Bankovní institut vysoká škola Praha. Okolnosti vylučující protiprávnost

Bankovní institut vysoká škola Praha Katedra práva

Okolnosti vylučující protiprávnost

Bakalářská práce (Circumstances excluding illegality)

Autor:

Michal Puzrla Právní administrativa v podnikatelské sféře

Vedoucí práce:

Břeclav

JUDr. Anežka Forstová

Duben, 2014

Prohlášení

Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci zpracoval samostatně a v seznamu uvedl veškerou použitou literaturu. Svým podpisem stvrzuji, že odevzdaná elektronická podoba práce je identická s její tištěnou verzí a jsem seznámen se skutečností, že se práce bude archivovat v knihovně BIVŠ a dále bude zpřístupněna třetím osobám prostřednictvím interní databáze elektronických vysokoškolských prací.

V Břeclavi dne 5. dubna 2014 Michal Puzrla

Poděkování Rád bych tímto poděkoval vedoucí své bakalářské práce JUDr. Anežce Forstové za konzultace, rady a připomínky, které mi v průběhu realizace této práce poskytovala. Dále Mgr. Zdenku Petrovi za překlad anotace do anglického jazyka. .

Anotace práce:

Okolnosti vylučující protiprávnost, které jsou tématem této práce, jsou zahrnuty do oblasti trestního práva a pojmově vymezené v platném trestním zákoníku. Účelem jejich využití je v podstatě vyloučení protiprávnosti, tedy odpovědnosti za skutek, který by jinak byl trestným činem, případně ve správním právu přestupkem. Práce proto vymezuje jednotlivé instituty okolností vylučujících protiprávnost, ale i podmínky, za kterých můžou být aplikovány všemi orgány činnými v trestním řízení. Právě těmto přísluší posouzení toho, zda situace, která je řešena, odpovídá definici těchto institutů dle zákona. Část práce je věnována i charakteristice základních pojmů trestního práva, pramenům a působnosti trestního práva. Dále je zde vysvětlen vznik a zánik trestně právní odpovědnosti a v závěru mé práce jsou vyjmenovány jednotlivé pojmy okolností vylučujících protiprávnost.

Klíčová slova: okolnosti vylučující protiprávnost, vyloučení protiprávnosti, vyjmenování jednotlivých institutů

Work annotation:

Circumstances excluding illegality, which are the topic of this thesis are included in the area of criminal law and conceptually defined in the current Penal Code. The purpose of their use is essentially to exclude wrongfulness, i.e. responsibility for the deed, which would otherwise be a criminal offence, or infringements in administrative law . This work therefore defines the individual institutes of circumstances which have excluded the illegality, but also the conditions under which they can be applied to all of the law enforcement authorities in criminal proceedings. Thes authorities are entitled to assess whether the situation that is being solved corresponds to the definition of these inst itutes, according to the law. A part of the work deals with the characteristics of the basic concepts of criminal law, sources, and the scope of the criminal law. It also explains the emergence and extinction of criminal responsibility and in the conclusion of my work there are enumerated the individual concepts of circumstances excluding illegality.

Keywords: circumstances excluding the illegality, exslusion of illegality, listing of the individual institutes

Obsah 1

Úvod……………………………………………………...….…………8

2

Pojem trestního práva………………………………….………..….....10

2.1. Prameny trestního práva a výklad trestních zákonů…….…….………14 2.2.

Působnost trestního zákona…………………………………………..15

2.2.1 Časová působnost…………………………………………………….18 2.2.2 Místní působnost..………………………………………….………...21 2.3.

Trestný čin a skutková podstata trestného činu………………………25

2.3.1 Rozdíl mezi trestným činem a přestupkem……….…….…………….28 2.4.

Objekt trestného činu…………………………………….…………...29

2.4.1 Pojem pachatel trestného činu………………………………………..31 3

Vznik a zánik trestně právní odpovědnosti………..…………………33

3.1. Trestné činy spáchané pod vlivem alkoholu……..……….….......……35 3.2. Věk pachatele….………………………………………….…….…….36 3.3. Rozumová a mravní vyspělost mladistvých…………………………..37 4

Okolnosti vylučující protiprávnost……………………………………39

5

Krajní nouze…………………………………………...........................42

6

Nutná obrana…………………………………………….…………….46

7

Svolení poškozeného…………………………………….……….……48

8

Přípustné riziko……………………………………………….………..49

9

Oprávněné použití zbraně……………………………………...………51

10

Závěr……………………………………………………..…………….52

11

Seznam použité judikatury a literatury………………………….……..55

12 Používané zkratky……………………………………………….…….56

1) Úvod Každý člověk se může občas dostat do situace, kdy je ohrožen na životě či zdraví nebo je ohrožen jeho majetek. Nebo výše uvedené nebezpeční hrozí jiné osobě. Jak v takové chvíli postupovat, aby dotyčný nepřekročil hranice stanovené zákonem a nedopustil se protiprávního jednání? Právě touto otázkou se zabývá mé téma práce okolnosti vylučující protiprávnost, kdy člověk za určitých podmínek stanovených trestním zákoníkem může jednat s tím, že je vyloučena protiprávnost jeho chování a tím i vyloučena jeho odpovědnost za škodu, kterou by v této souvislosti způsobil. Jedná se o nutnou obranu, svolení poškozeného, oprávněné užití zbraně, přípustné riziko a krajní nouzi. Okolnosti vylučující protiprávnost jsou složitou problematikou, protože se musí ke každému případu přistupovat velmi individuálně, kdy je potřeba posoudit chování v krizové často až zkratkovité situaci. Taková situace může trvat několik sekund, avšak může dotyčnému člověku podstatně změnit jeho budoucí život jak v kladném tak i v negativním dopadu. Práce se proto zabývá charakteristikou jednotlivých institutů okolností vylučujících protiprávnost, vymezením pojmů v trestním zákoníku. Podmínkami pro splnění zákonnosti dle judikátů. Často bývají tyto instituty zneužívány jak vědomě, kdy se jedná o výmluvy v trestním či přestupkovém řízení. Nebo se jedná o nevědomost či špatnou znalost zákonů týkající se této problematiky. Je potom na jednotlivých soudech, aby posoudily, zda byly splněny podmínky určité okolnosti vylučující protiprávnost nebo nikoliv. „Vodítkem“ pro soudy nižších stupňů jak mají postupovat při výkladu bývá judikatura Nejvyššího soudu České republiky nebo Nejvyššího správního soudu. Z výše uvedených důvodu jsem si okolnosti vylučující protiprávnost vybral jako téma své bakalářské práce. S touto problematikou se často setkávám i ve své práci, kdy pracuji již několik let u Policie České republiky. Řeším přestupkové a trestní řízení a již v několika případech jsem se setkal s okolnostmi vylučující protiprávnosti. Ze své zkušenosti můžu vypovědět, že ve většině případů nebyly splněny zákonné podmínky pro tyto instituty, kdy se jednalo pouze o výmluvy nebo o špatnou znalost zákona.

8

2) Pojem trestního práva Trestní právo je součástí českého právního řádu a je odvětvím veřejného práva. Příznačná je kogentní povaha právních norem a autoritativní uplatňování veřejné moci. V právním státě musí stále platit zásada legality – veřejná moc může být vykonávána jen v případech a v rozsahu stanoveném zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Trestní právo hmotné můžeme definovat jako odvětví veřejného práva, které chrání nejdůležitější právní statky naší společnosti, zejména práva, oprávněné zájmy fyzických, právnických osob a dalších subjektů, jakož i právem chráněné zájmy společnosti a státu, včetně ústavního zřízení České republiky. Před tr. činy taxativně uvedenými v právních normách tím, že vymezuje, co je trestný čin, stanoví podmínky trestní odpovědnosti, okolností vylučujících trestní odpovědnost a důvody zániku trestní odpovědnosti, druhy trestních sankcí, způsob jejich ukládání, výkonu i zániku jejich výkonu, včetně podmínek zahlazení odsouzení.

Trestní zákoník upustil od deklaratorního formulování účelu (poslání) trestního zákoníku. Účel trestního zákoníku, jako základního kodexu trestního práva hmotného, vyplývá také nepochybně z konkrétních ustanovení trestního zákoníku. Nicméně účel trestního zákona se nezměnil, kdy jím pořád zůstává především chránit zájmy společnosti a ústavní zřízení České republiky, práva a oprávněné zájmy fyzických a právnických osob – ochrana před kriminalitou, a to za pomoci prostředků trestního práva. Míněna je ochrana před trestnými činy taxativně vypočtenými v trestněprávních normách. Trestní právo určuje, které ze společensky škodlivých činů jsou trestné a stanoví tresty za jejich spáchání, popřípadě za ně stanoví uložení ochranných opatření.

Tento účel tedy vyplývá z předmětu úpravy, aniž by jak účel trestního zákoníku, tak i předmět úpravy bylo třeba konkrétně vyjadřovat v nějakém konkrétním ustanovení, jak nakonec není obvyklé ani v zahraničních trestních zákonících, ve kterých také nebývá účel zákona či předmět úpravy výslovně vyjádřen, a přesto jeho posuzování orgány činnými v trestním řízení

9

nečiní potíží, neboť dostatečně jasně a přesvědčivě vyplývá z vlastního obsahu trestního zákoníku. Místo trestního práva v právním řádu má subsidiární charakter ve vztahu k ostatním odvětvím práva – tato zásada nově výrazně vystupuje do popředí jako zásada subsidiarity trestní represe v § 12 odst. 2.

Ústavní právo formuluje základní principy trestního práva jako je zásada zákonnosti, zákaz zpětné působnosti trestního zákona, nepřípustnost trestu smrti, zákaz krutých, nelidských (genocida) a ponižujících trestů. Vztah k jiným odvětvím práva mezinárodní právo – pakty, mezinárodní právo trestní, správní právo (přestupky, správní delikty), evropské právo – europeizace kriminalit (hospodářské kriminality). Trestní právo poskytuje ochranu právním statkům chráněným primárně jinými právními odvětvími (subsidiární povaha trestního práva). Trestněprávní řešení je krajním prostředkem ve vztahu k hierarchii ostatních deliktních odpovědností (civilní, správní a trestní). Trestní právo by mělo být použito teprve tehdy, kdy ostatní sociálně politické a právní prostředky nejsou dostatečně účinné nebo selhávají. Trestní právo se dále vnitřně člení takto na trestní právo hmotné (materiální) – stanoví, co je trestným činem a jaký trest lze za něj uložit, trestní právo procesní (formální) – upravuje trestní řízení, tj. procedurální postup trestních orgánů v trestních věcech, proces směřuje k prosazení hmoty a někdy se hovoří také o trestním právu vykonávacím, které zahrnuje výkon trestů a ochranných opatření.

10

2.1. Prameny trestního práva a výklad trestních zákonů Ústavní rovina je jedna za základních zásad trestního práva je, že žádný trestný čin, žádný trest bez zákona. Listina základních práv a svobod – čl. 39: "Jen zákon stanoví, které jednání je trestným činem a jaký trest, jakož i jaké jiné újmy na právech nebo majetku, lze za jeho spáchání uložit."1

Z toho vyplývají tyto skutečnosti, že podmínky trestní odpovědnosti, tresty a ochranná opatření i podmínky jejich ukládání musí být obsaženo v zákoně. Pramenem českého trestního řádu práva není obyčej ani rozhodnutí soudu vydané v jiném analogickém dřívějším případě. „Čl. 10 Ústavy ČR stanovuje, že za pramen trestního práva je nutno považovat i mezinárodní smlouvy.“2

Vyhlášené a ratifikované mezinárodní smlouvy jsou aplikačně nadřazeny obyčejným zákonům, jsou upraveny zákony: Mezinárodní pakt o občanských a politických právech (č.120/1976 Sb.), Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb.), Úmluva o právech dítěte (č.104/1991 Sb.), Evropská úmluva o zabránění mučení, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání (č.9/1996 Sb.).

Hlavním pramenem trestního práva je Trestní zákoník č. 40/2009 Sb., ve znění zákonů jej měnících a doplňujících. Obsahuje převážnou část platného trestního práva, což odpovídá požadavku hospodárnosti zákonodárné techniky. Název zákona byl oproti minulému formálně změněn z „Trestní zákon“ na „Trestní zákoník“.

1

Zákon č. 2/1993 Sb., Listina základních práv a svobod, v platném znění - ASPI

2

Zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, v platném znění - ASPI

11

Dělí se na tři části a to na část obecnou, část zvláštní a přechodná a závěrečná ustanovení. Část obecná obsahuje ustanovení společná buď všem trestným činům, nebo alespoň jejich skupinám, není-li stanoveno jinak, platí i pro pozdější změny trestního zákona. Upravuje ji 8 hlav: I. - působnost trestních zákonů II. - trestní odpovědnost III. - okolnosti vylučující protiprávnost činu IV. - zánik trestní odpovědnosti V. - trestní sankce VI. - zahlazení odsouzení VII. - zvláštní ustanovení o některých pachatelích VIII. - výkladová ustanovení

Část zvláštní upravuje znaky jednotlivých trestných činů a trestné činy jsou rozděleny podle druhového objektu do 13 hlav. V čele individuální zájmy fyzických a právnických osob dle nové systematiky trestního zákona (viz. objekt trestného činu). 13 hlav trestního zákona: I. trestné činy proti životu a zdraví, II. TČ proti svobodě a právům na ochranu osobnosti, soukromí a listovního tajemství, III. TČ proti lidské důstojnosti v sexuální oblasti, IV. TČ proti rodině a dětem, V. TČ proti majetku, VI. TČ hospodářské, VII. TČ obecně nebezpečné, VIII. TČ proti životnímu prostředí, IX. TČ proti České republice, cizímu státu a mezinárodní organizaci, X. TČ proti pořádku ve věcech veřejných, XI. TČ proti branné povinnosti, XII. TČ vojenské, XIII. TČ proti lidskosti, proti míru a válečné trestné činy.3

3

Zákon č. 40/2009, Sb., trestní zákoník

12

Přechodná a závěrečná ustanovení. Naše trestní právo je z většiny kodifikováno v jediném trestním zákoně. Další zákony obsahující trestněprávní normy hmotněprávní povahy: ZSVM upravuje podmínky odpovědnosti za protiprávní činy uvedené v TZ, kterých se dopustily osoby mladší patnácti let a mladiství, zákon obsahuje i procesní ustanovení. Zákon na ochranu míru – jediný zákon, který upravoval TČ mimo TZ – nový TZ. Zákon, kterým se vylučuje promlčení trestního stíhání nejzávažnějších TČ proti míru, válečných trestných činů proti lidskosti, spáchaných ve prospěch nebo ve službách okupantů. Zákon o soudní rehabilitaci. Ustanovení § 5 zák. č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu. Zákon o výkonu trestu odnětí svobody.

Amnestijní rozhodnutí prezidenta republiky vydaná na základě čl. 63 odst. 1 písm. j) Ústavy ČR. Jde o normativní akty sui generis, vyžadují kontrasignaci předsedy vlády, jsou publikována ve Sbírce zákonů. Z hmotněprávního hlediska mají retrospektivní působnost, vztahují se na činy spáchané před vyhlášením amnestie a nelze ji zaměňovat s milostí prezidenta udělovanou dle č. 62 písm. g) Ústavy ČR.

Nálezy Ústavního soudu pramenem TP jsou jen nálezy pléna ústavního soudu, které ruší zákony nebo jejich jednotlivá ustanovení.

Základní zásady trestního práva - jsou to určité právní principy, právní ideje, na kterých je založeno trestní právo hmotné. Vycházejí z účelu a funkcí trestního práva a také z principu právního státu. TZ nepodává výčet zásad na jednom místě, jako to dělá TŘ (§ 2).

Význam základních zásad se rozděluje na zásadu poznávací, která tvoří základ trestního práva a umožňují pochopení smyslu, podstaty, cílů, funkcí apod. Zásadu interpretační, která je důležitým vodítkem při výkladu zákona a jeho institutů. Výklad by měl vždy směřovat k účelu trestního práva. Zásada aplikační, která obdobně jako při výkladu, slouží základní zásady i při aplikaci trestněprávních norem. Poslední je zásada pro tvorbu práva novelizace, kdy je obecným požadavkem vždy založení TZ na určitých jednotných principech, tedy zásadách. Jednotlivé instituty musí vycházet ze základních zásad.

13

Některé základní zásady trestního práva jsou zachyceny dokonce na ústavněprávní úrovni (nullum crimen sine lege, nulla poena sine lege) (čl. 39, 40/6 LZPS), zásada humanismu, zásada přiměřenosti (čl. 5 Ú a čl. 6/3, 7/2 LZPS) je zdůrazněním významu těchto zásad pro výkon spravedlnosti v právním státě. Dalšími zásadami TP jsou zásada individuální odpovědnosti fyzických osob za spáchaný čin a zásada odpovědnosti za zavinění a další.

Právní předpisy související s trestním právem:

1. zákon č. 200/1990 Sb. o přestupcích – normy postihující jiná, méně závažná protispolečenská jednání. Dále zákony upravující jiné správní delikty. 2. Normy upravující společenské vztahy, jejichž porušení je postižitelné trestním zákonem, tr. zákon na takové předpisy sám odkazuje např. zákon o zbraních a střelivu, Obchodní zákoník (materie může být obsažena i v podzákonných předpisech). 3. Normy trestního práva procesního, organizace justice a státního zastupitelství: trestní řad č. 141/1961 Sb. zákon o soudech a soudcích č. 6/2002 Sb. zákon o státních zastupitelstvích č. 283/1993 Sb. zákon o Polici ČR č. 273/2008 Sb. zákon o Vězeňské službě a Justiční stráži zákon o Probační a mediační službě sekundární normy jako např. zákon č. 269/1994 Sb. o Rejstříku trestů.

14

2.2. Působnost trestního zákona Působnost zákona je okruh společenských vztahů, v nichž se zákon uplatňuje. Tento okruh je vymezen různými podmínkami – místními, časovými a jinými. Pro TR právo má význam především doba a místo tr. činu a osoba pachatele, popř. okruh zájmů, proti nimž tr. čin míří, působnost tedy rozeznáváme: časovou, místní, osobní, věcnou.

2.2.1 Časová působnost platnost zákona - nastává dnem, kdy se zákon stal součástí právního řádu – den uvedení ve Sbírce. účinnost zákona - den, od něhož má být podle zákona postupováno v případech vymezených jeho působností, tento údaj je většinou označen v posledním paragrafu zákona (§ 421 TZ je účinný od 1.1.2010), jinak nabývá zákon účinnosti 15. dnem po vyhlášení ve Sbírce.

Základní pravidlo pro časovou působnost tr. Zákonů. „Trestnost činu se posuzuje a trest se ukládá podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán, s výjimkou těch případů, kdy je nová úprava pro pachatele příznivější (§ 2 odst.1 TZ – v tomto případě pak působí zákon nazpět).4“ Jiné pravidlo platí v procesním trestním právu, zde se postupuje podle trestního řádu, který je účinný v době řízení.

Přísnější trestní zákon nemá zpětnou působnost, zákaz retroaktivity zákona v neprospěch. Čin je trestný, jen pokud jeho trestnost byla zákonem stanovena dříve, než byl spáchán (§ 1 TZ). Tento zákaz se odůvodňuje požadavkem právní jistoty a souvisí se zásadou (nullum crimen sine lege a sine lege praevia), tzn. žádný trestný čin bez předchozího zákona.

4

Zákon č. 40/2009, Sb., trestní zákoník

15

Dále má-li hrozba trestem působit preventivně, pak určité chování musí být nejdříve zakázáno (společnost musí vědět, jaká jednání jsou trestná). Výjimka za zákazu retroaktivity přísnějšího tr. zákona: retribuční zákonodárství (po válce), znárodňovací zákonodárství z roku 1948, ustanovení o prodloužení promlčecí doby v zákonech o soudní rehabilitaci z let 1968 a 1990.

Trestnost činu se posuzuje podle doby spáchání (§ 2 odst. 1 TZ). Dříve TZ tuto dobu nespecifikoval. Problém nastával u těch tr. činů, které jsou charakterizovány následkem nebo účinkem. Posuzuje se doba vraždy podle okamžiku smrtící rány nebo podle okamžiku smrti oběti, která nastala o mnoho měsíců později? Jestliže by rozhodovala doba následku, je v tom skrytá zpětná působnost trestního práva. Judikatura ale zastávala řešení, že dobou spáchání je okamžik dokonání trestného činu, tedy nastání účinku. Nový TZ toto vyřešil v § 2 odst. 2 opačně, když stanoví, že dobou spáchání je doba dokončení jednání. A v § 2 odst. 4 ještě dodává, že čin je spáchán v době, kdy pachatel nebo účastník konal nebo v případě opomenutí byl povinen konat. Není tedy rozhodující, kdy následek nastane nebo kdy měl nastat.

Pokračování v trestném činu, trestné činy trvající a hromadné tr. činy tvoří jediný skutek. Dobou spáchání činu je u nich doba dokončení jednání. U pokračování v tr. činu je to poslední jednání (např. poslední zpronevěra), které tvoří s předešlými jednotu. Totéž platí v případě hromadných tr. činů. U tr. činů trvajících je dobou činu moment ukončení protiprávního stavu. Tyto TČ se posuzují podle (i přísnějšího) zákona účinného v době dokončení jednání, kterým je čin spáchán a to i když část skutku, třeba převážná, spadá do doby účinnosti starého, pro pachatele příznivějšího tr. Zákona.

Při pozdějších změnách zákona, který je účinný při dokončení jednání, jímž je čin spáchán, se užije zákona nejmírnějšího (§ 2 odst. 3). Tím se mají na mysli zákony účinné v době od spáchání TČ do jeho projednání (do právní moci rozsudku). Z důvodu účinnosti příznivější

16

úpravy nelze podávat mimořádný opravný prostředek, ale byl-li podán z jiného důvodu, bude se již věc posuzovat podle nové, mírnější úpravy.

Organizátorství, návod a pomoc se posuzují jako příprava k tr. činu (§ 20 TZ) podle doby, ve které došlo k jednání (totéž platí i u účastenství - § 24 TZ). Pokus tr. činu a příprava - dobou činu je doba jednání pachatele.

Podle doby činu se posuzuje jeho trestnost - všechny podmínky, na nichž závisí vyslovení výroku o vině a trestu. Lze uložit pouze takový druh trestu, který zná zákon současný. Trest se ukládá podle starého zákona, ale s omezením na současnou úpravu - § 3 odst. 1 TZ. Např. pachatel spáchal vraždu v době, kdy platil trest smrti, i kdyby ho měl podle starého zákona dostat, teď už ho samozřejmě dostat nemůže. Nový TZ ale obsahuje všechny tresty, které obsahoval starý TZ, navíc jsou v něm přidány nové, takže toto není aktuálním problémem.

O ochranném opatření se vždy rozhodně podle zákona účinného v době, kdy se o něm rozhoduje - § 3 odst. 2 TZ, vždy je třeba hledět, které užití moderních metod, jež se užívají při výkonu ochranných opatření, nelze setrvávat na starých standardech léčby. Při vícečinném souběhu se trestnost jednotlivých sbíhajících se skutků posuzuje samostatně. Výkon trestů, ačkoliv pravomocně uložených dříve se provádí podle zákona nového. Uplatníme některé obecné zásady nového zákona.

Posuzuje-li se trestnost podle starého zákona, použije se vždy nového zákona v těchto směrech: Retroaktivita trestního zákona ve prospěch pachatele, kdy nové právo hodnotí minulý skutek jinak, a proto nelze setrvat na původním přísnějším posouzení (např. opuštění republiky). Posouzení, co je příznivější, nelze se omezit na srovnání trestních sazeb, ale je nutno brát v potaz širší kontext. Co se týče srovnání příznivosti nového a starého TZ, dá se říci, že obecně je příznivější zákon starý (nový TZ má širší pojetí TČ, více skutkových podstat, často vyšší sazby zavádí nové alternativní tresty). Dřívějšího nebo nového zákona je nutno použít jako celku – nelze o vině rozhodovat podle jednoho a trest uložit podle druhého (judikatura). 17

Přechodné ustanovení TZ - § 419 Trest uložený před 1. 1. 2010, který podle nového zákona není TČ, se nevykoná (popř. se nevykoná jeho zbytek). Ustanovení o souhrnném trestu se v tomto případě neužije. Byl-li za takový čin, který už není podle nového TZ a sbíhající se TČ uložen úhrnný nebo souhrnný trest, soud trest poměrně zkrátí. Při tomto zkrácení se přihlédne k vzájemnému poměru závažnosti činů dnes již netrestných se sbíhajícími se TČ.

Takové TČ, které nový TZ nezná jsou záškodnictví, nedovolená výroba lihu (to se ale nahradí neoprávněným podnikáním) a řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění. Časová působnost zákona je velmi aktuálním tématem, neboť stojíme na přelomu předešlého a nového TZ. Zrušení trestního zákona z roku 1961 však nikterak neznamená, že nebude aplikován. Podle něj se budou posuzovat TČ spáchané do 1. 1. 2010. Ačkoliv byl TČ spáchán do 1. 1. 2010, ale úprava v novém TZ je pro pachatele příznivější, bude se aplikovat zákon nový. Tzn., že u TČ spáchaných do 1. 1. 2010 se uplatní jen příznivější starý TZ.

2.2.2 Místní působnost Vymezuje okruh případů, které se budou posuzovat podle trestního zákona se zřetelem k místu, kde byl trestný čin spáchán. České právo platí pouze na našem státním území, jenom zde můžeme vykonávat naše tr. soudnictví a jen prostřednictvím svých orgánů. České trestní právo je za určitých podmínek možno uplatnit i proti pachatelům tr. činu spáchaných v cizině. Základem místní působnosti je princip teritoriality – podle českého tr. práva se posuzují tr. činy spáchané na území ČR, v omezeném rozsahu se použije i na tr. činy spáchané v cizině. Překrývání československého práva a práva cizího upravují většinou mezinárodní smlouvy (tzv. trestní právo mezinárodní). Naopak pojmem mezinárodní trestní právo rozumíme tu oblast mezinárodního práva veřejného, které upravuje mezinárodněprávní odpovědnost ve věcech mezinárodních zločinů (např. Jugoslávie, Rwanda).

18

Trestní právo je projev suverenity státu, který zásadně neuznává tr. rozsudky jiných států a ani je nevykonává – nejedná se o res iudicata (s výjimkou rozsudků zemí EU - § 11 odst. 4 TŘ, res iudicata), bere je pouze na vědomí (totéž u odpykaného trestu v cizině – započte se do trestu nebo může jít o důvod k zastavení trestního stíhání). Zásadně stát nevydává své státní příslušníky jinému státu k souzení a potrestání. Jiné osoby vydává pouze za příslibu určitých záruk. Podle trestního zákoníku se posuzuje trestnost činu, který byl spáchán na území ČR (§ 4 odst. 1 TZ). Působnost tr. zákoníku se vztahuje na celé území státu bez ohledu na osobu pachatele. Vyplývá ze statní svrchovanosti.

Exteritoriální místa (objekty ambasád, velvyslanectví, sídla mezinárodních organizací apod.) nejsou vyňata z působnosti právního řadu ČR, ale orgány ČR zde nemohou provádět jakékoliv procesní úkony bez souhlasu příslušného cizího orgánu. Zde uvádím např.: Vídeňská úmluva o diplomatických stycích. Stíhání je možné u „nediplomatů“ nebo bývalých diplomatů.

Místo spáchání trestného činu - tr. čin nemusí být spáchán celý na našem území, stačí, aby se zde uskutečnilo pouze jednání (a to byť jen z části) nebo následek. Nebo stačí, aby tu pachatel porušil nebo ohrozil zájem chráněný TZ (nebo měl-li tu takový následek alespoň z části nastat), i když se jednání dopustil v cizině. (§ 4 odst. 2 TZ). Tzn., že i TČ, který byl spáchán i dokonán v cizině, ale úmyslem pachatele bylo dokonat čin na území ČR, je trestný dle TZ. § 4 se vztahuje i na přípravu a pokus.

Zásada registrace - podle trestního zákoníku se posuzuje také trestnost činu, který byl spáchán mimo území ČR na palubě lodi nebo letadla (nebo podobných prostředků), které jsou registrovány v ČR. (§ 5 TZ) – tzv. „princip vlajky.“ V podstatě jde ale o formu zásady teritoriality.

19

Zásada personality - působnost tr zákonů se vztahuje na trestné činy státních občanů, ať byly spáchány kdekoliv (§ 6 TZ). Občan ČR musí respektovat naše trestněprávní normy i v cizině. Vztahuje se nejen na občany, ale i na osoby bez st. příslušnosti mající na území ČR trvalý pobyt. V praxi je rozhodující stav státního občanství v době činu (pokud pachatel získal státní občanství až později, posoudíme jeho trestnost podle § 7 a 8 TZ). Souvisí se zásadou, že stát nevydává své občany ke stíhání a potrestání jinému státu.

Zásada ochrany (princip reálný) - zásada ochrany vyjadřuje požadavek stíhat trestné činy směřující proti zvlášť důležitým vlastním zájmům, bez ohledu na místo činu a na osobu pachatele. Jde především o TČ proti státu, státním orgánům a jejich činnosti, proti měně apod. Tato skupina TČ uvedených v § 7 se týkají jen zájmů ČR a jejích orgánů.

Zásada universality – některé další TČ uvedené v § 7 jsou stíhány podle zákona ČR v zájmu mezinárodní spolupráce bez ohledu na místo činu a na osobu pachatele a to i když se netýkají zájmů ČR (trestné činy mučení a jiného nelidského zacházení, útok proti lidskosti apod.). Úprava v § 7 s názvem „Zásada ochrany a zásada universality“ tyto TČ směšuje dohromady, podstatný je shodný postup.

Pasivní princip personality - jde o zvláštní druh zásady ochrany, o ochranu vlastních státních příslušníků. Tento princip je novinkou v § 7 odst. 2 stanoví, že podle trestního zákoníku se posuzuje trestnost činu, který byl spáchán v cizině proti občanu ČR (osobě bez státní příslušnosti s trvalým pobytem v ČR), jestliže je čin v místě spáchání činu trestný nebo jestliže místo spáchání činu nepodléhá žádné trestní pravomoci. (Toto omezení je důležité, např. někdo odjede do země, kde je povolená euthanasie (Holandsko, Belgie) – kdyby toto omezení nebylo, byl by podle našeho TZ ten lékař trestný)

Subsidiární zásada univerzality - zásada universality (tedy trestnost cizince za čin spáchaný v cizině) je v § 8 doplněna o subsidiární zásadu univerzality, jejíž aplikace je vázána na několik omezujících podmínek. Čin musí být trestný i podle zákona účinného na území, kde byl spáchán (zásada oboustranné trestnosti). Pachatel byl dopaden na území ČR a nebyl 20

vydán nebo předán k trestnímu stíhání jinému státu (nebo jinému subjektu). Pachateli nelze uložit trest přísnější, než jaký stanoví zákon státu, na jehož území byl trestný čin spáchán.

Cizinec je podle našeho zákona trestný i za čin spáchaný v cizině také tehdy, jestliže čin spáchal ve prospěch právnické osoby se sídlem nebo organizační složkou v ČR nebo ve prospěch fyzické osoby podnikající v ČR. (§ 8 odst. 2).

2.3. Trestný čin a skutková podstata trestného činu Základem trestní odpovědnosti je spáchání trestného činu. Definice je obsažena v § 13 odst. 1 TZ.

Z uvedené definice vyplývají dvě obligatorní podmínky, které musí být současně splněny. Jsou to protiprávnost a znaky uvedené v trestním zákoně, tzn. dnes především znaky uvedené v trestním zákoníku, resp. podle povahy věci v zákoně o soudnictví ve věcech mládeže. „Takovým zákonem“ je myšlen nějaký další trestní zákon, který by vymezoval trestné činy.

Jen trestní zákon vymezuje trestné činy a stanoví trestní sankce, které lze za jejich spáchání uložit (§ 12 odst. 1 a čl. 39 L) - zásada nullum crimen sine lege – tato zásada vyžaduje požadavek určitosti, jasnosti a přesnosti trestněprávních norem. (§ 12 odst. 2 – zásada subsidiarity trestní represe). Trestněprávní řešení je tak vlastně nejzazší řešení – tzv. ultima ratio.

Uplatnění zásady subsidiarity trestní represe vyžaduje splnění dvou kumulativních podmínek: a) jde o „případy“ společensky škodlivé. Míra škodlivosti ale zákonem stanovena není, je určována povahou a závažností TČ, významem chráněného zájmu, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl trestný čin spáchán, osobou pachatele, mírou

21

zavinění pachatele a jeho pohnutkou, záměrem nebo cílem (slabina - tato kritéria lze ale dovodit z § 39 odt. 2., tedy z kritérií pro stanovení druhu trestu a jeho výše, ne z definice TČ. b) nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Riziko v podobě příliš velkého prostoru pro obhajobu.

Legální definice trestného činu v § 13 odst. 1 TZ je doplněna a omezena dvěma korektivy : a) hmotněprávním korektivem - zásada subsidiarity trestní represe vyjádřená v § 12 odst. 2 TZ. b) procesněprávním korektivem - zásada oportunity vyjádřená možností státního zástupce zastavit trestní stíhání z důvodu neúčelnosti podle § 172 odst. 2 písm. c) TŘ (popř. odložit věc ještě před zahájením trestního stíhání podle § 159a odst. 4 TŘ).

Rozlišení znaků trestného činu (formální znaky TČ): 1. Protiprávnost. 2. Typové znaky trestného činu, tj. znaky skutkové podstaty TČ: a) Znaky charakterizující objekt, objektivní stránku, subjekt, subjektivní stránku. 3. Obecné znaky trestného činu: a) stanovený věk (§ 25) a příčetnost (§ 26)., b) u mladistvých pachatelů provinění i rozumová a mravní vyspělost.

Nový TZ výrazně změnil pojetí TČ, když opustil materiálně-formální pojetí trestného činu a nahradil ho formálním, nebo také „formálním pojetím s interpretačním pravidlem subsidiarity trestní represe“ či „materializovaným formálním pojetím“, které sice zachovává materiální východiska, ale na druhé straně v souladu se zásadou „žádný trestný čin a žádný trest bez zákona“ a zásadou subsidiarity trestní represe a obecnou formální definicí trestného 22

činu (§ 13 odst. 1) klade důraz na zákonné vymezení přesných a jednoznačných (nikoli však kazuistických) skutkových podstat trestných činů. „Takové pojetí trestného činu je podle Šámala vyjádřením principu zákonnosti, neboť je výrazem snahy stanovit přesné hranice trestnosti v zákoně. Naproti tomu dosud uplatňované materiální pojetí vedlo k tomu, že hranice trestného jednání nebyly zákonem definitivně stanoveny, ale byly otevřeny pro uvážení osoby činné v trestním řízení. Formální definice trestného činu přitom neznamená, že by bylo nutno stíhat všechny, i „bagatelní“ trestné činy, neboť jejich řešení kodifikace trestního práva vedle použití zásady subsidiarity trestní represe s výslovným zakotvením principu „ultima ratio“ v § 12 odst. 2 trestního zákona vyhrazuje i procesnímu právu (použití odklonů a alternativních postupů).“ 5 Pokud tedy definice TČ zdůrazňuje, že v rámci trestního práva jde v případě TČ o jednání formálně právní, neznamená to, že TČ nemá materiální obsah ve smyslu materiální protiprávnosti. Protiprávnost v pojetí trestního zákoníku je jednotou jak stránky formální, také i materiální. Materiální charakter protiprávnosti je spatřován ve společenské škodlivosti, tedy v tom, co porušuje nebo ohrožuje právní statky chráněné trestněprávními normami. V tomto směru materiální protiprávnost souvisí již se shora zmíněnou zásadou subsidiarity trestní represe vymezenou v § 12 odst. 2 TZ. Šámal se pokouší najít a charakterizovat materiální korektiv také i v protiprávnosti.

Zásada subsidiarity trestní represe, která v současném významu vychází také z myšlenek právního státu, obecně v trestním právu hmotném reflektuje dvojí přístup: a) akcesorní - TZ poskytuje ochranu právních statků, které jsou upraveny a do značné míry chráněny jinými právními odvětvími, na základě odpovědnosti z porušení právních norem vyvozované (např. občanskoprávní, obchodněprávní či správní), a proto se trestní zákony nazývají akcesorními či druhotnými, neboť ochrana jimi poskytovaná je až druhotná (sekundární). b) subsidiární - Trestněprávní odpovědnost se uplatňuje až v případě, že odpovědnost uplatňovaná v rámci základního právního odvětví (např. občanskoprávní, obchodněprávní či správní) motivačně ani sankčně nepostačuje. 5

Šámal, P, Purý, F., Rizman, S., Trestní zákon: komentář. I. a II. díl, 6.

23

Z těchto dvou prvků, které spolu nerozlučně souvisí, zásada subsidiarity trestní represe pojatá moderním chápáním akcentuje zejména přístup subsidiární, neboť se zdůrazňuje, že trestněprávní řešení představuje „ultima ratio“ (nejzazší řešení) pro zákonodárce i pro soudce. Současně se však v jejím vymezení logicky objevuje i prvek akcesorní, zejména při vyjádření principu „ultima ratio“, který je vyjádřen slovy v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu.“ Z toho plyne, že trestnými činy mohou být pouze závažnější případy protispolečenských jednání. Podle § 111 se TČ rozumí jen čin soudně trestný a pokud z jednotlivých ustanovení TZ nevyplývá něco jiného, též: a) příprava k TČ – u některých zvlášť závažných zločinů (§ 20), b) pokus TČ (§ 21), c) účastenství na TČ ve formě organizátorství, návodu a pomoci (§ 24).

Nový TZ rozděluje trestné činy na přečiny a zločiny (přečiny a zločiny upravuje § 14 TZ). Přečiny a zločiny se liší podle délky trestu odnětí svobody, který je možné uložit a podle formy zavinění.

Přečiny jsou vymezeny pozitivně v §14 odst. 2 jako všechny nedbalostní TČ a ty úmyslné TČ, za něž trestní zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby do 5 let. Zločiny jsou vymezeny negativně v §14 odst. 3. Jsou to všechny TČ, které nejsou podle trestního zákona přečiny.

Zvlášť závažný zločin je dále definován v §14 odst. 3 jako subkategorie zločinů. Nejde tedy o samostatnou, třetí, formu TČ. Jsou to ty úmyslné TČ, za něž trestní zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně 10 let. Jen u nich je trestná příprava, a to ještě navíc pokud to u nich zákon stanoví (§ 20). Pokud pachatel spáchal zvlášť závažný zločin opakovaně, lze mu trest zvýšit o 1/3 a uložit ho v horní polovině trestní sazby (§59). Jen za zvlášť závažný zločin je možné uložit výjimečný trest (§54), pachatel se zařazuje do věznice se zvýšenou ostrahou. Spáchání zvlášť závažného zločinu je jednou z podmínek pro 24

uložení trestu propadnutí majetku (podmínka i pro zabezpečovací detenci). Toto dělení se promítne i ve výroku odsuzujícího rozsudku, soud podle okolností uvede buď označení „přečin“, nebo „zločin“, nejde-li ovšem o trestný čin mladistvého, který se vždy nazývá „provinění“. U přečinů se nabízí otázka, zda vymezení přečinu není příliš široké, když zahrnuje všechny nedbalostní TČ apod. Druhá otázka „do 5 let“ myšleno včetně? Zákonodárce myslel včetně, to vyplývá z důvodové zprávy, ale starý TZ používal lepší výraz „nepřevyšuje 5 let“. Třídění trestných činů je možné podle mnoha hledisek: a) úmyslné TČ, odnětí svobody (max. 2 roky), obviněného nelze vzít do vazby - § 68 odst. 2, 3 TŘ. b) TČ, OS (max. 3 roky), § 179a TŘ v prvním stupni před okresním soudem lze konat zkrácené přípravné řízení navazuje zjednodušené řízení před soudem - § 314 písm.b) TŘ. U nedbalostního TČ nelze vzít obviněného do vazby. c) TČ, OS (max. 5 let), řízení zde koná zásadně samosoudce - § 314a odst. 1 TŘ. Lze užít narovnání nebo podmíněného zastavení trestního stíhání. d) TČ, (OS nad 5 let), v řízení před soudem rozhoduje vždy senát. Obviněný musí mít obhájce již v přípravném řízení - § 36 odst. 3 TŘ. Není možné podmíněné zastavení trestního stíhání nebo schválení narovnání. e) TČ, (OS min 5 let), § 17 TŘ v prvním stupni je příslušný krajský soud. Koná se rozšířené přípravné řízení - § 168 TŘ.

2.3.1 Rozdíl mezi trestným činem a přestupkem Základem trestní odpovědnosti je trestný čin. To jest protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v trestním zákoně (§ 13 odst. 1). Existují určitá typická jednání, která se obecně považují za společensky škodlivá a za jejich spáchání se ukládá trest nebo ochranné opatření. Základem vytvoření znaku tr. činu je výskyt určitých jednání, která jsou pro společnost škodlivá (společnost je za taková považuje). Úkolem zákonodárce je vytvoření zákonných znaků takovéhoto jednání. Zákonodárce tedy 25

určí jejich charakteristické znaky a jejich atributy. Uplatňují se zde obecné požadavky na tvorbu práva, kterými jsou přesnost, jasnost, výstižnost právní normy, jednoznačnost použitých termínů, soulad s právním řádem jako celkem. Dále je nutno respektovat specifické požadavky na tvorbu trestněprávních norem. Zachování zásady subsidiarity trestní represe (§12 odst. 2 – nepostačuje-li odpovědnost podle jiných právních předpisů), hledisko efektivnosti boje s daným jevem prostředky trestního práva, možnost odhalit tato jednání, dokázat je v trestním řízení (znaky tr. činu musí být stanoveny tak, aby je bylo možno dokázat) a brát ohled na kriminologické výzkumy.

Skutková podstata trestného činu je souhrn typových znaků, kterými se od sebe odlišují jednotlivé druhy trestných činů. Znaky skutkové podstaty tr. činu jsou uvedeny jen v tr. zákoně, v části zvláštní i v části obecné. V žádném jiném zákoně nejsou skutkové podstaty TČ uvedeny (výjimkou býval do 1. 1. 2010 zákon na ochranu míru). Vymezení skutkové podstaty TČ mimo TZ ale vyloučeno není, TZ s takovou možností dokonce počítá.

Zásada nullum crimen sine lege – požadavek na přesné vymezení podmínek tr. odpovědnosti, ta se děje výčtem znaků tr. činu – ústavně zakotvený princip – pouze zákon stanoví, jaký čin je trestný a jakou sankci je za něj možno uložit. Publikování trestných činů jakožto společensky škodlivých a závažných jednání omezuje svobodu občanů.

Znaky skutkové podstaty trestného činu - skutková podstata tr. činu obsahuje souhrn znaků, které určují, o jaký tr. čin se jedná. Od skutkové podstaty je třeba odlišovat konkrétní skutkový děj (skutek) – má znaky skutkové podstaty tr. činu. Skutková podstata je obrazem skutku, kdy jednotlivé skutky se vyznačují různorodými okolnostmi, které vyjadřují různou společenskou škodlivost. Abstrakcí a generalizací jednotlivých skutků vznikl pojem skutkové podstaty. Ta by měla věrně odrážet všechny podstatné znaky onoho skutku.

Obsah dispozice je vyjádřen jak v části zvláštní, tak v části obecné TZ. Znaky skutkové podstaty vyplývají z dispozice, není třeba, aby byly v dispozici výslovně vyjádřeny.

26

Jednotlivé skutkové podstaty tr. činu jsou vždy charakterizovány 4 (5) skupinami znaků, které jsou obsaženy v každé skutkové podstatě, nemusí být ovšem v jediné dispozici:

1.) Protiprávnost: a) Je typovým znakem tr. činu, b) tr. činem může byt pouze čin nedovolený – protiprávní, c) dovozuje se z právního řádu jako celku a zpravidla z právních norem „mimotrestních“ (trest, občan, obchod), d) pravidla silničního provozu, pravidla bezpečnosti práce, e) v některých skutkových podstatách může být protiprávnost výslovně zdůrazněna („neoprávněně“, „bez povolení“, „v rozporu s předpisy“, „jinak než způsobem přípustným podle zákonných předpisů“), f) jinde, ač není protiprávnost zákonodárcem výslovně vyjádřena, neznamená to, že může chybět (vražda, znásilnění, apod.). g) pokud chybí (např. u okolností vylučujících protiprávnost), nemůže jít o TČ.

2.)Objekt tr. činu: a) Chráněné zájmy (hodnoty), proti nimž směřuje trestný čin. 3.) Objektivní stránka tr. činu, způsob provedení činu a jeho následky: a) Jednání, b) následek, c) příčinný vztah mezi jednáním a následkem, d) místo a čas jednání (fakultativní), e) předmět útoku a účinek (fakultativní), „fakultativní“ je myšleno obecně ke všem TČ, když už takový znak konkrétní skutková podstata vyžaduje, je její obligatorní součástí (např. spáchat TČ se zbraní, v době války, na veřejném místě). 4.) Subjekt tr. činu (osoba pachatele): a) Kdokoliv, kdo je trestně odpovědný, b) u některých skutkových podstat je okruh pachatelů omezen, např. tr. činy vojenské nebo TČ zneužití pravomoci úřední osoby může spáchat pouze úřední osoba. 27

5.) Subjektivní stránka tr. činu (vnitřní psychický stav pachatele k protiprávnímu jednání) a) Zavinění (úmysl nebo nedbalost), b) výjimečně je znakem subjektivní stránky tr. činu pohnutka jednání (ublížení na zdraví jinému pro jeho politické, náboženské přesvědčení) nebo jiný subjektivní znak.

28

2.4. Objekt trestného činu „Objekt je obligatorní znak skutkové podstaty trestního činu. Tímto pojmem jsou označeny společenské vztahy, zájmy a hodnoty chráněné trestním zákonem (může se jednat také o soubor vztahů), někdy také právní statek.“ 6

Jde o společenské vztahy pro společnost natolik významné, že jejich ohrožení nebo porušení postihuje trestní sankcí. Primární roli hraje trestní právo u těch vztahů, které jsou jím chráněny přímo (zde je ochrana účelná a účinná); trestní právo chrání také hodnoty a vztahy upravené jinými právními odvětvími a sehrává zde sekundární roli.

Trestní zákoník upustil od deklaratorního formulování účelu trestního zákoníku. Minulý zákon formuloval účel trestní zákona jako: chránit zájmy společnosti, ústavní zřízení ČR, práva a oprávněné zájmy FO a PO. Tyto chráněné zájmy jsou tím nejobecnějším objektem TČ. Druhový objekt pak vyjadřuje systematika zvláštní části.

2.4.1 Pojem pachatel trestného činu „Pachatelem trestného činu je trestně odpovědná osoba, která svým jednáním uskutečnila všechny znaky trestného činu nebo jeho pokusu či přípravy, je-li trestná.“7 Pachatelem je tedy i pachatel přípravy nebo pokusu (§ 22 odst. 1) a nevyplývá-li z TZ něco jiného, tak i spolupachatel a účastník (§ 113). Nově TZ stanoví, že pachatelem je i tzv. nepřímý pachatel (podrobněji viz. otázka o součinnosti). Co se týče spolupachatelství, byl-li trestný čin spáchán úmyslným společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama (§ 23). Účastníkem je organizátor, návodce nebo pomocník. Na trestní odpovědnost a trestnost účastníka se užijí ustanovení o pachateli, jestliže TZ nestanoví něco jiného (§ 24 odst. 1 a 2). 6

Zákon č. 40/2009, Sb., trestní zákoník

7

z.č.140/1960 TZ – ASPI

29

Trestně odpovědný může být pouze ten, kdo je způsobilý rozpoznat protiprávnost svého jednání a zároveň je způsobilý své jednání ovládat. Pachatelem tedy může být pouze fyzická osoba, která je v době trestného činu příčetná a dovršila patnáctý rok věku. Těmito dvěma podmínkami jsou reflektovány složka intelektuální a volní. Naše právo zná pouze zásadu odpovědnosti za spáchaný trestný čin: trest za trestný čin může být uložen pouze pachateli tohoto trestného činu (spáchání musí pachateli být dokázáno v soudním řízení). České trestní právo spočívá na pojetí individuální odpovědnosti tzn. nezná odpovědnost kolektivní. Dále nezná odpovědnost za cizí vinu a odpovědnost právnických osob (nemá vůli, není viny a tudíž ani odpovědnosti za trestné činy spáchané v rámci právnické osoby, za trestný čin může být odpovědný pouze jednotlivec). Za právnickou osobu v případě spáchání tr. činu vždy trestně odpovídá ten, kdo za ni nebo jejím jménem v konkrétním případě jednal, tedy ten, kdo se dopustil jednání, jehož znaky jsou uvedeny v trestním zákoně. U kolektivních orgánů právnických osob je třeba vždy zkoumat, kteří členové kolektivního orgánu naplnili znaky konkrétní skutkové podstaty TČ, a ti pak budou jako fyzická osoba odpovídat za spáchaný TČ. Proto u představenstva akciové společnosti může být dána trestní odpovědnost všech jeho členů, ale mohou být také odpovědni jen někteří z nich, pokud ostatní se na spáchaném trestném činu nepodíleli (např. nezúčastnili se jednání představenstva, hlasovali proti návrhu apod.).

V přístupu ke stanovení podmínek trestní odpovědnosti se lze setkat s různými přístupy: 1.)Indeterminismus: a) Lidská vůle je svobodná a člověk se může rozhodnout, zda TČ spáchá nebo ne, b) ovšem takové pojetí by pak mělo za následek, že by nebylo možné výchovně působit

na

pachatele,

c) jde o příliš zjednodušující pojetí, které zcela opomíjí sociální vlivy, působící na pachatele TČ.

30

2.) Determinismus: a) Lidské jednání je předurčené, determinované ostatními jevy ve světě, b)

TČ

pachatel

spáchal,

protože

nemohl

jinak,

c) jde o druhý extrémní směr, jenž pro změnu zcela vylučuje svobodnou lidskou vůli. 3.) Náš TZ: a) Zásada individuální odpovědnosti za spáchaný trestný čin, jehož se může dopustit pouze fyzická osoba, v době spáchání činu alespoň patnáctiletá a příčetná.

31

3) Vznik a zánik trestně právní odpovědnosti „Příčetnost je způsobilost být pachatelem trestného činu, pokud závisí na duševních schopnostech pachatele.“8 Zahrnuje schopnost rozpoznávací, schopnost pachatele chápat význam svého činu pro společnost, rozpoznat protiprávnost. Schopnost ovládací, znamená, že pachatel má schopnost ovládat své jednání.

Vyloučení příčetnosti - TZ nedefinuje příčetnost, ale uvádí důvody, které ji vylučují (definuje nepříčetnost - §26), pro nepříčetnost není trestně odpovědný ten, kdo pro duševní poruchu nemohl v době činu rozpoznat jeho protiprávnost nebo ovládat své jednání. Duševní porucha je tzv. biologické kritérium nepříčetnosti. Zahrnuje různé podoby (široká škála odchylek od běžné normy), mívá různou délku trvání (od vteřin až po léta). Je nutné ji zkoumat individuálně a v souvislosti s pokrokem psychiatrické vědy. Nedostatek schopnosti rozumové nebo schopnosti ovládací je tzv. psychologické kritérium nepříčetnosti. K naplnění psychologického znaku nepříčetnosti stačí nedostatek jedné z těchto schopností. Duševní poruchu specifikuje § 123 TZ - „duševní porucha vyplývající z duševní nemoci, hluboká porucha vědomí, mentální retardace, těžká asociální porucha osobnosti nebo jiná těžká duševní nebo sexuální odchylka.“

Příčetnost je vyloučena pouze tehdy, kdy duševní porucha zcela zbavuje postiženou osobu buď schopnosti rozpoznávací, nebo schopnosti ovládací, případně obou schopností. Pouhá existence duševní poruchy bez příčinné souvislosti se spáchaným činem nezbavuje tr. odpovědnosti a tedy ani příčetnosti. Nedostatek schopnosti rozpoznávací a ovládací je třeba posuzovat ke každému trestnému činu individuálně, některé může být pachatel schopen pochopit, některé však nikoliv. „Např. mentálně postiženy člověk chápe, že krást se nemá, a lze ho tedy eventuálně činit odpovědným za krádež; nechápe však už význam TČ, neposkytnutí pomoci. Nebo člověk s pyromanskými sklony se chová v běžném životě bez odchylek, ale jakmile se mu do ruky dostanou sirky, je s ním amen.“ 8

z. č. 140/1960 TZ – ASPI

32

Duševní porucha musí být diagnostikována a musí být v trestním řízení zjištěno, jaké její projevy měly vztah k trestnímu jednání, a podle toho je posuzován její právní význam. Příčetnost se presumuje, nepříčetnost se musí dokazovat.

Podmínky nepříčetnosti musí být dány v době činu, aby byla trestní odpovědnost vyloučena. Co v případě, kdy se nepříčetnost vyskytne po spáchání trestného činu? Pokud pro duševní poruchu, která nastala až po spáchání trestného činu, není pachatel schopen chápat smysl trestního řízení, nastává důvod pro přerušení trestního stíhání (§ 173, 188, 224, 255 TŘ), odklad výkonu trestu odnětí svobody (§ 322 odst. 1 TŘ), přerušení výkonu trestu odnětí svobody (§ 325 odst. 1 TŘ). Zmenšená příčetnost je stav, ve kterém byla v době spáchání činu v důsledku duševní poruchy podstatně snížena schopnost pachatele rozpoznat protiprávnost činu nebo schopnost ovládat své jednání (§ 27). Nejedná se tu o polehčující okolnost, nemusí nutně snižovat závažnost daného trestného činu, odůvodňuje zvláštní postup vůči pachateli (vůči pachateli nelze postupovat běžným způsobem), přičemž trestní odpovědnost není vyloučena.

Obligatorní důsledky (§ 40 odst. 1 TZ), jestliže pachatel spáchal trestný čin ve stavu zmenšené příčetnosti, který si, a to ani z nedbalosti, nepřivodil vlivem návykové látky, přihlédne soud k této okolnosti při stanovení druhu trestu a jeho výměry.

Fakultativní důsledky v (§ 40 odst. 2 TZ), ochranné léčení (vzhledem ke zdravotnímu stavu) a popřípadě trest kratšího trvání pod dolní hranicí trestní sazby, přičemž soud pak není vázán omezením v § 58 odst. 3 TZ. § 99 – uložení ochranného léčení nebo § 100 - uložení zabezpečovací detence. § 47 odst. 1 – upuštění od potrestání za současného uložení ochranného léčení. § 47 odst. 2 – upuštění od potrestání za současného uložení zabezpečovací detence (výše uvedené § z TZ).

33

3.1. Trestné činy spáchané pod vlivem alkoholu Byl-li trestný čin spáchán pod vlivem alkoholu nebo jiné návykové látky (§ 130) je nutno rozlišovat jaký byl duševní stav pachatele v době před aplikací návykové látky (příčetnost, zmenšená příčetnost, nepříčetnost)? Jaký vliv měla aplikace návykové látky na příčetnost pachatele (příčetnost, zmenšená příčetnost, nepříčetnost)? Nejproblematičtější jsou ty případy, kdy se příčetný pachatel pod vlivem návykové látky ocitl ve stavu nepříčetnosti, kdy v tomto stavu spáchal TČ.

Rozlišujeme tři případy:

1.) Pachatel se úmyslně uvedl do stavu nepříčetnosti, aby v něm spáchal trestný čin (opil se na kuráž): a) Tzv. dolózní actio libera in causa (§ 360 odst. 2), b) odpovědnost se posuzuje podle doby, kdy byl pachatel ještě příčetný anebo se úmyslně uváděl do stavu nepříčetnosti, c) plně je zde odůvodněna odpovědnost za úmyslný trestný čin.

2.)Pachatel spáchá v nepříčetnosti trestný čin z nedbalosti a jeho nedbalost spočívá ve spáchání trestného činu jednáním, jímž se uvedl do stavu nepříčetnosti: a) Tzv. kulpózní actio libera in causa (§ 360 odst. 2), b) např. řidič motorového vozidla se opije za přípravy na cestu a neopatrnou jízdou způsobí smrtelný úraz pak lze v tom, že se uvedl do stavu nepříčetnosti, spatřovat jednání, jímž z nedbalosti způsobil usmrcení (§ 147), c) pachatel je plně odpovědný za trestný čin z nedbalosti.

2.) Trestný čin opilství § 360 (odst. 1) a) Pachatel je však trestně odpovědný i tehdy, přivodil-li si stav nepříčetnosti požitím alkoholického nápoje nebo aplikací jiné návykové látky, ať již úmyslně nebo z nedbalosti (zavinění tu tedy zahrnovalo pouze přivození si stavu nepříčetnosti touto cestou, zavinění se nevztahuje na „kvazidelikt“ spáchaný v tomto stavu) a spáchal-li potom v tomto stavu čin jinak trestný (tzv. kvazidelikt), 34

b) exkulpace podle §26 nepřichází v úvahu, c) bezpodmínečně se zde ovšem žádá, aby se pachatel přivedl do stavu nepříčetnosti aplikací návykové látky zaviněně, tj. alespoň z nedbalosti.

Řešení těchto případů je v praxi velmi složité. Problémy spočívají především v tom, že pro celkové posouzení závažnosti činu, zejména však pro rozlišení dolózních a kulpózních kvazideliktů spáchaných v úplné opilosti, je nutno pozorně prozkoumat pachatelův psychický stav k činu spáchanému v nepříčetnosti, a to v souvislosti se všemi psychickými pochody, impulsy (motivy) a se vší jeho psychickou činností bezprostředně před spácháním trestného činu i v době jeho spáchání.

Případ patologické opilosti - pokud pachatel u takové opilosti mohl předvídat, že požití alkoholického nápoje v důsledku předchozí poruchy nervové soustavy nebo duševní poruchy bude mít za následek nepříčetnost, pak bude za TČ v nepříčetnosti odpovídat, ať již podle ustanovení o TČ, který spáchal nebo podle § 360.

Odlišit tyto případy je poměrně obtížné. Stejně tak je obtížné pochopit rozdíly mezi jednotlivými výše uvedenými případy. Pro všechny případy je tedy dobré naučit se perfektně znění skutkové podstaty § 360 TZ.

35

3.2. Věk pachatele Pachatelem trestného činu mohou být pouze fyzické osoby, které jsou schopny nést důsledky trestní odpovědnosti. Musí být dostatečně biologicky a sociálně-psychicky zralé (sociální zralost). Ačkoliv této zralosti dosahuje každý zcela individuálně trestní zákon stanoví podmínku pro sociální zralost dovršení patnáctého roku věku - § 25 TZ (důvodem je zájem na právní jistotě). Trestní odpovědnost začíná až dnem, který následuje po dni patnáctých narozenin. Při pokračování v trestném činu nebo u trestných činů trvajících, pokud trestný čin trvá delší dobu omezuje se trestní odpovědnost pouze na dobu po dosažení patnáctého roku věku. Osoby mezi 15. a 18 rokem označuje trestní zákon jako mladistvé. Posuzování mladistvosti není závislé na nezletilosti podle občanského práva. Dovršením 18. roku věku nastupuje plná trestní odpovědnost.

Zvláštní úprava trestní odpovědnosti a trestního stíhání, osoby blízké věku mladistvých (§ 41 písm. f) - obecná polehčující okolnost, posuzují se obdobně jako mladiství, protože vývoj u takových osob nemusí být cestě dokončen. Další věkové hranice významné pro trestní právo, osoba spáchá trestný čin mezi 12 a 15 rokem věku (v tomto případě se jedná o čin jinak trestný). Soud jí může uložit v občanskoprávním řízení určité ochranné opatření, pokud trestní zákon za daný trestný čin dovoluje uložení výjimečného trestu (povinně), soud může uložit ochrannou výchovu pokud se dítě dopustí jakéhokoliv trestného činu, uloženou ochrannou výchovu je možno prodloužit až do 19 roku věku.

Nedovršil-li mladistvý, který byl podmíněně odsouzen, v době, kdy zavdal příčinu k výkonu trestu, 19. rok věku, může soud vzhledem k výjimečným okolnostem případu podmíněné odsouzení ponechat v platnosti. Pokročilý lidský věk, nemá vliv z hlediska trestně právní odpovědnosti. Může mít význam pro výběr vhodné sankce.

36

3.3. Rozumová a mravní vyspělost mladistvých U mladistvého pachatele nestačí k trestní odpovědnosti samotná okolnost, že je příčetný (ve smyslu § 26) a že dosáhl věku patnácti let. Mladistvý, který v době spáchání činu nedosáhl rozumové a mravní vyspělosti, aby mohl rozpoznat jeho protiprávnost nebo ovládat své jednání, není za tento čin trestně odpovědný (§ 5 odst. 1 zák. mládeže). Rozumová, také mravní vyspělost je tedy samostatným obligatorním znakem subjektu provinění, znakem, který stojí vedle věku a příčetnosti jako další obecný znak provinění (trestného činu spáchaného mladistvým). Jde o další podmínku trestní odpovědnosti mladistvého pachatele.

37

4) Okolnosti vylučující protiprávnost „Okolnostmi vylučujícími protiprávnost rozumíme některé okolnosti, které způsobují, že čin, který se svými rysy podobá tr činu, není protiprávní a není tedy trestným činem.“9

Trestní zákon v hlavě III. obecné části za takové okolnosti označuje: I. krajní nouzi - § 28, II. nutnou obranu - § 29, III. svolení poškozeného - § 30, (nově v TZ) IV. přípustné riziko - § 31, (nově v TZ) V. oprávněné použití zbraně - § 32 Teorie připojuje další výkon dovolené nebo přikázané činnosti (opírá se o mimotrestní normy), někteří autoři sem řadí i beztrestnost agenta (§ 363, viz. níže), ale v tomto případě nejde o obecnou okolnost vylučující protiprávnost.

Všem je společné, že tu chybí protiprávnost. Tr. činem mohou být pouze činy nedovolené, protiprávní. Ne každý nedovolený čin je zároveň tr. činem (správní delikt, přestupek, občanskoprávní delikt), těmi jsou pouze ty, které vykazují určitý vyšší stupeň společenské škodlivosti a závažnosti a jsou proto obsaženy v TZ.

Protiprávnost je vyjádřena v právním řádu jako celku – např. předpisy správního práva, pracovního práva, životního prostředí atd. Protiprávnost je znakem skutkové podstaty trestného činu. Dovolený čin nebývá ani nebezpečný. Zvláštností institutu okolností vylučujících protiprávnost – možnost použití analogie ve prospěch jednajícího, neboť tyto okolnosti totiž trestní odpovědnost zužují, nikoliv rozšiřují. 9

Zákon č. 40/2009, Sb., trestní zákoník

38

Okolnosti vylučující protiprávnost je nutno odlišovat od důvodů zániku trestnosti, kde vlastně trestnost činu (která u okolností vylučujících protiprávnost vůbec nevznikne) zaniká teprve dodatečně. Beztrestnost policejního agenta není vyjádřena jako obecná okolnost vylučující protiprávnost, ale je omezena jen na trestný čin účasti na organizované zločinecké skupině a dále na TČ vyjmenované v § 363 odst. 2, jestliže se jich dopustil s cílem odhalit pachatele trestné činnosti spáchané ve prospěch organizované zločinecké skupiny.

39

5) Krajní nouze „ Krajní nouze (§28) - čin jinak trestný, kterým někdo odvrací nebezpečí přímo hrozící zájmu chráněnému tímto zákonem, není trestným činem. Nejde o krajní nouzi, jestliže bylo možno toto nebezpečí za daných okolností odvrátit jinak anebo způsobený následek je zřejmě stejně závažný nebo ještě závažnější než ten, který hrozil, anebo byl ten, komu nebezpečí hrozilo, povinen je snášet.“10

Podstatou je střet dvou zájmů chráněných právem, z nichž jednomu hrozí porucha, která může být odvrácena pouze poruchou druhého zájmu. Takový čin je při splnění podmínek § 28 oprávněný – a nejedná se o trestný čin. V takovém případě je vyloučena protiprávnost. K činu v krajní nouzi je oprávněn každý.

Při krajní nouzi se odvrací nebezpečí, které hrozí zájmům chráněným tr. zákonem, hrozí přímo, nelze za daných okolností odvrátit jinak. Ten, komu nebezpečí hrozí, není povinen ho snášet (toto je v novém TZ uvedeno nově – dříve jen z teorie).

Nebezpečí je stav hrozící poruchou. Důvod nebezpečí zpravidla nerozhoduje – může se jednat o požár způsobený bleskem, důvodem může být člověk, zvíře, fyziologické procesy v těle (hlas, bolest). Další podmínkou je, že jednající to nebezpečí sám nevyvolal. Nebezpečí musí hrozit zájmu chráněnému tr. zákonem. Nebezpečí musí hrozit přímo, bezprostředně. O krajní nouzi nejde, jestliže nebezpečí již pominulo nebo hrozí-li teprve v budoucnu. Vývoj událostí spěje rychle k poruše anebo sice nepokračuje, ale jsou s plněny téměř všechny podmínky potřebné k tomu, aby porucha nastala a uskutečnění ostatních podmínek je věcí náhody, jež se muže kdykoliv stát (a to s velkou pravděpodobností). „Např. v bytě uniká plyn a hrozí, že vybuchne.“

10

Zákon č. 40/2009, Sb., trestní zákoník

40

Zásada subsidiarity - nebezpečí nelze odvrátit jinak, pokud není třeba nebezpečí přesouvat na jiné zájmy, nemá se tak dít (např. na jiné osoby). Použití krajní nouze je tedy subsidiární, ohrožení musí využít možnosti vyhnout se nebezpečí, např. utéci. Je ovšem třeba brát ohledy na osobu a možnosti obviněného. O krajní nouzi se nejedná, pokud ten, komu nebezpečí hrozí, je povinen je snášet např. voják, hasič, plavčík. Obsah a meze krajní nouze jsou určeny tím jakou škodu (následek) je přípustné způsobit, komu může být škoda způsobena.

Zásada proporcionalit - následek způsobený odvrácení nebezpečí, nesmí být zřejmě stejně závažný nebo ještě závažnější než ten, který hrozil. Nelze tedy usmrtit jiného za účelem záchrany života vlastního. Obětování jednoho života za účelem záchrany více životů je přípustná (srov. čl. 6 odst. 4 LZPS). Záchrana jednoho zájmu obětováním rovnocenného zájmu jiného nezbavuje čin protiprávnosti. (slovo „zřejmě“ odráží subjektivní vnímání jednajícího).

Následek způsobený jednáním v krajní nouzi a to jestli je zřejmě stejně závažný nebo závažnější je třeba posuzovat v každém individuálním případě. Proti tomu, kdo jedná v krajní nouzi, není krajní nouze ani nutná obrana přípustná.

Putativní krajní nouze - nebezpečí nemusí být skutečné. Jde-li tedy o nebezpečí domnělé (putativní nebezpečí), je třeba trestnost posoudit se zřetelem na skutkový omyl. Jsou-li podmínky krajní nouze v představě pachatele a nebyly překročeny meze této domnělé (putativní) krajní nouze, není tu naplněna skutková podstata úmyslného trestného činu, může však jít o TČ kulpózní. „Všem těmto uvedeným případům je společným, že tzv. živý nástroj není buď vůbec trestně odpovědný (např. pro nepříčetnost, pro nedostatek věku nebo pro omyl) nebo jen omezeně (např. pro kulpózní trestné činy) nebo není alespoň trestně odpovědný za týž trestný čin, nýbrž za jiný trestný činy méně trestný. Nepřímý pachatel je trestně odpovědný za úmyslný trestný čin, který prostřednictvím „živého nástroje“ spáchal. Nepřímé pachatelství lze spáchat 41

i úmyslným opomenutím (např. lékař v psychiatrickém ústavu úmyslně opomene zabránit nepříčetné osobě, aby usmrtila poškozeného, které nenávidí).“

Zásada proporcionality nevyhovuje, má-li být následkem postižena osoba, která není sice útočníkem, ale stav nebezpečí vyvolala – např. dement. Analogicky se proto užije § 29 a je možné takového dementa usmrtit pro záchranu vlastního života. Jedná se o dovolenou analogii, neboť se zužují podmínky trestnosti. Takový útok dementní osoby může být velmi nebezpečný a „výhodou“ útočníka může být i to, že není trestně odpovědný. Proto se takový případ posoudí podle § 29 jako nutná obrana.

Vybočení z mezí krajní nouze - způsobený následek byl stejný nebo závažnější než ten, který hrozil, jednání nebylo provedeno v době, kdy nebezpečí bezprostředně hrozilo, nebezpečí bylo možno odvrátit jinak – s méně závažným následkem, byla zde povinnost nebezpečí snášet. Spáchání trestného činu při odvracení útoku nebo jiného nebezpečí, aniž byly splněny podmínky krajní nouze (§ 41 písm. g – polehčující okolnost). Krajní nouze vylučuje protiprávnost. Jednání v krajní nouzi nelze tedy posoudit ani jako přestupek v rámci uplatnění zásady subsidiarity trestní represe.

42

6) Nutná obrana „Nutná obrana (§29) - čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný tímto zákonem, není trestným činem. Nejde o nutnou obranu, byla-li obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku.“11

Podstatou nutné obrany je odvracení útoku na společenské vztahy chráněné tr. zákonem, a to činem, který by jinak byl trestným činem, namířeným proti útočníkovi. Ten, kdo útok odvrací, chrání tytéž zájmy, jako tr zákon. Nejedná tedy proti účelu tr zákona, ale ve shodě s ním a dochází tak k náhradě zásahu veřejných orgánů. Stav nutné obrany vylučuje nejen společenskou škodlivost, ale i nedovolenost – protiprávnost. Nenaplňuje znaky skutkové podstaty tr činu. Čin provedený v nutně obraně není postižitelný trestem ani jinou sankcí.

Ve vztahu ke krajní nouzi je nutná obrana privilegovaným případem. Místo jakéhokoliv nebezpečí je zde útok. Škoda nepostihuje kohokoliv, nýbrž útočníka. Nutná obrana je ve vztahu speciality k institutu krajní nouze. K nutné obraně je oprávněn kdokoliv, každý je oprávněn odvrátit útok i když nesměřuje proti němu samému a sám není útokem dotčen.

Nutná obrana směřuje proti útoku, který ohrožuje společenské vztahy chráněné trestním zákonem a který přímo hrozí nebo trvá. Útok je úmyslné, protiprávní jednání člověka (útok je určitý druh nebezpečí). Proto je ospravedlněna obrana proti útočníkovi. Útokem není chování zvířete, ledaže by šlo o zvíře poštvané člověkem (např. cvičené zvíře - pak by šlo o živý nástroj). Nutná obrana se vede proti útočníkovi, proto je možné, aby byl následek i těžší. Není zde třeba mít proti útočníkovi tolik ohledu. Útok je zpravidla trestným činem (u některých TČ je však z povahy věci nutná obrana vyloučena – např. neoprávněné podnikání, nedovolená výroba lihu, některé verbální delikty). 11

Zákon č. 40/2009, Sb., trestní zákoník

43

Pouhé nepřístojnosti nejsou útokem. Útok nemající znaky tr. činu je možný a některé slabší útoky proti tělesné integritě, které nemají za následek ublížení na zdraví. Útok mívá formu konání, ale může být též opominutím – neopuštění cizího bytu a setrvání v něm. Útok musí ohrožovat některou z hodnot chráněných trestním zákonem. Chráněné zájmy ohrožuje i útok vyprovokovaný. Jedná-li však obránce v úmyslu vyprovokovat útok, aby pak mohl proti útočníkovi spáchat trestný čin, nejde o nutnou obranu. Provokace útoku je v takovém případě prostředkem spáchání trestného činu. Čin dovolený nebo nařízený nemůže ohrožovat chráněné zájmy a nutná obrana proti němu není přípustná (např. svépomoc podle ust. § 6 Občanského zákoníku). Čin v nutné obraně je čin dovolený a není proti němu přípustná obrana. Přímo hrozící útok je takový, který má bezprostředně nastat. S obranou není třeba čekat, až útok začne. Přímo hrozící útok může být podle okolnosti případu také výhrůžka u osoby známé svou agresivitou a násilností.

Nutná obrana není přípustná proti útoku teprve připravovanému nebo tomu, který již skončil. Zpravidla bude počátek nutné obrany spadat v jedno s okamžikem, kdy útok přejde do stadia pokusu (srov. § 76 odst. 2 TŘ – zadržení podezřelého kýmkoliv do příjezdu police).

Podmínkou užití nutné obrany není nemožnost vyhnout se útoku jinak, užití nutné obrany tedy nevyžaduje tzv. subsidiaritu. Jinak je tomu v případě útoku dětí, nepříčetných a osob jednajících v omylu. Např. u osob jednajících v omylu k odvracení útoku mnohdy stačí, že budou na omyl upozorněny.

Obsah nutné obrany proti útočníkovi, je povolena obrana, která není zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku. Přiměřenost obrany je když obrana odpovídá způsobu útoku, je potřebná k jeho spolehlivému odvrácení, obrana musí být tak intenzívní, aby útok odvrátila (silnější než útok). Intenzitu útoku nelze zaměňovat se způsobem útoku. Rozhodující je, zda se jedná o útok skupinový, zda útočník útočí se zbraní, poměr sil, noc, osamělé místo. Způsob útoku zahrnuje nejen způsob útoku v daném konkrétním okamžiku, ale v širší dimenzi zahrnuje i to, co v dané situaci bezprostředně hrozí (např. silný útočník udeří silněji po první slabé ráně). V potaz je nutno brát i chráněné hodnoty proti nimž útok směřuje (zda se jedná o život nebo majetek). Charakterizován i hrozící škodou (škoda způsobená obráncem může být i větší než 44

ta hrozící z útoku, ne však nepoměrně). Způsob útoku je nutno interpretovat extenzívně. Nelze požadovat proporcionalitu mezi škodou hrozící z útoku a škodou způsobenou obráncem. Obránce může způsobit větší škodu. „Nesmí ovšem jít o hrubý nepoměr, úmyslné zabití zloděje televizoru.“ Hrozí-li ale např. těžká újma na zdraví, pak smrt útočníka není zcela zjevně nepřiměřená obrana.

Meze nutné obrany, obrana nesmí být zcela zjevně nepřiměřená. Při posuzování této přiměřenosti srovnáváme prostředky, které použil útočník i obránce, způsob použití těchto prostředků a jejich výsledek. Podle prostředku, kterého užívá útočník, může obránce odhadnout hrozící nebezpečí. Nelze ale předpokládat, že nepoužije účinnějšího prostředku.

Obrana nemusí být pouze pasivní, může být i aktivní (z obránce se nestává útočník). O tom, kdo je v roli obránce a kdo v roli útočníka rozhoduje iniciativa na začátku střetnutí. Obrana směřuje vždy proti útočníkovi, přípustná je i proti kterémukoli z více útočníků. Přiměřenost obrany se posuzuje podle objektivních skutečností a představ obránce (podle toho, jak se mu celá věc jevila) – např. příliš mnoho rušivých elementů, stres, nezkušenost. Nelze mít na obránce přepjaté požadavky (subjektivní vnímání jednajícího).

Vybočení z mezí nutné obrany (exces) intenzivní exces - obrana je zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku (např. střelba na děti, které kradou třešně). Extenzivní exces - obrana nebyla s přímo hrozícím nebo trvajícím útokem současná (obránce kope do útočníka i poté, co jej zpacifikoval). Exces je nebezpečný, trestné jednání je třeba posuzovat podle toho, jaká skutková podstata trestného činu byla tímto jednáním naplněna. Exces je polehčující okolností - § 41 písm. g).

Problematika automatických obranných zařízení neposoudí intenzitu útoku ani zda jde vůbec o útočníka ani výši škody. Jejich instalace je přípravou k nutné obraně. Zasáhne-li ale někoho jiného než útočníka, pak se jedná o vědomou nedbalost.

45

Putativní nutná obrana je odpovědnost toho, kdo odvrací domnělý útok (obrana domnělá, putativní), je nutno posuzovat podle zásad o skutkovém omylu. Pachatel se domnívá, že je zde útok mylně, nepřičítá se mu proto úmyslný trestný čin, ale zjišťuje se, není-li dána nedbalost, věděl-li, že o útok nejde nebo měl a mohl to vědět.

46

7) Svolení poškozeného „Svolení poškozeného (§30) - trestný čin nespáchá, kdo jedná na základě svolení osoby, jejíž zájmy, o nichž tato osoba může bez omezení oprávněně rozhodovat, jsou činem dotčeny. Svolení musí být dáno předem nebo současně s jednáním osoby páchající čin jinak trestný, dobrovolně, určitě, vážně a srozumitelně; je-li takové svolení dáno až po spáchání činu, je pachatel beztrestný, mohl-li důvodně předpokládat, že ona osoba by tento souhlas jinak udělila vzhledem k okolnostem případu a svým poměrům. S výjimkou případů svolení k lékařským zákrokům, které jsou v době tr. činu v souladu s právním řádem a poznatky lékařské vědy a praxe, nelze za takové svolení považovat souhlas k ublížení na zdraví nebo usmrcení.“12

Svolením se stává čin, jež by jinak byl nedovoleným zásahem do práv poškozeného, činem dovoleným. Podmínky svolení, jde-li o zájmy jednotlivce, o nichž on sám může rozhodnout a jejichž porušení se netýká zájmů společnosti, nelze svolit k vraždě sebe sama, je-li svolení vážné a dobrovolné, nevyvolané lstí. Je-li dáno osobou, která je schopna učinit závazný projev, je-li dáno před činem nebo současně s činem a svolení nemusí být dáno výslovně. Svolení dané po činu nevylučuje trestní odpovědnost. Domnívá-li se pachatel omylem, že poškozený dal souhlas, nebude odpovědný za úmyslný trestný čin (mohlo by se jednat o nedbalost). Jestliže je ale svolení dáno až po spáchání takového činu, je pachatel beztrestný, mohl-li svolení důvodně předpokládat vzhledem k okolnostem případu a svým poměrům.

Tr. činy, u nichž souhlas poškozeného má význam pro posouzení trestnosti, jsou především tr. činy majetkové. Krádež však nelze spáchat se svolením. U tr. činů proti životu a zdraví svolení poškozeného nemůže vyloučit skutkovou podstatu tr. činu, na ochraně života a zdraví jednotlivců má společnost zvláštní zájem (výjimky stanoví transplantační zákon). Souhlas se musí vztahovat k zájmům, se kterými lze disponovat v rozsahu stanoveném zákonem – např. souhlas se zapálením požáru na domu ve snaze vyvolat pojistnou událost, byl by protiprávní.

12

Zákon č. 40/2009, Sb., trestní zákoník

47

Výjimkou je zde jen svolení k lékařským zákrokům, které jsou v souladu s právním řádem anebo poznatky lékařské vědy. U trestných činů porušujících skupinové zájmy nemá význam souhlas osoby, jíž byla svěřena ochrana těchto zájmů – např. vedoucí samoobsluhy souhlasí s rozkradením obchodu (naopak může být založena trestní odpovědnost toho, kdo takové „svolení“ dal).

48

8) Přípustné riziko „Přípustné riziko (§31) - trestný čin nespáchá, kdo v souladu s dosaženým stavem poznání a informacemi, které měl v době svého rozhodování o dalším postupu, vykonává v rámci svého zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce společensky prospěšnou činnost, kterou ohrozí nebo poruší zájem chráněný trestním zákonem, nelze-li společensky prospěšného výsledku dosáhnout jinak. Nejde o přípustné riziko, jestliže taková činnost ohrozí život nebo zdraví člověka, aniž by jím byl dán k ní v souladu s jiným právním předpisem souhlas, nebo výsledek, k němuž směřuje, zcela zřejmě neodpovídá míře rizika, anebo provádění této činnosti zřejmě odporuje požadavkům jiného právního předpisu, veřejnému zájmu, zásadám lidskosti nebo se příčí dobrým mravům.“13

Existují vysoce nebezpečné činnosti, které jsou ovšem pro rozvoj společnosti vysoce ceněné, např. riziko ve výzkumu, hospodářské riziko, lékařské riziko. V rámci vývoje je tedy nutné některé chráněné zájmy vystavit nebezpečí, např. operace siamských dvojčat. Bez podstoupení rizika by nedošlo ke zlepšení. Mnohdy lze dovolenost rizika dovodit z ustanovení o krajní nouzi nebo z výkonu povinností v povolání. Dovolené riziko však může vystupovat také jako samostatný důvod vyloučení protiprávnosti. Musí být přítomný cíl společensky prospěšný (např. rozvoj výroby, odvrácení hrozící škody, riziko obchodního neúspěchu). Je-li cílem odvrátit nebezpečí, toto nebezpečí nemusí hrozit bezprostředně, např. transplantace umělého srdce. Musí se ovšem postupovat podle nejmodernějších poznatků vědy. Stupeň rizika musí odpovídat očekávanému společenskému prospěchu. Jednotlivé případy je nutné posoudit individuálně.

13

Zákon č. 40/2009, Sb., trestní zákoník

49

9) Oprávněné použití zbraně „Oprávněné použití zbraně (§31) - trestný čin nespáchá, kdo použije zbraně v mezích stanovených jiným právním předpisem. Podrobněji upraveno především v těchto zákonech: o některých služebních poměrech vojáků, o Policii ČR, o Obecní policii, o Vojenské policii, o Vězeňské službě a justiční stráži ČR, celní zákon, o BIS, o Ozbrojených silách ČR.“14

Co se rozumí zbraní je nutno posuzovat podle daného právního předpisu. Některé předpisy dovolují použití zbraně při nutné obraně či krajní nouzi. Oprávněná osoba je povinna co nejvíce šetřit život osoby, proti níž zákrok směřuje a i jinak dbát nutné opatrnosti. „Dle TZ se zbraní rozumí cokoliv, čím je možno učinit útok proti tělu důraznějším, tedy kámen apod. Zbraní je použití ohně, elektrického proud apod. vůči tělu osoby. Zbraní se rozumí jen věc, energie nebo jiná ovladatelná síla, která byla užita anebo určena k útoku proti osobě, nikoliv však k útoku proti věci (R33/1978). Nutný je úmysl.“

„Použití zbraně dle zákona o Policii České republiky, kdy policista je oprávněn použít zbraň: a) v nutné obraně nebo v krajní nouzi, b) jestliže se nebezpečný pachatel proti němuž zakročuje, na jeho výzvu nevzdá nebo se zdráhá opustit svůj úkryt, c) aby zamezil útěku nebezpečného pachatele, jehož nemůže jiným způsobem zadržet, d) nelze-li jinak překonat aktivní odpor směřující ke zmaření jeho závažného zákroku, e) aby odvrátil násilný útok, který ohrožuje střežený nebo chráněný objekt anebo prostor, f) nelze-li jinak zadržet dopravní prostředek, jehož řidič bezohlednou jízdou vážně ohrožuje život nebo zdraví osob a na opětovnou výzvu nebo znamení dané podle jiného právního předpisu nezastaví,

14

Zákon č. 40/2009, Sb., trestní zákoník

50

g) jestliže osoba, proti níž byl použit donucovací prostředek hrozba namířenou střelnou zbraní nebo varovný výstřel, neuposlechne příkazu policisty směřujícího k zajištění bezpečnosti jeho vlastní nebo jiné osoby, nebo h) ke zneškodnění zvířete ohrožujícího živost nebo zdraví osoby.“15

„Zbraní se dle zákona o PČR rozumí, zbraň střelná včetně střeliva a doplňků zbraně, vyjma vrhacího prostředku majícího povahu střelné zbraně podle jiného právního předpisu s dočasně zneschopňujícími účinky, dále zbraň bodná a sečná, výbušnina, speciální výbušný předmět, průlomový pyrotechnický prostředek a speciální náloživo.“16

15

z. č. 273/2008 Sb., o Policie České republiky odst. 1, §56

16

z. č. 273/2008 Sb., o Policie České republiky odst. 5, §56

51

10) Závěr

Tímto bych chtěl uzavřít téma mé bakalářské práce. V každém závěru by mělo být napsáno posouzení právního stavu dle aktuální právní legislativy. Jaká je nyní úprava okolností vylučujících protiprávnost? Je vyhovující současným potřebám? Zda je užívána správě, dle zákona a je ověřena již několikaletou praxí státními zastupitelstvími a soudy. Souhlasím s tvrzením, že pokud vyjdeme ze stávajícího trestního zákona, lze vymezení těchto institutů okolností vylučujících protiprávnost považovat za dostačující. Navedl mě k tomu především fakt, že rozdíl mezi novým a předchozím trestním zákoníkem je vlastně jen v drobných niancích, kdy byly pojmy institutů rozšířeny. Jistě věřím, že v případě okolností vylučujících protiprávnost je striktně dodržována zásada zákonnosti u každého jednotlivého případu individuálně, kdy dlouholetá praxe soudů dává dostatečnou garanci pro to, aby v případě okolností vylučujících protiprávnost nedošlo k jejímu zneužití, nýbrž správným výkladem trestního zákoníku bylo skutečně využito jen tam, kde by postih osoby porušující zákon byl v nepoměru k okolnostem a situacím.

Dále bych se chtěl vyjádřit jako autor, který zpracoval toto téma i z jiného úhlu pohledu. Instituty okolností vylučujících protiprávnost jsou přesně definovány v trestním zákoně, které jsou základem pro právní postupy a právní teorii. Avšak meritem věci je to, že je nezbytné instituty okolnosti vylučujících protiprávnost v našem právním řádu zachovat i do budoucna, dále je rozvíjet a konkretizovat na základě již praxí ověřených případů. Čímž je myšleno nejen v oblasti trestního práva, ale i v dalších právních odvětvích, kdy má obyčejný občan právo na svou obranu a ochranu dle práva.

Jen těžce si dokážu představit běžný život, kdyby ty instituty okolností vylučujících protiprávnost byly zrušeny a odebrány z trestního zákona. To by znamenalo, že by člověk musel jakékoliv násilí páchané na něm nebo na jiné osobě snést. Měl by strach cokoliv řešit, žil by v neustálé nejistotě, protože by za předchozích podmínek okolností vylučujících 52

protiprávnost by byl trestně stíhán. Právě ochrana této osoby, kdy je vyloučena protiprávnost za podmínek stanovených zákonem, je smyslem těchto institutů.

53

11) Seznam použité judikatury a literatury Právní předpisy a komentáře:

Zákon č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky Zákon č. 140/1960 Sb., trestní zákon Zákon č. 40/2009, Sb., trestní zákoník Zákon č.200/1990 Sb. o přestupcích Zákon č.40/1964 Sb. v platném znění Zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, v platném znění. Zákon č. 2/1993 Sb., Listina základních práv a svobod, v platném znění. Šámal, P, Purý, F., Rizman, S., Trestní zákon: komentář. I. a II. díl, 6. doplněné a přepracované vydání. Praha: C. H. Beck, 2004. ISBN 80-7179-896-7. Šámal, Král, Baxa, Purý, Trestní řád: komentář, I. a II. Díl. 4. doplněné a přepracované vydání. Praha: C. H. Beck, 2002 Šámal a kol. - trestní zákoník, obecná část, nakladatelství C.H.BECK, 2. vydání

České učebnice a učební pomůcky:

Jelínek, J. a kol., Trestní právo hmotné. Obecná část. Zvláštní část. 1. vydání, Praha: Linde, 2005. Program ASPI.

54

Okolnosti vylučující protiprávnost. Dostupný na WWW: http://cs.wikipedia.org/wiki/Okolnosti_vylučující_protiprávnost

55

12) Používané zkratky § - paragraf, paragrafu tj. – tj. č. – číslo ČR – Česká republika PČR – Policie České republiky např. – například tzv. – takzvaný, takzvaně TZ – trestní zákoník TŘ – trestní řád Tr. čin – trestný čin LZPS – listina základních práv a svobod Čl. – článek odst. – odstavec apod. – a podobně tzn. – to znamená Sb. – sbírka, sbírky OS – odnětí svobody

56