NARATIVNÍ ANALÝZA ŽIVOTNÍHO PŘÍBĚHU UŽIVATELŮ DROG Z PROSTŘEDÍ ROMSKÝCH KOMUNIT Richard Kořínek

„Addictive substance use in children and adolescents from ethnic minorities and socially excluded areas with an emphasis on the transfer of experience on prevention and research methods from Norwegian partners“ A/ CZ0046/1/0006

  NARATIVNÍ ANALÝZA ŽIVOTNÍHO PŘÍBĚHU UŽIVATELŮ DROG Z PROSTŘEDÍ ROMSKÝCH KOMUNIT  Richard Kořínek    Úvod  Výzkum Narativní analýza životního příběhu uživatelů drog z prostředí menšin byl realizován v rámci  projektu  „Užívání  návykových  látek  u  dětí  a  dospívajících  z  etnických  minorit  s  důrazem  na  přenos  poznatků  a  zkušeností  z  Norska  ohledně  výzkumu,  vývoje  a  úpravu  programů  pro  selektivní  a  indikovanou prevenci“. Cílem výzkumu bylo podle metodiky použité ve výzkumu „Life story of youths  –  reflections  on  the  help  of  treatment,“  který  realizovaly  Hildegunn  Sagvaag  a  Liza  Fuglestein,  realizovat  interview  s  celkem  8  respondenty  z  prostředí  romských  menšin  a  tyto  rozhovory  dále  kvalitativně  zpracovat  metodou  narativní  analýzy  a  výsledky  následně  srovnat  s  původním  výzkumem.   Tento cíl byl realizovatelný pouze částečně. Oba výzkumy měly výrazně odlišné prostředí, ve kterém  byly  realizovány,  a  také  odlišnou  cílovou  skupinu.  Norský  výzkum  se  zaměřoval  na  klienty  nízkoprahového zařízení K46 a na jejich životní příběhy. Klienti byli převážně z majoritního prostředí a  představovali věkově poměrně homogenní skupinu. Dalším jednotícím prvkem také byla skutečnost,  že  využívali  služeb  nízkoprahového  zařízení,  což  do  značné  míry  vypovídá  o  jejich  životní  situaci  i  o  současné pozici v tzv. drogové kariéře. Předkládaná analýza se naopak zaměřovala na uživatele drog z  prostředí  menšin.  Jediným  jednotícím  prvkem  cílové  skupiny  bylo  prostředí  menšin  a  dále  užívání  ilegálních  drog.  To  se  projevilo  v  mnohem  vyšší  rozmanitosti  respondentů  a  také  větší  variabilitou  příběhů.    1 1.1

Metodika sběru dat  Definice cílové skupiny 

Při  definici  cílové  skupiny  –  Romové,  jsme  narazili  na  metodologické  obtíže  a  nejednotnosti.  Škála  definic, které se v současném diskursu objevují, je velmi široká od definice národní, kterou preferují  romští aktivisté, přes definici národnostní, která funguje na principu sebeidentifikace a přihlášení se k  určité  národnosti  až  po  definice  popisné  –  tj.  Rom  je  ten,  kdo  splňuje  určité  z  vnějšku  připsané  charakteristiky.  Definice  národní  na  základě  jazykových  a  kulturních  prvků  nebyla  pro  naše  potřeby  použitelná,  protože  bychom  museli  nejprve  vymezit,  co  jsou  určující  kulturní  prvky  pro  romskou  kulturu.   Definice formou sebeidentifikace – tj. aktivního přihlášení k určité národnosti je už použitelnější na  individuální  úrovni.  Řada  autorů  ovšem  upozorňuje,  že  „způsoby  kolektivní  sebeidentifikace,  které  nazýváme  národností  a  etnicitou,  jsou  výtvorem  modernity  a  ve  společnostech,  které  neprošly  procesem  jejich  tvorby  a  prosazování  se  do  povědomí  lidí  (tedy  procesy  národního  obrození  resp.  etnicizace či etnické revitalizace), je v nám známé podobě nenajdeme“ (Moravec 2006). Zde můžeme  také  hledat  jednu  z  příčin  notoricky  známé  skutečnosti,  že  v  posledním  Sčítání  lidu,  domů  a  bytů, 

které proběhlo v roce 2001, se k romské národnosti přihlásilo cca 11 000 lidí, zatímco celkové odhady  počtu  Romů  (podle  různých  kritérií)  se  pohybují  řádově  od  80  000  (Gabal,  počet  obyvatel  sociálně  vyloučených lokalit) až po cca 240 000 (Hůle, Demografie.info).   Definici  na základě z vnějšku připsané identity například doporučuje používat  Liga pro lidská práva.  „Za  Roma  považujeme  takového  jedince,  který  se  za  Roma  sám  považuje,  aniž  by  se  nutně  k  této  příslušnosti za všech okolností (např. při sčítání lidu) hlásil, a/nebo je za Roma považován významnou  částí svého okolí na základě skutečných či domnělých (antropologických, kulturních nebo sociálních)  indikátorů.“ (Liga lidských práv, 2007).   Užitečný  přínos  do  definice  přináší  ještě  posun  problému  z  roviny  etnické  do  roviny  sociální,  tj.  na  identifikaci  obyvatel  sociálně  vyloučených  (romských)  lokalit.  Mapování  těchto  lokalit  realizovala  společnost  GAC  –  Mapa  sociálně  vyloučených  a  sociálním  vyloučením  ohrožených  romských  lokalit  (Gabal,  2006).  Tento  pohled  je  přínosný  zvláště  proto,  že  do  diskursu  přináší  také  vliv  prostředí,  ve  kterém konkrétní osoby žijí. A současně si klade otázku, nakolik je právě vliv prostředí důležitý pro to,  co  je  obecně  považováno  za  tzv.  „romskou  otázku“.    Tento  posun  je  zvláště  efektivní  pro  oblast  sociální  politiky  a  sociální  práce,  protože  umožňuje  přesně  zacílit  sociální  intervence.  Sociálně  vyloučené  nebo sociálním  vyloučením ohrožené lokality jsou relativně snadno  definovatelné (Gabal  2006,  Toušek  2007),  snadno  identifikovatelné  a  patří  také  mezi  typická  místa  výskytu  sociálně  patologických jevů a rizikových chování.   Pro potřeby výzkumu byla použita eklektická pracovní definice, která kombinuje rysy výše uvedených  definic.  Výzkum  se  zaměřuje  na  osoby,  které  jsou  schopny  alespoň  v  omezeném  rozsahu  aktivně  používat  romštinu,  dále  je  pro  ně  přijatelné  se  alespoň  v  některých  sociálních  kontextech  identifikovat  s  etnickou  identitou  Rom/cikán  a  buďto  bydlí  přímo  v  sociálně  vyloučené  lokalitě,  v  minulosti v ní bydleli, nebo zde bydlí jejich příbuzní.   Definice uživatele drog je ve srovnání s předchozí definicí jednodušší – v souladu s běžnou praxí se  zaměřujeme  na  problémové  uživatele  –  tj.  minimálně  příležitostné  (tj.  četnost  minimálně  měsíčně)  uživatele opiátů, stimulantů nebo rozpouštědel.     1.2

Nábor respondentů 

Pro  nábor  respondentů  jsme  využili  pracovníky  v  pomáhajících  profesích  –  Romy,  kteří  pracují  s  cílovou  skupinou  obyvatel  sociálně  vyloučených  lokalit.  První  pracovník  působí  jako  asistent  terénního  sociálního  pracovníka  v  Programech  sociální  integrace  společnosti  Člověk  v  tísni,  o.p.s.  a  druhý pracuje jako vedoucí Nízkoprahového zařízení pro děti a mládež Kappa‐Help. Tito  dva romští  pracovníci  zprostředkovali  celkem  7  rozhovorů.  Třetí  zprostředkující  osobou  byla  krajská  koordinátorka  romských  poradců,  která  se  v  oblasti  romských  komunit  dlouhodobě  pohybuje  a  má  zde  celou  řadu  osobních  kontaktů.  Přes  tuto  koordinátorku  se  podařilo  získat  jeden  rozhovor  s  neuživatelem  –  rodičem.  Poslední  metodou  náboru  respondentů  byla  metoda  sněhové  koule,  kdy  všichni respondenti byli požádání o zprostředkování kontaktu s dalšími potenciální respondenty. Tato  metoda  zafungovala  pouze  jednou  a  podařilo  se  takto  získat  jeden  rozhovor.  Poté  co  další  respondenti  už  nebyli  ochotni  mluvit,  tak  poslední  3  respondenti  byli  motivováni  formou  finanční  odměny za rozhovor ve výši 200,‐ Kč.   V  rámci  analýzy  dále  pracujeme  ještě  s  údaji  o  3  dalších  konkrétních  uživatelích  drog,  tak  jak  je  prezentovali  v  rámci  interview  jejich  přímí  příbuzní.  Podmínkou  pro  zařazení  výpovědí  o  těchto  uživatelích  do  analýzy  byl  přímý  vztah  respondenta  s  uživatelem,  dostatečný  rozsah  popisu  a  také  osobní angažovanost v kauze.   S ohledem na regionální vymezení probíhal nábor respondentů ve 3 městech střední Moravy. Většina  respondentů pochází z Přerova, jeden respondent z Olomouce a jeden z Prostějova.    

2

1.3

Mlčenlivost a ochrana osobních údajů 

Všichni respondenti byli na počátku rozhovoru informováni o pravidlech ochrany osobních údajů a o  důvěrnosti  získaných  materiálů.  Informováni  byli  písemnou  i  ústní  formou.    Byli  také  seznámeni  s  dalším zpracování dat – přepis audio nahrávek, likvidace nahrávek, anonymizace přepisů,  zpracování  získaných dat metodou kvalitativní analýzy, publikace výsledků. Dále byli informováni o dobrovolnosti  účasti  ve  výzkumu  a  o  možnosti  odmítnout  odpovídat  na  jednotlivé  otázky,  popřípadě  o  možnosti  rozhovor kdykoliv ukončit.   Starší respondenti – cca nad 30 let ochranu osobních údajů nepovažovali za důležitou, naopak většina  mladších respondentů se opakovaně ujišťovala o důvěrnosti a o tom, že jejich jména skutečně nikde  nezazní. Tato obava byla zjevně částečně způsobena nešťastným osudem situační analýzy, která byla  v lokalitě před několika měsíci zpracována a která byla následně poměrně problematickým způsobem  medializována v tisku, včetně jmen konkrétních osob.     1.4

 Průběh rozhovorů 

Všechny  rozhovory  probíhaly  v  prostředí  známém  respondentům.  Dva  rozhovory  byly  realizovány  v  prostorách  NZDM,  jeden  v  prostředí  kontaktního  centra,  dva  rozhovory  byly  realizovány  v  herně  poblíž  sociálně  vyloučených  lokalit.  Zbytek  rozhovorů  potom  v  místní  hospodě.  Jeden  rozhovor  proběhl se dvěma respondenty naráz, což byla podmínka těchto respondentů. Jednoho rozhovoru se  také účastnil čtrnáctiletý syn respondenta – neuživatele, také na popud respondenta. Jinak všechny  rozhovory probíhaly pouze s jednotlivými respondenty v maximální míře soukromí, jakou je možné v  daném prostředí dosáhnout.   Délka rozhovorů kolísala od 55 minut do 177 minut. Celková stopáž všech rozhovorů je 13 hodin a 16  minut (796 minut).      1.5

Struktura rozhovorů 

Interview  bylo  vedeno  jako  semistrukturované,  tazatel  měl  připravenou  základní  kostru  témat,  kterých se snažil držet.   1) Životní příběh  

Základní údaje: věk, zaměstnání, rodinná anamnéza, dětství. 



Širší rodinné vazby, sociální patologie v kontextu širších rodinných vazeb. 



Důležité osoby v životě. 



Etnická  identita  –  Rom/nerom,  zkušenosti  s  etnickou  identitou,  jazykové  kompetence  v  romštině. 



V jaké životní situaci jste začal(a) užívat drogy? 



Za jakých okolností jste začal(a)? Proč jste pokračoval(a)? Kdo v tom hrál jakou roli? 

2) Vyprávění o významných zkušenostech a zážitcích  

Jaké máte nejjrannější vzpomínky z dětství? 



Jaké události sehrály důležitou roli ve vašem životě?  



Jaké události souvisely s užíváním drog? 

3) Vyprávění o tom, co pomáhá a co nepomáhá   

Jaké máte zkušenosti se systémem pomoci? Kdo, kde, jak dlouho? 

3



Kdo vám hodně pomohl?  



Kdo vám moc nepomohl? Proč si myslíte, že se tato pomoc minula účinkem?  



Pokud jste institucionální pomoc nevyužil, co vám bránilo ji využít?  

4) Zamyšlení nad budoucností  

Kde si sami sebe představujete za 10 let?  



U respondentů, kteří mají vlastní děti, které drogy neužívají také: Co byste dělali, pokud by  vaše dítě začalo brát drogy? 

  1.6

Zpracování získaných dat 

Získané  nahrávky  rozhovorů  byly  fixovány  přepisem  a  následnou  korekturou  přepisu.  Fixované  rozhovory  byly  následně  okódovány  sadou  kódů,  která  v  zásadě  odpovídala  naplánované  struktuře  semistrukturovaného interview.      1.7

Sekudární respondenti 

Některá  témata,  zjištěná  v  rozhovorech  byla  dále  konzultována  ještě  s  dalšími  odborníky,  kteří  v  oblasti  práce  se  sociálně  vyloučenými  a  drogově  závislými  působí.  Šlo  o  pracovníky  kontaktních  center v Olomouci, Přerově a Prostějově a dále o terénní sociální pracovníky, kteří působí v sociálně  vyloučených romských lokalitách.     2

Přehled jednotlivých kazuistik 

Č. 

Jméno 

Délka  rozhovoru  (min)

Pohlaví Věk Užívané  drogy  IV  Vlastní  (primární, další)  aplikace   děti 

Přímý  respondent 

I 

Roman 

30 

Muž 

18 

pervitin,  THC  N/A  (pravděpodobně,  viz  k.  průběh  rozhovoru)

Ne 

Ano 

II 

Daniel 

25 

Muž 

18 

pervitin,  THC  N/A  (pravděpodobně,  viz  k.  průběh  rozhovoru)

Ne 

Ano 

III 

Josef 

81 

Muž 

21 

THC,  několikrát  Ne  pervitin

Ne 

Ano 

IV 

Ondřej 

152

Muž

44

NE

2 

Ano

V 

Tomáš 

103 

Muž 

32 

Pervitin,  heroin,  Ano  alkohol, gambling

Čeká  dítě 

VI 

Radek 

177 

Muž 

41 

Pervitin,  kokain,  Ano  heroin, THC

4 děti 

VII 

Ladislava 

98 

Žena 

24 

Pervitin 

Ano 

1  dítě  v  Ano  DD 

62 

Muž

25

Pervitin, THC

Ano

3 děti 

VIII  Jan 

N/A

1  Ano  Ano 

Ano

4

IX 

Standa 

68 

Muž

22

THC, pervitin

Ne

Ne 

X 

Radkův  syn 

N/A 

Muž 

23 

Pervitin, THC 

Ano 

Vychovává  Ne  jedno  dítě  partneky 

XI 

Dcera  Radkovy  přítelkyně 

N/A 

Žena 

25 

Pervitin 

Ano 

1 

Ne 

XII 

Ondřejova  N/A  dcera 

Žena 

22 

Heroin 

Ano 

2 

Ne 

Ano

  3

Stavební kameny životních příběhů 

Dříve než přistoupíme k popisu celých příběhů, tak nastíníme základní stavební kameny, ze kterých se  skládají  životní  příběhy  respondentů,  tedy  jednotlivé  životní  etapy  a  typické  peripetie,  které  se  v  těchto etapách u respondentů vyskytovaly.    3.1

Kdo jsem a odkud pocházím 

Zadání  výzkumu  se  týkalo  prostředí  menšin  a  romské  komunity.  Ve  struktuře  interview  jsou  tedy  zastoupeny  otázky  týkající  se  míry  a  způsobu  identifikace  s  kategorií  Rom,  popřípadě  subetnických  skupin  –  slovenští  Romové,  olašští  Romové.  V  jednotlivých  interview  nás  zajímalo,  jestli  jednotliví  respondenti sebe sama považují za Roma. Většina respondentů na otázku na svou etnickou identitu  odpovídá velmi jednoduše – ano jsem Rom. Jeden respondent otázku glosuje ještě: „A co bych měl  být?“  Tito  respondenti  etnicitu  v  rozhovorech  nijak  výrazně  netematizují.  Je  také  zajímavé,  že  respondenti poměrně volně střídají používání termínů Rom a cigán, často dokonce v pozici synonym  v  jedné  větě:  Co  se  týče  jazykové  výbavy,  tak  většina  respondentů  používá  v  určitých  kontextech  romštinu, jindy zase češtinu, jinde střídavě.   Respondentka  Ladislava  se  sama  označuje  za  „poloviční  romku  –  tatínek  byl  bílý  a  maminka  je  cigánka.“ Respondentku vychovávala teta, která „se prostě chová jako bílá. Mě to připadá jako by se  za cigány nějak styděla nebo co.“ Stejná respondentka je s etnicitou konfrontována ještě později, na  druhém stupni ZŠ. „Já jsem to ani nijak neřešila, i když teta se snažila zakrývat to že je cigánka tak já  jsem  to  nijak  neřešila,  já  jsem  to  prostě  brala  jako  že  každý  člověk  je  prostě,  ne  jako  stejnej,  ale  že  není  rozdí,l  jestli  je  bílý  nebo  černý.  Ze  prostě  každý  člověk  je  nějaký,  Jo,  každý  člověk  má  svoje  mouchy  nebo  tak,  ale  oni  to  začaly  řešit  hodně  děcka  ve  škole,  kolem  té  6‐7  třídy.  Prostě  začaly  nadávat že jsem černá držka a tak... T: to začli řešit děcka. A jak na to přišli? R: Tak když jsem byla  přičmoudlejší než oni to tak jako viděli. Já jsem si pak taky všimla, že jsem jiná než oni. V létě to bylo  ještě  horší,  to  jsem  byla  černá  jak  buta.  Na  mě  se  strašně  chytá  slunko.“  Respondentka  zde  byla  konfrontována s etnicitou připsanou z vnějšku. Také 2 další respondenti popisují ústrky či ostrakizace  ze strany kolektivu kvůli zvnějšku připsané etnické identitě.  Respondent IV naopak etnickou identitu akcentuje velmi výrazně. V rámci subetnického dělení Romů  se  sám  řadí  mezi  olašské  Romy,  tuto  identitu  vnímá  velmi  výrazně  pozitivně  a  o  olašských  Romech  mluví následovně: „ Protože my jsme de facto, my jsme, neměli tydlety problémy … protože my jsme  neměli  problémy  s ničím  …  Když  je  někdo  chytrej  tak  si  dokáže  udělat  peníze,  …  my  jsme  se  měli,  abych  vám  řekl  pravdu,  jako  králové,  my  jsme  kralovali,  doslova  a  do  písmene.  Protože  olašští  Romové se vždycky vynikali tím, že prostě uměli více logicky myslet. My jsme k tomu vedeni prostě už  odmalička …. při určitém problému, tak ho řešijou především ty naši starší.“   Opačný  názor  prezentuje  několik  jiných  respondentů,  kteří  se  subetnicky  sami  řadí  ke  slovenským  Romům: „Já jsem čistej Rom, čistej. Ne, takhle. Sinti jsou míchaní, oni vlastně to je německý. Co oni 

5

vlastně za okupace všecko vodvezli na převýchovu a tady toto. A ona tam byla práce, oni tam zůstali a  pak se postupně vraceli a míchali se tady. Takže to jsou sinti, komedianti a kočovníci. Olašský cigáni to  jsou  ti,  co  jezdijou  vlastně  se  zlatem  na  krku  a  předvádějí  se  a  chodijou  krást.  Oni  začínají  tady  kapsáře,  že  dělaj  tady  toto  a  pak  jezdí  dělat  ostudu  mezinárodně.  A  to  je  právě  tahle  ta  sorta  těch  olašských,  která  přivezla  sem  poprvé  drogy.“  (R.  Radek)  K  věcné  správnosti  těchto  výroků  lze  samozřejmě  mít  výhrady,  výše  uvedené  výroky  ale  výstižně  ilustrují  vzájemné  vztahy  těchto  subetnických skupin. Zde je uvádíme podrobněji, protože užívání drog se v našem vzorku významně  liší podle subetnické sebeidentifikace.     3.2

Primární rodina respondentů 

Primární  rodiny  respondentů  jsou  poměrně  variabilní.  Co  se  týče  počtu  sourozenců  v  rodině,  tak  máme dva jedináčky, potom dva respondenti jsou ze dvou sourozenců, tři respondenti jsou ze třech  sourozenců, dva respondenti jsou ze 4 sourozenců a rekordmanem je respondent, který pochází z 8  sourozenců.    Počet  dětí  v  rodinách  je  tedy  mírně  nadprůměrný.  Nikdo  z  respondentů  nevyrůstal  v  ústavní  péči,  dva  vyrůstali  adoptovaní  v  péči  nejbližší  rodiny,  jednoho  část  dětství  vychovávala  babička.   V této oblasti zaznělo několik ne zcela obvyklých příběhů. U jednoho respondenta (R. Jan) bylo matce  14 let, když se narodil.  Otec už byl tehdy dospělý, rodiče matky nepřáli jejich soužití a tak se otec s  matkou  rozešli.  S  biologickým  otcem  se  příležitostně  potkává,  bydlí  o  několik  set  metrů  od  jeho  bydliště,  ale  pravidelně  spolu  v  kontaktu  nejsou  a  nemluví  spolu.  Matka  bydlí  v  současné  době  v  jiném městě, nemá o ní informace a nestýkají se. Hned po porodu ho adoptovala babička, vyrůstal v  rodině  s  babičkou  a  dědou  a  s  jejich  dalšími  dětmi  (strýci  a  tetami).    U  další  respondentky  (R.  Ladislava)  měla  matka  24  let,  když  se  jí  narodilo  dítě  a  rok  předtím  byla  zbavena  svéprávnosti.  Respondentka netuší proč. Adoptovala a vychovala ji teta – matčina sestra a o tom kdo je teta a kdo  je  skutečná  matka  se  respondentka  dozvěděla  až  ve  13  letech.  V  17ti  letech  se  k  ní  potom  odstěhovala. U další z neobvyklých rodin nastoupila matka brzy po narození do výkonu trestu a otec  už tam v té době byl. Respondenta (R. Standa) vychovávala až do 3,5 let babička, potom si jej matka  vzala k sobě. S otcem potom střídavě žili společně a odděleně.   Poměrně  specifickou  oblastí  v  příbězích  respondentů  je  stěhování  a  migrace.  Jednou  formou  jsou  příchody  ze  Slovenska.  Mezi  respondenty  osobně  přišel  ze  Slovenska  pouze  jeden  respondent  (R.  Radek),  u  většiny  ostatních  ale  ze  Slovenska  přišli  rodiče.  Další  formou  jsou  opakovaná  stěhování  v  rámci  města,  státu  i  mezinárodní.  U  jednoho  respondenta  (R.  Josef)  se  vyskytuje  ve  skutečně  extrémní podobě. Při analýze jeho příběhu od dětství až do současnosti jsme došli k počtu celkem 8  různých  bydlišť  a  stěhování  jenom  v  ČR.  Celkem  6  z  těchto  bydlišť  bylo  přímo  v  rodném  městě  respondenta,  2  bydliště  byly  v  menších  městech  v  blízkosti  (30  a  75  km).  Kromě  těchto  častých  migrací  v  rámci  ČR  také  respondent  s  rodiči  na  1,5  roku  vycestoval  do  Belgie,  když  mu  bylo  10  let.  Sám respondent tuto situaci komentuje poměrně lakonicky: „T: Jaký to bylo pro desetiletého kluka?  R: Tak byl to takový zážitek, protože jsem poznal nějaký kus světa. Jsme jeli autobusem. Jsem poznal i  ČR, Čechy jsme projížděli, Německo se projíždělo a ještě. T: Tys tam tehdy chtěl jet, lákalo tě to? R:  Prostě  nemoh  jsem  proti  tomu  nic.“  Na  situaci  si  následně  zvykl  a  do  značné  míry  se  v  Belgii  zadaptoval.  Nicméně  i  zde  se  v  průběhu  1,5  roku  3x  stěhovali.  Po  návratu  zpět  do  ČR  nastoupil  do  následujícího ročníku ZŠ, ale nezvládl nároky učení a opakoval ročník.   Fenomén  stěhování  potvrzují  ze  svých  zkušeností  také  sociální  pracovníci.  Situace  v  oblasti  bydlení  pro sociálně slabé a odlišné skupiny se průběžně zhoršuje. Tyto skupiny jsou vytlačovány z běžného  nájemního bydlení do různých provizorních forem bydlení. S případy sociální nestability podobnými  popsanému  příběhu  se  setkávají  stále  častěji.  Z  příběhu  respondenta  vyplývají  problémy  ve  vzdělávání, ale i v navazování vrstevnických kontaktů a v realizaci volnočasových aktivit.   

6

3.3

Dětství  

Tématu  dětství  jsme  se  v  rozhovorech  dotkli  dvěma  způsoby.  Jednak  všichni  respondenti  dostali  otázku  jaká  je  jejich  nejranější  vzpomínka,  ptali  jsme  se  i  na  další  vzpomínky  z  dětství  –  příjemné  i  nepříjemné a také na školku. Dotaz na nejranější vzpomínku jsme zvolili pro podpoření vyprávění o  dětství,  ke  kterému  bylo  občas  obtížné  přivést  rozhovor.  Podle  našich  zkušeností  také  vyprávění  o  nejranější vzpomínce může uvést celkovou atmosféru dětství.   Nejranější vzpomínky respondentů se vyznačují značným rozsahem. Můžeme je v zásadě rozdělit do  kategorií podle emoce, kterou nesou, jestli jde o příjemný prožitek nebo spíše naopak. Mezi příjemné  první  vzpomínky  určitě  může  patřit:    „Strejda  přijel  a  přivezl  mi  pejska,  tak  to  jsem  měla  jako  fakt  pěkný zážitek“ (R. Ladislava), nebo „Takový to dětství, jak jsme si hráli jako malí, jako malý děcka …  jsme  si  hráli  na  maminky  na  tatínky“(R.  Tomáš)  a  také  „Jezdil  jsem  na  kole  a  učil  jsem  se  na  kole  prostě … a šlo to“(R. Daniel).   Jiné vyznění potom mají vzpomínky jako „… (ticho) jsme byli u rodiny u jeho, už jsem měl 7 roků, u  taty jsem byl. T: Vaši nežili pohromadě? R: No oni se někdy pohádali a tohle a takove, a potom zpátky  zase byli spolu.“ (respondent R. Standa, jehož rodiče byli brzy po narození vězení),  „Já nevím, jako to  co se mi třeba vždycky neustále vrací, jak jsem si třeba rozbil hlavu, že. … branka mi prostě spadla na  hlavu, ona byla volně položená, taková lehká.“ (následuje ošetření v nemocnici, R. Josef).   Samostatnou kategorii potom může tvořit tato odpověď – „…  moje vzpomínky když jsem byl docela  malej?  Nejkrásnější  vzpomínka?  Abych  řekl  pravdu,  tak  když  jsem  dělal  nějaký  trestný  čin.  …  třeba  když jsem kradl železo a tak.“(R. Standa)  Do  školky  chodilo  celkem  6  respondentů.  Jednoznačně  negativní  zkušenost  si  se  školkou  spojuje  jeden respondent, když si vzpomíná na péči logopeda, díky kterému byl vyřazený z aktivit ostatních  dětí. Další respondenti si vybavují úrazy nebo nemoci: „Rozbil jsem si hlavu na koloběžce, … zavolali  mi záchranku“, „ve školce jsem prodělal operaci pravého ucha, jinak zlomeniny rukou …“ (R. Tomáš).  Jeden  respondent  zmiňuje  ústrky  nebo  možná  až  šikanu  ze  strany  ostatních  dětí:  „Ahm,  přesně,  ty  jseš takovej, běž si třeba hrát za něma nebo za rohem.“ (R. Josef). Ostatní resondenti mají na školku  hezké vzpomínky („Paní učitelka mě pochválila, že mi to šlo hezky na besídce“), nebo už popis školky  napovídá budoucí vyznění příběhu („To mi vždycky říkal děda nebožtík, když ještě žil, tak že jsem tam  dělal  nějaké  problémy,  když  jsem  byl  malej  …  že  prý  nějaké  hračky…ale  nic  tak  jako  na  vážno.“)  (R.  Jan)    3.4

Škola 

Školní  příběhy  respondentů  mají  velmi  podobné  vyznění  a  dají  se  stručně  popsat  jako  příběhy  neúspěchů  a  selhání.  Všichni  respondenti  nastoupili  na  běžnou  základní  školu,  zpočátku  se  jim  ve  škole  dařilo,  následně  přicházejí  problémy.  Jeden  respondent  (R.  Jan)  chtěl  co  nejdříve  přejít  na  zvláštní školu, „V té době jsem vlastně dělal takový bordel, že jsem vlastně utekl ze školy, z hodiny a  chtěl jsem prostě na zvláštní školu … protože tam byli kámoši. No tohle. Jsem vlastně na té Boženě byl  sám cigán“. To se mu povedlo, takže od druhé třídy už nastoupil na zvláštní školu. Do zvláštní školy  nastoupili  celkem  3  respondenti  (Respondenti  Radek  a  Standa),  všichni  tři  uvádějí,  že  to  bylo  kvůli  rvačkám se spolužáky.   Další  respondent  (R.  Tomáš)  hned  v  první  třídě  propadnul  –  prý  kvůli  češtině,  potom  se  chytnul  a  podruhé opakoval sedmou třídu, protože nešel o prázdninách na opravné zkoušky. Předpokládal, že  to budou učitelé tolerovat. Otázku na prospěch respondent obchází tvrzením: „Takhle u nás se neučí,  že. U nás v rodině se nelpí na tom, že bychom se měli učit a tady tyhle ty věci. A ani je to nezajímá.“   Dva  respondenti  častěji  střídali  základní  školy.  Oba  v  souvislosti  se  stěhováním.  R.  Josef  v  průběhu  školní docházky odcestoval do Belgie, kam chodil rok a půl na školu, potom se vrátil zpět. Po návratu 

7

propadl, protože učivo z Belgie a učivo místní se rozcházelo, navíc dlouho vypadl z češtiny a nedohnal  náskok spolužáků z angličtiny.   Celkem  3  respondenti  popisují  na  základní  škole  ústrky,  které  mohly  hraničit  i  se  šikanou.  Popis  těchto  ústrků  u  respondentky  Ladislavy  jsme  už  uváděli  v  kapitolce  o  etnické  identitě.  R.  III  po  návratu  z  Belgie  ji  popisuje  takto:  „…  byl  tam  takovej  kluk  z Ukrajiny,  který  neustále  otravoval,  ale  postupem  času  už  si  zvykl  no.  Říkal  ty  ne,  ty  jseš  Rom,  Cikán  prostě  ty  sem  nepatříš.“  R.  Daniel  popisuje ústrky obecněji a uvádí je v souvislosti s otázkou, proč nemá hezké vzpomínky na základní  školu.   Pouze jeden respondent (R. Roman) uvádí, že na konci základní školy měl trojky. Všichni ostatní uvádí  známky  horší.  Respondentka  Ladislava  popisuje  kontakty  se  školským  poradenským  zařízením  „To  jsme šli k doktorovi s maminou, a tam mi zjistili dysgrafii a dyslexii“.   Situace  se  studiem  na  střední  škole  je  ještě  smutnější.  Na  střední  školu  nebo  na  učiliště  nastoupili  celkem  4  respondenti,  ale  nedokončil  ji  nikdo.  Nejdále  se  dopracoval  respondent  Radek,  který  byl  vyloučený  cca  měsíc  před  maturitou  kvůli  rvačce  a  ublížení  na  zdraví.  Dva  roky  na  střední  škole  strávila Ladislava, jde ale o dva neuzavřené první ročníky – prodavačka a šička oděvů. R. Josef strávil  na  učebním  oboru  malíř  natěrač  ½  roku,  potom  kvůli  úrazu  –  omrzlému  uchu  ze  školy  odešel  a  uzavřel pouze první pololetí. A nakonec R. Daniel nastoupil na učební obor automechanik, ale odešel  po prvním měsíci.     3.5

Zaměstnání a nezaměstanost 

V přehledu ekonomické aktivity našich respondentů převažuje dlouhodobá nezaměstnanost a práce  na černo. Tři respondenti (R.Daniel, Ladislava a Standa) nikdy oficiálně nepracovali. Mají zkušenosti z  krátkodobých  brigád  a  s  prací  na  černo  v  kuchyni  (Ladislava)  nebo  na  stavbě  (Daniel  a  Standa).  Pracovní  zkušenost  z  oficiální  práce  kratší  než  ½  roku  potom  mají  další  tři  respondenti.  V  jednom  případě jde o práci stavebního dělníka (R. Roman), a potom dělníky v továrně (R. Josef a Jan).  Z  popsaného  rámce  vybočují  výrazně  dva  příběhy.  Prvním  je  příběh  respondenta  Tomáše,  který  pracoval  po  vojně  jako  stavební  dělník.  Po  nějaké  době  usoudil,  že  už  má  dostatek  kontaktů  na  stavební  firmy,  aby  pro  ně  mohl  dělat  subdodávky  stavebních  a  kopáčských  prací.  Zařídil  si  živnostenský  list,  fakturoval  kopáčské  práce  velkým  firmám  a  na  černo  zaměstnával  další  Romy  v  lokalitě,  většina  z  nich  byla  na  Úřadu  práce.  Využil  k  tomu  také  rodinnou  síť  a  zázemí  silné  velkorodiny  (fajty).  Tímto  způsobem  sice  zajišťoval  práci  pro  řadu  lidí  ze  svého  okolí,  ale  také  realizoval  významné  daňové  úniky.  Sám  nezvládal  placení  daní  a  tak  jeho  podnikání  skončilo  cca  200 000 dluhem u Finančního úřadu. V poslední fázi svého podnikání si už pořídil dalšího člověka, na  kterého své příjmy fakturoval, aby daňové dluhy nezůstávaly na něm. Konec podnikání se také kryl s  obdobím  intenzivního  užívání  pervitinu  a  s  toxickou  psychózou.  Je  nezbytné  podotknout,  že  tento  respondent měl jako jediný dlouhodobější zaměstnání.   Další  respondent  (R.  Jan)  se  podílel  na  distribuci  pervitinu,  který  vyráběli  jeho  příbuzní.  Tato  distribuce  probíhala  ve  dvou  fázích.  V  první  fázi  představovala  přivýdělek  (cca  1  rok)  a  v  druhém  období (cca 2 roky) už představovala jeden z hlavních zdrojů obživy pro pětičlennou rodinu (rodiče a  tři děti).   Nejbohatší  je  příběh  respondenta  Radka.  Ten  po  základní  vojenské  službě  skončil  ve  výkonu  trestu  poté, co ve rvačce zabil jiného člověka. Z výkonu trestu se po amnestii vrací  do Prahy, kde se opět  dostává  do  rvaček  a  konfliktů  a  začíná  pracovat  pro  jednoho  pasáka  jako  „bouchač“.  Posléze  se  vypracuje  i  sám,  má  svůj  vlastní  tým  sexuálních  pracovnic,  kterým  poskytuje  ochranu,  posléze  si  zařizuje bar, nevěstinec a další podniky podobného druhu. Poté, co sám objeví pervitin, tak sežene  schopné  vařiče  –  výrobce  pervitinu,  a  pustí  se  do  výroby  pervitinu  ve  velkém.  Po  opakovaných  konfliktech s ruskojazyčnými mafiemi balí krám a stěhuje se do Holandska, kde opět rozjíždí výrobu a 

8

prodej pervitinu ve velkém. Po několika letech je zatčen za zabití, protože v přestřelce usmrtí člověka.  Po návratu z výkonu trestu se vrací zpět do svého rodného města, kde pracuje jako dělník.     3.6

Prokreační rodina 

Nadpoloviční  většina  respondentů  už  má  vlastní  děti.  Pokud  vezmeme  v  úvahu  i  nepřímé  klientské  kauzy, které známe zprostředkovaně z výpovědí jejich rodičů a blízkých (R. X –XII), tak se dostaneme k  následujícím počtům. Čtyři respondenti nemají vlastní děti (R. Roman, Daniel, Josef a Ondřej). Jeden  respondent  (R.  Tomáš)  v  době  rozhovoru  čekal  dítě  se  svou  přítelkyní.  Celkem  3  respondenti  (Ladislava,  Radkův  syn  a  dcera  Radkovy  přítelkyně)  mají  po  jednom  dítěti.  Další  2  respondenti  (R.  Ondřej a dcera Ondřeje)  mají po 2 dětech, respondent  R. Jan  má 3 děti a respondent  R. Radek má  celkem  4  děti  se  dvěma  partnerkami,  dvě  děti  žijí  trvale  v  Holandsku.  Je  zajímavé,  že  všechny  děti  byly  aktuálně  v  péči  rodičů  a  pouze  jedno  dítě  –  syn  respondentky  Ladislavy  je  v  současné  době  v  dětském domově.    3.7

Příběhy o drogách 

Zkušenosti  s  drogami  udává  přímo  6  respondentů.  Respondent  Ondřej  byl  do  vzorku  zařazen  jako  rodič  a  také  zdroj  informací  o  užívání  v  komunitě  olašských  Romů.  Další  dva  respondenti  Roman  a  Daniel  popírají,  že  by  sami  kdy  drogy  užívali,  pouze  Daniel  připouští  jednorázovou  zkušenost  s  kouřením  marihuany.    Podle  externích  zdrojů  a  referencí  mají  zkušenosti  s  více  méně  pravidelným  kouřením  marihuany  a  také  s  příležitostným  užíváním  pervitinu.  Tuto  skutečnost  je  obtížné  interpretovat.  Nemáme  k  dispozici  objektivní  údaje  o  užívání  pervitinu  těmito  uživateli  (např.  toxikologické  testy  apod.)  a  jejich  získání  je  daleko  mimo  rámec  této  studie.  Fenomén  zastírání  a  mlžení  o  užívání  drog  je  navíc  velmi  rozšířený  a  prakticky  patří  k  typickému  obrazu  příležitostného  užívání  návykových  látek,  který  je  důvěrně  známý  většině  praktiků  (blíže  např.  Hajný,  M.  2001).  Dalším  důvodem  pro  zastírání  této  skutečnosti  může  být  nedůvěra  vůči  tazateli.  Při  analýze  těchto  rozhovorů  také  vyplynulo,  že  typickým  znakem  byla  limitovaná  produkce  respondentů,  kdy  délka  jejich  souvislých  výpovědí  byla  kratší  než  u  většiny  ostatních  respondentů.  Lidově  řečeno,  každou  odpověď  bylo  z  respondentů  nutné  „páčit“.  Navíc  byli  tito  dva  respondenti  v  průběhu  rozhovoru  poměrně veselí a tazatel měl podezření, jestli nejsou pod vlivem THC.  Dále  v  této  části  analýzy  používáme  i  údaje  o  nepřímých  případech  (R.  X  a  R.  XII),  o  kterých  máme  informace  od  jejich  blízkých.  Hlavním  důvodem  pro  zařazení  těchto  případů  jsou  jejich  vztahy  k  rodičům a také skutečnost, že sami už mají své děti. Konkrétní vazby jsou následující. R. X je synem  Radka. Narodil se, když byl R. V ve výkonu trestu a vyrůstal bez přítomnosti biologického otce, který  byl v té době v Praze a následně v Holandsku. Po návratu zpět se se synem pravidelně stýkají. Syn se  ovšem  vydal  v  otcových  stopách  a  užívá  pervitin.  Dále  R.  XI  je  dcera  bývalé  partnerky  respondenta  Radka. Respondent R.V se do této kauzy také zapojil a podporoval svoji bývalou partnerku a pomáhal  jí. Poslední kauza je R. XII, což je dcera respondenta Ondřeje, matka 2 dětí a olašská Romka.    Počátky užívání marihuany  Ohledně  tabáku  tvrdí  dva  respondenti,  že  cigarety  nikdy  nekouřili  (Roman  a  Daniel).  Ostatní  respondenti  uvádějí,  že  cigarety  kouří,  nejnižší  zmiňovaný  věk  kouření  cigaret  byl  7  let  (Standa).  Všichni dále přiznávají užívání marihuany. Nejnižší věk prvního užití marihuany uvádí r. Jan – 11 let a  v  té  době  si  také  marihuanou  vysloužil  ředitelskou  důtku,  když  policie  u  něj  ve  škole  našla  velké  množství marihuany. Nejvyšší věk prvního užití marihuany uvádí r. Tomáš – 27 let. Uvádí, že to bylo  pouze několikrát a neoslovila ho.   Dva  respondenti  (R.  Jan  a  Standa)  uvádějí  marihuanu  jako  velmi  oblíbenou  látku.  Respondent  Jan  kouří marihuanu v podstatě nepřetřžitě od 11 let, pouze s cca 8 – mi měsíční přestávkou. Marihuanu 

9

kouří několikrát denně, v době školní docházky i ráno před školou, potom o přestávce, dál odpoledne  atd. Mezi přínosy kouření marihuany uvádí „s přítelkyní vlastně, to mi vlastně taky dělalo moc dobře  …  měl  jsem  tam  jako  delší  reakci  (míněno  erekci),  dýl  mi  to  tam  vydrželo“,  dále  ke  zlepšení  chuti  k  jídlu a také ke zlepšení spánku: „A většinou když si zahulí tak to je můj spánek, když si nezahulím tak si  nezaspím.“ Negativ užívání marihuany si není vědom.  Respondent Standa také uvádí marihuanu jako svoji hlavní drogu. Začal ji kouřit v 19ti letech, prý ho  na ni naučili kluci z party, takže kouří poměrně krátce. Svoji potřebu popisuje takto: „tak prostě doma  to už věděli, že jo, že prostě bez toho nemůžu, že prostě mě to dělalo, prostě mě to dělalo dobře, mě  to dělalo dobře prostě, že nebolí vás hlava z toho.“ Stavy po požití marihuany popisuje jako příjemné,  látku sdílí s dalšími kolegy a kamarády: „Ten stav, smál jsem se, veselý jsem byl, rád jsem byl prostě  veselý,  do  všeho  jsem  prostě  šel,  sekal  jsem  dřevo,  já  nevím,  říkám  chodil  jsem  na  fušky,  bavila  mě  práce prostě. Jak jsem si třeba tohle. A jak jsme prostě byli v práci, tak on mi dal vzorek, tak já jsem  mu dal, a on mi dal svůj.“ V době, kdy jsme realizovali tento rozhovor, prožíval tento respondent také  velmi obtížnou životní situaci, neboť nedávno proběhlo v rodině násilné úmrtí. Oběť i pachatel jsou  ve  vztahu  k  rodině  a  respondent  byl  touto  událostí  stále  rozrušený  –  jednak  samotnou  událostí  a  následně  nevítanou  pozorností  ostatních  obyvatel  lokality.  V  současnosti  se  tento  respondent  marihuanou prakticky automedikuje: „No, že prostě, že jsem v klidu, že na to pořád nemyslím, že by  jsem si něco udělal. Tak já právě … já si lehnu, že jsem v klidu, že prostě nikdo na mě, já jsem klidný,  jako  prostě,  každý  se  mnou  mluví,  a  nejsou  žádný  problémy.“  Do  budoucna  chce  tento  respondent  užívání  marihuany  omezovat  a  ukončit,  protože  chce  „začít  nový  život“  a  intenzivně  se  věnovat  posilování. Obává se, že marihuana by rušila účinky preparátů na růst svalů.     Počátky užívání pervitinu  Počátky  užívání  pervitinu  mají  už  menší  rozptyl.  Nejranější  výskyt  byl  v 17ti  letech  (Standa),  další  výskyty jsou potom ve věku od 20 – ti let výše. Ve dvaceti letech začíná užívat pervitin respondentka  Ladislava (popis viz dále) a také měl v tomto věku svůj jednorázový experiment respondent Standa.  Pervitin jednorázově vyzkoušel ve věku 20 – ti let v rámci narozeninové oslavy. Přinesla ho přítelkyně,  nejprve  odmítal,  ale  později  už  neodmítnul.    „A  jak  jsem  si  to  dal,  tak  normálně  slzy.  To  bylo  dost  silné. No a hned jsem, hned jsem ten slzy a mi bylo špatně.  No chtělo  se mi  zvracet, ale nedalo. Až  potom, co jsem si dal tekutiny, tak mi to spíš pomohlo, že na to musíte spíš hodně pít. Tekutiny hodně,  hodně, hodně. Pořád, pořád. No a potom mě potom už přešlo v noci, tak jsme souložili a bylo mi lepší  už. Prostě jsem se cítil zpátky svůj. A od té doby jsem řekl, už nechci vidět. Já jsem tohle a tohle.“ Další  pokusy už neopakoval, ačkoliv ho to lákalo: „protože už jsem to nechtěl vidět, už jsem se předělal na  tu na to brko. Jsem přestal, protože říkám radši to už, ještě jsem pomodlil se, ať už to nevemu. A jak  jsem se pomodlil a doteďka už vůbec. Já chodím do kostela a prostě tohle …“ Od té doby respondent  uvádí, že pervitin neužil.  Motiv  narozenin  a  dárku  k  narozeninám  jako  příležitost  pro  první  užití  pervitinu  se  vyskytuje  i  u  dalších případů – respondent Jan a respondent Tomáš. Respondent Jan si pervitin přál jako dárek ke  svým  18  narozeninám  a  také  ho  dostal  od  své  přítelkyně,  první  dávku  rovnou  od  ní  do  žíly.  První  zážitek  nebyl  příjemný:  „jsem  se  hned  poblil  no,  protože  to  byla  taková  dávka,  až  hlava  se  mi  zatočila.“ Později se to prý ale zlepšilo.   Podobnou  první  zkušenost  popisuje  také  respondent  Tomáš.  Nejprve  vyzkoušel  pervitin  několikrát  nosem. Potom: „já jsem začal intenzivně, to si pamatuji, bylo na narozeninách, mě bylo 28. To jsem si  pozval rodinu, kamarády a tam jsem si poprvé vzal toho fetu víc a i pro ty kluky co tam byli, to jsme se  pomalu  celá  ta  sešlost  zfetovali.  A  tehdy,  tehdy  si  to  pamatuji,  poprvé  jsem  začal  s tím.  Už  to  bylo  měsíčně, a prostě už jsem věděl, že budu fetovat furt.“   

10

Počátky užívání heroinu u olašských Romů  Velmi  specifické  začátky  užívání  drog  popisuje  respondent  z  olašské  komunity.  Popisuje  je  respondent  Ondřej,  tak  jak  je  pozoruje  na  cca  100  členné  olašské  komunitě  na  střední  Moravě:  „Děcka 13, 14 let berou trávu. Skoro furt, jak mají tak kouřej.“ Potom přichází věk 15 let: „No, voni  řeknou, že už mají 15 let a že jim už rodiče nemají co rozkazovat a v podstatě to co vidijou tady v tom  okolí, takovým způsobem se chovají.“ Mladí lidé začínají užívat heroin, podle respondenta v podstatě  všichni, jediná vyjímka je jeho 14 – ti letý syn. O jiné vyjímce neví. Podle něj všichni mezi 15 až 32 lety  věku  v  jeho  městě  užívají  heroin.  Příčiny  vidí  respondent  v  jejich  sociální  situaci:  „Voni  v podstatě  nemají  jinou  možnost  toho  kulturního  vyžití  třeba,  nebo  nemají  záběr  kam  ubírat  svoje  schopnosti  nebo cokoliv jinýho. Spíš bych to dal do této roviny. Že voni nemají jinou alternativu, oni jsou prostě  v tom,  v té  komunitě  ono  je  to  prostě  obsypaný  prostě.  Je  to  prostě  takovým  to  způsobem.  Áno,  prorostlý. A ni nemají žádný, jak bych to řekl, nemají perspektivu v podstatě. Oni nemají možnosti jak  se  uplatnit,  já  vidím  především  problém  v tady  tym,  oni  vidijou  v podstatě,  že  i  kdyby  se  jakýmkoliv  způsobem snažili, tak v téhle té společnosti se nezlepší ani jejich život.“  Respondent Ondřej má dceru (R. XII), která se ocitla prakticky ve stejné situaci: „Já jsem se dozvěděl,  že  moje  dcera  fetuje,  až  když  fetovala  už  asi  4  nebo  5  měsíc.  …  Já  jsem  bydlel  na  jedné  ulici,  moje  dcera  chodila  tady  do  učení,  tady  se  učila  na  kuchařku.  Nebyl  s ní  v životě  žádnej  problém.  Potom  město  přidělilo  tady  jednomu  člověkovi  byt  a  byla  to  rodina  feťáků.  Ona  se  s ním  dala  dohromady,  v podstatě s náma přestala komunikovat a dělala prostě to, co jí řekl ten její šamstr, protože to byl její  první kluk a takovým to způsobem jí ovlivnil…. Jo. Teďka má problémy, já nevím, jakým způsobem to  dopadne  a  to  má  dvě  děti.  Teď  je  čistá.    Rok,  rok  a  půl.  Má  krásný  dítě,  ale  von  pořád  chodí  na  metadon  do  Olomouce.  …  Ale  víte  co,  ta  moje  dcera,  odsuzovala  všechny.  Podle  toho  jak  se  vyjadřovala,  odsuzovala  všechny  feťáky  a  nakonec.  Takovým  způsobem  to  dopadlo,  protože  ani  mě  nepřipadal ten kluk jakoby fetoval.“  Situaci  ještě  takříkajíc  „zvenčí“  popisuje  respondent  Radek,  který  ač  je  slovenský  Rom,  tak  s  olachy  byl v kontaktu. Ten vidí situaci ještě problematičtěji: „Můžu ti říct akorát jednu jedinou věc, viděl jsem  to na vlastní oči, tam se vnuk s babičkou přetahoval vo dávku. … Normálně babičku tloukl do hlavy,  aby  mu  povolila  tu  dlaň.  ...  Aby  si  vzal  tu  dávku.  T:  A  bavička  to  chtěla  pro  sebe?  R:  Jasně.  Všichni  závislí, všichni.“ Respondent Ondřej tvrdí, že v jeho městě se nic takového neděje, ale že je možné se  s tím setkat  v Praze a v Čechách.  Respondent  Radek si myslí opak.  Podobně popisují situaci i další  externí respondenti (sociální pracovníci, pracovníci K‐centra …). Nicméně olašská komunita je velmi  uzavřená a nepřístupná, takže informace je velmi těžké ověřovat a dále zjišťovat. V rámci rozhovorů  jsme se snažili sehnat respondenta uživatele z této komunity, leč bezvýsledně.    Průběh drogové kariéry  Pokud  pomineme  uživatele  s  krátkodobými  či  jednorázovými  zkušenostmi,  tak  u  dlouhodobých  uživatelů je průběh drogové kariéry vysoce variabilní. Pro ilustraci zde uvedeme tři případy drogové  kariéry,  které  jsou  každý  svým  způsobem  specifické.  První  případ  se  týká  respondenta  Jana,  který  začínal  poměrně  brzy,  pochází  z  rodiny  s  více  uživateli  pervitinu  a  je  dlouhodobým  uživatelem.  Druhou  kauzou  je  potom  případ  respondentky  Ladislavy  a  poslední  kauzou  bude  potom  uživatel  Tomáš, který začal s drogami až v 27 letech, ale předcházelo tomu intenzivní pití alkoholu a gambling.   Respondent Jan začal kouřit cigarety ve věku 10 – ti let, marihuanu potom od jedenácti let (viz výše).  Marihuanu  kouří  v  podstatě  dodnes,  několikrát  denně.  První  zkušenost  s  pervitinem  uvádí  na  18.  narozeniny. Zhruba 2 – 3 měsíce pokračoval ve víkendovém užívání. Potom přechází na téměř denní  IV užívání pervitinu. Příležitostně i šňupe, ale má problémy s nosem, takže zůstává na jehle. Používá  společné jehly a tvrdí, že bezpečně, protože to bylo vždycky s příbuznými (nevlastní bratr). Popisuje  měsíční  tahy  v  kuse,  na  pervitinu  se  učí  normálně  fungovat  –  jíst,  odpočívat  apod.  Postupně  začal  prodávat  pervitin,  který  pravděpodobně  vařil  jeho  nevlastní  bratr.  V  této  době  se  také  seznámil  se  svou přítelkyní, která také příležitostně brala pervitin. Toto období trvalo zhruba rok, poté šel bratr 

11

na  léčení.  R.  sám  popírá,  že  by  mu  pervitin  působil  nějaké  problémy,  pouze  zmiňuje  sluchové  halucinace – slyšel cinkat automaty po dlouhém pobytu v herně. Prostředky na pervitin dostával od  matky a samotný pervitin také od bratra. K první remisi ho přiměla partnerka – narodilo se jim první  dítě.  Zhruba  rok  až  rok  a  půl  byl  čistý,  potom  začal  pít  ve  velkých  dávkách  tvrdý  alkohol,  užívání  marihuany přetrvávalo.  Na 8 měsíců s celou rodinou odešel do severních Čech, kde chtěl začít znovu.  Po  návratu  zjistil,  že  pervitin  začala  brát  a  vařit  jeho  nevlastní  sestra  (nevlastní  bratr  tehdy  byl  ve  výkonu  trestu).  Začal  pervitin  prodávat,  aby  uživil  rodinu,  cca  po  2  měsících  začal  sám  znovu  brát.  Tentokrát popisuje jiné vzorce chování – přes  den  kouří marihuanu, a potom: „Odpoledne  jsem byl  tak v klidu, všecko že jo. O děti jsme se starali, jídlo spát, a pak přišel můj čas. Padla 22 hod dal jsem si  dávku že, a vyrazili jsme třeba na dvě hodiny, ve dvanáct třeba další dávka. A třeba už potom ty dva  dny…další dávka že, odpoledne nic, zas večer, že. Třeba někdy jsem zaspal někdy ne.“ Popírá, že by  kdy byl pod vlivem u dětí. Takhle to trvalo další rok a půl, poté na nátlak rodiny a přítelkyně přestal.  Chutě  a  abstinenční  příznaky  nepopisuje.  U  tohoto  respondenta  je  zajímavé,  jakým  způsobem  skloubil po určitou dobu drogovou kariéru a péči o rodinu.   Respondentka R VII ve 20ti letech otěhotněla s přítelem. Na potrat nešla, protože jí na to odmítl dát  peníze. Navíc přítel nastupuje do výkonu trestu. Z celé situace je zoufalá, neví si rady a někdy ve 3. –  4.  měsíci  těhotenství  začíná  užívat  pervitin.  Dvakrát  sniff  a  následně  už  přechází  na  jehlu  a  bere  pravidelně 3 – 4 x týdně, v tazích. Užívání drog v těhotenství hodnotí zpětně velice kriticky: „tak jako,  je mi tak nějak….ne z toho špatně…ale jako cítím se fakt hrozně že jsem brala v tom těhotenství , že  jako  jsem  mohla  třeba  brát  až  po  těhotenství…nebo  takhle…Na  mě  tenkrát  všechno  tak  spadlo,  že  prostě ‐‐‐‐ já jsem nevěděla z kterého do kterého. “ Na porod se automedikovala pervitinem, prý aby  necítila bolest, což stejně nefungovalo. Po porodu cca 1 měsíc nebrala kvůli kojení, po měsíci ale dítě  převádí  na  umělou  výživu  a  dál  užívá  pervitin.  O  dítě  se  na  drogách  stará  až  do  věku  cca  jednoho  roku. Rodina nic netušila. Matka žila ve svém pokoji a netušila, co se odehrává hned vedle. V roce a  čtvrt dítěte už nemá sílu pokračovat dál, tak se sama nahlásí na OSPOD a dítě je odebráno. Prý aby  mohla dál brát. Po odebrání dítěte brala ještě cca 0,5 roku. Skončila poté, co kamarádka, která také  brala  drogy  s  ní  mluvila  o  budoucnosti  a  zodpovědnosti  k  sobě  a  k  dítěti.  Poté  ještě  respondentka  absolvovala  rozhovor  s  nevlastní  matkou,  která  ji  odvezla  do  léčebny.  Léčbu  absolvovala,  vrátila  se  zpět  domů.  Nějakou  dobu  ještě  prožívala  intenzivní  chutě,  posléze  ustoupily.  Potom  pila  alkohol,  docházela na K‐centrum i na doléčovací program. Podle vlastního vyjádření je teď cca 1,5 roku čistá a  usiluje  o  vrácení  syna  do  péče.  Je  s  ním  v  pravidelném  kontaktu.  Její  představa  o  budoucnosti  zahrnuje  mít  dítě  v  péči,  najít  si  přítelkyni  a  společně  žít.  Respondentka  není  z  typicky  romského  prostředí – viz kapitola Kdo jsem a odkud pocházím, kde se popisuje jako poloviční romka. Začátek  užívání pervitinu v těhotenství, jako reakce ne nechtěné těhotenství je ale rozhodně neobvyklý.   Poslední kauza se týká respondenta R. V. Po návratu z vojny pracoval jako stavební dělník. Denně pil  alkohol, udává, že 15 – 20 piv denně, bez nějakých výrazných obtíží. Kvůli alkoholu se s ním rozešla  partnerka. Hrál také automaty, zpočátku 1 – 2x týdně, postupně i několik hodin pravidelně každý den.  Většina peněž, které vydělal, skončily v alkoholu a v automatech, ale nezadlužuje se.  Od roku 2000  začíná podnikat. V tomto období postupně zvyšuje konzumaci alkoholu, od roku 2005 pije v několika  denní  tazích,  automaty  už  hraje  pouze  příležitostně.  Kouří  marihuanu  (první  kontakt  v  27  letech),  příležitostně šňupe pervitin, aby vydržel déle pít. Stýká se s mladšími kamarády. Na oslavu svých 28  narozenin  nakoupil  několik  gramů  pervitinu,  z  čehož  se  vyvinul  několikadenní  tah.  Od  tohoto  okamžiku  se  datuje  intravenózní  užívání  pervitinu  ve  vysokých  dávkách,  po  několika  měsících  už  v podstatě denně. Udává, že zhruba po roce byl naprosto na dně, rozneslo se, že užívá, musel přerušit  podnikání. Stále bydlel doma u rodiny, kde žila i sestra s dítětem. V té době popisuje výpadky paměti  a hlasy. Hlasy mu říkají, co má dělat, popřípadě předpovídají, co se za chvíli stane. Jako automedikaci  zkouší  heroin,  ale  ten  hlasy  pouze  tlumí  a  brzy  nepomáhá,  takže  ho  přestává  užívat.  Několik  sebevražedných pokusů (otrava léky, oběšení) končí hospitalizací v PL Kroměříž, kde vydrží 1 týden,  na  reverz  odchází.  Celkem  udává  4  pokusy  o  léčbu,  nejdelší  má  10  dní.  Od  roku  2008  popisuje  omezení užívání, prý bere 1 x za 3 měsíce. Četnost už nezvyšuje. Psychické obtíže přetrvávají, stále  slyší hlasy občas slyší i hlasy reálných lidí. Rozvíjí se u něj paranoidní bludy – je přesvědčen, že hlasy v 

12

jeho hlavě řídí psychiatři. Inteview končí mírně agitovaný a vysvětluje systém družic, které vysílají a  ovlivňují  jeho  mozek  a  které  řídí  zdravotníci:  „Psychika  a  všechno  se  děje  přes  mozek.  Stačí  se  dotknout signálem mozku a  ehm, signál se dostane všude, dotkne se jednoho místa a tím to zhasne.  Bude  udržovat  tu  mysl  a  tak  jak  říkám  každý  den,  pitomosti,  pitomosti,  pitomosti  a  furt  dokola.  2  měsíce, pitomosti, pitomosti, pitomosti, tak to je díky tomu, že furt na ten jeden bod, furt. Furt někdo  šahá, tím impulsem. T: A jak? R: To dělá signál, impuls. T: Kdo řídí ten signál? R: Doktoři. No. Jistě kdo  jinej. Lidi jsou, jako taková jejich, jak bych to nazval, voni jsou pro ně takový, ne že hračky, ale prostě  nástroj k tomu, aby mohli dělat vlastně to co dělají. Prostě jenom taková pracovní pomůcka, bych to  nazval. T: A co chcou dělat? R: No, prostě oni mi tvrdijou furt, že si musím něco připustit. A tak oni  dělají všechno proto, jako oni mi nechcou něco zazlívat že, oni chcou, prostě abych přestal fetovat.“    Zkušenosti s léčbou a s pomáhajícími profesemi  Zkušenosti  s  pomáhajícími  profesemi  jsou  u  respondentů  variabilní.  Nejrozsáhlejší  zkušenosti  má  respondentka  Ladislava.  V  dětství  prošla  diagnostikou  v  PPP  poradně,  v 16ti  letech  byla  hospitalizována  na  dětské  psychiatrii,  prý  protože  matka  nesouhlasila  s  její  sexuální  orientací.  Po  vypadnutí  ze  střední  školy  potom  navštěvovala  NZDM.  V  průběhu  užívání  drog  využívala  služeb  K‐ centra. Když byla doma s dítětem, tak byla v kontaktu s pracovnicí Oddělení sociálně právní ochrany  dětí. U nich se pozastavovala především nad skutečností, že neodhalili její užívání pervitinu. Úspěšně  dokončila  3  měsíční  léčbu  v  PL,  potom  sporadicky  docházela  na  individuální  doléčovací  program.  V  současné  době  je  v  kontaktu  ještě  s  Charitou  a  chtěla  by  výhledově  bydlet  na  azylovém  domě,  protože soužití s matkou je příliš komplikované. Míra kontaktů a využívání zdravotnických i sociálních  služeb  je  u  této  respondentky  v  kontextu  výzkumného  vzorku  skutečně  mimořádná.  U  dalších  respondentů je nižší.   Respondent  Tomáš  absolvoval  celkem  4  hospitalizace  na  psychiatrické  klinice,  z  toho  2x  po  sebevražedném pokusu (předávkování léky, strangulace). Délka léčby se pohybovala od 1 do 10 dnů.  Dále  navštěvuje  ambulantně  psychiatrii,  ale  psychiatra  považuje  za  součást  komplotu  proti  jeho  osobě a navíc má vážné obavy o inteligenci a míru duševního zdraví tohoto lékaře.    Respondent Radek si v počátcích své drogové kariéry domluvil dvě konzultace v Praze v Bohnicích, ale  poptávka se nepotkala s nabídkou: „Prostě jsem přišel udělal jsem si kartu a dokonce jsem byl na 2  sezeních  a  já  jsem  pochopil,  že  ti  lidi  prostě  nemají  šajnu  co  mi  je.    Jo.  Prostě  já  to  řeknu  takhle,  člověku, který má psychický problémy můžeš pomoct jenom v tedy, když budeš vědět co mu je nebo co  ho  trápí.  Pokud  nepochopíš,  co  se  tomu  člověku  honí  hlavou,  jo,  tak  ho  nepochopíš  nikdy.  ….  Ale  říkám,  nejlepší  je  klesnout  úplně  na  to  dno.“  Je  zajímavé,  že  i  přes  tyto  názory,  i  v  současnosti  vehementně  prezentované,  se  respondent  v  nedávné  minulosti  obrátil  na  místní  K‐centrum  s  prosbou o pomoc, jak se chovat k respondentce R. XI: „Jsem šel za Michalem (ředitelem místního K‐ centra)  a  říkám,  Michale,  prosím  tě,  toto,  toto,  já  už  jsem  fakt  nevěděl,  protože  to  děcko  trpělo  už  strašně.  Říkám,  prosím  tě,  já  nemůžu  tam  poslat  sociálku,  udělej  to  nějak.  Tak  jsme  tam  poslali  sociální pracovnici.“  Zkušenosti  respondenta  Jana  jsou  velmi  malé,  docházel  párkrát  na  místní  K‐centrum:  „Jo  chodíval  jsem tam třeba na ten kulečník , to bylo ještě to si ještě pamatuju to bylo moc ještě dlouho. Jěště když  tam nikdo moc nechodil, ještě to nám bylo 14, když jsem tam začal chodit. 15 zhruba. …. Jsme chodili  vždycky na kulečník,  na čaj vždycky jsem si tam zahulili …“  Další respondenti vlastní zkušenosti s léčbou nebo dalšími sociálními službami nemají.     Bod obratu  Zajímavou  oblastí  je  motivace  uživatelů  k  abstinenci  a  samotný  proces,  ve  kterému  došlo  k  rozhodnutí.  Zde  respondenti  jednoznačně  nejčastěji  zmiňují  vztahy  –  partnerské,  nebo  k  dítěti. 

13

Například respondent Radek popisuje, jak skončil s užíváním pervitinu takto: „No, protože moje M.,  vlastně ta moje bývalá žena mi řekla, buď drogy, nebo já a děti. Já jsem si píchnul poslední, zapíchnul  jsem jehlu do podlahy a řekl jsem, byla poslední. A ona mi řekla, pojď do kostela to odpřísáhnout. Tak  jsem šel do kostela, ona zapálila svíčky, a já se zapřísáhl jsem se na smrt svých dětí, že už si nedám.  A taky jsem si nedal od tý doby jsem přestal.“   Sakrální  motiv  se  opakuje  také  u  respondenta  Standy,  ačkoliv  jde  o  reakci  na  jednorázové  užití  pervitinu: „Jsem přestal, protože říkám radši to už, ještě jsem pomodlil se, ať už to nevemu. A jak jsem  se pomodlil a doteďka už vůbec. Já chodím do kostela a prostě tohle.“  Motiv  tlaku  od  blízkých  osob  popisuje  i  respondent  Jan:  „No  v té  době,  pak  se  ke  mně  dostala  no.  Dostala  mě  z toho.  Tím  způsobem  že  mi  vlastně  vyhrožovala,  že  mě  nechá  a  takhle,  no.“  A  stejná  situace se opakovala ještě o pár let  později: „No a  že v tom jedu zas a tak   a  už  zase přítelkyně do  toho tlačila všecko…pak už jsem vlastně řekl dost a teď už mám klid vlastně.  A jako mohl jsem mít už  kolikrát perník, a jsem ho odmítl no. T: A na nějaké léčbě jsi někdy byl? R: Ne, vůbec ne nic…, to všecko  vyřešila jedině přítelkyně. …. Vyhrožovala, tak mi ukázala děti a takhle výhodu domova, a zeptala se  mě, jestli to takhle chcu nebo ne. Už prostě věděla jak má na mě jít, že. Mo teď už to je …. A teď už  klid.“  Starost  o  své  dítě  popisuje  respondentka  Ladislava:  „Potom  za  mnou  přišla,  dalo  by  se  říct,  no  já  ji  beru jako kámošku, ona sice fetuje nebo tak, přišla za mnou a říká jako jak jsem vůbec mohla docílit  toho že jsem o toho malého přišla  nebo tak skrz nějaké fety a kamarády a takhle. Tak dá se říct že mi  promluvila do duše, že se mám na ně vysrat a brát ohledy na sebe a na malého. Jsem potom šla na  léčení….“  Psychotickou motivaci ke změně popisuje respondent Tomáš. Na otázku, jak přestal brát, odpovídá:  „No  díky  hlasům.  Je  to  díky  hlasům.  …    Prostě  mě  vydíraly.  Když  jsem  si  dal,  špatná  psychika,  nenechaly  mě  spát.  Prostě,  viditelná  stíha,  to  jsem  neřekl,  kdy  jsem  si  myslel,  že  mě  někdo  sleduje.  Jedno  s  druhým,  prostě  strašně  špatná  psychika.  Klaustrofobie,  prostě  všelicos  …  Takhle,  když  jsem  neměl hlasy, tak já chtěl přestat fetovat, ale to nešlo. Prostě to nešlo, prostě jsem si říkal, že přestanu,  ale  ono  to  nešlo.  Maximálně  2,  3  dny  a  už  jsem  si  to  dával.  A  tam  vlastně,  když  ty  hlasy  trvaly  3  měsíce, tak já jsem si to ani neuvědomil a já jsem si ty 3 měsíce nedal. To jsem si řekl, 3 měsíce, chtěl  jsem  přestat,  tak  seru  nato.  Přestanu.  No,  a  dal  jsem  si  to  fakt  jako  jedině  tehdy,  když  si  to  to  tělo  žádalo. Třeba jednou za ty 3 měsíce, když to tělo žádalo, nervózní, to tak jsem si to dal. … Ale jinak nic  …“    Postoje rodiny k užívání drog  Zajímavou  kapitolou  většiny  vyprávění  jsou  postoje  rodiny  k  situaci,  že  děti  užívají  drogy.  Je  pozoruhodné, že ve výpovědi samotných uživatelů – dětí se v podstatě nevyskytují represivní prvky  ze strany rodiny, ani v situaci, kdy jde o velmi pokročilé užívání, které de facto ohrožuje jak rodiče,  tak i celou rodinu.   Respondent  Tomáš  bydlel  v  průběhu  velké  části  své  kariéry  u  sestry:  „Tak  já  jsem  bydlel  u  sestry,  takže to bylo takový dobrý, že mě nevidívali, takže rodiče nevěděli. Ale potom už to začala pozorovat  švigra a pak už to věděli i rodiče.  T: A ségra měla rodinu? R: Ano. Ano a už se tam projevovaly takový  ty příznaky toho feťáctví, když jsem začal krást i z domu věci.  T: No, no. Kolik bylo těm děckám? Ta  malá  měla  asi  jedna  11  a  druhá  9  nebo  8  ….  Já  jsem  měl  pokoj  hned  u  chodby,  já  jsem  přišel,  vlezl  jsem do pokoje a hned jsem se zamkl. Oni mě tak nevidívali, ale bylo jim to jasný … To jsem začal brát  z domu  věci.  …  Takhle,  matka  mě,  snažila  se  dostat  k sobě  domů,  snažila  se  mě  dostat  domů,  jako  abych  tam  nebydlel,  abych  nebyl  na  očích  těm  dětem,  že.  Snažila  se  …“  Z  této  výpovědi  vyplývá  vysoká  míra  tolerance  ze  strany  rodin.  Rodina  si  zjevně  uvědomuje,  že  něco  není  v  pořádku,  že  je  potřeba chránit nejmladší děti, ale realizace pokulhává. Navržené řešení je také poněkud polovičaté.  

14

Ambivalentní  postoj  matky  (v  tomto  případě  nevlastní  matka  –  babička)  popisuje  i  respondent  Jan:  „T: Kdradl jsi někdy? R: ne to jako ne. Mě vždycky dávala máti sama, nebo tak a brácha měl toho taky  dost.  On  většinou  když  jsem  něco  chtěl  tak  nebyl  problém.    T:  mátina  to  věděla,  že  bereš?  R:  jo  už  věděla  no.  No  taky  už  toho  měla  plné  zuby  prostě.  Bylo  to  v tým  smyslu,  že  když  brácha  šel  na  to  léčení,  tak  mě  tam  taky  chtěla  poslat.  Že  když  s tím  nepřestanu  tak  …tak  automaticky  jsem  s tím  přestal.“ Ambivalnece spočívá ve finanční a jiné podpoře „mě vždycky dávala máti sama“, přičemž na  druhou stranu ale matka zjevně tlačí respondenta k abstinenci.  V pozoruhodné podobě tento jev popisuje i respondent Ondřej: „T: A jak reagují rodiny (na užívání  drog).  Vyhodí  někdy  dítě?  R:  Ne,  většinou,  většinou  ne.  Tohle  to  jsou  výjímečný  případy,  kdy  by  se  tohle  to  takovým  to  způsobem  stalo.  Ne,  i  když  ho  třeba  vyhodí,  tak  to  je  jenom  takový  impuls,  impulsivní  záležitost,  která  po  určitých  hodinách  nebo  po  nějakým  dnu  odezní.  T:  Co  jsem  zažíval  strašně často u mejch klientů, že doma kradli. Obrali rodiče prostě o všechno. R: U nás je to taky …  Ukradou  třeba  televizu,  když  mají  krizi  a  nemají  možnost  si  sehnat  nějaký  prachy,  tak  okradou  aji  rodiče.  Normálně.  T:  Co  ti  rodiče,  jak  ti  na  tohle  to  reagují?  R:  Nijak,  většinou  reagují  tak,  že  si  nekupujou  nic  drahýho.  T:  Takže  ta  rodina  se  na  to  takhle  adaptuje.  R:  No,  ano  ona  se  většinou  přizpůsobuje k té dané situaci, ….“   Z  druhé  strany  při  rozhovorech  s  rodiči  dětí  užívajících  drogy  pozorujeme  snahu  o  nějaké  řešení.  Respondent  Ondřej  V  popisuje  kroky,  které  podniknul:  „No,  já  jsem  udělal  zásadní  věci,  to  co  jsem  udělal já, to by neudělal nikdo, to by neexistovalo u cigánů, aby to někdo udělal, já jsem udal přímo  svoji dceru. A to neexistuje, aby to někdo udělal. Já jsem nutil Sociální právní ochranu dětí, doslova a  do písmene aby zasáhli. Voni teď už musejí chodit k nim, oni soud vydal opatření, chodijou tam k ní a  je  pod  dohledem.  Von  ten  její  feťák  jí  nutil,  aby  páchala  majetkovou  trestnou  činnost,  moje  dcera.“  Dcera je v tuto chvíli pod dohledem orgánů sociálně právní ochrany dětí.   Respondent  Radek  také  popisuje,  jak  konzultoval  přizvání  orgánů  SPO  k  případu  dcery  bývalé  přítelkyně, která užívá pervitin. Dále také popisuje, jak při střetu s dcerou, volali policii a jak s policií  konzultovali  další  postup.  I  tento  fenomén  –  zavolat  si  do  své  rodiny  policii  musíme  považovat  za  velmi pozoruhodný.,   Vidíme zde tedy rozpor, mezi výpovědí samotných uživatelů, kteří restrikce či sankce ze strany rodičů  nevnímají  a  mezi  rodiči,  kteří  se  je  snaží  realizovat.  Tento  rozpor  bych  do  budoucna  stále  za  hlubší  zmapování,  tj.  –  zmapování  kapacit  rodičů  ze  sociálně  vyloučených  lokalit  jak  se  vypořádávat  s  ohrožením ze strany dítěte které užívá drogy.     4

Analýza příběhů 

V předchozí části analýzy jsme popsali jednotlivé stavební kameny, jednotlivé životní etapy a typické  peripetie,  které  se  v  těchto  etapách  u  respondentů  vyskytovaly.  Dále  se  pokusíme  popsat  několik  typických  příběhů,  do  kterých  respondenti  uspořádali  svůj  osud.  V  těchto  příbězích  se  snažíme  sledovat  základní  kategorie  narativní  rekonstrukce  (Miovský,  2006)  –  životní  témata,  ztvárnění  jednání, hodnoty a sebeobraz. Cílem popisu je pokusit se přiblížit k individuálnímu způsobu, jakým si  respondenti strukturují svůj příběh a jaký v něm nacházejí řád či smysl.   Je  vhodné  připomenout,  že  životní  příběh  není  statický  a  neměnný  útvar,  ale  že  jde  o  dynamický  proces interpretace a reinterpretace jednotlivých událostí a jejich souvislostí. Tento proces se vyvíjí v  čase,  jak  si  respondenti  utváří  „nový  náhled“  a  je  také  závislý  na  kontextu,  ve  kterém  je  příběh  vyprávěn. Můžeme si představit, že pokud by respondenti vyprávěli identický příběh svým dětem, tak  celé  vyznění  příběhu  může  být  výrazně  odlišné.  Z  toho  důvodu  je  vhodné  si  zopakovat  kontext,  ve  kterém  respondenti  své  životní  příběhy  uváděli.  Věděli,  že  se  setkávají  s  výzkumníkem,  který  se  zajímá o životní příběhy Romů, kteří měli zkušenosti s drogami. Dále byli informováni o skutečnosti,  že  výzkum  bude  zpracován  a  zpřístupněn  odborné  veřejnosti.  Většina  respondentů  se  ptala  po  smyslu  tohoto  výzkumu  –  proč  je  vlastně  realizován.  Odpověď  na  tuto  otázku  zněla  tak,  že  užívání 

15

návykových látek je problém v některých oblastech dokonce poměrně závažný problém i mezi Romy  a  že  odborná  veřejnost  o  tomto  problému  nemá  dostatečné  informace,  takže  je  potřebné  tyto  informace doplnit, aby byly využitelné mimo jiné i v nabídce léčebných programů a služeb.1 V tomto  kontextu  tedy  respondenti  svůj  příběh  strukturovali  a  interpretovali.    Inspirací  pro  jednotlivé  typy  příběhů, které dále prezentujeme, byly typy příběhů, které popisují Hänninen a Koski‐Jännes (1999).     4.1

Jsem ve vleku těžkého osudu a podlehl jsem mu 

Tento  motiv  můžeme  vysledovat  ve  velmi  zjevné  podobě  u  respondentky  Ladislavy  a  částečně  i  u  respondenta  Josefa.  Respondentka  Ladislava  se  narodila  do  neobvyklých  poměrů.  Vlastní  matku  považovala  za  tetu,  vychovávala  ji  adoptivní  matka  –  sestra  matky,  teta.  Dětství  prezentuje  jako  šťastné, popisuje krásné vzpomínky na dětství (štěňátko apod.). Problémy začínají v období počínající  puberty. Ve škole si spolužáci začnou všímat jejího odlišného vzhledu – tmavé pokožky a ona se stává  terčem ústrků a útoků z jejich strany. Zhruba ve stejném období se dozvídá pravdu o své matce, což  se také promítá do zhoršených vztahů s adoptivní matkou. Brzy také zjišťuje svoji odlišnou sexuální  orientaci, což se nepotkává s pochopením u rodiny – ani u vlastní matky a ani u matky adoptivní. Z  iniciativy adoptivní matky je také hospitalizována na dětské psychiatrii, vykládá si to tak, že to bylo  právě  kvůli  odlišné  orientaci.  Nachází  si  partnerku  a  kvůli  ní  je  vyhozena  ze  střední  školy.  Tento  aspekt ale na druhou stranu hodnotí poměrně sebekriticky: „Sem si školu ani nedodělala, jsem blbá  no. Já jsem tenkrát byla taková chytrá (ironicky). Já všude najdu práci, všude mi otevřou dveře.  Teď  se biju do hlavy.“ Dále bydlí s matkou a snáší problémy, které soužití s ní přináší. Příběh potom vrcholí  ve dvaceti letech, kdy zjišťuje, že je těhotná. Chce jít na potrat, ale nemá na to finanční prostředky a  partner,  který  navíc  nastupuje  do  výkonu  trestu,  jí  odmítne  pomoci.  „Já  jsem  k němu  nemohla  ani  dojít,  já  jsem  přišla  dom  a  začala  jsem  úplně  brečet,  jsem  se  prostě  zhroutila.  Řikám  co  teď  budu  dělat, v 21 porodit dítě, nedodělanou školu, ho zavřou … prostě jo. Říkám, jak já to budu zvládat, že já  jsem to prostě nějakým způsobem chtěla dát pryč, a on mi řekl, že mi na to nedá ani korunu. Říkám já  jsem  si  to  udělala  sama  nebo  tak?!  tak  jako  prý  ne,  já  ti  na  to  nedám.  Říkám,  tak  to  je  super.  …  “  Nakonec  začíná  brát  pervitin,  protože  je  naprosto  bezradná.  Po  narození  dítěte  jeden  měsíc  abstinuje, ale po měsíci se k drogám vrací a opět bere dál, až její dítě končí v dětském domově. Teď  se snaží situaci napravit.   Podobnou  strukturu,  ačkoliv  méně  tragickou,  obsahuje  také  příběh  respondenta  Josefa.  Typickým  motivem jeho dětství je, že se ocitá ve vleku událostí, které jsou mimo jeho kontrolu. Jako důležitou  vzpomínku z dětství, která se mu stále vrací, popisuje úraz, když na něj spadla branka na hřišti. Zdá  se,  že  ve  vyprávění  tohoto  respondenta  tato  událost  předznamenává  řadu  dalších  prvků  jeho  vyprávění.  V  průběhu  celého  dětství  se  jeho  rodiče  opakovaně  stěhují  a  náš  respondent  nemá  na  výběr.  Takto  odjíždí  i  do  Belgie:  „prostě  nemoh  jsem  proti  tomu  nic.“  Po  návratu  se  stává  terčem  ústrků  ve  škole  a  opakuje  ročník.  Rodina  se  opět  stěhuje.  Po  skončení  základní  školy  nastupuje  na  střední  školu,  ale  díky  vážné  omrzlině  ucha  získává  ve  výuce  zpoždění,  které  se  mu  už  nepodaří  dohnat, a ze školy vypadává. Je zajímavé, že i užívání drog popisuje jako zásah zvenčí: „Jsem to zkusil  prostě, když kluci řekli na zkus si to, tak jsem to třeba jednou. Třeba za dva za tři měsíce jsem to znovu  zkusil...“ Ještě extrémněji popisuje užití pervitinu: „No asi dvakrát mi něco takového dali, ale nevím,  co to bylo … T: Jak to vypadalo? R: Takovej bělavej prášek, do nosu se to dávalo …. T: Aha a jak ses k  tomu dostal? R: No mi to nabízeli prej, ať si vezmu, že je to dobrý …“  Specifickým rysem těchto příběhů je fakt, že jejich vypravěči sami v nich mají pasivní roli a celý příběh  utváří další postavy nebo vlivy, které na ně působí. Oba příběhy se poměrně výrazně liší svou gradací.  U respondentky Ladislavy příběh graduje až k intravenóznímu užívání pervitinu a zde kulminuje. Po  1

Tato část rozhovorů nefiguruje v přepisech a nebyla nahrávána, protože předcházela souhlasu respondenta s

nahráváním rozhovorů.

16

skončení braní drog má příběh rysy nápravy svých chyb. Na druhou stranu příběh respondenta R. III  tuto gradaci postrádá. Je pravděpodobné, že respondent svůj příběh staví na jiných tématech a téma  drog, mu sice není zcela cizí, ale není základem jeho příběhu. Takže respondent vyhověl výzkumníkovi  a  příběh  směřoval  k  užívání  drog,  vnitřní  struktura  příběhu  bude  ale  pravděpodobně  jiná  a  není  z  prezentovaného vyprávění zřejmá.   Role obou respondentů v jejich příbězích se také liší. Respondentka Ladislava má své plány a touhy,  chce získat dítě zpět do své péče a svoji minulost popisuje kriticky a se značnou dávkou sebereflexe a  sebekritiky.  Zde  můžeme  usuzovat  na  vliv  léčby,  díky  které  respondentka  získala  na  své  užívání  pervitinu  určitý  náhled,  který  nám  nyní  prezentuje.  Respondent  Josef  zůstává  v  průběhu  celého  příběhu pasivní.     4.2

Příběhy dobra a zla 

Dalším  výrazným  typem  příběhů,  na  který  jsme  mezi  respondenty  narazili,  je  příběh,  který  bychom  mohli  s  lehkou  nadsázkou  pojmenovat  jako  příběh  zlých  hochů  a  jejich  nápravy.  Jeho  typickými  představiteli jsou respondenti Radek a Jan.   Respondent R. Radek se prezentuje od dětství jako rváč, jeho životní příběh lemují případy ublížení na  zdraví. Už v první třídě popisuje: „Což prostě když se mi někdo začal smát nebo posmívat, tak já jsem  to  vždycky  zrůbal.  Zmlátil  jsem  to  a  hotovo.“  Jeho  otec  byl  také  pruďas,  ale  pro  synovu  agresivitu  neměl pochopení. Ve svém vyprávění se také respondent často vrací k otcovým výrokům a tvrzením.  Ve škole začal trénovat box, byl úspěšný. I tak měl ale těsně před maturitou na střední škole rvačku  se  spolužákem,  vážně  mu  ublížil  a  byl  vyhozen  ze  školy.  Další  incident  potom  spočíval  ve  rvačce  s  ruským důstojníkem po návratu z vojny. Rvačka vyústila v zabití. Po propuštění z výkonu trestu se v  Praze  opět  připlete  do  další  rvačky  a  zmrzačí  jiného  muže,  když  chrání  těhotnou  ženu.  Díky  této  rvačce se dostane k místním mafiánům a pasákům, kde se živí jako „bouchač“. Posléze se dostane k  výrobě  drog  a  dle  vlastních  slov  se  dostává  do  konfliktů  s  ruskojazyčnými  mafiemi  a  často  se  stává  obětí útoků. Když už je situací unavený, tak odchází do Holandska, kde opět rozjíždí výrobu drog. Ve  svém příběhu popisuje i velmi masivní užívání drog, rozhodnutí skončit s drogami, nicméně zlomové  okamžiky  se  pojí  téměř  vždy  s  násilím.  Násilí  ve  smyslu  aktivní  agrese  je  pouze  naznačeno,  respondent ve svém příběhu akcentuje násilí v podobě sebeobrany, kdy brání sebe nebo své blízké.  Gradace příběhu je formována kontrastem role gaunera či mafiána na straně jedné a na straně druhé  otce či partnera, který se často velmi altruisticky stará o své blízké. Například svou partnerku nabádá,  aby na něj nečekala, až se vrátí z vězení, a aby se provdala. V příběhu potom tento konflikt vyvrcholí  ve slibu, který si v kostele vyžádá partnerka, že už nikdy nebude brát drogy. Slib složí, ale staré hříchy  ho  ještě  dostihnou.  Jeho  pobyt  v  Holandsku  opět  ukončí  násilí  –  přestřelka  s  mafiánem,  kterého  usmrtil.  Po  nějaké  době,  kdy  už  abstinuje  a  pouze  kouří  marihuanu,  ho  policie  usvědčí  na  základě  držení  smrtící  zbraně  a  za  zabití  je  odsouzen  k  nepodmíněnému  trestu  odnětí  svobody.  Ve  vězení  abstinuje. Ve vězení abstinuje, opět nabádá partnerku, ať neztrácí čas čekáním na ní a obrací se na  lepší  cestu.  Po  ukončení  výkonu  trestu  se  vrací  do  rodného  města,  kde  se  živí  manuální  prací,  a  obrazně řečeno své dřívější „řemeslo“ pověsí na hřebík.   Druhým příkladem tohoto typu příběhů je respondent R VIII. Svůj příběh už v dětství začíná tak, že se  identifikuje s aktivitami, které jsou v rozporu s běžně chápanými etickými pravidly. Jako svoji první,  nejhezčí vzpomínku uvádí situace, kdy „dělal nějaký trestný čin … třeba když jsem kradl železo a tak“.  Dále  systematicky  pokračuje  ve  své  sebeprezentaci  záporného  hrdiny  –  už  ve  školce  s  ním  byly  problémy, na základní škole si dal za cíl, že bude přeřazen na zvláštní školu, což se mu povedlo. I zde  hromadí další průšvihy, je chycen ve škole s velkým množstvím marihuany. Také s hrdostí prezentuje,  že  nachytal  učitelku  při  pití  alkoholu  ve  škole,  takže  ta  se  stává  jeho  spojencem  a  prý  mu  dokonce  sama koupila cigarety. Kouří marihuanu. Opačnou stránku své osobnosti prezentuje v situaci, kdy se  společně s babičkou stará o dědečka po mozkové mrtvici. Začíná užívat pravidelně pervitin. Nachází si  partnerku,  se  kterou  má  postupně  3  děti.  Partnerka  v  příběhu  představuje  „síly  dobra“,  které  ho 

17

odvádí  od  užívání  drog.  Přestat  ale  asi  není  snadné,  takže  přestává  a  znovu  začíná.  Dokonce  jednu  dobu  prodává  drogy,  aby  uživil  svoji  rodinu.  Nakonec  ho  partnerka  staví  před  dilema,  že  si  může  vybrat, buďto ona s dětmi nebo drogy. A teď „teď už je klid“.   Do této kategorie příběhů spadá specificky také respondent Tomáš. Jeho příběh začíná harmonickým  dětstvím.  Po  návratu  z  vojny  začíná  pít  alkohol  ve  stále  rostoucích  dávkách,  hraje  automaty  také  s  rostoucí tendencí, až ve svých 28 letech začíná užívat pervitin. Ten užívá velmi intenzivně. Po nějaké  době  ale  začíná  pociťovat  problémy  psychotického  rázu  –  hlavně  hlasy,  částečně  i  halucinace.  Protipól  k  užívání  drog  v  jeho  příběhu  představují  právě  psychotické  symptomy.  Ty  jsou  tak  nepříjemné,  že  kvůli  nim  postupně  přestává  užívat  drogy  a  začíná  abstinovat.  Trpí  přetrvávajícími  sluchovými halucinacemi a bludy. Jeho bludy jsou strukturované tak, že jeho hlasy řídí lékaři, hlavně  specialisté na léčbu závislostí, kteří mají speciální tlačítko, kterým přes družice řídí jeho psychiku. V  současné době abstinuje, i když opět pije alkohol. Jeho současná interpretace příběhu je taková, že  už kvůli drogám zkusil příliš mnoho a že už by mu doktoři měli přestat pouštět hlasy a dál ho trápit. V  rozhovoru připouští, že jde možná o bludy, ale nejspíš asi ne. Zde protichůdné síly představují drogy,  konkrétně pervitin a psychotické symptomy včetně těch, kdo je řídí – tj. lékařů. V tomto případě ale  lékaře  nelze  označit  jako  „síly  dobra“,  protože  respondent  má  k  nim  velmi  ambivalentní  vztah  a  v  podstatě  je  viní  ze  svých  současných  obtíží.  I  v  tomto  příběhu  ale  zůstává  motiv  protichůdných  sil,  které řídí respondentův osud.  Poslední variací na téma protichůdných sil představuje respondent Standa. Jeho životní příběh začíná  smutným začátkem – po narození odchází matka do výkonu trestu, otec už tam v té době je, a až do 3  let ho vychovává babička. V průběhu dětství dále naznačuje, že mezi rodiči bylo více problémů a že se  periodicky  rozcházeli  a  opět  zase  dávali  dohromady.  Ve  škole  měl  problémy  s  ostatními  spolužáky,  často  se  s  nimi  pral,  a  proto  byl  přeřazen  na  zvláštní  školu.  Tady  nastává  ve  věku  12  –  ti  let  zlom,  začíná se učit hrát na kytaru a v jeho příběhu se objevují ambice a cíle něčeho dosáhnout. Symbolické  také je, že před tím, než začal hrát na kytaru, tak kouřil cigarety (od 7 do 12 let). V okamžiku, kdy se  začíná věnovat hudbě, s kouřením přestává. Usilovně se učí akordy, zakládá si na tom, že umí zahrát  vše, a také si zakládá svoji vlastní kapelu. V kapele ve dvaceti letech také začíná kouřit marihuanu a s  kamarády  jednou  vyzkouší  pervitin.  Užívání  marihuany  mu  aktuálně  pomáhá,  ale  považuje  ho  za  špatné a chce se jej do budoucna zbavit, chce se pustit do posilování a předpokládá, že by mu v tom  marihuana  překážela.  V  budoucnu  by  se  chtěl  věnovat  hudbě  i  profesionálně,  z  hraní  by  chtěl  mít  vedlejší finanční příjem. Také plánuje najít si partnerku a mít děti. V tomto příběhu jsou specifickým a  v celém souboru poměrně ojedinělým prvkem respondentovy ambice a plány. Respondent se snaží  na sobě pracovat – učí se na kytaru, chce se věnovat bodybuildingu a užívání návykových látek mu v  tom  překáží,  takže  užívání  překonává  či  chce  překonat  do  budoucna.  Protichůdné  síly  jsou  v  tomto  příběhu reprezentovány ambicemi respondenta na straně jedné a světem drog na straně druhé.     4.3

Příběh zklamaného rodiče 

Příběhy  na  téma  ovoce,  které  padá  či  nepadá  daleko  od  stromu,  jsou  vlastní  asi  každé  rodině  s  dospívajícími či dospělými dětmi, které si hledají svoji vlastní cestu životem. Respondent Ondřej tento  příběh  prezentuje  ve  velmi  vypjaté  podobě.  Prezentuje  se  jako  význačná  osoba  v  místní  komunitě  olašských  Romů.  Je  příbuzným  jednoho  z  tradičních  olašských  soudců  a  své  aktivity  zaměřuje  na  podporu olašské komunity. Zakládá za tímto občanské sdružení, snaží se bojovat za zájmy „svých lidí“  na  všech  úrovních  –  od  úředníků  městského  úřadu  až  po  ombudsmana  či  prezidenta  a  všude  brojí  proti diskriminaci. Problém drog v komunitě olašských Romů považuje za velmi vážný a za ohrožení  celého společenství – jeho odpověď na první otázku – co považuje za specifické pro olašské Romy zní:  „No, to že berou drogy, v podstatě. Teď v poslední době, v podstatě nemůžeme ovlivnit.“ Proti drogám  výrazně vystupuje a brojí. Zakládá si na své rodině a na tom, že jeho dětí se problém netýká. O to víc  ho  ranilo,  když  se  dozvěděl  až  po  cca  ½  roce,  že  dcera  užívá  heroin.  Nasadí  všechny  páky,  aby  její  osud zvrátil, dokonce se obrací i na úřady, se kterými vede permanentní spory, a žádá je o pomoc. 

18

Dcera  je  v  současné  době  v  pořádku  a  doufá,  že  to  tak  zůstane  i  do  budoucna.  Skrytě  prezentuje  i  obavy  o  svého  syna,  kterého  prezentuje  jako  jediného  ve  své  komunitě,  kdo  v  jeho  věku  nebere  drogy a netají se s ambicemi ohledně svého syna, ze kterého chce mít inženýra.     5

Závěr 

Než přistoupíme k formulaci závěrů, tak je třeba si uvědomit, že z analyzovaných rozhovorů je možné  vyvozovat pouze velmi orientační závěry. Je třeba vzít v úvahu, že počet respondentů byl  poměrně  malý  a  také  že  vycházíme  výhradně  z  rozhovorů,  ve  kterých  respondenti  prezentují  svá  vlastní  stanoviska.    Z  oblasti  horizontální  analýzy  jednotlivých  životních  etap  můžeme  dovodit,  že  řadu  popisovaných fenoménů můžeme shrnout pod téma následky sociálního vyloučení a života v sociálně  vyloučených lokalitách. Sem spadá zmiňovaný fenomén častého stěhování se všemi jeho negativními  dopady a specifická struktura ekonomických aktivit s převažující nezaměstnaností a vysokou četností  práce na černo. Na pomezí mezi sociálním vyloučením a lingvistickými specifiky stojí velmi specifická  vzdělávací  kariéra  respondentů.  Zde  můžeme  situaci  interpretovat  jako  důsledek  nepodnětného  prostředí sociálně vyloučených rodin a také specifického jazykového kódu, kterým jsou děti vybaveny  –  etnolektu.  Tyto  závěry  jsou  v  souladu  s  řadou  studií  sociálně  vyloučených  lokalit  (např.  analýzy  Agentury  pro  sociální  začleňování  při  Úřadu  vlády)  i  analýz  školních  kariér  dětí  z  prostředí  menšin  (např. Gabal, Svoboda a další).   V  oblasti  užívání  drog  respondenti  popisují  výrazné  rozdíly  ve  vzorcích  užívání  návykových  látek.  U  slovenských  Romů  jsme  zaznamenali  celou  škálu  závažností  a  rozsahu  užívání  návykových  látek  od  individuálních experimentů až po dlouhodobou několikaletou závislost, včetně související distribuce  drog. Mezi specifika respondentů můžeme zařadit poměrně pozdní začátky užívání pervitinu, které se  pohybovaly od 18 – ti let výš a také zajímavou ritualizovanou formu prvního užití pervitinu – v rámci  oslavy  narozenin.  Sami  respondenti  u  sebe  nevidí  žádné  specifika  užívání  drog  ve  vztahu  ke  své  etnicitě,  kterou  ale  v  jiných  kontextech  reflektují.  Situace  u  olašských  Romů  je  výrazně  odlišná  a  podle více respondentů je prevalence užívání heroinu v této subetnické skupině skutečně alarmující.  Bohužel je velmi obtížné mezi tuto skupinu proniknout a i v této analýze se to podařilo pouze velmi  okrajově.  Další  zajímavou  oblastí  jsou  potom  postoje  rodičů  vůči  užívání  drog  u  potomků.  Ve  výpovědích  samotných  uživatelů  je  čitelná  bezradnost  rodičů  a  vysoká  míra  tolerance  vůči  této  situaci, z druhé strany z rozhovorů s rodiči je patrná snaha problém řešit, včetně konkrétních kroků k  řešení.  Obě zmiňované oblasti – užívání heroinu mezi olašskými Romy a postoje rodičů vůči užívání  drog by si zasloužily další pozornost.   Ze samotné analýzy příběhů je obtížně vyvozovat obecnější závěry. Příběhy uživatelů jsme pracovně  rozdělili  do  dvou  skupin  podle  míry  vlastní  aktivity  vyprávějícího.  V  první  skupině  jsou  respondenti,  kteří těžiště svého příběhu přesouvají do externích okolností a nepřízně osudu. Ve druhé skupině jsou  naopak  vyprávějící,  kteří  jsou  ve  své  příběhu  aktivní,  často  užívání  drog  v  jejich  příběhu  vystupuje  egosyntonně a vnější síly je od užívání odvádějí či zachraňují. Ve dvou případech jsou to partnerky a v  jednom  případě  potom  psychotické  příznaky  –  hlasy.  Specifický  je  z  pohledu  našich  respondentů  příběh,  ve  které  respondent  prezentuje  aktivně  a  do  určité  míry  egosyntonně  užívání  drog  a  proti  němu staví své vlastní ambice a plány na osobní rozvoj.  Samostatnou kategorií jsou potom příběhy  rodičů, jejichž děti užívají drogy a rodiče to vnímají jako zradu.   Zcela  na  závěr  ještě  můžeme  srovnat  výstupy  této  analýzy  z  původní  analýzou  Hildegunn  Sagvaag.   Původní  analýza  nachází  jádrové  příběhy  mimo  jiné  v  přesunech  pocitu,  kam  náležím  –  jestli  do  drogového světa nebo do světa normálního. Naopak v naší analýze se tyto posuny a změny prakticky  neobjevily a respondenti netematizovali otázku, jestli patří do drogového světa nebo nepatří.    

19

Literatura  Gabal  et  al.  (2006),  Analýza  sociálně  vyloučených  romských  lokalit  a  absorpční  kapacity  subjektů  působících v této oblasti.  Retrieved March 18, 2010, from http://www.esfcr.cz/mapa  Hajný,  Martin.  (2001).  O  rodičích,  dětech  a  drogách  :  drogy  a  jejich  účinky  :  rizika  zvyšující  užívání  drog : léčba : problémové situace. Praha: Grada Publishing.  Hanninen, V., & Koski‐Jannes, A. (1999). Narratives of recovery from addictive behaviours. Addiction,  94(12), 1837‐1848.   Miovský, M. (2006). Kvalitativní přístup a metody v psychologickém výzkumu (1 ed.). Praha: Grada.  Liga  Lidských  Práv.  (2007).  Systémové  doporučení  č.4  –  Sběr  etnických  dat.  Retrieved  March  19,  2010, from http://www.llp.cz/cz/systemova‐doporuceni/systemove‐doporuceni‐c‐4‐p4  Moravec, Štěpán. (2006). Nástin problematiky sociálního vyloučení romských populací. In Hirt, Tomáš  &  M.  Jakoubek,  Marek  (Eds.),  "Romové"  v  osidlech  sociálního  vyloučení.  Plzeň:  Vydavatelství  a  nakladatelství Aleš Čeněk.  Toušek, Ladislav (2007). Sociální vyloučení a prostorová segregace. Retrieved March 18, 2010, from  http://www.caat.cz/publikace/44‐prehledove‐studie/143‐socialni‐vyloueni‐a‐prostorova‐segregace                                               

20

                Příloha I: Pokyny k vedení interview     Pokyny k vedení interview – K46     Životní příběh  -

Základní údaje: věk, zaměstnání, rodinná anamnéza, dětství 

-

V jaké životní situaci jste začal(a) užívat drogy? 

-

Proč jste začal(a)? Proč jste pokračoval(a)? 

-

Přátelé 

  Vyprávění o pozitivních zkušenostech   ‐ Které osoby pro vás v různých fázích vašeho života hrály významnou roli?    Vyprávění o problémech  -

Kdy jste své užívání drog poprvé vnímal(a) jako problém?  

-

Jaké si myslíte, že pro vás vaše užívání drog má důsledky? 

  Vyprávění o tom, co pomáhá a co nepomáhá   -

Jaké máte zkušenosti se systémem pomoci? Kdo, kde, jak dlouho? 

-

Kdo vám hodně pomohl?  

-

Kdo vám moc nepomohl? Proč si myslíte, že se tato pomoc minula účinkem?  

  Vyprávění o potřebách  -

Jaké vlastní potřeby vás napadají?  

-

Co to pro vás bude obnášet, budete‐li se chtít zbavit drog?  

-

Co je pro vás nejdůležitější z dnešního hlediska?  

  Zkušenosti s nízkoprahovým zařízením 

21

-

Jak jste se dostal(a) ke K46? 

-

Co pro vás v K46 udělali?  

-

Co je a co není na jejich práci dobrého? 

-

Co by se mohlo změnit? 

-

Co podle vás v K46 chybí?  

  Zamyšlení nad budoucností  -

Kde si sami sebe představujete za 10 let?  

22