PROMLUVY PAMĚTI Ze vzpomínek absolventů městského koedukačního ústavu učitelského v Chrudimi z let 1943 - 1947 Sestavil Antonín Mikolášek 4 KDO NÁS UČIL (b) VB – Profesor Václav Šmidrkal měl obor tělesná výchova a zeměpis, to bylo tehdy dosti obvyklé. Za okupace se musel i zeměpis (Erdkunde) vyučovat česky i německy. Šmidrkal německy vůbec neuměl. Na výuku zeměpisu se připravoval tak, ţe si napsal český výklad, němčinář kolega Řepa mu český text přeloţil a Šmidrkal se musel oba texty naučit zpaměti. Dvě vyučovací hodiny učil česky, třetí hodina byla opakovací, ale jen v němčině. Nikdo se ho nesměl německy na nic zeptat, neboť němčině nerozuměl. Měl štěstí, ţe mu na tyto jeho hodiny nikdy nepřišel zemský inspektor, protoţe by ho hned dal zavřít. SM – Je toho útrţkovitě hodně, na co je moţné vzpomínat - na výklad pedagogiky či didaktiky profesora Aloise Říhy, i na jeho hodiny matematiky. VK – Profesor Alois Říha, matematik, v roce 1945 ředitel ústavu, jeho manţelka zemřela v koncentráku. JH(T) – Významnou osobností sboru byl profesor Říha, zvaný Čéča, který se po válce stal ředitelem školy. Jeho výklady pedagogiky byly neobyčejně zajímavé a měly vysokou úroveň. (Věřte mi to, slyšela jsem v ţivotě ještě spoustu pedagogů!) Orientoval nás v oblasti souhrnně nazývané moderní pedagogické směry, které v té době vrcholily v Americe. Škoda, ţe jsme poměrně brzy museli na jeho výklady důkladně zapomenout. ZH(N) Půvabně vystupoval pan profesor Říha – náš Číča“. Jeho výklad byl dokonalý. A ta jeho krásná protahování v úvodu hodiny! VB – Profesor Alois Říha byl výborný matematik a autor učebnice matematiky pro učitelské ústavy. Měl jsem mu za zlé, ţe se nechal rozvést se svou manţelkou, se kterou měl i malého syna. Manţelka byla Ţidovka a stihl ji osud mnoha jiných Ţidů. Po válce chodil ředitel Říha do práce zavěšený do své nové manţelky – oba spokojeni a plni úsměvů. Říhův syn chodil s nimi. Říha přednášel pedagogiku a dějiny pedagogiky. Jeho výklad jsem přijímal se střídavými pocity. Ale moţná, ţe jsem měl neúplné informace. SM Vysoce odborné byly výklady z přírodovědy profesora Jaroslava Langa. VK – Vybraný biolog profesor dr. Lang a jeho anatomie.
JH(T) – Prof. Lang nás učil skvěle a zajímavě biologii a jako nutný doplněk k úvazku i matematiku. Do Chrudimi byl přeloţen z Prahy. ZČ - Náš matematik v 1. roč. byl RNDr. Lang (ne Lange). Byl vysokoškolským kantorem (docent?) a kdyţ byly vysoké školy uzavřeny, řada těchto vysokoškoláků odešla učit na střední školy. Vzpomínám, ţe naši starší spoluţáci ho měli vůči tomu, co u nás učil Machytka, za náročného. Po válce se vrátil na přírodovědeckou fakultu KÚ a já jsem se o něm dozvěděl, ţe patřil k nejnáročnějším examinátorům. Na JSŠ ve Varnsdorfu se mnou učil kolega, který si rozšiřoval aprobaci na střední školy. Narazil na Langa a ten ho od prvé zkoušky vyhodil pro nějakou nepřesnost v popisu kostry haterie, coţ je obratlovec, který má chordu v zárodečném stavu, ale v dalším vývoji prochází specifickou změnou. Na první pokus prý u něho uspět bylo vzácností. JH(T) - Stejně jako prof. Lang byla z Prahy přeloţena prof. Marie Kádnerová vzhledem k problematickým politickým postojům. V období po heydrichiádě byl takový trest – moţno říci - milosrdný. Po válce jsem se s ní setkala na pedagogické fakultě jako s docentkou a zanedlouho profesorkou na katedře biologie. Při setkání vzpomínala na své chrudimské působení jako na celkem dobrý úsek ţivota. VB – Místo profesora matematiky přijal Josef Zieris. Dojíţděl z Pardubic a byl náš třídní. Jeho podpis mám i na maturitním vysvědčení, SM - S menší radostí vzpomínám na hodiny matematiky prof. Zierise. MR(V) – Vzpomínám na prof. Zierise. Měli jsme v matematice spoustu nedostatků a tak, aby nás něco naučil, byl přísný a hodiny matematiky jsme většinou nemilovali. Jednou mně zastavil na chodbě. S manţelkou se chtěli jet podívat na stavbu přehrady na Seči. Zjistil, ţe jsem z Licibořic – blízko přehrady. Poprosil mě, jestli bych jim nevysvětlila cestu. U rodičů si nechali kola. Šli jsme zkratkami i přes les, kudy jsme si se spoluţáky krátili cestu, kdyţ jsme chodili denně 8 km do měšťanské školy v Nasavrkách. I po tolika letech vzpomínám na velice milé a příjemné lidi s úţasně hezkým vzájemným vztahem. Kdyţ jsem si stěţovala na matematiku, paní Zierisová se zasmála, podívala se na manţela a řekla: „ Matematika není pro ţivot to nejdůleţitější. Já jsem na gymnáziu seděla při matematice v první lavici. Byla jsem úplný matematický antitalent, přesto si mě můj profesor vzal za manţelku.“ OK(P) - Neměla bych zapomenout na Středoškolské hry v Praze. Profesor Šmidrkal s námi nacvičil skladbu – uţ ani nevím, jak se jmenovala. Dodnes nevím, jak se stalo, ţe jsme na první značku nastoupily dvě holky, Dopadlo to však dobře. Jako dozor jel s námi profesor Zieris a jeho paní. Jeli jsme na výlet na Karlštejn, V nákladních vagónech jsme seděli u otevřených dveří a nohama klátili ven z vagónu. Paní Zierisová byla mladá, pěkná a hezky se s ní hovořilo.
SM – Pěkné, ale méně oblíbené hodiny němčiny profesora Ladislava Řepy, včetně jeho klavírního umění. ZŠ(K) – Jméno profesora Řepy mně připomíná jednu osobní nepříjemnost. Vím, ţe byl po přepadení vysokých škol v Praze Němci asi 2 roky v koncentráku, po propuštění byl zaměstnán v Pardubicích s mou sestrou v bance a snaţil se o bliţší kontakt s ní. Později se dostal jako profesor na učitelák. Kdyţ měl u nás hodinu, zeptal se, která je Kratochvílová (byla ještě Alena) a já hned vyskočila, ţe Jitka je moje sestra. Pěkný trapas. JT(T) - Prof. Ladislav Řepa nás seznamoval s romantickou povídkou „Immensee“ nejen v kině, ale četli jsme ji v hodinách němčiny. Vpravování o nenaplněné lásce se mi velice líbilo dokonce jsem se pokoušela překládat verše, které Theodor Storm do textu vkládal. VB – Třídním učitelem byl prvé dva roky malý Václav Štrof. Pocházel ze sousední vesnice Syslov a maturoval na rychnovské gymnáziu. Kdyţ v Rychnově byla výstava k stému výročí maturit, poznal jsem ho na maturitním tablu. Měl úţasnou paměť na historické události, zejména ze starověku a středověku. Shromaţďoval – a i napsal - dějiny kláštera ve Vrbatově Kostelci. Ve 3. ročníku učil také psychologii a základy logiky. Výuka měla čistě popisný ráz a s dnešním pojetím se nedá srovnávat. MD(U) – Profesor Štrof stál před Jarkou Koberlovou (Vaňkovou) a mířil ukazovákem na její břicho a důrazně promluvil: „Já vám, Koberlová, vidím aţ do ţaludku.“ SM - Svérázný výklad dějin profesora Štrofa (Bacila) a dalších. VB – Profesor Josef Zítko byl vytáhlý starý mládenec s jeţkem vlasů na hlavě. Vyučoval dějepis a jako bigotní katolík vykládal historii podle profesora Pekaře, ne tedy jako Palacký a Jirásek. Kdyţ s výkladem látky skončil dříve neţ byl konec hodiny, prosil ţáky o silentium, potom byl spokojen. JH (T) – Pozoruhodným vyučujícím byl profesor František Machytka. Učil řadu disciplín: přírodopis, mám dojem, ţe i chemii, kreslení, ruční práce chlapecké a práce na pozemku, Jeho hlavní pedagogickou zásadou byla takřka absolutní názornost a to i tam, kde ho málem ohroţovala na ţivotě. Vzpomínám, jak předváděl včelu opylující květ tak důkladně, ţe se zamotal do saka a jen obtíţně se z toho „květu“ vymanil. Jindy při jakési akci na sebe shodil tabuli k všeobecnému veselí. VK – Ve třídě na profesora Machytku spadla tabule, vzpomínáme na to s Lájoškem Boumou. MD(U) – Profesor Machytka názorně předváděl při přírodopisu vybavení létajícího hmyzu. Blanitá křídla byla rozepnuté vesta, krovky hmyzu předváděl
máváním rozepnutým sakem. Takto názorně podané učivo se nedalo zapomenout ani po uplynulých více neţ 60 letech! AM – Jméno pana profesora Machytky si dodnes spojuji s dnem invaze Spojenců do Normandie. V ten den v poledne jsem slyšel v rádiu zprávu o tomto očekávaném činu a hned odpoledne při ručních pracích jsem to ohlásil pnu profesorovi. Dodnes vidím jeho překvapený, ale radostný úsměv. Potvrdil naši důvěru v jeho postoj a rukodělné práce se rázem změnily v jazykohybnou politickou výchovu. JH(T) – Za dob našeho studia byl profil absolventů učitelského ústavu ještě formován do podoby „zapadlého vlastence“, který je ve svém působišti středem kulturního ţivota, hraje na housle a zpívá na kruchtě. Velkou úlohu měl proto v našem vzdělávání profesor hudební výchovy František Marušník. Mezi námi děvčaty ve třídě nebylo mnoho zdatných houslistek a tak musel pan profesor hodně třískat do piana, aby z našeho vrzání nezešílel. To on zdobil naše vysvědčení nenapravitelnými „čtverci“. Nejsem schopna si vybavit, která z nás hrála slušně, ale byly jistě i takové. Vím jistě, ţe Marta Ulrichová (Dvořáková) byla vyspělá pianistka a dobře hrála na klavír i Zdena Kratochvílová (Šejvlová). MD(U) – Na hodinu zpěvu jsme přecházeli z hlavní školní budovy přes dvůr do nízké přístavby, v jejímţ sále byl klavír. Samozřejmě jsem ihned usedla ke klávesám a uţ zněly tehdejší hity, na které se tak pěkně tancovalo. Já hrála, všichni tancovali. Co pro nás znamenalo zvonění na hodinu ve válečné době, kdy nám bylo 16 a jakékoli radovánky, včetně tance , byly zakázány. Bohuţel pan profesor Marušník neměl pro nás pochopení. Mou snahu ohodnotil poznámkou ve výkazu (první a jedinou za celou dobu docházky). Ale za tu chvilku radosti a uvolnění mých spoluţáků to přece stálo za to! AM - Hned ze začátku studia jsem si způsobil při skoku do dálky na pískovišti školy doma ve Sloupnici dosti těţký výron do levého kolena. V chrudimské nemocnici, kam jsem se dokulhal, mi punktovali krev z kolena, zasádrovali celou nohu a uloţili na lůţko. Za války byly nemocnice tak přeplněny – a to i v Chrudimi -, ţe pacienti leţeli po dvou, nikoli ovšem koedukačně. Byl jsem rád, ţe mi sádra zaschla hned druhý den a já hurá do školy. Sádra mi většinou byla výhodným omluvným artiklem. Ne však u pana profesora hudby Marušníka, našeho klavírního preceptora. Jednou jsem dost rychle nevstal při jeho příchodu do třídy a on mně napomenul, proč nevstávám. Odvolal jsem se na nohu v sádře, ţe mi brání k rychlému povstanutí, ale on, ţe mohu stát na jedné noze. Nevím, kde se ve mně vzala drzá odpověď: „Přece nejsem husa“, ale vzala se. Z klavíru jsem tudíţ měl určitě čtyřku, ne-li pětku. JP(P) – Pan profesor Marušník nás zkoušel tak, ţe před zápisem známek jsme měly všechny dívky nacvičenou jednu píseň a tu jsme mu vţdycky zahrály. Protoţe jsem se učila na housle o prázdninách jen ty 2 měsíce před nástupem na učitelák, mívala jsem hru na housle za 4. Můj otec byl nad prvním
vysvědčením šokován, protoţe jsem na obecné měšťance měla celých 9 roků samé jedničky, ale housle jsme neměli. JH(T) – Intonační cvičení jsme v hodinách zpěvu příliš nemilovali, ale sborový zpěv nás bavil. Nacvičili jsme postupně celou řadu sborů Bedřicha Smetany od „Mé hvězdy“ aţ po „Věno“, kterému jsme říkali „Píseň o Budiţdánu“. Naší třídní hymnou se stal sbor „Odváţně v boj“ z opery Mikuláše Zrinského „U boj“. S ním jsme nastupovali na písemky i maturity a ještě na některých třídních srazech jsme ho po letech uměli. Odvahu a hrdinské odhodlání jsme v ţivotě rozhodně potřebovali. Odváţně v boj, taste meče, bratři, nepřítel byť zmírat uzřel nás. Hrad náš se pálí, k nám ţáru šlehá dech, ryk bouře z dáli burácí v horkých zdech. A ţárem téţ dmou se hrudi naše, kdy vábí nás pádných mečů třesk, Zrinského skráně zlíbejte naposled. Za mnou, ku bráně, junáci věrní vpřed, nuţ, bratři, v ruce pušky věrné druţky, nechať řádí v bitvy třesku silou hromu, jasem blesku, brusme kvapně svoje meče, nechať roste ţatva seče, nechať řádí v bitvy třesku, silou brání vlast, nuţ, bratři, v boj ! Za vlast, za vlast rázně v boj, jen spolehnout se na svou ostrou zbroj nuţ rázně v boj ! Málo nás, chrabrý však voj, ba hrdinství květ. Smrt vrahu ! Vpřed, za mnou a vpřed ! Za rodné lány mříti slast jediná. Za mnou a z brány, v nás doufej, vlasti má. MD(U) – Často jezdívám autem okolo budovy v Chrudimi, v níţ se kdysi vzdělávali učitelé tehdejší mladé generace. Marně napínán sluch, zda se ještě neozve mohutný trojhlasý zpěv písně „Odváţně v boj, taste meče, bratři!“, jeţ bývala jakousi hymnou našeho ročníku. OK(P) Do třídy jsem dobře zapadla a na Chrudim mám ty nejlepší vzpomínky, např. na hodiny hudební výchovy. Profesor Marušník, svatý to člověk, to s námi neměl jednoduché. S hraním písničky „Dobrou noc“ na housle jsem prošla tři roky, ani nevím jak. Snad bych mohla zahrát ještě „Pod naším okýnkem“, ale tu měla v repertoáru jiná umělkyně. Trochu jsem brnkala na piano, ale to mi nebylo nic platné. Pohoda byla, kdyţ jsme zpívaly „Moravské dvojzpěvy“, znělo to krásně, ale při vystoupení v divadle byly samou trémou nějaké kiksy.
NEDÍLNOU ČÁSTÍ V POSLEDNÍCH LETECH STUDIA BYLA PRAKTICKÁ VÝUKA ŠKOLÁKŮ NA CVIČNÉ ŠKOLE. I JEJÍ PROFESOŘI BYLI STŘEDEM ZÁJMU. VB -Vyučující v jednotlivých třídách cvičné školy se neměnili, zůstávali po celou řadu let stejní – první třídu měl elementarista Emil Berka, vynikající pedagog. Jeho sluţební zařazení bylo: profesor praxe. Náslechy v jeho hodinách byly nezapomenutelné. – u něho plně platilo, ţe genialita je v jednoduchosti. Co on s těmi prvňáčky ve cvičné třídě dokázal, bylo neuvěřitelné. Pamatuji si, ţe před těmi malými špunty vystupoval jako malíř, zpěvák, herec, dramatik, do vyprávění známých pohádek aktivně zapojil celou třídu. Ve svém bytě v novostavbě na náměstí před divadlem měl sbírku slabikářů českého jazyka od dob y Marie Terezie. Byl to znamenitý řečník, své projevy přednášel vţdy bez papíru, spatra, měly takovou logiku a formu, ţe zájemce je mohl zapsat bez další úpravy hned načisto. Vzpomínám si, ţe jako řečníka uznával Dr Goebelse co do formy a způsobu jeho veřejných vystoupení (ne co do obsahu jeho projevů!), prý si je Goebels nacvičoval před zrcadlem. * Druhou třídu vedl Karel Hroch (byl spisovatelem příběhů pro děti, Sám mám doma jednu jeho kníţku). * Třetí třídu měl Jaroslav Strnad a na něho si pamatuji, ţe nám říkal, ţe na naše učitelské začátky (výstupy) u něho nikdy nezapomeneme. Museli jsme se obléci do svátečních šatů, vzít si vázanku a být pečlivě upraveni. Jeho jsme museli titulovat také „pane profesore“. Byl to statný padesátník s lysinou na celé hlavě a pro kritické a ostré slovo neměl nikdy daleko. (Pokračování.)