TEZE K DIDAKTICE HV HLASOVÁ VÝCHOVA

TEZE K DIDAKTICE HV – HLASOVÁ VÝCHOVA

„Velice brzy jsem se naučil, že bez písně nemůže skončit den, že bez písně nenajdeš přítele a že bez písně se nezmění svět. Proto zpívám.“ Elvis Presley

TEZE K DIDAKTICE HV – HLASOVÁ VÝCHOVA1

- cílem je

dát žákům základní pěvecké dovednosti a návyky odstranit případné závady ve zpěvu i v řeči uchovat zdravě tvořený hlas pro celý život nebo pro případný pozdější výcvik

„Učitel nesmí dopustit, aby o výsledky své práce přišel tím, že připustí, aby žáci zapomínali, čemu je naučil. Nestačí jen naučit, je třeba i opakovat a utvrzovat dovednosti, ab se nakonec staly návykem.“ (Ladislav Daniel)

HLASOVÁ VÝCHOVA - hlasový výcvik „musí“ být zařazen do každé hodiny - hlasová kultura = kvalita zpěvního i mluveného projevu (technika zpěvu a technika mluveného slova jsou tvořeny stejným mechanismem, vzájemně se ovlivňují) - 3 oblasti hlasové výchovy (viz schéma)

artikulační cvičení

dechová cvičení hlasová cvičení

- na tvorbě hlasu se podílejí:

ústrojí respirační ústrojí fonační ústrojí artikulační

= plíce a dýchací svaly centrální nervový systém = hrtan a hlasivky (zajišťuje koordinaci těchto ústrojí) = rty, jazyk a měkké patro

Vlastnosti hlasu Barva – závisí na velikosti a tvaru rezonančních dutin Výška – je dána velikostí hlasivek (krátké hlasivky pro tón vysoký a dlouhé pro tón nízký) Síla – podle intenzity výdechového proudu vzduchu 1

Ladislav Daniel navrhuje používat termínu „hlasový výcvik“, který lépe vystihuje charakter vytváření dovedností (výchova má podle něj širší pojmový obsah).

Vývoj lidského hlasu - novorozenecký křik je u všech dětí stejný (v rozmezí asi 440 – 450 Hz) - změny v charakteru hlasu od 2. měsíce života -orientační rozsah dětského hlasu v jednotlivých věkových obdobích (podle A. Tiché) - kojenci a děti do tří let: g1 – c2 - předškolní věk: f1 – e2 - mladší školní věk: c1 - f2 - 10 let až puberta: a - a1 -pokud mají menší hlasový rozsah, je to především důsledek malých pěveckých zkušeností; nerozezpívané děti mají velmi malý hlasový rozsah (a - e1 nebo a - g1)umístěný v nízké hlasové poloze - mutace – vzniká kvůli zvětšování hrtanu (u chlapců klesá hlas asi až o oktávu, u děvčat jen o tercii)

Proč chlapcům v dospívání přeskakuje hlas? - růstová akcelerace se odehrává během několika málo měsíců - chvilku trvá, než se vytvoří nová zpětná vazba, tedy než si mozek na nový hlas zvykne a reaguje novým nastavením hlasivek na jiný, většinou daleko nižší zvuk, než byl zvyklý - v tomto období není vhodné přemáhat hlas a hlasivky (hlasivky jsou trvale překrvené) - častá asymetrie v délce hlasivek, do ukončení mutace se vyrovná - mutujícího chlapce by měl sbormistr na několik měsíců ze sboru vyřadit (nemůže uhlídat, zda jeho mutující svěřenci používají svůj hlas uvážlivě) - znaky dívčího mutujícího hlasu: zastřenost, ztráta nosnosti, nápadné přechody mezi rejstříky - přeřadit mutující dívku do takového hlasu, kde nebude namáhat oblast svých rejstříkových přechodů - konec mutace: u dívek při zastavení/téměř zastavení růstu, u chlapců – až kol 20 let - jestliže se u chlapců začne hlas nápadně měnit, nebudeme je ke zpívání nutit, oni se ostatně, vedeni přirozeným pudem, za svůj měnící hlas stydí, zpívat nechtějí, což je vlastně nejlepší sebeobranou proti poškození hlasu

- ve stáří se snižuje elasticita hlasu, hlas obou pohlaví se rozsahem i polohou tvoření zvuku přibližuje

K zamyšlení: co bylo dříve? „Odborníci si často kladou otázku, co bylo dřív – zpěv nebo mluva? Někteří jsou přesvědčeni, že hlasový orgán byl původně předurčen pro zpěv. Vycházejí z toho, že již první hlasové projevy – křik, výskot, smích či hry s hlasem – jsou ve své podstatě zpěvu blízké modulované zvuky, které se pohybují někdy i v rozsahu dvou oktáv. Hlasivky jsou tedy přírodou připraveny na větší rozsahovou a dynamickou zátěž, než vyžaduje mluva. Ona je často příčinou, proč se původní a značné hlasové možnosti postupně omezují.“ Alena Tichá

Složky hlasové výchovy Držení těla - důležité pro využití dechové opory - při rozezpívání a interpretaci nacvičeného stojíme, při nacvičování sedíme - musíme-li zpívat z not, používejme raději notový pult, který by měl být situován tak, aby nás úhel při čtení z not nenutil jakkoliv ohýbat hlavu (směrem dolů) a tím neblokoval krční svalstvo. Pěvecký postoj je vzpřímený a uvolněný. Nedovolme, aby žáci při zpěvu byli ztuhlí, takže by nemohli hýbat krkem.

Dýchání - dech úzce souvisí s držením těla: správný nádech „přichází“ jen do otevřeného, volného a pružného těla - správné dýchání je základem kvality tvořeného tónu - dýchání je automatická činnost organismu, rozlišujeme 4 jeho typy:

a) žeberní dýchání – hrudník se rozšiřuje do stran, je velmi namáhavé, kdybychom tak dýchali třeba jen pár minut, cítili bychom dlouho potom bolest v žeberních napínačích b) brániční – hrudník se zvětšuje směrem dolů, čímž se mírně nadouvá břicho. Není příliš vydatné, ale je pohodlné – dýcháme tak většinu dne mimovolně aniž bychom na to museli myslet.

c) bráničněžeberní – „umělý typ dýchání“ pro pěvecké účely+ spojuje výhody bráničního a žeberního dýchání (Zpěvák trvale po celou dobu zpěvu drží hrudník roztažený v nádechové poloze a potom dýchá pouze bránicí pomocí svalů). d) svrchní – malé děti při něm zvedají ramínka. Dech je namáhavý, a přitom nevydatný (vzduch se dostává pouze do vrchní části plic, které mají malý obsah). Správný nádech musí být hluboký a neslyšný. Na začátku skladby vdechujeme nosem (máme na to dost času), uprostřed skladby často přidechneme ústy. Nádech před písní můžeme obrazně motivovat tím, že „chceme přivonět ke květince“, a tím dosáhneme tří požadovaných kvalit: - výdech dechovýchi vdechu cvičeních je (má být  ) rovnoměrný, bez námahy a plynulý. Zabraňujeme hloubky,přineslyšnosti nosem. úplnému vydání „z posledního dechu a lapání po novém“

„Nepoučujme kdy a jak se mají nadechnout, že mají zadržet dech a pak co nejdéle vydechovat. Tyto slovní manipulace vždy nepříznivě ovlivňují průběh dechové funkce, protože zaměřují pozornost dítěte k tomu „jak by to mělo být ve výsledku“, a nedávají mu šanci, aby samo „svým tělem pochopilo“ potřebnou souhru dechových svalů. Zasahování do dechové funkce „zvnějšku“ s sebou vždy přináší různá přepětí a nakonec dechovou nemohoucnost.“ (A. Tichá)

- střídavé dýchání = termín užívaný u sborového zpěvu, kdy u vázaných dlouhých tónů po domluvě dýchají skupinky žáčků individuálně na různých místech skladby, čímž vzniká dojem nekonečného toku tónů

K zamyšlení: „Žití v podstatě stojí na vdechování a vydechování; na přijímání dovnitř a vzápětí vracení ven; na zastavení této stálé výměny nelze ani pomyslet. Vzduch se v plicích nehromadí, nelze ho ani vlastnit, nekupuje se, ostatně stejně jako láska… Přichází a odchází, pak se vrací a opět odchází. Tak probíhá život – neustálá výměna toho, co dostáváme, a toho, co dáváme.“

Kdy nemáme dech pod kontrolou? „Zkuste si navodit pocit smíchu (dech je nekoordinovaný) a potvrdíte si, že nelze prostě zpívat. Rovněž při pláči (kde mimochodem ještě výrazněji nastupuje emocionální složka) je dech naprosto mimo naši kontrolu….“ (Majtner)

„Tak jako houslista rozeznívá struny svého nástroje smyčcem, tak zpěvák rozezní svoje hlasivky správně ovládaným proudem vydechovaného vzduchu, který opírá o dobře vytrénovaný brániční sval.“ (J. Vydrová)

Tvoření tónu - tóny se „rodí“ v žákově představě, fyziologicky vzniká pravidelným chvěním hlasivek aktivovaných výdechovým proudem vzduchu Nezabstraktňujte příliš: „Tón nezní hezky“. U malých dětí pracujeme s představami, např. „Tón musí lahodit uchu tak, jako hmatu je příjemné, hladíme-li měkký samet…“

- svalové skupiny, které nelze ovládat vůlí, jsou prostřednictvím představ nenásilně ovládány

rezonance hrudní

rezonance hlavová

rezonance tónu

převážně pod hlasivkami (chvějí se v celé své hmotě, což je namáhavé a únavné)

převážně nad hlasivkami (částečné chvění okrajů hlasivek)

výhody

síla

je nosnější, má charakteristickou barvu, umožňuje zpěv s větším rozsahem a správnou intonací

nevýhody

unavené hlasivky způsobují klesání tónu, možnosti hrudního tónu jsou co do výšky omezeny.

nedostatek síly

- „čistý“ hrudní nebo hlavový tón není prakticky možný, pro sólový zpěv je nutné zvládnout míchání obou rezonancí (tzv. voix mixte = tón je dostatečně silný i nosný a schopný dynamického odstínění). Pro dětský zpěv se však můžeme vzdát požadavku na sílu a pracovat s hlasem převážně hlavovým, popř. časem postupně cvičit přidávání hrudní rezonance.

Hlasový výcvik dětí v každém případě musí začínat výcvikem hlavového tónu. Jen tak dosáhneme dostatečného rozsahu co do výšky, krásné barvy, nosnosti a čisté intonace.

K navození hlavového tónu: o

zvuky, které děti samy umí vytvářet (houkání, mňoukání, kukání) v poloze, kde již s běžným mluvním hlasem nevystačí (c2 – d2), nebojme se dočasně písně přeložit o několik tónů výše, aby se ke svým špatným návykům děti nevracely (normální dětský hlas je soprán!)

o

sestupný pohyb - na určitou dobu vyřadit písně, které začínají nejhlubším tónem svého rozsahu (Kočka leze dírou, Vyletěla holubička aj.)

o

vhodné slabiky: -mu, -nu, - ju

- brumendo = tón zpíváme se zavřenými ústy, rty se lehce dotýkají, zuby jsou mírně od sebe (představa, že v puse máme horkou bramboru). Zvuk není silný, je však nosný.

Nasazení tónu Pozn: nasazení = začátek samohlásky při zpěvu

měkké nasazení – hlasivky jsou rozechvívány plynule; představa lehkého tónu. Vhodné slabiky pro nácvik: mon, don, bim, bam. tvrdé nasazení – prudké rozražení hlasivkové štěrbiny (forze, silně emocionálně podmíněný hlasový projev, zpravidla nekontrolovatelný) dyšné nasazení - hlasivková štěrbina nedovřená („hekání“)

Artikulace

- důsledně opravovat zpěv „se zavřenými ústy“ (vede je k tomu pohodlnost a špatný příklad) - motivace: např. nácvik před zrcadlem s odkazem na vzory interpretů populární hudby - vokály musí být vyrovnané (pozor na široké či úzké „e“, ostré „i“, shodně vyslovujeme „i“ a „y“ – temněji) - neutralizace vokálů = zvukové vyrovnávání vokálů tak, že přirozeně zmenšujeme rozdíly mezi jasnými a temnými vokály tak, aby zněly vyrovnaně ve stejné rezonanci. (např. „e“ a „i“ zazpíváme tak, že ústa nerozšiřujeme do stran, ale s mírně našpulenými rty) - správná poloha artikulátorů a bezchybná výslovnost usnadňují umístění hlasu v hlavové rezonanci - právě italský jazyk (nebo ruština) má nejlepší dispozice pro návaznost konsonantů a vokálů - každá souhláska má ve spojení se samohláskou jinou funkci:      

„m“ a „n“ vytvářejí základ rezonance horních obličejových partií (masky) „v“ napomáhá zvednutí horního rtu – jeho uvolnění od zubů „r“ rozeznívá tvrdé patro „j“ posouvá výslovnost dopředu „b“ optimálně navozuje rezonanci pevných a měkkých částí obličeje i dutin hlavy hláky „s“, „š“, „k“, „p“ , „t“ podporují elastičnost dechového aparátu (samotné však v sobě skrývají nebezpečné sevření hrdla)

Varianta „kočička“ Mi –je – a – o – u

Cviky pro uvolňování mluvidel: Jazykolamy (české i zahraniční) Zpěv beze zvuku – děti podle správné artikulace poznávají správné písničky, věty… Použití jazykolamů při dechových či hlasových cvičeních

K uvědomění artikulace zpívat písničky s nahrazením různých vokálů v písni jediným, např. „Halka madraaka nasadavaj a pataka“

Poznámka ke správné artikulaci - hlásky uprostřed slova členíme jinak v pravopise a jinak v pěvecké praxi například: píšeme pos – pí – chej – me

po-spí – che – jme

zpíváme

- ve slovech jsem, jsme apod. „j“ nezpíváme. Dvojhlásku „ou“ zpívejte po dobu trvání výslovnosti na „o“, „u“ připojte až na konci. - koncovky nesmějí ani zanikat, ani vynikat

Hlasová hygiena vliv životosprávy na hlas (spánek, odpočinek, pohyb atd.); otužováním se hlas stává odolnějším zpívejme ve větrané a nepřetopené místnosti rozezpívání je samozřejmostí nepřetěžujeme hlas, vyvarujme se křiku nezpívejme v indispozici (únava, nemoc, k poškození hlasu může dojít snadno) při hlasovém výkonu mějme vždy pocit rezervy (hlasové) – sebekontrola se rychle naučit rozeznat jakoukoliv dimenzi bez zmíněné rezervy výběr repertoáru se hlasové hygieně podřizuje před hlasovým výkonem nejezme oříšky, chipsy, přesolená a silně kořeněná jídla, v létě nepít ledové nápoje, v zimě horké náprava veškerých hlasových poruch patří do kompetence odborného lékaře (foniatra). Povinností učitele by mělo být na ně včas upozornit. šepot není formou hlasového klidu (tlak vydechovaného zvuku u šepotu je silnější, forsírovanější, než při tvoření běžného hlasu) „Vox sana in corpore sano“ (Zdravý hlas předpokládá zdraví celého těla)

Rozezpívání - přirozená příprava na zpívání (soubor prvků dechové, hlasové a artikulační techniky), po ránu dbáme ještě na důkladnější rozezpívání než během dne - cvičení začínáme vždy ve střední hlasové poloze (průměr) - začínáme vždy cvičením ménětónovým. Nezačínáme stupnicemi, které jsou pro svůj rozsah cvičením již náročnějším

- začínáme obvykle brumendem shora na 2 – 3 tónech, potom volíme „zvonivé hlásky“ (don, bim, bam…) - později rozšiřujeme rozsah a akcentujeme artikulaci, kombinujeme legatovou a staccatovou techniku - pokud provádíme cvičení, při kterých jdeme rozsahem dolů, je lepší začít směrem shora dolů a pak zase nahoru tak, abychom se spodního tónu jenom lehce dotkli (tzn. nezačínat a nekončit na něm) Je naprosto chybné provádět „rozezpívání pro rozezpívání“ bez opravování chyb!

- rozezpívání by nemělo být samoúčelné, i když má každý učitel zpravidla svůj vlastní systém, provádějme ho vždy se zřetelem ke konkrétní písni, která po něm bude následovat (možnost nácviku těžších intervalových skoků apod.) - rozezpívávejme vždy v určitém metru (aby mělo tah a děti věděly, kdy „začíná“) - klavír by měl být jen harmonickou oporou, není třeba do něj „mlátit“ (pokaždé vyhrávat precizně všechny tóny), pozornost věnujme naslouchání zpěvu dětí, odstraňujme nedostatky, které bychom mohli snadno pro silný doprovod klavíru přeslechnout

klavír a rozezpívání

Je důležité, abyste si transpozice při rozezpívání plně zautomatizovali, abyste svou pozornost mohli ve třídě odpoutat od sebe, od svého výkonu a zaměřit ji na činnost dětí.

Několik poznámek k hlasové výchově (podle F. Sedláka) dechová cvičení o Účelem dechových cvičení není dovednost vdechnout velké množství vzduchu do plic, ale především hospodařit s dechem (dechová ekonomie), tedy dovednost ovládat svaly dechového ústrojí. o Při dechových cvičením by měly děti stát. o Dechová cvičení se neprovádějí příliš dlouho. hlasová cvičení o Každé hlasové cvičení může mít řadu variant. Totéž cvičení se zpívá v durové nebo mollové tónině. Zpěv jen v dur vede k jednostrannosti; zpěv mollové písně pak způsobuje zbytečně mnoho intonační i pěvecké námahy. o Hlasová cvičení nemusejí být každou hodinu nová, naopak známá cvičení se opakováním zdokonalují.

PŘI TVORBĚ VLASTNÍCH METODICKÝCH NÁMĚTŮ pokuste se respektovat následující požadavky a volte rozmanitá cvičení:

Dechová cvičení mají navodit ukázněné dýchání (například vdech podle gesta), základy dechové ekonomie, mají podporovat rozvoj dechového ústrojí. Zpočátku jsou východiskem k dechovým cvičením jevy dětem blízké a známé (přivonění ke květině, hra na vláček – vypouštění páry aj.), později ve vyšších ročnících půjde již o uvědomělé cvičení pěveckého dýchání.

Hlasová cvičení aktivují a rozvíjejí hlasový materiál, kultivují jej a rozšiřují jeho rozsah. Navozují se jimi základní pěvecké návyky, kladou základy pro rozvoj rezonance, vedou k ovládání hlasu v různých polohách a dynamických odstínech podle věkových zvláštností. Pěveckou techniku zdokonalujeme nejen při hlasových cvičeních, ale i při nácviku písní.

Artikulační cvičení se v první fázi (1. někdy ještě 2. ročník) zaměřují na základní upřesňování správné výslovnosti souhlásek (konsonant) i samohlásek (vokálů). V další fázi se soustřeďují na výcvik nejen srozumitelné a kultivované, ale i pohotové, pružné výslovnosti. Uvedená cvičení vzájemně se prolínající nelze provádět samoúčelně, slouží přednesu písní. Ke zpěvu písní potřebují hlasové i dechové orgány získat určitý stupeň pružností a připravenosti. I k tomu slouží hlasová cvičení.

Nezapomínejte pracovat s představami (svalové skupiny, které nelze ovládat vůlí, jsou prostřednictvím představ nenásilně ovládány), např.: o o o

o o o o o o o o o

o

uvolnění postoje – představa, jak visí loutka, než vyjde na jeviště (předklon) celkové uvolnění – přijde pan loutkař a loutku oživí (poskakujeme, uvolňujeme ramena…) dýchání do bříška – dáme ruce na bříško a ukážeme, jak se nafoukl Široký, když vypil jezero (při nádechu se nadýmá pouze bříško), ukážeme, jak mu bříško splasklo, když už vodu v břiše neměl (při výdechu se bříško zatahuje) dechová opora – zvedáme nad hlavu těžký předmět, třeba činku. Vydržme, ať nám nespadne. Tón pěkně opřeme o dech. vyšší tóny – představa zakousnutí do jablka hlavová rezonance – „Máš kolem hlavy svatozář“ hlavová rezonance – „Máš v ústech horký brambor a dechem ho chladíš“ hlavová rezonance – „Zvuk ti vychází ušima“ hlavová rezonance – „Horní stoličky se ti smějí“ měkce nasazený tón - představa hry s malým míčkem, tenisákem: musíme trefit předem určené místo (tj. výšku tónu) otevřená ústa – Umíte pořádně otevřít pusu, aby maminka věděla, jak veliké má dělat švestkové knedlíky.? staccato – představa hry s pingpongovým míčkem: představte si bílý, tvrdý míček na ping pong, který skáče po dokonale rovném stole, na kterém nesmí být žádné smetí, ani kočičí chlup kantiléna – je melodie, která se podobá loďce, klouzající po tiché vodě, ptáku, který ve vzduchu ladně mává křídly

(J. Majtner)

Práce s nezpěváky Danielova zásada, že jen špatný učitel má ve třídě nezpěváky!

Předpoklady úspěchu: zajistit, aby se spolužáci neposmívali, pokud se někomu zpěv nedaří rozdělit si postup na malé kroky a ty postupně zvládat individuální péče o tyto žáky (v tomto smyslu však střídejme individuální práci s prací ve dvojicích a v malých skupinkách, protože se od zkušenějších zpěváků můžou mnohé naučit)

„Je třeba si uvědomit, že bychom nezpívajícím dětem velmi ublížili, kdybychom je zpívat nenaučili“. (Ladislav Daniel)

Postup práce s nezpěváky : V čem spočívá specifická práce s nezpěváky? Jsou časem schopni plnit obdobné úkoly jako dobří zpěváci, jen metodický postup u nich rozvolníme do menších splnitelných kroků.

1. Nejprve učíme děti rozlišovat délku a sílu tónů, pak teprve barvu a nakonec výšku. K rozeznávání výšky přistoupíme, až když dítě dokáže soustředěně vnímat. 2. Zaměřit se na rozlišování tónů vysokých a nízkých (např., rozlišit délku či sílu/popř. výšku dvou kontrastních tónů.) Postupně rozdíl mezi tóny zmenšujeme. 3. Zaznamenávání stoupavé a klesavé melodie (obrys melodie); za správný výkon budeme považovat každý, v němž bude zachován pohyb melodie, bez ohledu na intervaly. 4. U některých se vyskytnou bitonální tendence reprodukovat melodii – pokusíme se setrvat v jedné tónině 5. Souběžně se sluchovým výcvikem probíhá příprava správného tvoření pěveckého tónu, nácvik hlavového tónu (… „Nemají právě ohebný hlas, a proto si nevycvičili hudební sluch. Ale dalo by se to říci i obráceně. Protože mají horší sluch, neměli zájem o zpěv, a tím si nevycvičili pěkný hlas.“) 6. Nepodporujeme mluvozpěv, na krátkou chvíli vyloučíme písně s malým hlasovým rozsahem zpívané v nízké hlasové poloze. Raději zařadíme rozsahově náročnější písně s nápadně melodickými skoky. Děti je nedovedou zpočátku zpívat přesně, ale „odskočené“ tóny, které sluchem zachytí, osvobodí jejich hlas z monotónního mluvení (nevhodná píseň např. Vyletěla holubička) 7. Upřednostňujeme písně, jejichž melodická linka je přehledně vystavěná a opírá se o tóny tónického kvintakordu (1, 3, 5) 8. Dočasně zvýšíme hlasovou polohu písní tak, aby převážná část melodie zněla nad f1 (hlavový tón). 9. Před vlastním zpěvem písně by si měly děti zahoukat či zamňoukat, čímž si navodí zpěvní hlas. (V pauze děti nemluví!) 10. Při nácviku a opakování písně nenecháváme hudebně zaostávající děti bez dozoru. Stále jim nasloucháme. Buďme důslední, nedovolme, aby si vytvářely chybné hudební představy.

Typologie nezpěváků (podle L. Daniela): 1. umějí zazpívat pouze s třídou, kdežto sami zpívají falešně (mají málo spolehlivé hudební představy, zatímco jejich sluch je v pořádku) 2. umějí zpívat, pouze když zpívají sami. Jejich hudební sluch je tak chabý, že zpěv druhých je ruší. (Mají však své hudební představy, takže nejsou-li rušeni zpěvem třídy, dovedou je reprodukovat.)

„Zpěv musí rvát srdce a ne uši“ (Ladislav Daniel) Typologie nezpěváků (podle A. Tiché): 1. Hudebně rozvinuté, avšak nerozezpívané děti 2. Hudebně nerozvinuté, a proto nerozezpívané děti

Proč se vyplácí začít s nápravou nezpěvnosti již v mladším věku? - náprava probíhá rychleji, protože: psychika malých dětí není blokována přílišnou sebekritičností (spolupracují spontánněji) chybné návyky u předškoláků a malých dětí nejsou ještě plně fixovány Kdyby učitelé byli při učení zpěvu tak trpěliví a důslední, jako jsou při nápravách chybné řeči, pak by se všechny normální děti naučily zpívat tak, jako se naučí mluvit. (František Lýsek)

Písně vhodné pro nezpěváky (A. Tichá) - pořadí písní odpovídá stupňujícím se nároků, a postupné rozezpívanosti dětí: - Rybička maličká; Skákal pes; Už je to uděláno; To je zlaté posvícení; Prší, prší; Halí, belí; Maličká su; Dú, valaši, dú; Pec nám spadla; Kalamajka; Cib, Cib, cibulenka; Spi děťátko, spi; Běží liška k Táboru; Pekla vdolky; Adámku náš; Šel zahradník do zahrady; Bude zima, bude mráz; Pějme píseň dokola; Štědrej večer nastal, My tři králové; Až já budu velká; Na tom pražským mostě…

Při nácviku nových písní využíváme zvukomalebné slabiky. Ty jsou složeny z vhodných hlásek navozujících znění tónu – zpěvní hlas (např. pim, dům, mom, jú, bom…) Kdybychom nechali nezpěváky zpívat píseň hned na slova, vrátili by se k navyklému mluvení.

Poznámka ke klavírním doprovodům písní: Písně obsahující tóny tónického kvintakordu posilují zakotvení v tónině (tonální cítění). To se ještě více upevní, doprovázíme-li písně pomocí základních akordů na prvním stupni každé tóniny! (Z hlediska estetického toto považujme za DOČASNÝ krok)

Hlasitý zpěv, při němž se jednotlivci neslyší, je základní příčinou, proč děti ve vyšších ročnících školy přestávají čistě zpívat.

NĚKOLIK NÁMĚTŮ KE KONSTRUKTIVNÍ KRITICE (podle Havelkové, Chládkové)

o

„Ale ale proč tak křičíte? Ubližujete tím písničce i svému hlasu. Řev není zpěv. Na písničky musíte být hodní, váš hlas vás za to bude mít rád a vždy vás bude poslouchat.“

o

„Petře, pojď sem a ukaž se nám se zvednutými rameny. A teď je uvolni dolů. Děti, jak mu to slušelo? No vidíte! Že už to nebudete dělat?! Přece tu mám jen samé krásné děti.“

o

Dochází-li opakovaně k tvoření tónu tlakem, přestaneme zpívat text, dětem vysvětlíme, že písnička je nemocná a musíme ji léčit. Tím lékem je slabika „ju“ v síle mf. Až se písnička uzdraví, až budete zpívat správně lehce, vrátíme jí slova. Aby písnička nevypadala jako neučesaný kluk, musíme „učesat“ svoji výslovnost. Hlavně samohlásky by se měly sobě podobat jako bratříčci, ale tak, abychom je od sebe rozeznali… Už jste někdy v televizi viděli zpěváka nebo zpěvačku, kterým by nebyly vidět zuby?

o o

NÁCVIK JEDNOHLASÉ PÍSNĚ

1. přípravná fáze učitele - kritéria výběru písně - jak píseň propojit s učivem z předcházející hodiny, jak lze s písní po hudební stránce pracovat dále, je píseň aktuální? (např. koledy), lze s textem písně pracovat i v jiných předmětech (jazyky, literární výchova, prvouka atd.), přiměřenost písně možnostem žáků, - text písně – jsou v něm nějaká slova, která by žáci nemuseli znát? (zjistit významy slov) - rytmus písně – jsou nějaká místa rytmicky obtížnější? - tónový rozsah písně – je pro žáky vyhovující? Jaké rozezpívání zvolím vzhledem k charakteru písně?

2. nácvik písně

a) nácvik imitací - tuto metodu používáme především v nižších ročnících - učitel je dětem vzorem (děti opakují i učitelovy zlozvyky) - snadný a rychlý motivace

→

motivaci žáků) →

předvedení písně učitelem

beseda o písni

→

(učitelova dobře zvládnutá interpretace posiluje

nácvik písně

→ nácvik písně - musí být rychlý a intenzivní: učitel zazpívá jednu sloku písně, žáci ji zopakují (je-li delší, rozdělíme na menší formálně logické části a procvičené části okamžitě spojujeme), výrazové prvky zahrnujeme již do této fáze výcviku

Tzv. postup od konce = efektivní varianta nácviku obtížnějších skladeb, kdy začínáme poslední částí, následuje část předcházející, takže po jejím zvládnutí pokračujeme již známým závěrem (vstupujeme do známého prostředí)

b) nácvik intonací - podmiňuje ho soustavný intonační trénink - žák si za minimální pomoci učitele dokáže píseň „přečíst“ a zazpívat ji sám bez jakékoliv ukázky

→

analýza notového záznamu (tzv. tóninový klíč)

melodie + rytmus

→

text

→

melodie

→

rytmus

doplnění výrazových prostředků

→

b) smíšený postup - spojení intonace s imitací, žáci intonují a v případě, že se vyskytne dosud nepoznaný intonační jev, který žáci nejsou schopni realizovat, učitel jej nacvičí imitačním způsobem.

Nepodceňujte ani tak zdánlivě banální texty písní jako Ovčáci, čtveráci! Vědí děti, kdo to jsou čtveráci (asi kluci, kteří malují čtverce) nebo vička? Kdo si dnes uvědomí, že ovečky se měly pást na kopci, kde neroste obilí, ale ovčákům se do kopce nechtělo a tak je nechali pást na poli? Udělali „čtveračinu“. Ovčáci se ale hájí, že to, co bylo spaseno, byl oves.

Shrnutí Co byste jako učitel měl kontrolovat u svých žáků?                

cílem hlasové výchovy není silný, ale barevně vyrovnaný hlas zpěv dětí hodnotíme sluchem a zároveň zrakem! stojí děti rovně, avšak uvolněně? (můžou při zpěvu volně hýbat hlavou?) nemají žáci tendenci přenášet váhu těla pouze na jednu nohu? sedí děti rovně (na kraji židličky?) nezvedají při nádechu ramena? nelapají děti po dechu na poslední chvíli? dýchají děti do bránice? („nafukuje“ se jim bříško?) neforsírují děti vyšší tóny? (používají správně hlavovou rezonanci?) nevysunují děti při zpěvu bradu? nezaklánějí děti při zpěvu vyšších tónů hlavu? (nezpívají krkem?) nedrží děti hlavu „zaraženou“ mezi rameny (jako by neměly krk)? nezpívají děti se zavřenou pusou? (artikulují dostatečně?) nepolykají děti koncovky? rozdělují správně slova? nejsou žáci nuceni jakkoliv aktivovat ruce, které by v začátcích měly být volně podél těla? (po delším školení, kdy se dobré návyky zautomatizují, jsou ruce samozřejmě důležitou složkou při další práci na vnějším výrazu

Vybraná literatura k problematice hlasové výchovy: Alena Tichá: Učíme děti zpívat. Jitka Vydrová: Rady ke zpívání. Jaroslav Majtner: Hlasová výchova. Inez Kozelská: Hlasová výchova v učitelské přípravě.

Co můžete jako učitel ovlivnit? Každé dítě by mělo mít příležitost slyšet správný pěvecký vzor, který zpočátku neruší žádný hudební doprovod.

Učitel – muž - Zpočátku děti rozlišují vysoký a nízký tón spíše podle barvy než podle skutečné výšky tónu. Právě barva ženského a dětského hlasu jim v tom velmi pomáhá. Vede-li zpěváky muž a neumí-li zpívat falzetem, je dobré, má-li u sebe šikovného zpěváčka. Ten po něm opakuje a svým hlasem tak zprostředkuje cestu mužského hlasu k nezpěváčkovi! Etický aspekt! - Každé dítě může zažít pocit úspěšnosti a radosti ze svého zpěvu, a případně se hudbě věnovat jako koníčku ve svém volném čase. „Patero pro učitele zpěvu“ 1. Motivujte vždy pozitivně. (Vyhněte se zpěvu za trest, nenuťte žáky zpívat sólově.) 2. Nechejte děti určitou měrou zasahovat do výběru repertoáru. (Píseň, která i přes naši snahu zůstává dětem naprosto nedělná, stejně nikdy nebude interpretována s náležitou chutí a prožitkem…) 3. Nenechejte písničku „zevšednět“. (Přistupujme k opakovanému provádění písně vždy s novou motivací.) 4. Nejlepší názornou pomůckou je žákům učitel.(Praktická ukázka je lepší než zbytečné vysvětlování.) 5. Lépe je radit, nežli přikazovat. (Přijměme roli zkušenějšího průvodce, posilujme sebedůvěru žáků, nevytvářejme v nich bloky, které by je poznamenali natolik, že by i v dospělosti odmítali zpívat si pro radost, protože učitel jim jednou řekl: „Ty raději nezpívej…“) (Volně parafrázováno podle Jaroslava Synka)

PŘÍLOHA – HUDEBNÍ HRY --------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Hra - Na kukačku - lépe realizovat při menším počtu žáků (nejlépe 10) - hra rozvíjí smysl pro barvu hlasu, učí děti soustředěně poslouchat

Děti sedí v kruhu skrčmo, hlavu mají u kolen, ruce před obličejem. Jedno dítě jde za dveře. Učitelka rozdá žákům čísla (např. 1 – 10) a ty potom zapíše na tabuli. Zavoláme kamaráda, který byl za dveřmi. Ten při příchodu řekne: "Kukačko číslo x zakukej." Určené dítě odpoví: "Ku-ku." Kamarád má za úkol podle hlasu poznat dítě, které kuká. Postupně odškrtává čísla na tabuli. ----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Vhodná hra pro opakování hudebních pojmů, písniček aj. Lístečky lze obměňovat podle probraného učiva…

--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Pozn: Hru v žádném případě nehrajte s dětmi, které si myslí, že zpěv ve forte = křičení!!!!

PŘÍLOHA – UKÁZKA UŽITÍ JAZYKOLAMŮ PŘI ROZEZPÍVÁNÍ

(J. Majtner)