Okolnosti vylučující protiprávnost v českém trestním právu

Bankovní institut vysoká škola Praha Katedra práva a veřejné správy

Okolnosti vylučující protiprávnost v českém trestním právu

Bakalářská práce

Autor:

Josef Navrátil Právní administrativa v podnikatelské sféře

Vedoucí práce:

Blatná

JUDr. Ondřej Veselý

Červen, 2011

Prohlášení: Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci zpracoval samostatně a v seznamu uvedl veškerou použitou literaturu. Svým podpisem stvrzuji, že odevzdaná elektronická podoba práce je identická s její tištěnou verzí, a jsem seznámen se skutečností, že se práce bude archivovat v knihovně BIVŠ a dále bude zpřístupněna třetím osobám prostřednictvím interní databáze elektronických vysokoškolských prací.

V Blatné, 13. 6. 2011

Josef Navrátil

Poděkování Děkuji touto cestou vedoucímu bakalářské práce panu JUDr. Ondřeji Veselému za pozornost a odborné rady, které mi mohl poskytnout v průběhu zpracování této bakalářské práce.

Anotace: Téma „Okolnosti vylučující protiprávnost v českém trestním právu“ jsem si vybral z důvodu jeho výjimečnosti a zároveň také nejednoznačnosti. Okolnosti vylučující protiprávnost jsou vždy okolnosti mimořádné, neboť nebýt jich, bylo by jakékoliv jednání naplňující formálně znaky trestného činu, daným trestným činem. To by ovšem mohlo způsobit nejen těžkosti v oblasti soukromého práva, ale také paralyzovat výkon veřejné moci, neboť by např. orgány činné v trestním řízení nemohly používat zbraní při výkonu své pravomoci. Jedná se proto o situace, jejichž vznik zákonodárce předem předpokládal a jejich uzákoněním prolomil trestnost taxativně vymezených jednání. Je proto zajímavé zastavit se nejen nad jejich jednotlivými ustanoveními a podrobit je bližšímu zkoumání, ale zároveň také pozorovat jejich historický vývoj, reflektující stávající společenskou situaci.

Annotation: The topic of “The Circumstances Excluding Unlawfulness in Czech Criminal law” has been chosen due to its singularity but also its ambiguity. The circumstances excluding unlawfulness are always exceptional since if it were not for them, any conduct formally fulfilling the features of an criminal act would become such a criminal offence. This could, however, cause difficulties not only in the area of private law, but it could also reduce the execution of public authority, as e.g. the body in charge of criminal proceedings could not use weapons while exercising their authority. Therefore, these situations have been presupposed by the law-makers, and by way of legalization they broke the punishability of strictly determined types of conduct. It is therefore interesting not only to explore the individual provisions and examine them in detail, but also to follow their historic development which reflects current social situation.

Obsah Úvod ........................................................................................................................................... 6 1

2

Vymezení okolností vylučujících protiprávnost činu.................................................... 7 1.1

Z historie protiprávnosti na území ČR ........................................................................ 8

1.2

Vymezení protiprávních okolností ............................................................................ 10

Krajní nouze .................................................................................................................... 17 2.1

3

4

Nutná obrana ................................................................................................................... 25 3.1

Útok na zájem chráněný trestním zákonem ............................................................... 27

3.2

Obrana zjevně nepřiměřená způsobu útoku............................................................... 29

3.3

Rozdíl mezi krajní nouzí a nutnou obranou ............................................................... 30

3.4

Příklady z praxe ........................................................................................................ 32

Svolení poškozeného ....................................................................................................... 37 4.1

5

Příklady z praxe ......................................................................................................... 19

Příklady z praxe ......................................................................................................... 38

Svolení k ublížení na zdraví a svolení ke smrti ............................................................ 40 5.1

Eutanázie ................................................................................................................... 40

5.1.1 Příklady z praxe ....................................................................................................... 41 5.2

Svolení k lékařskému zákroku ................................................................................... 43

6

Přípustné riziko ............................................................................................................... 45

7

Oprávnění použití zbraně............................................................................................... 47 7.1

Příklady z praxe ......................................................................................................... 49

Závěr ........................................................................................................................................ 51 Seznam použitých zdrojů ....................................................................................................... 53

5

Úvod Při úvaze na jaké téma psát bakalářskou práci, jsem se rozhodl vložit od problematiky okolností vylučujících protiprávnost. Cílem práce je zmapovat daný prostor, jenž zaručuje, že jednání, které by jinak naplňovalo skutkovou podstatu trestného činu, není trestným činem. V práci mi jde především o přiblížení vývoje a významu okolností vylučujících protiprávnost, a to zejména ve vztahu k laické veřejnosti a médiím, neboť těmi je tento právní institut často nejen chybně chápán, ale také interpretován. Chci, aby i laik po přečtení práce si udělal představu o tom, co je protiprávnost a že je mnoho okolností, na které se při soudním hodnocení přihlíží, a chtěl jsem tak ucelit tento prostor pro potenciálního čtenáře, aby se tak mohl v dané problematice zorientovat. Bakalářská práce vytváří ucelený pohled na problematiku a současné pojetí okolností vylučujících protiprávnost v České republice, které jsou vymezeny v trestním zákoníku č. 40/ 2009 Sb., platném od 1. 1. 2010. Většina vyspělých a demokratických právních řádů obsahuje ustanovení obdobná našemu trestnímu zákoníku a předvídá tak, že v lidském životě mohou nastat situace, kdy jakýkoliv jedinec spáchá čin, jenž by mohl být posuzován jako trestný. Jelikož však ke spáchání tohoto činu dojde za „zvláštní“ (zákonem předvídané) situace a podmínek, není jeho jednání společností považováno za protiprávní. Je tomu tak proto, že každý z nás se může dostat do situace, kdy se nebude moci spoléhat na státní moc, která by nás měla chránit před nezákonnými zásahy ze strany třetích osob a bude proto nucen jednat sám. Jelikož však takovéto jednání může lehce zasáhnout do práv jiné osoby, je nutné velmi pečlivě zvažovat, které jednání je ještě omluvitelné a které již není. Je proto nutné nastavit v právním řádu nezpochybnitelnou hranici, jejíž překročení již nemůže být chráněno ani zcela výjimečnou situací, či jinými okolnostmi. V první kapitole se snažím vymezit okolnosti vylučujících protiprávnost činu včetně nastínění nedávného historického vývoje. V další kapitole se věnuji detailně protiprávním okolnostem, jako je nutná obrana, krajní nouze a jaké jsou mezi nimi rozdíly. Zabývám se též termíny: svolení poškozeného, svolení k ublížení na zdraví a svolení ke smrti, přípustné riziko a oprávnění použití zbraně. Veškeré okolnosti jsem se snažil uvést za pomoci dohledávaných judikatur a příkladů z praxe.

6

1

Vymezení okolností vylučujících protiprávnost činu Člověk se slučuje a je součástí určitých společenstev, které již od raného vzniku

vytvářela určité normy určující chování jednotlivců. Zároveň vytvářela normy jak naložit s individuem, které se prohřešilo proti uznaným pravidlům společenského života. Tyto normy se lišili v závislosti na vyspělosti jednotlivých kultur, v uznávaných společenských hodnotách a vlivu ostatních kultur, a to především díky obchodní činnosti jednotlivých národů. Stejně jako právo samotné se také okolnosti vylučující protiprávnost vyvíjeli až do podoby, v jaké jsou aplikovány v platné úpravě trestního práva dnes.1 Vezmeme-li v potaz znění zákona č. 40/2009 Sb2., trestní zákoník v platném a účinném znění, tedy právní normy, která se okolnostmi vylučujícími protiprávnost zabývá, pak tyto jsou zde taxativně stanoveny a nelze jejich výčet dále měnit či upravovat. Tak tomu však nebylo vždy. Výčet těchto okolností se v průběhu času postupně měnil a je úžasné sledovat, jak k tomu docházelo. Přestože se historickým vývojem zabývám i níže, dovolím si upozornit například na to, že za Rakousko-Uherské monarchie, stejně tak i za časů Československé republiky, platil zákon č. 117/1852 ř. z., zákon o zločinech, přečinech a přestupcích, v tehdy platném znění, který ve svém § 2 pod písm. c3, jako důvod vylučující zlý úmysl (ekvivalent naší okolnosti vylučující protiprávnost), uváděl i to, že se nepřičítá konání za zločin, pokud byl spáchán v úplném opilství, ve kteréž se pachatel připravil, zločinu v úmyslu nemaje. Na základě tohoto ustanovení se Nejvyšší soud dne 1. prosince 1930 zabýval právě otázkou opilosti, přičemž došel k závěru, že „Při opilosti jde o střídavé pominutí smyslů...jako o důvod trestnost úplně vylučující, je-li tu takové tělesná a duševní dispozice pachatele, pro kterou použití alkoholu způsobuje u něho jen poruchu vědomí a stav úplného opilství...., nýbrž naprosté přechodné chybní rozumu“. Takovýto stav proto nutně považoval za jeden z důvodů vylučující zlý úmysl a obžalovaný byl v dané věci ve všech

1

KALLAB, Jaroslav. Trestní právo hmotné platné v zemi české a moravskoslezské: (část obecná I zvláštní). 1. vyd. Praha: Melantrich, 1935. 13 s. 2 ŠÁMAL, Pavel. Trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů [online]. [cit. 2011-06-06]. Dostupný také z WWW: . 3 Kakanien.cz. 117/1852 Ř.z. - 117/1852 Ř.z. - Zákon trestní o zločinech, přečinech a přestupcích [online]. 5. 2. 2006 [cit. 2011-04-12]. Dostupný z WWW: .

7

bodech plně zproštěn obžaloby a od soudu odešel jako nevinný člověk. Dnes by tomu tak být samozřejmě nemohlo, neboť daná osoba by byla trestně odpovědná za spáchání trestného činu opilství, ve smyslu § 360 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník v platném a účinném znění, kdy ten stanoví, že „kdo se požitím nebo aplikací návykové látky (tedy i alkoholu) přivede, byť z nedbalosti, do stavu nepříčetnosti, v němž se dopustí činu jinak trestného, bude potrestán...“ Výše uvedený pachatel, by tedy v současné době byl nejen souzen, ale zřejmě i potrestán dle trestní sazby v rozmezí tři až deseti let, namísto toho, aby byl obžaloby zproštěn – tak jako se tomu stalo v roce 1930. Ačkoliv nám uvedený historický nástin může připadat úsměvný (absurdní či zvláštní), jedná se o zcela zásadní a jedinečné situace, které měly v průběhu vývoje naší společnosti podstatný vliv na vytváření nejen právního řádu, ale také morálního povědomí celé společnosti. Ostatně právě morální povědomí společnosti je vždy tím jediným a zásadním kritériem, které určuje to, co je ještě považováno za správné a co už není. Na tento morální kodex společnosti mají vliv zejména jednotlivé události, ke kterým dojde a se kterými je společnost seznámena, v současné době zejména tím, že je určitá záležitost silně medializována a společnost se jí proto začne zabývat. Ať už na úrovni odborné nebo laické, a to jak v zákonodárných sborech, tak i v hospodách či na jiných všelidových shromážděních. Níže jsem se pokusil o průřez do blízké historie. Historie práva sahá mnohem hlouběji, než nastiňuji níže, a pokud bych ji zkoumal detailněji, vydala by s přehledem, svým obsahem, na samostatnou bakalářskou práci.

1.1 Z historie protiprávnosti na území ČR Již v 19. století byl na našem území vydán v roce 1803 zákoník o zločinech a těžkých policejních přestupcích. Očekávalo se, že i v Habsburské monarchii dojde k větší liberalizaci ve společenských vztazích a uvolnění národních snah o sebeurčení, to vše pod vedením nově nastoupivšího panovníka Františka Josefa I. Jako reakce byl vyhlášen dne 1. května 1852 říšský zákon č. 117. Představoval částečně přepracovaný zákoník z roku 1803. Tento zákoník platil s určitými novelizacemi až do samotného zániku Rakouska- Uherska a dále podle článku 2. zákona ze dne 28. října 1918 č. 11/1918 sb. a tvořil základ prozatímního platného práva na území nově vzniklé Československé republiky. 4 Trestní zákoník z r. 1852 upravoval v § 2 „Důvody vylučující zlý úmysl“, který dále v rámci jednotlivých ustanovení upravoval okolnosti vylučující protiprávnost činu, kam patřila i 4

KALLAB, Jaroslav. Trestní právo hmotné platné v zemi české a moravskoslezské: (část obecná I zvláštní). 1. vyd. Praha: Melantrich, 1935. 17 s.

8

spravedlivá nutná obrana. Jednání pachatele v tomto případě splňovalo jak subjektivní, tak objektivní znaky zločinu, ale přece nebylo trestným. Dále právní úprava obsahovala okolnosti vylučující protiprávnost činu a okolnosti rušící trestnost činu. Mezi okolnosti vylučující trestnost činu patřil i stav nouze, která se stal předchůdcem později výslovně upraveného institutu krajní nouze. Jednání jednotlivce v konkrétním případě vykazovalo subjektivní i objektivní znaky trestného činu, ale vzhledem k určité okolnosti, která existovala již v době spáchaného daného trestného činu, se stát vzdal svého právního nároku na trestu. Přestože byl tento zákoník přijat jen jako prozatímní řešení, platil na území naší republiky až do roku 1950. V roce 1948 došlo v naší republice ke komunistickému převratu, který zcela změnil společenský pohled, a to i na trestní právo hmotné. Z pohledu komunistické strany bylo nutné rekodifikovat trestní právo, a proto nabyl dne 1. 8. 1950 účinnosti zákon č. 85/1950, trestní zákon.5 Zákonodárci přistoupili k výslovné úpravě nutné obrany § 8 a krajní nouze v § 9 příslušného zákona. Trestní zákon 86/1950 byl oproti dřívější úpravě konkrétnější, došlo k uplatnění zásady proporcionality a subsidiarity u krajní nouze a zároveň byly zpřísněny podmínky nutné obrany. V průběhu 50. let 20. století došlo ke společenským změnám, které si vyžádalo novou kodifikaci trestního práva. Proto byl přijat zákon č. 140/1961, trestní zákon, který byl účinný od 1. 1. 1962. Tato úprava trestního práva byla u nás platná a účinná s nezbytnými novelizacemi, které přinesl hlavně celospolečenský vývoj v roce 1989, až do 31. 12. 2009. Tento zákon již výslovně upravoval 3 okolnosti vylučující protiprávnost, a to nutnou obranu § 13. krajní nouzi § 14 a oprávnění použití zbraně § 15. Mnoho okolností vylučujících protiprávnost našlo své uplatnění v judikatorní činnosti soudů, byly jimi zejména: výkon práva a povinnosti, přípustné riziko, svolení poškozeného či výkon povolání. V současné době je na území České republiky platný a účinný zákon č. 40/2009 sb., trestní zákoník, který rozšířil výslovně upravené okolnosti vylučující protiprávnost o přípustné riziko a svolení poškozeného. Okolnosti vylučující protiprávnost jsou upraveny v části první, hlava III. Trestního zákona. Tato rekodifikace trestního práva přinesla řadu změn, které mají vliv na pojetí a aplikaci okolností vylučující protiprávnost.6

5

KALLAB, Jaroslav. Trestní právo hmotné platné v zemi české a moravskoslezské: (část obecná I zvláštní). 1. vyd. Praha: Melantrich, 1935. 87 s. 6 iPrávník.cz. K rozdílnosti právní kvalifikace trestného činu podle § 140 a 141 TrZ [online]. 4. 12. 2006 [cit. 2011-05-05]. Dostupný z WWW: .

9

1.2 Vymezení protiprávních okolností Posláním trestního práva je chránit nejdůležitější zájmy jednotlivců i společnosti proti trestným činům. Některé činy mají znaky trestných činů jen zdánlivě, neboť skutkovou podstatu trestného činu naplňuje jen jednání, které je protiprávním tj. nedovolené, což je výslovně zdůrazněno v definici trestného činu (§ 13 odst. 1 TZ).7 Jedná se například o ublížení na zdraví, které je učiněno za zvláštních okolností, v jejichž důsledku nejen že není společensky škodlivý, ale je dokonce z pohledu společnosti užitečný a prospěšný (např. zranění útočníka při obraně života napadeného). S takovými typy případů pak trestní právo spojuje i vyloučení jejich protiprávnosti. O trestný čin se pak nejedná, protože takovému činu vůbec chybí zákonný znak protiprávnosti. Typové příznaky okolností činu, které způsobují, že čin mající vesměs ostatní znaky trestného činu není protiprávní, a proto nemůže být ani trestným činem, označujeme jako okolnosti vylučující protiprávnost. 8 Okolnostmi vylučujícími protiprávnost označujeme taková jednání, která způsobují, že čin není trestným činem, i když jinak (právě s výjimkou protiprávnosti) neboli zdánlivě naplňují všechny znaky trestného činu. Tomu nasvědčuje i zákonná dikce u těch z nich, které jsou výslovně uvedeny v trestním zákoníku („čin jinak trestný“ - § 30 odst. 1, § 31 odst. 1, § 32, TZ). 9 Jde o určité výjimky z jinak nedovoleného jednání. Ve své podstatě tak negují aplikaci jiných právních norem. V tomto smyslu můžeme také hovořit o střetu dvou právních norem – trestní normy, která určité jednání zakazuje, a normy trestního zákoníku nebo i jiného právního předpisu, která čin dovoluje nebo dokonce přikazuje. Okolnosti vylučující protiprávnost se někdy též označují jako negativní znaky skutkové podstaty. Toto označení souvisí s postavením protiprávnosti v rámci znaků trestného činu. Protiprávnost je třeba chápat z hlediska celého právního řádu a je znakem každého trestného činu, i když v jeho zákonných znacích není výslovně vyjádřena. Podle převažujícího názoru je protiprávnost považována za typový znak (dokonce znak skutkové podstaty) trestného činu, a to i přes dikci § 13 odst. 1, která by mohla bez znalosti souvislostí svádět k závěru, že protiprávnost leží mimo znaky trestného činu uvedené v trestním zákoně. Okolnosti vylučující protiprávnost je 7

PETRŮ, David. Vláda pekel. 3. vyd. Praha: Baronet, 2006. 9 s. ISBN 80-7214-939-3. NOVOTNÝ, Oto a kol. Trestní právo hmotné. 6. vyd. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2010. 256 s. ISBN 978-807357-509-0. 9 JELÍNEK, Jiří., SOVÁK, Zdeněk. Trestní zákon a trestní řád. 26. publikace. Praha: Linde. 320- 322 s. ISBN 80-85647-03-6. 8

10

nutné odlišovat od důvodů zániku trestnosti. Rozdíl je zjevný. Zatímco případy zániku trestnosti mohou nastat až po spáchání trestného činu, jednání za okolnosti vylučujících protiprávnost nenaplňuje znaky trestného činu, neboť o trestný čin se zde od samého počátku nejedná.10 Obdobným způsobem, jakým jsou konstruovány jednotlivé skutkové podstaty trestných činů ve zvláštní části, jsou v trestním zákoníku uvedeny okolnosti vylučující protiprávnost. I v jejich případě se jedná o typizovaná jednání. Zatímco skutkové podstaty trestných činů charakterizují jednání protiprávní, okolnosti vylučující protiprávnost, charakterizují jednání, vylučující protiprávnost.11 Trestní zákoník upravuje v obecné části tyto okolnosti vylučující protiprávnost: Krajní nouze (§ 28); Nutná obrana (§ 29); Svolení poškozeného (§ 30), Přípustné riziko (§ 31); Oprávnění použití zbraně (§ 32). Okolnosti vylučující protiprávnost, lze nalézt i ve zvláštní části trestního zákoníku, konkrétně se jedná např. o beztrestnost agenta podle § 363 nebo neoznámení trestného činu podle § 368 odst. 3. 12 Za určitý typ krajní nouze se specifickými podmínkami lze považovat např. i beztrestnost pachatele podle § 367 odst. 2 a § 368 odst. 2 TZ. Okruh okolností vylučujících protiprávnost se tím však nevyčerpává. Celá řada právních norem určité jednání přikazuje nebo alespoň dovoluje. Jindy musí dojít k jejich konkretizaci (např. rozkazem). Jiná povinnost, nebo právo může vyplývat z rozhodnutí učiněného na základě zákona. Taková jednání nejsou protiprávní. Nejobecnější a nejširší okolností vylučující protiprávnost je krajní nouze. 13 Trestnými činy mohou být jen činy nedovolené, protiprávní.14 Právem nedovolený čin nemusí zároveň být trestním činem. Některé z nedovolených činů jsou jen přestupky nebo jinými správními delikty, disciplinárními nebo pořádkovými delikty, jiné jsou jen postiženy občansko-právní sankcí, zejména povinností k náhradě škody…V některých skutkových podstatách je protiprávnost činu výslovně vyjádřena, zpravidla znakem „v rozporu s právními předpisy“, „bez povolení“, „neoprávněné“ nebo jinou obdobnou formulací. V jiných ustanoveních, kde již z povahy věci samozřejmě plyne, že čin popsaný ve zvláštní části 10

JELÍNEK, Jiří a kol. Trestní právo hmotné. 2. vyd. Praha: Leges, 2010. 241 s. ISBN 978-80-87212-49-3. NOVOTNÝ, Oto a kol. Trestní právo hmotné. 6. vyd. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2010. 256 s. ISBN 978-807357-509-0. 12 JELÍNEK, tamtéž, 241, 242 s. 13 MIŘIČKA, August. O formách trestné viny a jich úpravě zákonné. Praha: Česká akademie císaře Františka Josepa pro vědy, slovesnost a umění, 1902. 128 s. 14 JELÍNEK, tamtéž, 242 s. 11

11

trestního zákona je nedovolený (například loupež, braní rukojmí, vydírání), zákon takové výslovně upozornění neuvádí. Tak například ten, kdo ukládá trest za propadnutí majetku, nedopouští se trestného činu krádeže (§ 205 TZ), nejde o trestný čin poškození cizí věci (§ 228 TZ), jestliže pracovník veterinární služby, třeba proti vůli vlastníka, utratí nakažené zvíře. Nezáleží na tom, že v § 228 není vysloveně zmínka o nedovolenosti činu.15 Plnění určité povinnosti vyplývá přímo ze zákona nebo je konkretizováno rozhodnutím oprávněného orgánu. Ze zákona vyplývá např. určitý postup orgánů veřejné moci, který tím plní své povinnosti (např. vzetí obviněného do vazby, domovní prohlídka, zadržení podezřelého nebo obviněného, zajištění majetku). Také v těchto případech musí být splněny podmínky provedení úkonu, aby se jednalo o jednání dovolené.16 Zvláštním případem plnění povinností je i závazný rozkaz, tj. rozkaz vydaný oprávněnou osobou na základě zákona v rámci plnění služebních úkonů bezpečnostních sborů či ozbrojených sil vůči osobě podřízené. Lze konstatovat, že podřízený je povinen splnit rozkaz nadřízeného, pokud není zjevně zločinný. Konkrétně podle § 46 odst. 2, 3 (služební kázeň) je-li rozkaz vedoucího příslušníka ve zřejmém rozporu s právním předpisem, příslušník je povinen jej na tuto skutečnost upozornit. Pokud vedoucí příslušník trvá na splnění rozkazu, příslušník je oprávněn žádat o jeho písemné vydání. Vedoucí příslušník je povinen žádosti vyhovět, umožňují-li to okolnosti služby. V případě, že to okolnosti služby neumožňují, učiní tak bez zbytečného odkladu poté, co tyto okolnosti pominou. Příslušník je povinen rozkaz splnit a oznámit tuto skutečnost bez zbytečného odkladu vedoucímu příslušníkovi toho, kdo takový rozkaz vydal. Příslušník nesmí splnit rozkaz, jehož splněním by zřejmě spáchal trestný čin. Oprávnění k určité činnosti může vyplývat buď přímo z právní normy, nebo může být založeno rozhodnutím oprávněného subjektu (např. soudu nebo správního orgánu). Např. podle § 76 odst. 2 TrŘ, kdokoli smí omezit osobní svobodu osoby, která byla přistižena při trestném činu nebo bezprostředně poté, pokud je to nutné ke zjištění její totožnosti, k zamezení útěku nebo k zajištění důkazů. Je však povinen tuto osobu předat ihned policejnímu orgánu. Příslušníka ozbrojených sil může předat nejbližšímu útvaru ozbrojených sil nebo správci posádky. Nelze-li takovou osobu ihned předat, je třeba některému z uvedených orgánů omezení osobní svobody bez odkladu oznámit. Jiným příkladem

15

JELÍNEK, Jiří a kol. Trestní právo hmotné. 2. vyd. Praha: Leges, 2010. 243 s. ISBN 978-80-87212-49-3. ŠÁMAL, Pavel. Trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů [online]. [cit. 2011-06-06]. Dostupný také z WWW: . 16

12

zákonného oprávnění je právo vlastníka nemovitosti vstoupit na sousedící nemovitost, pokud to nezbytně vyžaduje údržba jeho stavby (§ 127 odst. 3 ObčZ). Soudním rozhodnutím lze např. zřídit věcné břemeno v podobě práva cesty přes přilehlý pozemek (srov. § 151 odst. 3 ObčZ). Právo rodičů k výchově dětí vyplývá ze zákona o rodině, proto jestliže např. rodiče zavřou doma dítě, aby se učilo, nebrání mu v užívání osobní svobody neoprávněně (srov. R 82/1953). Podobnou povahu má výkon povolání nebo výkon jiné dovolené činnosti,

17

s nimiž je někdy spojeno určité nebezpečí (většinou pro život nebo zdraví či majetek). Jde zde o výkon povolání nebo činností, jejichž společenská užitečnost se všeobecně uznává a jež jsou právním předpisem upraveny. Pokud se při výkonu takové činnosti nebo povolání nepřekročí dovolená míra nebezpečnosti, nejde o trestný čin. Proto bývají většinou stanoveny i podmínky pro výkon takové činnosti, jejichž smyslem je nebezpečí vyloučit nebo alespoň omezit (bezpečnostní předpisy, kvalifikační předpoklady atd.). Je zde úzká souvislost s přípustným rizikem. Při právní odpovědnosti sportovců,18 můžeme u bližšího pohledu na okolnosti vylučující protiprávnost konstatovat, že ty v zákoně výslovně uvedené, nebudou v rámci pojednávané problematiky aplikovány žádným specifickým způsobem. Co se týče okolností vylučujících protiprávnost v zákoně výslovně neuvedených, pak zde je nutné s ohledem na řešenou otázku blíže rozebrat hned dvě z nich. První je právní institut svolení poškozeného. Ve sportovní praxi se totiž vyskytují názory, že sportovec, který se dobrovolně účastní sportovní aktivity, konkludentně souhlasí s tím, že mu může být způsobena potenciální újma na zdraví. Tomuto názoru je však nutné velmi rázným způsobem oponovat, když svolení poškozeného jako okolnost vylučující trestnost je možné připustit za současného splnění teorií trestního práva přesně vymezených a definovaných podmínek. Zejména je nezbytné poukázat na skutečnost, že zdraví člověka obecně nebývá považováno za takový zájem, s nímž by byl oprávněn poškozený v tomto ohledu nakládat. Shodně můžeme říci, že souhlas musí poškozený vyslovit ke konkrétnímu jednání s přesně vymezenými důsledky, nelze tedy připustit paušální akceptaci potenciální škody, jejíž způsobení a tím spíše i její konkrétní rozsah nejsou v době dání souhlasu vůbec zřejmé. Z uvedených argumentů tak přesvědčivě vyplývá, že institut souhlasu poškozeného nelze v případě sportovních úrazů považovat za okolnost vylučující trestnost. Další okolností, která v těchto souvislostech bývá běžně 17

JELÍNEK, Jiří a kol. Trestní právo hmotné. 2. vyd. Praha: Leges, 2010. 264 s. ISBN 978-80-87212-49-3. iPrávník.cz. Trestněprávní odpovědnost sportovců za zranění způsobená při výkonu sportovní činnosti [online]. 31. 8. 2005 [cit. 2011-03-25]. Dostupný z WWW: . 18

13

uváděna, je otázka dovoleného rizika. Tento specifický institut trestního práva bývá teorií charakterizován mírou nejistoty nástupu okolnosti, na nichž závisí trestní odpovědnost. U dovoleného rizika pak bude poměr mezi výsledky jednání pro společnost výhodný16. Riziko dosud není v pozitivní právní rovině upraveno a jeho vliv bývá začleněn do úvah o nebezpečnosti konkrétního jednání, popř. do hodnocení jednotlivých znaků skutkové podstaty. V mezích rozebírané problematiky je možné říci, že riziko bylo značnou měrou zohledněno v rámci výkladu o subjektivní stránce, s odkazem na možnou předvídatelnost vzniku zdravotní újmy a na přiměřený předpoklad toho, že při běžném sportovním zákroku ke zranění nedojde. V připravovaném trestním kodexu je institut rizika zakotven ve formě Přípustného rizika ve výrobě a výzkumu, aplikace této specifické právní konstrukce bude tedy možná pouze na základě analogie, popř. v rámci hodnocení výše zmíněných stránek trestného činu.

19

Další částí, kterou pokládám za nutné zmínit, je lékařská činnost, která je

jakousi aktivitou sloužící ochraně a záchraně nejvyšších hodnot, jakými jsou lidský život a zdraví. Tato ochrana je velice často spojena se zásahy a s narušením tělesné integrity, mnohdy i značného rozsahu. Z povahy medicíny, současného stupně poznání i dostupné vybavenosti zdravotnických zařízení nejmodernějšími přístroji plyne, že ne vždy končí úsilí o záchranu zdraví či života úspěchem. Základem trestní odpovědnosti lékaře je spáchání trestného činu podle trestního zákona. Naše právní úprava je založena na materiálním pojetí trestného činu. Jedná se o koncepci, podle které tento čin musí vykazovat znaky uvedené v zákoně a současně musí být nebezpečný pro společnost. Pokud čin nesplňuje jednu z podmínek, nejde o trestný čin. Legálnost lékařské činnosti a formulace jejich podmínek představuje důležitý problém nejen teoretický, ale má i značný praktický význam, neboť lékař má v rukou prostředky, které mají člověka léčit, ale mohou ho bezprostředně i následně ohrožovat. Co se lékařského zákroku (§ 5 TZ) týče,20 v současnosti se prosadil názor, že legálnost zákroku vychází z vyloučení protiprávnosti za předpokladu splnění vymezených podmínek, kdy zákrok provádí oprávněná osoba způsobem odpovídajícím poznatkům lékařské vědy, se souhlasem pacienta a v souladu s léčebným záměrem. Právním aspektům lékařského zákroku

19

iPrávník.cz. Trestněprávní odpovědnost sportovců za zranění způsobená při výkonu sportovní činnosti [online]. 31. 8. 2005 [cit. 2011-03-25]. Dostupný z WWW: . 20 NOVOTNÝ, Oto a kol. Trestní právo hmotné. 6. vyd. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2010. 277, 278 s. ISBN 978-80-7357-509-0.

14

je v posledních letech zvýšena pozornost, a to zejména s ohledem na Úmluvu rady Evropy o ochraně lidských práv a důstojnosti člověka s ohledem na aplikaci biologie a medicíny z roku 1996 (tzv. Úmluva o biomedicíně), která i v České republice podstatně změnila dosavadní nazírání na vztah: lékař- pacient. Ačkoli institut lékařského zákroku byl trestněprávní teorií i praxí znám dříve, zmiňuje se o něm až trestní zákoník z roku 2009. Ustanovení o poučení a souhlasu nemocného je obsaženo v § 23 Zdrav Z, podle kterého se písemné prohlášení o souhlasu nemocného nevyžaduje, avšak přesto, pokud by pacient nedal svolení k lékařskému zákroku, mohlo by jít o neoprávněný zásah do osobní svobody (zákon v tomto ustanovení stanoví případy, kdy je možno provádět vyšetřovací a léčebné úkony bez souhlasu nemocného a kdy je třeba vyžadovat tzv. negativní revers). Zvláštní případ nastává při transplantaci orgánů nebo tkáně, kdy odběr orgánů nebo tkáně by mohl znamenat jak zásah do osobní svobody dárce, tak by mohl naplňovat i znaky některého trestného činu proti zdraví. U presumpce neviny, se jedná o jednu ze základních zásad trestního řízení. Podle ní se na každého, kdo dosud nebyl v konkrétní kauze pravomocně odsouzen za trestný čin, hledí jako na nevinného. To platí i v případě, že proti konkrétní osobě již bylo zahájeno trestní řízení a dokonce i v případě, že ve věci již byl vynesen odsuzující rozsudek, který ale ještě nenabyl právní moci, protože proti němu bylo podáno odvolání. Presumpce neviny tak nutí orgány činné v trestním řízení postupovat nestranně a šetřit osobnost obviněného a ukládat mu jen nezbytná omezení. Podobně ale musí s obviněným jednat i další osoby, např. novináři, kteří o konkrétní trestní kauze informují. Presumpce neviny se promítá i do další zásady trestního řízení, latinsky zvané "in dubio pro reo", neboli v pochybnostech ve prospěch. V praxi to znamená, že neprokázaná vina, má stejnou váhu jako prokázaná nevina. Má-li tedy soud pochybnosti o vině obžalovaného a tyto pochybnosti nelze žádnými dalšími důkazy odstranit, musí vydat rozhodnutí pro obžalovaného příznivější, a to případně i zprošťující rozsudek, byť by i některé důkazy nasvědčovaly tomu, že se trestného činu mohl dopustit.21 Pokud to shrnu vlastními slovy, presumpce neviny s sebou nese základy právní, tj. demokratické, společnosti, které mj. mimo jiné stojí na presumpci neviny. Je to zásada, že dokud se člověku neprokáže trestný čin (to je přesné pojmenovaný čin, který se nesmí konat např. vražda, zabití, krádež, poškození cizí věci, vlastizrada, podvod, znásilnění atd.) je na

21

Trestní-řízení.com. Presumpce neviny [online]. [cit. 2011-05-18]. Dostupný z WWW: .

15

tuto osobu pohlíženo, jako na nevinnou. Tato nevinná osoba může nabývat majetek bez omezení, muže se svobodně pohybovat, myslet, vyjadřovat své názory, pracovat, podnikat aj. Obecným předpokladem trestnosti činu je jeho protiprávnost neboli nedovolenost. Okolnosti vylučující protiprávnost jsou okolnosti, které způsobují, že čin, který se podobá trestnému činu, není protiprávní a nebezpečný pro společnost, a proto není trestným činem. Trestnými činy jsou jen takové činy, které jsou nedovolené, protiprávní. Například soudce, který ukládá nepodmíněný trest odnětí svobody a posílá tím člověka do vězení, se nedopouští trestného činu zbavení osobní svobod, neboť jen tzv. vykonává dovolenou, zákonem upravenou a společensky potřebnou činnost soudnictví. Dovolený čin, přestože má znaky podobné trestnému činu, nenaplňuje skutkovou podstatu trestného činu, neboť skutková podstata každého trestného činu je vždy charakterizována nedovoleností. V níže postavených kapitolách se věnuji jednotlivým protiprávním okolnostem, které se snažím obohatit o příklady z praxe.

16

2

Krajní nouze Krajní nouze (stav nouze) § 28 TZ bývá považován za nejobecnější institut v rámci

okolností vylučujících protiprávnost. Její podstata spočívá ve střetu právem chráněných zájmů (hodnot), kdy ohrožený zájem je možno chránit jen tím způsobem, že obětujeme (porušíme) jiný zájem, například povinnosti poskytnout pomoc zraněnému cyklistovi lze dosáhnout jen tak, že porušíme povinnost nezastavovat na místě, kde je to dopravní značkou zakázáno. V krajní nouzi, § 28 TZ, se jedná se o čin jinak trestný, kterým někdo odvrací nebezpečí přímo hrozící zájmu chráněnému trestním zákonem, není trestným činem. Nejde o krajní nouzi, jestliže bylo možno toto nebezpečí za daných okolností odvrátit jinak anebo způsobený následek je zřejmě stejně závažný nebo ještě závažnější než ten, který hrozil, anebo byl ten, komu nebezpečí hrozilo, povinen je snášet.22 Například jde o krajní nouzi, nikoli o nutnou obranu, kdy při odvracení útoku člověka je způsobena újma jinému útočníkovi: např. výstřel směřující proti útočníkovi zasáhne a zraní náhodného kolemjdoucího. Nebo, při požáru je třeba strhnout sousední objekt, aby se zabránilo dalšímu šíření požáru. Krajní nouzí se označuje takový stav,

23

kdy je možné chránit zájem, který chrání

trestní zákoník, jen tím, že se obětuje jiný takový zájem. Jde tu samozřejmě o střet zájmů společnosti na ochraně různých společenských vztahů (kromě případu nutné obrany). Jednomu zájmu chráněnému trestním zákonem hrozí porucha, která může být odvrácena pouze tak, že dojde k narušení jiného takového chráněného zájmu. Čin, kterým je odvrácena taková porucha, je oprávněný, proto se nepovažuje za trestný čin. Trestní zákoník stanoví, že čin, který by jinak byl trestným činem, jím není, jde-li o krajní nouzi. Stav krajní nouze vylučuje protiprávnost. Jednání v krajní nouzi není možné posoudit ani jako přestupek s odůvodněním, že krajní nouze jen snižuje společenskou škodlivost. K jednání v krajní nouzi jsou přímo povinny osoby, jimž byla zvláštními právními předpisy uložena povinnost chránit některé důležité zájmy, kterým je též poskytována ochrana trestním zákoníkem.

22

ŠÁMAL, Pavel. Trestní zákoník. Zákon č. 40/2009 Sb., Trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Nutná obrana. Útok na zájem chráněný trestním zákonem [online]. [cit. 2011-06-06]. Dostupný také z WWW: . 23 JELÍNEK, Jiří a kol. Trestní právo hmotné. 2. vyd. Praha: Leges, 2010. 243, 244 s. ISBN 978-80-87212-49-3.

17

Při krajní nouzi se odvrací nebezpečí, které hrozí zájmům chráněným trestním zákoníkem; které hrozí přímo; které nelze za daných okolností odvrátit jinak; které ten komu nebezpečí hrozí, není povinen jej snášet. Nebezpečí musí hrozit zájmu chráněnému trestním zákoníkem. Zájmy chráněné trestním zákoníkem, jsou blíže rozvedeny v jednotlivých ustanoveních zvláštní části trestního zákoníku a jsou to konkrétně zájmy na ochraně života, zdraví, svobody, osobnosti člověka, soukromí člověka, lidské důstojnosti, majetku, cti apod. Nebezpečí musí hrozit přímo, bezprostředně. O případ krajní nouze by se nejednalo, zda by nebezpečí pominulo, nebo by hrozilo až v budoucnu, nikoli v bezprostřední budoucnosti.24 Za přímo hrozící nebezpečí je třeba považovat takový stav, kde vývoj událostí rychle spěje k poruše nebo sice tento vývoj je přerušen, nepokračuje, ale jsou splněny téměř všechny podmínky potřebné k tomu, aby hrozící porucha nastala, když k uskutečnění zbývající podmínky či podmínek postačí náhoda, která může kdykoliv a s velkou pravděpodobností nastat. Nebezpečí nemusí být skutečné. Domnělé nebezpečí, které existuje jen v představě osoby, která jej odvrací, nebo nebezpečí, které nedosahuje předpokládané intenzity, se posuzuje podle zásad o skutkovém omylu. Pokud byly podmínky krajní nouze pouze v představě pachatele a nebyly překročeny meze této domnělé krajní nouze, nemůže být pachatel odpovědný za úmyslný trestný čin. Je však třeba přezkoumat, jestli jde o trestný čin z nedbalosti. Povinnost nebezpečí snášet

25

je v případě kdy o krajní nouzi nejde, jestliže ten,

komu nebezpečí hrozí, je povinen je snášet (např. pokud nebezpečí hrozí lékaři nebo ošetřovateli v nemocnici, plavčíku při záchraně tonoucího, vojáku ve válce). Tuto povinnost snášet nebezpečí ukládají určitým kategoriím osob zvláštní předpisy. Tyto osoby se ji nemohou vyhýbat poukazem na své vlastní ohrožení, tedy že by se právě plněním vystavily nebezpečí svého poškození či vzniku jiné újmy. Tuto podmínku je však třeba vykládat vždy s ohledem na konkrétní situaci a podmínky, za kterých se uplatňuje, tak nelze např. po členovi horské služby nebo záchranáři požadovat, aby učinil zákrok ihned, pokud nemá potřebnou výstroj a vybavení pro záchranu ohroženého člověka, a aby tím riskoval svůj vlastní život. Podobně nelze po lékaři žádat, aby bez potřebných ochranných prostředků zasahoval na místě epidemie vysoce nakažlivé, životu nebezpečné choroby a riskoval tím své vlastní nakažení a ohrožoval tím svůj život. Na druhé straně je třeba po těchto osobách vyžadovat, aby si takové vybavení, výstroj, ochranné pomůcky rychle opatřily a pomoc pokud možno včas a spolehlivě poskytly. Z hlediska této povinnosti není rozhodující, zda je povinen nebezpečí snášet ten, 24 25

JELÍNEK, Jiří a kol. Trestní právo hmotné. 2. vyd. Praha: Leges, 2010. 244 s. ISBN 978-80-87212-49-3. JELÍNEK, tamtéž, 245 s.

18

kdo je odvrací, nýbrž zda je povinen toto nebezpečí snášet ten, komu hrozí. Nejde tedy o krajní nouzi nejen tam, kde by toto nebezpečí měl odvracet sám ten, kdo byl povinen ho snášet, ale ani tam, kde by takové nebezpečí ve spolupráci s ním měla odvracet osoba od něj rozdílná. (např. dobrovolník spolupracující se záchranáři při povodni). Zde pak tzv. pomoc v krajní nouzi není přípustná. O krajní nouzi také nejde, je-li následek způsobený odvracením nebezpečí, zřejmě stejně vážný nebo ještě vážnější než ten, který hrozil. Jednajícímu v krajní nouzi nesmí být jasné patrné, že takový následek způsobí. Pokud například člověk zachraňuje život svůj tím, že usmrtí jiného. (př. při zachraňování více lidí z potápějícího se člunu, obětuje jednoho člověka, aby se člun nepotopil).

2.1 Příklady z praxe Jako příklad judikatury ve vztahu ke krajní nouzi bych chtěl uvést, kam až sahají hranice nutné obrany (případně krajní nouze) a kam už ne. Nejvyšší soud nedávno pravomocně rozhodl v rozhodnutí vydaném dne 25. 8.2010 pod sp. zn. 7 Tdo 793/2010 se zabýval střelbou na neozbrojené pachatele trestného činu. Citováno ze soudního spisu: 26 „…dne 12. 3. 2009, v době kolem 06.00 hodin, na základě předchozího upozornění poplašným zařízením, signalizujícím narušení objektu výkupny druhotných surovin, kterou provozoval, přijel K. B., k tomuto objektu v katastrálním území I. svým vozidlem, po spatření zde stojícího vozidla bílé barvy zastavil, vystoupil ze svého vozidla a vlastní legálně drženou loveckou brokovnicí dvojkou, za použití brokových nábojů s průměrem 4 mm, dvakrát vystřelil na rozjíždějící se zmíněné vozidlo, poprvé ze vzdálenosti menší než 5 metrů, kdy zasáhl levé přední dveře vozidla, které prostřelil a roj broků zasáhl řidiče M. S. do zevní strany stehna levé dolní končetiny, čímž mu způsobil lehké zranění spočívající v mnohočetné otevřené ráně, podruhé vystřelil ze vzdálenosti menší než 15 metrů, kdy zasáhl a prostřelil skleněnou výplň levého křídla zadních dveří zavazadlového prostoru, a roj broků zasáhl spolujezdkyni V. H. do hlavy, čímž jí způsobil otevřenou ránu pravého oka, které muselo být následně chirurgicky odstraněno, poranění levého oka cizími tělísky v očnici a mnohačetné střelné rány a oděrky obličeje a hlavy, kteréžto zranění lze ve svém souhrnu charakterizovat jako vážné a ztrátové, 26

nSoud.cz. Rozhodnutí Nejvyššího soudu k tr. činu zabití [online]. 8. 3. 2011[cit. 2011-04-11]. Dostupný z WWW: .

19

neboť jmenovaná se v jeho důsledku nachází na hranici těžké slabozrakosti až nevidomosti bez předpokladu výrazného zlepšení, přičemž ke smrti M. S. a V. H. nedošlo jen shodou náhod a na vozidle došlo ke škodě ve výši 30.031,- Kč.“ Tato událost začala ihned plnit čelní stránky novin a dalších médií a internetová fóra zaplnily diskuse, zda se jednalo o nutnou obranu či krajní nouzi, a zda byl obviněný K. B. oprávněn použít zbraň k ochraně svého majetku, či nikoliv. Dle výsledků různých hlasování zveřejněných v médiích, se naprostá část populace přiklonila k tomu, že se K. B. zachoval správně a neměl by být za své jednání potrestán. Jednáním K.B. se nejprve zabýval Krajský soud v Brně, který ho uznal vinným pokusem trestného činu vraždy podle § 8 odst. 1, § 219 odst. 1 tr. zákona a trestným činem poškozování cizí věci podle § 257 odst. 1 tr. zákona. Za tyto trestné činy byl odsouzen podle § 219 odst. 1 a § 35 odst. 1 tr. zákona k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 6 roků. Vrchní soud v Olomouci však tento rozsudek zrušil a nově uznal K.B. vinným zločinem zabití podle § 141 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku a uložil mu trest odnětí svobody v trvání 3 let s podmíněným odkladem na zkušební dobu 5 let. Z důvodu podaných dovolání se věcí zabýval i Nejvyšší soud, který následně zrušil rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci, věc mu vrátil a ten vázán právním názorem Nejvyššího soudu věc rozhodl v intencích rozsudku Krajského soudu v Brně, tedy posoudil skutek K. B. jako trestný čin vraždy a odsoudil ho k trestu odnětí svobody v trvání 6 roků. Zajímavé ovšem je, že názor laické veřejnosti se zcela odchýlil od právní teorie a rozhodnutí soudu, neboť žádný ze soudů se de facto nezabýval tím, že jednání K. B., by mohlo být posouzeno jako nutná obrana či krajní nouze, tedy jako okolnost vylučující protiprávnost. Nejvyšší soud ve svém odůvodnění pouze uvedl, že je pravdou, že K. B., spáchal svůj čin v určitém psychickém rozrušení, ale rozhodně se nejednalo o tzv. omluvitelné hnutí mysli. Takovéto hnutí mysli by totiž muselo navazovat na podnět mimořádné intenzity a závažnosti a muselo by důvodně vystupňovat obavu o svůj život nebo o život blízkých osob. Ačkoliv tedy bylo v soudním řízení prokázáno, že sběrna druhotných surovin ve vlastnictví K. B., byla vykradena v nejméně ve 20- ti případech, byli mu otráveni hlídací psy, dokonce na něho bylo i stříleno, obviněný v daném případě jednal za situace, kdy nebyl ohrožen jeho život nebo zdraví, ale pouze jeho majetek. K. B., tak i přes jím zmiňované ohrožování života střelbou (v minulých případech), nemohl mít za dané situace obavu o bezprostřední ohrožení jeho života či zdraví. Taktéž výše způsobených škod byla ve výrazném nepoměru. Nejvyšší soud tedy rozhodl, že se nemohlo jednat o nutnou obranu či krajní nouzi a proto uznal K. B., vinným trestným činem vraždy ve 20

stádiu pokusu. Toto rozhodnutí vyvolalo mezi veřejností ohromnou vlnu nevole, jejímž výsledkem bylo, že Nejvyšší soud musel ve svých tiskových prohlášeních nejen vysvětlovat důvody, které ho k rozhodnutí vedly, ale částečně také korigovat svá prohlášení a je proto nezodpovězenou otázkou, jaký vliv bude mít předmětné rozhodnutí na další vývoj soudní praxe. Dalším příkladem je nesdílení Nejvyšší správního soudu s názorem krajského soudu, a to, že se správní orgány nezabývaly zákonnými podmínkami existence krajní nouze a že jsou proto obě uvedená rozhodnutí nepřezkoumatelná. V této věci tvoří rozhodnutí správních orgánů obou stupňů jeden celek. Stěžovatel ve svém rozhodnutí zcela konkrétně a nikoliv, jak uvádí krajský soud, pouze obecně, argumentuje skutečnostmi, z nichž dovozuje, že účastník nemohl jednat v krajní nouzi. V rozhodnutí poukázal na to, že odmítnutí lékařského vyšetření na alkohol v krvi po pozitivní dechové zkoušce v souvislosti s řízením motorového vozidla z důvodu obav z poškození či odcizení osobního automobilu zanechaného na místě, nemůže být jednáním v krajní nouzi ve smyslu § 2 odst. 2 písm. b) zákona o přestupcích, protože nejde o nebezpečí přímo hrozící zájmu chráněného zákonem, ale jde pouze o hypotetickou hrozbu, která vůbec nemusí nastat. Možné odcizení nebo poškození je proto pouze domněnkou účastníka nemající oporu v žádné konkrétní objektivní skutečnosti a samotná okolnost, že osobní automobil značné hodnoty by byl zanechán v noci v odlehlé obci, ještě neznamená, že zde někdo pojal nebo nutně musel pojmout úmysl tento automobil poškodit nebo odcizit. 27 Tyto závěry stěžovatele jsou zcela konkrétní vycházející ze spisu, a nebylo proto třeba skutková zjištění doplňovat, jak se domnívá mylně účastník. Krajní nouzi účastníka nelze spatřovat jen v tom, že pokud by za účelem odběru krve či moči nechal stát opuštěné vozidlo na odlehlém místě v nočních hodinách, hrozila by mu kvalifikovaně ve smyslu krajní nouze újma na majetku, která by mohla překročit újmu, jež vznikla odmítnutím lékařského vyšetření. Nebezpečí odcizení či poškození osobního automobilu totiž uvedenému účastníku řízení nehrozilo přímo, skutečně a bezprostředně, ale pouze hypoteticky stejně jako v případě parkování např. na frekventovaném místě v městě. Nebezpečí odcizení či poškození osobního automobilu proto nebylo skutečné a bezprostřední a jen okolnost případného stání vozidla na odlehlém místě v nočních hodinách není v tomto případě právně relevantní z hlediska krajní nouze ve smyslu ustanovení § 2 odst. 2 písm. b) zákona o přestupcích. Pro vznik krajní nouze 27

Nejvyšší správní soud. Spisová značka: 7 As 17/2005-98 [online]. [cit. 2011-04-04]. Dostupný také z WWW: .

21

proto musí vždy existovat nějaká konkrétní skutečnost vyvolávající přímo a bezprostředně hrozící nebezpečí odcizení či poškození osobního automobilu, které však nelze chápat ve smyslu jakékoli hypotetické hrozby, která sice může, ale také nemusí nastat. Nebezpečí odcizení či poškození vozidla v tomto smyslu však Nejvyšší správní soud v této věci neshledal. Dalším příkladem v oblasti krajní nouze, byl rozsudek Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou sp. zn. 2 T 3/2004 ze dne 23. 3. 2005. Dovolatel byl uznán vinným trestným činem poškozování cizí věci podle § 257 odst. 1 trestního zákona (dále jen tr. zák.). Za použití § 25 tr. zák. bylo od jeho potrestání upuštěno a podle § 72 odst. 2 písm. a) tr. zák. mu bylo uloženo zároveň ochranné léčení psychiatrické formou ambulantní. Rovněž bylo rozhodnuto o nároku na náhradu škody. Skutkově šlo o to, že dovolatel byl uznán vinným za to, že dne 15. 4. 2003 v dopoledních hodinách v D., okr. R. n. K., v místní části P. při provádění terénních úprav na pozemku parc. v katastrálním území P., který jinak patří jeho matce, nechal v souvislosti s dlouhodobě přetrvávajícím sousedským sporem úmyslně odbagrovat i část sousedního pozemku parc., a to podél vzájemné hranice těchto pozemků v celkové délce cca 40 metrů s tím, že zde nechal odstranit stávající, byť již poněkud zchátralé oplocení z betonových sloupků s podezdívkou a zapuštěnými sloupky z kolejnic se zbytky dřevěných plotových latí, které však tvoří hranici mezi uvedenými pozemky, a tohoto jednání se dopustil, přestože si byl dobře vědom skutečnosti, že oplocení je ve vlastnictví spolumajitelů sousedního pozemku a takto určená hranice mezi pozemky již byla v minulosti opakovaně potvrzena rozhodnutím soudů, čímž způsobil L. R., a P. R. spolumajitelům napadeného pozemku a plotu, škodu na poškozeném, resp. odstraněném oplocení ve výši nejméně 21.913,Kč.

28

J.K. se odvolal proti tomuto řízení a krajský soud ovšem ve svém rozhodnutí vyslovil

názor, že pokud by jednal v mezích putativní, tedy domnělé, krajní nouze, vybočil by z jejích mezí, a to s ohledem k následku, který jeho jednáním nastal, neboť jde o následek minimálně stejně závažný, jaký hrozil při (domnělém) zřícení plotu. Dle jeho názoru se jedná o hodnocení odborné, nikoliv právní. Z uvedeného je tak patrno, že soudy obou stupňů nesprávně právně posoudily skutek jako trestný čin poškozování cizí věci podle § 257 odst. 1 tr. zák., ač měly k dispozici důkazy svědčící o tom, že plot byl zbourán ve stavu krajní nouze (§ 14 tr. zák.). V daném případě byl tento stav naplněn, a proto ve smyslu tohoto ustanovení 28

Nejvyšší soud České republiky. Spisová značka: 3 Tdo 1313-2006 [online]. [cit. 2011-04-04]. Dostupný také z WWW: .

22

se nejedná o trestný čin. Dovolatel tak měl být zproštěn obžaloby. Z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud ČR (dále jen Nejvyšší soud) zrušil usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. 7. 2006 sp. zn. 10 To 149/2006 a aby věc dále vrátil tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí. Požádal o to, aby Nejvyšší soud ČR (dále jen Nejvyšší soud) jeho dovolání projednal ve veřejném zasedání, jehož se hodlá zúčastnit se svým právním zástupcem. Příklad z praxe týkající se krajní nouze zmiňuje i Novotný:

29

„Skupina mladých lidí

trávila konec roku na chalupě v horách. Při přípravě pyrotechniky na půlnoční ohňostroj se jeden z nich vážně zranil, silně krvácel, byl v šoku a hrozilo nebezpečí, že pokud mu někdo co nejdříve neposkytne první pomoc, zemře. Lubomír, ačkoliv měl v sobě nějaké pivo a pár odlivek fernetu, sedl za volant terénního automobilu, který měla skupina k dispozici, a zraněného kamaráda vezl do nejbližší nemocnice. Protože věděl, že není střízlivý, snažil se jet pomalu, obezřetně a pro jistotu na sedadlo spolujezdce usadil jednu z dívek, která na něj celou cestu hovořila, aby neusnul a „hlídala“ aby nejel příliš rychle. V jedné ze zatáček však Lubomír příliš přibrzdil, auto dostalo smyk, sjelo do příkopu a spolujezdkyně byla trochu zraněna. Naštěstí krátce na to kolem místa nehody jelo horské vozidlo, které oba zraněné naložilo a odvezlo do nemocnice.“ V tomto příkladu se uvedený muž vážně zranil, silně krvácel, byl v šoku a hrozilo nebezpečí, že pokud mu co nejdříve nebude poskytnuta lékařská pomoc, zemře. Bezprostředně zde hrozilo nebezpečí smrti člověka, tedy nebezpečí pro zájem chráněný zákonem (lidský život). Není pochyb o tom, že zraněný muž neměl povinnost snášet nebezpečí úmrtí v důsledku vykrvácení a šoku, a to i kdyby si zranění přivodil vlastním pochybením. Podstatné však je, zda v dané konkrétní situaci (v daném místě a čase) existovala reálná a spolehlivá možnost, jak hrozící nebezpečí úmrtí odvrátit jinak, než tím, že podnapilí Lubomír vezl zraněného autem do nemocnice (podmínka subsidiarity). Pokud taková možnost nebyla dána (střízlivý řidič nebyl k dispozici nebo odmítal vozidlem jet, nebylo možno pomoc povolat telefonem ani jiným způsobem, v průběhu jízdy nebylo možno zraněného přeložit do kolemjdoucího vozidla nebo odněkud zatelefonovat pro pomoc, byl by požadavek subsidiarity jednání v krajní nouzi splněn. Zbývá se tedy zabývat otázkou, zda způsobený následek (tj. ohrožení majetku a zdraví jízdou pod vlivem alkoholu a porušení zdraví spolujezdkyně při dopravní nehodě) nebyl zřejmě stejně závažný nebo ještě závažnější 29

NOVOTNÝ, Oto a kol. Trestní právo hmotné. 6. vyd. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2010. 255 s. ISBN 978-807357-509-0.

23

ve srovnání s následkem, který hrozil (úmrtí zraněného). Ze zadání sice vyplývá, že Lubomír si byl vědom, že není střízlivý, avšak současně je zjevné, že učinil maximální opatření proto, aby svou jízdou žádný trestně relevantní následek nezpůsobil (jel pomalu, obezřetně, nechal se hlídat spolujezdkyní). Nebezpečí (riziko, stupeň pravděpodobnosti), že svou jízdou způsobí jiným osobám újmu na zdraví nebo dokonce na životě bylo v daném případě mnohem menší, než nebezpečí (v daném případě vysoce pravděpodobné není-li jisté), že zraněný zemře v důsledku vykrvácení či šoku. Za této situace lze uzavřít, že v době, kdy Lubomír sedal do vozidla a jel s ním, měl důvody předpokládat, že svým jednáním nezpůsobí následek ani stejně významný jako následek, který hrozil, tj. že svou jízdou nepřivodí smrt jiné osobě. Byla-li splněna podmínka subsidiarity, jednal Lubomír v krajní nouzi při plnění všech podmínek a jejich mezích.

24

3

Nutná obrana V této kapitole shrnuji základní poznatky o institutu nutné obrany, která se vztahuje na

všechny jedince, bez rozdílu. Nutná obrana je nejdiskutovanější z okolností vylučujících protiprávnost. Zjednodušeně řečeno, ten kdo se dopustí činu jinak trestného, není za takové jednání trestně odpovědný, pokud se ho dopustil v nutné obraně. Nutnou obranou se podle § 29 TZ rozumí, čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem, není trestným činem, přičemž nejde o nutnou obranu, byla-li obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku. 30 Nutná obrana přichází v úvahu především tam, kde stát nemůže zasáhnout. Poněvadž tedy stát není s to jednotlivce všude a za všech okolností chránit před protiprávními útoky, musí ve svém vlastním zájmu, v zájmu své existence a autority obecné vůle, kterou představuje, připustit v případě nebezpečí možnost ochrany chráněných zájmů vlastní silou.31 V případě jednání v nutné obraně musí být splněny následující objektivní podmínky:32 přímo hrozící nebo trvající útok, útok směřuje proti zájmu chráněnému trestním zákoníkem. Nejde o nutnou obranu, jestliže byla obrana zjevně zcela nepřiměřená útoku. Například, škoda způsobená v obraně může být větší než škoda z útoku hrozící, nesmí tu však být zcela mimořádný nepoměr (např. usmrcení zloděje, pokuj šlo o drobnou krádež), ale o tom by mohla opět vzniknout polemika. Co je to ale drobná krádež? Pro bohatého člověka je automobil za půl milionu drobná krádež, pro chudého je to co, když na ten automobil spoří např. 10 let? Nevybočuje z mezí nutné obrany, jestliže např. žena usmrtí útočníka, který ji chce znásilnit, když odvrací jeho útok, při kterém ji útočník surově bije a různě přiškrcuje, aby jednak překonal její odpor a jednak jí zabránil v křiku, kterým chce přivolat pomoc. Poměr obrany a útoku je třeba posuzovat se zřetelem na všechny okolnosti případu, které mohl obránce posoudit, nebo se k němu a k situaci, ve které se octl, vztahují, zejména výjimečnost situace, v níž jednal, nutnost okamžitého rozhodování, jeho rozrušení z napadení apod.). Ve vztahu ke krajní nouzi je nutná obrana zvláštním, speciálním, privilegovaným případem (více v kapitole 2.2). Místo jakéhokoli nebezpečí (krajní nouze) je tu útok (úmyslné protiprávní jednání člověka, útok je vlastně kvalifikovaným nebezpečím). Škoda nevzniká

30

Mujglock.cz. Nutná obrana - § 29 tr.zákoníku [online]. [cit. 2011-02-21]. Dostupný z WWW: . 31 KUCHTA, Josef. Nutná obrana. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 1999. 12 s. ISBN 80210-2198-5. 32 JELÍNEK, Jiří a kol. Trestní právo hmotné. 2. vyd. Praha: Leges, 2010. 250 s. ISBN 978-80-87212-49-3.

25

komukoli (krajní nouze), ale pouze útočníkovi. Pro krajní nouzi a nutnou obranu je společné, že okruh ohrožených zájmů je totožný, nebezpečí (krajní nouze) i útok (nutná obrana) přímo, bezprostředně hrozí nebo trvá, oprávněn jednat v krajní nouzi nutné obraně je každý. 33 K nutné obraně je oprávněn kdokoliv. Nutná obrana směruje k útoku, který ohrožuje společenské vztahy chráněné trestním zákoníkem, který přímo hrozí či trvá. Útok je úmyslné, protiprávní jednání člověka, jež je nebezpečné pro společnost. Lze říci, že útok je určitý druh nebezpečí. Útok nemusí být trestným činem, a proto se vyžaduje, aby útočník byl osobou trestně odpovědnou. Útok mívá většinou formu konání, ale může být též opomenutím. Např. neopuštění cizího bytu a setrvání v něm, nebo případ, kdy majitel jde venčit do parku psa. Pes napadne dítě a pokouše je. Majitel nijak nezasáhne, nic neučiní. Jednání majitele je posouzeno jako útok ve smyslu § 29 trestního zákona. Chráněné zájmy ohrožuje i útok vyprovokovaný. Jedná-li však obránce v úmyslu vyprovokovat útok, aby pak mohl proti útočníkovi spáchat trestný čin, nejedná se o nutnou obranu. Pokud útok hrozí přímo, není nutné čekat, až útok začne a útočník zasadí první ránu. Přímo hrozícím útokem může být výhrůžka u osoby známé svou agresivitou. Zpravidla bude počátek nutné obrany spadat okamžikem, kdy přejde do stadia pokusu (§ 21 TZ). Proti útoku již ukončenému není nutná obrana přípustná. Podmínkou nutné obrany není ta okolnost, že nebylo možno se vyhnout se útoku jinak, např. útěkem či přivoláním policie. Vychází-li útok od dětí či jiných nepříčetných osob, bude třeba, aby se napadený pokusil v prvé řadě o útoku vyhnout. Porovnávají se zde dvě hlediska: přiměřenost (vztah intenzity útoku a obrany) a proporcionality (vztah škody z útoku hrozící a škody v obraně způsobené). Rozhodující je vždy první hledisko. 34 Trestní zákoník stanoví, že nejde o nutnou obranu, byla-li obrana zcela zjevně nepřiměřena způsobu útoku. Přiměřenost obrany znamená, že obrana je schopna odrazit útok, tj. je spolehlivá k jeho spolehlivému odvrácení. Způsob útoku uvedený v § 29 odst. 2 TZ, nelze ztotožňovat s intenzitou útoku. Způsob útoku zahrnuje i to, co bezprostředně hrozí, například statný útočník po počátečním neúspěchu použije větší síly či silnějšího prostředku, např. se k němu připojí další doprovázející osoby. Ke způsobu útoku patří i to, že napadený si může rozbít hlavu o zem, poté co bude sražen. Při posuzování nutné obrany neplatí proporcialita mezi škodou hrozící z útoku a škodou, způsobenou útokem…35 Obrana se nemusí omezovat na tzv. pasivní obranu (odrážení ran, ustupování atp.) nýbrž může být aktivní tím, že se z obránce nestává útočník. Přiměřenost obrany se 33

JELÍNEK, Jiří a kol. Trestní právo hmotné. 2. vyd. Praha: Leges, 2010. 250 s. ISBN 978-80-87212-49-3. JELÍNEK, tamtéž, 252, 253 s. 35 JELÍNEK, tamtéž, 253, 254 s. 34

26

uskutečňuje podle objektivních okolností případu, ale i podle představ obránce. Vybočení z mezí nutné obrany (exces) jde, když: byla obrana zcela nepřiměřená způsobu útoku- tzv. exces intenzivní- např. střelba na děti; obrana nebyla přímo hrozícím nebo trvající útokem současná- tj. exces extenzivní- tj. v obraně bylo pokračováno ještě tehdy, kdy už útok skončil. Odpovědnost oho kdo odvrací domnělý útok (obrana domnělá, putativní), je nutno posuzovat dle zásad o skutkovém omylu. Domnívá-li se pachatel mylně že zde útok je, nepřičítá se mu čin úmyslný, ale zjišťuje se, není-li v tom nedbalost, jestliže pachatel nevěděl, že ve skutečnosti o útok nejde, avšak podle svých osobních poměrů a okolností o tom vědět měl a mohl. De lege ferenda navrhovala osnova nového trestního zákona, zamítnutá v roce 2006, aby nebyl trestný ten, kdo odvrací útok, aniž by byly splněny podmínky nutné obrany, jednalli obránce zároveň v rozrušení, strachu, úleku nebo zmatku způsobeném úlekem. 36 Útok je jednání člověka, a to zpravidla konání nebo i opomenutí (např. narušování domovní svobody jiného spočívající v neopuštění cizího bytu a v neoprávněném setrvání v něm), které je úmyslné a protiprávní. Proto tyto podmínky nutné obrany ve smyslu § 29 TZ mohou být splněny i v případě, kdy oprávněný uživatel domu nutí jiného jednáním, které by jinak bylo trestným činem, např. pohrůžkou násilí, aby odešel z místa, které používá ochrany domovní svobody, v němž tento útočník neoprávněně setrvává. Většinou má útok znaky trestného činu, ale nemusí tomu tak vždycky výt, neboť může mít i znaky přestupku či jiného deliktu. U některých trestných činů je obrana z povahy věci vyloučena (např. trestný čin zanedbání povinné výživy podle § 196 TZ).37 Níže se zabývám detaily souvisejícími s nutnou obranou.

3.1 Útok na zájem chráněný trestním zákonem Útokem není nebezpečné chování zvířete, poněvadž nejde o protiprávní jednání člověka, pokud ho člověk ne jiného nepoštve. V takovém případě by to bylo nutné posuzovat jako útok člověka a zvíře (např. poštvaného psa) by bylo nutno považovat za „živý nástroj“ v jeho rukou, a proto by bylo možno se bránit nejen zraněním nebo usmrcením psa, ale obrana by mohla směřovat i proti útočníkovi samotnému. Útok, který osoba, která se brání, zavinila buď úmyslně, nebo z nedbalosti, zůstává útokem, a proto nevylučuje nutnou obranu. Pokud

36

JELÍNEK, Jiří a kol. Trestní právo hmotné. 2. vyd. Praha: Leges, 2010. 256, 257 s. ISBN 978-80-87212-49-3. Business center.cz. Zákony. Zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon [online]. [cit. 2011-02-21]. Dostupný z WWW: . 37

27

ten, kdo útok záměrně vyvolal, tak učinil proto, aby mohl útočníkovi pod záminkou obrany způsobit újmu, pak nejde o nutnou obranu. Jednání v nutné obraně nemůže být považováno za útok, neboť nesplňuje podmínku protiprávnosti. Proto při jednání v nutné obraně není nutná obrana přípustná (R/1980). Beztrestnosti podle § 29 TZ se však nemůže dovolávat ten, kdo se při obraně proti útoku neomezí na odvrácení útoku, ale podnikne další útočné činy, neodůvodněné již pouze nutností obrany, a kdo se popř. dá s útočníkem do vzájemné půtky, takže již u něho nepůjde o nutnou obranu, ale o vypořádání se s útočníkem (R 26/1967). Ukončení útoku není totožné s dokonáním činu (tj. naplněním všech znaků skutkové podstaty trestného činu, pokud jde o trestný čin). Proto lze použít nutné obrany i vůči pachateli krádeže, který odnáší ukradené věci, neboť útok na majetkové zájmy trvá, i když je trestný čin dokonán a útočník odchází. Konečný moment nutné obrany je tedy tam, kde pomíjí nebezpečí pro napadené zájmy anebo tyto zájmy jsou už definitivně porušeny a nehrozí nebezpečí dalších škod. Proti útoku, který je již dokončen, není nutná obrana již přípustná (např. jestliže jeden útočník napadne druhého, útok již skončil a napadený se za ním rozběhne a nepřiměřeně mu ublíží, pak se nejedná o nutnou obranu). Nemůže jít o případ nutné obrany, jakmile se pachatel dopustí činu, když útok na něho byl již skončen. Na druhé straně samozřejmě není třeba čekat, až útočník udeří první. Z pojmu útoku vyplývá, že to musí být čin protiprávní, ale ne nutně čin trestný. 38 Jak to osobně vnímá i já a bylo také již řečeno, jednání obránce nemusí být vedeno výlučně pohnutkou směřující k obraně. Pohnutka jiná, než k obraně směřující (např. msta, touha po prožití dobrodružství apod.), tedy sama o sobě ještě nutnou obranu nevylučuje. Relevantní by se však mohla stát v případě tzv. vyprovokovaného útoku. Co jsem měl možnost se dočíst, tak praxe myslí i nato, aby podmínky nutné obrany mohly být splněny i v případě, kdy obránce použije omylem proti útoku silnější způsob obrany, než původně zamýšlel. I v takovémto případě však byl rozhodující výsledek jednání obránce (obrana by nebyla posouzena jako nepřiměřená, neboť ani skutečný způsob obrany nebyl zřejmě nepřiměřený povaze a nebezpečnosti útoku). Od tohoto případu je však nutno odlišovat případy, kdy osoba sice také jedná s úmyslem odvrátit útok na zájem chráněný tr. zákonem, přičemž však skutkové podmínky nutné obrany mylně předpokládané touto osobou tu reálně vůbec neexistují; zde se již jedná o nutnou obranu jen domnělou. 38

ŠÁMAL, Pavel. Trestní zákoník. Zákon č. 40/2009 Sb., Trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Nutná obrana. Útok na zájem chráněný trestním zákonem [online]. [cit. 2011-06-06]. Dostupný také z WWW: .

28

3.2 Obrana zjevně nepřiměřená způsobu útoku Obranu chápu tak, že ji lze vést jen proti útočníkovi, např. není rozhodné, zda obránce měl možnost útěku, s tím, že obrana může být silnější než útok, nesmí však být zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku. Počítá se s tím, že intenzita obrany musí být silnější než intenzita útoku, jinak by byla neúspěšná. Obrana však nemá být zcela zjevně, přehnaně silnější, než je třeba k odvrácení útoku. Zároveň se však na obránci nemůže žádat, aby dal přednost slabšímu, ale nejistému prostředku. Například, při fyzickém napadení se obránce brání střelnou zbraní, a to tak, že útočníka usmrtí. Toto jednání může být v mezích nutné obrany. Při drobné krádeži však usmrcení zloděje bude zřejmě meze nutné obrany překračovat. Porušit meze nutné obrany lze jednak tím, že obrana je přehnaně silná, jednak tím, že je v nesprávnou dobu (např. předčasná - útok ještě nenastal nebo přímo nehrozil, nebo opožděná - poté, co útok skončil). Obrana nesmí být zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku. Tak zní jedna definic. Přiměřenost obrany se posuzuje především z hlediska intenzity obou akcí, což vyjadřuje pojem a způsob útoku. Obrana musí být zásadně tak intenzivní, aby útok jistě a bez rizika pro napadeného odvrátila, tzn., musí být silnější než útok, ale nesmí být zjevně přehnaná. U nutné obrany by mělo jít o přiměřenost obrany, což může u hodně lidí rozpoutat debatu, co je to vlastně přiměřenost. V teorii se rozlišuje přiměřenost jako poměr intenzity útoku a obrany od proporcionality (úměrnost), jež je vztahem mezi škodou z útoku hrozící a v obraně způsobenou. Pojem způsob útoku je podstatně širší než „způsob provedení útoku“, který by nevyjadřoval všechny okolnosti, které musí poškozený a následně i soud odpovědně a komplexně hodnotit. Ve „způsobu útoku“ je vyjádřen nejen způsob provedení útoku, ale i osoba útočníka, jeho vlastní úmysly (např. využití odlehlého a tmavého zákoutí), jež se při útoku projevily, použité zbraně, hrozící součinnosti dalších osob doprovázejících útočníka, jakož i další okolnosti, za nichž byl útok spáchán, za podmínky, že je lze zahrnout pod pojem způsob útoku a že byly známé i zcela zjevné poškozenému obránci. Musíme mít ale na paměti, že trestní zákoník nestanoví měřítko pro určení mezí nutné obrany. Je třeba pak posoudit všechny skutečnosti, hlavně intenzitu útoku a obrany i všechny další zmíněné okolnosti případu s přihlédnutím k závažnosti zájmu společnosti na aktivní obraně poškozeného vůči trestným činům. Použité prostředky útočníka nemusí být ani přibližně stejné účinnosti. Obránce použije takového prostředku, který má náhodou právě po ruce. Intenzita obrany, a tedy přiměřenost obrany intenzitě útoku, není závislá na použitém prostředku, ale na tom, jak tento prostředek obránce použije. Když obránce použije proti neozbrojenému útočníkovi zbraně, neznamená, že jde o obranu zjevně nepřiměřenou způsobu 29

útoku. Přiměřenost obrany je třeba posoudit se zřetelem na všechny okolnosti případu. (např. vybočení z mezí nutné obrany nelze usoudit jen z toho, že napadený se bránil zbraní proti neozbrojenému útočníku, věkově podstatně mladšímu, fyzicky silnějšímu a známému svou agresivitou. Podmínky nutné obrany podle § 29 jsou splněny i v případě, že napadený zamýšlel proti útoku jiný, mírnější způsob obrany, než který omylem skutečně použil, pokud ani skutečně použitá obrana není zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku. Obránce není povinen ustupovat před neoprávněným, přímo hrozícím nebo trvajícím útokem na zájem chráněný trestním zákonem (R 47/1995). Obrana se proto nemusí omezovat na tzv. pasivní obranu (odrážení ran, ustupování, atd.), ale může být i aktivní. Pokud obránce nepřekročí meze nutné obrany, nestává se z něho útočník. O tom kdo je obránce a kdo útočník, rozhoduje zásadně iniciativa na počátku střetnutí, nikoli jeho další průběh. 39

3.3 Rozdíl mezi krajní nouzí a nutnou obranou Při posuzování krajní nouze není na rozdíl od nutné obrany rozhodující přiměřenost či nepřiměřenost způsobu odvracení hrozícího nebezpečí. Rozhodující pro hodnocení vybočení z mezí krajní nouze je, zda by toto nebezpečí bylo možno odvrátit jinak nebo zda způsobený následek je zřejmě stejně závažný nebo ještě závažnější než ten, který hrozil. Nutná obrana i krajní nouze jsou společensky prospěšné, vylučují protiprávnost, trestnost a společenskou nebezpečnost. Motivy jednání jsou pro oba tyto instituty shodné – jak je uvedeno v § 1 trestního zákona, je jimi snaha chránit zájmy společnosti, ústavního zřízení České republiky, práva a oprávněné zájmy fyzických a právnických osob. Smyslem je ochrana individuálních i společenských zájmů, u nutné obrany k tomu do popředí ještě vystupuje princip prosazení práva proti bezpráví. Není přípustná obrana proti jednání v krajní nouzi a naopak. Pokládám za důležité vysvětlit na základě porovnání hlavních znaků nutné obrany v opozici s krajní nouzí, které přispěje k lepšímu pochopení rozdílů mezi těmito instituty trestního práva. Zatímco člověk jednající v nutné obraně reaguje na útok jiné osoby či osob, ten, kdo jedná v krajní nouzi, odvrací jakékoli jiné nebezpečí. Při nutné obraně vzniká škoda pouze útočníkovi, při krajní nouzi však komukoliv. Z toho také vyplývá povolená míra obrany – zatímco útočníkovi je dovoleno způsobit i větší škodu, než hrozila (nesmí být pouze 39

ŠÁMAL, Pavel. Trestní zákoník (EVK). Trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Nutná obrana [online]. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 328- 349. [cit. 2011-05-06]. Dostupný také z WWW: .

30

v hrubém nepoměru ke škodě hrozící z útoku), tomu, kdo byl vlastně pouze náhodným svědkem nebezpečí vzniknuvšímu nezávisle na jeho vůli, se nemůže způsobit ani tak velká škoda, jako hrozila – stejně velké nebezpečí na něj nesmí být přesouváno. Zatímco v krajní nouzi je stanovena povinnost nebezpečí se vyhnout, je-li to možné (odvrátit jinak), při nutné obraně tento požadavek neplatí, neboť zde zasahujeme přímo proti původci nebezpečí – proti útočníku, který úmyslně ohrožuje chráněný zájem. Pro nutnou obranu a krajní nouzi je naopak společný okruh ohrožených zájmů, dále to, že nebezpečí/útok přímo, bezprostředně hrozí nebo trvá a skutečnost, že oprávněn jednat v nutné obraně či krajní nouzi je každý. 40 Jednání v nutné obraně i krajní nouzi je až na některé výjimky, které stanoví trestní zákon pro občana právem, ne jeho povinností. I když nejsou vymezeny subjekty jednající v nutné obraně a krajní nouzi, existují skupiny osob, které jsou povinny v nutné obraně a krajní nouzí jednat bez ohledu na nebezpečí hrozící jejich osobě. Právní úprava nutné obrany a krajní nouze umožňuje v širokém rozsahu všem občanům účinně vystoupit na ochranu napadených a ohrožených zájmů nejen svých vlastních, ale i zájmů ostatních spoluobčanů a celé společnosti. V tomto smyslu plní uvedené instituty též preventivní roli. Ač má nutná obrana i krajní nouze hodně společného, přesto mezi nimi existují odlišné znaky, které je rozdělují do dvou příbuzných, v něčem však přece jen odlišných institutů. Nejpodstatnějším rozdílem, podle něhož jde rozeznat, zda jde o podmínky nutné obrany nebo krajní nouze, je zaměření jednajícího. Je-li zaměřeno proti útočníkovi, a tomuto útočníkovi je až na některé výjimky vždy způsobena škoda, jde o nutnou obranu. Směřuje-li jednání proti třetí osobě, která se na útoku nebo vzniku nebezpečí nepodílí, nenese na něm taky žádnou vinu, mnohdy nebývá ani na místě činu přítomna, jedná se v tomto případě o krajní nouzi. Nutná obrana je jednáním, jimž se odvrací útok fyzické osoby na zájmy chráněné trestním zákonem, musí však být splněny podmínky uvedené v příslušném ustanovení tohoto zákona. V krajní nouzi se může jednat i o jiné skutečnosti a události jako jsou např. přírodní síly a katastrofy, selhání technických zařízení. U nutné obrany je možno se bránit ihned a není třeba brát tolik ohled na útočníka a je spravedlivé, aby se především on podílel na škodě. Proto při dodržení podmínek nutné obrany jednající nenahrazuje škodu způsobenou útočníkovi. Na

40

VOKOUN, Rudolf. Vybrané aktuální otázky nutné obrany a krajní nouze. 1. vyd Praha: Univerzita Karlova, 1989. 12 s. ISSN 0323-0619.

31

rozdíl od toho při krajní nouzi je možno způsobit škodu třetím osobám jen tehdy, nelze-li nebezpečí odvrátit jinak. Proto je právní úprava krajní nouze přísnější a musí zde být dodržena zásada subsidiarity jednání. Škoda vzniklá při krajní nouzi se až na výjimky dané zákonem nehradí. Mezi tyto výjimky patří např., když nebezpečí vzniklo vlastním zaviněním jednajícího, ten je povinen nahradit škodu, která odvracením tohoto nebezpečí vznikla jiným občanům (např. kdo z nedbalosti způsobil požár svého domu, hradí škodu, která vznikla při hašení domu na majetku jiných osob). Rozdíl tkví i v odlišné konstrukci požadavku proporcionality. V nutné obraně se porovnávají způsob obrany a útoku, přičemž obrana nesmí být zcela zjevně nepřiměřená ke způsobu útoku. U krajní nouze se uplatňuje proporcionalita v pravém slova smyslu, kdy se porovnávají následky, resp. výše způsobené škody, tzn., že způsobený následek nesmí být stejně závažný nebo závažnější než ten, který hrozil.41

3.4

Příklady z praxe Když jsem hledal příklady ohledně nutné obrany, tak mezi judikáty týkající se nutné

obrany patří např. i rozhodnutí Nejvyššího soudu č. 7 Tdo 461/2004-I, kterým zrušil předchozí rozsudky Vrchního a Krajského soudu.42 V této věci byl těmito rozsudky z trestného činu vraždy odsouzen muž, jinak voják z povolání, který v prostoru lázeňského parku po předcházející slovní a fyzické potyčce s účastníky diskotéky, která se stala podnětem pro to, aby přinesl ze svého osobního automobilu nelegálně drženou pistoli a uvedl ji do stavu pohotovosti. Když se k němu přiblížila skupina účastníků potyčky, tak proti nim ze vzdálenosti zhruba 20 metrů nejméně pětkrát varovně vystřelil, přičemž když se k němu na bezprostřední vzdálenost jeden z nich přiblížil, vystřelil proti němu, zasáhl ho další střelbou do hrudníku tak, že střela pronikla do srdce a plic a dotyčný na místě zemřel. Poté, co se ho další muž snažil odzbrojit, tak ho střelil do břicha. Vrchní soud konstatoval, že nutná obrana nemůže být vyloučena proto, že obviněný se útoku nevyhnul např. včasným útěkem v době, kdy se mu stalo zřejmým, že mu v případě opětovného setkání s poškozenými a dalšími osobami z jejich skupiny hrozí napadení, tj. útok. Stejně tak není podmínkou nutné obrany ani to, že ze strany obránce jde o náhlé či nepřipravené jednání, které je jen okamžitou reakci na situaci vyvolanou útokem. V posuzovaném případě tedy nutná obrana nebude vyloučena proto, že 41

KUCHTA, Josef. Nutná obrana. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 1999. 179 s. ISBN 80210-2198-5. 42 Nejvyšší soud České republiky. Spisová značka: 7 Tdo 461/2004-I [online]. [cit. 2011-04-04]. Dostupný také z WWW: .

32

obránce se na útok předem připravil tím, že si vzal zbraň a že ji uvedl do stavu způsobilého ke střelbě. V teorii a praxi trestního práva se za nutnou obranu nepovažuje jednání pachatele, který v úmyslu jiného usmrtit záměrně vyprovokuje útok, aby si tak vytvořil podmínky pro zdánlivou obranu, při níž pak útočníka usmrtí. Nutná obrana obvykle má znaky úmyslného trestného činu s tím, že tu je úmysl jednající osoby daný i ve vztahu ke způsobenému následku. Znakem nutné obrany v žádném případě není jen nedbalostní způsobení následku. Forma zavinění, jímž je zahrnut následek způsobený jednající osobou, není kritériem nutné obrany. Jako další příklad bych chtěl uvést případ muže, který ve stavu krajní nouze použil nelegálně drženou zbraň, ze které vystřelil a usmrtil člověka.

43

Podkladem výroku o vině

obviněného trestným činem vraždy podle § 219 odst. 1 tr. zák. bylo zjištění, že obviněný dne 14. 12. 2002 kolem 04:15 hodin v B., okr. T., v prostoru lázeňského parku po předchozí slovní a fyzické potyčce s účastníky diskotéky, která se stala podnětem pro to, aby přinesl ze svého nedaleko odstaveného osobního automobilu nelegálně drženou pistoli zn. MAUSER ráže 7,65 mm, uvedl ji do stavu pohotovosti tím, že ji natáhl, a v době, kdy se k němu přiblížila skupina účastníků předchozí potyčky ve složení M. H., V. P., M. P. a J. P., proti nim ze vzdálenosti zhruba 20 metrů nejméně pětkrát pro výstrahu vystřelil, přičemž když se k němu M. H. přiblížil na bezprostřední vzdálenost, vystřelil vůči němu, zasáhl jej další střelou do oblasti hrudníku tak, že střela pronikla do srdce a plic a poškozený M. H. v důsledku zakrvácení dutiny hrudní na místě zemřel; poté, co se obviněného snažil V. P. odzbrojit, obviněný ho střelil do oblasti břicha a způsobil mu průstřel břicha s poraněním dvanácterníku, žaludku, žlučníku a jater, které by bez včasné specializované chirurgické pomoci vedlo ke smrti. O odvoláních, která podali státní zástupce v neprospěch obviněného. Bylo rozhodnuto rozsudkem Vrchního soudu v Praze, A. S. byl uznán vinným trestným činem vraždy podle § 219 odst. 1 tr. zák. a trestným činem nedovoleného ozbrojování podle § 185 odst. 1 tr. zák. a odsouzen podle § 219 odst. 1 tr. zák., § 35 odst. 1 tr. zák., § 40 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody na šest roků, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. … Obviněný A. S. podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze. Napadl výrok o vině a trestu. Dovolání podal s odkazem na důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a vytkl nesprávné právní posouzení skutku. Namítl, že ta část skutkového stavu, kterou Vrchní soud v Praze posoudil jako trestný čin 43

Nejvyšší soud České republiky. Spisová značka: 7 Tdo 563/2005 [online]. [cit. 2011-04-04]. Dostupný také z WWW: .

33

vraždy podle § 219 odst. 1 tr. zák., byla takto kvalifikována nesprávně, protože z jeho strany šlo o nutnou obranu podle § 13 tr. zák. Ve veřejném zasedání konaném o dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky obou soudů a aby ho sám uznal vinným jen trestným činem nedovoleného ozbrojování podle § 185 odst. 1 tr. zák. a uložil mu za tento trestný čin přiměřený trest… Soudy vyloučily nutnou obranu na podkladě ještě dalších úvah, které Nejvyšší soud nemohl akceptovat. Napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze je tedy rozhodnutím, které spočívá na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g)… Nejvyšší soud proto z podnětu dovolání obviněného zrušil rozsudky obou soudů a zrušil také další obsahově navazující rozhodnutí, která tím ztratila podklad. Pro zrušení rozsudků obou soudů Nejvyšší soud sám ve věci rozhodl tak, že obviněného A. S. uznal vinným trestným činem nedovoleného ozbrojování podle § 185 odst. 1 tr. zák. Skutkovým základem tohoto výroku se stala zjištění obou soudů, která Nejvyšší soud doplnil jen tím, že obviněný nebyl držitelem zbrojního průkazu podle § 27 odst. 1 zákona č. 288/1995 Sb., o střelných zbraních a střelivu (zákon o střelných zbraních), ve znění pozdějších zákonů, tak aby byl náležitě vyjádřen zákonný znak \"bez povolení\" uvedený mezi znaky skutkové podstaty trestného činu nedovoleného ozbrojování podle § 185 odst. 1 tr. zák. Jako další zajímavý příklad judikatury jsem zvolil muže, které v tzv. sebeobraně bodl svého kamaráda do břicha. Městský soud jej shledal vinným a Nejvyšší soud České republiky přijal „odvolání“ postiženého, že jednal v nutné obraně. Všeho se dopustil tím, že dne 16. 5. 2005 kolem 18.00 hod. v zahradní chatce po předchozí slovní rozepři a vzájemném fyzickém napadání, v důsledku kterého obviněný upadl na podlahu, ho nad ním ležící poškozený L. P., uchopil do tzv. kravaty, přičemž obviněný ve snaze uvolnit se z tohoto sevření zvolil nepřiměřený způsob obrany tím, že bodl poškozeného kuchyňským nožem do oblasti břicha. Tímto jednáním obviněný způsobil poškozenému bodné poranění v levém nadbřišku, které proniklo břišní stěnou do břišní dutiny a levého jaterního laloku, kde bodný kanál v délce 8 cm probíhal z břišní dutiny bránicí vpravo. Uvedené zranění přitom postihlo jaterní lalok, vedlo ke zhmoždění jaterní tkáně a způsobilo poškozenému rozsáhlé krvácení, které vyžadovalo hospitalizaci ve Fakultní nemocnici, operaci břicha a hrudníku s předpokládanou pracovní neschopností poškozeného v trvání 6 až 8 týdnů. Obviněný M. M. byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 15. 3. 2006, sp. zn. 33 T 166/2005, uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1 tr. zák., kterého se dopustil jednáním popsaným ve výroku o vině v citovaném rozsudku. Za tento trestný čin byl obviněný M. M. 34

podle § 222 odst. 1 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 3 roky, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Současně bylo podle § 228 odst. 1 tr. řádu rozhodnuto o povinnosti obviněného zaplatit na náhradě škody zdravotní pojišťovně částku ve výši 175 816,50 Kč. Poškozený L. P. byl podle § 229 odst. 2 tr. řádu odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. K odvolání obviněného M. M. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. 5. 2006, sp. zn. 6 To 197/2006, podle § 258 odst. 1 písm. b), d) tr. řádu zrušil citovaný rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 písm. b) tr. řádu znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným trestným činem ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1 tr. zák., kterého se dopustil tím, že dne 16. 5. 2005 kolem 18.00 hod. v zahradní chatce po předchozí slovní rozepři a vzájemném fyzickém napadání, v důsledku kterého obviněný upadl na podlahu, ho nad ním ležící poškozený L. P., uchopil do tzv. kravaty, přičemž obviněný ve snaze uvolnit se z tohoto sevření zvolil nepřiměřený způsob obrany tím, že bodl poškozeného kuchyňským nožem do oblasti břicha. Tímto jednáním obviněný způsobil poškozenému bodné poranění v levém nadbřišku, které proniklo břišní stěnou do břišní dutiny a levého jaterního laloku, kde bodný kanál v délce 8 cm probíhal z břišní dutiny bránicí vpravo. Uvedené zranění přitom postihlo jaterní lalok, vedlo ke zhmoždění jaterní tkáně a způsobilo poškozenému rozsáhlé krvácení, které vyžadovalo hospitalizaci ve Fakultní nemocnici, operaci břicha a hrudníku s předpokládanou pracovní neschopností poškozeného v trvání 6 až 8 týdnů. Novotný popisuje ještě jeden případ, tykající se nutné obrany,

44

…pokladní odnášel

tržbu 520 000 Kč ve večerních hodinách do banky. Náhle k němu přistoupil muž s nožem v ruce a vyzval ho, aby mu dal všechny peníze, jinak jej zabije. Pokladní měl u sebe střelnou zbraň, ale byl tak zaskočen, že ji nepoužil a zůstal stát, jako opařený. Muž pokladnímu tašku s tržbou vytrhl z ruky a dal se na útěk. Teprve v té chvíli se pokladní vzpamatoval, vytáhl zbraň a na prchajícího muže vystřelil. Způsobil mu tím těžkou újmu na zdraví, ale tržba byla zachráněna. Po formální a materiální stránce se jedná o trestný čin loupeže podle § 173 TZ. Lupič již útočil na zájmy chráněné zákonem. Nejprve došlo k útoku na svobodu rozhodování (nucení vydání tržby pod pohrůžkou usmrcení), přičemž současně bezprostředně hrozil útok na další chráněné zájmy: majetkový zájem (nebezpečí zmocnění tržby) a na zájem ochraně 44

NOVOTNÝ, Oto a kol. Trestní právo hmotné. 6. vyd. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2010. 255 s. ISBN 978-807357-509-0.

35

života člověka (usmrcení, nebude-li tržba vydána). V době, kdy se lupič tržby zmocnil a začal prchat, již byl ukončen útok proti svobodě rozhodování a přestal bezprostředně hrozit útok proti životu. Stále však trval útok protiprávní na zájmy chráněné trestním zákoníkem, pokud jde o zájem na ochraně majetku (tržby), takže stále byly splněny všechny podmínky pro jednání v nutné obraně. Za situace, kdy lupič svoji kořist ještě zcela neodstranil ze sféry dispozice oprávněné osoby, ale teprve ji odnášel do bezpečí, nebyl útok na chráněný zájem ještě ukončen, tedy stále trval. Pokladní proto stále jednal za podmínek nutné obrany a nešlo o extenzivní exces. Není vůbec podstatné, zda se pokladní mohl útoku vyhnout (např. mít doprovod který by případného útočníka předem doradil) nebo zda mohl tržbu zachránit jiným způsobem (např. voláním o pomoc, sledováním prchajícího za současného požádání policie o pomoc), neboť jednání v nutné obraně není vázáno na podmínku subsidiarity. Výstřel na prchajícího lupiče byl rozhodně účinný a spolehlivý způsob, jak pokračování a dokončení útoku překazit. Vzhledem k tomu, že lupič byl ozbrojen nožem a že s kořistí prchal lze těžko uvažovat o jiném (méně intenzivním) způsobu obrany, který byl v daném místě a čase bezděčně spolehlivý a účinný. Mezi hrozící škodu (značná škoda na majetku) a vzniklou újmou (těžká újma na zdraví) není rozhodně mimořádně výrazný hrubý nepoměr. Pokladní tedy neužil obrany, která by byla zjevně nepřiměřená způsobu útoku, a nedopustil se excesu intenzivního- jednání pokladníka, který výstřelem těžce zranil lupiče prchajícího s tržbou 520 000 Kč, bylo proto oprávněnou nutnou obranou.

36

4

Svolení poškozeného Tento institut nebyl v předchozích trestních zákonech výslovně upraven, avšak v teorii

i v právní praxi byl běžně uznáván a využíván. Oprávněnost a dovolenost v jednání nebo naopak jeho protiprávnost (nedovolenost) je třeba dovozovat z právního řádku jako celku. Pokud oprávněný nositel určitého práva vysloví souhlas se zásahem třetí osoby do jeho práva (tj. svého práva se vzdá), nejedná tato třetí osoba oprávněně. Například vlastník motorového vozidla dá jinému souhlas k tomu, aby po určitou dobu užíval svoje vozidlo pro svoji potřebu. Svolení poškozeného, jako okolnost vylučující protiprávnost, přichází do úvahy ovšem pouze u těch trestních činů, kde zájem společnosti je podmíněn zájmem jednotlivce na ochraně a tento zájem je ve výhradní dispoziční moci oprávněného jednotlivce a porušení zájmu se nedotkne zájmu společnosti. V praxi půjde zejména o trestné činy proti majetku, proti svobodě, proti právům na ochranu osobnosti, soukromí a listovního tajemství (§ 205 TZkrádež, § 206 TZ- zpronevěra, § 207 TZ- neoprávněné užívání cizí věci, § 220 TZ- porušení povinnosti při správě cizího majetku, § 222 TZ- poškození věřitele, § 228 TZ- poškození cizí věci, § 171 TZ- omezování osobní svobody, § 172 TZ- zavlečení do ciziny, § 182 TZporušení tajemství dopravovaných zpráv). Vyloučeny jsou trestné činy proti životu a zdraví, nejde-li o lékařský zákrok. 45 Zákonné předpoklady právně relevantního souhlasu poškozeného jsou tyto: Svolení se týká zásahu do takových práv jednotlivce, o kterých může sám bez omezení rozhodovat a jejichž porušení se nedotkne zájmů společnosti; Svolení musí předcházet jednání nebo s ním být alespoň současné, příp. může být i dodatečné, pokud pachatel v době činu důvodně souhlas poškozeného předpokládal, a to vzhledem k okolnostem případu a svým poměrům; Svolení musí být vážné, dobrovolné, určité a srozumitelné. K tomu odborná literatura ještě dodává: svolení musí být dáno oprávněnou a způsobilou osobou a sporné je, zda v otázce způsobilosti lze užít zásad občanského práva či zásad příčetnosti, rovněž je sporné, zda svolení lze udělit i v zastoupení. Svolení musí zahrnovat nejen souhlas s jednáním, ale i s jeho výsledkem (například věřitelův souhlas k tomu, aby dlužník zcizil svůj majetek, musí zahrnovat i důsledek takového jednání, tj. že věřitelův nárok nebude uspokojen. Svolení nesmí být dodatečně (do doby činu) odvoláno, resp. toto odvolání nesmí být pachateli známo.

45

NOVOTNÝ, Oto a kol. Trestní právo hmotné. 6. vyd. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2010. 276 s. ISBN 978-807357-509-0.

37

Omyl pachatele (např. v osobě oprávněné k udělení souhlasu o způsobilosti k udělení souhlasu, o obsahu daného souhlasu aj.) se posoudí podle obecných zásad o skutkovém omylu, § 18 odst. 4 TZ. Vyloučena je proto odpovědnost za úmyslný trestný čin, avšak nikoli za trestný čin nedbalostní. 46

4.1 Příklady z praxe Ze starší judikatury lze například uvést: Jestliže obviněný a poškozený se dohodnou na vzájemném úmyslném usmrcení jeden druhého, jako způsobu společného dobrovolného ukončení života, potom dohodnuté jednání obviněného, jehož následkem byla smrt poškozeného, naplňuje znaky trestného činu vraždy, nikoli znaky trestného činu účasti na sebevraždě. Uvedené okolnosti činu, zejména svolení poškozeného mohou v konkrétním případě mít značný vliv na stupeň nebezpečnosti činu pro společnost a spolu s dalšími okolnostmi svědčícími ve prospěch obviněného být důvodem pro použití ustanovení o mimořádném snížení trestu odnětí svobody (č.6/1998 sb. Rozh. tr.). Podle trestního zákoníku z roku 2009, který nezná institut společenské nebezpečnosti činu, bylo by třeba zohlednit společenskou škodlivost ve smyslu § 12 odst. 2 TZ. 47 Dalším příkladem vztahujícím se k Svolení poškozeného bylo například 48, když K. V. a P. P. K v obchodním domě Makro, okres České Budějovice, po společné dohodě a ve vzájemné součinnosti, K. V., jako zaměstnanec společnosti Makro ČR., s. r. o., na pozici asistent prodeje ve skladu vratných obalů a P. P. a K. P. jako zákazníci obchodního domu, v úmyslu vylákat finanční hotovost v 9- ti případech K. V. neoprávněně a v rozporu se skutečností do vystavené faktury navýšil počet přijatých obalů, popřípadě fakturu vystavil, aniž obaly vůbec převzal, následně K. P. a P. P. na tyto faktury inkasovali hotovost v nesprávných, ve svůj prospěch navýšených částkách… kdy dle skutkových závěrů měl stěžovatel dne 24. 6. 2006 na tzv. makrokartu na jméno J. P. fyzicky nepředat k výkupu žádnou europaletu. K. V. ovšem vystavil faktury na 46 ks a 53 ks europalet a následně dne 30. 6. 2006 vybral hotovost ve výši 7.663,- Kč, zatímco P. P. vybral 8.830,- Kč. Tímto společným jednáním měli obvinění způsobit společnosti Makro ČR., s. r. o (dále jen "společnost Makro")

46

NOVOTNÝ, Oto a kol. Trestní právo hmotné. 6. vyd. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2010. 276, 277 s. ISBN 978-80-7357-509-0. 47 JELÍNEK, Jiří a kol. Trestní právo hmotné. 2. vyd. Praha: Leges, 2010. 258 s. ISBN 978-80-87212-49-3. 48 Ústavní soud České republiky. Spisová značka: III.ÚS 1104/08 [online]. [cit. 2011-04-04]. Dostupný také z WWW: .

38

škodu ve výši 16.493,- Kč. Dále měl stěžovatel dne 8. 7. 2006 na tzv. makrokartu na jméno V. P. fyzicky předat 4 ks europalet, K. V. ovšem vystavil fakturu na 26 ks europalet. Následně dne 9. 7. 2006 stěžovatel hotovost ve výši 4.331,50 Kč vybral, čímž společnosti Makro společným jednáním způsobili škodu ve výši 3.665,- Kč. Konečně dne 15. 7. 2006 měl stěžovatel na tzv. makrokartu na jméno J. P. fyzicky nepředat k výkupu žádnou europaletu, přičemž K. V. vystavil fakturu na 36 ks europalet. Stěžovatel následně hotovost ve výši 5.998,Kč vybral. Tímto jednáním měli obvinění společnosti Makro způsobit škodu ve výši 5.998,Kč. Stěžovatel byl za uvedený trestný čin odsouzen podle § 250 odst. 2 tr. zák. k nepodmíněnému trestu odnětí svobody ve výměře dvanácti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Stěžovatel nebyl z rozsudkem spokojen a má za to, že obecný soud zcela opominul podstatné části výpovědi důležitého svědka a zároveň v rozporu s ust. § 220 odst. 2 tr. řádu ve svém rozhodnutí vycházel ze skutečností a důkazů, které nebyly probrány v hlavním líčení.

39

5

Svolení k ublížení na zdraví a svolení ke smrti Lidské právo na život musíme hodnotit a posuzovat v kontextu složitého historického

vývoje. Na tuto oblast působily mnohé podmínky, v nichž se dají jmenovat zejména státní zájmy, populační teorie, politické a mravní tendence a názory, náboženství a vlivy jednotlivých církví. Názory na dané téma se liší, pokud je právo na život posuzováno odborníky (lékaři, právníky, teology) či laiky. Z těchto různých pohledů a myšlení nejde, podle mého názoru, potom o problém, zda čl. 6 Listiny je rozporný či kompromisní, ale o zásadní otázku vůbec: “Život jako právo, nebo život jako povinnost?”49 Trestní zákoník výslovně vylučuje svolení o ublížení na zdraví a ke smrti, neboť v tomto případě nejde o zájmy, o nichž je osoba bez omezení oprávněna rozhodovat. Zároveň se připouští výjimka pro případ svolení k lékařským zákrokům.

5.1 Eutanázie Co se týče otázky eutanázie, pokládám tuto oblast za velice sporné téma, které je často diskutované a nejednoznačné. Při zhodnocování této problematiky jistě každý jedinec vnímá silné emoce, jelikož se jedná o rozhodování na úrovni života a smrti. Týká se rozhodnutí protichůdného, rozdílného a radikálního, zasahující do mnoha oblastí jakými jsou etika, morálka a medicína. Problematika umírání a smrti je jednou ze základních existenciálních aspektů lidského života. Všichni víme, a je neodvratné, že každý člověk jednoho dne zemře. Je také velmi reálné a pravděpodobné, že během svého života se setkáme se smrtí blízkého člověka, nebo v kontextu novin se dozvíme, že někdo zemřel či umírá. Nikdo netuší, jaký průběh bude mít jeho konec života. Jistě by si každý člověk přál, aby jeho smrt byla rychlá a co nejméně bolestivá. Existuje i možnost, že člověk onemocní takovou nemocí, kterou současná medicína není schopna vyléčit. Díky rozvoji medicíny je možné udržovat při životě i takové jedince, kteří by¨dříve v důsledku svého zdravotního stavu zemřeli. V této souvislosti vyvstává otázka týkající se přípustnosti eutanázie. Jde o snahu zmírnit bolest umírajícího s tím, že je mu připravena bezbolestná smrt. Podstatným znakem je usmrcení na žádost. Při řešení eutanázie stojí v přikladu dva zájmy. Prvním je zájem společnosti na ochraně lidského života a na potrestání protiprávního jednání. Druhým je právo jednotlivce svobodně se rozhodnout o svém životě. Základní otázka podstaty eutanázie spočívá v posouzení dvou principů, a to principu nedotknutelnosti života 49

ZIMEK, Josef. Právo na život. 1. vyd. Brno: Masarykova universita, 1995. 61 s. ISBN 80-210-1140-8.

40

za každé situace, principu kvality života, zda je přípustné ukončit život, který nemá naději na přežití či zda udržování života za určitých okolností může být nelidské vůči nemocnému. 50 Výjimečně je souhlas s například zásahem do zdraví matky mírněji trestný (např. § 160 – nedovolené přerušení těhotenství se souhlasem ženy).

Jinak může mít svolení

k usmrcení, ublížení na zdraví význam z hlediska druhu trestu a výměry trestu. Hlavně s ohledem na konkrétní situaci ho lze považovat za polehčující okolnost. Upuštění od potrestání by bylo možné jen u přečinů (§ 46 TZ).51 Eutanázie z pohledu českého práva říká, že většina české odborné veřejnosti vyjadřuje svůj nesouhlas s aktivní eutanázií a zároveň upozorňuje na nutnost podrobnější regulace v případech, jako jsou vyjádření vůle pacienta ohledně jeho další léčby, standardy lékařské péče vzhledem k nezahájení či ukončení resuscitace a jiných zásahů intenzivní medicíny, práva pacientů a jim blízkých osob a další.52 Tzv. eutanázii čisté a nepřímé, té ani název eutanázie nepřísluší a důležitá je přípustnost práv pacienta rozhodnout o další léčbě. Spíše než aktivní eutanázií, je třeba se věnovat otázkám oprávnění pacienta rozhodovat o svém léčení, závaznosti takových rozhodnutí, práv příbuzných pacienta učinit rozhodnutí místo něj, stanovení standardů lékařské péče zajišťujících ošetřujícímu personálu, lékařům i nemocným právní jistotu a otázkám podobným.

5.1.1 Příklady z praxe Snažil jsem se nalézt případy judikatury z praxe, bohužel ve směru eutanázie není více k dispozici. Přesto jsem nalezl případ ze spolkového soudního dvora v Německu. Kdo se nechá oklamat obětí a provede neúmyslně aktivní eutanázii, nepodílí se na beztrestném sebepoškození.

53

Dvacetiletý obžalovaný vykonávající civilní prezenční službu se ujal bez

zvláštní přípravy na dobu dvou týdnů v Hamburku o denní péči o osmadvacetiletého S. S., jež trpěl rozsáhlou progresivní svalovou dystrofií typu duchenne a byl schopen pohybovat pouze 50

ZIMEK, Josef. Právo na život. 1. vyd. Brno: Masarykova universita, 1995. 26 s. ISBN 80-210-1140-8. ŠÁMAL, Pavel. Trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, 543- 552 s. [online]. [cit. 2011-06-06]. Dostupný také z WWW: . 52 DRBOHLAVOVÁ, Ilona. Eutanázie z pohledu českého práva [online]. Trestněprávní revue 4/2003, s. 110. [cit. 2011-06-06]. Dostupný také z WWW: . 53 Spolkový soudní dvůr. Spisová značka: 5 StR 66/06 86 [online]. [cit. 2011-06-06]. Dostupný také z WWW: . 51

41

jednotlivými prsty – v nichž však neměl sílu – a ústy a jazykem. Paže a nohy měl fixovány ve flekčním postavení. Vzhledem k deformacím hrudníku a páteře a značné redukci dýchacích svalů představovala jeho kapacita dýchání pouze 10 % kapacity zdravého člověka. Výdech kysličníku uhličitého podporoval dýchací přístroj toho času připojený na dýchací ústrojí. S. byl velmi inteligentní. Byl schopen jasně vyslovit své myšlenky a díky své dobré znalosti lidí dokázal odhadnout, na které pečovatele se má obrátit i s neobvyklými přáními. Již v prosinci 1999 se v elektronickém dopise svému ošetřovateli, který mu byl blízký, zmínil o svých sebevražedných fantaziích. Popisoval, jak se sexuálně vzrušil představou, že byl se zalepenými ústy zabalen do dvou slepených pytlů na odpadky a vhozen do kontejneru a potom – zavalen dalšími pytli s odpadky – odvezen s odpadem do spalovny a tam spálen. Tuto myšlenku pojal v únoru 2001 a chtěl ji za pomoci obžalovaného uskutečnit. Nejprve obžalovaného požádal, aby mu namísto kalhot přetáhl přes břicho až k bokům plastový pytel. Vysvětlil mu, že se mu líbí dotek plastu na kůži a obžalovaný tuto žádost splnil. Dne 22. 2. 2001 kolem 12.15 hod. vyslovil S. přání, aby ho, zabaleného do pytlů na odpadky, položil do kontejneru. Obžalovaného na jeho dotaz ubezpečil, že to již vícekrát udělal a že bude během odpoledne určitě z kontejneru vyproštěn. Obžalovaný ve snaze, aby těžce tělesně postiženému, který byl svěřen do jeho péče, co nejlépe pomohl, splnil veškeré vyslovené pokyny, aniž by je kriticky zvažoval. Zabalil nahého S. do dvou pytlů na odpad, vyřízl v horním pytli otvor pro hlavu a oba pytle slepil. Až na malý otvor mu dále zalepil – na jeho zvláštní přání – ústa lepicí páskou a při venkovní teplotě kolem bodu mrazu ho položil do částečně naplněného kontejneru. Podle pokynů postavil invalidní vozík do komory, uklidil byt a vedlejším východem opustil zařízení sociální péče. Tyto pokyny vydal S. proto, aby se ostatní pečovatelé nepozastavovali nad jeho nepřítomností. Z tohoto důvodu byl postrádán až večer, pátrání po něm však bylo bezvýsledné. Teprve ráno příštího dne byla v kontejneru nalezena

jeho

mrtvola.

Smrt

nastala

v důsledku

udušení,

případně

v kombinaci

s podchlazením. Buď došlo k zablokování dýchacích cest dalším pytlem na odpadky, nebo jiný pytel na hrudníku znemožnil již tak mělké dýchání. Níže ještě zmiňuji další příklad z praxe, o dívce z Británie, která si sama vymohla právo zemřít.54 Třináctiletá Britka Hannah Jonesová s vážně nemocným srdcem přesvědčila úřady, aby se ji nesnažily přimět soudní cestou k další operaci a nechaly ji umřít. Nezvyklé 54

čt24. Třináctiletá Britka si vymohla právo odmítnout léčbu a zemřít [online]. 11. 11. 2008 [cit. 2011-02-21]. Dostupný z WWW: .

42

rozhodnutí nezletilé dívky podpořili i její rodiče. Dívka bojovala od pěti let s leukemií. Po několika letech chemoterapie se uzdravila, ale léčba jí poškodila srdce, jehož činnost i po třech operacích nezadržitelně slábne. Bez transplantace srdce dívka podle lékařů zemře asi do šesti měsíců. Dle informací, i transplantace by ale u ní byla jen dočasným řešením a byly by nutné další operace, navíc transplantace by podle odborníků mohla obnovit leukemii. Lékaři ji nejprve chtěli i uspat léky, aby ji přiměli k operaci, a proti odporu rodičů požádali o soudní rozhodnutí. Ustoupili od toho až poté, co dívku vyslechly a podpořily zdravotní úřady. Na výše uvedených případech lze vidět křehkou balanci mezi životem a smrtí. Eutanázie znamená usmrcení jiného člověka. Stejně tak jako jsou ospravedlnitelná zabití z nedbalosti, v sebeobraně, ve stavu nepříčetnosti či v jiných situacích, o kterých tato práce pojednává, měla by být ospravedlnitelná i v určitých, relativně spravedlivých případech, kdy, je-li její motiv správný, tedy prospěch pro pacienta ve smyslu ukončení jeho bolesti. Avšak mají-li být určité druhy eutanázie legalizovány, je nutné postupovat velmi obezřetně. O tomto etickém i morálním problému je zapotřebí i nadále diskutovat, především mezi odborníky. Je nutné, aby i neodborná společnost měla přístup k nezkresleným, pravdivým a úplným informacím a mohla to do tohoto děje zasahovat také. Ale s určitostí lze říci, že za plánovanou smrtí- eutanazií, vždy musí být určitý tým lidí, kteří tento „soud“ mezi životem a smrtí provedou, jelikož v této oblasti lze smrti jiného člověka zneužít. Rozhodně jsem proti tomu, aby o eutanázii subjektivně rozhodoval například jen jeden rodinný příslušník.

5.2 Svolení k lékařskému zákroku Ke každému závažnějšímu zákroku či vyšetření musí dát pacient lékaři písemný souhlas. Povinností lékaře je objasnit mu rizika a průběh výkonu, s tím že rovněž mohou odmítnout zdravotní péči nebo konkrétní zákrok. Jedná se o pacienty, kterým se např. do těla "zavádí jehla nebo nějaký přístroj" a hrozí nějaké komplikace. Informovaný souhlas tak vyjadřují například při endoskopických vyšetřeních žaludku či střev, lumbální punkci nebo vyšetření artroskopem. Lékaři jsou povinni pacientovi předložit písemnou informaci o zákroku. Ústně mu vysvětlí i celý postup a účel léčby. A popíší, mj., předpokládaný vývoj léčby, možná rizika zákroku, léčebný režim a prevenci. Nemocný pak může dokument podepsat, a tím vyjádří informovaný souhlas. Avšak existuje i tzv. revers, kdy pacient péči odmítne pacient nebo jeho zákonný zástupce. Pacient může před zákrokem rovněž stanovit, kdo dostane informace o jeho léčení a zdravotním stavu. Za osoby v bezvědomí, nesvéprávné

43

a děti podepisuje souhlas zákonný zástupce, v případě dětí jsou to většinou rodiče.55 Jako příklad vztahující se ke svolení k lékařskému zákroku bych chtěl uvést případ lékaře, který zaviněně odebere jedinou ledvinu dítěte, odpovídá tak za škodu, která vznikla matce důsledkem darování ledviny.

56

Tehdy 13letá žalobkyně úraz při sportu a byla kvůli

podezření na poranění sleziny předána úrazovým lékařem do nemocnice E., jejímž provozovatelem je žalovaný okres. Chirurg Dr. Dr. H, zastupující jako druhý vrchní lékař nepřítomného primáře chirurgického oddělení, vyšetřil žalobkyni a rozhodl se k operativnímu otevření dutiny břišní. Protože zjistil poškození levé ledviny, odebral ji. Následující den byla žalobkyně kvůli akutnímu selhání ledvin přeložena na univerzitní kliniku. Tam vyšlo najevo, že od narození nemá pravou ledvinu, a že jí tedy v okresní nemocnici E. byla odebrána jediná ledvina, kterou měla. Na univerzitní klinice probíhala nejprve stacionární péče pomocí umělé ledviny. Na doporučení tamních lékařů prohlásila matka žalobkyně, že je připravena k darování ledviny. Dne 31. 3. 1976 ji byla ledvina odebrána a implantována žalobkyni. Koncem dubna mohla být žalobkyně propuštěna do domácího ošetřování. Žalobkyně v soudním sporu požadovala od Dr. Dr. H a od žalovaného okresu náhradu svých vlastních hmotných a nehmotných škod. Od té doby je také nesporné, že odnětí ledviny žalobkyně lékařem Dr. Dr. H bylo zaviněnou chybou v léčbě; ledvina mohla být při správném lékařském postupu zachráněna. Vrchní lékař Dr. Dr. H nepoškodil pouze tělo a zdraví, když žalobkyni při porušení lékařské povinné odebral její jedinou ledvinu. Vytvořil tím rovněž stav nebezpečí, který všem blízkým rodinným příslušníkům žalobkyně mohl dát podnět k tomu, aby kvůli záchraně života a zdraví žalobkyně riskovali vlastní tělesné poškození tím, že dali k dispozici ledvinu k implantaci žalobkyni. Obětování vlastní tělesné neporušenosti takto vnucené dárci orgánu je porušující skutkovou podstatou, která až na dále vyložené zvláštnosti, jež ale nemohou vést k odlišnému právnímu posouzení, může jako v jiných případech záchrany nebo první pomoci odůvodnit povinnost k náhradě škody u škůdce odpovědného za tento stav vyžadující záchranu nebo první pomoc vůči zachránci nebo poskytovateli první pomoci, kteří při záchraně utrpěli škodu. 55

Ferovanemocnice.cz. Kopalová, Michaela, Cholenský, Robert. Manuál: Jak získat informovaný souhlas pacienta v praxi [online]. 2. vyd., 2008 [cit. 2011-04-29]. Dostupný z WWW: . 56 Spolkový soudní dvůr. Spisová značka: VI ZR 257/86 [online]. [cit. 2011-06-06]. Dostupný také z WWW: .

44

6

Přípustné riziko Týká se to situací, kdy pachatel provádí činnost, ke které má odborné předpoklady a

učiní vše, aby nedošlo ke škodám, přesto ale dojde k následku, který by mohl být posouzen jako trestný čin (například, bude-li střelmistr likvidovat vysoký komín a udělá vše podle svých nejlepších znalostí a zkušeností a v souladu se stanovenými postupy, aby se nikomu nic nestalo, a přesto komín spadne na sousední dům, nepůjde o trestný čin). To platí i třeba o výzkumu v oblasti léků, když dochází k jejich testování na lidech. V takových případech, kdy by mohlo dojít k ohrožení zdraví, však musí být předchozí souhlas osob, jichž se to dotýká.57 Trestný čin nespáchá, kdo v souladu s dosaženým stavem poznání a informacemi, které měl v době svého rozhodování o dalším postupu, vykonává v rámci svého zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce společensky prospěšnou činnost, kterou ohrozí nebo poruší zájem chráněný trestním zákonem, nelze-li společensky prospěšného výsledku dosáhnout jinak. Nejde o přípustné riziko, jestliže taková činnost ohrozí život nebo zdraví člověka, aniž by jím byl dán k ní v souladu s jiným právním předpisem souhlas, nebo výsledek, k němuž směřuje, zcela zřejmě neodpovídá míře rizika, anebo provádění této činnosti zřejmě odporuje požadavkům jiného právního předpisu, veřejnému zájmu, zásadám lidskosti nebo se příčí dobrým mravům. Podstata přípustného rizika v českém trestním právu spočívá v tom, že se zavádí stále nové technologie a výrobky a ty jsou spojeny s určitým rizikem. V dnešní době není možný vědecko-technický pokrok bez určitého rizika. Podobně je tomu také v jiné společensky prospěšné činnosti (např. při sportu). Je nutné v nezbytné míře riziko v rámci daných pravidel podstoupit.58 Co se týče rozdílu oproti krajní nouzi, u krajní nouze musí nebezpečí hrozit přímo, u přípustného rizika nemusí být hrozba akutní. U přípustného rizika se poměřuje míra rizika s výsledkem, k němuž riziko směřuje. Celkově jsou kladeny i vyšší nároky na subjekt jednající za podmínek přípustného rizika. Musí se jednat o profesionála (riziko může podstoupit jen osoba v rámci svého zaměstnání, povolání, postavení či funkce). Tento člověk musí postupovat v souladu s dosaženým poznáním a informacemi, které má v době rozhodování o určitém postupu.

57

Trestní-rizeni.com. Nutná obrana a krajní nouze [online]. [cit. 2011-02-17]. Dostupný z WWW: . 58 ŠÁMAL, Pavel. Trestní zákoník (EVK). Trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Nutná obrana [online]. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2009, 355- 360 s. [cit. 2011-05-06]. Dostupný také z WWW: .

45

Znaky přípustného rizika lze vymezit v podle trestního zákoníku jako činnost: v souladu s dosaženým stavem poznání a informacemi; v době rozhodování o dalším postupu; v rámci zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce; společensky prospěšnou; při níž dochází k ohrožení nebo porušení zájmů chráněného trestním zákoníkem; jestliže společensky prospěšného výsledku nelze dosáhnout jinak.

59

Riziko musí být postoupeno za účelem

dosažení společensky nutných a užitečných hodnot, očekávaný výsledek musí být rentabilní ze společenského hlediska. Riziko je společensky prospěšné, pokud se jeho podstoupením zvyšuje celková společenská efektivnost a produktivita práce. Přednost má mít prosazování nejvýznamnějších společenských zájmů a ochrana základních lidských práv a svobod. Vyloučeny jsou individuální zájmy, pokud nejsou zároveň zájmy společenskými. K riziku jde sáhnout, pokud jiná možnost k dosažení společensky prospěšného výsledku neexistuje. Když jsou splněny všechny znaky přípustného rizika podle odst. 1, nejde o přípustné riziko jestliže: taková činnost ohrozí život nebo zdraví člověka; výsledek, k němuž směřuje, zcela zřejmě neodpovídá míře rizika; provádění této činnosti zřejmě odporuje požadavkům jiného právního předpisu, veřejnému zájmu, zásadám lidskosti nebo se příčí dobrým mravům. Mezi další výjimky patří zásah do života a zdraví osoby. Existuje řada případů, kdy se zájem na ochraně života a zdraví dostává do rozporu se zájmem na výkonu určitých rizikových činností (např. v těžebním průmyslu), přitom tyto činnosti nelze zakázat. Osoba, která je ohrožena na životě a zdraví, musí být poučena o všech rizicích spojených s danou rizikovou činností. Pokud je potřeba další podrobnosti nebo podmínky souhlasu, je třeba, aby byl souhlas získán v souladu s právním předpisem.

59

ŠÁMAL, Pavel. Trestní zákoník (EVK). Trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Nutná obrana [online]. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2009, 355- 360 s. [cit. 2011-05-06]. Dostupný také z WWW: .

46

7

Oprávnění použití zbraně V této kapitole bych rád stručně zmínil podstatu a vlastnosti okolností vylučujících

protiprávnost, do jejichž rámce patří i oprávněné použití zbraně. Považuji to za vhodné z toho důvodu, že oprávněné použití zbraně nelze vnímat izolovaně, je pevně zakotveno v systému okolností vylučujících protiprávnost a všechny jejich společné znaky tak platí i pro oprávněné použití zbraně. Dalším případem vylučujícím protiprávnost je výslovně upraven v trestním zákoníku, je oprávněné použití zbraně (§ 32 TZ), kde je vysloveně napsáno, trestný čin nespáchá, kdo použije zbraně v mezích stanovených jiným právním předpisem. Oprávněné použití zbraně je důvodem vylučujícím protiprávnost a nebezpečnost činu pro společnost. Důvody a rozsah možnosti použít zbraně jsou upraveny v předpisech, které upravují postavení určitých kategorií osob, oprávněných nosit a užít zbraň. Obvykle postavení příslušníků těchto kategorií upravuje zákon. Skutečnost, že se od těchto osob vyžaduje, aby odvracely útoky na právem chráněné zájmy, aby snášely a odvracely zvýšené nebezpečí, je důvodem poskytnutí účinnější právní ochrany. Co se rozumí zbraní, stanoví příslušné právní předpisy. V těchto předpisech je tento pojem definován různě, obecně však platí, že tento pojem je pro účely tohoto ustanovení formulován úžeji než obecný pojem zbraně v § 89 TZ, přičemž jádrem tohoto pojmu je střelná zbraň. Ze speciálních předpisů pak vyplývají podmínky užití, které ve své většině jsou konkrétnějším rozvedením ustanovení o nutné obraně. Podmínky pro použití zbraně se v jednotlivých předpisech liší. Obvykle je mezi nimi nějakým způsobem na prvním místě zakomponován institut nutné obrany či krajní nouze a další situace, v nichž přichází použití zbraně v úvahu, souvisí s tím, o který ozbrojený sbor jde a s jakými situacemi se jeho příslušníci setkávají. Literatura však uvádí i některé obecné podmínky použití zbraně: „přímé a bezprostřední nebezpečí pro právem chráněné zájmy; nemožnost jednat jinak, neboť jiné zákonné prostředky nejsou efektivní; dovoluje se užití takového prostředku, který osobu co nejméně poškozuje a přitom vede ještě k cíli zákroku.“ 60 Jsem přesvědčen, že pokud by nebylo ustanovení § 32 TZ, by osoby, které jsou zvláště zmocněny použít zbraň, nebyly za takové použití trestně odpovědné, a to s ohledem na okolnost vylučující protiprávnost v zákoně neuvedenou – výkon práva a plnění povinnosti. Domnívám se, že s ohledem na závažnost použití zbraně je pro právní jistotu osob, jichž se týká, výslovné zakotvení této okolnosti v § 32 velice vhodné. 60

JELÍNEK, Jiří a kol. Trestní právo hmotné. 2. vyd. Praha: Leges, 2010. 262 s. ISBN 978-80-87212-49-3.

47

Oprávněné použití zbraně je upraveno zejména v následujících předpisech:61 zákon č. 283/1991 Sb. o České policii ve znění novel, §§ 39-42; zákon č. 553/1991 Sb. o obecní policii, § 20; zákon č.527/1992 Sb. o Bezpečnostní informační službě ČR, § 14; zákon č. 76/1959 Sb. o některých služebních poměrech vojáků, v úplném znění pod č. 361/1992 Sb., § 34; zákon č. 124/1992 Sb. o Vojenské policii, § 34; zákon č. 67/1992 Sb. o Vojenském obranném zpravodajství, § 9 písm. d); zákon č. 555/1992 Sb. o Vězeňské službě a justiční stráži ČR, §18; zákon č. 13/1993 Sb. celní zákon, § 40; zákon č. 96/1977 Sb. o hospodaření v lesích, § 24.62 Vedle toho existují osoby, kterým se poskytuje zbraň k osobním účelům a osobní ochraně vydáním zbrojního průkazu podle zákona o zbraních a střelivu. Tyto osoby mohou užít střelné zbraně pouze za splnění podmínek nutné obrany § 13 TZ. Pro ohodnocení situace jako nutné obrany však není rozhodné, zda jednající měl u sebe zbraň legálně či nikoliv. Oprávněné použití zbraně podle § 15 trestního zákona. Jako příklad oprávněného použití zbraně uvádím případ p. Františka. U bytu Františka M, zazvonili dva muži. Po otevření dveří ho jeden z nich vyzval, aby jim vydal peníze. Oba muži měli zastrčené pravé ruce za bundami na prsou, František M. se domníval, že mají v rukou zbraně. Opětovně jej vyzvali, aby jim vydal peníze (600 000 Kč). Tvrdili, že o jeho penězích vědí. František M. nejbližšího útočníka udeřil pěstí do obličeje. Ten po úderu padl na podlahu. Vzápětí udeřil loktem druhého útočníka do obličeje, který rovněž upadl na zem. Při pádu na zem útočníci vytáhli ruce z bundy a skutečně byli ozbrojeni pistolemi. Poté František M. vyběhl z bytu a schoval se na chodbě za výtahovou šachtu. Když útočníci jeho byt opustili, František M se do svého bytu vrátil a nabil pistoli. Z okna viděl, jak útočníci utíkají. Jeden z nich běžel při zdi domu a druhý po chodníku. Asi po třiceti metrech se jeden z útočníků zastavil. V ruce měl pistoli. František M. po něm bez váhání vystřelil a zranil ho na noze. Touto střelbou nebyl nikdo další ohrožen.

63

V tomto případě již útok skončil, proto

nepřichází v úvahu aplikace ustanovení § 13 tr. zák. o nutné obraně. Podle názorů některých pracovníků trestního práva i praxe v případě, že by se pachatelům podařilo odcizit peníze a unikli s nimi, bylo by možné použít zbraně, neboť protiprávní útok trval… 61

ŠÁMAL, Pavel. Trestní zákoník (EVK). Trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Oprávněné použití zbraně [online]. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2009, 361- 367 s. [cit. 2011-05-06]. Dostupný také z WWW: <www.beck-online.cz/legalis/documentview.seam?type=html&documentId=nnptembqhfpwk5tlguxhgys7giydaok7gqyf64dggmza&groupIndex=0&rowI ndex=0&conversationId=26595#selected-node>. 62 NOVOTNÝ, Oto a kol. Trestní právo hmotné. 6. vyd. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2010. 281 s. ISBN 978-807357-509-0. 63 NOVOTNÝ, František. Právo na sebeobranu. 1. vyd. Praha: Lexis Nexis CZ, 2006. 77 s. ISBN 80-86920-100.

48

Stávající ustanovení § 15 trestního zákona č. 140/1961 Sb. upravuje oprávněné použití zbraně takto: „Trestný čin nespáchá, kdo použije zbraně v mezích zmocnění příslušných zákonných předpisů“ přičemž toto ustanovení trestního zákona má svou oporu v čl. 6 odst. 4 Listiny základních práv a svobod: „Porušením práv podle tohoto článku není, jestliže byl někdo zbaven života v souvislosti s jednáním, které podle zákona není trestné.“ Okolnost vylučující protiprávnost, ustanovení § 15 trestního zákona, má jasně blanketní charakter. Jedná se o jednu z těch okolností vylučujících protiprávnost, která je v trestním zákoně přímo uvedena. Současně zde schází i celková způsobilost činu přivodit škodu na zájmu chráněném trestním zákonem, tedy nebezpečnost činu pro společnost (materiální znak). Aby se jednalo o oprávněné použití zbraně, musí být splněny oba znaky současně. Příslušnými zákonnými předpisy, které použití zbraně upravují, se rozumí zákony, na něž trestní zákon v § 15 odkazuje, tedy ty, jež použití regulují a stanovují jeho přesné a konkrétní podmínky. Jde ve své podstatě o předpisy práva správního.64 Jedná se o: zák. č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, zák. č. 553/1991 Sb., o obecní policii, zák. č. 555/1992 Sb., o Vězeňské a justiční stráži, zák. č. 219/1999 Sb., o ozbrojených silách České republiky, zák. č. 154/1994 Sb., o Bezpečnostní informační službě, zák. č. 124/1992 Sb., o Vojenské policii, zák. č. 67/1992 Sb., o Vojenském obranném zpravodajství, zák. č. 13/1993 Sb., celní zákon.

7.1 Příklady z praxe Judikatura k tématu oprávněného použití zbraně není příliš štědrá. V odborné literatuře uvádí Fenyk 65 pouze jedno rozhodnutí Nejvyššího soudu. Toto lze nejspíše přičítat tomu, že v porovnání s nutnou obranou či krajní nouzí se oprávněné použití zbraně vztahuje jen na velmi omezený okruh subjektů a půjde asi většinou o situace, které lze označit za extrémní, zatímco nutná obrana či krajní nouze připadají v úvahu i v méně závažných případech. Aby bylo možné vymezit pojem zbraň pro účely oprávněného použití zbraně, je podle mne zapotřebí nejprve vymezit pojem zbraň, jak bylo výše v jednotlivých zákonech uvedeno, třeba vykládat tak, co jako zbraň určují jednotlivé předpisy, na něž trestní zákon ve svém ustanovení § 15 odkazuje. Ve všech se ale jedná o vymezení užší, než jak zbraň definuje trestní zákon v § 89 odst. 5, tedy že: „Zbraní se rozumí, pokud z jednotlivého ustanovení nevyplývá něco jiného, cokoli, čím je možno učinit útok proti tělu důraznější.“ Pro ujasnění 64

i-poradce.cz. Zákon. Trestní zákon. Pachatel, spolupachatel a účastník trestného činu [online]. [cit. 2011-0217]. Dostupný z WWW: . 65 FENYK, Jaroslav a kol. Trestní zákoník a trestní řád: průvodce trestněprávními předpisy a judikaturou. 1. díl. Praha: Linde, 2010. 209 s. ISBN 978-80-7201-808-6.

49

pojmu zbraň uvádím definice některých druhů zbraní dle přílohy k zák. č. 119/2002 Sb., o střelných zbraních a střelivu, „vymezení zbraní a střeliva, část první – druhy zbraní“:

66

Střelná zbraň – zbraň, u které je funkce odvozena od okamžitého uvolnění energie při výstřelu, zkonstruovaná pro požadovaný účinek na definovanou vzdálenost; Palná zbraň – střelná zbraň, u které je funkce odvozena od okamžitého uvolnění chemické energie; Mechanická – střelná zbraň, u které je funkce odvozena od okamžitého uvolnění nahromaděné mechanické energie; Plynová – střelná zbraň, u které je funkce odvozena od okamžitého uvolnění energie stlačeného vzduchu nebo jiného plynu. Vojenská – palná zbraň, která je určena k vedení námořní, letecké nebo pozemní války.

66

Sagit. Cz. Sbírka zákonů [online]. [cit. 2011-05-13]. Dostupný z WWW: .

50

Závěr Z obsahu bakalářské práce je zřejmé, že ačkoliv se nám ustanovení trestního zákoníku mohou zdát místy jednoznačná, život dokáže přinášet takové situace, kdy je nutné znovu posuzovat doslovné znění zákona a leckdy i měnit přístup k výkladu jeho ustanovení. Může tomu být i proto, že změny nálad ve společnosti mohou být značné a i ty samozřejmě ovlivňují náš přístup k výkladu pojmů týkajících se okolností vylučujících protiprávnost. Je tomu tak mimo jiné z důvodu, že lid jakožto základní složka každého právního státu, je schopen volbou svých zákonodárců měnit veškeré právní normy a tedy i ty, které se vztahují k tématu této bakalářské práce. Ze všeho vyplývá, že okolnosti vylučující protiprávnost jsou velmi živou součástí práva a v tuto chvíli nelze odhadnout, jaký vývoj a změny v této oblasti v budoucnu nastanou. Faktem ovšem je, že se jedná o institut velmi komplikovaný, zasahující značně do sféry vlivu všech jedinců a je proto nutné k němu přistupovat s maximální možnou opatrností a úctou. Ve své práci jsem se pokusil shrnout podstatu okolností vylučujících protiprávnost, okolností, které vylučují trestní odpovědnost pachatele za spáchaný čin jinak trestný. Zvláštní důraz jsem kladl na institut nutné obrany a krajní nouze. Při studiu a seznamování se s uvedenou problematikou mohu konstatovat, že česká právní úprava okolností vylučujících protiprávnost sice poskytuje jakousi ochranu našich práv a svobod a umožňuje nám vystoupit na jejich obranu, ale ustanovení jednotlivých okolností a jejich podmínek jsou stále nedostatečná a nedávají nám takové možnosti obrany jako v některých civilizovaných evropských státech. Vzhledem k tomu, že jsem hledal pro tuto práci odpovídající judikaturu, musím zhodnotit, že veřejnosti by měla být dána možnost snadnějšího přístupu k judikátům, které by daly nakonec za pravdu obránci, popřípadě by měly být tyto judikáty a jednotlivé případy více medializovány. Myslím, že by tyto kroky pro společnost mohly být obohacující, vidět tak více příkladů z praxe. Současná společnost bere za míru všech věcí spíše to, co vidí v televizním seriálu, či vnímají to, co jim sděluje prostřednictvím obrazovky například osoba mediálně známá. Nový trestní zákoník 40/ 2009 Sb. již výslovně uvádí dvě další okolnosti vylučující protiprávnost, které v trestním zákoně č. 140/1961 Sb. uvedeny nebyly. Mezi ně patří svolení poškozeného a přípustné riziko. V naší republice je bohužel veřejně známé, že právní úprava některých zákonů není v ideální podobě, a běžný občan by měl mí možnost se tzv. opřít o štědrá fakta, jelikož v případě že se něco stane (v poslední době, kdy stále přibývá počet 51

krádeží, loupeží, přepadení a násilí proti lidem), by bylo vhodné v zákoně podrobněji rozebrat a jasněji formulovat zvláště institut nutné obrany, kde by mohla být vyloučena odpovědnost za vybočení z mezí nutné obrany, kdy obránce jednal ve stavu silného duševního rozrušení. Změna by se mohla také týkat oprávněného použití zbraně. V dnešní době, není problém sehnat nelegálně jakoukoliv zbraň a s těmito zbraněmi páchat trestné činy. Získání zbrojního průkazu v dnešní době není složité, a i když si mnoho lidí střelnou zbraň pořídí, váhají s jejím použitím z obavy možného vybočení ze zákonem daných mezí a následného trestu. Pevně doufám, že tato bakalářská práce splnila svůj cíl, a to reflektování problematiky týkající se okolností vylučujících protiprávnost v českém trestním právu.

52

Seznam použitých zdrojů Literatura 1. FENYK, Jaroslav a kol. Trestní zákoník a trestní řád: průvodce trestněprávními předpisy a judikaturou. 1. díl. Praha: Linde, 2010. 209 s. ISBN 978-80-7201-808-6. 2. JELÍNEK, Jiří a kol. Trestní právo hmotné. 2. vyd. Praha: Leges, 2010. ISBN 978-8087212-49-3. 3. JELÍNEK, Jiří, SOVÁK, Zdeněk. Trestní zákon a trestní řád. 26. publikace. Praha: Linde. ISBN 80-85647-03-6. 4. KALLAB, Jaroslav. Trestní právo hmotné platné v zemi české a moravskoslezské: (část obecná I zvláštní). 1. vyd. Praha: Melantrich, 1935. 5. KUCHTA, Josef. Nutná obrana. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 1999. ISBN 80-210-2198-5. 6. MIŘIČKA, August. O formách trestné viny a jich úpravě zákonné. Praha: Česká akademie císaře Františka Josepa pro vědy, slovesnost a umění, 1902. 7. NOVOTNÝ, František. Právo na sebeobranu. 1. vyd. Praha: Lexis Nexis CZ, 2006. ISBN 80-86920-10-0. 8. NOVOTNÝ, Oto a kol. Trestní právo hmotné. 6. vyd. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2010. ISBN 978-80-7357-509-0. 9. PETRŮ, David. Vláda pekel. 3. vyd. Praha: Baronet, 2006. ISBN 80-7214-939-3. 10. VOKOUN, Rudolf. Vybrané aktuální otázky nutné obrany a krajní nouze. 1. vyd Praha: Univerzita Karlova, 1989. ISSN 0323-0619. 53

11. ZIMEK, Josef. Právo na život. 1. vyd. Brno: Masarykova universita, 1995. ISBN 80210-1140-8.

Elektronické zdroje 1. ŠÁMAL, Pavel. Trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů [online]. [cit. 2011-0606]. Dostupný také z WWW: . 2. ŠÁMAL, Pavel. Zákon č. 40/2009 Sb., Trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Nutná obrana. Útok na zájem chráněný trestním zákonem [online]. [cit. 2011-06-06]. Dostupný také z WWW: . 3. ŠÁMAL, Pavel. Trestní zákoník. Trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Nutná obrana [online]. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 328- 349. [cit. 2011-05-06]. Dostupný také z WWW: . 4. ŠÁMAL, Pavel. Trestní zákoník. Trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Oprávněné použití zbraně [online]. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2009, 361- 367 s. [cit. 2011-05-06]. Dostupný také z WWW: <www.beckonline.cz/legalis/documentview.seam?type=html&documentId=nnptembq hfpwk5tlguxhgys7giydaok7gqyf64dggmza&groupIndex=0&rowIndex=0&conversatio nId=26595#selected-node>. 5. Kakanien.cz. 117/1852 Ř.z. - 117/1852 Ř.z. - Zákon trestní o zločinech, přečinech a přestupcích [online]. 5. 2. 2006 [cit. 2011-04-12]. Dostupný z WWW: http://www.kakanien.info/Show.aspx?ID=1661&AspxAutoDetectCookieSupport=1. 6. iPrávník.cz. K rozdílnosti právní kvalifikace trestného činu podle § 140 a 141 TrZ [online]. 4. 12. 2006 [cit. 2011-05-05]. Dostupný z WWW: . 54

7. iPrávník.cz. Trestněprávní odpovědnost sportovců za zranění způsobená při výkonu sportovní činnosti [online]. 31. 8. 2005 [cit. 2011-03-25]. Dostupný z WWW: . 8. Trestní-řízení.com. Presumpce neviny [online]. [cit. 2011-05-18]. Dostupný z WWW: .

9. DRBOHLAVOVÁ, Ilona. Eutanázie z pohledu českého práva [online]. Trestněprávní revue 4/2003, 110 s. [cit. 2011-06-06]. Dostupný také z WWW: . 10. čt24. Třináctiletá Britka si vymohla právo odmítnout léčbu a zemřít [online]. 11. 11. 2008 [cit. 2011-02-21]. Dostupný z WWW: .

11. Ferovanemocnice.cz. Kopalová, Michaela, Cholenský, Robert. Manuál: Jak získat informovaný souhlas pacienta v praxi [online]. 2. vyd., 2008 [cit. 2011-04-29]. Dostupný z WWW: . 12. Trestní-rizeni.com. Nutná obrana a krajní nouze [online]. [cit. 2011-02-17]. Dostupný z WWW: . 13. i-poradce.cz. Zákon. Trestní zákon. Pachatel, spolupachatel a účastník trestného činu [online]. [cit. 2011-02-17]. Dostupný z WWW: . 14. Sagit. Cz. Sbírka zákonů [online]. [cit. 2011-05-13]. Dostupný z WWW: .

55

15. Mujglock.cz. Nutná obrana - § 29 tr.zákoníku [online]. [cit. 2011-02-21]. Dostupný z WWW: . 16. Business center.cz. Zákony. Zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon [online]. [cit. 201102-21]. Dostupný z WWW: . 17. nSoud.cz. Rozhodnutí Nejvyššího soudu k tr. činu zabití [online]. 8. 3. 2011[cit. 201104-11]. Dostupný z WWW: . 18. Nejvyšší správní soud. Spisová značka: 7 As 17/2005-98 [online]. [cit. 2011-04-04]. Dostupný také z WWW: . 19. Nejvyšší soud České republiky. Spisová značka: 3 Tdo 1313-2006 [online]. [cit. 201104-04]. Dostupný také z WWW: . 20. Spolkový soudní dvůr. Spisová značka: VI ZR 257/86 [online]. [cit. 2011-06-06]. Dostupný také z WWW: . 21. Nejvyšší soud České republiky. Spisová značka: 7 Tdo 461/2004-I [online]. [cit. 2011-04-04]. Dostupný také z WWW: . 22. Nejvyšší soud České republiky. Spisová značka: 7 Tdo 563/2005 [online]. [cit. 201104-04]. Dostupný také z WWW: . 23. Nejvyšší soud České republiky. Spisová značka: 5 Tdo 162/2007 [online]. [cit. 201104-04]. Dostupný také z WWW: .

56

24. Ústavní soud České republiky. Spisová značka: III.ÚS 1104/08 [online]. [cit. 201104-04]. Dostupný také z WWW: . 25. Spolkový soudní dvůr. Spisová značka: 5 StR 66/06 86 [online]. [cit. 2011-06-06]. Dostupný také z WWW: .

57