Pohlednice z 20. století Richard Jung

Pohlednice z 20. století

1


Richard Jung

2



3

Pohlednice z 2o. století Soubor sloupků, které vycházely od 14. března 1998 do 14. září 2001 týdně v časopisu Kutnohorské noviny, později Kutnohorský deník

Richard Jung


4

KATALOGIZACE V KNIZE - NÁRODNÍ KNIHOVNA ýR Jung, Richard Pohlednice z 20. století : soubor sloupkĤ, které vycházely od 14. bĜezna 1998 do 14. záĜí 2001 týdnČ v þasopisu Kutnohorské noviny, pozdČji Kutnohorský deník / Richard Jung. -- V Tribunu EU vyd. 1. -- Brno : Tribun EU, 2009. -249 s. ISBN 978-80-7399-689-5 (brož.) 316-051 * 929 * 323 - Jung, Richard, 1926- sociologové -- 20.-21. stol. - spoleþnost a politika -- 20.-21. stol. - autobiografické vzpomínky - sloupky - sborníky 323 - Vnitropolitický vývoj, politický život [15] 929 - Biografie [8]

© Richard Jung, 2009 Vydalo nakladatelství Tribun EU v roce 2009 ISBN: 978-80-7399-689-5


Úvod Předmluva, léto 2001 New Jersey, USA, dne 22. listopadu 1963 Kutná Hora, 15. března 1939 Oslofjord, slunovrat 1951 Oslofjord, slunovrat 1951 (II) Oslofjord, slunovrat 1951 (III) Český Kronštadt (I), květen 1945 Český Kronštadt (II), květen 1943 Český Kronštadt (III), říjen 1944 Kinderstube (I), 1931-1938 Kinderstube (II), 1937 až 1941 Český Kronštadt (IV), listopad 1945 Princeton University (I), podzim 1959 Princeton University (II), podzim 1959 Český Kronštadt (V), listopad 1945 Manhattan – Antigua, 18. prosince 1964 Antigua – Ithaca, NY, 10. ledna 1966 Kutnohorští Junáci, 1912 Kutnohorští Junáci v Itálii, 1918 Kutnohorští Junáci na Slovensku, 1919 Salzburg, srpen 1953 (I) Salzburg, srpen 1953 (II) Salzburg, srpen – září 1953 (III) Salzburg, srpen – září 1953 (IV) Salzburg, září 1953 (V) Hawaii, 1. ledna 1986 Langley, Virginia, USA, říjen 1961 Langley, Virginia, USA, říjen 1961 (II) Uctění památky českých legionářů Iraklion, Kréta, dušičky 1998 Kutná Hora, pátek 13. listopadu 1998 Langley, Virginia, USA, říjen 1961 (III) Camelot, 1960-1963 (I) Camelot, 1960-1963 (II) Camelot, 1960-1963 (III)

5 Obsah Seznam 1 2 5 7 9 11 13 15 17 19 21 23 25 27 29 31 33 35 37 39 41 43 45 47 49 51 53 55 57 59 61 63 64 65 67 69

6 Camelot, 1960 – 1963 (IV) Laponsko, Silvestr 1948 Na Nový rok, do Norska krok – 1949 Na tři krále, od hranic dále – 1949 Americký Zapadákov – 1964 Akademické putování – 1963-1964 Život v břečťanu – 1964-1968 Město a talár – 1964-1968 Kousek od blázince – 1964-1968 Po tatínkově odjezdu – 1965 Lovy bez halali (I) – 1965 Lovy bez halali (II) – 1966-1968 Lovy bez halali (III) – 1967-1968 Pražské jaro (I) – 1967-1968 Pražské jaro (II) – 1968 Pražské jaro (III) – 1968 Pražské jaro (IV) – léto 1968 Havaj, léto 1968 Kass: známe se od roku 1955 Havaj - více než krásné pláže: 1968-1970 Pražský podzim a zima na Havaji: 1968-1969 Lovy bez halali (IV), Kanada 1970-1980 Lovy bez halali (V) – 1970-1980 Paříž, 1999 a 1948 (I) Paříž, 1999 a 1948 (II) Paříž, Evropa a my – srpen / září 1999 Jihlava, říjen 1999 a květen 1938 (I) Jihlava, říjen 1999 a květen 1938 (II) Kutná Hora, léto 1938 (I) Kutná Hora, léto 1938 (II) Listopad 1989 z venku (I) Listopad 1989 z venku (II) Listopad 1999 z vesmíru Z Evropy do Ameriky 1953 (I) Z Evropy do Ameriky 1953 (II) Z Evropy do Ameriky 1953 (III) Z Evropy do Ameriky 1953 (IV)


71 73 75 76 78 80 82 84 86 88 90 92 94 96 98 100 102 104 106 108 110 112 114 116 118 120 122 124 126 128 130 132 134 136 138 140 142


Z Evropy do Ameriky 1953 (V) Z Evropy do Ameriky 1953 (VI) Vánoce 1944 Vánoce 1948 (I) Vánoce 1948 (II) Vánoce 1948 (III) Atlantis, 1948-2000 Berkeley 1955 a Kutná Hora 2000 Studia v Americe, 1954-1956 (I) Praha, 21. 3. 2000 Studia v Americe, 1954-1956 (II) Studia v Americe, 1954-1956 (III) Studia v Americe, 1954-1956 (IV) Studia v Americe, 1954-1956 (V) Studia v Americe, 1954-1956 (VI) Malá pevnost, 3. května 1945 Studia v Americe, 1954-1956 (VII) Studia v Americe, 1954-1956 (VIII) Praha, březen 1948. Studia v Americe, 1954-1956 (IX ) Kutná Hora, 1. června 2000 Studia v Americe, 1954-1956 (X) Letní slunovrat 2000 Nikde, září 2000 Země mýtů a snů, 1989-1991 (I) Země mýtů a snů, 1989-1991 (II) Bylo nás pět, 1955-20?? (I) Bylo nás pět, 1955-20?? (II) Bylo nás pět, 1955-20?? (III) Bylo nás pět, 1955-20?? (IV) Odboj, kriminál a exil, 1939-1989 (I) Vánoce 1950 (Norsko) Bylo nás pět, 1995-20?? (V) Náš první padlý, Pankrác 22. VI. 1940 Bylo nás pět, 1995-20?? (VI) Bylo nás pět, 1955-20?? (VII) Vassar College, 1953-1955 (I)

7 144 146 148 150 152 154 156 158 160 162 164 166 168 170 172 174 176 178 180 182 184 186 188 190 192 194 196 198 200 202 204 206 208 210 212 214 216

8 Vassar College, 1953-1955 (II) Vassar College, 1953-1955 (III) Jarní rituály dvacátého století Vassar College, 1953-1955 (IV) Amsterdam, duben 2001 Země mýtů a snů, 2001 (III) Odboj, kriminál a exil, 1939-1989 (II) Odboj, kriminál a exil, 1939-1989 (III) Odboj, kriminál a exil, 1939-1989 (IV) Odboj, kriminál a exil, 1939-1989 (V) Odboj, kriminál a exil, 1939-1989 (VI) Vánoce 1969, Havaj (I) Vánoce 1969, Havaj (II) Postmoderní schola ludus Přeskupení, léto 2001 Dovětek


218 220 222 224 226 228 230 232 234 236 238 240 242 244 246 248


9

Minulost je neurčitá přesně si nepamatuji nic. Za data, jména a místa neručím. Tehdy a tam jsem ale opravdu s někým něco takového prožil.

10



1 Úvod

V září 2001 jsem svým tehdejším čtenářům slíbil, že své vzpomínky, které vycházely v letech 1998 až 2001, nabídnu v jednom svazku. Tento slib plním až v únoru 2009. Obsah je nezměněn. Nabízel se titul „Vzpomínky…”, jak jsou mé novinové statě v knihovnách katalogizované na Internetu. Uvažoval jsem, že je nazvu „Koloběžka“. Tak byly tyto sloupky mezi čtenáři novin, dle k nim pravidelně otištěné fotografie, známy. Nakonec jsem titul „Pohlednice 20. století“ jako autentický i pro tuto sbírku nechal. Přibyl tento úvod a dovětek. V dovětku se zmíním též o některých osobních událostech v 21. století. V Kutné Hoře, únor 2009

2


Předmluva, léto 2001 Narodil jsem se v čáslavské nemocnici, kde tehdy byla Kutnohořany oblíbená porodnice, ale za několik dnů mne převezli domů do Kutné Hory. Tu jsem celý život považoval za svůj domov. Přežil jsem válku i Malou pevnost Terezín, dodělal rychle maturity na gymnáziu a vyšší hospodářské škole a začal studovat v Praze práva. V roce 1948 jsem odešel do exilu a v roce 1989 jsem se vrátil do rodinného hospodářství v Kutné Hoře, které jsem po otci před dvěma léty zdědil. Na jaře 1990 za mnou přišla též má mladší, tehdy šestnáctiletá dcera Arlena. Až do podzimu jsme devastované prostory upravovali pro civilizovaný život. Pořídili jsme si dva psy – německého ovčáka, který dostal jméno Huron, a dobrmana, kterého jsme nazvali Banzai. V září jsem se musel aspoň na semestr vrátit do Edmontonu, kde jsem byl na Albertské univerzitě profesorem sociologie, profesorem teoretické psychologie a ředitelem Centre for Systems Research. Zařídil jsem si odchod do předčasného důchodu, byl jsem jmenován emeritním profesorem a v prosinci 1990 jsem byl zpět v Kutné Hoře. Dcera Arlena v Kutné Hoře mezitím zůstala sama, starala se o psy a o další úpravy objektu. Více než rok v Kutné Hoře učila angličtinu, nejprve hbitě se transformující profesorky ruštiny, potom studenty gymnázia, průmyslovky a různé skupiny. Poté několik let v Praze na Karlově univerzitě studovala češtinu, historii a mezinárodní vztahy. Po návratu z exilu jsem se první dva tři roky věnoval hlavně akademickým úkolům a jiným intelektuálním a politickým činnostem v Praze. Byl jsem mj. profesorem politologie na nové Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy a prezidentem nově zřízeného Masarykova ústavu pro pokročilá (postgraduální) studia na Českém vysokém učení technickém v Praze. Když se mé zdraví podstatně zhoršilo, dal jsem všude výpověď a z Prahy jsem se stáhl. Uplynulo několik zbytečně ztracených let v Kutné Hoře, než mne konečně správně diagnozovali na IKEMu. Po pětinásobném srdečním obchvatu (lidově česky prý: bajpásu) jsem se v Kutné Hoře posledních pět let věnoval různým zájmům. Bylo mi nabídnuto, abych kandidoval v druhých volbách do Senátu. Než jsem myšlenku zavrhl, věnoval jsem jí dost času a úsilí. Byl jsem, nebo ještě jsem, mj. členem Sokola a kutnohorských Oldskautů, mluvčím Nadání – volného sdružení občanských iniciativ Kutnohorska, předsedou místní a poté okresní organizace Českého svazu bojovníků za svobodu, předsedou Občanského sdružení Údolí Vrchlice, pořadatelem Kutnohorských konfrontací, místopředsedou Nadace Kutná Hora – památka UNESCO, předsedou Komise životního prostředí Rady města Kutné Hory a prvním prezidentem obnoveného


3

Rotary Clubu Kutná Hora, který sdružuje členy z Čáslavi, Kolína, Kouřimi, Kutné Hory, Prahy, Pardubic a Uhlířských Janovic. Hned na začátku existence Kutnohorských novin mne jejich první šéfredaktor pan Košárek pozval, abych týdně odpovídal na otázky v Anketě. Anketní otázka na různá místní či celostátní aktuální témata byla kladena vždy stejnému panelu místních respondentů. Tam jsem se trochu naučil psát pro noviny v omezeném prostoru a pravidelně. Do Ankety Kutnohorských novin (později Kutnohorského deníku) jsem přispíval od 8. října 1997 do 8. července 1999. Tehdy jsem skončil a brzy po té skončila i Anketa. Se svolením redakce Kutnohorského deníku lze najít otázky a mé odpovědi na internetové adrese http://www.richardjung.cz/97e(1).pdf . Ale psát pro Kutnohorské noviny se mi nějak zalíbilo, tak jsem redakci nabídl vlastní týdenní sloupek vzpomínek a občasných úvah. Napadl mne název „Pohlednice z 20. století“ a fikci, že jde o dobové pohlednice, jsem z počátku udržoval. Můj bratranec JUDr. Ladislav Jung se vrátil v roce 1990 z exilu v Austrálii. Když se konečně dostal ke třídění pozůstalosti po dávno zemřelém otci, někdy v roce 1998 mi poslal několik fotek naší rodiny. Mezi nimi byla i má dětská fotografie od kdysi známého kutnohorského fotografa naproti Kamenné kašně, pana Kutiny. Připadalo mi, že na ní vypadám opravdu, jako že ve svých čtyřech nebo pěti letech jedu do světa – na koloběžce, a tak jsem ji vybral jako portrét autora. Každý sloupek začínal touto fotografií, která je nyní na obálce knihy, a motem: Minulost je neurčitá. Přesně si nepamatuji nic. Za data, jména a místa neručím. Tehdy a tam jsem ale opravdu s někým něco takového prožil. Pod textem sloupku byly údaje o autorovi. Když mne na začátky redakce Kutnohorských novin představovala čtenářům, pod mým jménem stálo: (Autor pochází z Kutné Hory, v letech 1948 až 1989 žil v zahraničí. Vyučoval sociologii, psychologii, politologii na různých světových univerzitách. V devadesátých letech působil rovněž na Univerzitě Karlově a ČVUT. Nyní je mj. vědeckým pracovníkem Sociologického ústavu České akademie věd a z Kutné Hory řídí International Center for Systems Research.) Poté, co si čtenáři na Pohlednice zvykli, zkrátil se údaj: (Autor je Kutnohořan. V letech 1948 až 1989 žil v exilu.) Pohlednice, kterým někteří čtenáři přezdívali koloběžka, vycházely týdně kromě dvou letních měsíců od 14. března 1998. Nevynechal jsem ani jednou. Dosud poslední vyšla 14. září 2001. O tom, co jsem chtěl čtenářům říci, vím

4


jen já, a o tom, co jim to řeklo, vědí jen oni. Nicméně psaní Pohlednic mi poskytlo příležitost oživit si, zorganizovat a zhodnotit své vzpomínky, kterou bych jinak neměl. Za tu příležitost jsem redakci i čtenářům vděčen. Začal jsem několik řad pohlednic, které jsem ještě nedokončil. Jsou to série „Český Kronštadt“, „Odboj, kriminál a exil“, „Bylo nás pět“, „Studie v Americe“ a další. Dlouho jsem chtěl a stále ještě chci psát o životech svých rodičů, příbuzných a některých lidech z Kutné Hory pro mne významných. Mezi ně patří občas policista, za okupace člen Obrany národa a vždy bratr Skaut Augustin „Štěnda“ Štěnička, jakož i moji spoluvězni na Malé pevnosti Terezín – legionář a člen Obrany národa bratr Josef Kubant a sestra Helena Kubantová, jeho manželka. Tyto životy jsou též významným svědectvím o podstatě 20. století. Abych to vše napsal, jeden sloupek za týden, potřeboval bych asi další tři roky. Avšak nyní, snad dočasně, pravidelnost mých sloupků v Kutnohorském deníku končí. Přestože jsem své profesní, intelektuální a přátelské styky v zahraničí přes deset let velmi zanedbával, jsem stále zván, abych se scházel, psal a přednášel. Rád bych se tomu nyní na čas více věnoval. Pohlednice tímto nekončí. Dohodl jsem se s redakcí, že je budu psát jen občas. Prozatím ty, které vyšly od 14. března 1998 do 14. září 2001, nabízím zde čtenářům v jednom svazku. V Kutné Hoře, září 2001. Richard Jung


5 New Jersey, USA, dne 22. listopadu 1963

Na Rutgersově univerzitě přednáším v podzimním semestru jen dva dny v týdnu, ale zato od brzkého rána do samého večera. A tak mám nyní konečně více času pod vlastní kontrolou. Ačkoliv dojíždím do práce ze 72. ulice ve Výsadním městě Manhattanu v New York City proti rannímu a vracím se proti večernímu dopravnímu proudu do svého bytu na západní straně Ústředního parku a u Přírodovědeckého muzea dorazím vždy naprosto vyčerpán. Přivleču se do bytu, shodím kabát, sáhnu do ledničky pro tam vždy vychlazenou láhev Jelínkovy slivovice, spadnu do křesla a po jedné štamprdli upadnu tak na půl hodiny do spánku. Ale stejně bych to celodenní mluvení (přednášení a rozhovory se studenty) nezvládl, kdybych chodil s kolegy na jejich polední obědy s povinnými dvěma suchými a třesenými (jak je má rád James Bond) Martini. Místo toho zmizím a plavu hodinku v olympijském bazénu univerzity, kde jsem v tu dobu obvykle s dvěma zdatnými studentkami sám. Vrátil jsem se do kanceláře pro jejich klasifikované písemky a vydal se ke svým odpoledním posluchačům abnormální psychologie. Na schodech do mne vrazil jeden politolog, na kterého jsem vždy reagoval nevrle. Místo aby se omluvil, zaskřípal „Zastřelili Kennedyho!“ a běžel dál. Stačil jsem jen na něho křiknout, že tak blbej fór si může vymyslet jen on. Když jsem vyšel na ulici a uslyšel úryvky rozhlasu pronikající z oken a uviděl několik tváří v šoku, uvědomil jsem si, že budu moci dnes přednášet z vlastní zkušenosti o psychologickém mechanismu, nazývaném masivní popření nepřijatelných dojmů či zpráv. V přednáškovém sále měl někdo puštěné přenosné rádio, a tak jsme se kolem něj shlukli a jako v transu poslouchali zprávy z Dallasu. Přišla i ta, kterou jsme slyšet nechtěli. Před nějakou chvílí podlehl prezident svým zraněním. Aniž jsme si něco řekli, věděli jsme, co si všichni myslíme. Že se stalo něco, co jsme dosud považovali v naší Americe za nemožné. Že pro naše generace, a to nejen v Americe, skončilo období naprostého politického bezpečí, nadšení a důvěry. Že už navždy bude svět jiný. Bylo slyšet, jak se z jiných sálů studenti šouravými kroky předčasně rozcházejí. Ale požádal jsem své posluchače, aby ještě chvíli zůstali a aby každý vytrhl kus papíru a na něj napsal, kdo Kennedyho zabil. Odpovědi byly různé, ale jasné a bez pochyb. Zabili ho členové Ku Klux Klanu odvetou za jeho podporu práv černochů. Zabili ho militantní černoši, poněvadž nechal FBI vyšetřovat jejich spiknutí s komunisty. Zabila ho FBI, poněvadž chtěl propustit jejího šéfa Edgara Hoovera. Zabili ho Kubánci v exilu, poněvadž stáhl slíbenou podporu při invazi Kuby v Zátoce sviní. Nechal ho zabít Castro za plánování a uskutečnění nepovedené

6


invaze. A zase Castro, aby se pomstil za nezdařený pokus CIA ho zabít. Zabila ho CIA, aby zmařila vyšetřování a tresty za svá selhání při přípravě a provedení kubánské invaze. Zabila ho mafie, již jeho bratr, Bobby Kennedy, pronásledoval. Zabila ho mafie, neboť nedodržel, co jí slíbil za její volební podporu. Zabili ho texaští olejoví milionáři, neboť chystal snížení jejich daňových úlev. Zabil ho viceprezident Johnson, aby se dostal k moci. Zabili ho odpůrci vietnamské války, do které zavlekl Ameriku. Nechal ho zabít Chruščov, neboť Kennedy ho donutil stáhnout atomové rakety z Kuby. Zabili ho generálové, ježto během kubánské raketové krize se bál a tak promarnil historickou příležitost zničit Sovětský svaz atomovými zbraněmi. To byl první výzkum reakce na náhlé a brutální roztříštění světového symbolu Kamelotu: éry mládí, odvahy, elegance, svobody a mnohého jiného, co jsme si přáli a do JFK a Jacqueline vložili. U každého, jako u mne, se uplatnil psychický mechanismus popření. V době, kdy o pachateli nebyly ještě žádné informace či veřejné domněnky, vynořila se též okamžitá osobní promítnutí viny na vlastní politické nepřátele. Když jsem se vrátil úzkostně tichou otřesenou metropolí domů, ani tři skleničky mne neuspaly. Uvědomil jsem si, že to bylo snad jen díky nesmírnému všeobecnému ohromení a smutku a vynikajícímu organizačnímu zvládnutí národní katastrofy sdělovacími prostředky a úřady, že nedošlo k okamžitému lynčování. Ale trauma, které utrpěl (snad nejen) každý Američan – a vytěsnění do povědomí a promítnutí, které u něj nastaly – povedou k dlouho trvající paranoické atmosféře kolem Kennedyho smrti a k mnoha konspiračním teoriím. Vždyť pokud nejsou jak oběť, tak pachatel definitivně pohřbeni, oběť v podvědomí dále žije a nás straší.


7 Kutná Hora, 15. března 1939

Nahoře v salonu, kde se sedávalo jen při naprosto výjimečných událostech, nás bylo hodně. Byl jsem tam s maminkou a svou o pět let mladší sestrou Helenkou. Byla tam babička Jungová, která bydlela ve svém malinkém útulném výměnku Na Plevnu, kde to vždy vonělo jablky, čistotou a starou ženou. Byl tam tatínkův mladší bratr Gusta, jeho manželka a můj o rok starší bratranec Ladislav, který chodil o třídu výš do gymnázia. Bydleli s námi po útěku ze Sudet. Měli jsme s Láďou vážné rozhovory, ale hrál jsem si radši se svými žižkovskými kamarády Otou Vášou, Jirkou Michalem, Jirkou Kurkou, Jirkou Vočkem, z děvčat nejvíc s Marií Hladíkovou a Blankou Ohlídkovou. Byla tam též tatínkova mladší sestra Božena Kreizingerová a její manžel. Utekli ze Slovenska a od té doby též přes rok bydleli s námi. Měli s sebou i tři dcery. Jednu dost starší a celkem nudnou. Bohudík též dvě rozkošná nerozeznatelná dvojčata, jen o dva roky starší než já. Ta svou věkovou a pohlavní nadřazenost využívala a marně mne stále tahala do stodoly a sváděla. Ale byla s nimi pořád zábava. Z Liberce nám tehdy jako utečenci přibyli v baráku i maminčin mladší bratr Robert Korec, který mi byl z celé rodiny nejbližší, teta Andulka a jejich Airedale terrier. A na návštěvu přijela i maminčina sestřenice Eliška z Brna a bratranec Ruda, který utekl z Krnova jen se svým obrovským motocyklem, což mi nesmírně imponovalo. Byla tam Mařenka, asi dvacetiletá Slovenka, která v domácnosti a v hospodářství pracovala a v domě bydlela. Byl tam samozřejmě můj malý šedý český fousek Kiwi, se kterým jsme v té době byli nerozluční. Čekal na mne i před školou a kinem. Většinu večera se v obytném pokoji povalovaly dvě kočky, jedna černá a jedna strakatá. Jen tatínek – v podvědomé důvěře v jeho sílu se asi všichni sešli – tam zase nebyl. Jako obvykle v takových situacích byl údajně na generálním štábu v Praze1. Seděli jsme kolem rádia a čekali na zprávy. Ty byly neurčité, ale hrozivé. Po zprávách promluvil Franta Kocourek, kterého jsme v šťastnějších chvílích s nadšením poslouchali jako reportéra fotbalu. Nyní se pokoušel utěšovat a povzbuzovat. Končil zaklínadlem, že Boží mlýny melou pomalu, ale jistě. Pak jsme jen poslouchali ponurou, téměř pohřební hudbu až dlouho do noci. Moc jsme nemluvili. Měli jsme útěchu v tom, že jsme spolu. Stejně jako mne, každého asi napadlo, že kdoví kdy a zda se zase všichni sejdeme. Najednou Kiwi šťastně zakňučel, bílý čuvač Punťa na dvoře zaštěkal, zastavilo se nějaké auto, bouchla vrata a tatínek se vrátil. Obvykle mi vždycky něco z Prahy přivezl, ale tentokrát nic. Všem potřásl rukou, a vyzval nás, i nejmladší Helenku, abychom si s ním připili slivovicí. Popřál nám zdraví a dlouhý život, a pak nás poslal do postele. Ať se trochu vyspíme, zítra to budeme jistě potřebovat.

8


Mařenka se mnou brzo ráno zatřásla a celá vyděšená vykoktala: „Pojď k rádiu!“ Vyšel jsem nejprve na verandu. Na dvoře byl čerstvě napadlý sníh a v něm lidské stopy od vrat ke dveřím v konírně. Tam stál náš hlavní kočí pan Valenta a plakal. Rádio oznamovalo kapitulaci Hitlerovi. Prý máme zachovat klid a rozvahu. Ve škole nás dlouho nezdrželi. Varovali nás, abychom věrni zůstali a blbosti nedělali. Pak nás poslali domů. Napadlo mne, jak tu naši porážku prožívá můj kmotr, ruský legionář plukovník Vladimír Řeháček, velitel kutnohorské posádky. Šel jsem s Radkem Malým kolem kasáren u Barbory. Naše vojáky na stráži jsme tam však nespatřili. Sníh trochu tál. V šeru dne jsem brzo uviděl šeď německých uniforem a techniky.

1

Teprve v lednu 2002 jsem se dozvěděl, že schůze „na generálním štábu“, na které před Mnichovem a ještě častěji před okupací jezdil otec do Prahy, byly ve skutečnosti pracovní schůzky vedení československé zpravodajské služby. Tam byl i ten osudný den 14. února. Než velitel služby pplk. Moravec s archivem a nejbližšími spolupracovníky ten večer odletěl od exilu v Anglii, byly rozhodnuty konečné detaily o zpravodajské síti po očekávané německé okupaci a položeny základy vojenské odbojové organizace Obrana národa. O tři měsíce později byl otec již z Anglie oficiálně jmenován velitelem Divise Pribina, která působila na Kutnohorsku.


9 Oslofjord, slunovrat 1951

Bjørg mne sbalila již více než před rokem, brzo potom co se mi vydíráním a lstí podařilo přimět norskou cizineckou policii (Fremmedpolitiet, která tehdy sídlila na Victoria Terasse, jako před ní Gestapo – a ti policajti se od něj zřejmě něco naučili, ale o tom až jindy), aby mi konečně po roce a půl dali povolení k pobytu v Oslu, pracovní povolení a potravinové lístky. Norsky už jsem uměl plynule, s přízvukem více hamarským než českým, ale byl jsem bez peněz. U sebe v prvním norském moderním činžáku na Wergelandsveien hned pod muzeem umění mne nechala bydlet Aslaug Vaa, hrdinka norského odboje a v té době nejslavnější norská básnířka. Byt to byl slavný, neboť tam jeden předešlý uprchlík a host (slavný Freudův žák, zakladatel charakterové analýzy a autor revoluční knihy „Funkce orgasmu“) Wilhelm Reich objevil v kuchyňském dřezu ‚orgone‘, dosud neznámý druh kosmické energie, kterou jako všelék pak člověk mohl vstřebávat sedě každé ráno za šera v MUDr. Reichem vyrobené orgonové budce. Aslaug mně seznámila se svou dcerou, sochařkou Anne Raknes, kterou měla s prvním norským psychoanalytikem Ole Raknesem. Anne znala v Norsku každého a také mne s „celým Oslem“ seznámila. Aslaug mi našla místo nočního recepčního přímo v domě. I přes dobrou norštinu jsem na to někdy nestačil. Jednou mne vyděsila na telefonu vzrušeným hlasem žena, zřejmě v sexuální tísni. „Řekněte manželovi, že dnes večer přijdu pozdě, ať uvaří dětem!“ Hned práskla sluchátkem, aniž by řekla své jméno. Na čtyři měsíce do ciziny odejel nájemník, se kterým jsem se seznámil, ing. Terje Morseth. Ten mi půjčil svůj byt. I tam přede mnou přebýval během svého norského exilu jiný uprchlík a přítel Terjeho, Lev Davidovič Bronštein, alias Leon Trotsky. Přivydělával jsem si dopoledním mytím nádobí u norského krále Håkona VII. Mylo se ručně a to mě nikdy moc nebavilo. Musím se přiznat, že jsem byl nevděčný a přilepená vajíčka občas trochu rozmázl. Anne mi též našla další zdroj příjmů. Pózoval jsem, v té doby již více urostlý, ale stejně jak jsem se narodil, pro studenty sochařství. (V čistě etnografickém zájmu musím říci, že můj typ – tmavé vlasy, snědá pleť, velký nos – byl pro Norky tehdy dost zajímavý. Zatím co my jsme nadávali Němcům do plavých bestií, ony považovaly za lichocení mi říkat, že vypadám jako Němec. Za války, kdy jejich muži byli v Anglii, na moři, v odboji či ve vězení, byli němečtí důstojníci a vojáci, kteří se v Norsku chovali celkem noblesně, pro ně těžko odolatelní.) Když jsem se občas protáhl abych se bránil křečím a vychlazení, nemohl jsem si Bjørg nevšimnout. Nejenže mne nějak neprofesionálně okukovala, ale i mně se tato plnoštíhlá plavá krasavice líbila. Jednoho večera počkala u východu, až se obléknu, a od té doby jsme byli spolu.

10


Život s ní byl bez kulturních potíží. Trpělivě čekala na mne, když jsem si za severské zimy v průjezdech vyměňoval mokré noviny za suché v děravých polobotkách, a učila mě, jak se správně s těžkým ruksakem s poloskrčenýma nohama běhá do hor jako kamzík. Jen jednou s ní byla potíž. Najednou nechtěla, abych na ni po práci čekal u vchodu. A nechtěla říci proč. Nevím, zda jste se někdy z Nora pokoušeli vypáčit, co se zdráhá říci. Klidná síla na to nestačí, tu mají oni. Vyžaduje to neustálá muka kapkami na hlavu, jak se to popisuje v čínské literatuře. Je to nadlidský úkol. Nakonec se přiznala. Prý si to ona opravdu nemyslí (to bych se byl zase já divil), ale její přátelé mne považuji za homosexuála. Proč? Protože pořád nosím na stranu ten příšerný černý baret (který jsem měl z dob studentských v Praze a bez pohlavního obtěžování s ním na hlavě ilegálně překročil několik ne pohlavních, ale státních hranic). Nosil jsem rádiovku dál, a Bjørg se stala kulturní misionářkou. Tehdy polovina obyvatel hlavního města Norska se narodila na vesnici. Sám jsem byl svědkem historické události, když byl ve středu města za jásotu davu na rohu Slottsparken a Karl Johans Gate dán do provozu první semafor. Přestože bydlela v parku poblíž, jinak lidová královská rodina tento milník v dějinách ignorovala. Norové, snad ještě více než příslušníci jiných maličkých nárůdků s nově nabytou samostatností, se tehdy považovali za tvory naprosto světové, přirozeně demokratické a nekonečně tolerantní. Byli angažováni ve Spojených národech, Trygve Lie byl generálním sekretářem, architekt Odd Nansen (jehož osobním tajemníkem a pisatelem řečí jsem asi půl roku byl, než mě policajti vyhnali z Osla) úřadoval z rodinné tradice jako Komisař SN pro uprchlíky, a Norové se zúčastňovali a radili při kdejaké akci na zlepšení světa. Byli dogmaticky proti jakékoliv rasové diskriminaci, hlavně v Americe. Měli svého amerického černocha, provdaného za Norku, kterého pořád vystavovali. Ale při tom nejen diskriminovali, ale (jak vím z vlastních zkušeností a mj. od svých profesorů etnografa Thora Heyerdahla a filosofa Arne Næsse) záměrnou nedbalostí decimovali Laponce. Ke své osobě jsem se setkával s okázalou tolerancí, kdy nenorské chování bylo omlouváno, nebo s obdivem, kdy byly oceňovány mimořádné vlastnosti. Jednoho dne jsem to však vše pochopil. Někdo mi řekl, že poznal jiného českého studenta – uprchlíka … a on je úplně stejný jako já.


11 Oslofjord, slunovrat 1951 (II)

Když trpíte polární depresí, ani si to neuvědomíte. Ten, kdo by v Norsku během těch čtyř - pěti zimních měsíců, její symptomy neměl – záleží na tom, jak daleko na jih či sever od polárního kruhu se nacházíte – by byl považován za šílence v manické fázi. V Oslu jsem již druhý rok věděl přesně, kdy to začalo. Nějakou dobu jsem dělal ve fabrice a na městském plánovacím úřadě. Finančně mi bylo hej, na studium jsem však byl dost unavený. Ale teď jsem udělal pro uprchlíka v Norsku senzační kariéru. Stal jsem se asistentem na sociologickém ústavu university. Konečně jsem mohl dělat, co mě zajímalo, ale plat byl ubohý. Chodil jsem tedy na obědy do Městské jídelny pro chudé. Stará kamenná zeď, která chránila městskou nemocni snad před invazí z moře, mi vždy připomínala kutnohorskou Ruthardku, ačkoliv se zdála být dvakrát tak vysoká. Ale vchod byl starodávně malý a za ním, asi pod nemocniční zahradou, byla veliká vybílená místnost, pokud se dobře pamatuji, původně hromadná márnice. Jídlo bylo za babku, porce byly skromné a jídelníček pestrý: každý den hodně převařené brambory a obden ‘fiskepudding’ nebo ‘fiskekaker’. To je jakoby sekaná nebo karbanátky, celé bílé a slizké a jako převařený knedlík lehce se chvějící, splácané z blíže neurčitelného rybího prášku. Ale proteinu a jodu tam bylo dost. Kečupu, hořčice, soli a pepře bylo neomezeně dle libosti. Ale byl též luxus: občas jsme zašli s Bjørg k přístavu před radnicí na lacinou večeři. Rybáři se vraceli z celodenní práce a prodávali v kornoutech ze starých novin cestou čerstvě svařené krevety. Rybáři se vraceli stále dřív a náhle byl nad mořem západ slunce již odpoledne a všichni se shodli, že to zase začíná. Jak je to na polárním kruhu a v Laponsku, vám napíši jindy. V Oslu byla zima tmavá, smutná a vlhká. Lidé se vlekli špatně osvětlenými ulicemi do sucha a tepla, do hospod a domovů k alkoholu. A najednou, jako by proutkem mávnul norský duch Trol, něco zprvu těžce uvěřitelného bylo ve vzduchu. V poledne na hodinu uliční lampy zhasly. Lidé se začali zrychlovat jako myšky, jimž se natáhlo pero. Na ulicích a v kancelářích byly vidět ženské nohy, které vyčnívaly ze sukní. Život se stále zrychloval, ženy byly hezčí, stále lehčeji oblečené a vstřícnější, mezi Zámeckým parkem a Národním divadlem se znovu otevřela zahradní kavárnička Pernille. Dalo se tam bez umělého osvětlení číst a na ubrousky psát pracovní nápady dlouho do noci. A pak přišel ten oficiální vrchol radosti, národní svátek 17. května, s dětským průvodem s norskými vlajčičkami. Nastal poslední dlouhý lyžařský víkend na chatách v probouzejících se horách. Prudkost jara s květy nořícími se ze sněhu a rozvodněnými horskými potůčky je závratná. Když přeje počasí, ve dne září slunce a v noci se řasí polární zář, je to severský ráj, kde se zapomene na zimní očistec.

12


Zaměstnání na Sociologickém ústavu mělo mnoho výhod. Jedním z nich byl Sverre Holm, první profesor sociologie v Norsku a prototyp norských ctností, od něhož jsem se o zemi a lidu neustále učil. Spřátelil jsem se s vynikajícími mladými norskými vědci. Pak se zde neustále navštěvovali – prý více než jinde v Evropě – američtí profesoři v rámci tehdy začínajícího Fulbrightova programu intelektuální pomoci západní Evropě. Mezi nimi byl i Paul Lazarsfeld z Kolumbijské a Talcott Parsons z Harvardovy university, světové špičky v metodologii a teorii. Měl jsem příležitost se dobře seznámit s jejich prací i s nimi osobně. Hned kousek za rohem byl Nobelův institut s úžasnou knihovnou a časopisy z celého světa. Tam jsem trávil své večery a brzo si začal přivydělávat psaním do norských časopisů jako dobře informovaný ‚odborník‘ na Indii a Jihovýchodní Asii. (Několik tamních politiků jsem již znal ze své práce v hnutí pro světovou vládu a v sociálně-demokratické internacionále, a tak jsem měl někdy také výjimečné informace.) Ale tehdy pro mne byla hlavní výhoda, že jsem nemusel platit za byt, neboť jsem v institutu mohl spát každou noc v zasedací místnosti pod konferenčním stolem.


13 Oslofjord, slunovrat 1951 (III)

Konferenční sál Sociologického ústavu univerzity v Løkkeveien měl mj. dvě krásné dlouhé pohovky, na kterých by se jistě dobře spalo. Ale na čtyřech velkých oknech byly jen lehké průsvitné záclony. A tak tam od května do září v severské noci svítilo sluníčko. Každý večer jsem sundal matrace z pohovek a udělal jsem si pod obrovským stolem, kde byl jedině spolehlivě stín, svůj pelech. V neděli jsem mohl spát, jak dlouho jsem chtěl, ale jinak mne každé ráno příjemně vzbudila uklízečka s hrnkem kafe a dvěma čerstvými bagetami, které pro mne cestou do práce koupila. Popovídali jsme si při snídani, a když přišli kolegové do práce, našli mě vždy jako prvního v kanceláři. Jednou ráno jsem měl dojem, že slyším příšerné vrčení a že se pode mnou hýbe matrace. Pohnul jsem se a v tu ráno mě vyděsil příšerný jekot, jako když je nějaká žena blízko vražděna. Zahlédl jsem jen mladou ženu, s křikem vybíhající dveřmi. Za chvíli se vrátila s domovníkem ozbrojeným holí a s jeho manželkou, mávající válkem na těsto. Byla to dcera uklízečky, která byla v ten den nemocná a zapomněla jí o mně říci. Vše se se smíchem vysvětlilo. Ale stejně už bylo teplo a byl čas se stěhovat. Tak jsme se telefonicky domluvili a s ruksakem a spacákem jsem se po práci sešel s Bjørg na nádraží. Jeli jsme lokálkou k jejímu domu na předměstí. Sebrali jsme stan, věci na táboření a jejího tím ruchem již nadšeného nádherného rezavého irského setra, který se jmenoval Fanden (ďábel, vyslovuje se Fánen) a někdy tak vypadal. Bjørg napsala matce vzkaz a šlo se dolů k vodě. V přístavním krámku jsme koupili pár věcí a zásobili se pitnou vodou. Z kóje jsme zvedli Bjørčinu červenou kanoi a spustili ji na moře. Fanden tam skočil první a po něm Bjørg. Podal jsem jí věci a pak sebe. Začali jsme zvolna pádlovat na jihovýchod, do obrovského Oslofjordu. A pak jsme tábořili pokaždé jinde a ráno kánoí dojížděli do práce v Oslu. Někdy je norské počasí tak nádherné, že je nezapomenutelné. Poslední den jara byl teplý, jasný, slunečný a bez jediného vánku. Fjord se před námi otvíral a pobřeží velkých skal a syté zeleně se proměnilo ve výpary zvlněnou šedohnědou hranici mezi mořem a nebem. Byli jsme v prostoru naprostého ticha, hladina vody byla jako napjatá, pádla jsme ponořovali lehce a opatrně, abychom svět neporušili. Téměř neznatelně jsme se klouzali pod bleděmodrým baldachýnem po stříbrném zrcadle. Přistáli jsme u ostrova daleko od všeho. S radostným štěkáním Fanden protrhl magickou hranici mezi nebem, mořem a zemí a rozběhl se po ostrově bez lidí za králíkem, který tam v jeho snu na něj čekal. Postavili jsme stan, zapálili oheň a chytli pár ryb k večeři. Pomalu jsme užívali víno, ochlazené v moři cestou a zvolna opékali a pojídali ryby.

14


Alchymie času převládla nad skutečností. Slunce se blížilo k moři a to se začalo transmutovat na zlato. S Fandenem ozářeným do ruda a zbývajícím vínem jsme v kanoi opustili pevninu a bez cíle se nechali hladce unášet proudem fjordu. Obrysy pobřeží ztmavěly a všude se začaly zjevovat plameny vater. Do ticha se ze všech stran začaly po moři linout zvuky harmonik a hlasy zpěvu. Slunce zapadlo asi ve čtvrt na dvanáct a svět se znovu zrodil v krvavém východu o hodinu později. Asi ve tři ráno jsme přistáli, zaplavali jsme si a ohřáli si na znovu rozpáleném ohni několik norských buřtů zvaných ‘pølser’. Podělili jsme se s Fandenem, chvíli jsme mu házeli klacek do moře a lehli ke spánku do spacáků mezi oheň a stan, jak pravidla kážou. Než se zavřela víčka, do paměti se ještě vloudily záře ohňů a odezvy zpěvů oslavující tuto nejdůležitěji noc v severském kalendáři.


15 Český Kronštadt (I), květen 1945

Po odvšivení nás 4. května 1945 převezli z Malé pevnosti do opuštěných německých kasáren v Terezíně. Leželi jsme na dlažbě po chodbách, většinou těžce nemocní. Naší chodbou se nesl hrdelní zpěv, téměř pohřební vytí kavkazských žen, které se tam záhadně dostaly. Našel jsem tam tatínka, který byl už v deliriu. Já jsem měl ještě dost síly spojit se s maminkou. Ta nás nějakým zázrakem dostala na první autobus, který měl jet i do Kutné Hory. Ale daleko jsme se nedostali. 5. až 7. května jsme se před Němci ustupujícími do Bavorska skrývali v zahradní restauraci pod Řípem. Přes vysoké horečky a bolesti jsme se kochali ze svobody a z barev a vůně kvetoucích šeříků. Trpěli jsme úzkostmi o Prahu, zoufale volající rozhlasem o pomoc. Řidič se odvážil dál až 8. května. I tak jsme se jen v poslední chvíli vyhnuli německé koloně. A pak konečně jsme potkali vytoužený sovětský tank. Kdo mohl, vyhrnul se z autobusu. Nikdy jsem neměl víc rozvahy než odvahy, a tak jsem se jako první potácel uvítat svého osvoboditele. Ten se sice objevil, až když bylo po všem, ale přece. Byl to důstojník, stejně mladičký jako já. Před zatčením jsem se učil u paní Platonové na Václaváku její jazyk a v kriminále jsem využil každou příležitost mluvit s ruskými vězni. Tak jsem mu řekl „Zdravstvujte, továryš!“ a ještě něco. Bohužel, on byl hrdý na němčinu, kterou se naučil od zajatců, a tak na mně chtěl, abych mluvil německy. V tom okamžiku bych se raději byl nechal zabít a on se rozhodl, že tak učiní. Prohlásil, že jsem Germáněc. Vytáhl pistoli, já jsem se ho pokusil chytit za krk, ale zapotácel jsem se a spoluosvobození mne odtáhli do autobusu. Po uložení v kutnohorské nemocnici museli k vůli mně přeložit z oddělení německé zajatce, kteří tam pomáhali. Ve svém deliriu jsem běsnil, jakmile jsem uslyšel němčinu. Proč, ptáte se snad, je tato pohlednice z Českého Kronštadtu? Pokud myslíte, že jste tam nebyli, na mapě to nehledejte. V dějinách 20. století najdete aspoň jméno. Je to též jméno brány, která je ve Vás. Projít jí je nezaměnitelné, jako obrácení na víru, první polibek či orgasmus, první otřes z nevěry milovaného. Ti, kdo touto branou prošli, si někdy důvěrně sdělují: „Můj Kronštadt nastal, když…“. Ačkoliv jí prošlo mnoho již před tím, jméno brána dostala mezi komunisty a přívrženci Sovětského svazu po povstání Kronštadtské námořní základny na jaře 1921. Původně proleninští námořníci podpořili stávkující městské dělníky a požadovali „sověty bez bolševiků“. Ti, vedeni Trockým a Tuchačevským, vzpouru krvavě potlačili. Lenin pak na 10. sjezdu strany prosadil zákaz frakcí a platforem, a tak umožnil Stalinovu uzurpaci moci. Na druhé straně se ustoupilo od marxistického hospodářského programu a byl zaveden NEP2. Tehdy již někteří pochopili, že v SSSR se internacionalistický komunismus změnil ve velkoruský šovinismus

16


a imperialismus a diktatura proletariátu v totalitní fašistický systém. V té době nastala první vlna odvratu od komunismu a Sovětského svazu. Pro některé z nás to bylo opakované a úporné brodění se z bahna obluzení, do kterého jsme dobrovolně zabředli. U jiných stačilo jedno natržení kulisy a byli jako bleskem osvíceni.

2

Tzv. „Nový ekonomický program“.


17 Český Kronštadt (II), květen 1943

Pokud jste nebyli vždy nadáni jasnozrakostí nebo nejste šťastná batolata postkomunistických generací, jako miliony jiných mohli jste i Vy prožít svůj Kronštadt – událost, která rozbila Vaše iluze o komunismu, potažmo nacionalismu. Brzo po invazi do Sovětského svazu přinášelo německé zpravodajství reportáže a filmy o jeho primitivním a zbídačelém stavu. I k nám přivezli putovní výstavy údajně autentických ruských vesnic, které vypadaly jako skanzen z raného středověku, jen o hodně špinavější. Přirozeně jsem to považoval za falzifikát. Byly též vyvěšeny plakáty s portréty sovětských zajatců. Měli mnoho asijských rysů a oholené hlavy. Velkými písmeny byla vytištěna otázka: „Toto jsou Vaši bratři?“. Sehnal jsem pár kamarádů, dali jsme si oholit hlavy a v hloučku jsme s tichou odpovědí postávali před plakáty. Po vpádu Němců do Sovětského svazu v červnu 1941 Stalin povolil vytvoření polské armády na svém území. Generál Wladyslaw Anders požádal, aby 15.000 polských vojáků zavřených v táborech u Smolenska bylo převedeno pod jeho velení. Měla to být první část z mnoha desítek tisíc, kteří padli Sovětům do rukou při předešlém, s Hitlerem dohodnutém Stalinovu vpádu do Polska nebo kteří se tam dobrovolně uchýlili útěkem ze západní části Polska okupované Němci. V říjnu 1941 Andersovi sovětská vláda sdělila, že většina Poláků uprchala do Mandžuska a není je možné je najít. 13. dubna 1943 Němci oznámili, že našli masový hrob v Katyni u Smolenska se 4.433 mrtvolami polských důstojníků zastřelených do týla Sověty v květnu 1940. Přes veškeré důkazy předložené Němci i švédským a švýcarským Červeným křížem to Sověti popřeli a obvinili Němce. Polská vláda v exilu žádala o vyšetření Mezinárodním červeným křížem a zprávu o osudu zbývajících desítek tisíců nezvěstných zajatců. Sověti s ní za to přerušili styky 25. dubna 1943 a brzo na to sestavili z polských komunistů polskou trucvládu v Moskvě. Tomu jsem nějak nerozuměl, ale cokoliv přišlo od Němců, bylo od ďábla. A tak jsem nakonec přijal sovětskou verzi událostí. V té době jsem už převedl veškeré mnou dosud vedené odbojové skupiny pod velení Ústředí Odboje československé mládeže a stal se jeho členem. Jako pojistku jsem však utajil a nechal pod svým velením řadu skupin, která mj. vytvořila útěkovou cestu z Prahy přes Hanou na Slovensko. (Na Hanou jsem jezdil snad více, než jsem měl, neboť mne k tomu nutila vedle zodpovědnosti též místní krásná velitelka.) Mým osobním úkolem pro Ústředí bylo udržovat styk, získávat informace a pokud možno navázat spolupráci s ilegálními komunistickými skupinami. To poslední možné nebylo. O boj proti okupantům zájem neměly. Zabývaly se spisováním seznamů „kolaborantů“, kam zařazovaly nejen ty, kteří prokazatelně spolupracovali s Němci,

18


ale i mnohé své pravděpodobné budoucí odpůrce: sedláky, úředníky, učitele, obchodníky. Jinak se výlučně připravovaly na převzetí moci a vybíraly si objekty pro zabrání po očekávané porážce Německa. Byl jsem podrobně a přesně informován, ale pořád jsem nebyl donucen o tom zodpovědně samostatně rozhodovat. Na „můj Kronštadt“ to ještě nestačilo.


19 Český Kronštadt (III), říjen 1944

Díky náletu na Drážďany-Budyšín byla zničena tamní vězeňská kartotéka a záhadně též kolínskému gestapu se zmizel tatínkův spis. Tatínek se nám najednou vrátil domů a přežil i popravy během Heydrichiády. Místo hospodářství jsem se opět mohl věnovat odboji. Už před rokem jsem se přesunul z čáslavské hnojárny do poděbradské, kde mé chození za školu a časté cesty vlakem byly pod menším dozorem špiclů. V březnu 1944 Němci okupovali svého dosavadního spojence Maďarsko. Invaze západních spojenců do Francie přišla dle očekávání za úplňku 6. června. Sovětská vojska byla před Varšavou a se souhlasem exilové polské vlády v Londýně vydal 1. srpna generál Bór-Komorowski povel k boji Armiji krajowe. Začalo druhé Varšavské povstání. Sověti se blížili Karpatům a dosud fašistické Slovensko se připravovalo na změnu stran. Slovenská národní rada za účastí komunistů a v souladu s londýnským i moskevským exilem připravovala povstání a aktivita partyzánů sílila. Pod tlakem okolností dal 29. srpna pplk. Ján Golian slovenské armádě, partyzánským jednotkám a odbojovým organizacím na Slovensku rozkaz k zahájení otevřeného boje proti Německu. Ten večer, myslím v deset hodin, jsem jako obvykle poslouchal nahoře české vysílání z Moskvy. Po zprávě o povstání vystoupil s výzvou k českému národu jeden z vedoucích českých komunistů v moskevském exilu, pokud se správně pamatuji, Gottwald. Vyzval k všeobecnému povstání a slíbil zajistit v nejbližších nocích zásoby zbraní a munice a posily výsadkáři. Co mi proběhlo hlavou, si pamatuji přesně: Londýn jsem slyšel před chvílí, žádná otevřená výzva, kód, kterému bych rozuměl, nebo zvýšená kódová aktivita nebyla. Nakreslil jsem si na mapu, uloženou v mysli, rozložení sil a pohyb na západní frontě, pak na jihu a pak na východě. Uvědomil jsem si již zoufalý stav Varšavského povstání a dosavadní neschopnost jak 1. Polské armády v SSSR, tak sovětské armády překročit Vislu a přijít polskému odboji na pomoc. Co se dělo na Slovensku, mělo jen nejasnou politickou, ale žádnou vojenskou spojitost se stavem v Protektorátu. Ústředí Odboje československé mládeže v Praze, kde jsem byl den před tím, o možném slovenském povstání nic nevědělo a o přípravách na akci v tomto roce se neuvažovalo. Obdobný stav byl ve vojenské organizaci Obrana národa. O nezájmu komunistů připravovat se na boj jsem psal již minule. Partyzánské skupiny se daly sečíst na půl prstu a skupiny uprchlých vojenských a jiných vězňů na všech prstech. Otec mého blízkého přítele byl velitel místní české posádky plk. Tockstein. Ten přes Tondu informoval mne a tím Obranu národa o stavu ve vládním vojsku. Tam se vzpoura očekávat určitě nedala – měli jsme jen plán jak jim ukrást zbraně, a pokud by nešli s námi, je odzbrojit. Ale Němci jich většinu z opatrnosti nakomandovali již v květnu do severní Itálie. Pomoc

20


se dala čekat od četníků, policie a hasičů. Jediné další skupiny, o kterých jsem věděl, že jsou ve stálé pohotovosti a schopny reagovat okamžitě a samostatně, tvořily onu mnou zorganizovanou útěkovou trasu z Prahy na Slovensko. Ale tuto myšlenku jsem už dokončil běže po schodech k telefonu. Bez ohledu na možnost odposlechu Gestapem volal jsem počínaje Prahou jednu jednotku po druhé a na osobní zodpovědnost jim nařídil zůstat v hluboké ilegalitě a nepomáhat utečencům, neboť ti by nyní mohli být provokatéry. Jen dvou jednotek blízko Slovenska jsem se již nedovolal. Brzo se ukázalo, že mé rozhodnutí bylo oprávněné. Nikdo nepovstal. Z Moskvy se místo zbraní a posil chrlily jen výmluvy. Jedna z mých nezvěstných jednotek se probojovala se ztrátami na Slovensko, druhá, s mou milou v čele, byla při pokusu o přechod na Slovensko Němci postřílena. Osud Varšavy, polské armády v SSSR, naší u Dukly, slovenského odboje a Maďarů, kteří se Němcům pokusili postavit, byl vždy stejný. Sovětská „pomoc“ přišla, až když byli rozdrceni. Život se vrátil k okupačnímu normálu. Jezdil jsem znovu do poděbradské hnojárny a byl jsem zvědav, kdy půjdu do kriminálu. Dlouho to na sebe čekat nedalo. Gestapo i SD toho už věděly hodně. Vyšetřovatelé to dávali najevo i tím, že mne někdy trochu ironicky, ale obvykle se zřejmou úctou oslovovali při výsleších „Herr Jugendgeneral“. Ale ani tehdy mi ještě nedošlo, že srpnová výzva z Moskvy k českému povstání byl zrádný pokus o vraždu výkvětu národa, o předchozí odstranění očekávaného odporu proti jimi již plánovanému převzetí moci.


21 Kinderstube (I), 1931-1938

Někdy je třeba odskočit do minulosti, aby přítomnost byla srozumitelnější. Co předcházelo mému Kronstadtu a jako obvykle zbarvilo všechny pozdější důležité osobní zážitky, bylo moje dětství. Němci říkají, že se člověk pozná dle svého dětského pokoje, své „Kinderstube“. To platí i o těch, kteří vlastní dětský pokoj neměli. Prvorepublikový kapitalismus z pohledu malého obchodníka v malém městě jsem okoukal od otce. Náš obchod s uhlím (mezi Uhelnou a Nádražní ulicí) byl věnem od dědečka Korce. Maminka držela pytle. Tatínek nakládal lopatou. Po kariéře v rakouské armádě u bosenského pluku, československých legiích v Itálii a na Slovensku, hamburském loďařství a pařížské spedici se otec učil maloobchodu s uhlím a dřívím od piky. Pozvolna se obrat a s ním příjmy násobily. Maminka stále držela pytle a mnoho místních dostávalo uhlí na úvěr, který někdy platili pozdě a někdy vůbec neplatili. Stále jsme vykládali uhlí na kutnohorském nádraží přímo za Pipkovou trafikou a vozili je koňským potahem přes ulici do skladu. Ale pozvolna se většina vagónů vykládala do nákladních automobilů, které nám nepatřily, a uhlí se vozilo jinam. A více a více vagónů si už vykládala posádka, školy, pivovar, okresní úřad atd. samy. Pak už chodily vagóny široko daleko, nejprve přes kolínského velkoobchodníka pana Roudnického (měli vilu u Vidláku a Išku a Ivana jste mnozí znali), pak přímo z dolů a ke konci 1. republiky tatínek koupil podíly v dolech a kutní práva. Vyrostlo několik konkurenčních obchodů, např. pan Linhart pod Kouřimskou branou či sklad paní Čáslavské. A tak když už po druhé těhotná maminka nemohla držet pytle, nespokojení zákazníci mohli chodit jinam. Jenže účetnictví pro všechny tyto obchody dělala naše slečna Šafaříková s pomocí paní Čáslavské. Nevím, jakou finanční účast či podíl na výdělku měli tito maloobchodníci. Má první dětská vzpomínka. Myslím, že mi bylo pět. Bylo po koupeli v plechové vaně, kam se nalévala vroucí voda z velkých hrnců na plotně a kde se ve stejné vodě nejdříve koupala maminka, pak (později) sestra Helenka, potom tatínek a nakonec já. Tatínek mne vždy mučil („otužoval“) rejžákem. Snad proto, když mě maminka na stole sušila ve velkém žlutém froté ručníku, jsem se mu pomstil. Vytáhl šrajtofli a začal počítat velmi tlustý štos bankovek, které prý za ten den vydělal. Řekl jsem mu zřetelně a jasně, že to považuji za vulgární vychloubání. On se usmál a sdělil mi: „Ty, hošíčku, ty si myslíš, že mně na těch penězích záleží? Přece většinu toho, co vydělám, investuji, půjčím, aniž bych čekal, že to lidi vrátí, nebo to rozdám. Vždyť vidíš, jak skromně žijeme. Peníze jsou ale jedinou objektivní a přesnou mírou toho, co kdo za ten den dokázal“.

22


A skromně jsme skutečně žili. Dodnes, když chci udělat nějaké kuchařce poklonu, musím se zadržet, abych neřekl, že vaří chudě jako má maminka. Byla velká deprese a nezaměstnanost. Kamarádi (někteří z velmi chudých rodin) jedli u nás nebo já u nich doma. Když jsem si šel ven hrát, vždy jsem se musel najíst buď předtím, nebo jsem dostal s sebou tolik jídla, abych se mohl rozdělit. Co se jedlo v rodinách kamarádů, bylo v podstatě stejné jako u nás. Jen kromě nás se každý štítil kukuřice (ta byla prý jen pro prasata) a maminka uměla více jídel a pečiva z brambor než kdokoliv jiný. Z našich zaměstnanců v uhlírně jsem měl nejraději dva, Eichlera a Macha. Kočímu panu Eichlerovi vždy visela z pravé strany úst zapálená dýmka a stále měl na hlavě masarykovskou modrou čepici s ohmataným štítkem. Tatínek stále válčil s berňákem a v dopisech jim vždy tvrdil, že má nejdokonalejší podvojné účetnictví a dvě nejlepší účetní v Kutné Hoře. Ale i furážka pana Eichlera měla svou roli, podle vyprávění, předaného mi jeho vnukem žijícím v Hoře. Při místních dodávkách byly účtenky všechny schované ve vnitřní kapse a jen ta patřičná připravena pod čepicí na hlavě. Když berňáci udělali kontrolu na místě, stačilo ji jen smeknout. Když si pan Eichler chtěl „pronajmout“ od táty štráfku a koně, aby si něco přivezl domů, dostal vždy stejnou odpověď: „Ano, zdarma, ale jen mimo pracovní dobu nebo v neděli“. Když onemocněl rakovinou pravé části spodního rtu, bydlel za velmi málo v domě babičky Jungové u Kolíňáčku. Každý den jsem mu nosil oběd, který mu vařila maminka. Kromě polévky to byly kaše, občas s masem rozkrájeným na kostičky. Pivo bylo od babičky, čerstvé a zdarma z výčepu Na plevně.


23 Kinderstube (II), 1937 až 1941

Na jaře jsem se ulejval ze školy a v létě pracoval na polích. V té době jsme měli doma ustájeny vojenské koně a já musel tři denně projíždět. Nejhezčí vzpomínky jsou však na Herynkův rybník. Tehdejší pán z mlynářské dynastie Herynků, fešák Jarda s plavým plnovousem, mě na bidle – raz, dva, tři – naučil plavat. Sdíleli jsme kabinu číslo 11 se sousedy Benešovými. Táta tam chodíval pozdě odpoledne s panem „pekárníkem“. Občas přišla Marta a vždy tam byli kluci Benešovi, Mirek a Honza. Generačně uspořádání jsme leželi na prknech. Přímo před jedenáctkou bylo prkno na skákání a přímo po svléknutí do plavek jsem tam jednou hrdě vyšel a při zpětném saltu si rozbil ksicht. Pokud na to někdo měl, jezdilo se na lodičkách. Jednou, když veslovall Radko Malý, skočil jsem z lodičky po hlavě. Pod čtvrt metrem bahna bylo tvrdé dno; vyrazil jsem si dech a než jsem dostal hlavu nad vodu, prožil jsem zajímavé pocity. Chytali jsme raky v potůčku Páchu. Vždy jsme si dávali pozor, abychom se moc neponořili, neboť raci prý nejraděj štípají v rozkroku. Hráli jsme si na kovboje a indiány a život probíhal normálně. V neděli jsem šlapal na kole do kopce domů na Žižkov pro oběd, který mi (většinou s mým milovaným okurkovým salátem) v esšálcích předala maminka a pak se přišla též koupat. Největší tragedie byla, když jsem uviděl svou tehdejší lásku, dceru místního rasa a kartářky, jak se na druhém břehu Herynčáku v rákosech a doutnících s někým cumlá. Ale stále více jsme v neděli odpoledne na rádiu z plavčíkova domečku místo češtiny Franty Kocourka a fotbalu poslouchali stále děsivější němčinu Adolfa Hitlera. Pak přišly dvě mobilizace, odstoupení Sudet a okupace. A vše se změnilo. Dříve jsem dostal peníze jenom na časopis „Punťa a Kiki“ (pokud by z Vás někdo měl stará čísla, rád bych je viděl). Ale najednou, mysle, že je to náhradou za čas, který se mnou přestal trávit, otec mne nechal kupovat všechny možné dětské časopisy u Olafa, jak všichni skauti nazývali pana Pipka z trafiky u nádraží. Nejdříve jsem je ovšem musel přinést jemu; vyhradil si právo prvního přečtení v soukromí za účelem mravní cenzury. Teprve mnohem později jsem se dověděl, že tam Olaf vkládal tajné zprávy, které přišly přes železničáře. Tatínek začal často jezdit pryč a vždy při návratu mi něco přinesl, známky do sbírky, konzervu s meruňkami, balón. Tak jsem se vždy těšil. Jednou nepřinesl nic a nic nevysvětlil. Cítil jsem se opravdu zrazen. Teprve později jsem se dověděl, že tehdy otec dostal zprávu, že při invazi do Francie našli Němci na českém konzulátu opuštěném našimi diplomaty v moci pudu sebezáchovy seznam velitelů ilegální vojenské organizace Obrana národa. Teď bych rád sál dýmky vonný dech, a kdybych byl nepřestal kouřit, sál

24


volně znova, než z úst vypustím ta slova: „Jo, čtenáři drazí, to vám tehdy byli komunisti…“. Náš dělník Bedřich Mach nepil, nekouřil, jen občas se potěšil malou mléčnou čokoládou, netřískal manželku, byl vždy čistý a nepáchl starým potem jako ostatní naši dělníci. Četl ne Rodokaps, ale z knižnice Svobodné myšlenky. Když byl nyní táta pořád někde pryč a matka se místo o mne a Helenku starala o obchod a hospodářství, v mé opuštěné „Kinderstube“ se z Macha najednou a v jednom stali můj babysitter, guvernantka, přítel a učitel. Pomohl mi postavit na zahradě špatnou imitaci Karlštejnu z betonu, která měla trvat navěky a nazývat se Jungstein. Učil mě jezdit na kole a vázat pšenici. Ale co mně nejvíce bavilo, bylo jeho povídání o ráji dělníků a zákonném vývoji dějin. Uměl to dobře. Zatím co si jiné děti říkaly o pohádky, já jsem chtěl slyšet více o marxismu. Teprve později jsem se dověděl, že mu mne dal táta do úschovy. Komunistům otec dodával materiál na letáky, pistole a střelivo. Pod vedením Josefa Chudoby je učil střílet ve sklepě Komenského školy. Nakonec jsem byl zřejmě vyměněn za kartotéku okresní organizace komunistů, část archivu KSČ a protokoly Dělnické tělocvičné jednoty, které otci byly předány k ukrytí. Jak tatínek, tak Bedřich Mach se asi domnívali, že ten druhý má větší šanci vyhnout se kriminálu a předčasné smrti. Táta ale byl v tom seznamu na okupovaném českém konzulátu a udala ho též novomanželka kolínského poručíka Karla Končela, aby se pokusila zachránit svého zatčeného manžela. Ten byl stejně popraven a ona se oběsila. Tak otce 26. února 1940 Gestapo zatklo (a rovněž čáslavské velitele Obrany národa npor. v. z. Václava Hluchého a prof. Rudolfa Formana). Pak zavřeli Macha. Oba nepromluvili. Otec jim sdělil, že je český důstojník a že ho mohou umlátit k smrti, ale stejně nic neřekne. Jak se vyjádřil Mach nevím, ale po mnoha výsleších byl umučen v kasselské káznici dne 5. dubna 1944. A tak v kutnohorské oblasti přežila většina členů Obrany národa a Komunistické strany bez zatčení válku. A já byl připraven na Český Kronštadt IV.


25 Český Kronštadt (IV), listopad 1945

Od 8. května jsem ležel na infekčním (dnes dětském) oddělení kutnohorské nemocnice. Měl jsem střevní, skvrnitý a ještě nějaký (para) tyfus, zlomené pravé předloktí, těžce poraněnou bederní a krční páteř, zápal plic, růži a kdoví co ještě. Většinu doby jsem byl v deliriu. Z počátku jsme byli tři. Ležel jsem u okna. Na posteli napravo byl otec, též s tyfem. Za několik týdnu ho pustili domů. Přede mnou ležel poručík v. z. Karel Vysypal. Na rozkaz Obrany národa během totálního nasazení v Děčíně spoluorganizoval tamní ilegální akci francouzských válečných zajatců. Po různých věznicích skončil též na Malé pevnosti a pak zde s tyfem. Jednoho dne jsem slyšel ošetřovatelky, jak si říkají, že Karlovi už nemohou dávat injekce, neboť se mu tělo za živa rozpadá. Pak k němu pustili na návštěvu jeho ženu Ádu. Znal jsem ji už před jejich svatbou a spolupracoval s ní v odboji. Za organizování komunistické mládeže si již odseděla dva a půl roku káznice. S nehybnou krásnou tváří, vzpřímeně, v posledním stadiu těhotenství, jako symbol života Áda u Karla seděla, dokud neumřel. Pak jsem zůstal na pokoji sám. Několik dní jsem si hrál se šlachami na svých naprosto vyhublých dlaních a uvažoval o tom, zda se už také začínám rozpadat. Ale injekce do mne šly dále. A přišla ta noc, kdy jsem se díval na úplňkem osvícenou kachlíčkovou stěnu přede mnou a rozhodoval se, zda mám dále žít. Až když kachličky zrůžověly od vycházejícího slunce, rozhodl jsem se ještě chvíli žít, abych nezpůsobil zármutek mamince, ale hlavně všemu natruc. Druhý den mi opadly horečky. O Nietzschem a Freudovi jsem tehdy nevěděl nic. Některé své zážitky z dětství a mládí, při úplňku měsíce i jiné, jsem vyprávěl slavné americké spisovatelce Jean Craighead Georgeové. Z téměř celé police jejích knih pro děti jsou dvě inspirovány mými příběhy. Jedna se jmenuje The Thirteenth Moon (Třináctý úplněk). Druhá se jmenuje My Side of the Mountain (Moje strana hory). (Pokud ještě máte tištěnou verzi mé minulé pohlednice (Kinderstube II), prosím, všimněte si, že se tam místo elipsis (tří teček) za slovy „to Vám tehdy byli komunisti“ objevil otazník. E-mailový či tiskařský šotek nepochopil, že mým úmyslem nebylo zpochybnit, nýbrž vyjádřit můj obdiv k tehdejšímu chování některých místních komunistů, jak jistě vyplývá z textu.) Asi za tři neděle mne pustili domů a pak jsem jednoho dne mohl sejít ze schodů a jít na zahradu. Koncem října první cesta z vrat byla do České ulice, za Ádou. Bez úvodu jsem jí řekl: „Přišel jsem, abych vstoupil do Komsomolu!“ Na to ona: „Komsomol nebude. Dostali jsme (neřekla kdo, ale nemusela) pokyny (neřekla od koho, ale bylo to už tehdy jasné), že místo toho bude masová celostátní organizace mládeže. Ty jsi teď z Obrany národa a Odboje československé mládeže slavný a my jsme jen čekali, až ti bude líp. Máš nejen

26


naši důvěru, a tak tě chceme udělat celostátním předsedou.“ Zarazil jsem se, a ježto to bylo poprvé, co mne chtěl někdo něčím udělat, zmohl se jen na to, abych řekl: „Ale Ádo, podívej se na mne. Vždyť můžu sotva chodit.“ „To nevadí!“ řekla Áda. „My to všechno uděláme za tebe.“ Vzal jsem si čas na rozmyšlenou, ale věděl jsem, že nepotřebuji. Do komunistické strany ani do Svazu československé mládeže jsem nevstoupil. Byl to téměř můj Kronštadt, ale pořád něco chybělo. Soustředil jsem se na přípravu k opožděným maturitám. Musel jsem nejdřív dohnat sextu, septimu i oktávu na gymplu a pak čtvrtý ročník hnojárny. Áda se stala osobní sekretářkou tajemníka ústředního výboru Komunistické strany Československa, Rudolfa Slánského. Naposledy jsem ji na ÚV viděl někdy v létě 1948, než jsem odešel do exilu. Byla ještě krásnější než dřív a stejně efektivní. Mluvila se mnou a do tří telefonů najednou. Její Kronštadt přišel až později.


27 Princeton University (I), podzim 1959

Když začátkem ledna 1959 byl svržen kubánský diktátor Fulgencio Batistay Zaldívar, bylo to dílem nejen Junty jednotky, do které Hnutí 26. Července (jehož členem byl i Fidel Castro Ruz) v roce 1958 vstoupilo. Malá skupina, která pod jménem „26. červenec“ pokračovala dále na Kubě, v podstatě předstírala guerillovou válku. I v tom největším střetnutí s kubánskou armádou ztratila jen 40 osob. Byla to válka propagandy, kterou povstalci vedli mistrně. Velký podíl na svržení Batisty měli ve skutečnosti měli kubánští liberálové, Vatikán a kubánská katolická církev. Rozhodující byl postoj Spojených států. Po nepřátelském přijetí, kterého se dostalo v roce 1958 viceprezidentovi Nixonovi v Caracasu a Limě, Amerika přestala podporovat jihoamerické diktátory. Do Havany poslala nového velvyslance s příkazem řídit odstranění Batisty. Americké ministerstvo zahraničí v březnu 1958 veřejně vyhlásilo embargo na dodávky zbraní podpůrcům Batisty a snažilo se jej všemožně izolovat. Americké tajné služby začaly dodávat všem odpůrcům Batisty, včetně hrstky povstalců v Sierře Maestro, informace a zbraně. Američané vyjednali na Silvestra Batistův odchod do exilu, takže Castro mohl v novém roce 1959 bez jakéhokoliv boje vstoupit triumfálně do Havany. To vše tehdy na Kubě, i když ne jinde, bylo známo a uznáváno. Castro se i doma představoval jako buržoazní kubánský nacionalista a úzce spolupracoval s kubánskými liberály. Naproti tomu Ernesto Guevara de la Serna, přezdívaný Che, který (ježto nebyl Kubánec a k bratřím Castrovým se přidružil až v jejich mexickém exilu) se stylizoval jako mezinárodní profesionální revolucionář. Jeho vliv prudce stoupal. Bylo nutné se dovědět, jaké úmysly a možnosti na Kubě skutečně má. Jsou ženy, jejichž exotická krása, mimořádná inteligence, znalost řečí a společenský um je přímo předurčuje, aby sehrály svou roli, většinou veřejnosti neznámou, v zahraniční politice. Můj život byl obohacen tím, že jsem se s několika tvory tohoto vzácného druhu setkal. Olivia Maldonado je Argentinka. Poznal jsem ji, když studovala na Vassar College. Zprostředkovala mi styk s Guevarou. Pracoval jsem tehdy na projektu o povstaleckých organizacích v rozvojových zemích. Rozhovory s ním probíhaly dobře. Mezitím byl Castro pozván na přednáškovou cestu po Spojených státech. Všude byl vítán s nadšením. Pro Američany jako by nosil bílý kovbojský klobouk, zatímco Batistu americký tisk již dlouho představoval jako zkorumpovaného tyrana, zloducha s černým kloboukem. Povídku měl jako na Ameriku ušitou – statečná banda mladých vlastenců se probila z hor do hlavního města, aby nastolila svobodu, demokracii a rovnou příležitost pro všechny. On byl latinskoamerický liberál a sociální reformátor; jeho vzor

28


byl Simón Bolívar. O Marxovi, komunismu a Sovětském svazu ani zmínka. Jednou z jeho posledních zastávek byla Princetonská univerzita. Byl to důležitý večer, nejen k vůli významu Princetonu, ale protože ho tam pozval George Frost Kennan, tehdy již jen v nevládní funkci jako trvalý profesor historických studií při Institutu pro pokročilá studia Princetonské univerzity (kde byl od roku 1933 až do smrti v roce 1955 též Albert Einstein). Na tentýž večer byl rovněž pozván Dean Gooderham Acheson, také již jen soukromý advokát ve Washingtonu DC, aby přednášel o nové politice Spojených států vůči Latinské Americe. Ježto nebylo žádoucí, aby se společně objevili veřejně, bylo sjednáno, že se sejdou po svých přednáškách na cocktail party pořádané pro vybrané hosty na Institutu. Od schůzky se očekávalo mnoho, snad dovršení spousty rozhovorů v pozadí o Americké hospodářské podpoře Kubě a o neutralizaci komunistických tendencí.


29 Princeton University (II), podzim 1959

Onen večer měli v jiných místnostech ale současně na Princetonu přednášky Fidel Castro Ruz a bývalý americký ministr zahraničí Dean Gooderham Acheson. Profesor George Frost Kennan je oba pozval na následnou cocktail party. Ta měla být dovršením téměř celoročních tajných nebo zákulisních jednání. Castro se tam mohl poprvé v soukromí setkat mj. s dvěma Američany v zahraniční politice na neformální úrovni nejvýznamnějšími. O závaznosti slov všech účastníků nebylo přes všechnu neoficiálnost možno pochybovat. O hostiteli Kennanovi tehdy ještě veřejnost nevěděla, že je to proslulý autor doktríny „Containment“, americké strategie zadržení či držení v šachu Sovětského svazu po světové válce. Již v únoru 1946, když byl velvyslancem v Moskvě, poslal tajný kabelogram, ve kterém po detailním rozboru sovětské psychologie a diplomacie kodifikoval cíle sovětů a místo dosavadních snah o ukojení a ukonejšení Moskvy navrhl, jak jejímu vítězství zabránit a dovést Sovětský svaz ke zhroucení a rozpadu. Návrh byl přijat, a tak vlastně začala studená válka. V roce 1947 se Kennan stal ředitelem plánovacího štábu ministerstva zahraničí a tentýž rok v červenci zveřejnil svou doktrínu v měsíčníku Foreign Affairs. Podepsal se „X“. Nyní byl profesorem dějin na princetonském Institutu pokročilých studií. Druhým čestným hostem byl Dean Gooderham Acheson. Pracoval v americké vládě již pod Rooseveltem od roku 1933 a jako náměstek na ministerstvu zahraničí od roku 1941. V letech 1949-1953 sloužil jako ministr zahraničí pod Harry S. Trumanem. Poté co zajistil schválení vstupu USA do OSN Senátem v roce 1945, stal se vykonavatelem Kennanova plánu držet Sovětský svaz v šachu. Byl hlavním tvůrcem tzv. Trumanovy doktríny, tzv. Marshallova plánu, berlínského leteckého mostu a NATO. I když ten večer byl formálně jen soukromý advokát, ve skutečnosti byl hlavním zahraničně-politickým poradcem čtyř amerických prezidentů. Harris Wofford je starý přítel ještě z rané poválečné doby. Poznali jsme se, když on byl sekretářem americké a já norské sekce Hnutí pro Světovou vládu. Několik měsíců v roce 1959 jsme Thomas Joseph Mboya, Harris a já intenzivně spolupracovali. S Tomem jsem se znal ze Socialistické internacionály. Harris se s ním spřátelil na Oxfordu a později s ním udržoval styky přes ADA (Američané pro demokratickou akci). Tom byl ještě generálním sekretářem KFL (Keňské federace odborů), ale již ilegálně připravoval KANU (Keňskou africkou národní unii), jejímž předsedou se po zlegalizování měl stát. V období před očekávanou nezávislostí bylo kriticky nutné připravit tamní africké elity, a tak se založila Africko-americká studentská nadace, která pak zorganizovala letecký most, přes který se dostaly stovky nejlepších černých keňských studentů na školení do Států. Harris byl

30


advokátem v Achesonově právnické firmě, a tak o mně Acheson od něj dost věděl. Ježto i nehlučně pít jsem již uměl, nebyly námitky, abych byl hned z několika důvodů na cocktaily také pozván. Castro měl přeplněno a jeho projev byl přenášen přes ampliony do vedlejšího sálu. Bylo to jeho standardní představení se spoustou vášně a frází a žádným obsahem. Acheson měl v posluchárně jen asi sedm lidí. Byl jsem jedním z nich. Přednesl zásadní projev, definující novou politiku USA vůči Latinské Americe. Když konečně po přípitcích a obvyklém společenském tlachání Kennan vybídl Castra a Achesona, aby spolu usedli v rohu, byl jsem v doslechu a viděl jejich tváře. Acheson, který vždy vypadal jako prototyp chladného bílého anglosaského puritána, působil unaveně a zdálo se, že je iritován. Otevřel konverzaci: „Položme karty na stůl. Vy znáte naši novou vstřícnou politiku vycházející z podpory hospodářství a lidských práv. Tu bychom rádi uplatnili také vůči Kubě.“ Castro byl zřejmě již delší dobu rozjařen a pozéroval jako pravý „macho“, vtělení hispánské mužnosti. Jakoby Achesona neslyšel, začal znovu svou baladu o heroických činech v Sierře Maestra. Acheson, který měl hlubokou a detailní znalost událostí, Castrův špíl (jak se tomu v Americe převzato z jidiš říká) ostře přerušil. Překladatel bohužel věrně opakoval: „Mladý muži, měl byste se už přestat adolescentně vychloubat vašimi eskapádami, a začít se starat o administraci a hospodářství své země!“ Všem jen tváře ztuhly, ale já měl dojem, že jsem viděl na Castrových rtech formovat epitet „Gringo!“, což vyjadřuje vše, co Latinos nenávidí na nadřazených Severoameričanech. Teď to vše šlo do pekla, řekl jsem jen sobě správným americkým idiomem, jehož český ekvivalent by byl neslušný. Brzo následovaly dramatické události: znárodnění amerického majetku na Kubě, její příklon k Sovětům a další.


31 Český Kronštadt (V), listopad 1945

Brzo po rozmluvě s Ádou (viz „Kronštadt IV“), kdy jsem se vzdal představ o své komunistické budoucnosti, přišli za mnou četníci. Byli to Kutnohořané a dobře jsem je znal. Že mne dovezou do Kolína, abych identifikoval nějakého gestapáka z Malé Pevnosti. Bylo to poprvé. Byl jsem pro to, aby Němci, kteří spáchali zvěrstva, a čeští donašeči Gestapu byli potrestáni. Mé biologické ozdravování probíhalo doma a asi ve prospěch toho psychologického mi rodiče o světě venku neříkali nic. Tudíž jsem o skutečném průběhu tohoto našeho po praotci Čechovi prvního stěhování národů a druhého národního obrození, která budou do dalšího století charakterotvorná, nevěděl vůbec nic. Leč staří Řekové mne učili, že když už ne v paměti, kde vládne předmět a cit, tak alespoň v pohlednicích má být jednota času a místa děje. Vraťme se tudíž zpět do Kolína. V kolínské vile pana Roudnického jsem byl předtím již několikrát. Byl tatínkův velkododavatel uhlí a měli přátelský vztah. Měli též krásnou chatu na Vidláku. Iška Roudnická mne tam občas pozvala s jinými Kutnohořany, např. sestrami Richtrovými z drogerie v Kollárovce, na civilizované odpoledne s ovocnou šťávou, zákusky a tančení při gramofonu na velké zděné terase. Přímo u výtoku z rybníka byl přístřešek s ping-pongovým stolem a kanoí. Ivan tam měl též činky a hlavně boxerské rukavice a na gumových lanech boxerský míč, do kterého jsem mohl mlátit poprvé v životě. Přišli Němci, žid pan Roudnický šel do pece a z vily si Gestapo udělalo krajský Hauptquartier. Byl jsem tam několikrát s maminkou, která dávala ochotnému gestapákovi psaní a balíčky ke spolehlivému a bezplatnému doručení pro tatínka v kriminále. Po válce vila v Kolíně pozůstalým Roudnickým vrácena nebyla a gestapácké zařízení používala ke stejným účelům nějaká česká instituce. Tehdy jsem se domníval, že jsou to naši četníci. Ti kutnohorští u dveří řekli, že na mne počkají, a předali mě mužům v civilu. Zavedli mne do sklepa. Šero tam bylo, avšak místo v českém sklepě očekávaného vlhka, nasyceného pachem vadnoucí zeleniny a uhelným prachem, byl vzduch překvapivě suchý a čistý. Gestapáci tam asi zavedli topení a větrání. Nyní z toho měli stále užitek. Byla tam řada dveří, za kterými údajně byli uvěznění Němci, prý gestapáci. Měl jsem se na jednoho podívat. Otevřeli mi špehýrku a okamžitě jsem se zastyděl. Ani v dětství jsem nerad chodil s kluky špehovat párečky. A teď jsem měl bez jeho vědomí rozhodnout o životě a smrti zarostlého a ohnutého staršího muže, který se, aniž by věděl, že jej pozoruji, nervózně a zřejmě v bolesti šoural, jako nedávno já, po malé samotce. Poznal jsem jej hned. Mučil mne a vím, že zabil dva moje kamarády. Řekl jsem, že za takových podmínek nemohu nikoho poznat.

32


Tak nejdřív mne a pak jeho přivedli do známého obývacího pokoje Roudnických. V krbu ten ponurý den plál velký oheň. Stáli jsme proti sobě tváří v tvář, on zády ke krbu, já ke dveřím. Mé myšlenky však byly u poslední návštěvy otce a mne zde u Roudnických. Ve vzpomínce byl pan Roudnický vitální a plný šibeničního humoru. Gestapáka jsem identifikoval a vznesl obvinění, která jsem mu přeložil do němčiny. Pak jsem se obrátil a chtěl odejít, ale jeden z těch mužů v civilu řekl, abych ještě zůstal. Ten druhý vzal od krbu dlouhý kovový pohrabáč a vložil mi ho do mé pravé ruky, zmrzačené na Malé pevnosti německým dozorcem. Řekl, že počkají venku, hned za dveřmi. Na chvíli jsem ustrnul a pak s pohrabáčem v ruce vyšel za nimi, abych se pro jistou zeptal: „PROČ?“ „Což s ním nechcete být sám?“, řekl jeden z nich udiveně. Konečně mi to došlo. „Děkuji, ne!“ řekl jsem. Zamával jsem s úsměvem přátelsky na žasnoucího gestapáka a překvapenému Čechovi jsem položil pohrabáč k nohám. „Toto je vaše věc!“ řekl jsem a odešel bez doprovodu. Dvě věci byly do té chvíle samozřejmé. Němci jsou zrozeni k tomu, aby se co nejdříve přetvořili v plavé bestie. Češi se rodí s povahou holubičí a zákonitě vyrostou v tvory lidské a navíc přirozeně práv dbalé a demokratické. Můj první Kronštadt mi teď zjevil, že jsme jako oni. Z kolínské vily Němci spáleného pana Roudnického jsem vykročil do skutečného poválečného světa očištěn od českého nacionalismu.


33 Manhattan – Antigua, 18. prosince 1964

Tatínek se po roce u mne v Americe vrátil do Kutné Hory. S manželkou a kočkou, které si i Američani zvykli říkat „Kočičko“, jsme se z pronajaté selské usedlosti v malé obci jménem Podunk (v americkém argotu Zapadákov) odstěhovali do srubu. Ležel mezi dvěma roklemi obývanými sovami, na obrovském divokém pozemku asi deset mil na sever od zaměstnání na Cornellově universitě, v kraji Fenimora Coopera na západním břehu jezera Cayuga (jednoho z krásných Prstových jezer, z nichž šest je pojmenováno dle indiánských kmenů bývalé Mohykánské konfederace). Tam jsem si sehnal Kiwi II jako pozdní náhradu za svého milovaného kutnohorského čokla Kiwi, kterého jsem za války musel dát pryč z příkazu Němců. V létě tam bylo nádherně. Na podzim jsem mohl lovit králíky, tetřívky a bažanty přímo na pozemku s Kiwi a Kočičkou. Bylo to na východní migrační dráze ptactva a obrovská hejna kanadských hus u mne několikrát na několik hodin přistála, zastavila dopravu na silnici u jezera a důkladně pohnojila můj rozsáhlý loukotrávník. Husy se ale na zemi, vodě, nebo při náletu a odletu nestřílely. Ani srnce, které mi přecházeli před okny, jsem nezabíjel. V zimě tam byla zima. Ne uvnitř, kde to vysoký kamenný krb otevřený na dvě strany vyhřál za každého počasí. Často jsem před ním studoval, leže na typicky americkém venkovském pestrém koberci upleteném z proužků zbytků různých látek. Kočička mi většinou seděla na kříži a předla, zatímco Kiwi se tulila u zadnice. Asi půl míle na sever od nás byla „sněhová hranice“, kde bylo často úplně zaváto, a manželka se nemohla dostat ráno do práce nebo večer domů. I já jsem měl toho dojíždění zledovatělými silnicemi dost. Potom, co jsem strávil první Vánoce po dvaceti letech s tatínkem, nechtěl jsem sedět s manželkou a zvířátky u stromečku v zasněženém nic. Tak jsme se rozhodli letět na dovolenou za sluncem, zelení a mořem. Dovolená začala hezky již v New Yorku, v mém oblíbeném starosvětském hotelu Algonquin (také nazvaném po jednom z šesti státotvorných severovýchodních indiánských kmenů), a v jeho u mne ještě oblíbenějším baru Blue Room. Podlahy byly již křivé, matrace proležené a postele vrzaly. Ale v modré místnosti tehdy dělali nejlepší Brandy Alexander na Manhattanu, a tudíž v Americe, a tudíž na světě. V pokojích se milovali a v baru se už po tři generace hádali nejlepší američtí spisovatelé a umělkyně, od Hemmingwaye po Dorothy Parkerovou. Po drsném venkovském severu to byla vítaná změna. Za dva dny jsem měl Brandy Alexandrů dost a manželka už chtěla jen sodovku. Tak jsem sehnal let na Trinidad s přestupem na ostrově Antigua. Byla to po letech první příležitost opět pozdravit Cecile a první možnost představit ji manželce. Ačkoliv jsem ji poznal již na elitní Vassar College,

34


s Cecile jsme se sblížili teprve v Cambridge, kde studovala mezinárodní vztahy na Radcliffe, ženské koleji Harvardu. Měla tělo atletky, mysl šachového mistra a talent pro hru a nesmysl, který jsem jinak nezažil. Přes mou počáteční ztuhlost mne naučila karibské tance i s věrohodnými ručními gesty, grimasami a špulením úst. Naše rande s dějinami3 proběhlo v mém osvědčeném vozu Hudson, prostorném jako parník. Parkovali jsme (v tom americkém významu slova, který pozbyl tehdejší „Kraft der Aussage“ až po následné sexuální revoluci) na cambridgeském břehu řeky Charles, s úchvatným pohledem na osvětlené panoráma Bostonu, kterému dominovala věž pojišťovny Prudential drápající mraky. V jejím jedenáctém patře jsem tehdy noc co noc pracoval na statistické analýze pro svou disertaci, zcela sám na tehdy největším komerčním počítači zabírajícím celé klimatizované poschodí. Dívali jsme se na tento severoamerický falický symbol moci ekonomické racionality a já si vyčítavě domlouval, že místo abych si zde hrál s Cecile, měl jsem být tam a hrát si s počítačem (tehdy se ještě programovalo ručně strkáním drátků do spojovacích matric). Znenadání se nad věží zjevila jakoby neobvyklá hvězda. Pohybovala se, tak to bylo asi letadlo. Ale nějak přímo a pomalu a daleko – a už ani Cecile si neudržela mou pozornost. V tom okamžiku harvardská rozhlasová stanice, která hrála nějakého Berlioze, přerušila vysílání a oznámila, že právě teď nad Bostonem letí první umělá oběžnice – ruský Sputnik. Tu noc jsem nešel na počítač a s Cecile jsme radostně přivítali novou epochu lidstva.

3

Z francouzkého a amerického „randez-vous with history“.


35 Antigua – Ithaca, NY, 10. ledna 1966

Cecile, kterou jsem od svého odchodu z Harvardu neviděl, pracovala nyní pro Společnost národů v Belgickém Kongu. Byl jsem zvědav, co se od ní o tamní situaci dovím. Ale dozvěděl jsem se zcela jiné věci. Z malého letadla na venkovském letišti v Antigui sestoupila jako první má manželka Vivian. V tropickém slunci jen svítila jako zjevení odjinud – kaštanové vlasy, modrozelené oči, bílá až průsvitná pokožka a vzpřímený a dominující krok suverénní severoamerické ženy, která ví neomylně, co se má a co se nesmí. V moři rozpáleného zrcadlícího vzduchu se k nám jako fata morgana přílivem blížila falanga černých těl, vedená vlnící se bytostí, jejíž pohybová dynamika mi byla intimně známá. Cecile přivedla všechny své velmi početné manželské i nemanželské příbuzné, aby se seznámili s novou manželkou bývalého milence. Trinidad byl pro mne zajímavý hlavně vztahy mezi indickými obchodníky a černošskými proletáři. Po povinné návštěvě místních sociologů a psychologů jsme však spěchali dále za štěstím. Odvezl jsem si odtamtud výborné kari a desku krásných vulgárních a sprostých popěvků slavného domácího zpěváka Mohutného Vrabce (Mighty Sparrow). Druhá část federace, ostrov Tobago, byl ještě koloniální ráj. Hotýlek, ve kterém jsme bydleli, byl náhodou společenským střediskem ostrovní elity. Na vánoční oběd, tradiční s pravým anglickým pudinkem, přijel britský guvernér federace a seděl u hlavního stolu „s lidmi z Barclay’s Bank“. Trochu, vlastně hodně, jsem šokoval, neboť jsem se spikl s personálem, a ti nám uvařili místní vánoční menu. Nejdříve jsem ale musel osobně dojít na „battoir“, jak se v ostrovní mluvě z dávné francouzštiny říkalo jatkám, a vybrat si kozu na poražení. Z té nám udělali k Ježíšku vynikající „mutton“ s fazolemi, což jinde značí skopové, ale tam kozu. Kozlové se prý nejedí. Nešokovalo, ale spíše to fascinovalo novomanželku ministra školství, která byla dle svého vyprávění právě jím „unesena“ z Britské Guyany a ještě si nezvykla na místní snoby. Byla nejkrásnější ze všech těch překvapujících kombinací ras, kterými jsem se mohl kochat ve Venezuele a na severovýchodním pobřeží Jižní Ameriky. Tvar očí, nosu, ňader, břicha a kyčlí je vám jistě znám z indického klasického umění. Ale barva jejich očí byla indiánsky zrcadlově černá a barva pleti zlatá, jakou mívají opálené Číňanky. Její vůně však byla z Afriky. Dlouhé, vlnité mahagonové vlasy byly asi darem šťastného Berbera, který se do těch aktů jejího tvoření (jedním se ji přece udělat nedalo) někde připletl. Paže byly pevné a prsty lehoučké. Při tanci i jinak se pohybovala jako slonice v říji (to je vpravdě vrcholná indická poklona). Jen dlaně, přestože na klima byla zvyklá, se jí tehdy příliš potily.

36


Tobago je překrásné. Většinu dnů jsme strávili na písku, ve vodě či u baru v malebném malém zálivu Pigeon Cove. Ale holuby jsem tam žádné neviděl. Proto si nejsem jist, zda si jméno nepletu s názvem místa na sever od Halifaxu v kanadském Novém Skotsku, kde jsem jednou u majáku zažil sám jen se zvířaty magické úplné zatmění slunce. Tam totiž holubi byli a při tajuplné noci ve dne zmlkli. Ale na Nový rok jsem na pláži zažil něco jiného. V hladkém moři daleko od pobřeží zakotvila velká bílá loď. Ze strany byl za chvíli vypuštěn člun a zamířil k nám. Do kouzla krásy lenivě se vlekoucí v čase vplynul místní číšník a číšnice s nápoji pod palmovou stříškou i mladičká francouzská dvojice, tiše se milující na druhém konci srpu kovaného ze zlata písku. A rázem byla pohoda jakoby roztříštěna. Znervóznil jsem a nevěděl proč. Snad to byly zvuky, které se z počátku nerozeznatelně šířily od člunu. A náhle jsem rozpoznal radostný pochodový zpěv německých turistů. Otřásl jsem se a začal se automaticky připravovat na vylodění Teutonů do ráje. Bylo to daleko v prostoru a čase od války a střední Evropy, ale mé podvědomí bylo stále na hromadné jazykové projevy v němčině alergické. Návrat byl komplikovaný. Letiště v Ithace bylo zase mimo provoz, a tak jsme nakonec přistáli v Rochesteru. Po dalším dlouhém čekání nás odtamtud autobusy převezly sněhovou vánicí na letiště do Ithaky. Naše auto na parkovišti bylo zaváté a zamrzlé a taxíky nejezdily. Asi za dvě hodiny nás zachránil kamarád, Kutnohořan Vaněk, který též učil na Cornellu. Přespali jsme u nich kousek od letiště a teprve druhý den jsme osvobodili auto, psa, kočku a začali vytápět v krbu. Nachlazením to odnesla kupodivu jen Kočička.


37 Kutnohorští Junáci, 1912

V roce 1912 založili profesoři kolínské Obchodní akademie, Pártl a Zajíček, první skautskou skupinu na východ od Prahy. Jejími členy se stali též kutnohořané Hepner, Jung, Maliva a Pokorný. Vážený bratře Štěničko, konečně se dostávám k tomu, abych na … Tvé přání vzpomenul prvních čtyř kutnohorských skautů: Františka Hepnera, Ladislava Junga, Josefa Malivy a Františka Pokorného. Jelikož je to strašně dávno, … ještě v době bývalého rakousko-uherského mocnářství, poslechni si nejdříve (něco z toho), co o zrodu místního skautingu a jeho prvních dětských krůčcích píše můj první junácký „vůdce“ Vojtěch Zajíček, náš profesor: „(Na podzim 1912) nastoupil jsem na nové místo … na nově zřízené obchodní akademii v Kolíně … jako matematik společně s dr. Václavem Pártlem, filologem. (On) dovedl připoutat hochy ke škole lehkou atletikou, tělocvikem, společným koupáním v Labi, hlavně však skautingem, což při přísném pojetí školských zákonných předpisů tehdejšího rakouského ministerstva kultu a vyučování ve Vídni bylo v té době činem nejen jedinečným, ale i velmi riskantním a revolučním, uvážíme-li, že toho času byla na reálkách i gymnáziích ještě i kopaná kategoricky zakázaná. Vídeň zásadně netrpěla na českých školách žádných vyučovacích úchylek či zavádění cizích zahraničních vzorů, neb český element se jí nezdál dost spolehlivý. …“ „O episodky nebylo nouze. … ke konci školního roku 1914 … kolínským náměstím projížděl čtyřkolový, nízký, hrnci, kotlem, stany, rýči a lopatami naložený žebřiňáček, tažený všelijak divoce postrojenými studenty z „akády“. Šel jsem vedle nich a se zalíbením jsem pozoroval úsměvy kolemjdoucích, jimž neobvyklý tento průvod stal se cikánsky a komediantsky studenty aranžovaným „hecem“. Nejinak tomu bylo i na nádraží, kde nezvyklý průvod způsobil nemalou senzaci a náhlou policajtskou prověrku.“ „Tentokráte jsme se utábořili na březích Sázavy u Rataje, kde jsme ihned postavili stany, jež kolegovi dr. Pártlovi, mimo jiné tenkrát již i císařskokrálovskému praporčíku, při zdůvodnění loajální předvojenské polní výchovy, velmi ochotně zapůjčilo velitelství c. k. pěšího pluku v Kutné Hoře. … Ráno … dr. Pártl, v dobré paměti „Vašek“ a já „Vojta“, jak křestními jmény i jinými epitety ornans jsme se již i my tenkráte oslovovali, dal příslušné dispozice. …“ „Vaškovo tábornické umění mělo svoji záměrně šířenou pověst již z našeho táboření „V háji“ na Kaňku u Kutné Hory, kde Vašek ovlivněn svou odbornou vojenskou znalostí, umístil strategicky všechny naše stany do pěkného travnatého dolíku. … jelikož se blížily černé a hrozivé mraky …

38


odešel jsem se svou skupinou, prý známých „poseroutků“, do blízké stodoly … při prvním rozbřesknutí vydali jsme se na průzkum. Všude jsme našli tábornickou spoušť. … Cestou domů jsem si dobíral kolegu, takto c. k. praporčíka, že si touto akcí ověřoval svůj tajný válečný plán, jak vyplavením zničit celou rakouskou armádu.“ Tolik z jedné kapitoly … vzpomínek profesora V. Zajíčka. Vím, že o podobných episodách by naši následovníci mohli napsat celé kroniky. Nesmíš však zapomenout, bratře Štěničko, že v té době neměli jsme ještě žádných vzorů, … zkušeností, ani … vedoucích. … a tak se improvizovalo. … I v té skautské uniformě, kterou nikdo z nás ještě neviděl a na kterou by asi málo kdo z nás měl. … opatřili jsme si dobrovolnou sbírkou alespoň bílé čapky, tak zvané „bulharky“, … i jako náš demonstrativní projev sympatie v té době opět bojujícím balkánským junákům. Zde prý nutno hledati i … důvod označení skautů „junáky“. Z naší … první zdejší skautské čtyřky, jejímiž členy byli František Hepner, vulgo „Hejble“, Lad. Jung, coby „Gaston“, Josefa Maliva, takto „Sekula“, a Frant. Pokorný, cudně „Picas“ zvaný, zbyl jsem dnes již já sám. Hepner, bývalý žák „akády“, stal se později jejím profesorem. Zemřel (v roce 1973). Maliva podlehl brzy svému zranění, které utrpěl jako legionář za boje u Ipolských Šahů na Slovensku. Pokorný padl několik dní před koncem (první) světové války na italské frontě. Autorem této pohlednice je LADISLAV JUNG, 1897-1987, otec Richarda.


39 Kutnohorští Junáci v Itálii, 1918

V roce 1912 založili profesoři kolínské Obchodní akademie Pártl a Zajíček první skautskou skupinu na východ od Prahy. Jejími členy se stali též Kutnohořané Hepner, Jung, Maliva a Pokorný. Po šesti letech se tři z nich sešli v Italii, když „Gaston“ Jung a později „Sekula“ Maliva byli přiděleni k rotě československých legií, jíž velel „Vojta“ Zajíček. Po dalším výcviku na Monte di Baldo a po několika přesunech jsme byli s naší speciální brigádní kulometnou rotou počátkem srpna 1918 přiděleni k 11. rotě 33. pluku československých legií do zákopu mezi Rivou a Roveretem na kotu 703, k samostatné kulometné ochraně horského masivu Doss Alto. Týž tyčí se na příkrém rozstříleném kamenitém svahu jako baštovní kavernový maják, dominující nad údolím italského, nepřáteli okupovaného Rovereta. Několik dní předtím rakouské šturmtrupy podnikly na nás odtud prudký útok. Podařilo se jim vniknout do našeho ochranného zákopového předpolí, ubít a zajmout několik našich bratří. Ti byli později v Roveretu Rakušáky pověšeni. Velící náš poručík bratr Trojánek marně odolává mnohonásobné přesile. Po urputné obraně petardami, ručními to italskými granáty, a po vystřílení svých revolverových patron před nezbytným zajetím posledním nábojem svůj statečný život končí. Námi obsazenou kavernu Doss Alto Rakušáci však nedobyli. Naši úderníci 33. pluku okamžitě protizaútočili a nepřítelem obsazené zákopy vyčistili. Poručík Varhaník, který se svojí kulometnou rotou 33. pluku kavernu Doss Alto ubránil, jest okamžitě vystřídán brigádní kulometnou rotou poručíka Zajíčka. Očekával se rakouský protiútok, a proto Zajíček vysílá mne se dvěma saniťáky do předterénu, abychom za účelem zjištění nepřátelských oddílů přinesli aspoň dva rakouské úderníky, usmrcené naší dělostřeleckou bariérovou palbou. Provedeno. Mám u Zajíčka i na vojně protivně přísný kantorský režim. Má mne stále nějak na tapetě. A proto i tentokráte mne za padlého poručíka Trojánka určuje na důstojnickou riskantní předsunutou hlídku s úkolem po 48 hodin odposlouchávat rakouské telefonické hovory. Je to pouhých asi 20 m nad rakouskou feldwachou, útesem převyšujícím předsunuté picolo posto Roncolu. Ležíme tam s jedním naším telefonistou bez hnutí strnule na břiše. Jsme oba v rozstříleném kamení přikryti roztrhanou celtovinou, zatíženou kamením a křovím, markýrujíce tak padlé útočníky. Během dne nám vyhrává téměř stálá dělostřelecká palba na za námi trčící kavernu Doss Alto a na nás obklopující kamenité předpolí. V něm my dva, bez možnosti jakéhokoliv úniku, téměř nedýchajíce ležíme, neb okolí jest i v noci hlídáno stálou křížovou kontrolou nepřátelských reflektorů. Naše odposlouchávací aparatura funguje bezvadně. Každé slovo Rakušáků jest jasně srozumitelně slyšet.

40


Hodiny se však za strašného našeho nervového vypětí vlekou jako hlemýžď. Pomalu se však stmívá, což avizuje naše střídání. Pojednou nás zavaluje strání se řítící rozstřílené kamení. Telefonista mi tiskne ruku a tiše šeptá: „Bratře poručíku, slyšíš? Nepřátelská hlídka. Připrav se!“ Odjišťujeme ruční granáty a pistole. Doráží k nám nejasný lidský hlas. Na každý sebemenší sesuv kamení v našem předpolí zahajuje rakouské dělostřelectvo okamžitě těžkou obrannou kanonádu. Tentokráte k nemalému našemu údivu nepřítel mlčí. Vyčkáváme ležíce dále bez hnutí na vše připraveni. Za trvalého rachotu řítící se kamenné šutroviny vnímáme v těžké mlze blížící se volající postavu. „Nech ho dojít bratře. Likviduji ho revolverem sám,“ šeptám telefonistovi. Než se tak stane, téměř 10 kroků od nás někdo zřetelně řve: „Láďo, Láďo, Junečku, kde jste?“ Bez ohledu na krajní nebezpečí a za trvalého rachotu řítící se šutroviny přeskakuje kamení, někdo dále halasně huláká do terénu: „Chlapci, kde jste? Již 3 hodiny jsem bez vašeho kanonádou přerušovaného telefonického spojení.“ Tentokráte však již jasně vnímáme našeho rotného velitele, poručíka Zajíčka. „Proboha, Vojto, okamžitě k zemi. Rakušáci tě jasně slyší. Jsou jen 25 kroků pod námi a jsou sem bezvadně zaměření!“ avizuji se šeptem pln hrůzy o jeho život. „Nekecej, posero. Oba sbalte fidlátka a za mnou. Hlídka na Roncole jest plukovním rozkazem pro nesmyslné riziko definitivně zrušena. Hlášení mi podáte až na Doss Altu. Nyní pohyb!“ A tak naše dvoučlenná hlídka má v několika vteřinách sbaleno a šine si to přikrčena zpět za naším nadále vzpřímeně se vzhůru škrábajícím a dokonce radostně nahlas si prozpěvujícím velitelským šerifem. Měl o nás, jak se později přiznal, takový strach, že se v noci, proti předpisům, sám prodíral minovým polem, aby nás za strašného osobního rizika živé šťastně našel. Autorem této pohlednice je LADISLAV JUNG, 1897-1987, otec Richarda; v roce 1918 poručík Čsl. legií, brigádních těžkých kulometů 33. Pluku italského horského dělostřelectva – alpinistů.


41 Kutnohorští Junáci na Slovensku, 1919

V roce 1912 založili profesoři kolínské Obchodní akademie Pártl a Zajíček první skautskou skupinu na východ od Prahy. Jejími členy se stali též Kutnohořané Hepner, Jung, Maliva a Pokorný. Po šesti letech se tři z nich sešli v Itálii, když „Gaston“ Jung a později „Sekula“ Maliva, byli přiděleni k rotě československých legií, jíž velel „Vojta“ Zajíček. Šíleni radostí dočítáme se v (italských) novinách o 28. říjnu v Praze, o Rakousko-Uherské kapitulaci z 5. listopadu 1918, kdy definitivně skončila první světová válka. Nikoliv však pro nás. V polovině prosince 1918 máme pohotovost a 4 dny před vánocemi 1918 dostává se Zajíčkově rotě, spolu s ardity (úderníky) 33. a 39. pluku našich československých italských legií, té nesmírné cti, že jest zařazena jako kulometná ochrana vlakového konvoje, jímž první náš pozdější president Osvoboditel T. G. Masaryk dne 22. prosince 1918 přejíždí u Velenic české hranice. Doprovázíme jej až do Českých Budějovic, odkud první polovina vlaku s bratrem presidentem odjíždí ke slavnostnímu uvítání do Prahy. Ta druhá, naše, jest v plné pohotovosti dirigována přes Moravu k zajištění Slovenska. Naším prvním tamním dislokačním místem jest Liptovský Sv. Mikuláš, odkud za několik dní jsme dirigováni jižním směrem, abychom s naším 33. plukem italských legií dne 1. ledna 1919 obsadili Bratislavu. … Můj kantorský velitel určuje, abych s kulometným oddílem držel levý konec mostu spojující Bratislavu s Petržalkou. Druhý jeho konec zabezpečují kulomety Maďaři, které později snadným útokem zaháníme přes Petržalku až po rakouské hranice. Později jsme vystřídáni, abychom po nekonečných měsících frontového tažení byli opět mírově ubytováni v bratislavských Dunajských kasárnách. Konečně se na chvíli svobodně a téměř civilně zabydlujeme. Co vám o tom budu vykládat. Po dlouhém všestranném vojenském hladu pojednou spousta krásných, temperamentních bratislavských děvčat a znamenité vínečko „pod věchýtkem“ dalo mi pořádně zabrat, a tak jsem, kromě služby, u roty nepobyl ani vteřinku. Vojta, vživ se dokonale i do role mého zlatého nebožtíka táty, šel po mně jako čert. „Ty chlape, jestli zase něco provedeš, nebo si něco uženeš, tak mně nechoď na oči!“ Nebylo třeba. Svojí avanturní každodenní upřímnou zpovědí jsem jej tak vynervoval a nakazil, že jsme zakrátko na další zátahy chodili rukou společnou a nerozdílnou! A jak si, pane, Vojta liboval! Jest hlášen příjezd našeho prvního československého ministra národní obrany generála Rastislava Štefánika. Jsme se Zajíčkem delegováni do Vojnar k příslušenému vojenskému uvítání. Plni vzruchu napjatě čekáme. Pojednou jasně vnímáme blížící se italské letadlo, jež zakrouživše nad námi, pojednou

42


jako bleskem zasaženo hoří a padá k zemi. Strašná, dosud nevysvětlená tragedie přivodivší i nezasloužený Ikarův pád našeho největšího vzdušného hrdiny… Jsem dodatečně s jedním naším poručíkem a dvěma italskými tenenty (poručíky) delegován jako čestná důstojnická stráž v arcivévodském paláci k umístěnému katafalku se třemi vystavenými rakvemi: dvou současně zahynuvších italských leteckých důstojníků, a uprostřed náš první padlý československý generál. V květnu a červnu r. 1919 bojuje náš 33. legionářský pluk u Komárna, Šuran a u Nových Zámků. Naše XII. kulometná brigáda zesiluje … palebnou sílu 33. pluku, pohříchu již i zde s bojovými ztrátami. Jako vedoucí útoku na komárenský most padá symbolicky jako první z naší kulometné brigády její velitel i srbský hrdina, náš major Jelínek. Já, opět na výslovný rozkaz Vojty, obsazuji s kulometnou půlrotou Ipolské Šáhy, které se nám i proti nemalé přesile při ztrátě 1 poručíka a 6 mužů, dne 30. května 1919 podařilo ubránit. Odtud jsem však později se svým útvarem dislokován k zajištění nově stanovené demarkační čáry u Krupiny. Zajíček, jsa již od 28. února 1919 kapitánem dekorovaným za svoji mimořádnou chrabrost a příkladnou vojenskou činnost nejen dohodovou medailí, československou revoluční medailí, italským válečným křížem, ale v té době i nejvyšším československým vyznamenáním za statečnost, československým válečným křížem z r. 1918/19 se stříbrnou hvězdou a armádní pochvalou vrchního velitele československých vojsk armádního generála Pellé4, byl koncem června 1919 jako velitel 6. brigádní kulometné roty určen k ochraně velitelství 7. divize v Nitře. Zde setrvává až do 7. listopadu 1919, kdy na vlastní žádost jest z armády propuštěn, aby se zase mohl věnovat své profesorské službě v Kolíně. Po konečné dodatečné úpravě slovenských hranic jsem byl odvelen do Kanceláře československých legií do Prahy, odkud dne 31. prosince roku 1919 dobrovolně demobilizuji, abych nastoupil své civilní dlouholeté zahraniční zaměstnání5, v jehož důsledku jsem se se svým bývalým velitelským a junáckým komandýrem v životě bohužel již nesetkal. Autorem této pohlednice je LADISLAV JUNG, 1897-1987, otec Richarda.

4

Ladislav Jung se nezmiňuje, že i on dostal tehdy od Pellého totéž.

5

Otcova zaměstnání v letech 1919 až 1925, nejprve v Hamburku a pak v Paříži, kryla jeho činnost v Československé vojenské zpravodajské službě. Tuto skutečnost, kterou jsem se dověděl teprve po jeho smrti, zveřejňuji v této pohlednici poprvé.


43 Salzburg, srpen 1953 (I)

Od počátku roku 1953 se mi otec pokoušel z Kutné Hory něco sdělit. Pochopil jsem to z jeho po domácku zašifrovaných a tak cenzuře asi zcela jasných, ale pro mne jen zmatečních dopisů, které jsem si vždy musel ověřovat a tím vlastně pomáhat cenzuře a vyvolávat ještě větší zmatek. Bylo to na vrcholu totalitního teroru v Čechách, ještě před smrtí Stalina 5. března 1953, a nebyla to žádná sranda. Nakonec jsem pochopil, že maminčin zdravotní stav se stabilizoval a že otec se rozhodl podstoupit rizika ilegálního odchodu ze země. Ale jak to zařídit? Já jsem odešel lstí, ale „legálně“, a tak chránil rodinu, která zůstala. Též sestru Helenu jsem o dva roky později dostal ven, sice podvodem, ale bez nebezpečí rodičům. Ale nyní byla kontrola komunistů na vrcholu a já jsem měl dostat staré rodiče (matku s těžkou srdeční chorobou) ilegálně přes hranice, ale fyzicky nenamáhavě a bez vzrušení. Z Norska se mi ani nepodařilo sehnat bezpečně spolehlivé informace. Byl jsem tam uprchlík s prozatímním pobytem a pracovním povolením, ale bez povolení odjet do zahraničí a znovu se vrátit. Jednoho dne jsem uviděl mezi vývěskami na univerzitě nabídku studia v „Salzburg Seminar in American Studies“. Byl to měsíční letní kurz pořádaný Harvardem pro evropské studenty společenských věd. Přestože lhůta k podání žádosti uplynula již před deseti dny, sedl jsem si a za tři hodiny sepsal esej o Parsonsovi, tehdy nejslavnějším žijícím sociologovi, a odeslal to. Oni to přijali a dali mi dokonce stípko na cestu, školné, pobyt a stravu. S tím v ruce nebyla potíž sehnat cestovní průkazy a víza. Nejprve jsem se zastavil v Kodani a mj. navštívil svou starou přítelkyni Viveku, kterou jsem v roce 1947 vytáhl z pražského kriminálu, kde byla pro podezření ze špionáže. Ta a jiné zastávky v Evropě, včetně Mnichova a přátel ve Svobodné Evropě, mě k cíli nepřiblížily. Mé vstupní vízum bylo do Rakouska a teď jen zbýval Bohumil Laušman, kdysi ministr a nyní předseda československé sociální demokracie v exilu, se kterým jsem intenzivně spolupracoval od našeho setkání ve Varšavě v roce 1946 a pak, když jsme rozbíjeli Fierlingerovu stranu sociálně demokratickou a zakládali její nekomunistické křídlo. V exilu jsem s ním udržoval úzký styk. Dle úmluvy jsem šel za ním v Insbrucku. Uvítal mne velmi vzrušený, sbalený, málem ve dveřích. „Nemám čas nic vysvětlovat, až ve vlaku.“ Venku čekalo auto s běžícím motorem. Ať jedu s ním, jede stejně přes Salzburg. Tak jsme jeli spolu. O bezpečné cestě prý nevěděl. Varoval mne, ať nevěřím nikomu, že komunisté mají i sociální demokracii v exilu celou prolezlou. Kam jede dál, mi odmítl říct. Prý je lepší, když nic nevím. Tedy jsem vystoupil v Salzburgu, zatímco Laušman jel dál. Pokusu dostat rodiče ven jsem se prozatím vzdal. Ukázalo se, že to byla rozhodnutí pro nás

44


všechny osudná: pro Laušmana, kterého tentýž den StB z připravené pasti odvlékla do Čech a údajně umlátila k smrti; pro mé rodiče, kterým to velmi pravděpodobně prodloužilo život; i pro mne. Nevěděl jsem co dál, a tak sice až o dva dny později, ale přece jsem šel do zámku Leopoldskron (proslaveného Mozartem a jeho biskupem), kde se seminář konal. A to poznamenalo zbytek mého života.


45 Salzburg, srpen 1953 (II)

Tak jsem se přece jen ocitl v zámku Leopoldskron, kde se konal Salzburg Seminar in American Studies o společenských vědách. Pozvání tam jsem získal jen jako záminku pro povolení k cestě po Evropě z Norska, ale ježto jsem ve svém pravém záměru neuspěl, a to náhodou přímo v Salzburgu, šel jsem tam, neboť jsem ani nevěděl, kde bych se jinak vyspal a najedl. Byl jsem dosti pomaten. Ještě celé dopoledne jsem mluvil s Laušmanem (nyní již na cestě ke smrti) a vlastně celý týden před tím jsem sháněl po Evropě tajné kontakty, abych pomohl rodičům uprchnout z komunistického Československa. Před tím jsem byl „úspěšným“ uprchlíkem v Norsku. Dosáhl jsem honosného postavení asistenta na Sociologickém ústavu univerzity, ale plat byl tenounký. Mohl jsem spát na podlaze v kanceláři, jíst v jídelně pro chudé a občas si přivydělával články do norských časopisů. Ředitel ústavu Sverre Holm byl prvním profesorem sociologie v Norsku. Neměl doktorát, ale po roční stáži na Harvardu byl po válce v oboru nejvzdělanější v Norsku. Svými styky, které na Harvardu navázal, dokázal přivést na různá období jednoho vynikajícího amerického společenského vědce za druhým a ti nás učili. Mí norští spolužáci, jako Aubert, Bay, Bråten, Galtung, Gullvåg, Ofstad, Øyen, Skårdal, Rokkan, Rommetveit, byli nesmírně motivovaní a inteligentní a předurčeni k významné vědecké budoucnosti. Holm si mne vybral jako svého následníka a na příští rok mi byla nabídnuta jedinečná pozice Universitního stipendianta, abych se při slušném platu a bez závazků mohl připravovat na konkurs na profesora sociologie na druhé norské univerzitě v Bergenu, která měla být brzo otevřena. Příští rok bych měl i pětiletý pobyt, podmínku k nabytí norského občanství. Norsky jsem uměl téměř perfektně, s neidentifikovatelným regionálním přízvukem. Zimní deprese jsem prožíval jako Nor a lyžovat jsem se též už naučil, důkladně jsem si osvojil i norské chovaní, pohyby a grimasy. S Bjørg jsme byli v Oslu už dost známá dvojice – a tak se má budoucnost zdála určená. Že jsem vstoupil do jiného světa, jsem si plně uvědomil již během prvních hodin v Leopoldskronu. Zeptal jsem se rakouského vrátného na studijní oddělení. Bylo kolem páté, ale zřejmě ještě pracovali. Místo očekávané úřednice mě přijal harvardský děkan. Když jsem se představil, neptal se proč, jen konstatoval, že ježto jsem přišel o dva dny pozdě, nebudeme dále marnit můj čas a formality vyřídíme později. Zavedl mě do samostatného pokoje připraveného pro mne a řekl mi, ať si vybalím a po jistě namáhavé cestě osprchuji. Zatím mi něco malého připraví v kuchyni a dají to do salónku. Pravděpodobně mám již hlad a večeře bude až v sedm. Po večeři bude houslový koncert manželky profesora Balese (slavného harvardského zkoumatele malých skupin) a po koncertu mne on sám se všemi seznámí.

46


Jako zákusek mi připravili dvě volská oka, steak, hranolky, hlávkový salát, tři různé sýry a malý džbánek červeného. Tak jsem se v exilu ještě nenajedl. Pak jsem se prošel nádhernými barokními prostorami a vyšel do zahrady až ke břehu velikého rybníka. Místo němčiny a angličtiny jsem tam však slyšel řečtinu, italštinu, francouzštinu, holandštinu a švédštinu. Ve skupině hrající volejbal byl i můj norský spolužák Reidar Håvie. A tak začal první večer další fáze mého života.


47 Salzburg, srpen – září 1953 (III)

Účast na salzburském semináři byla dosud nejšťastnějším obdobím mého života. Od raného dětství jsem neměl takový pocit naprostého bezpečí bez nutnosti starat se o základní životní potřeby. Kombinace barokní opulence biskupského zámku Leopoldskron s prostotou a efektivitou životního stylu amerických východních elit byla čarovná. Byl jsem obklopen mladými, nadanými a vysoce motivovanými studenty z celé Evropy. Všichni jsme zažili válku a poválečné potíže, ale najednou jsme byli nakaženi typicky novosvětským optimismem, pocitem, že vše je možné a že záleží jen na nás. Ale na intelektuální kvalitu přednášek a otevřenost komunikace s profesory z nás nebyl připraven nikdo. Když jsem po válce začal studovat na Karlově univerzitě v Praze, otevřel se mi po zabednění v protektorátním prostoru mnohem širší svět. Měl jsem též vynikající učitele. Na právnické fakultě to byl tehdejší rektor Engliš, který ve mně (spolu se sociálně demokratickým senátorem za Kutnou Horu Mackem) vzbudil zájem o studium národního hospodářství, ale též (byl významným členem slavného brněnského logického kruhu) o logiku a teleologii. Na filozofické fakultě mne nejvíce zaujali Král dějinami filozofie, Kolman precizní a encyklopedickou znalostí marxismu a především Kozák, který za války přednášel politickou vědu v Americe a vrátil se plný nových informací a zde neobvyklých náhledů. Ačkoliv semestr v roce 1947 na London School of Economics a druhý semestr na kvakerské Woodbrook College mi obzor znovu velmi rozšířily, nikdo mne tam zvláště nezaujal. Výjimkou byl L. L. Whyte. Ten přijel do Woodbrooku dát večerní přednášku. Bavil jsem se s ním dlouho do noci a pak ráno s ním jel vlakem do Londýna, abych mohl pokračovat. V Londýně jsme hovořili celý den. Whyte jako první vyslovil teorii záruky míru balancí hrozeb jaderného teroru. Ve své knize „Další vývoj člověka“ položil základ (negaddamerovské) filozofické antropologie, budované spojením prvků marxismu s whiteheadovským dynamickým idealismem. V zimě 1948 jsem byl na Sorboně. Tam jsem se seznámil s fenomenologií Merleau-Pontyho, ale sartrovský existencialismus mne nudil. Velice mne však zaujal Swami Siddheswaranda, vedoucí pařížské Ramakrišnovy mise, u něhož jsem pokračoval ve studiu staré indické filozofie, se kterým jsem začal na Woodbrooku. I ve Finsku na Vysoké škole sociálních věd jsem měl na podzim 1948 dobré učitele, především tam tehdy věhlasného profesora Heikki Warrise. V Norsku mne později nejvíce zaujaly přednášky ekonoma Ragnara Frische. Vyvinul mnohé základní způsoby dynamické analýzy, vytvořil teorii spotřebitele a teorii produkce a je spoluzakladatelem matematické novo-

48


walrasovské školy. Byl to Frisch, kdo první zavedl termíny nyní běžné, jako např. makroekonomika a ekonometrika. Arne Næss, filosof poznání a vědy z okraje vídeňského kroužku, a sociální antropolog a dobrodruh Thor Heyerdahl byli vzrušující učitelé, se kterými jsem se časem spřátelil. Ale nic mne nepřipravilo na zážitek vrcholné americké společenské vědy, která mi v Salzburgu byla představena.


49 Salzburg, srpen – září 1953 (IV)

Salzburský seminář pořádaný Harvardovou univerzitou pro evropské studenty byl zamýšlen jako okénko do americké kultury a vědy. Izolováni od ostatního světa válkou a poválečnými potížemi jsme vnímali Ameriku jako hospodářského, technologického a vojenského giganta, obývaného barbary, kde jediná kultura hodná zájmu evropského intelektuála je původní indiánská nebo kultura černošských otroků. Jak to s tou skutečnou indiánskou kulturou skutečné vypadá, nevěděl z nás nikdo a černochy pro nás reprezentovala Chaloupka strýčka Toma, spirituály a jazz často komponovaný bělochy a jakýkoliv popěvek zpívaný Paulem Robesonem. Neuvědomoval jsem si, že většina evropské kulturní elity zahynula za války, pokud neemigrovala dříve nebo později do Spojených států. Zatímco ti odvážní a originální z evropských univerzit a akademií zmizeli, již tak zkostnatělé kontinentální školství a oficiální kultura byly ovládnuty školomety a plagiátory, úřednickými typy s mentalitou přežití za každou cenu. Exulanti naopak v USA našli prostředí, kde jejich talenty a nápady byly přijímány s téměř neposkvrněnou myslí a otevřenou náručí. Velmi rychle byli zapojeni do normálního vědeckého a kulturního života na vysokých místech odpovídajících jejich schopnostem a zkušenostem. Též díky vysoké osobní motivaci sehráli významnou roli v americkém válečném úsilí. Jejich vliv byl nesmírný a spojil se s dynamickými americkými náklonnostmi. A tak, aniž bychom si to uvědomili, přeneslo se těžiště nejen evropské technologie a civilizace, ale i vědy a kultury do Ameriky. To vše jsme si za několik týdnů z přednášek, z nádherně vybavené a všestranné knihovny a čítárny nabité časopisy a z osobních hovorů s profesory, děkanem a ostatním americkým personálem začali uvědomovat. Ale viděli jsme i jiné stránky americké národní povahy. Byla tu nesmírná otevřenost, důvěřivost, nekonvenčnost a průhlednost i v osobních až intimních záležitostech, které jsem ze začátku považoval – s normální evropskou třídní paranoií o společenském odstupu a nepraní špinavého prádla před cizími – za naivitu a nekulturnost. Teprve po usilovném přemýšlení jsem došel k názoru, že je to výraz sebejistoty a nezávislosti, jaký v Evropě kdysi měli jen feudálové. Každé ráno cestou ke snídani upoutal mou pozornost profesor Robert F. Bales. Byl již světoznámým zakladatelem sociálně psychologického přístupu ke studiu malých skupin lidí. Stál na tenkých neopálených nohách s podivnými koleny, která mu vyčuhovala z někdy nedovřeného bílého froté županu jeho ženy, před velkým stolem v předsíni jídelny. Na něm měl rozloženo obrovské lego (constructa set), které si ve dvou kufrech přivezl z Ameriky. Připravoval se na ranní přednášku tím, že se místo snídaně plně

50


koncentroval na stavby fantastických a bizarních objektů. Jinak byl fyzicky úplně neohrabaný. Naproti tomu profesoři Nevitt R. Sanford a Jerome S. Bruner byli ve vynikající atletické kondici. Snažili se nás přesvědčit o nádherách americké kultury tím, že se nás každý podvečer snažili odtáhnout od studia, koupání, chlastu v hospůdce na druhé straně rybníka nebo milování v rákosí na břehu. Protinabídka byla, že nás budou učit baseball a americký football. Zájemců bylo dost, mysleli si, že se tak dostanou do Ameriky. Bylo až patetické pozorovat, jak vlnitá Francouzka stvořená do postele a dva malí baculatí Italové z Neapole do sebe vrážejí v udýchané imitaci amerických přerostlých fotbalistů. Přestože jsem ve škole rád hrál košíkovou a na čáslavské hnojárně jsem byl dokonce kapitánem ragbyového týmu, zařekl jsem se, že tohle dělat nebudu. Ježto ani doma mě divácké sporty až na lehkou atletiku nezajímaly, odmítl jsem se o těchto amerických národních radovánkách cokoliv naučit. Přesto jsem byl jediný, kdo před skončením semináře dostal nabídku do Ameriky. Byly dokonce tři, ale o tom později. Přenášky se konaly tři za den, v nádherné barokní knihovně. Sanford, spoluautor knihy „Autoritářská osobnost“, tehdy senzační novátorské studie o rasismu a předsudcích, přednášel o spojení statistiky s psychoanalýzou a s klasickou sociální a osobnostní psychologií, jak byla za války použita na výběr tajných agentů a ve studiích zveřejněných v sérii „Americký voják“. Ačkoliv jsem již Freuda dost přečetl a v Norsku o psychoanalýze mnoho slyšel, některé věci jsem pochopil teprve teď. O pokusech spojení s akademickou psychologií jsem se dověděl informace a postupy úplně nové. Jerry (jak mi brzy nabídl, abych mu říkal) Bruner, byl zakladatelem směru zvaného „Nový pohled v sociální psychologii“. Ovlivněn poznatky z kvantové mechaniky, začal se zabývat vlivem metody, experimentu a měření na výsledky. Bruner byl nesmírně všeobecně vzdělaný a jeho přenášky byly nejen vědecký, ale i kulturní zážitek. Prožívali jsme myšlenkové pochody virtuosa. Tehdy jsem dostával dostatečné kapesné, abych přešel na Pall Mallky. Jejich chuť a celkové vzrušení ze semináře moji spotřebu cigaret zvýšilo. A tak jsem i při Brunerových přednáškách náruživě kouřil. Jednou jsem uslyšel podivný zvuk a vzápětí svůj výkřik. Vznítila se mi v ruce krabička sirek, do níž jsem, upoután Brunerovou větou, vložil hořící sirku.


51 Salzburg, září 1953 (V)

Účast na salzburském semináři mi nejen otevřela svět amerických společenských věd, ale umožnila mi dozvědět se i něco o Rakousku a o sobě samém. Umožnila mi přijmout výhled dlouhodobého exilu bez rodičů a nabídla mi radikálně jiné možnosti, než jaké jsem si dosud dovedl představit. Přestože jsem ze zámku Leopoldskron, kde se seminář konal, a z malé hospůdky za zámeckým rybníkem celé ty týdny téměř nevyšel, určitý styk s Rakušany byl i tak. Strávil jsem půl dne v Salzburgu, než jsem se rozhodl na seminář vůbec jít, a jednu sobotu a neděli jsem se toulal sám pěšky po Salzkammergutu. Oslovil jsem téměř každého, koho jsem potkal. Ačkoliv se psal rok 1953, čtvrt století po zániku Rakousko-Uherska a osm let po porážce nacistů, obrazy Franze Josefa byly v hospodách a domácnostech a v několika domovech byl i Hitlerův portrét. Měl jsem přesvědčivý pocit, že aspoň v tomto koutku Rakouska žije mnoho lidí, kteří jsou současně monarchisti a nacisti, považují se za nevinné oběti jak nacismu, tak vítězných spojenců a mezi vítěze se nějak řadí. Zjistil jsem, že jsem se za pět let ve Skandinávii nevědomky změnil a nejen se naučil norštinu a norské chování jako mimikry, ale aniž bych si to vůbec uvědomil, začal jsem reagovat a dokonce cítit se jako Nor. Prvním překvapením bylo, když jsem, jak jsem byl z Norska zvyklý, pohladil psa, kterého jsem potkal na rakouské vesnické ulici. Nejprve stáhl ocas, jako bych ho chtěl udeřit, a pak na mne vyjel. Jednoho večera jsem seděl na kupě klád se dvěma italskými studenty, jako kdysi doma s kamarády, a přátelsky jsme se bavili. V reakci na vtip, který se jím líbil, mne oba objali. Já nejdříve ztuhnul a pak málem vyskočil z kůže, jako bych byl norský muž obtěžovaný dvěma homosexuály. Oni přirozeně byli normální Italové. Navíc mně nikdy předtím dotyky, ani homosexuálů, nepřipadaly ohrožující či odporné. Poslední pátek před ukončením semináře byl uspořádán malý tanec, na který byli pozváni též vybraní Salzburčané. Velmi jsem se těšil, nejen že si zatančím valčíky a polky, což Norky neuměly, ale také že konečně zase prožiji středoevropskou vřelost a něhu, která mi u Norek chyběla. Ale tu první krásnou, milou a otevřenou Rakušanku jsem hned po prvním tanci odvedl k jejímu stolu. Měl jsem pocit, že se zajímá i o moje vnitřnosti, něžně už mě balí do peřiny a při tom dusí. Najednou jsem potřeboval minimální hygienickou meziosobní vzdálenost, kterou Norové udržují i při tom nejdůvěrnějším styku. Prostředí semináře, v podstatě americké, mi velmi vyhovovalo. Reidar Håvie, který mne znal dobře před tím v Norsku, mi řekl, že jsem během semináře rozkvetl jako poušť po prvním velkém dešti. Než seminář skončil, dostal jsem jako jediný z účastníků tři nabídky. První byla udělení prestižního velkého stipendia Commonwealth Fellowship na několikaleté postgraduální

52


studium na Harvardu. Druhá byla od Nevitta Sanforda, který na podzim nastupoval jako ředitel výzkumného projektu o výchově žen na špičkový Vassar College, kde mi nabídl místo vědeckého asistenta. Byl jsem natolik rozumný, že jsem čekal, až nabídky dojdou písemně z Ameriky. Ale jinou nabídku jsem na místě s radostí přijal. Byla od Alana a Marion Saundersových. Alan býval profesorem politologie na Princetonu. Marion byla sociální antropoložka. Za války se do sebe na Havaji a do Havaje zamilovali. Zůstali na Havaji, kde se Alan stal děkanem společenských věd a skutečným emancipátorem čínského, japonského, filipínského a domorodě havajského obyvatelstva. Začínali svůj rok universitní dovolené návštěvou salzburského semináře a od podzimu měl Alan rok učit politologii v Norsku. Pozvali mne, abych s nimi v Norsku bydlel, že zdokonalí mou angličtinu a naučí mne to základní o Americe. Poslední večeře semináře měla být zahájena proslovem dvou studentů, Dereka z Anglie a Mirre ze Švédska. Nechali nás tři minuty čekat. Pak přistoupili k čelu stolu zcela nazí, jejich krásná lesknoucí se těla kapala vodou z přeplavení z hospůdky za rybníkem. Zpívali „Vládni Británie, vládni nad mořem…!“ Všichni jsme se připojili. Bylo to krásné zakončení dosud nejlepších čtyř týdnů mého života.


53 Hawaii, 1. ledna 1986

Kdysi jsem slíbil své starší dceři Yvonne, že až jí bude 16, vezmu ji na Havaj a ukážu jí, kde se narodila. Čas nějak letěl a ona až závratně rychle rostla. A tak jsme najednou ze zimního ráje Edmontonu letěli do letního. Tam se mi teprve po značném vyjednávání přece jen podařilo ukázat jí místo, kde přesně na den před šestnácti lety ona spatřila světlo světa a já poprvé její hlavičku. Nebýt paní Mable Nakosone, málem jsme se tam nedostali. Tehdy pomáhala u porodu a nyní byla vrchní sestrou nemocnice. Hned mě poznala, ježto jsem prý spustil za její kariéry největší poplach, když se manželce před porodem nedostávalo kyslíku. Nádherná moderní nemocnice, Kaiser Memorial Hospital, ležící na pobřeží v Honolulu, se v těch dnech bourala, aby udělala místo pro větší, modernější. Vzpomínal jsem, jak jsme se po porodu s fenkou Kiwi, která celou dobu čekala v autě, vyčerpaní šťastně a triumfálně procházeli ve tři ráno po pláži. Než jsme trosky nemocnice opustili, sundal jsem pro Yvonne na památku nápisy z porodního sálu a z pokoje, kde její matka po porodu ležela. Bydleli jsme u Alana a Marion Saundersových, které jsem tehdy znal už téměř čtvrt století, ještě ze Salzburgu a z Norska. Jejich nádherný bungalov Hale Haáá – po havajsku Dům, kde přebývá štěstí – sedí obklopen zelení a květy na vrcholku nad Honolulu, s neustále se měnícím pohledem na okolní hory. Radost a klid tam Saundersovi stále vytvářeli. Alan byl již v důchodu a nemohl téměř chodit následkem zranění, které před několika lety utrpěl v (u mne také oblíbeném) japonském masážním středisku Niko. A tak před Vánocemi, v nekonečné řadě gratulantů všech etnických skupin, jako obvykle od doby té nehody přišel též pan Hachiro Okazaki, aby rituálně a hluboce poprosil o odpuštění za úraz, který sice nezavinil, ale který se stal v jeho podniku. Vánoce jsme se Saundersovými strávili v chatě na pobřeží. Místo českého kapra či amerického krocana jsme měli mou oblíbenou tichomořskou rybu abalone. A vrcholem večera bylo, když jsme místo půlnoční mše s dětmi pouštěli plovoucí svíčky s mořským odlivem do dáli. Alanovy narozeniny a Silvestra jsme strávili v jeho oblíbeném rekreačním středisku na Mauii. Vypůjčil jsem si auto a dětem ukázal má kouzelná místa. Východ slunce v kráteru sopky Haleakala a stříbrné meče (kaktusy) na jejich stráních, gejzíry mořské pěny a černé pískové pláže na pobřeží, vodopády v dešťovém pralese a Nagasaki General Store, po zemi těžko dostupný japonský krám na konci ostrova se zbožím všeho druhu pro mořeplavce. Teprve při silvestrovské hostině, když přišel blahopřát svým hostům, jsem se sešel s ředitelem Maui Lu. Vstal jsem, aby mi mohl formálně potřást

54


rukou, a pak jsme oba vytřeštili oči a padli si do náruče. Byl to Jiří Fencl, kterého jsem před více než dvaceti lety učil na Fort Braggu boji holýma rukama, nožem a klacky a guerillové taktice. Nyní plukovník Zelených baretů v záloze, od té doby, co jsme se neviděli, strávil půldruhého roku jako jediný Američan s tlupou Montagnardů (vietnamských horalů) v partyzánském boji proti komunistické armádě. Měl co vyprávět. Když mu bylo nejhůře, prý si připomínal, že tam bojuje za osvobození Československa. O půlnoci jsme si spolu zaplavali a do rána jsme spolu vypili dost. Pili jsme z keramických pohárků střediska a každý jsme po vypití roztříštili. Jako novoroční dárek a na vzpomínku mi dal celou krabici zbrusu nových kelímků. I já jsem mu vyprávěl, co jsem v mezidobí dělal.


55 Langley, Virginia, USA, říjen 1961

Když jsem přišel po ranním plavání do přednáškové síně v „Katedrále učení“ pittsburské univerzity, již tam na mne čekal kolega Jiří Nehněvajsa. Jirku jsem před rokem přetáhl z Columbijské univerzity v New Yorku, kde pracoval pod Lazarsfeldem, na naše sociologické oddělení a příští semestr se měl stát předsedou. Řekl, že za mne převezme přednášku a pokud nutno i další. Má pro mne vzkaz od Rogera Hilsmana. Hilsman byl vysokým úředníkem ministerstva zahraničí a byl považován za nejvlivnějšího poradce prezidenta Kennedyho v otázkách prokomunistických vzbouřeneckých hnutí a guerillové války. Prý jsem celé ráno nebyl k zastihnutí, ať mu hned zavolám. Číslo, které mi dal, nebylo Hilsmanovo. Jakmile jsem se ohlásil, ženský hlas mi řekl, že se mám večer v šest dostavit do recepce jednoho mně neznámého hotelu na kraji Washingtonu, DC. Ať nejedu autem, ale letím. Byl čas na to ještě se projít krásně podzimně zbarveným městem. Dorazil jsem taxíkem do hotelu přesně. Měl jsem rezervovaný pokoj. Mám se osprchovat a čekat na telefonát. Těsně před sedmou zvonil telefon. Ať jen sejdu do lobby6, že se se mnou někdo chce sejít. Tam mne oslovil jeden mladý muž, který mne zadním vchodem dovedl do dvorka. Tam čekal šofér s nastartovaným autem, kterému mne předal. Jeli jsme asi hodinu a bavili jsme se o Tuckermanově strži, nejstrmějším nebezpečném sjezdu na severovýchodě Spojených států, kde jsme jak on, tak já rádi lyžovali i ve sněhu tábořili. Bylo to tak náruživé rozprávění, že jsem ztratil orientaci v prostoru. Zato jsem nabyl dojmu, že můj mladý šofér předtím studoval na Harvardu. Zastavili jsme v lesíku u krásného bungalovu. Tam mne zavedli do mého pokoje a ukázali mi ledničku se zákusky a pitím a toaletní potřeby včetně holení a kartáčku na zuby. Ať si udělám pohodlí, že mne asi za hodinu zavolají k večeři. Ježto jsem vždy, když se mi chtělo, přesně poslouchal rozkazy, nalil jsem si bourbon, vyzkoušel jejich strojek na holení, kartáček na zuby a ten den již potřetí sprchu. V osm jsem byl zavolán k večeři. Bylo to v dost velkém salonu bez oken, s televizí, zařízením pro projekci diapozitivů, magnetofonem a velkými reproduktory. Přesto to budilo dojem intimity. Hrála lehká klasika, lustr byl ztlumen, na stole hořely svíčky. Bylo prostřeno pro čtyři, ale sešli jsme se tam jen tři. Rex Hopper, který byl profesorem politických věd na Georgetown, James (Jim) Samuel Coleman, matematický sociolog, který byl tehdy ještě s Lazarsfeldem na Columbii, a já. Tak zřejmě někdo svolal vedení Projektu Kamelot7 k mimořádné schůzi. Číšníci byli velmi elegantní, atletičtí a pozorní. Takové jsem ještě nezažil. Jeden nám řekl, že poslední host má zpoždění. Ať se protáhneme a co chceme pít. Vyšel jsem na záchod. U dveří na chodbě

56


stáli další dva číšníci. Konečně jsem pochopil, kdo jsou a kde jsem. Byli zřejmě zaměstnanci CIA. Byl jsem poprvé v tzv. „Konferenčním středisku“ v prostoru CIA v Langley. Čekali jsme až do osmi. Pak nám řekli, že začnou servírovat. Bobby Kennedy se omlouvá, má důležité jednání s prezidentem, které se protahuje, ale určitě přijede. Ať laskavě počkáme. Tak jsme čekali a místo o Kamelotu se bavili o svých vlastních pracovních zájmech a povídali si akademické drby. O účelu náhlého setkání s Kennedym jsme nahlas nespekulovali. Kennedy se objevil v půl druhé ráno. Byl rozrušen, téměř jako kluk, který se těší na dobrodružství.

6

Do vstupní haly hotelu.

7

O Projektu Kamelot bylo napsáno mnoho článků a řada knih, ale všechny obsahují jen povrchní konfabulace a v podstatě účelové dezinformace. Protože nyní – v říjnu 1998 – jsou až na mne všichni hlavní protagonisté mrtvi, něco vám o Kamelotu v Pohlednicích napíši.


57 Langley, Virginia, USA, říjen 1961 (II)

Rex Hopper, Jim Coleman a já (vedení Projektu Kamelot, o kterém více později), potají a narychlo svoláni Rogerem Hilsmanem k mimořádné schůzi, jsme po celodenním cestování již od osmi večer čekali v odloučeném, ale velmi příjemném konferenčním středisku CIA v Langley. V devět nám oznámili, že má přijít Robert F. Kennedy, tehdy ministr spravedlnosti, a současně omluvili jeho zpoždění zaviněné protahující se důležitou rozpravou s prezidentem. Čas jeho příchodu byl každou půlhodinu posunován. O účelu schůzky jsme nahlas nespekulovali. Bobby se objevil v půl druhé ráno. Únava na něm vidět nebyla a okamžitě se vrhl do výkladu věci. Nejprve asi musím načrtnout situaci, ve které jsme se sešli. Za vlády prezidenta Eisenhowera, do roku 1960, podporovaly USA jihovietnamskou vládu finančně a vojenským materiálem a jak povoleno ženevskými mírovými dohodami, poslaly 700 vojenských poradců pro budování jihovietnamské armády. Tajně jich tam bylo dalších 200. Jižní Diemův režim o americkou pomoc moc nestál, spatřoval v ní ohrožení svého vlivu. V prosinci 1960 severovietnamská vláda a komunističtí povstalci na jihu vytvořili vrcholný orgán, zvaný Národní fronta pro osvobození Vietnamu. Severní armáda začala spolupracovat s komunistickými vzbouřenci na jihu, nyní zvanými Viet Kong. Rychle získávali převahu a bylo jasné, že časem, se sovětskou a čínskou podporou, zvítězí. Americká poválečná strategie, po ztrátě východní Evropy a Číny, byla od vlády prezidenta Trumana zaměřena na zabránění dalšího rozšíření komunistické moci. Byla nejprve formulována jako dominová teorie: pokud propadne jedna oblast komunismu, okamžitě jsou ohroženy oblasti sousední. Později byla tato představa Georgem Kennanem (panem X) rozšířena ve strategii udržení a udušení komunismu v jeho stávajících hranicích. První úspěchy byly dosaženy otevřenou anglickou a tajnou americkou intervencí v Řecku, tajnou americkou v Itálii, otevřenou americkou při otevření dálnic a spojeneckém leteckém mostu do Berlína, anglickou protiguerillovou válkou v Malajsku, tajnou americkou intervencí v Guatemale a zastavením severo-korejské a čínské invaze do Jižní Koreje. Na začátku vlády Kennedyho panovala důvěra, že otevřená válka mezi komunistickým a svobodným světem je odvrácena balancí atomového teroru. Nebezpečí bylo viděno v možnosti dalších úspěšných komunistických převratů, hlavně v Africe, Asii a Latinské Americe a v povstaleckých hnutích podporovaných Sověty a Čínou. Kennedy nejprve vsadil na protiútok. Umístil atomové rakety do Turecka na samé hranice Sovětského svazu a podstatně umožnil a podpořil invazi proticastrovských exulantů na Kubu. Nezdar invaze a Chruščevův protitah

58


s umístěním sovětských raket na Kubě vedl k obnovení předešlého stavu. Rakety byly staženy z Turecka i Kuby a obě strany de facto uznaly dobyté pozice protivníka. Nyní však bylo toto křehké příměří ohroženo komunistickým obejitím ženevských dohod ve Vietnamu. Tento večer se John F. Kennedy rozhodl, přes opětovná důrazná varování Chruščevem a deGaullem, že tuto malou válku vyhraje. A Bobby nám to přišel říct, zapojit nás do hry a trochu se poradit jak na to.


59 Uctění památky českých legionářů

Úplné znění projevu, který přednesl Richard Jung, předseda okresní kutnohorské organizace Českého svazu bojovníků za svobodu, k přejmenování části ulice „Na Valech“ na „Československých legionářů“ u příležitosti 80. výročí založení Československa. Vážený pane starosto, vážení spoluobčané! Je mi ctí, že jste mi dovolili, abych jménem Československé obce legionářské a Českého svazu bojovníků za svobodu a v zastoupení místní Konfederace polických vězňů pronesl několik vět při pojmenování tohoto kousku naší vlasti na Ulici československých legionářů. Nejprve bych rád poděkoval městskému zastupitelstvu v Kutné Hoře za to, že na doporučení starosty přijalo návrh místní organizace Svazu a schválilo zařazení této události k dnešnímu pamětnímu dni do již tak rozsáhlého a velkolepého programu oslav, který dle mých informací předčil podobné oslavy v kterémkoliv jiném okresním městě republiky. I na to, že zde nezapomínáme, můžeme být dnes hrdí. Symbolický čin pojmenování prostoru má jistě pro každého zde zúčastněného a bude mít pro Kutnohořany zde nepřítomné i budoucí jiný osobní smysl. Rád bych vám řekl, jaký smysl má pro mne. Možná to nejpozoruhodnější, co kdy bylo o vzniku českého národa proneseno, řekl – kdo jiný, než Karl Marx. Již v padesátých letech osmnáctého století mu bylo jasné – jak vyplývá z jeho článku pro americký New York Daily Herald – že český národ je výtvor obrazotvornosti několika vzdělaných Němců, kteří se asi zbláznili. Těmto našim myšlenkovým tvůrcům bych zde chtěl poděkovat především. Ale bláznů bylo bohudík víc. U kolébky nového národa stála i česká, především německy mluvící šlechta a čeští, němečtí a židovští vzdělanci i nevzdělanci, mecenáši i žebráci. Byli zde písmáci a muzikanti, obrozenci z lásky či z povolání, divadelní ochotníci, Sokolové, Junáci, pěvecké spolky. Byl zde můj strýc, student kutnohorské reálky Karel Korec, který prý vypadal jako já zamlada. Nikdy jsem ho neviděl, neboť zemřel, ještě než jsem se narodil. Stal se obětí česko-rakouské justice, která mu přisoudila autorství protirakouského žertu – básničce „Ó, ty Rákosko!“. Zemřel po věznění za první světové války na Malé pevnosti Terezín, ve stejné cele, ve které jsme byli ke konci druhé světové války hosty i můj otec a já. Bylo období, kdy část národa nedělala nic, druhá bojovala za Rakousko a třetí proti. Můj otec byl skaut, sokol a italský legionář. Mezi válkami jako předseda Kutnohorské obce legionářské a po té druhé válce jako předseda Svazu národní revoluce, politických vězňů, či jak se to za komunismu jmenovalo, se snažil, aby za legionáře byli též uznáni naši vojenští dobrovolníci,

60


kteří spolu s nimi v letech 1918-1919 pro nás dobývali, též proti Maďarům, Slovensko a Podkarpatskou Rus. Měl jsem tu čest se s mnoha členy legionářského bratrstva osobně setkat. Ctili se navzájem a měli se rádi. Považovali se za strážce myšlenky svobodného státu, a když přišla německá okupace, byli samozřejmě mezi prvními, kdo odcházeli znovu bojovat za vlast v zahraničí či organizovali domácí odpor. V domácím odboji byli nejen oni, ale našlo se i dost jiných šílenců, kteří se za svou pravdu a pro národ nechali ubít. Mezi nimi byl i náš dělník v uhlírně a můj vychovatel, komunista Bedřich Mach. Pak už jsme se vraceli z koncentráků a ze zahraničí, ne všichni šílenci předtím, ale dost z nás v tomto vlasteneckém šílenství utvrzeno doživotně. Vedle otcova italského legionářského klobouku mám též schovaný anglický tankistický baret nového legionáře, maminčina bratrance Karla Brandejse, jemuž jsem po návratu zprostředkoval setkání s jeho ještě dnes žijící sestrou Eliškou, která kromě něho z rodiny jediná i v Osvětimi válku přežila. Bohudík při setkání ještě nevěděli, co na ně v dalších desetiletích čeká. V anglických vojenských kalhotách, které mi Karel daroval, jsem odešel v roce 1948 do exilu. Už unavení, ale přesto se staří odbojáři a jejich děti odvážili k odporu proti komunistické diktatuře a sovětské okupaci. Nebyli to jen synové člena zdejší Obrany národa za protektorátu, jednoho z legendárních „Tří králů“ plukovníka Mašína, kteří též odporovali se zbraní v ruce. Vstali noví odpůrci a bojovníci, zde i v zahraničí. Vzpomínám na mnohé, které jsem dobře znal. Byli mezi nimi ti, kteří bojovali otevřeně, jako plukovník amerických Zelených baretů Fencl ve Vietnamu. Jiní bojovali tajně jako můj přítel Komárek přezdívaný Kazan, který mnohokrát přešel hranice vlasti. Až jednou, při letu z Moskvy do New Yorku byl vyvlečen z letadla, které bylo donuceno přistát v Ruzyni, a na Pankráci zavřen. Podařilo se nám ho dostat ven, ale byl stejně brzo nato při výkonu úkolu ve Španělsku zabit ruskými agenty sekce mokryje diela. Někteří z těchto šílenců z prvního, druhého a třetího odboje ještě žijí mezi námi nebo v zahraničí. I k těm se dnes s hlubokou vděčností hlásíme. Pravidelnou českou armádu, která by za svobodu bojovala, jsme ještě neměli, ale měli jsme, díky Bohu – a až bude potřeba, budeme mít, dá-li Bůh – dost šílenců, kteří jsou ochotni za svobodu bojovat bez předběžného výcviku, řádného proviantu, žoldu a legitimních rozkazů nadřízených. Neboť hvězdy nad nimi a zákon v nich jim dostatečně napovídá: „Mrtvým čest a mír, živým odpovědnost a boj!“ Prohlašuji, že ke cti všech těchto našich drahých bláznů tato ulice od nynějška patří nejen nám, kteří po ní chodíme či jezdíme, ale též všem našim bývalým a budoucím Blanickým rytířům.


61 Iraklion, Kréta, dušičky 1998

Jak příjemné být zase jednou obklopen horami a mořem, olivami, vinicemi a volně se toulajícími psy, v teple, suchu, čistém vzduchu a pod průsvitnou modravou oblohou, mezi lidmi, kteří mají zjevnou radost z toho, že žijí, a vzájemně si to sdělují. Po cestě v lijáku 28. října z Kutné Hory na Ruzyň a po celé noci krátkých letů a přestupování jsem se v 5:55 ráno vymotal z letadla a ulehl spokojeně v kolébce naší civilizace. Pořadatelé si sice spletli, kdy přiletím, ale pak mne za peníze projektu Evropské unie Sokrates a různých místních sponzorů ubytovali v luxusním hotelu. Od té doby se skutečně všemožně o mé blaho starají. Mým prvním úkolem pro 1. Panhelénský kongres systémové terapie bylo pronést úvodní referát o nynějším stavu systémové teorie. Jako téma jsem zvolil „Postmoderní systémová teorie: Převlek nebo změna pohlaví?“. Mluvil jsem dosti technicky hodinu a půl ve velkém auditoriu psychiatrického oddělení supermoderní lékařské fakulty. V Řecku, bylo mi řečeno, se psychologii a psychiatrii věnují převážně ženy a zaplněné auditorium vzbuzovalo dojem, že výlučně ty krásné. Ne, že – být ženou – bych nebyl potěšen pohledem na tu třetinu mladých mužů, kteří též poslouchali. Dle následných otázek a toho, že přispívající se po tři další dny k mé přednášce opětovně vraceli, soudím, že kongres mi rozuměl a byl s mým referátem spokojen. První večer jsem byl zařazen do panelu odborníků, kde mne čekala příjemná překvapení. Mezi jeho členy byl, k mé velké radosti, Nikolaos Paritisis, můj bývalý student kybernetiky na Brunelově univerzitě v Londýně a nyní profesor psychiatrie a systémové teorie zde. Znovu po letech jsem se tam sešel se dvěma přítelkyněmi. Socioložka Rena Feigin, zakladatelka moderní rodinné terapie, je nyní vedoucí Fakulty sociální práce Univerzity v Tel Avivu. Matematička Évelyne Andreewsky se stala ředitelkou oddělení umělé inteligence a neurolingvistiky na Univerzitě Pierra a Marie Curie v Paříži. Nadšeně jsme se objali s Michaelem Deklarisem. Neviděli jsme se jistě třicet let. S dojetím mi hned vyprávěl, jak v listopadu 1989 na mne vzpomínal a uvažoval o tom, zda se rozhodnu vrátit do Československa. Profesor Deklaris je nyní mimo jiné místopředsedou řecké Státní rady, která do značné míry spojuje funkce našeho Senátu a ústavního soudu. Jeho hlavní odborná odpovědnost jako soudce je ekologie a životní prostředí. Hned po ukončení panelu mi vysvětloval ohromné potíže, které v tomto směru Řecko má. Po krásném večírku, který uspořádali na jeho počest společně starosta Iraklionu a rektor Krétské univerzity v paláci zbylém zde po okupaci Kréty Benátčany, jsme šli vydýchat víno na pobřeží. Byl jsem podroben důkladnému výslechu o situaci v Česku. Když jsem mu pověděl o našich Liviích

62


a Dagmarách, připomněl mi roli řeckých dam i v nedávné řecké politice. A můj popis vztahu Klaus - Havel ho vyprovokoval k reminiscenci o významu osobní záště v dějinách. Za diktatury plukovníků byl vyslán do Ženevy. Tam trpělivě vyjednával dva a půl roku s Turky o budoucnosti Kypru. Hned poté, co se dohoda podařila, prezident Kypru arcibiskup Makarios, který si nejen nepřál být příliš omezován vládou v Aténách, ale též osobně vášnivě nenáviděl jednoho z plukovníků, dal jim ultimátum ke stáhnutí řeckého vojska z Kypru. Marně mu Deklaris domlouval, že se šílenci, který neváhal svrhnout řeckého prezidenta Papadoupola, nedávají ultimáta. Za čtrnáct dní byl Makarios v puči zosnovaném plukovníky a provedeném Grigoriosem svržen a řecká armáda se vylodila na Kypru. V obranném tahu turecká armáda obsadila část ostrova osídlenou Turky a bylo po dohodě. Po čtvrtstoletí prožíváme ještě důsledky jedné ješitnosti a nenávisti. Intelektuálně největší událostí zde pro mne bylo osobní seznámení s psycholožkou Charis Katakis. Tolik jsem toho četl a slyšel o její metodě uvádění dětí do systémového myšlení. Skutečnost překonala má očekávání. Včera jsme se dohodli o spolupráci a dnes odpoledne se zúčastním jejího pracovního semináře. Večer pak místo ke kutnohorskému hrobu svých přímých předků pojedu na Knossos, abych se poklonil památce minojské civilizace a položil tam kytičku s díky za to, co jsem i po nich zdědil.


63 Kutná Hora, pátek 13. listopadu 1998

Dnes se mi nechce vzpomínat na tu dobu, kdy jsem o osudu svého města a státu spolurozhodovat nemohl. Místo psaní o minulosti půjdu nyní svým jedním hlasem volit naši budoucnost. Nechť nás Pán Bůh pomiluje!

64


Langley, Virginia, USA, říjen 1961 (III) Pozdě v noci dorazil bratr prezidenta Robert Kennedy. Informoval nás, že prezident se rozhodl změnit způsob americké intervence ve Vietnamu. Aby se zabránilo vítězství komunistů a dominovému efektu na sousední státy, předchozí prezident, Dwight D. Eisenhower, schválil zásah s omezeným rizikem. Toto zřejmě nebylo dostatečné a Kennedy se rozhodl pro široký závazek vyhrát tuto válku. Místo plného nasazení americké vojenské moci, jak mu radili jedni, a vyjednaným uspořádáním, jak mu radili jiní, vybral novou cestu. Nejprve schválil návrh dvou svých hlavních poradců. Walt Rostow a generál Maxwell Taylor byli ve Vietnamu údajně studovat škodu způsobenou vážnými povodněmi. Navrhli velké zvýšení vojenské pomoci včetně bitevních jednotek, vše kamuflované jako pomoc proti povodním. Americká přítomnost, která měla dle ženevských dohod představovat maximálně 700 poradců, ale ve skutečnosti jich tam bylo již téměř tisíc, se bude pozvolně zvyšovat na deset tisíc ozbrojených Američanů, kteří budou oprávněni bojovat, pokud na ně bude zaútočeno. Vietnam se stane zkušebním kamenem nové americké doktríny boje proti komunistickým nebo Sověty či Čínou podporovaným povstáním a „válkám národního osvobození“. Tu propagoval blízký poradce prezidenta, veterán Merrilových záškodníků za bitevními liniemi v Barmě za druhé světové války, Roger Hilsman, nyní ředitel oddělení zpravodajství amerického ministerstva zahraničí. Jejím základem měla být objektivní, hluboká a detailní znalost těchto hnutí. Tu měl s využitím všech zpravodajských a vědeckých metod vytvářet již několik měsíců fungující „Projekt Kamelot“, jehož vedení (Rexe, Colemana a mne) prezidentův bratr přišel informovat. Akčním komponentem budou vojenské „Special Forces“ (zvláštní síly). Jedna z nich, „Zelené barety“, bude nyní aktivována na základně Fort Bragg v Nové Karolíně. Přes moře půjdou v malém počtu, ale s vrcholným výcvikem a nejlepší technologií. Jejích úkolem bude organizovat, cvičit, a pokud nutno vést podobné místní jednotky v ohrožených oblastech. Tyto domorodé skupiny se budou chovat jako guerilly, získávat podporu obyvatelstva, mařit zásobování nepřítele a kde to bude výhodné, bojově jej znepokojovati. Celá operace proběhne tajně, a pokud se nějaké informace dostanou na veřejnost, budou vysvětleny jinak. Pozoruhodné bylo, že od samého začátku bylo zasvěceno několik, později mnoho lidí, kteří nebyli vojáky či vládními úředníky nebo zaměstnaci. Pokud vím, nikdo nebyl požádán o mlčenlivost. Přesto, až na krátké veřejné oznámení o nových uniformách ve Fort Braggu, se první nejasné zprávy o zvýšené americké účasti ve Vietnamu začaly objevovat v tisku až tak za rok. I pozdější aféra kolem Projektu Kamelot je dodnes zastřena dezinformací.


65 Camelot, 1960 – 1963 (I)

Na tento námět mi jedna pohlednice stačit nebude. Raději to vezmu pozvolna, aby to bylo více méně úplné a srozumitelné. Když jsem o tom mlčel přes třicet let, nemusím to přece všechno vybrebtat hned najednou. Po mírovém vyřešení kubánské raketové krize převládl v amerických politických a vojenských kruzích názor, že strategie balance atomového teroru je úspěšná a že v dohledné době přímá válečná konfrontace se Sovětským svazem nehrozí. Ale věřilo se nadále v teorii dominového efektu, tj. neustálého postupného rozšiřování vlivu Sovětského svazu a Číny. Přitom hlavním cílem americké strategie bylo udržet a zadusit komunismus v hranicích z roku 1948. Chruščov i nyní veřejně prohlašoval, že bude všemi silami podporovat „hnutí a války národního osvobození“. O úspěších této komunistické strategie nebylo možno pochybovat. Naproti tomu svobodný svět neměl v tomto směru jasnou strategickou doktrínu – politickou, diplomatickou, ekonomickou, vojenskou ani zpravodajskou. V té době již existovala významná literatura o ilegálních organizacích, partyzánských válkách a strategii lstivého či násilného uchopení moci. Nejstarší prameny byly čínské. V evropské tradici rozkvétá tato literatura od Machiavelliho přes Lenina a T. E. Lawrence. Zkušenosti ve druhé světové válce vedly k rozkvětu jak teorie, tak doktríny. Snad nejzajímavější je „Strategie nepřímého přístupu“, kterou kodifikoval britský kapitán B. H. Liddell Hart, který též ve stejné době jako Němec generál H. Guderian formuloval doktrínu tankové bleskové války. Ve své době nejlepší bylo jedno z děl bývalého československého důstojníka, účastníka španělské občanské války, později šéfa Oddělení plánování operací tajné služby generála de Gaulla a pak vojenského atašé a diplomata a posléze exulanta z komunistického Československa, F. O. Mikscheho. Jmenuje se „Tajné síly: Technika podzemních hnutí“. Sovětské, čínské (Mao Ce Tungovy) a Che Guevarovy doktríny byly sledovány a od zpravodajských zdrojů dostupné v překladech vnitřních návrhů i manuskriptů ještě nepublikovaných. Z amerických teoretických přístupů byly základní – vedle teorie her a jejích aplikací na válečný konflikt – např. „Myslit o nemyslitelném“ a „O termonukleární válce“ Hermana Kahna, knihy Thomase C. Shellinga „Strategie konfliktu“, „Vleklý konflikt“ Roberta Strausse-Hupého a sbírka Harryho Ecksteina „Vnitřní válka“, ve které je též příspěvek Talcotta Parsonse, při jehož psaní jsem asistoval. Byla tehdy též rozsálá literatura návodů, psaná americkými politology a ekonomy, jak v rozvojových zemích „budovat stát“, rozumějme demokratický a kapitalistický. Americký armádní polní manuál FM 31-21 „Guerillová válka a operace zvláštních sil“ vyšel teprve 29. září 1961.

66


Ale jednotná teorie a doktrína boje proti komunistickým hnutím, subverzi a malým válkám neexistovala. Projekt Kamelot byl zřízen prezidentovým bratrem Robertem Kennedym ve spolupráci s šéfem zpravodajství ministerstva zahraničí Rogerem Hilsmanem pod ministerstvem obrany, aby takovou teorii a doktrínu vytvořil.


67 Camelot, 1960 – 1963 (II)

V minulé pohlednici jsem popsal situaci, ve které Projekt Kamelot vznikl (tzv. povstání a místní války komunistů nebo podporované komunisty), jeho cíl (vytvořit teorii a doktrínu obrany svobodného světa proti této dominové strategii) a stav teorie a doktríny, která byla tehdy k dispozici. V této chci napsat pár slov o vedení Projektu Kamelot. Jak bylo zvoleno jeho vedení, je zajímavé mj. proto, že to byl typický způsob výběru v období prezidenta Kennedyho. Tomuto pro Američany legendárnímu období se někdy i všeobecně říká „Kamelot“. V čele stál profesor politologie Rex Hopper. Měl mnoholetý zájem o společenská hnutí a již v roce 1950 získal vedoucí místo v oboru článkem v Social Forces „Revoluční proces: Rámec pro studium revolučních hnutí“. Mimoto byl přímo ve Washingtonu na Georgetown University8, která měla tradičně intimní vztahy s vládou a hlavně ministerstvem zahraničí. S Rexem jsem se před svým začleněním do Projektu Kamelot osobně setkal jen jednou na nějakém společenském večírku ve Washingtonu. Dostali jsme se tam do asi hodinového odborného rozhovoru. Asi dva týdny ještě před setkáním s Rexem jsem byl pozván na jinou malou washingtonskou večeři, kde jsem se stejně „náhodně“ setkal a zapovídal s ředitelem rozvědky ministerstva zahraničí Rogerem Hilsmanem, porodní bábou Projektu Kamelot. Světové sociologii tehdy dominovaly dvě školy. Jedna byla Columbie, kde byl vedoucí postavou evropský emigrant a slavný metodolog profesor Paul Lazarsfeld. Během svého prvního roku v Americe jsem týdně dojížděl na Manhattan na jeho seminář a tam jsem se dobře seznámil s jeho tehdejším asistentem Jimem Colemanem. Původně studoval matematiku a chemii a byl tehdy považován za nejnadanějšího mladého amerického metodologa společenských věd. Jeho první velká práce byla „Komunální konflikt“. Jeho manželka byla Polka a od ní věděl hodně o střední Evropě a komunismu. Jim byl druhým členem triumvirátu. Druhou školou byl Harvard. Talcott Parsons byl teoretik, kterému se podařilo spojit nejen v teorii, ale i v univerzitní organizaci sociologii, sociální i klinickou psychologii a sociální antropologii a vytvořit pověstné harvardské Oddělení společenských věd. Byl bych předpokládal, že ve vedení bude jeho asistent přede mnou, můj dobrý přítel Neil S. Smelser, který v té době již pracoval na své knize „Teorie kolektivního chování“, která sice vyšla až v roce 1963, ale již jsem měl příležitost číst a s Neilem diskutovat kapitolu po kapitole. Ale členem vedení nebyl. Nikdy jsem se ho neptal proč, ale myslím si, že nechtěl vybočit z přísně akademické kariéry. Nebyl též asi považován za dost praktického, ale to byl omyl. Později, v době studentských demonstrací proti vietnamské válce, byl Smelser jmenován náměstkem rektora

68


University of California in Berkeley a úspěšně uplatnil svou teorii k naprostému uklidnění univerzitního prostředí. Proč jsem byl vybrán, abych se dvěma ostatními sdílel zodpovědnost za vedení, ačkoli jsem byl zcela „nový“ (od roku 1959) Američan, o tom mohu jen spekulovat. Asi mne doporučili z Harvardu. Nikdy jsem se neptal a nikdo mi to neřekl. O takových pověřeních ve veřejném zájmu se v Americe nevyjednává. Ta se buď bez vysvětlování odmítnou, nebo přijmou.

8

Tam později vyučovala též paní Albrightová.


69 Camelot, 1960 – 1963 (III)

Informace o stavu ilegálních hnutí a připravovaných násilných operací byly přirozeně utajované. Proto jsme pracovali především jako historikové, studující obdobná hnutí a situace v minulosti. Pozvolna jsme vytvořili síť přímých spolupracovníků projektu, na Západě i jinde. Bylo nám též umožněno seznámit se s výsledky zpravodajských služeb; některé nám materiály, které považovaly za významné, přímo posílaly. Každý z nás měl svůj osobitý způsob, jak ověřovat dodané informace a sbírat další. Cenil jsem si nejvíce dvou. Z náhodných společenských setkání, studia a výuky v různých zemích, činnosti v hnutí pro světovou vládu, v socialistické internacionále a později v jiných mezinárodních akcích jsem měl rozmanité osobní styky. Byla to síť lidí, kteří mi důvěřovali s neveřejnými informacemi a vysvětlili mi místní poměry. Nyní jsem se intenzivněji stýkal s těmi, kteří měli dobrý přístup k informacím. Pečlivě jsem naslouchal a dával jim příležitost opravovat mé mylné názory. Každý o mně věděl, že až na sport mne zajímá všechno, a tak jsem svůj zájem ani vysvětlovat nemusel. Ještě dodnes žasnu, co se člověk doví, když se soustavně a vytrvale zajímá. A pak jsem pracoval v archivech, abych mohl rekonstruovat pěšinky, po kterých lidé chodili, a křižovatky, na kterých svými střetnutími vytvářeli události. Snad nejlepší zdroj takových nepřímých informací mi otevřel Edward Kern, redaktor LIFE. Seznámili jsme se jako studenti na Harvardu. Ed, Roger Walker z anglické univezity Cambrige, Ed a já jsme byli chvíli nerozlučná trojice. Jak Roger, který měl velké zkušenosti již jako dítě z Afriky (jeho matka pocházela z anglické farmářské rodiny z Keni), a Ed, který znal Andy jako málokdo též z dětství (jeho otec byl mj. americkým velvyslancem v Latinské Americe), byli odborníci na přežití v divočině. Zatím co Roger si nosil jen nůž a žil v přírodě a z přírody (později toto umění uplatňoval mnoho let v Brazílii), Ed uměl žít všude ve stylu. Když mne poprvé vzal s sebou lyžovat (samozřejmě bez výtahu) na proslulý „Tuckermanův sráz“ v divočině hor Nové Anglie, ani jsme toho od Jeepu moc netahali. Akorát jsem mu musel vykopat ve sněhu jámu asi dva a půl krát jeden a půl metru širokou. Pak mne zavedl od jedné skrýše ke druhé. Z jedné jsme vyndali stan a postavili jej nad jámou. V druhé byl pravý perský koberec, který šel na dno. Od léta měl schované i spacáky, zásoby jídla a hrnců na vaření a suché dřevo. Nakonec udělal díru v ledu blízkého potůčku a vytáhl dvě z tam uložených lahví šampaňského Mumm Extra Dry. Ed mi umožnil v New Yorku neomezený přístup do tzv. márnice magazínu LIFE. Tam byl, na jednom celém poschodí mrakodrapu, uložen více než týden starý informační materiál zpravodajského kolosu TIME – LIFE. Veškeré informace a analýzy, dodané dopisovateli a výzkumníky této světové

70


organizace, výstřižkovými službami a všemi tiskovými kancelářemi, byly pečlivě indexované dle data, místa a události. Do tisku se z nich dostala méně než tisícina. Každá zprávička byla znovu a znovu ověřena. Byl to též bohatý zdroj jmen osob, od kterých bylo možno získávat další informace. Mezi výzkumníky a archiváři bylo též několik mých bývalých studentek z Vassar College, které mi hodně pomáhaly.


71 Camelot, 1960 – 1963 (IV)

Když později bylo v amerických intelektuálních kruzích téměř povinné být proti akci ve Vietnamu a všem dalším akcím ve studené válce, kdekdo se od Projektu Kamelot hlasitě distancoval. Když projekt začínal, nebyla o zájemce o účast nouze. Problém byl v tom, jak je vybírat a zamítat, aby se moc neurazili. Právě ti zamítnutí, jak to všude bývá, se stali těmi nejneúprosnějšími kritiky. Tehdy – ještě před nástupem zfetované generace – platily i pro vládu, armádu a tajné služby americké tradiční způsoby: lidé se vybírali podle odborných kvalifikací a loajalita a diskrétnost se brala za samozřejmou. Též druhá americká tradice se začínala nevyplácet. Lidem v odpovědných postaveních se dával obrovský prostor k iniciativě a vlastnímu stylu práce. Počítalo se s naprostou identifikací s cíli organizace, s pochopením prostředí, ve kterém se pracovalo a z toho vyplývajících omezení. Předpokládala se dostatečná osobní motivace a schopnost sebekontroly. Kontrola svrchu vstupovala jen jako zvládání krizových situací neboli průserů. Tento „americký způsob života“ dosáhl svého vrcholu, ale i zlomu v éře Kennedyho mýtotvorného období Kamelotu. Tragédie byla v tom, že zatímco elity (i evropské) braly tyto puritánské ctnosti za samozřejmé, mladá generace již shovívavě vychovaná k měkkosti a poživačnosti se v kritické chvíli (i ve Francii a Německu) vzbouřila a selhala. Tím se dle mého mínění vítězství svobodného světa ve studené válce oddálilo o patnáct let. Zatímco díky své výchově a zkušenostem jsem se těmto požadavkům snadno přizpůsobil, nepovažoval jsem je však za samozřejmé, neboť tu novou generaci jsem nejen znal ze spolužití, ale také jsem ji od svého příjezdu do Ameriky profesně studoval. Stal jsem se tak ve vedení projektu hlasem volajícím v poušti, vyžaduje přísnější výběr a větší kontrolu. První neúspěch jsem utrpěl, když jsem se snažil zabránit přijetí Johanna Galtunga. Poznal jsem ho kdysi jako kolegu asistenta na Sociologickém ústavu v Oslu. Galtung byl nesmírně inteligentní, pracovitý a ambiciózní. Jako vynikající statistik a metodolog si brzo získal mezinárodní pověst. Ale byl to kavárenský a – což je horší – skandinávský kavárenský levičák, neustále usilující o mír za každou cenu a hledající svou identitu mezi národy třetího světa. Považoval jsem ho za oportunistu, který si dokáže ospravedlnit každý svůj krok jako vznešenou misi. V Norsku nebyl Galtung povolán na profesuru, ale nyní již byl externím profesorem pěti nebo šesti rozvojových univerzit, od Číny přes Afriku až do Chile. Nabízel své kontakty a v Chile měl pro projekt pracovat. Po necelých třech měsících, jako načasované miny, se v chilském levicovém tisku jeden po druhém objevily rozhovory s Galtungem, jak se CIA snaží infiltrovat chilskou inteligenci a získat spolupracovníky pro špionážní činnost pod záminkou výzkumného projektu Kamelot. Tuto a jiné

72


menší epizody jsme ještě standardními postupy krizového managementu a omezování škod zvládli. Ale nakonec se zčista jasna, neveřejně, ale imperiálně ozval Charles de Gaulle. Měl pravdu v tom, že jsme měli dobře zmapované podzemní francouzské separatistické hnutí v Kanadě, intenzivně podporované francouzskými tajnými službami. Francouzi si mysleli, že jim Amerika leze do zelí a Amerika se naopak snažila zabránit odtržení Francie od NATO. Do usmiřování deGaulla byla nasazena i Jacqueline Kennedyová, s celým jejím šarmem, francouzsko-americkým rodinným původem a francouzštinou, kterou se naučila na Vassaru, než byla pro nedostatečný prospěch vyloučena. Jako obětní beránci byli ostentativně propuštěni všichni naši lidé v Kanadě a náhodně vybraná téměř třetina ostatních. Jak prezident, tak ministerstvo zahraničí se omluvili. Projekt Kamelot byl se smuteční fanfárou zrušen a pokračoval (bez studia Kanady) v tichosti dále, pod jiným jménem a jinou rozpočtovou kapitolou. O jeho zániku se psaly články a knihy a ze spekulací o něm se dělaly akademické kariéry.


73 Laponsko, Silvestr 1948

Z Československa jsem se rozhodl odejít do exilu po Sokolském sletu v červenci 1948. Abych nezpůsobil potíže rodině (otec byl již vyšetřován pro podezření, že pomáhal lidem uprchnout) a přátelům, lstí a podvody jsem získal pas od ministerstva zahraničí a finské vízum. Ale ve Finsku jsem již nemohl zůstat. Jak československý pas, tak finské vízum mi dávno propadly. Mou situaci znali a tolerovali mí sociálnědemokratičtí přátelé na finských ministerstvech zahraničí a vnitra, mí učitelé na Yhteskuolinen korkeakoulu (Vysoké škole sociálních věd a práce) a mí vlivní přátelé z AFSERCO (američtí Quakeři). Ale nyní se komunisti konečně zmocnili našeho velvyslanectví (o tom jindy) a Finové by mne na jeho žádost vydali do Československa. A tak jsem se přes Vánoce ukryl. Podle plánu jsem provedl odsun na Silvestra. V Rovaniemi na polárním kruhu jsem časně ráno ukradl lyže, poměrně krátké, abych je lépe zvládnul. Pak jsem si sedl na autobus, který jel na sever do konečné stanice daleko za Inari. Tam byl hotýlek hned na břehu řeky Tanajokka, která tvořila kus hranice s Norskem. Vše jsem měl detailně promyšlené, neboť norským i finským Laponskem jsem prošel pěšky v létě 1946. Tehdy to byla poválečná pustina, ale teď se tam už vrátila kontrola vlád a řád civilizace. Těsně než dojel k řece, kde měl zahnout doprava a pokračovat na finském území podle řeky k hotýlku, autobus zastavil kvůli pasové a celní kontrole. Nastoupili dva členové finské pohraniční stráže, dle vzhledu místní chlapci. Byl jsem tak překvapen, že mi to přestalo myslet. Jen jsem si řekl: „Počítej!“ a tak jsem v duchu počítal. Byl jsem oblečen jako pražská „potápka“ a zřejmě jediný v autobusu, kterého osobně neznali, a tak šli hned ke mně. Dopočítal jsem do osmi. Jeden z nich mne finsky požádal o pas. Nepodíval jsem se na něj a neodpověděl. Zeptal se po druhé. Odvrátil jsem hlavu od něho a podíval jsem se z okna. Oznámil jsem hlasitě anglicky, že tady hranice nejsou a žádná kontrola se konat nebude. Vojáček se podíval na toho druhého. Ten kývnul hlavou. Tak to zopakoval finsky ještě jednou, ale mnohem tišeji. Podíval jsem se mu do očí a začal se hlasitě smát. A se mnou se začal smát celý autobus. Vojáčci se podívali na sebe, oba se začervenali a rychle odešli z autobusu. Řidič pokračoval dál. V hotelu jsem zaplatil na tři dny napřed. Ve čtvrt na dvanáct jsem nechal svítit v pokoji a vyšel jsem do severské noci se studentskou rádiovkou na hlavě, ve svém elegantním pražském zimníku s dragounem hluboko vzadu, v polobotkách s gumovými podrážkami, ve dvou svetrech a anglických vojenských kalhotách po zahraničním tankistovi strýci Karlovi. Na zádech obrovský ruksak, ve kterém jsem nesl vše, co jsem vlastnil, vydal jsem se na ukradených lyžích přes zamrzlou řeku za svobodou na západ.

74


Směřoval jsem na místo, kde se do Tanajokka vlévá Karasjokka. Tam jsem očekával norskou pohraniční stráž. Chtěl jsem tam být přesně o půlnoci, kdy budou všichni ožralí a ještě se budou ohlušovat a oslňovat ohňostrojem. Přes zmrzlou řeku jsem přešel po svých, ale do sněhu na příkrém břehu jsem již musel nasadit lyže. Sněhu bylo hodně a byl načechraný. Byl jsem v dobré kondici a s trochou potu to šlo. Když jsem se dostal na vrchol stráně, pootočil jsem se, abych se mohl rozhlédnout. A zapadl jsem i s lyžemi do sněhu. Stál jsem nehybně, něco mi bránilo v nejmenším pohybu. Opatrný průzkum ukázal, že mezi nohama, těsně pod rozkrokem, jsem měl ostnatý drát. Paranoii jsem nepropadl, ale panice téměř. Drát tam přece nedali kvůli mně. Jen chtěli zabránit norským losům přátelit se s finskými. Ještě nebyl rok 1949. Nade mnou hrála polární zář, v dáli vyli vlci a já jsem musel rozhodnout, zda se vzdát života, svobody nebo mužství.


75 Na Nový rok, do Norska krok – 1949

Ostnatý drát, který byl natolik pevný a bodlavý, aby odradil i soby, a kterým jsem byl při svém výletu na západ zadržen v rozkroku o půlnoci na Silvestra vysoko nad polárním kruhem na hranici mezi Finskem a Norskem, mne znervózňoval. Polární záři na severu a hvězdám všude mrazivě zářícím začalo náhle konkurovat blýskání ohňostrojů a signálních raket z jihu. Již jsem propásl příležitost přejít hranice nepozorovaně v tento okamžik. Začínal jsem tuhnout zimou. Bylo třeba jednat. Tak opatrně, pomalu a plynule jsem se ještě nikdy nepohyboval. Stáhnul jsem rádiovku z hlavy a podložil jí rozkrok. Pak jsem sesunul ruksak ze zad a nechal jej tlačit na ostnatý drát. Načež se mi bezúhonně podařilo svléknout zimník a vecpat jej pod rozkrok nad drát. Bylo mi 22 a byl jsem jak motivován, tak flexibilní. Přendal jsem i druhou hůl na levou (finskou) stranu. Opíraje se o ně, ponořil jsem se hlavou do sněhu na straně norské a odvázal lyži. Pak, zůstav ještě téměř v téže poloze, jsem ji vztyčil. Nyní jsem se o ni oběma rukama pevně opřel a vrhl se zadnicí nahoru a doprava na svobodu. Až na částečně roztrženou levou nohavici to dopadlo dobře. Vše jsem posbíral a za chvíli jsem byl zase pražsky elegantní a na lyžích. Dle předpokladů mi to trvalo asi patnáct minut na pahorek nad soutokem řek. Konečně se něco dařilo. Za řevu generátorů a v silném osvětlení reflektorů se na ledě hlučně opívali finští a norští pohraniční strážci a Laponci. Jen sobi nehybně stáli a tupě mlčeli. Skrčen za keřem jsem chvíli pozoroval. S gumovými podrážkami a velkým rancem na zádech jsem si netroufal pokoušet se o další akrobatické výkony. Přímá čára dolů vedla přímo do hloučku radujících se. Napřímil jsem se, zhluboka jsem se nadechl a nechal lyže nést mne k dalšímu osudu. Aniž bych upadl, zastavil jsem se uprostřed hloučku. Rychle jsem si vybral správné koryto, udělal vpravo v bok a bez rozloučení jsem klidně klouzal po zasněženém ledu na jihozápad. Kvalita hluku se nezměnila, jen slábla. Tak než jsem se jim ztratil za ohybem řeky Karasjokka, odvážil jsem se ohlédnout. Jen pět Laponců a dva sobi se na mě v ustrnutí dívali, jako by právě viděli strašidlo. Zamával jsem jim a šel dál. A začal jsem si zpívat „Lví silou, letem sokolím …“. Mým prvním cílem byla chatrč v Baktemokkenjargga, téměř den lyžemi vzdálená, kde jsem v létě 1946 přespal u dvou mladých norských učitelek, které jako misionářky v této laponské usedlosti učily děti norsky Otčenáš a podobně. Tehdy jsem jim odlehčil a s velkým úspěchem metodou Komenského učil laponské děti různé české rozpustilé říkánky. Stal jsem se tím velmi populární a doufal jsem, že i když tam Norky již nebudou, Laponci si mně budou pamatovat. Tak se též stalo. Opili mne, nechali mne najíst a přespat. Hlavně mi ukázali a poradili, jak dál. Byl to hezký první den nového roku.

76


Na tři krále, od hranic dále – 1949 Cesta lyžemi z Baktemokkenjargga k pobřeží mi trvala několik málo dní, už si nepamatuji kolik. Během pár hodin šera jsem se řídil kompasem, ale většinou hvězdami. Měl jsem štěstí, bylo téměř bez větru, obloha nebyla zatažená a díky Golfskému proudu ani na severu nebylo příliš zima. Nikoho jsem nepotkal. Vlky jsem jen slyšel a jen jednu smečku šesti viděl. Vzájemně jsme se ignorovali. Mým cílem byl Lakselv. V létě tam vedla silnice, ale ta by mi v zimě byla málo platná a úspěšně jsem se jí vyhnul. Ale věděl jsem stále o ní a nevzdaloval se příliš, abych se k ní v případě nouze dostal a doufal v Laponce nebo kamion. V Lakselvu jsem se už dorozuměl anglicky; byl jsem mezi mořeplavci. Norové se na osobní věci neptají, a tak jsem bez velkého vysvětlování našel rybářský člun, který mne byl ochoten vzít do Honnigsvågu. Dali mi najíst, ale pít jsem si již netroufal. Naopak myslím, že jsem z obavy před vydáním policii během těch tří dnů a dvou nocí nespal. Vhod mi přišlo, co jsem se před rokem a půl naučil ve Woodbrooku, kvakerské college v Anglii a pak v Paříži na Ramakrišnově misi: jogínský způsob odpočívání se zpomalenými fyziologickými funkcemi v polo transu. A tak jsme se ani moc nebavili, seděl jsem na kóji se zkříženýma nohama a mlčel. Norské rybáře to ani moc neudivilo, podivíny měli i mezi sebou. V Honnigsvågu jsem měl znovu více štěstí než rozumu: jakoby na mne tam čekala slavná loď Skjaerstad (o ní snad jindy), na které jsem v létě 1946 pracoval jako „deckhand“ (česky snad pomocník na palubě). Kapitán, většina posádky i kuchařka (proslulá v norském námořnictvu tím, že údajně měla jen jeden prs) byli stejní a pamatovali si mne. Byl tam i Odd Thomassen, telegrafista, se kterým jsem se před dvěma a půl lety blízce spřátelil. Všichni věděli, že jsem český student, ale ani jediný se nezeptal, proč jsem se objevil. Přirozená norská diskrétnost byla asi ještě zvýšena nedávnými zvyky z německé okupace. Tentokrát jsem nepracoval. Dali mi vlastní kajutu, vyprali mi prádlo, nakrmili, opili a se slávou vylodili v Trondheimu. Šel jsem hned na Vysoké učení technické v Trondheimu hledat kamaráda z roku 1946. Olav Robert Kaasa tam tehdy studoval, ale nyní již tam učil. Vím, že to zní jako neustálý refrén, ale ve Skandinávii jsem se cítil doma – tak jsme se v jeho kanceláři hned šťastně namazali. Tomu jsem řekl, proč jsem v Norsku. Chtěl mi dát peníze a jít za mne ručit na policii. Ale půjčil jsem si jen na vlak do Osla. Za války jsem se stal umělcem v ježdění vlakem načerno, a tak mi to ani tentokrát nedalo. Do Osla jsem tedy dorazil s penězi v kapse. Hned z nádraží jsem zavolal Astrid Lütcherath, první dámě norského odboje, se kterou jsme dobře znali jak z jejích návštěv v Praze a u nás v Kutné Hoře, tak


77

z Norska. Byla doma, a přijela pro mne hned autem. Po dvou dnech zavolala svým známým na cizinecké policii, aby mi připravila cestu. Měli kancelář v pověstné Victoria Terasse, kde za války sídlelo Gestapo. Poté co jsem jim popsal, jak jsem se do Osla dostal a na jejich zastaralou mapu Laponska nakreslil nějaké detaily, které tam chyběly, k mému – řekněme – překvapení mne obvinili, že jsem východní špion. Jinak než s ruskou pomocí jsem prý v zimě přes sever nemohl projít. A tak začal vytoužený život na svobodě.

78


Americký Zapadákov – 1964 Na mé nové místo na Cornellské univerzitě jsme se stěhovali 30. června 1964, vyčerpáni balením mé kanceláře v New Jersey a dvou bytů na ostrově Mannhattan (mé novomanželky a mého) v již dlouhotrvajících vedrech nad 104 stupňů Fahrenheita (asi 40° Celsia) s vysokou přímořskou vlhkostí. Konečně jsme jeli po krásné dálnici z velké části se vlnící pohořím Berkshire, natlačeni v prastarém VW brouku. Bylo tam plno věcí, které jsme zapomněli dát do náklaďáku špeditéra, se kterým jsme se měli na novém místě setkat. Kromě toho se tam vedle Amerikou a mnou ještě nezeštíhleného otce (který po osmnáctiletém odloučení dostal coby důchodce na obtíž socialistickému státu povolení k návštěvě v Americe) a koťátka (s vlastním nově zakoupeným hygienickým obydlím z plastiku a písku napuštěného prostředky odstraňujícími zápach) vešla i jako proutek štíhlá manželka. Koťátko, které jsme ihned pojmenovali oficiálně anglicky „Cotchiczko“, se stalo tatínkovým. Při návštěvě u mé kamarádky spisovatelky Jean Georgové se otec zadíval nostalgicky na její strom. K přírodním detailům i lidským citům pozorná Jean se jej najednou zeptala: „Do you want it?“, a než překvapený táta dokázal vybrebtnout „Yes, please!“, sáhla do stromu a prskající kuličku chlupů mu hodila na prsa. Byl to případ nejrychlejší šťastné lásky na první dotyk, jehož jsem byl kdy svědkem. Do pronajaté krásné staré selské usedlosti (aby se táta cítil doma) na severu obrovského státu New York jsme dorazili vyčerpáni až pozdě večer. Bylo to hlavně díky několika zastávkám v restauracích řetězce Howard Johnson, z jejíchž 66 druhů zmrzlin chtěl táta, zvyklý na české Nanuky, každou ochutnat. Špeditéři tam nejen už byli, ale k našemu překvapení pod dohledem majitele, středoškolského učitele Eda Browna, a jeho americky kompetentní, milé a vstřícné manželky Mary-Lou měli už téměř vše vyloženo, vybaleno a správně umístěno. Tak jen stačilo rychle si prohlédnout dům, přidělit jednu ložnici nahoře a jeden obývací pokoj a koupelnu dole otci, podepsat šek špeditérům a poděkovat manželům Brownovým a jejich snaživým dětem Chrisovi a Vanesse, kteří všichni přístí den odlétali na rok studijní dovolené někde v Evropě, za veškerou jejich pomoc. Brownovi bez vysvětlování dobře pochopili stav mých movitostí. Vyprázdnili kychyňské skřínky, šatníky a jednu místnost nahoře s nejhezčím výhledem pro můj kancelářský nábytek. Naopak nechali stylový venkovský nábytek ve třech ložnících, v jídelně a ve velkém obyvacím pokoji s krbem. V menším obytném pokoji, kam se hned nastěhoval tatínek, nechali televizi a z ní se naučil rychle a výborně anglicky. Zůstaly i příbory, sklenice a porcelán, lednička, mrazák, elektrický sporák, myčka nádobí, pračka a sušička prádla. Ale nejkrásnější překvapení nás čekalo, když jsme se šli,


79

s Cotchiczkou v tátově náručí, svorně vyčůrat ven do krásného horkého večera. Za humny stál obrovský jilm, plně osvětlený snad statisícem blikajících světlušek. Před tím ani od té doby jsem takovou nádheru neviděl.

80


Akademické putování – 1963-1964 Po mnohaletém žádání a několikerém odmítnutí Korcovi – maminčin bratr Robert a jeho manželka Anča – konečně dostali v roce 1957 povolení k legální emigraci z Československa. V roce 1959 se z Limy v Peru chtěli přestěhovat ke mně do Bostonu. Potřeboval jsem pro ně více peněz, a tak jsem ještě bez doktorátu dost zoufale hledal plné zaměstnání. Mí přátelé i učitelé mne varovali, že si zničím kariéru: nejprve musím dopsat disertaci, pak jít na rok či dva učit na nějakou elitní college blízko Bostonu, abych se neztratil z očí, a poté mne jistě pozvou učit na Harvardu. Už jsem prý nadělal dost škody tím, že jsem odmítl nabídku Harvardské lékařské školy učit tam o drogové závislosti. Když jsem si nenechal poradit, nejen že mně nepomohli, ale začali se mi vyhýbat jako akademicky prašivému. Nakonec mně pomohl bývalý harvardský student, profesor Robert Avery. Bob mne představil na sociologii v Pittsburské univerzitě a oni mě přijali. Korcovi šli do Bostonu a já do Pittsburghu. Byla to tehdy univerzita ve velkém rozmachu, ale v první „Ivy“ (tzv. břečťanové) lize nebyla. A tak jsem se na chvíli ztratil z očí Korcům, snobským kolegům i své velké lásce Beverly, která nyní na Harvardu studovala městské plánování. Bylo stejně na čase: měl jsem dojem, že jediné, co jí na mně ještě trochu zajímalo, byl můj tehdejší nádherný černý plnovous. Tak jsem se jedno dopoledne nechal oholit přímo přes ulici od Harvard Yardu. Když jsem vyšel od holiče, milovaná Beverly šla náhodou kolem a vůbec mne nepoznala. Nyní, po čtyřech letech, se už Korcovi přestěhovali do Vancouveru v Kanadě, já jsem měl krásný byt u Ústředního parku Manhattanu a pracoval na Rutgersově univerzitě, kde mi dali hned po půl roce povýšení a definitivu. Byl jsem zase první z mého ročníku na Harvardu, který tak uspěl, a dokonce na břečťanové škole. Dostal jsem též formální uznání profesorského kolegia Harvardu jako jejich Alumnus roku (nedívejte se do slovníku cizích slov, který vydala naše Akademie: neznamená to „chovanec bez prostředků, jemuž bylo dáno stipendium“ – to jsem byl, když jsem tam začínal – ale abiturient Alma Mater, matky živitelky v duchovním smyslu). Ocenili, že jsem vymyslel a zavedl nový doktorský program v sociologii na Pittsburské univerzitě, který byl po mém odchodu na Rutgers přijat pro celou pittsburskou filozofickou fakultu. Najednou jsem zase měl mnoho přátel a byl všude zván – dle amerického hesla, že není lepší předpoklad k úspěchu než úspěch („nothing succeeds like success“) – i na semináře na Středisku pokročilých studií na Princetonu a na Lazarsfeldův soukromý seminář na Columbii, na který se sjížděli hosté z celého světa. Když mi však profesor Robert McGinnis, slavný matematický sociolog, nabídl místo na Cornellově univerzitě (Cornell jakož i Harvard byli


81

pivovarníci a pro zábavu si kdysi zakládali univerzity), ke zděšení všech jsem se Rutgersu a New Yorku vzdal a šel na venkov do Cornellu bez definitivy a jen na grant jako výzkumník. Ale nevzdal jsem se všeho: nejprve jsem nabídl sňatek té nejoblíbenější ze svých newyorských milenek.

82


Život v břečťanu – 1964-1968 V Americe účel láme zkostnatělost a výsledky jsou nadřazeny původu, formální pozici a jiným zdrojům privilegií. I když jsem na Cornellu neměl profesuru, měl jsem, na rozdíl od většiny tamních univerzitních profesorů, úvazek učit na postgraduální fakultě a dozírat nad doktorskými disertacemi. Oficiálně jsem byl ředitelem programu výuky systémové teorie pro společenské vědce a inženýry pod grantem z NIH (Národních ústavů zdraví). Jak z Pittsburghu, tak z Rutgersu za mnou poslali mé bývalé nejlepší studenty a o místní vynikající studenty tam nebyla nouze. Cornell byl považován po Harvardu, Yale a Princetonu za čtvrtou všeobecně nejlepší americkou „břečťanovou“ univerzitu. Práce mne nesmírně bavila. Tak dvakrát za měsíc jsem létal na přednášky, konference a porady v Americe či zámoří. Líbilo se mi to natolik, že když mi po roce nabídli z Washingtonu, abych se stal novým ředitelem grantového úřadu, od kterého jsem dostával peníze, přes možnost žít ve Washingtonu a podílet se na skutečné moci, odmítl jsem bez váhání. Mnozí kolegové byli velmi zajímaví a mnoho jsem se od nich naučil. Sblížil jsem se tam s Američany v jiných oborech jako např. s astronomem Carlem Saganem, otcem programu hledání života ve vesmíru, kterého jsem předtím znal jen povrchně ze své dřívější práce pro NASA. Sešel jsem se tam znovu s profesorem ekonomiky (který mj. učil Klause při jeho tamní krátké stáži) Jardou Vaňkem, se kterým jsem se původně seznámil, když jsem ještě studoval na Harvardu a on dostudoval a začínal učit na MIT. Byl to Kutnohořan, vnuk varhaníka Tučka a syn uchazeče o moji maminku, než si vzala mého tatínka. Spřátelili jsme se i s informatikem profesorem Fredem Jelínkem, který později odešel na mé bývalé působiště ve Watsonových laboratořích IBM, aby se ujal vedení programu pro vytvoření mluvícího a řečí ovladatelného počítače. V té době jsem se též seznámil s Josefem Škvoreckým, který byl také na Cornellu na stáži. Představil mi ho člen československé rozvědky, pravděpodobně rezident ve Washingtonu, který za mnou proto přijel a přivezl mi jeho „Zbabělce“. Škvoreckého jsem pozval na večeři do svého srubu. Hned poté za mnou přišla, jedinkrát v životě, jak FBI, tak CIA (CIA protizákonně, neboť v USA neměla právo vyšetřovat). Zřejmě o Škvoreckého měli velký zájem a měli jistá podezření. Bylo to též mé první pracovní setkání s československou rozvědkou, které vedlo k dalším, ale o tom zase jindy. Přes tyto a jiné zajímavé lidi se tam společenský život trochu podobal jevům v zapadlé posádce francouzské cizinecké legie na Sahaře. Součástí Cornellu byla též hotelová škola. Její studenti se zaučovali ve fakultním klubu, kde jídlo, prostředí i obsluha byly nejlepší ze všech fakultních klubů, které jsem navštívil v Americe i Kanadě. Konkuroval mu jen klub Harvardský, ne prostředím a obsluhou, ale tím že se tam vždy mohla dostat jídla


83

zaručeně připravená z koňského a velrybího masa. Obědy, večeře i večírky v cornellském klubu imitovaly bývalé rituály britské koloniální společnosti v 1 Beach Road, Singapur na verandě hotelu Raffles nebo v English Club na Penangu či jinde v Asii a Africe. Malé večeře s kolegy se ale odehrávaly vždy doma. Pozvání se musela oplácet, a tak jsem svou zcela neakademickou novomanželku musel naučit v Americe tehdy přesně definovanou roli – ne lampasácké či koloniální, ale „fakultní manželky“. Zredukoval jsem to na damaškový ubrus po mamince a český křišťál a české příbory produkované pro Světovou výstavu v Bruselu, které mi tatínek při své návštěvě Ameriky přivezl a když zjistil, že se za tři dny po jeho příjezdu budu ženit, hbitě hned vše přetvořil na svatební dary. Doplnil to americký svícen elegantní svou jednoduchostí a svíčky od souseda včelaře. Manželka se naučila dva recepty (Cocq au vin a Fillet bourgignon) a tři témata konverzace, která se dala střídat. To bylo pro začátek. Než jsme za čtyři roky odjeli, pořádali jsme místně slavné večírky u ohníčku v rokli vedle srubu se soudkem piva a nadívanými veverkami. Ne vše bylo zajímavé či jen trochu směšné. Profesor Robin Williams, mj. autor slavné knihy „Americká společnost“, liberál a jižní gentleman, kterého jsem obdivoval též proto, že se mi zdál mazaný a tvrdý jako cajunský hráč karet na Mississippi, se tehdy jako mnoho jiných vynikajících osobností stal terčem útoků amerických „levicových“ studentů a zlomilo mu to srdce. A z předsedy oddělení, který mi dost kazil radost z práce, se časem vyklubal diagnostikovaný paranoik, který nakonec zpronevěřil pokladnu katedry.

84


Město a talár – 1964-1968 Na jižním pomezí velké Mohacké (Mohykánské) konfederace v oblasti Prstových jezer, při ústí 61km dlouhého jezera pojmenovaného dle kmene Cayuga, který tam sídlil, byl malý přístav a výměnné středisko, které za své pozdější existence od roku 1789 pod státem New York vyrostlo v malé městečko s 28 tisíci obyvatel. Z těch tvoří přes polovinu zaměstnanci dvou architektonicky impozantních komplexů, které i vizuálně dominují ze dvou vrchů plochému městečku s garážovitě placatými obchůdky a dřevěnými rodinnými domky. Všude kolem jsou do obyvatel nepočítaní studenti. Jen na Ithaca College je jich přes pět a na Cornellu asi devatenáct tisíc. Na jižním kopci je Ithaca College. Tam učil český demograf a sociolog Daniel Kubát. On a jeho americká manželka Nelda se stali našimi dobrými přáteli. Trochu vzdálena a ukryta v severozápadních vrcholcích je známá dívčí Wells College. Přímo na západních útesech jezera je rozloženo na více než 300 hektarech seskupení hlavních budov Cornell University. Nad ní je obrovská zemědělská experimentální stanice a trochu dále synchrotron, oddělení nukleární chemie a observatoř. Součástí Cornellovy univerzity jsou i slavná lékařská škola na Manhattanu, která zahrnuje špičkové New York Hospital, Bellevue Hospital a Ústav pro výzkum rakoviny, u Areciba v Portoriku největší radioteleskop na světě, který zkoumá počasí, sonduje hluboko do vesmíru a hledá v něm život, a různé akademické instituce v Evropě a Asii. Na rozdíl od tří prestižně prvních „břečťanových“ univerzit (Harvard, Princeton a Yale jsou proslulé v podstatě pouze svými filozofickými, lékařskými a právnickými fakultami) je Cornell proslaven nejen těmito, ale i světově či v Americe špičkovými fakultami ekologie, hotelové, strojírenské, informatiky, jaderné fyziky, astronomie, architektury, zootechniky, veterinární medicíny, plánování atd. Když jsem již v padesátých letech viděl poprvé chovné býky na kopci nad Cornellem, usoudil jsem, že jsou vedle Martini cocktailů, mrakodrapů a tvarohových dortů (cheesecake) čtvrtým americkým přínosem světové civilizaci. Nesporným příspěvkem Cornellu je též, že jako první v Americe umožnila univerzitní studium ženám. Přes to všechno je snaha vyniknout v Americe tak silná, že se mi zdálo, že většina mých místních kolegů trpí pocitem méněcennosti, který si různě kompenzují. Snad to bylo venkovskou izolací, snad tím, že být jen čtvrtý v prestižním pořadí univerzit se tajně považovalo za neúspěch. Ovšem na rozdíl od jiných amerických univerzitních měst se zde nekonal příslovečný trvalý souboj mezi městem a talárem (Town and Gown). Cornell v městě naprosto dominoval i svou ekonomickou silou. Vždyť například ve fyzikálních vědách a inženýrství měla jen od státu výzkumné dotace


85

ve výši kolem 360 milionů dolarů. Tak i můj naprosto vrcholný puškař, pan James H. Stone, pracoval ve dne jako strojírenský mistr na univerzitě, zatímco jeho manželka Penny vedla krám, kam se sjížděli zájemci z celé severovýchodní Ameriky. A tak zdola, z pohledu městečka, zde žilo v míru a vzájemné izolaci pět kast: • Blízcí venkované – známí, zákazníci, příbuzní. • Obyvatelé městečka přímo v městečku zaměstnaní – obchodníci, servírky, právníci, popeláři, lékaři. • Neakademičtí zaměstnanci univerzity (manuelní i úředníci) považovaní za místní elitu. • Profesoři – ti s místními obchodními či společenskými vztahy. • Studenti, žijící zcela soběstačně na svých univerzitních kolejích, kteří ve městě ani nebydleli, neměli pohlavní vztahy a nenakupovali. Shora, z pohledu Cornellu, bylo však kast sedm. Ze společenského hlediska univerzity totiž Ithaca College patřila k městu, a tak byli profesoři a studenti rozděleni na další dvě kasty. Potvrdil jsem si to nezvratně hned při první velké party, kterou jsem uspořádal ještě za tátovy přítomnosti v naši pronajaté farmě v Podunku9. Měl jsem už dost známých a pozval jsem je všechny. Celé odpoledne stáli, mluvili, jedli a pili přesně rozděleni do těch vzájemně nepropustných kastovních hloučků, které jsem shora popsal.

9 Přestože je to v američtině posměšný název pro ten nejhorší Zapadákov, Podunk je jméno skutečného osídlení (v r. 1964 skupiny roztroušených zemědělských usedlostí) nedaleko Trumansburgu ve státě Nový York na souřadnicích 42.524 a -76.663, kde jsme bydleli na farmě blízko Curry Road.

86


Kousek od blázince – 1964-1968 Ta čtyři léta jsem žil blízko malé vesničky v divočině, na pomezí mezi špičkovou univerzitou a obrovským blázincem. O univerzitě jsem už psal, o té divočině, přírodní i politické, napíši později. Dnes chci povídat o blázinci a vesničce. Zatímco já jsem dojížděl do práce na jih na Cornellskou univerzitu nebo přes letiště v Ithace mnohem dál, manželka Vivian dojížděla do zaměstnání směrem na sever. Její cestování bylo aspoň v zimě těžší, neboť vedlo přes (až na pár desítek metrů neměnnou) „snow line“ (sněhovou hranici), odkud bylo na sever po každém sněžení dočasně nepřístupno. A tak někdy čekala ráno v autě několik hodin, než pluhy a frézy prorazí, jindy zase musela přespat v zaměstnání. Bylo to ve velkém státním blázinci u vesnice Willard (700 obyvatel) na severozápadním břehu sousedního jezera Seneca. Téměř každá rodina z této a sousedních vesnic a farem měla někoho, kdo ji živil prací v blázinci. Byl to jediný místní průmysl. Nemocnice měla přes 3000 pacientů. Vypadala jako samostatné městečko, opevněné vysokými zdmi. Brzo po nastoupení mi Vyvian vypravovala, jak s varovnými světly a houkajícími sirénami přijely čtyři vozy státní policie a osm rozčilených ozbrojených policistů jí do kanceláře přivedlo naprosto klidnou vetchou stařenku. Vivian policisty okamžitě vykázala na chodbu a dámy se zeptala: „Co se vám to paní stalo?“ „Ale nic,“ zněla odpověď, „jen už mne mí sousedi tak otravovali, že jsem je postříkala sprejem proti hmyzu, aby konečně dali pokoj. A za chvíli přijeli páni důstojníci, sprej mi sebrali a dovezli mne k vám.“ Často na tu paní s pochopením vzpomínám. Ještě během prvních týdnů po tatínkově příletu z Československa do Ameriky jsme šli v blázinci navštívit Vivian. Byli jsme ohlášeni, a tak nás jinak velmi přísné stráže s vlídným úsměvem pustily branou a bez doprovodu do areálu. Ale otec brzo dokázal upoutat jejich pozornost. Každou chvíli se zastavil a předstíral, že si na hraně chodníku čistí botu od psího hovna, do kterého šlápl. Ale psí ani jiná hovna tam nebyla, a brzo nás oslovila stráž. A tak mi nejdříve otec česky vysvětlil, že se zastavil, kdykoliv za námi někdo šel, aby naše konverzace nebyla odposlouchávána. A já pak stráži musel vysvětlit anglicky, že otec není blázen, ale že je jen pár týdnů na svobodě z komunistického ráje. Manželka, kterou i já poprvé viděl v bílé uniformě a slušivém čepečku, tatínka se smíchem utěšovala tím, že stráže nejčastěji zadržují lékaře přicházející „z vnějšího světa“, protože ti se prý chovají nejdivněji. Jak na farmě, tak později ve srubu, jsme bydleli několik kilometrů od městečka, které se jmenovalo Trumansburg a mělo asi 1700 obyvatel.


87

Kdybych se tam usadil sám jako „profesor z Cornellu“ trvalo by asi dost dlouho, než bych byl přijat. Místní obyvatelé byli vesměs potomci původních holandských kolonistů, s místní tradicí a hrdostí, velice opatrní vůči společensky nedefinovatelným vetřelcům. Ale Vivian coby vrchní psychiatrická sestra ve willardské nemocnici byla naprosto čitelná, a tak nám přes ni byl okamžitě přidělen nejvyšší status rozpoznatelný na severním newyorském venkově. Hned jsme byli zváni ředitelem trumansburgské měšťanky vedocím místní banky a majitelem drug store (místního společenského ministřediska: směsi galanterie, drogerie, baru se soft drinks, milk shakes a zmrzlinou). Místně velmi uctívaná Mrs. van Naess, ovdovělá tchýně našeho domácího, se začala aktivně společensky zajímat o otce. Nejvíce jsme se sblížili s místním poštmistrem, panem Johnem E. Snedekerem, Jr., a jeho manželkou Janie. I s jinými jsem vycházel bezvadně – promlouval o počasí i o světě, hrál karty, pil a jezdil na koni. Všichni lovili, do mrazáku i pro potěšení, a ježto jsem všude s vlky i vyl (live with the land), začal jsem lovit též. Ale dva své nejlepší kamarády jsem si našel sám: ten první byl automechanik Carl Tracey, s nímž jsem nejčastěji hrál šachy. Druhým se stal prodejce aut Han Wassenaar; v létě jsem s ním plachtil na jezeře a rybařil a od podzimu do jara jsme stříleli, co se dalo.

88


Po tatínkově odjezdu – 1965 Podle západního pobřeží jezera Cajuga, pod zalesněnými svahy, se vine úzká silnice. Asi 13 km na severozápad od města Ithaca je státní park. Na východ od silnice je malý přístav pro plachetnice, pláž a louka. Na západ je parkoviště a krásný bílý dům v americkém koloniálním stylu, přeměněný ve vynikající francouzskou restauraci. Za ním je skryta úzká rokle, jejíž stěny se tyčí kolmo do výšky 122 m. Do rokle se celých 65 m řítí vodopád. Má sice menší objem než Niagara, ale zato je o 15 m vyšší. Rámován černými skalami a stále zeleným porostem, chvěje se stříbrný pruh, který dunivě mizí v rubáši vlastních oparů, skrývajících dolní třetinu jeho pádu. Jeho původní indiánské jméno „taghanic“, velký vodopád lesů, bylo poholandštěno a pak poangličtěno na „Taughannock Falls“. Jižní hranici parku tvoří rokle s potokem, malými zvonícími spády a splavy, hustým porostem, kytkami a zvířátky všeho druhu, o jejichž životě a smrti s konečnou platností rozhodují velikánské šedé sovy. O víc než 500 metrů dál na jih je další podobná rokle, větší, hlubší a poskytující domov i vysoké. Mezi roklemi od silničky na břehu jezera k větší silnici na východní pláni leží ladem asi pětikilometrový pruh zdivočelého porostu. Je celkem nerozlišitelný od vzhledu státního parku. V tomto pruhu asi 200 m nad jezerem, od silnice skrytý starými jehličnany, stojí prostorný srub, do kterého jsme se (manželka, Cotchiczko a já) po tatínkově návratu do Kutné Hory přestěhovali. Tatínkův rok v Americe byl pro něj plný dobrodružných zážitků. Ale většina se nějak vztahovala k jeho minulosti. New York se mu nesmírně líbil, ale dojat byl, když jsem ho zavedl do Sokolovny v české čtvrti na Manhattanu. Ježto jsem jeho minulost znal podrobně, jako překvapení jsem ho zavedl do malé ošumělé kanceláře na pokraji města, původně spediční a cestovní firmy Brodský a Sovák, nyní známé jako American Czechoslovak Trading Corporation, která se specializovala na posílání dárků českých emigrantů příbuzným přes Tuzex. S firmou korespondoval, když byl prokuristou německé spediční firmy Schenker v Hamburgu v letech 1919 a 1920. Měl radost, že jsem si na to vzpomněl, a ještě větší, když si na něj vzpomněli i původní vlastníci a vyhledali v zaprášených fasciklech starou korespondenci, nad kterou si při záplavě Jelínkovy slivovice zavzpomínali na zlaté časy. Jinak, když jsme chodili po New Yorku, otec nadšeně sledoval vše, ale vypravoval mi o svém mládí v Paříži. Nejnadšenější byl u moře. Koupil jsem mu námořní dalekohled, lezli jsme na zakotvené lodě a hráli jsme si na piráty a kapitány na pobřežích Atlantiku, Mexického zálivu a Pacifiku. Při tom jsem poslouchal vyprávění o tom, jak po první světové válce organizoval lodní přesun českých legií ze Sibiře přes Japonsko a Panamu do vlasti.


89

Z Kutné Hory mu do Ameriky někdo napsal, že mu tam otrávili pejska Punťu. Tak se rozhodl vrátit domů, do své poslední bitvy: pokusu zachránit před Jednotou podporovanou komunisty zbytek baráku a zahrady na Žižkově. Ještě jsem mu zařídil poslední dobrodružství, cestu luxusním německým parníkem z Ameriky do Francie. Rozloučení s tatínkem bylo těžké. Obával jsem se, že ho již nikdy neuvidím. Ten dojem měla i černá kočka se zlatým proužkem na hrdle. Ta hned po našem nastěhování na Brownovu farmu začala chodit k nám na práh, kde jí tatínek tajně dával mléko. Za chvíli se už s ním dívala na televizi a chodila do ložnice. Když jsme se po dvou dnech vrátili z přístavu bez něho, stála na prahu a příšerně zavyla. Za tři dny zmizela a už jsme ji nikdy nespatřili.

90


Lovy bez halali (I) – 1965 Chtěl jsem začít psát ne hned o myslivosti (tak se říká vyhlazování zvěře hlavně v Čechách), ale o lovu. A o tom nemohu psát, aniž bych si vzpomněl na bratra Netopila. A o něm nemohu psát, aniž bych psal nahou pravdu o jiných věcech. V době, kdy se za umění projevu zřejmě považuje zamlčovat, zamlouvat, zamlžovat a lhát, je zábavné říkat pravdu, nic než pravdu a celou pravdu, jak to zní v americké soudní přísaze. Kolem roku 1950 jsem chvíli spával na podlaze v hotýlku na okraji Osla u soudruha Arnošta Cervana, tehdejšího předsedy norské skupiny (bylo nás pět nebo šest) Československé sociální demokracie v exilu. Lepší ubytování jsem si dovolit nemohl. S Arnoštem jsme vycházeli dobře. Později se oženil s Karen, mou tehdejší milenkou, která v té době byla manželkou jednoho z nejvyšších činitelů norské tajné zpravodajské služby. V hotýlku bydlela též jedna Američanka, učitelka ve výslužbě, která pomalu objížděla svět. Spřátelili jsme se a ona mi vyprávěla o svém životě. Tehdy se mi zdála příšerně stará, ale fascinovalo mne, jak jako do copu splétá jednu povídku do druhé, takže žádná nekončí. A teď to dělám já. Ale život je asi taková pomlázka… František Netopil byl kutnohorský zubař. Za války (2. světové) byl tatínkův zástupce a velitel místní organizace vojenské odbojové organizace Obrana národa. Občas jsem mu nosil dynamit, který většinou kradl Otakar Váša, jenž se už tehdy zajímal o chemii. Netopil byl vysoký, silný a docela chlapsky otylý muž. I po věznění Gestapem se dostal rychle do formy. Důvod asi byl, že jak za protektorátu, tak i v žíznivých letech po osvobození měl coby zubař neomezený přístup k čistému alkoholu. Při jednom krásném důstojnickém plese v Jezuitské koleji, bylo to snad hned po Vítězném únoru, jsme spolu začali pít a já ho zdolal. Mého stavu se pokusil využít důstojník vojenské rozvědky, který byl ve španělské občanské válce jako komunista. V době, kdy jiní utíkali na západ, jsem se vrátil z Francie, a tak jsem jej zajímal. Myslel si, že nevím, kdo je. Ale kořalku nezvládl. Jeho krásná manželka mne pak svedla na kasárenských schodech. Mluvili jsme spolu trochu španělsky. Nakonec mě vynesli dva poddůstojníci, každý za jeden loket. Posadili mě něžně do čerstvě napadnutého sněhu před vrata. Obě stráže v budkách udělaly k poctě zbraň a já jsem se po třech (střídavě s levým a pravým ukazováčkem ve sněhu), kolem Barbory a gymnázia, pomalu ubíral na Žižkov domů. Bratr Netopil se mne ujal i jinak. Byl vášnivý nimrod a jednou mě vzal s sebou. Nevím, kam jsme jeli jeho velkým americkým autem, ve kterém se dala sklopit sedadla a spát. Dojeli jsme k jeho skrýši někde v hlubokém lese. Zvenku to vypadalo jako shnilá zřícenina, ale kamuflovalo to čistou a útulnou místnost s krbem. Dal mi do ruky brokovnici, ukázal na blízkou borovici, ze které na nás koukala veverka, a řekl: „Střel ji!“ Pečlivě jsem


91

namířil mimo, a vystřelil. Pak jsem se vymluvil na to, že mě flinta praštila do ramene. A tak jsem se myslivosti vyhnul. Lovit mne až v Americe naučila moje kočka. Ne ta černá se zlatým proužkem na krku (která skutečně vyla hrdelným nářkem, když odejel tatínek), ale Cotchiczko, která se s námi přestěhovala na srub. Viděl jsem ji, jak leží nehybná na spadlém stromě u severní rokliny. Měla ocas vzpřímený v záviděníhodné erekci. Šel jsem se podívat, co se děje. Před ní vzlétl nádherný bažant. Ona se na mne jen vskutku pohrdavě podívala. Tak jsem si řekl, že nastal čas, abych to napravil. Koupil jsem brokovnici, na začátek automatickou opakovačku, jak mi doporučil zbrojař Jim Stone, a s kočičkou, která přímo geniálně vystavovala, jsem začal na pozemku kolem srubu lovit ptáky a později, když se k nám přidala i malá australská teriérka Kiwi II, která zase dobře větřila a rušila, i králíky a veverky. Ten první rok jsem se o více nezajímal. Srnky a srnci mi přecházeli od rokle k rokli pod okny srubu, ale ti byli tabu.

92


Lovy bez halali (II) – 1966-1968 Ptáci mi stačili. Bylo jich přemnoho, i na těch několika čtverečních kilometrech mého pozemku. Naučil jsem se je znát tak intimně, že jsem věděl, kde co očekávat. Avšak americké lesní sojky mne vždy polekaly svým výbušným vzletem, než jsem na ně téměř šlápl. Jako náhlé zavíření bubnů vznesly se svisle a hned nad větvemi zmizely vodorovně. Ale časem jsem jich několik střelil. Většinou jsem chodil jen s teriérkou Kiwi II a kočkou Cotchiczko. Ranní rutina byla pustit fenku hlavními dveřmi srubu. Ta hned oběhla srub a zahnala šedé veverky na nějaký velký dub na svahu nad srubem. S Cotchiczko jsme se z kuchyně tiše protáhli zadními dveřmi a zatímco pozornost veverek byla plně upoutána psím štěkotem a vášnivým dorážením na strom, přesnou malorážkou Armalite, kdysi používanou zelenými barety ve Vietnamu, jsem vždy jen jednu sestřelil. Cotchiczko věděla, kde čekat, a měla snídani. Občas mne známí z blízkého městečka Trumansburg pozvali na lov. Ale intenzivně jsem začal lovit teprve s novým kamarádem, Hanem Vassenaarem. Začalo to tím, že manželka potřebovala na cesty do práce jiné auto. Řekl jsem jí, že to zařídím, a chtěl jsem ji překvapit autem zcela novým. Zkušenosti jsem měl jen s kupováním dosti starých ojetých, a tak jsem šel do knihovny a prostudoval si, jak se auta prodávají a kupují. Po čtrnácti dnech srovnávání a vyjednávání jsem koupil malého, krásně červeného Fiata. Manželka měla radost a já našel kamaráda. Byl to Han, který už 15 let prodával auta. Toto prý bylo první, které prodal se ztrátou, jen aby zvýšil objem odběru od velkoobchodníka. Též jem ho prý fascinoval, neboť jsem byl první profesor z Cornellu, který nezaplatil požadovanou cenu bez řečí. Nejenže jsem smlouval, ale věděl jak a až kam. Když jsme se sblížili, vysvětlil jsem mu to tím, že ti ostatní profesoři asi uměji číst jen ve svém oboru. Ale mne učili, když jsem studoval ještě za Karla Engliše v letech 1945-1948 práva na pražské UK, jak se stát přes noc odborníkem na jakýkoliv předmět a při první sklence po přelíčení to vše hned z hlavy vymazat. A tak jsme s Hanem strávili každou volnou chvíli. Mimo loveckou sezónu jsme rybařili nebo plachtili na jezerech. Tuto zemi Iroqoiské konfederace indiánských kmenů Mohawk, Oneida, Onondoga, Seneca a Cayuga, jejichž jména nesou dodnes Pětiprstá jezera, kterou tak poutavě popsal James Fenimore Cooper, kolonizovali původně Holanďané. Ti později zanechali ladem většinu svých polí. Zalesněné vrcholky, říčky, rokle, vodopády, jezera a chráněné státní parky vytvořily ideální habitat pro zvěř všeho druhu. Kam jsme jen zašli, bylo co vidět i střílet. Líbilo se mi to, protože jsem se vzrušen zvěří dostal do divočiny, kam bych jinak, ani s kamerou, nelezl.


93

Neobešlo se to bez menších dobrodružství. Jednou jsme v lese zažili opravdovou průtrž mračen. Rychle se ochladilo, setmělo a hluk větru a deště byl příšerný. Najednou jsem si uvědomil, že malá Kiwinka, která s námi chodila i lovit, u mě není. Volání a hledání v tom povětří bylo marné. Po několika hodinách jsme to vzdali a šli zpět k autu. Auto bylo v údolí za potůčkem. Ten se změnil v prudkou říčku a z ní se pokoušela vydrápat Kiwi. Zřejmě věděla lépe než my, kde se sejít. Han mne uvázal za nohy a po hlavě spustil po strmém blátivém břehu. Kiwi jsem chytil a on nás vytáhl. V autě jsme se zahřáli a vysušili, ale od té doby se Kiwi vodě vyhýbala. Byla doba podzimního tahu hus na jih. Byli jsme přímo na východní trase. Ježto byla hlášena velká hejna na sever od nás, vzali jsme si den volna a odjeli na ně čekat na jihovýchodním břehu jezera. Husy ale nebyly nikde, a tak jsem k večeru zavolal manželce, že ještě chvíli budeme čekat. „Vy jste mi lovci!“ řekla manželka. „Jen jsem se dostala domů, sedlo si kolem srubu a na silnici snad tisíce hus. Ani sem dnes nejezděte. Silnice je uzavřena, dokud se husy nezvednou, a pak se bude muset čistit, aby na výkalech auta neklouzala.“ Jako nováček jsem si opatřil nejen brokovnici, ale i kulovnici samonabíjecí. Teď už jsem přešel, aby to vůči zvěři bylo fér, na jednoranovou kulovnici. Byla to karabina Ruger s velmi krátkou hlavní, ještě zkrácená a upravená mým zbrojařem Jimem Stonem. Krásně se s ní chodilo v porostu i po horách. Správný druh nábojů ráže 7 mm Remington Magnum měl dalekou a velmi plochou dráhu. Jiný druh nábojů byl dostatečně šokující na 50 - 100 metrů, na kterou se střílí nebezpečná zvěř. Bral jsem si ji s sebou, když jsme jezdili na sever Pensylvánie do nádherných hor, kde byl natočen začátek filmu „Lovec srnců“ o Američanech ve vietnamské válce. Byli tam nejen lepší srnci než v New Yorku, ale i pěkní hnědí medvědi. Kulovnice se osvědčila tak, že jsem si s ní později v Indii troufl i na Panthera tigris tigris.

94


Lovy bez halali (III) – 1967-1968 Že se ze mne najednou stal vášnivý a údajně krvelačný lovec, se nějak rozkřiklo mezi mými udivenými kolegy a studenty na různých amerických univerzitách. Mysleli si, že mne dobře znají. Dosud mne považovali za velmi mírného, civilizovaného městského člověka s výlučně intelektuálními zájmy, který je schopen bojovat jen na šachovnici. Nemělo cenu jim vykládat, že jsem původně venkovan, který od dětství považoval za přirozené zabíjet potkany, krtky a přebytečné kočky a porážet chovná zvířata, u jejichž porodu pomáhal, jako s mláďaty si s nimi hrál a láskyplně o ně pečoval. Stejně tak jsem se nepokoušel jim vysvětlovat jiné stránky a kapitoly mého života, které předcházely, nebo byly souběžné s mým zaměstnáním a zálibami amerického akademika. Moje doktorandka z Pittsburské university, Ratna Dutta, byla mezi těmi, kteří se to doslechli. Nebyla šokována, ale přišla s návrhem, který jsem nemohl odmítnout. Její otec byl vrchním lovčím indického státu Uttar Pradesh. Pozval mě na lov královského bengálského tygra. Událo se to nakonec v oblasti, která díky rozmanité krajině a velmi rozličným místním klimatům a porostům poskytuje vynikající životní prostředí pro bohatství různé zvěře. Do této podhorské oblasti, tak 200 km na severovýchod od Dillí, dříve občas zabloudili nyní vyhynulí lvi z plání Gangy a nosorožci z taraiské oblasti. Ale stále tam bylo, mimo zdomácnělých slonů, na kterých jsme se divočinou pohybovali, nespočet slonů divokých, leopardů, divočáků, indických mývalů a krokodýlů. Takže mi bylo dopřáno si svou karabinu dost přesně zastřílet ještě před hlavním lovem. Půjčili mi též krásnou anglickou brokovnici, a tak jsem nemusel jen nečinně přihlížet, jak vzlétají datlové, modré sojky, holubi, hrdličky, kachny, koroptve, křepelky a pávi. Na tygra jsme čekali na posedu, kterému říkají “macan”, v údolí Patlidoon blízko řeky Ramganga. Čekali jsme marně tři noci. Každé ráno jsme zakopali starou návnadu a večer nastražili čerstvou. Čekání nakonec prospělo, poněvadž pomalu otupělo mé vzrušení a strach. A tak když se čtvrtou noc tygr náhle zjevil, nestřílel jsem, dokud se mi nepostavil jako terč. Srdce se mi rozbušilo a ruce začaly třást, teprve když vyhasl. O život jsem téměř přišel na podzim 1967, když jsem brzo ráno nedaleko svého amerického domova šel sám střílet kachny. To jsem měl ze všech druhů lovu nejraději. Hodil jsem jako lákadlo umělou kachnu do jezírka, v mrazíku jsem si lehl mezi rákosy a čekal při nádherném východu slunce, zda nalétnou. Tři, které jsem střelil, spadly do vody. Byl jsem bez lodičky i psa, a tak vzrušen a neznalý, spoléhaje na gumové boty-kalhoty, se pro kachny začal brodit. Nedošel jsem daleko. Zapadl jsem do řídkého bahna z kachních fekálií. Kachny tentokrát málem zvítězily. Obtížně jsem se vysoukal z gumové pasti svírající mne po hrudník a z loveckého kabátku nasáklého


95

vodou. Nějak jsem se dostal na břeh. Oděv i kachny jsem nechal na pospas přírodě. Ani jsem se nenastydl. Ale od té doby jsem na kachny chodil jen s někým, kdo měl psa, nebo s nafukovacím člunem. Ale hned po Vánocích 1967 přišly události mnohem více vzrušující než lov. Blížilo se Pražské jaro. Už tehdy byl můj svět velmi malý, a tak události v Československu vtáhly i mne, pasivně i aktivně, do svého víru. Bohudík to nebylo prostřednictvím amatérských českých exulantů, ale profesionálů československé rozvědky ve Washingtonu a vynikajícího krátkovlnného rádia, které mi do srubu půjčili mí známí v CIA.

96


Pražské jaro (I) – 1967-1968 Každé jaro je krásné. Je to doba znovuzrození, vitality, naděje. Po jaru 1945, kdy byl poražen nacismus, bylo pro mne nejkrásnější jaro 1968, kdy byla u nás definitivně poražena idea komunismu. I když poté následovala okupace a kolaborantství, komunismus jako ideologie byl pražským jarem 1968 pohřben nejen u nás, ale i všude v Evropě a Americe a začal křečovitě umírat i v ostatních částech světa. Z jara 1945 si nadosmrti budu pamatovat rozkvetlou jabloň hlásící se 1. května zoufale znovu k životu na násypu kasemat třetího dvora Malé terezínské pevnosti, vůni a barvu šeříků pod Řípem na cestě do Kutné Hory po osvobození a sokolské pochody a volání o pomoc z pražského rozhlasu. Z jara 1968 mi utkvělo vzkříšení divočiny kolem mého srubu a tání ledu na jezeře Cayuga, znovu sokolské pochody a výrony naděje s podtextem úzkostlivého volání o pomoc pražského rozhlasu. Snažil jsem se zařídit si pracovní program tak, abych co nejvíce mohl být ve srubu brzo odpoledne. Pokud se pamatuji, české vysílání pro Severní Ameriku bylo nejlépe slyšet ve východních USA ve tři odpoledne. K vypůjčenému krátkovlnnému přijímači jsem připojil asi stometrovou vodorovnou anténu. Se sluchátky na uších jsem se zazněním znělky z Vltavy jako magickým proutkem ocitl v Československu a prožíval vývoj a krize „Pražského jara“. Cítil jsem se naprosto doma, ježto hlasy, které ke mně najednou mluvily znova češtinou mého dětství a mládí, vyjadřovaly postoje a hodnoty, které jsem znal a miloval jako české z první republiky a z protektorátu. Prožitek účasti na dramatu naprosto osobního a současně světového významu byl tak hluboký, že vyloučil vědomí světa, ve kterém jsem žil zbytek každého dne. Když relace skončila, sundal jsem sluchátka, vyšel ze srubu, rozhlédl se po okolních kopcích a přes jezero a otřásl se. Viděl jsem věčně se opakující jaro na severu státu New York, který si žil svým denním, spokojeným životem. Byl větší, početnější, rozmanitější a mocnější než celé Československo. Místní rozhlasové zprávy byly o tom, jak velký vítr vyvrátil ploty v blízké vesnici, a splašené krávy pošlapaly kytky a polámaly růže v zahrádce Mrs. Walton. Zatímco před chvíli jsem prožíval znovu počínající neshody mezi Slováky a Čechy jako kosmické operní drama, regionální zprávy byly o dalším vrcholení stálého operetního sporu mezi newyorským městem a venkovem o distribuci daňových příjmů. Světové zprávy byly o válce ve Vietnamu a prohlubující se krizi s vlastnictvím olejových polí na Středním Východě. Mezi zprávami o dění v Latinské Americe a v Africe byla tak dvakrát za týden zmínka o podivných událostech v komunistickém Československu. Tehdy jsem poprvé opravdu začal mít převratitelné vidění světa, které se mohlo okamžitě změnit jako ve známé psychologické demonstraci obrázku, kdy vidíme střídavě přízrak mladé a staré ženy. Subjektivně


97

pro mne jediným řešením asi bylo vstoupit svým jednáním do obou světů a tak, aspoň pro sebe, dosáhnout jejich skutečného propojení. Když jsem dostal (poprvé od roku 1948) pozvání na večírek na Československém velvyslanectví ve Washingtonu, pochopil jsem, o co jde a pozvání jsem přijal okamžitě, aniž bych se s kýmkoliv radil. Přestože jsem měl domluveno přespat u přítelkyně ve washingtonském Georgetownu, jako ve Veselé vdově „milovaná vlast“ zvítězila, a tak jsem po večírku strávil zbytek večera a pak zbytek noci u předního člena československé rozvědky v USA. I on, jako převážná většina členů velvyslanectví, nyní mluvila řečí, která mne oslovila, a snadno jsme se dohodli, jak bez porušení loajality k Americe mohu prosazovat společné zájmy. Přítelkyni Ellen jsem navštívil v Georgetownu až příští večer a její dům se stal základnou mých jarních aktivit na několik příštích měsíců.

98


Pražské jaro (II) – 1968 Zahraničněpolitická situace Československa byla v pohledu zvenku poměrně jasná. Komunistická strana byla rozpolcená a její vítězná frakce, která se oddávala orgiím očisty ze své účasti na zničení československé demokracie a samostatnosti po roce 1944 i na diktatuře a zločinech padesátých let, se opájela náhlou nadšenou podporou celé společnosti. Bylo zřejmé, že spíš dříve než později se sovětské vedení rozhodne, že český pokus o samostatnou cestu je tak nakažlivý a že natolik ohrožuje sovětskou nadvládu i ve Východním Německu, Polsku a Maďarsku, a tím i vojenskou strategickou pozici vůči NATO, že je třeba jej potlačit. Češi se sami stále ujišťovali, že 1968 není 1957 (kdy byl Sověty vojensky potlačen maďarský pokus o určitou autonomii), ale na otázku, v čem je rozdíl, odpovědět neuměli. V sovětském bloku měli jen rozpačitou toleranci Maďarska. V Německu byl mezi starší generací stále ještě téměř psychotický strach z Rudé armády, hlavně mezi utečenci z Polska a Východního Německa, kteří měli ještě v paměti barbarský teror a soustavné znásilňování žen. Mladá generace v západním Německu byla naproti tomu v zajetí mírové propagandy a vyžívala se levicovými sny a protesty proti autoritě. Zbytek západní Evropy, též podlomen generačním konfliktem, se konfrontaci se Sovětským svazem chtěl vyhnout za každou cenu. Amerika byla oslabená rasovým konfliktem a hlavně zabředlá ve Vietnamu a na Středním Východě. Rozhodně nebyla schopna angažovat se ještě jinde. Mimoto americké informované kruhy měly v živé paměti kritiku za to, že Hlas Ameriky a Rádio Svobodná Evropa za maďarské krize vzbudily dojem, že je možná podpora ze západu, a když zazněly zbraně, z Ameriky bylo ticho po pěšině. Proto byly americké politické a intelektuální elity během rozvíjející se československé krize velmi zdrženlivé. Co se tedy dalo dělat zvenku pro podporu „socialismu s lidskou tváří“? Za prvé pokusit se brzdit československé nerealistické nadšení a ambice. Za druhé, paradoxně, hledat podporu u komunistů a levičáků na západě a jinde na světě, která by posílila schopnost československého ideologického odporu a zvýšila pravděpodobné ztráty, které by utrpěli Sověti při případném zásahu. Za třetí zvýšit schopnost Československa čelit sovětskému ekonomickému nátlaku, např. uzavření ropovodu a plynovodu. To vše jsme se pokoušeli dělat. V Americe byl hlavním cílem soustavného lobování pokus o vrácení československého „zlatého pokladu“, tj. části československého národního pokladu, zachráněného před Němci a zde uloženého s dalšími československými aktivy. Ty Američané drželi jako záruku za majetek cizinců i československých exulantů, zestátněný komunisty. Zatímco i doma lidé dávali rodinné zlato státu, do něhož znovu vkládali naděje, také v Americe


99

se zdálo, že se v Kongresu podaří vrácení prosadit. Dosti reprezentantů i senátorů bylo již pro a naše kampaň o podporu veřejného mínění vrcholila. S redaktorem tehdy nesmírně vlivného magazínu LIFE Edwardem Kernem jsem měl již sepsaný úvodník, který měl vyjít za deset dní, těsně před zahájením jednání v Kongresu. Obracel se na pravicovou část amerického publika a vysvětloval Pražské jaro jako návrat k českým demokratickým tradicím. Připomínal jsem americké kořeny některých československých institucí a podporu Čechoameričanů a prezidenta Wilsona při zrodu Československa. Zmínil jsem se o účasti Čechů v amerických vojenských jednotkách ve Vietnamu, o americkém původu Charlotty Masarykové, o vztahu Jana Masaryka k USA a o nynějším exilu Masarykovy dcery Alice v Americe. A pak udělal čáru nejen přes naši taktiku megalomanický stratég de Gaulle. Pokusil se obnovit předválečný francouzský vliv ve střední Evropě a vzkřísit Malou dohodu mezi Československem, Jugoslávií a Rumunskem, tentokráte nenamířenou proti Maďarsku, ale naopak s jeho účastí. To byla dle mého úsudku kapka, která rozhodla o osudu Pražského jara. Kreml měl vždy své agenty, vědomé i nevědomé, ve studentských mírových, pseudomarxistických a anarchistických hnutích pozdních šedesátých a počátku sedmdesátých let a financoval mnoho z jejich aktivit a akcí. Nyní využil situace ve Francii a během deGaullova pobytu v Rumunsku výrazně podpořil pařížské studentské bouře, které za přispění komunistické strany a odborů vedly k deGaullovu brzkému pádu. To bylo, spolu s ovládnutím kubánské revoluce, podle mne největší sovětské vítězství ve studené válce. Můj úvodník v LIFE byl onen kritický týden nahrazen úvodníkem o krizi ve Francii a západní svět se ještě víc soustředil na spor se svými dětmi. Přestože naše snahy o podporu československé reformace usilovně pokračovaly, bylo čím dál jasnější, že jde o prohranou bitvu.

100


Pražské jaro (III) – 1968 V zimě jsem dva týdny přednášel na Havaji a tam mi nabídli místo. Jednalo se o srovnávací výzkum symptomatologie duševních chorob v Asii a Jižním Pacifiku. S nadšením jsem přijal. Ty dva poslední měsíce na Cornellu jsem si nechal narůst vlasy. Sbalil jsem a nechal špeditérem odvézt nábytek, Cotchiczko jsem dal Brownům na statek, kde strávila své dětství, (a ti se o ni starali až do požehnaného věku 22 let), Kiwi jsem poslal stejný den ze stejného letiště do karantény na Havaj a po dvaceti letech jsem s americkou manželkou letěl do Československa. Nejen vzrušení, ale i určitý neklid jsem cítil. Přesto jsem měl pocit, že se přece jen vracím domů. Na Ruzyni se to potvrdilo. Na celníky a policajty jsem mluvil česky a ukazoval zavřený americký pas. Bez jakékoliv prohlídky mně s úsměvem mávli, abych šel dovnitř. Táta čekal na letišti s autem, ale trval jsem na tom, abychom u Václaváku zastavili. Tam jsem našel holiče, který mě oškubal dle místní módy. Doma, jak jsem očekával, jsem našel svůj pokoj ve stavu, v jakém jsem jej zanechal před dvaceti lety. Ve skříni byly moje staré šaty, košile, kravaty a boty. Smrděly naftalinem, ale seděly mně jako předtím. Asi jsem se moc nezměnil. Myslím, že jsem cize nevypadal a ani se nechoval. V Hoře, okolí i v Praze se ke mně známí i kamarádi hlásili, jako by čas nic nezměnil. Měl jsem opravdu pocit, že jsem znovu mezi Čechy z první republiky, a bylo mi nádherně. I prakticky mi každý pomáhal. Spolužák z čáslavské hnojárny Franta Tůma, který pracoval v Kutné Hoře, mi sehnal materiál na opravu potrubí a z Čáslavi vynikajícího instalatéra. Kamarád z dětství, komunista a člen MNV Jirka Vočko, který byl mistrem v elektrárně, mi v baráku zadarmo předělal elektriku. Jiný kamarád, Jirka Kurka, mi po práci pomáhal civilizovat zahradu a odedávna žhavý komunista docent MUDr. Bedřich Jiráň, syn pošťáka z Miskovic, vyndal manželce zadarmo slepé střevo. Jizvička dle slibu byla menší než desetník. Skauti, znovu vedení policajtem bratrem Štěničkou, mne přijali zase mezi sebe a sousedi se chovali přátelsky jako zastara. Stará paní Šimůnková nás přišla navštívit s košíčkem koláčů, s Flaškovými jsem si pěkně popovídal, a Vášovi mi hrdě ukázali sokolský prapor, který téměř dvacet let, stejně jako za německé okupace, znovu schovávali. Ale některé věci mne zarážely. Jirka Vočko si mi stěžoval, že paní doktorová a inženýrová dostane z pod pultu pěkné boty, ale jeho manželka, žena dělníka, stojí marně frontu. Zatímco mne kamarádi zvali domů, s jinými kamarády se zřejmě nestýkali, domů je nezvali a vyjadřovali se o nich velmi zdrženlivě. Zřejmě jsem mnohé zklamal, když jsem na standardní otázku, jaké mám v Americe auto, odpovídal, že prastarého VW brouka. Když jsem v odpovědi na otázku, co jsem tu celou dobu dělal, popsal, co v Americe bylo


101

považováno za meteorickou kariéru s neustálými změnami míst k lepšímu, jeden upřímný kamarád se mne zeptal: „Co s tebou je, že se neudržíš na jednom místě?“ Veřejné prostory byly zanedbané a lavičky, i kamenné, rozkradené. Občas bylo na silnici vidět skupiny cikánů, které pracovaly pod dohledem Čecha, který se bradou opíral o lopatu. Kdysi krásný lesík Na Bylance byl zpustlý a cestičky zarostlé, ale cesta od nemocnice k můstku byla lemovaná vysokými drátěnými ploty, za kterými lidé pilně pracovali na svých vlastních upravených miniaturních zahrádkách. Nemusel jsem se jen spoléhat na vlastní dojmy. Než jsem se odebral do Československa, zaletěl jsem si na den do Bostonu a šel jsem na Harvardu na oběd ve fakultním klubu s vrcholnou osobností světové sociologie, mým bývalým učitelem Talcottem Parsonsem, abych se o své cestě poradil. Byl, jak jsem předpokládal, o situaci podrobně informován. Dal mi adresy na české sociology a psychology i na slovenského psychologa profesora Bažaného na Legionářské ulici v Bratislavě. Sešel jsem se s nimi a získal od nich podrobné, přesné a poměrně objektivní informace o společenské a psychologické situaci. Z těch všech byl nejlépe informován a nejvíce se mi zamlouval předseda Institutu marxismu-leninismu Pavel Machonin. Snad jediný znal dokonale západní sociologii jako vědu a řemeslo a využil svou pozici ke shromáždění týmu, který tehdy již dokončoval vynikající výzkum o třídní struktuře komunistické společnosti v ČSR.

102


Pražské jaro (IV) – léto 1968 Byl to zvláštní čas. Na jedné straně panovala svobodná atmosféra první republiky a Masarykovy ideály humanitní, na druhé straně bylo cítit realitu totalitního státu všude v hospodářství, úřadech a společenském životě a v politickém dění bylo možno pozorovat leninskou teorii i praxi. V detailech jsem to mohl studovat i u svých starých kamarádů. Zarputilí a neústupní antikomunisté jako starý sociální demokrat Josef Rut se radovali, ale celkem podporovali umírněný směr jako to nejlepší v dané situaci možné. Nadšení komunisté z přelomu čtyřicátých a padesátých let se obrátili a byli znovu radikální, tentokráte demokraté. Jak bylo zvykem na partajních schůzích, když se změnila linie a mocenská struktura strany, přiznávali své chyby, dělali sebekritiku a hlásili se sebevědomě k nové linii. Chodili po starém způsobu agitovat do fabrik. S několika jsem tam i zašel. Nejčastěji jsem chodil s bývalým „bolševickým postrachem Kutné Hory“, Jindřichem Fibichem, a přesvědčovali jsme noční směny o nových šťastných zítřcích. Největší úzkost mi způsobily dlouhé rozhovory s Josefem Smrkovským a se Zdeňkem Mlynářem. Oba jsem znal z odboje. Smrkovskému jsem před dvaadvaceti lety zachránil za cenu své rozmlácené páteře život. Přesvědčil jsem se, že ani jeden nemá ani to nejmenší ponětí o tom, čemu se na Západě říká jak vnitřní, tak zahraniční politika. Znali jen vnitrostranický boj, zápas o pozice na sekretariátech, smetení odpůrců, diktování stranické linie. Politickou realitou pro ně bylo jen mínění soudruhů našich a ruských. Nad domácími protivníky chtěli zvítězit jejich odstraněním z klíčových mocenských pozic. Měli naprostou důvěru, že Rusy přesvědčí odříkáváním socialistického růžence. Když jsem jim řekl, že Rusům nejde o ideologii, že tam vládne mafie, které jde jen o udržení kontroly nad zahraniční politikou, policií a armádou a o koloniální využívání našich zdrojů a vojenského průmyslu, a dal jim za příklad Rumunsko, řekli mi, že jsem vždy byl jen skeptik a strašil tím nejhorším. Říkal jsem jim, že mají udržet cenzuru a nepřipouštět vyšetřování smrti Jana Masaryka a jiné věci, do kterých byli zapletení Rusové (Reicin). Řekli, se svou novou lidskou tváří, že by to nebylo demokratické. A když jsem jim řekl, že je Západ už odepsal a že by se měli připravit na to, že sem vtrhnou Rusové, vysmáli se mi. I starého realistu tatínka nakonec opustil rozum a věřil, že se to povede. Loučil jsem se s očekáváním tragedie. Přesto jsem ve svém pokoji vyměnil ztrouchnivělé rolety. Na zahradě jsem zasadil řadu smrků podél celé zdi ke Kouřimské ulici. Pro své budoucí děti jsem rekonstruoval „hrad“, který jsem na zahradě před mnoha lety postavil s Bedřichem Machem. Než jsem koncem července odletěl na Havaj, byl jsem již natolik nakažen vlnami českého optimismu, že jsem manželce, otci i sestře Helence řekl, že když to


103

rok vydrží, vrátím se sem. Helenka zůstala u tatínka v Kutné Hoře se třemi dcerami, Margaret, Philippou a Elizabeth, které chodily k paní Varhaníkové do blízké školky na Žižkově, zatímco její manžel Ian Lawson pracoval jako lékař v Indii a měl u sebe nejstaršího syna Roberta. Odcházelo se mi tíž než před dvaceti roky. Čekala mne sice nesmírně zajímavá práce ve vysněném prostředí, ale nic mne ven nehnalo. Naopak, chtělo se mi zůstat doma, s iluzí, že bych mohl nějak pomoci.

104


Havaj, léto 1968 Během pobytu v československém miniaturním světě pro mne téměř neexistoval okolní svět. Z tohoto stavu jsem byl rázně vytržen hned při odletu z letiště v Ruzyni. Nemohl jsem si neuvědomit, že vypadá jako zanedbané venkovské letiště v Africe nebo částech Jižní Ameriky. Po přistání malým letadýlkem Československých aerolinií na obrovském letišti ve Frankfurtu jsem byl znovu v realitách a proporcích světa. Z Frankfurtu jsme letěli přímo do Los Angeles. Přespali jsme v 1041 Iliff Street, Pacific Palisades, překrásné čtvrti na skalnatých kopcích nad oceánem, asi půl kilometru od hranic sídla slavného herce amerických kovbojek Ronalda Reagana. Tam se po dlouhém putování z Poděbrad přes Limu v Peru, Boston a Vancouver konečně spokojně usadil maminčin bratr Robert Korec a jeho manželka Andulka. Měli za chvíli spoustu českých i amerických přátel. Místo aby Robert hrál po večerech v poděbradské kavárně Savoj, v Kalifornii dojížděli ze široka daleka žáci do jeho vlastního studia a on hrál na piano či harmoniku jen při zvláštních událostech. Jednu, na kterou byla hlavně Andulka hrdá, byly poslední narozeniny Rudolfa Frimla, kdy Robert seděl spolu s ním u piana a společně zahráli a zazpívali všechny šlágry z Rose Mary. Do Los Angeles se přistěhovala i rodina maminčina a Robertova bratrance Korce, který ještě před válkou emigroval na Nový Zéland. V roce 1965 je na měsíc navštívil můj otec. Já jsem se zastavil při každé cestě do Mexika, na Dálný Východ či Kalifornie. A tak se konečně Robert a Anča cítili se ve svém domečku plném české beletrie a obrazů a v zahrádce s kaktusy, ibišky a pomeranči zcela bezpečni a doma. Tentokrát se mi s nimi těžko loučilo. Hlavně Robert se mi nějak nelíbil a poté, co nás zavezli na letiště a zamávali na rozloučenou, z náhlého popudu jsem ještě seběhl z nástupiště, chytil je na cestě k autu a Robertovi poprvé řekl, jak byl celý život pro mne velmi důležitý a jak ho mám rád. Na letišti v Honolulu nás uvítali s lei (tradičními věnci květů) staří přátelé Saundersovi. Seznámili jsme se před patnácti lety v Salzburgu a pak jsem u nich bydlel v Oslo, kde byl Alan hostujícím profesorem. Nyní byl děkanem společenských věd na Havajské univerzitě. Sociální antropoložka Marion, jeho manželka i on byli v místě velmi aktivní. Mimo jiné zorganizovali kampaň, která vedla ke změně statutu Havaje z teritoria na plnoprávný stát USA. Ubytovali nás ve svém překrásném bungalovu obklopeném exotickými květinami nad údolím Honolulu na 3596 Woodlawn Drive, který se havajsky nazýval Hale Ha’a’a, což znamená „dům, ve kterém sídlí pohoda“. Tak tomu skutečně bylo. Naše australská teriérka Kiwi na nás čekala v karanténě. Bylo to od Honolulu asi 10 km „mauka“ (směrem od hory Diamond Head), v bývalém lomu


105

zaplněném klecemi se střechami vlnitého plechu. Pralo do nich slunce. Na Havaji do té doby nebyl žádný případ vztekliny a v křečovité sebeobraně se pokoušeli stav udržet tříměsíční karanténou. Do toho pekla jsem za Kiwi ještě pět neděl každý večer jezdil. Přežila to. Začal jsem hned nesmírně zajímavou práci a manželka sháněla byt. Poprvé zapůsobila na západ od amerického kontinentu magika mého jména. žena našla blízko univerzity na 1309 Wilder Avenue nádherné apartmá č. 1202 ve dvanáctém poschodí s balkonem pohlížejícím na moře a na neuvěřitelné západy slunce. Když jsem se tam objevil, majitel projevil mírné rozpaky. Byl Číňan a v domě bydlely výhradně čínské rodiny. Manželce byt pronajal, protože si dle jména myslel, že je vdaná za Číňana. Když jsem ho ujistil, že i když jako Číňan nevypadám, budu se snažit naučit se čínsky chovat, zasmál se a vše bylo v pořádku. Bydlet tam s Číňany co sousedy bylo snad nejpříjemnější a nejpoučnější spolubydlení mého života.

106


Kass: známe se od roku 1955 Gene G. Kassebaum je syn německého emigranta, který pracoval jako dělník pro jednu z automobilek v Detroitu. Během velké deprese ztratil zaměstnání a celá rodina prodělala krutou bídu. Jeho tři bratři mu byli dlouhou dobu dáváni rodiči i sousedy za vzor, neboť dokončili měšťanku a jak začala předválečná zaměstnanost, hned si našli práci jako dělníci v automobilkách, oženili se a měli děti. Kass (jak byla jeho přezdívka) naproti tomu měšťanku nedokončil a utekl s cirkusem. Nejprve zatloukal kolíky ke stanu a vodil slony, a ježto tím prokázal svou sílu, byl povýšen a stal se z něj „Untermann“, který držel až sedm akrobatů ve vzduchu. Pak Amerika vstoupila do války a Kass šel dobrovolně k pěchotě. Po válce měli všichni američtí veteráni zákonný nárok (tzv. G. I. Bill) mj. na bezplatné školení a studium v rámci svých schopností. Kass je měl. Narychlo dostudoval měšťanku, střední školu a udělal bakaláře. Pak byl přijat k doktorským studiím na Harvardu. Tam jsme asi dva roky navštěvovali spolu seminář profesora Balese, jednoho ze zakladatelů výzkumu malých skupin. Kass byl jeho asistent. Celou tu dobu jsme chodili kolem sebe bez zájmu a s odstupem. Když jsem dodělal kurzy a zkoušky a začal psát disertaci, zřídil jsem si poradenskou kancelář, abych podporoval sebe a příbuzné. Podařilo se mi za velmi malý nájem dostat celé vrchní (pokud se pamatuji šesté) patro domu již určeného pro demolici. Celá přední stěna byla prosklená. Byl to snad nejlepší výhled v Bostonu. Dnes tam stojí Four Seasons Hotel. Kancelář jsem si zařídil, ale na bydlení určena nebyla. Topili od sedmi a kotelnu uzavřeli v pět. Sehnal jsem si od ní klíč, a tak když byly mrazy, v noci jsem si na několik hodin přitopil. Záchod a umývadlo byly na chodbě, ale koupelny nebylo. Tak jsem začal každé ráno chodit o blok dále do tělocvičny Christian Union, kde bylo vše zdarma, včetně horkých sprch, sauny a vynikající posilovny. Tam jsem se teprve spřátelil s Kassem, který chodil denně posilovat. Fyzická zdatnost byla i tehdy jeho vrcholnou hodnotou. V té době vyšel sci-fi román „VOR“ o mimozemšťanovi, který byl schopen zdesetinásobit svou hmotnost. Kass si na něj hrál a trval na tom, že vedle něho mám přecházet Massachusetts Avenue bez ohledu na proudy rychle jedoucích aut. A auta nám vždy, bohudík, zastavila. Od Kasse jsem se konečně naučil překonávat svůj provinční, maloměstský puritanismus. Místo mých fazolí, vajíček, párků a karbanátků vařil jídla italská, thajská i čínská. Zavedl mne do vynikajících laciných řeckých, portugalských, čínských a brazilských restaurací a židovských lahůdkářství, jak v Bostonu, tak v New Yorku. Po společné dobré večeři a pití vždy sáhl po svém malém černém notýsku a pronesl: „Zavolejme nějaké přítelkyně!“, které však většinou reagovaly nevrle, neboť buď již spaly, nebo byly s někým


107

jiným. Naučil mne trochu rozumět hudbě, od Bacha a Pachelbela až po Cage a Stockhausena. V literatuře mi otevřel svět Irů a v divadle tehdy to nové, absurdní. Pak odešel za prací nejprve do New Yorku a poté do Los Angeles a já jinam. Vídali jsme se jenom občas. Exotika ho stále lákala a brzo se stal děkanem Fakulty společenských věd Americké univerzity v Káhiře. Tam žil na obytném člunu na Nilu se svým egyptským kuchařem a sluhou. Jejich idyla skončila, když se seznámil s jihoindickou hudebnicí a zpěvačkou Gyathri Rajapur. Té nestačilo v hausbótu spát, chtěla též nakupovat, vařit a uklízet. Sluha a kuchař se cítil uražen, žárlil a dal výpověď. Ihned poté Gyathri ztratila zájem o domácnost i o Egypt. Kass se dověděl, že budu od léta 1968 na Havaji, a nechal se tam povolat jako profesor sociologie. Přijel s malým synkem Krishna-Johnem a s manželkou. Ubytovali se v krásném bungalovu u řídce navštěvované pláže na 513 Iana Street, Kailua, HI 96734. Tam jsem s nimi, manželkou Vivian a později dcerou Yvonne strávil mnoho krásných večerů. Gyathri učila Vivian vařit indická jídla, hrála nám na citeru a zpívala. Kass tvořil originální cocktaily a vysvětloval mi principy tehdy se rozvíjející barevné fotografie. Běhali jsme po pláži a plavali v Pacifiku za západu slunce. Pak jsem odjel do Kanady. Kass se stal předsedou sociologického oddělení a vybudoval vynikající Ústav indických studií. Jezdil opakovaně do Indie a snažil se tam žít jako Ind. Vždy tam dostal amébovou dyzentérii a po návratu na Havaj musel znovu, jako VOR, zvyšovat svou hmotnost. Nyní je ve výslužbě a žije s Gyathri v domku, který si koupili v Bangalore. Naposled jsem od něho dostal elektronickou poštu o Vánocích z Jižní Koreje, kde zkoušel svou zimní výstroj v tamních horách, doprovázen korejskou studentkou. Slíbil mi, že letos znovu navštíví Kutnou Horu, aby zjistil, co se změnilo od jeho návštěvy mého otce ještě za totáče.

108


Havaj – více než krásné pláže: 1968-1970 Život na Havaji začínal velmi zajímavě. Vivian dostala místo vrchní sestry na psychiatrickém odděleni státní nemocnice. Mé výzkumné cesty po jihovýchodní Asii začaly. Všude jsem se setkával s novými krajinami, nesmírně zajímavými lidmi a fascinujícími vědeckými problémy. I na Havaji se rozmanitost přírody a lidí zdála nevyčerpatelná. Alan Saunders, který byl držen v nesmírné úctě, mne seznámil s vynikajícími představiteli všech národností. Byl jsem zvolen členem Klubu 22, který se v ten den scházel v Hotelu Halekulani každý měsíc. Vedle guvernéra Havaje a obou havajských senátorů byl členem předseda odborů, hlavní představitel katolické církve, japonský a indonéský konzul, velící americký admirál a předseda čínské obchodní komory. Já jsem nahradil zemřelého zástupce univerzity. Ale snad nejbohatší byly mé zážitky poté, co Sensei (ten, jenž je starší, ten kdo šel přede mnou, mistr) Hirano po slavném působení v Japonsku otevřel své dojo (školu) karate v Honolulu. O umění boje bez, nebo téměř bez zbraní, jsem se zajímal již od dětství, když jsem se za války učil házet nožem a sekyrou. Po válce jsem v pražském Vysokoškolském sportu chodil na judo a jako instruktor v guerillové válce jsem se v Americe též něco naučil. Po příslušných rozhovorech a zkoušce fyzické zdatnosti jsem byl do dojo přijat. Ze žáků mistra Hirana jsem byl nejstarší – když jsem u něj začínal, bylo mi 42, zatímco ti ostatní byli mezi 16 a 22. Jak bývá zvykem, přes půl roku mne totálně ignoroval. Jednou jsem jako obvykle stál jako tanečnice v kankánové lince a ten večer už asi po stopadesáté kopl pravou nohou do vzduchu. Sensei se najednou prudce otočil, namířil na mne rukou a řekl: „Teď jsi měl ten pocit!” Ten pocit jsem nejen měl, ale mnoho let jsem si ho i udržel. Každý turnaj, který jsem vyhrál, byl předním kopem pravou nohou. Ne vše se mi dařilo. Na zadní kopy jsem byl již pomalý a neobratný. Tak jsem si, kdykoliv to bylo možné, vybral jako partnera malého Indonézana, který byl rychlý jako blesk. Nechal jsem ho mlátit mne jak chtěl, jen jsem chtěl vidět, jak signalizuje útok zadním kopem. Ale vždy první, čeho jsem si všiml, byla rána patou do břicha či hrudníku. Stala se z toho obsese. Nic jiného než zadní kop jsem necvičil. Až jednou jsem se cítil neporazitelný a bleskově jsem se otočil a kopnul ho. Soustředěním a vypětím se mi zatmělo před očima, nic jem neviděl, ale pocítil jsem přesný zásah patou, uslyšel vykopnutý dech a pád protivníka – a pak smích všech přítomných. Vyřadil jsem protivníka svého souseda. Ale nakonec jsem se přece naučil vyhrávat. Důležitý okamžik byl ve sprše, kdy jsem všiml, že můj dnešní protivník, téměř dvoumetrový zdatný Filipínec, měl celou hruď a pas zalitý modřinami. Když jsem se zeptal, jak se mu to stalo, vykulil na mne oči a řekl: „Přece od tebe, a vždyť ty je taky máš.“


109

Pochopil jsem, že jsem se již naučil prožívat onen vznešený stav, o kterém nám naši japonští instruktoři básnili: „být nad věcí“. Je to stav hysterické disociace – chcete-li dočasného šílenství – kdy přestanete cítit sebe a cítíte jen boj. Možná, že jste něco podobného zažili, pravděpodobně při milování nebo tanci. Od té doby jsem vědomě vstupoval na rohožku s představou, že buď vyhraji nebo mne musí zabít. A začal jsem vítězit nad nepochybně fyzicky i technicky mnohem lepšími soupeři. A tak jsem získal své černé pásy jako První Dan a za půl roku nato Druhý Dan. A pak jeden večer, když jsem brečící dceru Yvonne houpal v náruči, jsem u přátel šlápl bosý na jehlu v koberci. Jehla byla tak blízko u kosti, že do nemocnice v Honolulu povolali chirurga z Los Angeles, aby mi ji vytáhl. Sensei Hirano byl první, kdo mi poslal do nemocnice květiny, a první, který mne po operaci navštívil. Ještě mnoho věcí japonských mi přinášelo radost či rozkoš. Jedna z nich, související s karate, byla japonská koupel a loktová masáž. Pan Hachiro Okazaki byl vrcholným umělcem a při odchodu od něj jsem se cítil obnoven, jak znělo i jméno jeho salónu: Niko Restoration Therapy. Pak zde byl čaj a rýže, suši, sašimi a teryaki i japonský hřbitov na kopci nad Honolulu, kam jsem občas chodil sedět, když jsem si potřeboval očistit mysl.

110


Pražský podzim a zima na Havaji: 1968-1969 Hned od začátku práce v projektu „Duševní choroby v Pacifiku a Jihovýchodní Asii“ v létě 1968 jsem navštěvoval psychiatrická pracoviště a z každé cesty získal nějaké upomínky. Sultán Jogjakarty byl psychiatr. Dal mi na vzpomínku batikový ubrus, stříbrný scimitar (jatagan) a loutku krále opic Hanumana pro stínovou hru. Na psychiatrii nemocnice v Bora Bora mi dali obraz malovaný pacientem v domorodém stylu, zobrazující zraněného muže s velkou erekcí, nad kterým se jako anděl vznáší záchranný vrtulník. V malé usedlosti, kterou jsem navštívil u řeky Sepik, mi místní pohlavár daroval strašidelný štít válečníka z proutí, hlíny, okru a peří tam již vymřelého ptáka emu. Štítu jsem hned začal říkat Henry. Přinesl jsem ho z celnice domů 12. srpna. Již ve dveřích mi manželka řekla, že volala teta Anča z Los Angeles. Když ji vezl strýc Robert autem po dálnici, zemřel u volantu na srdeční mrtvici. O deset dní později jsem z Japonska domů dorazil Tanuka. Byla to litinová zahradní soška psíka mývalovitého, který ničí japonské zahrádky. Ale když se mu denně dá šálek horkého vína sake, nasadí si zahradnický klobouk a zahrada vzkvétá. Posadil jsem ho na balkón a pustil televizi. Zprávy se dopravovaly letecky z Los Angeles a ukazovaly se asi o pět hodin později než tam. Ale nyní jsem viděl archivní záběry doprovázené opakovaným hlášením „It is all over in Prague!“ (v Praze už je po všem) a informacemi o invazi. Teprve později přišly snímky s ruskými tanky na Václaváku. Volal jsem a za den se dovolal domů do Kutné Hory. Sestru Helenku s dětmi jeden přítel odvezl do Rakouska. Navždy ztratila pocit bezpečí spojený s naším barákem, Kutnou Horou a Prahou, který si udržela i za války a v první části svého exilu. Čechů na Havaji bylo málo. Vladimír Bosák, který měl firmu Photo Kino ve středu Honolulu, znal hodně lidí. Spojili jsme se a organizovali protestní svíčkový průvod. Po několika projevech beznaděje účastníci hodili svíčky do Tichého oceánu. Některé se chvíli houpaly na vlnách, než uhasly. Od známých ve Washingtonu jsem slyšel, že prezident Johnson byl Sověty o invazi informován tři dny předem. Vyžadoval od Brežněva záruky, že se nic nestane Američanům v Československu, a dostal slib, že mu Sověti pomohou vytáhnout Ameriku z vietnamské války. První slib byl splněn, druhý ne. Nezbývalo než sledovat domácí odpor a jeho skomírání až do jeho smrtelné křeče při pražských hokejových demonstracích. Pak už byla jen pražská zima, kterou jsem cítil i na Havaji. První radostná událost pro mne byla až 26. 12. 1969, kdy se narodila má první dcera Yvonne. Hned druhý den jsem byl znovu na celnici pro pískovcovou sochu, kterou jsem dostal v severním Luzonu. Na počest prvorozené


111

a dle jejího vzhledu jsme jí říkali „Matka“. Jejím tvůrcem byl lidožrout z kmene Igorot. Zdánlivý drdol na záhlaví je pytlík s nástroji na trepanování lebek a dvě malé postavy, které drží, nejsou děti, ale již zpracovaní ukořistění lidé. Je to portrét umělcova otce. Začal jsem znovu lovit. Možné to bylo na červinkově vyprahlém ostrově Molokaii, barvou a strmými roklemi vytvářejícím představu Marsu. Byl prakticky opuštěný až na malou kolonii malomocných a jejich léčebnou stanici. Jinak ostrovu vládla zdivočelá prasata, jejichž předkové kdysi utekli z blízko kotvících nebo ztroskotaných lodí a přepluli na ostrov. Směla se střílet, ale bylo to těžké, neboť bez krytí porostem bylo nesnadné přiblížit se na dostřel.

112


Lovy bez halali (IV), Kanada 1970-1980 Civilizace v Kanadě existuje jen v úzkém proužku podle amerických hranic, a i tam jsou města od sebe vzdálená mnoho hodin nebo dny vlakem či autem a první pocit komfortu a moderního bezpečí se rychle ukáže jako iluzorní. V Evropě také panují představy, že Kanada je rájem myslivosti. Úplně to tak není. Ptactvo a drobná zvěř je mnohokrát hojnější v USA, alespoň na východě. Několik dní po příjezdu do Edmontonu nám kolega z fakulty Gordon Fearn pomohl najít krásný nový řadový domek. Byl vybaven vším možným a v bloku bylo hřiště pro děti i mladistvé, školka i obecná škola. Široké dopravní tepny v kvalitě, o které se nám zde dosud ani nezdá, vedly jak do středu města, k univerzitě a univerzitní nemocnici, a jiným směrem k velkému nákupnímu středisku, zvaném „Southgate“ čili Jižní brána. Severní a Západní brány již existovaly. Východní byla postavena později a na čas byla největším obchodním, zábavním a rekreačním střediskem na světě. Jednou jsem vyjel s půlroční dcerou Yvonne z domkového sídliště za roh na avenue vedoucí k Jižní bráně. Všiml jsem si letmo, že těch několik kilometrů mezi naším blokem a Jižní bránou se pásly krávy a byl menší les. Na druhé straně silnice byla nedefinovatelná kopcovitá krajina s vyprahlým křovím. Nakupovat v Jižní bráně, ten rok otevřené, bylo snadné a byla to radost. A vyjeli jsme domů. Byla již tma a teprve po několika minutách jsem si uvědomil, že nevidím světla. Začal padat sníh. Auto, které jsem přivezl z Havaje, nemělo topení. Trvalo mi téměř hodinu, než jsem znovu našel město. Od té doby jsem nejel nikam bez spacáků, řetězů, extra topení, svíček, sekyry, potravin a signalizačních raket. Též jsem se rychle naučil nejezdit s dětmi beze zbraně, i do překrásných národních parků, kde byly zbraně zakázané, aby se omezilo pytlačení chráněné zvěře. Mně se ale zdála důležitější schopnost chránit mé děti. Často jsme tábořili ve Skalistých horách u řeky na hranici Britské Kolumbie. Děti to tam znaly a hlavně Yvonne se tam cítila doma. Vařil jsem oběd a slyším Yvonne volat: „Tati, podívej se na toho krásného pejska!“ Šli k sobě a kojot se trochu motal. Vlétl jsem do auta a malorážkou ho přes její hlavu zastřelil. Pak jsem ve stanici Lesní stráže řekl, aby si pro něj dojeli. Poděkovali mi za zahubení zvířete se vzteklinou. Od té doby jsem do divočiny nosil i svůj revolver Ruger Blackhawk 357 Magnum. U překrásného jezera Jasper zbývalo několik soukromých chat starousedlíků, postavených ještě před tím, než se oblast stala národním parkem. Dokud rodina nevymřela, chaty zůstaly. July, manželka mého argentinského přítele Jorge Padua, pocházela z takové rodiny. Často jsem je u jezera navštěvoval. Zatímco Jorge byl na člunku na jezeře rybařit, jejich dvě a mé dvě děti


113

před námi šly na procházku. Bavily se, křičely a vedly nás stále dál. Neměl jsem zbraň a začal jsem cítit úzkost. Ale July řekla, že to tam zná. Najednou se hlas dětí změnil. Křičely: „Medvěd, medvěd!“ Asi deset metrů před nimi stála na zadních velká hnědá medvědice a pochutnávala si na borůvkách. V takových situacích nemyslím. Na děti jsem křikl „Freeze!“ (zamrzněte, ani hnout!) a sehnul jsem se pro větší kámen. Pak jsem pomalu s rukou vztyčenou předstoupil před děti a křičel na medvědici jako na psa, že je „bad bear“ a ať jde pryč. Chvíli si mne s údivem prohlížela a pak zhnuseně spadla na všechny čtyři a odkolébala se v křoví. Ten večer jel Paduových osmiletý syn na kole oslavovat narozeniny přítele v sousední chatě. Cestou ho srazil hnědý medvěd a v zuřivosti demoloval kolo. O Davida se nezajímal. Ne všechna setkání s medvědy však byla hrozivá. Jednou jsme v Yukonu jeli po lesní cestě a děti zase křičely: „Medvěd!“ Stál vzpřímený u škarpy a upřeně se na něco díval. Zacouval jsem k němu. A pak jsme pochopili, co ho tak zaujalo. Na paloučku se miloval párek Indiánů.

114


Lovy bez halali (V) – 1970-1980 Po zkušenostech s počasím, ztrátou orientace, kojoty a medvědy jsem již nešel do divočiny (rozhodně ne sám nebo s dětmi) bez zanechání zprávy kam jedu a kdy se mám vrátit, signalizačních raket, pitné vody, lékárny a obvazů a všelijakých podstatných hraček na přežití, ale ani (i kde to bylo zakázáno) bez revolveru Ruger Blackhawk 357 Magnum. Tudíž jsem si i přes pokročilý věk a již ne vrcholnou fyzickou kondici troufal i tam, kam si mnozí netroufali. A tak mám mnoho nezapomenutelných zážitků z kanadské divočiny. Mezi ty, kde středem mé pozornosti byla zvěř, patří střílení divokých krocanů v Cypřišové vysočině (Cypress Hills) v Albertě, hraní si na schovávanou s velkými severoamerickými rysy červenými, přibližování se k horským kozám, (Oreamnos americanus) mizejícím jako bílá strašidla v mracích, mlze a úzkých roklích, a lovení medvědů. Medvědů (Ursus americanus) bylo ještě nedávno v Albertě tolik, že se až do roku 1928 mohli zabíjet jako škodná. I nyní se zabití velkého medvědího kance považuje za konzervační zákrok, neboť i oni mají mentalitu popsanou Sigmundem Freudem a nemilosrdně zabíjejí mladší sexuální soupeře. I lov medvědů může být nebezpečný. Naučil jsem se nemířit ani mezi oči (mají tak silnou lebku, že kulka se od ní může smyknout, aniž by medvěd byl omráčen), ani na srdce (i s prostřeleným srdcem medvěd dokáže doběhnout přímo ke střelci a zabít ho). Nejvhodnější je mířit nejprve na klíční kost, aby medvěd ani po čtyřech, ani vzpřímený nedokázal běžet přímo. Snad nejvíce vzrušující jsou skořicově nebo růžově zbarvení grizzlyové v oblasti Labutích vysočin (Swan Hills). Špatně přezimují a často se potulují i v zimě, hladoví a nevrlí. Náročné je též lovit velkorohé antilopy (Antilocapra americana). Nejvíce jsem si toho užil na obrovském vojenském cvičišti na jihovýchod od Calgary. Na Suffield Military Range za druhé světové války cvičili i letci z československé perutě. Na dostřel se člověk sice dostane, ale ježto se pasou vždy v kompaktních skupinách, vybrat si jedince na odstřel je možné, jen když jsou v běhu. A pak jde pouze o to rychle zamířit na mrak prachu za antilopou, v mžiku protáhnout hledí přes její plec, odhadnout rychlost a rozhodnout, jak daleko před hlavou zmáčknout spoušť. Po mnoha pokusech a s velkým štěstím se to někdy povede. Krásnou vzpomínku mám též z pozdně podzimního lovu kachen v St. Paul, kde se mnou byly mé malé dcery. Bylo již dost zima a musí se ležet u vody. Tak jsme všichni byli zabaleni jako astronauti na EVA. Obchodní komora St. Paul pro oslavu snad stého nebo stopadesátého výročí Kanady postavila na náměstí přistávací platformu pro UFO. Vylezli jsme na ni, chvíli po ní tančili a při opatrném sestupu nás již fotilo několik turistů.


115

Jako pro mnohé jiné, to největší dobrodružství i pro mne bylo lovit horské ovce velkorohé. Jsou to bytosti mezi lovci legendární, vyžadující od lovce zdatnost, strategii a střelecké umění. Do hor u Watertonu hned za Ledovcovým národním parkem na hranicích Montany mne na ně poprvé vedl syn slovenských emigrantů Jack Ondrack. Ten udělal magistra na Harvardu a doktorát u mne v Albertě. Napsal též vynikající knihu „Lov velké zvěře v Albertě“. Vystoupili jsme z náklaďáku 4x4 ve vysokém horském údolí. Jack šel první a já ho následoval, co mi síly stačily. Většinu teplého oblečení jsem nesl v ruksaku, ale přesto jsem byl blízko vrcholu zcela mokrý potem. Konečně jsem uviděl na skále vzdálené asi 400 metrů skupinu pěti ovcí. Zdálo se, že mne již chvíli pozorovaly. Celý jsem se třásl, ne rozčilením, ale únavou. Podle předpisu jsem se osušil a oblékl do teplého. Snědl jsem hrst hroznového cukru, zalehl za karabinu Ruger 7 mm Remington Magnum (s dalekým dostřelem a velmi plochou balistickou dráhou). Podíval jsem se na ně zaměřovacím dalekohledem a v tom okamžiku se klidně zvedly a usadily se asi o sto metrů výš a dál. Lezl jsem za nimi a scéna se ještě dvakrát opakovala. Měl jsem dojem, že je to laškování baví. Pak se ozval výstřel a jeden beran padl. Jack ho dostal, ale z jiného kopce. A najednou se zatemnilo a začal padat sníh. Začal jsem sestup po svých stopách ve starém sněhu, ale brzo jsem již ani své stopy neviděl. Když jsem konečně našel náš náklaďák, spustil motor a topení, svlékl se do naha, abych uschnul od potu, který nebyl jen z únavy, ale i ze strachu, začal jsem se radovat z toho, že jsem na živu. Když se za hodinu Jack objevil s nádherným beranem, vůbec jsem mu nezáviděl. Ale příští rok jsem zastřelil berany dva, v oblasti Kanaskis. Pak jsem prodal zbraně a výstroj, abych měl peníze na rozvod. Místo lovu jsem strávil čas v Kanadě staráním se o dcery.

116


Paříž, 1999 a 1948 (I) V Paříži jsem byl mnohokrát, ale vždy jen pracovně a na skok. Užít jsem si ji trochu mohl jen letos v srpnu a před tím v zimě 1948. Jakmile jsem poprvé prošel uličkou de l’Abbé-Grégoire v Saint-Germain-des-Prés, kde jsem tentokrát bydlel, byl jsem tak zavalen vzpomínkami a zážitky z pařížského pobytu před 51 lety, že jsem ty první dva dny nynější život a atmosféru Paříže ani nevnímal. Tehdy jsem byl chudý student, živil jsem se hlavně bagetami, kakaem (le chocolat) a pečenými kaštany a zajímal se na Sorbonně o francouzský existencialismus a na pařížské Ramakrišnově misi o indickou filozofii a meditační techniky jógy. Jedna pařížská kamarádka mne pozvala do opery na Wagnerovu Valkýru. Jako mladičký kulturní ignorant z malého a válkou izolovaného městečka a pod vlivem poválečné komunistické šovinistické propagandy – kdy se u nás Wagner jako „nacista“ nehrál – jsem z toho byl vyděšen. Teprve po delším studiu jsem začal chápat, proč tak brzo po válce protiněmečtí Francouzi byli nadšeni „nacistou“ Heideggerem, ale představa Wagnera s jeho Niebelungy ve mně stále vzbuzovala vidiny pochodující SS. Když se na té slavné scéně začaly honit ječící tlusté dámy v negližé a s býčími rohy v blond parukách, byl jsem opravdu zmaten. Protestoval bych, kdyby mi někdo řekl, že za patnáct let budu mít sbírku desek s různým provedením Wagnerova Kruhu, Parsifala, Pěvců Norimberských a Tristana. Ty události, na které jsem vzpomínal, měly však v Paříži v únoru 1948 jen dohru. To podstatné se odehrálo v Praze a Moskvě v roce 1947. Sociální demokraté se rozštěpili na prokomunistickou stranu vedenou Fierlingerem a nekomunistickou stranu vedenou Laušmanem. Šel jsem s Laušmanem proti Fierlingerovi. Předpokládali jsme, že komunisté bez nás nedokáží vytvořit většinovou koalici. Bylo dohodnuto, s podporou sociálně demokratického senátora za Kutnohorsko profesora národního hospodářství Macka, že v květnových volbách budu kandidovat za pravé křídlo sociální demokracie. Mackovi jsem později pomohl dostat místo na Pittsburské univerzitě. Jeho syn se v Americe stal uznávaným sociálním psychologem. Pak jsem, snad v červenci 1947, na Václavském náměstí poslouchal poslední Benešův významný projev. Nikdo nad ním nedržel deštník a na holou lebku mu pražilo slunce. Hrozba komunistické diktatury nám již tehdy byla jasná. Legionáři, odbojáři a západní vojáci i mnoho východních (tehdy pro mne ještě překvapivě) bylo připraveno postavit se proti komunistům. Prezidentův bratr Vojta byl jeden z hlavních organizátorů počínajícího odporu. Pan prezident nám však na Václaváku nařídil, že bratr proti bratrovi nesmíme bojovat. Údajně tehdy dostal úžeh a následnou močovou inkontinenci. V každém případě to bylo jeho poslední účinné vystoupení. Vojta Beneš


117

se později stal československým konzulem v Los Angeles a po únoru se nějaký čas zdráhal předat konzulát komunistům. Léta později na Harvardu jsem se spřátelil s jeho dcerou, sochařkou Muškou. Zbigniew Brzezinski se stal jejím manželem. „Už to začíná,” řeklo mi to v hlavě jedno ráno koncem léta 1947 v pražské Pařížské ulici u holiče. Než přistoupil k úkonu, dal mi do rukou Rudé právo. Tam stálo velkými písmeny, že se Jan Masaryk vrátil v noci z Moskvy a že dnes odříkáme (minulý týden vládou přijatou) účast na Marshallově plánu. Masaryk o tom později řekl, že jel do Moskvy jako náš ministr zahraničí a vrátil se jako Stalinův pohůnek. Brzo na to jsem odejel do Anglie a chvíli studoval na London School of Economics a pak na Woodbrook College. Po novém roce 1948 jsem se přesunul do Paříže. Byl jsem členem kroužku pro výzkum veřejného mínění při akademické YMCE, a tak jsem věděl, jak se nálada vyvíjí. Již pozdě na podzim bylo zřejmé, že v příštích volbách by tehdy komunisty v českých zemích volilo jen 22%. Na Slovensku měli vždy pod dvacet, a tak s rozštěpenou sociální demokracií by po svobodných volbách, které se měly konat v květnu 1948, nebyli schopni sestavit vládu. V Anglii, kde jsem znal dobře našeho tehdejšího velvyslance Kratochvíla, i v Paříži jsem sledoval pozorně vývoj situace doma. A tak mne ani moc nepřekvapil článek v Le Figaro, když jsem koncem února 1948 jel ráno pařížským metrem a někomu jej četl přes rameno. Zaujala mne malá zprávička, že v Praze v tramvaji si dva lidé nafackovali kvůli politice. Cosi mi řeklo: „Češi přece nebojují kvůli politice. Teď bude opravdu konec toho Československa, které jsem miloval.“ A za čtyři dny byl.

118


Paříž, 1999 a 1948 (II) Téměř do konce února 1948 jsem v Paříži žil ještě v životním stylu, který jsem si předtím osvojil na kvakerské Woodbrook College v Anglii. Mimo jiné jsem tam studoval mystiku a techniky meditace. Naučil jsem se vnějšímu a vnitřnímu sebeovládání, které jsem před tím nepovažoval za možné. Hodnotili to mí učitelé. A muselo to být zřejmé i jiným. Když mne v Anglii přijela navštívit má tehdejší přítelkyně, slovenská herečka Božena ObrováRiznerová, řekla asi po deseti minutách se mnou: „Ríšo, ty jsi ale zcela jiný člověk!“ V Paříži, pod vedením vrchního Swamiho z Ramakrišnovy mise, jsem se rychle zdokonaloval. Hledal jsem pravdu a světlo v sobě. Koncem února bylo najednou všechno jinak. Od rána do večera jsem hledal na rádiu, v novinách, na československém velvyslanectví a telefonáty do Prahy a Kutné Hory pravdu o tom, co se doma dělo, a smysl těchto událostí. Abych se rozptýlil, šel jsem 27. února do jednoho z tehdy módních Ciné Clubů, kde hráli film v té době nejbližší filmu pornografickému – Le diable au corps (Čert v těle). Přesto, že mi bylo dvaadvacet, měl jsem tehdy v mozku jinou obsesi a z toho, co bylo na plátně, jsem nevnímal nic. Ten večer jsem začal kouřit modré Gauloises jednu za druhou (a přestat kouřit se mi podařilo až v dubnu 1997). Z Prahy, Kutné Hory a našich velvyslanectví v Paříži i Londýně mi všichni radili, abych se nevracel. Ale nedalo mi to. Hlavní z osobních důvodů byl, že jsem nechtěl opustit rodiče a sestru. A pak jsem neměl v povaze vzdávat se, pokud byla nejmenší naděje. Vše říkalo, že naděje není, a Západ jsem znal již natolik dobře, že jsem si byl jist, že jsme již odepsáni. To však byla teorie a já jsem od malička vědecký teoretik – dle svých úvah jednám jen, majíli podporu v pozorování. A tak 28. února 1948, který se v Praze pozvolna měnil z února obyčejného na Únor vítězný, jsem byl na pařížském severním nádraží se svým ruksakem na zádech a s lístkem na noční vlak do Prahy v ruce. Potkal jsem tam manželku našeho velvyslance. Byla vyslána manželem, aby mu zjistila, co se doma děje. Těsně před odjezdem vlaku jsme ho ještě jednou zavolali. Vidím tu budku, nás a okolí ještě dnes zcela jasně. Řekl nám, že Gottwald je ještě u Beneše a rozhlasové zprávy jsou posouvány. Nastoupili jsme, až když se vlak již rozjížděl. Později jsme zjistili, že přesně v tu dobu bylo v pražském rozhlasu oznámeno, že Beneš přijal demisi nekomunistických ministrů a Gottwalda pověřil vytvořením vlády nové. Tehdy však již byly moje kostky vrženy, a zatímco první uprchlíci mířili od nás na západ, můj vlak se řítil nocí na východ. Seděli jsme v kupé u okénka proti sobě a téměř jsme neprohodili slovo. Kouřili jsme oba řetězově a občas jeden druhému přinesl kávu. Za chvíli


119

zmizeli z vagónu poslední Francouzi a později přistoupilo několik veselých a hlučných Němců. Zeptali se nás, kam jedeme, a když jsme jim to řekli, zmlkli. Zeptali se jen „Warum denn?“ a po trapné chvíli se přestěhovali do jiného kupé s omluvou, že nás nechtějí rušit. Po delším čekání se vlak nekonečně pomalu přehoupl na českou stranu hranic. Pasová prohlídka byla beze slov a celní se nekonala. A za chvíli nastoupili první Češi. Uvědomil jsem si, že nijak nehlaholí a nerozbalují si hned svačiny. Takové ticho a výrazy jsem u nás nezažil od Heydrichiády. Před půl rokem jsem odešel z rozkecané země úsměvů a rukou otevřených k pozdravu. Vrátil jsem se do země hlubokého ticha, strnulých tváří a křečovitě zaťatých pěstí. Když jsem si nyní v létě 1999 užíval Paříž více než kdy předtím, bylo mi jasné, že je to proto, že jsem tentokrát přišel z východu a ne ze západu. Čistota, bezpečí, svoboda, spokojenost, sebejistota a hlavně důvěra, otevřenost a zářivé úsměvy se k nám, ani po jednapadesáti letech, ještě nevrátily.

120


Paříž, Evropa a my – srpen / září 1999 Srovnání srpnové Paříže s tou před 51 lety bylo velmi zajímavé i z hlediska vlivu integrace Francie do Evropské unie. Jako při přechodu hranic do Španělska, Itálie, Holandska, Norska, Německa či Řecka je odlišnost a kontinuita národní kultury cítit stejně jako před padesát lety. Paříž je čistší, barevně integrovaná, lidé jsou daleko zdravější, štíhlejší, energičtější a ochotnější než tehdy. Už jim vůbec nevadí, že cizinci nemluví perfektní pařížskou francouzštinou a angličtina je naprosto běžná dorozumívací řeč, jako byla do konce devatenáctého století lingua franca ve středomořských přístavech a francouzština akademie pro evropské elity. Pařížský arogantní provincialismus a xenofobie zmizely. Na začátku devadesátých let byl u nás velmi často profesor Phillipe de Lara, vedoucí francouzské mise, která nám měla pomáhat v decentralizaci státní správy. Zná osobně naše vedoucí politiky, od Klause až po Mečiara. Byl mezi těmi, kteří podporovali pokus o vznik školy samosprávy v Kutné Hoře, jenž ztroskotal na nezájmu tehdejší radnice. Pozorně a bez přerušení nyní poslouchal můj dvaapůlhodinový popis vývoje u nás. Pak jen řekl: „Vždyť se od té doby vůbec nic nezměnilo!“ Cestou domů přes Německo jsem si říkal, jak je podivné, že se nesnažíme dostat též do Evropy. Argumenty proti vstupu do Evropské unie znám dobře. Žil jsem pět let v Norsku, které vstup odmítá, a dosud tam mám dobré styky. Též mnozí moji angličtí přátelé jsou euroskeptici. Znám i bruselskou byrokracii. Pracoval jsem pro XIII. direktorát Evropské komise. Se svými přáteli v Bruselu se často stýkám fyzicky i elektronickou poštou. Před deseti lety, poté co jsem se vrátil do vlasti a začal přednášet politologii na Univerzitě Karlově, jsem hájil názor, že tehdy prohlašovaný návrat do Evropy, který jsem viděl spíš jako útěk z východu, je složitý. Již tehdy, jako i nyní, jsem nesouhlasil se samolibým mýtem, že již v Evropě jsme. Kosmopolitní Karel IV. a Jiří z Poděbrad či historické panorama Prahy a jiných našich středověkých měst vybudovaných mnoha národnostmi nemají nic společného se zásluhami nynější generace etnicky čistých a xenofobních Čechů. Ti po sobě zanechají jen trosky paneláků, velkokravínů a prasečníků a devastované přírodní a morální prostředí. V Evropě a Evropany nyní jasně nejsme. Abychom se dostali do Evropy, bylo a stále ještě je zde třeba obnovit za první republiky od Rakouska zděděné evropské instituce nebo je nově vybudovat. Mezi ně patří především právní řád, respekt k právům a majetku jiných a odlišných, tržní hospodářství, obchodní a řemeslná slušnost a odpovědnost, jakož i připravenost k otevřenému, přátelskému soužití a spolupráci s lidmi jiných kultur, náboženství, národností, barev a pohlaví. Na rozdíl


121

od toho, mínil jsem tehdy, je vstup do Evropského společenství (nyní unie) věcí praktické kalkulace o konkrétních národních zájmech, otázka výhodného časování a úspěšného vyjednávání. Ale již nejpozději od roku 1993 jsem názor radikálně změnil. Uvědomil jsem si totiž, že náš Drang nach Westen začíná rychle slábnout. Mnoha nově privilegovaným vyhovuje divoký východ zde zavedený mnoha neviditelnýma rukama v transformačním zatmění a právním neřádu, pod rouškou ideologie tržního hospodaření. Na druhé straně ti, kdo se cítí z tohoto Klondiku vystrnaděni, začínají toužit po starém autoritářském řádu a zidealizovaných životních jistotách. Co se mi zdá ještě rozhodnější, bylo a je, že i při nejlepší vůli bychom nebyli, nejsme a dlouho nebudeme schopni splnit objektivní normy vstupu do NATO a Evropské unie. Na západě, kde a kdy jsem mohl, jsem se proto přimlouval a přimlouvám, aby náš vstup byl podmíněn jen dlouhodobými kulturními, ekonomickými a geopolitickými zájmy bez ohledu na nynější nepřipravenost. To po příliš dlouhém váhání pochopila americká vláda především díky Madeleine Albrightové. A tak nyní, po přijetí do společenství Severního Atlantiku, se můžeme a musíme vyrovnávat s jeho důsledky a měnit krok za krokem naši armádu, zahraniční politiku a mentalitu. S americkou pomocí a pod iniciativou nového hlavního komisaře Prodiho se snad k tomuto otevření na východ rozhodne i Evropská unie. Bez přijetí do ní totiž nebudeme schopni vytvořit evropské instituce.

122


Jihlava, říjen 1999 a květen 1938 (I) Najednou je zde jedna konference za druhou, jak o pádu komunismu před deseti lety, tak o našem vstupování do Evropy teď. Byl jsem nedávno tři dny na jedné takové a na další již nechci. Připadá mi to jako zneužívání lidských osudových událostí pro akademické kariéry a výlety. Arthur Koestler nazval kdysi štamgasty na těchto příležitostech „academic call girls“ – což snad znamená telefonicky objednávané akademické prostitutky, které jsou dopravovány z metropole do metropole tryskovými letadly, aby opakovaly vždy stejnou službu. Ale tentokrát jsem dostal pozvání, které mne lákalo. Konference se jmenovala „Jednota Evropy tvořená z jejího středu“, úvodní slova měli mít Zeman a Dzurinda, měla se konat „ve Valdštejnském paláci a ostatních prostorách Senátu České republiky“ a ubytování mělo být zadarmo i se stravou v tříhvězdičkovém hotelu. Platit za to vše měl Českoněmecký fond budoucnosti. To se mi sice moc nelíbilo, ježto jako okresní předseda Českého svazu bojovníků za svobodu vím, že tento fond letos nezaplatil slíbené odškodné českým politickým vězňům z doby okupace Německem. Lákalo mne ale, že poslední den se mělo jet do Jihlavy, přihlásit se k „Jihlavskému prohlášení“ a pak na výlet do Telče. V Telči jsem už byl sám, ale ta Jihlava mne vábila ze dvou důvodů. Za prvé jsem na již tradiční jihlavské schůzky smířlivých Čechů a ještě smířlivějších zástupců některých sudetoněmeckých organizací byl již několikrát zván a smírčí rituály mne profesně zajímají. A za druhé jsem byl v Jihlavě naposled v noci československé květnové mobilizace v roce 1938. Bylo by bývalo pikantní oživit si při tom všem placeném bratříčkování vzpomínky. Nakonec jsem si přece řekl, že keců bylo již přemnoho a že raději zůstanu se svými psy. A tak jsem si mezi prací na kapitole o postmoderní systémové teorii pro anglicky psaný holandský sborník o nových směrech v tomto oboru zavzpomínal na Jihlavu, jak jsem ji znal v roce 1937 a 1938. Německy jsem se přirozeně učil již od dětství, jak ve škole, tak soukromě (dokonce u jednoho uprchlíka z německého koncentráku). Když mne táta místo do primy v Kutnohorském reálném gymnasiu na podzim 1937 zapsal do německého gymnázia v Jihlavě, byl jsem na vše připraven. Můj odpor otec zlomil prohlášením, že nepřítel se musí znát. Abych ho opravdu poznal, zařídil mi ubytování v rodině profesora gymnasia, o kterém ze svých zdrojů věděl, že je to nadšený Henleinovec. Později – za války, v odboji, v kriminále i po válce – jsem uznal, že táta měl pravdu. Ve škole i v rodině jsem nepřítele poznal tak dobře, že mne táta musel varovat, že na hostitele se nešpicluje. Citoval mi o tom německou průpovídku, kterou si dodnes pamatuji: „Der grösste Schuft im ganzen Land…“ – největší padouch v celé zemi je donašeč a udavač. Situace se ale vyřešila jak


123

v klasickém řeckém dramatu první krizí. Věděl jsem, že bude neohlášená protičeská demonstrace, na kterou všichni spolužáci, s výjimkou mne, byli pozváni, a to v uniformách. Tak jsem také přišel v uniformě. Sehnal jsem včas červenou sokolskou košili a v tom moři hnědých košil Turnvereinu jsem se vyjímal. Nějaký čas poté jsem do školy hrdě nosil různě se barvící modřiny. Přesvědčil jsem ale tátu, že u Henleinovce dále bydlet nemohu, a přestěhoval jsem se do podnájmu k jedné české vdově. A tak po krizi nastala peripetie. Ve škole jsem prospíval, ale byl jsem totálně ignorován. Mou rekreací bylo chodit na procházky v parku pod valy a jednou za den si koupit smaženého buřta v kiosku na náměstí. Večer jsem pečlivě poslouchal zahraniční, německojazyčné zprávy. Pomalu jsem se ve švýcarském rozhlase učil spojovat zprávy burzovní se zprávami polickými. Dodnes mne to baví. Nenudil jsem se, ale věci se brzo ještě zpestřily. Moje vdova měla velmi mladou pomocnici v domácnosti, která se mne společensky ujala.

124


Jihlava, říjen 1999 a květen 1938 (II) Stejně jako mne, Zdeňku poslali do Jihlavy, aby se naučila německy. Byla inteligentní, vtipná a hezká, z malé jihomoravské vesnice a nábožensky vychovaná. Její rodiče byli chudí, tak zatímco moji za pobyt a dohled naší vdově platili, ona si to u ní odpracovávala. Ježto byla starší, rozhodovala od začátku, zda a jak se sblížíme. V neděli mne začala brát sebou na korzo a občas v sobotu večer do kina. Přišel květen a musel jsem s ní na májové večerní bohoslužby. Teprve tehdy jsem si uvědomil, že sebe používá jak návnadu a mne jako štít. A též jsem pochopil jeden smysl květnového kostelního rituálu. Děvčata se modlila, prý za udržení ctnosti, či prosila o manžela. Avšak i vroucí motlitba k panence Marii za nevinnost vyvolá prokrvení příslušných orgánů. A kluci a vojáci čekali u východu. Tehdy jsem si začal církve vážit a obdivovat ji pro její historickou, kulturní a psychologickou hloubku, která se projevuje i v mistrovství technik sociální kontroly. Tak běžná povrchní kritika údajného pokrytectví této dvoutisícileté organizace vyplývá z naprostého nepochopení mnohovrstevnosti života. Po třech večerech, kdy ji nikdo nesbalil, mne Zdeňka zavedla do své komnatky a tam jsem poprvé vstoupil do ráje zemského. Ale ani to dlouho netrvalo. Šťastná peripetie spěla ke konci a neodvratně a zřejmě se blížila katastrofa. Téměř každý večer jsem volal domů, že se chci vrátit do Kutné Hory. Ale maminka byla sama doma jen se sestřičkou Helenkou. Táta byl stále v Praze, na generálním štábu. Až mnohem později jsem se dověděl, že už tehdy s plukovníkem Moravcem připravovali podzemní Obranu národa, pro případ německé okupace. Pokaždé když jsem zavolal, že už odjedu domů, bylo mi řečeno, ať vydržím, že až se otec vrátí, zavolá mne. Místo na procházky parkem jsem začal chodit kolem jihlavských kasáren. A tak jedno květnové odpoledne jsem zažil, jak velitel posílá do pole svou posádku. Nikdy nezapomenu, jak stál u brány kasáren a salutoval vojínům, kteří v sevřených řadách v plné výzbroji odcházeli odhodláni zemřít. Když mne tu noc maminka v Jihlavě vzbudila, prý jsem jakoby na polnici zatroubil signál k útoku. Vedle postele jsem měl vše připravené: oblečení i pršiplášť, osobní věci a knížky a ranec se špinavým prádlem. Oficiálně ještě mobilizace vyhlášena nebyla, ale cestou nás již zastavovali rezervisti s vojenskými kufříky, kteří dostali předvolání a snažili se co nejrychleji dostat ke svým posádkám. A tak jsme jeli květnovou nocí do Kutné Hory obloženi odhodlanými obránci republiky, které jsme občas nakládali a odkládali. Do primy kutnohorského gymnázia jsem přestoupil bez potíží. Noví spolužáci byli staří kamarádi. Ale ve výuce, na rozdíl od řádu do poslední chvíle v německém gymnáziu, byl zmatek. Většina profesorů byla na vojně a nastala vláda žen. Měl jsem štěstí, pro profesorky jsem byl nová hračka


125

a měly mne celkem rády. Dvě se u mne dokonce při svých pochůzkách po třídě pravidelně zastavovaly, aby si rukou zahrály v mých hustých tmavých kudrnatých vlasech. Ale pro některé spolužáky a spolužačky to bylo nešťastné, než si vybojovali svoje místo v tom novém pohlavním klovacím řádu. Během léta, snad jako skaut, jsem sloužil u civilní obrany. Spali jsme v klášterní části Vlašského dvora, naproti Jakubu. Doktrína byla, že normální linky mohou odposlouchávat Němci, tak byla vytvořena „tajná“ paralelní struktura spojů, velení a hlášení. Když zazvonil u nás telefon namontovaný hochy z místního spojového praporu, poslíček odběhl se vzkazem. Mým úkolem bylo dodávat zprávy posádce. V průběhu léta jsem několikrát běžel s pocitem nesmírné zodpovědnosti Ruthardkou a kolem Hrádku vyřídit nějaké heslo, kterému jsem nerozuměl. Takový pocit jsem před tím měl jen jednou, a to když se nám telila kráva a já to sám nezvládl a musel běžet na pole pro pomoc. A pak jsem se po Mnichovu díval na kutnohorském nádraží, jak demobilizovaní vojáci vystupovali z lokálky jako psi s ocasem staženým mezi nohama, kteří sice bez fyzického poranění byli spráskáni po jednom zavrčení před rvačkou vlastními politiky. Mnozí plakali.

126


Kutná Hora, léto 1938 (I) Přestože to bylo léto úzkosti, nikdo netušil, že to bude na více než půl století poslední svobodné léto v této zemi. Ani já jsem si nepředstavoval, že to bude moje poslední klukovské léto. V Kutné Hoře jsem se cítil všude naprosto doma, mezi přáteli a bezpečně. Některá místa však byla vyvolená. Hned pod našimi poli to byl Sklenářův dolík, kam jsem na jaře chodil mamince trhat konvalinky, na podzim s kamarády vyváděl v obrovském stohu slámy. Dalo se tam i v zimě trochu sáňkovat, stavět opevnění ze sněhu a válčit koulemi. Další byla Bylanka. U malého přírodou vytvořeného splavu jsem někdy ležel na svahu hodiny, poslouchal bublání potůčku a šumění listí, pozoroval přetváření oblaků a hru stínů a snil dětské sny. Všude se mnou chodil můj pejsek Kiwi. Čekal na mne i před biografem. Byli jsme dvojice tak nerozlučná, že když jsem se v roce 1968 po dvaceti letech poprvé vrátil do Kutné Hory, kamarádi hned na Kiwiho vzpomínali. Ale k Herynkovu rybníku Kiwi nesměl. To byl ten třetí koutek mého kutnohorského dětského ráje. Chodili tam a tam se seznámili moji rodiče. Znal jsem starého (prastarého) pana Herynka z fotografií, na kterých byli též tatínek a maminka v plné životnosti a kráse mládí. Jeho syn, tehdy již statný muž s plavým plnovousem, mě učil plavat na suchu a pak na bidle postrkovaném po zábradlí, „raz, dva, tři, raz, dva, tři…“. Měli jsme stálou kabinu uprostřed ostatních, přímo před skákacím prknem. Měla číslo 11. Když nyní o tom šedesát let později píši, vidím v duchu přesně ty rozměry uvnitř: dřevěné stěny, sedátko, hřebíky na věšení, škvíru pod dveřmi a cítím teplo sálající ze stěn a vlhko linoucí se z rybníka. Kabinu jsme „zdědili“ po maminčiných rodičích a dělili jsme se o ni s rodinou pekaře Beneše. Mirek a Honza tam byli často, občas přišla i Marta. Ve všední dny, když bylo hezky a horko a nebyly žně, tatínek odešel z obchodu s uhlím naproti nádraží již ve tři a přišel se „sousedem pekárníkem“ lehnout si na prkna. Ležet a opalovat se na prknech byla zřejmě povinnost buržoazie. Leželi jsme tam seřazeni jako sardinky a o žádném třídním puči se nám ani nesnilo. Mne nakonec od tohoto stavovského úvazku osvobodil rozžhavený desetník, na který jsem si tam lehnul. Dodnes mám na zadnici kulatou jizvu. Druhou jizvu z Herynčáku mám těsně nad levým obočím. Tehdy jsem nejen již dobře plaval, ale i skákal. Dopředu jsem již uměl salto dvojité a cvičil jsem salto zpětné. Nějak jsem uklouzl a plácnul sebou na břicho do vody. Trochu mne to ohromilo, ale bez potíží jsem vyplaval s úmyslem skákat dál. Kolem skákacího prkna stál houf lidí a hned mne položili na záda. Jeden mi sáhl na obličej a dlaň měl zcela krvavou. V tom okamžiku jsem dostal strach. Skočit znovu mne nenechali a od té doby jsem při dalších pokusech o salta vždy na prkně zamrzl.


127

Ale jinak jsem strach neměl. Naučil jsem se přeplavat celou délku rybníka pod vodou a u Velkého rybníka jsem s radostí skákal do vody z pověstných zakázaných skal. Strach že zemřu, jsem dostal poprvé to léto v Herynčáku. Radko Malý mně v posledních letech několikrát připomněl, jak jsme tam tehdy „vzadu“ jeli na lodičce. On vesloval a já jsem najednou udělal šipku z lodičky. Bouchlo to a já se nevynořoval. Seděl jsem na dně se zcela zpitomělou hlavou, ztuhlým krkem v křeči a vyraženým dechem. Vyžadovalo to ohromné soustředění uvědomit si, kde jsem, kde je nahoře, vstát a začít plavat. Bylo to hned před rákosím s doutníky, které jsme se pokoušeli kouřit. Pak jsme také dělali ohníček v dolíku pod budkou plavčíka Jardy Herynka, který byl jedním z idolů mého dětství. Jirka Kurka často pekl rybičky. Vočko, kluci Vášovi, Jůla Slepička, Šanda, Herynkův kluk, kluci Benešovi a jiní kamarádi většinou jen sbírali dřevo na oheň a jedli. Ale všichni jsme rádi lovili raky ve Vrchlici. Jasné klukovské pravidlo bylo, že se při tom nesměl ponořit rozkrok do vody, neboť raci byli mstiví. V neděli před polednem jsem pravidelně šlapal na kole do kopce kolem Barbory a gymnázia na Žižkov domů. Maminka měla pro tatínka, sestru Helenku a pro mne připravený oběd v esšálcích, který jsem vezl k rybníku. Vůně a chuť nových bramborů s tvarohem, meruňkových knedlíků, francouzských brambor a okurkového salátu se mi nyní spontánně vybavuje. Maminka doma ještě umyla nádobí a přišla se též koupat. Radko mi dal nedávno fotografii, kde u lodiček sedíme ve vodě maminka, Helenka, on a já.

128


Kutná Hora, léto 1938 (II) V létě 1938 jsem jako obvykle strávil mnoho dní na polích žněmi, sklizní sena, sběrem kamení, vyléváním krtků a mlácením. To léto jsem si též hodně hrál s Jirkou Michalovým. Často jsme dělali opevnění a válčili s Jirkou Kurkovým a Jirkou Vočkem na velké hromadě červinky, která zůstala pod naším obrovským ořešníkem na zahradě vedle stodoly po vykopání sila na řepné řízky (kde v létě plavaly kachny s kachňátky), a různě si hráli ve stodole a v holubníku. V paměti mi nicméně zůstává hlavně to léto u Herynkova rybníku. Atmosféra se pomalu měnila. Místo válení se na prknech, plavání a her jsme stále více poslouchali rádio strčené do otevřeného okna v plavčíkově chatě. Zpočátku to byly hlavně napínavé Kocourkovy reportáže o našich fotbalových vítězstvích a o Pláničkových brankařských zázracích. Všichni jsme rozuměli dostatečně německy, a tak jsme se stále častěji shlukli před rádiem a poslouchali přímý přenos Hitlerových neustále výhružnějších projevů a pak téměř každé naše hlavní zprávy. Potom přišel podzim, druhá mobilizace a Mnichov. I teď, když jdu kolem Sklenářova dolíku, Herynkova rybníka či Bylanky, mne zabolí u srdce. Vzpomenu si, jak mě nejdříve Hitler vyhnal z ráje chlapeckého a pak Stalin z normálního života chlapského. Mám ta místa, jak vypadala koncem třicátých let, vyryta v paměti. Při své první návštěvě Hory po dvaceti letech exilu jsem šel s manželkou pod hřištěm Respa, abych jí ukázal svá zákoutí. Ale vše již bylo zpustošené a zarostlé. Náhle jsem sáhl do porostu a řekl manželce anglicky: „Tady někde byla ta cestička…“ A ejhle, ona se mé ruce otevřela jako Mojžíšovi cesta přes Rudé moře. Co zůstalo nezměněno, jsou jizvy fyzické a vzpomínky, některé jako trvalé jizvy psychické. Ta první byla, když jsem uviděl, jak se za doutníkovým rákosím u Herynků dívka, do které jsem byl zcela chlapecky zamilován, líbá s někým jiným. Tu ostrou bolest, která mnou tehdy projela, si pamatuji do dnes. V předvečer okupace Německem v roce 1939 Kocourek pronesl po večerních zprávách politickou úvahu „Mlýny se točí pomalu, ale jistě!“ místo fotbalové reportáže. Brzo na to ho Němci zavřeli a za nějaký čas zemřel v koncentráku. Později jsem u Jardy Herynka v mlýně měl schované zbraně, munici a dynamit. I můj pejsek Kiwi se zúčastnil války, nosil na obojku zprávy ode mne do vedlejší vesnice. Ale nakonec mne i o něho Němci připravili. Šandu jsem našel začátkem května 1945 v Malé pevnosti Terezín uprostřed třetího dvora na hromadě mrtvol. Tehdy jsem byl v pohřebním komandu, tak jsme ho naložili na vozík a vyklopili do hromadného hrobu. Souseda Beneše Němci také zavřeli a kluci Benešovi před komunisty utekli do Ameriky. Ota Váša se mnou pracoval v odboji a mimo jiné kradl pro nás dynamit.


129

Ke konci války se skrýval před Gestapem u nyní zesnulého profesora Znojemského. Utekl v roce 1948 ze znásilněného Československa. Po pobytu v německém uprchlickém táboře Válka se dostal do Brazílie. Tam se živil lovem krokodýlů a kuguárů. Nakonec dostal pomocné místo jako chemik. Udělal bleskovou kariéru a stavěl a kontroloval rafinerie po celém světě. Před třemi lety, poprvé a asi naposled, se přijel podívat do Hory. Když jsme se sešli letos v srpnu v Paříži, právě se vrátil z Kolumbie a začal renovovat svůj pařížský byt poblíž Arc de Triumph. Přátelství s Jirkou Michalem přežilo německou okupaci, jeho angažovanost v komunistické rozvědce i jeho vrcholné uplatnění ve funkci předsedy JZD Suchdol a jako velkopodnikatele v komunistickém trhu známostí, služeb a šmelin. Holedbal se svým suverénním postavením a obšírně vyprávěl, jak oklamal i Chruščova svými potěmkinovskými triky. Už za normalizace mne pozval s dětmi do Suchdola a hrdě mi ukazoval svůj dům a svou voliéru. Nijak mu při tom nevadilo, že „jeho“ JZD ukradlo náš dobytek, koně a hospodářské stroje a teď využívalo naše pole, že červinka, ořech a stodola, kde jsme si hrávali, tam již nebyly, neboť tam „oni“ pod hrozbou vyvlastnění postavili prodejnu potravin. Střecha nad prasečníkem, kde býval holubník, též spadla začátkem šedesátých let a touha postavit nový holubník na mne dosud nepřišla. Jirka Kurka zůstal věrným kamarádem. Den předtím, než dostal mozkovou mrtvici, která ho před několika lety zabila, se mnou ležel na zahradě u ohýnku. Pekli jsme buřty, já pil vodku a on pivo. Plánovali jsme za čtrnáct dní jet tábořit na Šumavu. Letos 25. září zemřel i čestný, inteligentní, většinou veselý, můj nezapomenutelný kamarád MUDr. Julius Slepička. Kluci Benešovi zůstali nadále v USA, v New Yorku a Kalifornii. Občas se s nimi setkala v New Yorku moje sestra Helenka a v Los Angeles moje teta Anča Korcová. Martě Benešové (Lebedové) byla v restituci vrácena pekárna. Když mám větší návštěvu, bereme od ní chleba a koláčky. Ale pod naším obchodem s uhlím u nádraží, kde kdysi kameník přispíval k mému astmatu vysekáváním hřbitovních desek a pomníků, má dnes obchod Béďa Truhlář, příbuzný Benešův a starý kamarád. Stále se s ním dobře pije. Ve vlastním prostoru našeho bývalého obchodu nyní soukromě podniká bývalý předseda MV KSČ Tonda Müller. Po nehodě u Herynků před padesáti lety jsem vždy zamrzl, kdykoliv jsem se pokoušel i o jednoduchý kotrmelec s prkna do vody. Když jí bylo asi jedenáct (jako mně, když jsem se lekl u Herynků), má mladší dcera Arlena dělala zkoušku na plavčíka v bazénu albertské univerzity. Předepsáno bylo i salto, kterého se bála. „Vždyť na tom nic není,“ řekl jsem. „Já ti to ukážu.“ A nic na tom nebylo. Ještě nedávno jsem skočil salto zpáteční.

130


Listopad 1989 z venku (I) Stál jsem na Havlíčkově náměstí, večer 17. listopadu 1999, v malém hloučku lidí a jako někteří v ruce držel zapálenou svíčku a chránil plamínek před sněhem. To, co tam bylo veřejně zazpíváno, zarecitováno a zařečněno, mně příliš nevadilo. Snad to něco řeklo té většině mladistvých, která tam k mé radosti byla. Jako mnozí z nás, kteří jsme již co dospělí listopad 1989 prožili, byl jsem ponořen do vzpomínek a bilancování těch deseti let, které uběhly tak jinak, než jsme si každý z nás osobně představovali. Pro mne to začalo ještě v Kanadě s dětmi u televize. Po pádu berlínské zdi odjela skupina hlavních reportérů americké televize ABC do Prahy, aby natáčela revoluci, která se „měla“ konat. Asi tři dny točili Karlův most, Karlštejn, a pohledy na Malou stranu. Pak se pokusili o rozhovory s obyvateli. Nakonec se jim podařilo oslovit jednoho kluka u piva U kalicha, který jim vysvětlil, že se o to vcelku nezajímá, ale že plzeňské je vskutku vynikající. Úspěch, jako obvykle, měli až u Havla. Ve svém bytě jim poskytl rozhovor, disidentský, ale v duchu „mírného pokroku v rámci zákona“. Celkem mne to zhnusilo. Dojem byl, že kromě Havla se v zemi nenajde další statečný muž, který by veřejně opatrně promluvil. Reportéři, také zjevně zhnusení, odjeli po týdnu do Rumunska. Tam se podle plánu revoluce konala. Velký dojem na světové veřejné mínění tehdy též udělal a k obrazu Československa přispěl ministerský předseda, myslím, že se jmenoval Adamec. Při vládní návštěvě ve Vídni si v rozhlase stěžoval, že během celé nedávné vládní návštěvě Polska nemohl dostat pivo, neboť pivovarští dělníci tam stávkovali. „To by se u nás nemohlo stát,“ řekl. „To by naši lidé nestrpěli!“ Oblétlo to světem. Pak jsem musel odletět a nechat děti v Edmontonu u televize. Jako obvykle, hovořili jsme denně psanou konverzací v reálném čase přes předchůdce Internetu. Již si nepamatuji, zda to byl ještě Arpanet či Bitnet. A tak jsem se nějaké novinky o situaci ve východní Evropě dověděl od nich. Ale jinak pět dní mou plnou pozornost vyžadovala práce a s ní spojené společenské povinnosti. Amsterdamský Giambattista Vico Institute for Cybernetics and Applied Epistemology společně s Center for the Foundations and History of Psychology a s oddělením psychologie Univerzity Groningen uspořádaly třídenní veřejnou konferenci o mé práci. Byla nazvána „Prožitky a činy (Experience and Action): Postup k postmoderní systémové teorii věd o životě.“ Byla to vítaná příležitost seznámit celkem souhrnně s tím, o co se pokouším, větší skupinu odborníků z různých oborů. Vedle Holanďanů tam byli lidé téměř ze všech zemí západní Evropy, jeden přiletěl z Mexika a jiný z Argentiny. Bylo tam i několik mých blízkých přátel. Dodnes jsem hlavním organizátorům vděčen za tyto rozhovory a setkání. Byli to


131

především psycholog, psychiatr, kybernetik a systémový teoretik Arno L. Goudsmit, nyní na univerzitě v Maastrichtu, a tehdejší děkan v Groningenu, Paul van Geert. A tak jsem chvíli přemýšlel též o něčem jiném, než co se děje v Československu. Ale do mysli se mi Československo vrátilo hned poté v plné síle. Z Groningenu jsem jel do Paříže dvě a půl hodiny vlakem. Naproti mně seděl architekt a kdysi můj doktorský student kybernetiky na Brunelově technické univerzitě v Anglii. Dr. Dionysius Kallikourdis, hrdý na své jméno, které znamená zabíječ Turků, je jak duševně, tak fyzicky velký muž. Žije a pracuje na pohádkovém ostrově Mykonos a umí jíst a pít podle svých rozměrů. Tak jsme si povídali několik hodin ve vlaku, pak u večeře v Paříži a dlouho do noci v hospodě Deux Magot s vínem u stolu, kde býval štamgastem Sartre. Vysvětloval mi, jak neustále vnitřně bojuje mezi touhou v klidu a kontemplaci se soustředit na vědeckou práci a nutností vydělávat pro rodinu a tvořit jako architekt. Cítí též povinnost pečovat o rodinný majetek v Aténách a na Mykonos. To vyžaduje nesmírně času a energie, hlavně na boje s řeckými byrokraty a mafiány. Jako dobrý přítel a jeho bývalý učitel jsem se tehdy sebejistě domníval, že mu prospěje, když se mu dám za příklad. „Podívej se na mne,“ řekl jsem. „Při rozvodu jsem se musel rozhodnout mezi kariérou a osobní péčí o své dcery. Rozhodl jsem se jednoznačně a nikdy toho nelitoval. Předtím jsem se musel rozhodnout, zda se nechat zatknout Gestapem, abych ochránil rodinu, nebo se před nimi schovat. Poté, zda budu žít ve své rodné zemi, rodném městě a domě, s přáteli, rodiči a milenkou, nebo odejdu za svobodou. Člověk prostě nemůže mít vše, a je lépe se vzdát i velmi cenných věcí, než neustále vnitřně bojovat. I teď, když mně zemřel otec, a cítím závazek vrátit se a nějak nastoupit na jeho místo, rozhodl jsem se, že to neudělám. Československo jsem těžko, ale přece vzdal; vždyť sám vidíš, že to tam nikdy k ničemu nebude.“ I v hotelu jsme si ještě dlouho povídali. Brzo ráno on odletěl do Atén a já odjel rychlovlakem TGV do Grenoblu.

132


Listopad 1989 z venku (II) Začátek druhé poloviny listopadu 1989 byl stále ještě v duchu mé západní normalizace trvající od roku 1948. Žil jsem životem, jehož hlavní náplní byla práce, která mne velmi zajímala, a s ní spojené příjemné společenské události a cestování. Do studené války jsem se aktivně zapojoval méně a méně, a pokud, tak nepřímo přes vědecké výzkumy. O těch zase někdy jindy. Ale přirozeně jsem události týkající se východní Evropy a hlavně Československa pozorně sledoval. A tak jsem si cestou vlakem z Paříže do Grenoblu důkladně přečetl ranní Le Monde i Le Figaro. Nic zvláštního tam nebylo. Vzal jsem taxíka do hotelu a hned za rohem v malé restauraci snědl, jako obvykle ve Francii, výborný oběd. Dosud si pamatuji paštiku z kachních jater se skleničkou rosé d’Anjou, tatarský biftek a pak sýr s místním červeným vínem. Tak posílen jsem jel do Laboratoire d’Automatique de Grenoble přednášet o vyjednávání, tvorbě koalic a rozhodování na počítači. Při následující neformální debatě s občerstvením mně náhle překvapil český hlas: „Koukej se z toho co nejrychleji dostat a pojď k nám domů podívat se na televizi. Manželka mi volala, že se v Praze konečně něco děje.“ Byl to M. le docteur et ing. Zdeněk J. Binder, který v laboratoři pracoval. Až na dvě další přednášky a spaní v hotelu jsem strávil příští dva dny s Binderovými. Dohadovali jsme se o významu a budoucnosti vývoje. Volali jsme domů, příbuzným a dobře postaveným známým. Pamatuji si tehdejší telefonický rozhovor s Pepíčkem Rutem v Praze, který se jako vždy ani tehdy nebál. Ale oni byli ještě více zmateni než my. I od Zdeňka jsem si tehdy vysloužil obvyklou kritiku, že jsem příliš podezíravý a pesimistický. Něco se mi na celé věci nezdálo. Nějak mi ten studentský pochod včetně té pasti a jediné (tehdy zveřejněné) mrtvoly připomínal inscenované události v roce 1967, zrcadlící vnitrostranický boj v komunistické straně. Za můj život proběhlo dost revolucí, jeden z mých oborů byla společenská hnutí a několik revolucí jsem v cizině osobně zažil. Tohle bylo příliš svíčkové a vypadalo spíš jako karneval či pouť. Pak jsem odletěl do Madridu a přednášel o svém systému společenských ukazatelů na univerzitě Complutense. Byl jsem tehdy poprvé ve Španělsku a volný čas jsem využil na zevrubnou prohlídku města a galerií. Když jsem sérii přednášek ukončil, byl jsem mimořádně poctěn pozváním do Dr. Gómez Ulla 4, přísně chráněného to soukromí španělského šlechtice, doyena systémové teorie a šéfredaktora Revista Internacional de Systemas, na odpolední šery. Přišel jsem přesně, jak se na mladíka sluší. Sr. Rafael Rodrígues Delgado otevřel po příslušné prodlevě dveře sám, zavedl mne do své knihovny a tam mne nechal stát. Překvapivě stroze mi oznámil, že šery nebude a odešel z knihovny. Než jsem zvládl své zmatení, vrátil se s dvěma poháry a lahví


133

šampaňského a prohlásil: „Připíjím vám a svobodnému Československu!“ Těch lahví jsme tehdy vyprázdnili několik a přespal jsem v jeho knihovně. Než jsem odletěl zpět do Kanady, oslavoval jsem též intenzivně s bývalým asistentem Jiřího Nehněvajsy a mým doktorandem z Pittsburghu, španělským hrabětem Alberto Francesem. S Nehněvajsou dělali nějaké dosud utajované výzkumy pro americké služby a jako plukovník americké armády byl jeden čas mým nadřízeným. Myslím, že jsme toho tehdy spolu vypili víc než za celou dobu v Americe. V Kanadě začala doba diskuzí a porad s dětmi, co teď budeme dělat. Obě musely ještě dodělat školy a já měl ještě prostor před penzí. Ale pak Havel krásně prohlásil, že vláda věcí našich se vrátila do našich rukou. Pro jistotu jsem ještě zavolal vedoucího úředníka pro československé záležitosti na americkém ministerstvu zahraničí. Shodli jsme se na tom, že se věci usadí natolik, aby se člověk mohl orientovat, teprve kolem 15. února příštího roku. V ten den jsem přiletěl do Prahy a první noc strávil u Rutů. Sice jsem byl pro paní Rutovou příliš skeptický, co se týkalo Havla, ale jinak to byla krásná noc, jako za mládí. Pepíček mi vypravoval, jak si jeho zesnulý strýc a můj nebožtík otec slíbili, že až to praskne, oblezou na kolenou kutnohorské Václavské náměstí. Přišlo to pro ně pozdě. A tak jsme se dohodli, že to uděláme za ně. Ale dosud jsme slib nesplnili. Pořád to vítězství není tak jasné. V červnu jsme přiletěli s tehdy šestnáctiletou mladší dcerou Arlenou. Ta hned začala učit ruštinářky zdejšího gymnázia angličtinu a od podzimu vyučovala jak na gymnáziu, tak na průmyslovce, skupiny např. v Telekomu a různé jednotlivce. Já se vrátil do Kanady, dal na univerzitě výpověď a před Vánocemi se vrátil domů. Ze začátku mi zde bylo nějak zima.

134


Listopad 1999 z vesmíru Po návratu z hospody, kde jsem poslouchal hlas lidu, jsem pohladil psy a zůstal stát v mrazu u prahu. Byl jsem v celkem malém, zaobaleném a prosvíceném prostoru. Nade mnou se třásly známé konstelace, na jižním obzoru záře od Jakuba a Barbory, zblízka dnes mimořádně fungující světla z ulice, na dvoře se leskla dlažba z kočičích hlav. Psi, kteří nežerou, když nejsem doma, spokojeně žrali granule, které v roce 1990, když jsem je sem poprvé z Německa přivezl, byly pro místní obyvatele šokujícím luxusem, a nyní jsou zcela běžným krmivem. Viděl jsem a cítil, jak se bublina času a prostoru rozšiřuje pod tlakem elementárních částic stále hnaných původním třeskem. Přitom lokální rámec mé existence zůstává zdánlivě stále stabilní – z pohledu mšice. Dobrman, který je nejlepší svého druhu, jakého jsem kdy viděl na výstavách i na fotografiích, je stále bez potomků, a vlčák, kterého jsem dostal před devíti lety od Mirka, kamaráda z druhého odboje, a kterému (vlčákovi) se pomalu propadají kyčle, se nažrali. Pak šli označkovat ořešák, který jsem zasadil po svém návratu do rodného baráku před deseti roky. Vzpomínal jsem, jak slibně to zde tehdy vypadalo. A litoval jsem, že při příležitosti 28. října z ohleduplnosti vůči představitelům města, kteří mne pozvali, jsem nepřednesl svůj připravený projev, který končil větami: „Při nynějším 81. výročí vzniku Československé republiky považuji za svou životní povinnost veřejně říci: Vláda věcí našich se dostala do rukou špatných. Nemám tím na mysli tu vládu dnes již pouze formální, ale celou tu naši nerozhodnou, diskreditovanou, zkorumpovanou a brutálně sobeckou polistopadovou politickou kastu. Je snad ještě trochu času na defenestrace, ale to už nezáleží jen na mně.“ Výzva „Děkujeme, odejděte!“ není ještě pořád tou defenestrací a plánované demonstrace se z ní nevyvinou. K tomu zde potřebná jasnozřivost, přímočarost, odvaha a síla ještě není. Ale snad to nebude nezbytné. Třeba se brzo podaří takové lidi vystrnadit na to pověstné smetiště dějin známými českými metodami. Včera jsem hledal nějaký starý dokument a náhodou uviděl dvě své staré stranické legitimace. Jedna, členská legitimace číslo 1806/KH, je vydaná kutnohorskou organizací Československé sociální demokracie a udává mé členství od 1. 8. 1947. Druhá, již v češtině a angličtině, má menší číslo 9/49–N. Je vydaná 14. 7. 1949 v Oslu. To už byla partaj jen v exilu. Obě jsem přinesl s sebou v roce 1990, ale k tehdejšímu seskupení tohoto jména jsem jen čichl a stáhl se. Jako sociální demokraté, které jsem znal z domova, z exilu a ze světa od Rakouska přes Švédsko až po Indii, tihle nevoněli. Tehdy jsem si ale nepředstavoval, že budu letos podepisovat výzvy, aby ministerský předseda a ministr zahraničí, kteří se vydávají za sociální demokraty, odstoupili. Když mne později do rady nové ODS tahal kolega Zieleniec, odmítl jsem, již tehdy


135

přesvědčen, že se s Klausem nedá spolupracovat. ODS jsem ale volil. Teď je to Klausova strana a já podpisuji petice i proti němu. Psi znovu označili ořechovec a protlačili se kolem mne dovnitř. Rozhodl jsem se, že německý ovčák, kterému říkám vlčák, je v invalidním důchodu. Nechávám ho v teple. Dnes mi poprvé spadl ze schodů. Velmi se tomu divil a byl přesvědčivě vděčný, když jsem mu pomohl nahoru. Konečně někdo vymyslel metodu, jak určit vektor (směr a vzdálenost) původu gama paprsků. Tak za chvíli budeme zase blíže pochopení časoprostorové a energetické struktury našeho všeho. Mezitím se zabýváme důsledky patologie lidí, které jsme volili – paranoií, narcismu, megalomanie, mindráků a prosté zločinnosti a chamtivosti. Jak je ten hmyz bezvýznamný a dotíravý. Sestřenice mé matky, jíž zabili rodiče a prvního muže Němci a druhého, který byl vojákem v naší západní armádě, komunisti, je zase v nemocnici. Bude jí brzo 91 let. Byla v Osvětimi. Mengele jí osobně vyndal vaječníky. Byla krásná, a tak ji zařadili do bordelu. Tam ji krmili, aby měli co ohmatávat. Proto přežila. Přežívá stále, jako inteligentní a distingovaná dáma, ale není jí jasné proč. Upřímně řečeno, mně taky ne. Vrátili jsme se dovnitř a psi jsou spokojeni, neboť aspoň část smečky je pohromadě, jsme v teple a povinnost hlídání jsem od nich převzal já. Spustil jsem počítač a dívám se na internetové zprávy. Myslím si, že prozatím výzva „Odejděte!“ nebude stačit. Ti „profesionálové moci“ to ještě ustojí. Ale každá kapka pomůže. Od Zieleniecova sbohem Klausovi přes Luxovy, Rumlovy a spol. rezignace z vlády, přes Dřevíkovskou výzvu, Impuls 99 a ten nynější požadavek „zmizte už konečně a přestaňte bránit spořádanému vývoji této společnosti“ jsou to kapky, které snad konečně jednou prolomí škraloup osobní ješitnosti a chamtivosti. Jak řekl jeden ze zakladatelů americké demokracie, je možné zblbnout všechny lidi na čas, ale jenom málo z nich trvale. Vesmír se mezitím rozšířil o interval v čase zanedbatelný a v prostoru nepředstavitelně obrovský. Část jeho energie se proměnila v tenčící se teplo a další část spadla jako hmota na bezvěky do černých děr. Mně se život zkrátil o nicotný, ale pro mne důležitý úsek. Je mi záhadou, proč když mám tolik jiných zájmů, starostí a zdrojů radostí, se těmi různými záležitostmi otřásajícími českými Zvonokosy neustále zabývám. Asi je to důsledek mé příliš úspěšné rané výchovy.

136


Z Evropy do Ameriky 1953 (I) Jako mnoho lidí, které znám, jsem o Ameriku neměl celkem zájem. Žádné jasné představy a podrobné informace jsem o ní neměl a nijak jsem netoužil po tom se tam podívat. Rozhodně mne nikdy nenapadlo, že bych tam chtěl žít. Po válce jsem nabyl různých dojmů, které mne jistě ovlivnily. Ve Střešovicích, kde jsem na začátku studií v Praze bydlel, každé ráno přesně ve tři čtvrtě na sedm vycházela z domu naproti svěží, mladá, hezká a vždy dokonale upravená zaměstnankyně amerického velvyslanectví a zasedla do svého velkého bouráku. A každý den kromě pátku, soboty a neděle tam přesně v sedm hodin večer zastavil jeep. Z něj vystoupil s krabicí alkoholu v rukou Američan, většinou v uniformě, pokaždé jiný, a jeep a on tam zůstali. Ale ráno tam již jeep nebyl. Poznat Američana bylo tehdy jednoduché. Byli všichni čistí, upravení, vykrmení, většinou velcí a naprosto zdvořilí. Mluvili všude hlasitě, jako by to bylo samozřejmé, že na to mají právo a nemají se za co stydět. Něco ale nehrálo. Přes jejich kvalitní šaty a zdvořilost se nechovali, jak bych očekával od vzdělaných a majetných Evropanů. Teprve časem jsem pochopil, že majetní a vzdělaní nebyli. Samozřejmě většina z nich byli prostí dělníci a určité procento z nich bylo až do vstupu do armády nezaměstnáno. Někteří byli omilostněni z vězení, když se dobrovolně přihlásili do armády. Ty vzdělané a majetné Američany jsem poznal až později. Balíčky CARE od UNRRY a od známých a příbuzných, které sem hojně docházely, byly předmětem pečlivého probírání a kritického hodnocení. Cigarety, čokoláda, žvýkačka, kořalka a nylonky byly přijímány bez námitek. Ale konzervy s pomazánkou z mletých burských oříšků byly odsuzovány jako odpad a květované šaty z lehkých syntetických látek naše ženy s pohrdáním odsuzovaly jako vrchol nevkusu. Že to je i v Anglii, Skandinávii, Holandsku a jinde móda, že látky jsou vysoce kvalitní a že ty květy tamním vysokým a štíhlým ženám sluší, jsme tehdy nevěděli. Mé dcery, které se narodily a vyrostly v Severní Americe, se ještě dnes po chlebu pomazaném „burským máslem“ mohou utlouct. Přistihl jsem je i věku polodospělém, jak to ze skleničky vybírají prstíčkem. A pak prst s rozkoší lížou. Když jsem v roce 1953 dostal nabídky v Americe studovat, bylo mi již jasné, že všechna moderní odborná literatura, kterou v Norsku čtu, pochází z Ameriky. Američtí profesoři, které jsem v Evropě poznal, byli na úrovni v Evropě tehdy nepředstavitelné. Takže odmítnout tuto možnost bylo vyloučeno. Na druhé straně jsem již měl bolestnou zkušenost, co to znamená být v zemi, ze které člověk může být vyhoštěn. A tak jsem odmítl prestižní Commonwealth stipendium do Harvardu a místo toho přijal nabídku místa, které mne kvalifikovalo pro imigrační povolení. O tom, že se nějak později


137

dostanu ke studiu, jsem ani na chvíli nepochyboval. Ale že bych v Americe po studiu zůstal, mne také nenapadlo. Podstata rozhodnutí nebyla v tom, odejít do Ameriky, ale opustit Norsko a vůbec svěrací kazajku tehdejší Evropy. Užil jsem si od 1. ledna 1949 v Norsku svých „fem tunge og lange“ (pět dlouhých a těžkých, rozumí se roků), jak Norové zkratkově nazývali období Německé okupace Norska. Nyní jsem dosáhl všeho, o čem se uprchlíkovi jen mohlo snít. Už jsem se ani nemusel dále zabývat intrikami paní Kvapilové, která se proslavila tím, že za války zašantročila v Buchenwaldu deník, jejž jí před svou smrtí svěřila do úschovy Milena Jesenská, dnes proslulá též jako milenka Franze Kafky. Kvapilová se díky svému vztahu s tajemníkem norské sociální demokracie Andersenem povýšila na patronku všech českých uprchlíků v Norsku a všemožným způsobem se tvrdě snažila odrovnat každého, o kom se domnívala, že by ji mohl ohrozit. Nejvíce se zaměřila na české sociální demokraty v Norsku. Brzo po roce 1989 jí prezident Havel, tak často špatně informovaný, dal nějaké vysoké české vyznamenání – už si nepamatuji jaké, ale Bílý lev to snad nebyl. Mluvil jsem perfektně norsky, s osobitým přízvukem považovaným za nějaký regionální. Uměl jsem se vyjadřovat, pohybovat a chovat jako Nor, ale pro Nory jsem si udržel trochu exotiky Středoevropana. Když jsem Norsko na chvíli navštívil po více než třiceti letech, můj tehdejší profesor Sverre Holm přijel ze svého horské důchodové poustevny do Osla na večeři uspořádanou bývalými kolegy a mj. řekl, jak byli tehdy hrdí na to, že mají mezi sebou skutečného Evropana. Psal jsem do norského tisku a byl plně přijat do umělecké, literární a politické společnosti. Měl jsem nabídku univerzitního čekatelského stipendia a příslib profesury na nově otevřené univerzitě v Bergenu. V lednu 1954 jsem mohl dostat norské občanství. Ale cena úspěchu byla vysoká.

138


Z Evropy do Ameriky 1953 (II) V Norsku jsem se setkal s lidmi, od kterých jsem se mnoho naučil. O umění a literatuře, o politice a náboženství, o horolezectví, veslování a lyžování, o umění mlčet a umění se tiše opíjet. O moderní logice a moderní ekonomické teorii. O umění skrývat své názory a současně je vyjadřovat, o tom, jak si držet lidi od těla a zdát se společenským, i o tom, jak se vydávat za obyčejného řadového člověka a současně být přesvědčen o své ojedinělosti a nadřazenosti. Ale to podstatné o sobě jsem se dověděl od Ladislava Porszolta. JUDr. Porszolt byl tehdy vysokým úředníkem na norském ministerstvu spravedlnosti. Starší než já byl nejméně o dvacet let. Do Norska přišel z Maďarska jako uprchlík před nacismem již na přelomu třicátých a čtyřicátých let. Mám matný dojem, že trochu mluvil i česky, snad kdysi studoval v Praze. Manželku měl Norku, ale guláš uměla. Byl jsem u nich častým hostem a mluvili jsme spolu norsky. Od něho jsem získal cit pro intelektuální a umělecký život v předválečné střední Evropě, který jsem nemohl získat přímo pro své mládí a o kterém se za německé okupace či v přechodném období poválečné předkomunistické republiky nepsalo ani nemluvilo. Jeden z předmětů, o kterém jsem věděl již tehdy hodně z literatury i z anekdotického vyprávění svých norských známých, byl Freud a psychoanalýza. Již jednou jsem se myslím zmínil, že jsem jeden čas v Oslu bydlel v bytě, kde „objevil“ vesmírnou životní sílu „orgon“ jeden z Freudových slavných žáků Wilhelm Reich. Otcem mé první norské přítelkyně, sochařky Anne, byl profesor Ole Rakness, jediný Freudův norský žák a zakladatel moderní norské psychiatrie. Přesto všechno jsem pořád nechápal ty základní pojmy a byl vůči různým Freudovým teoriím a psychoanalytické praxi velmi skeptický. Dr. Porszolt, kterému jsem tehdy již říkal Laszlo, Freuda pokládal za věrohodného genia a snažil se mne přesvědčit, že jsem nejen myšlenkově, ale i citově předpojatý, neboť nechci opustit ulitu své racionality, ve které jsem dosud přežíval. Jedno nedělní odpoledne jsem s ním šel procházkou po břehu Oslofjordu. Začal jsem kritizovat Freudovu představu o volné asociaci jako klíči k zámku, který uzavírá nepřijatelný obsah podvědomí. „Tak to jednou prostě zkus,“ řekl mi Laszlo. Kdy, zeptal jsem se. „No, třeba teď,“ pronesl jakoby nic. A jak? „No prostě na mě zapomeň a říkej nahlas, co ti přijde do hlavy!“ Nevím, čím jsem začal, ale pak jsem se dostal k tomu, jak jsem se před lety, v nynějším dětském pavilonu kutnohorské nemocnice, v deliriu rozhodoval, zda žít či nežít. Povídal jsem o tom, jak se svit úplňku odrážel od bílých kachliček nad umyvadlem proti mně a jak od té doby, kdykoliv je úplněk, mám nějaké zvláštní pocity, jako by se něco monumentálního mělo stát. A pak jsem začal


139

popisovat další detaily místnosti. Najednou se třeskem vynořila vzpomínka na další okolnosti, mé pocity a jejich smysl, na které jsem si nikdy předtím nevzpomněl. Okamžitě mne přepadla obrovská úzkost, zdálo se, že moře zčernalo a z něho ke mně lezou krabi a různé malé nestvůry. Rychle jsem odstoupil od moře a vzpomínku znovu potlačil. Moře se vyjasnilo, potvůrky zmizely, ale určitý neklid zůstal. Mnohokrát poté jsem tu vzpomínku usilovně vyvolával zpět a znovu zapomněl. Teprve po několika letech jsem se ji, jako i jiné zakázané, naučil brát jako přijatelnou, dokonce samozřejmou část sebe samého. S psychoanalýzou je to jako s vírou v boha nebo s orgasmem. Kdo to nezažil, tomu se to vysvětlit nedá. Stejně je to i s představou, co je to být exulantem, obzvláště úspěšným. I to mi jednoho dne, zcela neúmyslně, prozradil Laszlo. O něčem jsme se bavili a on řekl, co už nevím a asi jsem to ani tehdy nezaregistroval, neboť jsem měl zjevení. On začal: „Ale my Norové …“ A já před sebou viděl a slyšel znetvořeného Maďara. A viděl jsem v jeho zrcadle i znetvořeného sebe. V maličkém Norsku, které se považovalo za tak světové a tolerantní, ale ve skutečnosti mělo mentalitu středověké vesnice, bylo možno uspět jen za cenu dobrovolného nasazení svěrací kazajky norských ctností, které dodnes obdivuji, ale které nikdy nebyly moje. V tom okamžiku jsem se rozhodl, že načas opustím starý svět a začnu v novém, znovu od piky, ale sám sebou. A tak jsem podal žádost o americké imigrační povolení a začal se na Ameriku systematicky připravovat.

140


Z Evropy do Ameriky 1953 (III) Tak jsem se po pěti letech života jako „flyktning“ (uprchlík) v Norsku zřekl svých výdobytků, včetně dotovaného čekatelství na univerzitní profesuru a norského občanství, a požádal o imigrační vízum do Ameriky. Měl jsem velké štěstí, že mne americký profesor politologie Alan Saunders a jeho manželka antropoložka Marion pozvali, abych u nich bydlel během jejich ročního studijního pobytu v Norsku. A tak ještě před odjezdem začala moje amerikanizace. Jako asistent na sociologickém ústavu v Oslu jsem měl příležitost seznámit se s americkými profesory, kteří tento ústav často navštěvovali. Byl jsem občas i zván na americké velvyslanectví. Jako jediný ne-Američan jsem se tam zúčastnil památné noční „election party“ v roce 1952. Poslouchali jsme na krátkých vlnách Hlas Ameriky s výsledky prezidentské soutěže Adlai E. Stevensona s Dwightem D. Eisenhowerem. Jako součást zábavy bylo uspořádáno dvojí tajné hlasování: tzv. slaměné (koho jste volil?) a prognostické (kdo vyhraje?). Bylo mi dovoleno se zúčastnit, a tak jsem se naučil důležitou lekci. I politologové a diplomati jsou často v zajetí svých přání. Mezi oběma anketami byl rozdíl jednoho hlasu. Jen já jsem volil Stevensona (jako většina přítomných), ale předpověděl (správně) vítězství Eisenhowera. Veškeré akademické a společenské styky neovlivnily vyřizování mé žádosti o vízum. Trvalo to velmi, velmi dlouho. Situace mi připomínala jednu (asi autobiografickou) povídku, kterou napsal norský spisovatel Helge Krog. Mladý norský student se plaví do Ameriky, kde má stipendium na univerzitu v Bostonu. Na lodi se do Bostonu vrací z prázdnin mladí Američané. S jednou stráví v její kabině vášnivou noc. Druhý den ji vidí v její skupince na palubě a chce se k ní připojit. Ona ho chvíli ignoruje, pak se k němu obrátí a řekne přede všemi tím zřetelným americkým hlasem: „Mladý muži, je na čase, abyste se naučil, že v Bostonu soulož není totožná s uvedením do společnosti!“ V Americe jsem měl významné ručitele a čekalo na mne prestižní místo. I jinak jsem byl kvalifikován. V té době zbývaly jen tři důvody, pro které mohla být zákonně odmítnuta má žádost. První byla kriminální historie. Tu jsem neměl. Druhý byl politický: nacismus, komunismus nebo spolupráce s tajnými službami. Na konzulátu jsem měl řadu rozhovorů, které čím dál více připomínaly výslechy. Na rozdíl od Gestapa, komunistů a norské policie, kterým jsem vždy tajil, co jsem mohl, Američanům jsem důvěřoval a hned od začátku jim říkal vše. Pak jsem toho začal litovat, neboť otázky byly stále detailnější a vtíravější. Nakonec mi došlo, že musejí mít zdroje informací nejen na ministerstvech a policii v Praze, ale přímo v Kutné Hoře. A tak se důvěra nejen vyplatila, ale vyústila v trvalý obdiv ke schopnosti


141

amerických tajných služeb získat až mikroskopicky přesné informace. Bohužel, vyvodit z nich platné všeobecné závěry vždy neuměly. Třetí důvod byl zdravotní, především syfilis a tubera. Na výsledcích Wassermanna jsem žádné křížky neměl. Ale stín se ukázal na rentgenovém snímku plic. Asi z Malé pevnosti, kde se za první světové války ve stejné cele nakazil tuberou můj strýc Karel Korec a na ni zemřel. Další snímek naznačil, že ložisko je opouzdřené a že pravděpodobně začíná vápenatět. Letecký lístek mi zaplatila jedna dobročinná společnost. Ale musel jsem se dostat do Stockholmu na letiště. Tak jsem prodával, co jsem mohl. Poslední den se mi podařilo prodat kolo a také tmavý oblek, který jsem měl ještě z Prahy od krejčího někde v Rytířské, kam mne kdysi zavedla manželka našeho londýnského velvyslance Kratochvíla. S sebou jsem si vzal holení a knížky, na sebe anglickou vojenskou bundu a kalhoty, které jsem dostal od bratrance, který bojoval jako tankista u Tobruku. Nechal jsem za sebou lodní kufr věcí neprodaných a jako podobný kufr v Paříži, pokud ho někdo neukradl, je tam asi ještě. Odjel jsem vlakem z nádraží v Oslu, kde jsem často sedával v kavárně, pozoroval odjezdy vlaků a snil o tom, že také někdy někam daleko odjedu. Se mnou se přišla rozloučit nejen Bjørg, ale i její ovdovělá matka. Bylo mi jasné, že si nyní svou dceru Bjørg matka přišla převzít a že ji už za mnou nikdy nepustí. Až po více než třiceti letech jsem se s Bjørg znovu sešel u moře ve Španělsku.

142


Z Evropy do Ameriky 1953 (IV) Dlouhou cestu vlakem z Osla do Stockholmu si vůbec nepamatuji. Musel jsem být velmi unavený, ale myslím, že jsem ji ani neprospal. Spíše se na mne, jak i mnohdy jindy, vztahoval popis Arthura Koestlera. Ten v jedné ze svých psychologických esejí vystihl duševní stav uprchlíků z doby kolem druhé světové války: projeli mnohokrát křížem krážem Evropu, aniž by se jednou podívali z okna vlaku. Asi jsem seděl do sebe ponořen a vzpomínal na své různé minulosti. Svou budoucnost jsem si asi vůbec nedovedl představit – byla to jen mlha přede mnou. Až na nádraží ve Stockholmu mne z introspekce vytrhlo něco hmotnějšího než fata morgana. Na nástupišti na mne čekala Mirre. Když jsem ji tehdy viděl naposled tak před půl druhým rokem, právě přeplavala přilehlý rybník a voda kapala z jejího krásného mladého těla. Před večeří na rozloučenou účastníků harvardského semináře v salzburském zámku Leopoldskron zpívala „Británie vládni moři!“ se stejně mokrým Angličanem Derekem. Ve Stockholmu jsem měl před odletem jen asi čtrnáct hodin. Z několika i dlouholetých přátel, které jsem tam měl, Mirre byla jediná, se kterou jsem se chtěl sejít. Vlastně ani jeden jsme v situaci, ve které jsme se seznámili, nedali najevo, že o sebe máme zvláštní zájem. Když jsem si jí poprvé všiml, myslel jsem, že je Francouzka. Černovláska s hnědýma očima byla na Švédku poměrně malá a plnoštíhlá. Až do tohoto setkání mi utkvěla v paměti jen coby velmi inteligentní, živá a nesmírně příjemná psycholožka. Prošli jsme se Starým městem a tam měli časnou večeři ve výborné rybí restauraci, jejíž jméno si již nepamatuji. Zahřáti akvavitem jsme se šli podívat na Město mezi mosty, s královským palácem, hudebním muzeem a Rytířským domem, jež v mrazivé zimní noci přes vodu zářilo jako koruna z drahokamů. Vyšli jsme do kopce, ohlédli jsme se ještě na nádherně osvícený Stockholm a vešli do teplého a starodávně pohodlného státního divadla Dramaten. Jako bych si to objednal, hrála se Strindbergova Slečna Julie. Nikdy předtím ani poté jsem jí nebyl tak uchvácen. Vzali jsme si taxík, vyzvedli má zavazadla z nádražní úschovny, Mirre mě provedla svým domem a usadila s koňakem v obývacím pokoji. Blížil se přechod ze 13. na 14. prosince. Má hostitelka někam zmizela. Když hodiny tloukly půlnoc, sestoupila se schodů v bílém průsvitném hávu s korunou zářících bílých svíček na hlavě. Začala švédská oslava Luciadagen. Dle české tradice je Svatá Lucie patronkou ženské práce. Husí perutí vyhání smetí z koutů a trestá domácí nepořádek, cepuje děti a peskuje muže. Švédská tradice i Mirre byly laskavější. Dlouho jsme proti sobě stáli a hleděli si hluboko do očí. Když svíčky již začaly dohořívat, vzala mne za ruku a velmi pomalu, téměř zdráhavě, mne vedla po schodech nahoru. Sundala korunu, odložila


143

ji na noční stolek a požádala mne, abych svíčky sfoukl. V šeru nám okny svítily hvězdy a zář velkoměsta. Rozpustila své dlouhé černé vlasy. Spustila háv k nohám a jeho barvu nahradila bělostí svého těla. Pak mne podarovala i zkrotila po svém. Byla to nezapomenutelná a na dlouho má poslední noc v Evropě. Jako ve svěrací kazajce jsem si již nepřipadal. Unavený a nevyspalý, ještě než se ráno 14. prosince na stockholmském letišti ukázaly červánky, jsem s hlubokou nedůvěrou zíral na prastarý dvouvrtulník, jemuž jsem na dlouhý skok do New Yorku měl svěřit své ještě dychtivé a na životě lpící tělo.

144


Z Evropy do Ameriky 1953 (V) Na letenku do Ameriky jsem tehdy neměl. Jsem dosud vděčný Americkému fondu pro československé uprchlíky, který mi ji daroval. Když jsem však uviděl letadlo, určené pro mou cestu ze Stockholmu do New Yorku, nebyl jsem nadšením bez sebe. Spíše naopak. I na rok 1953 malý, omlácený a viditelně záplatovaný dvouvrtulník připomínal spíše mnohokrát zasažený bombardér z počátku 2. světové války než dopravní letoun. Když jsem váhavě vlezl dovnitř, čekalo mne další překvapení. Vůči mně dobročinný fond zřejmě spolupracoval s fondy jinými. Letadlo již bylo, až na jedno místo, plně obsazeno ortodoxními židy v černých kaftanech a kloboucích, kteří se předkláněli a zpěvem modlili, jakoby nastala jejich poslední chvíle. Ještě před startem se snažili dostat na záchod, odkud je jako od bran ráje odháněly americké letušky. Plně jsem je chápal. I mně bylo úzko. Bohužel jsem se obrátil na jednu letušku s dotazem v angličtině - ihned mě zapojili do pořádkové služby. Odkud moji spolucestující byli, jsem se nikdy nedověděl. Ale znali jidiš, a tak trochu rozuměli i mé soudobé němčině. Letadlo mělo již signál k odletu, ale pořád se nedařilo všechny pasažéry usadit. Když se to podařilo, nemohli jsme se dopočítat. Tři chyběli. Nakonec mne napadly hned dvě geniální myšlenky. Jedním z chybějících jsem byl já, neboť letušky mne už braly jako personál, a ti dva další se přes veškerou ostražitost dostali na záchod, kde se společně zamkli. Jeden na něm seděl a druhý byl již připravený se staženými kalhotami a dlouhými podvlíkačkami. Záchod odemkla letuška, ale když se rychle nabažila scenerie, povolala mne, abych situaci vyřešil. A pak se letadlo konečně s velkým rachotem rozjelo a třesoucí se úspěšně se vzneslo do vzduchu. Třásl jsem se i já. Zbytek dlouhé cesty (myslím, že to bylo více než dvacet hodin) jsem prožil beze spánku a celkem při vědomí, díky exedrinu, který byl tehdy snadno k dostání a nepovažoval se za nebezpečný či návykový. Událostí poněkud bizarních bylo dost, třeba při rozhodování o tom, zda různé podávané chody byly košer či kolik lidí může současně stát při modlení. První mezipřistání v Reykjaviku bylo dlouhé, pohled na téměř bělovlasé Islanďanky byl uklidňující a až na to, že část pasažérů se do letadla bála vrátit, docela jsem si odpočinul. Brzy po odletu se uvnitř kabiny nějak uvolnil záchranný člun a začal se rychle nafukovat. Nabídl jsem svůj „puko“, finský lovecký nůž. Našel jsem jej v roce 1946, když jsem šel pěšky přes norskou Finmarku, s uschlou krví u lebky a helmy německého vojáka. Pěkně jsem si ho vybrousil a od té doby jej stále nosím. Byl jsem pověřen útokem na člun a za úspěšné bodnutí jsem byl odměněn syčením, smradem utíkajícího plynu a potleskem pasažérů a letušek. A pak jsme již letěli pomalu a celkem nízko přes ledové Grónsko


145

a to bylo napoprvé pro všechny velmi zajímavé. Při mezipřistání na Ganderu vznikly nějaké technické potíže, a tak jsme se dlouho dívali z teplého prostoru letištní haly do ledové tmy, občas zpestřené sněhovými víry. Poslední část letu byla poznamenána horečnatým očekáváním příletu do Ameriky. Pro mé spolucestující to muselo být ještě napínavější než pro mne. Byl to jejich vstup na Západ. Shora Amerika začínala vypadat velmi divně. Když zmizely ledovce, špinavě vypadající moře se střídalo s obrovskými pruhy jakoby tekuté červinky. Teprve u Bostonu se Amerika začala zelenat a skluz do newyorského letiště La Guardia byl úchvatný. Viděli jsme Sochu svobody, ale na bývalé imigrační středisko Ellis Island a případnou karanténu tam jsme již nemuseli. Nechali mne za odměnu vystoupit prvního, ale k imigrační (pasové) kontrole jsem se jako první nedostal. Měl jsem tak příležitost vyslechnout a porozumět formulce, kterou hlasitě opakoval imigrační důstojník, kdykoliv vrazil razítko mým spolucestujícím do pasu. Bylo to „Get in and get on dole!“, což jsem nakonec pochopil jako „Vstup a běž si hned pro státní sociální podporu!“ Řekl to i mně. Ale já jsem mu rozuměl, řekl si o jeho jméno a číslo, jasně mu vysvětlil, že již příští rok budu platit vyšší daně než on, a podal na něj stížnost hned na letišti. Proto mi ujel autobus připravený pro nás na cestu na Manhattan. Měl jsem asi jen dvacet dolarů, což mělo tak stačit na jízdenku vlakem z Manhattanu do Poughkeepsie, kde na mne čekalo zaměstnání.

146


Z Evropy do Ameriky 1953 (VI) Na Manhattan jsem se z letiště dostal autostopem. Vlastně jsem nemusel nikoho stopnout. Auta zastavovala před letištěm. Oslovil jsem dobře vypadajícího muže středního věku, který, jak se ukázalo, přijel pro manželku. Zajímal se o moji „story“ (povídku, vysvětlení) a stručně ji zopakoval manželce, kterou to zřejmě zaujalo. Zavezli mne až na nádraží a dokonce mi nabídli, že mi půjčí peníze. Tehdy jsem si vůbec neuvědomil, že co jsem jim poskytl, byla typická americká legenda „from rags to riches“ (z hadrů k bohatství). Byl jsem mladý uprchlík z Evropy, ve staré vojenské uniformě, který přiletěl do Ameriky, aby rozhodl, zda se má reformovat vrchol amerického vzdělávacího systému pro ženy elity, Vassar College. Ale podle řecké osnovy se v povídání předbíhat nemá. A tak znovu k obrovskému newyorskému nádraží, Grand Central Station. Nyní je to nádherná, mramorem a freskami zářící soustava budov. Dokonale vyčištěné u podzemního východu do hotelu Biltmore jsou stále hodiny, podobné hodinám na Palackého náměstí v Kutné Hoře. Tehdy mi nádraží připadalo jako panoptikum a nahánělo hrůzu. Byla tam všude špína, kouř a hluk. Bylo před Vánocemi. Na stěně jedné strany obrovské haly byli plechoví, vulgárně pomalovaní andělé a od nich se šířily do již obrovského kraválu stejně plechové a vulgární vánoční popěvky. Dante Alighieri by si tu liboval. Otázky byly, kde si koupit lístek, kde se dovědět, kdy vlak jede a kde nastoupit. Chodil jsem tak půl hodiny od ústředního informačního ostrova po různých okénkách na periferii. Všude jsem stál frontu a pak se zdvořile zeptal, jak se dostanu do Pufkípsaj. Všude se na mne divně dívali, něco na mne zařvali a odehnali mne, abych pustil další ve frontě. A tak jsem si nakonec vybral jednoho spěchajícího muže, který vypadal jako úspěšný obchodník – tak mi vlastně tehdy připadali všichni – postavil jsem se mu rezolutně do cesty a zařval na něj: „Jak se jede do Pufkípsaj?“ On se překvapivě nejen zastavil, ale i usmál. Zeptal se mne, co tam chci dělat. Řekl jsem mu, že tam mám nastoupit do zaměstnání na Vassar College. Vysvětlil mi pomalu, že Poughkeepsie, kam chci jet, je indiánské jméno a vyslovuje se P’k’psi. Dovedl mne ke správné přepážce, pomohl mi koupit lístek, pak i ukázal na velké tabuli, kdy mi jede vlak. Ještě mne dovedl k tunelu na správný peron. Naučil jsem se první důležitou lekci. Zdvořilost, skromnost a tichost evropského stylu působila v Americe dojmem zmatenosti, neschopnosti a nejistoty. Bylo potřeba jasně vyjadřovat sebejistotu a cílevědomost. Pak s vámi lidé jednali ochotně jako rovný s rovným. Když jsem se dostal jako první do kupé, cítil jsem se vyčerpaný. Měl jsem strach, že usnu a přejedu. Do kupé vstoupily tři krásné dívky. Když se usadily, požádal jsem je, zda by mne v P’k’psi nevzbudily. Jedna řekla,


147

že samozřejmě, a proč tam jedu. Sdělil jsem jim, že jedu na Vassar a že tam budu pracovat na projektu Mellonovy nadace. Odvětily, že jsou vassarské studentky a postarají se o mne. Už jsem neusnul, neboť mne celou cestu zpovídaly. Vzaly mě s sebou do taxíku a vyložily mne u vrat do hlavní budovy, kde byly naše kanceláře. Tehdy jsem ještě nevěděl mnoho věcí, které se později ukázaly jako důležité. Jedna byla, že ještě tentýž den bude „všechno“ o mně vědět každá dívka na Vassaru. Nevěděl jsem, že dívka, která se z nich o mne nejvíce starala, byla Jeremy Warburg z jedné z nejbohatších rodin v Americe. A nevěděl jsem, jaké zaměstnání jsem dostal. Až později jsem slyšel rčení, že vysněným zaměstnáním každého amerického muže je být umývačem oken na Vassaru. A já se měl studentek i členů fakulty dotazovat i na jejich nejintimnější záležitosti.

148


Vánoce 1944 Do Lenešic z Postoloprt je asi čtyři a půl kilometru, jak by letěl pták, kdyby letěl rovně. Ale já jako pták nelítal. Tábor byl u Postoloprt a Postoloprty byly v Sudetengau a říkalo se jim Postelberg. Lenešice byly v Protektorátu Čechy a Morava. Mezi nimi byla hranice, a střežená. Ne sice téměř neprodyšně jako později naše hranice za komunistů, ale na ostro se i tam střílelo. Nejdříve jsem musel nasimulovat nemoc a být uložen na týden na ošetřovně. Pak jsem si domluvil, že odtamtud na pět dní zmizím a že to sami neobjeví. Díru pod plotem jsem již měl připravenou a zakrytou prkýnky a listím. Jakmile se setmělo, a to bylo již kolem páté, opustil jsem ošetřovnu s termoskou horkého čaje a podlezl plot. Nejkratší a nejbezpečnější cesta do Lenešic v noci a v zimě byla podle telefonních drátů. Měl jsem štěstí, neboť mrzlo. Dráty zpívaly, a tak jsem se mohl orientovat sluchem a jít mimo silnici. Porosty byly posekané nebo zmrzlé a i povrch močálů byl dostatečně ztuhlý. Došel jsem na lenešickou poštu. Holky na ústředně nejprve zavolaly do Loun, že jsem dorazil a zítra se objevím. Pak mě nakrmily, nechaly umýt a trochu vyspat. Kamarádi z lounské skupiny Odboje československé mládeže mi tam již předem doručili z Kutné Hory mé civilní šaty, falešné brýle s normálním sklem, falešný knírek a tátův klobouk. Brýle a klobouk jsem předtím nikdy nenosil, a tak jsem byl přesvědčen, že ježto mne nikdo nečeká, také mne v šeru nikdo nepozná. Brzo ráno mne někdo odvezl do Loun a po krátkém jednání jsem se vlakem přesunul do Kutné Hory. Doma byla sama jen sestra Helenka, které bylo téměř třináct. O ni a o hospodářství se staral pan učitel Michal, otec Jirky, a náš kočí pan Valenta. Jinak se za ní přišly střídavě podívat, pomoci jí a někdy i uvařit, či dokonce i přespaly otcovy zaměstnankyně paní Šafaříková a paní Čáslavská. Pomáhali i různí sousedé, například paní Vášová či Šimůnková. Často přišly Helenčiny kamarádky, hlavně Božka Pečínková a Jenka Hladíková. Též moji kamarádi Ota Váša a Pepík Švábenický a Pepíkova přítelkyně z Kaňku Andulka Papoušková se pokoušeli o ni starat. A tak jednou za čtrnáct dní přijela vše zkontrolovat teta Anča Korcová z Poděbrad. Helence jsem před příjezdem vzkázal, ať všem řekne, že přijede teta Korcová a že budou spolu dělat vánoční stromeček. Měla jej připravený a společně jsme jej ozdobili. Brzo ráno jsem šel Kutnou Horou na nádraží. Potkal jsem několik lidí, které jsem znal, ale oni mne nepoznali. Maminka byla internovaná v Praze. Zavolal jsem tam o den napřed a požádal o povolení navštívit ji dvacátého třetího. Dali mi ho. I maminka se tvářila, že je to samozřejmé, že ji jdu navštívit. Přechod nazpět přes hranice jsem chtěl uskutečnit na Štědrý večer. Už jsem se loučil s holkami v Lešenicích na telefonní ústředně, když zvonil


149

telefon. Jedna to vzala a hned mi mávala, abych počkal. Bylo to od Němců četníkům. Prý utekli nějací vězni a hranice má být intenzivně střežena. Tak jsem počkal, až kolem třetí ráno odvolali poplach. Cesta zpět proběhla bez dalších incidentů. Telefonní dráty mi zase krásně zpívaly. Na Boží hod mne „propustili“ z ošetřovny a já se hlásil „gehorchsam“ při apelu v lágru.

150


Vánoce 1948 (I) Pas vydaný československým ministerstvem zahraničí (vnitro by mi ho už nedalo) a vízum na účast na neexistující konferenci mi vypršely už před půl rokem. Přesto jsem se ještě zdržoval ve Finsku. Trochu jsem se již finsky dorozuměl. Říkal jsem si Rikku Nuorinen (což je finsky Richard Mladý) a nikomu to nevadilo. Živil jsem se, jak se dalo, nejprve jako dřevorubec v Laponsku, pak jsem řezal na kusy kdejaké železo v Turku na reparace Sovětskému svazu. Nyní jsem se zavedl jako domácí učitel pro mladé finské dámy. Práce byla v teple a vždy jsem též dostal najíst. Finská policie o mně přirozeně věděla, ale vypovězení jsem se neobával. Ze zcela různých důvodů nade mnou drželi ochranou ruku američtí kvakeři, můj profesor sociologie na Yhteskualinen Korkeakoulu (Vysoká škola společenských věd a sociální práce) Heikki Warris, finští sociální demokrati a československé velvyslanectví. Těsně před Vánocemi jsem zašel na úřad za naším panem velvyslancem, abych se jako občas ukázal, dozvěděl se, co je nového, a popřál mu. Jen jsem ho uviděl, a už jsem byl v pohotovosti. On též. Než jsem mohl něco říci, pronesl „Znáte našeho pana kancléře?“ a zmáčkl zvonek na psacím stole. Udiveně jsem řekl „No, přece samozřejmě!“ a již z vedlejší místnosti vešel cizí člověk. Pan velvyslanec nás představil velmi šikovně. Řekl mi, že kancléř přišel před několika dny z Prahy, aby nahradil starého, který nějak zmizel. O mně řekl, že jsem do Finska přijel na pas od ministerstva zahraničí, ale že on vlastně neví, co tam dělám. Hned jsem se toho chytil a snažil se vzbudit dojem, že tam jsem od nějaké naší rozvědky. Nechal jsem se pozvat na vánoční recepci na vyslanectví o dva dny později. Bylo mi jasné, že komunisté konečně převzali kontrolu nad velvyslanectvím. Od sekretářky jsem se dozvěděl, že předešlý kancléř utekl do Švédska. Počítal jsem s tím, že nový kancléř, zřejmě agent rozvědky, si mne bude chtít vyzpovídat pod alkoholem při mejdanu za dva dny. Když nepřijdu, bude se snažit informovat v Praze, ale tam mezi Vánocemi a Novým rokem budou kanceláře plné opilců nebo prázdné a rozhodně se nikdo snažit moc nebude. Pak se to provalí a Finové mne vydají. Takže jsem měl čas do Silvestra, abych z Finska zmizel. Tentýž večer byla vánoční oslava ve srubu AFSERCO (Amerických kvakerů). Pozváni byli jak mladí lidé různých národností, tak americké velvyslanectví a vysocí finští funkcionáři. Přišly tam i mé finské kamarádky od roku 1946, Martta Eskelinen, Sirpa Mikkola, Sirku Miettinen a Airi Uuvalo. Pozval jsem i naše velvyslanectví, ale správně jsem se spolehl na to, že pozvání došlo pozdě a že jsou stejně příliš líní na to, aby přišli. Hlavním bodem programu byla mnohojazyčná revue, kterou jsem sepsal a režíroval, v ní účinkoval i ji


151

uváděl. Má nová přítelkyně Švédka Dorit Hintze v ní též účinkovala. Byla to nejnadanější dívka, kterou jsem kdy potkal. V revue hrála na kytaru, zpívala vlastní švédské, finské, francouzské, německé a anglické písně, recitovala své básně a tančila. Využil jsem své role moderátora a dovolil si všem přítomným poděkovat za laskavé přijetí a veškerou pomoc během mého pobytu ve Finsku. Zklamaně jsem jim řekl, že jsem byl odvolán do Prahy. Bohužel tam musím být již od polovice ledna, ale do krásného Finska a k jeho úžasným ženám se jistě brzy vrátím. Všem jsem rozdal své adresy a telefonní čísla: v Praze v Rytířské 22 a v Kutné Hoře v Kouřimské 24. Ještě tu noc jsem dal Marttě a Dorit do úschovy nějaké své věci. O dva roky později mne jedna po druhé navštívila v Norsku a vše přivezly.

152


Vánoce 1948 (II) Kancléř československého velvyslanectví ve Finsku v prosinci 1948 vycítil, že nadešel čas, a přejel přes úzké Botnické moře do Švédska, kde požádal o azyl. Velvyslanec se rozhodl sloužit dál i komunistům, jako předtím sloužil dál i protektorátní vládě jako náš konzul v Alžíru. Charaktery se zřejmě časem moc nemění. Když se objevil nový komunistický kancléř, doba mého hájení ve Finsku skončila. Musel jsem se rychle rozhodnout kam a jak. Podstatné pro mne stále bylo, abych co nejdéle odložil okamžik, kdy se v očích komunistického aparátu stanu „uprchlíkem“, a tak začnu působit potíže rodině. V té době jsem již znal poměry v severní a západní Evropě. Bez potíží bych byl dostal azyl v Anglii, ve Francii i ve Švédsku. Měl jsem v těchto zemích vlivné přátele. Ve Švédsku to byli mj. Gunnar a Alva Myrdalovi, on ministr a světoznámý ekonom a sociolog, ona bojovnice za práva žen a volnou lásku. Ve studentské rekreační budově stockholmské univerzity byl po ní pojmenovaný „Koutek Myrdalové“ s velmi širokou pohovkou. Zavolal jsem jim. Slíbili mi okamžité vstupní vízum i bez pasu, ale přes všechno pohodlí se mi uprchlíkem ve Švédsku nějak být nechtělo. Tehdy to byla stále ještě společnost s rypákem nahoru, nadřazená a ne-Švédy pohrdající. Tak jsem se rozhodl pro náročnější způsob odsunu. Na univerzitě jsem se seznámil se spolužákem, finským Švédem. Ten mne již dříve pozval, abych navštívil jejich hospodářství na venkově. Tehdy jsem nepřijal, ale nyní jsem si na to vzpomněl. Tak jsem se nechal pozvat na Vánoce. Místo, abych šel, jak jsem slíbil, na vánoční oslavu na československém vyslanectví, zmizel jsem snad beze stopy z Helsinek. Po dlouhé cestě autobusem a trojím přestupování jsem vystoupil na zastávce na silnici, kde na mne čekalo auto. Dojeli jsme na místo až pozdě večer a já byl tak unaven, že jsem vnímal jen to, že poslední kousek byl do kopečka, což v této části Finska bylo dost neobvyklé. Zavedli mne v polospánku do prvního poschodí do ložnice, kde jsem sebou praštil na postel a oblečený spal až do rána. Ráno mi hezká mladá žena přinesla snídani do postele a představila se jako sestra mého spolužáka. Nabídla, že mi vyperou prádlo, a až se vzpamatuji, ať přijdu dolů, že mne provede. Když jsem sešel po širokých dřevěných schodech do haly, začal jsem si uvědomovat, že jsem dorazil do středověku. Byl jsem v zámečku větším než Roztěž u Kutné Hory, též na kopci. Park byl též starý, ale menší. Osídlení bylo spíše hradního typu, ale bez opevnění: nejblíže administrativní budova, sklady, sýpky, stodoly, dílny a garáže. Ve druhém okruhu byly stáje a chlévy. Třetí okruh tvořily zeleninové zahrady a ovocné sady. Ve čtvrtém byly domečky pro deputátníky a přímé zaměstnance. A pak byla pole, pastviny


153

a roztroušené vesničky, kde bydlely rodiny, které hospodařily na propůjčené půdě a dle požadavku pracovaly pro pána. Tím byl vysoký štíhlý Švéd středního věku, který jako by vystoupil z nějakého filmu Ingmara Bergmana. Rodina se k němu vzhledem hodila. I dva sluhové a tři služky, jež bydlely v domě, byli zřejmě pro zjev a eleganci vybraní Švédové. Kuchařky, šoféři a veškerý ostatní personál bydleli až ve čtvrtém okruhu. Jako i obyvatelé vesniček to byli etnicky čistí Finové. Vypadali velmi rustikálně. Některé scény, které jsem tam viděl, mi na rozdíl od švédských filmů připomínaly obrazy malíře sedláků Pietra Breughela staršího. Život na zámku byl také pozoruhodný. Ukázalo se, že nejsem jediným hostem, který byl na svátky pozván.

154


Vánoce 1948 (III) Byl jsem ve Finsku již půl roku načerno, když v prosinci 1948 komunisti ovládli naše velvyslanectví. Musel jsem zmizet, abych nebyl vypovězen a vydán Československu. Nejjednodušší by bylo přesunout se do Švédska, ale tam se mi nechtělo. Tak jsem se nejdříve na Vánoce schoval v domově spolužáka, na osamocené latifundii uprostřed jižního Finska. Na Vánoce a Nový rok tam byl již několik let zván bývalý profesor jeho sestry. Byl to Němec a učil na univerzitě v Turku dějiny středověké střední Evropy. Chápal toto prostředí a přizpůsobil se bez vnějších potíží. Měl manželku a šest dětí. Ty jsem nikdy neviděl. Bydleli v křídle domu, kterým jsem nebyl proveden. On tam celý den překládal středověký manuskript. Jeho žena tam vařit nemusela, ona i děti byly krmeny služkou. On se ovšem pravidelně dostavoval ke čtyřem jídlům panstva denně, ke kterým jsem byl zván i já. Snídaně byla v šest, oběd v jedenáct, čaj se švédským cukrovím „kakar“ ve tři a večeře v sedm. Postup byl vždy stejný. Hosté, syn a dcera se museli dostavit nejpozději deset minut před jídlem do haly před jídelnou. Její velké dveře byly otevřené, ale do místnosti se nevstupovalo ani nedívalo, jakoby tam nebyla. Povinná byla konverzace o ničem nebo o počasí. Když velké nástěnné hodiny udeřily hodinu, oči se obrátily do jídelny. Vstoupil pán s paní na sobě zavěšenou a za nimi dva sluhové v černém. Pán šel k čelu stolu, pustil manželku a usedl si na sluhou podsunutou židli. Sluha za ním zůstal stát v pozoru. Vypuštěná paní domu šla sama k patě stolu, následována druhým sluhou, kterým byla usazena. Načež pán jasným, ale tichým hlasem pronesl: „Čas na jídlo!“ Vstoupili jsme do jídelny. Syn a dcera usedli u paty s matkou. Po levici pána seděl profesor a jako čestný host já po jeho pravici. Mezi trojicí v čele a trojicí na patě stolu bylo asi osm prostřených míst, ale nikdo již nezasedl. Jídlo podávaly služky. Pila se voda. Jen profesorovi a mně nalévali sluhové alkohol, a to na Skandinávii ve velmi šetrné míře. Moc se nemluvilo. Pán se zeptal, jestli to „Smaker god?“ a jednohlasná odpověď byla „Ja, det er mycket bra!“ Profesor měl úlohu jako kdysi Descartes u švédské královny. Na jednu pánovu osvětovou otázku u každého jídla odpovídal bez zaváhání jasným a prostým výrazem. Někdy odpověď nebyla správná, ale až na mého spolužáka, který hře zřejmě rozuměl, si toho nikdo nevšiml, pokud odpovědi vůbec naslouchal. Dvacátého čtvrtého prosince zpočátku silně sněžilo. Místo snídaně jsme vyrazili s dárky koním, psům, dobytku a drůbeži. Vrátili jsme se asi v deset a místo oběda jsme šli rozdávat dárky kočím, šoférům, deputátníkům a jiným přímým zaměstnancům. To trvalo do půl třetí. Místo čaje a „kakar“ nebyl grog, ale přišli přát a koledovat před dům zástupci nádeníků


155

a okolních vesnic. Pán s rodinou, sluhy a hosty vyšel před dům, blahopřání přijal a přítomné finančně obdaroval. Z připravených košů jim předal osobně a jmenovitě malé zabalené dárky pro každé dítě předškolního věku v celé oblasti. Trvalo to do šesti a přestalo při tom chumelit. Jakmile jsem se vrátil do svého pokoje, někdo tiše zaťukal. Ta nejmladší hezká služebná, se kterou jsem již před tím měl oční styk, vklouzla do mého pokoje. Usmála se, zalovila pod sukní a nabídla mi flašku. Prý abychom tento den přežili. A tak jsem na večeři přišel téměř pozdě, ale se šťastným, i když trochu přiblblým úsměvem. Vánoční večeře proběhla podle obvyklých skandinávských zvyklostí. Před půlnocí jsme se s profesorem vytratili a šli se projít. Mrzlo, hvězdy tvrdě zářily a na obloze se polární zář měnila ze stříbrné na modrou. Mluvili jsme o Kantovi, až jsme se dostali k jeho mravnímu řádu uvnitř. Pak jsme šli spát a on mi řekl: „Je úžasné potkat na tomto místě skutečného člověka.“ Dvacátého devátého prosince jsem se nechal odvézt na autobusovou stanici. Řekl jsem, že se vracím do Helsinek, kde musím jít na silvestrovskou recepci na československé ambasádě. A znovu jsem se pokusil zahladit stopy. Zařídil jsem si již předtím s jiným šoférem, že pro mne na zastávku později tajně přijede.

156


Atlantis, 1948-2000 Při večeři, kterou uspořádal pro skupinu amerických vědců k nám pozvaných prezidentem Havlem, mne nedávno představoval americký velvyslanec. Vyjádřil se o mně vlídně, popsal krátce a přesně můj život a končil slovy: „Je to člověk velmi komplexních loajalit.“ Před dvěma dny v podstatě řekl totéž o své šéfové a přítelkyni, když uváděl její reakci na pověsti, že uvažuje o kandidatuře na českou prezidentku. Prohlášení paní Madeleine Albright, rozená Marie Jana Korbelová ukončila slovy: „Díky velkorysosti amerického lidu jsem vyrostla v báječné a svobodné společnosti. … Budu vždy milovat místo, kde jsem se narodila, ale moje loajalita náleží Spojeným státům.” Myslím, že nejen moji sousedé v Kutné Hoře, ale ani pan velvyslanec přesně nechápou, o co jde, ježto, i když mnoho cestovali, prožili skutečně celý život bez vykořenění ve své rodné zemi. Proces vykořenění a znovuzakořenění je třeba vytrpět, aby jeho důsledky byly pochopitelné. Pro ty, kdo to neprožili, paní Albrightová to vyjádřila pochopitelně, ale nepřesně. Jsme vděční Americe, ale odpovědni staré vlasti. Naše kořeny a naše duše však nejsou ani v jedné ani v druhé. Jsou ve společné kultuře, kterou jsme nasáli rozpětím přes Atlantik a kterou se snažíme spoluvytvářet i do budoucna. Vím dobře, jak se to stane. Z Československa jsem odešel v roce 1948, protože svoboda pro mne byla cennější než rodná hrouda. V Norsku jsem se prosadil, ne jako Čech či Nor, ale jako Evropan. Norské občanství jsem odmítl, neboť bylo příliš vázané na národní kulturu. Americké jsem přijal v roce 1959 jako potvrzení svého neodcizitelného práva na život, svobodu a osobní snahu o štěstí. Ale ihned jsem se vydal do Evropy, kde jsem si myslel, že je můj pravý domov. Navštívil jsem sestru Helenku a jejího skotského manžela v Anglii. Oba byli vysoce kultivovaní. Nicméně jsem byl šokován malostí jejich pojetí světa a malicherností místních rituálů, kterým věnovali tolik energie. Helenka se tolik snažila být přijata za Angličanku, ale nikdy se jí to nepodařilo. A Ianovi, všeobecně a hluboce vzdělanému lékaři, se mi tehdy nepodařilo vysvětlit to, co pochopil, až když po letech do Ameriky emigroval. Amerika je tak obrovská a ve všech rozměrech složitá a rozmanitá, že se o ní nedá paušálně mluvit jako o maličkém hrabství v Irsku. Italové naopak toto dobře věděli. Ovšem, jako všechny nárůdky v Evropě, hlavně tam, kde kdysi vládla Vídeň, byli tehdy ještě přesvědčeni, že coby dědici tisícileté tradice všemu rozumějí nejlépe a jinak že se chovají a myslí jen barbaři. Jednoho dusného odpoledne mne bývalý spolužák a nový poslanec Nino Andreotti (nedávno soudem osvobozený mnohonásobný italský ministerský předseda) pozval na čaj ke své tetě v Bergamu. V přijímacím pokoji se zavřenými okny jsme seděli v pozoru na pohovce a tehdy ještě oba náruživí kuřáci čekali, až nám teta formálně nabídne cigaretu. Po půl druhé


157

hodině jsem už tu svěrací kazajku evropské malošlechtické provinčnosti musel roztrhnout. Uvolnil jsem si kravatu, rozepnul tři knoflíky u košile a položil si nohy na stolek s čajem. Prostě jsem si začal hrát na „ošklivého Američana“. Nino se ušklíbnul a vytáhl své vlastní cigarety Pall Mall. Teta se zasmála a přinesla flašku Sambuco. A pak jsme se pěkně pobavili. V Římě tehdy ještě český docent, později italský profesor, můj spoluvězeň z Malé pevnosti a mentor z našeho Ministerstva zahraničí Adolf Plachý, dvě jeho známé jeptišky a já jsme si důkladně prohlédli katakomby. Na jihu Itálie už vůbec žádný problém s evropskou úzkoprsostí nebyl. Byli jsme všichni svorně barbaři. I Gustavo Iacono, později slavný profesor psychiatrie v Neapoli, po dvou dnech mé návštěvy u jeho rodičů oznámil: „Teď necháme duše v Sorrentu a těla vezmeme na Capri.“ Tam jsem se seznámil se studentkou architektury, která mi v jeskyni Nymfomania názorně předvedla rituály, které stály u zrodu atlantické kultury. Najednou se mi chtělo do práce a domů. Domov byl kupodivu zase opačným směrem. Spěchal jsem přímo na letiště Orly. U baru seděly dvě typické americké sekretářky a stěžovaly si na to, jak v Evropě nikdo neumí udělat pořádné Martini. Přisedl jsem si a sobě povzdechl: „Konečně jsem zase mezi svými lidmi.“ Taková ambivalence trvá léta a většina postižených ji nakonec vyřeší tím, že se rozhodne buď pro starou, nebo pro novou vlast. Proto tolik exulantů i po roce 1989 zvolilo emigraci. Ale někteří, nejen z Česka, bez ohledu na to, kde bydlíme, jsme našli a vytváříme vlast novou, společnost bájné minulosti i vysněné budoucnosti, zvanou Atlantis.

158


Berkeley 1955 a Kutná Hora 2000 Po roce jako student na Harvardu jsem dostal na letní prázdniny 1955 místo na Institutu pro hodnocení osobnosti Kalifornské univerzity v Berkeley. Tehdy tam byli ti nejlepší američtí psychologové, kteří měli za sebou významná díla jako „Hodnocení mužů“, které popisovalo metody a výsledky výběru personálu pro americké vyzvědače a diverzanty za bojovými liniemi. Druhá série děl se jmenovala „Americký voják“, jež shrnula nové metody a výsledky stovky psychologických a sociologických studií pořádaných pro americkou armádu za druhé světové války. A třetí byla „Autoritářská osobnost“, průkopnická teorie, metodologie a soustava poznatků o předsudcích, šovinismu, xenofobii, rasismu a autoritářském nadřazení i podřízení. Bylo se zde hodně co naučit, ale též co užívat. Na jedné večerní zábavě mne oslovila mladá žena slovy „Vy jste prý ten slavný Jung?“. Nejprve jsem se pozorně podíval a zblízka nadechl, abych zjistil stav její opilosti. Nebyla. Tak jsem řekl, vždyť to je můj již dávno mrtvý švýcarský prastrýc. „Ne, ne, ne! Vy jste přece z Harvardu?“ a zadrmolila nějakou pro mne nesrozumitelnou formulku. Nechal jsem si to vysvětlit. Ukázalo se, že je již na Berkeley na konci jarního semestru učili, o čem jsem mluvil na jeho začátku na Parsonsově semináři na Harvardu. A po americkém způsobu si vymysleli mnemonickou formulku, jak si to zapamatovat. Přišel jsem tehdy s myšlenkou, že společenský teoretický prostor má šest dimenzí a ne čtyři, jak navrhoval Parsons, a že i ty čtyři jsou poněkud jiné. Tato představa měla velké množství aplikací v sociologii a psychologii. Jednu, kterou jsem vymyslel já a která se zabývala druhy chování v nejistých situacích, mi včera připomněl opilý muž přibližně mého věku v místní hospůdce. Jak zde obvykle bývá, věděl jsem dobře, o koho se jedná, ale on se domníval, že ho neznám. Když ke mně několik jeho kamarádů jeden po druhém přišlo a chvíli jsme si příjemně vyměňovali všeobecnosti, přišel taky. „Vy to nevíte,“ pronesl, „ale já jsem vašeho otce znal.“ A když jsem nereagoval, s velkou hrdostí pokračoval, „Vykopali jsme vám přes zahradu příkop na kanalizaci a jeho mohla trefit mrtvice, když tam cikáni pálili ty smrky, které jsme při kopání porazili. Teď si na to můžete stěžovat Albrightové!“ Upřímně se zasmál, chvíli se dále holedbal a pak odešel. Neřekl jsem mu, že o tom všem vím. Že vím, že vodohospodáři, jichž byl náčelníkem, nám v roce 1965 rozkopali zahradu. Měli položit kanalizaci od krámku Jednoty (postaveného poté, co otce pod hrozbou vyvlastnění donutili vzdát se pozemku a stodoly) až k mocnému sousedovi na druhé straně (k němuž se jezdil ožírat prezident Novotný). Že když se soused rozhodl, že ji nechce, příkop tam prostě nechali. Otec jim neustále psal, aby to zakopali. Nakonec to udělali v roce 1968, když si Margaret, dcera sestry


159

Helenky, která zde tehdy byla na návštěvě z Indie, v příkopu zlomila nohu, a když to vypadalo, že se mocenské poměry změní. Ale ještě posměšně otce požádali, ať dále píše své stížnosti, že to dokazuje, jak jsou přetíženi. Před několika lety mi nakonec spadla část zdi, kterou tehdy podkopali, a teprve loni jsem ji nechal opravit. Neřekl jsem mu ani, že co nedokázal on, dokázali jeho soudruzi na stavebním oddělení Národního výboru. V roce 1987, ve věku 91 let, otce opravdu praštila mrtvice, na niž zemřel, když mu došel dopis, že zase chtějí zabrat podstatnou část domu a zahrady pro sklady a zeleninu Jednoty. Jako by tento člověk v hospodě vypadl z mé prastaré klasifikace. Pocit izolace mu způsobil bolest. Hledal pohodu, ale nebyl společensky ani jinak kompetentní. A tak zatímco ti ostatní vyjádřili solidaritu, on svůj pocit impotence zakrýval antagonismem. Byl si vědom své bezvýznamnosti v mém životě i v nynější společnosti, a tak jako každý rozbíječ skla, sprejer či jiný vandal se chtěl udělat důležitý tím, že aspoň nostalgicky vzpomínal na to, jak s jinými soudruhy a prostřednictvím jím pohrdaných cikánů mohli svévolně ničit city, životy, věci soukromé i veřejné.

160


Studia v Americe, 1954-1956 (I) Na Vassar College jsem nastoupil do práce před Vánocemi 1953. Trvalo mi několik týdnů, než jsem se zorientoval natolik, abych mohl uvažovat o pokračování ve svých studiích. Do Ameriky a na místo jsem přijel z pracoviště na Sociologickém institutu v Oslu a v oboru jsem měl tehdy i v Americe nejvíce styků. Takže přesto, že moje zájmy byly širší, bylo nasnadě, že bych měl nejprve prohloubit svou znalost americké sociologie, která tehdy, po válce, byla jediná pokročilá na světě. Existovaly tam tehdy čtyři sociologické proudy a všechny měly i jasná univerzitní střediska. Jedním byla rurální sociologie. Tento obor se soustřeďoval na detailní zkoumání životních podmínek zemědělců. Navazoval sice na teoretické základy položené obsáhlým průkopnickým dílem „Polský sedlák v Evropě a Americe“, které sepsal Thomas a Znaniecki. Ale zaměření bylo velmi praktické. Byla to doba obrovské transformace amerického zemědělství z malých usedlostí obhospodařovaných rodinami pionýrů či jejich potomků na obrovské mechanizované farmy. Ta byla částečně urychlená katastrofami světové hospodářské krize, suchem, které dočasně proměnilo velkou část americké černé půdy v mísu prachu („Dust Bowl“), a odchodem mužů do armády za světové války. Detailní rozbory dělby práce a času i kapitálových zdrojů, investic a agrotechnických postupů s následnou systematickou a mravenčí osvětovou prací a koordinací výuky na zemědělských školách podstatně pomohly zmenšit bolesti a zajistit úspěch této historické transformace. (Škoda, že jsme něco podobného nedokázali zde po listopadu 1989.) Snad hlavním střediskem tohoto směru byla i jinak vynikající Illinoiská univerzita v Urbaně. Tam byla i naprosto pionýrská „Laboratoř biologických počítačů“ řízená Hainzem von Försterem a chvíli sdružující geniální zakladatele kybernetiky, jakými byli Gordon Pask, W. Ross Ashby, Lars Löfgren, Humberto Maturana a dva tři další. Přestože jsem pocházel z malého zemědělství a měl hnojárenskou maturitu, tento obdivuhodný směr sociologie jsem nezvolil. O kybernetice jsem tehdy ještě nevěděl. Jinak bych byl mířil hned do Urbany. Druhý, čistě americký směr, jednak inspirovaný fascinací Američanů svou vlastní rozmanitostí, jednak protestantskou snahou o morální nápravu, se vyznačoval detailními studiemi různých sociálních skupin, rolí či situací. Z této tradice vyšly skvostné monografie o vandrácích, imigrantech, podvodnících, profesionálních hráčích karet, ženách dovážených z Evropy průkopníkům v divočině za účelem sňatku, Číňanech importovaných, aby stavěli železnice, o pseudofeudálních jižních rodinách, zlatokopech, černošských otrocích a obcházečích prohibice alkoholu. Některé tyto studie mají dodnes zajímavé tituly i aktuální obsah, např. „Proč číšnice pláčou?“. (Podobné


161

zaměření začalo i u nás před válkou, hlavně zásluhou brněnské sociologické školy Bláhovy a jeho formulace role intelektuálů, ale též pracemi Machotky.) Tato tradice byla zakotvena na vrcholné Chicagské univerzitě, která se již tehdy vyznačovala meziodborovou spoluprací, např. mezi sociologií, historií a ekonomikou. Učil tam též vynikající, ale osamělý reprezentant teoretického proudu systémové sociologie, Edward A. Shills, ale ten byl, pokud tam jednou týdně neučil, k zastižení na Harvardu. Třetí vrcholné pracoviště sociologie bylo tehdy na Kolumbijské univerzitě v New Yorku. Bylo tam mimořádné seskupení sociologů, z nichž každý představoval svůj individuální směr a školu. Od sociologie měst, menšin, medicíny, plánování, rodiny, veřejného mínění až po metodologii a statistiku mnohorozměrných souborů. Mezi ty nejvýznamnější osobnosti patřil Kingsley Davies, Robert Merton, a Paul F. Lazarsfeld. Mezi mladšími asistenty, se kterými jsem se tam seznámil a později s nimi spolupracoval, byli nyní v sociologii světoznámí pracovníci jako Hans Zetterberg, James Coleman a Jiří Nehněvajsa. S americkou schopností vyhledat společného jmenovatele, který nikoho neomezí a všechny zviditelní, si udělali jméno jako středisko sociologických teorií střední úrovně. Tím se odlišili jak od dvou již zmíněných proudů, tak i od čtvrtého proudu, který reprezentoval Harvard, tehdy středisko všeobecné systémové teorie společenských věd. Ježto Columbia University na Manhattanu byla z Vassaru asi 40 minut vlakem, stejně jsem jezdil do New Yorku za rekreací a přijali mne bez zkoušek, bylo nasnadě, že jsem hned do jarního semestru na postgraduální studium (aniž bych měl graduální) šel tam.

162


Praha, 21. 3. 2000 Jsem členem jednoho klubu, který má také odbočku v Praze. Už dlouho jsem na setkáních nebyl. Téma i host dnešního večera mne zajímali. Jeli jsme po kolínské silnici, a když jsme se blížili ku Praze, začal jsem pod vlivem hnusu z okolí vypravovat řidiči, jak se již v padesátých letech v Americe začínaly povinně odstraňovat plakáty a jiné rozptylující a ohavné zjevy z dálnic. Ty se, aspoň v hustě obydlených oblastech, začaly přeměňovat z highways na parkways. Jedna z prvních, Taconic Parkway, byla založena již za války. Lemovala řeku Hudson. Bylo rozkoší jí projíždět těch 40 minut z Poughkeepsie, kde jsem pracoval, na Mahattan, kde jsem studoval a radoval se. Proč musíme, jako v rané pubertě, udělat sami všechny ty standardní chyby? Proč my nejsme schopni se učit ze zkušeností jiných? Klub měl několik nových členů, mladých Čechů, kteří mluvili dobře anglicky. Mezi hosty byli ministři vlády Klausovy i Tošovského, vrcholní představitelé Impulsu 99 a různí šéfové zahraničních poradenských agentur zde působících. Vysoký činitel nynější vlády přednesl referát o problémech a pokusech jejich řešení v jednom z klíčových sektorů naší ekonomiky. Jeho schopnost organizovat materiál, reagovat okamžitě na technické otázky a znalost podobné problematiky v zahraničí (na Západě i Východě) byla vskutku imponující. Diskuse byla technická. Jen bývalý člen Klausovy vlády se ohradil proti údajnému démonizování Klause. Odpověď byla vyhýbavá, až na to, že Klaus legitimizoval ovládnutí české ekonomiky pochybnými zájmy. Mám v klubu senioritu, a tak jsem měl poslední slovo. Gratuloval jsem přednášejícímu, i k tomu, že jeho výklad byl naprosto věcný, realistický a bez jakéhokoliv zabarvení ideologií. Řekl jsem, že vím i něco o práci jeho a tří dalších resortů, které též se rvou, jak jen mohou, s problémy nahromaděnými ne ještě za komunismu, ale již od roku 1989. Proč proboha nedokáží sdělit občanům, z jakých důvodů, co a jak dělají? Proč trvají na tom, být skutečně vládou sebevrahů. Vždyť takhle nejen prohrají volby, ale též oni legitimizují představy, že se vláda zajímá jen o politické čachry, podrazy a nadávání? „Vím, že máte úplnou pravdu,“ odvětil, „ale to není ve vládě má zodpovědnost.“ Zatímco členové a zahraniční hosté šokováni mlčeli, z řad přítomných českých politiků zaznělo jen škodolibé, zasvěcené hihňání. Při následující recepci se ta česká reprezentace shlukla a vyměňovali si buď technické informace, nebo drby. Naslouchal jsem jim, ale též několika cizincům, kteří naši zemi znají dlouho a dobře. Jedna dáma z Prague Post, se kterou jsem se potkal již několikrát, se mne zeptala, proč si Češi nejsou schopni najít nějaké důstojné vrcholné představitele. Člen jednoho velvyslanectví reagoval no to, co jsem veřejně řekl, tím, že se přece všeobecně ví, že nejen v justici


163

je třeba, aby spravedlnosti bylo učiněno zadost, ale že to musí být i vidět. V politice je to ještě důležitější. Významný zahraniční bankéř si mi stěžoval, že zde nikdo nemá zájem o dlouhodobé projekty a investice, že se vždy ukáže, že chtějí zbohatnout přes noc. Ekonomický odborník, který léta radil maďarské vládě, mi vyprávěl, jak od té doby, co sem přišel před dvěma lety, je neustále a totálně frustrovaný. Nelze nikomu radit, každý už všechno ví a lépe. Přitom je tolik věcí, které již byly podobným způsobem jinde „zvorány“ a stěží, draze a dlouze částečně napravovány. Z toho by se přece každý odpovědný politik, vlastník, manažer, bankéř či politik měl chtít poučit. Popřál jsem mu dobrý spánek. Pak jsem si ještě jednou šel poslechnout bzukot našich politiků. Smáli se jednomu dosti hrubému vtipu o prezidentovi. V blízké hospůdce jsem do sebe obrátil dva panáky. Cestou zpět jsem s řidičem mluvil jen o krásném úplňku, který nás věrně doprovázel. V jakých světech žiji já, mi bylo jasné. Ale v jakém samizdatovém mikrokosmu žijí naši politici, je nad mou schopnost představy a konfabulace.

164


Studia v Americe, 1954-1956 (II) Na oddělení sociologie na Kolumbijské univerzitě mne přijali bez problémů, ani si již nepamatuji jak. Tak jsem nastoupil jako postgraduální student do jarního semestru, asi dva měsíce po příjezdu do Ameriky. Začal jsem z Vasssaru dojíždět každý čtvrtek krásnou Taconic Parkway. Trvalo to asi čtyřicet minut a vracel jsem se někdy týž večer, ale většinou až příští ráno. Dopoledne jsem se účastnil Mertonova semináře. Merton byl žák Parsonse z Harvardu a snažil se osamostatnit programem tzv. teorie střední úrovně. V návaznosti na Parsonsovy teorie sociální kontroly (budované na Parsonsově analýze psychoanalytického vztahu a rolí lékaře a pacienta všeobecně) Merton tehdy vedl obsáhlou studii výchovy amerických lékařů, která později vyšla jako „The Student Physician“. Výzkum se vedl na Cornellské lékařské škole, která byla spojena s Newyorskou nemocnicí. Ze zkušeností této probíhající studie jsem se mohl poučit při svých vassarských studiích a naopak občas přispět svými zkušenostmi. Ježto byl členem vědecké rady výzkumu na Vassaru, Merton znal moji práci a dobře jsem se s ním seznámil. Později, když jsem v New Yorku bydlel, jeho milenka žila ve stejném domě. Když jsme se potkali ve sklepě u praček, tvářili jsme se oba, že se neznáme. Odpoledne jsem navštěvoval Lazarsfeldův metodologický seminář. Paul F. Lazarsfeld byl jedním z většinou židovských exulantů z nacistického Německa a Rakouska a fašistické Itálie, kteří od roku 1933 do šedesátých let přeměnili americkou kulturu a vědu z provinční na kulturu atlantickou a vědu světovou. Byl jedním se zakladatelů slavného Institut für Sozialforschung, který pokračoval v exilu v měsíčníku „Zeitschrift für Sozialforschung“, vydávaném do její okupace v Paříži a poté v Americe. V 1. sešitě VI. ročníku (1937) vedle slavných osobností jako Max Horkheimer, Herbert Marcuse (zneužitý ideologicky studentskou revolucí šedesátých let), Otto Neurath a Erich Fromm má článek i Lazarsfeld. Pod skrovným názvem „Několik poznámek k typologickým postupům ve společenském výzkumu“ reaguje na knihu „Der Typus-begriff im Lichte der neuen Logik“ publikovanou právě v Leidenu, jejímiž autory byli Carl G. Hempel a Paul Oppenheim. Zde poprvé rozvíjí svou představu o mnoha-rozměrném prostoru vlastností, který lze kvalitativně redukovat. Tím provedl revoluci v sociologické metodologii a položil základ prací několika generací. Jedním z účastníků semináře byl James Coleman, se kterým jsem později spolupracoval v řízení projektu Camelot. Jim tehdy navázal na Bartonovo pokračování Lazarsfeldovy práce, která je dnes známá jako analýza latentní struktury. Coleman, který byl původně matematik a chemik, vybudoval další program, který se nazývá analýza bloků. Stal se jedním z nejvýznamnějších sociologů naší doby a předsedou sociologie v Chicagu. Zemřel asi před rokem.


165

Akademické čtvrtky mi daly ještě jeden den v týdnu, kdy jsem se mohl, mimo víkendy, seznamovat s New Yorkem a nacházet způsob, jak se v něm cítit bezpečný, a učit se, jak si v něm užívat. Ještě než jsem přijel do Ameriky, poznal jsem všechna západoevropská velkoměsta. Ale New York byl jiný. Jako i mnoha jiným, naháněl mi strach. Vynaložil jsem velké úsilí nějak se města zmocnit. Měl jsem přitom různé zážitky. Jednoho odpoledne jsem vyšel z kina na 52. ulici pod Velkým ústředním parkem. Viděl jsem tam francouzský film nové vlny a nebyl jsem připraven na to, co uvidím venku. Jsa nově v Americe, neuvědomil jsem si ještě, že bylo 17. března 1954, a tudíž nejdůležitější den v roce pro americké Irčany, svátek Svatého Patrika. Na rohu s Pátou avenidou byl velký roj lidí, všichni se zářivě zelenými šerpami, kteří se stále postrkovali vpřed a zpět. Nakonec vystrčili úplně dopředu malého černovlasého obtloustlého pána. Začal třesk bubnů a cimbálů a slavná St. Patrick’s Day Parade se dala do pohybu. Ve stejném okamžiku jsem si uvědomil, že ten směšný človíček před klenotnictvím Tiffany’s ve stínu obrovských mrakodrapů je slavný newyorský starosta Wagner a že on ani žádný jiný jednotlivec nebo organizace nemůže ovládnut toto složité a dynamické město.

166


Studia v Americe, 1954-1956 (III) Na Kolumbijské univerzitě jsem se naučil mnoho nejen v semináři, ale i osobním stykem s profesory a spolužáky. Ale hlavní zdroj mého vzdělání ve společenských vědách, a do jisté míry i ve všeobecné americké kultuře, byla má práce na Vassar College. Ta byla otevřena v roce 1865 jako vysoká škola pro ženy a od té doby měla vrcholné postavení mezi americkými institucemi vysokého vzdělání. V padesátých letech začala být v Americe jakákoliv segregace ve vzdělání problematizována. Vassar se rozhodl, že se v této věci otevře průzkumu, a Mellonova nadace přidělila několik miliónů dolarů na tento výzkum. Za šéfa projektu byl vybrán psycholog a psychoanalytik Nevitt R. Sanford, jeden z autorů proslulé studie zveřejněné v knize „Autoritářská osobnost“. Členy průzkumné skupiny byli psychoanalytik Mervin Freedman, statistik Harold Webster, sociální antropolog John Bushnell a psychiatr Robert Nixon. Mne importovali z Evropy jako sociologa. Od samého začátku panovaly ve skupině velmi přátelské, téměř intimní vztahy. Obsahem konverzací nebyly počasí, fotbal, drby ani vtipy. Většinou jsme měli odborné, kulturní nebo hluboce osobní rozhovory. Představa, že Američané neznají přátelství, byla ihned rozptýlena. Mnohá přátelství, kterými jsem byl v roce 1954 a 1955 na Vassaru obdařen, trvají dodnes. Od Sanforda, Freedmana a Nixona jsem měl příležitost se naučit základy hloubkové psychologie osobnosti a překvapivé věci i o sobě. Jeden Nixonův komentář: „Tebe, Richarde, nakonec vždy zachraňuje, že tvoje podvědomí je lépe organizováno než tvoje vědomí.“ se mi občas hlavou prožene i nyní. Webster mi ukázal sílu statistiky a její přínos vědecké neutrality do společenských věd. „Je přece stejně zajímavé, jestli touto novou metodou zkoumám preference hospodyň pro různé druhy mýdel nebo vassarských studentek pro různé společenské ideály,“ vysvětlil mi jednou. Měli jsme vynikající vědeckou radu, která se s námi často sešla na celý víkend, aby přečetla, vyslechla, prodiskutovala a kriticky zhodnotila naše metody a postupy. Kromě sociologa z Kolumbijské univerzity Roberta Mertona byly jejími členy dnes již ve společenských vědách legendární osobnosti, mj. osobnostní psycholog Henry Murray, Freudův žák Erik Erikson a sociální psychologové Daniel Levinson a Theodore Newcomb. A pak zde byli učitelé na Vassaru. Jedním z mých úkolů bylo fakultu studovat, a tak jsem se ihned pokusil seznámit se s co největším počtem z nich. S těmi mladšími to nebylo těžké. Přijali mne mezi sebe jak intelektuálně, tak společensky. Byli bez výjimky absolventy předních světových univerzit. Toto bylo jejich první místo, s očekáváním vynikající kariéry (jak čas ukázal, vesměs oprávněným). Bavili jsme se, spolu pili a někdy se i milovali.


167

Ale obsahy konverzace byly vždy intelektuální, od astrofyziky přes literaturu a umění po anglickou analytickou filozofii. Nejblíže mi byl Leon Katz, tehdy profesor dramatu a hlavní režisér vassarského studentského divadla. Co jsem se od něho o divadle naučil, bych nezískal na žádné škole. Z těch starších to byl John Murra, s kterým jsem se nejintimněji spřátelil. Původem Rumun, vystudoval v Americe. Byl první, kdo potvrdil, že již andští Inkové pěstovali kukuřici. Za španělské občanské války bojoval na straně republikánů v americké Lincolnově brigádě. Znal nejen všechny významné antropology, ale i psychoanalytiky. A štědře mne i do těchto kruhů uvedl. A tak jsem se někdy v roce 1955 zúčastnil antropologického kongresu ve Filadelfii s nezapomenutelnou orgií v muzeu. Tehdy jsem též seděl vedle doyenky světové antropologie Margaret Mead na prvním promítání filmu barevných změn uvnitř pochvy a dělohy při orgasmu, který Kinseyův tým pořídil. Její hlasité komentáře velmi obohatily jak můj odborný, tak eschatologický anglický slovník.

168


Studia v Americe, 1954-1956 (IV) Jeden z důvodů, proč jsem byl přes zdaleka ne dokončená studia a minimální zkušenost s výzkumem do Ameriky importován jako sociolog v rámci velmi významného projektu, byl přesně ten, že jsem Ameriku ani sociologii téměř neznal. Tehdy totiž byla, a do jisté míry dodnes je, sociologie převážně obor pěstovaný v Americe a vycházející z amerických představ a skutečností. Snad nejpřesvědčivěji mi tento dojem po několikaletém studiu v Americe potvrdil Talcott Parsons, šéf odboru společenských věd na Harvardu a bezpochyby tehdy vrcholná osobnost světové sociologie. Již v dětství za protektorátu jsem začal snít o Brazílii. S Františkem Tůmou, tehdy spolužákem na hnojárně v Čáslavi, jsme měli dohodu, že se přesně tři roky a den po skončení války sejdeme v Riu de Janeiro. Nesplnili jsme to, ale sen trval. V polovině 50. let jsem toho znal z četby o Brazílii již hodně a delší dobu jsem se učil portugalsky. Když se mne ke konci mé asistentury u něj Parsons zeptal, co vlastně chci profesně dělat, řekl jsem mu, že se chci stát odborníkem na Brazílii. Jak měl ve zvyku, když vyjadřoval hluboké přesvědčení, nechal své otylé tělíčko poskočit na židli a schizofrenicky se podrbal vedle nosu. „Ty přece nechceš být regionálním expertem,“ pronesl ex cathedra, „ty budeš univerzálním sociologem.“ Byl jsem tehdy natolik ovlivnitelný, že jsem rozsudek přijal jako vysoké uznání. Nepochopil jsem ještě, že i pro Parsonse, tak vzdělaného a zcestovalého, vyškoleného v Heidelbegu, překladatele základních děl evropské sociologie do angličtiny, být univerzálním znamenalo být americkým. Do Brazílie jsem se do dneška nedostal. Ze všech zemí Latinské Ameriky zůstala pro mne tabu. A to i přesto, že můj sen za mne vyplnil můj tehdejší spolužák a nejlepší kamarád, Angličan Roger Walker. Ten po doktorátu do Brazílie prostě odletěl. Poprvé mne pak navštívil s novou krásnou manželkou, brazilskou psycholožkou Naomi, když jsem již byl na Cornellu jako „univerzální“ sociolog a systémový teoretik. Stal se předsedou oddělení sociologie na univerzitě v Riu a mnohokrát mne tam zval. Už za ním nepojedu, nedávno zemřel na rakovinu. Nevitt R. Sanford, který byl šéf vassarského projektu a z Evropy mne přitáhl, se sám někdy divil, co všechno pro mne bylo v Americe a na Vassar College zvláštní. Ale většinou byl, jako i členové naší vědecké rady, s mými pohledy outsidera spokojen. Ani náš antropolog John Bushnell, ani on, ani jiní mne nedokázali upozornit na jednu obrovskou nevýhodu pohledu na svět očima cizince. Musel jsem na to přijít sám a byl to pro mne snad ten nejdůležitější objev mé vědecké kariéry. Jako asi v každém mikrokosmu, v Kutné Hoře i ve větší a ve světě známější Vassar College, mi byly zřejmé různé podivuhodné společenské a psychologické jevy. O některých


169

se později zmíním. Jak bylo mým zadáním, začal jsem je důkladně popisovat a vysvětlovat. Pro vysvětlení jsem sahal do historie, geografie, ekonomiky, demografické a sociologické struktury, ideologie a harmonogramů Vassaru, které jsem tehdy začínal znát lépe než kdokoliv jiný. I když pro místní studenty, učitele, administrátory a americké sociology a psychology nebyly tyto jevy jako osobní prožitek a reálie neznámé, nevěnovali jim dosud pozornost. Přijali jako přínos, že jsem na ně upozornil, a ověřovali a většinou přijímali má vysvětlení. Teprve po delším pobytu v USA a poté, co jsem poznal mnoho dalších amerických škol a jiných amerických institucí, jsem si sám uvědomil svou základní chybu. Všechna má vysvětlení vycházela z místních faktů a byla vysvětlena místními mechanismy. Ale mnohé pro mne zvláštní jevy nebyly, jak jsem se z neznalosti domníval, vassarská specifika, ale regionální, všeamerické, atlantické či všelidské jevy zahalené ve vassarském hávu, zakotvené v místních podmínkách a přehrávané v místních rituálech jako něco mimořádného. Ne že by můj popis a vysvětlení nebyly správné. Byly hluboce neúplné. Nyní prožívám tento hlavolam znovu. Který z kutnohorských (pražských, českých) pozoruhodných jevů, které mne bijí do očí od mého návratu v roce 1990, je jev převážně kutnohorský, maloměstský, pražský, český, středoevropský, postkomunistický, postmoderní? Či, přesněji, v čem a do jaké míry?

170


Studia v Americe, 1954-1956 (V) Když Carl Menger zveřejnil v roce 1871 svoji knihu „Grundsätze der Volkswirtschaftslehre“ (Základy nauky o národním hospodářství), nestal se jen zakladatelem tzv. rakouské ekonomické školy, ale i nové ekonomické vědy, která během století téměř zcela vytlačila nauku o institucích národního hospodářství, která byla ještě v titulu jeho knihy. Přidal též jiskru, která naplno vznítila spor o správné metodě psychologie a společenských věd. Ten poté zuřil až do třicátých let dvacátého století pod názvem „der Methodenstreit“. Dodnes se objevují vynikající úvahy na toto téma, z nichž nejlepší je Karl-Otto Apel: „Die Erklären-Verstehen Kontroverse“ (Rozpor, zda vysvětlit či porozumět) z roku 1976. Bohužel, generace společenských vědců vychované po druhé světové válce o této literatuře vědí málo a v hluboké ignoranci jsou zmateni. Pokoušejí se vypořádat primitivním způsobem s problémy, s nimiž se znovu a znovu setkávají – a které byly přesně definovány více než před sto lety a mnohé vyřešeny před osmdesáti lety. O co jde? O to, zda psychologie a společenské nauky mohou být vědy podobné fyzice. Ta směřuje k VYSVĚTLENÍ jevů jejich podřazením teorii, zakotvené v logických a matematických strukturách. Jev je vysvětlen, když se jej podaří matematicky odvodit. Naopak humanitní obory jako teologie, jurisprudence, historie a nauka o literatuře a umění – od nichž se ekonomika, psychologie a sociologie v minulých dvou stoletích odštěpily – hledají a nabízejí jako vrchol vědění POROZUMĚNÍ. Jevu porozumíme, když se nám podaří dát mu nějaký smysl. Od nepaměti dodáváme smysl nejen snům, ale i konání jiných, svým vlastním činům a celému vesmíru. Specializují se v tom šamani, kartářky, astrologové, psychoanalytici, soudci, spisovatelé a politici. Většina je školena nebo si časem vytvoří vlastní systém výkladu. Totéž dělá převážně i moderní psychologie (nejen Freud) a sociologie. Všeobecně se metodologií výkladu (tj. přiřazování smyslu jevům) zabývá nauka, jíž Němci a Francouzi říkají hermeneutika, Italové teorie interpretace. Zakladatel moderní psychologie Wilhelm Wundt chtěl problém vyřešit rozdělením psychologie na experimentální (hledající vysvětlení) a národnostní (tzv. „Völkerpsychologie“, hledající smysl rozlišnosti v chování skupin). Sociolog Max Weber si přál, aby společenské vědy měly co říci k lidským hodnotám, ale samy byly nehodnotící (wertrelevant und wertfrei). Osobně a osaměle se na to dívám v širším pohledu. Myslím si, že jde o věc z hlediska teorie velmi jednoduchou, kterou jako první vyřešil již Spinoza, když uprostřed sedmnáctého století prohlásil, že můžeme stejně oprávněně chápat svět (vesmír, skutečnost) jako přírodu nebo jako Boha (Deus sive natura). V novém hávu to vyjádřil ve dvacátých letech dvacátého století Schlick, člen slavné vídeňské skupiny logických pozitivistů, jako možnost dvojího


171

popisu skutečnosti. I já si myslím, že se není o co hádat: potřebujeme vkládat do veverek, lidí i vesmíru jak logiku, tak smysl, a budeme to dělat, pokud bude lidstvo existovat. Ale této představy se většina vědců a rádobyvědců v psychologii a společenských naukách bojí. Píši nyní o těchto věcech, abych mohl později srozumitelně popsat svoje setkání s americkým liberalismem, tehdy i nyní nevědomě, ale dogmaticky zastávaným americkými intelektuály a vědci s výjimkou některých ekonomů a mnoha biologů. Toto setkání a moje reakce byly podstatnou částí mého amerického vzdělání. Psycholog Nevitt Sanford, jenž mne do Ameriky přivedl a s nímž jsem nejen na Vassaru, ale i potom úzce spolupracoval, byl spoluautorem tehdejšího „Nového zákona“ liberalismu, „Autoritářské osobnosti“. Na Vassar jsem přijel v době mccarthismu a strávil jsem mnoho poledních přestávek před černobílou televizí při přenosu tzv. „Výslechů McCarthym“ (McCarthy Hearings) z amerického Senátu. Byl jsem vždy částí hloučku členů vassarské fakulty, kteří hlasitě a emotivně vyjadřovali své protimccarthyovské liberální názory, a studentek, které i zde tyto postoje, jejich rodinnému prostředí často cizí, dychtivě přijímaly za své.

172


Studia v Americe, 1954-1956 (VI) Poté co Kontinentální kongres 4. července 1776 schválil odtržení 13 severoamerických kolonií od Velké Británie, již předtím dlouho debatované představy o liberalismu byly dodnes ovlivněny větou „Tyto pravdy považujeme za samozřejmé, že všichni lidé jsou stvořeni stejní a nadáni svým Stvořitelem určitými neodcizitelnými právy a že mezi těmito právy je život, svoboda a úsilí o štěstí.“ z Prohlášení nezávislosti. Můj problém s americkým liberalismem, jehož nejnovějším vyznáním je tzv. politická korektnost, je výklad prvního podvětí této slavné věty, „all men are created equal“, vlastně jen to slovíčko „equal“. Dá se totiž nejen překládat, ale i v angličtině chápat dvojím způsobem. Buď tak, jak jsem jej zde přeložil, tj. „stejní“. Tak jej z mé zkušenosti v hloubi duše chápou američtí liberálové. Druhý, stejně oprávněný překlad je „rovni“ nebo „vzájemně rovni“. A pak je ovšem též to slovíčko „stvořeni“, tj. od samého počátku bytosti, vybízející k otázce kolik hodin, dnů či týdnů po oplodnění. Představa, že všichni lidé jsou narozeni v nějakém objektivním smyslu stejní, odporuje všemu, co víme nejen z vlastní zkušenosti, ale i o genetice a nitroděložním vývoji. Nyní víme, že nejen fyzický, ale i psychologický zevní zjev a projev jedince, tj. jeho fenotyp, je více než z 50% určen geny a dále do značné míry, někdy podstatně, událostmi před porodem či při něm. Výsledkem je nesmírná rozmanitost, která umožnila dosud lidstvu přežívat v nejrůznějších podmínkách. Jednotlivé důsledky nás někdy hnusí či pobuřují. Většinou je možno, i smyslně, radovat se z rozdílů vzhledu, mentality, vůní různých jedinců, národností a ras. Pocházeje z oblastí až nudně etnicky čistých, naposled z Norska, bylo pro mne v Americe mnoho čeho si všímat, co hodnotit a co si užívat. Zpočátku jsem nemohl uvěřit, že moji liberální američtí kolegové a přátelé tuto rozmanitost popírají či se tváří, že ji jako podstatnou nevnímají. Časem jsem tomu porozuměl. Američtí liberálové se ztotožnili s oběma významy slova „equal“. S lidmi se má zacházet, jako by si byli všichni „rovni“, ovšem to je snadnější, když předstíráme, že jsou „stejní“. V Americe i jinde jsem se aktivně zúčastnil mnoha liberálních kampaní. Přitom mi ale zcela stačila představa podobná evropskému fikcionalismu (který kodifikoval Hans Vaihinger (1852-1933) ve své knize „Die Philosophie des Als ob“ (Filozofie Jako by) nebo právním představám anglickým, vyjádřeným Benthamem. Pokud chceme např. tvrdit, že všichni mají stejnou znalost práva a tudíž stejnou odpovědnost a nárok před soudem, je to zřejmě fikce. Abychom na této fikci mohli vybudovat funkční právní řád, musíme vytvořit instituce, které zaručují, že místo jednotlivců, kteří fikci neodpovídají, před soudem stanou dvojčata (aktér a advokát), kteří se fikci přibližují.


173

Tento americký, s prosbou o prominutí vulgární, liberalismus způsobil v neamerických souvislostech po válce mnoho zmatku a škod. Jeden příklad je vnesení představy (americkým sociálním psychologem Klinebergem) do programu UNESCO, že čím lépe se známe, tím se máme raději. Jiným je u osobnostních psychologů nekritické přijetí schémata Maslowa, který vidí jako vrchol zdravého lidského vývoje liberální osobnost amerického typu. Takové představy se podstatně neliší od staré etnografie, dle které vývoj lidstva směřoval od lidožroutů doby kamenné k Angličanům královny Viktorie, od německých představ o nadčlověku ani od komunistických báchorek o novém sovětském člověku. Kdysi lidé zbožňovali zvířata jako totemy. Když se přenesli přes modly, začali tvořit Bohy k obrazu svému. Nyní si vytvářejí ideální lidské bytosti a někdy si na ně hrají.

174


Malá pevnost, 3. května 1945 Ačkoliv jsem byl nejmladší, patřil jsem již v cele mezi ty nejváženější, a tudíž jsem měl dost prostoru na nejvyšší palandě. Moje vši tak padaly na jiné vězně, a ne naopak. Zdálo se to věky, co jsem ležel na betonové podlaze jako sardinka mezi ostatními, a otáčet na druhý bok jsem se mohl jen se skupinou. Již dlouho mne žádný soused nepočůral, když zemřel, a nemusel jsem být svědkem toho, jak mu soused za ním rve z kapsy pomočený kousek chleba. Zdálo se, že je přestávka od výslechů a mučení. Polámaná záda a krk již tolik nebolely a mohl jsem již sedět a belhavě chodit. Též zlomenou ruku jsem mohl zvednout. Slepota, kterou jsem tehdy přičítal avitaminóze, ale dnes vím, že byla hysterická, zmizela jako zázrakem začátkem května, když mi při poledním vypuštěním z cely na dvůr někdo sdělil, že Hitler spáchal sebevraždu, načež mne vzal za rameno, řekl: „Podívej se na tu krásu!“ a otočil mne. A na rohu kasemat, nad popravištěm pro výstrahu jsem viděl bělostí zářící rozkvetlou třešeň. Nyní jsem seděl na palandě a houpal nohama. Byl jsem bosý, neboť mi předešlý večer odebrali boty. Věděl jsem, co to znamená, ježto před dvěma dny je odebrali komunistickým předákům a příští den je popravili. Den poté se to opakovalo s vedoucími vojenského odboje. Nyní jsem zřejmě byl na řadě já, ve skupině vybrané z vedení odboje civilního. Měl jsem horečku z tyfu, a tak jsem se musel na vše soustředit a připravit. Dnes jsem se připravoval na svou popravu. Věděl jsem, kudy nás povedou. Též kde nás zastřelí, aby mrtvoly samy sjely do hromadného hrobu, neboť předešlé odpoledne jsem jej s ostatními vyvolenými kopal. Šlo mi o to, abych nešel na popravu jako pokorná ovce, ale abych zemřel svobodný. Znal jsem již paralyzující sílu strachu. Objevil jsem již také různé protidávky. Jedna z nich byla naprosto přesně si připravit své chování v kritické situaci, pokud možno si je nacvičit, a pokud to není možné, předehrávat si situaci před vnitřním zrakem tolikrát, že se stane skutečnější než skutečnost. V krizi pak přejdu, jako v transu, na automatiku. A tak jsem si již od brzkého rána vsedě na palandě, houpaje nohama ve fingovaném pochodu smrti, přehrával, jak nás vedou na popravu. Na rohu po projití brány ze IV. dvora skupina zatočila doprava k bráně smrti. Ale já se rozběhl vpřed, mezi novými kasárnami a skladišti směrem k I. a II. dvoru. Podařilo se mi asi deset skoků, než se mi nohy podlomily. Upadl jsem a zatmělo se mi před očima, ježto mne zasáhl výstřel na útěku. Popravy se konaly v jednu, tak mně zbývalo ještě dost času, abych se naprogramoval. Najednou se v cele zvedla hladina zvuku a všech pět set lidí se začalo tlačit k malým dveřím vedoucím z velké cely na IV. dvůr. To se dělo jen


175

zřídka, neboť obvykle naháněli ke dveřím kápové (vězni pověřeni Němci jako dozorci, od italského Capo, hlava). Na dvoře tehdy za dveřmi stávali němečtí dozorci a mlátili vyběhnuvší za pokřiku „Sonderapell!“, abychom se zařadili k hlášení. Ale teď to bylo nějak spontánní a bez výkřiků bolesti. Ze dvora se linul šum, jako když se rojí včely. Na dvůr jsem se domotal jako jeden z posledních. Za dveřmi mne nikdo nepraštil. Na dvoře se rojili spoluvězni, a tak jsem se ihned reflexivně podíval na strážní věž nad vchodem do dvora (zvanou Jöcklova vyhlídka podle přezdívky velitele tábora), kde byl kulomet. Kulomet tam byl, ale stráž žádná. Za chvíli se tam objevily dvě postavy. Stáhly německou vlajku a vytáhly na tyč československou. Vypukl obrovský jásot. Bylo jedenáct hodin dopoledne. Jako utnutím jásot přestal. V bráně do dvora se objevil německý tank. A jásot se znovu zvedl, ještě mohutněji. V tanku stál důstojník ve staré československé uniformě a salutoval. Jako záchranný anděl vedle tanku šla žena v bílé uniformě Červeného kříže. Přes uniformu měla průhledný ochranný obal v naději, že ji to ochrání před infikováním. Přestal jsem programovat svůj pochod smrti. Později jsem si utrhl kytičku od svého hrobu. Mám ji, po pětapadesáti letech, usušenou a zarámovanou na zdi. Občas se na ni podívám.

176


Studia v Americe, 1954-1956 (VII) Snad celé období od porážky komunismu v Sovětském svazu Stalinem až po Reaganovo vítězství ve studené válce bylo ideologicky velmi zmatené. Paternalismus jak Masarykův, který symbolicky vládnul ve vlastní stylizované uniformě z bílého koně nebo ze zákulisí, tak Rooseveltův s jeho systematickými zásahy do volného trhu pod heslem „Nový úděl“ a obcházením ústavy a demokratických procesů až do zavlečení Ameriky do války i následné odstoupení polovičky světa Stalinovi a Mao Ce Tungovi byly a jsou dodnes vydávány za vrchol demokracie. Když Herr Hitler a Uncle Joe (Strýček Pepa), jak byli tito dva šílenci dlouho angloamerickou propagandou nazýváni, byli oficiálně prohlášeni za zločince a jejich sféry moci říšemi zla, zmatek byl dovršen. V Evropě se za americké peníze (Marshallův plán apod.) vesele budoval sociálně podpůrný stát od kolébky ke hrobu a připravovala konkurence Americe ve jménu Evropského společenství. V americké zahraniční politice probíhal krutý boj mezi orientací na Evropu (NATO), starým ekonomickým imperialismem zaměřeným na udržení Latinské Ameriky coby sféry banánových republik a ještě dodnes chaotickým vyrovnáváním se s demografickou, vojenskou, hospodářskou a kulturní výzvou Asie. Amerika, částečně v důsledku reorganizace ve II. světové válce, se měnila v jednotný hospodářský, politický, sociální a etnický systém. Ideologicky nastala polarizace mezi konzervativci a izolacionisty, jejichž extrémním výrazem byl mccarthismus zakuklený jako antikomunismus, a internacionalisty a sociálními intervencionisty, představujícími se jako liberálové. Slovo liberál znamenalo v Americe vždy něco jiného než v Evropě: solidaritu se společensky znevýhodněnými „underdogs“; určité, téměř salonní levičáctví, tehdy snad nejlépe reprezentované American Civil Liberties Union či Americans for Democratic Action. Tzv. vědecký základ poválečnému americkému liberalismu dala skupina amerických psychologů, hluboce ovlivněná psychology a filozofy, kteří uprchli z nacistického Německa a Rakouska. Mezi těmi byl nejen Freud, Fromm a Melanie Klein, ale i Horkheimer, Egon Frenkel-Brunswick, Adorno a Marcuse. Ti, aniž by to vždy bylo jejich úmyslem, dali ideologický základ též černošskému povstání i feminismu a permisivní výchově (obojí původně způsobené absencí mužů za války) a jejím důsledkům. Poražená („beat“) generace (Jean-Louis (Jack) Kerouac a Allen Ginsberg), květinové děti, psychedeličtí narkomani (zakladatel Timothy Leary byl jako já žákem této skupiny psychologů), bojovníci za práva černochů a proti vietnamské válce a vůdci studentských revolt šedesátých let, všichni čerpali z tohoto zdroje. Biblí poválečného amerického liberalismu, jakási odpověď na Hitlerův „Mein Kampf“ a „Mythus des zwanzigsten Jahrhundrets“ Alfreda Rosenberga,


177

byla „Autoritářská osobnost“ (1950). Jejími autory byli Thomas Adorno, Else Frenkel-Brunswick, Daniel Levinson a Nevitt Sanford. Ten poslední mne pozval do Ameriky a byl tam mým prvním šéfem. S Goughem byl autorem škály mentální strnulosti, která byla podstatnou částí tzv. F škály. Ta údajně měřila potenciální fašismus či autoritářství. Brzo jsem se osobně seznámil i s dalšími autory této knihy. S Danem Levinsonem mně na Harvardu a Yale spojilo dlouholeté přátelství. On přispěl k liberální sociálněpsychologické literatuře popsáním tzv. poručenského (custodial) stylu administrativy – dodnes dobrý popis českého úřednického stylu – a mj. zavedl pojem „krize středního věku“. Znal jsem i autora knihy „Otevřená a zavřená mysl“, posledního to podstatného příspěvku (1960) k této literatuře. Milton Rokeach v ní shrnul tento obor a formuloval jeho výsledky v několika základních tezích. Jedna z nich je: „Člověk s otevřenou myslí rozlišuje mezi obsahem zprávy (např. nepříznivým) a nositelem této zprávy.“ Toto dosud neumějí naši čelní politici, kteří se obklopují pochlebovači a posílají ředitele agentur veřejného mínění, pokud hlásí pokles jejich preferencí, do pražských stok. Je to však pokrok proti starému Řecku a Orientu, kde se poslové popravovali.

178


Studia v Americe, 1954-1956 (VIII) Americké školství a v ještě větší míře psychologie a společenské vědy byly ovládány liberály. Do Ameriky jsem byl importován a uveden některými čelnými ideology amerického liberalismu a s mnoha dalšími jsem se v krátké době osobně seznámil. Ke studiím liberalismu (a jeho protipólu, autoritářství) jsem měl v Americe možnost vědecky přispět. Na znalost „vědeckých“ základů této odrůdy liberalismu a na znalost osobností jejich autorů jsem nakonec reagoval. Americká verze liberalismu, na rozdíl od verzí evropských, byla vždy spojena s levičáctvím, ovšem zase ne evropského, ale amerického ražení. To spočívalo v toleranci a solidaritě se spodními vrstvami obyvatel, etniky, imigranty, úchylkáři sexuálními i jinými, druhým i třetím světem. Tito vespolek spadali pod pojem „underdogs“, tj. psi, kteří skončí ve rvačkách dole. K tomu se občas řadila velmi povrchní znalost odborů, anarchistů, komunistů, socialistů a povstaleckých hnutí, hlavně v zahraničí, a náklonnost k nim. I když jsem byl v Evropě sociální demokrat, měl jsem s tímto levičáctvím potíže od příjezdu do Ameriky a brzo jsem přestal pokoušet se vysvětlovat důvod svého exilu a povahu sovětské vlády a nadvlády. Americký liberalismus samotný se mi však líbil. Nebylo v něm pravičáctví a sociální necitlivost evropských odrůd a hlavně chyběla ideologická dogmatičnost a strnulost. Byla vytlačena americkým pragmatismem, lehkostí a hravostí. Avšak nakonec i zde jsem se s americkými liberály, aspoň v teorii, i když ne v praxi, rozešel. Ovlivněni špatně pochopenými představami o zrodu nacismu, přikládali autoritářství středním a vrchním vrstvám. Ne já, ale teprve Lipset přesvědčivě ukázal, jak jsou pohlavní a etnické předsudky zcela doma v dolních třídách, kde většinou vládne přirozené autoritářství typu kdy a komu se může do prdele kopat a kdy a komu se do ní má lézt. Byl to teprve E. A. Shils, který v roce 1954 začal účinně vysvětlovat, jak rozsáhlé je autoritářství levicové a H. J. Eysenck (1954, 1956), kdo ukázal, že jde o dvě zcela nezávislé dimenze: pravičáctví proti levičáctví a autoritářství (tvrdomyslnost) proti liberalitě (něžnomyslnosti). Moji kolegové na vassarském projektu byli ryzí američtí liberálové, kteří vyjadřovali svou nelibost nad autoritářskými rysy jako intolerance nejasnosti, strnulost a touha po řádu. Když jsem mnohokrát musel řešit zmatky a nahrazovat dokumenty či data jimi ztracená, začal jsem je zpočátku potichu a později nahlas kritizovat z chaotičnosti, neschopnosti jednoznačně se vyjadřovat a spolehlivě spolupracovat, z nepřekonatelného vnitřního odporu vůči jasnosti a pořádku. Čím se oni holedbali jako ctnostmi, z toho se pro mne pozvolna stávaly neřesti.


179

S Weberovým ideálem psychologie a sociologie jako věd o hodnotách, ale nehodnotících to také nebylo tak jednoduché. Podařilo se mi to ukázat až později, v mé doktorské tezi na Harvardu. Metodologicky to byla faktorová analýza, vzhledem k tehdejšímu stavu počítačů (a po mnoho let vůbec) svého druhu největší (matice 340 x 340 proměnných) a nejsložitější (vrstvy od biologických po ideologické). V příslušné části se jednalo o hodnocení účastníků pro různé vedoucí či technicky odpovědné role. Hodnotitelé byli psychologové, kteří byli zakladateli a vůdci v tomto oboru. K mému překvapení se ukázalo, že jejich hodnocení bylo nezávislé na ukazatelích duševního zdraví, ale závislé na míře autoritářství či liberalismu. Data jsem znal zevrubně, tak jsem si udělal několik dílčích analýz. Když se účastníci hodnotili navzájem či sami sebe, hodnocení bylo závislé na duševním zdraví a ne na liberalismu. Moje hodnocení se podobalo tomu, jak se hodnotili účastníci a ne jak je hodnotili ostatní psychologové. Nazval jsem tento fenomén ideologický bias (zaujatost, předsudek, záliba) psychologů. Ačkoliv jiné výsledky mé práce dostaly větší ohlas, tento, pro americkou psychologickou a sociologickou obec těžko stravitelný výsledek, byl pro mne nejzajímavější.

180


Praha, březen 1948 Ministr zahraničí Jan Masaryk strávil většinu dne u prezidenta Beneše. Pozdě odpoledne se vracel z jeho venkovského sídla. Již si nepamatuji, zda to bylo Sezimovo Ústí, spíše se mi zdá, že to byly Lány. S ním jel šofér a dva muži, přidělení mu jako osobní ochranka. Cestou v autě usínal. Když se probral, stěžoval si, že mu je nevolno. Na návrh jednoho z členů ochranky se zastavili na kávu. S Masarykem šel šofér a jen jeden z členů ochranky. Druhý zůstal, aby hlídal auto. V autě též zůstala Masarykova taška a velká obálka, kterou si od Beneše vezl. Po kávě byl Masaryk ještě ospalejší a zbytek cesty do Prahy prospal. Ten večer dostal výpověď a musel i se svou rodinou okamžitě opustit budovu ministerstva zahraničí vrátný, který mj. kontroloval podzemní odchody z ministerstva. Tu noc před druhou hodinou shořelo na Ruzyni malé, údajně francouzské letadlo. Druhý den, někdy mezi třetí a pátou, oznámil místní rozhlas v pražské ČKD a ještě jiné pražské továrně, jejíž jméno jsem zapomněl, že nepřátelé lidu zavraždili Jana Masaryka. Teprve asi o hodinu později byla vyrozuměna pražská kriminální policie, že Jan Masaryk utrpěl úraz. Když se kriminalisté kolem páté dostavili do Černínského paláce, byli zastaveni Státní bezpečností a k Masarykovu tělu, ležícímu ještě pod oknem, nebyli puštěni. K tělu mohli až o několik hodin později. Bylo jim řečeno, že Masaryk spáchal sebevraždu a bylo jim ukázáno okno jeho bytu, z kterého údajně skočil. Podle jejich expertízy nebylo fyzicky možné, pokud skočil nebo spadl nebo byl vyhozen z toho okna, aby dopadl tam, kde ležel. Buď dopadl z jiného místa, nebo bylo jeho tělem po dopadu pohnuto. Když byli puštěni blíže, kriminalisté si všimli zdánlivě voskové skvrny na pravém spánku, která jakoby maskovala prohloubeninu. Ta při pozorné prohlídce byla vidět též na některých zveřejněných fotografiích. Prohlížel jsem si i Masarykův žaludek, již v skleněné nádobě s konzervační tekutinou. Bylo mi řečeno, že byly nalezeny stopy silného uspávacího prostředku. Profesor, který prováděl tuto část pitvy, i jeho asistent, který mi výsledek sdělil, zemřeli brzo poté za nevyjasněných okolností. Nedlouho poté jsem se skupinou kutnohorských kamarádů, mezi nimiž byli i Tockstein, Rut, Sodoma a Hajný, čekal na Masarykově nádraží na vlak, ve kterém měla přijet má sestra Helena z Kutné Hory. Byl s námi i tehdejší student divadelnictví Evžen Drmola, tehdy ještě fanatický bolševik. Z vlaku, který přijel před vlakem kutnohorským, vystoupil muž, jenž divoce mával rukama a pokřikoval. Žena, která ho doprovázela, se ho snažila v jeho projevech mírnit. Když se trochu přiblížili, slyšel jsem, jak pokřikuje „Ty svině komunistický nám zabily Masaryka!“ a o pár vteřin později jsem poznal Egona Hostovského. Vracel se z Norska, kde byl naším velvyslancem.


181

V tu chvíli Evžen Drmola, který stál přede mnou, řekl: „Podívejte se na toho šílenýho vola!“ A já Drmolovi skočil po krku. Naštěstí mne Tonda Tockstein strhl a Drmola se jen udiveně otočil a neuvědomil si, co se stalo. Až do té doby, od svého návratu z Paříže den po komunistickém převratu, jsem si udržel ledovou kontrolu a u komunistů jsem byl mimo podezření. V této chvíli jsem si však uvědomil, že mi dříve nebo později kontrola selže a že předstírání bude konec. Bylo jasné, že budu muset odejít. Ale z různých důvodů jsem vydržel až do týdne po Sokolském sletu. A kontrola mi vydržela ještě déle.

182


Studia v Americe, 1954-1956 (IX) Na Columbia University na mne byli nesmírně hodní. Vzali mne na postgraduální studium, ačkoliv jsem měl jen československou maturitu a profesoři se ke mně společensky chovali jako ke kolegovi. Nicméně, jako na většině univerzit, do mého studia a života se stále snažili mluvit školští úředníci. Též pojetí sociologie tehdy (a snad i nyní) bylo velmi úzké, a já jsem se zajímal o celé spektrum přístupů k lidskému životu. Slyšel jsem, že je to všude tak, až na Harvard. V té době byla jedna z jeho zlatých epoch, kdy tam bylo shromážděno souhvězdí světové společenské vědy jako snad nikdy předtím a poté. Byl zde ještě bývalý člen vlády Kerenského, přítel T. G. Masaryka a zakladatel oddělení sociologie na Harvardu v roce 1930 Pitrim Sorokin. Toto oddělení splynulo do nového oddělení společenských vztahů, které zahrnovalo též sociální antropologii a sociální i klinickou psychologii. Vedl ho můj oblíbený Parsons, o němž jsem již psal esej, za kterou jsem se dostal do Salzburgu. A bylo tam možno současně studovat i experimentální psychologii, ekonomiku, politologii a lingvistiku. I v těchto oborech zde byli světově naprosto špičkoví vědci, jako Burrhus Skinner, Paul Samuelson, Wassily Leontief a Henry Kissinger. Někteří z nich, např. Karl Deutsch a Hans Kelsen, sem přišli přes Prahu. Roman Jakobson (mj. zakladatel slavného Pražského lingvistického kruhu) přišel přes Brno. Jako greenhorn v americké akademii jsem ještě nevěděl, jak to na Harvardu s přijímáním na postgraduální studium chodí. Přestože jsem již několik profesorů z oddělení osobně znal, nenavštívil jsem je ani jim nepsal. Docela obyčejně jsem se přihlásil, vyplnil zaslaný formulář a požádal svého profesora v Norsku sociologa Sverre Holma a svého šéfa na Vassaru, psychologa Nevitta Sanforda, aby o mně napsali referát. Sepsal jsem svůj kraťoučký, i když už pestrý životopis a vypotil požadované tři stránky o tom, co bych na Harvardu chtěl dělat, kdyby mne přijali. Dali mi termíny a místa, kde se budou konat celostátní zkoušky na všechny americké univerzity. Mezi nimi byla i „Graduate Records Examination“, mj. o sociologii. Ptala se na mnoho amerických reálií, např., který je nejstarší sociologický časopis v Americe či zda víc amerických Číňanů vlastní prádelny či hospody. Odpovídal jsem více po čuchu než z vědomostí. Dostal jsem perfektní výsledek. Též testy inteligence byly dost náročné, neboť tak perfektně jsem subtilnosti americké angličtiny neznal a americké střední školství jsem neabsolvoval. Test „Terman Concept Mastery“, určený pro vysoká IQ, kupodivu jazykovou akrobacii dost vyžadoval. Přijali mne a napsali, že mi dávají stipendium na byt a stravu, o které jsem ani nežádal, a že budu asistentem jednoho profesora a za to budu placen. Neřekli, kterého profesora ani kolik dostanu. Podrobnosti se dovím, až začne


183

školní rok. Tehdy jsem se dověděl, v jaké koleji a v kterém pokoji budu bydlet a že mohu zdarma jíst od 5 ráno do 3 v noci cokoliv chci v Postgraduálním domě. Budu dostávat jen o něco méně peněz za asistentování, než jsem měl na Vassaru za plný pracovní úvazek. Asistentovat budu Parsonsovi, který si mne vybral. Parsons mi řekl, že chce, abych chodil pravidelně na jeho vrcholný seminář, kde mluvil o svých nových nápadech, a abych ignoroval jeho kurzy a nižší semináře, že to už umím a že by mi to zbytečně zabíralo čas a nudilo mne to. Jednou za měsíc se sejdeme na půl hodiny. Mám mu pomáhat s vytvářením teorie politického systému. Návrhy mu mám občas poslat písemně, on mi také někdy něco pošle. Mnohem později jsem se dověděl, že při rozhodování, koho přijmou, se dívali jen na doporučující dopisy, životopis a ty tři stránky o plánech na Harvardu. Výsledky zkoušek a psychologických testů, na základě nichž se na jiných univerzitách rozhodovalo o přijetí, byly uloženy, kdyby někdo někdy chtěl zkoumat, jak korelují s úspěchem na Harvardu a v životě. Byly prý obvykle všechny tak vysoké, že se podle nich nedalo mezi uchazeči rozlišovat.

184


Kutná Hora, 1. června 2000 Koncem května zase do Kutné Hory po dlouhé době zavítala z Ameriky sestra Helena s jednou ze svých dcer. Philippa zde žila jako dítě v letech 19671968 a chodila do školky k paní Varhaníkové. Teď žije v Londýně, ale pracovně létá po celém světě od Mongolska a Číny po Afriku a Jižní Ameriku. Konečně se zde bylo čím pochlubit. Nočním osvětlením městských monumentů. Ve dne pak novým dlážděním a dokončenou restaurací interiéru mincovny. V Kamenném domě byly samy a viděly tam krásy jako nikdy předtím a velice zajímavou výstavu. Zažily tam i průtrž mračen a společenskou paní dr. Chramostovou z Okresního muzea, která, aniž by je znala, k nim byla velmi vlídná a nápomocná. Přestože po deseti letech svobody a budování města z žáby v Riegerově parku ještě voda neteče a bývalé městské zoo přes všechno úsilí vypadá hůř než ruiny Mayů v jihoamerické džungli a přestože přibylo mnoho úředně povolených architektonických hrůz, bylo možno ukázat aspoň něco podstatně lepšího než za první republiky či za protektorátu. Ráno 1. června jsem našel v poštovní schránce obálku od Valdy. Tak se v kutnohorském Klubu oldskautů jmenuje Zdeněk Šlejtr. Byl jsem nedávno na jejich již osmých ‚reminiscencích‘ a klubovna v Uhlířské ulici se trhala ve švech. Sešlo se 55 již dost dospělých skautíků a skautiček a někteří mne i po padesáti či více letech poznali. Jeden z nich byl Zdeněk Filip, který dnes žije v Litvínově. Vyprávěl mi, jak jsme, v jeho paměti, za německé okupace spolu jezdili na kolech po okolních vesnicích na šmelinu. Já jsem prý kradl někde elektrické vedení a podobné a prodávali jsme to sedlákům za vajíčka. Neznal, jak tehdy bylo pravidlem, širší souvislosti. Že jsme doma měli vajíček dost. Že mi elektriku pomáhali krást i jiní, z železnic a od německých kasáren a úřadů. Říkali jsme tomu sabotáž. Že za vajíčka zase jiní (např. Otakar Váša, který nyní žije v Paříži) kupovali dynamit, který jsem pak odevzdával, až na nějaký ponechaný pro vlastní potřebu, nadporučíkovi (učiteli) Hladíčkovi, mně nadřízenému v Obraně národa. Zmínil jsem se, že mám zájem o vzpomínky, fotografie či dokumenty ze všech tří odbojů. A ejhle, Valda mi vložil do schránky mj. dopis, kde z vlastní iniciativy vyzývá Oldskauty ke spolupráci na tomto projektu, a vše zorganizoval. Pak se mne, k mému úžasu, dokonce telefonicky zeptal, zda dopis schvaluji. Zázraky se dějí i v postkomunistickém očistci. Odpoledne jsem šel na „číši vína“ pořádanou Nadací Kutná Hora – památka UNESCO u příležitosti znovuotevření kostela sv. Jana Nepomuckého. Okolo kostela jsem chodil léta, při návštěvách Kutné Hory od roku 1968, a od svého návratu v roce 1989 často. Viděl jsem nejen vrcholný stav devastace, ale i občasné hlemýždí pokusy o záchranu a opravu. Říkal jsem sobě


185

i jiným, že to byl můj oblíbený kostel. Nejen pohodou, která z něj kdysi sálala, ale i vzpomínkami. Vykonal jsem tam svou první zpověď. Po ní jsem šel dolů se spolužačkou. Měla tak krásné modré oči. U krytu do kanálu naproti Morovému sloupu jsme se zastavili. Navrhla, abychom si navzájem přečetli hříchy, které jsme, abychom je při zpovědi nezapomněli, měli napsané na papírku. Styděl jsem se a odmítl to. Můj hřích byl, že ji miluji. Navrhl jsem, abychom papírky roztrhali a odhodili do stoky. A tak jsem se nedověděl, co byl její hřích. O nejnovějších opravách jsem přirozeně věděl a několikrát jsem během nich byl i uvnitř se zahraničními hosty a s panem Rezlerem nebo paní dr. Štroblovou. Občas jsem se zastavil na dvoře na kus řeči se starým přítelem Smrkovským. Nyní jsem šel jen z pocitu povinnosti, jakožto člen dozorčí rady nadace. Chtěl jsem jít až na veřejnou slavnost o den později, po návratu z oslavy italského národního svátku v Praze. Ale zažil jsem něco nádherného. Svatý Jan Nepomucký jako Fénix vyvstal z popelu. Zasloužila se o to představivost, nadání, obětavost a vytrvalost Kutnohořanů. Oslavy byly dojemné a velmi důstojné, jen paní Fundová by si byla zasloužila přepychový háv, který jí vděční občané k této příležitosti měli darovat. Poprvé po deseti letech, kdy jsem znovu v Kutné Hoře, jsem měl čirou radost z tohoto města. Ta pokračovala i večer u Divišů na koncertě Krásných nových strojů. Po dlouhé době s nimi hrál i Bohouš Dvořák. Poté jsem si na dvorku s Divišovými a Dvořákovými užíval letní noc a víno až do dvou ráno.

186


Studia v Americe, 1954-1956 (X) Asi to bylo řečeno také jindy a jinde, ale já to slyšel poprvé a udělalo to na mne hluboký dojem. Na začátku školního roku nově vstupující studenti zaplnili bývalou velkou garáž staré hasičárny v Cambridge, Massachusetts, která nyní patřila Harvardu. Postgraduální studia věd a umění, jak se naše část univerzity oficiálně jmenovala, měla svého děkana a ten nás uvítal. Řekl: „Podívejte se na souseda vlevo a pak na toho vpravo. Z vás tří zde za rok dva nebudou.“ A taky se stalo. Přednášky začaly hned druhý den, a tak jsem se musel zorganizovat, jak jsem jen mohl, v Americe se říká v běhu. Dormitoř, ve které jsem byl ubytován, byla prastará a nějak připomínala kasárna. Pokoj byl dlouhý, s postelí, regály na knihy, stolem a židlí. Ložní prádlo bylo dvoje a deka jedna, vlněná a hrubá. Vedle dveří z chodby do pokoje byly ještě jedny, které vedly do hlubokého výklenku, kam se daly uskladnit vlastní věci a který sloužil též jako skříň. V Harvard Coop prodávali bedny, které do výklenků rozměry přesně pasovaly. Dvě z nich mám dodnes, v jedné jsou vánoční, v druhé velikonoční ozdoby. Umývadla a záchody byly na konci chodby a sprchy ve sklepě. Okno z mého pokoje v prvním patře se dívalo do dvora, který sloužil jako parkoviště. Zřejmě každý student měl vlastní auto a časem jsem se i já připojil. Opakovaně jsem v neděli s údivem a hrůzou pozoroval hromadný rituál. Všichni studenti, místo aby dlouho spali nebo šli do kostela, od brzkého rána láskyplně myli a leštili svá vozidla, ať to byl nejnovější Cadillac či prastará troska. Tehdy jsem se přestal starat o vnější vzhled svých aut. V domě byl též společenský pokoj pro přijímání návštěv. Dormitoř byla mužská. O tom, zda byl přístup žen na pokoj povolen či zakázán, se nemluvilo. Ale všichni byli velmi diskrétní. Byla tam též malá, ještě černobílá televize. Na tu jsem se podíval jen jednou na pár minut, abych se naučil ji ovládat. Přísné pravidlo bylo, že musela být vypnuta od deseti večer do osmi do rána. V té době jsem vždy byl ještě nebo již v knihovně, na přednáškách, v laboratoři nebo ponořen v knize v pokoji. Později jsme se s několika spolužáky občas scházeli po jedné v noci ve sklepě jiné blízké noclehárny, kde byla televize přístupná vždy. Někdy až do tří do rána, než zavlála ohvězděná americká vlajka a zazněla národní píseň, jsme tupě a bez řečí zírali na kdejakou kovbojku či podobné nesmysly, které se hrály, a přitom jsme jeden po druhém usínali. Hlavu to trochu vyčistilo a poprvé jsem se dozvěděl, kdo je Reagan. Navštěvoval jsem dvě knihovny. Jedna byla Widener, centrální výstava okamžitě přístupných knih a časopisů na Harvardu. Většina z mnohamilionových sbírek byla v jiných depozitářích, se kterými měl Widener pravidelný, většinou půlhodinový systém převozu. I tím byl Widener nejvhodnější.


187

Byl to jen kousek šikmo přes dvůr (Harvard Yard) od budovy, kde sídlilo Oddělení společenských vztahů a kde jsem měl většinu přednášek, schůzek, zkoušek a laboratoří. Ale ty příšerné schody. V sedm ráno, vyčerpaný z nocí probdělých u knih či odborných časopisů, jsem se po nich plazil jako zbitý otrok. Nejprve tu bylo impozantní vnější schodiště. Kolik těch schodů bylo, si nepamatuji. Na jedné z mála fotek, které z té doby mám, sedím na desátém shora se svou tehdejší velkou láskou, Američankou Beverly, a s Neilem Smelserem, svým předchůdcem coby asistentem Parsonse. Byl jeho spolupracovník na teorii ekonomického systému a později se proslavil knihou Kolektivní chování. Též se s námi objímala Helena, Neilova tehdejší francouzská manželka. Kolik schodů bylo pod námi, nevím. Patra byla vysoká a vydávání knih a velká čítárna byly v prvním poschodí. Při výstupu po první vnitřní sadě schodů jsem pokaždé čelil velikému obrazu, pověšenému tam na počest harvardským dobrovolníkům padlým v první světové válce. Mladičký zastřelený voják držel v jedné ruce flintu a v druhé ruce opulentní ženu s šedobílou kůží. Na obraze stálo: „Šťastní jsou ti, kdo v jednom objetí obsáhnou smrt a vítězství!“ „Tak o tohle tady usiluji,“ říkal jsem si častěji a častěji. Nakonec jsem raději začal chodit do knihovny Lamont pro předgraduální studenty. Byla moderní, klimatizovaná, zapuštěná několik pater do země, s bezbariérovým přístupem zvenku přes rampu do 1. horního patra. Mou motivaci studovat nesnižovaly ani obtížné schody ani hnusné obrazy. Naopak. Usídlil jsem se na celé měsíce ve velkém koženém křesle v „Místnosti poezie“, kde bylo možné i poslouchat hudbu. Ale četl jsem jen svou odbornou literaturu a občas se díval prosklenou stěnou dolů na malebný Harvard Yard. Nejčastěji vzpomínám na zimní pohledy, při sněhových vánicích nebo ve slunečných dnech po nich.

188


Letní slunovrat 2000 Po dlouhém dni, jako zde a nyní obvykle plným triviálních, opakovaných a většinou neúspěšných zařizování a připomínání, „byl pozdní večer“, slunovrat. Chvíli jsem na zahradě pozoroval, jak mých šest netopýrů kroužilo kolem mého velkého smrku. Jejich vzhled a chování se nezměnilo za víc než tři milióny let. Jsou moji, neboť se mnou bydlí. Smrk je můj, neboť ho tatínek zasadil pro mne, brzo poté, co jsem se narodil. Začíná se hodně hrbatit. Měl jsem teď své narozeniny. Díky své přítelkyni jsem z nich měl radost. Psi už měli netopýrů dost a chtěli se přesunout k žrádlu na dvůr. Já též, abych se nadýchal vůně lípy kvetoucí u kapličky. Je stále mohutnější, i když téměř stará jako já. Doufám, že ještě chvíli přežije tuzemské vandaly, zahraniční autobusy a místní Technické služby s r.o. Psům se lépe žere, když jsem s nimi a za ně hlídám. Nažerou se v klidu a pak začnou výt na potulné fenky a štěkat na kolemjdoucí opilce. Je nám spolu dobře; známe se intimně již jistě čtyřicet tisíc let. Je nádherná teplá noc. Mořem oparů je vidět i několik hvězd. Kdykoliv takhle sedím na dvorku, přelijí mne vzpomínky. Za války jsem (byť jen několikrát) takhle sedával s tatínkem či maminkou. Asi ježto je dnes slunovrat (na této zemi asi po čtyřbiliónté), vzpomínám, jak mne od dětství zajímalo, co je na nebi a za ním. Četl jsem Flammariona, o měsíci a kanálech na Marsu. Později vážnější literaturu, ale též sci-fi. Tolik jsem toužil, abychom se ještě za mého života dočkali negativní odpovědi na otázku „Jsme ve vesmíru sami?“. Dělal jsem pro to, co jsem mohl. Ještě na Harvardu jsem pro NASA zkoumal důsledky nedostatků vjemů a spánku na budoucí astronauty. Sepsal jsem části psychologických testů, podle kterých byli ti první vybráni. Testoval jsem různá farmaka, jež by jim mohla pomoci. Byl jsem vedoucí skupiny, která navrhla sedadla do satelitů: umístili jsme se jako druzí. Na Cornellu jsem se seznámil s Carlem Saganem; jeden z prvků plakety poslané jako poselství mimozemšťanům byl na můj podnět. Zatímco toto píši, běží na mých počítačích v pozadí program SETI, celosvětové hledání mimozemské inteligence. Nějak jsem dnes v noci mimořádně klidný a cítím se jistý. Za život jsem se přece o vesmíru mnoho naučil. Zemřu bez odpovědi na otázku, zda ve vesmíru existuje jiný život, jiné inteligence, jiní ztroskotanci. Nevadí. Vím, že struktura času a prostoru je taková, že i kdybych žil věčně, nesmírné (a čím déle žiji, tím větší) části prostoru v minulosti i budoucnosti mi zůstanou nedostupné. Stále budu uvězněn ke svému teď a zde. Vím, že zrnitost vesmíru je taková, že mé znalosti a vliv se stávají stále nejistějšími, čím více se snažím překročit svůj lokální časoprostor, své nyní a zde. Vím, že i znalost mé vlastní minulosti a budoucnosti je nesmírně nejistá a že to plné vědomí skutečnosti (či iluze) vlastního já, jak již objevil Budha, trvá méně času něž orgasmus, maximálně sedm osm vteřin.


189

Je mi ale též jasné, že má nicotnost je ještě větší. Z kosmologie mi vyplývá, že existoval, existuje a bude existovat asi nespočet jiných vesmírů, o kterých se nikdy nic nedovíme. V tomto smyslu nejsme sami. Je mi též jasné, co je významem bytí mých psů, jiných tvorů, jiných věcí, vesmíru i mne samého. V nicotném objemu časoprostoru splňujeme svůj (fyzický, biologický, sociální, kulturní) potenciál. Peršan Omar Khayyám to věděl o více než pět set let přede mnou. V Rubáiyátu napsal: „ Zde, s bochníkem chleba pod hlavou, s lahví vína a knihou veršů – a Ty uprostřed divočiny vedle mne zpíváš – a divočina se mění v ráj.“ Na jednom americkém portálu Internetu jsem právě teď zachytil reklamu: „Jste připraven zemřít?“

190


Nikde, září 2000 Nynější fáze vývoje postkomunistické společnosti u nás trvá již více než dva a půl roku. Jako ti dva ztroskotanci na smetišti a v čase ve hře mistra absurdního divadla – jsme totálně sami, odcizeni i od toho, co jsme si dříve mysleli, že jsme. Jako oni chodili vybírat od popelnice k popelnici, my tunelujeme odpadky bohatství vytvořeného předešlými generacemi, nadáváme si navzájem a čekáme na Godota. Kdo či co je Godot, ovšem nevíme. Někdy se ozve úvaha, že to může být Evropská unie, jindy že nás spasí ta příští či přespříští generace. O Evropské unii toho vím dost. Ale o těch mladých ne. Tak jsem se na mnohé z nich podíval a pozorně jsem si je poslechl. K plnému životu moderního člověka (mezi něž patřili moje rodiče a patřím i já) bylo potřeba zakořenění, uplatnění a svoboda. Být znamenalo míti identitu a tou se nějak lišit od okolí. Vím již dlouho, že člověk postmoderní je jiný. Žije v izolované bublince odtržené od prostoru a času. Někdy náhodně jako motýlek zasedne a vytvoří ne kořeny, ale sosínky, aby se nasál a zase vzlétl. Nehledá zakotvení, ale vztahy (kontakty), ne uplatnění, ale aktivitu (výživu), ne svobodu (rozmanitost), ale skrytí podobností v davu (Gleichschaltung). Jeho já je snad třeba hledat pod jednotvárností džínů a rocku, jeho vášně jsou překryté drogami, místo historie šťastných a nešťastných lásek zaznamenáme sérii jepičích styků „one-night stands“ s téměř anonymními partnery či partnerkami. Něco takového jsem čekal – ale našel jen mlhu. Nová generace totiž zmizela. Neemigrovala do ciziny. Využila vyzkoušenou metodu svých rodičů, vnitřní emigraci, ale výrazně ji zdokonalila. Neutekla na chaty nebo jako trampové, ale tam, kde ji opravdu nelze najít. Utekla nikam. Postkomunistické děti neautentických rodičů neměly proti čemu vytvořit svou identitu. Heidegger definuje autenticitu jako schopnost udržet rozpor mezi sebou a okolím, jako napětí z odlišnosti vlastní definice sebe a očekáváním ostatních, které prožíváme jako zdroj požadavků na změnu sebe na něco jim podobného a s nimi splývajícího. Pokud se rodiče chovají jako chameleóni, korouhvičky na kolečkových bruslích, těžko se vzhledem k nim mohou děti definovat. Hlavním prostředím dětí jsou rodiče, a pokud v nich charakter chybí, z čeho nebo proti čemu jej mají vytvořit děti? Pokud namítnete, že se jedná o prodlouženou adolescenci, o psycho-sociální moratorium, jak je již před padesáti lety definoval můj mentor Erik H. Erikson, odpovím: Charakteristické jevy tu chybí. Aktivní hledání a experimentaci s různými rolemi nahradila pasivita nezaměstnaného a spokojenost s manou spadlou z nebe. Není zde typický zmatek o tom, co jsem. Identita je předčasně definována, v podstatě negativně, odmítáním minulosti, nepřijetím identity třídní, rodinné, místní, národní či evropské a nezájmem o budoucnost. U této generace se „privatizace“ podařila, neboť navázala na předešlou spontánní


191

reakci na kolektivizaci komunistickou. Dále platí: „Ukradni, urvi, co můžeš!“ a „Co je tvoje, to je moje, a co je moje, do toho ti nic není!“ Převládá ideologie sacro egoismo. Pokud je zde přivlastnění hodnot, tak jen ekonomických či mocenských, pokud závazná volba, tak jen školení a povolání. Je to generace, která dokázala proměnit Internet nabitý informacemi o nekonečném čase i prostoru a o dějinách i současném stavu světa na vesnický Intranet, oplývající možnostmi na kradení programů a šlágrů, užívaný převážně pro sousedské pokecy. Politikou a především politiky tato generace opovrhuje. V podstatě ji vůbec nezajímá. Na rozdíl od doby komunistické se politiků nebojí. Je přesvědčená, že jí nijak do bublinky jejich životů nemohou zasáhnout. V tom se však tragicky mýlí. Šance najít učňovské místo, dostat se „na vejšku“ a do koleje, najít místo a byt pro rodinu, stát se obětí nebo znovuvzkříšeným zdravotní péče, stát se občanem kolonie nebo Evropy – to vše a mnoho jiného závisí především na chování politiků.

192


Země mýtů a snů, 1989-1991 (I) Po čtyřiceti dvou letech v exilu mne při návratu do Československa přirozeně očekávalo mnoho překvapení. Jedním z nich byl způsob, kterým si většina lidí, s nimiž jsem se setkal, vytvářela nový osobní obraz. Představovali sebe jiným, a myslím i sobě, s odvoláním na údajnou identitu národní. Ta v jejich podání sestávala z mimořádných, specificky českých vlastností. Takové představy a prezentace jsou nesmírně důležité pro chování jedince i společnosti, obzvláště v rozhodujících, zatěžkávajících a krizových situacích. Jejich změny zrcadlí velmi názorně proměny společnosti. Sleduji je během minulých deseti let. Na počátku, zhruba v období Občanského fora, byly mýty, sny a noční můry. Sloužily potřebám kamufláže minulosti, mimikry přítomnosti, zvládnutí úzkosti z budoucnosti a vyjadřovaly nedostatečné potlačení obav z odvety. Nejprve mýty. Některé pocházely ještě z doby, kdy jsme byli rakouští poddaní. Jiné se zrodily za první republiky, další za protektorátu, za komunistické nadvlády a po částečném předání moci, nazývaném sametová revoluce. Na jejich tvorbě se svorně podílel lid a jeho vůdci – velikáni obrozenectví přes Hankovy Rukopisy a Masarykovu Českou otázku, Nejedlého komunistický výklad husitství a Sověty využívané všeslovanství a protiněmectví. Na těch nejnovějších mýtech je zřetelné autorství či aspoň punc Havla. Pozvolna, na připomnění sobě i vám, se jimi budu probírat. Ježto jsem hned od návratu měl v Praze klíčové posty na Karlově univerzitě, pražské technice a v ČSAV a jasně viděl skutečný stav, s údivem jsem mezi lidem i intelektuály naslouchal mýtu VYSOKÁ ČESKÁ VZDĚLANOST. Přitom jsem se všude setkával s vysokoškolskými profesory, kteří pokud někdy měli úroveň podprůměrně nebo průměrně mezinárodní, po šedesáti letech protektorátu, českého komunismu a sovětské okupace ji naprosto ztratili. Neznalost vědecké literatury v historickém kontextu v přírodních a hlavně společenských vědách a filozofii byla všeobecná. Zakrývali ji pověrami a bludy hlásanými dogmaticky ex cathedra. Jejich volné povídání, tzv. „přednášky“, bylo povinné, ale jen pro žáčky. Katastrofická neznalost světového zeměpisu, dějin, cizích kultur a jazyků byla zastírána ideologickými anekdotami a žvásty. Ve světovém a hlavně západoevropském měřítku byla v Československu proporce lidí s vyšším vzděláním velmi malá. Ti, kteří se na vysoké školy dostali, byli vystavování nejen naprostému zápecnictví a autoritářství stále nadřazených úředníků, ale i neschopnosti učitelů připustit autority jiné než ryze domácí. Bojácnost zaujmout nekonvenční názory a postoje byla vštěpována. Formální stránky profesionality (jak se vyjadřovat a psát, jak uvádět průkazný materiál, citáty, zdroje, tabulky, mapy)


193

se neučily a nevyžadovaly. A o tom, že vzdělání může a má být využito k řešení skutečných praktických problémů, zřejmě ještě nikdo neslyšel. V Kutné Hoře jsem se mezitím pokoušel učinit obyvatelným a hygienicky a esteticky přijatelným to, co zbylo po vynucených prodejích a pronájmech zdevastovaného a vykradeného zděděného hospodářství. Přitom jsem byl neustále bombardován mýtem ZLATÉ ČESKÉ RUČIČKY. V minulých stoletích pracovali obyvatelé této země pro vrchnost (šlechtu, církev, vojsko, státní správu, továrníky) s evropskou identitou a rozhledem. Chodili jako hudebníci, podomní prodavači doma vyrobených cetek a učni na vandr. Jako mniši, kněží, vojáci a studenti též žili a učili se v cizině. Když se vypracovali, často se tam přestěhovali a uplatnili. Byla to tehdy jediná cesta vzestupné mobility. Nebyly to jen zlaté ručičky, ale i píle, spolehlivost a myšlení, kterými se prosadili čeští kočí, kuchařky, řemeslníci, feldvéblové, úředníci, učitelé – a později skladatelé, dirigenti, technici, profesoři a politikové. Nyní však tento mýtus zastíral naprostý bankrot českého veřejného hospodářství a ve stínové ekonomice zánik dělby práce. Místo odpovědných, pečlivých a pilných odborníků přežili samouci, fuškaři a meloucháři. Lidé ovšem věděli, neboť jak mohli, nakupovali přednostně zahraniční výrobky a divili se, že já kupuji české. Název „Czech Šmejd“ se myslím ještě tehdy nezrodil, ale taková jasná představa již převládala.

194


Země mýtů a snů, 1989-1991 (II) Pamatuji-li se správně, před mnoha tisíci let, dle Bhadavad Gity, hledal mladý a nejistý princ Arjuna osvícení. Aby ho dosáhl, musel odpovědět na tři otázky, jež mu kladl bůh Krišna v různých ztělesněních. Ta poslední, od havrana, zněla: „Ze všech věcí podivuhodných, která je nejpodivuhodnější?“ Arjuna odpověděl, že „ačkoliv vidíme kolem sebe neustále lidi umírat, nevěříme, že též sami zemřeme.“ Odpověď byla správná a Arjuna získal nejen osvícení, ale později i světskou slávu. Z mnoha podivuhodných mýtů, snů a nočních můr, které se noří z národního podvědomí a povědomí, se mi zdá nejpodivuhodnější mýtus ČESKÁ holubičí povahA. Mohu jen spekulovat, k čemu tento mýtus slouží. Snad k ospravedlnění a dokonce oslavě českého poddanství, které charakterizuje značnou část novověku, a českého poraženectví a kolaborantství, rozšířeného zde od roku 1939. Vzpomeňte na příkazy při německé okupaci 1938 a 1939 – „Zachovejte klid a rozvahu.“ – a podobné výzvy prezidenta Beneše z léta 1947 – „Nechci, aby bratr bojoval proti bratru.“ – a jiných našich „orgánů“ při invazi (sovětské a spol.) v roce 1968. Za zmínku stojí i dosavadní rozšířená averze k bratrům Mašínovým, kteří se odvážili v občanské válce, zuřící na území Československa v letech 1944 až 1989, bojovat se zbraní v ruce. Představa, že sdílíme holubičí povahu jako specifikum slovanské, je též zvláštní. Vždyť dodnes jsme rozpolceni. Jsme Keltové, Slované, nebo dokonalá směs různých národností, které se sem dočasně nebo trvale dostaly a dle tehdejších pravidel sexuální turistiky zdatně nás oplodňovaly? Přece jiné Slovany – Poláky, Srby a někdy i Rusy – občas chválíme za jejich udatnost. Přitom i letmý pohled na naše dějiny stačí, abychom nabyli dojmu, že s jinými národy si jako bojovníci, rváči a hrdlořezové vůbec nezadáme. Aby se vůbec zrodil český národ, Slavníkovci pozabíjeli Vršovce, Přemyslovci pak vyvraždili Slavníkovce. U kolébky české státnosti sudičky navrhly vraždy dvou Václavů. Nemuseli jsme tudíž znát Starý zákon ani čekat na Shakespeara, abychom se naučili bratrovraždě a královraždě. Též v rané pubertě národa nebyli husité jen Boží bojovníci, ale později i vynikající hrdlořezové a raubíři. Od té doby byli čeští žoldnéři vyhledávaným vývozním artiklem. Ke konci první světové války bojovaly české prapory dále hrdinně pro Rakousko, zatímco Němci, Maďaři a Rakušané dávno hodili flintu do žita. I když válka skončila všeobecně v roce 1918 (v Rusku o rok dříve), drželi naši legionáři sibiřskou magistrálu proti velké přesile bolševiků ještě celý rok 1919. Aby se zrodilo Československo, vyhnali naši legionáři a domobrana násilně, v roce 1919 a 1920, Maďary ze Slovenska. Za druhé světové války nebyli zrovna holubičí naši zahraniční letci v Anglii a Rusku, ale ani ostatní naši zahraniční vojáci (např. u Tobruku, Dukly i Dunkerque).


195

I naši parašutisté vraždit (Heydricha) celkem uměli. Ti kdo tam byli na straně Západu, bojovali dobře v Koreji i ve Vietnamu. Některé jsem učil, jak zabíjet tiše, beze zbraně. Byli stejně ochotní a schopní se to naučit jako jiné národnosti. Za německé okupace se u nás Němcům říkalo plavé bestie. V Norsku za německé okupace je plavé severské dívky viděly jinak a považovaly je za romantické a zdatné milence. Protože jsem měl tmavé kudrnaté vlasy, snědou pleť a velký nos, často mi po válce některá Norka řekla, že vypadám jako Němec. Rychle jsem se naučil, že to nemyslí jako urážku, a pochopil jsem, o co jim jde. Že se čeští exulanti v Norsku Němcům romanticky vyrovnali, bylo očividné. Ale nezadáme si ani v té bestialitě. Svědčí o tom nejen divoký odsun a kolektivizace vesnic, ale i výkony českého Gestapa (StB), české koncentráky a české soudy. Samozřejmě, jako každý národ, jsme i my seskupením jedinců, kteří mají různé dobré i špatné, zdravé i patologické, masochistické i sadistické povahy, lenost či tvořivost, sobeckost či štědrost a jiné různé ctnosti i neřesti. Zajímavé však je, jakou představu si pro sebe coby národ i pro jiné tvoříme. Jak dlouho ještě ve své nejvyšší sebereprezentaci budeme oblékat hradní stráž do krojů operetních tajtrlíků místo do historických uniforem legionářů a domobranců, armády první republiky a našich zahraničních vojáků z druhé světové války? Ani český národ nedosáhne osvícení, nemluvě o důstojnosti, pokud si jednoznačně neodpoví na otázku: Kdo jsou skuteční národní hrdinové? Chelčický, Švejk nebo Žižka? Palach a Zajíc, Hácha a Dubček, nebo bratři Mašínové?

196


Bylo nás pět, 1955-20?? (I) Vlastně ne přesně. Bylo jich pět a pak já. Všichni jsme se seznámili na Harvardu v našem prvním roce 1954. Nejprve jsem se spřátelil s každým jednotlivě já a pak je představil těm druhým. Oni se poté sice dobře znali, ale ta hluboká životní přátelství až do smrti, jaká jsem s nimi měl já, nevytvořili. Přestože jsme vlastně byli spolužáci a navštěvovali mnohé stejné přednášky a semináře, tam jsme se neseznámili. Individualismus a profesionalita na Harvardu byla taková, že jsme se vždy ihned rozletěli do vlastních studijních světů, a pokud jsme spolu vůbec mluvili, tak jen o věcech ryze pracovních. Jako s prvním jsem se seznámil s Angličanem. Jmenoval se Roger Walker. Vystudoval elektrické inženýrství v Anglii na Cambridgeské univerzitě, a na Harvard přišel studovat sociologii. Bylo to v obchodu Army & Navy s vyřazeným vojenským šatstvem a příslušenstvím. On hledal dobrý a laciný ruksak, já spacák. Znali jsme se od vidění a hlavně slyšení na semináři o teorii organizace, tak jsme hodili řeč. Ukázalo se, že je na sportovní výbavu odborník. Pomohl mi velmi lacině vybrat a slíbil, že spací pytel osobně opraví a vylepší. Byl nesmírně zručný. Narodil se v Keni a dětství strávil v divočině. Vše, co vím o přežití za extremních podmínek, jsem se naučil od něho. Během studia jsme v Bostonu společně založili poradenskou společnost „Researchers’ Technical Service“. Roger Walker přejal můj zájem a lásku k Brazílii; odešel tam od IBM, aniž by měl zajištěno jakéhokoliv místo. Tam se brzy stal šéfem oddělení průmyslové sociologie na hlavní univerzitě v Riu. Setkávali jsme se, jak jsme mohli. Před šesti lety, týden před tím, než za mnou měl přiletět do Kutné Hory, tam zemřel. Roger se na semináři matematiky seznámil s Manfredem Kochenem, pracovníkem Výzkumné laboratoře T. J. Watsona společnosti IBM. Manfred ho pozval ke spolupráci v IBM. Roger se tam snažil ve své doktorské práci odpovědět na otázku, proč IBM ze všech velkých amerických průmyslových společností nejméně používá automatizované řízení personálu, na které sama jiným prodává počítače a programy. Sledoval, jak jednotlivé příkazy a pokyny putují od generálního ředitele přes různé stupně až k řadovým zaměstnancům. Zjistil, že sdělení se během cesty neustále transformují a pro někoho z vnějšku organizace je konečná podoba zcela nepoznatelná. Například příkaz „letos musíme propustit průměrně dvacet tři procent zaměstnanců“ nakonec vyzněl na „musíte trochu zvýšit produktivitu, protože máme hodně zakázek a můžeme přijmout jen o pět procent víc lidí“. Vedení podobnou transformaci očekávalo a s výsledkem bylo naprosto spokojeno. Něco takového se těžko dá zautomatizovat. Manfred Kochen, který jako dítě s rodiči uprchl před Hitlerem z Rakouska, byl žákem Johanna von Neumana.


197

Von Neumann během své práce na projektu Manhattan (vývoj atomové bomby) doplnil Turingovu teorii a vytvořil první skutečný počítač. Kochen i mne pozval do IBM, kde jsem pod jeho vedením pracoval na projektu koncepce třetí generace počítačů. V tom nádherném prostředí a stimulován vědci různých oborů jsem položil i základy své vlastní teorie systémů. Manfred se proslavil formulací prvního funkčního algoritmu na souběžné využití více počítačů (parallel processing). Byl první, kdo uveřejnil podrobnou koncepci „světového mozku“. Ta se stala základem počítačových sítí, z nichž dosud ve vývoji je nová, mnohonásobně dokonalejší verze Internetu. S Manfredem jsme od té doby udržovali přátelský a pracovní styk. Před lety jsme zorganizovali seminář na Floridě, jen abychom se zase mohli sejít. On si předtím chtěl ještě zalyžovat v Coloradu a tam ho den před začátkem semináře zabil infarkt. Mým dalším přítelem se stal Gene G. Kassebaum. Seznámili jsme se v sauně v Boston Christian Union, kam jsem se z nedostatku vlastní koupelny chodil denně sprchovat a on tam posilovat. Byl z německé emigrantské rodiny z Detroitu. Otec i jeho bratři po utrpení během velké ekonomické deprese našli práci jako dělníci v automobilkách. On utekl z měšťanky s cirkusem. Jako vojenský veterán na stipendia rychle zvládl všechny mezistupně vzdělání, nutné pro postgraduální studium na Harvardu. Naučil mě posilovat, moderní hudbu, moderní literaturu a hodně o Středním Východě a indickém subkontinentu. V důchodu bydlí se svou manželkou, slavnou indickou hudebnicí Gaythri Rajapur, v Bangalore. Nedávno jsem však od něj dostal e-mail z Peru, kde chodil po Andách a hledal, co zbylo z indiánských povstalců „Zlatá stezka“, které před několika lety potlačila peruánská vláda.

198


Bylo nás pět, 1955-20?? (II) Má přítelkyně Beverly mne na podzim roku 1955 na nějakém mejdanu představila Italovi, který uprostřed všeho ruchu seděl klidně v rohu místnosti a hrál si, zřejmě pro vlastní potěšení, krásně na flétnu. Začali jsme si povídat a nejdříve našli podobný smysl pro humor. Gustavo Iacono měl již tehdy lékařský doktorát i praxi a vyučoval psychiatrii na Katolické univerzitě v Miláně. Na Harvardu si doplňoval znalosti psychologie. Začali jsme se stýkat a v tom roce spolu v Bostonu strávili krásný konec Štědrého večera. Bydlel jsem tehdy v jedné malinké místnosti v bohémské části čtvrti Beacon Hill. Některý nájemník přede mnou tam vytapetoval všechny stěny stránkami not. Pozval jsem tam Gustava poprvé na pozdní přípitek. Když uviděl tapety, vytáhl z kabátu flétnu a neodešel, dokud nezahrál poslední notu nalepenou na zdi. Po návratu do Itálie se angažoval v rozsáhlých studiích sociální psychologie v zemích Středomoří. Stal se slavným profesorem psychiatrie v Neapoli. Gustavo mne naučil mnoho moudrostí a hlavně různé techniky diplomatického chování. Seznámil mě s italskou krajinou a pomohl mi najít důvěrné vztahy s mnoha jinými mladými Italy, z nichž se později staly pro italskou společnost významné osobnosti. Mezi nimi byl Gulio Andreotti, tehdy ještě známý jako Niňo (děťátko). Ten se později stal mimo jiné třiatřicetkrát ministrem a sedmkrát italským ministerským předsedou. Jiný z našich kamarádů byl Roberto Calvi, pozdější prezident největší soukromé italské banky Ambrosiano. Pro svá spojení s Vatikánem získal přezdívku „Bankéř Boží“. Roberto skončil nikoliv vlastním činem na oprátce pod jedním londýnským mostem. Rodiče Gustava bydleli ve vesničce na jih od Sorrenta, kde jsem díky jejich pohostinnosti mohl v klidu psát a strávil mnoho krásných chvil. Ale ty nejhezčí byly, když Gustavo občas přijel vyčerpaný na víkend z Neapole. „Nechme naše duše v Sorrentu a převezme naše těla na Capri,“ navrhl obvykle již druhý den. Před dvanácti lety jsem se s ním setkal ve Veroně. Zdál se mi nezdravý a tak jsem lékaře Gustava donutil, aby se hned nechal vyšetřit v tamější nemocnici. Doprovodil jsem ho a bylo mi řečeno, že si ho tam nechají na důkladné vyšetření. Odjel jsem tentýž večer do Augsburgu, kde jsem měl povinnost přednášet, a čekal jsem, že se mi ozve. Místo toho v nemocnici za tři dny zemřel. Posledním z těch pěti, se kterým jsem se tehdy seznámil, byl Martin Theodore Orne. Nenáviděl jsem a stále nenávidím americkou kávu. V malebné uličce Brattle Street v Bostonu byla švýcarská kavárna, kde hráli operní hudbu a mimo jiné dělali vynikající kávu. Občas jsem tam chodil. Jednou si ke mně přisedl muž a řekl mi, že mne tam vídává a že též slyšel můj


199

komentář na přednášce doktora Semrada, šéfa bostonské psychiatrické nemocnice. Pozval mne přes ulici do svého domu s tím, že mi uvaří ještě lepší kávu. Martinovi rodiče byli lékaři, kteří odešli do Ameriky z Rakouska v roce 1938 po Anschlussu s Německem. Martin mluvil stále bezvadně německy a němčina se stala naším soukromým jazykem. Ve škole i během studia medicíny si Martin vydělával jevištními a soukromými představeními. Byl kouzelník, iluzionista a hypnotizér. Nyní pracoval jako psychiatr pod Semradem v Boston Psychopathic Hospital a měl soukromou ordinaci doma. Na Harvardu dodělával další doktorát z experimentální psychologie u Skinnera. Martin bydlel v krásném úzkém domě, který se tehdy pro mne stal vrcholem vkusu i luxusu. Naučil jsem se od něho již ten první večer, jak správně pražit, mlít a vařit kávu a kde ji zelenou nakoupit. Též poprvé jsem slyšel reprodukci hudby na tehdy vrcholném hifi systému. Jako podobné klasické bostonské domy, i jeho byl z neomítnutých cihel. Byl třípatrový, s moderní zdviží. V přízemí měl krásnou halu s točitým schodištěm, malou všeobecnou ordinaci a tichý salón pro psychiatrické úkony. V prvním poschodí se nacházely obývací pokoj, kuchyňka a knihovna. Ve druhém patře ložnice, velká koupelna a menší byt pro hosty. Tam jsem později, v průběhu dovolené z Pittsburghu, napsal podstatnou část své doktorské práce. V té době měl Martin, jako první v Americe, nový Citroen s vyrovnávací mechanikou, jímž mne občas vozil na krkolomné vyjížďky do hor. Martin se po dokončení Harvardu stal profesorem psychiatrie na Filadelfské univerzitě a založil tam Ústav experimentální psychiatrie. Oženil se s psycholožkou Emily Carrota, s níž společně tento ústav řídili. Ona je nyní ředitelkou. Koupili si nádherný dům s obrovskou zahradou v tradičním sídlišti filadelfské elity Bala Cynwyd. Adoptovali chlapce a dívku, které nikdo nechtěl, ježto oba měli viditelné zdravotní potíže. Po několika úspěšných operacích jsou z nich dnes zdraví krásní mladí lidé. I ve Filadelfii jsem Martina často navštěvoval v jeho ústavu a byl hostem Emily u nich. Naposled jsem se s nimi sešel před třemi lety v New Yorku. Ale tom později. O Martinovi chci psát obšírněji, neboť to byl on, který mne zavedl do praktického světa experimentální psychologie. Byl kouzelník v umění vymyslet naprosto jednoduchý experiment, ze kterého se daly vyvodit dalekosáhlé důsledky. Začínal již tehdy být celonárodně známý a jeho doporučení i mně otevíralo dveře u amerických grantových agentur. Představil mě také ve výzkumného úřadu amerického letectva, v ARPA (oddělení vrcholného výzkumu ministerstva obrany), a v úřadu astronautiky (pozdější NASA). Po několik let byly moje psychologické výzkumy propojeny s jeho, a tak budu o nich psát ve vzájemné spojitosti.

200


Bylo nás pět, 1955-20?? (III) Ve druhé třetině padesátých let, kdy jsem začal v Americe s prací a s dalším studiem společenských věd, byla naivní americká psychologie, která se snažila být vědeckou a směřovala k podpoře racionality a efektivnosti lidského chování, již věcí minulosti. Je spojená se jmény „primitivní behaviorismus“ a Watson. Hlavní vzpomínkou na ni jsou Chaplinova filmová parodie „Moderní svět“ a portréty Ameriky v komunistické propagandě. Nyní tam panoval Sigmund Freud, zavezený do Ameriky evropskými uprchlíky před nacisty. Mezi hlavní představitele tehdejší psychoanalytické orientace v sociální psychologii patřil i můj šéf na Vassaru Nevitt Sanford a v sociologii předseda harvardského oddělení společenských věd Talcott Parsons, jehož asistentem jsem se stal. Většina mých tehdejších učitelů, mentorů a kolegů byla takto orientována. Tehdy jsem nevěděl, že i toto období prošlo zenitem. Nicméně jsem stál u zrodu nové vlny americké psychologie. Jeden z profesorů, za kterým jsem šel na Harvard, byl Jerome S. Bruner. Jeho přednášky jsem slyšel již v Salzburgu; byl to úžasný ohňostroj intelektuality, budovaný, jak jsem si uvědomil později, na rozsáhlých, ale v podstatě povrchních vědomostech. Již jako velmi mladý se stal členem vrcholného souhvězdí, a když se mu nepodařilo později stát se prezidentem Harvardu, odešel jako profesor na Oxford a současně učil na New School for Social Research a na New York University (NYU) v New Yorku. Přestože mu je již 85 let, učí nadále na právnické fakultě NYU. Jako část své kariérní strategie vymyslel výzkumný program, který nazval „Nový náhled v psychologii“. Byl to typicky americko-liberální přístup bez Freuda. Ale tehdy ještě bylo potřeba odvolávat se na evropské autority a on propagoval v Americe tehdy ještě málo známého švýcarského teoretika a klinického experimentátora jménem Jean Piaget. Americký na tom byl v podstatě jeden Brunerův dramatický experiment, který vešel do literatury jako “Velikost mince“. V něm Bruner ukázal, že pokud se řekne dětem, aby odhadly velikost určité mince, chudí míní, že je větší než skutečně, a bohatí, že je menší. Brzy ale můj spolužák Rosenberg a přátelé Milgram a Orne ukázali, že subtilní změnou instrukcí dokáží vytvořit i výsledek opačný. A to byl zrod skutečně nového proudu, jenž stále vzkvétá pod názvem „Sociální psychologie psychologického experimentu“. V jednom z dalších experimentů, proslaveném jako „Levitace levé ruky“, Orne ukázal následující. Při úvodní přednášce dá jedné třídě falešnou informaci, že úspěšně hypnotizovaný automaticky zvedne levou ruku, a jiné třídě stejně falešnou informaci, že je to ruka pravá. Při další přednášce projde v obou třídách postupem hypnotizace. Ať skutečně zhypnotizováni či ne, všichni ve třídách zvednou příslušnou ruku. To se stane, i když příslušníky původních tříd smíchá.


201

Stanley Milgram, žid a opravdový demokrat, se proslavil experimentem, v němž ukázal, že gestapácky se mohou za příslušných podmínek chovat i američtí liberálové. V té době, jako zde, i v Americe se chtělo věřit představě, že to je národní charakteristika výlučně Němců. Američtí liberálové mezi psychology ho za to dle mého názoru uštvali k smrti. V době největší štvanice jsem dokázal, aby byl pozván do našeho oddělení sociologie na Cornellu; přijal, ale dříve než mohl přijít, zemřel na infarkt. Experiment byl jednoduchý. Najatí herci měli předstírat působení elektrického šoku. Za průhledným zrcadlem byli v zápěstí napojeni na dráty. Studenti – dobrovolníci, kteří se za triviální peníz (jak bylo zvykem) přihlásili do experimentu, byli postaveni k přístroji, kterým kontrolovali sílu elektrického šoku v přesvědčení, že jej aplikují lidem na druhé straně. Ti se měli naučit nazpaměť řadu nesmyslných slabik. Když neuspěli, dostali elektrický šok. Pověřená osoba v bílém plášti (experimentátor) tvrdila, že ona je zodpovědná za vše, co se stane. I když se herci, kteří se vydávali za oběti, pod fingovaným šokem svíjeli a křičeli, že už to nevydrží nebo omdlévali, většina „hodných“ lidí zvyšovala napětí až do tragického konce, pod připomínkou autority v bílém plášti, že je to jejich povinnost na základě smlouvy a ve prospěch vědy.

202


Bylo nás pět, 1955-20?? (IV) Poté co Martin T. Orne, můj pátý přítel z oné doby, zvládl kabaretní i lékařskou techniku hypnotizéra, soustředil se na jeden jediný problém: Co je vlastně hypnóza? Byl citlivý a důmyslný experimentátor a odpovídal na jednu dílčí otázku po druhé. Ježto jsem se zajímal nejen o předmět jeho výzkumu, ale fascinovala mne i jednoduchost, někdy až genialita jeho postupů, bedlivě jsem sledoval jeho práci. Časem jsem začal přispívat tím, co jsem uměl lépe než on. V té době jsem byl jeden z pionýrů řešení statistických problémů na tehdy ještě zcela primitivních počítačích a zevšeobecňování zdánlivě omezených poznání a jejich zapojování do teoretických struktur byla pro mě stejná zábava jako pro jiné luštění křížovek nebo psaní básní. Martinovy výzkumy byly podporovány různými vědeckými i státními grantovými agenturami. Ty státní měly specifické praktické zájmy, ale už se naučily, že nejlepší šance na použitelné výsledky budou mít, pokud podpoří základní bádání bez jakéhokoliv ovlivňování. Mezi těmito americkými agenturami byly ministerstvo obrany, ministerstvo vojenského letectví i pozdější NASA. Částečně Martinovým prostřednictvím jsem se i já jsem dostal do nových zajímavých oblastí. Jako já jemu statistikou a teorií, on mi pomáhal s vytvářením experimentů a tlumočením výsledků. A tak jsem časem měl co říci o výběru budoucích astronautů, jejich motivaci, přežití a psychologii v prostředí bez smyslových podnětů, o fyzickém prostředí prvních obytných satelitů, o mytí mozků čili vynucené konverzi apod. Vždy jsem šel od specifik k všeobecné teorii. Účast v IBM na tvoření koncepce budoucí (nyní již dávno minulé) třetí generaci počítačů vedla k mé teorii orientace. Z experimentů se štěňaty, kterým jsem se pokoušel vnutit závislost na heroinu, vznikla má teorie motivace. Z práce Martinovy a mých výzkumů v podobné souvislosti vzešla má teorie rozhodování. Stále sleduji tyto obory a mám dojem, že Martinovy a některé moje výsledky jsou i dnes zajímavé. Aby byly srozumitelné, popíši je postupně. Sugesce, hypnóza a trans fascinovaly lidstvo od nepaměti. Jsou částí technického vybavení šamanů, zakladatelů kultů a náboženství, léčitelů, podvodníků a různých dočasně úspěšných politiků. Hypnotizování bylo první psychologickou technikou Freuda, který se ji naučil od Francouze Charcota. Tehdy nikdo nevěděl, o jaký fyziologický či psychologický jev se jedná. Učebnice a encyklopedie jsou dodnes plné nesmyslů a výmyslů (s výjimkou článku v Encyclopedia Britannica, který mnohem později napsal Martin). Aby odpověděl na otázku, co hypnóza v podstatě je, začal si Martin postupně ověřovat jednu po druhé z pověr, které i ve vědecké literatuře existovaly, a kupodivu zčásti i dále existují. A tak do značné míry ukázal, co podstatou hypnózy není.


203

Zavedl přísné experimentální podmínky. Za nich nedochází v hypnotizovaném k prožití dřívějších životů, života v matce před narozením, vlastního dětství nebo mluvení jazyky, které se hypnotizovaný nenaučil. Hypnotizovaný naopak jen hraje představy, které o těchto věcech má a které se dají snadno ovlivnit. Některé zdánlivě nadnormální schopnosti (síla, vytrvalost, paměť, vzpomínání, sebedůvěra, tolerance bolesti) jsou do značné míry důsledkem triků hypnotizéra. Většinu „zvýšených“ výkonů připisovaných hypnóze lze navodit i jinými motivačními prostředky: někdy i slibem zcela malé finanční nebo sexuální odměny, pochvalou, povzbuzením k exhibicionismu či soutěživosti, jako prostředek k důležitému cíli nebo chemicky (farmaka, drogy) či fyziologicky (hlad, sex, vztek, strach). Martin vynašel několik procedur, jak rozlišit stav skutečné hypnotizovanosti a jeho předstírání. Pak předvedl, že mnoho těch „nadnormálních výkonů“ je produkováno lidmi, kteří chtějí dokázat, že jsou hypnotizováni. Ukázal, že při hypnóze se sice lidé chovají jinak než bez ní, nicméně neudělají nic, co je proti jejich základním zájmům nebo přesvědčení. Jsou však schopni a mnohdy nakloněni, podobně jako pod vlivem alkoholu nebo drog, udělat věci, které si tajně přejí, ale veřejně netroufají (a použijí hypnózu jako výmluvu sobě i jiným). Svědomí tudíž není pod hypnózou vypnuto, ale vnější sociální kontroly ano.

204


Odboj, kriminál a exil, 1939-1989 (I) Odboj, kriminál a exil. Těmi třemi slovy by se dalo charakterizovat 50 let mého života. Inspirací k této nové řadě „Pohlednic z 20. století“ však byl celostránkový článek v Kutnohorském deníku (úterý 16. 1. 2001, str. 6). Popisoval některé, většinou zábavné nebo příjemné zážitky Otakara Váši po „emigraci“ v roce 1949. Je tam též fotografie Oty a mne s titulkem „S přítelem z mládí Richardem Jungem … má Otakar Váša mnoho společného.“ Plyne z toho dojem, že jsme měli mnoho společného v cizině. To podstatné, co máme společného, nejsou naše životy v exilu, ale před ním. Po mém odchodu do exilu v roce 1948 Ota nadále pravidelně navštěvoval mé rodiče. Nebál se, stejně jako za okupace. Můj otec byl tehdy vyšetřovaný StB pro podezření, že pomáhá lidem utíkat. Tak jakmile začal uvažovat o svém útěku, Ota k nám přestal vchodem z ulice chodit. Místo toho chodil tajně cestou, kterou jsme používali za německé okupace. Než odešel, dostal od mého otce jako jediný v Hoře mou adresu v Norsku, kde jsem byl tehdy uprchlíkem. Ota mi z uprchlického tábora Valka ihned napsal do Norska. Sledoval jsem, a dosud sleduji, jeho někdy nesmírně těžkou osobní odyseu. Jeho začátky v Německu i Brazílii, jak bylo v exilu po roce 1948 obvyklé, byly těžké, ale radosti se také našly a o těch se píše a čte lépe. Ota věděl, že se o Brazílii zajímám. S Františkem Tůmou, spolužákem na čáslavské hnojárně, jsme si již v roce 1943 domluvili, že se sejdeme v Riu rok po skončení války. To se sice nikdy neuskutečnilo, zato se s Frantou často scházíme v Hoře a v Čáslavi. Že jsem se chtěl stát specialistou na Brazílii a můj učitel Talcott Parsons mne od toho odradil, jsem se již dříve zmínil. Ota věděl, že jsem se tehdy trochu naučil portugalsky, a prý aby tento můj zájem podpořil, posílal mi z Brazílie kamarádky, o které jsem se musel za jejich studijních pobytů v Americe postarat, většinou ke své velké radosti. Pak se objevil sám. Byl stále fešák. Opálený, vysoký, štíhlý a svalnatý, v ručně zdobených argentinských kovbojských botách a brazilském sombreru. Já jsem měl ten nejstřízlivěji elegantní oblek amerického akademika. Zavěšeni do sebe jako pár milenců jsme šli po Páté avenue do chrámu amerického kapitalismu, Chase Manhattan Bank, kde Ota, dle zvyku bohatých z Jižní Ameriky, měl své dolarové konto. Tehdy homosexuálové v New Yorku ještě nebyli tak hájeni jako dnes, a zatímco Ota myslel jen na své peníze, já jsem si byl velmi vědom kritických, často pohrdavých zraků protijdoucích. Ale Ota a já jsme milenci nebyli, jen přátelé již tehdy s dlouhou minulostí. Oba jsme byli ještě svobodní a jistě by nás nenapadlo, že za několik let budu pochodovat po Champs Elysée se čtyřmi francouzsky štěbetajícími holčičkami a povedu je na film ET. Dvě byly Otovy, dvě moje. Dost často jsme Otu a jeho rodinu navštěvovali v Paříži. On nás zase s manželkou a dětmi


205

navštívil v Augsburgu, když jsem v Německu učil. Návštěva byla přerušena, když se Ann, která je ve zmíněném článku též na obrázku, na řetízkovém kolotoči udělalo špatně a pak se ukázalo, že jde o zánět slepého střeva. Po návratu z exilu v roce 1989 jsem ve svém za ta léta nedotknutém pokoji našel štos nevyplněných diplomů potvrzujících účast v Odboji československé mládeže, podepsaných jen předsedou Ústředního vedení Sládkem. Vyplnil jsem několik jmen ještě žijících, na které jsem měl adresy, a podepsal. Mezi nimi byl i Ota. Poslal jsem mu to do Paříže. Prý si to nechal zarámovat.

206


Vánoce 1950 (Norsko) O Vánocích 1950 byla již nejhorší doba mého „uprchlictví“ v Norsku za mnou. Ke svému velkému překvapení a úlevě jsem zvítězil nad svými podivnými nepřáteli v norské cizinecké policii, kteří mnohem později (když už jsem byl přes rok v Americe) byli odhaleni a odsouzeni jako agenti NKVD. Doba nátlaku vyhrůžkami vypovězení ze země, nepřidělením potravinových lístků a pracovního povolení a nakonec osmi měsíci vyhnanství z Osla na izolovanou farmu v horách nad Lillehammerem byla za mnou. Nyní jsem byl řádně zaměstnaný dělník u lisu v „Elektrisk Bureau“, továrně na elektrospotřebiče v Oslu. Mou první a do její smrti nejbližší norskou přítelkyní byla Astri Lütcherath. Seznámil jsem se s ní v Praze již v roce 1946. V nějakém obchodě jsem si všiml starší elegantní dámy ve výborné fyzické kondici, Norové tomu ironicky říkají masážový věk, které obsluha ani anglicky, ani německy nerozuměla. Ježto jsem předtím byl autostopem několik týdnů v Norsku, poznal jsem norský přízvuk a svou minimální norštinou ji oslovil. Byla jako jedna z prvních Norů na návštěvě poválečné Prahy. Astri, manželka významného norského obchodníka a matka dvou dospělých dcer, byla jednou z legend norského odboje proti německé okupaci. Ukázal jsem jí Prahu, vysvětlil československou situaci a vzal ji na víkend domů k rodičům do Kutné Hory. Když jsem se v Norsku ocitl v roce 1949 jako uprchlík, byla mi všemocně nápomocná. Později, když jsem již pomoc nepotřeboval, jsme se pravidelně stýkali až do mého odjezdu do Ameriky v roce 1953. Seznámila mne s dějinami norského odboje a mnoha jeho vynikajícími účastníky. Jedním z nich byl „Hans“. Tak mu říkali jeho norští ochránci, ale jistě se tak nejmenoval. Byl to německý důstojník, který za okupace pomáhal norskému odboji. Norské úřady však tehdy všechny Němce nekompromisně vyhošťovaly. Hans rozhodně do východního Německa nechtěl. Na Štědrý večer mne Hans pozval na člun, kde se skrýval před norskými úřady. Byl zakotvený jednou tam, jednou jinde. Poprvé jsem tam poznal Hansovu norskou přítelkyni. K mému překvapení tam byla i dívka, kterou jsem v Oslu diskrétně a z dálky obdivoval. Ukázalo se, že zájem byl vzájemný, a ona se s norskou přímostí ujala iniciativy. Po středoevropsky tradiční večeři u malého stromečku ozdobeného sušenými rybami Hans a jeho přítelkyně odešli na zbytek noci k ní. My dva zbylí jsme svým mládím udrželi na klidné a studené hladině moře lodičku rozhoupanou až do rána. Ráno jsem se dostavil sám na stanovenou adresu. Vše ještě spalo. Okno v přízemí povolilo mírnému tlaku. Podle návodu jsem prošel jednou kanceláří do druhé. Tam na psacím stole ve vzorném pořádku ležel jeden vyplněný a jeden prázdný norský cestovní pas, úřední lepidlo, inkoust, dvě


207

razítka a kolébka na sušení inkoustu. Podle vzoru jsem do prázdného vlepil Hansovu fotografii, kterou jsem měl v kapse připravenou. Vyplnil jsem tam domluvené norské jméno a další údaje. Patřičně orazítkoval a vysušil kolébkou. Použitý piják jsem z kolébky strhnul a s čerstvým pasem jej strčil do kapsy. Vše jsem pečlivě vrátil do původního stavu a odešel. V poledne jsem byl pozván na norskou oslavu Božího hodu do rodiny jednoho z nejznámějších právníků v Norsku. Skamarádil jsem se s jeho synem na univerzitě, kde on studoval práva a já, jak jsem mohl, politologii. Tradičně prostřený velký stůl se jakoby prohýbal pod rybími lahůdkami, masem a cukrovím. Zpívali jsme norské písně, rituálně tančili kolem velkého vánočního stromu a pili akvavit. Pozdě odpoledne, přesně v domluvenou dobu, kdy již v Oslu vládla arktická tma, jsem sešel do chodby a pootevřel domovní dveře. Vsunula se dlaň, do které jsem vložil čerstvý pas. Od té doby jsem Hanse neviděl. Prý odletěl nejprve do Kanady.

208


Bylo nás pět, 1995-20?? (V) Psychiatr Martin Theodore Orne, M. D. byl poslední z těch mých celoživotních přátel, s nimiž jsem se seznámil na Harvardu v našem prvním roce 1955. K lékařskému doktorátu si přidělával další z experimentální psychologie. V té době však již dělal významné výzkumy, většinou podporované americkým vojenským letectvem a úřadem astronautiky (pozdější NASA). Martin mne do těchto grantových agentur uvedl a po několik let byly moje psychologické výzkumy propojeny s jeho jak teoreticky, tak obsahově. Ústředním Martinovým zájmem byl tehdy fenomén hypnózy. V řadě experimentů ukázal, co hypnóza není. Ale co je podstatou hypnózy, se mu myslím nikdy nepodařilo konečně definovat, ačkoliv se o to celý život pokoušel. Pomáhal jsem mu při psaní jeho prvního článku na toto téma, „The essence of hypnosis“, kterým se světově proslavil. V něm se snažil vysvětlit, proč hypnotizovaný nepotřebuje ke svému chování žádnou jinou motivaci než pokyn (příkaz) hypnotizéra. Připomněl jsem Martinovi, že někdy lidé reagují totálně soustředěně a zdánlivě nevědomě, téměř jako roboti nebo náměsíčníci, na (správně nebo mylně) vnímané požadavky situace, ve které se nacházejí. Maďarský zakladatel tzv. ekologické psychologie Egon Brunswik tyto požadavky již dříve nazval „Entforderungscharakter der Umwelt“. Navrhl jsem tento pojem, který jsem přeložil jako “demand characteristics of the situation“, vložit do článku. A upozornil jsem Martina, že technika (a nadání) hypnotizování spočívá především ve schopnosti hypnotizéra stát se dominantním (jediným) významným prvkem okolí hypnotizovaného. Můj příspěvek byl pro článek okrajový, ale pro mne se stal základem velké části mé pozdější experimentální práce. Poznatek jsem zabudoval do své teorie rozhodování, která se stala součástí mé celkové teorie lidského prožitku a konání. Též jsem jej použil při vysvětlení výsledků svých experimentů pro úřad astronautiky o psychologii v prostředí bez smyslových podnětů a svých studií pro americké vojenské letectvo o tzv. mytí mozků, jehož obětmi tehdy byli američtí zajatci v Severní Koreji a později v Severním Vietnamu. Tyto i další mé výzkumy (tvoření testů pro výběr astronautů, návrh na sedadla v prvních satelitech, zabraňování spánku) se odehrávaly na Boston Psychopathic Hospital, tehdy velechrámu americké (možná světové) psychiatrie. Šéfem psychiatrie v tomto blázinci (ve stálé a marné americké snaze změnit skutečnost změnou názvů a pojmenovaní již mnoho let přejmenovaném na Massachusettské středisko duševního zdraví) byl profesor Semrad. Jak mi bylo zřejmé ze jména a jak jsem si ověřil, jeho rodiče byli chudí čeští emigranti. Ale Semrad byl již Američan jako poleno a česky vůbec neuměl. Zato věděl snad vše o teorii a praxi psychiatrie. Poslouchal jsem jeho


209

přednášky jako jeden z prvních svých kurzů na Harvardu, a přestože jsem již v roce 1946 poslouchal psychiatrii na LF KU v Praze a od té doby se hodně učil, jeho kurz byl pro mne zjevením. Spojoval přesnou znalost detailů rozličných teoretických přístupů s naprostou věrností skutečnosti terapeutické praxe. Efekt byl často dramatický, jindy komický. Když Semrad skončil dvouhodinový popis symptomatologie rodiny schizofrenií (neboť se nevěřilo a nevěří, že jde o jednu jednotnou nemoc v lékařském smyslu), zeptal se ho jeden můj celkem snaživý spolužák: „Ale pane profesore, jak skutečně poznáte, že je někdo blázen?“ Načež vrcholný kněz psychiatrie odpověděl: „To je velmi jednoduché. Chvíli s ním mluvíte a najednou – z toho co říká, jak se při tom tváří a z jeho tělesného projevu – se vám udělá tak divně u žaludku, a už to víte!“ V roce 1998 vydal Semrad knihu svých vzpomínek „Srdce terapeuta“, která by měla být povinným čtením pro každého adepta šamanismu pod jakýmkoliv krycím jménem. Na druhé straně to bylo poprvé též na BPH, kde jsem poznal i temné stránky medicíny a mediků.

210


Náš první padlý, Pankrác 22. VI. 1940 Ing C. Rudolf Ruth se narodil 4. července 1920 v Kutné Hoře. Maturoval na kutnohorském Státním československém reálném gymnáziu v roce 1938. Byl posluchačem Vysoké školy báňské v Příbrami, příslušníkem kutnohorského Junáka a členem Tělocvičné jednoty Sokol v Kutné Hoře. Ještě než byl Junák zakázán, vznikla počátkem září 1939 „Skupina Junák – Kutná Hora“. Jejími členy byli původně Rudolf Ruth, bratři Janáčkovi a bratr Kousal. Později byla tato skupina rozšířena a dvakrát obnovena jako ilegální „Veselá sedma“. Vedoucím byl Vladimír Janáček; bratr Ruth dojížděl z Příbrami do Kutné Hory jen na sobotu a neděli a přes Janáčka dával skupině rozkazy. Po zavření vysokých škol v listopadu 1939 se Ruth vrátil do Hory a práci skupiny přímo řídil. Jeho krycí jméno bylo „Kufr“. Skupina se podílela na distribuci ilegálních časopisů a letáků, vydávaných Kolínskou skupinou „V boj!“. Dočasně vydávala i svůj vlastní ilegální časopis, zvaný „Bacil“. Pomáhala rodinným příslušníkům zatčených a též perzekvovaným židům. Vykonávala zpravodajskou činnost. Zprávy jí získané byly vysílány z Macháčkových stodol na Karlově do SSSR vysílačkou, jež pracovala se šifrovým klíčem MAGDA. Je to křestní jméno manželky majora dr. Jedličky, bývalého člena československé zpravodajské služby a od roku 1937 spolupracovníka sovětské rozvědky, který vysílání organizoval. Jedlička, po svém zatčení 8.X.1941, nabídl Gestapu spolupráci a zradil mnoho účastníků odboje, včetně své manželky. V říjnu 1936 “Veselá sedma” ve spolupráci se střediskovým vedoucím Junáka Josefem Hlavatým organizovala tichou demonstraci na náměstí a u pomníku Masaryka, kde mnozí lidé zapalovali svíčky. Později skupina navázala spojení s různými odbojovými organizacemi, mj. Obranou národa. Dne 26. března 1940 byl Rudolf Ruth zatčen pro napomáhání v útěku českých občanů do Polska podzemím ostravských dolů. Na organizaci a provozu ilegální stezky do Polska se podílela též kutnohorská Obrana národa, Divise Pribina. Ta tehdy zprostředkovala přechod do zahraničního odboje mj. nynějšího autora prezidentské vlajky, heraldika plk. Jiřího Loudy a mého strýce Karla Brandejse. Ruth byl surově vyšetřován Gestapem nejprve v Pečkově paláci a pak na Pankráci. Nikoho neprozradil a nakonec mučení podlehl. Rodičům ho Gestapo poslalo do Kutné Hory v rakvi. Dle protektorátních nařízení oznámení o jeho smrti praví: „Zemřel klidně v sobotu dne 22. června 1940 v 20. roce věku svého.“ Oznámení podepsali jeho rodiče František a Marie Ruthovi. Ti již nežijí. Též je podepsaná sestra Marie Ruthová, která žije v Kutné Hoře pod manželským jménem Wasserbauerová. Na účtu č. 166 vystaveném dne 29. června 1940 I. Pohřebním ústavem Města Kutné Hory otci panu Františku Ruthovi je mezi řádky „Svíce pro p. arciděkana


211

Kč 10“ a „Žebrákům Kč 40“ též položka „Policie Kč 50“. Policie, dle protektorátních nařízení, musela být přítomna při pohřbech Gestapem „klidně zesnulých“. Pro Kutnou Horu se jeho pohřeb stal – obdobně jako pohřeb Jana Opletala v Praze – důvodem pro další tichou hromadnou demonstraci proti okupantům. Bratr Rudolf Ruth padl, pokud se nemýlím, jako první člen druhého domácího odboje z Kutné Hory. Za odbojovou činnost byl in memoriam prezidentem republiky vyznamenán Válečným křížem 1939 a náčelnictvím Junáka Křížem Za vlast 1939-1945. Byl pohřben na kutnohorském hřbitově Všech svatých v rodinné hrobce (řada 14, hrob č. 3). Za 2. oddíl kutnohorského Junáka slíbil jeho náčelník Bohumil Janáček 22. června 1945, že vždy ve výroční den jeho úmrtí bude stát čestná stráž Junáků po dobu tří hodin u jeho hrobu. Jako mnoho poválečných slibů, ani tento nebyl již mnoho let plněn. Před několika dny, i jako omluvu za naši neschopnost tomuto závazku dostát, jsme na jeho hrob za kutnohorské oldskauty položili kytičku a kutnohorské Vydry stály chvíli čestnou stráž.

212


Bylo nás pět, 1995-20?? (VI) Výzkumy, do kterých mne uvedl Martin v nemocnici Boston Psychopathic Hospital, se konaly v kontextu doby, tj. nejen studené a horkých válek v Koreji a Vietnamu, ale i na samém začátku hromadného užívání psychotropních drog v Severní Americe. Drogy byly ve všech kulturách užívány od nepaměti při rituálech a společenskými elitami. Hromadné užívání opia v Číně upoutalo pozornost i anglických a amerických odpůrců alkoholismu. V Británii byly až do roku 1868 k dostání různé opiáty v každém hokynářství, poté jen v lékárnách a od lékařů. Americký prezident Theodore Roosevelt inicioval v roce 1909 schůzku 13 národů v Šanghaji, která se zabývala opiem a vyústila v roce 1912 v protiopiovou Haagskou konvenci. Ta však byla uvedena v platnost až s Versailleskými mírovými dohodami v letech 1919-1920. V Americe, téměř o půl století později než v Britanii, vložil dispenzaci opiátů výlučně do rukou lékáren a lékařů až Harrisonův zákon o narkotikách v roce 1914. Jeho iniciátor a první administrátor, lékař Hamilton Wright, který chtěl vnutit světu, aby se vzdal narkotik, byl nakonec vyhozen pro ožralství v práci. Prohibice alkoholu se v Americe přenesla do prohibice psychotropních drog. V letech 1930 až 1962 byl Harry S. Anslinger, šéf Federální kanceláře narkotik, v Americe „carem drog“, tj. oficiálním vládcem nad všemi záležitostmi jich se týkajícími. Od něho jsem dostal, jako první vůbec, heroin na své pokusy se psy. Ale předbíhám. Jako nadějný mladý instruktor psychologie se na Harvardu v roce 1955 objevil Timothy S. Leary. Z autoritářské ortodoxní katolické rodiny, nedokončil ani Kolej svatého kříže ve Worcesteru ani Vojenskou akademii West Point. Ale nakonec dokázal obhájit Ph.D. v psychologii na Berkeley. Vše probíhalo normálně až do jeho návštěvy Mexika v roce 1960, kdy ochutnal halucinogenní houby. A začal je na Harvardu rozšiřovat mezi známými a studenty. Založil „Harvardský výzkumný program psychedelických drog“ a začal propagovat psilocybin, syntetickou formu aktivní látky v omamných houbičkách. Když byl z Harvardu pro tuto činnost propuštěn, přestěhoval se se skupinou svých příznivců do rozsáhlého sídla v Millbrook, N.Y. Odtamtud pokračoval ve své kampani občanské vzpoury a psychedelických zážitků pro všechny. Oficiální výzkum psychotropních drog, dle mého názoru inspirovaný Learym, začal v Bostonské psychopatické nemocnici. Tam se ho ujali mladí lékaři s minimálním psychiatrickým školením. Teorie byla, že požití některých drog vyvolává duševní stavy podobné psychózám, hlavně schizofrenii. Začalo se s kaktusem rostoucím výlučně na poušti Chihuahuan v severním Mexiku a částečně v jižním Texasu. Mnohé severoamerické indiánské kmeny používaly peyote, jak kaktusu říkají, ve svých rituálech.


213

Mezi 28 halucinogenními alkaloidy, které knoflíkový kaktusek obsahuje, byl nejzajímavější mescalin. Pak přišlo na řadu LSD, syntetická verze alkaloidu aregotu, které se nalézá v deformitách trav a obilnin způsobených plísní Claviceps. Po chodbách BPH se najednou začalo objevovat více a více mladých lidí inteligentně, ale zmateně vypadajících. Psychiatričtí pacienti to zřejmě nebyli, jejich volný pohyb prostě neexistoval. A nebyli to ani standardní pokusní králíci, tj. studenti placení několika dolary za pokus, jací chodili do našich laboratoří. Byli to králíci napumpovaní tou nebo onou drogou, kteří, ježto byli „pod lékařským dozorem“, se mohli po budově volně pohybovat a občas se měli hlásit ke svým experimentátorům na kontrolu. Když tito sebevědomí medici nebo lékaři před atestací končili službu, jejich oběti byly též vykázány z nemocnice. Teprve po několika senzačních sebevraždách a pokusech předtím zdravých a nadaných lidí „létat“ z pátého či šestého patra se vedení blázince začalo na tyto „vědecké pokusy“ dívat skepticky a pomalu se je snažilo kontrolovat. Ale v té době již bylo pozdě a na Harvardu se vedle výrazu „houbičky“ stal populární i výraz „grass“ (tráva), čímž se původně myslelo LSD, a ne marjánka.

214


Bylo nás pět, 1955-20?? (VII) Když na McGillově univerzitě v Montrealu oznámil mladý psycholog z Jamajky, že po několikahodinové izolaci v temné a odhlučněné komoře jinak fyzicky i duševně zdraví lidé začali trpět halucinacemi a domáhat se v panice vypuštění, vzbudilo to zájem i obavy Úřadu astronautiky. Tehdy se ještě předpokládalo, že se budoucí astronauti ve svých kapslích budou vznášet bez tíže, ve tmě a v naprostém tichu. Boston Psychopathic Hospital byl požádán, aby studii replikoval a zorganizoval projekt „Přežití a psychologie v prostředí bez smyslových podnětů“, anglicky „sensory deprivation“. Ježto jsem uměl pracovat s polygrafem (dodnes používaným jako detektor lži), který současné měří několik fyziologických stavů, byl jsem nasazen do tohoto výzkumu. Po instrukci vedoucím projektu byl dobrovolník obalen izolačními materiály a vložen do obrovského černého kovového sudu. Připomínalo mi to lejtu, kterou jsme mívali v Kutné Hoře na dvoře. Já jsem monitoroval jeho fyziologii a zvuky, které vydával, byly přenášeny a nahrávány. Někdy již za necelou hodinu, většinou do pěti hodin, dobrovolníci mačkali nouzové tlačítko a domáhali se skončení experimentu. Všichni povídali o svých, někdy dost bizarních, halucinacích. Zdálo se, že jsme replikovali mcgillské experimenty s podobnými, ba dramatičtějšími výsledky. Ale něco nehrálo. Podle mozkových vln se mi nezdálo, že účastnící spí nebo sní, a i jiné fyziologické znaky (pocení, tlak, srdeční rytmus) byly divné. Asi po třech týdnech si mne šéf nemocnice Dr. Semrad zavolal do kanceláře. Sdělil mi, že v noci byl vedoucí projektu hospitalizován po prudkém projevu paranoidní schizofrenie a že pověřuje vedením projektu mne. Ihned jsem pozastavil všechny experimenty. Od jednotlivých členů výzkumné skupiny jsem si vyžádal přesný popis toho, co oni a jejich kolegové skutečně dělali. Nechal jsem si vysvětlit, co člověk v tanku prožívá a jak reaguje. Měli jasné a pevné názory, ačkoliv ani jediný sám v sudu nebyl. Nakonec mi vše osvětlil mladý, nově promovaný psychiatr. Jeho výklad byl tak přesvědčivý, že mně trvalo několik hodin, než jsem potřásl hlavou a uvědomil si, že vše, co říkal, je v každé základní učebnici. Tak jsem se do toho pustil po svém. Všem již najatým dobrovolníkům jsem nechal zaplatit a zrušil jejich účast. Černý sud jsem nechal přebarvit na pastelovou bledě modrou, jaká se tehdy používala v chlapeckých dětských pokojích. Nové dobrovolníky jsem rekrutoval přímo prostřednictvím studentské agentury z jiné, geograficky i společensky vzdálené školy. Nepil jsem dvanáct hodin a nechal si vnitřnosti vyprázdnit. Byl jsem uložen do experimentálního prostoru s instrukcí, aby mne vyndali za 48 hodin. Nejdříve jsem si liboval, jak si konečně mohu pořádně odpočinout. Ale pak jsem


215

již nedokázal rozlišit, kdy spím a kdy podřimuji. Občas se mi jiskřilo před očima. Hodně jsem přemýšlel a něco z toho jsem si pamatoval. Zda a o čem jsem snil, jsem si po vyndání nepamatoval. Trochu jsem byl nejistý na nohou. Všichni další dobrovolníci mluvili jen se mnou, ostatní výzkumníci směli jen fyzicky asistovat při ukládání. Prostor, do kterého jsme je ukládali, jsem nazýval „maximálně zpohodlněné lůžko“, a ne „izolační sud“ jako před tím. Řekl jsem jim, že zkoumáme, jak dlouho by člověk vydržel spát, kdyby ho nerušily ani vnější vjemy, ani nutkání k eliminaci. Proto nesmějí před pokusem pít ani jíst a ještě je klystýrem vyprázdníme. Přestože je prostor temný a izolovaný proti zvuku vnějšímu i ozvěně, ještě jim zacpeme uši a dáme na ruce pěnou izolované rukavice. Asi těžko rozeznají, kdy spí a kdy jen podřimují. Když se jim objeví hvězdičky před očima, je to jen reakce optického nervu na klid. Budou připojeni na polygraf a my budeme neustále pozorovat jejich fyziologický stav. Jakékoliv náznaky potíží bychom zjistili dříve, než by je sami pocítili, a okamžitě bychom experiment přerušili a vyzvedli je z lůžka. Nicméně mohou kdykoliv a bez finančního postihu či ostudy sami přerušit experiment tím, že stisknou jasně označené tlačítko. Od té doby žádný z mých dobrovolníků netrpěl při experimentu halucinacemi či panikou. Většina zůstala v lůžku dvanáct, někteří 24 hodin. Pokusy s vjemovým omezením byly jinde prováděny dále. Nejdramatičtější výsledky mněl americký psycholog Lily, který dobrovolníky potápěl v sudech v Karibském moři. I on měl sám nakonec psychiatrické potíže. Když jsem byl později na Havaji, Gregory Bateson – z různých manželů veleslavné antropoložky Margaret Mead jediný slavný vlastní zásluhou (knihou Ekologie mysli a formulací „double bind“, tj. vyvolání schizofrenie dítěte matkou tzv. dvojím uvázáním) – tam studoval řeč delfínů. Chtěl také potápět lidi, ale nakonec si to ode mne nechal rozmluvit. Nicméně i dnes učebnice a Encyclopedia Britannica tradují, že lidé při smyslové deprivaci rychle zblbnou.

216


Vassar College, 1953-1955 (I) Prosincový den v roce 1953, kdy jsem poprvé přiletěl do Ameriky a z newyorského Grand Central Station odcestoval do zaměstnání na Vassar College, jsem popsal 21. 1. 2000 v Pohlednici nazvané „Z Evropy do Ameriky, 1953 (VI)“. Do cíle jsem tentýž den dorazil jen díky tomu, že se mne hned ve vlaku láskyplně ujaly tři překrásné vassarské studentky. V říjnu 1997, poprvé od svého návratu do Kutné Hory v roce 1990, jsem opět stál v Grand Central Station. Tato vždy architektonicky nádherná, ale z doby parních lokomotiv v mé paměti zvenku i zevnitř téměř zčernalá budova, byla určena k demolici. Ale po dlouho trvajícím soudním boji, který skončil až rozhodnutím amerického Nejvyššího soudu, byla zachráněna a skvostně zrestaurována. Boj vedla tehdejší paní Kennedy Onassis. Stál jsem u podzemního vchodu z nádraží do hotelu Biltmore, pod hodinami podobnými těm na Palackého náměstí v Kutné Hoře. Zde se jedna generace za druhou vassarské studentky tradičně setkávaly se svými chlapci, když na víkend přijely do New Yorku. Často, podle svého holedbání, za víkend neuviděly víc, než strop hotelového pokoje v Biltmoru. I já zde občas měl své schůzky. A též je zde měla pozdější zachranitelka nádraží, tehdejší vassarská studentka Jacqueline Lee Bouvier. Na Vassaru ale vydržela jen něco přes rok, ve druhém ročníku jí navrhli, aby odešla pro nedostatek zájmu o studium. Čekal jsem znovu na vlak do Poughkeepsie, jenomže tentokrát jsem již věděl, jak se jméno vyslovuje. Nejel jsem do neznáma, ale byl jsem zvědav, co se za toho téměř půl století změnilo. Jel jsem na pozvání nové prezidentky Vassaru dr. Fergussonové. Vassar byl již před lety, částečně s ohledem na výsledky výzkumů Andrew W. Mellon Foundation, jichž jsem se v padesátých letech zúčastnil, přeměněn na školu smíšenou. Obíhalo, posedávalo a polehávalo tam nyní téměř tolik chlapců jako děvčat, přibyly nové nádherné moderní budovy, muzea a sportovní komplex, ale starosvětský klid a šarm se tam nějak udržel. Cítil jsem se zase doma. Paní prezidentka mi během příjemného oběda vysvětlila důvody, historii a obsah změn. Poté mi řekla, že mne pozvala, aby mi jménem Vassaru poděkovala. Z výsledků výzkumů, které stály milióny a na kterých se podíleli tehdy nejslavnější američtí psychologové, sociologové a antropologové, moje výsledky byly prý jediné, které byly při rozhodování o reformě univerzity významné. Řekl jsem jí upřímně, že jsem rád, ale že to vůbec nebylo mým úmyslem. Měl jsem tehdy docela jiné zájmy. Pro někoho, kdo přežil válku, kriminál a chudobu i jiné útrapy poválečného uprchlictví v Evropě, byly první dny a týdny na Vassaru otřesné. Bohatství a luxus amerického prostředí, obzvláště na Vassaru, byly nad moji dřívější představivost. Po práci jsem se procházel nádhernými univerzit-


217

ními prostorami, po golfovém hřišti, lesíku a nejraději po tzv. Shakespearově zahradě, kde rostla každá kytka, bylinka a plevel, každý strom a keř, o kterých se Shakespeare kdy zmínil. Jako starému sociálnímu demokratovi mi bylo ihned jasné, že zde je i prostým lidem přístupné vše, co socialisté odedávna slibovali. Kudy jsem chodil, tam jsem kroutil hlavou a říkal si: „Co tady dělám já?“ Přijel jsem v době největšího vlivu McCarthyho, kdy američtí liberálové považovali téměř vše za ztracené. Přesto jsem, po intenzivním sociálním tlaku na nejmenší detaily mého osobního chování a řeči v demokratickém Norsku, měl náhle závratný prožitek neomezené osobní svobody a nekonečných příležitostí, včetně oné zemřít sám a nepovšimnut někde pod mostem. Uvědomil jsem si, že pokud zůstanu v Americe, nikdo nikdy po mně nebude střílet, zavírat mne nebo vypovídat z města či země, že vždy budu mít střechu nad hlavou, že nebudu mrznout ani hladovět. A že to tak bude, aniž bych se příliš snažil. Najednou nebylo o co dále usilovat a nastal dlouhodobý zmatek z přebytku. Byly zde vrcholné studijní možnosti a z ničeho nic jsem byl obklopen doslova stovkami krásných, vysoce inteligentních, zajímavých a přes dokonalou společenskou fasádu přístupných žen. Co s tím vším?

218


Vassar College, 1953-1955 (II) Po patnácti letech okupace, války a uprchlictví byly pro mne začátky života v Americe otřesným výbuchem bezpečí, blahobytu, svobody a opravdu neomezených možností. Způsobilo to ve mně krizi, které jsem nerozuměl, ale později jsem ji našel popsanou již před půl stoletím francouzským sociologem Durhkeimem jako jednu ze situací, ve kterých dramaticky roste pravděpodobnost sebevražd. Reagoval jsem na ni jako na všechny své krize předešlé a následující: s nesmírnou opatrností. Dělal jsem jen to, co jsem musel, a zcela po čuchu. Když mi to nedalo, plynul jsem jako améba, cestou nejmenšího odporu. Jakmile jsem narazil na jasný odpor nebo situaci, které jsem nerozuměl, ihned, ale znovu opatrně, jsem se stáhl. Asi jsem již tehdy (podvědomě) věděl, co mi asi o rok později řekl vynikající vassarský školní psychiatr dr. Nixon: „Co tebe, Richarde, zřejmě vždycky zachrání, je to, že tvoje podvědomí je daleko lépe zorganizováno než tvoje vědomí.“ Pozvolna jsem si, vědomě, pro sebe vyčlenil následující problémy přizpůsobení: práce, život přes týden na Vassaru, život o víkendech a svátcích v Americe (což tehdy znamenalo v New Yorku), vtahy s muži, vztahy se ženami. Řešil jsem je postupně a tak je též popíšu. S prací to bylo nejjednodušší. Celé křídlo v přízemí tzv. Hlavní budovy bylo vyhrazeno naší skupině, které se říkalo, dle zdroje prostředků, Mellon Foundation. Šéf řídil velmi lehkým, nepřímým způsobem. Můj úkol byl jednoduchý: popsat sociální strukturu univerzity a její dopad na výchovu. Kolegové (psychologové, psychiatr, antropolog a statistik) byli vstřícní. Sekretářky byly kompetentní, pracovité a ochotné. Tak jsem se do toho dal. Časem jsem převzal i další úseky: vliv rodičů, ideologii pedagogů, pohlavní chování studentek, založení a řízení archivu a nakonec, již jako externí poradce z Harvardu, celkovou statistickou analýzu nashromážděných dat. Můj život mimo práci, jako životy studentek a mladé fakulty, se jasně rozdělil na pracovní týden a volné dny. Pracovní dny jsem strávil v Poughkeepsie, NY. Bylo to tehdy dost malé, špinavé městečko, které se i přes blízkou továrnu IBM na psací stroje, nikdy nevzpamatovalo z velké deprese. Na okraji byl obrovský, zalesněný a parkově upravený areál Vassar College. Zažil jsem zde poprvé typický americký vztah mezi „Town and Gown“, městem a talárem. Okraje školního prostoru byly obklopeny servisními zařízeními, tak jsme do města téměř nechodili. Z nádraží se projelo taxíkem. I když jsme nenosili akademický talár, byli jsme okamžitě rozeznatelní stylem oblékání, účesů a chování. U mužů to byl jednoduchý, formální a konzervativní šedý oblek absolventů elitních škol a makléřů z Wall Street, velkoměstských právníků a ředitelů národních a nadnárodních společností, krátký, téměř vojenský


219

účes a dokonalá čistota a péče o tělo. Studentky se nejdéle po dvou měsících pobytu změnily a doladily garderobu, účes a šminkování na styl, který byl nejen variantou stylu tzv. „Velkých sedmi“ elitních dívčích škol, ale byl tak specifický, že jsem i po mnoha letech dokázal podle těchto a jiných přijatých znaků identifikovat vassarskou studentku či absolventku. O životě na Vassaru a podobných amerických rezidenčních školách bylo napsáno mnoho románů. Přesto, že mi je kdekdo doporučoval, četl jsem některé až po mnoha letech. Mým úkolem bylo vytvořit si vlastní dojem. V podstatě to byl obraz, který jsem již znal z české i norské vesnice. Vzájemné veřejné i intimní vztahy malé skupiny lidí, kteří se střídavě milují, občas sebe štítí, navzájem často nenávidí, a přesto dále jako by nic spolu vycházejí. Vidí si do kuchyň, ložnic i záchodů, ale na rozdíl od Česka o tom v Norsku a Americe nemluví a aspoň v akademické Americe se dle toho nevyvíjely pracovní vztahy. I zde se čas řídil ročními obdobími. Místo setí a žní, porodů, šlechtění a zabíjení dobytka to byly škola a prázdniny, nástup, orientace, výuka a maturity nových ročníků studentů.

220


Vassar College, 1953-1955 (III) V padesátých letech byla Vassar College maternalistická zaměstnavatelka. Nejenže systematicky pečovala o tělesné a duševní blaho svých studentek, ale snažila se dělat totéž pro fakultu, zaměstnance a návštěvníky. A jako některé snaživé matky to občas trochu přeháněla. Ještě než jsem dorazil, byla mi vyčleněna kancelář, skříň ve sportovním středisku a maličká studovna v knihovně. Též jsem měl připraveno ubytování. Od hlavního vchodu do Hlavní budovy, kde byla v přízemí má kancelář, vedly tři přímé cesty parkem k Hlavní bráně. Jedna byla pro pěšce, druhá pro cyklisty a třetí pro auta. Před Hlavní branou vedla na obě strany dlouhá ulice. Na jedné straně byly vysoké zdi vasarského školního prostoru, na druhé řada pseudotudorských domů. Za nimi se prostíral blok vassarských ubytovacích a stravovacích zařízení pro fakultu, zaměstnance a návštěvníky. Tudorské domy byly pronajímány za symbolický peníz členům fakulty s definitivou, do dožití manželského páru. Hned naproti bráně bydlel Charles a Jessica Griffin. Charles byl především liberál a ušlechtilý gentleman se stylem, který se dal obdivovat, ale těžko napodobovat. Byl všeobecně uznávaným historikem, jehož oborem byla Latinská Amerika. Byl nejen stálým poradcem ministerstva zahraničí, ale měl též styky se zpravodajskými službami a nadnárodními společnostmi. Časem, když jsme si již důvěřovali, jsem se od něho učil o skutečnostech americké politiky vůči Latinské Americe. Některé informace se později pro mne ukázaly nedocenitelné. Jessica byla elegantní, prostá a vlídná žena. Když Charles odešel do práce, zvala mne dolů do kuchyně na snídani. Byla v županu. Povídali jsme si. Pak pustila papouška. Ten kroužil kuchyní a nakonec si zasedl do jejich naondulovaných vlasů, dle tehdejšího zvyku starších amerických žen nabarvených na šedomodrostříbrno. Pak vzlétl a chtěl přistát na mé hlavě. Měl jsem téměř neodolatelnou touhu ohnat se po něm ústy a ukousnout mu hlavu. V tu chvíli jsem se vždy omluvil, že již musím do práce. Kolegové a členové fakulty mne velmi často zvali domů na večeře. Až na pár výjimek bydleli blízko. Z počátku pro mne jezdili autem a pak, když jsem si nenechal objednat taxíka, mne vozili v noci domů. Nakonec se nechali aspoň na oko přesvědčit, že neamericky rád chodím pěšky. Hned první noc jsem procházel blízkou elegantní čtvrtí a zastavil se u domu, jehož architektura mne zajímala. V tom okamžiku se objevilo policejní auto. Nejen svým chováním, ale i oblečením a přízvukem jsem tam zřejmě nepatřil. I můj způsob odporu jim byl cizí. A tak mne odvlekli na stanici. Opakovalo se to několikrát, než jsme se navzájem přizpůsobili. Vypravoval jsem o tom šéfovi. Vyslechl mne a místo klábosení reagoval


221

pragmaticky. Uvědomil si, že nemám auto a že ani neumím řídit. Nevitt (již jsem ho nazýval křestním jménem) mi zařídil autoškolu a ta šla rychle. Horší to bylo se zkouškami. U první jsem propadl. U druhé jsem propadl v úkonech, které jsem v první zvládl bez chyby. Pochopil jsem, oč jde. Požádal jsem kolegu psychoanalytika, aby při třetí zkoušce seděl vzadu a nenáviděl za mne policajta. Zkoušku jsem udělal bez chyby. A příští den mi Nevitt prodal za 10 dolarů stařičký, ale ještě krásný Ford Model T. Musel jsem do něj vyrobit dřevěnou podlahu a potahy na sedadla. Začal jsem v něm objevovat okolí. Po čase jsem v něm poprvé vezl pasažérku. Cestou do kopce se auto začalo klouzat zpět. Tak výlet skončil otočkou a cestou po rovině. A auto šlo do šrotu. Tehdy mi konečně došlo, že nemám dost peněz. Když mi v ještě v Norsku napsali, co mi budou platit, v přepočtu se částka zdála velká. Ale ani na minimální americký životní styl jsem neměl, a mé potřeby stále rostly. Zjistil jsem, co dostávají kolegové. Měl jsem dojem, že v práci přispívám stejně či víc. Tak jsem se zdvořile zeptal, zda by mi trochu nepřidali. Dotaz byl: „Kolik?“ Byl jsem překvapen, ale vypadlo ze mne: „Dvojnásobek!“ A oni mi to dali. Za čtyři měsíce jsem to zopakoval a zase mi dali. Nevitt mi později vysvětlil, že s uznáním pozorovali, jak se učím být Američanem.

222


Jarní rituály dvacátého století Ještě než se délka dne vyrovná noci, prožívám jeden rituál jara za druhým, skutečně nebo ve vzpomínkách. Jarní úklid. Jarní práce na polích. Jarní práce na zahradě. A nastane to napínavé a nedočkavé čekání, co přežilo a co se ujalo. Radost z pupenů a poupat, zelených lístků a bílých, žlutých a modrých kvítek tu a tam – a konečně ta nádherná záplava kvetoucích meruněk a jabloní a příslib hojnosti vzklíčeného obilí. „A jaro je tady,“ vždy razantně prohlásila nebožka babička Jungová. „A jde se na pouť!“ A tak se šlo do Sedlic – tak se to říkalo. Cesta kolem hřbitova i sám hřbitov jásaly květem, a byly buřty, turecký med, vzrušení i závratě. Po čtyřiceti pěti letech někdo připomněl jedné paní, kterou jsme potkali na ulici, kdo jsem. „Ježišmarja, Ríšo,“ řekla, „já se celou tu dobu stydím, jak se mi udělalo špatně a zvracela jsem, když jsem s tebou byla na pouti na řetízkovém kolotoči.“ Jednou neopominutelnou atrakcí byly pouťové řeckořímské zápasy. Mezi údajnými vyzývači byli dva naši zdatní dělníci. Vždy byli úspěšně poraženi a vždy se mi pochlubili, kolik za to dostali. Byly i jiné radosti. Kostel Jakub zářil barvami a voněl květinami. Drama denně se měnícího církevního rituálu strhávalo. Park pod Vlašským dvorem s nedělními koncerty hornické kapely a korzem. Trhání konvalinek maminkám ve Sklenářově dolíku. Naslouchání jarem zhlučněné Bylance. Vůně šeříků U Kalicha a tunely pod nimi k místečkům, kde jsme si – děvčata a chlapci – ještě váhavě navzájem sdělovali svou tělesnost. Barvení vajíček v cibuli, v octu, v červeném víně. Pletení pomlázek s maminkou. Osobní rituály: mé jmeniny, ke kterým jsem od maminky vždy dostal modrý hyacint, o několik dní později maminčiny narozeniny, v den narození sestry Helenky svátek čarodějnic. Po válce k tomu přistoupil rodinný Svátek osvobození. Všichni jsme přežili a na chvíli se zase sešli. Mnoho let v cizině jsem na tyto radosti nostalgicky vzpomínal. Rodiče mi časem poslali kraslice a jiné velikonoční tretky. Vždy jsem je pečlivě vystavil a dělám to doposud. Přibyly jiné rituály. V Norsku národní den 17. května. V tu dobu většinou ještě v kopcích a horách nad Oslem ležel sníh a šlo se lyžovat. Ze sněhu rostly krokusy a horské potoky běsnily. Slunce hřálo na spálení. Spalo se ve spacácích na sněhu nebo v narychlo postaveném iglú. Již čtyřicet let se hned po Velikonocích každý rok koná střídavě ve Vídni evropská a v Amsterdamu světová konference kybernetiky a systémové teorie. Zúčastnil jsem se v Amsterdamu dosud všech a mám vždy radost ze setkání s přáteli. Z doby, kdy jsem učil na Amsterdamské univerzitě, k mým rituálům přibyl Královnin den. Pláně jsou zaplaveny zářivou pestrostí tulipánů. Části Amsterdamu a jiných nizozemských měst se promění v bleší


223

trhy. Hudby hrají a většinou s mým americkým přítelem Rolfem nakupujeme různé podivné součástky, z nichž on po zbytek roku konstruuje mechanické či elektronické přístroje, které se chovají zajímavě a neslouží k ničemu. Jaro v Paříži má své vlastní rituály. Když byly děti malé, pomalu jsem je do těchto rituálů zasvěcoval a přijímali jsme další, dle toho, kde jsme žili. Některé jsme modifikovali a vytvořili jsme i vlastní. Nejoblíbenější byl hon na skrytá velikonoční vajíčka, pravá či čokoládová, v zahradě nebo v přírodě. Pak jsme kreslili, vystříhávali a vytvářeli velikonoční koláže z mašliček, skořápek, králičí srsti a chmýří kuřátek. Nejraději vzpomínám na Velikonoce v roce 1966, kdy nás můj již starý tatínek navštívil v Americe. Zalétli jsme na Floridu a krátce navštívili manželčiny rodiče. Pak jsme si najali bungalov na pobřeží Mexického zálivu. Otec prožil část mládí v Hamburku. Nyní chodil po písčité pláži a snil o mořeplavbě. Koupil jsem mu kapitánskou čepici a námořní dalekohled. Jezdili jsme na rybářských lodích. Občas si vlezl na ukotvenou jachtu a hrál si na kapitána či kormidelníka. Čepice a dalekohled se mi vrátily v jeho pozůstalosti.

224


Vassar College, 1953-1955 (IV) Kdybych v roce 1990 neodešel z Albertské univerzity do předčasného důchodu, abych mohl začít působit v Praze a „na trvalo“ se vrátit do Kutné Hory, byl bych se dříve nebo později přestěhoval do New Yorku. Jsem rád, že střídavě tam a na Havaji (mém druhém nejoblíbenějším místě) může nyní pracovat a žít má starší dcera Yvonne. Dobývání New Yorku mi trvalo dlouho. Přestože jsem se předtím cítil jako doma v každém evropském velkoměstě, z New Yorku jsem měl strach. Léta jsem tam jezdil každý volný víkend a strávil jsem tam několik zimních, jarních či letních prázdnin. Brzo jsem pochopil, že pro pravé Newyorčany kdo nebydlí na Manhattanu nebo v Brooklyn Heights, společensky neexistuje. Proto ať již bydlím kdekoliv, od roku 1954 si udržuji tamní telefonní číslo a službu, která přijímá vzkazy. Teprve mnohem později jsem pochopil, že aby v New Yorku mohl být člověk spokojen, musí především mít svůj byt, jakkoliv malý, kde si může odpočinout a cítit se bezpečný. Z tohoto hradu pak může chodit nebo jezdit na jiná zvolená, soukromá či veřejná místa přes zemi nikoho. Návštěvníci, kteří říkají „Velmi zajímavé, ale žít bych tam nechtěl,“ navštívili právě tuto zemi nikoho. Po celou dobu, když jsem nakonec na Manhattanu bydlel, poprvé v životě mne to ani na chvíli nelákalo jinam. Celý svět jezdil ke mně – výstavy, koncerty, divadla, zboží, diplomati, vědci, známí. Hned týden po příjezdu na Vassar mne můj šéf, jako vánoční dárek, vzal autem do města na muzikál. V prosinci 1953 pro mne v hudebním divadle existovala jen opera a opereta, a tak jsem v duchu na toto gesto ohrnoval nos. Ve starém ošumělém divadle – žádný lesk a třpyt evropských, státem dotovaných scén – jsme viděli „Annie get your gun“. Po několika minutách mne strhly přesnost a rytmus hudby a zpěvu a naprosto uvolněná zábava jak diváků, tak účinkujících. Pochopil jsem, že „Dělat, co jde přirozeně“ (Doing what comes naturally), je nejen jeden z hlavních šlágrů tohoto muzikálu, ale první americké krédo, které mi šéf diskrétně předložil. Objevit město mi o něco později pomohla též má první americká přítelkyně Janet. Seznámil jsem se s ní, když navštívila kamarádku na Vassaru. Byla studentka podobné dívčí školy, Smith College u Bostonu, kde později učila má kamarádka z Vassaru Ellen a kde studovala tehdejší Madeleine Korbelová, později Albrightová. Janet přijela autem z Bostonu a já vlakem z Poughkeepsie. Sešli jsme se na nádraží pod hodinami. Nejdříve mne zavedla do tehdejší Mekky jazzu, Birdland. Ten večer tam zpívala Sarah Vaughan. Pak mne Janet zatáhla do středu města a přes ulici do baru, který se mi prý bude líbit. V Birdlandu jsem již dost pil, a když ji hned za vchodem jako starou známou pozdravil majitel, zdálo se mi, že je obr. Vzal mou ručičku


225

do své tlapy a řekl: „I am Jack Dempsey.“ Co jsem řekl nahlas, nevím, ale sobě jsem řekl: „Počkej, až tohle řeknu klukům!“ Když jsem o tom později přemýšlel, zajímaly mne dvě věci. Do té doby jsem si myslel, že nemám idoly. A ejhle! A kterým klukům? Nejspíše těm v Kutné Hoře, se kterými jsem chodil v sobotu na dětská představení do biografu v Sokolovně. Měli jsme ještě v noci jet k jejím rodičům v New Jersey, abych byl představen. Zavedla mne do podzemní garáže. Tam stál její velký Plymouth. Ježto ona též dost pila, nenechal jsem ji řídit. Vlezl jsem za volant, nastartoval a pohnul pákou. Auto předním blatníkem narazilo do zdi. Problém byl v tom, že jsem auto „řídil“ vůbec poprvé. Na druhý pokus jsem vycouval a brzo vjel do Lincolnova tunelu. Vyjel jsem a nastala hrůza. Přede mnou se dálnice neustále rozčleňovaly. V intervalech krátkých nad mou schopnost reagovat se znovu a znovu vynořovala ohromující džungle šipek ukazujících na všechny směry. Bez znalosti místního zeměpisu jsem hledal něco se strašným indiánským jménem, které jsem se snažil udržet v hlavě. Bez úrazu jsem dojel do Ho Ho Kus, N. J. Tam Janet řekla: „V tomhle stavu tě teď rodičům nepředstavím,“ a nasměrovala nás do místního motelu. Asi o pět šest let později Janet pracovala v New Yorku a měla byt na východní straně přímo u Lincolnova tunelu. Po třetí hodině ranní tehdy autobusy na západní stranu, kde jsem měl byt já, již nejezdily. A na taxíky jsem neměl. V New Yorku jsem se však již cítil natolik jistý, že jsem se vždy vydal pěšky i temnými cestičkami pověstného Centrálního parku. Tvářil jsem se, jako bych si vyhledával oběť. Měl jsem ruku v kapse a v ní pro jistotu vystřelovací nůž. Kdykoliv jsem nějakou postavu potkal, vždy se mi zdálky vyhnula.

226


Amsterdam, duben 2001 Tentokrát přítomné zážitky vytlačily vzpomínky. Ne zde v Kutné Hoře, ale v Amsterdamu jsem si teprve uvědomil, že opravdu aspoň někdo vstupuje do nového století. Jezdím tam od roku 1946, několikrát jsem na Universiteit van Amsterdam učil a pravidelně každé dva roky tam jezdím na mezinárodní konferenci. Za ty poslední dva roky město učinilo zase pokrok v českých podmínkách nepředstavitelný. Rozkopané ulice byly svědkem obrovských investic do nových dopravních, inženýrských a hlavně telekomunikačních sítí. Noční jízda na malé lodi po kanálech s pohledy do ohromného množství nově renovovaných luxusních bytů svědčila o závratném bohatství města. Jako vždy, když jsem někde v Evropské unii, ptám se sám sebe celou dobu, proč tam, až na několik, Češi moc nechtějí. Již po druhé (před tím před čtyřmi lety) jsem jel na tuto konferenci jako pozvaný čestný host. Byli na mne velmi hodní. Mimo jiné zaplatili letenky a ubytování na týden pro mou přítelkyni a mne ve vynikajícím, centrálně položeném hotelu. Každý večer jsme byli zvaní na jídlo a pití. Ale zato jsem si tentokráte opravdu zamakal. Jeden den jsem musel komentovat všechny přednášky. Dále jsem měl slavnostní projev ve velké aule, naplněné akademiky z různých holandských univerzit a ze zemí od Ruska po Austrálii, od Indie po Švédsko. Profesor Gerard de Zeeuw odcházel do výslužby a shromáždění se sešli, aby ho uctili. Zhodnotil jsem jeho celoživotní dílo, včetně rukopisů ještě nepublikovaných, a vložil je do souvislosti světové filozofie a psychologické a systémové metodologie. Druhý projev jsem měl před slavnostní večeří v Hotelu Grand asi se třemi sty účastníky konference a pozvanými hosty. Úkol byl zhodnotit systémovou konferenci na téma Vznik individuality, která právě proběhla. Zatímco při komentářích k jednotlivým přednáškám často mladých a nezkušených účastníků bylo na místě být věcně podporující dle principu štědrosti, zde jsem měl za úkol vyslovit svůj názor. Téměř všichni účastnici pojali své příspěvky idealisticky, romanticky a humanisticky. Moje přednáška byla o tom, co je opravdu o tématu vědecky známo, a byla naprosto realistická. Mít odlišné názory zde není na škodu, naopak, za to mi platí. Potlesk a pochvalné komentáře, které jsem sklidil, nebyly formální. Ještě ten večer jsem byl pozván, abych se podobně zúčastnil konference o zakladateli systémové teorie Ludwigovi von Bertalanffym na podzim ve Vídni a sekce sociokybernetiky na Světovém kongresu sociologie příští rok v Austrálii. Též jsem byl požádán, abych hodnotil habilitační práce ve Švédsku, Austrálii a Anglii. Opravdu pro sebe jsme měli jen jeden den. Strávili jsme ho v amsterdamských muzeích umění. Uchvátilo nás nejvíce nové křídlo městského muzea s neuvěřitelně rozsáhlou výstavou ruských konstruktivistů. Za týden jsme oba


227

přibrali kilo a půl. Byli jsme pozváni na jídlo thajské, argentinské, francouzské, novou holandskou kuchyni a indonéskou „rýžovou tabuli“. Ale nejvíce jsem si pochutnal na rozsáhlém výběru holandských sýrů, které jsme dostali ve starobylé venkovské hospůdce na břehu Rýna blízko Arnhemu. Tam nás pozvala v sobotu na oslavu svých padesátých narozenin sestra holandského informatika, se kterým již přes třicet let spolupracuji. Cesta vlakem tam a zpět kvetoucí krajinou byla uchvacující a stejně tak konverzace s ostatními pozvanými hosty: náměstkem rektora University of Sydney, se kterým jsem soutěžil, kdo známe nazpaměť víc anglických veršů pro děti, francouzským investičním bankéřem, který věděl o důvodech rezignace českého ministra financí a jeho náměstka minulý týden víc než já, a nejbližším spolupracovníkem nedávno zesnulého vrcholného britského kybernetika Gordona Paska, který vysvětloval pozadí některých jeho názorů. Po příletu do Prahy jsme ještě večer stihli oslavu izraelského Dne nezávislosti v Kongresovém centru. Úvodem byl nádherný sedmdesátiminutový balet. Po tom následovalo bohaté občerstvení s obvyklým místním útokem na jídlo. Potkali jsme tam mnoho známých, Čechů i z různých velvyslanectví. Ale z české politické reprezentace tam byli jen ti „minulí“, kteří jsou na každé recepci: Jiří Dienstbier a Egon Lánský.

228


Země mýtů a snů, 2001 (III) Je pozdní večer… Sedím na zahradě a vidím trávu růst. Trávu růst neslyším, jako kdysi Pithart. Jeho výrok byl jedním z důvodů bankrotu české transformace. Můj je jen jedním z jeho důsledků. Ačkoliv jsem asi jen jeden z mála lidí v Kutné Hoře, kterému opravdu záleží na tom, aby tráva byla posekána, ve svých pětasedmdesáti letech, mj. se zády několikrát zlomenými na Malé pevnosti a se srdcem pětinásobně obchváceným na IKEMu, ji však sám sekat nebudu. Nechť to tedy je ostuda jak v Kutné Hoře obvyklé, když mi sem, v den zveřejnění této Pohlednice v tisku, přijde téměř padesát zahraničních hostí. Ostuda to stejně bude, i kdybych měl zahradu v pořádku. Tzv. Průvodcovská „služba“ jim zrušila dlouho domluvenou prohlídku kutnohorských památek, kterou se podařilo zařadit na mezinárodní konferenci v Praze jako hlavní atrakci, a z radnice se nikdo nezmohl na to, aby situaci napravil. Vzpomínám, jak se moje dcery v Kanadě, jako samozřejmost, již v nižší střední škole ucházely o možnosti sekat trávu, aby si vydělaly. V Kutné Hoře se dosud nepodařilo novinám, pro které píšu, aby zajistily abonentům spolehlivou a včasnou ranní dodávku. V 11 letech má dcera Arlena kolportovala v Edmontonu ranní noviny, než šla do školy. I v 45stupňových mrazech, sněhové vichřici a půlmetrovém sněhu. Sice strpěla, abych při tom jel vedle se svým 4x4 po včas ošetřené silnici, ale ani jedinkrát nepožádala o pomoc, ani ve svém závazku neselhala. Někdy mám v Kutné Hoře s nejvyšší nezaměstnaností ve středních Čechách dojem, že zde nemáme normální mladé lidi, ale jen jeunesse dorée, zlatou mládež zhýčkanou jako za francouzské revoluce. A že převážná většina místních spoluobčanů nad pětapadesát není v tzv. pracovní síle, ale v invalidním důchodu, v předčasném důchodu, na neschopence, na dovolené, na babičkovské dovolené nebo je zapojena do melouchů či podvodů, jejichž výnosnosti nemohu konkurovat. Ti ostatní si asi hrají na ping-pongové míčky, které stále více stále méně schopných a odpovědných úředníků posílá jeden k druhému. Anebo obcházejí obchodníky (místo aby tomu bylo naopak), kteří jim říkají: „Přijďte se zeptat za čtrnáct dní, uvidíme, co dostaneme od dodavatele.“ Při nedávném rozhovoru s velvyslancem nám velmi nakloněné evropské země jsem se zmínil o tom, o čem jsem psal v minulé Pohlednici: nechápu, že tak málo Čechů opravdu chce do Evropské unie. „Asi mají strach,“ řekl pan velvyslanec. Ježto jsem byl v mládí učen, že špinavé prádlo nepatří na veřejnost, dále jsem se neptal ani víc neříkal. Bavili jsme se chvíli o americkém návrhu na protiraketovou obranu. Měl jsem zde za těch deset let pět opravdu dobrých a spolehlivých manuálních zaměstnanců. Z těch se oba dva muži stali úspěšnými a solidními podnikateli v Kutné Hoře. Všechny tři mladé ženy odešly jako au pair


229

do Ameriky, Anglie a Německa. Všechny začaly po večerech chodit na kurzy a všechny již nyní dodělávají na tamější stipendia bakalaureáty na tamních náročných univerzitách nebo je dodělaly a pokračují ve vyšším studiu. Ti ostatní nepracují již u mne, ale jsou stále v Kutné Hoře. Asi jsou mezi těmi, kterým se do Evropské unie moc nechce. S řemeslníky je to jinak. Všechno slíbí a většinou něco udělají. Ty, kteří chtějí napřed zálohu („na materiál“), jsem již za deset let odfiltroval. Ale stále se setkávám s těmi, kteří začnou pozdě, a než je dílo i z části hotovo, již mi vnucují fakturu. Nic není doděláno v termínu a jak specifikováno. Tři reklamace jsou obvyklé a nakonec znechucen přistoupím na výsledek, který mi nestojí za můj vynaložený čas, mé nervy a peníze. Setkal jsem se zde dosud jen s jedinou firmou, se kterou jsem byl naprosto spokojen. Začali, kdy slíbili. Přestože jsem od nich požadoval další předem neobjednané práce, skončili před termínem. Fakturu mi dali až po ukončení a cena byla nižší, než mnou odsouhlasený předběžný odhad. Jedna reklamace přece byla. Provedli ji okamžitě a zadarmo. Firma se jmenuje VOaKA. Z počátku mi známí radili, že mám uzavírat psané smlouvy, nebo lepší smlouvy. Vždy jsem jim namítl, že v Česku nejsou smlouvy vynutitelné. Ale nakonec, vloni, jsem podlehl. Udělal jsem několik smluv, vždy s odbornou právní pomocí. Bylo to dost nákladné na můj čas, peníze, potíže s byrokracií a vztah se smluvním „partnerem“. Ani jedna smlouva nebyla druhou stranou dodržena a vždy jsem na to doplatil. Proč jsem nešel k soudu? Vždyť zde jsou soudy fraška. Na jedné pražské vědecké konferenci minulý týden se jeden účastník po vyslechnutí mnoha faktů zoufale zeptal: „Máme my zde vůbec právní stát?“ Přítomný právník vykřikl: „Ano, je to v ústavě!“ Mohli byste se po tom, co píši, zeptat: „Máme tady vůbec tržní hospodářství?“ I já bych mohl vykřiknout: „Samozřejmě. Již před léty prohlásil kdosi, nazývaný Václav Klaus, že transformace byla dokončena.“ To jsou ty naše nové mýty.

230


Odboj, kriminál a exil, 1939-1989 (II) Ze školky si dobře pamatuji svou účast na představení. Byl jsem ve skupině deseti malých černoušků. Roli jsem dobře znal. Myslím, že jsem byl v řadě sedmý, ale nadšení bylo velké, a tak jsem padl již jako třetí. Tehdy jsem si ještě neuvědomil, že je to charakterový rys, který mi přinese mnoho úspěchů a ještě víc bolestí. Ranou část dětství jsem své dny strávil v obchodě s uhlím, který otec dostal jako věno od rodičů maminky. Oba tam pracovali. Když mi bylo téměř pět, maminka v pokročilém těhotenství s Helenkou ještě nakládala zákazníkům uhlí do pytlů. Na rohu domu, který vlastnil přísný pan Tichý, hned za kamenictvím, kde se vyráběly hlavně náhrobky, byl (a stále je) maličký cihlami vydlážděný a nízkými zídkami ohraničený prostor. Dodnes nevím, k čemu měl původně sloužit. Ale zmocnil jsem se ho já a z různých klacků, kamenů a hadrů si tam postavil stan se svou vlastní vlajkou. I od té doby jsem se vždy a všude snažil mít zabezpečenou aspoň základnu. První skupina kamarádů byla z této oblasti. Byl v ní i Honza Hajný (dosud blízký přítel) a kluci Benešovi (dnes v Americe). Měli jsme malý dřevěný vozejk, z novin jsme si vyrobili parádní čepice a z klacků šavle. Prorezavělý rendlík a stará vařečka v nadaných rukou vytvořily vířivý zvuk bubnu. Z pouti jsem měl něco, co sloužilo jako trubka. Ovládali jsme celou Uhlířskou ulici, od Matky Boží kolem varhanáře Melzera až k zahradnictví naproti Kozlíkům. Občas jsem, troubě ke klusu, zavedl skupinu do nepřátelského území. Byla to ulička za zahradnictvím a dolní sokolovnou. Ovládal ji starý a zlý čarodějník, který seděl vysoko v zaskleném hradě. Jakmile jsme se přiblížili, vyklonil se přes verandu a začal řvát své rozmanité kletby. Vždy nás porazil a ve zmatku jsme provedli strategický ústup. Občas si stěžoval a já dostal pár na zadnici. Místo zahradnictví tam dnes stojí první dům rušící panorama města, ale pavlač tam stále je. Jen onen čarodějník zmizel. Od druhé třídy byla většina mých kamarádů a kamarádek ze Žižkova. Scházeli jsme se na rohu proti kapličce. Tehdy byl ještě neobezděný prostor u vily, kterou obýval můj kmotr, ruský legionář a velitel místní posádky major Řeháček a jeho tři dcery. Většinou jsme vyrazili kolem horní sokolovny kaštanovou alejí po Třech lávkách ke Sklenářovu dolíku. V létě jsme pořádali výlety do cizích zahrad a kradli ovoce. Obvykle jsem tyto expedice vedl já. Za okupace mi bylo jasné, že si nemohu dovolit být chycen, tak jsem své lapky s největší opatrností a napětím vedl přes zeď krást na naši zahradu. Můj pes Kiwi vrněl nadšením a nikdo nás nikdy nechytil. O některých starých přátelích ze Žižkova jsem se již jinde zmínil. Zde chci jen znovu vzpomenout Jirky Kurky a Jirky Vočka a také sester Hladíkových. I zde nás léta nerozloučila, jen v Kurkově případě smrt.


231

Do primy jsem šel do školy do Jihlavy, do německého gymnázia, dle otce abych se naučil znát svého nepřítele. Kamarády jsem tam neměl, jen jednu kamarádku, o které jsem již psal. Ale naučil jsem se tam otevřenému boji. Někdy na jaře 1938 kolovala výzva, že všichni (němečtí spolužáci a učitelé) se mají dostavit na náměstí k demonstraci ve světlehnědých uniformách Turnvereinu. Dostavil jsem se v červené sokolské košili. Košile byla pak trochu roztrhaná a já měl delší dobu modřiny. Ale spolužáci i učitelé mi začali projevovat neobvyklý respekt. V noc mobilizace jsem odešel z Jihlavy a druhý den přešel do kutnohorského gymnázia. Stará přátelství a známosti se hladce obnovily a začaly nové. Ale pomalu jsem se učil rozlišovat, komu mohu důvěřovat a komu ne, s kým se mohu společně bavit a s kým společně bojovat.

232


Odboj, kriminál a exil, 1939-1989 (III) Matně se pamatuji, že tatínek tehdy uvažoval, zda mne poslat do ciziny. Ještě mám cestovní pas Deutsches Reich, Protektorát Čechy a Morava, R 6/108, vydaný Bezirksbehörde in Kuttenberg 7. dubna 1939 pro všechny státy Evropy. Ale nějak z toho sešlo, a tak jsem na delší dobu odešel až v červenci 1948. Otec byl jmenován velitelem Divize Pribina tajné vojenské odbojové organizace Obrana národa dne 16. května 1939, dva měsíce po německé okupaci. Až do konce války jsem to nevěděl. Že udržoval úzké spojení s armádou ještě před postupnou okupací, nejprve pohraničí a pak zbytku Čech a Moravy, mi bylo již jako dítěti jasné. Že se způsob nějak změnil a utajoval, jsem též bez vysvětlování pochopil. Náš soukromý život to z zpočátku nijak neovlivnilo – jako předtím byl tatínek často pryč z Kutné Hory a ani o svých „obchodních“ stycích v Kutné Hoře nikdy doma nemluvil. Starostí a stresu bylo již od předvečera německé okupace více než dost. Snažili jsme se žít normálně, jak se dalo. Do kutnohorského gymnázia se od mobilizace v květnu 1938 (snad až do polovičky devadesátých let) normální život nevrátil. Nejprve byli muži kantoři na vojně, všeobecné vzrušení bylo velké, disciplina poklesla, vyučované předměty se měnily či rušily a učitelé a žáci se neustále – každý jinak – přizpůsobovali novým poměrům. I když se muži vrátili, odbornost výuky klesala, vyučující často obor neznali, byli nepřipravení nebo měli odpor k novým osnovám. Více a více záleželo na charakteru profesorů a jejich osobních vztahů s jednotlivými žáky. Tu byla komunikace důvěryhodná a vliv, dobrý či špatný, účinný. V tomto směru jsem měl štěstí. Nepamatuji si již všechna jména, ale stále ještě výrazně osobnosti. Dvě mladé profesorky na mne byly velmi hodné. Z profesorů si nejlépe pamatuji, z rozličných důvodů, učitele francouzštiny a latiny. A pak zde byli tři nezapomenutelní, kterým jsem plně důvěřoval a kteří každý jiným způsobem ovlivnili můj tehdejší a do jisté míry i nynější život. Učitelé dějepisu Znojemský, kreslení Louda a tělocviku Malý. Oba Loudovi synové i Radko Malý mezi námi žijí, snad je potěší toto moje opožděné poděkování. 27. února 1940 přišlo Gestapo pro tatínka. Už si vůbec nepamatuji, kde a jak ho zatkli. Měl jsem asi tak velký strach, že u této události, jako některých jiných ve svém životě, mám ztrátu paměti. Nyní se život podstatně změnil. Bylo mi třináct a byl jsem nejstarší muž v rodině. Předním úkolem bylo zajistit co největší možné bezpečí a klid matce a sestře, které tehdy bylo osm, a starat se, jak jsem dovedl, o chod hospodářství a obchodu. V tom mi v různých tehdy zákonných či nezákonných a pro ně nebezpečných formách pomáhali bez výjimky všichni naši zaměstnanci, zejména pan Mach a pan


233

Valenta, a při řešení organizačních, účetních a právních problémů pan učitel Michal, paní Česalová, slečna Šafaříková, advokát Beneš a mnozí jiní. Všichni již dávno zemřeli, ale v mé vděčné paměti stále žijí. Jak známo, našemu odboji se od začátku moc dobře nevedlo. Když Němci v květnu a červnu 1940 dobyli většinu Francie, našli na jednom českém, narychlo opuštěném konzulátu, podrobný popis existujících a plánovaných domácích odbojových organizací a mnoho jmen. Nebyl to nedostatek konspirativních snah, ani používání mučení, ani občasný udavač, ale většinou pečlivé sledování špatně utajených informací jak ze Západu, tak z Východu, které při systematickém a trpělivém úsilí umožnilo německým rozvědným silám tak úspěšně rušit český odboj. To jsem tehdy vůbec netušil, naopak k našemu západnímu i východnímu „vedení“ jsem měl bezmeznou důvěru. To se začalo měnit až později, když jsem s nimi přišel přímo či nepřímo do styku.

234


Odboj, kriminál a exil, 1939-1989 (IV) Sedlačení bez táty vyžadovalo změny v mém chování. Již nikdo, jako před tím on, mne neposlal sklidit jahody na prodej, a já si už nehrál tím, že levou rukou jednu do pusy, pravou jednu do košíku. Pochopil jsem, že naše živobytí bude záležet na tom, kolik vajíček slepice snesou, jak budou husy (ta jejich játra!) a prasata vykrmena, ale především kolik dokážu uložit sena v seníku a obilí na sýpce, kolik brambor sklidit pro nás a pro prasata a kolik řepy pro cukrovar. A tak když se mlátilo a obilí se v průjezdu vážilo (na váze, která tam dodnes stojí), nechával jsem si hodit hned dva pytle na záda a téměř s nimi vyběhl po kamenných schodech na špejchar. Když jsem překládal obilí, aby se nezapařilo, připadal jsem si jako tehdy pro mne ještě mytický švýcarský bankéř, který se hrabe ve zlatě. Vézt obilí k Dospivům do mlýna byl vrcholný triumf. Druhým byla výplata za sklizenou řepu, naše stříbro. Nejtěžší pro mne bylo naučit se sekat kosou a dobře vázat snopy povřísly, či tehdy zcela novými provázky s kolíky. Nejnáročnější bylo rychle před bouřkou naložit seno na žebřiňák tak, aby cestou nesjelo, a suché ho dostat dlouhými vidlemi na seník. Asi v těchto situacích jsem se naučil větřit déšť. Dodnes dost dobře odhadnu, za jak dlouho začne pršet. Vedra, bouřky a lijáky se nakonec staly výzvami, jež bylo třeba přemoci, vydržet nebo obelstít. Nejdramatičtější a nejkrásnější byly porody. Spal jsem vždy před slehnutím v chlévě či ve stáji. Naučil jsem se řešit situace, i když bylo tele zapříčené. Jednou jsem byl zcela sám u zázraku, když naše kaštanová klisna porodila hříbátko. To nesmírné úsilí a ten první životní úspěch, když se ještě celé mokré a zblblé samo postavilo na třesoucí se nohy. Miloval jsem vůni ornice. Vzít půdu do hrsti a téměř si ji vnutit do nosu byla rozkoš a výraz lásky. Na různých místech a v různých obdobích voněla jinak. Po léta mně v cizině tyto specifické vůně chyběly. Asi tam byly jiné odoriferní bakterie. Krásný nezapomenutelný zážitek jsem měl jednou na podzim. Mlha byla tak hustá, že bylo vidět jen na pár kroků dopředu. Již vedle Sklenářova dolíku se neslo zvonění železa pluhu a řetězů potahu. Vystoupil jsem na naše pole „Na špičce“ a přede mnou se zjevila obrovská hlava pokrytá jinovatkou. Z nosních otvorů tryskaly proudy páry jako z pohádkového draka. Zařehtala na mne. Byla to ta kaštanová, kterou jsem nedávno uklidňoval při porodu. Vedení hospodářství nebylo těžké. Jak jsem se již zmínil v minulé Pohlednici, odbornou, hlavně administrativní pomoc jsem dostal, kdykoliv bylo potřeba. Zaměstnanci věděli, jak se co má udělat, většinou lépe než já. Dělali poctivě, za což jim bylo zaplaceno, a rádi mne učili. Často jsme při práci zpívali. Ke svačinám na polích maminka vozila na kole ověšeném taškami pivo a buřty a v újezdu ve stínu stromů jsme si hezky odpočinuli. Naučil jsem se rozlišovat mezi taktickým a strategickým rozhodováním. Jak co


235

dělat, rozhodovali zaměstnanci, já měl zodpovědnost za to, co a kdy se dělalo. To je ovšem možné, jen pokud se spolupracuje se školenými, motivovanými a loajálními pracovníky. Tehdy to zde možné bylo. Když den skončil, byl okamžik luxusu. Po létech nošení vody od studně, ohřívání v měděném kotli, koupání v plechové vaně jeden po druhém a výletech na záchod na prkénko na hnojišti v mrazu jsme konečně v baráku měli tekoucí vodu, splachovací záchod a sprchu se studenou a horkou vodou. Pod horkou jsem stál vždy dlouho a omýval si opálenou kůži a škrábance od obilí. Pak jsem se natřel vazelínou a osvěžil se studenou. Tak balzamován, šel jsem ven za holkami. Nebyl jsem sám. Tehdy již pravidelně na žních pomáhali mí přátelé, Jirka Michal, Ota Váša a Pepík Švábenický. A tak jsme se večer sešli znovu a stali se nezodpovědnými chlapci. S každým z těch tří jsem měl celoživotní vztah. S Otou mám dosud.

236


Odboj, kriminál a exil, 1939-1989 (V) S Jirkou Michalem jsme si nejraději hráli v malém podkroví našeho prasečníku, který byl vlastně vyhrazen holubům. Vedly tam strmé a úzké dřevěné venkovní schůdky. Holubi si na nás brzo zvykli a po dočasném vzrušení se usadili a tolerovali nás. Cítili jsme se tam velmi bezpečni a vymýšleli jsme si fantastické hry. Nikoho nenapadlo nás tam hledat, nikdo nás tam nevyrušil. Někdy kolem roku 1960 mi do Ameriky otec napsal neobvykle vzrušený dopis, že střecha nad prasečníkem spadla, že při tom byli zabiti někteří holubi a že se mu nepodařilo sehnat nikoho, kdo by ji znovu postavil. Zatímco já šel po roce 1948 do exilu, Jirka šel ke komunistické rozvědce. O jeho pozdějším působení jako předsedy JZD Suchdol a o jeho výkonech jako vrcholného zařizovatele čehokoliv v pokročilém období českého komunismu ví mnoho ještě žijících lidí daleko více než já. Ale i já jsem toho již tehdy věděl dost. Podařilo se mu obalamutit i západní svět natolik, že se tehdejší JZD objevilo i na titulní stránce jednoho z nejdůležitějších amerických týdeníků, myslím, že to byl Newsweek. Článek byl chvalozpěvem na vědecké české zemědělství. Jirka i přes pokračující cukrovku byl schopen upít kdekoho. Asi jako mnoho pijáků dlouho spát nevydržel a získal si pověst pečlivého hospodáře svými častými velmi ranými inspekcemi v kravínech. Poprvé jsme se znovu sešli pár let po roce 1968, kdy jsem občas začal navštěvovat otce a Kutnou Horu. Jirka mne vyhledal a pozval domů. Odvezl mne a mé děti svým autem, hodně jsme pili a mluvili duša duš. Vykládal mi mnoho svých dobrodružství, včetně toho, jak obalamutil třemi řádky řepy, narychlo přesazenými z výzkumného ústavu, Chruščova při jeho návštěvě Suchdola. Chruščov v Sojuzu prý často dával Suchdol za příklad. Já jsem Jirkovi též vyprávěl o některých svých, pečlivě vybraných, dobrodružstvích na západě. Pili jsme vytrvale, ale neopil mne. Starší dcera, která přirozeně nerozuměla ani slovo, o čem jsme mluvili, se mne později zeptala, proč jsem on a já byli při té návštěvě tolik ve střehu. Nakonec, jako vrchol návštěvy, nás pozval do své velké voliéry. Vstoupili jsme a několik ptáků se zvedlo. Podíval jsem se na něho a on řekl: „Pamatuješ ještě na holubník?“ Poté jsem už před jeho smrtí Jirku neviděl. Střechu nad prasečníkem jsem také dosud znovu neobnovil. Ale kdykoliv jedu silnicí na Prahu, dívám se pod Vysokou na krásný větrolam, který tam Jirka nechal vysadit a který ho přežil. Pepík Švábenický byl o rok nebo o dva starší než Ota Váša a Ota zase o dva roky starší než já. Myslím, že to byl Pepík, který se stal jedním z dlouhé řady oblíbenců gymnaziálního profesora Znojemského. Ota se s ním svezl a nejméně blízký styk s panem profesorem jsem měl já. Ve čtyřicátých letech jsme byli Pepík, Ota, já a můj pejsek Kiwi nerozluční. Jak Pepík, tak Ota mi pomáhali v hospodářství a o žních se Ota přestěhoval o několik set metrů


237

k nám a bydlel se mnou v mém pokoji. Andulka Papoušková z Kaňku, která si později Pepíka vzala, patřila též jako vrcholná okrasa k naší skupině. Občas pomáhala mamince na zahradě, hlavně při sklizni ovoce. A tak jsme, hlavně o prázdninách, spolu pracovali, chodili tancovat a všemožně se bavili, jako by nebyla okupace, světová válka a můj otec v německém kriminále. Všichni se velmi spřátelili s maminkou. Když jsme byli maminka, tatínek i já v kriminálech a tehdy třináctiletá Helenka zůstala v baráku sama, všichni se o ni starali. A když jsme po únoru 1948 já i Ota odešli na západ, Andulka maminku navštěvovala až do její smrti. Brzo ráno, ještě než jsme šli pracovat na pole, jsme s Otou chodili k nové Sokolovně, jeden blok od nás, hrát tenis. Bylo to přes ulici od vilky pana profesora Znojemského. Hráli jsme tam i po páté ráno 22. června 1941. Najednou vyběhl Znojemský z vilky přes ulici a křičel na nás, ať hned běžíme k němu do domu. Tam jsme se od něj a z rádia dověděli, že Hitler zaútočil na Sovětský svaz. Od té doby jsme už tenis nehráli. Začal jsem znovu až po mnoha letech s dětmi v Kanadě. Ty naše rakety visí nyní na zdi v mém chlívě, který je někdy používán jako společenský prostor. Dosud jsem nikomu nevysvětlil, proč se na ně občas nostalgicky zadívám. V ten den jsem aktivně začal odboj, nejprve s Otou.

238


Odboj, kriminál a exil, 1939-1989 (VI) Když jsem před několika týdny zvolil pro tuto tématickou řadu Pohlednic název „Odboj, kriminál a exil“ ani když jsem před týdnem skončil minulou Pohlednici slovy „V ten den jsem aktivně začal odboj…“, neuvědomil jsem si, že tato slova mají jasný a podobný význam jen pro několik málo ze zbývajících příslušníků mé generace. Teprve když jsem nyní usedl, abych pokračoval ve vyprávění, pochopil jsem, že bude třeba, abych čtenářům s jinými životními zkušenostmi sdělil, jak používám tato klíčová slova. Nejde mi o to, na co si v Číně hráli před tisíciletím pod názvem „rektifikace pojmů“ a co se zde po listopadu 1989 stalo populární hrou: správně pojmenovat věci. Chci jen oznámit, jak já jsem věci prožil a jak o nich píši. Pro dnešek bude stačit slovo „odboj“. Na první pohled by se zdálo, že se všichni shodneme na termínu „zahraniční odboj“. Jsou to legionáři z první a zahraniční vojáci z druhé světové války? Ale kdo dnes zná, byť v nejhrubších rysech, problematiku vztahu domácího a zahraničního „odboje“ za první světové války a motivy vstupu do legie, nejen ruské, a účely, kterým legie sloužily? Přestože je to blíže v čase, snad ještě větší zmatek existuje o motivech příslušníků československých zahraničních vojenských jednotek za druhé světové války, nejen v Sovětském svazu, a o jejich využití. Kdo a co byli ti proslavení partyzáni a parašutisti? Čemu a komu sloužili? V jakém smyslu to byl „odboj“? Kdo z nás dnes zná „pravdu o slovenském, tzv. národním povstání“? Existence zahraničního odboje za světové studené a domácí občanské války, kterou většina z vás prožila, byla úspěšně zatutlána ve verzi pacifistického „odporu“ proti komunismu servírované nevědomému národu Václavem Havlem a skupinkou disidentů. Dle nich náš odpor proti zotročení a pozdější fyzické okupaci Sovětským svazem spočíval v zahraničním vydávání jejich samizdatové tvorby a v pašování zakázaných tiskovin a finančních podpor ze Západu. Svobodná Evropa, dnes znovu trn v oku našich narychlo převlečených demokratů, byla pro ně jen zdrojem informací a zábavy, tím lákavějším, že byla z počátku rušená. Kdo se ale zajímá o její jiné odbojové činnosti? Kdo zná nebo dokonce oceňuje odboj Čechoslováků riskujících zdraví a život v západních rozvědných službách? Kdo ví o těch, kdo pro svobodné Československo bojovali v různých „lokálních konfliktech“? Jednou snad budu vyprávět o našich hrdinech z Afriky a z korejské války. Některé, kteří padli nebo přežili jako zelené barety Vietnam, jsem připravoval ve Fort Braggu pro boj holýma rukama. Ale ti nejsou ani přijati jako členové dnešního Svazu bojovníků za svobodu a asi by do té společnosti nechtěli. Zdrcující je, že zatímco účastníci polistopadových žoldnéřských akcí byli přijati do Československé obce legionářské, naši dobrovolní


239

bojovníci za svobodu během naší občanské a světové studené války členy nejsou. Ještě problematičtější je označení „domácí odboj“ za první, druhé a studené světové války. Ve všech případech se jak účastníci, tak skupiny lišili svými cíli. Pro některé to byla příprava na ozbrojené povstání a účast v něm. Pro jiné to byla příprava na převzetí moci, až to za nás někdo vyhraje. A pro další to byla především snaha sdružit se s jinými, kteří rovněž tehdejší vládce či režimy nenáviděli, a tak si nenechat zlomit vlastní identitu a sebevědomí. Nechci a v tomto omezeném prostoru nemohu rozebírat, jak a kým, v prvním, druhém i třetím odboji, byly tyto motivy a cíle ztělesněny. Jedno však vždy účast v jakémkoliv odboji vyžadovala. Odhodlání zaplatit ztrátou majetku, zdraví či života vlastního, rodiny, přátel a blízkých. Za komunistů byl nebezpečný i mírný disent v rámci zákona. Za Rakouska byl můj tehdy sedmnáctiletý strýc Karel Korec na Malé pevnosti vězněn pro kolportování protirakouské studentské básničky – tajenky a na důsledky zemřel. Ve stejné cele jako thedy on jsem byl za německé okupace ve svých sedmnácti letech uvězněn i já. Nenechat si zlomit vlastní identitu bylo cílem mnoha disidentů během sovětské okupace. Vyjádřil to i můj otec, když při začátku mučení Gestapem v roce 1940 prohlásil: „Já jsem československý důstojník. Můžete mne ubít k smrti, ale nic vám neřeknu.“ Ubít k smrti se tehdy skutečně někteří nechali a tak zachránili mnohé jiné, jako kutnohorský komunista a můj starší přítel Bedřich Mach či mladičký kutnohorský skaut Rudolf Ruth, o kterých jsem v Pohlednicích již psal.

240


Vánoce 1969, Havaj (I) Počátkem roku 1969 jsem chtě nechtě nakonec přijal závěr, že sovětská okupace Československa bude dočasná jen v tom smyslu, že se jejího konce už asi nedočkám, a že tudíž i já jsem v exilu „dočasně“ ve stejném smyslu. Začal jsem si připouštět, že mi již není 22, jako když jsem odešel, ale 41 let. A začal jsem měnit své chování. Byl jsem již čtyři roky ženatý a manželka Vivian si přála dítě. Když bylo její těhotenství potvrzeno, cítil a choval jsem se asi na budoucího otce dost typicky. Jako Duch svatý na mne sestoupil pocit nesmírné odpovědnosti. Uzavřel jsem nejen životní pojistku, ale i konto spoření na univerzitní studium budoucího potomka. Když se čas blížil, začal jsem s manželkou chodit na tehdy nově přístupné kurzy pro očekávající matky i otce. Naučil jsem se vše o kojení a plenkách i o počítání potratových či porodních křečí a rytmu dýchání při přirozeném porodu. Ježto se Vivian k tomu neměla, s velkým předstihem jsem nakoupil potřebné a připravil jí tašku do porodnice. S velkým zájmem jsem sledoval, dle odborných návodů sluchem i dotyky, co se v bříšku děje. Ustrojil jsem vánoční stromeček. V Honolulu jsem smrček nesehnal. Zastoupila ho jemná, původně snad novozélandská norfolkská jedle, ověšená starými českými ozdobami. Pod něj jsem postavil, jako každé Vánoce dodnes, kdysi maminkou poslaný malý český papírový betlém. A čekali jsme na náš. Nakonec vše rozhodla Kiwi II, australská teriérka již zase s námi po dlouhé havajské karanténě. Byl Štědrý den a seděli jsme na pohovce a dívali se na stromeček. Najednou se Kiwi začala sápat na obrovské břicho Vivian a pokoušela se jí břicho lízat. Tak jsem se dozvěděl, ne ze symptomů naučených z kurzů, ale od fenky, že nastal čas. Jeli jsme rychle nacpáni vepředu v našem Volkswagenu (jehož havajskou registrační značku mám dnes na staré štráfce na dvoře): Vivian, břicho a na něm jak taška, tak Kiwi a za volantem v panice já. Ale stačil jsem ty tři vyfotit v autě. Též dle dobře naučených pravidel jsem zavolal napřed, a tak když jsme ujeli těch pár bloků do nemocnice Kaiser Foundation, u vchodu již na Vivian čekala sestra s vozíčkem. Zajel jsem s autem do garáže pod nemocnicí, otevřel okénka na škvíry, aby Kiwi mohla dobře dýchat, a nalil jí vodu do misky. Již tehdy se na Havaji otec mohl zúčastnit všeho. Bez potíží mi nejdřív navlékli nemocniční plášť a podali bačkory a pak mne poslali důkladně si umýt ruce. Poté se mne ujala mladičká sestra japonského původu Mable Nakosone a vysvětlila mi, ještě lámanou angličtinou, budoucí postupy. Pak mne uvedla do klimatizovaného pokoje, kde ležela Vivian. Seděl jsem vedle ní a snažil jsem se ji různě uklidňovat. Dnes si uvědomuji, že se vlastně chovala velmi klidně a že jsem ji znervózňoval já. Trvalo to věčně. Své obavy


241

jsem přenesl na psa. Šel jsem Kiwi vyvenčit. Spala, tak jsem ji vzbudil a šli jsme hned vedle nemocnice po pobřeží nádhernou teplou nocí. Obdivovala pachy na zemi a já jižní konstelace hvězd. Pak jsem zase dostal strach o Vivian a letěl jsem zpět na pokoj. Vivian také spala. Nechápal jsem proč, tak jsem ji probudil. Prý jí dali injekci a nějaké prášky. Nepamatuji si již v jakých intervalech, ale venčení Kiwi a návraty jsem ještě třikrát opakoval. Když jsem se naposled vrátil, měl jsem dojem, že horní ret Vivian je nějak namodralý. Ruce měla velmi studené, tak jsem začal hledat sestry a lékaře. Nejprve přišla nějaká sestra a řekla, že to nic není. Ale trval jsem na tom, aby zavolala lékaře, a když ten přišel, jen se na Vivian podíval a začal volat pro kyslík. Pak mne vyhodili, ať čekám na chodbě.

242


Vánoce 1969, Havaj (II) Čekal jsem, zatímco v Kaiser Foundation Hospital, Honolulu dávali manželce kyslík a co jinak, nevím. Když mne zavolali, bylo to po dalším mytí a převlékání do porodní síně. Vivian již ležela v obstetrické poloze, byla při vědomí a vypadala dobře. Hlavní lékař mi řekl, že jsem dítěti zachránil, když ne život, jistě zdraví. A že od nynějška bude vše v pořádku. Nebylo to však naposled. Nejprve se objevily mokré nazrzlé vlásky a pak hlavička. Něco tak nádherného jsem neviděl od doby, kdy jsem rodil naši klisnu. Byla to holčička. Plácli ji po zadku, ale ona jen zavrněla. Byly tři hodiny ráno, 26. prosince. Šli jsme se s australskou teriérkou Kiwi znovu projít, tentokráte až na pláž Waikiki a do mého oblíbeného hotelu Halekulani, tehdy ještě zvenku růžového, kde mi vrátný dal kafe. Když jsem se vrátil do nemocnice, řekli mi, ať se jdu podívat na vystavenou úrodu. Bylo to na balkoně. Z něj byl na jednu stranu nádherný pohled na Pacifik. Byl zrovna příliv a obrovské vlny, jako dělané na surfování, se řítily pod nás. Naučil jsem se je vždy počítat a čekat na tu sedmou. Ale tentokrát jsem nepočítal. Na druhé straně balkónu byla výkladní skříň a za ní v jeslích seřazeni dle času porodu nejnovější občané světa. Byli všech barev a odstínů. Nejkrásnější byl čínský chlapec, plně v lůně vyzrálý, s obrovskýma černýma očima. O tři dále nalevo bylo další, téměř stejně krásné dítě. Byla to má dcera. Pak jsem teprve začal počítat vlny a bylo mi velmi dobře. Od dětí, a hlavně toho mého, jsem se nemohl dlouho odtrhnout. Konečně jsem šel ven, natrhal nějaké kytičky a přinesl je manželce. V klidu a radosti odpočívala. Cestou domů jsem se zastavil v jedné jídelně, otevřené 24 hodin. Dal jsem si zaslouženou snídani. Čtyři vodky, bostonské pečené fazole, velký steak na modro, čtyři volská vejce a dva pečené brambory. Před dveřmi do bytu čekala dřevěná bedna. Na ní cedulka od mých čínských sousedů, že ji přijali a vše zařídili. V ní pískovcová socha, kterou jsem koupil za pár dolarů asi před půl rokem na Horním Luzonu od umělce kmene Igorot. Ti již prý nebyli lidožrouti. Zobrazovala náčelníka kmene se dvěma trepanovanými obětmi. Ale každý si myslí, že zobrazuje ženu se dvěma dětmi. A tak jsme jí brzo začali říkat „Matka“. Zavolal jsem tatínka do Kutné Hory, abych mu oznámil, že jsme mu pořídili krásnou vnučku. Maminka již bohužel nežila. Po několika dnech přišla Vivian s Yvonne, jak jsme se dceru rozhodli pojmenovat, z nemocnice. Yvonne jen zářila zdravím, ale Vivian byla příšerně nachlazená. Několik Číňanek z baráku se jí hned ujalo a nalévalo do ní nekonečné množství slepičích polévek. Velmi rychle ji to postavilo na nohy. Kiwi a já jsme se mezitím po našem postarali o Yvonne. Nejprve jsem Kiwi položil do připravené kolébky, a když se uvelebila, přidal tam Yvonne a řekl:


243

„Hlídej!“ Pořádně ji všude očuchala, přitulila se k ní a obě chvíli spokojeně spaly. Když se Yvonne probudila, Kiwi jemně zaštěkla. Vyndal jsem ji ze společného lůžka a položil na připravenou deku pod kolébkou. Od té doby mi Kiwi každou důležitou změnu v chování Yvonne chodila hlásit. Když jsem spal, bezohledně mne vzbudila. Pohled na novoroční ohňostroj vystřelovaný z parku Ala Moana nad Pacifik byl jako obvykle velkolepý, ale tentokrát jsme se museli s Vivian podělit o zacpávání uší: ona držela ouška Yvonne a já Kiwi. Někdy koncem ledna zapadající slunce, neobyčejně rudé díky ovzduší stále ještě znečištěnému aktivní sopkou Kilauea Iki, na chvíli nádherně osvítilo staré české ozdoby na našem vánočním stromečku. Vzal jsem Yvonne do rukou a začal s ní kolem stromečku tančit. Díval jsem se jí, jak mne naučili při tanečních v čáslavské hnojárně, hluboko do jejích ještě neintegrovaně plovoucích očí. Najednou se mých v rukou trochu škubla a začala otáčet hlavu. Oči dostaly směr a fokus. Záře tretek ji upoutala a já jsem byl svědkem zrození lidské duše. Znovu jsem se s japonskou sestrou, která mne komandovala při narození Yvonne, setkal 26. prosince 1986. Nyní již dokonale poameričtěná Ms. Mable Nakosone byla již delší dobu vrchní sestrou Kaiser Foundation Hospital. Pustila nás znovu do částečně již demolované nemocnice, aby šestnáctileté Yvonne, její mladší sestře Arleně a mně ukázala místnosti, kde se Yvonne narodila a kde jsem pak ji a matku několik dní navštěvoval. Dovolila mi též odlepit ze dveří jejich označení; mám je dnes na dveřích do pracovny v Kutné Hoře.

244


Postmoderní schola ludus Před několika málo lety jsem se z funkce okresního předsedy Svazu českých bojovníků za svobodu musel na kutnohorském gymnáziu zúčastnit svazem pořádané soutěže studentů okresu o znalosti dějin odboje, nazvané „Národ se ubránil“. Název, otázky ani odpovědi se mi moc nelíbily. Ze všeho byly cítit komunistické učebnice. Samí partyzáni a Slovenské národní povstání. Ze západního odboje jen to, co si ani komunisté nedovolili potlačit: rudimentární informace o výsadkářích a atentátu na Heydricha. Nedalo mi to a zeptal jsem se na Miladu Horákovou, pak na komunistické koncentráky a na nekomunistický odboj na Kutnohorsku za druhé světové války. Nikdo nic nevěděl. Tak jsem se ještě zeptal na zahraniční odboj proti komunistům, a když odpovědi nebyly, začal jsem trochu vypravovat. Po ukončení mne oslovili dva studenti a projevili zájem o americké Zelené barety. Myslel jsem, že jsem trochu uspěl. Avšak nezajímali se o české účastníky. Zajímaly je detaily uniforem a výstroje. Prý se tak oblékají a hrají si na to. Od té doby jsem občas s tichou sympatií naslouchal stálým steskům starší generace, že ta mladá se o dějiny vůbec nezajímá. Nedávno jsem byl, z funkce prezidenta kutnohorského Rotary klubu, který sdružuje též členy z Čáslavi a Kolína, po sedmé ranní zatažen do prostoru bitvy u Kolína 18. června 1757. Nyní byly u Křečhoře zase staré stany, polní kuchyně a zbraně, skuteční Maďaři, Rakušané, Němci, Francouzi, Slováci a Češi v historických uniformách. Byly zde i sličné či utahané markytánky. Všichni si přišli hrát, zažít bitvu v detailech pro mne před tím nezvyklých a uctít své předky. Já jsem se naučil, jako předešlé generace (i nynější nad třicet let), jednu víceméně souvislou verzi dějin a uvěřil, že je jedině pravá. Nové generace se již jednu verzi neučí, a pokud náhodou, rozhodně jí nevěří. Ale mnozí se přenesou za co nejrealističtějších podmínek v prostoru a čase a v převleku, ale na vlastní kůži, a v obdivuhodných podrobnostech prožijí, jak to asi tehdy mohlo být, nejen pro toho, na koho si hrají, ale i pro protivníka. Náhle jsem si uvědomil, že to, o čem jsem v různých zemích zván přednášet – postmoderní systémové pojetí světa – již řadu let mnoho lidí přijímá – možná ne zcela vědomě – jako svůj přístup k pochopení sebe, dějin a světa vůbec. Již Einstein a jiní fyzikové rozuměli tomu, že svět relativity a současně existujících odlišných stavů věcí nelze pochopit starým způsobem. Proto vymýšleli myšlenkové experimenty jako: „Představte si, že sedíte na paprsku světla …“ Kdo nezná dokonale příslušnou matematiku nynějšího pojetí vesmíru, může se přiblížit osvícení jen zobrazením situací a simulací (vtělením do formy) dotyčného stavu. Na rozdíl od moderního pojetí světa, kdy poznání skutečnosti spočívalo ve znalosti pohybu v prostoru a jeho formy,


245

postmoderní pojetí je úplně jiné. Skutečnost je výlučně místní a pro každého vždy jiná (naše zde a teď). Poznání je náš osobní prožitek (deformace našeho nervového systému). Naše minulé a budoucí stavy a stavy jiných si dokážeme přiblížit jen obrázky, hračkami a hrou. To vědí zvířátka, ale napsal to jasně pravděpodobně náš první velký postmodernista, Jan Amos Komenský. Vzpomínáte: „Svět v obrazech“ či „Škola hrou“? Zatím co prezident Havel s jeho přirozenou nadřazeností nechtěl, aby si jeho (hradní) stráž hrála na vojáčky, a místo aby navázal na tradici historických uniforem, oblékl je do krojů operetních, byla to nakonec skupina českých občanů hrajících si ve francouzských legionářských uniformách na Rotu Nazdar, která přiměla premiéra Zemana, aby uctil jako náš první vysoký představitel památku našich legionářů v místě, kde je Francouzi od první světové války stále uctívají. Příští pohlednice, dá-li mi Pán Bůh zdraví, sílu, paměť a motivaci, vyjde 7. září 2001.

246


Přeskupení, léto 2001 „Příští pohlednice, dá-li mi Pán Bůh zdraví, sílu, paměť a motivaci, vyjde 7. září 2001.“ To jsem napsal koncem června a závazek plním, i když s týdenním opožděním způsobeným redakcí. Zdá se, že zdraví, síla a paměť jsou mi stále dopřávány, ale jak jsem tehdy tušil, má motivace se přes léto změnila. Po návratu z exilu jsem se první dva tři roky věnoval hlavně akademickým úkolům na ČVUT a UK a jiným intelektuálním a politickým činnostem v Praze. Když se mé zdraví podstatně zhoršilo, z Prahy jsem se stáhl. Uplynulo několik zbytečně ztracených let, než mne konečně správně diagnozovali na IKEMu. Po pětinásobném srdečním obchvatu (lidově česky prý: bajpásu) jsem se posledních pět let věnoval různým zájmům v Kutné Hoře. Bylo mi nabídnuto, abych v druhých volbách kandidoval do Senátu. Než jsem myšlenku zavrhl, věnoval jsem jí dost času a úsilí. Byl jsem nebo ještě jsem mj. členem Sokola a kutnohorských Oldskautů, mluvčím Nadání – volného sdružení občanských iniciativ Kutnohorska, předsedou místní a poté okresní organizace Českého svazu bojovníků za svobodu, předsedou Občanského sdružení Údolí Vrchlice, pořadatelem Kutnohorských konfrontací, místopředsedou Nadace Kutná Hora – památka UNESCO, předsedou Komise životního prostředí Rady města Kutné Hory a prvním prezidentem obnoveného Rotary Clubu Kutná Hora, který sdružuje členy z Čáslavi, Kolína, Kouřimi, Kutné Hory, Prahy, Pardubic a Uhlířských Janovic. Hned na začátku existence Kutnohorských novin mne jejich první šéfredaktor pan Košárek pozval, abych týdně odpovídal na otázky v Anketě. Anketní otázka na různá místní či celostátní aktuální témata byla kladena vždy stejnému panelu místních respondentů. Tam jsem se trochu naučil psát pro noviny v omezeném prostoru a pravidelně. Do Ankety Kutnohorských novin (později Kutnohorského deníku) jsem přispíval od 8. října 1997 do 8. července 1999. Tehdy jsem skončil a brzy po té skončila i Anketa. Se svolením redakce Kutnohorského deníku lze najít otázky a mé odpovědi na http://www.richardjung.cz/97e.pdf . Ale psát pro Kutnohorské noviny se mi nějak zalíbilo, tak jsem redakci nabídl vlastní týdenní sloupek vzpomínek a občasných úvah. Napadl mne název „Pohlednice z 20. století“ a fikci, že jde o dobové pohlednice, jsem z počátku udržoval. Můj bratranec JUDr. Ladislav Jung se vrátil v roce 1990 z exilu v Austrálii. Když se konečně dostal ke třídění pozůstalosti po dávno zemřelém otci, někdy v roce 1998 mi poslal několik fotek naší rodiny. Mezi nimi byla i má dětská fotografie od kdysi známého kutnohorského fotografa naproti Kamenné kašně, pana Kutiny. Připadalo mi, že na ní vypadám opravdu, jako že ve svých čtyřech nebo pěti letech jedu do světa – na koloběžce, a tak jsem ji vybral jako portrét autora. Pohlednice, kterým někteří čtenáři


247

přezdívaly koloběžka, vycházely týdně kromě dvou letních měsíců od 14. března 1998. Nevynechal jsem ani jednou. Dosud poslední vyšla 29. června 2001. O tom, co jsem chtěl čtenářům říci, vím jen já, a o tom, co jim to řeklo, vědí jen oni. Nicméně psaní Pohlednic mi poskytlo příležitost oživit si, zorganizovat a zhodnotit své vzpomínky, kterou bych jinak neměl. Za tu příležitost jsem redakci i čtenářům vděčen. Začal jsem několik řad pohlednic, které jsem ještě nedokončil. Jsou to série „Český Kronštadt“, „Odboj, kriminál a exil“, „Bylo nás pět“, „Studia v Americe“ a další. Dlouho jsem chtěl a stále chci ještě psát o životech svých rodičů, příbuzných a některých lidech i z Kutné Hory pro mne významných. Mezi ně patří občas policista, za okupace člen Obrany národa a vždy bratr Skaut Augustin „Štěnda“ Štěnička, jakož i moji spoluvězni na Malé pevnosti Terezín – legionář a člen Obrany národa bratr Josef Kubant a sestra Helena Kubantová, jeho manželka. Tyto životy jsou též významným svědectvím o podstatě 20. století. Abych to vše napsal, jeden sloupek za týden, potřeboval bych asi další tři roky. Avšak nyní, snad dočasně, pravidelnost mých sloupků v Kutnohorském deníku končí. Přestože jsem své profesní, intelektuální a přátelské styky v zahraničí přes deset let velmi zanedbával, jsem stále zván, abych se scházel, psal a přednášel. Rád bych se tomu nyní na čas více věnoval. Pohlednice tímto nekončí. Dohodl jsem se s redakcí, že je budu psát jen občas. Svým čtenářům děkuji za zájem. Doufám, že až nějakou Pohlednici příště napíšu, zase si ji přečtete. Richard Jung

248


Dovětek Od publikace posledních mých vzpomínek uplynulo osm – devět let a rozběhlo se naplno 21. století. Osobních událostí, které obsahově či citově souvisí s předešlými „Pohlednicemi“, bylo několik. Sestra Helena (manželským jménem Lawson) žila od roku 1949 v Norsku, Indii, v roce 1947 až do invaze v Kutné Hoře, a od té doby v Americe. Již jako gymnazistka psala a v novinách občas publikovala básně. Ve Velké Britanii ji též různé básně byly mj. v BBC zveřejněny a v Americe ji vyšlo několik sborníků. V roce 2004 Jitka Herynková přeložila do češtiny některé básně, Josef Jařáb napsal její „Básnický životopis“ a „Epilog“. Pražské nakladatelství Fra sbírku publikovalo česko-anglicky pod názvem „Odvaha za úsvitu“10. Starší dcera Yvonne zná Kutnou Horu z návštěv již od útlého dětství. Dostudovala divadelní školu na Boston University. Tam v listopadu 1988 uspořádala program o osvobození Československa od komunistů, kterým rozplakala dojetím celé obecenstvo. Ale již v roce 1989 se rozhodla, že zde nechce žít. Stala se v Americe úspěšnou divadelní a televizní herečkou. Žije s manželem a dvěma dětmi střídavě v New Yorku, Los Angeles a Honolulu. Veškeré pokusy mladší dcery Arleny zapojit se po roce 1990 do české společnosti skončily neúspěchem. Po nepřijetí ke studiu sociologie na Univerzitě Karlově odešla do Německa, kde byla přijata bez předsudků a podpořena německými stipendijními granty. Nejprve obhájila magistrát na Friedrich-Alexander-Universität Erlangen-Nürnberg, a pak doktorát v tehdy nejlepším oddělení sociologie v Evropě na univerzitě Bielefeld. Tam se též stala asistentkou. Nyní je na mateřské dovolené v Berlině a stará se o syna. V oboru pracuje dále a tento měsíc jí vychází v Německu kniha11. Stáhl jsem se ze svých místních aktivit. V Kutné Hoře jsem přenechal různé neziskové organizace, Údolí Vrchlice, Rotary a Konfrontace jejích osudům. Oženil jsem se. Zemřeli nám v textu zmiňovaní psi. Některé stromy a mnozí přátelé odešli úrazy, nemocí či věkem. Obnovil jsem některé styky v cizině, a byl jsem vítán. V různých zemích a v různých jazycích jsem přednášel a publikoval. Zájem u českých a slovenských společenských vědců vzbudila má obsáhlá stať o Parsonsovi12 a mezinárodně má kniha Experience and Action13. Některé mé publikace byly přeloženy do španělštiny, vyšly v Mexiku a tak pronikly i do Jižní Ameriky. V roce 2006 jsem dostal cenu za nejlepší přednášku na mezinárodní konferenci EMCR (Evropské společnosti kybernetiky a systémů) a v roce 1988 zlatou cenu Norberta Wienera Americké kybernetické společnosti. Na rozloučenou s konferencemi jsem přednesl radikálně jiný pohled na společenské systémy než dosud14. Ale už se mi nechce pokoušet se jej soustavně vypracovat. Nyní se pokouším o opětovnou změnu směru svého úsilí. Prvým výsledkem


249

je tato kniha. Dáli Bůh, jak se u nás říkalo, rád bych ještě napsal a zveřejnil v češtině své další vzpomínky. Ty zde shromážděné byly psány týdně do místních novin a mají mnoho odkazů na místa, lidi a události, které tehdejší generaci kutnohorských čtenářů byly osobně čí z vypravování známé. Nové statě bych rád zpřístupnil všem českým čtenářům. Dne 5. května 1956 mi napsal otec z Kutné Hory do Ameriky: „V těchto dnech velmi vzpomínám na dobu před jedenácti lety, kdy jsme byli osvobozeni v v Terezíně. Tolik let jsme se na nový život těšili a tak jsme byli zklamáni. Ta uplynulá léta … nám nikdo nenahradí ani nevrátí.“ Otec zemřel v nedožitých 91 letech v dubnu 1988. „Až to praskne“ se nedožil. Co by napsal nyní? I já bych rád něco napsal o „Budování české společnosti s. r. o.“ anebo o vývoji „Země odkladů“. A nejen o tom. Psát pro čtenáře různých generací s odlišným historickým povědomím nebude jistě snadné. Pokud se pokusím dívat pohledem lidí o jednu generaci mladší, měl bych statě v budoucnosti nazvat „Mlha za mnou“. Když se však pokusím dívat pohledem generací mladších, asi bych měl statě nazvat „Pohlednice z pravěku“. Obávám se totiž, že doba mého dětství, mládí a dospělosti – období první Československé Republiky, Protektorátu Čech a Moravy a komunistické nadvlády (studené války, mého exilu) – je jím obsahově i citově stejně vzdálená jak doba lovců mamutů. V Kutné Hoře, únor 2009

10 Helen Lawson. Odvaha za úsvitu/Courage at Daybreak: Vybrané básně/Selected poems. Fra, Praha, 2004. ISBN 80-86603-21-0. 11 Arlena Jung. Identität und Differenz: Sinnprobleme der differenzlogischen Systemtheorie. ISBN 978-3837610024. 12 Richard Jung. „Talcott Parsons: vzpomínky na osobu a úvahy o díle.“ Jiří Šubrt (ed) a kolektiv autorů. Talcott Parsons a jeho přínos soudobé sociologické teorii. Str. 53 - 89. Karolinum, Praha CZ, 2006. ISBN: 80-246-1239-9. 13 Richard Jung. Experience and action: Selected items in systems theory. Echoraum, Wien A, 2007, str. 304. ISBN 978-3-901941-13-9. 14 Richard Jung. „Anthropic construction of social systems.“ R. Trappl (ed.). Cybernetics and Systems 2008. Vienna: Austrian Society for Cybernetic Studies, Vol. I, str. 156-158. ISBN 3 85206 175 7.


250

Richard Jung Pohlednice z 20. století Vydal a vytiskl Tribun EU s.r.o. Gorkého 41, 602 00 Brno www.knihovnicka.cz ISBN: 978-80-7399-689-5 V Tribunu EU, vydání první Brno 2009


251

252


Když mi pan profesor Richard Jung půjčil rukopis s názvem Pohlednice z 20. století, věděl jsem jen jedno: Člověk Jungova formátu se určitě nepustil do zpracovávání svých vzpomínek jenom proto, aby k přehršlím životopisů přidal další kus. Taky jsem napřed věděl, že rukopis bude protkán jeho schopností sebeironie, jeho smyslem pro humor a pro absurdno. Nemýlil jsem se. Ani mě nezviklala první Pohlednice o smrti J. F. Kennedyho. Hned však ta druhá začíná Bjorg mě sbalila již víc než před rokem… A ještě před tím podtitulek společný všem pohlednicím: Minulost je neurčitá. Přesně si nepamatuji nic. Pan profesor se nemýlil – zaujal mě dokonale. Jiří Stránský

Pohlednice z 20. století Richard Jung

Recommend Documents