PROMLUVY PAM TI Ze vzpomínek absolvent m stského koeduka ního ústavu u itelského v Chrudimi z let 1943 - 1947 Sestavil Antonín Mikolášek 6 DROBNOSTI O SPOLUŽÁCÍCH VB - V lavici p ede mnou sed l Ji í Balcar z Holic. Tatínek tam byl u itelem a Jirka m l držet rodinnou tradici. Hrozn rychle mluvil. Snažil se, aby sd lil co nejvíce poznatk a aby tak vypadal „chyt e“. Také se stále hlásil. S vyšpuleným zadkem v dlouhých kalhotách sahajících do poloviny lýtek byl až sm šnou figurkou. Skon il však špatn , v revoluci v kv tnu 1945 byl zast elen, Když jsme se vrátili do školy, jela se celá t ída do Holic podívat. JH(T) - Životní dílo O panu Balcarovi Vám každá dívka poví, že nebezpe ným bývá spole níkem a když s ním jdeš, tu neocitneš-li se pod chodníkem, ur it ke zdi vržena jseš. Jeho výmluvnosti pramen dravý zaplaví všechny obavy, že budete se s ním snad nudit. Dovede vzbudit zájem o divný zákon náhody a jeho vtipné p íhody, ach, nad Ifinka není. A jaké p ekvapení nám Lájoš Bouma p ipravuje? Vypadá, jak by byl tichým, mírným zjevem, jenž v temnotách se ploužívá a s paní bytnou strast mívá. Le Lájoš p ekvapil, když se nám p edstavil v nezvyklém sv tle náhle. On se šerifem bojoval, když tento jemu jméno dal hodné p. u itele. Ubohý Alois ! B ezina Vlastimil je mladík bledých tvá í, chlapec pilný a snaživý, který jen tehdy zá í, když do knihovny školní nový svaze ek shání. Jan Budínský, to chlapec k pomilování, svým lepým zjevem jinošským je známý a proto mnohé dámy se líbezn na dívají. A proto nech mu všechna est co zdatnému sportovci vzdána jest za všechny skutky jeho. Vladimír Bureš na p.t. sbor vždy dobrý dojmem p sobí a vybranými zp soby úsp ch všude dobývá a p ekrásn když zazpívá své intona ní cvi ení, pak žije v sladkém domn ní, že nad n ho není. Lá a apek, kolega z povolání, má na starosti vychování svých spolužák nezdárných a za svou snahu stržil by snad smích, kdyby co Slávky úto ník nevzbudil pat i ný respekt v nich. Hameršmíd Ji í divný zjev , co stín se plazí po schodech a lístky do divadel prodává, protože zisk z toho mívává.
Zden k He man - královské jméno má královského nositele. On p j í si zcela sm le od Lídy její skladatele. Pon vadž nepochopen bývá, též dvojkou z mrav oplývá. Vladimír Holštejn hodný žá ek nevšímá si svých spoluža ek. A proto o n m nelze psát. Jan Holubá - ten velmi rád matické záhady eší a úsm vem svým mu ené u tabule.
t ší
Co psáti však mám o dalším, mluvili jste již n kdy s ním? Ne? Což vám nic nepoví kamarád s rukou železnou, jenž na mustangu cválá do prérie, zelené jaro, které touhou nyje, ni bílá zima, ni podzim rozvážný ? To p ece Matylda, chlouba naší klasy, jenž svými fóry a p edlouhými vlasy je znám už skoro po okrese celém. A ten prý jednou bude u itelem ! Otokar Ježek - také mladík tichý nám dosud nevyjevil všechny svoje h íchy. Však slibuje již brzké odhalení. To bude senza ní objevení ! Vlá a Kamenický ke galantní služb odhodlaný vždycky – ein braver Knabe – druhý v po adí a vychovatelství mu v bec nevadí. René Klapka - jak krásné jméno a jeho majitel si zasluhuje, by s úctou bylo vysloveno. Nadaný hudebník a znalec šlágr všech, zkouší sv j u itelský talent také na d tech a nejvíc postihuje dít , jež Milošek Krti ka se sluje. Ten srdce pokouší se získat krásné sportovkyn , hrdinn snášeje veškerá utrpení i šestku z p íráku. To p ece nic není ! Mat jka Karel vzorný býval žák. Le nyní ulet l mu rozum do oblak a snad zas p íští rok se vrátí ze svých cest. Kdož ví ? Te na ja e je všeci ko možné. Mihulka Standa
na housle um lecky hraje.
A dalším íslem programu je dvojice básník , kterým se te konkurenci :
pokouším d lat
Antonín, topi elektrárenský, krásné verše píše, hv zdy pozoruje a komet dráhy rychle p edur uje. Když na práci nic vznešen jšího není, fotbal p ináší mu rozptýlení. Rozcuchaný skalp um lce prozrazuje a tím i druhý básník okolí své udivuje: Mikulecký Jind ich svým nádherným hlasem okouzluje srdce p. p. Marušníka každým ro ním asem. Smola Mirek pštrosí nohy má a všechny závody hladce vyhrává.
Pepí ek Suchý, chlape ek mali ký, asto p i n m in roní slzi ky. Kájí ek Št pánský vtipný mladík je. Škoda jen, že asto prohraje. Nepochopen bývá ve svém snažení p ipravit spolužák m n jaké rozptýlení. Tomiška je ein braver Knabe, nikdy nezklame a z n m iny jednou jist jedni ku dostane. Oscar Vanish t žký atlet, matiku miluje a svou ne ekanou vášní klasu p ekvapuje. Hele ho, hele ho, kdo by to ek do n ho ! Nevylí í nikdy pouhá slova, jak je krásná Olga ermáková. Nejen krása ale šlechtí a sluší, mírnou, ušlechtilou má Olinka duši. Sv domit šprtí denn a proto vždy p ipraven na otázky odpovídá. lov k ji též asto vídá, jak se p i volejbale zhroutí k zemi nenadále. Další naší klasy dcera je Doležalová V ra. Mírná dívka mrav tichých, neváží sob slov lichých. Na housle mistrn hraje, až lov ku srdce taje, ale lidé zasv cení, nemají pro to pochopení. Potom naše t ídní kráska, kapitána Vojty láska – Danuška Josefy – z toho snad šlak netrefí našeho p. editele, který vymyslel jí sm le jména ob zbrusu nová : Danuše Josefiová. Žábou zelenou je zvána n kdy Kábrtová Jana. Jinak je to dívka n žná, která klamu sv ta nezná. Chu ke vdavkám nevid ti, naši kluci - „to jsou d ti „ ! O Kloudové historie do pam tní desky vryje, že je na u ení dravá, zkrátka, žena to šprtavá. Koberlová Járynka je jak n žná kv tinka. Zdobívala naši klasu, nebylo nad její krásu. Starým pannám p edsedala, nyní však jim kvinde dala. Co p vab v sob chová naše t ídní Casanová. Je to dít energický, ke špatnostem svolné vždycky. Do všeho dá rychlost svoji, ve h e, v lásce nebo v boji. Tož, kdo chcete zažít zm nu, obra te se na Alenu. Zde ka, její jmenovkyn , n kdy také kolegyn , jinak bývá spravedlivá, za což pochválena bývá. Ráda chrastavce rozdává, to se kv tomluvou ptává : ím m pot šíš ? O Novotné spíš se íci m že, že rad ji než r že plodiny má užitkové, zvlášt dary podzimové. Na cvi ení na bradlech je hrdá, na kruhách však inerva n tvrdá. Další atletka silná, chlouba klasy Jitka Pilná. V temperamentu svého proudu dravém dostává se ob as do konfliktu s právem. Každého okouzlí, všechno
k sob láká, za nekolegiálnost up ímn zachovati, u se od n m iny vzdalovati.
však sfláká. Chceš-li p íze
její
P ekvapuje nás vždy znova Andulka ta naše Procházková. Kdo s ní boj si za ne, mnoho zkusí, pod Ani ky silou úp t musí. P i zp vu písn zpívá a intonace kvílívá. Nelze však íci, že nemívá pak úsp ch zasloužený. Pak vychovatelka druhá, epy ruka pravá – „also setzt dich, du kannst es schon“ - Tlustá Jaroslava. Je to dívka také mírná, velmi slušná bývá, jenom p i hodinách hudby nervózou oplývá. Je to také velká dáma, kterou moc naštvete, když jí nevinné sloví ko „plíšek“ pošeptnete. A cože Marte ka robí ? Všechno krásn malbou zdobí. Veselá jak žížali ka myslí stále na psaní ka. A když žádné nedostane, smutnou želvi kou se stane. Mohla by se psáti „von“, modrá krev jí v žilách proudí, chce si koupit gramofon, te z klavíru zvuky loudí. Vašáková Marie divné stvo ení. eká vysvobození ze svého ml ení. Ta dívka je záhada, kdopak nám ji probádá ? Nevím p esn í je láska Zajícová plavovláska. Mámou klasy bývá zvána po estná pardubská panna. Jejím zájmovým st ediskem je klavír i s kantor iskem. Pro naši klasu vždy znova nalézám jen tato slova. Již nemám srdce, rozd lila jsem je v poslední dob . P lka srdce pat í vlasti mé a druhá, klaso, Tob . Psáno v Chrudimi na ja e roku 1944 AM – S Karlem Mat jkou jsme se sblížili p edevším tím, že jeho pe livé poznávání sv ta ho p ivedlo k tomu, abych ho u il latinu. Tak jsme se vždycky po vyu ování než mu jel vlak uchýlili do n které prázdné t ídy a já mu p edvád l sklo ování substantiv – femina, feminae, feminarum. Jednou se otev ely dve e a stál v nich editel Piazza samoz ejm s dotazem, co tady d láme. „Prosím, Mikolášek mn u í latinu“. Dnes neumím popsat výraz obli eje pana editele a nevím, zda se roz ílil, anebo divil. Nakonec blahosklonn pokynul. „Pokra ujte!“ Pokra ovali jsme, ale dlouho nám to nevydrželo. AB - Od jara 1945 byla železni ní tra mezi Holicemi a Borohrádkem uzav ena pro veškerý provoz, nebo tam stál vojenský vlak. A práv 5. kv tna n kolik holických nadšenc vyrazilo po hlášení rozhlasu k útoku na tento vlak s úmyslem zmocnit se zbraní. Jejich snaha v té dob nemohla skon it úsp šn – kulometná palba z dob e hlídaného vojenského vlaku bohužel skon ila jejich smrtí. A práv jedním z t ch, kte í tam ukon ili sv j život, byl náš spolužák Jirka Balcar.
JH(T) - Bolestná byla pro nás nep ítomnost Ji ího Balcara z Holic. Padl 5. kv tna p i odzbrojování vojenského transportu. Byl to originální, nadaný kluk a s velkým smyslem pro humor. Bylo nám ho moc líto. JP(P) – T sn po osvobození se vydává t ída s panem profesorem Šmidrkalem do Holic, kde za revoluce zahynul Ji í Balcar, Holice v echách - jak se vždy hlásil. Na zastávce ekali žáci. Vlaková souprava p ipravena k nástupu. Chybí jen pan profesor. Kone n se objevuje. P ibíhá k rozjížd jícímu se vlaku. Volá na nádražáky v posledním vagónu: „Jedete do Holic?“ A po jejich kladné odpov di zvedá ruce a nechává se jimi vtáhnout do vlaku. JH(T) – Ke smutné vzpomínce na Ji ího bych ráda p idala jednu veselejší. V té dob jsme psali všelijaké veršíky a Jirka Balcar, kterému jsme íkali Ifinek se vytasil s textem, který se mi tak líbil, že si ho dodnes pamatuji. Napsal: „Život je kanada, bu beze strachu, když naše ugala je ve prachu. A je to v Holicích neb v Chrudimi, m žeme sm le íct – fouklo to mi… ( ugala = lokálka, kafemlejnek.) „Není to veselý“, ekla Olina, když jsem jí to kdysi recitovala, ale je to tak AM – Za n kolik let po konci války (v roce 1948) byl všesokolský slet. Tehdy jsem byl již na medicín v Plzni a cvi il v proslulém Sokolu Plze 1. Na fakult bylo zkouškové volno, tak jsem se sloupnickými sokoly zajel cvi it na župní slet do Chrudimi. Jaké bylo mé p ekvapení, když za mnou p išel spolužák Ji í Hamršmíd a že si mn vybral k nim na nocleh, jak to bylo pro vzdálené bratry za ízeno. Radostn jsme se p ivítali, u nich doma vzpomínali na u itelák. Na chrudimském cvi išti, ani na slet v Praze , ani pak jsme se už nesetkali. JH(T) – Kdo z nás byl nejúsp šn jší, která dívka nejkrásn jší – nepokouším se odpov d t. Snad jen ten, kdo byl nejsympati t jší. Já osobn z dam navrhuji Oluši Kunertovou (Pospíšilovou) a z pán Lájoše Boumu. Když vzpomínám, vidím jejich úsm vy. AB -N kolik málo slov o Karlu Kopeckém. Karel k nám p išel až do t etího ro níku. Byl nejstarším studentem – ro ník 1924. Jeho p íchod na školu byl z nenormálního prost edí – Karel prošel koncentrákem v Terezín . Rád bych ocitoval n kolik post eh z jeho dopis , které psal na omluvu své nep ítomnosti na n kterých srazech. Po maturit za al u it na jednot ídce v Malé Úp – Pomezních boudách. Byla to pro n j idylická doba, p estože krom kanto iny m l plno jiných povinností (MNV, ú etnictví v JZD – o tehdy úpadkovém hospoda ení družstva by prý mohl psát pam ti z Kocourkova). V rozhodné dob se nepoklonil u vrbi ek a tak v roce 1975 už pro n j nebylo ve školství místo. Potom pracoval jako d lník v T ebechovicích pod Orebem. Na jeho zdraví se však projevil pobyt v koncentráku a tak byl dán do áste né invalidity. Tvrdil o sob , že má ko i í náturu. Usilovnou rehabilitací (denn cvi il ko ské dávky) se srovnal – za což vd í lázním a své obvodní doktorce. M l adu koní k – radiotechniku, esperanto (zú astnil se n kolika mezinárodních sraz , na pedagogické fakult v Hradci Králové vedl kurzy
esperanta) a hlavn turistiku domácí i v cizin . Rehabilitován byl v roce 1992, ale do školství se již nevrátil. Zem el v roce 2000. Z jednoho jeho posledních dopis vybírám radu veterána t ídy Karla Kopeckého: M jme v li pevnou, zdraví ko i í, pak nás žádné trable nezni í ! (Pokra ování.)
