REFLEXE''

Obhajoba diplomové práce

Radoslav Bigoš VI. ročník

Škola klasických malířských technik prof. Zdeňka Berana

'' REMAINS/REFLEXIONS'' '' OSTATKY/REFLEXE''

Název diplomove práce 'Remains/Reflexions' vzešel z přípravných textů, které jsem si průběžně psával v minulém roce. V loňském roce jsem si začal všímat společných znaků na mých obrazech, ještě před tím mé osobě méně patrných. Začal jsem tedy vytvářet texty, kresby. Abych byl lépe schopen rozkrýt tyto děje. Poslední roky pracuji na abstraktních obrazek, zajímal jsem se o abstraktní myšlení vůbec. Pohyboval jsem se mezi abstrakcí, gestickou malbou, abstrahovaností do jisté míry, dalo by se i říct, že jsem se klasicky k tomuto dostal přes abstraktní expresionismus, jehož prvky lze stále u mne najít. Přestože jsem nevytvářel obrazy založené na viděné realitě stejně s ní pracuji. Dalo by se tedy říci, že abstraktně v pravém slova smyslu odhmotněnosti a nulové existence času nepracuji. Využívám pouze jazyk, který mne oslovuje, abych mohl přenést myšlenku. Člověk, zkušenost s ním ať už má osobní nebo přenesená byla vždy přítomna. Někdy i velmi konkrétně co se týče obsahu. Na přelomu loňského roku, jak jsem už výše napsal, jsem si všiml společných znaků na mých obrazech. Byly to jakoby 'náhodně vybrané body na plátně nesouci jiné kvalitativní znaky než doposud. I celková vizuální stránka byla jiná než doposud. Již nenesla znaky pastozní malby, expresivní gestické zpracovaní. Byly to jemné lazurní obrazy, více intimní než kdy jindy, nedocházelo v nich na první pohled k brutalním vyhroceným střetům. Vše se odehrávalo ve větším soustředění, kontemplaci , intimitě. Sama 'gesta' o sobě tvořila jakýsi pro mne nepoznaný nový rozměr. Zkoušel jsem tedy toto více rozpracovavat v kresbách. Jelikož kresba je a vždy bude první vodítko myšlenky, alespoň pro mne. Vzikaly tak volné kresebné listy, skicáře. Jednu vrstvu kresby jsem překrýval velmi opatrně, někdy ne, druhou. Kresby se prolínaly ve vrstvách. V nelogických řadách, vrstevnicích. V místě spojů vznikly body, přechody, které byly pro mne důležité. Vznikaly velmi jemně patrné změny. Vznikaly i samostatné kresby lišící se velmi od těch prvních, samostatné kresebné studie věcí, dějů, připomínající prostory, tvary...Měly za úkol věc rozprostřít v jakémsi vnitřním vakuu . Asi v téže době jsem začal přemýšlet zda bych takhle nemohl pracovat s potréty. Do jaké míry bych byl schopen dostát portretní míry touto technikou. Jako náhodou se mi do ruky dostala publikace o plastické chirurgii s velkými černobílými fotografiemi lidí před zákrokem a po něm. Ne že by mne tyto fotografie přímo fascinovaly, ale poznal jsem na nich podobnost s manipulací , kterou ja jsem se zabýval. Jemné, nebo velmi zásadní, znaky pooperacních změn vedoucích do jisté míry, nebo zcela , k vylepšení pacientova fyz. zdraví, vzhledu a v nesporné míře k většímu psychickému zdraví, byly pro mne právě tou katarzí, jenž mi vnukla myšlenku začít přemýšlet více o viditelnosti změn jinde než na takto zřejmých ukázkách. Potřeboval jsem ji nalézt a rozkrýt. Právě na základe těchto fotografií změn , jak jen technologická schopnost operatéra dovoluje, ( podotýkám že kniha je z 50. let 20 stol.) se střetává minulost, přítomnost, ale ne budoucnost...čas je zde zastaven, pokud nedojde k lidskému ( dalšímu zásahu operatéra) zásahu. I když sama změna podléhá času. Zkoušel jsem se tady dívat na děje, kde čas ve smyslu ukončení není tak patrný, ať už jsou to děje v přírodě , v životě...pocity, prožívání. Onen okamžik kdy se střetává minulost , přítomnost, a budoucnost v jednom bodě.

Kdy je vizualita změněna od minulosti, ale stejně v oku člověka, pocitu zůstává vjem z minula. Jakési doříkávání situace, dění... Jak uchopit tento proces či okamžik v portrétech které se mi dostaly do rukou v podobě oněch před a pooperačních fotografií mi byl jasný, ve fotografii, ve videu by se stala snaha o pojmenování tohoto jevu vizuálně naprostou trivialitou, ale v malbě ne. Byl jsem tímto takřka fascinován. Komplikovanost a krásná jednoduchost tohoto problému mne pohlcovala.Vytvořil jsem si tedy pojmenování – Ostatky Změn- Tyto ostatky zůstavájící po něčem, jsou oku i duši poznatelné i přes naprostou vizuální či myšlenkovou odlišnost. Přemýšlel jsem jak navázat na toto při práci. Jelikož tady už nejsem pozorovatel ale obraz vytvářím.Jak docílit toho abych neuhnul z cesty, kolik možností ke mne v průběhu práce mohou přijít , kolik jich musím nechat odejít. Jak vůbec fyzicky na tomto pracovat . Je-li to vůbec možné se do toho pouštět. Pro větší únosnost toto pojmout jsem si sestavil 5 pláten stejné velikosti ' cca jedna polovina lidskeho těla' a několik lehce převyšující výšku člověka. Chtěl jsem zachovat lidské měřítko při pohledu na obraz. Vytýčil jsem si jistou barvenost, která mne ovšem uz napadala dříve, jakoby se mému 'vnitřímu oku ' vždy zhmotnilo ono barevné spektrum, které mám použít na jednotlivé obrazy. Dalo by se říci, že mohu mluvit o filmových políčcích barev. Zavrhnul jsem z větší míry štětce jako prostředek k práci, potřeboval jsem dotyk s větší plochou i sám s obrazem. Začal jsem používat hadry k nanášení barev, barvu jsem ředil na velmi tekutou konzistenci. Pracoval jsem v jednotlivých vrstvách , které jsem vždy nechal proschnout a nasledne je destruoval . Výmyval hadry apod. Tj onen určitý zpětný chod jak se dostat blíže k principu jenž jsem se pokusil výše popsat. V podstatě nemohu stoprocentně říci, že jsem věděl co dělám. Vše bylo jasné až po nějaké době.Vrstvy přibývaly, mizely. Barvu bylo nutné prolnout s plátnem. Nesměla být nalepená jako 'koláž'. Barva se musí s plátnem spojit, používal jsem brusný papír, ruce, abych co nejvíc vtlačil barvu do textury plátna. Pro větší možnost (rozprostřenost) barevné informace jsem přidával do již koupených olejovych barev pigmenty k narušení tónu. Nebo jsem si 'vlastní' odstíny rovnou vyráběl. Vše muselo mit znak ne-banality. Každý zásah na obrazech jsem znova a znova stíral hadry. Pak jsem začal gesta a tahy i nechávat na obrazech. Chtěl jsem aby obraz byl samostatnou entitou. Princip změn se mi začal lehce vytrácet. Už to nebylo jen o pozorováni tohoto emérfního jevu ale o jeho vytváření, které přerostlo logicky ve vytváření samostatných obrazů. Je to jakási alchymie. Začal jsem vytvářet portréty změn. Mohu li to tak nazvat. Kopmlikovanost konstrukce obrazu mne začala rozčilovat. Přemýšlel jsem kdo v minulosti pracoval ne zcela jednoznačně, vytvářel obrazy mající jakýsi proud, ale zcela nepojmenovatelný..napadl mne Rothko, jehož ranné obrazy mají znaky chaosu, sporu mezi realitou a vyvyšováním barevnych ploch...komplikované konstrukce mající za následek nalezení jednoduchého pravidla, vnitřního řádu.. Přemýšlel jsem zda jsou pro mne prostředky relevantní...Do jisté míry ano.Záleželo jaké změny na obraze vyvstávaly.

Jak na mne obraz začal mluvit a co si vyžadoval..Celá práce spočívala v jedné expedici do ústžedí tohoto problému, kterým jsem se zabýval. Čím více se ale začaly obrazy vrstvit, barvy na nich houstly, začaly se přede mnou rozevírat samostatné entity. Poznával jsem , že jsem lehce uhnul z cesty , jistá nepozornost měla za následek vtělení se do obrazu, odstup který si práce vyžadovala byl ten tam. Obrazy ale dostaly nový rozměr. Jednoduchý, vrstvy na kterých jsem pracoval začaly fungovat dohromady. Vrstvy se měnily v plynulé návaznosti jedna na druhou. V tento moment jsem od obrazu osdstoupil. Skýtaly se v něm ony roviny kterých jsem chtěl docílit. Cesta pokračovala. Proces víceméně triviální – nanášení barvy ve vrstvách není nic objevného ani nového. Určité momenty v obrazech začaly nápadně připomínat lidské ostatky. Toto přílišné vtělení i psychické jsem neshledával dobrým...Trvalo nějakou dobu než jsem přistoupil i na tuto rovinu. Pokud jsem se chtěl zabývat kvalitou změn a znázornění jejich ostatků. Byly tam. Byly tam jako zrod, který není nikdy jednoduchý a neobejde se bez bolesti. Používání lazur, i hrubosti barvy, to vše jsou legitimní způsoby jak dosáhnout živosti. Zkusil jsem tedy pracovat na jednom obraze , který se vymyká ostatnim. Je vytvořen 'na jeden' zátah. Míchal jsem akrylove barvy s pigmenty a přímo je naléval na plátno. Chtěl jsem docílit jakéhosi odstupu. Nezůstávat u obrazu dlouho. Nevtělovat se do něj. Ne zcela se ale lze od tohoto odprostit. Vždy tam něco zůstane, poznatelná vlastnost. Naléváním barvy, jsem se chtěl zbavit i lehce nabyté manýry, z předchozích obrazů, kterou jsem pociťoval jako špatný nános. Vznikl tak obraz prostý od vrstev, bez komplikovaných konstrukcí. Ale ve své podstatě s ukončeným časem. Do této skupiny obrazu , ale patri... V souvislosti s tímto obrazem jsem si vzpomněl na text , který jsem minulý rok četl. Jednalo se o knihu 'Putováni a jiné eseje ' od J.F. Lyotarda, a konkrétně o esej s názvem 'Vznešené a avantgarda'. Ve kterém popisuje okažik 'Now' , tedy tady a teď' na obrazech B.B. Newmana. Skrze Newmanův text, který zde neopisuje do detailů, pouze se zabývá jeho smyslem, se pokouší rozplést složitou škálu interpretací termínů „vznešenost“ a „avantgarda“ i za použití spisů od Longina, Boileauxe, Kanta, Burkeho, Heideggera a dalších. Jeho první a jednou z hlavních otázek je „ tady a teď“ v konfrontaci s termínem vznešeno. Mým pravým zájmem, je ale onen termín „zadržení“. Jedná se o jeden z principů, potřebný k vytvoření pocitu vznešena. V textu popisuje, že k pocitu vznešena je zapotřebí otázek „Co přijde?“, „Přichází něco?“. Ne ve smlyslu časovosti na základě vědomí. Tedy otázek zahrnujících nevyjádřitelné a na to navazující pocit úzkosti z toho co nepřijde, jde o velmi rozporuplný pocit. Podle B. Spirozi je to pocit libý, vzrušující. Jde o moment tázání „teď?“. A oné úzkosti, že nepřijde nic, nicota. Absence toho, co má přijít. V termínu zadržení se navrací k Burkemu. Ten poukazuje na to, že k vyvolání pocitu vznešenosti je zapotřebí hrozba. Tato hrozba toho, že nic nemůže přijít,je jak již jsem psal schopna vyvovat v člověku libé pocity,jsou to pocity samozřejmě rozporuplné a ambivalentní, jde o jakési až spirituální vzrušení skrz blízkost smrti.

Smrti a nicotě. Ona bezmocnost, ochromenost, paralyzování je dílem neschopnosti imaginace toho co bude. Duše je opařena mohutnstí hrozby. Ale aby mohlo vzrušení žít a vyvolat pocit vznešena je zapotřebí „zadržění“. Již samotné slovo má v sobě skrytý význam tenze a tlaku. Hrozba musí být oddalována. Je třeba vytvořit úlevu, duši zbavit hrozby, přinést ji potěchu a rozkoš z oddálení za účelem zintenzivnění emocí. Duše se stává pulzujícím útočištěm pro nahromaděnou slast, úžas ze stále se protahujícího se přicházení čehosi, nebo ničeho. Díky „zadržení“, jakési pomyslné závoře, bránící přílišnému dojmutí. Jedno velké zhuštění protichůdných slastí v jednom tady a teď. V mém případě se ale nejdená o absotulní nekonečno. Vše co se na obrazech děje a je, vzešlo z rukou člověka. S čím mohu participovat je onen význam tenze. Který mohu spatřit v prřekrývajících se vrstvách.i u obrazu 'na jeden zátah'.U některých ale není tak hřotná jak ji zde popisuje , je mekčí. Plynoucí..nekřičí v tichu. Přemýšlím , zda mne i tato esej nenavedla se zabývat vytvářením znaku změn, které aby mohly žít a já je mohl zaznamenat, musí projít tlakem, ztrátou, ...Nelze vstoupit do života bez újmy. A přece krása zůstává.