OPAVA
Dnem i nocí Day and night
OPAVA
Dnem i nocí / Day and night
DHD 2013
OPAVA
Dnem i nocí / Day and night
DHD 2013
1
Ptačí vrch
The Birds' Hill
OPAVA OČIMA TVŮRCE FOTOGRAFIÍ JANA POHRIBNÉHO
Člověk je prý propojen s určitým místem, krajinou, výsekem přírody, vesnicí či městem, aniž by se zde musel narodit nebo dlouhodobě žít. Mnoho let jsem svou kamerou mapoval posvátná a kultovní místa prastaré Evropy, ale fotografie mi byla asi jen záminkou, abych se mohl zamýšlet nad kořeny naší civilizace, nad smyslem podivuhodných staveb i nad tím, proč mne některá tato místa tolik přitahují a proč tady jsem. Podobnou gravitační sílu pro mne mají i některá města, kde jsem prožil kus života nebo se jich jen dotknul, ale ten otisk jejich genia loci ve mně nadále zůstává jako inspirující světlo. K takovým osudovým místům patří i Opava, kterou jsem kdysi navštívil, abych dokumentoval výstavu sochaře Vladimíra Preclíka, svého učitele na cestě k výtvarnému kumštu. Konala se v Domě umění, v jednom z nejzajímavějších výstavních prostorů, který v naší zemi najdete. To jsem ještě zdaleka netušil, že zde budu mít sám po letech samostatnou výstavu společně s papírovými objekty přítele Jana Činčery a stanu se také pedagogem na prestižním Institutu tvůrčí fotografie na Slezské univerzitě. Snad abych poznal „bílé město“ ještě lépe, uspořádal jsem svého času workshop pro naše studenty věnovaný Opavě, kdy jsme zakoušeli pozorování tohoto mikrosvěta mísících se kultur, etnik i stylů v době denní i večerní. Všechna ta zákoutí, která člověk ve dne míjí bez povšimnutí, mohou v přítmí ožívat, nabývat nových významů i nastavovat mysli i očím člověka jinou, pozměněnou tvář či náladu. Stačí na ně posvítit, nechat plynout čas, který se postupně zachytává na světlocitlivé vrstvě filmu či
OPAVA OČIMA TVŮRCE FOTOGRAFIÍ JANA POHRIBNÉHO
senzoru a tiše skrze fotografii hovoří. O minulosti, jež je mnohdy bolestná, ale zároveň krásná, i o nedávných časech, které byly tak zoufale šedé… Možnost detailně poznávat mimořádně zajímavou konstelaci opavské architektury, parků i pozůstatků „šedé” minulosti, možnost jít zvědavě i zamyšleně po stopách mimořádných jedinců Mendela, Olbricha, Bezruče, Jiříkovského a mnoha dalších, jejichž osudy se Opavy tak či onak dotýkají, byla pro mne mimořádně silným zážitkem. Svědectvím je tato knížka. Pokusil jsem se Opavu spatřit, prožít a zachytit po svém a s vědomím respektu i náklonnosti, kterou k tomuto překrásnému městu již mnoho let chovám. Jan Pohribný
Člověk je prý propojen s určitým místem, krajinou, výsekem přírody, vesnicí či městem, aniž by se zde musel narodit nebo dlouhodobě žít. Mnoho let jsem svou kamerou mapoval posvátná a kultovní místa prastaré Evropy, ale fotografie mi byla asi jen záminkou, abych se mohl zamýšlet nad kořeny naší civilizace, nad smyslem podivuhodných staveb i nad tím, proč mne některá tato místa tolik přitahují a proč tady jsem. Podobnou gravitační sílu pro mne mají i některá města, kde jsem prožil kus života nebo se jich jen dotknul, ale ten otisk jejich genia loci ve mně nadále zůstává jako inspirující světlo. K takovým osudovým místům patří i Opava, kterou jsem kdysi navštívil, abych dokumentoval výstavu sochaře Vladimíra Preclíka, svého učitele na cestě k výtvarnému kumštu. Konala se v Domě umění, v jednom z nejzajímavějších výstavních prostorů, který v naší zemi najdete. To jsem ještě zdaleka netušil, že zde budu mít sám po letech samostatnou výstavu společně s papírovými objekty přítele Jana Činčery a stanu se také pedagogem na prestižním Institutu tvůrčí fotografie na Slezské univerzitě. Snad abych poznal „bílé město“ ještě lépe, uspořádal jsem svého času workshop pro naše studenty věnovaný Opavě, kdy jsme zakoušeli pozorování tohoto mikrosvěta mísících se kultur, etnik i stylů v době denní i večerní. Všechna ta zákoutí, která člověk ve dne míjí bez povšimnutí, mohou v přítmí ožívat, nabývat nových významů i nastavovat mysli i očím člověka jinou, pozměněnou tvář či náladu. Stačí na ně posvítit, nechat plynout čas, který se postupně zachytává na světlocitlivé vrstvě filmu či
senzoru a tiše skrze fotografii hovoří. O minulosti, jež je mnohdy bolestná, ale zároveň krásná, i o nedávných časech, které byly tak zoufale šedé… Možnost detailně poznávat mimořádně zajímavou konstelaci opavské architektury, parků i pozůstatků „šedé” minulosti, možnost jít zvědavě i zamyšleně po stopách mimořádných jedinců Mendela, Olbricha, Bezruče, Jiříkovského a mnoha dalších, jejichž osudy se Opavy tak či onak dotýkají, byla pro mne mimořádně silným zážitkem. Svědectvím je tato knížka. Pokusil jsem se Opavu spatřit, prožít a zachytit po svém a s vědomím respektu i náklonnosti, kterou k tomuto překrásnému městu již mnoho let chovám. Jan Pohribný
OPAVA DĚTSKÝMA A JINOŠSKÝMA OČIMA JIŘÍHO GRYGARA
Nejsem sice opavský rodák, ale jak můj otec Josef, tak i jeho dvanáct sourozenců se narodilo v Kateřinkách u Opavy, dnešní součásti města, takže díky těmto slezským kořenům jsem s Opavou těsně spjat. V době, kdy jsem se narodil, bydlelo totiž v Opavě ze sedmi tátových sourozenců, kteří se dožili dospělosti, celkem pět. Sám jsem se narodil v malé hornoslezské vesničce, která se jmenovala německy Heinersdorf a česky Pruský Jindřichov. Táta tam byl tehdy přednostou československého celního úřadu a měl na německém nádraží služební byt. Rodiče však nechtěli, abych měl německé papíry, takže ke křtu mne převezli fiakrem do nejbližší slezské vesnice Bernartice, což ostatně nebylo nijak složité, protože mé rodné nádraží se nacházelo asi 150 metrů od československých hranic a do výstavných Bernartic to byly sotva 2 kilometry. Maminka pocházela z Hané. Byla za svobodna učitelkou češtiny (a tělocviku) a psala mi pečlivě deníček, takže odtud vím, že jsem se poprvé podíval do Opavy jako mimino už ve svých necelých 4 měsících, počátkem července 1936. Navštívili jsme tehdy dědečka Františka a babičku Terezii v Kateřinkách a tetu Emílii na Kylešovském kopci. Znovu jsme si do Opavy zajeli na dovolenou ještě koncem prázdnin téhož roku, kdy mí rodiče patrně ještě netušili, že se nám Opava brzy stane prvním azylem. Vztahy mezi nacistickým Německem a ČSR se totiž rychle zhoršovaly a táta, který chodil do práce v celnické uniformě, to brzy pocítil na vlastní kůži, když na něho zfanatizovaní Němci začali střílet. To bylo na jaře roku 1937 a táta nás, maminku a mne, již v květnu poslal do bezpečí k příbuzným do Opavy. Sám
pak československý celní úřad na německém nádraží zapečetil a naštěstí bez úhony přijel vzápětí za námi. Lze říci, že jsem právě tehdy vstoupil na opavskou půdu vlastníma nohama; při cestách z Kylešovského kopce do centra jsem prý nejraději svůj sportovní kočárek sám tlačil. Táta byl přeložen k celnímu úřadu do Ostravy, a tak jsme v opavském azylu pobyli opravdu krátce, protože už v červenci 1937 jsme opět balili kufry a odstěhovali se do Ostravy a o dva roky později do Brna. Mé první vědomé setkání s Opavou tedy přišlo až po skončení 2. světové války, když byl táta pověřen obnovou čs. celního úřadu v Opavě. Přesně na Dušičky 1945 jsme za ním přijeli z Brna vlakem do Opavy už po setmění. Na cestu z Východního nádraží na Kylešovský kopec nikdy nezapomenu. V Opavě tehdy ještě nesvítilo pouliční osvětlení. Město bylo těžce poškozeno bombardováním a dělostřeleckou palbou; dnešní Březinova ulice prakticky neexistovala. V rozvalinách a mezi troskami domů si lidé v suti a mezi cihlami vyšlapali úzké chodníčky, po nichž jsme potmě klopýtali na Kylešovský kopec. Táta sehnal prostorný byt v poměrně zachovalé ulici Boženy Němcové a tam jsme se zvolna zabydleli. Pamatuji na tu slávu, když v Opavě byla obnovena první tramvajová linka od Východního nádraží k Nemocnici, nebo když na naší ulici byla znovu instalována busta Boženy Němcové. Poměrně rychle se celé město začalo probouzet do své předválečné výstavnosti. ...
že bydlím v hlavním městě Slezska, jsem byl náležitě pyšný. Navštěvoval jsem tehdy nejprve obecnou školu v Otické ulici a později primu opavského gymnázia, na němž můj táta kdysi (v r. 1918) maturoval. Mně se to bohužel nepovedlo, protože už v roce 1948 proběhla školská reforma ministra Zdeňka Nejedlého, jíž byly mj. první čtyři třídy osmiletých gymnázií zrušeny a nás, sekundány, čekala tzv. Jednotná střední škola na Praskově ulici. Ani tu jsem však nedochodil, protože po tátově nečekaném úmrtí jsme se s maminkou a mou sestrou přestěhovali k příbuzným do Brna. Vezmu-li to kolem a kolem, strávil jsem v Opavě všehovšudy čtyři roky raného mládí. Když si nyní shodou nepravděpodobných náhod a s odstupem více než šedesáti let prohlížím fotografie dnešní Opavy „ve dne i v noci“, vybavují se mi vzpomínky, o něž se rád podělím se čtenáři této pro mne tak nostalgické publikace. Mé vzpomínky, poznámky a glosy najdete roztroušené v textové části knížky hned za krásnými fotografiemi Jana Pohribného. Jiří Grygar
2
U konkatedrály Nanebevzetí P. Marie
Concathedral of the Assumption of the Virgin Mary
3
Pohled na Horní náměstí
View of the Horní náměstí
8
„U koule“: kašna na Horním náměstí Opavská planetární stezka – Slunce „U koule“: kašna na Horním náměstí Opavská planetární stezka – Slunce
9-10-11 Slezské divadlo
The Silesian Theatre
89 89
myšlenku“, spojující německé i české Slezany. Jsem rád, že se podařilo kostel opravit a vysvětit v den 750. výročí smrti sv. Hedviky, ale bohužel ve změněných náboženských i společenských poměrech zůstává kostel spíše jen neobvyklou kulturní památkou, nikoliv základem pro duchovní obrodu Slezska. Kostel sv. Hedviky Turisté bývají zaskočeni: opravdu je to kostel? Vždyť na první pohled budí dojem mrakodrapu či modernisticky pojaté pyramidy! Omyl! Avantgardní projekt vynikajícího vídeňského architekta a profesora na tamní Akademii Leopolda Bauera – jde o jedno z jeho posledních děl – je vskutku sakrální stavbou. Jednolodním kostelem, postaveným na půdorysu zdvojeného kříže a směřujícím k nebesům několika uskakujícími pyramidálními bloky. Efektně koncipovaný chrám byl jako vůbec první u nás zasvěcen patronce Slezska, Polska, nově i ostravsko-opavské diecéze svaté Hedvice. Osudy kostela, fakticky klopýtavě dramatické a smutné, ocitající se ve vleku válečných, nacionálních a politických konfliktů 20. století, by vydaly na román. Dovedeme je zde ovšem zachytit jen v náznaku… Předně: kdo byla Hedvika (1174-1243), pro Poláky i Slezany populární Jadwiga? Šlechtična z Bavorska, dcera meranského knížete a bádenského markraběte Bertolda, otcem už v dětském věku provdaná za slezského, vratislavského a opolského vládce, Piastovce Jindřicha Bradatého. Ve své době Jindřich „postavil Slezsko na nohy“ a dovedl je k rozkvětu. Hluboce zbožná Hedvika dokázala svého rytířského manžela cele obrátit k Bohu, dala mu sedm potomků, a poté, co Jindřich zemřel po těžkém zranění v bitvě (1238), stala se řeholnicí cisterciáckého kláštera v Třebnici, který jako první ženský řád na území Slezska kdysi založila (1203). Po celý život, zejména však po ovdovění jako řádová sestra, Hedvika obětavě sloužila a všestranně pomáhala nuzným, trpícím, nemocným, inspirovala vznik mnoha katolických klášterů, přičemž sama vždy žila v odříkavé křesťanské chudobě. Ostatně jejím atributem na pozdějších vyobrazeních se staly střevíce
89
v rukou, neboť proslula i tím, že všude, pokud to dovoloval tehdejší „protokol“, a to i v zimě, chodívala bosa. Svatořečena byla papežem Klimentem IV. r. 1267. A její cisterciácký klášter v Třebnici (Trzebnica) severně od Vratislavi se stal evropsky proslulým ústavem, kam za výchovou odcházely i dcery evropských panovníků, prý tam nějaký čas přebývala i naše svatá Anežka Česká. Uznávaná patronka Slezska, jakkoli populární Jadwiga, neměla na našem území až do 20. století v symbolickém držení žádný kostel. Toto zanedbání se v r. 1894 pokusil napravit známý kněz, katecheta a profesor na opavské reálce páter Johann Eichler. Založil nadaci pro vybudování svatostánku zasvěceného Hedvice, přičemž sám vložil významný vstupní vklad (5000 zlatých). Nemohl tušit, kolik překážek před jeho ušlechtilý záměr vzápětí navrší dějiny, takže jeho inspirace dojde naplnění až po dalších sto letech. Ve jménu stručnosti si dopřejme jen několik zastavení na oné „křížové cestě“… Poté, co se opavští konšelé v závěru 19. století na realizaci bohulibého projektu shodli, nastalo letité hledání vhodného místa k výstavbě. Uprostřed 1. světové války byl původní úmysl poklonit se sv. Hedvice obohacen o ideu zřídit v zamýšleném kostele památník padlých. V převážně německé Opavě měli občané zajisté na mysli především své padlé, což v mladé Československé republice na vysokých místech sotva budilo sympatie. A tak odklady realizace pokračovaly. Parcela na místě starého opavského hřbitova byla záměru přiznána až na sklonku 20. let. Konkurs na projekt – soutěž tehdy obeslalo 38 architektů! – byl vyhlášen teprve v r. 1931. Za architektonicky nejpronikavější vizualizaci „slezské ideje, píle a kreativity“, spojující německé a české Slezany, získal vavříny návrh zmíněného architekta Leopolda Bauera. V r. 1933 byly konečně zahájeny stavební práce. Postupovaly celkem rychle, v červenci 1937 byla uskutečněna první kolaudace, avšak vzápětí přišel Mnichov a říjen 1938 – okupace Opavy wehrmachtem a připojení regionu k tzv. Sudetské župě. Martyrium nevysvěcené a ne zcela dokončené stavby pokračovalo. Sv. Hedvika se proměnila v muniční sklad, jeho
89
věž v pozorovatelnu luftwaffe. Ani po válce a osvobození Československa, v emocionálně i politicky vzrušených časech, nebyl o kostel sv. Hedviky zájem. Nedokončené dílo, vyzdobené reliéfy ze života sv. Hedviky od sochařky Heleny ScholzovéŽelezné, či freskami Paula Gebauera a Adolfa Zdrazila, na nichž před Pannou Marií defilují němečtí vojáci, ne, takové motivy nemohly nalézt pochopení u ateistické a komunistické státní či místní správy. Z počátku proto zůstal poničený kostel k dispozici vandalům, v 50. letech se až do „sametové revoluce“ stal opět skladištěm, tentokrát zdravotnického materiálu. A tak sen pátera Eichlera došel naplnění až po roce 1989. O rok později byl chrám prohlášen za národní kulturní památku, vrácen církvi, poté opraven a 16. října 1993, v den 750. výročí smrti svaté Hedviky, slavnostně vysvěcen olomouckým arcibiskupem Janem Graubnerem. A když v r. 1996 papež Jan Pavel II. prohlásil svatou Hedviku za patronku ostravskoopavské diecéze, vrátily se věci po bouřích hněvu opět k normálu a sen vizionáře pátera Eichlera se konečně po více než sto letech naplnil…
89
89
věž v pozorovatelnu luftwaffe. Ani po válce a osvobození Československa, v emocionálně i politicky vzrušených časech, nebyl o kostel sv. Hedviky zájem. Nedokončené dílo, vyzdobené reliéfy ze života sv. Hedviky od sochařky Heleny ScholzovéŽelezné, či freskami Paula Gebauera a Adolfa Zdrazila, na nichž před Pannou Marií defilují němečtí vojáci, ne, takové motivy nemohly nalézt pochopení u ateistické a komunistické státní či místní správy. Z počátku proto zůstal poničený kostel k dispozici vandalům, v 50. letech se až do „sametové revoluce“ stal opět skladištěm, tentokrát zdravotnického materiálu. A tak sen pátera Eichlera došel naplnění až po roce 1989. O rok později byl chrám prohlášen za národní kulturní památku, vrácen církvi, poté opraven a 16. října 1993, v den 750. výročí smrti svaté Hedviky, slavnostně vysvěcen olomouckým arcibiskupem Janem Graubnerem. A když v r. 1996 papež Jan Pavel II. prohlásil svatou Hedviku za patronku ostravskoopavské diecéze, vrátily se věci po bouřích hněvu opět k normálu a sen vizionáře pátera Eichlera se konečně po více než sto letech naplnil…
89
89
102
sympatie. A tak odklady realizace pokračovaly. Parcela na místě starého opavského hřbitova byla záměru přiznána až na sklonku 20. let. Konkurs na projekt – soutěž tehdy obeslalo 38 architektů! – byl vyhlášen teprve v r. 1931. Za architektonicky nejpronikavější vizualizaci „slezské ideje, píle a kreativity“, spojující německé a české Slezany, získal vavříny návrh zmíněného architekta Leopolda Bauera. V r. 1933 byly konečně zahájeny stavební práce. Postupovaly celkem rychle, v červenci 1937 byla uskutečněna první kolaudace, avšak vzápětí přišel Mnichov a říjen 1938 – okupace Opavy wehrmachtem a připojení regionu k tzv. Sudetské župě. Martyrium nevysvěcené a ne zcela dokončené stavby pokračovalo. Sv. Hedvika se proměnila v muniční sklad, jeho věž v pozorovatelnu luftwaffe. Ani po válce a osvobození Československa, v emocionálně i politicky vzrušených časech, nebyl o kostel sv. Hedviky zájem. Nedokončené dílo, vyzdobené reliéfy ze života sv. Hedviky od sochařky Heleny ScholzovéŽelezné, či freskami Paula Gebauera a Adolfa Zdrazila, na nichž před Pannou Marií defilují němečtí vojáci, ne, takové motivy nemohly nalézt pochopení u ateistické a komunistické státní či místní správy. Z počátku proto zůstal poničený kostel k dispozici vandalům, v 50. letech se až do „sametové revoluce“ stal opět skladištěm, tentokrát zdravotnického materiálu. A tak sen pátera Eichlera došel naplnění až po roce 1989. O rok později byl chrám prohlášen za národní kulturní památku, vrácen církvi, poté opraven a 16. října 1993, v den 750. výročí smrti svaté Hedviky, slavnostně vysvěcen olomouckým arcibiskupem Janem Graubnerem. A když v r. 1996 papež Jan Pavel II. prohlásil svatou Hedviku za patronku ostravskoopavské diecéze, vrátily se věci po bouřích hněvu opět k normálu a sen vizionáře pátera Eichlera se konečně po více než sto letech naplnil… Městský hřbitov Mnohokrát jsem ze smuteční síně vyprovázel ke hrobu své příbuzné, učitele i dobrodince, takže to místo mám spojeno s těmi nejtěžšími chvílemi ve svém životě, zejména když jsem tam pochovával své rodiče. Hřbitov sám však navštěvuji docela
102
104
rád; je dobře upraven a má i své dominanty - kolumbárium, monumentální náhrobek Petra Bezruče a obelisk ve své centrální ose až u zadní zdi naproti vstupní bráně. U hrobu svých nejbližších vždy skládám účet ze svých skutků v mezidobí mezi návštěvami Opavy a táži se v duchu, zda bych obstál v jejich očích.
Soví hrádek Hned po skončení II. světové války jsem se v červnu 1945 přihlásil do obnoveného českého Junáka. To bylo ještě v Brně a ihned po přestěhování do Opavy jsem přestoupil do opavského oddílu, který měl svou klubovnu v Sovím hrádku. Už ten název místa byl pro skauty naprosto ideální a naše setkání v klubovně mne hluboce ovlivňovala, jak kvůli praktickým dovednostem, které nás tam naši rádci a vůdcové učili, tak také pro soustavnou výchovu k pravému vlastenectví i ochraně přírody, což mne velmi inspirovalo. Společně se členy našeho oddílu jsme se v prvních poválečných letech dokonce ještě dostali na pravé skautské tábory poblíž Žimrovic. Na nich jsem skládal své první skautské bobříky. Vzpomínám ale také na skautský slib věrnosti republice a prezidentu Edvardu Benešovi. Bylo to 17. července roku 1946 před Novou radnicí na Prokešově náměstí v Ostravě. Další den jsem pak stál v Opavě ve špalíru podél Olomoucké ulice, kudy prezident Beneš s chotí Hanou odjížděl z Opavy, když předtím na Horním náměstí pronesl významný státnický projev. Těsně
104
před tím, koncem května, proběhly první poválečné volby do Národního shromáždění, v nichž zvítězili komunisté (31 % mandátů), a tak prezident Beneš byl považován za poslední záruku toho, že se republika nestane komunistickou. Ve statutárním městě Opavě byla v těchto volbách KSČ až třetí za národními socialisty a lidovci, takže přijetí pana prezidenta bylo obzvláště srdečné.
104
Soví hrádek Architektonická hříčka? Ztřeštěnost? Kýč? Kolem výstřední vily na Kylešovském kopci, kde si na zlomu 19. a 20. století
104
začali stavět luxusní zahradní sídla opavští boháči, dodnes málokdo projde nevšímavě. Už déle než sto roků (postavena v l. 1904-1905) budí pozornost. Zatímco struktura interiérů je celkem klasicky ukázněná a rozumná, vnějšek budovy jako by programově zapomněl na pravidla souměrnosti i funkční uměřenosti. Tvarově, barevně i použitými materiály budova nechce být „slušně vychovaným“ měšťanským domovem – míní naopak provokovat svou excentričností, hravostí, nápadností. Díky některým motivům převzatým z pevnostních staveb, například čtyřboké věže s cimbuřím a vyhlídkou či jakési miniaturní pozorovatelny, a díky plastikám sov, symbolům moudrosti, si vila vysloužila přezdívku Soví hrádek. Hrázděné štíty, rozmanité tvary oken, reliéfní dekorace, schválně neklidné tvarosloví aj. prvky činí ze Sovího hrádku romantickou stavbu, zřetelně ovlivněnou dobovou secesí. Na Kylešovském okraji města (jen mimochodem poznamenejme, že právě na zdejším kopci archeologové odhalili stopy po vůbec nejstarším osídlení v prostoru Opavy, totiž primitivní nástroje po lovcích sobů z časů paleolitu) si Soví hrádek zbudovala rodina úspěšných stavitelů Bartelů. Kdo byl projektantem té rozesmáté hříčky, zda otec August Bartel, majitel renomované firmy, která ve městě postavila třeba kasárny, pivovar či jatka, anebo jeho syn, pouhý stavební kreslič Viktor, jenž pak na Sovím hrádku bydlel, to už není a nikdy nebylo jasné. Avšak skutečnost, že u Bartelů byl až do r. 1890 zaměstnán arch. Josef M. Olbrich, opavský rodák, jenž se brzy nato stal jedním z duchovních otců slavné vídeňské secese, leccos napovídá. Možná se v básnivé podobě Sovího hrádku zrcadlí odlesky pozdějších tvůrčích nápadů Viktorova vrstevníka a přítele Olbricha…tvé, ale také jejich vzdělávání přiměřeně jejich schopnostem....
104
před tím, koncem května, proběhly první poválečné volby do Národního shromáždění, v nichž zvítězili komunisté (31 % mandátů), a tak prezident Beneš byl považován za poslední záruku toho, že se republika nestane komunistickou. Ve statutárním městě Opavě byla v těchto volbách KSČ až třetí za národními socialisty a lidovci, takže přijetí pana prezidenta bylo obzvláště srdečné.
104
Soví hrádek Architektonická hříčka? Ztřeštěnost? Kýč? Kolem výstřední vily na Kylešovském kopci, kde si na zlomu 19. a 20. století
104
začali stavět luxusní zahradní sídla opavští boháči, dodnes málokdo projde nevšímavě. Už déle než sto roků (postavena v l. 1904-1905) budí pozornost. Zatímco struktura interiérů je celkem klasicky ukázněná a rozumná, vnějšek budovy jako by programově zapomněl na pravidla souměrnosti i funkční uměřenosti. Tvarově, barevně i použitými materiály budova nechce být „slušně vychovaným“ měšťanským domovem – míní naopak provokovat svou excentričností, hravostí, nápadností. Díky některým motivům převzatým z pevnostních staveb, například čtyřboké věže s cimbuřím a vyhlídkou či jakési miniaturní pozorovatelny, a díky plastikám sov, symbolům moudrosti, si vila vysloužila přezdívku Soví hrádek. Hrázděné štíty, rozmanité tvary oken, reliéfní dekorace, schválně neklidné tvarosloví aj. prvky činí ze Sovího hrádku romantickou stavbu, zřetelně ovlivněnou dobovou secesí. Na Kylešovském okraji města (jen mimochodem poznamenejme, že právě na zdejším kopci archeologové odhalili stopy po vůbec nejstarším osídlení v prostoru Opavy, totiž primitivní nástroje po lovcích sobů z časů paleolitu) si Soví hrádek zbudovala rodina úspěšných stavitelů Bartelů. Kdo byl projektantem té rozesmáté hříčky, zda otec August Bartel, majitel renomované firmy, která ve městě postavila třeba kasárny, pivovar či jatka, anebo jeho syn, pouhý stavební kreslič Viktor, jenž pak na Sovím hrádku bydlel, to už není a nikdy nebylo jasné. Avšak skutečnost, že u Bartelů byl až do r. 1890 zaměstnán arch. Josef M. Olbrich, opavský rodák, jenž se brzy nato stal jedním z duchovních otců slavné vídeňské secese, leccos napovídá. Možná se v básnivé podobě Sovího hrádku zrcadlí odlesky pozdějších tvůrčích nápadů Viktorova vrstevníka a přítele Olbricha…tvé, ale také jejich vzdělávání přiměřeně jejich schopnostem....
