[Na útěku 1942] VI Datum nahrávky chybí (někdy koncem července nebo v srpnu 1963), přepsáno na podzim 1963.
61
| Přebrodili jsme Otavu a Vltavu1 a přišli jsme k Bechyni. Tenkrát jsem ještě nebyl tak informován o krajině a nevěděl jsem, jak daleko od Bechyně jsme. Potom jsme viděli, že je tam u řeky mlýn a pila, tam dělali naši lidi z tábora2 a hoši je dobře poznali. To nás zarazilo a rychle jsme utíkali dále, stále po pravém břehu té řeky, která teče u Bechyně.3 Bylo nás stále pět, celá parta, jak jsme utekli.4 Mně se tehdy zdálo, že jsme museli nějak bloudit a že budeme nedaleko našeho tábora, když tam byli ti naši lidi. Proto jsme mazali pryč. Dva měli kabáty, ale my tři nic, každý by nás byl na dálku poznal, protože lidi v okolí věděli, že je tam ten koncentrák. Proto jsem řekl, že ve dne vůbec nemůžeme jít. Vyšli jsme z lesů a bylo vidět dědinu v údolí potoka. Jarek povídá, že lidi budou v práci – bylo to odpoledne, přes den jsme přespávali na konci lesa, že tam půjde a něco uloví. Řekl jsem, aby vzal jenom chleba nebo jídlo a byl opatrný, a dva jsem tam poslal. Za čtvrt hodiny přiběhli, přinesli půl bochníku chleba, mléko a jeden starý kabát. Dále jsme nemohli čekat, táhli jsme polem dál. Kličkovali jsme tak, aby nás mohlo vidět co nejméně lidí, a přišli jsme zase k velikým panským lesům. Byli jsme posilněni a hlad jsme už neměli. Šli jsme stále na východ, ale pořád nazdařbůh.5 Taky jsem do té doby s nikým
VI [Na útěku 1942]
[70]
z nich nic neujednával o tom, co budeme dělat, šlo jenom o to, dostat se pryč. Počítali jsme, že za námi půjdou se psy, šli jsme místy potoky, v noci schválně po silnici přes menší dědiny, aby | se ztratily naše stopy. Tak jsme přišli zase na konec lesa, tam byla hájenka a hned dále vesnice. Byli jsme vysíleni, Jarek s jedním šel do baráku a my čekali v lese. Barák byl zavřen, nechtělo se nám odtamtud, Jarek říkal, že je to velký sedlák, že má krávy a že se k němu snadno dostane, že má otevřené okno do kuchyně. Tak jsem souhlasil. Jarek tam vlezl, zacpal psovi hubu víchem slámy a přinesl bochník chleba a hrnec kafe. Hledal ještě cukr, dlouho to trvalo, a našel krátký kožený kabát a v kapse patrony. Kabát měl zelený límec a z toho jsme viděli, že je to hajný. Byla tam taky puška, ale co bysme tenkrát dělali s tak dlouhou flintou? Schoval jsem mu ji pod slamník do postele. Museli jsme rychle jít, protože hajný by nás mohl postřílet. Bylo už chladno a kabát se mně moc hodil. Měli jsme kabáty už čtyři. Jarek chtěl jít pořád ke Kralovicům u Sázavy6, měl tam nějaké známé. Malík a ten čtvrtý byli od Tábora, měli tam sestru a rodiče a říkali, že tam bychom se oblékli. Mně to bylo jedno, kam půjdeme, ale ti dva chtěli k Táboru a bylo to blíž, tak jsem rozhodl, že půjdeme tam.7 Chtěl jsem se také dozvědět něco o našich příbuzných, kteří tam ještě zůstali. Mezitím nás ale ve dne v lese potkali dva hajní a chtěli na nás legitimace. Bylo to s hádkou, ale přece jen jsme se jim dostali z rukou. Neměli jsme žádnou zbraň, jenom kuchyňský nůž od toho hajného. Hajní po nás nestříleli, jenom za námi křičeli, chtěli nás vést ke starostovi. Vyhrožovali, že budou střílet, ale já na ně křičel, jestli střelí, že se nebudou moci v lese ukázat. Když jsme se dostali kousek dál, | začali jsme utíkat naplno. Druhý nebo třetí den jsme přecházeli mlýnský náhon a přitom jsme narazili na četníka. Srazili jsme se s ním asi ze třiceti metrů, dříve jsme ho neviděli pro křoví. Dali jsme se všichni na útěk a on za námi vypálil asi tři rány z pistole. Později jsme se museli na to místo vrátit, jinudy se nedalo jít, ale po přechodu lávky jsme se dali hodně doleva. Tu noc jsme už viděli na křižovatkách směrky do Tábora. Došli jsme k trati a tam jsme museli čekat přes den. Rozdělali jsme vždycky ve dne zvláštní ukrytý oheň a na něm jsme pekli vždycky pár brambor. Jinou stravu jsme neměli. Když jsme se přiblížili k Táboru, hovořilo se o tom, co budeme dále dělat. Navrhoval jsem, že půjdeme přes Maďarsko do Jugoslávie, protože já jsem trochu srbsky znal a slyšel jsem, že tam už se dávají dohromady partyzáni. Malík dostal z toho strach a říkal, že půjde k sestře do Tábora. Já jsem mu nevěřil,
[Josef Serinek / Vzpomínky]
62
63
64
65
zdálo se mi, že se bojí, ptal jsem se ho, jestli se vrátí. Říkal, že druhý den přijde, ale pořád se nás s tím druhým stranili. Jarek mu také už nevěřil a říkal mně, že ti dva se dávají dohromady, že mají strach a hovoří o tom, že se nechtějí dát postřílet ve válce. Říkali jsme si, že tedy mohli zůstat u svých příbuzných v koncentráku. Rozhodl jsem se, že je tedy necháme. Co jsme s nimi měli dělat?8 Ale měli jsme mezi sebou přísahu podle cikánského zvyku. To je takový cikánský zákon cti, že když se zapřísáhne a zakleje, tak to znamená, že si mezi sebou říkají stoprocentní | pravdu a v ničem se neklamou. Za porušení takové přísahy a za žalování je mezi Cikány největší opovržení.9 Tak jsem jim řekl, že vím, že nechtějí jít s námi a že se bojí, ale že stejně dlouho nebudou chodit, že u příbuzných je nejspíše chytí a popraví. Říkal jsem jim, že nemuseli utíkat, ale když chtějí, ať si jdou, kam myslí, ale že se musí zapřísáhnout, že nás nezradí, budou-li chyceni, a že ani doma nesmí o nás nic říct. Jestli nás zradí, že odpravíme celou jejich rodinu. Nato oba přísahali, že nás nezradí, že můžeme být bezpečni, ale při přísaze už žádný nemluvil o tom, že by se vrátili.10 Večer jsme se s nimi rozloučili a nastoupili jsme už jenom tři další cestu: Jarek, já a Wilhelm. (Byl to po otci Němec, ale ani dobře neuměl německy.)11 S těmi dvěma jsme se víc nesetkali a nevím, co se s nimi dále stalo. Počítám ale najisto s tím, že je chytli. Tenkrát v té době se nezachránil žádný, chytili i bílé, natož nás.12 Tenkrát byl les jediná záchrana. Šli jsme dál, pamatuji se, že jsme došli na křižovatku Košatice13 – Čechtice blízko nějakého Andělohradu14 nebo podobně. Bylo to na státní silnici, už blíže k Vysočině.15 Stranili jsme se pořád lidí, jen někdy, když jsme šli kolem vesnice, vzali jsme si košili nebo podobně. Tam u těch Čechtic Jarek trochu znal tu krajinu, protože tam předtím pracoval v lesích. Znal tam také jednoho mlynáře a říkal, že je dobrý. Došli jsme do jeho lesíka, byly ho asi tři nebo čtyři míry a byl v něm podrost. Tam jsme čekali, a Jarek s Wilhelmem, že půjdou do mlýna. Pozoroval jsem je, asi za | deset minut přišli a přinesli asi kilo chleba a půl balíčku dýmkového tabáku. Dále jsme potom šli okruhem, až jsme se dostali ke Kralovicím16. Jarek tam měl známé, říkali jsme, že odtamtud pošleme někoho k Rakovníku, abychom se dověděli, co se stalo s našimi příbuznými v koncentráku. Nevím, jak dlouho nám to do Kralovic17 trvalo, ale dlouho to nebylo. Stavěli tam také nějakou dálnici a most přes veliké údolí.18 Jarek mě tam zavedl na místo, kde tábořili, a plakal jako dítě. Tamodtud ho vzali i s jeho rodinou
[71]
VI [Na útěku 1942]
[72]
do koncentráku.19 Byl tam jako doma, znal to tam a lidi znali jeho. Odvážil se už jít i ve dne na kraj vesnice, kde to bylo u lesa. On nebyl tak černý, a také Wilhelm byl blonďák a měl modré oči. Já jsem ze zásady do baráku nechodil, protože mě každý poznal, já už jsem také nebyl tak na ten běh. Začali jsme už žít trochu lépe, kamarádi nosili trochu jídla, mléka a tabáku, a tak to šlo. U Kralovic20 jsme se zdrželi několik dní. Rozhodli jsme se, že napíšeme dopisy našim příbuzným do Hracholusk21 (to bylo blízko u Slabec). Jarek sám neuměl psát, já jsem napsal své sestře, to byla jeho panímáma, a matce své manželky.22 Psal jsem, že jsme zdrávi a že se tam jednou v noci přijdeme podívat. Napsal jsem jim adresu koncentráku, kde byla moje žena, a aby jim tam napsali. Prosil jsem je, aby jí dali vědět, že jsem zdráv. Poslali jsme dopisy a rozhodli jsme se, že se podíváme, jak to vypadá v severozápadních Čechách. Já jsem měl v Mostu sestru, myslel jsem si, že jí napíšu a budu tam | mít pomoc. Tam jsme byli v noci u jednoho ševce, byl jsem tam i já v domě, bylo to poprvé za tu dobu.23 Uvařili nám kávu, dali nám dvoje kalhoty a jídlo na cestu. Dal nám svou adresu, tu jsme napsali ještě do těch dopisů příbuzným a ujednali jsme, že asi za čtrnáct dní přijdeme zpět a něco mu přineseme. Byl to chudý člověk, měl kolik dětí, pytlák, ale neměl ani flintu a dělal jenom oka. Od toho ševce jsme šli až do západních Čech. U Sedlčan jsme šli přes most přes Vltavu24 a dál kolem Dobříše k Rokycanům a potom přes Berounku. Dostali jsme se k Majetínu25 u Kožlan, odkud byla moje manželka26. Na kraji Kožlan jsem měl známého komunistu, toho jsem s Jarkem navštívil, neřekl jsem mu nic o tom, že jsem utekl, jen tak jakoby normálně jsem ho přišel navštívit, ale večer. Nadiktoval jsem mu telegram pro sestru, aby přijela. Tam v Sudetech je ještě nesbírali.27 Měli tam barák, jeden jejich kluk byl ve válce a jeden v Drážďanech na nádraží. Byla to celá rodina cikánská, všichni Němci, ale uměli česky. Stýkal jsem se s nimi hlavně v roce 1943, a co se s nimi potom stalo, už nevím. Setkali jsme se se sestrou na zastávce na pohraniční stanici Přehořov, byla to zastávka v lese nedaleko pohraniční stanice Žihle. Kontrole na hranici ukázala telegram, že jede ke švagrové Janderkové na pohřeb. Tam jsme se setkali na zastávce, zavedl jsem ji ke kamarádům, | seděli jsme s ní asi dvě hodiny, řekl jsem jí, že jsem utekl, litovala mne, plakala a zvala mne k nim, že mají schovávačku pod podlahou pod skříní ve světnici, že schovává svého švagra, který utekl z vojny; kluk že chce také utéct, že se mohou zachránit. Rozmluvil jsem jí to, že tam
[Josef Serinek / Vzpomínky]
66
67
68
nepůjdu, že se musím aspoň pomstít, když už mám zahynout. Dal jsem jí adresu na manželku a na nedalekou vesnici Potvorov, kde byl evangelický farář. S tím jsem se znal a čekal jsem od něho pomoc. Sestra nám dala chleba, máslo, salám a citrony a šli jsme potom k tomu faráři. Jeho jméno jsem už zapomněl. Byl to současně akademický malíř a lékař, psal lidem recepty a byl velmi bohatý, ale k majetku neměl poměr. Nám Cikánům dával i dříve velké peníze. Byl ohromně zaujat proti Němcům, mluvili jsme s ním politicky, ale ne o komunismu. Nejvíce jsme se stýkali, když jsem byl u Kožlan, jezdil jsem k němu pro recepty.28 Ta vesnice byla z polovice v Sudetech a z polovice v protektorátě. Ten farář mě také odradil od katolické víry a já byl potom také evangelík. Jinak všichni Cikáni byli vždycky velcí katolíci. Zaklepali jsme na jeho dům, přišla nám otevřít jeho žena, kterou jsem ještě neznal, a hovořil jsem potom s ním. Říkal jsem mu, že jsem utekl a nejnčko budu bojovat proti Němcům a hoši moji že jsou oba z rodiny a nic neřeknou. On už o tom věděl, asi už to tam museli od gestapa mít. Říkal mi, že prý je na mou hlavu sazba, a radil, abych šel pryč, že tam jsem vůbec nemožný, že lidi jsou špatní a vyzradí mne, že mě tam | každý zná, radil, abych šel na Moravu nebo ještě líp na Slovensko. Ptal se mne, jestli bych šel znovu k Zelenému kádru29, já povídal, že nevím, co to bude a jak se to bude jmenovat, ale že živého mne již nikdo nechytí, že mne nanejvýš mohou zavraždit a že chci bojovat, až se to bude blížit. Říkal, že je to ode mne hezké, že jsem k němu přišel, a co všechno potřebuji, že mně pomůže. Řekl jsem mu, že potřebuji jenom zbraň a tu že on nemá, takže mně nemůže nijak pomoct. Jenom jsem ho prosil, aby mně zprostředkoval styk se sestrou, a on to slíbil. Dohodli jsme se, že vždy, když k němu přijdu, třikrát zaklepu znělku Volá Londýn,30 domluvili jsme si okno. Prosil, abychom byli opatrní a nezradili ho, on že na nás nezapomene a vždycky nám pomůže, a abychom statečně bojovali. Ale od té doby jsem tam nebyl, ke schůzce nedošlo. Odtamtud jsme šli zase zpět k Rokycanům, ale druhou cestou, kolem hradu, přišli jsme do lesů k Jincům. Tam stavěli střelnici a velké letiště. Už předtím jsem slyšel, že tam dělá mnoho tisíc lidí, ale nevěděl jsem na čem, mluvilo se o nějakém podzemním letišti. Jak jsem se pak dozvěděl, měli tam prý chytit Jeníka, který utekl z koncentráku před námi. Nezdrželi jsme se tam a táhli jsme dále přes lesy k vesnici Praskolesy, kde měl Jarek známého.31 Byl to jejich kmotr a obecní policajt a sluha. Protože to Jarek tam v těch lesích znal, byly dost hluboké, rozhodli jsme se, že půjdeme i ve dne.
[73]
VI [Na útěku 1942]
