Percepce krajiny. Výzkum a využití ve strategickém plánování. Ing. Kamila Svobodová

Percepce krajiny Výzkum a využití ve strategickém plánování Podklad pro samostatné rozšiřující studium v oboru prostorového plánování

Ing. Kamila Svobodová Fakulta architektury ČVUT v Praze Ústav prostorového plánování © 2011

Podpořeno z Rozvojového projektu MŠMT pro rok 2011 – „Podpora vzdělávání talentovaných studentů v oblasti strategického plánování území“

Kamila Svobodová, Ústav prostorového plánování FA ČVUT

Obsah 1 ÚVOD ...............................................................................................................................................3 2 ESTETIKA KRAJINY .............................................................................................................................4 2.1 ESTETIKA KRAJINY V HISTORICKÉM KONTEXTU ............................................................................................4 2.2 ESTETICKÁ HODNOTA, ESTETICKÁ NORMA .................................................................................................4 2.2.1 OBJEKTIVITA ESTETICKÉ HODNOTY ................................................................................................................. 5 2.2.2 SHRNUTÍ ................................................................................................................................................... 7 2.3 GENIUS LOCI .....................................................................................................................................7 3 PERCEPCE KRAJINY ............................................................................................................................9 3.1 FYZIOLOGICKÉ ASPEKTY PERCEPCE KRAJINY ................................................................................................9 3.1.1 ÚLOHA SMYSLŮ PŘI PERCEPCI KRAJINY ............................................................................................................ 9 3.1.2 VIZUÁLNÍ VNÍMÁNÍ ...................................................................................................................................... 9 3.2 PSYCHOLOGICKÉ ASPEKTY PERCEPCE KRAJINY ........................................................................................... 10 3.2.1 EVOLUČNÍ ASPEKTY PERCEPCE ..................................................................................................................... 11 3.2.2 KULTURNÍ VLIVY NA PERCEPCI ..................................................................................................................... 13 3.2.3 OSOBNOSTNÍ CHARAKTERISTIKY A JEJICH VLIV NA PERCEPCI .............................................................................. 14 3.3 ATRIBUTY KRAJINY OVLIVŇUJÍCÍ VIZUÁLNÍ PERCEPCI .................................................................................. 17 4 HODNOCENÍ VIZUÁLNÍ KVALITY KRAJINY ......................................................................................... 21 4.1 VÝZNAM HODNOCENÍ VIZUÁLNÍ KVALITY KRAJINY V PLÁNOVACÍCH PROCESECH ................................................ 21 4.2 PŘÍSTUPY K HODNOCENÍ VIZUÁLNÍ KVALITY KRAJINY .................................................................................. 21 5 ZÁVĚR............................................................................................................................................. 24 6 LITERATURA .................................................................................................................................... 25

2


1 Úvod Ačkoli se Česká republika v posledních letech potýká se zvyšujícími se požadavky na začlenění estetických hodnot krajiny do plánovacích a rozhodovacích procesů, praktické uplatnění tohoto trendu není zatím příliš vysoké. Důvodem může být nejen domnělá neuchopitelnost vnější podoby estetických hodnot v krajině, ale také nedostatečná spolupráce odborníků a veřejnosti v této oblasti. Předkládaný text se věnuje problematice estetiky krajiny, objektivním estetickým hodnotám i geniu loci. Dále rozvádí otázku lidské percepce, její psychologické i fyziologické aspekty a krajinné elementy,které podle řady výzkumů lidskou percepci a celkově vnímání krajiny ovlivňují. V neposlední řadě je text věnován hodnocení vizuální kvality krajiny a jeho významu v prostorovém plánování.

3


2 ESTETIKA KRAJINY Estetika je označována za teorii krásy (Souriau, 1994), ačkoli samotný termín „estetika“ pocházející z řeckého slova aisthésis znamená cit, vnímání (Harper, 2010). Smardon a Karp (1993) vidí estetiku dokonce v několika významech - jako viditelnou krásu, sdílené lidské hodnoty či harmonii prostředí zahrnující jak lidské, tak přírodní hodnoty. Jak je patrné již z definic estetiky, její úloha je obrovská, neboť se dotýká života všech lidí, je podstatnou součástí lidské kultury i celé civilizace. Lidé esteticky hodnotí běžné věci a jevy každý den (např. vztahy lidí k jejich okolí, oděvu, obydlí, nábytku, ozdobám či dopravním prostředkům). Toto estetické hodnocení je buď pozitivní, kdy jsou věci či jevy označovány za krásné/ půvabné/příjemné, nebo negativní, kdy je používáno označení jako nehezké/odpudivé/ škaredé. Samo slovo „estetický“ posouvá věci do sféry pozitivního určení. Krajina vždy byla, je a bude hodnocena na základě toho, jak uspokojuje proměnlivé lidské potřeby. Mezi základní lidské potřeby patří také estetická potřeba, kterou člověk spontánně uplatňuje na své prostředí. Neuspokojování estetické potřeby má stejné důsledky jako neuspokojování jiných lidských potřeb – nespokojenost a v konečném důsledku i zpomalování plného rozvoje člověka (Löw a Míchal, 2003). Naopak její uspokojování významně přispívá k pocitům pohody a štěstí. Z toho pak plyne veřejný zájem na vytváření podmínek pro uplatňování požadavku krásy krajiny jako jednoho z relevantních kritérií její hodnoty celkové (Míchal, 2000).

2.1 Estetika krajiny v historickém kontextu Vyhodnocení přírody1 jako objektu estetického vnímání je výsledkem dlouhého kulturního vývoje a v Evropě se objevuje až v novověku. Ti, kdo krásu přírody objevili pro ostatní, byli výtvarníci krajináři. Právě vývoj malířství výstižně dokumentuje trend vývoje estetického vnímání přírody. Již ve starém Řecku existuje estetické vnímání jednotlivých přírodních objektů, avšak až období renesance s sebou přináší vyšší zájem o estetické stránky přírody. V romantismu 19. století lze doslova hovořit o kultu přírody, který je spojen s navštěvováním přírody cíleně pro její krásy. Vrcholem uctívání přírody je období secese, kdy je příroda označována za projev životní síly. Na přelomu 19. a 20. století přichází dekadence s opovrhujícím přístupem k přírodě a uctíváním civilizace pro její umělost. Od 60. let 20. století však nastává obrat, během kterého roste estetické ocenění přírody a krajiny a sílí hnutí za její ochranu. V ochraně krajiny se pak, často nevědomě, objevuje vliv estetických preferencí, kdy jsou chráněny krajiny pociťované jako esteticky hodnotné (Stibral, 2005). Vznik nové disciplíny environmentální estetiky v druhé polovině 20. Století, zaměřující se na estetické prožitky lidí ve spojení s přírodou, je jen logickým vyústěním předchozího celospolečenského vývoje (Carlson, 2009).

2.2 Estetická hodnota, estetická norma Předmětem estetiky je estetická situace, v níž lze rozlišit to, co je vnímáno (estetický objekt) a toho, kdo vnímá a zažívá estetický prožitek (estetický subjekt) (Zuska, 2001). Estetický objekt je v podstatě mentálním výtvorem skupiny podnětů, stimulů či vlastností určitého objektu (zde krajiny), zatímco estetický subjekt je charakterizován především jeho aktuálními percepčními, emocionálními, kognitivními a hodnotícími stavy (Zuska, 2009). Estetická hodnota je pak výsledkem subjektovoobjektových situací, nikoli vlastností objektu jako takového (Míchal, 2000). Estetické hodnoty jsou v případě intersubjektivní shody upevňovány v estetických normách. Estetické normy jsou buď subjektem aktualizovány a udržovány, nebo v případě poznané vnitřní rozpornosti porušovány a postupně měněny. Estetickou normu definuje Vorel (1999) jako filtr, který ovlivňuje způsob estetického vnímání a prožívání a jeho charakter je závislý na čase, zeměpisné poloze, kulturních a

1

Stibral (2005) záměrně používá pojmu „příroda“, neboť ho považuje za nadřazený „krajině“. Krajinu definuje jako konkrétní prostorovou formu přírody. Příroda podle něj tvoří pozadí, na kterém může být krajina vnímána jako estetický objekt. Podotýká, že také z historického hlediska byla předmětem úvah většinou krása přírody jako celku, nikoliv jednotlivých krajin.

4

Kamila Svobodová, Ústav prostorového plánování FA ČVUT společenských vlivech. Estetická norma tedy způsobuje, že v různých obdobích dochází k různým pohledům na estetiku krajiny (jak již bylo naznačeno v kapitole 1.1).

2.2.1 Objektivita estetické hodnoty Ačkoli převažují názory na estetickou hodnotu jako výsledek interakce mezi vlastnostmi krajiny a psychologickými procesy v lidské mysli (např. Dvořák, 1983; Ulrich, 1983; Míchal, 2000; Valenta, 2008), řada autorů se řadí pouze k jednomu ze dvou základních pohledů na estetické hodnoty objektivnímu a subjektivnímu. Objektivní pohled vychází z předpokladu, že estetické hodnoty krajiny se nachází v jejích vlastnostech či prvcích (např. Martin, 1993; Nicholls a Sclater, 1993), zatímco subjektivní přístup vidí estetické hodnoty krajiny výhradně jako produkt lidské mysli (např. Daniel a Vining, 1983; Kaplan a Kaplan, 1989). Subjektivní přístup, který Míchal (2000) popisuje slovy, že „krásu každé oko vidí jinde“, neuznává objektivní estetické hodnoty krajiny a poukazuje na individuální vkus jednotlivce. Tento přístup je často označován jako tzv. estetický nihilismus (Löw a Míchal, 2003). Valenta (2008) uvádí, že úhel pohledu na estetické hodnoty v krajině je podmiňován především psychologickým typem člověka (viz pohled typů ektomorf, izomorf a endomorf, které uvádí Černoušek (1992)) a jeho sociální rolí (např. vědec, developer, turista). Lothian (1999) dodává signifikantní vliv kognitivních a zkušenostních aspektů osobnosti člověka na jeho estetické vnímání. Subjektivní přístup je základním předpokladem participativních výzkumů estetických hodnot v krajině založných na zjišťování preferencí obyvatel. Objektivní přístup k estetickým hodnotám v krajině je naopak předpokladem pro expertní hodnocení estetických kvalit krajiny. Löw a Míchal (2003) vidí jako legitimní součást objektivní estetické hodnoty tři skupiny lidských postojů: obecné postoje, jejichž základ je vrozený a spočívá v geneticky fixované informaci (např. potřeba bezpečí) skupinové postoje, které vznikají napodobováním a převzetím postojů sociální skupiny (např. generační zkušenosti) individuální postoje vznikající zobecněním osobní zkušenosti (často v rozporu se skupinovým postojem) Objektivní kritéria estetické hodnoty představují tyto vizuálně vnímatelné projevy/znaky trvalé udržitelnosti využívání krajiny (Löw a Míchal, 2003): KLADNÉ

ZÁPORNÉ

Znaky vztahu k dalším generacím zprostředkovaně se uplatňující jako estetické hodnoty •

Znaky uvážlivého respektování dlouhodobých důsledků lidských aktivit

•

Znaky preference krátkodobých zájmů před zájmy dlouhodobými

•

Projevy orientace lidských činností na obnovitelné zdroje

•

Znaky nevratného čerpání neobnovitelných zdrojů, příp. nedostatečná péče o obnovitelné zdroje

•

Znaky ohleduplnosti při zásazích do životního prostředí

•

Projevy ničení životního prostředí nevratnými zásahy 5

Kamila Svobodová, Ústav prostorového plánování FA ČVUT Znaky vztahu k toku historického času uplatňující se jako estetické hodnoty •

Projevy úcty ke kulturnímu dědictví

•

Znaky lhostejnosti dědictví

•

Znaky kořistnického vztahu k přírodě (příroda jako nevyčerpatelný zdroj surovin, pasivní prostředí aktivit)

ke

kulturnímu

Znaky vztahu k přírodě bezprostředně se uplatňující jako estetické hodnoty •

Znaky sounáležitosti s přírodou (úcta k životu ve všech formách)

•

Znaky uznání vlastní hodnoty přírodních objektů, nezávislé na instrumentálních cílech

•

Projevy snižování množství odpadů a jejich recyklace

•

Zjevná kontaminace krajiny

•

Znaky využívání ekosystémů v rámci jejich přirozené únosnosti

•

Znaky překračování přirozené únosnosti ekosystémů, zjevné narušení vnitřních vazeb a procesů v ekosystémech

Vorel (1999) již uvádí konkrétní vlastnosti či prvky v krajině, které jsou všeobecně přijímány jako krásné a esteticky hodnotné: ▪ Zřetelné uplatnění přirozeně působících přírodních partií (např. členitý okraj lesa, meandrující vodoteč s doprovodnou zelení) ▪ Uplatnění cenných ekosystémů v krajinné scéně (např. litorální porosty rybníka nebo skalnatý svah s travinnými porosty) ▪ Přirozeně působící přírodní charakter krajinných dominant a horizontů vymezujících prostor ▪ Přírodní prostředí se zřetelným způsobem tradičního hospodaření ▪ Vyvážený vztah ploch relativně přírodních a přírodně blízkých ku plochám zemědělsky využívaným ▪ Krajina s vysokým podílem rozptýlené zeleně ▪ Krajina s maloplošnou strukturou ▪ Soulad přírodního prostředí a staveb vyznačujících se tradičními formami, materiály a tradičním měřítkem Otázku, v čem se ukrývá podstata objektivity estetických hodnot, se snaží vysvětlit tzv. estetický teorém Bohuslava Dvořáka (Dvořák, 1983). Ačkoli byl estetický teorém vypracován primárně pro potřeby architektů, jeho platnost přesahuje hranice architektury (je tedy plně využitelný pro účely krajinné estetiky). Ve formulaci Dvořákova estetického teorému hraje klíčovou roli sémantické zprostředkování struktury hodnot vnější podobou krajiny. Toto zprostředkování spočívá v lidské schopnosti ukládat si do paměti jimi osvojené vztahy mezi vnější formou objektů a významy (hodnotami), které těmto objektům přisuzují. Proto při opětovném vnímání podobných forem si lidé z paměti vybavují hodnoty, které si už dříve s vnímanými vnějšími formami spojili. Pro krajinu je základní (avšak nikoliv jedinou) formou sémantického zprostředkování hodnot jejich vizuální uplatnění ve vzhledu krajiny a jejích složek (Míchal, 2000). Dvořák (1983) v estetickém teorému rozlišuje pět druhů estetických hodnot: 6

Kamila Svobodová, Ústav prostorového plánování FA ČVUT Potenciální objektivní estetická hodnota vlastní objektu, která nevzniká v subjektovoobjektovém vztahu, ale je pouze připravena k estetickému vnímání různými subjekty v určité potenciální estetické situaci. Subjektivní estetické hodnoty připravené ve vědomí estetických subjektů ve formě vzpomínek na dříve osvojené estetické hodnoty (jsou obsahem estetických norem). Estetické hodnoty subjektivně přisuzované estetickému objektu na základě již dříve osvojených estetických hodnot i na základě aktuálního sémantického zprostředkování esteticky nespecifických hodnot vnější formou objektu. Předpoklady pro to, aby vnější forma objektu začala zprostředkovávat aktuální estetické hodnoty s obsahem, modalitou a intenzitou shodnou s právě předchozími hodnotami. Aktuální objektivní estetická hodnota je teoretickým produktem aktuálního hodnocení subjektovo-objektového vztahu v estetické situaci vnějším pozorovatelem, který dokáže tento vztah racionálně reflektovat, klasifikovat a explikovat včetně jeho případných iracionálních rysů. Je tedy tzv. hodnocením hodnocení za stálé snahy o vyloučení vlastní subjektivity. Zahrnuje ty estetické hodnoty, které objekt hodnotícímu subjektu reálně poskytuje díky své objektivní potenciální estetické hodnotě i díky konkrétní estetické aktivitě subjektu. Dle Dvořáka (1983) sice objektivní estetická hodnota nezávisí na způsobu, jakým je subjektivně posuzována, není však pravda, že nezávisí na vědomí lidí. Závisí na společensky podmíněných psychických dispozicích subjektů.

2.2.2 Shrnutí Člověk se cítí dobře v krajině naplněné pro něj srozumitelnými významy-hodnotami. Aby se staly hodnotou estetickou, musí být ze vzhledu krajiny pro vnímající subjekt čitelné. Na této čitelnosti se podílí jak objektivně existující podoba krajiny, tak subjektivní dispozice subjektu (často podstatně ovlivněná jeho existenciální situací). Podoba krajiny evokuje určité kladné, neutrální či záporné významy a stává se tak pro pozorovatele znakem určitých hodnot (kladných, neutrálních či záporných). Tyto hodnoty mají jak mimoestetickou povahu, tak povahu dříve osvojených hodnot. Čitelnost hodnot z vnější podoby krajiny je obecnou a trvale přítomnou složkou lidského vnímání a není výsledkem nějaké specializované estetické aktivity (Míchal, 2000).

2.3 Genius loci S estetickým vnímáním krajiny úzce souvisí také vnímání významů a struktur, které krajina vyzařuje. Každé místo v krajině vykazuje určitou přítomnost ducha – genia loci. Existují místa, kde lidé silně pociťují tajemnost přírody, přítomnost minulosti či obecný řád věcí. Dle Šípka (2008) se genius loci vztahuje k místu, které díky své historii, struktuře či spojitosti s lidským jednáním podmiňuje hodnotové nebo emoční prožívání člověka, který se na daném místě nachází. Genius loci působí u člověka prožitek, který je podstatou podobný estetickému prožitku. Aby bylo možné tento prožitek zachytit, je nezbytné mít osobní zájem na kontaktu s místem (např. místo člověku něco připomíná) a současně musí být splněna podmínka vytvořené distance2 („zamlžení“ - je to už dávno, jen se to podobá). Jak uvádí Šípek (2006), zvláštní atmosféra genia loci se pravděpodobněji objevuje tam, kde přítomné objekty ztrácí pro člověka své aktuální uplatnění nebo funkci a dojde k přesahu nad jejich funkční význam. Norský teoretik architektury a fenomenolog Norberg-Schulz (1980) zastává názor, že všechna místa mají charakter a tento charakter je základním způsobem, jakým je nám svět dán. Norberg-Schulz definuje místo jako „totální“ fenomén („total“ phenomenon), který nelze zredukovat na jeho vlastnosti, 2

Distance znamená, že s jevem, který nás osobně zaujme, nejsme v bezprostředních vazbách tělesných, fyziologických. Jev zaujetí psychické distance umožňuje práci imaginace, dokreslování a přesahování mimo vlastní situaci. Tímto se může projevit tlak archetypálních symbolů, aniž bychom si jich byli vědomi (Šípek, 2006).

7

Kamila Svobodová, Ústav prostorového plánování FA ČVUT ani prostorové vztahy, aniž by byla ztracena jeho přirozená povaha („osobnost místa“). Tvrdí, že hmatatelné jevy a lidské pocity spolu vytváří určitý charakter prostředí a jeho atmosféru. Člověk určitým způsobem chápe okolní prostředí a toto pochopení se snaží aplikovat do vytváření svého vlastního prostředí trojím způsobem: (1) chce zviditelnit své pochopení přírody, (2) má tendenci doplnit danou situaci něčím chybějícím či novým, (3) chce symbolizovat své pochopení přírody. Dle Norberga-Schulze (1980) jsou při vzniku míst důležité tři vlastnosti organizování prostoru – centrovanost, směr a rytmus. Day (2002) dodává, že místa, stejně jako komunity, nelze vytvořit naráz, ale vyvíjejí se. Vznikají procesuálně v návaznosti na proud času. Stejně jako lidé, mají několik vrstev bytí: svou substanci, svůj život, své nálady a konečně svou nedefinovatelnou, ale hmatatelnou duši. Co místa říkají, se člověk dozví z velké části při prvním dojmu. První dojem odhaluje něco z podstaty místa, iniciativy, projektu, ještě předtím, než nás začnou mást detaily. Avšak základem pro poznání místa, tak jak bylo zformováno minulostí, je pochopení toho, co vytvářelo a vytváří jeho „osobnost“ a možnost vnímat jeho podstatu – genius loci. Ačkoli může genius loci působit nejistým dojmem, jedná se o jednu z nejsilnějších esencí krajiny. Ducha místa nelze hledat někde nad prostorem, je pevně vepsán do tvarů, struktur i barev krajiny (Cílek, 2007). Jak říká Day (2002): „Nejsou to ani architekti, ani plánovači či stavitelé, ale obyvatelé, kteří v daných místech žijí a dávají jim jejich ducha. Duch je důležitější než vzhled, ačkoli obojí je obvykle nerozlučně propojeno.“

8


3 PERCEPCE KRAJINY Termín percepce pochází z latinského slova percipere znamenající získat, přijmout (Harper, 2010). Definic pojmu percepce se objevuje několik (viz Schoenberg, 2009). Gates (1998) definuje percepci jako výběrové přijímání a interpretaci informací z vnitřního a zejména pak vnějšího světa člověka. Plháková (2003) ji označuje podobně jako proces organizace a interpretace senzorických informací, jehož výsledkem je vjem, který se odlišuje od neúplných údajů zaznamenaných smysly. Říká, že objekt není vnímán sám o sobě, ale je vnímán jako určitý nositel významů. Kelly (1998) označuje percepci jako komplexní mentální aktivitu jedince obsahující vedle představivosti také pochopení či znalost. Osbourne (1978) ji definuje jako selektivní a organizující proces, který je závislý na zvycích osvojených jedincem a jeho aktuální pozornosti. Dle Tuan (1974) vychází percepce jak z reakce smyslů na vnější podněty, tak ze záměrné činnosti, ve které určité jevy jsou vnímány jasně, zřetelně, zatímco jiné ustupují do pozadí či nejsou patrné vůbec. Souhrnně lze tedy percepci označit jako aktivní proces, který selektuje a organizuje vnímané objekty, zároveň je komplexní mentální aktivitou čerpající z představivosti a porozumění, které se podílejí na procesu vnímání. S percepcí je úzce spojen pojem preference (z latinského prae-feró; dávám přednost, stavím do popředí), který ve smyslu percepce znamená upřednostňovat něco před něčím na základě vyšší náklonnosti či líbivosti. Výzkum preferencí lidí pro rozličné objekty (např. typy krajin, krajinné elementy, typy městské prostředí aj.) je předmětem mnoha studií, jejichž výsledky jsou do značné míry shrnuty v následujícím textu.

3.1 Fyziologické aspekty percepce krajiny 3.1.1 Úloha smyslů při percepci krajiny Smysly jsou definovány jako orgánové systémy umožňující získávat informace z okolního světa i vlastního těla. Kromě základních pěti smyslů (zrak, sluch, čich, chuť, hmat) registruje lidský organismus řadu dalších jevů a stavů (např. bolest, teplotní změny, polohu aj.) (Vokurka a Hugo, 2007). Smysly umožňují člověku empiricky vnímat okolní svět a na základě nasbíraných informací reagovat, případně s informacemi dále určitým způsobem nakládat. Z hlediska estetiky a filosofie vůbec jsou smysly děleny do dvou skupin – na zprostředkovatele dálky (např. zrak, sluch) a zprostředkovatele blízkosti (např. hmat) (Bell, 1999). Zrak ve spojení se sluchem, případně i hmatem označuje Kant (1975) za smysl estetický (tzv. smysl komplexní „sensus communis“). Tato definice estetického smyslu však není primárně orientována na krajinu, ale spíše na výtvarné umění či hudbu, jako předměty estetického vnímání 18. století, jak upozorňuje Bell (1999).

3.1.2 Vizuální vnímání Z evolučního hlediska je člověk lépe adaptován na vnímání vizuálních podnětů než na vstřebávání jakýchkoli jiných informací. Prostřednictvím zraku se člověk učí, reaguje a hodnotí své okolí (Newby, 1971). Vizuální stimuly jsou také efektivnější při asociaci přidružených informací (Kaplan a Kaplan, 1989). Jakle (1987) dokonce definuje krajinu jako vizuální svět, který se rozprostírá před očima pozorovatele. Také Stibral et al. (2009) tvrdí, že to, co je krajina, vychází především ze zrakové zkušenosti, na druhé straně však uznávají, že vizuální percepce krajiny se neomezuje pouze na aktuální vizuální pole, ale pozorovatel si je vědom své přítomnosti v krajině a toto vědomí spolu s dalšími vjemy spoluvytvářejí a determinují aktuálně vnímané. Z pohledu fyziologie lze vizuální vnímání definovat jako schopnost organismu vnímat a vyhodnocovat podněty v určité viditelné oblasti elektromagnetického spektra a takto získávat informace o svém okolí. Lidské oko je orgán, který poskytuje vjemy vidění a umožňuje získávat informace o okolním světě ve vyšší míře než ostatní lidské smysly. Oko umožňuje rozpoznávat tvary, barvy a rozměry 9

Kamila Svobodová, Ústav prostorového plánování FA ČVUT objektů pomocí světla, které vnímané objekty odráží nebo vyzařují. Obraz vnímaného objektu se díky lomu světelných paprsků uvnitř optického systému oka promítá na sítnici ostrý, zmenšený a obrácený. Nervová vlákna očních nervů pak tento obraz přenáší do mozku, kde se automaticky obrací do správné polohy (Fagura, 2008). Jak uvádí Löw a Míchal (2003), sítnice lidského oka je schopná přesně zaznamenávat vjemy jen v ohniskovém bodě, v němž jsou nahromaděny buňky zprostředkující vidění. S rostoucí vzdáleností prvků od ohniskového bodu sítnice oka se vždy člověk soustředí na jednu oblast, ve které dokáže průměrný jedinec vnímat nejvíce sedm položek najednou. Sochůrková (2006) v tomto směru charakterizuje zrakové vnímání celostností a výběrovostí, kdy obraz vnímáme vždy jako celek, přičemž určité části mohou na čas vystupovat a být vnímány jako dominantní na úkor pozadí celku a při tomto vnímání si vybíráme z množství podnětů ty, které nás vědomě či nevědomě zaujmou. Zuska (2001) označuje tento jev jako „figura - pozadí“ a považuje ho za fyziologickou součást zrakového vnímání člověka.

3.2 Psychologické aspekty percepce krajiny Většina autorů zabývající se percepcí krajiny uvádí tři hlavní psychologické aspekty mající vliv na lidské vnímání: evoluční aspekty (fylogeneticky dané), kulturní vlivy a osobnostní charakteristiky pozorovatele (např. Bourassa, 1991; Tveit et al., 2006; Fry et al., 2008). Librová (2006) dodává, že lidský postoj ke krajině je utvářen vedle biofílie, evolučně podmíněného postoje ke krajině, a intervence sociálních konstrukcí také popularizací současného vědeckého poznání. Jako příklad Librová uvádí smrkovou monokulturu, o které lidé vědí, že je v krajině méně žádoucí než přírodně blízký smíšený les a tyto své vědomosti promítají do svých estetických soudů a percepce obecně. Dearden (1989) ve své Pyramidě vlivů na percepci krajiny (viz Obr. 1) zpřesňuje osobnostní charakteristiky pozorovatele, které ovlivňují jeho percepci, na familiaritu, demografické faktory a socio-ekonomické vlivy. Dle Dearden (1989) tvoří základ pyramidy vrozené, evolučně podmíněné faktory, které jsou společné pro všechny lidi. Kulturní vlivy jsou společné již jen pro určitou část společnosti a nakonec socio-ekonomické faktory, demografické vlivy a familiarita jsou spojeny již jen s jednotlivci či menšími skupinami v daném místě a čase. Obr. 1 Deardenova pyramida vlivů (Dearden’s Pyramid of Influence)

Je třeba zdůraznit, že výše uvedené psychologické aspekty percepce krajiny se v procesu vnímání vzájemně prolínají, spolupůsobí a v tomto směru se mohou také vzájemně tlumit či posilovat. Z tohoto důvodu je potřeba na tyto aspekty pohlížet komplexně. 10


3.2.1 Evoluční aspekty percepce Vývojem či tvarováním lidské psyché v průběhu evoluce obecně se zabývá evoluční psychologie (Evolutionary psychology), která předpokládá, že určité psychické vlastnosti, sklony, kognitivní a emoční aspekty jsou do jisté míry vrozené a dědičné (Barret et al., 2007). Lidská psychika je z pohledu evoluční psychologie vybavena sadou „nástrojů“ vzniklých během evolučního vývoje. Tyto „nástroje“ mohou být vzhledem k jejich evolučnímu stáří sdíleny celou řadou organismů (tzv. evolučně starší) či naopak mohou být vlastní pouze lidem (tzv. evolučně novější) (Stella a Stibral, 2009). Tooby a Cosmides (1990) v tomto ohledu uvádějí, že v oblasti evolučních adaptací nelze očekávat výraznou adaptibilitu lidského chování, neboť současné prostředí je odlišné od toho, ve kterém se toto chování původně vyvíjelo3. Instinkty, které jsou součástí lidského myšlení, zůstávají tedy neměnné.

Biofilie – evolučně podmíněný postoj člověka ke krajině Biofílie je biologicky zakotvená lidská potřeba spojovat se s přírodou. Jedná se o postoj, který si lidé osvojili v evoluci svého druhu Homo sapiens a jeho biologických předků. Tento biofilní instinkt je nevědomě uložen v našem podvědomí a od raného dětství se uplatňuje v našich postojích i samotném chování. Z hlediska evoluce se jedná o vlastnost, která člověka zvýhodňuje (Wilson, 1984). Jung (1997) v této souvislosti poukazuje na existenci tzv. kolektivního nevědomí, které je pro každého člověka podobné. Je tvořeno duchovními obsahy získanými výhradně dědičností, nikoli individuální zkušeností, které nejsou součástí racionálního vědomí. Kolektivní nevědomí je tvořeno předem danými archetypy, které vymezují určitý druh chápání a jednání. V životních situacích dochází ke konfliktům mezi archetypem a rozumem či vůli, kdy se archetyp projevuje jako instinktivní nutkání. Biofilie je v řadě studií vysvětlována tzv. evolučními teoriemi (např. Zube, 1984; Hartig a Evans, 1993; Tveit et al., 2006), které se shodují, že člověk preferuje tu část, podobu či vlastnost krajiny, která uspokojuje jeho biologické potřeby. Tím, že lidé mají stejný evoluční základ, jejich vnímání a preferování krajiny je v určitém směru stejné. Mezi nejvíce citované evoluční teorie patří teorie tzv. výhledu-úkrytu (Prospect – refuge theory), teorie savany (Savanna theory), Ulrichova psychoevoluční teorie (Ulrich’s psychoevolutionary theory) a tzv. teorie zpracování informací (Information processing theory). Teorie výhledu-úkrytu (Prospect–refuge theory) (Appleton, 1975) navazuje na Appletonovu Habitat teorii (Habitat theory), která hovoří o spontánním vnímání určitých vlastností krajiny (tvarů, barev, prostorového uspořádání krajinných prvků a dalších), které působí jako indikátory podmínek prostředí vhodného k přežití. Tyto krajinné vlastnosti vychází ze selekčních tlaků působících na člověka během jeho evoluce (Appleton, 1975). Prospect–refuge theory je již přesnější a poukazuje na biologickou úlohu člověka jako lovce i kořisti. Člověk má, jako ostatní živočišné druhy, potřebu ochrany - úkrytu, stejně jako výhledu. V průběhu evoluce si lidé tedy vyvinuli pozitivní reakce na krajiny, které poskytují možnost vidět a zároveň nebýt viděn a naopak negativní reakce na krajiny nepřehledné a neprostupné. Z tohoto důvodu vidí Appleton v přehledných a prostupných krajinách zdroj estetické libosti. Na druhé straně pohled řady vědců (zejm. antropologů) k Prospect–refuge theory je kritický, odmítají především primární evoluční úlohu člověka jako lovce či kořisti, na které je Appletonova teorie postavena (viz např. Shepard, 1972, Geist, 1978; Cosgrove, 1980). I přes dílčí kritiku je však Prospect– refuge theory obecně přijímána jako jedna ze základních evolučních teorií a podporovaná řadou autorů (viz např. Beer, 1990; Hudson, 1992).

3

V oblasti evolučních adaptací lidí na současné prostředí se vůči evoluční psychologii vymezuje behaviorální ekologie (Human behavioural ecology), která argumentuje tím, že lidé jsou spíše dobře adaptovaní na současné prostředí s přiměřenou kapacitou pro rychlé změny ve fenotypu jako důsledkem zvětšení mozkové kapacity (Smith, 2000).

11

Kamila Svobodová, Ústav prostorového plánování FA ČVUT Teorie savany (Savanna theory) (Orians, 1980) říká, že z důvodu vývoje druhu Homo sapiens ve východoafrické savaně je současná fyzická i psychická konstituce člověka adaptována právě na tento typ prostředí, z čehož pramení i jeho estetické preference krajiny (Ulrich 1986). Nad validitou teorie savany polemizují Stella a Stibral (2009), kteří poukazují na řadu sporných míst této evoluční teorie. Předkládají zejména koncept prostředí evolučních adaptací (The environment of evolutionary adaptedness; EEA), který je definován jako kombinace adaptačně relevantních vlastností dřívějšího prostředí obývaného členy populace předků a nejedná se tedy o žádný konkrétní bod v čase a prostoru. Právě zde vidí základní omyl této teorie, která pojem prostředí chápe v konkrétním čase i prostoru a evoluční aspekty percepce krajiny do značné míry zjednodušuje. Ulrichova psychoevoluční teorie (Ulrich’s psychoevolutionary theory) (Ulrich, 1983), která se zaměřuje vedle vizuální percepce určitého prostředí také na estetické a citové reakce s ním spojené, předpokládá, že emocionální reakce v prvním momentu setkání s určitým prostředím mohou být evolučně adaptivní. Tyto počáteční citové reakce jsou všeobecného charakteru (jako např. zájem či strach) a jsou zpravidla zprostředkovány pouze city, které až následně postupně přecházejí v psychosomatické vzrušení, poznání a emoce. Počáteční reakce na prostředí jsou ještě stále součástí lidské psyché, ačkoli dnes již nejsou stěžejní pro přežití (Hartig a Evans, 1993). Ulrich (1983) uvádí několik vlastností prostředí, které tyto reakce evokují: složitost (komplexity), struktura (structure), intenzita (depth), textura povrchů (grand surface texture), podíl pohledově atraktivních ploch (focality), prvky nahánějící hrůzu (threatening features), významné průhledy (deflected vistas) a vodní prvky (water). Ulrichova psychoevoluční teorie se opírá o tvrzení řady autorů, že mnoho citů je intuitivní povahy podmiňující počáteční reakci člověka na prostředí (např. Zajonc, 1980; Izard, 1977). Na druhé straně se tato teorie setkává i s kritikou jejího omezeného přístupu k úloze poznání v percepci (např. Kaplan, 1995). Ulrich považuje poznání za pomalý, úmyslný a příčinou podmíněný proces, zatímco Kaplan (1995), stejně jako Macphail (1987) považují poznání naopak za rychlý, bezpodmínečný a nevědomý proces. Teorie přijímání informací (Information processing theory) (Kaplan a Kaplan, 1989) je založena na lidské potřebě získávat informace a schopnosti je úspěšně zpracovávat. Člověk potřebuje pochopit informace přijímané z okolního prostředí, aby v něm mohl přežít. Z tohoto důvodu přirozeně preferuje ty vlastnosti a prvky v krajině, které jsou pro něj čitelné a jasné. Information processing theory se opírá o Appletonovu Habitat theory, když říká, že s ohledem na společný evoluční základ druhu Homo sapiens, existuje řada univerzálních krajinných vlastností, které shodně ovlivňují preference každého člověka (Kaplan, 1987). Kaplan a Kaplan (1989) na základě této teorie vytvořili procesně informační model (Process-Informative Model) (viz Obr. 2), který pracuje se čtyřmi preferenčními prediktory: složitost (complexity), spojitost (koherence), čitelnost (legibility) a tajemnost (mystery). Složitost je charakterizována jako počet nezávislých prvků v krajině (příkladem může být žitné pole s nízkou složitostí ve srovnání s přirozeným lesem se složitostí vysokou). Spojitost krajiny je dána počtem a uspořádaností opakujících se prvků v krajině. Čitelnost je daná rozmístěním prvků v krajině a stejně jako spojitost vypovídá o schopnosti člověka se v krajině snadno zorientovat. Tajemnost krajiny představuje tu část krajiny, která pro člověka není čitelná, a tudíž ji nemůže pochopit a zorientovat se v ní (více viz Kaplan a Kaplan, 1989). Procesně informační model je aplikován v řadě výzkumů (např. Gimblett, 1990; Hartig et al., 1991), mnoho studií na něj navazuje a dále jej rozpracovává (např. Tveit et al., 2006). Na druhé straně, Bourassa (1991) poukazuje na určité nedostatky tohoto modelu, který klade důraz pouze na některé z biologických základů estetického vnímání a ignoruje kulturní a osobnostní aspekty estetické zkušenosti.

12


Obr. 2 Kaplanův procesně informační model (Process-Informative Model ) Understanding Making sense

Exploration Being involved

Immediate The visual array

COHERENCE Making sense now Orderly, “hangs together” Repeated elements, regions

COMPLEXITY Being involved immediately Richness, intricate Many different elements

Inferred Future, promised Threedimensional space

LEGIBILITY

MYSTERY Expectation of future involvement Expectation of making sense in Promise of new but related future information Finding one’s way there & back Distinctiveness

I přes společný předpoklad, že existuje vztah mezi evolucí člověka a jeho současnými preferencemi, evoluční teorie se různí, pokud jde o samotné evolučně podmíněné psychologické procesy spojené s percepcí. Například Kaplan a Kaplan (1989) ve své teorii přijímání informací kladou důraz na kognitivní procesy, zatímco ostatní (Appleton, 1975; Orians, 1980; Ulrich, 1983) zdůrazňují spíše procesy emotivní.

3.2.2 Kulturní vlivy na percepci Pojem kultura pochází z latinského slova colere znamenající kultivovat, avšak pouze ve smyslu obdělávání zemědělské půdy (agri cultura) (Harper, 2010). Teprve v 19. století se objevuje antropologický význam tohoto pojmu, kdy anglický antropolog E. B. Tylor definuje kulturu jako „komplexní celek zahrnující poznání, víru, umění, právo, morálku, zvyky a všechny ostatní schopnosti a obyčeje, jež si člověk osvojil jako člen společnosti“ (Soukup, 2000). Dle Soukupa (2000) lze chápat pojem kultura na dvou hierarchických úrovních: Kultura je specifický lidský atribut, který není vlastní jiným biologickým formám života. Kultura je tedy nejvýznamnější znak, jímž se druh Homo sapiens odlišuje od ostatních živočichů. Kultura je způsob života typický pro určitou skupinu lidí (společnost). V tomto významu jednotlivé lokální kultury představují jedinečné a unikátní konfigurace artefaktů, sociokulturních regulativů, idejí, symbolických systémů a kulturních institucí, sdílených a předávaných členy určité společnosti či sociální skupiny. O pojem kultury, tak jak je Soukupem (2000) definovaný v druhé úrovni, se opírají existující kulturní teorie, které zdůrazňují, že kulturní odlišnosti vznikají z důvodu podstatných psychologických rozdílů převažujících napříč společnostmi. Spojitost mezi kulturními odlišnostmi a rozdíly v percepci potvrzují Maddux a Yuki (2006), kteří tvrdí, že kulturní pozadí člověka má významný vliv na způsob, jakým vnímá své okolí a přemýšlí o něm. Tuan (1974) dokonce říká, že kultura může ovlivnit percepci do takové míry, že člověk vidí věci, které ve skutečnosti vůbec neexistují. Tuto myšlenku podporuje výsledky svého percepčního výzkumu Schoenberg (2009), která dokazuje, že ruští studenti jsou v percepci ovlivněni svými minulými zkušenostmi z rodné krajiny natolik, že prvky z ruské krajiny promítají do jiných krajin, aniž by se zde tyto prvky nacházely.

13

Kamila Svobodová, Ústav prostorového plánování FA ČVUT Vliv kulturního pozadí na percepci krajiny a obecně na přístup ke krajině potvrzuje řada studií (např. Zube a Pitt, 1981; Van den Berg et al, 1998; Buijs et al., 2009). Většina z nich však porovnává pouze rozdílnost v hodnocení přírodního či městského prostředí napříč kulturními skupinami (např. Kaplan a Herbert, 1987; Van den Berg et al, 1998; Fraser a Kenney, 2000). Yang a Kaplan (1990) jsou v percepčním výzkumu již detailnější a porovnávají preference jednotlivých krajinných elementů napříč kulturami, stejně jako Schoenberg (2009). Dle Collier (1986) se kulturní pozadí jedince projevuje především prostřednictvím systémů symbolů, významů a norem, které jsou předávány z generace na generaci a v rámci každé kultury jsou tyto systémy odlišné.

3.2.3 Osobnostní charakteristiky a jejich vliv na percepci Vedle evolučních a kulturních vlivů je v percepci krajiny člověk ovlivňován řadou dalších faktorů vycházejících přímo z jeho demografických, sociálních a ekonomických charakteristik (Tuan, 1974; Abello a Bernaldez, 1986; Strumse, 1996). Dearden (1989) ve své pyramidě vlivů, která je uvedena na začátku této kapitoly (viz Obr. 1), umisťuje osobnostní charakteristiky jedince na její vrchol, přičemž je hierarchicky dělí na familiaritu, demografické charakteristiky a socio-ekonomické faktory. Vzhledem k vzájemné provázanosti demografických a socio-ekonomických faktorů a k variabilitě, se kterou jsou oba pojmy používány (viz např. Tips a Savasdisara, 1986; Strumse, 1996), je vhodné tyto charakteristiky osobnosti označovat komplexně jako socio-demografické faktory (viz Buijs et al., 2009). Na základě shodných socio-demografických charakteristik jsou lidé často uměle seskupovány (např. věkové skupiny, environmentalisté, farmáři, rodáci aj.) a ve spojitosti s jejich preferencemi se hovoří o tzv. skupinových odlišnostech (group differences). V této souvislosti navrhují Buhyoff et al. (1978) využití těchto skupinových preferenčních odlišností v krajinně-architektonické praxi, kdy by mohli krajinní architekti vcelku přesně předpovídat preference svých klientů.

Socio-demografické faktory, skupinové odlišnosti Socio-demografické faktory, kterým dosud byla věnována ve výzkumu vizuálních preferemcí nejvyšší pozornost, jsou věk, pohlaví, úroveň vzdělání, profesní specializace či výše příjmu. Do často zkoumaných socio-demografických charakteristik jedince se řadí také místo jeho narození a místo současného bydliště. Obě tyto charakteristiky úzce souvisejí s familiaritou, které bude věnována pozornost v následující kapitole.

Věk Jak ukazuje řada studií (např. Lyons, 1983; Van den Berg et al., 1998; Scott et al., 2002) způsob, jakým člověk vnímá své okolí, se v průběhu jeho života mění. Nejvíce se v percepci krajiny odlišují dvě věkové skupiny: děti (do cca 12 let věku) a starší lidé. Starší lidé jsou obecně více kritičtí ve vizuálním hodnocení krajiny než lidé mladší (Lyons, 1983). Dearden (1984) uvádí, že starší lidé jsou více tolerantní při vnímání výrazně urbanizované periurbánní krajiny než lidé mladší. Strumse (1996) ve své studii naopak zjišťuje, že starší lidé více preferují krajinu obhospodařovanou před krajinou přírodní, což potvrzují také Van den Berg et al. (1998). Ruso et al. (2004) navíc uvádějí, že děti upřednostňují krajinu přehlednou a otevřenou více než dospělí. Gibson (1986) dále zjišťuje, že děti mají sklon interpretovat krajinu na základě její funkce, zatímco dospělí interpretují krajinu podle její formy. Na druhé straně, některé studie ve svých výsledcích zamítají věk respondenta jako sociodemografický faktor signifikantně ovlivňující vizuální percepci (např. Tips a Savasdisara, 1986; Van den Berg a Van Winsum-Westra, 2010).

14

Kamila Svobodová, Ústav prostorového plánování FA ČVUT Pohlaví Ženy obecně vykazují kladnější postoj k přírodě než muži, což se promítá do jejich vnímání krajiny a ve výsledku ženy celkově pozitivněji hodnotí vizuální kvalitu krajiny než je tomu u mužů (Lyons, 1983; Strumse, 1996; Lidemann-Matthies et al., 2010). Dearden (1984) dokonce uvádí vyšší toleranci žen k zastavěnému území v krajině než je tomu u mužů. Strumse (1996) vidí důvod těchto preferenčních odlišností již v evoluci člověka. Ženy jsou dokonaleji adaptovány na percepci a zapamatování si podoby krajiny, muži jsou naopak lépe přizpůsobeni logickému odvozování a orientaci v krajině (Silverman a Eals, 1992). Tyto adaptace vycházející z prehistorických úloh mužů – lovců a žen – pastevců či sběračů jsou zakódovány ve způsobu vnímání obou pohlaví. Ženy ve výsledku hodnotí krajinu lépe, neboť je pro ně lépe čitelná (více viz Kaplan a Kaplan, 1989). Ačkoli převažují studie dokazující vliv pohlaví na vizuální preference, několik autorů dochází k opačným závěrům (např. Tips a Savasdisara, 1986; Sklenicka a Molnarova, 2010).

Vzdělání Úroveň vzdělání, jak dokládá řada studií (např. Van den Berg et al., 1998; Zheng et al., 2011), má významný vliv na vizuální percepci krajiny. Ve většině z nich se však porovnává pouze úroveň akademického a neakademického vzdělání. Podle Van den Berg a Van Winsum-Westra (2010) upřednostňují vysokoškolsky vzdělaní lidé divokost, naopak méně vzdělaní lidé preferují více krajinu obhospodařovanou, což podporují také Virden (1990), Buijs et al. (2009) či Lindemann-Matthies et al. (2010). Sklenicka a Molnarova (2010) rovněž ukazují, že s rostoucím vzděláním roste náklonnost k divokosti v lesní krajině a naopak klesá náklonnost k hospodářskému typu lesa. Důvod těchto preferencí u vzdělanějších lidí vidí autoři ve vyšším povědomí o ekologických přínosech, které s sebou přirozenost či divokost v krajině přináší. I když převažují výsledky percepčních výzkumů dokazující signifikantní vliv vzdělání na vizuální preference, například Dearden (1984) ve své studii faktorů ovlivňujích preference zaujímá opačné stanovisko.

Profesní specializace Vedle samotné úrovně dosaženého vzdělání hraje významnou roli v celkovém přístupu ke krajině také obor studia či jiná oborová specializace (Zheng et al., 2011). Jinak pohlíží na krajinu lesník, zemědělec, architekt, ekonom či ekolog. Van den Berg a Koole (2006) poukazují na výrazně vyšší preference environmentalistů (ochránců přírody, ekologů) pro krajinu přírodní - neobhospodařovanou ve srovnání s farmáři, kteří naopak více preferují krajinu obhospodařovanou. Totéž předkládají ve své studii Daniel a Boster (1976) či Natori a Chenoweth (2008). Důvod těchto preferenčních odlišností vidí autoři jednak v ekocentrickém postoji environmentalistů ke krajině, jednak v dlouhodobé zkušenosti farmářů se zemědělskou krajinou a jejich přímé závislosti na zemědělství jako takovém. Týž postoj environmentalistů potvrzují Özgüner et al. (2007), když porovnávají preference zástupců ochrany přírody, místní samosprávy a soukromých krajinně-architektonických společností pro naturalistický nebo konvenční krajinářský styl. Özgüner et al. ukazují, že naturalistický styl je preferován pouze zástupy ochrany přírody, zatímco ostatní obory naopak věří v jejich možnou koexistenci. Savolainen a Kellomäki (1984) na druhé straně ukazují, že rozdíly ve vizuálních preferencích nelze přičíst profesní specializaci jedince. V řadě preferenčních výzkumů jsou lidé seskupováni na základě jejich profesní specializace (případně ve spojení s dosaženou úrovní vzdělání) do skupin experti a non-experti (laici, širší veřejnost) (např. Buhyoff et al., 1978; Strumse, 1996; Vouligny et al., 2009). Kaplan a Kaplan (1989) poukazují na průkazné odlišnosti v preferencích expertů a laiků. Podstatu těchto odlišností vidí ve způsobu vnímání krajiny experty, které je ovlivněno jejich zkušenostmi a znalostmi z oboru a praxe.

15


Výše příjmu Výše příjmu souvisí s celkovou životní úrovní jedince. V rámci percepčních výzkumů kvantifikuje sociální třídu, do které jedinec spadá. Často je výše příjmu spojována s úrovní dosaženého vzdělání a sledované skupiny tak tvoří např. vysokoškoláci s vysokými příjmy či naopak lidé bez vzdělání s nízkými příjmy. Studií zabývajících se vlivem výše příjmu na percepci krajiny není mnoho (zejména ve srovnání se zaměřením na věk či pohlaví), svými tvrzeními se však víceméně doplňují. Podle Van den Berg a Van Winsum-Westra (2010) upřednostňují lidé s vyššími příjmy v krajině divokost. Tento závěr potvrzují také Virden (1990) či Sklenicka a Molnarova (2010). Také Dearden (1984) říká, že lidé s vyššími příjmy vykazují nižší toleranci k periurbánní krajině než lidé s příjmy nižšími. Larsen a Harlan (2006), zkoumající preference typu městské zeleně v residenční krajině, ukazují, že obyvatelé s nižšími příjmy preferují trávníky, zatímco obyvatelé o středních a vyšších příjmech preferují spíše přítomnost dřevin a vodních prvků. Důvod autoři vidí zejména ve vědomí finančních nároků na údržbu obou typů zeleně, která se promítá do preferencí. V opozici těchto studií stojí například Tips a Savasdisara (1986), kteří na základě výsledků své studie tvrdí, že výše příjmu nehraje žádnou roli ve vizuálních preferencích.

Familiarita, place attachment Pojem familiarita pochází z latinského slova familiaritas znamenající intimitu, přátelství (Harper, 2010). Familiarita představuje vztah mezi lidmi a krajinou, značí náklonnost člověk k určité krajině, která je mu důvěrně známá (např. krajina domova). Familiarita je odrazem přímé zkušenosti s daným územím, neboť místa, ke kterým si lidé utvářejí familiární vztah, jsou především místa spojená s jejich dětstvím, místa současného pobytu či taková, která jsou jimi často navštěvovaná či jinak pravidelně užívaná (místa rekreace, zaměstnání apod.) (Kaplan a Kaplan, 1989). Hay (1998) tvrdí, že familiérní vztah k místům, který si člověk vytvoří v dětství je silnější než familiérní vztah vytvořený v dospělosti. Dle Haapala (2005) je familiarita výsledkem přivlastnění si daného prostředí („tady u nás“), ztotožnění se s ním a vytvoření si s prostředím signifikantní vazby. Ujang (2008) v této souvislosti dělí familiaritu do čtyř hlavních dimenzí: (1) znalost území (vědět, kde místo je), (2) vizuální rozpoznatelnost území (poznat místo pohledem), (3) znalost názvu území, (4) interakce s daným územím. Familiarita je často ztotožňována s pojmem place attachment, který je definován jako afektivní vztah mezi lidmi či skupinami lidí a určitými místy (Hidalgo a Hernández, 2001). Tento vztah však, na rozdíl od familiarity, nemusí mít vždy familiérní povahu. Navíc familiarita je vztah téměř vždy pozitivní, zatímco place attachment může být i negativního charakteru. Dalo by se říci, že familiarita je určitým fenoménem vycházejícím z place attachmentu, stejně jako koncepty „place dependence“, „rootedness“ či „place identity“ (viz Kyle et al., 2004). Scannell a Gifford (2010) představují place attachment jako tří-dimenzionální schéma (viz Obr. 3) zahrnující osobu (who is attached), psychologický proces (how are affect in attachment?) a místo (object of attachment?). Obr. 3 Tří-dimenzionální schéma place attachmentu podle Scannell a Gifford (2010). Schéma znázorňuje faktory mající vliv na place attachment a z nich plynoucí variabilitu povahy tohoto vztahu.

16


Význam vlivu familiarity na vizuální preference potvrzují např. Strumse (1996), Kyle et al. (2004) či Walker a Ryan (2008). Dearden (1984) prezentuje familiaritu ke krajinnému typu jako významný prediktor krajinných preferencí. Totéž potvrzují Van den Berg a Koole (2006) zjištěním významné preferenční odlišnosti mezi obyvateli krajiny zemědělské a urbanizované. Lyons (1983) zase poukazuje na významný vliv familiárního vegetačního biomu na vizuální preference krajiny. Kaplan a Kaplan (1989) dokonce označují familiaritu za hlavní faktor ovlivňující variabilitu preferencí. Přesto existují některé studie, které uvádějí negativní korelaci mezi familiaritou a krajinnými preferencemi (např. Penning-Rowsell et al., 1977).

3.3 Atributy krajiny ovlivňující vizuální percepci Při vnímání krajiny zaměřují lidé svou pozornost na jednotlivé prvky či vlastnosti, z nichž se krajina skládá. V tomto směru jsou lidé schopni zapamatovat si často i nejmenší detaily vnímané krajinné scény (Karjalainen a Tyrväinen, 2002). Tento jev je z větší části podmíněn evolucí člověka. Společný evoluční základ lidského rodu vedl k tomu, že existují určité krajinné vlastnosti či prvky, které lidé veskrze vnímají kladně či záporně (Tveit et al., 2006). Na druhé je dokázáno, že variabilita vnímání těchto prvků souvisí také s kulturním a socio-demografických pozadím osobnosti člověka. Výzkumem vlivu dílčích krajinných atributů na percepci krajiny se zabývá řada studií (např. Arriaza et al., 2004; Cañas et al, 2009; Tempesta, 2010). Přesto není dosud jednoznačně určeno, které z krajinných atributů jsou preferenčně podstatné a které nikoli, stejně tak do jaké míry ovlivňuje který atribut výslednou percepci krajiny (Williams et al., 2007). Charakter a přítomnost krajinných atributů v rámci krajinné scény jsou do značné míry dány typem krajiny, ve kterém se hodnocená krajinná scéna nalézá (Bulut and Yilmaz, 2007). Atributy zemědělské krajiny se mohou odlišovat od podstatných atributů krajiny lesní, městské či těžební a naopak. Otázku, jaké podstatné fyzicky vnímané elementy tvoří obraz městské krajiny, se pokoušel zodpovědět americký urbanista Kevin Lynch ve své studii The Image of the City (Lynch, 1960). Na základě dotazování obyvatel vyčlenil těchto pět elementů: Cesty (Paths) - dráhy, po kterých se pozorovatel obvykle nebo příležitostně pohybuje (ulice, chodníky, kanály, železnice)

17

Kamila Svobodová, Ústav prostorového plánování FA ČVUT Okraje (Edges) - lineární prvky, které nejsou pozorovateli přímo využívány, jedná se často o bariéry vymezující jednu oblast města od druhé (břehy, železniční koridory, hranice zástavby) Oblasti (Districts) - střední nebo velké části měst nesoucí pro pozorovatele charakteristické znaky a pozorovatel je tak schopen město do oblastí strukturovat Uzly (Nodes) – strategická místa ve městě; místa křížení a místa koncentrace lidí (křižovatky, místa přestupů, sbíhání cest, náměstí, oblíbené restaurace, obchody) Významné prvky (Landmarks) - body zájmu, které mají povahu externích vizuálních orientačních prvků (např. budovy, stromy, dominanty aj.) Podle Lynche (1960) jsou právě významné prvky z pětice elementů nejdůležitější při tvorbě vnímaného obrazu městského prostředí. Významné prvky mohou být jak unikátní a snadno zapamatovatelné, tak izolované, bez zvláštního výrazu. Podle povahy významných prvků mohou být vnímány buď z bezprostředního okolí nebo z dálky (kostelní věž nebo ozdobný rám dveří). Zároveň se významné prvky mohou ve vnímaném obrazu města vzájemně posilovat nebo naopak popírat (např. strom u sochy, komín vedle kostelní věže). Pětice elementů, které Lynch definoval jako podstatné fyzické prvky tvořící image města, jsou přítomny nejen v krajině městské, ale lze je identifikovat i v ostatních krajinných typech. Jejich uplatnění tedy zdaleka přesahuje hranice typu prostředí, jímž se Lynch zabýval. Významnou prací na poli vizuální percepce krajiny je review vybraných stěžejních percepčních studií od autorů Tveit, Ode a Fry (Tveit et al., 2006). Review uvádí teoretický rámec vlastností krajiny utvářející její vizuální charakter. Ke každé vlastnosti řadí autoři její vizuální rozměr (visual dimensions) i dílčí krajinné elementy (landscape attributes) tak, jak je citují dosavadní percepční studie. Teoretický rámec shrnujeme v následujícím přehledu (zdroj: Tveit et al., 2006): Concept

Dimensions

Landscape attributes

Stewardship

sense of order; sense of signs of use/non-use; vegetation succession; care; upkeep buildings, linear features (fences, paths etc.) management detail; drainage; waste

Coherence

harmony; unity/holistic; land use; water; pattern land-use suitability

Disturbance

lack of contextual fit; extraction; natural disturbance (fire and windfall); lack of coherence constructions (motorway; infrastructure; urban elements; temporary constructions)

Historicity

historical continuity; visible time layers; cultural elements (historical historical richness agricultural buildings, ruins, cairns, signs of earlier cultivation, fences, stone walls, historical roads and paths); traditional agricultural structures

Visual scale

visibility; grain size

Imageability * )

spirit of place; genius spectacular elements; loci; uniqueness/ water; iconic elements distinctiveness; vividness

Complexity

diversity; variation; linear features; point features; land cover; land complexity of patterns form and shapes

openness; topography; vegetation; man made obstacle panorama;

landmarks;

18

Kamila Svobodová, Ústav prostorového plánování FA ČVUT Naturalness

intactness; wilderness; natural feature; structural integrity of vegetation; natural; ecologically vegetation/land-cover type; water; management; robust patch shape; edge shape

Ephera

seasonal change (human land cover/vegetation; animals; land use imposed and natural); (ploughing, weather related changes etc.); water (colour reflections and waves); weather

*) Qualities of a landscape present in totality or through elements; landmarks and special features, both natural and cultural, making the landscape create a strong visual image in the observer, and making landscapes distinguishable and memorable. Vliv konkrétních krajinných elementů na vizuální percepci zkoumá řada autorů, přesto lze vyčlenit několik elementů (příp. jejich seskupení), kterým je věnována nejvyšší pozornost. Většinu z nich uvádí ve svém teoretickém rámci také Tveit et al. (2006), jejich úlohu při vizuální percepci však blíže nerozvádí.

Vegetace Pozitivní vliv vegetace, zejména vzrostlé stromové zeleně, na vizuální percepci krajiny uvádí Ulrich (1986), Misgav (2000) či Han, 2007. Sklenicka a Molnarova (2010) v této souvislosti poukazují na nižší vizuální preference pro krajinu s mladou, dosud nevzrostlou vegetací ve srovnání s krajinnou se vzrostlými dřevinnými společenstvy. Misgav (2000) navíc uvádí, že lidé se vzájemně liší ve vizuálních preferencích pro jednotlivá vegetační společenstva a jejich formace. Například lesní či parkové formace preferují více než křovinné a travinné porosty. Také denzita vegetace a její výška se ukazují být rovněž významnými prediktory vizuálních preferencí (Lamp a Purcell, 1994). Vysoké stromy jsou více preferovány než stromy nízké či keře (např. Ulrich, 1986, Kaplan a Kaplan, 1989). Rovněž vegetace o nízké denzitě je preferována v krajině více než husté porosty (Daniel a Boster, 1976; Ulrich, 1986).

Vodní prvek Přítomnost vodního prvku v krajinné scéně podmiňuje její pozitivní vnímání, jak dokládají Bergen et al. (1995), Arriaza et al. (2004) či Acar a Sakıcı (2008). Charakter nejvíce preferovaných vodních prvků zkoumali Bulut a Yilmaz (2009), když zjistili, že nejvíce je preferováno jezírko přírodní povahy, které je součástí městského prostředí (např. jezírko v parku). Naopak nejméně preferována je scéna rozvodněného koryta řeky ve volné krajině. Důvod těchto preferencí vidí autoři ve vyšším počtu lidí žijících ve městech, u nichž převažuje přímá zkušenost s městským typem vodního prvku, kterou preferencí promítají.

Topografie, terénní reliéf Vliv topografie na vizuální preference potvrzují například Hammitt et al. (1994) či Bulut a Yilmaz (2007). Jak uvádí Arriaza et al. (2004), přítomnost hor v krajinné scéně výrazně zvyšuje její vizuální preference. Na druhé straně Tveit et al. (2006) namítají, že topografie uspořádává krajinu do menších prostorů (landscape rooms), čímž má bezprostřední vliv na další aspekty vizuálního charakteru krajiny (např. měřítko (visual scale), složitost (complexity) a imeageability) a není tedy možné jednoznačně určit její vliv na vizuální preference.

19

Kamila Svobodová, Ústav prostorového plánování FA ČVUT Míra lidského vlivu (degrese of human influence) Vizuální percepcí krajiny viditelně ovlivněné člověkem a krajiny přírodní se zabývá velké množství studií (např. Hodgson a Thayer, 1980; Kaplan a Kaplan, 1989; Simonič, 2003; Van den Berg a Koole, 2006). Většina z nich potvrzuje, že přírodní prostředí je preferováno více než prostředí ovlivněné člověkem. Van den Berg a Koole (2006) však ukazují, že tyto vyšší preference pro přírodní charakter krajiny neplatí ve všech krajinných typech a jsou odrazem socio-demografických charakteristik pozorovatele. S přírodním prostředím úzce souvisí tzv. divokost (wilderness) v krajině. V zemědělské krajině je přítomnost divokosti vnímána veskrze pozitivně (např. Arriaza et al., 2004). Opačně je tomu však například v krajinách lesních, kde je více preferován hospodářský typ lesa (Van den Berg a Koole, 2006). Přítomnost prvků vytvořených člověkem ve volné krajině má rovněž vliv na vizuální vnímání takovéto krajiny. Výzkumy ukazují, že objekty tradiční architektury či udržované historické objekty jsou vnímány pozitivně (Arriaza et al., 2004), zatímco například městská zástavba, průmyslové areály a silnice jsou vnímány spíše negativně (Strumse, 1994; Purcell et al., 1994). V tomto směru hovoří autoři o pozitivních a negativních prvcích vytvořených člověkem (positive and negative man-made elements) s ohledem na jejich estetickou a historickou hodnotu (Arriaza et al., 2004; Tempesta, 2010). Vedle samotné přítomnosti fyzických elementů v krajině je pro vizuální preference důležitá také jejich konfigurace představovaná zejména pestrostí elementů, kontrastem barev i forem a prostorovou strukturou (De la Fuente de Val et al., 2006; Tveit et al., 2006). Hands a Brown (2002) a Cañas et al. (2009) poukazují na vyšší preference pro vyšší barevný kontrast, vyšší kontrast forem a pestrost krajinných elementů. Vyšší vizuální preference pro heterogenní prostorovou strukturu krajinných elementů uvádí De la Fuente de Val et al. (2006).

20


4 HODNOCENÍ VIZUÁLNÍ KVALITY KRAJINY 4.1 Význam hodnocení vizuální kvality krajiny v plánovacích procesech V posledních letech sílí zájem o začleňování hodnocení vizuální kvality krajiny do plánovacích procesů. Tento trend vychází především ze stále rostoucího fenoménu krajiny volného času. Roste úloha krajiny pro rekreační využívání a s ním spojeného přímého kontaktu lidí s krajinou. Lidé od krajiny již neočekávají především produkci potravin či jiných surovin, ale požadují přístupnou a krásnou krajinu, ve které by trávili svůj volný čas (Buijs et al., 2006). Tyto stále rostoucí požadavky na esteticky hodnotnou okolní krajinu a z nich plynoucí potřebu takovouto krajinu chránit, vedly ke vzniku institutu krajinného rázu (tzv. charakteru krajiny; landscape character). Krajinný ráz představuje zejména přírodní, kulturní a historickou charakteristiku určitého místa či oblasti, zahrnuje však také neméně významné estetické a vizuální hodnoty v krajině. Různé země pojímají krajinný ráz různě. V České republice je krajinný ráz legislativně vymezen §12 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny. Hodnocení krajinného rázu v České republice není zatím blíže specifikováno žádnou vyhláškou či standardizovaným postupem. Ve Velké Británii dosahuje ochrana krajinného rázu a estetických hodnot v krajině nejdelší tradice. Existují zde čtyři národní standardizované systémy hodnocení krajinného rázu (jiný pro Anglii, Skotsko, Wales a Severní Irsko) s detailně propracovanými metodikami používající rozdílné přístupy (Landscape Character Assessment, LCA). V Dánsku je hodnocení krajinného rázu součástí prostorového plánování ve třech hierarchických úrovních (národní, regionální a lokální). Dánské hodnocení krajinného rázu vychází z anglických zkušeností a plně využívá metody geografických informačních systémů GIS (Lipský a Romportl, 2007). Význam percepčních hodnot v krajině uznává také Evropská úmluva o krajině (European Landscape Convension; Council of Europe, 2000), když definuje krajinu jako „část území, tak jak je vnímána obyvatelstvem, jejíž charakter je výsledkem činnosti a vzájemného působení přírodních a/nebo lidských faktorů“. Zapojení smyslového vizuálního vnímání do plánování městského prostředí prosazoval v polovině dvacátého století také Kevin Lynch, zmíněný již v kapitole 2.3. Dle Lynche (1960) má čitelnost prostředí zásadní význam při jeho utváření, neboť aby mohl urbanista městu porozumět, musí ho posuzovat způsobem, jakým ho vnímají jeho obyvatelé. Jako výsledek tohoto dvojsměrného procesu vnímání (pozorovatel - prostředí) vzniká tzv. image (obraz) prostředí. Lynch (1960) poukazuje na nezbytnost zájmu urbanisty o tzv. obecné image neboli zobecněné představy společné pro větší počet obyvatel (základní elementy tvořící dle obyvatel image města jsou uvedené v kapitole 2.3). Ty by měly být výchozím bodem pro plánovací procesy, neboť výsledný model prostředí pak bude sloužit mnoha lidem. Lynch se touto svou percepční teorií podílel na urbanistických studiích mnoha amerických měst, jako např. Bostonu, Dallasu, Los Angeles a dalších. Jak poukazuje Misgav (2000), aby bylo zajištěno efektivní plánování a management budoucí krajiny, je nezbytné rozumět způsobu, jakým lidé vnímají své okolní prostředí, neboť krajina není tvořena jen přírodními procesy, nýbrž je spoluutvářena také specifickou identitou vycházející z lidské percepce.

4.2 Přístupy k hodnocení vizuální kvality krajiny Přístup expertní je obecně založen na předpokladu, že experti jsou schopni na základě svých dovedností, znalostí a profesních zkušeností objektivně zanalyzovat krajinu a tuto analýzu převést na pravidla využitelná v rozhodování při plánování krajiny (Misgav, 2000). Tato objektivita expertního hodnocení by měla odolat jak působení vnějších vlivů, tak kulturním a individuálním odlišnostem experta (Daniel a Vining, 1983). Expertní přístup dále předpokládá, že expert je kompetentní pro kvantifikaci estetických hodnot krajiny, které leží v určitém počtu univerzálních parametrů (Vouligny et al., 2009). To znamená, že v rámci expertního přístupu jsou biofyzikální vlastnosti krajiny transformovány do parametrů jako tvar, linie, barva či rozmanitost. Tyto parametry jsou následně 21

Kamila Svobodová, Ústav prostorového plánování FA ČVUT expertem vyhodnoceny jako univerzální indikátory kvantifikující estetickou kvalitu krajiny (Daniel, 2001). Přístup participační představuje přímé zapojení aktérů, převážně laiků (přímých uživatelů území, širší veřejnosti), do hodnocení vizuální kvality krajiny. Participační přístup vychází převážně z vizuálního hodnocení krajiny, které provádějí samotní aktéři a které je založeno na způsobu, jakým je krajina aktéry vnímána. Významnou úlohu zde hraje také přímá zkušenost s krajinou, kterou aktéři při vizuálním vnímání uplatňují. Z tohoto důvodu označuje řada autorů tento přístup jako tzv. participačně-percepční (public perception-based approach) (např. Daniel, 2001; Rogge et al., 2007). Biofyzikální vlastnosti krajiny jsou tímto přístupem považovány za podněty, které evokují esteticky relevantní psychologické odezvy prostřednictvím přímého smyslově-percepčního procesu a/nebo skrz kognitivní konstrukce (jako např. čitelnost, tajemství aj.). Participační hodnocení vizuální kvality krajiny je zpravidla prováděno sociologickým výzkumem, jehož výstupem je určitá sada hodnocení jednotlivých aktérů. V případě kvantitativního sociologického výzkumu je tato sada hodnocení statisticky vyhodnocována a teprve závěry ze statistické analýzy je možné interpretovat pro potřeby plánování. Porovnání expertního hodnocení vizuální kvality krajiny a hodnocení širší veřejností bylo provedeno v řadě studií (např. Strumse, 1996; Vouligny et al., 2009). Bylo zjištěno, že existují odlišnosti mezi výstupy obou hodnocení a že experti si tyto rozdílnosti v pohledu na vizuální kvalitu krajiny mnohdy neuvědomují (Strumse, 1996). Expertní hodnocení vizuální kvality krajiny se často setkává s kritikou, zejména s ohledem na objektivitu, spolehlivost a validitu hodnocení (Misgav, 2000). Řada autorů v tomto směru poukazuje na několik důvodů, proč je expertní hodnocení takto kritizováno. Scott (2002) tvrdí, že obyvatelé většinou vidí krajinu jako celek a zřídkakdy ji „rozkrajují“ na homogenní části, jako je tomu u expertů. Rogge et al. (2007) argumentují tím, že experti mají tendence obcházet místní a neoficiální informace o dané krajině a klást důraz na vlastnosti, znaky a prvky regionálního a národního významu, čímž riskují, že výsledné hodnocení bude irelevantní a nepoužitelné pro širší veřejnost, která je schopna identifikovat jak znaky lokálního, tak vyššího významu. V tomto směru lze experty označit za nositele odborné znalosti, kteří vedle legislativních a metodických zdrojů vycházejí ve svém hodnocení také ze své zkušenosti z praxe. Obyvatelé jsou nositeli místní znalosti a uživatelé hodnocené krajiny. Z pohledu realizace obou způsobů hodnocení vizuální kvality krajiny v praxi je třeba uvést, že expertní přístup je časově i personálně méně náročný než je tomu u hodnocení veřejností. Na druhé straně zapojení veřejnosti s sebou přináší nové informace, které může pouze expertní hodnocení opomenout. Kombinace expertního a participačního přístupu se jeví především v plánovacích procesech jako nejefektivnější řešení (Dearden, 1985; Vouligny et al., 2009). Participační výzkumy vizuálních preferencí jsou zpravidla založeny na principu zjišťování, jaká krajina, krajinný typ, element či charakteristika jsou veřejností preferovány více než jiné (viz např. Kaplan a Herbert, 1987 či Zheng et al., 2011). Preferenční výzkumy probíhají formou sociologického výzkumu, technikou rozhovoru či dotazníkového šetření. Porovnáním obou technik se zabývá Disman (2008), který shrnuje, že použití rozhovoru s sebou nese dvě významná úskalí – možnost zkreslení vyvolané tazatelem a vysokou nákladnost výzkumu. Porovnání vlastností obou technik, tak jak je uvádí Disman (2008) shrnujeme v následujícím přehledu: Rozhovor

Dotazník

Pracná a nákladná technika sběru informací

Vysoce efektivní technika, která může postihnout velký počet jedinců při relativně malých nákladech

Časová náročnost

Možnost získat informace od velkého počtu jedinců v poměrně krátkém čase

22

Kamila Svobodová, Ústav prostorového plánování FA ČVUT Anonymita výzkumu je pro respondenty málo Anonymita je relativně přesvědčivá přesvědčivá Rozdíly mezi různými tazateli rozdíly v jejich Formální shodnost podnětové situace je chování mohou vyvolat zkreslení vysoká, zkreslení je prakticky vyloučeno Nutnost vyškolení tazatelů v terénu

Tazatelé v terénu jsou nezbytní jen někdy, požadavky na jejich zaškolení jsou nízké

Pro respondenta je obtížnější odpovědi na některé otázky

vynechat Pro respondenta je snadné vynechat odpovědi na některé otázky

Je téměř jisté, že dotazovaná osoba je ta, která Je možné, že otázky nezodpověděla vybraná byla vybrána do vzorku osoba Úspěšnost dokončených rozhovorů je vysoká

Návratnost je nízká

23


5 Závěr Z definice krajiny obsažené v Evropské úmluvě o krajině vyplývá, že krajina znamená jak fyzický prostor, tak způsob jakým je tato fyzická struktura vnímána lidmi, kteří v ní žijí nebo jí procházejí. Takováto podoba krajiny vznikající na základě shodného vnímání jejími obyvateli by měla být výchozím bodem pro plánovací procesy, neboť výsledné prostředí pak bude sloužit právě jim.

24


6 Literatura Abello, R.P., Bernaldez, F.G., 1986. Landscape preference and personality. Landscape and Urban Planning 13, 19-28. Acar, C., Sakıcı, Ç., 2008. Assessing landscape perception of urban rocky habitats. Building and Environment 43, 1153–1170. Appleton, J., 1975. The Expirience of Landscape. London, Wiley, Chichester, 293 pp. Arriaza, M., Cañas-Ortega, J.F., Cañas-Madueño, J.A., Ruiz-Aviles, P., 2004. Assessing the visual quality of rural landscapes. Landscape and Urban Planning 69, 115-125. Barret, L., Dunbar, R., Lycett, J. 2007. Evoluční psychologie člověka. Portál, Praha, Česká republika. Beer, A.R., 1990. Environmental Planning for Site Development. E and F.N. Spon, London, 319 pp. Bell, S. 1999. Landscape: pattern, perception and process. London: E & FN Spon. ISBN 978-0-41920340-0. Bell, S., 2004. Elements of Visual Design in the Landscape, second ed. E.&F.N. Spon, London. Bergen, S.D., Ulbricht, C.A., Fridley, J.L., Ganter, M.A., 1995. The validity of computer-generated graphic images of forest landscape. Journal of Environmental Psychology 15, 135-146. Bernaldez, F.G., Ruiz, J.P., Benayas, J., Abello, R.P., 1988. Real landscapes versus photographed landscapes: Preference dimensions. Landscape Research 13, 10-11. Bourassa, S.C., 1991. The Aesthetics of Landscape. Belhaven Press, London. Brown, T.J., Itami, R.M., 1982. Landscape principles study: procedures for landscape assessment and management – Australia. Landscape Journal 1, 113-121. Buhyoff, G.J. Wellman, J.D., Harvey, H., Fraser, R.A., 1978. Landscape architects’ interpretations of people’s landscape preferences. Journal of Environmental Management 6, 255-262. Buijs A.E., Pedroli B., Luginbühl, Y., 2006. From hiking through farmland to farming in a leisure landscape: changing social perception of European landscape. Landscape Ecology 21, 375-389. Buijs, A.E., Elands, B.H.M., Langers, F., 2009. No wilderness for immigrants: Cultural differences in images of nature and landscape preferences. Landscape and Urban Planning 91, 113-123. Bulut, Z., Yilmaz, H., 2007. Determination of landscape beauties through visual quality assessment method: A case study for Kemaliye. Environmental Monitoring and Assessment 141, 121-129. Bulut, Z., Yilmaz, H., 2009. Determination of waterscape beauties through visual quality assessment method. Environmental Monitoring and Assessment 154, 459-468. Canas, I., Ayuga, E., Ayuga, F., 2009. A contribution to the assessment of scenic quality of landscapes based on preferences expressed by the public. Land Use Policy 26, 1173-1181. Carlson, A. 2009. Nature and landscape: An introduction to environmental aesthetics. Columbia University Press, New York. Černoušek, M., 1992. Psychologie životního prostředí. Karolinum, Praha. Cílek, V., 2007. Makom: kniha míst. 2. doplněné vydání. Dokořán, Praha, Česká republika, 299 pp. Collier, M.J., 1986. Culture and gender: effects on assertive behavior, and communication competence. In: McLaughlin, M. (Ed.), Communication Yearbook 9, Sage, Beverly Hills, pp. 579-592. Cosgrove, D., 1980. Images of landscape. In: Gold, J.R. (Ed.). An Introduction to Behavioural Geography. Oxford University Press. Oxford, pp. 115-127. Council of Europe, 2000. European Landscape Convention. Florence.

25

Kamila Svobodová, Ústav prostorového plánování FA ČVUT Daniel, T.C., 1997. Presentation. Data Visualization 97: Previewing the Future, St Louis, Missouri, USA, October 1997. Daniel, T.C., 2001. Whither scenic beauty? Visual landscape quality assessment in the 21st century. Landscape and Urban Planning 54, 267-281. Daniel, T.C., Boster, R.S., 1976. Measuring landscape esthetics: The scenic beauty estimation method. U.S. Forest Service Research Paper RM-167, Fort Collins, Colorado, 66 pp. Daniel, T.C., Vining, J., 1983. Methodological issues in the assessment of landscape quality. In: Altman, I., Wohlwill, J.F. (Eds.), Human Behavior and Environment. Plenum Press, New York, pp. 39-84. Day, CH., 2002. Spirit and Place. Architectural Press, Kidlington, England, 253 pp. De la Fuente de Val, G., Atauri, J.A., de Lucio, J.V., 2006. Relationship between landscape visual attributes and spatial pattern indices: A test study in Mediterranean-climate landscapes. Landscape and Urban Planning 77, 393-407. Dearden, P., 1984. Factors influencing landscape preferences: an empirical investigation. Landscape Planning 11, 293-306. Dearden, P., 1985. Focus on landscape aesthetics. The Canadian Geographer 29, 263-273. Dearden, P., 1989. Societal Landscape Preferences: a pyramid of influences. In: Dearden, P., Saddler, B. (Eds.). Landscape evaluation: approaches and applications, Western Geographical Series, Vol. 25, Dept of Geography, University of Victoria, Victoria, BC. Dearden, P., 1989. Societal landscape preferences: a pyramid of influences, 41 - 63, in: Dearden, P. & B. Sadler (Eds.). Dvořák, B., 1983. Základy estetiky architektury. MVT ČSR - VÚVA, 302 pp. Faruga, M., 2008. Modelování procesu vidění. Diplomová práce. Vysoké učení technické v Brně, Fakulta elektrotechniky a komunikačních technologií, Brno, ČR, 83 pp. Frasser, E.D.G., Kenney, W.A., 2000. Cultural background and landscape history as factors affecting perceptions of the urban forest. Journal of Arboriculture 26, 106-113. Fry, G., Tveit, M.S., Ode, Å., Velarde, M.D., 2008. The ecology of visual landscape: Exploring the conceptual common ground of visual and ecological landscape indicators. Ecological Indicators 9, 933-947. Gates, N., 1998. Základy sociální psychologie. Portál, Praha, ČR. Geist, V., 1978. Life Strategies. Human Evolution. Environmental Design. Towards a Biological Theory of Health. Springer-Verlag, New York, 495 pp. Gimblett, H.R., 1990. Environmental Cognition: The prediction of preference in rural Indiana. Journal of Architectural and Planning Research 7, 222-234. Gimblett, H.R., Fitzbibbon, J.E., Bechard, K.P., Wightman,J.A., Itami, R.M., 1987. Procedure for assessing visual quality for landscape planning and management. Environmental Management 11, 359-367. Haapala, A., 2005. On the Aesthetics of the Everyday. Familiarity, Strangeness, and the Meaning of Place. In: Light, A., Smith, J.M. (Eds.), The Aesthetics of Everyday Life, University Press, New York, Columbia, pp. 39-55. Hammitt, W. E., Patterson, M. E., Noe, F. P., 1994. Identifying and predicting visual preference of southern Appalachian forest recreation vistas. Landscape and Urban Planning, Volume 29, Issues 23, August 1994, pp 171-183. Harper, D., 2010. Online Etymology Dictionary. URL: http://www.etymonline.com . Hartig, T., Evans, G.W., 1993. Psychological foundations of nature experience. Behavior and Environment: Psychological and Geographical Approaches 17, 427-457.

26

Kamila Svobodová, Ústav prostorového plánování FA ČVUT Hetherington, J., Daniel, T.C., Brown, T.C., 1993. Is motion more important than it sounds?: the medium of presentation in environment perception research. Journal of Environmental Psychology 13, 283291. Hidalgo, M.C., Hernández, B., 2001. Place attachment. Conceptual and empirical questions. Journal of Environmental Psychology 21, 273-281. Hodgson, R.W., Thayer, R.L., 1980. Implied human influence reduces landscape beauty. Landscape Planning 7, 171-179. Hudson, B.J., 1992. Hunting or a sheltered life: prospects and refuges reviewed. Landscape and Urban Planning 22, 53-57. Izard, C.E., 1977. Human Emotions. Plenum, New York, 495 pp. Jakle, J. A., 1987. The visual elements of landscape. The University of Massachusetts Press, Amherst. Joinson, S., 2004. Krajiny a scenérie. Nakladatelství Slovart, s r.o., Praha, ČR. Jung, C. G., 1997. Výbor z díla: svazek II - Archetypy a nevědomí. Český překlad, Brno, 437 pp. Kant, I. 1975. Kritika soudnosti. Odeon. Praha, ČR. Kaplan, R., Herbert, E.J., 1987. Cultural and sub-cultural comparison in preferences for natural settings. Landscape and Urban Planning 14, 281-293. Kaplan, R., Kaplan, S. 1989. The experience of nature: A psychological perspective. Cambridge University Press, New York, pp. 13-39. Kaplan, S. 1987. Aesthetics, affect and cognition: environment preference from an evolutionary perspective. Environment and Behavior 19, 3-32. Kaplan, S., 1995. The restorative benefits of nature: Toward an integrative framework. The Journal of Environmental Psychology 15, 169-182. Karjalainen, E., Tyrväinen, L., 2002. Visualization in forest landscape preference research: a Finnish perspective. Landscape and Urban Planning 59, 13-28. Kelly, M., 1998. Encyklopedia of Aesthetics, UP, 452 pp. Kroh, D. P., Gimblett, R. H., 1992. Comparing live experience with pictures in articulating landscape preference. Landscape Research 17, 58–69. Kyle, G., Graefe, A., Manning, R., Bacon, J., 2004. Effects of place attachment on users’ perceptions of social and environmental conditions in a natural setting. Journal of Environmental Psychology 24, 213-225. Lamp, R.J., Purcell, A.T., 1990. Perception of naturalness in landscape and its relationships to vegetation structure. Landscape Urban Planning 19, 333-352. Librová, H. 2006. O biofilii. In: Klvač, P. (Ed.). Člověk a les. Masarykova univerzita. Brno, pp. 8-13. Lindemann-Matthies, P., Briegel, R., Schüpbach, B., Junge, X., 2010. Aesthetic preference for a Swiss alpine landscape: The impact of different agricultural land-use with different biodiversity. Landscape and Urban Planning 98, 99-109. Lipský, Z., Romportl, D., 2007. Landscape typology in the Czech Republic and abroad – state of the art, methods and theoretical basis. Geografie - Sborník ČGS 112, 61 – 83. Lothian, A., 1999. Landscape and the philosophy of aesthetics: is landscape quality inherent in the landscape or in the eye of the beholder? Landscape and Urban Planning 44, 177-198. Löw, J., Míchal, I., 2003. Krajinný ráz. Lesnická práce, Kostelec nad Černými lesy, 552 pp. Lynch, K., 1960. The Image of the City. MIT Press, Cambridge, Massachusetts. Lyons, E., 1983. Demographic correlates of landscape preference. Environmental and Behavior 15, 487–511. 27

Kamila Svobodová, Ústav prostorového plánování FA ČVUT Macphail, E. M., 1987. The comparative psychology of intelligence. Behavioral and Brain Sciences 10, 645-695. Maddux, W.W., Yuki, M., 2006. The “Ripple Effect”: Cultural differences in perceptions of the consequences of events. Personality and Social Psychology Bulletin 32, 669-683. Martin, J., 1993. Assessing the landscape. Land. Des. 222, 21-23. Míchal, I., 1994. Ekologická stabilita. Veronica, Brno, 276 pp. Míchal, I., 2000. To Constitute Landscape Aesthetics. Životné Prostredie, Vol. 34, No. 5, Ústav krajinnej ekologie SAV Bratislava, Slovakia. Misgav, A., 2000. Visual preference of the public for vegetation groups in Israel. Landscape and Urban Planning 48, 143-159. Natori, Y., Chenoweth, R., 2008. Differences in rural landscape perception and preferences between farmers and naturalists. Journal of Environmental Psychology 28, 250-267. Newby, F.L., 1971. Understanding the visual resource. In: Larson, E.vH. (Ed.), The Forest Recreation Symposium. State University of New York College of Forestry; 1971 October 12-14: U.S. Department of Agriculture, Forest Service, Northeastern Forest Experiment Station, pp 68-72. Nicholls, D.C., Sclater, A., 1993. Cutting quality down to scale. Land. Des. 222, 39-41. Nohl, W., 2001. Sustainable landscape use and aesthetic perception-preliminary reflections on future landscape aesthetics. Landscape and Urban Planning 54, 223-237. Norberg-Schulz, CH., 1980. Genius Loci. Towards a Phenomenology of Architecture. Rizzoli, New York. Oh, K., 1994. A perceptual evaluation of computer-based landscape simulations. Landscape and Urban Planning 28, 201-216. Orians, G.H. 1980. Habitat selection. General theory and application to human behavior. In: Lockard, J.S. (Ed.) The evolution of social behavior. Elsevier, New York, pp. 49-66. Osbourne, H., 1978. Aesthetic Perception, In: The British Journal of Aesthetics XVIII 4, 309 pp. Özgüner, H., Kendle, A.D., Bisgrove, R.J., 2007. Attitudes of landscape professionals towards naturalistic versus formal urban landscape in the UK. Landscape and Urban Planning 81, 34-45. Palmer, F. J., 1977. Perceptual classification for landscape planning. Landscape Research 2, 17-19. Palmer, F. J., Hoffman, R. E., 2001. Rating reliability and representation validity in scenic landscape assessment. Landscape and Urban Planning 54, 149-161. Penning-Rowsell, E., Gullett, G. H., Searle, G. H., Witham, S. A. 1977. Public Evaluation of landscape quality. Middlesex Polytechnic Planning Research 13, 140 p. Plháková, A., 2003. Učebnice obecné psychologie. Academia, Praha. Purcell, T., Lamb, R., Mainardi, E., Falchero, S., 1994. Preference or preferences for landscape. Journal of Environmental Psychology 14, 195-209. Rogge, E., Nevens, F., Gulinck, H., 2007. Perception of rural landscapes in Flanders: Looking beyond aesthetics. Landscape and Urban Planning 82, 159-174. Ruso, B., Atzwanger, K., Buber, R., Gadner, J., Gruber, S., 2004. Age and gender differences in the behavioural response to discrete environmental stimuli. Proceedings of ISHE Conference, Gent. Savolainen, R., Kellomäki, S., 1984. Scenic value of the forest as assessed in the field and the laboratory. In: Saastomoinen, O.,Hultman, S.G., Koch, N.E.,Mattsson, L. (Eds.), Multiple-use Forestry in the Scandinavian Countries. Finnish Forest Research Institute, Helsinki. Scannell, L., Gifford, R., 2010. Defining place attachment: A tripartite organizing framework. Journal of Environmental Psychology 30, 1-10.

28

Kamila Svobodová, Ústav prostorového plánování FA ČVUT Schafer, E.L., Jr., Richards, T.A., 1974. A comparison of viewer reactions to outdoor scenes and photographs of those scenes. USDA Forest Service Research Paper NE-302. Upper Darby, PA. Schmid, W.A., 2002. Spatial planning with respect to aesthetics in mind. Proceedings of FIG XXII International Congress, Washington, D.C. USA, April 19-26 2002. Schoenberg, T., 2009. Differences and Similarities in Perception of Landscape Photographs. Between American-English, Spanish-Catalan and Russian Speakers. Germany, Saarbrücken: VDM Verlag Dr. Müller Aktiengesellschaft & Co. KG. 157 pp. Scott, A., 2002. Assessing public perception of landscape: the LANDMAP experience. Landscape Research 27, 271-295. Scott,K.E., Benson, J.F., 2002. Public and professional attitudes to landscape—scoping study. Final report to Scottish Natural Heritage. Scottish Natural Heritage, Battleby. Shepard, P., 1972. Introduction. In: Ortega y Gasset, J. (Ed.), Meditations on Hunting. Charles Scribner, New York. Shomaker, J.H., 1978. Measurements of preferences for proposed landscape modifications. Landscape Research 3, 5-9. Shuttleworth, S., 1980. The use of photographs as an environmental presentation medium in landscape studies. Journal of Environmental Management 11, 61-76. Silverman, I., Eals, M., 1992. Sex differences in spatial abilities: evolutionary theory and data. In: Barkow, J.H., Cosmides, L., Tooby, J. (Eds.), The Adapted Mind. Evolutionary Psychology and the Generation of Culture. Oxford University Press, New York, pp. 533–553. Simonič, T., 2003. Preference and perceived naturalness in visual perception of naturalistic landscapes. Zbornik Biotehniške fakultete Univerze v Ljubljani. Kmetijstvo 81-2, oktober 2003, pp. 369-387. Šípek, J., 2006. Scéničnost, genius loci a psychická distance. Disk 18, 117-123. Šípek, J., 2008. Genius loci v psychologické perspektivě. In: Zelenka, J. (Ed.),Percepce krajina a genius loci. Gaudeamus, Hradec Králové, pp. 160-167. Sklenička, P., 2003. Základy krajinného plánování. Naděžda Skleničková, Praha, 321 pp. Sklenicka, P., Molnarova, K. 2010. Visual Perception of Habitats Adopted for Post-Mining Landscape Rehabilitation. Environmental Management 46, 424-435. Skřivanová, Z., Kalivoda, O., 2010. Percepction and assessment of landscape aesthetic values in the Czech Republic – a literature review. Journal of Landscape Studies 3, 211-220. Smardon, R.C., Karp, J.P., 1993. The legal landscape: Guidelines for regulating environmental and aesthetic quality. Van Nostrand Reinhol, New York, 287 pp. Smith, E.A., 2000. Three styles in the evolutionary study of human behaviour. In: Cronk, L., Irons, W., Chagnon, N. (Eds.), Human Behaviour and Adapatation: an Anthropological Perspective, New York: Aldine de Gruyter, pp. 25-44. Sochůrková, I., 2006. Klima třídy z pohledu žáků s vysokým a nízkým sociometrickým statusem. Diplomová práce. Masarykova univerzita, Fakulta sociálních studií, Brno, ČR. Soukup, V., 2000. Přehled antropologických teorií kultury. Portál, Praha. 200 pp. Souriau, É., 1994. Encyklopedie estetiky. Victoria Publishing, New York, pp. 242-245, pp. 402 – 406. Stamps, A.E., 1990. Use of photographs to simulate environments. A meta-analysis. Perceptual and Motor Skills 71, 907-913. Stamps, A.E., 1999. Demographic effects in environmental aesthetics: a meta-analysis. Journal of Planning Literature 14, 155-175. Stella, M., Stibral, K. 2009. Opravdu máme rádi savanu? Aneb Biopsychologická východiska vnímání krajiny. In: Klvač, P. (Ed.). Člověk, krajina, krajinný ráz. Masarykova univerzita, Brno, pp. 22-28. 29

Kamila Svobodová, Ústav prostorového plánování FA ČVUT Stewart, T.R., Middleton, P., Downton, M., Ely, D., 1984. Judgments of photographs vs. field observations in studies of perception and judgment of the visual environment. Journal of Environmental Psychology 4, 283-302. Stibral, K., 2005. Proč je příroda krásná? Estetické vnímání přírody v novověku. Dokořán, Praha, 202 pp. Stibral, K., Dadejík, O., Zuska, V., 2009. Česká estetika přírody ve středoevropském kontextu. Dokořán, Praha, 316 pp. Strumse, E. 1996. Demographic differences in the visual preferences for agrarian landscapes in Western Norway. Journal of Environmental Psychology 16, 17-31. Strumse, E., 1994. Perceptual dimensions in the visual preferences for agrarian landscapes in western norway. Journal of Environmental Psychology 14, 281-292. Svobodová, K., 2011. Studie disertační práce. Praha: Fakulta architektury ČVUT. Tempesta, T., 2010. The perception of agrarian historical landscapes: A study of the Vento plain in Intaly. Landscape and Urban Planning 97, 258-272. Thiel, P., 1997. People, paths and purposes. University of Washington Press, Seattle, WA. Tips, W.E.J., Savasdisara, T., 1986. The influence of the socio-economic background of subject on their landscape preference evaluation. Landscape and Urban Planning 13, 225-230. Tischew, S., 1998. Sukzession als mögliche Folgenutzung in sanierten Braunkohletagebauen. Berichte des Landesamtes für Umweltschutz Sachsen – Anhalt. Halle SH 1, 42-53. Tooby, J., Cosmides, L., 1990. The past explains the present. Ethology and Sociobiology 11, 375-424. Tuan, Y., 1974. Topophilia. A study of Environmental Perpception, Attitudes, and Values. Englewood Cliffs, Prentice-Hall Inc., New Jersey. Tveit, M., Ode, Å., Fry, G., 2006. Key concepts in a framework for analyzing visual landscape character. Landscape Research 31, 229-255. Ujang, N., 2008. Place attachment, familiarity and sustainability of urban place identity. The 21st EAROPH World Congress and Mayors’ Caucus, 20-Oct-2008. [cit. 5/5/2011]. URL: http://www.earoph.info/pdf/2008papers/3-9.pdf. Ulrich, R.S., 1981. Natural versus urban scenes: some psychological effects. Environmental Behavior 13, 523-556. Ulrich, R.S., 1983. Aesthetic and affective response to natural environment. In: Altman, I., Wohlwill, J.F. (Eds.), Human behavior and environment: Advances in theory and research 6, pp. 85-125. Plenum, New York. Ulrich, R.S., 1986. Human responses to vegetation and landscapes. Landscape and Urban Planning 13, 29-44. Ulrich, R.S., Simons, R.F., Losito, B.D., Fiorito, E., Miles, M.A., Zelson, M., 1991. Stress recovery during exposure to natural and urban environments. Journal of Environmental Psychology 11, 201-230. Valenta, J., 2008. Scénologie krajiny. Nakladatelství KANT – Karel Kerlický, Praha. Van den Berg, A., Koole, S.L., 2006. New wilderness in the Netherlands: An investigation of visual preferences for nature development landscapes. Landscape and Urban Planning 78, 362-372. Van den Berg, A., Van Winsum-Westra, M., 2010. Manicured, romantic, or wild? The relation between need for structure and preferences for garden style. Urban Forestry & Urban Greening 9, 179-186. Van den Berg, A., Vlek, C.A., Coeterier, J.F., 1998. Group differences in the aesthetic evaluation of nature development plans: A multilevel approach. Journal of Environmental Psychology 18, 141-157. Vokurka, M., Hugo, J. et al., 2007. Praktický slovník medicíny. 8. vyd. MAXDORF, Praha, 518 pp.

30

Kamila Svobodová, Ústav prostorového plánování FA ČVUT Vorel, I. Prostorové vztahy a estetické hodnoty. In: Vorel, I., Sklenička, P. (Eds.). Péče o krajinný ráz: cíle a metody. ČVUT, Praha, pp. 20–27. Vouligny, E., Domon, G., Ruiz, J., 2009. An assessment of ordinary landscapes by an expert and by its residents: Landscape values in areas of intensive agricultural use. Land Use Policy 26, 890-900. Walker, A.J., Ryan, R.L. 2008. Place attachment and landscape preservation in rural New England: A Maine case study. Landscape and Urban Planning 86, 141-152. Wilson, E.O., 1984. Biophilia. Harvard University Press, Cambridge. Yang, B., Kaplan, R., 1990. The perception of landscape style: a cross-cultural comparison. Landscape and Urban Planning 19, 251-262. Zajonc, R.B., 1980. Feeling and thinking: Preferences need no inferences. Am. Psychol. 35, 151-175. Zákon 44/1988 Sb., o ochraně a využití nerostného bohatství (horní zákon). Žallmannová, E., 2006. Vizuální hodnocení krajiny – možnosti a metody. Prezentace pro výuku Krajinného a územního plánování na AF MZLU. Březen 2006. Nepublikováno. Zheng, B., Zhang, Y., Chen, J., 2011. Preference to home landscape: wildness or neatness? Landscape and Urban Planning 99, 1-8. Zube, E.H., 1984. Themes in landscape assessment theory. Landscape Journal 3, 104-110. Zube, E.H., Pitt, D.G., 1981. Cross-cultural perceptions of scenic and heritage landscapes. Landscape Planning 8, 69-87. Zube, E.H., Sell, J.Z., Taylor, J., 1982. Landscape perception: Research, application and theory. Landscape Planning 9, 1-33. Zuska, V., 2001. Estetika. Úvod do současnosti tradiční disciplíny. Triton, Praha, 133 pp. Zuska, V., 2009. Krajinný ráz a „lidová“ estetika. In: Klvač, P. (Ed.). Člověk, krajina, krajinný ráz. Masarykova univerzita, Brno, pp. 22-28.

31

Percepce krajiny. Výzkum a využití ve strategickém plánování. Ing. Kamila Svobodová

Recommend Documents