Pohlednice z druhého břehu

NEUČTE SE Z VLASTNÍCH CHYB

Neučte se z vlastních chyb… Pohlednice z druhého břehu Tento výběr z rozsáhlé publicistiky prof. M. Zeleného je zčásti založen na dvou knížkách z edice „Alternativy”: ČSFR očima exilového ekonoma, Praha, 1990, a Ještě je čas: obávám se o osud této země, Praha, 1991. Olze Jakoukoli cestu má člověk podniknout s partnerem srovnatelné mysli nebo s někým lepším a dokonalejším v myšlení i znalostech. Naopak, je vždy lépe jíti sám, než se vydat na cestu s pošetilcem. Člověk, který se obklopuje lidmi menších myslí a hodnot, je pošetilec. I prostý člověk, který se dokáže obklopit lidmi lepšími než je on sám, je velmožem znalostí a vědění, a jeho cesta bude nejen úspěšná, ale hlavně radostná a naplňující. OBSAH Předmluva Neučte se z vlastních chyb … Československo, má láska NÁVRATY, PO SAMETU O kultuře dabingu Náš zákazník - náš pán Právo na hrob Důsledky důsledné rekorytarizace Lidé jsou také příroda Neradikální radikalismus Co jsou to životní jistoty? Teď již máme, co jsme chtěli Rekapitulace, ne kapitulace Fenomén Slušovice Rozbili nám Československo Prosté vyznání UČÍME SE – AŽ NA TY, CO JIŽ UMĚJÍ Hospodářství na rozcestí Co se děje kolem nás Tržní hospodářství nevyhlásíme dekretem Umožní scénář lidem podnikat? Řešení přechodu k tržnímu hospodářství Devatenáct tezí Politické prostředí v Československu Přechod k tržnímu hospodářství

TROCHA EKONOMIE NIKOHO NEZABIJE Víte, co je to inflace? O akciových společnostech Podílové účastenství zaměstnanců 1

NEUČTE SE Z VLASTNÍCH CHYB Vnitřní financování privatizace Poskytneme příležitost úvěrové privatizaci? Systémy postupného převodu vlastnictví Znalosti a vědění jako kapitál Ekonomický bus do propasti Privatizace s mezihrou? Quo usque tandem? Vlastnické vztahy O vztahu podnikové a obecní samosprávy JEDINÁ MOŽNÁ CESTA? Není to jedno! Scénář: námezdní hospodářství Jsme opravdu tak naivní? K hospodářské obnově Československa Dejme zaměstnancům šanci stát se podnikateli Privatizace nemůže být bezduchou parcelací Bezradnost nad reformami v bývalé NDR Devalvace na obzoru Liečba zo šoku Šoková terapie: Vábení Sirén či labutí píseň? Kto nás vylieči z liečby šokom? Nějaké nápady mám Ponížená společnost Mluví o debaklu a zbývá pár měsíců STŘETY A SKŘEKY Co se mi vybaví, když se řekne „Klaus”? Nežít ve lži O reformě v ČSFR Liberalizací proti monopolům? Vezmime vládu do svojích rúk Iný kraj – iný mrav Quo vadis, ministerští ekonomové? Ohromné nedorozumění? O bezmocnosti mocných Proti větrným mlýnům TEĎ JIŽ MÁME, CO JSME CHTĚLI Proč jsem (opět) v opozici? První vážné varování Co se budeme ptát Nesmíme se dát Dnešní stav překonává krizi 30. let Prohlášení ke krizi čs. hospodářství O pokažené privatizaci Jak ven z ekonomické krize Levice a pravice v ČSFR Kritická výjimka 2

NEUČTE SE Z VLASTNÍCH CHYB O roli televize, rozhlasu a novin Vláda mužů s knírky POSLEDNÍ KLÁNÍ Na co bych se zeptal Co hýbe světem a co Klaus nezná Klaus není zárukou Liečba Klausom neprijateľná V čem spočívá vina Klause Strategie záchrany čs. hospodářství Rozum reformy, nebo kasino? Apel: Už je čas Nastal čas Spasí nás někdo? Prokletí zahraničních investic Politika ČR se přesunula Rozumíme Američanům? Díra v politice POHLEDNICE Z DRUHÉHO BŘEHU Znalostní společnost a ČR Masová kustomizace Odstranění mezičlánků Sítě spolupráce: Hledáme vůdce Kodex podnikového chování Čas vůdců už byl Rozhovor o Baťově odkazu Baťa, to byl originál Dvě otázky Strategie Čína Spolupráce s Čínou a Indií? Jízda na naivitě Podnikatelský model pro novou Evropu Vzdělávání v nové Evropě ZAVÍREJ VRÁTKA ... O vztahu k pravdě Kdo neskáče … A karavana jde dál … Bílý páv Doslovem …

Jsou dva druhy zemí. V jedněch se profesoři stávají ministerskými předsedy, v jiných se ministerští předsedové stávají profesory. Takové země jsou nesrovnatelné, oddělené hlubokou roklí morálního i znalostního selhání. Milan Zelený 3

NEUČTE SE Z VLASTNÍCH CHYB Už jsme se všichni dokradli až za tu vodu. Konečně snad bude čas k práci? Milan Zelený

0 ÚVODNÍ Člověk musí jet daleko, velmi daleko, aby se dostal blíže k domovu. Karel Čapek

Myslím, že dnes je naprosto jasné, že kuponová privatizace byla chyba. Ex post je třeba přiznat, že velký experiment, jenž se zpočátku jevil jako racionální, byl zbytečnou zajížďkou. Jeffrey Sachs

0-1 PŘEDMLUVA Milí občané, dávám Vám tímto do ruky knihu k hlubšímu zamyšlení, rozboru a pochopení veškerého dění od „historického zlomu” roku 1989 v našem Československu a nyní České republice. Jde o soubor článků a esejů profesora Milana Zeleného, který jimi průběžně reagoval na vlastní zkušenosti a vnímání dění prvních dvou let po „sametové revoluci”, ale také později, na dopady a důsledky rozhodování v osudných letech a období po „Dokonáno jest”. Původní dva svazky jeho novinových článků byly vydány v letech 1990 a 1991 pod názvy: ČSFR očima exilového ekonoma Ještě je čas: Obávám se o osud této země Tyto svazky již dávno nejsou k mání. Když si je nyní pročítám, jsem ještě po letech překvapen jejich nadčasovostí, moderností a moudrostí. Jeho myšlenky promlouvají stále silněji k dnešní době: mnohé z toho, co Zelený předpověděl a před čím varoval, se stalo, a my se s tím dodnes potýkáme a potýkat i nadále budeme. Oba svazky předložily alarmující a soustavně upozorňující výzvy k nápravě chybných kroků tehdejších vládních činitelů – když byl k nápravě ještě čas. Profesor rozebírá naprosto chybnou volbu „Jediné možné cesty” Václava Klause. Čím a proč byl tento člověk tak zaslepený a hluchý, že na dobře míněná doporučení zkušeného odborníka reagoval jen podrážděností a politickými nálepkami? O profesoru Zeleném se vyjadřoval jen pohrdavě a pomlouvačně, jak je ostatně doloženo i v této knize. Je ironií osudu, že právě letos, v časopise Euro z 2. ledna 2006, jsem našel žebříček nejlepších českých ekonomů, sestavený podle objektivních mezinárodních kritérií, a to pod názvem „Top 10 v Česku působících ekonomů”. Milan Zelený je tam na prvním místě s 607 body; V. Klaus i přes své viditelné postavení obdržel pouhých 193 bodů. Propastný rozdíl mezi oběma „profesory“ je zřejmý. Tento fakt mě inspiroval k financování opětovného vydání předčasně zapomenutých myšlenek předního českého ekonoma. Národ bez paměti je národ bez ducha. Jak popisuje J. Suk v Labyrintu revoluce, transformaci provedli samozvanci s „rudými límečky“, lidé, kteří neměli žádné předpoklady či představy co a jak dělat. Zabývali se uniformami, jmény ulic, státním znakem a názvem republiky – tedy symbolismy pro ně nadmíru důležitými – a vše ostatní nechali napospas tápajícímu nezkušenému ministru financí. 4

NEUČTE SE Z VLASTNÍCH CHYB Tímto vydáním chci pro historii uchovat myšlenky skupiny lidí kolem profesora Zeleného, kterým nebylo jedno, co se v ČSR děje, a kteří předvídali dopady Jediné možné cesty, Kupónové privatizace, Šokové terapie a jiných výmyslů aktivních nevzdělanců. Chybou naší skupiny bylo, že jsme věřili v přirozenou inteligenci národní a že naším eminentním zájmem bylo pomoci Československu tak, aby se tento stát stal prvním hospodářsky i politicky, a nakonec i vzorem celému demokratickému světu. Byla to nemalá ambice, ale ne nereálná. Nakonec však zvítězilo to Klausovo: „Jsme na tom lépe než Bulharsko“. Přišli jsme již v roce 1990 s návrhem „přímé demokracie“ na všech úrovních, později rozpracovaném prof. J. Polákem. Nechtěli jsme připustit nástup převážně nedemokratických politických stran, které jsou rakovinou demokracie. I zde jsme se mýlili, když lidé dali přednost starému systému z 20. let.. I Klaus byl „zvolen“ pouze zásluhou skupiny komunistů, Havel dokonce opakovaně, mnohokrát za sebou. Kde není přímá demokracie, občané jsou pouhými diváky – reptajícími, nespokojeně přihlížejícími. Jak může demokracie fungovat, když není ústavně zakotvena spodní procentuální mez účasti řádných voličů? Když zůstane většina registrovaných voličů doma, tak jejich volební protest nic neznamená? Což je v ČR demokracie vládou menšiny nad většinou? Je nesmyslem třeba tvrdit, že ODS získala 29% a ČSSD 26%. Při 30% účasti (což je v některých regionech běžné) jde pouze o 9% respektive 7%. A procentuální omezování malých stran? Nezvolená křesla přece nemohou automaticky připadnout dominujícím stranám. A co když obě strany dosáhnou stejného procenta hlasů: kdo je vítězem? V české politice není vítězů, jsou pouze poražení. A proč musí obyvatelstvo trpět a voliči být znevažováni vulgaritou stranické politické kultury? Existující pohoda a klid „vládnoucích“ (tj. nevládnoucích) stran odsouvá přímou demokracii do nedohledna. Češi jsou jedni z mála na světě, kteří si sami nevolí prezidenta. Vyrovnanost vedoucích stran dělá z KSČM hlavního „rozhodčího“ ještě po 17 letech „sametu“. Tato stranická vyrovnanost navíc zaručuje vzájemnou blokaci iniciativ, tím i trvalou stagnaci a politické nicnedělání, machiavelismus a korytářství. Přímá demokracie by přivedla do veřejného života lidi schopné, zodpovědné a odborně na výši – lidi, které vy sami chcete. Ale musíte se ozvat, musíte se zamyslet nad budoucností této země. Prosím vás o to. Je to ve vašich silách. Těch 9% a 7% (ODS a ČSSD) vám přece nemohou vládnout neomezeně. Proto vám nabízím tuto knížku. Vidím ji jako návod k myšlení a přemýšlení, první nutný krok ke změně, k lepší budoucnosti pro naše děti. Není to knížka jediná. Vezměme Justovu Poklona není můj obor, Doležalovu Nesamozřejmá politika, Bauerovu Kdo za nás rozhoduje, ale i odstrašující Klausovu Země, kde se již dva roky nevládne anebo nepochopitelnou Zemanovu Jak jsem se mýlil v politice. Nevládne se, pravda, již 17 let - protože si nevládnou lidé sami, jak to má být v res publica; vládnou občas jen menšinou volení zástupci. A mýlit se v politice? To je snad neodpustitelné selhání a intelektuální oxymoron. Lépe se začíst do prvních stránek myšlenkového bohatství profesora Zeleného. Vše obsažené v této knize, v celku i v detailech, je v přímém protikladu k myšlení, hodnotám, rozhodování i chování V. Klause - nyní, díky KSČM - prezidenta malého, okleštěného a nedemokratického Česka. Ing. Miroslav Svoboda New Jersey, květen 2006 0-2

Neučte se z vlastních chyb ... V poslední době se v Česku stalo politickou módou přiznávat chyby, popisovat chyby a dělat chyby. Mýlit se je proklamováno až s perverzní pýchou a publicistickou ambicí. 5

NEUČTE SE Z VLASTNÍCH CHYB Jsou politici, kteří nadělali chyb hned na několik bestsellerů, a zase jiní, jejichž chybování je tak masivní a trvalé, že se již jaksi „vžilo“ a považuje se za normální proces dlouhodobě udržitelného politického přežití. „Jak jsem se mýlil“ je v ČR mezi bestsellery. Jak si lze takové okázalé proklamování chyb politiků vůbec vysvětlit? Především, chyby zlidšťují: „jsem v podstatě jenom lidská bytost, jako vy všichni, dělám chyby jako vy, jsem skoro jedním z vás. Mýlit se je lidské. Na rozdíl od vás se ze svých chyb učím: čím více jich nasekám, tím jsem učenější a zkušenější. Celá desetiletí chybování ze mne udělala člověka tak moudrého, že mě bez rozpaků můžete zvolit nebo jmenovat znovu. I kdybych udělal chyby nové, určitě se z nich opět poučím.“ Tak argumentuje mýlící se politik. Česká politická scéna je plná takových poučenců. Navíc je učení se z vlastních chyb zakořeněno v hluboké moudrosti předků: „Je třeba se učit z vlastních chyb.“ „Chybami se člověk učí“ - je snad nejhloupější přísloví lidstva, protože stimuluje a omlouvá hloupost, sekání chyb a poškozování druhých lidí: programatickým chybováním totiž člověk nepoškozuje jen sebe, ale hlavně své okolí. Takže to má vše svou vnitřní logiku, jako všechna česká přísloví a pohanské „moudrosti“, které jsou dnes tak moderní. Proto ani hnutí „novopohanství“ nikdo nezpochybňuje. I ta Haškova slova nám pěkně sedí: „pan farář se občas trochu pomýlí, ale starosta udělal zase chybu jako trám“. Dokud to někdo neřekne naplno: učit se z vlastních chyb je selháním, nesmyslem a arogancí. Chyby již byly udělány, mnohé jsou nezvratné; náklady, škody a degradace s chybami spojené již byly započteny a naše životy jsou o to chudší. Moudrý člověk se učí z chyb druhých lidí, ne z chyb vlastních. A najednou je to jasné, logické, chytré – a jediné správné, to pravé ořechové. Jen hlupák odmítá a nechce se učit z chyb druhých, raději si naseká celé pole svých vlastních – a pak se z nich radostně učí. Potom o tom píše i knížky nebo vydává další směrnice, zákony a nařízení. Vše, o čem rozhodujeme, vše, co vážíme, volíme, posuzujeme a zkoušíme, to vše již někdo jiný zkusil, zvolil, zavedl a rozhodl. Svět je dostatečně velký na to, aby se jedno promile z malé kotliny mělo z čeho učit – až do skonání světa. Je výrazem arogance, samolibosti a malosti, když uznáváme jen chyby vlastní a ignorujeme chyby druhých. Já jsem udělal v životě jen jednu chybu – a to pořádnou, devastující, ničící kvalitu života, radost ze života i tolik potřebnou sebeúctu. Poučil jsem se ze své chyby tak, že se už nikdy nebudu učit z vlastních chyb, ale pouze z chyb druhých. Přes třicet let jsem tak pánem a ne sluhou svého života. Chci svou zkušenost sdílet: Neučte se z vlastních chyb! Vezměte jen českou politickou scénu. Proč jsme se museli vracet k ústavě a legislativě z První republiky, tj. do dvacátých let minulého století, a tak se vyhnout modernímu zákonodárství, přímé demokracii a regionální autonomii? Abychom se pak ještě dlouho mohli učit z vlastních chyb? Proč jsme odmítli rozlišit čisté a špinavé peníze a ignorovali dlouholeté zkušenosti ze světa? Abychom ve společnosti zakotvili organizovaný zločin a pak se dlouho mohli učit – z vlastních chyb? Proč jsme zničili výkonné české zemědělství jeho rozdrobením, i když jsme mohli všude ve světě sledovat úspěchy integrace a automatizace? Učíme se sami na sobě. Když jsem tehdy vznášel námitky proti drobení zemědělských celků, řekl tehdejší, nesmírně populární ministerský předseda: „Nejdříve to všechno rozbijeme a vyčistíme, pak si to vybudujeme znova.“ Rozbili, nevyčistili, nevybudovali. Bylo krajně absurdním divadlem, když jeden z „našich Václavů“ na Václavském náměstí hřímal o krajně temných slušovických žilkách, které prorůstají - aniž by o zemědělství věděl cokoli pozitivního.

6

NEUČTE SE Z VLASTNÍCH CHYB Ono to „učení se“ prorostlo až do samé podstaty národa a pokračuje i nadále. Až mi zatrne, když vidím české policisty, jak zastavují podezřelé vozy tím, že před ně předjíždějí. Pak vystupují a s nastavenou hrudí kráčí k bezpečné „observatoři“ krytého řidiče. Jak dlouho ještě? Až nám jich gangy pár postřílí nebo přejedou? Pak se začneme učit z vlastních chyb? Přitom stačí se podívat na americké TV seriály a sledovat, jak policie zastavuje vozy: vždy zezadu, za plné kontroly situace policistou. Stačí se učit z chyb druhých – a Američané jich jistě nasekali pěknou řádku, než si vyvinuli bezpečný systém, který může každý zadarmo instalovat. Nový dopravní řád je plný chyb, lidé i společnost trpí, policejní byrokraté jej zcela demonstrativně a zpupně ignorují, podrobují občany experimentům, aby pak své chyby napravovali a z nich se poučili. Nechají to „běžet“ rok - a když budou lidé umírat a trpět, tak to možná změní. Lidé v podnicích a institucích často podléhají nepříjemné tendenci dělat věci tak, jak jsme je dělali včera: takhle jsme zvyklí, dělali jsme to tak vždycky, taková máme pravidla, to je naše kultura a v našich (nepochybně zcela unikátních) podmínkách – to jsou skoro zaklínadla, která nám umožňují sekat chyby jednu za druhou, ale o to více se učit, a učit, a učit ... Z jedné vlastní chyby jsme se nepoučili: že bychom se již měli začít učit z chyb druhých, ne jen z vlastních. Vezměte monumentální chybu tzv. kupónové privatizace. Šlo o společenský experiment, který byl zřetelně nezvratný, mohl proběhnout jen jednou a nedá se napravit. Šlo o experiment s lidmi. Jeho průběh ovlivnil jedince, rodiny i celou společnost. Veřejné majetky byly rozptýleny a rozkradeny, v podstatě se převedly do rukou zločinců, komunistů a mafiánů. „Duchovní otcové“ kupónovky dodnes straší na české politické a ekonomické scéně. Dodnes se „učí“. Objevili se i politici, kteří přiznali totální unikátnost a bezprecedentnost celého experimentu, jeho všeobjímající fiasko a nezvratné přesuny veřejných majetků do zahraničních nebo podvodných rukou. A tito politici tvrdí, že se ze svých chyb poučili, že se polepšili a zaslouží si opět naši důvěru, „Příště“ budou již lepší, poučenější. Jenže ono už není žádné „příště“. V politice, obzvláště té vrcholové, tj. v experimentování s lidskými bytostmi, se chyby dělají jen jednou, a proto se z nich nelze učit. Experiment s lidmi je nezvratný, lidské životy jsou trvale ovlivněny, často i zničeny. (Co si kdo vezme z toho, že se Stalin nebo Mao poučili z vlastních chyb?) Je zajímavé, že kultura, která aktivně brání práva psů a koček a kritizuje experimentaci s krysami a morčaty, dovoluje ekonomickou, politickou i společenskou experimentaci s lidmi v rozsáhlém měřítku, za nekontrolovatelných podmínek a pod vedením lidí, kteří povětšině nemají dostatečné vzdělání a dopadům svých činů a experimentů nerozumějí. Zatímco experimentátor se zvířaty je obvykle vysoce vzdělaný odborník (a proto mu do toho všichni mluví), experimentátor s lidmi je obvykle nezkušený, naivní laik (a proto nikdo ani nešpitne). Když si člověk zpacká vlastní život - špatnou volbou kariéry, partnera v manželství, výběrem přátel nebo místa bydliště – tak je to sice smutné, ale ovlivní to jen malou skupinku lidí, a tak se lze z vlastních chyb učit celý život. Když ale člověk zpacká životy statisíců, tak jde o vážnou věc. Lidé v politice by se nikdy neměli učit z vlastních chyb, ale pouze z chyb druhých – tj. chyby nedělat a chybám předcházet. Učení se z chyb jde proti všem základním principům řízení kvality. „Chybaři“ nechápou, že cokoliv je třeba udělat, má se udělat dobře a správně již napoprvé – ne napodruhé, napotřetí anebo napočtvrté. (Či dokonce, jako v české politice, nikdy.) Nejškodlivější „učící se z vlastních chyb“ je dnes populární vrstva bývalých komunistů, kteří do Strany vstoupili z přesvědčení, z upřímné víry nebo z mladického idealismu. Jaké to mozky, jaké to charaktery se musejí skrývat za takovým chybováním. Kolik způsobili bolesti, utrpení a zničených životů jen proto, že se chtěli „učit“ – z vlastních chyb. A ty statisíce, které „mladickému idealismu“ nepodlehly, ale měly od mládí své hlavy a charaktery na správném místě – kdepak asi dneska jsou? Jak jejich rozvahu a moudrost tento národ asi využívá a odměňuje? Odvál je vítr ... 7

NEUČTE SE Z VLASTNÍCH CHYB Je pochopitelnější pragmatik, který do Strany vstoupil, aby mohl studovat, zachránit rodinu, pokračovat ve vědecké práci nebo prostě zpívat ... Pochopitelnější, jistě. Také lepší a spolehlivější než ti „opravdoví“: náboženští, věřící, chybující, mýlící se a učící se. Pochopitelnější, ano; ale ne omluvitelnější. Přes 90% tohoto národa se poddalo komunismu, a proto i dodnes komunismus, komunistické hodnoty a komunistické manýry přežívají v srdci Evropy. I v ČR přece žijeme v globální společnosti, bez ohledu na naše izolacionistické „vůdce“. Máme internet a skype, TV, mobily a televideo, máme bezdrátové komunikační sítě. Máme příležitost učit se z chyb druhých, učit se z chyb kultur vzdálených v čase i prostoru. Takové příležitosti žádná předchozí společnost neměla: byli jsme vlastně odsouzeni učit se pouze z chyb vlastních. Doufám, že i český národ časem pozná nabízené výhody a zisk globalismu – a naučí se učit se i z chyb druhých. A ty strejce, kteří se učit nechtějí a nemohou, ty nechte v klidu dožít na Vysočině nebo v Lánech. Udělá-li politik chybu – a ta je v politice vždy monumentální – pak nemá ve veřejném životě co pohledávat, nikdy by se neměl vracet a už vůbec ne klábosit o tom, jak by to tentokrát udělal „lépe a radostněji“. Jednou a dost! Úplně stačí - a vystačí do konce života nás všech. srpen 2006

0-3 Československo - má láska Je pozdě. Hodiny bijí půlnoc. Brzy bude rok 2000 – třetí milénium. Co tady ještě dělám? Proč se chci vrátit? Kam? – Už je čas spát, šeptá máma, tak jako kdysi. Jak ten čas letí, dospívají tak rychle – Ještě ne, ještě ne, ještě chvilku, žadoním. Ještě se musím vrátit, ještě je čas. S prázdnýma rukama? S rozpáleným čelem? Učit se. Žijeme a učíme se. Jinak bychom nežili příliš dlouho. Ani do třetího milénia. – Hloupost. Hloupost lidská je snad největším nepřítelem malých dětí i malých národů. Mají tam ale ještě divizny. Pomněnky. Bojí se ale. Bojí se velkých lidí – a měli by se bát lidí malých. Nikdy nevystraš malého člověka, nezažeň ho do kouta – zabije tě. Musí se na to jinak. Po našem. Musí se na to hlavou, musí se to s nimi umět. Mají tam ještě hvozdy, háje. A plaché úsměvy. Červené sukně. Ještě je čas, ještě ne spát, mámo. Musím se vrátit, ještě je čas. Mají tam lidi: stejné sny, stejné bolesti, stejné mozky i ruce. Je třeba se nebát. Proč se nestát tím nejlepším? Tím nejlepším na světě? Proč ne? Proč se o to alespoň nepokusit? Přestat se bát lidí velkých, ale obávat se lidí malých – jen ti zabíjejí. Československo, má láska. Devatero řemesel… Začalo to vše velmi nevinnou pasáží z knihy Roberta A. Heinleina. Četl jsem ji jako ve snách, změnila můj život. Lidská bytost by měla být schopná vyměnit plenku, naplánovat invazi, zabít vepře, zajmout loď, navrhnut budovu, psát sonety, vyrovnat účty, postavit zeď, srovnat zlomenou kost, utěšit umírajícího, vykonat rozkaz, dát 8

NEUČTE SE Z VLASTNÍCH CHYB rozkaz, spolupracovat, jednat sám, řešit rovnice, analyzovat nový problém, kydat hnůj, naprogramovat počítač, uvařit chutné jídlo, bít se zdatně, zemřít chrabře. Specializace patří hmyzu. Věřím, že lidská bytost, aby byla lidskou, musí umět, musí znát, musí vědět, musí se učit, stále se musí učit. Všechno. Nebo, při nejmenším, jak jen nejvíc může. Lidská bytost musí být ucelená a komplexní, ne částečná – jinak by žila životem hmyzu. Jak se stalo u nás. Zatoužil jsem státi se lidskou bytostí. Začal jsem skromně, tím, že jsem se naučil vařit. Pak jsem se naučil cizí jazyk. Též pěstovat orchideje (proč ne?). Získal jsem další akademický titul. Naučil jsem se nahazovat – jak omítku, tak v baseballu. Naučil jsem s psát simulační programy a studoval základy biologie i chemie. Začal jsem psát pro matematické časopisy, a pak také povídky a eseje. Přišel jsem té „bytosti“ na chuť. Naučil jsem se žít sám i v houfu. Naučil jsem se bavit hospodské společnosti a promlouvat k přeplněným sálům. Naučil jsem se plakat. Začal jsem studovat dějiny svého národa a své rodiny. Pak ještě plést věnce, opravit vypínač, chytit užovku za ocas. Naučil jsem se oslovit neznámého člověka (těžké). Naučil jsem se oslovit neznámou ženu (velmi těžké). Odnaučil jsem se kouřit. Stávat se lidskou bytostí – úchvatné. Doporučuji. Devatero řemesel. Desátá bída. Odmítl jsem. Naučil jsem se ekonomii, sociologii, politologii a demagogii (přečetl celý Hitlerův „Mein Kampf“). Naučil jsem se čekat. Naučil jsem se jednat rychle. Odnaučil se bát se velkých lidí – jsou neškodní. Koupil jsem si psa. Naučil se zavářet okurky. Střílet ze samopalu. Nespat tři noci. Spát celý den. Naučil jsem se učit: svého syna, děti, dospělé i staré, učit se, jak se učit - jak nezemřít vstoje. Neskončí to, protože se nikdy tou plnou lidskou bytostí nestanu. Čím víc se jí přibližuji, čím víc se učím, tím méně jsem hmyzem, tím méně zůstávám lidským broukem, a tím méně mám touhu si znovu pročítat Kafku. Naučil jsem se bídě a živoření. Naučil jsem se i luxusu, zvykl si na limuzíny, na exotické země i lidi, a na peníze. Naučil jsem se milovat i nenávidět. Ale hlavně milovat. Československo, má láska. Po devateru řemesel nepřichází bída. Po devateru řemesel přichází řemeslo desáté. Masaryk říkal: „Kolik jazyků znáš, tolikrát jsi člověkem“. Dodal bych jen, že čím více umíš, čím víc znáš, čím víc chápeš, tím více jsi člověkem. Národ se může učit. I národ se může stát bytostí, uceleným, učícím se organismem. Musí však zavrhnout marxistickou dělbu práce (obzvláště tu „rozvinutou“), musí zavrhnout technokratickou specializaci: musí se učit i do šířky, nejen do hloubky. Jeden z problému našeho života je, že experti a lidé úzce specializovaní, jednokolejní a jednostranní, mluví hlasitě do věcí obecných a do věcí celku – tedy do věcí, kterým nerozumějí a které daleko přesahují jejich prokázané kompetence. Neměli ani čas, ani odhodlání, ba ani podmínky se učit. Čím užší je vzdělání, expertíza a specializace jedince, tím spíše bude cítit potřebu mluvit do věcí, kterým nerozumí. Není to absurdní? Ještě však není pozdě. Není pozdě budovat stát, založený na znalostech, na vědění, na umění a na celosti lidských bytostí, na celosti národa. Znalostmi a věděním nemíním našprtané poučky z učebnic a jiných textů. Umět něco, neznamená si jen něco přečíst, něco slyšet nebo něco napsat. Vědět, jak podojit krávu, znamená vrátit se z chléva s žejdlíkem zpěněného, ještě teplého mléka. Vědění není recitace slov a pravidel popisujících dojení krávy. Jediným důkazem znalosti je čin, výsledek či dosažení cíle.

9

NEUČTE SE Z VLASTNÍCH CHYB Důkazem znalosti, jak řídit stát, je pouze skutečné zvýšení skutečné prosperity většiny lidí. Nestačí jen mluvit, řečnit a recitovat. Nestačí manipulovat statistiky a mluvit s plnými ústy bezvýznamných čísel. Není to slušné. Lidé a jen lidé sami jsou schopní a kvalifikovaní, aby rozhodli, zda je či není větší prosperita – důkaz to lepšího řízení státu. Máme se dnes lépe než před rokem? Ne? Tak pryč s nimi, neumějí. Dokáží mluvit, to snad. Ale vrátit se s žejdlíkem zpěněného mléka, to je něco jiného. Za to se všude platí a bude platit – i tady v Československu. A brzy. Ještě je čas. Československo, má láska, je již přes půl století ovládáno barbary slova, polovzdělanci činu, specialisty, manipulátory, samozvanci a malými lidmi. U moci jsou tedy lidé bezmocní, i když ne ještě bez moci. Je tedy na čase začít, je na čase začít dorůstat do lidských bytostí, do lidského státu – do našeho státu. prosinec 1990 Z pozdějšího interview: Jak můžete „milovat“ Československo? Jak může být země předmětem lásky? Vždyť to by žádný Čech nevyslovil. Spíše se vám musí vysmát a při nejlepším takové vyznání nepochopit. Proto se ptám. To máte pravdu, smáli se mi tehdy i ve Večerní Praze. Klíčem k pochopení je to Československo. Já bych nedokázal vyznat lásku České republice a také jsem nikdy nic podobného nenaznačil. Nenašel jsem to v sobě. Stále ještě nerozumím. Rozbitím Československa se přece lidé zase tolik nezměnili. V podstatě zůstali stejní, před i po. Ke komu se tedy vztahuje Vaše láska? Nejste jediný, kdo nechápe, nelamte si hlavu. Já jsem nevyznal lásku lidu Československa, ale Československu. A to se změnilo podstatně. Ne tedy ke komu, ale k čemu se vztahuje moje láska. Vy jste vyznal lásku státu? Ne. Podívejte se, lidé nežijí jen sami o sobě, jen tak. Jsou součástí určité okolnosti, prostředí a formy, která je definuje jak celek. Já jsem já plus mé okolnosti, jak říká Ortega y Gasset. Já jsem nemiloval Čechy jako takové (jsem nakonec také Čech), ale spíše tu jejich okolnost, tu formu, v níž žili a museli se realizovat. Víte, Československo, to byl překrásný a v Evropě unikátní experiment. Dva národy, žijící ve smíru a spolupráci v jednom státě. Celá Evropa k nám vzhlížela s obdivem i nadějí. Dva národy – byla v tom krása formy a noblesa žití. To jsem miloval. Je pravda, že to občas skřípalo a nebylo to vždy soužití ideální, ale bylo to krásné – tak krásné, že jsme si to ani nezasloužili. A té kráse, té noblese žití, jsem vyznal lásku. Připomínalo mi to Švýcarsko nebo Belgii, dva úspěšné multinárodní státy v Evropě. Asi mi to imponovalo, protože jsem také Američan. Pak přišli dva nafoukaní a do sebe zahledění politici, a prostě to přes noc rozbili. Pak už jsme byli jako každá jiná balkánská či africká „demokratická“ republika. Už nebylo a není co milovat. Ztratili jsme formu, ztratili jsme noblesu, ztratili jsme velikost, kterou nám předci dali do vínku. Vrátili jsme se k protektorátnímu „Malé, ale naše“.

10

NEUČTE SE Z VLASTNÍCH CHYB

1 NÁVRATY, PO SAMETU Ve svém životě jsem udělal dvě chyby: první z nich byla ta, že jsem emigroval, a druhá - že jsem se z emigrace vrátil. Vladimír Veit

Všichni emigranti odešli a odcházejí do Spojených států z prospěchu a ekonomických důvodů. Václav Klaus

1-1

V ČESKÉM ZNĚNÍ … O KULTUŘE DABINGU V ČR Bez angličtiny to nepůjde. Situace s angličtinou není v ČR dobrá nikde. V politické a obchodní sféře, v armádě, v kultuře a umění, mezi studenty a intelektuály, ve vládě - s angličtinou jsou zřejmě všichni „na štíru” – i po deseti letech velkého „Návratu”. Odposlouchanou, „rockovou” pseudoangličtinu s trapnou výslovností často zaslechneme v rádiu, při sportovních přenosech a na Hradě, ale to vše je spíše negativní než povzbuzující. Nevím jaké procento Čechů mluví anglicky. Zkušenost mi říká, ze půjde o procento velmi mizivé. Vím jen, že v roce 1999 mluvilo anglicky 78% Holanďanů, 77% Švédů, 41% Němců a 30% Francouzů. Italové jsou na tom nejhůře s 28% anglicky mluvících „Evropanů”. Italové také vynalezli „dabing” (tedy dubbing, z angl. to dub). Pseudokultura dabingu ničí jazykové schopnosti a evropskou kulturu více než lenost, neschopnost, provinčnost a „světapupkatění” dohromady. Slovní oxymoron „kultury dabingu“ (protože dabing nemůže být kulturou) není ironií. Češi, podobně jako Italové a Němci, jsou až nadmíru zvyklí na filmový dabing a nadmíru spokojeni s uměleckým (či méně uměleckým) „přemluvením“ zahraničních filmových i divadelních umělců. Pro Američana to již tak samozřejmé není: za 30 let pobytu v USA jsem neviděl ani jeden dabovaný film. Kolja, Rozmarné léto, Lásky jedné plavovlásky, Ostře sledované vlaky a ostatní skvosty filmového umění - všechny byly uvedeny s titulky, aby nebyla narušena autentičnost uměleckého projevu. Klenoty světového filmu jsou v USA vždy s titulky. Záznamy oper jsou s titulky, dokonce i operní představení bývají doplněna „teleprompterem“ - tedy průběžnými titulky. Ne všechny národy a kultury tedy touží či tolerují, aby jim světoví umělci povšechně zněli v uších jako „Otakar Brousek, ml.”. Kolik Čechů asi tuší, jaký má hlas Jack Nicholson, Tom Cruise či Sir Anthony Hopkins? Tito 11

NEUČTE SE Z VLASTNÍCH CHYB herci nejsou přece mimové, ani Brouskové, ale originální umělci, kteří po vynálezu zvukového filmu do svého hlasu, přednesu a intonace vložili celé své umění. V ČR však Nicholson jen „koulí očima„ - jeho unikátní hlas patří někomu jinému. Umíte si představit, že by třeba Charlton Heston ponížil své herecké kolegy Otakara Brouska a Rudolfa Hrušínského - a tak i sám sebe - tím, že by je prostě „přemluvil“ svým hlasem a ke svému obrazu? Taková dekonstrukce umění má dosti málo společného s kulturou. Jedna paní povídala, dokonce, že český dabing kteréhosi světového francouzského herce (doufám, že ne Gerard Philippe anebo Jean Marais) byl lepší a hodnotnější než originál sám. Jak může být kopie lepší než originál, v jakémkoliv umění? Zamyslete se nad tím, nad tou hloubkou kultury českých kulturträgerů. Uvažte neomezené možnosti: napodobení Presleyho zpěvu je lepší než Presley sám (v Německu dabují Elvise Presleyho v jeho filmech běžně). Když já česky „přezpívám“ Luciana Pavarottiho, tak jej vylepším - on zpívá přece jen „příliš Italiano“. Namluvím-li Jacka Nicholsona, přivedu tak na svět umění lepší Nicholsona samého? Takhle „ambiciózní“ kultura se asi daleko nedostane, že ano? Jsem tedy také proti překládání cizí literatury? Ne, zde není zvukové vyjádření součástí uměleckého záměru. Ale nejde o princip obecný: Když Lada obtáhne Van Goghovy slunečnice tlustou čarou, vylepší tím Van Gogha? Přepíši-li Einsteinův článek květnatějším jazykem ...? atp. Jde spíše o respektování originálu, o pochopení, že originální díla nelze „vylepšovat“, kopírovat, pajcovat anebo si přivlastňovat. Jak vlastně vznikl tenhle český „dabing“? Promítání zahraničních zvukových filmů bylo založeno na titulcích až do doby Mussoliniho. Mussolini nesnášel cokoli cizího ve filmovém umění, pouze italština mohla zaznívat z pláten - film byl příliš důležitým médiem propagandy fašistického režimu. Dokonce ani původní jména herců nebyla tolerována – a tak se stal z Franka Sinatry „Franco“ a z Johna Barrymora „Gianni“ (Naši „historici“ dodnes nerespektují jména, s nimiž se lidé narodí. Narodí-li se nějaký král jako Henry, Charles či John, je automaticky překřtěn na Jindřicha, Karla a Jana – tak hluboce tu nemoc v sobě máme. Ani si nevšimneme, že ostatní svět naše Jany, Antoníny a Václavy úzkostlivě respektuje. Dokonce i Navrátilová zůstává v USA Navrátilová, zatímco Williams je automaticky Williamsová, aniž by to bylo její jméno. Je to vše o respektu k jiným kulturám a jejich jazykům.) Po vzoru Mussoliniho prosadil Hitler brzy dabing i v Německu, z podobných důvodů. Dodnes nacházíme v Itálii, Německu, Japonsku - a samozřejmě v ČR - ty nejzářnější a nejnáruživější subkultury dabingu. V Čechách se s malými výjimkami dabing prosadil také až „za totality“ – tedy po roce 1948. Tak málo jazyků umíme, tak málo známe rytmy, zvuky a tóny cizích řečí - a ještě si k tomu svému jazykovému pohodlí uměle lichotíme. Dokonce si za dabing rozdáváme ceny jako za umění, jako někde v Hollywoodu. Respekt pro umění cizích filmových hvězd? Není žádný. Stejně jako Jack (ano, je opravdu Jack) Kennedy bych raději méně rozuměl co Marylin Monroe zpívá, než přišel o její hlas. Stejně tak bych raději přišel o význam slov Pavarottiho árií, než o jeho hlas. Jestliže dabujeme dokumentární filmy (i když snad ne hlasy Churchilla či Roosevelta českými pseudohlasy, třeba Zemana či Klause), nebo přihlouplý americký seriál (tedy ne snad Seinfeld, na který nestačíme), tak určitě „nehoří“. Pohodlí má něco do sebe. Ale dabovat Jih proti Severu (tedy správně Gone with the Wind), anebo Hamleta, Mission Impossible či Farinelli nebo Chicago - to již vyžaduje opravdu specifický a zcela svérázný přístup k filmovému umění a kultuře vůbec. Existuje ale forma dabingu, která je i ve filmovém umění akceptovatelná. Zavedl ji Fellini, který když měl své umělce, jako Mastroianniho, příliš unavené, dovolil jim, aby na kameru plácali nesmysly. Druhý den pak ve studiu museli dabovat přesným, uměleckým textem. Pokud umělec dabuje sám sebe, za účelem většího uměleckého zážitku, je to zcela legitimní – jako když autor přepisuje své odstavce. Ale o tomhle, opravdovém dabingu, zde nehovoříme. Současná debata o české neschopnosti jazykové a geografické má hned několik kořenů: 12

NEUČTE SE Z VLASTNÍCH CHYB 1. Češi jsou z mála drobných národů, které mají potřebu chovat se jako národy velké. Syndrom „pupku světa„ pochází z pocitu méněcennosti; 2. Češi v podstatě neumějí rozpoznat kvalitu u druhých, tudíž pak ani sami v sobě. Z toho pramení ona kombinace nedostatečnosti a přemrštěné sebedůvěry. 3. Češi žijí již příliš dlouho v poušti „kultury dabingu“, spolu s Italy, Němci a Japonci. Nemají pak cit pro cizí jazyk a náruživým dabingem filmu i televize si tento nedostatek dále prohlubují. V ČR dokonce i Sir Lawrence Olivier a Woody Allen mluví plynně česky. Italové se těch ostudných 28% anglicky mluvících snaží zbavit. Počítačové CD-ROM umožňují „zmrazení” televizních seriálů a zpomalení originální anglické verze. Software „Movie Talk” přeloží televizní pořady do interaktivních hodin angličtiny. Italské noviny L’Espresso rozdávají „Movie Talk” zadarmo mladým, po angličtině toužícím Italům. První český prezident říkal, že kolik jazyků umíš, tolikrát jsi člověkem. Tyto doby jsou dávno pryč a v éře globalismu se jazyková laxnost Čechů jeví nepochopitelná a nevysvětlitelná. „Movie Talk” je produktem americké Softrade International a „hitem” v Japonsku, Německu a Itálii. Nyní mohou sledovat „Beverly Hills 90210”, „Columbo”, „Murder, She Wrote” a „Star Treck” v angličtině, stejně jako Romea a Julii, Hamleta a další skvosty v původním jazyce autora. L’Espresso distribuuje zdarma 700 tisíc kazet „Columba” s CD-ROM „Movie Talk”. Ano, Italové se učí anglicky. Vím to, učím v Neapoli, Padově i Římě. V Itálii se dokonce prodávají filmové kazety v originálním znění a s titulky – v angličtině. Jak se lépe naučit anglicky, rychle a efektivně, a ještě se při tom pobavit? Zde bych chtěl podtrhnout, že k angličtině dnes nelze přistupovat jako k jinému cizímu jazyku, jako třeba k němčině, francouzštině či španělštině. V době Internetu a globálních komunikací angličtina již není cizí jazyk, ale nutný nástroj, nezbytné vybavení informovaného pozemšťana, něco jako matematika. Žádný jiný jazyk dnes podobnou funkci nesplňuje. Moderní technologie pomáhá i jinde. Moderní elektronické titulky jsou dnes na vysoké úrovni a mohou i podtrhnout umělecký zážitek. Existuje „virtuální dabing“ - originální zvuk a přitlumený, vysvětlující podtext. Lze zvolit dabing na simultánní radiové vlně pro ty, kteří již filmovou kulturu nejsou schopni jinak sledovat. Možností je celá řada. Z nich hlavní je však možnost chopit se vzácné příležitosti a učit se efektivně cizím jazykům - při plném zachování a vychutnání originálního, nezprzněného hereckého umění. Nemíním zde nic doporučovat, ani kritizovat. Chci jen upozornit, že existují také jiné pohledy, názory a praktiky v kultuře filmového umění. Svět je mnohem odlišnější, různorodější a zajímavější než se v Čechách domníváme. Chápu, že je v dabingu spousta peněz a vydá to na pěkné živobytí pěkné řádky lidí; chápu, že intelektuální pohodlí a lenost diváků – tedy zákazníků - mohou být právě tou slastí, za kterou jsou ochotni platit extra. Proti gustu žádný dišputát. Ale přesto: Vivat ČT2, kde se občas originální práce světového filmového umění přece jen objeví, a podržte se v originále. Mám ale obavy, zda to může dlouho vydržet. Kultura je kultura. * P.S. Až na to, že jsem ještě v r. 2007, právě na ČT2, shlédl jeden z klenotů světové kinematografie - film Casablanca, totálně zruinovaný a ponížený dabingem. Ani jména jako Humphrey Bogart a Ingrid Bergman nezastavila pohanské vandaly umění, aby navždy nevymazali jejich unikátní hlasy ze zkušenosti a prožitku české konzumní společnosti. Z důvodů zcela nepochopitelných však nechali americké písně, zpívané černochem, v původním znění, tedy ne „v českém znění“. Výsledkem takového přístupu k umění jsou neuvěřitelné slátaniny, podobné televizním produktům z Německa a Rakouska.

13

NEUČTE SE Z VLASTNÍCH CHYB Tak zpět na TV1, například k nečeské pohádce Fanfan Tulipán s Gerardem Philippe, jehož podmanivá francouzština nás uhranula jako děti v poválečném Československu. Dnes je zbroušena a zčeštěna do zvuků plochých českých brousků, starších i mladších. A již rychle pryč, zpět do civilizace ... Právě jsem se vrátil z Finska, kde jsem v TV shlédl zajímavý český film Hodina tance a lásky – v původním znění krásného českého jazyka, s nezprzněnými hereckými výkony, s originálními zvukovými prožitky českých herců (např. Borise Rösnera). Ptal jsem se finských přátel, zda někdy nějaké filmy dabovali? Dívali se na mne s nepochopením, jako bych se vynořil z hlubokých pralesů: „Nikdy“, zněla odpověď. V USA je trend ve filmovém umění naprosto opačný. Nejenže se nedabují zahraniční filmy, ale i hollywoodské filmy se stale častěji produkují v originálních jazycích, tedy ne v angličtině. Například Mel Gibson natočil The Passion of the Christ ve dvou jazycích: aramejštině a latině, samozřejmě s titulky. Stejně tak Clint Eastwood natočil svůj Letters from Iwo Jima v japonštině, také s titulky. Jen v té české kotlině je všechno naopak: špatné umění vytlačuje dobré, tak jako špinavé peníze vytlačují čisté, šmíra kulturu, vulgárnost noblesu, korupce čest a kopie originál.

1-2 (I)

Náš zákazník – náš pán Je to až k nevíře, ale v názvu uvedené heslo, které je dnes prvním strategickým principem podnikání světové třídy, nebylo kdysi ani u nás pouhým heslem. Tento princip je náš a u nás dokonce vznikl: v moravském Zlíně, kde tvořil základ naší předválečné světové průmyslové reputace. Všechny moderní soustavy řízení dnes považují tento princip za klíčový: zákazník je „integrován“ a stává se nedílnou součástí produktivního procesu. Produkt v rukou zákazníka není ještě dokončen, ale zůstává ve výrobním procesu a v odpovědnosti výrobce: koupí výrobní proces nekončí, ale (nový) začíná. Zákazník se stává hlavním podnikovým investorem: svou koupí investuje do příští činnosti podniku více peněz a bezprostřednější důvěru, než jakýkoliv externí držitel cenných papírů. Zákazník je nejen cílem, ale i hlavní hnací silou vysoce kvalitní a pružné výroby. Tomáš Baťa to věděl již koncem dvacátých let. Je tedy smutné a překvapivé, že právě u nás, v kolébce tolik obdivované řídicí soustavy světové třídy Baťa, došlo nejen k absolutnímu vymýcení všech zbytků zákaznického principu, ale i k rozšíření jeho perverzní negace: „Náš zákazník - náš nepřítel.“ Cizinci si tuto perverzi v lidských vztazích uvědomí téměř okamžitě v restauracích, prodejnách, hotelích a jiných institucích „služeb“. Zákazníci jsou nepřetržitě a spolehlivě terorizováni, ponižováni a uráženi číšníky, servírkami, prodavači, pingly a úředníky. Tento „teror služeb“, toto vydírání a ponižování zákazníka, je tím nejviditelnějším a nejzávažnějším zpustošením naší společenské „ekologie“. „Já ne, kolega!!“ „Copak neumíte číst?“ „U nás ne, pivo jen k jídlu!“ „U nás ne, žádné jídlo, jen pivo!“ „U nás ne, tady ne, támhle také ne, jen tady, já ne, jen on, dnes ne!“ Zavřeno: Inventura (Dovolená; Vykradení; Přejímka zboží; Na ústředí; Promoce). „To musíte támhle, do té druhé fonty!“ Tyto a podobné hrůzy se kombinují s úsměšky, nenávistnými pohledy, mračením se a metáním blesků, trestáním izolací, ignorováním a nezřídka i hrubou a hlasitou urážkou, jako: „Copak jsem tady jen pro vás?“ nebo: „Copak jste spadl z višně?“ 14

NEUČTE SE Z VLASTNÍCH CHYB Dokonce i krásného výrazu zákazník se u nás přestalo užívat a mluví se již jen o konzumentech, spotřebitelích či kupujících - jako by šlo o prostý dav, stádo, dobytek či nějaké brouky. Nejpřekvapivější je, že to vše si páni a paní „konzumenti“ (kteří kromě urážek a nepohodlí „konzumují“ velmi málo) nechávají líbit - asi považují nadvládu a teror číšníků, prodavaček a úředníků za samozřejmost. V takovémto kulturním, mravním, hodnotovém a společenském úpadku se náš „návrat do Evropy“ stane spíše naším konečným vydělením se z Evropy. Navíc stále trváme na té pseudomarxistické „dělbě práce“: tenhle „kasíruje“, obvykle s tužkou a papírem jako ve středověku (jako kdyby nám vynález pokladen unikl), onen zas nosí pivo, ten jídlo, ten jen tenhle stůl a tamten zase pouze ten druhý, a aby to jó dlouho trvalo a aby to jó zákazníku co nejvíce znepříjemnilo návštěvu. Je to snad takový problém? Jídelní lístek je na stole, vezmu objednávku, přinesu jak jídlo, tak pití, vystavím účet a zákazník si jej při odchodu vezme k pokladně. Big deal! Návrat do Evropy? Zákazník je pro nás spíše nepříjemný tvor - brouk, který zabírá čas, zabírá místo, otravuje, překáží a někdy se i snaží, byť nesměle, dokonce žádat či dožadovat se věcí! Jak by nám všem bylo dobře, kdyby do restaurace, obchodu či úřadu nikdo, ale vůbec nikdo nepřišel. Zatímco na Západě je zákazník pánem a ředitel podniku sloužícím svých zaměstnanců (servant leadership - tj. vedení službou), u nás se začíná opět mluvit o nadřízených a podřízených, jako bychom se chtěli vracet někam zpět a ne směřovat do téže budoucnosti, k níž se ubírá civilizovaný svět. Institut řízení v Praze připravuje znovuvydání (po šedesáti letech) Baťovy práce „Úvahy a projevy“. Přál bych si, aby si každý mladý občan naší republiky našel příležitost tuto knihu číst a studovat. Po dvaceti letech v USA, kdy se můj život dostal jaksi „do kolejí“, přečtení této skromné knížky moravského podnikatele podstatně a navždy změnilo můj zbývající život a výrazně osvětlilo ochuzení mého života dosavadního. Ano, je vskutku možné, aby prostá kniha změnila celý lidský život. Pro Československo nejsou životně důležité cenové úpravy, devizové normativy, konvertibilita měny, alokace zdrojů a makroekonomické manipulace - to vše je jen cizí, dovezená a pro nás nevhodná a nevýhodná „technokratika“. Pro Československo je životně důležité, aby se rčení „Čiň druhým tak, jak sám chceš, aby druzí činili tobě“ vrátilo zpět do tolik zpustošené kultury života a stalo se samozřejmým principem mezilidských vztahů - společenských, podnikových i občanských. Lidová demokracie, 3. července 1990

1-3 (AKT)

Právo na hrob? Diskuse kolem duálního českého občanství a „náhlé“ ztížení tzv. české cesty do NATO i EU, jsou pro nás ostudné, protože jsou založeny na letech lži a korupce. Většina české veřejnosti není plně a správně informována o nedostatečné úrovni zákonů a ochraně lidských práv v ČR. Hluboké bezpráví mohu dosvědčit i na vlastní kůži. Narodil jsem se v Československu, vystudoval tu, pracoval, jako občan sloužil i v armádě - ale nemohu si v ČR koupit ani hrob. Hrob je totiž pozemek, a ten si jako Čechoameričan nesmím ani koupit, ani jej vlastnit. Abych mohl mít v ČR hrob, musel bych se vzdát občanství USA, tedy občanství, které mi bylo tak nezištně nabídnuto ve chvílích nejtěžších. Nejen to, musel bych se do ČR přestěhovat, převést tam všechny své zahraniční účty a poníženě požádat vrchnost o shovívavost. Nebo ji uplatit, či „věrně sloužit“ jejímu politickému režimu. Takto ovšem jednat nelze. Nemohu vlastně v ČR vlastnit nic, ukradený majetek mi nesmí být vrácen, nemám žádná práva. Nemám právo podpisové, nemohu vlastnit byt či domek, nemohu koupit zahrádku, bez českého partnera (jednatele) nesmím 15

NEUČTE SE Z VLASTNÍCH CHYB ani podnikat, nemohu volit, mé jméno nemá žádnou právní hodnotu, nemám odvolání - v ČR. Po roce 1989 jsem pouze osobou právní, tedy jakýmsi „podnikem“. Jinak neexistuji. Můj „zločin“ spočívá v tom, že jsem se v Čechách sice narodil, ale v roce 1967 jsem z komunistického ráje dobrovolně odešel. Nikdy jsem se českého občanství nevzdal a nikdo mi je soudně neupřel. Při udělení amerického občanství se mne nikdo na české či jiné občanství vůbec neptal. Českého občanství tedy nemohu nabýt. Mám je. Může mi být pouze retroaktivně (od roku 1989) uznáno těmi, kteří po deset let udělovali dvojí občanství („za mírný úplatek“) tisícům vhodných, pohodlných a majetných prominentů, ale neuznali je desetitisícům Čechů a Slováků jen proto, že se odvrátili od komunismu a po roce 1957 odešli do USA. Výrazné materiální, osobní a společenské ztráty, touto oficiální právní svévolí způsobené, musí být postiženým jedincům plně a beze zbytku nahrazeny. Západ již zná plnou pravdu. Musí ji ale poznat i občané ČR a hlavně - o budoucím smyslu své země plně a jednou provždy rozhodnout. Jinak nás v úsilí o přijetí do společnosti civilizovaných národů čekají velká zklamání. Desetiletá právní, morální a etická „lehkost bytí“ se pro ČR může stát vskutku nesnesitelnou. (Americký kongres v říjnu 1998 schválil rezoluci H.R: 562, v níž vyzývá menší skupinku postkomunistických zemí - Chorvatsko, ČR, Litevsko, Rumunsko a Slovensko - aby svá „zákonodárství“ uvedly co nejdříve do souladu s uznávanými mezinárodními normami.) listopad 1998 Dovětek: Byl to Klausův režim, který odmítl emigrantům vrátit ukradené majetky, které jsou dodnes ve vlastnictví komunistických prominentů. Vzpomeňme památný Klausův výrok na Kato Institutu ve Washington, D.C.: „Já jsem nikomu nic neukradl, já nebudu nic vracet!“ Dodnes nevyřešeno a kupí se již problémy další: Jedním z problémů, které má Klaus a dnešní režim s Brožovou, je i to, že se Brožová sjednocuje s názorem úřadu Vysokého komisaře Spojených národů pro lidská práva v tom, že vyloučení Čechů, kteří přišli o české občanství tím, že dostali americké, je hrubá diskriminace, zakázaná v několika mezinárodních smlouvách, podepsaných i Československem a závazných pro ČR. V tom se s ní stoprocentně shoduji a pomáhám Čechoameričanům podávat stížnosti do Ženevy. Podali jsme jich už asi 35, víc než deset jich bylo přijato a jedna už prošla - byla postoupena ČR k vyjádření. Na Brožové jim vadí, že má jasno v otázkách, které chce dnešní režim znejasnit, že vidí odsouzení a následné rehabilitování jako smazání komunistických rozsudků, apod. Gang kolem dnešního režimu prezidenta Klause chce, aby si svoloč, která se zmocnila domů po popravených, zavřených a po emigrantech, mohla svou kořist ponechat. Ve skutečné restituci, to jest ve vrácení ukradeného majetku, vidím velice důležitou cestu k ozdravení morálky českého národa. Jan Sammer, Kanada, 17.9.2006

1-4 (I)

Důsledky důsledné rekorytarizace Vešli jsme do období jakési trvalé nebo alespoň dlouhodobé rekorytarizace. Prostě řečeno: jde a ještě dlouho nám půjde hlavně o koryta. Nekonečné přemísťování, přisouvání a odsouvání koryt, korýtek i celých žlabů neutuchá a ruší i noční klid. Ne, že bychom se někam či do něčeho vraceli, ne, že bychom se někam ubírali, ale - škatule se hejbají! Pocházím z vesnice, a tak vím, že se mi nikdy nepodařilo čuníka od koryta odstavit prosbami, logikou, smlouváním či přemlouváním, natož vyznáváním lásky. Většinou to chtělo jednu do rypáku… U nás, mezi lidmi, má však rekorytarizace neblahé, dlouhodobé, nechtěné a neočekávané důsledky. Jeden z nich: na důležitá místa se nedostávají ti nejlepší a nejschopnější lidé, ale různí bráchové, švagři, příbuzní, známí a náhodní vlezdové. Druhý: opatrnictví, autocenzura a utleskávání se k nepříčetnosti - je třeba se zavděčit a i nadále se zavděčovat těm, kteří korýtky mnohými vládnou a místečka již pěkně zapařená hojně rozdávají. Třetí: závist, nedůvěra a pohrdání pak bují tam, kde by bylo nejvíce zapotřebí důvěry, jistoty a spolehlivosti. 16

NEUČTE SE Z VLASTNÍCH CHYB Obávám se, že nemusí jít jen o dočasný pohyb, ale podle charakteru tzv. předvolební „kampaně“ lze usoudit, že může jít i o stav u nás jaksi trvale permanentní: ode zdi ke zdi, od partaje k partaji, od fóra k fóru, dnes, zítra, až na věky, amen. Zatímco se svět vášnivě zabývá otázkami kvality a jakosti, otázkami volby těch nejlepších, nejschopnějších a nejkvalifikovanějších pomocí programových konfrontací, televizních debat a veřejného opékání kandidátů na rožni, my se spokojujeme s rytmickou či veršovanou aklamací. Důležité není, kdo jsi, co jsi byl a co umíš, ale koho znáš a kdo tě má rád. Máme dokonce ten trapný výraz „hodný člověk“ - snad opak raubíře, zločince, lumpa a grázla, jako nejdůležitější kritérium kvalifikace a schopností. Zdá se, že nevíme, nebo nechceme vědět, co je nepotismus, a nechápeme, jak úzkostlivě se proti němu všechny vyspělé demokracie, ale i některé diktatury, brání. Není nic horšího, než když příbuzenstvo, klan či bratrstvo by měly vést stát či podnik. Bojíme se informací. Nerozebíráme úpadek či rozklad tzv. švédského socialismu, nezajímá nás světové ani vnitřní dění. Naše televize má zcela spolehlivě nejkratší zpravodajství na světě celých dvacet minut několikavteřinových sestřihů pro idioty. V tom nevzdělaném a nekulturním New Yorku se lidem dostává denně - a zadarmo - plné dvě a půl hodiny místních i zahraničních zpráv, od pěti do půl osmé, různě připravených na čtyřech či více kanálech současně. Místo toho nám televize servíruje spoustu hudebních „klipů“ a dokonce i dlouhatánské ukecané diskuse o hudebních „klipech“. Je to jako v říši divů: na „klipy“ je dost místa, času i energie. Podobné programy jsou v USA pouze na placených kanálech, aby si je diváci mohli zvolit svou platbou, aby se neservírovaly bezbranným, bez ohledu na jejich vkus, kulturu a zájmy. My potřebujeme zprávy a jejich rozbor (nejméně čtyři hodiny), kursy angličtiny, reportáže o úspěšném podnikání a hodnotnou kulturu světové literatury a dramaturgie. Nepotřebujeme „klipy“. Ono to vlastně není tak důležité, ale všechno souvisí se vším a povrchnost, nevkusnost a nevyváženost naší televize je odrazem nejen šmíry, ale právě strachu, autocenzury a důsledků všeobecné rekorytarizace ve společnosti. My potřebujeme Instituci národní sebedůvěry, jakousi nejvyšší instanci či supreme court, shromáždění těch nejváženějších, nejvzdělanějších a nejzkušenějších lidí, nezatížených minulostí, bez stranické příslušnosti (té opravdové, ne té „ze včerejška na dnes“) a s objektivním posláním dlouhodobé služby svému národu. Byli by voleni na dlouhá období a instituce by dohlížela na prezidenta, na vládu a na všechna shromáždění, obzvláště v otázkách jmenování do vysokých a reprezentačních pozic a funkcí. Jen ti nejlepší z nejlepších mohou dobře sloužit, ne ti „nejhodnější“. Tato instituce by také vyžadovala zveřejňování životopisů všech kandidátů, zajišťovala televizní kandidátské, prezidentské a stranické debaty a posuzovala mravní profily uchazečů o vysoké funkce. Národ mohou vést pouze ti, kteří se pravidelně podrobují nemilosrdnému zkoumání a prověřování svých názorů, analýze svých rozhodnutí a veřejnému porovnání s ostatními osobnostmi. Jinak by to vše vlastně ani nestálo za to. Rekorytarizace nás ničí, rozděluje, straší, hněvá a snižuje před sebou samými. Rekorytarizace musí přestat a místo rozmarného „jánabráchismu“ musí převládnout objektivita, pravidla a zákony civilizovaného státu. Lidová demokracie, 14. července 1990

1-5 (I)

Lidé jsou také příroda Člověka, a humanitu vůbec, nelze stavět do protikladu s přírodou a životním prostředím. Zpustošení životního prostředí je sice výsledkem činnosti lidí, ale zároveň také postihuje jejich životy. Nejde jen o zpustošení lesů, řek, luhů a hájů, ale především o sebepustošení lidských životů a hodnot. Ekologie prostředí je neoddělitelná od ekologie lidského druhu. Jinými slovy: základem ochrany prostředí musí být změna ve způsobu výroby, ve způsobu života a v hodnotách lidí samých. Politika odlučovačů, čističů, pokut a regulací je ve své podstatě mechanická, lidských hodnot a lidského vztahu k přírodě se nedotýká, vlastně ještě dále člověka od přírody izoluje tím, že vsouvá anonymní a 17

NEUČTE SE Z VLASTNÍCH CHYB bezzájmový mezičlánek státu, regulačních úředníků, kontrolorů a celé nové a drahé „zelené“ byrokracie. Je to vše postaveno na hlavu. Tak jako moderní „welfare“ zničil stát vztah člověka k člověku tím, že se za vysoký plat (za vysoké zdanění) zavázal odklidit a zamést z našich očí všechny chudé, nezaměstnané, opilé, pomatené. Podobně i byrokracie „zelených“ se za vysoký úplatek zavazuje, že se nám o přírodu a životní prostředí postará sama, za nás a bez nás. Rád bych dodal, že největší ničení a pustošení prostředí bylo a je způsobeno socialistickým státem a státní byrokracií. Obzvláště u nás by to již mělo být jasné a další spoléhání na stejné (i když z ruda na zeleno narychlo přebarvené) státní mechanismy by mělo být konečně odmítnuto. I v USA je největším zdrojem ničení životního prostředí právě stát se svými gigantickými projekty, svým mýcením lesů, hrazením řek a centralizovanou monopolní výrobou energie. Ničení amazonských pralesů je též výsledkem hrabivosti státu a jeho nenasytné byrokracie, která těžební práva soukromým podnikům pronajímá jen podle nabídnuté ceny. A přesto: řešení není tak složité, jak by se zdálo, a vyspělé podnikové ekosystémy v USA a v Japonsku nám již s úspěchem ukazují cestu. Pamatujete se ještě na přísloví, že pták si neznečistí vlastní hnízdo? Víte, že to platí i pro ty nejnižší organismy? Že to platí i pro lidi? Každého cizince hned upoutá, jak se lidé v Československu náruživě přezouvají při vstupu do svých bytečků - hnízd. Pouze Japonci se vyznačují podobnou náruživostí. Účelem tedy je, aby se občan naučil pohlížet na své životní a pracovní prostředí jako na vlastní: aby se stalo jeho „hnízdem“. Takovému vztahu k přírodě a prostředí však člověka nenaučí pokuty, cedule, pravidla a byrokracie. Člověk se musí stát spoluvlastníkem věcí svých. Lze se opět odvolat na Tomáše Baťu a jeho Zlín z let třicátých: čistota, bezprašnost, kultura bydlení a zahrady. Podnik by si nedovolil jakýmkoli způsobem znečišťovat oblast, kde nejdůležitější podnikové zdroje zaměstnanci, manažeři, ředitelé a jejich rodiny - žijí své životy. Dnes také v Japonsku a v USA moderní podniky prodávají své podíly a akcie členům sousedství a komunit, ve kterých sídlí. Místní občané se tedy stávají přímými spolupodílníky podniku. Znečištěné ovzduší a zpustošení okolního prostředí je přímo úměrné míře oddělení vlastnictví od zaměstnanectví. Tady se tedy musí začít, chceme-li být opravdovými zelenými a ne zpolitizovanou státně zbyrokratizovanou elitou, která volá po tom, aby stát dělal něco, co si lidé mohou mnohem lépe udělat sami. Na Západě se hovoří o podnikových ekosystémech, úzce spjatých se svým okolím a místní komunitou, které podle tradičních principů sedláckých vracejí do společensko-ekonomické „půdy“ zpět vše, co si z ní vypůjčily. Jen u nás se ještě stále říká, že budeme organizovat a řídit zemědělství, tedy opět postupovat právě naopak. Starý český sedlák nikdy své prostředí neničil, nejen proto, že nebylo jen jeho, že na něm záviselo živobytí jak jeho vlastní, tak jeho dědiců. Vše, co nám ještě zbývá, vše, co za něco stojí, vše, co se ještě uchovalo, je, nebo po dlouhá staletí bylo ve vlastnictví soukromém. Jen to, co patří všem, a tedy zůstává v kontrole bezejmenných místodržících státní byrokracie, nemá naději na přežití a zřídka si vůbec své přežití zaslouží. I v oblasti zpustošeného prostředí se tedy musíme vyvarovat velikášských, zpolitizovaných a zbyrokratizovaných řešení těmi samými mechanismy, které toto zpustošení na naše hlavy přivodily. Což nám těch 45 let utrpení a ponížení nestojí za to, abychom začali nejen znovu, ale i správně, informovaně a kompetentně? Jednat za hranice bezprostředního zájmu jedince není přece v zájmu státu, ale právě v bezprostředním zájmu jedince. Lidová demokracie, 19. července 1990

1-6 (I)

Neradikální radikalismus Z řešení, která se dnes na veřejnosti debatují a kterým ekonomové pseudosocialismu tak poslušně skandují a tleskají, vstávají opravdovým ekonomům jejich národohospodářské vlasy na hlavách. (Opravdový ekonom je ten, který vychází z lidských bytostí, ne z normativů, standardů či konvertibility.) 18

NEUČTE SE Z VLASTNÍCH CHYB Jsme svědky upevňování a ne oslabování kontroly státem: státní podniky, státní akciové společnosti, reetatizace, rozdělování státního vlastnictví (i když žádné historicky a legitimně neexistuje), naturálně administrativní příděly jakýchsi „kupónů“ (o kterých se nesnilo ani nejzarytějším „stalinistům“), oddalování přechodu k tržnímu hospodářství a k soukromému vlastnictví, administrativní manipulace cen potravin, výprodej národních statků do zahraničí a přechod k „ministerskému“ státu, tedy k celosvětové novince. Navíc jsme propadli jakési zoufalé demagogii tzv. „rychlosti„ přerodu: rychlost jakékoli transformace je přece dána podstatou této transformace. Přechod k tržnímu hospodářství bude tak rychlý, jak jen rychlý být může, nikoli, jak rychlým jej nějaké ministerstvo vyhlásí. Otázky „rychlosti“ do ekonomické či intelektuální debaty prostě nepatří. Skočit „rychle„ do středu rokle zajisté není radikalismus, ale bláznovství. Dosáhnout svého cíle, byť i pomalu a povlovně, může být jediným důstojným zájmem civilizovaného národa. Radikalismus spočívá v cíli, nikoli v prostředcích. Chybí nám vidina budoucí společnosti. Úplně nám chybí jakákoli vize. Jako se Gorbačov každé ráno probouzí a hasí požáry, které mu přináší den, tak i my jsme již plně vytíženi každodenními problémy. Chceme se vracet, ale nevíme kam, chceme někam jít, ale nevíme jak, chceme debatovat, ale nevíme o čem. Hesla tržního hospodářství, podnikání, návratu do Evropy, lásky a duchovna nám znějí planě, neinformovaně a nekompetentně. Víme, co nechceme, ale vůbec nevíme, co chceme. Od dob Masarykových se lišíme nedostatkem koncepce, nedostatkem vizí, nedostatkem sebedůvěry a nedostatkem vzdělání. Bílý kůň, čepice se štítkem a knír ještě Masaryka nedělají. Masaryk byl myšlenka, nikoli pestrý operetní kabátec hradní stráže. Chybí nám ta jistota… Vidina budoucí společnosti může vyvstat ze zkušenosti, ze studia, z myšlení a z veřejné konfrontace myšlení. Vidinou naší budoucí společnosti nemohou být hesla a citáty z pochybených učebnic jiných systémů. Nemůžeme přece budovat vlastní stát tím, že budeme pouze radit druhým, co dělat, jak nakládat s vlastními prostředky a jak organizovat své společnosti. Musíme začít sami od sebe. Vizi společnosti formují vůdčí osobnosti národa. Jestliže ji neformují nebo formovat nemohou, pak musí být odvolány národním referendem. Žádný národ nemůže tolerovat představitele, kteří „přesně“ vědí, co mají dělat „ti druzí“, jak se mají chovat a jak mají investovat, ale vůbec se nezajímají o to, co má dělat a jak se má chovat jejich vlastní národ. Je logické, že široké vrstvy obyvatelstva, představované odborníky, zaměstnanci, podnikateli, odboráři, maminkami a babičkami, se musí vzepřít státní „ministerské“ kontrole a diktátu. Alternativní společenské formy lze klasifikovat podle vztahu kontroly a rozhodování o prostředcích k vlastnictví, tedy podle odpovědnosti za užití těchto prostředků. Pro názornost si sestavíme tabulku:

19

NEUČTE SE Z VLASTNÍCH CHYB

Z tabulky je zřejmé, že od socialismu se lze ubírat, třeba i podle scénáře, cestou státně determinované vertikály, tedy k hospodářskému fašismu a nacismu, když už jsme zamítli cestu horizontály, tj. perestrojky a jugoslávské participace. Je tu však ještě jedna možnost: Správná cesta vede po diagonále: směrem k ideálnímu společenskému systému zaměstnaneckého podílnictví. To je naše vidina, vyrůstající z kořenů moravského systému Tomáše Bati, představa společnosti, v níž rozpor mezi odpovědností vlastnictví a pravomocí rozhodování bude konečně a rozhodně překonán. Lidová demokracie, 26. července 1990

1-7 (I)

CO JSOU TO ŽIVOTNÍ JISTOTY? Je samozřejmé, že strany, které nemají národu co nabídnout, mu budou hlasitě podbízet tzv. „životní jistoty“. Tím zcela jasně míní, že pomocí daní, poplatků a uměle nízkých platů se převede do rukou státní byrokracie určité množství peněz, které pak tato byrokracie spravedlivě a „na půl“ přerozdělí mezi tzv. „potřebnější“ vrstvy, hlavně tedy sama sobě - tak, jak tomu bývalo doposud. Je to vše zdarma, jde o peníze jiných lidí, a bude vás to stát pouze volební hlas či malý hlásek. Nevím, zda být úplně bezmocně a ve všem (tedy totálně) závislý na anonymně byrokratickém aparátu, může pro někoho představovat životní jistoty. U většiny lidí tomu bývá právě naopak. Uplynulých pětačtyřicet let bylo přece údobím takových životních „jistot“. Co je výsledkem? Jsme nezdraví a umíráme předčasně, jsme špatně vzdělaní a tudíž nezaměstnatelní, v nemocnicích a v psychiatrických léčebnách se mnohdy s lidmi zachází jako s obtížným hmyzem, občanská bezpečnost se zhroutila, naše děti jsou bez budoucnosti a naši rodiče bez minulosti. Důvěra lidí ve spolehlivost a kompetenci státu, hlavního to předpokladu a záruky životních jistot, byla naprosto zanedbána, ne-li zničena. 20

NEUČTE SE Z VLASTNÍCH CHYB Životní jistoty, vždy a ve všech vyspělých zemích, vyplývaly a vyplývají z nezávislosti a ze soběstačnosti lidí, ne z jejich zvýšené či úplné závislosti. Jaká je to jistota, když sice vzdělání je „zadarmo“, ale do školy jste se dostali jen protekcí a vzdělání samo nestojí za nic, takže vaše děti stejně nikdo nezaměstná? Jaká je to jistota, když zdravotní péče je „zadarmo“, ale vy zemřete o 5-10 let dříve, než byste měli, protože to v podstatě není péče, ale velmi špatně organizovaná údržba lidských „strojů“? Jaká je to jistota, že vás sice nikdo nevyhodil ze zaměstnání, ale musel jste za to pracovat za urážlivou grešli, ponižovat se a hrbit po celý svůj život? A ještě děkovat bouřlivým potleskem a skandováním při masových shromážděních? Jaká jistota spočívá v pobírání penze, která vůbec neodráží vaše celoživotní úsilí a místo živobytí zajišťuje pouze živoření? Nic nemáte, nic vám nepatří, na ničem se nepodílíte, ničeho se neúčastníte - jen věčně tleskáte a skandujete - jaká je to jistota? Otrok odvozuje své „jistoty“ od závislosti na druhých, a potud také otrokem zůstává. Jistota svobodného člověka vyplývá z toho, že je pánem věcí svých, že má kontrolu, že rozhoduje, že se účastní a že sám vlastní budoucnost spoluvytváří. Pravé jistoty člověka vyplývají z rodiny, do níž se narodil, z obce, v níž žije, z podniku, ve kterém spolupracuje, a ze státu, kterému může plně a bez výhrad důvěřovat. Vbrzku se i v Československu objeví skupinky západních penzistů: dámy s modrými vlasy a perleťovými brejlemi na šňůrkách, páni v pestrých košilích a divoce kostkovaných sáčkách, kteří na stará kolena cestují po celém světě. Vysloužilé černošské učitelky z Harlemu jsem potkal v Šanghaji, staré texaské farmáře (co nosí hodinky na manžetě košile) na Novém Zélandu a skupiny japonských babiček s drdůlky v Leningradě. Bývá mi vždy smutno, když porovnávám jejich životní jistoty a jejich zajímavé a vzrušující stáří se socialistickými životními „jistotami„ babiček našich. Světoběžnické sebevědomí a nezávislost cizinců není jistě pro každého, ale podtrhuje to úroveň jejich prosperity a možnosti jejich životních jistot. Jak se takové bohatství vytváří? Především skrze podniky, instituce a obce, kde pracují. Podniky, ne stát, kapitalizují a investují část výsledků jejich práce a úsilí. Čím víc vyděláš, tím víc si můžeš odložit. Podnik sám obvykle zdvojnásobuje zvolenou výši individuálního vkladu. Tato část sociálního pojištění je určována prací a rozhodovací volbou zaměstnance. K tomu pak přistupuje z daní financované národní pojištění, které poskytuje životní minimum, stejné pro všechny. Podobně se financuje podniková zdravotní péče a vzdělání. Domky a byty jsou obvykle přímo vlastněny, při odchodu do důchodu výhodně prodávány mladším generacím a nahrazeny levnějším bydlením. Navíc existují individuální kapitálové investice v podnicích, v akciích, v bankách a skupinových investičních sdruženích. Když se to vše tak někdy po té padesátce sečte (lidé odcházejí na penzi stále dříve a věnují se drobnému soukromému podnikání či službám), tak to vytváří tu prostou skutečnost, že věková skupina nad 55 let věku je tou nejzámožnější skupinou v celé Americe. Taková je životní jistota. Být nezávislý, odstěhovat se na penzi na Floridu, cestovat po světě a dělat si, co se člověku zachce. Vědět, že o děti je dobře postaráno, že jejich budoucnost je dobře vyřešena a jejich životní cyklus se bude materiálně zakládat na úspěších životních cyklů předcházejících generací. Samozřejmě, že tyto opravdové, nesocialistické lidské jistoty nelze zavádět přes noc skandováním hesel radikální „perestrojky“. Víme, jak to dopadlo v Polsku i v Sovětském svazu. Jde spíš o to, abychom se zbrkle nevydali po té staré cestě lidské závislosti na státu, tedy po cestě vychudlého občanství a přetučnělé byrokracie. Lidová demokracie, 16. června1991

1-8 (I)

Teď již máme, co jsme chtěli ...do rachoty zvesela. Jako ekonom se často zamýšlím nad tím, co vlastně chceme my, prostí lidé. Jsme totiž jednou z mála zemí na světě, kde je ministr financí druhou nejpopulárnější osobnosti v republice. 21

NEUČTE SE Z VLASTNÍCH CHYB Na nedávné přednášce si pan ministr postěžoval, že jeho reformu sice plně chápou lidé na ulicích a tleskají jí davy na náměstích našich městeček a obcí, ale ekonomové, odborníci, podnikatelé, zemědělci, hospodářský tisk a odbory tomu prostě nerozumějí. To je svatá pravda. Za bouřlivého potlesku přítomných pak navrhl bezplatné přidělování akciových kupónů všem občanům ČSFR starším devíti měsíců. (To věkové omezení lze považovat za geniální). Uzavřel, že jsme si po čtyřicet let namlouvali, že je vše naše, že to vše patří nám všem a že tady to konečně budeme mít stvrzeno na podepsaném papírku: každý z nás dostane úpis s podobiznou na jednu čtrnáctimilióntinu celkového bohatství ČSFR. (Neutuchající potlesk v sále Karlovy univerzity.) Na tyto kupónky (či jak lid láskyplně říká „klausovky“) se již celý národ nesmírně těší. Volební výsledky to plně potvrzují: „polská“ šokující reforma u nás dostala zelenou a demokratickou podporu většiny národa. Vláda tak obdržela absolutní mandát k urychlenému zavedení „polských“ šoků do československé praxe. Já tomu však nerozumím a nechápu to, opravdu ne. Co může být tak přitažlivého na utahování opasků? Co je tak lákavého na administrativním (tedy ekonomicky nepodloženém) zvyšování cen potravin? A proč zrovna potravin? Snad to, že u nás tvoří jídlo přes čtyřicet procent rodinného rozpočtu? (Ve vyspělých zemích jen asi deset procent.) Co může být tak přitažlivého na bezcenných modravých papírcích, za které nikdo nikomu nic nedá, protože za ně také nikdo nic dát nemusel? Po přečtení dopisu čtenářky I. Štěpánové v Lidových novinách mi začalo svítat. Naši lidé se rozhodli pro cestu k duchovnu, k symbolům, k lásce a estetice. Nadměrná konzumace jídla by zbytečně narušila již dlouholetou osvětovou kampaň za zdravé stravování. Žijme tedy zdravě a buďme tedy štíhlí. Požívejme obilovin a luštěnin, nesolme, vylučme ze své životosprávy máslo, bílý cukr, vejce, mléko, kávu, maso a tuky. I děti lze odnaučit extravagantnímu Sunaru již v poměrně útlém věku. V Čs. televizi jsem viděl úžasný hodinový pořad (světové a domácí zprávy trvají pouze dvacet minut), kde velmi hodná šedovlasá paní vyvářela chutná jídla v podstatě z ničeho: z listů pampelišek, z čekanky, z obroku, atp., vše vkusně ozdobeno travinami a lučními květy. Je samozřejmé, že na lačný žaludek se mnohem lépe studuje, cestuje do zahraničí, podniká i miluje - a to obzvláště prostému lidu. Štíhlé ženy upevňují manželství, štíhlí muži mohou lépe pracovat. Národ jako celek, kromě několika vedoucích představitelů, vypadá již dnes pěkně štíhle, zdravě a opáleně. Průměrný věk obyvatelstva, který nám tak povážlivě v posledních čtyřiceti letech klesal, se nyní tím vším duchovnem a zdravou životosprávou jistě rapidně zvýší. Ceny potravin se sice zvýšily, ale ministerstvo nás za to finančně kompenzuje. To je samo o sobě geniální, protože to dává čtyřčlenné rodině skoro sedm tisíc použitelných papírků ročně navíc. Tím se vytvoří další potřebný inflační tlak na již zvýšené ceny, které budou moci ještě dále stoupat při „liberalizaci“ cen od 1. ledna 1991. Jestliže se nám takto podaří vytvořit kýženou hyperinflaci, pak tím víc budeme potřebovat různé ministry a ministerstva, kteří s hyperinflací budou hrdinně „bojovat“. Cesta k duchovnu a k lásce se nám tak konečně otevírá. Mnozí začnou v rámci tohoto duchovna investovat do akcií státních akciových společností, a tím poskytnou našim státním podnikům dostatek hotovosti, aby ji mohly obratem reinvestovat do „tvrdých“ valut a účastnit se podnikání se svými soukmenovci na Západě. „Bude ako nebolo“, jak kdysi říkával nějaký spisovatel. To dnešní „tréninkové“ zvýšení cen potravin nás na tu opravdovou „liberalizaci“ cen velmi dobře připravuje. Zvykneme si, nebude se nám to již zdát tak náhlé a překvapivé, budeme se moci plně věnovat čtení divadelních her, poezii, lásce a stříhání modravých akcionářských kupónů. Asi jsme si to takhle nějak představovali. A co byste tedy udělal vy, když jste tak chytrej?      

Nemohu udělat nic. Sám mám, jak vidíte, velké problémy s chápáním tužeb vlastního národa. Asi bych předplatil „Financial Times“ všem zaměstnancům ministerstva financí. Asi bych vyslal (vlakem) vládní delegaci na studijní pobyt do Polska. Asi bych prohlásil naše maminky, naše babičky a naše děti za jádro národa: nenosí totiž opasky a nemají co utahovat. Asi bych nabídl zaměstnancům vlastnicko-účastenské podíly, které jim patří a které si zaslouží. Asi bych každý reformní krok veřejně zhodnotil z hlediska společenského dopadu a budování důvěry. 22

NEUČTE SE Z VLASTNÍCH CHYB       

Asi bych privatizoval ministerstvo financí. Asi bych omezil federální vládu a ponechal jí pouze vnitro a obranu. Asi bych ustavil občany volenou Instituci národní sebedůvěry, která by dohlížela na personální obsazování klíčových pozic, na dodržování a interpretaci ústavy a na ochranu zájmů výše zmíněného národního jádra. Asi bych prohlásil dosavadní „reformní“ programy za zmatečné. Asi, …asi, …asi.

Tak vidíte: i bolest jedince je přehlušena euforií davu. Lidová demokracie ,31. července 1990

1-9 (I)

Rekapitulace, ne kapitulace Dnes již víme. Víme, že ke svobodě, přímé demokracii a k samosprávnému podnikání našich občanů vede jen dlouhá, křivolaká nebo snad i slepá cesta. Odcházím tedy ve smutku, protože politická i ekonomická situace je v říjnu výrazně horší, než byla v nadějném dubnu. Nastává sice volný pád, ale lidé stále tleskají na náměstích a poslanci zdvíhají ruce v zákrytech. V čs. exilu se dnes píše o IV. odboji. Víme již, že 17. listopad byl předurčen pučem komunistů, StB a KGB, pučem, který manipuloval a nadále manipuluje nejen naše studenty, ale i nás všechny, doma i v zahraničí. Jmenujeme, odvoláváme, závidíme a nenávidíme bezmezně, protože ani naše vlastní naivita a neschopnost neznají mezí. Neučíme se. Víme již, že tzv. „Scénář“ ekonomické reformy je pučem státní byrokracie, který má navždy vyvlastnit ty, kteří v podnicích pracovali, a zvlastnit ty, kteří vyždímali z posledních čtyřiceti let potřebné balíky hotovosti. V pučové atmosféře se nedá podnikat, ale jen spekulovat, šidit a krást. Místo tržního hospodářství zavádíme poválečné hospodářství státního poplatnictví: stát „řeší“ naše problémy ze dne na den, kus po kusu, bez koncepce a bez programu. Naši zaměstnanci, tj. my všichni, zůstaneme i nadále námezdnou silou státních akciových společností a holdingů - nestaneme se ani spoluvlastníky, ani spolupodnikateli, ba ani spolupracovníky. Chováme se extravagantně, jako by tu existoval ještě jeden národ, ten lepší, slibující spasení již svým pouhým nástupem. Věříme tedy, že uvnitř zeměkoule je ještě jedna, ale větší. I to je smutné. Není tomu tak. Jsme celistvost, jsme, co jsme, nemáme „druhou partu“ - oheň je nutno rozdělat i s mokrým dřívím, jak by měl vědět každý skaut. Individuální závist nám přerůstá ve státem podporovanou nenávist. Nenávidíme naše vlastní „bílé vrány“, očerňujeme je k obrazu svému. Úspěch druhých v nás nevyvolává radost a pýchu, ale jen strach, nepohodlí a touhu po křiku na náměstí. Kde celý vyspělý svět integruje, spojuje a rozšiřuje, my rozbíjíme, drobíme, atomizujeme, specializujeme a zužujeme. Vytváříme tak svět, v němž já osobně bych již žít nemohl a nechtěl. Proto odcházím. Odbornost, kompetence, vzdělání a iniciativa jsou v ČSFR oficiálně podružné vůči pseudohodnotám bezúhonnosti, vlezlismu, tleskačství a jánabráchismu. Dopouštíme se tak intelektuální genocidy - tleskáme tomu, jednohlasně to schvalujeme. Uvnitř té naší „kuličky“ však již žádná jiná - natož větší - prostě není. To mi věřte! Jestliže někdo krade, pak jsme to my sami. Nikdo jiný tu nikde není. Jediné řešení je, abychom kradli sami sobě - pak najisto přestaneme. Nesmíme zůstat námezdnými silami pro lidi s hotovostí a pro stát. Musíme 23

NEUČTE SE Z VLASTNÍCH CHYB se stát, každý z nás, spolupodnikateli. Naše výrobní prostředky nepatří do rukou státu, a už vůbec ne do rukou státní či veřejné akciové společnosti. Výrobní prostředky patří do rukou jedinců, zaměstnanců, manažerů, občanů. Nebýt géniem, nebýt vynikajícím, nebýt světovou špičkou - to jistě není žádná ostuda či selhání jedince. Ale nerozpoznat génia mezi námi, a co víc: potlačit a zesměšnit génia - to je již neodpustitelné, to se už omluvit nedá, to je znakem socialistické dekadence malých duší. Naše „novaja“ ekonomika nevychází z lidí, ale jen z čísel, sazeb, kupónů a přídělových lístků. Ignorujeme světové trendy, vysmíváme se jedinci, glorifikujeme masy, masový trh a masovou ekonomiku. Nechápeme, že trh vzniká v obci, nikoli na ministerstvu. Nechápeme, že trh jsou jedinci, ne statistická veličina. Nechceme se učit. Chceme jen poslouchat a vykonávat příkazy, linie a ideologická dogmata - i přesto, že jim nerozumíme. Necháváme jiné experimentovat s námi tak hrubě a tak nekompetentně, že kdyby šlo o morčata, opice či kuřata, povstali bychom ve spravedlivém hněvu. Experimentace s lidmi nám však nevadí: jsme na tom všichni stejně. Stejnost podmínek, to nám zřejmě vyhovuje. Nevyžadujeme kvalitu a nehledáme podstatu. Stačí nám průměrnost a prostřednost, stačí nám symboly, metafory a vyumělkovaná prázdná slova. Jsme panáci na šachovnici lidí, kteří zcela určitě nejen neumějí, ale ani nemíní hrát šachy, neřeknou nám pravidla hry, tají své příští tahy, protože je sami neznají. Střílíme naše bílé vrány jen proto, že jsou bílé. Bez bílých vran však nemáme naději: bez nejlepších z nás na předních místech jsme ztraceni. Volný trh nelze vyhlásit ministerským dekretem. Peníze nejsou jen peníze a kapitál není jen kapitál. Peníze, které ukradnu ministrovi financí, nejsou tytéž, které měl ve své kapse - a naopak. M r t v ý kapitál zhodnocuje sám sebe: K -> V -> K+. Výroba, lidská činnost a lidské snažení jsou mu pouze prostředkem. Ž i v ý kapitál zhodnocuje výrobu: V -> K -> V+. Kapitál je pouze prostředkem ke zhodnocení činnosti lidí a jejich životů. Mrtvého kapitálu bude dost, živého se nám bude nedostávat, a to ani ze zahraničí. Hromada peněz není kapitál, jen hromada peněz. Kapitál je myšlenka, um, vědění a vzdělání, které dělají z hromady peněz živou sílu. Nevíme to, nechápeme to téměř programaticky, a ideologickou demagogii povyšujeme na ekonomii. Vlastnictví papírků nedělá z člověka podnikatele, jen pouhého spekulanta. Podnikatele dělá pouze myšlenka, nápad a snaha poskytnout výrobek či službu. Kapitál je prostředek, ne účel. To je lekce č. 1 v kursu č. 1 na kterékoliv americké univerzitě. Vhodná i pro mnohé z našich ministrů. Tato osobní rekapitulace není kapitulací. Obsahuje východisko, které spočívá v jedincích, rodinách, obcích a podnicích našich národů. Řešení je v nás samých, nikoli ve vládě naší. Nesmíme se nechat vyvlastnit, nesmíme zůstat námezdnou silou mrtvého kapitálu. Každý z nás musí být kapitálem. Jde tedy o nás. Privatizace musí být zvlastněním nás všech vytvořením spolupodnikatelských vztahů na podnicích a v obcích. Přímá obecní a podniková privatizace není chaos, ale prosazení se trhu a tržních subjektů, tj. nás všech. Nebuďme pouhými držiteli kupónů a státních akcií, ale investujeme jednotlivě do kapitálových podílů svých podniků a svých obcí. Staňme se konečně spoluvlastníky a spolupodnikateli - svých věcí, svých statků a svých životů. Lidová demokracie, 7. listopadu 1990

1-10 (II) Fenomén Slušovice Když jsem před nějakými pěti lety svým studentům v New Yorku a v Dublinu zadával první disertační práce a studie na téma“Management System Slusovice“ a pak pročítal a známkoval jejich rozsáhlé rešerše světové literatury a hodnotil jejich studijní zvídavost a neskrývaný obdiv k rodícímu se novému evropskému systému řízení, pocítil jsem hrdost a pýchu, že opět, tak jako již 24

NEUČTE SE Z VLASTNÍCH CHYB jednou předtím ve Zlíně, se moje vlast stala kolébkou unikátní schopnosti géniů – dát lidem dobrou práci, přinést do oblasti prosperitu a uspokojit zákazníka, spotřebitele i občana. Moji američtí a irští studenti systému řízení Slušovice dodnes netuší (a nesmějí ani tušit), že tak jako zlínští za Bati, tak i slušovičtí dnes se stali předmětem absurdní závisti a z ní pramenící instituční nenávisti a netolerance. Tak jako jsem se před pěti lety naším manažerským genius loci pyšnil, tak se dnes za jeho nevysvětlitelné nepochopení a snižování stydím. Závist a nenávist jsou jen dvě strany stejné mince, puncované neschopností pochopit. Jedinec sám nemusí být velký, moudrý, a schopný – ne všichni můžeme být génii – ale rozpoznat a pochopit velikost v druhých, když se s ní již jednou z vůle Boží setkáme, je minimum, které od nás život musí vyžadovat a spoluobčané očekávat. Jinak by to nebylo ono – a nejen to. Jsme rituálními vyznavači „žampiónového efektu“ malých států a malých duší: jen trochu zvedneš hlavičku a už ti ji rychle zkosíme, a to „hrací pole“ si zase pěkně zarovnáme. Planýrujeme, srovnáváme, zarovnáváme a glajchšaltujeme hlavičky: nikdo přece nemůže být víc, umět víc, vědět víc či dokonce udělat víc, než co je oficiálně prohlášeno za nejvyšší. A proto tvrdím, že ve Slušovicích i ve slušovických dnes máme něco velikého: úspěšně fungující model podnikového řízení evropské úrovně a světových možností. Nevím, čeho je dnes třeba více. Tak jako Japonci – jistě mistři podnikového řízení – obdivují náš systém Baťa, tak dnes začínají (spolu s Američany a Angličany) obdivovat i Slušovice. Japonci se od nás chtějí učit, my sami od sebe ne. *** Řídící systém Slušovice, i když ještě v intenzivním procesu zrodu a v mnohém asi „nedokončený experiment“, se vyznačuje již dnes většinou základních prvků, které představují špičku světového organizačního a manažerského myšlení i praxe. Když vezmeme v úvahu byrokratické, dusivé a nepředstavitelně těžké podmínky, za nichž se tento disidentský ostrůvek kvality musel po dlouhá desetiletí vytvářet v moři prostřednosti, pak si snad uvědomíme význam pojmu světová třída. Naše Slušovice, přeneseny do tržního prostředí Japonska, Kanady, USA či dokonce (a doufejme, že k tomu nedojde) Malty, by se určitě staly důstojným partnerem v konkurenci světových podniků. Tak jako byl kdysi světovým i Baťa a jeho spolupracovníci. I Baťa však nakonec podlehl dlouhotrvajícímu žampiónovému efektu tehdejšího státu. Jejich podniky i lidé byli štváni do zahraničí již od třicátých let. Nic nového pod sluncem: co jenom zloby a nenávisti i takový Egon Erwin Kisch tehdy na Baťu a baťovství navršil a jak necitlivě ponížil tvůrčího ducha této fascinující, ale trvale persekuované podnikatelské kultury moravsko-české. Musíme se již jednou z historie poučit a naučit se rozpoznávat velikost v druhých, ne pouze zveličovat malost v sobě.

Systém řízení Slušovice Základní charakteristiky jakéhokoli systému řízení musí splňovat kritéria komplexnosti, provázanosti a vícerozměrné integrace. Jinak by šlo pouze o izolované metody či techniky řízení – a to by bylo pro dnešní Evropu hodně málo. U Slušovic jde o následující charakteristiky: 

Široké a vzájemně se zhodnocující netradiční portfolio tradičních ekonomických činností: rostlinná výroba, živočišná výroba, průmyslová výroba, služby a obecní, přírodní i občanská ekologie. Čím širší a komplexnější, tím efektivnější.



Pochopení zásady „jednoho trhu“ - tj. světového trhu, jako jediného spolehlivého přístupu ke zvýšení prosperity místní oblasti. Tedy: „Myslet globálně, jednat lokálně“. Již dnes si lze představit výrazný pokles kvality života na Moravě, kdyby se Slušovice přes noc ocitly třeba na Maltě.



Překonání úzké specializace a dělby práce směrem k integraci úkolu, práce i vědění: čím více funkcí můžeš zastávat, čím širší je okruh tvých znalostí a rozsah tvého vzdělání, tím pružnější se stává podnik v uspokojování potřeb zákazníka a v reakci na výzvy konkurence. Kolik prací umíš, tolikrát jsi člověkem. 25



NEUČTE SE Z VLASTNÍCH CHYB Pochopení principu zaměstnanec = vlastník (Baťovo „každý dělník kapitalistou“). Tento princip se může legálně rozvíjet až nyní, prostřednictvím podílového účastenství zaměstnanců, vnitropodnikových podílů/akcií, zaměstnanecké akciové společnosti a předáváním výrobních prostředků do přímého vlastnictví zaměstnanců, atp. Slušovice však nastoupily tuto cestu – pod různými disidentskými kamuflážemi – již před deseti lety (viz předávání výrobních prostředků do „socialistické“ péče).



Vytvoření podmínek pro zemědělskou a průmyslovou velkovýrobu skrze malé autonomní a hospodářsky nezávislé týmy či rozšířené rodiny pracující uvnitř podnikatelského komplexu. (V USA je dnes v zemědělství zaměstnáno jen 2,5% celkové pracovní síly – produktivní rozsah takové konkurence si lze jen těžko v našich podmínkách představit.)



Mezilidské vztahy, založené na poctivé práci, spravedlivé odměně a prostoru pro iniciativu, jsou na nejvyšší světové úrovni. Takový systém netoleruje (a nesmí tolerovat) lenivce, propagandisty, politické aktivisty a hospodářské příživníky. Poctivá práce (dnešní i minulá) je základní hodnotou ve Slušovicích. Podnikání, inovace, hledání, soutěživost a vytrvalost jsou mravními hodnotami Slušovic, jako byly u Bati, a jako by měly být všude. Politická propaganda do podnikání nepatří.



Služba veřejnosti. Slušovice aktivně vyhledávají neuspokojené potřeby – a rychle a kvalitně je uspokojují. Od kulturních a sportovních podniků, přes květiny, péči o důchodce a nemocné, obchody a cestovní kanceláře, až po vzdělání, trénink, výpočetní techniku a leteckou dopravu – vše, co měl dělat stát a nedělal – to vše se stalo konkurenční doménou Slušovic.



Nepřetržitá snaha po neustálém zlepšování kvality i kvantity výrobků a služeb: nikdy není a nemůže být konec podnikatelskému snažení. Kvalita, nikoli zisk, je základním principem podnikání. Slušovice poskytují lepší výrobky a služby, a to u zákazníků rozhoduje. Trvalá snaha o udržení kontaktu se světovou špičkou, ve smyslu Baťova: „Nejlepší na světě nám úplně stačí“. listopad 1990

1-11 (sken)

Rozbili nám Československo: Necháme si to líbit? Zaskočili nás. Exkomunisté na Slovensku i v Čechách zneužili naší nerozhodnosti, naivity a demokratičnosti - a rozbili nám Republiku. Neptali se ani svých spoluobčanů. Ve vulgární snaze udržet se u moci rozbili to, za co jsme po celá desetiletí bojovali, pokládali své životy a odcházeli do exilu. Nepředstavitelně nás ponížili jak před našimi rodiči, tak před našimi dětmi. Znásilnili nás. Poněmčili nás. Rozprodali nás. Vrhali o nás své kostky bez nás. Český havlo-klausismus a slovenský mečiarismus se zapsaly do našich dějin jako nacionalisticko-fašistické rozbíječské doktríny, které nerespektují nic. Nerespektují ani národní kulturu, ani národní hospodářství. Nerespektují naši budoucnost a opovrhují naší minulostí. Mohou to vše dělat beztrestně, protože my, obzvláště v exilu a emigraci, mlčíme.

Svět však nemlčí Americké New York Times ze dne 3. ledna 1993 popisují okolnosti rozbití Československa pravými slovy: „Konec této 74-leté unie Čechů a Slováků byl inscenován dvěma politiky, kteří i přesto, že vyhráli volby r. 1992, získali pouhou jednu třetinu hlasů ve svých republikách, díky multipartajnímu systému, v němž soutěžili.“ Klaus a Mečiar rozbili Republiku, nikdo jiný. Proč to musí být právě New York Times a ne naše noviny a časopisy, které píší o rozbití plnou pravdu?

26

NEUČTE SE Z VLASTNÍCH CHYB „Ani Klaus, ani Mečiar nevedli své předvolební kampaně na platformách rozbití státu. A tak občané Československa, kteří ještě před třemi lety vykřičeli komunisty z pozic moci, jsou nyní sami donuceni přijmout rozbití vlastního státu demokraticky zvolenými náhradními vládami.“ Žádné referendum, žádný demokratický proces: pouze jednotřetinová menšina bývalých komunistů nezapomeňte jména jejich vůdců: Kalvoda, Dlouhý, Dyba, Klak, Zieleniec, Kovář, Čermák, Stráský, Kočárník, Tříska, Ježek, Uhde - nadiktovala národům jejich osud. New York Times komentují: „Pánové Mečiar i Klaus zamítli jakákoli volání po občanském referendu, a to z velmi dobrého důvodu: Ať již existovaly mezi Čechy a Slováky jakkoli špatné pocity či vztahy, faktem zůstává, že průzkumy veřejného mínění opakovaně dokazovaly, že většiny obou skupin si nepřály rozbití federace.“ Tolik tedy New York Times. Horší je to již s novinami našimi, které spíše strkají hlavu do písku. Víte, že za celistvost republiky - tedy za nás všechny - se upálil Čech slovenského původu Josef Aszmongyi? A jestli to víte, jakpak jste na tuto zprávu asi reagovali? Vy doma i v zahraničí? Dovoluji si tvrdit, že většina našich občanů doma a většina našich krajanů v zahraničí si rozbití Československa nepřála, nepřeje a přát nebude. Přesto, nevysvětlitelně, většina z nás mlčí a trpí v soukromí, a to právě v době, kdy již není třeba se ničeho bát a kdy mlčení samo již není zlatem, ale jen pozlátkem kočičím nad pocity viny, zrady a zklamání. Česko-Slovenský výbor Již 25. listopadu 1992 byl v Praze ustaven Česko-Slovenský výbor. Jeho cílem je spolupráce odborníků, osobností a občanů z obou republik, kteří budou formulovat alternativy k ex-komunistickému pojetí hospodářské reformy a hledat vhodné formy nového státoprávního uspořádání. Již dnes je třeba pracovat na budoucnosti nové Česko-Slovenské Unie, již dnes je třeba znovu obnovit vitalitu, účast a iniciativu čs. exilu a emigrace. I když se nemíníme domů vrátit či stát se občany, své historické kořeny a budoucí ideové kotvy zradit nesmíme. Česko-Slovenský výbor bude úzce spolupracovat se zahraničními státními i soukromými institucemi v oblastech mezinárodního práva, ekonomických vztahů a vzájemné bezpečnosti, a to ve smyslu: 1) zvýšení informovanosti světových demokracií a jejich vlád o podstatě, průběhu a mechanismech uplatňovaných v procesech rozpadu ČSFR; 2) zdůrazňování výrazně destabilizačních následků nedemokraticky prosazovaného rozpadu ČSFR pro hospodářské, právní a bezpečnostní sféry zájmů ve střední Evropě; 3) působení na zahraniční politiku demokratických vlád ve směru podpory nového, moderně integrovaného státu, který by se stal zárukou dlouhodobé stability, prosperity a spolupráce ve střední Evropě. V těchto cílech a úkolech musí čs. exil sehrát významnou a vedoucí roli. Nelze již dále čekat. Nesmíme si to nechat líbit.

Role katalyzátoru Roli katalyzátoru integrace, snášenlivosti, stability a spolupráce může nové Česko-Slovensko plnit pouze za podmínek hospodářské a společenské transformace, která by vycházela z následujících principů: 1) orientace na rozvoj a dlouhodobý růst, nikoli na prostý útlum a přerozdělování produkce. Důraz musí být na vytváření nových pracovních příležitostí a znovuobnovení důvěry v budoucnost a stabilitu státu;

27

NEUČTE SE Z VLASTNÍCH CHYB 2) zvyšování vzdělání a kvalifikace zaměstnanců, využití jejich motivace a iniciativy za rozhodovací účasti a vlastnického podílnictví ve svých skutečně (nejen papírově) soukromých podnicích, nekompromisní zajištění morálky a etiky účastníků tržních transakcí; 3) aktivní rozvíjení nových výrob a služeb světových parametrů, zvyšování koupěschopnosti obyvatel, zajištění konkurence ve všech oblastech, stimulace drobného podnikání a podnikatelství, zvýhodňování aktivit s vysokou přidanou hodnotou; 4) preferování zahraničních investic (technologie, modernizace, restrukturalizace) oproti byrokratickému odprodeji do zahraničí (útlum, monopol, destrukce), budování národního kapitálu a co nejširší vrstvy národních kapitalistů.

Nebojme se konfederace Nebojme se konfederace švýcarského typu. Je to uspořádání oblastní a regionální, pro nás (ale i pro Evropu) uspořádání optimální. Dříve však, než se Češi či Slováci mohou domáhat integrace s Evropou, musí prokázat schopnost reintegrace jeden s druhým. Toto nejsou jen „smysluplná“ slova, ale základní princip vnitřní i vnější politiky moderního Československa. Reintegrace Československa by se měla stát potřebným katalyzátorem k sebevědomější integraci evropské. Ani zde nejde o pouhá slova, ale o první princip nové, moderní zahraniční politiky Československa. Budujme již dnes středoevropský společný trh autonomních národních a národnostních oblastí, států a republik, který spojí Rakousko, Čechy, Moravu, Slovensko, Polsko, Maďarsko, Slovinsko, Chorvatsko a Zakarpatskou Ukrajinu. Tento reintegrovaný celek bude tou správnou odpovědí na dominanci Střední Evropy Německem. Každá část samostatně a v izolaci bude Německem ekonomicky i politicky pohlcena. Probudíme se? Prohlédneme?

Potřebujeme tržní hospodářství - ne spekulaci, zlodějnu a morální úpadek V bývalém Československu došlo k tragédii. Bývalí komunisté, lidé bez vzdělání, bez znalostí a zkušeností s tržním hospodářstvím nám naordinovali otřesnou a šokující karikaturu trhu, která z nás dělá prosté směnárníky a papírové spekulanty, vytváří z nás národ drobných překupníků a námezdních posluhů, montážníky Evropy; ničí naše předválečné tradice nezávislosti a fachmanství, likviduje veškeré naše naděje na roli inovačních a konkurenceschopných výrobců, podnikatelů a kapitalistů ve střední Evropě. Stáváme se tím malými, protože známe jen malé, ne-li titěrné cíle. Tahat rikša-vozíky na Staroměstském, prodávat pohlednice, stlát postele cizincům, prodávat zadarmo získané kupóny, nazývat sami sebe „DIKy“, kupovat a dokonce i číst „Blesk“, držet hubu, držet krok a utahovat si opasky na povely exkomunistů, klanět se před barevnými fotografiemi hlupáků v nadživotní velikosti - to vše přece nemůže být znakem Středoevropana. My jsme přece měli řídit své škodovky, kolbenky, pivovary a sklárny. My jsme měli dokazovat Evropě svou cestu z područí, ponížení a podlézavosti - my jsme měli být symbolem nezávislosti na Německu. My jsme měli vyrábět a ne pouze spekulovat. Měli jsme budovat své hospodářství, vzdělávat naše děti, zvyšovat úroveň našeho zdraví a hojit mokvající rány na našem prostředí i duchu. Sám jsem byl svědkem, jak se vynikající výrobní a zpracovatelský podnik, takřka před mýma očima, změnil za necelé tři roky v překupníka, parazita a bezpáteřního oportunistu. Jestliže lze i ty nejlepší z nás změnit v ty nejhorší během pouhých tří let – co jen se to s námi stalo? Co to z nás udělali? Jaké nám to zbývají naděje?

Principy svobodného trhu Naši ex-komunisté nepochopili ani ty základní principy svobodného trhu. 28

NEUČTE SE Z VLASTNÍCH CHYB Základem je, že obě strany se po vzájemné výměně zboží či služeb musí nacházet v lepší situaci než před uzavřením obchodu. Uzavřít obchod či transakci za jiných podmínek je výrazným porušením tržních principů. Okrádat druhé není volný trh, ale komunismus. Jestliže vydělám 1000 Kč prodejem kvalitního výrobku či služby, pak po mně zůstane v hospodářství výrazná, kladná stopa: nově vytvořená či přidaná hodnota. Obě strany jsou na tom lépe než předtím. Jestliže těchto 1000 Kčs ukradnu, vyšmelím či získám podvodem, pak po mé akci nezůstane v hospodářství nic nového, nic přidaného - jen prostý přesun z jedné kapsy do druhé, či z miliónů kapes do kapsy jedné. Druhá strana je takovou „transakcí“ výrazně znevýhodněna. Po několika letech taková „ekonomika“ nutně upadá. Další princip: volný trh není volné určování cen státními či zahraničními monopoly: volný trh vyžaduje konkurenci statisíců drobných podnikatelů, nikoli monopolní diktát několika státních, pseudo- či polozprivatizovaných gigantů. Konkurence je přece alfou a omegou volného trhu, monopolní diktát a zvůle jsou jeho popřením. Drobné podnikání je třeba stimulovat, zvýhodňovat, úvěrově a daňově preferovat, ne je omezovat, byrokraticky dusit a finančně vysávat. Ex-komunisté také nepochopili, jak důležité je, jakým způsobem je ta tisícikoruna vlastně vydělaná. Prostituce může jistě hospodářství přinést miliardy tvrdých valut: přesto je to vše na nic. Jestliže prodám za 1000 Kčs „stromů na stojato“ za protihodnotu 1000 Kčs elektronických přístrojů, jenom zdánlivě jde o rovný obchod. Směňuji neznehodnocenou materii za výraznou přidanou hodnotu. Ve skutečnosti vytvářím velký ekonomický deficit. Vyrábět a směňovat „stromy na stojato“ přidává minimální hodnotu, nevytváří pracovní příležitosti, degraduje pracovní sílu, nevytváří podpůrnou infrastrukturu, ničí surovinovou podstatu. Výroba elektronických přístrojů přidává hodnotu, vytváří pracovní příležitosti, vyžaduje infrastrukturu a přináší vyšší zisky. Již za několik let takového „obchodu“ se ta „elektronická“ strana stane průmyslovou velmocí a druhá upadající banánovou či „smrkovou“ republikou. Není přece 1000 Kčs jako 1000 Kčs. Není tedy vůbec jedno, co vyrábíme. Prodávat „potato chips“ není souměřitelné s prodejem „computer chips“. Je třeba podporovat a zvýhodňovat výroby a odvětví, které hodnotu přidávají, ale nevyvážet kaolin, štěrkopísek či stromy na stojato, a tak přidané hodnoty ničit. Natož přidávání hodnoty prohibitivně zdaňovat, tedy plnit pokladnu za cenu další degradace národního hospodářství. Nepochopených či zkreslených principů volného trhu je jistě celá řada. Nemá význam v jejich výčtu pokračovat - adresáti neslyší, nevidí nebo prostě nechápou.

Proč se však nezeptat? Mnozí občané i krajané mi o Vánocích psali dopisy a posílali pozdravy, v nichž zdůrazňovali, jak se mé

předpovědi splnily, jak upadla výroba, jak se zvýšily ceny, jak vymizely obchody, služby a restaurace a nahradily je kanceláře, herny a „café“, jak upadla morálka a sebedůvěra, jak se zvýšila nezaměstnanost, jak vzrostlo rozkrádání i spekulace, jak jsme byli zavrženi mezinárodním společenstvím, jak upadla naše kultura a zdravotnictví, atp. Nešlo zde vůbec o předpovědi, ale o zcela logické a nevyhnutelné následky politických a ekonomických „tahů“ naší ex-komunistické vlády. Nepovažuji se za prognostika a nemám ani pocit, že by mi nějaké prognózy vyšly - protože nešlo o prognózy, ale o prostá fakta. Každý to musel vidět, i když ne každý to musel veřejně přiznat. Tvrdím-li nyní, že bude hůř, tak ani zde nejde o prognózu, ale o nevyhnutelný následek našich dnešních nemoudrých činů. V jednom směru jsem ale prognostikem byl. Vycházel jsem z předpokladů, které mi naprosto nevyšly, překvapily mne a vyrazily dech. Nikdy jsem totiž netušil, že si to naši lidé nechají líbit, že to neprohlédnou a že na sebe nechají pořvávat od bývalých komunistů ještě dnes. Nikdy jsem nemohl tušit, že lidé dobrovolně předají Klausovi, Mečiarovi či Havlovi i tu - na neštěstí rozhodující - třetinu hlasů. Soudil jsem, zcela chybně, „druhé podle sebe“: považoval jsem je za nepoddajné, nevzdávající se, zkušené, náročné, ambiciózní a 29

NEUČTE SE Z VLASTNÍCH CHYB individualistické. Není to jejich vina, ale jen a jen moje: nerozumím-li svému národu a jeho aspiracím, pak nemám ani právo mu do jeho věcí mluvit. Občané ode mne chtějí hodně: vysvětlovat hospodářské i politické detaily, řešit stranické konflikty, brát v úvahu osobní ambice. Proč se však podobně nezeptají Havla, Klause či Žantovského? Proč nepřitlačí na tyto pány a nezeptají se JICH na ekonomiku, politiku či kulturu? Proč se v těchto případech spokojují jen s trapnými hesly a klišé jako: Jinak to nejde - Musíme se vrátit do Evropy - Jediná možná cesta - Jediná správná strana Musíme se odrazit od dna - Stovka je přece stovka - Rozdělení je nevyhnutelné a referendum je nesmysl - atp. Proč se nezeptat „na tělo“? Proč je nepřitlačit ke zdi? Proč kolem nich chodit po špičkách? Proč se ex-komunistů nezbavit již jednou provždy a nezačít konečně budovat společný stát Čechů, Slováků a Moravanů tak, jak jsme si všichni představovali, jak jsme v to všichni doufali?

Ještě není pozdě. Nikdy přece není pozdě. Je lepší zbláznit se pod vedením hlupáka nebo zhloupnout za řízení blázna? Haló noviny, 13.2.1993

1-12 (I)

Prosté vyznání: Československo - má láska Na těchto stránkách jsem se s čtenáři dělil o své úvahy, názory a touhy. Dopustil jsem se malé, a tedy odpustitelné, či jak v USA říkáme “bílé“ lži. Nevyznal jsem se ze svých pravých motivů, nevyznal jsem se ze své lásky. Po čtvrt století nepřítomnosti není pro muže – exulanta - zcela jednoduché vyznávat lásku ženě svého mládí, natož pak zemi svého mládí. Navíc, profesoři (a ekonomové k tomu) tak nějak lásku vyznávají. Československo je má láska. Nikdy jsem nechtěl odejít. Nikdy jsem necítil trpkost. Nikdy jsem nechtěl nic dostat či brát, ale jen dávat. Je mi dobře, když vidím, že se život navrací do ulic Prahy. Jsem vděčen i cizincům, kteří nám ukazují, že je možné si sednout na chodník, že je možné začít rozhovor s neznámým člověkem, že i z ulic je možné udělat část našeho bytí. Vzrušuje mne, když zaslechnu v té cizojazyčné směsici létat i česká slova: někteří z nás přece jen nezůstali doma, někteří neusedli k televizorům, a mnozí, snad po velmi dlouhé době, dokonce neodjeli do ústraní a izolace svých chat a chatek. Začínají mi imponovat muži, kteří se již nyní chovají korektně a slušně, kteří nelžou, dívají se přímo do očí a nestydí se za úsměv. Miluji ženy, které se dokáží učinit krásnými nejen pro sebe, či pro jiného muže, ale i pro Prahu, pro bytí samé, pro radost ze života. Jsem rád, že se úsměv pro mnohé z nás stává novým a významným platidlem, valutou jistě nejcennější a zcela konvertibilní. Poznal jsem i lidi, kteří odvozují svou radost a uspokojení z radosti od uspokojení druhých. Jen tak, bez všimného a bez příslibu. Poznal jsem dokonce ředitele podniků, kterým leží na srdci jen kvalita a smysluplnost jejich služby veřejnosti. Poznal jsem zemědělce, kteří odvozují své pracovní uspokojení ze zvyšování prosperity druhých lidí. Viděl jsem v akci muže i ženy činu. Objevil jsem tím, že disidentství symbolů, metafor a slov bylo a je u nás daleko převáženo disidentstvím práce a činů. Zjistil jsem, že vzpírat se pravidlům cenzury není ani odvážnější, ani obdivuhodnější než vzpírat se stejně tupým pravidlům omezujícím hospodaření, podnikání a práci. Potkal jsem stovky lidí, kteří se vzepřeli svými činy, ne pouze svými slovy. Vybudovali něco konkrétního, vystavěli něco víc než pouhá slůvka. Pochopil jsem, že dát tisícům práci je odvážnější, než vzít jednomu džob. Disident, který pod kamufláží nové závodní kuchyně vystavěl laboratoř na výrobu léčiv, je pro mě trochu jiným hrdinou než ten, který napsal A, ale četlo se to, absurdně, jako B. Žít v pravdě symbolů je jedna věc, ale jednat v pravdě skutečných činů je něco zcela jiného a ve své podstatě nesouměřitelného. Žiji proto v obdivu k ženám této země. Nenalezl jsem ani jednu ženu, která by se podobala 30

NEUČTE SE Z VLASTNÍCH CHYB kunderovským karikaturám. Našel jsem pevné, cílevědomé, naději dávající a po jistotě toužící motory a pilíře tohoto matriarchátu. Jsou unavené, pravda, ale zůstávají trpělivé, spolehlivé a udržují tento národ v chodu. Psal jsem, že vidím v našich ženách jádro národa - nelze jinak, než to zopakovat a znovu potvrdit. Naše ženy jsou schopny dát svou lásku i těm, kteří na ně zcela zapomněli, ani slůvkem se o nich nezmíní, a jejich starosti, strasti i slasti je nezajímají. Je to nevysvětlitelná schopnost, znak mateřského pudu a lásky bez nároků, bez očekávání, bez pohlazení. Nechci tím říci, že tato společnost je zralá pro vládu žen, ale spíše, že naše ženy již nehledají muže slov a metafor, ale muže činů, muže principů, muže rozhodné a neváhavé, muže pro tuto dobu. Našim mužům vzal socialismus sebevědomí a topil je v cynismu a aroganci. Naše ženy tentýž socialismus napřímil, posílil je v přesvědčení, že je nutné se nevzdát a „nevypojit“. Život přece musí jít dál, rodina se nesmí rozpadnout, děti nesmějí být obětovány. To, že při tom všem vyčerpávajícím shonu a odpovědnosti za stmelování společnosti nám ženy stačí ještě letmo zavonět, zašustit sukní, zprůhlednit blůzky a rozdávat úsměvy, to snad již lze nazvat jen zázrakem. Opravdovým a nefalšovaným zázrakem této země. Na to jsem tu doma velmi pyšný a jistý, že se vše nakonec musí obrátit k dobrému. Ne všude v Československu jsou „zdevastované regiony“. Jsou tu i místa tiché krásy, vyvolávající úžasný pocit a touhu je s někým sdílet. A jsou tu i mnozí, s kterými se krása sdílet dá. Až jednou v životě budu mít tu svou první, tu opravdovou dovolenou, pak asi pojedu na Šumavu, do jižních Čech nebo ke strýci do Kluckých Chvalovice, kde jsem se kdysi narodil. Nikdy jsem nechtěl odejít, ale svým odchodem jsem vlastně získal zpět vše, co jsem již dlouho předtím ztratil hlavně lásku k domovu. Láska a její vyznání nejsou přece pouze doménou literátů a umělců, ale hlavně motivací mužů činu. Tomáš Baťa byl jistě kapitalista a podnikatel, jistě muž činu a jistě ne slovíčkář. Napsal však své vyznání tak, že se mu básník těžko vyrovná: “Vypočetl jsem, že placení cel obyvatelstvu vynese zemi rázem 15 mil. Kč ročně, avšak prospěch placení láskou a oddaností obyvatelstvu za oběti věnované jeho blahu vypočísti vůbec nelze. Taková láska dělá z pouště ráj. Ona uvolňuje ruce těmto mužům k práci, ona zvyšuje jejich síly, oplozuje jejich ducha. Dělá zázraky. A v naší zemi je třeba zázraků, aby se dohnalo to, co zavinila válka a popřevratové zmatky.“ Podnikatel mluví o lásce. Literát mluví o lásce. Já píši o tom rozdílu. Když řeknu: Československo, má láska pak nechci, aby to někdo zprofanoval do klišé nebo do absurdní či jiné jinotajné věty. Je to jen prosté vyznání jak neabsurdní. Lidová demokracie, 11. srpna 1990

2 UČÍME SE – AŽ NA TY, CO JIŽ UMĚJÍ Přemysl oráč, než šel na Hrad, tak ty voly vypřáhl, kdežto Havel si je vzal sebou, za poradce. Česká lidová moudrost

Taky tam v kanceláři máme ty stroje [počítače] a já vážně nevím k čemu to může být dobré. Václav Klaus 31

NEUČTE SE Z VLASTNÍCH CHYB Džíny jsem měl a mám, ale nikdy jsem neměl džínovou bundu. To pro mně bylo nesmírně cizí a falešné. Václav Klaus

2-1 (I)

Hospodářství na rozcestí Objevují se často hlasy, že je u nás třeba uvolnit pohyb cen, omezit pohyb mezd a importovat metody a nástroje makroekonomické intervence ze Západu. Náš vlastní a z našich podmínek vyrůstající program přechodu prý nepotřebujeme. Připomíná to smutně proslulou „šokovou“ experimentaci v Polsku. Volné tržní hospodářství nevzniká volným pohybem cen, ale právě naopak: volný pohyb cen je odrazem a výsledkem zdravého procesu tržního hospodářství. Prosté uvolnění cen tedy tržní hospodářství nezpůsobí, ale může i jeho první zárodky zcela a navždy pohřbít. Navíc volné ceny samy o sobě neznamenají nic, a to ani na Západě, natož zde. Důležitá je interpretace cen účastníky trhu: zaměstnanci, investory a občany. To, jak lidé volné ceny interpretují a jak jejich signály chápou - to odlišuje kapitalismus od příkazového hospodářství. Ne ceny samy o sobě. U nás, stejně jako v Polsku, volné tržní hospodářství neexistuje. Oba státy jsou založeny na systému byrokratických státních monopolů a lidé neumějí, ani nejsou zvyklí interpretovat ceny jako informační signály, ale pouze jako pseudomarxistické měřitele hodnot. Co se stane, když zbrkle a nepromyšleně uvolníme ceny za podmínek byrokraticko-monopolních vztahů? Monopoly okamžitě zvýší ceny a v našich podmínkách je zvýší na maximum. Vytvoří se „poptávková bariéra“ (teoretický nesmysl, na Západě nepoužívaný), spotřebitelé si zboží prostě nebudou moci dovolit. Zboží se objeví ve výkladních skříních, ale přestane jeho pohyb, zastaví se odbyt. Spotřebitelé budou hledat levnější náhražky, životní úroveň se sníží. Umrtvením poptávky se sníží stimulace výroby. Záhy se výroba zpomalí či úplně zastaví: nelze přece vyrábět to, co zůstává ležet na pultech a zapadá prachem ve výkladních skříních. Podniky nezačnou převádět své zdroje do další výroby, ale do zvýšení odměn byrokracii, do rezerv cizích valut a podobně. Ekonomický život pohasne. Jestliže by to vše nějaký dobrák ještě dále zkombinoval s regulací mezd a platů, přidal by k tomu demotivaci dělníků a zaměstnanců, pokles produktivity práce a zvýšení nezájmu dělníků na účasti, podnikání a inovacích. Po krátké době tato „hrobařská“ kombinace volných cen a omezených platů vyvolá úplné a nezvratné umrtvení ekonomického procesu. Staneme se jakousi Bolívií střední Evropy, podobně jako dnešní Polsko. Je pravda, že popsaná „šoková“ manipulace hospodářství státem povede ke snížení inflace. Kde se podařilo pohřbít a umrtvit výrobní proces, tam není třeba obávat se růstu cen. A konečně: jestliže někdo vtěsná inflaci cen, která by normálně trvala 2-3 roky, do jediného dne či týdne - co z toho může mít spotřebitel? Podobně je tomu s interpretací cen. V Polsku to samé a cenově porovnatelné zvýšení povede k omezení výroby, k odprodeji zbývajících zásob traktorů a výrobních prostředků, k převodu zisku do tvrdých valut. Interpretace volného pohybu cen se týká důvěry národa ke státu a jeho ekonomickým opatřením, netýká se samotného pohybu cen. Prosté uvolnění cen samo o sobě nepovede k investicím do hospodářství, ale k urychlené „deinvestici“ a přechodu ke zlatu, tvrdým valutám a jiným stabilním, důvěryhodným nástrojům. Vše je otázkou důvěry a bez důvěry to u nás nepůjde. V otázkách budování ekonomické důvěry mezi podniky a zaměstnanci, mezi státem a občany a mezi vládou a podniky, se u nás udělalo pramálo. Bez důvěry se světová ekonomika budovat nedá. Československé hospodářství musí být již během přechodu v rukou lidí, kteří by chápali zásadní rozdíly mezi nástroji „jemného dolaďování“ vyspělých tržních hospodářství (jako jsou zastaralé doktríny keynesianismu a monetarismu) a jejich naprostou nepoužitelnost v podmínkách, kde trh a tržní hospodářství ještě neexistují. Pravdou je, že může být hůře. Stačí zahájit radikální politiku „šoků“, dovolit monopolům zvýšit ceny, dělníkům 32

NEUČTE SE Z VLASTNÍCH CHYB zmrazit mzdy, vyměnit občanské úspory (rezerva proti inflaci) za bezcenné papíry, a vůbec se začít chovat, jako kdyby tržní hospodářství existovalo, byť vlastně ještě neexistuje. Je třeba nastoupit cestu našeho vlastního, ryze československého programu k hospodářské obnově. Programu, který by vyrůstal z tradic Baťova principu soukromého a neveřejného vlastnictví (každý zaměstnanec kapitalistou), z pochopení, že vnitropodnikové podnikatelství a podnikání zaměstnanců se neslučuje s diktátem státu, ať již diktátem kompetentním či nekompetentním. Lidová demokracie, 30. května 1990

2-2 (sken)

Co se děje kolem nás Názor z USA na polemiku Klaus - Komárek Ekonomika frází: Václav Klaus se nevyjádřil k podstatě odborných argumentů Valtra Komárka, ale zaměnil je ideologickými frázemi stranické maršruty „Jediné možné cesty“. Vše je mu jasné: Komárek doporučuje návrat k centrálnímu dirigismu ekonomiky, nové regulování cen, centrální intervence byrokratů a „moudrých“ (nezávislých vědců) do rozhodování jednotlivých ekonomických aktérů podniků a spotřebitelů. Podívejme se na skutečnost jediné možné cesty, po které právě klušeme. Státní a ministerská intervence se zvyšuje: 140 klíčových monopolních podniků bylo administrativně vyjmuto z privatizace - zůstanou v rukou státu. Ve „ velkých“ privatizovaných objektech si stát ponechá 30% akcií a zbytek rozptýlí (kupónově) mezi širokou veřejnost (bez rozhodovacího práva) a zahraniční kupce. Mnohé privatizované objekty („velké“ i „malé“) jsou převáděny přímo ministerskými smlouvami na zahraniční kupce, bez znalosti či souhlasu veřejnosti. Aukční výnosy z malé privatizace (pronájem na 2 roky) jdou do státní pokladny a nezůstávají v podnikatelské sféře. Výnosy z prodeje akcií ve velké privatizaci jdou také do státní pokladny a rovněž nezůstávají v podnikové sféře. Mnohé podniky jsou státem direktivně likvidovány. Privatizace sama probíhá podle závazné šablony ministerstva, bez poskytnutí prostoru pro autonomní rozhodování jednotlivců, zaměstnanců, obcí a oblastí. Zaměstnanecké akcie jsou omezeny na 10%, i když dělníci tvoří (v ČR) 52,8%, nemanuální pracovníci 21,9% a nižší řídící orgány 16% všech profesí (zemědělci 3% a vyšší řídící orgány 6,3%). Ze spotřebitelské sféry se kapitál odčerpává administrativním zvýšením cen monopolů. Nárůst spotřebitelských cen v červnu 1991 (oproti červnu 1990) činí celkem 71,3%, u nepotravinářských výrobků se zvyšují o 86,6% a u potravin o 57,0%. Životní náklady (za totéž období) stouply u zaměstnanců o 66,5%, u rolníků o 68,5% a u důchodců o 65,1% (v ČR). Nezaměstnanost dosáhla v červnu 1991 300 tisíc osob, tj. 3,8% (v ČR 2,6%, ve SR 6,3%). To je situace před masovým propouštěním na podzim 1991, kdy se projeví pokles výroby v konfekci (36,7%), v hutnictví (30,8%), elektrotechnice (28,4%) a ve stavebních hmotách (26,9%). Regulace cen se vrací do ekonomiky prostřednictvím politicky motivovaných dotací základních zemědělských produktů. Proč se provedla „liberalizace“ cen bez předchozí demonopolizace a privatizace, uniká ze sféry zdravého rozumu. Snad ne proto, aby se co nejvýš ocenily objekty, jejichž aukční prodej a výnosy z privatizace jdou do rukou státu? V. Komárek upozorňuje, že ukvapené zavedení pseudotržního hospodářství do strukturálně deformované ekonomiky (monopoly, státní podniky, státní akciové společnosti, ministerský dirigismus, atp.) má za následek posilování a amplifikaci těchto deformací. Tento argument, který se jasně projevuje v uvedených statistikách, je třeba zodpovědět odborně a bez politicko-ideologických frází. Praktická zkušenost spotřebitelů a podniků mluví o tom, že mají výrazný pocit zvýšení nerovnováhy ve výrobě, zásobování a ve službách. Nespokojenost s přípravou a dosavadním průběhem reformy vyjádřilo v ČR (březen 1991) 67,1% obyvatel (z toho 24,2% zásadní nespokojenost). Pouze 5,2% vyjádřilo zásadní spokojenost. Na 33

NEUČTE SE Z VLASTNÍCH CHYB tom se ovšem národní konsensus stavět nedá. Pocit nejistoty z ekonomického vývoje vyjádřilo 68,5% obyvatel a pouze 8,7% vyjádřilo zásadní jistotu. Bez důvěry nelze ani investovat, ani podnikat, ani kontrolovat inflaci. Již v březnu 1991 nevyjádřilo 38,7% občanů ČR sympatie a podporu „žádné straně“. Stranický ideologismus je tedy v úpadku, stranické linie a stranická propaganda si důvěru občanů v příštích volbách nezískají. ODS V. Klause měla v březnu sympatie pouze 8,1% lidí v ČR. Jeho sebedůvěru, ideologické fráze, propagandistický „blitzkrieg“ a vyhýbání se odborným ekonomickým i politickým argumentům lze tedy těžko vysvětlit racionálně. Kombinováno s faktem, že se 90,9% lidí v ČR nezajímá o členství či funkce v politických stranách či hnutích, to znamená, že se budou hledat osoby nadstranické, odborně zaměřené (neideologické) a citlivé ke specifikům čs. hospodářství a hlavně jeho dominujícím občanským složkám. Z mého hlediska byl článek V. Komárka poměrně neutrální analýzou současného stavu hospodářství a jeho dynamiky. Žádné bombastické volání po návratu před 17. listopad v něm při nejlepší vůli nalézti nelze. Legitimní námitkou, kterou V. Klaus mohl vznést, by bylo, že článek s názvem „Jak bych to řešil já“ mohl klást větší důraz na alternativní přístupy a řešení, obzvláště na řešení škod a chyb nahromaděných od ledna 1991, a méně na analýzu jejich důsledků. V. Klaus však zvolil ekonomiku frází tam, kde veřejnost očekává skutečnou ekonomiku myšlenek, činů a výsledků. Čs. ekonomika prochází volným pádem a místo diskusí, práce a vytváření nových výrobních programů probíhají v ČSFR dovolené, zahraniční cesty a ponechávání věcí „svému vývoji“. Vyplňování privatizačních formulářů naší ekonomie neprospěje. Závěrem bych rád citoval varování Karla Čapka před frázemi ve veřejném životě: „Fráze má vůbec v duchovní ekonomii funkci náhražky: je náhražkou vzdělání, myšlení, stanoviska, zájmu, citu, poznatku, přesvědčení, víry, je podstatným falšováním všech hodnot duševních. Na rozdíl od falšování potravin je to činnost dovolená a dokonce vážená; namnoze se jí učí na školách, je prakticky předváděna na politických schůzích a s vynálezem knihtisku a rotačky se stala předmětem strojové velkovýroby. Fráze stírá rozdíl mezi pravdou a nepravdou. Kdyby nebylo frází, nebylo by demagogie, nebylo by veřejných lží a nebylo by tak lehko dělat politiku, počínajíc rétorikou a končíc vražděním národů.“ Hospodářský systém „soukromých“ podniků s výraznou účastí státu, či s výrazným hospodářským a politickým vlivem státu, se v historii objevil pouze v Itálii let dvacátých a v Německu let třicátých. Vše ostatní byl buď socialismus nebo kapitalismus. Republika. 20. října 1991

2-3 (I)

Tržní hospodářství nevyhlásíme dekretem Bude léčba šokem pro naši ekonomiku výhodná? „Příliš rychlý přechod k tržnímu hospodářství by mohl uvrhnout země východní Evropy do katastrofy a způsobit dokonce pád zpět do komunistické minulosti“ - prohlásil v polovině července náš bývalý vicepremiér při přednášce na univerzitě v severošpanělském přístavním městě Santandreu. Podle zprávy madridského deníku EL PAIS dále zdůraznil, že „léčba šokem“ či další pokus nových demokratických vlád zemí východního bloku o „skok do neznáma“ za účelem zkrácení trnité cesty k hospodářské předloze Západu, musí nezbytně vyvolat sociální otřesy a způsobit nerovnováhu v labilních lidových ekonomikách východní Evropy. Cesta, kterou zahájilo Polsko plánem ministra financí Balcerowicze a Československo koncepcí tržního hospodářství V. Klause, v sobě skrývá velké nebezpečí. Mohlo by se stát, že na „násilné cestě pouští“ dojde voda a tržní ekonomika bude moci být postavena jen na ruinách. 34

NEUČTE SE Z VLASTNÍCH CHYB

Radikálně nebo postupně? Co soudíte o naší radikální ekonomické reformě? Koncem června jsme se zúčastnili ve švýcarské Crans-Montaně, na pozvání západoevropské nadace FORUM, sympozia o programech přechodu k tržnímu hospodářství. Tam právě V. Komárek zdůraznil své přesvědčení, že tzv. radikální reforma není vlastně „ radikální“, protože fixuje staré monopolistické struktury, návyky státní intervence a ekonomicky nepodložené (administrativní) manipulace cen. Západoevropští ekonomové se dnes ve své většině přiklánějí k cestě postupné, založené na promyšlené a racionální strategii, prováděné s plnou účastí veřejnosti. Věci první musí přijít první a ne druhé či třetí: posloupnost opatření nesmí být postavena na hlavu, bez vytvoření soukromého vlastnictví a konkurenčního prostředí. S národem nelze hrát šachy. Západoněmecká filozofie byla nejlépe vyjádřena v londýnských Financial Times z 22. června 1990: „Některé ambiciózní návrhy reforem jakoby vycházely z předpokladu, že cenové mechanismy, instinkty maximalizace zisku, finanční expertíza, apod., již vlastně existují a prostě jen čekají na svou liberalizaci. To téměř určitě nemůže být pravda.“ Zmiňují se o „pohřbení“ polské ekonomiky, kde již došlo k 20 až 30% poklesu výroby, v některých odvětvích až k 80%. Náš vládní program je v podstatě programem „polským“, s poněkud přeházenou posloupností opatřeni. Mrzí mě, že Československo ještě nevyslalo do Polska vládní studijní komisi, která by stav věcí, dopady liberalizace cen a zmrazení mezd u našich sousedů zhodnotila. V Polsku vyloženě došlo ke společenské krizi, k jaké dochází dnes, po pěti letech perestrojky, i v Sovětském svazu. Proč bychom měli být výjimkou, když neděláme nic jiného, než ostatní? Byli bychom tak trochu nafoukaní, kdybychom si mysleli, že síla myšlenek našich ministrů toto nebezpečí odežene. Domníváte se, že toto nebezpečí je u nás značné? Je velmi vysoké, protože ve vládních návrzích se nemluví o tom, jak rušit existující monopolní vztahy, státní podniky a společnosti. Budeme mít starou strukturu, řízenou monopolně i státně-byrokraticky. Do toho se mají pustit jakési makroekonomické zásahy, např. uvolnění cen. Když se však uvolní ceny, logicky je každý zvýší na maximum a lidé si nebudou moci mnoho dovolit. Po krátké době se zjistí, že všeho je v obchodech dost, ne však proto, že se více vyrábí, ale naopak – že se méně prodá. Zboží se přestane pohybovat, výrobci nebudou mít možnost vyrábět, a tak budou hledat možnosti, jak uplatnit investice jinde - například v zahraničí. Riziko je dost velké a měly by se diskutovat i jiné možnosti, jak tomuto nebezpečí předcházet.

Variant může být více Jaké navrhujete alternativní řešení? Je třeba si uvědomit, že nemůžeme manipulovat cenami a mzdami, dokud máme staré ekonomické struktury. Ceny a mzdy samy o sobě tyto struktury nezmění. Je třeba začít uvolňovat podniky a převádět je do soukromého vlastnictví zaměstnanců. Začal bych v takových odvětvích, kde je to nejvíce vidět - v obchodech, restauracích, hotelích. Pak bych začal s některými JZD, později třeba s oděvním a módním průmyslem, kde se nedá nic zkazit. Jakmile se začnou vztahy upevňovat, lidé počnou podnikat, soutěžit, vytvářet tlak na ceny, které se teprve po čase mohou zvednout. Ne opačně, jak to chce udělat vláda. Začal bych v mikroekonomice, službách, u vybraných odvětví, kde je to nejjednodušší. Potom, za dva až tři roky, bychom mohli uvažovat o těžkém průmyslu, kde je situace složitější. V čem se, podle Vás, stoupenci radikální hospodářské reformy mýlí? Financial Times též přímo reagují na specificky československý problém „převráceného“ ekonomického myšlení: „Zcela evidentní, i když zřídka zmíněnou pravdou, je fakt, že ta pravidla, která řídí efektivní fungování tržních ekonomik, nejsou nutně použitelná pro vzbuzení procesů přechodu k trhu ze zcela odlišných ekonomických režimů.“ Československé nepochopení zásadního rozdílu mezi funkcí již vyzrálého tržního systému a specifickými procesy vedoucími k jeho vzniku a tvorbě, je zásadní logickou chybou, kterou nám 35

NEUČTE SE Z VLASTNÍCH CHYB často dělají studenti prvních ročníků ekonomických věd i na Západě. Zkušenosti a pochopení podstaty se z učebnic vyčíst nedají - je to věc zkušeností a ekonomického vyzrání.

Jména nejsou důležitá V tisku se hovořilo o Komárkově koncepci na straně jedné a koncepci Klausově a Dlouhého na straně druhé… Nelíbí se mi ty naše klasifikace přístupů k přechodu podle jedné osobnosti (jako např. „Klaus - Dlouhý versus Komárek“). Takové dělení je zcela nepodstatné a naše národy si jej (po tom všem) vůbec nezaslouží. Je mnohem přesnější mluvit o ad hoc přístupech administrativních a ekonomicky nepodložených, v porovnání s přístupy komplexními (systémovými), které vycházejí právě z ekonomiky, o jejíž transformaci nám jde. Snad to není tak náročné k pochopení: při transformaci něčeho nelze ignorovat právě to něco a jeho existenci. Nestačí nechat se uhranout (a snažit se uhranout i druhé) prostým heslováním o cílovém stavu tzv. „tržního hospodářství“. Slyšel jsem i podobenství o atletech a divácích, kteří na běžce mají házet rajská jablíčka. Osamělý běžec na stadionu, který prchá opačným směrem a který si vykládá upřímné varování diváků jako skandování a povzbuzování, není ani ve sportu jevem ojedinělým. Ve středoevropské politice je to spíše pravidlem. Jde navíc o metaforu nesprávnou, protože v tomto případě jsme „atlety“ my všichni, celý národ. Lidé naší republiky nemohou být odstaveni do role přihlížejících. Situace je příliš vážná pro nějaké hry a experimenty několika falešně sebevědomých jedinců. Dovolte jinou metaforu. I když je cílovým bodem slepička, která snáší vajíčka pro naše omelety, podrobný popis slepičky a jejího peří nám nepostačí. Musíme znát i roli vajíčka, žloutku a bílku, a musíme vědět, že prostá „deomeletizace“ existujících omelet k oplozeným vajíčkům nepovede. Hlavně musíme znovu pochopit i tu záviděníhodnou, extravagantní, ale nezbytnou roli kohoutků - bez nich to přece také nepůjde. Místo nekonečného vydávání dekretů o kvantitě, normativech a cenách vajec bych opět raději spojil naše slepičky s našimi kohoutky - a nechal je konečně na pokoji! Ekonomika přece není vědou čísel, ale vědou o živých bytostech.

Jde o důvěru a účast lidí K 1. 1. 1991 mají být u nás liberalizovány ceny. Domníváte se, že za oněch necelých pět měsíců se podaří vytvořit dostatečně konkurenční prostředí, ekonomiku demonopolizovat, aby se zabránilo jejich nekontrolovatelnému růstu? Nebylo by správné být optimistou a myslet si, že se do ledna může něco změnit. Ono se na tom de facto ještě nezačalo ani pracovat. Slyšel jsem místopředsedu vlády pana V. Valeše, který říkal, že máme hodně bílých míst. Zajímavé bylo, že ta bílá místa byly právě takové oblasti, jako je rušení monopolů, zvyšování soutěživosti a vytváření návyků. To všechno jsou dlouhodobé procesy. Za těchto podmínek by bylo vhodnější, kdyby místo okamžité cenové liberalizace došlo ke skutečně ekonomicky podloženému motivačnímu žebříčku možných cenových úprav pro podniky, které by musely být nějakým způsobem ekonomicky podloženy. Podnik zvýší kvalitu, přijde s novým výrobkem nebo vyrobí více. Pak by měl možnost cenu o 20 či 30% zvýšit - ne ujet s cenou do maxima. Mělo by jít o regulované, postupné uvolňování cen, rozložené na několik let, aby existující vztahy a struktury měly možnost se přeorientovat postupně, organicky. Může se stát, že takto možnost a prostor přeorganizovat se nedostanou. Federální shromáždění doporučilo vládě ČSFR, aby své Programové prohlášení konkretizovala navazujícím scénářem ekonomické reformy. Co by se v tomto scénáři mělo objevit? Především je třeba si uvědomit, že scénář musí vycházet z dlouhodobého a postupného přetváření existujících struktur, které nelze ignorovat. Proto je volání po scénáři tak důležité. Protože v konečném výpočtu je třeba spoléhat na spolupráci všech obyvatel a na jejich důvěru, měl by se každý krok pro veřejnost vyhodnocovat podle skutečného dopadu na sociální a věkové skupiny. 36

NEUČTE SE Z VLASTNÍCH CHYB Musíme se při tom ptát - vede či nevede ten či onen krok k posílení nebo ke snížení nabídky spolupráce ze strany obyvatelstva? Něco jiného je tleskat na náměstích, jinou věcí je, jak skutečně vypadá produktivita práce v podnicích, jaké jsou investiční možnosti a zájmy, jaká je kontrola kvality - to je ta důvěra nebo nedůvěra. To vše nám klesá a začíná utíkat. Scénář by měl tyto věci zcela přesně a veřejně vytipovat, aby se přerod stal součástí všech zaměstnanců, všech podnikatelů v republice. Bez nich se to dělat nedá a nemá. Jinak, co se týče detailních kroků, k nim bych se nevyjadřoval, je to otázka detailního technického rozpracování. Několikrát jsem se však již vyjádřil, že bych vycházel z privatizace zaměstnanecké, z kontrolovaného pohybu cen na základě ekonomicky dosažených výsledků. Snažil bych se nové podnikatelské iniciativy ochraňovat. Roli státu bych neviděl v přímém a okamžitém otevření se západním tlakům. Představoval bych si, že otázky sociální, vzdělávací a další by nebyly vyjímány z ekonomických problémů, že k celé věci by se přistoupilo komplexně a systémově, jako k vývoji společnosti co celku. Představoval bych si, že půjde o proces nejméně pětiletý. Výhoda takového přístupu je v tom, že by lidé viděli pomalejší, ale spolehlivější a stabilní vzestupný trend, na rozdíl od velmi prudkých výkyvů a poklesů, které mohou vést k další ztrátě důvěry a účasti, k poklesu produktivity práce, a navíc mohou ekonomiku rozhýbat velmi nebezpečným způsobem. Myslím si, že stabilní, pomalý a jasně nasměrovaný přístup je pro nás, za našich podmínek, správnější. I na Západě se začínají ozývat fundované hlasy, že tou polskou cestou to asi nepůjde.

Chybí i software Proč u nás nemůžeme zavést tržní hospodářství tak rychle? Protože tržní hospodářství je výsledkem dlouholetých spontánních procesů a interakcí jednotlivých účastníků ať již zaměstnanců či podnikatelů. Například tržní hospodářství v USA vznikalo 150 let. Na druhé straně socialismus je otázkou jednoho dekretu, jednoho vyhlášení. Nevyrůstá, vzniká radikálně. Je chybné si představovat, že když se nám socialismus podařilo vyhlásit dekretem a během několika dní jsme jej měli, že podobně se dá dekretem vyhlásit i tržní hospodářství. Nedá! V tomto smyslu - ve smyslu vzniku - jsou to dva nesouměřitelné systémy. Myslím si, že je chybou některých politologů, když se snaží je porovnávat. Tady žádná symetričnost neexistuje. Tržní hospodářství skutečně nevznikne „dekretizací“. Ta se musí omezit jen na vytváření legálního prostředí a ochranných podmínek pro počáteční podnikatelské kroky. Tam končí. Potom se musí dát čas k dozrávání jak účastníků, tak podnikových struktur. Jinak to nepůjde, to se obejít či ošidit nedá. V tom tkví podstata těchto dvou systémů. Nikdy, nikdo, nikde ještě nebyl schopen vyhlásit kapitalismus, vyhlásit tržní hospodářství. Někdy se říká, že v Německu po válce… Tam byl problém úplně jiný. Německo před válkou i za války si bez přerušení udrželo soukromé tržní struktury a systémy, došlo ke zničení jen fyzické části, hardwaru. Návyky lidí, sítě ekonomicko-podnikatelských vztahů to všechno bylo zachováno. Proces v Německu nebyl zaváděním tržního hospodářství, ale pouze jeho revitalizací, znovuobnovením. U nás se podařilo rozbít a zničit i ten software, tu náplňovou složku, mezilidské vztahy a podnikatelské zájmy, nejen hardware, který jsme nechali degradovat. Kdyby se objevil na obzoru nějaký Marshallův plán, ani bychom jej nemohli využít (snad je rozkrást), protože jsme v jiné pozici, než bylo západní Německo po druhé světové válce. U nás se zničilo mnohem víc, než za druhé světové války - zničena byla vlastně sama podstata hodnot a chování lidí. Lidová demokracie, 14. srpna 1990

2-4 (I)

Umožní scénář lidem podnikat? Tento rozhovor se odehrával krátce poté, co prof. Zelený přednášel poslancům České národní rady o různých způsobech privatizace. Co říkáte scénáři naší ekonomické reformy? Uspokojil vás? 37

NEUČTE SE Z VLASTNÍCH CHYB Nejde zde ani o „scénář“ ani o reformu, ale spíše o dosud nezabalený balík různých neprovázaných technických opatření, vedoucích zřejmě k administrativnímu zmatku a nejistotě v činnosti a funkci ekonomických subjektů. Je to škoda, protože tzv. „Varianta II“ srpnového návrhu Hospodářské rady vládě byla výborně koncipována již v tom, že předpokládala zrušení nové státní centrální struktury, která vznikla po volbách. Vytvořila řadu zbytečných nebo nekompetentně obsazených institucí - ministerstvo pro hospodářskou strategii a dokonce i ministerstvo pro správu národního majetku a jeho privatizaci, tedy celé nové ministerstvo hospodářského strachu. Je zajímavé, že poslancům „Varianta II“ nebyla vůbec předložena. Je mi líto všech poslanců, kteří mají takto předhozený balík nějak hodnotit. Je téměř jisté, že účelem není a ani nemůže být jeho pochopení. Již způsob formulace, který místo osvětlení konečného cíle a objasnění dopadu opatření na podniky a občany, se hned v prvních paragrafech zabývá procenty, mírami, sazbami, jako kdyby byly podstatou reformy. Například hned v úvodu musí poslanec „řešit“ problém čtyř sazeb daně z obratu a záměnu čtyř sazeb daně ze zisku dvěma sazbami. Setká se též záhy s nepochopitelným výčtem dvaceti právních norem, které bude muset přijmout či novelizovat. Podstatou skutečné reformy by měla být strategie, tedy formy vlastnictví, nikoli pochybné eskamotérství bankovních úředníků a účetních. Privatizace se v balíku odkládá vlastně na neurčito. Obzvláště ve velké říjnové privatizaci dostává poslanec do ruky jen stará hesla o odstátnění, organizační a finanční restrukturalizaci, o objektivním ocenění a bizarní metodě investičních kupónů - bez jakéhokoliv obsahu či náplně. Konstatuje se pouze, že tato kupónová metoda je velice flexibilní a má nekonečně mnoho variant. To je asi právě to, co poslanci k rozumnému rozhodování potřebují a svým lidem doma to jistě dobře vysvětlí. Byrokracie je neúnosná: cena kupónů bude předmětem „zvláštního režimu“, do něhož bude spadat „zejména posouzení záměru vládou“. Nebyl ještě objasněn donucovací systém, kterým budou podniky nuceny vyměňovat bezcenné či nominální papíry občanů za reálné hodnoty akciových podílů. Snad s pomocí nějaké nové „ministersko-hradní policie“? Není také zřejmé, proč by všichni občané neměli trvat na zkasírování všech svých podílů přímo ve Škodovce, a to jednou provždy. Spíše to vypadá, že státní majetky chce někdo rozkrást. Co se týče malé privatizace, měla proběhnout nejméně před půl rokem. Nestalo se. Ani zde nás však nečeká rychlost či jednoduchost, a už vůbec ne dobré výsledky. Například po restituci, vrácení majetku původním vlastníkům, což je jediný světlý bod celého balíku, budou majetky nabídnuty tuzemským fyzickým osobám „formou aukcí za hotové“. Tuzemské fyzické osoby mohou ovšem zahraniční zájemce v aukci o prostory finančně snadno „zastupovat“. Nikoli současní zaměstnanci podniků, ale jen lidé s penězi, ať již tuzemskými či zahraničními, získají rychle cenné prostory. Očekávám radikální změnu v distribuci, množství a kvalitě služeb – další úpadek a útlum. Jakákoli nabídka podílů - jak na malé, tak na velké privatizaci - by se po plné restituci měla orientovat na současné zaměstnance a jejich týmy. Na nápravu napáchaných škod je však pozdě. Tzv. zákon o pronájmu začal zbývající služby obyvatelstvu, zejména ženám a dětem, efektivně devastovat a likvidovat. Jakmile se někam „vrátíme“, pak se dopředu už nikdy nedostaneme. Naši zaměstnanci se místo vlastníků a podnikatelů stanou navždy námezdními dělníky bohatých tuzemských a zahraničních vlastníků. Jakmile zvolíme cestu balíku, zvolíme tím na několik generací i cestu námezdní „banánové republiky“. Také akce „aukce za hotové“ mi není jasná. Kdo zde co prodává a komu? Náš stát nám sa-mým? Cožpak náš majetek státu patří? Copak může stát prodávat občanům cokoli, co jim již dříve, přímo či nepřímo, vysokými daněmi a nízkými mzdami zkonfiskoval? Jaký má smysl účetnicky a zdlouhavě oceňovat něco, co si prodáváme sami sobě? Nebo tento stát už věří, skrze své „ministerské mafie“, že mu v této zemi něco patří a že si s tím může nakládat podle svých vlastních státně podnikatelských představ? Absurdní se v tomto balíku jeví obava, aby nějaký podnikatel neprovozoval několik řemeslných oborů. Navíc je tento vládní záměr třeba „bezpodmínečně realizovat“. Je zcela nepochopitelné, proč by o takovém opatření, které jde proti všem trendům moderního světového podnikání a hospodaření - tedy od specializace k integraci měl někdo vůbec uvažovat. Právě integrace služeb a výroby představuje komplexnost, která zajišťuje plné uspokojení zákazníka a službu veřejnosti. Nyní máme tedy balík, kterým lidem nutíme, aby nepodnikali, ale věnovali se vymezené, předepsané nebo úzce specializované výrobní a služební „monokultuře“. Že takové 38

NEUČTE SE Z VLASTNÍCH CHYB otázky nejlépe řeší volný trh a ne ministerstvo financí - na to se v tom bezmyšlenkovitém shonu urychlené a hluboce neradikální „radikálnosti“ u nás jaksi pozapomnělo. Lidová demokracie, 30. září 1990

2-5 (I)

Řešení přechodu k tržnímu hospodářství Jsou stovky receptů, jak udělat omeletu, žádný však, jak z ní zpět udělat vajíčka. Nesouměrnost systémů je dána kontrastem spontánního trhu a uměle vydávaných příkazů. Existují stovky receptů, jak omezit trh příkazy a dekrety, ale žádný, jak zavést trh. JAK Z KRIZE? Přechod od plně příkazového netržního hospodářství k trhu se dosud nekonal, neexistuje tedy ani praxe, ani teorie. Systémy tržní a příkazové ekonomiky jsou nesouměrné a nesouměřitelné, nelze je studovat a ovlivňovat stejnými nástroji. Monetarismus a fiskální politika keynesiánství jsou teoriemi manipulace trhu, a proto jsou zcela nevhodné pro řešení přechodu. Navíc i na Západě jsou dnes zastaralé a neefektivní. Instituce, regulace a funkce trhu vznikají přirozeně, jako odpověď na požadavky volné ekonomiky. Ne naopak: volná ekonomika není výsledkem institucí a volný trh není důsledkem makroekonomických opatření. Metafora: tloustnoucí člověk může v určité fázi potřebovat místo opasku kšandy, což však neznamená, že hubený člověk ztloustne, když na něj navěsíme šle. Makroekonomika je odrazem a výslednicí mikroekonomiky, ne naopak. Abychom mohli trh ovlivňovat makroekonomickými nástroji, pak základním předpokladem je existence trhu. V Československu žádný trh neexistuje a manipulace monetarismu, keynesianismu a jiných doktrín, ho k životu neprobudí. Volný trh se nedá nařídit dekretem, či přivést k existenci pomocí „šokové terapie“ cenových a mzdových kontrol. V Polsku má uvolnění cen při současné kontrole mezd za podmínek státního monopolního a netržního hospodářství pouze jediný následek - zvýšení cen nad efektivní poptávku a zároveň demotivaci zaměstnanců pod efektivní nabídku. Zboží zůstane v obchodech, pohyb cen se zastaví, inflace se sníží, výroba klesne a její náklady se zvýší: ekonomika se zastaví. Kde není ekonomika, tam není inflace. Proto je konzultant Jeff Sachs na Západě nazýván „hrobařem“ ekonomiky bolivijské a polské, a nyní slyšíme, že snad i sovětské a jugoslávské. Zatím jen Maďaři ho poslali domů. My ovšem máme své vlastní domácí „Sachsy“. Kdo tedy? Narodit se a mít zkušenosti v plně fungujícím trhu je zárukou správného chování a správné interpretace signálů, ale ne zárukou znalosti procesu vzniku trhu. Ani ryba ve vodě se nemusí zabývat podstatou vody, aby mohla úspěšně pleskat ploutvemi. Podobně lidé, kteří žili celý život v socialismu, tedy na suchu, nemohou mít odpovídající představy o správném chování ve vodě. V řešení problémů přechodu nám nemohou pomoci lidé, kteří znají - jakkoli dobře - pouze jednu z okrajových formací. Nejlepšími odborníky pro naše potřeby jsou lidé, kteří důvěrně znají oba systémy: exiloví a emigrantští odborníci nebo lidé ze zemí, které prošly úspěšnou ekonomickou transformací, jako je např. Japonsko. Hlavně však musíme začít vzdělávat vlastní ekonomy, vypracovat vlastní, dlouholetý plán přechodu a zahrnout co nejširší vrstvy obyvatelstva do jeho formování a plnění. Desítky navržených konvenčních řešení přechodu neberou v úvahu systémovou nesouměrnost, místní historické podmínky a hlavně podstatu problému: socialismus nejenže vybudoval masivní a dusivou hierarchii řízení, ale hlavně zničil fundamentální síť hodnot a vztahů, z nichž volná ekonomika vyrůstá. Hlavní překážka návratu svobody není politická či ekonomická, ale společenská. Přesto řešíme své problémy jako problémy ekonomické. Ekonomika z hodnot a vztahů vyplývá, ne naopak. VOLNÉ CENY NEDĚLAJÍ TRŽNÍ HOSPODÁŘSTVÍ! 39

NEUČTE SE Z VLASTNÍCH CHYB Interpretace, použití a využití těchto cen obyvatelstvem, podnikateli a výrobci - to je základ. Instituce burzy cenných papírů ještě nevytváří kapitalismus: může zůstat, jako v Maďarsku, prázdná a zbytečná. Privatizace volným odprodejem akcií je zbytečná tam, kde neexistuje trh a nadbytečné finanční fondy investorů. Dá se toho zneužít jen k rozkrádání. Podobně inflace. Problém inflace nespočívá v tom, že je málo zboží a hodně peněz. Takový mechanický pohled na ekonomiku vede k řešení inflace snížením množství peněz v oběhu. Množství peněz neurčuje ekonomický výkon, ale naopak: ekonomický výkon určuje potřebné množství peněz. Inflace je způsobena nedostatkem a očekáváním nedostatku dobrých, atraktivních investičních příležitostí. Ve špatné ekonomice se špatnými vyhlídkami dají lidé přednost spotřebě před investicí. Utrácejí, ale neinvestují a nespoří. Tím se omezuje výroba, klesá množství a kvalita výrobků, ceny stoupají a investuje se ještě méně. Inflace je tedy výrazem nedůvěry v ekonomiku. Potřebujeme teorii důvěry, nikoli teorii cenových a mzdových kontrol. Takzvané kontroly vedou k narušení informační funkce cen, a tudíž ke zhoršení schopnosti ohodnocovat budoucí projekty. Výsledkem je celkové snížení důvěry v ekonomiku. Hodnota peněz (důvěry v budoucnost) dále klesá - a to je inflace. Kontroly se nakonec musí odstranit - a jsme na začátku hyperinflace. Správné řešení spočívá ve vybudování atraktivních investičních příležitostí v mikrosféře. Monetaristické manipulace v makrosféře naše problémy nakonec zkomplikují, ale nevyřeší. JAK ZNOVU VYBUDOVAT NAŠE PODNIKY? Především zapojením zaměstnanců: vnitropodnikové akcie a vlastnické podíly, účast na zisku, vlastnictví a rozhodování, rozšíření svobody akce, inovace sortimentu a přidružených výrob. Omezení propouštění, uzavírání a bankrotů. Opak je znakem špatného managementu, nikoli znakem dobrého kapitalismu. Za daných okolností budou nejdříve propuštěni schopní a kvalifikovaní dělníci, kteří jsou pro podnikání nezbytní - zůstanou úředníci dobře propojené komunistické nomenklatury, i když jsou zcela zbyteční. Výsledkem může být pouze další výpadek, další ztráta důvěry a další posílení moci státu. Špatné řízení a špatná organizační struktura se musí přezkoumat v mikro-, ne v makrosféře. Strach z propouštění motivuje k vykonávání příkazů, ale ne k iniciativě, inovaci a odpovědnosti. Strach se musí ze společnosti vymýtit, ne do ní i nadále zavádět. Strachu už bylo dost. Nové manažerské struktury nemůžeme importovat ze Západu, kde mnohé, pod vlivem japonské konkurence, jsou už na ústupu. Naopak, musíme rozvíjet a modernizovat úspěšné struktury vlastní - jako je Baťův systém podnikového řízení - jeden z nejucelenějších, nejefektivnějších a nejúspěšnějších systémů podnikového řízení vůbec. Takzvaná rychlost přechodu je nesprávnou kategorií. Nikdo neví, jak rychle lze přechod uskutečnit, pouze se předpokládá, jaká stadia jsou nutná. Dělat rychle věc nesprávnou je stejně ničivé, jako dělat váhavě věc správnou. Problém není, zda rychle či pomalu, ale zda správně a úplně, či nesprávně a napůl. Otázky „rychlosti“ jsou nehodny inteligentních lidí. Rychlost může zajímat pouze podvodníky, příživníky a „mafiány“. Je třeba si uvědomit, že problém přechodu je pravděpodobně největší, nejnáročnější a nejrozsáhlejší organizační změnou, o kterou se kdy lidstvo pokusilo. Reformní program, který vychází z makroekonomických manipulací a nevěnuje se mikroproblémům organizace, motivaci a důvěře, je polovičatý - ať již jakkoli rychlý - a vede jen ke zklamání a další devastaci. Vždycky může být hůř, než bylo. CO JE TEDY NUTNÉ: 1. Vzdělání: učit se soběstačnosti, studovat to nejnovější a nejlepší, ne to nejznámější či nejjednodušší. 2. Jedinec je základem. Jedinec a uznání jeho priority je nutností. Povinností občanů není pracovat pro kolektiv, ale udělat sami ze sebe hodnotné, vzdělané a prospěšné lidské bytosti. Jen tací mohou být kolektivu něco platní. 3. Důvěra. Budování důvěry mezi prostými lidmi a společenskými institucemi je základním pilířem procesu obnovy, obrody a očisty. 40

NEUČTE SE Z VLASTNÍCH CHYB 4. Účast. Lidé se chtějí zúčastnit, spolurozhodovat, mít možnost volby. Poslouchání příkazů, pokory k vůdcům a tolerování zavřených dveří bylo už dost. Naše krize není krizí ekonomiky, ani politiky. Naše krize je krizí soustavy hodnot jednotlivců a sítí účastí společnosti. Pracovat tvrdě a pracovat poctivě nestačí. Je třeba pracovat účelně, vhodně, chytře. Tvrdé a zbytečné práce bylo také dost. Vyhazovat lidi z práce, zavírat podniky a utahovat si opasky je znakem špatného řízení. Zahrávat si s bezpečím, jistotou a bezpečností lidí je zločin. Experimentovat s lidmi jako s objekty, ne subjekty společnosti, je krokem zpět. 1990

2-6 (I)

Devatenáct tezí k hospodářské obnově Československa Nově aspirující středoevropské země, a Československo obzvláště, musí uvážit hluboké a rychlé změny, kterými dnes tzv. „západní systémy volného trhu“ procházejí. Bylo by chybou přejímat některé tradiční instituce kapitalismu právě v době, kdy jsou buď na ústupu nebo prodělávají kvalitativní změnu. V příštích dvaceti letech budeme nuceni soutěžit za nových podmínek urychlené hospodářské integrace, obchodní a výrobní globalizace, vysoké technologie a rozpoznání vědění a znalostí jako nové a nejproduktivnější formy kapitálu. Je třeba se připravit. Mezi základní trendy nové fáze kapitalismu patří:  přechod od „dělby“ a specializace k reintegraci práce i vědění  přechod od masové k individuální zakázkové výrobě  odstraňování rozdílů mezi vlastníky a zaměstnanci  snižování rozdílu mezi manažery a dělníky  zavádění demokratických a tržních principů též uvnitř podniků  (znovu) rozpoznání zákazníka jako hlavního podnikového investora Lidské mozky jsou nyní důležitější než přírodní bohatství, a spontánní lidská přání a činy jsou silnější než tyranie institucí společenského inženýrství. Nové podmínky přinesou většině středoevropských ekonomik těžké problémy (role „banánových republik“ západoevropského integrovaného trhu). Československu se však otevírá „okno příležitostí“, které by mělo umožnit přechod k této nové, znalostně a informačně intenzivní společnosti - a to během jedné generace. Československo má velké, dosud nevyvinuté a zanedbávané lidské přírodní bohatství: tradice vzdělání a láska k vědění, individuální, rodinná a skupinová nezávislost, vynalézavost a řemeslnost, tradice demokratického a účastenského řízení státu i podniků, hodnoty autonomie, soběstačnosti a soudobé podpory, smysl pro kvalitu, dobrá intuice podnikavosti i podnikatelství, zájem o cizí kultury i jazyky, kulturně-společenská přizpůsobivost, tolerance a pružnost. Některé tradiční kapitalistické instituce, jako např. hierarchické příkazové řízení, spekulační burzy cenných papírů, masová výroba a přehnaná dělba práce, řízení pomocí dluhů, přílišná závislost na bankovnictví, atp., dnes oslabují právě proto, že jsou v konfliktu s novým důrazem na znalosti, pružnost a soběstačnost podniků světové třídy. Naše bohatství není v uhlí, oceli, surovinách a chemikáliích, není v ocelárnách, loděnicích, železnicích či autostrádách, a už vůbec ne v centralizovaných institucích řízení, financování, obchodu a výroby. Naše bohatství spočívá v lidech. Následující teze pak přirozeně a spontánně vyplývají z požadavků výše zmíněných světových trendů. 41

NEUČTE SE Z VLASTNÍCH CHYB 1. Rozpoznání znalostí a vědění jako základní formy kapitálu (na rozdíl od tradiční práce, technologie a peněz) vyžaduje též rozpoznání zaměstnance jako „celého člověka“, tedy jako autonomního spoluúčastníka/podnikatele, dlouhodobého spolupracovníka a legálního spoluvlastníka. Tradičně se práce dala kupovat „po částech“, ale znalosti, tvořivost, odpovědnost a inovační iniciativa lidí se takto „kupovat“ nedají. Zákonem zaručené spoluvlastnictví výrobních prostředků zaměstnanci a zákazníky je základním požadavkem „znalostní společnosti“. 2. Rozsah oddělení vlastníků od zaměstnanců ovlivňuje i mírou výkonu dané ekonomické soustavy: ideálně je každý zaměstnanec též spoluvlastníkem a každý spoluvlastník také zaměstnancem daného podniku. Největší propast existuje za podmínek státního socialismu, kdy není vlastníkem nikdo a odpovědnost je rozptýlena do nehospodářských sfér byrokracie a anonymity. Tam se krade. Méně škodlivé (tj. s určitelnou odpovědností) je oddělení vlastnictví za podmínek externího, tj. veřejně-akciového (nezaměstnaneckého) vlastnictví tradičních podniků západních. Rozpory mezi krátkodobým zájmem o burzovní přecenění akcií a dlouhodobým zhodnocením investic a zaměstnaneckých podílů se stávají brzdou hospodářského rozvoje za podmínek globální soutěživosti a znalostní společnosti. 3. Československo má nyní historickou příležitost přejít k soustavě hospodářského spoluvlastnictví a společensko-politického účastenství, a tak se vyhnout dnes již vyčerpanému stadiu tzv. veřejného vlastnictví. Je třeba se vyhnout „privatizaci“ britského typu, která prostě převádí státní vlastnictví byrokratické do veřejného vlastnictví akciového. Je nutno přikročit k „privatizaci“ amerického typu, která převádí veřejné (burzovní) vlastnictví podnikových akcií do skutečného soukromého vlastnictví zaměstnanců (neburzovní, vnitropodnikové akcie či podíly). 4. Je třeba se vyhnout přeceňování role tradičních poválečných kapitalistických institucí, které jsou dnes na ústupu, jako např. tradiční burzy cenných papírů. Moderní podniky světové třídy dnes vykupují své akcie („go private“), stahují je z burzovního trhu a omezují nabízení akcií veřejnosti („go public“), tj. externím investorům, spekulantům a papírovým podnikatelům. Další „upadající“ instituce: dlužní financování, nákladové (spíše než znalostní) pojetí vzdělání a školení, specializace a dělba práce, úkolů a znalostí (spíše než jejich integrace), hierarchické a příkazové vnitropodnikové řízení a podobně. 5. Kapitalismus a socialismus je třeba chápat jako zásadně nesymetrické hospodářsko-společenské systémy, které nejsou rovnocenným předmětem „volby“. Kapitalismus vzniká spontánně a přirozeně vždy, když jsou odstraněna omezení a regulace podnikání, rozhodování, spotřeby a výroby. Socialismus je výsledkem opačných a nesouměrných procesů. Socialismus nevzniká spontánně, ale „zvolen“ může být pouze ideologicko-politickou akcí. Soustavu volného trhu však nelze vyhlásit dekretem „shora“, ale je třeba trvale vytvářet podmínky, aby se mohla samovolně prosazovat „zdola“. 6. Kapitalismus je spontánně se vyvíjející hospodářsko-společenská soustava, která dnes samovolně akceleruje ke znalostnímu spoluúčastenskému systému autonomních spolupracovníků, ke splývání rolí manažerů a dělníků, k odstraňování rozdílů mezi vlastníky a zaměstnanci, k rozšiřování demokracie společenské na demokracii vnitropodnikovou. Pro nás je životně důležité koordinovat nově vznikající ekonomiku s novými trendy celosvětového vývoje. 7. Je třeba opustit myšlení experimentu a společenské inženýrství prostřednosti, kompromisu či „vybírání si toho nejlepšího“ z různých hospodářských soustav. Životaschopné hospodářské systémy jsou spontánní a evoluční, nikoli předepsané, vyhlašované či dokonce oživované „šokovou terapií“. Je třeba odmítnout tzv. „třetí cesty“, „smíšené ekonomiky“, „demokratické socialismy“ a podobné teoretické „experimenty“. Je třeba se vyhnout ekonomice založené na vlastnictví „jako“ nebo „napůl“, či odpovědnosti „skoro“ nebo „téměř“. Je třeba odmítnout smrtící jugoslávskou kombinaci rozhodovací volnosti bez vlastnické odpovědnosti. Dobrovolná prostřednost, ať již v jakémkoli přestrojení, by zaručila stagnaci a úpadek Československa během jediné generace.

42

NEUČTE SE Z VLASTNÍCH CHYB 8. Je nutné zamítnout jakýkoliv (a jakkoli přitažlivý) „švédský model“, kombinující přímou státní intervenci a regulaci s volným podnikáním a trhem. Tento švédský „socialismus“ (správně sociální demokracie) vznikl demokraticky zvolenou regulací volného trhu. U nás žádný volný trh, který by se dal obdobně omezovat, zatím neexistuje. Omezení trhu státem je v praxi možné do určité míry, opačný proces, zavádění trhu do státněsocialistické byrokracie, je však nemožný a vede k úpadku, spekulaci, inflaci a vykořisťování za nerovných podmínek. Švédský „socialismus“ vyplývá z bohatství, ne z chudoby: nefunguje proto, že zvolil sociální intervenci státem, ale proto, že si dosud udržel Volvo, Saab a SAS. Země střední Evropy si jej prostě nemohou „dovolit“ a dlouhodobě ani Švédsko. 9. Ve znalostní společnosti je nutné zaručit dlouhodobý a dědičný zájem spoluvlastníků a spolupracovníků na výsledcích podnikání. Kromě zaměstnaneckých akcií a podílů je třeba zavést systém (populární v Japonsku a v USA) zaručené zaměstnanosti a společensko-eko-nomických jistot. Záruka těchto jistot patří do (již spoluvlastněné) oblasti podnikové, nikoli do byrokratické sféry státní. Zdravá funkce této „podnikové ekologie“ vyžaduje strategickou i řídící pružnost, snížení rozdílů mezi dělníkem a manažerem, a překonání potřeby námezdních zaměstnanců. Je tedy zapotřebí širokého, ne úzce specializovaného vzdělání zaměstnanců, pravidelné rotace úkolů a funkcí, rozšíření odpovědnosti a odpovídající škály odměňování, atp. 10. Záruka společenských a osobních jistot - zaměstnání, péče o zdraví, děti a rekreaci, jakož i zajištění ve stáří - musí vyrůstat zdola, z podnikové ekologie, a ne shora, zvůlí a diktátem politické byrokracie. Je v zájmu spoluvlastněných podniků světové třídy, aby se o své zaměstnance staraly ve smyslu dlouhodobé investice, místo v tradici krátkodobého nákladu. Podnik se tu nestará o své zaměstnance, ale zaměstnanci sami o sebe, skrze svůj podnik. Bohaté tradice Baťovy soustavy podnikového řízení, uplatňované např. v dnešních Slušovicích, poskytují Československu další přirozenou výhodu v těch nejdůležitějších směrech. 11. Sociálně-ekonomické jistoty a záruky by měly být nejen očekáváním, ale musí se stát i právem všech občanů nové (střední) Evropy. Přežité strategie nezaměstnanosti a propouštění, inflace, bankrotů a zavírání podniků, jakož i nedostatek možnosti volby v oblastech zdraví, vzdělání a sociální péče, jsou nevhodné pro zdravou funkci volného trhu. Tyto přístupy jsou historickými výsledky nerovnováhy mezi spontánností volného trhu a rušivým diktátem byrokracie monopolu, státu či hierarchického řízení podniků. Je v zájmu spoluvlastněných podniků, aby zajištění zaměstnanců bylo ve všech oblastech dostatečné a spolehlivé. 12. Úloha státních, zemských a místních institucí v zajištění všech obyvatel, nejen zaměstnanců, musí být posílena ve smyslu přímosti (ne byrokracie), odpovědnosti (ne anonymity) a místních institucí svépomoci (pružnost a lidskost). Toho nelze dosáhnout smíšením či dokonce prolínáním úkolů ekonomického výkonu podniku (obzvláště k soutěži na mezinárodním fóru) s cíli širšího sociálního zabezpečení občanů státem. Podniky, nikoli stát, vytvářejí bohatství. Státu je část vytvořeného bohatství předávána demokratickou volbou za účelem splnění celostátních, obranných a rozdělovacích mandátů. Největšího sociálního zabezpečení a životních jistot lze dosáhnout pouze tehdy, když hospodářská sféra vytváří největší bohatství. Nejhorší lidské podmínky lze dnes nalézt ve státech chudých, kde stát nemá co rozdělovat, ale i nadále si udržuje monopol na konfiskaci a přerozdělování hospodářských výsledků. 13. Obnova normálních ekologických funkcí a kvality životního prostředí je pro fyzické i psychologické zdraví moderního národa zcela zásadní. Zkušenosti ukazují, že problémy prostředí nelze řešit státními příkazy, pokutami či donucovacími dekrety: byrokratizace „péče o prostředí“ ji efektivně odnímá ze sféry lidí a vede k postupnému zvyšování nákladů a cen. Pouze soukromé podniky spoluvlastníků a místní svépomoc spoluobčanů, na základě moderních principů „hospodářských ekosystémů“, mohou životní prostředí obnovit přirozeně a trvale. Tak jako si pták neznečistí vlastní hnízdo, tak jako si rodina neudělá z vlastního bytu chlívek, tak si spoluvlastníci podniku nezničí prostředí, v němž sami působí, v němž zaměstnanci žijí a ve kterém se budoucí zaměstnanci rodí a vyrůstají. 14. Svépomocné, soběstačné a neformální sítě občanů představují robustní, spontánní a spolehlivé „podhoubí“ volného trhu za podmínek nepružné, zkostnatělé byrokracie. Toto podhoubí je třeba rozšiřovat, posilovat a legalizovat, ne je omezovat, ignorovat či ostouzet. To, co je na něm špatné, vyplývá z nutnosti 43

NEUČTE SE Z VLASTNÍCH CHYB „spolužití“ s korupční byrokracií tzv.formální ekonomiky. To, co je na něm dobré, tj. funkce katalyzátoru volného trhu a podnikání, se státními vyhláškami vytvořit nedá. Lidé v Československu si umějí mnohé vyrobit, pořídit, opravit či vymyslet sami - tuto vysoce efektivní schopnost (na Západě tzv. „self-service“ society) je nutno využít, ne omezovat. 15. Vnější „injekce“ či „šoky“ finančního kapitálu vedou, jak ukazují dosavadní zkušenosti Západu, k posílení stávajících institucí a vztahů, tudíž ke zvýšení cen a nákladů existujících úrovní a typů výroby (k hyperinflaci). Je nutné vytvářet nové instituce a vztahy, které by vnější kapitál přitahovaly a do ekonomiky nasávaly, místo aby se vnější peníze injektovaly do existujících institucí a vztahů. Tyto banánové strategie Třetího světa jsou nevhodné pro střední Evropu. Nezávislost, svépomoc a dlouhodobě účelný rozvoj vlastních lidských zdrojů jsou správnými předpoklady pro mezinárodní soutěž o spolupráci. 16. Moderní znalostně-informační státy, jako jsou Japonsko či země asijských „Čtyř draků“, nedosáhly světové třídy na základě kapitálových půjček, ale vnitřními investicemi do vzdělání všech svých občanů, manažerů a podnikatelů. Vzdělání, znalosti, informace a kompetence v podnikovém řízení jsou nejdůležitější formou kapitálu. Československo je schopné, s pomocí všenárodního, svépomocného vzdělávacího projektu obrody, dosáhnout podobné úrovně. Je třeba pomáhat i našim středoevropským sousedům ve snižování již dnes nebezpečné závislosti na zahraničním kapitálu, na krátkodobých a nekompetentních „radách“ k odprodeji státních výrobních prostředků a ztrátě národního dědictví. 17. Státní, odvětvové a vnitropodnikové plánování předvídacího a předpisového typu, v jakékoliv formě či rozsahu, nezaručuje potřebnou adaptabilitu a pružnost. Je nutno urychleně zavádět opravdové plánování, které není založeno na „předvídání budoucnosti“, ale vychází ze zvýšené pružnosti a rychlosti odpovědi na stále se měnící zájmy zaměstnanců i zákazníků. Vzdělání, rotace pozic a funkcí, sdílení úkolů, týmová práce, vysoká technologie a nové řídící systémy jsou u kořene moderního principu „plánování zvyšováním pružnosti“. 18. Zemědělství hraje a bude hrát důležitou úlohu i ve znalostní společnosti. Jeho vysoká produktivita je základním předpokladem úspěchu (v USA dnes pouze 2% pracovní síly pracuje v zemědělství). Tradiční zemědělství se musí zbavit závislosti na sezónnosti a doplnit své podnikání vhodnou přidruženou výrobou. Podobně i tradiční průmysl musí převzít mnohé z trvalých principů zemědělských: spolehlivé vlastnictví průmyslové „půdy“, dlouhodobé investice, trvalá obnova a zhodnocování statků, vztah ke kvalitnímu „gruntu“, tradice, hrdost a dědičné převody vlastnictví a výsledků. 19. Mladí lidé dneška budou žít v nové, znalostně integrované společnosti zítřka. Jejich společnost a způsob života tedy nemohou a nesmějí být i nadále diktovány těmi, kteří v jejich světě žít nebudou a osobní odpovědnost za své oblíbené „modely a reformy“ neponesou. Těchto 19 tezí se snaží vycházet spíše z budoucnosti než z minulosti. Devatenáct tezí předkládáme k posouzení mladým lidem našeho národa - jde o jejich budoucnost. Jen oni mohou rozhodovat o své budoucnosti, jen pro ně a jen s nimi je dnes třeba pracovat. Revue obchodu,průmyslu,hospodářství, září 1990

2-7 (I)

Politické prostředí v Československu K programu „19 tezí“: Program hospodářské obnovy Československa vyžaduje odpovídající a harmonicky koordinované politické prostředí. Pro každou „ekonomika přechodu“ jsou charakteristické dílčí a dočasné problémy a selhání, které za podmínek soutěže nevyspělých politických stran a skupin vedou k politickému manévrování a hašteření - na úkor snah a cílů národa. Jsou však nezbytné pro trvalou diskusi a testování zaváděných hospodářských opatření. 44

NEUČTE SE Z VLASTNÍCH CHYB Tradiční strategie oddělování ekonomiky od politiky se v moderním světě již přežila. Politická opatření a politické instituce musí přirozeně vyplývat ze spontánních ekonomických procesů volného trhu, ne naopak. Moderní „politika implikací“ nesmí vycházet z daného společensko-politického „modelu“ té které politické strany či ideologie (společenské inženýrství), ale musí odvozovat nutné a potřebné politické instituce přímo z účasti lidí, ze spontánních procesů volného trhu a z rozhodnutí o jeho regulaci. Proto je třeba se od samého začátku snažit o koalici nově vznikajících politických stran a skupin za účelem hospodářské obnovy. Žádná politická strana nemůže politicky „vzkvétat“ za podmínek hospodářské chudoby a úpadku. Osobní stranické konflikty zpomalí hospodářský rozvoj společnosti. Cílem nás všech musí být spolehlivý, dynamický a široce podporovaný program hospodářské obnovy, založený na odborných, nadstranických a vědeckých znalostech. Cílem je přímá občanská demokracie, která v moderním světě snižuje úlohu tradiční stranické a reprezentativní demokracie a přesouvá ji do oblasti občansko-konzultační. 1. Za podmínek přechodu, obnovy a obrody je třeba vytvářet tzv. Velkou koalici hlavních politických stran, skupin a iniciativ. Jen dobrovolnou účastí všech spoluobčanů a všech jejich uskupení bude možno dosáhnout potřebného soustředění sil, důvěry a vytrvalosti. 2. Jednotícím cílem této Velké koalice musí být obnova hospodářství v Československu na principech volného trhu, zaměstnaneckého spoluvlastnictví a hospodářsko-společenského účastenství na všech úrovních. 3. Velká koalice musí vycházet z plné a zaručené autonomie a nezávislosti všech zúčastněných stran. Je nutné zdůraznit, že zastaralý ideologický „model“ tzv. Národní fronty se v Československu již nikdy nesmí opakovat. Politicky je tedy třeba začít z dneška, „od začátku“. 4. Všechny účastenské strany Velké koalice musejí vycházet ze stejných podmínek a plné rovnosti příležitostí. Některé politické strany a skupiny, které nezískaly svůj status, infrastrukturu, sítě a prostředky demokratickou cestou, nezačínají ze stejné „startovní čáry“. Dříve či později se národ tohoto „vyrovnání příležitostí“ bude právem domáhat. Takové strany tedy mohou být do Velké koalice připuštěny pouze po svobodné, dobrovolné a celonárodní vnitrostranické „výměně legitimací“ svých členů. 5. Sněmovní, volební a zastupitelská účast v politických orgánech a institucích Velké koalice musí být proporcionální k dokumentovanému počtu členů, ke svobodně a nově se hlásícím členům. Vláda Velké koalice musí být složena z nestranických úředníků, odborníků a expertů, kteří budou přímo voleni a přímo odpovědni Velké koalici, nikoli jejím jednotlivým složkám. 6. V Československu je třeba přednostně prosazovat přímou demokracii oproti tradiční zastupitelské („reprezentativní“), kdekoli je to možné a praktické. Podobně je třeba zavádět zájmovou demokracii (každý volič disponuje „blokem“ hlasů, které uplatní podle intenzity svých zájmů) a beznámitkovou demokracii, která je důležitá pro ochranu práv a zájmů menšin. Moderní znalostní společnost nesmí vyplýtvat cennou lidskou energii v politických šarvátkách a sklouznout do prosté, arbitrární diktatury většiny. 7. Hospodářská a politická autonomie (místní, krajová i zemská) musí být zaručena ústavou. Všechny dobrovolné formy vlastnictví a organizace musí být zaručeny ústavou. Oddělení církve a vyznání od státu musí být zaručeno ústavou. 8. Schopnosti, kvalifikace a vzdělání, nikoli příslušnost k té či oné politické straně či skupině, musí být jediným kritériem k obsazování řídících hospodářských, politických, vědeckých a uměleckých pozic v období přechodu. Jakékoliv úchylky od tohoto kritéria budou zaplaceny zpomalením, úpadkem a zaostáváním národa. Na každé místo ten nejlepší člověk! 9. Trvání Velké koalice musí být omezeno ústavně, časově i výsledky. Jen přímé demokratické volby mohou její trvání a funkci prodloužit nebo ji zaměnit vládou preferované politické strany tradičního typu. Je třeba si uvědomit, že éra politických ideologií se chýlí ke konci a každý národ má dnes právo na optimální systém přímé demokracie a hospodářského účastenství. 45

NEUČTE SE Z VLASTNÍCH CHYB 10. Konečně: mládí; mladí lidé tohoto národa budou žít za politických a hospodářských podmínek, pro něž dnes klademe první kameny. Mládí našeho národa musí být přednostně a plně seznámeno s možnými cestami a jejich důsledky. Nostalgie a nesplněné sny minulosti nesmějí opět diktovat budoucnost našich dětí: již nikdy o nás bez nás! 2-7 (II)

Náčrt realistického přechodu k tržnímu hospodářství LIDOVÁ DEMOKRACIE: Na základě dohody mezi vedením ČLS a skupinou zahraničních hospodářských odborníků byl ustaven Sbor zahraničních konzultantů ČLS. Jím zpracované následující teze, formulované prof. M. Zeleným a A. I. Simmonem, postulují hlavní směr hospodářské politiky ČLS a jsou v relaci s jejím ekonomickým programem. ČLS vyzývá všechny politické strany a občanské iniciativy, kterým další hospodářský vývoj v této zemi není lhostejný a kterým jsou následující teze blízké, aby se připojily k jejich konkrétnímu zpracování.

Zhodnocení probíhající reformy: Současná vládní verze reformy začala probíhat s ročním zpožděním za stále fungujících monopolů ve všech oblastech hospodářství. Její první krok – výrazné zvýšení cen – mělo za následek značné snížení životní úrovně pracujícího obyvatelstva a zejména obyvatelstva odkázaného na důchody a sociální podporu. Počáteční nadšení, podpora reforem a ochota akceptovat jejich potenciálně negativní dočasné důsledky, jsou dnes promrhány. 1) Centralistické řízení státu nebylo oslabeno, došlo pouze k transformaci administrativně direktivního řízení v řízení na bázi quasi vlastnických vztahů při zachování starých příkazových struktur. Základní podmínky pro funkci tržního hospodářství nebyly vytvořeny. 2) Současná liberalizace cen probíhá mimo racionální posloupnost, tj. bez předchozí privatizace a demonopolizace státních podniků a bank. 3) Zahájená privatizace by neměla probíhat jako „malá“ a „ velká“, protože takto se neřeší problém vertikální návaznosti výrobního a distribučního řetězce. Navíc, privatizovat stejným stylem zelinářství jako výrobce špičkové techniky, je zjevně nesmyslné. Nabídnuté zákony o malé či velké privatizaci jsou ve skutečnosti pouze „dražebními zákony“, které nemají dobře vypracovaný ani filosofický, ani morální podklad, stanoven účel a kontrolní opatření. 4) Demonopolizace hospodářství v ČSFR nejenže nebyla provedena, ale ve svém skutečném efektu ani zahájena. 5) Ochrana vlastnických práv domácích i zahraničních podnikatelů nebyla zatím zajištěna nezvratitelnými právními normami, jak je obvyklé ve všech vyspělých průmyslových demokraciích. 6) ČSFR může úspěšně konkurovat na západních trzích pouze za podmínek srovnatelné infrastruktury, která je nezbytným předpokladem pro vytvoření konkurenceschopné výroby, jak ukázaly například zkušenosti Japonska. 7) Problém restituce je základním morálním problémem nového státu. Zametení před vlastním prahem a úplné vyrovnání, v prvé řadě mravní, je prvním předpokladem, abychom mohli začít znovu s čistým svědomím. Jak se nejen komunistické vedení v historii přesvědčilo: problémy tohoto typu se nedají ignorovat, dříve nebo později musí dojít k vyrovnání mravnímu, finančnímu a reálnému, a tím k obnovení přirozených vlastnických vztahů, které ovlivňují každou prosperující ekonomiku. 8) Současný bankovní systém pouze rozmělnil dosavadní centrální postavení státní banky při zachování státního monopolu. Tento nedomyšlený pokus selhal. Nevytvořil totiž dostatečně diverzifikovaný kapitálový a finanční trh, který je podmínkou akcelerace každé podnikatelské aktivity. Tragické důsledky nesmyslně prováděné úvěrové restrikce a konfiskační daňové politiky jsou dokladem naprostého nepochopení potřeb výrobní sféry. 46

NEUČTE SE Z VLASTNÍCH CHYB Body 4, 5, 6 a 8 současná probíhající reforma dostatečně neřeší.

Základní principy realistického přechodu na tržní hospodářství: Tržní hospodářství je výsledkem, nikoli příčinou dynamické soustavy vlastnických, a z nich vyplývajících výrobních a distribučních vztahů. Musíme si uvědomit, že společnost má povinnost odměnit soukromou iniciativu občanů. To znamená, že musí vytvořit podmínky pro vznik občanské tvořivé iniciativy, která se vyznačuje tím, že každý občan má právo uspokojit požadavky společnosti co nejlépe, podle svých individuálních schopností. Tržní hospodářství vzniká tedy „dole“, v mikroekonomické sféře výrobní, nikoli „nahoře“, v makroekonomické sféře diktovaných dekretů ministerstev. Konečným cílem našeho plánu je vytvoření materiálního zajištění obyvatel ČSFR, srovnatelné s nejvyspělejšími průmyslovými státy, které umožní občanům ČSFR krytí vysokých nákladů nezbytných demokratických institucí. Absolutně nutnými a nezbytnými předpoklady pro vznik tržního hospodářství je podstatné ukončení fází:

   

privatizace demonopolizace fázované liberalizace cen a mezd restituce

Požadavky restituce, které patří do sféry odpovědnosti státu vůči občanovi, musí být splněny, ale jejich plnění je podmíněno platební schopností státu, která je v současné době téměř nulová. Proto tato záležitost musí být časově vázána na platební schopnost státu a jeho představitele, kteří musí odpovědně nalézt způsob, kterým nezatíží nevinné občany.

Privatizace a) cílem privatizace je maximální využití všech výrobních prostředků, a to prostřednictvím všech základních fondů nezvratitelného soukromého vlastnictví občanů. Koncept privatizace musí být nastaven tak, aby současné zajistil demonopolizaci výroby a služeb. b) Priority privatizačních zákonů musí vycházet z racionální posloupnosti výrobních vztahů a potřeb společnosti. To znamená zemědělství, průmysl a služby. Jedním z klíčových předpokladů úspěšného průběhu privatizace je nezbytnost komplexní privatizace dodavatelských řetězců, tj. vertikálně navazujících procesů a podniků - od surovin, polotovarů a subdodávek ve výrobním procesu. c) Metodika privatizace musí zajistit nejrychlejší a nejefektivnější využití základních fondů. Tam, kde není k dispozici bývalý vlastník, musí nový majitel prokázat odbornou a finanční kvalifikaci v nabídkovém řízení. Finanční kapitál, vytvářený bankovním systémem pro potřeby výrobců a jeho transformací ve výrobní kapitál, se nesmí odčerpávat konfiskačními dražebními a daňovými zákony. d) Privatizace musí být právně podložena legislativními zárukami nezvratitelnosti privatizačních rozhodnutí a ústavní ochranou majetku získaného privatizací a podnikatelskou činností. e) Privatizace není a nesmí být nástrojem k vyrovnání odpovědnosti státu za stav znárodněného majetku a k řešení otázek sociální spravedlnosti. Stát se aktem privatizace nemůže zbavit odpovědnosti za decimovaný stav národního majetku. f) Zároveň si musíme uvědomit, že základem bohatého státu jsou bohatí občané, vlastníci základních fondů. V této souvislosti je třeba poznamenat, že vytvoření akciové burzy není pro tuto fázi reindustrializace ČSFR 47

NEUČTE SE Z VLASTNÍCH CHYB podstatné. Akciové burzy přitahují především spekulativní kapitál s krátkodobou perspektivou zisku. Bylo by tragickým neporozuměním na straně našeho finančnictví, kdybychom tvorbu výrobního kapitálu s dlouhodobou perspektivou - prostřednictvím investičních bank - zaměnili za krátkodobou a prázdnou spekulativní horečku burzy. g) Stát je zde pro občany, nikoli občané pro stát! Stát není vlastníkem, ale pouze dočasným správcem národního majetku. Co nejdříve musí být státu a jeho orgánům odebrána všechna podnikatelská práva ve smyslu zachování separace vlastnictví a moci.

Demonopolizace a) Pro vznik konkurenčních výrobních procesů je nezbytným souhrnem předpokladů demonopolizace základních potravinových zdrojů, výrobních surovin, práce finančních a kapitálových trhů. b) Metodika demonopolizace musí být vypracována tak, aby zajistila nejen přerušení monopolních vazeb, ale zároveň je nahradila takovými tržními mechanismy, které zaručí pro všechny zájemce skutečně rovnoprávný přístup k tvorbě cen. Funkce a rozsah aukcí plodinové a surovinové burzy v Praze ovlivňovaly v minulosti tržní vyrovnávání cen nejen v českých zemích, ale v celé střední Evropě. Je v zájmu konkurenceschopnosti českých podnikatelů s evropskými, aby tato burza byla otevřena co nejdříve. (Její právní status nebyl nikdy zrušen). Potřeba dostatečného množství dodavatelů pro sourodé spektrum výrobků znamená, že demonopolizační proces musí zajistit minimálně tři nezávislé zdroje. Samozřejmě nemusí být všechny stejného typu, naopak, bylo by výhodné, kdyby všichni měli stejné podmínky vstupu, ale rozdílnou vnitřní organizaci. Tato fáze musí být doprovázena jasnými a jednoduchými protimonopolními zákony s vysokými trestními postihy. V souvislosti s privatizací a se zaručením neutrálnosti zainteresovaných úředníků musí být jasně vyznačeny body konfliktního zájmu. Tito úředníci nesmějí být například zaměstnáni v podnicích, které privatizovali, mít s nimi jakékoli komerční vztahy, a to po dobu pěti let. Pokuty musí být natolik přísné, aby zajistily dodržování zákonů proti korupci, tj. naprostou ztrátu majetku, vězení na dlouhodobé termíny bez zkrácení, jak je zvykem ve vyspělých demokraciích.

Liberalizace cen a mezd Teprve po úspěšném zahájení oborové privatizace a demonopolizace lze přistoupit k současně probíhající fázované liberalizaci cen a mezd. Fázovaná, nikoli šoková liberalizace cen musí být doprovázena tržně potřebnou liberalizací mezd, v závislosti na ukončení demonopolizace v jednotlivých sektorech hospodářství. Liberalizace cen a mezd, doprovázená daňovou politikou, která bude podporovat tvorbu výrobního kapitálu, musí být prováděna v harmonickém souladu s potřebou zvýšené tvorby nabídky a poptávky. To znamená, že podniky prudce zvyšující výrobní kapacitu musí mít přednostní přístup k trhům, které zaplatí vysoce kvalitní výrobky a odmítnou podřadné.

Integrovaný hospodářský systém Je nezbytné vytvořit tržní volby v oblastech energetiky, komunikací, dopravy, informační technologie, bankovních a finančních služeb. Klíčové prvky infrastruktury nesmějí být manipulovány ani vnitřními, ani vnějšími zájmy. ČSFR si musí vytvořit alternativní zdroje ve všech prvcích infrastruktury. Je povinností parlamentu zajistit vypracování dlouhodobého plánu rozvoje infrastruktury a zabezpečit jeho realizaci v podnikatelských sektorech.

Výkonné a kontrolní orgány státu 48

NEUČTE SE Z VLASTNÍCH CHYB Parlament je institucí zákonodárnou, vláda je jeho výkonným orgánem a parlamentní komise vykonávají kontrolní činnost. Výsledkem této koncepce je zrušení byrokratických struktur řady ministerstev - v zájmu zachování rozhodovací autonomie podnikatelské sféry. Parlamentní komise převezmou parlamentem vymezené úkoly v odvětvích, mezi něž patří zejména energetika, spoje, doprava, zdravotnictví, vzdělávání a výchova pro základní a střední školy. Tyto komise budou odpovědné za vytváření regulací, standardu a mezinárodních norem. To znamená, že ministerstva bez skutečného funkčního poslání, jako jsou ministerstva hospodářství, vnitřního a zahraničního obchodu, strategie, průmyslu a privatizace, by byla zrušena. Zachována či nově ustavena by byla ministerstva zahraničních věcí, národní obrany, vnitra, financí, zemědělství, popř. další, která by parlament uznal za funkčně nezbytná.

Bankovnictví Bankovní systém, který bude sloužit diverzifikovaným potřebám průmyslových a zemědělských oborů, musí zajistit svobodnou konkurenci mezi kapitálovými zdroji (investičními a komerčními bankami). Nejdůležitějším úkolem nového čs. bankovnictví je zajišťování tvorby kapitálu pro prudký růst a modernizaci čs. průmyslu. Parlament bude rozhodovat o rozdělení odpovědnosti za fiskální a monetární politiku. Kontrola inflace a monetární politika budou podléhat státní bance. Správní rada státní banky je pak reprezentantem zájmů průmyslu, finančních a kapitálových institucí a parlamentu. Na druhé straně fiskální a daňovou politiku bude provádět ministerstvo financí podle nařízení parlamentu, a to v rámci kompetencí parlamentem vymezených. Realizace uvedených postulátů je předpokladem jak změny orientace čs. ekonomiky z dovozní na vývozní, tak odstranění rizika takřka koloniální závislosti. Lidová demokracie, 23.2.1991

3

TROCHA EKONOMIE NIKOHO NEZABIJE Co mají společného jména Tomáš Ježek, Dušan Tříska či Jan Švejnar? Ti všichni jsou považováni za duchovní otce kupónovky. Jana Klímová Kupónová privatizace po česku sice nebyla úplnou katastrofou, nicméně z původních slibů a očekávání se podařilo naplnit jen málo. Jan Švejnar 49

NEUČTE SE Z VLASTNÍCH CHYB 3-1 (I)

VÍTE, CO JE TO INFLACE? Často se dnes říká, obzvláště mezi nezasvěcenými, že inflace je, když se příliš mnoho peněz honí za příliš málem zboží a výrobků. Je to asi, jako kdybyste řekli, že příčinou zápalu plic je horečka. Příliš mnoho peněz nezpůsobí inflaci, tak jako horečka nevyvolá zápal plic. Československá ekonomika není rozpálený kotel či přehřátý bojler, ale obyčejný a chladný psí čumák. Množství peněz v oběživu neurčuje úroveň a kvalitu ekonomických procesů, ale právě naopak: úroveň a intenzita ekonomických procesů si určuje a vyžaduje vlastní a správnou úroveň množství peněz v oběživu. Jestliže je ekonomika zdravá a soběstačná, pak se obejde třeba i bez peněz: penězi se mohou stát paklíčky Pall Mall nebo rajská jablíčka. Jestliže je však ekonomika chabá a nezdravá, pak ani milióny cirkulujících papírků s obrázky prezidentů nepomohou. Problém inflace tedy spočívá v nedostatku důvěry prostých lidí a investorů v budoucnost daného hospodářství. Inflace znamená, že je příliš mnoho peněz, a proto je třeba prostě je odčerpat. Proč je příliš mnoho peněz? Co způsobuje neochotu spotřebitelů své peníze investovat a stimuluje jen okamžitou či krátkodobou spotřebu? Jestliže nikdo nevěří v budoucnost, jestliže každý chce konzumovat dnes a ne zítra, jestliže nikdo nechce odložit spotřebu a zabývat se investicemi, pak máte inflaci. Inflace je výrazem znehodnocení peněz ne co do jejich množství, ale co do důvěry spotřebitelů v jejich budoucí hodnotu. Tím, že všechny „přebytečné“ peníze fyzicky a mechanicky stáhnete z trhu, tím důvěru v budoucnost nevytvoříte. Inflace je výrazem nedostatku atraktivních investičních příležitostí, výrazem nedůvěry národa. Nejlepším a jediným způsobem, jak odčerpat přebytečné úspory a vklady - které jsou obranou a zárukou spotřebitelů před budoucí inflací - je vytváření investičních příležitostí, do kterých by lidé sami, dobrovolně a spontánně své peníze investovali. Je tedy třeba začít dole v mikroekonomice, ne v makroekonomice: zatím máme naši ekonomickou politiku převrácenou a postavenou na hlavu. Stačí si též něco přečíst, třeba od autora jako je Marc A. Miles (Beyond Monetarism, Basic Books, New York 1984). Použijme opět ve zdejších krajích tak oblíbeného metaforického přístupu. Problém spočívá v tom, že nikdo nechce vysázet jabloňový sad, ale jablka chce konzumovat každý. To je podstatou inflace. Tím, že odčerpáme přebytečné peníze, tím nezaručíme masové vysazování jabloňových sadů. Navíc je třeba si uvědomit, že uložené peníze spotřebitele chrání před inflací. Mám-li uloženo 5000 Kč a běžná spotřeba je 5000 Kč, pak mohu absorbovat až 100% inflaci. Ztratím-li těch uložených 5000 (mám místo nich bezcenné papíry), pak mám stále 5000 běžné spotřeby, ale již žádnou kapacitu absorbovat inflaci (pouze 0% inflace mohu pokrýt bez úpadku životní úrovně). Jsem tedy v situaci, kdy mě 1% inflace může zasáhnout víc než 100% inflace za předchozích podmínek. Proto nelze pohlížet na takzvané odčerpávání přebytečných peněz mechanicky a absolutně, ale pouze ve vztahu k celkovému spotřebitelsko-investičnímu kontextu. Pravým a důstojným cílem efektivní monetaristické politiky u nás by mělo být, jak zvýšit hodnotu peněz, jak je učinit užitečnými, tj. jak zvýšit důvěru národa a rozšířit atraktivní investiční příležitosti. V žádném případě není správný postup opačný: snižování dostupnosti a užitečnosti peněz, tedy další narušování spotřebitelské důvěry. Makroekonomičtí monetaristé léčí horečku inflace přikládáním mokrých hadrů. Lidová demokracie, 19. června 1990

3-2 (I)

O AKCIOVÝCH SPOLEČNOSTECH Akciové společnosti se dnes staly zaklínadlem nejen prodavačů novin a pamfletů, ale i kapitánů státu. Myslí si, zdá se, že akciové společnosti přivedou na svět volný trh, zaručí podnikání a podnikatelství, sníží rozkrádání, vyřeší mnohé ze složitých problémů přechodu. 50

NEUČTE SE Z VLASTNÍCH CHYB Omyl. Akciové společnosti samy o sobě nic nepřivodí a nezpůsobí (kromě chaosu a rozpaků), protože jsou důsledkem, nikoli příčinou vyspělé a vyzrálé funkce volného trhu. Akciové společnosti jsou instituce volným trhem vyvolané, ne však volný trh tvořící. Jestliže u nás žádný trh neexistuje - natož volný - pak ho akciové společnosti k životu neprobudí. Primární je volný trh. Teprve jeho úspěšné funkce a růst si v určitém stadiu vynutí vznik druhotných podpůrných trhů s akciemi a cennými papíry - ne opačně. Ani na dnešním vyspělém trhu USA se nové podniky nezakládají vydáváním akcií: nikdo by si je nekoupil. Nové podniky vznikají na základě myšlenky spojené s partnerským, soukromým a rodinným kapitálem, rozšířeným bankovními úvěry (je-li myšlenka opravdu dobrá). Teprve po dlouhodobých úspěších a veřejném rozpoznání takové soukromé firmy (často po 5-10 letech) mohou vlastníci nabídnout akcie veřejnosti (existujeli ovšem veřejný trh akcií). Pomocí tzv. IPO přestává být daná firma soukromou a stává se firmou veřejnou. Tzv. akciové vlastnictví, o kterém se u nás nezasvěceně mluví, není tedy vůbec vlastnictvím soukromým, ale vlastnictvím veřejným: někde na půl cesty mezi vlastnictvím státním a vlastnictvím vskutku soukromým. Rád bych použil u nás tolik oblíbeného metaforického přístupu. Akciové společnosti jsou něco jako pánské šle. Jak dotyčná pánská ekonomika roste, kypí a hrozí překypěním, je často třeba vyměnit úzké opasky za pořádné kšandy. To, že vypasení pánové nosí většinou šle, přece neznamená, že šle jsou příčinou jejich vypasenosti. Byl tedy na pětku studentíkův návrh, abychom na zchudlé hubeňoury navěsili kšandy akciovek a čekali, až nám do nich pěkně nakynou. Ono to vlastně chtělo jen číst. Již v publikaci „Moderná japonská organizácia a rozhodovanie“ (Ústav marxizmu-leninizmu ÚV KSČ, Bratislava 1987) čtu na straně 423: „Goldsmithove údaje tak v prvom rade ukazujú, že vydávanie nových účastín prostredníctvom kapitálových trhov nie je hlavným zdrojom príjmov a financií pre žiadne priemyselne vyspelé hospodárstvo.“ To je samozřejmě pravda, a když si to přečtete ještě jednou, uvidíte, že jde o soud zcela kategorický a konečný. Američan Ray Goldsmith tento závěr učinil již v roce 1969. I když je neuvěřitelné, že by naši „přední“ ekonomové o zastaralosti veřejného akciového vlastnictví nevěděli, přesto neuškodí několik přímých citátů z nedávné práce Michaela C. Jensena, harvardského odborníka na finanční ekonomiku: „Veřejně vlastněná akciová společnost, hlavní motor hospodářského vývoje ve Spojených státech po více než století, dnes přežila svou užitečnost v mnoha ekonomických sektorech a vstupuje do svého zatmění“. A dále: „Nové organizace vznikají na jejím místě - organizace, které zůstávají akciovou společností svou formou, ale nemají žádné veřejné akcionáře, nejsou na seznamu a jejich akcie se nenabízejí na organizovaných burzách.“ Tedy soukromá společnost typu Baťa. A ještě jednou: „Tím, že řeší centrální slabost veřejné akciové společnosti - konflikt mezi vlastníky a manažery ohledně kontroly a užití podnikových zdrojů - tyto nové organizace zaznamenávají pozoruhodná zlepšení v operační efektivnosti, zaměstnanecké produktivitě a hodnotě akciových podílů.“ Tzv. „privatizace podílů“ je dnes ústřední charakteristikou podnikového vlastnictví ve Spojených státech. A dále: „Tato nová filozofie nám přináší nový systém podílového vlastnictví, dominovaný soukromými pozicemi, které připomínají vlastnické systémy v Německu a Japonsku.“ Je zcela samozřejmě, že proces přechodu k tržnímu hospodářství nebude v Československu bez problémů. O to více však je zapotřebí, aby jej řídili lidé vzdělaní, znalí světových trendů a hlavně: znalí ekonomické vědy a praxe volného trhu. „Dělání ekonomie“ pomocí příruček a zastaralých učebnic, je pro specifické podmínky v Československu přístup zcela nevhodný. Lidová demokracie, 5. června 1990

3-3(I)

PODÍLOVÉ ÚČASTENSTVÍ ZAMĚSTNANCŮ 51

NEUČTE SE Z VLASTNÍCH CHYB Když odmítáme státní vlastnictví výrobních prostředků a říkáme ne veřejnému vlastnictví podnikových akcií tedy vlastnictví nepřítomných a nezúčastněných, co tedy? Odpověď je poměrně jednoduchá a vyrůstá přímo z kořenů a tradic Baťova Zlína: soukromé, podílové vlastnictví zaměstnanců, a to jak dělníků, tak i manažerů společně! Každý zaměstnanec je vlastníkem a každý vlastník je zaměstnancem. Tím lze docílit slavného snu Tomáše Bati: Každý dělník kapitalistou. Pak bude též možno poslat k převýchově i všechny studující „švýcarských“ kursů řízení, kde se učí, jak se chovat k „podřízeným“ a „nadřízeným“. Myslím, že takových trapných socialistických klasifikací již bylo dost. Moderní podnikový svět dávno (už v pracích von Hayeka) rozpoznal, že nositelem nejdůležitějších lokálních a provozních znalostí je dělník sám a že jej v jeho znalostech, schopnostech a zkušenostech nemůže nic a nikdo nahradit. Čím větší propast existuje mezi zaměstnanci a vlastníky, tím nižší je motivace zaměstnanců i iniciativa a pružnost organizace. Moc se dnes mluví o privatizaci, alespoň v programech těch stran, které to s československým hospodářstvím myslí nejen dobře, ale i kompetentně. Výsledky privatizace jsou velmi povzbudivé na celém světě: soukromí zaměstnanci, manažeři a vlastníci jsou prostě mnohem efektivnější a výrobní náklady mnohem nižší než u kolektivního či státního vlastnictví. Jediné, co může být horší volbou než český způsob privatizace, je polovičatost, nerozhodnost, mixování systémů („třetí cesty“) a nespolehlivost opatření. Chystá-li se někdo překročit hlubokou propast pouze do půli cesty, pak je jistě lépe zůstat na straně socialismu a do projektů moderní Evropy se raději nevměšovat. Mnozí si však představují, že privatizace je pouze jakési státní „odznárodnění podniků“ (ošklivě „de-etatizace“) pomocí státního odprodeje a veřejnou nabídkou akcií a cenných papírů. Tento typ privatizace - pofidérně „zesoukromění“ - býval typický pro thatcherovskou Anglii. V USA však dnes probíhá další a konečný stupeň privatizace - po našem bychom mohli říci zvlastnění: předávání podílů veřejného vlastnictví akcionářů do rukou opravdu soukromých - tedy do rukou zaměstnanců, manažerů a podnikatelů. Procesy privatizace lze znázornit následovně: státní vlastnictví → veřejné (akciové) vlastnictví → soukromé vlastnictví Naším úkolem v Československu - v zájmu zajištění prosperity, skutečné vlády našich věcí (nejen vlády naší vlády) a kontroly rozhodování pro naše děti - je využít dnes zcela zvláštních a v podstatě neopakovatelných podmínek, vyhnout se tomu nadbytečnému „prostřednímu článku“. Československý typ privatizace tedy může (a proto i musí) být zkrácen na: státní vlastnictví → soukromé vlastnictví. To by se mohlo stát naším opravdovým a trvalým přínosem lidstvu. Všichni dobře víme, jak je skutečné vlastnictví (ne ten gorbačovský „pocit vlastnictví“) důležité: jak pěkné jsou naše byty a domky, s jakou láskou pracujeme na svých zahrádkách, jak se obětujeme pro věci své. Socialismus nikdy nedokázal vyřešit základní problém společensko-hospodářské organizace a motivace: „Kdo zůstane přes noc u nemocné krávy?“ Kráva, která patří všem, nepatří nikomu. Proto za socialismu krávy trpí a umírají, nedobře dojí a přinášejí málo masa, zatímco za kapitalismu je zdravých krav, mléka, kůže i masa vždy dostatek. Nevyřešíme-li problém vlastnictví, nebude zdravých krav. Kapitalismus, jakožto přirozená a spontánně se vyvíjející soustava lidské organizace práce, řeší tento problém podle pradávných principů křesťanských, jednoduše a elegantně: „U ne-mocné krávy zůstane bdít ten, jemuž kráva patří.“ I Ježíš, promlouvaje k Židům, rozpoznal tuto úžasnou, spolehlivou a často pro socialisty hluboce překvapivou organizační a sebeřídicí schopnost soukromého vlastnictví. „Já jsem dobrý pastýř, neb dobrý pastýř dá svůj život za ovce své. Ale ten, který jest pouhý námezdník a ne pastýř a vlastník ovcí, ten vidě vlka přicházeti, ovcí ponechá a prchne.“ Škoda, že ani křesťané v Čechách se touto moudrostí neřídí. 52

NEUČTE SE Z VLASTNÍCH CHYB Opravdová privatizace - ve smyslu soukromého zvlastnění - vyrůstá z hlubokých kořenů národních a umožní nám během jediné generace, abychom se do Evropy navrátili důstojně a sebevědomě, ne zbrkle, ukvapeně a s prázdnýma rukama. Lidová demokracie, 12. června 1990

3-4 (sken)

Vnitřní financování privatizace je v USA úspěšné Vyvolat zájem o restrukturalizaci se daří úvěrováním manažerských projektů Americký výraz „leverage“ (posilování pákou úvěru) nelze vhodně přeložit, ale jde o soustředění podnikových zisků a ztrát na relativně malou koherentní skupinu vlastníků. Tohoto nástroje se v USA používá k privatizaci, jejímž cílem je restrukturalizace zadlužených nevýkonných velkých podniků. Při vysoké míře rozptýlení veřejného vlastnictví a atomizaci podnikového jmění nemají takové podniky restrukturalizační blok akcií, potřebný k efektivní přestavbě. Rozptýlené vlastnictví je tedy třeba „soustředit”, tj. privatizovat v pravém slova smyslu. Koherentní skupina Soustředění podnikového jmění do rukou malé, zájmově spjaté koherentní skupiny vlastníků, vytváří výrazné motivační tlaky, zejména na vyšší zisky, než u veřejně či státně vlastněného podniku. Jinými slovy, za jinak stejných podmínek se soukromé „soustředěně“ vlastněné podniky vyznačují větší ziskovostí a menší ztrátovostí než podniky veřejné. Podniky veřejně vlastněné mají nižší ziskovost. Výše uvedené závěry platí ve vyzrálých tržních podmínkách USA. V ČR velké státní podniky, ať již kupónově zveřejněné (nesprávně „zprivatizované“) a co do jmění maximálně rozptýlené nebo i zahraničně rekapitalizované - jsou obvykle ztrátové, nevýkonné, zadlužené a charakteristické, většinou, starou strukturou řízení a organizace, vhodnou jen k tunelování a rozkrádání. Nelze od nich očekávat zásadní restrukturalizaci a změnu ve výkonu. Je třeba je nejprve privatizovat do rukou soustředěných koherentních skupin vlastníků. Jejich vlastnické rozptylování do rukou veřejnosti prostřednictvím kupónů není privatizací, ale pouze „zveřejňováním“ státních majetků. Další otázka: Které jsou nejvhodnější skupiny koherentních vlastníků a jak financovat jejich nutné úvěrování čili „leverage“? Koherentní skupina vlastníků musí být schopna výrazně a přímo ovlivnit výkon podniku, musí být plně zainteresována na jeho efektivní restrukturalizaci. Takovou skupinu tvoří pouze podnikoví „insideři“, tj. manažeři a zaměstnanci, nebo skupina podnikatelů, kteří se insidery stanou. Nejméně vhodnou skupinou jsou „outsideři“, tj. podnikoví „diváci“, absentní držitelé papírů, veřejných kupónů či akcií – DIKové (z angl. dick). Držitel papíru (podílu na jmění), který není insider (nepůsobí v podniku), je pro výkon podniku irelevantní. Insider, který není spoluvlastníkem (nepodílí se na jmění), je promarněnou příležitostí. Soustředění majetku V USA se privatizace pomocí „soustředění” financuje ze třetích zdrojů, tj. pomocí úvěrů a vydáváním výnosných, ale riskantních obligací („junk bonds”). Takto bylo v USA v jediném roce 1988 zprivatizováno přes 5 % kapitálového trhu – za víc než 130 miliard dolarů. (Celý německý Treuhandanstalt měl privatizovat 8000 podniků v celkové hodnotě kolem 200 miliard marek, tj. 130 miliard dolarů.) V ČR není dostatek zahraničního kapitálu ani mezi národními podnikateli či obyvateli. Na druhé straně, prodejcem není veřejně vlastněný podnik, ale stát či Fond národního majetku. V tomto případě tedy může prodejce sám (stát) financovat nákup majetku koherentní skupinou vlastníků. Financování znamená splácení úvěru na splátky, úpisem budoucích zisků. Řekněme, že aktiva jsou odhadnuta na 10 miliónů, jmění je pět miliónů a dluhy pět miliónů. Stát si vyžádá od nových vlastníků podstatnou hotovostní částku, řekněme 10 % 53

NEUČTE SE Z VLASTNÍCH CHYB odhadnuté hodnoty, a financuje zbytek, třeba splátkami po období osmi let. Stát si tak vytváří stabilní zdroj příjmů do budoucnosti a zároveň soustředěnou skupinu motivovaných vlastníků. Zvyšuje se tak výkonnost podniku a vše se privatizuje v jediném paralelním procesu. Manažerské splátky Hotovostní splátku musí zajistit manažeři a zaměstnanci ze svých vlastních zdrojů či získáním úvěru od třetí strany. Financované splátky se upisují z budoucích mezd a zisků. Jde zde o efektivnější tržní regulaci mezd; ne o státní regulaci pomocí dekretů. Předpokladem takové vnitřně financované privatizace je, že nový soukromý podnik bude schopen splácet dluhy ze svého zlepšeného výkonu. Není-li soukromý podnik a priori schopen lepšího výkonu než podnik státní či podnik veřejně vlastněný, pak není privatizace nutná. Privatizovat za účelem klauso-maoistického přerozdělení a politického udržení „sociálního smíru”, je příkladem „společenského inženýrství státu, ne příkladem působení volného trhu či podnikatelského myšlení. Restrukturalizace Aby noví soukromí vlastníci, tj. koherentní skupiny insiderů, mohli zaručit sobě i státu vyšší výkon, musí podnik nejen rekapitalizovat a refinancovat, ale hlavně restrukturalizovat. Činitel restrukturalizace a nositel jejích nákladů musí kontrolovat restrukturalizační blok – tedy mít podíl na výnosu vyšší, než je náklad sám. Jinak se restrukturalizace neujme. Chce-li ČR privatizovat ve smyslu zde popsané vnitřně financované privatizace, pak musí ekonomové spolu s politiky vyřešit náročnou otázku již realizovaného kupónového rozptýlení jmění mezi pasivní absentní veřejnost, dále otázku úlohy investičních fondů (změnou funkce z manažerů akciových portfolií na restrukturalizační holdingy) a otázky vyrovnání s nevinnými „dicky“. Jinak bude vše prostě rozkradeno. Hospodářské noviny, 12.9.1997

3-5 (sken)

Poskytneme příležitost úvěrové privatizaci? Veřejné vlastnictví nedokáže plnit úlohu vlastnictví soukromého V osmdesátých letech proběhl v USA proces privatizace. Tato privatizace převáděla podniky veřejně vlastněné (akcie na veřejných burzách) na podniky soukromě vlastněné podnikovými insidery (manažery, zaměstnanci a řediteli). V ČR na počátku devadesátých let probíhala „privatizace“ směřující nikoli do soukromých rukou insiderů, ale do veřejných rukou outsiderů. Vytvářely se typy podniků, jaké se v USA aktivně privatizovaly. V ČR je výsledkem rozptýlené veřejné vlastnictví, nelišící se příliš od původního státního vlastnictví, obzvláště ne v řízení, struktuře a výkonnosti. V podmínkách ČR bylo žádoucí převést podniky nejprve do soukromých rukou, a teprve následně je prodávat veřejnosti nabídkou kvalitních burzovních papírů (tzv. IPO). Restrukturalizace V ČR je nezbytná neodkladná a zásadní restrukturalizace podniků: změna řídicí struktury, změna managementu, výrobních programů, zvýšení produktivity, reorientace trhů, vlastnických odpovědností a vnitropodnikové kultury. Žádný západní ekonomický konzultant by však v případě zadluženého, nevýkonného či bankrotem ohroženého podniku nemohl doporučit masové rozptýlení vlastnictví do veřejných rukou, jako tomu bylo v případě plošné kupónové „privatizace”. Požadavek restrukturalizace a reinženýringu vyžaduje postup právě opačný: Identifikace koherentní, užší skupiny soukromých a vnitřních vlastníků, kteří budou motivováni a kvalifikováni vynaložit potřebné restrukturalizační úsilí.

54

NEUČTE SE Z VLASTNÍCH CHYB Ze státních podniků bylo zapotřebí vytvořit podniky soukromé, nikoli podniky veřejné. Zveřejňování podnikového vlastnictví (nabídkou podnikových akcií na veřejných kapitálových trzích) je typické a vhodné pouze pro podniky úspěšné, již restrukturalizované, vlastnicky stabilizované, vykazující alespoň minimální potenciál produktivní budoucnosti. Jinak není co nabízet, skutečná investiční poptávka je malá a perspektivy efektivní restrukturalizace zanedbatelné. Masová „privatizace” prostřednictvím kupónů nebyla skutečnou privatizací, ale politicky motivovaným zveřejňováním vlastnictví: Jde o „privatizaci” papírovou - do soukromého vlastnictví přecházejí kupóny, akcie a jiné ceniny, ale nejde o privatizaci podniků (fyzického a lidského kapitálu) ve smyslu vytvoření zodpovědné a koherentní skupiny, která při rozhodování vychází z funkcí svého vlastnictví. Papíry jsou privátní, ale podniky ne. Vlastnictví a kontrola Vlastnictví veřejných korporací je v ČR rozptýleno mezi držitele akcií, zatímco efektivní kontrolu provádí vrcholový management z titulu své pozice uvnitř podniku, ne z titulu vlastnictví podniku. Soukromé vlastnictví akcií (papírů) ještě neznamená soukromé vlastnictví podniků. Veřejně vlastněná korporace (public corporation) je mezistupněm mezi státně vlastněnou korporací (state corporation) a podnikem opravdu soukromým (private corporation), vlastněným (alespoň majoritně) koherentní skupinou soukromých vlastníků. Restrukturalizace podniku potřebuje čas, energii, znalosti a úsilí. Tento restrukturalizační náklad zůstává víceméně stejný, ať činí kontrolní balík 20% nebo 100%. S kontrolním balíkem 20% se vynaložením restrukturalizačního nákladu vytvoří hodnota, z níž 80% patří pasivním, „volně se vezoucím” akcionářům. Proto skutečné holdingové společnosti (ne české investiční fondy) nevlastní pouze kontrolní balík, ale celý restrukturalizační blok, řekněme 80 -100% akcií. Z těchto důvodů investiční fondy v ČR žádnými holdingy nejsou a jako holdingy se chovat nemohou. Jsou to prostě nástroje k okrádání naivních obyvatel. Jejich chování by muselo být jiné: musely by nabízet veřejné dluhopisy a obligace, které by jim umožnily veřejnou korporaci zprivatizovat na americký způsob (tj. americké Taking Private Movement). Pouze insideři Skutečná privatizace nastane, až koherentní soukromé skupiny převedou podniky z veřejného trhu akcií a IF do soukromých rukou držitelů restrukturalizačních bloků. Takové soukromé skupiny vlastníků se mohou rekrutovat pouze z řad manažerů a zaměstnanců, tedy podnikových insiderů, ne z řad absentních držitelů papírů - podnikových outsiderů. Toto vnitřní (soukromé) vlastnictví, na rozdíl od vnějšího (veřejného) vlastnictví, je nezbytné pro aktivaci restrukturalizačního bloku a pro motivaci k vynaložení restrukturalizačního nákladu. Podnik je závislý na vnitřním lidském kapitálu. Stát měl v ČR jedinečnou příležitost vytvářet koherentní skupiny soukromých vlastníků - manažerů a zaměstnanců, tj. vytvářet skutečně soukromé podniky a nejen soukromou držbu papírů, a to pomocí manažersko-zaměstnaneckých buyouts, financovaných nejen nakupujícím, ale i přímo prodejcem, tedy státem. Pro nedostatek vhodného termínu nazýváme popisovaný přístup management/employee leveraged buyout, pracovně „financovanou vnitřní privatizací”. Nejde zde se o americký ESOP, tj. zaměstnanecké akcie. Postup Financovaná vnitřní privatizace se může provádět decentralizovaně a paralelně, tedy mnohem rychleji a hlavně hospodářsky výrazně efektivněji, než dlouholetá a byrokratická pseudoprivatizace kupónová. • Decentralizovanou privatizaci stovek i tisíců podniků současně je možné připravit výkupními (tj. buyout) návrhy vnitřních i vnějších uchazečů.

55

NEUČTE SE Z VLASTNÍCH CHYB • Postupy se musí standardizovat a zjednodušit, aby se minimalizovala rozhodovací a vyhodnocující role státu. Standardizací je třeba snížit potřebu vnějších konzultantů, kteří sami lokálním podmínkám nerozumějí o nic víc než státní úředníci. • Pasivní regulace: privatizační instituce monitoruje pouze odchylky od standardních pravidel. Vládní úředníci nehodnotí a nevyhodnocují prospekty podnikových plánů, protože na to prostě „nemají”. Porušení standardních pravidel vede ke zrušení privatizační dohody. • Finanční hotovostní vklad nakupujícího je nutný, jako procento celkové hodnoty nebo jako předplatné ročního leasingu. V potaz se mohou brát pouze vážné a solventní uchazečské skupiny, aby se zamezilo spekulaci. Určení schopnosti převzít riziko je základním kritériem: stát musí být připraven kontrolu státního podniku „odevzdat”. • Financování prodejcem. Nákupní skupina, obzvláště domácí, nemá obvykle dostatečný „čistý” kapitál. Splátkové financování či pronájem prodejcem, v našem případě státem, je nutné, protože tradiční financování bankou je ve východní Evropě nespolehlivé. Diskontování ceny, standardní splátkový režim či vydání specifických privatizačních kupónů či certifikátů, nejsou vyloučeny. • Leasing. Do konečného vyřešení restitucí půdy, nemovitostí a majetků lze použít leasingové uspořádání fixních aktiv. Po vyřešení restitucí budou nájemní platby jednoduše převedeny na nové vlastníky. • Individuální vlastnictví. Jakékoli dohody o privatizaci s uchazečskými soukromými skupinami mohou být uzavřeny pouze na individuální základně (ne na základně skupinové), a to formou individuálních akcií, podílů či procent. Jakékoli kolektivní vlastnictví je vyloučeno, resp. může vyplynout pouze z následné postprivatizační dohody individuálních vlastníků (združstevnění). • Časové omezení je nutné. Konkurenční standardní návrhy se musí realizovat během 4-6 měsíců. Po časovém limitu bude jakýkoli návrh přijat automaticky. • Aukce konfliktních návrhů: Paralelní a konfliktní návrhy lze řešit nezávisle - spíše odbornou aukcí než byrokratickým vyhodnocením státním orgánem. Hospodářské noviny, 26.8.1997

3-6 (akt) Zahraniční účast, kapitál a znalosti:

SYSTÉMY POSTUPNÉHO PŘEVODU VLASTNICTVÍ část I. Současná vláda se hodlá zaměřovat na přilákání a zvýhodňování zahraničního kapitálu, který však bude ČR i nadále masově opouštět pod vlivem vývoje v Asii a Rusku. Americký Forbes magazine („Czech-out time“, 25.8.97) dokumentuje hloubku odlivu přímých zahraničních investic a cituje Pierra Davirona, šéfa Oppeneheimer & Co.´s Czech Republic Fund: „Tahle ryba je shnilá od hlavy až dolů. Hledáme jediný důvod, proč zůstat. Zatím jsme jej nenašli.“ Samozřejmě, že věc není tak jednoduchá, nelze prostě vyhlásit daňové úlevy a jiné balíčky opatření. Na to dnes solidní zahraniční investor nikomu neskočí. Kdyby to bylo tak jednoduché, měl by podobné klausovské balíčky kdekdo, a všem by se dařilo dobře. Přímé zahraniční investice klesly v roce 1996 na pouhé 1,2 miliardy US$ (oproti 2,6 mld v roce 1995). V první polovině 1997 činily přímé zahraniční investice již jen 472,5 milionů US$, tj. pouhých 40% podobných toků do Maďarska. Tento fakt by měl radikálně snížit deficit obchodní bilance: jestli ne, pak jde o hluboký strukturální problém podnikové výkonnosti, produktivity a konkurenceschopnosti.

56

NEUČTE SE Z VLASTNÍCH CHYB Účast zahraničního kapitálu je nezbytná, i když by neměla být ve formě přímého odprodeje nejlepších a plně konkurenceschopných podniků. Přímý odprodej, obzvláště politicky zaměřený, nepřináší ČR nic kromě korupce. Obdobně nic nepřináší rozvojovým zemím Afriky, Střední Ameriky a bývalého SSSR. Zahraniční kapitál (přímé investice, ne pouhé spekulace) není důležitý pouze z hlediska peněz a technologie, ale hlavně z hlediska podnikového řízení a organizačního reinženýringu. Právě v oblasti řízení a reinženýringu zaostávají naše podniky nejvíce. Je až s podivem, jak jsou v ČR úspěšné, konkurenceschopné a zmodernizované hlavně podniky zahraniční, zatímco podniky domácí se stále potácejí v manažerském diluviu. Se zahraničním kapitálem může přicházet i kapitál znalostní, kterého je zapotřebí nejvíce. Peníze a technologie jsou dnes dostupné každému, znalosti nutné k jejich správnému a efektivnímu uplatnění jsou vzácné, drahé a pro mnohé společnosti nedostupné. V ČR je situace navíc ztížena několika nešťastnými aspekty místní manažerské kultury: 1) Mýtus „zvláštních podmínek“. Ve většině česky vlastněných podniků stále přežívá názor, že podmínky podnikání a řízení jsou v ČR jiné, odlišné a nesrovnatelné s podmínkami ve světě. Musíme tedy řídit „po svém“, dle našich zvláštních podmínek. Zapomíná se, že právě zahraničně řízené podniky jsou ve „zvláštních podmínkách“ ČR těmi nejúspěšnějšími. Tento mýtus vede k pasivitě, organizační skleróze a izolaci od světových trendů. 2) Méně častý, ale stále ještě potentní pocit, že jsme „mistři světa“, všechno již známe, „takhle jsme to dělali už dávno“, že jsme vzdělaní, vynalézaví a efektivní. Nic nemůže být dál od pravdy. Tento zcela nerealistický pocit jakéhosi „mistrovství“ omezuje inovace, hledání, učení se a zvídavost, které jsou pro moderního manažera nezbytné. Řízení podniku není hokej. 3) Přežívání starých, socialistických praktik a metod v řízení, podnikání a organizaci, kombinovaných se zastaralou a nedostatečnou přípravou v existujících MBA-programech, téměř zaručuje další úpadek úrovně lidského znalostního kapitálu v příštích deseti letech. Mezinárodně plně akreditované, moderní a inovační programy MBA (Master of Business Administration) jsou jedinou cestou: ostatní, tradiční typy ekonomického vzdělávání absolventy spíše znevýhodňují. (Po integraci do NATO a EU bude pouze mezinárodní MBA přijatelným titulem pro manažerského profesionála.) Právo, 14.10.1998

Zahraniční účast, kapitál a znalosti:

SYSTÉMY POSTUPNÉHO PŘEVODU VLASTNICTVÍ část II. Systém společností převodu vlastnictví (angl. Ownership Transfer Corporation - OTC), kdy zahraniční kapitál sice zrychleně realizuje své zisky, ale ve stejné míře převádí vlastnictví zpět do rukou tvořící se skupiny národních kapitalistů-insiderů, by byl pro ČR nejefektivnější. Do 10 až 15 let by úspěšné podniky byly převedeny zpět do českých rukou, podnikový prostor a tradice ČR by nebyly trvale narušeny. Zahraniční kapitál je uspokojen, protože své zisky realizoval rychle, a jeho kapitál se uvolnil pro další investice. Národní kapitál je také spokojen, protože dostal možnost se postupně akumulovat, zkoncentrovat a učit se - s pomocí cizího kapitálu a rizika. Celá koncepce OTC je založena na dělení do kategorií krátkodobých investorů a dlouhodobých vlastníků, podrobujících se pravidelné a opakované rekapitalizaci podniku. Současně tedy existují dvě kategorie akcií: investiční a vlastnické akcie. Obvyklá práva (nepodmíněná a nezměnitelná) na kapitál, rezervy, dividendy a volební hlasy jsou zpočátku vestována převážně v investičních akciích, jak je obvyklé, zatímco práva budoucích vlastníků-držitelů jsou 57

NEUČTE SE Z VLASTNÍCH CHYB omezena a podmíněna výkonem (zisky, dividendami). V míře odpovídající převodu zisků a dividend dochází současně k převodu práv z investičních na vlastnické akcie. Například při míře převodu 5% ročně by byl investory vlastněný podnik po 20 letech plně v rukou držitelů vlastnických akcií. Celá řada různě koncipovaných režimů převodu je možná - od dlouhodobých a pravidelných (0,01% denně po 27,4 let) až po akcelerované a časově soustředěné (10% ročně po 10 let, 10 let po první dividendě). Investoři získají likviditu: mohou zhodnotit svůj kapitál a realizovat zisky rychle a bez nutnosti prodeje akcií na burze. Budoucí vlastníci nemusí zpočátku investovat neexistující kapitál, ale postupně se k němu „dopracovat“ podle typu vlastnických akcií (manažerské, zaměstnanecké, dodavatelské, direktorské, společenské atp.). Různá schémata převodu vlastnictví lze používat též jako metod postupných úvěrovaných privatizací se zahraničním mezičlánkem nebo k reprivatizacím od externích na interní držitele, od veřejných na soukromé společnosti atp. Daňové nástroje státu lze použít ke stimulování potřebných reprivatizací. Snížíme-li daně ze 40% na 25% hrubého zisku, čisté zisky tak vzrostou o 15%. To odpovídá 25% vzrůstu čistých zisků oproti výchozí úrovni - což by mělo vyvážit ztrátu 5% vlastnického podílu. Vlastnictví investorů se každoročně „rozmělňuje“ 5% převodu cílovým vlastníkům. Investoři tedy budou vyžadovat rozdělení veškerých zisků v dividendách, aby co nejdříve realizovali očekávaný návrat investice. Vyvstává tak otázka financování růstu podniku. Jedním ze zdrojů jsou reinvestice dividend. Druhým, silnějším zdrojem je založení nového OTC podniku, kde by „rozmělnění“ vlastnictví nebylo pro investory problémem a reinvestování dividend by bylo o to přitažlivější. Daňově zvýhodněná privatizace pomocí OTC je výhodná pro všechny účastníky. Daňové příjmy státu se zvýší, protože veškeré zisky jsou rozděleny a zdaněny, ne reinvestovány jako náklady. Objem burzovních transakcí se zvyšuje umísťováním nových investičních a reinvestičních akcií. Investoři zrychlují návratnost kapitálu, cíloví vlastníci získávají zpět své podniky a současně se vyučí modernímu managementu, marketingu a strategii. Třetinu cílových vlastnických akcií lze převést na hostitelské komunity a lokality za účelem samofinancování zdravotnictví, vzdělávání a sociálního pojištění z místně vytvářených zdrojů, čímž by se snížily tlaky na státní výdaje a dále se snížila potřeba zvyšovat státní daně. Hospodářské noviny, 15.6.1998

3-7 (I)

ZNALOSTI A VĚDĚNÍ JAKO KAPITÁL Již od Marxe je za „kapitál“ považováno vše mrtvé a neživé: peníze, stroje, budovy, někdy i půda, a dokonce i „mrtvá“ (tj. již vykonaná) práce. Bez lidského činitele, bez lidského mozku to všechno zůstává skutečně mrtvé - jen hromadou železa a haldou cihel, jak říkával Tomáš Baťa. Život tomu všemu haraburdí mohou vdechnout pouze lidé. Lidské znalosti, um a schopnosti jsou základní formou kapitálu a nejproduktivnější silou moderního světa. Například Japonsko se ze zaostalé a málo vyvinuté země stalo první průmyslovou velmocí světa během pětadvaceti let. Japonci neměli NIC: žádné suroviny, žádnou půdu, žádné půjčky či Marshallovy plány, žádnou 58

NEUČTE SE Z VLASTNÍCH CHYB infrastrukturu - jen 120 miliónů levných, primitivních pracovních sil, namačkaných na území o velikosti Kalifornie. Jediné co měli, byla prohraná válka, Hirošima a gejšy. Japonci však nejezdili po světě a nežebrali o peníze. Nepřednášeli druhým, jak mají utrácet své peníze. Necpali se zbrkle, kam nepatřili a kde nebyli vítáni. Investovali do svých dětí a mladých lidí, do lidského vědění, schopností, znalostí a umu. Vzdělávali se, učili se, trénovali se, dychtivě přijímali zkušenosti jiných. Nestyděli se za svůj hlad po znalostech a vědění, a nikdy je nenapadlo, aby dávali druhým „rozumy“ - když zatím žádné neměli na rozdávání. Tato skromnost, hodná vskutku velkého národa, jim vydržela dodnes: ani dnes neříkají Japonci (ani Číňané) druhým – i když Češi tak činí s neobvyklou vášní - co mají dělat a jak se chovat. Je to vše otázka kultury. Japonsko a nyní i země „čtyř draků“ (Tchaj-wan, Singapur, Hongkong a Jižní Korea) jasně ukázaly, že taková rozhodná, všenárodní a vytrvalá investice do znalostí a vědění přinese ovoce zhruba za jednu generaci. V jediné generaci lze přejít od ekonomické zaostalosti do průmyslové eminence. Vzdělat člověka je snazší a rychlejší než postavit ocelárnu, otevřít nový důl či vykopat ohromnou díru - a pak ji zase zasypat. Tak proč ne my? Proč se o vzdělání, o lidech a jejich znalostech vlastně ani nemluví? S čím a kam se to chceme vracet? Ukazovat se turistům v barevných kabátcích a s fujarou? Cožpak nejsme potomci Komenského a Bati? Proč se mluví jen o půjčkách, dluzích, konvertibilitě, normativech, šocích, harmonogramech, atd., ale ne o lidech a jejich vzdělání, řemeslu, učení a hlavně vyučení se? Asi stále ještě doufáme v to sovětské „dohnat a předehnat“. Asi jsme se mnohému ještě nenaučili a v mnohém nepoučili. Američané říkají, že moderní elektronika je pouze „písek a lidské mozky“. U nás se jakákoliv elektronika definuje jako „tvrdé valuty a známí“. Tento rozdíl v myšlení nahání strach všem, kteří myslí a kterým to ještě myslí. Ti ostatní již pilně a vážně pracují na harmonogramech, jak ty tvrdé valuty urychleně dostat, pokud možno zadarmo. Marx vůbec nepochopil, že znalosti, vědění, duševní práce a vynalézavost jsou základní formou kapitálu. Asi nemohl. Navíc prohlásil lidskou práci za měřítko hodnot a pracovat hodně za mravní imperativ. Zda je ta práce také chytrá, účelná, užitečná, etická, produktivní a kvalitní, to jej již příliš nezajímalo. Tak a už je to tady: sklízíme dnes plody myšlení pánů, kteří nám narýsovali naše životy za nás, aniž by oni sami museli kdy převzít odpovědnost za jejich prožití - zemřeli již dávno, pokojně a v klidu. I dnes se mnozí snaží ovlivňovat životy daleko za hranice svých životních horizontů, bez obav ze své osobní odpovědnosti a možnosti zodpovídat se před soudy vlastních dětí. Považuji takové arogantní „vměšování se do budoucnosti druhých“ za projev nevzdělanosti a hluboké nemravnosti. Znalostní kapitál neleží v knihách, ale vyplývají přímo z akce. Máme pro to pěkný český výraz: „Umí“. Ano, umět neznamená třeba podrobně popsat v příručce, jak dojit krávu, ale vrátit se ze stáje s žejdlíkem teplého, zpěněného mléka, dnes a zítra a napořád. To je ten kapitál! Vezměte si něco těch „mrtvých“ věcí, co používá třeba kuchař: peníze na nákup v tržnici, hrnce a pánve, plynové hořáky, kvedlačky a vařečky, nůž, koření, talíře, prostírání a podobně. To jsou ty věci, ten kapitál, co se po nich někteří oficiální pídilové tolik pídí a co nám je nikdo nechce dát. Proč asi? Jeden kuchař vezme všechny tyto věci a vytvoří produkt typu RaJ, tedy naprosto nevhodný pro lidskou spotřebu. Neumí. Jiný kuchař z nich vytvoří jeden z těch rychlých zázraků civilizovaného stolování, který se ostatní budou snažit uchovat si v paměti a zachovat v receptech. Umí. Rozdíl mezi užitím mrtvého kapitálu může být tak velký, že jednomu kuchaři jsme ochotni platit nejen penězi, ale i naší zákaznickou oddaností, zatímco od druhého vyžadujeme náhradu škody a kompenzaci za urážku na cti. Proč tedy sháníme mrtvý kapitál, když s ním pak míníme zacházet à la socialistické RaJ? Ovšemže to zahraniční investoři vědí a do rukou nám ty své pěkné věcičky jen tak nedají. Co kdybychom si však vyučili kuchaře, opravdového šéfa, takového, co umí? Mohu vás ujistit, že hrnce, pánve i peníze by se do tržnice jen hrnuly. Znalost a kvalita totiž přitahují a nasávají vnější kapitál přirozeně a automaticky. Neznalost, šmíra, zlodějna a šlendrián však zevně vstřikovaný a vnucovaný kapitál odpuzují, ničí a pustoší. Nakonec tu budeme stát jako před tím, neznalí, ale obklopeni rezivějícím haraburdím kdysi se blyštících hrnců a pánví. Máme v těch našich harmonogramech cosi, ne-li vše, postaveno na hlavu. 59

NEUČTE SE Z VLASTNÍCH CHYB Lidová demokracie, 25. června 1990

2-8 (II)

Ekonomický bus do propasti: Je pozdě? Lze ještě vyměnit řidiče? Níže uvedené úvahy prof. M. Zeleného byly dne 25. října 1990 předneseny na semináři Čs. ekonomického fóra v budově ÚÚNV, kde byly ing. R. Češkou z FMF veřejně označeny za „marxismus“, „demagogii“ a vyplývající z autorovy „zášti“ k ČSFR. „Výrobní prostředky nepatří do rukou státu“, uvedl v nedávném interview prof. Milton Friedman. Rád bych dodal, že stát vůbec nepatří do podnikatelské sféry, že by neměl „podnikat“, ale pouze vytvářet optimální podmínky pro nezávislou podnikatelskou činnost autonomních soukromých subjektů. Na nedávném kongresu řízení CECIOS v Praze prezident Arno Mock prohlásil, že hlavním problémem Československa je zbavit se námezdnosti pracovní síly. Námezdní pracovní sílu nelze motivovat k dlouhodobému zájmu o podnik, k iniciativě, k odpovědnosti a inovaci: pouze vlastníci a spolupodnikatelé jsou takto motivováni. V nové fázi kapitalismu patří mezi základní trendy :  přechod od dělby a specializace k reintegraci práce i vědění,  přechod od masové k individuálně zakázkové výrobě,  vzrůst úlohy kvality a etiky v podnikání,  snižování rozdílů mezi vlastníky a zaměstnanci,  rozšiřování zaměstnanecké účasti a odpovědnosti,  šíření demokratických a tržních principů uvnitř podniků,  a v neposlední řadě (znovu)rozpoznání zákazníka jako akčního ohniska a hlavního investora podniku. Kvalita, výkonnost a společenská žádoucnost podnikových, obecních i státních forem společenskohospodářských uspořádání je historicky, teoreticky i empiricky nepřímo úměrná čtyřem základním kritériím: 1) Rozsah anonymity, kolektivizace či distribuce vlastnických funkcí 2) Míra oddělení funkcí vlastnických od funkcí kontrolních, rozhodovacích a regulačních 3) Stupeň sloučení funkcí hospodářsko-podnikatelských s rozdělovacími funkcemi sociálně-politickými 4) Ztráta důvěry a důvěryhodnosti Vlastnické funkce jsou důležité pro dlouhodobé zhodnocování statků. Zahrnují osobní i právní adresnou odpovědnost, dobrovolné převzetí rizika, dlouhodobý investiční zájem, ultradlouhodobé mezigenerační převody (dědictví) a racionální určení hodnoty, ceny a potenciálu vlastnictví. Čím větší je anonymita, rozptýlení a distribuce vlastnických funkcí, čím obtížnější je identifikace jejich nositelů jako fyzických či právnických osob, tím krátkodobější, nákladnější a nespolehlivější bude zájem a správa daného systému. Kontrolní a rozhodovací (manažerské) funkce se týkají otázek organizace, využití, motivace a „každodenní“ transformace a regenerace zdrojů. Mohou tedy být v principiálním rozporu či disharmonii s funkcemi vlastnickými. Čím větší je oddělení funkcí vlastnických od funkcí kontrolních, tím nákladnější, nepružnější, krátkodobější a nehospodárnější bude daný systém. Jinými slovy, když něco patří „všem“, vlastnické funkce degenerují a mizí, a když o věcech „našich“ rozhoduje někdo jiný než pravoplatný vlastník, vymizí i racionalita kontrolních a rozhodovacích funkcí. Ideální společensko-hospodářský systém tedy koncentruje vlastnické funkce v rukou zcela specifických osob (vlastníků), buď plně nebo podílově (družstevně), a přitom integruje v těchto osobách i funkce kontrolně-řídící 60

NEUČTE SE Z VLASTNÍCH CHYB ve smyslu rozhodovatel = vlastník. Odchylky od tohoto ideálního systému vedly, vedou a povedou k hospodářské i společenské podprůměrnosti a prostřednosti, někdy k přímému utrpení lidí a pustošení prostředí. Československé reformní scénáře, schválené programy malé a připravované experimenty velké privatizace, narušují či přímo negují všechny výše popsané trendy a principy. Skrze státní akciové společnosti, politická jmenování do jejich představenstev a rozptýlení vlastnictví pomocí kupónů vzniká státem dominovaný systém holdingů a hospodářského fašismu. Námezdnost čs. pracovní síly je tak nejen zachována, ale i dále rozšířena odmítnutím zaměstnaneckého vlastnictví jak v malé, tak ve velké privatizaci. Stát nemůže a nesmí prodávat, co mu nepatří, co zkonfiskoval či ukradl, natož tak činit v ponižujících veřejných dražbách za hotové. Dražby všude na světě převádějí majetek od vlastníků na jiné vlastníky, nikde od nevlastníků na vlastníky. Znalosti, vědění a kvalifikace jako kapitál jsou v Československu neznámé a zcela programově ignorované. O tom, co udělalo z Japonska velmoc, se u nás ani nediskutuje. Místo integrace práce a vědění máme pouze socialisticky rozvinutou dělbu práce, dusivou specializaci, atomizaci, drobení a rozdrobování ad absurdum. Místo abychom se soustřeďovali na privatizaci podniků (tj. na převod akcií-podílů do rukou jednotlivých zaměstnanců a manažerů), zveřejňujeme a rozptylujeme vlastnictví na lidí, kteří k podniku nemají žádný jiný vztah, než držení kusu bezcenného papíru s jakousi podobiznou a absurdním podpisem. Absurdně tak zavádíme spekulaci s papíry a podporujeme zcela neinformované a podúrovňové spekulativní chování našich lidí dřív, než jsme je naučili podnikání, výrobě, kvalitě, investování, rozhodování a řízení. Míníme spekulovat s chudobou a bídou - což je samo o sobě až k nevíře. Jakýsi náměstek z FMF (Federálního ministerstva financi) veřejně prohlásil, že nevidí rozdílu mezi stokorunou darovanou a stokorunou získanou na základě vlastní práce: stovka je přece stovka. Rád bych veřejně prohlásil, že jestliže je vedení tohoto státu v rukou lidí, kteří neznají rozdílu mezi penězi darovanými a penězi vydělanými vlastní prací, pak bychom měli mít všichni vážné obavy o budoucnost a morální profil našeho státu. Vezměte si (téměř jednohlasně schválenou) malou privatizaci. Jaké jsou její důsledky?

Důsledky malé privatizace 1) Stát, tedy nevlastník a konfiskátor, prodává tyto „své“ majetky v aukcích za hotové. Tím zvýhodňuje držitele balíků hotovostí, získaných nutně za komunistického režimu. Tím také s konečnou platností vyvlastňuje ty, kteří mnohaletou prací, nízkými platy a vysokými daněmi za tyto majetky již mnohokrát zaplatili, tj. zaměstnance. 2) I kdyby případný zaměstnanec v aukci uspěl, tak je mu odčerpán všechen základní kapitál, kterého je k podnikání zapotřebí. Těch např. 200.000, co zaplatí za krámek, je přesně těch 200.000, které potřebuje k zahájení provozu. Dochází tedy k nemyslné konfiskaci zdrojů, a tím ke znemožnění, či alespoň výraznému omezení podnikatelské činnosti. 3) Nový vlastník – po zaplacení aukční ceny – bude mít zájem o rychlé zhodnocení investice. Přejde rychle na netradiční, rychlonávratové, krátkodobé a spekulativní činnosti (směnárny, herny, pronájmy cizincům, lotýnky OF, atd.). Propustí většinu zaměstnanců a ponechá ostatní ve striktně námezdním poměru. Byrokratická omezení, že musí ještě rok „prodávat mrkev“, jsou směšná. 4) Malá privatizace tržně nezhodnocuje a nerozvíjí existující síť služeb, ale radikálně, téměř přes noc, ji likviduje a drasticky degraduje. Trh může poměrně snadno zavádět herny do sítě spotřebitelských služeb, ale bude mu dlouho trvat, než zavede prodejnu dětských botiček do sítě heren. Proč nedat trhu výhodu výhodného startu? Proč nezainteresovat zaměstnance? Proč je ponechat v námezdním poměru? 5) Žádný „podnikatel“ (sic) nesmí provozovat více než jedno řemeslo: tento nesmysl je v tzv. „Scénáři“ stvrzen slovy, že „Tento záměr je třeba bezpodmínečně realizovat“. Taková vládní intervence a totalitní nepochopení 61

NEUČTE SE Z VLASTNÍCH CHYB podnikání a podnikatelství snad nepotřebuje komentáře. Jde o prostý výraz ekonomické a logické erudice autorů zmíněného „scénáře“. Ve výčtu zřejmých dopadů malé privatizace by se dalo pokračovat. Je zřejmé, že hospodářsky uvažující člověk by vrátil celý balík vládě jako zmatečný.

Kupónový experiment O velké privatizaci by se dalo hovořit podobně. Kupónový experiment zdlouhavě a přes zbytečné mezičlánky zdržuje i znemožňuje velkou privatizaci. Zavádí spekulaci tam, kde je zapotřebí vlastnictví a podnikání. Rozptýlením papírového vlastnictví umožní státu a jeho předkupníkům (nomenklatuře, cizincům, jmenovaným představenstvům), aby si udrželi kontrolní balík akcií ve státních akciových společnostech. Jde o prostý a přímý hospodářský puč byrokracie. Občané, kteří dostali zdarma či levně, se budou snažit odprodat co nejdříve (vůči nule je cokoli zhodnocením). Skutečnými vlastníky (i těch papírů) budou nakonec milionáři minulého režimu, cizinci, členové politicky jmenovaných představenstev a současní vládní a ministerští činitelé – kteří to prostě ukradnou a vyvezou. Podniky nedostanou nic, protože příjmy z prodeje akcií nezůstanou v podnicích (kde by zůstat měly), ale přejdou do státní pokladny. Proč? Za účelem nákupu akcií státem, za účelem nákupu ropy a za účelem vytváření fondů pro podpory v nezaměstnanosti. Zaměstnanci zůstanou námezdní pracovní silou, nevlastníky, nepodnikateli a jejich produktivita prudce poklesne, protože budou demotivováni státní regulací mezd, politickým představenstvem a neschopným řízením, které o vnitropodnikovém trhu či vnitropodnikové demokracii vlastně ani neslyšelo. Volný trh přece nelze vyhlásit ministerským dekretem Často se u nás mluví o nutnosti zainteresovat zahraniční kapitál. Jistě, ale peníze nejsou jen peníze a kapitál není jen kapitál. Mrtvý kapitál zhodnocuje sám sebe: K > V > K+. Výroba, lidská činnost a lidské snažení jsou mu pouze prostředníkem. Živý kapitál zhodnocuje výrobu: V > K > V+. Kapitál je pouze prostředkem k zhodnocení činnosti lidí a jejich životů. Mrtvého kapitálu bude pro státní akciové společnosti dost: je to jen trochu spekulativnější forma ukládání peněz. Živého kapitálu se nám nedostává a nedostávat bude, a to ani ze zahraničí. Spekulanti přijdou, ale podnikatelé ne. Jaký to propastný rozdíl mezi funkcemi spekulace, investice a podnikání. Hromada peněz není kapitál, ale jen hromada peněz. Kapitál je myšlenka, nápad, energie, vědění a pocit poslání: ty dělají z hromady peněz živou sílu, jak nás (nebo některé z nás) učil Tomáš Baťa. Mé zkušenosti v Československu ukazují, že - více než názory mé vlastní - vadí některým státním „reformistům“ citáty z názorů předních amerických ekonomů a podnikatelů. Asi proto, že je neznají. Doslechl jsem se, že u nás stále dominují zastaralé ekonomické názory paleokeynesiánské, paleomonetaristické a dokonce paleosamuelsonovské. Již jako studenti v USA v roce 1967 jsme v Rochesteru považovali Samuelsona za zastaralého. V ČSFR bychom měli studovat von Hayeka a jeho důraz na znalosti a vědění, samosprávu a zaměstnanecké vlastnictví. Nebo bychom měli číst alespoň Petra Druckera či W.E.Deminga, J. Jurana, atp. Ale poválečného Samuelsona? Uvedu tedy ještě několik citátů, které se vztahují k výše uvedeným úvahám.Na příklad Henry Ford v roce 1926 píše ve své knize Today and Tomorrow: Akciové burzy nemají nic společného s podnikáním. Nemají nic společného s kvalitou výrobku, nic s objemem výroby, nic s marketingem; dokonce nezvyšují ani nesnižují množství kapitálu v podniku. Je to jen taková malá 62

NEUČTE SE Z VLASTNÍCH CHYB show po straně. Vnější, absentní držitel akcií je jedním za základních, i když často skrytých, zbytečných a nepotřebných faktorů vysokých životních nákladů. Živé peníze v podnikání jsou doprovázeny aktivní prací lidí, kteří je tam vložili. Peníze, vložené pouze jako dlužní pohledávka na podniková aktiva, jsou mrtvé peníze. Mrtvé peníze neslouží podnikání, ale nutí podnikatele sloužit jim. Nebo geniální průmyslník James F. Lincoln, zakladatel dnešního nejúspěšnějšího amerického podniku Lincoln Electric v Cleveland, Ohio: Vnější, nepřítomný držitel akcií nepřináší žádnou hodnotu ani zákazníkovi, ani zaměstnanci, protože o podniku nic neví a nemá o něj žádný jiný zájem než vyšší dividendy a vyšší ceny svých akcií. Existují dvě skupiny, které je třeba odměnit ze zvýšených zisků. První jsou zaměstnanci, od shora dolů, kteří zvýšili zisk svým úsilím, umem a spoluprácí. Druzí, a stejně důležití, jsou zákazníci. Ti zaplatili veškeré výrobní náklady a všechny zisky. Ti jsou důvodem existence podniku. Zcela poslední skupinou při úvaze o rozdělení zisku jsou akcionáři, kteří vlastní akcie jen proto, že se domnívají, že investovat peníze jinde by bylo méně výnosné. I když se zdá neuvěřitelné, že by naši přední státní „ekonomové“ o zastaralosti a úpadku veřejného akciového vlastnictví nevěděli, přesto neuškodí několik přímých citátů z nedávné práce Michaela C. Jensena, předního harvardského odborníka ve finanční ekonomice: „Veřejně vlastněná akciová společnost, hlavní to motor hospodářského vývoje ve Spojených státech po více než století, dnes přežila svou užitečnost v mnoha ekonomických sektorech a vstupuje do svého zatmění. Nové organizace vznikají na jejím místě – organizace, které zůstávají akciovou společností svou formou, ale nemají žádné veřejné akcionáře, nejsou na seznamu a jejich akcie nejsou nabízeny na organizovaných burzách. Tím, že řeší centrální slabost veřejné akciové společnosti – konflikt mezi vlastníky a manažery ohledně kontroly a užití podnikových zdrojů – tyto nové organizace zaznamenávají pozoruhodná zlepšení v operační efektivnosti, zaměstnanecké produktivitě a hodnotě akciových podílů.“ (M.C. Jensen: „Eclipse of the Public Corporation“,

Harvard Business Review, 9-10/89) Závěrem je snad třeba zdůraznit, že budoucnost Československa nesmíme stavět na následujících jevech:               

trvalá námezdnost našich občanů a zaměstnanců kupónová spekulace s bídou nemorální odprodeje, výprodeje, aukce a dražby lidem „v balíku“ specializace a rozdrobování vlastnictví podniků i družstev neschopnost a neinformovanost tzv. vládních ekonomů ignorování vzdělání a znalostí jako základní formy kapitálu mezilidská nenávist a závist rozdmýchávané státem neschopnost rozpoznat a uznat dobré podniky a geniální podnikatele převádění peněz a papírků z jedné státní kapsy do druhé politické intervence v podnikání a hospodaření hlasování našich poslanců ve stranickém „zákrytu“ směšování (institucionální i osobní) politiky s ekonomikou postátnění skrze státní akciové společnosti a státní holdingy udržování bývalých komunistů ve vládě i na ministerstvech omezování informací a cenzura tisku

63

NEUČTE SE Z VLASTNÍCH CHYB Jde vesměs o principy špatné, nemorální a hospodářsky sebevražedné. Jejich kodifikace (natož urychlená či radikální) do zákonů ČSFR je pak aktem vzpupnosti, puče a vzpoury vůči již tolik zpustošené ekonomice této země. Nelze se vrhat do propasti „rychle“, obzvláště držíme-li na laně milióny jiných lidí. Propagovat rychlost na úkor správnosti a na úkor zdravého rozumu, je nemorální. Ústavní soud, který by vyhodnocoval materiální, hospodářské a majetkové škody způsobené našim občanům nekvalifikovaným rozhodováním, by již měl být ustaven. „Dvakrát měř a jednou řež“, namísto populárního „Neměř nic, jen řež, řež, řež“, by mělo být skutečným vodítkem pro hospodářskou reformu tohoto státu. listopad 1990

3-9 (sken)

Privatizace s mezihrou? Podniky, jejichž akcie si může koupit každý, nemají podle Milana Zeleného budoucnost Autor má za to, že privatizací by se neměl převádět majetek ze státního na veřejný (tzn. dostupný každému), ale na soukromý. Ten jediný zaručuje odpovídající motivaci k rozvoji podniku. Svět v privatizaci míří v zásadě tímto směrem, ale naše reforma zatím více hovoří o vlastnictví spíše veřejně dostupném. Po roce 1850 převažovala ve světě forma obchodních společností s ručením omezeným na původní vklad do podniku. Později se začali vlastníci oddělovat od podniků, a tak vznikaly korporace. Vlastníci jmenovali radu a ta vrcholové řízení. Řídící pracovníci pak najímali zaměstnance. Vlastníci se prostřednictvím akciových trhů nepřetržité měnili. Neměli k podniku dlouhodobý vztah a jejich zájem se soustřeďoval především na dividendy. Dnes se takové podniky nazývají také veřejnými korporacemi a jejich vlastnictví je dostupné pro každého, kdo přinese peníze na nákup akcií. Od nevýhod k výhodám Nevýhodou veřejných korporací se stává oddělení vlastníků od podniků. Funkce vlastnické, tj. strategické rozhodování, výběr řídících pracovníků, odpovědnost za rozvoj podniku apod., se dostávají do rozporu s funkcemi operativně rozhodovacími, které dávaly přednost krátkodobým zájmům. Aby se prosadily zájmy vlastníků, musel proto vzniknout určitý systém příkazů a dělby práce. Příkazová hierarchie měla problémy s pružností reakce, kdykoli se měl podnik adaptovat na nové podmínky. To vše vedlo k útlumu, který ohrožoval samu korporaci. Proto už kolem roku 1860 vznikly soukromé korporace, které podnik financovaly už ze zdrojů vlastníků. Akcie takových korporací již nebylo možné veřejné získat. Bylo přesně určeno, kdo a za jakých podmínek se může stát vlastníkem podniku. Vlastníci se už nevyčleňují z podniku, který je veden podle jejich přímých dispozic. Kdo se stane vlastníkem korporace, má i právo kontroly. Vlastníky se stávají i zaměstnanci. Jejich zisky nepocházejí z dividend, ale z vnitřních zdrojů. Tato změna postavení vlastníka vede k zásadním změnám ve vnitropodnikové struktuře a ve způsobech a metodách vnitropodnikového řízení. Soukromou korporací tohoto typu byl např. Baťa, dnes třeba McDonald´s. Hlavní formy Ujasnění si vlastnických vztahů, a jim odpovídajících organizačních struktur, má velký význam pro privatizaci v Československu. Půjde o převod státních podniků na státní akciové společnosti nebo na veřejné či soukromé korporace? Charakterizujme si v zásadě tři hlavní formy vlastnictví. Státní se vyznačuje tím, že vše je podřízeno vyššímu útvaru, ne jednotlivci. Vyznačuje se vysokým stupněm anonymity (patří všem a ve skutečnosti nikomu). Omezené možnosti kolektivních vlastníků si vyžadují vybudování byrokratického řídicího aparátu (byrokratický systém hierarchického řízení). Veřejné vlastnictví se vyznačuje tím, že vlastníkem se může stát kdokoli, kdo si koupí na burze cenné papíry. Podnik nemá kontrolu nad tím, kdo se stane jeho vlastníkem. 64

NEUČTE SE Z VLASTNÍCH CHYB Soukromé vlastnictví - držba podniku není veřejně dostupná. Soukromá firma najímá zaměstnance nebo se sami zaměstnanci stanou účastníky či držiteli vnitropodnikových akcií - systém ESOP (Employee Stock Ownership Plan). Anglická privatizace byla tedy přechodem od státního vlastnictví k veřejné akciovému vlastnictví (šlo tedy spíše o „zveřejnění“). Americká a japonská privatizace byla přechodem od veřejného akciového vlastnictví k zaměstnanecko-soukromému vlastnictví. Jednalo se tedy spíše o ,,zesoukromění“. Převod veřejného vlastnictví na soukromé je velmi složitý, náročný a zdlouhavý. Vrátit kontrolu zpět do podniku vyžaduje vysoké náklady, spojené zejména se skupováním akcií. Jde ovšem o proces nezbytný, protože veřejné korporace nejsou schopny konkurovat např. japonskému systému, který je založen na soukromém podnikání. Od roku 1969 je proto možné ve světě zaznamenat všeobecný přechod k soukromým podnikům. Proto by privatizace v ČSFR měla, podle mého názoru, probíhat přímo od státních podniků k podnikům soukromým, nikoliv veřejným. Veřejné podniky nejsou evolučním stadiem, kterým se musí nezbytně projít, jde jen o specifickou formu vlastnictví. Tato forma (jejíž vybudování potřebuje 10-15 let) by si později vyžádala velmi zdlouhavé a nákladné korekce, protože se brzy objeví její bariery. Historické kořeny občanů této země jsou v Baťové systému, o který je dnes ve světě velký zájem - zejména v Japonsku, ale i v Německu a USA. Tragické úpravy Lidstvo se nespokojilo s uvedenými třemi základními typy vlastnictví. Státní vlastnictví v socialistických zemích vedlo až k perestrojce v SSSR nebo k samosprávě v Jugoslávii. Ale všechny reformní pokusy vylepšit tři základní systémy měly tragické následky. Například v Itálii za Mussoliniho stát skupoval akcie, což vedlo ke státnímu holdingu a hospodářskému fašismu. Tato zkušenost ukazuje, že veřejně vlastněných podniků se může zmocnit prakticky jakákoli skupina, tedy i stát. I za perestrojky v SSSR vlastníkem zůstává stát. Rozhodovací pravomoc se však přenáší na veřejné skupiny, které, vedle byrokratického aparátu, mají rovněž určitá práva s vlastnictvím disponovat. Děje se tak prostřednictvím různých pokusů zkombinovat státní vlastnictví s různými formami dočasného, polovičatého pronájmu apod., pokusů, které oddělují rozhodovatele od vlastnictví. Rozhodovatelé však nenesou vlastnickou odpovědnost. Prohlášení typu: „musíme v lidech vybudovat pocit vlastnictví“, nic neřeší. Pocit není vlastnictví. Proto takový systém nemá dlouhou perspektivu. Extrémem v tomto směru je kombinace státního vlastnictví s rozhodovací pravomocí přímo v rukou dělníků, odborových seskupení apod., jak ji známe z jugoslávského samosprávného experimentu. Takový systém vede k ještě rychlejší devastaci hospodářství. Podle všech kritérií vychází ze srovnání jako nejvhodnější systém podílového účastenství. K tomuto závěru se dospělo až v 80., resp. 90. letech tohoto století, kdy již byly vyzkoušeny prakticky všechny možnosti. Selská kritéria Pro hodnocení jakýchkoli reformních či transformačních kroků jakéhokoli scénáře, mám jen čtyři kritéria. Jsou to kritéria selského rozumu: 1. Stupeň anonymity, či rozptýlení vlastnických funkcí: čím vyšší je tento stupeň, tím je systém méně efektivní a naopak. Vysoká anonymita vede ke ztrátě systémového pohledu na hospodářský proces, nízká anonymita usnadňuje transparentnost systému. 2. Míra oddělení funkcí vlastnických od rozhodovacích: čím větší je jejich odtržení, tím je systém méně efektivní a naopak. Při vysokém oddělení jsou společenské důsledky přijímaných rozhodnutí méně předvídatelné a systém je nestabilní. Jen jednota vlastnických a rozhodovacích funkcí posiluje stabilitu systému. 3. Stupeň oddělení funkcí hospodářských (ekonomického rozhodování) od funkcí společensko politických (rozdělovacích apod.), tj. princip ekonomického ,,motoru“. Podniky jsou hospodářské instituce a nikoliv instituce společensko-politické; podniky se tudíž nesmějí zneužívat k plnění společensko-politických funkcí státu. 65

NEUČTE SE Z VLASTNÍCH CHYB Účelem podniků je vytvářet společenské bohatství, tj. být ekonomickým „motorem“, který umožní státu, aby vykonával své společensko-politické funkce. Přenášení těchto funkcí na podniky snižuje jejich výkonnost. Švédský model je sociální proto, že vyrůstá z bohatství, z firem jako Elektrolux, Asca, Ikea, Volvo, Saab, aj. S jejich zánikem by zanikl i sociální systém. Švédský model tedy nelze budovat v chudobě. Ke švédskému modelu se paradoxně hlásí například Rumunsko. I v ČSFR jsou tendence pohlížet na podniky jako na výrazně sociální systémy, vypisovat kritéria pro jmenování jejich vedení, zasahovat do podnikového rozhodování ze sociálních hledisek, apod. 4. Stupeň důvěry ve stálost vlastnictví, v uchování státu a jeho představitelů, v investiční možnosti, apod. Tržní hospodářství je plně založeno na důvěře. Každé rozhodnutí, které vede k poklesu důvěry, má malou naději na úspěch. Je třeba si např. uvědomit, že inflace není následkem přemíry peněz, ale spíše mnoha peněz, které obyvatelstvo i další subjekty nemají důvěru investovat. Řešení inflace proto spočívá především ve vytváření investičních příležitostí, aby se investiční činnosti mohlo zúčastnit co nejvíce lidí. Rozhodnutí posilující důvěru jsou zpravidla rozhodnutí úspěšná, protože mají podporu obyvatel. Nejlepší řešení je to, které vede ke zlepšení podle všech uvedených kritérií. Ekonomické instituce, které jsou výrazem vyspělé tržní ekonomiky, nelze zatím využívat, protože československé tržní hospodářství dnes neexistuje a ještě dlouho existovat nebude. Nejprve se musí vybudovat tržní prostředí. Burza, například, toto tržní prostředí nevytváří, nýbrž je jeho důsledkem. Proto jestliže se dnes zavede trh akcií, nemůže signalizovat výkony podniků, protože mezní výkyvy v cenách akcií nemohou tyto výsledky odrážet. Lze kupříkladu očekávat, že objem vyměněných akcií bude 30-50krát větší než pohyb zboží. Půjde o krátkodobý i dlouhodobý zájem, např. o spekulační zájmy investorů. Tato situace může vést ke zneužití celého systému různými veksláky, podvodníky a mafiány. Profit, č. 14/90

3-10 (II)

QUO USQUE TANDEM? K postupu vládnoucí garnitury při provádění ekonomické „reformy“: Jak dlouho ještě? V ČSFR nejde v žádném případě o „reformu“, ale jen o další upevňování monopolistického systému sítí bývalých komunistů v podnikové sféře. V podstatě všechna vládní opatření jsou buď teoreticky nesmyslná, prakticky neproveditelná nebo zcela nevhodně „řazená“ v prováděcí posloupnosti. Chybí jakákoli logika, opatření se vymykají kontrole, vzniká chaos a lidé nadále trpí. Propaganda a vyvolaný strach jsou dnes tak efektivní, že právě ti nejvíce postižení (důchodci, chudí, ženy, dělníci) žijí v jakési rezignaci a víře, že utahovat si opasky, mít se hůř a „obětovat se pro Klause“, je výrazem nějaké vyšší nevyhnutelnosti a poslání. Důsledky nekvalifikace a neschopnosti však patří do zcela jiné kategorie: ekonomicko-politické chyby by měly být urychleně napraveny. V ČSFR dosud neexistuje spolehlivý právní systém, který by postavil samozvané ekonomické „experimentátory“ před soud za ekonomické zločiny na obyvatelstvu. Doby komunistického beztrestného pokusnictví s lidskými bytostmi již skončily a každý „reformista“ by měl přijmout plnou odpovědnost před parlamentem i před národem. Současné návrhy na malou i velkou privatizaci jsou nedemokratické a nerespektují princip rozdělení moci: jsou tudíž protiústavní. Nastane brzy doba, kdy se dnes státně „privatizované“ majetky buď rozkradou nebo se budou muset opět konfiskovat a reprivatizovat, protože budou v rozporu s principy demokracie a ústavní separace moci. To by bylo velmi nebezpečné: žádný stát nemůže přežít takové ústavní zemětřesení, způsobené nekompetencí a neschopností malé technokratické elity. 66

NEUČTE SE Z VLASTNÍCH CHYB

Liberalizace cen Liberalizace cen, tak, jak se provádí v ČSFR, je teoretický nesmysl a praktické neštěstí. Žádné ceny se nesmějí „liberalizovat“ za podmínek převahy státních monopolů, kontroly podniků nomenklaturou bývalých komunistů a vládnoucí neo-nomenklatury, vycházející z neschopnosti, nezkušenosti a nevzdělanosti. Administrativní uvolnění cen postihuje hlavně (a nevysvětlitelně) potraviny, tedy nejméně vhodný sektor pro nepromyšlenou experimentaci s lidmi. Jediným výsledkem musí být prudké zvýšení cen (ne o 30, ale o stovky procent) během krátké doby, snížení spotřeby potravin o 30% a více, a následné snížení výroby, sortimentu i kvality potravin. Psaní ministerských dopisů státním monopolům, aby se chovaly jinak, než se chovat mohou, tj. aby nemaximalizovaly své zisky a chovaly se pěkně podle představ pana „ministra“, představuje odpuzující přežitky stalinistického a leninistického myšlení centrální regulace ekonomiky byrokratickým státem. Je třeba okamžitě zrušit „ujetá“ ministerstva financí, privatizace, strategie a hospodářství a zmocnit parlament, aby nově vymezil jejich úlohy a pravomoci, a postarat se o jejich urychlené personální vybavení skutečnými, nepolitickými odborníky. Argument proti cenové liberalizaci československého typu je poměrně jednoduchý a známý všem školákům na Západě: ceny jsou následkem pohybu poptávky a nabídky, ale ne opačně: poptávka a nabídka nejsou následkem administrativních pohybů cen. Je třeba rozlišit mezi poptávkou a žádaným množstvím. Poptávka je funkce, množství je číslo. Ale toto jsou opravdu základy. Volná tvorba cen není příčinou, ale důsledkem volného trhu: sama o sobě tedy nemůže volný trh „způsobit“. Volný trh je charakterizován demonopolizací, konkurencí a soukromým vlastnictvím – faktory v ČSFR nejen chybějící, ale stále programaticky odkládané nomenklaturní vládou. Tržní cena je výsledkem momentální rovnováhy mezi funkcemi (nikoli velikostí či množstvím) poptávky a nabídky. Pohyb tržní ceny je výsledkem pohybu funkcí poptávky či nabídky, nebo obou současně. Ne naopak. Následující grafy osvětlí rozdíl mezi primárním pohybem ekonomických veličin a jejich odrazem v pohybu ceny (č.1), a dále primárním pohybem ceny a jeho odrazem v momentálně požadovaném či nabízeném množství zboží, bez jakéhokoli vlivu na poptávku či nabídku (č.2)

Funkce poptávky i nabídky jsou odvozeny pro dané ceny. Překvapivé asi pro mnohé v ČSFR. Účastníci v plně konkurenčních tržních ekonomikách operují za předpokladu (trhem) daných cen, tj. funkce poptávky přechází v prostou horizontálu pro plně konkurující, nemonopolistický podnik. Chybu při směšování funkcí poptávky a nabídky s požadovaným a nabízeným množstvím nám v USA dělají žáci středních škol často. Chybu odvozování k pohybu funkcí poptávky a nabídky od pohybu cen již méně často. Hospodářští ministři, kdekoli na světě, by takové chyby neměli dělat vůbec: jde o lidské bytosti a jejich životy.

67

NEUČTE SE Z VLASTNÍCH CHYB

Cenová liberalizace tedy nesmí znamenat, že v naději na ovlivňování funkcí nabídky a poptávky se prostě povolí administrativní určování cen, ať již státu či státním monopolům. Liberalizace cen bez předchozí privatizace je teoretický nesmysl a ekonomická sebevražda. Mnozí věří, že potíže s liberalizací cen si vyřeší poptávka a nabídka sama. Absolutně ne. Pouze ministerské výhružné dopisy a nakonec i státní převzetí kontroly (jako za fašismu či nacismu) může monopoly donutit ke státem žádanému „chování“. Povolíme-li ceny monopolu, nastane situace ilustrovaná grafem č. 3, popisující proces (ekonomicky správné) maximalizace zisku:

V ČSFR neexistuje žádná funkce nabídky, ale pouze funkce poptávky. Pro monopolní podniky není nabídková funkce vůbec definována. Ceny nejsou pro monopoly dané: monopolní ceny se určují na základě zcela jiných principů. Jelikož nyní neexistuje funkce nabídky, monopol pracuje s tzv. funkcemi marginálních nákladů a marginálních revenue . (Pro jednoduchost a porovnání jsme na obrázku ponechali přímky nezměněné.) Objem výroby (nabízené množství) je tedy určen průsečíkem nákladů a revenue, ale odpovídající cena je dána funkcí spotřebitelské poptávky (zůstává nezměněna). Výsledkem je vyšší cena a nižší objem výroby, než by byly za podmínek volného trhu a volné konkurence (průsečík funkcí marginálních nákladů a spotřebitelské poptávky). V podmínkách ČSFR lze od tzv. „radikální“ ekonomické reformy očekávat: 68

NEUČTE SE Z VLASTNÍCH CHYB Administrativní (tj. monopolní) zvyšování cen, pokles množství nabízené výroby, zvýšenou diferenciaci cen (pro monopol je výhodné prodávat různým spotřebitelům za různé ceny), snahy umístit nové výrobny v různých oblastech (geografické rozšiřování monopolu), snížení možnosti konkurence nově vstupujících podniků (manipulací zvolené velikosti podniku a cen), atd. Za podmínek monopolu je tedy určitá část výrobní kapacity nabídky „stažena“ z trhu. Toho je dosaženo omezením výroby, snížením sortimentu a kvality, omezením pracovní síly (propouštěním zaměstnanců), apod. I ten nejhorší ekonom by se takovým „reformám“ jistě zdaleka vyhnul.

Otevírání se světu Za podmínek monopolů a státního vlastnictví malých i velkých majetků se nelze ani „otevřít“ světu, ani se „navrátit“ do Evropy, a už vůbec ne posílat vojáky do předem ztracených válek velmocí. Svět si přece vybírá ČSFR, ne ČSFR svět. My přece do ničeho nevstupujeme, svět nás, za určitých podmínek, do něčeho přijímá. My neříkáme druhým, co mají dělat, ale nasloucháme pozorně jejich radám, jak se chovat a co dělat. To není „podřízení se“, ale zahraniční politika. Naše zahraniční politika je fatálně poškozena: je postavena na manifestovaném velikášství malého národa a jeho vměšování se do afér národů velkých – nejhorší to forma zahraniční politiky vůbec, vedoucí pouze k výsměchu, ignorování a úpadku. My se musíme učinit pro svět žádoucím a důležitým celkem vlastním úsilím a vlastními činy, ne slovy politických nafoukanců. „Svět“ se řídí principy volného trhu. Je tedy v podstatě v rukou individuálních investorů a podniků, kteří se, stejně jako čs. monopoly, nezastaví před příležitostí maximalizovat své zisky. Jestliže některý zahraniční investor či podnik převezme naše statky, bez ohledu na to, kolik zaplatil v úplatcích komunistické nomenklatuře státu, pak již žádné ministerské dopisy ani pláč nepomohou: chceme-li si jít hrát mezi vzrostlé, ostré hochy, musíme buď vyrůst nebo se pořádně připravit, či prostě dostat „přes hubu“. Pouze tato třetí alternativa se zdá být oficiální ekonomickou strategií dnešní ČSFR. Nejdříve je třeba privatizovat: do rukou zaměstnanců, manažerů a jejich penzijních a investičních fondů, s účastí obcí, ale bez účasti státu. Teprve potom, již jako pravoplatně a soukromě vlastněný podnik, může jeho demokraticky zvolená (ne státem jmenovaná) správní rada rozhodnout o zahraniční investici, spolupráci, kooperaci či prodeji. V žádném případě nesmí jakýkoli výprodej provádět stát, kterému žádný podnik nepatří. Korupce, úplatky a „milenecké“ dohody jsou pak nevyhnutelné a degradace pracovní síly na prosté námezdníky stejně nevyhnutelná. Dáme svým dětem do vínku kulturu úplatkářství a korupce?

Monetární politika Monetární politika je na Západě nástrojem „jemného dolaďování“ plně vyspělého fungujícího tržního hospodářství. V ČSFR však není co „dolaďovat“, protože zde není a v dohledné době ani nebude opravdové tržní hospodářství. Gorbačovova konfiskace padesáti a storublových bankovek je nesmyslným důkazem administrativní nekompetence. Důležité není peníze odčerpat, ale zamezit jejich dlouhodobé opětovné akumulaci a prosadit jejich aktivní investice. Na investice do podnikání nikdy nemůže být peněz „přebytek“. Podobně v ČSFR: zde probíhá konfiskace peněz a jejich umrtvování ve státní pokladně na základě aukcí za hotové, na základě podnikového proplácení tzv. investičních kupónů a na základě administrativního zvyšování spotřebních cen („liberalizace“). Všechna tato opatření mají stejný konečný efekt jako Gorbačovova konfiskace měny. Jsou stejně nesmyslná, ale mnohem nebezpečnější, protože jsou „neprůhledná“. U prvního opatření investor platí vysoký poplatek státu za pouhé právo pronajmout si prostory a provozovat „business“ v monopolních podmínkách, u druhého státní podniky proplácejí veřejné kupóny do státní pokladny místo do vlastních fondů tvorby kapitálu, u třetího opatření si spotřebitelé přímo a administrativně likvidují úspory, převádějí je do rukou státu místo do investic - a tak vytvářejí nové inflační tlaky.

69

NEUČTE SE Z VLASTNÍCH CHYB V ČSFR se nedělá nic pro to, aby lidé měli možnost investovat a ne pouze pro spotřebu akumulovat bezcennou hotovost. Neprobíhá žádná skutečná privatizace, demonopolizace a ústavní zajištění podnikání tuzemců i cizinců. Nezvyšuje se ani produktivita, ani kvalita, výše mezd je (nesmyslně) regulována státem – proti všem principům svobodného podnikání. Důvěra v ekonomiku je minimální, o budoucnosti čs. ekonomiky se v ČSFR oficiálně lže a lež se stává součástí politické kultury. Důvody pro podnikatelské investice rapidně klesají. Prosté odčerpávání měny nemůže a nebude fungovat.

I Milton Friedman říká, že jsou vedle ... Profesor Milton Friedman se vyjádřil, že v Československu jsou pouze dva druhy ekonomů. Jedni, jako Václav Klaus a jeho stoupenci, chtějí, aby funkce poptávky a nabídky mohly fungovat okamžitě. Druzí, představitelé dubčekovské éry, dodnes propagují trh „s lidskou tváří“. Profesor Friedman tvrdí, že ani ti první, ani ti druzí intelektuálové nemají nic společného s vnitřní dynamikou růstových hospodářských zdrojů, která vede k hospodářskému blahobytu a lidské svobodě. Friedman se obává, že přes všechny značné lidské a přírodní zdroje Československo nedosáhne hospodářského „zázraku“ Německa, Japonska, Chile či Tchaj-wanu, a ustrne kdesi na úrovni průměrného jihoamerického státu. Zajímavé, jak se „reformisté“ v ČSFR okamžitě přestali ohánět Friedmanem, když se jen trochu blíže obeznámili s jeho názory. Je třeba si uvědomit, že Německo dvacátých let, Argentina let osmdesátých, poválečné Erhartovo Německo, atd., byly plné tržní ekonomiky. Ne tak však nedotčený a nedávnou liberalizací cen a regulací mezd dále posílený státní monopol dnešní ČSFR. V Československu byly jen uvolněny procesy, které povedou k omezení domácí výroby, k omezení spotřeby, k dalšímu nedobrovolnému spoření a držbě hotovosti – tedy ke společenskému útlumu. Chceme-li zhodnotit měnu, nesmíme ji odčerpat (zkonfiskovat), ale investovat. Místo vybírání poplatků v „aukcích za hotové“ je nutné zaručit investování těchto peněz přímo do podniků. Místo zaměření na spotřebu (kterou nelze pokrýt) je nutné orientovat je do výroby, která klesá. Problémem v ČSFR nejsou jen tzv. rozkrádači, veksláci, lenivci a pijani: boj proti těmto „živlům“ přenecháme Leninovi, Stalinovi a Gorbačovovi. Opravdoví zločinci už dávno mají svou hotovost ve zlatě, cizích valutách, bavorácích a kobercích na vzdálených ostrovech. Ztrácejí pouze spotřebitelé a drobní podnikatelé, kteří platí aukční poplatky státu (ať již z hlouposti nebo ze zoufalé, primitivní naděje na rychlé obohacení). Stejně trpí lidé na venkově, kteří nemají hotovost v bankách, ale v podezřelých kampeličkách nebo ve strožoku. ČSFR nemá ani šekový systém, nemá tak doklady a stvrzenky o výdajích. Dokonce i výplaty mezd jsou stále v hotovosti, v obálkách či sáčcích – z prázdných „krabic od bot“. Je to jen prostor pro korupci, neprůhlednost a ještě větší následnou korupci.

Výprodej národního majetku Protože nejde o majetek státní, ale vskutku národní, je výprodej tohoto majetku státem a jeho neo-ministerstvy (ať již do rukou bývalé nomenklatury, zahraničních spekulantů či tuzemských držitelů hotovosti) nelegální a neústavní. Národní majetek může prodávat pouze národním referendem dezignovaný soukromý vlastník, nikdy stát. Porovnání s Anglií je nesmyslné: tam stát za znárodněné majetky vlastníky plně kompenzoval a jejich burzovní ceny plně vyplatil. Proto dnes může prodávat. V ČSFR stát vše konfiskoval, nic nerestituoval, a proto dnes nic prodávat nemůže. Je zapotřebí urychleně zrušit všechna hospodářská ministerstva neokomunistického státu, obzvláště ta, která vznikla po 17. listopadu 1989, a stala se azylem a poslední nadějí komunistické byrokracie, bývalých komunistů a neo-nomenklatury. 70

NEUČTE SE Z VLASTNÍCH CHYB Je třeba neprodleně ustavit Fond národního jmění, řízený radou jmenovanou prezidentem a schválenou parlamentem, a to bez účasti „ukradeného“ ministerstva financí či podobných ministerstev neorežimu. Po urychlené a fyzické reprivatizaci převede Fond národního jmění národní majetky do rukou zaměstnanců, manažerů a jimi řízených penzijních a vzájemných investičních fondů. Jinak vrstva národních kapitalistů nevznikne. Všichni jednotlivci, ať již občané, zaměstnanci či manažeři, budou mít plné právo své podíly, nároky či kupóny převést (plně nebo částečně) do těchto investičních fondů. Kontrola podniků se tak bude koncentrovat v soukromých rukou, ale investice budou probíhat přes finanční investory penzijních a vzájemných investičních fondů. Nerozdělené či nerozdělitelné majetky budou převedeny přímou akcí parlamentu na vzdělávací nadace a sociální fondy. Fond národního jmění bude likvidován do tří let – tím bude navždy likvidována i „podnikatelská“ činnost státu v ČSFR. Různé investiční fondy podniků, obcí a občanů budou mít možnost vzájemně obchodovat se svými akciemi, a tak položí základy pro funkci skutečné, ekonomicky založené a potřebné burzy akcií. Všechny dosavadní pokusy o vytvoření umělé papírové „burzy“ státem by měly být s okamžitou platností zastaveny.

Zahraniční úvěry Pro monopolní hospodářství a pro centrální stát a jeho státní akciové společnosti jsou zahraniční úvěry nesmyslné, protože vedou pouze k upevnění jak monopolů, tak státu. Pokud jde o politické úvěry Mezinárodního měnového fondu, ty jsou zaměřeny pouze na udržení společenské „stability“ a politické hegemonie dané vládnoucí garnitury. Představují vlastně rezervy pro případy nepokojů, hospodářských krizí či dělnických stávek. K těm v ČSFR jistě nedojde. Tyto úvěry tedy oddalují (nikoli přibližují) tržní hospodářství. Jediným cílem nadnárodních úvěrových fondů je urychlené a spolehlivé splácení úvěrů. Jejich požadavky jsou tedy explicitní: rychlá liberalizace cen, a tím zvýšená schopnost odčerpávání peněz do státní pokladny, dále radikální omezení mezd zaměstnanců, omezení vnitrostátních úvěrů, zvýšení závislosti na vnějších úvěrech, omezování inflace státním diktátem (inflací se snižuje hodnota splácených úroků), omezení či zakázání stávkové činnosti zaměstnanců, utahování opasků (snižování životní úrovně) spotřebitelů, atd. To vše je cena, kterou ČSFR bude platit za tyto úvěry. Je to cena až neuvěřitelně vysoká, jak zkušenosti afrických a jihoamerických ekonomik opětovně dokazují. Skutečné úvěry a opravdové investice soukromých podniků a soukromých bank (stále je nemáme), které jdou přímo privatizovaným podnikům (ne státu) a vedou k investicím, podnikatelské účasti, technologické renovaci a modernizaci, k manažerskému vzdělávání, v ČSFR nejenže neexistují, ale jsou stále aktivněji omezovány krátkozrakou politikou neorežimu.

Privatizace Redoux V ČSFR si tedy hrajeme na kapitalismus. Užíváme „kapitalistického“ jazyka, protínáme křivky a žvaníme o „pružnostech“ nabídky. Nabízíme lidem papírové kupóny, žetóny a talóny (jakož i veliké fotografie ministra financí), mluvíme o papírové a ve státním monopolu zcela nepotřebné „burze“, snažíme se učit staré manažerské psy novým trikům. Ministři nám mluví o mantinelech, o atletech na běžecké dráze, o šachových tazích, o kopané a Maradonovi, o kasinech, stranické linii a disciplíně – a při tom se ani nerdí. Je to vše nereálné a surrealistické, je to hra beze smyslu. Jen prostí lidé trpí. Přitom nikdo nemluví o ekonomice, mluví se pouze o mluvení o ekonomice. V ČSFR si na trh „hrajeme“ jako malé děti, které dostaly nové slovní hračky a hříčky. Odpovědnost za ekonomický zločin, vyplývající z teoretické nepřipravenosti a praktické nezkušenosti (když velkoryse vyloučíme přímý a plánovaný záměr), nepadá na hlavu strůjců a navrhovatelů „scénářů“, ale na hlavu těch, kteří rozhodují, schvalují a hlasují.

71

NEUČTE SE Z VLASTNÍCH CHYB Světový ekonom Ludwig von Mises, opravdový konzervativec (ne samozvaný populista nové strany stalinského typu), píše v knize Lidská akce: „Co tito neosocialisté navrhují, je opravdu paradoxní. Chtějí se obejít bez soukromé kontroly výrobních prostředků, tržní výměny, tržních cen a konkurence. Současně však chtějí svou socialistickou utopii organizovat tak, aby se lidé chovali „jako když“. Chtějí, aby si lidé hráli na trh tak, jako si děti hrají na válku, na železnici či na školu. Nechápou, jak hluboce se tyto dětinské hry liší od té opravdové věci, kterou se snaží imitovat.“ Privatizace je skutečně primární. Bez privatizace není přechod na tržní hospodářství možný. Ještě v červenci 1990 se na FMF o privatizaci nemluvilo – považovalo se to za něco „daleko v budoucnosti“ (podobně se tam dodnes nemluví o vzdělávání podnikatelů, manažerů a zaměstnanců). Privatizaci totiž nelze rozdělovat – jako strany – na malou a velkou. Privatizací nelze chápat zveřejňování a konečné postátňování socialistického majetku, ale pouze jeho plné zesoukromění. Tzv. liberalizace cen posiluje a trvale ustavuje monopoly, stát znemožňuje podnikání a podnikatelství (nesměšovat se spekulací!) a likviduje rozhodující roli zákazníka jako pána trhu. V podmínkách ČSFR, kde lidé nejsou schopní platit (či investovat), je třeba přistoupit k platbě pomocí úvěru a se zaručením odvodu části příštích výkonů (jak pracovních, tak podnikatelských) do Fondu národního jmění – ne státu. Lidé platí za své vnitropodnikové akcie a družstevní podíly nikoli státu, ale svým penzijním a investičním vzájemným fondům. Stát nedostává nic, protože stát nepodniká. V civilizovaných zemích stát zdaňováním jedinců a podniků získává prostředky na udržování obranyschopnosti státu, efektivní ochranu občanů proti kriminálním živlům, ochranu soukromého majetku a na sociální podpory vyžadované parlamentem či občanským referendem. Veškerý majetek musí přejít do správy Fondu národního jmění. Odtud pak přejde do rukou bývalých vlastníků (reprivatizace) a do rukou správy zaměstnanců, obcí, občanů, investorů a jejich penzijních a investičních fondů (velká a malá privatizace). Existence instituce Fondu národního jmění musí být časově i personálně omezena, bez možnosti výjimek a odkladů. Převod jmění do vnitropodnikových akcií, obecních akcií, penzijních a investičních fondů se děje na základě vkladů nominálních podílů - získaných rozhodnutím rady Fondu národního jmění - přímým vkladem peněz a přímým vkladem podílů, krytých jak z minulých, tak budoucích mezd a výplat. Každý podnik připraví pro Fond národního jmění vlastní privatizační plán, odrážející místní podmínky, a vypracuje program urychleného přechodu na plně soukromý podnik. Rada Fondu národního jmění posoudí, zda je navržený soukromý podnik životaschopný nebo vyžaduje další přípravy a reorganizace. Tak bude v přímém zájmu zaměstnanců, aby se co nejvíce zapojili do privatizačního procesu svého vlastního podniku.

Jak úspěšně privatizovat Nutné fáze úspěšného procesu a postupu privatizace, založené na dosavadních bohatých zkušenostech moderního světa, lze stručně shrnout do určité posloupnosti: 1) Než vůbec začneme přemýšlet o vlastním plánu privatizace, musíme vytvořit ekonomické a společenské prostředí, vhodné pro soukromé vlastnictví. Začít je třeba ústavou, separací moci, zákony, soustavou daní, privatizací bank, zárukami a spolehlivou vládou velké demokratické koalice (ne vládnou jedné strany). Atmosféra důvěry, stability a rozhodovací kompetence je základem a předpokladem úspěchu. 2) Začneme s vážným a důkladným vzdělávacím projektem informací, názorných demonstrací a příkladů pro co nejširší veřejnost. Lidé musí rozpoznat přednosti privatizace a pochopit její plný dopad na jednotlivce, rodinu i podnik. 3) Zorganizujeme přípravu a výuku týmů nutných technických specialistů pro privatizaci, a to co nejrychleji a na co nejvyšší možné úrovni. Právníci, smluvní odborníci, finanční specialisté, daňoví experti, organizační poradci apod., jsou nezbytní pro úspěšnou privatizaci. 72

NEUČTE SE Z VLASTNÍCH CHYB 4) Zvolme pro urychlenou privatizaci některé cílové podniky a instituce, u nichž jsou problémy minimální a úspěch zaručen. Soustřeďme se nejdříve na úspěšné příklady a zkušenosti, největší, nejdůležitější a nejproblematičtější podniky si ponechme na dobu pozdější. 5) Zvolme techniky a strategie, které nám umožní identifikovat a maximalizovat politickou podporu zájmových skupin. Vždy bude existovat skupina, která danou cílovou privatizaci podpoří, a tu je třeba využít. Vliv odpůrců z řad komunistické nomenklatury je třeba neutralizovat, přesvědčit je nebo prostě vykoupit. 6) Cílový podnik musí být k privatizaci připraven - případně i přímou výchozí investicí ze státní pokladny či z bankovní půjčky. Mnohé podniky prostě pro soukromé investory nejsou přitažlivé: je třeba je vylepšit a vytvořit předpoklady pro budoucí zisky, případně i ukázkou zaměstnanecké účasti. 7) Nespěchejme s ukvapeným rušením zvláštních zaměstnaneckých privilegií a jistot existujících ve státních podnicích. Nepotřebujeme pasivitu, opozici a vzdor, ale dobrovolnou a kolegiální spolupráci všech zaměstnanců. Později bude možné zvláštní privilegia omezit či dokonce vyplatit. Bohatství země vytvořili dělníci a zaměstnanci, ne státní byrokracie. Navíc za toto bohatství lidé již mnohokrát zaplatili v nízkých mzdách, vysokých daních a ztraceném zdraví. Stát tedy nemá právo další platby vymáhat a ministři nomenklatury, kteří se o to pokoušejí, by se měli zodpovídat před parlamentním soudem. Stát musí vrátit toto bohatství zpět do rukou zaměstnanců, dělníků a občanů. Jak? Aukce za hotové jsou za těchto podmínek zcela nevhodný a nemorální mechanismus. Lidé nemají investiční peníze, neexistuje trh a neexistují ani rudimentární ceny. Tzv. aukční ceny jsou nutně cenami konfiskačními. Majetky nepřecházejí do rukou dělníků a zaměstnanců, ale zůstávají v rukou mafií, komunistické nomenklatury a jejích zástupců. Rozdávání akcií obyvatelstvu, zadarmo či za nominální cenu, také nemůže fungovat. Kdyby všichni vlastnili podniky, pak by je nikdo nevlastnil natolik, aby je mohl kontrolovat. Najatí manažeři by si mohli dělat, co by chtěli, rozkrádat a tunelovat, jak by chtěli. Jelikož si stát ponechá 30%, zůstávají akcie v rukou nebo pod kontrolou státu a státem jmenovaných manažerů. Volné rozdělení majetku do soukromých rukou, bez odpovídající soukromé odpovědnosti, vede k politickomanažerskému státu. Státem jmenovaní manažeři budou podepisovat nevhodné smlouvy se zahraničními investory – za úplatky a pro své vlastí obohacení. Korupce se v ČR stane způsobem hospodářského života. Jak rozdělit naše velké podniky? Takto: 30% zaměstnancům, 20% penzijním a investičním fondům, 20% občanům obcí, 10% komerčním bankám a 20% širšímu obyvatelstvu ve formě kupónů. Všechny takto rozdělené podíly musí být okamžitě převoditelné do vzájemných investičních fondů, které budou investice řídit a podnik vlastnit. Jednotlivci budou své podniky vlastnit buď přímo, přes vnitropodnikové akcie a podíly, nebo nepřímo, skrze vlastnictví vzájemných investičních fondů. Rozhodování tedy bude v soukromých rukou finančních manažerů fondů a ne v rukou byrokratů FMF. Fondoví manažeři se pak mohou přímo obracet na zahraniční experty, přizvat je k pomoci a konzultační účasti na řízení bez politických omezení a ambicí dnešního propojení OF-ODS-FMF (příklad čs. pojetí separace moci). Republika, duben 1991

3-11 (II)

Vlastnické vztahy

73

NEUČTE SE Z VLASTNÍCH CHYB Soukromý vlastnický vztah k podniku či majetku, jakož i k výsledkům či výnosům z jejich použití, je základním předpokladem úspěšné ekonomiky moderního typu. Tradiční poměr prosté námezdnosti či zaměstnanosti tento nutný vztah nevytváří. Důvodů pro překonávání tradičních zaměstnaneckých vztahů ve vyspělém světě je několik: 1) Výroba a její produktivita je stále víc závislá na kapitálu (technologie, znalosti, know-how a peníze) a stále méně na lidské práci. Práce přestává být dominantním faktorem, hodnota kapitálu roste, cena práce klesá. Za těchto podmínek nesmí být lhostejné, kdo je vlastníkem kapitálu. 2) Znalosti a know-how se stávají základní formou kapitálu, důležitější než peníze. Znalosti a schopnosti přitahují peníze, ne naopak. Znalosti se nedají kupovat po částech jako lidská práce. Znalosti jsou neoddělitelně spojené s celou osobou. Zatímco námezdní poměr postačuje k vynaložení práce, k vynaložení znalostí (samosprávy, zodpovědnosti, inovací, vynalézavosti a vlastnického úsilí) je nezbytný dlouhodobý spoluvlastnický poměr. 3) Občanská demokracie musí být doplněna a rozšířena o demokracii zaměstnaneckou: demokracie nesmí být odložena jako nepříjemné zavazadlo před branami podniku. Zaměstnanec, jako vlastník kapitálu, musí být autonomní, soběstačný a ekonomicky kompetentní. Aby mohl převzít vlastnické odpovědnosti a povinnosti, musí získat možnost ovlivnit své výrobně-podnikatelské podmínky. V moderní ekonomice jde tedy o to, aby se co nejširší zaměstnanecké vrstvy kapitalizovaly (podle svých zásluh a úsilí), místo aby byly dlouhodobě vyvlastněny, odkázány pouze na vlastnictví upadajícího faktoru své pracovní síly. Jde tedy o naplnění Baťova hesla: „Každý dělník kapitalistou!“. Trvání na marxistické teorii práce vede k závěru, že je pak vlastně jedno, komu kapitál patří. Marxisté tento závěr realizovali tak, že udělali vlastníkem stát, tedy nikoho. Neokomunisté reagují tím, že vlastníkem je státní byrokracie, bývalá nomenklatura a zahraniční kupci. V obou případech zůstává většina národa odkázaná na prodej levné pracovní síly - jistý to recept k transformaci v banánovou republiku. Pro ČSFR a její budoucí generace je tedy životně nezbytné, aby byl vytvořen národní kapitál, národní kapitalisté, soukromé podniky a soukromý vztah obcí k podnikům. (Soukromým podnikem se nerozumí takový, jehož akcie či podíly jsou veřejně dostupné komukoli a kdekoli; samozřejmě za předpokladu potřebné částky hotovosti. V takovém případě jde o podniky veřejné, bezmocné, otevřené jak kontrole státu, tak kontrole zahraničních spekulantů.) Je tedy třeba programově odmítnout heslo neokomunistů: „Vždyť je to jedno, komu to vlastně patří“. Není to jedno! Opomíjíme zde dopady motivační, psychologické a ekologické, které ze spoluvlastnictví a účastenství vyplývají. Každý si zametá před vlastním prahem a nikdo si nezašpiní své vlastní hnízdo.

Odsávání kapitálu státem Specifickým problémem ČSFR je nedostatek kapitálu v občanských a zaměstnaneckých vrstvách. Kapitálová chudoba je přirozeným dědictvím 45 let vyvlastňování, ale hlavně výsledkem agresivního odčerpávání kapitálu státem od ledna 1990. Stát není vlastníkem ničeho v ČSFR: Statky a majetky buď zkonfiskoval či vzal bez náhrady, nebo vytvořil hrubým platovým a daňovým vykořisťováním občanů, zaměstnanců a jejich práce. Vše je tedy (několikrát) zaplaceno a stát nedisponuje ničím, zvlášť ne právem na přijímání dalších plateb a na nezákonné odsávání občanského kapitálu. Formy odsávání kapitálu státem jsou vynalézavé a četné: 

Veřejné aukce za hotové, které převádějí kapitál z podnikatelské sféry (kde je ho třeba) do státní pokladny (kde je zbytečný a „mrtvý“, ne-li rozkradený).



Výnosy z prodeje kupónů a podnikových akcií nezůstávají v podniku (kde jsou funkční a nezbytné), ale přecházejí do státní pokladny, kde jsou „umrtveny“. Státní dirigismus podnikové sféry tak nabývá krajních hodnot. 74



NEUČTE SE Z VLASTNÍCH CHYB Státním monopolům bylo povoleno maximální administrativní zvýšení cen (tzv. liberalizace 1. ledna 1991), a tím (přes vysoké daňové odvody) byly odčerpány příjmy a úspory obyvatelstva do státní pokladny (kde jsou tyto prostředky rovněž „umrtveny“).



Zvýšení nájemného státem (tedy před vlastní restitucí a privatizací nemovitostí) je prostým aktem odčerpávání občanského kapitálu, protože stát nechová záměry cokoliv opravovat či uvádět do pořádku. Další vlna veřejných aukcí po dvou letech odčerpá kapitál od těch, kterým byl již odčerpán v první vlně.



Nesmyslně vysoké úrokové míry a omezování konkurence soukromých bank nedovolují čerpání centralizovaného státního kapitálu, ale naopak, vysávají další kapitál od těch, kteří se zadlužili státu.



Nerozlišování mezi „špinavými“ a „čistými“ penězi vede ke zvýhodňování komunistické nomenklatury, zahraničních spekulantů a veksláků. Tím je národní kapitál (to, co z něho zbývá) vystavován nemorální konkurenci, která vede k jeho oslabení a přečerpání do státní pokladny.

Vše tedy nasvědčuje tomu, že kapitálově chudá ČSFR je i nadále kapitálově ruinována kosmopolitním státem a připravována na přímý odprodej zahraničním spekulantům. Proč k tomu muselo dojít a proč se národ nebránil, je již tématem pro budoucí historiky. (Perličkou je, že náš národní kapitál zřejmě není schopen vyrábět už ani sodovky. Federální ministr financí si totiž nechal zaplatit cestu do Austrálie Coca Colou a vrátil se s myšlenkou prodeje Pražských sodovkáren téže společnosti. Místo podpory národního kapitálu předáváme výrobu našich sodovek a nealkoholických nápojů Novému Zélandu! Zanedlouho prodáme i pivo, třeba do Jižní Afriky?)

Životní otázkou pro naši ekonomiku a autonomii Čech, Moravy a Slovenska proto je: Jak vytvářet národní kapitál? Jak neutralizovat vzrůstající roli federálního státu? Jak stimulovat národní (ne kosmopolitní) kapitalisty? Jak kapitalizovat národ, který byl o svůj kapitál radikálně ochuzen?

Jak kapitalizovat národ Odpověď na tyto otázky spočívá ve správném (nikoli radikálním) vytváření vztahů, tedy v privatizaci. Privatizace není ani zveřejňováním vlastnictví (pomocí veřejných akciových společností), ani atomizací vlastnictví (prostřednictvím naturálních kupónů), ani odprodejem vlastnictví (veřejnými aukcemi za hotové), ani rozprodejem vlastnictví do rukou zahraničních spekulantů (díky ministerským dohodám, provizím a korupci), ani podnikáním státu (pomocí státních holdingů a akciových podílů). Privatizace by měla být zvlastněním bývalých vlastníků a dnešních nevlastníků, převodem majetků do soukromých rukou, do rukou národního kapitálu a národních kapitalistů. Malá a velká „privatizace“ v ČSFR proto není privatizací, ale zveřejněním, postátněním a zkosmopolitněním národního vlastnictví. Opravdová privatizace by měla probíhat bez účasti a diktátu státu, podle specifických podnikových a místních podmínek (reforma šitá na míru), pod dohledem Fondu národního (ne státního) jmění, podléhajícího parlamentu a ne ministrům, a za podmínek maximální pružnosti a podnikové autonomie.

Vhodné formy privatizace pro ČSFR Mezi vhodnými privatizačními nástroji a přístupy lze jmenovat následující, přičemž ani jeden není uvažován současnými „reformisty“: 1) Přímá privatizace. Část akcií (podílů) je převedena na zaměstnance bezplatně, podle vzorce doby zaměstnání, zásluh a platového zařazení. Část je získána přímou koupí zaměstnanci (motivace: koupíš jednu, dostaneš další zdarma). Protože se nejedná o veřejný prodej, není přesné ocenění nutné. O případném prodeji části akcií veřejnosti rozhodnou až noví vlastníci. 2) Vinkulovaná privatizace. Veřejně vydražená cena se neodčerpá do státní pokladny, ale ponechá se v bance na vinkulovaném účtu nového vlastníka. Ten musí vydraženou částku proinvestovat v objektu během dvou až 75

NEUČTE SE Z VLASTNÍCH CHYB pěti let. Draží se tedy ne dle schopnosti platit, ale dle schopnosti podnikat (dlouhodobě investovat vlastní peníze). Nákup objektu a investice do objektu jsou dvě zcela rozdílné, v ČSFR nyní nerozlišované kategorie. 3) Vnitřní privatizace. Podnik poskytne skupině manažerů a zaměstnanců, kteří vložili smluvní částku vlastních peněz, svého druhu „úvěr“ na nákup dalších akcií. Tento vnitropodnikový „úvěr“ se pak splácí do podnikového fondu z budoucích dividend, podílů na zisku a z osobních příjmů. 4) Úvěrová privatizace. Investiční konsorcium získá vnější úvěr (tuzemský, státní či zahraniční), ručený existujícími aktivy podniku. Tento úvěr se poskytne skupině manažerů a zaměstnanců, kteří předloží nejlepší projekt a mohou prokázat schopnosti a zkušenost. Prostředky z úvěru se vynaloží na renovace a technologizaci. Úvěr se splácí z běžných zisků po dobu 5-10 let. Každou splátkou je část vlastnictví převedena na původní skupinu. Konsorcium dohlíží a ručí. 5) Zahraniční privatizace převodem vlastnictví. Zahraniční investor zakoupí investiční akcie a organizuje výrobu. Po prvních ziscích či dividendách se investorské akcie převádějí do podílů cílových vlastníků (tuzemští zaměstnanci a manažeři). Při 5 % převodu ročně by podnik přešel plně do tuzemského vlastnictví během 20 let. Stát všemožně zvýhodňuje tyto vlastníky s časovým omezením a znevýhodňuje či zakazuje zahraniční vlastníky bez časového omezení. Prvotní zahraniční investice (na zelené louce) jsou neomezené. 6) ESOP privatizace. Plán zaměstnaneckých akcií je založen na půjčce banky svěřeneckému fondu. Za tyto peníze fond zakoupí akcie svého podniku, které pak splácí z daňově odepsatelných dividend. Podle splácení dluhu se akcie převádějí na individuální kapitálové účty zaměstnanců (opět daňově zvýhodněno). Vlastnění zaměstnanců je tedy placeno z budoucích zisků podniku. ESOP (Employee Stock Ownership Plan) má mnoho dalších forem, které lze v ČSFR uvážit: 

LSOP (Leveraged ESOP). Zaměstnanecký fond je schopen spolupracovat s podnikem tak, že získá bankovní úvěr, který poskytne podniku. Podnik odpoví převodem odpovídající hodnoty akcií do fondu.



MUSOP (Mutual Stock Ownership Plan). ESOP pro malé podniky, které si nemohou dovolit administrativní a konzultační výdaje. Proto se vytvoří svěřenecký fond pro zaměstnance více podniků.



CSOP (Consumer Stock Ownership Plan). Zemědělci-akcionáři získají vlastnictví výrobních podniků či veřejných služeb (elektrárna, pojišťovna), které mají monopolní vztah ke stálé skupině zákazníků. Zákazníci tak získávají kapitálovou účast na podniku, který dlouhodobě patronizují.



GSOP (General Stock Ownership Plan). Jde o privatizaci veřejně vlastněných služeb (pošta, nemocnice, plyn, nafta, uhlí) do rukou specifických, geograficky definovaných skupin a jednotlivců, kteří jsou jinak kapitálově chudí a případně nejsou zaměstnanci.



ICOP (Individual Capital Ownership Plan). Plán kapitálové účasti pro nezaměstnance pomocí tzv. sociálního úvěru.



COMCOP (Commercial Capital Ownership Plan). Plán pro vlastnění komerčních prostor a budov.



PUBCOP (Public Capital Ownership Plan). Privatizace majetků místní a oblastní vlády do rukou geograficky určených občanských skupin a do rukou zaměstnanců veřejných, vládních a státních úřadů a institucí. PUBCOP a COMCOP mohou být kombinovány s ESOPem.



RECOP (Residential Capital Ownership Plan). Domy a byty jsou kapitálové struktury, které produkují či pomáhají produkovat bohatství. Příjem použitý na nákup domu vyjímá tento plán ze zdanění jako osobní příjem. Plán umožňuje kapitálové vlastnictví domu či bytu co nejširším vrstvám zaměstnanců a občanů.

7) Kupónová privatizace. Fond národního majetku umožní převod akcií zaměstnancům podniku v pěti- až desetiletých splátkách. Zaměstnanci (ale i důchodci, místní občané, apod.) nabídnou své investiční kupóny (tzv. „klausovky“) Fondu, a to výměnou za kmenové akcie podniku. Jde o to, aby zaměstnanci své kupóny nerozptylovali vznikajícím „slibotechnám“, ale soustředili na nákup svého preferovaného podniku. 76

NEUČTE SE Z VLASTNÍCH CHYB Výše uvedených privatizačních mechanismů je jistě celá řada a podle místních podmínek a specifik jsou možné jejich nesčetné kombinace. Je zajímavé, že Federální ministerstvo financí žádné podobné mechanismy pro vytváření národního kapitálu nejen nepřipravilo, ale ani nepovolilo. Jediným povoleným privatizačním přístupem je „odprodej ve veřejných aukcích za hotové“ - do zahraničních rukou či do rukou držitelů pochybných hotovostí či státních půjček. Lze doporučit, aby naše podniky výše zmíněné privatizační metody používaly, žádaly ve svých privatizačních projektech o udělení výjimek, případně se daly cestou „občanské neposlušnosti“, a tak se vymanily z diktátu státu a jeho ministerské byrokracie. Účelem privatizace musí být zvýšení efektivnosti jednotlivých podniků na úroveň tržních ekonomik. Jestliže lze prokázat, že některý z uvedených privatizačních mechanismů efektivnost zvýší a setká se se souhlasem většiny zaměstnanců a obyvatel, pak existuje faktický základ pro vyjádření nesouhlasu s méně efektivní ministerskou šablonou. Je čas začít věci dělat nejen rychle, ale i správně. srpen 1991

3-12 (II)

O vztahu podnikové a obecní samosprávy Jakýkoli moderní politický program musí být komplexní (zahrnující otázky ekonomické a společenské), nevýlučný (apelující na všechny občany ČSFR) a nadstranický (vyplývající z požadavku přímé demokracie). Za omezenějších programových okolností může dané hnutí rychle vyčerpat svou programovou dominantu. Otázky samosprávy měst, obcí a okresů nemohou být odděleny od samosprávy podniků, pracovišť a jedinců. Samospráva znamená, že rodina, obec, podnik, okres i země mají právo i povinnost žít z vlastních prostředků. Stát vytváří a znovuvytváří ty nejlepší podmínky pro rozšiřování a prosperitu samosprávných celků. Stát se tedy nezabývá zastaralým přídělovým a přerozdělovacím hospodářstvím, nedegraduje schopnosti a inteligenci občanů, nemanipuluje ceny a nezasahuje z politického centra do rozhodování podniků a do životů lidí. Samosprávné celky musí ve spolkovém svazku navzájem soutěžit ve službě svým občanům, a proto musí mít na vedoucích místech pouze ty nejlepší lidi a odborníky, nikoli ty nejneschopnější a nejohebnější politické lokaje. Samospráva není založena na politice a v samosprávných místech nelze tolerovat cizopasení politických „buněk“ stranického centra. Obecní samospráva umožňuje integraci průmyslu, zemědělství a obcí za základě vzájemné kapitálové účasti, podpory a spolupráce, s cílem směřovat k vytváření soběstačných a konkurenceschopných podnikových či obecních ekosystémů. Oddělování průmyslu od zemědělství, podniků od obcí, výsledků od úsilí a rozhodování od vlastnictví, jsou tradiční (a často tragické) příčiny umožňující rozšiřování prostoru pro státní intervenci a politickou manipulaci. Principem samosprávy musí být integrace všech výše uvedených oblastí, jinak jde o samosprávu neúplnou a dílčí, tedy o samosprávu nespolehlivou a neefektivní. Průmysl a zemědělství se v moderním světě sbližují: čím jsou rolníku pozemky, tím musí být dělníku podnik a stroje. Odborné vědomosti a řemeslná zručnost jsou dnes podstatou obou hospodářských činností - průmyslová i zemědělská výroba jsou závislé na obci, zejména co se týče pracovních sil a kvality zaměstnanců. Obec je závislá na svých podnicích ve smyslu ekologickém, společenském a ve smyslu kvality života. Je tedy čas integrovat tyto funkce a vytvářet tak samosprávné ekosystémy rolníků, dělníků a občanů. Každá obec v Československu by se měla snažit stát se obcí, kam lidé z celého světa rádi jezdí a jejíhož uspořádání, služeb, prosperity, pohody a krásy si váží. Silné obce znamenají silný stát, silní starostové, ředitelé a předsedové znamenají nezávislost na centru a spokojenost obecního žití. Je proto třeba vycházet ze samosprávných celků, z mikrostruktur a z mikroekonomiky – je třeba zlomit ten nešťastný mandát daný malé skupince makroekonomických manipulátorů, monetaristů a ekonomů národního socialismu. 77

NEUČTE SE Z VLASTNÍCH CHYB Každá samosprávná obec je založena na veřejném účetnictví Baťova typu, srozumitelném všem občanům (má dáti – dal). Vztah státu ke krajům a krajů k obcím musí být – v kontextu zmíněného vytváření podmínek – vztahem starostlivého otce k dětem, nikoli vztahem arogantního politického nepřítele či vykořisťovatelského ministerského rady. Rozpočty se musí vybudovat na osobnostech a už nikdy nesmějí být anonymní. Samospráva bez telekomunikace je fikce. Telefony, faxy, xeroxy, rádia, počítačové sítě, dopravní systémy, pošta, televize, noviny apod., jsou krví obecní, podnikové i zemské samosprávy a nesmějí být delegovány do „centra“. Samospráva je založena na informacích, znalostech a umu. Žádná obec v ČSFR nesmí být založena na přídělech, prosebnictví, peticionářství, almužnictví, dotacích a podporách. To vede pouze ke korupci. Obce nemohou fungovat v naději, že čím horší je jejich hospodaření, tím větší mají možnost fondových podpor. Kraj nemůže vydržovat kasárna, když vojska patří státu. Náklady země na elektrizaci, melioraci, telefonizaci, školství apod., musí být vyjádřeny v podílu na příjmech ze zvýšené výroby, živností, obchodu a turistické aktivity. Je nemravné a hospodářsky nemoudré, aby veškerá úroda, vyrostlá z účelných krajských investic, byla odcizena těmi, kteří na ně nevynaložili nic. Státní a ministerské almužny, dotace, vyrovnávací cenové machinace a monetaristické eskamotérství mohou sice oddálit či zamlžit hmotný úpadek země, ale urychlují úpadek mravní: ničí a pustoší odvahu, iniciativu, odpovědnost a soběstačnost. V moderním jazyce: Dále devastovat již tolik zdevastované regiony, dále utahovat již dávno na doraz utažené opasky, dále ničit, bourat a rozbíjet. To vše je odrazem morální slabosti, odborné prostřednosti a psychologické nejistoty lidí nedávno vyšlých z temných sklepení omezení, neinformovanosti, symbolismu a neproduktivnosti ducha komunismu. Nejstálejšími zdroji veřejných příjmů jsou daně přímé, spotřební, daně z obratu a přidané hodnoty. Samosprávná země musí participovat na těchto daních pevným procentem, a tak čerpat své příjmy ze zdrojů, které pomáhá vytvářet. Státní svazek (ČSFR), země i obec platí svá vydání z veřejných prostředků: všechny tři úrovně tedy mají společný zájem – výnos z těchto prostředků maximalizovat. Přídělové hospodářství nepomáhá státní pokladně, protože bere krajům i obcím zájem hospodařit co nejlépe. Proto máme chudé nejen obce a kraje, ale i stát. Rád bych zde citoval z Tomáše Bati: „Nejvznešenějším úkolem vedoucích osob země i státu je probudit a uvolnit životní síly obyvatelstva, řídit tyto síly tak, aby pomáhaly sobě i státu k blahobytu. Jediným prostředkem k tomuto cíli je nechat žít tyto samosprávné svazky z vlastních prostředků.“ Zapomněli jsme snad? Samosprávné obce a občané nejsou závislí na bankovních úvěrech, ale mohou upisovat půjčky přímo skrze obyvatelstvo, za podmínek mnohem lepších pro obě strany. Je třeba vytvořit podmínky důvěry, aby obyvatelstvo mohlo svěřovat své úspory i obcím, podnikům a krajům, ne jen zahraničním bankám. *** Administrativní a obecní samospráva je základním předpokladem pro samosprávné podnikání jedinců, družstev a podniků. Přesto zákon o státních podnicích hospodářskou samostatnost podnikům neposkytuje, spíše upevňuje moc vládní byrokracie, a to bez jakékoli rizikové a majetkové odpovědnosti této byrokracie za rozhodování a výkon moci. Stáváme se – rapidně a radikálně – ministerským státem, založeným na úplném vyvlastnění majetku zaměstnanců a jejich osobních úspor. Zaměstnanci nebudou vlastníky a nestanou se podnikateli, ale zůstanou prostou námezdní silou pro členy komunistické nomenklatury, stát a zahraniční kapitál. 78

NEUČTE SE Z VLASTNÍCH CHYB Připravovaná ministerská „privatizace“, snad jediná na světě dekretovaná ministerstvem financí a jeho odnožemi, obnovuje tradiční podmínky veřejného akciového kapitalismu za majoritní účasti či dokonce pod přímou kontrolu státu. Tento systém hospodářského fašismu nedělá ze zaměstnanců vlastníky a z dělníků kapitalisty, ale plně a konečně je vyvlastňuje. Privatizace, jako všude na světě, musí probíhat bez účasti ministerstva financí. Musí probíhat demokraticky a samosprávně, přímo v lokalitách mikrostruktury, za účasti zaměstnanců a občanů, pod dohledem a vedením nezávislých, třeba i zahraničních privatizačních poradců. Privatizace by měla začít okamžitě, bez čekání na další zmatečné dekrety státních a ekonomicky nevzdělaných byrokratů. Existují spontánní hnutí živnostníků, obcí, zemí a národnostních skupin za samosprávnou svébytnost, za ekonomickou soběstačnost a za individuální i skupinovou suverenitu. Tato hnutí musí být podpořena a rozvíjena, ne omezována. Privatizovat tak, že ministerstva budou nabízet statky, které jim nepatří (a nikdy nepatřily), těm, kteří za komunismu získali peníze, a pak umlčovat původní vlastníky či přirozené uživatele rozdáváním bezcenných kupónů, je postup ekonomicky nevysvětlitelný a eticky neudržitelný. Kritéria původního vlastnictví, zaměstnanosti, výkonnosti a schopností jsou zcela opomíjena. Národní majetek musí být zvlastňován, ne vyvlastňován. Proto je třeba neprodleně uzákonit a ústavně zaručit skutečnou a neomezenou právní a ekonomickou samosprávu obcí a měst. Tím by se vytvořily podmínky pro zahájení decentralizované, demokratické a hospodářsky fundované privatizace, bez účasti federálních ministerstev. Státní administrativa nesmí měnit, omezovat či doplňovat zákony vydáváním prováděcích předpisů a vyhlášek. Zásahy státu do činnosti hospodářských subjektů a vnucování konkrétních organizačních či podnikatelských forem patří do sféry hospodářského fašismu a porušuje základní lidská práva. Proč ještě dnes existují státy a vlády, které tuto ideální a harmonickou soustavu programově a účelově nevyhledávají? Proč dokonce i vláda ČSFR, přes výrazné zkušenosti s „metodou“ Klause–Balcerowicze v Polsku, a za neopakovatelných podmínek dnešní krize, tedy i možnosti nového začátku, proč se tato vláda ideální soustavou nezabývá a spokojuje se s chaotickou směsicí tzv. „šoků“, státních manipulací, finančních machinací a s každodenním „hašením požárů“ – to dnes autorovi tohoto eseje stále ještě uniká a zůstává nepochopitelným hospodářským i kulturním tajemstvím. Odklon od ideální soustavy je ve své podstatě hluboce nemorální. Vědomé či dokonce programované odchýlení je pak zločinem a paradoxem vítězství symbolismu nad podstatou. Mezi totalitou a svobodou zřejmě v ČSFR existuje degradující mezičlánek absurdity, surrealismu, metaforického symbolismu a společenské asanace. Alternativní společenské formy lze klasifikovat podle vztahu kontroly a rozhodování o prostředcích k vlastnictví, tedy podle odpovědnosti za užití těchto prostředků. Pro ilustraci si sestavíme tabulku:

79

NEUČTE SE Z VLASTNÍCH CHYB

Z tabulky je zřejmé, že se od socialismu ubíráme cestou státně determinované vertikály, tedy směrem k hospodářskému fašismu a nacismu, i když ne již třeba cestou horizontály, tj. sovětské totálně „zvorané“ perestrojky a neslavné jugoslávské „participace“. Jediná správná cesta vede přece po diagonále: směrem k ideálnímu společenskému systému zaměstnaneckého spoluvlastnictví. Z něho vychází naše vize, vyrůstající z kořenů moravského systému Tomáše Bati, vidina společnosti, kde rozpor mezi odpovědností vlastnictví a pravomocí rozhodování bude konečně a rozhodně překonán. Ekonomická povrchnost, nekompetence, nevzdělanost a korupce jsou samozřejmé a viditelné rysy „nových struktur“. Ale proč chybí i společensko-ekonomická představa nové společnosti, proč chybí i motivující erudice státnická, a proč zcela chybí pohled mravní, který může vycházet pouze z dlouhodobí, ne-li z trvalosti? Samospráva obcí, podniků a zemí je úzce spjata a jedna podmiňuje druhou. Zastánci moderních směrů společenského účastenství budou nutně i zastánci samosprávného politického uspořádání a přímé, nadstranické demokracie. Ideálu nemusí být vždy dosaženo. Ideál se může posunout i přemístit. K ideálu se často lze pouze přiblížit. Ale ideál by neměl být ignorován, či dokonce nepoznán nebo nechápán – jak je tomu dnes, právě u nejvyšších představitelů tohoto státu. duben 1991

4

JEDINÁ MOŽNÁ CESTA? S nápadem „dát to lidem zadarmo“ jsem hned letěl za Tomášem Ježkem a potom za Václavem Klausem. Klaus na to klasicky řekl: „Tak to je ta největší pitomost, jakou jsem kdy slyšel.“ Dušan Tříska Není potřeba přijímat zákony. Drobné akcionáře ochrání neviditelná ruka trhu. Václav Klaus 80

NEUČTE SE Z VLASTNÍCH CHYB 4-1 (sken) RÁD BYCH PRO ČESKOSLOVENSKO NAVRHL NOVÉ HESLO:

Není to jedno! Bavorský ministr zahraničí dr. Max Fischer řekl v rozhovoru pro Rudé právo letos 3.10.: „Myslel jsem, že malá privatizace přispěje k tomu, aby v Československu vznikl střední stav, malí podnikatelé, vrstva řemeslníků. Ale to nevidím. Mnohé je skupováno pomocí „černých peněz“ a nastrčených osob. Ministr Klaus mi řekl, že je mu jedno, odkud přišly peníze na malou privatizaci.“ Rád bych pro ČSFR navrhl nové heslo: Není to jedno! Není jedno, komu patří kapitál, není jedno, zda vyrábíme potato chips nebo computer chips (bramborové lupínky nebo počítačové čipy), není jedno, odkud přicházejí peníze, ať už jdou na cokoli, není jedno, zda se postavíme za politiku rozvojovou či restriktivní, není jedno, zda se náš stát rozpadne, a není jedno, kdo nám vládne, protože vládnout si musíme sami. V ekonomice, politice, i v životě - nic není jedno. Rád bych ale rozvedl, proč není jedno, komu patří kapitál. Socialisté tvrdí, že zdrojem bohatství je práce. Proto je socialistům jedno, kdo a který kapitál vlastní. Důležité je, že dělníci vlastní práci, kterou mohou pronajímat a prodávat vlastníkům kapitálu. Praxe moderní kapitalistické společnosti však neustále dokazuje, že neroste produktivita práce, ale hlavně produktivita kapitálu. V technologických společnostech se odhaduje, že kapitál přináší až 90 % zisku a práce jen 10 %. Moderní podniky jsou kapitálově intenzívní, ne pracovně intenzívní. Vlastník kapitálu není pasivní rentiér, ale kapitalizovaný pracovník.

Hlavní měřítko - je to dobré pro děti? Proto není jedno, kdo vlastní kapitál. Není jedno, zda se staneme zemí námezdníků, kteří nevlastní nic jiného než svou levnou práci. Osudu třetího světa se vyhneme pouze tím, že budeme vlastnit kapitál a všichni naši zaměstnanci se stanou kapitalizovanými pracovníky. Lidé, kteří nemají vlastnictví ani naději je získat, lidé kteří mají pouze svou pracovní sílu a volební právo, takoví lidé dříve či později využijí demokracii k jedinému cíli přivlastní si vlastnictví druhých. (Budou krást.) Proto je nutné, nejen v zájmu vytváření bohatství, ale především v zájmu zachování demokracie, aby lidé vlastnili kapitál. Ale ne papíry, ne kupóny někým přidělené, nýbrž kapitál odpovídající jejich vlastní práci, úsilí a iniciativě. Jen tehdy se stanou moderními kapitalizovanými pracovníky, nikoli spekulanty, kteří se budou snažit co nejrychleji a co nejvýhodněji zbavit svých papírů. Proto musí zaměstnanci vlastnit kapitál, nebýt pouhou námezdní pracovní sílou. Jinak bohatství tohoto světa unikne nejen jim, ale - a to je nejdůležitější - i jejich dětem. Skončí ve hernách, v sazkách, kasinech a loteriích. Když politici a ekonomové rozhodují o těžkých a zdánlivě neřešitelných problémech - zda prodat, předat či vyprodat, měli by vždy sáhnout právě po tomto neomylném kritériu: Je naše rozhodnutí dobré pro naše děti? Protože jestliže není, pak není dobré ani politicky, ani ekonomicky, ani morálně. Náprava křivd minulosti, restituce a medaile pro odcházející generace, to je jistě morální. Hlavním cílem ovšem musí být naše národní budoucnost, plná „restituce“ těm, kteří budou platit za naše hříchy, za naše sobecká rozhodnutí, za zadlužení těch, kteří se ještě nemohou bránit. Jinak se snadno může stát, že svým dětem předáme pouze právo nechat se najmout kapitalisty se jmény cizími, ale i nám blízkými.

Ekonomové z USA o čs. kupónech Jsem si jist, že nic z toho nemůžeme dosáhnout tzv. kupónovou privatizací à la ČSFR. Chci varovat držitele kupónů, že si nekoupili podíl na bohatství, ale zaplatili kasinový poplatek do loterie, za právo hrát vysoce riskantní hru. The Economist z 21. 10. cituje jednoho z otců čs. kupónové privatizace D. Třísku: „Bude to 81

NEUČTE SE Z VLASTNÍCH CHYB Divoký západ. Bylo tomu tak v Americe ve 20. letech, proč ne tady?“ - Já žiji v Americe víc než čtvrt století a vím, že ve 20. letech v USA žádný Divoký západ nebyl. Byla to éra, která skončila hlubokou ekonomickou krizí. Takovou urážlivou hloupost jsem již dlouho neslyšel. Dostalo se mi od některých vládních činitelů v Praze, v souvislosti s mými kritickými připomínkami ke způsobu, jakým se v Československu provádí transformace ekonomiky, různých nálepek - byl jsem prohlášen za neekonoma, socialistu i neuspělého v zahraničí. Nemíním s těmito výpady polemizovat. Jsem ale zvědav, kdy bude za socialistu prohlášen nositel Nobelovy ceny za ekonomiku prof. Merton Miller z chicagské univerzity, který před riziky, jež přinese použití kupónové metody při absenci kapitálového trhu v ČSFR, varoval 25. října přímo v Praze. Nebo jiný americký ekonom Michael M. Weinstein. Ten v New York Times z 9. října, pod titulkem „Praha riskuje zklamání“, popsal absurdní divadlo z Kafkovy Prahy. Po vysvětlení kupónové privatizace se obrací na americkou veřejnost: „Jste zmateni? Nejste sami. Když jsem se vyptával na podrobnosti plánu, žádní dva úředníci mi neposkytli stejná vysvětlení.“ Kafka se do Prahy vrátil a píše tam svůj magnum opus. Chicago Tribune z 22. října otevírá článek s titulkem „Československá honba za reformou je nebezpečný volný styl“ citací vulgárního výroku mluvčího ministra financí ČSFR Ivana Svítka, který jiného čs. ministra označil za totálního idiota. Vyjadřovací nekulturnost nejvyšších čs. kruhů je tak šokující, že se k Svítkovu prohlášení autor článku ještě několikrát vrací. Zakladatel washingtonské firmy PlanEcon, ekonom českého původu Jan Vaňous, v témž listě tvrdí: „Je to chlívek. Může se jim sice podařit ekonomiku zprivatizovat, ale bude to zmasakrovaná ekonomika. Je to tam Divoký západ. Klaus a jeho pomocníci se s pohrdlivou arogancí dívají na kohokoli pod nimi. Manažeři jsou pro ně pouze nekompetentní nebo zkorumpovaní.“ Je opravdu jedno, co si o čs. reformě myslí renomovaní, v celém světě uznávaní odborníci? Je jedno, že ztrácíme podporu nejlepších ekonomů čs. původu, kteří opět říkají „oni“ a o vlasti se vyjadřují jako „tam“? Ne všichni: Klaus si našel duchovního otce kupónové privatizace a šokové teorie v J. Švejnarovi. Myslím si však, že to přesto jedno není.

Je zaměstnanecké vlastnictví nesmysl? Možností, jak na privatizaci v Československu, je samozřejmě víc. Mnohé z nich byly vyzkoušeny v řadě zemí. Já sám jsem pro metodu zaměstnanecko-manažerské privatizace systémem ESOP. Její podstata je v odborných kruzích dostatečně známa a vysvětlovat ji zde by bylo nad rámec tohoto článku. Nemohu ale nereagovat na nedávné tvrzení ministra financí a místopředsedy federální vlády V. Klause, otištěné v Hospodářských novinách: „Ekonomická teorie skutečně mnohokrát jasně ukázala, že firma, jejímž vlastníkem jsou zaměstnanci, se nechová racionálně. Musím trochu autoritativně říci, že v ekonomické vědě jde o vyřešenou otázku.“ Jaká autorita? Jako americký profesor, který vyučuje podnikové řízení na světových univerzitách více než 25 let, nemohu vyjádřit než údiv. Ne nad tím, že tato ignorance byla vyslovena, ale nad tím, že byla otištěna a přijata ekonomickou veřejností v zemi odkazu Tomáše Bati. Tady ale jsou jakákoli slova marná. Tak snad několik čísel: V roce 1975 bylo v USA 1601 ESOP plánů, pokrývajících 248 000 zaměstnanců. V roce 1990 už je to 9780 plánů a 11 271 000 zaměstnanců. Ze sta největších amerických ESOP firem vybírám pouze ty, které by mohly být známy v ČSFR: Kroger Co. (178 000 zaměstnanců), J. C. Penney Co. (177 000), McDonnell Douglas (127 000), Rockwell International (108 000), Grumman Corp. (32 000), Avis, Inc. (13 500). Další výčet by ukázal, že zaměstnanecké vlastnictví se uplatňuje u všech typů podniků a institucí, od nemocnic, konzultačních firem a bank až po tiskárny, železárny a elektrárny. Někteří čs. činitelé jako součást obrany kupónové privatizace říkají: Co s lidmi, kteří nepracují v žádném privatizovaném podniku? Ale podniky a instituce přece mohou být privatizovány do zaměstnaneckého vlastnictví s akciovou účastí státu a stát může své akciové podíly nabídnout vrstvám nezaměstnanců uspořádaným a důstojným způsobem, ne ponižujícím rozpoutáním „Divokého západu“ kupónové privatizace. Neskončí to všechno jen prostým rozkradením a úlitbou peněz na tropické ostrovy?

I dělníci a zaměstnanci si zaslouží úctu 82

NEUČTE SE Z VLASTNÍCH CHYB Na závěr si dovolím jednu osobní poznámku. Já jsem „baťovec“. Vždy jím budu a nikdy se nepoddám nomenklatuře státního kapitalismu. Podniky patří zaměstnancům - ne masám, šlechticům, mafiánům či kafkovským politickým ministeriátům. Vlastnická angažovanost, dlouhodobý výkon podniku, účast obcí a zemí jsou základem ekonomiky i ekologie. Vše ostatní je krutá, nemorální a diletantská hra na trh, kasino Třísků tohoto světa. I v ČSFR by měla privatizační schémata vycházet z principů lidské důstojnosti, z respektování jedince i rodiny, z úcty k dělníkům a zaměstnancům. Zda se tyto principy v Československu prosadí, to vůbec není jedno. Rudé právo, 13.11.1991

4-2 (II)

SCÉNÁŘ: Námezdní hospodářství, chudoba a stagnace? Vládou předložený, s nadšením, jednohlasně a bez diskuzí schválený politický balík byrokratických opatření (tzv. „Scénář“) může negativně ovlivnit kvalitu života lidí v Československu na několik generací Jeho hlavní dopady: pokračování námezdního poměru čs. zaměstnanců, fixace existujících struktur (po administrativní výměně osob), prohloubení už dnes neúnosné specializace a „dělby práce“, dlouhodobé vyvlastnění většiny dnešních zaměstnanců, prudký růst statické (tedy dlouhodobé) nezaměstnanosti, další omezení nevyhovujícího systému služeb, atp. Již od listopadu 1990, ale obzvlášť po 1. lednu 1991, se v Československu zrychlí procesy dlouhodobého poklesu a omezení sortimentu výroby i spotřeby, míry inflace a vzrůstu nezaměstnanosti, který vzhledem k omezené mobilitě občanů nelze snadno „řešit“. Důsledkem bude zvyšování sociální i politické nejistoty, stávková turbulence, protesty proti administrativním zásahům do podniků, atp., anebo nárůst politické a společenské apatie - jako v sousedních zemích, které paradoxně a „sebevražedně“ často postupují podle podobných scénářů. Náš scénář se od jejich liší jen v detailech. Kladným výsledkem nastalého „rozčarování“ může být politicko-hospodářské vyzrání voličů a jejich parlamentních zástupců. Mohlo by pak dojít k posílení demokratického pluralismu, hospodářské a politické samosprávy i konečnému omezení role státu. Z negativního hlediska lze očekávat zvýšené volání po návratu ke komunistickému systému na základě dneškem vynucené pseudohodnoty, že „pořádek a jistota jsou lepší než chaos a neschopnost“. Další, již tragická možnost, je otevřená společensko-ekonomická stagnace a druhá revoluce, tentokrát komunistická. Není třeba provádět opatření rychle, nýbrž správně, a nejen správně, ale hlavně správně hned napoprvé, ne až na druhý či třetí pokus. Je třeba si také uvědomit, že návrat vlády našich věcí do rukou našich není totéž, co návrat našich věcí do rukou vlády naší. Naopak: jde zde o dvě zcela antagonistické koncepce společenského uspořádání. S vlastním národem nelze ani experimentovat, ani hrát politicko-ekonomické šachy, jak se dnes děje i v SSSR či v Polsku. (Dovolte osobní poznámku. Dlouho jsem v Československu nemohl pochopit výraz „struktura“, se všemi jeho temnými přívlastky. Strukturou se všude na světě rozumí soustava vztahů mezi komponenty, ne komponenty samé. Změna struktury tedy znamená změnu vztahů, ne prostou výměnu komponentů. Dlouho jsem byl zmaten svou neschopností pochopit, o co vlastně jde: voláme po změně struktur, ale současně je posilujeme a znásobujeme, a přitom zdůrazňujeme pouze personální výměnu „komponentů“. Dnes již rozumím, ze strukturou se v Československu nemíní vztah, ale osoba. Měnit struktury tedy znamená zachování struktur při jiném personálním obsazení. Proto jsem nemohl pochopit, proč „odstátněním“ se zde rozumí založení státních akciových společností, tedy vlastně „postátnění“. Teď je to již transparentní, ale nebylo to na první pohled zcela zřejmé.)

83

NEUČTE SE Z VLASTNÍCH CHYB Zmíněný balík opatření vůbec neruší, ale dál posiluje centrální struktury, které vznikly už po volbách, tj. ministerstvo hospodářství, ministerstvo pro hospodářskou strategii a dokonce i ministerstvo pro správu národního majetku a jeho privatizaci. Účelem nové byrokratické „chobotnice“ tohoto „ministerstva strachu“ (viz R. Valenčík, Reportér, září 1990) je příprava ekonomického puče byrokracie a dosazování stranicky jmenovaných státních správců jak do státních, tak do veřejných (holdingových) akciových společností. Dotyčná „ministerstva“ jsou strukturálně či osobním vlivem podřízena ministerstvu financí. Dochází tedy k procesu postátnění (ve smyslu státních holdingů) a ne k odstátnění, jak je někdy mylně informována poslanecká i odborná veřejnost. Prostí občané tohoto státu informováni nejsou a v podstatě vycházejí z (bezmezné) důvěry v “nové“ (tedy staré) struktury. Několik citátů z „Návrhu koncepce procesu odstátnění a privatizace“ osvětlí situaci. Například: zmíněné ministerstvo pro správu národního majetku a jeho privatizaci bude „koncepčně řídit proces vytváření představenstev a dozorčích rad“ a obhospodařovat Fond státního majetku, který „bude podléhat zvláštnímu režimu“. Dále: „výkon privatizace bude v rukou představenstev státních akciových společností, která budou jmenována státem“. A snad již neuvěřitelně: „předpokládá se, že předseda představenstva vykonává funkci ředitele“. (Světová rarita!) Strategie tohoto „puče“ je pak završena konečnou cementací jmenovaných aparátčíků: „Ambicí každého člena státem jmenovaného představenstva bude udržet se v představenstvu i po vzniku skutečných akcionářů a jejich valné hromady“ a „v okamžiku privatizace budou mít členové představenstva předkupní právo na akcie této společnosti“. Sledujeme zde tvorbu typického státního holdingu fašistické Itálie let dvacátých, přežívající zjevně až dodnes. Zajímavý je i pohled ministra pro správu a privatizaci (Reportér, září 1990, str. 6): „Aby proces privatizace vůbec mohl proběhnout, musíme dostatečně jasně a důrazně říci, že vlastníkem je stát a jen stát.“ Zde již není komentářů třeba: předchozí skupina státních správců bude zaměněna skupinou nových státních správců (bezúhonných?), pokud možno fórem lidí sobě přátelsky nakloněných či příbuzensky spřízněných. I cena populistických či maoisticky-naturálních kupónů v tzv. Velké (říjnové?) privatizaci má být předmětem „zvláštního režimu“, do něhož bude spadat „zejména posouzení záměru vládou“. Politika dnes v ČSFR zcela jasně dominuje nad ekonomikou. Malá privatizace, která měla bez problémů proběhnout před rokem, je také strategicky deformována. Veřejné aukce přivodí kritický a okamžitý vzrůst nezaměstnanosti, protože noví vlastníci budou zcela logicky likvidovat náklady existujících zaměstnaneckých týmů. Už tzv. zákon o pronájmu začal zbývající služby obyvatelstvu, obzvláště ženám a dětem, efektivně likvidovat. Čs. zaměstnanci se místo vlastníků a podnikatelů stávají námezdními dělníky bohatých tuzemských a zahraničních „aukcionářů“. Volbou cesty balíku tedy volíme i cestu námezdní republiky na několik generací. Integrace služeb a výroby představuje tu nezbytnou komplexnost, která zajišťuje plnou spokojenost zákazníka a službu veřejnosti. Proč by třeba výrobce bot nemohl boty také prodávat, čistit, vyrábět kovové přezky, kožené opasky, ponožky, poskytovat pedikúru a podávat svým zákaznicím decku bílého vína? Proč nemůže být „řemeslem“ komplexní péče o člověka, jeho nohy a jeho pohodlí? Kde to vlastně jsme? A kam se to vlastně chceme dostat? *** Nedávný skandál s n. p. Staviva (Profit, 6. a 13. září 1990) je dobrým příkladem; ministerstvo administrativně rozbilo podnik na osm podpodniků, a tím zničilo jeho jedinou výhodu - integrovanou národní distribuční síť, nervový systém k dosažení všech zákazníků. Distribuovat se budou (regionálně) pouze staviva, tedy ne dřevo, železo, plech, umělé hmoty, barvy, technologie a informace, jak by bylo potřebné pro zvýšení kvality služby zákazníkům. Prohlubování specializace, tj. zvyšování počtu mezičlánků mezi výrobcem a zákazníkem, by mělo být obzvláště u nás, tedy u Baťových (a ne snad Marxových) dědiců, dávno minulostí. Americký investor, který chtěl do n. p. Staviva investovat cca 120 miliónů dolarů, už z této ministersky porušené dohody vystoupil a v dopise mimo 84

NEUČTE SE Z VLASTNÍCH CHYB jiné napsal: „Rozbití takového potenciálně hodnotného jmění v období, kdy se podniky ve všech západních zemích pokoušejí integrovat prodej a distribuci stavebních materiálů, nedává žádný smysl“. Hle, zase nějaký uvozovkový „podnikatel“, který by snad i v ČSFR chtěl vlastnit více než jedno specializované řemeslo. Příčinou nezaměstnanost je právě tato administrativní specializace, monokultura a jednořemeslnost: jakmile dojde k poklesu či výkyvu v poptávce, je třeba propouštět, protože žádné jiné (přidružené) výroby a činnosti neexistují. Přitom všude ve světě podnikatelská víceprofesnost a komplexnost minimalizuje hrozbu nezaměstnanosti. Aukce za hotové nezaměstnanost přímo masově produkují. Navíc jde o nezaměstnanost statickou a nepohyblivou, nikoli jako na Západě o stav dynamický a přechodný. V Československu je (a ještě nějakou dobu bude) poměrně obtížné naložit rodinu i psa ráno do auta, odjet do nového města, ubytovat se v motelu a příští ráno se poohlédnout po novém domku a novém zaměstnání; poté se spojit se stěhovací firmou a agentem pro prodej nemovitostí. Liberalizace cen bez předchozí privatizace je ekonomický nesmysl a politické faux pas: povede pouze k dramatickému zvýšení cen, snížení poptávky, snížení výroby, likvidaci kapacit a propouštění zaměstnanců tedy ke zpomalení nebo i k zastavení ekonomického pohybu. Ze zaměstnanců se nám místo podnikatelů a vlastníků stanou dlouhodobě nekvalifikované námezdní síly či chudobní a státu zadlužení nájemci podnikající v nevhodných prostorách a provozech – prostí živnostníci. Podílové zaměstnanecké vlastnictví Baťova typu, dnes převládající forma podnikového vlastnictví ve vyspělých kapitalistických zemích, vidí právě v zaměstnancích a jejich znalostech základní podnikatelský kapitál. Vědění a znalosti jsou všude v „Nečeskoslovensku“ základní formou kapitálu. V Československu jsme dnes všichni zaměstnanci. Stanou-li se zaměstnanci podnikateli -vlastníky svých podniků, pak bude podnikat vlastně většina spoluobčanů této země. Je proto zajímavé, že se o zaměstnanecká práva, tedy o práva většiny z nás, nikdo vážně nezasazuje, a že konečné vyvlastnění zaměstnanců pomocí ekonomického „puče“, ve jménu státních, státem jmenovaných a zcela externích akcionářů, probíhá poměrně klidně a bez debat. Je třeba uzavřít, že to dělníci a jejich odbory takto chtějí, že nechtějí vlastnit nic, kromě své levné práce. V Sovětském svazu lze po pěti letech perestrojky pozorovat vzrůstající apatii nejen mezi lidmi, ale i mezi poslanci, zákonodárci a vládními představiteli. Zklamání, apatie a bezvýchodnost jsou nejhoršími společenské jevy, protože otevírají cestu k diktatuře a svévoli mocných. Občanské apatie se musíme, v tomto období zásadních, dlouhodobých a nezvratitelných rozhodnutí, obávat v Československu nejvíce. listopad 1990

4-3 (II)

MALÁ PRIVATIZACE: Jsme opravdu tak naivní? Začala malá privatizace. První soukromý zelinář zaplatil v aukci kolem 17. 000 dolarů, podle amerického New York Times (z 27. ledna 1991, s. 10). Lidé přihlížející procesu vydražování prý tleskali a ministr Ježek měl prohlásit, že jsme svědky nejdůležitějšího mezníku celé naší ekonomické reformy. Některé aukční ceny byly až padesátkrát vyšší než vyvolávací ceny. Zcela nekvalifikované plánování a chaotický průběh tzv. ekonomické reformy tím dosáhl svého vrcholu. Nelze zajisté rozprodávat prodejny, pokud nebyly dříve rozprodány nemovitosti, jejichž vlastníci jako jediní mohou prodejní prostory pronajímat. Nebo lze? Není možné „zliberalizovat“ ceny, pokud nebyli ustaveni pravoplatní soukromí vlastníci a nastartovány alespoň počáteční procesy konkurenčního trhu. Anebo lze? Nelze začít ani přemýšlet o velké privatizaci, pokud stát, nová ministerstva a členové neobyrokracie nebyli totálně a nezvratně vyvlastněni a zbaveni možností „podnikat“. 85

NEUČTE SE Z VLASTNÍCH CHYB Mělo by nám již být jasné, k čemu vedla a ještě povede centralizace ekonomické, finanční, vojenské a policejní moci v SSSR. K čemu povede tohle stalinistické „dodržování stranické linie“? Systém ČSFR je přece stejný. Což se opravdu nepoučíme? Nelze ani oddělovat malou od velké privatizace: malí soukromníci by neměli být hracími figurkami velkých státních akcionářů a kartelů nomenklatury. A tak dále: řazení, posloupnost a provádění ministerských opatření je v ČSFR postaveno na ekonomickou, politickou i etickou hlavu. Za co to zaplatil ten náš soukromý zelinář oněch 17.000 dolarů? Ne za podnik, ale prostě za právo pronájmu a provozu zelinářství po dobu dvou roků. Pronájem navíc bude platit státu, po dvou letech novému vlastníkovi, který zakoupí nemovitost v nové státní dražbě, tedy nejpravděpodobněji opět státu či státem kontrolovanému agentu. Náš zelinář si obchodní prostory pouze pronajímá a měl by tedy platit jen nájemné. Proč však platí poplatek 17.000 dolarů? Je to přece odvod státu za privilegium platit nájemné. Jinými slovy, kdo má nejvíc peněz v hotovosti, obdrží právo platit nájemné státu po dobu dvou let. Jelikož po dvou letech se toto nájemné zmnohonásobí (ať již rozhodnutím státu či „nového“ vlastníka), musí náš nový zelinář udělat vše, aby svou „investici“ získal zpět do dvou let. Jinak by byl blázen. Jestliže někdo ví najisto, že po dvou letech ztratí státní protekci pronájmu, bude muset přijmout vyšší nájemné, ztratí jistotu užití, atp., pak takový „podnikatel“ nebude investovat do krámu s vyhlídkou na dlouhodobou návratnost, není-li ovšem vyloženě hloupý – jak zřejmě FMF předpokládá. Navíc v bezkonkurenčních, plně monopolních podmínkách ČSFR tento zelinář investovat nemusí vůbec nic: zákazníci nemají možnost volby a musí přijmout liberalizovanou cenu a jakoukoli kvalitu. Pokud se ovšem nepostaví na odpor. K čemu stát, kterému zmíněné zelinářství vůbec nepatří, jako ostatně nic v této zemi, potřebuje oněch 17.000 dolaru? V jaké „černé díře“ asi tyto peníze zmizí? Nebylo by lépe investovat 17.000 přímo do zelinářství? Bránit se tak vstupu zahraničních řetězců, které se zelináři prostě zatočí? Nový soukromý zelinář může být bývalým zaměstnancem téhož zelinářství. Proč nelze prostě platit rentu pravoplatnému vlastníku nemovitosti? Proč nemůže investovat oněch 17.000 dolarů do svého „vlastního“ podniku – a tak zvýhodnit zákazníky a spotřebitele? Proč stát neřekne: Okay, cena je 17.000, za předpokladu, že těchto 17.000 do svého podniku „vrazíš“, řekněme do dvou let? Proč jsou tyto, pro podnikání tolik nutné peníze, prostě zkonfiskovány státní hrou na aukce? Nevlastník (stát) nikde nemá právo vydražovat ve veřejné aukci, co mu nepatří. Ne příliš mnoho čs. občanů si může dovolit „investovat“ 17.000 dolarů nebo ceny „padesátkrát vyšší“. Pouze cizinci, veksláci, členové komunistické nomenklatury, jejich kartely, „tiché dohody“ a různí kamuflážní „zástupci a představitelé“. Ministr Ježek říká: „Zákazníkovi je jedno, kdo je vlastníkem obchodu“. Ano, zákazníkovi v USA je to v podstatě jedno. V ČSFR, po čtyřiceti letech státního vykořisťování, to jedno není. Komunistická nomenklatura nesmí být zvýhodněna. Jde zde o špinavé peníze, vlastně zde jde pouze a výhradně jen o špinavé peníze. Pan ministr tvrdí: „Nejlepší způsob, jak špinavé peníze vyprat, je jejich investování.“ Jistě. Konfiskace aukčních tržeb státem však není investice, nikde na světě. Investovat do podniku znamená zaplatit za renovaci, technologii, vyšší mzdy, širší sortiment, legitimní renty a případně i vyplatit hodnotu nemovitosti pravoplatnému vlastníkovi. Odvádění vysokých aukčních poplatků do státní pokladny není investice, ale konfiskace. Je-li toto skutečně cílem, pak by pro centrální úřady bylo jistě jednodušší (a morálnější) prostě zkonfiskovat všechny 500 a 1000 korunové bankovky à la Gorbačov a ne ohlupovat lidi hrou na tržní hospodářství a rozmarným tlacháním o mantinelech, šachistech a Maradonovi. Náš první soukromý zelinář tedy jistě neinvestoval nic, žádné peníze mu nezbyly (pokud mu ve Švýcarsku neleží dalších 17.000 dolarů), ale zaplatil státu poplatek, který již nikdy nedostane zpět. Jeho jediným cílem bude vydělat během dvou let minimálně 17.000 dolarů. To se mu může i podařit, protože stát mu v tom pomáhá: ponechá nižší nájemné, ponechá všechny dodavatele ve státních rukou, dovolí vyšroubovat monopolní ceny na maximum, podpoří nomenklaturní kartely (nazve je státní akciové společnosti). Dále omezí či znemožní 86

NEUČTE SE Z VLASTNÍCH CHYB podnikatelskou činnost regulací zaměstnaneckých mezd, ustavením „cenových“ skupin a zón a výrazným omezením konkurence. Pan zelinář do podniku nic víc investovat nebude, protože není zase tak hloupý, jak oni předpokládají. A možná to ani není zelinář a zelinářství potřebuje k jiným účelům. Krátkodobě vydělá na dražbě pouze stát a pan zelinář, prodělá (hodně a dlouhodobě) zákazník, kterému nic jiného nezbývá. Po dvou letech si rozdáváme karty znovu a začneme nový licitovaný mariáš. Stát v ČSFR dnes není vlastníkem, ale prostým konfiskátorem, vykořisťovatelem a pretendentem. Příjmy z aukcí jsou mrtvé peníze, nesmyslné peníze, odčerpané z podnikatelské sféry bezdůvodně. Jediným užitím takto „nabytých“ peněz by mohly být vyšší platy byrokracie, podpory v nezaměstnanosti, bezpečnostní fondy, politické rezervy a náklady na prosazování pevné, jediné a nediskutovatelné stranické linie strany „nového typu“. Stejná situace, v dosud nevídaném rozsahu, se v ČSFR bude opakovat při tzv. velké privatizaci: stát (tedy kartely a ministerstva neonomenklatury) si ponechá 30% akcií, zbytek se pokusí prodat laickým občanům v hracích žetónech. Příjmy z prodeje akcií však podnikům neponechá (jak by se normálně myslící člověk domníval), ale také je zkonfiskuje. Podniky tedy budou „koncentrovat kapitál“ vydáváním svých vlastních akcií – jako na Západě, ale příjmy z prodeje, tj. „kapitál“, si ponechá stát a jeho ministerstva – jako na Východě. A poslanci tomu budou tleskat. Neuvěřitelné! Slyšíme, že v ČSFR dnes v určitých kruzích převládá jakási euforie nad „úspěšným“ zahájením malé privatizace. Ať je to pravda či ne, já nemohu jinak, než vyjádřit své zklamání a překvapení nad tím, co se dnes v ČSFR odehrává: tržní hospodářství se nám rapidně a radikálně vzdaluje, státní monopoly se rapidně a ještě radikálněji upevňují, absurdní kapela však hraje dál…

Co navrhuji? Jako již tolikrát: privatizovat (opravdu bez účasti státu), ustavit soukromé (neveřejné) podniky soukromých vlastníků a zaměstnanců, nedovolit státní akciové společnosti, podpořit (ne omezovat) konkurenci soukromých podniků, zesoukromnit nemovitosti, a teprve pak pronajímat obchody, zastavit dražební konfiskaci peněz státem, a až po tom všem liberalizovat ceny, atd. Jednodušeji se to asi vyjádřit nedá: je to vše starý, dobrý, český selský rozum – kterého máme v ČSFR tak poskromnu. Buď jsme zde svědky až ohromující nekvalifikovanosti, neschopnosti a naivity, nebo plánovaného chytračení a šibalství. Obojí je dnes pro občany ČSFR neúnosné. Lidová demokracie, 13. 2. 1991

4-4 (II)

O privatizaci K hospodářské obnově Československa Výkonnost, soutěživost a spolehlivost podniků je všude na světě - za předpokladu jinak srovnatelných podmínek - přímo úměrná míře oddělení funkce vlastnictví od funkce zaměstnanectví. Čím větší propast existuje mezi zaměstnanci a vlastníky, tím nižší je motivace zaměstnanců, iniciativa manažerů a pružnost organizace Státem vlastněné, znárodněné a vládou řízené či regulované podniky jsou tedy na nejnižším stupni žebříčku efektivnosti. Oddělení vlastnictví od zaměstnanectví je za socialismu absolutní: nejenže se zaměstnanci na vlastnictví a kontrole nepodílejí, ale pravoplatný, zodpovědný a riziko nesoucí vlastník prostě neexistuje.

87

NEUČTE SE Z VLASTNÍCH CHYB „Vlastnictví státem“ je tedy vlastnictví abstraktní, anonymní a tudíž nikomu neodpovědné - důležitá rozhodnutí zůstávají nutně v rukou nevlastníků: úředníků, byrokratů a politicky jmenovaných ředitelů. Jak kvalifikace, tak motivace těchto „místodržících“ jsou pro podnikové řízení zcela nedostatečné.

Nejrevolučnější vynález ekonomické politiky „Jak v rozvinutých, tak i v rozvojových zemích se privatizace ukázala být jedním z nejrevolučnějších vynálezů v nedávné historii ekonomické politiky.“ (S. H. Hanke, Privatization and Development, ICS, San Francisco, 1987)

Privatizace prostě označuje převod výrobních prostředků a řídících funkcí do soukromých rukou. Způsob a podmínky takového převodu se ovšem budou lišit v Anglii, v USA, v Tanzánii či v Československu. Výsledky však jsou velmi povzbudivé na celém světě: soukromí zaměstnanci, manažeři a vlastníci jsou mnohem efektivnější, kvalita jejich výrobků a služeb mnohem vyšší, výrobní náklady mnohem nižší než u kolektivního či státního vlastnictví, které dnes již propadlo na všech kontinentech. Jediné, co může být horší volbou, je polovičatost, nerozhodnost, mixování systémů („třetí cesta“) a nespolehlivost opatření. O přednostech privatizace se dnes ve světě už nedebatuje, protože státní a kolektivní vlastnictví výrobních prostředků se ukázalo být spolehlivou cestou ke stagnaci, úpadku a společensko-politické apatii. Pro nás jsou důležitější otázky jiné: Jaký typ privatizace zvolit? Do čích „soukromých“ rukou prostředky převést? A podle jakého programu? Mnozí si pod pojmem privatizace představují jakési státní „odznárodnění“ podniků a odprodej veřejnou nabídkou akcií a cenných papírů. Tento typ privatizace býval pro thatcherovskou Anglii. V USA, kde se státní vlastnictví a znárodňování neujalo, dnes probíhá vyšší stupeň privatizace: převádění veřejného vlastnictví akcionářů do rukou opravdu soukromých: tedy do rukou zaměstnanců, manažerů a podnikatelů. Ten druhý, americký typ, je tedy opravdovou a úplnou privatizací, zatímco typ anglický je prostě mezičlánek - poněkud opožděná a dnes již zcela zbytečná poklona veřejnému vlastnictví.

Neopakovatelná příležitost pro ČSFR Procesy privatizace lze tedy znázornit následovně: státní vlastnictví → veřejné vlastnictví → soukromé vlastnictví. Naším úkolem v Československu, v zájmu zajištění prosperity, vlády našich věcí a kontroly rozhodování pro naše děti, je využít dnes zcela zvláštních a v podstatě neopakovatelných podmínek - vyhnout se onomu zbytečnému „prostřednímu článku“. Československý typ privatizace tedy může (a proto i musí) probíhat takto: státní vlastnictví → soukromé vlastnictví. Již Joseph Schumpeter poukazoval na to, že ne všechny formy vlastnictví jsou si rovné ve svých schopnostech motivace, zaměstnanecké oddanosti a účasti a politické popularity. Veřejné vlastnictví, představované držbou vlastnických akcií a jiných papírů jednotlivci i skupinami nezaměstnanců, vede k motivaci a účasti mnohem nižší než soukromé vlastnictví vlastního domu, vlastního podniku či vlastního zaměstnaneckého místa.

Privatizace a formy vlastnictví Pro naše účely je důležité rozlišil tři základní formy vlastnictví: 1) Státní či kolektivní: vlastníkem je stát či kolektiv, tedy abstraktní veličina, která je zastoupena byrokraty, aparátčíky a jmenovanými představiteli, tedy opět nevlastníky a nezaměstnanci. Výsledkem je zkostnatělost, nepružnost, korupce, nerozhodnost, nezájem, neúčast a používání neekonomických kritérií. 2) Veřejné: vlastníky jsou specifické, právně definované soukromé osoby a skupiny - držitelé akcií. Akcie jsou volně dostupné a směnitelné na veřejných burzách cenných papírů. Vlastník tedy nemusí být - a obvykle také 88

NEUČTE SE Z VLASTNÍCH CHYB nebývá - zaměstnancem. Výsledkem je dávání přednosti zájmům nepřítomných akcionářů před zájmy zaměstnanců, krátkodobost investičních cílů a záměrů a převaha čistě finančních a monetaristických kritérií. 3) Soukromé: vlastníky jsou převážně, a často i výlučně, zaměstnanci (manažeři, podnikatelé, účastníci, rodiny), jejichž akcie nejsou dostupné a směnitelné na veřejnosti přes burzovní spekulativní trhy. Účastenské akcie a podíly jsou dědičné a slouží k přímému odměňování podle zásluh a výše individuálního i skupinového zaměstnaneckého kapitálu. Výsledkem je odstranění konfliktu mezi vlastníky a zaměstnanci (a manažery), rozhodovací pružnost v zájmu zaměstnanců a dlouhodobý zájem o prosperitu podniku a místní komunity. Soukromé vlastnictví účastenské zaměstnanosti je tedy jediné, které vlastnicko-zaměstnaneckou propast plně odstraňuje (vlastník ↔ zaměstnanec).

Tento způsob privatizace je nebezpečný Největší chybou je nedostatečné rozlišení veřejného vlastnictví od vlastnictví soukromého. Největším zločinem by bylo tento rozdíl úmyslně a vědomě národu zamlčovat. Masový odprodej státního vlastnictví státní veřejnou nabídkou akcií je v Československu nepřípustný z následujících důvodů: 1. Naši občané nemají dostatečné úspory směnitelných valut, aby se mohli transakcí přímo zúčastnit. Podniky jdou tedy přímo do rukou zahraničních investorů, spekulantů a bývalých členů komunistické nomenklatury. 2. Nabídky akcií na veřejném trhu jsou sice možné na Západě, kde jsou takové trhy spolehlivé a existují již dlouhou dobu. V Československu podobný trh cenných papírů ještě není a dlouho nebude. (Z prostého „otevření burzy“ ještě nevyplývá existence trhů s cennými papíry.) 3. Odprodej státního vlastnictví a nabídku akcií může z právního i mravního hlediska schválit pouze jejich pravoplatný vlastník. V případě Československa to může být pouze lid prostřednictvím přímého referenda; nikdy jmenovaní úředníci, dosazení ředitelé či samozvaní rozhodovatelé ve jménu státu. 4. Tisíce zákonných majitelů a akcionářů komunisty zkonfiskovaných, a dnes tedy „státních“ podniků a obchodů, dosud žijí v zahraničí i doma. Bez účasti původních podílníků a vlastníků a spravedlivého vyrovnání s nimi, nelze nastoupit cestu k trvalé mravní obrodě národa. Tendenci k odprodeji státního vlastnictví do cizích či nepravoplatných rukou budou projevovat hlavně skupiny, které je sice nevlastní, ale z různých důvodů dosud arbitrárně a nepravoplatně kontrolují. Oddělení vlastnictví od kontroly bylo vždy výsledkem bezpráví a většinou vedlo k ekonomickému či společenskému úpadku.

Neoddělovat kontrolu od vlastnictví Za socialismu je vlastníkem stát (tedy nikdo), ale kontrolu mají politicky jmenovaní úředníci, což je extrémní typ oddělení vlastnictví od kontroly. Fašismus sice soukromé vlastnictví zachoval, ale kontrolu převzal stát. Systémy, které ještě dnes experimentují s formami soukromého vlastnictví pod kontrolou a diktátem státu, mají k fašismu jen krůček a jejich proponenti by měli být včas a bezpečně odvoláni. Jugoslávie (v jednom z opravdu nelogických „experimentů“ socialismu) ponechala vlastnictví v rukou státu, ale kontrolu předala zaměstnancům: výsledky všichni známe a bude dlouho trvat, než se důkladně a rychle zruinované hospodářství vůbec vzpamatuje. (Ještě déle bude trvat, než postkomunističtí ekonomové pochopí rozdíl mezi jugoslávskou „samosprávou“ a americkým ESOP.) Kontrola bez vlastnictví (tedy bez odpovědnosti a rizika) je prostě sebevraždou. Jediné dva systémy, které neoddělují kontrolu od vlastnictví programově a ostře, jsou systémy veřejného a soukromého vlastnictví západního typu. Ale pouze jediný systém -soukromé a účastenské podílnictví zaměstnanců - spojuje vlastnictví a jeho kontrolu organicky a úplně. Podílnické účastenství zaměstnanců a občanů místních komunit tedy představuje téměř ideální spojení vlastnictví, zaměstnanectví a kontroly, spolu s účastí místních přírodních i lidských ekosystémů. Jde o systém s hlubokými středoevropskými kořeny, u nás úspěšně praktikovaný Tomášem Baťou ve Zlíně. 89

NEUČTE SE Z VLASTNÍCH CHYB Je zcela samozřejmé, že proces účastensko-podílové privatizace nebude v současném Československu bez problémů. Proto je třeba, aby jej řídili lidé vzdělaní, znalí světových trendů a hlavně: znalí ekonomické vědy a praxe volného trhu. Je v přirozeném zájmu příslušníků komunistické nomenklatury, ředitelů, administrátorů, „místodržících“ a za komunismu „vzdělaných“ ekonomů, aby se jimi kontrolovaná státní vlastnictví prodala rychle a veřejně, protože pouze oni a jejich zahraniční poradci, partneři a mecenáši se pak mohou do správních rad jmenovat a takové „volné“ akcie získat. (Netvrdím, že všichni zahraniční investoři jsou „supi“, kteří by chtěli našemu hospodářství uškodit - naopak, jejich zájmem je a musí být co nejrychlejší zhodnocení jejich vlastních kapitálových vkladů. Spíše jim naši dosud kontrolující „supové“ komunistické nomenklatury a jejich administrátoři předhazují národní sousta, která jim nepatří a která nikdy nevlastnili.)

Musíme přinášet oběti? Tyto zájmové skupiny lze rozpoznat podle jejich opakovaného zdůrazňování nutnosti obětí (tedy obětí dělníků, rolníků a zaměstnanců), nevyhnutelnosti inflace a nezaměstnanosti (kdo bude propouštět?) a potřeby zavírání ztrátových provozů a podniků (kdo je bude zavírat?). [Poznámka: politika „šoků“, inflace, nezaměstnanosti a bankrotů vyplývá ze staré svěrací kazajky socialistického myšlení. Například, je-li podniku státem určeno vyrábět výhradně jen ledničky, pak se zdá přirozené, že v zájmu snížení nákladů a zvýšení produktivity je třeba propouštět. Tento nesmysl příkazového hospodářství se ve světě již přežil. Továrna - to jsou přece hlavně lidé a jejich znalosti, stroje, prostory a zákaznické vztahy: vlastníci-zaměstnanci se mohou přece rozhodnout vyrábět nejen ledničky, ale třeba i přenosné minichladničky do automobilů, vinné sklípky, plynové rošty na grilování atp. Pak již samozřejmě propouštět nikoho nemusíte. Obzvláště ne na příkaz státu.]

Dalším problémem účastensko-podílové privatizace bude překonání dědictví socialistické nerovnosti a nerovného rozdělení výsledků práce. Prostí lidé v Československu přes čtyřicet let platili zbytečným úsilím, nízkou životní úrovní, zničeným zdravím a nízkými platy. Jejich přirozené podíly jsou tedy vloženy do všeho, co ještě má v Československu nějakou cenu či hodnotu. Je tedy společensky a lidsky mravné, aby se tyto zbytkové statky a hodnoty dostaly do rukou cizích spekulantů, vulgárně zbohatlých přisluhovačů režimu a příslušníků komunistické nomenklatury? Jistěže ne. Je však podobně spravedlivé a mravné, aby se tytéž statky dostaly do rukou zaměstnanců? Zde jde o otázky velmi složité a jejich řešení musí být komplexní. Všichni dělníci se podíleli (pomocí podpor, subvencí, daní a nízkých platů) na financování mnohých státních podniků a institucí: jistě by nynější přímí zaměstnanci neměli získat všechny výhody podnikového vlastnictví výlučně. V řešení tohoto problému se projeví pravá mravní hodnota národa. Privatizace musí být postupná a založená na skutečné a dlouhodobé kapitalizaci úsilí a inovacích zaměstnanců. Jinými slovy, zaměstnanci se kapitalisty mohou stávat jen postupně, podle výše a hodnoty svého úsilí a vkladů; ne přes noc a ne „zadarmo“. Při výchozím rozdělení podílů se tedy musí vycházet z celkové doby zaměstnání a průměrné výše (hodinové) mzdy či platu odborných pracovníků. Silně a dlouhodobě subvencované podniky s vysokým kapitálovým obsahem musí nabídnout odpovídající část svých akcií domácí, obvykle místní občanské veřejnosti. Zaměstnanecko-občanské koalice podnikového účastenství jsou nejlepší zárukou spravedlivějšího ekonomického rozdělení a současně i zárukou ochrany prostředí. Zaměstnanci a místními občany vlastněné podniky zaručí iniciativu a motivaci v rozvoji prosperity vlastního ekonomicko-společenského ekosystému.

Závěrem: Jak v privatizaci postupovat? Hlavní otázkou by zásadně nemělo být, zda pomalu či rychle nebo postupně či pomocí „šoků“. Jediné, co platí: zda postupujeme správně a cílevědomě nebo nesprávně a chaoticky. Radikalismus a rychlost jsou 90

NEUČTE SE Z VLASTNÍCH CHYB nesmyslem na nesprávné cestě, stejně jako gradualismus. Jsme-li však na cestě správné, pak je nejlépe začít pomalu, přesvědčit sebe i všechny spolucestující spolupracovníky a spoluobčany, že opravdu na správné cestě jsme a že všichni víme, kam jdeme, proč a jak. Pak ale, po tomto poznání - plným tempem vpřed! To vše jistě není příliš složité a navíc to vyplývá ze zdravého selského rozumu. Bohužel, zdravý selský rozum nám dnes ve střední Evropě chybí nejvíce. Nutné fáze úspěšného procesu a postupu privatizace, založené na bohatých zkušenostech moderního světa, si můžeme stručně shrnout do malého programu: 1. Než vůbec začneme přemýšlet o vlastním plánu privatizace, musíme vytvořit ekonomické a společenské prostředí, které je pro soukromé vlastnictví vhodné. Začít je třeba ústavou, zákony, justicí, soustavou daní, zárukami a spolehlivou vládou demokratické koalice: atmosféra důvěry, stability a rozhodovací kompetence je základem a předpokladem úspěchu. 2. Začněme vážným a důkladným vzdělávacím projektem: informacemi, názornými demonstracemi a příklady pro nejširší veřejnost. Lidé musí rozpoznat přednosti privatizace a pochopit její plný dopad na jednotlivce, rodinu i podnik. 3. Zorganizujme přípravu a výuku armády nutných technických specialistů privatizace - co nejrychleji a na co nejvyšší možné úrovni: právníci, smluvní odborníci, finanční specialisté, daňoví experti, organizační poradci, atd., jsou nezbytní pro úspěšnou privatizaci. Takové vážné věci nesmíme ponechat politikům. 4. Zvolme některé cílové podniky a instituce (u nichž jsou problémy minimální a úspěch zaručen) pro urychlenou privatizaci. Soustřeďme se nejdříve na příklady a zkušenosti úspěchu a ponechme si největší, nejdůležitější a nejproblematičtější podniky až na později. 5. Zvolme metody a strategie, které nám umožní identifikovat a maximalizovat politickou podporu zájmových skupin. Vždy bude existuje skupina, která danou cílovou privatizaci podpoří, a tu je třeba využít; vliv odpůrců z řad komunistické nomenklatury je třeba neutralizovat, přesvědčit - nebo je prostě vykoupit. 6. Cílový podnik musí být k privatizaci připraven, případně i přímou výchozí investicí ze státní pokladny či z bankovní půjčky. Mnohé podniky prostě nejsou pro soukromé investory přitažlivé: je třeba je vylepšit a vytvořit předpoklady pro budoucí zisky, případně i ukázkou zaměstnanecké svépomoci. Ne je nechat vytunelovat a rozkrást. 7. Nespěchejme s ukvapeným zrušením zvláštních zaměstnaneckých privilegií a jistot existujících ve státních podnicích. Nepotřebujeme opozici a vzdor, ale dobrovolnou a kolegiální spolupráci všech zaměstnanců. Později bude možné zvláštní privilegia omezit či dokonce vyplatit. Jedním z nejúspěšnějších podniků v USA je dnes Lincoln Electric Co. v Clevelandu (Ohio). Jeho 3000 dělníků mají nejvyšší mzdy na světě, za posledních padesát let nebyl ani jeden zaměstnanec propuštěn, mezi dělníkem a ředitelem existují pouze dva stupně odpovědnosti, a zaměstnanci sami vlastní většinu podnikových akcií. Podnik zaručuje trvalé zaměstnání a manažeři jsou odpovědni za vytváření a rozšiřování nových pracovních příležitostí pro zaměstnance. Nikdo nesmí být propuštěn z ekonomických důvodů. Dělník je vždy na prvním místě, zákazník podniku hned na místě druhém. Pak teprve přijdou místní komunity a jejich obyvatelé. Úplně nakonec nepřítomní akcionáři, kteří si koupili cenné papíry pouze za účelem pasivního příjmu a spekulace. Čistý to Tomáš Baťa! Je zřejmé, že jednou by každý podnik v Československu mohl vypadat jako americký Lincoln Electric. Kdyby... Národní politika, září 1990

4-5 (II)

Dejme zaměstnancům šanci stát se podnikateli Interview poskytnuté Rudému právu před návratem do USA po šesti měsících práce v Československu 91

NEUČTE SE Z VLASTNÍCH CHYB Spory o ekonomickou reformu byly a jsou dosud často prezentovány jako spory mezi zastánci rychlé a pomalejší cesty k tržnímu hospodářství. K jaké skupině řadíte sám sebe? Nejsem zastáncem rychlosti, ale správnosti. Představa, že k tržnímu hospodářství lze přejít rychle, je naivní. Zvláště proto, že se na rozdíl od socialismu nedá nařídit sebelépe vymyšleným dekretem. Jak se z tohoto úhlu pohledu díváte na vládní scénář ekonomické reformy? Jsem přesvědčen, že v jakékoli jiné zemi by parlament takový scénář vrátil jako zmatečný. Nemá totiž žádnou koncepci a při nejlepší vůli v něm nevidím nic jiného, než technický balík dekretů a opatření, které lze sice rychle vyhlásit, ale k prosperitě sotva povedou. Je zarážející, že poslanci, až na výjimky, nežádali o jeho přepracování do ekonomicky a společensky pochopitelné podoby, o zprůhlednění možných dopadů a důsledků. Ale to, co kritizujete, je dnes často vydáváno za jedinou možnou cestu právě k hospodářské prosperitě... Když jsem přijel, slyšel jsem často, že nepotřebujeme žádnou naši cestu, že ve světě je dostatek teoretických i praktických znalostí a stačí je převzít. To byl hlavní argument, aby se převzalo to, co se dělalo a dělá v Polsku a co evidentně pochází z americké ekonomické kuchyně. Nyní, když se i na Západě chápe, že polská cesta není tou správnou cestou, odmítají tvůrci naší ekonomické reformy varovné hlasy i z USA – a své scénáře prosazují jako naši vlastní cestu. Má to logiku? Problém bude asi v tom, že zatímco na Západě se odborníci dokáží velmi flexibilně odvrátit od špatné myšlenky, ti naši se jí budou držet zuby nehty nejen proto, aby neztratili svou společenskou nebo politickou tvář, ale hlavně, aby nepřišli o koryta. To může mít nedozírné následky. Jaký program hospodářské obnovy by byl pro Československo, podle vás, nejvýhodnější? Domnívám se, že optimální by bylo vyjít z tradic Baťova principu soukromého a neveřejného vlastnictví, z poznání, že znalosti, nikoli peníze (obzvláště ne zahraniční) jsou naší hlavní formou kapitálu, z pochopení, že vnitropodnikové podnikatelství a podnikání zaměstnanců se neslučují s diktátem státu. Detaily jsem opakovaně uveřejňoval jinde. Jaké připravované opatření z vládního scénáře ekonomické reformy ve vás vzbuzuje největší obavu? To, že vláda je podle všeho odhodlána liberalizovat ceny ještě před dokončením privatizace, před demonopolizací a vytvořením konkurenčního prostředí. K čemu by takový krok patrně vedl? Jakmile podniky v dané monopolní struktuře výroby dostanou možnost zvýšit ceny, zvýší je na maximum. Zboží by se potom sice objevilo ve výkladních skříních, ale zpomalil by se jeho pohyb, odbyt. Spotřebitelé by hledali levnější náhražky, životní úroveň by se snížila. Umrtvení poptávky by vedlo ke snížení stimulace výroby. Vbrzku by výroba zpomalila či se úplně zastavila. Nelze přece vyrábět to, co se válí po výkladních skříních. Podniky by začaly převádět své zdroje nikoli do další výroby, ale do zvýšení odměn na byrokracii, do rezerv cizích valut apod. Ekonomický život by pohasl, vysokého stupně by dosáhla nezaměstnanost. Pokud bude - jak se počítá - regulace cen doprovázena ještě regulací mezd a platů, tak se k tomu přidá demotivace dělníků a zaměstnanců, pokles produktivity práce a zvýšení nezájmu dělníků na účasti, podnikání a inovaci. Po krátké době by tato „hrobařská“ kombinace volných cen a omezených platů způsobila úplné a nezvratné umrtvení ekonomického procesu. Tím by vzniklo hospodářské „vakuum“, které by bylo rychle zaplněno zahraničními řetězci a monopoly, nevznikl by národní kapitalismus a ani národní kapitalisté, české hospodářství by se stalo zahraničním hospodářstvím na území Československa. Je pravda, že by popsaná „šoková“ manipulace hospodářství státem vedla ke snížení inflace. Kde není ekonomika, tam není inflace. Kde se podařilo úplně umrtvit a pohřbít výrobní proces, tam netřeba obávat se růstu cen. Jenže: co může mít spotřebitel z toho, když někdo vtěsná inflaci cen, která by normálně trvala dva až tři roky, do jediného dne či týdne? 92

NEUČTE SE Z VLASTNÍCH CHYB Shrnuto: liberalizace cen v současných podmínkách by patrně vedla k hluboké ekonomické krizi, jejímž vyvrcholením by byla krize společenská. A to mne skutečně zneklidňuje. Podle ministra financí V. Klause však nemáme čas nejdříve demonopolizovat ekonomiku... Nesdílím jeho názor. Čas nemají pouze mafiáni. A pak: plná privatizace nemusí být procesem zas až tak zdlouhavým. Předpokládá to však odstranění různých mezičlánků, jakými jsou například kupónová privatizace či státní akciové společnosti. Tržní prostředí nevzniká liberalizací cen, ale působením svobodných podnikatelských subjektů, a těmi společnosti řízené státem sotva mohou být. Jakou cestou by se, podle vás, měla privatizace ubírat? Jsem pro to, aby podniky přecházely přímo do zaměstnanecko-manažerských rukou tak, aby každý zaměstnanec mohl dostat šanci být podnikatelem. Právě v tomto směru je v mnohém inspirující starý systém Baťa ze třicátých let. Baťův podnik, to byl soukromý podnik vlastněný zaměstnanci. Akcie firmy Baťa nebyly dostupné žádným „balíkářům“ na nějaké burze. My jsme vlastně vykročili jinou cestou. Ve skutečnosti podniky zveřejňujeme, takže si je může koupit kdokoli s penězi. A to zahrnuje jak lidi z tuzemska, tak ze zahraničí. Takový trend může vést k tomu, že místo prosperující země se staneme jakousi korupční Bolívií ve středu Evropy. Tvůrci vládního programu ekonomické reformy přiznávají, že jeho realizace povede k růstu nezaměstnanosti. Co říkáte hlasům, že je únosné, aby u nás bylo pět až deset procent lidí bez práce? Kdo tohle říká, nechápe společenské souvislosti. U nás není dostatečný prostor pro pohyb zaměstnanců a jakákoli nezaměstnanost bude velmi těžce pociťována. Je možné nezaměstnanosti zabránit? Je až zarážející, že o nezaměstnanosti u nás někteří ekonomové hovoří s jakousi láskou. Jako by to byl strategický nástroj ekonomického rozvoje. Faktem však je, že sama o sobě nemůže motivovat k převzetí odpovědnosti, ke zvýšení kvality, ale jen k plnění příkazů. I v našich podmínkách je možné jí čelit a omezit ji na minimum. Moderní trend spočívá ve vytváření navzájem se doplňující škály výrobních programů. Nejschůdnější je tato cesta tehdy, když výrobci jsou přímo zainteresováni na zisku jako vlastníci a podílníci. Proto si myslím, že je účelné vytvářet privátní zaměstnanecké skupiny, které trh bude nutit z existenčních důvodů k aktivnímu chování a rozšiřování výroby, protože úzký sortiment nemá šanci. Tvůrci naší ekonomické reformy se však od tohoto trendu evidentně odvracejí. Při svém pobytu v Československu jste kromě jiného studoval i zkušenosti našeho zemědělství. Jak se díváte na jeho úroveň? Domnívám se, že je téměř perfektně připraveno na přechod k tržnímu hospodářství. Význačná část jeho struktury má světovou úroveň. Co však považuji za potřebné, je převedení družstevního vlastnictví, kdy každý člen má jeden hlas, na soukromé, kdy jeden hlas bude odpovídat určitému podílu vloženého majetku či práce. Jestliže se to nestane, české zemědělství bude rozdrobeno, upadne a časem i vymizí. Na říjnovém semináři čs. ekonomického fóra v Praze jste měl přednášku, po níž vás jeden přítomný pracovník federálního ministerstva financí označil za marxistu. Co vy na to? Myslíte, že jste levicový nebo pravicový ekonom? Říkat o mně, že jsem marxista, je směšné. A pokud jde o to, komu straním, pak to není levice, ani pravice, ale především zdravý rozum. Mým hlavním zájmem je hledání optimálního ekonomického systému, vytvářejícího bohatství.. V době, kdy náš rozhovor v Rudém právu vyjde, budete už zpět ve Spojených státech. S jakými pocity po několika měsících v Československu odjíždíte? 93

NEUČTE SE Z VLASTNÍCH CHYB Přijel jsem pln optimismu a snahy pomoci. Nyní neskrývám zklamání. A je mi smutno z toho, že až přijedu příští rok, tak patrně budu muset mnohým lidem říkat: „Vidíte, já vám to říkal.“ Z toho radost opravdu mít nelze. Rudé právo, 4. 11. 1990

4-6 (II)

Privatizace nemůže být bezduchou parcelací Zemědělské noviny: Profesor Milan Zelený hodnotí výsledky své ekonomické mise Hlavní náplní vašeho studijního pobytu (od jara 1990) bylo seznámení se se zkušenostmi z organizace a řízení čs. zemědělských podniků. Jaký si za oceán odnášíte obrázek o úrovni našeho zemědělství, kde všude jste byl a co vás zvlášť zaujalo? Během svého pobytu jsem navštívil řadu zemědělských družstev – Třinec, Bruzovice, Práče, Slušovice, Krásnou Horu nad Vltavou. Kromě toho jsem podrobně prostudovat materiály o přípravách k privatizaci ze ZD Chýně a ZD Suchdol. Přiznávám bez mučení, soustředil jsem se spíše na ta lepší družstva. To však neznamená, že nemám představu o hospodaření a řízení zemědělských podniků průměrných či slabých. Čs. zemědělství dlouhodobě sleduji, na venkově jsem vyrůstal, jako kluk jsem na vlastní kůži zažil kolektivizaci. I naše rodina patřila k těžce postiženým. Poznatků je samozřejmě mnoho. A co mne zaujalo? Například v Krásné Hoře na Příbramsku jsem si prohlédl plně computerizovaný kravín. Jsem sice z Ameriky, ale musím říci – fantastické. Technologie vychází vstříc potřebám zvířat, mechanismy nejsou složité. Každá kráva dostává individuální krmnou dávku podle laktace a užitkovosti, stovky zvířat obsluhuje jeden člověk. Vysoká produktivita práce, solidní užitkovost. Ve Slušovicích na mne největší dojem udělal systém vertikální integrace, který zde připravují. Jde o to, že z dokonalého průzkumu trhu, a tím i z objemu finální produkce (například jogurtu), se odvodí všechno další: počet a druh hospodářských zvířat, potřeba a struktura krmiv, až po osevní plány v rostlinné výrobě. Co je na tom impresivní – nevychází se odspodu, nespoléhá se na hru tržních sil. Právě naopak: takto nevyrobí nic, co už předem není prodáno. Tímto způsobem se ještě ani ve světě v zemědělství neuvažuje. Ovšem princip je to známý. Jeho vyznavačem byl i Tomáš Baťa. V čem vidíte klady a v čem naopak slabá místa československého zemědělství? Odhlédneme-li na okamžik od toho, že kolektivizace byla provedena vesměs nepřípustným způsobem, a pohlédneme na výsledky očima zemědělského ekonoma – dnešní přednosti jsou zřejmé. Velikost podniku a v ní skrytý potenciál produktivní síly, komplexnost jako nezbytná podmínka pro přechod k modernímu integrovanému agrokomplexu, slušná technologická kázeň, velmi dobrá úroveň řídicích pracovníků. To jsou devizy, na nichž se už dá stavět. Mám jen obavy, aby tyto devizy nebyly rozptýleny a rozkradeny nevhodnou privatizací. Problémem dnešních zemědělských družstev není ani tak jejich velikost, jako především vlastnické vztahy. Kolektivní neodpovědnost, odcizení lidí od majetku, od podniku, odtrženost odměny od výsledku práce. K tomu přistupoval navíc silný diktát státu, vměšování centra do hospodaření podniků. Všechny tyto překážky nevidím jako nepřekonatelné, ale obavy tu jsou. Lékem na většinu z nich by měla být důsledná privatizace. Pod tímto pojmem si však u nás kdekdo představuje kdeco. Mnozí vlastníci požadují zpátky půdu, stroje, chtějí začít samostatně hospodařit. Já mám na mysli trochu jiné pojetí privatizace, než o jakém je řeč. Privatizace přece nemusí nutně spočívat jenom ve fyzickém vydělování a parcelování půdy, budov, strojů, zvířat. Obecně se privatizací označuje převod výrobních prostředků a řídicích funkcí do soukromých rukou. Účelem je zvýšení efektivnosti, stability a dlouhodobé rentability podniku. Základní ideou privatizace, nejen v zemědělství, ale v celém hospodářství, by mělo být „zesoukromění“ čili „zvlastnění“ výrobních statků a rozhodování, avšak při zachování všech výhod vertikální integrace, kombinace podnikatelských činností i ekonomických výhod větších celků. Jestliže dnes 94

NEUČTE SE Z VLASTNÍCH CHYB privatizuje například německá automobilka BMW, kdy skupuje na trhu veřejné akcie a nabízí je za výhodných podmínek vlastním zaměstnancům, vůbec to neznamená, že se rozpadají její řídicí, organizační či jiné struktury. Hospodaření na půdě má přece jen své zvláštnosti… To je sice pravda. Ale k tomu, aby zemědělec dostal zpět půdu a další majetkové vklady, nemusí nutně odcházet z družstva a vracet se k drobným, nekonkurenčním, v podstatě archaickým formám hospodaření. Zvláště za nynějších podmínek, kdy mu bude chybět takřka vše – znalosti, materiál, strojní vybavení, budovy, služby, a navíc nemá ani žádné záruky odbytu. Tak by mohl sklouznout k jednoduché monokultuře – a bylo by po zemědělství. Schůdnější řešení proto vidím v přechodu dnešních zemědělských družstev na soukromé podniky podílového typu. Jejich základem budou podíly získané nynějšími členy v závislosti na dřívějších vkladech půdy a majetku, podle odpracovaných let, a konečně i přímou finanční koupí. Tento způsob transformace kolektivizovaných družstev na soukromé podílové (či akciové) společnosti považuji za gró privatizace zemědělství v Československu. Vytvoří se vnitropodnikový trh podílů, který umožní jejich prodej nebo převody mezi jednotlivými členy soukromého podniku a odprodej družstvu v případě vystoupení člena. Zatímco doposud v družstvech platilo: jeden člen – jeden hlas, v soukromých podílových společnostech se uplatní zásada: jeden členský podíl – jeden hlas. Tato forma je na hony vzdálena družstevnictví kolektivů námezdních dělníků nebo státem omezovaných „polovlastníků“ z dnešních JZD. Souběžně se pochopitelně uplatní i jiné způsoby privatizace, a to včetně rodinných farem. V souvislosti s přípravou zákona o půdě se nyní u nás nezřídka jako jediný správný prezentuje názor, podle něhož pravými vlastníky jsou výhradně vlastníci půdy. Ostatní členové družstev či pracovníci statků by podle této vize neměli mít nárok ani při nadcházejícím rozdělování majetku, ani by se v budoucnu neměli podílet na rozhodování v „družstvech vlastníků půdy“. Takový názor žádný normálně uvažující ekonom nemůže sdílet. V Americe se každý adept ekonomie v první lekci prvního kursu dozví, že kapitálotvornými složkami jsou vedle půdy také práce, znalosti (materializované a kapitalizované prostřednictvím tvůrčí invence a manažerským přičiněním) a informace. Jistě ne náhodou se nyní ve světě hovoří o informační revoluci. Baťa říkal, že k výrobě brambor se lépe hodí noviny a tiskařský lis než motyka. On totiž rozuměl zemědělství. A když už mluvíme o půdě. Ta nikdy nemůže být živitelkou sama o sobě, ale pouze ve spojení s lidskou prací. Člověk a půda jsou neoddělitelné veličiny. Tato země má vyčerpanou půdu, ale i vyčerpané lidi. Jak obnovit a udržet úrodnost půdy? Jak obnovit a udržet energii, motivaci, tvořivé myšlení lidí a jejich lásku k půdě? Ani tyto dvě otázky nelze oddělovat. Zde nepomohou metafory o krajně temných žilkách, starých strukturách či mafiích. Nenávist vlastníků a nevlastníků se nesmí stát programem, protože nevytváří ani vztah k půdě, ani vztah k člověku, obzvlášť ne v zemědělství. Vraťme se ale ještě k privatizaci a přechodu odvětví na tržní podmínky. Jdeme podle vašeho názoru správnou cestou? Vedoucí čs. představitelé často o trhu hovoří, ale uvnitř podniků chtějí mít námezdní vztahy, příkazové hospodářství, shora jmenované dozorčí rady. Neznají či podceňují princip vnitropodnikového trhu a pro jeho rozvoj nic nedělají. Přitom toto vzájemné zúčtování výrobků a služeb mezi skupinami pracovníků, dílnami i jednotlivci je žádoucí uplatnit jako princip jak v zemědělství, tak v průmyslu. Lze jej dokonce označit za důležitou podmínku úspěchu procesu privatizace? Přesně tak. Je třeba si uvědomit, že pokud se tržnímu hospodářství přisuzuje přednost určité samoregulace, musí fungovat nejen navenek, ale i uvnitř podniku. V řadě zemědělských družstev jsou už dnes provozy a pracoviště, které mohou být takřka okamžitě privatizovány. U jiných k tomu teprve musíme vytvářet podmínky. Ve Slušovicích se privatizují třeba řidiči nákladních aut, střediska výroby zeleniny, restaurace, provozy různých služeb. Přitom ekonomické, odbytové i výrobní vazby na „mateřský“ podnik nadále existují potud, pokud se 95

NEUČTE SE Z VLASTNÍCH CHYB jako výhodnější neukáží vazby na jiné podnikatelské subjekty. Dochází tak k přirozenému vydělování ekonomických aktivit, které ani sebelepší ekonom nemůže vymyslet. To je úplně jiná kvalita, než když ministerstvo nařídí a podporuje parcelaci družstev. A něco jiného, než aukční prodej provozovny novému vlastníkovi za tržní cenu, což má být univerzální postup při malé privatizaci. Máme tomu rozumět tak, že s malou privatizací v podobě a provedení chystaném pány ministry Klausem a Ježkem nesouhlasíte? Ovšemže nesouhlasím. Vy ano? Chceme přece, aby malé provozovny už konečně začaly podnikat. A co děláme? Podnikatelům „sebereme“ valnou část jejich úspor a převedeme je do státní kasy. Tím ale spolehlivě a na delší čas jejich podnikatelskou aktivitu zmrazíme. Peníze nejlépe vydělávají v rukou jedince, podnikatele. Ve státní pokladně jsou umrtveny, nanejvýš mohou být použity na nákup ropy, spotřebního zboží, na vyplácení podpor v nezaměstnanosti. Tu mimochodem takovým zásahem do přirozeného běhu věcí vcelku zbytečně vyvoláme. Vždyť nezaměstnanost je v prvé řadě plodem specializace – a my množství specialistů dík aukcím vyženeme na ulici. Nemluvě o tom, že zlikvidujeme už tak dost úzkou paletu služeb na úkor různých heren, kasin a půjčoven videokazet. A jak zabránit, aby za tuzemským kupcem nestál cizinec s tvrdou měnou, který pak atraktivní prostory získá za pakatel? Jak byste tedy malou, případně i velkou privatizaci zorganizoval vy? Namísto anonymních kupónů, které míní za mírný poplatek prodávat lidem pan Klaus, bych dal nejprve šanci zaměstnancům. Pokud totiž neexistuje legální vlastník, pak právě oni na to mají největší nárok. Proč? Mají nárok na podnik ve smyslu podnikatelského pokusu, jako „odměnu“ za léta práce a úsilí. Pokud neuspějí, firma buď zkrachuje nebo ji převezme někdo jiný, schopnější. Pokud jde o vlastní postup privatizace, možností je řada: počínaje předáním do soukromých rukou zdarma, přes různé krátkodobé a dlouhodobé půjčky, splátky, daňové úlevy až po prodej za hotové. Vždy záleží na konkrétní situaci, místních podmínkách. Univerzální recept neexistuje. Nejdeme tedy u nás správnou cestou? O tom jsem hluboce přesvědčen – a nejen já. Vládnoucí ekonomové by si měli především uvědomit, že základem prosperity jakékoli firmy nebo země nejsou finanční toky, ale uvolnění podnikatelské iniciativy. Jedině budou-li podniky bohatnout, budou platit vysoké daně. Restrikce jsou samozřejmě nutné, nesmí však podvazovat rozvoj. Na kritiku tohoto druhu však „Klausovi hoši“ seriózně nereagují. Místo toho mě označují za marxistu a demagoga. Pokud se jim takto jeví také moderní trendy kapitalistického podnikání, pak jim ovšem nelze pomoci, stejně jako národu a obyvatelům této těžce zkoušené kotliny... V Československu privatizujeme převážně státní majetek a se zaměstnanci, například v obchodě a ve službách, máme své zkušenosti. Domníváte se, že u nich jako mávnutím kouzelného proutku dojde ke změně? To jsou dvě klíčové otázky. Musíme si nejprve vyjasnit – co je to stát? Nějaký externí supervlastník nebo jsme to vlastně my všichni? Při nastartování soukromého podnikání totiž není dost dobře možné, abychom si věšeli na krk hříchy vyvěrající do znační míry z nedostatků dřívějšího systému. Buď dáme lidem v tržním hospodářství šanci a důvěru nebo se musíme smířit s tím, že sami sebe označíme za národ zlodějů a šmelinářů. Dokonce si myslím, že v podpoře soukromé iniciativy, jejích morálních a etických aspektů, by tolik potřebnou státotvornou roli mohli sehrát vedoucí státní představitelé. A navíc, jiné lidi nemáme: máme jen to, co máme, není-liž pravda? Často se setkáváme s otázkami typu: co se zadluženými podniky, v zemědělství například s úpadkovými družstvy, s pohraničními statky. Jak ty privatizovat, když o ně nebude zájem? Zadlužené jsou komu? Státu? Nezlobte se na mne, ale tento stát se i po revoluci chová nemožně. Přitom zkonfiskoval lidem značné majetky. Ať už přímo nebo nepřímo tak tím, že vybíral vysoké daně a platil nízké mzdy. Jestliže vás někdo celá desetiletí bere na hůl, nenechá vás vydělat, získá značné bohatství. Připustíme-li, 96

NEUČTE SE Z VLASTNÍCH CHYB že stát jsme všichni, zadlužili jsme se sami sobě. Proč potom ty dluhy neodepsat? Jakou má cenu převádět neustále peníze z jedné kapsy do druhé? Takhle podnikání skutečně neodstartujeme. Vraťme se ještě na závěr k zemědělství. I zde vidíte budoucí vývoj v černých barvách? I tady jsou určitá úskalí a nebezpečí, neboť existují vlivné politické skupiny a naivní prezidenti, kteří se opět vměšují do věcí zemědělců a družstev a vnucují jim různá romantická a administrativní řešení. Mám za to, že stát by měl být natolik vyspělý, aby nechal družstevníky rozhodnout samy o sobě. Koneckonců právě oni, a nikoli politici a státní úředníci, mají v rukou výživu národa. Porovnáme-li však výsledky našeho zemědělství se západoněmeckým či rakouským, je to sportovně řečeno 5:0 pro malé celky… Znovu opakuji. Nejsme špatní proto, že nemáme malá hospodářství, nýbrž proto, že lidem v družstvech chybí vlastnický vztah. Německé zemědělství se po celou dobu vyvíjelo v jiném směru, byl tu přirozený vývoj. I tam se však prosazuje tendence k větším farmám, postupuje však pomalu, protože soukromovlastnické vazby jsou mimořádně silné. Jejich dnešní výkonnost nespočívá v tom, že mají malé farmy. Je v tom, že čtyřicet let soukromě podnikají a mají vytvořeny fungující služby, perfektní infrastrukturu. U nás je to opačně. Máme základ organizační struktury, k níž se i Západ chce dostat, chybí nám však hnací motor vlastnictví a zisku. Slušovice nám závidí celý svět. Možnost za čas konkurovat i zemědělcům na západ od našich hranic nevidíte tedy jako zcela nereálnou? Vždyť už jim vlastně konkurujeme… není-li ovšem na místě hovořit spíše o podbízení se a výprodeji. Osobně si ale myslím, že československé zemědělství, až projde etapou vnitřní přeměny, může na evropském trhu najít své místo, a přední podniky budou už zakrátko schopny konkurovat Západu jak v kvalitě, tak v nákladech. Nesmějí se však vracet zpět, musí se za evropskou špičkou vydat takříkajíc zkratkou. Právě v tomto období se k tomu naskýtá jedinečná šance. Již z vašich otázek však tuším, že ji promarníme. Zemědělské noviny, 20. 11. 1990

4-7 (II)

Bezradnost nad reformami v bývalé NDR Mnozí v ČSFR se možná ještě nedávno závistivě ohlíželi po bývalé NDR: „Ti se mají, vždyť mají bohatého strýčka, všechno jim půjde jako po másle.“ – Omyl. Peníze, dluhy, půjčky, bohatí strýčkové, manažerská centra, nový „kapitalistický“ jazyk, vnitřní i vnější konvertibilita měny, atd. – nic neřeší! Ani v bývalé NDR není situace o nic lepší než u nás. Není třeba Němcům závidět. Problém socialistických ekonomik leží přece úplně jinde: nedostatek soukromých vlastníků, nedostatek občanské důvěry, nedostatek zaměstnanecké iniciativy a podnikavosti, nadbytek státní intervence a regulace, nadbytek znalostní arogance ministerstev, nadbytek řečí a symbolů, nedostatek akce. Situace v NDR se neustále zhoršuje a vláda Helmuta Kohla konečně přiznala, že jsou „na nesprávné cestě“. Málokdo na Západě totiž ví, jak převést socialistické příkazové hospodářství na volný trh. Žádné zázraky à la Erhart dnes neplatí, protože tehdy šlo o pouhé obnovení trhu utlumeného válkou a Hitlerovým diktátem. My v ČSFR, tak jako oni v NDR, jsme na tom dnes mnohem hůře. Ministerská prohlášení v ČSFR, že „trh již začíná fungovat“, jsou absurdní. Situaci v NDR analyzuje F. Protzman v New York Times ze 13. února 1991, na titulní stránce. Helmuth Kohl totiž den předtím uvolnil měsíční výdaj v hotovosti přes 3 miliardy dolarů, jen aby odvrátil jistou krizi. Přes 10.000 lidí, převážně mladých a vzdělaných, utíká z bývalé NDR do západního Německa – každý den! Vědí už něco, co Čechoslováci ještě netuší?

97

NEUČTE SE Z VLASTNÍCH CHYB Německé podniky mají sice nové vládní správní rady z bývalé NSR, ale řízeny jsou sítěmi starých komunistických manažerů, kteří kontrolují přes 90% státních podniků. Jediné, co se změnilo, je skutečnost, že Kombinat Wilhelm Pieck je dnes státní akciovou společností Mansfeld A. G. Odhaduje se, že přes 3 milióny východních Němců ztratí práci jen v tomto roce. Již v lednu 1991 dosáhla nezaměstnanost 8,6 %, tj. 757.200 nezaměstnaných, a to dalších 1,86 miliónu lidí je na polovičním úvazku. Objem výroby samozřejmě poklesl na 50% objemu předchozího roku. Privatizace 8.000 státních podniků se v podstatě zastavila pro sabotáž komunistickou nomenklaturou. Taková čísla vyvolávají v hlavách i srdcích německých ekonomů čirou paniku. Podobná masová nezaměstnanost přece kdysi přivedla v Německu k moci jiného pána s knírkem a jeho pravicovou stranu. Je zajímavé, že v ČSFR, podle ministra hospodářství Dlouhého, by podobná čísla prostě znamenala, že reformy fungují, a že tedy mohou být politicky prohlášeny za úspěch. Jako bychom v ČSFR žili v úplně jiném, nereálném, absurdním světě. Privatizaci provádí vládní Treuhandanstalt (založený ještě komunistou Hansem Modrowem), který je sice veden západními Němci, ale úředníky jsou stále bývalí komunističtí funkcionáři, stejně jako v ČSFR. Mluvčí Treuhandu Peter Schneider říká: „Většina podniků nepochopila, co je privatizace. Jejich reformní plány představují prostě modernizaci zařízení bez jakýchkoli změn v managementu. Podávat si žádosti o dolary na modernizaci strojů přece nestačí.“ Ředitel Treuhandu Detlev Rohwedder předpovídá, že celý proces privatizace (8.000 podniků) bude trvat 40 let. Ano, čtyřicet let! V ČSFR, která žádnou privatizaci neprovádí, ale majetky prostě zestátňuje či zveřejňuje, stejně rozumní, vzdělaní a upřímní představitelé mluví o několika letech. A obyvatelstvo jim to poslušně „papá“. „Podcenili jsme dimenze celého problému“, přiznává ekonomický ministr Jürgen Möller. Škoda, že se podobně nedají poučit ekonomičtí ministři v ČSFR: těm je totiž vše úplně jasné. Hlavním problémem v NDR je vytváření pracovních příležitostí (tedy opak účelového zvyšování nezaměstnanosti v ČSFR), renovace infrastruktury, školení dělníků a manažerů, modernizace a mobilizace malých stavebních podniků. Tedy věci, o které se tzv. ekonomická reforma v ČSFR vůbec nezajímá. 21. února 1991 ministr Möllemann rázně odmítl chabou obranu německého ministra financí Theo Waigela, že vláda nepodcenila rozsah a obsah ekonomických problémů východního Německa: „Podcenili jsme ochotu a zájem investorů za západního Německa a Evropy, USA i Japonska investovat ve východním Německu. Nevěřili jsme také, že mentální návyky více než 58 let totalitního myšlení bude tak obtížné a tak zdlouhavé překonávat.“ Cena rekonstrukce NDR je dnes odhadnuta na 1 bilión dolarů, 100 miliard je třeba investovat již v roce 1991. V ČSFR jsme však ještě ani nezahájili privatizaci – kromě toho „historického“ vydražování zelinářských krámů mafiánům a členům komunistické nomenklatury. Hektická a retroaktivní opatření Kohlovy vlády ukazují, že tak jako Gorbačov ve své „perestrojce“, tak jako ČSFR ve svém zcela nelogickém „scénáři“, tak ani Němci neměli propracován strategický plán přechodu k tržnímu hospodářství. Nyní snad konečně nastane doba odborného ekonomického myšlení a správného řazení opatření za plné účasti hlavních hráčů: zaměstnanců, manažerů a občanů. Harry Maier, profesor ekonomie na univerzitě ve Flensburgu a přední expert na východoněmeckou ekonomiku, prohlásil: „Vláda měla zcela naivní představu, že volný trh si vše vyřeší sám. Místo toho nastala katastrofa.“ No a teď si to vše porovnejte s tou citlivou, odbornou, informovanou a zcela neotřesitelnou politikou vlády ČSFR a její tzv. „Jedinou Možnou Cestou“.

Manažerské školy v rukou nomenklatury Při setkání západních bankéřů s novými manažerskými „zázraky“ státních podniků se pan ředitel Mansfeldu Herr Rost snažil bankéře přesvědčit, aby mu poskytli půjčky na modernizaci zařízení, na vyhodnocení výrobního sortimentu a na uzavírání „joint ventures“ se Západem. Herr Rost předložil klasický komunistický 98

NEUČTE SE Z VLASTNÍCH CHYB pětiletý plán vybavený pěknými, pevnými vizemi a misemi, specifickými výrobními, ziskovými a plánovacími cíli. K popisu plánu používá jazyka, který je v podstatě neodlišitelný od žargonu socialistického centrálně plánovaného hospodářství. Náplň to však nemá žádnou, vzbuzuje to kroucení hlavami a posměch. Mansfeld má být na příklad rozbit do tří „divizí“: měď, hliník a „speciální výrobní služby“. V roce 1992, předpověděl Herr Rost, dosáhnou zisky 47 miliónů dolarů. Jak si můžete být tak jisti, ptají se bankéři. „Když půjde vše podle plánu…“ odpovídá (a prozrazuje se ) Herr Rost. Obdobně, jak se dnes děje i v ČSFR, založil si Herr Rost své Mansfeld Training Center G.m.b.H. v Eislebenu (jako jednu z těch speciálních výrobních služeb). Při jeho prezentaci manažerských programů bankéřům se ozvalo: „Co se to chystají dělat? Školit manažery v tom, jak zruinovat ekonomiku?“ – uzavírá New York Times. I v ČSFR vznikají podobná manažerská a trénovací centra, většinou připravovaná aparátčíky Jakešova režimu již od roku 1988. Vzdělávání manažerů (po privatizaci) je nesmírně důležitá, klíčová a rozhodující dimenze přechodu k tržnímu hospodářství. Příprava kvalitních programů, získání kvalitních učitelů a široká finanční podpora jsou prvořadou nutností jakéhokoli programu reformy. Manažerské vzdělávací a tréninkové instituce nesmějí zůstat v rukou státu, ministerstev, bývalých komunistů a všelijakých československých „Herr Rostů“. Nesmíme dopustit, abychom si „vychovávali“ manažery, administrátory a úředníky, kteří budou kapitalismus napodobovat slovy, ale ubíjet činy. Zruinovaní podniků, a tím i celé ekonomiky, by pak bylo nevyhnutelné – leda, že by vše šlo „podle plánu“ některého z těch nových ministerstev, obsazovaných i nadále absolventy VŠE. leden - únor 1991 4-8 (akt)

Devalvace na obzoru? Za socialismu se vyrábělo do zásob, dnes se vyrábí do zásob. Lze tomu říkat „Zádrhel T700“, Většina české výroby je a zůstává neprodejná. Nadhodnocená měna je vážnějším problémem než měna podhodnocená: export je silnou korunou ochromen, příliv dolarů výrazně převýšen odlivem, dolarové rezervy klesají, zahraniční investice nás opouštějí v očekávání budoucího poklesu, a snahy kurs koruny uměle udržovat pak ničí růst a konkurenceschopnost ČR. V České republice ani po deseti letech není kurs koruny určen volným trhem, tj. nabídkou a poptávkou. Nadále se fixuje ke kursu dolaru a marky, v budoucnosti pak třeba i k euru. Síla koruny se tak uměle odvozuje ze síly těchto měn a neodráží domácí produktivitu, hospodářský růst, kvalitu zboží a služeb, či náklady a konkurenceschopnost domácí produkce. Za těchto podmínek je vyhýbání se devalvaci receptem k namíchání výrazné hospodářsko-finanční krize. Krize by sice snížila domácí poptávku, investice a velikost dovozu - a tak „vylepšila“ obchodní bilanci - ale za cenu poklesu životní úrovně, dalšího „vybití“ malých a středních podniků, devastace již tak malé střední třídy a psychologického traumatu už tak zneurotizovaného obyvatelstva. „Pytlík“ české hospodářské politiky je opravdu samý „voves“: 1. fixovaný směnný kurs vede k odlivu dolarů 2. rozpočtový schodek zvyšuje vnitřní i vnější krátkodobé zadlužení 3. koruna je směnitelná a musí být na požádání vyměněna za dolary. Takže nadhodnocená měna, vysoká zadluženost a směnitelnost koruny jsou ideální kombinací pro finanční kalamitu. Stačí pak jen malá ztráta důvěry, třeba i politické, a vše se veze jako lavina. Nadhodnocenou měnu není moudré udržovat, ani ji nelze zachránit. Prostá devalvace však také nestačí. Administrativní devalvace může „přestřelit“, prudce zdražit dovozy, rozfoukat inflaci a vyhnat zbývající investory. Kde chybí růst a produktivita, tam ani kuře nehrabe. 99

NEUČTE SE Z VLASTNÍCH CHYB Deset let mělo stačit, aby se koruna nechala řídit volným trhem: k čemu je tržní hospodářství bez tržní koruny? Za narůstajících brazilsko-ruských podmínek se odkládání volného kursu koruny jeví být strategickou chybou. Zbývající alternativou je pak už jen fixování kursu uzákoněním minimálních rezerv (dohlížecí měnová komise?), které by za všech okolností musely pokrývat hodnotu oběživa v dolarech. To ovšem přímo zaručuje nízký či negativní růst HDP a pokles životní úrovně, z důvodů zmíněných dříve. Současná situace, jak v ČR, tak v Brazílii, vyhovuje spíše zahraničním spekulantům, kteří získávají administrativní - i když ne ekonomické - záruky, že o své peníze nepřijdou. Nevypadá to tedy ani pěkně, ani nadějně. Český „pytlík“ finanční politiky nedělá pro vnitřní ekonomiku zhola nic. Ještě dnes, po deseti letech, musí ČR udržovat dvojí ceny, jako kdysi Čína - jednu pro našince, jinou pro cizince. Cizinci platí mnohonásobně více za hotely, taxi, některá vstupné a restaurace, atp. Takové okleštění volného trhu (cena není nikde na světě určována platební schopností jedince, kromě ČR) se pak projevuje nejen v odporu k tržní flotaci koruny, ale i v odporu k produktivitě, racionalizaci a konkurenceschopnosti. Skutečný kurs koruny vyplývá pouze z poptávky a nabídky po měně, tedy poptávkou po zboží a službách, které ČR nabízí. Opět: produktivita, konkurenceschopnost, náklady, kvalita zboží a služeb jsou rozhodující. Je zřejmě nutno kombinovat flotaci koruny s výrazným zvýšením konkurenceschopnosti českého hospodářství. Jak však na to? Především - převést podniky do rukou soukromých, ne veřejných vlastníků, tj. do rukou manažerů a zaměstnanců, na základě půjček splatných z výkonů. Dále - provést radikální reinženýring a restrukturalizaci podniků jako podmínku pro jakékoli výhody či úlevy. Podporovat spolupráci malých a středních podniků v regionálních a místních sítích, nezachraňovat tonoucí a nemotorné giganty sovětského typu. Nevyrábět „do foroty“. Podpořit moderní, účelové a použitelné vzdělání, ne jen rozšiřovat obecné intelektuální vyškolování, vhodné tak pro kavárenské potlachy typu „Slávia“, nikoli pro globální ekonomiku. To vše vyžaduje učit se od druhých, úspěšnějších. Jinak budeme i nadále vykovávat Tatry T700, bizarní to stroje, které jsou dražší než BMW 5 (přes 50.000 US dolarů), vzduchem chlazené V-8 s motory vzadu, 4,3 litry obsahu, tedy výrobky s celoplanetární poptávkou kolem 10-20 kusů a s monstrózní ekonomickou ztrátou. Ve své kategorii to jsou jistě nejlepší vozy na světě - a tedy i vozy nejhorší. Nechceme přece, aby i česká ekonomika byla současně nejlepší a nejhorší na světě jen proto, že je svou bizarností a unikátností neporovnatelná s čímkoli jiným. Od kupónů, přes malou i velkou privatizaci a tunelování bank, přes neexistující restrukturalizaci a reinženýring, až po ošuntělý „pytlík“ finanční a hospodářské politiky, ČR stála a stojí v kategorii „sama o sobě“ - jako ta Tatra T700. Není přece důležité, zda jdeme doprava či doleva, ale zda vůbec „jdeme“. Proto je asi nejlépe jít rovně, rovnou za nosem - tedy ve směru produktivity, hospodářského růstu a konkurenceschopnosti. Neplýtvat schopnostmi a energií v zastaralém „boji“ našich dědečků a babiček za levo a pravo. Opravdové životní jistoty jsou ve spolehlivé ekonomice. listopad 1998

4-9 (sken)

Liečba zo šoku Prof. M. ZELENÝ hosťom Medzinárodného klubu novinárov SP

100

NEUČTE SE Z VLASTNÍCH CHYB Keď som v roku 1991 napísal knihu Ješte je čas s podtitulom Obávám se o osud této země, veril som, že v hospodárskych otázkach ešte bol čas na zavedenie reformy viac orientovanej do budúcnosti, ktorá by sa viac zaoberala rastom a rozvojom priemyslu i poľnohospodárstva,“ hovorí prof. MILAN ZELENÝ z Fordhamovej univerzity v New Yorku po dvoch rokoch o vtedajšej motivácii, ktorá ho priviedla k názvu knihy. • Žila už v tom čase vo vás predtucha o osude štátu i ekonomiky? Áno, bola to predtucha. V tom zmysle, že sa štát rozpadne, sa mi naplnila. Ale aj v tom zmysle, že výsledky reformy, proti spôsobu ktorej som vystupoval, sú negatívne. Ak by som dnes písal podobnú knihu, už by som nepovedal - ešte je čas, ale skôr, že už niet času. • Nemôže ísť iba o pokles dočasný, kým sa hospodárstvo adaptuje na nové podmienky? Je to pokračovanie poklesu, ktorý sa začal v roku 1990. Neviem si preto predstaviť, že ide o prechodný jav. Za prechodné možno označiť drobné náznaky oživenia koncom roku 1992. • Stali ste sa kritikom Klausovho spôsobu ekonomickej transformácie. Platila v podmienkach jestvovania ČSFR. Je podľa vás terajšia „slovenská cesta“ nádejnejšia? Presne na vašu otázku budem môcť odpovedať po diskusiách s niektorými slovenskými ekonómami. Z môjho pohľadu nie sú úpravy, v porovnaní s Klausovou koncepciou, zásadné. Kupónová privatizácia bola predsa prijatá a pokračuje. Zamestnanecké a manažérske spoluvlastníctvo nedostalo váhu, akú malo dostať. Nevytvorila sa priemyselná politika, atribúty rastu neboli zavedené do praxe. • Čo by ste v tomto prípade navrhovali? Predovšetkým pripraviť hospodárské subjekty v zmysle ich privatizácie, reštrukturalizácie tak, aby neboli iba vlastníkmi súkromných držiteľov papierov, ale i súkromnými vlastníkmi subjektov, ktoré by v podnikách rozhodovali. Zároveň s touto prípravou možno začať vytvárať rozumnú dlhodobú priemyselnú politiku. Myslím si, že forma vlastníctva je rozhodujúca. Ak sa pozerám na podnik ako na elektrický motor, je pravda, že ak ho spustím, ide rovnako, či ho vlastní ten alebo onen. Baže podnik nie je elektrický motor, ale živý organizmus. • Jednou z možností privatizácie je vámi podporovaná a v USA zaužívaná metóda ESOP (Employee Stock Ownership Plan) - jednoducho povedané, ide o zamestnanecké akcie. Pripomína to známe ezopské bajky. Nie je to tak trochu ekonomická bajka? ESOP je spôsob, akým sa americká verejná korporácia dostáva do súkromných rúk. To je skutečná privatizácia, ne bajka. • Pojem privatizácia u nás je jasný. Ako môže byť jasný, keď existuje kupónová privatizácia, ktorá znamená prevod vlastníctva do verejných rúk. To znamená, že vlastníkom je ktokoľvek, kto si kúpi akcie. V USA 11 miliónov zamestnancov pracuje v ESOPovom založení, teda vyše 10 percent zamestnancov. • Znamená to však, že nejde o dominantnú formu. Prečo? Lebo po vojne nastal v USA výrazný rozvoj verejného systému a pre podniky je veľmi náročné verejné akcie skupúvať. Tento spôsob práve preto u nás nebol potrebný. K súkromnému vlastníctvu sme sa mohli dopracovať jednoduchšie. • Domnievate sa, že sa dá slovenská ekonomika oživit' bez úverov MMF, bez predaja podnikov do zahraničia a bez priťahovania opaskov? Ak sa pokračuje v reštriktívnej politike, potom sa nedá. Ale uvedomte si, že väčšina vzrastajúcich ekonomik, i v štádiu celosvetovej recesie, nemá s úvermi MMF nič spoločné. Mám na mysli Japonsko, krajiny východnej Ázie, ktoré sa reštriktívnej politike MMF nikdy nepodriadili. • Zrejme preto, že mali dostatok bankových zdrojov, ktoré u nás absentujú. 101

NEUČTE SE Z VLASTNÍCH CHYB Co to mluvíte? Kde by asi Čína či Singapúr vzali bankové zdroje, keď išlo v podstate o polofeudálne spoločnosti? My sme si mohli rastovú stratégiu vytvárať podporou exportných výrob. U nás výroba i export klesajú a predsa si požičiavame. • Ale aj náš vývoz stagnuje z dôvodov recesie vo svete. To je polopravda: export Singapúru, Číny, Južnej Kórey, Indie, atd. predsa vôbec nestagnuje, naopak, rastie. Recesia pre novú ekonomiku vôbec nie je negatívnym javom. Je to šanca na hľadanie nových výrobkov, nových odbytíšť. A to znamená vyrábať kvalitné výrobky, technologicky na úrovni. •

A to je ďalšie kĺbko problémov.

Isto, ale balík starostí nemožno zvaľovať na celosvetovú recesiu. Rozvíjajúce sa krajiny totiž využívajú recesiu na prenikanie na zahranične trhy. Ale je to už dané privatizáciou. Vôbec si totiž nemožno technicky predstaviť, že každý občan-držiteľ kupónov či akcií, zmení záujem podnikov o trhy, o výrobky, že zmení ich správanie. •

Čo by ste potom pre Slovensko odporúčali?

Privatizáciu, ktorá by nebola zverejňovaním, ale skutečným zosúkromnením vlastníctva. To znamená privatizáciu do rúk manažérsko-zamestnaneckých skupín. Môžu to byť aj skupiny zvonka, ktoré sa stanú manažérsko-zamestnaneckou skupinou. Tieto subjekty sú schopné podporovať proexportne zameranie podnikov. • Na Slovensko ste priniesli Správu ekonomickej komísie pre Európu pri OSN, ktorá kritizuje šokovú terapiu v postkomunistických štátoch. Nie je už neskoro? Nešlo o nemorálny experiment na občanovi, ktorý je najviac zasiahnutý? Tento experiment nemusel a nemal byť uskutečnený. Treba priznať, že Západ dostatočne razantne proti nemu nevystupoval, ale s MMF ho podporoval a hovoril, proti všetkým svojím skúsenostiam: možno, že to bude fungovať. Na Západe však pôsobia pragmatici, ktorí keď zistia, že čosi nepracuje - odstúpia od toho. My sme však ideológovia, držiaci sa do konca. A že pokus dolieha práve na občana, je dôvodom, prečo som sa tri roky snažil otriasť dôverou v šokovú terapiu. Jej oficiálni zástancovia - Klaus, Balcerowicz, Švejnar a ďaľší, by sa však mali občanovi zodpovedať pred parlamentom a zdôvodniť svoje kroky. Po novembri 1989 Západ nebol pripravený v teórii, ani v praxi, na prechod socialistickej ekonomiky na trhovú. Bolo nezodpovedné tvrdiť, že to bolo popísané v učebniciach. Dve desaťročia učím ekonomiku v USA a zodpovedne môžem povedať, že takéto teórie a postupy neboli ani vyvinuté, ani publikované. Západ ich už prehodnocuje a dospieva k záveru, že voľné trhové hospodárstvo sa nedá zaviesť šokom. R. Wagnerová a P. Brhlovič, 1993

4-10 (sken)

Šoková terapie: Vábení Sirén, či labutí píseň? Ekonomická komise pro Evropu Spojených národů uvolnila 13. dubna 1993 k uveřejnění „Ekonomický přehled Evropy pro 1992-1993“. Zde je pro Čechy obzvláště zajímavá rozsáhlá sekce nazvaná The siren call of „shock therapy“ (Volání Sirén šokové terapie), dokumentující hloubku přehodnocení vztahu k šokové terapii. Jelikož k plnému uveřejnění a kompetentní analýze tohoto dokumentu u nás zatím nedošlo, dovoluji si tímto na několik základních tezí upozornit. Důležitost zásadní změny postoje západní Evropy k šokové terapii by neměla být přehlédnuta či snižována, a to obzvláště ne Čechy, kteří jediní povýšili hospodářské šoky na ideologické dogma, a tak se vystavili nebezpečí nejen hospodářské, ale i myšlenkové izolace v Evropě. Ekonomické přehledy UN/ECE jsou studovány významnými vládními i obchodními činiteli, jejichž postoj k průběhu reforem nelze podceňovat.

102

NEUČTE SE Z VLASTNÍCH CHYB Strkání hlavy do písku a ignorování západních názorů přece samo o sobě na těchto názorech - a již vůbec ne na českých hospodářských výsledcích - nic nezmění. Šoková terapie je v ČR často označována jako léčba Klausem. To je dosti přesné, protože sám výraz „šoková terapie“ je českého původu (Dyba, Švejnar a spol. již v r. 1990 v článku pro Columbia Journal of World Business; na Columbia University jsem byl v té době profesorem). Zpráva uvádí, že výsledky šokové terapie „nejsou úspěšné, ale zcela jasně jde o příliš jednoduchý přístup, který ukazuje i omezenost používané metafory“. Základním znakem šokové terapie jsou sliby, zpěv Sirén, který „slibuje mnohem rychlejší adaptaci, než je možná v praxi, a tudíž nese odpovědnost za nastalé zklamání a deziluzi v mnohých transformačních zemích“. „Například jejich argument, že obchodní a cenovou liberalizaci nelze provést postupně, je prostě nepravdou. V západní Evropě byly válečné cenové a jiné kontroly opouštěny jen postupně, ve fázi se zlepšováním v podmínkách nabídky. Také liberalizace mezinárodního obchodu je na Západě dlouhým a graduálním procesem, zahájeným v r. 1947 a dodnes nedokončeným.“ Nebo dá1e: „Ti, kteří prosazují šokovou terapii, podléhají víře, že je možné způsobit radikální změnu v postojích, očekávání a chování ve velmi krátké době. Je obtížné pro tuto víru nalézt potřebné důkazy.“ Ekonom Alfred Marshall varoval, že jsou to právě spojité, malé změny, které hýbají hospodářským světem: jakékoli šoky mají tendenci zvyšovat nejistotu, paralyzovat akci a posilovat pasivitu. Výsledkem je bujení korupce a rozkrádání – chování lidí prostě nedorostlo do podmínek volného trhu.

K úspěšné tržní ekonomice se nelze prošokovat Ani typicky české zneužití a překroucení myšlenek von Misese a von Hayeka autorům neuniklo. Šokoví terapisté se na Misese a Hayeka rádi odvolávají při vysvětlování nedostatků centrálního plánování, ale opomíjejí jejich učení při diskusích transformačního procesu. Mises i Hayek vždy zdůrazňovali primární nutnost existence institucionální infrastruktury pro efektivní fungování trhu a podtrhovali fakt evolučního vývoje institucí a chování po dlouhá časová období. „Zdá se, že ti, kdož věří, že centrálně plánované ekonomiky mohou být do tržních ekonomik „prošokovány“, přehlédli ty nejfundamentálnější požadavky, nutné pro efektivní funkci tržního hospodářství“, varují autoři citované zprávy. Von Hayek přece zdůrazňoval, že pro trh je nejdůležitější „institucionální kapitál země“ (nikoli peníze!), který zahájí akumulaci znalostí, schopností a zkušeností. Obzvláště u nás však dochází k akumulaci právě opačné, neli přímo k desinvesticím ve znalostně institucionální sféře. Přehled dále poukazuje na nebezpečí „rychlé“ privatizace: „Rapidní změna ve vlastnictví velkých podniků nevyřeší automaticky jejich potíže, a dokonce ani nepřispěje ke vzniku efektivního tržního hospodářství. Prodávat takové podniky bez předchozí restrukturalizace vznik konkurenčního prostředí spíše podlomí. Otázky konkurenčních vztahů a efektivních řídicích struktur podniků musí být vyřešeny před privatizací. Jinak se noví soukromí vlastníci budou pravděpodobně vzpouzet jakémukoli následnému korigování tržních disfunkcí a nedostatků.“ Jinými slovy: příliš rychlá privatizace monopolního hospodářství pouze vytváří monopolní, politicko-korupční hospodářství, nevytváří hospodářství tržní a nevytváří prostředí konkurenční. Západní Evropa to ví, my ne? Nesprávné řazení reformních opatření může zničit veškeré šance na úspěch. „Zdá se být nemoudré dát se cestou rapidní liberalizace, když autority nemají efektivní nástroje monetární kontroly. Není příliš překvapující, že se rychlá cenová a obchodní liberalizace stala tak prominentní složkou jejich reformních programů - jde přece o reformní kroky, které lze zavést snadno a rychle. Výsledky však neukazují, že se jednalo o kroky žádoucí. Ve skutečnosti rapidní cenová a obchodní liberalizace může být destabilizující v přechodové ekonomice s 103

NEUČTE SE Z VLASTNÍCH CHYB nepružnou nabídkou, která sama je následkem institucionální nepružnosti a neadekvátních nástrojů a institucí k vytváření a udržování makroekonomické stability.“

Politické aspekty Autoři Přehledu se tentokrát pozastavují i nad politickými dimenzemi transformace. Za „kuriózní“ považují manifestní sklony šokových terapistů obávat se jakéhosi návratu ke staré příkazové ekonomice či úklonu k jakési „třetí cestě“, ale již ne tak ztráty podpory veřejnosti pro těžký transformační proces. Píší: „Tento jejich postoj je překvapující, protože revoluce roku 1989 jasně prokázaly masivní odmítnutí starých režimů a silnou vůli po demokracii a tržním hospodářství. Následná deziluze a ochabnutí veřejné podpory pro reformy přece neodráží nějakou nostalgii po minulosti, ale spíše zklamání nad úrovní, trváním a náklady prováděné transformace.“ Západní Evropané proto varují: „Politická reakce na tuto situaci by neměla být posedlá snahou o přetnutí všech možných návratů do minulosti, ale spíše udržováním „veřejného konsensu za transparentním programem vytvoření volného trhu a demokratických institucí.“ „Tyto země,“ pokračuje Přehled, „přece nebudují jen tržní hospodářství, ale i demokratické instituce a demokratické praktiky pro řešení konfliktních zájmů. Tyto dvě stránky nelze v praxi oddělovat.“ Jak to, že ne? učí čeští politici celý zbytek Evropy.

Varování Západu je přímé a věcné. Cituji doslova: „Šokoví terapisté mají sklon tyto otázky ignorovat: jejich přístup má tendenci být - v efektu, když ne v záměru autokratický a často arogantní v tvrzeních, že není jiné alternativy k jejich návrhům. Právě naopak: alternativa vždy existuje. To je přece to zásadní, co tržní hospodářství a demokratická politika představují. Pracovní náplní ekonomického poradce musí být vyhodnocení nákladů řady různých alternativ, aby zodpovědně zvolit mohli právě ti, kteří musí tyto náklady nést přímo nebo nést politické důsledky jejich podhodnocení.“ Tedy všichni občané. Ještě před oznámením katastrofálních výsledků za 1. čtvrtletí r. 1993 západní ekonomové varovali před přeceněním náznaků růstu průmyslové výroby v posledním čtvrtletí r. 1992. Píší: „Oživení v podmínkách transformace ekonomiky musí znamenat mnohem více než pouhé zastavení propadu výroby, ať již je toto jakkoliv vítané. Po zavedení základních infrastrukturních reforem bude nutná silná a trvalá míra růstu kolem 7 %, tak jako roční přírůstek dosahovaný v západním Německu v padesátých letech.“ Zde lze jen dodat, že roční přírůstek dosahovaný již dnes ve zcela „nešokové“ Číně se pohybuje kolem 10 %. Přehled též kritizuje české vládní předpovědi růstu pro rok 1993 (1% - 3%) jako krajně nerealistické a jejich odhad poklesu obchodu se Slovenskem o 10% jako nezodpovědný. Skutečný pokles obchodu se Slovenskem na rok 1993 se odhaduje kolem 60 %. Jestliže názory vyjádřené Ekonomickou komisí pro Evropu vám připomenou argumenty, kterým jste od jednoho z českých ekonomů s nelibostí a pohrdáním naslouchali tři roky, pak jde jistě o podobnost čistě náhodnou. Rudé právo, 27. května 1992

4-11 (sken)

KTO NÁS VYLIEČI Z LIEČBY ŠOKOM? Rozhovor s profesorom Fordhamovej univerzity, exilovým ekonómom Milanom Zeleným Profesor Milan Zelený je riadnym profesorom systémov podnikového riadenia na Fordhamovej univerzite v newyorskom Lincolnovom centre. Prednášal desať rokov na obchodnej fakulte Kolumbijskej univerzity v New Yorku, neskôr na Univerzite Južnej Karolíny, Vysokej škole ekonomickej v Kodani a Inštitúte pre vyššie štúdiá 104

NEUČTE SE Z VLASTNÍCH CHYB podnikového riadenia v Bruseli. Ďalšie študijné pobyty absolvoval vo Finsku, Japonsku, Číne, Južnej Afrike, Austrálii, Novom Zélande, Sovietskom zväze, Portugalsku a Taliansku. Pochádza zo starej českej literárnej rodiny. Myšlienkovo a filozoficky mu je najbližšia „Sústava riadenia Baťa“, ktorú považuje za integračný prvok Čechov, Moravanov a Slovákov. Jeho otec Jozef bol jedným z prvých českých organizačných poradcov (tzv. Zet-organizácia v 30-tych rokoch). Momentálne žije v štáte New Jersey (USA) s manželkou Alžbetou (slovenského pôvodu) a synom Maximiliánom. V rokoch 1965-67 pracoval v Ekonomickom laboratóriu Ekonomického ústavu ČSAV v Prahe. Roku 1980 pokračuje na študijnom centre Bellagio Rockefellerovej nadácie. Je členom redakčných rád časopisov Computers and Operation Research, Future Generations Computer Systems, Fuzzy Sets and Systems, General Systems Yearbook a osobne rediguje Human Systems Managment. V roku 1992 zakladal ďalšie dva medzinárodné časopisy: Artificial Live a Transformation Economics. Napísal niekoľko desiatok kníh a učebníc, vyše 270 odborných článkov a štúdií z oblasti operačného výskumu, kybernetiky a teórie obecných systémov, ekonómie, histórie vedy, systémov riadenia kvality, simulačných modelov sebaprodukcie a umelého života. Veľa jeho článkov najme na tému Baťovej sústavy riadenia preložili do japončiny. Jeho publikácie vyšli aj v čínštine, francúzštine, taliančine, maďarčine, češtine, ruštine a polštine. Roku 1992 prof. M. Zeleného zaradili do zborníka Kto je kto? v americkej vede a inžinierstve. Je aktívnym konzultantom mnohých amerických podnikov. Roku 1990 Václav Klaus žiadal americké senátory - v súvislosti s nejakým „neznámym profesorom M. Zeleným“ (do roku 1967 pracovali na jednom pracovisku) - aby k nám neposielali ľudí, ktorí sa v USA neuplatnia, aby nám „plietli hlavy“... V apríli 1993 uvoľnila Ekonomická komísia Spojených národov pre Európu správu Volanie sirén šokovej terapie (The sirén call of „shock therapy“). Podľa analýzy profesora Milana Zeleného, ktorý na ňu prvý u nás upozornil, predstavuje zásadný filozoficko-ideový či ideologický odklon od šokovej terapie ako vhodného nástroja na uvádzanie reforiem vo východnej Európe. Hovorí sa v nej: „Šokoví terapeuti majú sklon ignorovať otázky demokracie. Ich prístup má tendenciu byť autokratický a často arogantný v tvrdeniach, že neexistuje iná alternatíva k ich návrhom. Práve naopak, alternatíva vždy existuje. To je predsa to zásadné, čo trhové hospodárstvo a demokratická politika predstavuje. Pracovnou náplňou ekonomického poradcu musí byť vyhodnotenie nákladov radu rôznych alternatív. Iba tak môžu zodpovedne voliť tí, ktorí tieto náklady musia niesť priamo alebo niesť politické následky ich podhodnotenia. (...) Zdá sa, že tí, ktorí veria, že centrálne plánované ekonomiky môžu byť trhovými ekonomikami „všokované“, prehliadli tie najfundamentálnejšie požiadavky, nevyhnutné pre efektívne fungovanie trhového hospodárstva.“ Keď tieto názory vyjadrovali pred dvoma-troma rokmi niektorí ekonómovia, medzi nimi práve profesor Milan Zelený, časť vládnych činiteľov ČSFR ich označovala za bolševický návrat k socializmu, poukazovala na neschopnosť ľudí, ktorí sa proti šokovej terapii stavali.

*** ■ Myslíte si, že sa teraz zo šokovej terapie budeme liečiť, pokračovať v nej ďalej alebo treba na ňu zabudnúť? A ako, podľa vás, v tomto zabúdaní pokračuje slovenská vláda? - Zabudnúť sa už nedá. Určité základy sa položili, pôda sa rozkopala, musíme dostavať rozkopané. Ak už tu teda existuje Fond národného majetku a kupónová privatizácia, potom ich jednoduché odmietnutie či zrušenie má veľmi závažné dôsledky. Musím sa preto zamýšľať, ako nájsť z tejto situácie východiská. Nie je to jednoduché, ani politicky schodnejšie. 105

NEUČTE SE Z VLASTNÍCH CHYB Začínam byť presvedčený, že obdobie, keď sa malo a ešte aj dalo zabudnúť, je v Čechách v podstate preč. Možno na Slovensku to ešte nie je také výrazné. No určitá zotrvačnosť pokračuje aj tu. Od šokovej terapie sa Slovensko zatiaľ dištancovalo väčšinou iba slovami. Odvážnejšie, výraznejšie sebavedomie skutočne sa rozísť so šokovou terapiou a začať s rastovou politikou, som zatiaľ nevidel. Je fakt, že v SR šoková terapia nemala aspoň také ideologické a institucionálne zakotvenie, ako má v Čechách. Od začiatku som však tvrdil, že je omylom si myslieť, že keď sa podarilo socializmus vyhlásiť dekrétom v priebehu niekoľkých dní, tak sa podobne dekrétom dá vyhlásiť aj trhové hospodárstvo. To je výsledkom dlhoročných procesov. ■ Asi rozhoduje „finančné zakotvenie“. Aj kritici šokovej terapie - napríklad i premiér V. Mečiar, keď sa vrátil z USA po návšteve Medzinárodného menového fondu - začali po rečiach o menovej a rozpočtovej „neutrálnej“ politike zrazu hovoriť o nevyhnutnosti reštriktívnej. Po návšteve MMF hovorili inak ako predtým aj iní slovenskí ekonómovia, napríklad profesor H. Kočtúch - tiež začali presadzovať reštrikciu. Stíchli plány na rastovú a rozvojovú orientáciu. - Je pravda, že určití ekonómovia podporovali doktrínu MMF a šokovú terapiu. No česko-slovenskí politici si v záujme jedinej možnej cesty vyberali z celej škály názorov práve tie, ktoré ju presadzovali. Pre západných konzultantov - možno až na J. Sachsa - sa však nikdy nestala ideológiou. Západní politici, ekonómovia a biznismeni sú predovšetkým pragmatici. Len čo zistia, že niečo nefunguje alebo funguje pomaly, od toho odídu. To sa na Západe pokladá za normálne a nikto z toho nemá ideologické bolesti hlavy. Keď zle vyhodnotili našu situáciu, mysleli si, že transformácia bude postupovať radikálnejšie, jednoduchšie a teraz zisťujú, že postupuje pomaly, problémy sú obrovské a že politická nestabilita má veľký vplyv na rýchlosť, tak v celom odsúdení šokovej terapie nechýba prvok sebakritiky a priznanie, že to podcenili. Zásadné je, že čo nefunguje, tak sa dopracuje. V každom prípade by som však odporúčal nestavať ako centrálnu, nosnú inštitúciu našej reformy Medzinárodný menový fond. Malo by dôjsť k prehodnoteniu, či Slovensko skutočne potrebuje takú plnú závislosť od MMF. Mnohé krajiny sa stali úspešnými aj bez MMF. MMF je v podstate banka. ■ Keď si chceme z nej požičať, aby sme pritiahli úvery aj z iných bank, musíme asi plniť ich podmienky? Teda aj podmienky MMF. - Ak to budete takto robiť, potom samozrejme šoková terapia a jej dopady sa budú presadzovať ešte dlho a môžete sa dostať do situácie ako v Čechách. Nastane chvíľa, keď už budete musieť vychádzať z jej dôsledkov a nebudete môcť ani na Slovensku stavať rastovú alternatívu na zelenej lúke, ale na rozkopanom kopanisku. ■ Čo teda navrhujete namiesto toho? - Predovšetkým sa rýchle zbavit postupov reštrikcie. Reštrikcie dopytu, reštrikcie úverov atď. Vypracovať priemyslovú politiku štátu znamená povedať, čím chceme, aby sa v priebehu 10-20 rokov Slovensko stalo a vytvoriť vlastnícke subjekty, schopné na túto politiku efektívne reagovať. Toto by som považoval za kľúč na to, aby sa úpadková reštriktívna politika previedla na ekonomiku rastovú. ■ Ako sa dostať k rastovej ekonomike bez peňazí MMF? - To neznamená, že neexistujú iné finančné zdroje. Nie je iba MMF. Existujú zdroje priemyslových investorov západných podnikov, nie iba zdroje, ktoré idú z vlády do vlády, tzv. suverénne pôžičky. Dôležitejšie sú pôžičky specifických súkromných podnikov na specifické súkromné projekty, a súkromné podniky, ktoré budú ich partnermi. ■ A prečo nie sú? - No preto, lebo tu je restriktívna, úpadková ekonomika. Ak tu nie sú prosperujúce podniky, ak sa nedoriešilo ich vlastníctvo, ak sa dostalo do rúk investičných fondov, ak sú tu politické nejasnosti, ťažko sem môžeme dotiahnuť ten skutočný kapitál. Môžeme sem pritiahnuť kapitál - ja mu hovorím suverénny - od suverénnej vlády alebo skupiny suverénnych vlád zasa suverénnej vláde. To sú pôžičky, ktoré viacmenej smerujú na stabilizáciu vlády, nie na zlepšovanie hospodárstva. Pôžičky MMF zaručujú, že vláda bude mať k dispozícii 106

NEUČTE SE Z VLASTNÍCH CHYB prostriedky, aby v prípade nepokojov, poruchy menových vztahov či v prípade prudkého poklesu životnej úrovne mala dostatočné rezervné zdroje, aby prípadne mohla krátkodobo riešiť tieto problémy a ich dopad. MMF ako bankár má eminentný záujem na tom, aby ten, kto si od neho peniaze požičal, bol schopný mu ich vrátiť. Záleží mu na tom, aby nedošlo k takým politicko-spoločenským zmenám, že by sa pôžičky stali nedobytné. To tiež súvisí s jeho podmienkami. Tvrdo bojuje proti inflácii, lebo nechce splátky pôžičiek v znehodnotenej mene. Bojuje za vyrovnaný rozpočet preto, aby nedošlo k inflácii. Nechcem obhajovať infláciu, ale takmer chorobný strach pred ňou vyplýva z toho, že jednáme s bankárom a nie s podnikateľom, s podnikateľskou spoločnosťou alebo s priemyselným kapitálom. ■ A čo teda teraz po šoku namiesto šoku? Ako sa dostať k rastu? - Po prvé sa musí vytvoriť priemyselná alebo hospodárska politika. Pretože štát je ešte stále dominantním vlastníkom a inštitúciou, ktorá nemôže od svojej zodpovednosti za ňu jednoducho odísť - jako sa snaží trebárs V. Klaus v Čechách nejako vsugerovať, že už od nej odchádzajú... Ono to aj tak nie je celkom pravda. Štát musí rozhodnúť, akým smerom bude chcieť, aby sa táto súkromno-trhová ekonomika pohybovala. Akým smerom ju bude stimulovať, podporovať, prípadne zvýhodňovať. Súčasne sa musí vytvoriť skupina subjektov schopná na ekonomickú politiku vlády reagovať. To sa nestane, dokiaľ bude vlastníctvo v rukách verejných občanov, držiteľov kupónov, DIK-ov. Tieto skupiny nemôžu reagovat rozhodujúcim spôsobom na prípadnú priemyselnú a hospodársku politiku, pripravovať specifické projekty rozvoja. Ťažko si predstaviť, ako držitelia akcií rýchlo zmenia záujem podnikov o trhy, nové výrobky, zmenia ich správanie. Reagovat môžu podniky, v ktorých existuje veľmi zreteľná skupina zainteresovaných nerozptýlených vlastníkov daného podniku, ktorí sa volajú insideri. Za takých pokladám zamestnanecko-manažérske tímy. Preto sa zasadzujem za privatizáciu do rúk insiderov, zamestnancov, a nie za rozptylovanie vlastníckych zodpovedností do rúk más outsiderov. To sú ľudia, ktorí nemajú k podniku iný vzťah, než divácky či pozorovateľský. Musia sa však uskutočniť obidva kroky: vytvoriť priemyselnú politiku vlády a privatizovať. Nejde o zrýchlenie alebo spomalenie privatizácie, ale o jej zmysel a kvalitu. Veď dnes privatizujeme iba preto, aby sme privatizovali, nemáme ujasnené, čo je vlastne účelom privatizácie. Akosi nám uniká, že ide o výkonnosť ekonomiky. ■ No my máme vraj smolu, že zložité obdobie transformácie ekonomiky prebieha v čase celosvetovej recesie hospodárstva. - Ázijské krajiny sú rovnako vystavené západoeurópskej i celosvetovej recesii ako východoeurópske. Nie dôvodu sa teda vyhovárať na recesiu. Dôvod, prečo ony môžu prosperovať a východoeurópske krajiny nie, spočíva v tom, že pre nich recesia predstavuje príležitosť, ako preniknúť na nové trhy s novými výrobkami a nadviazať nové dodavateľsko-odberateľské vzťahy. Recesia je práve tá chvíľa, keď ekonomiky, ktoré ňou prechádzajú, hľadajú nové spôsoby, nové možnosti uspokojovania potrieb práve preto, že ich tradičné spôsoby sa stali príliš drahé, neefektívne. Preto celá rada rastovo orientovaných ekonomík môže fungovať tak dobre i v podmienkach celosvetovej recesie. Príkladom môžu byť Čína, Japonsko, India, Thajsko, Južná Kórea, Singapúr, Hong-kong. Ak však všetko funguje naplno, potom naopak pre nás to bude chvíľa, keď my nebudeme prenikať s našou výrobou tak ľahko, lebo sme sa - na rozdiel od ázijských ekonomík, ktoré majú priemyselnú politiku a pripravené výrobné programy - zatiaľ na to nepripravovali. Žiaľ, nemáme schopnosti teraz využívať recesiu. Vo svete to však nie je také čierne, aby sa jednoducho povedalo, že svetová ekonomika kráča dole a my musíme upadať s ňou. Sú ekonomiky, ktoré idú svojím spôsobom fantasticky hore. Spoločným pre ne je veľký dôraz na vzdelanie, veľmi dobre premyslená a schopným štátom uskutočňovaná priemyselná politika kombinovaná so súkromným flexibilným systémom. Pritom to nie je ani tak nevyhnutne závislé od systému politického zriadenia, ktorý v týchto krajinách vládne. Skúsenosť Číny ukazuje, že určité oddelenie politických a ekonomických záujmov je v určitom období možné. 107

NEUČTE SE Z VLASTNÍCH CHYB ■ Prečo však žiadna z východoeurópskych krajín nevyužila recesiu na svoj rozvoj? - Tým, že sa šoková terapia aplikovala v podstate vo všetkých východoeurópskych krajinách paušálne, zhruba rovnako, došlo k akejsi regionalizácii vo všetkých, s následným úpadkom výrob a vnútorného dopytu, takže teraz nemôžeme jeden druhého ani čiastočne či dočasne podržať, lebo razom sa stratili všetky trhy. Svetová banka je na vine. Dlho propagovala statické komparatívne výhody, spočívajúce v odporúčaní málovyvinutým krajinám, aby sa venovali vývozu surovín a rovnakých komodít. Keďže to odporúčala paušálne, všetky krajiny naraz zaplavili svetové trhy surovinami, obdobnými výrobkami, komoditami atď., a touto ponukou na tom vlastne skrachovali. Sú to všetko aspekty, ktoré sa nás tvrdo dotýkajú. Práca, Víkend, 12.6.93

4-12 (sken) PROF. M. ZELENÝ V ROZHOVORU PRO RP O TOM, PROČ JE JAKO EKONOM PESIMISTA

Nějaké nápady mám, ale jsou politicky neúnosné ■ Proč jste ze zprávy Ekonomické komise OSN ve svém článku v RP 27. května neocitoval také ty pasáže, které chválí ČR a premiéra Klause za gradualistický, tedy umírněný přístup k ekonomické reformě? Proč jste zamlčel, že Klaus není stoupencem, ale naopak kritikem šokové terapie - jak vysvětlil v RP 1. června náměstek ministra práce a sociálních věcí Janáček? Protože jsem výrok V. Klause, uvedený ve zprávě, již komentoval v lednu a podruhé jsem již to, co považuji za nesmyslné, komentovat nechtěl. Citovat Klausův „gradualistický“ výrok jako doklad, že se šoková terapie přežila, pokládám za nešťastné, když jiné výroky a v zásadě i praxe svědčí o něčem jiném. Že Klaus není stoupencem, ale kritikem šokové terapie, je skutečná novinka, kterou je zastírána skutečnost. Ale pan Klaus by se k tomu měl vyjádřit sám. Existuje totiž i jiná možnost. ■ Jaká? Některé zveřejněné názory, například stanovisko toho Janáčka, by skutečně mohly znamenat odklon od šokové terapie. Potom je to složitá otázka. Musíme se pak ptát, proč jsme tou šokovou terapií tři roky procházeli, proč zrovna dnes se máme odklonit, když se tolik škody nadělalo právě rychlým, plošným, šokovým zásahem do ekonomiky. A proč by odklon měli dělat právě ti, kteří tak vehementně svou profesionální, politickou a odbornou podstatu s šokovou terapií spojili? Jak je možné jim nyní důvěřovat, že stejně kompetentně, stejně odborně a stejně zapáleně budou pokračovat v graduálních přístupech? Poučili se snad z vlastních chyb? ■ Ale přece jen - nepřipadá vám trochu nefér vynechat při citaci něco, co se vám zrovna nehodí? Je to obsáhlá zpráva a já toho vynechal víc. Jsou tam ještě, kromě Vábení Sirén šokové terapie dvě další kapitoly o dopadech na občany, o deziluzi, kde se právě autoři pozastavují nad tím, že v Čechách je v tomto směru poměrně největší konsensus a sociální smír v porovnání s Německem či Polskem. Je problém, jak si to vysvětlit. Pak je tam celá rozsáhlá kapitola, která se týká průmyslové politiky a aktivní role státu. Proč se nenapsalo, že jsem i tohle vynechal? Možná zde mají velký politicko-ekonomický problém, jak vlastně by svůj obrat strategie vysvětlili a jak by jej politicky přežili. ■ Vy tedy nevylučujete zásadní obrat vládní hospodářské politiky? Nevylučuji. Oni jsou totiž tím sociálním smírem, který já považuji za umělý, tak uneseni, že ve své aroganci to možná zkusí, i když jen slovy. Zkusí přesahovat, převzít myšlenky opozice a vydat je za své. Pak řeknou: „Teď je ta nejlepší doba a my jsme ti nejlepší pro prosazení oněch myšlenek“. Jestli jim to naši lidé koupí, tak oni se o to pokusí. A myslím, že kdyby se jim to podařilo, bylo by to velké neštěstí. ■ Ministr Dlouhý, ale z vládních kruhů třeba i náměstek Bratinka a koneckonců i premiér Klaus se nyní ostře kriticky vyjadřují na adresu západního protekcionismu. Co o tom soudíte?

108

NEUČTE SE Z VLASTNÍCH CHYB Povinností každého státu je starat se o konkurenceschopnost, výkon a zdraví svých vlastních podniků. Není povinností státu starat se o jiné státy. Ministr Dlouhý nemá pravdu. Jestliže ČR zbrkle otevřel a vystavil neschopné nebo nezkušené, i když třeba talentované „boxery“, tedy české podniky, útokům profesionálů v ringu, je pozdě pokřikovat na toho silnějšího:,,Nemlať tak moc!“ ■ Ale Vladimír Dlouhý přišel i s obranným heslem Kupujte české zboží! To je přímé popření suverenity spotřebitele. Já se divím, že toho Dlouhého lidé vůbec podporují. Každý spotřebitel přece musí kupovat tak, jak je pro něho výhodné, ne, jak diktuje propaganda. Základní problém je v tom, že české výrobky musí být takové kvality, za takovou cenu a tak výhodné pro spotřebitele, aby k žádné podobné propagandě docházet nemuselo. Obracet se na západní konkurenci a říkat „vy se musíte také reformovat, vy se musíte také otevřít podle nějaké ideologie, na kterou my jsme se upnuli“, je naivní a nebude mít absolutně žádný efekt. ■ Vládní koalice opozičním ekonomům zhusta vyčítá, že pouze kritizují, a přitom nemají alternativu. Máte ji? Člověk automaticky řekne: „Já bych to dělal jinak.“ Vtip je ale v tom, že šoková terapie byla postavena na zelené louce socialisticko-státního systému a my už nemůžeme alternativu takto čistě, z té zelené louky, postavit. To je totéž, jako kdyby někdo chtěl, abych mu postavil dům s červenou střechou a přivedl mě ke staveništi s kusem zdi. Stříká tam prasklá voda a nějací chlapi ji ucpávají. Když se zeptám, kde mají modráky, tak pokrčí rameny. A - postav nám dobrý dům s červenou střechou! To se na stavební fakultě neučí. To chce génia, který je schopen vzít rozkopanou parcelu, nějakou zvláštní intuicí odhadnout, co se tam vlastně stalo, a z toho všeho postavit dům, který nespadne. Tím vším chci říci, že situace je dnes jiná než v roce 1990, a zhoršuje se každým dnem. Jsem pesimista. ■ Alternativní řešení tedy nemáte? Nejde o řešení alternativní, ale následné, opravné. Nějaké nápady přece mám. Ale my už jsme ve velké míře jmění podniků rozptýlili do veřejnosti, mezi fondy, kde se vytrácí vlastnický motiv pro restrukturalizaci. Otázkou je, jak to dostat zpátky a převést na zaměstnanecko-manažerské týmy, které by dostaly od státu úvěr, koupily si podnik a pak to splácely ze zisků, mezd atd. Toto navrhuji. Ale mohlo by k tomu dojít jedině pod tlakem státních zásahů. Muselo by dojít k určitým renacionalizačním krokům, k zastavení kupónové privatizace. A to je, myslím, politicky neúnosné. M. Hekrdla, Právo, 1993

4-13 (sken)

Jak hodnotí po pěti letech průběh kupónové privatizace někteří z hlavních autorů a hlavních oponentů kupónového privatizačního projektu? V čem předčil jejich očekávání a v čem je zklamal?

PONÍŽENÁ SPOLEČNOST MILAN ZELENÝ, profesor systémů podnikového řízení Fordhamovy univerzity v New Yorku - v minulých letech přednášel ekonomiku na Kolumbijské univerzitě a spolupracoval s pražskou Vysokou školou ekonomickou: Vždy jsem zastával názor, že kupónová privatizace není nástrojem ekonomickým, ale ideologickým a politickým. Z ekonomického hlediska neměla a nemůže mít žádné výrazně kladné hospodářské dopady, populisticky však byla schopna vzbudit podporu a přivodit změnu v hospodářském i společenském prostředí a chování. 109

NEUČTE SE Z VLASTNÍCH CHYB Jenže místo obnovení ambiciózní konkurenční a proexportní politiky, orientace na výrobu a vysokou úroveň zpracování přivodila kupónová privatizace chování „papírové“ - spekulativní, krátkodobě orientované, přerozdělovací, nevyrábějící a do sebe zahleděné. Kupónová privatizace nepřivodila restrukturalizaci podnikového řízení a výrobních procesů, tvorbu moderních konkurenčních výhod, růst produktivity, pokles nákladů či rozvoj zpracovatelského průmyslu světové třídy. Nepřinesla normální zdravý trh s cennými papíry. V mnoha případech představuje kupónová privatizace poměrně rychlý přesun vlastnictví z rukou státu do rukou státu (stát→“dikové“→fondy→banky→stát). Účastníci tohoto „řetězce“ jsou z hlediska výroby, investic a modernizace spíš pasivními, rozptýlenými, neinformovanými, nezainteresovanými a neodbornými „vlastníky“. Mohou ovšem umožnit rozkrádání. Největším překvapením pro mě bylo vstřícné, nadšené přijímání kupónové privatizace širšími vrstvami obyvatelstva. Vstřícnost lidí vedla k nečekanému a jinde neopakovatelnému politickému úspěchu kupónové privatizace. Domnívám se však, že přivodila dlouhodobou změnu ve společenském i hospodářském chování: politizaci ekonomiky, korupci, bagatelizaci problémů, nespolupráci, nedůvěru, spekulativnost a překvapivou krátkodobost a krátkozrakost v plánovacím horizontu. Nezdůrazňuji doprovodné jevy kupónové privatizace, které přitahují sdělovací prostředky i veřejnost: korupci, skandály, neschopnost, krachy, podvody, špinavé peníze, vliv bývalých komunistů, rozprodej do zahraničí atp. Všechny ponižují a degradují společnost, nejsou to však jevy kauzální a odstranění třeba všech se nedotkne základních příčin naší nízké konkurenceschopnosti, nízké produktivity, deficitu zahraničního obchodu, ztráty znalostního a odborného potenciálu, atd. Tyto nedostatky vyplývají ze samotného pojetí kupónové privatizace a tedy i hospodářství - jako krátkodobě zpolitizovaného kasina. Magazín Dnes, 9. září 1996

4-14 (sken) AMERIČTÍ EKONOMOVÉ MĚNÍ NÁZOR NA PRŮBĚH REFOREM VE VÝCHODNÍ EVROPĚ

Mluví o debaklu a zbývá jen pár měsíců „Privatizace ve východní Evropě skončila debaklem,“ prohlásil profesor Harvardovy univerzity Jeffrey Sachs na výroční konferenci Americké ekonomické společnosti 5. ledna 1992 v New Orleansu. Takový rozsudek, vyhlášený na nejvlivnějším fóru světových ekonomů, jistě nezůstane bez dopadu. Američtí ekonomové se již nyní soustřeďují na Rusko – východní Evropa byla odepsána. ,,Rusko se nyní může poučit z chyb východní Evropy,“ pokračoval Sachs. „Každá východoevropská vláda selhala - a to velmi významně - v identifikaci nových soukromých vlastníků pro své státní podniky.“ Sachsovy závěry potvrdili i nynější hlavní ekonom Světové banky Lawrence H. Summers a prof. Stanley Fisher z M.I.T., předchozí hlavní ekonom Světové banky. Fisher dokonce prohlásil, že Rusko se může stát světovou ekonomickou velmocí. Doporučuje, aby nejméně 25 procent akcií bylo předáno zaměstnancům okamžitě a zadarmo (!). Doporučuje to do deseti let - poučí-li se z východoevropských chyb. Všichni američtí ekonomové se v New Orleans shodli na tom, že bez urychlené privatizace nebude mít současné uvolnění cen žádný vliv na oživení průmyslové výroby, navíc kvalifikovaní dělníci emigrují a průmyslová základna bude rozkradena. Co tedy navrhuje Sachs? Doporučuje, aby dělníci, manažeři a místní představitelé obcí si sami zvolili podnikové ředitele a řídicí rady, které pak podle svého uvážení - bez nesmyslného vměšování „srandovních“ ministerstev - rozdělí zbývající akcie do soukromých (tedy ne veřejných) rukou. Privatizace, zdůraznil Sachs, musí proběhnout decentralizovanou formou. 110

NEUČTE SE Z VLASTNÍCH CHYB Larry Summers ze Světové banky tento plán plně podpořil. Všichni ekonomové se v New Orleansu shodli na tom, že další významnou lekcí z východní Evropy je, že dělníci a manažeři musí dostat to, co jim plným právem náleží. Sachs uzavírá: „Tzv. volně tržní reformátoři ve východní Evropě bojovali velmi tvrdě právě proti zaměstnaneckým akciím. Výsledkem je, že nyní ztratili většinu politických spojenců.“ Jestli občané ČSFR již všechny tyto názory za poslední dva roky od nějakého ekonoma někde četli či slyšeli, pak jistě nejde o podobnost čistě náhodnou. Mně zbývá jen smutek a rozčarování: celé dva roky jsou pryč. A kolik jich ještě bude? Jestli se už někdo ve vládě a na ministerstvech ČSFR bouří, že: Co ten Sachs? Co Světová banka? Nejdříve nás do toho uvrtají a pak nás v tom nechají plavat? - Je to naše chyba, ne jejich. Dva roky jsem varoval, že američtí ekonomové změní názor: učí se a učí se (na neštěstí) na nás. Neokomunističtí dogmatici, opilí mocí a tvrdohlavě trvající na hrubé manipulaci prostými lidmi, však nejsou schopni změnit své názory. Sám jsem Sachse kritizoval dlouhá léta, dokud on sám neprohlédl a dokud se nenaučil. Býti profesorem má své odměny. Situace je to však pro ČSFR velmi nepříjemná: po ztrátě podnikatelského a obchodního zájmu nyní ztratila i zájem akademiků a teoretiků. Náš reformní „scénář“ je nyní ve světě charakterizován nejen jako praktický debakl, ale i jako teoreticky nesprávný a neudržitelný experiment s lidskými bytostmi. Jde o experiment, který je nejen ekonomicky nemoudrý, ale i hluboce nemorální v celé své filozofii. Škoda. Škoda těch dvou nadějných let. Co dělat? Těžko je radit, když už je pozdě, když už se kolo polámalo. Snad jen nějak začít, znovu si získat důvěru zklamaných občanů: 1) Prezident ČSFR musí s okamžitou platností odvolat ministry financí, hospodářství a privatizace. Na jejich místa do červnových voleb jmenovat úředníky a odborníky. Nezachrání tím sám sebe, ale může tím pomoci zachránit národ a jeho hospodářství. 2) Je třeba zahájit rozsáhlý informační a vzdělávací národní projekt. Lidé musí poznat pravdu, musí ji pochopit a přijmout za svou. Čs. ekonomové, kteří dosud nepsali a drželi se zpět, musí „vybuchnout“ na veřejnosti: trpělivě vysvětlovat podstatu a principy správného ekonomického myšlení. Ekonomika určuje politiku, ne naopak. Strach a opatrnictví již nemají v našem státě místa. 3) Všechny čs. sdělovací prostředky, pokud jsou ještě československé, se musí aktivně zúčastnit informačního projektu. Novinářští nohsledi, kteří se zaprodali k veřejné podpoře nepravdivé klausovské politiky a tak významně poškodili své vlastní národy, by měli být uvolněni do tržně podnikatelské sféry. Hospodářští odborníci, nikoli političtí novináři, musí analyzovat hospodářské problémy. 4) Alternativní rozvojové transformační přístupy, založené na urychlené či okamžité privatizaci do soukromých zaměstnanecko-obecních rukou, by měly být představeny a vysvětleny nejen veřejnosti, ale přednostně i parlamentům, vládě a podnikům. Jinak se žádná nová vláda nebude moci úspěšně zhostit bezprecedenčního problému záchrany radikálně (za pouhé dva roky) zdevastovaného hospodářství i společnosti. 5) Čs. odborníci, manažeři, zaměstnanci a podnikatelé se musí urychleně zorganizovat a sjednotit v podpoře ekonomicky racionální transformace našeho hospodářství. Nezbývá mnoho času. Politické strany, které podporovaly dosavadní přístupy, by měly urychleně přepracovat své programy a představit se občanské veřejnosti nově, nezáludně a pravdivě. Všem pseudostranám, uměle a nezákonně vzniklým z bývalého hnutí OF, lze doporučit buď urychlené rozpuštění nebo konstruktivní splynutí se stranami tradičního typu. Zbývá již jen několik krátkých měsíců. Čs. veřejnost musí jít do svých prvních svobodných voleb plně informovaná, vyléčená z euforie, rozumná, dospělá a přemýšlející. Jen tak se nám může podařit vytvořit nový, trvalý a prosperující stát. Věřme sobě, věřme svým a nezraďme vlastní děti. Rudé právo, 8. 1edna 1992

111

NEUČTE SE Z VLASTNÍCH CHYB

5 STŘETY A SKŘEKY Poznámka: následující blok (modře) lze event. rozdělit do dvou bloků a druhý umístit pak jinde – viz dispozice autora níže MZ – poznámka: Tohle je jeden z šesti bloků citátů konfrontující knížku se současností. (Tenhle by asi bylo dobře pokrátit, podaří-li se Ti). Představuji si, že by bloky přišly před kapitoly na prázdné levé stránky v nějakém rámečku, aby nesplynuly s textem. Konečná úprava bude možná až s fotografickými vložkami.

Malicherné problémy naší blaženosti Aby bylo blaze nejenom v Praze. Petr Pithart …Sametová cesta k Pithartově blaženosti je postavena na dnes již více než biliónovém státním dluhu; morální dluh většiny z nás je však násobně větší. Lidské společenství podléhá stejným přírodním zákonitostem, a nezačneme-li své společenství „opravovat“, obávám se, že Pithartova „blaženost“ nás nemine. Byl jsem účastníkem virtuální politicko-společenské hry „sametové revoluce“. Jediným smyslem a účelem této podivné revoluce, bylo dát komunismu a jeho lodivodům „lidskou tvář“ kapitalismu… Trestuhodná mravní nedostatečnost, historická nevzdělanost a přijetí lži jako hlavního hybatele společenských procesů, byly vlastnosti, kterými nás naše mravně rozvrácená doba v různé míře poznamenala všechny. Tyto „hodnoty“ umožnily hladký přechod z totalitního komunismu do formálně pluralitních, demokratických poměrů. Politická garnitura, která byla autorem a realizovala „sametovou perestrojku“, spáchala větší zločin a vlastizradu, než byl komunistický puč v únoru 1948… V roce 1990 nás nikdo akutně vojensky neohrožoval, všechnu špinavou práci proti vlastní zemi vykonali lidé a občané této země… Sametová metoda zajišťovala, že všechny rozhodující mocenské páky a instituce zůstanou v rukách společenské skupiny, svou existencí a hodnotami spojené s komunismem. Jediná společenská skupina, která měla peníze a zdroje schopné vložit do politiky, byli lidé spojení s bývalým režimem. Privatizace s absencí jasných a vymahatelných zákonů, množstvím bank propojených s fondy a kupónovou privatizací, společnosti s ručením omezeným, právnické osoby, za které nikdo neručil, nebyly anomálie způsobené nezkušeností. Byl to připravený a usměrňovaný proces „primární akumulace“ kapitálu do rukou těch, kteří věděli, co se hraje a jaký je účel hry. Politické strany, dnes zastoupené v parlamentu, nejsou autentické nezávislé politické subjekty stojící na určitých ideových představách a zásadách. Nezastupují na veřejné scéně určitou společenskou vrstvu, ve které mají své zázemí. Jsou to společnosti s ručením omezeným, divadelní společnosti, angažující ve svém souboru pár profesionálů a amatéry vybírané ve výběrovém řízení, kterému říkáme volby…

112

NEUČTE SE Z VLASTNÍCH CHYB Hlavním efektem a výdobytkem sametové technologie perestrojky devadesátých let byl všeobecný signál, že zločin, zneužití a vlastizrada se netrestají. Lež, podvod a nezodpovědnost se odměňují. „Elitou“ země, politickou a hospodářskou špičkou, se stali lidé a mocenská uskupení, kteří systémově zneužili svého privilegovaného mocenského postavení. Zneužili toho, že země po čtyřiceti letech komunismu neměla skutečnou morální a intelektuální elitu. Nejvyšší moralista sám nevěděl, co je mravnost… Principem, kterým byla završena sametová pluralita, je stav, ve kterém nelze dohledat odpovědnou instituci, natož činovníka; nikdo se k odpovědnosti nehlásí. Byl jsem v politice dost dlouho, abych pochopil. Dnešní taneční kreace, předváděné na veřejné scéně politiky kolem „volebního patu“, by snad již mohly pootevřít oči i slepým… V Třešti 7. listopadu 2006

Čestmír Hofhanzl

Voláte: Rodina! Pravda a Vlast! Myslíte: Prachy, Děvky a Chlast! Vladimír Veit Neznám žádné špinavé peníze. Václav Klaus 5-1 (MZ)

Co se mi vybaví, když se řekne „Klaus”? Vzpomenu si na celou plejádu jednovětých prohlášení a tvrzení, která jsou tak samorostlá a prostým rozumem tak nepochopotelná a nevysvětlitelná, že jsou nezapomenutelná. Určitě se „klausule“ stanou součástí lidového folkloru ČR. Vezměte jen to úžasné „Čtyřicet let jsme si říkali, že to patří nám všem a teď si na to vydáme papír“. Tímhle odstartoval v roce 1990 myšlenku kupónové privatizace na Karlově univerzitě – za nadšeného řevu studentů a profesorů. Jeho maoismus byl pro exulanta naprosto nečekaný. Byl jsem tam a věděl jsem hned zkraje, že je s normální transformací konec. Vše bude rozkradeno. Pak přišla privatizace „veřejnou aukcí za hotové“ – což bylo prosté a radikální předání národního majetku do rukou mezinárodních mafií a komunistických sítí. Nikdo jiný, nikdo poctivý totiž takovou „hotovost“ tehdy neměl. Anebo jeho slavné: „Neumím rozpoznat špinavé a čisté peníze. Stovka je stovka.“ Tohle zase odstartovalo bezuzdnou korupci a rozkrádání, kterými trpíme dodnes. Samozřejmě, že stovka není stovka, a stovka vydělaná se od stovky ukradené liší svým dopadem na ekonomiku zcela zásadně. Vybaví se mi také jako „milovník sportu“: sedí na Štvanici v čestné lóži s p. Koženým, který zachránil jeho kupónovku nesmyslnými sliby a okradením naivních DIKů. Klausovým největším politickým trikem bylo přemluvení Havla u piva na Nebozízku, aby se prezident v šest ráno postavil do fronty na kupóny – což zcela dezorientovaný Havel také udělal, a tak způsobil ty dlouhé fronty a dravou paniku dostat „něco za nic“: kupónovka byla zachráněna. Jeho „klausule“ pokračují až do dnešní doby, je jich již pěkná sbírka. Nezná „znalostní společnost“, neuznává (tak jako Zeman) Internet – raději se projde k rybníčku (nebo obejme strom). Zatímco v 90. letech byl globalistou a rozprodával majetek komukoliv, kdekoliv - jak byl komunisty vybrán za prezidenta, stal se zarytým obráncem národního státu a jeho suverenity – zřejmě chce být velkým kohoutem na malém smetišti. Jeho postoj k EU je nevýrazný a rozmazaný, vždy mu jde hlavně o sebe. Nemá žádnou teorii či strategii, jen vydává klausule, kterými zaměstnává dobře to myslící naivní Evropany. Jako ekonoma mě nejvíce ohromilo prohlášení „Vždyť je to jedno, co vyrábíme“ - jako reakce na volání po určité strategii pro českou ekonomiku. Myslel tím, vždyť je to jedno, hlavně, že se to prodá. (Navazuje to na jeho názory na ty „stovky“ – všechny jsou stejné.) I zde se dočkal podpory širokých vrstev obyvatelstva a 113

NEUČTE SE Z VLASTNÍCH CHYB hlavně tzv. „nezávislých ekonomů“ (rozuměj komunistických), kteří dokonce podepsali a uveřejnili petici na podporu transformace plné takových nesmyslů. Není přece jedno, co vyrábíme. Dodnes tím naše ekonomika trpí. Vezměte si, že jedna země posílá dřevěnou drť do jiné země, která z ní pak vyrábí papír. Drť ta země vykupuje za $7 za tunu, ale prodává jim papír zpět za $1000 za tunu. Jedna země si ničí prostředí a chudne, druhá má vynikající lesnaté prostředí (74% rozlohy) a bohatne. (Jde zde o skutečný případ, nebudu ty země jmenovat.) Vyvážet štěrk, stromy na stojato a nekvalifikovanou montážní práci - a dovážet finální výrobky s vysokou přidanou hodnotou, je tragédií špatně transformovaných zemí, cestou k jisté chudobě. Není jedno, co vyrábíme! To měli postkomunističtí prezidenti křičet z Hradu z plného hrdla. Nekřičeli. Jsou země, kde se profesoři stávají ministerskými předsedy. Jsou ale i země, kde se ministerští předsedové stávají profesory. Sami si vyberte, v které zemi byste chtěli žít a která země má větší naději na dlouhodobě udržitelný úspěch. Dodnes někteří lidé nazývají Klause „profesorem“, ačkoli žádným profesorem není a nikdy nebyl. Profesorem byl prostě jmenován, jeho profesorská práce je nedostupná a pro média zůstává tajemstvím. A pak ty doktoráty! Klaus je osoba, která z titulu své politické funkce nejen čestné doktoráty sbírá (má jich „asi deset“), ale vůbec jejich funkci nerozumí. Vášnivě na ně všude upozorňuje, jako by se chvástal. To přece nejsou skutečné tituly! Vůbec to neznamená, že cokoli vystudoval. (Pokud vím, tak má jen jediný titul: promovaný ekonom z VŠE.) Čestné doktoráty nevypovídají nic o vzdělání (Havel jich přece nasbíral ještě víc), neuvádějí se u jména a už vůbec se na ně nepoukazuje veřejně, ve smyslu sebechvály. Nepatří to k dobrým mravům vzdělaného člověka. Přehnané titulování je přežitkem z Rakouska-Uherska. Kdo skutečně něco umí, nemá potřebu svůj um zviditelňovat a zdůrazňovat čestnými tituly. Skutečný a vždy viditelný „titul“ jedince tvoří především jeho charakter a kvalita odvedené práce. Tohle vše se mi vybaví, když se řekne „Klaus“. Ale věřte, že si umím představit mnohem hodnotnější činnost i zábavu, než komentovat výroky a chování Václava Klause. Takže se příště zeptejte, prosím Vás, na něco smysluplnějšího. srpen 2006

5-2 (II) Nežít ve lži Václav Klaus: Nějaký neznámý pan profesor Zelený píše už i do Rudého práva Odpověď profesora Milana Zeleného: Ministr financí ČSFR se rozhodl mě napadnout ve Východočeském večerníku („Hovory s Václavem Klausem“ z 12. listopadu 1990). Napadl mě již dříve (nálepkami „neuspěl v zahraničí“ a „zneuznaný intelektuál“), ale také později, spolu s ministrem hospodářství Dlouhým, v čs. rozhlase i televizi. Stejně tak mne pravidelně očerňují i jeho spolupracovníci z FMF a přidružených českých ministerstev (přívlastky „bolševik“, „marxista“, „nemoderní“, „demagog“ a člověk, který „chová zášť k ČSFR“). Nevím, co proti Zelenému páni ministři ČSFR mají: nic jsem jim neudělal a o jejich osobnostech jsem se hanlivě nevyjadřoval. Navíc, oni jsou ministři a mají tedy neomezený přístup k čs. sdělovacím prostředkům, dnem i nocí, jakož i služby stovek ministerských nohsledů, pro které by nebylo problémem zjistit, kdo to ten „nějaký Zelený“ – když už jim to jméno tolik vadí – vlastně je. Nehraji v ČSFR žádnou roli, pobyl jsem tam pouze několik měsíců a žádný „prostor“ ve sdělovacích prostředcích nemám: žádný čs. novinář se ani nenamáhal zjistit, kdo a co jsem. Jediným vysvětlením tedy může být ta páně ministrova – jak sám svůj výrok klasifikoval – „lumpárna“ (ne jediná) – tj. jeho ostrá kritika americké politiky: „Vy nám posíláte lidi, kteří se neuplatní u vás, aby nám pletli hlavu.“ – Samozřejmě nebudu vyvracet zmíněné ministerské nálepky. Dostalo se mi jich od komunistů, dnešních i bývalých, doma i v zahraničí, snad již na stovky. Proto jsem vlastně také v roce 1967 odešel. Ale plést lidem hlavu? V demokracii? 114

NEUČTE SE Z VLASTNÍCH CHYB

Hovory s VáclavemKlausem DOTAZ: Pane ministře, Rudé právo zveřejnilo rozhovor – s nějakým Čechoameričanem, ekonomem. Ten z nás udělal blbce. Četl jste to? Mohl byste to komentovat? V. KLAUS: Ne, to jsem nečetl, já Rudé právo nečtu, ale už mně někdo sděloval, že nějaký neznámý pan profesor Zelený píše už i do Rudého práva. To je totiž takový zajímavý člověk, který se někdy v šedesátých letech zabýval výpočetní technikou a matematikou. Odjel do Ameriky, tam se tím zabýval dále. Nikdy se nezabýval ekonomií a teď najednou se doba pohnula a on se rozhodl vrátit do Československa a udílet nám rady o ekonomii. Nikdo v Americe nikdy neslyšel, že on by se zabýval ekonomií, nicméně tady prostor má a jestli se nemýlím, tak to zkoušel ve všech možných novinách. Zdá se, že už všude zjistili, že to není ono, takže asi skončil u Rudého práva. To je taková novinka a vůbec velikánský problém, že se nám sem ze Západu vrací spousta lidí, kteří najednou poznali, že i na tom Západě je to otázka trhu. Všude je to otázka poptávky a nabídky, a ono to platí jak o tom hovězím a svetrech, ale platí to také na trhu myšlenek. Když je někdo intelektuálem, tak také potřebuje trh a také potřebuje poptávku po svých názorech. Oni tihleti levicově orientovaní lidé, kteří pořád zbožňují ten socialismus, skutečně trh myšlenek v Amerikách a Švýcarskách nemají. Hledají tedy trh jiný. Najednou se stalo něco ve východní Evropě a tak sem putují a doufají, že by tady v těch nevinných časopisech – jako je Rudé právo a podobné – mohli zase ty myšlenky, když už je neprodají za dolary, že by je mohli prodávat alespoň za koruny. Musím se přiznat k jedné lumpárně, jestli to tady sdělovací prostředky hned nevytroubí: to je nebezpečné. Já jsem skutečně během svého pobytu v září ve Spojených státech pronesl asi tisíc projevů. Na jednom projevu jsem mluvil spolu se senátorem Kemtem, což je velmi vlivný americký senátor, který se ucházel o prezidentské křeslo v minulých dobách: seděli jsme vedle sebe na masovém mítinku. Ptali se mně, co nám u nás ztěžuje reformy. Já jsem řekl: „Vy nám posíláte lidi, kteří se neuplatní u vás, aby nám pletli hlavu“. Pana senátora to velice popudilo. Zjistil, že řada z těch lidí sem jezdí na různé dotace a nadace a cestovní krytí, které platí americká vláda. On mi poslal asi po čtrnácti dnech dopis a pak poslal ještě oxeroxovanou přílohu jeho dopisu prezidentu Bushovi. Sděluje mu v něm, že to je skandál, že sem jezdí tito lidé za státní americké peníze a že ho žádá, aby učinil nápravu. To se mi velmi líbilo. Původní příspěvek pro Občanský deník a Východočeský večerník , 12.11.1990

Jelikož v ČSFR objektivní investigativní (tj. pravdu hledající) žurnalistka stále ještě neexistuje, dovolím si uvést některá fakta sám, bez subjektivního hodnocení. Mé domácí „vzdělání“ se neliší od toho ministerského: jsem také absolventem VŠE. Jsem dokonce absolventem téhož směru jako nynější ministr hospodářství ČSFR. Nikdy jsem se však nestal komunistou, bez ohledu na kariéru. 115

NEUČTE SE Z VLASTNÍCH CHYB Byl jsem až do roku 1967 mladším kolegou nynějšího ministra financí, na stejném pracovišti, kde i on začínal. Tedy jsem přijal (s doporučením profesora Šika) nabídku na studium od University of Rochester (měl jsem již přes 30 odborných prací). V Americe mi titul ing. z VŠE samozřejmě uznán nebyl, tak jako by nebyl uznán ani dnes většině ministrů z ČSFR (na složitý „titul“ CSc. jsem se nekvalifikoval). Pracoval jsem tedy v USA na M.S. (Master of Science) v oboru ekonomie a systémové analýzy a Ph.D. (Doctor of Philosophy) v oboru operačního výzkumu, ekonomie a podnikového řízení. Tím jsem získal kvalifikaci na profesuru na jedné z nejlepších amerických univerzit – Columbia University, kde jsem učil 10 let, a na doživotní akademický úvazek na Fordham University v témže městě (New York City). Jsem aktivním konzultantem mnoha amerických podniků (Arthur D. Little, Nynex, Rockwell Int., RCA, Mackenzie & Co., atd.) a sloužím v redakčních radách četných západních odborných časopisů. Mám tedy téměř 25 let přímých zkušeností s volným tržním hospodářstvím, nejen praktických, ale i teoretických. Učím chlapce a děvčata z Wall Streetu (finance) a z Madison Avenue (marketing) od roku 1972 až dodnes. Mnozí moji žáci (je jich na tisíce) jsou dnes ty „americké kontakty“ pana ministra a jeho spolupracovníků. V oboru financí jsem publikoval knihu s velmi „odborným“ názvem: Uncertain Prospects Ranking and Portfolio Analys Under the Conditions of Partial Information (Cambridge, Mass., 1980). Překlad názvu ponecháme panu ministrovi: slyším, že rád čte. Pochybuji, že bych v ČSFR hledal jakýkoli publikační „prostor“: v USA jsem uveřejnil přes 260 odborných prací (desítky knih a učebnic). Kromě toho mi vyšlo na 300 česky psaných úvah a esejů v exilových časopisech. Zda jde o práce „levicové“ a zda se v nich odráží „zbožňování socialismu“ – to ponechám na soudu svých exilových i domácích čtenářů. Jsem si však jist, že levicovou reputaci v exilu nemám. A že bych se chtěl prodávat za koruny (protože nemohu za dolary)? Bylo by směšné, abych uváděl své příjmy či finanční aktiva ve spojení s dnešním ČSFR. Co se týče ministrovy poznámky, že „…píši už i do Rudého práva“: Nepíši! Rudému právu jsem poskytl obyčejný rozhovor (interview). Navíc jsem si dal podmínku: když se některý bývalý komunista ozve a bude protestovat, uveřejním předem připravený (zde přiložený) odstavec. Neozval se nikdo, až na toho ministra financí, a tím je tedy tento odstavec uvolněn do tisku: Pouze bývalí komunisté se budou aktivně vyhýbat rozhovoru s redakcí Rudého práva: bojí se, nemají čisté svědomí, mohli by opět udělat chybu. Já rád přednesu svůj názor právě na hracím poli politického protivníka, protože tam se případné vítězství cení nejvíce. Nemám se čeho bát, riskuji pouze u hlupáků a kopanou hrát umím: celý svůj život jsem bojoval proti komunismu a marxismu, a hlavně proti „převlečníkům“ tzv. bývalých. Bývalí a jejich sametoví protagonisté jsou dnes všude nad námi: ve vládě, na Hradě, na ministerstvech a v parlamentech. Jsou to právě tito bývalí (poznáte je podle osočování do marxistů, demagogů a neuspělých v zahraničí, tak jako mi kdysi spílali i ti „nebývalí“). Je mi jich všech upřímně líto, protože jim politicko-veřejná budoucnost v našem novém státě nepatří a patřit nebude. Pocházím z demokratické tradice a čtu tedy vše. Rozhovory poskytuji komukoliv, i nepříteli, pokud mi zaručí nezkreslenou interpretaci. Rudé právo mé názory nezkreslilo. Toť vše. *** Pokud si pamatuji, vyjádřil jsem v RP nesouhlas s názorem ministra Klause, že „…(v ČSFR) nemáme čas nejdříve demonopolizovat ekonomiku“. Nejenže čas máme, ale privatizace, demonopolizace a zajištění konkurence musí proběhnout před jakoukoli „liberalizací“ cen. Za takovou hrubou chybu by pan ministr na žádné americké univerzitě jedničku nedostal. I když pan ministr neví, kdo jsem - já si jej vybavuji velmi dobře (nejen z EÚ ČSAV). Pamatuji si ho i z návštěvy v Chicagu v létě 1989, kde překvapivě vystupoval jako budoucí ministr financí ČSSR, a již tehdy nastínil principy své šokující reformy. Byl jsem v květnu 1990 na jeho přednášce na Karlově univerzitě, kde v 116

NEUČTE SE Z VLASTNÍCH CHYB kolébce vědění nestydatě tvrdil, že privatizace je pro ČSFR nedůležitá a že se jí budeme zabývat až tak za tři roky. Kupónovou privatizaci (tehdy ještě zadarmo a všem občanům starším devíti měsíců) charakterizoval takto: „Čtyřicet let jsme si říkali, že to patří nám všem, tak teď na to budeme mít papír.“ Tehdy mi nebylo těžko ani tak z ministrova „ekonomického“ myšlení, jako z toho dlouhotrvajícího potlesku v sále, potlesku lidí, které jsem považoval za své kolegy. Nevěřím, že by pan ministr financí ČSFR v září 1990 pronesl v USA „asi tisíc“ projevů. Ale budiž. To, že zblbnul senátora „Kemta“, aby napsal popuzený a skandalizovaný dopis prezidentu Bushovi, to mě však zajímá velice. Jack Kemp (tedy ne Kemt) je bývalý fotbalista a dnes Bushův ministr pro „housing“ (tedy ubytování pro chudé). Podporoval jsem Kempa při jeho prezidentské kandidatuře (proti Bushovi) a vyměnili jsme si mnohé dopisy o otázkách ekonomické strategie (byl senátorem za stát New York). Jen mimochodem, v ČSFR jsem byl na světoznámou Fulbrightovu nadaci, podporovanou USIA (United States Information Agency) a řízenou v Praze přímo U.S. ambasádou. Samozřejmě, že jsme si již vyžádali Kempovo veřejné prohlášení o výběrových šetřeních a procedurách všech zmíněných nadací a institucí americké vlády, jakož i o posouzení odbornosti či levičáctví „nějakého Zeleného“. Pan ministr ČSFR bude včas informován: svou zmíněnou „oxeroxovanou přílohu prezidentu Bushovi“ by si měl pečlivě uschovat. Alespoň tahle „lumpárna“ mu nemusí projít. Američané jsou jistě vděčni, že nás v USA pan česko-slovenský ministr financí upozorňuje na nedostatky v americkém akademickém, výzkumném a vzdělávacím, výběrovém i nadačním systému. Máme se jistě ještě mnohému od ČSFR co učit. Škoda, že podobně tzv. „ministři“ ČSFR nepřijímají a veřejně nediskutují názory americké. Vidím, že Prahu krášlí kolorované portréty pana ministra financí v nadlidské velikosti a že někteří lidé nosí na klopách ohromné „placky“ – dnes již s absurdním výkřikem KLAUS! Vznikla prý i jeho nová strana leninského typu a máme dokonce i novou ekonomickou teorii – tak zvanou „Jedinou Možnou Cestu“. Žijeme si tedy lépe a radostněji. Budiž. Všem čs. novinářům a redaktorům: Jsem připraven veřejně diskutovat s ministrem Klausem a všemi jeho spolupracovníky jakékoliv otázky makro- či mikroekonomické a politické, domácí i zahraniční, které zajímají čs. občany. Jsem připraven zveřejnit svůj úplný životopis, podrobit se jak československé, tak americké „lustraci“, a podstoupit objektivní srovnávací analýzu podle běžných kritérií civilizovaných zemí: počet a kvalita publikací, počet citací a odvolávek v odborné literatuře, mezinárodní odborná reputace, mezinárodní zkušenosti instituční, vzdělávací i praktické, překlady výzkumných prací do cizích jazyků. Politická „bezúhonnost“, příslušnost do elitních „klubů“, finanční zájmy a osobní známosti se na Západě do hodnocení kvalifikace nezahrnují. Je třeba nežít ve lži, pane ministře – ale opravdu. Milan Zelený, New York Rudé právo, 21.2.1991

5-3 (II) O reformě v ČSFR Nejsem kritikem reformy, ani vůdcem „antireformy“ (jak mě „zařadil“ ministr Klaus). Jsem kritikem té zoufalé katastrofální cesty k reformě, tzv. Jediné Možné Cesty, která k tržnímu hospodářství v ČSFR nevede a nepovede. Zavádí pouze hospodářství trhovecké, kombinované se systémy státní účasti na podnikání státně monopolního kapitalismu. Ekonomické škody, napáchané od ledna 1991, budeme jen těžce napravovat. Že „lidem pletu hlavy“, to asi lze připustit. Jak komunistům minulým, tak hlavně těm dnešním „bývalým“, bylo a je tohle pletení hlav proti mysli. Nejraději by měli poslušné stádo OFcí, s hlavinkami čistými a propranými do běla. Za to, že rozumím matematice a počítačům, jsem se nikdy nestyděl: kéž by takových v ČSFR bylo víc – trochu logického a racionálního myšlení by vůbec neuškodilo. Na VŠE jsem vystudoval stejný směr jako dnešní 117

NEUČTE SE Z VLASTNÍCH CHYB ministr hospodářství ČSFR. Navíc mám graduaci vyjádřenou stavovským titulem Master of Science (M.S.) v systémové analýze, výzkumu a ekonomii z university v Rochesteru, jakož i 25 let praxe na institucích, jako jsou Kolumbijská universita, Vysoká škola ekonomická v Kodani, Ústav pro vyšší studia v Bruselu atd. Jsem však již unaven z neustálého obhajování svého vzdělání proti lidem, kteří mají vzdělání pouze komunistické a jejichž zahraniční zkušenosti jsou tak povrchní, že jsou spíše ke škodě než k užitku této země. V Československu ministři lidu předkládají všeliké grafické analýzy, které však mohou mít smysl pouze v plně vyspělém tržním hospodářství. Tyto teorie nemají k naší státně monopolistické ekonomice vůbec žádný vztah. Ukvapené a povrchní uplatňování učebnicových teorií ve zcela nevhodných podmínkách je výsledkem zmíněného neúplného a povrchního vzdělání a minimální zkušenosti. Například: nemá cenu stále protínat křivky funkcí poptávky a nabídky, když v monopolních podnicích funkce nabídky není vůbec definována: monopoly si přece určují ceny samy a nikdy se nezačnou chovat „tržně“. Pohyb cen neovlivňuje funkce nabídky a poptávky, ale právě naopak: posuny v poptávce a nabídce způsobují pohyb cen. V našich podmínkách nemůže dojít k žádné rovnováze mezi poptávkou a nabídkou: v ČSFR je poptávka permanentně neuspokojena, žádná rovnováha tedy nemůže existovat a prosté odčerpání peněz nic neřeší, protože výrobu nezvýší, ale naopak – drasticky a radikálně ji sníží, jak jsme dnes svědky. Když jsem se snažil na tyto hlouposti odpovědět, rovněž s použitím grafů, tak je Hospodářské noviny, Lidové noviny a vůbec všechny noviny (s výjimkou tuším Republiky) odmítly uveřejnit. Inu, jsou grafy a pak jsou grafy ministerské. Nemám nic proti volnému trhu. To, co se u nás „buduje“, však není volný trh, ale státně zahraniční monopolistické hospodářství, připomínající Itálii dvacátých let (státní holdingy) a Německo let třicátých (státní diktát). Do Evropy se nemůžeme vracet, protože tam, kam míříme, tj. do dvacátých a třicátých let – tam už Evropa dávno není. Maximálně se můžeme otevřít budoucnosti a jako nová Evropa se s Evropou jednou setkat budeme-li moudří. Hesla jsou metlou lidstva, a ta naše hesla – ta patří již tradičně mezi ta nejhorší. Jako to ODS: „Když ne s námi, tak s kým?“ – Brrr! Monetární politika je vhodná pro jemné dolaďování (fine tuning) plně vyspělého a vyzrálého tržního hospodářství. Studoval jsem monetarismus čtyři roky přímo na univerzitě v Rochesteru. Friedmana jsem musel znát nazpaměť, stránku po stránce. Jde o monetární formu známé keynesiánské státní intervence do ekonomiky. U nás se uplatňuje jako restriktivní měnová, úvěrová a finanční politika omezování poptávky – tedy jako čirý nesmysl. V ČSFR je třeba pravého opaku: stimulovat nabídku, zvyšovat výrobu, zvyšovat produktivitu, uvolňovat mzdy, zbavovat se svěrací kazajky Mezinárodního měnového fondu. Monetární politika nikde nefungovala, ani v Americe ne. Je lépe uplatnit verzi Reaganovy „supply side economics“, tj. ekonomiku stimulace nabídky. Ale to je u nás jako házení hrachu na zeď… Privatizace musí být přednostně spojena s demonopolizací a bez účasti státu. Privatizace nesmí být „malá či velká“, jako nějaká strana, ale musí být komplexní, podle celých ekonomicky návazných odvětví a oblastí. Privatizace v ČSFR musí přitáhnout zahraniční soukromý a podnikatelský kapitál (nikoli státní půjčky, upevňující pouze státní aparát), zaručit postupný převod vlastnictví na naše zaměstnance a manažery. Je třeba vytvářet národní kapitál a národní kapitalisty. Toho lze dosáhnout pomocí OTC (ownership transfer corporations), ale i pomocí ESOP, LSOP a tzv. úvěrových privatizací, jak se snaží např. doc. Čuba ve Slušovicích. Zatím však naráží jen na závist a nenávist, dva hlavní nepřátele tržního hospodářství, obzvláště v ČSFR. Kupóny jsou bizarním nesmyslem maoistického či stalinistického naturálního přerozdělování vlastnictví: „patří to nám všem, tak si na to rozdáme papírky“. Ponechá-li si stát 30% akcií, pak kupónovým rozptýlením zbytku mezi nejširší vrstvy obyvatelstva si vlastně garantuje plnou kontrolu takto podivně „privatizovaného“ podniku. Držením kupónů se nevytváří vlastnický či zaměstnanecký vztah k podniku: většina lidí v tom bude vidět pouze možnost pro krátkodobou spekulaci. To, že každý občan bude mít v kapse papír, nic nezmění na volném pádu naší ekonomiky. Nejdříve jsem se domníval, že by to naši lidé neměli kupovat a že to nikdo nekoupí: neměli zájem, byli pasivní. Pak jsem s dozvěděl o rychlé, náhradní úpravě: když se to nekoupí, tak nová pravidla zaručují urychlenou a neomezenou nabídku akcií přímo zahraničním spekulantům. Jde tedy o státní výprodej 118

NEUČTE SE Z VLASTNÍCH CHYB statků, které státu nepatří, navíc bez jakéhokoli referenda. Například odprodání Škodovky, symbolu naší zašlé hospodářské slávy, mělo být schváleno občanským referendem, ne osobním rozhodnutím několika exkomunistických ministrů. Liberalizace cen za podmínek monopolů není liberalizací cen, ale státním povolením administrativního zvyšování cen pro státní monopoly. Ceny zde nejsou určovány nabídkou a poptávkou, zákazník nehraje vůbec žádnou podstatnou roli. Přestanou-li lidé kupovat, monopoly nesníží ceny, ale omezí výrobu (zlikvidují kapacity, propustí zaměstnance, omezí sortiment, sníží kvalitu), aby mohly ceny dále zvyšovat. Drobné, sporadické a dočasné snižování cen není výrazem fungování trhu přes noc. Je smutné, že takové drobné cenové poklesy se zneužívají k propagandistickému pokřiku, že trh „již funguje“. To je ovšem nesmysl. V monopolních podmínkách to ani jinak nejde. Monopol omezí výrobu a zvýší ceny – lidé sníží nákupy – monopol omezí výrobu a zvýší ceny – lidé sníží nákupy atd., pořád dokola. Ideální monopol by vyráběl jeden výrobek za biliónovou cenu pro svého jediného zbývajícího zákazníka – holdingový stát. Tím neříkám, že nastane hlad. Lidé si najdou cesty – černý trh, svépomoc, krádeže, tunely, paralelní ekonomiku, naturální výměnu, atp. To je ale spíše rozvojová země třetího světa, ne vyspělá tržní ekonomika. Navíc stát proti této zoufalé ekonomické sebeobraně spotřebitelů a občanů bojuje všemi prostředky, které má k dispozici. Otázky půdy jsou velmi složité a nelze se k nim vyjádřit v několika jednoduchých větách. Jenom lidem vulgárním je všechno jasné, není pro ně co diskutovat a vše mohou řešit prostým škrtem pera. Přes nebezpečí zjednodušení a nepochopení je můj postoj následující: Především: otázka restituce půdy je nediskutovatelná a musí být jednoznačně zaručena. Na druhé straně otázky, co s půdou dělat (zda ji obdělávat, prodat či vložit do družstva), jsou výsadním právem jedinců a jejich maximálně svobodná volba musí být zaručena. Jinými slovy: otázky transformace organizačních forem jsou v pravomoci jedinců a skupin, stát do toho nemá co mluvit. Půda bez lidské práce, lidských znalostí a lidského úsilí je ničím – prostým úhorem nebo monokulturou. Rozhodne-li se někdo půdu neobdělávat sám a nabídne ji k obdělávání druhým, pak musí přijmout členství v tomto společenství a uznat podílovou rovnoprávnost vkladů půdy, zařízení, práce, znalostí a peněz. Rozhodne-li se někdo půdu obdělávat sám, pak mu nesmí být bráněno v naturální restituci, i když odpovídající finanční náhrada mu může být nabídnuta. Družstvo by mělo takové samostatné podnikání podporovat a uzavírat s drobnými podnikateli obchodní smlouvy, pokud je to výhodné pro obě strany. Pouze stát v tom NEMÁ co pohledávat a už vůbec ne dotovat novopečené „drobné rolníky“ z politických důvodů. To je již absurdní divadlo à la Havel. Nejraději bych v ČSFR viděl soukromé zemědělsko-průmyslové podniky autonomních a svéprávných jedincůpodílníků, jako je např. MOVA ve Slušovicích, tj. s plným právem osamostatnění (a tedy vystoupení) podle principu vzájemné ekonomické výhodnosti. Účelem všech by mělo být vyspělé a moderní zemědělství v ČSFR, ne ta či ona ideologicko-politická forma „návratu někam“ – hlavně zpátky a bůhví kam. Týdeník Politika, 18.7.1991

5-4 (II) Liberalizací proti monopolům? Ministr financí ČSFR opět zdůraznil (v rozhovoru s časopisem Hospodářské noviny z 15. února 1991), že není třeba podniky demonopolizovat před liberalizací cen, ale že: „Je tomu přesně naopak, právě liberalizace je největším impulsem pro provedení demonopolizace.“ Toto šokující tvrzení, pronesené z platformy vrcholků ekonomického řízení, kdysi jedné z nejintelektuálnějších a nejkulturnějších zemí střední Evropy, ukazuje, že dnešní vedení ČSFR není ani schopno přiznat své chyby a poklesky, ale je plně odhodláno překrucovat teorii, praxi i zdravý rozum ekonomického myšlení a zkušeností. To, že i kvalifikovaní ekonomové v ČSFR přecházejí podobná prohlášení bankovních úředníků a finančních expertů bez povšimnutí, se může jevit jako nevysvětlitelné a nepochopitelné, ale není tomu tak: jde o politiku, 119

NEUČTE SE Z VLASTNÍCH CHYB ne ekonomiku. Ekonomové, i když se málokdy shodnou na čemkoliv, se shodují - všude na světě - v jedné věci: v otázce monopolů a jejich chování. Především, monopoly nemají nabídkovou funkci: určují si totiž ceny samy. Ludwig von Mises (v díle Human Action, Yale University Press, 1949 a 1990) píše: „Za určitých podmínek mohou monopoly zvýšit své zisky omezením nabídky a prodejem za vyšší ceny za jednotku. Takto určené ceny, tj. monopolní ceny, představují hrubé narušení suverenity spotřebitele a demokracie trhu.“ Monopolistický podnik, ve snaze maximalizovat zisk, omezuje nabídku za účelem zvýšení ceny. Proto je celý civilizovaný svět dnes zajedno v omezování pohybu monopolních cen, aby k nežádoucímu omezení nabídky dojít nemohlo. Tedy, kromě ministra financí ČSFR. Jestliže se dnes ještě najde stát, který by legalizoval monopolní ceny úmyslně a programaticky (tzv. „liberalizací“ cen), pak jistě nejde o opatření ekonomická, ale pouze o strategie politické. Liberalizace cen se nemůže nikdy stát „impulsem pro demonopolizaci“, ale právě naopak: vede pouze k upevnění monopolů tím, že legalizuje jejich „hru“ omezování nabídky při zvyšování cen. „Očesávání“ kapacit, tj. propouštění zaměstnanců, vyplývá z omezování nabídky a nemá nic společného s „restrukturalizaci“. Právě to země střední Evropy dnes potřebují nejméně. Von Mises uzavírá: „Monopolní ceny jsou jediné ceny, za kterých je pro monopolistu výhodnější celkovou nabídku zboží omezit a ne ji rozšířit na vyšší míru, umožňovanou konkurenčním prostředím. Monopolní ceny jsou výsledkem úmyslného plánu (deliberate design) vedoucího k omezení obchodu i trhu.“ Ani teoreticky, ani prakticky tedy nelze rozbít monopoly tím, že by se jim prostě předalo cenové „hrací pole“. Sehrají to s vámi rychle, razantně a radikálně. Jediným důsledkem bude - a to nutně - méně zboží a vyšší ceny. Žádný student ekonomie na kterékoliv americké univerzitě by nemohl přežít ani první ročník při podobné úrovni znalostí. Žádný ministr financí, kdekoli, by nemohl přežít nejen důslednou akci, ale ani prosté vyhlášení vládního programu faktické podpory monopolů. Volná tvorba cen jako „největší impuls pro demonopolizaci“ zůstává jednou z nejabsurdnějších proklamací pretendenta ekonomické vědy. Jiným konzervativním ekonomem Nobelovy třídy je F. A. von Hayek, který píše (The Fatal Conceit, University of Chicago Press, 1988): „Monetární instituce jsou ze všech spontánně vyrůstajících formací nejméně uspokojivě vyvinuté. Procesy výběru jsou zde omezovány více než kde jinde: výběr monetárních institucí evoluční soutěží je zamezen vládními monopoly, které konkurenční experimentaci (competitive experimentation) zcela vylučují.“ Tolik tedy von Hayek z Chicaga ve své nedávné práci „O chybách socialismu“ (The Errors of Socialism). Nejenže tzv. „liberalizace“ cen podporuje monopoly, ale sama může být prováděna pouze monopolními institucemi monetární politiky státu. Monopoly mohou vzkvétat pouze v silně centralizovaném státě a pod ochranou silně centralizovaných monetárních institucí. F. A. Hayek pokračuje, dosti nemilosrdně: „Historie vládního managementu peněz, kromě několika mála krátkých šťastnějších období, je historií ustavičného klamu (fraud) a podvodu (deception). V tomto ohledu se vlády ukázaly být mnohem nemorálnější než jakákoli soukromá instituce poskytující peníze ve volné soutěži… vládní monopol peněz by měl být zrušen.“ Monopol tedy podporuje monopol – a naopak. Ministr financí ČSFR je tedy klasický etatista, centralista a ekonomický populista – vůbec ne tradiční „konzervativec“ či „pravičák“. Důležité je, co člověk dělá, ne co říká, že dělá. Vezměte např. jeho „očesávání“ přezaměstnanosti dekrety z centra:

120

NEUČTE SE Z VLASTNÍCH CHYB „Tady je obrovský úkol centrálních orgánů, aby se pokusily napomoci tím, že při očesávání, či lépe zmenšování ne nutných (sic) počtů pracovních sil anebo zastavení (!) některých ekonomických aktivit bude zachován ten zbytek… Doufám, že centrum to bude dělat, teď už bohužel (!) ne centrum federální, teď už to výlučně dělají republiky.“ Málokdy byly ambice centrální státní kontroly zaměstnanosti a „ekonomických aktivit“ (v Německu v 30. létech?) vyjádřeny tak jasně, nesmlouvavě a neodvolatelně. Ministr zároveň potvrdil svůj zásadní nesouhlas s tzv. expanzivní koncepcí, zaměřenou na podporu potenciálně rozvojových programů, jako je tomu např. v (upadajícím?) Japonsku. Je zřejmé, že ministr financí ČSFR je naprosto neschopen rozlišovat mezi krátkodobými a dlouhodobými časovými dimenzemi ekonomických problémů. Tím, že krátkodobé chyby (porušování logické posloupnosti privatizace → demonopolizace → liberalizace) a nedomyšlená, uspěchaná mechanická „opatření“ povyšuje na jakési stavební kameny dlouhodobé strategie, že odmítá své chyby, přestupky a poklesky jakkoli napravit – a raději mobilizuje politickou mašinérii na zajištění jejich dlouhodobé nezvratitelnosti - tím staví sebe i své politické podpůrce na morální okraj respektabilního ekonomického myšlení i praxe. V této zemi to tedy s pomocí komunistů jistě dotáhne daleko. To, že bychom si nechali vzít plzeňské pivo, to by bylo (podle ministra financí) bláznovství a nikoho by to ani nenapadlo. To, že jsme si již nechali, anebo vbrzku necháme, vzít škodovku, baťovku, jablonecké sklo, tatrovku, atp., to je zřejmě jen úžasně racionální šachový tah provinčních „Chicago boys“? Ministr financí uzavírá: „Bohužel musím konstatovat, že taková osoba (tj. výrazně silný politik, který by chtěl vést, tvořit, budovat, řídit politickou stranu) tady není, a tím jsem vnucován do role, která mně ubírá času, klidu a všeho možného. Ale myslím, že jiné řešení prostě není.“ Tím je zodpovězeno vše, co zatím zodpovězeno nebylo. Váš ministr je prostý oportunista. Jako ekonom, exulant, Středoevropan a Američan, zůstávám věrný učení von Hayeka, von Misese, Mengera, Schumpetera a Druckera: distancuji se tímto navždy od centralizovaného etatismu, ekonomického diletantismu a politické vulgarity. Rudé právo, 5.3.1991

5-5 (II) Vezmime vládu do svojich rúk TECHNICKÉ NOVINY, BRATISLAVA: Prechod od centrálne-príkazovo riadenej ekonomiky k ekonomike trhovej je bolestný. Pociťuje to väčšina obyvateľov. Preto silnie volanie po zaručenom recepte, ktorého aplikácia vylieči ekonomiku bez akýchkoľvek vedľajších účinkov. Taký recept je utópiou. Veľke problémy majú Maďarsko, Poľsko, o Balkáne ani nehovoriac. Dokonca aj v bývalej Nemeckej demokratickej republike, ktorá sa môže „oprieť o bohatého „staršieho brata“ a štartovala z trochu lepšej pozície ako ČSFR, neúnosne narastá sociálne napätie, hospodárstvo sa zrútilo. Profesor Paul W. McCracken, ktorý prednáša na Michiganskej univerzite, povedal: „... náš obor (ekonómia - pozn. red.) sa posledných päťdesiat rokov podrobne zaoberal verejno-politickými aspektami. Prečo je teraz taký bezradný, keď stojí pred nesporne najdôležitejším problémom hospodárskej politiky tohto storočia? Jednou časťou problému je rýchlosť, s akou sa tento problém dostal do popredia. Historické udalosti sa spravidla nevyvíjajú tak prúdko ako v roku 1989. V skutočnosti existujú niektoré závažné dôvody, že náš obor nie je schopný dávať rady, ako urobiť z plánovaného hospodárstva hospodárstvo riadiace sa príkazmi trhu ...“ 121

NEUČTE SE Z VLASTNÍCH CHYB Paul W. McCracken nazval prechod od plánu k trhu najdôležitejším problémom hospodárskej politiky tohto storočia. Je zrejmé, že riešenie takéhoto zložitého rébusu, optimalizácia reformných krokov, si vyžaduje tvorivú diskusiu najlepších mozgov. Odmietanie názoru druhých je veľmi krátkozraké. V minulosti, nie tak dávnej, dostávali autori závažnejších kritických stanovísk nálepky nepriateľov štátu, zriadenia, apod. Vecná argumentácia sa „zideologizovala“. Žiaľ, táto prax pretrváva. Aj človek snažiaci sa o zdar prechodu k trhu a transformáciu vlastníctva môže získať pomenovanie „kryptokomunista“. K oponentom prác Klausovho tímu patrí profesor Milan Zelený. V úvode našej spolupráce sme považovali za potrebné, aby sa politicky niekam zaradil. Potom sa dá diskutovať o vecných problémoch bez zavádzajúceho balastu ideologizovania.

Kam patrím? PROFESOR ZELENÝ: „V ČSFR ma už nazvali kadekým: od bolševika po zbožňovateľa socializmu, neúspešného v zahraničí, až po ultrapravičiara a fašistu. Je to až smiešne, keby to nebolo tak vážne. Keďže nepatrím a nikdy patriť nebudem k žiadnej strane a ideológii, keďže sa vždy budem riadiť iba zdravým sedliackym rozumom a túžbami a želaniami širokej verejnosti, keďže sa nikdy nepoddám ideológii „Jedinej možnej cesty“ - budem vždy nepohodlný predstaviteľom novej totality. Som profesorom ekonómie a podnikového riadenia na dvoch prominentných newyorkských univerzitách (Columbia, Fordham) viac ako 25 rokov a s celoživotným uväzkom. Nemám teda osobné či existenčné ambície, nemám čo získať, všetko, čo robím, je motivované osobným záujmom o národ a profesionálnym záujmom o jeho ekonomiku. Nie som teda ani pravičiar ani ľavičiar, ale naopak: považujem zmatenú snahu čs. politikov o stranícke „zastrešenie“ za naivné, zastarané a dokonca i smiešne. Je smutné, že po 40 rokoch straníckej príslušnosti sa nám bývalí komunisti rozliezajú do všetkých možných strán, kde zavádzajú svoje naučené maniere, propagandu, dodržovanie linie „Jedinej možnej cesty“, apod. Delenie na ľavicu a pravicu je v čase priamej demokracie pre ČSFR nielen hanbou, ale i tragédiou. Priama voľba prezidenta a podobných vysokých funkcií priamo ľudom je dnes nutnosťou, nie prepychom. Trhové hospodárstvo autonómnych a nezávislých národných kapitalistických subjektov nemá nič spoločné s klausovým, štátom regulovaným „trhovectvom“ tretieho sveta a Medzinárodným menovým fondom. Kapitalizmus a kapitálová účasť zamestnancov je moderným princípom, námezdnosť pracovnej sily prežitkom marxistickej teórie práce. Ministri ČSFR, ktorí vykrikujú, že je jedno, komu výrobne prostriedky patria, nepochopili, že vedomostný kapitál, nie práca, sa stává základnou produktívnou silou v modernej ekonomike. Odsúdiť vačšinu národa k námedznosti a k závislosti, nie ani na národnom kapitále, ale na kapitále kozmopolitnom, hraničí s hospodárským zločinom. Som zastáncom moderných „baťovských“ princípov organizácie a riadenia japonského typu, presadzujem autonómiu a nezávislosť jedinca, rodiny, obce, podniku, oblasti, krajiny i štátu. Takže, „ďaleko od Moskvy“, ďaleko od straníckej línie ministerského centralizmu a korupcie zastáncov „Jedinej možnej cesty“. Dnešná situácia rozpoltenej opozície 89 strán a hnutí pripravuje podmienky na uchopenie moci populistickou stranou pod vedením demagogického a arogantného bankového úradníka - a teda nastolenie novej totality na dobu najmenej 15 rokov. Ludia v ČSFR sa budu musieť priamej demokracii ešte dlho učiť. Dočasne sa podriadili neokomunistom a poslušne, skoro ako na povel, rozdrobili akúkoľvek opozíciu na stovky bezvýznamných čriepkov. To nie je pluralitná demokrácia, ale diktatúra minoritnej strany, ktorá hrozí už od júna 1992. V modernom svete sa pravica a ľavica profilujú pomerne ľahko. Pravica zdôrazňuje nezávislosť, autonómiu, decentralizáciu, podnikové i všeobecné samoriadenie, minimalizáciu úlohy štátu a zvlastnenie miestnych zložiek obyvateľstva. 122

NEUČTE SE Z VLASTNÍCH CHYB Ľavica zdôrazňuje centralizmus a stranícku líniu, maximalizuje politickú (i keď nie hospodársku) úlohu štátu, preferuje námezdnú závislosť zamestnancov („veď je to jedno, komu to vlastne patrí!“), zvyšuje závislosť občanov (podpory, dotácie, sociálna sieť apod.), je vždy kolektivistická, ideologická, dogmatická a vyhýba sa dialógu. Teda všetko opačne oproti proklamáciám „ľavica a pravica“ v ČSFR. Som proti námezdnosti, kozmopolitismu, štátnemu ministerskému diktátu a regulácii, som za vytváranie národného kapitálu, národných kapitalistov a za naše tradičné, baťovské „Každý zamestnanec kapitalistom!“ Potrebujeme vládu odborníkov: nestranícku, neideologickú, nezviazanú „jánabráchismom“ a priatelíčkovaním. To vedie len k diletantizmu, korupcii a kabinetnej politike. Potrebujeme urýchlene schváliť blokačné paragrafy, ktoré by zabránili súčasnej medzivláde, aby rozpredávala, vydražovala a rozdávala veci, ktoré jej nepatria. Potrebujeme vytvoriť parlamentnú komísiu, ktorá by zabránila strojcom „reformy“, aby mohli rezignovať bez prevzatia zodpovednosti za extrémne ničenie ekonomiky od januára 1991. Musí sa pred svojím odchodom vyspovedať z motívov, činov a dopadov svojich opatrení. Žiadna nová vláda nesmie byť zaťažená dedičstvom týchto diletantov. Potrebujeme, aby bývalí komunisti neboli menovaní do verejných pozícií riadenia štátu a jeho reprezentácie v zahraničí: Bývalí komunisti sa môžu do verejných funkcií iba voliť, a to na základe princípov priamej občianskej demokracie. Strojcovia fiaska novembra 1991 musia byť odvolaní z verejných funkcií a musia prevziať plnú zodpovednosť za devastáciu čs. ekonomiky. Ich rezignácia či odchod do zahraničia (ako sa dnes už začína pripravovať) sú nežiadúce a musí sa im v tom zabrániť. ČSFR sa musí sústrediť na budovanie národného kapitálu a vytváranie širokej vrstvy národných kapitalistov. Kozmopolitizmus by mal tento národ rázne raz navždy odsúdiť. Potrebujeme hospodársku reformu „šitú na mieru“, vychádzajúcu z miestnych podmienok podnikových, všeobecných a občianskych. Nepotrebujeme ministrov, ktorí sú „zodpovední iba Bohu“, naopak, musíme ich urýchlene odvolať. Nepotrebujeme kázanie o láske a morálke od tých, ktorí ich dnes a denne svojimi činmi porušujú a znevažujú. Potrebujeme vziať vládu svojich vecí do svojich rúk, nie ju odovzdať do rúk našej vlády - vlády bývalých komunistov, nikým nezvolených a jediným človekom menovaných. Je potrebné sa nikdy nikam nevracať, ale vydať sa na cestu do budúcnosti: pre nás, pre naše deti a pre naše národy. „Nedať sa!“ Technické noviny, Bratislava, 6. augusta 1991

5-6 (II) Iný kraj – iný mrav O pretrvávaní komunistického myslenia Po nedávnom návrate do New Yorku ma čakalo malé „prekvapenie“. Dekan Fordhamovej univerzity Arthur Taylor si so mnou sadol a povedal: „Tak som mal príležitosť hovoriť s vaším ministrom hospodárstva Dlouhým. Sťažoval sa na teba trpko, že vraj si ho napadol v televízii, a či s tým nemôžem niečo urobiť.“ Vedel som, koľko odbilo. Ďalšia sťažnosť od ministra ČSFR priamo u zamestnávateľa. „Vysvetlil som mu, že náš systém takto nefunguje,“ pokračoval Arthur. „Povedal som, že profesor Zelený má plné právo vyjadriť svoje myšlienky ako odborník a ako osoba a že mojou jedinou úlohou vo funcii dekana je túto slobodu mu vždy a všade zabezpečiť a ochrániť. Myslím však, že to nepochopil. Myslím, že sa hnevá, že som mu túto službičku nemohol urobiť. Prosím ťa, čo sú to za ľudia? Správajú sa ako komunisti.“ 123

NEUČTE SE Z VLASTNÍCH CHYB Povedal som, že nie je ďaleko od pravdy a že jeho postreh je v podstate presný. „Commies, hmmh?“ zamrmlal Arthur, „Again“. Rozišli sme sa, každý za svojou prácou. „Davaj na seba pozor,“ volal. „Nepodceňuj ich. Nikdy nepodceňuj ľudí zahnaných do kúta.“ Pripomenulo mi to všetko podobnú „interpeláciu“ ministra ČSFR Klausa u Jacka Kempa (bližšie sme o nej písali v Pravde z 19.2.1991 – pozn. redakcie) a snáď aj u prezidenta Busha, aby „niečo urobili“, tj. aby neposielali do ČSFR ľudí, „ktorí našim ľuďom pletú hlavy“ a zdržujú reformu. Tu je snáď zbytočné vysvetlovať, že v USA je prezident tým posledným, kto by mohl či chcel ovplyvňovat personálne obsadzovanie vedeckých, manažérskych či podnikateľských miest. Jednoducho s tým nikto nič „neurobí“, pretože tento systém jednoducho podľa predstáv našich ministrov nepracuje. Samozrejme, že som nijakého ministra v televízii nenapadol: v televízii, ako aj v ostatných oznamovacích prostriedkoch som persona non grata, a všetci ministri to dobre vedia. Stojím vlastne na dlažbe, v daždi, sám, opustený a kričím hore do zavretých a dnes už zatmených okien. Nemám v ČSFR najmenšiu možnosť sa o niekom či k niečomu slobodne vyjadrovať, možno okrem samizdatu, alebo za ponižujúcich podmienok ostrej novinárskej cenzúry a bujnejúcej samocenzúry. Táto naivita a vulgárnosť našich ministrov je príčinou trvalej medzinárodnej hanby ČSFR a poklesu záujmu o našu skúšanú krajinu. Bývalý japonský premiér Nakasone ich nazval „utopickými kapitalistami“, ale ich hlavným nedostatkom je nedostatok zmyslu pre demokraciu, slobodu prejavu, dialóg a debatu, a pre uznanie základnej suverenity aj tých najjednoduchších ľudských bytostí. Evelyn Beatrice Hall vyjadrila v roku 1908 americké krédo takto: „Nesúhlasím s tým, čo hovoríte, ale za cenu vlastného života som ochotná bránit vaše právo to povedať.“ Som plne presvedčený, že môj dekan Taylor a môj prezident Bush nikdy nespochybnia toto krédo ani myšlienkou, ani činom. Preto som vlastne tu a nie tam. Na myseľ prichádzajú aj ďalšie podobné citáty. Až sa niekto z čelných predstaviteľov ČSFR začne aspoň približne vyjadrovať v ich zmysle a potvrdí to aj svojimi činmi, potom sa iste mnohí z tých tu rozhodnú zase byť tam – teda doma, ale slobodní. Pravda, 29. 5. 1991

5-7 (II) Quo vadis, ministerští ekonomové? Co s nemoderním myšlením nemoderních lidí v nemoderním státě? V ČSFR se ještě dnes setkáváme s ministerskými nálepkami a nálepkáři, kteří označují moderní ekonomické myšlení, moderní myšlenky a jejich nositele za nemoderní, zastaralé či za nedostatečné informované a nekompetentní. Z úst lidí, kteří na Západě ani nevystudovali, ani nepracovali, ani se nepodíleli svým výzkumem či publikacemi na tvorbě světového ekonomického myšlení (seznamte se s jejich odbornými životopisy a seznamy mezinárodních publikací), z úst představitelů země, která ještě dnes hrdě „překládá Samuelsona“ a za moderní považuje „Keynese anebo Friedmana“, jakož i finanční byrokraty z MMF a Světové banky, z takových úst by „přelepování“ jmen mezinárodních ekonomů znělo spíše zábavně – kdyby nebylo tragické a smutné. Následky této ignorance se týkají ekonomických životů prostých a dezinformovaných občanů této již nadměrně zkoušené a ztýrané země.

Nezbavujme se dědictví

124

NEUČTE SE Z VLASTNÍCH CHYB Pamatuji si na zcela upřímné zděšení v očích jakéhosi nově fórového, ale staromódně dlouhovlasého prorektora VŠE - který se mne naivně zeptal, zda jsem „za Keynese či za Friedmana“ - když jsem mu po pravdě odvětil, že nejsem ani za jednoho, protože jsou již oba, jak v USA, tak i ve světě, dávno passé. Když už se musíme držet intelektuální staroby a tlení, tak ne proboha těch symbolických „protínačů křivek“ Samuelsona, Friedmana či Keynese, ale spíše opravdových myslitelů typu von Hayeka, von Misese, Morgensterna, von Neumanna, Mengera, či Schumpetera, tedy myšlení svým původem středoevropského, i když uplatněním a realizací aglosaského. Takové myšlení má přece jen něco společného s naší kulturou, hodnotami a předválečnými zkušenostmi – nezbavujme se jich. Již je nikdy nezískáme zpět – tak jako tu Škodovku, dědictví otců, co jsme tak zbrkle „pustili“. Jak lehce se naše vláda zbavuje vlády našich věcí, které jí (ale vůbec) nepatří! Protože se dnes u nás moderní světová ekonomická literatura programově nečte a ignoruje, a protože profesoři moderních myšlenek sklízejí jen nepochopení a výsměch, dovolte, abych přeložil několik odstavců z The Frontiers of Management, práce jednoho z nejuznávanějších a neúspěšnějších amerických myslitelů a konzultantů v oblastech ekonomiky a podnikového řízení: Petera F. Druckera, tedy také Středoevropana, rodáka z Vídně: V keynesiánském systému jsou „symbolické ekonomie“ peněz a úvěru „reálné“ a skutečné zboží a služby pouze odvozené a na nich závislé – tedy jejich stíny. Makroekonomie – tj. ekonomie intervence národního státu – je vším, zatímco jedinci a firmy nemají moc ovlivňovat, určovat či dokonce řídit ekonomiku, a již vůbec ne schopnost efektivně rozhodovat a vzdorovat silám makroekonomie. Ekonomické jevy, formování kapitálu, produktivita a zaměstnanost jsou prostě funkcí poptávky. My však dnes víme, jako Schumpeter věděl již před padesáti lety, že všechny a každá z Keynesových odpovědí je odpovědí chybnou. Přinejlepším jich lze použít jen za zcela specifických podmínek a ve velmi úzkém rozmezí platnosti. Vezměte například Keynesův klíčový teorém: že finanční záležitosti – státní deficit, úrokové míry, objem úvěru a množství peněz v oběhu – určují poptávku, a tedy i ekonomické podmínky. To předpokládá, jak Keynes sám zdůrazňoval, že rychlost obratu peněz je konstantní a krátkodobě nezměnitelná ani jedinci, ani firmami. Schumpeter ukázal již před padesáti lety, že veškerá dostupná evidence takový předpoklad neguje. A vskutku, kdekoli byla Keynesova ekonomická opatření vyzkoušena, ať již v původní Keynesově či v modifikované Friedmanově verzi, všude byla poražena mikroekonomií podniků a jedinců, nepředvídatelně a bez předchozího varování, změnou rychlosti obratu peněz téměř přes noc. Nejlepším příkladem je, co se stalo v USA v letech 1981 a 1982. Pokus federálního státu o kontrolu ekonomiky skrze regulaci nabídky peněz byl v podstatě zneškodněn spotřebiteli a podnikateli, kteří náhle a téměř drasticky přesunuli své vklady z úspor do tržně peněžních fondů a z dlouhodobých investic do hotovosti – tedy z nízké do vysoké rychlosti obratu peněz – až k bodu, kdy nikdo nemohl spolehlivě určit, co nabídka peněz (money supply) představuje a co tento pojem vlastně znamená. Jedinci a podniky optimalizují své zájmy a podle vlastních představ a interpretací reality si vždy najdou způsob, jak „porazit systém“. Ať již, jako v Sovětském bloku, převedením celé ekonomiky na jediný gigantický černý trh, nebo jako v USA v letech 1981 a 1982 transformací celého finančního systému přes noc – navzdory zákonům, regulacím či makroekonomům. Jak Friedmanův monetarismus, tak i tzv. ekonomie ze strany nabídky jsou jen zoufalé pokusy o záplatování Keynesova systému tzv. ekonomie rovnováhy. Peter F. Drucker, The Frontiers of Management E. P. Dutton, New York, 1986 , s. 107 – 108

Znalostní zaměstnanci Vzdělanec by ovšem měl znát většinu Druckerových prací, obzvláště Towards the Next Economics, The Unseen Revolution, The Age of Discontinuity, Management: Tasks, Responsibilities, Practices, Managing in Turbulent 125

NEUČTE SE Z VLASTNÍCH CHYB Times a hlavně tu nejnovější (1989): The New Realities, kde P. F. Drucker věnuje několik stránek i ekonomické tragédii Československa a odkazu (i příslibu) J. A. Komenského ve věcech znalostí a vědění. V této knize Drucker na straně 174 píše: „znalosti a vědění se rychle staly základem ekonomiky a skutečnou formou kapitálu“, tedy něco, co v ČSFR zřejmě nezná a nechápe ani prezident. Ještě jeden citát (s. 85) mi dovolte z této u nás nedostupné a nepřeložené, i když v USA bestsellerové knihy: Novou realitou (v USA dnes, ve Zlíně již ve třicátých letech)… je společnost založená na „znalostních zaměstnancích“, kteří nejsou ani vykořisťování, ani vykořisťovatelé, kteří nejsou jednotlivě kapitalisté, ale kteří kolektivně vlastní výrobní prostředky prostřednictvím svých penzijních fondů a svých úspor, nejsou podřízení, ale jsou šéfy sami sobě. Jsou jak nezávislí, tak i závislí jeden na druhém. Jsou mobilní. – Znalostní zaměstnanec je především kolega a spolupracovník, nikdy ne podřízený. Tyto americké, německé a japonské reality jsou na hony vzdálené tomu absurdně podivnému světu aukcí za hotové, světu kupónových privatizací, ponižování zaměstnanců, pronásledování podnikatelů, nesmyslného zdaňování zisků, Samuelsonových překladů a dobrovolného nerozlišování mezi penězi ukradenými, přidělenými a získanými účelnou a hodnotnou prací. Co se té „modernosti“ týče, rád bych prohlásil, a to s plnou odpovědností amerického profesionála, že moderní tržní ekonomika je, vždy byla a bude v dynamické nerovnováze. Žádné křivky se v ní tedy neprotínají a protínat nemohou. Ekonomika není uzavřený systém, jako třeba Newtonův vesmír či Keynesova makroekonomie. Ekonomika, obzvláště kapitalistická, se neustále mění, vyvíjí a rozvíjí – tak jako biologický organismus, ne jako mechanický „botostroj“ plný koleček a kol ozubených. Účelem této krátké exkurze do světa moderního myšlení bylo ukázat, že to, co se dnes v ČSFR vydává za kapitalismus, pravicovou politiku, tržní systém a modernismus, je v podstatě jen starý odvar státem kontrolovaného populismu, levicového spoléhání na všemocnost centrálního státu, hospodářského fašismu a hlavně: neinformovanosti, ignorance a politické tvrdohlavosti netušených a pravděpodobně neomluvitelných proporcí.

Přímo nebo oklikou V ČSFR se ještě dnes setkáváme s oficiálním ignorováním světových trendů v moderní ekonomii, v organizaci podniků a vlastnických vztazích. Ignorují se, dokonce i zamlčují principy soukromého podnikání a zdůrazňují se starobylé principy veřejného podnikání (ve smyslu veřejně vlastněných podniků akciových společností). Tyto starobylé principy umožňují atomizaci a rozptýlení vlastnictví a kontroly, a tak připravují půdu pro státní holdingy, státní akciové společnosti a státní odprodej statků zahraničním spekulantům. Tzv. „vláda silné ruky“ se tedy nechystá jen v oblasti politické, ale je připravována a plně podporována i v oblasti ekonomické. Již delší dobu se snažím vysvětlovat, že ČSFR má dnes vynikající příležitost a unikátní šanci přejít ze státního přímo na soukromé vlastnictví podniků, a to bez mezičlánků státních holdingů, státního diktátu, ministerské regulace a naturálních kupónů. Levicové myšlení ekonomického populismu a státní intervence dominují tzv. radikální reformě, která není ani radikální, ani rychlá, a už vůbec nevede k tržnímu hospodářství (společenskému či „nespolečenskému“), ale přímo a rychle ke státnímu kapitalismu a k centralismu hospodářského fašismu. Jelikož v ČSFR zdánlivě nikdo neslyší, ani nereaguje (kromě ponižujících nálepek), dovoluji si opět citovat – jak je u nás zvykem – experty cizí a nám ani kulturně, ani zájmově blízké. Adam Smith (pseudonym J. W. Goodmana) je jednou z nejznámějších amerických osobností v oblasti financí. Jeho televizní program „Adam Smith´s Money World“ patří v USA mezi nejpopulárnější (PBS) a přebírá se dnes i v SSSR (Kanál 1) – i když zcela jistě ne v ČSFR. Adam Smith nedávno navštívil SSSR a leningradskou továrnu na tanky „Kirov“, která nyní „přechází“ na traktory. Adam Smith píše: 126

NEUČTE SE Z VLASTNÍCH CHYB Navštívili nás lidé z Massey Ferguson, Navistar, Ford a General Motors a poukázali na možnost výroby traktorů. Ředitel pan Semeněnko nám řekl, že Kirov se bude privatizovat. Jeho 50 tisícům zaměstnanců budou vydány akcie nebo poskytnuta možnost jejich nákupu. „Budete mít většinu akcií?“ zeptal jsem se. „Upřímně v to doufám“ řekl Semeněnko. „Musíme si udržet motivaci.“ Popis výše uvedené privatizace (tedy té opravdové, do rukou zaměstnanců) by nebyl sám o sobě zajímavý, protože v USA je zcela běžný. Zajímavá je reakce Adama Smithe: V osmdesátých letech jsme se v USA setkali s jevem, kdy CEO (ředitel podniku) a jeho manažeři skoupili akcie veřejné společnosti – tzv. LBO, což je úvěrem podpořený výkup (leverage buyout). V Sovětském svazu tedy mohou vynechat celé jedno stadium kapitalismu a přejít přímo k manažersko-zaměstnaneckému LBO. (Adam Smith, „Annals of Soviet Capitalism,“ The New York Times, 24. prosince 1990, s. 23)

Naslouchat rozumu Je skutečně absurdní, podivné a neodpustitelné, že naši takzvaní experti nerozumějí ani tomu, co tento americký Adam Smith pochopil okamžitě, během první návštěvy. Já osobně v jeho poznámce cítím i určitou obavu: obavu z toho, že bychom se nejen v zemědělství, ale i v průmyslu nedali cestou soukromých podílových zaměstnaneckých podniků, kterým tak dobře rozuměl náš Tomáš Baťa a ke kterým se vyspělý svět dopracovává až v posledním desetiletí. To by ovšem vyžadovalo okamžitou a bezpodmínečnou rezignaci většiny zastánců opačného, neuvěřitelně zastaralého a zcela neinformovaného myšlení, jejich odchod z pozic vedení tohoto státu. Dnes již je zcela zřejmé, že nepochopili, nepochopí a pochopit nemohou. Jedním z nejúspěšnějších podniků v SSSR je dnes Podnik slaboproudých zařízení v Moskvě, první akciová společnost v SSSR, vedená Y. S. Koroljovem. Od roku 1988 se tento soukromý podnik stal ziskovým, zavedl celou řadu nových výrobků a zvýšil mzdy o 65%. Není divu, že se stal „senzací“ i pro americký tisk: Je neštěstím, že není více podnikavých manažerů jako pan Koroljov a více škol, které by vyučovaly podobné metody. Jak dosáhl pan Koroljov tohoto úspěchu? Především získal povolení k převedení svého podniku, již i tak se nacházejícího v nebezpečné situaci, na zaměstnanci vlastněné družstvo. To mu umožnilo plné uplatnění svých podnikatelských vizí. Ale nejdůležitější je, že jeho původně laxní dělníci se nyní cítí plně motivováni – mají totiž možnost přímého podílu na zisku. „Nejdůležitější je změnit postoj a přístup dělníků k jejich práci, strojům a zařízení,“ říká p. Koroljov. (Steven Greehnouse, „A Rare Success Story in Moscow“, The New York Times, 11.12.1990)

1600 zaměstnanců-vlastníků vydělává v průměru 380 rublů měsíčně (státní průměr je 260 rublů). Družstvo se postupně transformuje v podílovou akciovou společnost amerického typu. Dělníci nyní vlastní 25% všech akcií a zbytek (oni sami, ne stát!) prodávají bankám, místní obci a italskému investorovi. Zisk, produktivita a modernizace jsou základními kritérii a principy podnikání. Zaměstnanci vložili každý kolem 500 rublů za podnik oceněný na 90 miliónů rublů. Za tímto zázrakem stojí motivace zaměstnanců, podíly na zisku, vysoké mzdy a nízké daně – tedy pravý opak „scénáře“ v ČSFR

Je v ČSFR situace beznadějná? Není. Snad už jenom ministři a někteří poslanci nenaslouchají hlasům rozumu: podniky se však začínají starat samy o sebe. Slušovický razantní příklon k podílovému soukromému podnikání zaměstnanců je všeobecně známý a získává za Západě potlesk (i od A. Smithe). Vzniká soukromá akciová společnost Alfa Plastic Bruntál - podle amerických zkušeností a principů systému ESOP. Všichni zaměstnanci závodu se stanou jeho vlastníky. Vedení závodu a zaměstnanci budou současně zaměstnavateli i zaměstnanci, ve všech záležitostech budou rozhodovat společně. 127

NEUČTE SE Z VLASTNÍCH CHYB „Chceme sociálně spravedlivou společnost“, vysvětloval během výkladu filozofii vytvoření zaměstnaneckých akcií ing. J. Šajgal, CSc., ředitel bruntálského závodu. Kriticky se vyjadřoval o lidovém kapitalismu, kdy kontrolní balík vlastní jen pár lidí. Tím, že se zaměstnanci prostřednictvím akcií stanou vlastníky závodu, by se naopak měl zlepšit jejich vztah k tomuto novému majetku.“ „Nechtějí lidový kapitalismus“, Špígl, 26.listopadu 1990

A víte, kdo to v Bruntálu celé tlačí? Odbory. Ano, právě ty odbory, které údajně nevědí, co se sebou mají udělat a které se dokonce dohadují s nějakým ministrem o zaměstnaneckém „bolševismu“. Jen kdyby se raději probudily a začaly jednat! A teď to porovnejte s principem lidového (přesněji veřejného) kapitalismu ministra T. Ježka (Profit, 16/90, s. 5), který přiznává, že „vlastníci“ veřejných akciových společností mají sice: „zeslabenou kontrolu nad řízením firmy, protože jsou rozptýleni a je jich hodně (sic). Ale kapitálový trh zpravidla zařídí, že se akcie soustředí u několika významných vlastníků, kteří jsou schopni kontrolní roli plnit.“ Taková je zhruba úroveň tzv. „moderního“ ekonomického myšlení v ČSFR. Taková tedy musí být i úroveň debat a uměle naaranžovaných „svědeckých“ depozicí v jeho parlamentech.

Dělat business s podvodníky? V ČSFR se i dnes lze setkat s velmi podivnými oficiálními názory na podstatu a hodnotu peněz jako kapitálu. V podstatě říkají, že peníze jsou peníze a zda jsou čisté nebo špinavé, je buď jedno nebo se jejich „propíráním“ nikdo zabývat nebude či nemůže. Jakýsi vládní poradce mi to při jedné diskusi „vpálil“ přesně a lapidárně: „Stovka je přece stovka, ať už jste ji dostali nebo vydělali vlastní prací.“ V té chvíli mi bylo jasné, že národ, jehož představitelé nejsou schopni ani základních mravních rozlišení, minimální obchodní a podnikatelské etiky, jakož i prostého ekonomického myšlení, to daleko dotáhnout nemůže. Systém volného trhu je všude na Západě založen na důvěře, spolehlivosti, etice a na „čistých“ penězích. Porušení etiky trhu (které se samozřejmě vyskytuje, obzvláště na Wall Street) se trestá vězením, pokutami a tvrdým společenským postihem. Středoevropské „verze“ volného trhu, založené na „špinavých“ penězích a plně podporované ministerskými „scénáři“, představují patologickou aberaci mravně slabého státu. Nedávno jsme mohli číst v New York Times o pražských zkušenostech vídeňského podnikatele Seppa Leimgrubera. Analýzy a názory tohoto prostého podnikatele z Rakouska by se měly stát povinnou četbou ministrů v ČSFR – na Západě jsou jeho názory samozřejmé: „Problém je, že jediní lidé, kteří mají (v ČSFR) potřebný kapitál, jsou ti, kteří byli aktivní ve směňování peněz a v činnostech černého trhu. Nikdo, kromě těch největších podvodníků, nemá peníze,“ konstatuje pan Leimgruber. „Otázkou je, zda vy, jako slušný podnik, chcete dělat business s podvodníky.“ Steven Prokesch: „Dilemma of a Salesman in Prague“, The New York Times, 27. prosince 1990

Porovnejte Leimgruberův postoj s odprodejem v aukcích za hotové, který si tato vláda vymyslela pro takzvanou „malou“ privatizaci. I cizincům je zcela zřejmé, do čích rukou se stát snaží obchody, prostory a podniky urychleně dostat. Americký New York Times pokračuje, že pan Leimgruber se nenechal odradit a pokračuje ve svém hledání čestných podnikatelů, kteří se jen pomalu začínají vynořovat ve východní Evropě (výraz „východní Evropa“ se opět vrátil zpět do západního novinářského slovníku). Jinými slovy: i kdyby se státu podařilo urychleně „zprivatizovat“ do rukou bývalých funkcionářů komunistické nomenklatury, veksláků a podvodníků, a vyvlastnit tak všechny prosté a čestné zaměstnance v ČSFR, neexistuje žádná záruka, že západní podnikatelé, jako pan Leimgruber, budou chtít „podnikat s podvodníky“. 128

NEUČTE SE Z VLASTNÍCH CHYB Je smutné, že člověk musí „přednášet“ o mravnosti a etice, které by dnes už měly být samozřejmostí. Například, že stovka vydělaná tvrdou prací bude investována zcela jinak, než stovka nalezená na ulici. Anebo, že kupón či žeton obdržený občanem zadarmo od státu bude investován zcela jinak než akcie zakoupená kapitalizací a vydřená pracovním úsilím dlouholetého zaměstnance. Nebo i tak prosté věci, jako že by se nemělo lhát: Vláda ČSFR tajila před vlastními občany dokument „Strategie čs. ekonomiky do roku 1992“, protože: „… vláda měla obavu, že by varianty možného vývoje čs. ekonomiky mohly vyvolat až paniku“. (Hospodářské noviny, 10.12.1990) Takový postoj k autonomii a inteligenci voličů - občanů ČSFR - lze jen těžko sloučit s dodnes vlající vlaječkou „Pravda vítězí“. Nejen slovy, ale hlavně činy měřen jest člověk. Ministr financí ČSFR tvrdí, že neumí identifikovat „špinavé“ peníze a odlišit je od peněz čistých. Proč se tedy uchyluje k „aukcím za hotové“, což je pro „špinavé“ peníze ideální systém anonymního zhodnocení? Proč nelze na úrovních vlád a ministerstev identifikovat bývalé komunisty, členy nomenklatury, prosté oportunisty a podvodníky, zatímco na úrovních podniků, agrokombinátů, holičství a zelinářství lze rozpoutat vyloženou válku proti všem, kteří byli ve straně, a šidili či rozkrádali nenáviděný stát? Nový stát musí nechat lidi na pokoji, nechat je podnikat a nechat je žít, ne jim do všeho mluvit jako nikdy předtím. Vždyť je to vše postavené na hlavu. V Americe dnes koluje velmi jednoduchý „česko-slovenský“ vtip: Představte si prezidenta Bushe, jak telefonuje do General Motors: „Podívejte, nějak se mi ten váš předseda správní rady nelíbí. Nejeví se mi býti dosti bezúhonným. Uvítal bych, kdybyste si ho vyměnili za Franka Zappu“. Smích není třeba popisovat. Bush však vezme telefon znovu a volá ještě do jedné vísky v Texasu: „Ta pamětní cedulka, co jste si tam vyvěsili na škole, ta se mi moc nezdá. Není dostatečně smysluplná a ani ne hezká. Nemůžete si tam pověsit Zifčáka? Co? Oh, pardón, myslím Knížáka.“ To už smích přerůstá v řehot, ale českému našinci dnes není v USA zrovna do smíchu. Jako by náhle „spadla klec“. Nejdříve je nutno vyčistit chlévy „nahoře“ a teprve potom (a není zcela jisté, zda z mravního hlediska vůbec někdy) lze mluvit do věcí inteligentnějším a zkušenějším lidem „dole“. Mravnost rafinovaně postavená na hlavu je jistě nemravnější, než přímá a průhledná jednoduchá nemravnost.

Čeho se východní Evropě nedostává? V USA se dnes objevily nové hlasy: proč investovat do východní Evropy, když máme schopnější a výhodnější Mexiko na naší jižní hranici? Mexiko už privatizovalo přes 750 podniků a dnes v zemi s 90 milióny obyvatel zbývá pouze 400 státních podniků. Nejsou to hlasy ledajaké: Profesor Robert H. Hayes je držitelem profesorské stolice „William Barclay Harding“ na Harvardově univerzitě v oboru řízení, technologie, výroby a operací. Jeho argumentace jsou pádné a přesvědčivé, i když, příznačně, v ČSFR neznámé. Z nich pro nás nejdůležitější je rozbor lidských zdrojů ve východní Evropě a v Československu, dále důvody, proč tento „znalostní kapitál“ dosud zůstává a dlouho zůstane nevyužit: „Často se říká, že jedním z nepřitažlivějších faktorů ve východní Evropě je záplava levné a přitom kvalifikované pracovní síly. Základní vzdělání je v této oblasti jistě velmi vysoké – vyšší dokonce než průměr u lidí vstupujících do zaměstnání v USA. Tyto nevyužité schopnosti by mohly – správně mobilizovány a organizovány – vést k vysoké produktivitě v této oblasti. Západní Evropa však nebude schopna těchto skrytých zdrojů využít ze dvou důvodů: nízká pracovní morálka a motivace … a téměř totální nedostatek jakéhokoli manažerského talentu či zkušeností (an almost complete absence of managerial talent or experience).

129

NEUČTE SE Z VLASTNÍCH CHYB Programy dělnické participace a zaměstnanecké účasti, které plně využívají celkový potenciál pracovní síly podniku – a jejichž logika dnes zasahuje celý ostatní svět výroby a produkce – vyžadují přesně to, čeho se zemím východní Evropy nedostává“. Susan Walsh Sanderson and Robert H. Hayes:„Mexico – Opening Ahead of Eastern Europe“, Harvard Business Review , September - October, 1990 s. 32 – 42

V ČSFR však vládní ekonomové považují dělnickou participaci a zaměstnaneckou účast za „bolševismus“ a odbory to s nimi „diskutují“. Neslyšíme nic o soukromém podnikání zaměstnanců, nic o znalostech a vědění jako kapitálu, nic o kvalitě výroby a služeb, nic o podílech na zisku a vlastnictví, nic o podnikové autonomii, nic o volných mzdách, nic o motivaci zaměstnanců, nic o kvalitních a moderních školách řízení a podnikání, nic o ničem. Pouze kupóny , příděly, poukázky, razítka, aukce za hotové, notářská ověření, státní kontrola a regulace, odčerpávání kapitálu do státní pokladny, státní holdingy, centralismus, státní rozprodej podniků do zahraničí, „špinavé peníze“, atd. Žijeme v ČSFR v jiném světě: podnikatelská logika, která dnes „zasahuje celý ostatní svět“ (viz profesor Hayes), nám plně uniká. Proč? - Není snadné to vysvětlit. Jen historici nám snad jednou objasní tohle nešťastné pokřivení a nepochopení téměř všech základních zásad volného trhu v Československu (a ve střední Evropě) na počátku devadesátých let. Osobně se domnívám, že je to dáno tím, že naši hospodářskou politiku určují lidé, kteří celý život studovali pouze makroekonomiku socialistického a státního typu. Mají tedy přirozenou inklinaci přebírat pouze myšlenky makroekonomické státní intervence (keynesianismus, friedmanismus, atp.), tedy to, čemu se na Západě říká „jemné dolaďování“ tržní ekonomiky. U nás však není nic k „jemnému dolaďování“. My musíme zavést volný trh a k tomu se zatím nikdo ve vládě ČSFR nemá. (Liberalizace cen a regulace mezd za podmínek monopolu státních akciových společností není tržní hospodářství, spíše hospodářský fašismus.) Většina našich ekonomických ministrů a jejich poradců jsou odchovanci VŠE, EÚ ČSAV a Prognostického ústavu, bez jakékoli dlouhodobější praktické i teoretické zkušenosti na Západě. (Občasné půlroční stáže v cizině jsou spíše společenskou záležitostí, nikoli zkušeností formující názor či kompetenci.) Ať chtějí nebo nechtějí, tito „odborníci“ se musí věnovat makroekonomice, státní regulaci a centralistické politice. Řízení, organizace, vlastnictví, kvalita, produktivita a motivace v podnikové sféře – tedy tam, kde bohatství vzniká, jsou pro ně zcela cizí a ve východní Evropě „totálně chybějící“ (viz prof. Hayes výše). Lidé se mne často ptají: „Proč tedy někteří Američané naše opatření podporují?“ - Nevím. Odpověď na to je složitá. Někteří Američané mají zájem na nákupu podnikových akcií přímo (tedy levně) od našeho státu: Wall Street, bankéři, mezinárodní spekulanti, makléři, atd. Budou proto podporovat ty, kteří jim potřebné rozptýlení podnikového vlastnictví zaručí. Většina Američanů však nezná nic jiného než plně fungující tržní hospodářství. Jako ryby ve vodě se umí tržně chovat, ale nemusí nutně vědět, jak trh vzniká a nezajímá je ani podstata trhu – tak jako rybu nemusí zajímat podstata vody. Trh prostě je. Tito lidé (za 25 let jsem jich měl jako studentů na tisíce) nemohou radit, jak tržní hospodářství zavést, pouze informovat, jak trh funguje a jak se v něm chovat. Dvě různé věci, nebe a dudy. Naši ministři a jejich poradci ještě dnes „dělají“ matematickou ekonometrii, mluví o pružnostech poptávky či nabídky a protínají křivky. Jen tak na okraj: president Bush nedávno jmenoval do Státní vědecké rady (National Science Board) W. Glenna Cambella, předního ekonoma z konzervativního Hoover Institution. Campbell se hned pustil do tzv. „ekonometrických studií“, které prohlásil za plýtvání penězi, protože jsou založeny na „nereálných předpokladech za účelem získání hloupých závěrů“ („unreal assumptions to reach silly conclusions“). (Science, 21. září, 1990, s. 1375). Celá naše československá „perestrojka“ je dnes založena na makro-ekonometrii a mikro-ekonometrech, byť se v ČSFR mluví o modernosti, moderních názorech a konzervativních vzorech Hooverova Institutu. Tyto odpovědi a úvahy však naše problémy neřeší. Nemáme prostě odborníky – ani našince, ani cizince. Právě proto je nutno uvolnit, rychle a bezpodmínečně, to jediné, co máme: iniciativu, myšlení, odpovědnost, inovaci, 130

NEUČTE SE Z VLASTNÍCH CHYB podnikání a podnikatelství miliónů našich zaměstnanců - od ředitelů a manažerů až po nádeníky a námezdníky ve všech našich rodinách, podnicích, obcích, okresech i krajích. Vůbec nejméně je nám dnes v ČSFR zapotřebí dalšího rozdmýchávání, rozšiřování a podporování zbytečných osobních ambicí, nerealistických pravomocí a zastaralých ideologií novodobých centralistů, dogmatistů, etatistů a zvolna pučících „bonapartistů“. Profit, 9/91 a 10/91, 27 .2. a 6 .3. 1991

5-8 (sken) PROF. MILAN ZELENÝ REAGUJE NA ČLÁNKY V LIDOVÝCH NOVINÁCH -

„Ohromné nedorozumění“? - Ne, špatné novinářství! Josef Kotrba svými dvěma články, hrubě a se zřejmým nadšením napadl přímo nejen moji osobní integritu a profesionalitu, ale i mou pravdomluvnost, a to skrze Rudé právo pro otištění „vyslovené nepravdy“ a „šíření nepravd“. To, že já dnes podepisuji „největší bestiality“ (jako kdysi pan Doležal), již považuji za pokles novinářské úrovně tak hluboký, že to snad ani komentovat nelze: čtenáři a čestní novináři se jistě vyjádří k manýrám tohoto Kotrby sami. Článek „Odepsali Československo?“ není vyjádřením prof. Sachse, ale pana Kotrby. Jde zřejmě o interview, v němž prof. Sachs reaguje na otázky pana Kotrby, který mu nepředkládá přesné citáty, ale jejich interpretaci ve formě volných otázek. Je zřejmé, že uspěchaný pan Kotrba si vůbec neověřil, zda mé citáty byly či nebyly přesné a že zřejmě neposkytl prof. Sachsovi jejich uveřejněný záznam z New York Times. Sachs to ostatně dokládá tím, že říká: „... jsou-li to vůbec citáty.“ Citáty byly převzaty doslovně a čtenáři LN si mohou sami udělat úsudek o „vyšetřovatelské“ úrovni p. Kotrby. Vinu nese i redakce Lidových novin, která si v touze po senzaci zřejmě údaje p. Kotrby neprověřila, záznam z New York Times snad ani neviděli (i když se to zdá pro vládní noviny s plným přístupem ke službám ČTK až neuvěřitelné). V této věci postupovalo RP zcela korektně, protože uveřejnilo citáty, které mělo zcela podložené. Rada panu Kotrbovi: v těchto věcech není ani tak důležité, co prof. Sachs říká, že řekl, ale co opravdu řekl. Prof. MILAN ZELENÝ (Článek se Sachsovými výroky přinášíme na jiném místě - pozn. RP.)

Novinářka z listu New York Times Sylvia Nasarová potvrzuje autentičnost citátů Jeffreyho Sachse Poté, co Lidové noviny obvinily Rudé právo a profesora Fordhamovy univerzity Milana Zeleného ze lhaní v souvislosti s citáty z projevu amerického profesora Jeffreyho Sachse na kongresu amerických ekonomů v New Orleansu, jsme se telefonicky spojili s redaktorkou listu New York Times Sylvií Nasarovou, která je autorkou zprávy o kongresu, z níž profesor Zelený čerpal své informace. „Za svou zprávou si stojím“, řekla nám a zdůraznila, že Jeffrey Sachs se až do včerejška nijak na tuto zprávu listu New York Times neozval přímo u zdroje, to je v redakci tohoto amerického listu. Protestoval jen v rozhovoru s Lidovými novinami, což může být opomenutí nebo také obava z toho, že vlivný americký deník nenechá svou ekonomickou redaktorku na pospas osudu, ale aktivně se jí zastane. S. Nasarová nám totiž na otázku, zda prof. Sachs použil v New Orleansu větu, že „privatizace ve východní Evropě skončila debaklem“, odpověděla: „Ano, opravdu to řekl.“ Podle jejích slov šlo o soubor projevů a poměrně volné akademické debaty mezi ekonomy, při nichž mohly být použity i ostřejší formulace, než je jinak v akademických přednáškách zvykem. Texty projevů nebyly předány novinářům. „Běžná praxe v případě nesprávného citování je, že postižená osoba požádá o opravu. Nebylo by to normální?,“ řekla nám americká novinářka. 131

NEUČTE SE Z VLASTNÍCH CHYB SLOUPEK RP Lidové noviny ztrácejí nervy Polemika mezi americkými profesory Sachsem a Zeleným o cestách a stavu čs. ekonomické reformy by mohla být oživením debaty, o jejíž potřebě pochybují snad jen stoupenci „Jediné správné cesty“. Bohužel, není tomu tak, a zřejmě proto, že „Jediná správná cesta“ ovládla pole. Tak třeba do včerejška se mi zdálo, že Lidové noviny patří k těm listům, pro něž je věcná diskuse přednější než laciné ostouzení. Úvodník J. Kotrby mě proto překvapil. Jeho obvinění, že Rudé právo zveřejňuje „vyslovené nepravdy“, a to „s jasným úmyslem dezinformovat čtenáře“ , je v případě článku profesora Zeleného nekorektní. Čtenářům Lidových novin totiž naznačuje, že prof. Zelený si citáty z projevu J. Sachse vymyslel. Ve skutečnosti jsou všechny sporné Sachsovy výroky citovány z uznávaného amerického deníku New York Times. Pokud se mýlil New York Times, pak i on by měl být Lidovými novinami obviněn „z šíření nepravdy“ a jeho ekonomická zpravodajka Sylvia Nasarová z „kojzarismu“. To se však nestalo. Lidové noviny se buď neobtěžovaly zdroj Zeleného informací ověřit jinde než u J. Sachse, což je v případě tak vážných obvinění vůči němu i našemu listu poněkud málo, nebo si na velký americký deník netroufají. Možná však o názor z druhé strany prostě neměly zájem. Naše redakce si práci s vyhledáním americké novinářky dala a ta nám řekla, že na své verzi Sachsových výroků trvá. Rudé právo se bude bránit proti pomluvě cestou práva. Šéfredaktorovi LN byl včera doručen dopis s žádostí o tiskovou opravu nepravdivých a urážlivých výroků obsažených v článku J. Kotrby. Pokud této žádosti nebude vyhověno, obrátíme se o pomoc k soudu. A pokud jde o škrty v článku prof. Zeleného, které nám doporučuje J. Kotrba, pak bych ho chtěl touto cestou informovat, že autorské články v Rudém právu necenzurujeme. Zdeněk Porybný 5-9 (sken)

O bezmocnosti mocných Dnešní mocní jsou zřetelně bezmocní: nemohou pomoci, nevědí jak, neznají ani řešení, ani cesty, spoléhají již jen na impulsy vnější (Německo, NATO, EU, atp.), a s výjimkou touhy po penězích je opustily takřka všechny impulsy vnitřní. Ztratili kontakt s národem: nevědí, co se děje, nevědí ani, jak těžce se lidem žije, necítí jejich trápení, neumějí si představit, že by svou moc mohli ztratit. Vzrůstající pasivita občanů je proto hojivou mastí na jejich nejisté duše. I když mocní svou pozici odvozují z české společnosti, jejich bezmocnost je jen jejich osobní a jim vlastní. V roce 1989 to byli čeští lidé, kteří na pár dní demonstrovali moc bezmocných. Lidé mají stále moc, i když ji dnes příliš neuplatňují. Dnešní mocní však svoji sílu ztratili, a to je nové. Bezmocnost mocných je viditelným symptomem vleklé choroby naší doby. Proč občané, jediní zaměstnavatelé „mocných“, tolerují, snášejí a dokonce omlouvají jejich neschopnost, prostřednost a bezmocnost? Tato otázka mě dlouho trápila a vždy pro mne představovala jakési mystérium, něco nečekaného, pohanského a nepředvídatelného, obzvláště po 30 letech v americkém exilu. Sebevědomě jsem očekával pravý opak: po 40 letech porobení, lhaní a zklamání to v Čechách ti „mocní“ již nikdy nebudou mít dobré, nikdo jim neuvěří: budou neustále testováni a „provětráváni“. Bez skutečného výkonu a viditelného výsledku se nikdo neudrží u moci déle než několik roků - uvažoval jsem logicky, pragmaticky, po americku. Přiznám se, že tohle byla jediná závažná předpověď, která mi v ČR nevyšla. Věděl jsem hned od začátku, od roku 1992, že v tomto jsem propadl, když jsem opakovaně slyšel „Někomu přece věřit musíme“, „Nepleťte lidem hlavy“, „Dokázali jsme, že to dokážeme“, „Více Kožených!“ anebo „Nechte to koňovi, ten má větší hlavu“. Takový přístup k moci bude nejen tolerovat, ale i podporovat slabé, neschopné, bezmocné, ale jinak bezohledné a hrabivé, nebo jen „pracovité“ a „hodné“ lidi. 132

NEUČTE SE Z VLASTNÍCH CHYB Nedávno zveřejněné výsledky šetření pražské Agentury Gf K (komplexní analýza životního stylu v ČR) mě zaujaly, protože nabízejí vysvětlení, a tak snad i řešení. Češi se výrazně liší jak od všech ostatních zemí střední a východní Evropy, tak i od evropských zemí vůbec. V ČR převládá (41 %) typ loajálního, silně konformního, opatrného a konfliktům se vyhýbajícího člověka, žijícího ve velkých městech. Je to největší procento v Evropě (průměr 23 %). Nejblíže jsou nám Slováci (34 %), nejdále Rusové (1 %). Agentura píše: „Průměrný český občan je loajální člověk, bažící především po jistotě, proto se drží při zemi, vyhýbá se konfliktům a snaží se spolupracovat se svým okolím.“ Mladých, dynamických a přizpůsobivých lidí s vysokoškolským vzděláním, zájmem o politiku a touhou po úspěchu má ČR (po Rusku a Slovensku) nejméně: 12 % (průměr 19 %, ale Polsko 34 %). Stejně málo máme i tzv. „vítězů“, tj. lidí riskujících, dravých, samostatných a usilujících o profesionální úspěch: pouhých 7 % (průměr Evropy 16 %). Starších lidí, kteří se bojí všeho nového, stýská se jim po starých časech a socialismu a jsou plně ponořeni do svých existenčních problémů, máme méně: 12 % (Evropa 26 %, ale Maďarsko jen 5 %). Zato má ČR hodně pasivních konzervativních typů, asketů s odporem ke konzumní společnosti, většinou důchodců: 28 % (Evropa 23 %, ale Rusko jen 5 %). Ve všech kategoriích jsou Čechům nejblíže Slováci a nejdále Rusové. Proto jsme se asi se Slováky „rozvedli“? Jak se z toho poučit? Mocní se dnes v ČR mohou spolehnout na opatrnost, loajalitu, optimismus a konformismus většiny aktivních lidí. Mohou však těchto vlastností i podstatně zneužít, jako v polistopadové dekádě. Mohou s jejich pomocí zakrývat i ospravedlňovat neschopnost a neúspěchy (viz trapný slogan „sociálního smíru“). Je logické, že nelze měnit mentalitu národa: silně konformní, loajální a nadmíru opatrní lidé mladší a střední generace dominují a budou dominovat české společnosti. I s tím by se dalo pracovat. Je pouze nutné svou loajalitu, podporu a spolupráci nabídnout pouze těm, kteří „umějí“, mají výsledky, něco dokáží a národ neokrádají. Bez ohledů se rozloučit s těmi, kteří nevědí, co dělají, nikam nevedou a žádnou moc neuplatňují. Pak by mělo být vše opět normální. (Zde se Čechoameričanovi ukazují ty jeho české spodničky: i já jsem spíše optimistický, loajální a podpůrný.) Jinými slovy, vyhodit lumpáky a šibaly - a nenechat je vrátit se oknem. Vybírat pečlivě nově příchozí a nepřetržitě a tvrdě je testovat. Když „umějí“ a něco dokáží, pak je podpořit, spolupracovat s nimi a ukázat jim tu svou loajalitu, když už musíme. Když ale „neumějí“, pak pryč s nimi, čím dříve, tím lépe. Žádnou „bezmeznou důvěru“ nikomu. V žádném případě nemůže a nesmí národ své bezmocné mocné „milovat“, odpouštět jim, dávat jim druhou příležitost, nechat je učit se z vlastních chyb, nechat je „experimentovat“ s lidskými životy, atd. Takové vlastnosti a hlásání „lásky“ k mocným prostě nepatří do politiky, ani do hospodářství. Prostí lidé, občané a voliči, jsou ti skuteční mocní, ale musí se podle toho chovat. Musí se naučit rozeznat zlé od dobrého, vynikající od prostředního, hloupé od chytrého, výsledek od slibu a skutečnost od mýtu. S tím by se pak mělo dát pracovat. New York, březen 1998

event. FOTO: Prof. Milan Zelený při projevu v Londýně. Vlevo od něj konzervativní poslanec Winston Churchill, vnuk bývalého ministerského předsedy Velké Británie 5-10 (sken) 133

NEUČTE SE Z VLASTNÍCH CHYB

Proti větrným mlýnům V roce 1990 napsal a vydal knihu Československo očima exilového ekonoma. Netajil se v ní svou skepsí ke zvolené koncepci ekonomické transformace. O rok později svou nevíru v ni a své varování vtělil do další publikace Ještě je čas (s podtitulkem Obávám se o osud této země). MILAN ZELENÝ, řádný profesor systémů podnikového řízení Fordhamovy univerzity v newyorském Lincolnově centru, jeden z nejvýraznějších oponentů reformy. Navštívili jsme ho po pěti letech uskutečněných změn. Zajímalo nás, zda jeho skepticismus zaznamenal jisté korekce časem a změřenými ekonomickými výsledky. Jak patrno z dalšího textu, nezaznamenal.

Před několika lety jste byl vášnivým zastáncem zaměstnaneckých akcií. Česká privatizace vám nedala za pravdu a šla jinou cestou. Považujete ji stále za chybnou? Kolem mého návrhu vznikly různé, ne zcela správné interpretace. Takže snad začneme uváděním věcí na pravou míru. Samozřejmě jsem podporoval zaměstnanecké vlastnictví, ale mínil jsem to především ve smyslu nalezení vlastníků, pro které nejsem schopen nalézt žádný lepší výraz než insideři, tedy lidé, kteří jsou vnitřně spjati s podnikem. Měl jsem na mysli nejen zaměstnance, ale i manažery, exekutivu, případně i představitele měst a obcí, a samozřejmě i kapitalisty, kteří by měli těsnou aktivní vazbu na podnik. Chtěl jsem od sebe odlišit insidery od outsiderů, lidí »zvenku«, kteří k podniku žádné vztahy nemají a na jejich motivacích a činech je to znát. Důvody, proč jsem před pěti lety prosazoval hledání aktivních skupin vlastnických insiderů, nepominuly. Spíše naopak. Nechtěl jsem nikomu mávat před očima zahraničními příklady. Domníval jsem se a stále jsem přesvědčen, že skupina lidí, o kterých hovořím, by byla schopna a ochotna provést to, čemu se říká restrukturalizace. Jste tedy přesvědčen o tom, že cesta, kterou jste doporučoval, by umožnila najít vlastníky aktivnější, kteří by se rychle začali starat o svůj majetek s péčí řádného hospodáře? Samozřejmě. Já se často dočítám o tom, že se rozlišuje chování drobných vlastníků, středních vlastníků, větších institucionálních vlastníků. Jenže v tom není podstata věci. V našich podmínkách jde spíše o to, že vlastníci, ať jsou velcí nebo malí, nejsou schopni vykonávat vlastnické povinnosti. Proč? Především proto, že došlo k rozptýlení akcií mezi držitele investičních kupónů, tedy diky. Mimochodem, jestlipak jste si všimla, že dříve se 134

NEUČTE SE Z VLASTNÍCH CHYB psalo DIK a dnes už jen dik? Už nejsou tak velcí, jak bývali, takže ta symbolika velkých a malých písmen není tak bezvýznamná. Je to prostě výraz toho, co se těm naivním a neinformovaným lidem přihodilo. I anglicky to zní zcela správně: prostě, dick. Dikové nejsou lidé, kteří by mohli vykonávat vlastnická práva, i kdyby se jim to nakrásně umožnilo. Oni to prostě neumějí a nikdy umět nebudou. Ale to rozptýlení nepostihlo jen nejmenší vlastníky, diky. Postihlo i fondy. Jsou tam ze zákona velmi závažná omezení v podobě limitů hlídajících rozložení portfolia. Ty brání údajně rizikovým investicím ze strany fondů, ale také - a to zejména - výkonu vlastnických práv. S limity není až takový problém si poradit. Chcete vědět jak? Snad raději ani ne. Dovedu si to představit. Ale nebudeme přece předpokládat, že zákon je od toho, aby jej každý obcházel. Chtěl bych říci, že při jeho konstrukci se jaksi pozapomnělo na jednu věc. Je velký rozdíl mezi kontrolním balíkem akcií a restrukturalizačním balíkem. Jestliže vlastním 20% akcií, pak za jistých okolností mohu mít kontrolní balík. Mohu ovlivňovat vyhazování ředitelů, měnění správních rad a tak dále. Ale nemám zájem sám vynaložit potřebné peníze na restrukturalizaci. Když vlastním 20 % akcií, dostanu jen 20 % toho, co zbude ze zisku. Hlavní část restrukturalizačního efektu shrábnou ostatní, neinvestující vlastníci. A moje investiční výnosnost je velmi nízká. Když čtu v novinách o tom, jak se provádí restrukturalizace, ježí se mi z toho vlasy. Mimochodem, v jednom ze svých interview jste se ptala odpovědného vlastníka (resp. představitele jednoho z fondů), jak probíhá pod jeho dohledem restrukturalizace. Určitě si pamatujete, co vám odpověděl. Že báječně, že už se něco děje, že on sám byl svědkem výměny tří ředitelů. Chcete lepší důkaz toho, že tito lidi nevědí, co to restrukturalizace je? Oni budou prostě vyhazovat ředitele, jak jsme toho byli, jsme a budeme svědky, aniž by se v podniku cokoli pohnulo. Kvalitní ředitelé jsou úzkoprofilové zboží, takže svévole vlastníků má své meze. Nicméně máte pravdu v tom, že představy nových vlastníků o restrukturalizaci jimi vlastněných podniků jsou někdy poněkud nezralé. Jaká je představa vaše? Prvním krokem je změna vlastnictví, jak už jsem naznačil. Tedy nikoli změna vlastnictví ze socialistického na veřejné, ale ze socialistického na soukromé. Poté je třeba udělat celou řadu kroků dalších. Je nutné provést změnu organizačního systému z klasického, hierarchického, mnohastupňovitého byrokratického způsobu řízení, který u nás dosud přežívá, na to, čemu bychom mohli říkat plošné organizace. To znamená organizace, kde skupiny jsou schopny velmi flexibilně, velmi operativně reagovat na rychlé změny na trhu. V dnešní globální ekonomice je to určující, základní fenomén konkurence. Bezpodmínečně nutné je zainteresovat všechny, které nazývám insidery, na výsledcích. Podíly na zisku, podíly na kapitálu, odměny za iniciativu, za inovace. To všechno souvisí s reorganizací, s restrukturalizací podniku. Je třeba vytvořit atmosféru produktivity. Bez ní to nejde. Konkurenceschopnost znamená růst produktivity práce, růst produktivity kapitálu. K restrukturalizaci patří i některé technologické otázky. Také opouštění klasických, neflexibilních výrobních linek, přecházení na týmovou práci. Tam se bez účasti zaměstnanců a managementu neobejdeme. Když chcete konkurovat na světové úrovni, pak musíte mít dokonale zainteresované týmy, které musí mít velkou schopnost sebeřízení, velkou schopnost vlastního vyhodnocování výsledků. V moderním konkurenčním prostředí je týmová práce nevyhnutelná a ničím nenahraditelná. Především proto, že poptávka už dávno není záležitostí dlouhodobě předvídatelných trendů, ale mění se ze dne na den. Dnešní spotřebitel, obzvláště zahraniční, je velmi vybíravý a velmi náročný na kvalitu, na čas, na spolehlivost i na dostupnou cenu výrobků. Vaším hlavním argumentem ve prospěch zaměstnanecko-manažerského vlastnictví je tedy aspekt výkonnostní, nikoli sociální. Máte po ruce nějaké přesvědčivé příklady v tomto směru? Když příklad, tak příklad. Z nedávné doby a ze Spojených států. A reprezentativní. Letecká společnost United Airlines byla dlouhodobě ztrátová. Její akcionáři proto zvažovali, zda uskutečnit prodej majoritního vlastnického podílu zaměstnancům. Po delších úvahách v minulém roce došlo k realizaci zamýšleného zaměstnaneckého buy-outu. Společnost se velmi rychle dostala z červených čísel ztrát k zisku. Předseda správní rady společnosti UAL i renomovaní analytici se shodují, že radikální změnu lze připsat na vrub jediné 135

NEUČTE SE Z VLASTNÍCH CHYB skutečnosti - snižování jednotkových nákladů na základě systematického úsilí celého zaměstnaneckého kolektivu. Ten byl pro záchranu společnosti ochoten učinit více než kdokoli jiný, než lidé zvenčí. Pěkné české přísloví ovšem praví, že jedna vlaštovka jaro nedělá. Lze zkušenost United Airlines zobecnit? Není namístě ve většině případů spíše obava, že zaměstnanci dají přednost výplatě mezd před investicemi, nebo že budou chránit nepotřebná pracovní místa? Zaměstnaneckých podniků je ve Spojených státech víc než deset tisíc. Zaměstnávají přes 12 miliónů lidí. Přibližně jeden a půl tisíce těchto podniků je veřejných, to znamená, že prodávají své akcie na veřejné burze. Každý pátý podnik vedený na burze ve Spojených státech je tedy částečně vlastněn zaměstnanci. Průměrné procento zaměstnaneckého vlastnictví u veřejných podniků se pohybuje kolem 15 %. Co se výkonnosti zaměstnanecky vlastněných podniků týče, je snad samozřejmé, že v americkém tržním hospodářství nikdo dobrovolně nezavede systém, který by mohl vést k nižší výkonnosti a nižší konkurenceschopnosti. Takže ani jeden z uvedených 1,5 tisíce veřejných podniků se nedostal do těžkostí, ztrátovosti, či dokonce bankrotu. A porovnáme-li výkonnost 400 veřejných podniků, které mají více než 10% zaměstnaneckých akcií, s průměrnými údaji (např. pomocí známých burzovních indexů), jsou zde efekty jednoznačně vyšší. Takže nechápu, o co vám stále jde. Nevěřte tomu, že zaměstnanci a manažeři v tržním prostředí jsou schopni a ochotni ničit podnik, který jim dává práci i pocit seberealizace. Negativní zkušenosti z bývalé Jugoslávie jsou něco jiného - tam se podniky pohybovaly v ekonomicky nenáročném prostředí. Vraťme se snad už raději zpět k české ekonomice a její transformaci. Pokud bude vývoj ve světě směřovat k většímu využívání zaměstnaneckého a manažerského vlastnictví, lze očekávat, že se tento trend uplatní i u nás. Nebo snad ne? Nejspíše ano, ale velmi pozdě. Jenomže jsme si mohli ušetřit spoustu času a námahy. Mohli jsme využít spontánních světových trendů a postrčit ekonomiku v souladu s nimi. Nemuseli bychom zaznamenávat ztráty v produktivitě, v efektivnosti, v nucených odchodech z důležitých trhů. Jinými slovy, jestliže vývoj jde směrem k manažersko-zaměstnaneckému vlastnictví, proč tomu nepomoci? Proč například nezvýhodnit nákup manažerských a zaměstnaneckých akcií? Proč čekat celá dlouhá léta? A znovu zdůrazňuji, že skupiny insiderů jsou jediné, které jsou schopny provést restrukturalizaci a které jsou k ní motivovány. Vaše úvaha má jednu drobnou vadu krásy. Insiderům chybí kapitál. Podmínka sice nikoli postačující, ale v každém případě nutná. A vaši dikové a fondy snad kapitál mají? Navíc nemají ani tu motivaci. Já jsem nikdy nebyl zastáncem odprodání podniku skupině insiderů v aukci za hotové a přes noc. Byl jsem a zůstávám zastáncem toho, aby se tato skupina ke svému kapitálovému vlastnictví dopracovávala. To všechno je řešitelné. Oni si mohou majetek prostě dokupovat. Kapitál, který potřebují pro nákup podniku, se vytváří činností podniku. Jinak to za našich podmínek nejde. Od skupin insiderů nemůžete vyžadovat složení plné ceny jako od mafiánů. Musí kupovat postupně. Finanční řešení není až tak složité. Což ovšem ještě stále neřeší otázku kapitálu potřebného jako finanční investice do podniku, restrukturalizačního kapitálu. Vám to tedy myslí. Ani to není nepřekonatelný problém. Není problém udělat dohodu se zahraničním partnerem, že ke dni D dostane dejme tomu 100 % vlastnictví s tím, že toto vlastnictví se bude vracet – podle toho, jak si bude zahraniční kapitál odsávat zpět své investice v podobě zisku - zaměstnanecko-manažerským vrstvám. Takže zpočátku bude zahraniční podnik vlastnit 100 % akcií, za pět let 75 %, ještě později 50 % nebo 30 %. Tímto způsobem lze systematicky vytvářet domácí kapitál i domácí kapitalisty. Jste přesvědčen, že vámi navrhované řešení je akceptovatelné právě zahraničními partnery? 136

NEUČTE SE Z VLASTNÍCH CHYB Kdybych o tom nebyl přesvědčen, nenavrhoval bych je. Každý kapitalista chce své investice realizovat v zisku co nejrychleji. Opusťme nebezpečné, zaminované pole privatizace a restrukturalizace. Před pěti lety jste mnohokrát vyjádřil své obavy z důsledků terapie, která byla poněkud nešťastně nazvána šokovou. Léta plynou a šok se jaksi nedostavuje. Míra nezaměstnanosti je nižší než kdekoli v postsocialistických zemích i než na Západě, míra inflace je skoro jednociferná. Co chcete víc? Nemáte pocit, že ekonomika je v relativně uspokojivém stavu? Nemám, a opustit zaminované pole restrukturalizace se vám jen tak nepodaří. Sama jste si je zaminovala. Já jsem nikdy nevystupovat proti šokové terapii proto, že jsem od ní očekával šok. Šok zde byl míněn jako nástroj, ne jako následek. To byste měla vědět. Možná, že šok očekávali jiní, ale nikoli já. Já jsem vždy tvrdil, že tato terapie nepovede ke zvýšení výkonnosti naší ekonomiky. Ono se toho ale skutečně mnoho nestalo a je otázka, zda je to dobře. Zůstalo nám hodně majetku ve Fondu národního majetku, před chvílí jsme hovořili o podobnosti mezi socialistickým a veřejným vlastnictvím. Nezaměstnanost skutečně nevzrostla. Ale je otázka, proč. Já si vzpomínám, že v roce 1991 jsem měl velké veřejné spory s ministrem Dlouhým na téma nezaměstnanosti. On tehdy říkal, že pokud nestoupne nezaměstnanost na více než devět procent, bude to známka toho, že transformace nefunguje. Já jsem tenkrát říkal, že není dobré se stavět k problému tak, že čím větší nezaměstnanost, tím lépe. Nezaměstnanost je složitý problém pro každou vládu na světě a nelze od ní furiantsky dávat ruce pryč. Ale na druhé straně je pravda, že absence růstu nezaměstnanosti svědčí o absenci restrukturalizace. A podniky - alespoň mnohé - se ještě drží nad vodou spíše díky různým stykům, bankovním machinacím a státním podporám, než díky zlepšené výkonnosti. Značné množství pracovníků pohltil i sektor služeb. Měli jsme ho dlouhodobě poddimenzovaný. To ano, ale sektor služeb je sektor s nízkou produktivitou. Jeho vysoký podíl si mohou dovolit země, které mají vysokou produktivitu zemědělství a vysokou produktivitu průmyslu. Mohou si to dovolit například Spojené státy, které mají ve službách 70 % lidí. Jenže my jsme se velmi rychle zahltili přechodem na nízkoproduktivní služby a nechali přitom uklouznout produktivitu zemědělství a produktivitu průmyslu. Jinými slovy řečeno: stavíme střechu, ale chybějí nám základy - naše produktivní sféra nebude moci sféru služeb udržet. Ta bude držena pouze zájmem zvenčí. Jakmile ten opadne, může se nám stát přesně totéž, co se stalo Mexiku. Není vaše očekávání poněkud pochmurné? Spíše reálné. Mexiko zaznamenalo krach, protože z něj odešel spekulativní kapitál. Toho dnes máme v České republice až až. Jenže nám k ničemu není. Je to kapitál, na který si ani nesáhneme. Pokud nemáme zahraniční kapitál zabudovaný do podnikové organizace, do technologií, do podniku jako takového, není nám příliš platný. Spíše naopak. Vytváří se jen nebezpečné iluze o vlastních úspěších. Řeknu vám na závěr jednu svou vzpomínku. V roce 1990 jsem byl na přednášce dnešního premiéra, tehdejšího ministra financí Václava Klause na Karlově univerzitě. Prohlásil tehdy: „Čtyřicet let jsme si říkali, že majetek patří nám všem, tak teď si na to vydáme papíry.“ Následoval doslova bouřlivý potlesk v sále. Intelektuální smetánka našeho národa freneticky tleskala. Nevím, jestli jste byla mezi nimi. Já jsem si již tehdy uvědomil, že se asi budu prát s větrnými mlýny. Protože pokud byla cílem transformace takováto změna vlastnických práv, pak skončila dříve, než začala. Pokud transformaci chápeme jako nalezení skutečně odpovědných vlastníků, zvýšení konkurenčních schopností, zvýšení motivace, růst výroby a exportu, pak máme k cíli ještě hodně daleko. A iluze nám na cestě k cíli nepomohou. Eva Klvačová, EKONOM 24/1995

137

NEUČTE SE Z VLASTNÍCH CHYB

6 TEĎ JIŽ MÁME, CO JSME CHTĚLI Korupce, organizovaný zločin, mafie, bratrstva - to je každodenní realita ČR na začátku 21. století. Bez ohledu na partaje. Aleš Vébr

O výrazu etika neumím hluboce filozofovat a filozofování o tomto slovu ani moc nevěřím. Václav Klaus

Ministerský předseda nesmí být fotografován z profilu, pouze zepředu. Tiskový úřad vlády Polska, 4.11.2006

6-1 (II)

Proč jsem (opět) v opozici? Snad ani nelze popsat opojnou radost exulanta, který se po pětadvaceti letech dozví o pádu komunistické vlády a o možnosti návratu domů. Nelze popsat absurditu zklamání člověka, který se po plných čtyřiceti letech opozice octne již po dvou měsících kýženého „návratu“ - opět v opozici. Proč jsem v opozici? Především nejde o opozici dobrovolnou. Můj původní instinkt byl prostý: člověk, který strávil čtvrt století ve stalinismu a čtvrt století v USA, se již otrkal a lecčemu přiučil - chápe, že je třeba pomoci, své zkušenosti sdílet a zúčastnit se. V opozici jsem se prostě ocitl, i přes snahu pomoci. Snažím se jistě o něco jiného než představitelé tohoto státu. Svým národem si zatím tak jistý nejsem. Proč tedy? Protože uráží a bolí, když ti, před kterými jsem v roce 1967 utíkal, jsou i dnes vysokými úředníky v řídicím aparátu tohoto státu. Komunisté jsou i nadále jmenováni do vysokých vládních a diplomatických postů, bez ohledu na cítění občanů i exulantů, bez ohledu na kvalifikaci. Komunisté a milicionáři, kteří profesionálně pomáhali „budovat“ padesátá a šedesátá léta, nikomu nevadí; podnikatelé, „jézéďáci“, inženýři a zelináři, kteří byli komunisty, vadí všem. Ve všech civilizovaných zemích se politické přestupky a zločiny řeší a trestají „odshora“ - nikdy ne „odzdola“. Jak prosté. Protože bývalí komunisté tato absurdní jmenování do funkcí neodmítají, za svou minulost se neomlouvají, ale spíše svou stranickou příslušnost rychle mění, zapírají či zakrývají. Směšné, zbytečné a nesmyslné: značka „bez stranické příslušnosti“ pak prostě označuje bývalého komunistu. Nikdo by neměl uniknout spravedlivému soudu dějin. Protože jsou urážlivé a ponižující obrazy a fotografie dosud živých pánů s knírky, kteří na mne civí z průčelí budov, výkladních skříní, poštovních známek, zdí kanceláří a televizních obrazovek. Už jsem se s tím vícekrát setkal, téměř si na to zvykl, ale stále se toho bojím. Protože nemám rád, když se zapírá, popírá, zkresluje a upravuje. Tajnůstkářství, polopravdy, nepravdy a skoropravdy mohou být funkční pouze na socialistickém tržišti, ne však ve věcech demokracie. Lidem se musí říkat pravda. Lidem se pravda nesmí zamlčovat. Lidmi se nesmí manipulovat, lidé se musí účastnit a podílet. Proč? Protože to jsou lidské bytosti.

138

NEUČTE SE Z VLASTNÍCH CHYB Protože oficiální nálepky, přízviska a nadávky do demokracie nepatří. Lidé, kteří se státní propagandou nesouhlasí, přece nejsou fašisté, bolševici, staré struktury, temné žilky, extrémisté, šaškové či pravičáci. Lidé nejsou ani židozednáři, levičáci, psychopaté, bulvárníci, nebo, nejhorší z nejhorších, „ti, kteří za socialismu kradli“. Nejvíce se přece krade nyní. Jestliže s někým nesouhlasíme, je třeba vysvětlit proč, a ne mu vypálit na čelo rudý cejch. Závist a nenávist je třeba překonávat činy, nikoli ji symbolicky vylepovat po nových sloupech. Protože nemám rád ty obrovité „placky“ OF na klopách bývalých komunistů: jde z nich strach a nejsou ani vkusné. Protože jsem přesvědčen, že obětí a utahování opasků již bylo dost. Neexistuje totiž žádná teorie, která by zdůvodnila, proč po bídě musí na lidi přijít bída další, aneb – jak lze bohatství dosáhnout rychleji radikální pauperizací. Není takové teorie. Jsem přesvědčen, že šoky a slinění mohou být za určitých podmínek vhodné pro omezenou experimentaci s krysami či psy, jsou však zcela nevhodné a nedůstojné lidí, rodin a jejich dětí. Protože představitelé státu nemluví o lidech, ale o sazbách, procentech a kvótách. Navíc se tomu říká ekonomie a mnozí se pod to i podepisují. Je mi až stydno za mocné, kteří veřejně předepisují hořké kapky utrpení a ponížení - pro lidi zcela bezmocné. Je mi stydno i za ty bezmocné, kteří tyto arogantní předpisy mocných přijímají s OFčí pasivitou stoiků. Protože stát, který nám veškeré „vlastnictví“ prostě zkonfiskoval či ukradl, a kterému tedy legitimně nic nepatří, nám to nyní chce prodávat zpět v aukcích za hotové a vyměňovat za kupóny. My všichni, zaměstnanci i občané, jsme za tyto statky zaplatili již mnohokrát: nízkými platy, vysokými daněmi, zničeným zdravím, zničenou myslí a zničenými životy posledních čtyřiceti let. Komu tedy platíme? Za co? A proč? Nepovažuji za morální, že ti, kteří za své statky již mnohokrát zaplatili, nedostanou nic a zůstanou námezdní silou, zatímco ti, kterým již zaplaceno bylo a kteří potřebnými balíky hotovosti disponují, získají nyní vše a zřejmě na věčné časy. To, že si stát i nadále ponechává procenta v této neřestnosti, lze již považovat za tragédii řeckých proporcí. Nová ústava, bude-li za něco stát, by měla prohlásit historické reformy 1990-91 za protiústavní. Kdo dnes přejímá odpovědnost? Protože se vytváření státních akciových společností, kontrole podniků státem, státní intervenci a státnímu podnikání i nadále říká „de-etatizace“. Protože státním monopolům, státním podnikům a státním akciovým společnostem bylo umožněno volné určování cen, ale i nadále se tomu říká „liberalizace“. Protože se snažíme odstraňovat deformace cen tak, že nové ceny ještě více deformují a matou. Dlouholetá deformace cen lidské pracovní síly trvale deformuje ukvapeně „zliberalizované“ ceny zboží. Deformace mezd se v tržním hospodářství nesmí oddělovat od deformace cen. Ztráta motivace zaměstnanců je mnohem větším nebezpečím než státem vytvářená inflace. Protože se „privatizací“ v ČSFR nerozumí zesoukromění, nýbrž masové zveřejnění státního vlastnictví, pod státní kontrolou a za státní účasti. Protože „Škodovka“, která byla až dodnes symbolem naší zašlé slávy a zbývajícího umu, bude vbrzku ze 70% Volkswagen, z 30% stát a ze 100% námezdní pracovní silou. Protože jsme nepochopili Baťovu soustavu řízení a urazili i továrníka Baťu, kterého nám závidí celý svět. Protože představitelé státu stále ničí, rozbíjejí, rozdělují, parcelují, rozdávají a rozprodávají - co jim nepatří. Protože jsem již unaven z koordinačních center, která nikdo nekoordinuje a která se stala centry lidí neschopných, nekvalifikovaných a závistivých. Jejich kádrovaní, čistky, fízlovské dotazníky, plakátování a vykazování „aktivity“ mi připomíná rudé buňky let třicátých a mládežnické fanatiky let padesátých. Atmosféra strachu, vyhrožovaní a dogmatické sebejistoty v sebepravdě jsou stejné - a stejně ponižující. Protože se bývalí komunisté, klasičtí populisté a novodobí etatisté prohlašuji za pravičáky a konzervativce, zatímco pravičáci a konzervativci jsou oficiálně nazýváni fašisty, nacisty a extrémisty; podobně i bývalí političtí 139

NEUČTE SE Z VLASTNÍCH CHYB vězni a nezávislí novináři. Proč jakýkoli nesouhlas či vystoupení proti bývalým komunistům, fóristům či ministerským ekonomům je okamžitě označen za podvrh StB, za bolševismus nebo za práci „starých struktur“? Spíláme sice „starým strukturám“, ale jejich špinavé peníze a hotovost za akcie či za kupóny přijímáme s hltavou náruživostí. S absurdním nadšením se zaměstnanci, bývalí nevolníci, stávají dobrovolnou námezdní silou. Protože ČSFR dnes „vedou“ lidé, kteří vášnivě a náruživě dělají, co neumějí, a co umějí, nedělají vůbec. Jde strach z ševců, kteří se nedrží svého kopyta. Protože jsem přesvědčen, že komunistická doba symbolů a metafor, cedulí, uniforem, beraniček, medailí, znaků, vyznamenání, bavoráků, doprovodných družin, pompéznosti, papírových spekulací, názvů, jmen, titulů a prázdných slov, se neměla nikdy obnovit. Protože však již nastala, měla by nyní být, a to co nejdříve, vystřídána érou činů, práce, vzdělávání, respektování druhých, pravdy, podnikání, podnikatelství a podnikavosti - za přímé demokratické účasti všech čs. občanů. Protože jsme si dosud nevyjasnili vztah k zahraničí. Chtěli jsme měnit svět a jeho instituce, ale doma jsme si ani minimální pořádek udělat neuměli. Poslali jsme vojáky tam, kam jsme nemuseli. Kde je však gesta opravdu zapotřebí, jako třeba v Pobaltí, tam nepošleme ani ministra zahraničí. Tleskáme, když americký prezident nazve bývalého komunistu hrdinou, místo abychom ho vyvedli z bludu. Protože si zveme a vítáme zahraniční investory a poradce, ale když přijdou a chtějí investovat či radit, tak je ponížíme, vyženeme a ještě pomluvíme. Protože „Co Čech, to muzikant“ může být sice pěkná tradice, ale „co muzikant, to politik“ již ne. Jmenování amerického „drogisty“ a hudebníka Franka Zappy prezidentským poradcem pro zahraniční investice v ČSFR - i přes podstatné decibely rockové skupiny „Kapitána Hovězí srdce“ - představuje pochybné politické rozhodnutí. Zappova kvalifikace je ne-smyslná pro cokoli a kdekoli, ale nemůže znamenat vůbec nic v zemi, která by chtěla případně přejít na tržní hospodářství. Protože vysocí představitelé ČSFR euforicky „radili“ Kongresu USA, že Československu lze nejlépe pomoci tím, že USA pomůže Gorbačovovi - což se také stalo, i přes přání většiny prostých ruských lidí. Západ je však schopen své chyby napravovat, představitelé ČSFR ne. Hodnotu lidí lze nejlépe posoudit podle jejich známých a přátel, podle lidí, kterými se obklopují. Kým se to obklopují naši „vůdci“? Protože tzv. „reforma“ není věcí občanů, parlamentu a prokázaných odborníků, ale výlučnou politickou linií, prosazovanou malou, politicky totalitní skupinkou. Reforma je vnucována ministerskými dekrety shora, nevyrůstá z podnikové a obecní iniciativy zdola, a je tedy odsouzena k zániku, stejně jako ta perestrojka. Protože se otevřeně zneužívá manifestní zmatenosti, neinformovanosti, nezkušenosti a bezprogramovosti „jednolité“ a „v zákrytu volící“ parlamentní většiny. Ocitl jsem se tedy v opozici, protože jsem otevřeně vyjádřil důvěru  v hodnoty křesťanství;  v samosprávu republik, zemí, obcí, podniků, rodin i jedinců;  v soukromé (nikoli veřejné) vlastnictví;  ve vzdělání, znalosti, schopnosti a zkušenosti jako kritéria kvalifikace;  v přímou demokracii;  v zaměstnanecké spolupodnikání, spoluvlastnictví a spolupráci ve smyslu odkazu Tomáše Bati;  v maximální nezávislost na státu, zahraničních půjčkách a ministerských dekretech;  v podnikatelskou svobodu a autonomii jedinců i podniků;  v moderní podnikové řízení  a v ženy a děti jako podstatu tohoto státu. 140

          

NEUČTE SE Z VLASTNÍCH CHYB Octl jsem se v opozici, protože jsem nemohl ani pochopit, ani přijmout papírové makléřství a spekulantství s bídou, papírové podnikání státu; novou byrokracii a politický centralismus; hry na demokracii, hry na tržní hospodářství, hry na pravici a levici; konečné vyvlastnění zaměstnanců do trvalého stavu námezdní síly; posílení monopolů a komunistické nomenklatury „liberalizací“ cen a jejich zvlastnění dražbami za hotové; kritéria bezúhonnosti; pokřikování na náměstích na sebemenší povel z centra OF; státní intervenci či kontrolu ve sdělovacích prostředcích; zneužívání lidské neinformovanosti a neznalosti a jakýkoli „návrat“ kamkoliv. listopad 1990

6-2 (II)

První vážné varování I když mi ekonomické předpovědi beze zbytku vyšly, doufám, že u politických předpovědí tomu tak nebude. Jestli nenastane zásadní zlom v myšlení a postoji veřejnosti, čeká naše národy nejméně čtyřletá diktatura silně menšinové strany, organizované podle tvrdých stranických linií a ideologií, dominované demagogií a frázemi, a vedené vychytralým, po moci žíznícím a zcela arogantním bankovním úředníkem. Hospodářský systém se bude vyznačovat povrchním pseudosoukromým vlastnictvím, kombinovaným se silnou účastí či přímou kontrolou státu, který nebude oddělen, ale splyne s vládnoucí stranou. Nejméně 140 podniků bude z privatizace vyňato, na zbytku si stát ponechá kontrolní balík (30 %) a vlastnictví rozptýlí mezi širokou veřejnost nebo odprodá kosmopolitnímu kapitálu. Strana pravicová je vlastně stranou silně levicovou, protože postupuje proti individuální, podnikové a obecní autonomii a samosprávě, zvyšuje centrální roli státu, odsuzuje většinu obyvatelstva do trvalého námezdního poměru a postupuje ve směru kosmopolitního internacionalismu na úkor vytváření národního kapitálu, národních kapitalistů a národního sebevědomí. Rozdrobení opozičních stran i hnutí (89 registrovaných) zaručuje, tak jako už mnohokrát v dějinách, vítězství dobře organizované, nedemokratické menšinové strany. Již dnes cítíme dopady její Jediné Možné Cesty. Československo by se mělo stát moderním kapitalistickým státem, založeným na národním kapitálu a národních kapitalistech, na minimalizaci role státu a na zvlastnění co největšího množství zaměstnanců ve smyslu Baťova „Každý dělník kapitalistou!“ Jak se bránit nové totalitě? Domnívám se, že následující opatření a strategie jsou nejen nutné, ale i minimální. Bez jejich urychlené mobilizace bude v ČSFR přechod k hospodářské korupci nezvratitelný. 1) Vzhledem k ústavním, politickým a právním nejistotám současného mezivládí je třeba, aby parlament urychleně schválil blokační paragrafy, a to s okamžitou platností (s působností nejméně do června 1992, tj. do voleb), které by zamezily dalšímu rozprodávání národního majetku touto vládou bývalých komunistů a tímto parlamentem bez politického mandátu. 2) Je třeba připravit parlamentní vyšetřovací komisi, která vyšetří účely, motivace, praktiky a dopady balíku opatření, realizovaných od ledna 1991. Příští vláda nesmí být zatížena odpovědností za hluboký ekonomický, společenský a kulturní úpadek mezidobí 1991-92. Iniciátoři a strůjci tohoto úpadku nesmějí rezignovat bez veřejného vymezení svých odpovědností. 3) Opoziční strany musí vstoupit do koalice, která národu zaručí nejméně čtyřletou vládu odborníků, osvobozených jak od stranických linií, tak od příbuzenských či kamarádských vztahů. Tato záruka musí být veřejná a nezvratitelná. Pouze ti nejlepší odborníci, ne-li nejlepší politici, musí řešit problémy čs. národního 141

NEUČTE SE Z VLASTNÍCH CHYB hospodářství a jeho hlubokého úpadku od ledna 1991. Strana či strany, které zaručí, že nebudou vládnout, ale ochrání a podpoří vládu odborníků, mají vítězství zajištěné. Chce to však odvahu a jasné místo na straně národa. 4) Bývalí komunisté nesmějí být jmenováni do vysokých veřejných pozic po dobu čtyř let. Do jakýchkoli pozic mohou být voleni pouze cestou přímé (tedy ne reprezentativní) demokracie. Tento princip je v ČSFR tvrdohlavě porušován: bývalí komunisté jsou jmenováni do všech možných postů, ale ti, kteří jsou demokraticky zvoleni v obcích či podnicích, jsou napadáni a pronásledováni. Jmenovatelé jsou v tomto případě vinni více než jmenovaní. 5) Je absolutně nutné uvolnit veřejné sdělovací prostředky - televizi, rozhlas a noviny - z demagogického područí „Jediné možné cesty“ a její státem podporované kamarily. Bez otevřené výměny názorů, bez dialogu a citlivého reagování na bolesti a přání většiny obyvatel bude ochrana před novou totalitou nemožná. 6) Všichni aktivní proponenti „Jediné možné cesty“, tj. balíku opatření od ledna 1991, musí být (vzhledem ke korupci a zahraničním vztahům) vyloučeni po dobu čtyř let z účasti na hospodářské politice v ČSFR. Po dobu své prozatímní funkce musí týdně předkládat a vysvětlovat parlamentu statistiky dopadů své politiky. Argument, že statistiky a čísla dnes již neplatí, je nejen nepřijatelný, ale parlament z něj musí vyvodit veřejné důsledky. 7) Je nutno zaručit, aby k novým parlamentním volbám v červnu 1992 opravdu došlo. Všechny opoziční strany se musí alespoň v tomto bodě sjednotit a nedovolit znovuustavení OF za účelem revize volebních zákonů nebo za účelem opětného vítězství bývalých komunistů. 8) Odbornická vláda opoziční koalice by měla být navržena co nejdříve, aby si veřejnost na jejich osobnosti zvykla, aby byl čas pro prověření jejich schopností a aby se minimalizovala možnost opětovné zrady národa. Široké vrstvy obyvatelstva by měly být přizvány k nominacím odborníků na jednotlivá křesla. 9) Restituce, vyrovnání a kapitalizace soukromníků se musí odvozovat od zvýšeného ekonomického výkonu existujících podniků, nikoliv od jejich zničení a administrativního rozdělování si „ničeho“. Chci-li zlatá vejce, nesmím zabít husu, která je snáší. Reforma čs. hospodářství musí být „šita na míru“ obcí, podniků, mikroregionů, regionů a krajů. Musí být založena na expanzi, ne na restrikci, musí hospodářské výkony maximalizovat, ne minimalizovat. Bez splnění výše uvedených bodů považuji záchranu čs. ekonomiky, politiky, společnosti a kultury za životně ohroženou: vše by přešlo do zahraničních rukou. Nenávidím sám sebe za neúprosnou logiku této bezútěšné předpovědi. Doba hesel, frází a demagogických kampaní je již snad za námi: nesmíme jim znovu lehkomyslně podlehnout. Spoléhejme na vlastní selský rozum, braňme se smělým pseudoteoriím, kterým nikdo nerozumí a jejichž dopady jsou neúnosné. Podpořme národní kapitál, národní kapitalisty, naše odborníky a naše podniky. Podporujme NAŠI CESTU k tržnímu hospodářství a zamítněme „Jedinou možnou cestu“ ke státnímu kapitalismu a hospodářskému fašismu. Protože ještě je čas. srpen 1991

6-3 (II)

Co se budeme ptát Otázky pro parlamentní výslech  Proč byla parlamentu předložena jen jedna varianta scénáře ekonomické reformy? Co se stalo s „Variantou č. II“, předloženou předsedou Hospodářské rady Studýnkou? Jak je možné, že parlament nedostal možnost výběru alespoň mezi dvěma variantami? 142

NEUČTE SE Z VLASTNÍCH CHYB  Kdo zavázal čs. hospodářskou politiku Mezinárodnímu měnovému fondu i přes to, že Československo není méně vyvinutou zemí a nepatří do Třetího světa? Proč nebyly detaily závazků s MMF uveřejněny, když jde zcela jasně o handlování se suverenitou tohoto státu? Proč a v čím zájmu je nutné, aby se ČSFR stala méně vyvinutou zemí, založenou na námezdní pracovní síle, a byla v područí zahraničního kapitálu?  Kdo navrhl a prosadil tzv. „liberalizaci“ cen i za podmínek státních monopolů a zcela nekonkurenčního prostředí? Kdo je odpovědný za zcela logický výsledek administrativního zvýšení monopolních cen při prudkém a radikálním omezení výroby a likvidaci výrobních kapacit? Jaké jsou plány na znovuobnovení výroby, znovuzískání odbytišť a znovuvybudování kapacit? Nejsou-li žádné plány, kdo je odpovědný?  Proč se výnosy z aukcí malé privatizace a z výprodejů velké privatizace převádějí do státní pokladny, kde jsou kapitálové prostředky umrtvené a nefunkční, zatímco v podnikatelské a podnikové sféře zcela chybějí. Kdo je odpovědný?  Kdo je odpovědný za kritický stav čs. zemědělství a za rozbíjení životaschopných funkčních celků, když potřebujeme špičkovou a efektivní výrobu světové úrovně? Z čeho se budou platit restituce a kompenzace, když ne ze zvýšené produktivity a ziskovosti soukromých zemědělských podniků? Kdo sabotuje registraci a funkci našich nejlepších zemědělských podniků a proč? Kdo má zájem na rozbití našeho zemědělství, snížení jeho výroby a zvýšení závislosti na MMF? Kteří lidé, a proč, vyvolali volný pád čs. zemědělské výroby, která byla nejrozvinutější a nejmodernější ve východní Evropě?  Proč došlo k radikální devalvaci čs. koruny a k otevření čs. trhů bez zajištění podnikové konkurenceschopnosti, bez nových výrobních programů, bez dokončení velké privatizace, bez demonopolizace, tj. bez jakékoli schopnosti čs. podnikové sféry konkurovat a bránit se zahraničnímu útoku? Kdo je odpovědný za devalvaci?  Kdo je odpovědný za stav, kdy bez ústavy, bez zákonů a referend si ministři a ministerstva odprodávají státní majetky podle své vůle a uvážení? Jak mohou být ministři pro privatizaci odpovědni pouze „Bohu“? Čí vinou nebyli okamžitě odstraněni? Jakým způsobem se bude reprivatizovat Škoda, Rakona, atp., zpět do rukou národního kapitálu? Kdo je odpovědný za odprodej Škodovky bez národního referenda a kdo převezme odpovědnost za nové vyvlastnění či znárodnění Volkswagenu, které bude podle nové ústavy nutné?  Vyžaduje se plné a veřejné zúčtování majetku, příjmů, vnitřních a zahraničních kont, i osobních konzultačních i poradenských vztahů k zahraničním firmám, u všech ministrů, náměstků a poradců v oblastech financí, hospodářství, privatizace a bankovnictví na všech úrovních? Kdo je odpovědný za ustavení orgánů vyšetřujících korupci v těchto sektorech?  Kdo je odpovědný za nekompetentní obsazování diplomatických postů bývalými komunisty bez kvalifikace, zkušeností či morální integrity? Kdo je odpovědný za kolaps čs. zahraniční politiky a za trapnou a ponižující reprezentaci našeho státu v zahraničí?  Jak je možné, že čs. zahraniční politika nesleduje zájmy národní, ale zájmy kosmopolitní, zájmy mezinárodního kapitálu? Kdo dal impuls? Kdo dal svolení? Kdo nese odpovědnost? Jak to, že kromě SSSR je ČSFR jednou z mála evropských zemí, které se stavějí proti svobodě a samosprávě Slovinska a Chorvatska? Kdo je odpovědný za tento ponižující a morálně neudržitelný postoj?  Kdo je odpovědný za kulturní, umělecký a literární úpadek této země? Jak to, že prostřednost, šmíra a ideologické pseudohodnoty jsou dotovány a zcela dominují kulturnímu dění? Kdo je odpovědný za ztrátu stovek odborných, vědeckých a zájmových časopisů, a tak i za intelektuální znehodnocení národa? Kdo je odpovědný za protivědecký, protiznalostní a protitechnologický trend v této společnosti? Proč bylo ČSFR vyloučeno ze společnosti moderních znalostních zemí a dáno na pospas zahraničním spekulantům jako republika heren, pinglů, číšníků a bankovních úředníků? Kdo je za to odpovědný?  Kdo je odpovědný za devastaci čs. žurnalistiky, která jako jediná na světě je poplatná vládnímu režimu dobrovolně a bez výhrady? Je-li svatým úkolem žurnalistiky kritizovat vládu a korigovat její chyby, 143

NEUČTE SE Z VLASTNÍCH CHYB jak to, že v ČSFR byla investigativní funkce téměř totálně vymýcena? Jakými způsoby a prostředky? V čím zájmu? Kdo je odpovědný za dobrovolnou sebecenzuru? Kdo je odpovědný za to, že většina novin nerozlišuje mezi zprávou a komentářem? Proč se čs. novinářství podřídilo ekonomickým tlakům z centra? Jak je možné, že bývalí komunisté dosud kontrolují televizi, rozhlas i tisk? Kdo je jmenoval? Kdo trvá na jejich totalitě? A proč?  Proč jsou bývalí komunisté jmenováni do vysokých veřejných postů a funkcí, vládu nevyjímaje, zatímco bývalí komunisté demokraticky zvolení na podnicích a družstvech jsou pronásledováni těmi nejhoršími komunistickými způsoby? Ryba se kazí od hlavy, ale někdo trvá na uchování hnijících neokomunistických hlav: Kdo a proč? Předhazování „malých“ komunistů, těch dole, pomocí skandálních šetření a přešetřování, je v něčím zájmu: v zájmu velkých komunistů, těch nahoře? Kdo je prosazuje? Kdo je jmenuje? Proč? V čích službách?  Jestliže jsou občané ČSFR kapitálové chudí, mají nízké úspory a nemohou investovat či podnikat, proč se přistoupilo k radikálnímu odčerpání kapitálových prostředků administrativním zvýšením monopolních cen zboží a potravin, aukcemi za hotové, devalvací koruny a restrikcí růstu mezd? Kdo může mít zisk, kromě cizích spekulantů a členů komunistické nomenklatury, z toho, že kapitálově chudí občané se stanou ještě chudšími? Kdo je odpovědný?  Kdo je odpovědný za „utahování opasků“, tj. filosofie cesty k bohatství tím, že se staneme ještě chudšími? Kdo tuto propagandu ochuzování občanů vymyslel a propagoval? Proč si neutáhli opasky ti nejhorlivější propagandisté utahování opasků? Je třeba uvést příklady států, které se staly bohatšími tím, že zchudly. Je třeba jmenovat země, které se ve spolupráci s MMF dostaly v posledních 40 letech ze stavu méně vyvinutých zemí.  Kdo vymyslel dělení privatizace na „malou“ a „velkou“, tedy horizontální řez ekonomikou, když každý školák ví, že ekonomika je provázána vertikálně, v dodavatelských řetězcích, od zdrojů přes výrobu ke spotřebě. Horizontální privatizace tlačí soukromé obchody do područí státně monopolních výrobců: kdo tuto anomálii vymyslel, kdo ji prosadil a kdo ji schválil? Jak se bude toto byrokratické rozdělení ekonomiky na malou a velkou napravovat a kdo bude odpovědný?  Kde je ministerstvo veřejných prací? Jak to, že se v ČSFR nebudují silnice, dálnice, spoje, komunikace, byty a domky, aby se zvýšila mobilita pracovních sil, a tím snížila a využila rostoucí armáda nezaměstnaných? Kdo zadává práce do zahraničí, když domácí zdroje leží ladem?  Proč se provozovny pronajímaly v aukcích za hotové, ještě než byli ustaveni pravoplatní vlastníci domů a nemovitostí? Vzniká tím tlak podnikat krátkodobě, omezují se dlouhodobé investice, mění se struktura potřebných služeb a zvyšuje se spekulace a okrádání zákazníků. Kdo je odpovědný? Proč stát, který nic nevlastní, ale pouze spravuje, zvyšuje nájemné, které patří soukromým vlastníkům?  Jak je možné, že statistiky a číselné údaje vláda používá, když jsou kladné a zavrhuje, jsou-li záporné? Jak je možné, že parlament netrvá na zveřejňování negativních statistik, a tak přispívá ke klamání veřejnosti? Proč není Statistický úřad ve výhradní pravomoci a kontrole parlamentu? Jak může parlament připustit argumentaci, že statistiky nezachycují soukromý sektor, když v ČSFR žádný soukromý sektor neexistuje? Existuje pouze malý sektor trhovecký, který ekonomiku výrazně neovlivňuje.  Za první pololetí 1991 došlo oproti předchozímu roku k silnému úpadku výroby ve všech odvětvích, k nárůstu spotřebitelských cen a ke zvýšení životních nákladů všech vrstev obyvatelstva. I přes krizový stav ekonomiky byli zodpovědní ministři v zahraničí, poslanci na dovolených a prezident bůhvíkde: kdo je odpovědný za totální nedostatek zodpovědnosti na nejvyšších místech? Jak to, že parlament nevyvodil důsledky z čísel za první pololetí ve zvláštním sezení, svolaném za tímto urgentním účelem? Kdo je a kdo bude odpovědný?

144

NEUČTE SE Z VLASTNÍCH CHYB  Proč bylo vyjmuto 140 podniků z privatizace a ponecháno v rukou státu? Jak to, že stát opět podniká a vměšuje se do podnikatelské sféry? Jediným podnikem, který vykazuje nárůst v maloobchodním obratu, jsou Interhotely Čedok: kdo je vlastní a proč?  Kdo vymyslel a prosazuje bizarní kupónovou privatizaci, která rozptyluje majetek mezi širokou veřejnost, a tak posiluje váhu 30 % akcií, které si ponechává stát? Lidé nemohou své kupóny investovat racionálně (nejistota, nedostatek informací a zkušeností, časové omezení). Jde tedy o poměrně krutou a spekulativní hru, která odčerpává další kapitál z podnikatelské sféry: výnosy jdou do rukou státu. Kdo je odpovědný za zastavení těchto vln kupónové privatizace, které převádějí majetky do zahraničních rukou? Špígl, 16. srpna 1991

6-4 (II)

Nesmíme se dát V demokracii lze vždy pochybovat, vždy vyjádřit nedůvěru a vždy odvolat ty, kteří neuspěli, zklamali nebo na to prostě nestačí. Je vždy lepší změnit směr či vyměnit řidiče, třeba i v půli cesty, než se nechat zavést do propasti s pokřikem, že jsme si to tak vybrali a zvolili „demokraticky“. K nutným a život ochraňujícím změnám dnes dochází ve všech sousedních zemích bývalého socialismu a levicového tápání. Rychlý pád T. Mazowieckého v Polsku představuje krach tzv. „šokových“ reforem z pseudoekonomické kuchyně Klause-Balcerowicze. Ani u nás nelze protrpět ještě celý rok a půl klesající životní úrovně, stoupajících cen a vzrůstající nezaměstnanosti. Je třeba jednat. Je třeba domáhat se lidí vzdělaných, schopných a zkušených. I my můžeme, i my musíme. Stalo se, že jsme „zvolili“ lidi nezkušené, neschopné a nespolehlivé. Není však třeba se za to stydět a už vůbec ne si zoufat. Navíc: nevěděli jsme, neznali jsme je a oni se chovali tak mravně, tak cílevědomě a tak sebevědomě. Dnes již víme! Dnes již víme víc, než oni všichni dohromady: není to ta správná parta. Tato parta s komunismem neskoncuje a tržní hospodářství nezavede – neví totiž jak, a vlastně ani nechce. Krása a síla demokracie spočívá v tom, že chyby se dají napravit dokonce velmi rychle. Jen se nedat! Nesmíme se nechat zavést „rychle a radikálně“ do ekonomické propasti. Nemůžeme dopustit až programově ponižující jmenování bývalých komunistů a neschopných příbuzných a přátel do předních vládních, ministerských a diplomatických funkcí. Musíme pochopit, že i v demokracii lze volby manipulovat rozséváním strachu, nejistoty a nenávisti. Jako svobodní a nebojácní jedinci bychom sotva kdy volili „v zákrytu“, tak, jak se nám stalo v červnu 1990. Čtyřicet pět let jsme trpěli – a nyní bychom se měli znovu obětovat, mít se hůř, škrtit se vlastními opasky a páchat ekonomické sebevraždy? A to jen proto, že někdo něco neví, je v něčem nevzdělaný nebo chabě informovaný? Nebyla by to škoda? Stát, kterému nic nepatří a který nám všem vše zkonfiskoval, tento stát chce nyní prodávat naše věci zpět nám samým, ale hlavně zpět sám sobě a svým zahraničním soukmenovcům – a to v dražbě a za hotové. Lze si vůbec představit ještě absurdnější divadelní představení? Povinností jedinců v přímé demokracii je nejen volit, ale i včas odvolat. Demokracie dělá chyby, ale chyby také opravuje: nepřetržitě tedy opravuje sama sebe. Také M. Thatcherová přežila svou dobu a byla rychle „opravena“ – zde však šlo o dobrovolnou rezignaci vyzrálého demokratického politika, což u našich „zubynehty“ představitelů zatím očekávat nelze. Nebuďme naivní a odsuďme nedemokratická hesla typu: „Vždyť jste si nás zvolili, tak co ještě chcete? Nechte nás být a držte …“ Taková vulgarita by neměla být přípustná ani v ČSFR. Národ je společenství autonomních jedinců, ne stádo ovcí. Národ musí bojovat za svou svébytnost a užívat demokratických prostředků k prosazení svých zájmů. Občanská neposlušnost, stávka, vymáhání lustrací, zveřejňování a vysvětlování rozhodnutí, občanská referenda – to vše patří do arsenálu občanské účasti v 145

NEUČTE SE Z VLASTNÍCH CHYB demokratickém procesu. Nepatří tam, a to zcela jistě: mlčení, modlářství, kult, pasivita a odevzdávání se osudu. Všichni jsme dnes svých osudů strůjci. Základním principem demokracie je napravování chyb a odvolávání těch, kteří zklamali. Není čas na nepromyšlené experimenty a žádná éra „národní oběti“ nesmí nastat. Oběti již byly, obětem musí být konec – nyní nastává práce, účast a život. Republika, prosinec 1991

6-5 (II)

Dnešní stav překonává krizi 30. let S jedním z prvních a nejzasvěcenějších kritiků Klausovy ekonomické reformy se na stránkách našeho listu, Týdeníku Politika, nesetkáváme poprvé a věříme, že ani naposledy. Tentokrát jsme využili jeho opětovné květnové přítomnosti v Praze a požádali o následující rozhovor: V úvodu bych chtěl požádat o srovnání základních momentů ekonomického vývoje v zemích východní Evropy po tzv. revolucích v roce 1989. Ve většině těchto zemí dochází k tomu, že se začíná postupovat podle představ a určitých tlaků Mezinárodního měnového fondu. MMF se víceméně již od druhé světové války zabývá státní intervencí v ekonomikách méně rozvinutých zemí a je jedním z prvních a zcela programových nositelů tzv. rychlých šokových reforem. Toto pojetí může mít určité oprávnění a dopad v zemích, kde přece jen existují zbytky kapitalistických systémů, soukromého hospodářství nebo zbytky volnějších cenových politik. Domnívám se, že u nás, a ve střední Evropě vůbec, tyto základní předpoklady chybějí, a tudíž země, které nemají ani rudimentární články tržního hospodářství, nelze vystavovat podobným šokům. Aby šok byl efektivní, musel by existovat pružný samoorganizační systém, který by na něj mohl přiměřeně reagovat. Znovu opakuji u nás nic takového není. Čili se domnívám, že ve většině zemí východní Evropy došlo k tomuto - řekl bych technickému, ale zároveň i tragickému omylu. Řešení pro dané země nespočívá v postupu šokovém, ani v postupu pomalém, ale v postupu správném. Jinak řečeno, mělo by se vycházet ze skutečných ekonomických a společenských podmínek. V čem vidíte nejpodstatnější nedostatky Klausovy ekonomické reformy? První shledávám v řazení reformních ekonomických kroků. Privatizace bank, tvorba justice a plná restituce musejí předcházet nebo minimálně být souběžné s demonopolizací. Teprve po úspěšném „nastartování“ těchto mechanismů se může přejít k fázované liberalizaci cen, současně s fázovanou liberalizací mezd. S tím by samozřejmě měla souviset i kontrola průběhu jednotlivých reformních kroků. Domnívám se, že každý měsíc by měla být vydávána zcela objektivní zpráva o průběhu reformy, aby parlament měl možnost vyžadovat od ministerstev a jiných výkonných orgánů okamžité kroky k nápravě. Druhým základním nedostatkem je zcela byrokratický přístup při dělení na malou a velkou privatizaci. Každá ekonomika, bez ohledu na politický řád, má určitou logiku - tj. surovinové zdroje, zpracovatelský průmysl, distribuci a konečnou realizaci u konzumentů. Tato vertikální návaznost dodavatelských řetězců se musí privatizovat jako celek. Není možné ji horizontálně rozřezat na části (malá a velká) a privatizovat je odděleně, přičemž větší, základní články řetězce zůstávají monopolní. Zde víceméně došlo k politickobyrokratickému kroku, protože se zdálo, že např. malé podniky bude snazší privatizovat. Z ekonomického hlediska to ale nedává smysl. Tržní hospodářství totiž může efektivně vzniknout pouze v řetězci jako celku. Učte ale tyto lidi něco o „supply chains“. Třetím nedostatkem je zavádění centrální, federálně řízené monetární politiky (tj. manipulace penězi v oběhu, manipulace mzdami i cenovými relacemi). To vše má smysl pouze tehdy, jestliže existuje plně vyspělé tržní hospodářství. Monetaristická politika Západu, i když nikdy nebyla zvlášť úspěšná, přece jen má určité oprávnění v tom, že pro její jemné dolaďování existuje trh, který na to případně může reagovat. Čili Klausova 146

NEUČTE SE Z VLASTNÍCH CHYB reforma se svými nástroji se chová, jako kdyby trh už existoval. Klaus a jeho lidé se tedy soustředili na povrchní atributy trhu. Předpokládají, že již existují, a podle toho se snaží postupovat. Trh však musí nejdříve vzniknout, a vzniká pouze v lokalitách (v podniku, v obci, v oblasti - prostě v mikrosférách, kde se stimuluje soukromé podnikání, a hlavně konkurenční prostředí). Nikdy nemůže vzniknout nějakým centrálním dekretem nebo centrální manipulací. Těch chyb je opravdu obrovské množství, a abych se přiznal, často jsem se zamýšlel nad tím, co je vlastně v Klausových krocích a opatřeních ekonomicky podstatné. S mnoha kolegy jsem se shodl, že nenacházíme nic! Jiným nedostatkem je např. pojetí privatizace ve smyslu prodeje akcií státních podniků státem, aniž by stát měl jakékoli oprávnění s těmito akciemi manipulovat, protože nejsou ve státním vlastnictví. Přitom výtěžek prodeje nezůstává v podniku (člověk by logicky předpokládal, že účelem bude zvyšování národního kapitálu), ale je odčerpáván do státní pokladny, kde nemá absolutně žádnou funkci. Nebo si vezměte prodávání drobných podniků v aukcích za hotové. Tedy opět - tam, kde je kapitál nejvíc potřebný, tzn. v malých obchodech, prodejnách, provozovnách, tam se odčerpávají úžasné sumy, které se odvádějí z místa, kde by měly fungovat, a převádějí se do centra, kde leží ladem. Z tohoto hlediska je malá privatizace jenom vhodným nástrojem na přepírání a záchranu špinavých peněz mafií, které tak získávají legitimitu. Kdyby šlo o člověka obyčejného, nenomenklaturního podnikatele, tak už po samotném zakoupení objektu zůstává bez kapitálu. A vypůjčit si u nás dnes kapitál je zoufalý problém, protože např. úrokové míry jsou často neuvěřitelně vysoké, i přes 25%! Ono zde v podstatě nejde ani o privatizaci, ale o zakoupení práva pronajmout si podnikání na dva roky, což je ve světě bezprecedentní. Aby někdo musel platit tak obrovské sumy za právo platit nájem! Jestliže mám platit nájem za nějaký obchod, maximum, co se ode mne může požadovat je, abych nájem platil vlastníkovi. Tady se jako první mělo provést zvlastnění těchto objektů, jejich převedení z rukou státu do rukou soukromých, aby nájemci už mohli spolupracovat se skutečnými vlastníky, od nichž by si mohli pronajímat dlouhodobě. A tak bych mohl ještě dlouho pokračovat. Klausova reforma je z mého hlediska uceleným balíčkem nedostatků! Nedostatky, které jste vyjmenoval, jsou natolik závažné, že se přímo vnucuje otázka, zda se i průměrně vzdělaný ekonom může dopouštět podobných chyb neúmyslně, nevědomky... Tato otázka je velmi závažná. Jde o diletantství, o naivitu, neschopnost... nebo je to výraz velmi promyšlené strategie, která nemá s neschopností nic společného? Nevidím do toho natolik, abych se na podkladě faktů mohl přiklonit k jedné nebo druhé verzi. Nicméně, ať už je blíže pravdě ta či ona, obě vedou ke zničení československého národního hospodářství a jeho převedení do zahraničních rukou. Obě verze jsou pro oběti této reformy nepřípustné. Třetí možnost tady, myslím, neexistuje. Mohl byste charakterizovat současný stav našeho hospodářství v porovnání s jeho stavem těsně před listopadem 89? Ať už máme podezření vůči statistickému úřadu jakákoli, přesto přichází s určitými údaji, které zcela jasně ukazují, že došlo k poklesu výroby o 25 %, což je v dějinách čs. ekonomiky bezprecedentní. Čili dnešní krize předstihuje krizi 30. let. Ve stavebnictví poklesla výroba o 35 %, a jsem přesvědčen, že v některých odvětvích až o 50 %. Ale i samotných 25 % je katastrofální pád v jakékoli ekonomice. Projevy tohoto stavu nejsou samozřejmě okamžité, ale jeho důsledkem je rušení, ničení a vybíjení výrobních kapacit jak v zemědělství, tak v průmyslu. A důsledkem ničení kapacit je zvyšování nezaměstnanosti. To vše jsou momenty, které teprve přijdou. Redukování kapacit se projeví tak za půl roku, za rok, kdy se ukáže, že výroby už nedokážeme dostat na původní úroveň. A co se týká nezaměstnanosti, ta se plně projeví také až na podzim, protože zatím u nás existuje víceméně skrytá nezaměstnanost, pro niž jsou charakteristické udělování dovolených, uvolňování na určitou dobu, apod. Prostě to ještě není ta čistá, konečná nezaměstnanost. Tuto problematiku lze uzavřít konstatováním, že od listopadu 89 došlo k velmi výraznému poklesu a ničení výroby, což lze bohužel připsat už onomu půldruhému roku. Nedá se to zvulgarizovat opakovaným odkazem na dědictví komunismu.

147

NEUČTE SE Z VLASTNÍCH CHYB Bazarový výprodej národního majetku je klasickým, řekl bych nosným prvkem Klausovy ekonomické reformy. Za jakých předpokladů bude možné onen vyprodaný majetek získat zpět? Bude to vůbec možné? Co se týká malé privatizace, tam určitá možnost návratu existuje, právě proto, že se jedná o již zmiňovanou dvouletou lhůtu pronájmu. Jestliže se do dvou let podaří přesvědčit parlament a veřejnost, že se jedná víceméně o ústavně ne zcela průhledný a čistý způsob privatizace, pak zde pořád ještě je možnost konečného převodu do skutečně soukromých rukou - vzhledem k tomu, že stát zůstává držitelem a nájemcem, a nejde tudíž o privatizaci jako takovou. Co se týká velké privatizace - byť sice ještě nenastala, nese v sobě daleko větší nebezpečí. Když si vezmeme třeba případ Volkswagenu a mladoboleslavské Škodovky, u nich už návratnost možná není. Škodovka se Čechům nikdy nevrátí, ta už byla prodaná! A jestliže by se to mělo považovat za model - podle slov ministra Vrby a jeho poradce D. Arbese, znamenalo by to, že skutečně dojde k nezvratnému výprodeji velkých průmyslových celků do zahraničí. Prazdroj na sebe jistě nenechá dlouho čekat - a pak to půjde dominovým efektem. Volkswagen získal výlučná práva na nákup 70 % akcií Škodovky do roku 1995, což znamená zajištění naprosté kontroly, a také, že se jedná už o německý podnik. Dalších 30 % akcií zůstává v rukou státu. Ten si může oněch 30 % buď ponechat a účastnit se jako státní holding ve spolupráci s Volkswagenem (vznikl by nám tady určitý státně kapitalistický podnik, což je neštěstí, protože to jsou přesně ty typy podnikové organizace, které známe z 30. let z Itálie a z Německa, abych tak řekl - státní fašismus) nebo je prodat veřejnosti prostřednictvím kupónů. Ovšem Volkswagen proti této druhé možnosti velmi vehementně protestoval a v již podepsané a potvrzené smlouvě si vyžádal formulaci, že dojde-li k odprodeji zbývajících 30% akcií do rukou našich občanů, že tyto akcie nebudou mít žádné volební právo. Budou tedy čistě finančními papíry - bez jakéhokoli vlivu čs. občanů na průběh výroby a investic pro Volkswagen. Prostě je to pryč a to, že to stojí na našem území, je spíše výsměchem tradicím národního kapitalismu v Čechách. Navíc, co se týká pozemků, na kterých Škodovka stojí, došlo (i přesto, že nemáme zákony, které by to upravovaly a nemáme ústavu, která by se k tomu vyjadřovala, a nekonalo se také referendum) k udělení specifických výjimek a záruk pro Volkswagen, že ze strany soukromých držitelů nebudou jakékoli nároky na ony pozemky akceptovány. Jediný relativní „klad“ na tomto eventuálním modelu lze spatřovat snad v tom, že došlo alespoň k záchraně určitého počtu pracovních příležitostí pro naše lidi, které však nebudou ani vlastnické, ani ovlivňující, ale zcela námezdní. Tento počet se však může již za tři, čtyři roky libovolně měnit, zvláště v manažersko-expertní rovině, a to nahrazováním německými pracovníky. Jak jistě víte, došlo i k odprodeji značky Škoda. K nezvratnému odprodeji za cenu asi 200 miliónů korun. Proti přání všech zaměstnanců Škodovky. Nedávno jsem slyšel pana Klause, jak říkal, že kdyby někdo chtěl prodat Plzeňský pivovar, byl by blázen.To signalizuje, že se chystá jeho odprodej do zahraničních rukou. Naši investoři, podnikatelé a zaměstnanci už NIKDY nebudou schopni vytvořit kapitál, kterým by mohli akcie Škodovky na volném trhu znovu nakoupit. Pak už půjde o obrovské ceny. Škodovka prostě zůstane navždy německým podnikem... (Jak jsem rád, že jsem se, alespoň pro historii, mohl rezolutně postavit proti.) Existují nějaké podstatné rozdíly mezi ekonomickou reformou polského ministra financí Balcerowicze a naší reformou ministra Klause? V podstatě se jedná o dvě úplně stejné koncepční metody, mluví se o Balcerowiczově-Klausově přístupu. Řekl bych, že koncepčně jde o jeden a týž proces, s tou výhradou, že není aplikován ve stejných podmínkách (v Polsku jsou poněkud odlišné od našich), a proto samotný průběh nemusí být zcela identický. Podstatnější rozdíl, který se projevuje v poslední době, spočívá v tom, že Poláci si mnohem víc uvědomují nefunkčnost Balcerowiczovy reformy. Při nedávné Walesově návštěvě v Londýně jsem se dočetl, že polský prezident připravuje na období kolem 8. května 1991 televizní kulatý stůl, za který zasednou jak tzv. vládní, tak i opoziční ekonomové. Polsko má tu výhodu, že tam opoziční ekonomové skutečně existují. Walesa bude tuto výměnu názorů moderovat. V 148

NEUČTE SE Z VLASTNÍCH CHYB Londýně slíbil, že další kroky ekonomické reformy budou upraveny nebo celá reforma usměrněna podle výsledků této diskuse. Proslýchá se, že pokud výsledky kulatého stolu nedopadnou pro vládní ekonomy příznivě, je Walesa připraven zbavit se Balcerowicze: alespoň tento „reformista“ jistě nepřežije své prohřešky. V tom je velký rozdíl mezi Polskem a Československem. Přál bych si, aby stejný kulatý stůl uspořádal v brzké době i prezident Havel. Jak absurdní! Umíte si něco takového vůbec představit? Ani situace ve východním Německu nikterak nenasvědčuje, že by Němci chtěli ekonomiku bývalé NDR reformovat šokem. Stejně jako politické i ekonomické pojmy zdegenerovaly postupem času do velice zkreslených představ a ona degenerace slouží k účelovému manipulování s veřejností. K nejužívanějším ekonomickým pojmům patří v současné době „inflace“ a „kapitál“. Inflace se většinou definuje tak, že je v oběhu příliš velké množství peněz, resp. že je více peněz, než dostupného zboží. To znamená, že tím vzniká tlak na ceny a ty se zvyšují. Tato definice však vůbec nevysvětluje, proč je tak velké množství peněz v oběhu. Inflace je výsledkem nedůvěry obyvatelstva (hlavně spotřebitelských a podnikatelských vrstev) v hodnotu peněz - ve smyslu vhodných budoucích investičních příležitostí. Jestliže nemám důvěru v ekonomy, v zákony, ve vládu, jestliže nevěřím ničemu v této ekonomice, nebudu peníze ani investovat, ani je spořit, ale budu je co nejvíce a nejrychleji utrácet, protože mají hodnotu pouze v daném okamžiku a pro budoucnost je jejich hodnota nepodstatná. Jediným správným bojem proti inflaci není odčerpávání peněz, protože to jen dále zvyšuje nedůvěru, nýbrž vytváření investičních příležitostí, aby lidé poznali a pochopili, že výhodnější než okamžitě konzumovat je pro ně určité množství peněz uložit nebo investovat. Pokud jde o kapitál: tradičně se za kapitál považují peníze, technologie a fyzické statky. Osobně se přikláním k názoru, že základní formou kapitálu jsou znalosti a vědění, jak s těmito penězi, statky, s technologiemi a podniky nakládat. A jestliže znalosti, které opět souvisejí s právními jistotami, chybějí - pak hromada peněz zůstane hromadou peněz a nestane se kapitálem. Kapitál je znalost, co s těmi penězi podniknout. Tím se peníze stávají kapitálem. Totéž lze říci o technologiích apod. Sebevětší půjčky, sebevětší finanční injekce a technologie, které jsou sice nutným předpokladem, ale při absenci hlavního kapitálu - lidských znalostí a umu - zůstanou mrtvé a neefektivní. Rozvoj znalostí, jako nejdůležitější formy kapitálu, se však u nás programově a náruživě zanedbává. Naše čtenáře budou jistě zajímat ohlasy na Klausovu ekonomickou reformu v odborných zahraničních sdělovacích prostředcích. Jaké jsou vaše konkrétní poznatky? Jak jsem již uvedl, Klausova ekonomická reforma vychází z principů Mezinárodního měnového fondu. To je víceméně finanční bankéřská instituce, jejímž základním cílem je stabilizace státu v tom smyslu, že stát bude schopen splácet půjčky bez velkých potíží. Řekl bych, že z těchto důvodů mezinárodní finanční a bankovnická veřejnost, zabývající se umísťováním spekulativního - tedy toho mrtvého kapitálu, tj. financí jako takových, hodnotí Klausovu reformu výslovně kladně, protože zaručuje, aby u nás mohla peníze alespoň krátkodobě umísťovat, se zárukami státu na jejich zhodnocení. Co se týče skutečného kapitálu, toho živého, podnikatelského, toho, který jde přímo do podniku za inovací, za výrobním procesem, za výrobním programem - tak takový kapitál sem nepřichází. V těchto kapitálových podnikatelských kruzích jsou pohledy na Klausovu reformu mnohem méně příznivé a naopak - stížnosti se množí, protože podmínky pro zahraniční podnikatelský kapitál (na rozdíl od spekulativního) vytvářeny nejsou. Jde o to, abychom měli nikoli státní, ale plně soukromé podniky, které by, zcela bez ministerstva financí a bez ministerstva hospodářství, byly schopny - na základě projektů, licencí, myšlenek a nápadů - uzavírat samostatně smlouvy se zahraničními podnikateli a samy přitahovat zahraniční podnikatelský kapitál. K tomu u nás nedochází. V poslední době vystoupil proti Klausově ekonomice velmi tvrdě i sám profesor Milton Friedman a na politicko-strategické úrovni i Henry Kissinger - specificky a jmenovitě proti způsobu, jakým je v Československu ničena ekonomika. Názory vůči Klausově reformě se na Západě vyvíjejí a postupně se začínají přiklánět na stranu její negace. Zklamal. 149

NEUČTE SE Z VLASTNÍCH CHYB Týdeník Politika, 9.5.1991

6-6 (II)

Prohlášení ke krizi čs. hospodářství Pod hlavičkou radikální ekonomické reformy probíhá v Československu proces nekontrolované destrukce hospodářství. Chybně koncipovaná i prováděná reforma přivedla během necelého roku čs. hospodářství do krize, jejíž hloubka nemá v moderní mírové historii obdobu. Průmyslová produkce byla v červnu t.r. o celou třetinu nižší než před rokem, v těžké krizi je zemědělství, stavebnictví, doprava, prostě všechna základní odvětví národního hospodářství. Pokles produkce je mnohonásobně rychlejší než vládní představitelé na počátku tohoto roku připouštěli. S časovým posunem se promítne i ve vysoké nezaměstnanosti a s ní spjaté sociální nestabilitě země. Neřeší se a zhoršuje i ekologická situace. Krize je mimořádná nejen hloubkou, ale i svým charakterem. Nejde o klasickou cyklickou krizi, kdy po krátkodobém poklesu produkce přichází zotavení a konjunktura hospodářství. Jde o rozjetí pohybu po spirále poklesů produkce, růstů nezaměstnanosti, růstů cen, devalvací měny, zahraničního zadlužování, poklesů životní úrovně a úniku mozků. Jde o rozjetí procesu likvidace celých odvětví průmyslu bez náhrady, přičemž likvidována jsou především odvětví charakteristická pro vyspělé země, jako jsou elektronický a zpracovatelský průmysl. Tato odvětví zaznamenala u nás v letošním roce nejvyšší pokles a struktura průmyslové produkce se začíná přibližovat struktuře výroby ekonomických kolonií. Zůstane nám jen jednoduchá, energeticky náročná a ekologicky škodlivá výroba a montážní aktivity s nevýhodnými ekonomickými parametry, nízkou přidanou hodnotou, mírou zisku a úrovní mezd. V zájmu zastavení zhoubného vývoje doporučujeme ustavit výbor na stabilizaci a obnovu hospodářství složený z odborníků, kteří budou politicky nezávislí. Politický boj, který se rozpoutal, paralyzuje činnost vlád, zejména federální a české vlády, jejichž ministři se napadají již i veřejně. Výbor by měl být podřízen prezidentu republiky a předsedům parlamentů i republikových rad. Výbor by měl především zabezpečit: 1. Inventarizaci stavu hospodářství a organizaci objektivního zpravodajství o podnikových výsledcích v souladu s principy tržního hospodářství. Zisk může být vykazován teprve po příjmech z prodeje, nikoli po fakturaci výrobků a jejich odeslání nesolventním zákazníkům, jak se děje dnes. 2. Bezodkladné řešení problematiky platební neschopnosti převážné většiny podniků, která prudce roste a po dosažení kritického bodu povede k řetězovým bankrotům. 3. Opatření na oživení poptávky po čs. výrobcích, která byla na vnitřním trhu téměř zničena kumulací restriktivní rozpočtové, měnové i mzdové politiky, a navíc i plošnou liberalizací dovozu v podmínkách nedostatečné konkurenceschopnosti většiny čs. výrobků. 4. Podmínky pro rychlou restrukturalizaci a modernizaci výroby a rozvoj infrastruktury. Použití všech zahraničních půjček pouze pro tyto účely, nikoli na dovoz spotřebního zboží. 5. Pozastavení privatizace, jejíž nedomyšlenost se prokazuje již v procesu malé privatizace. Seriózní posouzení všech sporných otázek privatizace, především kupónové metody. Je třeba zabránit jejímu účelovému zneužití k politickým cílům jedné strany. Z ekonomického hlediska je nezbytné zamezit zejména nekontrolovatelnému výprodeji národního majetku představitelům cizího kapitálu. K tomu může dojít při vynuceném spontánním prodeji kupónově získaných akcií obyvatelstvem nacházejícího se ve finanční tísni, a to za minimální ceny. 6. Zahájení a organizaci prací na uceleném programu hospodářské politiky. V jejím rámci musí hrát podstatnou roli „průmyslová, dopravní, spojová, energetická, zemědělská a surovinová politika“, k čemuž se federální vláda ve vládním prohlášení výslovně zavázala, ale svůj závazek neplní ani ve druhé polovině volebního období. Do tvorby hospodářské politiky je nutno zapojit kromě pracovníků vrcholových státních orgánů i odborníky z 150

NEUČTE SE Z VLASTNÍCH CHYB podnikové a bankovní sféry, vědeckých institucí, z odborových, spotřebitelských, podnikatelských a dalších svazů, jakož i významné nezávislé osobnosti. 7. Plné a důsledné respektování ekologických hledisek hospodářské politiky. 8. Restrukturalizaci a normální fungování vládních orgánů, odstranění faktické nadřazenosti federálního ministerstva financi ostatním ministerstvům, federálním i republikovým. Provádění hospodářské politiky musí být založeno na rovnoprávných vztazích všech ministerstev. 9. Zhodnocení příčin a osobní odpovědnosti za přivedení čs. hospodářství do kritické situace. Výbor posoudí zejména míru a důvody koncentrace ekonomické moci v rukou federálního ministerstva financí a ztotožnění celé čs. hospodářské reformy s jednou osobou, k čemuž nedali mandát ani voliči, ani parlament a oficiálně ani federální vláda. V Praze dne 28.8.1991 A. I. Simmon M. Matějka M. Zelený V. Púčik

Podepsaní zástupci politických stran a hnutí se setkali s předními teoretiky i praktiky – ekonomy: A. I. Simmonem - americkým podnikatelem českého původu, M. Matějkou -profesorem VŠE, V. Púčikem profesorem univerzity v Michiganu (slovenského původu), M. Zeleným - profesorem Fordhamovy univerzity (českého původu). Jménem Československé strany socialistické, Československé sociální demokracie, Hnutí za samosprávnou demokracii - společnost pro Moravu a Slezsko, Hnutí zemědělců, Strany zelených a Zemědělské strany se ztotožnili s Prohlášením ke krizi v ČS. hospodářství a návrhem naléhavých opatření, které tito odborníci zpracovali. Podepsáni: Ing. Ladislav Dvořák, předseda ČSS, JUDr. Jan Kryčer, předseda HSD-SMS, Aleš Svítek, tajemník Hnutí zemědělců, Ing. Miloslav Kejval, předseda Strany zelených Čech, prof. František Trnka, předseda Zemědělské strany, prof. Jiří Horák, předseda ČSSD. Potrefená husa se vždycky ozve, jak jinak. Někdy i zajímavým či nečekaně výmluvným způsobem. Místo věcné reakce totiž ministr financí a předseda ODS označil toto Prohlášení vzápětí „za zvláštní pokus o polopuč“. (pozn. red.)

6-7 (sken)

Profesor M. Zelený o pokažené privatizaci Hovořil na vědecké konferenci VŠE v Praze • Tigrid chce další šoky • Západoevropští ekonomové proti léčbě Klausem • Současná vláda začíná couvat? • Děláme přesně opak toho, co se na Západě osvědčilo • Udělali z občanů diváky a ne vlastníky Vláda začala v oblasti hospodářské politiky lavírovat a dnes si již netroufne mluvit o „jediné možné alternativě“. Přesto však tvrdí, že reforma probíhá úspěšně. Stále větší část odborné i laické veřejnosti si ovšem začíná uvědomovat, že změna je nutná. A to nikoli jen nějaká dílčí, ale zásadní. Na téma, v čem by obsah změny ekonomické politiky měl spočívat, nám profesor Milan Zelený poskytl během své návštěvy v Praze rozhovor: • Slyšel jsem, že jste vystoupil na vědecké konferenci, kterou pořádala Vysoká škola ekonomická v Praze? Ano. Konference se zabývala otázkou budoucnosti Evropy. S úvodním slovem vystoupil Pavel Tigrid. Dozvěděli jsme se od něj, že v ČR probíhá ekonomický, politický i společenský vývoj dobře. Že se nemusíme strachovat, že situace je v porovnaní s pěti ostatními zeměmi vynikající a že se šoková terapie nejen osvědčila, ale že těch šoků by bylo zapotřebí více. Vůbec mu nevadilo, že jeho tvrzení jsou v přímém rozporu s názory vyjádřenými Ekonomickou komisí pro Evropu Spojených národů. Západoevropští ekonomové se postavili proti 151

NEUČTE SE Z VLASTNÍCH CHYB principu šokové terapie a odsoudili její hlavní složky, jako je plošná cenová liberalizace, liberalizace zahraničního obchodu, kupónová privatizace, atd. Vyjádřili se, že realizátoři šokové terapie vystupují autokraticky a tvrdí, že je jen jedna cesta. Přitom v evropské kultuře je právě uznání alternativ, jejich porovnávání a vyhodnocování základem demokracie. Ukazuje to na velmi podstatnou změnu názoru západoevropských ekonomů. Předpokládám, že v dalším průběhu tohoto roku se kritické hodnocení u nás uplatňované šokové terapie ještě zvýší. Měli bychom si rozmyslet, zda strčíme hlavu do písku a vyhlásíme se za nějakou poslední baštu pseudoliberálního kapitalismu, nebo zda způsob provádění reforem přehodnotíme. •

Byly nějaké reakce na Tigridovo vystoupení?

Nedostal žádné otázky. S odborným projednáváním problémů totiž jeho vystoupení nemělo vůbec nic společného. Bylo mi ho líto. Jednalo se jen o opakovaná tvrzení (která nikdo nebere vážně), že vše je dobré, že máme ty dva Václavy, že si jich musíme vážit, atd. •

A na vaše vystoupení?

Dostal jsem značné množství fundovaných otázek, v čem je možné vidět alternativu, jaká je funkce investičních fondů, jak provést restrukturalizaci fondů, jak privatizovat. Diskuzi jsem považoval za bohatou a kvalifikovanou. •

Říká se, že vláda v řadě principů, které dříve nikdo nesměl zpochybňovat, sama začíná couvat.

Ano. Projevuje se to na pokusech o oddlužení podniků, regulaci mezd i jinde. Domnívám se však, že takovéto nesystémové pokusy nemohou přinést žádoucí změny a situaci ještě zkomplikují. Jde totiž především o to, že v důsledku nesprávného způsobu privatizace se podniky nechovají jako tržní subjekty. To by si měli všichni uvědomit. Stále existuje způsob žití z podstaty, žití na dluh, udržování přezaměstnanosti, neplacení pohledávek, prudký propad produktivity práce. •

V čem vy vidíte řešení?

V zodpovědné restrukturalizaci podniků, vytvoření toho, co nazývám koherentní skupinou vlastníků. To by pak vedlo i k žádoucí změně managementu. To jsou naprosto klíčové otázky, které však současnou vládní garniturou nebyly ani naznačeny. Stávající pojetí reformy se jim vyhýbá. To, co se u nás děje, není vlastně privatizace. Můj kolega ze Světové banky, který působí ve Slovinsku, absolutně odmítá nazvat kupónovou privatizaci privatizací. To, co u nás probíhá, nazývá pseudoprivatizací. •

Pro naše čtenáře by bylo dobré upřesnit, co znamená pojem „koherentní skupina vlastníků“.

Znamená to soudržná, nerozptýlená skupina vlastníků. Jsou to vlastníci, kteří mají schopnost a zájem podnik připravit pro aktivní, úspěšnou ekonomickou činnost. Opakem je rozptýlení a zveřejnění vlastnictví, jak k tomu dochází například při kupónové privatizaci. Soukromý držitel akcie ještě není soukromým vlastníkem podniku. Rozhodující je reálná schopnost vlastnicky působit. Přitom je mimořádně důležité, aby touto skupinou vlastníků byli ti, kteří jsou uvnitř podniku, tedy zaměstnanci a management. •

Nejsou to nějaké experimenty či třetí cesty, jak to nazývá náš premiér Klaus?

Právě naopak. Je to to, co se na Západě osvědčilo. I zde jsou často podniky před bankrotem. Jejich problémy se řeší právě tím, že se umožňuje, aby management a zaměstnanci vykoupili aktiva podniku, s nimiž se dá podnik strukturálně změnit. Na to existuje nejen teorie, ale i mnohokrát prověřené zkušenosti. Pokud k tomu nedojde u nás, znovu a znovu se bude opakovat to, s čím jsme se u managementu setkávali dříve, a nyní v ještě horší podobě. •

To znamená, že jste proti akciovému vlastnictví jako takovému?

Veřejné vlastnictví, tedy vlastnictví akcií, se kterými je možné obchodovat, má smysl jen u podniků, které jsou dlouhodobě úspěšné, které mají výkonný a stabilizovaný management. Takové podniky si potom mohou dovolit nabídnout část svých akcií veřejnosti. Třeba i většinu či všechny. Nepopírám roli veřejného vlastnictví. Žádný 152

NEUČTE SE Z VLASTNÍCH CHYB západní konzultant by však v případě zadluženého podniku nedoporučil jako řešení nabídnout ho veřejnosti. Jednak je jeho cena velmi nízká, jednak, a především to nevyřeší ten hlavní problém, tedy to, aby se vytvořily nové řídící struktury, zainteresované na restrukturalizaci podniku, která by jej z obtížné situace vyvedla. • Kde ovšem vezmou ti, co jsou uvnitř podniku, prostředky na restrukturalizaci, pokud by se i stali vlastníky. Ti je také nemají. Právě zde je důležitá role státu. Podnik si musí vzít úvěr a stát by měl financovat splátky úvěru z dosahovaných výsledků podniku, tedy z vnitřních zdrojů, přičemž by současně probíhal proces, v němž se zaměstnanci, manažeři a případně i další podnikatelé - ani jejich účast bych nevylučoval - stávají koherentní vlastnickou skupinou podniku. Tato možnost existuje i v kapitálově chudé zemi. A to bez nebezpečí inflace. • To je patrně i cesta k oživení ekonomiky. O to právě jde. Uvedu to na názorném příkladu. Dejme tomu, že jsme na dostihu. Zde je podstatný rozdíl mezi koněm s jeho jezdcem a diváky na tribuně. Diváci také mohou mít zájem na úspěchu, například tak, že si na určitého koně vsadí. Během dostihu však nemohou výkon koně ani jezdce ovlivnit. Snad jen pokřikováním. Stejný je i rozdíl mezi vnitřními vlastníky, kteří mohou výsledky podniku svou činností reálně ovlivnit, a mezi těmi, kteří vlastní veřejné akcie, aniž by přímo v podniku působili. Divák má motivaci, ale výkon neovlivní. A my potřebujeme takové vlastníky, kteří jsou schopni vývoj účinně ovlivnit. A z čeho vychází výkon v případě koně na dostizích? Z práce stáje, ze šlechtění, plemenářství, kvality žokejů, přípravy a tréningu, atd. My v celonárodním měřítku vytváříme velkou, dokonce celonárodní skupinu „skandujících vlastníků“, aniž bychom se soustředili na to nejdůležitější. Bez vlastnické zainteresovanosti těch, co pracují uvnitř podniku, ani to skandování a poskakování nepomůže. U nás došlo k velké chybě, za kterou budeme léta a léta platit zahraničnímu kapitálu. Špígl, (pokračováni – viz níže)

Jak na problémy? - Začít privatizovat! Vláda se nemá čím chlubit! Klíč k řešení současných problémů vidí profesor Milan Zelený v privatizaci. Ovšem ne v té, na jakou si hraje současná vláda. Jde o takové pojetí privatizace, která by zachránila naše podniky, jimž je pouštěno žilou a chřadnou. Podniky by měly patřit těm, kteří jsou v nich ekonomicky aktivní a mohou ovlivnit jejich výkon. Zejména zaměstnancům a manažerům. Pokračujeme v rozhovoru s mezinárodně uznávaným ekonomem. •

Co považujete za hlavní chybu vládní hospodářské politiky?

Nezvládnutí, či přesněji řečeno nepochopení procesu privatizace, jejích dopadů na chování podniku. Vše, co se u nás odehrálo, nemělo výrazný dopad na chování, produktivitu a restrukturalizaci našich podniků. Výjimky existují. Ovšem nikoli v důsledku způsobu realizace ekonomické reformy. Třeba proto, že byly dobrými podniky i dříve. Chybějí nám skuteční vlastníci, tedy přesněji to, co nazývám koherentní skupinou vlastníků. •

Nemohou úlohu zainteresovaných vlastníků sehrát investiční privatizační fondy?

Mohou sehrát dvě úlohy. Jednak se zabývat nákupem a prodejem akcií, jednak působit jako holding, tedy držitel a správce akciového podílu podniku. Restrukturalizace podniku si však vyžaduje značné náklady. Obávám se, že málokterý fond je bude ochoten poskytnout. Vždyť dnes drží jen do 20 procent akcií. A to je málo motivující. Lze tedy předpokládat, že v delším období se budou fondy zabývat obchodováním akciemi, čímž se zformování skutečných koherentních vlastnických skupin ještě na dlouhou dobu protáhne. Přitom se pravděpodobně pokusí vyprodat akcie do zahraničí, anebo je prostě rozkrást. Ale spoléhat na to, že prodejem akcií do fondů přijdou prostředky na restrukturalizační programy, je naivní. 153

NEUČTE SE Z VLASTNÍCH CHYB •

Vláda se ovšem chlubí svou makroekonomickou politikou...

Pokud bych se na to díval bez ohledu na vývoj výroby, prokázala schopnost administrativně zvládnout makroekonomická vyvažování. K čemu je však tento pohled? Pohled musí vycházet z dopadu její činnosti na výkonnost hospodářství. A ten je buď kladný nebo záporný. Vidíme však, že výkonnost hospodářství klesá export, výroba, produktivita práce, investice. Dokud si toto nepřiznáme, dokud neprovedeme skutečnou privatizaci, je spoléhání na nějaké „odražení se od dna“ nesmyslem. •

Nepokročil proces pseudoprivatizace již tak daleko, že náprava bude velmi obtížná?

Bohužel pokročil. Dříve jsem často užíval obratů „ještě je čas“, anebo „ještě není pozdě“. Z určitého hlediska se již tato hranice překročila. Dům je rozestavěn a špatně. Stále více se bude ukazovat, že jej nelze dostavět podle původního záměru. Nevyužili jsme možnosti stavět na zelené louce socialistického systému. Zásadní náprava je ovšem vždy možná. Byť i bude bolestivá. Čím dříve s ní začneme, tím lépe. •

Nebude to jen hašení požáru?

Jsem zásadně proti tomu, aby se čekalo, až to skončí krachem. Je nutné vyvíjet tlak, aby se s nápravou začalo co nejdříve. V žádném případě si nelze zahrávat s myšlenkou „čím hůř, tím líp.“ • Myslíte, že to, co u nás současná vláda realizuje, je jen důsledkem její omezenosti, krátkozrakosti, přílišného podlehnutí vlastním schématům uvažování? Nebo, byť i si to třeba neuvědomovala, přijala za svou politiku otevření naší republiky pro export odbytové krize jako odkladu problémů, které narůstají i v ekonomicky vyspělých zemích? Vždyť všechno to, co udělala, tomu koneckonců posloužilo. Když se podíváme zpětně, můžeme říci - ano, toto mohlo být motivem. Jestli bylo, lze dnes jen obtížně posoudit. Zpětné hodnocení je vždy problémové. Efekt je takový, jak říkáte. Není však žádný důkaz, který by potvrzoval, že to bylo původním záměrem. A hlavně - ať to bylo tak či onak, dnes už to nikomu nepomůže. •

Jste připraven vstoupit do snahy o nápravu toho, co se pokazilo?

Ano. Myslím si, že tým, který by omezil dopady narůstajících potíží a zvládl budoucí vývoj, lze ještě sestavit. Radim Valenčík, Špígl, 4.3.1993

6-8 (sken)

Jak ven ekonomické krize se rozhoduje nyní, ne po volbách Současná domácí socioekonomická krize je následkem celé řady ekonomických, politických a společenských chyb, které se za osm let nahromadily již do učebnicových rozměrů. Jako člen malé skupinky ekonomů, kteří včas a veřejně varovali před neblahými následky chybných postupů, dovoluji si předložit své stanovisko a získané zkušenosti k hledání cest z této svízelné situace. Má-li se ČR ucházet o svou budoucnost vážně, zodpovědně a s nadějí na úspěch, je třeba vyhodnotit i základní lekce minulých osmi let. Svět globální konkurence je neúprosný: Kdo chvíli stál, již stojí opodál. Zatímco v hokeji úspěšně soutěžíme ve světové třídě, v hospodářském výkonu, vzdělání a produktivitě na světovou třídu vůbec nereflektujeme. Nechali jsme si vnutit klausovské myšlení, že jsme na tom „lépe než Bulharsko“, a tak jsme zapudili moudrost vlastního básníka, že malý je ten, kdo zná jen malý cíl. Výkonnost české ekonomiky, měřená hrubým domácím produktem na obyvatele, bude v příštím roce nižší než v roce 1989. Není polistopadové desetiletí absolutního výkonnostního poklesu důvodem k zamyšlení, alespoň pro ekonomy? Politicky motivované natírání skutečnosti na růžovo se ukázalo plané a neefektivní. Bát se pravdy je nedůstojné, proklamovat falešný optimismus a poddávat se slepé důvěře („někomu přece věřit musíme“) je nedospělé. Podřídili jsme se dobrovolně absurdní skupině lidí, ale nevíme již, jak se jí zbavit. Současná bezmocnost mocných je následkem a symptomem úpadku společnosti.

154

NEUČTE SE Z VLASTNÍCH CHYB V této situaci politikům nepomůže ani sebevětší propaganda či nepřirozená servilnost médií. Hospodářské výsledky rozhodují o osudu jedinců. Protagonisté špatné ekonomické transformace - jako Klaus, Dyba, Ježek, Dlouhý a Kočárník - již museli odejít. Ztráta důvěry obyvatel ve správnost jejich postupů byla a snad i zůstane podstatná. Důsledky odborného diletantismu, které se nedají vyčíslit, jsou násobeny úpadkem morálky. České hospodářství bylo nekontrolovaně a beztrestně rozkrádáno: miliardy, které chybějí na léčbu rakoviny, jsou prohýřeny na Bahamách. Odpovědní nejsou Kožení, ale vládní představitelé, kteří Koženým a podobným pirátům nabídli - za podmínky své vlastní účasti - neomezený prostor k okradení národa. Morální přestupky polistopadové éry by měly být potrestány exemplárně: jinak nelze od řadových občanů očekávat chování odlišné od jimi zvolených špiček. Kožené a jejich sponzory je třeba odsoudit, ne jim závidět či dokonce litovat vlastní neschopnosti využít podobných šancí. Jak tedy z této situace ven, jak dál? 1. Nejspolehlivější zárukou nápravy chyb a převzetí zodpovědnosti je pravda. V demokracii slouží politici lidem, ne lidé politikům. Arogance a lhaní by se měly stát nepřípustnými. Jsou neslučitelné s pravdou a bez pravdy je náprava vyloučena. 2. Za minulostí nelze udělat „tlustou čáru“. Na shnilých základech se nedá stavět. Období transformace nelze idealizovat, ani omlouvat: je třeba z něho vycházet. Jinak budou budoucí mocní stejně bezmocní jako mocní minulí. Političtí zkrachovalci nemohou být „uklizeni“ do vedení burzy, státní pojišťovny, národní banky či jimi „zprivatizovaných“ firem. Diletanti zůstanou diletanty, nezdravě ovlivní myšlení i chování mladých generací a jejich politicky získané profesorské a docentské tituly sníží českou vědu, univerzitu i akademii. 3.Je třeba se vyvarovat diletantismu, ideologizace ekonomiky, protekcionářství a míchání politiky s vědou. Špatné semeno bylo zaseto již v letech 1990-92, tedy i těmi, kteří se dnes snaží o návrat k moci pod rouškou opozice. Je třeba se zbavit mýtu, že nikdo jiný než pohrobci Občanského fóra pro vedení této země není. V demokracii jsou všichni politici plně nahraditelní, národ nahraditelný není. Do vedoucích pozic musí přijít odborníci, lidé schopní učit se z chyb druhých, ne diletanti učící se pouze z chyb vlastních. 4.ČR má nepochybně tisíce vynikajících odborníků, kteří se politice vyhýbají nebo jsou z ní vyloučeni. Tito lidé musí mít otevřenější přístup do médií, zejména do televizních programů. Moderátoři a novináři by měli být aktivnější, spolupodílet se na hledání pravdy: Co byste dělal? Proč? Jak? Nelze jen charakterizovat uzavřenou kamarilu bývalých „prominentních politiků“ - a pak se zatajeným dechem čekat, s čím asi zase přijdou? 5.Využít je třeba i myšlenkového potenciálu a zájmu exulantů, zejména Čechoameričanů, jako jich využívají Poláci a Maďaři, nebo ve světě Číňané. Znalosti, styky i patriotismus exulantů jsou zlatou žilou nejen v hokeji, ale hlavně v ekonomice, podnikání a politice. 6. Volba prezidenta by měla být přímá, ne delegovaná do rukou politických kuloárů a makléřů. Nepřímou demokracií získávají pouze komunisté. Nepodceňujme přímou demokracii ani v otázce referend. Jen tak se mohou vynořit tolik potřebné nové osobnosti. 7. Vlastnictví státu, fondů a bank musí přejít do rukou skutečných, dlouhodobě motivovaných soukromých vlastníků. Na podnikovém vlastnictví se musí podílet i zaměstnanci - hlavní to nástroj globální podnikové elity a nejobdivovanějších firem světa Zvrácené a zastaralé teorie, že zaměstnanecké vlastnictví je formou socialismu, je třeba překonat. Dosavadní privatizační zmatek nelze „dotáhnout do konce“, ale spíše přehodnotit a plně zapřáhnout do zájmu společnosti. 8. Převod státního vlastnictví do soukromých rukou je již možný pouze na základě úvěrovaných přímých privatizací (leverage buyouts), za plné účasti státu jako garanta. Realizace takovýchto mechanismů se bez skutečných odborníků neobejde, prostá politická vůle již nestačí. 9. Musíme usilovat o nepřetržitý růst produktivity, která je stále jednou z nejnižších v Evropě. Bez výrazně 155

NEUČTE SE Z VLASTNÍCH CHYB rostoucí produktivity nelze očekávat růst životní úrovně. Produktivita není jen záležitostí podniků, ale musí se stát celonárodním zájmem i součástí kultury, jak je tomu ve všech vyspělých zemích. V globální éře není v hospodářství nic důležitějšího než inovace a produktivita. 10. Malá země, jako ČR, musí své konkurenční výhody stavět na bázi lokální autonomie podnikatelských sítí, ne na centralizaci a makroekonomickém diktátu. Zkušenosti kupónové privatizace ukazují, jak makroekonomický diktát může znemožnit mikroekonomickou restrukturalizaci a racionalizaci. Konkurenční výhodou ČR může být pouze podnikavost, flexibilita a znalosti jedinců, ne masová výroba levných „nádeníků“. 11. Sítě malých, flexibilních a technologicky moderních podniků, regionálně pojatých a lokálně rozvíjených, by se měly stát strategickým cílem ČR, po vzoru severní Itálie či norského Nordvestu. Tyto podnikové sítě odvozují své úspěchy ze znalostí, schopností, inovací, adaptability, pružnosti a podnikavosti lidských bytostí, ne z finančního kapitálu. Podobné schopnosti je třeba rozvíjet i ve velkých podnicích. V podmínkách globální hyperkonkurence jsou základem politiky investice do vzdělání, školství, učení a rozvíjení lokálních sítí spolupráce a důvěry. Takovou vizi nelze očekávat od politiků minulého období, ale pouze od skutečných odborníků - ve spolupráci s generacemi mladých, kterým ještě není budoucnost ČR lhostejná. Každý z výše uvedených jedenácti bodů je programem i příslibem, destilátem zkušeností i živou vodou budoucnosti. Zdravý rozum a pravda však v ČR často nevítězí - poddávají se propagandě, dogmatismu a velikášství - i když jen na čas. Nyní se rozhoduje - ne ve volbách či po volbách. Nyní se formují myšlenky a rýsují nové cesty. V červenci už bude zase pozdě. Právo, 1998

6-9 (II)

Komedie plná omylů aneb levice a pravice v ČSFR Dělení na pravici, levici a střed se v ČSFR stalo módou, vytržením, zaklínadlem – jako dělení na malou či velkou privatizaci nebo dělení na erotiku a pornografii. Každý někam či do něčeho patří. V Československu stěží najdete politika či osobnost „bez zastřešení“. Smutné, ale i smutně komické je, že jde o komedii plnou omylů, protože dělení na pravici či levici se odvozuje skrze sebeproklamaci a sebevyhlášení, nikoliv z činů, programů a zásadních filozofií. Postačí, zdá se, aby někdo vykřikoval, že je pravičák či konzervativec, a naše kritické sdělovací prostředky to přijmou bez dalšího přemýšlení. Křik je vším, myšlenka a čin ničím. Na druhé straně stačí, aby se někdo vyjádřil humanisticky (např. ve prospěch nezaměstnaných, důchodců či sociálního zabezpečení), a už je levičák. Jako by pravice (rozuměj mimo území ČSFR) neměla vysoce rozvinuté sociální a humanistické cítění! V ČSFR lze zaslechnout leccos dokonce i o konzervatismu, což už je zřejmý intelektuální potrat, protože právě dnes toho moc ke „konzervování“ není. Ozývají se to lidé, kteří nemají vlastní názor a jsou schopni názory pouze přejímat ze zahraničí (kde ovšem už dnes jsou věci, které za „konzervaci“ stojí). O středu se vyjadřovat nebudu, střed je „marais“, filosofie lidí prostředních, prostředníků a zprostředkovatelů. Střed totiž přijímá existenci a racionalitu Pravice a Levice, a tím se stává prostorným manévrovacím parketem politických tanečníků. Důvod, proč o levici a pravici v ČSFR píši, je ten, že sám jsem byl již nazván snad vším – a to lidmi údajně vzdělanými a informovanými – od bolševika, zbožňovatele socialismu, marxisty a neuspěvšího v zahraničí, až po technokrata, experta, ultrapravičáka a fašistu. Vše často z úst jednoho ministra a jeho nohsledů. Protože na rozdíl od ministrů své názory ze dne na den neměním, jde tedy o rozmanitou interpretaci jedné a téže věci, jednoho principiálního postoje. Takto demonstrovaná míra kvalifikace pravičáků v ČSFR při posuzování druhých vyvolává totiž silné pochybnosti o jejich schopnosti posoudit sami sebe. 156

NEUČTE SE Z VLASTNÍCH CHYB Přes veškerý ten zmatek v Československu, přes veškerý ten křik, je podstata pravice a levice (mimo území ČSFR) v podstatě jednoduchá. Spočívá ve vymezení role státu: pravice, již tradičně, zdůrazňuje autonomii, soběstačnost a nezávislost ekonomicko-společenských aktérů, levice naopak spoléhá na stát jako nástroj řešení určitých problémů – vychází z toho, že aktéři jsou závislí, do určité míry bezmocní a „potřební“ státní pomoci. Pokusme se nyní, bez suchopárných definic, vymezit základní filosofické principy, tendence a dopady pravice a levice:

*) Senátor Russel Long, předseda Finanční rady U.S. Senátu, prosadil v roce 1984 v americkém Kongresu tzv. Employee Stock Ownership Act, zákon, který zvýhodňuje financování typu ESOP 50% snížením daně z příjmu pro banky, které financují projekty ESOP. Éru prezidenta Reagana jistě nelze nazvat levicovou či marxistickou - ovšem takto jsou ESOPy nesmyslně charakterizovány novináři a ministry v ČSFR

Z výše uvedeného vyplývá, že sebeproklamované pravicové strany v ČSFR (jako např. ODS) jsou de facto strany levicové, nebo ještě hůř, strany extrémně levicové, i.e. fašistické. I když se často fašismus vydává za pravici, svým důrazem na roli státu a svým popřením individuální a podnikové autonomie jde nutně o směr levicový (viz výraz „nacionální socialismus“). Jinými slovy, krajní pravice a krajní levice mají mnoho společného. Kde socialismus kontroluje hospodářství zestátněním a kolektivizací, fašismus kontroluje státními holdingy (státní akciovou účastí) a přímým státním diktátem formálně soukromého hospodářství. V obou případech však jde o řešení v podstatě levicové, tj. etatistické. Sám sebe tedy považuji ekonomicky i politicky za pravicového, protože se hlásím k pravému sloupci uvedené tabulky. Odmítám levicové manýry tzv. pravice v ČSFR:  demagogii (Jedinou Možnou Cestu),  překrucování (statistiky „lžou“ nebo „takhle jsme to nemysleli“) 157

NEUČTE SE Z VLASTNÍCH CHYB  

diletantismus (viz scénář ekonomické reformy) pseudojazyk (neumístění uchazeči o práci místo nezaměstnaní), atd.

Je-li tedy sebeproklamovaná pravice levicí, co je potom v ČSFR levice? Většina levicových stran se vyznačuje důrazem na sociální tržní hospodářství, sociální jistoty a humanistickoekologické dopady. Pokud vidí svá řešení ve státu, pak jsou skutečně levicové; pokud je shledávají v samosprávě a v soběstačnosti, pak přejaly výrazně pravicové prvky a své programy by měly vyjasnit. Skutečnými pravicovými stranami v ČSFR jsou pouze chabě vedení a stále slábnoucí Republikáni, Národní demokraté apod. Organizace typu ODS jsou levicemi nacionálně socialistickými, fašizoidní ve svém „vůdcovském principu“, a komunisty již tradičně označované za „pravici“. Komunistické nálepky neurčují skutečný charakter těchto politických stran. Jde o strany nacionalistické ve své politice, kosmopolitní ve své ekonomice a oportunistické ve své ideologii. Dle mého názoru se ve výrazně levicové ČSFR skutečně pravicové strany zatím nemohou uplatnit. Dělení na pravici a levici je dnes zastaralé, povrchní a neefektivní, jak ostatně komedie plná omylů v ČSFR jasně ukazuje. Toto dělení vzniklo jako odraz separace vlastníků (zaměstnavatelů) od nevlastníků (zaměstnanců). Najatá pracovní síla hájila své zájmy pomocí odborů a prostřednictvím levicových stran vytvářela tlak na stát. Pravice hájila zájmy kapitálu. V moderní době (zahájené už Baťou) dochází k výraznému stírání rozdílů mezi vlastníkem a nevlastníkem, zaměstnancem a zaměstnavatelem, dělníkem a manažerem. Informační technologie, znalostní společnost, sebeřízení (self-management) a sebeorganizace umožňují naplnění Baťova snu: „Každý dělník kapitalistou“. Dělení na levici a pravici se stává bezpředmětným (tedy mimo území ČSFR), protože mizí zaměstnavatelskozaměstnanecký konflikt. Moderní svět a moderní myšlení mohou jednou proniknout i do Československa – nebude-li se však vracet až příliš daleko do hospodářsko-politické prehistorie světa již dávno zašlého… srpen 1991

6-10 (akt)

Kritická výjimka Světová banka prohlásila (2.12.98) Českou republika za „kritickou výjimku“ - spolu s Ruskem, Ukrajinou a Rumunskem, a to v celkově očekávaném trendu mírné konjunktury postkomunistických zemí východní Evropy. Tuto čtveřici zemí očekává další propad hospodářského produktu i životní úrovně. To je alarmující. Jiné statistiky zdůrazňují, že jen Rusko, Rumunsko a ČR zaznamenaly v uplynulém roce negativní růst. Tento úpadek v růstu HDP se v ČR prohloubí ještě než se česká ekonomika stabilizuje do prosté stagnace či mírného růstu. Tzv. hospodářská transformace se v ČR nepovedla: pro opravdové ekonomy to bylo jasné od prvního škrtu Klausova pera v roce 1992. Členství ČR v úpadkovém hospodářském „klubu“ není tedy žádným překvapením. Sám jsem na špatné transformační kroky a nevyhnutelnou krizi dlouhá léta upozorňoval, již od roku 1992. A nebyl jsem sám. Jak jsme si „zadělali“ v roce 1992, tak i sklízíme. Jak si „zaděláme“ dnes, tak budeme sklízet v roce 2005. Není to pěkný výhled: bez ekonomů se hospodářství řídit nedá. Překvapením je naprosto blazeovaný postoj českých politiků, vlády, médií i veřejnosti k situaci „kritické výjimky“. Noviny píší, že ČR je „prý“ kritickou výjimkou, pokud o tom vůbec píší. Člověk, který to způsobil, 158

NEUČTE SE Z VLASTNÍCH CHYB se veřejně předvádí, že ví, jak na to, a - překvapivě - jeho iniciativa je brána zcela vážně médii i politiky. Nepochopitelné. Místopředseda vlády mne v létě veřejně peskoval s tím, že je vše v pořádku s českými podniky, že se „udělalo hodně práce“. Nyní, když už je pozdě, týž muž varuje, že celá řada česky vlastněných podniků půjde do bankrotu. Jiný chce zase „revitalizovat“ průmysl pomocí státních dotací! V TV arénách politici bojují za vyrovnaný (nebo nevyrovnaný) rozpočet, aniž by tušili proč. To, že je to už jedno, jim nedochází. Padne-li z publika otázka „Co uděláte, aby hospodářství ČR začalo fungovat?“ - tak se jen hezky usmívají a významně mlčí. Ještěže se jich nikdo v médiích neptá. Jsem v ČR jen krátce, ale neslyšel jsem nikoho odpovědně se vyjádřit ke „kritické výjimce“ a „klubu“ ČR, Ruska, Ukrajiny a Rumunska. Slyšel jsem hodně o boji „proti Bruselu a EU“ - naší jediné vývozní spáse, o „dokončení“ privatizace - i když by již mělo být jasné, že ne míra „dokončenosti“, ale ryze český a zcela unikátní způsob provádění „privatizace“ byl a je základem stagnace. Všichni se zřejmě shodují, jako v roce 1992, že se musíme „spoléhat na zahraniční kapitál“, ne sami na sebe. Už jsme se jednou spolehli, ale je třeba se spoléhat znovu. Proč by se měl zahraniční kapitál spoléhat na nás - to nikdo neví. Daňové úlevy a různé balíčky opatření přece nestačí, na takové „lepidlo“ vám zahraniční kapitál nesedne. To vše přece dělá každá země na světě, nejen kritické výjimky. I kdyby se zahraniční kapitál překvapivě začal zajímat, máme vůbec co nabídnout? Úroveň pracovní síly upadla, produktivita práce neexistuje, reinženýring nebyl proveden v jediném českém podniku (i když již ve většině podniků zahraničně vlastněných). Proč by sem kapitál šel, když může do Polska, Maďarska, Slovenska, Slovinska, Irska atd., kde si transformaci nezničili „kupónovkou“? Překvapivé je, že v ČR reálné mzdy klesají, ale veřejnost a prostí občané jsou k výhledům hospodářství „kritické výjimky“ stejně blazé jako jejich vláda (či vlády?). Ještě není tak zle, ještě jsou vuřty a pivo - a támhle soused, ten už je „za vodou“. Prvním a základním předpokladem je přiznat si pravdu a provést rozbor skutečného stavu věcí. Nelze stále natírat ty naše hospodářské „tanky“ na růžovo. Nikdo nemůže pomoci hospodářství, jehož skutečný stav není znám každému občanu země. Druhý předpoklad: vyjmout ekonomiku z rukou politiků. Lidem, kteří rozumějí přerozdělování, rozpočtování a utrácení peněz, nelze přece svěřit otázku tvorby zisků. V ČR není a nikdy nebyl problém s utrácením. Problémem je a bude tvorba bohatství na poli globální konkurence. I když jsme v utrácení „mistři světa“, v tvorbě bohatství a kapitálu hoříme jako papír. Až bohatství vytvoříme, pak ať se byrokraté, straníci a politici poperou, jak to utratit. Nejdříve však musíme bohatství vytvořit. Říkal již Tomáš Baťa: Od státu nechci nic, zaplatím třeba dvojité daně. Jediné, co chci je, ať mě stát nechá podnikat, ať mě nechá vytvářet hodnoty. Třetí předpoklad: je třeba pochopit, konečně!, že všechna ekonomika, politika i kultura vznikají, rostou i zanikají lokálně, v regionu. Na ministerstvu nevzniká ani kultura, ani politika, ani ekonomika. Je to až otřesně prosté a jediným „škrtem“ to nastiňuje správnou dlouhodobou strategii ČR v Nové Evropě. Není o čem diskutovat. Na závěr: My se nevracíme do Evropy, nelze se nikam vracet. My se ucházíme o členství v Nové Evropě, která se té staré vůbec nepodobá a podobat nebude. Naivní „vracení se“ předpokládá, že cíl návratu zamrzl v čase, že se nezměnil. Přitom se strukturální změny v západní Evropě a v USA nedají ani porovnat s vlažnou „transformací“ v ČR, která zachovala vše podstatné při starém, kromě věcí negativních: od organizovaného zločinu a „praní peněz“ za hotové, až po přebujelou byrokracii, nerestrukturované podniky, úplatky, korupci a partajní politikaření. prosinec 1998

159

NEUČTE SE Z VLASTNÍCH CHYB 6-11 (scan)

O roli televize, rozhlasu a novin Někdy se země dostane do nezáviděníhodné patové situace, kdy sdělovacím prostředkům dominují politické skandály, korupce, osobní střety a stranické hádky. Vytváří se tak bludný kruh, přehlušována a vytlačována je rozumná debata, výměna názorů, a hledání životně důležitých řešení se odkládá. Právě v takové chvíli mohou televize, noviny i rozhlas nejen plnit své povinnosti a dělat svou práci, ale (jako již tolikrát) mohou národu pomoci - převzetím iniciativy a sehráním role katalyzátoru - alespoň do nejbližších voleb. Tato role spočívá v navození, stimulaci a propagaci celonárodní debaty o příčinách, řešeních a budoucím kursu národní krize. V ČR dnes převládla absurdní atmosféra, kdy se nejdříve hledají politici a osobnosti, a teprve potom se čeká, s čím přijdou, co asi budou dělat, jak a proč? Toto je logika zvrácená, krátkozraká a v mnoha směrech sebevražedná, pro ČR v rámci jakéhokoli společenství. Vyspělá demokratická volba musí primárně vycházet z konfrontace názorů, programů, hodnot a cílů. Osoba kandidáta a jeho volba pak z takové přípravy přirozeně vyplývá a logicky se odvozuje. O to přece jde: nejprve CO dělat, potom PROČ, JAK, a teprve naposled KDO se jeví být nejlépe schopen a nejlépe připraven nově zvolenou cestu realizovat a po ní vést. V ČR trpíme přemírou politiků a osobností, které sice drží funkce, ale k ničemu a nikam nikoho nevedou, žádnou vizi formy i podstaty své společnosti nemají, žádné řešení hospodářských problémů nenabízejí. Jejich „Urychleně dokončit transformaci“ pak vyznívá spíše jako špatný vtip a ne odraz nedostatků v myšlení. Pro malou a chudou zemi jsou takoví lidé zbytečně drahým luxusem. Jak tedy budeme v nadcházejících volbách volit? Snad ne zase podle barvy očí, velikosti kníru či síly hlasu? Jak lze vybírat lidi, když nevíme, za čím stojí, jaké zájmy představují a jakými schopnostmi vládnou? Pro příklady není třeba chodit daleko. Vzpomeňme jen na rozsáhlé dohady, zda někdo ustaví vládu do týdne, do měsíce či do roka, anebo zda se to nechá až na řádné či mimořádné volby. Co má za význam ustavit vládu a pak, později a pozdě, debatovat o jejím programu, cílech a schopnostech? Kolik jen již přišlo „osobností“, které si daly květiny na stůl, vzaly platy a zase odešly? A kolik jich ještě ani neodešlo? Nejdříve je přece nutné debatovat, vytříbit názory a identifikovat postoje - teprve potom volit. Má-li se tato republika stát vyspělou demokracií, pak musí volit program či řešení, ne vládu. Správná a trvalá vláda vyplyne z dobrého programu, ne naopak. Ani ta nejfotogeničtější tvář těch nejpopulárnějších osobností nezaručí dobrý program a už vůbec ne jeho spolehlivou realizaci. Téměř deset let by přece mělo stačit - nejsme banánová republika, nepotřebujeme Jelciny. Chtěl bych tímto vyzvat pracovníky televize, novin i rozhlasu, aby si své nové priority plně uvědomili, aby celonárodní debatu nabudili, a tak občany a voliče k informované, kompetentní a nadějné volbě připravili. Nejsou současná krize a selhání transformace dostatečným důvodem, abychom se konečně začali osudem své země, své společnosti a svého hospodářství aktivně zabývat? Je toho k diskusi celá hora. Dnešní krize má hluboké kořeny ve zkažené privatizaci (malé i velké), neexistenci skutečných vlastníků, nezahájené restrukturalizaci podniků, neschopnosti rozpoznat špinavé peníze, neochotě odhalovat a zamezovat korupci, v nízké produktivitě, slábnoucí koruně a klesající konkurenceschopnosti. V žádném případě nedošlo k pouhému navršení drobných chyb a chybiček na jinak brilantní koncepci hospodářské transformace. Právě naopak: chyby jsou hluboké a vznikly v koncepčním stadiu 1990-92. Již tehdy se pilně zadělávalo na dnešní hospodářský útlum. Ekonomické mlýny melou sice pomalu, ale melou jistě. Dnes se však opět zadělává na příští léta a na mnohé se už v prvních třech měsících roku 1998 pěkně zadělalo. Po volbách bude zase pozdě: bude zaděláno. 160

NEUČTE SE Z VLASTNÍCH CHYB To, že jsme se nedokázali dodnes přehoupnout přes úroveň roku 1989, je symptomem i symbolem velkého problému, který se sám od sebe nevyřeší. Nevyřeší jej ani ti, kteří jej svou neschopností, hrabivostí a touhou po moci způsobili. Proto je třeba hledat nové myšlenky, učit se od okolního světa, hledat nové lidi - dnešní politici a jejich strany takové schopnosti nemají. Bez nezištné pomoci a plné účasti českých médií to bude hledání pro ČR jen velmi těžké a pravděpodobně neúspěšné. Právo, duben 1998

6-12 (scan)

O reklamě a sebechvále České republiky

Vláda mužů s knírky Dne 11. ledna 1993 se v londýnských Financial Times objevilo dvanáct stránek placené reklamní přílohy Česká republika (Czech republic), která si však v ničem nezadá s komunistickou šmírou let padesátých. Kýčově multibarevné uspořádání, špatná až nesrozumitelná angličtina, lži malé i velké, chyby a překlepy, a hlavně obrazy, portréty a obrázky mužů s knírky, které mohou být pro zahraniční investory opravdu (ale opravdu) minimálně zajímavé. Prostě drahá mezinárodní ostuda. Za autorizované viníky paskvilu se sice podepisují ministerstvo zahraničních věcí a jakási „Bohemiae Foundation“ - celá věc však nemůže pocházet z českých rukou. Češi by nikdy svou vlast, republiku a kulturu takhle nevkusně ponižovat nemohli. Bombastický a sebevychvalující styl také není typicky český, stejně tak jako předimenzovaně kolorovaná portrétura jediného možného Lídra. To je však jen vnější forma paskvilu. Nejtrapnější na celé věci je její informační obsah. Posuďte sami: Nad fotografií nepřirozeně „zmrzlých“ úsměvů manekýnů - pózujících nad prázdnými šálky v sektorově vybaveném pseudobaru (či pseudo-café) - jak je jistě pamatujete z reklam rekreačních středisek 50. let, stojí heslo: Více volného času: více rozkoše. Nevím, zda posezení s manekýny v poloprázdných sektorových barech přináší dnes Čechům více rozkoše, ale jejich vlastní lídři o tom zřejmě nepochybují. A barman vypadá jako Dubček. Článek má název „Nový způsob života v novém věku: Češi se mění“. Nejlépe je z něho přímo citovat: „V autobusech, tramvajích a v Metru, každý druhý cestující (every other passenger) studuje cizí jazyk. Módní oděvy jsou nyní běžné na pražských ulicích. Podle přístupu pracovníků lze dnes okamžitě rozpoznat, kdo pracuje pro stát a kdo je zaměstnán ve zprivatizovaném podniku. Nový životní styl je patrný i v rodinném životě. Lidé si dříve hledali práci v místech svého bydliště, dnes se rodiny stěhují, aby využily výhod lepšího platu a zajímavější kariéry. Bývalo, že oba choti v manželství (both spouses in a marriage - já jsem to prosím nepsal) - museli pracovat. Dnes ženy stále více zůstávají doma s dětmi a jejich manželé se vracejí z práce domů pozdě v noci (ani toto jsem nepsal). Základem nového českého životního stylu je v podstatě změna v přístupu k práci.“ Něco tak plytkého a hloupého snad ani napsat nelze, řekli byste si. Lze, jak vidět. - Hned za tím stojí, jakoby na vysvětlenou pro západní idioty: „Tyto změny v přístupu k práci by nebyly možné bez duchovní svobody. Ta se manifestuje v renesanci univerzitních teologických fakult, dostupnosti dříve zakázaných knih a modifikovanými repertoáry divadel. Nejdůležitější však je (anglicky „impmortant“ - nikdo jim text zřejmě neredigoval) ... Nejlépe je dalšího podobného „počtení“ zanechat. Musí to být nezdravé i pro jen stopové představy o kulturnosti národa. Část o kultuře je nazvána: „Český kulturní klub znovu otvírá své dveře“ - napsal to jakýsi Petr Oslzly (ano, bez diakritického znaménka) a jeho přirovnání národní kultury ke „kulturnímu klubu“ má asi představovat dnešní modernu. Proč nemluvit přímo o „herně“? V této části je angličtina tak hrozná, že se to překládat nedá. Celý 161

NEUČTE SE Z VLASTNÍCH CHYB text je vlastně převzat z Itala Ripellina Magické Prahy. Česká kultura je vhodnou volbou výňatků zastoupena pouze jmény Diezenhofer, Santini, Gutfreund, Kafka, Mahler, Freud a Husserl. Oslzly však zdůrazňuje, že Kafka sice psal německy, ale přesto obdivoval Boženu Němcovou, kterou prohlašuje za duchovní sestru George Sands. Zkomoleným jménem je jistě míněna George Sand. Hodnotu přirovnání (pánské nohavice nosící) Amandiny Aurory Lucie Dupinové, baronky Dudevant, k české Boženě Němcové, je nejlépe ponechat na západním čtenáři. Hned poté se zase objeví Kakfa místo Kafka, a ta veselá šmíra tedy pokračuje. Našinci se již ani nechce číst více o Havlovi či židovském hřbitově v Mikulově. Závěrečné heslo tohoto „Kulturního klubu“ však stojí za zamyšlení: „Kulturní tolerance je otevřena všem, kteří sledují opravdovou evropskou cestu (the true European path)“. Po té Jediné možné cestě a té jediné pravé straně nyní tedy Česká republika nabízí ostatnímu světu ještě Opravdovou evropskou cestu? Nezbláznili jste se, přátelé? Pod kulturou je umístěn rozbor Volkswagenu a jeho odbočky Skoda. Jako ředitel je uveden Ludwig Kalma - a to za českou stranu! Není tam ani slovo o tom, že Favorit stojí 150 000 Kčs (tj. asi 30 průměrných měsíčních platů) a že Volkswagen bude ve svých celosvětových operacích do roku 1994 likvidovat přes 30 000 zaměstnanců a i své investice pro 1993-97 sníží na 45,3 miliardy DM. Jak z toho všeho vyjdou zaměstnanci mladoboleslavských Skoda Werke, si může každý domyslet sám. Následuje rozbor Budvaru, který je zajímavý tím, že není uvedeno, komu ten podnik vlastně patří. Také, že Budvar vyváží 69 % své produkce do zahraničí a vyrábí nealkoholické pivo nazvané prý, zřejmě mazaně „Budweiser Budvar Free“. Na titulní straně celého pamfletu multibarevný Václav Klaus tvrdí, že privatizace nemůže být urychlena (všichni ostatní ministři jsou naopak názoru, že privatizace musí být urychlena) a že jakékoli sociální zabezpečení bez zdravé tržní ekonomiky je nesmysl. Ministr Dlouhý podává překvapivě kvalifikované vyhodnocení této zdravé tržní ekonomiky: Rok 1992 byl pro českou ekonomiku rokem úspěšným, píše tento lokální „ekonom“. Zde již opravdu nemá smyslu polemizovat. Svět se asi opravdu ta správná čísla nedozví! Nuž tedy mezi námi: V porovnání s rokem sametu 1989, jsou výsledky Dlouhého „úspěšné ekonomiky“ ke konci roku 1992 více než alarmující (jde o oficiální čísla, v reklamě tedy nepoužitá): hrubý domácí produkt - 23,4 % průmyslová výroba - 37,4 % stavební produkce - 28,6 % zemědělská produkce - 15-20 % nákladní doprava - 44,5 % Celá reklama je zato plná fotografií bývalých komunistů: Kalvoda, Kočárník, Zieleniec, Dlouhý, atp., ale chybějí tam Dyba, Ježek a Uhde, jako by na ně někdo náhle zanevřel. Havel tam sice fotku má, spolu s Bushem, ale je uveden jen citátem, který končí absurdně: „Vzhledem k bohatému duchovnímu a kulturnímu dědictví, tradičnímu lpění na demokracii a poměrně vyspělé ekonomice, která dnes prochází extenzivní privatizací, lze si pro budoucnost České republiky představit jen dobré vyhlídky“. (Good prospects can be envisaged for its future). Co to má znamenat a co si z toho kdo má vybrat, to si opravdu lze asi pouze představovat. To, že zde nedochází k privatizaci, ale ke státní socializaci majetku pomocí veřejně přidělovaných kupónů českým Dikům, anebo k prostému výprodeji za babku do cizích rukou (ČSA patří Air France a Tabák firmě Philip Morris), to bývalému prezidentovi asi nikdo nevysvětlil. Ministr Zieleniec zdůrazňuje, že nemá žádné obavy z německého vlivu (80 % zahraničních investic již představují Němci) a že mírumilovné rozbití Československa je: „...velikým úspěchem ODS a velikým osobním úspěchem pro Václava Klause.“ Já to prosím nepsal a kdo mu to takto sepsal, opravdu nevím. (Jinde se zase tvrdí, že: „ODS premiéra Václava Klause má nejsilnější postavení ze všech konzervativních stran ve střední i východní Evropě a její dopad na ekonomickou sféru lze dobře poznat.“ - To je svatá pravda.) Ministr zahraničí 162

NEUČTE SE Z VLASTNÍCH CHYB uzavírá, že jsme tímhle rozdělením sice ztratili přístup k Dunaji a hranici s Maďarskem, ale že to vůbec nevadí. Máme o to více Německa. Reklama také obsahuje něco o zemědělství, ale nic už o výrazném úpadku produkce a nárůstu cen potravin. Píšou ovšem i zde, že množství zemědělců by mělo v brzké budoucnosti odumřít (should decease significantly), ale to již vyvolá jen úsměv: jde zde prostě zase jen o šmíru a neobvyklé lajdáctví, které tímto celému světu vytrubujeme. Přiznává se, že v českém zemědělství je registrováno jen asi 9000 soukromých rolníků (z celkového počtu 500 000). Sekce o turismu si pochvaluje, jak hodně vydělává, že ceny se již přibližují cenám světovým, ale neuvádí, že v ubytování je Praha (po Tokiu) nejdražším městem na světě (USD 174 denně) - a nikdo neví proč. Spotřeba energie poklesla oproti roku 1988 o 30 % - také nikdo neví proč, když k žádné modernizaci či racionalizaci nedošlo: asi méně vyrábíme, méně jezdíme a více mrzneme? O zdravotnictví, zdravotním stavu obyvatel a ekologii - ani zmínky, nedůležité! O vzdělání také téměř nic, kromě opakování významu těch teologických fakult (Karlova univerzita má již tři!) a podivné zmínky o tom, že v 15. století byl papež mile překvapen tím, že tehdejší české venkovanky znaly Bibli tak dobře. Z vynálezců jsou zmíněni Ressel, Křižík, Heyrovský a Wichterle - o současném stavu vědy a budoucích plánech či potřebách však ani zmínka! Reklamu uzavírá plná barevná stránka Kolářových koláží z roku 1993 (?), zřejmě tedy datovaných dopředu, s až překvapivě „originálními“ motivy náhrobků židovského hřbitova, ciferníků Staroměstského orloje a helmice sochy svatého Václava. Seznam ministerstev sice slibuje adresy and CVs, ale žádná CVs nikde nejsou. Jen tituly a telefony. Nejvíce titulů má Klaus (Doc., Ing., CSc.), nejméně Ruml (nic). Jediný Ryba a Lebl uvádějí fax, jakýsi Belehradek pro jistotu ani telefon. Luxova ČSL je poměrně nešťastně přeložena jako Czechoslovak Populist Party - asi samopřeklad? Budoucím tvůrcům podobných ptákovin - a jistě jich bude čím dál víc a budou čím dál dražší - lze nabídnout jedinou radu: Nepodbízet se, nepodceňovat inteligenci zahraničních investorů a – nelhat! Je přece nemoudré soudit druhé podle sebe (či podle vlastních subjektů). Je směšné používat fotografie mužů s knírky à la Saddám (celkem sedm - a to ještě bez Dyby!). V celém díle však nenaleznete jedinou fotografii či image české ženy. Nemají se na tomto poli čeští „boys“ opravdu s čím pochlubit? Je přece ponižující předpokládat, že se svět nechá opíjet tím samým reklamně-propagandistickým rohlíkem, který jim již přes tři roky tak vytrvale, náruživě a trpělivě ocucávají lidé v Čechách. Na druhé stránce tohoto pamfletu je bombastickými písmeny uvedeno: Provolání České národní rady ke všem parlamentům a národům světa! Haló noviny, 29.1 1993

(Toto není humoristický fejeton Haškova typu. Toto je skutečnost. Teď už máme co jsme chtěli.)

(Poznámka: na závěr sekce Teď již máme, co jsme chtěli vložíme na separátní stránce následující „koláž“ čtyř citátů - MZ:) Nebát se a nekrást! 163

NEUČTE SE Z VLASTNÍCH CHYB T.G.M. Neohrnuji nos nad zbabělým českým národem; moc mne mrzí, že nemohu být na svůj národ hrdá. Kvůli tomu však nebudu vymýšlet báchorky. Pravda je jaká je. Náš národ měl několik hrdinů, které však i jejich vlastní národ nenáviděl - ze závisti, že dokázali překonat ten zakořeněný strach o vlastní bezpečí a o hovno pod sebou. Nejraději by je zadupali do země ... Nemá smysl hledat po světě „podobné“ příklady a vymlouvat se. Žádné takové podobné příklady neexistují. Hana Catalanová Zloději připraví tuzemské obchody o největší část tržeb z celé Unie. V českých obchodech se krade nejvíce z celé Evropy a oproti minulému roku zloději své aktivity ještě posílili. Vyplývá to z průzkumů britské společnosti Center for Retail Research, která srovnávala „zlodějny“ ve dvaceti čtyřech evropských zemích. Česko vyšlo ze srovnání nejhůře. Martina Patočková

Kdo neskáče, není Čech! Anonym

7 POSLEDNÍ KLÁNÍ Občanská společnost je polemika se svobodnou společností. A je povinností každého demokrata ze všech svých sil, do konce svých věků, proti ní bojovat! Václav Klaus Václav Klaus více než jednou ve svých funkcích přísahal na Ústavu ČR, podle níž je tato republika založena „na zásadách občanské společnosti“ (Preambule ústavy) a která jasně říká, že „občané mají právo podílet se na správě veřejných věcí přímo“. (Čl. 21/1 ústavní Listiny základních práv). Hluk je neodstranitelnou součástí životního prostředí člověka, protože je důsledkem aktivního a produktivního života lidí. Snaha hluk beze zbytku odstranit (nebo jej totálně plánovat a regulovat) je neslučitelná se samotnou podstatou svobodné společnosti. Václav Klaus 164

NEUČTE SE Z VLASTNÍCH CHYB 7.0 (dodatek) Následuje původní text prof. Milana Zeleného, předložený Parlamentu na podzim 1990:

Na co bych se zeptal? Jak vznikla „Jediná možná cesta“ hospodářské reformy? Kdy? Kde? Kdo byl zodpovědný? A kdo převezme odpovědnost za napáchané škody? Otázek je dnes v ČSFR neúměrně víc než odpovědí. Často se tvrdí, že neexistují žádné alternativy ke katastrofálnímu scénáři „Jediné možné cesty“, že ekonomická opozice žádné konstruktivní návrhy nepředložila, atp. Vládě byly předloženy nejméně tři další varianty reformy, ale všechny se tam někde jaksi „ztratily“ a na veřejnost ani do parlamentu se nedostaly. Tam přišla jen ta jedna, Jediná. Uveďme zde několik výňatků z jednoho ze „ztracených“ dokumentů vlády, tzv. Varianty II: Praha, 13. srpna 1990, č.j. 7405/90-12, „Scénář ekonomické reformy“, předkládá Bohumil Studýnka, gen. sekretář Hospodářské rady vlády ČSFR. str. 2: správné řazení - zkušenosti ostatních reformujících se ekonomik jasně ukazují, že nesprávné řazení správných reformních kroků zcela neguje [důraz M. Z.] efekty reformního procesu a vyvolává recentrační tendence. str. 24: Odstátnění a privatizace Varianta II - podle následujících principů, adekvátních převažující světové privatizační tendenci [důraz M. Z.]: a) přednostní odprodej kapitálových podílů zaměstnancům a jejich rodinným příslušníkům s využitím zvýhodněných cen, podpůrných úvěrových podmínek, daňových odpisů, apod., včetně následného rozvoje vlastnické spoluúčasti zaměstnanců s využitím systému ESOP. b) souběžný přednostní odprodej kapitálových podílů státních průmyslových podniků fondům měst a obcí, na jejichž území se privatizovaný subjekt nachází. c) leasing podniků nebo jejich organizačně samostatných částí za zvýhodněných podmínek zaměstnancům ... str. 70: Základem péče o životní prostředí musí být samosprávná činnost měst, obcí a okresů (nebo oblastí) vycházející z detailní znalosti místních podmínek. str. 93: ...pokládáme rozvoj družstevnictví za základní formu privatizace. To však předpokládá odstranění všech deformací v dnešních JZD, zejména jejich přetvoření na družstva sdružující občany k společnému obdělávání pozemků a k zemědělské produkci. Vytvoření podílů podle pracovní účasti na tvorbě majetku a tam, kde se členové dohodnou, i podílů dle vnesené půdy, pokládáme za základní požadavek. str. 108-134: obsahuje materiály došlé 10. 8. 1990, zaslané vládou České republiky -

Fond národního jmění v přímé ingerenci FS, ČNR a SNR; plně privatizovaný podnik přestává být součástí Fondu.

-

Vytvoření systému majetkové účasti zaměstnanců, který v případě akciových společností se nazývá ESOP.

-

Privatizace v tomto pojetí není pouhý úplatný převod [důraz M. Z.] majetku státu, ale investování pohotových prostředků do nově zakládaných společností domácími a zahraničními investory, včetně zaměstnanců podniků.

-

Smyslem privatizace není [důraz M. Z.] přetvořit státní na soukromé monopoly, nýbrž podpora soutěživosti v ekonomice. 165

-

NEUČTE SE Z VLASTNÍCH CHYB Proces privatizace musí být - ekonomicky i institucionálně – striktně oddělen od státního rozpočtu.

-

Kladem je komplexní odstátnění, přímá majetková angažovanost bezprostředních výrobců-zaměstnanců a závislých municipalit na privatizaci, jakož i vyloučení schematismu a s ním souvisejících rizik hodnotových ztrát.

-

Další výhodou varianty je její rovnováhotvorná funkce, jež se projeví v oblasti restrikce agregátní poptávky při současném podněcování podnikatelských aktivit, a tím i zvyšování nabídky.

-

Rizika této varianty spočívají zejména v tom, že struktura centra, vzniklá po volbách, vytvořila řadu institucí státu s integrací v ekonomické oblasti (ministerstvo hospodářství, ministerstvo pro hospodářskou strategii, specializované orgány státní správy pro dočasnou správu národního majetku a privatizaci) jak na federální, tak i národní úrovni. S jejich existencí je spojeno nebezpečí přetrvávání byrokratických intervencí do podnikatelských aktivit hospodářských subjektů, a tím i fungování Fondu, založené na podnikatelských principech.

Proč se poslancům FS nedostalo možnosti posoudit tuto vládní Variantu II? Jejím jediným „rizikem“ byla pouze potřeba zrušit nepotřebná státní ministerstva, nové struktury centra, vzniklé po volbách. Proč byla místo toho poslancům předložena „Jediná možná cesta“, nesmyslný to balík neprovázaných aukčních a kupónových opatření? A proč byl tento balík přijat bez hlubších diskuzí a bez parlamentního výslechu ekonomických expertů? S Variantou II mohla dnes ČSFR být pevně na cestě k prosperitě a nezávislosti - ani moji kolegové, ani já jsme nemuseli být v opozici a mohli jsme se plně účastnit tvrdé, ale uspokojující a dobré práce na budování státu. Prof. Milan Zelený, Fordhamova Universita, New York Strčíme-li dnes všichni hlavy do písku a zapomeneme na minulost, pak jsme se dobrovolně zbavili jakéhokoli nároku na budoucnost. 7-1 (scan)

Co hýbe světem a co Klaus nezná V posledním předvolebním televizním klání lídrů dvou nejsilnějších politických stran (Nova, Sedmička, 14.6.) jsem byl šokován přiznáním Václava Klause, že slyší poprvé výraz „znalostní společnost“ (knowledge society). Vždyť pro svět je to dnes již standardní pojem, natolik významný, že se hovoří o znalostní éře. To se plně vztahuje i na hospodářskou oblast. „Ekonomika založená na vytváření, šíření a využívání znalostí bude jedním z dominantních rysů 21. století,“ konstatuje Bílá kniha Evropské unie - Růst, konkurenceschopnost a zaměstnanost; Výzvy a cesty vstříc 21. století. Peter Drucker, všeobecně uznávaný guru světového managementu, definuje znalosti jako rozhodující ekonomický faktor: „Základním ekonomickým zdrojem již není kapitál, ani přírodní zdroje, ani práce. Hodnota je nyní tvořena produktivitou a inovacemi, v obou případech aplikací pracovních znalostí,“ říká Drucker. Podobně hovoří Jack Welch, prezident General Electric, nejuznávanější americká a pravděpodobně i světová osobnost v podnikatelské exekutivě: „Dříve se největší světové korporace spoléhaly na vyváženost financí a technologií. Vítězové současné světové olympiády musí být pružní, trvale zaměření na vzdělávání.“ I místopředseda Světové banky Jean-Francoise Riscard je stejného názoru: „Rychlá globální ekonomika stále více vypadá jako světový závod v konkurenceschopnosti. Uspět v tomto závodě bude pro chudé i bohaté země vyžadovat stát se učícím se národem: statické komparativní výhody nebudou platit - růst bude spojen se vzděláváním.“

166

NEUČTE SE Z VLASTNÍCH CHYB Stagnace výkonu českého hospodářství na úrovni dosažené za socialismu je jen logickým zrcadlem myšlení Václava Klause, který toto hospodářství po listopadu 1989 vedl. Neznalost rozhodujících světových trendů je zvlášť ostudná u premiéra honosícího se titulem profesor ekonomie. Za co vůbec takový titul obdržel? Za znalosti? V Itálii se mi studenti chlubili, že se u nich profesor ekonomie (Prodi) stal premiérem. Opáčil jsem, že v ČR se na to jde chytřeji, protože u nás se premiér státu stal profesorem ekonomie. Přeplněná aula univerzity v Padově propukla v hurónský smích. Vždyť stát se řádným profesorem ekonomie (ne sbírat čestné doktoráty za politickou činnost) vyžaduje plnou vědeckou koncentraci - není možné toho docílit jen tak bokem, při premiérování. Vím, o čem mluvím, vědí to i studenti na prestižních světových univerzitách, proto ten smích. I přes to vše, co se v posledním desetiletí v ČR stalo, tvrdím: můžeme prosperovat, můžeme se stát znalostní společností. Musí se to však stát naší prioritou a musíme se zaměřit na ty znalosti, které jsou klíčové pro globální konkurenční schopnost. Znalosti dobré pro intelektuální debaty v kavárně Slávia nás ze současného hospodářského marasmu nevyvedou. Znalosti musí být nejen produktivní povahy, ale musí být propojovány a mít synergické efekty. Malá země jako ČR musí vědět, že desítky a stovky malých a středních podniků pouze ve svém celku, ne jednotlivě, vytvářejí konkurenční sílu. Proto je nutná znalostní infrastruktura. Sítě malých, flexibilních a technologicky agilních podniků, regionálně pojatých a lokálně rozvíjených, odvozují své úspěchy od znalostí, schopností, inovací, adaptability, pružnosti a podnikavosti lidských bytostí - ne z (cizího) finančního kapitálu. Znalostní sítě výrobních podniků a podniků služeb musí být propojeny se sítěmi osobních počítačů. Důležitý je nejen prostý počet individuálních strojů, ale hlavně to, jak jsou napojeny na Internet, World Wide Web a četné intranety spojující školy, podniky a místní úřady. Druhým základním ukazatelem je kapacita kabelů, modemů, optických vláken atd., které jednotlivé uzly sítě propojují. Pracovní příležitosti a ekonomická síla dnes gravitují k těm společnostem, které mají nejvíce sítí a nejvíce kapacity, protože takové země jsou nejefektivnější ve shromažďování, tvorbě a použití znalostí za účelem návrhu, inovace a výroby, komunikace, vzdělávání a zábavy. Nestačí však jen sítě a kapacita - nejdůležitější je kultura. Kultura sdílení, spolupráce a důvěry. Bez sdílení znalostí nemůže žádný podnik plně prosperovat, natož celá země. Podniky musí vytvářet strategické aliance, sdílet vědomosti, spolupracovat i v mezinárodním měřítku. Formuje se nová hospodářská elita v zemích, které pochopily novou ekonomiku a maximálně investují do vzdělání, sítí počítačů a hlavně do kultury spolupráce, sdílení a důvěry. Je to úkol na dvacet let, na množství práce. Bez odborníků by to nešlo, ale stálo by to za to. Udělat z ČR znalostní společnost, to už by bylo něco. Právo, 17.6.1998

7-2 (scan)

Klaus není zárukou ekonomické prosperity Čech a Moravy! Vzkaz profesora Zeleného premiérovi vlády ČR! Zbytečně se vychloubá, nepochopil americké ekonomy! • Zkresluje situaci v USA i ve světě! • Kůlem bez plotu! • Kam směřuje nový americký prezident Clinton...? „Zelený se může jevit jako extrém jen těm, kteří jsou sami extrémisté. Podle mého názoru je profesor Zelený ekonomem, který u nás nemá rovného!“, řekl mimo jiné v sobotním rozhovoru ve Špíglu ředitel Ústavu mezinárodního manažerství profesor Milan Matějka, doktor věd, který patří mezi nejuznávanější opoziční ekonomy. Ústav je při Vysoké škole ekonomické v Praze. Nebude tedy na škodu, když profesoru Zelenému, který už čtvrt století žije v USA, dáme nyní slovo... Clintonův hospodářský program představuje zcela zásadní odklon od monetarismu či reagan-thatcherismu, a tedy i od toho, co v Československu představovala restriktivní monetaristická politika spojená se jménem 167

NEUČTE SE Z VLASTNÍCH CHYB Václava Klause. Tento fakt nemá nic společného se socialismem či levicí. Zdůvodňování, že Clinton není socialista nebo že s Clintonem nejde o vítězství levice, je třeba považovat jen za informační kouřovou clonu, protože jde o fakt tak manifestně samozřejmý, že s ním žádný rozumný ekonom či politik nebude polemizovat. V. Klaus zdůrazňuje svá osobní setkání a vztahy s americkými ekonomy Gorem, Reichem, Greenspanem. Je opravdu v Americe tak známý mezi ekonomickou elitou? Jako typicky malý český člověk V. Klaus opakovaně zdůrazňuje svá „osobní setkání“ z titulu své politické funkce. Mluví například o Alanu Greenspanovi, jehož postoje prý dobře zná „z mnoha osobních setkání“. Přesto si myslím, že jeho ekonomické názory nezná nebo je vůbec nepochopil. Tento předseda americké Centrální banky a přední monetarista nedávno prohlásil, že „Jedním z nejvíce znepokojujících aspektů této těžké doby je, že dosud užívané metody ekonomické analýzy a staré monetaristické nástroje prostě nepracují. Podmínky se změnily natolik, že spoléhání na staré modely je neadekvátní a jsme nuceni uvažovat alternativní struktury.“ Tím chcete říci, že Alan Greenspan se nebál přiznat svůj omyl a nebál se, že sklidí posměch? Přiznání omylu, náprava chyby a změna přístupu jsou typické pro americké pragmatiky. Trvání na dogmatu, ideologická nepružnost a tvrdohlavá arogance jsou typické pro československé diletanty. Premiér Klaus bagatelizuje a zkresluje situaci v Americe i ve světě, zavádí do svých komentářů starý komunistický slovník ideologie, levice a pravice, socialismu a opačných břehů, tedy výrazy v americké i světové politice tak zastaralé a prázdné, že mohou vyvolat pouze útrpné úsměvy. Premiér Klaus ale o sobě tvrdí, že je konzervativní pravičák a jeho ekonomická reforma že je zárukou ekonomické prosperity Čech a Moravy. Vy si to nemyslíte? Sebechvála smrdí. Vzkázal bych mu: „Pane Klausi, vy nejste ani pravičák, ani představitel hlavního proudu, a už vůbec ne zárukou ekonomické prosperity Čech a Moravy. Jste pouze neohroženým bojovníkem proti inflaci, kterou jste sám pomohl vyvolat svou nesmyslnou cenovou liberalizací pro státní monopoly k 1. lednu. Letos jste připravil další šok, a to šok všech šoků, také k 1. lednu. Jste prostě ekonom a politik k 1. lednu.“ Říkal jste, že předseda americké Centrální banky Alan Greenspan se odklání od monetarismu. Není to spíše výjimka než pravidlo? Není. Jiný přední monetarista, dnes hlavní ekonom Světové banky Larry Summers prohlásil: „Světové hospodářství je v tunelu. Měli bychom přestat lpět na antiinflačním monetaristickém a neintervencionistickém dogmatu osmdesátých let. Chceme-li si v tomto desetiletí vést lépe, vlády musí použít všechny dostupné prostředky k obnovení růstu“. Pointa tedy není v tom, že Bill Clinton je vlastně monetarista, jak se nám snaží namluvit premiér Klaus, ale v tom, že i přední monetaristé uznali celosvětové selhání této doktríny. Američtí ekonomové jsou především pragmatici a jakoukoli doktrínu, tedy i svou vlastní, budou podporovat jen potud, pokud přináší reálné výsledky. Pan Klaus mezi pragmatické ekonomy, a dokonce ani monetaristy, zcela zřejmě nepatří. Je pouze drobným učebnicovým dogmatikem, který prostě lpí na doktríně, protože vlastní myšlenkové zdroje a politický pragmatismus mu chybí. Oportunismus nemůže být zárukou vyhraněného myšlení. V. Klaus tvrdí, že v Americe nyní přicházejí lidé z hlavního proudu ekonomické disciplíny, lidé středu a nikoliv lidé z opačného břehu. Uvedl jsem již citáty z jejich názorů. Je zřejmé, že pan Klaus mezi ně určitě nepatří. Nepatří ani k hlavnímu proudu, ani ke středu, natož k pravici. Premiér Klaus patří jen a výlučně sám sobě, tedy premiéru Klausovi. Tvrdohlavě neústupná prohlášení V. Klause, navzdory reálným ekonomickým výsledkům šokové terapie a navzdory světovému ozdravnému trendu, zní jako výkřiky do tmy, pochybná varta: „Sám voják v poli“ zde trčí jako bolavý palec. Pan Klaus se vinou své vlastní arogance stal kůlem ve světovém plotě, kůlem dnes již bez toho plotu. 168

NEUČTE SE Z VLASTNÍCH CHYB Na jedné tiskové besedě říkal premiér Klaus, že bude viceprezidenta Al Gora „se zájmem sledovat“ a „počká si“ na prvních 100 dní Clintonovy administrativy, že „bude se zájmem sledovat“ pokusy Roberta Reicha a jeho vztahy k Alanu Greenspanovi. Má tedy zájem o dění v Americe. Nekřivdíte mu trochu? Právě v tomto jeho opakovaném ujišťování, že ON bude „sledovat se zájmem“ tyto osobnosti, tkví arogance a pohrdání americkými voliči a politiky. Mohu ho ujistit, že nikoli ON bude sledovat je, ale Američané budou se zájmem sledovat politiku, výsledky a ekonomická i politická dospívání jemu podobných typů ve východní Evropě. V Herald Tribune z 23. 11. 1992 navrhl kancléř Kohl „radikálně novou průmyslovou politiku“ pro východní Německo a odklon od dosavadního přístupu „plav nebo se potop“. Kohl řekl, že jeho vláda nyní zastává aktivistickou průmyslovou politiku, jejímž cílem je udržet zachranitelné podniky nad vodou, dokud se jejich prospekty k přežití výrazně nezlepší. Jaký je váš názor na tento postup? Nevím, zda premiér Klaus či Lidové noviny nyní nazvou kancléře Kohla socialistou či zda budou tvrdit, že i přesto není socialistou. Ze světového hlediska je obojí zcela irelevantní. Co je pro kancléře Kohla horší - přišel se svou politikou pozdě a jako politik tudíž zřejmě nepřežije. Chaos a destabilizace v Německu se nyní přičítají právě jeho předchozí politice. Panu Klausovi bych podobné salto mortale nedoporučoval, chce-li přežít. Myslíte si, že by už ekonom u nás přišel pozdě, kdyby názor změnil jako pan Kohl? Faktem zůstává, že hospodářský program opozičních ekonomů představuje právě tyto nové směry, zřetelně a jasně formulované dávno před Kohlem, dávno před Clintonem a dávno před červnovými volbami u nás. Tehdy to mělo smysl a dalo se ještě něco dělat. Mohli jsme se tehdy stát progresivním a iniciativním faktorem v Evropě. Nemělo se lpět, tak jako nyní a jako již tolikrát před tím, na strategii jakešovského kůlu v plotě. Jakešovské myšlení zůstává neměnné, ať samo sebe nazývá levicí či pravicí. Opakuji, znakem pragmatického politika či ekonoma není lpění na doktríně, ale objektivní vyhodnocení výsledků, přiznání chyby a korekce politiky, dokud je čas. Osobní politické přežití a oportunismus by měly být irelevantní. Slyšeli jsme, že udržování současné rychlosti a radikálnosti reforem u nás povede k tomu, že bude trvat v průměru 28 let, než naše země, Maďarsko a Polsko zprivatizují i jen pouhých 50 procent podniků. Je to pravda? 28 let to trvat nebude, protože to prostě rozprodají do zahraničních rukou. Tento odhad vyšel ve zprávě londýnského Ekonomického institutu Adama Smitha nazvané „Východní příslib“. Nejde zde jistě o žádné socialisty či bolševiky. Jejich studie upozorňuje na nedostatek adekvátního pokroku v oblasti mikroekonomických a tržních reforem. Angličané upozorňují, že během příštích pěti let přes 60 procent státních podniků v této oblasti zbankrotuje, což povede k lokální nezaměstnanosti kolem 40 procent i více. Cituji: „I přes technickou pomoc stovek miliónů dolarů nejsou východoevropská ministerstva stále ještě schopná zavést do praxe koordinovaný program mikroekonomické tržní reformy. Mnohá odvětví i nadále fungují, jakoby stále ještě existoval příkazový ekonomický systém. Jsou v daleko horším stavu, než jaký si dovede představit většina pesimistů. Při svém pádu strhnou i státní bankovní systém.“ Tolik britští ekonomové. Již tři roky to opakují Matějka, Púčik i já a odpovědí jsou jen nadávky do socialistů, bolševiků a nebo jakéhosi „druhého břehu“. Stav hospodářství nikoho nezajímá, kůly v plotě nevadí. Špígl, 31.3.1993

7-3 (scan)

Šoková terapia alebo liečba Klausom je pre Slovensko neprijateľná Profesor Milan Zelený je riadnym profesorom systémov podnikového riadenia na Fordhamovej univerzite v newyorskom Lincolnovom centre. Desať rokov prednášal na obchodnej fakulte Kolumbijskej univerzity v New Yorku, neskôr na univerzite Južnej Karolíny, Vysokej školy ekonomickej v Kodani a Inštitúte pre 169

NEUČTE SE Z VLASTNÍCH CHYB vyššie štúdiá podnikového riadenia v Bruseli. Naši čitatelia ho poznajú z množstva článkov s ekonomickou tematikou. Pán profesor, ste najväčším kritikom Klausovej reštriktívnej politiky. Čas vám dal za pravdu. Svet sa odkláňa od šokovej terapie. ‚Čo by nás očakávalo, keby sme v nej pokračovali? Okrem ekonomických dôsledkov demonštrovaných súčasným stavom, ktorý by sa zhoršoval, stagnácie a poklesu výroby vo všetkých odvetviach, vrátane poľnohospodárstva, poklesom národného dôchodku a veľmi pomalého zlepšovania v mikroekonomických štruktúrach, by nás čakala aj, ako by som to nazval - „ideová izolácia“. Aj keď sa to vo vládnych kruhoch „nenosí“, musíme si uvedomiť, že západné ekonomické kruhy pristupujú k nám už z hľadiska zmieneného odklonu. Mnoho rozhovorov s nimi to naznačuje. Neprispôsobiť sa, by znamenalo strkať hlavu do piesku a niesť plnú zodpovednosť za národnú izoláciu a stratu nádejí na výraznejšiu podporu zahraničného kapitálu. Čo tento odklon spôsobilo? Ja sa domnievam, že do veľkej miery na Západe podcenili situáciu. Podcenenie očakávaných zmien cítiť zo slov mnohých západných ekonómov. Veľa z nich už teraz robí sebakritiku. V čase, keď som pred tým varoval, nik nechcel počúvať - najmä u nás sa bránili argumentami, že Západ chce reštriktívnu ekonomiku. Ako vidno, na Západe sú pragmatici. Šokovú terapiu opustili ako horúci zemiak, ako všetko čo prestane fungovať podľa ich predstáv. Západ to bral pragmaticky, u nás sa to posudzovalo ideologicky. Ďalšou vecou je, že Západ nebol metodicky pripravený na prechod celého východného bloku z plánovaného hospodárstva na trhové. Ani v teórii, ani v praxi. Precenilo sa to aj u nás vierou – že Západ predsa vie, ako sa to má robit'. Nevedel. Bol podľa vás rok 1989 so svojimi zmenami v celej východnej Európe dopredu pripravený, alebo to bola náhoda? Z hľadiska ekonomických prechodov na to Západ pripravený nebol. Či boli pripravené niektoré štruktúry a organizačné záležitosti, aj personálne obsadzovanie funkcií vo vnútri týchto štátov, domnievam sa, že áno. Postup po Novembri 1989 naznačuje, že niektoré štruktúry sa systematicky pripravovali už pred tzv. revolúciou a určité myšlienky reforiem politických sa pripravovali dlho predtým. Pamätám si na vystupovanie dnešného premiéra Klausa niekoľko rokov pred „revolúciou“, keď v USA naznačoval typy reforiem, aké nás čakajú a vystupoval ako budúci minister financií. Z hľadiska ideologického určité systémy a štruktúry Západ schválil už dlho predtým. Aký máte názor na Medzinárodný menový fond. Má vôbec záujem pomáhať štátom východnej Európy? Medzinárodný menový fond (MMF) doteraz v podstate nepomohol žiadnej krajine, aby sa vymanila zo zaostalého hospodárstva na vyvinutejšiu ekonomiku. Väčšina zemí, ktorým sa to v posledných dvadsiatich rokoch podarilo, sú krajiny východoázijské – Čtyria tigri a dnes už v podstate i Čína. Teda krajiny, ktoré nemali s MMF nič spoločné a nepodriadili sa diktovanému režimu. Volili cestu rastovú, aj za cenu deficitného financovania, nezaviedli plošnú liberalizáciu, skrátka odmietli cestu šokových terapií. MMF z tohto hľadiska nemá dôkazy o úspešnosti svojich teorií. U nás sa často zabúda na to, že MMF nie je nič iného ako veľká, byrokraticky riadená banka. Je samozrejmé, že má záujem na tom, aby to, čo vložila, dostala späť. Pochopiteľne, čo najmenej znehodnotené, aby peniaze neboli inflačné, nevznikli negativne deficity, atď. MMF tvoria ľudia, ktorí chcú svoje peniaze spät. Či sa to docieli reštrikciou, znížením dopytu, utahovaním opaskov alebo zvýšením výroby, to je im úplne jedno. Z ich pohľadu je jednoduchšie a spoľahlivejšie, najma vo východnej Európe, utahovať opasky, ako dávať finančné prostriedky na rozvoj výroby. Určité pôžičky na stabilizáciu meny môžu byť od MMF výhodné, ale osobne by som fond bral len ako jedno z možných riešení, viacmenej okrajové. To, čo sa stalo fakticky v celej východnej Európe – zapredať princíp reformy jedinej nadnárodnej byrokracii bez rozdielu špecifických podmienok - to by som osobne nedoporučoval. Šoková terapia, reštrikcia, to predsa nie je žiaden prevratný vynález nejakého génia, či už Klausa, alebo Balczierovica. Je to štandardný prístup MMF. Možno si teda ekonomický rast Slovinska, ktoré nie je členom MMF, vysvetľovať aj týmto? 170

NEUČTE SE Z VLASTNÍCH CHYB Mám vo Slovinsku vynikajúceho spolupracovníka - predstaviteľa Svetovej banky Dr. Elermana. Jeho snahy sú veľmi zhodné s mojimi. Zasadzujeme sa o manažérsko-zamestnanecké vlastníctvo. Aby podniky vlastnili koherentné skupiny vnútorných vlastníkov na miesto široko rozptýlenej skupiny anonymov. Všetko svědčí o tom, že aj zásluhou Dr. Elermana ide v Slovinsku privatizácia týmto smerom. Aj keď výsledky nie sú ešte také markantně ako vo východnej Ázii, dá sa povedať, že Slovinci unikli najhoršiemu: dopadom šokovej terapie. Pán profesor, aké máte v súčasnosti vzahy s českou ekonomickou špičkou? Nikdy som si vztah ku Klausovi a - ako hovoří Valtr Komárek - jeho „melody boys“ nevytvoril, pretože razantne odmietli z ideologických dôvodov akékoľvek debaty so mnou. Či už išlo o postupnú liberalizáciu cien a obchodu, alebo otázky zamestnanecko-manažérskeho vlastníctva, dokonca aj moje prednášky o Baťovom modeli. Označovali ma rôznymi nálepkami ako nekompetentný, neuspelý v zahraničí, boľševik, atď. Mal som kontakty s V. Komárkom a dodnes existuje medzi námi určitá zhoda názorov. Neviem, čo myslíte českou ekonomickou „špičkou“? Ja mám obtiaže s publikovaním mojich článkov v Čechách. Ale i táto situácia sa mení priebežne, podľa nálad. Celkove sa však nemôžem sťažovať, pragmatické periodiká mi poskytujú dosť priestoru. Okrem toho veľa mojich prác putuje z ruky do ruky formou samizdatov a má to - možno - ešte väčší dopad. Ako vidíte rozvoj českej a slovenskej ekonomiky ako dvoch samostatných subjektov? Nech je to už z akýchkoľvek dôvodov, kupónová privatizácia sa na Slovensku nerozšířila a preto nemala taký dopad na ekonomiku ako v Čechách. Ani princíp šokovej terapie nie je na Slovensku ideologicky vnútorne blízky. Tvrdé dopady reštrikcií otvorili ľuďom oči a přestali veriť, že všetko sa samo na lepšie obráti. Preto sa domnievam, že sú u vás ešte možnosti naštartovania privatizácie, ktorá by mala pozitívny vplyv na rozvoj hospodárstva. Na Slovensku ste si ešte metody takého alternatívneho riešenia neodrezali. Aj keď je situácia momentálně horšia ako v Čechách, vidím reálnu možnosť ovplyvnit budúce štruktúry pozitívnymi prvkami. V Čechách sa výrazne ideologizoval celý prístup do takej miery, že vláda už nereaguje na zlé signály a čísla ekonomických prepadov, a verejne ich označuje za nepresné a zavádzajúce. Toto na Slovensku nevidím. Prístup jeho reprezentantov je pragmatický. A to je dobrá štartovacia pozícia. Rolnícke noviny, 2. júna 1993

7-4 (scan)

V čem spočívá vina Klause Německý Der Spiegel (16. 4. 98) si ubrousky na ústa jistě nedává: thatcherista Klaus dovedl vlastní hospodářský zázrak k bankrotu, fanatický monetarista Klaus nepochopil, Klausova zásada nerozlišitelnosti čistých a špinavých peněz způsobila nejen vážné morální, ale i materiální škody, atp. - jsou jen některé z titulků. Der Spiegel pokračuje: „ČR se stala z premianta mezi reformními zeměmi posledním žákem ve třídě, rozčarování z nezdaru je fatální, ještě nedávno vysmívaní Poláci nebo Slováci jsou mnohem úspěšnější, Klaus vyvolal exhibicionismus super bohatých, Havel chce nyní udělat z ekonomiky šéfovskou záležitost, jenže potřebuje odborníky, a ne spisovatele,“ atp. Bohužel stejně je tomu i v americkém tisku. Zatímco Americko-polský investiční fond splácí do USA vydělaných 250 mil. dolarů, Americko-český investiční fond zbankrotoval díky korupci. Mluví se o tzv. „Czech-out time“ tj. „vyčechování se“, opuštění scény. Píše se, jak je tahle ryba shnilá odshora až dolů, odsuzuje se kupónová privatizace, fondy, DIKové, nedostatek manažerů, absence restrukturalizace, nekvalifikace pro EU, atd. Kdyby nenastala ta politicky patová situace s NATO, Američané by ČR odepsali stejně, jako ČR odepsala Čechoameričany.

171

NEUČTE SE Z VLASTNÍCH CHYB Z Klausova zázraku se ČR stala mezinárodním páriou, předvídá se další úpadek, nárůst nezaměstnanosti, stagnace, inflace, deficity, atp. Dalo se to předvídat, zvláště když uvážíte ekonomickou naivitu, socialistické návyky, nevzdělanost a myšlenkovou zastaralost předních vládních představitelů. Pomineme-li hospodářský dopad, který je jistě devastující, pak psychologický dopad je již nezměřitelný: dobré jméno ČR se bude velmi těžce rehabilitovat, možná i po generace. NATO nám nepomůže, tak jako nepomohlo Turecku. Do EU se ČR nekvalifikuje, pokud se výrazně a neprodleně nenastoupí ozdravná cesta, dokud se nezrealizuje skutečná transformace a neprosadí seriózní, kvalifikovaná vláda vzdělaných odborníků. Spisovatelé, disidenti, bankovní úředníci a jiní samouci v moderním světě už dávno nestačí. Je příznačné, že navzdory světovému mínění uvnitř ČR Klausova popularita neklesá: jde zde o jakýsi truc, „navzdory všem“, jako na Slovensku? Nikam to nepovede. Je to velmi prosté: Klaus svou úlohu splnil, vyčerpal se, do moderního světa ekonomiky nepatří, i když zůstává „hrdinou“ ve své kotlině. Kdo je nejvíc zodpovědný za hospodářské fiasko ČR? Samozřejmě, že Klaus a Havel, který jej (Klause) v kritických chvílích „udělal“ a „podržel“. Bylo by však nesmyslem svalovat vinu na pár jedinců a opomíjet masy politiků, novinářů a občanů, kteří nadšeně, bezmyšlenkovitě a ne zcela informovaně zvedali ruce a nabízeli své hlasy. Proto ani řešení není a nemůže být otázkou několika osobností, ale musí vycházet z obrody širších vrstev národa. Důchodci musí přestat volit lidi neschopné a arogantní, než si pak po léta bezmocně stěžovat. Jejich největší síla spočívá právě ve volbě. Manažeři a zaměstnanci velkých podniků musí své podniky urychleně restrukturalizovat a nastoupit cestu konkurenceschopnosti v globálním měřítku. Drobní podnikatelé se musí spojovat do lokálních sítí spolupráce, založených na znalostech a technologii. Studenti a mladší generace se musí učit (a vyžadovat) jen to nejlepší: nejnovější, nejosvědčenější a nejperspektivnější. Protože brzy se přivalí celé hordy vzdělaných a ambiciózních mladých „géniů“ ze zahraničí. Musíme se jim vyrovnat. Novináři a pracovníci médií musí stimulovat a udržovat diskuzi, konfrontaci názorů (ne osobností) a hledání pravdy, nesmí se poddat podpoře „jediné cesty“. Intelektuálové a odborníci se musí vrátit do veřejného života, ne utíkat do zahraničních podniků, do zahraničí a do profesionálního ústraní. Vytváří se tak vakuum, které je pak zákonitě vyplněno neschopnými kariéristy, nositeli falešných titulů, hrabivci a nevzdělanci. Odboráři se musí naučit aktivní roli moderních odborů znalostní éry, ne se omezovat na tradiční handrkování se o mzdy. Nikam to nepovede, obzvláště ne k vyšším reálným mzdám. Rolníci se musí opět stát sebevědomými, svéhlavými „sedláky“, místo aby tolerovali neschopnost a šmíru ve svém vedení a zastoupení. Musí se spojovat do kooperativních spolků za účelem integrace technologií, znalostí a úsilí: velkoprodukce, technologizace, komputerizace a ekologický důraz jsou základem moderní konkurenceschopnosti. Je toho ještě mnohem více, aby to vydalo na obrodu. Čekají nás v ČR těžké a krušné chvíle, špatně jsme „zadělali“ na budoucnost. Potřebujeme vůdce, kteří pochopí provázanost všech zmíněných oblastí a úkolů, ne jen problematiku svého „rezortu“. Potřebujeme nové politiky, nesvázané s nekompetentní „transformací“. Výhodou je, že politiky lze vždy a snadno vyměnit, ale lidi ne. Lidé jsou takoví, jací jsou a chovají se tak, jak se chovají. Je třeba je vést, informovat je a radit se s nimi o všem. Pak bude zase lépe. Jediné, co nám zbývá, jsou znalosti. Ne ty, které máme, ale ty nové a potřebné, které jsme schopni získat. Dnes již víme, že nás nezachrání nerostné bohatství, levná pracovní síla, sebeokrádání a „zlaté české ručičky“. Potřebujeme vytvořit tradici „zlatých českých hlaviček“ a nejlépe je začít již včera, ne zítra. Svět se nám začíná vzdalovat „kosmickou“ rychlostí. Vlastenec, New York, duben 1998

7-5 (akt) 172

NEUČTE SE Z VLASTNÍCH CHYB

Strategie záchrany čs. hospodářství 17. kroků Čs. hospodářství je v dlouhodobé strukturální krizi. Prudký nárůst nezaměstnanosti, propad výroby, pokles produktivity a pád koruny jsou charakteristiky nezdravé ekonomiky v srdci Evropy. Varování z let 1990-92 se splnila do puntíku. Dnes již nepomohou „Dřevíčské výzvy“ a „impulsy“ s paleosocialistickými hesly „co by se mělo vymyslet“. Nepomohou ani vládní plány na „oživení“, protože oživit lze pouze ekonomiku dříve živou, ne mrtvou. Všemu v ČR - a to již deset let - chybí dlouhodobější strategie, účel, vize či představa: Co jsme? Co bychom mohli být? Čím bychom měli být - v nové, integrované Evropě. Nevíme, neznáme - a jsme na to hrdi. Strategickou hospodářskou vizi České republiky nikdo nepředložil, ani po deseti letech tápání. V zemi, která chce vstoupit do EU 21. století, neexistuje strategické myšlení, autonomie a sebeuvědomění. Chytáme se jen šosů: šosů NATO, šosů „volného trhu“, šosů demokracie, šosů cizích technologií, šosů starých a unavených myšlenek postsocialismu. Naši představitelé vizi nemají a nikam nevedou: spíše stahují zpět, do světa dob a myšlení dávno minulých. Jinak by předložená Strategie záchrany čs. hospodářství nemohla znít tak cize a nepochopitelně. Hesly a výzvami se nevyřeší nic. Pouze sebevědomá akce sebevědomých lidí může vést ke zlepšení. *** Svádět nezaměstnanost na technologizaci je v podmínkách ČR směšné: jsme technologicky jednou z nejzanedbanějších zemí. Porovnejte: ČR 81 počítačů na 1000 obyvatel, Portugalsko 103, Itálie 158, Dánsko 349 a USA 500. O míře propojení na Internet ani nemluvě. Porovnejte: v USA roste prudce produktivita a počet pracovních příležitostí, klesá nezaměstnanost, posiluje dolar, roste burza a intenzívně se zvyšuje technologizace a vzdělanost společnosti. Tedy pravý opak trendů akcelerujících v ČR. Nevíme jak na to. Musíme si to přiznat. Co dělat? Záchrana čs. hospodářství vyžaduje urychlenou parlamentní akci vedoucí ke změně politického klimatu, zásadní reorientaci v přístupu k transformaci a náhradu současného tápání pevnou strategickou vizí českého a středoevropského podnikového prostoru v 21. století. Správné strategické kroky mohou být odvozeny pouze z plného pochopení závažných chyb uplynulého desetiletí. Minimálně je třeba pochopit a prakticky realizovat následující: 1. Výchozí makroekonomická fáze (1990-1994) hospodářské transformace nevedla k ničemu žádoucímu v zemědělské, průmyslové ani v obchodní podnikové mikrosféře. Politicko-hospodářské přerozdělování hodnot a naprosté ignorování tvorby hodnot nových je neodpustitelné. Nedošlo k žádoucí restrukturalizaci domácích podniků, ať již státních, kupónově akciových či soukromých. 2. Je nutné přejít urychleně k mnohem závažnější mikroekonomické fázi, doufejme, že do roku 2000, která by se soustředila na tvorbu nových hodnot, omezila centrálně-direktivní byrokracii, podpořila regionalismus a povzbudila zanedbané podnikové i podnikatelské sféry. Volání po „urychleném dokončení transformace“ je sebevražedné, protože transformace sama byla a zůstává strategicky nesprávně koncipována. 3. Podniková restrukturalizace v podmínkách ČR musí odrážet a integrovat nástup horizontální organizace v podnikové sféře vyspělých zemí: namísto tradičních příkazových hierarchií řízení vznikají na Západě autonomní sebeřídící týmy, organizované dle principů vnitropodnikového trhu. České podniky zde mají jedinečnou příležitost, aby své nadcházející restrukturalizační procesy a projekty harmonizovaly přímo s nejnovějšími světovými trendy. Jde o systémy řízení, které bývaly české práci přirozené a tvořily páteř kdysi úspěšné a ve světě obdivované soustavy řízení Baťa. 173

NEUČTE SE Z VLASTNÍCH CHYB 4. Podniková restrukturalizace tržního typu nevznikne samovolně. Vláda i podniky - ve strategickém partnerství - musí restrukturalizační proces „nabudit“ pomocí provázané škály stimulačních, daňových, vzdělávacích a informačních mechanismů. Je třeba přerušit pasivitu a apatii „společenského smíru“ a obnovit aktivní atmosféru všenárodního úsilí za konkurenceschopnou budoucnost ČR ve středoevropském i globálním podnikovém prostoru. 5. Vyjádření nedůvěry dosud převládající pasivitě a myšlenkové vyčerpanosti makroekonomických byrokratů a současné vyjádření podpory sebevědomé akci mikroekonomicky zaměřených podnikových odborníků, představuje nutný krok k hospodářsko-společenské obnově. 6. Je třeba zajistit potřebnou reorientaci v přístupu k hospodářské transformaci: namísto makroekonomických přerozdělovacích dekretů shora je nutná stimulace potřebných tvůrčích procesů zdola - jak tomu v tržním hospodářství má být. Namísto prázdného sloganu „vytváření podmínek“ byrokraty, kteří podnikovou sféru neznají, podniková sféra sama, svou cílenou a nezávislou restrukturalizací, musí definovat potřebné podmínky a opatření. 7. Změna fáze transformace ze“shora“ na „zdola“ má své logické a politické důsledky: opouští tradiční prosazování à priori formulovaných politicko-ideologických schémat shora (a následné konstatování jejich nedokonalosti, neúplnosti a povrchnosti), a přechází k zásadnímu odvozování nutných politických opatření zdola, tj., od žádoucích a prokazatelně životaschopných pohybů nabuzených v mikroekonomické sféře. Tato politika implikací, tedy politika odvozením, spíše než diktátem či přesvědčováním, snižuje politickou řevnivost, umožňuje vznik tvůrčí politické vyváženosti všech historických politických stran, omezuje chaos krátkodobě parazitujících pseudostran a ideologických hnutí, a soustřeďuje parlamentní činnosti na věci podstatné a trvalé. 8. Princip minimálního konsensu a pochopení politiky implikací by se v rukou schopných, morálně rovných a národu zodpovědných lidí mohl stát tou potřebnou „zbraní“, která by umožnila spořádanou výměnu postrevolučních vlád odborně orientovanou vládou osobností, netoužících po osobním zisku a moci, ale soustředěných na zajišťování hospodářské prosperity a konkurenceschopnosti své země ve středoevropském podnikovém prostoru. 9. Parlament a vláda musí demonstrovat zásadní podporu podnikové a podnikatelské sféře zahájením pravidelných společných debat, konferencí a seminářů na téma partnerství a vzájemné podpory za účelem restrukturalizace, s cílem vytvořit konkurenceschopnou ČR, definovat potenciální možností a konkurenční výhody, vymezit roli vlády, investičních fondů a vnitropodnikových restrukturalizačních týmů. 10. Současně musí probíhat informační a vzdělávací kampaň zaměřená na veřejnost: co se stalo, proč nedošlo a nemohlo dojít k ekonomickému růstu, rozdíly mezi makro- a mikroekonomickým pojetím a zaměřením transformace, nutnost změny fáze transformace, osvětlení procesů a nevyhnutelnosti korupce, střetu zájmů, špinavých peněz, kriminality a manipulace veřejného mínění v „šokové terapii“ - makroekonomicky, byrokraticky a centralisticky pojaté fáze transformace. 11. Prosadit plnou podporu podnikovým sdružením, neziskovým nadacím a konzultačním činnostem orientovaným na zvyšování produktivity, kvality a konkurenceschopnosti podnikové sféry pomocí účelové a razantní restrukturalizace - organizační, personální i vlastnické. Účelem nesmí být vzájemné rozdávání si medailí, ale získávání skutečného ocenění a respektu na světových trzích spolehlivým prodejem výrobků a služeb. 12. Nároky a požadavky restrukturalizace na nutné formy privatizace. Horizontální struktury vnitropodnikového trhu vyžadují plné zapojení zaměstnanců a manažerů nejen do operačních a řídicích, ale i do vlastnickoodpovědnostních rozměrů podnikového úsilí. Moderní horizontální organizace nemohou být plně funkční za podmínek tradičního příkazového rozhodování managementu a arbitrárního chování externě-kupónových „akcionářů“. Restrukturalizační projekty mohou úspěšně provádět pouze plně zvlastněné, kapitalizované 174

NEUČTE SE Z VLASTNÍCH CHYB skupiny podnikových „insiderů“, ne rozptýlení, pauperizovaní a pasivní DIKové, nekompetentní fondy, byrokratický stát či jiná dekrety ustavená seskupení podnikových „outsiderů“. 13. Kupónová „privatizace“ nebyla privatizací, protože nevedla ke vzniku soukromých vlastnických skupin podnikových „insiderů“, bez nichž je žádoucí restrukturalizace vyloučená. Šlo o nařízené přerozdělování existujících státních majetků mezi voliče - tedy o krok čistě populistický a bez hlubšího ekonomického významu. Rozptýlení vlastnictví jeho masovým zveřejněním významně oddálilo potřebné soustředění úsilí na vytváření nového bohatství a zaměstnalo většinu populace naivním handrkováním se o „bohatství“ již existující. Po kupónovém zveřejnění vlastnictví je nutná jeho koncentrace, tj., skutečná privatizace výrobních prostředků, ne jen papírů. 14. Je třeba zajistit, aby DIKové mohli své akcie výhodně prodat vnitropodnikovým týmům a tak stimulovat potřebnou rekoncentraci nezodpovědně rozptýleného podnikového kapitálu. Je třeba organizovat státem úvěrovaný nákup podniků národními kapitalisty, tj., týmy podnikových „insiderů“. Vláda zaručí, daňově i úrokově, aby splácení podnikových úvěrů bylo realizovatelné dlouhodobě zvýšenou výkonností, a ne krátkodobým zadlužením a likvidací podnikových aktiv. Jen tak lze čestně splnit nezodpovědné sliby a následná očekávání DIKů, bez obětování tolik potřebného oživení hospodářské činnosti podniků. 15. Účast zahraničního kapitálu je nezbytná, ale nesmí přicházet ve formě přímého výprodeje těch nejlepších a potenciálně konkurenceschopných podniků. Systém společností převodu vlastnictví, kdy zahraniční kapitál urychleně realizuje své zisky, ale ve stejné míře převádí vlastnictví zpět do rukou tvořící se skupiny národních kapitalistů-insiderů, je efektivnější. Do 10 až 15 let by tak byly podniky převedeny zpět do českých rukou, podnikový prostor ČR by nebyl trvale narušen. Zahraniční kapitál by byl uspokojen, protože své zisky realizoval rychle a jeho kapitál se uvolnil k dalším investicím. Národní kapitál by měl také důvod ke spokojenosti, protože dostal možnost se postupně akumulovat, zkoncentrovat a učit se - s pomocí cizího kapitálu i rizika. 16. Realizace projektů podnikových restrukturalizací spočívá v sedmi krocích přechodu na horizontální organizaci: 1. Orientace na procesy místo na tradiční funkce a oddělení; 2. Eliminace činností, které nepřidávají hodnotu; 3. Ustavení sebeřídících týmů; 4. Integrace zákazníka do procesu: protože zákazník, nikoli akcionář, je hnacím motorem procesu; 5. Týmový systém odměn na základě přidané hodnoty; 6. „Otevření“ organizací: zaměstnanci v přímém kontaktu se zákazníky a dodavateli; 7. Plná informatizace podniku: volný trh je závislý na volně dostupných informacích, jak v celém hospodářství, tak i uvnitř podniku. 17. Tvorba přidané hodnoty je základní mírou výkonu vně i uvnitř podniku. Znalosti a vědění jsou výchozí a primární formou kapitálu, jako kdysi u Bati či dnes v USA. Tím se zamezí dalšímu skluzu k nekvalifikovaným montážím, vývozu nezpracovaných surovin, degradaci pracovních sil a poskytování levných služeb. ČR se musí opět stát zemí vysoké přidané hodnoty, ne levné pracovní síly. Rozdíly a důsledky fází makro- a mikropojetí transformace by již měly být srozumitelné všem. Standard Tomáše Bati: „To nejlepší na světě nám úplně stačí,“ je vhodnou dlouhodobou vizí i v dnešní podnikové a podnikatelské sféře. Česká republika musí mít tři navzájem se doplňující ekonomiky: 1. sítě spolupráce malých a středních podniků, 2. sítě spolupráce velkých podniků s malými a středními podniky, a 3. sítě spolupráce velkých podniků. Pouze takové paralelně fungující sítě zaručí snížení nezaměstnanosti, zvýšení produktivity a konkurenceschopnosti, posílení regionální ekonomiky, zavedení vysokých informačních technologií a síťových principů do řízení a organizace všech podniků, a tudíž zvýšení hospodářského sebevědomí národa. 175

NEUČTE SE Z VLASTNÍCH CHYB Bez sítí podnikové spolupráce, hlavního to zdroje úspěchu dnešního znalostního hospodářství USA, nebude ČR schopna na světových trzích konkurovat a ucházet se o přízeň světových partnerů. Ekonom, 9/1999

7-6 (scan)

Rozum reformy, nebo kasino? - Výhrady „zprava“ Nejmenovaný ministr se před časem veřejně ohradil proti „různým profesorům Zeleným“, kteří sem jezdí radit a „přitom nikdo ani neví, kde jsou profesory“. České noviny již jednou otiskly výhrady Milana Zeleného k pojetí ekonomické reformy. Není důvod bránit prezentaci jeho názorů ani dnes ... I když někdo řekne, že to je vlastně z určitého pohledu kritika „zprava“ a co tedy má co dělat v levicovém týdeníku. Ale dejme možnost rozumu - tedy polemice, sporu, třeba i jedovatosti. Jen s jednou podmínkou: k věci... Četl jsem již něco v tom novém, specificky československém, „národohospodářském“ jazyce - dnes v ČSFR tak populárním, obzvláště na všech nových a nečekaných pseudoministerstvech politiků „bývalých“. Připadá mi, jako by tito „bývalí“ nejen ještě neodešli, ale i nadále ničili obsah i formu normálního ekonomického lidského myšlení: „... nemůže být uznán jako validní argument, z něhož vyplývá nezbytnost neefektivnosti či malé podnikatelské zdatnosti tohoto podniku. Deetatizované podniky jsou plně komercionalizovány a do inerce jejich chování je zabudována motivace na maximálním zhodnocováni disponibilního kapitálu. Nepůsobí zde tedy již převrácený min-max, jak jej známe z centrálně plánované ekonomiky.“ Listy, roč. XX, č. 5, 1990, s. 60

Zahraniční ekonom má ovšem nutkání rychle zvrátit tato překvapivá a nedobrovolně přečtená „slova“. Není však lépe takto vyjádřené myšlenky spíše doplnit a dále rozvinout? Jistě. Tedy: „Bla, bla, bla, bla, a tedy i bla, bla, bla.“ Nezní vám to stejně? Jistěže, ale je to mnohem přesnější. Ve stejném duchu se dnes chystají i kupóny, lístky, ústřižky, příděly, tabačenky, žetony či „klausovky“ - ani nevím, jaká další „slova“ si na to lidé ještě nalepují. Chce-li někdo ve střední Evropě ještě dnes brát toto naturální a přídělové hospodářství vážně, pak se musí vyrovnat s následujícími principy tradičního selského rozumu: 1. Stát a jeho představitelé nemohou ani rozdávat, ani prodávat něco, co jim nepatří a nikdy nepatřilo. Oblíbená analogie s thatcherovskou Británií je zcela mylná: tam stát původní vlastníky kompenzoval a podnikové akcie kupoval na legitimním trhu - proto je může nyní prodávat. U nás stát prostě konfiskoval a kradl - proto nemůže a nesmí prodávat a už vůbec ne rozdávat. U nás by stát prostě měl jít „od válu“. Je to otázka prosté lidské morálky a decentního chování ohledně rozprodeje věcí, které státu nepatří. 2. Rozdávání či prodávání kupónů obyvatelstvu vede k atomizaci a rozmělnění vlastnictví mezi co největší množství subjektů, a tak i k maximální socialistické anonymitě rozhodovacích a odpovědnostních funkcí. Majetek tak přechází do rukou „papírových“ držitelů, kteří nenesou ani riziko, ani rozhodovací odpovědnost. Tím se otevírá cesta pro přímou kontrolu podniku státem či skupinou státem zvolenou, na základě získání minimálního kontrolního balíku akcií. Jednotlivý občan tedy nemá žádná další práva či pravomoci než právo na držbu bezcenných kupónů. 3. Rozptýlení vlastnictví mezi „nezaměstnanecké“ vrstvy obyvatelstva nemotivuje adresně zaměstnance (zvýšení výroby a při nové struktuře i produktivity je hlavním problémem v ČSFR), ale dále prohlubuje oddělení vlastníků od zaměstnanců a zdůrazňuje spekulační funkce - za podmínek výrobního nedostatku a 176

NEUČTE SE Z VLASTNÍCH CHYB chudoby. Jakákoliv paralela s USA, Německem či Japonskem je zcela mylná: spekulační a investiční funkce (i dnes problematické, často extravagantní a často zákonem trestané) jsou následkem a doplňkem vytvořeného bohatství. Spekulace sama žádné bohatství nikdy nevytvořila. Dnešní ČSFR představuje zcela nevhodné prostředí pro spekulační „ekonomiku“ chudoby. 4. Až neuvěřitelný je záměr, že výnosy z prodeje akcií se nevrátí zpět do podniků (kam patří), ale přejdou do centrální státní pokladny (kde nemají ani co pohledávat, ani co „na práci“). Toto „umrtvení“ kapitálu je také pilířem tzv. malé privatizace, která aukcemi za hotové odčerpává kapitál z podnikatelské sféry (kde je ho nutně třeba) a převádí jej do státní pokladny, kde je zcela zbytečný, přestává být kapitálem a stává se prostou „hromadou peněz“ - dobrou pro platy byrokratů a politiků, ale zcela nevhodnou pro podnikání. 5. Celé kupónové schéma obsahuje příliš mnoho triků, než aby bylo hodné důvěry občanů. Žádný výzkum intenzity zájmu občanů nebyl proveden: Budou kupovat? Vzali by to zadarmo? Bude se jim muset za účast připlácet? Nikdo neví. Je to ale asi jedno, protože účelem kupónové metody je zajistit kontrolu podniků státem: když občané nekoupí, koupí tedy představitelé státu a nomenklatury (a jimi jmenovaní „spolujezdci“). Kupónová hra se bude týkat pouze 30-40 procent akcií daného podniku: zbytek zůstává v rukou státu pro restituce či další prodej na burze. Stát (přesněji, jeho představitelé) se tak konečně stane „legitimním“ vlastníkem věcí, které mu nikdy nepatřily: neinformovaný a dezinformovaný populus zde má sehrát nutnou roli neškodného, ale politicky účelného nástroje. 6. Kupóny samy o sobě nezaručují ani realistickou cenu akcií, ani nevedou ke spolehlivému ocenění podniků. Jde o kasinovou hru s žetony: dají-li občané všechny své kupóny například do Škodovky, pak její akcie stoupnou tak, že si je nikdo nebude moci dovolit, anebo obdrží jen nepodstatný, symbolický počet. „Reinvestice“ či převody kupónů do jiných podniků jsou nepravděpodobné, protože nejde o skutečný osobní kapitál, ale právě o herní žeton v krajní „lotynce OF“. Navíc je zde naprostý nedostatek času pro jakýkoliv informovaný přesun „kapitálu“. A když daný podnik odmítne kupóny honorovat, kdo zaručí práva držitele kupónů? Nová federální finanční policie? 7. Je všeobecně známo, že většina podniků vydělených pro kupónovou privatizaci je v bankrotové situaci, která se dále zhorší zřejmou demotivací zaměstnanců a vůbec se nezlepší rozptýlením papírů. Kupónoví „kapitalisté“ v ČSFR většinou o své „investice“ rychle přijdou. Budou jim prostě ukradeny. Kdyby nešlo jen o „kasino“, ale o vážný projekt, byly by kupóny realizovatelné po částech a po dobu 10-20 let, podle uvážení vážných a rozumných investorů. Jelikož ale jde o zcela naturální politické rozdělení statků, jakékoliv ekonomické úvahy jsou zcela zbytečné. Kupón nedělá z občana ani podnikatele, ani investora, ale zcela určitě z něho udělá papírového bankrotáře. 8. Otázky „rozumu“ a „rozumného chování“ kupónových občanů jsou v této souvislosti zcela nemístné. Investiční chování není založeno na rozumu, ale na informovanosti a kvalitě dostupných informací. Seberozumnější a sebechytřejší kupónový kapitalista se bude chovat jako hlupák, jestliže se mu nedostane spolehlivých informací a potřebného času k jejich vyhodnocení. Pak nutně selže a přenechá své místo „schopnějším“ - tedy jmenovaným, zámožnějším, „bývalým“ a valutovým. Jelikož právě o tohle v kupónové privatizaci jde, pak i zde je vlastně z hlediska ministerstva financí vše v pořádku. 9. Kupónová „privatizace“ (přesněji: zveřejnění a postátnění národního vlastnictví) nemá v kapitalistickém světě obdoby ani v teorii, ani v praxi. Nejblíže jsou snad tzv. vouchery, které mají v USA sloužit k rozdělování státních peněz na podporu vzdělávání chudých a znevýhodněných dětí. To je ovšem něco zcela jiného. U nás jde o experiment zcela unikátní, teoreticky neudržitelný a prakticky (ve svém proklamovaném zámyslu) neproveditelný. Jeho jediným cílem je jeho selhání - a následné převedení vlastnictví do rukou malých, federálními ministerstvy pečlivě vybraných skupin podvodníků. 177

NEUČTE SE Z VLASTNÍCH CHYB 10. Zvýhodnění držitelů větších částek „špinavých“ peněz, jak při nákupu žetonů, tak i při veřejných aukcích za hotové, je zcela nabíledni. Jsme snad jedinou zemí na světě, kde se ministři špinavé peníze nesnaží alespoň „vyprat“. Pro naše vládní „ekonomy“ platí, že stovka je stovka, ať vydělaná vlastní prací, ukradená nebo darovaná. Jestliže nám tyto zásadní a pro ekonomiku klíčové rozdíly unikají, pak nemá smyslu se ekonomickou reformou vůbec zabývat: nemá šanci. Jestliže některým „představitelům“ navíc unikají i společenské důsledky této mravní slepoty, pak experimentujeme a spekulujeme s budoucností svých dětí - bez jejich mandátu. Tolik tedy k naší „reformě“ odtud, z druhého břehu, z New Yorku. Mám tu geograficky blízko k „hochům z Wall Streetu“. Reforma se stala jim poplatnou spekulací. České noviny 5/1991

7-7 (MZ)

APEL

Už je čas (Dost bylo „bojů“, je čas pracovat) Uplynulých deset let nepozvedlo produkci ČR „nad čáru” roku 1989. Privatizace byla plošně pokažená, malá i velká, i přes vytrvalé námitky ekonomů. Neprůhlednost transformace „za hotové”, tunelování a rozkrádání, neznalost „špinavých peněz”, nezajištění minimálních právních mantinelů, atd. - naivní člověk by očekával, že geniální strůjci toho všeho již mají opravdu dost a v klidu z politické scény odejdou. Mýlil by se. Lidové noviny z 21. 4. 2001 otiskly APEL. Chystá se nová bojovná kampaň, bez myšlenek, bez nápadů, bez vize, bez slušnosti a tolerance – proti všem. Účelem je „zvítězit”. Po předchozích mobilizacích a výzvách se zdá, že pro tyto vrstvy „boj” nikdy neskončí, na práci času nezbývá a mezi civilizované (tedy nebojující) společnosti se ČR nevrátí. V demokracii však nebojujeme proti něčemu, ale za něco ... Namísto tolik potřebné spolupráce, myšlenek, vzdělávání a řešení problémů – a není jich v této společnosti zrovna málo – jsou prostí občané vystaveni naivnímu předopíjení se vítězstvím, bojem, soupeřením, protivníky, střety a „jediným sdělením”. Což neexistují problémy, které je třeba řešit? Je vše v pořádku s malým a středním podnikáním? Není snad zcela neutěšená bytová situace mladých rodin? Porodnost poklesla na 1,2 dítěte na matku, staví se pouhá čtvrtina bytů než za předchozího režimu (šestkrát méně než v chudém Řecku). Neexistují závažné problémy ve školství a zdravotnictví? Není třeba alespoň zmínit bolestné problémy vstupu ČR do EU? Jsou lidé v ČR – obzvláště mladí – spokojeni s neustále se prohlubujícími ekonomickými rozdíly mezi ČR a Západní Evropou? Co má asi znamenat: „...jsme připraveni zvítězit v jakémkoliv volebním systému”? Anebo „Jenom ten, kdo umí přijmout prohru, poučit se z ní a načerpat z ní síly pro další střety, ten má právo zvítězit. A my zvítězíme.” Co to může vše znamenat? Jaké „střety”? Jaké „právo zvítězit”? A v „jakémkoliv” volebním systému? Co je to za lidí? Což se nikdy nepoučí? Co má za smysl učit se z prohry, z vlastních chyb a experimentů? Vždyť jde o experimenty s vlastním národem, s živými lidmi a jejich rodinami - na nich se přece nelze „učit z vlastních chyb”. Vždy a všude je třeba učit se z chyb druhých, ne vlastních. A proč ty nelogické útoky na média? Na příklad: „Nesmíme žít s myšlenkou na to, co se o sobě dočteme v zítřejším úvodníku MFD a Lidových novin, či co o nás budou tvrdit ve zpravodajství České televize a Českého rozhlasu.“ Co je to za lidi? Za co to stále bojují? Za další stagnace, rozkrádání a tunelování? Což nejsou média součástí demokracie? Což je lze ignorovat? Anebo jsou média součástí neslýchaného spiknutí? Jak se to mohlo stát? Bez nových myšlenek, nových činů a nových tváří (tedy mozků) to nepůjde. Vždyť v ČR rozhodují již deset let jedni a titíž politici, střídavě u moci a v opozici. Tudíž: stagnace.

178

NEUČTE SE Z VLASTNÍCH CHYB Vše mohlo být jinak. Už je čas. Je čas pracovat, řešit problémy, věnovat se mladým generacím a jejich budoucnosti, soupeřit s ostatními a ne mezi sebou. Žijeme v jiné době – nelze „žít“ jen u koryt a u vesel. Není to ani pěkné ani potřebné – konec už byl. Je třeba dospět, zvážnět, pracovat – ne pouze „vítězit“. 1999

7-8

Nastal čas … Nastal čas odejít. Je čas otázek a odpovědí. Není chvíle díků a poděkování a lásky… Ta doba již byla - a přešla. Nelze děkovat politikům, vyznávat lásku prezidentům a klanět se před poslanci, senátory, aparátčíky a stranickými funkcionáři. Nelze obdivovat korupci, neschopnost, zločin, podvody a lhaní - to nejsou děti demokracie. Nelze obětovat svobodu a demokracii na oltáře politické hrabivosti, touhy po moci a stranického politikaření. Je třeba se ptát, třeba našeho pana prezidenta: 1. Proč jste podpořil rozbití Československa, uvolnil cestu politickým intrikám Mečiara i Klause a neumožnil svobodným národům Čechů a Slováků, aby se k rozbití vyjádřili - volbami, referendem či plebiscitem? 2. Proč jste aktivně podpořil plány tehdejšího ministra financí Klause a jeho kupónovou privatizaci, aukce za hotové, šokovou terapii, státní bankovnictví, politiku restrikce poptávky a ostatní nástroje národohospodářského útlumu, korupce, rozkrádání a rozprodávání? 3. Proč jste dal přednost hrubým materiálním cílům rychlého obohacení na úkor vypracování a prosazení kvalitního právního řádu, legálního rámce a pravidel na základě a podle vzoru průměrné evropské úrovně? 4. V knížce „Mráz přichází z Kremlu“ Z. Mlynáře (v americkém vydání 1980) jste byl označen jako „bývalý člen KSČ“. Tato informace vede k nejistotě a spekulacím, na které jste nikdy nereagoval. Proč nevystoupit veřejně a neuvést věci na pravou míru? 5. Proč se necháváte „volit“ omezenou skupinou komunistických poslanců místo přímo občany - jak tomu je ve většině vyspělých zemích? Uvědomujete si, že ČR je jednou z mála zemí, kde občané nemají možnost volit si svého prezidenta přímo? Vyhýbáte se snad přímé demokracii v éře Internetu? 6. I když jste po svém jednohlasném zvolení Komunistickým parlamentem sliboval, že zůstanete ve funkci jen do prvních demokratických voleb, jste dnes nejdéle sloužícím prezidentem v Evropě. Proč? Jak se můžete nečinně dívat na úpadek a stagnaci vlastního národa? 7. Vaše polistopadová politika umožnila aktivním komunistům, aby úspěšně transformovali svou tehdejší politickou moc do dnešní moci ekonomické. Následkem je vleklá hospodářská stagnace země, bez viditelné naděje na zlepšení. Jestliže přenecháváte problémy hospodářství, které zřejmě nechápete, lidem, kteří jim rozumět nechtějí a nemohou, proč neodstoupit nyní, dokud je ještě čas na nápravu? Podobně se lze ptát všech ostatních předních politiků: ryba se vždy kazí od hlavy. Většina českého národa jistě podporuje studentskou výzvu „Odejděte.“ Odchod předních politických představitelů by byl významným demokratickým gestem a úžasným dárkem národu do Nového roku 2000. K tomu však nedojde a všichni to dobře vědí. Čeští politici odcházejí do vazby, ale ne do ústraní. Důležitější než volání po odchodu a vyjadřování zklamání nad uplynulými deseti lety je formulace správných otázek. Ptejte se, domáhejte se pravdy, vyžadujte odpovědi. Je opět čas se ptát. Nastane i čas odpovědí. Nakonec odejdou. Naše příští demokracie by měla být přímá, zakotvená v moudrosti lidu, pouze v moudrosti lidu. Deset let stačilo k přesvědčení, že v demokracii není žádné vyšší či lepší moudrosti - obzvláště ne u profesionálních politiků. Lidé a jen lidé volí přímo své nejvyšší představitele a rozhodují přímo o nejdůležitějších otázkách národní svébytnosti. Vše ostatní je pouze ztrátou demokracie. 179

NEUČTE SE Z VLASTNÍCH CHYB Bezmocnost mocných je dnes v ČR nabíledni. Jejich rozpačitost, arogance a tápání jsou tou nejlepší předzvěstí jejich brzkého odchodu. Skutečná očista však má neúprosnou logiku a posloupnost: Otázky→ Odpovědi→ Odchod. Už nikdy opačně. Pak bude líp ... listopad 99 7-9 (scan)

Spasí nás NĚKDO? S profesorem Milanem ZELENÝM o pasivním čekání Nedávno jste, pane profesore, citoval Karla Čapka: „Musí přece někdo přijít a nazvat věci pravým jménem. Musí někdo svolat lidi a říci jim „Podívejte, toto zde, to je přece bezpráví. A toto, hleďte, to je přece podvod a to je zase zrada. Musí někdo přijít.“ Vy také věříte v NĚKOHO, kdo přijde? Chtěl bych jen říci, že tato Čapkova věta shrnuje celou tragédii českého národa ve 20. století, i Čapka samotného. Někdo musí přijít. NĚKDO. Někdo jiný než já, někdo jiný než my. Ať je to kdokoli, ten spásný NĚKDO se jistě objeví, nastaví svou kůži a nazve věci pravým jménem. Jaké jsou ale nyní ty Čapkovy „věci“? Nevytvořili jsme demokracii, nezajistili svobodu tisku a nezbavili se strachu. Zruinovali jsme hospodářství, degradovali kulturu a vědu. Prodali jsme a chceme ještě prodat vše, co za prodej stálo a stojí – za ubohou misku čočovice. Nezajistili jsme právní stát, nezbavili se korupce a rozbili jsme vlastní republiku. Cítíme, že je zde bezpráví, podvod a zrada. A všichni stejně cítíme, že nazvat věci pravým jménem prostě nestačí. Nepomůže Karel Čapek ani ten spásný NĚKDO, nepomůže svět, a tím méně Německo. Je obava, že si nepomůžeme ani sami, protože jsme ztratili pocit identity, soudržnosti a sounáležitosti. Připadá mi, že jste docela ztratil naději. Pokládáte náš národ opravdu za neschopný se z této situace vymanit? Asi mi to nebudete věřit, ale já jsem do této země a do tohoto národa k zbláznění zamilován. Nevím ale, jestli náš národ bude ochoten přijmout mé rady. A jaké jsou to rady? Jsou reálné? Posuďte sama. Vůdci politických stran, již zítra zavolejte své protivníky a mluvte o tom, co vás spojuje, a ne o tom, co vás rozděluje! Ekonomové, ihned zavolejte svým oponentům a ujasněte si, co je dobré pro lidi a ne pro vaše dogmata a doktríny! Novináři, vy nevolejte nikomu, ale slibte sami sobě, že budete plně informovat veřejnost a nezaprodáte se! Horníci, spojte se již zítra se strojaři, stavaři, dopraváky a energetiky, abyste zjistili, že vaše zájmy jsou i zájmy jejich! Podnikatelé, pokládejte za svůj společný zájem pouze prosperujícího a sebevědomého zákazníka! Občané, slibte si každý sám, za svědectví vlastní rodiny, že se již nebudete bát! Nic víc nemám. Je to rada prostá, ale osvobodila by nás od čekání na toho NĚKOHO, na to české prokletí 20. století. Nazývá se spolupráce. Výsledkem vašich rad by bylo podle vás co? Výsledkem by byly společné zájmy. A jen taková síť společných zájmů umožní nezávislou a nadstranickou práci v zájmu nás všech. Ideologie a ideologizace naše společné úsilí o lepší společnost jen rozděluje, zavádí a ničí. Zamyslete se někdy, jak charakterové vlastnosti dvou či tří osob ovlivňují nebo dokonce předurčují tak zvané nezvratitelné procesy. Budoucnost nelze stavět na dvou či třech osobách. Tak už zvedněte ten telefon, pošlete fax, napište ten dopis a setkejte se s údajným nepřítelem! Než bude pozdě! J. Fiedlerová,Slovo, listopad 1992 7-10 (čl)

180

NEUČTE SE Z VLASTNÍCH CHYB

Prokletí zahraničních investic Zahraniční strategický partner v žádném případě nezachraňuje, ani nezachrání přežité průmyslové „dinosaury“. Neinvestuje do nás, ale jen a pouze do sebe. Vytváří tak své silné, konkurenceschopné podniky přímo na našem území a ničí tak konkurenceschopnost domácích podnikatelů, obzvláště malých a středních. Z hlediska přínosu nejde o to, kde je geograficky ta či ona výroba umístěna, ale komu ta či ona výroba patří. Zahraničně vlastněné podniky mohou prosperovat, ale nejsou a nebudou naše, a tedy ani jejich zisky. Nám přinesou jen zlomek daní, příslib omezené námezdní zaměstnanosti a utržené peníze, ne kapitál. Získané peníze zůstanou ležet v našich devizových rezervách, tj. v zahraničních bankách, od nichž si zahraniční investoři půjčují. My tak vlastně financujeme naše zahraniční „partnery“, ne oni nás. Nám kapitálu neustále ubývá a zahraničním „partnerům“ neustále přibývá. Jestliže poskytujeme své peníze zahraničním investorům, aby si za ně v ČR pořizovali kapitál, pak se nelze divit, že tím úspěšně likvidují podniky místní. Tudíž ta střední, natož kapitalistická vrstva národní nemůže vzniknout. Proto i po patnácti letech máme tak málo úspěšných a rovných „českých kapitalistů“. Strategický partner nám však může přinést znalosti, schopnosti, organizaci. Jen učením se, vzděláváním a získáváním přímých zkušeností vytváříme předpoklady pro tvorbu vlastního kapitálu. Jde jen o to, zda jsme schopni a připraveni se učit. Zahraniční „investice“, strategické aliance, příliv zahraničního kapitálu . . . Existuje mnoho důvodů proč vytvářet strategické aliance. Namátkou lze jmenovat otvírání nových trhů, získávání nových klíčových kompetencí, zvyšování konkurenceschopnosti, získávání nových znalostí, technologií, manažerských schopností, konkurenčních výhod atp. V žádném případě však zahraniční strategický partner nezachraňuje a nezachrání přežité průmyslové „dinosaury“, nepřináší do ekonomiky finanční kapitál (dokonce ani ne peníze) a nezlepšuje zaměstnanost. Neinvestuje do nás, ale jen a jen do sebe. Hledání strategických partnerů je důležité pouze ve smyslu zvyšování konkurenceschopnosti našich podniků a transferu manažerských schopností, ne za účelem tzv. „přílivu kapitálu“. Alespoň tolik je konečně třeba pochopit. Logika, vysvětlující laické směšování hospodářských a politicko-mediálních pohledů na strategické partnerství, je jednoduchá. České podniky a banky jsou předlužené, nesprávně vedené i řízené, nekonkurenceschopné, na pokraji bankrotu. Zahraniční podniky v ČR prosperují, expandují a úspěšně vykupují lepší české podniky. Důvodem „české“ nevýkonnosti je špatná kupónová privatizace, nedostatek kapitálu a neschopnost hospodařit i konkurovat v tržní ekonomice - vzhledem ke čtyřiceti letům devastace ekonomiky, podnikavosti, atd. Tudíž hledejme zahraniční partnery, oni nám kapitál dodají a podnikat i řídit si budou sami. Je to logika železná, ale chybná. Kapitál nejsou peníze Především, základní poučka z prvního kurzu ekonomie: kapitál není pytel peněz. Pytel peněz je pytel peněz – nic víc. Zahraniční investoři v ČR investují do sebe: tudíž ONI získávají kapitál (a následné zisky), který kupují za pouhý „pytel peněz“. V ČR nám zůstane jen ten „pytel peněz“, který pak prostě spotřebujeme. Kapitál jsou výrobní prostředky: znalosti, technologie, práce, atp., které se obnovují a rozšiřují procesem výroby. Kapitálu nám tedy neustále ubývá a zahraničním „partnerům“ neustále přibývá. Nám zůstávají peníze (než je spotřebujeme), ne kapitál. To, že se peníze spotřebují a neinvestují (Co naši „podnikatelé“ investují v zahraničí? Kolik jich v zahraničí podniká?), představuje zásadní rozdíl mezi českým a zahraničním kapitalistou. K čemu vám jsou peníze, když je umíte pouze utratit? Rozprodej českého kapitálu do zahraničních rukou není cestou k oživení českého hospodářství, ale k oživení hospodářství zahraničního. Makroekonomický přínos? 181

NEUČTE SE Z VLASTNÍCH CHYB Individuální, zahraničně vlastněné podniky mohou tedy prosperovat, ale nejsou a nebudou naše, nebudou pro nás tedy přínosem ani jejich zisky. Nám přinesou jen zlomek daní, příslib omezené, námezdní zaměstnanosti a utržené peníze. Jestliže takto získané peníze (zahraniční devizy) zůstanou ležet v našich devizových rezervách (tj. v zahraničních bankách, od nichž si zahraniční investoři vypůjčují), pak my vlastně financujeme je („partnery“) a ne oni nás. Co když nám takový investor dá peníze z „vlastní kapsy“ místo z bankovní půjčky? Je to úplně jedno, protože si další peníze může opět půjčit v zahraničních bankách, které my financujeme svými devizovými rezervami, atd. Takže: kapitál vám nikdo nikdy nedá a dát nemůže. Kapitál si musíte vytvořit s pomocí výrobních prostředků, pokud tyto prostředky a zdroje ovšem neprodáte. Získat můžete pouze ty peníze, které jste partnerům (skrze devizové rezervy) „mazaně“ půjčili. Zdravý rozum? Uložíme-li své peníze do banky, pak bance poskytujeme půjčku, nikoli kapitál. Kapitál z toho banka (skrze své vlastní půjčky) teprve vytvoří - pokud to umí, nebo nevytvoří, neumí-li, a její půjčky („investice“) jsou „špatné“. Tak jako tak, peníze bance nepatří; pouze kapitál, který s pomocí investic do výrobních procesů vytvoří, jí patří. Proto se i banky dělí na dobré, špatné a zcela neschopné (bankrotářské a zlodějské). Získané peníze (ne kapitál) mohou podnik oddlužit a umožnit investice (pokud nejsou spotřebovány), ale následné kapitálové přírůstky a zisky již bohužel patří tomu, kdo vlastní výrobní prostředky - tedy zahraničnímu partnerovi-investorovi. Strategický partner tedy nepřinese ani kapitál, ani peníze (viz devizové rezervy), ale pouze potenciální možnost naší spotřeby. Co může strategický partner přinést nám a ne jen sobě? Pouze znalosti, schopnosti, organizaci, atp. – pokud jsme schopni a připraveni se učit. Za tyto přínosy platíme svým kapitálem a svými penězi - byl by tedy hřích a chyba, kdybychom se neučili (jak vytvářet kapitál), když už jsme jednou zaplatili. Není jedno komu to patří, ale je jedno, kde to je Zahraniční investoři v každém případě investují jen do svého, nikdy ne do našeho. Vytvářejí tak (své) silné, konkurenceschopné podniky přímo na našem území a ničí tak dále konkurenceschopnost podnikatelů domácích, obzvláště malých a středních. Z hlediska přínosu nejde o to, kde je (geograficky) ta či ona výroba umístěna (Američané celá desetiletí „investují“ do Guatemaly a Mexika), ale komu ta či ona výroba patří (investují vždy a jen sami do sebe, do svých podniků). Kupují sice občas místní kapitál, obzvláště levnou pracovní sílu, ale výnosy práce kapitálu jdou zpět do USA. Tak to bylo, je a bude - a tak to také v tržním hospodářství má být. Jsou země, které kapitál kupují a země, které kapitál prodávají. Jestliže tedy poskytujeme své peníze zahraničním investorům (viz devizové rezervy) na to, aby si za ně v ČR pořizovali kapitál (viz též hypermarkety), pak se nelze divit, že tím úspěšně likvidují obchod i obchodníky místní. Opět: problémem nejsou peníze, ale co s nimi - tedy zase otázka znalostí. ČR za deset let zprivatizovala a rozprodala obrovská jmění a získala ohromné sumy peněz, které se ovšem nestaly kapitálem (ani českými hypermarkety), ani investicemi, ale pouhou spotřebou. Tyto platby a výtěžky, jakkoli vysoké, jsou nenávratně pryč, odplynuly do zahraničních bank. Ze zahraničních bank se k nám opět vracejí a kupují další jmění – cyklus jen zdánlivě bez konce. Bez znalostí zůstává každý pytel peněz pouhým pytlem peněz - pokud jej neprojíme a nepropijeme. Tudíž střední, natož kapitalistická domácí vrstva nemůže vznikat. Proto i po patnácti letech máme tak málo „českých kapitalistů“. Ztráta znalostního kapitálu Jestliže ztratíme obchodní sítě, pak ztratíme podniky malé (ale i velké), přijdou do zahraničních rukou. Pánem je ten, kdo vlastní distribuční sítě, logistické a internetové. Ztratíme-li kvalifikovanou a znalostní pracovní sílu, pak již takto ztracené sítě nedokážeme znovu vytvořit, i kdyby peníze byly. Pánem je ten, kdo má znalosti a svými znalostmi vládne. Volání po „vládě věcí tvých ...“ se netýká politické nezávislosti státu, ale vlády nad vlastnictvím a jměním, znalostmi, institucemi a sítěmi. Nejde tedy o klišé, ale o mocnou pravdu, odvozenou z nejtvrdších zkušeností. Nejdůležitější formou kapitálu jsou znalosti a schopnosti tvořit kapitál. Znalosti (knowledge) jsou nejen základní formou kapitálu, ale stávají se jediným zdrojem konkurenčních výhod v globální ekonomice. Jelikož vhodné tržní a podnikatelské znalosti a schopnosti nemáme (vlastní kapitál jsme nedokázali vytvořit, ale jen spotřebovat), pak jsou největším potenciálním přínosem strategických partnerů 182

NEUČTE SE Z VLASTNÍCH CHYB právě jejich moderní a užitečné znalosti - investiční, organizační, výrobní a manažerské. Jen učením se, vzděláváním, získáváním přímých zkušeností vytváříme předpoklady pro tvorbu vlastního kapitálu. Stačí jen podívat se na naše vysoké školy a univerzity a přesvědčit se přímo, zda takové životně důležité znalosti opravdu produkujeme, a jak. To už je ale jiná otázka. Tím, že souhlasím, že zahraniční „investice“ – tak jak jsou v ČR iniciovány, pojímány a realizovány – jsou pro naši zemi spíše „prokletím“, jsem náhle na stejné lodi s presidentem republiky Václavem Klausem, který vlastně celou koncepci rozprodeje statků do zahraničních rukou vymyslel, inicioval a dostal až za „bod návratu“. To mě ovšem mrzí. Potvrzuje to i neefektivnost mé osobní strategie pevných a neměnných hodnot v prostředí, kde oportunistické měnění názorů, postojů, strategií i hodnot se stalo zcela běžným. Fragmenty, leden 2005

7-11 (čl)

Politika ČR se přesunula od myšlenek k osobám, což je její konec Světoběžník, exulant a profesor na universitách v USA, Číně i ČR, Milan Zelený trávil část letošního léta u nás doma a my jsme využili této situace, abychom mu položili několik otázek o tom, jak vidí naši politickou situaci z vnějšku, co si myslí o konkurenceschopnosti EU v porovnání s USA a Čínou, jaký je poměr studentů ke vzdělání v těchto odlišných zemích, a o dalších problémech u nás i ve světě. Od roku 1967 přednášíte v USA, po Columbia University nyní také na Fordham University, Lincoln Center v New Yorku, řídíte doktorandy na Universitě Tomáše Bati ve Zlíně a jste profesorem a akademickým děkanem na Xidian University v Xi´an, starobylém hlavním městě Číny, kde jste akademickým proděkanem a profesorem. Mohl byste porovnat studenty u nás, v USA a v Číně? Jako profesor často nestíhám odpřednášet, co jsem si naplánoval. Když ve Zlíně oznámím, že to či ono již nebudu přednášet pro nedostatek času, tak mne odmění potleskem; když to řeknu v New Yorku, je hrobové ticho, nikdo se neozve, všichni se cítí poněkud vinni, ale akceptují to. V Číně však nastane mumraj a stěžování, jak to, že jsem nedokončil, co jsem slíbil. Já na to odpovím, že nemám čas. Studenti, že přijdou v sobotu, já že mi to nevychází, načež sdělí, že přijdou v neděli. A já s nimi nakonec v neděli od osmi ráno doháním to, co jsme nestačili. Chcete-li tedy porovnávat budoucí konkurenceschopnost národů, zde ji máte. Pochopení toho, že znalosti jsou cestou k úspěchu, je u Číňanů výraznější než u Čechů. Bojí se, že budou méně vědět, a tím budou ochuzeni a odsunuti na druhou kolej. Svět nejsme jenom my - v tom pochopení vidím i budoucnost naší konkurenceschopnosti. S Číňany bych však konkurovat nechtěl. Stát se jejich partnery a naučit se dále zhodnocovat, co vyrobí a co nám poskytnou, to ano. Takže nejsou plané obavy ekonomů, že v těchto zemích dorůstá inteligence, která umí bezvadně anglicky, je velmi pracovitá a zaplaví Ameriku i Evropu, protože bude pracovat levně a kvalitně, čímž vznikne lavina nezaměstnaných tuzemských vysokoškoláků? „Zaplaví” hlavně pasivní Evropu. Nebudeme-li se věnovat tomu, co Čína a Indie předvádějí, a budeme-li se snažit stále „dohánět” Ameriku jen proto, že je nám kulturně bližší, může k tomu dojít. Už jsem psal, že to podstatné teprve přijde, až se společnost na Východě plně projeví. Tento trend teprve začíná. Nejen pracovní, ale hlavně intelektová síla Číny bude do deseti let výrazně silnější než světový průměr. My na to pasivně koukáme, místo abychom hledali způsoby, jak toho využívat - je nesmyslné chtít jim konkurovat, stejně jako Americe. Je třeba s nimi jít do partnerství. Proto jsem se vlastně stal profesorem na čínské universitě – chci u toho být. Jestli tento trend bude mít pro nás negativní dopad nebo bude příležitostí, které se chopíme a své ekonomiky zaměříme na využití čínského potenciálu, zůstává otázkou. Záleží na tom, zda se nám podaří vytvořit konkurenceschopnou EU, aby z ní již

183

NEUČTE SE Z VLASTNÍCH CHYB odešli Schröderové a Chiracové, představitelé politického byrokratismu a socialistického antiamerikanismu. Už aby se v EU konečně začali uplatňovat noví mladí lidé, kterým to myslí správně a hlavně globálně. Takže Lisabonská strategie EU o „dohnání a předehnání USA“ by měla být přepracována na „dohnání a předehnání Číny“? Již dávno jsem vysvětloval, že Lisabonská strategie nemá naději na úspěch. Že celý její strategický záměr dohnat a předehnat Spojené státy americké je chybný, že pro Evropu je snaha o dohánění nebo předhánění Spojených států nesprávná. Evropa by měla mít za cíl Ameriku doplňovat, rozšiřovat a stát se jejím partnerem. Neměla by proto chtít, jako kdysi Chruščov, „dohnat a předehnat USA“, ale měla by si říci, že se musí stát takovým partnerem USA, aby Atlantické společenství získalo konkurenceschopnou synergii, aby nám bylo ku prospěchu. Abychom my doplnili to, co jim chybí, a naopak, aby oni doplnili, co chybí nám - místo chtít se stále porovnávat a vyrovnávat. Druhou chybou v úvaze Lisabonské strategie je opomenutí, že největší výzvou pro Evropu není USA, ale Čína a Indie. Lisabonská strategie nebyla schopna vytipovat, co Evropu nejvíc ohrožuje a kde máme vidět konkurenci. Dokazuje to, že evropská byrokracie, která tuto strategii dávala dohromady, má velmi malé zkušenosti se strategickým řízením a strategickým plánováním. Pochybili, protože strategii neznají. Pro ně je strategie pouhým seznamem přání, neboli, jak říkají Američané: „wish list“. Myslí si, že strategie je pečlivě vytepané prohlášení, ale to je omyl. Strategie není to, co říkáte, ale to, co děláte. „Wish list” si píší malé děti na Vánoce. Naneštěstí tzv. Jahnova ekonomická strategie se od lisabonské hodně odvozuje, chce dohnat a předehnat EU – tedy další nesmysl, obávám se. Chybí strategičtí odborníci. Ale to by chtělo samostatný rozbor. Premiér Paroubek chce, abychom byli vstupní branou do Evropy. Takhle „chtít“ můžeme cokoliv. Ale chtít opravdu a naplno, to vyžaduje odvahu a hlavně odborné znalosti. To bychom museli mít určité kvality. Pokud je nemáme, mohli bychom se stát i branou výstupní. Je to ale dobrá myšlenka: Nalézt něco, abychom se s nikým nemuseli bít čelo na čelo, ale zavést pro nás výhodné partnerství a spolupráci. Zda být vstupní branou do Evropy je to, na co máme, je otázka. Ale muselo by se to přeložit do strategických akcí, aby to nedopadlo jako v tom Lisabonu. Tedy - konkrétně budeme dělat toto ve vzdělávání, tohle v podnikání, atd. Zase: strategicko-hospodářská odbornost je klíčová, ne pouhá proklamace osobního chtění. Já bych toho chtěl ... Říká se ale, že Číňané jsou nebezpeční v tom smyslu, že založí podnik, zavedou technologie, naučí naše lidi s nimi pracovat a za čas se rozhodnou, že mají doma levnější pracovní sílu, vezmou technologii a odjedou domů … Nevím, zda to v ČR dělají Číňané, spíše snad Japonci nebo Američané. To ale dělá velká řada zemí, je to součást globálního podnikání. Vím jen, že to nedělá Česká republika, nikde. Ale Američané si neodvezou nic zpátky do Ameriky … Co si mají odvézt? Stačí znalosti a peníze – technologii tu mohou nechat, stejně nemá bez znalostí význam a rychle se mění. Oni si to tedy odvezou také, ale jinam, třeba zrovna do Číny nebo do Indie. Pro naši ekonomiku je to stejně nebezpečné. Může nás ale utěšovat, že si Čína projde tím, čím procházíme my, že i tam bude pracovní síla zdražovat. Oni to ale vědí a investují do mozků. My ne. Podnikatelé si stěžují, že Evropa má pro své podniky tak detailní a šílené normy, že se tím stává nekonkurenceneschopnou a sama sebe ničí. Evropa zapomněla, že nejlepším kritériem není vyplňování dotazníků a plnění norem, ale trh. Myslí si, že vyplnění papírů a vymáhání pravidel je něco lepšího než trh. Díky tomu zůstává pozadu. Celá řada podniků je prohlášena „konkurenceschopnými” v Evropě jen proto, že splní jisté normy a audity, mají certifikáty a diví se, že i když to všechno mají rozvěšené po stěnách, nikdo nepřijde a jejich výrobky ve světě nekupuje. 184

NEUČTE SE Z VLASTNÍCH CHYB Ve světě totiž nezáleží na tom, co říkáte a co máte pověšeno na zdech. Hlavním arbitrem je trh a hnací silou je globální zákazník, ne „globální auditor”. Evropské podniky si musí uvědomit, že produkt má zapůsobit na zákazníka, ne uspokojovat představy certifikovaného auditora. Amerika proto nemá ISO normy a podřizuje se jim pouze v Evropě. Doma je nemá právě proto, aby nesešněrovala inovační činnosti podniků. Co je platné, že máte certifikát, když od vás nikdo nenakoupí. Italský ministr obrany a president Montplerinské společnosti Antonio Martino při přebírání „Výroční ceny Liberálního institutu“ uvedl, že pomoc rozvojovým zemím není v zasílání peněz. Že taková praxe nejen odnaučí tamní lidi pracovat, ale navíc hodně peněz je použito na nákup zbraní a na války mezi kmeny. Těmto zemím by podle něho pomohlo otevření trhu, ale tomu se Evropská unie i další vyspělé státy brání. Jako příklad toho, že se tyto státy mýlí, uvedl, že v Itálii protestovali vinaři, že je zničí levná španělská škatulová vína, a dopadlo to tak, že naopak zkvalitnili výrobu. Zrovna tak prý čínský textil přinutí naše textilky šít hezčí a kvalitnější šaty než dosud. „Ať se to valí, trh to vyřeší,“ řekl doslova. Jste téhož názoru? Já bych řekl, že největší pomoc pro obyvatele třetího světa je naučit je pracovat a naučit je učit se. Jak je citováno již v Bibli – naučit je chytat ryby a ne jim ryby dávat. Souhlasím s tím ministrem, ale trochu bych hlídal, aby nenastala „naše” šoková terapie, proto bych fázoval rychlost. Ať se to valí, ale ať nás to nerozdrtí. Dochází zde k tomu, o čem globalizace vlastně je – spolupráce na globální úrovni. Ekonom Dušan Tříska měl několikahodinovou přednášku v Senátu o tom, že soukromý monopol, byť byl sebevětší, nevadí, a vadí pouze monopol státu. Sdílíte tento názor? Nejde o jednoho z „otců” kupónové privatizace a šokové terapie? Rámcově bych řekl, že v dnešním prostředí světové globální konkurence vadí všechny monopoly. Můžeme samozřejmě debatovat dlouho o relativním „vadění“ státních a soukromých monopolů, ale zdržel bych se radikálního prohlášení, které jste citovala. Můžeme říci, že státní monopol jistě vadí více než soukromý, protože má ještě více sníženou otevřenost tržním silám. Soukromý ale vadí také. Dalo by se možná argumentovat, že v době národních ekonomik nevadil tolik, protože to zasahovalo pouze je, ale v dnešní globální ekonomice se i státní monopoly stávají monopoly globálními. Příkladem může být společnost Microsoft, která nejenže je proháněna po soudech, ale sama po svých zkušenostech dělá vše pro to, aby snížila své monopolní postavení. Nesouhlasím proto se staršími učebnicovými prohlášeními „ekonomů“, že monopoly nevadí. I když mohou za určitých podmínek místně neškodit, žijeme ve světě globálních trhů. V poslední době se u nás hodně hovoří o Turecku. Jaký je Váš názor na vstup Turecka do EU? Rozšiřování EU na všechny evropské země bude problematické, ale Turecko již kulturně přesahuje Evropu, a jsem zásadně proti jeho začlenění. Vím, jak se tam pracuje a žije. Je to úplně jiná kultura a Evropa nemá na to, aby mohla vstřebat odlišný životní styl islámu. Má a bude mít co dělat sama se sebou a s islámem, který již připustila. Nedávno proběhl v pražském Hotelu STEP za osobní účasti pana Tomáše Bati s chotí Sonjou slavnostní křest Vaší knihy „Cesty k úspěchu – Trvalé hodnoty soustavy Baťa“, která poprvé představuje ucelenou soustavu řízení podniku celosvětově uznávané firmy Baťa. Jde o vámi komentovaný soubor citací výroků zakladatele firmy Baťa. Jak jste se setkal s jeho synem, panem Baťou z Toronta, a jak Vás napadlo dělat knihu právě touto formou? S baťovským systémem jsem se seznámil už v zahraničí asi v polovině sedmdesátých let. Tehdy pan Tomáš Baťa pracoval v OSN a když se dozvěděl, že nějaký mladík překládá knížku jeho otce „Úvahy a projevy” do angličtiny, projevil zájem a chtěl si to také přečíst: vůbec to neznal. Podpořil mou práci i finančně a kniha vyšla anglicky. Pak jsme se občas scházeli. Neměl to ani v Kanadě jednoduché. Začali za ním jezdit komunisté. Radil 185

NEUČTE SE Z VLASTNÍCH CHYB se se mnou, co má dělat. Když s nimi bude mluvit, budou ho doma považovat za prodejnou děvku, když ne, tak oddálí možná žádoucí transformaci. Bylo to těžké období. Od té doby se známe. Zaujala mne na něm jeho až naivní bodrost a životní optimismus, kterými vždy všechny strhl. Někdy je jako velké dítě, každého má rád. Slavil jsem s ním a s kolegou Slováčkem například jeho pětasedmdesátiny. Seděli jsme v kruhu, mluvili - najednou vzal skleničku a začal zpívat „Mnoga ljeta, mnoga ljeta“ a my se všichni přidali. To mne tehdy dojalo. Jak na Vás působí současný vývoj u nás z nadhledu člověka z USA? Z důvodu, který by se dal analyzovat, jsme se posunuli od politiky myšlenek a akcí do politiky osobností. Místo abychom se zamýšleli, jak bychom se měli chovat, jaké jsou alternativy našeho dalšího vývoje, k čemu vlastně směřujeme, jak bude ČR vypadat za deset let, tak debatujeme, jestli Kalousek „utřel” Grosse, jaké mají politici byty, do jaké chodí hospody, na jaké chalupě pijí calvados, kdo vyhrál v Kotli, atp. Od politiky myšlenek, která u nás probíhala tak do pětadevadesátého, se celý politický boom zvrhnul v klání jednotlivců a osob, o nichž již není důležité vědět, co představují, ale jen to, že jsou. Jejich existence je hlavně mediální, tedy virtuální. Jak dlouho vám takový Gross či Kalousek mohou vydržet? Posun k osobnostem je ohromná škoda. To je konec politiky. Teď zas budete „mlátit“ do Paroubka, pak do Klause ... Je to mediálně chytlavé a hrozně jednoduché. Člověk se nemusí zabývat názory politiků, ale jen tím, jestli má ten či onen lepší kravatu, manželku či byt. Politika se přesunula na úroveň osobností, vlastně ani bych neřekl osobností, ale osob. Je to nebezpečné a je to škoda. Strategické myšlení, kde bychom měli být, k čemu bychom měli směřovat, vymizelo. Lidi zajímá, jakou kdo má vilku, kdo co komu ukradl. Politika myšlenek se odehrává na jednotlivých seminářích, ale to noviny nezveřejňují, protože tvrdí, že to lidi nezajímá a bojí se poklesu nákladu … Samozřejmě, že je to vina a chyba lidí, kteří mediální existenci politiků konzumují, stojí fronty na škváry plné drbů a pomluv, jsou odkojeni Bleskem a Kotlem. Nevím, zda to primárně zavinila média či politici sami. Asi spíše jen reagují. A že jim to lidé „sezobali”, to je také smutné. V USA jsou občané hrdí, že nejsou společností osobností, ale zákonů. Kdykoli se něco děje, nějaká závažné rozhodnutí, vždy se zdůrazňuje, že osobnost je druhořadá. Amerika si zakládá na tom, že je společností zákonů. U nás jsme společností osob, tj. specifických Kalousků, Grossů, atp. - osoba je důležitější než zákon. Proč je populární současný ministerský předseda a proč byl i ten před ním a bude i ten po něm? Aniž by něco významného udělali? Je to dlouhodobý proces, který by znamenal přesun myšlení, a to má něco společného s kulturou a se vzděláním. Proto je Amerika stálá, neboť je společností zákonů, a ty jsou trvalé. Proto se v USA nebourají pomníky, nikdy. Osoby se mění a u nás i jejich pomníky, a proto my - doufejme, že jen zatím - nejsme trvalou společností. I. Haslingerová, Fragmenty, červenec 2005

7-12 (akt)

ROZUMÍME AMERIČANŮM? Zdá se být nelogické, že populární prezident, který dobře vykonává svou práci a jehož popularita byla v posledních volbách znovu potvrzena, by měl být Kongresem USA odvolán z funkce. Jak si to vysvětlit? Rozumíme Američanům? Nechceme přece prostě vrtět hlavou či dokonce „radit“ nejstarší a nejúspěšnější demokracii na světě.

186

NEUČTE SE Z VLASTNÍCH CHYB Český prezident se při návštěvě USA přiznal, že mnohému v Americe nerozumí, obzvláště ne politické závažnosti případu svého přítele Clintona. Prezident ČR vyjádřil za nás všechny své nepochopení americké demokracie, ústavy, práva, pravdy - a baseballu. Stejné potíže však má i většina evropských politiků a mnohé věci nejsou jasné ani české veřejnosti. Lze Američanům rozumět, lze je chápat? Proč se snaží odstranit dobrého prezidenta - jen proto, že lhal o sexu v kanceláři? Nelze jen prohlásit, že tomu nerozumíme, musíme se snažit mnohé věci pochopit, mnohému porozumět, stále se učit. Je třeba si uvědomit, že USA nejsou žádnou parlamentní demokracií ani prezidentským státem, ale ústavní republikou. Vše je řízeno ústavou a z ústavy odvozenými zákony. Americké společnosti tudíž vládnou zákony, ne lidé. Americe nevládne prezident (funkci premiéra nemá), ani kongres, dokonce ani ne většina. V USA nelze vyjádřit nedůvěru vládě. Systém se tak brání diktátorství, autoritářství a kultu osobnosti. Osobnosti jsou nedůležité – proto Evropa, kde je tomu naopak, nerozumí. Američané se brání nebezpečí, že demokratická většina poškodí či utlačí zájmy menšiny. Demokracie není prostou vládou většiny nad menšinou. Svůj systém USA nikomu nevnucuje (viz např. zcela odlišnou ústavu a zákonodárství v ČR), ale tento systém je žádoucí a osvědčený pro většinu Američanů. Proto je dodržování ústavy a zákonů prvotní a bytostně důležité pro existenci USA jako ústavní republiky. Proto nezáleží na tom, kdo zákon porušil či z jakých motivů jej porušil. Proto je lhaní a porušení přísahy nepřípustné, obzvláště pro veřejné činitele, kteří přísahají, že budou dodržovat a chránit zákony své republiky. Proto nejde o logický konflikt: voliči volí na základě preferencí, popularity a přesvědčení, ale kongres hodnotí z hlediska ústavy. Většina v USA nemůže a nesmí „volit“ proti platné ústavě. Otázky sexu jsou tedy naprosto druhotné. Každý prezident - a to i ten český - má právo na sex podle svých představ, morálky, zvyku, možností a preferencí. Americký prezident však nesmí lhát před Velkou porotou či při kriminálním vyšetřování. Nedodržení prezidentského slibu, nechránění zákonů a jejich přímé porušování jsou přímým útokem na principy ústavní republiky. Takové zločiny proti státu nelze přejít mlčením. To, že Clinton měl extramaritální sex přímo v hlavní kanceláři Bílého domu a ne někde v soukromí hodinového hotelu, to, že byl sexuálně obsluhován, když telefonicky řešil nasazení amerických vojáků v Bosně, atp., to jsou ponižující a pro občanskou společnost degradující okolnosti. Nejsou však dostatečnou příčinou k odvolání prezidenta. To, že prezident USA nezodpovědně a lehkomyslně vystavil sebe a svou funkci možnosti vydírání, zneužití a korupci, to představuje zahrávání si se suverenitou a národní bezpečností USA. Clinton měl štěstí, že Lewinská nebyla ani špionem, ani zahraničním agentem, a její vydírání se omezilo na získání dobře placeného místa a používání dopisních papírů Bílého domu k žertům s nic netušícími adresáty. Prezident se však možnosti vydírání a zneužití vystavil, a to je třeba vyhodnotit. Možná, že parlamentní demokracie přimhuřují oči nad pravdou, přísahou a zákonem. Většině parlamentních demokracií vládnou osobnosti, ne zákony. Proto jsou ochotni Clintonovi odpustit a proto mnohému v Americe nerozumějí. To je v pořádku, nechápání je jejich volbou. Američané se nikdy nepozastavovali nad tím, co vše je tolerováno u politiků v Anglii či Francii nebo v ČR. Američané nikdy nekritizovali evropské politiky za lhaní, porušování přísahy či manželské aféry a podvody v sídlech státní moci. Stejně tak je třeba být tolerantní a chápat situaci Američanů. Američané vehementně odmítají jakoukoli parlamentní demokracii a už vůbec nechtějí vládu většiny nad menšinou. Zájmy menšiny - a to i volební menšiny - musí být v demokracii chráněny. Američané chtějí vládu zákonů, ne vládu osob. Clinton není důležitý, ať je jakkoli dobrý. Jeho schopnosti nejsou debatovány. Ústava je důležitá. Proto jsou Američanům instituce ústavy, zákona a přísahy - pravda, tak svaté. Vysmívat se tomu příliš k smíchu není. 187

NEUČTE SE Z VLASTNÍCH CHYB listopad 1998

7-13 (akt)

Díra v české politické scéně: Chybí politická strana Jestliže volí 20-30% obyvatel a jestliže si dvě vedoucí strany rozdělí hlasy zhruba napůl, pak „mandát“ vítěze představuje zastoupení pouhých 10-15% obyvatelstva České republiky. Drtivá většina národa, až 70-80%, nemá tedy žádné politické zastoupení (až na instituce se 100% účastí voličů). To je ta zívající díra v politické scéně, která působí voličské sebezavržení a vzrůstající zavržení ČR v kastě Nové Evropy. Pilování programů, utrácení za reklamu, prezidentská nabádání, spílání na počasí, strkání hlavy do písku oblíbené to sporty české demokracie - nikomu přece nepomohou. Většina občanů nenachází v politice uspokojení, nevěří ani politikům, ani stranám, a je znechucena i hospodářsko-politickou scénou. Jestliže máme volit mezi stranami A a B, které jsou v podstatě nerozlišitelné, oportunistické a ideologicky motivované, pak rozhodnutí nevolit se stává racionální. Nejde o popření demokracie a neodráží to pasivitu, ale naprostý nedostatek výběru a znechucení nad stavem věcí. Zoufalá volba nezávislých a představitelů malých, i když bezvýznamných stran, to nakonec potvrzuje. Faktem zůstává, že bude-li nyní volit 20% nebo 100% voličů, situace zůstane stejná: lidé jsou nezastoupeni, protože strana, kterou by volit chtěli, prostě neexistuje. Chybí právě ta strana, kterou by oněch 70% (a možná i více) občanů volit chtělo. Čtenář se zde jistě zarazí a řekne: „Dejte nám pokoj se stranami, máme jich dost a žádná za nic nestojí.“ Máte pravdu. Ale ten bezmocný a trpký pocit, že něco chybí a že takhle přece nemůže česká demokracie skončit - ten zůstává. Všechny strany, které máme (a zatím jsme měli) jsou ustaveny shora, na základě centrálně pojatých ideologií. Vyvážejí pak do regionů a lokalit své kandidáty, hesla, ideologie, sliby a korupci. Nejsou schopny reagovat na potřeby regionů, neodrážejí specifika lokalit, přinášejí jen cizí myšlenkové i osobní faktory, nepracují pro místo, lokalitu a region. Proto lidé zůstávají doma. Doma zůstávají ti, kteří nemají na ideologie čas, ti, kteří pracují a tvoří a chtějí pracovat a tvořit, ne žvanit. Volit někoho, koho volit nechci, je mnohem horší než nevolit vůbec. Volit menší zlo, volit polopravdu, volit „voly“ – to vše je ponižující a do demokracie nepatří. Volit proti své vůli a preferenci je konečnou degradací demokracie - přes prezidentská nabádání. Těch 70% nevoličů demokracii v ČR neničí, ale ochraňují. Nová strana, které je zapotřebí, je stranou decentralizovaného, regionálního zastoupení, nikoli nositelem ideologického diktátu. Nepotřebuje žádné centrální programy: zájmy občanů lokalit a regionů jsou tím nejlepším programem. Jediným programem je tyto zájmy uspokojovat, jejich zastoupení zajišťovat a odbornost jejich realizace zaručovat. Jestliže program vzniká „dole“, pak není třeba nikoho „nahoře“ přesvědčovat. Strany starého typu však dělají své programy „nahoře“ a celé své úsilí vyplýtvají na přesvědčování těch „dole“. Všimněte si, že žádné postkomunistické hry na pravici a levici nejsou v Nové Evropě nutné. V Nové Evropě je veškerá ekonomika, politika i kultura lokální: vzniká a rozvíjí se místně, je udržována místně, ale bráněna a zastupována je celostátně, evropsky a globálně. Tedy: Mysli globálně, ale jednej lokálně. Efektivní ustavení nové strany nemusí být složité, ani zdlouhavé. Není k tomu zapotřebí ani centrální koordinace. V jednotlivých regionech se přece všichni znají, vědí, co chtějí, poznají dobře, kdo je lump a kdo za něco stojí, kdo má vzdělání, schopnosti - a hlavně zápal pro regionální ekonomiku a rozvoj. Sejdou se tedy zástupci hospodářských, vzdělávacích, zdravotnických, kulturních, právních a jiných institucí regionu, nejlépe ti nezávislí, ale i straníci, kterým již leze vlastní strana krkem a víc jim leží na srdci zájmy 188

NEUČTE SE Z VLASTNÍCH CHYB regionu. Místní starostové, podnikatelé, aktivisté a vážení občané jsou typickými katalyzátory. Vytvoří si program pro lokalitu a region. Spolupráce několika regionů bude nutná pro uplatnění všech plánů, které přesahují místní a regionální specifika. Spolupracující skupiny a týmy zvolí své představitele, jakési „senátory“, kteří nezastupují zájmy strany (takových politiků má ČR hromady), ale zájmy regionů. Tito lidé pak spolupracují na úrovni krajů a vyšších hospodářsko-politických celků, až „nahoru“, až k volbě svých představitelů, místo představitelů stran. Nevolit takovou stranu by pak bylo až s podivem, protože všichni někde bydlíme, někde podnikáme a někde tvoříme. Náš zájem je a musí být lokální a regionální. Tzv. „národní politika“ je pak odrazem těchto lokálních zájmů, nikoli zájmů „socialisticky“ nadnárodních a nadregionálních. Volit proti opravdu zastupitelské straně by znamenalo volit proti sobě. Nechci tím říci, že společnost ČR již do této fáze rozvoje Nové Evropy dospěla a že se tedy chce ujmout „vlády věcí svých“. Spíše převládá občanská abdikace: „Nechte to koňovi, ten má větší hlavu.“ Ale možnost vzniku skutečné Strany národního zastoupení existuje a obzvláště mladé generace by si neměly tuto příležitost nechat uniknout. Přinejmenším ten nešťastný senát, který je tak nekompetentně diskutován stranickými politiky a ignorován občany, by získal tu správnou tvář: senátoři jsou zástupci regionů, nikoli stran. Senátoři jsou odpovědni svým místním voličům, ne stranám. Senát by se tak stal skutečnou a potřebnou protiváhou stranických mašinérií v Nové Evropě. prosinec 98

189

NEUČTE SE Z VLASTNÍCH CHYB

8 POHLEDNICE Z DRUHÉHO BŘEHU Království lhářství není tam, kde se lže, ale tam, kde se lhářství akceptuje. Karel Čapek Nemohu se připojit k těm, kdo vidí v Internetu, v satelitních televizích, v teletextech, v celulárních telefonech a v dalších podobných vynálezech novou éru lidstva, nový lepší svět. Uzavřel bych tedy svou úvahu hypotézou, že nám informace nechybějí. Václav Klaus ZAVÍREJ VRÁTKA ... Bratříčku, nevzlykej, neplýtvej slzami, nadávky polykej a šetři silami ... Karel Kryl Ale prosím vás, komunisté neměli víc peněz než kdokoliv jiný, možná jen na auto či barák. To jsou neopodstatněné výmysly, že komunisté měli nějaké velké peníze! Václav Klaus 8-1

Znalostní společnost a ČR Existují pouze dva druhy společností. V jedné se profesoři stávají ministerskými předsedy, v druhé se ministerští předsedové stávají profesory. Jedna je založena na znalostech a vědění, a z nich odvozuje svůj politický život. Druhá odvozuje své znalosti a vědění z politického života. Vyberte si. Lidské znalosti, schopnosti a um se staly hlavní a nejdůležitější formou kapitálu. Vše ostatní, peníze, technologie a trhy, „jdou“ za znalostmi: znalostní společnost se stala hlavní podmínkou hospodářského, společenského i kulturního úspěchu. V Itálii se mi studenti chlubili, že se u nich profesor ekonomie (jakýsi Prodi) stal premiérem. Opáčil jsem, že v ČR na to jdeme chytřeji, protože u nás se premiér stal profesorem ekonomie. Přeplněná aula university v Padově propukla v nehorázný smích. Jiná země, jiný mrav. Země, kde se premiéři stávají profesory na tom nejsou a nebudou dobře. Jejich znalostní potenciál je degradován, konkurenceschopnost klesá, znalosti se vytrácejí. I přes to všechno, co se v posledním desetiletí v ČR stalo, tvrdím: máme-li prosperovat, musíme se stát „znalostní společností“. Síla, moc a vliv se v dnešním světě odvozují od znalostí. Znalostní infrastruktura a kultura jsou předpokladem konkurenceschopnosti a úspěchu. 190

NEUČTE SE Z VLASTNÍCH CHYB Malá země, jako ČR, musí své konkurenční výhody vytvářet na bázi lokální autonomie podnikatelských soustav, na znalostních sítích spolupráce desítek a stovek malých podniků, které ve svém celku, ne jednotlivě, vytvářejí konkurenceschopnou sílu. Sítě malých, flexibilních a technologicky agilních podniků, regionálně pojatých a lokálně rozvíjených, odvozují své úspěchy od znalostí, schopností, inovací, adaptability, pružnosti a podnikavosti lidských bytostí, neodvozují je z (cizího) finančního kapitálu. Ten zase odteče, znalosti zůstanou. Čína na to jde dobře: neodprodává své podniky, ale uzavírá joint ventures, aliance s čínskou účastí. Kapitál i znalosti tak zůstanou „doma“. Znalostní sítě výrobních podniků musí být propojeny sítěmi osobních počítačů. Pouhé množství počítačů na domácnost dnes nestačí: je třeba maximalizovat množství počítačových sítí na obyvatele. To znamená, že důležitý je nejen prostý počet individuálních přístrojů, ale hlavně, jak jsou bezdrátově napojeny na Internet, World Wide Web a četné intranety, spojující školy, podniky a místní úřady do kooperující triády. Zárukou produktivity a konkurenceschopnosti není tedy počítač, ale síť počítačů a její efektivní využití. Využití je naší Achillovou patou: fantastické globální komunikační systémy „využíváme“ k různým „soutěžím“ (jejichž jediným účelem je tahat z naivků peníze), SMS tlachání o ničem a výronům zneuznaných grafomanů. Škoda. Druhým základním ukazatelem je kapacita. Kapacita kabelů, modemů, optických vláken, atd., které jednotlivé uzly sítě propojují. Míra propojenosti, míra využití a kapacita sítě jsou tři hlavní kritéria konkurenceschopnosti v moderní době. Bez těchto základních předpokladů nebudeme efektivně napojeni na celosvětové sítě a nebudeme schopni konkurovat. NATO i EU mají také svá Řecka, Turecka a Portugalska. Sítě malých podniků budou efektivní pouze tehdy, když budou plně propojeny a schopny sdílet informace, znalosti a expertízu. Nestačí však jen sítě a kapacita - nejdůležitější je kultura, která je schopna jich plně využít: kultura sdílení, spolupráce a důvěry. Takový Siemens ani neví, co všechno ví. Bez sdílení znalostí nemůže žádný podnik plně prosperovat, natož země. Podniky musejí vytvářet strategické aliance, sdílet vědomosti, spolupracovat. Jak můžete soutěžit na globálních trzích bez strategických partnerů? A kde se naučíte spolupráci a důvěře, když ne v mládí a doma? Ani ty největší podniky dnes nemohou konkurovat samy. Natož podniky malé, natož malé země. Kde dnes podle výše uvedených kritérií nalézáme největší potenciál? Jsou to: Tajwan, USA, Británie, Kanada, Austrálie a některé regiony v Indii, Izraeli a Číně. Skandinávie a hlavně Finsko mají výbornou technologickou infrastrukturu, ale podnikatelská kultura se tam teprve formuje. Japonsko a Korea zmeškaly vlak ve vytváření sítí. Německo teprve začíná, Francie se pomalu probouzí. To je všechno. Máme tedy příležitost. Formuje se nová hospodářská elita, založená na zemích a regionech, které pochopily novou ekonomiku a maximálně investují do vzdělání, počítačů, sítí, kapacity a hlavně: do kultury spolupráce, sdílení a důvěry. Je to úkol tak na dvacet let, hodně práce - a bez odborníků by to nešlo. Ale stálo by to za to: udělat z Čech znalostní společnost. To by bylo něco, i když dnes je možná už pozdě. Vlastenec, duben 1998, , New York

8-2 (AKT)

Masová kustomizace Jak se mohou malé a střední podniky s úspěchem účastnit hyperkonkurence na globálních trzích? Pouze propojováním se do řetězců a sítí spolupráce, sdílením zdrojů a masovou kustomizací výrobků a služeb.

191

NEUČTE SE Z VLASTNÍCH CHYB Masová kustomizace čili masová zakázkovost je v podstatě „šitím na míru“, individualizací a personalizací nabízených výrobků a služeb při nákladech porovnatelných s masovou výrobou a „konfekcí“. Tato „masová výroba na zakázku“ považuje každého zákazníka či spotřebitele za trh, nikoli jen za malý atom trhu. Každý jedinec je trhem a jeho individuální potřeby musí být uspokojovány levně, rychle a beze zbytku takové krédo je dnes strategií většiny podniků světové třídy. Nejlepším příkladem je Dell Computer, který nedávno předstihl IBM a umístil se hned za Compaq v procentu trhu osobních počítačů DELL. Za přímé komunikace se zákazníkem (přes Internet) vyrábí jen to, co již bylo objednáno. Nevyrábí dopředu, na regály, do zásob či do překupnických mezičlánků. Vyrábět pouze na zakázku a při cenách masové výroby bývalo strategickým úsilím i Tomáše Bati ve Zlíně. Michael Dell je dnes považován za Henry Forda 21. století. Levi Strauss vyrábí texasky, které jsou navržené zákazníkem a šité přesně na jeho míru, v barvách, stylu a ozdobách dle individuálních preferencí (systémy Personal Pair a Original Spin). Místo 130 modelů texasek je nyní k dispozici 750 modelů v jakékoli kombinaci. Zákazník vstoupí do třírozměrného scaneru, který zaznamená všechny míry a křivky do čárového kódu (bar code). Tyto instrukce, přenesené do továrny, jsou signálem k zahájení výroby daných kalhot. Do dvou týdnů má zákazník výrobek doma v ceně porovnatelné s kusem, který by dostal z regálu tradiční prodejny. Samozřejmě že boty, spodní prádlo a módní oděvy vůbec, jsou s výhodou kustomizovány dle těchto principů. Kreditní karty brzy doplnění osobní čárové kódy zákazníka a zaručí tak téměř perfektní plnění zakázek, objednávek a nákupů. I čárové kódy brzy zaniknou a budou nahrazeny radiofrekvenční identifikací RFID produktu i zákazníka. Masová kustomizace ovládne vyspělý komunikující svět. Zůstanou jen ostrůvky těch, kteří komunikovat nemohou, neumějí nebo nechtějí. Vezměme si brýle: Paris Miki (z Tokia) promítne zákazníkův obličej na obrazovku a ten si sám upravuje velikost, tvar, styl, barvu a čočky svých „ideálních“ brýlí, které mu vyrobí přímo na místě a na počkání. ChemStation vyrábí přes 1700 druhů průmyslových mýdel a čistidel, mixovaných přesně podle zákazníkových specifikací a doručených přímo na místo ve znovu použitelných kontejnerech, doplňovaných podle potřeby. Přes 95% zákazníků ChemStation nikdy neopustí. Nemají důvod. Tomu se říká stabilní trh. Hospodářské noviny, září 1998

8-3 (akt)

Odstranění mezičlánků: disintermediace Pro moderní řízení, obchod a podnikání je ve vzrůstající míře charakteristické odstraňování mezičlánků mezi výrobcem a zákazníkem. Disintermediace prosakuje i do dalších oblastí života: přímá demokracie v politice, přímé vztahy mezi dodavateli a výrobci, smazávání rozdílů mezi vlastníky a manažery, atp. Skutečná a opravdová disintermediace nastává, když manažeři (zaměstnanci) a vlastníci jsou titíž lidé - tedy pouze v soukromých podnicích. V ČR větší soukromé podniky vytvořeny nebyly, vznikly nám pouze podniky veřejné, jejichž akcie jsou veřejně dostupné komukoli s trochou peněz a spekulativním duchem. Dnes je v USA nejdůležitější, jak převést veřejné podniky na soukromé (jak privatizovat) a jak si „soukromnost“ podniku dlouhodobě udržet. Známý podnikový konglomerát Cargill je soukromý podnik. Jiným takovým podnikem je Cisco Systems Inc. Cisco poskytuje technologie, které umožňují podnikům efektivní propojování do sítí dodavatelů, výrobců a zákazníků. Více než 7 z 10 objednávek dostává Cisco elektronicky, bez mezičlánků, bez agentů a bez překupníků. John T. Chambers z Cisca je dnes běžně uznáván za „Jacka Welche“ 21. století. 192

NEUČTE SE Z VLASTNÍCH CHYB Co říká Chambers? - Organizace musí být založeny na změně, nikoli na stabilitě. Vnitřní struktura musí vycházet ze sítí spolupráce, ne ze sklerotické hierarchie příkazů. Partneři v sítích nejsou soběstační, ale navzájem závislí a k sobě vázáni. Klíčem k úspěchu jsou znalosti a technologie. Sítě eliminují koncepci zásob tím, že spojují partnery tak, aby zboží bylo doručeno v okamžiku, kdy je zapotřebí, a to v potřebném množství a na potřebné místo, tedy „právě včas“. Cisco je tedy sítí zákazníků, partnerů, dodavatelů a zaměstnanců. Výsledkem je roční obrat přesahující 5 miliard dolarů, z poloviny přes Internet. Síť je také tmelem, který spojuje vnitřní funkce podniku. Podniková vnitřní síť („intranet“) a síťové zadávání („outsourcing“) umožnily Ciscu zvýšit výrobu čtyřnásobně, a to bez jakýchkoli nových výrobních prostor. Přes 40% vydaných akcií je ve vlastnictví „individuálních přispěvatelů“ Cisca, tj. manažerů a zaměstnanců. Partnerství a spolupráce jsou organizačními principy 21. století. Disintermediace je nástrojem 21. století. Debyrokratizace nahrazuje úředníky technologicky vybavenou „samoobsluhou“ – dáváme vale dobám ponižujících front a klepání na dveře s nápisem „Neklepat“. Nejúspěšnějším knihkupcem v USA je Amazon.com. Tento internetový prodejce knih nabízí 3 milióny různých titulů - bez zásob, bez skladišť - jen přímým vztahem k zákazníkovi a síťovou organizací s vyloučením nadbytečných mezičlánků. Velikost obratu: $ 240.000 na jednoho zaměstnance. Amazon.com.Inc však není neosobní, anonymní gigant. Funguje spíše jako lokální knihkupec na malém městě. Zná vkus, preference a přání všech svých zákazníků - pamatuje si. Tradiční mezičlánky výrazně prodražují výrobky, služby a podnikové procesy na středoevropské scéně, obzvláště v tradicemi prosáklé ČR. Ve finanční sféře je průkopníkem firma E-Loan Inc., která poskytuje levné úvěry tak, že eliminuje různé dealery a agenty, kteří nedělají nic jiného, než přidávají náklady - až $ 1500 na jednu transakci. E-Loan v podstatě vymýtil všechny mezičlánky mezi zákazníkem a finančním trhem. Zákazník se interakcí s trhem ani nemusí sám zabývat. Informuje svého elektronického „bota“ (moderní verze starých robotů), který porovnává nabídky a vyhledává nejlepší cenu - dnem i nocí. Levný přístup k levnému kapitálu je otázkou modernizace, disintermediace a reinženýringu bankovních a finančních institucí. Nejen ve financích, ale i ve výrobě. Solectron Corp. je sítí výrobců, svého druhu rozšířený podnik partnerů, který vyrábí printery, dekodéry, bípry atp. Hranice mezi podniky se ztrácejí, jsou součástí společného ekosystému celého obchodního či hodnotového řetězce. Místo vertikální integrace vzniká integrace virtuální: tak úzké propojení vývoje, výroby a distribuce, že tradiční zásoby prakticky odpadají. Malovýrobci mohou své výrobky dostat na globální trhy, aniž by budovali vlastní továrny. Náklady zásob a distribuce jsou v podstatě eliminovány. Kapitál nejde do drahých výrobních kapacit, ale do inovací a nových výrobků. Základní konkurenční výhodou virtuální integrace je rychlost, nikoli mzdové náklady. Evropa zatím za USA pokulhává. Pouze 47% evropských podniků funguje přes Internet (61% v USA), jen 24% evropských domácností je vybaveno počítači (46% v USA). Na internet jsou napojena jen 2% francouzských domácností (18% v USA). Pro Evropu to tedy bude stále těžší a náročnější, rozdíly v mírách růstu akcelerují. V České republice jsme se již v roce 1990 mohli „chytit“ těchto trendů: sítě podniků, soukromé, neveřejné vlastnictví, zaměstnanecko-manažerské akcie, reinženýring, spolupráce a týmy, a hlavně disintermediace odstranění zbytečných mezičlánků. Podmínky pro nastoupení správné cesty, ne oné chybné „Jediné možné“, byly tehdy vynikající. Dnes už to bude těžší a náročnější, jako všude v Evropě. Mattel vyrábí známé panenky Barbie. Nyní si malé zákaznice mohou navrhnout vlastní unikátní Barbie, vybrat si ze 6000 možných permutací. (Stačí zavolat barbie.com na Internetu). 193

NEUČTE SE Z VLASTNÍCH CHYB Wels Fargo nabízí zákazníkům „třívteřinové rozhodnutí“ na finanční půjčky šité na míru a prodávané přes Internet. Každý zákazník se automaticky kvalifikuje pro půjčku. Individuální rozdíly jsou v částce, úrokové míře a době splatnosti. Tedy žádné předem definované finanční produkty, následované zdlouhavým, nákladným a zkorumpovatelným procesem výběru Kdo se kvalifikuje a Kdo ne. Acumin míchá vitamíny, stopové prvky, nutriční doplňky a koření přesně podle zákazníkových specifikací. Lze kombinovat až 95 různých složek do 3 - 5 pilulek. Změny a úpravy v zákaznických receptářích jsou pak otázkou několika vteřin. Hotely Ritz Carlton informují všechen svůj personál o zákazníkových preferencích v jídle, novinách, alergiích, zvycích (i zlozvycích) dříve, než se zákazník dostane na pokoj. Kompaktní disky lze mixovat dle přání tak, že obsahují unikátní a zcela individuální hudební volbu zákazníka podle jeho nálady, preferencí a příležitosti. Již žádné kupování drahých disků kvůli jediné písničce. Takové disky lze navíc vyrobit přímo v místě nákupu nebo i přímo doma na počítači - stačí koupit a převést digitalizovaná data zvoleného mixu. Složení kosmetických výrobků lze rovněž přesně přizpůsobit požadavkům zákazníka. Stejný přístup se uplatní i u barev a laků, vysokoškolských učebnic, osobních karet, pohlednic apod. Japonci vyrábějí a prodávají rodinné domky a jízdní kola podle principu masové kustomizace: vše se vyrábí až podle objednávky, nikoli předem do regálu. BMW již přes 60% své produkce vyrábí na zakázku. Zamysleme se. Koupí-li zákazník z regálu či věšáku, zůstává anonymní a neznámý, je pro podnik „ztracen“. Koupí-li však na zakázku, podle zásad masové kustomizace, stává se součástí výrobního procesu, součástí podniku. Takového zákazníka lze uspokojovat opakovaně, udržet si ho, stále se k němu vracet. Produkt v rukou zákazníka zůstává součástí výrobního procesu. Principy masové kustomizace dnes pronikají do celého světa. Jsou stále ve stadiu zrodu, zdaleka ne vyčerpané, a představují tak příležitost pro sítě malých a středních podniků v ČR. Za pět let již bude pozdě, ale dnes to ještě jde: ještě je možné zúčastnit se celosvětového boje o zákazníka. Budeme-li opět otálet, jako již tolikrát od roku 1989, opět pochybíme. Slovo, listopad 1998

8-4 (akt)

Sítě spolupráce: Hledáme vůdce V posledních týdnech srpna proběhly informační semináře pro malé a střední podniky v pilotních regionech Jičín, Ostrava, Klatovy a Příbram. Hospodářská komora ČR, ve spolupráci s Českým a Středoevropským centrem produktivity, tím usilovala o povzbuzení zájmu o sítě spolupráce podniků na základě cenných zkušeností průmyslových distriktů severní Itálie. Zájem malých a středních podnikatelů, jakož i zástupců místních správ a institucí o spolupráci v provázaných sítích či řetězcích, se ukázal být významný. Také Hospodářská komora ČR správně pochopila význam tohoto úsilí a chystá bohatý podzimní program podpory a rozšiřování regionální hospodářské samosprávy. Program, který v srpnu proběhl, měl tuto strukturu: 1. Globální konkurence a česká transformace 2. Hyperkonkurence a znalostní požadavky 3. Italské průmyslové distrikty 4. Norské Nordvest Forum 5. Masová zakázkovost na světových trzích 6. České podmínky, kultura a zkušenosti: Baťovo Zlínsko 7. Diskuse místních podmínek 194

NEUČTE SE Z VLASTNÍCH CHYB Na podzim 1998 je nutno pokračovat i v dalších regionech. Hledáme však vůdce! Každý region potřebuje vedoucí osobnosti podnikatelů, kteří pochopí a dokáží své kolegy inspirovat, organizovat a motivovat k výkonům světové třídy. Současné prostředí globální hyperkonkurence se ve spojení se vstupem ČR do NATO a EU bude i nadále zostřovat, nyní již převážně na úrovních středních, malých a rodinných podniků. Zatímco v oblasti velkých podniků ČR v mezinárodní soutěži neobstála, v jednotlivých lokalitách a regionech stále ještě existuje možnost vytváření konkurenceschopných sítí malých podniků. Veneto je dnes nejbohatší oblastí Itálie - i když před 40 lety to byl jen chudý zemědělský kraj a zdroj emigrace. Hospodářský růst činil 4,5% v roce 1995 a prognózy předpokládají kolem 4,1% ročně do roku 1999. Pouhé 4,4 milióny obyvatel zde vytvářejí 9,2% hrubého domácího produktu a celou třetinu přebytku vývozu. Celá oblast je exportně orientovaná: oděvy, boty, keramika, kůže, šperky, brýle, nástrojářství, kovářství, sklo, svítidla, elektronika - vše, co vyžaduje lidský um a podnikatelské schopnosti. Podstata úspěchu Venetiů je velmi prostá - vyrobíš lépe a levněji než kdokoli jiný na světě. Sítě malých, flexibilních a technologicky agilních podniků, regionálně pojatých a lokálně rozvíjených, neodvozují své úspěchy z (cizího) finančního kapitálu. Odvozují je od znalostí, schopností, inovací, adaptability, pružnosti a podnikavosti lidských bytostí. Nejsou to jen Veneto a norský Nordvest, ale i Emilia-Romagna, Lombardia, Marche, Toscana, Juten (Dánsko), Baden-Württembersko (Německo) a mnohé další. Čeští podnikatelé si stěžují, že jim vlády příliš nepomáhají, že je nepovažují za strategicky významné a že jejich činnost z centra „dusí“. V Evropské unii však malé firmy (pod 20 zaměstnanců) tvoří 94% (1990) celkového počtu firem a zaměstnávají přes 33% všech zaměstnanců. Strategické podcenění této sféry by tedy bylo hospodářsko-politickou sebevraždou. Základem celé myšlenky spolupráce je, že si podnikatelé ve spojení se svými institucemi mohou poradit sami, organizovat se, výrazně zlepšit své hospodářské postavení a od závislosti na centru se oprostit, tak jako kdysi Tomáš Baťa ve Zlíně. Zlínsko bylo ve 30. letech evropským regionem světového významu. Jediné, co Baťa od státu požadoval, byla svoboda podnikat, nikoli státní podpory. To je to, co v dnešní ČR nejvíce chybí a co si musí podnikatelé ve svých regionech vybudovat sami. Evropská unie pomůže, protože v jejím zájmu je rozvoj regionů a sítí spolupráce, ale není zájem o další rozvoj byrokratických států a státních aparátů. Pomožte si sami a pak bude i vám pomoženo: ustavením samosprávných hospodářských regionů lze výrazně snížit, ne-li odstranit dusivou závislost na centru a centrálních orgánech. Je třeba udělat si věci po svém, jak nám vyhovují. Pak i vláda prohlédne a zapojí se do moderních hospodářských trendů Evropy. Je tedy nejlépe vycházet z předpokladu - nikdo nám nic nedá, nikdo nám nepomůže, pomůžeme si sami. Baťovy úspěchy neměly nikdy nic společného s centrem a z centra jeho principy podnikání nelze hlásat. Batismus vzniká lokálně, stejně jako veškerá politika, kultura a ekonomika vznikají lokálně, v místních podmínkách. Vše ostatní, obzvláště závislost na byrokratech, jsou v ČR přežitkem a dědictvím posledních 50 let. Centrum může pouze vytvářet a kontrolovat tzv. klastry (clusters), středověké shluky podobných řemesel – ty se autonomními sítěmi nikdy nestanou a jejich existence zůstane závislá na financování byrokracií. První kroky ke spolupráci, autonomii a hospodářské samosprávě však byly učiněny. Nyní je třeba vytrvat, nedat se, věřit si. Slovo, říjen 1998

8-5 (akt)

Kodex podnikového chování Evropská OECD (ČR členem) doporučila Evropě i světu tzv. Kodex podnikového chování (Corporation Conduct Code), který se stane významným kritériem obzvláště pro země usilující o přijetí do EU, tedy 195

NEUČTE SE Z VLASTNÍCH CHYB hlavně pro ČR. I když je Kodex běžný na Západě, většina jeho bodů bude v ČR znít jako popěvky ze španělské vesnice. Mnozí si jistě pamatují na vehementní odpor české vlády, odborů, podniků i „ekonomů” proti zaměstnaneckým akciím, systémům ESOP, soustavě Baťa, atp. Pamatuji výsměch a urážky „Ezopových bajek”, „prosazování” socialismu a bolševismu, jakož i původ „z Měsíce”, kterými mě tehdejší tzv. „ekonomové” i politici s gustem častovali. V ČR tehdy nedošlo na zaměstnanecké akcie, nemáme je a mít nebudeme: ani současná vláda se totiž nedostala dál než k verbálním zmínkám. Zaměstnanecké vlastnictví akcií je nyní klíčovým požadavkem Kodexu podnikového chování, doporučovaného pokulhávajícím podnikům na celém světě. Podnikům se dnes doporučuje, aby nabízeli akcie svým zaměstnancům, spolu s podíly na zisku a tzv. akciovými „opcemi” pro manažery i zaměstnance. V podstatě formy Baťova systému, praktikovaného v ČSR ve 20. a 30. letech. Kde jsme dnes již v ČR mohli být, kdybychom v letech 1990-92 předběhli o těch osm let byrokracii samotného OECD? Kdybychom nepodlehli propagandě sebevražedné a rozkrádačské kupónové privatizace, která je pravým protipólem evropského Kodexu: namísto soustředění vlastnictví v rukou insiderů je nezvratně rozptýlila mezi nezúčastněné a nemotivované outsidery, DIKy. Předseda OECD, Donald J. Johnston, nazval Kodex základním kamenem pro získání zahraničního kapitálu do rozvojových zemí. Do ČR též chceme zahraniční kapitál přilákat, i když hlavně slovy, hesly a odprodejem, ale ne privatizací (skutečnou), restrukturalizací a reinženýringem podniků. Alespoň OECD dnes ví, co zahraniční kapitál hledá a oceňuje. Nevěděli to v OECD v roce 1990, kdy „šokovou terapii” v ČR podpořili a politici jim zbožně naslouchali. Budou jim naslouchat také nyní, po deseti letech? Jistěže ne. Máme to v ČR vše naopak: tehdy jsme poslouchat neměli, dnes bychom naslouchat (a hlavně jednat) měli. V roce 2000 přinese MMF nový Kodex podnikového chování do Prahy. Kodex bude oficiálně schválen 26. 5. 1999 v Paříži. Evropské státy jej budou ratifikovat (s výjimkou ČR) již v průběhu roku. Pro Západ nepředstavuje Kodex nic nového. Kriminalita jakýchkoli podnikových úplatků vyplývá přímo z amerického zákonodárství. Světová banka (World Bank) a Mezinárodní měnový fond (MMF) budou Kodex užívat jako jednu z podmínek k poskytování půjček. Zcela jistě se stane také jednou z podmínek pro přijetí do EU. Západní podniky, obzvláště americké, zcela běžně nabízejí podíly na zisku, akciové „opce” pro manažery i zaměstnance a celou škálu programů a forem zaměstnaneckých akcií. Americké Silicon Valley je v podstatě poháněno principy spoluvlastnictví, podílnictví a spolupráce. Kodex specificky volá po „aktivní spolupráci” všech podnikových subjektů, od zaměstnanců až po dodavatele. Sítě spolupráce hodnotových řetězců jsou explicitně doporučovány, spolu s definicemi rovných a demokratických práv všech držitelů akcií, vnitřních i vnějších. V ČR byly nejlepší podmínky pro skutečnou privatizaci (zesoukromění) podniků a zaměstnanecké akcie v letech 1990-1992. Místo toho proběhlo maoistické zveřejnění státního majetku (kupónová „privatizace”), které případnou budoucí koncentraci a zesoukromění podnikových majetků nesmírně ztíží. Podcenili jsme nutnost a výhody soukromého spoluvlastnictví manažery a zaměstnanci, doplatili na to poklesem produktivity, ztrátou konkurenceschopnosti, promeškáním restrukturalizace a reinženýringu (s výjimkou zahraničně vlastněných podniků), a tudíž ztrátou hospodářského růstu. Převádět veřejně rozptýlené podniky zpět do rukou zaměstnanců a manažerů bude nyní v ČR velmi nákladné, často nedostupné pro domácí kapitalisty. Přesto je to dle OECD jediná slibná cesta, zanesená v dnešním Kodexu podnikového chování. I když je dnes pro ČR již velmi pozdě, veřejnost je zcela neinformovaná, manažeři neznalí a politici až virginální v otázkách světových praktik podnikové organizace a řízení, Kodex by mohl pomoci. Je však třeba 196

NEUČTE SE Z VLASTNÍCH CHYB začít spíše včera než brzy či urychleně, je třeba podnikovou sféru vzdělat jak v moderním řízení, tak i v pravých důvodech a dopadech toho nedávného „zmeškání kapitalismu v Čechách”. Hlavně je však třeba o Kodexu informovat politiky, veřejnost a odbory - tedy ty, kterých se naše odložené přijetí do EU dotkne nejvíce. MFD, podzim 99

8-6 (čl)

ČAS VŮDCŮ UŽ BYL Vůdce 20. století vytvářel především sám sebe. Stoje na ramenou mas, vyčníval jako hora či ledovec a bohorovně shlížel dolů na přízemní masy. Zapomněl, že bez nich je ničím. Vůdčí osobnost 21. století slouží svému okolí. Pomáhá jedincům k autonomii a jedinečnosti, pozvedává je nejen k sobě, ale i nad sebe. Ví, že existuje pouze kvůli nim a skrze ně – a službu veřejnosti považuje za privilegium. Čas vůdců již byl. Vůdcovství (leadership) i dnes zůstává populární kategorií v některých podnikatelských a manažerských kruzích střední Evropy. Jde ovšem o kategorii uměle vytvořenou a do businessu po 2. světové válce importovanou jen z literatury, historie, psychologie, vojenství či politiky. Dodnes se hlavní příklady „vůdců“ rekrutují z těchto oblastí a jejich naočkování do oblastí podnikání a managementu nebylo úspěšné. Celý koncept vůdcovství se nejefektivněji aplikuje na osoby historické, nejlépe již mrtvé, přednostně vojenskopolitického charakteru - Hitler, Napoleon, Churchill, Stalin, Lenin, Lincoln, atp. U osobností současných, obzvláště v podnikání a managementu – a zejména v globální éře - je aplikace principu vůdcovství spíše neúspěšná, roztroušená a rozporuplná, otvírající tak prostor intelektuálnímu populismu, oportunismu a šarlatánství. Studium vůdcovství je striktně vymezeno dvěmi klíčovými slabostmi: 1. Vždy se jedná o popis jen odvozený, zpětně odvinutý a argumentovaný od již prokázaného faktu či dosažené pozice vůdcovství. Vůdcovství proto nelze předvídat, ani efektivně připravovat či využívat. Jde o kategorii čistě historickou. 2. Jde o fenomén morálně zamlžený a eticky neutrální: vůdce může vést k úspěchu i k záhubě, k zářné i tragické budoucnosti, jakož i k návratu do minulosti. Jde tedy o kategorii morálně i eticky relativní. (Pamatuji, jak během módní americké vlny kolem „leadership“ v 60. a 70. letech minulého století bylo v USA vybráno „100 mladých, nadějných vůdců“ – tehdy mých generačních vrstevníků, kteří měli USA uvést do nového století. Již po deseti, ale pak i po dvaceti letech, se ukázalo, že ani jeden z vědecky identifikovaných „vůdců“ se jím nestal. Pouze Julian Bond se pohybuje v marginálních kruzích černošských hnutí a Charlayne Hunter-Gault je stálou korespondentkou v Jižní Africe. Můj kolega z Columbia University byl dokonce propuštěn. Po takovém fiasku se podobné experimenty v USA již neopakovaly.) Samozřejmě, že koncepce vůdcovství má i celou řadu dalších, neméně důležitých slabostí. Jednou z nejzávažnějších je nedostatek použitelné definice vůdce. To vede ke zcela nespecifickému, až metaforickému pojetí celé koncepce, závislé pouze na historickém - obvykle dlouhodobě formovaném – veřejném konsensu. (Připomeňme nedávnou volbu německého Lucemburka, Karla IV., jako „Největšího Čecha“.) Tím se celá kategorie vůdcovství stává nepoužitelnou pro moderní business, podnikání a management. Bez použitelné definice nelze studovat, debatovat a prakticky prosazovat NIC. Pro ilustraci lze uvést několik standardních pojetí vůdce: 1. Vůdce jako souhrn vlastností. Oblíbený předmět studia psychologů, sociologů a politologů.Vůdce je chápán jako subjekt à priori vybavený komplexem vlastností, které jej (nebo ji) preferují nebo předurčují 197

NEUČTE SE Z VLASTNÍCH CHYB pro roli vůdce. (Proč u většiny „vůdců“ tyto vlastnosti náhle a nečekaně selhávají, není ani pochopeno, ani vysvětleno.) 2. Vůdce jako držitel pozice či role. Vůdce je prostě ten, kdo dosáhl pozice moci či vlivu, a právě od této pozice či role je nálepka vůdcovství odvozena. Se ztrátou či zánikem pozice se vytrácí i označení „vůdce“. 3. Vůdce jako produkt daného kontextu. Vůdce je prostě ve správný čas na správném místě, definován v historickém či politickém kontextu. Jakmile okolnosti a podmínky vůdcotvorného kontextu vymizí, vytratí se i vůdce. 4. Vůdce jako mediální produkt. Vůdce je „vyroben“ mediální pozorností a masovou mentalitou médií. Osobnost se stává mediálně zajímavou, stává se sama o sobě „zprávou“, a její vůdcovství je jí mediálně „přisouzeno“. Takové umělé vůdcovské „kvality“ zanikají obvykle přes noc. 5. Vůdce jako charismatická osobnost. Takovou osobnost širší veřejnost vnímá jako vůdce, i když sama o sobě vůdcem není a nikoho nikam nikdy „nevede“ (a často ani vést nechce). Osobní charisma zde s vůdcovstvím prostě splývá. 6. Vůdce jako služebník („servant leadership“). Podle americké koncepce (vycházející z bible) se vůdce prosazuje tím, že slouží - tedy neporoučí - svému okolí. Baťova „Služba veřejnosti“ byla úspěšným příkladem vedení službou. 7. Vůdce jako tvůrce kritické masy („tipping-point leadership“). Tato osobnost se soustřeďuje na dosažení přelomových bodů, po kterých se systém již pohybuje samovolně a spontánně. Přelomový vůdce tím splnil svůj úkol; nezůstává a nesedí na vedeném systému „jako žába na prameni“. Ve výčtu podobných „definic“ a pojetí bychom jistě mohli dlouho pokračovat. Ani jedna z nich však nemá význam jiný než historický, psychologický či sociologický. Po Waterloo byly Napoleonovi jeho „vůdcovské kvality“ už málo platné. Gorbačov byl tak velký vůdce, že se po ztrátě funkce stal svéráznou postavičkou, známou pouze za hranicemi Ruska. Walesa byl efektivním vůdcem v revolučním kontextu, ale propadl jako tvůrčí prezident. Havel nikdy nevedl nikoho nikam, ale jeho charisma, kontext a pozice jej zaznamenaly jako „vůdce“ v zahraničí. Česká média udělala umělé „vůdce“ také z Grosse, Železného, Buzkové atp. - ale stejně rychle je opustila. Hitler byl obávaným a obdivovaným vůdcem Němců, dokud je nepřivedl do záhuby a ostudy. Carly Fiorina byla charismatickou vůdkyní, dokud ji nevyhodili pro neschopnost strategického myšlení. Podobný výčet specifických „vůdců“ je sice historicky zajímavý, ale pro účely řízení podniku či společnosti spíše bezpředmětný. Takže se nabízí otázka: Je vůdce tvůrcem nebo produktem okolností a kontextu? Vůdcem se člověk rodí nebo stává? Odpověď nám dal sám Napoleon, jistě vůdcovský expert: „Každý voják nosí ve své torbě maršálskou hůl“. Vůdcem se člověk stává, své vůdcovské kvality mobilizuje až v pozici, roli, kontextu či okolnostech. K dosažení těchto „startovních ploch“ jsou potřebné rozdílné kvality. Ovšem vůdce může být v každé dané situaci pouze jeden. Proto může být, ve správný čas na správném místě, jen jediný správný. Vůdce ovšem může být lepší nebo horší, špatný či dobrý, s odstupem času třeba i geniální nebo zločinný. Ve své podstatě je dnešní evropský kult vůdce odrazem „masismu“ či „davismu“, podle Ortegy y Gasseta: „masového člověka“ 20. století. Masový člověk je neautonomní, neinformovaný, odvozující svou jistotu a orientaci od charismatických vůdců: bezhlavé masy potřebují hlavy - vůdce. Tak jako je problematické odvozovat individuální hodnoty, chování a kulturu od malého, promilového „vzorku“ světové populace (kupř. obyvatelstva ČR), je stejně problematické tyto hodnoty odvozovat od jediné osoby – vůdce, ať již jakkoli charismatické či populární. Člověk 21. století je člověk globální, pracující s velkým vzorkem hodnot, chování a kultur. Je to člověk toužící po autonomii a nezávislosti, člověk „anti-masový“, informovaný a sebeřídící, naplňující dávné tužby Ortegy y Gasseta. Takový člověk své vůdce nehledá a nepoddává se jim. 198

NEUČTE SE Z VLASTNÍCH CHYB Čas vůdců už byl. „Vůdcovství“ je historicky moderní a přitažlivé hlavně v Evropě, zatímco v ostatních částech světa, USA nevyjímaje, se stále více preferují trvalé ideje, zákony a pravidla namísto pomíjivých osobností, vůdců a „lídrů“. I George W. Bush se stal „vůdcem“ jen díky 11. září a s vyčerpáním tohoto vůdcotvorného kontextu vůdcem být přestal. Jaký je tedy obsah a náplň vůdčí osobnosti 21. století? Co je rolí novodobého „vůdce“? Všimněte si, že s výjimkou šesté a sedmé verze - to nemůže být žádná z výše uvedených tradičních typizací vůdce (vulgárně „lídra“). Vůdčí osobnost – to je správný výraz pro 21. století, zatímco výraz „vůdce“ dominoval 20. století. Je třeba opustit minulost a soustředit se na budoucnost. Náplní a posláním se novodobý vůdce globální éry výrazně liší od všech „leaderů“ a „führerů“ minulosti. Mluvíme o základní kategorii, která v našem výčtu standardních vůdcovských typů chybí: 8. Vůdce jako nositel znalostí. Opravdový vůdce je charakterizován nikoli tím, čím je, ale tím, co umí a zná, tedy tím, co dělá. Princip vůdce jako člověka znalého, jako znalostního aktéra-koordinátora, je novodobou reinkarnací vůdcovského principu. Zde již máme efektivní možnost „uchopení“ celého principu: možnost přípravy, pochopení, predikce a vyhodnocení našeho Vůdce č. 8. Co je tou znalostí, kterou od novodobého vůdce očekáváme? Je to schopnost přípravy prostředí a koordinace činností tak, aby se všichni členové jím koordinovaného systému dokázali plně a efektivně realizovat jako autonomní jedinci, nikoli jen jako (za nos) „vedená masa“. Právě to je to úžasné poslání, které žádný z předchozích „sedmi“ vůdců nedokázal plně realizovat. Místo abychom seděli v obdivu nad vůdcem, který „hory přenáší“ a vytváří sám sebe, s naší němou (nebo ne tak němou) pomocí, máme nyní princip vůdce, který pomáhá vytvářet nás, slouží nám a koordinuje naše činnosti v našem vlastním zájmu, ne pouze v zájmu svém. Vůdce-koordinátor je prototypem vůdčích osobností 21. století, tedy vůdců, jejichž čas nyní nadchází. Byl jeden takový vůdce, který pozvedl a zmocnil všechny kolem sebe, místo aby je pouze prostě ohromil, zastínil či „přečněl“: Tomáš Baťa a jeho Soustava myšlení a řízení. Moderní řízení 10/2005

8-7 (sken pdf)

Rozhovor o Baťově odkazu, češství, sebevědomí, vzdělání a úspěchu V polovině loňského roku jsme s nadšením přivítali knihu Cesty k úspěchu, která populárním způsobem připomíná pro mnohé z nás zapomenutá nebo často i neobjevená moudra Tomáše a Jana Baťových. Za tímto počinem stojí prof. Milan Zelený, člověk, který působí na univerzitách tří kontinentů najednou a pravidelně hostuje na dalších vzdělávacích institucích po celém světě. Působil a působí jako mezinárodní konzultant četných podniků, institucí a vlád v zahraničí (USA, Japonsko, Belgie, Nový Zéland, Polsko, Sovětský svaz, Čína, Tchajvan, Hong Kong, Irsko, Dánsko, Finsko, Německo, Itálie, Jižní Afrika, Portugalsko, atd.) a loni ho Institut ekonomických studií při UK v Praze vyhlásil nejvýznamnějším českým ekonomem. Protože si jeho názorů velmi považujeme a na našich trénincích ho často citujeme, požádali jsme ho o rozhovor. 1. Čemu vděčíte za to, že o přednášky českého profesora stojí studenti na několika kontinentech? Ono to není tak jednoznačné. Studenti tyto věci obvykle neiniciují, takže asi vděčím spíše kolegům na různých univerzitách, kteří pocítili potřebu mne svým studentům představit. Je to spíše trvání či opakování daného angažmá, které je pak částečně ovlivněno studenty. Pamatuji si, že do Neapole jsem byl pozván sedmkrát za sebou; na VŠE v Praze, moji alma mater, pouze jednou, v roce 1990. Nyní se chystám na delší pobyt na 199

NEUČTE SE Z VLASTNÍCH CHYB univerzitě Fu Jen v Taipei. Docela se těším, rád poznávám nová prostředí, nové studenty, nové kolegy. Jsem zvědav, jak budu přijat tamními studenty - a jak mi dají „zabrat“. V USA učím od roku 1967, tak to se nepočítá. 2. Přednášíte nebo jste přednášel na školách v mnoha zemích (v kolika vlastně?) a máte pravděpodobně zajímavá srovnání. Čeho si považujete na českém vzdělávacím systému a co mu naopak doporučujete změnit? Přednášel jsem, přednáším a budu přednášet v mnoha zemích, nemá význam je všechny jmenovat. Nejvíce na mne zapůsobily Finsko, Dánsko, Čína, Tchajvan, Singapur, Hong Kong, ale také Itálie, Austrálie, Nový Zéland a Brazílie - když bych zmínil dlouhodobější pobyty, ne kratší přednášková turné. Vzdělávací systém v ČR je velmi kuriózní, jakási kombinace rakousko-uherského a komunistického systému. Je vysoce neefektivní, patříme ve vzdělání na samý konec i v EU - a to už je co říci. Doporučených změn by byla celá řada. Bez řazení důležitosti bych náhodně zmínil: přechod od informací a vědomostí ke znalostem, od odpovědí k otázkám, od ústního k psanému, ale také pochopení zákaznického principu, opuštění „povinného-nepovinného“, likvidaci „zápočtů“, zrušení dělení „přednášky-cvičení“ (mimochodem a paradoxně: cvičení jsou povinná, přednášky ne), zrušení kompilovaných „skript“, napojení na světovou literaturu a zkušenosti, přednášky v angličtině, zrušení „sborníků“, atp. Navíc je žádoucí zavést jmenování profesorů na základě pevných světových (nebo alespoň evropských) kritérií, reformovat náplně kurzů, soustředit se na kvalitu místo kvantitu, učit jen nové a efektivní, ne to, co jsme učili „ještě za totality“, atd. Prostě, otevřít se světu, vyvětrat. 3. Na našich trénincích často cituji Vaše porovnání Čecha a Američana, co se týče důvěry, kdy říkáte: „Čech nevěří à priori, zklamání a podraz očekává, bere je za samozřejmé. Zklamání důvěry proto netrestá. Američan věří prvotně a explicitně, pro pozorovatele až naivně. Již první zklamání důvěry však považuje za nepřípustné a bezvýhradně je trestá.“ Čím to, že si my Češi navzájem tak nevěříme? Vidíte nějakou cestu ven? Obklopíte-li se malými lidmi, pak těm důvěřovat nelze. Nejlépe to vidíte na politické sféře, která je mediálně nejviditelnější a jde tudíž příkladem širší populaci: nikdo nedůvěřuje nikomu. Proto je tato sféra zcela impotentní a neschopná prosadit tolik potřebné reformy a změny, ochránit populaci. V podstatě máme od roku 1990 „krizový management“. Takže z tohoto hlediska je naše strategie nedůvěry vysvětlitelná a nemůže se sama od sebe změnit. Ubíjí nás to ve spolupráci, v podnikání i ve společenském styku. Sám jsem si na to musel znovu navyknout. Jako Američan jsem rozdal a nabídl mnoho důvěry, jako Čech jsem sklidil více podrazů a zrady. Ale „netrestám“ - pouze odpouštím a opouštím. Cestu ven vidím jen v prosazení systémů spolupráce, týmové práce a aliancí. Jde o to, aby si lidé na klíčovou roli důvěry mohli opět začít zvykat. V převládajícím českém systému „spoluprátse“ to dost dobře nepůjde. Jde o to, aby slovo a podání ruky opět něco znamenaly, tak jak je tomu ve většině dobrého světa. Ne tak jednat proto, že mám smlouvu, štempl anebo notářské ověření, ale že prostě vnitřně, bytostně a morálně nemohu jinak. Domnívám se ale, že v kultuře nedůvěry zůstaneme zakletí, jako ta Růženka, na dlouho-dlouhou dobu. 4. Ve své knize Cesty k úspěchu připomínáte mnoho myšlenek Tomáše Bati. Zaujaly mne úvahy o malých a velkých lidech. Proč myslíte, že malí lidé tak, jak je popisuje Tomáš Baťa, v našich zemích (podle mého názoru) stále převažují? Nevím. Asi proto, že jsme již historicky velké lidi vždy vyháněli nebo nám utíkali sami. Nikdy jsme se nenaučili přijmout je zpět. Je to již taková tradice: všichni naši politici se obklopují malými lidmi, a tak jdou příkladem i národu, který si pak sám volí malé lidi za své vůdce. A tak jsou vlastně malí lidé spokojení na všech úrovních. Je to v nás, i ve slovech básníka: „Jsme malí, slabí...,“ v dětské nálepce mého mládí, „MČČ“ (malý český člověk) a v hesle protektorátního Česka, „malé, ale naše“. Přitom se není čeho bát: velcí lidé vám nikdy neublíží; jsou to jen lidé malí, kterých je třeba se bát - ti vás třeba i zabijí. Mám z nich strach až posvátný: zkazí vše co mohou, ale přesto se lokálně opájejí sebejistou arogancí, protože jsou vyvolení. 5. Citujete i Jana Baťu, který po návratu z cest řekl o nás Češích: „Jsme vysoce nespolečenští, je nám nepříjemné, když máme mluvit s lidmi vybraně, vědět s kým mluvit, co jim říci, na co se zeptat. Neumíme jazyky. A neumíme se smát. Jsme tragičtí ve styku s lidmi. Naše sebevědomí je nedostatečné. Nejsme si jisti. 200

NEUČTE SE Z VLASTNÍCH CHYB Toužíme po izolaci, aby vše bylo malé, ale naše. Ale okolo nás proudí velký svět a nutí nás hrát tu velkou hru pod vlastní taktovkou nebo pod taktovkou někoho jiného.“ Přijde mi, že se od roku 1937 mnoho nezměnilo. Co si o tom myslíte Vy? Proč? Nezměnilo a nezmění. Souhlasím s Janem Baťou, i když on nakonec dokázal, tak jako jeho bratr Tomáš, obklopit se lidmi velkými. Tito lidé se uměli chovat, měli vnitřní sebevíru a necenili si vulgarity dnes tak módního společenského „křupanství“, nafoukanosti a umělého, mediálně vytvořeného sebevědomí. 6. Jak jste se Vy jako Čech popral ve světovém ringu se svým sebevědomím? Češi mají již historicky velmi nízké vnitřní sebevědomí (tedy spíše sebevíru), hraničící s pocitem méněcennosti. Kompenzují to vnější sebejistotou až haurstvím, jakýmsi deklarovaným sebevědomím, které neodpovídá jejich vnitřní podstatě. Sám jsem se s tím musel poprat, protože na externí pozlátko sebechvály mi venku nikdo neskočil. Sebevědomý a znalý člověk nechválí sám sebe, ale hledá uznání u druhých. Člověk vnitřně nejistý se stále chválí, sebepropaguje a vytrvale sebehodnotí - je to forma kompenzace. Já jsem se po čase stal opakem proto-Čecha: vnitřně sebevědomý a sebejistý, externě však pochybující, držící se v pozadí, skromný. Je to také určitá kompenzace: z jednoho extrému do druhého. Mohu však říci, že zatímco „doma“ jsem propadl, na světové scéně je mé vnitřní sebevědomí všem zřejmé a nemohu si stěžovat na nedostatek respektu - ani kritiky. Pomohl mi hodně zpěvák mé generace, Frank Sinatra. Měl jsem možnost jej sledovat v zákulisí: nervózní, sebezpochybňující, šmátrající po sklence, zpocený - nejlepší profesionál své profese! Ale na pódiu! Jeho vnitřní sebedůvěra absolutně a bezvýhradně dominuje. Řekl jsem si, když Sinatra ne, tak tím méně já se budu za svou nejistotu stydět. Sebejistota v zákulisí (nebo v hospodě) je znakem malého, nejistého člověka. Jediné, co platí v okolním světě, je sebejistota na pódiu (tedy v práci), ne na tom ryze českém „rautu“. 7. Často tvrdíme, že sebevědomí je to jediné, co máme. Jak to děláte Vy, abyste si udržel přehled o vlastní ceně a ani se nepodceňoval ani nepřeceňoval? Formuloval jste to velmi přesně. Neřekl jste „Říká se o nás, že ...“ Jediné, co máme, je naše vlastní sebecharakteristika. Proto milujeme izolaci, uzavřenost a malost. Proto se tak rádi učíme z vlastních chyb a ne z chyb druhých. Vyhýbáme se konfrontaci s ostatním světem, tvrdíme raději, že „jejich“ názory nás nezajímají. Jsme „mistři světa“, i když nejsme. Ani geniálního Jana Baťu jsme nedokázali rehabilitovat a přijmout za svého. Dodnes, spolu s komunisty, zpochybňujeme Soustavu řízení Baťa - která je jediná ryze naše. Izolací a uzavřeností ztrácíme přehled o vlastní ceně, která, jak je známo, je vytvářena pouze na trhu idejí, a tím trhem je dnes celý svět, ne jedno promile světa. Proto neustále cestuji, hostuji na univerzitách a publikuji v zahraničních časopisech: abych se vystavil tržním silám, které určují moji cenu. Zatímco třeba v Taipei je cena mých znalostí velmi vysoká, v ČR je naopak velmi nízká. Je to tak se znalostmi vždycky: chci-li učit angloamerickou literaturu, nemohu očekávat vysoké ocenění v Iránu; chci-li prodávat vepřo, knedlo, zelo, nemohu být zklamán svým oceněním v Izraeli. (Který český klub by zaplatil Jágra?) Nikdo z nás nemůže sám posoudit hodnotu a cenu svých znalostí - rozhodují o tom druzí. Jediné, co můžeme sami posoudit je, zda máme či nemáme nějakou informaci. Ale svět se již dávno posunul od informací ke znalostem. Vědět přece neznamená umět. 8. Minulý rok jste se v žebříčku největších českých ekonomů umístil na prvním místě. Václav Klaus skončil až jako třetí. Kdykoli vás cituji na našich trénincích, pro většinu účastníků je to první setkání s vaším jménem. Přitom, podle mých zkušeností, přední místa anket a žebříčků obsazují obvykle ti mediálně nejznámější. Čím si vysvětlujete to první místo a to, že mnoho českých manažerů se s vaším jménem setkává poprvé. Mezi slepými jednooký králem. Jde ale o ekonomy nejvíce citované v odborné literatuře, ne o „největší. „Největším“ ekonomem zůstává i nadále a bezkonkurenčně Václav Klaus; domnívám se, že na celém světě. Mé první místo není zas tak velkou poctou (viz Klaus), ale spíše naplněním vnitřních očekávání. Jsou žebříčky místní a jsou žebříčky světové. Jsou žebříčky mediální a jsou žebříčky opravdové. Určité uspokojení plyne také z toho, že zde nejde o nějakou populární soutěž popularity. Ekonomové si nedávají zlaté slavíky či koruny, zaplať pánbůh. Aby si o nich pak štěbetali i vrabci na střeše? To, že se čeští manažeři setkávají s mým jménem poprvé, vypovídá něco spíše o nich než o mně. Já jsem také nevěděl, kdo jsou přední čeští ekonomové. Ale za 201

NEUČTE SE Z VLASTNÍCH CHYB neznalost se vždy stydím, určitě bych se s ní nepyšnil. Vaše zkušenost tedy vypovídá o žebříčku manažerů, o zdrojích jejich znalostí, o hodnotách, kterých si cení a které oceňují. To, co je ceněno v USA, Číně, Japonsku či Tchajvanu, nemusí být nutně ceněno v ČR. Je to tak se znalostmi obecně. Neexistují univerzální znalosti, jen univerzální informace. Vsadím se, že titíž manažeři by dovedli vyjmenovat žebříček českých hokejistů. O něm totiž není pochyb. Ale ekonomie? Není to věda, které rozumí všichni a do které mluví všichni? I politici? A někdy i manažeři? 9. Proč myslíte, že máme v porovnání se sportovci ve světové třídě pouze promile manažerů? Myslím, že jsem na to poukázal již v předchozí odpovědi. Určitá skupina sportovců se dnes a denně se světovou třídou porovnává, přijímá světová kritéria a vyhledává hodnocení druhých namísto sebehodnocení. Mám pro takové sportovce obdiv - ani ne tak kvůli výkonům, jako kvůli tomu slezení z pecí a vydání se do světa. Honzů za pecí máme doma dost. Manažeři dávají přednost izolaci, sebehodnocení a vyhledávají místní, ne světové certifikáty, akreditace a vůbec všechny ty černé rámečky, co si pak rozvěšují po stěnách. Proto máme těch opravdu dobrých manažerů jen přehršli a o to více je třeba si jejich výsledků vážit. My v ČR stále hodnotíme manažery podle pozice, a tudíž se často velmi mýlíme. V profesionálních sportech se hodnotí podle výkonu a přidané hodnoty. Proto může i hráč být ceněn více než ředitel celé ligy. Také manažeři a podnikatelé, i v ČR, budou jednou hodnoceni podle výsledků a přidané hodnoty, ne podle dosažených pozic - k jejichž došplhání je zapotřebí zcela jiných vlastností a dovedností... 10. Jeden z mých profesorů, Američan, učí podobně jako Vy v Číně, v Praze a USA. Nedávno jsme hovořili o rozdílech mezi studenty v těchto zemích. Stěžoval si na pasivitu, až apatii našich studentů, a jejich strach mluvit před ostatními. Naopak vyzvedával čínskou píli a zvídavost. Jaká je Vaše zkušenost? Tatáž. Tyto národy pochopily, že cesta k úspěchu spočívá ve vzdělání - ne v informacích a vědomostech, ale ve znalostech. Studenti jsou produkty svého prostředí a liší se vnitřním sebevědomím. Když někdy nestihnu přednést plánovaný materiál a oznámím jeho vypuštění, tak mi studenti v ČR zatleskají, v USA to přejdou mlčením, ale neprotestují, a v Číně se do mě „obují“ a donutí mne, abych přišel v sobotu nebo v neděli ráno vše napravit. A tak je nastavená i celá společnost. Z pohledu globální soutěže tedy vlastně nemáme šanci. Nejvhodnější strategií je spolupráce. 11. Díky tomu, že trávíte většinu času v zahraničí, udržíte si pravděpodobně potřebný nadhled nad tím, co se kde děje. Co se nám Čechům, dle Vašeho názoru, z tohoto pohledu od začátku 90. let podařilo? Co na druhou stranu považujete za neúspěch? To záleží na tom, co jsme chtěli. Chtěli jsme kupónovou privatizaci, a tak se to podařilo. Lépe už ji provést nešlo. Chtěli jsme v politice, v hospodářství i v právu udržet komunisty - také to se povedlo. Chtěli jsme fungování svého průmyslu a obchodu předat zahraničním vlastníkům - podařilo se. Nechtěli jsme přímou demokracii a přímou volbu prezidenta - uspěli jsme. Z našich záměrů se toho podařilo poměrně hodně. (Otázkou je kvalita a vhodnost našich záměrů, ale to je jiný příběh.) Za neúspěch považuji naši negativní reputaci v zahraničí a klesající úroveň vysokého školství: tam se nám opravdu nedaří a nelze říci, že bychom to tak chtěli. 12.Co byste tedy doporučil těm, kterým je malý český rybník těsný a chtějí se dostat mezi světovou třídu? Česká kotlina je velmi svérázný, statisticky malý vzorek okolního světa ve smyslu hodnot, chování a znalostí. Mnohým vyhovuje být velkou rybou v malém rybníce. Poznal jsem toto dilema před svým odchodem do USA, při debatách s kolegy. Někdo chce být něčím nikde, jiný zase ničím někde. Já jsem neodcházel ani tak do USA jako do prostředí amerických univerzit, které jsem tehdy obdivoval. Aby se člověk mohl dostat mezi světovou třídu, musí přijmout riziko, že zůstane ničím někde. Protože být někde – nemusí to být jen fyzicky, ale i v myšlení a komunikaci – je základní podmínkou k dosažení něčeho někde: tedy ve světě, ve světové třídě. Podle své odpovědi na toto základní dilema zjistíte svůj „typ“ a tomu přizpůsobíte své chování a úsilí. Zůstat ničím nikde je ovšem údělem většiny, ale vůbec to neovlivňuje spokojenost a radost ze života. My zde 202

NEUČTE SE Z VLASTNÍCH CHYB hovoříme o ambicích. Ambiciózní lidé, i když úspěšní, nejsou nutně spokojení či šťastní. Věk je ale milosrdný a ke konci pouti nabídne celoživotně ambicióznímu „hnanci“ oslabení či ztrátu ambicí – berte to! 13. Přednášíte na univerzitách po celém světě, publikujete knihy, píšete do novin a časopisů, jste v redakčních radách řady odborných periodik, radíte firmám… Jak to všechno dokážete „nacpat“ do 24 hodin? Typicky česká otázka. My neumíme organizovat svůj čas, nemáme k času respekt a plýtváme časem kde a jak se dá. Čeští manažeři pracují nejvíce hodin v Evropě, ne-li na světě. Čeští profesoři nemají čas vůbec na nic, ani na lásku. Dodnes se setkávám s lidmi, kteří se chlubí, jak dlouho do noci pracují, jak pracují přes weekendy, jak jsou stále na telefonu, stále na silnicích, na schůzích, atp. Znám jednoho, co chodí se sluchátkem na uchu. Výsledky tomu jen málokdy odpovídají, nedokáží ani to málo „nacpat“ do poctivého dne. Jestliže kopu celý den jámu, kterou jsem kopat neměl, a pak ji musím další den zasypávat – pak sice pracuji 24/7 (24 hodin denně, 7 dní v týdnu), ale výsledek veškerý žádný. Tajemství nespočívá v parametrech výkonu, nikoli v tom, jak věci dělat, ale co dělat a hlavně proč. Tedy ve strategii. Strategie zůstává nejslabší stránkou českého managementu. Tomáš Hajzler, Rozhovor měsíce, leadership Tips č. 29; duben 2006 8-8 (čl)

Zelený: Baťa, to byl originál Kdo je Milan Zelený? Celosvětově uznávaný ekonom. Profesor univerzit v New Yorku, čínském Xi'an a ve Zlíně. Podle vlivného měsíčníku Finance a úvěr vůbec nejvýznamnější český ekonom. Propagátor Baťova systému řízení „zapomněl“ a české povahové rysy podcenil. Dostat něco za nic bylo přesně to, co kupónový experiment prodalo veřejnosti, s pomocí Koženého a jemu podobných. Ještě dlouho budeme na toto maoistické přerozdělení veřejného majetku doplácet. Jste známý propagátor Baťova systému řízení. Je to jeho vynález nebo to jenom okoukal v Americe? Baťova soustava řízení je zcela originální a dosud nikde nedosažený celistvý systém řízení podniku. I když se Tomáš Baťa inspiroval a učil v USA, praktické uplatnění poznatků v globální ekonomice bylo jeho původní, ryze moravskou inovací. Nedá se porovnat s plytkostí a povrchností Welchova „Winning“. Baťa neopisoval, Baťa se učil. Mezi českým „kopírungem“ a Baťovým „učením se“ je propastný rozdíl. Proto vlastně Češi dodnes netuší, co v Baťově soustavě mají za investici, jaký to vzácný odkaz. V dnešním světě není důležité, co okoukáte, ale to, co se naučíte - ne ve smyslu vědomostí, ale znalostí. Vědět přece ještě neznamená umět. Čím je podle vás Baťův systém řízení a jeho odkaz inspirativní ve světě dnes a čím v Čechách? Popsal jsem to v loňské knížce Cesty k úspěchu, tam se snad lze trochu inspirovat. Zde bych shrnul Soustavu řízení Baťa do „10 S“: světová třída, spolupráce, samospráva, služba veřejnosti, soutěživost, spolupodílnictví, samostatné řízení a synergie. Ve světě je tato soustava inspirativní právě pro svou ucelenost a soustavnost, nikoli pro jednu či druhou z kontextu vytrženou komponentu. V Čechách ale zatím baťovská soustavnost moc inspirativní není, protože naše ekonomika a podniková sféra nejsou ani globální, ani znalostní. Přejímáme spíše jen dílčí, separované techniky, módně okoukané „ze světa“. Jako bychom my v Čechách ještě ani nebyli tím světem. Přednášíte na Univerzitě Tomáše Bati ve Zlíně. Jací jsou vaši studenti? Co z nich ve vás vzbuzuje obavy a co naopak naděje? Studenti na UTB jsou produkty své doby a svého prostředí. S tím se nedá moc dělat a není to také úkol pro jednoho profesora. Obavy mám spíše z nedostatku angličtiny a slabé informovanosti o světových trendech. Naději vkládám do baťovského genius loci, které musí v těchto mladých lidech někde dřímat. Byl jsem tam v jedné hospodě a bylo v ní víc baťovských plakátů a hesel než na univerzitě. Někde to tam ještě je, jen to uvolnit 203

NEUČTE SE Z VLASTNÍCH CHYB a povzbudit. Zlín by se měl opět stát znalostním městem spolupráce mezi vzdělávací, podnikovou a samosprávnou sférou. Pak by to snad bylo nadějnější. Kupónová privatizace podle vás politickým gestem de facto rozdala anonymní majetek. Vy jste prosazoval zaměstnanecké akcie. Jejich prostřednictvím si měli státní majetek naopak koupit lidé, kteří k němu měli nějaký vztah. Češi to však odmítli. Podle vás proto, že neradi přijímají odpovědnost. Neměl ekonomický reformátor s tímhle povahovým rysem Čechů počítat? Domnívám se naopak, že ten skutečný Reformátor tento rys dobře pochopil a plně jej využil. Byl jsem to já, kdo v zahraničí trochu „zapomněl“a trvalé české rysy podcenil. Dostat něco za nic – ani ve snu mě to nenapadlo. Stačí jen slíbit – a už se hromadí, už jdou za vámi a staví se do front. Souhlasil byste s přeměnou českých nemocnic z neziskových organizací na akciové společnosti? Proč? Souhlasil, ale ne paušálně. Jde přece o vytvoření celého spektra volby pro klienta, ne o přeměnu jednoho výlučného schématu na druhé. Nemocnice by měly být státní, soukromé i akciové. Stejně jako vysoké školy. Už jednou jsme na ideologicky motivovanou přeměnu jednoho schématu na druhé doplatili. Účelem je rozšíření volby, ne její omezení. Proč musím v České republice například pochodovat v mrazu do lékárny a nemohu dostat své léky poštou domů? Jsem starý a nemocný, a je zima, ne? Měly by se privatizovat i České dráhy a Česká pošta? A proč? Samozřejmě. Ale tak, aby státní dráhy i pošta byly vystaveny konkurenci. Aby fungovaly jen tam, kde jsou lepší, ne tam, kde jsou horší. Aby si regiony i lokality mohly kupovat jejich služby podle přidané hodnoty, ne podle úředního, monopolního přidělení. Každá taková paušální, ideologická transformace vytváří jen nová koryta pro korupci a méně svobodné volby pro klienta. Politici by se neměli míchat do ekonomiky. Jejich rolí je přerozdělovat hodnoty, které vytvořil někdo jiný, ne fušovat do samotné tvorby hodnot. Nemají na to. Musím je však pochválit, že alespoň tu chemii, biologii a nanotechnologii nechávají bez povšimnutí. Zažije podle vás generace dnešních třicátníků éru volného světového trhu zbaveného celních bariér na produkty ze zemích třetího světa? Má smysl něco takového vůbec chtít? Myslím, že ano. Přechod ke globálnímu trhu je sice náročný a zdlouhavý, protože staré struktury a ideje se brání, sabotují a izolují. Svobodu však nelze získat slovy, ale pouze akcí. Odpovědí je globální spolupráce ve vzdělávací a podnikové sféře. Na západě již vznikl nový výraz, „coopetition“, to je konkurenceschopnost pomocí spolupráce. Namísto sítí spolupráce se však místně prosazují takzvané „klastry“, to jest separované shluky podniků. Jan Antonín Baťa ve své knize Spolupráce podstatu globální ekonomiky pochopil. Co je znalostní ekonomika a proč se zabýváte právě jí? Znalostní ekonomika chápe, že lidské „myšlenky, inovace a znalosti jsou důležitější než budovy, stroje a podobné harampádí,“ jak řekl Tomáš Baťa. Tradičně se investice do výzkumu a vývoje, vzdělání, inovací, software, tréninku a podobně, považují za spotřebu. Znalostní ekonomika je tvůrkyní hodnot, proto se zabývám právě jí. Nechci, i když musím, žít ve světě, kde hotel s kasinem je investice a inovační laboratoř, kde vznikají tranzistory, lasery a hybridní motory, je spotřebou. A ještě něco: americký iPod je označen nápisy Designed by Apple a Made in China. Tedy vytvořen podnikem, vyroben velmocí. Dnes je již jedno, kde se ta která věcička vyrobí, důležité je, kde ji vymyslí. Proto je paradoxní obnovovat Made in Czechoslovakia nebo Czech Made. Důležitější by bylo něco jako Vytvořeno u Baťů anebo Invented and Designed in CR. I proto se zabývám znalostní ekonomikou, jako snad jediný z ekonomů v ČR. Česko má v odborné literatuře šestkrát méně ekonomických citací, než by mu podle počtu obyvatel příslušelo. Vy žijete čtyřicet let v USA. Jak se vám česká ekonomie jeví ve srovnání se světem? Česká ekonomie je příliš lokální, porovnává se jen sama se sebou a nemá globální ambici či rozměr. Sama sebe omezuje na otázky státní makrointervence do ekonomiky a analyzuje co bylo, místo toho co bude. Zaměřuje se na přerozdělování již vytvořených hodnot, nikoli na jejich tvorbu. A konečně, přehlíží podnikatelskou sféru a 204

NEUČTE SE Z VLASTNÍCH CHYB žije si v poděděné představě, že hodnoty se vytvářejí na státním ministerstvu. Proto není citována a nemá ve světě odezvu. Naše ekonomika je pak odsouzena dělat si věci „po svém“, bez světových poradců a bez hlubší návaznosti na trendy v globálním dění. Mladá fronta DNES - jihovýchodní Morava, únor 2006 8-9 (čl)

Dvě otázky pro Milana Zeleného 1. V žebříčku nejcitovanějších tuzemských ekonomů (viz studie Františka Turnovce z Institutu ekonomických studií UK) jste obsadil první místo. Co to pro vás osobně znamená a co z této studie vyvozujete o stavu tuzemské ekonomie? Osobně tomu velký význam nepřikládám, je to pro můj vkus příliš malý statistický vzorek (jen 1230 tuzemských ekonomů). Důležitější jsou žebříčky světové a pro mne hlavně americké. Stav české hospodářské vědy je všeobecně známý a z žebříčku ostatně zřetelně vyplývá (obzvláště, když bych se ve světovém porovnání neumístil „přijatelně“). Dnes již ovšem žádná „tuzemská ekonomie“ neexistuje. V éře globálních trhů je pouze jedna světová hospodářská věda, do které přispívají – více či méně – jednotlivci a týmy ze všech zemí světa. 2. Jako vědecký pracovník se zabýváte celou řadou témat. Kromě jiného systémem řízení Baťa, který propagujete. Na čem je založen chod firmy, která funguje podle zmíněného systému? Soustava řízení Baťa (SŘB) je jedinou ucelenou soustavou (ne systémem) podnikového řízení na světě. U nás ji praktikuje pouze několik podniků. Většina podniků žádnou soustavu nemá, pouze nesourodou mozaiku neprovázaných, v daném okamžiku módních, tedy certifikovaných metod a technik. Podnik založený na SŘB funguje jako živý organismus, ne jako tradiční hierarchický stroj. Jejím základem je provázanost rozměrů „10 S“: Rozměr

Realizace

Světová třída Spolupráce Samospráva Spoluúčast Služba veřejnosti Soutěživost Spolupodílnictví Samostatné řízení Spolupodnikání Synergie

Globální srovnávání Aliance a partnerství Soukromá (ne veřejná) společnost Sdílení zisku a přidané hodnoty Smysl podnikání Vnitřní srovnání výkonů Kapitálová účast spolupracovníků Autonomní podnikatelské jednotky Podnikatelský princip trhu i zákazníka Provázanost všech rozměrů Nedělní svět, březen 2006

8-10 (Čl.)

Strategie Čína Čína byla šestou největší ekonomikou v roce 2004, a bude č. 4 v roce 2005, tedy na již pozici před Velkou Británií. Tento fenomenální, bezprecedentní růst se stále více odvíjí z růstu služeb, tedy ze spíše 205

NEUČTE SE Z VLASTNÍCH CHYB vnitřního než exportního růstu ekonomiky. Růst služeb znamená, že Čína získává vyváženou ekonomiku, růst jejího HDP je trvale udržitelný a dosažení pozice č. 1 je otázkou dekády. To je v ostrém kontrastu s prohlubující se stagnací EU. Je tudíž třeba přehodnotit globální strategii. Česká republika by měla, na rozdíl od stále nerozhodnější, byrokratické EU, sledovat svou vlastní, aktivní a dynamickou strategii spolupráce s Čínou. Nemyslím tím únavnou strategii politickou, ale spíše podnikovou, obchodní a kulturní. Nemíním tím také nedávnou faux pas strategii „starých vztahů“ s ještě staršími komunistickými aparátčíky, ani strategii antiglobalistů či „neomagorů“, kteří by Čínu nejraději viděli trvale maoistickou – tedy slabou, chudou a tudíž světu nebezpečnou. Tři Američané se stali osobnostmi roku 2005 TIME magazínu právě pro svůj boj proti chudobě – ne v Americe, ale ve světě. Chudým zemím, mezi nimi i Číně, není dobré se vysmívat, ale je v zájmu všech jim pomáhat. Navíc je to dobrý byznys. Je známo, že právě chudoba a izolace produkují terorismus, ignoranci a xenofobii. Mám tady na mysli strategii české podnikatelské sféry, která ve spolupráci se sférou vzdělávací a s plnou podporou sféry politicko-veřejné může proniknout na čínské trhy tak razantně, jako Jan A. Baťa ve 30. letech: tedy ve smyslu spolupráce, vzájemného respektu, hospodářsko-kulturní synergie a toho baťovského: „To nejlepší na světě je pro nás docela dobré.“ Proč Strategie Čína? Když nepůjdeme do Číny, přijde Čína k nám. ČR je pro ně zanedbatelný trh a přesto zde již Číňané jsou. Pro nás je Čína trhem neuvěřitelných 1,3 miliard lidí a přesto Češi v Číně nejsou. Jako „baťovec“ si to neumím dost dobře vysvětlit. Hospodářský „zázrak“ Číny si lze vysvětlit globálním trendem, zvaným „outsourcing“. Vyspělé země převádějí své neefektivní výroby a montáže do Číny, služby zase do Indie. (Nejde o „zahraniční investice“, ale o outsourcing.) Outsourcing se stává hlavní hybnou silou světové ekonomiky. Čína odvozuje maximální benefit, protože její levná pracovní síla produkuje kvantitu i kvalitu lépe než zdrojová země. Jak ale hodnota pracovní síly roste, outsourcing se přesouvá, nastupují vnitřní síly a zdroje se začínají vyvážet. Proto i Čína vstupuje do Česka. Přitahuje ji levná pracovní síla. První čínský outsourcing do tuzemska je továrna firmy Changhong na plazmové a LCD televizory v Nymburku. Výstavba nového závodu bude stát čínské firmy 245 milionů korun a práci tam najde 300 lidí. To je ovšem jen začátek. Přijde i design a s ním čínští inženýři a manažeři – a také studenti. S Čínou se nesoutěží, Čína se neignoruje - s Čínou se spolupracuje. Stačí si přečíst moudrou knihu Jana Bati Spolupráce. Čína není jednolitý, homogenní kolos, ale bohatá mozaika semiautonomních provincií, regionů, lokalit a podniků – se všemi se dá jednat jednotlivě a přímo. Čína již dlouho není „vláda, stát a strana“, ale právě zmíněná mozaika. Proto je strategie „centrálního zastoupení“ mylná a nemoderní, je spíše „pohrobkem“ komunistických návyků, vzbuzuje jen nedůvěru k české i čínské podnikatelské sféře (a vede k rozvěšování podivných fanglí na některých českých radnicích). Porovnejte dva přístupy: 1. Pro české podnikatele je Čína lákavá, ale zároveň odrazující svou složitostí. „Největší riziko spočívá v odlišnosti podnikatelského prostředí a mentality lidí, které mají za následek nedodržování dohod a záměrné poškozování zájmů zahraničního investora, například nedodržování ochrany duševního vlastnictví a tunelování,“ píše se v materiálech vládní společnosti CzechTrade. Jde o trestuhodné a nepochopitelné odrazování neznalými byrokraty. 2. Jablonecká společnost Jablotron tvrdí, že největší překážkou podnikání na čínském trhu je chování zástupců na českých zastupitelstvech. „Jsou nevstřícní, byrokratičtí a někdy se za ně stydím,“ uvádí šéf Jablotronu Dalibor Dědek. Jablotron se stejně jako řada dalších firem potýkala v Číně s kopírováním svých výrobků, 206

NEUČTE SE Z VLASTNÍCH CHYB nakonec však uspěla a čínské právo si pochvaluje. „Najali jsme místní britskou agenturu, která továrnu vyrábějící kopie odhalila. Od podání žaloby došlo do tří týdnů k razii v továrně a k vyřešení našich ztrát. To by se v Česku nestalo, tady je nějaké soudní řešení v podstatě nefunkční,“ konstatuje Dědek. Z obou přístupů bych nikdy nezvolil ten první, ale vždy ten druhý, podnikatelský, baťovský. Podnikatel se nikdy nevymlouvá na podmínky či poměry. Opravdový podnikatel má v popisu práce je překonávat. Číňané jsou podnikatelé. Nebojí se podnikání, ani světa, neleží za pecí. Mluví anglicky, podnikají po celém světě, umějí vyrobit (a levněji) vše, co ostatní svět. Čína je velká země, která se chová jako země malá. Je vlastně soustavou malých zemí, již zmíněné mozaiky. Je to sympatičtější a efektivnější postoj než postoj malé země, která se – z pochybných důvodů – chová (a chce chovat) jako země velká. (Pro ty, kteří chtějí měnit svět: angažovanost, autonomizace a přítomnost demokratických sil v této mozaice „Čín“ je nejlepší a nejspolehlivější cestou k oslabení centrální „strany a vlády“, k demokratizaci Číny i regionů.) Čína není snadnou zemí k „vládnutí“. Lze jen obdivovat, jak se Čína rozvíjí ekonomicky i společensky pod nepředstavitelnými nároky na koordinaci, management a rozhodování. Porovnejme jen s naší manifestní neschopností řídit třeba jen jeden malý, problematický region - tedy něco jako menší venkovské město v Číně. Vzdělání je v Číně prioritou č. 1. Nikoli místní, provinční, „čínské“ vzdělávání, ale vzdělávání na úrovni světové třídy. Je proto dobrou strategií využít mozkového potenciálu a zvát si čínské podnikatele, inženýry, vědce, profesory a studenty do našeho uzavřeného, sebezahleděného, stále více eurovizovaného prostředí byrokratismu a stagnace. Pomohou nám pronikat do Číny spolehlivěji, než pochybné vztahy s komunistickými funkcionáři. Kdyby bylo po mém? Kdyby bylo po mém, rozšířil bych „strategii Čína“ na strategii „IndoČína“. Indie a Čína začínají efektivně spolupracovat, a to bez výrazných státních či vládních politických dohod, právě na úrovni podniků a regionů. Jde o mocný ekonomický pohyb propojení výroby (Čína) a služeb (Indie), skrytý pod hledáčkem mediálních radarů právě proto, že nejde o pohyb politický či mediální, ale podnikový a podnikatelský. Přidejte se k tomu Japonsko, Koreu, Singapur a Tajwan – všichni silní investoři do Číny – a výrazně „nelisabonská“ strategie se pro malé evropské státy stává směrovkou. Máme na vybranou: půjdeme dolů s Francií a Německem nebo se spojíme s malými státy Evropy, zvolíme vlastní strategii s „IndoČínou“. Já bych volil jednoznačně, kdyby bylo po mém. Není po mém, proto volím pouze jako jedinec: učím v MBA programu na Pekingské univerzitě, jsem hostujícím profesorem a akademickým proděkanem na Xidian university, pracuji na znalostních projektech s Čínskou akademií věd. Přitom jsem podepsal dlouhodobou smlouvu s universitou Tomáše Bati ve Zlíně – je zcela zřejmé proč: co člověk hlásá, to má také dělat. Nesedět doma „za pecí“ a nabízet své názory a poznatky okolnímu světu. Čína se mění Čína je chudá země. Po půlstoletí maoismu a při 1,3 miliardě lidí, dříve násilně držených na farmách, není divu. Ale vymaňování se Číny z chudoby je stejně impresivní jako hospodářský růst. Jako celek se Čína od roku 1990 posunula o 20 příček - ze 105. na 85. místo (ze 170 zemí sledovaných ve reportu UNDP) v žebříčku nejvíce rozvinutých zemí. Zatímco jinde ve světě chudoba roste, v Číně výrazně klesá. Je to v historii zřejmě nejrychlejší progres v lidském rozvoji. Počet lidí žijících v bídě klesl ve stejném období z 250 milionů na 29 milionů. V některých regionech a městech se Čína již vyrovnala ostatnímu světu. Šanghaj je na úrovni Portugalska, ale Guizhou stále na úrovni Namibie. V Šanghaji, Pekingu a Xi´anu se cítím „jako v Americe.“ A Hongkong a Macao, díky své historii, jsou světové špičky a jako takové pro Čínu mocné referenční body. Tam už si Newyorčan začíná připadat jako venkovan.

207

NEUČTE SE Z VLASTNÍCH CHYB Západní část Číny, kterou také znám, je nejméně rozvinutá. Státní projekt „Go West“ je mocným soustředěním prostředků právě na tuto oblast. I v Chengdu nám vyrůstá MBA škola světové úrovně. Je to právě západní část, která skýtá nejvíce příležitostí pro nebojácné podnikatelské „pionýry“. Vzdělání je nejmocnější „zbraní“ Číny. Moji čínští MBA studenti na Peking University přesahují výkonem mé studenty v New Yorku. Jen Peking má přes 1200 univerzit. Univerzity pracují nepřetržitě, 24/7 jak říkáme v Americe: 7 dní v týdnu, 24 hodin denně. Univerzitní posluchárny svítí dlouho do noci, univerzitní obchody fungují přes noc, na rakousko-uherské „prázdniny“ nemá nikdo čas. Budoucnost Číny vzniká v hlavách mladé generace. I v základním školství je Hongkong první na světě, v matematice před Finskem a Koreou. Ve čtení je první Finsko, ale Hongkong a Macao jsou v první patnáctce. Ve vědě pak Finsko, Japonsko a Hongkong, Macao sedmé. USA je hodně, hodně pozadu. I když samozřejmě úroveň základního školství může být plně „zvrácena“ nedostatečným vysokoškolským vzděláváním – hnacím motorem hospodářského rozvoje, ani v těchto oblastech Čína nezaostává. Detailnější rozbor podmínek v Číně lze nalézt v rozhovoru „Viděl jsem budoucnost Číny“ Moderní řízení, 4/2005. srpen 2005

8-11 (čl.)

Milan Zelený: Spolupráce s Čínou a Indií? Ano! HORIZONT: Česká vláda ignoruje trend dnešní globální ekonomiky a lije peníze do zastaralého systému Ignorování technologických trendů, sledování krátkodobých cílů a politické utrácení peněz poplatníků se vždy vymstí. V daném prostoru vzniká tržní vakuum, které v globální ekonomice rychle vyplní technologicky schopnější a strategicky vyspělejší hráči. Závod LG. Philips v Hranicích (nezávislý, nepodporovaný mateřskou Philips) nedokázal opustit výrobu neperspektivních klasických obrazovek. Společnost navíc získala od státu 1,5 miliardy Kč, což ještě více oddálilo strategickou reorientaci podniku. Vyrábět podle dostupnosti materiálu a ne podle tržní poptávky, bývalo běžné už hodně dávno. Nyní přichází čínská Changhong (obrat 1,2 miliardy amerických dolarů) s výrobou montovaných plazmových a LCD televizorů do Nymburka. Investice v hodnotě 740 milionů korun se má do dvou let má ztrojnásobit. Navíc přinese do regionu vývojové centrum a obchodní zastoupení - bez pochybných státních subvencí. Ve hře je soukromá finanční skupina PPF, která tak získá vstup na čínské úvěrové trhy. Prostě: globální podnikání jak má být. Továrna v Hranicích byla zkolaudována až v březnu 2004. Technologické globální trendy byly všeobecně známy, ale místní státní byrokracie o nich zřejmě nevěděla nic. Jen aby byl materiál! Do drahého objektu nyní bude muset přijít někdo jiný a dělat něco jiného. Je to velká bolest. Česká vláda dávala podnikům na subvence - podle statistik Evropské unie - přes sedminásobek toho, co staré země. A stále „akceleruje“. Místo hledání nové Evropy se Česko snaží „přetrumfnout“ starou Evropu v bezkonkurenčním plýtvání penězi. Subvence v českém rozpočtu znamenají roční výdaj téměř tři procenta HDP, tedy asi 70 miliard korun ročně. To je víc než výdaje na obranu země. Subvence blokují inovace, brání rozvoji a konzervují staré systémy. Ještě nikdo nedosáhl strategické změny tím, že do zastaralého systému napumpoval víc peněz. Čtvrtá největší ekonomika 208

NEUČTE SE Z VLASTNÍCH CHYB Vstup Číny do globálního konkurenčního prostředí je výrazem nové fáze hospodářského vývoje, a tou je outsourcing (nákup služeb z vnějších zdrojů - pozn. red.). Na jedné straně vyspělé země převádějí své neefektivní výroby a montáže do Číny, na straně druhé Čína začíná vyvážet efektivní zdroje, obzvláště technologické, znalostní a podnikatelské do zbytku světa (nejde o „zahraniční investice“, ale o outsourcing). Outsourcing se stává hlavní hybnou silou světové ekonomiky. Hodnota čínské pracovní a znalostní síly roste dramaticky. Čína se stává vývozcem zdrojů. Na vnitřním spotřebitelském trhu Číny již od roku 2004 probíhá bouřlivá výměna klasických DVD za HD DVD a televizních přijímačů s vakuovou obrazovkou za televize s obrazovkami plazmovými a LCD, většinou z domácích výrobních zdrojů. Číňané totiž nové technologie perfektně zvládli. Proto jsou dnes již v Nymburku. Kvůli nedávné snaze o cenzuru internetu čínská vláda oslabila svou pozici. Čínská i americká podniková sféra se ale společně ujímají aktivní role. Firma Google navíc informuje čínské uživatele o skutečném zdroji cenzury: když lidé vědí, že jsou balamuceni, tak vlastně balamuceni nejsou. Hůře jsou na tom tam, kde nevědí... Čína již přestala být prostým výrobcem levných hraček, bot a textilu, stala se soupeřem v zápase o strategická aktiva. Pokusila se dokonce o koupi amerického ropného koncernu UNOCAL. Strategickému nákupu zabránil pouze zásah amerického Kongresu. Již dříve Čína získala část společnosti IBM, kde převzala správu svých továren a ukázala světu, že nepotřebuje zahraniční management. Ani se nedivím: moji studenti v Pekingu svými výkony převýšili ty v New Yorku. Spolupráce místo konkurence I českou podnikatelskou sféru je třeba dostat do Číny. Ne přes byrokraty, politické aparátčíky a ideologické aktivisty, ale přes nezávislého, inovačního podnikatelského ducha, přes trvalý odkaz Tomáše a Jana Baťů. Zatímco Evropa vytrvale, „po lisabonsku“, dohání a předhání Spojené státy, Čína mezitím proniká do Evropy. Ne konkurence, ale spolupráce je východiskem. Lidové noviny,23. února 2006

Ohlasy: Čína, Indie a my - Ohlasy Rubrika Lidových novin - Dopisy:

Profesor Milan Zelený ve svém článku „Spolupráce s Čínou a Indií? Ano!“ (LN 23.2.) podle mého názoru velmi zdařile analyzoval dynamiku ekonomického rozvoje Číny v širších politických a ekonomických souvislostech. Dlužno dodat, že se tak děje na pozadí postupného přesunu těžiště světových záležitostí - po třech stoletích - z euroatlantické oblasti do Asie. Již za čtrnáct let by Čína měla být co do objemu hrubého domácího produktu druhá za Spojenými státy a v polovině století by měla dosáhnout, podle prognózy investiční firmy Goldman Sachs z roku 2003, první příčky. Sekundovat jí budou na druhém a třetím místě Spojené státy, respektive Indie. Vznikající užší spolupráce dvou asijských gigantů, kterou profesor Zelený zmiňuje jako „Indočína“, skutečně začíná mít reálné kontury. Francoise Crouigneau z francouzského listu „Les Echos“, který označuje jejich spojenectví jako „Číndii“, připomíná, že v ní žije 2,3 miliardy obyvatel, její podíl na růstu světové ekonomiky v roce 2004 dosáhl 40 procent a směřovalo do ní 45 procent všech přímých investic v Asii v témže roce. Čína se specializuje na výrobu velmi kvalitního spotřebního zboží (již dnes vyrábí dvě třetiny světové produkce kopírek, bot, hraček, mikrovlnných trub, polovinu DVD přehrávačů a digitálních fotoaparátů, čtvrtinu mobilních telefonů, a podílí se 30 % na světovém exportu elektroniky) a Indie na výrobu hi-tech produktů s vysokou přidanou hodnotou spolu se špičkovými službami. Rozhodně pro to má ty nejlepší předpoklady vezmeme-li v úvahu, že disponuje kapacitou 290 univerzit, 10 tisíc středisek vyššího vzdělávání a 1 500 výzkumných ústavů, které mj. ročně produkují 200 tisíc inženýrů a 9 tisíc „velkých Ph.D“ doktorů (díky indickým reáliím samozřejmě anglofonních, což je v současném světě nepominutelnou a značnou komparativní výhodou).

209

NEUČTE SE Z VLASTNÍCH CHYB Co to signalizuje? Deset tisíc kilometrů na východ od Evropy se skutečně objevuje vážný ekonomický soupeř, který razantně vstupuje do globální ekonomiky nejen co do objemu a kvality výrobků, ale i s milióny vysoce kvalifikovaných pracovníků, kteří budou silně konkurovat téže kategorii - jak ve Spojených státech, tak především v Evropě. Nás se to týká v nezmenšené míře. Zvýšené investice do vědy, výzkumu a vzdělávání, jeho široká dostupnost, proto představují nejen klíčový předpoklad, jak můžeme v konkurenci s „Číndií“ uspět, ale i jak s ní efektivně spolupracovat. Miloš Balabán,1. března 2006

8-12 (čl.)

Jízda na naivitě MILAN ZELENÝ: Investoři do Česka nejdou za politickou kulturou Profesor Milan Zelený od počátku devadesátých let prezentuje kritické názory na vývoj v České republice a ani události po sněmovních volbách tento přístup nezměnily. Stále v české realitě nachází projevy třetího světa. Mezinárodně uznávaný ekonom pracuje nyní pro Fordham University, Univerzitu Tomáše Bati ve Zlíně a Xidian University v Xi’an v Číně. EURO: Výsledkem voleb je napjatá situace a politická nestabilita. To obecně není pro ekonomiku moc dobré. Vidíte na současném stavu alespoň něco povzbudivého? ZELENÝ: Vliv na ekonomiku nebude podstatný. Zahraniční podnikatele do Česka nepřitahuje kultura či úroveň české politické scény. Ta je všeobecně známá. Současná situace nijak nevybočuje z očekávání, podniky již dávno „zabudovaly“ specifičnost české politiky do svých strategických zájmů. Okolí nás nevnímá jako nestabilitu, ale jako normální stav. Ve Spojených státech tomu říkáme „SNAFU“. Povzbudivá je až neuvěřitelná šance přeměnit tuto krizi do konkurenční výhody: toto je pravá chvíle k radikální změně a modernizaci volebního systému, likvidaci územní nerovnosti hlasů, posílení úlohy malých stran, které jsou pro lokální politiku nezbytné, a konečný přechod na přímou demokracii, která posílí odpovědnost osobní namísto pseudozodpovědnosti stranické. Jaká je to demokracie, kde jeden hlas má větší váhu než jiný a kde jeden mandát vyžaduje jiný počet hlasů než druhý? Neúnosná. Úřednická vláda by tuto ostudu mohla změnit, kdyby tím byla jednoznačně pověřena a nestranicky ustavena. Tato šance ovšem v Česku využita nebude, vše se již řeší „co nejdříve“ a „v rámci“ existujícího systému, a tudíž nový volební systém nebude. Voliči to jistě velmi dobře vědí. Osobně bych za pozitivní považoval větší autonomii regionální politiky, aby si tam politici konečně řekli: „Uděláme si to sami.“ A podle toho se začali i chovat. I když zde jsou šance lepší, přesto nevěřím, že se politická samospráva regionů stane nestranickou samosprávou de facto. Ačkoliv je celá Česká republika jako větší čínské či americké město, v pohodě řízené starostou, noví Baťové se v Česku již delší dobu nerodí. EURO: Souhlasíte s názorem Václava Klause, že v uplynulých osmi letech v Česku nepřiměřeně vzrostla úloha státu i jeho zásahů do života občanů a chodu ekonomiky, a volby tudíž rozhodovaly o tom, zda bude tento trend pokračovat, nebo zda se ho podaří zvrátit a země bude směřovat ke svobodnější společnosti? ZELENÝ: Souhlasím, i když je nutno dodat, že role státu v České republice nepřiměřeně roste již od roku 1990. Trend byl nastaven již tehdy a nyní prostě sklízíme tu svoji malou „bouři“. Přílišná role státu byla nastavena od samého počátku, regionální autonomie a iniciativy byly trvale dušeny, malé a střední podniky ignorovány. Deideologizace lokální politiky je základem oslabování role státu a vzniku svobodnější společnosti. K takové deideologizaci vůbec nedošlo. Snahy Václava Klause o posílení role národního státu (a tudíž osobního vlivu v Evropské unii) směřují spíše opačným směrem. Svobodná společnost znamená svobodné lokality a regiony, ne svobodný stát. Dle mého názoru současné volby tuto otázku neřešily, svoboda a autonomie nejsou mezi základními cíli voličů v Česku. Spíše šlo o prostý střet politicky motivované, zastaralé a nemoderní ideologizace na pravici a levici. Voliči prostě podlehli a hrají tuto „hru“ politických stran. Mnozí šli volit spíše proti specifickým osobám a osobnostem. Domnívám se, že vyhrocování dichotomie pravice–levice je bolestí 210

NEUČTE SE Z VLASTNÍCH CHYB Evropské unie, staré Evropy. Naděje, že nová Evropa ukáže novou cestu a této pochybné hře se nepoddá, byly v Česku dočasně spláchnuty. Musíme sledovat jiné země nové Evropy. EURO: Volby rozdělily politickou scénu zřetelně na pravici a levici. Soudíte, že to přispívá k přiblížení standardním poměrům vyspělých zemí? ZELENÝ: Do určité míry jsem na to již odpověděl. Myslím, že dělení pravice–levice nás sbližuje s některými zeměmi staré Evropy. Nevýhodu máme v tom, že vyspělejší země mají silněji vyvinutou autonomii lokalit a regionů (viz USA) nebo jsou zkušenější ve využití velkých koalic (viz Německo). Naším úkolem bylo poučit se z chyb druhých, ne z chyb vlastních. Ne pouze slepě kopírovat systémy staré Evropy, či dokonce první republiky, ale citlivě se vyhýbat jejich slabostem a chybám. Nepodařilo se. Učíme se stále jen z chyb vlastních. Čím více se chceme učit, tím více chyb musíme „nasekat“. Povolební politici jako by byli plně odhodlání jich „nasekat“ co nejvíce – aby se mohli o to více „učit“. Je to zcela specifická interpretace cesty ke „znalostní společnosti“. Současná patová situace umožňuje výron antidemokratických sil, které se snaží „odvolávat“ a „přivolávat“, podplácet a korumpovat bez ohledu na volby. To je velmi negativní úkaz třetího světa. Spořádaný převod moci je základem stabilní demokracie. EURO: Jsou obecně velké koalice pozitivní, protože přinášejí stabilitu, nebo negativní, protože chybí kontrola z opozičních lavic? A jak to vidíte v českých poměrech? ZELENÝ: Velká koalice je úžasná příležitost, jakýsi první krok k odstranění přežilého dělení pravice–levice v globální éře. Velká koalice, kdyby měla správně nastavená dlouhodobá pravidla, by mohla vést k oslabení „stranickosti“ a k soustředění na potřeby občana. Je to jako v podnikání, kde je kritické soustředění se na zákazníka. Občan globální společnosti v podstatě má zájem nikoli o pravici či levici, o ideologii tu či onu, ale prostě o místní dálnici, ceny elektřiny, prostředí, právní stát, vzdělání a podporu malých a středních podniků v regionu. Prostě jako každý jiný zákazník. Není mu však tohoto základního „luxusu“ dopřáno, je zatahován do ideologické hry na pravici–levici. Chová se pak také jako ideolog, i když vlastně ideologem není a být nemůže. Kontrola velké koalice by se po oslabení stranickosti přesunula na jednotlivce. Selhání jednotlivce je snadněji postižitelné a napravitelné než selhání strany, přímá demokracie je pro vyspělou společnost vhodnější. V českých poměrech je tedy šance velké koalice nereálná, dokonce i voliči sami se stavějí proti velké koalici. Nikdo je nepoučil o jejích dlouhodobých výhodách, stavějí se tak opět sami proti sobě, proti svým hlubším, trvalejším zájmům. Lidé si v Česku často stěžují, že je politici manipulují, že je vedou jinam, než si občané přejí. Není tomu tak. Voliči mají zcela specifické a jasně formulované představy a politici jejich neinformovanost a krátkodobost zájmů prostě a plně odrážejí a využívají. Stačí si sestavit tabulku nejpopulárnějších politiků od roku 1990 a podívat se, o jaké lidi šlo, co dokázali a kde jsou dnes. V České republice se politici „vezou“ na výrazné naivitě voličů. Sami podstatnou manipulaci a ovlivňování voličů vlastně nepotřebují. EURO: Volební programy se většinou týkaly daní, penzí či zdravotnictví, zatímco vašeho oblíbeného tématu, rozvíjení znalostní ekonomiky, jen málo. Zaregistroval jste něco zajímavého v pozitivním či negativním směru? ZELENÝ: Tohle říkal nedávno dokonce i Václav Havel. Vše se týká krátkodobých daní a dávek a sazeb, málo vzdělání, konkurenceschopnosti, globálních aliancí a dlouhodobé strategie společnosti. On byl ovšem s Václavem Klausem, dodnes hlavním odpůrcem transformace ke znalostní společnosti. Prostě, čeští politici zcela definičně nechápou roli znalostí v moderní společnosti. Česko se znalostní společností nestává, má pouze jedenáct procent vysokoškolsky vzdělaných lidí, a to bez ohledu na slabou úroveň vzdělání samého. Podle toho vypadají i ostatní sféry veřejných činností, od podnikání až po politiku. Bez vzdělání to v globální společnosti prostě nepůjde. Jediným řešením je izolovat se za hradby pevnosti národního státu. Anebo přestat bezkoncepčně naslouchat voličům a vzdělat je, informovat a přesvědčit o nutnosti a výhodách znalostní ekonomiky. Nevzdělanost je nejotřesnějším dědictvím komunismu, které však jako by v Česku nikomu nevadilo. Nejvíce všem vadí Paroubek, který je prostým produktem svého prostředí, další z dlouhé řady nejpopulárnějších politiků. To jistě má se znalostní ekonomikou pramálo společného. Posun doprava není žádnou strategií, stejně jako posun doleva, o to se však nyní bude v Česku bojovat dlouhé roky. 211

NEUČTE SE Z VLASTNÍCH CHYB EURO: Považujete reformu českého daňového systému a snížení daní za nezbytnou? ZELENÝ: Myslím, že je potřebná a snad i žádoucí, ale ne nezbytná. V českých podmínkách, kde jsou podnikatelský duch, národní kapitalismus, znalostní ekonomika a globální strategie na tristní úrovni, by nedopadlo snížení daní na správnou, úrodnou půdu. Za současných podmínek by snížení daní vedlo spíše ke zvýšení spotřeby jak konzumní, tak podnikatelské. Účelem snižování daní ve vyspělých zemích je stimulace podnikání a konkurenceschopnosti, ne spotřeby. Nestačí tedy opisovat a napodobovat strategie vyspělých zemí. V nevhodném prostředí může mít zdánlivě tatáž strategie zcela opačné následky. Makroekonomové příliš nepomohou, zabývají se státním přerozdělováním hodnot vytvořených jinými. Někdo však musí hodnoty vytvářet! Ve spotřební společnosti není nutné další spotřebu stimulovat, zatímco v podnikatelské, znalostní společnosti je výhodné stimulovat další investice do podnikání a znalostí, do tvorby hodnot. Spotřeby je a bude v ekonomice vždy dost, přesně tolik, kolik její stav dovolí. Znalostí a podnikatelského ducha však není a nebude nikdy dost. Pavel Páral, Euro, červen 2006

8-13a (čl)

Podnikatelský model pro novou Evropu Hledání nové Evropy znamená především hledání nových modelů integrace. Jedním z takových modelů je podnikatelsko-vzdělávací model, který je předmětem tohoto příspěvku. Hledání nové Evropy je složitý a dlouhodobý proces. Účelem je vrátit Evropu a EU na cestu udržitelné hospodářské konkurenceschopnosti, znalostní a inovační výtečnosti a politické renezance. Vyžaduje to vydat se směrem od stranických pseudoideologií k integrovanému, pod-půrnému politickému aktivismu na lokálních a regionálních úrovních. Je tedy nutné hledat nový evropský model, který by efektivně propojil podnikatelskou, vzdělávací a politickou sféru. Jde o integraci těchto tří sfér tak, aby jejich synergie přinesla efektivnější a trvalejší zvýšení autonomie, sebevědomí a konkurenceschopnosti regionů i občanů v rozšiřujícím se prostoru EU. Již dnes je zřejmé, že starý politicko-byrokratický model (PBM) integrace, dosud představovaný Německem, Francií a Itálií, s kořeny již ve Třetí říši, nefunguje dobře. V mnohých regionech Evropy přivodil PBM stagnaci a veřejné protesty, v ostatních omezil potřebný hospodářský růst a strategickou koordinaci s globálně aktivními ekonomikami. Starý PBM neodpovídá novým realitám globální spolupráce, komunikace, internetu, podnikatelství nastupujících ekonomik a vzniku znalostních společností. Malé státy Evropy jsou oproti politickým dinosaurům staré Evropy potenciálně mnohem agilnější, podnikavější a dynamičtější, s rozvíjejícím se prostorem pro další vzdělávání, spolupráci a inovační konkurenceschopnost. Ne už Německo, Francie a Itálie, ale „malé státy Evropy” nabízejí správný, dynamický model pro budoucnost: Irsko, Pobaltské republiky, Island, Finsko, Dánsko, Slovinsko, Nizozemsko, atp., indikují budoucí cesty pro Evropu. Otázkou zůstává, zda politické sjednocení Evropy, které může vyústit pouze v posilování centrálního superstátu, je tím nejvhodnějším cílem v éře globálních trhů. Je otázkou, zda plný potenciál všech složek EU, obzvláště malých států a států nové Evropy, je politickou integrací nejlépe rozvinut a nejefektivněji využit. Evropa nezískává, ale politickou integrací spíše ztrácí – ta je za daných podmínek expanze, až k počtu 30 suverénních států, spíše byrokratickým snem politiků. Evropa potřebuje hospodářskou integraci, nebo přesněji: hospodářské propojení do efektivní, konkurenceschopné aliance. Namísto „Spojených států evropských“ hledá nová Evropa nepolitický model, model regionální spolupráce „zdola“, ne politického diktátu „shora“. Tzv. sociální model nemůže obstát v konkurenčním tlaku globální společnosti. Budoucnost Evropy je třeba hledat jinde. 212

NEUČTE SE Z VLASTNÍCH CHYB Místo politického sjednocení a sociálního modelu Evropy je třeba dát přednost podnikatelsko-vzdělávací integraci pro dlouhodobě efektivnější a stabilnější formy spolupráce států a regionů v rámci EU. Zde se nabízí koncepce Triády, založené na vyvážené kooperaci tří základních složek integrace: vzdělávací, podnikatelské a politické sféry. TRIÁDA A JEJÍ ROLE Triáda, někdy též zvaná „Triple helix“, vychází z principu kooperace a koordinace tří základních oblastí společenského progresu. Ve skutečnosti existuje ještě čtvrtý, silně determinující faktor: společensko-kulturní prostředí, tj. kontext, v němž se základní triáda musí realizovat a fungovat. Existují tedy čtyři základní oblasti „integračního“ zájmu: 1. Vzdělávací sféra 2. Podnikatelská sféra 3. Politicko-veřejná samospráva 4. Společensko-kulturní prostředí První dvě sféry představují hnací faktory, třetí je faktorem zmocňujícím a čtvrtý faktor představuje společenskokulturní kontext spolupráce základní triády. Názorné schéma interakcí je na obrázku.

Univerzita z d ě l á v á n í

Samospráva

Společenskokulturní prostředí

Podniky

TRIÁDA SPOLUPRÁCE A JEJÍ PROSTŘEDÍ Globální éra vyžaduje především vyváženost a optimální koordinaci všech tří složek v rámci daného, ale globálně se rozšiřujícího společensko-kulturního prostředí. Všechny složky triády jsou stejně důležité a sobě rovné. V určitých fázích vývoje může být jedna složka upřednostněna na úkor složek druhých, např. politická sféra v době války a ohrožení či ideologického konfliktu, vzdělávací sféra v době stagnace či poklesu konkurenceschopnosti, nebo podnikatelská sféra v době potřeby hospodářského růstu a zvýšení zaměstnanosti. V podstatě je pro dlouhodobě udržitelný rozvoj nejdůležitější kontinuální vyvažování celé triády. Jestliže jedna či druhá složka významně a dlouhodobě převažuje, pak omezuje zdroje a možnosti rozvoje složek ostatních. Přichází stagnace. Společensko-kulturní prostředí je víceméně dané: vyvíjí se jen velmi povlovně, má trvalejší, stabilizující charakter. Nelze je proto zahrnout do triády, protože není předmětem strategie, vyvíjí se podle svých vnitřních, 213

NEUČTE SE Z VLASTNÍCH CHYB autonomních a spontánních pravidel a nereaguje kladně na krátkodobé snahy o řízení, manipulaci a management. Může se ovšem samo přizpůsobovat, a tak napomáhat úspěšnému fungování triády. Proč nesmí jedna složka dlouhodobě dominovat a převažovat? To je dáno právě základní, přirozenou diferenciací vzájemně se doplňujících funkcí a rolí komponentů triády. (Stejné důležitosti složek neodpovídá stejnost v jejich rolích a funkcích.) 1. Vzdělávací sféra – je hnacím faktorem v tvorbě hodnot potenciálně použitelného lidského kapitálu. Tvorba hodnot ve vzdělávací sféře zůstává potenciální až do své plné realizace a vy-užití podnikatelskou sférou. Hlavním posláním je produkce a transfer informací, vědomostí a znalostí ve spolupráci s podnikatelskou sférou. Konečným zákazníkem je podnikatelská sféra, protože je hlavním zaměstnavatelem lidského kapitálu. 2. Podnikatelská sféra – je základní hnací faktor tvorby bohatství, zdroj přidané hodnoty a konkurenceschopnosti regionu, zdroj pracovních příležitostí a spolutvůrce lidského kapitálu ve spolupráci se vzdělávací sférou. Tato sféra je klíčová a její dynamika je základním před-pokladem životní úrovně, důstojnosti a prosperity národů. 3. Politicko-veřejná sféra – je podpůrný a zmocňující faktor. Hlavní funkcí je přerozdělování hodnot vytvořených v podnikatelsko-vzdělávací sféře. Sama o sobě hodnoty nevytváří, nepodřizuje se tržním principům, a tudíž nemůže ani vzdělávat, ani podnikat. Její rolí je pomáhat vytvářet co nejlepší, optimální podmínky pro oba hnací faktory: zajišťovat fyzickou, institucionální a sociální infrastrukturu pro efektivní fungování spolupráce vzdělávací a podnikové sféry. 4. Společensko-kulturní prostředí – vytváří společenský kapitál skrze kulturní tradice, společenské instituce, hodnoty a preference, chování a návyky, důvěru a spolupráci. Je funkčním prostředím pro spolupráci všech sfér triády. Propojení komponentů triády s prostředím (viz schéma výše) lze charakterizovat jako propojení v opakovaném, sebeposilujícím cyklu. Proto základem úspěchu je vyváženost všech tří sfér triády. Argument je prostý: Politicko-veřejná sféra nemůže přerozdělit více hodnot než podnikatelská sféra vytvoří a vzdělávací sféra připraví. Dlouhodobá dominance a převaha kterékoli sféry triády je nežádoucí a dlouhodobě neudržitelná (unsustainable). Převaha politické sféry vede k rostoucí závislosti vzdělání a podnikání na státu a státní byrokracii, tudíž k následnému útlumu přípravy a tvorby hodnot. Relativně se zmenšující „hodnotový koláč“ pak vede ke konfliktnímu a nedostatečnému přerozdělování, tedy k další byrokratizaci politické sféry: „začarovaný kruh” stagnace a útlumu následuje. (Stát se má starat o dobré podnikatelské prostředí, nikoli o to, co produkují nebo neprodukují jednotlivé firmy. Ty se musí orientovat podle poměrů na trhu. Státní intervencionismus se týká zejména Francie, Itálie, Španělska a Německa: vlády zemí staré Evropy zasahují až do podnikových strategií. Samozřejmě totéž platí i pro EU jako celek.) Stejně je tomu s ostatními sférami. Dominantní vzdělávací sféra produkuje lidský kapitál, kte-rý nelze plně a efektivně zaměstnat, nebo je nezaměstnatelný. Pokud politická sféra přesto je-ho zaměstnatelnost prosazuje, pak oslabuje podnikatelskou sféru a tvorbu hodnot. (Zpět do začarovaného kruhu!) Dominantní podnikatelská sféra produkuje hodnoty, které nejsou z dlou-hodobého pohledu udržitelné pro nedostatek lidského kapitálu, a po vyčerpání fyzické i spole-čenské infrastruktury i přírodního kapitálu. Vyváženost návazných procesů všech sfér triády je tedy kritická. Tato vyváženost a koordinace jsou nutné nejen v podniku či regionu, ale i v celé ekonomice, tudíž i v EU. Existující podnikatelsko-byrokratický model je založen na dlouhodobé dominanci politicko-byrokratické sféry. Tuto dominanci je třeba vyvážit posílením politickovzdělávacího modelu. Moderní řízení 9/2006

214

NEUČTE SE Z VLASTNÍCH CHYB 8-13b

Vzdělávání v nové Evropě Nová Evropa potřebuje radikální transformaci vzdělávacího systému, posun od informací ke znalostem. K tomu má sloužit Podnikatelská univerzita. Tedy univerzita, která nejen podnikání učí, ale i sama podniká, která produkuje nejen absolventy, ale také firmy, v nichž se její absolventi realizují a podnikají. Univerzita se chová jako podnik tím, že inovuje a podniká. Podnik se chová jako univerzita tím, že poskytuje nebo se podílí na praktickém vzdělávání. Samospráva opouští politickou ideologii a stranickou kulturu, věnuje se přímé podpoře vzdělávacích a podnikatelských činností regionu. Podnikatelská univerzita Podnikatelská univerzita se přímo podílí na tvorbě firem, generování zaměstnanosti a rozvoji regionu. Samospráva adaptuje své motivační, incentivní a regulační nástroje a poskytuje veřejnou složku investičního kapitálu. Podniky poskytují soukromou složku kapitálu a jsou aktivní v rozvoji lidí, znalostí, výzkumu a inovací – kromě svých tradičních rolí v tvorbě přidané hodnoty a poskytování zaměstnanosti. Podnikatelská univerzita je především výrazem inovační strategie regionu a jeho hospodářsko-společenského rozvoje. Regiony bez inovační strategie nejsou schopné výrazné sebeobnovy a renezance, univerzita pak zůstává spíše pasivní než aktivní institucí. Na jakých principech by měla být PU vybudována? Základním cílem PU je tvorba nových firem jako principiálních „nosičů“ a uživatelů znalostí. Tyto znalosti a schopnosti nejsou jen doménou obchodních a podnikatelských oborů, ale všech oborů: od molekulární biologie a computer science, přes nanotechnologie a vědy o materiálu, až po zdravotní technologie, telekomunikace a péči o člověka. Všichni členové Podnikatelské univerzity - fakulta, studenti i administrátoři se učí podnikat, zakládat a řídit firmy, přejímat spoluodpovědnost za praktické využití generovaných znalostí. Univerzita se učí podnikat proto, aby se stala pravoplatným, aktivním členem regionální Triády: VzděláváníPodnikání-Samospráva. Mezi základní principy Podnikatelské univerzity patří: 1. Kapitalizace znalostí – univerzita se stává základnou hospodářského a společenského rozvoje regionu. 2. Propojení s podnikovou a státní sférou, efektivní aktivizace principu triády. 3. Nezávislost za účelem stimulace podnikatelského chování univerzitních subjektů. 4. Hybridizace světových organizačních formátů, opuštění rakousko-uherského systému. 5. Flexibilita v kontinuálním přehodnocování a renovaci vnitřní struktury univerzity, opuštění fixních, neměnných struktur. Management jako profese Jedním ze základních poslání podnikatelské univerzity je vrátit podnikové řízení a management mezi profese. Rozdíl mezi obecnou profesionalitou a odbornou profesí je zásadní: profesionálně (za peníze) lze dělat v podstatě všechno, jakýmkoli způsobem a v jakékoli kvalitě – pokud existuje poptávka. Profese (původní základ slova profesionalita) však podléhá přísným pravidlům. Management a business jsou ve své přirozené podstatě profese, jako třeba praxe práva či medicíny. Od druhé světové války však nejsou manažerské činnosti rozpoznány, vyučovány a organizovány jako profese, ale spíše 215

NEUČTE SE Z VLASTNÍCH CHYB jako osobní dovednosti, případně volná řemesla nebo vě-da (jako třeba ekonomie). I školy managementu a podnikání by měly vychovávat k profesi a skutečnému profesionalismu, tedy nejen praktiky, řemeslníky či vědce. Podnikatelské fakulty by měly být porovnatelné s fakultami práva nebo medicíny. Dnešní špičkové vzdělávání podnikání a managementu (jako třeba MBA) tedy připomíná spí-še ekonomii, chemii, fyziku, či dokonce matematiku. Nešpičkové vzdělávání pak spíše učňovskou školu. V žádném případě vzdělávání a praxe managementu nepřipomíná ani práva, ani medicínu. Co charakterizuje profesi? Profese je založena na několika pilířích: 1. Přijatá a uznávaná soustava ověřených znalostí 2. Certifikace a garance přijatelné kvality praxe 3. Služba veřejnému blahu a potřebám klientů 4. Ověřitelný a prosaditelný kód etického chování Z toho je vidět, že současný český podnikatel či manažer není profesionál, ale spíše řemeslník, bez ohledu na to, kolik „bere“. Profesionál (jako lékař či právník) nemůže provozovat akceptovatelnou praxi, jestliže používá neověřené, intuitivní či náhodné znalosti a dovednosti. Pak není profesně oprávněn, nezaručuje kvalitu výsledků, škodí veřejnosti, okrádá klienty a nedodržuje striktní pravidla etického chování. Za takových podmínek může být z profese vyloučen. Zatímco nikdy bychom nesvěřili své zdraví šamanům a kořenářkám, ale jen kvalifikovaným a certifikovaným lékařům, své podniky, tj. řízení našich životů, přenecháváme často diletantům, samozvancům a samoukům. Obzvláště v politice. Zde lze vidět, jak daleko má podnikatelská a manažerská praxe k profesi a skutečné profesionalitě. Profese integruje znalosti a praxi v moudrém a etickém přístupu ve službě veřejnosti a v soustředění na potřeby klienta. Tradiční obchodník, podnikatel a manažer však může selhat v jednom nebo ve všech profesních pilířích: postižen však může být pouze kriminálně (tedy jinou institucí), nikoli profesně. I ti nejhorší manažeři, zarytí úplatkáři a profesionální okradači veřejnosti a šiditelé zákazníků, přecházejí jen z pozice na pozici, obvykle za vyšší platy, bez profesního a často i bez kriminálního postihu. Ano, obzvláště v politice. V prosazování profesnosti manažerů a ředitelů podniků by se nová Evropa, ve spojení s pod-nikatelskou univerzitou, mohla ujmout iniciativy i vedení v globálním prosazování nové pod-nikatelské kultury. Závěr Podnikatelská univerzita pojímá management jako profesi. Moderní manažer musí mít tradiční informace, ale především musí umět, mít znalosti. Evropa je v pozici stát se inovátorem i v rozvoji manažerské profesnosti – protože ani zde nemá co ztratit. Evropský systém řízení neexistuje, byl pohlcen politickou byrokracií. Profesnost - založená na akreditovaných znalostech, etickém kódu, garanci postupu i výkonu, odpovědnosti vůči zákazníkovi a službě veřejnosti – je jednou z hlavních potřeb budoucího evropského - ale i světového managementu. Moderní vzdělanec musí nejen vědět, nejen umět, ale být i moudrý, tj. vědět proč - být morálně i eticky pevný a soběstačný, umět myslet a jednat strategicky. Strategie je důležitější než tzv. parametry výkonnosti, a právě ve strategii má Evropa své největší rezervy. Informace se rychle stávají komoditou, dostupnou všem, na celém světě stejně - a stejně levně. Na informacích nelze budoucnost Evropy (ani podniku) stavět. Vzdělávání již není doménou státu a politické byrokracie, ale důležitým průsečíkem jedinců a rodin se znalostními institucemi a podnikovou sférou. Je třeba opustit vědomostní společnost, založenou na tom, co člověk ví, a akcelerovat společnost znalostní, založenou na tom, co člověk umí. Vědět neznamená umět. Mezinárodní konkurenceschopnost je založená na tom, co jedinci, podniky a národy umějí, jaké produkty a služby dokáží světu nabídnout. 216

NEUČTE SE Z VLASTNÍCH CHYB Moderní řízení 9/2006

9 ZAVÍREJ VRÁTKA ... 9-1 (mz)

O vztahu k pravdě Pravda a vztahy k pravdě hrály a hrají zásadní role úhelných kamenů všech politických a společenských systémů. Jsme svědky v historii dosud nerealizovaného, ale v dnešní ČR až překvapivě úspěšného experimentu vládnoucích stran. Jde o trik, který zatím žádnou demokratickou stranu nenapadl. Když jste kritizovali či odhalovali komunisty, tak jste dostali pořádně „na frak“. Pravda se nesměla dostat na povrch: překrucování, přetvařování, cenzura a lež vládly jejich světu. Komunisté se pravdy báli opravdu jako čert kříže. Takový respekt měli, že své kritiky a hlasatele pravdy likvidovali okamžitě, bez skrupulí a bez jakýchkoli výčitek. Když kritizujete či odhalujete dnešní americké demokraty, setkáte se s právě opačným přístupem: přehnaná citlivost až strach, okamžitá reakce, vysvětlování, lhaní, náprava chyb a horečnatá snaha o uspokojení většiny. Clintonismus a triangulace znamenají, že demokraté se pragmaticky vzdávají svých principů, dělají kompromisy a přejímají myšlenky opozice – není jim to však moc platné. Je pozdě, pravda je na povrchu a lháři musí dříve či později prohrát. 217

NEUČTE SE Z VLASTNÍCH CHYB Nedávné české režimy však přišly s úžasným politickým vynálezem: Pravdy se není třeba bát, pravdu není třeba respektovat, není třeba ji překrucovat, za ni trestat či na ni dokonce reagovat – PRAVDU LZE IGNOROVAT! Hloupí komunisté, fašisté i demokraté respektovali pravdu, báli se jí, reagovali na ni, ať již popřením a potrestáním nebo podporou a podlézáním. Nikdy je, politické břídily, ani nenapadlo, že pravdu není vůbec nutno respektovat, že pravdu lze ignorovat a prostě na ni kašlat. V ČR určitě. Hitler, Jelcin, Stalin, Roosevelt, Bush i Clinton měli jedno společné: báli se pravdy, respektovali pravdu, viděli v ní soupeře i nebezpečí. Reagovali však rozdílně: jedni ji ubíjeli, druzí překrucovali, jiní jí podlézali a posluhovali. Žádný z nich ji však nedokázal ignorovat. Dnes, v srdci střední Evropy, přišli někteří mazaní a sebepomazaní na tu nejjednodušší formuli politické moci: pravdu není třeba respektovat, pravdu lze ignorovat. Není třeba zavírat, není třeba popravovat, není třeba překrucovat či cenzurovat. Kritiky lze ignorovat, asi tak jako brblání, mručení či říhání. Každý si přece může říkat co chce, jestliže nikdo neposlouchá. Ústa jsou přece bezbranným a zbytečným nástrojem – neexistují-li uši. Pera také není třeba se bát, neexistují-li oči. Slova se stávají nesmyslem, nejsou-li čtena. Potkal jsem v ČR politika, který si každé ráno nechával analyzovat všechen denní tisk, jako co kdo řekl a kde, a připravoval obsáhlé, fundované, konkrétní reakce, odpovědi a interpelace. Pak, u moci, toho všeho rychle nechal. Pravdu je třeba ignorovat, kašlat na ni, neslyšet ji, nevidět ji – a prostě vytrvale si dokolečka mlet to své, v systému byrokracie, jakou si ani ubožák Kafka nedokázal vyfantazírovat. Nikdo nás stejně nebude poslouchat, jako my neposloucháme je. Společenský konsenzus, základ to klidu a spokojenosti, je konečně pochopitelný: my neposloucháme je a oni neposlouchají nás – a je to jedno. Jenže! Jenže my jsme tam, kde jsme, a oni tam, kde jsou oni. Jde tedy o režim a experiment jakési Byrokratické Ignorokracie (či Idiokracie), která si beze studu vyvěsí třeba i fangli „Pravda vítězí“. Nyní již víte proč: ne ze strachu, ne z respektu, a už vůbec ne z principu či ideálů. Prostě proto, že je to vlastně jedno. leden 1998

9-2

Kdo neskáče ... Život v globální společnosti není ani snadný, ani průhledný, ani nadějný. Dochází k ostré diferenciaci mezi těmi, co mají, těmi, co nemají, ale mít chtějí, a těmi, co nemají a mít chtějí – ale produkty a věci těch druhých. Po vymizení ideologického konfliktu mezi komunismem a kapitalismem měl nastat „konec dějin“ (viz Fukuyamův „The End of History“), tj. relativně pokojná a nezajímavá fáze hospodářské, namísto ideologické soutěže. Globální společnost měla vstoupit do éry hospodářské spolupráce a politického smíru. Nestalo se. Namísto relativně povrchního ideologického politického konfliktu se globální společnost musí konfrontovat s konfliktem mnohem hlubším, nábožensky motivovaným, mnohem méně tolerantním, založeném na lidské závisti a nenávisti. Není nic krásnějšího než náboženská láska, a nic strašnějšího než náboženská nenávist. Proč se právě 21. století má stát érou náboženského tmářství, je mystériem a hádankou pro všechno lidstvo. Obzvláště islám byl radikálně unesen a zneužit islámisty v zájmu obnovy a rozšíření fundamentalismu, teroristické konfrontace s judeo-křesťanským světem, a nastolením diktatury totální theokracie s pseudodemokratickými mechanismy. Jde o konflikt tvrdší a mnohem nesmlouvavější než ta průhledná a přehledná kontroverze komunismu s kapitalismem 20. století. Svět se změnil a my se v něm musíme učit žít. Učení to není snadné. Celá řada lidí si dosud hraje na antiglobalismus, tj. poskakování (obvykle nahoru a dolů, ne někam) na ulicích v demonstraci proti největší naději lidstva na mír a hospodářskou spolupráci. Jiní si stále hrají na levici a pravici, jako by konfrontace komunismu s kapitalismem byla stále v popředí politických zájmů. 218

NEUČTE SE Z VLASTNÍCH CHYB Poskakují na ulicích bůhví proti čemu. Někteří podporují tzv. náboženskou svobodu, bez ohledu na to, že „osvobozená“ náboženství jsou dnes pouhou záminkou politických cílů a teroristických taktik. Mnozí oportunisticky podporují chvíli tu, chvíli onu stranu, podle okamžité intenzity humanistické, válečné či ekologické situace. Jak se k tomu stavět? Jaký postoj zaujmout, aby to nebylo ode zdi ke zdi? *** I já si musel nalézt svůj postoj, svá kritéria pro vyrovnání se se světem, svůj kompas pro navigaci ve stále bouřlivějších vlnách mezinárodních konfrontací. Cestuji po celém světě, pracuji v USA, Číně, na Tchajvanu, v Indii a ČR, přednáším od Nového Zélandu po Japonsko a od Finska až po Jižní Afriku. Bez spolehlivého postoje bych svůj globální styl nemohl praktikovat: musel bych sedět doma „za pecí“ a komentovat světové dění na dálku, jako nějaký ten hloupý Honza. Nemohu svůj postoj nikomu vnucovat, pouze jej mohu popsat a sdílet, protože pro mne funguje, umožňuje mi práci i komunikaci s mnoha kulturami a hlavně: udržuje mi čistou hlavu i svědomí v míře, kterou jsem dříve nepoznal. Kritickým milníkem byl 9/11 v New Yorku, kde jsem v té chvíli přednášel na Fordham University v Lincoln Center. Před 9/11 jsem byl typickým intelektuálem. V každé pozici, v každém postoji jsem hledal vysvětlení, „hlubší příčiny“, vážil všechna pro a proti, snažil se o pochopení „druhé strany“ a podobně. Byl jsem stále „rozervaný“, neschopný principiálního postoje, neschopný názoru či světového náhledu, neustále argumentující s pomocí slavného „Ale na druhé straně...“ a podobných berliček intelektualismu. Připadal jsem si, že sedím trvale v jakési světové „kavárně Slávia“ a po havlovsku kecám (a kecám). Připadalo mi, jako bych si ke každé situaci sedl obkročmo na velkou zeď – a seděl. Mudrcky jsem se rozhlížel dolů na obě strany, poukazoval na dobré i špatné na obou stranách a stále si hledal (a hlídal) tu svoji „třetí cestu“, moudrou a intelektuální – cestu sedění obkročmo na zdi. Někdy jsem i záviděl těm, kteří byli na jedné či druhé straně, záviděl jejich úsilí, smysl života a pocit užitečnosti. Já nepatřil nikam, jen na tu zeď – a seskočit jsem se bál. Po 9/11 jsem konečně skočil. Zvolil jsem – a to nezvratně a jednou provždy - stranu demokracie a svobody. Skočil jsem a již zůstanu. Odmítl jsem stranu terorismu a všech idejí, cílů a zájmů, které jsou dobývány terorem. Od té chvíle dýchám svobodně, pohybuji se sebevědomě po tomto světě, vím kam patřím a nemám noční můry z debat v „Kavárně Slávia“. Doporučuji to. Doporučuji stát na nějaké straně a ne si jen z pohodlné kavárenské zdi vybírat „třešničky“ a duševní „bonbónky“ z obou stran. Čeho je třeba? Nenechat si naočkovat dnes tak moderní antiamerikanismus. Nebýt na všech (a ve všech) stranách – nejde přece o žádné politické strany, ale o provázané zájmové skupiny, propojené s velkým businessem a velkými penězi. Na politické strany si jenom hrají, své programy jen předstírají a voliči jim už dlouhá léta skáčí „na špek“. Češi jsou pověstní tím, že skočí na špek kde komu, od Kalouska a Grosse až po ty kampeličky. „Kdo neskáče, není Čech,“ přijali dokonce za své neoficiální heslo. Škoda. *** Terorismus je úmyslné a záměrné zabíjení nevinných lidí – za jakýmkoliv účelem. To, že terorista spáchá sebevraždu za účelem vraždy nevinných, jen znásobuje hřích. Vraždící sebevrah je opovrženíhodný. Je to masový vrah a jeho cílem je masová vražda. I v Evropě by se již měly věci nazývat pravými jmény. V podstatě jsem si efektivně obrátil naruby – jako již v životě tolikrát – jedno staré české rčení či moudrost. V tomto případě: „Účel světí prostředky“. 219

NEUČTE SE Z VLASTNÍCH CHYB Účel nesvětí prostředky. Není v dnešním světě žádný „účel“, který by si žádal úmyslné vraždění nevinných lidí. Jakékoli náboženství, ideologie či národní zájem, který si žádá vraždu nevinných, je založen na teroru, a tudíž odmítnut v mém postoji k životu. Proti teroristům, tak jako proti všem masovým vrahům, je třeba bránit se všemi prostředky – s výjimkou jediného: úmyslného poranění nevinných lidí. Základem terorismu je útok na nevinné. Teroristé útočí na obyvatele jakéhokoli státu, tedy i na obyvatele státu, v němž právě operují. Zneužívají nevinné lidi jako sebevrahy a dělají z nich masové vrahy. Zneužívají nevinné lidi jako štít a taktickou ochranu pro své akce. Útočí bez výběru a vraždí náhodně, aby ztráta života a intenzita teroru byly co největší. Jejich cíl je tím jasně formulován: zničení demokracie, nastolení theokracie. Je patetická náboženská kultura, kde těhotná žena ukazuje na své břicho a tvrdí, že porodí a vychová novou masovou vražedkyni, protože chce holčičku. Nelze to charakterizovat jako alternativní – a tudíž rovnoprávný – pohled na svět. Je třeba to odsoudit jako zvrhlost. Jak se může demokracie bránit? Buď ústupky a diplomatickým vyjednáváním nebo ozbrojenou akcí. Diplomacie vede k dílčím výsledkům, ale neřeší a nemůže řešit základní konflikt mezi islamistickou teokracií a sekulární demokracií. Ozbrojená akce vede ke ztrátě nevinných životů na obou stranách. Ale hlavně: svádí a ponižuje demokracii k užívání podobných prostředků. Nelze řvát „Nejsme jako oni“, když umíráme denně, náhodně, masově a bez slitování. Jen někde radostí skáčou na ulicích, nahoru a dolů. Největší tragédií demokracie je, že je proti své vůli stahována dolů, na úroveň teroristů. Demokracie se neumí bránit, i když se alespoň čtyři státy snaží za nás za všechny: USA, Kanada, Anglie a Izrael. Lze jen doufat, že se i demokracie časem naučí sama sebe obránit. Zatímco od teroristů je masová vražda očekávaná a jaksi přirozená, od demokracie se zabíjení nevinných neočekává, a tudíž se vzdouvá vlna odporu proti akcím demokracie a vlna podpory pro „trpící a slabší“ teroristy. Proto je demokracie stále slabší a islamistický terorismus stále silnější. Proto je třeba zvolit svou stranu a seskočit z té nešťastné zdi. Je poměrně snadné rozlišit mezi úmyslnou, cílenou vraždou nevinných (terorismus) a neúmyslným zabíjením nevinných z důvodů pochybení, dezinformace, nepřesnosti nebo náhody. I proto jsem a zůstanu na straně demokracie a svobody, i když nikdy neomluvím její pochybení, neschopnost či unáhlenost. Je to moje strana a jde mi o to, aby byla efektivní, morální a sebevědomá. Souhlasím s doktrínou, že teroristou není jen sebeexplodující masový vrah, ale i ten, kdo jej vědomě a úmyslně financuje, skrývá, podporuje či s ním kolaboruje. Proto je terorismus tak nebezpečný, protože sílí na šířící se kultuře podpory a kolaborace. Zatímco demokracie truchlí, omlouvá se a trestá zabíjení nevinných, kultura terorismu jásá, oslavuje a tančí v ulicích při každé zprávě o úspěšné vražedné explozi. Jde o zvláštní projev mstivé radosti, která se projevuje „tancem“, skákáním nahoru a dolů. Toto synchronizované poskakování někdy zachvátí i desetitisíce. Ve své povrchní manifestaci je pro pozorovatele směšné, nedůstojné a primitivní; pro účastníky však přirozeným vyjádřením radosti nad smrtí nepřítele. Pro teroristickou kulturu je nepřítelem každý bezvěrec, každý nevěřící „ďábel“ – tedy každý neislamistický občan žijící v demokracii a svobodě. Přijetí Islámu je teroristy stále častěji vyžadováno jako výkupné. Proč ta nenávist a závist? Proč zůstávají země Islámu tak chudé a nevýkonné? To není triviální otázka a odpovědi nelze snadno formulovat. Vždy mají politické, rasové či náboženské podbarvení. Většina Evropanů se jich bojí jako čert kříže. Přitom je to otázka fundamentální, protože téměř pět set let společenské dekadence a stagnace se podepsalo na mentalitě a kultuře islámských regionů. S výjimkou některých ropně monopolistických států jsou země Islámu relativně chudé, stagnující, nestabilní a hospodářsky nevýkonné. 220

NEUČTE SE Z VLASTNÍCH CHYB Vím jen – a to z osobní zkušenosti s islámskými studenty – že nedostatek úspěchu, konzervatismus a stagnace islámských regionů nespočívá v nedostatku schopností a talentu jednotlivců. Příčinou kolektivního, systémového neúspěchu je celá plejáda faktorů a jejich nešťastná synergie, která amplifikuje jejich efekty. Lze jich několik uvést podle relativní (zde subjektivně řazené) důležitosti: 1. Neefektivní dědické právo. Islám nedovoluje převod majetku na nejstaršího syna, ale předepisuje rozdělení mezi nejširší, často i vzdálené potomstvo a příbuzenstvo. Tím dochází opakovaně a po staletí k rozptylování kapitálu, jeho akumulace je tak výrazně nižší než v ostatních kulturách. Hospodářský progres je tudíž omezen a není konkurenceschopný. 2. Starověké obchodní praktiky. Islámští obchodníci jsou neefektivní, neumějí pracovat s hodnotou a cenou. Ceny jsou jim dodnes neznámé, určují se domlouváním a handrkováním – jako na tureckém bazaru. Ztráty času, úsilí a zákazníků (a turistů – kteří jsou navíc vražděni) jsou astronomické. 3. Nedostatek důvěry a důvěryhodnosti. Islámské kultury jsou založeny na nedůvěře. Přitom míra důvěry ve společnosti (viz Fukuyama, „The Trust“) je přímo úměrná bohatství a produktivitě národa. Nedostatek důvěry vede k přebujelé byrokracii, vyhýbání se riziku a neefektivní spolupráci v podnikání. 4. Neúměrná role náboženství. Namísto individuálního, soukromého vztahu k Bohu je Islám náboženstvím kolektivním a masovým. Tím zasahuje výrazně do aktivit a rozhodování politických, podnikatelských i vzdělávacích. Ani jedna sféra se tak nemůže plně a autonomně rozvinout. Vliv náboženství je pak přímo úměrný chudobě národa (stejně jako míra nedůvěry ve společnosti). 5. Role žen ve společnosti. Islám nedokázal plně a efektivně zapojit 50 procent svého obyvatelstva do tvorby hospodářských, společenských a kulturních hodnot. V éře globální konkurence je takové plýtvání talentem, schopnostmi a potenciálem výraznou nevýhodou a brzdou celé společnosti. 6. Nedostatečné vzdělávání. S výjimkou elit vyškolených na Západě je vzdělávací systém primárně poplatný náboženství a potřebám státu. Autonomní myšlení, inovace a podnikatelství se dostatečně nerozvíjejí. Technologie jsou převážně dovezené a jejich využití (s výjimkou válečných aplikací) zůstává neefektivní. Důraz je na biflování pouček a informací, ne na produkci znalostí a moudrosti. Žádný z těchto faktorů by nemohl být rozhodující sám o sobě. Je to právě jejich souhra a synergie, která vede ke zvýšení jejich kolektivní a individuální důležitosti. Opominul jsem ovšem faktor demokracie a svobody. Právě kvůli síle uvedených šesti faktorů jsou demokracie a svoboda koncepce Islámu externí, nikoli přirozeně vyrůstající z vnitřní dynamiky systému. Proto jsou jinak ušlechtilé pokusy o export svobody a demokracie do zemí „6 faktorů“ tak obtížné a spíše odsouzeny k neúspěchu. Svoboda a demokracie musí být společenské kultuře (bez ohledu na stávající politický režim) vlastní, musí vyrůstat z její vnitřní dynamiky. Svobodu a demokracii lze úspěšně exportovat do zemí dočasně porobených, ne však do zemí vnitřně a často dobrovolně, dlouhodobě a programově nesvobodných. Svobodou islamisté rozumí svobodu teroristické organizace nebo teokratického státu, ne jedince. Vnitřní touha po svobodě a demokracii může vzniknout pouze z vnitřního sebevědomí, pouze z paralelního oslabování oněch 6 faktorů. Proto je třeba bojovat proti terorismu. Terorismus je výrazem až bezvýchodné ztráty sebevědomí, způsobované prohlubováním synergie 6 faktorů. Ustoupení či povolení terorismu by fatální synergii těchto faktorů ještě dále prohloubilo. Proto je třeba stát pevně, i jako jedinec, na straně demokracie a svobody, a bránit se všemi možnými prostředky proti terorismu. Tato obrana se však jeví stále těžší a těžší.

221

NEUČTE SE Z VLASTNÍCH CHYB Terorismus totiž nemá centrum, nemá „vládu“, nemá armádu – není s kým vyjednávat, není proti komu zaútočit: teroristé nenosí uniformy. Teroristé jsou prosáklí a prorostlí do společnosti, nelze je odlišit od „normálních“ lidí. Neefektivnost existujících armád demokracie je nabíledni. Už se nikdy nesetkáme s ozbrojenými, uniformovanými pluky stojícími proti sobě, jak tomu bylo ještě v minulém století. Třetí světová válka říše islamistů se silami demokracie a svobody se bude od 2. světové války lišit tak výrazně jako 2. světová válka od války Třicetileté, anebo od bitvy u Kresčaku. Síla - centralizovaná, disciplinovaná, centrálně řízená a uniformou i chováním odlišená od obyvatelstva, nebude mít šanci proti teroristické (obyvatelstvo napadající) síle decentralizované, všudypřítomné, sebeřídící, sebeobětující a splývající s různými vrstvami podpůrného obyvatelstva. S teroristy nelze vyjednávat. Jakýkoliv ústupek či pochybení považují za vítězství a cítí se tím posíleni. Získávají pak na svou stranu nejen jednotlivce, ale i velké skupiny a masy. Masy podporující terorismus jsou novým, právě vznikajícím nebezpečím dnešní doby. Evropa opět, jako již tolikrát, stojí před volbou mezi válkou a hanbou. Již jednou zvolila hanbu a dostala válku. Tak i dnes: hanba vyjednávání s teroristy neodvrátí válku. K míru vždy bylo a vždy bude zapotřebí obou stran. Poznáte je, jak synchronizovaně skáčou nahoru a dolů na ulicích, jak křičí „Kdo neskáče není Islámista“. Jak se radují nad každým neúspěchem a smrtí nevinných... Jsou od dětství vedeni k pocitu, že jim svět něco dluží - ne, že oni dluží něco světu. Proto jsem seskočil z té své intelektuální zdi. Nebudu už skákat nahoru a dolů, ale zůstanu na své straně, na pravé straně, na straně demokracie a svobody. Prostě: nebudu už skákat. Vždy zůstanu věrný západní definici úspěšného života, jak ji vyjádřil velký americky filosof: "To laugh often and love much; to win the respect of intelligent persons and the affection of children; to earn the approbation of honest citizens and endure the betrayal of false friends; to appreciate beauty; to find the best in others; to give of one's self; to leave the world a bit better, whether by a healthy child, a garden patch or a redeemed social condition; to have played and laughed with enthusiasm and sung with exultation; to know even one life has breathed easier because you have lived - this is to have succeeded." Ralph Waldo Emerson

9-3

A karavana jde dál … O „takzvanosti“, kůlech v plotě, pesimismu a bezmocnosti mocných "Kdyby tihle dětinové poměrně citelně nezasahovali do našich životů, bylo by jejich soutěžení, kdo dočurá dál, případně výš, celkem nezajímavé." Stanislav Brunclík

Současná doba je velmi zajímavá a slibná, charakteristická celou řadou provázaných trendů a procesů, které přitahují pozornost většiny světa a které mají, nebo by měly mít, definující vliv i na chování malých evropských států, Českou republiku nevyjímaje.     

Přímo lze poukázat například na tyto světové trendy: progresivně akcelerující, nezvratná globalizace oslabování role národního státu vzrůstající úloha a sebevědomí regionů a lokalit selhávání tradiční “stranické” formy demokracie transformace informační společnosti na znalostní společnost 222

NEUČTE SE Z VLASTNÍCH CHYB     

rostoucí vliv podnikové sféry na oblast politickou důraz na tvorbu bohatství (mikro), místo na jeho přerozdělování (makro) aliance a spolupráce doplňující tradiční konkurenci přeshraniční spolupodnikání regionálních partnerů rostoucí vliv “malých” států, klesající úloha států “velkých”

Ve výčtu by se dalo jistě pokračovat. Důraz je na spolupráci podnikové, vzdělávací a samosprávní sféry v regionálním pojetí, nikoli v pojetí národním či státním. “Každá politika je nutně politikou lokální,” říkají Američané - a věděli to i čeští Tomáš a Jan Baťa ve Zlíně již od dvacátých let minulého století. Je proto s podivem, že právě v české kotlině se dnes daří myšlení, které se staví zásadně proti všem výše zmíněným trendům. Toto “opačné” myšlení je zosobněno, i když ne koncentrováno, v osobě Václava Klause, jak jeho novoroční projev znovu potvrdil. Ve zdůrazňování suverenity národního státu (i když ČR je členem NATO i EU, tudíž dobrovolně ne zcela suverénní součástí „něčeho“) se V. Klaus posunul do pozice “Proti všem” – nepochopen, nezván a izolován tak přenáší vlastní nepochopení a izolaci na stát, který reprezentuje, a na občany, které má do evropské i světové společnosti pomáhat uvádět, ne je z ní vyjímat. Prezident Klaus není ve svém postoji osamocen pouze ve světě, ale stále výrazněji i ve vlastní zemi. Jeho ulpívání na paleofriedmanovských principech z dob předglobálních a jeho geneticky intuitivní odpor ke všemu novému, technologickému, znalostnímu či podnikatelskému, mu nedovolují vyvíjet se, učit se a chápat nový svět kolem sebe. To je ovšem velké neštěstí. „Tak máme před sebou další rok“, ubezpečuje V. Klaus populaci. Nejen to. Prezident také hovoří o potřebě “klidnější, tvořivější a tolerantnější” společnosti, byť sám tvrdošíjně demonstruje hodnoty právě opačné. Konstatuje, že “síly pravice a levice jsou v podstatě vyrovnané”, i když spolu se Zemanem domlouval jejich politické propojování. Stěžuje si, že “už sedm měsíců nemáme vládu, která by měla důvěru”, i když sám dělal, dělá a bude dělat vše pro to, aby se na něm nezávislá vláda neprosadila. Přijdou další prezidentské “volby” a potřebné kuloáry volících straníků je třeba spříznit. Jeho charakteristika stavu společnosti výrazem "studená občanská válka" je překvapivě rozpolcující, nestátnická a hluboce nepravdivá – nic takového ve společnosti není viditelné, ani z okénka limuzíny. Varuje také před otevřením “diskuse o tzv. evropské ústavě”. Jen těžko pochopíme, proč by i pouhá diskuze mohla demokratovi vadit. Fakt, že proti “takzvané” ústavě jsou pouze komunisté a ODS, tedy skupiny kritické pro jeho znovuzvolení, staví jeho neutuchající připomínání kauzy „Ústava EU“ do etického příšeří. (Bez opětovné podpory komunistů není totiž na opakované zvolení šance.) Přitom zjednodušená a rámcová “miniústava EU” by jistě přispěla k pořádku i odbourání duplicitních byrokracií v prostoru EU. Prezident však raději vítá rozšiřování EU o nové země (včetně Turecka) v naivní naději, že mu jejich přežívající nacionalismus pomůže odlehčit osobní izolovanost a osamocenost v nové Evropě. Narážky na “takzvanou” globalizaci jej i nadále staví do pozice světového “kůlu v plotě”, tj. role, kterou dobrovolně a nemoudře přijal ze selhavšího oportunismu - přisouzené role, které se jeho zásluhou Česko už jen tak nezbaví. “Každá země má jen takové politiky, jaké si zaslouží,” je další tvrzení, které, alespoň v jeho případě, je výrazně nepravdivé. ČR je jednou z mála zemí světa, kde si občané nevolí svého prezidenta, nepoznali přímou demokracii, zůstávají sevřeni v kazajce pravice a levice stranických zájmů, a nemohou tudíž – a neměli by přebírat zodpovědnost za své politiky – bez ohledu na prezidentské pokusy svalovat selhání nevolených politiků na širší (nejen voličskou) občanskou společnost. Takové politiky si nezaslouží ani tato země. 223

NEUČTE SE Z VLASTNÍCH CHYB Jeho závěrečné přání “tolik potřebného optimismu” se v cíleně pesimistickém projevu pohybuje již na hranici úlisného machiavelismu. Je také nezvratitelným důkazem - navzdory zlým jazykům - že si prezident opravdu píše své projevy sám. Vůdci zainteresovaných politických stran se očekávaně shodli na vychvalování takto laděného projevu, který je povzbuzuje (vždyť je to vše vina „země“, tj. občanů, kteří nám politikům nerozumějí) ve svých sebeslužných machinacích. Většina občanů této republiky se však šarád neúčastní a vidí věci jinak: chtěli by se stát aktivní součástí světového dění, a zesilující exkluzivita a izolacionismus politické reprezentace jen posilují množící se výrazy pocitů pohrdání, posměchu a fundamentální irelevance ve spojení s českou politickou sférou. Nedostatek a bezperspektivnost politické volby pak drží ty schopnější, racionálněji přemýšlející občany “doma” - a vnucuje jim soustředit se výlučně na vlastní, individuální zájmy. Občané ČR tedy nejsou viníky, ale obětmi kultury politických stran, které se staly portály k výsadám, jež vybraným jedincům normální tržní uplatnění neposkytlo. Tyto portály pak shromažďují na volném trhu neuspělá, nevyzrálá a často dětinsky marnivá individua, s až dojemnou touhou po moci, hmotných statcích a povrchním pseudorespektu. To jsou ty jejich národní zájmy: v ČR však pouze prezident a podobní nepřímo volení politici mají “národní zájmy”; zbytek občanů chce prostě žít v důstojné společnosti, respektované okolním světem - žít v pořádku a prosperitě - a mít budoucnost. Ani Češi nebudou ”národní zájmy” politiků tolerovat všechny, všichni a napořád. Kolem těch zbývajících “kůlů v plotě“ však dění ostatního světa plyne nerušeně dál, stále rychleji a stále výrazněji: „Kdo chvíli stál, již stojí opodál“ ... a karavana jde dál. Kromě nástupu Číny a Indie je pro Evropu i pro ČR nejlepším následování hodným příkladem nástup Finska – malé to země Evropy. Finsko se v krátké době stalo světovou jedničkou v konkurenceschopnosti, mobilní technologii, vzdělanosti, bezkorupčnosti a politické autonomii, založených na spolupráci, ne na izolaci. Malé státy Evropy i světa – od Dánska, Islandu, Irska, Lucemburska a Holandska až poTchajwan a Singapur, jakož i Estonsko a Slovinsko – se stávají novými modely růstu, vzdělanosti a prosperity v moderním světě. Strategie „malých států“ je založena na využití systémové adaptability, pružnosti a znalostní i technologické inovativnosti k efektivnímu fungování v globální společnosti. To potvrdila i pražská konference Hledání nové Evropy v květnu 2006. [Vezměme příklad Estonska. Když jsem v r. 1987 uveřejnil v USA článek „Už se ten Tallinnský rybník nahání ...“, předpovídající globální úspěch tehdy porobené malé sovětské republiky, netušil jsem, že již dnes estonský expremiér Laar sebevědomě prohlásí: „Brzy přeskočíme i Česko“ (MF Dnes, 6.1.2007). Estonci se nebojí „takzvané“ technologie: vždyť Skype (internetový telefon zdarma) byl vyvinut estonskými programátory. Dnes Skype využívá 125 milionů lidí, zatímco Češi si dosud vyměňují předražené „esemesky“. Bezdrátový internet je po celém Tallinnu. Občané podávají daňová přiznání elektronicky (jako v USA) a jako první země na světě budou pomocí internetu i volit. Estonsko má rovnou daň: tj. nedebatuje o rovné dani - má ji. Pro Estonce není nic „takzvané“, ani znalostní společnost: „Musíme se ještě více posunout ke znalostní ekonomice, do oblasti IT, biotechnologií. Také musíme začít s přeškolováním, naučit lidi novým schopnostem,“ říká Laar. Politická scéna není v Estonsku rozdělená na pravici a levici: nejde přece o strany, ale o lidi, kteří něco umějí. Není náhodou, že Estonsko má tak blízko k Finsku ...]

Ne všechny malé státy Evropy však mohou fungovat jako Finsko či Estonsko. Výjimku tvoří malé státy, které se chovají - a skrze své „vůdce“ opakovaně manifestují pochybnou potřebu chovat se - jako státy velké. Mezi nimi Česko obzvláště vyniká, ne-li trčí. Tudy ovšem cesta nevede. I Evropa se již začíná probouzet ze svého velikášského syndromu „dohnat a předehnat“, ze zkrachované, eurobyrokratické Lisabonské „strategie“. Začíná narůstat uvědomění, že s Amerikou i světem nemá smysl soutěžit, ale je lépe – ve smyslu našeho Jana Bati – spolupracovat: doplňovat se navzájem a tak rozšiřovat společné možnosti i příležitosti. 224

NEUČTE SE Z VLASTNÍCH CHYB Rozšíření evropských zkušeností do vyššího hospodářského propojení EU a USA v rámci silné transatlantické "Euroamerické unie" - a současný vznik euroamerického trhu - by znamenaly první kroky ke světové hospodářské integraci. Intenzivní propojení obchodních vztahů a zájmů je nejlepší zárukou globálního míru a spolupráce: podniky a podnikatelé si svá aktiva vzájemně neničí – pouze politici a náboženští fanatici, kteří žádné reálné statky nevytvořili a legálně nevlastní, se navzájem bombardují. Evropané také konečně odstupují od nesmyslného projektu Quaero (snahy konkurovat americkému internetovému vyhledávači Google) a soustřeďují se na rozšiřování a synergii společných euroamerických schopností. Evropa se tím zbavuje chabého protiamerického, „putinovského“ odkazu dvojice jiných politických „kůlů v plotě“: Chiraca a Schrödera. Podobně se „daří“ i dalším státně-politickým projektům, jako jsou velkokapacitní Airbus A380, TV kanál France 24 a tzv. Evropské M.I.T. Takové pochybné projekty mají jen jedno společné: jsou nákladné, náročné na složitou administrativu a postrádají zřetelné komerční opodstatnění. Jde o přežívání franko-socialistických návyků à la Concorde: nahrazovat a suplovat soukromý podnikatelský sektor. To Evropu v nelogickém „souboji s Amerikou“ jako celek strategicky neposiluje, ale oslabuje. Lze jen doufat, že i zkopírovaná „Evropská M.I.T“ bude včas přetvořena v Podnikatelskou univerzitu globálního dopadu, tedy v něco, co Amerika nemá, svět potřebuje a Evropa může „dodat“. Regionální autonomie a diferenciace v Evropě narůstá a sílí, státní hospodářsko-politický „gleichschaltung“ slábne, podnikatelské, vzdělávací a samosprávní sféry se propojují do přeshraniční spolupráce, zbývající politické „kůly v plotě“ jsou vyvraceny a nahrazovány moderními instinkty globální spolupráce, znalostní společnosti a lidské sounáležitosti. Na rozdíl od monotónní odrhovačky pesimismu linoucí se z české kotliny, v Evropě i ve světě lze již rozpoznat prvky komplexní multitonální kompozice optimismu a spolupráce na úrovni skutečně globální, tedy na úrovni, kde řešení lidských problémů konečně začíná dávat smysl. Zbývající naše „takzvané“ již tedy lépe přenechati historii ... Euro, 29. 1. 2007

9-4 Profesor Zelený píše kromě esejů a povídek také pohádky pro děti. Jeho pohádky se výrazně liší od všech těch hloupých Honzů, babek s roštím na zádech a pokladů lesklých dukátků české tradice. Jejich základním tématem je osvobození a svoboda. Uzavíráme naši sbírku jednou z pohádek, které budou součástí připravovaného výběru z jeho literárních textů.

Bílý páv (Pro malou holčičku)

Caroline byla zvídavá holčička, která žila v malé chaloupce na pokraji velkého černého lesa. I když bydleli na slunečné straně, plné jahod, vlčích máků, vonící trávy a slepiček i holubů na dvoře, Caroline často pokukovala po kraji velkého lesa. „Jaké to tam uvnitř asi je, copak tam asi je, kdopak tam asi bydlí,“ vzdychala si, plná dívčí zvědavosti. Dospělí jí ale výslovně zakázali vstup do lesa, dokonce ani na krajíček nesměla, nikdy tam nikdo z dospělých nechodil, a vlastně se o tom lese ani moc nemluvilo. Jen velmi stará paní Hajná, které říkali „čarodějnice“, tvrdila, že v lese zamala byla a že tam žijí zlí lidé, kteří úděsně vyjí a skřekají, a malé děti jedí k obědu - a někdy i k večeři. Dospělí jí to věřili. 225

NEUČTE SE Z VLASTNÍCH CHYB Caroline tedy raději krmila kropenaté slípky, zalévala červené muškáty a jedla slaďounké jahody s ještě sladší šlehačkou. Bylo jí doma moc dobře – jen ta zvědavost kdyby ji tolik netrápila. Jednou, když zalévala za domem květiny, uviděla na pokraji temného lesa veliký, třpytivý, bílorůžový květ. V zapadajícím slunci chvíli zářil jako malé zlaté slunce a později zase jako velký stříbrný měsíc. Ještě nikdy tak velký a krásný květ neviděla. Hned druhý den ráno se připlížila k tomu místu u lesa, aby ji nikdo z dospělých neviděl, a hledala ten krásný květ. Když ho našla a přivoněla k němu, hlava se jí zatočila omamnou a sladkou vůní, nikdy předtím nepoznanou. Posadila se do trávy u květu a dlouho se na něj dívala. Tak ráda by si ho vzala domů, k postýlce. Dala by si ho do vázičky a celou noc by pak cítila jeho vůni … A náhle se rozhodla. Cvrnk a rup, odlomila křehký stonek a už uháněla s velikým bílým květem k domovu. A hned do pokojíčku a už si připravila vázičku s čerstvou vodou a za chvíli byl květ na nočním stolku. Večer před spaním se z květu linula silná, sladká vůně, která Caroline zahalila jako oblak. Caroline také hned usnula a upadla do toho nejhlubšího spánku, jaký kdy zažila. Květina svítila v tmavém pokojíčku a v odlesku měsíce vydávala tajemné bílé světlo, které ozařovalo tvář spící holčičky. Caroline cítila na tvářích i na čele zvláštní teplo té květinové záře. Ve spánku cítila, jak se květina zvětšuje a naklání se nad jejím polštářem. Vycházelo z ní zvláštní šumění, a najednou uslyšela hlas: květina promluvila. „Jsem princezna černého lesa a jmenuji se Měsíční svit. Jednou za rok rozkvétám na pokraji své říše a promlouvám k lidem, kteří se nebojí. Vím, Caroline, že ty se nebojíš, jsi dívka odvážná a nemáš z černého lesa strach. Vím také, že často přemýšlíš o černém lese, a že bys chtěla být princeznou a proměňovat se jako já. Mohla bys být krásnou květinou, studánkou křišťálové vody, beránkem nebo zasněženou horou.“ Caroline napjatě poslouchala, čelo rozpálené, v puse jí vysychalo. Květina měla hluboký, tmavý střed, z jehož hloubi princeznin hlas vycházel. Caroline chtěla vztáhnout ruku, ale nemohla. Ruka ji neposlouchala, ležela bezvládně na přikrývce. „Pozvu tě do své říše, do černého lesa,“ pokračoval hlas. „Povím ti o bílém pávu, kterého musíš vyhledat. Až ho nalezneš, sama poznáš, co bude dál,“ vysvětlovala princezna. „Bílý páv sídlí uprostřed černého lesa a nikdo jej nemůže nalézt, pokud nedostane mé pozvání. Tento okvětní lístek je tvou pozvánkou.“ Z květiny odpadl bělostný okvětní lístek. Když se Caroline ráno probudila, našla lesní květinu uvadlou a seschlou, mrtvou a bez vůně. Hlavička jí bolela z těžkého snu, ve tvářích měla horkost. „Jaký to podivný sen,“ pomyslela si a chystala se vstávat, zalévat muškáty a sypat zrní slepičkám. „Nikdy jsem neslyšela o bílém pávovi, ani v pohádkách ne,“ rozumovala si potichu. Na zemi pak zahlédla čerstvý, bělostný okvětní lístek. Srdíčko jí poskočilo vzrušením. Pozvánka do černého lesa! „Ne, že se nebojím - bojím se!“- říkala si nahlas při pomyšlení na cestu do neznáma. Dlouho se nemohla rozhodnout, mačkala v dlani bílý okvětní lístek, svou letenku do neznáma. Hluboko uvnitř věděla, že nakonec přece jen půjde, že se do černého lesa vydá, že půjde hledat bílého páva. Musí. *** Caroline si jednoho zaroseného rána, při východu slunce a kokrhání kohoutů, vzala už od večera připravenou torničku s rohlíky s máslem a skleničkou jahodového džemu, potichounku se vykradla z chaloupky a pelášila k lesu. V ruce žmoulala bílý okvětní lístek. Bála se, ale přitom se nebála, byla pevně rozhodnuta. Chtěla být princeznou, která se může proměňovat, chtěla najít bílého páva. V lese ji obklopilo šero, sotva viděla na cestu. Slunce nepronikalo mezi staleté stromy, na zemi byl věčný stín, pokrývající ohromné polštáře měkkých, vlhkých mechů, z větví visely šedé záclonky lišejníků, nikde žádné cestičky. Musela se vyhýbat uschlým, rozsochatým starým větvím, o které se i tak občas škrábla, objevily se jí kapičky krve na nožičkách i ručičkách. Caroline se na sebe zlobila, že se oblékla jen tak nalehko, jak byla 226

NEUČTE SE Z VLASTNÍCH CHYB zvyklá na slunečné straně. I to ticho kolem bylo nové a neznámé, žádný bzukot včel a zpěv ptáků, žádná vůně trávy, jen hluboké ticho. Občas se vylekala, když šlápla na suchou větev a ta náhle práskla, jako když vystřelí. Jednou uslyšela z dálky silné, nelidské zaskřehotání, až jí naskočila husí kůže. Otřásla se chladem. Příšerné skřehotání se několikrát opakovalo a Caroline začala přemýšlet, jestli by vůbec našla cestu zpět. Uvědomila si, že ne. Musela vpřed, musela za bílým pávem. V noci se schoulila v jeskyňce pod tmavými smrky, přikryla se polštáři mechu a jedla rohlíky s máslem. Ďábelské, odstrašující skřehotání se ozývalo z hloubi lesa. „Jaké to hrozné zvíře, nebo snad divný zlý člověk takhle vyje do noční tmy?“ ptala se sama sebe, než usnula únavou, s bílým okvětním lístkem ve zpocené dlani. Druhý den bylo lépe. Nebála se tolik, v lese se již vyznala, zvykla si na příšeří i podivné skřehotání, které se opakovaně lesem ozývalo. Našla i velké modré borůvky a nacpala si jich plnou pusu, měla tak modrou rtěnku. Spěchala dál, i když vlastně nevěděla kam. Ani směr neznala, jen šla, dál a dál. *** Po čase uviděla mezi kořeny starých stromů velkého jezevce, který tam hrabal a stále si něco chrochtal. Caroline si vůbec nevšímal, čumák měl celý od hlíny. „Ty asi nevíš, jak najdu bílého páva,“ říkala nahlas Caroline. Věděla, že jezevci nemluví. Ke jejímu údivu tenhle jezevec ale zachrochtal něco jako: „Jdi za nosem a neotravuj!“ - slyšela to docela zřetelně. No, vychovaný moc není a jeho rada také za moc nestojí, pomyslela si. Jezevec náhle něco našel a odklusal hlouběji do lesa. Caroline šla jeho směrem. „Jen abych nepotkala medvěda,“ obávala se: „To by bylo horší.“ Ten odporný netvor, o kterém ani nevěděla, co to vlastně je, zase odporně zaskřehotal. Nebyl ani blízko, ani daleko, jako by byl v celém lese, všude kolem. Další den potkala shrbenou starou babiznu, celou v černém zahalenou, s velikou holí a ošatkou plnou červených muchomůrek, jak se belhá přes kořeny. „Dobrý den,“ pozdravila slušně. „Konečně opravdový člověk. Prosím pěkně, jak najdu bílého páva?“ ptala se báby. Ženština si jí však nevšímala, dál šťouchala holí do hříbků a sbírala muchomůrky. „Jdi za nosem,“ vztekle odbyla malou Caroline. Tady vůbec nemá cenu se někoho na něco ptát, pomyslela si Caroline, všichni říkají totéž a stejně mi to k ničemu není. Ale za tím svým nosem nakonec přece jen šla. Později, když už byla opravdu hladová a docela bez rohlíků s máslem a jen s malým zbytkem džemu, začala hledat něco k snědku. Zkoušela houby, rostliny, různé bobulky, jedla borůvky a lesní jahody, našla i malá vajíčka, která vypadla někde z hnízda. Při tom štrachání a hledání narazila mezi kořeny na díru v zemi. Byla to obyčejná nora, jako pro jezevce, ani ne moc široká, jen temná a vlhká. Nad norou však byl na malé cedulce oprýskaný nápis „Pavonia“. „To je ale hloupost,“ pomyslela si, „cedulky v lese, kam nikdo nechodí, nikdo nečte a nikdo nikam nejde. Kromě mě.“ Napadlo ji: „Co když je ta cedulka právě pro mne? Vždyť já někam jdu. Vždyť já něco hledám. Hledám bílého páva. Na pozvání princezny černého lesa. A Pavonia – to zní trošku jako páv, ne?“ Rozhodla, že tam ta cedulka je kvůli ní. Ale lézt do černé, úzké díry? Jako krtek? Caroline byla zoufalá. Najednou chtěla domů, do své komůrky, zachumlat se do peřin a nechat si od mámy číst pohádku a od táty namazat rohlík s máslem. Jak by jí bylo dobře! A místo toho je tady u nějaké díry, a ten příšerný netvor zase skřehotá jako pominutý, ozývá se to ze všech stran, z nebe i ze země. I z té odporné díry. Celou noc přemýšlela, nespala, jen ten okvětní lístek stále držela. Druhý den ráno byla rozhodnuta. Poleze do Pavonie. A už lezla do tmy, už se sunula jako žížala těsným, vlhkým tunelem. „Někam to přece vede,“ ujišťovala se. Kdo by vrtal takovou dlouhou noru, aby nakonec nikam nevedla? A říkala si: „Je mi jedno, kam to vede, jen když někam. Až tam někde budu, pak se uvidí, co dál.“

227

NEUČTE SE Z VLASTNÍCH CHYB Po dlouhém lezení a žížalení se v dálce nory ukázalo malé světélko, lehká záře, jako by z druhé strany někdo svítil baterkou, nebo možná, jako by ji někdo vyhlížel? Někam to určitě vede! Už nelezla jen za nosem, ale za stříbrným světlem. Pocítila v sobě novou sílu a plazila se ještě rychleji. Byla už docela blízko. *** Když vystrčila hlavu na druhém konci tunelu, ocitla se Caroline na veliké louce plné bílých květin, zalité zářivým sluncem z blankytně modrého nebe. Po čase stráveném ve vlhkosti, stínu a chladu se Caroline rozkošně protahovala v teplém slunci, na suché louce, v třpytivém jasu nového dne. Uprostřed louky se náhle rozvinul obrovský stříbrný vějíř a komíhal se v teplém vánku. „Bílý páv!“ vydechla Caroline a posadila se v úžasu na bobeček. Bílý páv se procházel uprostřed louky a rozevíral svůj ocas do půlkruhu, který připomínal čínský vějíř. Všechno jeho peří bylo stříbřitě bílé, ocas měl posetý růžově červenými rubíny malých pavích oček. Na hlavě měl stříbrnou korunku. Procházel se majestátně po louce, občas si uzobl bílého květu nebo prohrábl zemi za nějakými semínky. Měl tmavě červené oči s černými panenkami. „To musí být ten nejkrásnější pták na světě,“ povzdychla si očarovaná Caroline. „To jsem zvědavá, co se nyní stane. Princezna říkala, že to poznám sama,“ říkala si a žmoulala svůj bělostný okvětní lístek. Najednou se ozval tak ďábelský, skřehotavý výkřik, že Caroline jen poskočila. A opět! Byl to ten bílý páv! Ten překrásný pták vydával skřeky a výkřiky tak strašidelné, až stydla krev v žilách. Jak může něco tak krásného vydávat zvuky tak odporné, přemýšlela Caroline. Je to jako čert v andělském hávu nebo sám ďábel přestrojený za anděla? Nebo snad anděl, který straší, místo aby chránil? Mezitím se k ní páv blížil, ale Caroline se jeho skřeků opravdu bála a takhle zblízka jí až uši zaléhaly. Páv byl asi pětkrát větší než Caroline, s mohutnými křídly a velkým ocasem, byl to vskutku ohromný tvor, jistě by jí mohl vyklovat oči a tak, obávala se. Páv se uvelebil v trávě nedaleko ní a rozprostřel doširoka bílá křídla. Vypadal jako tryskáč na letišti, celý z bílého peří. Jestlipak umí také létat? pomyslela si Caroline. Páv však seděl klidně, jako by odpočíval, občas příšerně zaskřehotal, ale spíše ozobával bílé kvítky kolem sebe. Caroline si ho obcházela a prohlížela ze všech stran. Dokonce i jednoho bílého pera se dotkla: bylo chladné a jemné, zdálo se jí, že jakoby zazvonilo při dotyku. Když se zešeřelo, Caroline se uvelebila u jednoho pavího křídla. Byla tak unavená! Bílý páv se třpytil do noci, jakoby ojíněný a prosvícený vnitřním světlem. Vycházela z něj příjemná záře, jako z tisíce lampiček u dětských postýlek, a ještě příjemnější teplo, jako mámina náruč. Pak Caroline pocítila, že se jedno z těch velkých bílých křídel přes ni rozprostřelo, jako pokrývka pro princeznu - a sladce usnula. *** Druhý den ji probudilo sluníčko. Její páv seděl opodál a vystavoval bílá pera rannímu slunci. Caroline nahmatala bílý okvětní lístek od princezny. Neuvadl, byl stále čerstvý, stále živý. Když jej páv v její ruce uviděl, zvedl korunkatou hlavu a promluvil: „Letenku máš, nasedat, prosím!“ Caroline oněměla překvapením, byla úplně v šoku. Jako by právě vypila sklenici modré skalice. Ale páv již nic, jen zase ďábelsky zaskřehotal – jako by si sám líznul modré skalice, pomyslela si Caroline. „Nasedat?“ říkala si Caroline, „Nasedat na co? Na takového velkého ptáka?“ Cítila, že se jí v bříšku prohánějí malí motýlci, sem a tam. Bílý páv jí však vyzobl okvětní lístek z ruky a doširoka rozprostřel křídla. Na jeho zádech bylo takové místečko, kde bylo peří jako polštářek. Caroline si na páva obkročmo sedla a chytila se ho kolem krku, protože již cítila víření vzduchu, jak začal mávat křídly nahoru a dolů. Tráva kolem se vlnila a lehala, jako když startuje 228

NEUČTE SE Z VLASTNÍCH CHYB helikoptéra. Caroline se ani nenadála a už cítila, že jsou vysoko nad loukou, cítila vítr ve tvářích a držela se bílého páva ještě silněji. Letěli. Caroline ještě nikdy neletěla na ptákovi. Bála se, aby nespadla, bála se, aby nevyletěli příliš vysoko, a bála se, kam že to vlastně letí. Obávala se, jak vlastně bude čůrat, když by let trval příliš dlouho. Ale jinak to bylo velmi příjemné. Viděla slunnou loučku obklopenou černým lesem, viděla i kraj černého lesa a u lesa jejich chaloupku, viděla, jak pod nimi krajina rychle ubíhá. Bílý páv občas příšerně zakejhal a lidé na polích si zastiňovali oči a dívali se vzhůru. Někteří se i křižovali. Caroline se pomalu přestávala bát. Pak viděla Francii, i s Eiffelovou věží. A pak zase zelený ostrov, Irsko. “No, to už je Irsko, to je pěkné!” vykřikla Caroline, ale bílý páv ještě přidal. Caroline se bála, že jí uletí vlasy. Ale neuletěly – a již byli nad mořem, nad Atlantikem. Kam jen oko dohlédlo, všude samá voda. Modré nebe, modrá voda, světlemodrý svět. Jen bílý páv a na něm Caroline letěli do neznáma. Letěli dlouho, stále byl jen den, slunce nezapadalo a ani jednou nebyla noc. Caroline věděla, že to bylo dlouho, protože měla hlad a žízeň, a už se jí chtělo i na záchod, a tváře ji pálily od větru. Bílý páv byl ale velmi silný, vůbec nemusel zpomalovat ani odpočívat, jen si občas příšerně zaskřehotal. Když Caroline v dálce uviděla Sochu Svobody, věděla, že letí do Ameriky. Bílý páv si ji odnesl z chaloupky u lesa až do Ameriky. Copak ji tam asi čeká? Kde asi přistanou? … Pro každého člověka na světě existují dvě Ameriky. Jedna je ta skutečná, opravdová Amerika, plná lidí, aut, obchodů a světel, plná vysokých domů a pracovitých lidí, plná radostí i starostí. Létá se tam tryskovým letadlem a stojí to spoustu peněz. Pak je ještě jedna Amerika a tu si každý nosí ve svém srdci. To je taková Amerika osobní, soukromá, Amerika snů a přání, možností a tužeb. To je ta Amerika, o které se nám v noci zdává, ta Amerika, v níž bychom chtěli být a žít. To je ta Amerika, kde máma i táta na nás čekají dole a mávají na přivítanou. Je v ní hodně květin a všichni jsou klidní a na sebe hodní, a dá se tam dělat velká spousta věcí - vlastně všechno, co si člověk vymyslí a vysní. Tam už létají jen bílí pávi a je to zadarmo. Jen trochu toho strachu a něco toho temného lesa a až moc toho příšerného skřehotání to stojí - a jste tam. Bílý páv s Caroline přistáli přímo pod Sochou Svobody. Jakmile dosedli a Caroline si trochu protáhla tělo, bílý páv se proměnil v princeznu černého lesa, tu samou, co ji do černého lesa vlastně pozvala. „Jsem tvůj anděl strážný a jsem vždy tím, čeho je ti nejvíce třeba,“ říkala princezna. „Mým úkolem je tě chránit a ochránit před vším zlým, co by tě v životě mohlo potkat. Mohu i vstupovat do tvých snů a dávat ti rady, co dál a co a jak.“ Caroline ani nedutala. „Můj vlastní anděl strážný,“ šeptala si v údivu. „Tamhle přicházejí tvoji rodiče, už na tebe čekají. Začíná ti nový život.“ Caroline se podívala po rodičích, ale ti se s ostatními lidmi právě dívali nahoru do oblak. Lidé ukazovali do nebe: „Podívejte, bílý páv. Look at that white peacock! Have you ever seen anything so beautiful?“ Nad Sochou Svobody kroužil bílý páv, stále výš a výše, až už byl úplně malinkatý, a Caroline zůstala jediná, která mu ještě mávala. Slyšela ještě jeho vzdálené kejhání a skřehotání. A pak, po čase, jí do nového domova přišla čokoládová bonboniéra s cedulkou: „Od Bílého Páva“.

9-5

DOSLOVEM Sponzor této knížky ing. Svoboda mne požádal o pár vět doslovu ke sbírce Neučte se z vlastních chyb... Tato iniciativa vede k záznamu důležitého aspektu posametového tápání 90. let: bohatství alternativ, které tehdy existovaly k tzv. „Jediné možné cestě“. V kapitalismu není NIC „jediné možné“ - pouze v komunismu, fašismu a islámismu není žádných alternativ. 229

NEUČTE SE Z VLASTNÍCH CHYB Na počátku 90. let měla před sebou česká společnost neuvěřitelnou škálu možností, plejádu možných postupů, celou řadu alternativních budoucností a vzácných potenciálů k tvorbě moderního, konkurenceschopného státu. Tato knížka zaznamenává pouze několik takových alternativ, zrcadlících se v úsilí jednoho člověka. O co mi tehdy šlo? Stručně: nastavit vývoj českého státu ve směru moderní znalostní společnosti (viz 19 tezí), globálně pojaté a konkurenceschopné, založené na přímé demokracii, regionální samosprávě, národním kapitalismu - pryč od korupce, mafií, komunistů a organizovaného zločinu osvobozené země. To, že se nic z toho nepodařilo, nepovažuji za osobní selhání, ale za osobní zklamání. Svobodu člověka jsme programaticky nahradili svobodou úplatkáře, podvodníka a zločince. Tehdy nastoupená cesta je dnes již nezvratitelná a nemá snadných křižovatek či „náprav“: karty byly nově rozdány, majetky rozprodány a rozkradeny, trhy ztraceny a peníze utraceny. Tento „New Deal“ po česku je nezvratný a opravit se nedá – pouze poopravit. Jediná možná cesta nás vede jiným, jediným směrem, a většině obyvatel to „stačí“. Namísto excelence máme ve vínku prostřednost. Mohli jsme se ucházet o to nejlepší na světě, kdybychom hned zkraje odmítli pochybené heslo pseudopravicových, populistických reformistů: „Jsme na tom lépe než Bulharsko“. Jsme. Neudělali jsme ze svých zaměstnanců kapitalisty, ale jen beznadějnější námezdníky. Dodnes se o ně neumíme postarat, dodnes do nich neinvestujeme – proto prohráváme. Podle nedávné studie PwC v ČR, firmy se zahraničním kapitálem prokazují ve srovnání s ryze českými společnostmi mnohokrát vyšší celkové investice na jednoho zaměstnance, jsou tudíž schopné generovat vyšší zisk před zdaněním a vyšší přidanou hodnotu na jednoho pracovníka. Přitom společnosti v ČR investují do vzdělávání a rozvoje svých zaměstnanců pouze čtvrtinu prostředků, které jsou běžné v Evropě; s USA a vyspělým světem Asie však nemá význam Evropu vůbec srovnávat. „Mlátit hlasitě vraty poté, co již koně dávno vyběhli ze stáje“ - napadá mne při psaní těchto vět. Dnes, po patnácti letech, je v některých vrstvách módní hřímat proti komunistům, kritizovat kupónovku, nadávat na korupci, na justici, na volební zákon, na to, že nám v této zemi již téměř nic nepatří. Pseudoaktivisté se náhle aktivizují a otravují všechny kolem, opožděně mlátí vraty a rámusí. Ale když byl ještě čas, když se opravdu dalo něco dělat, tak o nich nebylo slyšet, kráčeli tiše za svými pištci jako poslušné OF-ce chartismu. Často jsem tehdy míval pocit, jak jsem osamocen, sám proti všem - jak ostatně čtenář z četby dobových záznamů jistě rychle pochopil. Jen málo věcí je nevděčnějších než být daleko před „svou dobou“ – člověk vede, ale nikdo za ním nejde. Jediné horší a trapnější je být daleko za „svou dobou“ – všichni s vámi jdou, ale vy nevedete; jste jen na chvostu, mlátíte vraty od stáje... V 90. letech však nestačilo jen definovat alternativní vize a být pro něco, ale bylo třeba se i postavit proti něčemu – dokud byl ještě čas. Takových lidí bylo tehdy málo. Často jsem se trápil otázkou PROČ? Podle amerického projevu (1991) Václava Havla prošlo od roku 1948 řadami Komunistické strany Československa celkem osm milionů lidí. To jest: OSM MILIONŮ LIDÍ! Světový unikát! Přestal jsem se trápit. Jako ekonom jsem veřejně vystupoval proti: Šokové terapii; extrémně rychlé transformační kroky „přes noc“ a „k 1.1.“ preferovaly pouze vrstvy připravené: komunisty s jejich sítěmi vztahů, zločince s jejich kufry peněz a dobrodruhy se schopností se nevratně zadlužovat. Nepřipravení byli jen „šokovaní“, bez možnosti adaptace a přípravy. Kupónové (velké) privatizaci; z počátku se zdálo, že lidé intuitivně pochopili její nesmysl a byli skeptičtí a zdrženliví. Pak se ale objevil Kožený se svými 1000% a Kocáb se svým „Modrým z nebe“. Havel se ráno v šest postavil do fronty na kupóny, a já věděl, že vše je ztraceno, že lidé podlehli slibům. Jak snadné je rozebrat statek cihlu po cihle, a jak složité ten statek z cihel zase postavit. Vlastně nemožné. 230

NEUČTE SE Z VLASTNÍCH CHYB Scénáři transformace; veřejné aukce za hotové, tzv. malé privatizace, preferovaly komunisty, mafiány, zelináře a cizí spekulanty. Nikdo jiný potřebnou „hotovost“ tehdy neměl. Tím byl dán základ jak ztráty konkurenceschopnosti malých a středních podniků, tak zabydlení se organizovaného zločinu v Čechách. Podpoře komunistů a jejich sítí; tzv. „bývalí“ měli být vyloučeni z veřejných postů a státních služeb, z vládních institucí a rozhodovacích pozic o státním majetku. Nestalo se. Dostali se hned do první vlády, stali se intimními poradci prezidenta, volili a dodnes volí české prezidenty. Milicionáři byli nejpopulárnějšími politiky. Pozdě bycha honit, pozdě litovat chartisticky prokomunistického výpočtu: „Nejsme jako oni“. Ano, jsme jiní. Rozbití Československa; bez referenda, bez souhlasu voličů, po náhlé a zcela nečekané dohodě dvou premiérů, s požehnáním prezidenta. Neviděl jsem pádný důvod pro takové „balkánské“ řešení, nevidím ho dodnes: jakékoli rozbíjení prostě vytváří více koryt a postů moci. Aliance dvou národů, jakkoli nedokonalá a náročná, byla v Evropě vzácná, připomínala spíše Belgii a Švýcarsko, stálo to za pokus. Žít v takovém státě mělo noblesu i formu. Chtělo to jen čas. Budiž, kdo chce kam... Rozprodeji klíčových podniků do zahraničí; tzv. „rodinné stříbro“ mělo zůstat v rodině. Nezůstalo. Klíčové podniky přešly do zahraničních rukou, od Škodovky až po Prazdroj. Vrstva národních kapitalistů tak nemohla vzniknout. Je až dojemné, jak se někteří novináři a politici i dnes pyšní nad úspěchy německé VW Skoda jen proto, že zatím zůstala na českém území. Dnes z ČR odtéká ročně kolem 100 miliard Kč na ziscích, a to nepočítám dividendy, které jdou také do zahraničí. Nikdy neprodejte kapitálový zdroj, zbavíte se tak zdroje příjmů. Prosté. Odmítání rozpoznat „špinavé peníze“; tento ekonomicky i morálně pochybený postoj položil základ pro netransparentnost, tunelování, korupci a prosáknutí mafií do hospodářsko-politické sféry. „Špinavé peníze“ jsou opravdu špinavé: příjmy z drog, prostituce, okrádání investorů, podvádění naivních a tunelování bankovních a podnikových aktiv. Ve jménu svobody je svoboda jedince výrazně okleštěna, i když ne svoboda státu. Námezdnictví v podnikání; námezdnická kultura byla posílena, Baťovo „Každý dělník kapitalistou“ zavrženo, potenciální síla a moc spoluvlastnictví a spolupodílnictví obětovány staleté bezmocnosti námezdních sil ve Východní Evropě. Dnes je ČR zdrojem levné pracovní síly a montážní halou Evropy. Tady jsem byl naivní: čeští dělníci a zaměstnanci chtěli sami v námezdním poměru setrvat, nedali se přesvědčit, nechtěli převzít vlastnickou zodpovědnost. Nechali to koňovi... Přejímání zastaralých politických a právních předloh; zde jsme se měli učit z chyb druhých, ne je přejímat s nadšením. Nám bylo třeba moderní, přímé demokracie, místo sto let starých manýrů pseudosocialistického státu. Při nejmenším by si dnes Češi měli volit alespoň prezidenta. Nestalo se a naprostá většina občanů zůstává v roli dobrovolně přihlížejících, bez jakéhokoli vlivu na výsledky žízně po moci, touze po korytu, kuloárních machinací a tajných dohod. Zanedbávání školství a vzdělávání; nedošlo k reformě školství, rakousko-uherský vzdělávací systém nebyl opuštěn, jeho komunistická verze spíše potvrzena. Biflování informací a formulek se nepoddalo potřebné inovační produkci znalostí. Umět je něco zcela jiného - a mnohem cennějšího - než pouze vědět, obzvláště v globální éře. Výsledek: nejmenší procento vysokoškolsky vzdělaných lidí v EU, o jejich kvalitě ani nemluvě. Úplatkářské kultuře; dnes se již ČR honosí nejvyšší mírou korupce v Evropě. Řešení mělo být původní a systémové, již v prvním nastavení pravidel pro transformaci, ne následné - postihující formálně pouze jedince, případ od případu. Úplatkářství a „všimné“ je v Čechách přirozeně zakořeněné, až po ten staročeský koláč (z lat. Collatus, collatio – věnováno, přispěno, dáno), viz „sto tučných volů přihnali do Prahy, aby je odevzdali co svůj koláč králi“. Bez pořádného „koláče“ to v ČR ještě dlouho nepůjde. V tomto sebeobviňujícím výčtu „proti“ lze ještě dlouho pokračovat. Lepší a moudřejší je však přestat. Nebyl jsem „proti“ z rozmaru či oportunismu. Pro co jsem byl a za co jsem upřímně a podle svých citů, znalostí a zkušeností bojoval, je částečně zaznamenáno v tomto výběru (pominuty jsou dekády mého protikomunistického úsilí v exilu.) Nakonec jsem byl unaven a umlčen, označen za „bolševika“, „pučistu“ a „neuspělého 231

NEUČTE SE Z VLASTNÍCH CHYB v zahraničí“ malými lidmi. Absurdním nálepkám ještě absurdnějších pištců uvěřila - s tragickým koncem - i moje matka. Vrátil jsem se tedy zpět domů, do svobody – tedy, do světa. Svoboda neznamená beztrestně krást a podvádět; svoboda znamená nebýt okraden a podveden. Zamyslete se, nafoukaní pištci české svobody. To, že mi historie posledních 15 let dala plně za pravdu, to, že jsem byl uznán jako nejproduktivnější český ekonom, a to, že jsem ve své profesi dosáhl a dosahuji globálních (ne jen „čestných“) poct a úspěchů – to vše jsou nepodstatná a nezajímavá zadostiučinění. To všechno prostě je. Ale to, co mohlo být - to je tou solí země, inspirací a hnací silou tvůrčích lidí a tvůrčího života. To jsou ty plodné chyby, ze kterých je třeba se stále učit. Ne se ptát, proč věci jsou tak jak jsou, ale snít věci, které ještě nebyly a ptát se: Proč ne? Milan Zelený Castanea, srpen 2006

Fotografické „album“ MZ, uspořádané jako vícestránková překrývající se koláž 9-6

Ze života MILAN ZELENÝ, univerzitní profesor (USA/Česká republika) Z rozhovoru s Janem Antonínem Krystkem

Narodil se v malé vesničce Klucké Chvalovice (nedaleko Čáslavi) v roce 1942. Již dlouhé roky ale žije ve Spojených státech, které se staly jeho druhým domovem. Tato země mu umožnila nejenom začít nový život, ale i uplatnit vědomosti, získané univerzitním a dalším studiem. Jako uznávaný odborník na ekonomii považoval za potřebné vyslovit po pádu totalitního režimu svůj názor, jakým směrem by se měla ve svobodném Československu ubírat transformace. A jakými změnami by mělo projít naše hospodářství, aby škody byly co nejmenší a země se mohla co nejdříve postavit na startovní čáru v budování ekonomiky po vzoru vyspělých demokratických států. Jeho názory našly odezvu mezi řadou uznávaných ekonomů u nás i v zahraničí, ale nebyly vyslyšeny těmi, kteří v oné pohnuté době rozhodovali o tom, co je pro naši budoucnost prvořadé, co nám umožní napravit škody, které nám přineslo komunisty plánované hospodářství. Jak ukázala následná léta, bylo velkou škodou, že jsme nedokázali brát zřetel na hlasy, které přicházely ze zahraničí, tj. hlasy odborníků, kteří chtěli rodící se demokracii v postkomunistickém Československu pomoci na základě ověřených zkušeností. Tehdejší a později už i Klausova vláda rozhodly, že právě "jejich cesta" - byť neopodstatněná a s ničím nesrovnatelná, je ta jediná správná. Tedy cesta „šokové terapie“ - kupónové privatizace, veřejných dražeb „za hotové“, špinavých peněz, antiznalostní společnosti, levné pracovní síly, rozbití Československa a ponižujícího rozprodeje národního vlastnictví - byla národu vykreslena jako „Jediná možná cesta“. S vědomím bohorovné neomylnosti a s podporou zmateného národa, ji vláda postkomunistů začala důsledně prosazovat. Nyní se k ní již nikdo nehlásí, období tzv. transformace je opět jakoby vymazáno z našich dějin. Co všechno uskutečňování této „cesty“ provázelo, vědí dnes už všichni. Harvardské fondy, Poldovky, stovky 232

NEUČTE SE Z VLASTNÍCH CHYB "vytunelovaných" fabrik a kampeliček, řada na prahu krachu stojících bank, na jejichž oddlužení a následný prodej musel stát předtím vynaložit desítky, možná stovky miliard, pokračující nekompetentnost mnohých institucí a jejich rozhodování stály a budou stát tuto zemi další miliardy v prohraných arbitrážích, nevýhodných nákupech, špatných investicích, atd. Přestože pro profesora Zeleného by toto vše mohlo být zadostiučiněním a potvrzením toho, že jeho návrhy a řešení stály přinejmenším za solidní, odbornou diskuzi, on nemá pocit vítěze ani radost z toho, že na jeho předpovědi vždy dochází. Zemi, kde se narodil a kam se opětovaně vrací, přeje jen to nejlepší. O své poznatky a zkušenosti, nabyté studiem a ověřené praxí po celém světě, se dělí při svých přednáškách a konzultacích, které jsou určeny nejenom budoucím ekonomům, ale hlavně manažerům a majitelům firem. O jeho životě, názorech na transformaci, na to, čeho bylo dosaženo v uplynulých patnácti letech u nás, i o dalších věcech, jsme spolu hovořili před jeho vystoupením na Baťově konferenci ve Zlíně, v květnu 2005. .................................................................................................................................. Na vesnici, kde jste po narození žil, jste dlouho nezůstal? Žil jsem tam s maminkou jen do konce války. Otec byl už tehdy činný v pražském odboji. Hned po válce jsme se přestěhovali do Prahy, takže jsem vlastně Pražák. Dětství jsem měl velmi šťastné, protože díky tomu, že jsme bydleli na periferii Žižkova, prožíval jsem je v klukovských partách, kde o zábavu a „poučení“ nebyla nikdy nouze. Přitom jsem měl jednu babičku na venkově, takže léto jsem prožíval přímo v lesích a u vody. Tyto prázdninové pobyty v přírodním prostředí ve mně zanechaly silný dojem a utvářely můj blízký vztah k přírodě, přetrvávající dodnes. Druhá moje babička, za kterou jsem rovněž jezdil, bydlela v Mariánských Lázních. Tam jsem poznával společenský život. Tato babička byla hodně do světa, brala mě sebou do lázeňské společnosti, a tak jsem měl vlastně tři základní prostředí: Mariánky, Chvalovice a Prahu, v nichž jsem vyrůstal. Myslím, že každé z nich mi něco dalo do života, což se mi později, když jsem odešel z republiky, velmi hodilo. Kam jste chodil na gymnázium? Všechno - to znamená základní školu, gymnázium i vysokou, jsem vychodil na Žižkově. Na gymnázium jsem chodil na Sladkovského, což bylo nedaleko našeho bydliště, Vysoká škola ekonomická byla o pár bloků dál. Takže jsem si nemusel dělat starost s ubytováním na kolejích - všude jsem došel pěšky. Vlastně až do mého odchodu z republiky, protože i moje první zaměstnání, na Ekonomickém ústavu Akademie věd, který byl „v Politických vězních“ kousek od Bulhara, bylo také „téměř“ na Žižkově. Proč jste se po dokončení gymnázia rozhodl právě pro ekonomii? To je dlouhá historie. Otec byl podnikatel v organizačním poradenství (ZET-organisace) a po únoru 1948 musel jít pracovat do dolů. Když jsme spolu hovořili o osudu, tak tehdy vyslovil přání, abych se živil spíše hlavou než rukama. Jeho rada - protože jako horník jistě věděl, co říká - mi utkvěla v paměti. A tak jsem se už od svých deseti, dvanácti let začal vnitřně připravovat na to, že se budu živit hlavou, což předpokládalo být na to připravený a kvalifikovaný. Jinými slovy - studovat. To právě za komunismu nebylo snadné, obzvláště pro „nepřátele lidu“. Hodně jsem vždy na otce dal, protože pro mne to byl člověk zkušený, který si musel hodně prožít a jeho pád po roce 1948 byl „meteorický“. Když mi pak poradil, abych se věnoval hospodářské vědě, poslechl jsem ho i v tom. Měl jsem od mládí velmi širokou škálu zájmů, takže jsem se sám nedokázal orientovat v tom, co vlastně chci. Otcova rada mě poslala konkrétním směrem, a nakonec mi i ta ekonomie přišla jako zajímavý obor studia – stal jsem se tehdy na VŠE nejlepším, s červeným diplomem, valediktoriánem svého ročníku. Hovořili jsme o vašem otci, ale nezmínil jste se zatím o mamince, případně i sourozencích. 233

NEUČTE SE Z VLASTNÍCH CHYB Maminka byla právě ta venkovanka, kterou si otec vzal. Jak jsem se již zmínil, byl podnikatelem a jednou, když se náhodou zastavil ve Zbýšově u rybníka, padlo mu do oka pohledné vesnické děvče. A už jsem byl. Můj rodný domek ve Chvalovicích stále stojí. Maminka i táta jsou již po smrti. Mé sestře a jejímu manželovi jsem někdy na počátku 80. let pomohl odejít do Spojených států. Uchytili se a dlouho žili nedaleko New Yorku. Přišli do USA i se synem, který se tam již oženil. Dá se tedy říci, že celá přímá rodina je ve Spojených státech. Jak vzpomínáte na studium na vysoké škole a na své pedagogy? Asi ve druhém ročníku jsem přešel na tehdy nový směr, který se nazýval „kvantitativní metody a operační výzkum“, kde mým hlavním mentorem byl profesor Benedikt Korda, který později skončil v Kanadě. Druhým z profesorů, kteří mě významně ovlivnili, byl statistik Jaromír Walter. S ním jsem se i po roce 1990 setkal ještě několikrát. Dalšími „vlivy“ byli Jaroslav Habr, Jiří Skolka a na EÚ Ota Šik. Obor, který jsem si zvolil, dělal později i bývalý ministr V. Dlouhý. Dále na VŠE studovali exministr Ježek a také Václav Klaus, který je asi o dva roky starší. Oba jsme vlastně začínali na stejném pracovišti, v Ekonomickém ústavu AV u profesora Šika. Já ovšem záhy odešel do USA. VŠE jsem dokončil v roce 1964, pak jsem byl rok na vojně v Praze. Na Ekonomickém ústavu AV jsem zůstal dva roky. Takže v USA jsem od roku 1967. Jak se vám vlastně podařilo dostat se do Spojených států? Roky 1964 až 1968 byly obdobím, kdy se hodně mluvilo o ekonomických reformách. Profesor Šik tehdy usiloval o určitou reformu směrem k tržnímu hospodářství. Mělo to velkou odezvu, a tak dostal určitou volnost a do ČSR začali jezdit i američtí profesoři. Jeden z nich, Myron Gordon z Rochesteru, přišel s nabídkou: "Když tedy zavádíte tržní hospodářství, proč neposlat někoho na studium přímo do USA?" A Šik na to reagoval: "Samozřejmě. Jestli nabízíte stipendium, tak my to rádi přijmeme!" Na Akademii byla vypsána jakási soutěž, do které jsem se ihned přihlásil a měl to štěstí, že jsem výběr vyhrál. Tak jsem si zabalil lodní kufr a jel do Ameriky. Odcházel jsem sám a vlastně legálně, protože tehdy, až do jara 1968, to bylo možné. V zájmu reforem, které se připravovaly, byl odchod na studium v USA pro tehdejší politickou garnituru přijatelný, i když nezvyklý a plný nervozity. Ale Šik mi tehdy osobně velmi pomohl. Jezdil jsem za ním později do St.Gallen ve Švýcarsku. Odjížděl jste sám nebo s manželkou? Odjížděl jsem sám, přestože jsem byl již asi dva roky ženatý. Děti jsme neměli. Tehdy platily tzv. výjezdní doložky. Pamatuji si, že jsem byl na dovolené na Slovensku, když mi došel telegram, že jsem dostal doložku, a avízo z americké ambasády, kde bylo poznamenané, že do tří dnů musím vycestovat. S manželkou jsme se dohodli, že to riskneme. Já že odjedu, usadím se tam a pak pozvu ženu na návštěvu. Protože jsem to všechno zvládl do jara 1968, měla ještě možnost vycestovat. Já byl tehdy stále student, neboť se jednalo o studium na doktorát, které nebylo časově omezené, ale předpokládalo se, že bude trvat čtyři až pět let. Odjížděl jste již s vědomím, že se nechcete vrátit? Ne. Já si svou kariéru představoval tak, že v USA vystuduji a vrátím se. A že díky získaným znalostem a titulu budu mít v ČSR určité postavení, a tak i prostor k použití toho, co jsem se v zahraničí naučil. Takže i po srpnu 1968 jsem ještě několik let počítal s návratem, nevěřil jsem, že budeme tak nadlouho pokořeni. V té době mi již někteří přátelé v zahraničí říkali: "Neuvažuješ reálně a ztrácíš čas. Protože doma tě již nic dobrého nečeká!" Měli tehdy pravdu mnohem hlubší, než jsem kdy mohl tušit: opravdu mě již nikdy nic dobrého „doma“ nečekalo. Tak jsem nakonec začal vyřizovat povolení k pobytu a práci, tzv. "zelenou kartu", kterou jsem myslím v roce 234

NEUČTE SE Z VLASTNÍCH CHYB 1972 získal. Na mé rozhodování měla vliv i manželka, která byla v USA se mnou a která již po měsíci pobytu vyjádřila své odhodlání ve Státech zůstat. Od vašeho příchodu do Spojených států jste stále na jednom místě? Ono to v USA takhle nefunguje. Tam se lidé pohybují často, mnozí se stěhují mnohokrát, v hledání práce i lepšího života. Tak i já. Dá se říci, že jsem měl v počátcích svého pobytu v USA pohyblivý život. Určitě jsem nebyl česká „nemovitost“. Vystudoval jsem v Rochesteru, což je na jezeře Ontario ve státě New York. Tam jsem získal M.S. a Ph.D. v operačním výzkumu, podnikovém řízení a ekonomice. Pak přišla první nabídka z univerzity v Jižní Karolíně, ve městě Columbia. Takže jsme se stěhovali tam. Po roce jsem obdržel výhodnou nabídku z Columbia University v New Yorku, kde jsem pak deset let působil jako profesor na Business School této univerzity. Pak jsem na čas odešel do Evropy, na Von Humboldt stipendium. Rok jsem působil na Vysoké ekonomické v Kodani v Dánsku, další rok pak v Belgii, na Evropském institutu pro vyšší studia (EIASM) v Bruselu. Zakončil jsem Rockefellerovou nadací ve vile Serbelloni v Bellagio na jezeře Como. Tehdy jsem také poprvé navštívil Československo; byl jsem ale „ostře sledovaný vlak“ a má setkání s bývalými kolegy byla jen tajná. Z Evropy vedla má cesta zpět do New Yorku, protože se narodil můj syn Maximilian. Dostal jsem trvalou profesuru na Fordham University, kde působím dodnes. (Max tam nyní studuje na MBA.) K tomu mám smlouvu na hostování na Univerzitě Tomáše Bati ve Zlíně. Asi před dvěma roky jsem přijal nabídku hostujícího profesora a akademického proděkana na Xidian University ve městě Xi´an v Číně. Takže nyní vlastně působím na třech kontinentech jako profesor, ale mou "základnou" zůstává a zůstane New York. Žádné výrazné profesionální změny již neplánuji. Když jste přišel do Států a srovnával rozdílné pojetí ekonomik, jaké byly vaše pocity? Samozřejmě, že pro mě bylo všechno, s čím jsem se seznamoval, velmi nové. Měl jsem jen tu výhodu, že jsem byl hodně orientovaný na kvantitativní metody - v tom jsem měl poměrně dobré základy, takže jsem se v tomto směru mohl prosadit i ve Spojených státech. Jak jsem ale procházel studiem, stále více jsem se vzdaloval tomu, co jsem vystudoval v Čechách. To bylo vcelku logické vzhledem k tomu, že mi titul z pražské VŠE (Ing.) na univerzitě v Rochesteru nebyl uznán. Proto jsem vysokoškolské studium musel absolvovat celé znovu. A protože tím mé znalosti doznaly zásadních změn, nemělo vzdělání z domova na moji další kariéru žádný výraznější dopad. Je Amerika skutečně zemí, která dává příležitost připraveným? Já měl od počátku jasný cíl - získat profesuru, a tomu jsem vlastně vše podřídil. Poznával jsem Ameriku v prostředí akademické komunity. To znamená, že studenti a profesoři byli dlouho mým životem. V 70. letech a části 80. let, kdy se nějaká změna k lepšímu v Československu ještě nedala předpokládat, jsem se hodně věnoval exilu i emigraci, exulantům i emigrantům. Cestoval jsem po Americe a setkával se s lidmi z různých skupin, včetně potomků exilu z r. 1848, jakož i s poúnorovými exulanty r. 1948 a pozdějšími. Stovky článků a úvah jsem uveřejnil v exilovém tisku, od Amerických listů až po Nedělního hlasatele. Takže já poznával Ameriku z těchto dvou pohledů: pohledu akademického, univerzitního a pohledu exulantského. Bylo to dáno tím, že jsem nedoufal v brzkou změnu u nás doma, a tak jsem se věnoval emigračnímu dění. Poznal jsem mnoho lidí, prošel mnoho debat a klání, ale po roce 1989 jsem tuto motivaci ztratil. V posledních deseti letech se již emigraci tolik nevěnuji, ale kdysi to býval můj hlavní, dalo by se říci "koníček". Dodnes však obdivuji exulanty, kteří si zachovali páteř, nikdy nesklonili hlavu před postkomunistickou 235

NEUČTE SE Z VLASTNÍCH CHYB byrokracií a dodnes se do Česka nevrátili: Prof. Libor Brom, Ing. Bohumil Kobliha, Ing. Miroslav Svoboda, pan Carl Hodek a další. Já se sice také nevrátil, ale tu hlavu jsem před ponižující státní byrokracií několikrát „sklonil“, abych měl již pokoj a mohl žít vlastním životem na obou stranách oceánu. Je to pro mě zřejmě důležitější než pro mé kolegy, ale hrdý na to zrovna dvakrát nejsem. Pokud jde o vaši otázku o příležitostech: i na mém případě je vidět, že Amerika nabídne příležitost tomu, kdo má jasný cíl, odvahu a patřičné znalosti. Já osobně si stěžovat nemohu, protože jsem měl vždy pocit adekvátního uznání a odpovídající odměny. Čím jsem starší, tím je pro mě život amerického profesora výhodnější. V postavení profesora s trvalým úvazkem mám méně povinností a více volného času. Takže jsem odměněn nejen finančně, ale hlavně časově: jsem svobodný a volný „jako pták“. Těžko se podřizuji byrokracii a platové situaci kolem profesury v Čechách: mám pocit, že nikdo neví co se mnou, k čemu mě použít, jak mě nejlépe využít. Tím pádem se mohu více věnovat světovému dění, cestování a navazování kontaktů spolupráce s kolegy a institucemi po celém světě. Teď právě odlétám do Brazílie, a jen za uplynulý rok jsem působil v Číně, Singapuru a Mexiku, příští rok mě čeká „sabbatical“, tedy rok placeného volna, kdy mě jistě bude všude „plno“ v mém posledním úsilí o strategii podnikové „moudrosti“ a zakládání podnikatelských univerzit. Jsem totiž zastáncem názoru – v Česku zcela nepopulárním – že univerzita by neměla podnikání jen učit, ale i sama podnikat. Jste dnes víc Američanem nebo Čechem? Řekl bych, že mám svůj život nastaven tak, že se cítím obojím. To znamená, že velmi často dojíždím do Čech, kde drobně působím, píši a trávím letní prázdniny. Velmi rád se účastním zdejšího dění. Ale když se již člověk v ČR trochu unaví, naštve a je tím či oním silně rozčarován – což jsme všichni – mám tu možnost vrátit se do Ameriky. Ale i tam, v New Yorku, toho mám po 38 letech už brzy „dost“ a zase se těším „na pivo“ a „na guláš“. Takže pendluji mezi starým a novým domovem, sem a tam. Nejsem tedy ani Američan, ani Čech, ale obojí. Když jsem v Americe nebo v Čechách čtyři, pět měsíců na jednom místě, začínám se vrtět a cítit, že potřebuji změnu. A v té stálé změně jsem se nejen naučil žít, ale našel v ní i své zalíbení a jakousi spolehlivost. Prostě, změna je to neměnné a trvající v mém životě. Když jsem v České republice, vyplňují mi většinu času přednášky na různých univerzitách, konzultační práce pro některé podniky, účast na konferencích a někdy se dám i do psaní knížek. Ta poslední je Cesty k úspěchu, z roku 2005. Je o Baťově soustavě myšlení a trvalých podnikatelských hodnotách – bude se křtít ve Zlíně zrovna dnes večer. Dříve jsem uveřejnil ČSFR očima exilového ekonoma a pak ještě Ještě je čas. Klidnější část zdejšího pobytu trávím v jižních Čechách, na zahrádce. V Čechách jsem psal také do novin a časopisů různé politické rozbory, kolem 300 článků v češtině a slovenštině. V exilu jsem hodně psal i povídky a příběhy. Odborných prací v angličtině a řadě světových jazyků mám kolem 400. Poslední knihou je Human Systems Management z roku 2005. Máte přehled o tom, kolik studentů jste za ta léta připravil na jejich budoucí profesi? Přesně to nelze určit, ale když bych vycházel z toho, že jich bylo asi tak 300 za rok, pak za těch 35 let jich bude kolem 10 tisíc. A to je už slušná řádka. Pro mne je radostné, že řada z nich udělala solidní kariéru a ani po létech nezapomínají, hlásí se ke mně. Co vlastně dělá vaše paní? Máte děti? Žena je Slovenka a vystudovala medicínu na Karlově univerzitě. Po příchodu do Spojených států musela titul obhájit, udělat tzv. nostrifikaci. Od té doby pracuje jako anestesiolog v New Yorku. Je na mně nezávislá, dobře placená a plně zajištěná, jsme manželé od roku 1965. Syna Maximiliána jsem již zmínil. V současné době studuje v New Yorku, často ale zajíždí na Slovensko. Cítí se tam lépe než v Čechách. Zvolil si směr podobný tomu mému - v podstatě dělá informační technologie, ale stále více tíhne k organizačním systémům a řízení podniku. Snaží se tedy od táty odlišit a vyhnout akademické sféře, být spíše 236

NEUČTE SE Z VLASTNÍCH CHYB manažerem a podnikatelem, ale studium mu jde velice dobře. Určitě se přikloní k tomu, v čem bude lepší. Já jej ovlivňuji minimálně, nerad mu dělám protekci, nechávám ho, aby si našel vlastní cestu k úspěchu. Dávám přednost americké, ne slovenské, výchově dětí. Jak dnes s odstupem času vidíte listopad 1989, kupónovou privatizaci, směr, jakým se vydala naše ekonomika? Já to vidím stále stejně, jak jsem to viděl tehdy a jak jsem to tenkrát popsal. Ve svých uveřejněných pracích bych ani dnes nemusel měnit ani slovo. Překvapilo mě však, že pomoc, která byla nabízena Československu Čechy ze zahraničí - a to nejenom z USA, byla odmítána, přestože ji nabízeli skuteční odborníci, lidé, kteří měli možnost tržní systémy sledovat, pracovat s nimi a ve své práci dosahovali úspěchů. Jejich rady byly nedoceněny a dokonce i nežádoucí z nějakého mě těžko pochopitelného důvodu. Názory cizinců, obzvláště Němců, se preferovaly před názory Čechů; i národní majetek byl rozprodán do rukou cizinců, tedy hlavně Němců. Košile Čechům jistě není bližší než kabát. To jsem nečekal, a proto jsem se s tím zpočátku chtěl trochu poprat, neboť jsem se domníval, že je to jen něco dočasného, co má na svědomí jen malá skupinka hrabivých lidí. Ukázalo se ale, že je to převládající názor nejenom těch špiček, ale svým způsobem i mínění širší veřejnosti a hlavně politicky kontrolovanými medii. Skutečně tedy převládl názor, že ti, kteří zde prožili přes čtyřicet let komunismu, vědí nejlépe, jak z komunismu ven. To ovšem nemůže být nikdy pravdou a samozřejmě, že můj přístup k transformaci byl zcela jiný, než ten „Jediný možný“, oficiální, který byl nakonec zmatenému národu vnucen. Ale to už je voda pod mostem a nerad se k tomu vracím. Měl jste v té době možnost konzultovat své názory s Václavem Klausem? Neměl, nikdy. Vždy se vyhýbal, stejně jako Havel, jakékoli konfrontaci, nikdy se „nesnížil k mé úrovni“. Měl jsem možnost setkat se jen s Vladimírem Dlouhým, Zemanem, Luxem a s několika dalšími funkcionáři, ale ne s Klausem, protože ten od samého začátku veřejně vystupoval proti mým názorům. Nazval mne v novinách bolševikem a „neuspělým v zahraničí“, ovlivnil tím silně a nešťastně i moji matku; po její sebevraždě jsem na české politiky navždy zanevřel. Klaus pak k děkanovi Taylorovi na Fordham University poslal Dlouhého, který si tam – k jejich šoku – na Zeleného stěžoval, atp. Takže vztah mezi námi se vyhrotil a zájem o setkání z jedné i z druhé strany pak už nebyl, a osobně doufám, že už nikdy nebude. Myslím, že je mu lépe s těmi Grossy a Kalousky – a mně zase ne, takže žádní „pátečníci“ nebudou. Všechno probíhalo přes média, prostřednictvím tisku, a i když se někteří redaktoři z televize snažili uspořádat debatu, které bych se pak zúčastnil; vždycky to dopadlo tak, že buď Dlouhý, Ježek nebo Klaus, případně někdo jiný, na poslední chvíli odřekli a poslali za sebe náhradu, takže nikdy k otevřenému dialogu nedošlo. Našel jste tu i odborníky, kteří vás podpořili a shodli se s vámi? Takových lidí jsem tu našel celou řadu, ale bohužel to nebyli ti, kteří by tehdy byli v rozhodovacích pozicích. Být v rozhodovací funkci znamenalo přihlásit se plně k „šokové terapii“. Dokonce skupina tzv. Nezávislých ekonomů (rozuměj bývalých komunistů) vydala manifestační prohlášení na podporu transformačního programu Jediné možné cesty. Tam se naleznou jména! Já byl samozřejmě oponentem takové šarády, byl jsem zastáncem evolučního procesu, cesty ke znalostní společnosti a tvorbě české, národní kapitalistické vrstvy... Můžete objasnit rozpor mezi vaší a Klausovou koncepcí, tak, aby byl srozumitelný i laikovi? Rozdíl byl v tom, že Klausův postup vlastně nebyl založený na tvorbě institucí volného trhu, ale na ničení institucí socialistických. Žádnou instituci volného trhu nevytvořil, jen spolu s Havlem rozbili to, co fungovalo a zbytek nechali rozprodat a rozkrást. Zastával jsem názor, že některé existující instituce lze evolučně, po výměně komunistických kádrů, převést na instituce tržní. Nám se však stalo, že různé šokové nástroje, jako náhlé uvolňování cen, různé privatizační kroky ze dne na den, vedly sice ke zničení, ne již ale k vytvoření nových institucí. Jen lidé zůstali stejní. Do dneška na to doplácíme a máme velké problémy s právním řádem, korupcí, s tím, že celá řada lidí se v institucích, které nebyly dostatečně změněny, chová tak, jako se chovala i za socialismu. Hospodářskou moc mají bývalí komunisté, ve spolupráci se zahraničními „investory“, pevně v rukou. Můj návrh se věnoval těm institucím vážněji a chtěl je převádět tak, aby se staly stabilní součástí nové ekonomiky, ne aby se musely ještě teď, po tolika letech, různě dopracovávat a přizpůsobovat. 237

NEUČTE SE Z VLASTNÍCH CHYB Korupce a špinavé peníze mi na rozdíl od Klause vždy vadily a nikdy jsem je nepovažoval za nedílnou součást tržního hospodářství, ale za jeho anomálii a zprznění. Dáte za pravdu těm, kteří tvrdí, že ve srovnání se zaběhnutými západními demokratickými zeměmi není u nás právní prostředí v tom smyslu, na jaké jsou jinde zvyklí ? Právní prostředí není něco, co by vzniklo přes noc. A to byl právě ten problém s šokovou terapií. Já mám pocit, že tehdejším vládním složkám šlo v podstatě o to, aby vytvořily prostředí, které je co nejméně předvídatelné, ve kterém se různé skupiny mohou velmi rychle etablovat a případně i materiálně odměnit. Tehdy se třeba kupónová privatizace, nebo privatizace vůbec, prováděla veřejnou dražbou za hotové. To znamená, že kdokoli přišel s kufrem peněz, jejichž nabytí nemohl - a ani nebyl nucen nijak doložit, mohl ve veřejné dražbě koupit cokoliv. To bylo čisté rozkrádání, rozdávání majetku těm nejhorším, nejméně spolehlivým skupinám. Protože kdo mohl hned po revoluci chodit s kufry peněz? Řeči tehdejšího vedení, že je původ peněz nezajímá, že stovka je stovka, že nelze rozlišit špinavé peníze od čistých, to všechno se usadilo v myšlení mnohých, stalo se "ospravedlněním" pro různou trestnou majetkovou činnost a dodnes nám velmi škodí. I když se samozřejmě tyto věci průběžně řeší, nové situace se generují a noví lidé se účastní korupčního dění, v politice i v podnikání. Zůstává skutečností, že základy, které k dnešnímu prostředí vytvořily výchozí podmínky, byly špatné. Můj pohled, jak jsem uvedl, byl spíše evoluční, takže bych nikdy nedělal privatizaci za hotové, ve veřejné dražbě, přes noc, ale postupoval bych tak, aby se majetek dostal do správných rukou, za správné peníze a ve správné době. Proti tomu byl tehdy bohužel velký odpor. Myslíte si, že případy, jako byl případ Viktora Koženého, budou někdy dotaženy do konce? To nikomu nepomůže a na situaci to nic nezmění. Případ Koženého byl pro mne zcela přirozeným důsledkem způsobu privatizace, který jsem kritizoval. Kupónová privatizace nutně vedla ke Koženému, který, pokud si vzpomínáte, byl v Čechách celebritou. Klaus se s ním objevoval na tenisových turnajích, vynášel ho do nebes. Lidé tehdy netušili, co může přijít, viděli v něm dobrodince, na rozdíl ode mne, který věděl, jaký bude konec. Ten přišel a Kožený ukázal, čím je. Že celá kupónová privatizace byla vedena právě k tomu, aby se lidé jeho typu co nejrychleji dostali k materiálním aktivům a podstatám vlastnictví této země. Pokud jde o to, jak příběh Kožený probíhá a skončí, tak přiznám, že to nesleduji. Pro mě ten případ skončil už v době, kdy se Kožený se svým nápadem mediální války slibů objevil a lidé, v čele s prezidentem, se od šesti ráno začali stavět do předlouhých front na kupóny – dostat něco za nic, to bylo něco! Konec už dávno byl, žádný jiný konec nebude. Co říkáte tomu, jak proběhla privatizace bank ? To byl další problém. V mém programu byla privatizace bank prvotní záležitostí. Tady žádná privatizace nenastala a banky se v podstatě po dlouhou dobu účastnily rozkrádání majetku. Banky byly jednou z těch institucí, které nebyly v šokové terapii doceněny. Upřímně ale, téma zkorumpovaných nekompetentních bank mě dnes také již nezajímá. Mohlo by se ve Spojených státech stát to, co u nás, že stát díky prohrané arbitráži zaplatí deset miliard za soukromou firmu ? Opět: jde jen o důsledky širší politiky a strategie, o případy očekávané a tudíž nezajímavé. Nechci říkat, jestli by to někde bylo nebo nebylo možné. Člověk to nemůže nikdy vyloučit. Jenom bych chtěl říci, že je to opět následek toho, jakým způsobem se tady privatizovalo. Že propojení mezi soukromými osobami, státními institucemi a státními úředníky bylo a je velmi silné. Celá řada i dobrých firem na propojení se státem dojela a ještě dojede. V našem prostředí, kdykoli se něco špatného dělo, tak se následně potvrdilo, že nitky stejně vedou ke státním úředníkům, ke státu jako takovému. 238

NEUČTE SE Z VLASTNÍCH CHYB A reakce státu je příznačná: namísto, aby se nechal "propírat" dlouhými spory, řeší vše rychlým zaplacením z cizích (tedy našich) peněz, protože je v tom namočena celá řada lidí a institucí. Tato řešení jsou pro stát stále ještě nejméně bolestná. Platit se ještě bude - za většinu hloupých rozhodnutí uplynulých let. Teď ještě přijde celá vojenská sféra, také pěkně dorubaná plejádou neschopných ministrů. Upřímně řečeno, komentovat korupci, neschopnost a lhaní mi příliš nevyhovuje. V roce 1989 byla ekonomická situace u nás oproti jiným zemím Varšavské smlouvy zřejmě lepší. Dokázali jsme své výhody v následujících letech zúročit? Pozice, kterou jsme oproti jiným zemím bývalého východního bloku měli, byla opravdu slibná, i když ne dobrá. Myslím si, že vše bylo připraveno, abychom se dnes stali tím, co jsem už v roce 1990 (ve svém programu „19 tezí“) označil jako "znalostní společnost". Doporučoval jsem tehdy velmi výraznou reformu školství a vzdělávacích institucí, přechod na znalostní společnost, tedy něco, co dnes velmi úspěšně probíhá v Irsku, ve Finsku, ale také už v Indii a Číně. To byly mé představy. Tehdy se ale o znalostech, o znalostním přístupu vůbec nemluvilo. Tehdejší ministr financí dokonce prohlásil: "Vždyť je úplně jedno co vyrábíme, hlavně že se to prodá!" Z toho pak vzniklo, že se vyvážely stromy nastojato a štěrk, což bylo absolutně chybné. Protože je velmi důležité, co ekonomika vyrábí, jakou hodnotu přidává! Protože je velký a zásadní rozdíl mezi zeměmi, které - abych to řekl metaforicky "prodávají stromy a štěrk" a zeměmi, které prodávají softwarové inženýrství a nové produkty. Přidaná hodnota je stále chabá a „daň z přidané hodnoty“ tedy nedostatečný oxymóron. Dnes tím, že jsme (ČR) vstoupili do Evropské unie, uvědomili jsme si směr, kterým se země tohoto společenství chtějí ubírat. Naši lidé, kteří jsou v politice, začínají naslouchat těmto věcem o znalostní společnosti a znalostní konkurenceschopnosti. Evropská unie se o znalostní společnost snaží (díky lisabonské „nestrategii“ slov a prohlášení velmi neúspěšně). Ale děje se tak až po patnácti letech a já tvrdím, že je to škoda, že jsme těch patnáct let nechali jen tak "uplavat". Dnes jsme mohli být v EU vedoucí složkou. Místo toho máme prezidenta, který proti znalostní společnosti opět aktivně a veřejně vystupuje. Máme vůbec šanci někdy dohnat vyspělé evropské státy? Ta šance je vždycky. Ale nebýt té ztráty patnácti let, mohli jsme být dnes alespoň na úrovni ekonomik zemí, které jsem jmenoval - Irska, Finska, Dánska. To jsme promarnili. V podstatě jsme nyní odkázáni na to, co nám EU a Ně,mecko dá nebo nedá. Proto jsem říkal, že jsme měli být vedoucí složkou, jinými slovy - měli jsme se ke znalostní společnosti ubírat sami, ještě dlouho před vstupem do Unie. Cílem však není „dohnat či předehnat“, cílem je diferencovat se, přijít s něčím jiným, doplnit, pomoci rozvinout, sebe a tím i druhé ... Ale já už nechci vytvářet nové strategie pro ČR. Svět je dnes dost veliký pro takové v ČR „zneuznané stratégy“ jako jsem já. Myslíte, že nás čeká role toho, kdo bude nucen poslouchat, co rozhodnou ti větší a silnější? To je euroskepticismus Klause a jemu podobných. Je to u nich stále stejné, jako s transformací. Rozbíjet, zamítat, odmítat ... Vyplývá to z jejich životní filozofie, která spočívá v odmítání strategie a přístupů, které by nás dostaly na špici. Jsou konzervativní, chtějí zůstat tam, kde jsou, je jim tam dobře. Tím, že se odmítáme stát vedoucí složkou, pohnout se směrem, který dominuje světovému dění a snažíme si hrát jen na tom svém izolovaném písečku, sami v sobě vzbuzujeme pochybnost, že bychom někdy mohli v takovém uskupení, jakým je EU, uspět. Proč jsme do ní vstupovali? Vždyť je to od samého začátku odsouzeno k zániku, Evropa je ve fázi dekadence. Znalostní společnost v globální, ne pouze v evropské ekonomice, je pro nás šancí a nadějí. Klaus rád říkal: "Jsme na tom lépe než Bulharsko..." Jestliže mu to stačí, těžko lze vlastní ambice posouvat někam dál. 239

NEUČTE SE Z VLASTNÍCH CHYB Já euroskepticismus beru jako určitý způsob řešení toho, na co lidé jako on nemají jinou odpověď. Kdyby v unii nebyl, tak by stejně nevěděl, co má dělat. Nevidím v tom tedy nic jiného, než jistou formu politického hraní, nemá to žádnou alternativu, jen hlavu v písku... Jak vidíte prognózy, které hovoří o tom, kdy se Evropa ekonomicky vyrovná, nebo dokonce předežene Spojené státy? Celá ta myšlenka dohnat a předehnat je strategicky špatně postavená. Od počátku jsem kritizoval lisabonskou strategii právě proto, že si vybrala nesprávný cíl. Problém Evropy není dohnat a předehnat Spojené státy. To mohl být problém pro Sovětský svaz, ale není to problém pro Evropu. Pro Evropu je problémem, jak se Spojenými státy vytvářet doplňující se ekonomiky tak, aby jako provázaný severoatlantický celek mohly úspěšně kooperovat a konkurovat narůstající ekonomické moci Číny, Indie a Asie vůbec. A přesně toto lisabonská strategie opomněla. O Číně se vůbec nemluví, o Indii rovněž ne. Dohnat a předehnat Spojené státy - je to možné nebo není? Podle mne je to hloupý a nepotřebný cíl. Nikdo z toho nemůže nic získat, i kdyby se to náhodou podařilo. Zajímalo by mne jen, jak lidé, kteří takové papírové strategie vymýšlejí, jak asi a čím přemýšlejí. A jak rozumí globálním pohybům a globálním trhům? Upřímně řečeno, není to právě oblast, ve které bych chtěl trávit svůj „český“ čas. Děláte i něco pro svěžest svého těla, pro dobrou kondici? Nejsem zastáncem všelijakých českých „fitness“, ale filozofie, která mě vede k tomu, abych naslouchal svému tělu. A dopřávám mu to, o co si říká. Snažím se tedy o jakousi rovnováhu - svěžest duševní i tělesnou, být spokojený a vyrovnaný. A toho nedocílím tím, že budu klusat dokolečka nebo se potit na nějakém přístroji. To je o celém lidském životě, který zahrnuje jak profesionální, tak i osobní a společenskou stránku. Nerozlišuji tělo, ducha a prostředí – je to vše jedno, jediné životní dění. Bylo ve vašem životě více napětí před odchodem do USA nebo až potom? Já se od svých - řekněme pětatřiceti let - snažil, aby můj život byl co nejméně stresový. To jsem se v Americe naučil. Tady v ČR na mne sice ještě vypjaté situace občas doléhají, ale dnes už se jim umím bránit. To znamená, že člověk musí umět někdy říci ne, neusilovat o všechno, musí se naučit rozlišovat a vybírat si. Mládí je o výkonu, ambicích a konkurenci, stáří je o moudrosti, rovnováze a spolupráci. Poznal jsem obojí a jsem tudíž šťastný, i když v podstatě stále velmi náročný člověk. Učím se ale být na sebe „hodný“, dopřávat si života. To, náš život, je jediná věc, která nebude, až nebudeme my. Jak trávíte svůj volný čas? Už jsem zmínil, že mám rád přírodu, již od dětských let. Logicky ji tedy vyhledávám. Jednou jsem v České televizi sledoval pořad, kde měli rozhovor s handicapovanými dětmi. A ptali se takového prostoduchého chlapce, čeho by chtěl v životě dosáhnout. Odpověděl, že by chtěl zasadit les a dívat se, jak roste. A mně z té odpovědi úplně zatrnulo a řekl jsem si, že něco tak krásného jsem v životě snad ještě neslyšel. Hned druhý den jsem koupil pozemek a řekl si: "Ano, na počest toho malého českého chlapce zasadím les a budu dělat vše pro to, aby zdravě rostl!" A v tom je takové mé uspokojení. Že jsem zasadil les a dívám se, když jsem tady, jak roste. Ono je těch lesů celá řada a v různých životních oblastech. Jak jinak trávit čas, než se starat o to, jak roste to, co jste s láskou zasadili? Interview Jana A. Krystka s prof. Milanem Zeleným uveřejněný v knize MY, KABRŇÁCI II, Brno 2005

240

NEUČTE SE Z VLASTNÍCH CHYB Faktografie: Milan Zelený se narodil 22. 1. 1942 v Kluckých Chvalovicích, poblíž Zbýšova u Čáslavi, v českobratrské rodině. Jeho rodný dům č. 67 ve Chvalovicích dodnes stojí. Otec, Josef Zelený, pražský podnikatel (organizační poradce, ZET-organizace) pocházel z české rodiny Zelených (potomek Vácslava a Vladivoje Zelených, literárního kritika, přítele Smetany a Němcové). Matka, Marie Zelená, pocházela z rodiny Barvínků z Javornice v Orlických horách. Krátce po roce 1948 byl Zeleného otec převeden do dolů (razič na dole „Nosek“ na Kladně) a jeho bratr Jaroslav jako kopáč do uranových dolů v Jáchymově. Takto získaný “hornický původ” pak Milanovi umožnil studium jak na gymnáziu Sladkovského na Žižkově, tak později na VŠE (1959-1964) - obory ekonomika práce, politická ekonomie, finance a kvantitativní metody. Na VŠE byl nejlepším studentem, valediktoriánem svého ročníku, držitel tzv. “červeného diplomu”. V roce 1964-65 sloužil jako podporučík čs. armády, oddělení samočinných počítačů, kybernetiky a řízení na MNO v Praze. Ještě během služby získal v roce 1965 místo u prof. Oty Šika v Ekonomickém ústavu ČSAV (Ekonomicko-matematická laboratoř), ale dlouho se nezdržel a v roce 1967 již byl v USA. Mezi tehdejšími spoluzaměstnanci byli i Klaus, Ježek a jim podobní. V roce 1965 se přihlásil na konkurs americké University v Rochesteru, v němž uspěl. Díky Šikově intervenci a vyřešení tehdejší špionážní aféry Komárek-Kazan, odjel na studium v USA již v srpnu 1967 (lodí Queen Elisabeth). Zelený nikdy nebyl členem KSČ, ani jiné politické strany, i přes opakovaný nátlak a vábení spolupracovníků a příslušných orgánů. Před odchodem do USA měl již přes 40 odborných publikací v oblasti řízení složitých projektů, mnohé i v angličtině. Jeho publikace však byly kritizovány pro “americký postoj” a později zcela zakázány - až do roku 1989. Říká se, že i v současné době studenti musí jeho transformační práce a články z 90. let rozmnožovat potajmu, neboť jeho ekonomické myšlení a aktivity zůstávají dodnes nežádoucí na VŠE – jeho Alma mater. V roce 1968 byl vyloučen z Akademie věd, zbaven místa i bytu, a vyzván k okamžitému návratu: dostudoval tedy doktorát a přijal americké občanství. I když mu české občanství nikdy nebylo oficiálně odebráno, byl v letech. 1989 až 2000 považován za cizince: v ČR neměl v 90. letech žádná práva občanská, volební či vlastnická. Celoživotní zastánce kapitalismu a volného trhu, nestranického a neideologického přístupu k ekonomice - byl a zůstává nebezpečím i výzvou pro “bývalé” komunisty ve vládách polistopadového období. “Tvorba bohatství nesmí být předmětem politiky a ideologie; pouze přerozdělování bohatství patří do sféry politiky” - zůstává jeho odborným krédem. V exilu pak získal skutečné (ne čestné) tituly Master of Science a Doctor of Philosophy na přední americké univerzitě v Rochesteru. Jako profesor podnikového řízení působil na Columbia University, nyní má doživotní úvazek na Fordhamově univerzitě v New Yorku. Je též profesorem na Univerzitě Tomáše Bati ve Zlíně. Hostující profesuru drží na čínské Xidian University v Xi´an, a na Fu Jen University v Taipei na Tchajwanu. Zelený je mezinárodní konzultant, ale i v ČR zakladatel a partner Středoevropského i Českého centra produktivity, také ZET-Organizace se zaměřením na poradenství a konzulting v oborech podnikového reinženýringu a systémů řízení pro přední české podniky. Je ženatý, žije v Tenafly, stát New Jersey, má syna Maximiliána. Manželka je anestezioložka, pracuje v New Yorku. Volná léta tráví Zelený v Evropě, Itálii, Švýcarsku a Finsku, ale hlavně na Blatensku v jižních Čechách. Rád cestuje i píše (přes 400 populárních publikací, esejí a povídek v exilovém i domácím tisku). Vzdělání, tituly: Ph. D., Business Economics (University of Rochester, 1972); M. S., Systems Management (University of Rochester, 1970); Ing., Kvantitativní metody, politická ekonomie, finance (Vysoká škola ekonomická v Praze, 1964) Zaměstnání: 1964-1967, Československá akademie věd, Ekonomický ústav v Praze, Ekonometrická laboratoř; vědecký 241

NEUČTE SE Z VLASTNÍCH CHYB pracovník 1971-1972, University of South Carolina, Columbia, College of Business Administration; Assistant Professor of Statistics and Management Science 1972-1979, Columbia University, New York, Graduate School of Business; Associate Professor of Business Administration 1979-1980, Copenhagen School of Economics, Copenhagen, Denmark, Professor of Economics 1980-1981, European Institute for Advanced Studies in Management (EIASM), Brussels, Belgium; Professor of Management Sciences 1982-současně: Fordham University at Lincoln Center, New York, Graduate School of Business Administration; Professor of Management Systems 1998-současně: Univerzita Tomáše Bati ve Zlíně, Fakulta managementu a ekonomiky (FaME); profesor podnikové ekonomiky a řízení 2004-současně: Xidian University v Xi´an, Fakulta ekonomiky a podnikového řízení; Visiting Professor a Academic Vice Dean Odborná orientace: Multikriteriální rozhodování, Produktivita práce a řídících systémů, Podniková strategie: konzultant četných podniků, institucí i vlád v zahraničí: USA, Japonsko, Belgie, Nový Zéland, Polsko, Sovětský svaz a Rusko, Čína, Tchaj-wan, Singapur, Hongkong, Irsko, Dánsko, Finsko, Německo, Itálie, Jižní Afrika, Portugalsko, a jiné. Vědecká práce soustředěna na řízení znalostí, podnikové soustavy řízení, optimalizaci a optimální systémy, s aplikacemi ve výrobních procesech. Část vědecké činnosti zaměřena na simulační modely a filozofii autopoiesis (sebe-produkce) v biologických, společenských a řídících systémech, artificial intelligence (AI) a artificial life (AL). Vyznamenání a ceny: 1992, The Georg Cantor Award, International Society on MCDM 1992, Erskine Fellowship, University of Canterbury, Christchurch, New Zealand 1990, USIA Fulbright Professor Award, Prague, Czechoslovakia 1990, A. Bernstein Memorial Fellowship, Tel-Aviv, Israel 1980, Alexander von Humboldt Award for Senior U. S. Scientists, Bonn, Germany 1979, Rockefeller Foundation Resident Scholar, Bellagio Study Center, Villa Serbelloni, Bellagio, Italy 1977, Norbert Wiener Award of Kybernetes Členství: AAAS, TIMS, ORSA, SGSR, HSM, SASE, Beta Gamma Sigma, Omega Rho, Club of Rome. Uváděn ve Who's Who in Science and Engineering (od r. 1992) a Who's Who in America (od 47. vydání), také v Who's Who in the East; Who's Who in the World; a Who's Who of Professionals. Redakční rady: Editor-in-Chief mezinárodního časopisu Human Systems Management přes 25 let. Dále: International Journal of Information Technology and Decision Making; International Journal of Mobile Learning and Organization; International Journal of Innovation and Learning; Operations and Quantitative Management; Prestige Journal of Management; Dříve také: Operations Research; Asia Pacific Journal of International Management; Computers and Operations Research; Fuzzy Sets and Systems; Future Generations Computer Systems; General Systems Yearbook; International Strategic Management. Adjunktní pozice: CSIRO, Pretoria, South Africa, Mathematics and Statistics, Visiting Scientist, 1986 State University of New York at Binghamton, School of Advanced Technology, Professor in General Systems, 1986-1992 Program MBA (Master of Business Administration), Irish Management Institute (IMI), Dublin, Professor of Management Systems,1986-1990 Centro Studi di Estimo e di Economia Territoriale, Florence, Italy, Professor, 1992 Università degli Studi di Napoli Federico II, Dipartimento di Conservazione dei beni, Architettonici ed Ambientali, Naples, Italy, Visiting Professor of Environmental Economics, 1993-současně 242

NEUČTE SE Z VLASTNÍCH CHYB EPFL in Lausanne and University of Padua, Summer Pofessor, 1996-97 Technical University of Crete, Chania, Greece, Summer Professor on Multicriteria Decision Aid, 1994 Publikace: Přes 350 odborných článků, studií a knih v oblastech operačního výzkumu, kybernetiky a teorie obecných systémů, ekonomie, historie vědy, systémů řízení kvality (Total Quality Management), jakož i simulačních modelů sebeprodukce (autopoiesis) a umělého života (AL). Řada článků na témata Integrated Process Management (IPM) a Baťovy soustavy řízení přeložena do japonštiny, čínštiny a dalších jazyků. Knihy: Multiple Criteria Decision Making (McGraw-Hill), Multiple Criteria Decision Making (University of South Carolina Press), Multiple Criteria Decision Making: Kyoto 1975 (Springer-Verlag) Linear Multiobjective Programming (Springer Verlag), Autopoiesis, Dissipative Structures and Spontaneous Social Orders (Westview Press), MCDM-Past Decades and Future Trends (JAI Press), Autopoiesis: A Theory of Living Organization (Elsevier North Holland), Uncertain Prospects Ranking and Portfolio Analysis (Verlag Anton Hain), New Frontiers of Decision Making for the Information Technology Era (World Scientific) Information Technology in Business (Thomson), Human Systems Management: Essays on Knowledge, Management and Systems (World Scientific) a četné další. Česky pak Cesty k úspěchu: Trvalé hodnoty soustavy Baťa (2005). Napsal též přes 400 povídek, studií, fejetonů, esejů, komentářů a rozborů, v češtině, slovenštině i angličtině. Dvě knížky: ČSFR očima exilového ekonoma a Ještě je čas publikoval v Praze v letech 1990 a 1992. Též několik set článků a novinových příspěvků na ekonomická i politická témata. Momentálně, v rámci univerzitní studijní dovolené čili sabbatical, připravuje Zelený řadu dalších knih, mezi nimi: The Biocycle of Business: Managing Enterprise As a Living Organism anebo Our Customer, Our Master: Wisdom of Modern Enterprise, jakož i The Art of Asking Why: Foundations of Wisdom Systems. V češtině pak Úspěšný člověk v podnikání: Výběr z odkazu genia Jana A. Bati, Manažer světové třídy: Česká škola podnikového řízení, První Čech v Americe: Augustin Herrman z Bohemie a soubor literárních prací Jaro prošlo naší ulicí... V roce 2007 vyjde v Holandsku mezinárodní „Festschrift“ na jeho odbornou poctu, pod názvem Knowledge and Wisdom. V roce 2005 se podle mezinárodních kriterií citací a dopadu své práce stal českým ekonomem č. 1. I když zůstává neznámý v ČR, jeho náskok je tak razantní, že se stal pro ostatní české ekonomy nedosažitelným „benchmarkem“.

102 českých ekonomů podle publikací a citací (Pořadí –Jméno -Instituce – Záznamy celkem–Zahraniční –Domácí –Skóre IMPACT)

0 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14 15

Zelený Milan Večerník Jiří Klaus Václav Mareš Milan Mejstřík Michal Ortmann Andreas Hrnčíř Miroslav Mlčoch Lubomír Benáček Vladimír Turnovec František Lízal Lubomír Dědek Oldřich Hanousek Jan Frait Jan Holman Robert Janáček Kamil

UTB Zlín Inst. Sociol. NA UTIA-Infor. UK FSV IES CERGE-EI CNB UK FSV IES NA UK FSV IES CERGE-EI CNB CERGE-EI VSB EF VSE FNH NA

607 233 193 93 83 83 80 76 70 62 58 61 86 69 59 74

607 106 110 72 62 82 54 21 42 42 45 23 44 2 1 25 243

0 127 83 21 21 1 26 55 28 20 13 38 42 67 58 49

855,85 296,45 271,77 129,55 116,62 108,31 100,21 93,18 90,31 82,79 80,24 76,50 74,72 70,45 69,64 69,11

16 17 18 19 20 21 22 23 24 25 26 27 28 29 30 31 32 33 34 35 36 37 38 39 40 41 42 43 44 45 46 47 48 49 50 51 52 53 54 55 56 57 58 59 60 61 62 63 64 65 66

Šmídková Kateřina CNB Zemplinerová Alena CERGE-EI Frait Jan CNB Sojka Milan UK FSV IES Mandel Martin VSE FFU Izák Vratislav VSE FFU Mertlík Pavel NA Kotrba Josef NA Holub Tomáš CNB Engelmann Dirk CERGE-EI Čapek Aleš CNB Munich Daniel CERGE-EI Jurajda Štěpán CERGE-EI Hájek Mojmír VSEM CES Kočenda Evžen CERGE-EI Dyba Karel VSE FNH Vencovský František VSE FFU Pelikán Pavel NA Tomšík Vladimír NEWTON Bohatá Marie NA Tříska Dušan NA Kouba Karel UK FSV IES Jílek Josef CNB Urban Luděk UK FSV IES Hlaváček Jiří UK FSV IES Schneider Ondřej UK FSV IES Klvačová Eva VSE FMV Winter Miroslav NA Kodera Jan VSE FFU Pospíšil Jiří CNB Kotlán Viktor VSB EF Arlt Josef VSE FIS Víšek Jan Ámos UK FSV IES Ježek Tomáš NA Austin Andrew CERGE-EI Nachtigal Vladimír VSE FMV Doktor P VSE FIS Hušek Roman VSE FIS Revenda Zbyněk VSE FFU Havel Jiří UK FSV IES Kadeřábková Anna VSEM CES Flek Vladislav CNB Cihelková Eva VSE FMV Holub Alois VSE FMV Cahlík Tomáš UK FSV IES Komárek Luboš CNB Jílek Jaroslav VSE FIS Tůma Zdeněk CNB Sereghyova Jana VSE FMV Žák Milan VSEM CES Vavrejnova Marie CERGE-EI

70 55 67 57 54 52 44 40 54 15 37 28 31 39 41 31 35 24 41 31 22 31 34 27 24 31 26 26 29 23 29 28 15 17 14 20 13 20 19 16 19 20 16 16 16 22 13 23 15 14 14

17 42 2 2 10 10 26 33 9 15 21 24 23 9 17 26 0 22 5 26 16 6 4 8 11 4 20 19 0 7 1 1 10 7 14 3 13 1 0 2 1 7 0 0 10 2 4 13 8 0 2 244

53 13 65 55 44 42 18 7 45 0 16 4 8 30 24 5 35 2 36 5 6 25 30 19 13 27 6 7 29 16 28 27 5 10 0 17 0 19 19 14 18 13 16 16 6 20 9 10 7 14 12

NEUČTE SE Z VLASTNÍCH CHYB 68,44 65,75 62,96 61,51 60,36 59,94 55,49 54,21 52,83 52,60 51,24 50,11 48,77 44,64 42,06 41,98 41,87 41,10 40,82 38,38 38,07 36,72 35,07 32,96 30,84 29,37 29,09 28,74 28,73 28,04 27,36 26,54 26,46 24,94 24,17 23,19 23,16 22,81 22,28 20,70 19,49 18,78 18,11 18,09 17,65 17,32 16,99 16,90 16,58 15,46 14,01

NEUČTE SE Z VLASTNÍCH CHYB 67 68 69 70 71 72 73 74 75 76 77 78 79 80 81 82 83 84 85 86 87 88 89 90 91 92 93 94 95 96 97 98 99 100 101 102

Hamerníková Bojka Průcha Václav Maňas Miroslav Zeman Karel Vošvrda Miloslav Soukupová Jana Tošovský Josef Zigic Kresimir Loužek Marek Hrach Karel Bresky Michal Tosovska Eva Kubátová Květa Hronová Stanislava Spěváček Vojtěch Jakš Jaroslav Janda Karel Hindls Richard Cincibuch Martin Sekerka Bohuslav Seger Jan Guba Milan Prokop Ladislav Zmeškal Zdeněk Vostatek Jaroslav Musílek Petr Dusek Libor Macháček Martin Durčáková Jaroslava Vodáček Leo Půlpán Karel Soukup Jindřich Pavlica Karel Tomass Mark Kejak Michal Helísek Mojmír

VSE FFU VSE FNH VSE FIS VSE FMV UK FSV IES VSE FPH CNB CERGE-EI NA VSEM CES CERGE-EI CERGE-EI VSE FFU VSE FIS VSEM CES VSE FMV UK FSV IES VSE FIS CNB UP FES VSE FIS CNB 10 CNB 10 VSB EF TUL HF VSE FFU CERGE-EI VSB EF VSE FFU VSE FIS UK FSV IES VSE FPH VSE FPH MU EF CERGE-EI VSE FMV

12 8 10 13 14 10 11 9 11 4 4 11 10 12 9 10 16 12 13 10 8 3 3 7 8 8 6 10 9 7 8 7 12 6 10 7

1 4 3 1 1 0 3 8 1 3 0 2 0 0 0 0 7 0 3 7 0 7 7 2 0 0 1 0 0 0 0 0 2 0 6 0

11 4 7 12 13 10 8 1 10 1 4 9 10 12 9 10 9 12 10 3 8 9, 9, 5 8 8 5 10 9 7 8 7 10 6 4 7

245

13,94 13,29 13,04 12,94 12,75 12,10 12,05 11,99 11,88 11,72 11,56 11,29 11,12 11,12 11,12 11,04 10,95 10,91 10,75 10,39 9,88 82 58 9,01 8,80 8,79 8,57 8,48 8,32 8,18 8,16 7,82 7,82 7,77 7,62 7,50