Pojem a institut dědictví

Bankovní institut vysoká škola Praha Katedra práva

Pojem a institut dědictví Bakalářská práce

Autor:

Hana Rejfková Právní administrativa v podnikatelské sféře

Vedoucí práce:

JUDr. Miroslav Čapek

Praha

Duben 2010

1

Prohlášení Prohlašuji, ţe jsem bakalářskou práci zpracovala samostatně a s pouţitím uvedené literatury.

V Teplicích dne 27. Dubna 2010

Hana Rejfková

2

Poděkování Dovoluji si poděkovat svému vedoucímu práce panu JUDr. Miroslavu Čapkovi za odborná doporučení a nasměrování mé bakalářské práce ke správnému cíli, Bankovnímu Institutu VŠ za poskytnutí moţnosti kombinovaného studia oboru, který je středem mého zájmu, a téţ své rodině, která mne ve všech směrech podporovala po celé délce mého dosavadního studia.

Hana Rejfková

3

Anotace Bakalářská práce obsahuje popis pojmu a institutu dědictví, včetně vysvětlení jednotlivých pojmů a výrazů potřebných k porozumění problematiky. Zpočátku se zabývám historickým vývojem institutu dědictví, dále pak zejména současnou právní úpravou dědického práva, a na závěr jsem provedla komparaci stávající úpravy dědického práva s novelou Občanského zákoníku, který je v době sestavování mé bakalářské práce ve stavu projednávání v Parlamentu České republiky.

Annotation Bachelor's thesis describes the concept and institutes of the heritage, including explanations of terminology needed to understand the problem. Initially I deal with the historical development of the Institute's heritage, then notably the existing rules of inheritance rights, and finally I did a comparison of the existing regulation of inheritance law with an amendment to the Civil Code, which at the time of my thesis in a state of discussion in the Czech Parliament.

4

Obsah Prohlášení .............................................................................................................................. 2 Poděkování ............................................................................................................................ 3 Anotace .................................................................................................................................. 4 Annotation ............................................................................................................................. 4 Obsah ..................................................................................................................................... 5 Úvod ...................................................................................................................................... 7 1 Historie dědictví ................................................................................................................. 9 1.1 Dědictví a jeho právní úpravy ve starověku ................................................................. 9 1.1.1 Starověký Egypt ..................................................................................................... 9 1.1.2 Mezopotámie........................................................................................................ 11 1.1.3 Indie ..................................................................................................................... 11 1.1.4 Izrael .................................................................................................................... 12 1.1.5 Čína ...................................................................................................................... 12 1.1.6 Starověké Řecko .................................................................................................. 13 1.1.7 Starověký Řím ..................................................................................................... 14 1.2 Historie dědictví v českém právu .............................................................................. 15 2 Dědictví v současnosti a jeho právní úprava .................................................................... 17 2.1 Základní pojmy .......................................................................................................... 17 2.2 Zásady nabývání dědictví ........................................................................................... 18 2.3 Současná právní úprava.............................................................................................. 18 2.4 Podmínky k dědění ..................................................................................................... 19 2.4.1 Smrt zůstavitele.................................................................................................... 19 2.4.2 Existence dědictví ................................................................................................ 20 2.4.3 Způsoby dědění .................................................................................................... 21 2.4.4 Způsobilost dědice ............................................................................................... 21 2.4.5 Přechod dluhů ...................................................................................................... 21 2.5 Dědění ze zákona ....................................................................................................... 21 2.5.1 První dědická skupina .......................................................................................... 22 2.5.2 Druhá dědická skupina......................................................................................... 22 2.5.3 Třetí dědická skupina ........................................................................................... 23 2.5.4 Čtvrtá dědická skupina......................................................................................... 23 2.6 Dědění ze závěti ......................................................................................................... 23 2.6.1 Závěť .................................................................................................................... 23 2.6.2 Svědci závěti ........................................................................................................ 25 2.6.3 Vlastní obsah závěti ............................................................................................. 25 2.6.4 Neopomenutelní dědici ........................................................................................ 25 2.6.5 Moţnosti zrušení závěti ....................................................................................... 25 2.6.6 Ochrana oprávněného dědice ............................................................................... 26 2.7 Odúmrť ................................................................................................................... 26 2.8 Vydědění .................................................................................................................... 26 2.9 Odmítnutí dědictví ..................................................................................................... 27 2.10 Dědické řízení a jeho proces .................................................................................... 28 2.10.1 Notář a jeho pravomoc ....................................................................................... 28 2.10.1.1 Doklady potřebné k řízení ............................................................................... 30 2.10.2 Řízení o dědictví s mezinárodním prvkem ........................................................ 31 2.10.3 Příslušnost soudu ............................................................................................... 31 2.10.4 Účastníci řízení .................................................................................................. 31 2.10.4.1 Zastoupení účastníků řízení ............................................................................ 32 5

2.10.5 Etapy řízení o dědictví ....................................................................................... 33 2.10.5.1 Zahájení řízení ................................................................................................ 33 2.10.5.2 Předběţné šetření ............................................................................................ 33 2.10.5.3 Zastavení řízení ............................................................................................... 33 2.10.5.4 Informování dědiců o jejich dědickém právu ................................................ 34 2.10.5.5 Vypořádání společného jmění manţelů .......................................................... 34 2.10.5.6 Součet aktiv a pasiv ....................................................................................... 35 2.10.6 Usnesení o dědictví ............................................................................................ 35 2.10.6.1 Potvrzení nabytí dědictví jednomu dědici....................................................... 35 2.10.6.2 Potvrzení, ţe dědictví připadá státu ................................................................ 36 2.10.6.3 Schválení dohody dědiců o vypořádání dědictví ............................................ 36 2.10.6.4 Schválení dohody o přenechání dědictví věřitelům ........................................ 36 2.10.6.5 Potvrzení nabytí dědictví podle dědických podílů .......................................... 36 2.10.6.6 Doručování usnesení ....................................................................................... 37 2.10.7 Likvidace dědictví.............................................................................................. 37 2.10.8 Dodatečné projednání dědictví .......................................................................... 38 2.10.9 Opravné prostředky............................................................................................ 38 2.10 Dědická daň .............................................................................................................. 39 2.10.1 Poplatník daně.................................................................................................... 39 2.10.2 Předmět daně...................................................................................................... 39 2.10.3 Základ daně ........................................................................................................ 39 2.10.4 Lhůty, výpočet daně a sazby daně ..................................................................... 40 2.11 Dědictví a trestní právo ............................................................................................ 41 2.12 ,,Internetový majetek“ jako součást dědictví ........................................................... 41 3 Komparace platného práva a novely občanského zákoníku ............................................. 42 3.1 Fáze přípravy občanského zákoníku .......................................................................... 43 3.1.1 Schválení věcného záměru ................................................................................... 43 3.1.2 Sestavení paragrafového znění návrhu ................................................................ 43 3.1.3 Představení návrhu vládě .................................................................................... 44 3.2 Prof. Dr. JUDr. Karel Eliáš ........................................................................................ 44 3.3 Rozdělení občanského zákoníku ................................................................................ 45 3.4 Dědické právo dle nového občanského zákoníku ...................................................... 45 3.4.1 Posílení práv zůstavitele ...................................................................................... 45 3.4.2 Větší rozsah úpravy dědického práva .................................................................. 46 3.5 Konkrétní změny v porovnání s platným právem ...................................................... 46 3.5.1 Dědické tituly ....................................................................................................... 46 3.5.2 Dědická smlouva.................................................................................................. 47 3.5.3 Závěť .................................................................................................................... 47 3.5.4 Dědění ze zákona ................................................................................................. 48 3.5.5 Náhradní dědic......................................................................................................49 3.5.5.1 Obecné náhradnictví ......................................................................................... 49 3.5.5.2 Svěřenské nástupnictví ..................................................................................... 49 3.5.6 Odkaz....................................................................................................................50 3.5.7 Přechod dluhů ...................................................................................................... 50 3.5.8 Zřeknutí se dědického práva ................................................................................ 51 3.5.9 Nepominutelní dědicové ...................................................................................... 51 Závěr.....................................................................................................................................53 Příloha č. 1 ........................................................................................................................... 54 Seznam pouţité literatury .................................................................................................... 55

6

Úvod Téma své bakalářské práce Pojem a institut dědictví jsem si vybrala na základě na první pohled jednoduchého názvu, ovšem velmi širokého a obsáhlého pojmu. Ačkoli se můţe zdát, ţe pojem dědictví je jasně daný, a není k tomuto tématu moţnost jakékoli jiné diskuze, opak je pravdou. Institut dědictví je pojmem občanského práva a stejně jako jiné oblasti práva, je i toto závislé na zvycích a tradicích občanů určité země, tudíţ je nutné, aby reagovalo na společenské změny a přizpůsobovalo se době, ve které ţijeme. Rozhodla jsem se problematiku dědění popsat nejen z jednoho úhlu, ale z více hledisek, ať uţ z hlediska historického vývoje dědického práva, nebo práv a povinností vyplývajících z dnešní praxe. V současném moderním a uspěchaném světě, ve kterém se lidé často snaţí věnovat naplno výhradně svému oboru, nebo svému ţivotnímu přesvědčení, často můţeme zjistit nepříjemný fakt, a sice, ţe většině lidí nezbývá čas či chtíč vzdělávat se i v jiných oblastech, které se týkají našeho ţivota. Ačkoli je problematika dědického práva velmi odborná, dotýká se kaţdého z nás, i prostého, či nevzdělaného člověka. Díky tématu mé bakalářské práce se mi dostala moţnost prohloubení znalostí z oblasti nejen dědického práva, ale českého práva jako takového. Domnívám se, ţe znát svá práva a povinnosti v oblasti dědického práva stejně jako ostatních právních oblastí, je povinností kaţdého člověka. Kdo z nás občanů České republiky můţe říci, ţe se ho českého právo netýká?

7

,, Nikdy neříkejte, že znáte nějakého člověka, dokud jste se s ním nedělili o dědictví.“1

_____________________ 1

Johann Caspar Lavater – švýcarský teolog.

8

1 Historie dědictví 1.1 Dědictví a jeho právní úpravy ve starověku Aby byly lépe pochopeny některé informace, které si lze přečíst v následujících kapitolách, je potřeba objasnit některá fakta, která souvisí s vývojem práva a institutu dědictví ve starověku. Pokud hovoříme o starověku, jedná se o období vzniku prvních států na Blízkém východě (Mezopotámie), v Sýrii, na území tehdejší Malé Asie a v Egyptě, aţ po Antiku (Řecko, Řím). Jako počátek Starověku je udáván konec pravěku, tedy polovina 4. tisíciletí př. n. l. . Celé období starověku sahá aţ do počátku středověku v 6. aţ 7. století. Je nutné zmínit, ţe se lidstvo ve středověku rozdělovalo v kaţdém státě do mnoha vrstev obyvatelstva. Zejména existence otroků, která byla ve starověku běţná, se odráţí v tehdejším právu. Otroci byli aţ na výjimky povaţováni jak morálně, tak i právně za majetek, nikoli za občany, kteří mají svá práva a povinnosti. Ve většině starověkých ustanoveních také nebyla zmínka o právech ţen, jelikoţ postavení ţen v té době rozhodně zaujímalo jinou pozici, neţ jak je tomu v současné době. Velmi výraznou roli ve starověkém právu také hrálo náboţenství a skutečnost, ţe vedení válek se povaţovalo za běţný stav . Období míru bylo ve starověku výjimkou.

1.1.1 Starověký Egypt Dá se říci, ţe uţ ve starověkém Egyptě měli zákony psané. Důkazem jsou dochované papyrové svitky a svitky z kůţe, na které staří Egypťané vpisovali zákony a pravidla chování. První písemné zákony vznikaly jiţ kolem 3000 př. n. l. Postavení vrchního soudce země měl první ministr, a ten také evidoval kopie svitků. Stejné kopie svitků byly téţ uchovávány u Egyptských soudních dvorů, a originály bylo moţné nalézt v královském soudním archivu. 9

Důkazem toho, ţe i ve starém Egyptě jiţ fungoval institut dědictví je nalezený svitek papyru, který byl kopií ze staroegyptského zákoníku. V jedné z částí tohoto svitku jsou popsána práva nejstaršího syna a povinnosti ohledně dědictví. Ve svitku je jasně stanoveno, ţe v případě, ţe zůstavitelovi prvními potomky jsou dcery, a později zplodí syny, povaţuje se za zákonného dědice jeho nejstarší potomek muţského pohlaví. Nejstarší dochovaná závěť neboli testament pochází z doby Staré říše. Ovšem za nejvýznamnější a propracovaný testament lze povaţovat závěť, která pochází z dob Nové říše (1580-1090 př.n.l.). Jedná se o závěť jisté Naunachty, která tzv. vydědila tři z osmi svých dětí, a jako důvod uvedla, ţe o ni neprojevovali dostatečný zájem a péči. Z pěti dětí, které měly po matce dědit ze závěti, jeden syn zdědil více majetku neţ ostatní čtyři. Není však dokázáno, zda důvod nerovného rozdělení dědictví byla větší péče syna o matku, či zda byl dotyčný nejstarším synem zůstavitelky Naunachty. Staří Egypťané také vyuţívali institut adopce a to především k dědickým účelům. Dokladem tohoto tvrzení můţe být nalezený papyrus, který byl sepsán v době Nové říše za vlády krále Ramesse XI. (1112-1085 př.n.l.). Papyrus obsahuje informace o muţi, který adoptoval svou manţelku jako svou dceru. Adopcí učinil manţelku dědičkou svého majetku, jelikoţ spolu neměli manţelé ţádné potomky, tedy potenciální dědice. Manţelka ovdověla, a tak se stala dědičkou manţelova majetku. Později adoptovala manţelka (adoptivní dcera) děti své otrokyně, kterou manţelé během svého manţelství koupili, a zajistila si tím své dědice. Mezi nejvýznamnější důvody k existenci potomků, potenciálních dědiců majetku ovšem nepatřilo nynější finanční a hmotné zajištění potomků a příbuzných, ale tehdejší víra Egypťanů v posmrtný ţivot. Podmínkami k zajištění posmrtného ţivota byly mumifikace těla zemřelého, řádné pohřbení těla a tzv. výţiva ducha zemřelého, která spočívala v kaţdodenním přinášení jídel a pití. Přinášení tzv.obětí, při kterém duch zemřelého vycházel, absolvoval dědic zůstavitelova majetku, tudíţ byla potřeba dědice řádně zajistit, aby mohl plnit povinnosti vůči zemřelému.

10

1.1.2 Mezopotámie V době babylónské i sumerské (3000 př.n.l.) opět dědily ţeny jen výjimečně, a v první řadě se o dědictví dělili synové zemřelého. V případě, ţe byl zemřelý bezdětný, majetek dědili jeho starší bratři či otcovi bratři (strýcové zůstavitele). Manţelka po zůstaviteli nedědila, nýbrţ získala zpět své věno a svatební dar, který získala od manţela. V případě, ţe manţelka nedostala svatební dar, pak měla právo dědit rovným dílem jako ostatní dědicové. Veškeré práva a povinnosti občanů se řídila Chammurapiho zákoníkem (vznik přibliţně v 50. letech 18.st. př. n. l., kde se řešila také moţnost vydědění tzv. vypuzení syna z otcovského domu. Chammurapiho zákoník, ale neřešil otázku závěti, a tak se dá předpokládat, ţe způsob sepsání a forma testamentu byla zaloţena na základě zvykového práva.

1.1.3 Indie Dědické právo ve starověké Indii bylo poněkud sloţitější, jelikoţ běţným způsobem rodinného souţití bylo tzv. rodinné společenství, do kterého patřili všichni členové rodu. Veškerý majetek měli všichni členové rodu ve společném vlastnictví. Nejvyšším představitelem byl nejstarší člen rodu (tzv. grhapati), jeho pravou rukou byla jeho ţena (tzv. grhiní), která plnila roli paní domu a starala se o vše, co se týkalo ţenských a domácích záleţitostí. Nejstaršímu členu rodu byli všichni ostatní členové podřízeni, staral se o rodinný majetek, otroky a záleţitosti kolem financí. Po smrti nejstaršího člena se dělil majetek podle věku ostatních členů rodu. Členové rodu, kteří byli fyzicky či duševně postiţení nesměli dědit vůbec.

11

V případě, ţe zůstavitel nezanechal ani jednoho muţského potomka, získali ţeny jen prostředky k obţivě. Pokud neměl zůstavitel ţádné příbuzné, kteří by mohli dědit, pak připadl majetek králi. V Indii existovalo také tzv. dědění po ţenské linii, kdy majetek (dary), který získala ţena od svých rodičů, bratrů či jiných příbuzných, a to před svatbou či během manţelství, dědily vţdy její dcery. Do dědictví neboli majetku ţeny se také řadilo odškodnění od manţela, na které měla ţena nárok v případě, ţe si manţel přivedl do domácnosti jinou ţenu. Majetek ţen byl ovšem omezován hlavně z důvodu obav muţů. Manţelka, která by během svého ţivota nahromadila větší mnoţství majetku byla hrozbou, kvůli moţnému vymizení majetku z rodu, prostřednictvím dědění po ţenské linii.

1.1.4 Izrael O institutu dědictví v Izraeli se dochovalo menší mnoţství poznatků. Ţeny, které pocházely z rodiny, kde nebyli muţští potomci se nestěhovaly do rodiny svých manţelů, ale zůstávali s manţeli ve své rodině. Manţelky neměli dědické právo. Na dědictví otce měl vţdy právo pouze prvorozený syn. V případě, ţe byl zůstavitel bezdětný, pak dědil jeho nejbliţší příbuzný, většinou jeho bratr.

1.1.5 Čína Ve starověké Číně nebylo dědické právo upraveno zákony, a čínské soudy se zabývaly spíše trestním právem. Práva a povinnosti týkající se institutu dědictví tedy záleţely čistě na rodinných zvyklostech. Majetek přecházel vţdy z otce na syna a pouze v některých oblastech Číny bylo moţné, aby dědila ţena. 12

1.1.6 Starověké Řecko Zde jiţ bylo dědické právo upravené na tzv. zákonnou posloupnost a posloupnost testamentní: a) posloupnost zákonná – První dědická linie zahrnuje zůstavitelovi potomky, do druhé linie patřili zůstavitelovi bratři, třetí linie zahrnovala strýce, bratrance a jejich potomky. b) posloupnost testamentní – Dědění na základě testamentu bylo upraveno kolem roku 600 př.n.l. Solónovou reformou, mělo však svá pravidla. V případě, ţe měl zůstavitel syna, nebylo moţné ho z dědictví vyloučit ani testamentem. Zůstavitel mohl syna zbavit dědického práva pouze tzv. apokéryxí (zřeknutí se syna veřejným prohlášením).

Muţ, který byl bezdětný, mohl pořídit poslední vůli pouze v případě, ţe nebyl pod nátlakem nebo pod vlivem ţeny, a jeho psychický stav nebyl ovlivněn nemocí nebo stářím.

Obrázek č. 1 – Busta slavného zákonodárce Solóna Zdroj: www.artehistoria.jcyl.es

13

Závěť byla v podobě listiny, která se sepisovala za přítomnosti svědků, byla zapečetěna, a uloţena na úředním místě. Dědické spory se projednávaly u soudů. Jelikoţ měli soudci v té době spoustu špatných zkušeností s falšovanými, nebo jinak podezřelými testamenty, přikláněli se ve svých rozsudcích spíše k dědění ze zákona.

1.1.7 Starověký Řím Ve starověkém Římě jsou jiţ všechny oblasti práva plně rozvinuté a písemně upravené v jednotlivých zákonech. Mezi jakýsi soubor všeho římského práva byl povaţován Zákon dvanácti tabulí, který řešil mimo jiné i dědickou posloupnost zákonnou a závětní. Dědění ze závěti mělo dokonce přednost před děděním ze zákona, jelikoţ platila zásada, ţe má kaţdý občan právo na to, rozhodnout o svém majetku v případě smrti. Římané tuto zásadu povaţovali dokonce za povinnost. V římském právu se pozůstalost při dědictví rozdělovala na dvanáctiny. Kaţdý dědic tedy dědil několik dvanáctin celkového majetku. Během celého vývoje římského dědického práva platila zásada respektování zůstavitelovi vůle. Zákon dvanácti tabulí pouze určoval, kdo je dědicem v případě, ţe zůstavitel nezanechal závěť. Povinnost neopomenutelných dědiců tedy byla podle Zákona dvanácti tabulí pouze formální a podpůrná. Při vydědění bylo dostačující v závěti uvést např. exheres esto (budiţ vyděděn). Existovalo spoustu forem testamentů např. závěť před shromáţděním, testament vlastnoruční, nebo testament psaný cizí rukou, který musel být vlastnoručně podepsaný zůstavitelem za přítomnosti svědků. V případě, ţe zůstavitel v závěti odkazoval na jinou listinu, kde byl určen dědic nebo výše dědického podílu se nazýval Testamentum mysticum (Mystický testament neboli tajná závěť). Zůstavitel mohl v závěti stanovit dědice tzv. dědického náhradníka pro případ, ţe dědic nenabude dědictví. V případě nedodrţení zákonem předepsané formy, byla závěť neplatná. 14

V případě dědění ze zákona byly určeny čtyři třídy. Do první dědické třídy patřili potomci (descendenti) a do druhé třídy předci (ascendenti). Ve třetí třídě dědili sourozenci, ve čtvrté všichni ostatní příbuzní. Existovala jiţ i moţnost dědictví nepřijmout. V pozdější době za vlády císaře Justiniána I. (527-565 n. l.) byl reformován institut neopomenutelných dědiců, kdy předkové a potomci zůstavitele měli neopomenutelné právo dědit. Vydědění bylo moţné pouze z důvodů, které stanovil zákon jako např. fyzické násilí na rodičích, stýkání se se zločinci, pokus o vraţdu rodičů, nebo odchod od katolické víry. Justiniánská novela je povaţována za vyvrcholení vývoje práva a konečnou úpravu práva dědického.

1.2 Historie dědictví v českém právu Vznik českého práva byl provázen vývojem společnosti ve středověku. Pravidla chování a jejich dodrţování jiţ nebyla dobrovolná, ale byla potřeba zajistit jejich vynutitelnost mocí. Dodrţování těchto pravidel a spravedlnost se dostává do rukou panovníka a státních orgánů. Aţ do doby, kdy se začaly psát právní knihy, si lidé předávali obyčejové právo z generace na generaci, a to pouze ústně, jelikoţ umět číst a psát bylo tehdy výsadou mála lidí. Většina obyvatel byla negramotná. Mezi nejčastější prameny práva ve středověku patří dekreta, privilegia, statuta, výsady apod. Jako nejstarší prameny psaného práva jsou uváděny Výsady Boleslavovy (939) a Dekreta Břetislavova (1039). Velký význam pro české právo pak měla Statuta Konrádova (konec 12.století), kde se výrazně mění také právo dědické. Konečně bylo přiznáno i ţenám (dcerám) právo dědit, a to v případě, ţe zůstavitel nezanechal syny.

15

V českém právním řádu se dědické právo aţ do 12. století v podstatě nevyvíjelo. Hlavní příčinou pozastavení vývoje bylo odúmrtní právo panovníka, který měl nárok na veškerý majetek po zůstaviteli, který nezanechal muţské potomky. Aţ Statuta Konrádova stanovila právo dcer dědit majetek v případě, ţe nezanechal otec muţské potomky. Manţelka neměla dědické právo na majetek zůstavitele, pouze získala zpět své věno. Dle Statut Konrádových se také připouštělo právo dědit nejbliţším dědicům. Mezi nejbliţší dědice se zřejmě zařazoval otec a bratři zůstavitele. Zůstavitel měl právo sepsat o svém majetku závěť, ovšem ta musela být předběţně odsouhlasena panovníkem. Jistým opatřením proti získání majetku panovníkem byly tehdejší ,,zápisy“. Ty naznačovaly fiktivní dluh zůstavitele vůči věřiteli. Tyto zápisy se ukládaly a umoţnily fiktivnímu věřiteli vymáhat dluh, který zůstal po zemřelém. Tímto způsobem se dosáhlo stejného výsledku jako při děděni ze závěti. Bylo zde jediné riziko, a to takové, ţe po uloţení ,,zápisu“ jiţ nebylo moţné ho změnit nebo zrušit. Situace v institutu dědictví se změnila aţ v roce 1497, kdy šlechta donutila tehdejšího krále Vladislava II. , aby se vzdal za sebe i za budoucí panovníky odúmrtních nároků na majetek zemřelých. Teprve poté se začaly v dědickém právu uplatňovat zásady dědění ze závěti a ze zákona. V městském právu byla jiţ vymezena přesná pravidla dědění, právní úprava tedy pokročila nejdále. Zde bylo akceptováno původní právo římské. Závěť, tehdy nazývaná kšaft mohla mít buď formu písemnou nebo ústní. V případě ústní formy byla nutnost svědků. Kšaftovat, tedy vytvořit závěť nemohli osoby duševně choré a osoby, které nenabyly dospělosti (u muţů 18 let, u dívek 15 let), přičemţ ţeny nabývaly zletilost i provdáním, nebo dospělí, kteří byli v moci svého otce. Osoby neslyšící, nebo němé mohli sepsat závěť pouze v písemné formě, tudíţ musely umět psát a číst. Také svědkem závěti nemohl být jen tak někdo. Svědky závěti nesměli být osoby, které nenabyly dospělosti, duševně nemocní, hluší, nepoctiví, duchovní, domácí čeleď a ţeny.

16

Pozdější závěť automaticky rušila platnost závěti dřívější jako je tomu v současném právu. Existovala tedy svoboda při rozhodování o svém majetku pro případ smrti. Děti zůstavitele patřily mezi neopomenutelné dědice, a vyděděni mohly být pouze pokud se dopustily některého z vyjmenovaných činů např. cizoloţství s macechou, zlé zacházení s rodiči, spáchání trestného činu, aj. Také dědění ze zákona v případě, ţe zůstavitel nezanechal závěť bylo v městském právu upraveno. Dědění ze zákona se řídilo těmito pravidly: ascendenti (předkové) měli přednost před descendenty (potomky). Poté měli právo dědit příbuzní ve vedlejší linii (poboční příbuzní do 10. kolena). Synové i dcery dědily stejným dílem. Tyto zásady týkající se dědictví v podstatě trvaly aţ do přijetí Všeobecného občanského zákoníku v roce 1811. Všeobecný občanský zákoník vydaný za první republiky platil na našem území do 25. října 1950, kdy byl přijat tzv. střední občanský kodex, jako zákon č. 141/1950 Sb. Dá se říci, ţe od přijetí Všeobecného občanského zákoníku z roku 1811 se uplatňovala moderní úprava dědického práva, které mělo základy v právu římském. Z tehdejších právních úprav také vychází podoba dědického práva, které známe ze současného Občanského zákoníku.

2 Dědictví v současnosti a jeho právní úprava Pro správné pochopení současné úpravy dědického zákona je potřeba vypsat a vysvětlit pár nejdůleţitějších pojmů, které s institutem dědictví souvisí.

2.1 Základní pojmy Akrescence – přírůstání dědického podílu ostatním dědicům ve skupině, v případě uvolnění dědického podílu (jeden ze skupiny nedědí, tudíţ jeho podíl je rozdělen mezi ostatní členy dědické skupiny) Alografní testament – závěť zůstavitele napsaná jiným způsobem neţ vlastnoručním Ascendent – předek zůstavitele 17

Descendent – potomek zůstavitele Dědictví - část z pozůstalosti, jejíţ vlastnictví skutečně přejde na dědice Holografní testament – závěť zůstavitele psaná vlastnoručně Intestátní posloupnost – dědění ze zákona Intestátus – zůstavitel, který nezanechal závěť Odúmrť – dědictví, které nenabude ţádný dědic, tudíţ připadne státu Pozůstalost - širší pojem neţ pojem dědictví. Do pozůstalosti se zahrnuje veškeré jmění zůstavitele k okamţiku jeho smrti, které je způsobilé přejít na dědice Smějící se dědici – osoby, které citově nevnímají smrt zůstavitele vzhledem ke svému vzdálenému vztahu k zůstaviteli. Právní řád je nezařazuje mezi dědice v Intestátní posloupnosti. Testament – poslední vůle zůstavitele, závěť Testamentární posloupnost – dědění ze závěti Zůstavitel – zemřelý, jehoţ majetek je předmětem dědění

2.2 Zásady nabývání dědictví V českém dědickém právu se uplatňují 2 základní zásady: -zásada univerzální sukcese (v podstatě jde o zásadu, kdy dědic sice dědí práva zůstavitele, ale také povinnosti. Dědí majetek, ale i dluhy. - zásada přechodu předmětu dědění na dědice smrtí zůstavitele (dědictví je moţno nabýt pouze smrtí zůstavitele)

2.3 Současná právní úprava Nabývání dědictví, způsoby dědění a vypořádání dědiců upravuje zákon č. 40/1964 Sb., § 460 – 487, v sedmé části Občanského zákoníku. Právní úpravu řízení před soudem a postavení notářů v řízení o dědictví obsahuje občanský soudní řád. Bliţší právní úpravu řízení o dědictví nalezneme v jednacím řádu pro okresní a krajské soudy.

18

2.4 Podmínky k dědění K uplatnění dědického práva je potřeba splnění určitých podmínek, které jsou zákonem stanoveny. Podmínky k realizaci dědického práva jsou celkem čtyři, v následujících řádcích budou vysvětleny.

2.4.1 Smrt zůstavitele Základní podmínkou k uplatnění dědického práva dědice je smrt zůstavitele. Smrtí zůstavitele je myšlen okamţik jeho smrti. Prokázání smrti zůstavitele se provádí prohlídkou mrtvého a vydáním úmrtního listu. V případě, ţe se smrt zůstavitele úředně nezjistí a nelze vydat úmrtní list, je zahájeno soudní řízení na návrh osoby, která má na věci právní zájem (manţel, dědic, věřitel...). Soud rozhodne o prohlášení osoby za mrtvou. Účastníky řízení jsou navrhovatel, dědicové, manţel osoby, která má být prohlášena za mrtvou, potomci osoby, která má být prohlášena za mrtvou, a do řízení je oprávněn vstoupit i státní zástupce. V současnosti není vázáno řízení o prohlášení za mrtvého na jakékoli uplynutí časové lhůty. V případě, ţe soud zjistí během probíhaného řízení některé skutečnosti, které odporují prohlášení za mrtvého, řízení zastaví. Řízení se zastavuje usnesením soudu, proti kterému mohou účastníci řízení podat odvolání. Soud stanoví opatrovníka nezvěstného, pokud osoba, která má být prohlášena za mrvou nemá svého zákonného zástupce. Opatrovník má za úkol hájit zájmy nezvěstné osoby. Opatrovník nemůţe být manţel osoby, jelikoţ by mohlo dojít ke střetu zájmů. Poté soud vyhláškou nebo způsobem dle místních poměrů (např. rozhlasem, v tisku) prohlásí, ţe má nezvěstný či kdokoli jiný moţnost se do jednoho roku přihlásit, nebo podat zprávu o nezvěstném. Soud má roční lhůtu od podání vyhlášky či prohlášení pro vydání rozhodnutí. V rozhodnutí soud určí den smrti nebo den, který zůstavitel nepřeţil.

19

V případě, ţe se dodatečně zjistí, ţe osoba prohlášená za mrtvou ţije, soud i bez návrhu své rozhodnutí zruší. Zjistí-li soud dodatečně, ţe osoba prohlášená za mrtvou zemřela jiný den, neţ byl určen v rozhodnutí, opraví i bez návrhu datum, které je uvedeno jako den smrti. Pokud nelze smrt zjistit klasickým ohledáním mrtvoly, ale je zřejmé, ţe fyzická osoba zemřela (např. letecká havárie), pak soud vydá rozhodnutí, kterým prohlásí osobu za mrtvou. V případě, ţe se jedná o nezvěstného, soud vydává vlastně domněnku o smrti osoby, ale v případě, ţe je zřejmé, ţe fyzická osoba zemřela, stanoví soud den její smrti, a toto rozhodnutí má účinek jako úmrtní list.

2.4.2 Existence dědictví Další podmínkou k realizaci dědického práva je skutečná existence majetkových práv zemřelého. Do dědictví se zařazuje veškerý movitý i nemovitý majetek, zůstavitelovi pohledávky, autorská práva, práva z objevů a vynálezů, ale také zůstavitelovi závazky, kromě závazků, které smrtí automaticky zanikají. Existují ale také práva, která přechází smrtí osoby na jiné osoby, ovšem jinak neţ děděním. Mezi tyto práva patří zejména: mzdová a platová práva zaměstnance do výše odpovídající trojnásobku průměrného měsíčního výdělku (ty přecházejí na zůstavitelova manţela, děti a rodiče, jestliţe s ním ţili v době smrti ve společné domácnosti. Je zde moţnost, ţe se tyto práva stanou předmětem dědictví, a to v případě neexistence výše uvedených osob). peněžní nároky zůstavitele z nemocenského pojištění, ze sociálního zabezpečení či jiného pojištění, které měl zůstavitel uzavřené právo nájmu bytu není součástí dědictví. V okamţiku smrti zůstavitele buď přechází na jiné osoby, nebo úplně zaniká.

20

2.4.3 Způsoby dědění V Občanském zákoníku jsou upraveny dva způsoby dědění – dědění ze zákona a dědění ze závěti. Více viz. Dědění ze zákona, Dědění ze závěti.

2.4.4 Způsobilost dědice Dědic je nezpůsobilý v případě, ţe se dopustil úmyslného trestného činu proti zemřelému, jeho manţelu, potomkům nebo rodičům, nebo se dopustil špatného jednání proti projevu poslední vůle zemřelého např. zabránil zůstaviteli sepsat prohlášení o vydědění. Dědická nezpůsobilost se uplatňuje na dědice ze zákona i na dědice ze závěti.

2.4.5 Přechod dluhů Dědic odpovídá za zůstavitelovy dluhy, které na něj přešly zůstavitelovou smrtí, a téţ za přiměřené náklady na pohřeb zůstavitele, do výše ceny nabytého dědictví. V případě, ţe dědí více dědiců, odpovídají za dluhy zůstavitele a za náklady na pohřeb v poměru, jakou část nabyli z celkového dědictví. Dědictví můţe být tzv. předluţeno (dluhy převyšují majetek, který je předmětem dědictví). V tomto případě se mohou dědici s věřiteli dohodnout na přenechání dědictví věřitelům k úhradě dluhů. Nedojde-li k této dohodě, řídí se povinnost plnění dluhů ustanoveními občanského soudního řádu o likvidaci dědictví.

2.5 Dědění ze zákona Dědění ze zákona nastupuje aţ v případě, ţe zůstavitel nezanechal závěť, nebo v případě, ţe dědic uvedený v závěti z jakýchkoli důvodů nenabude dědictví. Při dědění ze zákona se rozdělují dědicové do čtyř skupin.

21

2.5.1 První dědická skupina Do první dědické skupiny patří manţel, nebo registrovaný partner a děti zůstavitele. Mezi děti zůstavitele se řadí děti počaté, dosud nenarozené, počaté v době ţivota zůstavitele i děti osvojené. Výjimkou jsou pouze děti v pěstounské péči, které patří do druhé či třetí skupiny, jako osoby ţijící ve společné domácnosti. Manţelství či partnerství musí v okamţik smrti zůstavitele právně existovat. Dědicové v první skupině dědí rovným dílem. V případě, ţe nedědí manţel nebo partner, přechází jeho podíl na děti zůstavitele a pokud nedědí ani děti zůstavitele, přechází jejich podíl na jejich děti (vnuky zůstavitele). V první skupině nemůţe manţel či partner dědit celý majetek zůstavitele. V této skupině dědí vţdy s potomky. Není-li potomků, pak spadá manţel či partner do druhé skupiny a dělí se o dědictví společně s osobami z druhé skupiny. V první skupině tedy nedosáhne nikdy vyššího podílu neţ je polovina dědictví.

2.5.2 Druhá dědická skupina V případě, ţe nedědí zůstavitelovy děti, dědí manţel či partner, rodiče zůstavitele a osoby, které ţili se zůstavitelem nejméně po dobu jednoho roku před jeho smrtí ve společné domácnosti. Spoluţijící jsou ty osoby, které hradily společné náklady na ţivobytí, nebo je zůstavitel ţivil např. druh/druţka, vyţeněné dítě z předchozího manţelství. Manţeli či partnerovi připadne nejméně polovina dědictví, druhou polovinu dědictví dědí rodiče zůstavitele a osoby spoluţijící rovným dílem. V případě, ţe není v této skupině jiného dědice, pak dědí manţel či partner celé dědictví. Výlučným dědicem celého dědictví mohou být také rodiče zemřelého v případě, ţe nedědí manţel či partner a osoby spoluţijící. Spoluţijící osoby ve druhé skupině dědit celé dědictví nemohou. V případě, ţe nedědí manţel či partner, ani rodiče zůstavitele, spadají do skupiny třetí a o dědictví se podělí s osobami ze třetí skupiny. 22

2.5.3 Třetí dědická skupina Do této skupiny patří sourozenci zůstavitele a osoby spoluţijící. Nedědí-li sourozenec zemřelého, přechází jeho dědický podíl na jeho děti (synovci a neteře zůstavitele). Za sourozence se povaţují i osoby, které mají společného pouze jednoho rodiče. Dědicové dědí stejným dílem. Dědicem celého majetku zůstavitele můţe být kterýkoliv z dědiců této skupiny.

2.5.4 Čtvrtá dědická skupina Nedědí-li ţádná osoba ze třetí skupiny, nastupují prarodiče zůstavitele (z matčiny i otcovi strany) a nedědí-li ţádný z nich, dědí jejich potomci (strýcové a tety zůstavitele).

2.6 Dědění ze závěti

2.6.1 Závěť Testament neboli závěť je jednostranný projev vůle zůstavitele o budoucím nakládáním s jeho majetkem v případě smrti. Osoba, která je oprávněná sepsat závěť pro případ své smrti musí být způsobilá. Osoba je způsobilá v případě, ţe dosáhla zletilosti (18let), je způsobilá k právním úkonům (způsobilost k právním úkonům má i osoba starší 16 let, která uzavřela sňatek před dovršením zletilosti). Závěť formou notářského zápisu můţe sepsat i osoba starší 15 let. Mezi další znaky způsobilosti také patří schopnost osoby pochopit význam a účel závěti. Nesmí trpět psychickou poruchou či být pod vlivem látek, které dočasně způsobují neschopnost pochopit smysl jednání (např. pod vlivem alkoholu, omamných látek aj.). V případě, ţe nejsou splněny podmínky předepsané formy závěti a podmínky způsobilosti osoby, je závěť neplatná. Zákon připouští pouze tři formy sepsání závěti a to závěť holografní (psaná vlastní rukou zůstavitele), alografní (sepsaná jiným způsobem neţ vlastnoručně např. cizí rukou, na 23

stroji, na počítači apod.) a závěť formou notářského zápisu. Kaţdá závěť musí obsahovat datum (den, měsíc, rok) podepsání, jinak je neplatná. Závěť psaná vlastnoručně musí být také vlastní rukou podepsána, jinak je neplatná. Závěť psaná jiným způsobem neţ vlastnoručně musí být ručně podepsána zůstavitelem za účasti dvou svědků, a musí vyslovit souhlas, ţe závěť opravdu obsahuje jeho poslední vůli. Svědci se poté musí podepsat. Zůstavitel, který vzhledem ke svému stavu nemůţe psát nebo číst, pak můţe pouţít formu notářského zápisu, nebo můţe projevit svou poslední vůli za účasti tří svědků, kteří listinu přečtou, a podepíší ji. Současně zůstavitel vysloví souhlas, ţe listina skutečně obsahuje jeho poslední vůli. Závěť notářským zápisem se uplatňuje v případě, ţe pořizovatel závěti neumí číst nebo psát, a nezvolil výše zmíněný způsob. Poslední vůli touto formou také mohou učinit nezletilí, kteří dovršili 15 let. Jiná forma pro ně není moţná. Osoby nevidomé sepisují závěť za přítomnosti tří svědků. Listina musí být přečtena. Osoby neslyšící, které nemohou psát nebo číst, mohou pouţít formu notářského zápisu či sepsání listiny, která musí být sepsána také ve znakové řeči za účasti tří přítomných svědků, které ovládají znakovou řeč. V této listině pak musí být přímo uvedeno, ţe zůstavitel nebyl schopný číst nebo psát, kdo listinu sepsal, kdo ji přečetl a jak zůstavitel potvrdil, ţe obsahuje jeho poslední vůli. Dále zde musí být uvedeno, ţe byla listina přetlumočena do znakové řeči a musí obsahovat podpisy svědků.

24

2.6.2 Svědci závěti Svědky mohou být pouze osoby způsobilé k právním úkonům. Nemohou jimi být nevidomí, neslyšící, němé, neznající řeč, ve které se závěť pořizuje a dědicové uvedení v závěti.

2.6.3 Vlastní obsah závěti V závěti musí být jasně stanoveno kdo je pořizovatel závěti, koho stanovuje dědicem majetku a co je předmětem dědictví. Pořizovatel závěti stanoví jasně podíly jednotlivých dědiců, v případě, ţe je nestanoví pak platí, ţe jsou stejné. Závětí můţe téţ pořizovatel zaloţit nadační fond. Závěť by neměla obsahovat jakékoli připomínky či podmínky zůstavitele (např. dědictví připadne mému synovi jen v případě, ţe se rozvede se svou ţenou), v opačném případě jsou tyto podmínky neplatné

2.6.4 Neopomenutelní dědici Pro případ, ţe by v závěti chtěl zůstavitel obejít své potomky funguje institut neopomenutelných dědiců, kdy má zůstavitelův nezletilý potomek právo na podíl, který mu náleţí ze zákona, a zletilý potomek alespoň jednu polovinu jeho podílu ze zákona. Jediný způsob jak obejít tento institut je tzv. vyděděním, které ale má své podmínky.

2.6.5 Možnosti zrušení závěti Zrušit platnost závěti je moţno buď nejjednodušším způsobem tedy zničením listiny, na které byla napsaná, písemným odvoláním závěti, či sepsáním nové závěti, která zruší platnost závěti předešlé.

25

2.6.6 Ochrana oprávněného dědice Zjistí-li se, ţe dědictví nabyla osoba neoprávněná k dědictví, a oprávněným dědicem je osoba jiná, má ten kdo získal dědictví povinnost vrátit oprávněnému dědici majetek, který nabyl. Osoba, která dědila neoprávněně má právo na úhradu vynaloţených nákladů spojených s vypořádáním dědictvím a má právo na drţení uţitků, které z dědictví získal. Jestliţe se ale prokáţe, ţe nepravý dědic věděl nebo mohl vědět o neoprávněném nabytí dědictví, má právo jen na proplacení nutných nákladů a je povinný dát pravému dědici i uţitky z dědictví. Ten, kdo nabyl nějaký uţitek či majetek od nepravého dědice, je povaţován za osobu, která nabyla uţitek či majetek od oprávněného dědice.

2.7 Odúmrť Dědictví,

připadající

státu

v případě

nenabytí

majetku

dědicem

(zákonným

i

testamentárním). Stát ale nevystupuje jako dědic, tudíţ nemůţe dědictví odmítnout, nýbrţ má zvláštní postavení s jiným právy a povinnostmi. Připadne-li státu dědictví jako odúmrť, má povinnost vyrovnat závazky zůstavitele do výše nabytého majetku, a uhradit náklady za pohřeb zemřelého. Nenabývá ovšem některá práva (např. právo na plnění z pojistné smlouvy o pojištění osob).

2.8 Vydědění Vydědit potomka lze pouze z důvodů, které stanoví zákon. Mezi tyto důvody patří: potomek neposkytl pomoc zůstaviteli v nemoci, ve stáří nebo jiných závaţných případech, coţ je v rozporu s dobrými mravy

26

potomek o zemřelého neprojevoval během jeho ţivota dostatečný zájem, který by jako potomek projevovat měl. Posuzují se vţdy obě strany, tudíţ není moţné vydědit potomka z důvodu, ţe o zůstavitele neprojevoval zájem v případě, ţe i zůstavitel během svého ţivota neprojevoval zájem o něj. V případě tohoto zjištění je vydědění neplatné. potomek byl odsouzen pro úmyslný trestný čin k odnětí svobody v době trvání minimálně jednoho roku trvale vede tzv. nezřízený ţivot (je alkoholik, uţívá drogy apod.) Důsledky vydědění platí i pro potomky dětí zůstavitele a jejich potomky (pravnuci, pravnučky zůstavitele), pokud to v listině výslovně uvede. Informace o vydědění můţe být součástí závěti, nebo můţe být samostatné ve formě listiny. V listině o vydědění je nutné uvést pořizovatele, vyděděnou osobu a musí zde být uveden důvod vydědění. Nejpraktičtějším způsobem zrušení listiny o vydědění je opět její zničení a vytvoření písemného důkazu o odpuštění vyděděné osobě.

2.9 Odmítnutí dědictví Dědic má právo dědictví odmítnout, a to písemným nebo ústním prohlášením u soudu. Dědictví můţe odmítnout

také

zástupce dědice, v případě, ţe je k tomu výslovně

oprávněn plnou mocí. Prohlášení o odmítnutí dědictví, ať písemné či ústní musí dědic učinit ve lhůtě do jednoho měsíce ode dne, kdy byl soudem obeznámen o moţnosti a následcích odmítnutí dědictví. Dědictví nelze odmítnout v případě, ţe dá dědic svým počínáním jasně najevo, ţe dědictví odmítnout nehodlá. Vţdy lze odmítnout dědictví pouze celé, nikoli jen zčásti, a odmítnutí nesmí obsahovat jakékoli podmínky nebo výhrady. Prohlášení o odmítnutí dědictví je neodvolatelné. Prohlásí-li dědic, ţe dědictví neodmítá, nelze se proti tomuto prohlášení odvolat. Stejný princip platí u prohlášení o odmítnutí dědictví. K tématu odmítnutí dědictví patří také 27

tzv. transmise dědictví. Jedná se o přechod práva odmítnout dědictví v případě, ţe dědic zemřel ještě před vyjádřením, zda dědictví odmítá nebo neodmítá. Takovéto právo poté přechází na jeho dědice.

2.10 Dědické řízení a jeho proces Dědické řízení právně upravuje Občanský soudní řád, Zákon č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti a vyhláška č. 37/1992 Sb. o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy.

2.10.1 Notář a jeho pravomoc Postavení notářů v řízení o dědictví upravuje občanský soudní řád, zákon č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti a vyhláška č. 37/1992 Sb., o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy. Zákonem č. 7/2009 Sb. byl novelizován občanský soudní řád, který ještě více posílil pravomoci notáře jako soudního komisaře v řízení o dědictví a přinesl další rozšíření notářské činnosti. V případě úmrtí osoby, vystavuje matrika úmrtní list, jehoţ kopii obdrţí soud v obvodu posledního bydliště zemřelého. Na základě této listiny soud pověří notáře, který se za odměnu bude dědickým řízením zabývat. Notáře je třeba chápat jako tzv. soudního komisaře. Je zástupcem soudu, a pokud dojde k dohodě dědiců, řeší dědické řízení on. Pokud se jedná o sporný případ ( tzn. dědici se nedohodli), řeší ho soud. Notář pomocí Centrální evidence závětí, která přísluší Notářské komoře zjišťuje, zda existuje po zůstavitelovi závěť nebo listina o vydědění. Jestliţe závět neexistuje, zjišťuje zákonné dědice, a ty jsou pozváni na první schůzku. Dědicové jsou základě úředního dopisu, který obdrţí zpravidla do 1 měsíce od úmrtí zůstavitele informováni o dokladech, které jsou potřeba k dědickému řízení, včetně závěti, pokud existuje.

28

Úkony notáře jsou povaţovány za úkony soudu, tudíţ má notář povinnost postupovat podle předpisů, které jsou platné pro občanské soudní řízení. K zjištění stavu nemovitého majetku zůstavitele se notář informuje bezplatně prostřednictvím přehledu vlastnictví zůstavitele k nemovitostem evidovaných v katastru nemovitostí tzv. na dálku. Pouze pokud nelze údaje z katastru nemovitostí takto získat, je nucen soudní komisař poţádat o jejich poskytnutí na příslušném katastrálním úřadu. Po shromáţdění veškerých informací a materiálů potřebných k řízení můţe notář (soudní komisař ) vyzvat osobu, která má u sebe věci, které pravděpodobně náleţí zůstaviteli (např. klíč k bytu nebo jiných prostor, osvědčení o technickém průkazu motorového vozidla apod.), aby uvedené věci dal do úschovy k soudnímu komisaři. Poté zajistí zabezpečení veškerého majetku zůstavitele, tak aby s ním nemohlo být během řízení nijak nakládáno např. opatří zapečetění bytu či jiných prostor zůstavitele. Takové zabezpečení není moţné provést, pokud zůstavil nebyl jediným uţivatelem těchto prostor. O veškerém zabezpečení sepíše soudní komisař protokol za přítomnosti účastníků, nebo svědků. V soupisu je nutné uvést veškeré věci, které jsou v bytě zůstavitele nebo na jiném místě. Věci vyšší hodnoty se přesně popisují, aby se zamezilo moţnosti jejich záměny za jiné předměty. Do soupisu se neuvádí věci potřebné k pohřbení zůstavitele a bezcenné předměty. Do závěru protokolu se uvádí, jestli byly vstupy které byly dříve zapečetěny po skončení úkonu komisaře opět zapečetěny. Soudní komisař také sděluje bance, u které je veden účet zůstavitele, ţe se s účtem nesmí nijak nakládat bez souhlasu soudu. Stav dluhů zůstavitele soudní komisař zjišťuje u tzv. známých věřitelů (např. dluhy vytvořené zástavou nemovitosti). Do soupisu se zahrnují i další dluhy, které věřitelé ve stanovené lhůtě nahlásili. Soudní komisař přijímá předměty dědického řízení do úschovy, a to: a) peníze b) vkladní kníţky, cenné papíry, cennosti a jiné movité věci

29

c) ostatní movité věci (Pokud tyto movité věci nelze vzhledem k jejich velikosti uchovat u komisaře, uloţí je u jiného vhodného schovatele) Soudní komisař má právo ţádat po dědicích zálohu na jeho odměnu za prováděné úkony a jeho hotové výdaje. Jak jiţ vyplývá z předchozích řádků, notáři jako soudní komisaři vykonávají pomocné práce, kteří mají pomáhat soudu k hladkému, rychlému, a co nejhospodárnějšímu průběhu řízení.

2.10.1.1 Doklady potřebné k řízení rodné listy potomků zůstavitele a veškeré jeho oddací listy dohoda o zúžení společného jmění manželů či dohoda o jiné úpravě společného jmění manţelů závěť nebo listina o vydědění informace o nemovitostech zapsaných v katastru nemovitostí (výpis z katastru nemovitostí, znalecký posudek o ceně nemovitosti platné ke dni úmrtí zůstavitele) dohoda o převodu členských práv a povinností družstevního bytu včetně ocenění bytu jakékoli realitní kanceláře výpisy z bankovních účtů, smlouvy o stavebním spoření, penzijním připojištění apod. vkladní knížka akcie, podílové listy – výpis vydává emitent (vydavatel akcie nebo podílového listu) cenné papíry zaknihované u Střediska cenných papírů smlouva o pronájmu bezpečnostní schránky, klíček technický průkaz automobilu, přívěsného vozíku, motocyklu, či jiného motorového vozidla živnostenské listy, účetní uzávěrku k datu úmrtí zůstavitele, pokud zůstavitel podnikal poslední znění společenské smlouvy společnosti a mimořádná účetní závěrka k datu úmrtí byl-li zůstavitel společníkem v s. r. o. 30

nájemní smlouva na hrobové místo faktura za pohřeb včetně dokladu o zaplacení faktury

2.10.2 Řízení o dědictví s mezinárodním prvkem V řízení o dědictví se můţe často vyskytovat situace, kdy do řízení vstoupí cizí prvek, například v případě, ţe se dědictví nachází v cizí zemi, či zůstavitel není občanem České Republiky. Tuto situaci řeší zákon č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním a § 175 Občanského soudního řádu. Pravomoc k projednání dědictví soudu České republiky je dána vţdy, pokud byl zůstavitel v době své smrti občanem České republiky. Jestliţe je i majetek, který je předmětem dědictví na území České republiky, a ostatní či část z dědiců ţije v cizím státě, má soud České republiky výlučnou pravomoc k projednání dědictví.

2.10.3 Příslušnost soudu V řízení o dědictví je vţdy příslušný okresní soud. Příslušný je soud, podle obvodu v kterém měl zůstavitel naposledy trvalé bydliště. V případě, ţe trvalé bydliště zůstavitel neměl nebo ho nelze zjistit, je příslušný soud podle obvodu, v kterém je zůstavitelův majetek. Případ kdy nelze zjistit místní příslušnost je například pokud se zůstavitel zdrţoval mimo území České republiky.

2.10.4 Účastníci řízení Účastníky řízení jsou ti, které lze povaţovat za zůstavitelovi dědice, není-li takových osob, stát a všichni, o jejichţ právech a povinnostech má být v řízení o dědictví jednáno.

31

V případě dědění ze zákona je nutné prokázat příbuzenský vztah k zůstaviteli nebo souţití se zemřelým ve společné domácnosti. Při dědění ze závěti je potřeba zjistit platnost závěti, a to hlavně z hlediska dodrţení formální stránky závěti. Závěť můţe být neplatná, a to zejména z důvodu opomenutí neopomenutelného dědice, tzn. zůstavitelova potomků téţ účastníků řízení. Mezi další účastníky řízení lze také zahrnout dědice, které zůstavitel tzv. vydědil. Jako účastníci řízení o dědictví lze dále povaţovat věřitele zůstavitele. Zejména v situaci, kdy je dědictví předluţeno, a dojde k dohodě mezi dědici a věřiteli o přenechání majetku, který je předmětem dědictví za účelem splacení pohledávek věřitelů vůči zůstaviteli. Je třeba také zmínit moţnost, kdy je účastníkem řízení také sám zůstavitel. K této situaci můţe dojít v případě, ţe je osoba povaţována za zůstavitele (je povaţována za mrtvou), a prokáţe se, ţe ţije, nebo bylo zrušeno prohlášení za mrtvého. Jako účastník řízení pak vystupuje u soudu při zrušení usnesení o dědictví.

2.10.4.1 Zastoupení účastníků řízení Pokud jsou účastníky řízení osoby, které nemohou jednat před soudem samostatně, zejména nezletilé osoby, musí být tyto osoby zastoupeny svým zákonným zástupcem. Zákonným zástupcem nezletilého dítěte je jeho rodič. U osob zbavených způsobilosti k právním úkonům, nebo omezených způsobilosti k právním úkonům, je zákonným zástupcem ten, kterého soud stanovil jako opatrovníka. Zde můţe vzniknout moţnost střetu zájmů zákonného zástupce a zastoupeného. Pro tento případ stanovuje soud tzv. kolizního opatrovníka. V řízení o dědictví lze také akceptovat zastoupení smluvní, jde-li o dědice, který je způsobilý jednat před soudem, ale dojde ke vzájemnému smluvnímu zastoupení dědiců. Zde je nutné opět zkoumat zda zájmy zástupce nejsou v rozporu se zájmy zastoupeného. V případě, ţe by si zájmy obou stran odporovaly, zastoupení není moţné.

32

2.10.5 Etapy řízení o dědictví Řízení o dědictví je rozděleno do šesti etap. Poté následuje konečná fáze, coţ je usnesení soudu o dědictví.

2.10.5.1 Zahájení řízení Soud zahajuje řízení o dědictví i bez návrhu, jakmile se dozví o úmrtí nebo prohlášení za mrtvého zůstavitele. Po zahájení řízení o dědictví se provádí šetření v evidenci závěti a shromaţďují se podklady pro řízení o dědictví.

2.10.5.2 Předběžné šetření Jde o zjišťování zda je dána pravomoc soudů České republiky. Dále zjišťování existence majetku zůstavitele. Soud (notář) si opatřuje údaje o osobách, které jsou povaţovány za dědice, obsah závěti, vznikne-li potřeba zajišťuje neodkladná opatření (např. zapečetění bytu). Poté sepisuje protokol o výsledku předběţného šetření.

2.10.5.3 Zastavení řízení K zastavení řízení můţe dojít v případě, ţe zůstavitel nezanechal majetek nebo v případě, ţe zůstavitel zanechal majetek jen nepatrné hodnoty. Současně se zastavením řízení soud vydá majetek nepatrné hodnoty tomu, kdo zajistil zůstavitelův pohřeb. Takto nabyté vlastnictví nenabývá osoba, která zajistila pohřeb děděním, nýbrţ soudním vydáním. Taková osoba neodpovídá za zůstavitelovi dluhy, jelikoţ jak je uvedeno výše nenabyla majetek děděním. Za majetek nepatrné hodnoty je obvykle povaţován majetek nepřevyšující cenu dva tisíce korun, nebo nepřevyšuje náklady pohřbu. 33

2.10.5.4 Informování dědiců o jejich dědickém právu Je-li splněn předpoklad dědění, tedy existence dědictví, zahájí soud vlastní projednávání dědictví. V takovém případě je soud povinen vyrozumět dědice o jejich dědickém právu a moţnosti dědictví odmítnout včetně uvedení jednoměsíční lhůty k odmítnutí dědictví. Dědic na toto vyrozumění můţe reagovat trojím způsobem, a to prohlášením, ţe dědictví odmítá (viz. kapitola Odmítnutí dědictví), prohlášením, ţe dědictví neodmítá (viz. Kapitola Odmítnutí dědictví), nebo tím, ţe se nevyjádří, a své rozhodnutí zváţí, a učiní prohlášení v zákonem dané lhůtě.

2.10.5.5 Vypořádání společného jmění manželů Rozhodnutí o vypořádání společného jmění zůstavitele a pozůstalého manţela je v podstatě prvním úkolem, který musí soud vykonat. Toto rozhodnutí soud vydává v případě, ţe společné jmění zaniklo smrtí jednoho z manţelů spolu se zánikem manţelství. Novela notářského řádu účinná od 1.7.2009 zavedla téţ Centrální evidenci manţelských smluv, díky které je od tohoto data notář povinen se seznámit s případnými manţelskými smlouvami. Centrální evidence manţelských smluv slouţí v podstatě pouze k účelům dědického řízení. Informace z centrální evidence manţelských smluv se tak nemohou dostat k jiným osobám (např.k věřitelům, bankám apod.). Informaci, zda zůstavitel zanechal manţelskou smlouvu se dozví pouze účastníci řízení. Soud nejdříve určí cenu majetku, který náleţí do společného jmění manţelů, a poté stanoví jmenovitě, která část majetku patří do dědictví a která pozůstalému manţelovi. Při rozhodování o vypořádání majetku soud vychází z výpovědí účastníků a jiných důkazů (např. znalecký posudek, smlouva atd.), a přihlíţí k míře přičinění o získání společného jmění za ţivota zůstavitele.

34

Rozhodnutí o vypořádání společného jmění manţelů je součástí konečného rozhodnutí, kterým soudní řízení končí, nebo ho soud vyhotovuje samostatně.

2.10.5.6 Součet aktiv a pasiv Pro vypořádání dědictví, zejména pokud existuje více dědiců je nezbytné sestavit tzv. Soupis aktiv a pasiv. Pro sepsání aktiv a pasiv soud zjišťuje a prověřuje stav zůstavitelova majetku včetně dluhů. Mezi aktiva patří vklady na vkladních kníţkách, veškerý majetek, a také zůstavitelovi pohledávky (např. členské podíly v druţstvech atd.). Mezi pasiva můţeme zařadit přiměřené náklady na pohřeb zemřelého a zůstavitelovy dluhy. V případě, ţe se během řízení vyskytnou jakékoli pochybnosti ohledně zůstavitelova majetku či dluhů, soud čeká na vyšetření takovéhoto sporu, a řízení se do té doby přerušuje. Je-li dědictví tzv. předluţeno (součet pasiv je vyšší neţ součet aktiv) svolá soud věřitele zůstavitele. Svolání věřitelů se provádí na návrh dědiců usnesením, v kterém soud vyzve věřitele, aby oznámili své pohledávky vůči zůstaviteli, stanoví k oznámení lhůtu. Dědici neodpovídají věřitelům, kteří své pohledávky neoznámili. Usnesení se vyvěšuje na úřední desce soudu.

2.10.6 Usnesení o dědictví Usnesení o dědictví se povaţuje za konečnou fázi dědického řízení. Jde o pět typů usnesení.

2.10.6.1 Potvrzení nabytí dědictví jednomu dědici Soud toto usnesení vydává v případě, ţe dědil jen jeden dědic, případně i více dědiců, ale ostatní z různých důvodu nedědili (např. byli vyděděni, odmítli dědictví). Takovéto usnesení má jednoduchý a zcela jednoznačný charakter. 35

2.10.6.2 Potvrzení, že dědictví připadá státu Soud toto usnesení vydává v případě, ţe dědictví nenabyl ţádný dědic a dědictví tudíţ připadá státu jako odúmrť. Jedná se o zvláštní nabytí majetku nikoli o přechod majetku děděním.

2.10.6.3 Schválení dohody dědiců o vypořádání dědictví Toto usnesení soud vydává v případě, ţe se dědicové mezi sebou dohodnou na vypořádání dědictví. Uzavřenou dohodou jsou dědicové vázáni. Od dohody mohou dědicové odstoupit aţ do nabytí právní moci rozhodnutí o jejím schválení.

2.10.6.4 Schválení dohody o přenechání dědictví věřitelům Předpokladem pro toto usnesení je dohoda mezi dědici a věřiteli, ţe věřitelé převezmou majetek, který je předmětem dědictví na úhradu svých pohledávek vůči zůstaviteli. Pokud se kdykoli po schválení této dohody zjistí, ţe zůstavitelovi patřil majetek, který nebyl zahrnut do aktiv dědictví, mohou se dědici dohodnout na přenechání tohoto majetku věřitelům na úhradu pohledávek. V případě, ţe jsou pohledávky jiţ vyrovnány a nově zjištěným majetkem vznikne tzv. majetkový přebytek, projednává se tento majetek jako dědictví.

2.10.6.5 Potvrzení nabytí dědictví podle dědických podílů Soud potvrzuje nabytí dědictví podle dědických podílů, nedojde-li k dohodě mezi dědici. Soud zde určuje práva a povinnosti dědiců k předmětu dědictví.

36

2.10.6.6 Doručování usnesení Doručování usnesení soudu účastníkům řízení zajišťuje notář (soudní komisař). Náklady na doručení zejména poštovné je výdaj notáře v hotovosti, který notář přičte během své činnosti přičítá k vynaloţeným nákladům. Tyto náklady hradí dědici, kteří nabyli dědictví, jinak hradí tyto výdaje soudního komisaře stát. Nejjednodušším způsobem doručení usnesení je jeho vyhlášení ihned po jednání, jeho písemné vyhotovení a okamţité předání účastníkům řízení, kteří byli jednání přítomni. Další moţností doručování je vyzvednutí písemnosti v předem stanovené datum v kanceláři notáře. Jedná se o tzv. doručení při jiném soudním úkonu. Takovéto doručení má dvě výhody, a to výhoda úspory nákladů na doručování a moţnost účastníků řízení vzdát se na místě práva odvolání. V případě, ţe se na místě vzdají práva odvolání všichni účastníci řízení, usnesení ihned nabývá právní moci. Dalším přednostním způsobem před doručením prostřednictvím poštovních sluţeb je doručení prostřednictvím veřejné datové sítě do tzv. datové schránky. Veškeré informace a povinnosti zřízení datové schránky upravuje zákon č. 300/2008 Sb. o elektronických úkonech a autorizované konverzi dokumentů.

2.10.7 Likvidace dědictví Likvidace dědictví přichází na řadu tehdy, pokud je dědictví předluţeno a dědici se s věřiteli nedohodnou na přenechání dědictví k úhradě dluhů. Soud můţe nařídit likvidaci dědictví na návrh i bez návrhu, je-li dědictví předluţeno, nebo na návrh státu, kterému dědictví připadlo. Předpokladem pro likvidaci na návrh státu není předluţenost dědictví, ale situace, kdy věřitel odmítl přijmout dědictví od státu na úhradu zůstavitelova dluhů.

37

Veškerý majetek zůstavitele se zpeněţí buď prodejem, nebo prodejem z draţby. V případě prodeje mimo draţbu je nutné získat nejprve souhlas soudu, který můţe téţ stanovit podmínky prodeje. Bez souhlasu soudu je smlouva o prodeji majetku neplatná. Ze získané peněţité hodnoty soud nejdříve uhradí náklady zůstavitelovi nemoci, náklady jeho pohřbu, náklady řízení, poté dluhy na daních a poplatcích a nakonec ostatní pohledávky.

2.10.8 Dodatečné projednání dědictví U dodatečného projednání dědictví nejde o otevření jiţ pravomocně skončené věci, ale pouze o upřesnění zjištěného majetku zůstavitele. Řízení navazuje na původní řízení o dědictví, účastníci jsou téţ shodní. Dodatečné projednání je zpravidla uskutečňováno na návrh dědice, v případě, ţe se objeví dodatečně majetek či dluh zůstavitele.

2.10.9 Opravné prostředky Jelikoţ soudní komisař (notář) provádí veškeré úkony soudu prvního stupně, je povinen provádět také úkony související s odvolacím řízením. Mezi řádné opravné prostředky patří odvolání, do mimořádných opravných prostředků můţeme zařadit dovolání, ţalobu pro zmatečnost a ţalobu na obnovu řízení. V případě podání odvolání některého z účastníků řízení, soudní komisař zkoumá případné vady v odvolání, doručuje odvolání ostatním účastníkům řízení a vyšetřuje zda jsou splněny podmínky řízení, shání listiny a podklady, jichţ se účastník řízení dovolává. V případě opoţděného podání odvolání, toto odvolání soudní komisař usnesením odmítne. U mimořádného opravného prostředku dovolání se postupuje v podstatě stejně jako u odvolání, ovšem před dovolacím soudem (Nejvyšší soud ČR) má dovolatel povinnost být zastoupen advokátem nebo notářem.

38

2.10 Dědická daň Dědická daň je jednorázová majetková daň, která se vztahuje k bezúplatnému nabytí movitého i nemovitého majetku, který je součástí dědictví.

2.10.1 Poplatník daně Poplatníkem daně, tedy osobou, která je povinna daň odvést je dědic či dědicové, kteří po pravomocném rozhodnutí soudu dědictví nabyli. Poplatníci daně se dělí do tří skupin podle příbuzenského vztahu vůči zůstaviteli a to: 1. Skupina - příbuzní v řadě přímé (descendenti) a manţelé 2. Skupina - příbuzní v pobočné linii (tety, strýcové, sourozenci, švagři, snachy atd.) 3. Skupina - ostatní fyzické a právnické osoby

2.10.2 Předmět daně Předmětem daně je majetek nabytý děděním. Majetkem pro účely dědické daně se rozumí: 1. Věci movité, cenné papíry, majetková práva, peněţní prostředky 2. Věci nemovité - byty a nebytové prostory Daň se vybírá v případě, ţe je nemovitost na území České republiky, a to bez ohledu jaké měl zůstavitel občanství nebo trvalé bydliště. Z nemovitostí, které se nenacházejí na území našeho státu se dědická daň nevybírá.

2.10.3 Základ daně Základem daně je cena nabytého majetku, která je určena v dědickém řízení. Základ daně se sniţuje o dluhy zůstavitele, cenu osvobozeného majetku od daně, výdaje spojené s pohřbem zůstavitele, odměnu notáře a další náklady.

39

Mezi majetek osvobozený od dědické daně můţeme dle zákona č. 357/1992 Sb. zařadit například bezúplatné nabytí majetku Českou republikou nebo jiným členským státem EU, příspěvkovou organizací, výzkumnou institucí, neziskovým zdravotnickým zařízením či veřejnou vysokou školou.

2.10.4 Lhůty, výpočet daně a sazby daně Osoby v první a druhé skupině jsou do daně dědické osvobozeny, ovšem jsou povinni stejně jako osoby v třetí skupině podat daňové přiznání. Jako poplatníci daně však nemají povinnost si daň sami vypočítat. Skutečnou dědickou daň určí pomocí platebního výměru příslušný finanční úřad. Poplatníci daně, tedy dědicové jsou povinni daň uhradit do 30ti dnů od obdrţení výměru. Pro osoby ve třetí skupině platí zákonem stanovené sazby. Daň se zaokrouhluje na celé koruny směrem nahoru. Výsledek se násobí koeficientem 0,5 Příklad: Poplatník daně zdědil 25 mil. Kč. Sazba daně pro tuto částku je 3 460 000Kč a 25% ze základu přesahujícího 20 mil Kč. Výsledná částka = 4 710 000. Dědická daň činí 2 355 000Kč. Základ daně (Kč)

Výše daně

0 - 1 000 000

7%

1 000 000 - 2 000 000

70 000Kč a 9% ze základu přesahujícího 1 mil. Kč

2 000 000 - 5 000 000


5 000 000 - 7 000 000


7 000 000 - 10 000 000


10 000 000 - 20 000 000

1 360 000Kč a 21% ze základu přesahujícího 10 mil. Kč

20 000 000 - 30 000 000


30 000 000 - 40 000 000


40 000 000 - 50 000 000


50 000 000 a více

12 460 000Kč a 40% ze základu přesahujícího 50 mil. Kč Tabulka č. 1 - Sazby daně dědické Zdroj: www.sagit.cz

40

2.11 Dědictví a trestní právo Jelikoţ je předpokladem k dědění smrt fyzické osoby, můţe být téţ smrt osoby spjata s trestným činem. Jiţ z dávných dob byly dochovány důkazy, které usvědčují jasné trestné jednání dědiců, kteří spácháním trestného činu dosáhli jiného výsledku dědění, neţ byla vůle zůstavitele. Z toho vyplývá, ţe hlavní spojitostí mezi děděním a trestním právem můţe být trestný čin vraţdy, ale také například trestný čin úmyslného ublíţení na zdraví. Při zřizování závěti připadá v úvahu trestný čin vydírání, v souvislosti s vymezením obsahu závěti trestný čin zpronevěry, trestný čin krádeţe či poškozování cizí věci.

2.12 ,,Internetový majetek“ jako součást dědictví V souvislosti s moderní dobou a neustálým vývojem v oblasti počítačové techniky a internetu, je třeba zmínit moţnost zařazení tzv. internetového majetku do dědictví zemřelé osoby. Do tzv. internetového majetku můţeme zařadit vlastnictví domén, internetových obchodů a jiných digitálních statků, které mohou být v budoucnu v souvislosti se stoupající důleţitostí dat také součástí závěti zemřelého. Zatím se ale jedná čistě o hypotetickou myšlenku, kterou v blízké budoucnosti jistě bude potřeba vyřešit. Po přečtení podmínek některých internetových společností zjistíme, ţe smrt majitele některého z internetových účtů dosud není zcela vyřešena, ovšem zahraniční firmy se touto otázkou jiţ zabývají či mají vypracované podmínky pro případ smrti uţivatele. V souladu se zákonem č. 101/2000 Sb. o ochraně osobních údajů nejsou české společnosti oprávněni dávat přístup do internetového účtu jakékoliv třetí osobě. Přístup k internetovému účtu tedy lze povolit pouze na základě soudního příkazu.

41

V následující tabulce jsou vypsány známé internetové servery a jejich postup při úmrtí jejich uţivatele. Internetová společnost

Postup při úmrtí uživatele

nebo server Seznam.cz

Dle podmínek smaţe e-manilový účet po půl roce od posledního přihlášení uţivatele. Postup se zřejmě netýká webových stránek a není upraven.

Centrum.cz

Po půl roce neaktivity účet automaticky smaţe, účet není oprávněn zpřístupnit pozůstalým .

www.bloguje.cz

Neaktivní blog můţe zrušit a pozůstalým zpřístupňuje účet zemřelého uţivatele.

www.facebook.com

Profil zemřelého je přeměněn na památeční stránku po předloţení úmrtního listu, přístup nepovoluje. Celý profil můţe smazat, nebo jen některé části.

Google

Po předloţení úmrtního listu umoţní přístup ke všem účtům a uloţeným datům

Microsoft

Po roce od posledního přihlášení uţivatele účet smaţe

Tabulka č. 2 - Internetové společnosti a jejich postup při úmrtí uživatele Zdroj: www.technet.cz

3 Komparace platného práva a novely občanského zákoníku V současnosti je v Parlamentu České republiky projednáván návrh na kompletní rekodifikaci občanského zákoníku, který by měl nahradit stávající dosud účinný občanský zákoník přijatý v roce 1964. Stávající občanský zákoník byl od té doby několikrát upravován prostřednictvím novel, ovšem Česká republika od dob přijmutí občanského zákoníku z roku 1964 prošla rozsáhlými změnami, ať uţ změnami politických reţimů, smýšlení českých občanů či vstupem do Evropské unie, a potřeba přizpůsobení občanského práva současné době byla stále vyšší.

42

Obsah návrhu nového občanského zákoníku se opírá hlavně o demokracii a o principy soukromého práva v Evropě, a schválením novely slibuje zařazení našeho státu mezi ostatní vyspělé země Evropy. Zpracováním návrhu nového občanského zákoníku byl ministrem spravedlnosti Otakarem Motejlem pověřen pan Prof. Dr. JUDr. Karel Eliáš z právnické fakulty Západočeské univerzity v Plzni a paní doc. JUDr. Michaela Zuklínová, CSc. z právnické fakulty Univerzity Karlovy v Praze. V následujících kapitolách bude objasněno, co vše lze v návrhu občanského zákoníku najít, fáze přípravy občanského zákoníku, stručné seznámení s hlavním zpracovatelem návrhu, a především srovnání obsahu nového zákoníku v oblasti dědického práva s platným právem.

3.1 Fáze přípravy občanského zákoníku 3.1.1 Schválení věcného záměru Komise pro rekodifikaci občanského práva při Ministerstvu spravedlnosti ČR působila jiţ od devadesátých let, jejíţ členy byli téţ profesor Karel Eliáš a docentka JUDr. Michaela Zuklínová, Csc., kteří byli přípravou věcného záměru pověřeni. Návrh tohoto záměru byl projednáván odbornými osobami všech právnických profesí. Dne 18. Dubna 2001 vláda ČR usnesením č.345 schválila věcný záměr a profesor Karel Eliáš se svým odborným týmem byl pověřen k sestavení paragrafového znění návrhu, kompatibilního se schváleným věcným záměrem.

3.1.2 Sestavení paragrafového znění návrhu Paragrafové znění návrhu bylo sestaveno v lednu 2003, a tehdejší ministr Pavel Rychetský pověřil JUDr. Miloše Tomsu, Csc., aby vedl rekodifikační komisi. Rekodifikační komise měla za úkol pomáhat autorům vytvořit správnou podobu návrhu. 43

Dne 17.května 2005 byla první podoba návrhu představena veřejnosti včetně podoby zpracované v anglickém jazyce. Během dalších dvou let bylo uskutečněno nespočet odborných konferencí a diskuzí , které se týkaly přípravy a obsahu návrhu. Výsledk,y k nimţ se prostřednictvím těchto debat dospělo byly postupně konfrontovány a zpracovávány do finální podoby návrhu, který byl oficiálně představen dne 19. května 2007, a poté odeslán do připomínkového řízení. Připomínkové řízení bylo ukončeno dne 29. srpna 2008

3.1.3 Představení návrhu vládě Dne 12. ledna 2009 předloţilo Ministerstvo spravedlnosti návrh občanského zákoníku vládě k dalšímu projednání. 27. Dubna 2009 vláda návrh schválila, a 7. Května 2009 ho předloţila poslanecké sněmovně. V současnosti je návrh nového občanského zákoníku ve stavu projednávání, ve fázi prvního čtení. Časově nejbliţší účinnost nového občanského zákoníku se předpokládá dnem 1. Ledna 2012.

3.2 Prof. Dr. JUDr. Karel Eliáš Profesor Eliáš je významným právním vědcem, specializujícím se na soukromé právo, a to jako vysokoškolský profesor, ale také svou legislativní činností. Vystudoval Právnickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze, dvě postgraduální studia na Právnické fakultě Masarykovy univerzity v Brně a postupně získal kromě titulu JUDr., také věděcké hodnosti Dr., docent a profesor. Karel Eliáš je téţ pracovníkem Ústavu státu a práva Akademie věd ČR a od roku 1993 vede katedru obchodního práva na Právnické fakultě Západočeské univerzity v Plzni. Dále působí jako zkušební komisař České advokátní komory pro obchodní právo a jako člen rekodifikační komise pro soukromé právo.

44

Během svého dosavadního ţivota se věnoval také publikační činnosti mezi jehoţ nejvýznamnější knihy můţeme zařadit vysokoškolskou učebnici Kurs obchodního práva (2001), či Velký akademický komentář k občanskému zákoníku (2008).

3.3 Rozdělení občanského zákoníku Občanský zákoník je rozdělen na Obecnou část, Rodinné právo, Absolutní majetková práva, Relativní majetková práva a Ustanovení společná, přechodná a závěrečná. V obecné části můţeme nalézt vymezení pojmů, se kterým celý obsah zákoníku pracuje. Část zákoníku Rodinné právo zahrnuje zákon o rodině, institut manţelství, vztahy mezi rodiči a dětmi, či jinými příbuznými. Část Absolutní majetková práva definuje vlastnictví, práva k cizím věcem a problematiku,

která v následujících kapitolách bude podrobně vymezena, a to právo

dědické. Část Relativní majetková práva zahrnuje druhy smluv, odpovědnost za škodu a jiné závazky z deliktního jednání. V Ustanovení společných, přechodných a závěrečných se dočteme především, které zákony jsou novým zákonem zrušeny.

3.4 Dědické právo dle nového občanského zákoníku 3.4.1 Posílení práv zůstavitele Návrh úpravy dědického práva je inspirován klasickými, ale i moderními právními řády Evropy. Nové dědické právo zvyšuje míru zůstavitelových práv, posílením jeho volnosti

45

při rozhodování o pořízení majetku v případě smrti. Vychází se z tradičního upřednostnění poslední vůle zůstavitele, které se aplikovalo v dědickém právu jiţ v dobách starověku.

3.4.2 Větší rozsah úpravy dědického práva V návrhu nového občanského zákoníku nalezneme v části dědického práva mnohem více paragrafů neţ ve stávající úpravě. To je způsobeno především principem návratu k tradičním institutům dědictví. V nové úpravě tak můţeme nalézt např. dědickou smlouvu, zřeknutí se dědictví, či odkaz. Poslední vůle zůstavitele je tu dopodrobna a srozumitelně vyřešena tak, aby zůstavitel mohl předvídat, jak bude jeho závěť po jeho smrti vyloţena. Pamatuje téţ na moţný výskyt sporných situací během dědického řízení, a nabízí jejich řešení. Právní úprava dědického práva je vyřešena podrobněji neţ ostatní části občanského zákoníku, jelikoţ je potřeba myslet na to, ţe osoba, ze které práva a povinnosti přecházejí po smrti, nemůţe další jednání ovlivnit.

3.5 Konkrétní změny v porovnání s platným právem

3.5.1 Dědické tituly Současná právní úprava vymezuje dva právní tituly, a to dědění ze zákona a dědění ze závěti. V případě, ţe zůstavitel sestaví poslední vůli, a zmíní v ní celý svůj majetek, jedná se o dědění ze závěti. V případě nezanechání závěti dědí dědicové ze zákona, a jestliţe zůstavitel sepíše závěť, kde zmíní pouze část svého majetku pak nastává kombinace obou. Nová právní úprava počítá s rozšířením dědických titulů o dědickou smlouvu. Dědická smlouva by měla být nejsilnějším dědickým titulem, co se právní síly týče. Jelikoţ je výrazně posílena vůle zůstavitele, je závěť více preferována před děděním ze zákona.

46

3.5.2 Dědická smlouva Dědická smlouva je tradičním dědickým titulem, který v současném dědickém právu není upraven. Na rozdíl od závěti se jedná o dvoustranný právní akt, kde zůstavitel určuje druhou osobu, která bude mít právo za úplatu nebo bezúplatně k pozůstalosti, v případě ţe poskytne zůstavitelovi za jeho ţivota majetkový či jiný prospěch. Příklad: Majitel domu, který již není schopný na jeho provoz odkáže dědickou smlouvou dům druhé osobě s tím, že ho nechá v domě dožít a bude hradit náklady na jeho provoz. Dědická smlouva je dvoustranným právním aktem, tudíţ ji mohou zrušit pouze obě strany a dědicové tak mají jistotu, ţe po smrti zůstavitele skutečně přejde majetek do jejich vlastnictví. Zůstavitel můţe nakládat se svým majetkem za svého ţivota podle sebe, aniţ by byl smlouvou vázán. Pokud jsou smluvními stranami manţelé, pak rozvod manţelství nemá na platnost dědické smlouvy vliv. Nicméně můţe jeden z manţelů poţádat soud o zrušení smlouvy v případě zrušení manţelství.

3.5.3 Závěť Platný občanský zákoník rozlišuje tři formy závěti, a to závěť napsanou vlastní rukou zůstavitele, sepsanou jinak neţ vlastní rukou, a závěť ve formě notářského zápisu. Zákoník stručně upravuje obsah závěti a dovoluje vzniknout sporným situacím týkajících se například datování. Příklad: Je určeno, že v závěti musí být uvedeno datum označené dnem, měsícem a rokem (tzn. 31.12.2009). Pokud je datum uvedeno v jiném formátu (na Silvestra 2009) podle současné právní úpravy by byla závěť neplatná.

47

Návrh zákona určuje další moţnost pořízení závěti s úlevami. Tato forma závěti tzv.privilegovaná byla uplatňována jiţ ve starověku při náhlých úmrtích osob ve válkách apod. Podle navrhované úpravy slouţí privilegovaná závěť téţ osobám, kteří se zúčastní války či jiné katastrofické události k tomu, aby mohli pořídit závěť, přesto ţe nejsou v situaci, kdy mohou vyuţít její tradiční formu.

3.5.4 Dědění ze zákona Dědění ze zákona je v dnešní době tím nejčastějším způsobem, na základě kterého dochází k přechodu vlastnictví děděním. Hlavním důvodem je fakt, ţe lidé doposud ve velké míře nepořizují závěť pro případ své smrti. V dnešním právu jsou dědicové rozděleni do čtyř skupin. V případě, ţe neexistuje ţádný dědic z těchto čtyř skupin, pozůstalost přechází na stát (tzv. odúmrť), přičemţ podle těchto skupin můţe dědit maximálně zůstavitelův prarodič, případně strýc nebo teta. To způsobuje vznik odúmrtí, ačkoli další příbuzní zůstavitele nevyjmenovaní ve čtyřech skupinách mohou existovat. Podle navrhované právní úpravy by mělo mít přednost zachování majetku v soukromém sektoru před přechodem majetku na stát, tudíţ preferuje, aby majetek zůstal v okruhu zůstavitelových nejbliţších, a stát by měl majetek získat pouze ve výjimečných případech. Návrh vypisuje šest dědických tříd, do kterých by byli nově zařazeni zůstavitelovi praprarodiče a sestřenice s bratranci. Příklad: Tříčlenná rodina s babičkou a její matkou mají autonehodu. Oba rodiče včetně babičky na místě zemřou, dítě

zemře v nemocnici. Přežila pouze prababička. Podle

současné právní úpravy by se stal dědicem syn, ovšem ten po několika hodinách také zemřel. Prababička však není v okruhu zákonných dědiců, tudíž by přešel majetek na stát. Při nové právní úpravě by byla prababička zákonným dědicem, a byl by uplatněn žádoucí princip zachování majetku v soukromém sektoru.

48

3.5.5 Náhradní dědic V současné právní úpravě o institutu náhradního dědice není zmínka přičemţ je zřejmé, ţe je tento institut ţádoucí. Návrh nové úpravy zřizuje tzv. náhradního dědice pro případ, ţe se dědic ze závěti přechodu majetku nedoţije, nebo ho nenabude z jiného důvodu. Nová právní úprava rozlišuje dva typy náhradnictví.

3.5.5.1 Obecné náhradnictví Základním právem zůstavitele v případě obecného náhradnictví je uvést v závěti náhradního dědice za původního dědice, který se přechodu dědictví nedoţije, nebo jej z jiného důvodu nenabude (například dědic nebude způsobilý dědit, nebo dědictví odmítne).

3.5.5.2 Svěřenské nástupnictví Tento institut opravňuje zůstavitele odkázat dědici majetek, a současně přikázat, aby přijaté dědictví bylo po dědicovo smrti, či za jiných podmínek, převedeno na osobu určenou za svěřenského nástupce. Dědic je po dobu stanovenou zůstavitelem vlastníkem majetku, s kterým zpravidla nesmí nijak nakládat nebo ho zatěţovat. V určitých případech lze tuto podmínky obejít, ale se souhlasem svěřenského nástupce. Zůstavitel můţe v závěti uvést i více svěřeneckých nástupců v linii vedle sebe, nebo za sebou. Povolávání svěřenských nástupců za sebou je omezeno tím, ţe nástupnictví zanikne v okamţik, kdy majetek nabude první svěřenský nástupce, který v době zůstavitelovi smrti neţil. Příklad: Mentálně postižený člověk zdědí po svých rodičích majetek. Jelikož ale není způsobilý k sepsání závěti, a zemřel by bez zanechání dědiců, připadl by majetek státu. Pokud by rodiče v závěti určili svěřenského nástupce, získal by dědictví on, a tento majetek by tak zůstal v soukromém sektoru.

49

3.5.6 Odkaz V současné právní úpravě Občanského zákoníku se o odkazu nedočteme. Základním principem dědického práva je podmínka, ţe při dědění dochází jak k přechodu práv, tak i k přechodu povinností. Odkaz by byl výjimkou tohoto pravidla. V případě platnosti návrhu nové právní úpravy by byl zůstavitel oprávněn určit tzv. odkazovníka, který není dědicem. Odkazovník by poté měl právo na základě zůstavitelova příkazu obdrţet od dědice určitou věc, či jiný předem určený majetek, ovšem nesmí odkazem zatíţit více neţ třetinu majetku, která by připadla kaţdému z dědiců. Tento institut také urychluje dědické řízení, jelikoţ odkazovník není dědic. Odkazovník není proto účastníkem řízení, a není povinen uhradit zůstavitelovy dluhy. Odkazem by pak byl většinou nějaký předmět, který chce zůstavitel odkazovníkovi zanechat na památku. Odkazem můţe být věc, která je majetkem zůstavitele, ovšem zůstavitel je oprávněn určit i věc, která je ve vlastnictví někoho jiného (odkazovníka nebo dědice). Příklad: Zůstavitel má přítelkyni, která vlastní historický americký vůz. Tento americký vůz se velmi líbí zůstavitelovi kamarádovi. Zůstavitel odkáže dům ve vyšší hodnotě než je vůz své přítelkyni, ovšem přikáže přítelkyni dát jeho kamarádovi svůj americký vůz. Zůstavitelova přítelkyně má dvě možnosti, a sice přijmout dědictví a vydat vůz, nebo dědictví nepřijmout a vůz si nechat.

3.5.7 Přechod dluhů Podle současné právní úpravy přechodu dluhů je dědic povinen uhradit zůstavitelovy dluhy pouze do výše nabytého dědictví. Věřitelé jsou tímto znevýhodňováni, jelikoţ často v případě úmrtí jejich dluţníka nedojde k uspokojení všech jejich pohledávek. Dědicové často nepřiznají jako součást dědictví movité věci vyšší hodnoty (např. sbírky, drahé obrazy). Tyto předměty si mezi sebou většinou v tichosti rozeberou, a tím dochází ke krácení práv věřitelů. 50

Koncepce nové úpravy se přiklání k povinnosti uhradit dluhy zůstavitele v plném rozsahu, tedy i nad rozsah získaného dědictví. Dědicovi je pro tento případ poskytnuta ochrana, a to moţnost určení rozsahu povinnosti uhradit zůstavitelovi dluhy. Dědic poţádá notáře o sepsání

celé pozůstalosti zůstavitele. Po vyhotovení soupisu

pozůstalosti je dědic povinen hradit zůstavitelovi dluhy jen do výše získaného dědictví. Pokud věřitel zjistí a řádně prokáţe, ţe dědic do soupisu vědomě neuvedl některé předměty, přestane být dědic chráněn soupisem, a bude povinen uhradit dluhy v plné výši.

3.5.8 Zřeknutí se dědického práva Podle platné právní úpravy se dědic svého dědického práva zřeknout nemůţe. Po zůstavitelovi smrti můţe dědictví buď odmítnout či přijmout. Moţnost zřeknutí se svého dědického práva ještě během ţivota zůstavitele by tak byla podle návrhu nové úpravy v podstatě smlouvou mezi zůstavitelem a osobou, která se chce zříci svého dědického práva. Osoba se můţe zříci jak dědictví jako celku, tak i pouze práva na povinný díl. Příklad: Zůstavitel má pět potomků. Jednomu z pěti potomků daruje za života nemovitost. Jelikož ostatním potomkům nedaroval žádnou věc vyšší hodnoty, chtěl by dědictví spravedlivě rozdělit mezi ostatní čtyři potomky, a předejít tak sporům po své smrti. Zůstavitel může uzavřít se svým již obdarovaným potomkem dohodu o zřeknutí se dědictví. Dědictví bude po smrti zůstavitele odkázáno ostatním čtyřem potomkům.

51

3.5.9 Nepominutelní dědicové Jestliţe zůstavitel ve své závěti zkrátí práva nepominutelných dědiců, je závěť v této části neplatná, a nepominutelní dědicové se mohou domáhat svého dědického podílu, který jim stanoví zákon. Nezletilý potomek zůstavitele musí dle závěti získat minimálně tolik, kolik činí jeho dědický podíl ze zákona. Zletilý potomek musí dle závěti získat minimálně polovinu jeho podílu ze zákona. Dle platné právní úpravy tedy často dochází tímto způsobem k vytvoření podílového spoluvlastnictví dědiců, které je často neţádoucí. Dle návrhu nové úpravy je určeno právo nepominutelného dědice na výplatu finanční částky, která je rovna podílu určeného zákonem. K posílení svobody zůstavitele při sepisování obsahu závěti dojde také sníţením rozsahu práva nepominutelných dědiců na jejich zákonný podíl. Nezletilý potomek by měl právo získat minimálně tři čtvrtiny jeho zákonného podílu a zletilý potomek pak na jednu třetinu dědického podílu určeného zákonem.

52

Závěr Cílem mé bakalářské práce bylo popsat vývoj dědictví a jeho vliv na společnost od minulosti po současnost, a porovnat platné právo s návrhem nového občanského zákoníku. Svou práci jsem systematicky rozdělila mezi tři hlavní kapitoly, které byly dále rozdělené na jednotlivé podkapitoly, tak aby bylo jasné, které téma patří do které problematiky. První kapitola Historie dědictví podrobně popisuje vývoj institutu dědictví v jednotlivých státech starověku a v Čechách ve středověku, obsahuje téţ popsání zjištěných práv a povinností tehdejších obyvatel států. V druhé kapitole jsem se zabývala problematikou dědického práva podle platných právních norem, včetně stručné polemiky nad moţnými změnami v blízké budoucnosti. Kapitola poslední popisuje základní změny projednávané novely Občanského zákoníku, jehoţ je dědické právo součástí, a současně porovnává rozdíly mezi touto projednávanou novelou a platným právem. Při sestavování mé bakalářské práce jsem narazila na nespočet komplikací, zejména při shromaţďování potřebné literatury a následném zjištění, ţe došlo od doby vydání publikace k právním změnám. Během kompletace mé práce jsem často zjistila fakt, ţe norma, která platila minulý rok jiţ neplatí, tudíţ informace, kterou jsem zjistila a aplikovala do své práce byla neplatná, a byla potřeba ji přepsat. Nashromáţdění potřebných informací a ověření jejich aktuálnosti povaţuji při sestavování bakalářské práce, která se týká právnického tématu za nejtěţší úkol, jelikoţ jsou jednotlivá práva a povinnosti flexibilní a neustále reagují na změny ve společnosti. Z předchozí věty vyplývá, ţe ani právní úprava institutu dědictví nebude nikdy kompletní, a po sepsání mé bakalářské práce se bude nadále rozvíjet.

53

Příloha č. 1 Vzor závěti alografní2 Závěť Já, podepsaný Jiří Otýpka, nar. 26. 3. 1930, bytem v Brně, Veveří 15, činím pro případ své smrti za přítomnosti svědků Karla Voříška, nar. 26. 5. 1950, bytem v Brně, Příkop 15, který závěť sepisuje, a Jiřím Pavláskem, nar. 19. 4. 1955, bytem v Brně, Oblá 16 tuto závěť: Dědicem veškerého svého majetku ustanovuji svoji sestru Janu Bartáčkovou, nar. 18. 6. 1936, bytem v Brně, Masarykova 5. V Brně, 15. 6. 2001 Jiří Otýpka Karel Voříšek, nar. 26. 5. 1950, bytem v Brně, Příkop 15, a Jiří Pavlásek, nar. 19. 4. 1955, bytem v Brně, Oblá 16, svými podpisy stvrzují, ţe Jiří Otýpka před nimi současně výše uvedenou závěť vlastní rukou podepsal a výslovně tím projevil, ţe tato závěť obsahuje jeho poslední vůli. V Brně, 15. 6. 2001 Karel Voříšek Jiří Pavlásek

_____________________ 2

SCHELLEOVÁ Ilona. Dědictví a dědické právo.1. vyd. Praha : Vydavatelství a nakladatelství Computer

Press, 2001. ISBN 80-7226-530-X 54

Seznam použité literatury Tištěné monografie 1) GASPAROV, Michail. Na počátku bylo Řecko. Praha: Vydavatelství Art slovo, 2004. ISBN 80-903278-0-X. 2) MALÝ, Karel. České právo v minulosti. Praha: Vydavatelství Orac, 1995. ISBN 8085903-01-6. 3) MAREK, Václav a kolektiv. Encyklopedie dějin starověku. Praha: Vydavatelství Libri, 2008. ISBN 978-80-7277-201-8. 4) SHAW, Ian. Dějiny starověkého Egypta. Praha: Vydavatelství BB art, 2003. ISBN 807257-975-4. 5) SCHELLEOVÁ, Ilona; SCHELLE, Karel; OTOUPALÍKOVÁ, Jana. Dědictví a dědické právo. Praha: Vydavatelství Computer Press, 2001. ISBN 80-7226-530-X. 6) TUREČEK, Josef a kolektiv. Světové dějiny státu a práva ve starověku. Praha: Vydavatelství Orbis, 1963. ISBN 11-059-63

55

Internetové články 7) CRAMPTON, Thomas. Facebook after you die online . 2009, cit. 2009-05-30 . Dostupný z WWW: < http://www.thomascrampton.com/silver-surfer/death-facebookdie-lilian-edwards-sheffield/ >. 8) KASÍK, Pavel. Až umřete, vaše on-line data nezmizí online . 2009, cit. 2009-09-17 . Dostupný z WWW: < http://www.technet.cz/ >. 9) Návrh nového občanského zákoníku. Oficiální webové stránky české justice. Dostupný z WWW: < http://obcanskyzakonik.justice.cz/cz/uvodni-stranka.html >. 10) Sněmovní tisk 835. Oficiální webové stránky Poslanecké sněmovny ČR. Dostupný z WWW: < http://www.psp.cz/ >. Zákony 11) vyhláška č. 37/1992 Sb. , o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy 12) zákon č. 7/2009 Sb. , občanský soudní řád 13) zákon č. 40/1964 Sb. , občanský zákoník 14) zákon č. 97/1963 Sb. , o mezinárodním právu soukromém a procesním 15) zákon č. 101/2000 Sb. , o ochraně osobních údajů 16) zákon č. 300/2008 Sb. , o elektronických úkonech a autorizované konverzi dokumentů 17) zákon č. 357/1992 Sb. , o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí 18) zákon č. 358/1992 Sb. , o notářích a jejich činnosti

56

Pojem a institut dědictví

Recommend Documents