Zvaní lidí z komunit jiného vyznání k islámu Prorokova metodika dáwá Dr. Džamal Badawi Úvod Muslimové věří, že zvaní lidí na přímou cestu Alláha je ve skutečnosti pozváním k pravdě, dobrotě, ctnosti a blaženosti v tomto životě a na Věčnosti. To vysvětluje, proč se takové zvaní (v arabštině dáwá) považuje za povinnost každého muslima do té míry, jak mu to umožňují jeho nebo její znalosti a schopnosti. Dáwá na sebe může brát rozmanité podoby, jednou z nichž je verbální komunikace (v arabštině albaján). Takováto verbální komunikace je započtena v Koránu mezi četná požehnání, která Alláh lidstvu věnoval: Milosrdný! Koránu naučil, člověka stvořil, vysvětlení jej naučil. (Ar-Rahman 55:1-4) Zvaní lidí ke krajní dobrotě je nejlepší a nejvnešenější využití požehnání komunikace. To je určitě ta nejlepší řeč: Kdo krásněji hovoří než ten, jenž k službě Bohu vyzývá, zbožné skutky koná a prohlašuje: „Já k těm, kdož do vůle Jeho se odevzdali, patřím." (Fussilat 41:33) Vysvětlujíce tento koranický příkaz Prorok Muhammad (pokoj a požehnání s ním) učil muslimy předávat jeho učení, dokonce i jediné prohlášení a že pokud Alláh povede jednu osobu skrze vás, je to pro vás lepší než tento svět a všecko v něm. (Al-Buchari) Muslim, který usiluje o vynaložení svých povinností dáwá v tom potřebuje vzhlížet k modelovému vzoru. Pro muslimy je vzorem par excellence v dáwá a ve všech ostatních ctnostech kdo jiný než Prorok Muhammad (pokoj a požehnání s ním). Toto je svědectví Koránu, o němž muslimové věří, že je Božím slovem: A věru máte nyní v poslu Božím příklad překrásný pro každého, kdo doufá v Boha a v den poslední a kdo Boha hojně vzpomíná. (Al-Ahzab 33:21) Tento list je pokusem rozeznat některé prvky modelového vzoru pro dáwá. Nejde o více než poškrábání povrchu takového bohatého vzoru v naději, že to vrhne světlo na takové důležité a dobové téma. List začíná objasněním své metodiky, která má být pak aplikována při adresování některých hlavních prvků Prorokova vzoru dáwá. Metodika listu Mělo by být povšimnuto, že v nadpisu listu se vyvarovalo použití anglického pojmu pro "náboženství". Existují pro to dva důvody: První: obvyklé vnímání pojmu náboženství v západním světě je užší než u pojmu "dín" v arabštině, kde doslova znamená "způsob života", což je více holistické a souhrnné.
Druhý: příbuzný význam "dín" je to, v co člověk věří. Toto nezahrnuje jen "lid Knihy" ale také ostatní. Dokonce i předislámské modloslužebnictví bylo Koránem nazváno "dín". Vy máte své náboženství a já své náboženství mám. (Al-Kafirun 109:6) Také by mělo být poznamenáno, že pojem "komunity jiného vyznání" je užit namísto "nevěřící" nebo "nevěrci", pojmů, které jsou nepřesné a mohou znít negativním tónem mezi současnými anglicky mluvícími lidmi. Zatímco pojem "nemuslimové" je lepší než oba termíny a je věcný, v posledních letech bylo mou neustálou zkušeností, že oslovovat "nemuslimy" jako "komunity jiného vyznání" je dělá chápavějšími, klidnými a ochotnými naslouchat. V každém případě by se nemělo o pojmech přít dokud je pochopen jejich význam. Na podstatnější úrovni, list není výhradně založen na záznamech Prorokova života. Spíše je založen na přijetí Koránu jako primárního a nejautentičtějšího zdroje sírah, neboli Prorokova životopisu. Je pravdou, že Korán není původně historická kniha a proto se nezaměřuje, obecně řečeno, na podrobná historická vypravování. Avšak četné klíčové události z Prorokovy biografie jsou v Koránu zmiňovány, jako je počátek zjevení, jeho utrpení v rukou svých lidí, jeho přesídlení do Medíny, některé rozhodující bitvy a srážky o přežití jako Badr, Uhud, bitva Spojenců, Tabuk a Hunain. Korán se také zmiňuje o vnitřních hrozbách rodící se komunitě v Medíně, vzestupu jevu pokrutectví a mnohých dalších událostech ze života Proroka. Nehledě na nepřítomnost mnoha podrobných vypravování v Koránu, stále slouží jako nejvyšší a nejopravdovější kritérium pro kritické prozkoumání historických vypravování z Prorokovy biografie. Jiným ospravedlněním pro začínání Koránem je skutečnost, že Prorokova metodika dáwá byla prostě ztělesněním učení Koránu. Když Áiša, Prorokova manželka, dostala otázku o povaze Proroka, její odpověď byla stručná, výmluvná a jasná: "Jeho povahou byl Korán." Toto je základní předpoklad tohoto listu. Pro každý jednotlivý prvek metodiky Proroka jsou citovány podstatné odkazy z Koránu a ty fungují jako ukotvení onoho prvku. Jelikož některé tradice a rčení Proroka (zvané Sunna) mají být prozkoumány, vysvětleny a mají ukázat jak aplikovat učení Koránu, jsou uvedeny po Koránu. Na třetím místě jsou životopisy kvůli podrobnostem, které ladí s Koránem a pravou Sunnou. Prvky Prorokovy metodiky v dáwá Prorokova metodika v dáwá se skládá z množství vzájemně propojených prvků: víry, citů, postojů, způsobů myšlení a schopnosti zhodnotit rozmanité situace a reagovat na ně. Vzhledem k vzájemné propojenosti a vzájemné závislosti takových prvků je jakákoli snaha je klasifikovat pouhou záležitostí výhodnosti v prezentaci to jest předmětu ke zdokonalení. Následující je jedním takovým pokusem. 1. Upřímnost záměrů Prorok nezval lidi, aby si splnil svá světská přání nebo aby oslavil svůj klan, kmen nebo lid. Zval lidi, aby se podřídili pouze Alláhu a tak dosáhli vnitřního míru a klidu. Nikdy nepožadoval ani neočekával odměnu nebo kompenzaci v jakékoli podobě od žádného člověka. Takto Korán popisuje jeho poslání: Nežádáš od nich za to odměnu žádnou a není to leč připomenutí lidstvu veškerému. (Jusuf 12:104) Ve skutečnosti byl Prorok Muhammad ztělesněním koranických příkazů k němu: Rci: „Nežádám od vás odměnu žádnou - ta je pro vás. A není pro mne odměny kromě u Boha
a On svědkem je všech věcí." (Saba' 34:47) Rci: „Nežádám od vás za to odměnu žádnou a nejsem z těch, kdož na sebe si berou, co nepřísluší jim. A není toto než připomenutí pro lidstvo veškeré a dozvíte se zprávu o tom po době nějaké." (Sád 38:86-88) Rci: „Nežádám od vás odměnu žádnou leč lásku k bližním!" (Aš-Šúra 42:23) Je pozoruhodné, že nedostatek osobní agendy pro Prorokovo dáwá je obvyklým rysem v misích předchozích proroků jako byl Noe (10:72; 11:29; 26:109), Húd (11:51; 26:127), Sálih (26:145), Lot (26:164), a Šuajb (26:180). 2. Opravdová láska a starost o zvané Prorok si zasluhuje titul "prorok milosrdenství". Byl věru zpodobněním univerzálního milosrdenství a jeho mise je misí milosrdenství: A neposlali jsme tě leč jako znamení milosrdenství světům. (Al-Anbijá' 21:107) Je význačné, že toto milosrdenství se nevztahuje pouze na svět lidí. Použití množného čísla slova "svět" v tomto verši lze chápat jako odkaz na jiné "světy" jako živočišnou říši, svět rostlin, ekologický svět a svět džinů. Jeho zájem a milosrdenství dosáhli takové úrovně, že Alláh Všemohoucí ho instruoval, aby se příliš nermoutil nad nestoudností popíračů víry: Chceš se snad zahubit smutkem jda ve stopách jejich, jestliže tomuto příběhu neuvěří? (Al-Kahf 18:6) Prorokův zájem, dobrá vůle a láska k lidem je krásně vyjádřena v následující hadíth: Abu Hurajra (kéž v něm Alláh nalezne zalíbení) vypravoval: Slyšel jsem Alláhova Posla říci, "Alegorií mne a lidí je muž, který zažehl oheň a když ten osvítil okolí, můry a další hmyz začaly padat do ohně. Muž se [maximálně] snažil jim zabránit (aby padaly do ohně] ale ony ho přemohly a pospíchaly k ohni." Prorok dodal, "Teď podobně já držím uzly vašeho pásu, abych vám zabránil spadnout do ohně, ale vy trváte na tom, že tam skončíte." (Al-Buchari) Prorokovi by stačilo stát stranou a varovat lidi a potom je nechat, aby čelili následkům toho, že odmítli dbát na jeho varování. Na tom se však nezastavil, namísto toho se horlivě snažil je odtlačit od ohně. Jenže alegorie napovídá, že nemohl před ohněm zachránit každého a tak se snažil zachránit co nejvíce osob. Toto je jistě skutek lásky a opravdového zájmu i o ty, kdo ho odmítali. Často se opakující otázka zní, zda je muslimovi dovoleno "milovat" osobu, která odmítá pozvání k islámu. Tato otázka může vyústit z nedostatku rozlišení mezi milováním skutku odmítání víry a milováním osoby z jiných důvodů. Podle Koránu (Al-Ma'ida 5:5) je muslimovi dovoleno se oženit s cudnou "věřící" ženou lidí Knihy, která nepřijala pozvání k islámu. Je muslimovi dovoleno ji milovat? Odpověď je v Koránu: A patří k Jeho znamením, že vám z vás samých manželky stvořil, abyste u nich klid nalezli. A vložil mezi vás lásku a dobro. (Ar-Rum 30:21) V tomto verši se neobjevuje žádný náznak, že "manželka" znamená pouze muslimskou manželku a netýká se manželky z lidí Knihy. Podobně není sporu o tom, že Prorok milovat svého strýce Abu
Táliba a snažil se mu pomoci přijmout islám až dokud nevydechl naposled. V obou případech nesměřuje "láska" k odmítání islámu, ale k dobrým lidským vlastnostem. Toto téma je významné ve věci dáwá. Toto je druh univerzální lásky a zájmu o lidstvo, který umožnil Prorokovi odpovídat laskavě, ale ne v naturáliích, těm, kdo ho zneužívali, zejména těm, kteří byli obětí falešné propagandy vůči němu. Jedním takovým vznešeným příkladem je, když k němu přišel Abu Hurajra plačíc poté, co uslyšel vlastní matku (tehdy modloslužebnici) kterak slovně napadá Proroka, potom, co ji Abu Hurajra pozval k islámu. Abu Hurajra pak požádal Proroka, aby se modlil za její vedení. Namísto, aby na ni přivolal kletbu, nebo odmítl Abu Hurajrovu žádost, Prorok pravil "Ó Alláhu! Veď matku Hurajry". Krátce nato se Abu Hurajra vrátil zpět plačíc, tentokrát štěstím nikoli zármutkem, jeho matka se rozhodla přijmout islám sama (Al-Munzri). Mělo by být uvedeno, že Prorok zřídkakdy svolával kletbu na své zneužívatele a řídké výjimky se týkaly chladnokrevných a brutálních vrahů, jako byli ti, co zabíjeli za učení se Koránu zpaměti jako za akt zrady. Jinak ani nezačínal se svoláváním kletby ani tak nečinil, když byl o to požádán. Abu Hurajra vypravoval, že Al-Tufajl a jeho společníci přišli k Prorokovi a řekli "Posle Alláha, lidé z Daws popřeli islám a odmítli ho přijmout, tak se modli proti nim." Prorok se místo toho modlil: "Ó Alláhu! Veď lidi z Daws a přiveď je [k islámu]" (Al-Munzri). Podobné skutky milosrdenství a starostlivosti byly Prorokem projevovány v odpověď na urážky a obtěžování lidmi z Ta'if. Takové skutky nebyly výsledkem "slabosti", jelikož tentýž charakter projevoval ve chvíli velikého vítězství a moci, kdy nakonec vítězně vstoupil do Mekky. 3. Nekompromisní pevnost v hlavních tématech Od počátku Prorokova veřejného dáwá a evidentní slabé pozice vykazoval pozoruhodný stupeň vytrvalosti. Mekkánští náčelníci šli k jeho strýci Abu Tálibovi po druhé a vyhrožovali mu kvůli tomu, že se mu nepodařilo zastavit svého synovce, Muhammada. Abu Tálib apeloval na Proroka, aby všechny ušetřil neurážením Mekkánců svým novým učením. Prorokova odpověď byla jasná, pevná a bez zaváhání: "Strýčku! Při Alláhu, kdyby mi dali slunce do pravé ruky a měsíc do levé na oplátku za to, že se této věci (zvaní k islámu) vzdám, dokud Alláh neučiní, že převládne nebo pro to nezahynu, tak se nevzdám." (Ibn Hišam, sv. 1, 265-266) Veden Koránem, Prorok nikdy nedělal kompromisy v hlavních tématech, zejména ve věci základních vír, dokonce i když toto vyústilo v odmítnutí jeho poselství. Modloslužební Mekkánci mu nabídli "kompromis": uctívat jejich modly na oplátku za jejich uctívání Alláha. Takový "kompromis" byl mrtev při převozu. Neuvažovalo se dvakrát zda by toto nemohl být krok v dáwá v naději, že za čas mohou být přesvědčeni a uctívat pouze Alláha. Dobré účely nikdy neposvěcují nepřijatelné prostředky. Dokonce i v mekkánském období pronásledování a velkých hrozeb byl Prorok instruován: Rci: „Nevěřící! Já nebudu uctívat to, co vy uctíváte, a vy nejste ctitelé toho, co já uctívám, a já nejsem ctitelem toho, co vy jste uctívali, a vy neuctíváte to, co já uctívám. Vy máte své náboženství a já své náboženství mám." (Al-Káfirún 109:1-5) At-Tabari, jeden z předních vykladačů Koránu, argumentoval (sv. 10, 213-214), že existuje spojitost mezi výše uvedenou kapitolou a verši 8 a 9 z kapitoly nazvané Al-Qalam, které varují Proroka:
Neposlouchej ty, kdo za lháře tě prohlásili! Rádi by, abys jim lichotil, a pak i oni by ti lichotili. (Al-Qalam 68:9-10) Příklady Prorokovy pevnosti v hlavních tématech při současném projevování pružnosti v podružnostech, byly zjevné, když delegace z Thaqifu nabídla přijmout islám, ale požadovali, že budou vyloučeni z modliteb a nechají jednu ze svých model (Al-Lát) stát. Prorok rozhodně odmítl. Avšak přijal jejich požadavek, aby nebyli nuceni rozbíjet své modly sami. (Ibn Hišam, vol. 2, 540) 4. Jasná univerzální a souhrnná vize Prorok byl instruován v Koránu: Rci: „Toto je cesta má. Volám vás k Bohu viditelným důkazem, já i ti, kdož mne následují. Sláva Bohu, že nejsem jedním z modloslužebníků!" (Jusuf 12:108) Z tohoto verše vyplývá, že ti, kdo se věnují úkolu dáwá, by měli mít jasné a dostatečné vědomosti o tom, co si přejí zprostředkovat ostatním. Nevyplývá z toho však, že pouze učenci jsou oprávněni pro dáwá, jelikož Prorok poučil všechny muslimy, aby zvali druhé k poselství islámu, "dokonce i jedním jediným prohlášením". Z toho však neplyne, že záběr a stupeň učenosti potřebný v některých souvislostech s dáwá určuje nezbytnost důkazu (neboli basirah). Například průměrní muslimové, jež mají slušné základní vědomosti o základech víry a pilířích islámu, mohou být dostatečně schopní splnit své dáwá povinnosti vůči svým přátelům nebo kolegům. Nemusí být však až tak schopní zapojovat se do mezináboženského dialogu s učenci jiných náboženských komunit. Poctivé porozumění víře ostatních z jejich vlastní perspektivy je zásadní pro důvěryhodnost a efektivnost osoby. Dalším aspektem Prorokova přístupu k dáwá je, že to nepovažoval za prostou sadu nepropojených akcí ani jeho plány nebyly krátkodobé. Jeho plány a akce byly součástí širší vize, která přesahovala čas, místo a další odlišnosti jako rozdíly v rase, barvě a národnosti. Byl to Korán, co inspirovalo jeho vizi jako dědice a nahromadění dlouhé tradice proroků, jejichž jednotný vrcholný cíl je jasně stanoven v Koránu: A nevyslali jsme před tebou žádného posla, abychom mu nebyli vnukli: „Není božstva kromě Mne; uctívejte Mne tedy!" (Al-Anbijá' 21:25) A vyslali jsme již k národu každému posla, aby hlásal: „Boha uctívejte a Tághútovi se vyhýbejte!" (Al-Nahl 16:36) Je uvedeno, že súra Al-A'raf vypravuje příběhy rozmanitých proroků, každý s důrazem na konkrétní neduh, který stihl jejich lid, jako odmítnutí proroka na základě toho, že je pouhý člověk jako ostatní jeho lidi nebo nevděk k Alláhu navzdory četným požehnáním nebo svévolný vzdor a arogance nebo podvádění a padělání v obchodních transakcích. Avšak ve všech případech shodné téma všech těchto příběhů shrnuje jádro poselství všech těchto proroků a je vyjádřeno v jediném prohlášení: „Lide můj, uctívejte Boha a nemějte žádné božstvo jiné kromě Něho! (Al-A'raf 7:59-85) Mělo by být uvedeno, že záběr Prorokova dáwá byl univerzální od počátku jeho mise. Důkaz pro to lze nalézt v některých nejranějších mekkánských zjeveních z období vážné perzekuce a zjevné beznaděje.
Univerzálnost Prorokova poselství od počátku by neměla být zaměňována s příslušnými stádii předávání poselství. Je pouze přirozené pro Proroka vedeného Koránem, aby začal plnit svou misi oslovením nejbližších příbuzných, pak Mekkánců, kteří ho znali, pak okolních městysů a pak celého světa. Toto neznamená žádnou pozdější "evoluci" nebo "rozšíření" jeho mise, jak někteří tvrdí. 5. Zdůrazňování individuální odpovědnosti zvaného Některé z obdobných otázek, které může zvaný položit jsou: Co je v tomto dáwá pro mě? Jak mi to prospěje? Co když to odmítnu? Korán činí odpovědi na tyto otázky jasnými pro všechny a kategoricky značí, že kladnou reakcí na dáwá nedělají pozvaní službu Prorokovi, nemluvě o Alláhu: Kdo po cestě správné se ubírá, sám pro sebe tak činí, však kdo bloudí, ten jen proti sobě tak činí. (Al-Isrá' 17:15) Rci: „Lidé, nyní k vám přišla věru pravda od Pána vašeho. Kdokoliv po správné cestě kráčí, ten činí tak k prospěchu vlastnímu, zatímco ten, kdo bloudí, ke škodě své tak činí. A já zajisté nejsem nad vámi dozorcem." (Junus 10:108) Vizte také kapitoly Az-Zumar, verš 41; Fussilat, verš 46; a Al-Džáthija, verš 15. Mezi nejmocnějšími výpravami, které jsou ztělesněny v narovnávání lidské povahy jsou cesta za sebeočištěním, vědomostmi a moudrostí. Z tohoto pohledu podstata Prorokovy mise zahrnuje všechno. Jak stanoveno v Koránu: Věru Bůh již prokázal přízeň věřícím, když k nim vyslal posla z řad jejich, jenž sděluje jim znamení Jeho, očišťuje je a učí je Písmu a moudrosti, zatímco předtím byli v bludu zjevném. (Al 'Imran 3:164) On je ten, jenž poslal mezi národy nevědomé posla z řad jejich, aby jim přednášel znamení Jeho, očistil je a Písmu a moudrosti je naučil, zatímco dříve žily v bludu zjevném. (Al-Džumu'ah 62:2) Zmínka o nevzdělaných Arabech z předislámské éry nikterak neznačí, že Prorokovo poselství je omezeno na Araby. Korán popisuje záběr jeho mise jako namířenou na "lidi", výhradně termín zahrnující celé lidstvo: Toto je Písmo, jež jsme ti seslali, abys vyvedl lidi s dovolením Pána jejich z temnot ke světlu a ke stezce mocného, chvályhodného - Boha, jemuž náleží vše na nebesích i na zemi. (Ibrahim 14:1-2) Když Prorok pozval vlivné vůdce k islámu, připomenul jim, že důsledky a odpovědnost za jejich přijetí nebo odmítnutí budou daleko větší než u jejich následovníků, což je princip, jenž se v Koránu opakuje. Ve svém dopise Herakliovi, byzantskému císaři, Prorok pravil: ...Vyzývám tě, abys přijal islám. Přijmi islám a zachráníš se [před trestem Alláha]; přijmi islám a Alláh ti dá dvojnásobnou odměnu. Ale pokud to odmítneš, budeš se zodpovídat z hříchů lidí celého svého království... (Al-Buchari) 6. Pokora a mírnost ke všem Neexistuje lepší svědectví o Prorokově mírnosti, než svědectví Alláha Všemohoucího: Vždyť vskutku povaha tvá je vznešená. (Al-Qalam 68:4)
Díky milosrdenství Božímu jsi byl k nim shovívavý; kdybys byl hrubý a srdce tvrdého, byli by věru od tebe odpadli. Odpusť jim tedy a pros za ně o odpuštění a poraď se s nimi v každé záležitosti. (Al 'Imran 3:159) Tato kvalita splývá s jeho slovy a skutky. Mezi jeho rčení k tomuto patří následující příklady: Alláh je věru mírný a miluje mírnost a odměňuje ji způsobem, jaký neprokazuje drsnosti nebo něčemu mimo to. (Muslim) Kdekoli je mírnost [vede čin], zdobí ho a kdekoli [činy] jsou jí zbaveny, vydává je za pokažené. (Muslim) Způsob, jakým Prorok zacházel s hosty patřícími k lidem z jiných náboženských komunit, byl ztělesněním koranického rčení o něm, stejně jako tím, co sám učil. Výsledkem jeho upřímnosti a jemné milující povahy, lidé, kteří ho neznali a dokonce i ti, kdo byli ovlivněni falešnou propagandou proti němu, byli tak ohromeni, že akceptovali jeho a jeho poselství. Jak jeden z nich doznal, když seděl s Prorokem a díval se na něho, poznal, že Prorokova tvář není tváří lháře. Tato mírnost se také vztahuje k jeho pochopení pro lidskou slabost a nezbytnost přijetí postupného přístupu v praktikování islámu s těmi, kdo považují islám za svou víry a způsob života, pokud jsou minimální požadavky splněny. Toto ilustruje hadith vypravovaná společníkem Talhou ibn Ubajdulláhem ohledně beduína, který se přišel proroka zeptat na povinné skutky uctívání, jaké jsou od něho vyžadovány. Prorok mu odpověděl a dodával podmínku, že toto jsou minimální požadavky, vyjma pokud by si přál vykonat více nepovinného uctívání. Beduín odpověděl, "Při Tom, Který tě poctil, nebudu vykonávat nepovinné uctívání ani nezkrátím to, co mi Alláh přikázal." Namísto Prorokova lamentování, jak slabý a neoddaný beduín byl - jak by někteří reagovali dnes jednoduše řekl: "Pokud [beduín] říká pravdu, uspěje [nebo mu bude věnován Ráj]." (Al-Buchari) Mou pokornou úvahou o Prorokově přístupu jest to, že když nejsou pozvaní přetíženi tím, co je ideální hned od začátku, je pravděpodobnější, že v islámu porostou duchovně a skutky. Jakmile okusí ovoce Alláhovy lásky a blízkosti k Němu, budou toho pravděpodobně chtít více. Toto se shoduje s radou Proroka vstupovat do islámu mírně, což znamená postupně a hladce. Slyšel jsem o osobě, která se obrátila na islám o ramadánu a byla vzata svým muslimským přítelem na dlouhé modlitby Tarawíh (dobrovolné modlitby v průběhu posvátného postního měsíce ramadánu). Usuzujíce, že toto je trvalý povinný požadavek, toto byla poslední cesta té osoby do mešity. Šlo by uzavřít, že nejdůležitějšími prostředky Prorokova dáwá bylo "dáwá dobrým příkladem". 7. Spravedlnost, zdvořilost a úcta k pozvaným Pro dodržení pevné metodiky tohoto listu bude nápomocné začít Koránem, který byl zakotven v Prorokově metodice dáwá. Několik klíčových veršů Koránu, které mají souvislost, je uvedeno zde: Vyzývej k cestě Pána svého moudrostí i kázáním krásným a veď s nimi spor slovy nejlepšími! Pán tvůj zná nejlépe ty, kdož z cesty Jeho zbloudili, a zná dobře i ty, kdož správně jsou vedeni. (An-Nahl 16:125) Zeptej se: „Kdo uštědřuje vám obživu z nebes a ze země?" Odpověz: „Bůh! A vskutku jsme buďto my, anebo vy na správné cestě či ve zjevném bloudění." Rci: „Nebudete dotazováni na to, jak jsme hřešili my, a my nebudeme dotazováni na to, co jste vy dělali."
(Saba' 34:24-25) Nepři se s vlastníky Písma, leda způsobem nejvhodnějším a pouze s těmi z nich, kdož nespravedliví jsou. A rcete: „Uvěřili jsme v to, co bylo sesláno nám, i v to, co bylo sesláno vám, a náš Bůh a váš Bůh jedno jsou; a my do vůle Jeho jsme odevzdáni." (Al-'Ankabut 29:46) Několik komentářů k těmto veršům může být užitečných. 1. První citát ukazuje, že vhodné dáwá by mělo apelovat na rozum moudrým způsobem, schopnost říct pravou věc pravé osobě za správných okolností správným způsobem. S tím by měl být kombinován prvek nabádání nebo naléhání, na srdce zvaného, který jako duchovní bytost hledá význam života a způsob, jak se spojit nebo opětovně spojit s Alláhem. Tentýž verš nařizuje ne jen efektivnost ale také zdvořilost. Nenabádá jen ke zvaní dobrým způsobem, ale nejlepším způsobem, jak poznamenal učenec dr. Jusuf Al-Qaradawi. Následuje, že diskuse nebo debata, která shazuje druhé nebo jejich přesvědčení je nedoporučená. Stejný pojem "ahsan" (nejlepší) se znovu opakuje ve třetím verši citovaném výše. Jedinou výjimkou, která to činí vhodnou odpovědí, jsou ti, kdo se dopustili nespravedlnosti na muslimech. 2. Druhý citát výše je pozoruhodnou směrnicí pro racionální a férový postoj a respekt k těm, co se od nás odlišují. Začíná otázkou na zájem obou stran: kdo nám všem poskytuje? A toto je podkladová otázka, která může mít pouze jedinou správnou odpověď. Proto budou-li na ni dvě odpovědi, jedna musí být chybná. Namísto prohlášení, "A jistěže my máme pravdu a vy se musíte mýlit," jednoduše stanovuje, že "[jeden z nás] musí být správně veden a druhý ve zjevném bloudění," aniž by se specifikovalo, kdo je kdo. Toto není způsob, jak se vyhnout odpovědi nebo být "politicky korektní" zatímco se nemluví pravda. Místo toho jde o lekci ve férovosti, ohleduplnosti a respektu ke druhé straně, aby uvažovali o diskusi a přišli s vlastními odpověďmi. Tyto lekce jsou dále potvrzeny říkáním těm, kdo přijdou s odlišnými závěry než my, "Nebudete dotazováni na to, jak jsme hřešili my, a my nebudeme dotazováni na to, co jste vy dělali." Čeho si nemusí být povšimnuto při prvním čtení tohoto verše, že není dost vzájemný, ale je spíše štědrý než oboustranný. Zatímco říká "druhým", že nebudou tázáni na naše "hříchy", nepraví "a my nebudeme dotazováni na vaše hříchy" což je dost vzájemné. Naopak praví, "my nebudeme dotazováni na to, co jste vy dělali," což může být jak dobré tak hříšné. 3. Třetí citát se nejvíce vztahuje k jedné kategorii "Lidí knihy", což chápeme jako odkaz na židy a křesťany. Nejdůležitější lekcí z tohoto citátu je hledat společnou půdu mezi muslimy a "Lidmi knihy", přestože se můžeme dál rozcházet v některých důležitých tématech víry. Stanovuje jasně, že navzdory takovým rozdílům, tyto tři náboženské komunity věří v jedinnost Alláha, v pravost všech původních a dobře zachovaných zjevení, a potřebu být odevzdán Alláhu. Existence "společné půdy" není prohlášením synkretismu nebo umělým sjednocením náboženství v jedno. Stále existují významné odlišnosti ve věci základních vír a které písmo je konečné a přichází v úvahu, aby bylo konečným kritériem pro to, co bylo zjeveno prorokům v minulosti a co představuje historické údaje, osobní názory pisatelů některých písem, osobní náboženské zážitky těchto pisatelů. Tato témata se mohou hodit pro objektivní, uctivý a učený dialog. Jenže zůstává fakt, že významná společná půda existuje. Toto by mohlo a mělo být spojeno v usilování o pokojné, spravedlivé a kooperativní soužití. Nikde v Koránu se nepředepisuje trest nebo nespravedlivé zacházení s druhými pouze kvůli popření islámu a odvrácení se od poselství. Studování Prorokova života férově a se zasazením do kontextu odhaluje, že nikdy nevyvolal válku s
jinými náboženskými komunitami jen proto, že odmítly přijmout islám, a toto je právo zdůrazněné v Koránu, jenž uznává právo na odmítnutí pravdy stejně jako právo na víru: A rci: „Pravda přichází od Pána vašeho; kdo chce, ať věří, a kdo chce, ať nevěří!" (Al-Kahf 18:29) Dva klíčové verše v Koránu myslím uklidňují jakýkoli spor o "odvolání" bez definitivního důkazu, které by mohlo obnášet přijetí netolerantního postoje vůči spravedlivému a uctivému zacházení s jinými náboženskými komunitami, které pokojně koexistují mezi muslimy, nehledě na muslimskou povinnost pokračovat ve zprostředkování svého poselství pokojně a zdvořile: Bůh vám nezakazuje, abyste byli dobří a spravedliví vůči těm, kdož nebojovali proti vám kvůli náboženství a nevyhnali vás z příbytků vašich, neboť Bůh věru miluje poctivé. Avšak Bůh vám zakazuje brát si za přátele ty, kteří proti vám bojovali kvůli náboženství, a ty, kteří vás vyhnali z příbytků vašich, a ty, kteří pomáhali při vašem vyhánění. A ti, kdož se s nimi budou přátelit, jsou nespravedliví! (Al-Mumtahinah 60:8-9) Komentujíce verš 8, muslimský učenec Ibn Al-Arabí vysvětluje, že zacházet s pokojně koexistujícími nemuslimy s qist (použitý koranický termín) neznamená pouhou spravedlnost. Naopak, co to znamená, že byste jim měli dát něco z vlastního majetku jako prostředek udržení s nimi dobrých vztahů. Co je myšleno qist není spravedlnost (adl), neboť spravedlivé zacházení se vyžaduje pro ty, kdo s muslimy bojovali stejně jako ty, co nebojovali. (Al-Qurtubi 59) Poslední stanovisko Ibn Al-Arabiho je v souladu s koranickým příkazem: Nechť nenávist k lidu nevěřících vás neuvede do hříchu tím, že budete nespravedliví. Buďte spravedliví - a to je blíže k bohabojnosti - a bojte se Boha, neboť Bůh je dobře zpraven o všem, co děláte. (Al-Ma'idah 5:8) Závěr Hlubší studium života Alláhova posledního posla, Muhammada, poskytuje bohatý vzor a metodiku založenou na Koránu. Potřeba chápat, internalizovat a zavádět tuto metodiku je kritická pro způsob, jakým by se současní muslimové mohli a měli uvádět ve vztah s jinými náboženskými komunitami. Taková snaha je dokonce ještě kritičtější ve světě charakterizovaném globalizací, vzájemnou závislostí a množstvím nespravedlností a z toho pramenícího nesmyslného násilí. Dáwá ve vhodné současné perspektivě není vyhrazeno ke hledání dalších "obrácených" na islám. Dáwá je prostředkem propagování lepšího porozumění mezi muslimy a jinými náboženskými komunitami po světě vedoucímu, doufejme, k větší spolupráci na tom, co prospívá nám všem. Citované práce Al-Munzri, Abd Al-Azim. Mukhtasar Sahih Muslim. Damašek, 1977. Al-Qurtubi, Muhammad ibn Ahmad Al-Ansari. Al-Džami li-ahkam al-Quran. Bejrút, 1966. At-Tabari. Muhammad ibn Džarir. Tafsir At-Tabari. Bejrút, 1978. Ibn Hišam, Abd Al-Malik. Al-Sírah Al-Nabawijah. Káhira, 1955. Dr. Džamal Badawi je profesorem na univerzitě Saint Mary's v Halifaxu v Kanadě, kde v současnosti vyučuje v oblasti managementu a náboženského studia. Je autorem několika prací o rozmanitých aspektech islámu.
www.readingislam.com
