Okolnosti vylučující protiprávnost v českém trestním právu

Bankovní institut vysoká škola Praha Katedra práva

Okolnosti vylučující protiprávnost v českém trestním právu Bakalářská práce

Autor:

Lenka Komorousová Právní administrativa v podnikatelské sféře

Vedoucí práce:

Praha

Mgr. Vilém Šulcek

Duben, 2010

Čestné prohlášení Prohlašuji, ţe jsem předloţenou bakalářskou práci vypracoval samostatně a pouţil jen pramenů, které cituji a uvádím v seznamu pouţité literatury.

……………………………………. Jméno a příjmení Karlovy Vary dne 26.04.2010

Poděkování: Na tomto místě bych chtěla ráda poděkovat vedoucímu práce Mgr. Vilému Šulckovi za pomoc a uţitečné rady při zpracování této bakalářské práce. Karlovy Vary, 26. dubna, 2010

…………………………………

Anotace Tato bakalářská práce se zabývá historií trestního práva od počátku absolutismu, aţ do současnosti. Zejména poukazuje na okolnosti vylučující protiprávnost činu, které jsou v zákoně číslo 40/2009 Sb., dle pozdějších předpisů a norem uvedené, ale i na ty, které zákon přímo neupravuje, ale svou podstatou se také řadí do okolností vylučující protiprávnost. Také se dotýká některých otázek týkající se okolností vylučující protiprávnost činu, které jsou v dnešní době často diskutovatelným tématem. Jedná se zejména o problematiku přípustnosti instalace automatických zbraní, povolení eutanazie a dalších lékařských zákroku.

Annotation This thesis focuses on the history of criminal law from the beginning of absolutism, to the present. Particular points of the circumstances precluding unlawfulness of the act, which is in Act No. 40/2009 Coll., According to the following regulations and standards that, but also to those which the law does not directly, but its nature is also one of the circumstances precluding unlawfulness. It also touches on some issues concerning the circumstances precluding unlawfulness of the act, which are nowadays often discussable theme. These include the issue of admissibility of the installation of automatic weapons permit euthanasia and other medical interventions.

OBSAH ÚVOD.................................................................................................................................... 1 DĚJINY TRESTNÍHO PRÁVA ........................................................................................... 4 1.1. Období absolutismu ........................................................................................................ 4 1.2. Trestní zákoník z roku 1852 ........................................................................................... 5 1.3. Trestní právo po 2. světové válce ................................................................................... 6 1.4. Nový trestní zákoník....................................................................................................... 9 TRESTNÍ PRÁVO A OKOLNOSTI VYLUČUJÍCÍ PROTIPRÁVNOST ....................... 11 2.1. Trestní právo a prameny trestního práva ...................................................................... 11 2.2. Okolnosti vylučující protiprávnost ............................................................................... 12 NUTNÁ OBRANA ............................................................................................................. 13 3.1 Útok na zájem chráněný trestním zákonem ................................................................... 13 3.2. Útok musí přímo hrozit nebo trvat ............................................................................... 14 3.3. Protiprávnost a reálnost útoku ...................................................................................... 15 KRAJNÍ NOUZE ................................................................................................................ 19 4.1. Obecné vymezení ......................................................................................................... 19 4.2. Znaky krajní nouze ....................................................................................................... 20 4.3. Vybočení z krajní nouze (exces) .................................................................................. 24 4.4. Srovnání nutné obrany a krajní nouze .......................................................................... 25 4.5. Zvláštní případy krajní nouze ....................................................................................... 27 OPRÁVNĚNÉ POUŢITÍ ZBRANĚ ................................................................................... 28 5.1. Výklad pojmu ............................................................................................................... 28 5.2. Předpisy regulující oprávněné pouţití zbraně .............................................................. 29 5.3. Pouţití zbraně k osobním účelům................................................................................. 33 SVOLENÍ POŠKOZENÉHO .............................................................................................. 35 6.1. Svolení poškozeného obecně ........................................................................................ 35 6.2. Upřesnění pojmů vyplívajících ze zákona .................................................................... 37 6.3. Svolení poškozeného a euthanasie ............................................................................... 38 PŘÍPUSTNÉ RIZIKO ......................................................................................................... 41 7.1. Podmínky přípustného rizika ........................................................................................ 41 7.2. Aktuální problematika přípustného rizika .................................................................... 43 OKOLNOSTI VYLUČUJÍCÍ PROTIPRÁVNOST V ZÁKONĚ NEUVEDENÉ ............. 45 8.1. Výkon práva a plnění povinností .................................................................................. 45 8.2. Lékařský zákrok ........................................................................................................... 46 ZÁVĚR ................................................................................................................................ 49 SEZNAM POUŢITÉ LITERATURY ................................................................................. 51 SEZNAM PŘÍLOH ............................................................................................................. 54

ÚVOD Věda i právní praxe se uţ od středověku zabývá otázkami týkající se okolností vylučující protiprávnost (např. svépomoc, sebeobrana). Institutům jako je dnes ustanovení o nutné obraně a krajní nouzi věnovali v minulosti pozornost politici i filozofové. Nejedná se především jen o trestní a právní odpovědnost, ale tyto instituty v sobě zahrnují mnohem víc, především je to dáno tím, ţe úzce souvisejí i s morálkou, politickými i náboţenskými názory a principy kaţdé společnosti.1 Za dlouhou dobu působení institutů vylučujících protiprávnost činu a stálé zdokonalování trestního zákoníku naše právní teorie a praxe nedokáţe odpovědět na všechny ztěţující otázky týkající se této problematiky. Toto téma a problematika dotýkající se okolností vylučujících protiprávnost je velice zajímavá, jelikoţ nesouvisí jen s nutnou obranou a krajní nouzí popř. oprávněném poţití zbraně jak si mnozí myslí, ale nová úprava trestního zákoníku č. 40/2009 Sb. zahrnuje i nová stále diskutovatelná témata vyskytující se v ustanovení § 30 svolení poškozeného a § 31 přípustného rizika. V mé bakalářské práci se věnuji všem okolnostem, které protiprávnost činu vylučují a jsou zahrnuty v novém trestním zákoníku, ale i okolnostem, které v trestním zákoníku zahrnuty nejsou. V prvních kapitolách se snaţím nastínit historii trestního práva a institutů vylučující protiprávnost, protoţe je velice zajímavé z historického hlediska pozorovat vývoj trestního práva a jeho úpravy. Ve své práci neopomínám upřesnit, co to vlastně okolnosti vylučující protiprávnost jsou, Jelínek ve své publikaci uvádí, ţe okolnosti vylučující protiprávnost jsou okolnosti, které pachatele činu, který by jinak, za jiných okolností byl trestným činem, ospravedlňují. Jeho jednání od počátku není trestným činem, schází tu protiprávnost i nebezpečnost pro společnost.2 Domnívám se, ţe veřejnost není příliš zasvěcena do právní problematiky všech okolností vylučujících protiprávnost, lidé znají spíše jen mediálně známá témata jako je nutná obrana. Není to jistě proto, ţe by ustanovení § 28 krajní nouze, § 30 svolení poškozeného, § 31 přípustné riziko a § 32 oprávněné pouţití zbraně zákona č. 40/2009 Sb., ve znění pozdějších předpisů a norem, bylo bezproblémové nebo snad dokonalé, ale zkušenosti poukazují na to, ţe se jen velmi zřídka dostáváme do situací, kde bychom tato ustanovení a 1 2

R. Vokoun, Vybrané aktuální otázky nutné obrany a krajní nouze, Karlova univerzita J. Jelínek, Trestní právo hmotné-obecná část, Linde Praha, a.s., Praha 2004, str. 233

1

podmínky k těmto ustanovením pouţili. Ovšem kdykoli můţe nastat zátěţová situace a budeme řešit otázky např., je-li moţné a v jaké míře se můţeme bránit, aby se stále jednalo o nutnou obranu či krajní nouzi? Jakým způsob můţeme chránit své zájmy nebo zájmy cizích osob? Spadá eutanazie pod ustanovení § 30 svolení poškozeného? Odpovědi na tyto otázky a spousta dalších jsou zahrnuty v mé práci. Odborníci věnující se této problematice a publikující články, v nichţ se zabývají okolnostmi vylučujících protiprávnost, jsou spíše zaměřené na konkrétní tématiku a široká veřejnost nenachází cestu, jak proniknou do širšího spektra problémů spojených s okolnostmi vylučujících protiprávnost. V dnešní uspěchané době lidé nemají často ani čas na to studovat odbornou právní literaturu. Většinou se lidé opírají o hromadné komunikační prostředky, ale právě tyto zprávy jsou podávány neúplně, neodborně a ve většině případů velmi zkresleně. Avšak pro společnost je nesmírně důleţité vědět, jak se máme zachovat v situaci, při níţ dojde k jakémukoliv útoku, jaké máme práva se v takové situaci bránit a útoku čelit. Nebo případně jaké podmínky musí splňovat svolení poškozeného, aby se nejednalo o trestný čin a co všechno musíme splnit, aby se jednalo o přípustné riziko. Oprávněné pouţití zbraně se týká především státních zaměstnanců např. policistů, vojáků atd., ale nejedná se jen o tyto skupinu. Zbraň v podstatě můţe pouţít kaţdý, ale jen v mezích stanovených zákonem, a jestliţe budou splněny všechny právní předpisy. Cílem této práce není podat vyčerpávající a příliš vědecké informace o okolnostech vylučující protiprávnost, ani se hlouběji zaobírat jen jedním aspektem nebo institutem spadající do okolností vylučujících protiprávnost, ale souhrnně nastínit a upřesnit často kladené otázky. Podávám okolnosti vylučující protiprávnost formou, která by poskytovala podrobné mnoţství informací z odborného hlediska a jistým způsobem sjednotila a zkompletovala do jednoho celku veškeré teoretické vědomosti. Tento můj cíl je významný i z hlediska toho, ţe jak jiţ sem zmínila, od 1. 1. 2010 nabyl účinnost nový trestní zákoník. V době zpracování této bakalářské práce se ještě na trhu nevyskytovalo mnoho publikací, které bych pro svou práci mohla pouţít. Z toho mála, co jsem měla k dispozici musím uvést výbornou publikaci, z které jsem převáţně čerpala nově stanovené zákony, Kurs trestního práva (Trestní právo hmotné, obecná část) od JUDr. Vladimíra Kratochvíla.

2

Tato práce je určena pro veřejnost, která nemá ţádné zkušenosti s danou problematikou, je zpracována tak, aby danému tématu snáze porozuměli především tzv. laici a po přečtení si sami dokázali odpovědět na otázky, které se v okolnostech vylučujících protiprávnost často vyskytují.

3

DĚJINY TRESTNÍHO PRÁVA 1.1. Období absolutismu Po vzniku absolutistického státu se vytvořily podmínky pro upravení trestního práva a to tak, ţe bylo moţné odloučení trestního práva od civilního. Posílení role státu postupně odstraňovalo soukromoprávní prvky v trestních případech. V počátku absolutismu bylo trestní právo roztříštěné. Platily trestní normy českého a moravského Obnoveného zřízení zemského a také se uplatňovala trestněprávní část Koldínova zákoníku. Trestní zákoník Josefa I. z roku 1707 se později pouţíval spíše jako podpůrný zákoník. První skutečnou kodifikací trestního práva na území Moravy a Čech se stal Tereziánský trestní zákoník tzv. Constitutio Criminalis Theresiana, který byl zaveden v roce 1768. Podle koncepce tohoto zákoníku se trest chápal jako určitý akt pomsty za způsobenou škodu jak jednotlivci, tak společnosti. Zákoník ještě nerozlišoval úměrnost mezi proviněním a trestem a v zásadě svými krutými tresty měl zastrašovat celou společnost (oběšení, stětí, zahrabání za ţiva, upalování). Krutými tresty také postihuje delikty proti čarodějnictví a náboţenství. V trestním právu Tereziánský trestní zákoník jistě neodpovídal moderním názorům. Novým směrům vycházel vstříc Všeobecný zákoník, o zločinech trestech z roku 1787. Technickou dokonalost, úplnost a stručnost měl Josefínský trestní zákoník. Přináší úplný výčet správních přestupků a kriminálních deliktů, také rozlišuje společenskou nebezpečnost jednotlivých deliktů. Plně se tedy uplatnila zásada nullum crimen sine lege (ţádný zločin bez zákona) a nulla poena sine lege (ţádný trest bez zákona).3 Je třeba uvést, ţe z trestných skutkových podstat nezná trestný čin čarodějnictví, za přestupek povaţuje rušení náboţenství a manţelskou nevěru stíhá uţ jen jako soukromoprávní delikt. Zákoník jiţ přesně vypočítává přitěţující a polehčující okolnosti. V zákoníku je jiţ také zrušen trest smrti a připouští se jen v případě výjimečného stavu. Nejtvrdším trestem se stává pevnostní vězení a galeje. Trest smrti byl znovu zaveden aţ po smrti Josefa II. a to za velezradu. V roce 1803 byl zaveden pro celou monarchii s výjimkou Uher upravený Západohaličský trestní zákoník, který připravovala od roku 1796 zvláštní komise. Kodifikace nesla název Zákoník o zločinech a těţkých policejních přestupcích. Zákoník se skládal ze dvou částí. V první části 3

J. L. Bílý, Právní dějiny na území ČR, vysokoškolská učebnice, Linde Praha, a. s. 2003

4

se pojednávalo o zločinech a v druhé o přestupcích. V tomto zákoníku je modernizována trestní odpovědnost, která u zločinců vylučuje zlý úmysl, k nimţ mimo jiné také patří tzv. spravedlivá nutná obrana, stav nouze, případně zakročení zbraně. A také vylučuje trestnost osob z důvodu nepříčetnosti a věku. Zavedena je zde také trestnost návodu, pokusu i pomoci. Zákoník uplatňuje zásadu, ţe neznalost práva nikoho neomlouvá.4 Trestní zákoník z roku 1803 povaţujeme za vynikající dílo, které ovlivnilo trestní právo na Moravě a v Čechách. Trestní zákoník z roku 1852, který jej nahradil a pak platil bezmála sto let, totiţ nebyl ničím více neţ obsahově příliš nezměněnou modernizací jeho hmotně právních ustanovení.

1.2. Trestní zákoník z roku 1852 Antonín rytíř Hye se snaţil vytvořit nové dílo, ale příliš se mu to nezdařilo, proto mnozí tento zákoník nevnímají jako novou kodifikaci, nýbrţ jako novelu zákona z roku 1803. I přesto trestní zákoník z roku 1852 platil aţ do roku 1950. Trestní zákoník byl vydán s uvozovacím zákonem a dělil se do dvou dílů. První díl se soustřeďoval na zločiny, druhý na přestupky a přečiny. Tento trestní zákoník nebyl výlučným zákoníkem, protoţe obsahoval vedlejší trestní zákony, jako například zákon o ochraně osobní svobody, tiskový zákon, zákon o policejním dohledu (umoţňující stíhat ţebrotu a tuláctví), nebo zákon proti obecně nebezpečnému uţívání třaskavin.5 Zločiny, přečiny nebo přestupky tak označoval tento zákon jednotlivé delikty a podle toho diferencoval i jejich postih. Zločiny se trestaly trestem smrti (zejména oběšením) nebo ţalářem, ten se rozděloval do dvou stupňů, přičemţ druhý ţalář-těţký ţalář, se vykonával v samovazbě a s okovy na nohou. Vykonával se v zemských věznicích, jejichţ některé objekty slouţí vězeňským účelům dodnes. Tyto věznice fungovaly v Borech u Plzně, v Mírově na severní Moravě, ve Valdicích, v Řepích u Prahy atd. Ostatní delikty se trestaly mírnějšími tresty např. propadnutím věci, pokutou, ale i vyhoštěním z určitého místa nebo i korunní země. Osoby duševně nemocné a zcela nepříčetní, nedospělí (do 14 let věku), opilí a ti co jednali v nutné obraně, v krajní nouzi nebo v omylu za spáchání trestného činu nenesli odpovědnost. Odpovědní za trestný čin však byli i ti, co přímého pachatele navedli, 4 5

J. L. Bílý, Právní dějiny na území ČR, vysokoškolská učebnice, Linde Praha, a. s. 2003 L. Vojáček, K. Schelle, V. Knoll, České právní dějiny, Aleš Čeněk, s. r. o., Plzeň 2008

5

napomáhali mu, nebo se s ním dohodli na podílu ze zisku popř. uţitku atd. Trestný byl i pokus o trestný čin, ale jeho nedokončení se bralo za polehčující okolnost. Zákoník také obsahoval vojenský trestný zákon o zločinech a přečinech, který platil pro osoby podléhající vojenským soudům. Vlastní zákon se vnitřně členil do pěti dílů: -

Všeobecné ustanovení

-

Úprava vojenských zločinů a přečinů

-

Ustanovení o zločinech proti válečné moci státu

-

Ustanovení o jiných zločinech

-

Ustanovení o jiných přečinech

Zákoník z roku 1852 byl poměrně kvalitní, ale politickým vývojem potřeboval v ústavních poměrech revizi. Ministři spravedlnosti Julius Glaser, Alois Praţák a Friedrich hrabě Schönborn se inspirovali tehdy velmi populárním německým trestním zákoníkem z roku 1871. Však jejich koncepce se setkaly s řadou výhrad a proto zůstaly jen na papíře. Později se zřídila komise, aby předkládala návrhy nového trestného zákoníku a trestního řádu. Krátce po vzniku republiky trestní právo modernizoval zákon o podmínečném propuštění a o podmínečném odsouzení č. 562/1919 Sb. Vydání zákona proti útisku a na ochranu svobody ve shromáţděních č. 309/1921 Sb. bylo reakcí na rostoucí společenské napětí v letech poválečné krize. Nejznámějším se stal zákon na ochranu republiky č. 50/1923 Sb. Atentát na tehdejšího ministra financí A. Rašína byl důvodem jeho vydání.

1.3. Trestní právo po 2. světové válce Na potrestání Němců, Maďarů, kolaborantů a zrádců prezident republiky podepsal dekret č. 16/1945 Sb. o potrestání nacistických zločinců, zrádců a jejich pomahačů a o mimořádných lidových soudech, známý jako velký retribuční dekret a dekret č. 17/1945 Sb. o Národním soudu. Velký retribuční dekret odkazoval na zákony na ochranu republiky a mimo to obsahoval i nové skutkové podstaty. Delikty dělil na zločiny proti osobám, proti státu, zločiny proti majetku a nový delikt udavačství. Dekret o Národním soudu tento dekret doplňoval. Zřizoval Národní soud jako trestní a zároveň čestný soud. Později se však ukázalo, ţe tyto dekrety neumoţňují trestání drobných provinění, sepsal se další 6

dekret známý jako malý retribuční dekret, který umoţňoval potrestání některých provinění proti národní cti. Tento dekret především trestal jednání, které vzbuzovalo veřejné pohoršení nepřístojným chováním, uráţející český nebo slovenský lid. Provinění však u těchto deliktů nestanovil soud nýbrţ národní výbor. Sepsání těchto dekretů mělo za úkol rázně, rychle a jednoduše se vypořádat s některými jevy z doby německé okupace. Dále po válce byly sepsány další trestněprávní předpisy např. trestání drancování, zákon o stíhání černého obchodu a jiných pletich, zákon na ochranu lidové demokratické republiky. V roce 1950 vstoupil v platnost nový trestní zákon, který upouštěl od rozdělení deliktů na zločiny, přečiny a přestupky a zavedl jednotnou kategorii soudně postiţitelných deliktu trestný čin a přestupek.6 Také hranice odpovědnosti se posunula ze čtrnácti let na patnáct let. Tento zákoník upravuje i okolnosti vylučující nebezpečnost pro společnost v § 8, § 9 a § 308. Nutná obrana byla upravena v ustanovení § 8 trest. zákona takto: Jednání jinak trestné, jimž někdo odvrací útok na lidově demokratickou republiku, její socialistickou výstavbu, zájmy pracujícího lidu nebo na jednotlivce, není trestným činem, jestliže a) útok přímo hrozil nebo trval a b) obrana útoku byla přiměřená.7 Tedy v tomto zákoně se říká, ţe se připouští nutná obrana za daných podmínek ne jen proti útokům na jednotlivce, ale i proti útokům na instituce lidově demokratické republiky. Zde je tedy tato ochrana výslovně zdůrazněna, neboť ochrana institucí lidově demokratické republiky má větší význam neţ ochrana jednotlivce. Krajní nouze byla upravena v ustanovení § 9 takto: (1)Jednání jinak trestné, jímž někdo odvrací nebezpečí přímo hrozící lidově demokratické republice, její socialistické výstavbě, zájmům pracujícího lidu nebo jednotlivci, není trestným činem, jestliže a) způsobená škoda je menší než ta, která hrozila, a b) nebezpečí nebylo možno odvrátit jinak.

6 7

L. Vojáček, K. Schelle, V. Knoll, České právní dějiny, Aleš Čeněk, s. r. o., Plzeň 2008 Zákon č. 86/1950 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů a norem

7

(2)Nejde o krajní nouzi podle odstavce 1, jestliže ten, komu nebezpečí hrozilo, byl povinen je snášet.8 K tomuto zákonu bych chtěla podotknout, ţe se zde vyskytuje zásada proporcionality. Tedy, ţe způsobená škoda odvracením nebezpečí musí být menší neţ škoda, která hrozila. Znamená to, ţe tato úprava poměrně zuţuje poměr mezi hrozící a způsobenou škodou. Dále v 2. odstavci ukládá povinnost nebezpečí odvracet a snášet určité skupině lidí, které to vyplývá z povolání. Jsou to například hasiči, vojáci atd. Poslední zákon, který upravuje okolnosti vylučující nebezpečnost pro společnost je výkon práva a výkon obecně prospěšných profesionálních funkcí (§ 269 ods.2 trest. zákona), který je upraven v § 308 takto: Trestného činu se nedopustí, kdo použije zbraně v mezích zmocnění podle příslušných předpisů.9 Tyto předpisy byly např. Sluţební řád SVS. Kdyţ československé stranické a státní vedení proklamovalo vybudování socialistické společnosti spojované s odstraněním základních třídních antagonismů, rozhodlo se také pro přijetí nových českých zákonů. Po změně platného práva ovšem volala nejen aktuální politická objednávka, ale i zjevné nedostatky kodifikací z roku 1950. V roce 1961 je proto nahradil trestní zákon č. 140 Sb. a spolu s ním i trestní řád (č. 141 Sb.). V trestním zákoně zákonodárce odstranil řadu nedostatků předchozí úpravy, přesto nevyřešil zdaleka všechny neduhy československého trestního práva.10 Změnu podstoupily i okolnosti vylučující protiprávnost a to v §13 nutná obrana, §14 krajní nouze a §15 oprávněné pouţití zbraně. Dále byly do okolností vylučujících protiprávnost zahrnuty okolnosti, které nebyly přímo uvedeny v trestním zákoně např. svolení poškozeného, přípustné riziko ve vědě a výzkumu apod.

8

Zákon č. 86/1950 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů a norem Zákon č. 86/1950 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů a norem 10 L. Vojáček, K. Schelle, V. Knoll – České právní dějiny, Plzeň, Aleš Čeněk, Plzeň 2008, str. 621-622 9

8

1.4. Nový trestní zákoník Po novém trestním zákoníku volali odborníci z justiční praxe i široká veřejnost jiţ léta. Nutnost změny si v kaţdodenní práci s trestním právem, pachateli a oběťmi trestné činnosti uvědomovali nejen státní zástupci, advokáti a soudci, ale také například policisté či psychiatři. Trestní zákon platný do 31. 12. 2009 byl totiţ přijat v roce 1961. Je tedy nasnadě, ţe i přes četné porevoluční novelizace zůstal nadále poplatný tehdejší státní ideologii i 20 let po revoluci. Nově přijatý trestní zákoník nabyl účinnosti 1. 1. 2010. Lze jej povaţovat za propracovaný koncentrát zkušeností a znalostí předních odborníků na trestní právo, který lze postavit na roveň moderních zákoníků ostatních moderních demokratických zemí. Změna systematiky trestního zákoníku Bylo zvoleno takové uspořádání zákoníku, které proporcionálně vystihuje závaţnost chráněných zájmů a jiţ samotným uspořádáním jednotlivých hlav, dílů, oddílů i jednotlivých ustanovení ve zvláštní části vyjadřuje pořadí důleţitosti chráněných zájmů podle poţadavků dnešní moderní společnosti. Nové rozdělení trestných činů na zločiny a přečiny -

Přečiny jsou nejen všechny trestné činy z nedbalosti, ale také ty úmyslné trestné činy, za něţ trestní zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby do pěti let.

-

Zločiny jsou všechny trestné činy, které nejsou podle trestního zákona přečiny.

-

Zvlášť závaţnými zločiny jsou ty úmyslné trestné činy, za něţ trestní zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně deset let.

Tato změna se promítá i do trestního řízení. U zločinů je vedeno standardní trestní řízení, u přečinů převaţují zrychlené formy řízení, odklony a alternativní řešení, včetně širokého uplatnění prostředků probace a mediace. Alternativní tresty Posílení úlohy alternativních trestů je jednou z hlavních nových koncepčních změn. Trest odnětí svobody má být určen především těm, které musí společnost izolovat, a proto také 9

jiţ zmíněné zpřísnění. V případě méně závaţné trestné činnosti však často účinnější neţ vězení mohou být jiné, tzv. alternativní tresty, např. obecně prospěšné práce, peněţitý trest, zákaz činnosti aj. Nově se zavádí alternativní trest domácího vězení či zákaz vstupu na sportovní, kulturní a jiné společenské akce aţ do deseti let. -

Více prostoru pro individualizaci trestání tak, aby uloţený trest lépe odpovídal konkrétnímu pachateli a konkrétnímu činu.11

Toto nejsou jediné změny, které nový trestní zákoník přináší je jich mnohem více, jako jednu z nejdůleţitějších změn bych ještě uvedla např. zpřísnění trestů za závaţné trestné činy proti ţivotu a zdraví u nich dochází ke zvyšování sazby o tři aţ pět let a zvyšuje se i hranice trestní sazby výjimečného trestu z 25 let na 30 let, zavádí přes 60 nových skutkových podstat trestných činů (např. trestný čin pronásledování neboli stalking, trestný čin zanedbání péče o zvíře), výslovně zakazuje klonování lidských buněk, „nabourávání se“ do počítačových systémů a zaměstnávání lidí načerno, podrobněji řeší některé hospodářské trestné činy (např. nekalou soutěţ či kartelové dohody), liberalizuje pěstování marihuany pro vlastní potřebu a další.12 I okolnosti vylučující protiprávnost činu podstoupili několik změn. Jsou uvedeny v § 28 krajní nouze, § 29 nutná obrana, § 32 oprávněné pouţití zbraně, nově zde přibily § 30 svolení poškozeného a § 32 přípustné riziko. Celkový přehled převodové tabulky mezi trestním zákonem a novým trestním zákoníkem vč. komentářů ke změnám uvádím v příloze č.1.

11 12

www.reformajustice.cz www.epravo.cz

10

TRESTNÍ PRÁVO A OKOLNOSTI VYLUČUJÍCÍ PROTIPRÁVNOST 2.1. Trestní právo a prameny trestního práva Trestní právo zahrnujeme do práva veřejného. Plní funkci represivní, ale i preventivní a to tak, ţe určuje trestné činy, stanoví tresty a ochranná opatření za jejich spáchání. České trestní právo rozdělujeme zejména do dvou skupin a to na trestní právo hmotné (materiální) a trestní právo procesní (formální). Trestní právo hmotné stanoví co je trestným činem a jaké tresty a opatření lze za něj uloţit. Trestní právo procesní upravuje trestné řízení. Pramenem trestního práva je trestní zákoník č. 40/2009 Sb., který je dále rozdělen na obecnou část a část zvláštní. Část obecná je zaměřena na ustanovení společným trestným činům a na skupiny trestných činů. Jsou zde zahrnuty tyto ustanovení: -

Hlava I. § 1-11 Působnost trestních zákonů

-

Hlava II. § 12-27 Trestní odpovědnost

-

Hlava III. § 28-32 Okolnosti vylučující protiprávnost činu

-

Hlava IV. § 33-35 Zánik trestní odpovědnosti

-

Hlava V. § 36-104 Trestní sankce

-

Hlava VI. § 105-106 Zahlazení odsouzení

-

Hlava VII. § 107-109 Zvláštní ustanovení o některých pachatelích

-

Hlava VIII. § 110-139 Výkladová ustanovení

Část zvláštní je upravena ve XIII. hlavách, které zahrnují znaky skutkových podstat jednotlivých trestných činů. Pramenem trestního práva není jen trestní zákoník, ale i ratifikované a vyhlášené mezinárodní smlouvy a především pak smlouvy dotýkající se lidských práv a svobod. Vedle toho také s trestním právem souvisí řada dalších zákonů a jiných právních norem např. zákon č. 273/2008 Sb., o Policii ČR, zákon č. 165/1950 Sb., 11

na ochranu míru, zákon č. 59/1965 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody a další. Pramenem trestního práva také jsou amnestijní rozhodnutí prezidenta republiky, Nálezy Ústavního soudu a právní předpisy upravující jiná, méně závaţná protispolečenská jednání (např. zákon číslo 200/1990 Sb., přestupkový zákon). K těmto pramenům českého trestního práva, ale nepatří obyčeje, ani rozhodnutí soudu vydané v konkrétní věci.

2.2. Okolnosti vylučující protiprávnost Pod označením okolnosti vylučující protiprávnost jsou shrnuty takové okolnosti, které mají za následek způsobení toho, ţe čin, který se svou podstatou podobá trestnému činu, není nebezpečný pro společnost a tedy ani není trestným činem. Okolnostem vylučujícím protiprávnost je společné, ţe zde chybí protiprávnost činu, a proto trestným činem nejsou. Kaţdý trestný čin je protiprávný, coţ znamená, ţe je v rozporu s celým právním řádem, ale zároveň ne kaţdé protiprávní jednání je trestným činem, neboť můţe jít jen o přestupek aj.13 Takto definuje okolnosti vylučující protiprávnost právní teorie, ale trestní právo neuvádí ţádnou definici. V předešlém zákoníku se neuváděla ani ţádná část nesoucí tento souhrnný název, v novém trestním zákoníku uţ je tomu jinak tyto okolnosti jsou přímo stanovené ve hlavě III. a nesou svůj souhrnný název okolnosti vylučující protiprávnost činu. V českém trestním zákoně je jiţ uvedeno pět okolností vylučující protiprávnost činu a to jsou (§28) krajní nouze, (§29) nutná obrana, (§30) svolení poškozeného, (§31) přípustné riziko, (§32) oprávněné pouţití zbraně.

13

Novotný F., Trestní kodexy. Praha: Eurounion, s. r. o., 2002 12

NUTNÁ OBRANA (1) Čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem, není trestným činem. (2) Nejde o nutnou obranu, byla-li obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku.14 Takto je v § 29 zákona č. 40/2009 Sb. ve znění pozdějších předpisů definována nutná obrana. Výše uvedená definice na první pohled vypadá, ţe je jednoduchá, ale ukrývá v sobě všechny podmínky, které musí být naplněné, aby se jednání mohlo posoudit jako nutná obrana. V dalších podkapitolách se s touto definicí blíţe seznámíme. Ještě předtím si, ale řekneme obecné vymezení, co to vlastně nutná obrana je. Nutná obrana patří k těm bezprostředním projevům boje s trestnou činností, jehoţ úspěšná realizace není moţná pouze prostřednictvím speciálních orgánů bez aktivní účasti občanů. Pomoc občanů státním orgánům i sobě samému či jiným osobám představuje nejen morální, ale v některých případech i právní povinnost, jejíţ nesplnění můţe přivodit i trestní odpovědnost, např. podle § 367 a 368. Klady nutné obrany je třeba spatřovat především v tom, ţe brání dokonání započaté, někdy i další zamýšlené trestné činnosti. Její preventivní funkce se zde realizuje nejen ve vztahu k pachateli (útočníkovi), ale i k osobě ohroţené a k ostatním občanům. Pokud je správně uplatněna, působí zcela bezprostředně, coţ její výchovný účinek ještě zvyšuje, můţe mít dokonce i významné represivní a odstrašující účinky; např. ublíţení na zdraví či dokonce usmrcení útočníka.15

3.1 Útok na zájem chráněný trestním zákonem Prvním předpokladem toho, aby šlo o nutnou obranu, je útok. Útok musí přímo ohroţovat zájmy chráněného trestním zákonem, jestliţe se jedná o protiprávní konání nebo opomenutím fyzické osoby. V zákoně, jiţ ale není blíţe specifikováno, jaký okruh zájmů je chráněn nutnou obranou. Nutnou obranu je tedy moţno pouţít proti útoku na ţivot a zdraví člověka, proti útokům na majetek osoby, ale také jsou chráněny útoky ohroţující svobodu člověka. Chráněným zájmem povaţujeme ne jen zájem jednotlivce, ale také 14

Zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů a norem V. Kratochvíl a kolektiv, Kurs trestního práva, Trestní právo hmotné-Obecná část, 1. vydání, C. H. Beck 2009, str. 370 15

13

celospolečenské zájmy nebo zájmy jiné osoby, neţ proti které je útok veden (tzv. pomoc v nutné obraně). Za útok je povaţován i tzv. vyprovokovaný útok, ale o nutnou obranu se nejedná v případě, kdy obránce vyprovokoval útok se záměrem v nutné obraně spáchat jiný trestný čin.

3.2. Útok musí přímo hrozit nebo trvat Útok můţeme definovat jako protiprávní a úmyslné jednání člověka, které je pro společnost nebezpečné měrou a to ne zcela nepatrnou. Z povahy věci, tj. de facto, jsou tedy vyloučeny útoky právnických osob. Proti fyzickým osobám, které by v zájmu a jménem právnických osob útok provedly, však nutná obrana přípustná je. Tím samým by šlo o obranu de iure i proti jednání (útoku) takovéto právnické osoby. Pojem útočníka bývá většinou totoţný s pojmem pachatele trestného činu.16 O nutnou obranu se jedná, pokud útok přímo hrozí, tzn. má-li nastat v nejbliţším okamţiku. Není potřeba s obranou vyčkávat, aţ útočník udeří první. Přímo hrozícím útokem muţe být dokonce i výhruţka spojená s agresivitou útočníka. Iniciativa však musí vţdy vycházet od útočníka. Nutná obrana není přípustná v případě, pokud útočník útok teprve připravuje, který nehrozí bezprostředně, taktéţ se nepřipouští nutná obrana proti jiţ ukončenému útoku. K ukončení útoku musí skutečně dojít, musí být definitivní. Není-li jisté zda útok skončil, platí v trestním řízení zásada, „v pochybnosti ve prospěch“. Tento přímo hrozící útok se také můţe podobat pokusu trestnému činu (§ 21 trestního z.). Útok trvá, pokud nepominulo nebezpečí pro napadený chráněný zájem nebo nepominulo nebezpečí dalších škod. Jako příklad mohu uvést pouţití nutné obrany i vůči zloději, který po odcizení věci odchází z místa činu. Krádeţ je sice dokonána, ale útok stále trvá. To ovšem neplatí, pokud pachatel utíká z místa činu bez kořisti. Jelikoţ se má za to, ţe jiţ nejde o útok přímo hrozící ani trvající proti chráněným zájmům, útok je jiţ ukončený a nutná obrana nepřípustná. Útok můţe hrozit i od zvířete, ale jen tehdy pokud bylo poštváno člověkem.

16

V. Kratochvíl a kolektiv, Kurs trestního práva, Trestní právo hmotné-Obecná část, 1. vydání, C. H. Beck 2009, str. 372

14

3.3. Protiprávnost a reálnost útoku Protiprávnost útoku především spočívá ve společenské nebezpečnosti útoku, tedy nutnou obranu lze pouţít jen tehdy, kdyţ útok sám byl pro společnost nebezpečný. Zákon také povoluje nutnou obranu pouţít proti jednání, které má charakter přestupku. Čin v nutné obraně není činem protiprávním, ale činem dovoleným. Nutnou obranu jistě všichni chápeme, jako odvracení útoku proti pachateli, tedy útok musí existovat v realitě, nikoliv pouze jako domněnka či fantazie obránce. Pokud obránce pouţije útok v domnění nutné obrany (tzv. putativní nutná obrana) hodnotíme tuto obranu jako pozitivní skutkový omyl v podmínkách vyloučení trestní odpovědnosti. Obránce jednající v putativní nutné obraně by mohl být postiţen za nevědomý nedbalostní trestný čin. Chránit své zájmy před útočníkem je především naším zájmem ne povinností, ale pokud uţ tato situace nastane a vše nasvědčuje tomu, ţe se jedná o nutnou obranu, musí se posoudit i další aspekty nasvědčující tomu, ţe opravdu šlo o nutnou obranu. Základní podmínkou jednání v nutné obraně je tzv. proporcionalita, coţ je určitý poměr mezi útokem a jednáním předsevzatým na jeho odvrácení. Tato skutečnost je v zákoně vymezena negativně slovy „ o nutnou obranu nejde“, je-li tato obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku. Tím je dána jednak zřejmá nepřiměřenost prostředků obrany a útoku, a zřejmý nepoměr mezi intenzitou obrany a útoku, vţdy však s přihlédnutím ke konkrétní situaci.17 Způsob útoku zahrnuje zejména osobu útočníka a počet útočníků, pouţité prostředky zda je útok se zbraní nebo beze zbraně, místo a časové souvislosti a způsob provedení útoku aj. Pojem „zcela zjevně“ je třeba posuzovat podle toho, jak se podmínky jevili napadenému (subjektivní hledisko). Zcela zjevné je to, co je očividně nepochybné, a proto musí jít o hrubý nepoměr. Napadený můţe na intenzitu útoku a velikost škody usuzovat rovněţ z prostředků, které útočník při útoku pouţívá, resp. má při sobě.18 Tedy nepředpokládá se, ţe obránce pouţije stejné prostředky k obraně jako útočník. Nejde o souboj stejnými zbraněmi. Obránce si své prostředky k obraně nevybírá, pouţije ty, které má po ruce. Především záleţí na tom, jakým způsobem prostředky pouţije. Obrana musí být účinná, předpokládá se tedy, ţe bude intenzivnější neţ samotný útok. Pokud bude obrana zjevně nepřiměřená způsobu útoku, půjde o tzv. exces, vybočení z nutné obrany, kdy není vyloučena trestní odpovědnost obránce. O vybočení z mezí nutné obrany (exces) jde kdyţ: 17 18

J. Chmelík, J. Ivor, V. Porada, Trestní právo hmotné, Linde Praha, a.s. 2007, str. 74 F. Novotný a kolektiv, praktikum Trestní právo hmotné, Aleš Čeněk, s.r.o., Plzeň 2005, str. 101

15

a) obrana byla zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku (exces intenzivní) příklad: Na penzistu pokřikovali mladistvý nejrůznější sprosté nadávky a to před zraky dalších sousedů. Mladíci mu také kopali do vrátek a trefovali se mu do zahradní lampy. Penzista uţ to nevydrţel a zašel si po brokovnici a začal po výtrţnicích střílet. Dva z nich zasáhl. Jednoho do hýţdí a druhého do stehna, přičemţ střela zasáhla stehenní tepnu. Postiţeným byla ihned poskytnuta první pomoc a byli převezeni do nemocnice, kde byli řádně ošetřeni a neměli váţnější následky. Tento příklad jednoznačně můţeme posoudit jako nepřiměřenou obranu ze strany penzisty. b) obrana nebyla s přímo hrozícím nebo trvajícím útokem současná (exces extenzivní), v obraně bylo pokračováno ještě v době, kdy uţ útok skončil, nebo obrana byla předčasná K tomuto bodu uvedu dva názorné příklady, z nichţ první, je rozporuplný a ve druhém se jedná o obranu, která byla předčasná, a ještě nenastal útok, tedy nejedná se o nutnou obranu. Příklad 1: Paní byla v noci cestou z autobusové zastávky do svého bydliště přepadena neznámým muţem, který ji chtěl násilím donutit k souloţi. Ale ţena měla v kabelce malý revolver, který rychle vytáhla a po muţi vystřelila. Ten padl na zem s průstřelem břicha a zůstal bez hnutí leţet. Ţena, která byla z incidentu celá vyděšená a měla strach, ţe se násilník zvedne a znovu zaútočí, vystřelila ještě dvakrát do muţovi horní poloviny těla a utekla. Muţ to celé náhodou přeţil, ale utrpěl velmi těţká zranění. Teď by, jsme si měli poloţit otázku, jestli splňovalo jednání napadené ţeny podmínky nutné obrany? Z počátku jistě ano. Výstřely, které přišly po té, co útočník jiţ leţel na zemi, jsou tzv. excesem z mezí nutné obrany – za jimi způsobená zranění by měla být napadená ţena trestně odpovědná (§ 21 odst.1, § 140 odst. 1 trest. zákona), nicméně bychom zde měli brát v úvahu polehčující okolnost dle § 33 písm. b) a g) trest. zákona. Ale z důkazního hlediska nemůţeme také vyloučit, ţe druhá a třetí rána byla vystřelena v důsledku „nezvládnutelného efektu“, coţ by znamenalo, ţe v té době přepadená nebyla příčetná a tedy trestně odpovědná. Příklad 2: Leopold P. se dozvěděl, ţe se na něj chystá Kryštof K., s nímţ měl nějaké nevyřízené účty, a ţe ho chce zbít. Aby tomu předešel, vydal se Leopold P. sám za 16

Kryštofem K. a preventivně ho zmlátil tak, aby mu zabránil v podobném jednání jeho strany.19 V souvislosti s nutnou obranou nesmím opomenout a zmínit se o automatických obranných zařízeních. Problematika s těmito zařízeními dosud není v teorii trestního práva hlouběji rozpracována. Za účelem ochrany ţivota, zdraví, majetku a dalších zájmů si občané mnohdy instalují do různých objektů (domů, bytů, chat, obchodů, skladů, motorových vozidel a do jiných prostorů) tzv. automatická ochranná zařízení. Podle druhu takového zařízení můţe být vetřelec omezen na svobodě (např. být chycen do pasti), postřelen, zřítit se do propadliště, uzavřen v místnosti, ve dvoře či zahradě, poraněn nebo dokonce i usmrcen. V našem právním řádu není o automatických obranných zařízeních ţádné výslovné ustanovení, které by dovolovalo či zakazovalo instalaci takového zařízení. V odborné literatuře je posouzení těchto otázek sporné. Například Solnař uvádí: „Je proto pochybné, jak posuzovat instalaci samostřílů a jiných zařízení určených k nejisté ještě budoucího útoku.“ H. H. Jeschek, jeden ze současných nejvýznamnějších představitelů nauky německého trestního práva, o tom říká: „Požadavek současnosti útoku nevylučuje obranou pomocí ostrých psů, samostřílů, pastí, jedovatých nástrah, protože obrana má účinkovat teprve v okamžiku probíhajícího útoku. Avšak s tím spojená rizika jdou k tíži toho, kdo se tím způsobem brání.“20 Francouzská nebo např. ruská nauka pokládá pouţití těchto automatických pastí (zbraní) za nedovolené. Česká právní úprava má na to tento názor. Pouhá instalace automatického obranného zařízení nemusí být trestná. Pokud jsou však součástí těchto zařízení prostředky (např. střelné zbraně, střelivo, výbušniny aj.), k jejichţ drţení a pouţívání je třeba zvláštního povolení (např. zbrojní průkaz), nelze trestní odpovědnost za jejich protiprávní drţení vyloučit. Při posuzování přípustnosti instalace automatického obranného zařízení je třeba vycházet rovněţ z ustanovení § 415 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů a norem, podle něhoţ je kaţdý povinen počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví, majetku, přírodě a ţivotním prostředím. Pokud automatické obranné zařízení reaguje protiprávní jednání vetřelce (pachatele trestného činu) v mezích nutné obrany (§ 29 trest. zákona), nevznikne trestní odpovědnost u toho, 19 20

Polák, Hulmáková, Kybic, Stočesová, Praktikum z trestního práva hmotného, C.H. Beck, str. 40 I. Hrazdíra, L. Kovarník, F. Novotný, Pouţití zbraně a zákon, Euronion Praha, str. 376-377

17

kdo nařízení instaloval, resp. pouţívá. Takové zařízení bude v mezích nutné obrany působit tehdy, pokud bude reagovat na útok přímo hrozící nebo trvající zájmu chráněnému trestním zákonem a obrana nebude zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku. Poměr mezi ochranou a útokem je třeba posuzovat se zřetelem na všechny okolnosti případu (tzv. objektivní a subjektivní hlediska). Úmysl obránce v případě jednání v nutné obraně musí osahovat všechny jeho podmínky. O vybočení z mezí nutné obrany nepůjde, pokud obranné zařízení zranilo či usmrtilo útočníka, jestliţe jeho reakcí byl bezprostředně hrozící či trvající útok a obrana nebyla zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku, i kdyţ sám obránce neutrpěl ţádné zranění. Funguje-li obranné automatické zařízení v mezích nutné obrany (§ 29 trest. zákona), trestní odpovědnost nevznikne. Ale v takovýchto případech nelze namítat, ţe obrana byla předčasná.21 Toto bych shrnula tak, ţe pokud bude obranné zařízení v činnosti a působí-li v mezích nutné obrany, trestní odpovědnost nevznikne. Sloţitější situace nastává tehdy, pokud zařízení není v mezích nutné obrany, zde bude strůjce (vlastník nebo pronajímatel) odpovídat podle zásad na ublíţení, na zdraví nebo popř. za usmrcení a to z nedbalosti. Míra zavinění se můţe sníţit, jestliţe neznámý vetřelec je předem varován (např. nápisem), ale i přesto trestní odpovědnost vyloučena není. Tato problematika nezahrnuje jen instalaci a pouţívání automatických ochranných zařízení, ale jsou zde třeba i otázky týkající se střeţení objektů cvičenými psy. Naše judikatura však zatím odpovědi na danou problematiku nedává, proto mohou být nastíněné otázky řešeny zatím jen na úrovni teoretické.

21

F. Novotný a kolektiv, praktikum Trestní právo hmotné, Aleš Čeněk, s. r. o., Plzeň 2005

18

KRAJNÍ NOUZE Další okolností vylučující protiprávnost je krajní nouze, která poskytuje občanům moţnost chránit své oprávněné zájmy v rámci svépomoci. Krajní nouze je v českém trestním zákoně ustanovena v § 28 trestním zákoně č. 40/2009 Sb., ve znění pozdějších předpisů a norem takto:

(1) Čin jinak trestný, kterým někdo odvrací nebezpečí přímo hrozící zájmu chráněnému trestním zákonem, není trestným činem. (2) Nejde o krajní nouzi, jestliže bylo možno toto nebezpečí za daných okolností odvrátit jinak anebo způsobený následek je zřejmě stejně závažný nebo ještě závažnější než ten, který hrozil, anebo byl ten, komu nebezpečí hrozilo, povinen je snášet.22

4.1. Obecné vymezení Jednání v krajní nouzi vylučuje nejen trestní odpovědnost (nejde tedy o trestný čin), ale téţ odpovědnost občanskoprávní. Ten, kdo odvracel škodu, kdyţ odvracel přímo hrozící nebezpečí, které sám nevyvolal, není za ni odpovědný, ledaţe bylo moţno toto nebezpečí za daných okolností odvrátit jinak, anebo jestliţe je způsobený následek zřejmě stejně závaţný neţ ten, který hrozil. (§ 418 odst. 1 občanského zákona). Rovněţ podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů neodpovídá zaměstnanec za škodu, kterou způsobil při odvracení škody hrozící zaměstnavateli, nebo nebezpečí přímo hrozící ţivotu nebo zdraví, pokud tento stav sám úmyslně nevyvolal a počínal-li si přitom způsobem přiměřeným okolnostem (§ 178b zákoníku práce).23 Jednat v krajní nouzi je tedy oprávněn v zásadě kaţdý, ne jen ten, jehoţ zájmy jsou ohroţeny. Tento stav se označuje i jako pomoc v nouzi. Jednání v krajní nouzi můţe být namířeno proti komukoli, avšak nemůţe být pouţito jednání v krajní nouzi nebo nutné obraně proti tomu kdo sám jedná v krajní nouzi. Pro nebezpečí, které se při krajní nouzi odvrací, platí, ţe: 22 23

Zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů a norem F. Novotný a kolektiv, Trestní právo hmotné, Aleš Čeněk, s. r. o., str. 106-107

19

nebezpečí je vyvoláno jakýmkoli způsobem hrozí zájmům chráněným zákonem přímo hrozí není moţné ho za daných okolností odvrátit jinak ten komu nebezpečí hrozí, není povinen je snášet. V trestním zákoně jsou pak vymezeny chráněné zájmy. Tak jako u nutné obrany je nutné, aby nebezpečí hrozilo přímo a bezprostředně a není přípustné, aby bylo zasáhnuto proti nebezpečí, které jiţ pominulo nebo naopak ještě nevzniklo.

4.2. Znaky krajní nouze Existence, stavu krajní nouze je vázána na splnění určitých podmínek, a jestliţe by tyto podmínky chyběly, nenastal by stav krajní nouze. Jednání v krajní nouzi je uţitečné a prospěšné pro společnost, postrádá tedy společenskou nebezpečnost a protiprávnost činu, tudíţ nemůţe být ani přestupkem.

4.2.1. Odvrácení nebezpečí přímo hrozícího zájmu chráněnému trestným zákonem Pojem nebezpečí je zde chápán šířeji, neţ je pojem útoku při nutné obraně. Nebezpečí je stav hrozící poruchou, který můţe být vyvolán různými podněty. Pokud je nebezpečí vyvoláno protiprávním útokem, pak podmínky situace nutné obrany a krajní nouze splývají a ohroţená osoba se za přihlédnutí k dalším podmínkám můţe rozhodnout pro některé z těchto jednání. Nebezpečí je stav hrozící poruchou. Původ nebezpečí přitom zpravidla nerozhoduje (ţivelní silou, zvířetem, člověkem – např. dítětem apod.). Můţe být, ale způsobenou i tou samou osobou, která je v nebezpečí – dráţdění zvířete, které na něj pak zaútočí.24

24

J. Chmelík, J. Ivor, V. Porada, Trestní právo hmotné, Linde Praha, a.s., str. 76

20

Nebezpečí musí hrozit přímo, tedy bezprostředně. O případ krajní nouze by se nedalo hovořit, pokud by nebezpečí uţ pominulo, nebo by hrozilo teprve v budoucnu, ale nikoli v bezprostřední budoucnosti. Za přímo hrozící nebezpečí povaţujeme takový stav, kde vývoj událostí rychle spěje k poruše nebo sice tento vývoj je přerušen, nepokračuje, ale jsou splněny téměř všechny podmínky potřebné k tomu, aby hrozící porucha nastala, kdyţ k uskutečnění zbývající podmínky či podmínek postačí náhoda, která můţe kdykoli bezprostředně a s velkou pravděpodobností nastat.25 (např. protrţení hráze a z níţ se valící voda, která by mohla zatopit a zničit obytné domy). Naše právní praxe zná také tzv. putativní krajní nouzi. Jde o nebezpečí, které nedosahuje takové intenzity a dále se posuzuje podle zásad o skutkovém omylu. Jestliţe, je nebezpečí jen domnělé, existuje tedy jen v představách osoby, která nebezpečí odvrací a podmínky krajní nouze byly také jen představou pachatele a nebyly překročeny meze této domnělé krajní nouze, nemůţe být pachatel odpovědný za úmyslný trestný čin. Ale tato situace se však musí dále zkoumat, protoţe by se mohlo jednat o trestný čin z nedbalosti.

4.2.2. Subsidiarita Další podmínkou krajní nouze je, ţe nebezpečí za daných okolností nelze odvrátit jinak. Orgány činné v trestním řízení (policejní orgán, státní zástupce, soudce) ze subsidiarity mnohdy odvozují poţadavek volit ze způsobů odvracení nebezpečí ten, který přináší menší škodu.26 Poţadavek subsidiarity krajní nouze vychází z toho, ţe odvracení nebezpečí se často dotýká zájmu osob, které na vzniku nebezpečí nemají ţádnou vinu a na jeho způsobení se v ţádném směru nepřičinily, a je-li to moţné a nebezpečí lze odvrátit jinak bez ohroţení jejich zájmů je třeba tomu dát přednost. Proto ohroţený musí vyuţít moţnosti vyhnout se nebezpečí např. útěkem apod. Při hodnocení, zda nebezpečí bylo moţno odvrátit jinak, je třeba brát v úvahu jen ty moţnosti obviněného, kterými by šlo odvrátit nebezpečí včas, tj. ještě před porušením zájmu chráněného trestním zákonem, kterému nebezpečí hrozilo.27 V případě krajní nouze musíme brát také v úvahu psychický stav toho, kdo jednal v krajní nouzi. Jednal totiţ ve stavu tísně a rozrušení a jistě byl hrozícím nebezpečím ovlivněn. 25

Šámal, Púry, Rizman, Trestní zákon. Komentář. 5. vydání, C.H. Beck, Praha 2003 F. Novotný, Právo na sebeobranu, LexisNexis CZ s. r. o., str. 65 27 Šámal, Púry, Rizman, Trestní zákon. Komentář. 5. vydání, Praha: C.H. Beck, Praha 2003 26

21

4.2.3. Proporcionalita Úměrnost (proporcionalita) následků jednání v krajní nouzi a hrozících následků. Následek způsobený při odvracení nebezpečí nesmí být zřejmě stejně závaţný nebo ještě závaţnější neţ ten, který hrozil. Srovnávají se tedy chráněný a obětovaný zájem, přičemţ krajní nouze je vyloučena tam, kde je zřejmé, ţe podle individuálního i průměrného úsudku je obětovaný zájem rovnocenný nebo dokonce závaţnější neţ zájem ohroţený. Z tohoto důvodu např. nesmí ohroţená osoba zachraňovat svůj ţivot obětováním ţivota cizího, lze však patrně jediný ţivot obětovat k záchraně mnoha lidí. Srovnání zájmů se provádí podle dvou hledisek: -

podle typu zájmů,

-

podle konkrétního zájmu

ohroţeného či dotčeného, protoţe jedna a táţ věc či statek můţe mít v konkrétních situacích různou hodnotu. V čele ţebříčků zájmů sestaveného podle důleţitosti zatím stála ochrana společenského a ústavního zřízení, dále zájem na ochraně ţivota a zdraví, svobody, cti a lidské důstojnosti, poté pak zájem na ochraně majetku. Při kolizi zájmů jednotlivých typů dosud měly přednost zájmy uvedené výše před ostatními.28 V novém trestním zákoníku je to však trošku poupraveno, na prvním místě stojí zájem na ochraně ţivota a zdraví, poté svoboda a lidská důstojnost vč. listovního tajemství, zájem na ochraně rodiny a dětí, ochrana majetku, zájem na ochraně státního zřízení a pořádku ve věcech veřejných. Při kolizi zájmů na ochraně ţivota a zdraví a zájmů na ochraně majetku je zřejmé, ţe zdraví a ţivot se povaţuje za významnější, i kdyţ vţdy pochopitelně záleţí na okolnostech konkrétního případu. Význam zájmů na ochraně zdraví je závislý na intenzitě jeho ohroţení, je velmi obtíţné srovnávat význam zájmů na ochraně ostatních individuálních zájmů. Tak například lehké zranění nebo omezení svobody, kterým se odvrací způsobení škody velkého rozsahu na majetku, můţe být v konkrétním případě následkem méně závaţným, neţ který hrozil, i kdyţ zdraví a svoboda stojí jinak v pořadí chráněných zájmů výše neţ majetek. K záchraně velkých majetkových hodnot můţe být riskováno i drobné zranění.29 Jestliţe by nastala kolize mezi ochranou majetku a ochranou 28

Vladimír Kratochvíl a kolektiv, Trestní právo hmotné-Obecná část, Masarykova univerzita Brno 2003, str.378 29 J. Jelínek a kolektiv, Trestní právo hmotné, Obecná část, Zvláštní část, Linde Praha, a.s. 2005, str. 243

22

státního zřízení (tj. ţivotní prostředí, republika atd.) jistě by se dle mého názoru tato kolize neposuzovala dle zásad o krajní nouzi, poněvadţ jednotlivec je povinen v některých zákonem ustanovených případech nebezpečí snášet. K úměrnosti proporcionality bych pro upřesnění chtěla pouţít jeden příklad, u kterého podmínka proporcionality chybí. Rastislavu S. se při řízení automobilu udělalo velmi nevolno. Ještě stačil zastavit a upadl do bezvědomí. Jeho spolujezdec Jiří L. se ho snaţil přivést k ţivotu, zjistil, ţe dýchá, ale velmi slabě, z bezvědomí se mu ho nepodařilo probrat. Usoudil, ţe Rastislav S. nutně potřebuje odbornou lékařskou pomoc, jinak ţe patrně nepřeţije. Zkusil ji přivolat mobilním telefonem, ale ten měl vybitou baterii. Kolem nejelo ani ţádné auto a nejbliţší obydlí bylo asi 5 km daleko. Jiří L. se proto rozhodl odvést Rastislava S. do nemocnice sám, i kdyţ v ţivotě auto neřídil a navíc asi půlhodiny předtím vypil 3 dvanáctistupňová piva a dva rumy. Připoutal Rastislava S. na přední sedadlo, aby ho měl pod kontrolou a snaţil se nastartovat, coţ se mu nakonec podařilo, a vyjel. Jízda byla dosti nejistá a nakonec ji Jiří L. nezvládl a narazil ve 40 km rychlosti do stromu. Při havárii byl Rastislav S. smrtelně zraněn. Při pitvě se ukázalo, ţe příčinou jeho předchozí nevolnosti a bezvědomí byla mozková mrtvice, kterou by bez včasného lékařského zákroku Rastislav S. stěţí přeţil.30 Jak jiţ jsem uváděla výše, u tohoto případu nebyla splněna podmínka proporcionality, proto se nemůţe jednat o krajní nouzi. Proporcionalita nebyla splněna, jelikoţ způsobený následek byl stejný jako ten, který hrozil.

4.2.4. Povinnost nebezpečí snášet O krajní nouzi nejde, jestliţe má určitá osoba povinnost nebezpečí snášet, např. policista, hasič, plavčík atd. Mají totiţ v popisu své práce a podle určitých zvláštních právních předpisů povinnost snášet rizika pro své zdraví či ţivot, v souvislosti s výkonem svých profesí. Např. hasič, který odmítne zasáhnout při poţáru, se nesmí odvolávat na krajní

30

P. Polák, J. Hulmáková, P. Kybic, S. Stočesová, Praktikum z trestního práva hmotného, C. H. Beck, str. 36-37

23

nouzi, i kdyţ by tak vystavil svůj ţivot ohroţení. Má-li ohroţený povinnost nebezpečí snášet, není přípustná ani pomoc v krajní nouzi.31 Tuto povinnost patrně nelze chápat absolutně. Jestliţe jednání takových osob není způsobilé hrozící nebezpečí odvrátit anebo tato moţnost je jen velmi málo pravděpodobná, není třeba krajní nouzi vylučovat; např. voják, který opustí stanoviště při útoku přesily, která je tak velká, ţe jakýkoliv odpor by byl zcela bezvýsledný, dále pyrotechnik, který odmítne zneškodnit časovanou náloţ, protoţe k zamezení výbuchu nemá dostatečné prostředky nebo dostatek času.32

4.3. Vybočení z krajní nouze (exces) Pokud nejsou splněny všechny podmínky, nebo jestliţe nebyly tyto podmínky krajní nouze splněny ve všech směrech, jedná se o vybočení z krajní nouze neboli exces. V podstatě jde o situace kdy: a) způsobený následek byl zřejmě stejně závaţný nebo ještě závaţnější neţ ten, který hrozil (intenzivní exces), b) jednání nebylo provedeno v době, kdy nebezpečí bezprostředně hrozilo, tj. stalo se předtím nebo potom (extenzivní exces), c) nebezpečí bylo moţno odvrátit jinak, tj. s méně závaţnými následky, nebo d) byla tu povinnost nebezpečí snášet33 Útok choromyslných osob, dětí (tj. osob ve věku do 15 let) a osob jednajících ve skutkovém omylu, je podle našeho názoru vhodnější pokládat za nebezpečí odůvodňující stav krajní nouze. Je však nutné zmírnit její podmínky, pokud jde o proporcionalitu. Analogicky je moţno vůči shora uvedeným osobám připustit způsobení takové škody, jak je dovoleno způsobit v rámci podmínek nutné obrany. To prakticky znamená, ţe nelze-li nebezpečí z útoku takové osoby odvrátit jinak (např. i útěkem), je moţno útočníka 31

V. Kratochvíl a kolektiv, Trestní právo hmotné-Obecná část, Masarykova univerzita Brno 2003, str. 379 V. Kratochvíl a kolektiv, Kurs trestního práva, Trestní právo hmotné-Obecná část, 1. vydání, C. H. Beck 2009, str. 369 32

33

J. Jelínek a kolektiv, Trestní právo hmotné – Obecná část, Zvláštní část 1.vydání, Linde Praha a.s. 2005, str. 245

24

k záchraně vlastního ţivota usmrtit. Vyskytují se názory, ţe případy obrany proti útoku choromyslných osob, dětí a osob jednajících ve skutkovém omylu je třeba posuzovat podle ustanovení § 29 trest. zákona (nutná obrana).34 Pokud tedy spácháním trestného činu při odvracení útoku nebo jiného nebezpečí nebyly splněny všechny podmínky krajní nouze, jedná se o polehčující okolnost.

4.4. Srovnání nutné obrany a krajní nouze Podstata obou institutů je shodná, coţ je dokumentováno jejich ustanovením v trestním zákoně. Přesto existují některé odlišné znaky, které odůvodňují rozdělení do dvou příbuzných, přece jen však v něčem odlišných institutů. Analýzou obou pojmů lze dospět k vymezení těchto shodných znaků: a) oba instituty vylučují společenskou nebezpečnost, protiprávnost i trestnost, jsou tedy společensky prospěšné, b) shodné jsou motivy jednání – snaha bránit oprávněné a chráněné zájmy a vyřešit konflikt chráněných zájmů, c) okruh chráněných zájmů je stejný a je uveden v trestním zákoně d) aktem nutné obrany a krajní nouze se odvrací nebezpečí, jehoţ pramenem můţe být v obou případech protiprávní útok fyzické osoby, e) není přípustná nutná obrana proti jednání v krajní nouzi a naopak. Rozdíly mezi oběma instituty lze shrnout do následujících bodů: a) nutná obrana se připouští pouze proti protiprávnému útoku fyzické osoby, pramenem nebezpečí v krajní nouzi mohou být i jiné skutečnosti (přírodní síly, fyziologické procesy v lidském těle – hlad, bolest atd., selhání technických zařízení), b) při nutné obraně je obranné jednání zaměřeno vţdy od počátku proti útočníkovi samému, a tomuto útočníkovi je také způsobena škoda; při krajní nouzi se jedná 34

F. Novotný a kolektiv, Trestní právo hmotné, Aleš Čeněk, s. r. o. 2004, str. 109

25

proti někomu jinému, třetí osobě, která se na vzniku nebezpečí ani nepodílí a nenese na něm ţádnou vinu, mnohdy nebývá ani na místě jednání přítomna; proto zákon klade na jednání v krajní nouzi mnohem přísnější podmínky neţ je tomu u nutné obrany; tento rozlišovací znak je nejspolehlivější a lze podle něj okamţitě poznat, zda pro konkrétní případ bude posuzováno splnění podmínek nutné obrany, či krajní nouze, c) krajní nouze vyţaduje subsidiaritu jednání, tzn. škodu je moţno způsobit jen tehdy, nebylo li nebezpečí moţno odvrátit jinak, bez způsobení škody; u nutné obrany je moţno bránit se ihned, není třeba brát na útočníka tolik ohledů jako v krajní nouzi a je moţno mu způsobit škodu, i kdyţ existoval i způsob odvrácení útoku, při němţ nebylo třeba porušit zájmu útočníka, d) rozdíl tkví i v odlišné konstrukci poţadavku proporcionality, coţ je vyjádřeno i terminologicky (u nutné obrany přiměřenost, u krajní nouze proporcionalita); v nutné obraně je moţno způsobit útočníkovi i škodu větší, neţ která od něj hrozila, aţ do hranice „ zcela zjevné nepřiměřenosti“; při krajní nouzi je zásadně dovoleno způsobení pouze následku či škody menší, neţ které hrozily, e) při dodrţení podmínek nutné obrany obránce nikdy nenahrazuje škodu útočníkovi; při krajní nouzi hradí způsobenou škodu v těch případech, kdy nebezpečí vzniklo jeho vlastním zaviněním; tak např. ten, kdo z nedbalosti způsobil poţár svého domu, je povinen nahradit škodu, která vznikla při hašení na majetku jiných občanů. Instituty nutné obrany a krajní nouze jsou vzájemně spjaty a do určité míry se prolínají (viz shodné jejich znaky). Z hlediska rozdílů mezi oběma instituty platí, ţe podle bodu a) je nutná obrana zvláštním případem krajní nouze, naopak podle bodu c) a d) je krajní nouze k nutné obraně ve vztahu speciality, protoţe obsahuje více omezujících podmínek.35

35

V. Kratochvíl a kolektiv, Trestní právo hmotné-Obecná část, Masarykova univerzita, Brno 2003, str. 379380

26

4.5. Zvláštní případy krajní nouze U krajní nouze můţe dojít k některým zvláštním případům konfliktu zájmů, které nesmím opomenout zmínit. Zpravidla se uvádí v souvislosti s trestným činem nadrţování, nepřekáţení a neoznámení trestného činu (§ 366 aţ 368). V případě nadrţování není trestný ten, kdo spáchá uvedený čin ve prospěch osoby blízké, u nepřekáţení není trestný ten, kdo nemohl překazit tam uvedený trestný čin bez značných nesnází nebo aniţ by sebe nebo osobu blízkou uvedl v nebezpečí smrti, ublíţení na zdraví, jiné závaţné újmy nebo trestního stíhání. Podobně je formulován zvláštní důvod vyloučení trestnosti u neoznámení trestného činu. Shodnou logiku má i zvláštní případ krajní nouze v návaznosti na neposkytnutí pomoci podle §150 a 151, jestliţe se tak stalo proto, ţe pachatel potřebnou pomoc neposkytl jen proto, ţe tak nemohl učinit bez nebezpečí pro sebe nebo jiného.36 Zcela specifické důvody, tj. případy krajní nouze, vyplývají ze střetu zájmů na oznámení závaţné trestné činnosti a zájmů na zachování povinné mlčenlivosti advokáta, případně zpovědního tajemství (§ 368 odst. 3 trest. zákona). Ke zvláštním případům krajně nouzového jednání patří téţ důvod beztrestnosti policejního agenta uvedený v § 363 odst. 1 trest. zákona. V zájmu odhalení pachatele trestného činu spáchané ve prospěch organizované zločinecké skupiny se takovému agentovi dovoluje spáchat trestný čin účastí na organizované zločinecké skupině podle § 361 odst. 1, 2, za který není trestně odpovědný. Další hranice tohoto zvláštního případu krajní nouze vymezuje § 363 odst. 2. Vyjmenovává zde trestné činy, jichţ se policejní agent můţe dopustit se stejným cílem jako shora, pokud se účastí činnosti organizované zločinecké skupiny nebo jako člen organizované skupiny nebo některou takovou skupinu podporuje. Jestliţe policejní agent tyto hranice překročí, anebo pokud čin vyprovokuje, tzn. organizovanou zločineckou skupinu nebo organizovanou skupinu zaloţí nebo zosnuje, není jiţ beztrestným (§ 363 odst. 3 trest. zákona).37

36

V. Kratochvíl a kolektiv, Trestní právo hmotné-Obecná část, Masarykova univerzita, Brno 2003, str. 381382 37

V. Kratochvíl a kolektiv, Kurs trestního práva, Trestní právo hmotné-Obecná část, 1. vydání, C. H. Beck 2009, str. 394

27

OPRÁVNĚNÉ POUŢITÍ ZBRANĚ Trestní zákon upravuje oprávněné pouţití zbraně v § 32 trest. zákona takto: „Trestný čin nespáchá, kdo použije zbraně v mezích stanovených jiným právním předpisem.“38 Toto ustavení odkazuje na řadu dalších souvisejících předpisů, jako je např. zákon o ozbrojených silách České republiky, zákon o Vojenské policii, zákon o Policii České republiky a další, ale k těmto zákonům se vrátím v dalších kapitolách. Nejprve bych chtěla vyloţit několik pojmů, které jsou v tomto ustanovení zahrnuty.

5.1. Výklad pojmu Pod pojmem pouţití zbraně se rozumí zacházení se zbraní takovým způsobem, k němuţ je určena (např. střelné zbraně ke střelbě, bodné zbraně k bodání apod.). Proto se pouţití zbraně jiným způsobem, např. u střelné zbraně úderem, posuzuje jako pouţití jiného donucovacího prostředku (za donucovací prostředek, nikoli pouţití zbraně, se zpravidla povaţuje „varovný výstřel“).39 Důvody a rozsah moţnosti pouţít zbraně jsou uvedeny v předpisech, které upravují postavení určitých kategorií osob (vojáci, policisté, stráţníci, příslušníci vězeňské a justiční stráţe apod.) Ze speciálních předpisů pak vyplívají podmínky uţití, které jsou ve své většině konkrétnějším rozvedením obecného ustanovení o nutné obraně. Na rozdíl od nutné obrany se zpravidla vyţaduje dodrţení zásady subsidiarity (nejprve je třeba vyčerpat mírnější donucovací prostředky: výzvu, varovný výstřel), dále je to poţadavek zásady přiměřenosti, kdyţ pro některé případy je uţití střelné zbraně výslovně zakázáno (proti těhotným ţenám, dětem, starým osobám). Vedle toho existují osoby, kterým se poskytuje zbraň k individuální osobní ochraně individuálním správním rozhodnutím, na základě zbrojního průkazu. Tyto osoby mohou pouţít střelné zbraně pouze za splnění podmínek § 29 TZ o nutné obraně.40 Dle mého názoru je drţení zbrojního průkazu a zbraně praktické především u soukromých bezpečnostních sluţeb. Ale dnes si lidé pořizují střelné zbraně i z důvodu vlastní 38

Zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů a norem Šámal/Púry/Rizman, Trestní zákon komentář 5.vydání, C.H. Beck 1994 40 V. Kratochvíl a kolektiv, Trestní právo hmotné-Obecná část, Masarykova univerzita Brno 2003, str.381 39

28

bezpečnosti. Především jde o ochranu vlastního ţivota. Jistě je správné si chránit vlastní ţivot i ţivot ostatních, ale většina trestných činů je spáchána legálně drţenou zbraní. Co se rozumí zbraní, stanový příslušné zákonné předpisy. Např. v trestném zákoně §118 je zbraň chápána takto: „… zbraní se tu rozumí, pokud z jednotlivého ustanovení trestního zákona nevyplývá něco jiného, cokoli, čím je možno učinit útok proti tělu důraznějším.“ V jiných předpisech je tento pojem definován různě, v některých se za zbraň povaţuje pouze zbraň střelná, v některých je to zbraň střelná, bodná a sečná. Obecně lze však říci, ţe za zbraň nutno povaţovat zbraň v technickém smyslu. Pojem zbraně je zde tedy uţší neţ v ustanovení § 118. Trestní zákon nerozlišuje zbraň sluţební a soukromou, a proto je moţno v oprávněných případech pouţít jak sluţební, tak i soukromé zbraně.41 Sluţební zbraň a její pouţití upravují některé právní předpisy, např. zákon č. 274/2008 Sb., o obecní policii. Oprávnění pouţít zbraň je v příslušných zákonných předpisech, na které trestní zákon odkazuje, vázáno na konkrétní a přesné podmínky. Z těchto podmínek také dovodíme způsob pouţití zbraně. Vedle nutné obrany, popř. vedle krajní nouze dovolují tyto předpisy pouţití zbraně ještě v dalších případech, jeţ jsou formulovány různě podle toho, o který ozbrojený sbor jde a s jakými situacemi se jeho příslušníci setkávají. Některé předpisy dovolují poţití zbraně v nutné obraně nebo v krajní nouzi bez dalších podmínek. V dalších je to dovoleno, pokud jsou při tom splněny další podmínky.42

5.2. Předpisy regulující oprávněné pouţití zbraně 1) Zákon č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky stanový podmínky pro pouţití zbraně v hlavě IX, výslovně se v § 51 obecného ustanovení píše: „Policista je oprávněn pouţít při zákroku donucovací prostředek a zbraň, k jejich pouţívání byl vycvičen.“ Dále tento zákon nařizuje kdy je policista oprávněn dle § 53 pouţít donucovací prostředky a kdy je podle § 56 oprávněn pouţít zbraň.

41 42

Šámal/Púry/Rizman, Trestní zákon komentář 5. vydání, C.H. Beck 1994 J. Jelínek a kolektiv, Trestní právo hmotné-Obecná část, Zvláštní část, Linde Praha a. s. 2005, str. 253

29

Podle § 56 odst. 1 v.u. zákona je policista oprávněn pouţít zbraň v následujících situacích: Aby v případě nutné obrany nebo při pomoci v nutné obraně odvrátil přímo hrozící nebo trvající útok vedený proti jeho osobě nebo útok na ţivot nebo zdraví jiné osoby. Podmínky nutné obrany jsou zde vymezeny úţeji. Tak by mohlo dojít k situaci, kdy by policista nesměl pouţít zbraně a kdyby ji pouţil, nedopustil by se trestného činu, neboť jednal v nutné obraně podle § 29 trest. zákona. Mohlo by se však jednat o kázeňský přestupek, pokud nebude scházet materiální znak přestupku. Jestliţe se nebezpečný pachatel, proti němuţ zakročuje, na jeho výzvu nevzdá nebo se zdráhá opustit svůj úkryt.43 Přičemţ nebezpečným pachatelem se zde rozumí, pachatel zvlášť závaţných úmyslných trestných činů. § 14 odst. 3 trest. zákona nám ukládá jaké jsou zvlášť závaţné trestné činy a takovými činy jsou především trestné činy uvedené v § 88 odst. 4 trest. zákona (je to např. vraţda, těţké ublíţení na zdraví, neoprávněné odebrání tkání a orgánu, ale také vlastizrady, rozvracení republiky atd.). Přesto u některých případů, ačkoli se jedná o zvlášť závaţný trestný čin ve smyslu ustanovení § 14 odst. 3 trest. zákona nesmí policista pouţít zbraň ani jiné donucovací prostředky dle § 58 o Policii ČR. Toto usnesení omezuje policistu při sluţebním zákroku proti těhotné ţeně, osobě zjevně vysokého věku, osobě se zjevně tělesnou vadou nebo chorobou nebo osobě zjevně mladší 15 let. Výjimkou však je, pokud takové osoby ohroţují ţivot nebo zdraví policisty anebo jiné osoby, anebo hrozí větší škoda na majetku a nebezpečí nelze odvrátit jinak. Dle mého názoru by policistovi v praxi nemělo činit potíţe určit pachatele za „ nebezpečného “ ve smyslu § 56 odst. 1 písm. b). Další podmínkou oprávněného pouţití zbraně však je, ţe zákrok policisty směřuje proti nebezpečnému pachateli, který se na jeho výzvu nevzdá. Příkladem můţe být výzva: „Jménem zákona zvedněte ruce a odhoďte zbraň nebo střelím.“ 44 Pokud moţno měla by se výzva opakovat, ale jsou i takové situace, kdy policista takovou moţnost nemá. V takové situaci to po něm nelze ani poţadovat. Zákon o Policii ČR uvádí přesně osm podmínek, kdy policista můţe pouţít zbraň, mezi další patří např. odvrácení nebezpečí útoku, jestliţe 43 44

F. Novotný, Právo na sebeobranu, LexisNexis cz s.r.o., Praha 2006, str. 79 F. Novotný, Právo na sebeobranu, LexisNexis cz s.r.o., Praha 2006

30

policista střeţí nebo chrání objekt nebo stanoviště, kdyţ je třeba zneškodnit zvíře ohroţující zdraví nebo ţivot osob, nelze li jinak zadrţet dopravní prostředek, kterým řidič ohroţuje zdraví a ţivoty osob a řidič na výzvy nebo znamení policisty nereaguje. Ovšem v tomto případ musí policista dbát na to, aby nebyla ohroţena ţádná nezúčastněná osoba. Policista nesmí pouţít zbraň k zadrţení dopravního prostředku v blízkosti hřiště, kde si hrají děti, v městském provozu ani poblíţ benzinové čerpací stanice. V takém případě se vyţaduje pronásledování vozidla aţ na místo kde nebudou ohroţeny jiné osoby. Pokud by nastala situace, ţe by policista pouţil střelnou zbraň a při tom usmrtil nebo jen zranil kolemjdoucího chodce, jednalo by se o vybočení z mezí oprávněného pouţití zbraně a za způsobený následek by byl policista trestně odpovědný. 2) Zákon č. 274/2008 Sb., o obecní policii – tzv. změnový zákon, který upravuje předchozí zákon č. 553/1991 Sb., o obecní policii ukládá podmínky pouţití zbraně takto: - policista je oprávněn poţít zbraň za podmínek nutné obrany a krajní nouze - pokud policista nemůţe jiným způsobem zadrţet nebezpečného pachatele Ale pouţití zbraně je přípustné pouze, jestliţe by donucovací prostředky byly zřejmě neúčinné. Před pouţitím sluţební zbraně je stráţník povinen vyzvat pachatele, aby upustil od protiprávního jednání, s upozorněním ţe můţe být poţita sluţební zbraň. Drţitelem sluţební zbraně je v tomto případě obec. 3) Zákon č. 154/1994 Sb., o Bezpečnostní informační sluţbě, upravuje pouţití střelné zbraně v ustanovení § 5, podle něhoţ jsou příslušníci oprávnění drţet a nosit střelnou zbraň a pouţít ji v případě nutné obrany nebo krajní nouze.45 4) Zákon č. 219/1999 Sb., o ozbrojených silách České republiky stanový podmínky pro pouţití vojenské zbraně vojáky v činné sluţbě. V tomto zákoně se zbraní rozumí vojenská zbraň bodná nebo sečná a vojenská zbraň střelná. Voják je povinen, je-li s ohledem na okolnosti případu moţné, vyzvat osobu, proti které zakročuje, aby opustila od útoku nebo útěku, zvoláním „Stůj“, „Stůj nebo střelím“, a podle okolností uţít i výstraţného výstřelu.46 Voják však musí dbát na to, aby při pouţití sluţební zbraně neohrozil ţivot jiné osoby, a také musí dbát nutné opatrnosti, aby nezranil osobu, proti které je útok směřovaný. Před pouţitím sluţební zbraně můţe voják pouţít i jiné prostředky pro zadrţení a zneškodnění 45 46

Šámal/Púry/Rizman, Trestní zákon komentář 5. vydání, C.H. Beck 1994 Šámal/Púry/Rizman, Trestní zákon komentář 5. vydání, C.H. Beck 1994

31

pachatele, takovými prostředky můţe být sluţební pes, různé chvaty a hmaty sebeobrany, ale také úder vojenskou sluţební zbraní. Avšak tyto zákroky jako u policie voják nesmí pouţít proti ţeně, jejíţ těhotenství je zjevně patrné, dítěti, proti osobě vysokého věku, nebo osobě se zjevnou tělesnou vadou nebo nemocí. Tak jako u policie je zde i výjimka, kdy je moţno pouţít zbraň i proti těmto osobám a to pokud povaha útoku směřuje proti chráněnému zájmu osoby a jestliţe vznikne mimořádná situace, kdy se toto jednání nezbytně vyţaduje. Jestliţe nastane nějaká situace a voják je nucen pouţít buď vojenskou střelnou zbraň, sluţebního psa nebo jen sebeobranu má povinnost vše hlásit nadřízenému a sepsat o tom záznam. 5) Zákon č. 555/1992 Sb., o Vězeňské sluţbě a justiční stráţi České republiky upravuje pouţití zbraně v § 18. Dle tohoto ustanovení je příslušník oprávněn pouţít střelné zbraně v případě plnění svých povinností, ale to jen výjimečně. V nutné obraně, jestliţe odvrací útok hrozící nebo trvající proti jeho osobě nebo útok na ţivot nebo zdraví jiných osob. Dále pak aby zamezil útěk osoby ve výkonu trestu nebo ve výkonu trestu odnětí svobody, pokud je patrné ţe tato osoba je nebezpečná a svým jednáním by mohla ohrozit zdraví a ţivot dalších osob a pouţití donucovacích prostředků bylo zřejmě neúčinné. Jestliţe odvrací nebezpečný útok, který ohroţuje chráněný nebo střeţený objekt nebo stanoviště. Tak jako v předchozích zákonech i zde platí, ţe příslušník musí nejprve pachatele vyzvat, aby od útoku upustil. Zbraň se můţe pouţít i proti zvířeti ohroţující zdraví nebo ţivot osob. Zákon však nedovoluje při sluţebním zákroku pouţít zbraň proti ţeně, tak jakoţ to i těhotné, dítěti, osobě vysokého věku i osobám uvedených v předchozích zákonech. I v tomto zákoně jsou uvedeny podmínky, kdy příslušník vězeňské sluţby proti těmto osobám můţe zbraň a sebeobranu pouţít a to v § 19. K těmto výše uvedeným zákonům bych mohla zařadit ještě několik dalších zákonů, které upravují pouţití zbraně např. zákon o Vojenské policii, celní zákon, stráţe-lesní zákon (lesní, myslivecká, rybářská stráţ) atd. Obecně však lze říci, ţe pouţití zbraně se ve většině případů pouţívá v podmínkách nutné obrany či krajní nouzi. Dále pokud pachatel neupustí od útoku po pouţití donucovacích prostředků, či po výzvě, ţe zbraně bude pouţito nebo po varovném výstřelu.

32

5.3. Pouţití zbraně k osobním účelům Osoby, kterým se poskytuje zbraň k osobním účelům a osobní ochraně vydáním zbrojního průkazu podle zákona o zbraních a střelivu, nemohou pouţít zbraň dle § 32 trestního zákoníku. Tyto osoby, včetně pracovníků bezpečnostních či detektivních agentur, nebo hlídacích sluţeb, mohou uţít střelné zbraně pouze za splnění podmínek nutné obrany (§ 29 trestního zákoníku) nebo krajní nouze (§ 28 trestního zákoníku).47 Nedovolené drţení střelné zbraně, můţe být trestným činem. Jakékoliv jiné porušení povinností stanovených na úseku zbraní a střeliva je přestupkem. Střelná zbraň je bezesporu nejúčinnějším prostředkem obrany. Avšak zároveň je to prostředek nejšetrnější. Tyto dvě věty vůbec nejsou v rozporu. Stačí mnohdy jen pohrozit zbraní. Kdyţ to nestačí, můţe následovat varovný výstřel. To by mělo útočníka odradit. Výhodou střelné zbraně je, ţe obránce můţe zachovat bezpečnou vzdálenost od útočníka. Bylo by naprosto nesprávné, kdyby někdo z pouţití střelné zbraně proti neozbrojenému útočníkovi usuzoval na nepřiměřenost obrany. Ve starší judikatuře se však tento názor vyskytoval. Střelná zbraň umoţňuje zasáhnout útočníka prchajícího z místa činu. To uţ však není nutná obrana, ledaţe útočník odnáší kořist. Trestní řád dovoluje komukoliv zadrţet osobu přistiţenou při trestném činu nebo bezprostředně poté. Moţnosti pouţití násilí jsou tu však velmi omezené.48 V některých případech je obránce drţitelem zbraně, ale nemá k tomu povolení. Můţe se stát, ţe osoba, která má nelegálně drţenou zbraň zadrţí pachatele při trestném činu, jak se má v tomto případě obránce zachovat? Jistě si nenechá poškozený od pachatele ublíţit a zbraň pouţije, i přestoţe za to ponese nějaké následky. Náš zákon z roku 1938 o zbraních, který nikdy nenabyl účinnost, měl moudré ustanovení, ţe trestným není, kdo má u sebe bez předepsaného povolení ve chvíli nebezpečí zbraň prokazatelně k jeho odvrácení. Uţ za starého Rakouska byla tato myšlenka obsaţena ve zbrojním patentu z roku 1852.

47 48

www.pravniporadce.ihned.cz F. Novotný, Právo na sebeobranu, LexisNexis CZ s.r.o., Praha 2006, str. 75

33

Na tzv. „právo občana na zbraň“ jsou různé názory. Například Osmančík, O. uvádí: „Zprvu jsem byl konsternován tím, ţe právě v době krkolomného vzestupu kriminality, který, stejně tak jako strach z ní, představuje prvořadý společenský problém a za situace rozmáhající se brutality, agresivity, bezohlednosti a surovosti, které se stále častěji vyskytují ve vzájemných vztazích uvnitř rodiny, dokonce mezi rodiči a dětmi, se mohou vyskytovat váţně míněné hlasy, prosazující tzv. právo občana na zbraň. Je stěţí pochopitelné, ţe takové názory nezastávají jen nepoučení laikové, ale i osobnosti, zaujímající nikoliv bezvýznamné sociální pozice, od nichţ by bylo právem očekávat poněkud uváţlivější postoj v záleţitosti tak sporné a citlivé jako je tato. Jejich argumentace, odvolávající se na Listinu základních práv a svobod, na právo občana na majetek, na svobodu individua, atd., je poněkud demagogická, neboť poţitím stejné argumentace lze snadno a snad ještě přesvědčivěji dokázat pravý opak.“ Naproti tomu jiní uvádějí, ţe „ stát nemá právo slušného občana k ničemu opravňovat.“ 49 Já se přikláním k prvnímu názoru, avšak je to jistě sporné. Ale souhlasím s názorem, ţe v dnešní době je takový nárůst kriminality a především u nezletilých dětí, ţe by bylo zapotřebí zavést přísnější opatření ve školách, tak i u problematických dětí v rodinách.

49

F. Novotný, Právo na sebeobranu, LexisNexis CZ s.r.o., Praha 2006, str. 75-76

34

SVOLENÍ POŠKOZENÉHO Jak jsem jiţ uvedla výše, tuto okolnost vylučující protiprávnost trestní zákoník č. 140/1961 Sb. neuváděl. Teorie i praxe se dlouhou dobu zpravidla opírala o mimo trestní zákony. Ale společnost volala po novelizaci a toto ustanovení se zahrnulo do nového trestního zákoníku č. 40/2009 Sb., ve znění pozdějších předpisů a norem do § 30 takto: (1) Trestný čin nespáchá, kdo jedná na základě svolení osoby, jejíž zájmy, o nichž tato osoba může bez omezení oprávněně rozhodovat, jsou činem dotčeny. (2) Svolení podle odstavce 1 musí být dáno předem nebo součastně s jednáním osoby páchající čin jinak trestný, dobrovolně, určitě, vážně a srozumitelně; je-li takové svolení dáno až po spáchání činu, je pachatel beztrestný, mohl.li důvodně předpokládat, že osoba uvedená v odstavci 1 by tento souhlas jinak udělila vzhledem k okolnostem případu a svým poměrům. (3) S výjimkou případů svolení k lékařským zákrokům, které jsou v době činu v souladu s právním řádem a poznatky lékařské vědy a praxe, nelze za svolení podle odstavce 1 považovat souhlas k ublížení na zdraví nebo usmrcení.50

6.1. Svolení poškozeného obecně Svoleným se stává čin, jenţ by jinak byl nedovoleným zásahem do práv poškozeného, činem dovoleným. Svolení poškozeného je zároveň důvodem, který vylučuje v určitých případech nebezpečnost činu pro společnost. Svolení nemusí být dáno výslovně, musí však existovat v okamţiku činu. Souhlas daný po činu nevylučuje trestní odpovědnost. Zpravidla však svědčí o niţším stupni nebezpečnosti činu pro společnost. Svolení poškozeného můţe vylučovat protiprávnost pouze v případě, je-li poškozený oprávněn vzdát se konkrétního určitého zájmu. Proto je svolení poškozeného například vyloučeno u trestních činů proti ţivotnímu prostředí nebo proti pořádku ve věcech veřejných.

50

Zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů a norem

35

Trestné činy, u nichţ souhlas poškozeného má význam pro posouzení trestnosti, jsou zejména trestné činy majetkové. Tak krádeţ nelze spáchat se svolením poškozeného. Souhlas se musí vztahovat k zájmům, kterými jednotlivec můţe volně disponovat v rozsahu stanoveném zákonem. Například souhlas ke zničení majetku poţárem, který má slouţit k vylákání pojistné náhrady, by musel být povaţován za protiprávní, neboť zde se jednání dotýká zájmu, se kterými jednotlivec nemůţe volně disponovat. Pokud jde o samotné zničení věci, poškozený můţe souhlas dát, a pak nejde protiprávní jednání.51 Z hlediska svolení poškozeného proti ţivotu a zdraví nepřichází v úvahu. Poškozený nemůţe dát souhlas k trestnému činu proti jeho ţivotu a zdraví. Výjimku však shledáváme v případech, pokud se jedná o lékařské zákroky, které jsou v souladu s právním řádem. V těchto případech se můţe jednat např. odnímání částí lidského těla v souvislosti s léčebně preventivní péčí, darování orgánů od ţijícího dárce atd. Ale i v takovýchto případech se musíme řídit zákony a různými ustanoveními např. zákonem o péči a zdraví lidu, transplantačním zákonem atd. Odběr tkání nebo orgánů od ţijícího dárce lze provést pouze pokud: a) je prováděn výhradně v zájmu léčebného přínosu pro příjemce b) v době odběru není k dispozici vhodná tkáň nebo orgán od zemřelého dárce a neexistuje jiná léčebná metoda srovnatelného účinku, c) je dárcem osoba způsobilá dát způsobem stanoveným zákonem svobodný, informovaný a konkrétní souhlas a tento souhlas skutečně vyslovila, a d) jedná se o obnovitelné tkáně nebo jeden z funkčních párových orgánů.52 Však jen souhlas a výše uvedený výčet nestačí k lékařskému zákroku. Příjemce orgánů nebo tkání můţe být osobou blízkou dárci, dárce také musí vyslovit informovaný, svobodný a konkrétní souhlas ve vztahu k této osobě. Jestliţe se nejedná o osobu blízkou a darování orgánů je jen projev vůle dárce, pak musí projev vůle být sepsán písemně s notářsky ověřeným podpisem dárce. Tento projev vůle je nedílnou součástí zdravotnické dokumentace dárce. S tímto vyslovením projevu vůle musí také souhlasit etická komise.

51

J. Jelínek a kolektiv, Trestní právo hmotné, Obecná část Zvláštní část, 1. vydání Linde Praha a.s. 2005, str. 254-255 52 V. Solnař, J. Fenyk, D. Císařová, Základy trestní odpovědnosti podstatně přepracované a doplněné vydání, Nakladatelství Orac, str. 163

36

Odběr od ţijícího dárce nelze provést, pokud lze předpokládat, ţe dárci takový lékařský zákrok způsobí zdravotní komplikace a ohrozí jeho ţivot, nebo jestliţe dárce trpí nemocí nebo stavem, který by mohl ohrozit ţivot příjemce. Darovat orgány nesmějí ani dárci nacházející se ve výkonu trestu odnětí svobody, ve vazbě nebo v léčebném zařízení, s výjimkou dárcovství mezi sourozenci, manţeli, dětmi a rodiči. Tento výčet však ještě není konečný, je logické, ţe svolení a darování orgánů není přípustné u nezletilých osob a osob s omezenou nebo zbavenou způsobilostí k právním úkonům. Témata týkající se oblasti transplantací a otázky protiprávnosti usmrcení na ţádost a z útrpnosti (euthanasie) jsou v posledních letech velmi diskutabilní. K tomuto tématu se vrátím v další kapitole. Ještě bych se chtěla zmínit o některých podmínkách, které svolení poškozeného musí splňovat, aby se nejednalo o trestný čin.

6.2. Upřesnění pojmů vyplívajících ze zákona V předešlé kapitole v obecném vymezení jsem jiţ uvedla, ţe svolení poškozeného vylučuje protiprávnost činu, ale na rozdíl od jiných institutů nebývá objektivně společensky prospěšné. V této kapitole upřesním některé pojmy, spíše podmínky, které výslovně zákon uvádí a bez jejich splnění se svolení poškozeného nemůţe realizovat. Především se jedná o zájmy jednotlivce, o kterých můţe rozhodovat sám, a jejich porušení se netýká zájmů společnosti. Půjde zejména o trestné činy majetkové a trestné činy proti svobodě a lidské důstojnosti. Souhlas je bezvýznamný, i kdyţ jednotlivec s porušením souhlasí, pokud je společenský stav objektivně chráněn v zájmu společnosti. To platí např. u trestného činu vraţdy podle § 140 a ublíţení na zdraví podle § 145 a násl., pohlavního zneuţití podle § 187, pro trestný čin kuplířství podle § 189, dvojího manţelství podle § 194, týrání svěřené osoby podle § 198 aj. Dalšími poţadavky, které zákon vyţaduje, jsou poţadavky dobrovolnosti a váţnosti. Svolení musí být učiněno dobrovolně, určitě, váţně a srozumitelně. Lstí ani výhruţkami nesmí být svolení vyvoláno. V těchto případech zastoupení není moţné. Svolení musí zahrnovat nejen jednání, ale i jeho výsledek. Svolující musí být schopen pochopit význam a dosah svolení, takţe je bezvýznamné svolení osob choromyslných, opilých, dětí apod. 37

Svolení musí být dáno před činem nebo nejpozději součastně s ním. Pokud pachatel ví, ţe svolení dáno nebylo, např. nebylo moţné opatřit včas souhlas poškozeného, ale pachatel má za to, ţe poškozený by svolení dal, kdyby o situaci věděl, bude se takový případ řešit na základě § 30 odst. 2. Podle něho bylo-li svolení dáno aţ po spáchání trestného činu, je pachatel beztrestný, mohl-li důvodně předpokládat, ţe osoba uvedená v § 30 odst. 1 by tento souhlas jinak udělala vzhledem okolnostem případu a svých poměrů. Tato úprava byla převzata z německé teorie, která pro takový případ nabízí zvláštní institut domnělého svolení poškozeného (mutmassliche Einwilligung), které způsobuje beztrestnost. Jestliţe se však pachatel domnívá omylem, ţe poškozený svolení dal, nemůţe jít o úmyslný, nýbrţ jen o nevědomě nedbalostní trestný čin.53 Odvolání souhlasu lze uskutečnit, ale nejpozději však v průběhu jednání, k němuţ bylo dáno.

6.3. Svolení poškozeného a euthanasie V souvislosti

s trestním

zákonem

a

svolením

poškozeného

je

snad

nejčastěji

diskutovatelným tématem povolení eutanazie neboli usmrcení na ţádost a ze soucitu. Případ eutanazie by byl podle platného trestního práva posuzován zpravidla jako vraţda ve smyslu § 140 odst. 1, coţ se můţe jevit nepřiměřeně přísné co do trestu, i kdyţ lze uloţit trest mírnější za pouţití § 58 odst. 1. Také by nebylo od věci uvaţovat o aplikaci § 141 odst. 1 (…usmrcení v silném rozrušení…z jiného omluvitelného hnutí mysli…). Reformní práce v ČR původně směřovaly k vytvoření privilegované skutkové podstaty v rámci úmyslných trestných činů proti ţivotu a zdraví, nicméně bezúspěšně.54 Eutanazie není především otázkou jen právní, ale jedná se i o etickou stránku věci. Názory na uzákonění eutanazie se liší např. E. Ferri kdysi prezentoval názor, podle kterého „je

53

V. Kratochvíl a kolektiv, Kurs trestního práva, Trestní právo hmotné-Obecná část, 1. vydání, C. H. Beck 2009, str. 389-390 54

V. Kratochvíl a kolektiv, Kurs trestního práva, Trestní právo hmotné-Obecná část, 1. vydání, C. H. Beck 2009, str. 389-390

38

kaţdý pánem svého ţivota, jejţ můţe i zničit. Můţe-li toto právo uplatnit sám, jestliţe zákon sebevraţdu netrestá, proč by je nemohl provést i prostřednictvím jiného?“55 Ve své podstatě tato prezentace není dle mého názoru zas tak bezvýznamná, protoţe faktem zůstává, ţe prostá sebevraţda není dle platného trestného zákona nějak trestná (tedy pokud se nezdařila). Ovšem podle § 144 trest. zákona (účast na sebevraţdě) není beztrestné nabádání nebo napomáhání k sebevraţdě. Usmrcení na ţádost a z útrpnosti se velmi blíţí účasti na sebevraţdě. Vţdyť v tom není zas takový rozdíl mezi opatřením jedu pro sebevraha a jeho přímým podáním oběti (např. nalitím do nápoje) za účelem jejího usmrcení, vţdy především půjde zejména o projev vůle sebevraha ukončit svůj ţivot a nezáleţí na tom, jestli je to prostřednictvím jedu nebo třeba střelné zbraně. Některé starší legislativní návrhy předpokládaly splnění podmínky „na ţádost“, jiné „z útrpnosti“ a další obě zmíněné současně (ruský trestní zákon 1903) či alternativně (norský trestní zákon 1902, který současně poţadoval u pachatele stav soustrastnosti vyvolaného beznadějnou nemocí, pro zmírnění trestu). V jiných případech se zdůrazňovala váţnost (ernstech) projevu (Německo) nebo jeho rozhodnost (Maďarsko) či výslovnost (Německo a Rakousko) a naléhavost (Švýcarsko). V jiných návrzích se předpokládal jen prostý souhlas usmrceného (Itálie). Osnova čs. trestního zákona z r. 1926 v ustanovení § 271 odst. 3 předpokládala tento text: „Usmrtí-li viník úmyslně jiného ze soucitu, aby uspíšil jeho neodvratnou, nedalekou smrt a tím jej vysvobodil z krutých bolestí způsobených nezhojitelnou nemocí nebo z jiných tělesných muk, proti nimž není pomoci, může soud trest mimořádně zmírnit nebo od potrestání upustit.“56 Někteří se však domnívají, ţe toto ustanovení není zas tak správné, protoţe se můţe stát, ţe je špatně stanovena diagnóza pacienta a stav pacienta se v průběhu léčení můţe změnit. Lékař nesmí učinit kroky ke zhoršení stavu (usmrcení) pacienta. Tuto situaci lze řešit prostřednictvím nauky o omylu. Musím se, ale také zmínit o další situaci, která by mohla nastat a to je zneuţití (dědictví, vysoké náklady na léčbu atd.). Jenomţe takovéto zneuţití

55

V. Solnař, J. Fenyk, D. Císařová, Základy trestní odpovědnosti podstatně přepracované a doplněné vydání, Nakladatelství Orac, str. 164-165 56

V. Solnař, J. Fenyk, D. Císařová, Základy trestní odpovědnosti podstatně přepracované a doplněné vydání, Nakladatelství Orac, str. 165-166

39

jistě můţeme shledat i u jiných okolností vylučujících protiprávnost a přesto jsou součástí trestního zákona. Někteří zastávají názor, ţe v případě eutanazie by měla být sestavena odborná komise lékařů. V tomto případě se však nabízejí výrazné pochybnosti z hlediska případné individuální trestní odpovědnosti. V některých zemích trestní zákon ani jiný přímo neuvádí svolení eutanazie, ale předpokládají, ţe se bude jednat o trestný čin privilegované povahy a s niţší trestní sazbou neţ u trestného činu vraţdy. Jiné země EU legalizují eutanazii je to např. Belgie či Lucembursko. Naše trestní právo je současně v tomto směru ještě příliš konzervativní a přísné, ale v některých případech se můţeme odvolávat a ţádat o mimořádný trest, jak jsem jiţ uváděla výše. Otázky eutanazie jsou bezpochyby těţké řešit. Není jednoduché dojít k závěru a najít odpověď na otázku, legalizovat či nelegalizovat eutanazii? Názory a odpovědi na tuto otázku se liší, proto jistě diskuse o této věci budou nadále pokračovat.

40

PŘÍPUSTNÉ RIZIKO Přípustné riziko patří také k okolnostem vylučující protiprávnost činu. Účinnost nabylo aţ s vydáním nového trestního zákona č. 40/2009 Sb., ve znění pozdějších předpisů a norem a je ustanoveno v § 31 takto: (1) Trestný čin nespáchá, kdo v souladu s dosaženým stavem poznání a informacemi, které měl v době svého rozhodování o dalším postupu, vykonává v rámci svého zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce společensky prospěšnou činnost, kterou ohrozí nebo poruší zájem chráněný trestním zákonem, nelze-li společensky prospěšného výsledku dosáhnout jinak. (2) Nejde o přípustné riziko, jestliže taková činnost ohrozí život nebo zdraví člověka, aniž by jím byl dán k ní v souladu s jiným právním předpisem souhlas, nebo výsledek, k němuž směřuje, zcela zřejmě neodpovídá míře rizika, anebo provádění této činnosti zřejmě odporuje požadavkům jiného právního předpisu, veřejnému zájmu, zásadám lidskosti nebo se příčí dobrým mravům.57

7.1. Podmínky přípustného rizika O škodlivosti či prospěšnosti činu pro společnost je třeba uvaţovat v souvislosti s účelovým zaměřením jednání. Čím je čin uţitečnější pro společnost, čím větší výhody si od něj společnost slibuje, tím větší riziko škod z něj vznikající je moţno ospravedlnit a připustit. Podle oblastí lidské činnosti lze o riziku hovořit tam, kde je třeba činit důleţitá rozhodnutí (riziko lékařské, hospodářské, sportovní, ve výzkumu a vývoji atd.). V nejobecnějším smyslu lze riziko povaţovat za kvantifikovanou, strukturovanou nejistotu výsledků určité rozhodovací či výkonné činnosti.58 Pokud hovoříme o trestněprávní oblasti, jedná se o takové činnosti nebo rozhodování, které svou měrou jsou důleţité pro společnost, ale svou mírou nejistoty vzniku mohou způsobit negativní či pozitivní následky, proto se stávají předmětem trestněprávní úpravy. Do okolností vylučujících protiprávnost zařazujeme tzv. přípustné nebo dovolené riziko 57

Zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů a norem V. Kratochvíl a kolektiv, Kurs trestního práva, Trestní právo hmotné-Obecná část, 1. vydání, C. H. Beck 2009, str. 391-392 58

41

z důvodu, ţe se jedná o činnosti, které mají společnosti prospívat, ale není zde vyloučen nechtěný škodlivý následek. Jak jsem jiţ uvedla, předchozí trestní zákon přípustné riziko nějak neupravoval a podmínky vylučující protiprávnost byly stanoveny takto: -

sleduje se společensky prospěšný cíl (např. rozvoj výroby, odstranění hrozícího nebezpečí, pokrok techniky, medicíny atd.);

-

důkladné uváţení situace;

-

vyuţití současných vědeckých poznatků;

-

pravděpodobnost, ţe škoda, která hrozí, je podstatně menší neţ pravděpodobnost dosaţeného sledovaného cíle;

-

musí se jednat o riziko profesionální.59

Kritéria posuzování oprávněnosti rizik rozpracovalo zejména hospodářské, dnes obchodní a medicínské právo, jejich poznatky pak byly převzaty do zcela nové zákonné trestněprávní úpravy přípustného rizika obsaţené v § 31. Ke kumulativním podmínkám přípustného rizika ve smyslu tohoto ustanovení patří: a) optimální informovanost a postup lege artis, tj. v souladu s dosaţeným stavem poznání a informacemi b) poţadavek hodnotit rizika ex ante, nikoli ex post, tj. na základě informací, které měl jednající v době svého rozhodování o dalším postupu, c) vymezený okruh osob oprávněných přijímat riziková rozhodnutí, tedy takových, které přijímají rizika a vykonávají rizikové činnosti v rámci svého zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce; d) společensky prospěšné zaměření rizika plynoucí ze společensky prospěšné činnosti, kterou se současně také hrozí nebo poruší zájem chráněný trestním zákonem; e) subsidiarita rizikového jednání, kdy prospěšných výsledků nelze bez tohoto rizika dosáhnout, nebo jen za neúměrně vyšších nákladů; 59

F. Novotný a kolektiv, Trestní právo hmotné, Aleš Čeněk, s. r. o. Plzeň 2005, str. 111-112

42

f) zákaz riskovat lidskými ţivoty, tzn. ohrozit lidský ţivot nebo zdraví lze jen za zcela mimořádných podmínek stanovených obvykle jiným speciálním předpisem; g) určitý poměr mezi moţným ziskem a ztrátou, tzn. výsledek, k němuţ jednání směřuje, musí odpovídat anebo jen zřejmě (nikoli zcela zřejmě) neodpovídá míře rizika, v tomto rámci je třeba hodnotit nejen výši případného uţitku a škody, ale také pravděpodobnost jejich vzniku; h) soulad rizikového jednání s poţadavky jiného právního předpisu, veřejným zájmem, zásadami lidskosti nebo dobrými mravy. Podmínky sub a), b), c), d) a e) plynou z pozitivní dikce § 31 odst. 1. Ostatní, tedy pod písmeny f), g) a h), se dovozují výkladem z opaku (argumentum a contrario) z § 31 odst. 2.60

7.2. Aktuální problematika přípustného rizika Aktuální problematiku z hlediska přípustného rizika vidím především v oboru lékařství a jiných výzkumných oborech, které mají za úkol provádět experimenty. Při těchto experimentech jde o cílevědomou lidskou činnost, která má na ţivém člověku ověřit danou hypotézu s cílem získání nových společensky prospěšných poznatků o ochraně a rozvoji zdraví lidí v oblasti léčení nemocí. Přitom aplikovaná metoda není dosud uznána za postup lege artis (podle aktuálních poznatků lékařské vědy), takţe v tomto bodě není lékařský experiment úplně v souladu s § 31. Nicméně patrně by tu bylo moţno pouţít analogicky právě ustanovení o přípustném riziku, neboť analogie ve prospěch je v trestním právu hmotném přípustná, pokud se touto analogií nepokrývá jinak trestný exces z podmínek přípustného rizika. K podmínkám takového výzkumného lékařského rizika, které by patrně mohly být vztaţeny i na vývoj a experimenty v jiných neţ lékařských oblastech, patří získání nových společensky prospěšných poznatků, výlučnost experimentu pro dosaţení

60

V. Kratochvíl a kolektiv, Kurs trestního práva, Trestní právo hmotné-Obecná část, 1. vydání, C. H. Beck 2009, str. 391-392

43

určitého poznání, subjektivní záměr k jeho dosaţení, minimální míra rizika, souhlas dotčených osob, vyloučení škod na ţivotě apod.61 První zmínka o riziku se v trestním zákoně datuje od roku 2000, kdy byla zavedena nová skutková podstata trestného činu předluţení podle § 256c odst. 1 písm. e) trest. zákona, podle níţ je mj. trestný ten kdo si byť z vědomé nedbalosti způsobí předluţení tím, ţe učiní nad rámec obvyklého podnikatelského rizika obchod nebo operaci, která nenáleţí k jeho pravidelné podnikatelské činnosti nebo je v hrubém poměru k jeho majetkovým poměrům. Judikatura k tomuto pojmu však zatím chybí.62

61

V. Kratochvíl a kolektiv, Kurs trestního práva, Trestní právo hmotné-Obecná část, 1. vydání, C. H. Beck 2009, str. 391-392 62

V. Kratochvíl a kolektiv, Trestní právo hmotné, Obecná část, Masarykova univerzita Brno 2003, str. 386

44

OKOLNOSTI VYLUČUJÍCÍ PROTIPRÁVNOST V ZÁKONĚ NEUVEDENÉ V poslední kapitole mé práce bych se chtěla zabývat a přiblíţit okolnosti vylučující protiprávnost, které nejsou přímo uvedeny v zákoně, ale svou podstatou vylučují protiprávnost. Jedná se např. o výkon práva a plnění povinností, lékařský zákrok atd.

8.1. Výkon práva a plnění povinností Výkon práv a povinností uloţených zákonem nebo rozhodnutím soudu nebo jiného státního orgánu je činnost, kterou je sice zasahováno do práv a svobod člověka, je jimi zpravidla významně omezována osobní nebo domovní svoboda, tedy jejich výkonem je zdánlivě naplňována skutková podstata příslušného trestného činu.63 Např. nasazení operativně pátracích prostředků za podmínek stanovených trestním řádem, předvedení, zadrţení podezřelého, vzetí obviněného do vazby, domovní a osobní prohlídka, odposlechy, výkon trestu odnětí svobody. Uvedenými opatřeními plní státní orgány své povinnosti a úkony nejsou proto protiprávní, pokud se pohybují v rámci právních norem. Byly-li však tyto meze překročeny, trestní odpovědnost nastává. Všechny tyto zákroky předpokládají pravomocné rozhodnutí příslušných orgánů. Bez takových, nebo je-li rozhodnutí protiprávní, jsou taková opatření protiprávní a mohou zakládat skutkové podstaty příslušných trestných činů proti svobodě, ţivotu nebo majetku v kombinaci s trestným činem zneuţití pravomoci úřední osoby podle § 329 trest. zákona. Podobné zásahy i o exekučních zákrocích v řízeních občanskoprávních a správních a o zákrocích příslušníků Policie ČR.64 Další co je nevýlučně a úzce spjato s výkonem práv a plnění povinností je výkon povolání nebo zaměstnání či opatření v rámci rodičovské či jiné výchovy. U rodičovské výchovy se jedná o omezování osobní svobody (R 82/1953). Ale můţe k tomu docházet i u výkonu

63

J. Chmelík, J. Ivor, V. Porada, Trestní právo hmotné, Linde Praha, a. s. 2007, str. 80

64

V. Kratochvíl a kolektiv, Kurs trestního práva, Trestní právo hmotné-Obecná část, 1. vydání, C. H. Beck 2009, str. 397

45

povolání kdyţ např. pacient nedá svolení lékaři k lékařskému zákroku, můţe se jednat o neoprávněný zásah do osobní svobody. Výkonu práv se svou povahou blíţí téţ výkon povolání. Dovoluje-li právní řád výkon určitého povolání (lékaře, lyţařského instruktora aj.), znamená to v podstatě, ţe uznává jeho společenskou uţitečnost, pokud se ovšem takové povolání vykonává řádně indikované a řádně prováděné. Tak například amputace končetiny provedená lékařem v souladu se současnými poznatky lékařské vědy a s léčebným cílem nenaplňuje znaky trestného činu ublíţení na zdraví, třebaţe lékař úmyslně zákrokem způsobil trvalé těţké zmrzačení. Postupuje-li lékař podle pravidel lékařské vědy (lege artis), nepostihuje ho trestní odpovědnost za případný následek spojený s takovým zákrokem (pacient při operaci zemře).65 Těchto případů je v lékařské praxi hodně a zaslouţili by si bliţší pozornost.

8.2. Lékařský zákrok Mezi dovolenými úkony bývají uváděny lékařské zákroky provedené lege artis. Odůvodnění vyloučené protiprávnosti bývá různé. Vývoj posuzování lékařského zákroku byl postupný. Ve starší právní teorii se posuzovala legálnost lékařského zákroku tak, ţe dosaţení cíle shodného s právem, tj. léčení a vyléčení za pouţití správného a odpovídajícího prostředku nebo postupu v souladu s poznatky lékařské vědy, nemohlo být zakázané. Ještě koncem 19. století panoval názor, ţe člověk nemůţe svobodně disponovat svým ţivotem a zdravím a ţe tudíţ jeho souhlas s potřebným lékařským zákrokem nemá právní význam. Podle jiných koncepcí se oprávněnost a legálnost lékařského zákroku povaţovala za důsledek státem uznaného práva výkonu povolání. V současné době převaţuje názor, ţe legálnost lékařského zákroku vychází z vyloučení protiprávnosti činu za předpokladu splnění pregnantně vymezených podmínek, kdy zákrok provádí oprávněná osoba způsobem odpovídajícím současným poznatkům lékařské vědy, se souhlasem pacienta a v souladu s léčebným záměrem. Shrneme-li některé shora uvedené úvahy, můţeme učinit dílčí závěry:

65

J. Jelínek a kolektiv, Trestní právo hmotné, Obecná část Zvláštní část, 1. vydání Linde Praha a.s. 2005, str. 257

46

a) Někteří popírají samu skutkovou podstatu trestného činu proti zdraví, kdyţ se zákrok nezdaří a pacientův stav se zhorší nebo pacient zemře. Důvodem beztrestnosti je okolnost, ţe účelem zákroku není zhoršení stavu pacienta, nýbrţ naopak jeho zlepšení, i kdyţ se ho nepodařilo dosáhnout. Podmínkou je po objektivní stránce, ţe zákrok byl proveden podle pravidel lékařské vědy. Odstínem tohoto názoru je ten, který v těchto případech vylučuje trestní odpovědnost, poněvadţ schází zlý úmysl, tj. úmysl směřující k ublíţení na zdraví. b) Jiní sice nepopírají skutkovou podstatu trestného činu, avšak vylučují protiprávnost činu, poněvadţ byl proveden za účelem, který právní řád schvaluje. Kdo schvaluje účel, musí schvalovat i prostředky nutné k jeho dosaţení. Jestliţe stát organizuje vyučování lékařství, stanoví podmínky pro jeho provozování, zřizuje nemocnice atd., schvaluje i léčení. I kdyţ je však nutné, aby léčení bylo provedeno podle pravidel lékařské vědy. Tomuto vymezení se blíţí ono, které stanoví beztrestnost pro případy, kdy je zákrok objektivně nutný. V obou případech však mohou tyto názory vyloučit jen trestní odpovědnost za ublíţení na zdraví nebo usmrcení, nikoliv za neoprávněné omezování osobní svobody provedením zákroku proti vůli pacienta.66 O vyloučení protiprávnosti můţeme uvaţovat ještě tehdy, byl-li lékařský zákrok realizován za podmínek krajní nouze. Vedle toho jej lze povaţovat patrně také za zvláštní případ plnění práv a povinností, svolení poškozeného či přípustného rizika, ovšem při splnění podmínek těchto dalších institutů. Vzhledem k závaţnosti takových zákroků i k jejich závaţným právním i zdravotním důsledkům by patrně byla namístě zvláštní úprava. V otázkách péče o vlastní zdraví záleţí jen na rozhodnutí kaţdého člověka, zda a v jaké míře se podrobí určitým medicínským úkonům, a jen zákon ho můţe zavázat, ţe určitá vyšetření podstoupit musí (čl. 4 odst. 4 LPS, § 23 odst. 2 ZdravZ). Vyšetřovací a léčebné úkony se mohou provádět zásadně jen se souhlasem nemocného anebo lze-li takový souhlas předpokládat, výjimky jsou moţné jen na základě zákona (§ 23 odst. 4 ZdravZ). Lékař je tedy povinen předem vhodným způsobem poučit nemocného, popř. člena jeho rodiny o povaze onemocnění a o potřebných výkonech a dále vyţádat jeho kvalifikovaný

66

V. Solnař, J. Fenyk, D. Císařová, Základy trestní odpovědnosti podstatně přepracované a doplněné vydání, Nakladatelství Orac, str. 158

47

souhlas. Není-li tento souhlas dán tam, kde je ho takto zapotřebí, nemusí jít provedením lékařského zákroku o poruchový trestný čin, jestliţe výkon je úspěšný, ale půjde o trestný čin omezování osobní svobody podle § 171 trest. zákona. Odmítne-li nemocný přes náleţité vysvětlení a poučení souhlas udělit, vyţádá si o tom ošetřující lékař písemné prohlášení (revers). Souhlasu není třeba tam, kde jde o nemoci, u nichţ lze uloţit povinné léčení (zejména infekční choroby), jestliţe osoba jevící známky duševní choroby nebo intoxikace ohroţuje sebe nebo své okolí, a není-li moţné vzhledem ke zdravotnímu stavu nemocného vyţádat si jeho souhlas a jde o neodkladné výkony nutné k záchraně ţivota či zdraví. Kde v jiných případech nelze pro stav pacienta svolení opatřit, tam je třeba trestní odpovědnost řešit podle zásad materiálního pojetí trestného činu. Součastný trestní zákoník však materiální pojetí trestného činu upustil. To ovšem neznamená, ţe by materiální stránka v tomto kontextu zcela ztratila svůj význam. Lze a třeba v tomto smyslu zohlednit ustanovení § 12 odst. 2, § 13 odst. 1 a § 39 odst. 2 trest. zákona. Jednající lékař musí o svolení vědět nebo je jako reálné předpokládat, má-li toto mít vliv na jeho trestní odpovědnost. Předpokládá-li mylně, ţe svolení nemá, ačkoli existuje, lze čin postihnout podle zásad o nezpůsobilém pokusu. O svolení naopak mylně předpokládaném, kdy tedy neví, ţe neexistuje, platí z hlediska trestní odpovědnosti obecné zásady o posuzování skutkového omylu negativního; § 30 odst. 3, § 18 odst. 4. Můţe jít i o případy, kdy k lékařským zákrokům dochází i bez splnění podmínky prospěšnosti pro zdraví osoby, jejíţ zdravotní stav je zákrokem dotčen. Nedostatek této podmínky je však nahrazen prospěšností pro jiné osoby nebo pro lékařskou vědu jako celek. I zde však musí být vyţádán souhlas dotčené osoby. V součastné praxi přicházejí v úvahu transplantace lidských orgánů za splnění poţadavků transplantačního zákona (zák. č. 285/2002 Sb.), a provádění lékařských a farmaceutických experimentů (viz výše)67

67

V. Kratochvíl a kolektiv, Kurs trestního práva, Trestní právo hmotné-Obecná část, 1. vydání, C. H. Beck 2009, str. 398

48

ZÁVĚR Ve své bakalářské práci sem se zabývala okolnostmi vylučující protiprávnost v českém trestním právu. Tyto okolnosti se zdají být zprvu ve své podstatě jednoduché, ale při hlubším zkoumání jejich problematiky jsem zjistila, ţe tomu tak není. Dané instituty podrobněji uvádím v jednotlivých kapitolách. I přestoţe daným tématem jsou okolnosti vylučující protiprávnost, v první kapitole jsem čtenáři chtěla nastínit historii trestního práva, a téţ historii okolností vylučujících protiprávnost. A také poukázat na nový trestní zákoník, který nabyl účinnost 1. 1. 2010. Pro úplnost a k přehlednému porovnání trestného zákona č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů a norem s novým trestním zákonem č. 40/2009 Sb., ve znění pozdějších předpisů a norem, přikládám přílohu č. 1, ve které jsou uvedeny i stručné komentáře ke změnám mezi těmito zákony. Mým cílem druhé kapitoly bylo upřesnit a blíţe specifikovat co to vlastně trestní právo je a co v sobě zahrnuje, jaké funkce plní a jaké jsou prameny trestního práva. Do této kapitoly jsem také zařadila obecné vymezení okolností vylučujících protiprávnost. V následujících třech kapitolách uvádím instituty nutné obrany, krajní nouze a oprávněné pouţití zbraně. U těchto institutů jsem se především snaţila vymezit, za jakých podmínek se nebude jednat o trestný čin, jestliţe se dostaneme do nějaké stěţující situace. Pro bliţší pochopení zde uvádím i několik názorných příkladů situací, do kterých se můţe dostat kaţdý z nás. Dále jsem porovnávala nutnou obranu a krajní nouzi, přestoţe podstata těchto dvou institutů je stejná a do určité míry se prolínají, důvodem pro rozdělení těchto institutů jsou odlišné znaky. V průběhu studování a načerpávání vědomostí k těmto kapitolám jsem zjistila, ţe jen ustanovení § 28 o krajní nouzi podstoupilo úpravu v novém trestním zákoníku a to tím, ţe ustanovení nařizuje povinnost nebezpečí snášet, tuto povinnost ukládá osobám zvláštní kategorie, jeţ se nemůţou odvolávat poukazováním na své vlastní ohroţení. Nový trestní zákoník se v tomhle bodě vrací zpět k trestnímu zákonu z roku 1950, přestoţe v trestním zákoníku z roku 1961 se tato podmínka neuváděla, stále se v praxi pouţívala. Zbývající kapitoly věnuji novým ustanovením v trestném zákoně a okolnostem vylučující protiprávnost, které v zákoně u vedené nejsou. Tyto kapitoly jsou stěţejní částí mé práce, protoţe k daným ustanovením a problematice v průběhu zpracování mé práce nebylo na trhu dostatečné mnoţství dostupných informací a publikací. 49

Ustanovení § 30 svolení poškozeného a § 31 přípustného rizika se dlouhou dobu opíralo jen o teoretické poznatky a praxi. § 30 svolení poškozeného v sobě zahrnuje spousty diskutovatelných témat a nevyřešených otázek jako je např. povolení eutanazie. Názory na tuto problematiku se značně liší, někteří lidé se opírají o náboţenské a etické aspekty, jiní zase zastávají názory právní např. E. Ferri je zastáncem toho, ţe kaţdý z nás má jen ve své moci svůj ţivot a můţe si s ním disponovat v podstatě, jak chce. Zamýšlí se nad otázkou, proč tedy není i samotná sebevraţda trestná, kdyţ v podstatě ukončím svůj ţivot vlastní vůlí, proč prostřednictvím jiné osoby, ale své vlastní vůle nemůţeme ukončit svůj ţivot. Tuto problematiku jsem se snaţila nějakým způsobem ucelit a do své práce zakomponovat názory lékařů, právníků a lidí, kteří se touto problematikou zabývají. Aktuální problematika přípustného rizika tkví v otázce, zda je přípustné provádět experimenty přímo na lidech?

Jde především o obor lékařství, kde se uskutečňují

experimenty, u kterých zpočátku nevíme, zda budou mít příznivé či zhoršující účinky na dané pacienty. Nepřipouští se příliš velké riziko u experimentů, jen proto, abychom získali nějaké poznatky z lékařské či jiné vědy? Zjistila jsem, ţe tato problematika úzce souvisí s předchozím tématem a to se svolením poškozeného. Názory se tedy opět různí, někteří lidé zastávají myšlenku, ţe není nic špatného na experimentech prováděných na lidech, druzí zase tomuto názoru oponují. Poslední kapitolu věnuji okolnostem, které se v právní teorii a praxi povaţují za okolnosti vylučující protiprávnost, ale v trestním zákoně zahrnuty nejsou. Jde o problematiku, která se týká výkonu práva a plnění povinností a lékařského zákroku. Uvedená témata se spolu opět prolínají a souvisí. V tomto případě jsem si stanovila dva cíle, jedním z nich bylo, ţe jsem chtěla zmínit jen nezbytné podmínky a ustanovení vztahující se k těmto tématům, protoţe k okolnostem vylučující protiprávnost bez pochyby patří. A tím druhým jistě o něco větším cílem bylo upoutat čtenáře a přimět ho, aby o dané tématice přemýšlel a posoudil, zda by se výkon práva a plnění povinností či lékařský zákrok měli také zařadit do okolností vylučujících protiprávnost činu a být zahrnuty v trestním zákoně. Myslím si, ţe jsem danou problematiku a téma své bakalářské práce zpracovala dostatečně na to, aby jí porozuměl i člověk, který nějak není zasvěcen do trestního práva. Tento svůj cíl jsem tedy splnila. Předpokládám, ţe přejde ještě dlouhá cesta a budeme si moct odpovědět na nastíněné otázky přesněji.

50

SEZNAM POUŢITÉ LITERATURY Kniţní díla HRAZDÍRA, Ivo; KOVÁRNÍK, Libor ; NOVOTNÝ, František. Použití zbraně a zákon. 1. vydání. Praha : EURONION, s.r.o., 2000. 412 s. ISBN 80-85858-83-5. CHMELÍK, Jan; IVOR, Jaroslav ; PORADA, Viktor. Trestní právo hmotné. Praha : Linde Praha, a.s., 2007. 279 s. ISBN 978-80-7201-652-5. JELÍNEK, Jiří. Trestní právo hmotné : obecná část, zvláštní část. 1. vydání. Praha : Linde Praha, a.s., 2005. 832 s. ISBN 80-7201-533-8. JELÍNEK, Jiří. Trestní právo hmotné : Obecná část. 1. vydání. Praha : Linde Praha, a.s., 2004. 470 s. ISBN 80-7201-501-X(váz.). KRATOCHVÍL, Vladimír. Kurs trestního práva : Trestní právo hmotné:obecná část I. 1. vydání. Praha : C.H. Beck, 2009. 840 s. ISBN 978-80-7400-042-3. KRATOCHVÍL , Vladimír . Trestní právo hmotné : obecná část. 3. přepracované a doplněné vydání. Brno : Masarykova univerzita, 2003. 571 s. ISBN 80-210-2985-4. NOVOTNÝ, František . Trestní kodexy : trestní zákon, trestní řád a související předpisy. 2. vydání, přepracované. Praha : Eurounion, 2002. 1648 s. ISBN 80-7317009-4. NOVOTNÝ, František. Praktikum Trestní právo hmotné. Plzeň : Aleš čeněk, s.r.o., 2005. 216 s. ISBN 80-86898-39-3. NOVOTNÝ, František. Právo na sebeobranu. 1. vydání. Praha : LexisNexis CZ s.r.o., 2006. 114 s. ISBN 80-86920-10-0. POLÁK, Pravoslav; HULMÁKOVÁ, Jana; KYBIC,Petr; STOČESOVÁ, Simona. et al. Praktikum z trestního práva hmotného : + klíč k řešení (48 s.). 1. vydání. Praha : C.H. Beck, 2004. 135 s. ISBN 80-7179-908-4. SOLNAŘ, Vladimír ; FENYK, Jaroslav ; CÍSAŘOVÁ, Dagmar. Základy trestní odpovědnosti : podstatně přepracované a doplněné vydání. 1. vydání. Praha : Orac, 2003. 455 s. ISBN 80-86199-74-6. 51

ŠÁMAL, Pavel; PÚRY, František; RIZMAN, Stanislav. Trestní zákon : komentář. 5. vydání, přepracované. Praha : C.H. Beck, 2003. 1582 s. ISBN 80-7179-624-7. VOKOUN, Rudolf. Vybrané aktuální otázky nutné obrany a krajní nouze. Monographia, 1. vydání. Praha : Univerzita Karlova, 1989.

Zákonné normy a interní předpisy Zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů a norem. Zákon č. 89/1950 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů a norem. Zákon č. 274/2008 Sb., o obecní policii, ve znění pozdějších předpisů a norem. Zákon č. 154/1994 Sb., o Bezpečnostní informační sluţbě, ve znění pozdějších předpisů a norem. Zákon č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů a norem. Zákon č. 219/1999 Sb., o ozbrojených silách České republiky, ve znění pozdějších předpisů a norem. Zákon č. 555/1992 Sb., o Vězeňské sluţbě a justiční stráţi České republiky, ve znění pozdějších předpisů a norem.

Elektronická media a webové stránky Www.reformajustice.cz : Ministerstvo spravedlnosti České republiky [online]. 2009 [cit. 2010-04-2].

Dostupné

z

WWW:


zakonik/obecne-o-trestnim-zakoniku.html>. JUDr. HERDOVÁ, Eva. Www.epravo.cz [online]. 2009 [cit. 2010-04-2]. Dostupné z WWW: . ISSN 1213-189X. Doc. JUDr. VANTUCH, Pavel, CSc. Nový trestní zákoník č. 40/2009 Sb.. PravniRadce [online].

2009,

40,

[cit.

2009-10-21]. 52

Dostupný

z

WWW:

. MGR. MATULA, Zdeněk Převodová tabulka mezi starým a novým TZ. In Převodová tabulka mezi trestním zákonem a trestním zákoníkem. [s.l.] : [s.n.], 2010 [cit. 2010-0429]. Dostupné z WWW: <www.sagit.cz>.

53

SEZNAM PŘÍLOH Příloha 1 – Převodová tabulka mezi trestním zákonem a trestním zákoníkem…………..…9 (příloha je čerpána z internetové stránky www.sagit.cz)

54

PŘÍLOHY Příloha č. 1 List č. 1

Převodová tabulka mezi trestním zákonem a trestním zákoníkem

ČÁST PRVNÍ OBECNÁ ČÁST trestní trestní název v trestním zákoník zákon č. zákoníku č. 40/2009 Sb. č. 140/1961 (název v trestním 40/2009 1 Sb. zákoně) Sb.2 --§1 zákaz retroaktivity §1 --(účel zákona) (prostředky k dosažení §2 --účelu zákona)

komentář ke změnám

---

§ 12

§ 12/2 v podstatě nahrazuje dřívější znak zásada zákonnosti a "společenské nebezpečnosti" - nově nutná zásada subsidiarity trestní "společenská škodlivost" a nedostatečnost represe uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu (zásada "ultima ratio")

§3

§ 13

trestný čin

---

§ 14

přečiny a zločiny

§4

§ 15

úmysl

§5

§ 16

§6

§ 17

-----

§ 18 § 19

nedbalost zavinění k okolnosti zvlášť přitěžující omyl skutkový omyl právní

§7

1 2

§ 20

příprava

Podle stavu k 31. 12. 2009 Podle stavu k 1. 1. 2010

nová definice (nově "protiprávnost" namísto dřívější "společenské nebezpečnosti") nová kategorie trestných činů (zajímavostformulace "úmyslný trestný čin s horní hranicí trestní sazby do 5 let" striktním gramatickým výkladem znamená, že úmyslný trestný čin s horní hranicí trestní sazby přesně 5 let je již zločin; v praxi je však nadále tento tr. čin považován za přečin, aby u něj byl nadále možný postup podle § 307 a § 309 TŘ, který je nově možný i u nedbalostních přečinů s horní sazbou nad 5 let), zvlášť závažný zločin nově s horní hranicí nejméně 10 let § 15/2 - rozšíření nepřímého úmyslu i na "úmysl eventuální" § 16/2 - nově definována "hrubá nedbalost" stanovení podmínek, za nichž se přihlédne k přitěžujícím okolnostem

trestnost přípravy zúžena na zvlášť závažné zločiny (horní hranice min. 10 let), u nichž to trest. zákona ve zvláštní části zvlášť stanový, a proto účinnou lítost učiněním oznámení nově třeba i dobrovolné upuštění od dalšího jednání, při účastenství více pachatelů není účinná lítost jednoho pachatele vyloučena dokonáním jednání ostatními pachateli

Příloha č. 1 List č. 2

§8

§ 21

pokus

nově netřeba společenské nebezpečnosti, pro účinnou lítost učiněním oznámení nově třeba i dobrovolné upuštění od dalšího jednání, při účastenství více pachatelů není účinná lítost jednoho pachatele vyloučena dokonáním jednání ostatními pachateli

§ 9/1

§ 22

pachatel

§ 22/1 - pachatelem nově i nepřímý pachatel využívající tzv. živý nástroj

§ 9/2

§ 23

spolupachatel

§ 10

§ 24

účastník

§ 11

§ 25

věk

§ 12

§ 26

nepříčetnost

---

§ 27

zmenšená příčetnost

§ 13

§ 29

nutná obrana

§ 14

§ 28

krajní nouze

-----

§ 30 § 31

§ 15

§ 32

svolení poškozeného přípustné riziko oprávněné použití zbraně

§16/1

§2

trestnost činu a doba jeho spáchání

§ 16/2,3

§3

užití zákona účinného v době rozhodování

§ 17/1,2

§4

zásada teritoriality

§ 17/3 § 18

§5 §6

§ 19

§7

zásada registrace zásada personality zásada ochrany a zásada univerzality

§ 20

§8

§ 20a

§9

§ 21/1,2

§ 10

§ 21/3

§ 11

subsidiární zásada univerzality působnost stanovená mezinárodní smlouvou vydání a předání občanů České republiky výkon rozsudku cizího státu

upravená definice návodce a pomocníka, nově možnost účinné lítosti pro účastníka jako u pokusu či přípravy nově "protiprávnost" namísto "nebezpečnosti" nutné podstatné snížení ovládací či rozpoznávací složky jednání nově přidáno "anebo byl ten, komu nebezpečí hrozilo, povinen je snášet"

nově upravena trestnost, když dojde ke změně zákona během páchání činu, a nově definice, kdy je čin spáchán

rozšíření působnosti trest. zákona - nově, i když se tu pachatel dopustil jednání jen zčásti, nově upraveno spáchání účastenství zúžení působnosti trest. zákona o Antarktidu rozšíření působnosti trest. zákona o několik trestných činů rozšíření působnosti trest. zákona o činy spáchané v cizině cizincem ve prospěch fyzické osoby, která je podnikatelem v ČR

Příloha č. 1 List č. 3

§ 22

§ 93

---

§ 36

§ 23

§ 37

---

§ 38

§ 24

§ 46

§ 25

§ 47

§ 26

§ 48

§ 26a

§ 49

§ 26b/1

§ 50

§ 26b/2,3

§ 51

§ 27

§ 52

§ 28

§ 53

§ 29

§ 54

§ 31

§ 39

§ 32

§ 40

započítání vazby a trestu nově vztaženo i na trest za pokračování vykonaných v cizině druh trestních sankcí obecné ustanovení pro nově stanoveno, že pachateli nelze uložit ukládání trestních sankcí kruté a nepřiměřené trestní sankce přiměřenost trestních sankcí upuštění od potrestání nově jen u přečinů, nově podmínka, že "pojednání postačí i k obecné ustanovení ochraně společnosti", nově možnost upustit od potrestání u pachatele přípravy a pokusu, které nemohly vést k dokonání upuštění od potrestání namísto "zajistí působení na pachatele, aby za současného léčení vedl řádný život" nově "zajistí nápravu nebo zabezpečovací pachatele", rozšířeno na zločiny (tedy i detence tr.činy s horní hranicí trestní sazby 5 let) nové přiměřené povinnosti - zdržet se neoprávněných zásahů do práv jiných osob, podmíněné upuštění od zdržet se požívání alkoholu, uhradit dlužné potrestání s dohledem výživné, veřejně se osobně omluvit poškozenému či poskytnout mu přiměřené zadostiučinění výslovně stanoveno, že dohled provádí pojem a účel dohledu probační úředník povinnost pachatele nově stanoveny povinnosti probačního úředníka, nově zprávová povinnost o povinnost a oprávnění porušení podmínek dohledu až při probačního úředníka opakovaném či závažném porušení; jinak pouze upozornění pachatele na možné následky rozšíření výčtu (domácí vězení a zákaz vstupu na sportovní, kulturní a jiné druhy trestů společenské akce) a jiné pořadí; nepoužito písmeno "ch" nově dvojice trestů, které nelze uložit vedle ukládání více trestů sebe, a rozšíření výčtu trestů, které lze uložit samostatně a vedle sebe samostatně, i když nejsou ve zvláštní části uvedeny nově 20 až 30 let a doživotí, namísto "společenské nebezpečnosti" nově výjimečný trest "závažnost" snížení počtů trestných činů, za které je možné doživotí, zrušením 4. odstavce o zpětnosti stanoveny nové okolnosti, k nimž je třeba přihlížet při ukládání trestu - např. chování pachatele po činu či snaha uhradit škodu; § stanovení druhu a 39/7 - nově povinnost uložit trest s postihem výměry trestu majetku, pokud pachatel směřoval k majetkovému zisku, nevylučují-li to jeho majetkové poměry ukládání trestu pachateli se zmenšenou příčetností

Příloha č. 1 List č. 4

§ 33

§ 41

polehčující okolnosti

rozšíření - např. spáchání v právním omylu, způsobení nižší škody, spáchání v silném rozrušení

§ 34

§ 42

přitěžující okolnosti

rozšíření - např. zisk vyššího prospěchu, zneužití zaměstnání, vůči záchranářům aj., za krizové situace

§ 35

§ 43

úhrnný a souhrnný trest

u více činného souběhu většího počtu trestných činů nově možnost zvýšit horní sazbu o 1/3

§ 36

---

(další trest)

§ 37

§ 44

upuštění od uložení souhrnného trestu

§ 37a

§ 45

ukládání společného trestu za pokračování v trestném činu

nově povinnost uložit vyjmenované tresty, byly-li uloženy ve zrušovaném rozsudku

§ 38

§ 92

započítání vazby a trestu

nově vztaženo i na společný trest za pokračování

§ 39

§ 55

odnětí svobody

nově nejvýše 20 let - vedle výjimečného trestu nově další 2 případy, kdy lze jít i nad tuto hranici

výkon trestu odnětí svobody

do věznice s dozorem nově s trestem nepřevyšujícím 3 roky (dříve 2), věznice se zvýšenou ostrahou obligatorně při doživotí, jiné výjimky nestanoveny, místo pojmu "náprava" použito formulace "působení, aby vedl řádný život"

přeřazení odsouzeného do věznice jiného typu

zmírnění podmínek - podmínka vykonání 10 let před přeřazením z věznice se zvýšenou ostrahou nově pouze pro doživotní trest, u ostatních lze přeřadit po výkonu 1/4 trestu (dříve 1/3), zkrácení na 1/4 uloženého trestu nově platí i pro ostatní odsouzené žádající o přeřazení

§ 39a

§ 39b

§ 56

§ 57

pro ukládání dalšího trestu již neplatí žádná horní hranice nově se netýká upuštění od uložení dalšího trestu

§ 40

§ 58

mimořádné snížení trestu odnětí svobody

nová koncepce - snížení s dolním limitem u pachatele, který nepomohl zabránit trestnému činu, snížení bez dolního limitu pro spolupracujícího obviněného, pro přípravu, pokus a pomoc, právní omyl a překročení podmínek krajní nouze, nutné obrany a přípustného rizika

§ 41

§ 59

mimořádné zvýšení trestu odnětí svobody

nově se nepromítne o výroku o vině

§ 42

§ 59

mimořádné zvýšení trestu odnětí svobody

zvýšení horní sazby o 1/3 a uložení trestu v horní polovině nově na uvážení soudu, lze však zvýšit až na 30 let

---

§ 60

domácí vězení

lze uložit až na 2 roky, není fikce neodsouzení

---

§ 61

náhradní trest odnětí svobody

náhradní trest až 1 rok

Příloha č. 1 List č. 5

§ 107/1

pachatel trestného činu spáchaného ve prospěch zpřísnění - vypuštění podmínky společenské organizované zločinecké nebezpečnosti skupiny

§ 108

ukládání trestu odnětí svobody pachateli trestného činu horní hranici sazby lze zvýšit až na 30 let spáchaného ve prospěch organizované zločinecké skupiny

§ 62

nově za všechny přečiny bez omezení horní hranice jejich sazeb, nemá být trest uložen, obecně prospěšné práce pokud pachatel v uplynulých 3 letech tento trest dostal a byl mu přeměněn

§ 45a/1

§ 63

výměra trestu obecně prospěšných prací

§ 45a/2

§ 64

stanovisko pachatele a jeho zdravotní způsobilost

§ 43

§ 44

§ 45

50 až 300 hodin, pachateli ve věku blízkém věku mladistvých lze uložit i výchovná opatření podle zákona o soudnictví ve věcech mládeže

§ 45a odst. 3,4,5

§ 65

výkon trestu obecně prospěšných prací

běh roční lhůty k výkonu trestu nově nestaví pobyt odsouzeného v zahraničí, v případě nespolupráce či porušení podmínek výkonu nově soud nemusí trest přeměnit, ale může jej ponechat či prodloužit jako u podmíněného trestu, 1 neodpracovaná hodina = 1den

§ 46

§ 78

ztráta čestných titulů nebo vyznamenání

nově se vztahuje pouze na tituly a vyznamenání udělené podle vnitrostátních předpisů

§ 47

§ 79/1,2

ztráta vojenské hodnosti

namísto "zavržitelné" nově "zavrženíhodná" pohnutka

§ 48

§ 79/3

ztráta vojenské hodnosti

§ 49/1,2

§ 73/1,2

zákaz činnosti

§ 49/3

§ 74/1

§ 50/1

§ 73/3

§ 50/2

§ 74/2

§ 51

§ 66/1,2

§ 52

§ 66/3,4,5 propadnutí majetku

§ 53

§ 67

peněžitý trest

bez zjištěného motivu jej lze nově uložit za přečin (dříve pouze za trestné činy s horní hranicí 3 roky)

§ 54/1,2

§ 68

výměra peněžitého trestu

nově denní sazba - v součtu 2 tis. Až 36,5 mil. Kč, soud může majetkové poměry pachatele stanovit odhadem

nově chybí výčet trestních činů, u nichž je uložení trestu zákazu činnosti obligatorní

výkon trestu zákazu činnosti zákaz činnosti výkon trestu zákazu činnosti propadnutí majetku

zpřísnění podmínek pro uložení - nově až za zvlášť závažný zločin se zištným motivem

Příloha č. 1 List č. 6 náhradní trest odnětí svobody propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty

§ 54/3,4

§ 69

§ 55

§ 70

§ 56

§ 72

samostatný trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty

§ 56a

§ 71

propadnutí náhradní hodnoty

§ 57

§ 80

až 4 roky (dříve až 2 roky) nově stanovena fikce neodsouzení

vyhoštění

nově nestanovena fikce neodsouzení, nově stanoveny podmínky pro uložení jako samostatného trestu, nově se trest neuloží, je li pachatel dítě, které je občanem EU

§ 57a

§ 75

zákaz pobytu

nově lze uložit až na 10 let, možnost uložit pachateli povinnost uhradit dle svých sil škodu, pachateli věku blízkého věku mladistvých lze uložit výchovná opatření podle zákona o soudnictví ve věcech mládeže

---

§ 76

zákaz vstupu na sportovní, kulturní a jiné společenské akce

sazba 0 až 10 let, není fikce neodsouzení

§ 77

výkon trestu zákazu vstupu na sportovní, kulturní a jiné společenské akce

§ 81

podmíněný odklad výkonu trestu odnětí svobody

nově lze odložit výkon trestu nepřevyšujícího 3 roky (dříve 2 roky), nově je třeba vedle osoby pachatele vzít v potaz i "poměry pachatele"

§ 59

§ 82

zkušební doba, přiměřená omezení přiměřené povinnosti

pachateli věku blízkého věku mladistvých lze uložit výchovná opatření podle zákona o soudnictví ve věcech mládeže, započítání se nově použije i ve vztahu ke společnému trestu za pokračující trestnou činnost

§ 60

§ 83

rozhodnutí o podmíněném odsouzení

§ 60a/1

§ 84

podmíněný odklad výkonu trestu odnětí svobody s dohledem

dohled jen v případě potřeby zvýšeně sledovat a kontrolovat chování pachatele a poskytnout mu péči a pomoc

§ 60a/2,3 § 85

zkušební doba, přiměřená omezení a přiměřené povinnosti

pachateli věku blízkého věku mladistvých lze uložit výchovná opatření podle zákona o soudnictví ve věcech mládeže

rozhodnutí o podmíněném odsouzení s dohledem obdobné užití ustanovení o podmíněném odsouzení

nově lze ponechat podmíněné odsouzení s dohledem v platnosti za stejných podmínek jako u podmínky bez dohledu

---

§ 58

§ § 86 60a/4,5,6 § 60b

§ 87

Příloha č. 1 List č. 7

§ 61/1

podmíněné propuštění z § 88/1,2,3 výkonu trestu odnětí svobody

§ 61/2

§ 90/1

podmíněné upuštění od výkonu zbytku trestu zákazu činnosti, zákazu pobytu nebo zákazu vstupu na sportovní, kulturní a jiné společenské akce

§ 88/4,5

podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody

již se nevztahuje na zvlášť nebezpečného recidivistu, nově však podmíněné propuštění podmíněno absencí rizika opakování zvlášť závažného zločinu

§ 89

zkušební doba a přiměřená omezení a přiměřené povinnosti při podmíněném propuštění

nová úprava pro podmíněné propuštění pachatele za přečin před uplynutím poloviny trestu - soud mu vedle zk. doby obligatorně uloží buď obdobu domácího vězení (až na 1 rok), obdobu obecně prospěšných prací (50 až 200 hodin) nebo obdobu peněžitého trestu (2 tis. až 10 mil. Kč)

§ 63/2

§ 90/2

podmíněné upuštění od výkonu zbytku trestu zákazu činnosti, zákazu pobytu nebo zákazu vstupu na sportovní, kulturní a jiné společenské akce

§ 64

§ 91

společné ustanovení

není možné opětovné podmíněné propuštění z výjimečného trestu odnětí svobody na doživotí

§ 65

---

(zánik nebezpečnosti trestného činu pro společnost)

absenci tohoto ustanovení lze řešit postupem podle § 159a/4 TŘ či § 172/2c TŘ

§ 66

§ 33

účinná lítost

§ 67

§ 34

promlčecí doba

§ 67a

§ 35

vyloučení z promlčení

§ 68

§ 94

promlčení výkonu trestu

§ 62

§ 63/1,3

nově možnost podmíněně propustit odsouzeného za přečin i před polovinou výkonu za vzorné chování

rozšíření výčtu trestných činů, u nichž lze účinnou lítost aplikovat - např. majetkové trestné činy termín "trestnost činu" nahrazen termínem "trestní odpovědnost", prodloužení promlčecí doby (z 12 let na 15) a nová promlčecí doba (10 let za tr.činy s horní hranicí nejméně 5 let), výslovné stanovení počátku běhu promlčecí doby, pobyt v cizině již nestaví běh promlčení, nově jej staví doba přerušení trestního stíhání a nezletilost oběti vybraných (zejm. sexuálních) tr. činů, taxativnější výčet úkonů přerušující běh promlčení vypuštěn trestný čin podle § 1 zákona č. 165/1950 Sb. na ochranu míru prodloužení některých promlčecích dob (z 20 na 30 let, z 15 na 20 let)

Příloha č. 1 List č. 8 § 68a

§ 95

§ 69

§ 105/1-4

§ 70/1

§ 106

§ 70/2,3

§ 105/5-7

---

§ 96

---

§ 97

§71

§ 98

§ 72

§ 99

vyloučení z promlčení

podmínky zahlazení odsouzení

účinky zahlazení podmínky zahlazení odsouzení zásada přiměřenosti ukládání ochranných opatření druhy ochranných opatření ochranné léčení

§ 72a

§ 100

zabezpečovací detence

§ 73

§ 101

zabrání věci nebo jiné majetkové hodnoty

§ 73a

§ 102

--§ 73b § 74 § 88/1

§ 103 § 104 § 109 ---

prodloužení některých zahlazovacích dob (z 10 na 15 let), nové doby (10 let při odsouzení trestu nad 5 let, 1 rok pro domácí vězení a prop. věci), zkrácení některých lhůt (ze 3 na 1 rok - propadnutí majetku, zákaz pobytu, peněžitý trest) nově nelze zahladit, nebylo-li vykonáno či jinak ukončeno uložené ochranné opatření stanoví, kdy nelze uložit ochranné opatření podmínky pro ukládání ochranných opatření

nově může být uložena i pachateli oddávajícímu se zneužívání návykových látek, který znovu spáchal zvlášť závažný zločin, byť již dostal 2 roky nepodmíněně, nově upraven výkon zabezpečovací detence uložené vedle nepodmíněného trestu odnětí svobody zabíraná věc již nemusí sloužit ke spáchání "zvlášť závažných tr. činů", postačí "zločiny", obecně stanoveno, že bez dalších podmínek lze zabrat jakýkoli, byť nikoli bezprostřední výnos z trestné činnosti

zabrání náhradní hodnoty zabrání spisů a zařízení účinek zabrání mladiství

§ 88/2

§ 107/2

--§ 89/1

§ 110 § 111

pachatel trestného činu spáchaného ve prospěch organizované zločinecké skupiny trestní zákon k pojmu trestného činu

§ 89/2

§ 112

opomenutí

§ 89/3

§ 116

pokračování v trestném činu

§ 89/4

§ 117

veřejné spáchání trestného činu

§ 89/5

§ 118

§ 89/6

§ 119

spáchání trestného činu se zbraní spáchání trestného činu násilím

zpřesnění (definice rozšířena o omisivní delikt nepravý) naplnění stejné skutkové podstaty postačuje "v souhrnu" všech dílčích útoků, nemusí naplňovat každý zvlášť výslovně uvedeno i internet, formulace "více než dvěma" nahrazen formulací "nejméně třemi"

do stavu bezbrannosti lze poškozeného uvést "i jiným podobným způsobem" než lstí

Příloha č. 1 List č. 9

§ 89/7

§ 122/2

---

§ 122/1

---

§ 123

---

§ 124

§ 89/8

§ 125

§ 89/9

§ 127

§ 89/10 ---

§ 130 § 131

---

§ 132

---

§ 133

§ 89/11

§ 138

§ 89/12

§ 137

§ 89/13

§ 134

§ 89/13

§ 135

--§ 89/14 § 89/15 § 89/16

§ 136 § 121 § 139 § 139

§ 89/17

§ 129

§ 89/18

§ 120

§ 89/19

§ 128

§ 89/20

§ 128

---

§ 113

§ 90

§ 114

ublížení na zdraví a těžká újma na zdraví ublížení na zdraví a definice ublížení na zdraví těžká újma na zdraví duševní porucha státem uložená a uznaná povinnost mlčenlivosti formulace "právem pociťovala" nahrazena osoba blízká formulací "důvodně pociťovala" taxativní výčet, rozšíření (strážník obecní úřední osoba policie, finanční arbitr, notář v řízení o dědictví) návyková látka veřejná listina obecně prospěšné zařízení obydlí hranice výše škody, prospěchu, nákladů k odstranění poškození životního prostředí a hodnoty věci a jiné majetkové hodnoty stanovený postup se nově použije i pro stanovení výše škody stanovení výše škody na jiné majetkové hodnotě věc a jiná majetková za věc jsou nově považována i živá zvířata a hodnota zpracované oddělené části lidského těla věc a jiná majetková za věc patřící pachateli je nově považována hodnota náležící i věc, která je součástí jeho majetku pachateli spisy vloupání počítání času (definice organizace organizovaná zločinecká nahrazení pojmu "zločinné spolčení" skupina uvedení někoho v omyl a využití něčího omylu nově i "zásah do počítačových informací prostřednictvím nebo dat" technického zařízení insolvenční správce a insolvenční řízení insolvenční správce a insolvenční řízení k pojmu pachatele konkrétní a speciální subjekt

pachatel i spolupachatel a účastník pachatel jednající jménem právnické osoby má její vlastnosti, způsobilost aj. i tehdy, když jednal před jejím vznikem, když tato vznikla, ale neplatně, a je-li právní úkon, který měl založit oprávnění k jednání za ni, neplatný