AKTUALITY
Vulkanické série a Friedrich Johann Karl Becke
*31. 12. 1855, Praha, †18. 6. 1931 Vídeň
Narodil se před 150 lety na Silvestra, do rodiny majitele Univerzitního knižního obchodu na staroměstském Malém náměstí. Studovat začal na Malostranském gymnáziu, univerzitu absolvoval ve Vídni, kde se stal oblíbencem prof. G. Tschermaka (původem z Litovle) a po r. 1877 i jeho asistentem. Brzy začal psát krystalograficky, mineralogicky, a posléze i petrograficky orientované práce. R. 1890 nastoupil na řádné profesorské místo na Pražské německé Karlo-Ferdinandově univerzitě, kde působil devět let, než odešel na univerzitu ve Vídni. Zabýval se metamorfními horninami, hlavně minerálními společenstvy závislými na tlakově-teplotních podmínkách v době jejich vzniku. Jako první považoval eklogit za vysokotlakou formu gabra. Předložil koncept metamorfních zón. Zasloužil se o řešení vztahu mezi minerálním složením a strukturou krystalických břidlic a principů metamorfní zónografie. Podařilo se mu propojit mineralogický a petrografický výzkum. Zabýval se také využitím krystalové optiky – k identifikaci minerálů. Definoval závislost pozice světelné linky na indexu lomu (dnes Beckeho linka). Zavedl leptání a barvení živců v odkrytých výbrusech k odlišení od křemene. Velmi se zajímal o vývoj magmatických horninových sérií. Na geoKenotaf prof. F. Beckeho umístěný v arkádách Vídeňské univerzity. Snímek © ÖMG.
698
chemickém a mineralogickém podkladě odlišil alkalické vulkanity atlantické série od vápenato-alkalických vulkanitů pacifické série (srovnával např. vulkanity Českého středohoří s vulkanity v Transylvánii). V petrografické i chemické charakteristice vulkanitů Českého středohoří těžil z prací i přátelství s prof. J. E. Hibschem (viz Vesmír 76, 632, 1997/11). Existence základních dvou vulkanických sérií v současném globálně-tektonickém modelu dává dnes originálním Beckeho charakteristikám plně za pravdu. Jaromír Ulrych, Vera Hammer, Franz Pertlik
Rybí tuk? Brrrr! Tak jsme reagovali v dětství všichni, nicméně lékaři mají pravdu. Omega-3-mastné kyseliny v rybích tucích při častém požívání snižují riziko srdečního infarktu. Zabudovávají se do buněčných membrán srdečního svalu, které pak lépe reagují na elektrické stimuly řídící tep srdce a také snižují koncentraci nezdravého LDL cholesterolu v krvi. Eskymáci, kteří se živí hlavně rybami, trpí srdečními chorobami mnohem méně než třeba jejich sousedé v Dánsku. Omega-3-mastné kyseliny také omezují výskyt deprese, agresivity a hyperaktivity, Alzheimerovy choroby aj. Podporují vývoj mozku (cpali je do nás, proto jsme tak chytří), ale i množství tuků v tkáních (při chemoterapii rakoviny se má požíváním rybích tuků omezit úbytek tělesné váhy a svaloviny). Omega-3-mastné kyseliny totiž způsobují, že mitochondrie a peroxizomy svalových buněk lépe využívají tuky jako zdroj energie. Zdraví má ovšem zaručit teprve pravidelná denní spotřeba několika set miligramů omega-3-mastných kyselin. Problémem pro výrobu těchto kyselin je znečištění moří pesticidy, brzdovými kapalinami, dioxiny apod., které se hromadí v tucích ryb. Projevuje se to hlavně v oleji z tresčích jater, tuky izolované z celých ryb bývají pod přípustnou hranicí. Protože někteří spotřebitelé chuť a pach rybího tuku nesnášejí, dodávají se pro potravinářský průmysl prášky obsahující 25–50 % rybího oleje a přídavky zvyšující odolnost vůči kyselinám, teplu a oxidaci (např. vitamin E). Pak jsou preparáty stálé až dva roky. Výrobci zdravých potravinářských výrobků tyto produkty přidávají do nápojů (pome-
Vesmír 84, prosinec 2005 | http://www.vesmir.cz
rančových džusů, ochuceného mléka) i do zmrzliny. Omega-3-mastné kyseliny nejsou obsaženy jen v rybách, ale též v některých řasách a vyšších rostlinách, třeba v prvosence nebo lnu. Řasy sice nehromadí dioxiny, jsou však dražším zdrojem omega-3-mastných kyselin než ryby. V cenovém soutěžení by mohly pomoci plantáže geneticky modifikovaných rostlin nebo řas, např. Crypthecodinium cohnii, zatím však mají spotřebitelé z takto upravených organizmů strach. V posledních pěti letech vzrostl trh omega-3-mastných kyselin téměř o polovinu a předvídá se jeho další růst. (Food Engineering & Ingredients 30, 36, 2005/2) Zdeněk Šesták
Velryba biskajská v krizi
Velryba biskajská (Eubalaena glacialis) je pozoruhodný severoatlantský kytovec, který už léta trpí pod tlakem člověka (na začátku 20. století byl dokonce na hranici vymření). Dnes vědci tuto velrybu sledují, poměrně přesně odhadují její porodnost (od r. 2000 se ročně rodí průměrně 23 telat) i úmrtnost (4 %). V posledním více než roce bylo ale najednou zaznamenáno mnoho úhynů (8 jedinců včetně 3 budoucích matek), a proto se znovu začala hledat příčina. Závěry ze sledování za posledních 20 let jasně ukázaly, že počty těchto majestátních, zdánlivě neohrožených zvířat ztenčuje člověk. Pro řadu velryb končí život střetem s vojenskými či komerčními plavidly nebo v rybářských sítích (i když se je podaří vysvobodit, bývají natolik oslabené, že později hynou). Nyní se počet velryb biskajských odhaduje na 350 jedinců, což rozhodně nelze interpretovat jako pozitivně laděnou rekonvalescenci stavů od roku 1935, kdy byl lov tohoto druhu zakázán. Od roku 1980 jejich stavy pozvolna řídnou. Naopak populace příbuzné velryby jižní (Eubalaena australis) se od celosvětového zákazu lovu kytovců v roce 1986 potěšitelně zotavují. Na základě zjištěných okolností příslušní odborníci vybízejí k změnám ve prospěch velryb. Je potřeba zpomalit lodní dopravu, popřípadě ji odklonit, a dále omezit rybolov či zavést odlišné způsoby lovu s užitím sítí, které by byly pro velryby bezpečné. (Science 309, 561–562, 2005). Jan Robovský
Ochuzená variabilita africké latimerie Latimerie (východoafrická Latimeria chalumnae a celebeská L. menadoensis) jsou zřejmě nejlépe prozkoumaní rybovití obratlovci, které snad není třeba více přibližovat (viz Vesmír 76, 435, 1997/8; 77, 355, 1998/6; 78, 95, 1999/2 a Živu 47, 176–179, 224–227 a 270–271, 1999/4–6). Latimerie podivná byla v průběhu řady let zaznamenána v mořích kolem Jihoafrické republiky, Madagaskaru, Mosambiku, Tanzanie, Keni, a hlavně Komorských ostrovů. Přímo se tedy nabízela otázka, jaká je spojitost mezi těmito tak geograficky vzdálenými populacemi východoafrických latimerií. Nyní již známe výsledky molekulárních analýz a jejich závěry jsou překvapivé. Mezi studovanými jedinci se totiž prokázala genetická homogenita (minimální genetické rozdíly), a tak se rozhodně nepotvrdil názor, že mohou představovat odlišné populace, či dokonce poddruhy. Zdá se, že všechny latimerie mají vazbu na Komorské ostrovy, odkud byly odvlečeny mořskými proudy, ať již na sever (do Tanzanie a Keni) či na jih (na Madagaskar, do Mosambiku, do Jihoafrické republiky). Na základě nízké genetické variability a molekulárních dat se též předpokládá, že se východoafrické latimerie do této oblasti mohly dostat mořskými proudy před 3–4 miliony let z oblasti jihovýchodní Asie. (Nature 435, 901, 2005) Jan Robovský
Je pavouk křižák jedovatý? Ano, je jedovatý, ostatně jako všichni pavouci, ale jeho jedu se nemusíme bát. Má jej málo a jeho klepítka (chelicery) nejsou dost silná, aby prokousla naši kůži a jed pronikl do těla. Důvod, proč se lidé bojí pavouků, nespočívá v tom, že by měli strach z jejich jedu (Vesmír 83, 363, 2004/7). Pavouci nebezpeční člověku sice existují (např. australští pavouci rodu Atrax), ale křižák k nim nepatří. Jed pavouka křižáka (Araneus diadematus) je nebezpečný pouze jeho kořisti – hmyzu. Pavouk lapá hmyz do své sítě, a aby zvýšil efektivitu lovu, pokrývá síť lepidlem. O chemické podstatě toxických látek křižákova jedu toho mnoho nevíme. Pro toxikology je tento pavouk nezajímavý. Můžeme však předpokládat, že hlavními účinnými látkami budou – podobně jako u jiných,
mnohem nebezpečnějších pavouků – tzv. acylpolyaminy nebo peptidy. Acylpolyaminy se vážou na glutamátové receptory a otevírají tak kalciové kanály neuronů, takže působí jako neurotoxiny. Křižákův jed účinkuje podobně. Hmyz po něm rychle znehybní a pro pavouka se stane snadnou kořistí. Protože pavouci mají poměrně složitou nervovou soustavu, testují se na nich i nově syntetizované látky, především léky. Zajímavé jsou účinky psychofarmak, například LSD. Pavouci pod jejich vlivem nejsou schopni postavit funkční síť, což je jinak jejich každodenní chleba. Jak ukázaly pokusy na americké lodi Apollo, tkají pavouci dokonalé sítě i ve stavu beztíže, zato pod vlivem psychofarmak to nedokážou. Sítě jsou pak utkány tak ledabyle a chaoticky, že by do nich pavouci žádnou mouchu neulovili (Vesmír 74, 353, 1995/6). Biologové na Univerzitě v Århusu zkoušeli, zda mohou ovlivnit stavbu sítě pavouka křižáka i takové látky, jako jsou amfetamin, skopolamin či kofein. Křižáci reagovali velmi citlivě zejména na amfetamin a kofein. Tyto látky působily tak, že pavouci stavěli a obnovovali své sítě méně často a jejich výtvory ztratily na pravidelnosti, jako by pavouci zapomněli geometrii. Milovníky kávy to od jejího pití jistě neodradí, nicméně je to neklamnou známkou toho, že i kofein je psychofarmakum. (Physiol. Behav. 82, 519, 2004) Jiří Patočka
Pavouk křižák (Araneus diadematus) v typické poloze, v níž číhá ve své rozlehlé síti na kořist. Jakmile v ní nějaká uvízne, pavouk se na ni vrhá a kousnutím vpraví do jejího těla paralyzující jed. Snímek © V. J. Staněk.
Yahoo představil svou odpověď na projekt Google Print V září představil Yahoo svou odpověď na projekt svého konkurenta Google Print – přípravu vlastního digitálního archivu z materiálů nakladatelství, knihoven a klasických archivů. Konsorcium firem, které tvoří Yahoo, Hewlett Packard, Národní archiv Velké Británie a univerzitní knihovny Kalifornie a Toronta, oznámilo vytvoření OCA – Aliance zpřístupněného obsahu (Open Content Alliance). Základem bude 18 000 klasických děl americké literatury – včetně Marka Twaina či Edgara Allana Poea – v digitální podobě. Nakonec bude tento internetový archiv obsahovat řadu titulů od historické literatury, přes literaturu pro děti a mládež až po práce z oblasti strojírenství. Zpřístupněna budou pouze díla se souhlasem držitelů autorských práv. Tím se projekt liší od konkurence z Googlu, kde musí vydavatelé sami hlásit, který materiál může být zveřejněn. Vyhledávač, jenž se bude vy-
http://www.vesmir.cz | Vesmír 84, prosinec 2005
699
Häcklovo nejnovější dílo o arabských korálech vyšlo před krátkým časem nákladem Jiřího Reimera v Berlíně. Krásné dílo toto jest, pokud se úpravy typo- a litografické týče, pravé unicum. Na jednotlivých tabulích zobrazeny jsou různé druhy korálů v úplné životní podobě a kolorované obrazy krajin připomínají nám svými živými a krásnými barvami rozkošné krajiny palem a fíků. Arnošt Häckel věnoval krásné dílo toto khedivu egyptskému, který mu při prozkoumání korálů moře rudého velice byl nápomocen. Häckel obdržel totiž ke svému výskumu od khediva zvláštní parník k úplné disposici, tak že mu bylo možno v nejkratší době bohatý materiál vědecký získati. Asi za dva měsíce vrátil se Häckel do Jeny zpět a přivezl s sebou plných 20 beden korálů. Hlavním nalezištěm korálů v rudém moři jest rovinatá mořská krajina na blízku vesnice Turu u Suezu, odkud jest i velmi krásný pohled na hory Sinaiské. Zde lovil Häckel po několik neděl velmi bedlivě. Vesmír V, 132, 1876/11
Vesmír 84, prosinec 2005 | http://www.vesmir.cz
�
Akrylamid je výchozí látka pro syntézu hydrofilních polymerů, které nacházejí uplatnění v mnoha oblastech vědy a techniky. S jejich pomocí se například stanovuje molekulová hmotnost bílkovin v biochemii, vyrábějí se z nich membrány iontově selektivních elektrod, nosiče léčiv, absorbenty do hygienických pomůcek apod. Zatímco polymery jsou zdraví neškodné, monomerní akrylamid poškozuje nervový systém a může vyvolat zhoubné bujení. Při práci
�
Bramboráky s akrylamidem
��������������� ������������������
��
700
V Botanické zahradě UK v Praze byl 20. října slavnostně odhalen pylon českým botanikům. Z hořického pískovce jej vytvořil akademický sochař Ivan Jilemnický a věnoval jej pražské botanické zahradě k výročí 230 let (založena byla r. 1775). Nápis Viris Bohemorum disciplinae botanicae peritissimis (volně přeloženo: nejlepším českým botanikům) sestavil dr. Kalivoda z Ústavu řeckých a latinských studií FF UK v duchu klasické latiny, dovolil však, aby bylo použito slovo botanicae místo herbariae; botaniku totiž klasická latina neznala, ovšem dnešní herbariae by bylo zavádějící… Ze tří stran budou na pylonu vytesána jména botaniků, kteří se o založení a rozvoj tohoto oboru skutečně zasloužili, jako např. bratří J. S. a K. B. Preslové, F. L. Čelakovský, K. Domin etc. Letos už na jména z časových důvodů nedojde, objeví se tam až v příštím roce. Pylon je volně stylizované torzo stromu s naznačenými kořenovými náběhy. Je proto příznačné, že byl odhalen 20. října, na Den stromů a dřeva, jehož vyhlášení iniciovala Botanická zahrada UK v roce 2000. Václav Větvička
��
Nový pramen potravy. V sezení entomol. společnosti předložil H. Riley několik velmi zhoubných druhův amerického hmyzu, uváděje mnohé doklady nesmírného množství, v jakém se vyskytují a ohromných škod, jež působí. Zejména platilo to o kobylce Caloptenus spretus ze Skalních hor (Rockey Mountains), která podobně jako jinde saranče stěhovavá zúplna zničí veškerou setbu na polích. Na základě mnohých příkladův ukazujících, jak výborně se slepice a vepři těmito kobylkami vykrmili, přišel Riley na ryze americkou myšlenku, že by se škoda jimi působená tím aspoň částečně nahraditi dala, když by i lidé za potravu užiti jich mohli. I uspořádal skutečně v St. Luisu hostinu, při níž předkládány hostem samé kobylky na rozmanitý způsob upravené, a úsudek o tom zněl velmi příznivě. Zejména polévka prý byla výborná! Také v Londýně zkoušel Riley chuť členův entomol. společnosti, ale těm nechtěly kobylky nijak chutnati, tak že bezpochyby sejde z obohacení našich kuchařských kněh touto moderní pochoutkou. Proti gustu atd. Vesmír V, 227, 1876/19
Viris Bohemorum disciplinae botanicae peritissimis
s ním se musí dodržovat přísné bezpečnostní předpisy. Malá, ovšem zdaleka ne zanedbatelná, množství akrylamidu mohou vznikat jako jeden z produktů Maillardovy reakce při tepelné úpravě v těch potravinách, kde je v dostatečném množství přítomna aminokyselina asparagin spolu s glukózou, popřípadě s dalšími redukujícími sacharidy (viz J. Pacák, Vesmír 64, 24, 1985/1). O tom, do jaké míry spolu výchozí látky reagují, rozhoduje teplota a čas, po který jsou jejímu působení vystaveny. Do 120 ºC akrylamid téměř nevzniká, ve vařených potravinách jej tedy nenajdeme. Nad 140 ºC naopak záleží na každém stupni a každé minutě. Nejde o jednoduchou lineární závislost, neboť teplota urychluje nejen vznik akrylamidu, ale také jeho odbourávání. Když se teplota pražení zvýšila ze 145 na 165 stupňů, vzrostla koncentrace této látky u některých odrůd mandlí až dvacetinásobně, u bramborových hranolků dvojnásobně. Naproti tomu v silně pražené kávě byly ����������������������������������������� zjištěny nižší koncentrace než v kávě
������������� ������������� �� ���������������� ���������������� � � � � � � � � � �� � � � ���������������� ���������������� ������������� ����������� � ������������ ������������ ���������� � ������������ �������� � �� � � �� ����� ���� ���� �� �������� ������ ��������������� �������������� ��������������� � � � �� �� � � � � � ��������������
INZERCE 416
O čem psal před lety
užívat pro potřeby webové stránky OCA, zajistí Yahoo. David Mandelbrot, viceprezident Yahoo, při prezentaci tohoto projektu mj. uvedl: „Jsme poctěni, že se můžeme podílet na tomto programu, který pomáhá další naší vizi jak rozšiřovat zpracování všeho lidského vědění, aby byl jeho obsah online dostupný narůstajícímu počtu zájemců z řad veřejnosti.“ Jaroslav Císař
upražené mírně. Významnými zdroji akrylamidu v naší stravě mohou být příliš dokřupava usmažené bramboráky (při pokusech bylo ve strouhaných bramborách dosaženo koncentrace až 18 mg/kg), bramborové hranolky nebo lupínky (až 12 mg/kg), ale také lupínky z jiných druhů plodin, dále pražené mandle (až 1,5 mg/kg) a některé oříšky. Maso (zkoumáno bylo hovězí, kuřecí a rybí) je v tomto ohledu bezpečné, pro danou reakci obsahuje příliš málo sacharidů. (Journal of Agricultural and Food Chemistry 2002, 50, 4998, 2002; 52, 2735, 2004; 53, 7819, 2005) Oldřich Lapčík
Nebezpečný akrylamid Z polyakrylamidů se vyrábějí potravinářské obaly, membrány pro odsolování vody, využívají se také v kosmetickém a papírenském průmyslu. Základní surovinou je jedovatý monomer akrylamid (tj. 2-propenamid), působící na člověka mutagenně, neurotoxicky a karcinogenně. Proto se pečlivě prověřuje, zdá se tento jed nemůže z polyakrylamidů uvolňovat. Při testech švédských dělníků pracujících s polyakrylamidy se ukázalo, že i kontrolní skupina lidí, kteří s těmito látkami nepřicházejí do styku, měla v krvi významná množství akrylamidu. Podrobnější výzkum zjistil, že se tato látka vyskytuje v potravinách, jako jsou
bramborové lupínky a hranolky, koláče, káva, pivo, obiloviny, chleba apod. Všechny tyto produkty se vyrábějí pečením, pražením či smažením, ať už v potravinářských provozech nebo doma v kuchyni. Tvorbou akrylamidů není vinna jen vysoká teplota, ale i obsah vody a tuků. Akrylamid se tvoří Maillardovou reakcí, při níž aminokyseliny (zejména kyselina aspartamová) reagují s cukry, např. s glukózou. Protože akrylamid zvyšuje nebezpečí vzniku rakoviny, testují provozní laboratoře pečlivě jeho obsah v potravinářských výrobcích. Používají k tomu kombinace plynové a kapalinové chromatografie a hmotové spektrometrie. Předpokladem spolehlivosti získávaných výsledků je jednotná homogenizace testovaných potravin, protože množství akrylamidů na povrchu a uvnitř hmoty jsou různá. (LabPlus International 18, 22– 23, 2004/1; www.labplusinternational.com) Zdeněk Šesták
Olivy a životní prostředí Produkce oliv a olivového oleje je významnou součástí ekonomik zemí kolem Středozemního moře, zároveň je ale zdrojem odpadů, které zamořují vody a půdu. A nejde o malé objemy. Samotné Řecko vyproduku-
Starý olivovník v sadu na Mallorce. Snímek © Stanislav Vaněk
je ročně 45 000 tun černých a 20 000 tun zelených oliv, celosvětová produkce (soustředěná převážně okolo Středozemního moře) byla v roce 2002 jeden a půl milionu tuny. Čerstvě sklizené olivy se jíst nedají, obsahují množství hořkých a trpkých látek, které je nutné odstranit. Příprava zelených oliv zahrnuje loužení v hydroxidu sodném, praní a fermentaci. Černé olivy se fermentují v roztoku kuchyňské soli. Při výrobě jedné tuny zelených oliv vznikne 4–8 m3 odpadních vod, na tunu černých oliv se spotřebují 1–2 m3. Podstatnou část vyloužených látek tvoří fenoly a polyfenoly, které jsou biologicky velmi těžko odbouratelné. Odpadní vody z produkce zelených oliv jsou kromě toho ještě silně alkalické (hodnoty pH až 13,6). Běžné postupy se na jejich likvidaci použít nedají, neboť pro většinu mikroorganizmů jsou polyfenoly toxické. Jako perspektivní se jeví vícestupňový proces kombinující enzymy z hub rodu Aspergillus a chemickou oxidaci elektrolýzou a peroxidem vodíku. V poloprovozních podmínkách biologický stupeň během dvou dnů odstranil 66–86 % fenolů, hodinová elektrolýza po okyselení a přídavku peroxidu vodíku pak umožnila snížit jejich obsah až o 96 %. (Process Biochemistry 40, 1401–1408, 2005) Oldřich Lapčík
http://www.vesmir.cz | Vesmír 84, prosinec 2005
701
JAZYKOVÝ KOUTEK
řirozenost přírody „Co máme říct?“ přešlapují rozpačitě děti posílané se vzkazem k nerudnému sousedovi. „Prostě se chovejte přirozeně,“ odbude je rodič. Jinými slovy po nich chce, aby se chovaly nenuceně, tj. za daných okolností nepřirozeně. Patrně by se ale vyděsil, kdyby ho děti vzaly za slovo a daly své přirozenosti volný průchod. Co je přirozené ? Na to lze těžko odpovědět, protože v každém období vývoje lidstva i jedince je to něco jiného. Když si nemluvně krátce po narození cucá palec, je to přirozené, kdyby to dělal dospělý, asi by to za přirozené považováno nebylo. Navíc se jak přirozené projevy, tak jejich hodnocení liší i místně – jiný kraj, jiný mrav. Podle slovníků je přirozené to, co je dáno přírodní zákonitostí (přirozený běh světa), co nebylo způsobeno lidským zásahem (přirozená hranice v podobě řeky nebo pohoří), co je bezprostřední (přirozený smích), co je běžné (přirozený důsledek choroby) a ve starší literatuře také to, co je dáno rodem či národností (přirozený Čech). Snad abychom začali rozením. Staročeské roditi znamenalo chtít a neroditi nechtít (papež nerodi ciesařě korunovati = nehodlá). Od toho pak vznikla neroda čili nechuť. Co myslí autor staročeské satiry „Podkoní a žák“ sdělením, že je třeba pitie ctného do nerody, není těžké uhodnout. To ale uvádím jen pro zajímavost, protože staré zaniklé sloveso roditi, z nějž se nám dochoval už jen ten nerudný („nechtějící“, tudíž zarputilý) soused, mělo úplně jinou etymologii a s dnešním rodit ve významu množit rod nijak nesouvisí. Poněkud nepřehledný je ovšem i původ rodu. V dnešní době rozlišujeme rod jakožto potomky jedněch prarodičů, tedy rodinu v širším slova smyslu, rod obecně jako společenství lidí blízkých původem, krajem či jazykem, rod etnografický jako skupinu lidí odvozujících svůj původ od skutečného či domnělého (většinou sakralizovaného) prapředka, rod botanický a zoologický, rod jakožto pohlaví, ale i rod jmenný v mluvnici, který se s pohlavím nepřekrývá (jezevec je rodu mužského a hyena rodu ženského, ať jde o samici nebo o samce), popřípadě rod slovesný, který s pohlavím nemá vůbec nic společného (je zkrátka činný nebo trpný). Slovo rod nejspíš existovalo již v praslovanštině a o jeho předslovanském vývoji se toho moc neví, do souvislosti bývá dáváno se slovy označujícími úrodu nebo růst (pohanští Slované snad prý uctívali nějaké božstvo Rod, které mělo na starosti hojnost). Už od staročeštiny jsou známa slova od rodu odvozená – příroda a přirozenie (v obou dnešních významech). Tak jako úroda vznikla od urodit se, vznikla příroda od přirodit se. Zpočátku tedy byla příroda prostě to, co se přirodilo pravidelným přírůstkem – a tím se to stalo přirozeným. Nevím, jestli u nás pak přirozenosti valem ubývalo, jisto je, že samo slovo příroda upadlo v zapomnění a nebýt obrození, patrně bychom dnes žádnou přírodu (ve slovníku) neměli. Obrozenci nám ji vrátili, ovšem přes ruštinu, u nás už po ní (v jazyce) nebylo ani památky. Starobylé je i slovo národ. Ve staročeštině to bylo tvorstvo, které se narodilo, resp. urodilo (národ králový i národ rybí ), pohlaví (ženský národ), generace (třetí národ), kmen, a nakonec svazek kmenů. Na Slovensku a v přilehlých moravských končinách se slovo národ uplatňuje též jako synonymum narození – být hluchý od národu není urážka. Východočech zas slovem národní míní velikost (národní koláč není žádná jednohubka). Úvahu, jak to souvisí s národní přirozeností, přenechám laskavému čtenáři. Dnes tedy máme (ve slovníku) všelijaké přírody, úrody, obrody, národy i jiné -rody; někdo se odrodí, jiný porodí, další se narodí… a východní Slované brzy oslaví Rožděstvo, jemuž my už tradičně „slovansky“ říkáme Vánoce (Weihnachten). Pavla Loucká
702
Vesmír 84, prosinec 2005 | http://www.vesmir.cz
Fosilní savec s jedovými zuby Jedovatost je u savců poměrně vzácná. Například australský ptakopysk má na zadních končetinách jedovou ostruhu, někteří rejskovití hmyzožravci (severoamerický rejsek rodu Blarina či naši rejsci rodu Neomys) mají jedovaté sliny a štětinatci (rodů Solenodon a Atopogale) jedovou žlázu, která dokonce vyúsťuje nápadnou rýhou na druhém spodním řezáku. Na kanadských paleocenních lokalitách se nyní podařilo objevit několik zubů s podobnými rýhami, jaké má zmíněný řezák štětinatců. Jeden typ představuje izolovaný zahnutý dolní špičák s dlouhou rýhou a druhý rovný horní špičák s kratší rýhou. Horní špičák se díky rozsáhlejšímu fosilnímu materiálu dokonce podařilo přiřadit k druhu Bisonalveus browni, který je asi vzdáleným příbuzným luskounů a šelem. V obou případech se podařilo vykopat více zoubků, a tak odpadá možnost, že jde o chorobnou změnu nebo vývojovou vadu zubu. Oba nálezy také potvrzují, že řada nepříbuzných skupin savců s užitím jedu experimentovala a vytvořila hned několik řešení. (Nature 435, 1091–1093, 2005) Jan Robovský
Italská policie zasáhla proti kopírování knih Třicátého září 2005 zasáhla v Římě italská finanční policie (Guardia di Finanza) proti pirátskému kopírování knih. Uskutečnila celkem 5 razií v univerzitním areálu Tor Vergata, při kterých zabavila 300 knih a zatkla 3 osoby. Italský autorský zákon povoluje, aby se kopírovalo maximálně 15 % rozsahu knihy. Za porušení tohoto zákona hrozí trest odnětí svobody od 6 měsíců až do 3 let a peněžitá pokuta ve výši 2500– 15 000 eur. Jaroslav Císař
Přežije lední medvěd 21. století? Globální oteplování Země a s ním spojené klimatické změny probíhají mnohem rychleji, než jsme očekávali. Měřitelné změny se neodehrávají v průběhu geologických období, ale přímo před našima očima. Od roku 1960 ubylo 10 % veškeré ledové pokrývky Země. Tloušťka zalednění v Severním ledovém oceánu se na jaře a v létě zmenšuje o 40 % a doba, po kterou jsou zamrz-
Měsíční fáze po staročesku Staročeské pln měsiec a nov měsiec jsou nám srozumitelné, ale co znamenal vetech měsiec? Z nejedné staročeské památky víme, že se v tu dobu mělo trhat léčivé jmelí. Asi nejpřesvědčivěji je tato doba určena v lékařském sborníku neznámého františkána z poloviny 15. století: „A to [trhání jmelí] má býti na vetech, to jest, když měsiec scházie doluov.“ Víme tedy, co je slovem míněno, ale nevíme, kam slovo zařadit. Vetech měsiec, doložený např. v Mistra Křišťana lékařských kniehách z poloviny 15. stol., nám zní jako jmenný tvar přídavného jména vetchý, ale měsiec na vetech vypadá spíš na vazbu s podstatným jménem (podobně jako „na podzim“). Měsiec na vetchu zas naznačuje, že snad existovalo vetcho (jako „horko“ či „mokro“). A ejhle – ono je skutečně doloženo, a to v Pasionále muzejním z poloviny 14. stol., kde „vetchem [sukně z poustevníka] opadla“ (analogicky k „vlhkem shnila“ apod.). A to ještě není všechno. V rukopisných památkách je navetech (resp. nawetech) psáno dohromady.
Zajímá Vás
ekologie, biodiverzita a evoluce organizmů? Pak právě pro Vás je tu nový bakalářský studijní obor
Ekologická a evoluční biologie v rámci programu Biologie na Přírodovědecké fakultě UK v Praze
INZERCE 522
lé řeky a jezera na severní polokouli, se zkrátila o dva týdny. Na základě měření změn salinity bylo vypočítáno, že se množství vody v Severním ledovém oceánu v letech 1965–1995 zvýšilo o 19 000 ± 5000 km3 (Science 308, 5729, 1772, 2005). V současné době přibývá každoročně v severních mořích asi 2000 km3 sladké vody z ledovců. Změny v zalednění Arktidy zasahují významným způsobem do života ledních medvědů. Ti žijí v Arktidě a na severním pobřeží Kanady. Pohybují se na zamrzlém moři, kde loví převážně tuleně. V letních měsících, kdy led roztává, se přesouvají na pevninu, žijí z nastřádaných zásob tuku a loví jen příležitostně polární lišky či lumíky. Oteplování severní polokoule má za následek prodlužování letního období a medvědi jsou nuceni trávit na pevnině s nedostatkem potravy čím dál tím delší dobu. Oteplení postihuje také jejich mláďata, která zůstávají několik týdnů po narození v doupatech. Pokud doupata roztají předčasně, bezbranná mláďata hynou. Předpokládá se, že letní období v Arktidě, které dnes trvá kolem 60 dnů, by se mohlo do roku 2050 prodloužit až na 150 dnů. Kolem roku 2080 už v Severním ledovém oceánu nemusí být téměř žádné ledové kry, které jsou pro lední medvědy naprosto nepostradatelné. (Animal Behav. 66, 107, 2003/2) Jiří Patočka
Informace o struktuře studia, navazujících magisterských oborech i přijímacím řízení naleznete na stránce http://botany.natur.cuni.cz/eeb
Jde tedy vůbec o předložku „na“? Taky mohlo jít o jmenné přídavné jméno s předponou vyjadřující částečnou vetchost, tedy měsíc „návetchý“, postarší. Tento způsob tvoření se ve staročeských textech vyskytuje, např. náryšav (nazrzlý) či násladký (nasládlý). O „vetchu“ a jeho proměnách existují i sekundární doklady, např. J. Dobrovský uvádí slovní spojení „měsíc jest na vetech“, J. Jungmann za-
řadil do slovníku podstatné jméno vetech – schylek, oubytek, schodek. Ze staré ruštiny je doložen vetoch (měsíc v poslední čtvrti i poslední týden lunárního měsíce). Skončeme Mudroslovím F. L. Čelakovského: „Takový mu život jako měsíci, někdy plný, někdy na vetech.“ A kdy je na vetech? Možná v době, kdy se trhá jmelí… (Naše řeč 88, 105–108, 2005/2) Pavla Loucká
Xenopus Přednáškový cyklus
od 17 hodin v konferenčním sále Akademie v ulici Na Florenci 3, budova C, 2. patro, Praha 1
• Pořádá Vesmír • Pravidelně každý druhý čtvrtek v měsíci • Zveme všechny, kteří se chtějí setkat s autory Vesmíru a diskutovat s nimi
12. ledna 2006
Jaroslav Červený
POZOR, ZMĚNA MÍSTA KONÁNÍ PŘEDNÁŠKY
Rys ostrovid Návrat do naší přírody po 100 letech Po vyhubení rysa ostrovida na území České republiky v 19. století se tento druh po 100 letech vrátil zpět. Návrat rysa názorově rozděluje naši společnost. Máme ho obdivovat, tolerovat, bát se ho, nebo ho opět vyhubit?
http://www.vesmir.cz | Vesmír 84, prosinec 2005
703