Posouzení vlivu záměru na krajinný ráz

Posouzení vlivu záměru na krajinný ráz Bečov nad Teplou

Dle návrhu zadání změny územního plánu města č. 3/2010 - lokalita 3.1

Ateliér zahradní a krajinářské architektury Mariánské Lázně Ing. Vladimír Dufek, Ing. Tomáš Prinz, DiS.

Posouzení vlivu záměru na krajinný ráz – Územní plán města Bečov nad Teplou, změna č. 3/2010 Ateliér zahradní a krajinářské architektury Mariánské Lázně, Ing. Vladimír Dufek, Ing. Tomáš Prinz, DiS.

OBSAH 1.0 Identifikační údaje.......................................................................................... 3 1.1 Úvod .............................................................................................................. 4 2.0 Metodika........................................................................................................ 4 2.1 Principy ochrany a metodika hodnocení krajinného rázu .............................. 9 2.1.1 Principy ochrany krajinného rázu................................................................ 9 2.1.2. Aplikace principů na hodnocenou lokalitu.................................................. 9 2.1.3 Viditelné versus vizuálně exponované území........................................... 11 3.0 Vlastní hodnocení........................................................................................ 12 3.0.1 Východiska ............................................................................................... 12 3.1 Přírodní charakteristika................................................................................ 12 3.1.1 Geomorfologie .......................................................................................... 12 3.1.2 Biogeografie ............................................................................................. 12 3.1.3 Pedologie ................................................................................................. 13 3.2 Kulturní a historická charakteristika krajinného rázu.................................... 13 3.2.2 Vnější obraz sídla ..................................................................................... 20 4.0 Závěr ........................................................................................................... 25


1.0 Identifikační údaje

Objednatel:

Zdeněk Pešek, Myslivecká 468/7, Karlovy Vary – Doubí, 360 07

Zpracovatel: Ing. Vladimír Dufek, Kollárova 218, Velká Hleďsebe, 354 71 IČ:12874809, tel: 605 298 827

Ing. Tomáš Prinz, DiS., Květná 4, Cheb, 350 02 IČ: 86944266, tel: 606 820 510

Datum:

Červen 2011

3


1.1 Úvod Předmětem posouzení je vliv záměru vyplývajícího z návrhu změny Územního plánu města Bečov nad Teplou č. 3/2010, a sice lokality 3.1, na krajinný ráz. Návrh spočívá ve změně funkčního využití p.p.č. 277/9, 277/11 a 314/3 ze zóny využitelného ZPF na bydlení individuální.

2.0 Metodika (Löw a Míchal, 2003) Obsah pojmů použitých v §12 zákona č. 114/1992 Sb. a pojmů souvisejících: Místo krajinného rázu je individuální, pohledově související krajinný prostor. Je též územím, které může být pohledově dotčeno realizací určitého záměru. Nejmenším místem krajinného rázu je základní krajinářský celek, vyšší jednotkou, odpovídající místu krajinného rázu, může být nadřazený krajinářský celek. Základní krajinářský celek je individuální krajinný prostor vymezený pohledovými bariérami, který je uvnitř sebe pohledově spojitý z většiny pozorovacích stanovišť. Jeho velikost se většinou pohybuje od 1 do 100 ha. Jeho typické znaky, které jsou vnímány zblízka – např. vnitřní prostředí lesa, či louka obklopená lesem, vytvářejí krajinný interiér. Základní krajinářské celky (dále ZKC) mohou být nejen pohledově uzavřené, ale i polootevřené (uzavřená je alespoň polovina obvodu) a otevřené (pevně je uzavřená pouze jedna strana). Uzavřené ZKC jsou typické pro údolí, ale i např. pro roviny s větrolamy, polootevřené ZKC jsou nejčastěji tvořeny bočními údolími a úpady, amfiteátry přírodními i urbanistickými, spádnicově členěnými svahy apod. Otevřené ZKC jsou zejména na rovných a vypouklých čelech svahů, na březích rozsáhlých nádrží, na vrcholcích kopců atd. Znamená to tedy, že za ohraničení ZKC lze považovat i volné výhledy na vzdálenější krajinu. Pro vnímání volných výhledů v ZKC je významná lidská schopnost vnímat krajinu v dostatečné

podrobnosti.

Rozeznávat

jednotlivé

krajinné

prvky

lze

v závislosti

na meteorologických situacích do vzdálenosti 2 km. Znamená to tedy, že ZKC by neměl být delší než 2 km. U polootevřených a otevřených ZKC s výhledy se často v pohledově identifikovatelné vzdálenosti objevují další části krajiny (např. protilehlé svahy), které – ač prostorově oddělené – tvoří součást ZKC. Každé místo krajinného rázu tak může mít význam nejen pro svůj vlastní vnitřní prostor, ale i pro jiné ZKC. Nadřazený krajinářský celek (dále NKC) je krajinný prostor tvořený širšími, dálkovými pohledy. Obsahuje zpravidla více základních krajinářských celků. Jeho typické znaky jsou

4


vnímány z dálkových pohledů a jsou tvořeny tvary horizontů, které jej vymezují, dominantami a makrostrukturou svahů a vytvářejí tak krajinný exteriér. Rozloha nadřazeného krajinářského celku se pohybuje řádově v desítkách až stovkách km2. Oblast krajinného rázu (OKR) je území se stejným či velmi podobným souborem typických znaků, odrážejících jeho stav a vývoj. Soubor typických znaků dané oblasti krajinného rázu je určen jejími charakteristikami, zejména přírodními, kulturními a historickými. Definice a vymezení jednotlivých oblastí krajinného rázu v daném území je jedním z rozhodujících kroků hodnocení krajinného rázu. Jednotný vstupní rámec pro vymezování oblastí krajinného rázu poskytuje biogeografická regionalizace území státu (Culek a kol. 1996). Typický soubor dominantních, hlavních a doprovodných znaků dané oblasti krajinného rázu vytváří základní vztažný rámec pro hodnocení míry narušení, či naopak dochovanosti krajinného rázu v daném místě. Krajinný ráz je dán určitou typickou kombinací přírodních, kulturních a historických charakteristik dané oblasti krajinného rázu. Ty jsou lidmi vnímány jako její typické znaky, které pro ně určitý prostor identifikují a vytváří tak jeho obraz. Typické znaky krajinného rázu jsou jednotlivé, člověkem v krajině smyslově přímo i zprostředkovaně vnímané charakteristiky krajiny, které spoluvytvářejí její obraz a určitý prostor pro člověka identifikují. Soubor těchto typických znaků dané krajiny vytváří její ráz. Typické znaky je účelné dělit na dominantní, hlavní a doprovodné. Rozhodující je určení souboru znaků dominantních, které o rázovitosti krajiny rozhodují v širších, nadřazených celcích, a znaků hlavních, které rozhodují o rázovitosti jednotlivých základních krajinářských celků a identifikují je. Doprovodné znaky ráz krajiny dotvářejí. Přírodní charakteristika krajinného rázu je dána přírodními podmínkami. Rozhodující jsou zejména ty přírodní podmínky, které se bezprostředně projevují v obraze dané krajiny a tvoří část typických znaků daného krajinného rázu. Významné jsou i ty přírodní podmínky, které rozhodující měrou ovlivňují využitelnost přírodních zdrojů v území a tvoří tedy rámce pro dlouhodobé využívání krajiny člověkem. Z hlediska vlivu na typické znaky krajinného rázu se projevuje zejména výsledek vlivu reliéfu, geologického podkladu a zásob nerostných surovin, hydrologických vlastností, půdy, klimatických podmínek a biogeografických poměrů. Kulturní charakteristika krajinného rázu je dána způsoby využívání krajiny. Jde tedy zejména o vyjádření vlivu krajinotvorných činností člověka na krajinu, a tím i na její charakteristický ráz. Krajinotvorné činnosti jsou v různých územních různé a mají pro danou oblast krajinného rázu i různou váhu.

5


Obligátně jsou nejvýznamnějšími krajinotvornými funkcemi lesnictví, zemědělství a sídelní funkce, často však též těžba surovin, doprava, vodní hospodářství, někdy i rekreace. Aktuální vegetace a charakter krajinných úprav (včetně vodního režimu) jsou z povahy věci na pomezí přírodní a kulturní charakteristiky. Historická charakteristika krajinného rázu se odvíjí od souvislostí vývoje přírodních a kulturních charakteristik dané oblasti, v jejich časové posloupnosti a vazbě na využívání krajiny a život minulých generací v ní vůbec. Typické znaky, od této charakteristiky odvozené, jsou tvořeny současnými stopami, které historie v krajině zanechala. Historická charakteristika se podílí i na vyhodnocování ostatních charakteristik. Časový aspekt je často klíčový pro pochopení logiky vztahů mezi přírodními vlastnostmi krajiny, jejím využíváním a jejím vzhledem. Aby byl určitý způsob využívání krajinotvorný, musí dané činnosti působit určitou dobu určitým způsobem (pak dochází k oboustrannému vlivu přírodních podmínek na způsoby využívání a naopak). Doba, za kterou určitý způsob využití dlouhodobě ovlivní podobu krajiny, je různá podle charakteru činností a jejich interakcí s krajinou. Velmi dlouhodobé hodnocení historických charakteristik tak vyžaduje lesnictví, zemědělství a rozvoj sídel. Zda je většinou nutno časovou řadu charakteristik prodloužit až před 19. stol., tedy do doby využívání se základní energetickou hladinou (bez dodatkové energie). Právě dlouhodobost určitých činností bez degradačních změn ve funkcích i vzhledu krajiny je významnou indikací jejich trvalé udržitelnosti. Trvalá udržitelnost je přitom podle zákona o ochraně přírody a krajiny základním hodnotícím hlediskem estetické i přírodní hodnoty krajinného rázu. Přírodní a estetická hodnota krajiny je průmětem typických znaků a jejich typických kombinací do kladných a záporných hodnot, které je hodnotící subjekt schopen „vyčíst“ ze smyslově postižitelných (převážně vizuálních) charakteristik daného místa krajinného rázu. Obě hodnoty jsou výsledkem obsahového hodnocení všech charakteristik krajinného rázu. Za kladnou přírodní a estetickou hodnotu jsou považovány typické znaky a jejich kombinace, jež jsou výsledkem trvale udržitelného stavu a vývoje dané krajiny. Estetická hodnota krajinného rázu je jednou ze součástí obecného estetického působení a prostředí na člověka, jehož součástí je nejen krása, ale i ošklivost. Kladná popř. i záporná přírodní hodnota krajinného rázu je odrazem jeho kladně, popř. záporně oceňovaných charakteristik. Kulturní dominanta krajiny je jedním z dominantních typických znaků krajinného rázu. Kulturní dominantou jsou člověkem bezprostředně vnímané výsledky lidské činnosti v krajině, které se zásadní měrou spolupodílejí na jejím obraze. Mohou jimi být stavby,

6


ale i člověkem přetvořený reliéf, akcentující určitý dlouhodobý způsob hospodaření, nebo přírodní dominanta spojená s kulturním povědomím obyvatel. Harmonické měřítko krajiny je jedním z dominantních typických znaků. Velikost měřítka se odvozuje od biologických a psychologických vlastností člověka. Obecně se rozlišují měřítka velká (monumentální), střední „lidská“ a malá. Měřítko krajiny je dáno prostorovými dimenzemi krajiny a jejich proporcemi, vztaženými k člověku. Není výsledkem kvantifikace, ale obsahového hodnocení. Harmonické měřítko krajiny je takové, které odpovídá způsobům trvale udržitelného využívání dané krajiny a jejich duševnímu osvojení člověkem. Jsou tedy oblasti krajinného rázu s harmonickým měřítkem velkým, stejně jako středním či malým. Harmonické vztahy v krajině jsou dány vztahy přírodních, kulturních a historických charakteristik, vyjadřujících trvalou udržitelnost jejího vývoje a využívání. Projevují se typickými kombinacemi typických znaků jakožto součásti lidského životního prostředí. Hodnocení krajinného rázu je založeno na určení míry dochovanosti krajinného rázu dané oblasti v daném místě. K tomu slouží porovnání souboru typických znaků dané oblasti krajinného rázu se souborem znaků dochovaných v hodnoceném místě. Hodnocení se provádí expertním soudem na základě podrobné bilance přírodních (geneticky primárních), kulturních (geneticky sekundárních) a historických (vývojových( charakteristik krajiny a od nich se odvíjejících typických znaků, které se podílejí na vzniku estetických anebo přírodních hodnot dané krajiny. Hodnocení slouží k určení diferencovaného stupně ochrany krajinného rázu daného místa. Míra dochovanosti krajinného rázu je dána poměrem typických znaků dané oblasti k typickým znakům dochovaným v daném místě. Krajinný ráz oblasti je v jednotlivých místech dochován v různé míře. Zjištění, kde je dosud dochován v relativní úplnosti, kde jen v náznacích a kde je momentálně zcela setřen, má zásadní význam pro stanovení míry a způsobu ochrany. Výjimečně dochovaný krajinný ráz je tam, kde jsou dochovány všechny typické znaky dané oblasti, tedy dominantní, hlavní i vedlejší. Tato kategorie je v praxi velmi vzácná. Dobře dochovaný krajinný ráz je tam, kde jsou dochovány všechny dominantní i hlavní typické znaky dané oblasti krajinného rázu a alespoň část znaků doprovodných. Částečně dochovaný krajinný ráz je tam, kde jsou dochovány všechny typické znaky dominantní a podstatná část hlavních. Doprovodné znaky mohou být i silně setřeny. Málo dochovaný krajinný ráz je tam, kde byly typické znaky v oblasti krajinného rázu z větší části setřeny.

7


Stupeň ochrany krajinného rázu je dán kombinací míry dochovanosti krajinného rázu (včetně náročnosti obnovy typických znaků nedochovaných) a vhodností jeho ochrany z hlediska ostatních dlouhodobých zájmů společnosti. Je základním nástrojem diferencované ochrany krajinného rázu. Nejvyšší, až absolutní stupeň ochrany krajinného rázu je uplatňován v místech, kde je výjimečně dobře dochován. Je v něm nutno vždy prioritně respektovat potřeby ochrany krajinného rázu v plné škále jeho typických znaků. Tento stupeň automaticky znamená, že dané území je nebo by mělo být vyhlášeno za zvlášť chráněné území či přírodní park. I v rámci těchto území musí být v nejpřísněji chráněných zónách. Vysoký stupeň ochrany uplatňujeme v místech s dobře dochovaným krajinným rázem. Zde je nutno vždy prioritně respektovat potřeby ochrany krajinného rázu v plné škále dominantních i hlavních typických znaků a u znaků typických doprovodných alespoň jejich převážnou část. Tento stupeň by měl být rovněž zvlášť chráněn nebo by měl být součástí přírodního parku (je-li rozsáhlejší) nebo významného krajinného prvku. Nadprůměrný stupeň ochrany uplatňujeme v některých případech v místech s částečně dochovaným krajinným rázem. O tom, zda bude v této kategorii uplatňován tento nebo nižší stupeň ochrany by mělo být rozhodováno s plným vědomím ostatních zájmů a záměrů v daném území. Zákonnou a nejvhodnější formou pro zakotvení tohoto rozhodnutí je územní plán. Ten by měl s vědomím všech dalších společenských nároků stanovit, zda je rozumné se v daném ZKC přiklonit ke stupni zvýšenému nebo základnímu. Významnou roli může také hrát, je-li ZKC součástí dominantních znaků nadřazených krajinářských celků. V tomto stupni ochrany chráníme všechny dominantní a dochované hlavní typické znaky a chybějící se v rámci možností snažíme obnovit. Ochrana krajinného rázu by měla být legalizována registrací významného krajinného prvku, ale i v rámci územně plánovací zónace „zónami zvýšené péče o krajinu“. Základní (průměrný) stupeň ochrany je uplatňován v místech krajinného rázu částečně dochovaného (nebyla-li zařazena do stupně zvýšeného) a v místech s málo dochovaným krajinným rázem, jsou-li tato místa součástí dominantních znaků nadřazených krajinářských celků, celkově dochovanějších. Základním cílem tohoto stupně ochrany je uchování alespoň dominantních znaků, které tvoří obraz území v dálkových pohledech z jiných míst. Nejnižší stupeń ochrany je bez omezení. Týká se zbytku míst s málo dochovaným krajinným rázem.

8


2.1 Principy ochrany a metodika hodnocení krajinného rázu (dle Löw a Míchal, 2003)

2.1.1 Principy ochrany krajinného rázu Základním metodickým problémem ochrany krajinného rázu je stanovení míry ochrany v daném území. Krajinný ráz zaslouží vyšší ochranu tam, kde je dobře dochován, nebo tam, kde je společensky zvlášť užitečný, nebo tam, kde nejméně překáží jiným aktivitám, nebo tehdy, je-li jeho určitý typ vzácný. Zvýšenou ochranu však zaslouží krajinný ráz i tehdy, přejíli si to ti, kteří v něm žijí a jimž území patří. Dochován bývá krajinný ráz obecně tam, kde se současné způsoby života příliš neliší ve svých krajinotvorných nárocích od minulosti. To je především tam, kde jsou přírodní podmínky natolik nevhodné, že se nevyplatilo a nevyplatí provádět intenzifikační změny (tedy v oblastech hospodářsky marginálních). Jsou to však i území, kde potenciály krajiny jsou tak silné, že intenzivní hospodářské využití je běžné již odpradávna, je však určitým způsobem limitováno.

2.1.2. Aplikace principů na hodnocenou lokalitu Bečova a okolí se týká první případ. Ani s moderními technologiemi se nestává jeho okolí využitelné intenzivním zemědělským způsobem. Převažují louky s relativně bohatě zastoupenou rozptýlenou zelení a menšími lesními útvary (převážně charakteru LZÚ) v blízkém okolí okruhu zhruba 0,5 až 1,5 km a většími lesními celky již s výraznějším hospodářským významem, které na tento okruh navazují (viz následující snímek).

9


zdroj: Google Earth Charakteristiky uvedené v předchozím jsou jedním z hlavních znaků základního krajinného celku Bečov nad Teplou a odlišují jej (mimo jiné i převažujícím vedením rozptýlené zeleně v návaznosti na terasy po vrstevnicích) od dalšího sídla na řece Teplá – a sice Tepličky (viz následující snímky).

Teplička, zdroj: Google Earth

10


Bečov nad Teplou, zdroj Google Earth

Krajinný ráz zaslouží ochranu především tam, kde si ji žádají sami místní občané. Z praxe víme, že to není pojem akademický, a že jeho ochrana není pouze záležitostí odborníků. Zejména na venkově a menších sídlech je sounáležitost lidí a krajiny silnější a ochota chránit její rázovitost logicky větší.

2.1.3 Viditelné versus vizuálně exponované území O území viditelném mluvíme tehdy, jestliže známe konkrétní stanoviště či lokalizaci záměru. Na druhé straně území vizuálně exponované je ta část krajiny vystavená vnímaní většiny pozorovatelů. Pohledová exponovanost je tedy dle Salašové (Salašová, Kuchyňková et Kaslová a kol. 2008) ovlivněna především frekvencí návštěvnosti prostoru, ale také charakterem krajinné scény, osluněním a reliéfem. V případě vizuálně exponovaných míst nemluvíme o jediném nebo několika málo stanovištích, nýbrž o velkém množství pozorovacích stanovišť. Z výše uvedeného tedy vyplývá, že změny krajinného rázu v pohledově exponovaných prostorech mají velký dosah působení především z hlediska jejich dopadu na velký počet obyvatel.

11


3.0 Vlastní hodnocení 3.0.1 Východiska Kromě výše zmíněné metodiky byla východiskem hodnocení i reakce renomovaných odborníků na dosavadní průběh praxe posuzování vlivů na krajinný ráz. Salašová (2009) píše: „Dříve než začneme aplikovat posuzování krajinného rázu do plánovací praxe je nutné si uvědomit, proč institut krajinného rázu vlastně vznikl a k čem má zejména sloužit. Ochranu charakteru, respektive identity krajiny společnost uplatňuje v okamžiku, kdy začíná pociťovat její ztrátu – v dnešní době zejména díky globalizaci a celkové unifikaci nově vznikajících objektů a krajinných struktur a masivnímu, ne vždy dobře promýšlenému stavebnímu rozvoji. Na ztrátě identity krajinného prostoru se v posledních dvou desetiletích podepsala i velmi agresivní reklama. Z uvedených důvodů by se institut krajinného rázu měl uplatňovat tedy zejména tam, kde hrozí důsledky globalizačních trendů a masivnější stavební rozvoj.“ Široká shoda panuje na vzniku kulturně-historické charakteristiky krajinného rázu, a sice že se jedná o výsledek určitého způsobu využívání krajiny, který je dlouhodobý a tím i dlouhodobě udržitelný. Chráníme tedy trvalé, typické a tradiční hodnoty, přičemž krajina se v našich podmínkách zejména za několik posledních století výrazně mění. Je v každém konkrétním případu jistě námětem diskuse, které období budeme považovat za nejtypičtější.

3.1 Přírodní charakteristika 3.1.1 Geomorfologie Bečov nad Teplou leží dle geomorfologického členění (Demek a kol. 1987) v celku IIIC-1 Slavkovský les, podcelek pak nese název města: IIIC-1C Bečevská vrchovina. Najdeme zde především

amfibolity

mariánskolázeňského

metabazitového

komplexu,

granitoidy

karlovarského žulového masivu a relikty neovulkanitů a terciérních sedimentů. Morfologicky jde o slabě diferencovanou kernou vrchovinu s celkovým úklonem k jihovýchodu, s rozsáhlými zbytky zarovnaného povrchu a prořezanou hlubokými údolími pérovité říční sítě. Reliéfu pak dominují osamocené vyvýšeniny z neovulkanitů.

3.1.2 Biogeografie Culek a kol. (1996), řadí řešené území do biogeografické provincie středoevropských listnatých lesů, podprovincie hercynské, Hornoslavkovského regionu. Potenciální vegetace v rámci v rámci tohoto celku tvoří na plošinách bikové bučiny a podmáčené smrčiny. V nejvyšších polohách pak acidofilní horské bučiny a rašeliniště. Na obvodových svazích

12


pohoří se vyskytují květnaté bučiny (v minulosti s podstatným zastoupením jedle) a suťové lesy. Pro hadcový podklad jsou charakteristické chudé vřesové bory. Pro samotný Bečov stanovuje Neuhäuslová a Moravec (1998) bikovou a/nebo jedlovou doubravu. Geobotanická mapa ČSSR (Mikyška a kol., 1969) přisuzuje údolí Teplé luhy a olšiny, výše na svazích acidofilní doubravy (jižní okraj souvislé plochy zasahující až za Horní Slavkov). Převážná část CHKO Slavskovský les pak spadá do bikových bučin. V současnosti převažují smrčiny.

3.1.3 Pedologie Bečov nad Teplou leží na rozhraní půdních typů hnědé půdy kyselé a hnědé půdy silně kyselé. Na takto chápané přírodní charakteristiky krajinného rázu má navrhovaná změna (Územní plán města Bečov nad Teplou, změna č. 3/2010) slabý vliv. V případě doplnění zástavby o autochtonní druhy dle biogeografických charakteristik (avšak způsobem pro lokalitu přechodu města a krajiny vlastním) by se dalo dokonce hovořit o vlivu kladném. Bude-li zástavba provedena formou šetrnou k hydrologickým vlastnostem, reliéfu a zmíněným biogeografickým poměrům, nemůže tento posudek předjímat.

3.2 Kulturní a historická charakteristika krajinného rázu Na začátku 14. století byl k ochraně zemské cesty založen na skalnatém útesu nad řekou Teplou jako feudální sídlo hrad Bečov. Řeka jej obtékala na straně západní a severní. Hrad bergfritového typu měl dvoudílnou dispozici, ale původní předhradí je dochováno jen v obrysu. Válcový bergfrit na jihovýchodní straně byl chráněn představenou hradbou. Do hradu se původně vstupovalo od severu, vedle brány dosud stojí hranolová věž, do níž byla dodatečně vložena kaple. V jejím sousedství byla na konci 14. století vybudována mohutná hranolová obytná věž, mezi níž a bergfritem vzniklo při pozdně gotické a raně renesanční přestavbě hradu jednotraktové křídlo. Z té doby pochází i portál hradu. V polovině 16. století zkonfiskoval hrad císař Ferdinand I. a Bečov se pak dočasně stal královským městem, od doby třicetileté války přešel ale opět do feudálních rukou. Samotná obec kolem hradu byla roku 1399 povýšena na město situované na skalnatém návrší nad řekou Teplou proti hradu, kde nad protáhlým trojúhelným náměstím dominuje na jihovýchodním okraji kostel sv. Jiří na místě svého gotického předchůdce. Nový kostel byl vystaven v letech 1763-67 a ze stejného období – tedy baroka – pochází i radnice. Rovněž barokní a cenný je tzv. Dolní nebo Nový zámek, původně goticko-renesanční budova přestavěná v letech 1750-53.

13


V druhé polovině 19. stol. Bylo pro město velmi významnou událostí vybudování železniční trati, díky které vzniklo spojení s Mariánskými Lázněmi, Karlovými Vary, Toužimí, Loktem a Horním Slavkovem. Poválečné události nebyly pro město, stejně jako pro ostatní obce v regionu, příliš příznivé. Ani Bečov neminula nepříliš vhodná zástavba sídlištního typu a necitlivé průmyslové objekty. Oboje naštěstí v relativně menší míře a s ještě snesitelným měřítkem. Potvrzením přírodních kvalit bylo vyhlášení CHKO Slavkovský les v roce 1974, kulturněhistorická hodnota samotného města vedla k vyhlášení památkovou zónou. Jak je patrno z následujících historických map a současné fotodokumentace, původní obec kolem hradu, poté malé město, se postupně rozrůstalo v rámci přírodních daností podél řeky Teplá, ale i do terénních zářezů ve svazích, podél cest a pod lesy, jejichž hranice byla postupně posouvána výše a dále od města.

Císařský otisk mapy stabilního katastru, zdroj: ČÚZK

14


2. vojenské mapování, zdroj: ČÚZK

Foto: autor, 2011 Svahy byly terasovány kamennými zdmi, jejichž přítomnost je dnes patrná díky doprovodu dřevin. Tyto porosty mají charakter rozptýlené zeleně a upozorňují na přítomnost horizontálních linií v krajině, neboť samotné terasy jsou dnes již z části setřeny. Tento charakter přechodu města do krajiny je posouzen jako jeden z hlavních kulturně-historických

15


znaků

krajinného

rázu

(viz

následující

srovnání

leteckých

snímků

a

současné

fotodokumentace) a měl by být postupně obnovován, chráněn a rozvíjen.

Letecký snímek z 50. let, dostupné z kontaminace.cenia.cz

Letecký snímek z 50. let, dostupné z kontaminace.cenia.cz

16


Zbytky terasovitého uspořádání v okolí Bečova nad Teplou, foto: autor, 2011

Zbytky terasovitého uspořádání v okolí Bečova nad Teplou, foto: autor, 2011

17


K estetickým hodnotám Bečova patří i „moment překvapení“, kde je při cestě vlakem nebo autem vnímáno relativně sevřené a klikatící se údolí řeky s luhem a ochrannými lesy na svazích. Při příjezdu, nebo i míjení Bečova, je pozornost upoutána nejprve sádkami a dřevozpracujícím průmyslem a poté rázně převezme roli největšího vizuálního atraktantu hrad, zámek a kostel ve své jedinečné konfiguraci. Tento komplex s přilehlou nahuštěnou obytnou zástavbou je esteticky pozitivně působící při pohledech z venku i zevnitř. Způsob přechodu, kdy od historického jádra směrem ke krajině roste podíl zeleně v zástavbě, až nakonec zcela převládne a stavby jsou ojediněle rozptýleny v různých vzdálenostech a výškách je sice znak neojedinělý, ale přesto výrazný a pozitivně působící ve svých estetických a kulturních hodnotách. V kapitole 2.1.3 byl vysvětlen rozdíl mezi viditelným a pohledově exponovaným územím. Z tohoto hlediska je konstatováno, že předmětné pozemky jsou viditelným, ale pohledově málo exponovaným územím. Při cestě vlakem či autem je možno je spatřit jen v jednom úzkém průhledu (viz následující foto), zevnitř samotného sídla díky konfiguraci terénu a výšce zástavby centra vidět nejsou. Naopak dobře viditelné jsou ze samotného zámku a protějšího nepříliš frekventovaného svahu. Z uvedeného vyplývá, že nelze hovořit o pohledově exponované lokalitě, neboť v takovém případě by muselo existovat velký počet pozorovacích stanovišť s dopadem na velké množství obyvatel.

Předmětné pozemky jsou trvalými travními porosty pod lesem na horizontu, foto: autor, 2011

18


Pro další posouzení byly použity a vytvořeny fotografie, letecké snímky a skicy současného stavu a navrhovaného záměru.

Vizuálně vnímané hranice zastavěných ploch v současnosti

Vizuálně vnímané hranice zastavěných ploch po realizaci záměru

19


3.2.2 Vnější obraz sídla Salašová (2009) uvádí, že typickým znakem vnějšího obrazu sídla nebo krajiny je jejich silueta. Ta bývá nejčastěji popisována jako vizuální linie přechodu zemského povrchu a oblohy. V případě krajiny je tvořena posledním vizuálním horizontem, v případě sídla je pak utvářena uměle charakterem zástavby, zejména pak střechami staveb. Silueta je pro každý sídelní prostor charakteristická – je jako otisk prstu, který se jinde neopakuje, pokud nebylo sídlo příliš zasaženo globalizačními trendy ve výstavbě. Uvádíme proto porovnání siluet současného a navrhovaného stavu na příkladu jednoho s nemnohých pozorovacích stanovišť, odkud se navrhované území stává součástí siluety sídla, jeho vnějšího obrazu:

Viditelná zástavba v současnosti

20


Viditelná zástavba po realizaci záměru Posouzení vnějšího obrazu sídla a jeho vztahu k okolní krajině: 1. Prostor navržený k zástavbě je viditelný a vizuálně málo exponovaný a poměrně vizuálně citlivý. 2. Historické a současné veduty viditelné z významných stanovišť pohledů (tzv. „brány“ – tj. vstupy a vjezdy do území, ve kterém se sídlo projevuje) nemá smysl uvádět, protože se v nich předmětná lokalita neuplatňuje. 3. Postavení sídla v krajinné scenerii je dáno přírodními podmínkami, navrhovaná lokalita navazuje na současnou zástavbu a neocitá se dále ani výše. 4. Architektonické znaky sídla a jejich případná korespondence s navrhovanou zástavbou není předmětem této fáze hodnocení. 5. Vztahy mezi sídlem a okolní nezastavěnou krajinou představují (viz výše) jeden z hlavních znaků kulturně-historické charakteristiky krajinného rázu ZKC Bečov nad Teplou. Následující skicy představují porovnání současného a navrhovaného stavu:

21


Pohled na řešené území a město Bečov nad Teplou z protějšího svahu. Fialová – stavby, světle zelená – intravilánová zeleň a přechod do krajiny, tmavě zelená – lesy, louky a rozptýlená vegetace krajiny.

Současný stav

Navrhovaný stav

22


Pohled na město a řešené území ze zámku. Fialová – stavby, světle zelená – intravilánová zeleň a přechod do krajiny, tmavě zelená – lesy, louky a rozptýlená vegetace krajiny.

Současný stav

Navrhovaný stav

23


Součástí hodnocení je dle Salašové (2009) identifikování stop historického uspořádání krajiny, které jsou buďto inspirací pro její novou podobu a rozvoj, nebo se neosvědčily, jsou překonány a jejich hodnocení zůstane pouze pro potřeby poznání regionální historie. Ne každá historická podoba krajiny je zárukou kvalitního uspořádání krajinného prostoru. Nostalgie, přestože je pro současného člověka lákavá, je kontraproduktivní a není na místě. V souladu s tímto tvrzením lze konstatovat, že krajinný ráz nemá být brzdou dalšího vývoje krajiny, pokud se však vývoj bude inspirovat znaky historického uspořádání, byť v moderním pojetí a bude respektovat architektonické, urbanistické a krajinářské zásady. Kulturní dominanta krajiny, kterou je v tomto případě dobře dochovaný komplex hradu, zámku, kostela a úzce přilehlé zástavby, je dominantním typickým znakem krajinného rázu.

24


4.0 Závěr Bečov nad Teplou a jeho okolí má částečně až dobře dochovaný krajinný ráz, pokud jeho typické znaky vztahujeme do doby, která je vzorem pro dlouhodobou udržitelnost, tedy do doby před začátkem masivnějšího přísunu dodatečné energie do systému fungování měst a krajiny. Tento ráz, kde dominantní znaky jsou dobře dochované, avšak některé hlavní a doprovodné znaky jsou částečně setřeny (např. průmyslovými areály či nevhodnou výstavbou obytných domů v prostorovém kontaktu s historickým centrem), je třeba chránit. Ochrana by měla být uplatňována formou doporučení vzešlých z dialogu mezi státní správou, obecní samosprávou, urbanisty, krajináři, ekology, zemědělci, ekonomy a jinými odborníky, v neposlední řadě ale i s místními lidmi. Vliv posuzovaného záměru na přírodní charakteristiky krajinného rázu ZKC Bečov nad Teplou bude závislý na způsobu a formě provedení samotné zástavby. Toto posouzení nemá podklady pro přesnější stanovení takového vlivu. Některé přírodní charakteristiky krajinného rázu jsou samotným faktem zástavby pro bydlení individuální těžko postižitelné (geologické poměry, podstata reliéfu). Biogeografické charakteristiky mohou být vhodnou dosadbou např. i autochtonních druhů naopak podpořeny. Zde je doporučeno postupovat způsobem, charakteristickým pro kontakt města Bečov nad Teplou s krajinou – rozptýlená zeleň, při uměle terasovitém uspořádání svahu. Hydrologické vlastnosti jsou nedílnou součástí přírodních charakteristik KR a zmíněné terasování je může rovněž zlepšit. Jedná se o součást mozaiky protipovodňových opatření, která z naší krajiny v posledních desetiletích mizela. Podobná opatření mají přitom téměř vždy výrazný dopad na percepční vnímání krajiny a byla tudíž součástí krajinného rázu, s přesahem do kulturně-historických charakteristik. Při respektování zmíněných zásad bude vliv na přírodní charakteristiky slabý až střední, avšak v kladném smyslu. Při hodnocení změny územního plánu z krajinářského hlediska je možné souhlasit se zástavbou předmětného území. Vliv záměru na kulturní dominanty a harmonické měřítko krajiny záleží v tomto případě také na konkrétních architektonických formách a objemech. Doporučeno je inspirovat se horizontalitou terasového uspořádání okolních luk a rozptýlené zeleně, v tomto duchu též výrazně prolnout zástavbu zelení, aby došlo k přirozenému kontaktu sídelní zeleně a přilehlého lesa. Vzrůstnější a zahuštěnější výsadbu je vhodné provést zejména na ose k centru (severovýchodní okraj pozemků) – odclonění zpětného pohledu z vyšších bodů hlavních historických dominant (zámek, hrad, kostel). Jak již bylo zmíněno v posudkové části, pozemky jsou viditelné, ale málo pohledově exponované. To rozhodně neznamená možnost zastavět je jakýmkoli způsobem. V případě nezapojení staveb, které jsou uvažovány v moderním architektonickém výrazu, do vhodné zeleně by

25


došlo ke středně silnému vlivu na harmonické vztahy v krajině a kulturní dominanty. Stejný případ by nastal při nerespektování středního (lidského) měřítka krajinného celku a jeho historických dominant. Všechny tyto znaky jsou již částečně porušeny: průmyslové objekty v intravilánu (harmonické vztahy, měřítko), unifikovaná architektura bytové výstavby z druhé poloviny 20. století (estetické hodnoty, kulturní dominanty), mnohdy nekvalitní individuální zástavba na okraji města z posledních dvou desetiletí, technická dominanta vysílače na horizontu apod. Snahou ochrany a tvorby krajinného rázu by měla být rovněž postupná náprava těchto problémů. Při dodržení zmíněných doporučení ohledně výstavby, která vyplývá z posuzované změny územního plánu budou vytvořeny předpoklady pro pouze slabý vliv na krajinný ráz, jeho zachování a pozitivní rozvoj.

26


Seznam zdrojů

LÖW, Jiří; MÍCHAL, Igor. Krajinný ráz. První vydání. Kostelec nad Černými lesy : Lesnická práce, s.r.o., 2003. 552 s. ISBN 80-86386-27-9. SALAŠOVÁ, A., KUCHYŇKOVÁ, H., KASLOVÁ, J. a kol. Studie možnosti umístění větrných elektráren na území ORPBruntál. Ostrava : Regionální centrum EIA, s.r.o., 2008. DEMEK, Jaromír, a kolektiv. Zeměpisný lexikon ČSR. Hory a nížiny. Brno : Academia, 1987. 584 s. CULEK, M. (editor) a kol.: Biogeografické členění České republiky. ENIGMA, Praha 1996. NEUHÄUSLOVÁ, Z., MORAVEC, J.: Mapa potenciální přirozené vegetace České republiky. Textová část. Academia, Praha. 1998. MIKYŠKA, R. a kol. 1969: Geobotanická mapa ČSSR, Praha (Academia). KUCHYŇKOVÁ, Hana; MIKITA, Tomáš. Možnosti výpočtu pohledové exponovanosti. In Aktuální otázky ochrany krajinného rázu. Praha : Centrum pro krajinu s.r.o., 2009. s. 66. ISBN 978-80-903206-0-4. SALAŠOVÁ, Alena. Ochrana krajinného rázu konzervace versus tvorba krajinného prostoru. In . Aktuální otázky ochrany krajinného rázu. Praha : ČVUT, 2010. 184 s. ISBN 978-80-01-04537-4. VOREL, J. et al. Metodický postup posouzení vlivu navrhované stavby, činnosti nebo změny využití území na krajinný ráz. Praha: Nakladatelství Naděžda Skleničková, 2004. ISBN 80-903206-3-5. BUKÁČEK, R., CULEK, M. Vymezování oblastí a míst krajinného rázu a jejich charakterizace pro potřeby územního plánování. In . Aktuální otázky ochrany krajinného rázu. Praha : Centrum pro krajinu s.r.o., 2009. s. 66. ISBN 978-80903206-0-4. BUKÁČEK, R. Metodika preventivního hodnocení krajinného rázu, verze 2. In. Aktuální otázky ochrany krajinného rázu. Praha : ČVUT, 2010. 184 s. ISBN 97880-01-04537-4.

27

Posouzení vlivu záměru na krajinný ráz

Recommend Documents