Navzdory osudu. Rivel Arosis. Věnováno Rwakkovi za jeho rady a podporu. A také za lásku, jež ho s Ruby Gleam spojuje

Navzdory osudu Rivel Arosis

Je možné změnit to k čemu jsme byli předurčeni? Volné pokračování povídek Až se setká země s nebesy a Strach ze zítřka. Věnováno Rwakkovi za jeho rady a podporu. A také za lásku, jež ho s Ruby Gleam spojuje.

Drobná a velká Drahá Twilight, jistě si říkáš, proč ti píši zrovna já Velká Trixie a musím přiznat, že bych se ani nedivila, kdybys teď tento dopis prostě jen vzala a roztrhala nebo spálila. Obzvláště po tom všem, co jsem v Ponyville posledně napáchala. Vím však, že to ty nikdy neuděláš. Vždycky jsi byla poníkem, který měl to největší a nejotevřenější srdce jaké jsem kdy poznala a jsem ráda, že se v něm našel kousek i pro mě. Děkuji ti za to, protože tím jsi mi ukázala nový směr, o kterém jsem nikdy neměla ani tušení. Již od prvního našeho setkání jsem ti tohle všechno strašlivě záviděla. Samozřejmě jsem si ze všeho nejvíce přála být mocnější než ty, jak sama dobře víš. To ale nebylo vše. V skrytu duše jsem totiž doufala, že když tě porazím, tak získám i to všechno ostatní, co máš. Domov, přátele a hlavně klidný a spokojený život v tak krásném městečku jakým je Ponyville. Nikdy v životě jsem nic z toho pořádně nepoznala. Ono se ani není čemu divit, když je poník celá léta jen na cestách a nikde se na chvilku nezastaví. Nemáš ani tušení, jak moc jsem toužila po nějaké spřízněné duši, které bych se mohla svěřit. Nikdo takový však nebyl a já z toho věčného smutku a zklamání začala obviňovat všechny ostatní, kteří měli to, po čem já jsem toužila. A pak jsem tehdy v Ponyville potkala poprvé tebe. Jednorožce, který byl ve všech ohledech o tolik lepší než já a který mi to dal patřičně najevo, když zcela sám a bez pomoci dokázal zachránit Ponyville před Malou Medvědicí. Byla jsem po tom všem natolik zaslepená svou závistí, že jediné, na co jsem dokázala myslet, bylo to, jak strašlivě jsi mě při tom přede všemi zesměšnila. Teď už vím, jak moc jsem tehdy byla hloupá a vím, že o mě ti v tu chvíli vlastně vůbec nešlo. Jediné na co si v tu chvíli myslela, byly tvé kamarádky, které

ses snažila ze všech sil chránit. Já byla pro tebe v ten okamžik jen poník, který se k tomu všemu úplnou náhodou přichomýtl. To jsem však tehdy ve své zaslepenosti neviděla a přemýšlela dnem i nocí nad tím jak se ti pomstít. A právě tehdy jsem objevila ten Amulet Alicornů. Okamžitě jsem věděla, že ho za každou cenu musím mít a že jen s ním tě budu schopná porazit. A tak jsem si ho bez váhání koupila. Ani v těch nejdivočejších snech si, má Twilight, nedokážeš představit jaké vzrušení a extázi jsem cítila, když jsem si ho poprvé nasadila. Tak ohromnou sílu, která do mě vstoupila, jsem ještě nikdy nepoznala a věděla jsem, že s ním se mi nikdo z celé Equestrie nemůže ani rovnat. Zvláštní je, že teď, když ti o tom všem teď píšu, tak mě tahle chvíle spíš děsí. A to dokonce až tak, že se mi doslova ježí chlupy na zátylku. Vím, že už nikdy víckrát bych nechtěla zažít něco podobného. Co však následovalo, už nedokáže nikdo vzít zpět. Od oné chvíle se téměř každé noci budím zpocená a vyděšená. Zdají se mi totiž sny o tom, co všechno bych mohla vlivem onoho amuletu napáchat, kdybys mě včas nezastavila. Jsou to strašné sny a pro nás obě bude nejlepší, když o nich nebudu vůbec psát. Pokud se však někdy opět sejdeme tváří v tvář, tak slibuji, že ti o nich všechno mezi čtyřma očima povím. Každopádně to nejsou ty sny, co mě děsilo nejvíc. Daleko větší strach jsem měla z toho, jaký podíl na těch mých činech nesl amulet a kolik já. Přišlo snad všechno to zlo, kterým jsem vás trápila z něj, anebo nějaká část patřila mně samotné? A pokud ano, tak jak veliký podíl jsem na tom měla? Bojím se, že na tyto otázky nikdo z nás již nenajde odpověď a proto jsem se nakonec rozhodla ke kroku, který naprosto změnil můj život. Odešla jsem z Equestrie pryč. To abych už nikdy v téhle krásné zemi nepáchala žádné další zlo. Dva měsíce po našem rozloučení jsem se v Manehattenu nalodila na jednu z obchodních lodí mířících kamsi do vzdálených zemí, o nichž jsem až dosud neměla ani tušení. S sebou jsem si vzala jen pár nejnutnějších věcí a svůj klobouk a plášť. Nic víc jsem si na loď ani vzít nesměla a vlastně jsem po tom ani netoužila. Alespoň jsem tak za sebou nechala téměř vše, co by mi mohlo připomínat ty mé staré chyby. Na lodi jsem se nechala zaměstnat jako kuchařka a musím říct, že to byly jedny z nejhezčích chvil v mém životě. Práce sice byla namáhavá a má první jídla popravdě nepatřila mezi nejlepší, ale nakonec jsem si na to všechno zvykla a stala se platným členem posádky. Každý večer, když se loď klidně kolébala na vlnách, za mnou chodili ostatní námořníci a já jim vyprávěla příběhy. Jindy zas zuřily bouře tak strašlivé, že jsem se přivázaná ke kůlu modlila k Luně i Celestii, aby mě ochránily před nejhorším. Naštěstí ke mně byly obě dvě milosrdné. Jak však čas plynul, tak jsem začala zjišťovat, že tenhle život není tak úplně pro mě a já věděla, že je zase čas jít o kus dál. A tak jsem se jednoho krásného dne nechala vysadit v jednom z drobných přístavů lemujících pobřeží země kolem, které jsme se zrovna plavili. Nevím, kde přesně tahle země leží a vlastně neznám ani jméno, kterým ji nazýváte tam u vás v Equestrii. Vím však, že je to zcela jiný svět, než na jaký jsem

byla až do té doby zvyklá Ještě nikdy jsem totiž nepoznala kraj tak krásný a zároveň smrtelně nebezpečný jako zde. Kam až mé oko dohlédne, se táhnou jen obrovské nekonečné hory s vrcholky ztrácejícími se v mracích. V hlubokých rozeklaných údolích proudí dravé potůčky a pomalu se spojují v divoké horské říčky. Je to drsný a zatím téměř ještě nezmapovaný kraj, plný dravé zvěře, nebezpečných srázů a řítících se lavin. Ani bych se nedivila, kdyby zde nikdo nežil. Vždyť takové místo pro nás poníky není zrovna nejvhodnější. K mému údivu jsem však i zde sem tam narazila na maličkou vesničku či městečko, tísnící se v zákrytu hor, skryté před tím nejhorším větrem a bouřemi. Procházela jsem těmito místy a pořádala pro místní obyvatele představení plná magie a kouzel. Byl o ně až překvapivě veliký zájem a všichni zúčastnění byli naprosto uneseni i z toho nejmenšího kouzla. Chvíli mi trvalo, než jsem pochopila proč. Za celou tu dobu, co jsem zde strávila, jsem totiž nepotkala žádného jiného jednorožce a dokonce ani pegase. Jen samé zemní poníky. Časem jsem pochopila, že to má i svůj důvod. Jedině oni jsou totiž dost odolní a silní, aby vůbec mohli v těchto končinách přebývat. Jak jsem se později dozvěděla, tak se zde ani žádní jednorožci či pegasové nerodí. Skoro to vypadá, že sem vlastně ani nepatří a že i sama příroda se podle toho zařídila. Má magická představení díky těmto okolnostem rychle narůstala na popularitě, ale já za ně od místních nikdy moc nechtěla. Jen pár zlatek na jídlo, ubytování a další jiné nezbytnosti. Občas mi i ta trocha přišla moc, vždyť ti poníci, co zde žijí, toho sami mají tak hrozně málo. Většinou jen jeden druhého a občas ani to. A právě v jednom takovém malém městečku jsem při představení potkala někoho, kdo mě konečně dovedl na tu cestu, kterou jsi mi tehdy v Ponyville při našem posledním setkání ukázala. ••• „Přistupte blíže, přistupte blíže a sledujte jak Velká a Mocná Trixie předvede to nejúžasnější představení, které kdy vaše malé městečko spatřilo. Čeká vás všechny totiž chvíle plná tajemných čar a kouzel. Jen jeden zlaťáček na poníka a za hříbě půl,“ provolávala Trixie zplna hrdla na celé náměstí sledovala narůstající dav, kterému postupně prodávala lístky. Při tom se však snažila pozorně naslouchat veškerému hovoru, který mezi sebou přítomní poníci vedli. „Ach jo, tolik nemáme,“ ozval se náhle z davu drobný lehce zpěvavý hlas malé klisničky stojící opodál. Trixiiny uši zbystřily. „Někdo z nás se bude muset vrátit domů.“ Sotva to Trixie zaslechla, okamžitě si přestala všímat všech ostatních a zamířila přímo k té malé klisničce, která, jak se ukázalo, nebyla sama. Obklopovalo ji ještě dalších asi deset hříbat přibližně stejného věku jako ona. Podle všeho to byla ještě celkem malá hříbátka. Neměla totiž ještě ani svá Znaménka. Samotná klisnička byla lehce načervenalá s tmavě oranžovou hřívou a zlatýma očima, které se na Trixie upíraly s podivným nepřítomným výrazem.

Skoro to vypadalo, jakoby ji ta klisnička vlastně vůbec neviděla a přesto se naprosto přesně dívala přímo do jejích očí. „Copak maličká?“ otázala se ji Trixie, tak aby ji slyšeli i všichni poníci okolo. „Ty se nechceš dívat na mé představení.“ „Ráda bych, ale nemáme dost zlaťáků pro nás všechny,“ řekl klisnička smutně. „Máme jen jeden a to jsme se na Vás všichni tak hrozně těšili.“ „Opravdu?“ podivila se Trixie. „Já osobně si myslím, že ty sama jich máš u sebe dost pro vás všechny,“ dodala Trixie s úsměvem a sáhla kopýtkem klisničce za ucho. Když kopýtko zase vytáhla, bylo k údivu všech přihlížejících plné třpytivých zlatých mincí. Odkudsi z davu za ní se ozvalo zamumlání a následoval kratičký potlesk. „Ale protože jste tak hezká a hodná malá hříbátka, tak dnešní představení máte ode mě úplně zadarmo a tyhle vaše zlaťáky si můžete nechat na něco jiného,“ pokračovala Trixie. „Třeba na nějaké sladkosti. Co vy na to?“ Tváře všech hříbat, která před Trixie v tu chvíli stála, se rozzářila nádhernými úsměvy, které Trixie tak příjemně hřály na srdci. Dav kolem ní se rozezvučel překvapením a následně jásotem. Několikrát dokonce i odkudsi zaznělo její jméno. Nic z toho však v tu chvíli Trixie nevnímala a dívala se na tu zvláštní klisničku, která se jako jediná nesmála. Místo toho jen zkoumavě hleděla Trixie do očí, i když se zdálo, že se vlastně ve skutečnosti dívá úplně někam jinam. „Děkujeme Vám,“ řekla nakonec klisnička po chvilce a i její tvář se rozzářila. Trixie si oddechla. Věděla, že na téhle červené klisničce je něco víc než se jen na první pohled mohlo zdát. Netušila sice co, ale velice nerada by zrovna jí zklamala. „Není zač,“ opětovala Trixie její úsměv a rozeběhla se k připravenému pódiu. Byl čas začít s představením. ••• Trixie musela uznat, že dnes se jí to opravdu povedlo. Ještě nikdy snad nebylo její představení tolik plné hříběcího smíchu, radosti a bouřlivých aplausů. Nebyla si tak úplně jistá tím, co za to vlastně mohlo, ale nejspíš to byla právě ta malá červená klisnička, kterou Trixie celé představení po očku sledovala. Již od začátku měla Trixie pocit, že ona jediná na rozdíl od ostatních se na ni vlastně ani vůbec nedívá. Její oči byly upřené kamsi do prázdného prostoru pod jevištěm a ani jednou neuhnuly stranou. Skoro to vypadalo, jakoby byla slepá, ale přesto to byla právě ona, která pokaždé tleskala svýma kopýtkama jako první. Toho večera hrála Trixie své představení jen pro ni a samotnou ji překvapilo, jak rychle to celé uteklo. Téměř se ani nenadála a byla u konce, ale i když už byla z toho všeho čarování hrozně moc unavená, tak přidala ještě pár překvapení na závěr jako malý přídavek. Teprve pak se se svým publikem rozloučila a všem jim kopýtkem mávala a ukláněla se, dokud se všichni poníci nerozešli do svých domovů. Teprve pak seskočila z pódia a pustila se rychle do balení. Musela si totiž ještě sehnat nějaký nocleh, což bude takhle pozdě na večer nejspíš celkem problém. Své rekvizity již měla sbaleny a zrovna se pouštěla do skládání svého

maličkého pojízdného pódia, které si vozila s sebou, když se náhle znenadání za jejími zády ozval hlas, který již dnes jednou slyšela. „Slečno Trixie, omluvám se, že ruším,“ zazněl hlas té malé červené klisničky. Trixie se otočila a usmála se. „Copak si přeješ, maličká?“ „Chtěla jsem Vám ještě jednou poděkovat za ty peníze, co jste nám dnes dala,“ řekla klisnička. „Bohužel je ale nemohu přijmout, protože vím, že jsou to Vaše vlastí peníze, které Vám dali ostatní diváci. A tak jsem Vám je přišla vrátit, abyste neměla dnes hlad.“ Trixie si nervózně odkašlala a překvapeně se na onu klisničku podívala. Ta tam však jen stála a dívala se trochu stranou. Téměř jakoby netušila, kde přesně Trixie je. „Ale vždyť jsi sama viděla, jak jsem je vyčarovala.“ „Vím, co jste chtěla, aby ostatní viděli a opravdu se Vám to povedlo, ale také vím, že to byla jen obyčejná iluze, kterou jste ty zlaťáky, co jste již měla v kopýtku, schovala. Patří tedy po právu Vám a ne mě, i když i tak Vám za ně hrozně moc děkuju.“ „Ale kdepak, maličká, ty jsou teď už jen a jen tvoje,“ usmála se Trixie nad andělskou nevinností oné klisničky. „Jestli máš ale pocit, že jsi je získala neprávem, tak co kdybychom spolu udělaly takový maličký obchod?“ „Mhmm,“ přikývla rudá klisnička. „Výborně,“ řekla Trixie, posadila se a pokynula klisničce, aby si sedla vedle ní. Ta to však, jak se zdálo, ignorovala. „Ty si necháš ty peníze, ale výměnou za ně mi prozradíš, jak jsi vlastně přišla na ten můj trik a jestli jsi prohlédla i ostatní má kouzla. Platí?“ „Platí!“ přikývla klisnička a usmála se. „To jsem ráda,“ opětovala jí Trixie úsměv. „A nestůj tam tak pořád a sedni si už ke mně. Mám tu deku, kterou nás můžu obě přikrýt, aby nám nebyla zima.“ „Ach, promiňte,“ vzdychla klisnička překvapeně. „Nevšimla jsem si Vás,“ řekla a její čelo se na maličkou chvilku zamračilo námahou. Teprve pak si to zamířila přímo k Trixie a posadila se vedle ní. Trixie ta její poslední věta opravdu zaujala, ale snažila se to nedávat nijak najevo. „Víte, slečno Trixie,“ začala klisnička. „Ale no tak,“ napomenula ji Trixie mírně. „Úplně stačí, když mi budeš říkat Trixie. A než vůbec začneš, tak by ses mi měla nejdřív ze všeho představit. Nemyslíš? Tvé jméno mě totiž zajímá ze všeho nejvíc.“ „Dobrá sl… Trixie,“ opravila se klisnička a tvář se jí rozzářila. „Mě říkají Ruby Gleam.“ „Moc hezké jméno,“ poznamenala Trixie a sledovala, jak se tvář té klisničky rozjasnila ještě o něco víc. „Tak a teď můžeš začít, když už se známe.“ „Víš Trixie, já jsem již od svého narození úplně slepá,“ přiznala se Ruby. V tu chvíli v Trixie hrklo, ale raději mlčela a nechala tu malou povídat. „Jenže pak jsem jako malá zjistila, že dokážu cítit věci kolem sebe. Neumím to přesně popsat, ale připadá mi to jako bych cítila nějakou jejich vnitřní energii. Ze začátku to byly jen takové mlhavé obrazce v mé mysli, ale čím jsem starší, tím jsou jasnější a zřetelnější. Dokonce jsem se naučila podle téhle energie rozpoznávat od sebe i různé poníky.

Každý ji má totiž trochu jinou. Díky tomu jsem taky hned poznala Vás … tebe, když jsi ke mně v tom davu přišla. Doslova jsi na rozdíl od ostatních zářila. Ještě jsem necítila nikoho tak silně jako tebe. Bylo o zvláštní.“ „Jenže teď mě sotva vnímáš, že?“ skočila jí Trixie do řeči. Bylo vidět, že ji povídání té klisničky velice zaujalo a vypadala, že nad tím vším usilovně přemýšlí. „Ano, jak to víš?“ podivila se Ruby. „Před tím jsi byla plná energie a teď tě téměř ani nevidím. Proto mi taky chvíli trvalo, než jsem tě našla, a proto jsem dostala strach, že jsi nějaká nemocná.“ „Ale kdepak, maličká,“ usmála se Trixie. „Za to, že mě teď téměř necítíš, může to mé představení. Hodně jsem se na něm totiž vyčerpala, takže teď už ve mně zbývá jen velice málo mé vlastní magie. Nemusíš se ale bát, stačí se vyspat a bude zas zpátky. A pokud se nepletu, tak nějak takhle jsi vycítila i ta má kouzla, že?“ „Ano,“ pokývala Ruby radostně hlavou. „Cítila jsem, jak se kroutí, natahují a dotýkají věcí, které jsi zrovna potřebovala. Bylo to něco úžasného. Nic tak silného jako tohle jsem ještě nikdy nepoznala. Jsem moc ráda, že jsem se na to všechno mohla dívat.“ „To jsem ráda,“ usmála se Trixie. „A musím říct, že jsi opravdu zvláštní klisnička. Máš totiž dar, který bych u zemského poníka nečekala. Jak to vypadá, tak dokážeš nějakým způsobem vnímat magii kolem sebe.“ „Ráda bych ti toho řekla víc, ale je už pozdě, takže bychom se asi měly spíš rozejít. Co kdybychom se sešly zas zítra?“ navrhla Trixie. „A nevíš, kde bych tady mohla přespat?“ dodala po chvilce. „Třeba u nás,“ vybafla Ruby. Skoro se zdálo, že na to celou dobu čekala. „U nás to nikomu vadit nebude.“ „Tak dobrá,“ usmála se Trixie. „Vezmi mě k vám.“ ••• A tak mě ta malá klisnička, jež se mi představila jako Ruby Gleam zavedla k sobě domů. Ukázalo se, že je to vlastně sirotčinec, kde žila spolu s těmi hříbátky, které s ní přišly na představení. Staral se tam o ně moc milý pár opravdu úžasných poníků, kteří si nechali od svých svěřenců říkat „Teto“ a „Strejdo“. Společně jsme všechna ta malá hříbátka uložili do postýlek. Ani nevíš, jakou měli radost, když jsem to byla já Trixie, kdo jim popřál toho večera dobrou noc. Pak jsem si spolu s těmi dvěma sedla k šálku horkého čaje a svěřila se jim s myšlenkou, která mi celý večer vrtala v hlavě. Řekla jsem jim, že Ruby Gleam je něco víc než jen obyčejný zemský poník. Možná se tomu budeš smát, ale svěřila jsem se jim s tím, že nejspíš stejně jako my jednorožci dokáže svým způsobem využívat magii. Sama nevím proč tomu tak je a nejspíš se to za svůj život ani nebudu mít šanci dozvědět. Možná za to může ta její slepota, která ji učinila citlivější na jiné formy vnímání, mezi něž patří, jak moc dobře víš i schopnost cítit proudění magie v okolí. Vím, že na škole nás učili, že tyhle schopnosti mají jen jednorožci, ale ještě nikdy jsem nepoznala jednorožce, který by to dovedl tak snadno a přesně. Obávám se, že dokonce ani ty Twilight nedokážeš tak snadno vycítit magii jako ona.

Možná za to třeba mohou geny nějakého jednorožce z její rodové linie, a které se nějakým záhadným způsobem projevily. Nebo je to prostě jen zázrak, který se již nikdy v historii našeho světa opakovat nebude. Anebo a toho se bojím nejvíc, je to, co se ve školách učíme chybné. Co když to nejsou jen jednorožci, kdo dovede čarovat? Co když se to může naučit i někdo jiný? Třeba právě zemský poník. Vždyť sami učitelé nám říkali, že magie je v nás všech, ale jen jednorožci díky svým rohům, které slouží jako její ohniska, ji dokáží využívat aktivně. Co když však nějaký poník dovede soustředit magii bez rohu, jen s pomocí své vůle? Bylo by to vůbec možné? Po setkání s Ruby mám pocit, že by tomu tak i mohlo být. Neznala jsem odpověď na ty otázky, ale věděla jsem, že je jen jediná možnost jak se dobrat alespoň nějakého výsledku a zároveň i nějak té malé klisničce pomoci. Proto jsem těm dvěma navrhla, že si malou Ruby Gleam vezmu k sobě do učení. Bylo to nesmírně těžké je přesvědčit o tom, že to tak pro ni bude nejlepší a že se o ni budu dobře starat. Nakonec se mi to však povedlo. Mám pocit, že za to může fakt, že i ti dva moc dobře věděli, že Ruby Gleam není jen obyčejný zemský poník a chtěli pro ni to nejlepší, což by jí oni sami dva nikdy dát nemohli. Musela jsem však přísahat, že se za nimi spolu s Ruby přijdeme jednou za čas podívat. A tak jsem následujícího rána vyrazila k dalšímu městu. Tentokrát jsem však již nebyla sama. Malá Ruby Gleam šla se mnou. Zprvu smutně a neochotně. Nebylo se čemu divit, když za sebou zanechávala veškerý svůj dosavadní život. Naštěstí to netrvalo nijak dlouho a již brzy jsme si spolu zvesela povídaly. Ona mi vyprávěla o svém životě a já zas o tom mém. Občas jsem přihodila samozřejmě i nějakou tu magickou poučku, jež nás učili ve škole. Přeci jen jsem slíbila, že ji budu vzdělávat. A povídala jsem jí samozřejmě i o tobě, tvých kamarádkách a také o Princezně Celestii a Luně. Strávily jsme spolu na cestě mnoho dní a zdá se, že Ruby je díky každé mé zkušenosti, o kterou se s ní podělím, vnímavější k okolní magii. Žádná kouzla samozřejmě ještě nedokáže, ale já věřím, že se jí to jednou podaří. Teď se zas chystáme na další cestu, ale ještě než vyrazíme, jsem ti chtěla napsat tento dopis. Nejsem si jistá, jestli vůbec dorazí tam kam má a vím, že mi na něj nejspíš nebudeš moct ani odpovědět. Přesto jsem se musela s tím vším někomu svěřit a jsem ráda, že jsi to mohla být zrovna ty. No, budu už muset končit, protože Ruby mě už nedočkavě pošťuchuje. Tak se měj tam v Ponyville krásně a já ti slibuji, že jednoho dne se na tebe obě dvě přijdeme podívat. Prozatím se s tebou loučí, tvá Věrná a Oddaná Trixie a Ruby Gleam

Návrat Vlny se s hlasitým šuměním tříštily o mohutné kameny přístavního mola.

Lehká mořská bríza si pohrávala s plachtami všudypřítomných lodí a na napnutém lanoví rozehrávala svou zvláštní drnčivou melodii, kterou doplňovali racci poletující nad přístavem svými věčně pobavenými výkřiky. Příchod Celestiina Slunce byl v Manehattenském přístavu jako vždy přivítán čilým ruchem. Vše probíhalo stejně jako každý jiný den. Lodě připlouvaly a odplouvaly, přístavní dělníci pilně pracovali a zdálo se, že nic na světě nedokáže narušit či změnit místní zaběhlé zvyky. Pak se však na obzoru v paprscích vycházejícího slunce něco zalesklo a zpoza horizontu se vyhoupl malinkatý bod, jenž se pozvolna blížil k přístavu. Když se o kousek přiblížil, bylo možné spatřit, že se jedná o nějakou loď. To by samo o sobě nebylo nijak neobvyklé, kdyby loď nepřiplouvala přímo ze samotných hlubin oceánu, odkud nevedla žádná ze známých lodních tras. Jak se loď blížila, bylo možné na ní rozeznat stále více a více detailů a jindy nezastavitelný přístavní ruch pozvolna utichal, jak většina poníků v údivu sledovala tu podivně krásnou a zaručeně cizí plachetnici. Byla daleko větší než jakákoliv jiná, kterou Manehattenský přístav kdy spatřil. Její mohutné rudé plachty ozdobené symbolem zlatého slunce se nadouvaly v ranním větru a poháněly ji kupředu. Majestátním kýlem vyrobeným z temně černého dřeva rozrážela vlny, které se pod ní měnily v bělostnou pěnu. Zdobená byla reliéfy různých mystických tvorů, z nichž převládali hlavně podivní protáhlí draci. Každičký detail pak byl ještě navíc zvýrazněn zlatem a jiskřivými drahokamy. Díky této výzdobě se zdálo, že loď září svým vlastním světlem. Když loď vplula do přístavu, nebylo už jediného poníka, který by nesledoval její vskutku majestátní příjezd. Teprve až v tuto chvíli bylo možné rozeznat posádku, jež loď doprovázela. Byla složená z podivných sveřepě se tvářících poníků. Každý z nich měl svou tvář ve větší či menší míře ukrytou pod pláštěm stejně rudým jako plachtoví zdobící loď. Všichni společně se věnovali práci a zdálo se, že ani nevnímají ten zvědavý dav, který se v přístavišti shromáždil. Dokonce ani neodpovídali na nadšené mávání těch několika odvážnějších poníků. Loď pozvolna snižovala svou rychlost, až se nakonec s tichým zaduněním opřela svým bokem o jedno z dřevěných plovoucích mol. Byla spuštěna lana, kterých se okamžitě chopila řada přístavních dělníků a pevně je uvázala kolem kotevních kůlů. V přístavu zavládlo v onen okamžik napjaté ticho. Dokonce i ti věčně pokřikující racci náhle samým překvapením zmlkli. Jen ty vlny stále lehce šplouchaly a sotva na něco narazily, tak se měnily v bělostnou šumící pěnu. „Kdopak to asi připlul touhle zvláštní lodí?“ ptali se poníci sami sebe. „A odkud?“ Nezdálo se však, že by odpovědi na ty své otázky měli dostat nějak brzy. Na lodi se sice stále pilně pracovalo a začal být pomalu spouštěn nástupní můstek, ale to bylo asi tak vše. Nikdo na nikoho nevolal a pomalu ani nikdo nemluvil. A když už ano, tak jim stejně nikdo z místních nerozuměl. Místo toho se ti podivní poníci na lodi začali vyrovnávat do dvou zástupů stojících v plném pozoru.

V ten samý okamžik se odkudsi ze zadních řad toho obrovského zvědavého davu nastoupeného před lodí začal ozývat hluk a reptání a poníci jeden po druhém začali ustupovat před pochodující stráží, v jejímž čele kráčel samotný správce přístavu. Vypadal tak trochu unaveně a rozespale. Svou hnědou hřívu měl stále ještě značně rozcuchanou a celkově byl celý tak trochu neupravený. Skoro to vypadalo, jakoby ho teprve před chvilkou někdo probudil. Přesto se na každého poníka před sebou tvářil přísně a také tak trochu rozzlobeně. Naštěstí jeho stráže na tom byly přeci jen mnohem lépe. Jejich brnění se v tom ranním slunci zlatavě leskla a každý z těch statných hřebců i kobylek byl vzorně upravený a odpočatý. Jen ty výrazy v jejich tvářích vypadaly dost podobně těm, co měli ti poníci na lodi. Netrvalo dlouho a celý tenhle průvod se protlačil tím okolostojícím davem až na samý konec mola, kde kotvila ona obrovská loď. Tou dobou byl již sice můstek dávno spuštěn a na palubě se konečně začínalo něco dít, ale stále to vypadalo, že se nikdo z přítomných k vylodění zrovna moc nemá. Proč by pak ale vplouvali sem do přístavu? Stejnou otázku si kladl i správce stojící jen kousek pod lodí. Byla skutečně veliká a to ho docela znervózňovalo. Kdyby chtěla, tak by z celého místního loďstva nadělala třísky a nejspíš by se ani nepoškrábala. Docela by ho zajímalo, kde se takové lodě staví. Jedna nebo dvě by se určitě hodily. Pak si však uvědomil, že by se mel raději věnovat svým povinnostem, stoupl si do pozoru a spustil: „Vítám vás v Equestrii, cizinci. Uveďte, prosím, jméno lodi a důvod vaší návštěvy.“ Už dlouho tahle slova neříkal. Nebylo totiž komu. O obyčejné obchodní lodi se starali jeho podřízení. Proto doufal, že zapůsobil dostatečně diplomaticky a výhružně zároveň. Nechtěl, aby tu zrovna za jeho služby, došlo k nepokojům. Na lodi to zašumělo, ale nikdo mu neodpověděl. Tohle se správci zrovna moc nelíbilo. Bylo však docela možné, že mu jen prostě nerozuměli. Přeci jen ani on nevěděl, odkud jsou. „Okamžitě mi sežeňte nějakého překladatele!“ otočil se na nejbližšího strážného a zakřičel na něj tak hlasitě, že by ho slyšel i hluchý. „Myslím si, že to nebude nutné,“ ozval se z lodi jasný zvonivý hlas nějaké kobylky, která se právě vyšplhala v doprovodu dalších poníků odkudsi z podpalubí. Správce přístavu se opět bleskově otočil zpět a spatřil ji, jak tam hrdě stojí opřená o zábradlí. Byla celkem vysoká a zahalená do stejně rudého pláště, jaký měli i ostatní. Jen pár kroků od ní stála druhá trochu menší, ale o to silnější postava. I ona nejspíš byla kobylkou, ale přes ty hloupé pláště nebylo nic moc poznat. Hned za těma dvěma leželo na malém vozíku vyrovnáno neuvěřitelné množství různých beden a zavazadel. Správce netušil, co se v nich skrývá, ale pomalu začínal mít pocit, že vstávat dnes takhle brzy do práce nebyl zrovna dobrý nápad. Navíc se zdálo, že ho ta zatracená kobylka na lodi naprosto ignoruje. Místo toho, aby mu konečně odpověděla, si totiž ještě chvilku povídala s jedním z těch divných poníků a pak si jen tak ledabyle mávla kopýtkem. V ten okamžik někdo vykřikl cosi v nějakém podivném cizím jazyce a všichni ti poníci

vyrovnaní ve dvoustupu se jako na povel dali do pohybu. Jejich okovaná kopyta rytmicky bušila do toho malého nástupního můstku a úplně ho roztřásla. To samé čekalo i to nebohé dřevěné molo, kde stál správce přístavu se svou stráží a s hrůzou v očích sledoval, co bude dál. Přitom doufal, že z toho rozhoupaného plovoucího mola nespadne. Chvíli mu trvalo, než si toho všiml, ale teď mu to bylo jasné. Všichni ti poníci skrytí v těch rudých pláštích byli ještě navíc navlečeni do nějakého druhu brnění. K tomu všemu jich bylo tolik, že pokud by se k něčemu rozhodli, tak by je ani ti jeho strážní nezastavili. Naštěstí k ničemu takovému nedošlo, ale i tak se správce notně vyděsil, když poník kráčející vepředu opět něco z plných plic vykřikl a všechny ostatní tak okamžitě zastavil. Následoval další výkřik a z dvoustupu byl náhle špalír lemující cestu od správce přes molo a můstek až k samotné lodi. Správce se přistihl, jak uvažuje nad tím, že takováto morálka by se mu v té jeho jednotce také celkem hodila. Obě kobylky, které zatím jen vyčkávaly, poznaly, že teď přišla jejich chvíle a vyrazily skrze ty nastoupené poníky vpřed. Vozík se zavazadly se vydal za nimi, i když ho nikdo netáhl. Nejspíš v tom hrála roli nějaká magie. Pomalým vznešeným krokem sešla jedna po druhé z lodi a zastavily se jen několik málo stop před správcem a jeho skupinou. Vypadaly tak elegantně, a to jim ještě ani nepohlédl do tváře. „Zdravím, Vás, pane správce,“ oslovila ho ta vyšší kobylka, která s ním už před chvilkou mluvila. „Dlouho Vás zdržovat nebudeme. Tady chlapci si jen naberou nějaké zásoby na zpáteční cestu a zase vyrazí.“ Tahle věta správce moc nepotěšila. Doplnit takovéto lodi zásoby je bude stát spoustu času a úsilí. Navíc měl takový neblahý pocit, že z toho nekouká ani jediný zlaťák. Nechtěl však riskovat nějaký mezinárodní konflikt a obzvláště s říší, která staví tak obrovské lodě, a tak mu nezbylo nic jiného než jen přikývnout. „My dvě si tady v Equestrii nějakou dobou pobudeme,“ pokračovala kobylka a pokynula při tom směrem k té druhé, „ale nemusíte mít o nás strach. Narodila jsem se tu a znám každičký kousek téhle země.“ „A jaké, že je, prosím, Vaše ctěné jméno?“ zeptal se správce přístavu poněkud nervózně. Měl totiž pocit, že se mu celá tahle situace začíná tak trochu vymykat z kopýtek. Proč zrovna v jeho službě se musí stát něco takového? Kobylka se na něj zadívala a zdálo se, že se pod tím pláštěm pobaveně usmála. Pak zvedla své kopýtko a stáhla si svou kápi dolů na záda. Celému světu tak odhalila svou nádherně jiskřivou a azurovou tvář, jejíž zdánlivá dokonalost byla narušena pouze malou jizvou pod jejím pravým uchem. Oči měla jasné a v barvě fialek, světle modrá hříva protkaná dvěma úzkými stříbrnými prameny se lehce leskla a její čelo zdobil malý roh. Správce nemusel přemýšlet nijak dlouho, aby poznal, že tak kobylka, co před ním stojí, patří mezi jednorožce. „Mé jméno je Velká a Mocná Trixie a je mou velkou ctí oznámit vám, že se zas na nějaký čas vracím zpět sem k vám do Equestrie,“ zvolala ta kobylka a dávala si moc dobrý pozor, aby ji slyšeli i poníci v těch nejvzdálenějších řadách. Chvilku bylo ticho, ale pak se začal tím obrovským davem šířit tichý šum.

Zdálo se, že na ní ani po tolika letech někteří stále ještě nezapomněli. To Trixie velmi potěšilo. „A tohle je má věrná učednice, Statečná a Překrásná Ruby Gleam,“ pokračovala Trixie nezastavitelně dál ve svém malém představení a ukázala při tom na tu druhou kobylku. Sotva Ruby zaslechla své jméno, následovala Trixiin případ a stáhla si kápi. V tu chvíli dav ztichl údivem. Skutečně byla krásná. Však to také byla kobylka v těch nejlepších letech a navíc tak krásně stavěná. Lehce načervenalá srst se třpytila na slunci a oranžová hříva, do níž bylo vpleteno několik nádherných šperků, jí ve dvou volných pramenech splývala až k ramenům. Nejkrásnější však byly její oči. Byly totiž celé zlaté. Ještě nikdy v životě správce neviděl takovouto barvu očí. Čím déle se však do nich díval, tím větší měl pocit, že ty oči nejsou tak úplně v pořádku. Vypadaly, tak nějak prázdně a také trochu nepřítomně. Skoro jakoby byly slepé. Někde v koutku své mysli měl však takové neblahé tušení, že takové oči vidí mnohem a mnohem víc. Ruby Gleam tam chvilku tiše stála a sledovala svým magickým zrakem ten obrovský dav. Pak po vzoru Trixie zvolala: „Zdravím vás, Equestrijští. Je mi ctí navštívit tuto vaši krásnou zemi.“ Zdálo se, že přesně tahle slova dav potřeboval k tomu, aby se někteří z poníků vzpamatovali a začali provolávat slávu té jejich úžasné zemi. Ruby Gleam toho využila a otočila se na Trixie. „Je jich tu tolik,“ řekla jí svým vnitřním hlasem, který nikdo jiný slyšet nemohl. „Trochu mě to děsí.“ „Ještě chvilku to vydrž, Ruby, a budeme pryč,“ konejšila ji Trixie stejným způsobem. „Nesmíš však zapomenout, že nejvíce záleží právě na prvním setkání a dojmu, který tehdy uděláš. Proto musíš v takové situaci pokaždé předvést takovou malou šou a alespoň trochu ukázat, co v tobě vězí. Pak k tobě budou všichni přistupovat s daleko větší úctou.“ „Já vím, Trixie,“ odpověděla Ruby Gleam. „Budu se snažit.“ „Hodná holka,“ usmála se na ni Trixie přátelsky a pak se otočila zpátky ke správci. „Mohl byste nás, prosím, co nejrychleji doprovodit na vlak do Ponyville? Musím tam, co nejrychleji vyřídit jednu neodkladnou záležitost.“ „Do Ponyville?“ podivil se správce. Co mohou mít takovéto dvě jistě velmi vznešené kobylky společného s tím malým polozapomenutým městečkem? Možná bude lepší, když se ani ptát nebude. „Hned Vám někoho seženu,“ usmál se místo toho správce a zdvořile se uklonil. „Velice Vám děkujeme,“ opětovala Trixie jeho úsměv a otočila se zpátky na ty poníky nastoupené za jejími zády. Něco k nim pronesla tou podivnou lámanou řečí a oni jí sborově odpověděli. Ruby Gleam udělala posléze přesně to samé. „Tak můžeme,“ oznámila Trixie následně správci přístavu a pod ochranou jeho stráží zamířila spolu s Ruby Gleam pryč z přístavu a směrem k osudu, který se zdál být stále velmi nejistý. K osudu, který na ně jistojistě čekal v tom malém městečku na okraji Svobodného lesa.

Prosba Ponyville se pomaličku začínal nořit do tmy a většina poníků, kteří tou dobou stále ještě pobývali venku, poznala, že je již akorát ten správný čas odebrat se do svých domovů. Dokonce i ptáci, motýli a i jiní denní tvorové se začali jeden po druhém vytrácet a svět se tak spolu s šerem nořil do stále většího a většího ticha a klidu. Jen několik můr a netopýrů se právě v tento čas probouzelo a vydalo se na svůj noční lov. Ulice, které ve dne byly tak živým a veselým místem plným pracujících poníků a hrajících si hříbat, se plnily temnotou narušenou pouze září, jež se linula z oken okolostojících usedlostí. I ty však jedna po druhé postupně zhasínaly, jak jejich obyvatelé jeden po druhém uléhali do svých měkoučkých a voňavoučkých postelí. Jen v knihovně se tou dobou stále ještě svítilo, ale to nebylo nijak neobvyklé, neboť kobylka, která ji obývala a která se o ni tak svědomitě starala, vždy chodila spát až jako poslední. Tou kobylkou nebyl samozřejmě nikdo jiný než naše milovaná Twilight Sparkle. Teď, když se Spike odebral na kutě a ani nehrozilo, že by sem do knihovny zavítal nějaký zbloudilý čtenář, měla Twilight konečně dostatečný klid na své věčné studium. Však toho měla stále ještě spoustu k přečtení. Naposledy tedy ještě svou milovanou knihovnu zkontrolovala a vrátila na svá místa několik knih, které jejich čtenáři zapomněli dáti zpět. Pak všude jednoduchým kouzlem pozhasínala. Jen tu malou petrolejku postavenou na svém čtenářském stolku nechala zářit. Hned pod ní už na ni čekala vybraná kniha, která zrovna pojednávala o jejím velikém vzoru a oblíbenci. Tedy o Starswirlu Vousatém. Vedle pak byl připraven kalamář s inkoustem, několik seříznutých husích brk a samozřejmě jeden prázdný svitek na případné poznámky. Přesně tak to měla Twilight ráda. Zhluboka se nadechla té zvláštní směsici vůní, kterou měly pouze takovéto vzácné a staré knihy, usmála se a pustila se do čtení. Toho večera si však pro ni osud nachystal docela jiné plány. Nestihla totiž dočíst ani do konce prvního odstavce, když se z ničeho nic ozvalo tiché zaklepání na vchodové dveře. „Kdo by to mohl být?“ blesklo Twilight hlavou. Žádného poníka takhle pozdě večer přeci nečekala. „Snad se někomu něco nestalo?“ zhrozila se a rozeběhla se otevřít. U dveří se trochu zarazila, protože si uvědomila, že už jsou teď na večer zamčené. Proto je nejprve svou magií znovu odemkla a teprve pak doširoka otevřela. O jedno mrknutí oka později tam pak už nehybně stála s výrazem naprostého překvapení a údivu. Za dveřmi na ni totiž čekaly dvě kobylky. Jedna byla načervenalá s oranžovou hřívou, ale ta ji v tu chvíli ani trochu nezajímala. To spíš ta druhá, jejíž tvář byla azurově modrá s purpurovýma očima, ji hned na první pohled zaujala. Znala totiž tuhle kobylku, i když tehdy, když se viděly naposledy, vypadala přeci jen o několik let mladší. Navíc ještě nikdy nebyly její rty ozdobeny tak

nádherným zářivým úsměvem. Byla to sice stále ona, ale už na první pohled Twilight pochopila, že se v mnohém změnila. I její klobouk i plášť, kterým se kdysi tak chlubila, odvál čas kamsi do neznáma. „Trixie?“ vydechla samým překvapením a neschopná jakýchkoliv dalších slov. Ze všech kobylek světa by tu zrovna tuhle čekala nejméně. Je ale pravda, že občas byly noci, kdy se jí po ní tak trochu stýskalo a kdy se sama sebe ptala, co asi v tom velikém světě dělá a jestli se v něm již dočista neztratila. Teď jí však odpověď stála přímo přede dveřmi. „Ano, Twilight?“ zamrkala Trixie nevině. „Také tě moc ráda vidím,“ dodala po chvilce. V ten okamžik Twilight znovu doslova vykřikla její jméno a nadšeně jí skočila kolem krku. Vzápětí na Trixiině tváři přistála nádherně horká přátelská pusa, což tak trochu překvapilo nejen ji, ale i samotnou Twilight. „Ach, Trixie,“ vzdychla Twilight a trochu se teď červenala. Tu azurovou kobylku však ze svého objetí nepustila. „Ani nevíš, jak moc se mi po tobě stýskalo. Jsem hrozně moc ráda, že jsi zase zpátky.“ „Já vím, Twilight,“ usmála se na ni Trixie vlídně. „Já vím. Co kdybys nás teď ale pozvala dovnitř. Obě dvě jsme z těch cest už hrozně unavené a navíc tu venku začíná být tak trochu zima,“ dodala Trixie tak trochu škádlivě, ale stále s veselým úsměvem. Tehdy si Twilight uvědomila, že tam vlastně Trixie není sama, a tak ji s růžolícím uzarděním bleskově pustila ze svého sevření a krátce se na tu druhou kobylku podívala. Byla ještě mladá. Skoro jako Twilight když tehdy před lety poprvé zavítala do Ponyville. Navíc něco na ní bylo až příliš důvěrně známého. Twilight měla pocit, že už ji někdy viděla anebo alespoň někde o ní četla. „A kdopak je tohle?“ zeptala se zvědavě. Trixie se na ni překvapeně podívala. „Copak ty jsi nedostala žádný z mých dopisů?“ zeptala se a zdálo se, že je trochu zklamaná. „Jen jeden,“ začala se Twilight omlouvat. „A to je navíc už hrozně dávno. Od té doby uplynulo možná šest nebo sedm let.“ Sotva však dořekla tato slova, něco v její hlavě secvaklo a ona si vzpomněla. „Ty jsi Ruby Gleam!“ vykřikla nadšeně. „Moc ráda tě poznávám.“ „Já Vás také, slečno Twilight,“ usmála se ona oslovená kobylka krásným roztomilým úsměvem a nabídla jí své kopýtko, se kterým si Twilight radostně potřásla. Jen se na ni při tom ta kobylka nedívala, ale tou dobou již Twilight věděla proč tomu tak je a proto se tomu ani nedivila. „Jsem moc ráda, že alespoň jeden z těch dopisů našel svůj cíl,“ povzdychla si v tu chvíli Trixie. Věděla sice, že je to značně riskantní posílat je přes takovouto obrovskou dálku, ale i tak ji teď velice mrzelo, že se všechny až na ten jeden kdesi ztratily. Twilight si toho všimla, usmála se a pohladila Trixie konejšivě po hřívě. „Nic si z toho nedělej, Trixie. Udělám nám něco k pití a k jídlu a ty mi to všechno hezky sama povíš.“ Trixie jí krátce pohlédla do očí a výraz zklamání se náhle proměnil v lehce

zlověstný úsměv. „Mám takový pocit, že nevíš, do čeho jdeš,“ zazubila se Trixie. „Je to však tvé rozhodnutí, i když značně neuvážené.“ „Stejně se už těším,“ odpověděla jí Twilight svým vlastním úsměvem. „A teď už pojďte, ať mi tu nakonec přeci jen nenastydnete,“ dodala a zavedla obě dvě kobylky do útrob své malé stromové knihovny. „A copak vás dvě vůbec sem k nám do Ponyville přivádí?“ zeptala se Twilight, když za nimi zavírala dveře. „No,“ zamyslela se Trixie. „To je právě to, co jsem ti psala v těch několika dopisech. Abych to ale řekla zkrátka, tak potřebuji tvou pomoc tady s Ruby. Chtěla jsem ji naučit čarovat, ale už si prostě nevím rady. Vím, že ona na to má. Dokonce jsem ji naučila úplně vše, co jsem se kdy já o magii dozvěděla, ale navzdory mé veškeré snaze se nám spolu ještě ani to nejjednodušší kouzlo nepodařilo. Proto jsem přišla za tebou. Jsi její poslední naděje.“ „A ty opravdu věříš tomu, že i zemský poník se může naučit kouzlit?“ zeptala se Twilight a doufala, že tou svou otázkou ani jednu z nich neurazí. Naštěstí tomu tak nebylo. Trixie chvíli mlčela a zamyšleně se na Twilight dívala. „Víš Twilight, také jsem častokrát pochybovala, a proto ti to nemám za zlé. Pak se ale stalo něco, co můj názor dočista změnilo.“ „Co?“ skočila jí Twilight zvědavě do řeči, ale Trixie se najednou k ničemu dalšímu moc neměla. „Všimla sis jaké má Ruby Znaménko?“ zeptala se Trixie po chvilce. „Ne,“ zavrtěla Twilight hlavou. „Je tu moc tma.“ „Tak si přeci rozsviť a podívej se,“ pobídla ji Trixie a tvářila se při tom téměř nedočkavě. Zvláštní jak taková chytrá kobylka jako Twilight dokáže být i po tolika letech takhle dětsky naivní a roztomilá. Twilight se zařídila podle Trixiiných slov a jedním ze svých kouzel rozžhnula veliký lustr zavěšený u stropu. Místnost se tak okamžitě zalila příjemnou oranžovou září a ona si mohla konečně prohlédnout tu tajemnou kobylku. Byla sice o něco menší než Twilight s Trixie, ale o to pevněji bylo její tělo stavěné. Možná tedy byla trošičku baculatější, než bylo v Equestrii obvyklé, ale na kráse jí to rozhodně neubíralo. Navíc v tom světle svíček se její srst lehce jiskřila, jako kdyby do ní byly vpleteny malé rubíny. Twilight však nic takového nějak obzvlášť v tuto chvíli nezajímalo, a tak svým pohledem téměř okamžitě sklouzla na kobylčin bok, kde se na obdiv vystavovalo její Znaménko. Mělo podobu malé namodralé zářící hvězdičky. Ještě nikdy Twilight neviděla takovéto Znaménko na boku nějakého zemského poníka. „Páni,“ vydechla Twilight údivem. „To opravdu vypadá na Znaménko, které má co dočinění s magií. Jak jsi k němu přišla?“ „Kouzlila jsem,“ pípla Ruby stydlivě, a kdyby měla jinou barvu, tak by bylo vidět jak moc se při tom červená. Twilight překvapeně zamrkala a poškrábala se kopýtkem po hlavě. „Tak teď už ničemu nerozumím,“ oznámila těm dvěma. „To já právě taky ne,“ přitakal Trixie. „Sama jsem to však na vlastní oči viděla.“

„Ale vždyť jsi sama před chvilkou říkala, že kouzlit neumí,“ namítla Twilight a tvářila se stále zmateněji. „Ano,“ souhlasila Trixie. „To jsem přesně řekla. To však neznamená, že to nedokáže.“ „Takže ty mi chceš říct, že Ruby získala své Znaménko tak, že seslala nějaké kouzlo, ale ani jedna z vás vlastně neví, jak se jí to povedlo?“ zeptala se Twilight, která konečně začínala chápat, co se jí Trixie snaží vysvětlit. „Přesně tak,“ usmála se ta azurová kobylka. „Nevím, jak se jí to tehdy povedlo, ale přesto to dokázala. Proto doufám, že má Ruby stále naději se tomu naučit, i když mě naprosto nenapadá jak.“ „No,“ vzdychla Twilight a posadila se na podušku. „Možná bude nejlepší, když mi povíte, jak se to vlastně stalo,“ navrhla, když se jí podařilo trochu seřadit své myšlenky. Na slíbené pití a jídlo dočista zapomněla. „Tak dobrá,“ usmála se Trixie a pustila se do vyprávění.

Tajemství vlčích máků Mrazivý vítr se nelítostně zabodával do Trixiiny tváře. Dokonce ani těžký, chlupatý plášť, do nějž byla téměř celičká až na čumáček zabalená, neposkytoval zrovna nějak velikou ochranu. Jen vytrvalá chůze a námaha s ní spojená přinášela do jejích prochladlých kloubů a svalů trochu tepla. K tomu všemu ji navíc bolelo snad celé tělo. Připadalo jí, že jsou její kopýtka již dávno obroušená a každičký maličký kamínek, na který došlápla, se pod jejíma nohama proměnil v ostrý bolestivě se zařezávající střep. To však nebylo zdaleka to nejhorší. Daleko víc ji trápily popruhy jejího malého vozíku, jež měla za sebou zapřažený. Nemusela se ani dívat a věděla, že jsou její boky i záda už nějakou chvíli od něj sedřené do krve. Měla sto chutí okamžitě kopnout do toho odporného kusu dřeva na kolečkách, který ji tak tížil a srazit ho dolů do rokle, podél níž se táhla ta malá jen sem tam používaná cestička. Bez něj by však tady v horách dlouho nevydržela, a tak se nakonec musela spokojit jen s občasnými nenávistnými nadávkami, které směřovala na ten náklad za zády. V ten okamžik si vzpomněla na svou malou svěřenkyni a otočila hlavou, aby ji zkontrolovala. Naštěstí se zdálo, že je Ruby v pořádku, i když ani ona zapřažená do svého vozíku se netvářila nějak obzvláště vesele. I tak se však zdálo, že jako horský poník snáší tuhle strastiplnou cestu přeci jen o něco líp. K čemu to však Trixie bylo, když spolu už od rána nemluvily. A nejhorší bylo, že za to mohla ona sama. To ona trvala na tom, aby dnes pokračovaly dál. Jenže Ruby byla proti a přála si alespoň jeden den odpočinku. Trixie se jí ani nedivila. Město ani malou vesničku neviděly už celý jeden dlouhý týden. Bohužel se však jejich zásoby tady v těch pustých neobydlených horách rychle tenčily, a tak Trixie trvala na svém. Bála se, že brzy začnou trpět hlady a to by ani pro jednu z nich nebylo dobré. Nakonec ji tedy Ruby oddaně poslechla, ale celý den se tvářila značně smutně a nešťastně. A navíc celou dobu zarytě mlčela.

Trixie by tuze moc zajímalo, co se jí asi tak honí hlavou. Možná by se jí přeci jen měla omluvit, ale tady v tom silném větru by jí stejně Ruby nejspíš neslyšela. Nejlepší bude, když počká, až se konečně někde utáboří. Jenže kde? Tady venku by v tomhle příšerném mrazivém větru do rána nevydržely. Potřebovaly najít nějaký převis nebo alespoň malý dolík chráněný před nejhorším, kde by se mohly v klidu utábořit a rozdělat oheň. Naneštěstí jim osud ani trochu nepřál, a tak musely pokračovat dál a dál a přemáhat své unavené nohy k dalšímu bolestivému kroku. „Co to bylo vůbec za ztřeštěný nápad? Přecházet takové příšerné velehory,“ blesklo Trixie hlavou. Nejen že tu nikdo nežil, ale nebylo tu ani nic dobrého k jídlu. Jen mechy a sem tam nějaký opuštěný strom. Zbytek pokrývalo šedivé kamení snad všech tvarů i velikostí a na některých místech se dokonce i teď v létě stále držel sníh. Přes všechna ta úskalí se však Trixie nehodlala jen tak otočit a vrátit se zpět. Tam na druhé straně hor za sedlem mezi dvěma obrovskými vrcholky, které se snad za celý den ani trochu nepřiblížilo, ležela rozlehlá a velkolepá říše, o níž se Trixie před nedávnem dozvěděla. Doufala, že v takové zemi konečně nalezne odpověď na otázku, která ji už několik let pálila. Může se Ruby Gleam naučit kouzlit, i když je zemským poníkem? Ona sama už udělala vše, co bylo v jejích silách a stále se nic nezměnilo. Sice byla Ruby den ode dne stále citlivější na proudy okolní magie, ale tím to taky končilo. Nikdy se jí nepodařilo magicky zvednout ani stébélko trávy nebo alespoň rozsvítit maličké světélko. Trixie z toho byla zklamaná a zdálo se, že Ruby také. Hrozně ji mrzelo, že jí sama nijak nedokáže pomoci, ale to neznamenalo, že se vzdá. Sama sobě totiž přísahala, že když to nedokáže ona, tak najede někoho, kdo by to udělal za ní. Nehodlala nechat tu malou slepou kobylku světu na pospas. Záleželo jí na ní. „Podívej!“ ozvala se z ničeho nic po celém dni mlčení Ruby, jakoby tušila, že na ni zrovna Trixie myslí. Musela však při tom křičet z plných plic, aby přehlušila ten vytrvale dunící vítr. Trixie se otočila, podívala se směrem, kterým Ruby ukazovala, a hrůzou se jí zježily chlupy na zádech. To co viděla, byla hustá černá bouřková mračna, která se k nim rychle blížila. Nad tím, jak to Ruby zjistila, už ani nepřemýšlela. Již dávno totiž poznala, že Ruby dokáže svým zvláštním smyslem rozpoznávat i neživé předměty a něčeho tak obrovského a plného nespoutané energie, jako byla tahle bouře, si musela všimnout prakticky hned „Tak tohle nám tu ještě scházelo,“ zabručela Trixie. Pak se otočila k Ruby a z plných plic na ni křičela: „Pospěš si, zlatíčko! Musíme se někam schovat dřív, než nás to chytne! Sama moc dobře víš, jak zrádné ty bouře dokáží tady v horách být!“ K Rubyiným uším ten její křik dolehl už jako pouhý šepot ztrácející se ve větru. Přesto se na Trixie usmála a pokývala hlavou. Snažila se jí tak dát najevo, že už se na ni nezlobí. Teď bylo ze všeho nejdůležitější, aby se obě dostaly do bezpečí. Obě se tedy daly vyčerpaně do klusu, ale naštěstí nemusely běžet nijak dlouho.

Cesta se totiž náhle lehce stočila a ztratila se v malém údolíčku skrytém za jedním z obrovských skalních štítů. Vítr tu byl náhle docela snesitelný a dokonce tu k Trixiinu údivu rostla vysoká svěže zelená tráva obklopující malý lesík plný podivně pokroucených stromů. Nebylo to sice nic moc, ale v současné chvíli měla Trixie s Ruby pocit, že se ocitly doslova v ráji. A jaká pak byla jejich radost, když o chvíli později objevily nedaleko ve skále kamenný převis. Byl sice dočista maličký, ale dvě kobylky se do něj pohodlně vešly a ještě by tu možná bylo místo pro třetího poníka. Zanedlouho již pod oním převisem vesele plápolal malý ohýnek, na němž se v malém železném kotlíku dusila trocha zeleniny. Ruby s Trixie mezitím vybalily ze svých vozíků teplé a měkoučké deky a ustaly si hned vedle toho jejich ohníčku. Doufaly, že je jeho teplo a světlo bude chránit před tou bouří, která právě v plné síle nad nimi propukala. Brzy nato již za hlasitého hřmění křižoval jeden blesk za druhým a k zemi se snášely proudy vody, které se stékaly v malé potůčky, jež se posléze ztrácely kdesi v té propasti pod nimi. Nic z toho však našim kobylkám nevadilo. Seděly s plnými bříšky v suchu a teple a svět se náhle zdál daleko snesitelnějším místem. „Promiň mi, že jsem tě ráno neposlechla, Ruby,“ ozvala se náhle Trixie. „Měla jsem více dbát na tvá varování. Měly jsme štěstí, že jsme to tu našly včas.“ „To nic, Trixie. Vím, že jsi to myslela dobře,“ usmála se Ruby, zvedla se a posléze se uvelebila hned na dece vedle Trixie. Přitom položila svou hlavu do jejího klína a nechala se od ní hladit po hřívě. Měla Trixie moc rád a jedna hloupá hádka to rozhodně změnit nemohla. Občas měla dokonce pocit, jakoby se k ní Trixie chovala tak, jako se chová maminka ke své dceři. Nevadilo jí to, ba dokonce se jí to velice líbilo. „Jsi moc hodná,“ povzdechla si Trixie. „Občas mám ale pocit, že si tě vlastně ani nezasloužím.“ Ruby nevěděla, co na to říct, a tak natáhla své kopýtko a pohladila po tváři tu kobylku, která se nad ní skláněla. Trixie mlčela a kdyby Ruby viděla, všimla by si, jak se v záři blesků odrážejí v Trixiiných očích drobounké slzičky. Ještě chvilku tam takhle společně seděly, ale ani jedna už nic neříkala. Trixie přemýšlela a mezitím její malá Ruby pomalu usínala, až konečně o nějaký ten čas později zlehka a rytmicky oddychovala s hlavou složenou stále v Trixiině klíně. Když si už byla Trixie jistá, že Ruby tvrdě spí, naposledy ji pohladila po čelíčku a pak ji něžně zvedla svou magií a uložila na její místo, kde ji ještě přikryla dekou. „Dobrou noc,“ zašeptala a sama se odebrala do svého pelíšku, kde také brzy usnula únavou. Zuřící bouře tou dobou již začínala pomalu slábnout. ••• „Trixie! Trixie!“ vytrhl ji ze spánku nějaký hlas a chvilku trvalo, než si uvědomila, že to s ní třese malá Ruby. „Myslím, že tam nahoře něco je,“ pokračovala a hlas se jí třásl strachy.

Trixie se po těch slovech doslova vymrštila a zadívala se směrem, který jí Ruby Gleam ukázala. Panovala temná bezměsíčná noc, takže toho moc Trixie neviděla, avšak moc dobře věděla, že Rubyiným smyslům může bezvýhradně důvěřovat. Možná sice nebyla schopná vnímat drobné detaily, ale živé bytosti se před ní neschovaly. A pak to Trixie spatřila. Temné pomalu se plížící stíny skryté v jinak téměř dokonale černé noci. Nevěděla sice, co jsou zač, ale bylo jí okamžitě jasné, že nevěstí nic dobrého. „Ruby, zlatíčko,“ promluvila Trixie tiše a její hlas byl až nepřirozeně klidný. „Schovej se až úplně dozadu jak nejdál to jde, a ať se bude dít cokoliv, tak se snaž zůstat za každou cenu v bezpečí.“ Ruby přikývla a neříkala nic. Ve tváři měla výraz neskutečného strachu. Trixie si toho všimla a tak se na Ruby ještě jednou otočila a snažila se ji trochu uklidnit: „No tak běž! Trixie se o všechno postará. Uvidíš, že to bude v pořádku.“ Teprve teď Ruby poslechla a přitiskla se ke skále v tom nejzazším koutu jejich malého převisu. Třásla se snad po celém těle a zuby jí o sebe divoce drkotaly. Nebála se však ani tak o sebe, jako spíš o Trixie. Nechtěla, aby se jí něco stalo. Jenže neměla ani tušení, jak by jí mohla pomoci, když by k něčemu došlo. Trixie mezitím popadla většinu dřeva, co se kolem povalovala a vhodila ho do ohně. Ten jí odpověděl radostným zapraskáním a divoce se rozhořel. Trixie si pak stoupla až úplně na vnější okraj toho zářivého světla, jež vydával, a vyčkávala, co se bude dít. A ty podivné bytosti skryté pod pláštěm noci se mezitím rychle blížily. Nejhorší bylo, že se Trixie cítila již teď strašlivě unavená a to vůbec nebylo dobré. Takhle si bude muset dávat moc dobrý pozor, co se svou magií udělá, jinak hrozilo, že se vyčerpá až příliš a na místě omdlí. Stíny byly tou dobou již jen pár desítek stop od ní. Dokonce slyšela i jejich zlověstně funění. Nemusela je vidět, aby věděla, že jim jdou po stopě. Toho se Trixie bála. Stále totiž doufala, že jen projdou okolo a ztratí se kdesi v horách. Teď se však zdálo, že mají dočista jiné úmysly. A právě v ten okamžik provedla své první kouzlo. Její roh se krátce zableskl a na jeho špičce se zformoval malý světelný orb. Byl tak krásně jiskřivě duhový a plný nádherných neustále se měnících vzorů. Na světě nemohlo být nikoho, kdo by se v tu chvíli nezastavil a nesledoval tu neuvěřitelnou krásu, jak stoupá vzhůru k obloze. Trixie to však neudělala a moc dobře věděla proč. Místo toho jen pevně zavřela oči a kouzlo spustila. Orb na obloze se náhle proměnil a vybuchl bělostným oslepujícím světlem, které se zařezávalo všemu živému v okolí do očí. Jen Ruby, která samozřejmě nic neviděla, a Trixie, která to čekala, zůstaly následkům kouzla ušetřeny. Údolím se rozlehlo několik příšerně bolestivých zavytí. V tu chvíli Trixie oči znova otevřela a spatřila ve zbytkovém světle svého kouzla snad celý tucet odporných vlků vyrovnaných do půlkruhu kolem nich. „A sakra!“ zaklela. Tohle vůbec nevypadalo dobře. Sice je teď trochu zdržela, ale to nepotrvá věčně. A co bude dělat pak? Tolik vlků sama zastavit nikdy nedokáže. Možná, když by byla plně při síle, tak by nějakou šanci měla. Teď ji však bolel každičký kousek jejího těla.

Její jedinou nadějí, tak zůstával oheň, ke kterému se okamžitě rozeběhla. Magií popadla jeden z hořících smolnatých klacků a položila ho před Ruby. „Vem si to!“ rozkázala. „A když bude nejhůř a nějaký z těch vlků přijde až k tobě, braň se! A pozor ať se nespálíš,“ dodala na tu chvíli až nečekaně starostlivě. Při těch slovech v Ruby doslova zatrnulo. Vlci? Ona nechtěla zemřít ve spárech těch hladových stvoření. Vždyť byla ještě mladá. Trixie si jí už ale nevšímala a odvážně se těm vlkům, kteří se již pomalu vzpamatovali ze svého nečekaného oslepení, postavila. Věděla, že jí už moc času nezbývá, a tak seslala další ze svých kouzel, kterým oddělila plameny z nedalekého ohně a zformovala je do podoby dlouhého ohnivého biče. Uhlíky v ohništi sice stále žhnuly, ale všechen ten žár, který vydávaly, byl okamžitě přesunut do Trixiiny magické zbraně, která se vznášela vedle ní. Krátce na to se vlci se zuřivým zavytím odhodlali k prvnímu útoku. Daleko však nedoběhli. Ozvalo se totiž hlasité prásknutí, vzduchem proletělo cosi příšerně žhavého a zem před nimi se proměnila ve spáleniště. „Táhněte nebo shořte, vy bestie,“ zazubila se Trixie zlostně a zaútočila podruhé. Tentokrát však byli vlci opatrnější. Obcházeli Trixie v bezpečné vzdálenosti a hledali nějakou skulinku v její obraně. K tomu všemu se dva z nich od hlavní skupiny oddělili a zamířili si to rovnou k Ruby, která už však na ně čekala a hořícím klackem pevně sevřeným mezi zuby je od sebe držela dál. Obejít ji naštěstí nemohli, protože hned za zády měla pevnou skálu, jež jí poskytovala alespoň trochu jistoty. Po několik minut byly obě kobylky i vlci sevřeni v této zdánlivě patové situaci, ale pak náhle jeden z vlků kroužících kolem Trixie zaútočil. Trixie po něm okamžitě švihla svým ohnivým bičem, ale toho využil další vlk a také zaútočil. I on jen tak tak uhnul před tou planoucí zkázou, ale v tu chvíli se přidal k útoku další a situace se opakovala. A pak znovu a znovu. Trixie je sice pokaždé zahnala včas pryč, ale s každým takovým výpadem k ní byli vlci o krok blíž. A čím blíže byli tím zuřivěji a agresivněji na ni útočili. Věděli totiž, že kořist bude brzy jejich. Pak najednou byli již tak blízko, že je už Trixie nedokázala včas odrazit a oni se na ni vrhli. Jeden se zakousl do jejího ramene a srazil ji k zemi. Druhý zas po ní máchl svou tlapou a rozsekl jí tvář. Bolelo to a pálilo jako čert vlivem čehož Trixie ke své hrůze ztratila nadvládu nad svým ohnivým kouzlem a její plameny se neškodně vrátily zas tam, kam patřily. Do ohniště, které bylo až příliš daleko. Přesto se nehodlala jen tak vzdát. Sebrala tedy své poslední síly a vykouzlila kolem sebe slabé pole, které všechny vlky odhodilo několik stop vzad. Hned vzápětí se sice opět rozplynulo, ale alespoň byla opět volná. Moc sil jí už však nezbývalo a dokonce již ani nedokázala vstát. Oproti ní se vlci vzpamatovali téměř okamžitě a vrhli se jí po krku. Trixie seslala s vypětím sil další kouzlo, kterým toho nejbližšího z nich odhodila stranou. A pak znovu a znovu, než si krátce na to sáhla až na úplné dno svých sil. Tehdy pochopila, že selhala. Ruby Gleam věděla, že Trixie svůj zoufalý a značně nerovný boj prohrává.

S každým dalším úderem byla její magie slabší a slabší. V tom jejím posledním telekinetickém úderu bylo dokonce už tak málo síly, že to toho útočícího vlka vůbec nezastavilo a jen mu to zježilo srst. Ruby věděla, že je jen otázkou několika vteřin, kdy se na Trixie některý z vlků vrhne a roztrhá ji na kousky. A dokonce se zdálo, že už se ani bránit nebude. Jen tam tak ležela a ztěžka oddychovala. Kdyby jí tak mohla nějak pomoci. Jenže ti dva vlci, co na ni dotírali, ji odmítali kamkoliv pustit. Hořící klacek, který stále pevně svírala ve své tlamičce, je sice nutil udržovat jistou vzdálenost, ale ani to už nejspíš dlouho nevydrží. Navíc měla hrozný strach a to útočící vlky ještě více dráždilo. Věděli, že jejich vítězství je nadosah. Ruby si z celého srdce přála, aby sem ti hloupí vlci nikdy nepřišli, aby nikdy neexistovali a aby nikdy neublížili její Trixie. Bez Trixie si totiž svůj život nedokázala ani představit. Vždyť toho pro ni tolik udělala. Dala jí naději a budoucnost, kterou by tam doma nejspíš nikdy nenašla. A teď ta úžasná azurová kobylka, kterou Ruby milovala jako svou vlastní maminku, kterou nikdy nepoznala, měla prostě jen tak zemřít ve spárech vlků. To ona nikdy nedovolí! „Nikdy!“ zakřičela Ruby na ty vlky před sebou. Ten nečekaný výbuch hněvu je překvapil a oni se zarazili. Najednou se tahle malá kobylka zdála daleko nebezpečnější, než cokoliv s čím se kdy setkali. Okamžitě si tedy přestali všímat té druhé, která je už stejně nemohla ohrozit, a zamířili rovnou k ní. Byl čas to všechno skončit. Ale Ruby se už nebála. Byla odhodlaná bojovat s nimi až do poslední kapky krve a cítila, jak její srdce zaplavuje směsice nenávisti a lásky. Otočila na ně své zlatavé nevidoucí oči a chystala se k útoku. K útoku, který rozhodne mezi životem a smrtí. K útoku, který byl poslední nadějí pro její Trixie. A pak náhle něco v hlubinách jejího nitra povolilo. Nějaká zábrana, o které neměla ani tušení, ale která tam musela být celý její život. A z těch míst za ní ukrytých vytryskla vlna energie, jež ji naplnila doslova až k prasknutí. Trixie ucítila, jak se něco změnilo. Zvedla své oči a zadívala se směrem, odkud ten podivný pocit přicházel. Byla to Ruby, ale najednou v ní bylo něco navíc. Něco co si Trixie myslela, že nikdy neucítí. Byla to magie. Čistá, nespoutaná a přeci jen v mnohém tak odlišná od magie jakou znala u jednorožců. Nebyl tu žádný kouř ani magické jiskry. Takhle magie byla tichá, klidná, ale zároveň nesmírně silná. Trixie měla v tu chvíli pocit, jakoby sledovala nějakou vysokou horu a ne tu malou červenou kobylku. A pak se ta hora probudila. Svět kolem Ruby se náhle na malý okamžik zastavil, ale ona nic z toho nevnímala. Jediné, co v tu chvíli cítila, byla ta neuvěřitelná energie, která se skrze ni volně šířila do všech stran. Když se pak svět znovu rozeběhl, byly všichni vlci nadobro pryč. Místo nich se tam teď ve větru neškodně kývaly malé rudé kvítky vlčích máků. Trixie překvapeně zamrkala. Myslela si, že ji z toho vyčerpání už šálí zrak, ale zdálo se, že tomu tak skutečně je. Vlci byli skutečně pryč. Bez jediného magického záblesku, tak jak by to čekala. Prostě tam v jednu chvíli byli a pak ne. Očima pomalu sklouzla z těch rudých květin a podívala se na Ruby. Ta se ale

jen zapotácela a svezla se na zem. Trixie poznala, že je zle. Okamžitě tedy sebrala zbytky svých sil, postavila se a zamířila značně nejistým krokem k ní. Už z dálky poznala, že je v bezvědomí. Ale byla tu ještě jiná věc, která ji velice zaujala. Malé Znaménko na jejím boku, jež mělo podobu modré zářící hvězdičky. Teď však nebyl vhodný čas přemýšlet nad ničím z toho, co se právě stalo. Musela se o Ruby postarat. Věděla totiž, že je na tom Ruby hodně zle. Dokonce se bála, že taková divoká ukázka magie si vyžádala daleko víc než jen tu její vnitřní energii. Něco takového ji klidně mohlo stát i život. Musela se o ni postarat. Svou vlastní magii již také dočista vyčerpala a tak ji chytila zuby za její oranžovou hřívu a odtáhla zpátky k ohni, kde ji co nejpohodlněji uložila zpátky do jejích dek. Byla tak strašlivě bledá a studená. Přesto sebou v tu chvíli zavrtěla a probrala se. „Já to dokázala,“ zašeptala Ruby tak tiše, že ji Trixie ani skoro neslyšela. „Já vím, zlatíčko,“ usmála se Trixie. „Teď ale zůstaň ležet. Musíš si odpočinout. To cos udělala, může být hodně nebezpečné. Uvařím ti něco, co ti pomůže.“ Po těchto slovech přiložila Trixie znovu na oheň a z posledních zbytků zásob uvařila v kotlíku hustý a hlavně silný zeleninový vývar, který pak doslova násilím lžičku po lžičce vpravovala do úst té malé načervenalé kobylce. Ruby se zmítala a bránila. Příšerně se jí totiž točila hlava, žaludek se jí křečovitě svíral a ona tak měla pocit, že se každou chvíli vyzvrací. „Tiše, Ruby,“ sklonila se k ní Trixie a pohladila ji po tváři. Ruby se bála, že se na ni zlobí, ale když byla takhle blízko, poznala, že tomu tak není. Cítila z ní spíš pýchu a starosti. „Vím, že ti teď musí být strašně špatně, ale zkus toho, prosím, sníst, co nejvíc. Potřebuješ nabrat zpátky tu ztracenou energii, a čím dříve tím lépe. Uvidíš, že ráno už to bude mnohem lepší.“ Ruby nic sice neřekla, ale i tak bylo patrné, že jí Trixiina slova přeci jen uklidnila. S vypětím všech sil a s Triixiinou pomocí do sebe dostala ještě několik dalších lžic toho vývaru. Pak ji ale to rychle postupující vyčerpání definitivně přemohlo a ona na místě usnula. Trixie poznala, že toho už víc se svou malou svěřenkyní nesvede. Proto odložila lžíci i kotlík, sebrala kopýtky ze země všechny až dosud rozházené deky a nebohou Ruby s nimi přikryla. Nemohla si přeci dovolit, aby ještě k tomu všemu nastydla. Chvíli nad tím ještě přemýšlela a pak se nakonec zavrtala do dek k ní. Nejen že ji bude takhle moct zahřívat svým vlastním tělem, ale bude mít i navíc kontrolu nad tím, kdyby s ní přeci jen bylo něco v nepořádku. Moc dobře totiž věděla, jak zrádný a nebezpečný dokáže být takovýto výbuch syrové nespoutané magie, který Ruby před chvíli předvedla. Na svých cestách už potkala několik jednorožců, kteří se z toho již nikdy nevzpamatovali. Navíc tahle kobylka nebyla dokonce ani jednorožec, ale obyčejný zemský poník, a tak Trixie neměla ani tušení, co by to s ní mohlo udělat. Ještě dlouho do noci tam takhle ležela s ustaraným pohledem upřeným na nevinou spící tvář té její malé svěřenkyně. V duchu se při tom celou dobu modlila, aby byla Ruby v pořádku. I přes všechen ten neklid a starosti však cítila, jak v jejím srdci pomalu narůstá pocit nezměrné radosti. Po všech těch letech to totiž konečně

dokázaly. Možná se Ruby přeci jen jednoho dne stane čarodějkou. Teprve až když se na obzoru objevilo svítání, uklidnila se Trixie natolik, aby mohla i ona alespoň na chvilku usnout. Krátce na to jí v její spící tváři vykvetl malý hrdý úsměv. Poprvé v životě cítila pýchu nad úspěchem někoho jiného a byl to neskutečně krásný pocit.

Otázka přístupu „Ráno, když jsem se probudila,“ chýlila se Trixie svým dlouhým vyprávěním ke konci, „Ruby ještě spala, a tak jsem se opatrně vymotala ze svých dek, abych ji neprobudila a šla si prohlédnout ty podivné vlčí máky, které Ruby tak nečekaně vykouzlila. Zdálo se, že horské prostředí jim vůbec nesvědčí. Byly totiž tou dobou již notně povadlé a některé už dokonce začínaly opadávat. Proto jsem ten nejčerstvější z nich utrhla, magicky ho zakonzervovala a schovala si ho pro pozdější studie.“ „A máš ho tady?“ vyhrkla Twilight nedočkavě. Všechno, co Trixie vyprávěla, bylo nesmírně zajímavé, ale to kouzlo, které Ruby tak náhle dokázala, bylo až skoro neuvěřitelné. Navíc jí to trochu připomnělo ji samotnou a její vstupní zkoušky do Celestiiny školy pro nadané jednorožce, kde to dopadlo tak trochu podobně. „Samozřejmě,“ usmála se Trixie a kupodivu se vůbec nezlobila, že ji Twilight tak přerušila. „Kdybys chvilku počkala, tak bych ti ho sama ukázala,“ dodala s úsměvem. Pak jedinou myšlenkou přivolala to jejich podivné magické zavazadlo a začala se v těch bednách a brašnách na něm přehrabovat. Chvilku to trvalo, než našla, co hledala. Drobnou skleněnou a hlavně pevně zavřenou lahvičku, v níž ležel malý rudý květ vlčího máku. Byl sice již dávno suchý, ale díky kouzlu, které na něj Trixie seslala, si stále zachovával svou barvu i tvar. Twilight by zajímalo, kde se Trixie takovým kouzlům naučila. Tohle totiž nebyla ta samá kobylka, co tu kdysi byla. Tehdy bez svého kouzelného amuletu znala pouze několik magických triků, ale teď to byl jednorožec, který podle všeho magii skutečně rozuměl. Že by to učení Ruby kouzlům nakonec změnilo i ji? „Pořádně si ho prohlédni a pak mi řekni, co cítíš,“ řekla Trixie a podala tu lahvičku Twilight. Ta ji se zamyšleným výrazem sevřela ve svých kopýtkách a zkoumavě ji převracela sem a tam. Trixie se mezitím otočila na Ruby, která tam jen tak seděla s levým uchem natočeným k nim a zdálo se, že odpočívá. Z čeho by ale mohla být tak unavená? Něco s ní nejspíš nebylo v pořádku. „Ruby, zlatíčko? Copak je s tebou?“ promluvila na ni ve svých myšlenkách. Ruby však nijak nezareagovala a jen tam tak dál seděla. To naopak Twilight překvapeně zastříhala ušima a krátce na Trixie pohlédla. V očích jí zářil výraz neskonalého údivu. Dávala si však pozor, aby si jí Trixie nevšimla. „Ruby?!“ zkusila to Trixie znovu a mnohem silněji. Tentokrát to naštěstí zabralo a Ruby sebou divoce škubla, když se jí hlavou náhle rozlehl ten ustaraný výkřik. „Ano, Trixie?“ zeptala se. „Stalo se něco?“ „No, na to bych se měla zeptat spíš já tebe, maličká,“ promluvila Trixie

ustaraně. „Vypadáš najednou tak hrozně unaveně. Nebolí tě něco?“ „Promiň Trixie,“ začala Ruby omluvně. „Nechtěla jsem tě vyděsit. To jen tady Twilight je hrozně silná a je nesmírně obtížné se na ni v mysli dívat. Bolí mě z toho hlava a navíc přes tu její záři jen stěží vnímám cokoliv jiného.“ „Promiň, Ruby,“ řekla Twilight a sklopila provinile uši. Teprve o pár vteřin na to jí došlo, co právě udělala, a zrudla až ke kopýtkům. Trixie vyvalila oči a samým překvapením doslova lapala po dechu. Místo ní se tedy ujala slova ta oslovená načervenalá kobylka se zlatýma očima. „Vy jste nás slyšela?“ zeptala se s náznakem studu ve svém hlase. „Omlouvám se, jestli jsem k Vám byla nezdvořilá, ale nevěděla jsem, že nás při tom může slyšet i někdo jiný.“ „No, ano, může,“ přiznala Twilight a barva jejích tváří byla stejná jako ten květ vlčího máku, co zrovna držela v kopýtkách. „Každý zkušenější jednorožec to při troše studia dokáže. Problémem telepatie však je, že pokud si nedáte pozor, tak vás může slyšet kterýkoliv cizí poník, jenž je vám zrovna na blízku a jenž tomu rozumí. Je však slušností takovéto komunikaci nenaslouchat. Omlouvám se za svou nezdvořilost, ale nesmírně mě překvapilo, že to umíš i ty, Ruby. Něco takového je u zemského poníka až skoro neuvěřitelné.“ „Trixie mě to naučila,“ pípla Ruby až skoro provinile a změnila barvu ze světle červené na daleko tmavší. „To bylo od ní moc milé, nemyslíš?“ pohladila ji Twilight konejšivě po hřívě a pak po chvilce dodala: „Je to takhle lepší?“ Ruby chvilku nevěděla o čem Twilight mluví, ale pak najednou pochopila. Už z ní v její mysli nebylo to jasné zářivé slunce, ale pouhá maličká jiskřička, která však byla stále dost jasná na to, aby ji Ruby bez problémů viděla. „Děkuji Vám, Twilight,“ usmála se Ruby. „To nic nebylo,“ usmála se ona oslovená purpurová kobylka. „Jednou se to určitě také naučíš. A přestaň mi už, prosím, vykat. Pro všechny jsem pouze Twilight.“ „Vynasnažím se,“ přikývla Ruby a nervózně se odmlčela. „Promiň, Twilight, že mě to tak překvapilo,“ vybrala si zrovna tuto chvíli ticha Trixie na svou omluvu. „Mělo mě napadnout, že nás tady v Equestrii může slyšet i někdo jiný. Za ta léta v cizině jsem si však na ostatní jednorožce již dávno odvykla, a tak jsem byla trochu neopatrná.“ „Nic se nestalo, Trixie. To já spíš měla být slušnější,“ omluvila se Twilight ještě jednou. Pak se krátce zamyslela a zeptala s na otázku, která jí vrtala hlavou: „A to tam opravdu žádní jednorožci nejsou?“ „Prakticky ne,“ odpověděla Trixie. „Potkala jsem za celou tu dobu jen dva a ti stejně nevěděli o magii prakticky nic. To i pegasů tam bylo víc. V horách sice moc nežili, ale dole na pláních, kde se rozkládala Říše, jich už bylo celkem dost, i když stále méně než v Equestrii, ale i tak se dokonce zvládali starat o počasí, tak jako tady u nás.“ „A co je to vlastně za Říši, o které pořád mluvíš,“ přerušila ji Twilight zvědavě. Měla sice pocit, že o něčem takovém už někde četla, ale nedokázala si vzpomenout kde a hlavně co.

„Říká se jí 旭日帝國 neboli Říše vycházejícího slunce a leží od Equestrie asi patnáct tisíc mil na východ. Je to moc hezká země a v mnohém mi připomínala Equestrii, i když architektura, jazyk, zvyklosti a dokonce i písmo byly naprosto jiné. Hlavně tam však žijí stejně milí poníci jako tady v Equestrii a to bylo na tom všem nejlepší. Díky nim jsme se s Ruby naučily mluvit jejich řečí, i když se musím přiznat, že Ruby mě v tom o několik měsíců předběhla. Už tehdy to totiž byla hrozně bystrá a inteligentní kobylka a nic se na tom nezměnilo ani teď.“ Ruby Gleam při těchto slovech zrudla do barvy růží a sklopila hlavu provinile k zemi. Byla ráda, že ji zrovna Trixie takhle chválí, ale ve stejný okamžik se za to příšerně styděla. Nechtěla, aby si ostatní poníci mysleli, že je v něčem lepší než oni. Chtěla jim jen pomáhat. Naštěstí si ani jedna z těch dvou starších kobylek toho jejího duševního zmatku nevšimla. Obzvláště Twilight, jejíž pozornost byla v současné chvíli zcela pohlcena tou azurově modrou kobylkou s fialkovým očima, se kterou si právě povídala. „A jak to dopadlo s tou pomocí pro Ruby, kterou jste tam hledaly? Našly jste tam nějakou?“ zeptala se Twilight a oči jí plály nedočkavostí. Hrozně moc ji totiž zajímalo, co všechno vlastně spolu Trixie a Ruby Gleam zažily a obzvláště se chtěla dozvědět nějaké informace o té podivné zemi, kterou navštívily. „Ne, nenašly,“ odpověděla Trixie krátce a zamračila se. Zdálo se, že jí je tenhle její neúspěch velice nepříjemný. „Ale našly jsme něco jiného,“ pokračovala po chvíli. „Tedy spíš jsme se dozvěděly, že místní císařovna hledá nového dvorního čaroděje, a tak jsem se samozřejmě přihlásila i s Ruby jako mou pomocnicí. Tehdy jsem právě potkala ty další dva jednorožce. I oni se o to místo ucházeli, ale o magii nevěděli prakticky nic a tak jsem to místo bez jakýchkoliv větších potíží vyhrála.“ „No, páni, Trixie,“ vzdechla Twilight údivem. „Z tebe je teď dvorní čarodějka. To je opravdu úžasné. Blahopřeji ti. Jsem tak hrozně šťastná, že se ti to podařilo.“ Trixie na ni krátce podezřívavě pohlédla a zdálo se, že na moment se do její duše vrátilo to její staré já. Pak se však nakonec přeci jen usmála a řekla: „Děkuji ti, Twilight. I mně to tehdy samozřejmě udělalo velikou radost. Vždyť se mi tak konečně splnilo mé dávné přání. Naneštěstí ta radost nevydržela dlouho a přišlo zklamání. Myslela jsem si totiž, že díky neomezenému přístupu do místní knihovny, který jsem spolu s titulem dvorní čarodějky získala, se mi tam konečně podaří najít odpovědi na otázky, jež mě a Ruby tak vytrvale pronásledovaly. Jenže ve všech těch knihách nebylo o něčem takovém ani řádku, a tak jsem nakonec poprosila císařovnu o laskavost. Rozhodla jsem se totiž…“ zadrhla se Trixie náhle. „… přijít za mnou,“ dokončila Twilight tu její větu. „Ano,“ souhlasila Trixie tak trochu neochotně a svým pohledem se snažila před tím Twilightiným uhýbat. Zdálo se, že je jí takovéto přiznání značně nepříjemné. Kolik asi času strávila přemýšlením nad tím, jestli má skutečně o pomoc požádat zrovna tu kobylku, která již dvakrát naprosto změnila její život a která byla v magii o tolik lepší než ona. Stará Trixie by na to nikdy nepřistoupila, ale tahle byla přeci jen jiná a nakonec se rozhodla pro to, co se jí samotné sice moc nelíbilo, ale co bylo nejlepší pro její mladou svěřenkyni. Ruby Gleam si Trixiina stavu okamžitě všimla. Však už ho také mnohokrát na

té dlouhé cestě sem do Equestrie zažila. Nebylo to totiž poprvé, kdy o svém rozhodnutí začala Trixie pochybovat. Proto k ní opatrně přistoupila a něžně ji objala. „To je v pořádku, Trixie,“ zašeptala a láskyplně se jí otřela o čumáček. „Jsem si jistá, že mi Twilight pomůže. A když ne ona, tak určitě zná někoho, kdo to dokáže.“ Trixie na Ruby Gleam krátce pohlédla a Twilight by přísahala, že na kratičký okamžik zahlédla v jejích očích slzy. Tehdy poprvé pochopila, co Trixie tolik změnilo. Už totiž nežila jen sama pro sebe jako dřív. Teď její srdce bilo jen pro Ruby a ona byla odhodlaná dát jí vše, co bylo v jejích silách. Skoro jako skutečná maminka. Toto zjištění s Twilight skutečně hluboce pohnulo a ona sama sobě v duchu přísahala, že ani jednu z nich nehodlá zklamat. Udělá vše, co je v jejích silách a učiní tyto dvě úžasné kobylky šťastné. „Ruby má pravdu,“ odkašlala si Trixie nervózně a něžně od sebe Ruby odstrčila. Skoro se zdálo, že ani vlastně nechce, ale zároveň se v takové pozici cítila před Twilight značně nepříjemně. „Nevím už, za kým dalším bych šla. Jsi její poslední naděje. Pomůžeš jí, prosím?“ Twilight nemusela ani přemýšlet a už měla odpověď na jazyku. „Ano,“ usmála se. „Slibuji, že najdu způsob, jak Ruby naučit magii.“ V ten okamžik se Trixie nesmírně ulevilo. Moc se této rozhodující chvíle bála, i když se to snažila nedávat najevo. Teď však získala Twilightin příslib a už mohla být konečně trochu klidnější. „Děkuji ti, Twilight,“ opětovala její úsměv. „Moc to pro mě znamená. Než ale začneme, tak by mě zajímalo, jestli cítíš něco zvláštního z toho vlčího máku, který jsem ti dala. „No,“ začala Twilight. „Necítím z něj krom toho tvého konzervačního kouzla nic dalšího. Je to prostě obyčejný květ vlčího máku. Takový, jakých na loukách rostou tisíce.“ „Přesně tak,“ souhlasila Trixie, ale Twilight se nenechala přerušovat a pokračovala ve svých dál. „Zajímavé na tom však je to, že tenhle květ vždycky vlčí mákem byl a nejspíš tak i zůstane až navěky,“ řekla zamyšleně a výraz v jejích očích byl s každým slovem stále více a více nepřítomný. „Takhle se však ta naše jednorožčí magie nechová a obzvláště kouzla ze školy proměn. Na každém takovém předmětu by měla zůstat nějaká stopa, neboli jak nás ve škole učili reziduální magická energie, která vydrží prakticky po celou věčnost a díky níž lze zjistit jeho původní podobu.“ „Já vím,“ přerušila ji Trixie. „A kdybych to tehdy neviděla na vlastní oči, tak bych tomu ani nejspíš nevěřila. Zároveň je mi již dávno jasné, že tohle je nejspíš jediná stopa, kterou máme, ale zatím jsem nenašla žádný způsob, jak s ní naložit. Nenapadá tě něco?“ „Hmm,“ zamyslela se Twilight. „Myslím, že Ruby se té naší jednorožčí magii vlastně ani naučit nemůže,“ pronesla spíš pro sebe, ale přesto nahlas. Trixie sebou při těch slovech trhla. „T-takže si myslíš, že se Ruby nikdy vědomě kouzlit nenaučí?“ zakoktala a její hlas byl plný směsice strachu a zklamání. „Kdepak,“ zavrtěla Twilight hlavou. „Nic takového jsem neřekla. Řekla jsem jen, že nedokáže používat jednorožčí magii. To ale neznamená, že by nemohla kouzlit vůbec. Jen je podstata té její magie od naší značně odlišná a podle mě je to

právě ten důvod, proč se zatím ještě kouzlit nenaučila.“ „Jak to myslíš, Twilight?“ zeptala se Trixie a i Ruby upřela svou pozornost směrem k ní. Tohle ji totiž nesmírně zajímalo. Možná se konečně dozví, co vlastně celou tu dobu dělala špatně. „Z tvého vyprávění jsem pochopila, že ses Ruby snažila naučit magii tak, jak nás ji učí ve školách. Vím, že to byl ten nejlepší a vlastně i jediný přístup, jaký sis mohla v dané situaci dovolit, a věřím, že v mnohém i Ruby pomohl. Přesto si myslím, že byl už ve svém základu špatný. Ruby totiž není jako my. Je to zemský poník a žádný jednorožec na světě ji té její magii naučit nedokáže. Dokonce ani já bych jí už nebyla moc platná, protože všechnu potřebnou práci jsi již odvedla ty, Trixie. Ona se musí učit magii od někoho úplně jiného.“ „A koho máš na mysli?“ zeptala Trixie a tvářila se lehce zmateně. Zdálo se totiž, že tak úplně nerozumí tomu, co Twilight zrovna říká. „Samozřejmě další zemské poníky,“ usmála se Twilight. „A myslím, že znám zrovna jednu skvělou rodinu, kde by mohla Ruby začít.“ „Zemské poníky?“ ujišťovala se značně překvapená Trixie. „Vždyť ti nic o magii nevědí.“ „To není tak úplně pravda,“ přerušila ji Twilight. „Sama moc dobře víš, že jen díky té jejich zvláštní magii je úroda všeho, co zasadí, tak hojná a bohatá. Proto musí být schopni nějakým způsobem, ač nejspíš nevědomky, tu svou magii nějak ovládat.“ „No, sice chápu, jak to myslíš, ale pořád se mi to nějak nezdá,“ vzdychla Trixie. „Každopádně nemá ani jedna z nás, co ztratit. Tak proč to nezkusit. Alespoň si zatím my dvě budeme moct v klidu popovídat o všem ostatním,“ usmála se nakonec a krátce na Twilight mrkla. „Výborně,“ zazubila se Twilight radostně. „Zítra ráno vezmeme Ruby na farmu k Applejack. Věřím, že si spolu budou ty dvě skvěle rozumět a Applejack navíc bude určitě hrozně ráda, když zas bude mít nějakého hosta, který by se mohl občas postarat o ty jejich děti. Má s nimi teď tolik práce.“ Trixie překvapeně povytáhla obočí, ale na nic se raději neptala. Zaprvé si Applejack pamatovala jen mlhavě a zadruhé se beztak zítra o ní všechno dozví. Místo toho raději začala s Twilight probírat, co má vlastně s Ruby v plánu a co všechno k tomu budou potřebovat. Mladá Ruby jim zpočátku pozorně naslouchala a občas se do rozhovoru i zapojila. Byla však stále unavenější a unavenější a i když se tomu dlouho bránila, tak jí hlava nakonec sklouzla až na stůl a ona usnula tvrdým a zcela jistě zasloužilým spánkem. ••• „Ruby Gleam, zlatíčko. Už je skoro poledne. Měla bys vstávat,“ ozval se důvěrně známý Trixiin hlas a po hřívě ji něžně pohladilo již důvěrně známě kopýtko. Nemusela ho vidět, aby ho poznala. Pouze Trixie totiž voněla tak krásně po jasmínech. „Ještě chviličku, Trixie,“ zavrněla Ruby Gleam ospale a zabořila svou tvář

ještě hlouběji do polštáře. „Mě se nikam nechce,“ zamumlala a bylo jí úplně jedno, že si vůbec nepamatuje, jak se vůbec do nějaké postele dostala. „Kdepak, broučku,“ nenechala se Trixie odbýt. „Za chvilku půjdeme za Applejack. Neměly bychom být nezdvořilé a nechat ji příliš dlouho čekat. Twilight už za ní totiž hned po rozednění poslala Spika se vzkazem.“ Ruby Gleam zamumlala něco značně neurčitého, ale pak si konečně začala všímat svým vnitřním zrakem okolí. Tahle brzy po probuzení byl stále ještě dost rozmazaný a nepřesný. Místo konkrétních různobarevných slabě či silně zářících aur obklopující vše živé i neživé viděla spíše jiskřivou a neurčitou mlhu. Jen Trixie s Twilight byly dost silné na to, aby je bez jakýchkoliv potíží od všeho toho okolo panujícího zmatku rozeznala. „No, dobrá,“ přikývla nakonec po chvilce váhání Ruby Gleam a začala se hrabat z postele. Moc se jí sice nechtělo, neboť deky byly tak krásně měkoučké a celou ji něžně objímaly, ale nic jiného jí nezbývalo. Docela tomu poníkovi, jemuž ta postel patřila, záviděla. Takové pohodlí Ruby Gleam zrovna moc na cestách nezažila. Dlouho na to však nemyslela, protože si právě svým probouzejícím se magickým zrakem všimla něčeho jiného. S aurou kolem Trixie i Twilight bylo totiž něco v nepořádku. Nebyly tak zářivé jako včera. Dokonce by se dalo říct, že byly trochu temnější. Ale hlavně byly velmi nestálé a jejich intenzita se měnila s každou vteřinou. „Vy jste v noci nespaly?“ zeptala se Ruby Gleam, tak trochu ustaraně, ale i trochu podezřívavě. „No, tak trochu,“ ušklíbla se Trixie nevině, kterou ani už moc nepřekvapovalo, že to Ruby poznala. „Po tom, co jsi tak najednou usnula a my tě společně uložily do postele jsme si toho s Twilight musely ještě spoustu povědět a promyslet. Navíc jsme hned ráno ještě vyrazily pár věcí zařídit. Nemusíš se však bát. Hned jak tě po snídani odvedeme k Applejack, tak si půjdeme lehnout.“ „A to tam budu bez tebe?“ zeptala se Ruby trochu vyděšeně. Za ta léta, která strávily spolu, si nepamatovala chvíli, kdy by byly takto odděleny, a tak se toho samozřejmě bála. „Ano, zlatíčko,“ usmála se na ni Trixie konejšivě. „Shodly jsme se s Twilight, že tak to bude pro tebe nejlepší. Uvidíš však, že u Applejack ti bude dobře. Ona se o tebe postará jako o vlastní a samozřejmě tě já a Twilight budeme často navštěvovat, tak se nemusíš bát, že bys mě neviděla.“ „Ale co tam u ní budu dělat?“ starala se Ruby i nadále. Moc ji to totiž zrovna neuklidnilo. „Všechno, co ti Applejack řekne,“ řekla Trixie prostě. „A už se přestaň vyptávat a pojď se raději nasnídat. Beztak jsme ti všechno chtěly povědět až cestou.“ Ruby poznala, že nic víc už nezmůže, a tak se konečně zvedla s postele a sklouzla opatrně na podlahu. Takhle brzy po probuzení ještě nedokázala moc dobře vnímat neživé předměty kolem sebe, a tak si musela dávat pozor, aby něco neshodila nebo do něčeho nenarazila. V takových chvílích se řídila spíše svým sluchem a čichem. Trixie to moc dobře věděla, a tak se k ní něžně přitiskla svým bokem a zlehka

jí udávala ten správný směr. Ruby jí za to byla moc vděčná, což dala najevo tím, že se k ní přitiskla ještě těsněji, a pod jejím vedením zamířila ke schodům vedoucím do přízemí. Twilight vyrazila hned za nimi a spokojeně se usmívala od ucha k uchu. Nijak však ten projev vzájemné lásky, kterého byla právě svědkem, nekomentovala. S Trixie si o tom může promluvit později. Teď by se nejprve měly všechny tři pořádně nasnídat a pak vyrazit za Applejack, která již nejspíš svého nového hosta netrpělivě vyhlížela.

Mezi svými „Nazdárek, Twi. Ahoj, Trixie,“ přivítala je Applejack nadšeně, když k nim konečně doběhla. Nemohla už totiž to věčné čekání vydržet, a tak se rozhodla vyrazit jim naproti. „A ty musíš být určitě Ruby?“ usmála se na tu třetí kobylku, která ty první dvě doprovázela. „Ano, slečno Applejack,“ pozdravila Ruby Gleam způsobně zatímco si svým vnitřním zrakem důkladně prohlížela tu farmářku před sebou. Moc toho však zjistit nestihla, protože sotva dořekla ta svá slova, tak se Twilight pobaveně rozesmála. Trixie i Ruby Gleam z toho byly trochu zmatené, ale jak se zdálo Applejack naprosto přesně věděla, co Twilight tak pobavilo a na oplátku ji provrtávala svýma zamračenýma temně zelenýma očima. Vydržela to tak dlouho, dokud se Twilight nepřestala smát. Pak se otočila zpátky k Ruby. „Tak zaprvý, cukříku,“ řekla sice trochu přísně, ale stále s úsměvem na rtech. „Mě žádnej poník vykat nebude. Na to ještě nejsem dost stará. A zadruhý jsem sice velice potěšena, že mě považuješ za tak mladou kobylku, ale slečnou já už několik let nejsem.“ „Promiň,“ sklopila Ruby Gleam provinile svou hlavu. „Nechtěl jsem tě urazit, Applejack.“ „To je OK,“ zazubila se na ni ta zlatohřívá kobylka a přátelsky ji podrbala kopýtkem po hlavě mezi ušima. „Myslíš, že bych se urazila jen kvůli takový hlouposti?“ „No, asi ne,“ odpověděla Ruby a nechala se od ní spokojeně hladit dál. Byl to sice trochu hrubší dotyk, než jakého se jí dostávalo od Trixie, ale i tak byl v mnohém velice příjemný. Navíc teď konečně mohla Applejack v klidu svými smysly pořádně prozkoumat. Úplně první, co ji zarazilo, byla samozřejmě její vůně. Byla tak silně cítit po jablkách, že dokonce přebíjela i všechny ty okolostojících jabloně, kterých si Ruby všimla teprve před chvilkou. Byla to příjemně sladká vůně a zároveň i trochu vábivá. To oproti tomu její vnější aura byla spíše uklidňující a plná dobroty a pochopení. Ještě nikdy Ruby nepotkala poníka, který by ji měl tak neuvěřitelně čistou a nezkalenou. Pár temných míst tam sice bylo, ale ta již dávno zakryl čas. Těchto několik málo informací stačilo k tomu, aby si Ruby Applejack hned na místě oblíbila. Dala jí to najevo tím nejzářivějším úsměvem, jaký dovedla. „Tak vidiš,“ opětovala Applejack ten její úsměv, jež považovala za symbol

vzájemného porozumění. Netušila však, že je v něm mnohem víc. Spokojená s tím, že si to s Ruby všechno tak hezky nakonec vyjasnila, se otočila zpátky na Twilight s Trixie. Chvilku si je trochu zkoumavě prohlížela a pak se zeptala: „Co vás vlastně tak dlouho zdrželo? Vždyť už je dávno po poledni.“ „No,“ ušklíbla se Twilight přemýšlivě a poškrábala se kopýtkem po hlavě. „To bude asi tou snídaní. Věděla jsem, že si už s Trixie nemáme přidávat ty palačinky s borůvkami, ale když ony byly tak hrozně dobré,“ dokončila svůj krátký proslov zasněně a nevině se při tom usmívala. Trixie měla v tu chvíli plno práce s tím, aby se sama nesmála, a tak raději ani nic neříkala. To Ruby se zas tvářila vážně a snažila se tak u Applejack vzbudit co nejlepší první dojem. Jen Applejack se na Twilight chvilku káravě dívala, ale nakonec se přeci jen hlasitě rozesmála: „He, he. To sama moc dobře znám, Twi. I když já bych si je raděj dala s jablky.“ V tu chvíli už to ani Ruby nevydržela a svým lehkým zachichotáním se připojila k těm třem starším od srdce se smějícím kobylkám. „Tak ale to už by stačilo,“ ozvala se opět Applejack a zase se tvářila přísně, i když stále vesele. „Zbytek rodiny se už na Ruby taky těší, tak co kdybychom se přestaly vybavovat a vydaly se dál?“ „Máš pravdu, AJ,“ zívla v tu chvíli Twilight. „Doprovodíme Ruby k vám na farmu a pak si s Trixie půjdeme konečně lehnout. Začínám být už pořádně unavená.“ „Jo, to já taky,“ přidala se Trixie, která nedokázala tomu nakažlivému Twiligtinu zívání odolat. Applejack se na ně krátce usmála a pak se s lehkým pokýváním hlavy otočila a vyrazila vpřed cestičkou vinoucí se mezi jabloněmi hojně obtěžkanými úrodou. Zbylé tři kobylky se vydaly hned za ní a rozhlížely se po okolí. Obzvláště Ruby Gleam, která tu ještě nikdy nebyla. Všechno to tu tak neuvěřitelně svěže a sladce vonělo. Navíc z každého stromu už z dálky vyzařovalo štěstí a spokojenost, a tak Ruby Gleam okamžitě poznala, jak svědomitě se o každý ze stromů Applejack stará. Vlastně se to zdálo až skoro neuvěřitelné, že by jedna jediná kobylka jich zvládla tolik, ale všechno v okolí tomu nasvědčovalo. Možná jí sem tam někdo z její rodiny občas pomohl, ale nejvíce práce odvedla právě ona. Ruby Gleam byla vším tím okolo natolik uchvácená, že si téměř ani nevšímala cesty před sebou. Proto do ní občas Trixie, jež na ni stále po očku dohlížela, zlehka šťouchla, aby jí udala ten správný směr. Naštěstí to netrvalo nijak dlouho a nedaleko od nich se zpoza stromů vynořila veliká farma čítající mnoho rozličných stavení. Povětšinou byla plná různých zvířat a obklopená nejen rozlehlými lány jabloňových sadů, ale i různobarevnými malými políčky plnými kukuřice, obilí, slunečnic, brambor a další a dalších hospodářských plodin. Nic z toho bohužel Ruby vidět nemohla, ale všechno to cítila. Svým vnitřním zrakem viděla ovce, krávy, kozy a spousty dalších i těch nejdrobnějších zvířátek. Hlavně však také vycítila, že na blízku je několik dalších poníků. A zrovna jeden takový poník si jich právě podle všeho všiml a vydal se jim naproti.

„Twilight, Twilight!“ ozval se radostný výkřik a z nedaleké stodoly se vyřítila žlutá kobylka s dlouhou za ní vlající rudou hřívou ozdobenou velikou mašlí. Twilight samozřejmě okamžitě poznala, že je to Apple Bloom, která za těch několik let, od doby, kdy tu Trixie byla naposledy, pořádně vyrostla. A to hlavně do krásy. Celá třetina všech mladých hřebců v Ponyville se teď za ní otáčela. Ten zbytek obdivoval samozřejmě Scootaloo nebo Sweetie Belle. Jenže teď byla Apple Bloom tak příšerně umazaná od černého oleje, že ani její Znaménko, jež před pár lety právě s Twilightinou pomocí získala, nebylo vidět. Nijak si toho však nevšímala a vesele skočila Twilight kolem krku, čímž ji trochu umazala. Twilight to však nevadilo. Už dlouho se s Apple Bloom neviděly, protože měly obě dvě v poslední době tolik práce, a tak byla za tuto společnou chvíli velice vděčná. „Ahoj, Apple Bloom,“ přivítala se s ní a už se chtěla své mladší kamarádky na něco zeptat, jenže Applejack ji přerušila. „Apple Bloom!“ ozvala se ta oranžová farmářka přísně. „Ano, Applejack?“ zamrkala Apple Bloom nevině svýma jasnýma jantarovýma očima. „Stalo se něco?“ „Jo, stalo!“ pokračovala Applejack dál tím káravým tónem. „Máme tu návštěvu a ty seš černá jak noc. To ses nemohla alespoň trochu vopláchnout? Vždyť už jsi, u Celestie, dávno dospělá!“ „Promiň, Applejack,“ sklopila Apple Bloom trochu provinile oči a současně uvolnila Twilight ze svého sevření. „Když já sem na to úplně zapomněla. Vod rána sem dávala dohromady tu česačku, co se před měsícem rozbila, a tak sem nějak nevnímala, jak ten čas letí. Teprve až když sem je uviděla za voknem, tak sem si vzpomněla a bez přemýšlení jim vyběhla naproti.“ „Hmm,“ zamručela Applejack. „No tak, AJ,“ vložila se do toho Twilight. „Přeci se na ni nebudeš zlobit.“ Applejack se na Twilight krátce podívala a její až doposud přísná tvář se náhle jako nějakým kouzlem rozzářila úsměvem. „Já se ale přeci nezlobím a ona to moc dobře ví,“ zazubila se Applejack a krátce mrkla na Apple Bloom, která okamžitě přestala hrát zkroušenou kobylku a nechala ve své tváři vykvést nádherný trochu pobavený výraz. „Jen je nás tu na farmě teď tolik, že se prostě někdo musí starat vo pořádek,“ pokračovala Applejack. „A bez trochy toho kárání to prostě nejde.“ „Hmm,“ zamyslela se nad tím Twilight. Takhle nad tím nikdy nepřemýšlela. Nakonec se to rozhodla prozatím nechat být a tak využila nabízené situace a raději změnila téma. „A jak se vůbec má ta vaše rodina?“ zeptala se. „Dobře,“ usmála se Applejack šťastně. „Ale proč se ptát? Vždyť se můžeš sama podívat, když už seš tady. Beztak se tě už nemůžou dočkat a já bych dostala vod Fluttershy pěkně vyhubováno, kdyby ses za ní nezastavila.“ „Máš pravdu, Applejack,“ pokývala Twilight hlavou. „Měla bych za ní zajít. Přes to věčné studium jsem ji snad už celý měsíc neviděla.“ „No, právě,“ přitakala Applejack a netrpělivě pobídla ty zbylé čtyři kobylky k další chůzi směrem k hlavnímu stavení, jež se tyčilo nedaleko. Apple Bloom se mezitím stihla přivítat s Trixie, která si nějak stále nedokázala

spojit tu malou nevinou klisničku, jež si pamatovala, s touhle velikou a krásnou kobylkou. Trochu ji to uvádělo do rozpaků, protože nějak nevěděla, co říct, ale Apple Bloom si jí naštěstí dlouho nevšímala a místo toho se přitočila k Ruby. „Ahoj, já sem nějaká Apple Bloom,“ představila se. „Ahoj, Apple Bloom. Já jsem Ruby Gleam a moc ráda tě poznávám,“ usmála se ta načervenalá kobylka a i když se snažila, tak se při tom vůbec na Apple Bloom nedívala. „Ty musíš být určitě sestra Applejack, viď?“ „No samozřejmě,“ napjala Apple Bloom hrdě svůj hrudníček. Pak se však zarazila a zamyšleně na Ruby Gleam pohlédla. Vzpomněla si totiž na to, co jí Applejack ráno o té jejich návštěvě říkala. „Ale jak si to poznala když… když nevidíš?“ „Apple Bloom!“ napomenula ji Applejack přísně. „Co?“ zamrkala ona oslovená rudohřívá kobylka nevině. „Ptám se, protože mě to zajímá.“ Applejack si povzdechla, ale dál už se k tomu raději nevyjadřovala. Apple Bloom sice možná za ta léta dospěla, ale zvědavá byla pořád stejně. „No, už ta vaše jména mi hodně napověděla,“ usmála se Ruby. „Ale spíš jsem to vycítila. Vaše aury jsou si dost podobné.“ „Aury?“ zeptala se Apple Bloom zmateně. Tohle ji ve škole nikdo neučil. „Ano, aury,“ přitakala Ruby Gleam a dala se do vysvětlování toho, co ji kdysi Trixie učila. „Každá živá i neživá bytost kolem sebe většinou nevědomky vytváří určité pole energie, které se odborně nazývá aura. U živých bytostí a obzvláště těch myslících je tohle pole daleko silnější a zřetelnější. Nejvíce zajímavé na tom je, že každé takovéto pole je u různých bytostí či předmětů úplně jiné. Nanejvýš se mohou občas trochu podobat, ale nikdy neexistují dvě naprosto stejná.“ „Hmm, a dál?“ pobídla ji Apple Bloom nedočkavě, neboť už byly téměř u farmy a ona moc dobře věděla, že pak už na Ruby moc času mít nebude. „No, já dovedu všechny ty aury kolem sebe vnímat a také díky tomu dokážu od sebe rozeznávat i jednotlivé poníky,“ přiznala Ruby. „Někteří jednorožci to také umí, ale moc často toho nevyužívají, když mohou používat své vlastní oči. Občas to totiž bývá dost nepřesné. Obzvláště ve větších skupinkách, kde se ty aury začínají dost prolínat.“ „To je hustý,“ zazubila se Apple Bloom. „Už se těšim, až tě představim Sweetie Belle a Scootaloo. Ty budou zírat.“ „Moc ráda poznám všechny tvé kamarádky,“ usmála se Ruby Gleam vstřícně. „Super,“ zaradovala se Apple Bloom a chystala se ještě něco dodat, jenže už to nestihla. Dveře stavení se totiž v tu chvíli otevřely dokořán a ven se vyřítil houf několika ještě dočista maličkatých hříbátek v čele s kanárkově žlutou kobylkou pegase, která když spatřila, kolik dalších poníků se tu sešlo, tak se na místě zarazila a trochu nervózně vyčkávala, co bude dál. Hříbátkům ta sešlost však vůbec nevadila a tak divokým cvalem všechna vyrazila naproti té skupince pěti kobylek, která se k nim pomalu blížila. Jak se ukázalo, tak těch hříbátek bylo také pět. Tři klisničky a dva malí hřebečci. Většina z nich patřila mezi zemní poníky, až na jednu z klisniček, která byla pegasem. A hlavně všechna ta hříbátka byla ještě tak maličká, že nejspíš

většina z nich ani neuměla mluvit. „Apflejack,“ ozvalo se šišlavě z toho pádícího hloučku a vzápětí všech těch pět hříbátek přistálo radostně Applejack kolem krku. Zbytek kobylek se v tu chvíli zarazil a s úsměvem sledoval tu krásně dojemnou scénu před sebou. Jen Ruby Gleam vypadala trochu zmateně. Dělo se toho najednou kolem ní tolik, že to prostě nestíhala, a tak jí to Apple Bloom, která si toho kupodivu všimla dříve než Trixie, začala šeptem tlumočit. „He, he,“ usmála se Applejack na svá hříbátka pohledem plným lásky a všechny je svými předními kopýtky objala. „Jak ste se tu celou dobu měli, mí malí cukříci? Doufám, že ste nezlobily maminku.“ „Ne,“ zavrtěla ta nejstarší z kobylek hlavou tak silně až jí její bronzově zbarvená hříva poskakovala sem a tam. „To sem moc ráda, ale teď bych vám byla vděčná, kdybyste mě na chvilku pustili,“ poprosila je Applejack. „Moc ráda bych se totiž nejdřív přivítala s maminkou.“ „Ale…“ ozvalo se nespokojeně. „Nebojte se, cukříci,“ uklidňovala je Applejack. „Dneska už se nikam nechystám, takže si pak spolu určitě něco zahrajeme. Teď si ale ještě běžte chvilku hrát tady s Apple Bloom, Twilight anebo s našimi hosty.“ Po těchto jejích slovech ji všechna hříbátka konečně propustila ze svého až poněkud překvapivě drtivého sevření a rozprchla se vstříc ostatním kobylkám. Dvě nejmladší klisničky se zastavily před Ruby Gleam a zvědavě si ji prohlížely. Ta třetí a nejstarší z nich si vybrala za svou oběť Twilight a nadšeně ji objala, což Twilight radostně opětovala. Zbylí dva hřebečci se rozdělili mezi Apple Bloom a Trixie a v záchvatu soutěživosti se jim snažili vyšplhat snad až na hlavu. Applejack mezitím využila situace a zamířila si to tryskem rovnou k Fluttershy. Pár stop před ní však téměř zastavila, lehce se uklonila a pak ji nesmírně pevně objala. Vzápětí zaplavila její voňavě a sladké rty desítkami drobných zamilovaných polibků. Trixie když to uviděla, zrudla jako rak a raději sklopila svůj pohled trochu stranou. Teď už věděla, jak je to s Applejack a její rodinou a bylo to zjištění, které naprosto nečekala. Myslela si, že kobylka jako Applejack bude mít za manžela nějakého statného hřebce, ale jak se zdálo, tak se zmýlila. Jak ale s tím, co právě viděla, souvisela ta malá hříbátka? Měla sice jisté tušení, ale bála se kohokoliv zeptat, aby nikoho neurazila, a tak nakonec upřela alespoň na Twilight tázavý výraz. „Ano, jsou adoptovaní,“ řekla Twilight, která okamžitě pochopila Trixiinu nevyslovenou otázku. Trixie jen lehce pokývala hlavou na znamení, že rozumí. Pak se znovu podívala na ta malá hříbátka kolem sebe a najednou je viděla docela jinýma očima. Všechna jí náhle až příliš připomínala její malou Ruby, o kterou se už tolik let starala. A tak zvedla jedním kopýtkem toho hřebečka, který se kolem ní celou dobu motal. Druhým kopýtkem se natáhla kamsi do prostoru za jeho ouškem a vytáhla odtamtud malou zlatě zářící pampelišku, kterou tomu hřebečkovi obratně vpletla do

hřívy. Všichni poblíž v tu chvíli okamžitě zmlkli a překvapeně se na Trixie podívali. Obzvláště Twilight, která sice magii studovala téměř celý život, ale nikdy by ji nenapadlo použít nějaké kouzlo jen tak pro potěchu někoho jiného. Vždycky se spíš zajímala o praktickou část magie a používala ji jen tam, kde uznala, že jí je zapotřebí. To Trixie byla jiná. Už od začátku používala svou magii spíš k tomu, aby ostatní pobavila, i když v počátcích se s tím hrozně chvástala. Teď se sice v mnohém změnila, ale přesto jí zrovna tahle úžasná vlastnost i nadále zůstala. Bylo to zkrátka něco, s čím se musel poník narodit a Twilight náhle ke svému údivu poznala, že už jen kvůli téhle jediné věci tu azurově modrou kobylku nesmírně obdivuje. Když zbylá čtyři hříbátka zjistila, že je tu někdo až takhle zajímavý a kouzelný, tak si okamžitě přestala všímat svých dosavadních obětí a rozeběhla se směrem k Trixie. „Já ci taky,“ volala ta, která už uměla alespoň trochu mluvit. Trixie se na ně krásně usmála a pak se postupně ke každému z nich pomalu sklonila a pokaždé zpoza jeho ouška vytáhla jinou kytičku. Odměnou jí bylo pět šťastných a spokojených maličkých tváří a naprosté a trochu také napjaté ticho. „Páni, Trixie,“ promluvila jako první Apple Bloom, když Trixie dočarovala. „Jak si to udělala? Vždyť to bylo něco naprosto úžasnýho.“ „To je mé tajemství,“ odbyla ji Trixie s úsměvem. „Ale jestli chceš, tak ti můžu také jednu přičarovat,“ dodala vesele a pak, aniž by čekala na odpověď, ještě jednou natáhla své kopýtko a zpoza Apple Bloomina ouška vytáhla poslední kvítek a podala jí ho. Tentokrát to byl krásně veliký jabloňový květ. „Díky Trixie,“ usmála se Apple Bloom a sama si ten kvítek vpletla do hřívy. „Bylo mi potěšením,“ uklonila se Trixie nejen Apple Bloom, ale i všem ostatním okolo. „Hej, přestaňte tam tak postávat a pojďte dál,“ zavolala na ně náhle Applejack od dveří farmy. Fluttershy stála hned vedle ní a jejich ocásky byly spolu vzájemně pevně propletené. „Chtěly sme vás pozvat na oběd, ale teď už je tak pozdě, že to bude všechno nejspíš studený.“ Na to nikdo z přítomných neměl, co namítnout a popravdě by se ani neopovážil. A tak se za chvilku sešli všichni v jídelně kolem velikého prostřeného stolu. Fluttershy po chvilce přinesla i několik mís plných kouřícího jídla, které musela sice nejprve trochu přihřát, ale to rozhodně nikomu nevadilo. Vonělo to totiž tak krásně, že dokonce i Trixie s Twilight, které se před chvíli ještě ládovaly těmi borůvkovými palačinkami, dostaly okamžitě hlad. „Jen se neupejpejte a pusťte se do jídla,“ pobídla je Applejack zvesela. Byla šťastná, že se jich tu dnes sešlo tolik. Milovala ta společná posezení s rodinou a přáteli u jednoho stolu. „A kde je vlastně Big Mac?“ zeptala se Twilight, jež si jako první z hostů uvědomila, že jedno místo je stále prázdné. „Ten jel už před svítáním na nákupy do města,“ odpověděla Applejack. „Vrátí se až večer.“ Po těchto jejích slovech už nezbyl žádný další důvod proč vyčkávat, a tak se všichni pustili s chutí do jídla před sebou. Při tom si spolu všechny dospělé kobylky

zvesela povídaly a to, co mělo být prve obědem, se začalo stále více a více protahovat. Nejspíš by takhle vydrželi až do večeře, kdyby si věčně ustaraná Fluttershy nevšimla, jak moc jsou Trixie s Twilight unavené. Chtěly se zde sice původně zastavit jen na otočku, ale pozvání k obědu nakonec ani jedna z nich neodolala. Teď se však ta probdělá noc začala projevovat v plné síle. Když se od nich Fluttershy dozvěděla, že jsou již druhým dnem vzhůru bez jediné hodiny spánku, tak je okamžitě svými tichými úpěnlivými prosbami začala pobízet k tomu, aby se vrátily domů a konečně se pořádně vyspaly. Dlouho tomu odolávat nedokázaly, a tak se nakonec obě dvě rozloučily nejen s Ruby Gleam, ale i s celou rodinou Applů, a společně zamířily zpět k Twilightině knihovně. Ruby tak zůstala zcela sama obklopená pouze těmi novými avšak velice pohostinnými poníky. Nijak jí to však nevadilo. Všichni byli tak milí, hodní a příjemní. Obzvláště Apple Bloom se jí líbila, protože jak se zdálo, tak byly obě dvě přibližně stejného věku. Apple Bloom její pocity sdílela a tak když Twilight s Trixie odešly, pomohla své nové kamarádce důkladně prozkoumat ten jejich velký dům. Nechala Ruby ať si to všechno nejprve svým vnitřním zrakem v klidu prohlédne a případně i kopýtkem osahá. Zabralo jim to daleko více času než by čekala, protože to tu Ruby vůbec neznala a byla zpočátku velmi opatrná. A tak se s ní Apple Bloom mezitím bavila o všem možném, co ji právě napadlo. Nejvíc se jí líbilo, když Ruby vyprávěla zážitky ze svých cest s Trixie. Také by někdy chtěla zažít něco takového. Z kuchyně se pomalu začala linout vůně připravované večeře, a proto Apple Bloom raději zavedla Ruby nejprve do pokoje pro hosty, který byl teď určen jen a jen pro ni, a pomohla jí s ubytováním. Pak ji vzala zpátky do jídelny, ale ještě než tam dorazily, ozvalo se klapnutí dveří a Ruby Gleam okamžitě zaznamenala přítomnost někoho nového. „Big Macu,“ vykřikla Apple Bloom radostí a vrhla se svému staršímu bratrovi kolem krku. Big Mac nic neříkal, jak už bylo jeho zvykem. Místo toho se jen usmál a zamířil si to rovnou do kuchyně, kde se přivítal jak se svou druhou sestrou Applejack tak i s Fluttershy. Celou tu dobu na něm Apple Bloom visela, ale on si toho ani trochu nevšímal. Sundal ji teprve, až když si všiml toho jejich nového hosta v podobě Ruby Gleam. „Zdravim, já sem Big Mac,“ představil se prostě a nabídl jí své kopýtko. „Já jsem, Ruby Gleam,“ usmála se ta malá červená kobylka před ním. Nebylo jí úplně jasné proč, ale byla z toho statného hřebce neuvěřitelně nervózní. Nejenom, že krásně voněl po jablkách jako jeho dvě sestry, i když tahle vůně byla daleko těžší a zemitější, ale i sledovat jeho auru bylo něco neuvěřitelného. Byla tak klidná a tichá. Skoro jako nějaké jezero za naprostého bezvětří. Big Maca trochu zklamalo, že ta malá hezká kobylka nepřijala jeho kopýtko, ale v tu chvíli se k němu přitočila Apple Bloom a šeptem mu vysvětlila, jak se to s Ruby Gleam doopravdy má. Big Mac se nejprve zadíval do těch krásných zlatých očí před sebou a teprve teď si všiml té zvláštní prázdnoty, která v nich byla. Tam, kde u jiných poníků bylo

možné zahlédnout odrazy jejich vlastní duše, neviděl tentokrát nic. Byly to mrtvé oči někoho, kdo nikdy nespatřil svit slunce anebo tu temnou krásu noci. Něco na tom zjištění ho nesmírně dojalo a hluboko v srdci ucítil nad tou kobylkou lítost. Osud jí vzal něco, co téměř každý jiný poník považoval za samozřejmé. A tak se k ní pomalu sklonil a něžně ji uchopil za to její kopýtko a lehce si s ním potřásl. „Moc rád jsem tě poznal,“ dodal na závěr a zase ji pustil. Ten krátký dotyk spustil v Ruby úplnou lavinu emocí. Srdce jí vyskočilo až kamsi do krku a po páteři jí od hlavy až k ocasu proběhlo podivné mrazení. K tomu všemu měla pocit, jakoby se její žaludek houpal někde na vodě. „Tě-těší m-mě,“ vykoktala Ruby poněkud zmateně. Nějak nedokázala pochopit, co se to s ní najednou děje. Ještě nikdy nic takového nezažila. Apple Bloom si toho naštěstí všimla a raději jí pomohla se usadit ke stolu. Při tom se lehce pobaveně usmívala. Ona totiž, na rozdíl od Ruby, moc dobře věděla, co se právě stalo. Nechtěla však svou novou kamarádku uvádět do ještě větších rozpaků, a tak raději nechala toto téma být. Big Mac s Apple Bloom se posléze také usadili ke stolu a za chvilku se objevila i Applejack s hříbátky a všechny je usadila do jejich malých židliček. Pak se vrátila za Fluttershy do kuchyně a pomohla jí přinést večeři. Byla stejně výborná jako ten dnešní oběd, ale tentokrát si toho jídla Ruby Gleam ani moc nevšímala. Místo toho se v něm jen tak rýpala a potajmu svým vnitřním zrakem sledovala Big Maca opodál. Stále se nemohla zbavit dojmu, že je to někdo naprosto úžasný a dokonalý. Po večeři Applejack s Fluttershy společnými silami vykoupaly všech těch pět malých neposedů a odnesly je nahoru do jejich postýlek. Zakrátko odtamtud Ruby slyšela tichou ukolébavku, která byla tak krásná, že by nejspíš uspala i divokého lva. Big Mac se krátce na to také odebral na kutě. Nikdo se mu ani nedivil, protože vypadal po tom dnešku příšerně utahaně. Jeho místo u stolu vzápětí nahradila Applejack, která se mezitím vrátila od svých malých hříbátek. Musela se přeci starat i o svého hosta. Všechny tři si ještě nějakou chvíli povídaly, ale nakonec, když venku padla tma, i Apple Bloom s Ruby zamířily nejprve do koupelny a posléze do svých pokojů, kde už na ně čekaly krásně měkoučké ustlané postýlky. Jen si ještě předtím na chodbě stihly popřát vzájemně dobrou noc. Applejack šla spát až jako úplně poslední, a tak se ještě před zalehnutím rozhodla všechny své malé i velké svěřence zkontrolovat. Nejprve nahlédla do pokoje, kde spaly její tři malé klisničky a hned potom zkontrolovala i ty své dva mladé hřebečky. Všech pět hříbátek zachumlaných do svých maličkatých dek vypadalo tak neuvěřitelně spokojeně. Applejack by se na ně takhle vydržela dívat snad celé hodiny, ale nechtěla je budit, a tak nakonec s těžkým srdcem za sebou dveře do obou pokojů zavřela. K Apple Bloom do pokoje se už Applejack nedívala. Moc dobře totiž věděla, že její mladší sestřička už není žádné hříbátko, ale že je to krásná mladá slečna, která potřebovala mít svůj klid a soukromí. Přesto se před jejími dveřmi na chvilku zarazila a naslouchala, jestli je všechno v pořádku. Při tom přemýšlela nad tím, jak

moc je na svou malou sestřičku hrdá. Tolik toho v posledních letech dokázala. Naštěstí z pokoje své sestřičky nic neslyšela, a tak usoudila, že již dávno spí a proto zamířila k posledním pokoji, kam před chvílí ulehla ke spánku ta mladá kobylka jménem Ruby Gleam. O ní měla největší starost, protože tu u nich byla poprvé, a tak Applejack doufala, že se jí tu líbí. Celý den se snažila, aby se tu Ruby Gleam cítila příjemně, ale sama moc dobře věděla, že rozhodující je právě ta první noc a hlavně jak dobře se poník ve své nové posteli vyspí. Naneštěstí se ukázalo, že jsou její starosti opodstatněné. Už zpoza dveří totiž slyšela nespokojené vzdychání, a když opatrně nahlédla dovnitř, tak si okamžitě všimla, jak sebou malá Ruby hází v postýlce sem a tam. Rozhodně s ní něco nebylo úplně v pořádku. „Copak se děje, cukříku?“ zeptala se Applejack od dveří. „Trápí tě snad něco?“ Chvíli panovalo v místnosti ticho naplněné jen prudkým oddechováním té malé kobylky. „Já nevím,“ vzdechla nakonec Ruby Gleam zkroušeně. „Je mi hrozné horko a pořád musím myslet na… Big Maca,“ přiznala Ruby tak trochu neochotně. Hrozně se totiž styděla, ale vlastně ani nevěděla proč. „On se ti líbí, viď?“ zeptala se Applejack, které bylo náhle všechno jasné a která mezitím vklouzla potichoučku až do pokoje a usadila se opatrně k Ruby na postel. „Ano,“ pípla Ruby téměř neslyšně, „líbí.“ „A už jsi někdy… eh… byla s nějakým… hřebcem?“ zeptala se Applejack a spolkla ten knedlík, který se jí tak najednou usadil v krku. Ruby Gleam vypadala nejprve trochu zmateně a zdálo se, že naprosto nechápe, o čem Applejack vlastně mluví. Pak ale divoce zavrtěla hlavou a řekla: „Ne. Na cestách jsme nikdy neměly čas se s kýmkoliv přátelit.“ „A řekla ti tedy vůbec někdy Trixie, jak to mezi hřebci a kobylkami chodí?“ pokračovala Applejack ve vyptávání a cítila, jak rudne od hlavy až ke kopýtkům. Ještě, že to Ruby nemohla vidět. „No, asi ne,“ zašeptala Ruby Gleam nesměle. „Zatracený jednorožci a ta jejich hloupá magie,“ rozlítila se po těch jejích slovech Applejack. „Myslej pořád na kdejaká kouzla a na vlastní potřeby úplně zapomínaj.“ „Prosím?“ zeptala se tichounce dočista zmatená Ruby. „To nic, cukříku,“ uklidňovala ji Applejack konejšivě. „Ty za nic nemůžeš. Chceš, abych ti o tom řekla já?“ „Hmm,“ přikývla Ruby Gleam a i v té tmě se zdálo, že je daleko červenější než kdy jindy. Přeci jen měla totiž jisté tušení, čeho by se ten jejich rozhovor měl týkat. „Tak dobrá,“ povzdechla si Applejack a pustila se do vysvětlování. Dnešní noc, jak se zdálo, bude opravdu hodně dlouhá.

Jablkobraní

Čtyři zemští poníci se toho brzkého rána sešli venku před farmou a prohlíželi si tu obrovskou úrodu nádherných jablíček, jež jim příroda letos dopřála. Bylo jich tolik, že i samotný vzduch byl dočista prosycen jejich vůní a jedno bylo krásnější než druhé. Na některých se dokonce stále ještě leskly drobounké kapičky rosy, jež se však v tom ranním slunku rychle odpařovala. Jen jediná kobylka nic z této krásy neviděla a tou byla samozřejmě Ruby Gleam. O to lépe však vnímala tu jejich sladkou vůni a dokonce slyšela i ten tichý vánek, který se proháněl ve větvích. Všechno z toho jí do toho nejmenšího detailu připomínalo statného hřebce, jenž stál hned vedle ní. A to dokonce i ta klidná, ale neuvěřitelně silná energie, kterou svým vnitřním zrakem z těch stromů cítila. Bylo to něco tak úžasného, že téměř ani nedýchala, aby snad náhodou tu krásnou chvíli nepokazila. Tolik života na jednom jediném místě ještě nikdy nepoznala, ale přesto si byla naprosto jistá tím, že nic z toho se ani trochu nemůže vyrovnat tomu krásnému hřebci, do kterého se až po uši zamilovala. Big Mac byl zkrátka úžasný, ba přímo dokonalý. Kéž by tak alespoň našla v těch posledních pár dnech, které tu strávila, dost odvahy, aby mu to řekla. „No, myslim, že bychom se do toho mohli pustit, ne?“ promluvila po chvíli Applejack, která samozřejmě byla také jedním z těch čtyř poníků. „Zdá se, že nás letos čeká víc práce než kdy jindy.“ „Eeyup,“ souhlasil Big Mac a ten krásně hluboký tón jeho hlasu způsobil, že Rubyino srdce divoce poskočilo. „Jasně, ségra,“ přidala se i Apple Bloom. Pak se otočila na Ruby a řekla: „Tak co, seš na to připravená?“ „No já nevím,“ špitla Ruby trochu nesměle. Měla pocit, že těch jablek okolo je daleko víc než si vůbec dovedla představit. Možná nakonec bylo přeci jen tentokrát lepší, že je nevidí. „Snad to zvládnu.“ „Neboj se, cukříku,“ usmála se Applejack a přátelsky ji pohladila po hlavě. „Vsadim svůj klobouk, že nám ještě všem ukážeš, z jak tvrdýho seš těsta.“ „Budu se snažit,“ usmála se Ruby Gleam na tu úžasnou a přátelskou kobylku vedle sebe. „To moc ráda slyšim,“ kvitovala její slova Applejack. Poté se ještě jednou rozhlédla po svých milovaných jabloních a pak se radostně vzepjala na zadní a zvesela zavýskala: „Tímto tedy oficiálně zahajuju naše letošní jablkobraní!“ „Eeyup!“ přidal se k ní Big Mac po svém. „Super,“ usmála se Apple Bloom a i ona se po vzoru své starší sestry postavila bojovně na zadní nohy. Jen Ruby Gleam hlasitě polkla a zdála se být příšerně nervózní. Začínala mít takový pocit, že vůbec netuší, k čemu se to právě upsala. Starostlivá Applejack si toho samozřejmě opět okamžitě všimla a objala Ruby konejšivě kolem ramen. „To zvládneš,“ řekla jí. „Uvidíš, že tak hrozné to není. Co kdybys ze začátku třeba pomohla Big Macovi nosit to, co s Apple Bloom sklidíme. Takhle si budeš moct sama říct, kolik toho uneseš.“ „Díky, Applejack,“ pokusila se Ruby Gleam o úsměv, ale moc přesvědčivě to nevypadalo.

„Pro tebe sem klidně AJ,“ podrbala ji Applejack mezi oušky. „Skoro každej z rodiny mi tak občas řiká a každej, kdo sklízí naše jabka, podle mě do tý rodiny patří.“ „Díky, AJ,“ usmála se Ruby znovu a tentokrát to bylo mnohem lepší. „Tak a teď už poď,“ pobídla ji Applejack. „S Big Macem ti nejprve ukážeme, jak se to dělá.“ Ruby se nenechala dvakrát pobízet, a tak všichni čtyři vyrazili do sadů a s sebou táhli i několik povozů plných malých i velkých košíků. Applejack se nejprve chvíli zkoumavě rozhlížela, než si vybrala jeden ze stromů a s pomocí ostatních se pustila do práce. Povozy nechali na cestě, protože v trávě by se s nimi moc dobře nejezdilo. Jen z nich ještě sebrali všechny ty volné košíčky a rozestavěli je pod vybraný strom. Když bylo všechno hotové, tak Applejack ještě jednou prolétla všechno svýma bystrýma očima a pak už se jen otočila zády ke stromu a mohutně svýma zadníma nohama vykopla. Strom se zakymácel jak v divoké vichřici a už se dolů k zemi snášela záplava překrásně červených jablíček. Naprostá většina z nich skončila v připravených košíčcích. Jen několik spadlo mimo, ale ty Ruby s Apple Bloom rychle sesbíraly a daly je tam, kam pařily. Teď byla řada na Big Macovi, na jehož záda byly všechny ty koše plné jablek naloženy a on s nimi zamířil k cestě, aby jejich obsah vysypal do nejbližšího z připravených povozů. „Tak teď je řada na tobě,“ usmála se Applejack na Ruby Gleam. Apple Bloom již mezitím vybrala jiný strom a právě pod něj umísťovala poslední z košíků, které měla ještě k dispozici. Krátce na to následovalo druhé kopnutí a další jablíčka se poroučela jak nějakým kouzlem k zemi. Apple Bloom začala sbírat ta, která minula svůj cíl a Applejack se mezitím pustila do nakládání košíků na Rubyina záda. „Applejack? Tedy… AJ? Mohla bych se tě na něco zeptat?“ ozvala se ta načervenalá kobylka, když na ní Applejack zavěsila ten první z nich. „Sem s tim holka,“ pobídla ji zvesela ta zelenooká farmářka a přiložila k tomu prvnímu košíku druhý. „Nechci být neuctivá,“ začala trochu nesměle. Bála se totiž, že by mohla tu skvělou kobylku urazit, „ale pořád mi vrtá hlavou, proč si Twilight myslí, že mi sbírání jablek nějak pomůže s tou mou magií.“ „Jo holka,“ zamračila se Applejack, ale spíš zamyšlením než, že by se urazila, „taky nemám naprostý tušení. Dělám jen to vo co mě Twilight poprosila. Magie jako taková mi nic neříká, ale vo jabkách a farmaření tě naučim všechno, co vim. Vždyť něco vypěstovat je vlastně taky takový malý kouzlo a nikdo v tom nejni lepší než my zemští,“ dodala a položila na Ruby Gleam už třetí košík. Ta si toho však, jak se zdálo, ani nevšimla. „Moc ráda si to všechno od tebe poslechnu,“ usmála se Ruby Gleam mile. „Mohla bych se na něco zeptat už teď?“ „Ale klidně, cukříku,“ řekla Applejack a sebrala čtvrtý košík a přidala ho k těm prvním třem.

„No hrozně by mě zajímalo, jak vlastně poznáte, které stromy máte očesat jako první,“ začala Ruby Gleam zvědavě. „Všimla jsem si totiž, že…“ „Hele, holka,“ zarazila ji Applejack starostlivě, která právě přikládala už pátý košíček plný jablek. „Seš si jistá, že už nemáš dost?“ „Hmm,“ zamrkala Ruby Gleam trochu překvapeně. Však jí také právě Applejack přetrhla nit jejích myšlenek, ale kvůli tomu se na ni zlobit nemohla. „Myslím, že jeden nebo dva ještě zvládnu,“ usmála se po chvilce a několikrát poskočila, aby tomu dodala na důvěryhodnosti. „U skákavý kobylky,“ zavrtěla Applejack nechápavě hlavou. „Z čeho vás tam za tím mořem dělaj? Snad ze železa, ne?“ „Ne. Z kamene,“ ušklíbla se Ruby Gleam pobaveně. „He, he,“ zasmála se Applejack. „Moc vtipný, ale stejně už radši běž, ať to zbytečně nepřepískneš. Čeká nás ještě dlouhej den. To, cos mi chtěla říct, mi povíš, až se vrátíš. Času na povídání budeme mít ještě spoustu.“ „Tak dobrá,“ přikývla Ruby a zamířila i s tím nákladem směrem odkud cítila Big Macovu přítomnost. Ten na ni samozřejmě čekal u povozů, aby je bez problémů našla a dokonce jí pomohl i s vyložením všech těch voňavých jablíček, jež přinesla. Pak společně bok po boku zamířili zpět s prázdnými košíky za Applejack. „Big Macu?“ osmělila se v tu chvíli Ruby a cítila, jak se jí srdíčko divoce rozbušilo. „Eeyup?“ řekl Big Mac na znamení, že poslouchá. „No,“ znejistěla Ruby náhle. „Chtěla bych, abys věděl, že… že…“ zadrhla se náhle a bylo jí jasné, že ta dvě slůvka v tuhle chvíli vyslovit nedokáže. „… že se mi tu u vás na farmě hrozně moc líbí,“ změnila na poslední chvíli téma. „To sem rád,“ usmál se Big Mac. „Hmm,“ zabručela Ruby Gleam a v duchu si nadávala, jak příšerně nemožně a hloupě se zachovala. Takhle u Big Maca určitě nijak nezaboduje. Možná by to měla zkusit ještě jednou a tentokrát lépe. Big Mac se na ní určitě zlobit nebude. Takový on není. Jenže než stihla cokoliv říct, tak to byl právě on, kdo promluvil. „Taky mě těší, že seš tady,“ dodal v tu chvíli Big Mac po chvilce přemýšlení. Ta jeho slova Ruby Gleam tak překvapila, že doslova zamrzla v půli kroku. Stála tam teď jen tak s jedním kopýtkem částečně zvednutým a ve tváři měla napůl šokovaný a napůl potěšený výraz, který byl výsledkem naprostého duševního zmatku, který pohltil její náhle prudce bušící srdce. „Já… ehmm… díky,“ zakoktala zmateně. „Neni vůbec zač,“ usmál se Big Mac a v poklidu zastavil. Zdálo se, že čeká až se Ruby Gleam vzpamatuje. Možná dokonce i věděl, jaké city k němu ta malá zemská kobylka chová, ale rozhodně to nedával nijak najevo. A už vůbec nebylo jasné, jaké city k ní chová on. Přesto měla Ruby Gleam díky svému vnitřnímu zraku na maličký pocit, že jisté sympatie tu přeci jen jsou. Zatím slabé a téměř nepatrné. Toto zjištění ji až překvapivě uklidnilo a na její až dosud strnulé tváři vykvetl šťastný úsměv, který patřil jen jemu. Hřebci, který si stále více získával její srdce. Teprve pak si uvědomila, v jaké poloze se to zastavila, a tak s lehkým začervenáním své kopýtko položila zpátky na zem. „Tak pojď, Applejack už na nás určitě čeká,“ pobídla ho a vyrazila vpřed. Big Mac vyrazil hned za ní.

„Tak tady ste,“ poškádlila je Applejack. Nebyla totiž slepá a moc dobře poznala, že cestou sem se mezi těma dvěma něco odehrálo. Nejspíš to bylo sice jen něco nepatrného, ale Ruby Gleam po tom teď doslova zářila štěstím a to Applejack stačilo, aby i ona měla radost. „No, tak budem pokračovat, ne?“ dodala po chvilce, kdy nikdo nepromluvil, a zavedla Big Maca s košíky k dalšímu stromu a znovu se pustila do práce. Když s tím byla hotová, poslala ho i s nákladem jablek zpátky k povozům a přizvala si k sobě Ruby. „Tak na co ses mě chtěla předtím zeptat, cukříku?“ otázala se a připomněla tak Ruby tu otázku, kterou po scéně s Big Macem dočista zapomněla. „No,“ začala Ruby, „zajímalo by mě, jak poznáš, které stromy sklidit jako první. Všimla jsem si, že si ho vždycky nejprve pečlivě vybereš.“ „To je docela dobrá otázka,“ usmála se Applejack a mocným kopnutím svých silných nohou sklidila další strom. „Možná právě kvuli tomu tě za mnou Twilight poslala.“ „Myslíš?“ podivila se Ruby. Nějak netušila, co tím Applejack chce říct. „Mám totiž takové malé tajemství,“ usmála se Applejack tak trochu tajemně a lehce při tom Ruby pohladila. „Umím svým stromům naslouchat a oni dovedou naslouchat mě.“ „Cože?“ zamrkala ta zlatooká kobylka překvapeně. „O tom jsem nikdy neslyšela. Je to vůbec možné?“ „Moc mi nevěříš, co?“ zazubila se pobaveně Applejack. „Tak pořádně poslouchej a hlavně se ničeho nelekej.“ „Nazdárek, má zlatá jablíčka,“ zahlaholila posléze zvesela ke všem stromům v okolí. „Co kdybyste tady Ruby Gleam mezi náma pěkně přivítaly?“ Apple Bloom to také slyšela, a tak na chvilku přestala se sbíráním popadaných jablek a s úsměvem se na Applejack dívala. V mysli se jí odehrála dávná scéna, kdy sama na vlastní kůži zažila, jak silné pouto pojí její starší sestru s těmi krásnými stromy. Jedině díky němu se vrátila z míst, kam by za ní už ona nemohla. Nejprve se nedělo nic a Ruby tak trochu nevěděla, co si o tom všem myslet. Že by s Applejack nebylo všechno úplně v pořádku? Pak se ale lístky na všech stromech jako jeden pohnuly. Ozvalo se tiché zašumění a hned potom další a další. A v každém tom zvláštním zvuku slyšela Ruby Gleam ke svému údivu tichý a téměř nezřetelný hlas. Přesto mu dokonale rozuměla. Ve stejnou chvíli se několik těch samých lístků vzneslo na nějakém neviditelném vánku do vzduchu a pomalu se snesly až k Ruby, kde kolem ní chvilku zvědavě kroužily a lehce se o ni otíraly, jakoby snad věděly, že je ta kobylka vidět nemůže. Teprve až když dosedly na zem v dokonalém kruhu kolem jejích kopýtek, našla Ruby Gleam dost odvahy, aby se konečně nadechla. „To… to bylo úžasné, Applejack,“ usmála se Applejack. „Slyšela jsem, jak ke mně promlouvají.“ „Cože? Tys je vážně slyšela?“ podivila se Applejack. „Ještě jsem nepotkala nikoho jiného, kdo by to krom mě a Apple Bloom dokázal.“ „No, ano,“ zrudla Ruby a cítila se trochu provinile. „Vítaly mě tu. Sice jsem těm jejich slovům nerozuměla, ale nějaký hlas v mém srdci mi napovídal.“

„Výborně,“ usmála se Applejack. „Tak to má být. Musíš jim naslouchat srdcem. Škoda jen, že to v dnešních dnech už moc poníků nesvede. Ty seš ale jiná a to se mi líbí. Schválně, zkus jim taky něco říct,“ pobídla ji Applejack trochu nedočkavě. V té malé červené kobylce bylo něco víc, než se na první pohled zdálo. „Já? Ale…“ zkusila zaprotestovat Ruby, ale Applejack ji zarazila. „Prostě to zkus, cukříku,“ usmála se a chytila ji za kopýtko. „Nemáš se čeho bát. Budu tady s tebou.“ „Tak dobrá,“ polkla Ruby Gleam nervózně a zapřemýšlela nad tím, co by asi tak po těch okolních stromech mohla chtít. Pak si však svým vnitřním zrakem všimla Big Maca vpovzdálí, který tam už na ni u povozů trpělivě čekal, aby k nim trefila a věděla, že chce něco, z čeho by měl radost on. „Moc vás prosím,“ otočila se Ruby Gleam k okolním stromům. „Dejte mi to nejsladší a nejvoňavější jablíčko, které máte.“ Stromy v odpověď lehce zašuměly a pak něco v tom nejbližších z nich lehce luplo a po lístcích a větvičkách sklouzlo k Ruby Gleam jedno krásné, veliké a červené jablíčko, které jí s neuvěřitelnou lehkostí přistálo přímo na zádech, kde se chvilku kutálelo, ale nakonec na nich i zůstalo. Ruby ho sice neviděla, ale i tak poznala podle vůně, že je to to nejúžasnější jablíčko, jaké si kdy z celého srdce mohla přát. „No páni,“ pokývala Applejack uznale hlavou. „Sama bych nejspíš nic takovýho nesvedla. Asi ses jim zalíbila. No, ale teď už toho necháme být, ne? Pořád se tu jen vybavujeme a práce nám utíká. A beztak mám pocit, že bys nejraději to jablíčko někomu odnesla,“ usmála se vědoucně. Ruby Gleam zrudla a mlčky sklopila hlavu. Hrozně se styděla. „No nebudu tě trápit,“ snažila se Applejack uklidnit tu malou zamilovanou kobylku. „Hned jak tě naložím, tak za ním můžeš vyrazit.“ „A to ti nevadí, že se mi Big Mac líbí?“ zeptala se Ruby náhle, když Applejack připevňovala na její záda další košíky plné jablek. „Cože?“ zamrkala Applejack překvapeně. „Proč by mi to mělo vadit? Je to jeho věc koho si vybere a záleží jen na jeho srdci, kdo to nakonec bude.“ „Takže on nikoho nemá?“ vydechla Ruby Gleam údivem a štěstím, když si ze slov, která jí Applejack právě řekla, seskládala tuhle novou informaci. „Ne nemá,“ usmála se Applejack. „Může být klidně jen tvůj, ale to už je na vás dvou a já se vám do toho motat nebudu.“ „Ale on je přeci o tolik let starší než já,“ zapochybovala Ruby nahlas, i když to ani vlastně nechtěla. „A tobě to snad vadí?“ zeptala se Applejack a pokračovala v nakládání košíků na Rubyina záda jakoby vůbec o nic v jejich rozhovoru nešlo. „Ne, nevadí,“ přiznala Ruby a byla červená jak ta jablíčka okolo „Tak vidíš,“ plácla ji Applejack zvesela lehce kopýtkem do boku. „A teď už běž, ať tam na tebe nemusí čekat celé věky.“ Ruby se lehce zachichotala a vyrazila vpřed, jak nejrychleji dovedla. Hrozně se těšila, až Big Macovi dá to jablíčko, které stále leželo mezi košíky na jejích zádech. „Něco jsem ti přinesla, Macu,“ vyhrkla ze sebe s nadšením, když k němu

konečně dorazila a sundala si kopýtkem to jablíčko ze zad a podala mu ho. Big Mac si to jablíčko od ní vzal a chvilku si ho prohlížel. Ruby Gleam mezitím vysypala ta zbylá jablíčka ze svých košíků a otočila se zpátky k němu. „Díky, Ruby,“ usmál se na ni Big Mac a i když to Ruby neviděla, tak to ve svém srdci cítila. „Je moc krásný. Taky jedno pro tebe mám,“ dodal hned vzápětí, přiběhl k nejbližšímu stromu a zkušeným kopnutím srazil druhé jablíčko, které bylo tomu jejímu až zázračně podobné a které jí okamžitě vložil do jejích kopýtek. „Hi, hi,“ zachichotala se Ruby Gleam jak malá klisnička a měla pocit, že se na místě samou radostí rozplyne. Právě se totiž stala tou nejšťastnější kobylkou na světě. Nevěděla sice, jestli to jeho gesto bylo projevem díků, přátelství anebo dokonce lásky, ale prozatím jí to stačilo. „Také ti za něj děkuji,“ dodala, když se trošičku vzpamatovala z toho svého opojení. Oba dva se pak na sebe usmáli a zamířili zpátky k Applejack. Cestou se s chutí zakousli do těch dvou krásných jablíček, která si vzájemně darovali, a tvářili se při tom nesmírně spokojeně. Tedy alespoň Ruby Gleam. V Big Macově případě toho moc z jeho tváře vyčíst nešlo. A tak jim ten čas společně rychle utíkal. Hlavně Ruby, která si střídavě povídala s Applejack, Big Macem a občas dokonce i s Apple Bloom. A stejně tak i přibývalo sklizených jablíček. Šlo jim to zkrátka pěkně od kopýtka. Oběd jim Fluttershy donesla v malém košíku až přímo sem. Byly to sice jen nějaké studené sendviče a džbán jablečného cideru, ale i tak to všechno Ruby Gleam po té tvrdé práci radostně zhltla a vypila. Po jídle se všichni čtyři pustili zase pilně do práce a skončili, až když se slunce již téměř dotýkalo obzoru. Teprve pak společně s povozy plnými jablek zamířili zpátky domů, kde všechna ta jablíčka pečlivě uložili do skladu. Od Applejack se Ruby Gleam dozvěděla, že část jich zůstane na uskladnění, část se odveze do moštárny a ze zbytku se udělá marmeláda. Už teď se Ruby těšila, až ochutná něco z těch plodů práce, na které se i ona podílela. Než si to však nechala projít hlavou, už u ní stála Applejack a na hlavě jí přistálo něco velikého a příjemně měkkého. Ruby Gleam zamrkala a kopýtky ten předmět ohmatala. Byl to klobouk. „Myslim, že si ho zasloužíš,“ oznámila jí Applejack. „Říkala sem přece ráno, že se s tebou o něj klidně vsadim a mám pocit, že sis ho zasloužila.“ „Ale ten je přeci tvůj,“ vzdychla Ruby překvapením. „To nemohu přijmout.“ „He, he,“ zasmála se Applejack. „Teď už ne. Teď už je jen tvůj. A o mě se neboj. Já jich mám doma mnohem víc.“

S rodinou a přáteli Čas strávených v kruhu té úžasné rodiny Applů naší Ruby Gleam nesmírně rychle utíkal. Ba co víc. Každý den se s nimi skvěle bavila, i když většinou byly ty dny plné tvrdé práce, jež se táhla od slunka východu až téměř do noci. Všichni se však při tom dosti nasmáli a nikomu tak ta námaha s tím spojená ani trochu nevadila. Jen Ruby Gleam občas trochu trápil fakt, že stále netušila, jak

by jí pobyt tady mohl s kouzlením pomoci. A neřekla jí to dokonce ani Twilight, která ji sem poslala a která za ní častokrát s Trixie chodívala a vyptávala se na spoustu zvláštních a podivných věcí, kterým Ruby ani trochu nerozuměla. Nejhorší bylo, že se vůbec netýkaly magie, jak by si Ruby přála, ale byly zaměřené spíše na to, co se od ostatních poníků naučila a jaké city k nim chová. O tom se samozřejmě mladé Ruby před ostatními moc mluvit nechtělo, a tak se snažila odpovídat, jak nejstručněji dovedla, což Twilight zrovna moc neuspokojovalo, ale co mohla dělat. Krom Twilight se za Ruby Gleam na farmu chodili podívat i jiní poníci. Třeba Pinkie Pie, jejíž aura byla z nějakého neznámého důvodu naprosto rozdílná od všech ostatních. Nejenom že pro Ruby uspořádala velikou oslavu, když konečně odhalila její přítomnost zde v Ponyville, ale pokaždé s ní bylo tolik legrace a zábavy. Někdy jim ta věčně veselá kobylka dokonce i pomáhala se sklizní, ale Ruby si stále nebyla úplně jistá, jestli jim ta práce jde pak rychleji nebo ne. Pak tu byla samozřejmě Lady Rarity, kterou téměř na každé návštěvě doprovázel Spike, s nímž se již Ruby krátce setkala u Twilight v knihovně, když tam byla poprvé. Ruby Gleam nepotřebovala ani vidět, aby poznala, jak vznešená tato kobylka dokáže být. Dokonce i způsob její chůze byl tak jiný, že ji Ruby podle sluchu okamžitě poznala. Navíc se Rarity z nějakého blíže nespecifikovatelného důvodu rozhodla, že se pokusí z Ruby vychovat něco víc, než jen obyčejného venkovského poníka, a tak za ní téměř každý druhý den po večerech chodila a učila ji společenským zvyklostem. Díky pobytu u Applejack se to však nesetkávalo zrovna s úspěchem. Další na řadě byla Rainbow Dash. Poník, který miloval lítání a který podle ostatních měl krásně duhovou hřívu. To však Ruby Gleam nikdy vidět nemohla a popravdě ani netušila, jak by taková duha mohla vypadat. Docela ji to mrzelo, protože, jak se zdálo, ostatní poníci duhy milovali. Když to Rainbow Dash zjistila, okamžitě poprosila Twilight o kouzlo díky němuž by mohla Ruby chodit po mracích a sama ji pak zanesla přímo do Cloudsdale, aby si společně prošly místa, kde se většina duh vyráběla. Pro Ruby Gleam to byl úžasný výlet a mnohé se tam o duhách dozvěděla a i když je stále ještě nemohla vidět, tak si na ně mohla alespoň sáhnout a případně je i ochutnat. Podruhé už to raději dělat nebude. A nakonec tu byly samozřejmě Sweetie Belle a Scootaloo. Věrné kamarádky Apple Bloom. Stále se ještě občas scházely ve své malé klubovně, i když jim začínala být dosti těsná a dokonce se stále ještě ten jejich klub jmenoval Znamínkoví křižáci. Ony samy už sice Znaménka dávno získaly, ale stále tu bylo spousta menších neoznačkovaných hřebečků a klisniček, kteří zcela jistě potřebovali jejich odbornou pomoc. Jejich úspěšnost v získávání Znamének byla popravdě téměř nulová, ale pokaždé se při tom všichni skvěle pobavili a hlavně vždy vyzkoušeli něco nového. Tak ten čas plynul až jablkobraní s posledním očesaným stromem dočista skončilo. Stalo se tak dokonce o celý týden dříve, než bylo na farmě zvykem. A ještěže tak, protože přípravy na Strašidelnou noc, jež se kvapem blížila, už byly

v plném proudu. Ruby Gleam se ani nenadála a bylo to tu. Ještě nikdy Strašidelnou noc neslavila. Však také nebylo proč, když v jejich zemi nikdo o Nightmare Moon neměl ani tušení. I tak však byla rozhodnutá, že si to nenechá ujít. Naštěstí znala spoustu poníků, kteří jí se vším pomohou. ••• Strašidelná noc! Bojíme se moc! Sladkosti nám dejte a trochu štěstí přejte. Skupina několika až překvapivě velkých koledníků dokončila svou básničku a toužebně postrčila vpřed pytlíčky, které už čekaly jen a jen na to, až se zaplní sladkostmi. Twilight, u jejíž knihovny se právě koledovalo, se na ně spolu s Trixie zkoumavě zadívaly. I ony dvě se samozřejmě o této noci skrývaly pod maskami. Trixie měla na sobě zapůjčený Twilightin starý kostým, jež jí dával podobu Starswirla Vousatého a Twilight se pro změnu oblékla do starého ošoupaného hnědého pláště svázaného pouze kusem provazu. Měla to být samozřejmě Moudrá Clover z dávné Equestrijské historie, ale k Twilightině rozčilení to zas nikdo nepoznal. Copak si už nikdo z poníků nepamatoval, že Clover byla Starswirlovou učednicí? To, že jsou teď spolu, by jim mělo napovědět. Ve skupince nastoupené před nimi bylo také několik až příliš dobře známých masek. Jeden už docela starý a zčásti vypelichaný vlk, upír, jemuž za ta léta již chyběl jeden zub, poněkud již potrhaná Frankensteinova nevěsta a nakonec jedna přerostlá a poněkud trochu růžovější slepička. „Apple Bloom, Scootaloo, Sweetie Belle, Pinkie?!“ podivila se Twilight. „Nemyslíte, že jste už všechny na tohle trochu na to staré?“ „No sme,“ přiznala Apple Bloom. „Ale sme tu hlavně kvůli Ruby. Ona ještě Strašidelnou noc nezažila, tak sme vyrazily s ní.“ „Kvok?“ podivila se Pinkie. „Já myslela, že jsme tu hlavně kvůli sladkostem.“ „A kde ji tedy máte?“ zeptala se Twilight, když nikde tu výše zmíněno kobylku nespatřila. Pinkie si při tom vůbec nevšímala. Něco podobného tu už s ní totiž zažila mnohokrát. „No, je tady hned vedle nás,“ usmála se Apple Bloom a ukázala na něco, co vypadalo tak trochu jako křoví jen s tím rozdílem, že tohle mělo uprostřed dvě veliké zlatě zářící oči. „Chtěla jsem jí pomoct,“ ozvala se opět Pinkie. „Ale ona si chtěla kostým udělat sama. Nevím, kde se stala chyba, ale asi se jí to nějak nepovedlo. Skoro to vypadá, jako by si ho vyráběla poslepu.“ „Pinkie!“ ozvala se Twilight výhružně a naklonila se k té své růžové kamarádce. „Zapomněla jsi snad? Ruby je slepá,“ pošeptala jí. „A?“ zamrkala Pinkie Pie nevině v odpověď.

Twilight už to nevydržela a zoufale zabořila tvář mezi svá kopýtka. Dostat se do Pinkiina světa bylo občas až nesmírně těžké. „Já myslím, že je to docela pěkné,“ ozvala se Trixie. „Viď Ruby?“ „Mhhm,“ přikývlo to křoví radostně a trochu při tom zašustilo. „Půjdeš se s námi podívat na náměstí? Za chvíli tam má prý přiletět Nightmare Moon. Moc ráda bych se s ní setkala.“ „Ale jistě, zlatíčko,“ usmála se Trixie a pak mrkla na Twilight. „A co ty? Snad tu nechceš zůstat sama?“ „Samozřejmě, že ne,“ bránila se Twilight a za chvilku již všechny společně vyrazily vstříc Strašidelné noci, kterou si hodlaly i náramně užít. ••• Čas se opět rozeběhl tím svým závratným tempem, které má, jen když se někde skvěle bavíte. Nebylo tedy divu, že aniž by se Ruby nadála, už tu byl Běh v lisoví, kterého by se i ona sama také velice ráda zúčastnila. ••• „Seš si vopravdu jistá, že to zvládneš, cukříku?“ zeptala se ustaraná Applejack, která stála na startovním poli hned vedle ní. „Nevím, ale chtěla bych to i tak zkusit,“ uklidňovala ji Ruby Gleam. „A navíc mi tady nic stejně nehrozí. Nanejvýš spadnu nebo klopýtnu.“ „Máš pravdu,“ souhlasila Applejack a zdálo se, že ji to přeci jen trochu uklidnilo. „Nic horšího než tohle se ti fakt stát nemůže, ale zkus se raději přece jen držet někoho z nás, ať někde nezabloudíš.“ „Dobrá,“ ujišťovala ji Ruby. „Tak co, poníci? Jste připraveni?“ ozvala se v tu chvíli Pinkie Pie odkudsi shůry. Zezdola jí odpověděl sbor souhlasných hlasů. I Ruby s Applejack se k nim přidali. „Výborně,“ zazubila se Pinkie. „Takže: Tři! Dva! Jedna! Start!“ zakřičela z plných plic a zazvonila při tom současně na malý zvonek, jež měla v balónu s sebou. Všichni nastoupení poníci se v tu chvíli dali jako jeden do běhu. Někteří se již teď dostávali do vedení a Applejack byla samozřejmě mezi nimi. Jiní zase zvolili volnější tempo a drželi se vzadu. Právě ty si vybrala i Ruby Gleam a snažila se držet jejich skupinky. Neviděla sice, s kým běží, ale podle jejich aur alespoň věděla, kde přibližně jsou. Docela to i fungovalo, ale pak náhle Ruby klopýtla o nějaký kořen, jehož si snad ani všimnout nemohla a po několika kotrmelcích skončila s hlavou zabořenou v prachu cesty. „Au!“ zabručela a mnula si odřené kopýtko. Nemohla se však dlouho zdržovat, protože jinak ztratí ty ostatní poníky a sledovat trasu by pak pro ni bylo daleko těžší. Jenže než se stihla pořádně soustředit, už byli z jejího dosahu. „Hmm. A co teď?“ zapřemýšlela. Takhle na Big Maca rozhodně nijak nezapůsobí, když skončí hned na začátku Běhu. Ne, kdepak. Nesmí se jen tak vzdát.

Musí něco vymyslet. A tak se zas postavila, zatnula zuby a soustředila svůj vnitřní zrak až na hranice svých možností. Při tom stále myslela na Big Maca a na Applejack, na kterých jí záleželo, a které nechtěla zklamat. Náhle jí hlavou prolétla krátká vzpomínka na ně, jak spolu sbírají jablka a v tu chvíli na cestě před sebou ucítila něco důvěrně známého. Popošla blíž a důkladně to místo prozkoumala. Nebylo na něm vlastně nic zajímavého, jen z něho cítila přesně to samé, co dokázala vyčíst z aury kolem Applejack. Navíc se to docela rychle vytrácelo. Nejprve jí nebylo vůbec jasné, co se to děje, ale pak si všimla, že takových míst je kolem ní spousta a že všechna jedno za druhým udávají přesný směr cesty. V ten okamžik pochopila, že jsou to drobné otisky aury, jež tu Applejack zanechala, když tudy probíhala. Kdysi dávno jí o tom Trixie četla nějaké teorie, ale Ruby nikdy ani nedoufala, že by je mohla vidět i ona. Pokaždé, když se totiž Applejack dotkla kopýtky země, přenesla do ní i malou špetku své vlastní energie a díky tomu, že ji Ruby Gleam za těch pár týdnů tak dobře poznala, mohla sledovat i tyto drobné pozůstatky její nedávné přítomnosti. Navíc čím déle je sledovala, tím to bylo snazší a snazší. „Super,“ zaradovala se Ruby Gleam a vyrazila vpřed. Snažila se při tom cválat přesně ve stopách, které tu Applejack po sobě zanechala. Běžela dlouho a ani jednou se nezastavila. Občas měla dokonce i pocit, že kolem někoho proběhla, ale nebyla si tím úplně jistá, protože svůj vnitřní zrak upírala pouze na ty stopy před sebou. A pak najednou před ní vytanul obrovský známý zářící bod, u nějž se Ruby konečně zastavila. Byla to samozřejmě Applejack, kterou tak oddaně celou dobu následovala. Teprve teď Ruby Gleam dovolila svým smyslům soustředit se i na něco jiného a okamžitě poznala, že tu Applejack vůbec není sama. Kolem byla snad stovka dalších poníků a všichni radostně dupali svými kopýtky do země a jásali. Navíc poznala, že tohle je místo, kde před nějakou chvílí startovala, takže to musel být i cíl. „Ruby Gleam?“ ozvala se Applejack poněkud překvapeně. „Co tady děláš? Kde sou vostatní?“ „Eh? Cože?“ zatvářila se Ruby Gleam nechápavě. „Já jen běžela za tebou, jak jsi říkala.“ „Tos udělala moc dobře, holka,“ usmála se Applejack pyšně a podrbala ji na hlavě. „Víš vůbec, kolikátá si doběhla?“ „Ne,“ zavrtěla Ruby Gleam hlavou až její hříva poskakovala. „Seš devátá, cukříku,“ zaradovala se Applejack a zvedla ji svými kopýtky do výšky. „Na někoho s tvym handikepem je to něco úžasnýho. Sem ráda, žes jim ukázala, z jakýho těsta sou poníci z naší rodiny.“ „Díky, Applejack,“ usmála se Ruby Gleam, pro kterou byla tahle slova daleko větší odměnou než cokoliv jiného, a položila si unaveně hlavu na její rameno. Měla tuhle kobylku tak hrozně ráda. Vlastně skoro jako svou starší sestru. Bylo jí s ní tak dobře a nejraději by tu teď v jejím náručí usnula. „Vidim, že tě to pěkně zmohlo,“ řekla Applejack, když si toho všimla. „Tak

poď,“ oznámila jí následně. „Lehni si na mý záda a půjdeme si domů vodpočinout.“ Ruby Gleam ani neprotestovala, jak moc začínala být znavená, a tak tiše poslechla. Applejack se ještě rozloučila s ostatními a zamířila zpět na farmu. Osud ostatních závodníků ji už ani tolik nezajímal. Teď se musela postarat o toho poníka na svých zádech, který možná do jejich rodiny nepatřil krví, ale srdcem určitě. ••• Listí ze stromů bylo úspěšně shozeno, a tak mohla přijít konečně zima, na kterou se už všechna hříbata v Ponyville nesmírně těšila. I Ruby Gleam z ní samozřejmě měla radost. Zimy u nich doma v horách byly totiž kruté a nelítostné, ale tady v Ponyville to byla stejně veselá chvíle jako každá jiná. Akorát plná sněhu. A pak pár týdnů na to přišel svátek pro poníky z Equestrie ze všech nejdůležitější. Srdcehřejný večer, tedy slavnostní chvíle, kdy zemští poníci, pegasové a jednorožci konečně nalezli vytoužený mír. Ruby Gleam bylo souzeno strávit tuto chvíli v kruhu té úžasné rodiny, kde již pár měsíců přebývala. Nic jiného si snad ani přát nemohla. Tedy možná jen to, aby tu s ní dnes večer byla i Trixie s Twilight. ••• „Brrr, to je ale zima,“ oklepala se Applejack, když vklouzla zpět do toho jejich krásně vyhřátého domova. To Ruby, která byla venku s ní, nevypadala zrovna, že by ji to mrazivé počasí nějak obzvláště trápilo. Přeci jen byla horský poník a její delší srst ji před takovýmto počasím celkem dobře chránila. Jen kopýtka měla od všeho toho sněhu urousaná. „A jak se daří zvířátkům?“ zeptala se starostlivě Fluttershy, jež okamžitě po jejich návratu přiklusala do předsíně, aby se s nimi přivítala. Tedy hlavně se svou milovanou Applejack. „Jsou všechna v pořádku?“ „Nemáš se čeho bát, můj motýlku,“ konejšila ji Applejack sladce a něžně ji objala. „Všechna jsou bezpečně zavřená a řekla bych, že tam mají možná ještě tepleji než my tady.“ Jak se zdálo to Fluttershy uklidnilo a se slůvky: „Díky, miláčku,“ tu svou krásnou oranžovou kobylku políbila. Ruby Gleam je nechtěla v této intimní chvilce rušit, a tak mezitím odklusala ke krbu v obývacím pokoji a připojila se tak k Apple Bloom, která už se tu také na koberečku před krbem vyhřívala. „Ahoj, AB,“ pozdravila svou úplně nejlepší kamarádku. „Mohla bych si lehnout na chvilku k tobě?“ poprosila. „No jasně, Ruby,“ usmála se Apple Bloom a posunula se kousek stranou, aby jí udělala místo. Za chvilku už vedle sebe obě ležely s kopýtky nataženými k plápolajícímu ohni, a protože ten kobereček nebyl zrovna veliký, tak se k sobě i poněkud více tulily. Ani jedné z nich to však nevadilo. „Nevíš, kde je Big Mac?“ zeptala se Ruby, když si uvědomila, že jeho

přítomnost nikde necítí. Celou tu dobu venku se těšila, až bude zase s ním a on byl teď někde pryč. „Vim,“ usmála se Apple Bloom. „Ale neřeknu. Slíbila sem mu to.“ „No tak, Apple Bloom,“ žadonila Ruby Gleam. „Neboj se,“ uklidňovala ji její rudohřívá kamarádka. „On se ti vrátí. Za chvilku by tu už měl být.“ Ruby Gleam si jen tiše povzdechla a zabořila svou hlavičku do toho koberce pod sebou. Apple Bloom, která okamžitě poznala, že se její nevidomé kamarádce po Big Macovi opravdu moc stýská, se k ní otočila čelem a něžně ji objala. Jak se zdálo, tohle zabralo a na Rubyině tváři se opět objevil tichý spokojený úsměv, který jí vydržel až do chvíle, kdy v tom příjemném teple a přátelském obětí usnula. Klapnutí dveří vytrhlo Ruby Gleam z dřímoty. Apple Bloom tou dobou už s ní nebyla, a tak na koberečku ležela sama. Okamžitě tedy vyskočila, a zatímco se v její ospalé mysli pomalu probouzel ten tajemný vnitřní zrak, zamířila opatrným krokem do předsíně, aby zjistila, kdo to vlastně dorazil. Třeba to byl on. Big Mac. A měla pravdu. Už cestou tam vycítila jeho úžasnou přítomnost, ale daleko větším překvapení pro ni bylo, že nebyl sám. Doprovázely ho dvě známé kobylky. Jedna magičtější než druhá. „Ruby, zlatíčko,“ ozval se důvěrně známý Trixiin hlas. „Tak dlouho jsem tě už neviděla.“ Ruby se za svou Trixie okamžitě rozeběhla a brzy ji již svírala ve svém drtivém sevření. „Chyběla jsi mi, Trixie,“ zavzlykala a ve zlatých očích se jí zatřpytily slzy. „Ty mě taky, zlatíčko,“ napodobila ji Trixie a hladila ji při tom po její krásné oranžové hřívě. „Byly jsme teď totiž s Twilight dlouho pryč,“ začala Trixie vysvětlovat. „Až v samotném Canterlotu. Princezna Celestia si mě totiž vyžádala, abych jí všechno o svých putováních pověděla.“ „Ale teď už jsi tady,“ usmála se Ruby spokojeně. „No, popravdě,“ zamračila se Trixie a sklopila při tom provinile své fialkové oči. „Nebýt tady Big Maca, tak bychom tu asi ani dnes nebyly. Čekal na nás už na nádraží, a jakmile jsme dorazily, tak nás obě dvě pozval sem na farmu. Nebýt jeho, tak bychom s Twilight dnešní Srdcehřejný večer nejspíš strávily samy u ní v knihovně.“ „Díky Macu. To bylo od tebe moc hezké,“ usmála se Ruby Gleam, pustila Trixie a samou radostí mu skočila kolem krku. Než si uvědomila, co vůbec dělá, tak mu na tvář vlepila jeden krátký šťastně zamilovaný polibek. Oba dva okamžitě ztuhli a zrudli jako dvě krásné růžičky. Zbytek kobylek v místnosti také okamžitě přestal v tom, co právě dělal a nervózně po sobě pokukovaly. Ani jedna z nich náhle nevěděla, co říct. Nakonec to byla Applejack, kdo situaci zachránil. „Nechcete se vodsud trochu pohnout,“ napomenula je. „Za chvilku sem přijdou Rarity, Pinkie Pie a Rainbow Dash a ani se sem do předsíně nebudou vejít, protože ste ji celou úplně vobsadili.“ Po těchto jejích slovech se všichni z toho trochu nečekaného šoku vzpamatovali a zamířili společně do obývacího pokoje. Při tom předstírali, jakoby se v té předsíni vlastně vůbec nic nestalo.

Pak ale vzápětí dorazil i zbytek a celá ta událost byla dočista zapomenuta. Jen Ruby s Big Macem se tak trochu snažili jeden druhému vyhnout. Moc jim to ale nepomohlo, protože u slavnostní tabule nakonec skončili zase vedle sebe. I oni dva se však zas brzy osmělili a bavili se spolu jako dřív. Jako dva velmi dobří přátelé. A možná v tom tentokrát přeci jen bylo něco víc. ••• A tak Ruby Gleam strávila svůj první Srdcehřejný večer v kruhu přátel a rodiny, jež ji přijala za svou. Moc si to tehdy užila a nesmírně se nasmála. Nakonec šla spát, až když už venku zářilo světlo nového dne. Čas se pak dal opět do pohybu a zima utekla daleko rychleji než by kdokoliv čekal. Bylo tedy třeba pomalu začít s jejím vymetáním. ••• „Tak, Ruby,“ otočila se na ni Applejack s radostným úsměvem. Milovala, když se konečně zas mohla věnovat nějaké práci. Ta zimní zahálka dokázala být občas pěkně otravná. „Ty patříš v Ponyville mezi nejsilnější kobylky, takže budete s Big Macem velet skupině na vodklízení sněhu z polí.“ „Moc ráda,“ usmála se Ruby šťastně a zamířila si to rovnou za Big Macem, který už čekal připravený ve své pracovní vestě u nejbližšího z pluhů. Applejack mezitím dál rozdělovala všechny ostatní zemní poníky, jež v ten dnešní den dostala na starosti. Sama pak s Apple Bloom zamířila k týmu, který měl za úkol sázení a zalévání nových semínek, z nichž vyrostou nové květiny, obilí, zelenina a spousta dalších věcí. „Dobrý ráno, Ruby,“ usmál se na ni Big Mac jako první a způsobil tak, že se Rubyino srdce zatřepotalo v jejím hrudníčku, jako malý šťastný motýlek. „Dobré ráno i tobě, Big Macu,“ vrátila mu jeho pozdrav spolu se zářivým úsměvem, který si určitě zasloužil. „Jsem moc ráda, že ti budu pomáhat.“ „Eeyup,“ souhlasil Big Mac a to bylo vše, co Ruby potřebovala, aby věděla, že i on je rád, že ji tu dnes má. Pořád si však nebyla jistá tím, co k ní cítí. Určitě ji měl rád, ale otázkou bylo, jak moc. Miluje ji vůbec? Možná by konečně měla najít odvahu a říct mu to, aby se už konečně přestala potácet v nejistotě. Moc dlouho se tím však netrápila, protože brzy již dorazili zbylí poníci a všichni se pilně pustili do práce. Pod Twilightiným odborným vedením jim to všem šlo pěkně od kopýtka a obzvláště, když jim letos ještě pomáhala Trixie, která dokázala každé věci, jíž se dotkla, vnuknout trochu toho exotického tajemství. Domů se Ruby vrátila spolu s Big Macem. Oba byli spokojení, ale nesmírně unavení. Ani se neobtěžovali jít do svých pokojů a jen tak se svalili v obýváku na koberec hned vedle sebe a na místě tvrdě usnuli. Applejack je takto našla o chvíli později, když se i ona konečně vrátila. Ruby Gleam ležela s hlavou pevně vtisknutou do Big Macova boku a ten ji zas na oplátku zlehka objímal jedním svým kopýtkem. Nejspíš ani netušili, do jaké polohy se to vlastně po usnutí dostali, ale rozhodně jim to v současné chvíli ani trochu nevadilo.

Applejack je nechtěla budit, když jim to tak hezky spolu slušelo, a tak se jen šťastně usmála a zamířila za Fluttershy, která již určitě nahoře ukládala jejich hříbátka ke spánku. ••• Vymetání zimy se toho roku opravdu vyvedlo a než se Ruby Gleam nadála, už se blížil další svátek, jež poníci v Equestrii slavili. Na tenhle se těšila úplně ze všech nejvíc. Byl to samozřejmě Den srdíček a podkoviček neboli svátek zamilovaných a také štěstí. Sotva se o něm Ruby Gleam dozvěděla, přísahala si, že se na tento kouzelný den konečně svěří Big Macovi s city, jež k němu hluboko v sobě chová. Možná že se pak i od něj dozví, že ji miluje. Osud si však pro ni již na tento den dávno nachystal zcela jiné plány, o kterých Ruby Gleam nemohla mít ani tušení. Tak jako tak se mělo onoho krásného zamilovaného dne rozhodnout o jejím osudu.

Osudová cesta Horko. Hrozivé spalující horko. To byla první věc, kterou si Ruby Gleam uvědomila, když se náhle z ničeho nic probudila. Sotva se však ve své posteli posadila, byl ten pocit okamžitě pryč. Všude bylo ticho a naprostý klid. Zdálo se, že je ještě hluboká noc a všichni dosud tvrdě spí. Nejspíš to byl jen nějaký divný sen. Pak ale odkudsi přišly ty podivné hlasy. Prosebné a úpěnlivé. Něco chtěly, ale Ruby Gleam nedokázala pochopit co. Věděla však, kdo to k ní mluví a hrůzou se jí z toho zježily chlupy po celém těle. Byly to jabloně. Něco strašného se muselo v sadech stát. Ruby Gleam nemeškala ani chvíli a okamžitě se rozeběhla za Applejack. Vůbec při tom nehleděla na to, že se ještě pořádně nedokáže orientovat, a tak si ve spěchu rozsekla ret o rám. Prohnala se chodbou a dveře do sousedního pokoje doslova vyrazila. „Applejack! Applejack!“ třásla tou oranžovou kobylkou ze všech sil. „Něco se stalo! Něco se stalo tvým jabloním!“ „Co-cože?“ zamrkala čerstvě probuzená Applejack zmateně. Pak ale i ona ve své hlavě uslyšela ty důvěrně známé prosící hlasy. Jediným rychlým pohybem se vyhoupla ze své postele a rozeběhla se k oknu. Otevřela ho a vyhlédla ven. Jak si myslela, venku byla stále ještě hluboká noc, ale to ji v tuhle chvíli ani trochu nezajímalo. Její oči sledovaly jen jednu jedinou a o to děsivější věc. Jasnou a až neuvěřitelně rychle sílící oranžovou záři za jedním z nejbližších kopečků. V tu chvíli Applejack dočista ztuhla hrůzou. V hloubi duše se bála, že jednou tahle chvíle přijde a moc dobře věděla, že jen velice těžko něco takového půjde zastavit. Její sady byly v plamenech. „Applejack?“ šťouchla do ní vyděšená Ruby, která stále netušila, co se děje. Tím ji probrala zpět k životu. Nebýt toho jejího šťouchnutí, tak by to všechno možná

dopadlo daleko hůř. Applejack se na Ruby otočila s očima rozšířenýma strachem. Byla to v ten okamžik tak neuvěřitelně silná emoce, že ji i Ruby ucítila. „Hoří!“ řekla Applejack tiše. „Naše jabloně hoří.“ Pak už na nic nečekala a rozeběhla se ven z pokoje. Cestou volala z plných plic na celý dům, aby všechny vzbudila. Museli udělat vše, co bylo v jejich silách, aby zachránili, co nejvíce ze svých jabloní. Bez nich by se už nedokázali uživit. Ruby se rozeběhla za ní. Jen o necelou minutku již stála celá rodina před farmou a Applejack jim rozdávala úkoly. Požár se mezitím rychle šířil. Téměř se zdálo, že je nezastavitelný. „Ty Fluttershy se postaráš o hříbata!“ rozkázala Applejack tónem, který u ní Ruby ještě nikdy neslyšela. Byl drsný a téměř bezcitný. „Kdyby se voheň začal blížit k farmě tak utečte, jak nejdál můžete.“ Fluttershy jen něco tiše pípla a zmizela v budově, odkud už se ozýval vyděšený pláč. Applejack se mezitím otočila na dalšího poníka, jímž byla Apple Bloom. „Ty AB, zaběhni do města a zkus sehnat tolik pegasů, kolik jen dokážeš. Budem potřebovat pořádnej slejvák.“ Apple Bloom přikývla a jako mávnutím kouzelného proutku byla pryč. Nebyl čas na cokoliv čekat. „My tři se pokusíme ten voheň zdržet, jak nejdýl dokážem,“ otočila se Applejack na zbytek. Jímž byla ona, Big Mac a samozřejmě Ruby. „Ve stodole si vezmeme rýče, lopaty a sekery. Hlavně ale buďte vopatrný. Nechci, aby se vám cokoliv stalo. Jasný!“ „Ano!“ přikývla Ruby a spolu s těmi zbylými dvěma poníky se nejprve rozeběhla pro nářadí a pak vstříc tomu zuřícímu peklu. Applejack jim rozkazovala, co mají dělat. Kde kopat, jaký strom porazit, ale bylo jich až příliš málo a oheň příliš divoký a nespoutaný. Přeskakoval od koruny ke koruně a nic, co ti naši tři poníci udělali, ho nedokázalo zastavit. Dlouho se Applejack odmítala vzdát, ale pak už to prostě nešlo. Kouř, horko a únava je až příliš rychle udolávaly a nikdo z nich už neměl dost sil, aby pokračoval. A pegasové se svým deštěm byli stále v nedohlednu. Když všichni tři utekli z nejhoršího pekla kousek stranou, všimli si, že téměř celá západní část jablečných sadů je již v plamenech. Applejack tím děsivým pohledem musela trpět nejvíc a hlasitě se rozplakala. Big Mac ji pevně sevřel v náručí a snažil se ji trochu uklidnit. Bylo to však marné. Teď už je mohl zachránit jen zázrak. Bez něj celé ty krásné Sady sladkých jablek brzy lehnou popelem. Ruby Gleam tiše sledovala ty dva zlomené poníky před sebou. Jednoho milovala celým svým srdcem a ten druhý byl pro ni jako člen vlastní rodiny. Oba dva jí toho tolik dali a teď měli o všechno přijít. Jak se Applejack postará o svých pět hříbátek, když nebude mít z čeho žít? A co Big Mac? Co se s ním stane, když přijdou o farmu? Hluboko uvnitř sebe cítila, jak se jí srdce nad tím vším svírá utrpením a bolestí. Jak mohl být osud tak krutý, že něco takového dopustil? Tihle milí poníci nikdy nikomu neublížili, tak proč muselo takové neštěstí postihnout zrovna je?

A v tu chvíli si Ruby vzpomněla na všechno to učení, které se jí od Trixie, Twilight, ale i Applejack dostalo. Věděla, že jestli na tomhle místě existuje někdo, kdo to dokáže zastavit dřív, než bude pozdě, tak je to ona. Potřebovala k tomu jen jedinou věc. Svou magii. A tak ji zavolala. Jenže jako vždy se nestalo nic. Stále dělala něco špatně. Ale jak moc bylo tohle odlišné od toho, co se tehdy stalo s těmi vlky? Musela na to přijít dřív, než bude pozdě. A tak poprvé ve svém životě upřela svůj magický zrak ne ven, ale do vlastního nitra. Pronikla jím svou myslí, duší a skončila až kdesi v těch nejtajemnějších hlubinách svého srdce. A to, co tam spatřila, ji překvapilo a šokovalo zároveň. Obrovské a zdánlivě nekončící víry mocné a tiše se vlnící energie. Poznala, co to je. Byla to láska. Láska, kterou cítila k Big Macovi k Applejack, Trixie, ale i ostatním poníkům. To sem kdysi sáhla, když svým kouzlem ochránila Trixie před vlky a teď, když konečně pochopila, bylo na čase se silou své mysli znovu chopit té energie a využít ji pro záchranu těch hořících jablečných sadů. V tu chvíli však zaváhala. Byla magie opravdu to, po čem v tuto chvíli nejvíce toužila? Moc dobře totiž věděla, že jakmile se pro ni jen jednou jedinkrát natáhne, tak ji to od základů změní. Tam doma za mořem ji čekaly úkoly a povinnosti, které mohla dokázat pouze s ní. To by však znamenalo, že se bude muset vrátit a opustit tak hřebce, jehož tak nesmírně milovala. Opravdu to tak chtěla? Nebylo by lepší nedělat nic a zůstat tu s ním? Ne, na co to vůbec myslí?! Nemůže… nesmí za žádnou cenu dopustit, aby těm poníkům tady z farmy bylo nějak ublíženo. Obzvláště Big Macovi. Musí použít svou magii, aby je ochránila. Možná že existovaly i jiné cesty, ale tahle, ač stále nebyla tou správnou, byla ze všech nejlepší. Nic jiného Ruby Gleam nezbývalo. Opět se soustředila na ty proudy energie ve svém srdci. Pevně je svou myslí sevřela a vytáhla ven. Pak znovu otevřela svůj magický zrak okolnímu světu Něco bylo jinak. Doslova totiž cítila, jak je každičká buňka jejího těla nabitá magií, která jen čekala na její pokyn. Kdo by to byl řekl, že láska je ten klíč k tomu všemu. Možná jedině Twilight, která to již nejspíš od samého začátku tušila. Teď však nebyl čas na přemýšlení. Byl čas konat. A tak se Ruby otočila od těch dvou poníků a zamířila vpřed. Věděla, co musí udělat a žádný oheň ji v tom nezastaví. „Ruby, stůj!“ volala zoufale Applejack. „Tam nemůžeš! Vždyť tam uhoříš!“ Ruby se na chvilku zastavila a otočila se. Applejack možná sice právě přicházela o všechno, ale stále jí daleko více záleželo na ostatních. Za takové poníky se vyplatilo bojovat až do posledního zbytku sil. „Neboj se,“ usmála se Ruby Gleam a v očích jí podivně zlatavě zajiskřilo. „Všechno bude zas v pořádku.“ Pak vykročila směrem do plamenů. Big Mac spatřil ten záblesk a věděl, že Ruby Gleam… jeho Ruby Gleam se změnila. Že se rozhodla následovat to, k čemu byla předurčena. V tu chvíli se rozplakal i on. Plameny šlehaly všude kolem ní, kopýtky se brodila řeřavými uhlíky, ale nic z toho jí nemohlo ublížit. Magie v jejím srdci ji ochraňovala a ona pokračovala dál a dál až do samého centra toho strašlivého pekla. Tam se zastavila. Ještě jednou pohlédla směrem, odkud skrze plameny cítila Big Macovu

přítomnost. „Je mi to líto,“ zašeptala. Pak soustředila všechny své síly a začala čarovat. Téměř okamžitě ji její magie doslova obklopila. Kdyby tu teď někdo byl, tak by ke svému údivu viděl, jak úplně celá Ruby Gleam září svým vlastním zlatavým světlem, které bylo s každou chvilkou silnější a silnější. V půlce kouzla Ruby poznala, že je to stále málo. Potřebovala mnohem víc energie. To, co si vzala z lásky k Big Macovi a Applejack nestačilo na to, aby to uhasilo tak obrovský požár. A tak se znovu natáhla do svého srdce a vzala si úplně vše, co tam ještě zbývalo. Ve své mysli si vzpomněla na ty poníky, jimž ta láska v jejím srdci patřila. Byla tam Apple Bloom a její dvě věrné kamarádky, Twilight, Pinkie Pie, Fluttershy, Rainbow Dash, Rarity a nakonec i Trixie. Všechny je svým způsobem milovala a teď se to chystala využít pro něco dobrého. Síla, která ji v ten okamžik naplnila, ji zvedla ze země jako by byla pouhé pírko. Srst se jí přebytkem té energie úplně zježila a zářila teď tak jasně, že i Big Mac s Applejack ji přes ty plameny mohli vidět. A tehdy Ruby Gleam to své kouzlo seslala. Svět se na maličký moment zastavil, aby se vypořádal s tou náhlou změnou reality, která ho postihla. Celý ten obrovský požár krátce zablikal a pak, jakoby někdo otočil vypínačem, zmizel. A nejen to. Všechny stromy, tráva i květy, jež byly již dávno ohněm stráveny a proměněny na popel, byly zpět. Celé sady vypadaly, jakoby se tu vlastně vůbec nic nestalo Záře kolem Ruby Gleam pohasla a ona se vyčerpaně svalila do trávy. Cítila se tak příšerně stará a vyčerpaná. A tak prostě zavřela oči a usnula. „Ruby! Ruby!“ probral ji opět po chvilce známý hlas. Byla to Applejack „Seš v pořádku?“ Ruby Gleam otevřela své slepé oči a krátce pokývala hlavou. Pak si všimla Big Maca opodál a upřela na něj svou pozornost. Kéž by mu tak mohla říct, co k němu stále cítí, ale už to nešlo. Kdyby to teď udělala, už by neměla dost sil odejít a to si nemohla dovolit. Ostatní poníci na ni tam za mořem spoléhali. V tu chvíli všechen ten strach, stres a zklamání konečně dolehl na její duši a ona se rozplakala. Applejack ji pevně sevřela ve své náruči a konejšivě s ní houpala sem a tam. „To bude dobrý, cukříku,“ šeptala jí něžně. O chvíli později dorazili první pegasové v čele s Rainbow Dash. A hned za nimi Apple Bloom s Twilight a Trixie. „Applejack, Ruby?“ začala Twilight zmateně. „Co se tu děje? Myslela jsem, že tu hoří.“ „Ano, hořelo,“ přikývla Applejack suchým unaveným hlasem. Nejradši by teď vůbec s nikým nemluvila a šla by s Ruby i Big Macem okamžitě spát. „Ruby to však zastavila. Bez ní bychom to nikdy včas neuhasili.“ „Ruby?“ ozvala se Trixie šokovaně a tázavě na svou svěřenkyni pohlédla. „Ano, Trixie. Čarovala jsem,“ řekla Ruby, ale nebyla v tom ani stopa po hrdosti nebo pýše. Jen smutek a zklamání. „Konečně jsem pochopila, co se mě Twilight tady přes Applejack snažila naučit.“ O tom, že cena za toto zjištění byla až přespříliš vysoká, raději Ruby Gleam mlčela. „Jsem na tebe tak pyšná,“ zaradovala se Trixie a pevně tu svou milovanou

načervenalou kobylku objala. Ruby Gleam však zůstala chladná. Téměř bez citu. Místo toho se na Trixie podívala tím nejsmutnějším ze všech pohledů a řekla: „Měly bychom odsud, co nejdřív odejít a vrátit se zpět. Poníci tam za mořem nás každým dnem více a více potřebují.“ Moc dobře totiž věděla, že pokud to neudělá teď, tak už to nedokáže nikdy. Big Mac to nejspíš také vycítil a jen tiše sklopil svou tvář zalitou slzami k zemi. Mlčel tak jako vždycky. Trixie se zarazila a úsměv se rozplynul. Zkoumavě se podívala do té Rubyiny načervenalé tváře a pochopila. Dala to najevo lehkým přikývnutím a pak dodala: „Ano, Ruby. Myslím, že máš pravdu. Až se vyspíš, tak začneme balit.“ Ostatní okamžitě začali protestovat, ale Trixie je s přísným výrazem zarazila. „Věřte mi,“ řekla jim. „Takhle to bude pro nás obě nejlepší. Nedělejte nám to, prosím, ještě těžší.“ „Dobrá!“ ozvala se Applejack jako první a všechny ostatní tak okamžitě umlčela. Skoro se zdálo, že se při tom zase rozpláče. „Teď se ale poďte všichni vyspat. Potřebujete to.“ Na to nemohl nikdo nic namítat, a tak se všichni pomalým krokem z toho místa rozešli. Nikdo neměl v sobě v tu chvíli ani trochu nálady si s někým druhým promluvit. ••• O několik dní později se všichni tito poníci sešli v Manehattanském přístavu, aby se s Trixie a Ruby Gleam rozloučili. Obrovská loď, chlouba Equestrijského námořnictva, již stála připravená k vyplutí a čekala jen na své dva poslední pasažéry. Byla to skutečně krásná a mohutná loď se zářivými bílými plachtami, ale s tou lodí, jež sem téměř před rokem dovezla ty dvě kobylky, se rovnat nemohla. A to ani svou krásou a ani velikostí. I tak však na ni byl skutečně majestátní pohled a všem přítomným vrtalo hlavou, kdo by mohl být tak důležitý, že si od princezny Celestie vysloužil takovou pozornost. Dlouho tu však už stát neměla. Kapitán byl již nervózní a netrpělivě pobízel ty dvě kobylky, na které se ještě čekalo. Ruby Gleam se tedy ještě naposledy se všemi rozloučila a pak se otočila k Applejack. „Applejack,“ řekla Ruby trochu nesměle. „Celou dobu ses o mě starala jako o vlastní a já jsem ti za to nesmírně vděčná. Jsi pro mě jako starší sestra, kterou jsem nikdy neměla.“ „Ále,“ vzlykla Applejack dojetím. „To je vod tebe moc hezký. I já tě mám moc ráda a nevim, jestli existuje na světě něco čim bych ti mohla voplatit, to cos pro nás udělala. Jednu věc ti ale slíbit můžu. Kdykoliv budeš u nás na farmě vítána.“ „Díky, AJ,“ usmála se Ruby a nakonec svou pozornost upřela i na toho poníka, na němž jí záleželo nejvíce. Na Big Maca. „Chci, abys věděl, že tě miluji a že na tebe nikdy nezapomenu,“ řekla mu. „To

láska k tobě mi otevřela oči a hlavně i mé srdce. Děkuji ti, za všechno, cos pro mě udělal.“ Big Mac jen sklopil hlavu a neříkal nic. Nedokázal to. Ruby Gleam to však pochopila a něžně ho políbila na čelo. Pak se otočila a spolu s Trixie odešla po nástupním můstku do lodi. Ta hned vzápětí po uvolnění od kotevních kůlů rozvinula své plachty a zamířila vstříc té nesmírně vzdálené zemi za mořem. Všichni přítomní poníci za ní hleděli s výrazem smutku a zklamání. Opouštěly je dvě úžasné kobylky, které si zamilovali. „Já tebe také,“ zašeptal náhle Big Mac do dáli za vzdalující se lodí. Teprve v tuto chvíli dovolil svým emocím, aby se vydraly na povrch a rozplakal se. „Proč si jí to nikdy neřekl?“ přitočila se k němu ustaraně jeho sestra Applejack. „Myslim, že pak by tu zůstala.“ Big Mac si otřel své slzy a smutně se na Applejack zadíval. „Já vim, ale její osud leží tam v tý zemi za mořem. Nedokázal bych žít s tím, že sem ji vo to připravil.“ „Ach, Big Macu,“ vzdychla Applejack a pevně ho objala. „Seš ten nejlaskavější hlupák, jakýho sem kdy poznala.“ Pak se dlouze zamyslela a dodala. „Víš, bude mi hrozně chybět.“ „Mě taky, AJ. Mě taky,“ pokýval Big Mac hlavou a setřel si z tváře další slzy. „Jednu věc ale vim celkem jistě a to mi pomáhá se s tim vyrovnat.“ „Jakou?“ zeptala se Applejack. „Vim, že jednou se Ruby Gleam zase vrátí,“ začal Big Mac a bylo to to nejdelší, co od něj Applejack v poslední době slyšela. „Možná to potrvá rok, dva anebo pět, ale vona přijde a už tu s námi zůstane. Pak konečně budem voba dva šťastní.“ „Víš co, Macu?“ usmála se na něj Applejack. „Věřím ti. Už jen kvůli tobě.“ A tak tam spolu stáli a ve vzájemném objetí sledovali tu loď, dokud se neztratila za obzorem. Teprve pak spolu s ostatními zamířili domů. A v tu chvíli Big Mac odkudsi zdáli zaslechl tichý hlásek. Znal ho až moc dobře. Patřil té kobylce, která právě odplula pryč. „Pořád však spolu budeme v naší mysli,“ řekl mu ten hlas a Big Mac se konečně usmál. Věděl, že ačkoliv je Ruby teď již kdesi daleko za obzorem, tak mu tu malý kousek sebe nechala. Dokud ji stále bude nosit v srdci, tak ona si vždycky najde cestičku, jak se s ním spojit. Byla to úžasná kobylka tahle Ruby. Možná dokonce ze všech kobylek v celém širém světě ta nejúžasnější. A na takové kobylky se zkrátka nezapomíná. Konec