dealerů snažících se prodat Bogdanovo zboží opilým turistům a zvědavým teenagerům. Natolik už jej znal. „Pašovali cigarety, benzín, auta a také naše zboží, Kokain, heroin a tak podobně. Sami jsou na tom také závislí. Však víš, co to znamená, když si šlehneš a pak nemáš dávku“, podíval se významně na Mirka, „co?“ „Po válce vznikl na Balkáně zmatek, nikdo nevěděl, kdo je ten správný a kdo je špatný. Někteří z nás to pochopili dříve a zmizeli ještě před válkou nebo těsně po jejím začátku jako já. Ale někteří tam zůstali a zmizeli až po válce a hledali si obživu kde a jak mohli. No a tak přišel Drago Blagojevič se svými lidmi sem a začali obchodovat s tím, na čem se dá nejrychleji zbohatnout. S holkama, drogama a zbraněma.“ Bogdan napřáhl ruku se skleničkou k Mirkovi a ťukl si s ním. „Jenže, kurva, zapomněli, že tady byl někdo před nima a že tady to místo už zaplnil! Ty dobře víš jaká to byla práce než jsme se tady vypořádali s Rusákama, Čečencema, Arabama a podobnýma typama. Než jsme si jasně vykolíkovali, kdo se stará o veksl, kdo o holky, kdo o buzíky a kdo o koks a podobné kraviny. A nejen to, také jsme si jasně řekli, kdo se bude kde pohybovat. Náš je Václavák a okolí a naší starostí jsou holky a fet. Nelezu nikomu do zelí, tak proč, do prdele, mám trpět, že se do mě chce někdo srát?“, rozčílil se Bogdan a naráz do sebe vyklopil zbytek skotské. „Mluvil jsem už s Hamidem a také se Sergejem a oba mi řekli, že oni dohody drží a pokud budeme potřebovat, tak nám také pomůžou. Berou to ale, že to je hlavně náš problém, zejména, když je Drago z Balkánu jako já.“ „Co mám udělat“, zeptal se věcně Mirek. „Zítra ráno se s nimi sejdeš a vysvětlíš jim, odkud vítr fouká a že pro ně bude nejlepší, když se seberou a vypadnou odtuď. Nemám nejmenší chuť, aby mi tady někdo zacláněl a kazil kšefty. Zejména když musím plnit finanční požadavky policajtů a hochů z nejmenovaných vlivných míst.“ Bogdan napřáhl k Mirkovi ruku a v ní mu předal složený lístek. Mirek si ho uložil do kapsy u kalhot. Věděl, že na něm bude napsáno telefonní číslo, na které musí ještě dnes zavolat a zjistit, kde si má zítra vyzvednout pokyny a materiály ke schůzce. „OK, beru na vědomí, spolehni se.“ Bogdan přikývl. „Nic jiného jsem ani neočekával.“ „Pojď, vrátíme se zpátky k holkám. Vybral sis nějakou?“ Mirek zavrtěl hlavou. „Na dnešek ne, ale kdybys mi dal možnost a číslo, tak bych se rád potkal tamhle s tou holčinou,“ pokynul hlavou Mirek směrem ke vchodu, u kterého stála Sára, která pečlivě sledovala jakýkoli jejich pohyb, aby nepropásla ani jedno z jejich možného pokynu či přání. Věděla, že je zde z Bogdanovy milosti a proto, aby plnila to, co si on a nebo kterýkoli z jím schválených hostů, přáli. „Splň, co máš a dostaneš kontakt“, rozchechtal se Bogdan a poplácal ho po rameni. „Alespoň mi pak budeš moct říct, jestli jsem vybral správně. To víš, abych nestrkal svou tyč někam, kam to nemá cenu.“ Mirek přikývl. „Jo a budu mít nějaké mimořádné výdaje?“

„Sorry, nějaké mít budeš. Tady máš“, sáhl do kapsy u saka Bogdan a podal mu zalepenou obálku. To Ti bude určitě stačit a pokud něco zbyde, tak si to nech. Můžeš to pak prohodit s tou kočičkou. A nebo třeba i se dvěma.“, ušklíbl se Bogdan a chytil ho kolem ramen, „a teď pojď, holky už čekají.“ Mirek si vzal obálku a podle tloušťky obálky odhadl, že pokud nebudou ty výdaje opravdu nepředpokládaně vysoké, tak mu zbytek vystačí na několik příjemných večerů s několika přítulnými děvčaty z Bogdanovy stáje. Když společně s Bogdanem procházel kolem Sáry a ona se na ně při otevírání dveří z terasy usmála, ani na chvilku nezapochyboval, že chvíle, které s ní po splnění úkolu za odměnu stráví, budou nezapomenutelné a v seznamu jeho úlovků jim bude patřit jedno z čestných míst. Prostě to s ní bude parádní jízda. 12) Karolína, Černošice, 17.7.2010, 23.00 Trvalé vyzvánění telefonu vytrhlo Karolínu ze sladké letargie, do které se dostala při poslouchání posledního CD Leonarda Cohena. Rozmrzele se natáhla po telefonu, který nechala ležet na stolku. Podívala se, kdo volá, ale nic nepoznala, protože číaslo ani jméno na displeji jejího chytrého telefonu zobrazeno nebylo. Zase někdo, kdo si o sobě myslí, že je bůhvíjak důležitý a dává to najevo tím, že skrývá své telefonní číslo. "Prosím?" řekla otráveně do sluchátka. "Tady Karolína, kdo volá?" "Čau, Gabo. Za půl hodiny jsem u Tebe. Bydlíš ještě v tom prdelákově?" "Gabo, ty pitomče, víš kolik je hodin? A vůbec já za chvíli mizím pryč. Točím reportáž v Karlových lázních. Tak se neobtěžuj, fakt nemám čas." vyhrkla Karolína v rychlém sledu věty za sebou. Ne, opravdu neměla náladu se teď s Gabem scházet, zejména, když nevěděla, co se vlastně děje a proč s ní chce mluvit. "Ale já s Tebou musím mluvit, Karol. Musím Ti něco vysvětlit. Někdo na mě šije boudu, chce mě do něčeho uvrtat a já potřebuji Tvoji pomoc.", dožadoval se schůzky s ní Gabriel. "Víš co, počkej doma a já Tě do těch Karlových lázní hodím. Alespoň ta vaše slavná televize ušetří za taxíka. OK?" I když na něj neměla náladu a v taxíku si původně chtěla ještě přečíst poznámky, které si udělala k dnešnímu natáčení, tak s povzdechem svolila. "OK, přijeď pro mě, adresa je Lipová 257. Až budeš tady, tak zatrub." Chtěla už už položit telefon, ale neodpustila si ještě: "Jo, a ať si tady do té půl hodiny, fakt tam musím být včas." Na druhé straně sluchátka zaslechla jen jak hlas, kvůli kterému by některé zamindrákované puberťačky stále možná i vraždily, říká: "Díky. Vyrážím." Shodila ze sebe župan, s povzdechem se podívala na podlahu a postel, na které se vršily hromádky bez ladu a skladu naházených šatů a prádla, znovu si připomněla slib, že v sobotu už opravdu, ale opravdu uklidí a rychlým krokem přešla do koupelny, aby se připravila na dnešní večer. S výběrem oblečení nebude žádný velký problém, protože skříně v její domácnosti vždy obsahovaly dostatek halenek, šatů či kalhot dle poslední módy, které si s velkou chutí pořizovala za poukázky obdržené na večírcích rozličných módních společností. Musela však dávat pozor na to, aby si na večírek organizovaný např. Diorem nevzala oblečení od Prady či jiné konkurence. Dnešní tři večírky, ze kterých chtěla udělat tři krátké vstupy pro svůj pořad však nepořádal žádný módní dům nebo světoznámá módní značka (jeden byl producent tvrdého alkoholu, druhý výrobce pneumatik a třetí stavební společnost), takže toto dilema padalo. Co však nepadalo bylo, jak se v tomto parném dni obléci, aby jí nebylo horko a přitom vypadala decentně a sexy. S povzdechem zalitovala, že není rybářovou dcerou, aby mohla přijít oblečená neoblečená a obutá neobutá. Když se viděla v zrcadle nemohla si opět

nepohladit svá pevná prsa a vypnutou kůži a se slovy: "Promiňte, holky, ale musí to být" přes ně přetáhla tenkou letní podprsenku, jejímž jediným účelem bylo, aby v případě jakéhokoli vzrušení zakryla vzdouvající se pevné bradavky. Pak nohama vklouzla, poté co zavrhla hříšnou myšlenku jít "na ostro", do stejně tenkých tang, přetáhla si přes hlavu květované minišaty a provedla pár kosmetických úprav na svém obličeji, zejména v oblasti očí a úst. "Tak už se mi zase začínají dělat vrásky", pomyslela si, "měla bych se asi přestat tolik smát!" V okamžiku, kdy dotahovala rtěnkou poslední linku kolem dokonale vykrojených úst, se zezdola ozvalo zatroubení. Vběhla do pokoje, popadla kabelku, vklouzla do lodiček, které, jak odhadla, budou dobře ladit s jejími minišaty a upevňujíc si na ruce hodinky vyběhla z domovních dveří. Otočila klíčem a seběhla se schodů. Venku před domem již stál Gabriel u svého BMW M3 dvorně držel otevřeny dveře u spolujezdce. "Ty jsi schválně přijel tímhle, co, abych měla problém s nastupováním! To tě ještě ty tvé voyerské choutky nepřešly?" nechala se hned slyšet Karolína. "Přešly, nepřešly, k takové kočce jako jsi ty nic jiného nepatří." nenechal se vyvést z míry Gabriel. "A teď, když tě vidím, tak mě mrzí dvojnásob, že na sebe nebudeme mít víc času než jen cestu do Prahy! Fakt jsi tedy kus!" "Vážený pane, nechte toho, jste tu teď jako taxikář a pokud si dobře pamatuji, tak v minulosti veškeré vaše pokusy strávit se mnou intimní chvíle skončily trapasem, kdy jsem buď odmítla být jedna z několika holek ve vaší posteli a nebo být jedna s několika chlapama v bůhví čí posteli. Takže brzděte!", usadila ho Karolína a zapálila si cigaretu. Se slovy "Pořád se u tebe v autě ještě kouří?", nečekala Karolína na odpověď, stáhla okénko a vyfoukla kouř. Koneckonců, je to dobrá příprava na zítřejší jednání u Jakuba. "Tak úvodní poklony máme za sebou a teď, prosím, směr Novotného lávka, Karlovy lázně. A cestou mi řekni, co tě trápí." Koneckonců, je to dobrá příprava na zítřejší jednání u Jakuba. Gabriel pokrčil rameny,"Jak chceš. Tvoje volba." a vyrazil od chodníku směr Praha. 13) Martin, Praha, Vinohrady, 17.7.2010, 23.30hod Martin se otřásl, jakoby chtěl ze sebe setřást dotěrný hmyz, který na něj neúnavně útočil. Stud, ano stud, to bylo co tehdy cítil a co nyní pocítil znova, to bylo to co na něj doráelo, to, co si mu nyní sedlo na ramena. Vstal a došel si natočit vodu a snažil se ten pocit spláchnout, utopit. Přesně tak, jak to udělal tehdy, když poprvé potkal Jirku s Andreou. Jediným rozdílem byl fakt, že tehdy nevěděl, že stud je pocit, který nelze utopit a už vůbec ne několika skleničkami či lahvemi whisky. Nevěděl, že tím svůj stav jenom zhoršuje. Byl si tak jist sám sebou, byl si tak jist tím, že má svůj život pevně v rukách, že když k němu po hodině u baru, kdy zapíjel pocit studu se skupinou Renatiných spolužáků a spolu s nimi na oslavu jejich představení klopil do sebe jednu skleničku za druhhou, zaklepal někdo na rameno, tak si toho ani nevšiml. Až když ho Renata, která si jej žárlivě střežila před pozorností spolužaček, upozornila: "Chce s tebou asi mluvit ta bláznivá ženská.", tak se otočil a jeho oči se opět setkaly s jakoby smutným pohledem Andrejiných očí. "Opravdu, zavolej kdykoli ať už budeš mít problém nebo nebudeš. Rádi Tě s Jirkou uvidíme." "Jo, díky, už jsem říkal, že se ozvu," odvětil nevrle a chtěl se opět otočit k baru, kde na něj čekala další nalitá sklenička hnědavé tekutiny s tak dobrou vůní a chutí. Chtěl, ale neotočil se. Nemohl. Něco ho na té dívce upoutalo tak, že zůstal stát a nemohl se pohnout. Co to bylo? Ty její oči, které jakoby jej na jeden pohled celého prohlédly a prokoukly? Ten hlas, který ve vřavě a hlaholu vládnoucí v malém zakouřeném baru, působil tak uklidňujícím dojmem? Nebo její vlasy? Její ruce? Marně přemýšlel, kdy už zažil něco podobného. Stál, nehýbal se, lidi do něj

vráželi, neslyšel Renatu jak mu říká: "Co blbneš, lásko? Já jsem tady! Vedle tebe!", stál a měl pocit, že se něco stalo, něco, co mu může změnit celý život. Najednou se probral a chtěl Andreje ještě něco říct, ale ta už byla pryč, jen v dálce přes hlavy ostatních zahlédl jak se otevírají vstupní dveře baru a jak jimi Andrea s Jirkou vychází ven. Sáhl si do apsy u kalhot a vythl lístek, na kterém bylo rukou napsáno: "Kdykoli zavolej. Jsme zde pro Tebe. Andrea a Jiří" a pod tím pražské telefonní číslo. Nevěděl proč, ale lístek pečlivě složil a uložil si ho do náprsní kapsy u saka, aby o něj nepřišel. Pak se otočil k Renatě a jejím kamarádům a s omluvným úsměvema a slovy: "Sorry, nějak jsem se zamyslel, ani nevím proč." zvedl naplněnou skleničku whisky. "Tak na zdraví a popojedem ne? Noc je ještě mladá a v Praze je toho k vypití a vidění víc než dost!", vypil na jeden zátah skleničku přitáhl si k sobě Renatu a do ucha jí zašeptal: "A my dva máme před sebou noc plnou vášní, viď prdelko!" Renata se k němu přimáčkla, obepnula ho rukama a on na svých prsou cítil její prsa a do nosu mu pronikala vůně parfému, který jí před nedávnem daroval. "Přesně tak, lásko!", usmála se na něj Renata a věnovala mu dlouhý a hluboký polibek, při kterém cítil, jak se mu celé tělo zpevňuje vzrušením. "Přesně tak. A umilujeme se dnes k smrti!" Vymanil se zlehka z jejího objetí a s předstíranou hrůzou vykřikl: "Bože, chraň mě! Tahle holka mě chce umilovat k smrti! Nepomůžete mi s ní někdo? Já ještě nechci umřít! Já se chci smát, chci se bavit, chci si užívat! Zachraňte mě!" V tom okamžiku se celá společnost rozesmála a Renatini spolužáci a spolužačky se smíchem vykřikovali: "Já se hlásím! Já Ti pomůžu s Renatou i Renatě s Tebou!" "OK, beru vás všechny za slovo, ale nejdříve se na to ještě naopijeme a pak vyrazíme do víru velkoměsta,ne? Znám podniky, kde můžeme pařit do rána a přitom tam mají i diskrétní pokojíčky!", nechal se slyšet Martin. "To já bych raději někam, kde se dobře paří a přitom tam mají prostor na valnou hromadu!", vykřikla rozesmátá černovláska s dlouhými vlasy a výrazným dětským obličejíčkem. "Dej pokoj, Terezo," okřikla jí Renata, "s tebou bych do postele nevlezla a když, tak to bych musela být pořádně zlitá." "No, moc ti k tomu už neschází, prdelko," řekl Martin, " a proto se jdeme projít a přesouváme se jinam. Já už taky potřebuji na čerstvý vzduch. Kdo jde s námi?", otočil se na ostatní. Tři dívky, mezi nimi i Tereza s dětskou vizáží, a dva kluci se začali hned chystat k odchodu. Martin prohlásil směrem k baru, "Sepiš mi to dohromady, já to platím, včera jsem měl dobrý den. Barman sice pozdvihl obočí: "Opravdu všechno?", ale nic neřekl a s úklonou mu podal účet. Martin vytáhl peněženku a se slovy: "Takto se dnes žije finančním poradcům. Ať žije svobodný trh. Drobný si nech." položil na barový pult deset tisíc korun, objal jednou rukou kolem krku Renatu a druhou rukou Terezu a lehce nejistým krokem zamířil ke dveřím následováni dalšími spolužáky, kteří si nechtěli nechat ujít takovouto noční jízdu Prahou. Kde skončí, která postel ho bude hostit, s kým se ráno probudí, to Martin neřešil. Chtěl si užít a tak si užíval. Nemohl vědět, že náhodné setkání, které v baru absolvoval zasáhne do jeho života tak, že se při vzpomínce na tento noční tah bude jenom usmívat. Skupinka došla na Staroměstské náměstí, kde se zastavili před budovou radnice a chvíli spolu s dalšími skupinkami zjevně alkoholem upravených turistů pozorovali pochodující sochy na orloji. Martin, přestože se v Praze narodil a prožil téměř celý život, měl málokdy možnost být před orlojem o půlnoci a atmosféra dnešního večera přispěla k tomu, že se mu celé náměstí a budovy na něm zdály jakoby přízračně skryté v oparu, jako by na ně hleděl skrz skleničku z broušeného skla. Nejasné, rozpité, ale přitom krásné, přinášející nový a neotřelý pohled na svět.Stále držící okolo ramen z jedné strany Renatu a z druhé strany Terezu, zůstal hledět na pohybující se sochy na orloji. Nesledoval to, co většina z návštěvníků a obyvatel Prahy, totiž to procesí dvanácti apoštolů nabízejících se jako připomenutí Boží vůle udiveným divákům,

vykřikujícím citoslovce obdivu. Jeho pozornost byl a soustředěna jen na jednu sochu, která zůstávala spolu s ostatními trochu stranou všeobecného zájmu. Totiž na sochu Smrtky otáčející přesýpací hodiny a zvonící na zvonek na znamení přicházejícího Konce. Martin se nemohl od té sochy odtrhnout, zdálo se mu, že ta socha tam byla instalována pouze pro něj a že mu chce dnes něco říci. Díval se na ni a viděl dvě slepé oči, které jej sledují a bezzubá ústa, která se rytmicky otevírala a zavírala a stále opakovala jednu a tu samou větu: "Mene,tekel. Mene, tekel." a přitom pravá ruka otáčela přesýpací hodiny. "Ne! To už je konec?", chtělo se mu vykřiknout? "To už má být všechno za mnou?" "Mene, tekel. Mene, tekel.", monotónně klapala ústa Smrtky. "Sečteno, zváženo. Sečteno, zváženo." Martinovi se zatočila hlava a podklesla mu kolena. Renata s Terezou se na něj polekaně podívaly. "Co ti je? Je ti blbě?" "Ne, nic mi není, jen se mi trochu zamotala hlava. Asi z toho čerstvého vzduchu.", zasmál se hlasitě a na znamení toho, že už mu je dobře políbil Renatu a pak i Terezu. Zaslechl kohoutí zakokrhání na znamení konce produkce dřevěných apoštolů. Zvedl ještě jednou oči k soše Smrtky a ulekl se. Přestože již pohyb všech soch ustal Smrtce se stále pohybovala spodní čelist a sdělovala mu: "Mene, tekel. Mene, tekel." Ukázal rukou na sochu a vykřikl: "Vidíte to! Ta Smrtka se hýbe. Ona se stále hýbe!" Renata a její spolužáci jako na povel zvedli oči v ukázaném, směru a pak se podívali jeden na druhého. Nikdo žádný pohyb neviděl. Jeden ze spolužáků si zaklepal na čelo a pak za Martinovými zády ukázal gesto skleničky pozvedávané k ústům. "Asi toho měl dnes už dost. Já asi taky. Jdu domů. Jde někdo se mnou na metro?" "Počkej, já jdu taky. Dostal jsem chuť na smaženou klobásu. Nepůjdeme na Václavák? Tam mají vždycky nejlepší a třeba si dáme ještě nějakou zábavu, co?", zapohyboval boky v gestu naznačující erotickou činnost další spolužák. "Jdete taky, ne?" obrátil se s otázkou na dívku stojící po jeho boku, objímající se s další s Renatiných spolužaček. "Jasně. Přece tady nebudeme dělat křeny. S těma už stejně žádná zábava nebude.", rozesmály se obě dvě dívky a se slovy: "Tak čau." se celá čtveřice vydala Celetnou ulicí směrem k Václavskému náměstí. Martin, Renata a Tereza se na sebe podívali. "My ale táhneme dál, máme toho ještě spoustu před sebou, co, kočičky?", prohlásil Martin a naposledy se podíval na sochu Smrtky na orloji. Smrtka se již nepohybovala, nic neříkala, jen se na něj neutrálně dívala vyhaslým zrakem. Na chvilku se mu zdálo, že v prázdných očních důlcích vidí oči plné směsice smutku, překvapení a zklamání. Oči Andrey. Otřásl se, přitáhl pevněji k sobě obě dvě děvčata a již docela pevným krokem vyrazili do uliček Starého města, ve kterých se vždy nalézt útočiště pro zábavu, ale i soukromí hledající trojici. 14) Sára Ramena se jí třásla vztekem a pláčem. Chtělo se jí brečet. Věděla, že jí to nepomůže, věděla, že by měla být rozumná a vše si s klidnou hlavou rozmyslet, ale nemohla. I když se to nemá, tak bude brečet. Musí brečet, aby ze sebe se slzami vyplavila veškerou tu špínu, kterou uvnitře sebe cítila. Špínu, kterou jí tělo a duši obalil Karel svými sliby, lichotkami, vším tím romantickým balastem, kterým jí v posledních letech zasvinil. "Hajzl, hajzl, nesnáším ho, nesnáším…", brečela.

"Lhář je to, podvodník, debil jeden", křičela mezi slzami do polštáře a cítila, jak se tím uvnitř čistí, jak spolu se slzami z ní odchází to zlo, ten zbytečný pocit, který ji v těchto minutách stravuje a rozežírá. Pálilo to jako oheň, ale jí to nevadilo, byla ochotná to podstoupit proto, aby se očistila, aby ze sebe dostala poslední dva roky plné planých Karlových slibů o šťastné rodině a nádherné budoucnosti, slibů o růžových zítřcích, kterým tak bezhlavě uvěřila. Nevadilo jí, že polštář, na kterém leží je zcela promočen od jejích slz a nechala slzy dál proudem vytékat z očí a stékat po tvářích a ani se nesnažila se snažit je otírat. Nevadilo jí to, protože stejně se všeho zbaví, od všeho odejde a začne úplně nový život. "Jen plakej, holčičko, vyplač se z toho, bude Ti líp.", jako by slyšela slova, která jí říkávala maminka, když byla malá. "Jen breč, Sáro, vybreč se z toho, vybul se, bude líp.Musí být líp!", opakovala si nyní sama pro sebe a byla přesvědčená, že nic lepšího pro sebe a pro své ještě nenarozené dítě udělat nemůže. Posadila se na sedačce, svlékla si ze sebe tričko Louis Vuitton, které dostala od Karla narozeninám otřela si jím dosucha tvář, mrskla ho vztekle na podlahu a vůbec jí nevadilo, že na něm zůstaly skvrny od stínů, make upu a rtěnky. Sama. Dost ošklivé a hrozné slovo. Sama. To je konec. A nebo je to začátek? Je to signál, který měl přijít a na který čekala? Vzpurně pohodila hlavou. Ne, ona přeci není sama. Vždyť v sobě nosí zárodek nového života, malinkou Sáru nebo Karla. Vždyť bude přeci mámou. Trochu se jí z toho zamotala hlava. Proč ona, která dítě nikdy nechtěla a nebýt toho, že ji Karel tak přesvědčivě obelhával a klamal, že uvěřila jeho slibům o sladké, společné budoucnosti jejich, ve které budou jen oni dva a jejich děti. Půjde na potrat a nechá si to dítě vzít. Nechá si odstranit ten vřed, který do ní Karel implantoval, nechá ze sebe vysát jeho semeno, které do ní zasel, semeno, jehož chuť tak milovala, které si s takovou chutí nechávala roztírat po svém těle. Ano, půjde na potrat, protože ať se jí narodí cokoli, tak to určitě bude takový lump a hajzl jako jeho otec! Otřásla se odporem. Zalekla se svých myšlenek, zalekla se toho, kdo se to v ní dere na povrch a snaží se za ní dělat rozhodnutí, snaži se za ní mluvit. To musí být ta druhá Sára, která se v ní občas vynořila a přemlovala ji k tomu, aby nebyla takovou jakou právě je, aby se změnila, aby byla jen samou sebou bez ohledu na ostatní. Ano, to je ta druhá Sára, ta která miluje černou barvu, nezávazné vztahy s kýmkoli, ta, která ji čas od času vyžene do ulic a barů a s potěšením pak sleduje, že ta první Sára, křehlá a bílá, neví, co má v takové situaci dělat. Pase se na její nerozhodnosti a nemohoucnosti, baví ji sledovat, jak se topí v jezeře pochybností "co by, kdyby". Poposedla si, opřela se rukama o kolena a rozhodla se. Nepoddá sežádným lítostivým pocitům, bude bojovat, co to půjde. Jde přeci o ni a o její budoucnost a pokud tomu Osud bude chtít, tak také o budoucnost toho malého stvoření, které nosí v sobě. Co na tom, že je její jen z polovičky a z polovičky je toho lháře. Vždyť ono za to nemůže. A že bude na jeho výchovu sama? Co na tom, vždyť holek, které samy vychovávají děti je spousta. A když bude chtít, tak se určitě objeví někdo, kdo bude chtít žít s ní i s tím prckem. Opět pohodila hlavou až se jí její dlouhé černé vlasy přilepily na její slzami mokrý obličel. Naučeným a pohybem rukou si je stáhla za hlavu a uvázala si je na jednoduchý uzel. Pak vstala a klidně, jakoby se v uplynulých hodinách nic nestala došla do ložnice ke skříni. Otevřela jí a zcela systematicky brala do ruky postupně všechny věci, které by jí mohly připomnínat Karla a jednu podruhé je kupila na posteli. Postupně se tak vršily na sobě jak trička a halenky, tak i šaty, sukně a kalhoty. Když probrala skříň, přešla systematicky k zásuvkám prádelníku a postupně, jakoby si chtěla tuto chvíli vychutnat co nejdéle, tak brala do rukou prádlo, které v nich bylo

uloženo a pokud jí jen trochu připomínalo Karla, pokud měla pocit, že se jeho ruce třeba jen mohly dotýkat, doplňovala hromadu již vytříděných věcí o podprsenky, kalhotky, punčochy a podvazkové pásy. Na závěr pak na vrch hromady položila hedvábné šátky a šály, kterými Karla svazovala. Dotyk chladivého a jemného hedvábí v jejích rukách způsobil, že se na chvíli zastavila a zamyslela se. Jaká škoda, že teď nemá Karla po ruce. jaká škoda, že teď není tady s ní. To by vůbec nemusel škemrat a prosit, sama by ho s chutí a velkou radostí přivázala k posteli a to hezky pevně. Postupně, levou ruku, pravou ruku, levou nohu, pravou nohu a pak, když by před ní ležel zcela bezmocný, bez jakékoli možnosti se pohnout, tak by nad ním stála a těšila se pohledem na jeho bezmoc a užívala si tu chvíli, kdy by on, v očekávání dalších chvil jemného erotického dráždění zavřel oči. Pak by se nad ním sklonila a místo toho, aby se věnovala Karlovu dráždění a vzrušování by m dalším šátkem přejížděla přes jeho penis a pak, pak by mu začala ovazovat prádelní šňůrou ten jeho nástroj. Stále by si myslel, že to je jen hra, ale ona by nedala na jeho prosby a neustávala by v utahování a omotávání, neustávala by a přitahovala by dál a dál, aby cítil bolest, aby cítil to pokoření, které musí teď zažívat ona. Nechala by ho takto svázaného na posteli a naklonila se nad něj. "Tak co Ti hajzle, už víš jak mi je? Už víš jak trpím? Ne, to nemůžeš vědět, Ty tu mou bolest nemůžeš pochopit, Ty mi nemůžeš rozumět." Přivřela oči a přestavovala si jeho tvář, tvář zkroucenou překvapením a bolestí a slyšela ty jeho stokrát omílané lži, kterými dříve věřila. "Sáro, miláčku, už dost, nech toho. Já Tě miluju a vezmu si Tě. Rozvedu se a budeme žít jen spolu. Nech mě a netrap mě. To bolí!" "Jenom trp, ještě trpíš málo, za to, co jsi mi provedl. Nechám Tě tady tak svázaného až do doby než ucítíš, že nemůžeš vydržet, jak jsem Ti ho omotala a utáhla a budeš chtít, abych to uvolnila. A já přesně v tom okamžiku tu šňůru přitáhnu ještě víc a budu přitahovat a utahovat až do doby, kdy Ti z něj odejde veškerá krev, kdy bude malý a splasklý, kdy všechny tkáně, které v něm máš, budou poškozené. Pak Tě odvážu, spráskám Tě jak psa a tak jak budeš, Tě vykopnu za dveře. Slibuji Ti, že se Ti už niky nepostaví a Ty budeš rád, když si budeš moct dojít tak akorát na záchod. Slibuji Ti, že už ho do žádné ženské nebudeš moci vrazit, přestože budeš moc chtít. Do žádné a nikdy. To bude má pomsta." Otevřela oči. Ano, toto by s Karlem nejraději udělala, na takovéto myšlenky ji přivedl šátek, na kterém možná ještě někde zůstal jeho pot či vůně. Odložila šátek k ostatním a v rychlosti probrala zbytek zásuvky. Prošla pak celý byt a k navršeným věcem přinesla ještě kabelku, dvoje boty a zlatý řetízek. Poodstoupila a podíval se na shromážděné věci. Tak, tohle je Karel? Pro tohle s ním byla? Pro tohle mu nastavovala svoje tělo a pro tohle se vzdala něžného přátelství Petry? Pocítila závan studeného vzduchu, na těle jí naskákala husí kůže a ona si uvědomila, že je v pokoji zcela nahá až na krajková tanga, která si před Karlovou návštěvou oblékla. Ta si nesundá, ta si koupila sama, když byla ještě s Petrou. Otřásla se chladem a ze skříně si vzala jedno ze starších triček, která byla z doby "před ním". Soustředěně, jako by šlo o vysoce náročný úkol, vyndala ze skříně kufr a "Karlovo" oblečení, jeden kousek po druhém, do něj skládala. Náhle jí pohled padl na jedno z otevřených zásuvek a na šicí potřeby, které v ní byly v krabici uloženy. Vedle změti různobarevných nití a bavlnek, různě velkých jehel a knoflíků všech možných barev a tvarů, ležely krejčovské nůžky. Sára se na ně chvíli soustředěně dívala, pak se usmála a pokud by jí někdo v ten okamžik sledoval, zahlédl by v jejích očích záblesk potměšilé radosti. Jakoby se v ní opět projevila ona dobře skrytá vlčice, nyní však již dospělejší a poučenější, vlčice chystající se k obraně svého dosud nenarozeného potomstva. Nebyla to zloba, co jí donutilo udělat těch pár kroků k oné zásuvce. Nebyla to zloba, co jí dovedlo k tomu, aby vztáhla ruku a do prstů sevřela blýskající, chladivý kov dobře nabroušených nůžek. To, co ji

k tomu kroku donutilo byl obranný instinkt, který velel zničit a zahodit vše, co by mohlo v kterýkoli okamžik ať již nyní či v budoucnosti připomínat Karlovu přítomnost, vše, co by mohlo připomínat Karův podíl na početí jejího potomstva. Rozevřela do široka ústa, zhluboka se nadechla a s nůžkami v ruce se vrátila zpátky ke kufru, ve kterém byly naskládány hmatatelné vzpomínky na její minulost s Ním. Rozhodla se, že pro ni a obzvláště pro jejího potomka nesmí být v jejím okolí jediná připomínka na Něj, protože cítila, že by se jí někdy v budoucnu mohly vrátit vzpomínky na chvíle s Ním a ona by snad mohla litovat svého rozhodnutí vymazat Ho ze svého života. Vzala z kufru do levé ruky šaty, které ležely navrchu, jedním rychlým pohybem je rozložila, podívala se na ně a pak je pomalým pohybem vložila mezi ostré čepele nůžek, které držela rozevřené v pravé ruce. Bez sebemenšího zaváhání stiskla obě ostří nůžek k sobě. Kromě tichého zvukku stříhaného hedvábí nezaslechla nic jiného, ale ten zvuk jí připadal jako rajská hudba. Ano, to je to, co potřebovala, odstřihnout se od Něj, odstřihnout se od minulosti s Ním a žít jen přítomností. Hlasitě se rozesmála s leskem vášně v očích střihala šaty kousek po kousku dál. Když už v levé ruce držela poslední kousek toho, co před chvílí byly ještě krásné a lehké značkové šaty, sáhla levou rukou znovu do věcí v kufru a namátkou vytáhla, černopu krajkovou podprsenku, další vzpomínku, další dárek od něj. Podívala se na ni a, nyní už jako zkušená střihačka, přiblížila nůžky k zapínání podprsenky a jedním prudkým sevřením obou čepelí zapínání odstřihla. A znovu a znovu, dokud podprsenka neležela u jejích nohou rozstříhaná na kousky. Pak opět ponořila ruku do kufru a bez toho, že by se podívala na to, co vytáhla, stříhala dále. Odstřihávala se od minulosti a s každým jednotlivým sevřením nůžek, s každým zvukem stříhané látky cítila, jak ji opouští vztek a bezmoc a jak do ní vstupuje nový pocit, který dosud nepoznala. Potěšení a rozkoš z pomsty, potěšení a rozkoš z toho, jak bourá falešné představy, jak rozkopává vzdušné zámky, jak zabíjí v sobě lásku k Němu. Při každém sevření nůžek si představovala si, že nestříhá šaty, halenky, kalhotky nebo podprsenku, představovala si, že stříhá Jeho, kousek po kousku. Když sáhla do kufru a její ruka už nic nenahmatala, otevřela oči a viděla, že u nohou jí vznikla hromada různobarevných odstřižků toho, co pro ni kdysi bývalo Karlem. Odložila nůžky na konferenční stolek a pomalu a opatrně, jako by se bála, že se jí její představa rozstřihaného Karla rozplyne, brala do hrstí kousky minulosti a opětovně je ukládala do kufru. Potom došla do komory, vzala z ní smeták a lopatku, pečlivě zametla poslední zbytky, aby nezůstaly po jejím činu žádné stopy, a lopatku vysypala do kufru. Rozhlédla se a na stolku uviděla zlatý řetízek s briliantovým přívěskem, který tam před tím položila. Vzale jej do ruky a opatrně, jako svátost, jej položila, jako poslední připomínku na Něj, na vrchol hromady Jeho kousků do kufru. Narovnala se, otřela si rukou pot z čela a zavřela kufr. Pak se hlasitě a vítězoslavně rozesmála. Zbavila se Ho. Zabila Ho. Rozstříhala Ho. A co teď? Zamračila se, nakrčila čelo a přemýšlela. Pohodit kufr k popelnicím, aby ho popeláři odvezli spolu se zbytky jídla, odpadky a vším nepotřebným, co lidé vyhazují? Možná by to nebylo špatné a možná by, ještě než popeláři přijedou, dostal kufr s Ním návštěvu v podobě zvědavých potkanů, kteří tak rádi kolem popelnic a kontejnerů pobíhají. Přivřela oči a představila si, jak je On očicháván a olizován zvědavými hlodavci. On, který se bál nejen myší, ale i pavouků! On, který odmítal spát ve stanu, protože se bál, že mu do ucha může vlést škvor a může mu prokousnout bubínek! Při té představě se pousmála. Ano, to by byla sladká pomsta! Najednou se plácla rukou do čela. Má to, hodně se bál myší, pavouků, hmyzu, ale to nebylo to, čeho se bál nejvíc, z toho neměl největší strach! Při představě toho, z čeho měl největší obavy se rozesmála na celé kolo. Ano, to udělá, ano tak to provede. Plná života a elánu se pružně zvedla ze sedačky a odešla znovu do komory. Když se vrátila držela v ruce krabici od bot, balicí papír, lepicí pásku a několikero výtisků noviny. Už věděla co udělá a při té představě měla opět výraz

vlčice na lovu. Opatrný, ale pečlivě pátravý, s chřípím rozevřeným, aby zacítila jakýkoli pach či závan nebezpečí, které by mohlo hrozit jí nebo jejímu nenarozenému dítěti. 15) Mirek Poté, co se nechal Josém svézt výtahem do přízemí a byl obdarován jeho další servilní úklonou, za kterou se mu odvděčil stokorunou vtisknutou do nenápadně nastavené dlaně, vyšel na Václavské náměstí. Úkol, kterým byl od Bogdana pověřen jej nepřekvapil, již pár takovýchto drobných službiček pro něj vykonal, ale co jej překvapilo bylo to, že mu Bogdan uložil, aby se pro něj podílel na pacifikaci jeho krajanů. To bylo neobvyklé, protože problémy, které vznikají v jedné komunitě, mají být také v té komunitě řešeny a nemají být do nich zatahováni lidé, kteří z ní nepocházejí. Tato situace mohla znamenat dvě věci. Buď, a to je ta lepší varianta, je s ním Bogdan tak spokojen a tak mu důvěřuje, že ač není z Balkánu, tak v hierarchii skupiny povýšil na místo určené pouze rodině a nejdůvěryhodnějším členům a nebo, a to je ta horší varianta, dostal tento úkol proto, že je neřešitelný a Bogdan potřebuje někoho, kdo se znemožní a koho potom obětuje. S ohledem na skutečnost, že nevěděl, která z těchto variant je variantou platnou, stál zamyšleně na chodníku před Duplexem a nevěděl, co si má myslet. Neměl rád situace, kdy nevěděl, na čem je. V minulých případech, které pro Bogdana řešil to bylo jasné, jednalo se o problémy s českými překupníky drog, veksláky, pasáky či řešil problémy týkající se neochoty některých děvčat poslouchat Bogdanovy příkazy. Ale nikdy to nebyly problémy, které by se dotýkaly Bogdanovy komunity, nikdy nebyl vysílán proto, aby řešil problémy s kýmkoli, kdo by zkřížil výsostné Bogdanovy plány a byl přitom z Balkánu. Ovanul ho chlad a on si uvědomil, že stojí jen saku a košili uprostřed Václavského náměstí a je pár dní před vánoci. Napadlo ho, že se zkusí spojit buď s Hamidem nebo Sergejem, představiteli arabské a ruské komunity, o kterých ho Bogdan informoval a o kterých mu sdělil, že spolu vzniklý problém probírali. Nebude to ale Bogdan brát jako jeho neschopnost řešit problém samostatně? Nebude si pak myslet, že neumí věci řešit. Sáhl do kapsy a vytáhl cigarety. Bezmyšlenkovitě jednu vyklepal z krabičky a zapálil si. Otočil se zpět ke vchodu do Duplexu a sledoval pohyb lidí u výtahu. V tuto hodinu ti, kteří vycházeli ho příliš nezajímali, protože šlo ve své většině o turisty, kteří si chtěli užít prodloužený večer a odcházeli v povznesené náladě doprovázeni jednou či více děvčaty. Mirek svou pozornost spíše soustředil na ty, kteří přicházeli a před kterými se José úslužně skláněl. Měl pocit, že se něco musí stát, že situace, do které se dostal není jen tak a že za normálních okolností by ho Bogdan takovýmto úkolem nepověřil. Náhle mu někdo zaklepal na rameno. "Občane, vy jste zabloudil?" zeptal se ho hlas se zřetelným východním přízvukem. Mirek sebou trhl a otočil se. Za jeho zády stáli dva vysocí muži v krátkých kožených bundách podšitých kožešinou a s obličeji se širokými lícními kostmi a bleděmodrýma očima bez jakéhokoli výrazu. Mirek nemusel příliš přemýšlet, aby poznal, že se jedná o příslušníky Sergejovy skupiny. Mirek nebyl žádným rusofilem, naopak měl své výhrady jak k Rusům, tak i k Rusku, plynoucí zejména z rozpínavého chování příslušníků zbohatlické vrstvy tohoto národa vůči ostatním národům a to i mimo geografické území vlastního Ruska. Přestože ruštinu a ruskou kulturu miloval, tak mu vadilo, že na některých místech Pahy a v některých městech v Čechách je, pokud se chcete domluvit, lepší mluvit rusky než česky. Na druhou stranu byl ale pragmatik a věděl, že ten, kdo platí a má peníze, tak má také pravdu a nemá smysl mu odporovat a proto bez známek vzrušení s úsměvem odpověděl: "Ani nevím, pane kapitáne. Zakoukal jsem se na ty lidi u toho výtahu. Měl jsem pocit, že tam někoho poznávám."

"Mirek," rozesmál se hromotluk, který mu před tím klepal na rameno. "Ty mě nepoznáváš? Ja Jurij!" "Juriji, chlape!" nedal dát na sobě překvapení. "Co Ty tady?" "Ale, šli jsme s kamarádem, že najdeme holky a nu vot, najdeme Tebe! Chočeš jít s námi?" "Rád bych, kamaráde, ale mám nějakou práci a nemůžu se před výkonem rozptylovat.", snažil se vykroutit se Mirek. Až se otřásl při představě, že by měl strávit čas do rána s partou ruských goril věnujících se více konzumaci vodky než zábvě s děvčaty. "Nu vot, když on nechočet.. Što ty dumaješ, Voloďa?", zadíval se výmluvně Jurij na druhého Rusa "On chočet, on pajďot s nami, što?", odpověděl Voloďa a přimáčkl ruku v kapse své kožené bundy na Mirkův žaludek. "On chočet.",opakoval Voloďa a Mirek cítil ostrý hrot nože, jak proniká jeho košilí a lehtá mu kůži na břiše. "Finský lovecký nůž.", napadlo Mirka, "Oblíbená zbraň ruských speciálních jednotek, který také rádi používají členové ruských neformálních bojových a obchodních struktur. Proti tomu nemá smysl bojovat." "Jasně, že půjdu," odpověděl Mirek, "a navíc vám také řeknu, kde najdeme nejlepší holky.." snažil se získat čas a horčně přitom přemýšlel, co má tato situace znamenat. "Ty nám nic něgovor," zaznělo opět od Volodi, "my znajem kuda idti"., rozchechtal se a píchl Mirka jemně do břicha. Mirek cítil, jak mu špička nože nařízla kůži a věděl, že tento večer zanechá památku v podobě krvavé skvrny na jeho sněhobílé košili Ermenegildo Zegna. "Podoždi, Voloďa," ozval se Jurij,"on s námi půjde dobrovolně, što Mirek?" a sevřel Mirka pevně kolem ramen, takže Mirek měl pocit, jako by je měl ve svěráku. Mirek se nijak nebránil a podvolil se přání obou a vydal se v jejich doprovodu na cestu směrem k dolní části Václavského náměstí a pak směrem ke Staroměstskému náměstí, kde jak věděl, bylo hlavní sídlo Igorovy skupiny. V okamžiku kdy ve společnosti Jurije a Volodi odcházel od Duplexu, zahlédl znepokojený pohled Josého, který, jako by se jej ptal, zda je vše v pořádku. Mirek mu, alespoň jak doufal, dal drobným zavrtěním hlavy najevo, že ne a věřil, že José to pochopil. Zda šlo o vědomou akci s požehnáním Bogdana či nikoli si stále nebyl jist, ale protože se vše událo před Duplexem, tak Mirkovy pochybnosti vzrůstaly. Kdyzho Jurij otáčel ve směru požadovaného směru chůze, tak Mirek pohlédl vzhůru a měl pocit, že nahoře na terese zahlédl Bogdana nakloněného přes zábradlí, jak si odplivává a hází dolů nedopalek doutníku. Měl pocit, že viděl jeho oči. Byly chladné a bez citu.